31. 8. 2014

Život Abdruschinov na zemi (2. časť)

N a h o m e


Když myslíval na to, že tento mocný nepřítel mohl by jednou vpadnout do jeho kvetoucí říše, zhrozil se. Nebylo v něm bázně, neboť jeho Arabové byli ve válečnictví právě tak vycvičeni, jako v denních pracích. Přesto však vyslal posla k faraonovi a zval ho k sobě jako hosta. A právě tak vyslal posly ke svému příteli Ebranitovi.

Zavolal všechny povolané, kteří měli býti stále v jeho blízkosti pokud tu budou hosté. Jako velitel celého dvora byl Angonet, starý Ismán, jemuž podléhali všichni služebníci paláce. Rozkazy mu dával sám Abdrushin.

Pod vedením Angometovým rozvinula se brzy živá činnost, byly zařizovány komnaty pro hosty a zdobeny nádhernými předměty. Pro dceru faraonovu a manželku Ebranitovu bylo vyhraženo křídlo paláce.

Když všichni byli v plné práci, opustil Abdrushin palác, aby jel vstříc svému příteli Ebranitovi. Opět provázel knížete veliký zástup Arabů. Postroje koní svým stříbrným kováním lekly se v paprscích slunce. Abdrushin jel na ušlachtilém bělouši.

Postroje byly zdobeny drahokamy a bílá hřiva koně poletovala ve větru jako sníh. Ještě nikdy nejel Abdrushin tak vyzdoben.

Z dálky viděli Arabové, kteří měli nesmírně bystré oči, ležení stanů, nad nímž vládla vlajka faraonova. Ohlásili Abdrushinovi co viděli a brzy se rozletěli jejich koně směrem ke stanům. Již z dáli zazníval k jezdcům hlasitý křik a chraptivý zpěv. Abdrushin byl zneklidněn a obrátil se na jezdce, jedoucí za ním:

"Dej znamení, aby si připravili zbraně, neboť nám hrozí nebezpečí."

Sotva dořekl Abdrushin tato slova, uvolnil se od stanů houf jezdců a jel Arabům vstříc. Abdrushin pozvedl ruku s bílým šátkem, který hlásal jeho přátelské úmysly. Útočící jezdci strhli své koně a zůstali zpět. Očekávali Abdrushina, který byl brzo se svým průvodem u nich. - S údivem pohlíželi Egypťané na pověstného knížete Arabů.

"Vy jste bojovali?" tázal se Abdrushin, neboť zpozoroval stopy v písku, svědčící o divokém boji.

Egypťan, který se zdál býti vůdcem oddílu, se výsměšně zasmál:

"Dělali jsme otroky, pane! Nechtěli poslechnout a pokoušeli se uprchnout. Proto tu byl malý boj. Tam v písku leží několik polozahrabaných mrtvol. Máme ženy, pane, chceš je vidět?"

Mlčky přikyvl Abdrushin a dal se zavésti ke stanu, v němž čekali zajatí. S hrůzou viděl zkřívené tváře s úzkostlivýma očima, které na něho pohlížely v očekávaní nových hrůz. Čtyři veliké stany byly naplněny polonahými lidmi.

"Odkud jsou tito lidé?" - tázal se Abdrushin důstojníka.

"Byl to malý kmen, pane. Přepadli jsme je, neboť jejich kníže ukrýval poklady, které jsme hledali, nic jsme však nenašli a proto jsme se pomstili. Špatné dáme na trh a dobré dopravíme do paláce faraonova. Pohleď do mého stanu, kde já mám svou odměnu - ženu knížete a jeho dceru. Ty si ponechám!"
Egypťan se odporně zasmál.

Jen s námahou se Abdrushin ovládl.

"Ukaž mi je také," pravil.

"Na okamžik zaleskla se nedůvěra v očích Egypťanových, pak kráčel váhavě napřed ke svému stanu. Všechny jeho otvory byly uzavřeny. Dusný vzduch uvítal příchozí. Vnitřek stanu byl plný špíny a bylo tam temno, že si oči musely teprve zvykat na rozdíl mezi oslepujícím světlem slunce a touto chmurnou místností.

Konečně rozeznal Abdrushin nějaké obrysy. Jeho pohled padl na dvě postavy, které tu vedle sebe seděly na lůžku z hadrů. Nejiště udělal Abdrushin krok hlouběji do temnot k lidským postavám a sklonil se nad nimi. Díval se do temných očí ženy, která ve veliké úzkosti objímala štíhlé tělo děvčetě.

A toto děvče pohlédlo na Abdrushina zrakem, v němž byla nevýslovná hrůza, kterou byla dětská duše naplněna.

Jeho úsměv vrátil však dítěti důvěru. Pohled stal se prosebným a její rty se chvěly. Abdrushin se odvrátil a obrátil se na vůdce. Pohlédl ven trhlinou a u vchodu do stanu spatřil své Araby, jak tu stáli připraveni ve dvou hustých řadách.

"Obě tyto ženy a všechny zajaté mi předáš!" Z úst Egypťanových, jemuž patril tento rozkaz, vydral se výkřik. Abdrushin přistoupil blíže k němu, ale Egypťan se na něho vrhl, třímaje v ruke zakřivenou dýku.

Vzplanul divoký boj a bylo slyšeti jen těžké oddychování Egypťana, jehož síla stále umdlévala. Náhle bylo ticho a pak zaznělo slabé zachroptění. Z prsou Egypťana řinula se krev.

Také venku mezi stany odehrával se divoký boj. Arabové sekali kolem sebe jako diví a útokem překonali všechny překážky.

Ze stanů vyhrnuli se zajatci. Byli zbaveni svých pout. Zatím ve stanu vůdcově přitulilo se k Abdrushinovi dítě, hledajíc u něho ochranu. Jeho matka radostí plakala. Abdrushin zvedl děvčátko se země, a vynesl ji ven. Matka šla za nimi.

Rozrušeni a přece se zářícíma očima stáli tu jeho Arabové a projevovali svou radost nad vítězstvím. Jen v Abdrushinovi byl hnus, který nemohl potlačit - jak se mohou tito lidé smát, když právě zabíjeli!

Také on zabil poprvé ve svém živote a nikdy toho nezapomene.

Nikdy ho neopustí tato vzpomínka, ačkoliv se tak stalo v nejvyšší tísni.

Když Arabové spatřili svého knížete, obklopili ho. Plni záujmu chtěli si prohlédnout malou postavičku po jeho boku. Úzkostlivě tlačilo se děvčátko k Abdrushinovi a skrývalo svou tvář do jeho roucha.

"Zeptejte se zajatých, chtějí-li se vrátit do svých domovů." nařídil Abdrushin. Tu pravil jeden z Arabů:

"Pane, oni nemají žádného domova. Jejich město bylo zničeno Egypťany. Chtějí býti otroky u nás, budou-li moci u tebe zůstat."

"Řeknete jim, že nemám žádných otroků. Mohou však jíti s námi."

Pak se obrátil kníže k děvčeti, které stálo těsně u něho.

"Jak se jmenuješ?"

"Nahome."

"Chceš jíti se mnou, Nahome? A bude mne také tvá matka provázet do mé říše? Budete bydlet v mém paláci, neboť jste z knížecího rodu!"

Oči Nahome upřely se zářivě na knížete a bledé tváře kněžny zčervenaly radostí. Chtěly padnout před Abdrushinem, aby mu poděkovaly, on však je uchopil za ruce a zavedl je ke koním.

Poražení Egypťané stáli tu spoutáni a dívali se jak se Arabové vzdalují. Abdrushin věděl, že se navzájem sprostí pout, jakmile odejdou. Posadil Nahome před sebe na koně a kněžnu předal svému věrnému služebníkovi.

"Zpět domů!" zvolal Abdrushin a četa jezdců odklusala.

S údivem kráčela Nahome za Abdrushinem, když procházeli palácem. Její oči ulpívaly na drahocenných předmětech a nemohly se odtrhnout. Kníže toho nedbal. Náhle se musel zastavit, neboť Nahome chytila se jeho roucha a nechtěla ho pustit.

Zapuštěn do zdi a obklopen zelenými rostlinami byl tu mramorový basén, ve kterém plávaly malé, třpytivé rybky. S překvapením zastavila se tu Nahome a vyrazila udivený výkřik.

Abdrushin se tomu zasmál a měl radost. Myslel na to, že se dosud nikdy nestalo, aby někdo v jeho tichém paláci jásal nad něčím krásným. Když kráčeli dále, bavilo ho stále více pozorovati bezmezný údiv na vyhublé tvářičce. Zůstával stát, když se ona zastavila a zadržoval nevědomky dech, když Nahome přestávala dýchat.

Konečně přišli do té části paláce, kde měla Nahome bydlet.

Vsoupili do rozlehé místnosti, v jejímž středu byl veliký, vodou naplněný basén. Kolem na podlaze seděly bíle oblečené ženy.

"To jsou ženy, které ti budou pomáhat, až si budeš hrát!"

"Já si přece nehraji!" pravila Nahome.

"Vždyť jsi ještě tak mladá!"

"Já mladá, je mi přes osm roků. Za dva roky se mohu vdávat!"

Abdrushin se smál.

"Za dva roky se chceš vdávat?"

"Nechci, ale mohu!"

"Co chceš tedy udělat s těmi, které si měly s tebou hrát?"

"Mohou mi pomáhat, když se budu oblékat. Mohou mi šít nové šaty, schovávat mé šperky a provázet mne palácem."

Teď se opět Abdrushin zasmál. - Což se ti v paláci nerozsvětlilo od té doby, co přišla Nahome? Nebyl veselejší tento vždy tichý a téměř vážný kníže? S Nahome přišel život do velikého paláce. Její smích budil nádherné komnaty ze soumraku. Všude začal proudit život, neboť Nahome byla opravdu všude!

Tváře Ismanů změkly, když běžela kolem nich svým rychlým krokem. Úsměv přeletěl přes jejich tváře, když Nahome čekávala na knížete po každodenní ranní pobožnosti.

Do hájů nesměla vstoupit, ale stávala toužebně před zlatou branou a dívala se do zeleně keřů. Její ruka se natahovala po vzácných, vonících květinách v blízkosti brány. Často se jí podařilo něco utrhnout. Pak zastrčila Nahome květinu za pás a smála se, když na ní spočinul Abdrushinův pohled. Očekávala vždy, že za to dostane vyhubováno, ale nestalo se tak nikdy.

Matka Nahome žila uzavřeně sama pro sebe. Truchlila pro zavražděného manžela. Nahome však byla naplněna takovou životní radostí, že se počala vyhýbat truchlivé blízkosti matčině.


Vyhledávala Abdrushina. Nebyl si před ní nikde jist - nacházela ho všude. Jen před síněmi modliteben a před chrámem zůstávala stát. Tam selhávala její odvaha. Po dlouhé hodiny stávala u maličké brány, která vedla ze záhrady paláce do chrámu. Tam čekávala na Abdrushina.

30. 8. 2014

Život Abdruschinov na zemi (1. časť)

Přijato omilostněným a k tomu povolaným  člověkem z Abd-ru-shinova okolí.


Únos

Osamělý jezdec ujížděl krajinou... Jel neúrodnou stěpí směrem k horám, které se nejasně rýsovaly na dalekém obzoru. Ostře čňely hory k nebi. Hrozivě bránily se každému vetřelci, který se jim chtěl přiblížit.

Divoké kmeny obývaly skalnatá údolí hor. Pro svou ukrutnost byly obávány a nikdo se neodvážil jich napadnout. Cizinec by zbloudil v roklích tohoto prasvěta, neboť se zdálo, jakoby tu nebylo vůbec cest pro lidi. Obyvatelé této země slézali však obratně štěrkovité svahy a stoupali po příkrých stěnách hor, jako by to byly pohodlné silnice.

Osamělý jezdec dospěl k večeru do údolí, které se tu zařezávalo ostře jako neviditelná, úzká trhlina, do skalnatých hor. Seskočil s koně a držel při tom pevně jakýsi uzlík, který po celou dobu své jízdy nedal z rukou. Opatrně ho položil na zem a odepjal od sedla brašnu s potravinami a měch na vodu. Potom posadil se vedle uzlíku, ve kterém se to počalo živě pohybovat.

Muž vzal uzlík na klín a odvinul lehké závoje, které všechno zahalovaly. Jeho tvář se rozjasnila, když spatřil usmívající se tvářičku dítěte, které mohlo býti asi rok staré. Pečoval o toto dítě jako matka, rozvinul je opatrně z jeho hustých zábalů a napájel je tekutinou, kterou měl s sebou ve vaku.

Chlapec byl spokojen. Smál se na svého ochránce, který se pokoušel s ním si pohrát, ale tak neobratně, že to chlapec nevydržel. Pěsti mužové byly příliš tvrdé, aby mohly hýčkat dítě. Zapomínal stále, že dítě není ze železa.

Když jezdec zpozoroval, že chlapec chce plakat, polekal se a zabalil ho zase do závojů a šátků. Pak uložil opět všechno do brašen, vyšvihl se na koně a vjízděl zvolna do úzkého údolí.

Nadešla noc. V jedné jeskyni se utábořil. Jezdec položil dítě na lůžko, aby bylo chráněno před nočním větrem, pak také i on ulehl, jsa k smrti unaven.

Již po týdny byl osamělý jezdec na cestách a toto byla první noc, kdy klidně usnul. Stále byly v něm obavy z pronásledování, které mu nedopřávaly klidu. Teprve nyní pod ochranou divokých hor, vrátil se mu opět klid.

Příběh tohoto muže byl zvláštní. Jeho zevnějšek se nijak nehodil k úloze ochránce dítěte, které mu bylo více než poklad, více než život! Výchova tohoto dítěte byla jeho životním úkolem.

Nic nerušilo klid obou spících, kteří byli osudem tak úzce spjati. Jezdec musel uloupit toto dítě, poněvadž to nebylo jinak možno - a dítě potřebovalo nutně tohoto muže, jestliže nemělo být zavražděno.

Daleko za nimi bylo všechno nebezpečí. Daleko byl také knížecí zámek, v němž přišlo dítě na svět.- Divoké hory, které nyní přijaly oba do své ochrany, ačkoliv se jinak uzavíraly každému cizinci, byly domovem tohoto jezdce. V jejich roklinách žil početný kmen, jemuž byl knížetem.

Nikdo z lidí nemohl tušit, že ve výši dvou tisíc metrů je obrovský palác, postavených z velikých kvádrů. Nikdo nemohl vědět, že v tomto vysoce položeném údolí, uzavřen před celým světem, žije kníže spravující ohromné poklady, ve skalách bylo zlato a také horské potoky byly plny zlatých zrnek.

Tam nahoře bylo možno nalézti přepych, o kterém neměl svět ani tušení. Lidé střežili poklady, které nalézali v zemi. Ze zlata tvořili ozdoby, skvosty a horské kryštaly vybrušovaly v nádherné poháry a nádoby. Na úrodných svazích a v níže položených údolí zakládali kvetoucí zahrady a přeměnovali přírodu v netušeně krásný kus země. Byl to ráj uzavřený v nebetyčných a příkrých skalách. A nikdo neznal cesty, která tam vedla.

Když nastalo jitro a slunce vyslalo první své paprsky do jeskyně, kde spal jezdec s dítětem, probudil se muž osvěžen hlubokým spánkem. Opět věnoval péči nejdříve chlapci a pak pojedl také sám. Potom vzal dítě do náruče, ale tentokrát sňal závoje, které zahalovaly jeho hlavičku, neboť se již nebál pronásledovatelů.

Zlaté jitro rozvíralo se před nimi. Muž vystupoval opatrně vzhůru se svým lehkým břemenem, zkoumaje krok za krokem půdu pod nohama. Cesta byla podobna schodům a vedla prudce do výše. Byla však tak úzká, že kůň mohl jen zvolna kráčeti a klásti opatrně kopyto vedle kopyta. Znal však tuto obtížnou cestu, tak dobře jako jeho pán. - Po těžké námaze dosáhli konečně náhorní roviny, odkud vedla vzhůru již širší cesta. Zde vyšvihl se jezdec opět na koně, aby mohl rychleji postupovat vpřed.

Stále výše stoupalo slunce a jeho paprsky začaly pálit. Pečlivě zahalil proto jezdec hlavičku dítěte. Vystupovali tak hodinu za hodinou, až náhle končila cesta u skalní steny.

Ve skále nebylo ani jediné trhliny, kterou by mohl proniknouti člověk. Na druhé straně cesty rozvírala se však prudce hluboká propast, budící závrať.

27. 8. 2014

CESNAK MEDVEDÍ - TINKTÚRA

Ponúkam tinktúru z cesnaku medvedieho.

100 ml/ 9 eur (poštovné a balné v cene).

Zbieraný pred splnom mesiaca, kedy mal cesnak medvedí najväčšiu SILU. Macerovaný do 20 minút od zberu v kvalitnej 38 % vodke po dobu 1 mesiaca.

Podľa Márie Trebenovej z legendárnej knihy „Zdravie z Božej lekárne“ cesnak medvedí pôsobí priaznivo na pamäť, žalúdok a črevný systém, predchádza vápenateniu ciev, priaznivo pôsobí pri zvýšenom krvnom tlaku. Prečisťuje krv. 

Zloženie: cesnak medvedí, 38 % vodka

Balené v 100ml fľaštičke s praktickým kvapátkom. 

Objednávku posielajte na mailovú adresu: kontakt.jupitera@gmail.com

Platba vopred na účet, ktorý vám po objednaní zašlem. Po pripísaní platby posielam tinktúru najneskôr na druhý deň na vami zadanú adresu.

Vlastná výroba v máji 2014. 

Martin Hruštínec

24. 8. 2014

Tretie ročné obdobie Leto

Martin Hruštínec

Od 22. 7. 2017  do 22. 9. 2017  sa na Zemi nachádzame v ročnom období Leto.

Leto má na starosti bytostný Letenic, ktorý hovorí: „Človeče, prinášam ozdravnú silu na Zem, posilňujem všetky tvoje skutky, ktoré si zasial, aby ti za ne mohla prísť žatva! Vedome z tejto sily čerpaj, aby ti priniesla požehnanie! Poskytujem ti priestor pre slobodu tvojho ducha, ale prinášam aj prísnejšie dôsledky za každé tvoje rozhodnutie! Muži, chráňte ženy a spoločne smerujte k láske a k dôvere! Všetci pracujte na spoločnom diele, pretože sami nič nezmôžete, je dôležité, aby ste boli súčasťou celku!“

V tejto fáze roka už môžeme žať to, čo sme na jar zasiali a o čo sme sa starali. A nejedná sa len o plodiny ale aj naše ciele a predsavzatia. Aj tie vedomé ale aj tie nevedomé. Sme konfrontovaní s prísnejšími dôsledkami našich činov čo je akt lásky Stvoriteľa.

Práca, či už v prírode, na poli, v záhrade  alebo na nejakom projekte, na nejakom cieli,  alebo práca na svojich vlastnostiach si vyžaduje pochopenie, že máme byť súčasťou celku a naše snahy majú smerovať k jeho blahu.  

Prvá polovica Leta je v znamení Leva a druhá polovica v znamení Panny.

V znamení Leva sa učíme správne používať rozum, v znamení Panny cit.

O období v ktorom sa naša Zem ponára do vyžarovania znamenia Leva je písané tu:

O období v ktorom sa naša Zem ponára do vyžarovania znamenia Panny je písané tu:
http://www.jupitera.sk/2013/08/zem-v-slnecnej-sustave-v-znameniach.html

11. 8. 2014

Odpúšťať znamená zabúdať - kto to dokáže?

Susanne Schwartzkopff
Často si myslíme, že sme odpustili tomu, kto nás urazil, že vina je zmazaná ľútosťou, avšak zabudnúť ten dej, tu urážku nemôžeme ešte dlho. Žije v nás ďalej, znova zraňuje. "Odpustiť áno - ale zabudnúť nemôžem." Tak hovoríme a neberieme na vedomie, že odpustenie vyžaduje aj zabudnúť, aby bolo skutočne zmazané.

Sedliakovi zabral sused medzu. Nastala dlhá ťahanica a hádky, až konečne sused spoznal, že bol v nepráve a vzdal sa svojho nároku. Nastal teraz pokoj? Za nič na svete. Na miesto boja nastúpila nedôvera, pretože, kto môže vedieť, čo má závistlivý sused za lubom. Nič dobré od neho nečaká.

Naozaj nie? Je nedôvera vždy následok urážky? Nemala by skôr nastúpiť dôvera, dôvera v zmenu zmýšľania suseda, blížneho? To by bol stavebný kameň, kameň v základoch susedského vzťahu, kameň, na ktorom by sa dalo stavať ďalej. Ale to nám pripadá ťažké. Oveľa ľahšie sa nám zdá, ďalej nedôverovať a "byť na stráži". Na koho však padá nedôvera späť? Na pôvodcu, samozrejme. Ona unavuje jeho dušu, pretože nedôvera sa zarýva stále hlbšie, prenáša sa na druhých, na nezúčastne- ných a napokon stojím plný nedôvery voči celému životu.

Vykynožte nedôveru, ľudia. Radšej sa nechajte raz v dôvere sklamať, ako žiť trvale v búrlivom mraku nedôvery. Ona otravuje váš duševný život, nedovoľuje vám byt nezaujatými, plnými dôvery, áno, odháňa vám radosť zo života, podkopáva ju.

Odpúšťať - to nám pripadá ťažké. Ale zabúdanie, ktoré by malo nasledovať, je niečo iné. Ak je to brat, ktorý ma oklamal, ak je to priateľ, ktorý ma podviedol, potom aj odpúšťanie pripadá ťažké. 0 čo ťažšie je však zabudnúť na to, nechať tento poklesok skutočne vyhasnúť. Stále znova sa mi objavuje pred očami a v spomienkach ma mučí. Má to tak ísť ďalej a strpčovať mi život? Jestvuje nejaký liek proti tejto pomstychtivosti?

Pokúsme sa o to. Najskôr si ujasnime, čo viedlo k tomuto poklesku. Bol to strach pred následkami? Bola to ľahkomyseľnosť, ktorá nechcela uznať vážnosť situácie? Bola to panovačnosť, ktorá ma utláčala - čo to bolo? Bola to núdza, ktorá vynútila lož? Jasnosť poznania skutkovej podstaty mala by byt prvou skúškou. To sa najľahšie odpúšťa a tiež zabúda. Bol to vedomý podvod? To sa odpúšťa a zabúda horšie. Bola to klebeta? Tá bolí hlboko a dlho, lebo ona vytvorila klamný obraz, ktorý mnohých zmýlil. Tu pomáha len jedna istota: Pravda vyjde na povrch. Odpoveďou nech je v tomto prípade mlčanie. Ponechať pravde, aby sama pôsobila.

Ako je to však tu so zabúdaním? Zdá sa byť nesmierne ťažké a ku zmierlivosti trochu pomáha len priznanie: Ja sám som plný chýb. A tiež prosba:

Pomôž mi, ó, Bože, aby som dokázal odpustiť!"