19. 7. 2014

Samovrah

Andree Luise
Zapsal:
Franciscu Candido Xavier

Naskýtá se nám zde jen nepatrný pohled do světa, který nás obklopuje a který nám dává jen tušit velikou milost za dar života, že smíme žít a že smíme nahlédnout do úžasně dokonale pracujícího soukolí věčných zákonů Všehomíra.
Buďme proto vděčni autoru tohoto nahlédnutí do malé části tak zvaného "onoho světa".
Andree Luiseovi, 
zřejmě v pozemském životě bývalému reportérovi, který nám srozumitelně líčí své zážitky onoho světa a současně patří dík i v pozemském světě žijícímu Brazilci - Franciscu Candido Xavierovi, který byl schopen reportáž zachytit a nám k cennému rozšíření vědění předat. 
Jedné noci, po ukončení rozhovoru Alexandra s pozemskými druhy, navštívily ho dvě ženy, které přišly do pokročilých vzdělávacích kursů.
Byly to bytosti, které žily ještě v pozemském těle a navštěvovaly ochránce, když byly dočasně od svých těl odpoutány ve spánku. Ta starší, zřetelně světlejšího ducha podle světelného vyzařování, které ji obklopovalo, byla ochráncem velmi ctěná. Přivítal ji mile.
Druhá, zahalena do tmavého hávu, měla ztrápený pohled a plakala.
„Příteli můj,” řekla sympatická bytost po pozdravu – „přivádím ti svou sestřenici Ester, která ztratila svého muže za bolestných okolností.”
A zatímco si Ester utírala oči, pokračovala její příbuzná:
„Alexandře, znám tvoji laskavost a důležitou službu, ale přesto jsem si dovolila poprosit tě o pomoc v našich pozemských trápeních. Jestliže je naše prosba nepříslušná, odpusť nám to, neboť tvé srdce je naplněno dobrotou a všechno jasně hodnotí. Jsme ještě nedostateční. Klepeme na dveře dobrodince, aby nám pomohl řešit smutné problémy.”
„Etelvino, přítelkyně moje,” řekl ohleduplně Alexandr, „upřímná bolest si vždy žádá pomoci.”
„Jestliže existuje utrpení u vtělených na Zemi, existuje i zde, kde nemáme hrubohmotná těla, a proto musíme být vždy připraveni ke spolupráci.”
Obě ženy si oddychly a začaly klidně vypravovat.
Ester začala vyprávět o své historii. Provdala se asi před patnácti lety a vzala si svého druhého snoubence, neboť první, kterého velice milovala, spáchal sebevraždu za záhadných okolností. Ona se zpočátku silně znepokojovala skutkem prvního snoubence Neoma, ale Raulova náklonnost jí pomáhala překonat skutek minulosti. Manželé se snažili vybudovat své manželské štěstí s láskyplným porozuměním. Měli tři děti a žili v naprosté harmonii. Raul byl melancholické povahy, byl věrný a ohleduplný.
Raul byl zavražděn nevysvětlitelným způsobem.
Neznámí lidé našli jeho mrtvolu na ulici a odnesli jej domů. Měl prostřelené srdce. Revolver, nalezený vedle něho, nebyl jeho. Jaké tajemství halilo tento hrozný zločin?
Lidé i policie věřili, že se jednalo o vraždu. Neboť jaký motiv by mohl dohnat Raula, pracovitého a čestného muže, k takovém činu? Proč se zabil, když měl před sebou šťastnou budoucnost?

Je sice pravda, že jeho finanční poměry nebyly neomezené, ale jejich výdaje byly vždy v souladu s příjmy. Nikoliv, tento člověk, podle vdovina úsudku, neopustil Zemi dobrovolně.
Ester byla ohleduplná, nechtěla nikoho vinit a nepřála si pomstu, ale chtěla jen uklidnit zmučené srdce. Bylo by možné, aby jí Alexandr podal vysvětlení, co se stalo s jejím druhem, a aby tím dokázala upřímný zájem o jeho osud? Zesnulý měl malé děti a dvě staré tety, které byly na něm závislé, a proto se truchlící vdova nacházela ve velmi těžké citové i finanční situaci. S pláčem dodávala, že je připravena pracovat a vychovávat své děti a že začne znovu, od začátku, ale nejdříve si přeje uklidnit své srdce a přeje si dozvědět se, co se děje s manželem, aby se mohla se vším smířit.
Na konci svého dlouhého vyprávění se v slzách obrátila na ochránce.
„Laskavý příteli, můžeš mi o tom něco říci? Co se stalo s Raulem, kdo jej zavraždil? A proč?”
Sklíčená vdova ve své bolesti trpěla halucinacemi a nořila se do nejhroznějších představ.
Alexandr ženu trpělivě vyslechl, otcovsky něžně sevřel její ruce a řekl:
„Upokoj se a buď klidná, přítelkyně. V této chvíli ti nemohu okamžitě odpovědět. Musíme vše pečlivě vyšetřit. Navrať se do svého domova a dej odpočinout své ztrápené mysli. Existují utrpení, která nemohou být vyléčena násilně světským rozumem. Je třeba najít také útěchu v modlitbě a předložit ji svrchovanému Otci. Opři se o upřímnou víru, důvěřuj Prozřetelnosti. Uvidíme, co se dá dělat. Budeme se snažit najít zprávy a bratrskou pomoc. Prostudujeme pozorně tuto záležitost.”
Obě ženy uvedly ještě několik poznámek k této události a rozloučily se se slovy díků.
Když jsme osaměli, uvědomili jsme si nutnost přípravy a zjištění pravdy a ochránce mi vysvětlil:
„Naši vtělení přátelé mnohdy věří, že jsme kouzelníci, a protože jsme v záhrobí, věří, že jsme vševědoucí a proroci, a přitom zapomínají, že ve všech vývojových oblastech je zákonem osobní úsilí a práce,” a s otcovským úsměvem dodal:
„Je také třeba uvážit, že i my jsme kdysi za podobných okolností uvažovali stejně, když jsme pobývali na Zemi.”
Příští den mne pozval Alexandr, abych jej doprovodil do domu Ester. Vybral si její dům jako výchozí bod pro získání potřebných zpráv.
„Nebylo by lepší přivolat si zesnulého manžela na základě našich mentálních sil? Mohli bychom takto vyslechnout Raula a tím bychom mohli pomoci vdově!“
Instruktor neodmítl můj návrh, ale uvažoval:
„Tento způsob by byl nepochybně snadnější a my také v mnoha případech používáme tohoto způsobu. Ale ve službě zásahů je třeba našeho úsilí, aby byla služba úplná. Když budeme naší sestře Ester věnovat určitý díl svého času a práce, staneme se držiteli těch správných vědomostí, pokud jde o všeobecnou situaci, a navíc získáme i hodnotu naší spolupráce. Ten, kdo zasévá dobro, je první, kdo má z toho prospěch, a ten, kdo šíří světlo, je ozářen rovněž první.”
A nechtěje pokračovat v rozhovoru, Alexandr umlkl a pak jsme se oba vydali na cestu. Pochopil jsem, že stejně jako na Zemi, tak i v záhrobním světě, je žádoucí úsilí, shovívavost a píle bratrské spolupráce.
Vdovin dům se nacházel ve skromné čtvrti. I když byl poměrně pohodlný, zdálo se, že je obydlen mnoha nízkými bytostmi, jak bylo možno pozorovat z ruchu těch, kteří vcházeli a vycházeli. Vešli jsme dovnitř, aniž by někdo z nevtělených pozoroval naši přítomnost vzhledem k nízkému vibračnímu druhu, který charakterizoval jejich schopnost vnímání. Byl to bolestný obraz. Rodina skládající se z vdovy, tří dětí a dvou starých žen, seděla u stolu se skromným obědem.
Dosud neznámý jev vzbudil mou pozornost. Šest bytostí zahalených do tmavých stínů je doprovázelo při jídle, jako by i ony pohlcovaly jídlo.
„Ach, můj Bože!” řekl jsem ohromeně, obraceje se na ochránce. „Je to možné? - Zemřelí jedí u stolu jako živí?”
Alexandr mně klidně odpověděl:
“Příteli, mentální neřesti, nevědomost a utrpení v domovech bez náboženské výchovy jsou veliké. Kde neexistuje duchovní organizace, neexistuje obrana pro klid ducha.”
A po kratší odmlce pokračoval:
“Ti, kteří umírají a při tom příliš lnou k těm, které opouštějí a s nimiž je pojí stejné zájmy, zůstávají téměř vždy připoutáni k domovu a ke všem situacím a snahám. Živí se s příbuznými a spí ve stejných místnostech, kde zemřeli.”
„Živí se skutečnými sousty jako dříve?” zeptal jsem se zděšeně, když jsem viděl, s jakým uspokojením pohlcovaly shromážděné bytosti výpary z kouřících talířů.
Alexandr se usmál a opověděl:
„Tolik údivu nad pouhým faktem, že se živí vdechováním výparů z potravin? A co my? - Nevíš snad, že i vtělený člověk získává více než 70% stravy díky atmosférickým prvkům, které přijímá při dýchání? Nevíš snad, že vařená a především masitá strava se rozkládá? A naši bratři s neřestmi tělesných pocitů nacházejí v rozložených prvcích tutéž chuť, kterou pociťovali, ještě když se nacházeli v pozemském těle.”
„Přesto se mi zdá, že je to nepříjemné,” uvažoval jsem, „mít stále kolem sebe společnost neznámých, a to většinou toho druhu, kteří jsou nyní před námi.”
„Nesmíš zapomínat,” dodal instruktor, „že se nejedná o neznámé bytosti. Vidíme zde různé příbuzné, které přitahují pozemští lidé stejnorodými sklony k nemírnému jídlu a zvláště masu.”
Na okamžik se zamyslel a pak pokračoval:
„Připusťme však tvůj názor. I kdyby byl domácí stůl obklopen nehodnými a neznámými bytostmi, je přesto jisté, že duše se sbližují podle zákona přitažlivosti stejnorodého, a tak každý duch se obklopuje společností, která je mu vlastní.”
A chtěje ještě více podtrhnout své poučení, dodal:
„Rodinný stůl skýtá vždy příležitost pro působení neviditelných sil. Prostupuje-li člověka dobré chtění, mohou se k němu přiblížit duchovní pomocníci, kteří jej posilují v čistém a světlém myšlení. Pokud rodina udržuje spojení s vyššími světlými úrovněmi čistotou svých myšlenek a svým jednáním, přibližují se k ní ochránci duchovního osvícení a zasévají do jejích plodných rozhovorů semena nových, povznášejících myšlenek, přinášejících samočinně krásu a harmonii.
Avšak díky stejnému zákonu přitažlivosti stejnorodého přitahuje prostořekost a neslušnost neviditelné pomlouvače, ironie najde vždy posměvače a sarkastické bytosti, které podněcují k projevům nevhodných historek, neboť tam nacházejí příležitost k lehkomyslnosti a nevraživosti.”
Ukazoval na skupinu, která byla shromážděna kolem stolu, a dodal:
„Tito zatvrzelí pozemšťané přitahují zesnulé rodiče a příbuzné, kteří jsou s nimi stejnorodí. Vytvářejí tak vzájemný vampyrismus. Poslechni, o čem vyprávějí.”
Zbystřil jsem svou pozornost a přesvědčil jsem se, že rozhovor byl opravdu velmi škodlivý.
„Nikdy jsem si nepomyslela, že jsem přišla na tento svět, abych tolik trpěla,” řekla teta Ester, hořce si stěžujíc.
„August a já jsme v mládí tolik pracovali. A nyní, ve stáří, jsme bez prostředků a musím být přítěží naší chudince neteři, ještě k tomu ovdovělé. Jaký je to bolestný osud!”
A zatímco jí stékaly slzy po tváři jako z vosku, stařec jí přizvukoval:
„Je to pravda, za těžký život taková odměna! Nikdy jsem si nepředstavoval tak hořké stáří.”
Bytosti, oděné do černých tunik, se při poslechu těchto nářků lítostně klonily ke starcům. Smutná vdova dodala pokorně:
„Naše zkoušky jsou opravdu tvrdé, ale přesto musíme důvěřovat v Boží dobrotu!”
Alexandr na ni bystře pohlédl a já jsem si všiml, že v její duši vyklíčila zvláštní touha. S planoucími zraky, jakoby z dálky vnímala náš duchovní vliv a nejasně se rozpomínala na svůj noční sen. Řekla:
„Díky Bohu jsem se dnes probudila mnohem spokojenější a klidnější. Zdálo se mi o sestřenici Etelvině, která mne zavedla k nebeskému poslu a ten požehnal mému srdci a ulevil mým bolestem, které jsem v posledních dnech prožívala. Jak bych byla šťastná, kdybych si mohla vybavit tento krásný sen.”
„Vyprávěj, maminko!” - řekla sedmiletá dceruška, která až dosud mlčela. Paní láskyplně řekla:
„Moje dceruško, velké dojmy je těžko popsat. Nepamatuji si všechno do podrobností, ale vím, že mne Ježíšův vyslanec trpělivě vyslechl a mluvil se mnou s láskou a utěšil mne. Přijal mne laskavě a bez odmítání mne vyslechl jako dobrý lékař. Velice mne potěšil. Bůh nám pomůže. Až nabudu nových sil, budu si vydělávat poctivou prací na chléb. Proto mějme naději a víru!”
Děti naslouchajíce matce měly radost, zatímco staří setrvávali ve své hořkosti. Přál jsem si stát se viditelným pro tyto pozemšťany v místnosti, kterým chybělo světlo, abych si s nimi pohovořil o jejich názorech, ale Alexandr mi to rozmluvil:
„Byla by to ztráta času,” řekl. “Jestliže si přeješ jim pomoci, dostav se sem jindy, neboť, jak víš, prožitky mnoha let se nerozplynou v důsledku osvícení jediného dne. V této chvíli je náš úkol jiný. Potřebujeme získat informace o Raulovi. A kdybychom dále naslouchali svým záhrobním bratrům, zjistili bychom, že by si pouze bolestivě naříkali, ale bez činorodého užitku. Nezajímej se o rozhovory záhrobních bytostí, měj na paměti hlavní cíl naší návštěvy.” A pak řekl:
„Navštivme některé z našich bratrů, protože potřebujeme základní zprávy, abychom splnili účel našeho zásahu.”
Po Alexandrově odchodu jsem se také vzdálil, i když jsem se zajímal o toto prostředí. Ale instruktor nechtěl ztrácet čas.
Za několik minut nás dostihla prostá, ale důstojná bytost a Alexandr se k ní přívětivě obrátil:
„Příteli, jsi zde činným návštěvníkem?”
„Ano, jsem ti k službám,” odpověděl tázaný pokorně.
Učitel mu vyložil, co jsme potřebovali.
Dotazovaný bratr nám ochotně a rozvážně vysvětlil:
„Znal jsem Raula velmi dobře a často jsem mu pomáhal, když potřeboval duchovní pomoc. Ale ani já ani přátelé jsme nemohli zabránit úmyslné sebevraždě.”
„Sebevraždě?” zeptal se Alexandr, snažící se získat dokonalé informace, „vdova je přesvědčena, že se jednalo o vraždu!”
„Ano, on to dokázal velmi pečlivě zamaskovat,” řekl přítel. „Dlouhou dobu o tomto činu uvažoval a poslední den získal revolver, který potřeboval k provedení svého záměru. Namířil si na srdce, stiskl spoušť zbraně, kterou předem dobře očistil, aby ji zbavil otisků, a tak se vysmál důvěře svých rodinných přátel a způsobil, že všichni se domnívali, že jde o zločin vraždy.”
„Viděl jsi ho v posledních okamžicích této tragédie?“ Zeptal se Alexandr přátelsky.
„Ano!” odpověděl tázaný. „Několik přátel a já jsme se snažili mu pomoci, ale nebylo to možné, protože se jednalo o dobrovolnou smrt a úmyslný záměr. Snažili jsme se jej odnést z kaluže krve, do které se ponořil, přitahován těžkými a úzkostnými záchvěvy. Zůstávali jsme ve službě s úmyslem mu pomoci, ale vtom se přiblížila banda několika tuctů bytostí, která jej snadno s pomocí stejnorodých neřestných sil odvlekla. A jak jistě víte, nebylo nám možné vyrvat ho z rukou tamních útočníků.”
Instruktor byl spokojený s vysvětlením; ale když jsem viděl, že chce ukončit rozhovor, zeptal jsem se ještě:
„Ale jaký byl motiv sebevraždy? Nebylo by možné se na to zeptat?”
„Ne!” odpověděl klidně Alexandr.
„Na to se zeptáme samotného Raula!”
Rozloučili jsme se s návštěvníkem, ale určitá věc mi nedopřávala klidu, proto jsem se znovu obrátil na Alexandra:
„Co představuje výraz „ta banda“?“
Alexandr, který se nyní zdál starostlivý, mi přesto ochotně vysvětlil:
„Banda, o které se informátor zmiňoval, je spousta zločinných bytostí, které se věnují jen zlu. I když mají omezený vliv vzhledem k početné obraně, která obklopuje centra našich pozemských bratří, soustřeďují chtění své kolektivní síly k narušování a zlu.”
Jelikož jsem se tvářil udiveně a nechápavě, vysvětlil:
„Nediv se, příteli, tělesná smrt není přece nějakou zázračnou koupelí, ze které vyjde duch člověka čistý. Není koupelí, která proměňuje zlo v dobro a nevědomost v moudrost. Existují záhrobní duchové, kteří jsou připoutání k domácímu prostředí stejně jako popínavé rostliny se poutají na stromy. Jiní často řádí v oblastech nevědomosti, která je jim vlastní, a tak vytvářejí celé legie temných bytostí, které se postavily i proti samotnému Ježíši prostřednictvím různých posedlých. Ďábelsky se organizují, vytvářejí zločinná seskupení a běda těm, kteří se dostanou do jejich vlivu a do jejich rukou. Ti, kteří padnou na cestě pokroku a ztratí milost pomoci, se stávají trpícími otroky přechodných, ale hrozných sil temnot. Může to být charakterizováno jako předlouhé setrvání ve vězení.
„Nemohl oblastní návštěvník jako ochránce těchto míst bránit nešťastného sebevraha?“ - zeptal jsem se neklidně.
„Kdyby byl obětí vraždy, pak ano,“ odpověděl instruktor. „Neboť postavení oběti vyzařuje určité proudy magnetické síly, které jsou schopné spojit jej s vyslanci pomoci. Ale u předem promyšlené sebevraždy, bez zásahu skrytých nepřátel, jako je tomu v tomto případě, je nerovnováha duše nepopsatelná a přináší s sebou naprostou neschopnost mentálního spojení s vyššími silami.“
„Nemohly mu duchovní hlídky pomoci nezávisle?“
Alexandr trpělivě a bratrsky dodal:
„Vzhledem k tomu, že existuje svobodné rozhodování u všech lidských duchů, není možné zorganizovat urychlenou pomoc pro všechny, kteří se řítí do propasti utrpení ze své svobodné vůle a s plným vědomím. V takových případech účinkuje bolest jako pomocný prostředek k nutné nápravě.“
„Ale co ti zlí, kteří se zdají být šťastni ve svém zlu?“ zeptal jsem se pochopitelně.
„To jsou ony zkažené a zatvrzené bytosti všech dob, které přesto, že v sobě rozeznávají duchovní úpadek, vytvářejí kolem svého srdce nebezpečnou kůru necitelnosti. Zoufalí a zklamaní, zahaleni do jedovaté vzpurnosti, vtahují se znovu do vln zločinů až do té doby, kdy nový paprsek světla zakotví v jiskře jejich svědomí.“
Tato záležitost nabízela cenná objasnění, ale Alexandr, dávaje najevo, že k tomu není vhodný čas, po krátké odmlce dodal:
„Setrvávej v modlitbě, André, a pomoz mi na několik minut. Nyní, když už vlastně známe to nejdůležitější, musíme svým viděním zjistit, kde je onen nešťastný bratr.“
Přesto, že jsem se modlil, všiml jsem si, že instruktor se nořil do hlubokého ztišení a za několik minut promluvil jako ten, kdo se vrací z překvapujícího výletu.
„Můžeme se vydat na cestu. Chudák bratr se v podvědomí nachází připoután k nebezpečné skupině vampýrů v blízké vesničce.“
Instruktor se vydal na cestu. Já jsem jej v tichosti následoval a byl jsem v napjatém očekávání. Po chvíli, vzdalujíce se od města, přiblížili jsme se k velikým jatkám. Můj údiv neznal mezí, když jsem si povšiml obranné činnosti instruktora, který odhodlaně pronikl velkou bránou.
Podle vyciťování prostředí jsem zjistil, že to bylo jedno z nejnepříjemnějších míst, které jsem až dosud poznal v novém duchovním snažení. Sledoval jsem Alexandra a viděl jsem početné skupiny naprosto nízkých bytostí, které se shromažďovaly na různých místech.
Před halou, kde byl dobytek zabíjen, jsem uviděl hrozný obraz. Velký počet záhrobních duchů se v politováníhodném stavu vrhal na bubliny čerstvé krve, jako by se snažil tuto tekutinu pít s hltavou žízní...
Alexandr si všiml mého zděšení a podal mi věcné vysvětlení:
„Vidíš ,André, tito nešťastní bratři, kteří nás nemohou vidět v důsledku svého žalostného postavení a nemohoucnosti, sají sílu krevní plazmy zvířat. Jsou hladoví a vzbuzují jen lítost.“
Málokdy v životě jsem zažil něco tak odporného. I ty nejsmutnější scény, kterých jsem byl až dosud svědkem, na mne tolik nezapůsobily s takovou hořkostí. Záhrobní bytosti, které se snažily získat potravu takovým způsobem! Jatka, plná špatných a nízkých bytostí.
Co to všechno znamenalo?
Vzpomněl jsem si na svá omezená studia dějepisu a vrátil jsem se v duchu do doby, kdy primitivní obyvatelé nabízeli svým bohům krev býků a kozlů. Byla v tomto obraze hrůzy ona dávná reprezentace obětí na kamenných oltářích? Nechal jsem tyto dojmy působit na své smysly, až jsem pocítil, jakoby se mé myšlenky rozvířily.
Alexandr se ke mně přiblížil a vysvětlil mi:
„Proč ten pocit hrůzy? Příteli, osvoboď se sám od sebe, snaž se pochopit. I my jsme byli takoví. Cožpak jsme oba v minulosti nenavštívili na zemi rozličná jatka? Vzpomeň si, že v mém dávném  pozemském životě se konala vždy oslava při zabíjačce. Nadbytek sádla a masa, to znamenalo vždy dostatek zásob pro kuchyň a uspokojení břicha.
Se stejným právem se dnes přibližují záhrobní bytosti, stejně nízké jako my jsme byli včera, k mrtvým zvířatům, jejichž vlhká krev jim dává životní prvky. Tento obraz, který vidíme, je vskutku politováníhodný, ale nám nepřísluší, abychom je soudili.
Každá věc, každá bytost a každá duše se nachází v takovém vývojovém stupni, který je jí vlastní. Jestliže my jsme již prošli těmito stádii a pochopili jsme, jak těžké je zlepšit si své vývojové pásmo, musíme ve svém srdci vždy uchovat ochotu k pomoci a musíme shromažďovat všechny možnosti, které jsou nám na dosah, pro dobro bližního.“
Tato poznámka byla velmi užitečná. Instruktorova slova zapadla do mé duše a narovnala mé mentální úvahy. Klidně jsem pozoroval obraz, který se přede mnou odehrával, a Alexandr si všiml mého uklidnění. Ukázal mi bytost v politováníhodném stavu, podobající se automatu, který se potácivě pohyboval kolem ostatních. Když jsem se odpoutal od jeho bezvýrazných očí, všiml jsem si oděvu, poskvrněného krví.
„To je sebevrah, kterého hledáme!“ řekl jasně instruktor.
„Cože?“ zeptal jsem se s úlekem. „K čemu jej tito upíři potřebují?“
„Tito nešťastníci,“ vysvětlil Alexandr, „zneužívají právě zemřelých, kteří se nacházejí bez ochrany, jako tento bratr ve dnech následujících po jeho smrti, opírají se o jeho vitální síly, když již zcela využili jeho hmotného těla...“
Byl jsem ohromen a vzpomněl jsem si na dávné náboženské zprávy o ďábelských pokušeních, ale ochránce, pevný ve svém požehnaném poslání, uvážlivě řekl:
„Nedopusť, aby se tě zmocnilo záporné zhnusení. Člověk, v záhrobí či na zemi, který sejde z přímé cesty dobra, se může stát mocným duchem zla. Nesmíme ztrácet čas. Musíme pomoci nešťastníkovi.“
Následoval jsem zkušeného učitele a přiblížil jsem se k nešťastníkovi. Alexandr zvedl svou pravici nad Raulovo čelo a obklopil jej silným magnetickým polem. Za několik okamžiků byl Raul zahalen do světla, které bylo viditelné i pro bytosti temné.
Když viděli světlo, které zahalilo oběť, ustrašeně zbledli.
Jeden z odvážnějších katů řekl hlasitě:
„Ponechejme tohoto člověka svému osudu. Silní duchové se o něho zajímají. Vydejme ho!“
Zatím co se mučitelé rychle vzdalovali, jakoby se báli něčeho, čemu jsem doposud nerozuměl, ztrácel jsem se v bolestivých vnitřních otázkách před požehnanou blízkostí onoho jasu, který proudil z výšin. Obraz se podobal starým typickým legendám o ďáblech, kteří opouštějí uvězněné duše a propouštějí je ze svých pekelných spárů. Slova „mocní duchové“ byla vyslovena s netajenou ironií.
Vzhledem k jasu, do kterého byl sebevrah zahalen, poznali, že jsme přítomni, a i když bázlivě prchali, přece si neodpustili posměšky. Za malou chvíli se jatky velikých rozměrů nacházely zcela opuštěné od hltavých upírů.
Alexandr ukončil magnetizování a vzal trpícího přítele, otupeného zhoubným vlivem, za ruku a vyváděje jej ven řekl mu dobrotivě:
„Zapomeň na ironická slova, která jsme slyšeli. Tito nešťastní bratři si zaslouží našeho největšího soucitu. A nyní se věnujme našemu úkolu!“
Doporučil mně, abych pomohl novému příteli, který, jak se zdálo, nepociťoval naši pomoc. Po několika minutách chůze jsme se zastavili pod košatým stromem a položili jsme vyhublého a potácejícího se bratra na čerstvou trávu. Byl jsem dojat jeho bezvýrazným pohledem a požádal jsem instruktora o vysvětlení. Jeho přátelská slova nedala na sebe čekat.
„Tento chudák dočasně ztratil paměť. Jeho stav je po dlouhodobém vysávání životních sil ve stavu téměř úplného bezvědomí.“
A protože zpozoroval můj údiv, dodal:
„Co bys chtěl? Myslel sis, že zde nejdeš slabost? Magnetismus zla je stejně mocný a tím spíše u těch, kteří se vědomě poddávají jeho chapadlům!“
Pak se otcovsky sklonil nad nešťastným sebevrahem a zeptal se:
„Jak se cítíš, bratře Raule?“
„Já...já...“ zašeptal nešťastník, jako by byl v hlubokém spánku, „nevím... nic nevím...“
„Vzpomínáš si na svou manželku?“
„Ne, „ odpověděl neurčitě sebevrah. Instruktor se zvedl a řekl mi:
„Jeho nevědomost je naprostá. Musíme jej vzbudit.”
Nařídil mi, abych zůstal na místě, a on sám se vydal pro účinnou pomoc.
„Nemůžeme jej vzbudit sami?“ zeptal jsem se udiven.
Instruktor se usmál:
„Je vidět, že jsi nováčkem ve službách „zákroku”. Zapomínáš, že ho vzbudím nejenom proto, aby nabyl znovu vědomí, ale také pro bolest! Rozrušíme vrstvu nízkého magnetismu, která jej obklopuje, a Raul si uvědomí vlastní situaci. Ucítí bolest prostřednictvím srdce, vždyť víš, jak zemřel, a bude sténat strachem z poznání bolestného prožití, které si sám způsobil. V takovém případě jsou první dojmy skutečně strašlivé a musíme procházet několika krutými hodinami, než nastane mírná úleva. A protože nás očekávají ještě jiné povinnosti, bude nejlépe, když jej předám do opatrování jiným přátelům.“
To mne velice dojalo. Přibližně za dvacet minut se Alexandr vrátil v doprovodu dvou bratří, kteří doprovázeli nešťastníka, a my jsme se po kratší době opět ocitli v domě naléhavé duchovní pomoci, který se nacházel v zemské oblasti. Bylo vidět, že tato organizace se starala o naléhavé případy, neboť pomocný materiál byl skutečně základní. Alexandr vytušil mé myšlenky a řekl:
„V okruhu nesmiřitelných útvarů obyvatel Země není možné umístit dokonalou instituci pomoci. Proto práce naléhavé pomoci skutečně trpí zřejmou nedostatečností. Tento dům je pojízdnou nemocnicí, která počítá se sebezapřením mnoha spolupracovníků.“
Raul byl uložen na nemocniční lůžko a instruktor mu prováděl magnetické tahy v mozkové oblasti. Po krátké chvíli nešťastník vyrazil silný vzrušený výkřik, který drásal mé srdce!
„Umírám, umírám!“ křičel Raul v nejvyšší hrůze a snažil se lézt po zdi.
„Pomozte mi, pro slitování...!“ Tiskl si hrudník a naříkal:
„Moje srdce je zničeno... pomozte mi... nechci zemřít!“
Ostatní zdravotníci mu pomáhali, ale pacient se zdál být obětí bezmezné hrůzy. S vytřeštěným zrakem a s výrazem nepopsatelného utrpení neustával křičet, jako by se vzbudil ze strašlivého snu.
„Ester, Ester!“ volal nešťastník, vzpomínaje na svou věrnou manželku. – „Pojď mi pomoci, pro lásku Boží. Pomozte mi, děti moje! Děti moje...!“
Alexandr se k němu přiblížil a otcovsky mu řekl:
„Raule, buď trpělivý a důvěřuj v Boha! Snaž se statečně čelit situaci, kterou sis sám způsobil, a nevolej jméno své věrné družky ani milovaných dětí, které jsi zanechal na světě, neboť hmotná brána tvého domu se uzavřela před tvými zraky.
Kdybys pěstoval křesťanskou lásku a cenil si příležitosti, kterou ti Pán svěřil, bylo by jednoduché vrátit se do láskyplného domova a vidět milované bytosti, i když by ony nemohly vycítit tvou přítomnost.
Ale nyní, můj příteli, je pozdě. Je třeba počkat na novou příležitost k práci a očistění, neboť tvoje příležitost s pozemským jménem skončila...“
V obličeji osloveného se zračila úžasná hrůza.
„Jsem snad mrtvý? Necítím své srdce naplněné bolestí? Nemám zkrvavené šaty? Znamená to všechno smrt? To je přece absurdní!“
Laskavý instruktor mu klidně odpověděl:
„Nenamířil jsi svou zbraň proti vlastní hrudi? Nenašel jsi své srdce, abys ukončil svůj život? Ach, příteli! - Lidé se mohou vzájemně klamat, ale nikdo neujde Boží spravedlnosti!“
Projevujíc obrovské zahanbení nad svým odhalením, propukl sebevrah v pláč a šeptal: „Já nešťastný, tisíckrát nešťastný...“
Alexandr již na něho nepromluvil. Doporučil jej ohleduplné péči bratřím, zodpovědným za službu pomoci a obrátil se ke mně s vysvětlením:
„"Pojďme, André. Náš nový přítel se nachází v krizi, jejíž vrchol neustoupí dříve, než za 70 hodin. Později se k němu vrátíme.“
Při návratu ku své práci jsem netrpělivě očekával okamžik nového pozorování. Působila na mne složitost zákroku. Pouhá modlitba tesknící manželky způsobila složitou činnost mého ochránce a velice mne poučila. Jak bude jednat Alexandr v konečné fázi?
Jaká odhalení učiní Raul nám, přátelům, kteří se zajímají o jeho blaho? Dostane se manželce útěchy ve svém vdovství? Obíral jsem se těmito otázkami a vyčkával jsem.
Po uplynutí čtyř dnů mne instruktor opět pozval k této záležitosti a měl jsem radost, že se mohu znovu poučit a pokračovat ve svém pokroku.
Našli jsme Raula naplněného bolestí, i když již klidnějšího a schopného vysvětlit svou situaci. Stěžoval si na svou otevřenou ránu v srdci, na silnou bolest a velkou únavu. Věděl již, kde se nachází, i když tuto pravdu přijal s velkým pláčem. Byl v oblasti nevtělených duchů.
„Uklidni se,“ řekl mu můj ochránce s nevýslovnou dobrotou, „tvoje situace je těžká, ale mohla být ještě mnohem horší. Existují sebevrazi, kteří zůstávají připoutáni ke svým tělesným ostatkům neurčitou dobu a jsou svědky útoků sžírajících bytostí.“
„Běda mi!“ - zašeptal nešťastník – „neboť jsem nejen sebevrah, ale také zločinec.“
A počal vyprávět svoji smutnou historii, snažíc se ospravedlnit svůj hrozný čin. Jako mladík přišel do velkého města na pozvání Noema, svého přítele z dětství. Upřímný přítel mu představil také svou snoubenku, kterou si chtěl vzít za manželku. Ale od onoho dne, kdy poprvé spatřil Ester, nemohl na ni zapomenout. Tato dívka ztělesňovala jeho ideál a on se rozhodl, že si ji vezme. Cítil se v její přítomnosti nejšťastnějším člověkem. Její pohled obšťastňoval jeho srdce, její myšlenky tvořily pokračování jeho myšlenek.
Jak jí mohl projevit svůj obrovský obdiv?
Dobrý přítel Noe zde byl překážkou, která musela být odstraněna. Ester nebyla schopna jej zradit. Noe byl velmi laskavý a ctihodným a nedával žádnou příčinu k roztržce.
A tu se náhle v jeho mozku zrodila myšlenka na hrozný zločin. Zničí svého soupeře!
Své štěstí již nepostoupí nikomu. Přítel musí zemřít. Ale jak uskutečnit tento plán?
Omámen prudkou vášní, začal promýšlet možnosti k provedení činu. Dával Noemu do pokrmů v malých dávkách známý zhoubný jed a postupně dávky zvětšoval. Tím si jeho organizmus zvykl na takové množství jedu, které bylo pro každého jiného smrtelné.
Noe zemřel několik hodin poté a přede všemi vypadal jako sebevrah. Raul skryl toto tajemství ve svém srdci. Později se počal ucházet o přízeň opuštěné nevěsty a získal si její náklonnost a nakonec dosáhl i sňatku. Dosáhl toho, co si tak toužebně přál. Ester byla tedy jeho manželkou. Přišly děti, aby obšťastnily jeho život.
Ale jeho svědomí se neúprosně ozývalo. I v těch nejdůvěrnějších chvílích viděl před sebou Noema, který odsuzoval jeho čin. Manželčiny polibky a něžnosti dětí nemohly toto přízračné vidění smazat. A místo, aby se výčitky svědomí zmenšovaly, neustále vzrůstaly.
Při čtení, v práci, u jídelního stolu, v manželské ložnici, prostě všude viděl svou oběť, jak se na něho klidně dívá. Několikrát se chtěl vydat světské spravedlnosti, chtěl doznat svůj odporný zločin, ale neměl odvahu zranit svou družku ani zatížit budoucnost svých dětí.
Byl ctěn ve společnosti a jeho manželství bylo považováno za příkladné. Jeho spolupracovníci jej měli rádi, jak tedy za takových okolností prozradit pravdu?
I když velice miloval svou manželku a své děti, cítil se vyčerpán a na konci svých duševních sil. Bál se vězení a zničení, bál se přiznat k zločinu, který se každým dnem stával hrozivějším.
A tu se objevila v jeho mysli myšlenka na sebevraždu. Nebyl schopen se již déle vzpírat. Poslední čin svého dramatu zahalí stejně tak, jako první tragédii.
Koupil si pistoli a čekal. Jednoho dne se po práci zastavil na cestě domů, zamířil zbraň, kterou nejdříve pečlivě očistil, proti srdci. Pak s obrovským vypětím vůle zmáčkl spoušť a jediná myšlenka, která mu zůstala, byla nepopsatelná bolest, kterou mu způsobilo prostřelené srdce...
S obrovskou námahou v mrákotách pociťoval, jak se mu nějaké osoby snažily pomoci a hned nato jej množství bytostí, které neviděl, odvlekly z místa bolesti...
Od toho okamžiku se ho zmocnila naprostá slabost. Pociťoval, že je obětí těžkého, mučivého snu, plného kruté hrůzy.
A konečně nabyl vědomí až zde, v tomto prostém pokoji, a poté, co mu Alexandr obnovil jeho pokleslou sílu. Po ukončení této dlouhé hořké zpovědi měl Raul sevřenou hruď a těžké slzy skrápěly jeho tváře.
Byl jsem dojat a nevěděl jsem, co říci.
Toto utajené drama bylo schopno dojmout i kamenné srdce. Alexandr projevil velkou hodnotu svých zkušeností a zachoval naprostý klid: „I v těch nejhlubších propastech je vždy místo pro naději. Nedej se ovládnout myšlenkou, že je to nemožné. Přemýšlej o nové příležitosti a o velikosti Boha. Změň své výčitky v předsevzetí, že svůj zlý čin napravíš.“
Nešťastník jihl v pláči a Alexandr pokračoval: „Zlo, které jsi spáchal, se nemůže ihned a nějak zázračně ztratit. Všichni musíme sklízet, co jsme zaseli. My, kteří dnes učíme, jsme také již mnohokráte prošli bolestnými zkušenostmi „nových začátků“. Buď klidný a silný!“
Pak mu Alexandr oznámil příčinu našeho zájmu a vysvětlil mu, že bratrská pomoc byla zahájena díky modlitbám ušlechtilé a zoufalé manželky. Informoval ho o jeho dětech a starých příbuzných. Mluvil o Esteřině smutku, o její touze ho vidět, i když jen prostřednictvím spánku.
Sebevrah naslouchal těmto zprávám, které jej značně posílily. Řekl: „Ach ne, nezasloužím si toho. Moje bídnost by jen zvětšila její utrpení...!“
Instruktor jej přátelsky pohladil a slíbil mu, že zakročí a že tento problém vyřeší. Znovu jsme se vzdálili a Alexandr, když vycítil můj hluboký obdiv, řekl: „V tomto malém dramatu, kterého jsme svědky, můžeš, příteli, posoudit šíři a složitost našich úkolů ve „službách zákroku“. Naši vtělení druhové nás někdy žádají o určité práce, které jsou dosti vzdáleny našim situacím. Pro pozemské lidi je Raul obětí skrytých vrahů, ale ve skutečnosti je obětí sebe sama. Pro svou družku je ideálním manželem, i když je ve skutečnosti zločincem a sebevrahem.“
Pochopil jsem obtíže, ve kterých jsme se nacházeli při snaze vyhovět žádosti, která nás přivedla k této službě. Instruktorova slova vyjadřovala totéž. S porozuměním jsem se ještě zeptal:
„Myslíš, že sestra Ester je dostatečně připravena, aby přijala pravdu?“
Alexandr pokýval hlavou a řekl: „Ti, kteří si zaslouží celou pravdu, jsou naprosto osvobozeni od svých vášní. Ester je velice dobrá, ale prozatím nedosáhla sebeovládání. Nevládne citem, ale spíše je citem vlečena. Vzhledem k tomu ji v žádném případě nemůžeme důkladně obeznámit s tímto případem. Ester je připravena jen na útěchu, ale nikoliv na pravdu.“
Instruktorovo vysvětlení mi bylo do určité míry proti mysli. Jak zatajit podrobnosti tragédie? Neznamenalo to zapření skutečnosti? Jakým způsobem bylo možné uspokojit truchlivou manželku a skrývat před ní skutečný průběh událostí?
Alexandr vycítil mé otázky a poznamenal: „Jakým právem bychom mohli narušit srdce ubohé vdovy na Zemi, když budeme pravdomluvní? Proč zakalovat klidnou naději tří milovaných dítek? Vždyť bychom mohli změnit jejich osud, a to jen proto, abychom se stavěli jako nějací přeborníci pravdy? Je větší štěstí odhalit stín zločinu, než odhalení pramene odevzdanosti?
André, příteli, život vyžaduje mnoho rozvahy. Každé slovo má svou příležitost a svůj čas. Tak i každé odhalení. Nesmíme chápat “službu pomoci” spojenou s ničením toho, kdo nás o ní prosí. Esteřina modlitba nesmí být nositelkou skleslosti. A právě z toho důvodu nezískávají všichni splnění svých proseb."
Uznal jsem správnost tohoto názoru.
Toho dne se také Alexandr obrátil v mé společnosti na výkonné autority “služby pomoci”. Žádal o spolupráci jednu ze sester, která pracovala ve skupině této služby. Potřeboval, aby připravila Ester k účinnější spolupráci. Romulanda byla vynikající ochotná a dobrotivá pracovnice a snesla se společně s námi na Zem, pozorně naslouchajíc radám našeho přítele.
Alexandr mnoho nepožadoval. Romulanda měla především duševně připravit Ester na návštěvu manžela na příští noc a dále měla u ní setrvat dva týdny, aby jí pomohla ve znovunabytí duševních sil, tak aby Ester mohla zajistit své hospodářské poměry tím, že si najde čestné a důstojné zaměstnání.
Bylo požitkem pozorovat něhu, s jakou láskyplný instruktor udílel tyto rady. Když se přiblížil okamžik setkání manželů, dostavili jsme se do pojízdné nemocnice „duchovní pomoci”, kde instruktor zařídil všechna potřebná opatření, která byla nutná. Raulovi přikázal, aby se choval klidně a trval na tom, aby si v žádném případě nestěžoval a aby žádným posuňkem nedal najevo netrpělivost nebo utrpení. Nechal mu zamaskovat otevřenou a krvácející ránu, dobře viditelnou v rozdrásané části astrálního organismu, aby manželka měla uklidňující dojem, který by jí nepůsobil utrpení.
Raul, užaslý nad poučením o správném chování, ochotně se podřídil všem instrukcím. Za krátkou chvíli přišla Romulanda, doprovázená Ester. Její pohled prozrazoval úzkostlivé očekávání.
Alexandr ji uchopil za ruku a ukázal na druha, ležícího na bílém loži.
„Raule, Raule!“ - vykřikla radostně vdova, dočasně uvolněná od svého těla, drásajíc mé srdce bolestným tónem svého hlasu. Její dojetí bylo nevýslovné. Chtěla pokračovat, ale nemohla. Podlomily se jí nohy a tak klečela vedle postele svého manžela a štkala.
Všiml jsem si, že i jeho oči byly zality slzami, ale on je všemi silami zadržoval. Alexandr se na něj díval ostře a dával mu najevo, že je třeba odvahy a že se musí překonat při tomto bolestném shledání. Sebevrah sledoval i jeho nejjemnější pohyb jako dítě, které respektuje otcovská doporučení.
Na Alexandrovo znamení se chopil ruky své družky, která se utápěla v slzách, a řekl jí:
„Neplač už, Ester, a důvěřuj v Boha. Pečuj o naše děti a pomoz mi svou čistou vírou. Já jsem v pořádku. Není důvodu, abys tolik naříkala. Moje milovaná, smrt není koncem. Poznej vůli Otce tak, jako se snažím i já, a smiř se i s dočasným odloučením. Nikdy na tebe nezapomenu. Také se mi stýská po tvé přítomnosti a náklonnosti. Ale Nejvyšší nás naučí přeměnit stesk v naději.“
Sebevrahova slova, stejně tak jako sladký tón jeho hlasu, mne udivoval, protože Raul projevil duševní bystrost a jasnost, kterou až dosud neukázal. A tehdy jsem si všiml, když jsem více soustředil svůj zrak, tenkých světelných nitek, které spojovaly Alexandrovo čelo s jeho mozkem. Pochopil jsem, že instruktor mu poskytoval silný magnetický proud, a tím mu pomáhal.
Vdovu to potěšilo, poslouchala jeho slova a v pláči řekla:
„Ach, Raule, já vím, že jsme nyní rozděleni propastí hrobu. Vím, že musíš vyčkat vyššího rozhodnutí, abych se mohla s tebou navždy sejít. Poslouchej! Pomoz mi na Zemi v mém bolestném a nečekaném vdovství. Vstaň a přijď domů, abys mi dal naději mému skleslému duchu. Braň nás proti zlu. Nenechávej mne samotnou s našimi dětmi, které tě tolik potřebují. Pros Boha o tuto milost a přijď nám pomoci.“
I když Raul stále ležel na lůžku, pohladil ji něžně po vlasech a odpověděl:
„Měj odvahu a víru. Vzpomeň si, že existuje větší utrpení, než je naše, a uklidni se. Já zesílím a budu ještě pro vás pracovat. Tak jako ty očekáváš pomoc, i já očekávám od tebe důvěru. Pán nás nezatěžuje prožíváním, které by bylo nad naše síly. Navrať se do našeho domova a buď radostná. Neměj strach z bídy. Nikdy vám nebude chybět požehnání chleba vezdejšího. Raduj se z poctivé práce a zasévej dobro v každé situaci, která se ti naskytne. To dává zdraví tělu a radost duchu. A Bůh, který je dobrý a spravedlivý, požehná našim dětem, aby byly po tvém boku šťastné. Nezdržuj se již, vrať se s důvěrou. Buď si jistá, že jsem živ a že tělesná smrt je pouhou přeměnou...“
Vdova, tušíc, že se setkání blíží ke konci, projevila nejvyšší zvědavost a úzkost a dívajíc se na Raula uslzenýma očima, řekla:
„Raule, kdo ti vzal život? Než odejdu, řekni upřímně, co se ti stalo?“
Všiml jsem si, že úzkost naplnila oči tázaného. Snad chtěl přiznat pravdu, osvětlit svou tragedii, ale Alexandrova magnetická pomoc ihned zasáhla. Z instruktorovy ruky vytryskl paprsek silného světla a Raul opět nabyl klidu a řekl:
„Ester, postup Božské spravedlnosti nemůžeme kritizovat. Buď si jistá, že jsme informováni o všech událostech. Nauč se především znát a plnit vůli Boží...“
Ubohá vdova se ještě snažila nějak prodloužit rozhovor a nabrat ještě trochu útěchy, ale Alexandr ji vzal za ruku a dal jí najevo, že je třeba se rozloučit. Uplakaná manželka se nevzpírala. Soustředila svou lásku v myšlenku a s procítěnou něhou řekla Raulovi – „s Bohem,” a políbila mu ruce.
Když jsme se vzdálili z nemocnice, svěřil ji do rukou Romulandy a vrátil se zpět. Nedokázal jsem skrýt svůj hluboký obdiv k této pomocné službě.
Alexandr vycítil, co se v mé duši odehrává, a jemně řekl:
„Jak sis povšiml, vyžaduje pomoc značné úsilí a bratrskou lásku. Nesmíme zapomenout, že Raul i Ester jsou dva duchovně nemocní a že je jim zapotřebí z naší strany velikého porozumění.
Je potěšující, že Ester se vrací domů naplněna novou silou a Raul cítí starost o rodinu a touto snahou, jak jim nejlépe pomoci, bude vytvářet povzbuzující prostředky a energii ve vlastním srdci.“
Polekán pohledem na jeho ránu v těle, jsem se zeptal:
„A co poranění? Dokdy bude Raul pociťovat tyto bolesti?“
„Možná, že po dobu mnoha let,“ odpověděl instruktor vážně. „To mu však nebude bránit v plné práci v oblasti svědomí, neboť se bude snažit, aby se mohl více přiblížit s pomocí požehnané příležitosti obnovy.“
V mé mysli vířilo mnoho dalších otázek. Instruktor se však musel vzdálit vzhledem k jiným důležitým povinnostem a já jsem jej nemohl doprovázet. Proto jsem jej požádal o svolení, abych směl zblízka sledovat pomocnou práci Romulandy. Přál jsem si pozorovat a poznat ono setkání, které bylo povoleno, a sledovat, jak se trpící vdova smíří s osudem.
Následující den jsem se vracel do Esteřina skromného domu právě v okamžiku rodinného oběda. Romulanda pracovala. Vnitřní prostředí dostalo nový vzhled. Temné bytosti se sice ještě všechny nevzdálily, ale jejich počet se viditelně snížil.
Romulanda mne srdečně přivítala a oznámila mi, že vdova se vzbudila v mnohem lepším stavu a že ona udělala všechno pro to, aby v Esteřině vědomí udržela vzpomínku na „sen“. Přirozeně, že si nemohla všechno pamatovat, ale přesto si uchovala silný dojem, který v ní vyvolával světlou naději a obnovenou dobrou náladu.
Romulanda mi doporučila, abych si sám ověřil zázračný účinek Prozřetelnosti. Obličej vdovy opravdu dostal nový výraz. S jasnýma a zářícíma očima vyprávěla svým příbuzným a dětem o krásném snu této noci.
Všichni ji poslouchali s velkým zájmem a obzvláště děti, které se zdály naplněny vnitřním štěstím.
Ester skončila s dojetím své vyprávění.
Všiml jsem si, že stará teta projevila nedůvěru a ptala se Ester:
„A ty věříš, že jsi skutečně viděla Raula na onom světě?“
„Proč by ne?“ odpověděla vdova klidně. „Ještě nyní cítím jeho pohlazení a vím, že Bůh mi dovolil tuto milost, abych tak mohla obnovit své síly a mohla se věnovat práci. Probudila jsem se dnes mocně povznesená a šťastná. Budu pokračovat v životě s novou nadějí. Budu se snažit a zvítězím.“
„Ach, maminko, tvoje slova nás tolik těší!“ zašeptal synáček s živýma očičkama. „Tolik bych si přál být s tebou a slyšet tatínka v tom překrásném snu.“
A tu stařec, který tiše jedl, řekl jako mocný představitel lidské nedůvěřivosti:
„Je zajímavé, že Raul, který tolik uklidnil srdce své ženy, neříkal nic o zločinu, který jej přivedl do hrobu.“
Ester, která vycítila ironii poznámky a ovlivněna dobrodinkyní, která se nacházela po jejím boku, rychle odpověděla:
„Někdy neumíme být, strýčku, vděčni za božské požehnání. Vzpomínám si na to a stydím se, že jsem se Raula ptala na totéž, když ležel bledý a unavený na lůžku. Mně stačí to štěstí, že jsem ho na okamžik viděla a slyšela, i když tomu nerozumím. Jsem si jista, že jsem jej navštívila kdesi. Proč nás zajímá odhalit zločince, když již nemůžeme vzkřísit jeho tělo? Usilujeme o potrestání viníků! Jak podivné, že si přejeme být spravedlivější, než je Bůh, a přitom víme, že máme také nedostatky a viny?“
Strýc zamyšleně umlkl a já jsem si všiml, že děti byly šťastné matčinou odpovědí.
Esteřino srdce se povzneslo do světlého a vyššího pásma živé víry a nabíralo klid a radost, naději, směřující do nového života.
Když jsem se loučil, blahopřál jsem Romulandě k její ušlechtilé práci. Ctihodná služebnice mi ještě vysvětlila plán služeb. Zůstane rozhodně po vdovině boku, bude ji posilovat v odvaze a dobré náladě a v příštím týdnu počítá se spoluprací dalších pracovníků, kteří jí mají pomoci v obstarání dobře placeného zaměstnání.
S podivem jsem naslouchal programu, především pokud šlo o hmotnou pomoc. Romulanda mi klidně vysvětlila:
„Když si to pozemští lidé zaslouží, můžeme spolupracovat v jejich prospěch všemi prostředky, které jsou nám k dispozici. Tím neporušujeme svobodu v jejich rozhodování.“
Poprosil jsem ji, aby přijala moji spolupráci v den konečné služby. Romulanda ochotně svolila a po týdnu mi oznámila, že její práce bude pomalu končit. Vrátil jsem se do domu vdovy ve společnosti věrné duchovní sestry, která mi doporučila:
„Postarej se o přítelkyni, já zatím půjdu vyhledat osobu, která je určena k pomoci. Všechny své úkoly jsem splnila a nyní nesmím ztrácet čas.“
Setrval jsem tam ve velikém očekávání a asi po třech hodinách někdo zaťukal na dveře. Před Romulandou vstoupila dovnitř vznešená paní, která nabídla Ester dobrou práci v krejčovském salóně.
Vdova plakala dojetím a štěstím a v domě zavládla všeobecná radost. Zatímco se v obývacím pokoji obě domlouvaly o podrobnostech, řekla mi pomocná sestra:
„Nyní, bratře André, můžeš v klidu odejít. Služba, která nám byla svěřena, je díky pomoci Boží ukončena.“

***
Poznání, kterého se nám tímto dostává, není pro ukojení pouhé zvědavosti, ale je podnětem k vážnému a hlubokému zamyšlení nad našim životem. Poznání hlubšího smyslu života nás logicky vede k vědomí, že lidský život má významný smysl a proto je nutno brát ho vážně a zodpovědně.
Zjišťujeme, že každý náš čin a dokonce i sebeskrytější myšlenka se nedá před kosmickou spravedlností utajit a nastane doba, kdy budeme nuceni požívat ovoce naší vlastní setby.
Naskýtá se nám zde jen nepatrný pohled do světa, který nás obklopuje a který nám dává jen tušit velikou milost za dar života, že smíme žít a že smíme nahlédnout do úžasně dokonale pracujícího soukolí věčných zákonů Všehomíra.
Buďme proto vděčni autoru tohoto nahlédnutí do malé části tak zvaného "onoho světa"
Andree Luiseovi,

zřejmě v pozemském životě bývalému reportérovi, který nám srozumitelně líčí své zážitky onoho světa a současně patří dík i v pozemském světě žijícímu Brazilci  - Franciscu Candido Xavierovi, který byl schopen reportáž zachytit a nám k cennému rozšíření vědění předat.

Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára

Tu môžte pridávať svoje komentáre. Komentáre sú moderované.