16. 7. 2012

PLANETO - FYZIKÁLNY STAV ZEME A POZEMSKÉHO ŽIVOTA

Dr. Alexej N. Dmitrijev
Profesor geologie a mineralogie, člen Nejvyšší vědecké rady Spojeného institutu geologie, geofyziky a mineralogie Sibiřského oddělení Ruské akademie věd.
Expert na globální ekologii a Fast-Processing Earth Events.
(Publikováno v ruštině, IICA Transactions, Volume 4, 1997)

Tato práce byla přeložena a publikována bez vědomí, žel nedosažitelného, autora. Doufám, že mi to za daných okolností nebude mít zazlé...


ÚVODNÍ RESUMÉ

Probíhající planeto-fyzikální změny Země dostávají definitivní podobu. Existují nezvratné důkazy toho, že příčinou probíhající transformace je vysoce energeticky nabitý materiál a energetická nerovnoměrnost antisotropického mezihvězdného prostoru, pronikající do meziplanetárního prostoru naší sluneční soustavy. Tato "darovaná" nadbytečná energie produkuje hybridní procesy a narušuje energetické stavy na všech planetách, včetně Slunce. Účinky na Zemi se projevují zrychlováním přesunu magnetických pólů, změnami vertikální a svislé distribuce objemu atmosférického ozónu a zvyšováním frekvence i magnitud významných katastrofálních klimatických událostí. Pravděpodobnost, že se posouváme do období prudké teplotní nestability obdobného jako před 10 000 lety, roste. Adaptační schopnosti biosféry, společně s vlivem lidstva, na tyto nové podmínky mohou za těchto nových okolností vést k úplné globální revizi řady druhů a životních forem, žijících na Zemi. Pouze hluboké pochopení příčiny zásadních změn, které se uskutečňují v přírodním prostředí kolem nás, umožní, aby politici, a v první řadě občané, dokázali zachovat rozvahu v průběhu obnovy (přizpůsobování) planeto-fyzikálního stavu a procesů.


ÚVOD

V současné době probíhající geologické, geofyzikální a klimatické změny na Zemi, jsou stále víc a více nezvratné. Badatelé odhalili některé z příčin vedoucích ke všeobecné reorganizaci elektro- a magnetosféry (elektromagnetického "skeletu") naší planety a jejího "klimatického stroje". Velké množství specialistů na klimatologii, geofyziku, planetofyziku a heliofyziku se vzhledem k tomu, co se stalo, přiklání k verzi kosmické kauzální posloupnosti. Skutečně. Události, k nimž došlo v posledním desetiletí, poskytují dostatečný důkaz neobyčejně významných heliosférických a planetofyzikálních transformací [1, 2].
Při jejich dané kvalitě, množství a rozsahu můžeme říci, že
klimatické a biosférické procesy na Zemi (vzhledem k těsně propojenému zpětnovazebnímu systému) byly přímo zasaženy a zapojeny zpět do všeobecných souhrnných transformačních procesů, probíhajících v naší sluneční soustavě. Musíme začít organizovat svou pozornost a myšlení, abychom pochopili, že klimatické změny na Zemi jsou pouze součástí, nebo jakýmsi "očkem", v celém řetězci událostí probíhajících v naší heliosféře.

Tyto dalekosáhlé fyzikální procesy a nové kvality našeho fyzikálního a geologického prostředí budou klást neobyčejné výzvy a požadavky na přizpůsobení všem životním formám na Zemi. Uvážíme-li problém adaptace naší biosféry, vyplývající z nových fyzikálních podmínek na Zemi, musíme začít rozlišovat obecné tendence a povahu těchto změn. Jak si dále ukážeme, tyto tendence mohou být stopovány směrem k nárůstu planetární energetické kapacity (kapacitní reaktance), která se projevuje vysoce rozrušeným nebo nabitým stavem některých pozemských systémů. K nejintenzivnější transformaci došlo v planetárním plyno-plazmovém obalu, takže tvořivé možnosti naší biosféry jsou omezené.

V současné době se ustálilo nové scenário přebytku energie, která se projevuje :

generováním plazmy v ionosféře;
magnetickými bouřemi v magnetosféře;
a v atmosféře formou cyklónů.
Tyto vysoce energetické v minulosti výjimečné atmosférické jevy jsou nyní velmi časté, intenzivní a změnily svou povahu. Mění se také hmotná skladba zemského plyno-plazmového obalu (atmosféry).
Je zcela přirozené, že živočišný a rostlinný život na Zemi jako celek reaguje na globální změny podmínek elektromagnetického pole a na signifikantní, hluboké změny chodu zemského klimatického stroje. Takové procesy zásadních změn vyvolávají tlak na veškeré pozemské živé organizmy a vyžadují si nové, dané situaci přizpůsobené formy. Přirozený vývoj takovýchto nových forem může vést u řady druhů a dosavadních forem pozemského života k celkové globální revizi. Mohou se projevit nové, hlubší kvality života ve formě zdokonalených organizmů, směřujících k dosažení rovnováhy prostřednictvím nových vývojových a reprodukčních schopností, které s sebou přináší nový fyzikální stav Země. V tomto smyslu je zřejmé, že stojíme před otázkou adaptace lidstva na tento nový stav; na nové podmínky na Zemi, vybavené nestabilní a nerovnoměrně rozdělenou biosférou. Nicméně nynější perioda transformace je pouze přechodná, protože převod životních vzorů do budoucnosti se může uskutečnit až po důkladném vyhodnocení toho, co na nich bude potřebné upravit tak, aby vyhovovaly novým podmínkám pozemské biosféry. Každý reprezentant pozemského života bude procházet důkladnou dlouhodobou "zkouškou" nebo jakousi "kontrolou kvality", určující míru jeho způsobilosti vyhovět změněným podmínkám. Evoluční výzva tohoto druhu vždy vyžaduje úsilí nebo vytrvalost, ať už u samostatných organizmů či druhů nebo společenství. Nezmění se totiž pouze podnebí, ale také my, coby lidské bytosti, zakusíme globální změny životních procesů u všech živých organizmů, které jsou nezbytným dalším článkem v celkovém procesu, nebo života samotného. Žádnou z těchto záležitosti nelze pojednávat jednotlivě nebo dokonce odděleně.

1.0 TRANSFORMACE SLUNEČNÍ SOUSTAVY


Pro začátek si uděláme výčet dlouhé škály nedávných událostí, k nimž došlo ve slunečním systému, abychom plně pochopili a obsáhli probíhající geofyzikální transformace. Příčinou vývoje událostí, tak jak zřetelně probíhaly v posledních několika letech, je nerovnoměrné rozptýlení hmoty a energie v antisotropickém mezihvězdném prostoru [2, 3, 4], která na své cestě mezihvězdným prostorem prošla heliosférou ve směru slunečního apexu v souhvězdí Herkula. V 1960-tých letech se zde setkala s nehomogenní hmotou/energií, obsahující mimo jiné ionty vodíku, hélia a hydroxyly, spolu s dalšími prvky a jejich kombinacemi. Tento druh plazmy rozptýlené v mezihvězdném prostoru se jeví jako zbrázděná, zmagnetizovaná pásová struktura. Průchod heliosféry [sluneční soustavy] touto strukturou vedl k nárůstu šokové vlny před sluneční soustavou ze 3 až 4 AU, na 40 AU, nebo více. Toto zhuštění šokové vlny, způsobené formací koluzívní plazmy v parietální vrstvě, vedlo k růstu plazmové vlny okolo sluneční soustavy a jejímu následnému "přetečení" do meziplanetární sféry [5, 6]. Toto "přešplouchnutí" zapříčinilo zvýšení objemu hmoty/energie v meziplanetárním prostoru, tedy uvnitř naší sluneční soustavy.
Jako reakci na tento "příděl" hmoty/energie jsme pozorovali řadu událostí, probíhajících v rozsáhlé škále:

Došlo k sérii značných geofyzikálních transformací.

Změny v kvalitě meziplanetárního prostoru vzhledem ke schopnostem přenosových vlastností mezi planetami a Sluncem..

Výskyt nových stavů a aktivních oblastí na Slunci.


1.1 Série velkých geofyzikálních transformací
Následující procesy se odehrály na vzdálených planetách naší sluneční soustavy, ale v podstatě vypovídají o činnosti, řídící celý systém.
Zde jsou některé příklady takových událostí:

1.1.1 Růst tmavých skvrn na Plutu [ 7 ].

1.1.2 Zpráva o tvorbě aury (polární záře) na Saturnu [ 8 ].

1.1.3 Zpráva o posunech polů Uranu a Neptuna (jde o magneticky konjugované planety), a náhlý nárůst intenzity magnetosféry Uranu ve velkém měřítku.

1.1.4 Změna intenzity světla a dynamiky světelných skvrn na Neptunu [9,10].

1.1.5 Zdvojnásobení intenzity magnetického pole Jupitera (vůči údajům z roku 1992) a řada nových stavů a procesů pozorovaných na této planetě, zprvu považovaných za důsledek série explozí v červenci 1994 [přičítaných "kometě" SL-9] [12].
Šlo o jakési "povyražení" jednoho z plazmoidových "vlaků" [13,14], který podráždil joviánskou magnetosféru a indukoval nadměrnou výrobu plazmy [12], která se pak uvolnila stejným způsobem jako ze slunečních koronálních děr [15]. Přitom vyprodukovala radiační pás vyzařující v decimetrovém pásmu (13,2 a 36 cm) a výskyt rozsáhlých aurorálních anomálií, včetně změny proudů v systému Jupiter - Io [12, 14].

Aktualizační poznámka A.N.D, listopad 1997:
Proud ionizovaného vodíku, kyslíku, dusíku, atd., směřuje v jakési "trubici" jíž teče více než milion ampér k Jupiteru ze sopečné oblasti na Io. Tento stav objasňuje charakter magnetických procesů na Jupiteru a zintenzivnění vzniku jeho plazmy. {Z.I.Vselennaya "Earth and Universe" N3, 1997 plo-9 podle údajů NASA}
1.1.6 Řada transformací v atmosféře Marsu zvyšujících kvalitu jeho biosféry. Jde obzvlášť o pozorovaný růst oblaků v rovníkové oblasti a pozoruhodný vzestup koncentace ozónu [16].

Aktualizační poznámka:
V září 1997 se satelit Mars Global Surveyor při vstupu na oběžnou dráhu kolem Marsu setkal s dvojnásob hustší atmosférou než předpokládala NASA v letovém projektu. Kvůli s větší hustotou spojenému tření bylo ohnuto jedno z ramen držáku slunečního kolektoru satelitu až za zarážku úplného rozevření. Tato souhra událostí způsobila zpoždění stanoveného počátku fotografické mise o jeden rok. (Nebylo možné provést rychlé brždění o atmosféru, protože hrozilo úplné utržení závěsu kolektoru. p.p.)

1.1.7 První stadium tvorby atmosféry na Měsíci, kde byla objevena přibývající sodíková atmosféra, která již dosáhla výšky 9 000 km. [17].

1.1.8 Významné fyzikální, chemické a optické změny pozorované na Venuši; poprvé detekovaná inverze tmavých a světlých skvrn a velký úbytek sirných plynů v její atmosféře [16].

1. 2 A Změny kvality meziplanetárního prostoru vzhledem ke schopnostem přenosových vlastností prostoru mezi planetami navzájem a Sluncem.
Hovoříme-li o nových energetických a hmotných vlastnostech meziplanetárního prostoru, musíme nejprve poukázat na nárust energetické hladiny náboje v meziplanetární oblasti a na úroveň nasycení (saturace) hmoty. Tato změna typického průměrného stavu v meziplanetárním prostoru má dvě hlavní příčiny:

1.2.1 Příliv hmoty z mezihvězdného prostoru (radioaktivní materiál, ionizované prvky a jejich kombinace) [19, 20, 21].

1.2.2 Doznívající účinky aktivity slunečního cyklu 22, především důsledky rychlých vypuzení koronární hmoty [CME] - magnetizované sluneční plazmy. [22].
Přirozenou vlastností obou typů mezihvězdné hmoty a redistribuované intra-heliosférické masy je vytvářet nově strukturovaná spojení a procesy v meziplanetární doméně. Nejčastěji to lze pozorovat na strukturovaných formacích rozsáhlých systémů magnetických plazmových mračen [23], zvýšené frekvenci generování šokových vln a z toho vyplývajících účinků [24].

Máme k dispozici zprávy o dvou nových populacích kosmických částic, které byly neočekávaně objeveny ve Van Allenově radiačním pásu [25], které vznikají zejména po injekci hustého elektronového svazku s energií větší než 50 MeV do vnitřní magnetosféry za prudkých magnetických bouří [CME] a o objevu zcela nového pásu složeného z ionizovaných prvků, obvykle nalézaných jen ve spektrálních čarách hvězd. Tato nedávno změněná kvalita meziplanetárního prostoru plní nejen funkci přenosového mechanizmu planetární interakce, ale mimoto (a to je nejdůležitější) uplatňuje podněty a programuje akce po sluneční aktivitě, at už v její maximální či minimální fázi. Byly pozorovány i seizmické účinnky slunečního větru [26, 27].
1.3 Výskyt nových stavů a aktivních oblastí na Slunci.
Co se týče stelárně-fyzikálního stavu Slunce, musíme si napřed povšimnout faktu, že došlo k významným modifikacím dosavadního modelu chování centrálního tělesa naší sluneční soustavy. Tento závěr vyplývá ze zpráv o pozorování neobvyklých forem projevů energetických sil a aktivit sluneční činnosti [20, 21], právě tak, jako o modifikacích jeho podstatných základních vlastností [28]. Prakticky od konce Maunderova minima lze pozorovat progresivní nárůst obecné sluneční aktivity. Tento nárůst se poprvé a s definitivní plastností projevil ve 22 cyklu, představujícím skutečný problém pro heliofyziky, kteří byli nuceni přepracovat své hlavní vysvětlující scenáře:
1.3.1 Ve vztahu k maximálním rychlostem dosažitelným při super-vzplanutích.

1.3.2 Ve vztahu k vyzářenému výkonu jednotlivých záblesků.

1.3.3 Ve vztahu k energii slunečních kosmických paprsků, atd.

A co víc - kosmická loď Ulysses, křižující horní heliosférické šířky, zaznamenala absenci magnetického dipólu, což drasticky změnilo obecný heliomagnetický model a dosavadní komplikované analytické představy magnetologů. Nejdůležitější heliosférická úloha koronárních děr je nyní jasná: regulace magnetického nasycení meziplanetárního prostoru. [28, 30]. Navíc generují všechny velké geomagnetické bouře, přičemž ejekce s jižně obráceným magnetickým polem jsou geoefektivní [22]. Tím lze také odůvodnit vliv účinků slunečních větrů na cirkulaci v zónách pozemské atmosféry a dynamiku litosféry [31].

Dvacátý třetí sledovaný cyklus zahájila krátká série slunečních skvrn v srpnu 1995 [32], která nám dovolila předpovědět maximum sluneční aktivity v roce 1999. Pozoruhodné ale bylo, že už v červenci 1996 došlo k sérii vzplanutí třídy C. Specifika a mohutnost tohoto cyklu byly diskutovány koncem 80-tých let. [23]. Vzrůstající frekvence zášlehů rentgenového záření (X-Flare), která se projevila už v raných počátcích tohoto cyklu, poskytovala jistotu, že přijdou události ve velkém měřítku; zejména pokud se týče zvýšené frekvence super-vzplanutí. Situace se stala extrémně vážnou kvůli vzrůstu přenosové kvality meziplanetárního prostředí [23, 24] a zvyšující se heliosférické funkci systému Jupitera; je zde totiž možnost zahalení Země plazmosférou, protaženou přes orbitu Jupiterova měsíce Io [13] (V ose Slunce, Země, Io, Jupiter. p.p.).
Všechny zprávy z pozorovacích zařízení jednohlasně podávaly důkazy o zvyšování rychlosti, kvality, kvantity a energetického výkonu heliosférických procesů v naší sluneční soustavě.

Aktualizační poznámka 1/8/98:
Neočekávaně vysoká úroveň sluneční aktivity ve druhé polovině roku 1997, vytrvávající až do současnosti, poskytuje výše uvedeným tvrzením značnou podporu. V roce 1997 zde byly tři "X" level GOES 9 X-Ray Flux události z nichž jen jediná byla předpovězena; to je 300% nárust.

Nejdramatičtější z těchto událostí bylo vypuzení koronární hmoty v síle X-9,1 (6. listopadu 1997), které na Zemi vyprodukovalo protonovou událost trvající přibližně 72 hodin. Charakter, škála a magnituda současné sluneční aktivity dosáhly takové úrovně, že jedna z oficiálních vládních satelitních stanic se satelitním slunečním zpravodajstvím nedávno zahájila vysílání denních zpráv slovy: "Dnes. 3. ledna 1998, odfouklo pěkný kus Slunce stranou."
(Poslední update tohoto článku je ze dne 1.8.98! X-Flares ke konci roku 2000 dosáhly dosud nevídaných hodnot. p.p.)



2.0 REORGANIZAČNÍ PROCESY NA ZEMI


Zaznamenaná a zdokumentovaná pozorování všech geofyzikálních procesů (týkajících se planetárního prostředí), a samozřejmě významných a pokračujících modifikací všech uvedených solárně- pozemských fyzikálně-vědeckých vztahů, kombinovaných s nedílnými účinky andropohenední aktivity v heliosféře našeho slunečního systému [33, 34], nám umožnila učinit závěr, že přímo před našima očima právě probíhá celková reorganizace a transformace pozemských fyzikálních a environmentálních kvalit. Současné "přerovnávání" představuje další z mnoha v dlouhé linii kosmo-historických případů významné evoluční transformace sluneční soustavy, způsobených periodickou modifikací a zesílením heliosféricko-planetárních slunečních procesů. V případě naší planety znamená tato nová eventualita intenzivní tlak na geofyzikální prostředí a působí stavy, pozorovatelné v pozemských přírodních procesech a účinky, které již produkují hybridní procesy na všech planetách naší sluneční soustavy, kde už jsou tyto kombinované vlivy na přirozené vlastnosti hmoty a energie pozorovány a hlášeny.
Nyní budeme hovořit o globálních, regionálních a lokálních procesech.
2.1 Inverze geomagnetického pole.
Nespustíme se zřetele známou významnou roli magnetického pole na lidský život, a všechny biologické procesy, a načrtneme si hlavní rysy tohoto proměnného stavu geomagnetického pole. Připomeňme si, že máme k dispozici mnoho kosmických lodí a satelitů, jejichž přístroje v posledních letech registrovaly růst heliosférické magnetické saturace [11, 18, 35]. Přirozená odezva Země na zvýšení této saturační úrovně se projevuje na její bipolární intenzitě, lokalizaci "c" magnetického pólu a na rezonančních procesech elektromagnetického pole [36]. Země, s ohledem na specifickou schopnost magnetizace hmoty, je v tomto smyslu číslo jedna mezi všemi planetami ve sluneční soustavě [6].
V posledních letech lze pozorovat rostoucí zájem geofyziků a magnetologů o geomagnetické procesy generelně [37-40] a specielně o pohyb zemských magnetických pólů [41, 42]. Obzvláštní zájem platí sledování událostí, týkajících se směru nebo vektoru pohybu jižního (antarktického) magnetického pólu. Za posledních 100 let urazil tento magnetický pól vzdálenost téměř 900 km směrem k (a do) Indickému oceánu. Tento signifikantní přesun započal v roce 1885. Nejnovější údaje o postavení arktického (severního) magnetického pólu (který se přesouvá směrem k Východní sibiřské zemské magnetické anomálii přes Arktický oceán) prozrazují, že tento pól "procestoval" více než 120 km během desetiletého období od roku 1973 do 1984, ale již 150 km v tomtéž intervalu mezi roky 1984 až 1994. Tato odhadovaná data byla potvrzena přímým měřením (L. Newwitt. Souřadnice arktického pólu jsou nyní 78,3° S a 104,0° Z) [42].
Musíme zdůraznit, že tato průkazně doložená změna akcelerace posunu pólu (průměrně 3 km ročně v 10 letech) a jeho trasa podél geohistorického koridoru inverze magnetických pólů (tento koridor byl pevně stanoven na základě analýz více než 400 paleoinverzních nalezišť) nás nevyhnutelně vede k závěru, že v současné době pozorovaná akcelerace není jen jakousi změnou či odchylkou od normy, ale naplno probíhající skutečnou inverzí magnetických pólů. Nyní se zdá, že zrychlení pohybu pólů může vzrůst až na 200 km ročně. To znamená, že polární inverze může proběhnout daleko rychleji než v současné době předpokládají někteří badatelé, kteří nejsou důvěrně obeznámeni s problematikou polárního posunu.
Musíme také zdůraznit významné zesílení známých světových magnetických anomálií (kanadské, východosibiřské, brazilské a antarktické) v průběhu zemské magnetické reorganizace. Přitom je významný především fakt, že tyto světové anomálie tvoří magnetický zdroj, který je téměř nezávislý na hlavním magnetickém poli Země. Po většinu času intenzita těchto magnetických anomálií značně převyšuje celý zbytek nebipolární složky, což lze potvrdit odečtením bipolární složky od celkového zemského magnetického pole [48]. Inverze magnetických polí je proces, vyvolaný různými proměnami zemských geofyzikálních procesů a prezentuje stav polární magnetosféry.
Rovněž musíme vzít v úvahu faktický růst polárního vrcholového úhlu (severní a jižní polární štěrbiny v magnetosféře), který podle údajů IZMIRAN činil uprostřed 1990-tých let 45 stupňů. [Poznámka: Vrcholový úhel byl po dlouhý čas okolo 6 stupňů. Jeho velikost, která závisí na situaci však v průběhu posledních pěti let kolísá mezi 25 a 46 stupni.] Rostoucí nesmírné množství hmoty a energie (ať už vyzařované Sluncem formou slunečního větru nebo získané dříve pojednaným způsobem z meziplanetárního prostoru), které se "vrhá" do této rozšiřující se štěrbiny v polárních oblastech způsobuje, že se zemská kůra, oceán a polární ledový příkrov zahřívá [27].
Naše studie paleoinverzí geomagnetického pole, a jejich následných účinků, nás vede k jednoznačnému a přímému závěru, že nyní pozorované probíhající procesy budou pokračovat podle přesně stejného scénáře jako jejich vzdálení předchůdci. Dodatečná znamení probíhající inverze magnetického pole jsou ještě intenzivnější ve frekvenci i rozsahu. Například: V průběhu předcházejících 25 milionů let docházelo ke dvěma magnetickým inverzím za půl miliónu let, zatím co frekvence inverzí v posledním 1 miliónu let se pohybuje mezi 8 až 14 [43], čili k jedné výměně magnetických pólů docházelo jednou za 71 až 125 tisíc let. Podstatné přitom je, že průběhu dřívějších period nejvyšší frekvence inverzí odpovídají poklesy úrovně hladiny světového oceánu (o 10 až 150 metrů) v důsledku smrštění, vyvolaného rozsáhlými procesy vrásnění zemské kůry. Rovněž období s menší frekvencí inverze geomagnetického pole prozrazují velký nárůst úrovně světového oceánu, přesně podle priorit expanzních a rozpínacích procesů v zemské kůře. [43, 44]. Úroveň hladiny světového oceánu tedy závisí na globální charakteristice kontrakčních a expanzních procesů a jejich síle v určitý čas.
Současná zrychlená frekvence geomagnetických inverzí nemůže vést k přibývání objemu oceánu ohřátím polů, ale spíše ke snížení jeho hladiny. Časté zvraty značí rozpínání a expanzi, zřídkavé inverze znamenají smrštění. Planetární procesy zpravidla probíhají komplexními a dynamickými způsoby, vyžadujícími kombinaci a spojení všech sil a polí, aby přiměřeně "uchopily" celý systém. Kromě úvah o hydrosférické redistribuci se zde vyvíjejí události které rovněž naznačují náhlý a ostrý zlom v činnosti meteorologického soustrojí Země.
2.2 Transformace klimatu.

Zatím co se veřejná pozornost většinou upírá k příznakům větších změn nebo poruch v chodu klimatického stroje a z nich vyplývajícím, někdy drsným účinkům na biosféru, věnujeme se klimatickými transformacím poněkud podrobněji. Samozřejmě nechceme tvrdit, že dokážeme zcela charakterizovat přechodné období probíhající na úrovni klimatu a biosféry; budeme se zabývat nedávnou sérií stručných zpráv ohledně teploty, hydrologického cyklu a hmotnou skladbou naší atmosféry.
Teplotní režim v každé jednotlivé fázi reorganizace klimatu se vyznačuje kontrasty a nestabilitou. Často citovaný a obecně přijímaný scénář "skleníkového efektu", údajně odůvodňujícího příčinu klimatických změn, je ve skutečnosti tím daleko nejchatrnějším výkladem nebo pojítkem v úvahách, týkajících se této reorganizace. Lze totiž pozorovat, že se nárůst koncentrace CO2 zastavil, rovněž objem metanu v atmosféře se neustále snižuje [45] zatím co teplotní nerovnováha a globální rozložení tlakového pole narůstá.
K dispozici jsou záznamy o globálním teplotním maximu v roce 1994, a o téměř nepřetržité existenci hydrologického efektu "El Niño". Sledování teploty povrchové vrstvy vzduchu satelity [49, 50] umožňuje detekovat s citlivostí 0,22º C globální teplotní variace (v typickém specifickém období okolo 30 dnů), které vykazují zjevnou souvztažnost se zaznamenávanou střední frekvencí magnetických oscilací. Teplotní režim Země se stává stále víc a více závislým na vnějším vlivu. Reprezentativními regulačními procesy, nebo bázemi těchto všeobecných klimatických úprav, jsou:
2.2.1. Změna v distribuci ozónové vrstvy.

2.2.2. Přítok vyzařujícího materiálu (plazmy) a její prostup /přísun/ skrz polární oblasti, a v místech světových magnetických anomálií.

2.2.3. Růst přímých ionosférických vlivů na poměr mezi zemskými meteorologickými (počasí), magnetickými a teplotními oblastmi.

Se vzrůstající pravděpodobností se přesouváme do období výrazné teplotní nestability, podobnému, jaké zde bylo před zhruba 10 000 lety. Tato nepříliš dávná větší nestabilita byla odhalena při analýzách vzorků ledového jádra z grónských ledovcových vrtů [51].

Analýza těchto jader definitivně prokázala:

2.2.4. roční teploty narůstaly o 7 desetin stupně.

2.2.5. srážek přibylo 3 až 4 ×

2.2.6. množství prachového materiálu v ovzduší se zvýšilo o faktor 100.

Natolik rychlé transformace parametrů globálního klimatického mechanizmu, a jejich dopad na fyzikální podmínky a kvalitu zemské biosféry, dosud nebyly vládnoucím vědeckým společenstvím důsledně studovány. Avšak nyní už je stále více výzkumníků přesvědčeno o tom, že teplotní přírůstky Země závisí na kosmicko-pozemských interakcích (buďto Země-Slunce, Země-sluneční soustava, a/nebo Země-mezihvězdný prostor, mezi nimiž existuje přímé spojení) [52, 53].
Pokud jde o variace teplotních inverzí v hydrosféře (oceánech) není v současnosti zrovna nouze o nové důkazy. Ve východním Středomoří byly v hloubkách více než dva kilometry zaznamenány teplotní inverze od průměru 13,3 do 13.5 desetin stupně Celsia k současnému průměru od 13,8 do 13,5 - společně se zvýšením obsahu solí o 0,02% od roku 1987. Růst slanosti Egejského moře se zastavil a odtok slané vody ze Středomořského bazénu do Atlantiku zeslábl. Žádný z těchto procesů, nebo jejich příčina, dosud nebyl uspokojivě objasněn. Bylo ale už definitivně potvrzeno, že zvýšené odpařování v rovníkové oblasti je příčinou rostoucí hustoty vody, což se projevuje bezprostředním klesáním ohřáté vrstvy do větší hloubky. Toto nakonec může vést k obrácení směru toku Golfského proudu. Pravděpodobnost, že se tak stane potvrzují i další znamení, stejně jako multiparametrální počítačové modely [53]. Nanejvýš pravděpodobným scénářem platným pro evropský světadíl je prudké a nenadálé ochlazení. Sibiřská oblast kdysi zakusila stabilní teplotní vzrůst [58] což je opět v souladu se zprávou z Novosibirské observatoře Ključi, která hlásí konstantní přírůstek vertikální složky magnetického pole o více než 30 nanotesla ročně. Toto tempo růstu se významně zrychluje spolu s přibližováním východosibiřské magnetické anomálie.
Aktualizační poznámka 1/8/98:
Národní oceánská a atmosférická správa /NOAA/ dnes oznámila, že rok 1997 byl teplejším za celé zaznamenávané období od roku 1880, a že všech devět nejteplejších let se umístilo do období posledních jedenácti let.
2.3 Vertikální a horizontální redistribuce obsahu atmosférického ozónu .

Vertikální a horizontální redistribuce ozónu je hlavním indikátorem a aktivním činitelem všeobecné klimatické transformace na Zemi. Existují významné důkazy, že koncentrace ozónu má velký vliv i na pozemské biosférické procesy. K obecně rozšířenému modelu "ozónových děr" v antarktické a sibiřské stratosféře (7 až 10 mil nad zemí) jsou ovšem získávány důležité opravné modifikace ve formě údajů o vertikální redistribuci ozónu a jeho neustálém přibývání v troposféře [pod 7 mil]. Je naprosto zřejmé a neoddiskutovatelné, že úbytek množství ozonu v naší atmosféře způsobilo technogenní znečištění (průmyslové; člověkem vytvořené), a že celkový objem ozonu má zásadní vliv na procesy distribuce energie v zemském plyno-plazmovém (atmosférickém) obalu [54].
Stratosférická, troposférická, a povrchová vrstva ozónu jsou nyní předmětem intenzivního studia [55, 56]. Fotodisociace (proces při němž se syntetické sloučeniny rozpadají na jednodušší složky) ozónu řídí oxidační aktivity v troposféře. Zde se vytváří speciální atmosférické, fyzikálně-chemické prostředí, v němž jsou v běžné troposférické koncentraci upravovány a modifikovány (včetně životnosti) kysličník uhelnatý, metan a jiné uhlovodíkové plyny. Takže. Vzhledem k potvrzenému faktu, že ke statisticky významnému růstu ozónové koncentrace došlo v troposférické vrstvě mezi 5 a 7 mílemi, včetně plného uvědomění si oxidačních vlastností ozónu, musíme učinit závěr, že proces podstatné a zásadní změny plynové skladby a fyzikálního stavu zemské atmosféry už započal.
Množí se hlášení o oblastních sníženích koncentrace ve vrstvě stratosférického ozónu (o 25 až 49% či více nad Sibiří [57]) a o globálním úbytku ozónu, obsaženého ve výši mezi 20-26 mílemi; s maximálním úbytkem 7% ve výšce asi 24 mil [55]. Na zemském povrchu přitom ale není žádný přímý (měřitelný) důkaz nárůstu koncentrace UV záření [58]. Zato se však neustále množí počet "ozónových výstrah" ve velkých evropských městech. V roce 1994 bylo například v Paříži vyhlášeno 1800 "ozónových alarmů". Nápadně vysoká koncentrace povrchové vrstvy ozónu byla registrována také v sibiřské oblasti. Například koncentrace ozónových přílivů v Novosibirsku 50 × překročila normální úroveň. Musíme si uvědomit, že ozónový zápach lze vnímat v koncentraci 100 mkg/m3; což je dvoj až desetinásobek normální úrovně. (A to jen po krátkou dobu, protože čich velmi rychle otupí. Vyšší koncentrace lze proto vnímat čichem jen po několik málo vteřin. p.p.)
Nejvážnější zájem aeronomistů vzbudilo odhalení H02 který je produkován ve výškách okolo 11 mil zcela neznámým zdrojem či mechanizmem. Přítomnost tohoto skrytého zdroje HO2 byla zjištěna podle výsledků výzkumu poměru OH/HO2 v mezeře ve výšce mezi 4,35 a 21,70 mílemi, ve svrchní troposféře a stratosféře. Přibývání HO2 je velmi významné a dá se předpokládat, že časem bude přenos ozonu a jeho redistribuční proces ve spodní stratosféře zcela závislý na této substanci [56].
Podřízení dynamického režimu a prostorového rozdílení ozonu uvedenému neznámému zdroji HO2 znamená, že zemská atmosféra přechází na nový fyzikálně-chemický proces. Toto je velmi důležitý poznatek protože nerovnoměrnosti v koncentraci ozónu mohou být, a budou, příčinou náhlých skoků teplotního gradientu, který na opačné straně povede ke zvýšení rychlosti pohybu vzdušných mas , a nepravidelnostem ve vzorci cirkulace vlhkosti [46, 59]. Změny teplotního gradientu , a jeho alternace, nad celou planetou vytvoří nové termodynamické podmínky pro všechny oblasti; obzvlášť když se tohoto procesu nové termální nerovnováhy účastní i hydrosféra (oceán).
Studie [53] podporuje tento závěr, a úvahu o velmi pravděpodobném náhlém ochlazení evropského a severoamerického světadílu. Pravděpodobnost tohoto scenária se ještě zvýší když vezmeme v úvahu deset let zahálející severo atlantické hydrotermální čerpadlo. S tímto na paměti, se stává kriticky naléhavým vytvoření globální, ekologicky-orientované klimatické mapy, s jejíž pomocí by bylo možné včas odhalit potenciální zdroje příštích celosvětových katastrof.



3.0 NÁSTUP NOVÝCH PODMÍNEK A KONSEKVENCE

S ohledem na celkové a následné souvislosti pozadí přechodu a nově se formující procesy, které s sebou nese uvedená kosmogonická a antropogenezní planeto-fyzikální transformace, včetně změny našeho počasí a klimatických systémů, bude rozumné rozdělit tyto záležitosti podle jejich manifestačního (explicitního) a skrytého (implicitního) vlivu na pozemské prostředí.
3.1 Zjevné nebo explicitní důsledky.
Třídy nebo kategorie účinků způsobených současným stupněm reorganizace planety Země jsou velmi rozdílné. Nejčastěji, se však, vztahují na přechodné vysoceenergetické události. Na základě závěrů Yokohamské konference (1994) je lze nazývat "signifikantními (významnými) katastrofami". Rozeznáváme devět typů takovýchto "signifikantních katastrof":

Perioda 1963-1993
TYP
počet
škody (v miliardách USD)
mrtvých
Záplavy
76
162
202,000
Hurikány
73
153,000
Sucha
53
167
Mrazy
24
Bouře
6
Epidemie
100
133,000
Zemětřesení
20
102,000
Hlad
18
Sesuvy půdy
54,000
Kromě toho, musíme poukázat na prudký růst počtu meteorologických/povětrnostních katastrof v posledních letech. Jen v samotné atlantické oblasti se v roce 1994 utvořilo 19 cyklón a z 11 z nich se zrodil hurikán. To byl stoletý rekord [60]. Letošní rok (1996) je obzvlášť obtěžkán zprávami o záplavách a jiných druzích meteo-katastrof. Dynamický nárůst signifikantních katastrof ukazuje důležitý vzestup rychlosti jejich produkce od roku 1973. Generelně vzrostl počet katastrof mezi lety 1963 a 1993 o 410%.
Zvláštní pozornost musíme věnovat rostoucímu počtu a rozmanitosti těchto pohrom a jejich následkům.

Roky
celkem
ročně
celkem
ročně
celkem
ročně
1963-1967
16
3,2
39
7,8
89
17,8
1968-1972
15
3,0
54
10,8
98
19,6
1973-1977
31
6,2
56
11,2
95
19
1978-1982
55
11,0
99
19,8
138
27,6
1983-1987
58
11,6
116
23,2
153
30,6
1988-1992
66
13,2
139
27,8
205
41,0
241
8,0
503
16,8
778
25,5


Škody >1% při ztrátách na životech >1%
poměr národního produktu k populaci > 100 úmrtí
Nesmíme zapomenout na to, že rostoucí složitost klimatických a povětrnostních modelů signalizuje transformaci směřující k novému stavu, nebo, jak říká akademik Kondratijev: "Údaje indikují, že se pohybujeme směrem ke klimatickému chaosu." Ve skutečnosti tento přechodný stav našeho klimatického stroje klade nové požadavky na celou zemskou biosféru, do níž patří i lidský druh.
Z Antarktidy přicházejí hlášení o dramatických reakcích vegetace na nedávné změny podnebí; v roce 1960 v Antarktidě rostlo 700 odrůd, ale už 17 500 v roce 1990 [61]. Toto zmnožení vegetační pokrývky Země poskytuje důkaz reakce biosféry na proces klimatické přeměny.
Také celkový model tvorby a pohybu cyklón se změnil. Například počet cyklón pohybujících se k Rusku od západu se v průběhu posledních deseti let zvýšil 2,5 × . Zvýšení oceánské hladiny zapříčiněné snášením a táním ledu z polárních oblastí povede ke značným změnám pobřežních linií, k redistribuci vztahů mezi pevninou a mořem a k aktivaci významných geodynamických procesů. Toto je hlavní charakteristika procesů směřujících k novému uspořádání klimatu a biosféry .

3.2 Skryté či implicitní důsledky.

Mezi implicitní lze zahrnout zejména procesy, jejichž projevy leží pod prahem běžného lidského vnímání, a proto neupoutávají veřejnou pozornost. Přístrojové záznamy nebo přímé pozorování těchto skrytých fenoménů v celém zemském elektromagnetickém poli poskytují důkazy o tom, že právě probíhá obrovská transformace pozemského životního prostředí. Tuto situaci navíc zostřuje fakt, že antropogenezní (lidská) produkce/spotřeba energie v 1990-tých letech dosáhla (1-9)E+26 ergů ročně, což znamená, že hladina uměle vyrobené energie dosáhla hodnoty klidové energetické produkce/spotřeby, produkované naší planetou.
Pro srovnání: roční energetické "výdaje" Země zahrnují (1-9)E+26 ergů za zemětřesení, (1-9)E+24 za geomagnetickou bouři a (1-9)E+28 vyzářeného tepla [
54].
Registrovány a zaznamenány byly dokonce už i technogenní účinky přesahující funkční stav zemského elektromagnetického skeletu. V roce 1985 byl odhalen sedmidenní technogenní cyklus, vyvolávající variace dynamických parametrů geomagnetického pole [62, 63]. Tento cyklus ovlivnil mnoho krátkodobých cyklů ve vztahu Země-Slunce. Více než 30% magnetosférických poruch středního rozsahu bylo, a je, způsobeno naší produkcí, přenosem a spotřebou elektrické energie. Van Allenův radiační pás se prudce snížil nad východní pobřeží Spojených států (ze 300 na 10 km). Tento proces je úzce spojený s přenosem elektřiny z Great Lakes směrem na jih, podél magnetického poledníku, a s použitím ionosférické rezonanční frekvence (60Hz) v US energetickém rozvodu [63]. Existuje rovněž registrovaná souvislost mezi "odtokovými" vlastnostmi Brazilské magnetické anomálie a elektrárnami "Hydro-Quebec". Také velmi komplexní kombinace techno-naturálních elektromagnetických procesů v supermetropolích dosud nikdo neprostudoval. Studie úmrtnosti na kardiovaskulární nemoci, provedená v roce 1996 v ST. Petersburgu, obnažila přímé spojení mezi městskou spotřebou elektrického proudu a úmrtností.
Mimoto - měli bychom se konečně probrat a začít si všímat rostoucí frekvence a rozsahu přirozených světélkujících formací v atmosféře a těsném okolí Země [64, 65, 66]. Procesy generující a "živící" takovéto formace, rozprostřené nad celou Zemí, představují pozoruhodný fyzikální fenomén. Nanejvýš neobvyklé na těchto světélkujících formacích je, že zatímco zdánlivě vykazují zřetelné rysy známých fyzikálních procesů, jde o naprosto neobvyklé kombinace provázené procesními rysy, které nemohou být objasněny na základě stávajících fyzikálních znalostí. Tyto neobvyklé rysy intenzivních elektromagnetických procesů byly pozorovány v prostoru uvnitř a poblíž těchto přirozených samostatně světélkujících objektů.

Tyto rysy zahrnují:
3.2.1. Intenzivní elektromagnetické emise v rozsahu od pásma milimetrových vln, přes viditelné světlo, až po televizní a rozhlasové vlnové délky.

3.2.2. Změny elektrického a magnetického pole, vyvolávající například elektrické poruchy, magnetizaci skal i technických objektů.

3.2.3. Ničivé elektrické výboje.

3.2.4. Gravitační účinky, jako například levitaci.

3.2.5. Ostatní projevy.
Všechny vlastnosti úkazů tohoto druhu přímo volají po založení nového odvětví moderní fyziky, zejména po vytvoření "nehomogenního fyzikálního vakuového modelu" [67]. Rozvoj vědy v tomto směru by nám dovolil odhalit skutečnou povahu těchto objektů, které, jak se zdá, skrytě působí na naše geologicko-geofyzikální a biosférické prostředí, i na lidský život [68].
Ze všech těchto důvodů tedy nejprve musíme vzít v úvahu všechny nově rozvinuté procesy a stavy v našem geologicko-geofyzikálním prostředí. Tyto se většinou manifestují v obtížně registrovatelné a pozorovatelné kvalitě v zemském elektromagnetickém skeletu. Údaje o nich se rovněž úzce dotýkají geofyzikálního a klimatického významu solárně-pozemských a planetárně-pozemských interakcí. Obzvlášť to platí o Jupiteru, s nímž je naše planeta v magnetické konjugaci. Jako celek se tyto planetárně-transformační procesy vyvíjejí ukvapeně, všudypřítomně a mnohotvárně. Je proto kriticky potřebné, aby státníci byli informováni a cvičili se chápat globální souvislosti jako součet přírodní a lidské činnosti, a podstatu jejich příčin a účinků [69].
Je zde závažná potřeba zahájit vědeckou studii, která by plasticky zobrazila problematiku sdruženou se současnými pozemskými transformačními procesy a účinky, které budou mít na globální demografickou dynamiku [70]. Po prudkém vzepjetí zhoubných sil našeho technogenního systému na planetární i kosmické úrovni, teď máme otevřený prostor k řešení otázky dalšího přežití naší technokratické civilizace [33, 7].
Skutečnost, že základní princip svrchovanosti přírody [72] stojí vysoko nad lidstvem i se všemi jeho současnými techno- a psychogenními aktivitami a jejich plody, je stále víc a více zjevnější.

ZÁVĚRY

Situace která se vytvořila uvnitř naší heliosféry je externího, interstelárního, kosmického původu a lze předpokládat, že její příčinou je základní elementární autooscilace prostorově-fyzikálních procesů nepřetržitého tvoření, které se profilují a pokračují ve vývoji našeho Vesmíru. Současný podrážděný stav naší heliosféry pulzuje uvnitř všech, čili ve veškerých "organizmech" tvořících sluneční soustavu; Slunce, planety, Měsíc, komety a asteroidy, plazma i elektromagnetická média a struktury v meziplanetárním prostoru. Reakce na příliv mezihvězdné energie a hmoty vstříknuté do naší heliosféry se projevila, a nadále intenzivně projevuje, řadami právě pozorovaných energetických procesů a útvarů na všech planetách, mezi planetami a jejich měsíci i mezi planetami a Sluncem.
Schopnost Země přizpůsobit se této externí činnosti a energetickým transferům je podstatně ztížena, technogenními změnami, jimiž jsme omezili přirozené vlastnosti, nebo stavy, našeho geologicko- geofyzikálního prostředí. Planeta Země je nyní v procesu dramatických přeměn; od úprav elektromagnetického skeletu přes změnu osy geomagnetického pole až po změny kompozic ozónových a vodíkových saturačních úrovní plyno-plazmového obalu (atmosféry).
Tyto změny fyzikálního stavu Země nutně provázejí z nich rezultující klimaticko-atmosférické a biosférické přizpůsobovací procesy. Tyto procesy nabývají na intenzitě a hojnosti, důkazem toho je reálný nárůst "neperiodických přechodných událostí", jinak řečeno katastrof.
Je zde oprávněný důvod uvést nebo přímo vypíchnout fakt, že zvýšení etických či duchovních kvalit lidstva by výrazně snížilo dopad počtu i intenzity komplexních katastrof. Může totiž být životně důležité, aby na mapě světa byly předem vytýčeny zvýhodněné, ohrožené a katastrofické oblasti Země, přičemž rozhodující bude kvalita geologicko- geofyzikálního prostředí, rozmanitost a intenzita kosmických vlivů a reálná úroveň duchovně-etického vývoje lidí, obývajících oba typy oblastí.



Je rozumné poukázat na to, že naše planeta brzy zakusí tyto nové podmínky přibývající energie naznačuje přechod do nového stavu a kvality vztahů mezi kosmem a Zemí. Živé organizmy v těch oblastech Země, kde existují důležitější "přístupy" nebo přitažlivost pro kosmické vlivy, budou udávat tón v rozvoji vhodných životních reakcí nebo způsobů, jak se přizpůsobit novým poměrům. Tyto zóny vertikální výměny a přenosu energie již mají jakási svá "srdce" nebo ohniska pátrání po nových systémech adaptace a vlastní přeměny. Základní seznam těchto zón zahrnuje polární oblasti, východní kontinentální výběžky rovníkových oblastí (karibskou, Madagaskar, Filipíny, Žluté moře, atd.) a vnitřní kontinentální zóny se sklonem k vrásnění a zdvihům (Himálaj, Pamír-Hindukúš, Altaj-Sajanská soustava, atd.).
Nevýznamnější z těchto oblasti jsou heliosenzitivní zóny, které intenzivně reagují na projevy geoefektivní sluneční činnosti [poznámka #1]; reakce zahrnují velmi dramatické a pozoruhodné manifestace nehomogenního vakua, nebo typicky ne-mechanických éterických sférických struktur. Tyto struktury či objekty, v interakci s heliosenzitivními zónami, mnohdy vyvíjejí dalekosáhlý a silný vliv na prostředí, jako například změny seizmické činnosti nebo chemických kompozicí. Poněvadž se tyto nehomogenní vakuové sférické objekty nezobrazují "na-tomto-fyzikálním-světě" a bývají charakterizovány například jako "tekuté světlo" nebo "ne-newtonský pohyb", je obtížné nelíčit jejich manifestace jako "zjevení z onoho světa". Přitom je důležité si povšimnout, že heliosenzitivní oblasti, kde se tyto jevy projevují ve středním až velkém rozsahu, jsou často zaměnovány se "záhrobními jevy", produkovanými ve fyzikálních vakuo-homogenních poruchách.


Takové poruchy vyvolávají, a vytvářejí, energii a procesy přemistující hmotu mezi éterickými médii a naším trojrozměrným světem. Počet úkazů bohatých na kvalitě i rozmanitosti neustále roste. Statisíce přirozených světélkující útvarů uplatnuje rostoucí vliv na geofyzikální pole a biosféru Země. Myslíme, že výskyt těchto útvarů indikuje hlavní proud předcházející transformaci Země, která se stává stále poddajnější vůči přechodným fyzikálním procesům, probíhajícím na pomezí fyzikálního vakua a našeho hmotného světa.
To vše staví lidstvo, a každého z nás, před opravdu velmi obtížný aktuální problém vytváření revolučních posunů znalostí, nutných pro transformací našeho myšlení abychom se byli schopni vyrovnat s nikdy předtím neviděnými fenomény, které se nyní prezentují v našem světě. Není jiné cesty do budoucnosti než hluboké vnitřní vnímání, založené na zkušenostech a znalostech událostí, které podstupuje přírodní prostředí kolem nás. Pouze s tímto porozuměním a znalostmi bude lidstvo schopno docílit rovnováhy obnovením toku geofyzikálních stavů a procesů.
Konec dokumentu

POZNÁMKY

1. Protože Země je velký vysoce organizovaný organizmus, má každá její strukturální jednotka nebo území, jako například pohoří, řeky, tektonické zlomy, rudné depozity, naftová pole atd., jistou funkční roli v jejím životě a vztazích s okolním vesmírným prostředím. Zásoby železné rudy například udržují klimatickou stabilitu, protože zastávají funkci spojovacího článku mezi elektrickými aktivitami v atmosféře a elektrickou aktivitou probíhající pod zemským povrchem.
2. Dnes už všichni známe práce Ciževského, který ve 1920-tých letech zjistil a prokázal, že mezi sluneční aktivitou a různými životními procesy existuje hluboký a mnohostranný vztah. S využitím rozsáhlého historického a statistického materiálu ukázal, že sluneční aktivita působí jako akcelerátor a moderátor celé biosféry, což se manifestuje ve frekvenci a kvantitě narození, úmrtí, sklizní, epidemií, náhlých srdečních slabostí (infarktů), mimořádných stavů, bankovních úpadků, katastrof, sebevražd, populačního růstu a poklesu, atd., atd.
3. Protože různé zóny plní v zemském organizmu odlišné funkce, liší se i jejich odezva na sluneční činnost. Například polární oblasti jsou první, které reagují na sluneční poruchy nám dobře známoými formami magnetických bouří, polární září a v současné době, zahříváním oceánu nad 75 stupněm severní zeměpisné šířky. Známe i jiná místa, na nichž se projevují intenzivní reakce v závislosti na druhu sluneční aktivity; jsou to ta, jimž říkáme heliosenzitivní zóny. Mezi tyto reakce patří i lokální elektromagnetické poruchy, polární záře /aurory/ v dolních zeměpisných šířkách a specifické změny v modelu variací magnetického pole na krátkodobé stupnici. Jsou zde ale také dlouhodobé reakce na úrovni biosféry. Jeden z našich kolegů, Ildar Mingazov, vypozoroval, během studia šíření a opakování různých druhů nemocí v různých oblastech, že intenzita frekvence nákaz ve vztahu ke sluneční činnosti mezi jednotlivými oblastmi kolísá a svého maxima dosahuje v heliosenzitivních zónách (například u, kardiovaskulárních chorob).
(Poznámky : Andrej Tetenov)


REFERENCE

1. Vasil'yeva G.Ya.,Kuznetsov D.A., Shpitalnaya A.A. On the question of galactic factors' influence upon Solar activity. "Solar Data", 1972, , N9, p. 99- 106 (rusky).
2. Kurt V. G. Interstellar medium and it's interaction with stars. Zemlya i Vselennaya ( Earth and Universe), 1994,N5, p.3-10. (rusky).
3. Parker E.. Space magnetic fields (their formation and manifestations). 2-, 1982, 469'.
4. Zakoldaev Yu.A., Shpitalnaya A.A., Efimov A.A. Cyclic pattern and evolution of geology processes as a consequence of Sun's circulation in anisotropy interstellar space. // New ideas in interaction of sciences on Earth and Universe (Internat. conference transactions). Sanct-Peterburg., 1996. - p. 23-24.
5. Kruzhevskii B.M.,Petrov V.M, Shestopalov I P. On radiation conditions forecasting in interstellar space. / Kosmicheskiye Issledovaniya (Space research), v. 31, no. 6, - 1993. - p. 89-103.
6. Dmitriev A.N. Mahatmas and the Science of new quality of Solar System. Tomsk. Human Sciences Institute, "Natural Sciences" series, 1995.
7. Science News, 1994. 144. 334.
8. Science News, 1955. vol. 148, N 21.
9. Dolginov Sh.Sh. Magnetic fields of Uranus and Neptune: a look from the Earth. // Geomagnetism and aeronomy. 33, N 2, 1993. 1-22.
10. New Scientist, 1994. 144. 18.
11. Space flight. - 1992, v. 34, N 3, p. 75.
12. Fortov V.E., Gnedin Yu.I.,Ivanov A.V., Ivlev A.V., Klumov B.A. The collision of Shoemaker-Levy comet with Jupiter / Sov.Phys.Uspehi, v. 166, N 4, - 1996. - p. 391-422.
13. Churyumov K.I.. Once more about comet's collision with Jupiter.- Zemlya i Vselennaya ( Earth and Universe) - 1994, No.1. - p. 83-85.
14. Dmitriev A.N. Earth responses to high-energy processes in Jovian system // Novosibirsk, IICA Transactions, vol. 1, 1994. - p. 16-21.
15. Haynes P.L., Balogh A., Douoherty H.K., et. Null fields in the outer Jovian magnetosphere: Ulysses observations // Geophys. Res. Zett. - 1994, - 21, N 6. - p. 405-408.
16. Wireless File, 24,3. - 1995.
17. "Popular Science", N 4, 1995.
18. Shestopalov I.P., Bengin V.V., Kolesov G.Ya. et al.. SCR Flashes and large-scale structures in interplanetary environment. A forecast of proton Solar events. / Space Research. v. 30. - Moscow: Nauka publishers., publ#6, 1992. p.816-825.
19. Ishkov V.N. Solar activity in 1991-1992 . (22-th cycle) Astronomy calendar for 1994 . - Moscow:1993, p. 190-197.
20. Ishkov V.N. 22-th cycle of Solar Activity : main characteristics and evolution / Astronomy calendar for 1993 . - Moscow:1992, p.215-229.
21. preliminary Report and Forecast of Solar-Geophysical Date / Space Environment Services Center, Boulder, Colorado USA: 1992, N 2.
22. Crocker N.U. Geoeffective space storms: Abstr. Spring Meet. Baltimore, Md, May 23-28, 1994 // EDS. - 1994. - 75, N 16, Suppl. - p. 312-313.
23. Ivanov K.G. The Earth magnetosphere/Electromagnetic and plasma processes from Sun to Earth core . - Moscow: Nauka publishers,1989. - p. 62-75.
24. Kovalevskii I.V. Some aspects of Solar-Terrestrial interactions energetics/ Interplanetary Environment and Earth Magnetosphere - Moscow: Nauka publishers, 1982. - p. 25-63.
25. The Van-Helen radiation belts - two newly observed populations: Abstr. Spring Meet. Baltimore. Md. May 23-28, 1994 / Blake J.R. // EOS. - 1994. -75. N 16.
26. Drobzhev V.I., Kazakov V.V. , Chepurchenko L.V. Foundations of external helio- and geo- physical control of seismicity./ Vestnik of Kazakh SSR Acad. of Sci. , No. 3, - 1988. - p. 12-18.
27. Sytinsky A.D. On geoeffectivity of Solar wind streams.USSR Acad.Sci. Doklady, 1988, v. 298, N 6. - p. 1355-1357.
28. Solar cycles and Solar output: Abstr. AGU Fol Meet. San Francisco Calif. Dec. 7-11, 1992 / Mclntosh P.S. // EOS. - 1992 - 73, N 43. Suppl. - p. 436.
29. "Geophysical Research Letters". vol. 21, 1994.
30. Mogilevsky E.I. Sun coronal holes energy and recurrent geomagnetic distributions . // Geomagnetism and aeronomy. 1995,. 35, N 6. - 11-19.
31. Kazimirovsky E.S., Kokourov V.D. Meteorology effects in ionosphere(a survey) // Geomagnetism and aeronomy. 1995,.35, N 3. - . 3-23.
32. New Scientist. 1995.- 147. 11.
33. Dmitriev A.N. Technogeneous impact upon Geospace (the problems of global ecology). - Novosibirsk, Novosibirsk State University, 1993. - p. 68.
34. Zanetti J., Potoma A., Anderson B. J. et set. Correlation's of satellite observed auroral currents induced in a power generating system: Abstr. AGU West. Pacif. Geophys. Meet., Hong-Kong, July 25-29, 1994.
35. Space Rays physics: the research continues in SNG. Russian Acad.Sci. Vestnik, v. 63, N 7, 1993. - p. 650-654.
36. Nesmenovich E.I. Resonance's in Solar System // Space physics problems. Kiev, 1984, N 19. - p. 84-93.
37. Rodionov B.U. Possible geophysics manifestations of magnetic monopoles. Preprint of Moscow Eng.Phys.Institute - 1995 - N 021 - 95. - p.1-24.
38. Sumaruk Yu.P., Sumaruk P.V. Secular variations of geomagnetic field in middle latitudes and their relation to geomagnetic and solar activity. / Geophysics Journal N 6, 1995, - v. 17. - p. 59-62.
39. Zhidkov M.P., Lihacheva N.A. Anomalous field influence upon placement and growth of cities. / Russian Acad. Sci. Izvestiya, geography series. N 1, 1996. - p. 71-84.
40. Fedorova N.V.The research of long-wave large-scale anomalies above northern Eurasia / Doklady RAN, 1996, vol 347, N 5, p. 681-684.
41. Kopytenko A.Yu., Pochtarev V.I. On dynamics of Earth magnetic poles./Geomagnetism and aeronomy.. v. 32, 1992, N 5 - p. 201-202.
42. Kuznetsov V.V. The position of North magnetic pole in 1994 (forecast and detection) /Doklady RAN, 1996, vol 348, No.3, p.397-399.
43. Milanovsky E.E.On phase correlation of geomagnetic field inversions frequencing, World ocean level decrease and Earth crust folding deformations strengthening phases in Mesozoic and Cainozoic. / Geotectonics, 1996, N 1. - p. 3-11.
44. Ryskunov A.L. The comparison of large scale characteristics of gephysic fields./ USSR Acad.Sci. Doklady, v. 267, N 6, 1982. - p. 1336-1340.
45. Kondratyev K.Ya. Modern stage of research of global change: US program //Investigation of Earth from space N 2, 1995. - p. 98-105.
46. Wilson N. Global temperatures approach record values // J. Meteorol. - 1995. - 20, N 200. - p. 194-196.
47. "Science News", 1994.146.13.
48. New Scientist, 1995. 146. 18.
49. "Geophysical Research Letters", 1994, v. 21.
50. "New Scientist", 1995, vol. 145, N 1962.
51. New Scientist, 1995, vol. 145, N 1967.
52. Netreba S.N. On relation of short-periodic thermodynamic pulsation's of atmosphere boundary layer with Solar X-Ray emission.// Meteorology and hydrology, N 4, - 1996. - p. 95-101.
53. New Scientist, 1995, vol. 147, N 1993.
54. Dmitriev A.N. Belyaev G.K.Technogeneous causes of total ozone content decrease. ( USSR Ac.Sci. Siberian Branch Institute of Geology and Geophysics preprint No. 15) Novosibirsk, 1991.
55. Claude H., Schnenborn F., Stethbrecht W. New evidence for ozone depletion in the upper stratosphere // Geophys. Res. Lett. - 1994. - 21, N 22. - p. 2409-2412.
56. Wemberg P.O., Hanisco T.F., Stimphl R.M., Japson L.B., Anderson J.G. In situ measurements of andin the upper troposphere and stratosphere // J. Athmos. Sci. - 1995, - 52, N 19. - p. 1413-1420.
57. Karol' M.L. , Klyatina L.P. , Romashkina K.I., Shalaminskii A.M. Extremely low ozone content above Russia in 1995 winter . // Meteorology and hydrology, N 6, - 1995. - p. 115-116.
58. Vozhkov R.D., Fioletov V.E., Kadygrova T.V. et al. Ozone decrease estimate for Eurasia in 1973-1993 on a base of filter ozonometer registrations correlated data. // Meteorology and hydrology, N 9, - 1995. - p.30-40.
59. "Global Change Newsletter", 1994, N 19.
60. Science News. vol. 148. N 25, 1995.
61. Science News. vol. 146. N 334, 1994.
62. Tsirs G.P.,Loginov G.A. The characteristics of weekly moves of geomagnetic oscillations 1985, v. 25, N 2. - p. 153-154.
63. Biryukov A.S., Grigoryan S.R., Garkusha V.I. et al. Low frequency radiation sources. Their action upon Earth radiation belts.(a survey) - Moscow: VINITI # 5204-88, 1988. - 1236.
64. Plasma generation in energy active zones./ Dmitriev A.N., Poholkov Yu.P.,Protasyevic' E.T., Skavinskii V.P. / USSR Ac.Sci. Siberian Branch Institute of Geology and Geophysics - Novosibirsk, 1992.
65. Non-periodic transient phenomena in environment: II interdisciplinary workshop transactions-Tomsk, Tomsk Polytech.Inst.,1990.
66. Dmitriev A.N. Correcting dfunction of heliocentered unusual atmospheric phenomena./ Izvestiya Vis'shih Uch.Zaved.,Physics,Tomsk, v.35, 1992, N 3, p. 105-110.
67. Dmitriev A.N., Dyatlov V.L. A model of non-homogeneous physical vacuum and natural self-luminous formations. /IICA Transactions Novosibirsk, 1996, v.3 - p. 65-76.
68. Environment monitoring and problems of solar-terrestrial physics. / Theses of international symposium June 18-21 1996 - Tomsk, Tomsk Univ., Sib.Phys.-Tech.Inst. , 1996.
69. Natek K. The necessity of future politicians learning global relations between natural processes and antropogeneous activity. // Global Changes and Geogr.: IGU Conf. Moscow. Aug. 14-18, 1995: Abstr. - Moscow, 1995, - 251.
70. Kondratyev K.Ya. Global change and Demography dynamics.Rus.Acad.Sc.Vestnik, 1996, v. 66, N 4. - p. 364-375.
71. Dmitriev A.N.. Tecnogeneous challenge to the planet Earth. / Vestnik Vys'shei Shkoly, 1989, N 7. - p. 38-44.
72. Kosygin Yu.A.. The highway of synthesis. / Pacific Geology, 1995, v. 14, N 6. - p. 8-15.

KONEC REFERENCÍ

www. putnici.sk

Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára

Tu môžte pridávať svoje komentáre. Komentáre sú moderované.