25. 1. 2015

Franchezzov odkaz zo záhrobia

Předmluvy

Tomuto dílu, jež původně vyšlo v anglické řeči a pak v řeči německé, byly předeslány dvě předmluvy.
A. Farnese, prostředník, kterému byla tato kniha diktována zemřelým Italem jménem Franchezzo, píše:
"Toto vyprávění bylo jeho  duchovním autorem tak rychle diktováno, že  bylo často obtížné je sledovat a diktát zapsat. Velmi jsem se snažil  podat diktované co nejpravdivěji a nejpečlivěji., jak jen bylo možné.
Předávám-li toto  vyprávění veřejnosti tak, jak mi bylo sděleno, musím přenechat  odpovědnost za všechno  řečené i napsané  duchovnímu zpravodaji.
Viděl jsem ho často v jemném zhmotnění. Při takových příležitostech byl poznán osobami, které mu byly za pozemského života blízké.

Autor tohoto vyprávění, Franchezzo, praví:

"Věnuji tuto knihu všem, kteří jsou v pochybnostech a nejistotě, co je po pozemském životě očekává. Činím tak v naději, že mnohý čtenář, který jako já mnoho hřešil, se po mých zkušenostech ve svém hříšném životě změní.
Všem milým bratřím a sestrám, kteří se právě  pohybují po cestách dolů, chci důrazně říci:
Jsou-li  následky sobeckého a výstředního života  na této zemi strašné, jsou dvojnásob hrůzné po smrti. Zde, jak vy říkáte, "v záhrobí," žádný obal nezakrývá duši. Zde jsou  zjevné všechny hříchy viníka.
Hříšným životem znetvořená duše se objeví jako duchovní zrůda v celé ohavnosti a na tak dlouho, dokud  pokání a lítost její  rysy nevyhladí a slzy žalu ji neomyjí.
Dále bych chtěl upozornit, že  duchové z vyšší úrovně rádi přicházejí, aby  pozemšťany poučili a často  je jim dán úkol,  aby varovali lidi, kteří zákony  Boží přestupují a poukázali na  osud, který je na onom světě očekává.
Těmito viditelnými zásahy se lidem otevírají dveře, jimiž postupně vniká proud světla do temnoty pozemského života. Obyvatelům onoho světa je tím dávána příležitost poučovat a varovat pozemské bratry. Jako bojovník, který procházel mnohým utrpením, snažím se i já ukázat cestu, tam dole zápasícím bratřím, která je povede k vítězství a dá jim klid a mír

Vydavatelé anglického vydání připojili ještě následujícího poznámku:

Tato kniha byla napsána A. Farnesem jako prostředníkem. Líčení povstala tedy zdánlivě subjektivní cestou. Popisované zkušenosti se však kryjí s objektivními pozorováními duchovních informátorů.
Stavy a obrazy ze života po smrti zde popsané jsou proto zajisté věrohodné, nesmíme však zapomenout, že  způsob vyjadřování připouští některé malé odchylky při dalším podávání. Dále jsou v knize popsány osobní zkušenosti a prožitky, které nesmějí být zevšeobecňovány.
Přesto se čtenář z knihy  poučí a naučí se lépe rozumět zákonům odplaty dobrého i zlého.
Nejcennější však je to, že  bude varován, aby nenastupoval pouť do "zásvětí" zatížen světskou ctižádostí, pozemskými záludnostmi a žádostmi: závistí, sobectvím, nenávistí, pomstychtivostí, zlobou v duši apod. Těžce by se mu to vymstilo.

Předmluva k druhému německému vydání.

Franchezzova zpráva o jeho pouti zemí duchů se předně vyznačuje dojmem nezkalené poctivosti. Nezkrášluje žádnou chybu svého pozemského života, který ho podle církevní nauky musel vést přímo do věčného zatracení - nauky, která je v nejsilnějším rozporu k lásce a milosrdenství Božímu.

Právě Franchezzo pěje velkou píseň lásky: Nejen oné Božské pralásky, která  nezatratí žádného tvora, nýbrž i jejího pozemského odlesku - čisté lásky dívky - jejíž záření se rozprostírá jako ochranný plášť okolo něho a jeho očistných cest.
Co ducha Franchezza přimělo zprostředkovat tak přesný popis sférických sestupů a výstupů, pramení též z lásky. Totiž ze soucitu s nevědomostí pozemského lidstva o duchovních zákonech zpětného působení, které musel zakusit sám na sobě. Zdaž to není vpravdě ušlechtilé předsevzetí, seznámit s  tím pozemšťany, být jim varujícím pomocníkem?
Tento zákon sice žije v přísloví:
"Každý svého štěstí strůjcem", ale málokdo rozumí jeho skrytému smys­lu. Franchezzovy zážitky, vesměs  symboly jeho pozemských činů, vystupují před ním jako živé  obrazy okolí. Svazky, které duchovně navázal svým dobrým nebo špatným konáním  na zemi, svádějí jej zase dohromady s jejich nositeli,  přinášejí pomoc nebo  tvoří nepřekonatelné závory pro vyšší vzestup.
To se děje tak dlouho,  až se prosadí  dobrá vůle, probudí  vyšší poznání a duše, díky účinné lítosti s odpouštějící láskou obdrží nový oděv, který jí umožní přístup do duchovních úrovní.
Pro čtenáře, který tuší, jak hluboký smysl skrývá každý obraz z duchovního světa, je podrobné líčení  poutníka vydatným  zdrojem nauky o odpykání, které nerozlučně spojuje viditelný hmotný svět se skrytým duchovním světem.
Každý obraz obsahuje přísnou důslednost, každá příčina zde se projevuje v působení tam. Dále  učí, že  všechny cesty  utrpení nedokonalé duše neznamenají trest. Jsou  jen cestami očisty, které se změní  ve světlé  stezky vedoucí k stále  vyšší blaženosti, jakmile věčná duchovní jiskra procitne v člověku a rozrazí pancíř, který svíral jeho srdce.


Dny temnoty

1.1  Pozemská smrt

Putoval jsem vzdáleným krajem, který u vás na zemi nemá ani jména ani místa. Nyní si přeji popsat výsledky  svých putování,  aby ti, jejichž cesta směřuje k oné hranici, věděli, co je očekává.
V pozemském životě  jsem žil jako všichni, kteří baží jen po nejvyšším stupni světských požitků.
Nebyl-li jsem nevlídný k těm. které jsem miloval, bylo to přece jen vždy s pocitem, že mi mají sloužit k uspokojování mých přání, žádostí a potřeb, že jsem si poskytováním darů a projevy náklonnosti mohl od nich kupovat lásku a obdiv - což mi bylo životní potřebou.
Byl jsem tělesně i duševně nadaný. O obětavé lásce, která se zcela ztrácí v lásce k druhým, jsem neměl nikdy tušení.
Mezi ženami, které jsem miloval láskou, která se až příliš často falešně za  lásku označuje, ačkoliv  to byla jen  vášeň, nebylo  ani jediné, která by mi dala pravou lásku pocítit. Zůstal ideál, po kterém jsem tajně vzdychal.
V  každé ženě  mne něco zklamalo. Milovaly mne tak, jako já je. Vášeň, kterou jsem jim přinášel, budila u nich stejný pocit. Tak jsem žil nespokojen v touze po něčem, co jsem sám neznal.
Mnoho  jsem chyboval a v mnohém se mýlil. Přesto  mi svět ležel často u nohou, obdivoval mne a  nazýval dobrým, šlechetným, nadaným. Oslavovali mne,  lichotili, byl jsem hýčkaným  miláčkem dámských společností. Chtěl-li jsem cokoliv  získat, stačilo projevit přání. Jakmile jsem žádané získal, vše se proměnilo v trpkost.
Pak přišla doba, kdy jsem se dopustil nejosudnější chyby a zničil dva životy. Cítil jsem se  jakoby spoután železnými řetězy, které mne zraňovaly, až jsem je konečně rozlomil a odcházel jako zdánlivě svobodný muž. Už nikdy jsem však neměl být opravdu volný.
Naše chyby a omyly nepřestanou nikdy ani na okamžik - ať v tomto nebo v příštím životě - následovat naše stopy a ztěžovat náš vzestup, dokud nejsou postupně odpykány a tak vymazány z naší minulosti.
Když jsem konečně věřil, že jsem se naučil všemu, čemu může naučit láska, že jsem poznal vše, co žena může dát, stalo se, že jsem potkal ženu jinou než všechny ostatní. Jak  ji mám nazvat? Byla v mých očích víc než smrtelná žena a nazval jsem ji dobrým andělem mého života.
Již v prvním okamžiku jsem jí padl  k nohám a dal jí všechnu lásku své duše, kolik jsem jen mohl dát, a dával jsem upřímně. Poprvé v životě jsem myslel víc na někoho jiného, i když jsem nebyl schopen pozvednout se k tak čistým myšlenkám, jaké naplňovaly její duši. Děkuji Bohu, že jsem vždy odolal pokušení strhnout ji k sobě dolů.
Tak ubíhal čas. Slunil jsem se v její přítomnosti a sílil v čistém myšlení, o němž jsem se domníval, že mne pro vždy opustilo. Snil jsem sladké sny, v nichž jsem byl zproštěn řetězů své minulosti, které mne tak tvrdě poutaly. Právě nyní, kdy jsem hledal cosi vyššího, bál jsem se stále, že by někdo jiný mohl mi moji milovanou odvést. Musel jsem, žel, uznat, že jsem neměl právo ji zadržet, byť i jediným slovem.  Jaká hořkost a jaké utrpení procházely v takových dnech mou duší!
Cítil jsem, že já, pošpiněný svým způsobem života, nejsem hoden se jí dotknout. Jak bych se mohl opovážit tento nevinný život k sobě připoutat? I když byla ke mně tak něžná a milá, že jsem uhodl nevinné tajemství její lásky, cítil jsem, že zde na zemi nebude nikdy mojí. Její čistota a  upřímnost utvořily  mezi námi  překážku, kterou jsem nikdy nemohl překonat.
Pokusil jsem se ji opustit, ale marně. Jako magnet k pólu jsem k ní byl přitahován, až jsem konečně musel se svou náklonností přestat zápasit. Jen jsem se snažil prožívat blaženost, kterou mi její přítomnost poskytovala.
Pak náhle, jako zloděj v noci, přišel hrozný den, kdy jsem bez výstrahy, aniž bych si byl předem uvědomil svůj duševní stav, byl nečekaně vytržen ze života a klesl do smrti těla, která nás všechny čeká.
Nevěděl jsem, že jsem pozemsky zemřel.
Po několika hodinách utrpení a agonie jsem upadl do bezesného spánku - a když jsem se probudil, nacházel jsem se v úplné tmě. Bylo mi však lépe,neboť jsem se mohl zvednout a pohybovat se. Ale kde jsem byl? Proč ta tma? Zvedl jsem se a tápal kolem jako někde v tmavé místnosti, ale nenašel jsem světlo,  neslyšel žádný zvuk, bylo tu jen ticho, tma smrti.
Chtěl jsem pokročit kupředu, abych našel dveře. Mohl jsem se pohybovat jen pomalu a s námahou, a tápal jsem dále... Jak dlouho, nevím, při mé vzrůstající úzkosti a strachu se mi zdálo, že to byly dlouhé hodiny. Cítil jsem, že musím  někoho najít, nebo aspoň objevit nějaký východ z této místnosti. K mému zoufalství jsem však nenalézal  ani dveře, ani stěnu, nic, na co bych narazil. Kolem mne byl jenom prostor a tma.
Přemožen hrůzou jsem hlasitě vykřikl.
Křičel jsem, ale žádný hlas mi neodpovídal. A znovu jsem volal, ale stále jen mlčení. Ani ozvěna mého hlasu  se nevrátila, aby  mne povzbudila.  Vzpomněl jsem  na tu,  kterou jsem  miloval, ale  něco mi nedovolilo vyslovit její jméno. Volal jsem všechny známé přátele, ale žádný mi neodpověděl.
Byl jsem ve vězení?
Ne, vězení má zdi, a zde  žádné nebyly. Zbláznil jsem se snad, nebo co?  Sám sebe, své tělo jsem cítil. Bylo totéž. Určitě totéž? Ne, jakási změna se se mnou stala.  Byl jsem jaksi scvrklý a znetvořen. Když jsem  přejel rukou obličej, byly  mé rysy tvrdé, hrubší  a jistě zohyzděné.
Co bych  nyní dal za světlo, za něco, co by  ke mně promluvilo, i kdyby to bylo to nejhorší!
Nikdo nechtěl přijít a můj světlý anděl, kde dlel? Mozek mne pálil a hrdlo bylo, jako by mi chtělo puknout. Hlasitě jsem volal její jméno, aby přišla aspoň jedenkrát. Měl jsem hrozný pocit, že jsem ji ztratil, a volal jsem ji jako šílený. Tu poprvé  měl můj hlas zvuk a ozvěna se opět vracela  touto strašidelnou temnotou.
Ve veliké dálce se ukázal slabý záblesk  světla podobný hvězdě. Zvětšoval se a přibližoval, až se přede mnou objevilo velké světlo ve tvaru hvězdy. V ní jsem  spatřil svoji milovanou. Její oči byly zavřeny, ale paže byly vztaženy ke mně a její hlas, jejž jsem dobře znal, ke mně pravil:
"Můj nejmilejší, kde jsi? Nevidím tě, slyším jen tvůj hlas. Slyším, že mne voláš a má duše ti odpovídá."
Pokusil jsem se k ní přiblížit, ale nemohl  jsem. Neviditelná moc mne  zadržela. Jako bych se  nacházel v kruhu, který jsem nemohl překročit.
V největší  úzkosti  jsem  klesl  k  zemi  a  prosil  ji, aby mne neopouštěla. Ona však ztratila vědomí,  hlava jí klesla. Ztrácela se mi, jakoby nesena silnými pažemi. Pokoušel jsem se ji následovat, ale nemohl jsem. Jako by mne zadržoval  těžký řetěz. Po několika marných pokusech jsem v bezvědomí klesl k zemi.
Když jsem se probral, byl jsem nesmírně potěšen, že se má milovaná ke mně  vrátila. Stála poblíž mne  a vypadala tak, jak  jsem ji znal. Byla jen bledá,  smutná a oděná v černém. Hvězda  zmizela a vše kolem bylo  temné. Nebyla  to však  již krajní  temnota, neboť  kolem ní se vznášela slabá  záře, při níž  jsem zpozoroval, že  nesla bílé květy. Sehnula  se  nad  nízkým  pahorkem  čerstvé  hlíny.  Blížil jsem se a zjistil, že tiše plakala, když pokládala květy. Šeptala si tiše:
"Ach můj milý, můj milý! Už nikdy se ke mně nevrátíš? Je možné, že jsi  mrtev a žes odešel tam,  kam tě  moje láska  nemůže následovat? Můj drahý miláčku!"
Poklekla. Přiblížil jsem se k ní, ale nemohl jsem se  jí dotknout. Když  jsem též poklekl na  podlouhlý nízký kopeček, projelo mnou zděšení.  Konečně jsem věděl,  že jsem zemřel  a že toto  je můj vlastní hrob.

1.2  Poznání smrti

Mrtev! Mrtev! křičel jsem divoce. Ne, to nemohlo být. Mrtví už nic necítí! Promění se v prach  a všemu  je konec.  Vše je  pro ně  ztraceno! Nemají již vědomí! Nebo  moje životní filozofie byla  nesprávná a duše zemřelého žije dál, i když se tělo rozpadne?
Kněží naší církve  nás to sice učili, ale já  jsem se jim vysmíval jako bláznům, slepcům a taškářům, kteří pro svůj prospěch tvrdili, že člověk žije  dál a že můžeme  dojít do nebe branou, k níž jedině oni mají klíče. Ty se dají do pohybu jen na  prosbu těch, kteří předem dobře zaplatili.  Jen za peníze  byli kněží srozuměni  sloužit mše za odcházející duše.
Z vylekaných  žen a slaboduchých  mužů udělali blázny,  zastrašené hrůzostrašným vyprávěním  o pekle a očistci a ti  pak dali vše,  aby získali  iluzorní přednostní  právo na  onom světě.  Po takových jsem netoužil. Znal  jsem tyto kněze  a soukromý život  mnohých a nehodlal jsem proto  věřit jejich prázdným  slibům o odpuštění,  které nemohli zaručit.
Říkal jsem, že po smrti, až  přijde, se podívám s odvahou do tváře těch,  kteří předpokládají, že znamená  úplné zničení.  Byli-li tito kněží nevěrohodní, komu se má věřit? Kdo nám pak mohl říci, je-li po smrti budoucnost, je-li vůbec Bůh. Živí ne, neboť oni jen věří a tuší, a nikdo z mrtvých se nevrátil, aby přinesl zprávy. A nyní jsem stál vedle vlastního hrobu, viděl,  jak moje milovaná naň sype květiny a slyšel, jak mne mrtvého oplakává.
Když jsem k onomu pahorku přihlédl  blíže, byl pro mne průhledný a dole jsem spatřil rakev   se svým jménem a datem úmrtí. V ní ležela tichá bílá postava,  kterou jsem poznal.  K mému úděsu  jsem zpozoroval, že tělo  se již  počalo rozkládat  a skýtalo  odporný pohled. Jeho krása byla ta tam, jeho tahy by brzo  nikdo nepoznal. Já jsem tu stál, hledě vědomě na ně dolů,  a pak na sebe. Cítil jsem  své údy, přejížděl rukama známé tahy obličeje  a přesvědčil se, že žiji,  přestože jsem zemřel. Mrtvý žil, ale kde a v jakém  stavu? Byla tato temnota peklo? Pro mne by se nenašlo  jiné místo. Byl jsem tak  ztracen, tak mimo obecenství církve, že ani v očistci by pro mne nebylo místa.
Všechny svazky s církví jsem  rozvázal. Církev, která trpěla hanebné a ctižádostivé pletky svých hodnostářů, neměla nárok zvát se duchovní  vůdkyní. Kdo pozoroval v mé rodné zemi hrozné zneužívání církevní moci, nebude se divit, že se národ konečně snažil setřást toto jho. Tak i já jsem církví opovrhoval a  mohly-li její kletby poslat duši do pekla, pak jsem se v něm jistotně nacházel.
Pohlédl jsem na svoji milovanou a  napadlo mi, že by nikdy nemohla přijít do pekla, ani za tím účelem, aby mne viděla. Připadala mi také jako smrtelná, a když klečela na mém hrobě, dlela jistě ještě na zemi. Neopustí zemřelí vůbec zemi, zůstávají v blízkosti dějiště svého pozemského bytí?
Zatím co mi podobné myšlenky přicházely na mysl, chtěl jsem se ke své milované přiblížit. Nebylo to však možné.  Jako by ji obklopovala neviditelná zábrana a mne zdržovala.
Mohl jsem se pohybovat,  jen jí  jsem se  nemohl dotknout. Mé  pokusy byly marné.  Pak jsem k  ní mluvil a  nazýval ji jménem. Říkal jsem jí, že jsem tu,  stále při vědomí a tentýž, i když jsem zemřel.
Ona  mne však  zřejmě ani  neviděla, ani  neslyšela. Plakala tiše a něžně se dotýkala  květin. Při tom promlouvala, že  jsem měl květy rád a jistě budu vědět, že je tam pro mne položila.
Stále jsem  k ní co nejhlasitěji  mluvil, ale byla hluchá  pro můj hlas. Jen zneklidněla a přejela si rukou čelo jako ve snu, pak pomalu a smutně odcházela.
Vší mocí jsem se ji snažil následovat. Marně! Mohl jsem se vzdálit od svého těla jen několik kroků a zpozoroval jsem příčinu. Jakési černé hedvábné vlákno mne pevně drželo  u mého těla. Nepodařilo se mi je přetrhnout.
Když jsem se pohyboval, natáhlo se jako guma, ale vždy mne přitáhlo  zpět. Co ale bylo nejhorší! Počal jsem vyciťovat, že trouchnivění  rozpadajícího  se  těla napadlo moji duši - jako když otrávenou částí  pozemského těla trpí celé  tělo. Nová hrůza přepadla mou duši z tohoto poznání.
Tu v temnotě ke mně promluvil hlas jakési vznešené bytosti:
"Miluješ toto tělo více než svoji  duši. Pozoruj, jak se  obrací v prach,  a poznej,  o co  ses tolik  staral a  na čem  jsi tolik  lpěl. Pochop, jak je  tělo pomíjivé, jak se stalo  bezcenným. Pak pohleď na svoje  duševní tělo,  jak je  zanedbané a  vyhladovělé díky  požitkům pozemského těla.  Jak ubohou, odpuzující,  znetvořenou se stala  tvým pozemským životem tvoje duše, která je nesmrtelná, věčná."
Nyní  jsem  sám  sebe  pozoroval a viděl  jsem  se, jakoby mi bylo nastaveno zrcadlo. Ó  hrůzo! Nebylo pochyby, byl jsem  to já. Ale jak hrozně změněn, hrubý, plný nízkosti a  odpuzující každým rysem. I má postava  byla znetvořena.  Odvrátil jsem  se zděšen  od svého zjevu a přál jsem si, aby se země pod  mýma nohama otevřela a skryla mne před všemi zraky.
Už nikdy  nechci volat svoji  lásku a přát  si, aby mne  viděla. Je lépe, že  na mne myslí jako  na mrtvého, který od  ní provždy odešel, když mne podrží  v paměti tak, jaký jsem byl  v pozemském životě, než aby se dověděla o mé hrozné proměně, jak ohavné je mé pravé já.
Moje  zoufalství, moje  útrapy byly nepopsatelné. Křičel  jsem divoce, bil se  a rval si vlasy   v prudkém  zděšení. Pak jsem vyčerpán upadl do bezvědomí.
Opět jsem  procitl a zase to  byla přítomnost mé lásky,  která mne probudila. Mluvila  ke mně tiše  a něžně, kladla  květy na můj hrob. Nyní jsem se nesnažil se jí ukázat, nýbrž chtěl jsem se skrýt.  Moje srdce se vůči ní zatvrdilo. Řekl jsem si:
"Nechť  raději oplakává  toho, který  odešel, než  aby věděla,  že žije."
Tak jsem ji nechal odejít. Jakmile se však vzdálila, volal jsem ji jako  šílený. Kéž  by se  přece nějak  dověděla o mém hrozném stavu a nenechala mne zde samotného. Neslyšela mne, ale cítila mé volání, v jisté  vzdálenosti se  zastavila a  obrátila se  k návratu. Potom šla dále a opustila mne.
Ještě dvakrát nebo  třikrát mne  navštívila. Pokaždé  jsem v její blízkosti pocítil stejnou hrůzu a  při jejím odchodu stejnou opuštěnost. Pokoušel jsem se ji zadržet ve své blízkosti. Ale již jsem ji nevolal. Věděl jsem nyní, že mrtví marně volají.
Byl jsem  pro celý svět mrtev,  jen pro sebe a  pro svůj strašlivý osud jsem žil dále. Již jsem to věděl:
Smrt není nekonečný spánek, není klidné zapomnění.
Ve svém zoufalství  jsem se modlil, aby mi  bylo dopřáno úplné zapomnění. Ale  věděl jsem, že  to nemůže být,  neboť člověk je  žijící duše a žije k  dobru nebo ke zlu, k blahu nebo  k bolesti věčně dále. Jeho pozemský obal se mění v prach,  ale duch  je pravým člověkem, nezná rozpadu ani zapomnění.
Den ze dne  jsem totiž cítil, jak dny  ubíhají, a jak se  můj duch probouzel,  viděl jsem  stále jasněji  defilovat před  sebou v dlouhé řadě události svého života. Nejprve matně, pak stále zřetelněji, až v úzkostně beznadějné hrůze jsem sklonil hlavu. Cítil jsem, že je pozdě na odpykání i jen jediného činu.

1.3  Jsi zde, můj milý příteli ?

Nevím, jak dlouho  trval tento  stav, připadalo mi to jako velmi, velmi dlouhá doba.  Seděl jsem tu ponořen do  beznaděje, až jsem zase uslyšel  milý,  něžný  hlas  milované.  Cítil  jsem  se puzen vstát a následovat hlas,  který mne dovede k ní. Když  jsem se přichystal  k chůzi, natáhlo se  vlákno, které mne tak pevně  drželo, a prodlužovalo se, až  jsem jeho odpor skoro  necítil. Byl jsem tažen  stále dál, až jsem se konečně ocitl v pokoji, který  jsem poznal přes temnotu panující kolem mne.
Byl to domov mé milované, kde jsem strávil tolik šťastných hodin, kdy jsem ještě od ní nebyl vzdálen,  oddělen touto strašlivou propastí. Seděla  u malého stolku,  před sebou měla  arch papíru a  v ruce tužku. Volajíc mne jménem, pravila:
"Nejmilejší  příteli, vracejí-li se kdy mrtví, přijď a pokus se napsat mým prostřednictvím  několik slov,  snad jen "ano" nebo "ne" jako odpověď na moji otázku."
Poprvé od mé smrti jsem viděl slabý úsměv na jejích rtech a záblesk naděje v očích, které bolestí posmutněly. Milá smutná tvář byla bledá a já jsem cítil vroucnost lásky, kterou  mi darovala a na kterou jsem měl nyní nárok méně než kdykoliv předtím.
Pak jsem  viděl vedle sebe tři postavy. Byli to tři  duchové, ale mně nepodobní. Byli světlí a zářiví, takže jsem pohled na ně nesnesl. Oči mne pálily jako oheň.  Jeden byl velký muž, úctyhodného vzezření. Skláněl  se nad  ní, aby  ji ochránil, jakoby to  asi dělal  strážný anděl.
Vedle ní stáli dva hezcí mladí muži. V nich jsem náhle poznal její bratry, o nichž  mi často vyprávěla a kteří  zemřeli, když jim kynulo mládí se všemi svými radostmi.
Lekl jsem  se, když jsem  ucítil, že mne  viděla a snažil  jsem se skrýt svůj  znetvořený obličej a  postavu černým pláštěm,  který jsem měl na sobě.
Pak se  probudila má pýcha a  já jsem pravil: "Nevolala  mne sama? Přišel jsem a ona má  rozhodnout o mé budoucnosti. Je to snad tak jisté, že žádné utrpení, ani  nejhlubší lítost, ani největší čin, ani nejtvrdší  práce  neusmíří  moji  vinu? Není po smrti opravdu žádné naděje?"
A hlas, který jsem dříve slyšel u svého hrobu mi odpověděl:
"Synu, není  na zemi naděje  pro všechny, kteří  hřeší? Neodpouští i člověk hříšníku, který mu ublížil, když lituje a prosí o odpuštění? Měl by být Bůh méně milostivý, méně spravedlivý? Cítíš opravdovou lí­tost? Hledej  ve svém srdci, máš-li  starost o sebe nebo  o ty, které jsi rozhněval."
Když  mluvil, viděl  jsem, že  nelituji upřímně.  Jen jsem  trpěl, miloval jsem  a žádal. Pak  znovu promluvila moje  milovaná a prosila mne, jsem-li tu a slyším-li ji, abych se pokusil psát její rukou, aby věděla, zda žiji a myslím na ni.
Srdce jakoby mi stoupalo v hrdle a dusilo mne. Přiblížil jsem se k ní, abych se pokusil pohnout její rukou nebo aspoň se jí dotknout.
Ale velký  duch vstoupil mezi  nás a já  jsem musel ustoupit.  Pak pravil:
"Pověz mi, co chceš říci, napíši to její rukou. Chci to učinit pro ni a pro lásku, kterou k tobě chová."
Při  těchto slovech  proběhlo mnou  radostné vzrušení. Chtěl jsem políbit jeho ruku,  byl bych se však spálil  jeho ohnivou září. Proto jsem se jen poklonil. Myslel jsem, že je to anděl.
Moje milá se znovu ptala: "Jsi zde, můj příteli?"
Odpověděl jsem "ano" a viděl, jak duch položil na ni svoji ruku. Na to její ruka napsala slovo "ano," pomalu a nejistě, jako když se dítě učí psát. Ach, jak šťastně se usmála!
Znovu  se  mne  tázala a jako  předtím  napsala její ruka moji odpověď. Zeptala se mne, může-li pro mne něco  udělat? Mám-li nějaké přání, které by mi mohla vyplnit.
"Ne, nyní nikoliv,"  pravil  jsem. Měl bych nyní  odejít a neobtěžovat ji svojí přítomností. Má se snažit na mne zapomenout.
Moje  srdce  bylo  zraněno  a  naplněno  hořkostí. Jak příjemně se dotklo mojí duše, když pravila:
"Nemluv takto  ke mně, chtěla  bych být stále  tvojí nejvěrnější a nejmilejší přítelkyní  jako v minulosti.  Od té doby,  co jsi zemřel, bylo mou jedinou touhou, abych tě našla a mohla s tebou mluvit."
Zavolal jsem: "To bylo i moje nejvnitřnější přání!"
Na to se zeptala, přijdu-li opět  a já jsem slíbil. Neboť kam bych pro ni  nešel! Zářící duch pak  řekl, že je to  dost pro tento večer. Dal to napsat její rukou a vyzval ji, aby si odpočinula.
Cítil  jsem se  zase přitahován  k hrobu  a svému pozemskému tělu, nikoliv  však již  v oné  ubohé beznaději.  Měl jsem  v srdci  jiskru naděje, že ji opět spatřím a budu s ní zase mluvit.
Tu  jsem zjistil,  že nejsem  sám, oba  duchové, její  bratři, mne následovali.  Nebudu  psát  vše co  mi pravili,  stačí vědět, že mi vysvětlili, jak velký je odstup mezi jejich sestrou a mnou a ptali se mne, chci-li svojí přítomností zastiňovat  celý její mladý život. Když ji  nyní  opustím,  zapomene  časem  a  jen  občas vzpomene na milého přítele. Miluji-li  ji opravdu, nebudu  si jistě přát,  aby celý její mladý život byl osamělý a bezútěšný.
Odpověděl jsem,  že ji miluji a  že myšlenka, že by  ji někdo jiný mohl milovat jako já, je mi nesnesitelná.
Pak mluvili o mé minulosti a ptali se, mám-li odvahu myslet na to, spojit se s jejím čistým životem  i když jen duševní cestou, jak jsem doufal. Jak jsem mohl očekávat, že jí budu po její smrti náležet! Ona patří do čisté úrovně, do níž  vystoupit je pro mne dlouhý čas beznadějné.  Nebylo by  pro ni  lepší  a  ode mne  v lásce  ušlechtilejší, kdybych  ji opustil, aby na  mne mohla  zapomenout a  nalézt štěstí, které je jí v tomto životě souzeno?
Váhavě jsem namítl,  že mne přece miluje - ano,  miluje tě tvůj  obraz  ve   svém  srdci,  který  si  její  nevinnost zidealizovala.  Myslíš, že  by tě  ještě milovala,  kdyby znala celou tvou minulost? Nemusela by se od tebe odvrátit? Řekni jí pravdu, nech ji volit mezi  tebou a její volností a  dosvědčíš věrnější lásku, než když ji klameš a snažíš se ji připoutat. Miluješ-li ji opravdu, mysli na ni a na její štěstí, ne jen na sebe.
Naděje ve mně odumřela. Zahanben sklonil jsem hlavu k zemi, pocho­pil jsem,  jak jsem pro  ni hrubý a  nezralý. Jako v  zrcadle jsem se viděl,  jak by  se její  život mohl  ještě utvářet,  uvolněný od mého života. Mohla být šťastna jen s  někým důstojnějším, já bych ji svojí láskou stáhl dolů do bídy. Poprvé  v životě jsem stavěl štěstí někoho jiného nad své vlastní.
Tolik jsem ji  miloval a chtěl jsem, aby  byla šťastná, proto jsem oběma řekl:
"Asi to tak má být. Řekněte jí pravdu a dovolte, aby mi řekla milé slovo na rozloučenou.  Pak odejdu a nebudu již  zatemňovat její život mým stínem."
Tak jsem se k ní vrátil a viděl jsem jak spí, vyčerpaná starostí o mne.  Prosil jsem,  aby mi  dovolili ji políbit, poprvé  a naposled. Odepřeli mi to, neboť můj dotek by přetrhl  vlákno, které ji  ještě poutá k životu.
Vzbudili ji  a nechali psát  mé sdělení. Já  jsem naslouchal, jak svými slovy,  která se jako ostny  vyrývala do mé duše,  ničí provždy moji poslední naději. Psala jako ve snu,  až  byla celá potupná historie mého  života vylíčena a já  jsem měl jen dodat,  že vše mezi námi skončilo a ona je volná  od mé hříšné přítomnosti a mojí sobecké lásky.
Rozloučil jsem se s ní. Jako  by kapky krve padaly  z mého srdce, tak působila tato slova na mne a  jako led dopadaly na její duši. Pak jsem se obrátil a opustil ji -  jak, nevím. Ale šel jsem a cítil jsem, že pouto, které mne drželo u mého hrobu se přetrhlo. Byl jsem úplně volný,  abych mohl  ve své  bezútěšnosti osaměle  putovat, kam  se mi zachce.
Co se potom stalo?
Ach, slzy vděčnosti se mi derou do očí. Když se to pokouším líčit, skoro se hroutím:  Neboť od té, již jsme pokládali  za tak slabou, že za  ni musím  skoro rozhodovat,   byl jsem  všemocí lásky,  jíž nikdo neodolá, zavolán zpět.
Pravila, že se mne  nemůže vzdát, dokud ji miluji.  Nechť je tvá minulost jakákoliv, klesneš-li  do nejhlubšího pekla,  nepřestanu tě milovat  a snažit se tě  následovat. Budu uplatňovat právo lásky,  budu při tobě stát, těšit tě  povzbuzovat, až ti Bůh ve své  milosti odpustí a tebe pozdvihne.
Zhroutil jsem  se a plakal, jak  jen pyšný muž se  ztvrdlým srdcem plakat  umí, až  něžný dotek  milé ruky  zastavil slzy.  Tak jsem  se vrátil ke své lásce a poklekl vedle ní. Dotknout jsem se jí nesměl.
Ale krásný duch,  který ji chránil, jí naznačil,  že její modlitba byla vyslyšena a že mne má vést zpět ke Světlu.
Nyní jsem ji opustil. Když jsem se vzdaloval, skláněl se  nad ní světlý anděl, aby ji chránil. Těšil tu, která byla opět mým světlým andělem. Odcházel  jsem a chystal jsem  se putovat. až mne  její hlas zavolá.
Příštího rána, po  krátkém spánku,  hnána neklidem,  šla navštívit jednoho dobrého člověka ve snaze objevit způsob, jak by se mohla sama se mnou stýkat. Našla jej vedena těmi, kteří nad ní bděli. Od něho se dozvěděla, že jí bude možno po nepřetržitých pokusech dostávat zprávy od domněle mrtvého.
To jsem se dozvěděl teprve později. Tehdy jsem cítil jen její vyzvání, abych  přišel. Poslušen volání  ocitl jsem se brzy v malém pokoji, jak jsem nejasně rozeznával. Pro mne bylo ještě všechno temné s výjimkou míst, kde světlo mé nejmilejší slabě zjasňovalo okolí.
Nalézal jsem se u dobrého muže, k  němuž přišla a k němuž mne její hlas přivolal. Vyprávěla mu, co se  minulé noci událo, jak mne miluje a že by ráda obětovala život, aby mi pomohla.
Onen muž  k ní mluvil tak  milá slova, že mu  z celého srdce děkuji,  tolik mi  dodal naděje.  Upozornil moji  milovanou, že pouta pozemského těla jsou smrtí přerušena, že  jsem volný, abych ji miloval, a ona smí činit totéž.
Její láska mi  dodá více  útěchy a  naděje než  cokoliv jiného  a ulehčí mi cestu k pokání. Moje láska  k ní je pravdivá a čistá a její láska ke mně je silnější než smrt, jejíž překážky přemohla.
Tento muž mi dal příležitost s  ní mluvit a vysvětlit jí mnohé, co jsem  minulé noci  nemohl říci, kdy moje  srdce bylo  raněno a  plné pýchy.
Jeho prostřednictvím jsem jí mohl  říci to, co mohlo moji minulost omluvit,  že přes  zlo, které jsem spáchal,  jsem ji miloval láskou, kterou bych  necítil pro nikoho  jiného. Uklidnil ji  a posílil a  já jsem mu za to byl vděčen.
S nadějemi v srdci jsme jej opustili a já jsem ji doprovázel domů. Mohl jsem ji sledovat, nikoliv  však se k ní úplně přiblížit. Zpozoroval jsem, že oba  její bratři zřídili  novou překážku, neviditelnou  zeď kolem  ní. Proto  jsem se  rozhodl vrátit k dobrému muži, zda by mi mohl pomoci.
Mé přání mne vedlo zpět, brzo jsem se nacházel  zase u něj. Náhle si uvědomil mou přítomnost a -  jak pozoruhodné - rozuměl mnohému, co jsem řekl. Pochopil  smysl toho, co jsem chtěl říci  a řekl mi mnohé, co se týkalo jenom mne. Ujistil mne, že se vše obrátí k dobrému, budu-li trpělivý.
Duchovní  přehrada, kterou zřídili kolem  mé milé  její příbuzní, může být  kdykoliv prolomena, žádná  zeď není schopna  oddělit mne od její lásky. Mám se nyní  snažit pochopit  duchovní věci a pracovat, abych se dostal kupředu. Tím se  odstup mezi ní a mnou bude zmenšovat, až konečně docela zmizí.
Potěšen jsem svého přítele opustil a putoval dále, kam? To nevím. Počal jsem si matně uvědomovat, že v mé přítomnosti se potulují v temnotě  jiné mně  podobné bytosti, i když  jsem je sotva rozeznal. Cítil  jsem se  tak opuštěn, že jsem  se zase  chtěl vrátit ke svému hrobu., jedinému místu, jež mi bylo dosud důvěrné.
Tato myšlenka mne tam dovedla. Květiny, které moje milá přinesla, byly  zvadlé. Dva  dny nebyla  na  mém  hrobě, od  doby, kdy  se mnou mluvila, zapomněla na tělo, odpočívající v zemi. Bylo to dobře pro ni i pro mne, že nyní myslela jen na žijícího ducha.
Ale i tyto  zvadlé květiny hovořily o její  lásce. Pokusil jsem se zvednout bílou růži, ale nepodařilo se mi jí ani pohnout. Ruka projela, jako by to byl jenom obraz v zrcadle. U hrobu stál mramorový kříž a na něm jsem spatřil jména obou bratří milované. Poznal jsem, co pro mne  v lásce  učinila, uložila  mé  tělo  vedle těch, kteří jí  byli nejdražší. Slzy dojetí padaly jako rosa na mé srdce a odplavily jeho hořkost.
Cítil jsem se tak osamělý, že  jsem šel zase mezi putující stíny. Jen některé se na mne podívaly, snad mne také sotva viděly.
Náhle šly kolem  mne tři tmavé postavy, dvě ženy  a jeden muž, pak se obrátili a sledovali mne. Muž se dotkl mého ramene a pravil: "Proč jsi zde? Jistě  tu nejsi dlouho, jinak bys  tak nepospíchal. Zde není spěch, všichni víme, že máme k putování celou věčnost před sebou."
Zasmál se hrubým a studeným tónem, který mne poděsil.
Jedna žena  mne vzala za levou, druhá za pravou paži a pravily: "Pojď s námi, ukážeme ti, jak můžeš užívat života, i když jsi mrtev. I když nemáme tělo, kterým bychom se potěšili, můžeme si je na krátký čas vypůjčit  od smrtelných. Pojď, ukážeme ti, že pro nás ještě všechny radosti neskončily."
Ve své opuštěnosti jsem byl rád, že mohu s někým mluvit. I když byli všichni krajně odpuzující, ženy  více než muž, byl jsem nakloněn přijmout jejich doprovod a vyčkat, co se bude dít.
Obrátil jsem se, abych se k  nim přidal, když jsem ve veliké dálce, jako  na  černém  nebi,  zpozoroval  osvětlený  obraz postavy mé čistě milované.  Její oči byly zavřené jako při mé první vizi a ruce napřaženy ke mně. Její hlas zněl jako volání z nebe:
"Dej pozor! Nechoď  s nimi, nejsou dobří a  jejich cesta může vést jen ke zničení."
Pak  zmizela a já jako bych se probudil  ze sna,  setřásl jsem  tři postavy a  znovu spěchal do tmy. Nevím jak dlouho a  jak daleko jsem putoval. Snažil jsem se zbavit vzpomínek, které mne obtěžovaly. Zdálo se mi, že je tu k mému putování celý vesmír.

Konečně jsem usedl,  abych si odpočinul. Po chvíli  jsem spatřil v temnotě kmitat  světlo. Šel jsem k  němu a uviděl velký  proud světla vycházet z pokoje, který jsem mohl  rozeznat. Moje oči byly oslněny a bolely, jako bych se na zemi díval do poledního slunce.
Nemohl jsem světlo snést a  chtěl jsem  odejít, když jakýsi hlas promluvil:
"Zadrž,  unavený poutníku.  Zde jsou  pro tebe  připravena laskavá srdce a pomocné ruce. Chceš-li vidět svou milou, pojď dovnitř, neboť je zde a můžeš s ní mluvit."
Pak jsem  cítil, ale neviděl,  jak mi jakási  ruka přehodila plášť přes  hlavu, aby mne  ochránila  před  světlem, a dovedla  mne  do místnosti, kde jsem se posadil  na židli. V tomto  pokoji panoval takový mír, že jsem si myslel, že jsem našel cestu do nebe.
Za chvíli  jsem se rozhlédl  a spatřil dvě  vznešené ženy, které  mi připadaly  jako andělé.  Opravdu jsem  myslel, že  jsem se  přiblížil nebi. Když mé oči poněkud přivykly, viděl jsem vedle krásných, dobrých žen ke své  radosti moji milou, smutnou, ale  něžnou, usmívající se k místu, kde jsem seděl. Věděl jsem, že mne nevidí, ale jedna z žen mne jí  popsala klidným  hlasem. Byla  tím uspokojena  a vyprávěla  těmto ženám, jakou měla pozoruhodnou zkušenost, která jí připadá jako sen.
Pokusil jsem  se volat, že jsem  tu, že ještě žiji,  že ji miluji, ale nemohl jsem  se pohnout. Jakási moc, kterou  jsem tupě cítil, mne zdržovala. Potom mluvily ony laskavé ženy a já jsem poznal,  že to nebyli andělé. Obě byly  ještě v pozemském těle, moje milá  je mohla vidět a mluvila s nimi. Mluvily o naději,  která je pro mně podobné hříšníky. Hlas,  který mne  vyzval ke  vstupu se  mne zeptal,  přeji-li si, aby jedna z žen napsala můj vzkaz.
"Ano, tisíckrát ano!" volal jsem.
Poté duch vybídl paní, aby psala. Řekl jsem své milované, že žiji a miluji ji.  Prosil jsem, aby  na mne myslela,  neboť potřebuji její lásku  a  pomoc,  abych  vydržel,  pro  ni neviditelný. Odpověděla mi slovy, které nemohu napsat, jsou mi posvátná a budou navždy uložena v mém srdci.
Doba po této rozmluvě byla pro mne jakoby hlubokým spánkem.
Když jsem onu místnost opustil a urazil kousek cesty, byl jsem tak vyčerpán, že  jsem klesl k  zemi v bezesném  bezvědomí. Nezáleželo na tom, kde ležím, když vše okolo mne bylo temné.
Nevím, jak dlouho jsem spal. Neměl jsem jinou možnost počítat čas, než mírou  utrpení a bídy, jímž  jsem musel projít. Probudil  jsem se poněkud  osvěžen, všechny  moje smysly  mi připadaly  bystřejší. Mohl jsem  se rychleji  pohybovat, moje  údy byly  volnější. Pocítil jsem touhu po jídle, což mi bylo dosud neznámé. Konečně jsem objevil něco, co vyhlíželo jako tvrdý, suchý chléb. Bylo to jen několik kůrek, ale s chutí jsem je snědl a cítil jsem se spokojen.
Zde bych chtěl vsunout poznatek,  že duchové požívají duchovní díl vaší stravy a že cítí hlad a žízeň jako vy na zemi, i když naše jídlo a nápoj nejsou viditelné  vašima očima právě tak, jako  naše těla. Když jsem se zpočátku s odporem odvrátil od oněch suchých kůrek, uvědomil jsem si, že nemám možnost  sehnat si  něco jiného. Byl jsem roven žebráku a měl jsem se tedy spokojit s žebráckou stravou.
Moje myšlenky se zase obrátily k  mé milované a vedly mne znovu do místnosti, kde jsem naposled viděl obě ženy. Tentokrát jsem mohl hned vejít a  byl jsem přijat dvěma  mužskými duchy, které jsem  viděl jen slabě, jako by visel mezi námi závoj,  přes nějž jsem viděl oba duchy, obě ženy a moji milovanou.
Vyzvali mne, abych jí opět poslal vzkaz. Přál jsem si sám napsat svoje slova, ale k mému zklamání to nešlo. Musel jsem se té myšlenky vzdát  a nechat  psát onu  paní za sebe. Pak  jsem chvíli odpočíval a pozoroval obličej mé drahé jako za dřívějších šťastných dnů.

1.4  Bratrstvo kajícníků

Moje pozorování bylo přerušeno  jedním z přítomných mužských duchů - pokud  jsem  mohl  rozeznat, vážným  mladým  mužem.  Mluvil ke mně klidným, vlídným  hlasem a řekl  mi, chci-li psát  svá slova s  milou přímo, bude dobře, připojím-li se k bratrstvu kajícníků.
V  bratrstvu budu sledovat cestu  k dobru  a mnoho  se naučím. Poučením bratří  budu nejen  schopen ovlivnit  ducha své  lásky, ale  získám i vytoužené  právo být  s ní  občas během  jejího pozemského bytí. Tato cesta pokání je velmi tvrdá, stupňů k cíli je mnoho, námaha a utrpení je  veliké. Ale  cesta vede  do  krásné  a šťastné  země, v  níž budu prožívat blaženost, kterou si nyní nemohu ani vysnít.
Ujistil  mne, že  se mé  znetvořené tělo,  které jsem  úzkostlivě skrýval  před  zraky  své milované,  změní  souhlasně s vývojem mého ducha. Bude  zase krásné a  pohled na ně  ji nebude rmoutit.  Kdybych zůstal nyní na zemi, byl bych pravděpodobně přitahován na místa svých dřívějších tzv. radostí. V  takovém ovzduší duchovního zneuctění bych brzy ztratil sílu dlít v blízkosti své milé.
Ti, kdo nad ní  bdí, byli by z ohledu na ni  nuceni vyloučit mne z její blízkosti.  Přidám-li se však  k bratrstvu naděje  a práce, budu tak posílen  a poučen, že po  jistém čase se budu  moci bez nebezpečí opět vrátit k zemi. Do té  doby získám dostatek síly, abych odolal po­kušení.
Naslouchal jsem slovům vlídného ducha  s obdivem a rostoucí touhou dozvědět se o tomto bratrstvu více a  prosil jsem jej, aby mne k němu dovedl. Slíbil mi to a vysvětlil mi, že je třeba jen mé vlastní vůle, abych se tam ocitl.
"Kdybys chtěl kdykoliv  odejít,"  pravil  duch, "můžeš to ihned učinit. V duchovním světě jsou všichni volní. Všichni mohou jít tam, kam je vedou  jejich přání  a  touhy. Budeš-li se  snažit oddat  se čistším a  vyšším touhám,  budou ti  dány do  rukou možnosti,  abys je uskutečnil. Obdržíš tolik podpory a  síly, kolik ke svému předsevzetí potřebuješ.
Jsi jedním z těch, kteří nikdy nepoznali sílu modlitby.
Naše  modlitba bude  vždy  vyslyšena,  lhostejno, jsme-li  si toho vědomi, nebo nikoli. Všechna tvoje přání dobrá nebo  zlá, jsou rovna modlitbám  a  přivolávají  k  tobě  dobré nebo  špatné  síly, aby je vyplnily.
Byl jsem vyčerpán  a duch mi radil, abych se se svojí milou na čas rozloučil. Získám tím sílu a také ona potřebuje  klid. Její duševní síly byly vyčerpány  pokusy a psaním a byla by velmi oslabena, kdyby si tři měsíce  neodpočinula. Tento čas by byl pro mne nutný, abych se naučil to nejjednodušší, jak dosáhnout vlivu na moji lásku.
Ach, jak těžké bude pro nás oba dáti si tento slib! Ale šla dobrým příkladem a mně nezbylo nic jiného, než ji následovat. Chtěl jsem být silný a trpělivý jako ona  a složil jsem slib. Vzpomene-li na mne Bůh, jehož jsem  tak dlouho zapomínal, chci dát  celý život a všechny síly k tomu, abych spáchané bezpráví odčinil.
Tak jsem  na nějaký čas opustil  pevnou zemi pro duchovní  svět, z něhož jsem  dosud málo viděl,  v němž jsem  měl ale mnoho  protrpět a prožít.
Když jsem opouštěl pokoj se  svým průvodcem, ještě jednou jsem své nejmilejší pokynul rukou na rozloučenou a prosil všechny dobré anděly a Boha, k němuž jsem se  neodvážil modlit se za sebe, aby jí žehnali a provždy ji chránili. Poslední, co jsem viděl, byly její oči, které mne sledovaly  s výrazem  lásky a  naděje. Vzpomínka  na tento pohled mne sílila v mnohé těžké a bolestné hodině.
V duchovním světě je mnoho podivuhodných míst, mnohý divuplný pohled a mnoho společností k podpoře kajících  se duší.  Nic jsem ale neviděl  ojedinělejšího než  zotavovnu, vedenou  Bratrstvem naděje, k níž jsem byl přiveden.
Při tehdejší  slabosti všech mých  duševních schopností nebylo  mi možno věci rozlišovat  a říci, čemu se toto  místo podobalo. Byl jsem skoro slepý, hluchý a němý.
Byl-li jsem ve společnosti jiných duší, sotva jsem  je viděl a slyšel a nemohl jsem se  s nimi ani  dorozumět. Viděl jsem  jen tolik, jako  bych byl v temné místnosti  se slabým svitem v  němž jsem mohl jen  tušit, kam jdu. Na zemi  jsem to tak necítil, i  když i tam bylo vše  zahaleno v temnotu, ale tam  jsem viděl a slyšel natolik,  abych si uvědomil své okolí. Následkem  vzestupu do této  nepatrné výše nad  Zemi povstal u mne pocit nepřítomnosti všeho. Zdálo se mi, že existují jen nejhrubší obaly mého ducha.
Miloval jsem slunce  a období temnoty bylo pro  mne příliš hrůzné, než  abych si  je chtěl  znovu vyvolávat  v paměti.  Pocházel jsem ze slunné země, kde jsou barvy bohaté a pestré, nebe jasné, květy a krajiny nádherné.  Nevýslovně jsem miloval  světlo, teplo a  hudbu. Zde, jako všude  po mé smrti,  jsem našel jen  tmu, chlad a  děsivé temno, které mne obklopovalo jako plášť,  od něhož jsem se nemohl osvobodit. Tato strašlivá temnota mne tížila ze všeho nejvíce.
Na zemi jsem byl domýšlivý a pyšný. Krev pyšné šlechty mého národa kolovala v mých žilách. Přes moji matku jsem byl spřízněn s těmi, jejichž ctižádostivost a libovůle řídila království. A nyní? Nejnižší,  nejubožejší  žebrák na ulici mého rodného města  byl šťastnější než já, neboť měl slunce a čerstvý vzduch, ale já se podobal vězni v kobce.
Kdyby mne  nebyla povzbuzovala myšlenka  na mého světlého  anděla, byl  bych upadl  do nejhlubšího  zoufalství. Když  jsem si připomenul její něžný úsměv a dobrá slova, oživla má odvaha a snažil jsem se být silný  a trpělivý.  Toho všeho  bylo k  mému pokroku zapotřebí, neboť nyní pro mne nastalo období utrpení a zápasů, které bych marně líčil.
Místo, kde jsem se nacházel,  jsem nyní mohl pozorovat v jednotlivostech.  Ve svých  temných obrysech  se podobalo  obrovskému vězení. Později  jsem  zpozoroval,  že  to  byla  veliká budova z tmavošedého kamene, který  byl pro mé oko  hmotný jako pozemský kámen. Stavba s mnoha  dlouhými chodbami  sestávala z  několika prostorných  sálů, ke kterým přiléhaly   nesčetné malé  cely se sporým  osvětlením   a nejnutnějším vybavením.
Každý duch zde měl jen to, co si zasloužil svým pozemským životem. Někteří měli  jen lůžko, na němž  leželi a trpěli. Neboť  zde všichni trpěli.
Byl to dům utrpení a zároveň naděje.
Všichni obyvatelé  tu toužili nahoru ke  Světlu, pro každého začal čas doufání.  Každý položil nohu na  nejnižší stupeň žebříčku naděje, po němž měl časem vystoupit do ráje.
V  mé malé  cele se  nacházela postel,  stůl a  židle, jinak  nic. Trávil  jsem čas  odpočíváním a přemýšlením. Nebo  jsem se  sešel s ostatními, kteří  byli jako  já  dosti  brzy  silní,  aby  se mohli zúčastnit přednášek, pořádaných pro nás ve velkém sále.
Přednášky  byly oděny  do formy  vyprávění, ale  vždy prozrazovaly úmysl předvést každému z nás jeho chybu a provinění.
Dali si  velkou námahu, aby nám z hlediska nezúčastněného diváka vysvětlili  dosah  všech  našich  jednání a ukázali,  kde jsme v poživačnosti chybovali a uvrhli jinou duši do zkázy. Byla nám ukázána obrácená strana  všeho, co jsme  páchali jen proto,  že to tak  druzí dělali, nebo v přesvědčení, že na to jako lidé máme právo.  A to těmi, kteří v  jistém stupni byli našimi  oběťmi, nebo tam, kde  jsme přímo nebyli zodpovědni za jejich  případ, oběťmi sociálního systému, který byl udržován, aby uspokojil naše sobecké vášně.
Vy, kteří znáte  zkaženost velkých  měst na  Zemi, budete schopni vytušit, že  před těmito líčeními naší  vlastní slabé osobnosti zhasl všechen společenský lesk našeho  pozemského života. Zahanbeni jsme se museli  vrátit  do  svých cel,  abychom přemýšleli o své minulosti i o tom, jak můžeme chyby odpykat.
Velkým ulehčením  nám  bylo, že nám s našimi chybami a jejich následky byla zároveň ukázána cesta, jak je napravit. Poučili nás, že se  musíme snažit  zachraňovat druhé  před zlem,  jemuž jsme padli za oběť, a tím odčinit vlastní hříchy.
Tímto vyučováním jsme  měli  být  připravováni pro další stupeň vývoje,  v němž  jsme měli  být posláni  k zemi, abychom neviděni  a nepoznáni pomáhali smrtelníkům, kteří zápasí s pozemským pokušením.
Když  jsme nebyli  na přednášce,  mohli jsme  jít, kam jsme chtěli, ovšem jen  ti, kteří byli dost  silní, aby se mohli  volně pohybovat. Ti, kdo na zemi zanechali své  drahé přátelé, navštěvovali je, aby je nepozorováni mohli  aspoň vidět. Byli jsme  stále varováni, abychom u pozemských neprodlévali, neboť by mnohým z nás bylo zatěžko odolat.
Nejsilnější z nás, kteří k  tomu měli schopnost, byli vyzváni, aby ty slabší z nás magnetizovali, a to ony,  kteří se plýtváním  svých životních  sil tak  úplně vyčerpali,   že museli  jen ležet ve svých celách. Magnetizování jim přineslo trochu úlevy.
Zde musím vylíčit toto zázračné léčení, jehož se v tomto domě naděje používalo. Někteří pokročilejší  duchové, jejichž přání a vlohy z nich udělaly přirozené lékaře a léčitele, ošetřovali nejubožejší z trpících.
Svého  magnetismu  používali  ve  spojení  s  jinými  silami a tím strádání těchto  duší dočasně mírnili.  Když se v  nich za čas  staré utrpení  znovu  probudilo,  získaly  duše  mezi  tím  na síle, aby je snesly. Konečně se bolest  natolik zmenšila, díky pokračujícímu vývoji jejich duchovního těla, že byli schopni magnetizovat druhé.
Není mi možno přesně popsat toto místo a jeho obyvatele. I když se velmi podobalo pozemské nemocnici, nedají se mnohé detaily porovnat s ničím, co máte na zemi.
Vše  zde bylo temné, protože  nešťastníci,  kteří zde pobývali, neměli záře, kterou šťastní duchové své  okolí osvětlují. Neboť stav ducha přináší do svého okolí světlo nebo temnotu.
Pocit temnoty, skoro  úplná  slepota  oněch  ubohých  duší  byla vyvolána tím, že jejich duchovní smysly nebyly v pozemském životě vyvinuty. Své okolí nevnímali právě tak, jako slepci na Zemi.
Přišly-li tyto ubohé duše do ovzduší Země, které byly jejich stupni  vývoje přiměřenější,  nacházely se ještě stále  v jisté temnotě. Přesto měly schopnost  vidět bytosti sobě rovné, pokud  s nimi přišly do přímého styku, a také smrtelníky, kteří byli na nízkém stupni vývoje. Duchovně výše vyvinutí pozemšťané nebo pokročilí duchové jsou pro ně neviditelní.

1.5  Pracující bratři naděje,

jak byli  nazýváni, byli opatřeni malinkým,  hvězdě podobným světlem, jehož paprsky  ozářily temnotu cel,  když do nich  vstoupili a přinesli světlo  naděje.  Já  jsem  zpočátku  tak  trpěl,  že jsem skoro stále netečně ležel ve  své cele. Když jsem čekal,  až třpytivá jiskra opět přijde dlouhou chodbou k mým  dveřím, přemýšlel jsem, jak dlouho trvá , podle pozemského  času, než se zase  objeví. Tento stav sklíčenosti však u mne dlouho netrval. Vedlo  se mi lépe než ubohým duchům, kteří mimo jiné vášně byli zatíženi i pitím.
Můj duch byl  jasný a má touha po  zdokonalení příliš silná, abych mohl  zůstat dlouho  nečinným. Jakmile  jsem se  mohl hýbat, vyprosil jsem si svolení konat něco  užitečného, i když nevýznamného. Měl jsem hodně  magnetické  síly,  a  proto  jsem  měl tedy pomoci nešťastnému mladému muži, který při každém pohybu naříkal a vzdychal. Ubohý člověk!
Bylo mu teprve  30 let,  když  opustil  pozemské tělo,  ale ve  svém krátkém  životě dokázal  vyplýtvat tolik  své síly,  že se tím zabil. Jeho duch nyní strašlivě trpěl  následkem zneužívání těla, takže jsem často nemohl snést pohled na toto utrpení. Můj úkol byl v tom, že jsem mu  mohl uklidňujícími  tahy přinést  ulehčení. Po  určité době přišel pokročilejší  duch a  přivedl jej   do stavu  bezvědomí, v  němž jeho utrpení časem zcela ustalo.
Během této  doby jsem sám mnoho  duševně i tělesně trpěl,  neboť v nízkých sférách  cítí duch i tělesné  bolesti. Jak pokračuje, dostává jeho  utrpení více  duchovní povahu.  Éterický obal  vyšších duchů je vůči tělesným bolestem necitelný.
S přibývající silou také mně moje žádosti působily často takovou trýzeň,  že jsem  byl v  pokušení učinit  to, co  činili mnozí  ubozí duchové  - vrátit  se k  zemi  a  hledat možnosti,  jak je  uspokojit hmotnými těly na zemi.
Moje utrpení  bylo veliké, neboť síla,  na niž jsem byl  tak pyšný a jíž jsem tak špatně užíval, přinesla mi víc utrpení, než těm, kteří byli  na  zemi  slabí.  Jako  se  svaly  atleta  začnou po přemnožení stahovat a působí  mu bolest, tak zneužívaná síla  mi začala nevyhnutelným zpětným  působením na mé  duchovní tělo způsobovat  intenzivní bolest.
Mnozí  z obyvatel  domu naděje  podlehli pokušení  a sestoupili na zem, odkud  se po krátké době navrátili vyčerpáni a klesli  pod svůj dřívější vývojový  stupeň. Každý byl  volný a mohl  podle libosti jít, nebo zůstat.
Všichni se mohli vrátit, jakmile  si to přáli. Brány domova naděje nebyly  nikomu uzavřeny,  ať byl  jakkoliv nevděčný  a nehoden. Často jsem  obdivoval  nekonečnou  trpělivost,  která  nám  byla při našich slabostech  a  hříších prokazována.  Mohli  jsme  jen politovat tyto nešťastníky, kteří  tak byli úplnými  otroky svých nízkých  vášní, až konečně  přesyceni  a  vyčerpáni  jako  onen  mladý muž, kterého jsem ošetřoval, se již nemohli ani pohnout.
Já bych byl pokušení také podlehl, kdyby ve mně nebudila lepší pohnutky myšlenka na mou čistou lásku a  naděje, které  mi dávala. Proto jsem tyto ubohé bloudící duše, jimž taková  opora nebyla dána, nemohl odsuzovat.
Často jsem chodil  na zem, ale jen tam, kde  dlela moje milá. Její láska mne  odváděla ode všech pokušení a přiváděla k ní,  do čistého ovzduší její  bytosti. I když jsem  se k ní nemohl  přiblížit, stával jsem opodál a  díval se, jak sedí, pracuje, čte  nebo spí. Byla si mé přítomnosti matně vědoma. Šeptala mé jméno, nebo se ke mně obrátila s oním sladce smutným úsměvem, jenž mi byl ve vzpomínce útěchou, kterou mi skýtal.
I když byla statečná a plna  naděje, tento zápas byl pro ni příliš těžký a její  vzezření bylo stále křehčí. Přestála  tehdy mnoho zkou­šek, nepříjemností v rodině, pochybností a obavy ze styku s duchovním světem.
Občas se ptala sama sebe, zda to, co prožívá, není klam nebo sen, z něhož  se probudí  a shledá,  že není  spojení mezi  mrtvými, že není cesty, po níž  by mne mohla dosáhnout. Pak i  mne opanovalo její tupé zoufalství. Neschopen jí dokázat svoji přítomnost, stále jsem vedle ní prosil, aby jí někdo pověděl, že tu jsem.
Jedné noci, když po dlouhém  pláči usnula a  mně bylo v  zármutku také  do pláče,  dotkl se  kdosi mého  ramene. Spatřil jsem strážného anděla mé  milované a on se  mne otázal, budu-li se  ovládat a klidně chovat,  když mi  dovolí mou  milou ve  spánku políbit.  Potěšen jsem horlivě slíbil.
Její  strážný  duch  mne  vzal  za  ruku  a  společně  jsme prošli průhledným ledovým valem, který byl pro mne neprostupný. Můj průvodce se nad ní sklonil a učinil  několik zvláštních pohybů rukou, pak vzal moji ruku  do své a  dovolil, abych se  jí lehce dotekl.  Vzal ji za ruku, která se podvědomě sevřela,  a záblesk živé radosti přelétl její tvář. Zářící duch se sám usmál a řekl:    "Polib ji nyní."
Sehnul jsem se nad ní a dal jsem jí první polibek v životě. Ona se probudila a  zářivý duch mne rychle  odtáhl. Rozhlédla se a  měkce se zeptala:
"Sním, nebo to  byl  opravdu můj milý?" "Ano," odpověděl jsem, a zdálo se, že slyšela, neboť se  usmála a vyslovila sama k sobě moje jméno.
Dlouhou  dobu potom  mi nebylo dovoleno se  mé milé dotknout, ale často jsem byl u ní a radost  ze setkání zněla dlouhé hodiny v našich srdcích. Neušlo mi, že můj polibek byl pro ni reálný a stal se kotvou naděje, že  jí budu moci  časem dát své  doteky pocítit a  přímo s ní hovořit.

1.6  Posedlost

Konečně pro  mne přišel čas, kdy  jsem mohl dům naděje  opustit ­posílen získaným poučením,  abych na zemi a ve  spodních sférách, kam mne to přitahovalo v mém pozemském bytí, odpykával své hříchy.
V osmi  nebo devíti měsících od  své smrti jsem opět  získal sílu, takže jsem se  mohl ve velké oblasti volně  a bez překážek pohybovat. Moje smysly se  natolik vyvinuly,  že jsem  zřetelně viděl, slyšel a mohl mluvit. Obklopovalo mne matné světlo, jako jitřní svítání. Zpočátku mi toto tmavé světlo  bylo vítané, ale po nějakém čase mi připadalo  jednotvárné a  skličující a  toužil jsem  po jasném denním světle.
Oblasti  v třetím  kruhu země  se nazývají: "Země pološera." Sem přicházejí duše, které  pro svůj sobecký a smyslný  život nemohly dosáhnout vyššího stupně vývoje.
Obyvatele této oblasti pološera stojí ještě o stupeň výš než přízraky země, které jsou vázány,  připoutány  na  své  dřívější bydliště.
Moje práce  na zemi začala na  oněch navštěvovaných místech, které svět jmenuje domy radosti a potěšení,  i když žádné potěšení není tak pomíjející a nevede tak jistě k zvrhlosti.  Zde jsem  měl příležitost ocenit  zkušenosti získané pobytem  v domě naděje.  Co  bylo  pro  mne   dřív  těžkým  pokušením, nyní  mne  již nedráždilo. Znal jsem příliš dobře uspokojení, které toto potěšení přináší, i cenu, za niž je možno  je získat, než abych při dozoru nad smrtelníkem, jak mi bylo často  uloženo, propadl pokušení použít pro sebe jeho tělo.
Málokterý  smrtelník pochopí,  že duše  mají možnost  na čas úplně obsadit  tělo muže  nebo ženy,  přičemž se  zdá, jakoby tělo náleželo nikoliv vtělenému, ale oné duši.
Mnohé případy  tzv. periodického šílenství  mají původ ve vlivu špatných nízkých duchů, jejichž jednání je usnadněno slabou vůlí pos­tižených osob a kteří dostanou  pozemské tělo vtěleného ducha, to zn. pozemského člověka, úplně do své moci. (Posedlost).
Starým národům byly tyto věci  dávno známy a byly jinými odvětvími duchovních věd studovány,  zatím co dnes se považujeme  za osvícené a příliš  moudré.  Tato  zrnka  pravdy  všech  dob  byla  by však hodna podrobnějšího  studia a  především očištění  od nánosů,  které na  ně navršily pozdější generace.
Zaměstnání,  jemuž jsem  se nyní věnoval, bude čtenáři připadat právě tak cizí, jako zpočátku mně. Velké  "Bratrstvo naděje"  bylo jedním z nesčetných sdružení různých  směrů, které existují v duchovním světě k podpoře slabých a potřebných duší.
Tato bratrstva jsou činná ve všech sférách. Jejich členové pracují jak v nejnižších, tak v nejvyšších oblastech sluneční soustavy. Jsou to obrovská řetězovitá sečlánkování duchů, kde nejnižší a nejmenší článek je vždy podporován, posilován, řízen a chráněn těmi, kteří stojí nad ním.
Je-li bratrstvu  sděleno, že je třeba  podpory a pomoci zápasícímu smrtelníku nebo nešťastné duši, je  vyslán ku pomoci jeden z bratří, který je pokládán za nejvhodnějšího.
Je zvolen bratr, který se ve  svém pozemském životě nacházel v po­dobném stavu a všechny hořké následky svého hříchu protrpěl.
Často  bylo  muži  nebo ženě na zemi  pomoženo, když vysílali v zápase  s pokušením  vřelou prosbu  o pomoc  a sílu.  To platilo  pro každého z  nás jako modlitba. Takové  volání pozemského člověka najde odezvu u všech duchů, kteří byli dříve také pozemští obyvatelé země. Stává  se také,  že duch,  jemuž blaho  bojujícího člověka na zemi leží na srdci, se na nás obrátí    s prosbou o pomoc. Naší povinností je potom následovat volání a potřebného  ochránit a ovlivnit, až přemůže pokušení. V takovém případě se  musíme se smrtelníkem tak úzce spojit, že s ním dočasně sdílíme život a myšlení.
V tomto dvojím životě často velmi mnoho trpíme, neboť vedle svých starostí o takového člověka, jehož  myšlenky jsou  nám všem známy, prožíváme i stavy jeho úzkosti.
Tím znovu prožíváme svoji vlastní minulost a znovu prociťujeme starost, lítost a trpkost dřívější doby. Ten, kdo je pod naším vedením, cítí strastiplný stav naší mysli, byť nikoliv v tak vysokém stupni.
Kde je náš vliv dokonalejší a smrtelník velmi citlivý, domnívá se, že  činy, které  jsme kdysi  spáchali my  sami, provedl  on sám buď v dřívějším, již zapomenutém bytí, nebo v nějakém živém snu, na nějž se nemůže už přece rozpomenout.
Toto  zastínění smrtelníka  duchem probíhá  různým způsobem. Kdo se sám vydává bláhově takovému vlivu  buď špatným chováním v životě nebo zvědavým a lehkomyslným hledáním tajemství, která jsou příliš hluboká pro jeho slabého ducha - zažije ke své škodě toto:
Nízcí duchové  země a z  hluboko pod ní  ležících oblastí získají nad ním tak velkou moc, že se stane jen loutkou v jejich rukou a jeho tělo mohou dle libosti používat.
Mnozí muži a ženy slabé vůle,  kteří by ve zdravém prostředí vedli dobrý  a čistý  život, zapletou   se v  nepříznivém okolí  do různých hříchů, za něž  jsou jenom částečně odpovědni. Za takové hříchy jsou voláni k zodpovědnosti nejen pozemští  hříšníci, ale i duchové, kteří jich zneužili. Strašlivý trest čeká zlé duchy, kteří člověka přivedli k pokušení a  pak si  jeho tělem posloužili. Tím,  že sami zhřešili a jinou duši strhli sebou, klesnou do hlubin, odkud  se ani za staletí nevysvobodí.
Mým úkolem bylo často na lidi v pozemském těle dohlížet a ovlivňovat je. Buď jsem jim měl vtisknout  jen  pocit strašných následků zamýšleného chybného kroku  a  kde  toto ovlivnění nebylo možné, musel jsem je alespoň chránit před vlivem duchovních svůdců.
Proti těmto jsem měl  používat své větší síly vůle, abych je zatlačil tak daleko, že již s mými chráněnci nemohli přijít do styku. Jestliže tito lidé již připustili,  aby je nízcí lidé ovlivnili, bylo oněm zlým duchům po mém  zásahu alespoň ztíženo  přenášet na ně  své myšlenky.
Tehdy jsem  myslel, že zodpovědnost za  bezpečnost těch, k jejichž ochraně  jsem byl  povolán, spočívá  jedině na  mně. Nevěděl jsem, že tvořím jen poslední článek dlouhé  řady duchů, kteří všichni pomáhali ve stejný  čas. V této  řadě vždy stál  jeden duch o  stupeň výše než druhý.
Každý musel nižšího posilovat a pomoci mu, kdyby nebyl schopen pro svůj úkol. Co jsem činil, mělo také být poučením. Byla to příležitost cvičit se v sebezapření odpíráním si vlastního pohodlí.
Můj stav lidského ducha dával  mi možnost postavit proti duchovním svůdcům  hmotnější sílu  vůle,  než  by bylo možno vyšším éterickým duchům.
Sám připoután k zemi, mohl  jsem se smrtelníky  navázat užší styk než  pokročilý duch.  Mým úkolem   bylo lidem,  na něž  jsem dozíral, představami ve snu nebo stále opakovanými myšlenkami ve bdění vštípit své  vlastní zkušenosti,  dát jim  pocítit hrozné  utrpení lítosti  a strachu, všechen hnus,  který jsem cítil před sebou a nyní znovu prožívám  v trpkém  duševním utrpení.  Tyto city  byly mnou na jejich vědomí tak  dlouho přenášeny, až byli  zřejmě zneklidněni představami možných následků svých hříšných myšlenek.
U této zvláštní  části zážitků se nechci dále  zdržovat, zde, mezi duchy v záhrobí je všeobecně známo. Jen bych se chtěl zmínit, že jsem se  ze  svých  poslání  vracel  s  vědomím,  že jsem mnohé zachránil, uchránil od  léčky, do níž jsem  kdysi padl a že  jsem tím část svých hříchů odpykal.
Takovým posláním jsem byl častěji  pověřován a vždy jsem se vrátil s úspěchem.
Jestliže jsem, podle úsudku druhých,  dělal překvapivé pokroky  a pokušením jsem vždy odolal, nebyl tento  úspěch jen mojí zásluhou. Tu je  třeba  mnohem  více  připsat  zázračné  podpoře  věrné lásky mého dobrého  anděla, jejíž  obraz jsem  měl vždy  ve chvílích  nouze před očima.
Nebylo-li třeba  někomu právě poskytnout  pomoc, byl jsem  vyslán, abych na zemi působil mezi  nešťastnými dušemi, které, jako kdysi já, putují v temnotě.
K těm  jsem přicházel jako člen  Bratrstva neděje, opatřen malým světlem  podobným  hvězdě,  duchovním odznakem  řádu. Před jeho paprsky uhýbala tma okolo mne. Proto jsem mohl nešťastné duše vidět, jak po dvou nebo po třech lezli po zemi nebo seděli v bezmocném stavu kdesi v koutě, bez špetky naděje, než aby mohli mít ještě zájem o své okolí.
Tyto nešťastníky jsem měl upozornit, jak by mohli dospět do domova naděje,  podobného mému. Nebo jsem  jim měl  ukázat, jak  by si sami mohli pomoci  tím, že pomohou druhým  ve své blízkosti a  zaslouží si tak vděčnost těch, kteří jsou v ještě horší beznaději.
Každé trpící duši musel být podán  jiný lék, neboť každá měla jiné zkušenosti a hříchy každé z nich byly vyvolány jinými okolnostmi.

1.7 Mlhavé údolí sobectví

Byla-li  moje práce  na jednom  místě skončena,  vrátil jsem se do země pološera, kde jsem se  nastěhoval do jiné budovy, která náležela Bratrstvu.  Byla podobná  předešlé, ale  nebyla tak  tmavá, ponurá  a jednotvárná. V  malém pokoji, jaký  byl každému z  nás přikázán, byly různé předměty, jimiž jsme byli z vděčnosti za služby obdarováni. Ta­ké jsem například ve svém pokoji  přechovával velký poklad - obraz mé milované.
Byl to spíše  obraz v zrcadle, zdálo se, že  se usmívá, jako by si její duch  byl vědom mého pohledu. Chtěl-li jsem živě vidět,  čím se právě zaměstnává, změnil se obraz a ukázal mi její současnou činnost.
Mít takový  obraz v majetku  bylo mými druhy  pokládáno za velikou výsadu. Bylo mi řečeno, že je to jednak působení její lásky a věrných myšlenek na mne a jednak ohodnocení mých snah po zdokonalení. Později mi  bylo vysvětleno, jak byl tento živý obraz ze světla astrální úrovně  vržen do  mého pokoje  do rámu, ale tento  pochod zde nemohu popisovat. Jiný dar mé milované bylo  bílé poupě růže, které  v malé váze  nikdy neuvadlo, ale zůstalo stále svěží a vonné  jako symbol věrné lásky jeho dárkyně.
Na zemi jsem  velmi miloval květiny a protože  jsem žádnou neviděl od doby, kdy jimi milovaná zdobila  můj hrob, byla moje touha po nich velmi živá.  Na místě mého pobytu  nebylo ani trávy, natož  keře nebo stromy.  Suchá,  tvrdá  půda  našeho  sobectví  nedala  vzejít ničemu kvetoucímu ani zelenému.
Když  se mi  podařilo napsat  krátké zprávy  rukou mé milé, sdělil jsem jí  při jedné návštěvě,  že kromě jejího  obrazu nemám v  pokoji nic, na  čem by se  mé srdce a  mé oko potěšilo.  Prosila, aby mi byl darován jeden z jejích květů. Její prosba byla nyní vyplněna, když mi jeden  přítel  přinesl  do  pokoje  zmíněnou  bílou  růži.  Vy, kteří necháváte  odkvétat květy  bez povšimnutí,  neumíte si  představit, jakou radost mi toto poupě způsobilo.  Při vzestupu z jedné úrovně do druhé jsem je vždy vzal s sebou a ani v budoucnu se jej nevzdám.
Ze země pološera jsem podnikl mnoho cest. I když to  byly krajiny mnohotvárné a zajímavé, nesly všechny pečeť chladu a bezútěšnosti. Jedno místo tvořilo velké údolí. Šedé skály, holé studené kopce je obklopovaly a šero leželo nad ním.  Ani zde nebylo vidět lístku nebo stébla  trávy,  ani pokřivený keř,  ani  odstínění  v barvě nebo ve světle. Nic než bezútěšné šedé skály.
Duše tohoto údolí  žily jen  pro sebe,  milovaly jen sebe, jejich srdce  byla uzavřena  teplu obětavé  lásky. Svého  bytí využily jen k uspokojování  svých žádostí  a nyní  kolem sebe  viděly jen šeď svého sobectví  a tvrdého  života. Bylo  tu množství  nešťastníků, kteří tu bloudili neustále  tak v sebe  ponoření, že ztratili  schopnost vidět druhé.
Takové duše si zůstanou vzájemně neviditelnými  tak dlouho, pokud se v nich  neutvoří myšlenka a přání vykonat  nějaké dobro pro někoho jiného. Pak teprve  si uvědomí své okolí. Ve  snaze ulehčit osud svým druhům pomáhají pak sami sobě, až konečně  jejich zakrnělé city zesílí a mohou opustit mlhavé údolí sobectví.
Za tímto údolím jsem dospěl  k širokému, suchému a písčitému pruhu země,  který byl tu a tam porostlý  sporou zelení.  Jeho obyvatelé dělali chabé  pokusy se zakládáním zahrad kolem svého  obydlí. Místy byla tato  obydlí hustě pohromadě  a tvořila menší nebo větší města. Všechna  měla  ošklivé, bezútěšné vzezření,  jehož  příčinou  byla duchovní chudoba obyvatel.
I  toto byla  země sobectví  a žádosti,  ale méně  jednotvárná než předešlá. Její obyvatelé vyhledávali do  jisté míry styk se sousedy. Někteří sem  přišli z šedého  údolí, jiní přímo  z pozemského života. Byly to  ubohé duše, které bojovaly  a zápasily, aby se  dostaly výš. Kde  se tato  snaha projeví a vyvine námaha k  přemáhání sobectví, počnou ze  suché půdy kolem  domu vyrážet něžná  stébla trávy a  malé výhonky různých dřevin.
Jak však ubohé byly chatrče v této zemi, rozedrané, sešlé a jejich obyvatelé bídní jak  potulní žebráci. A přece mnozí  z nich patřili k nejbohatším  světa  a  jako  vynikající  osobnosti užívali největšího přepychu.
Jelikož  bohatství užívali  jen  k  uspokojení vlastních  potřeb a druhým  ponechali  jen  ubohé  drobty  ze  svého bohatství a bohatého stolu, byli zde  v zemi pološera rovni žebrákům  - chudým na duchovní statky.  Tyto  je  třeba  získávat  jak  králům,  tak  žebrákům již v pozemském bytí. Kdo  bez nich přejde do záhrobí, ať  na zemi patřil k největším nebo k  nejnižším, musí se usadit na  tomto místě, kde jsou všichni stejně duchovně chudí.
Podle  postavení, které  zaujímali v  pozemském životě,  reptali a stěžovali si zde mnozí z duchů, že se s nimi špatně zachází, když byli dopraveni na taková místa. Vytýkali  to ostatním, jako by ne sami, ale druzí  nesli vinu na  jejich umístění. Přednášejí  tisíce žalob a omluv každému,  kdo je ochoten  vyslechnout jejich historii. Jiní by chtěli dokončit  svoje pozemské plány. Nebo  se snaží přesvědčit pos­luchače,  že našli  způsob (ovšem  na úkor  někoho jiného), jak možno skončit  nudu tohoto  života. Vymýšlejí  a zvažují  plány, které chtějí provést, a  snaží se zhatit  plány druhých. Tak  probíhá nudné bytí  v této zemi nepokojů.
Všem, kteří mně byli ochotni naslouchat, jsem dodal odvahy, naděje a užitečné rady, aby našli správnou cestu z této země, a šel jsem dále do země lakomců.
Tato země je přenechána  úplně  sama  sobě. Neboť pro opravdové lakomce nemá nikdo sympatie kromě  těch, kteří  sami trpí sžírající vášní hromadění peněz.
Zdejší temní duchové  byli hrbatí  a měli  prsty podobné  drápům. Zabývali se tím, že hledali v černé zemi rozptýlená zrnka zlata a tu a tam byla jejich námaha odměněna.  Když našli kousek zlata, schovali jej do maličkého sáčku na  prsou, aby tento náramný majetek odpočíval co nejblíže  jejich srdci. Zpravidla to  byla osamělá plachá stvoření a šli si navzájem z cesty, aby snad nebyli okradeni o své poklady. V této zemi pro mne nebylo  práce, jediný muž mi naslouchal krátký okamžik, než  se  znovu  dal  do  hledání  zlata  v zemi. Když jsem odcházel, sledoval  mne nedůvěřivě svými pohledy.  Obával se, že bych mohl vyzradit, kolik zlata již  nashromáždil. Ostatní  byli  tak ponořeni do hledání zlata, že mou  přítomnost ani nezpozorovali. Tak jsem tuto chladnou zemi brzy opustil.
Obrátil jsem se směrem dolů a  došel do téměř úplně tmavé oblasti. Vypadala,  jako  by  se  nacházela  pod  zemí,  neboť charakter jejích obyvatel byl horší než v jiných krajinách země.
Zde byly podobné poměry jako  v zemi neklidu, jen zdejší obyvatelé byli ještě  sešlejší. Nebyla tu ani  stopa po zemědělství a  nebe nad hlavami  bylo černé  jako noc.  Světla bylo  jen tolik, aby obyvatelé rozeznali sebe a své nejbližší okolí.
Zatím co v zemi neklidu panovaly šarvátky, nespokojenost a žárlivost, byly zde prudké bitky a rozhořčené boje. Bylo to místo pobytu hráčů, pijanů, podvodníků z obchodního světa,  zlodějů a různé sebranky.  Našel se  zde sprostý  zloděj i  jeho vzdělaný protějšek, který  se pohyboval  ve vyšších  sférách pozemského  života. Na tomto místě se nacházeli všichni, které  zločinné a zhýralé sklony přivedly k sobectví a  citové zvrhlosti. Viděl jsem  mnohé, kteří byli schopni vyššího  stupně duchovního  života, kdyby  neustálý styk  se zmíněným druhem lidí v pozemském bytí  se jim nestal osudným. Po smrti  byli přitahováni dřívějšími společenskými svazky,  až klesli do této tmavé úrovně.
K této poslední třídě duchů jsem byl poslán, neboť byla naděje, že by se ještě  u nich mohlo najít něco citu  pro dobro. Hlas volajícího na poušti měl být od nich slyšen a měl je odvézt do lepší země. Obydlí  této země  byla roztroušena  na velkých  plochách. Všechno mělo odporný vzhled nečistoty, špíny  a rozpadu. Rovnala se budovám v některých  zlodějských  čtvrtích  našich   velkoměst,  kde  se  kdysi přepychové paláce  staly útočištěm nejhorší  neřesti a zločinu.  Tu a tam jsem našel  opuštěné pruhy země, kde bylo  jen málo roztroušených chatrčí. Jindy zase  byly shluky domů jako ve  velkoměstech země, kde byli  obyvatelé hustě natlačeni a  skýtali nevlídný  a ponurý pohled. Všude  bylo  vidět  špínu,  neřád  a  bídu,  vpravdě  bezútěšný  stav, způsobený  duchovními výrony  neřestných obyvatel  tohoto kraje.  Ani stopy něčeho čistého nebo krásného, na čem by mohlo oko spočinout. Mezi  těmito  nešťastníky  jsem  putoval  se  svým  malým světlem. Podobalo se svítícímu  bodu, který se pohyboval v  temnotě. Kolem mne se však šířil měkký jas a byl hvězdou naděje pro všechny, kteří právě nebyli zaslepeni sobectvím a vášněmi.
Občas jsem  takové nešťastníky našel opřené o zeď nebo dřepící v koutě ubohého pokojíku. Měli-li dost  sil, aby se vzpřímili a slyšeli má slova, pak se jali hledat cestu k dobrému, k vyšším sférám. Některé se mi podařilo pohnout k  tomu, aby mi pomáhali v mé snaze prospět dalším.  Zpravidla však tito nejubožejší  byli schopni myslet jen na svoji bídu a po něčem  vyšším jen matně toužit. Zdá se to málo, ale byl to první krok vpřed, za nímž jistě následoval krok druhý, totiž myšlenka, jak je možno pomoci druhým.
Jednoho dne jsem  přišel na své pouti touto  zemí do velkého města uprostřed rozsáhlé smutné  roviny. Zem byla černá a  suchá jako nános popele a strusky  v blízkosti železáren. Nacházel jsem  se právě mezi troskami  několika  rozpadlých  chatrčí,  které  tvořily  přechod  od nešťastného  města k  bezútěšné  rovině, když jsem  zaslechl ohromný lomoz  a  hádku,  která  vycházela  z jedné chatrče. Zvědavost mne přivedla, abych se  podíval, o co se jedná  a nepotřebuje-li někdo mé ochrany.
Budova, do níž jsem vstoupil, se  více podobala chlévu než domu. V místnosti  stál hrubý  stůl, okolo něhož sedělo  asi tucet  mužů na malých  stoličkách.  Jací  muži!  Byli  urážkou  lidského  pokolení a podobni spíš orangutanům. Jejich  hrubé, ohyzdné obličeje připomínaly fyziognomii vlků, vepřů a dravých ptáků.
Nejsem schopen popsat  tyto tváře, znetvořená těla a pokroucené údy. V  rozedraných oblecích, podobných  pozemským, skýtali groteskní pohled.
Někteří měli kroje minulých století, jiní byli oděni podle nejnovější módy. Všichni byli roztrhaní, hrubí, špinaví, vlasy měli nečesané a jejich oči plály hned ohněm vášně, hned před sebe civěli v temném zoufalství nebo zlomyslnosti.
Tehdy  jsem myslel,  že se  nacházím v  nejhlubší propasti  pekla. Později jsem přišel do oblasti ještě mnohem temnější a hrůznější.
Duchové, které jsem  našel ve  zmíněné budově, se hádali o pytlík peněz, který ležel na stole. Jeden z  nich peníze našel a dal je jako sázku, aby o ně celá  společnost hrála. Spor  povstal tím, že  každý chtěl pytlík  pro sebe bez ohledu  na právo druhého. Otázka  práva se stala  otázkou moci  a proto si zuřivě vyhrožovali.  Nálezce peněz, lépe řečeno duchovního protějšku našich pozemských peněz, byl mladý muž poměrně dobrého vzezření. Kdyby  neměl  stopy  vášní  tak  hluboko vryty do obličeje, byl  by se nehodil do této zvrhlé  společnosti. Tvrdil, že peníze jsou  jeho majetkem a i když  je vsadil, aby se o ně čestně hrálo, nestrpí, aby mu je někdo násilím vzal.
Usoudil jsem, že  tu nemám co dělat. Když jsem toto zpustlé místo opustil,  slyšel jsem  za sebou  rozhořčený řev  protestů. Sotva jsem poodešel a nacházel  se u jiného opuštěného domu,  vyrazila celá divá cháska  z chatrče a  hnala se za  mladým  mužem s pytlíkem peněz. Navzájem se odstrkovali a nejpřednější  z nich ubožáka  bil, kopal a snažil se mu vytrhnout pytlík. Když se na něj všichni vrhli, dal jim mladý muž  peníze a běžel ke mně. V  tom okamžiku povstal  strašlivý řev.
Chystali  se prchajícího  chytit a  ztrestat pro  podvod, neboť  v pytlíku  byly  kameny  místo  peněz.  Proměnily se  jako zlato víl v pohádce, nikoliv ve zlaté listy, ale tvrdé kameny.
Nešťastník se na  mne právě přivěsil a  hlasitě prosil,  abych ho chránil před  těmito ďábly, když  se celá banda  v pronásledování své oběti na nás vrhla.
Rychlostí blesku jsem skočil  do prázdné budovy, táhna nešťastníka sebou,  a zavřel  jsem dveře.  Ach, jak  řvali, bouchali  a zuřili při pokusech dostat  se dovnitř a jak  jsem napínal všechny síly  ducha i těla, abych je zadržel!
Tehdy jsem  nevěděl, že mi  pomáhaly neviditelné moci,  až konečně výtržníci uznali, že nemohou dveřmi  pohnout. Na to zklamaně odtáhli, aby jinde hledali důvod k novému sporu.

1.8  Ona je anděl ?!

Ohlížel  jsem  se  po  svém  průvodci,  který seděl  v koutě jako hromádka neštěstí a  pomohl jsem mu vstát. Poradil  jsem mu, aby toto místo opustil,  jakmile  bude  schopen  chůze. Oněm mužům by mohlo napadnout  vrátit se  a dělat  nám nepříjemnosti.  Se značným vypětím jsem  jej vzal, zvedl a dopravil na  bezpečné místo  venku na temné rovině, kde jsme sice byli  bez přístřeší, ale zato  jsme nebyli v nebezpečí,  že  budeme  zavřeni. Pak  jsem se snažil  zmírnit jeho utrpení, jak jsem se tomu učil v domě naděje.
Po nějakém čase byl ubohý mladík schopen mluvit a vyprávěl, jak se dostal do temné země. Zřejmě se nedávno rozloučil s pozemským životem,  byl zastřelen  manželem, jehož  manželce věnoval nedovolené pozornosti.
Usmiřujícím  momentem v  historii  tohoto  ubohého ducha  bylo, že necítil ani pomstychtivost, jen lítost  a stud vůči onomu muži, který jej zbavil života.  Poznání, že žena, pro jejíž  lásku k oné události došlo,  toho nebyla  hodna, mu  otevřelo oči  nad vlastní zpustlostí. Byla tvrdá a sobecká a tak vzdálená pravé lásce, že celé její snažení mělo za cíl bavit se a hrát  roli ve společnosti. Jen nevrlost a nudu přinášela nešťastnému muži, stejně jako i oběti žárlivosti.
Mladý muž,  jehož budu jmenovat Raoul,  vyprávěl: Když jsem věděl, že jsem zemřel, a přesto se mohl vrátit znovu na zemi, bylo mou první myšlenkou  jít k  ní a  dle možnosti  ji potěšit.  Neboť jí aspoň dát pocítit, že milovaný mrtvý žije a myslí  na ni i po smrti. Ale v jaké náladě jsem ji našel!
Ani smutek po mně, ani starost o  mne, jen na sebe myslela a přála si, aby mne nikdy nebyla potkala. Nejraději by mne vymazala z paměti, aby začala nový život s jiným, společensky výše postaveným.
Tu jsem prohlédl a viděl, že  jsem její lásku nikdy neměl. Zlákalo ji moje  bohatství a šlechtictví. Tím doufala dosáhnout  vlivnějšího postavení  ve  společnosti,  nebo  se  zbavit  sokyně. Jen z chladné vypočítavosti  byla nevěrná  a já  jsem byl jen ubohý, slepý blázen, který svojí pošetilost zaplatil životem.
Pro ni jsem byl jen nepříjemnou vzpomínkou na skandál, kterému byla vystavena. Ve své zatrpklosti jsem tedy prchl  ze země. Nemohl jsem věřit žádné  věrnosti a moje divoké myšlenky  a přání mne stáhly sem na  toto temné místo - k jeho obyvatelům. Mezi nimi  jsem našel svoje pozemské přátelé, kteří mi  lichotili. Mezi nimi jsem vyplýtval svoji sílu a ztratil svoji duši.
"A nyní,  nešťastný příteli," odvětil jsem, "nechceš nastoupit  cestu pokání,  která  tě  povede  do lepších  krajů,  kde najdeš znovu své ztracené lidství a své vyšší Já?"
"Žel,  je pozdě,  můj příteli." 
"Ujišťuji  tě,  že i  pro duchy  v nejzoufalejších  stavech je  tu naděje.  I já  jsem zažil  zármutek a trpkost. Přesto jsem nikdy naději  neztratil, protože ta, kterou jsem miloval, byla  čistá jako anděl.  Vlévala mi lásku  a naději. Pro  ni pracuji a  budím v druhých naději,  která mi byla dána. Pojď, nech se vésti, doprovodím tě do lepší země."
"A kdo jsi ty, můj příteli s krásnými slovy a ještě krásnějšími činy, které mne mají vrátit životu? Bylo mi řečeno, že zde není možno zemřít. Můžeme trpět až  k bodu  smrti, můžeme  její  muka  vychutnat, ale  smrt sama  nás nezastihne, neboť se  nacházíme za ní. Nemáme zde  před sebou věčnost utrpení? Řekni mi, kdo jsi! Jak jsi  sem přišel, jak  mi můžeš svá  slova naděje říkat s takovou důvěrou? Mohl bych  věřit, že  jsi  anděl,  který mi  byl poslán  ku pomoci, ale k tomu se mi přece jen příliš podobáš."
Tu jsem  mu vyprávěl svoji životní  historii, líčil jsem mu  , jak jsem se vypracoval  a jak totéž musí dělat on.  Také jsem mu řekl, že pevně doufám, že budu jednou žít s mojí nejmilejší na zemi, kde už nebudeme odloučeni.
"A ty věříš," pravil, "že celý  svůj život na zemi stráví osamělá, aby  se jednou v nebi mohla s tebou sejít? Příteli, obelháváš sám sebe, žádná  žena, ani stará a  ošklivá, nebude kvůli tobě  žít sama. Snad nějaký  čas, nepřijde-li druhý,  aby se o  ni ucházel. Ale věř, není-li  dokonalý anděl,  časem se  utěší. Nejsou-li  tvé naděje lépe odůvodněny, mohu tě jen politovat."
Přiznám  se, že  mne jeho slova pohněvala,  byla ozvěnou  pochyb, které mne často trápily a působily jako studená sprcha na mé nadšení. K zmírnění pochyb vlastních i jeho jsem horlivě řekl:
"Když  tě vezmu s sebou na  zem a  najdeme moji  milou v zármutku v myšlenkách  na mne,  uvěříš, že  tě nevydávám  žádnému klamu? Přiznáš potom, že  ve svých zkušenostech  s ženským světem  i v jiném  ohledu se můžeš ještě mnoho učit?"
"Můj milý příteli, prosím za  odpuštění, jestliže ti má pochybnost způsobila  bolest.  Obdivuji  tvou  velkou  důvěru.  V každém případě pojďme a navštívíme ji."
Vzal jsem jej za ruku.  Pomocí mého energického chtění, abychom se brzy  ocitli u  mé milé,  zvedli jsme  se a  proletěli prostor  skoro rychlostí myšlenek. V několika okamžicích jsme se nacházeli v pokoji, kde dlela.  Ona i její strážný  duch byli mému oku  viditelní. Obrysy prostoru a vybavení jsem rozeznával neurčitě, zatím co můj přítel Raoul viděl pouze postavu mé milé, odpočívající na židli.
V záři jasu duchovního těla, obklopena měkkým svitem své aury, vypadala jako  světice. Toto duchovní světlo  je pro většinu pozemských lidí nepostřehnutelné.
Pro nás duchy se jeví  každý, jehož  život je  čistý a dobrý, v podobném světle, kdežto zlí jsou obklopeni tmavým oblakem.
"Bože," zvolal Raoul a klesl před  ní na kolena, "ona je anděl! Ty jsi mne přivedl k světici, to není pozemská žena!"
Zavolal jsem  ji jménem a  ona slyšela můj  hlas. Smutek zmizel  z jejího obličeje, zářila radostí a řekla tiše:
"Jsi  opravdu  zde,  můj  nejmilejší?  Toužila  jsem  po tom, abys přišel. Celá  moje mysl je obrácena  k tobě. Můžeš se  mne dotknout?" Natáhla ruku a na okamžik spočinula její ruka v mojí. Ale i tentokrát ji krátký dotek poděsil, jakoby ji ovanul ledový vítr.
Hleď, miláčku,  přivedl jsem nešťastného  přítele, který touží  po tvé přímluvě. Chtěl bych jej přesvědčit,  že je na zemi láska věrných žen, které mohou být požehnáním, chceme-li být toho hodni."
Všemu  nerozuměla,  ale  její  duch  pochopil  smysl  a  s úsměvem pravila:
"Ano, jsem  ti stále věrná,  můj milý, jako  ty mně a  jednoho dne budeme velmi šťastni."
Raoul,  který před  ní dosud  klečel, se  pokusil dotknout  jejích rukou, ale neviditelná ochranná stěna  jej zadržela, jako to bývalo u mne. Musel svého úmyslu zanechat a pravil:
"Je-li tvé  srdce tak plné  lásky a soucitu,  daruj něco z  toho i mně, který jsem opravdu nešťastný a tvé přímluvy potřebný. Pomodli se proto, ať i mně  je pomoženo. Pak se mohu oddat naději,  že i pro mne je lepší život."
Moje milovaná  pochopila slova nešťastníka, rychle poklekla vedle křesla a pronesla jednoduchou modlitbu o pomoc a útěchu pro nás všechny. Raoul tím byl tak  dojat, že se  úplně zhroutil. Musel  jsem jej vzít za ruku  a dopravit zpět do země duchů, ale nikoliv do oblasti, jež je prosta veškeré naděje.
Od té doby jsme krátký čas  pracovali spolu v temné  krajině, kde dříve bydlel, a on den ze dne nabýval naděje. Od  přírody živý a veselý, byl dítětem své země (Francie), plný veselé a půvabné lehkomyslnosti, kterou ani hrozný pobyt na  tomto ponurém místě nepotlačil. Byli jsme dobrými přáteli,  ale společná činnost  dlouho netrvala. Pak  jsme se častěji  potkali a  pracovali spolu  jako kamarádi  z různých  pluků. které náhody války jednou svedou dohromady a pak je opět rozdělí.

1.9  Černá horda

Zase jednou  jsem byl vyzván,  abych přerušil putování  v duchovní zemi.  Měl jsem  splnit poslání  na zemi  a tu  se stalo, že ke  mně přistoupilo největší a nejstrašnější  pokušení mého života. Během svého  záchranného díla  jsem potkal pozemského člověka,  jehož vliv zničil můj  pozemský život víc než  co jiného. I když  jsem nebyl bez viny, naplnila mne  hořkost a touha po pomstě,  když jsem si vzpomněl na tuto osobnost a na všechna příkoří, která jsem od ní vytrpěl. Jeho urážky na mne tak působily,  že jsem málem neovládl vášnivé výbuchy hněvu.
Při mých cestách zemí jsem  poznal možnosti a prostředky, jak duch může působit škodu tomu, koho nenávidí, i když tento je ještě v těle. Máme k tomu ještě větší moc než si myslíte. Ale je moudřejší nezvedat závoj nad možností,  které se nabízejí i po  smrti pomstychtivým, aby dosáhli svých zlých úmyslů.
Mohl  bych vypočítat  hrozné případy,  o nichž  vím, že se opravdu staly, tajemné vraždy, podivné  zločiny, spáchané bez zřejmého důvodu lidmi, jejichž vědomí bylo tak omámeno, že za své jednání nemohli být zodpovědni.  Byli jen  nástrojem v  rukou duchů,  kteří je posedli. O podobných příhodách zde víme. Mají zde často jiný vzhled, než jaký se u vás na zemi nabízí. Stará  víra v posedlost démony je opodstatněná, jenže dotyční čerti a démoni byli kdysi sami lidskými obyvateli země. Po dlouhých  létech jsem tedy  potkal onoho nenáviděného  člověka. Všechny  dřívější pocity,  bolesti a  pokoření se  ve mně probudily s prudkostí,  která byla  desetkrát silnější  než můj  hněv v pozemském životě.  Neboť duch  má tu  vlastnost, že  více prožívá  utrpení nebo potěšení,  víc  miluje  nebo  nenávidí  než  ten,  jehož  smysly jsou zahaleny pozemskou schránou. Schopnost cítění všech smyslů je u duchů mnohokrát vyšší.
Při pohledu na tohoto člověka se ve mně znovu probudila potlačovaná touha po pomstě a vnucoval se mi ďábelský plán k jejímu uspokojení. Moje mstivé choutky přitahovaly ke mně  z koutů nejtmavějších propastí  tak černé a strašlivé duchy, jaké jsem nikdy před tím neviděl,  tvory, jejichž existenci bych byl  popřel a poslal do říše bájí.
Tito tvorové nemohou  trvale žít na zemi, ani  v nízkých oblastech kolem ní.  Když člověk svým špatným  chtěním vytvoří určité podmínky, vznikne silná magnetická přitažlivost pro tyto tvory, jejíž pomocí mohou být jistý  čas na zemi udrženi. Prudkým zlým přáním pozemského člověka nebo k zemi připoutaného  ducha mohou být k zemi přitaženi, ale v zemské sféře nemohou dlouho zůstat. Když zlé  přání slábne, ztrácejí oporu a klesnou zpět do svých temných obydlí.
V dobách všeobecné nespokojenosti - jako  v případě revoluce - kdy nabudou vrchu vášně potlačeného národa,  je nenávistí  a touhou po pomstě přitaženo celé mračno takových  temných bytostí. Zuřící dav je jimi  často zcela  ovládnut, a  tím vznikají  stavy hrůzy,  jaké byly pozorovány při revolucích a povstáních ujařmených národů.
V mém případě se tyto příšerné  bytosti ke mně tlačily  s vlídným vzezřením, syčely  mi do uší  a ukazovaly mi  cestu k uskutečnění  mé pomsty. Tak jednoduchou a tak strašnou, že se  ji neodvažuji popsat, neboť tato  myšlenka by se mohla  usadit v hlavě nějakého  zoufalce a semeno v úrodné půdě může přinést zhoubné plody.
Jindy bych se byl od nich s odporem odvrátil, ale nyní v mé šílené vášni mi byli vítáni. Právě jsem  chtěl použít jejich pomoci, když mi do ucha zazněl hlas mé milované jako stříbrný zvonek.
Hlas, pro který jsem nikdy nebyl hluchý, mne zapřísahal, abych pro vše, co je mi svaté, k ní přišel. Nemohl jsem se hned vzdát myšlenky na  pomstu, ale  jako na  laně jsem  byl od  onoho nenáviděného tažen a přitahován k ní.
Celá smečka divokých čertů na mně visela a snažila se mne zadržet. Jejich síla slábla, jak do mého  srdce pronikal hlas lásky, čistoty a pravdy. Svoji  milovanou jsem našel  v pokoji, jak  ke mně vztahovala své paže. Vedle ní byli dva  mocní, zářící duchové. Kolem ní byl kruh plamenného stříbrného světla jako ochrana.
Černá horda se mne pokoušela následovat, ale byla zadržena plamen­ným prstencem. Jen ten nejdrzejší se  na mne tlačil a v okamžiku, kdy jsem dosáhl ochranného valu mne, chtěl  zachytit. Tak byla jeho ruka a paže zasažena plamenem. Scvrkla se, jako  by ji vsunul do tavící pece. Bolestně zařval a rozzuřen odtáhl za posměšného chechtotu ostatních. S celou silou  své lásky mne nyní milovaná  žádala, abych se svého hrozného plánu vzdal a už nikdy se  neobíral takovými nízkými myšlenkami.
Zpočátku jsem nechtěl povolit, ale začala plakat a její hořké slzy pálily v mé duši jako oheň.
Odplavily ledový chlad mé mysli a já zoufalý klesl k jejím nohám a modlil se, aby mi mé  bezbožné myšlení bylo odpuštěno, aby mi  její láska byla k útěše a pomoci zachována, abych u ní, mé jediné naděje, mohl nadále zůstat. A hle, během mé modlitby se zástup černých duchů, kteří se mne snažili lstí vylákat, rozptýlil jako tmavé mračno, které vítr  odvěje. Vrátili  se do  své říše,  zatímco já  jsem se vyčerpán zhroutil u  nohou své milované.  Později jsem často  pozoroval, že se tito  černí kumpáni chtěli ke mně znovu vetřít,  ale nemohli se přiblížit, neboť jsem byl svojí láskou chráněn před jejich útoky.

1.10  Byli hluší a slepí

Byl mi dán návrh, abych navštívil zemi, která je v duchovním světě ojedinělá. Byla  to "Ledová  země", v níž  žili všichni chladní a vypočítaví. Potlačili v sobě všechna teplá hnutí a něžné city, které vytváří život srdce a duše. Pocit lásky byl u nich usmrcen a proto v jejich přítomnosti  nemohlo působit životodárné teplé  slunce a život se zdál být vyhaslý.
Mezi  obyvateli  této země jsem viděl velké státníky, kteří nemilovali  svůj  národ  a  nemysleli  na  jeho blaho. Hledali  jen uspokojení své ctižádostivosti a vlastní slávy.
Nyní bydleli  ve velkých ledových palácích na pyšných, studených výšinách svých vlastních  snah. Byli tu i ostatní, kteří putovali po nižších cestách života. Ale i oni byli  stejně ztuhlí  a zmrzlí ve strašném chladu  a neplodnosti života,  z něhož vyprchal každý cit a teplo.
Poznal-li jsem dříve zlo, které povstalo z přemíry citu a vzrušení, pozoroval jsem nyní zlé následky úplného nedostatku těchto vlastností.
Tato země měla  naštěstí mnohem méně obyvatel. I když je působení špatné vášně velmi zlé, není tak obtížné je  překonat, jako následky nedostatku všech něžných záchvěvů lidského srdce.
Zde  se nacházeli  jednotlivci,  kteří  byli na  zemi vynikajícími zástupci náboženských vyznání různých národností.
Římskokatoličtí  kardinálové, kněží přísného a zbožného,  ale studeného  a sobeckého  života, puritánští kazatelé, metodističtí  a presbyteriánští  duchovní,  biskupové  a  klerici anglikánské církve, misionáři,  brahmáni, mohamedáni,  zkrátka zde  ve studené  zemi bylo možno nalézt lidi ze všech náboženských směrů.
Zcela výjimečně měl  někdo v sobě tolik  citové teploty, aby led kolem sebe poněkud rozpustil.
Jakmile jen jedna malá kapka, malá slza zármutku spadla, počal led táti a ubohá duše měla naději, že jednou vyvázne z této studené země. Zde jsem viděl muže, který byl uzavřen v jakési ledové kleci. Tyče klece byly též z ledu, ale tak tvrdé, jako by byly z ocele.
Tento muž spravoval kdysi  úřad  velkého  inkvizitora při soudu kacířů v  Benátkách. Již jméno nahánělo  hrůzu nešťastníkům, kteří mu padli do rukou. Byla to slavná historická osobnost, ale v jeho životě nenajdeme nejmenší náznak, že by při úředním výkonu nebo v soukromém životě pocítilo jeho srdce stín soucitu s jeho oběťmi. Nic ho nezviklalo v rozhodnutí zabíjet nešťastníky, kteří se  dostali do rukou inkvizitora a tehdejší inkvizice.
Ve svém životě  neměl ohled k druhým ani k  sobě. Jeho obličej měl typické  vzezření studené, nehybné krutosti: Dlouhý úzký nos, vyčnívající špičatá  brada, široké lícní kosti, rty úzké jako přímá čára napříč obličeje. Lebka plochá a široká nad ušima a hluboké pronikavé oči se studeným, ocelovým leskem dravce svítily pod vyčnívajícím obočím.
Za ním  klouzaly fantómy mnoha obětí. Roztrhané a znetvořené, rozervané a krvavé přestálým mučením - bledá strašidla, putující astrální obrazy, z  nichž duše provždy unikla. Stíny,  které na tomto muži visely, se nerozplynou, dokud je jeho magnetismus přitahuje. Tyto  útvary, které  duše umučených  opustila, měly  určitý stupeň vitality, čerpané  nikoliv od duší,  které je kdysi  obývaly, nýbrž z tohoto muže. Byla to strašidla, která  se zjevují na místech, kde byl někdo nevinný zavražděn.
Vrazi je považují za živé a věří, že je vyhledávají.
Život těchto  astrálních stínů odumře, jakmile  se vynoří dostatek lítosti a pokání, aby bylo přerušeno pouto, které je k vrahovi váže. Také jiní duchové  sledovali bezmocného muže a trýznili  ho za své dřívější utrpení. Ti však byli  jiného druhu, byli  hmotnější a měli sílu  a  inteligenci,  kterou  ony  mlhavé  stíny postrádaly. Byli to duchové,  jejichž astrální  schránka ještě  poutala jejich nesmrtelnou duši a kteří  byli tak umučeni, že v nich  přežívala jen zlobná touha po pomstě.
Tito duchové se neúnavně snažili dosáhnout svého někdejšího trýznitele, takže klec, v níž se nacházel, mu sloužila nejen jako vězení, ale i jako ochrana.
Ten nejšikovnější  z nich vyrobil špičatou  tyč, kterou chtěl muže mezi tyčemi píchat. Dotyčný inkvizitor vyvinul  obdivuhodnou pohotovost, aby ušel ostrému hrotu tyče.  Ostatní měli špičaté šípy, které vrhali do klece. Jiní  jej polévali špinavými splaškami a někdy se shlukl celý houf k společnému útoku, aby prolomili ochranné mříže. To se jim však nepodařilo a  vězeň, který znal ze zkušenosti nezranitelnost  své  mříže, se  s  chladným klidem  vysmál jejich neplodné námaze.
Položil  jsem  duchovní  otázku,  zda  tento  muž bude někdy volný, a dostal  jsem  odpověď  od  vznešeného  ducha,  jehož  hlas  ke mně promluvil zřídka od doby, kdy jsem ho slyšel u svého hrobu. Jako když jsem někdy prosil  o radu a pomoc, zavolal mne  i nyní z velké dálky. Jeho hlas zněl silně jako u  proroků starého zákona, kteří věřili, že pán k nim mluví hromovým hlasem. Moje ucho vnímalo plné hluboké tóny, ale vězeň, ani ti, kteří ho obléhali, neslyšeli. Byli hluší a slepí. Hlas pravil:  "Můj  synu, popatři  chvíli na  myšlenky tohoto  muže a  posuď, jak by použil volnosti, kdyby mu byla dána."
Smýšlení tohoto muže jsem poznal, když se mi jeho myšlenky zjevily před očima jako v zrcadle. Nejprve mu napadlo, že si vynutí návrat na zem,  až  bude  volný.  Pak  najde  několik  stejně smýšlejících lidí a s jejich pomocí mu bude možno lidstvo ještě více ujařmit.
Ještě necitelnější inkvizice vezme jeho utlačovaným obětem zbytek svobody. Věděl, že  nyní bude moci vyvinout mnohem  větší moc v těle, neomezeném pozemskými pouty. Měl v úmyslu  shromáždit kolem sebe příbuzné duchy  jako  spolupracovníky, jejichž duše  budou stejně chladné a kruté.
Byl ponořen  do svých předsevzetí, naplněn  uspokojením, že zůstal nedotčen nářkem, sténáním a prosbami svých obětí. Jako záminka k jeho krutému jed­nání mělo sloužit upevnění řádu. V jeho tvrdé mysli se nikdy nevynořila jiskra soucitu nebo lítosti.
Uvolnění  takového  muže a  jeho  návrat  k  zemi by byl pramenem většího nebezpečí než volnost nejdravějšího zvířete. Nevěděl, že jeho inkvizice, jejíž smrtonosné panství chtěl šířit, náleží minulosti, že byla silnější mocí  smetena z Boží země. S  příšerným obdobím, v němž se rozšířila jako jedovatá  rostlina, zmizela, aby nehanobila lidstvo zločiny, které byly spáchány ve jménu Toho, jenž přinesl na zem učení lásky a míru. Rány, které  inkvizice zasadila, nejsou ještě zajizveny. Jejich  následky lpějí  na lidských  duších, které  nemohou věřit ani v Boha,  ani  v  nesmrtelnost.  Mnohá  léta  ještě  přejdou, než Dobro, Čistota a  Pravda znovu nabudou  moci a lidé  budou přivedeni zpět  k víře v jednoho Boha lásky.
Nastuzen a zasmušilý jsem se loučil s mrazivou zemí. Nelákalo mne zkoumat v ní další tajemství, i když nebylo vyloučeno, že ji ještě později navštívím. V této zemi  nebyla pro mne práce, nikdo mi tu nerozuměl. Její obyvatelé mne děsili a nemohl jsem jim být užitečný. Při  návratu z  mrazivé země (země pološera)  spatřil jsem větší počet obrovských jeskyní  nazvaných jeskyněmi  dřímoty. V nich leželo množství duchů v úplném omámení, kteří nevěděli, co se kolem nich děje.
Dověděl  jsem se,  že  si  zkrátili  pozemský život používáním a kouřením opia a tím se připravili  o možnost vývoje. Místo pokroku ve vývoji se u nich dostavil opak. Byli slabí a zaostalí jako část těla, která  nepoužíváním  zakrní.  Byli  bezmocnější  než nenarozené dítě, neschopni samostatného a vědomého života.
V některých případech trvá spánek  těchto duchů staletí, v lehčích případech je to méně. Tyto duše žily - to je vše. Jejich smysly nebyly vyvinuty víc než houby, které vegetují bez jiskry inteligence. Přesto byl v nich všech  ještě nesmrtelný duchovní zárodek, který jako sémě, uzavřené  do obalu egyptské  mumie, je schopen  života a vzejde, jakmile se dostane do příznivých podmínek.
Jeskyně, do nichž dobrotivé ruce duchů uložily ty nejubožejší, byly naplněny životodárným magnetismem. Skupina přítomných duchů, kteří v pozemském životě prodělali  podobný stav otravy  opiem, byla zaměstnána přenášením  životních sil na  tato omámená duchovní  těla, která ležela jako mrtvá v řadách na zemi.
Pozvolna, dle toho, jak dalece  byli jedem otráveni, probouzejí se tito nešťastníci  k vědomí a utrpení,  které musí morfinista vytrpět, postrádá-li  onen smrtelný  jed. V  dlouhých přestávkách  se u těchto ubohých tvorů probouzí jeden smysl po druhém, až konečně jako slabé a nemocné děti mohou být vyučováni.
Jsou dopraveni  do ústavů, které  se dají přirovnat  k útulkům pro slabomyslné na zemi. Tam je vychováno jejich probouzející se vědomí a podporován vývoj,  až dosáhnou schopností,  o něž se  během života na zemi připravili.
Takové duše pokračují jen zvolna, protože bez opory pozemského života musí dohonit úkoly, kterým je měl život naučit. Místo učení oslabovali, podobně jako pijani alkoholu, svůj mozek i smysly a vyhýbali se povinnostem, které pozemský život každému obyvateli k vývoji ukládá.
Prohlídka "jeskyně dřímoty" mne nevýslovně zarmoutila.
K tomu přispěla i myšlenka, že tito nešťastní spáči si nebyli vědomi ceny dlouhého, drahocenného času, který  promarnili  v beznadějném spánku.
Když se tito spáči konečně probudí, jaký osud je čeká?
Jak dlouhou cestu musí ujít, než  dosáhnou výše, z níž v pozemském životě spadli? Jímá nás hrůza, že jsou na zemi lidé, kteří žijí z prodeje opia a získávají tím bohatství. Z obchodů jedem, který rozrušuje duši  víc než tělo, a  to v takovém stupni,  že je oprávněna otázka, zda pro tyto oběti je vůbec ještě nějaká naděje.
Tyto hrozné jeskyně, tyto zděšení budící bezvědomé duše!
Je možno slovy  popsat osud, který by byl  příšernější než jejich? Konečné probuzení  s rozumem idiota,  staletí pomalého růstu,  než se zase dostaví  duchovní síly dítěte.  A je třeba  času mnoha generací, než se naučí tomu, co ho mohl naučit jeden pozemský život.
Slyšel jsem, že mnozí z těchto nešťastníků jsou posláni zpět na zemi, jakmile dosáhnou  vývojového stupně dítěte, aby v pozemském životě využili výhod, jichž kdysi tak zneužívali.
O tom vím  pouze z  doslechu, ale  těšil bych  se, kdyby pro tyto nešťastníky tu byla možnost zkrátit jejich vývojový  pochod.

1.11  Od ramen dolů visely kapuce

Po návratu ze země soumraku jsem nějaký čas zůstal ve svém domově. Horlivě  jsem se  namáhal pochopit  sám  sebe  a síly  v mém  nitru a zhodnotit zkušenosti ze svých putování.
Můj nynější  učitel se mi  v mnohém ohledu  podobal. Vedl na zemi život podobný  mému a vystoupil z nízkých oblastí jako já. Bydlel v nádherné zemi blízko slunce. Odtamtud  přišel, aby  vyučoval členy našeho bratrstva a pomáhal jim  k dalšímu pokroku.
Mimo to měl  jsem ještě jiného učitele nebo vůdce. Zřídkakdy jsem ho viděl, ale měl na mne mnohem větší  vliv a seznámil  mne s mnoha pozoruhodnými věcmi. Náležel k mnohem  vyšší  oblasti a proto jen vzácně jsem si mohl jeho postavu uvědomit.
Jeho sdělení jsem dostával  hlavně cestou přenášení myšlenek nebo formou inspirovaných rozhovorů tak,  že moje duchovně vyslané otázky byly stejným způsobem zodpovězeny.
O tomto duchu  jsem měl za svého pobytu v  zemi pološera jen zcela matnou  představu a  nebudu jej ještě blíže  popisovat. Až když jsem pokročil do čistší oblasti, byl mi zřetelně viditelný.
Pohled na  něho mi byl tehdy  odepřen, ale byl jsem  si vědom jeho přítomnosti a pomoci. Až později jsem se dověděl, že byl mým strážným duchem během mého  pozemského života a mohl jsem  proto za část svého vyššího snažení děkovat jeho vlivu. Jeho hlas ke mně také mluvil, aby mne varoval  nebo povzbudil, když  jsem se při  vstupu do duchovního světa ve svém tehdejším hrozném stavu téměř zhroutil.
Ve dnech temnoty jsem jej sotva zpozoroval, když přišel do mé malé cely a moje  hrozné utrpení mírnil svým magnetismem  a svojí zázračnou mocí.
Při každém návratu z návštěvy  temných oblastí  do země pološera jsem  měl pocit,  že se  vracím domů. I když  můj pokoj  byl holý a chudobný, obsahoval  všechny moje poklady,  obrazové zrcadlo, v  němž jsem mohl vidět  svoji milou, růži a dopis,  který mi jednou poslala. Mimo to jsem zde měl přátele, druhy v utrpení.
Zpravidla jsme byli sami a přemýšleli o svých dřívějších chybách a jejich  následcích. Tím větší byla  naše radost, když  nás některý přítel  navštívil.  My  všichni,  kteří  jsme  se  nečestně chovali v pozemském životě  a hledali nyní  pravou cestu, nacházeli  jsme se ve stejné situaci. To byl důvod ke vzájemné sympatii.
Kdybych vám mohl náš život správně vylíčit, připadal by vám zvláš­tní. Byl  podobný pozemskému životu  a přece zas  rozdílný. Když jsme např. měli hlad,  vzali jsme si jednoduché jídlo,  které bylo pro nás připravováno, řekl  bych, magnetickým způsobem. Často  jsme celý týden nepomysleli na potravu, jen když některý z nás  byl na zemi přítelem dobrého jídla,  nám ji připomenul. Co se mne  týká, byly moje  chutě v tomto směru vždy střídmé. Jídlo ani pití mne nepřitahovalo.
Stále  jsme byli  zaplaveni pološerem, tmavá noc a jasný den se nestřídaly. Tato jednotvárnost byla pro  mne únavná, neboť  světlo a slunce jsem pokládal za životní koupel.
Tak jako  vy, i my jsme  často vycházeli z domu  a procházeli se po okolí. Když  jsme chtěli, mohli jsme trochu létat, ale ne  tak dobře jako  pokročilí duchové.  Když jsme  ale měli  úmysl dostat  se někam rychle, dopravila nás tam naše vůle rychlostí myšlenky.
Co se týká spánku, necítili jsme dlouhý čas jeho potřebu. Pak jsme ale leželi a týdny nepřetržitě spali, zas zpola vědomi toho, co se kolem nás děje, pak opět v úplném bezvědomí.
Pozoruhodný byl  náš  oděv,  který  se  neopotřeboval  a  záhadným způsobem se obnovoval. Během celého pobytu  v tomto domě byl náš oděv tmavě  modrý se  žlutým pásem  kolem boků  a žlutou  kotvou na  levém rukávu, pod níž bylo napsáno:
"Naděje trvá věčně!"
Přiléhavé  spodní  prádlo  bylo téže barvy. Vrchní  kabáty byly dlouhé, jak  je možno vidět  u mnichů na  zemi. Od ramen  dolů visely kapuce, jichž jsme užívali, když jsme chtěli před někým skrýt hlavu a obličej.
Často  jsme si  přáli zahalit  hlavu před  někým milovaným,  neboť utrpení a výčitky  svědomí nás  velmi změnily. Zapadlé oči a tváře, sehnutá těla,  hluboké rysy utrpení, které  brázdily obličej, mluvily příliš zřetelně. Snažili jsme se  pochopitelně před přáteli skrýt své znetvořené vzezření.
Náš  život byl  při pravidelnosti, s níž  se odbývalo  studium i vyučování,  poněkud jednotvárný. Pokrok každého  z nás  se nepočítal časem na dny nebo na  týdny, ale podle jistých vývojových stupňů, kterých dříve nebo později, podle duchovního nadání, dosáhl. Splní-li svůj úkol, byl  zralým pro vyšší třídu ve zvláštním směru svého studia.
Mnohým trvá velmi dlouho, než  pochopí význam přiděleného úkolu. V takovém případě není duch nucen ke spěchu jako při výchovné metodě na zemi, kde čas k učení je krátký.
Jako duch má  člověk před sebou celou věčnost a může se zastavit, nebo  pokračovat, dle  libosti. Může stát, dokud  se mu  přemýšlením neujasní, co má dělat. Pak teprve dozraje pro vyšší stupeň. Nikdo jej nepožene dál, než kam chce sám jít.
Nikdo proti němu nevystoupí, chce-li v nevyvinutém stavu žíti dál, dokud se řídí jednoduchým zákonem, který ono velké bratrstvo ovládá, zákonem svobody a lásky pro všechny.
Nikdo není do učení nucen, nikdo  od něho zdržován. Vše se děje ve svobodné vůli. Chce-li někdo toto místo opustit, může jít, kam chce, a vrátit  se, kdy  se mu  zlíbí. Nikdo  druhého neplísní  pro jeho chyby a nedostatky, neboť každý cítí svoji vlastní vinu.
Dověděl jsem se, že někteří zde  celá léta zůstávají, neboť se jim jejich úkoly zdají těžké a  velmi pomalu je zdolávají. Někteří odešli , vrátili  se  ke  způsobu  života  na  zemi,  až  klesli do nejnižší duchovní oblasti a potom se  museli podrobit očistnému procesu v Domě naděje.
Pro tyto duchy to vlastně  byla potřebná zkušenost, tím byli vylé­čeni z touhy znovu vychutnávat pozemská potěšení.
Jen  nemnozí, kteří jako já  cítili v  sobě silný  a mocný  tlak dopředu, dělali rychlé pokroky a  stoupali z jednoho stupně na druhý. Mnozí  potřebovali, žel,  všechnu myslitelnou  pomoc, aby  obstáli ve zkouškách.
Já jsem byl  požehnán nepřetržitým  přílivem lásky  a sympatií mé milované,  který mne  svými sliby  přicházejícího štěstí  a konečného míru podněcoval k novému úsilí.  Bylo mým šťastným osudem, podílet se s méně šťastnými o bohatý poklad mé vlastní radosti a naděje. Jakmile  mi bylo  možno strávit  delší čas  na zemi s mojí milou, během kterého  si uvědomovala moji  přítomnost, otevřel se  mi pramen nové radosti. Při všech svých  putováních jsem měl  ještě dost času, abych ji navštěvoval.
I když jsem  byl pro  ni skoro  úplně neviditelný,  postřehla mou přítomnost a pocítila stisk mé ruky.  Seděli jsme pak zase vedle sebe jako kdysi. Mluvila ke mně a  mohla mé odpovědi dost dobře rozumět. I mou postavu mohla někdy nezřetelně rozeznat. Jaká to byla pozoruhodná věc, slavnostní vážnost a důvěrná  něžnost, která panovala nad stykem mezi živým a mrtvým!
Když  jsem k ní přišel se srdcem  plným muk a hořké lítosti nad minulostí, uklidnilo mou mysl vědomí, že mne přesto miluje. Dodávala mi novou  odvahu k dalšímu  zápasu.  Z  bezútěšnosti našeho života vyrostla nám v těchto vzácných  setkáních víra a důvěra v budoucnost. Pozoroval jsem, jak rozvíjí své  schopnosti, své zázračné dary, které tak dlouho  ležely ladem, a ona  byla potěšena, když se zvedal závoj, která nás od sebe dělil.
V duchovním světě je mnoho osamělých duší, které se vracejí na zem a rády by těm  svým milým oznámily, že žijí, že  se ještě podílejí na zápasech svých pozůstalých a mohli by jim poradit a pomoci.
Mnoho duší v záhrobí ulpívá na zemi, i když by se mohly zdržovat v čistší  oblasti. Vzdávají  se toho  pro své  milé, které ponechaly ve svodech  země nebo  v zármutku,  a čekají  na příležitost,  která jim umožní dát milovaným zprávu o svém  bytí a věrné lásce. Kdyby se duše mohly spojit se svými blízkými, jako to činí vzdálení přátelé, nebylo by beznadějného smutku, který jsem tak  často pozoroval. I když čas a láskyplní  andělé smutek  zmírní, nebylo  by štěstím  pro obě strany, kdyby se mohli mezi sebou jako dříve vědomě stýkat?
Viděl jsem duše ve starosti a zoufalství, že se jim nepodařilo od milovaného nebo od milované, zachytit pohled nebo myšlenku, aby zvěděly, že cítili jejich přítomnost. Vrhaly se v beznadějnosti na kolena, hledaly jejich  ruce, oděv, prostě něco, čeho  by se mohly zachytit.  Jejich  ruka  nebyla  schopna  nic  uchopit, pozemské ucho bylo hluché pro jejich hlas. V příznivém případě byl vzbuzen jen pocit smutku a silné touhy zemřelého znovu spatřit, ale nikoliv cítění, že tzv. mrtvý je přítomen.
Na zemi neexistuje takové prudké zoufalství, které cítí duch, když si prvně uvědomí s celou vahou význam překážky, kterou smrt vytvořila mezi ním a smrtelným pozemským světem.
Není  proto  divu,  že  v  záhrobní  oblasti  života  jsou hledány prostředky,  jak   tuto  překážku  odstranit,   jak  možno  povzbudit truchlící duše. Jak otevřít brány, aby se lidé i andělé mohli na zemi stýkat jako za časů šerého dávnověku, kdy svět byl ještě vidoucí. Jistě  je  na  zemi,   kupř.  ve  spiritistických  projevech,  mnoho triviálního, pošetilého a nesmyslného. Také se nedá popřít, že jsou v hledačském hnutí podvodná média a lehkověrní blázni.
Ale  nebylo  tomu tak  vždy,  když  nově  objevené pravdy hledaly všeobecné uznání?
I když mnohé vypadá nesmyslně, nebylo by lépe to omluvit, vzhledem k tomu,  že  jsou  to  pokusy, které  chtějí  brány duchovního světa otevřít a strastiplné zemi přinést světlo z jeho duchovní sféry?
Je možno plísnit  nesprávné úsilí, ale je třeba  hledat cesty, jak je zlepšit. Máme podporovat snahy po vyšších věcech a nikoliv se jim vysmívat! Toto  úsilí  jsou  ve  skutečnosti  pokusy  z neviditelného světa poodhalit závoj, zakrývající našim zrakům naše milované "mrtvé."
K  těmto schůzkám  jsem chodil  vždy v  doprovodu onoho vznešeného muže, o němž  jsem mluvil a jehož jméno jsem  se nyní dověděl. Byl to Ahrinziman, vůdce z  východu - mohl jsem ho  nyní zřetelněji vidět, a proto jej chci popsat:
Statný muž majestátního zevnějšku, oblečen do bílého, žlutě olemovaného oděvu se žlutým pásem, který měkce splýval  kolem boků. Jeho pleť měla hnědavé zabarvení, charakteristické  u Orientálců. Rysy obličeje nesly pečeť otevřenosti a  byly podobné těm, které nacházíme na sochách Apolla. Jen jejich typický východní výraz  byl od řeckého typu  odlišný. Jeho  oči byly  velké, temné, něžné a  měkké jako oči ženy. V jejich hloubi hořel skrytý oheň a  žár, který byl silnou vůlí ovládnut, ale jeho pohledu  propůjčoval teplo a sílu. Výraz obličeje  prozrazoval, že v pozemském životě vychutnal všechny sladkosti velké  lásky a všechna  utrpení silné nenávisti.  Nyní byly jeho vášně zbaveny pozemských nánosů  a sloužily jen  jako spojovací článek mezi ním a námi, kteří  jsme ještě zápasili se svojí nízkou povahou. Krátký černý vous pokrýval  tváře a bradu  a dlouhý, černý a vlnitý vlas mu visel dolů přes ramena. Jeho  velká a silná  postava měla ohebnost východní rasy.
Osobitost každého národa je tak vyslovená, že  její znaky nese i duch. I když  Ahrinziman  opustil  pozemské  tělo před staletími, nevymizely u  něho  znaky,  kterými  se východní národy odlišují od západních.
Tento duch  se podobal pozemskému  člověku, jen oslňující  jas jeho těla a obličeje  není možno vylíčit. Jen kdo  viděl obyvatele vyšších sfér, může mít správnou představu.  Již během pozemského života vnikl Ahrinziman hluboko  do duchovních věd. Po  vstupu do duchovního světa rozmnožil své vědění tak, že se zdálo, že jeho moc nemá hranic.
Byl vášnivého temperamentu a během  dlouhých let v duchovním světě se naučil  ovládat všechny své vášně.  Nyní stál na výši  své moci, s níž sestupoval, aby pomohl zápasícím duším, které byly připraveny své slabosti zdolávat.  Při vší dobrotě a  laskavosti vlastnil ještě sílu vůle,  proti  níž  bylo  zbytečné  se  bránit, shledal-li nutným její použití.
Měl  jsem  vícekrát  příležitost  pozorovat, jak  některé divoké, vášnivé  bytosti  přinutil  ke  klidu,  když  se  chystali sobě nebo druhým škodit. Byli již tak očarováni, že se nemohli pohnout, i když se jich nikdo nedotkl. Jen jeho mocnou vůlí, mnohokrát silnější než byla  jejich, byli  dočasně ochrnuti  a neschopni  odporu. Pak s nimi probral dobrotivým a otevřeným způsobem důvod hádky a ukázal jim, po­mocí svého zázračného  poznání, její plný obsah a  následky pro něho i pro druhé.
Potom je uvolnil a nechal jim vůli, chtějí-li dále zamýšlený hřích spáchat, či nikoliv. Zřídka se stalo,  že by některý, po tomto vážném varování, chtěl  jít dále touto  nesprávnou cestou. Já  jsem byl vždy pokládán za muže s pevnou vůlí,  ale vůči tomuto duchu jsem byl slabý jako dítě a skláněl jsem se před jeho mocí.
Zde bych chtěl  znovu zdůraznit,  že člověk  v duchovním světě je svobodný. Smí se podvolovat svým sklonům a choutkám, nedá-li přednost dobré  radě, kterou  zde dostane.  Míra, v  níž duch  může poškozovat práva  druhých, je  dána stupněm   zákona a  pořádku, který  panuje v oblasti, k níž duch náleží.
V nejnižší oblasti, kde není jiného zákona, než zákon silnějšího, může každý činit, co je mu libo.  Může někoho urážet a zotročovat až k hranici únosnosti, ale některý silnější s ním bude zacházet obdobně. Nejubožejší  otrok na zemi je méně nešťastný,  než  ubožáci v nejnižší  sféře. Tam  nepanuje  žádný  zákon a žijí tam jen takoví duchové, kteří  pohrdali Božími i  lidskými zákony, bližním  působili zlo a bezmezně je utlačovali.
Chci tyto sféry krátce popsat.
Zdá se, že  tam, i když je duch sebesilnější, krutý a tvrdý, vždy se najde někdo jiný, který je ještě silnější, krutější a tvrdší, aby jej  utiskoval ... až dojde konečně k těm, o  nichž se praví, že vládnou peklem - ke králům zla.
Tak to jde dál, až nakonec zlo v nejvyšším umocnění se samo léčí. Ten nejzlomyslnější a nejpanovačnější bude konečně  toužit po jiných podmínkách. Bude si přát zadržet  působení nějakého zákona nebo něja­kou sílu dostat ve své panství, o níž tuší, že je vyšší.
Tento pocit  je první touha  po lepším životě.  Pro bratry naděje, kteří jsou vysláni ku pomoci do těchto temných sfér, je to záchytným bodem, aby vtiskli takovémuto duchu myšlenku možnosti polepšení. Když potom kráčí kupředu, nachází na každém stupni žebříčku vývoje vyšší stupeň  zákona a pořádku, do  něhož se musí vpravit  a smí i od druhých  očekávat,  že  se  přizpůsobí  tam,  kde to zákony vyžadují. Dokonalé udržování nejvyšších  mravních zákonů se najde jen v nejčistších sférách. Ale  už tam je mnoho stupňů a kdo ctí práva druhých, pozná, že i jeho  práva budou respektována. Kdo  šlape po právech souseda, musí se nechat pošlapat od silnějšího.
V duchovním světě je člověk svoboden, může být  pilný nebo líný, konat dobro  nebo zlo, přivolat  si požehnání nebo  prokletí. Jaký je, takové se  vytvoří jeho okolí. Oblast,  pro niž je zralý,  je pro něj vždy tou nejvyšší, až se vlastním úsilím stane hodným vyšší sféry. Dobro nepotřebuje v duchovním světě ochrany proti zlu.
Různost vloh  tvoří nepřekonatelnou překážku. Ti vyšší mohou dle přání sestoupit, aby navštívili níže  stojící nebo aby  jim pomohli. Mezi nimi a nízkými duchy je  však široká propast, kterou nízcí nemohou překročit. Jen na zemi a  jiných planetách, s hmotným životem, se mohou smísit  dobré i zlé  vlivy skoro ve  stejné síle. Říkám  skoro, protože i  na zemi má  dobro převahu, ledaže  by se člověk  vzdal své nízké povaze a sám se této výhody zbavil.
V dávných dobách, kdy člověk byl  v mysli prostý jako  dítě, měl, aniž to věděl, úzké spojení s duchovním světem. Nyní se lidé onomu světu odcizili a podobají se námořníkům, kteří plavíce se nocí a tmou na kolísavém člunu, spojení zase usilovně hledají.
Vlídní  lodivodové z  duchovní říše  jsou jim  připraveni pomoci a dopravit  je  do  zářící  země,  odkud  mají  přinést  zpět  unaveným poutníkům země poklad světla a neděje.

1.12  Druhá smrt a znovuzrození

Asi po třech  měsících  jsem byl vyzván Ahrinzimanem, abych se připravil na velkou změnu. Jednalo se o přestup do vyšší úrovně.
Od  duchovních činitelů  jsem slyšel,  že se úrovně dělí na různé oddíly,  ale není  důležité, zda jsou všechny  děleny podle stejného plánu.
Spodní oddělení se podobají  krajinám, jejichž hranice do sebe neznatelně přecházejí. Rozdíly zemí a  lidí se však pozorovateli jeví hned  při průchodu.  Někteří míní,  že existuje  sedm úrovní, z nichž nejvyšší je u nebe, o němž se mluví v bibli.
Jiní tvrdí, že je dvanáct sfér, jiný opět uvádí ještě vyšší počet. Většinou se má  za to, že každá úroveň je  dělena na dvanáct oblastí, Mně  je nejpřijatelnější  počítat se  sedmi sférami  pod zemí a sedmi sférami nad zemí, které počítáme podle vzdálenosti od našeho slunce.
Nejvyšší dosažitelná  hranice je pro nás v blízkosti slunce a nejdále od něho jsou nejnižší sféry. Každá se dělí na dvanáct oblastí, které jsou tak úzce vnitřně spjaty, že rozdíl je téměř neznatelný.
Dosud jsem žil v astrálním okolí  země, které jako veliký a široký pás protíná její  atmosféru. Tato úroveň je z počtu  sedmi sfér a uvnitř země vždy  tou první. Ulpěli zde lidé,  kteří pro svoji připoutanost k zemi nemohou zatím jinam, dokud se od ní neosvobodí.
Bylo mi řečeno, že jsem  se od pozemských žádostí natolik oprostil a tím i od přitažlivosti země, že mohu přejít do druhé sféry. Přechod z nižší oblasti do vyšší probíhá obvykle v hlubokém spánku, podobnému spánku smrtelnému, v němž člověk opouští pozemské tělo.
U  pokročilejšího  ducha  provází  tuto  změnu  přiměřeně jasnější stupeň vědomí  a výstup z  vysoké sféry do  ještě vyšší rovná  se již výměně oděvu za jasnější. Odkládá se obal ducha a přichází v platnost jemnější, éteričtější obal. Jak duše  stoupá, je její obal stále méně hmotný, až dospěje přes hranice zemských úrovní ke slunečním sférám. Při návratu  z jedné z mých  návštěv na zemi padl  na mne nezvyklý pocit ospalosti,  podobný spíše rozumové malátnosti.  Uchýlil jsem se do svého malého pokoje a jakmile jsem  se vrhl na lože, upadl jsem do bezesného spánku.
V  tomto bezvědomí jsem,  podle  pozemského  času, ležel asi dva týdny. V té době opustila má duše znetvořené astrální tělo a objevil jsem  se jako  novorozené dítě  v krásnějším  a čistším  těle., které vzniklo mým úsilím v přemáhání zla.
Nevypadal jsem však jako dítě, ale jako dospělý muž se zkušenostmi a věděním zralého  ducha. Jsou lidé, jejichž  životní zkušenosti jsou omezené, málo  pěstované a jejich přirozenost  tak prostá a dětinská, že do jemnějšího světa se mohou zrodit  jen jako děti, ať byl na zemi jejich věk jakýkoliv. To však není můj případ.
Pozoroval jsem se  ve svém novém stavu a zjistil  jsem, že mé nové tělo je ve stáří, kterého jsem v pozemském životě dosáhl. Za přispění duchovních  přátel přešla moje znovuzrozená duše v  bezvědomí do duchovní sféry, kde jsem zůstal v bezesném spánku do probuzení.
Mé astrální tělo bylo duchovními smrtelníky rozloženo na atomy své úrovně,  tak jako  mé pozemské  tělo  na  zemi. Prach  se zase  stane prachem, zatímco nesmrtelná duše přejde do vyšší oblasti.
Zde jsem prošel  svojí druhou smrtí, kdy procitlo  a bylo vzkříšeno mé lepší já na vyšší úrovni.

2.  RANNÍ  ÚSVIT

2.1 Země svítání

Když jsem po spánku podobném smrti, přišel podruhé k vědomí, nachá­zel  jsem se  v jiném,  mnohem příjemnějším  prostředí. Zde  panovalo denní  světlo, a i  když bylo   ponuré, byla  to pro  mne obšťastňující změna oproti hroznému pološeru a temné noci, v níž jsem dosud žil.
Ležel jsem na malém lůžku s bílým peřím v milém. pokojíku podobném pozemskému.  Velké okno naproti loži  skýtalo mi pohled do  dálky na kopce a hornatý  kraj. Nebyly tam stromy ani  keře ani květiny, jen plané roztroušené rostliny, ale i tato chudobná vegetace obšťastnila moje oko. Místo holé země v zemi pološera měli jsme zde koberec kapradí a trávy.
Tato země se jmenovala země svítání.
Osvětlení se skutečně rovnalo svítání před rozbřeskem dne, kdy slunce na obzoru vychází, aby svými paprsky  ohřálo zemi. Nebe se barvilo do šedomodra  a po  něm pluly  bílé  obláčky.  Zde byla  změna: mraky a sluneční svit.
Výbava  mého  pokoje,  i  když  nikterak  přepychová, působila úpravně, připomínala mi vnitřek venkovského domu na zemi.
Nebylo tam  nic nápadně krásného, ale  vše přispívalo k útulnosti, na rozdíl od  mých dřívějších obydlí, jež budila  dojem vězení. Velké potěšení  mi  působily  obrazy,  které  představovaly  scény  z  mého pozemského života a budily ve  mně příjemné vzpomínky. A jaká radost! - spatřil jsem zde všechny své poklady - zrcadlo, růži a dopis.
Upřel jsem  pozornost na zrcadlo,  abych viděl, co  nyní dělá moje milá. Spala se  šťastným úsměvem, jako by jí ve  snu bylo sděleno, že mne  něco dobrého  potkalo. Pak  jsem přistoupil  k oknu  a hleděl na dlouhé  řady kopců,  které se  rozprostíraly přede  mnou, bez stromů, porostlé jen  trávou a kapradím.  Dlouho jsem krajinu pozoroval. Byla tak zvláštní, holá a přece tak míruplná. Moje oči, odvyklé tomuto pohledu pobytem v nízkých oblastech,  přijaly tento obraz radostně. Myšlenka, že jsem se probudil k novému životu, mne naplnila vřelou, nevýslovnou radostí a vděčností.
Konečně jsem se odvrátil od okna. Spatřil jsem cosi jako zrcadlo a podíval se do něj, abych zjistil, stala-li se se mnou nějaká změna. S výkřikem překvapení a radosti jsem ustoupil.
Bylo to možné? Byl to můj obličej? Znovu jsem  se díval, byl jsem to opravdu já? Aj,  zase jsem omládl! Vypadal jsem  nyní jako 35 letý  muž, jako ve svém  nejlepším věku na zemi. V zemi pološera byl můj  zevnějšek starý a bídný, takže jsem se vyhýbal pohledu na  sebe. Vypadal jsem hůř, než  bych mohl vypadat na zemi i kdybych měl sto let. Nyní jsem byl mlád.
Zvedl jsem ruku, byla pevná a svěží jako můj obličej. Podrobná  prohlídka mne ještě více  uspokojila, prohlídka  mého já, neboť jsem byl mladý muž v rozkvětu  sil, přece však ne tak, jak jsem kdysi  byl. Ne! V mém obličeji byla vážnost, výraz, který značil přestálá utrpení. Věděl jsem, že již nikdy nepocítím  onu bezstarostnou, překypující radost mládí, nemohl  jsem se již státi tím, čím jsem kdysi byl.
Trpkost minulého života opět přede mnou vystoupila a zadržela moje veselé  myšlenky. Lítost  nad dřívějšími  hříchy se  vynořila a vrhla stín na radost tohoto probuzení.
Nikdy nemůžeme pozemský život vymazat beze stopy. I velmi pokročilí duchové nesou prý na sobě  jizvy svých hříchů a starostí. Znamení, které  pomalu mizí teprve v dlouhém období věčnosti.
Mně  byla dopřána  velká radost  a zázračné  splnění mých  nadějí. Přesto vnikl ke mně stín minulosti a jeho černý plášť dolehl těžce na blaženost této hodiny.
Když jsem takto přemýšlel o své proměně, otevřely se dveře a jaký­si duch vklouzl dovnitř. Byl  oděn jako já dlouhým oblekem tmavomodré barvy se  žlutým lemem a  měl na rukávu  odznak našeho řádu.  Důvodem jeho příchodu bylo  pozvání ke slavnosti, která měla  být pořádána na počest  moji  a  ostatních,  kteří  přišli v poslední době z nižší oblasti.
"Vše je zde jednoduché," pravil,  "i slavnosti. Ale sůl přátelství naší slavnosti okoření  a víno lásky  nás všechny občerství.  Dnes jste našimi hosty  a my  vás očekáváme,  abychom vás  mohli přivítat  jako čestné vítěze po těžkém zápase."
Na to mne vzal  za ruku a vedl mne do prostoru  haly s mnoha okny, které  skýtaly  široký  rozhled na  hory a veliké, tiché jezero. K slavnostnímu pohoštění byly  zde prostřeny dlouhé stoly a kolem  nich židle pro všechny z nás.  Se mnou přišlo několik set bratří  a asi tisíc jiných zde bylo již nějaký čas.
Tito  srdečně  zdravili  nově  příchozí.  Tu  a tam poznal některý starého přítele nebo někoho, kdo mu pomohl v nízkých sférách. Všichni očekávali  příchod představeného  bratrstva této  oblasti, který  byl nazván velmistrem.
Náhle se široké dveře na konci haly samy otevřely a jimi vstupoval průvod.  Napřed kráčel  statný vznešený  duch v  bohatém rouchu modré barvy, jakou vídáme na obrazech Panny Marie.
Roucho bylo bíle  podšito a mělo žlutý lem, od ramen visela žlutá kapuce  s  bílým  vnitřkem.  Na  rukávu měl vyšitý odznak "Bratrstva naděje."
Za tímto mužem přicházelo asi sto mladíků, oblečených modře a bíle, nesoucích v rukou vavřínové snítky.
Na horním konci sálu stálo nádherné křeslo s bílo-modro-žlutým baldachýnem, kde se velmistr usadil, když nás  všechny pozdravil. Mladíci se posadili v půlkruhu za ním.
Po děkovné modlitbě k Všemohoucímu za  nás všechny, se mistr k nám obrátil s těmito slovy:
"Moji bratři!  Vy, kteří jste se shromáždili,  abyste přivítali tyto poutníky, kteří v našem  domě naděje  mají nalézt  nějaký čas  klid a mír, přátelství a lásku - a vy, naši putující  bratři, které chceme uctít jako vítěze ve velkém boji proti sobectví a hříchu - vám všem tlumočím náš srdeč­ný pozdrav a prosím vás:  Přijměte, jako členové našeho Bratrstva na­děje, vnější znamení naší úcty, kterou vám nabízíme, neboť si ji poc­tivě zasloužíte. Vysoký pocit štěstí, který nyní zaplavuje vaši duši, nechť vás povzbudí, abyste v  bratrské lásce podali ruce všem ustaraným a zápasícím, které jste zanechali v temnotě pozemského života nebo pozemských oblastí.
Jak  budete  sami slavit stále ušlechtilejší vítězství, tak se snažte také druhým  dávat stále více z dokonalé  lásky našeho velkého řádu, jehož nejslavnější mistři dlí v nejvyšších  úrovních a jehož nejnižší členové žijí ještě jako bojující hříšníci v temné oblasti. V nepřetržitém řetězu se naše Bratrstvo  rozprostírá z nebe až na zemi, dokud se  na této planetě udržuje  hmotný  život. Musíte si stále připomínat, že jste články tohoto velkého řetězu, spolupracovníky andělů a bratry utlačovaných.
Vyzývám vás nyní, abyste po řadě přijali tyto nevadnoucí vavřínové snítky,  které  mají  zdobit  čela  vítězů  a  chovali je jako čestné vyznamenání. Ve  jménu Nejvyššího  a  Jeho  andělů, ve jménu našeho Bratrstva  korunuji každého  z vás  vavřínem a zasvěcuji vás všechny vznešeným pojmům světla, naděje a Pravdy."
Mnozí z nás  byli přemoženi laskavými slovy a  takovou poctou. Pak jsme my, nově příchozí, na  znamení  předstoupili a poklekli před velmistrem, který ozdobil naše hlavy.
Mladíci mu  předávali své snítky a  on nás vlastnoručně korunoval. Když  poslední z  nás obdržel  korunu, zvedla  se mezi  shromážděnými bratry bouře radosti a nadšení. Zpíval se nádherný chvalozpěv, jehož nápěv i slova  bych rád uvedl, tak byl krásný. Potom byl každý z nás uveden  sloužícím  bratrem  na své  místo a slavnostní hostina byla zahájena.
S podivem se  zeptáte, jak se může  slavnostní hostina odbývat v duchovním světě. Ale ani na  zemi  nesestává  celé  potěšení  při podobných zážitcích jen z jídla a pití, každá oslava skýtá i duchovní požitek.
Věřte, že i duch pociťuje potřebu potravy a také jí, i když naše jídla nejsou  tak hrubé podstaty  jako pozemská. Masitá  strava u nás není. Jen v nejnižších sférách  si k zemi připoutaní duchové pořizují uspokojení svých  zvířecích choutek pomocí  těch, kteří jsou  ještě v těle.
Naproti tomu jsou  v této druhé úrovni nádherné  plody, které jsou skoro  průhledné a  v ústech  se rozplynou.  Také je  zde víno,  jako jiskřící nektar, nepůsobí  však otravu ani žádost po  dalším. Není tu nic, co by uspokojilo hrubou chuť  k jídlu, jen chutný zákusek a druh lehkého chleba. Z těchto jídel  a tohoto nápoje sestávalo pohoštění a já  jsem nejedl  nic jiného,  než vábné  ovoce, které  jsem zde viděl poprvé.
Byli jsme poučeni,  že to jsou skutečné plody  naší vlastní práce, které  vyrostly z  našich snah  ve službě  druhým na  duchovní straně života.
Když slavnostní hostina skončila, bavili  jsme se ještě nějaký čas a slavnost uzavřel velký děkovný sbor,  jehož jsme se všichni zúčastnili.
Potom jsme  se rozešli a mnozí  odešli navštívit přátele na  zem a dát jim dle možnosti zprávu  o šťastné události, kterou jsme prožili. Mnozí z nás byli ještě oplakáváni jako ztracené duše, které zemřely v hříších. Bylo  pro nás bolestné,  když jsme těmto  pozemským přátelům nemohli dát na vědomí, že nyní  žijeme v radostné naději. Jiní bratři šli společně s nově nalezenými přáteli,  aby si s nimi porozprávěli a já jsem spěchal přímo na zem,  abych své milé přinesl radostnou zvěst o svém vzestupu. Slyšela  můj šepot, usmívala se a  odpověděla, že si byla  jista, že  to tak  musí být.  V tom  okamžiku byla  moje radost dokonalá a štěstí tohoto dne dosáhlo vrcholu.

2.2  Setkání s otcem

Nyní pro  mne nastala blažená  doba - odpočinek  a zotavení, které jsem trávil hlavně v blízkosti  své milované. Ještě všemu nerozuměla, ale přece mnohému z toho, co jsem k ní mluvil a moje návštěvy u ní mi zabraly  tolik času,  že jsem  sotva mohl  ještě zkoumat zázraky země svítání, jejímž obyvatelem jsem se stal.
Brzy jsem zažil nové překvapení. Na žádném svém putování jsem nepotkal příbuzného ani  přítele. Když  jsem se  jednoho dne opět objevil u  své milované,  tajemně mi sdělila, že obdržela zprávu, kterou mi chce sama předat.  Vyprávěla mi, že zmíněné sdělení pochází od ducha, který ji navštěvuje a tvrdí,  že je mým otcem. Přál si, aby mi předala jeho vzkaz. Při těchto slovech jsem byl tak dojat, že jsem nemohl ani promluvit.
Svého otce  jsem na zemi velmi miloval, neboť  moje matka zemřela tak záhy, že jsem si na ni pamatoval jen zcela matně. Můj otec mi byl vším. S pýchou a radostí sledoval úspěchy svého syna a kladl největší naděje do budoucnosti. Když jsem  tak v životě ztroskotal, zlomilo mu moje neštěstí srdce. Nepřežil dlouho  zhroucení svých nadějí. Od jeho smrti jsem na něj myslel s bolestí a hanbou.
Když jsem slyšel, že můj otec opustil své místo pobytu, aby mluvil s mojí  milou, obával  jsem se, že jeho  slova budou  obsahovat jen žaloby na nezdárného syna.
Proto jsem toužil  po zprávě,  zda  v  jeho vzkazu  bylo i  slovo odpuštění pro syna, který tolik hřešil.
Nemohu jeho slova uvést, ani líčit  dojem, který vzbudila v mé duši. Padla jako rosa na vyprahlou zemi do mého srdce.
Jistě měl otec podle podobenství  o ztraceném synu  podobná slova lásky a uvítání.  Vzlykal jsem, když mi má  milá tato slova opakovala a toužil jsem jen po tom, abych svého otce spatřil a spočinul na jeho srdci.
Moje  přání se  vyplnilo. Jakmile  jsem se  obrátil, stál můj otec vedle nás. Vypadal jako v  poslední době svého pozemského života. Nad jeho hlavou  zářila gloriola, kterou žádné  smrtelné oko nemůže spatřit.  Neměli jsme  jiných slov,  než "můj  otče!" a  "můj synu!"  - a objali jsme se s nevýslovnou radostí.
Když se naše  city poněkud  uklidnily, mluvili  jsme o  ní, jejíž láska mne vede  po cestě vzhůru. Nyní jsem se  dozvěděl, že nám oběma pomáhal můj milovaný otec, bděl nad námi a oba nás chránil.  Sledoval mne na svých poutích duchovním světem a při mých zápasech mne povzbuzoval. Mému zraku neviditelný, byl  mi neúnavně nablízku v pomáhající lásce.
Zatímco jsem se lekal myšlenky na setkání s ním, byl u mne a čekal na příležitost, aby se projevil. Konečně se mu to podařilo pomocí té, s níž jsem byl, dík mé lásce, v úzkém  duchovním kontaktu, vytvořit spojení a ještě vřelejší vztah nás tří z radosti nad tímto shledáním.

2.3  Záchranná výprava

Když jsem se  vracel z této pamětihodné návštěvy,  šel můj otec se mnou a zůstali jsme dlouho pospolu. Při tom mi sdělil, že je tu záměr podniknout  záchrannou výpravu  do  úrovně,  která leží  hlouběji než všechny říše, které  jsem dosud navštívil a je  ve skutečnosti peklem podle církevního názvu.
Jak dlouho výprava  potrvá, nám nebylo známo, věděli  jsme jen, že máme splnit určitý úkol a jako invazní vojsko musíme vytrvat, až bude náš cíl dosažen.
Můj vůdce od východu mi radil, abych  se k  této společnosti od východu  připojil. Také  můj otec  si přál, abych vytáhl  do boje za Pravdu, Světlo a naději. Kdo chce ony zlé moci úspěšně potřít, musí být  odolný  vůči nástrahám  hlubokých  oblastí.  Dále nesmí náležet k vyšším úrovním, chce-li oněm nešťastníkům přinést viditelnou pomoc.
Duchy, kteří jsou  pokročilejší než  bratři naděje  v tomto prvním kruhu druhé úrovně,  by potřební pomoci neviděli ani  neslyšeli. I my se  musíme  při  překročení  této  nejnižší  úrovně  zahalit  poněkud hmotnějšími obaly,  abychom byli pro ně  viditelní, což vyššímu duchu není možné.
Pomocníci z čistých oblastí, kteří výpravu doprovázeli a chránili, byli neviditelní nám i těm, jemž jsme přišli pomoci.
Účastníci výpravy byli podle schopností na stejném stupni jako já. Všichni jsme  cítili, že z  osobního pozorování nízkých  podmínek, do nichž by nás naše vášně přivedly, se můžeme mnoho naučit.
Zároveň budeme moci zachránit mnohé ubohé kajícné duše  z temných míst a dopravit tam, kde jsem  já sám bydlel po přechodu z pozemského života a kde bylo připraveno mnoho příbytků pro přijetí těchto duchů. Tato výprava byla vedena osobnostmi, které samy byly zachráněny z říše  pekel, a  proto byly nejvhodnější k tomu, aby ubohým duchům přispěly na pomoc.
Podobné  expedice byly  vysílány do  temných oblastí  i od  jiných Bratrstev ze země úsvitu. Všechny tyto podniky tvoří část záchranného díla, které ve jménu věčného  Otce neustále probíhá k dobru hříšníků, neboť Bůh nezatratí žádné ze svých dětí k věčným mukám.
Výprava  měla podléhat  vůdci, který  sám byl  zachráněn z temných sfér a znal jejich nebezpečí. Cestou  jsme měli projít zemské pásmo a nízké oblasti,  které jsme ještě  neznali, proto slíbil  můj východní vůdce, že mi pošle jednoho svého žáka, který mne doprovodí k nejnižší oblasti a seznámí mne s  tajemstvím astrální úrovně, kterou jsme měli projít.
Hassein, tak se žák jmenoval, zkoumal ona tajemství přírody, která na zemi patří k tzv. magii a jsou pokládána za zlo, zatímco špatné je jen zneužívání těchto sil.
Lepší duchovní vědění by bylo službou lidem, aby dovedli vzdorovat mnohému  zlu a  zlým silám,  které člověku  při jeho politováníhodné nevědomosti často  velmi škodí. Tento žák  byl, jako též Ahrinziman, v pozemském životě Peršan. Oba  náleželi k filozofické škole založené Zoroastrem.
"V  duchovním světě," pravil Ahrinziman, "je mnoho škol různého směru, v nichž se učí věčným Pravdám přírody. V některých okrajových bodech se od sebe odlišují. Rozdílného názoru jsou především druh působení těchto velkých Pravd na vývoj duše. Také v závěrech se liší, když chtějí  své určité vědění rozšířit na oblasti, o nichž ještě nemají jasnou představu a znalost.
Je chybou myslet, že na onom  světě nad naší planetou existuje absolutní vědění, které může vysvětlit všechna tajemství stvoření, jako je otázka smyslu našeho bytí, existence zla ve  spojení s dobrem, původ duše z Boha a podobně.
Vlny  věčné Pravdy  neustále  proudí  z velkých  duchovních center Vesmíru a  jsou předávány zemi  řetězem duchovních inteligencí. Duch však může zlomky  Pravdy předávat  jen v  tom rozsahu,  jaký mu dovolí pochopit jeho současný stupeň  vývoje. Pozemšťan může přijmout jen tolik vědění, kolik  mu dovolí jeho duševní schopnosti v dané chvíli.
Ani duchové onoho světa, ani poutníci země nejsou vševědoucí. První mohou předávat jen  to,  co  jejich současné školy a jejich pokročilí zástupci označují jako své učení. Dále nemohou jít a nad to sami nic nevědí.
Ti,  kteří  tvrdí,  že  mají  pravé  a  jediné vysvětlení velkých tajemství, mohou předávat jen to, co je pokročilejší duchové naučili. Tito nejsou oprávněnější  mluvit v absolutním smyslu  jako  ani nejpokročilejší učitelé kterékoliv jiné školy.
Na základě  autority vůdce nejpokročilejší  inteligence tvrdím, že je nemožné dát  na poslední otázky konečnou odpověď, nebo chtít vysvětlit věci, které  jsou nad síly nejvyšších duchů  a tedy překračují chápání pozemských sfér.
Vysvětlení  těchto věcí  by předpokládalo  znalost Vesmíru,  který nemá hranic,  a také znalost  povahy Nejvyššího, o  němž žádnému duchu není známo nic,  než jedině to, že existuje velká Pravda, neomezená, nevyzpytatelná a neznámá, jež je nazývána souhrnným pojmem Bůh.
Cokoliv by  lidé chtěli dokazovat  a vysvětlovat, mohou  tak činit jen  v rámci  svého současného  vědění. Vně  toho jsou  zase hranice, kterých nemůže nikdo dosáhnout. Jak  může někdo chtít ukázat poslední konec toho, co žádný konec nemá?
Nebo jak je někomu možno zkoumat obrovské hlubiny nekonečného ducha, který je nevyzpytatelný?  Duch je stejnou  měrou  věčný a nepochopitelný jako život sám, je nekonečný a vše pronikající. Bůh je ve všem, nade vším, ale nikdo nezná Jeho podstatu. Lidský  rozum se musí,  naplněn  bázní  v pocitu své nicotnosti, zastavit  právě na  prahu toho, kam chtěl vniknout. Jediné,  co může učinit, je uskromnit  se a přemýšlet, zda příští  stupeň na který chce vystoupit , je jistý.
Ani nejvznešenější duchové nemohou  pojmout vše najednou. Může po­zemský člověk  se svým omezeným  rozumem doufat, že  mu vše může  být vysvětleno tam, kde nejpokročilejší  inteligence duchovního světa při svém hledání Pravdy bezmocně váznou?

2.4  Seznámení s cestou

Přítel,  kterého mi  poslal  Ahrinziman k  doprovodu a poučení vypadal jako mladý  muž 25-30 letý, ale řekl mi,  že žil na zemi přes 80  let. Jeho  nynější  vzhled  představoval  stupeň jeho duchovního vývoje, který jedině je směrodatný pro posouzení stáří ducha.
Čím výše někdo rozvíjí v  duchovním světě své schopnosti, tím jeho zjev nese znaky větší  zralosti,  až konečně dospěje k zralosti mudrce, která však nevykazuje vrásky  a nedostatky pozemského stáří. Projeví se jen úctyhodnost, moc a zkušenost dosažené zralosti. Když tedy duch dosáhl nejvyššího možného stupně vývoje v okruhu pozemské oblasti, má vzhled starce a přechází do rozlehlejších oblastí slunečního systému, k němuž příslušná planeta náleží.
Zde započne svůj  životní běh zase jako mladík,  neboť stupeň jeho vývoje,  ve srovnání  s pokročilejšími  duchy oné  úrovně, je  stupeň vývoje mladíka.
Hassein mi vyprávěl, že studuje různé síly a formy přírody. A to v říších, které leží pod duchovními  úrovněmi. Je prý schopen vysvětlit mi mnohé podivuhodné věci, které spatříme na naší cestě.
"Mnozí duchové," pravil, "projdou astrální úrovní, aniž si všimnou jejích strašidelných obyvatel. Jejich  smysly  nejsou  dostatečně vyvinuty, aby si uvědomovali okolí ve všech podrobnostech.
Tak je tomu i na zemi.  Většina lidí nemá schopnost vidět duchy ve své blízkosti, pro některé lidi jemnějšího založení jsou naopak dobře viditelní. Dále jsou na zemi lidé, kteří vidí nejen lidské duchy, ale i astrální bytosti a bytosti živlů. Jako duchy máme označovat jen ty, kteří  v sobě  nosí duchovní zárodek. Mnohé  bytosti, které uvidíme, neměly  nikdy  duši  a  jiné  jsou  prázdné  skořápky, z nichž unikla duchovní jiskra.
Pro rozlišení  mezi duchem a  bezduchou astrální bytostí  je třeba daru  jasnozření.  Kdo  je  nedokonale  jasnovidný, postřehne bytosti živlů i astrální formu, nerozliší  je však od duchovních forem. Mezi dokonalými jasnovidci panuje proto nejasnost o přírodě a vlastnostech jejich obyvatel, přírodních bytostí.
U lidí na  zemi pozorujeme  mnohé stupně  jasnozření, které se na příštím  stupni  bytí  zvýší, jakmile  se  duchovní tělo osvobodí od hmotných prvků. Pak se zvyšuje  dále v poměru,  jak se duše zbavuje jednoho obalu za druhým.
Nejprve hrubé pozemské hmoty,  pak celý počet následujících stupňů jemné hmoty. Na úplné odloučení  ducha od hmoty nemůžeme věřit, aspoň ne tak dlouho, dokud si je vědom  své existence v jedné z našich slu­nečních soustav. O tom, co je za těmito hranicemi nemáme žádné určité vědění.
Stupeň vývoje duše je v přesném  poměru k hustotě a  druhu hmoty, která je  halí. Z více  nebo méně jemné,  éterické hmoty těla  můžeme soudit  na příslušné  vyšší nebo  nižší stavy  vývoje duše,  která ji obývá.
Ve svých líčeních o jasnozření chci nejprve mluvit o prvním stupni vědomého života  duše. V pozemském životě  najdeme osoby, hlavně ženy nebo mladé chlapce, kteří jsou vybaveni několika stupni jasnozření.  První  tři stupně  se najdou  dost často,  čtvrtý a  pátý řidčeji. Šestý a sedmý  potkáváme jen u osob, které k  tomu mají zvlášť vhodné uzpůsobení, dané vlivem hvězd, pod nimiž se narodili.
Občas se najdou lidé s neúplným šestým stupněm. Tito nikdy nedojdou k dokonalému jasnozření. Následek tohoto nedostatku je podobný jako u nevhodných  brýlí -  nedokonalé vidění  nadsmyslových věcí.  Hledí-li tyto osoby do šesté oblasti,  je jejich nedostatečným viděním změněna cena jejich líčení.
Ti však, kteří mají šestý  stupeň jasnozření dokonalý, mohou být v duchu  pozvednuti až  do sedmé  úrovně, která  je nejvyšší  a znamená nebesa zemské úrovně.
Jako Jan v Novém zákoně uvidí  pak nevyslovitelné věci. K tomu je však třeba, aby se duše osvobodila od všech pout fyzického těla až na tenká vlákna, která  slouží jako spojení mezi tělem  a duchem a jejichž přetržení přivodí provždy  oddělení obou složek. Je možné  říci, že v té době se jasnovidní nacházejí mimo své tělo.
Doprava duše do sedmé úrovně je však obtížná a nebezpečná. Může se to stát za  určitých okolností u mimořádně nadaných  lidí a jsou-li síly k tomu k  dispozici. Každý  jasnozřivý vidí  jen do úrovně, která odpovídá stupni jeho schopností.
Ve starých  dobách byli jasnovidci rozděleni  do různých tříd, jak se to ještě dnes děje v jistých školách východu. Toto umění však dnes není  tak dokonale  známo jako  tehdy, když  východní národy stály na zemi na vrcholu své slávy a moci.
Každá třída potřebovala  zvláštní výchovu, přizpůsobenou současným schopnostem a druhu nadání. Tehdy neexistoval pozoruhodný nepoměr vysokého nadání a nejvyšší nevědomosti jako je tomu dnes.
V mnohých  případech  zaviní  nepřesnosti neschopnost  tyto dary správně a  moudře používat. A také  způsobí mnohé nepříjemnosti mediu i těm, kteří je pro duchovní poznání navštěvují.
Jakmile  bude na  zemi  duchovní  vědění více  rozšířeno, dostanou určití citliví  lidé nadaní potřebnými silami  pokyny, které jim pod vedením umožní  rozlišovat mezi nízkými  a vysokými duchy  a tím bude pozvolna odstraněna část zmatků a nebezpečí.
Na duchovní straně života je mnoho učitelů, kteří se staletí zabývali studiem všech tvarů bytí, které jsou na zemi ztělesněny.
Právě  nyní  hledají  všude otevřené  dveře, aby jimi předávali vědění, lidem tak potřebné. Mnohé ještě  nemohlo  být sděleno. U mnohých  věcí by  to ale  bylo možné  a jakou měrou bude  ono vědění předáváno, tak se bude duše na zemi vyvíjet.
Poděkoval jsem svému novému příteli  za jeho poučení i slíbenou pomoc. Krátce před  odchodem expedice jsem se vypravil  na zem, abych se rozloučil se  svojí milovanou. Oba jsme hluboce  cítili, jak velmi budeme  nyní náš  častý styk  postrádat. I  když byl omezený propastí mezi námi, působil nám oběma velkou radost.
Po návratu jsem  byl vyzván, abych se rozloučil  s otcem a přáteli a pak přišel do velikého sálu, kde všichni dostaneme požehnání našeho velmistra. Po něm se naše  výprava vydala na cestu, doprovázená dobrým přáním celého shromáždění Bratrstva.

2.5  Cesta do hlubin

K utvoření představy o naší cestě je třeba vidět obrovskou spirálu, jejíž  křivka se vine v kruhových závitech  nahoru i dolů.  Země tvoří v ose této spirály bod ne větší než špendlíková hlavička. Stejný počet závitů  jako nad  zemí, je  i pod  zemí. Rovnoměrné závity, vinoucí se kolem osy, jakoby vycházely z nejnižší sféry. Pak stoupají dále do vyšších úrovní a spirála končí u  našeho centrálního slunce, což představuje nejvyšší stupeň pozemského vývoje.
Toto  vylíčení dá  čtenáři slabou  představu o zemi  a  jejích příslušných úrovních a  o tom, jak jsme z  druhé sféry sestupovali do nejnižší a na své cestě museli proputovat pozemský kruh.
Když  jsme do  něj vstoupili,  pozoroval jsem  jako obvykle mnohé duchy,  jak  spěchají  sem  a  tam. A poprvé  jsem u nich postřehl poletující strašidelné postavy podobné stínům,  které jsem  viděl v mrazivé zemi v okolí ducha uzavřeného v ledové kleci.
Některé vypadaly  bystře a životaschopně, až bližší zkoumání  mne poučilo,  že v jejich  očích  chybělo světlo inteligence. Jejich bezmocné, zpustlé vzezření dělalo dojem voskových loutek, jimž chyběla výplň. Nenapadlo mi lepší přirovnání.
Při svých  dřívějších cestách pozemským okruhem  jsem tyto bytosti nepozoroval. Hassein mi na mou otázku odpověděl:
"Jednak jsi byl  příliš zabrán do své práce a  za druhé tvé vidění ještě  nebylo tak  vyvinuté. Hleď," pravil, upozorňuje  mne na malou skupinku, která ruku v ruce tančila jako děti.
"To jsou výrony dětinských duší a těl. Zhušťují se k těmto směšným útvarům, když přijdou  do styku s jedním z  velkých životních proudů, které krouží kolem země a na svých vlnách nesou vyzařování mužů, žen a dětí. Tyto zvláštní malé útvary  nemají  vědomý  život, který propůjčuje duše, a jsou tak prchavé  a éterické, že mění tvar jako oblaka  na nebi. Hleď, jak  se rozpouštějí  a zase znovu tvoří." Tímto živým přírodním  zjevem a jeho  náhlým zmizením jsem byl překvapen a Hassein pravil:
"Co  jsi právě  viděl je  éterická forma  základního života, která není dost  hmotná, aby mohla v  zemském okruhu déle existovat.  Je to život  podobný vodní  pěně,  která  vzniká vlněním  čistého pozemského života a myšlení. Pozoruj, oč  trvalejší je v astrálním kruhu hustota toho, co vzniká z nečistoty."
Nyní jsem si všiml, že se k nám přiblížilo mnoho vzdušných tvorů ­temných, znetvořených, lidských i nelidských zjevů. Hassein pravil:
"Toto jsou bytosti, které se dostaví při deliriu opilce. Přilákány jeho zničeným magnetismem, se kolem něho shlukují a on se jich nemůže zbavit,  protože  ztratil  sílu  vůle,  potřebnou  k sebeobraně. Tito tvorové lidožroutského  založení se naň pověsí  jako jedovaté mouchy a jako pijavice mu ubírají jeho fyzickou životní sílu.
Pro takového pijana je nejlepší pomoc, najde-li někoho se silnou magnetickou vůlí s magnetickými silami. Podřídí-li se mu, zmizí brzy poslední z těchto fantómů, neboť léčivý magnetismus působí na ně jako jed  a usmrcuje je. Odpadnou  od  pijana  a rozpustí  se jako pára. Nedostanou-li však dostatečnou dávku  magnetismu, odtáhnou a často léta poletují, odebírají  lidem jednomu po  druhém životní sílu,  až časem dosáhnou určitého stupně nezávislého zvířecího života... V tomto stavu mohou  být používáni k  některým pracím. Tito tvorové, kteří žijí a živí  se, nemají duši.  Jsou  využíváni  skupinou  černých mágů k pokusům  a také k boji proti odpůrcům.  Jako polypy  na dně mořském stáhnou tyto astrální  bytosti k sobě dolů každého, kdo se bez ochrany vyšších mocí odváží jimi se zabývat, a roztrhají ho svými bezcitnými pazoury."
"Pověz mi, příteli, zda tyto  astrální bytosti  mohou alkoholika nutit  k většímu  pití, když  se na  něj zavěsily?  Jako když k zemi připoutaný duch opilce ovlivňuje jiného, který je ještě v těle."
"Ne, tyto bytosti nemají požitek  z nápoje, který  člověk vypije, jen ze zkázy jeho magnetismu, neboť  pak se mohou snáze z něho živit. Žádají jen  jeho životní sílu, která  je pro ně stejně  důležitá jako voda pro rostliny.
Svoji oběť zbavují vitality, tím vzniká pocit vyčerpanosti a opilec se utíká k posilujícím  prostředkům. Jinak nemají žádný vliv na pokračující pití. Tyto fantómy jsou parazity bez vlastní inteligence.
K tvoření myšlenek a jejich přenášení na druhé je nutná přítomnost duchovního  zárodku nebo  jiskry  Božské  esence. Je-li  této bytosti jednou  dána, má  pak nezávislou  individualitu, která  jí nemůže být nikdy odebrána. I když odvrhuje jeden  obal za druhým nebo  klesá do stále hrubší hmoty, její duchovní život nepřestává.
V jejím bytí  zůstává zachována  odpovědnost za  její jednání. To platí pro  lidskou duši jako  pro duševní princip,  který nacházíme u zvířat  a nízkých  forem duševního  života. Kde  pozorujeme schopnost jednání po  předchozí úvaze, tam  je přítomen duch.  V úvahu přichází jen větší nebo menší čistota duchovního jádra.
Inteligence člověka a zvířete se ve svém stupni liší. Z této okolnosti vyvozuje filozofická  škola, k níž náležím, že oba mají vědomou nesmrtelnost, rozdílnou jen v druhu a stupni duševní esence, a věčnou budoucnost  pro svůj vývoj.  Kde jsou hranice  působení tohoto zákona,  nevíme.  Soudíme  tak  jen  z  přítomnosti  zvířat  a lidí v duchovním světě, kteří  dříve žili na zemi. A  z okolnosti, že oba jsou nyní v pokročilejším stádiu vývoje, než byli na zemi.
Pro bezduchého  příživníka je nemožné  ovlivnit vědomí smrtelníka. Takový vliv přichází od duší, které byly dříve vtěleny na zemi a svým nízkým žádostem tak holdovaly, že  se nyní nemohou osvobodit od svých astrálních obalů.
Navštěvují zemi a povzbuzují  lidi k pití a konání podobných nepřístojností. Jsou tím schopni člověka  částečně  nebo  úplně ovládnout. Nejčastěji se to děje  tak, že ducha člověka, kterého chce ovlivnit, částečně  překryje svým duchovním tělem, čímž je mezi nimi vytvořeno spojení asi jako u srostlých dvojčat, která mají srostlá těla, ale duševně jsou tak spojená, že co cítí, je procítěno i druhým. Tím duch vychutnává všechno, co člověk prožívá, a nešťastníka nutí k dalšímu pití. Přestane-li  postižený pít, vzdálí se  duch od něho a hledá jinou oběť se slabou vůlí a zkaženým vkusem.
Vždy se však nepodaří duchu v záhrobí nebo na Zemi osvobodit se od tohoto podivuhodného spojení, které povstalo uspokojováním společných žádostí. Po  dlouho trvajícím svazku je pro  ně obtížné se oddělit.
Duch na onom světě a člověk na zemi mohou  být po léta znechuceni jeden druhým,  aniž by dokázali  přetrhnout pouto, nepomůže-li  vyšší moc na jejich prosbu.
Pokračuje-li duch v ovlivňování lidí  za účelem svého uspokojování, klesá stále  hlouběji a  vleče sebou  oběť do propasti pekla. Pro oba je pak vzestup  hořkým a těžkým úkolem,  jakmile se u nich konečně probudila touha po lepších podmínkách.
Jen duše a duch mají schopnost myslet a chtít. Útvary postrádající ducha (duši), následují jen zákony přitažlivosti a odpuzování, kterým se řídí všechny atomy, z nichž se skládá vesmír. I když tito astrální paraziti dosáhnou vysáváním lidské životní síly určitého nezávislého života, nemají schopnost řídit pohyby vlastní nebo druhých. Poletují kolem jako  zárodky horečky z močálovitého prostředí a jsou přitahovány někým méně a jiným více. Přestavují velmi nízkou formu života (vegetování).
Jinou třídu  tvoří astrální bytosti  živlů: země, vzduchu, ohně a vody,  jejichž  tělo je utvořeno z hmotných zárodků života každého živlu. Někteří  se podobají gnómům a  elfům, kteří žijí v  podzemí a v jeskyních.
Také víly a  mořské panny, které vídali lidé  přírodních národů na opuštěných místech a které jsou popisovány  ve starých bájích, jsou podobné bytosti. Vždy jsou však skutečné.
Pohleď, muži západu, jaké vědění odkázali naši vědci do říše fantazie. Počalo to od doby, kdy  člověk, uzavřený do úzkých pozemských smyslů, začal pochybovat o tom, že má duši nebo jiskru ducha.
Pozoruj ty různorodé tvory, kteří člověka  všude obklopují, a ptej se sám  sebe, zda by  pro ně nebylo dost dobré, kdyby  nabyl vědění, jímž  by se  mohl chránit  před mnohou  pastí, k  níž kráčí  ve slepé neznalosti nebezpečí.
Ve starověku se člověk spokojil s tím, že pohlížel vzhůru ke svému nebeskému Otci,  aby si vyprosil pomoc  a přispění. A Bůh  poslal své anděly a sloužící duchy k ochraně svých dětí.
V nové  době člověk, podoben  nezralému mladíkovi, nehledá  ve své domýšlivosti  pomoc u  vyšší moci,  ale sám  v sobě. Zaslepen vlastní pýchou a nevědomostí vrhá se s otevřenýma očima do nebezpečí. Posmívá se věcem,  které jeho omezený rozum  nemůže pochopit a odvrací  se od těch, kteří by jej mohli poučit.
Nemůže-li svoji duši vidět, zvážit a rozložit, tvrdí: "Člověk opravdu  nemá duši a učiní nejlépe, když užívá pozemského života do sytosti. Neboť jednou zemře, jeho vědomí zhasne a on se  rozpadne v prach.
Nebo se člověk utíká v žalostné úzkosti před  neznámým osudem k neznámé  pověře, k  temným  dogmatům  těch, kteří  se vypínají jako vůdcové  na cestě  do neznáma  a kteří  o tom  nemají o nic určitější vědění než kdokoliv jiný.
Proto Nejvyšší ve svém milosrdenství otevřel  v poslední době víc než  dříve bloudícím lidským  dětem brány, které oba tyto světy spojují. Zase  vysílá své posly,  aby lidi varovali,  vyslance, kteří mají ukázat cestu k pravému štěstí a blaženosti vyššího života, kteří přinášejí vědění, které měli lidé už dávno vlastnit podle svého práva a daných zaslíbení.
Jako kdysi mluvili proroci starověku, tak mluví tito poslové dnes. Poselství  podávají  zřetelněji,  v méně  zahalené  formě než dříve, protože člověk odrostl  dětskému věku a je mu  třeba ukázat rozumným, vědeckým způsobem, na čem má zakládat své naděje a svoji víru.
"Slyšte hlas," zvolal Hassein, vztahuje ruce k  malé temné kouli, která plula daleko na obzoru a  v níž  jsme poznali  strastiplnou planetu Zemi. "Slyšte hlas, který praví: Pojďte ke mně, kteří jste obtěžkáni a unaveni. A slyšte také nás, kteří k vám mluvíme, neodklánějte své hluché ucho. Pochopte, dokud není  pozdě, že  Bůh není  Bohem smrti,  ale života, neboť vše žije věčně!"
"Život vládne všude a ve všem. I ztuhlá půda a tvrdá skála povstaly ze zárodku života. I vzduch, který dýcháme a éter vesmírného prostoru jsou plny života."
"Není jediné myšlenky, která by nežila k dobru nebo zlu, není činu, jehož obraz by nezůstal zachován duši k utrpení, nebo útěše ve dnech osvobození od vtělení v pozemské formě."
Hassein se odmlčel a pak pokračoval:
"Pohleď, tamto,  co myslíš, že  to je?" Ukázal  na něco, co  vypadalo jako shluk duchovních  postav, které se k nám  přiblížily, jako by je vítr poháněl. Blíže jsem poznal, že  to jsou astrální obaly bez duší, ale jiné než fantómy, které obtěžovaly muže v ledové kleci. Měly pevný tvar a připadaly mi živé a  plné zvířecí energie, přece se však spíše rovnaly automatům bez jakékoliv inteligence.
Honily se a tančily nahoru a dolů jako bóje na moři. Když se k nám přiblížily, zadržel můj přítel jeden  takový útvar a tento pak zůstal ve vzduchu stát.
"Hleď, toto se  podobá velké žijící loutce, která je složena z nesčetných malých zárodků života.
Člověk ze svého  fyzického těla stále vydává takové  útvary a tyto poslední pocházejí výhradně z vyzařování jeho zvířecího nebo nízkého myšlení.  Jsou  dost  hmotné,  aby  ve  styku  s  magnetickými silami astrální  úrovně se  změnily v  napodobeniny pozemských  mužů a  žen. Naopak zase nejsou natolik hmotné, aby byly viditelné lidskému oku, i když je k tomu třeba jen malého stupně jasnozření.
Při vyšším  stupni jasnozření bys zpozoroval,  že to není duchovní tělo, duše tu chybí. Ještě vyšší stupeň by ti ukázal, že v této formě duše nikdy  nepřebývala, že neměla  vědomou existenci. (Jde  o útvary myšlenkového chtění).
Na zemi je jen málo  jasnozřivých, kteří rozeznají astrální tvar a duši od tvaru, od něhož byla  duše oddělena, nebo v něm nikdy nebyla. Ukáži ti pokus s touto astrální formou:
Pozoruj  tuto bytost. Je čilá,  plná pozemsky  zvířecího života a nedělá zchátralý dojem jako formy, které jsme dříve viděli a které se snadno rozpadaly.
Tato  svěže vypadající  astrální bytost  však zanikne dřív než ty druhé,neboť nemá v sobě nic z onoho vyššího životního principu, který nacházíme  u astrálních  bytostí,  jež  kdysi obsahovaly  duši, která takovou  formu často  dlouho oživuje  a chrání  před úplným rozpadem. Astrální  formy  musí  svůj  život  čerpat  z  vyššího pramene, jinak přestanou brzy existovat."
"A jak na sebe vezmou  podoby mužů nebo  žen?" zeptal jsem se. Působením produševnělých magnetických proudů, které se neustále vlní  celým  éterickým prostorem jako  proudy  oceánu.  Tyto magnetické životní  proudy jsou éteričtější než  ty, které jsou známy pozemské vědě.
Skutečně představují duchovní stránku  těchto proudění a působí na shluky lidských  atomů právě tak, jako elektřina na mrznoucí vlhkost okenního skla. Zde se tvoří formy podobné mužům a ženám, kdežto elektřinou se mrznoucí vlhkost mění v obrazy stromů, rostlin apod.
Je uznanou  skutečností, že v  rostlinném životě při tvorbě listů stromů apod. hraje elektřina důležitou  roli. Málokdo  však ví, že tento  zjemnělý  magnetismus  má  podobnou  účast  na vzniku lidských bytostí a zvířecího života. Já  označuji jako zvířecí život všechny formy, které stojí níže než člověk.
"Existují též astrální formy zvířat?"
"Jistě. Jejich kombinace jsou někdy  podivné a zvláštní.  Nyní ti je nemohu  ukázat,  protože  tvoje  vědění  ještě  není  dost vyvinuté a cestujeme příliš rychle, abych ti je  mohl popsat. Jednou je uvidíš a také i mnohé jiné podivuhodné  věci, které souvisejí s astrální úrovní. Mohu ti říci  jen tolik, že atomy jsou  rozděleny do různých hlavních tříd a každé pododdělení vykazuje přitažlivost k jiné vrstvě stejného druhu.  Tak  se  navzájem  přitahují  rozdílné  atomy,  aby dohromady vytvořily  astrální stromy  a rostliny. Zvířecí atomy  tvoří zvířecí formy, lidské atomy postavy mužů a žen.
V mnohých případech, kde lidé,  od nichž atomy pocházejí, stojí na velmi nízkém, zvířatům příbuzném stupni  vývoje, smíchají se  jejich atomy s oněmi z nízkých životních forem.  Tyto pak  plodí strašné útvary, které se  podobají lidem i zvířatům a od jasnovidců ve stavu polotransu bývají líčeny jako vidění ďábla.
V pozemských  sférách  se  neustále  odděluje obrovské  množství živoucích atomů z nízké nebo zvířecí povahy lidí a tyto udržují a obnovují astrální formy.
Kdybychom tento prázdný obal  přenesli na planetu, která  je povznesena nad  hmotný život, nebo kdybychom my byli prosti nízkých zárodků, nemohly by tyto astrální bytosti existovat, rozplynuly by se jako škodlivé výpary a byly by odváty.
Jak  jsem již  řekl, tyto astrální zjevy  nejsou z oblačné masy lidských atomů, nikdy nesloužily jako obal duše déle než jako ledové květy  na okně, s tou  výjimkou,  že  na ně působí síla vyšší inteligence,  aby  jejich  bytí  prodloužila.  Jsou  bezvýrazné  jako voskové figurky  a je snadno  jim vtisknout individualitu.  Tím se dá vysvětlit, proč byly ve starých dobách používány mágy.
Astrální atomy, pocházející z rostlin, zvířat nebo lidí, se nesmí zaměňovat s atomy obsahujícími duši, z nichž sestává pravý duchovní svět a jeho obyvatelé. Astrální bytosti všech druhů jsou stupněm hmotnosti mezi hrubou hmotností země a jemnou hmotností duchovního světa.
Mluvíme-li  o duši,  oděné do  astrálního obalu, míníme tím stav jistého stupně připoutanosti  k zemi. Je příliš nehmotná  pro bytí na zemi a příliš hrubá, aby vystoupila do vyšších sfér.
"Myslíš, že  duše v nejnižší úrovni je tedy jemnější, než  duše k zemi připoutaná?"
"Ano, jistě, astrální  úroveň  se táhne jako kruh kolem každé planety a sestává z hmoty, která je příliš jemná,  než aby mohla být planetou vstřebána a zase  příliš hrubá, aby vzdorovala přitažlivosti planety a mohla přejít do duchovních oblastí.
Z   lidských  astrálních forem, které jako obal duší mají individuální život, přijaly astrální atomy do sebe více nebo méně duševního magnetismu.
Dle toho, bylo-li pozemské bytí duše dobré nebo zlé, oživuje tento magnetismus  obal delší  nebo kratší  dobu. Tvoří  spojení mezi ním a duší, která mu propůjčila život.
U duše, jejíž přání jsou obrácena  k dobru, se spojení brzo uvolní a astrální obal  se rychle rozpadne.  V opačném případě  může spojení trvat staletí a tím je duše k zemi skutečně připoutána.
Astrální hmota  bere z duše tolik životní schopnosti, že prázdný obal se ještě  vznáší  nad   zemí  podobný  vybledlému  obrazu  své majitelky, zatím co zlá duše  sama již  klesla do nejnižší oblasti. Takové obaly  bývají často zpozorovány  jasnozřivými na místech,  kde kdysi žily. Jsou to vlastně  strašidla bez inteligence, která nemohou ovlivnit médium, ani hýbat stolkem.
Astrální bytost před námi nemá a nikdy neměla duševní magnetismus, proto  se brzy rozpadne a  atomy budou  vstřebány ostatními.  Pohleď však, k čemu  se dá použít, zapůsobím-li svojí vůlí  a dočasně ji oduševním.
Pozoroval jsem astrální loutku, jak náhle vykazovala život a inteligenci. Pak sklouzla k členu Bratrstva, jehož  Hassein zvolil, zaklepala mu na rameno a zdálo se, že říká: "Příteli, můj pán Hassein tě pozdravuje."  Poklonila se před  překvapeným bratrem a  připlula k nám zpět.
"Nyní jsi viděl, že těchto  astrálních bytostí  mohu dle libosti použít jako  posly, chci-li něco na  vzdáleném místě vykonat. Zároveň nyní znáš jeden prostředek, jehož používali staří mágové, aby provedli na vzdálenost čin bez osobní účasti.
Tyto astrální bytosti  se však dají použít jen  v astrální úrovni. Nemohou pohnout hmotnými věcmi, i  když mohou být viditelné fyzickému oku,  přeje-li si  to smrtelník,  který jich  používá. Existují  jiné astrální bytosti hrubší hmotnosti, které  je možno nechat vniknout do hlubin země a nechat dopravit na denní světlo drahé kovy a kameny.  Není však správné ani radno vysvětlovat  ti sílu, s níž by to bylo možné  to provádět.  Mágové, kteří  tyto síly  objevili a  používali, padli  jim dřív  a nebo  později  za  oběť, neboť  je nemohli  trvale střežit a ovládat.
"Znamená tato astrální bytost, oživená zlou inteligencí, nebezpečí pro lidi?"
"Ano, určitě. Já bych se bez obav mohl do této astrální formy obléci, ale je to nebezpečné u  ducha, který je méně vědoucí než já. Bylo  by sice pro něho snadné učinit se v této hutnější podobě viditelným, ale byl by v nebezpečí, které by  jej mohlo na dlouhou dobu poutat v astrální úrovni.
Z toho vidíš, jak lidé na  zemi, kteří by své zemřelé rádi viděli, přišli na to,  jak duchy stáhnout zpět do  pozemských podmínek, které jim však často škodí.
Mnohý dobrý a čistý, ale nevědomý duch chybil tím,  že se oděl do této čerstvé, nebezpečné astrální formy,  zatím co za jiných podmínek by se byl střežil použít nebezpečného obalu, opuštěného jiným duchem. Ke své škodě se příliš pozdě  dověděl, že se stal vězněm zemské úrov­ně, až se ku pomoci objevila vyšší inteligence a osvobodila ho. Podobným  způsobem se  do  prázdných  astrálních obalů  mohou také oblékat duše nízkých úrovní. V tom případě chrání duši hustota jejího těla spojená s nízkým stupněm  vývoje před trvalým spojením. Neboť magnetismus, proudící z nízkého ducha,  působí na astrální formy jako jed a roztříští jej na tisíc kusů.
Duchu,  který patří nad astrální úroveň, připadá astrální tělo skoro tak  pevné, jako železo,  duchu pod ní  jsou zase stejné  obaly křehké jako oblak nebo pára."
"Myslíš  tedy, že duchové tyto  astrální obaly používají pro své účely stejným způsobem, jako pozemská média a buď je řídí svojí vůlí, nebo se skutečně do jeho formy zahalí?"
"Zajisté, duch nad zemskou  úrovní, který by se chtěl ukázat jasnovidci nejnižšího  stupně, obleče se do  takového obalu a vtiskne mu svoji podobu. Tak jej může jasnovidec vidět a popsat. Nebezpečí je v tom, že  onen dobrý, ale  nevědoucí duch nemůže  onen astrální obal opustit. Oživil jej a jeho životní síla jej drží uvězněného. Často je obtížné  jej vysvobodit. Také je známo, že příliš silné a dlouho trvající ovlivňování média duchem utvoří  mezi nimi spojení, které se stane poutem.
Pro ducha nejnižších oblastí je astrální obal pohodlným přiléhavým pláštěm, který zakryje znetvořené duchovní tělo před jasnovidcem. Pro čistého ducha je to železný pancíř, který jej může uvěznit."
"Používá duch  při sezeních na  zemi k napodobení  někoho jiného, také těchto astrálních obalů?"
"To se stává v případě, kdy je přízrak  příliš nízkého druhu, než aby mohl vejít ve styk s  médiem. Nesmíme zapomínat, jak  zázračně se myšlenky  pozemských lidí  v atmosféře  astrální úrovně  zrcadlí jako obrazy a mohou být duchem čteny a zodpovězeny.
Ne  všichni duchové  to dokáží,  je k  tomu třeba inteligence a cvičení. Ubohých  nevědoucích a zpola vyvinutých  duchů není třeba se bát, oni rádi uchopí podávanou ruku, aby získali oporu. Je však třeba se obávat zlých inteligencí, silných na  těle i na duchu, které svých sil užívají ke špatným účelům.
Tyto  inteligence jsou  lidem nebezpečné  a je  třeba se před nimi chránit. To může mít úspěch jen tehdy, budou-li vtělená média lépe poučena. Pak  i vtělení duchové budou  spolupracovat, aby uchránili spiritistické hnutí od klamů a chyb nepoučených duchů a lidí.
Lidé upozorňují  davy na tento předmět  a tím škodí sobě  i jiným. Rovnají se nevědomým chemikům, kteří  v honbě za věděním působí svými pokusy smrt sobě i druhým."
"Ty tedy  nesouhlasíš s pěstováním  mediálních vlastností u  všech pozemšťanů bez rozdílu?"
"Jistě ne. Přál bych si, aby všichni lidé používali sil jen těch médií, která byla  vzdělána moudrým  a pečlivým  vedením, aby druhým přinášela dobro.
Pozoruješ-li, jak rozdílné a  sobecké jsou motivy mediálně nadaných, uznáš, že je obtížné  je chránit. Chtěl bych, aby užívání mediality bylo omezeno jen na ty, kteří jsou  tomu ochotni přinášet velké osobní oběti.
Nejmilejší  by  mi  byla  ta  média,  která  by  neměla  podíl  na ctižádostivých snahách lidstva. Ale dost o tom. Pustím tento astrální obal a obrátím tvou pozornost na jiný druh stejné třídy."
Zatím co  takto  mluvil,  učinil  rukama  rychlý pohyb vzhůru nad astrálním obalem a promluvil několik slov v cizí řeči, načež se obal v pohybech zastavil, několik vteřin se houpal sem a tam a nakonec jej magnetický proud odnesl jako kousek dřívka.
Když jsem odvrátil  pohled, spatřil  jsem malou  skupinku tmavých, strašidelných, hrozně  vyhlížejících postav, které se k nám blížily. Byly to astrální obaly, které neznaly duševní život. Byly opakem směšného, voskového astrálu, který jsme právě opustili, byly v každém směru odpuzující.
Hassein pravil:
"To jsou výrony mužů a žen nejnižšího  druhu se  špatným, smyslným životem.  Pocházejí z bažin  pozemského  bytí - nejen ze sociální spodiny  nýbrž i z vyšších  kruhů, kde jsou též morálně zvrhlí jednotlivci.
Bytosti jako tyto mohou být  použity k nejhorším účelům. Jsou dost hmotné, aby se jimi mohlo působit i na fyzickou hmotu země. Používají se proto občas  v černé magii, nebo je  využívají vyšší inteligence v seancích, aby provedly fyzické úkony.
Používají-li jich dobré a moudré inteligence, nevznikne nikdy škoda.  Pod vedením  zlých nebo  nevědomých duchů  jsou nepopsatelným nebezpečím.
Této a  podobné třídě astrálních  obalů, v nichž duchovní zárodek ještě  strádá jako  ve vězení,  je dlužno  připsat hrubá a nebezpečná sdělení ve spiritistických  kroužcích.  Zvlášť  je k tomu  dána možnost, vedou-li účastníci neřestný život a  jsou nezkušení ve vědění, jak se mají chránit. Nebo jsou-li seance pořádány ze zvědavosti nebo pro zábavu."
"Do které třídy duchů řadíš démony  a vampýry, na něž se v mnohých krajinách země tak pevně věří?"
"Vampýři jsou duchové, kteří pozemský život tak zneužili, že jejich duše jsou ještě uvězněny v astrálních oblastech. Mužům a ženám odebírají životní sílu, aby se tím udrželi při životě a uchránili se před klesnutím do hlubokých sfér. Vší silou lpí na astrálním obalu a snaží se jeho život prodloužit tak, jako lidé se špatným svědomím se  bojí zemřít, aby pak klesli do neznámé temnoty. Stálá obnova zvířecího a astrálního života umožňuje vampýrům prohánět se na zemi často po staletí."
"Je možno, aby vampýr měl po jistý čas takový stupeň hmotnosti, že by se zjevil ve fyzické podobě, jak se o tom vypráví v povídkách?" "Myslíš-li, že si může sám  vytvořit vlastní tělo, pak odpovím, že ne,  ale někdy  se stane,  že si  úplně přivlastní  tělo smrtelníka a nechá je  jednat podle své  vůle. Tím je  možno, že vampýr,  oděný do těla  někoho  jiného, změní  vzezření obalu  natolik,  že má podobu pozemského zjevu vampýra.
Mocí, kterou  získal obsazením fyzického  těla může skutečně  vést dvojí  život, který  je mu připisován  strašidelnými povídkami. Takových vampýrů je však  velmi málo. Ostatní se toulají  po zemi ve vlastních astrálních  obalech a odebírají  sílu mediálním  osobám, aniž  by ony měly  o tom  tušení. Takoví  ubozí smrtelníci  cítí stálou  slabost i únavu a nevědí, čemu tento pocit přičíst."
"Nemohou strážní duchové chránit lidi před těmito tvory?"
"Ne  vždy, oni chrání lidi tak,  jako  chráníme někoho  před nakažlivou nemocí. Ukazují lidem nebezpečí a varují je, aby nechodili na  místa, kam jsou  vampýrové, dík svému pozemskému životu, zvlášť přitahováni. To strážný duch provede tím, že ve vědomí člověka vzbudí instinktivní strach z míst, kde se stal zločin  nebo byl veden špatný život. Člověk ale musí ve své  vůli zůstat svobodný, a proto není  možno učinit více.
Nemůže být veden jako loutka, musí  sbírat vlastní zkušenosti, ať jsou jejich  plody jakkoliv trpké. Poučení, ochrana a pomoc jsou tu pohotově, jakmile o ně sám žádá, nic mu  nebude z duchovního světa vnucováno."

2.6  Před  cílem

Rád bych položil svému příteli ještě mnoho otázek o astrální úrovni a jejích  pestrých,  podivných  životních  formách. Ale  rychle jsme opustili tuto  úroveň a naše  cesta vedla do  hlubších oblastí, které jsem již dříve částečně prozkoumal.
Letěli jsme prostorem rychlostí, která se vymyká představě lidského rozumu. Stále více jsme  se vzdalovali jasným sférám. Během tohoto klesání obešel  naše duše pocit  sklíčeného očekávání, který  zarazil náš hovor. Jako bychom předem cítili hrůzy tohoto tělesa a muka jeho obyvatel.
Ve velké vzdálenosti jsem zpozoroval ohromná oblaka černého kouře, která  jako černý  plášť visela  nad  zemí,  k níž  jsme se  blížili. Zblízka vypadaly obrovské mraky  jakoby prosyceny sirnatými plameny z myriard  obrovských  sopek.  Vzduch  byl  těžký,  že jsme sotva mohli dýchat a pocit vyčerpanosti ochromil všechny moje údy.
Konečně  náš vůdce  dal rozkaz k zastavení  a my jsme se snesli na vrchol černé hory. Ta se zdála  vybíhat do inkoustového jezera a z ní jsme viděli strašlivou, temnou zemi.
Zde jsme  odpočívali a zde jsme  se museli také odloučit  od svých přátel, kteří nás doprovázeli až sem.
Po jednoduchém  obědě  z  přinesených  výživných duchovních plodů pronesl  náš vůdce  krátkou modlitbu  za všechny  a prosbu za ochranu a sílu a na to jsme se všichni uložili k odpočinku na vrcholu hory. Když  jsem se  probral z  vysoce příjemného  stavu bezvědomí, byli všichni ostatní už také svěží. Byli  jsme rozděleni do skupin po dvou nebo třech,  abychom při vstupu do  země nepřátel nebudili podezření. Jako  misionáři, kteří  přinášejí pomoc  a záchranu  všem, kteří byli ochotni ji přijmout, museli jsme se v té temné zemi rozptýlit.
K svému překvapení jsem seznal, že  během mého odpočinku se se mnou stala změna,  která spočívala v  dalekosáhlém přizpůsobení se  zdejší atmosféře a okolí. Jako bych na sebe přitáhl něco z hmoty této úrovně a oděl se do ní. Moje tělo bylo  těžší, mohl jsem se zvednout a létat jen s  velkou námahou. Ovzduší  už mne tak  nesvíralo a ochrnutí  údů zmizelo.
Každý z nás  obdržel přiměřenou dávku sílicích esencí  a náš vůdce nám sdělil poslední pravidla chování a dal nám výstrahy.
Hassein se  přišel se mnou  rozloučit a sdělit  mi poslední pokyny Ahrinzimana: "Přijdu občas," pravil, "abych ti přinesl zprávy od tvé milované  a tvých  přátel. Při  takové příležitosti  můžeš jí  po mně poslat zprávy.
Mysli  stále na  to, že  jsi obklopen  všemi myslitelnými  způsoby podvodů a falše.  Nevěř nikomu, kdo k tobě  přijde jako posel, ledaže by měl znamení tvého řádu.
Obyvatelé této sféry mohou  tvé myšlenky poznat, uhodnout, nemohou je však zřetelně číst, neboť jsi ve vývoji nad nimi. Okolnost, že jsi při  vstupu do  jejich oblasti  přijal do  jisté míry  jejich vlastní životní podmínky, jim umožní pochopit nedokonale část tvých myšlenek, a to tam, kde tvé vlastní nízké vášně tvoří ještě určité spojení mezi tebou a jimi.  S vypětím všech sil a s  velkou obratností budou kouti plány, aby tě svedli a chytili.
V  těchto krajích  se nacházejí  muži, kteří  svého času patřili k nejvyšší inteligenci,  jejichž rouhavá životní  dráha je přivedla  do těchto  nízkých oblastí,  kde celé své okolí  ovládají. Jsou horšími duchy a despotičtějšími tyrany než kdysi na zemi.
Měj se tedy  napozoru a pamatuj na všechny  výstrahy, které jsi od nás obdržel. Časem, než tvé  poslání skončí, dostaneš pomoc a povzbu­zení od  věrných přátel a  pak, jak doufáme,  se vrátíš jako  vítěz v dobré věci. Žij blaze, milý příteli, kéž je požehnání Otce s tebou!"


3  ŘÍŠE  PEKLA
3.1  První kroky

Duch, který byl přidělen jako  průvodce pro naši výpravu, se kdysi zdržoval v této úrovni, a proto byl vhodný pro tuto funkci v této říši  hrůzy. Řekl  mi, že  se zakrátko musíme rozdělit  a každý  půjde vlastní cestou - v případě potřeby však můžeme přivolat jeden druhého ku pomoci.
Když jsme se blížili k velké, ohněm  a kouřem  naplněné nížině, upozornil  mne  můj  průvodce na  překvapující  hustotu kouře. Ze zkušenosti jsem znal hutnost všeho, co nás v zemi duchů obklopovalo a co bylo pro smrtelné oko neviditelné.
Ale tyto husté mraky kouře a  jazyky plamenů se neshodovaly s mými představami pekla. Tmavé, pusté kraje  jsem již viděl, plameny a oheň však nikdy a v hmatatelné formě  jsem je nepokládal za možné. Pekelný oheň byl pro mne jen obrazný výraz pro označení duševního stavu. Muka pekelná  pro  mne  existovala  pouze  v  představě,  nikoliv  však ve skutečnosti. Tyto myšlenky jsem sdělil svému průvodci a on odvětil:
"Oba výklady jsou v určitém smyslu správné. Tento  kouř a plameny jsou  způsobeny duchovními  výrony nešťastných  tvorů, kteří  bydlí v těchto plamenných hradbách. Tobě se  zdají hmotné, ale pro smrtelníky by  byly  neviditelné,  kdyby   tato  místa  mohli  nějakým  zázrakem navštívit.  Plameny  neobsahují  žádné  pozemské  látky,  hmotné jsou proto,  že  všechny  pozemské i duchovní věci  jsou obaleny hmotou určitého druhu. Množství stupňů hustoty je neomezené.
Duchovní stavby a těla by bez povrchu z  jemné hmoty nebyly vidi­telné, i tyto plameny, hrubé vyzařování zpustlých duchů, se zdají být tvým očím hustší a pevnější, než zdejším obyvatelům."
Duchovní jméno mého průvodce bylo Treufreund, (věrný přítel). Bylo mu  propůjčeno za  věrnost k  příteli, který  jeho věrnosti  zneužil a zradil ho. On  zrádci odpustil  a přispěchal  mu na  pomoc, když jej překvapila hanba a potupa.
Tento vznešený duch  nebyl na zemi mravného charakteru  a po smrti přešel do nízkých úrovní zemské úrovně.  Z říše pekla se brzy pozvedl a nyní  náležel k  Bratrstvu druhé  sféry, k  němuž jsem  byl nedávno přijat.
Blížili  jsme se  ke kráteru  obrovské sopky,  bylo to jako deset tisíc Vesuvů spojených  v jeden. Nebe  nad námi bylo  černé jako noc  a bez matného světla plamenů  bychom byli v úplné tmě.  Zpozoroval jsem, že celou oblast obklopovala ohnivá hradba  a kdo chtěl ven nebo dovnitř, musel jí projít.
"Hleď, Franchezzo," poučil mne Treufreund, "nyní projdeme touto ohnivou hradbou. Neznepokojuj se. Pokud  budeš odvážný a  použiješ síly své vůle, abys částečky ohně odpuzoval, nepřijdou s tebou do styku.
Jako kdysi vlny Rudého moře před  Židy se oheň rozdělí a propustí nás bez  úhony. Kdyby se o to pokusil někdo bojácný  se slabou vůlí, moc plamenů by jej zahnala. Tyto plameny jsou hnány ven vzteklými a mocnými  bytostmi, které  tu vládnou,  pomocí silného  proudu vůle. Věří, že se  tím uchrání před vnikáním vyšších duchů.  Pro nás a naše duchovní těla jsou tyto plameny a  zdi této země stejně propustné jako pevný  materiál pozemských  zdí. Zdejší  zdi jsou  dost hmotné, aby věznily duchy, obývající tuto zemi.
Čím vznešenější  duch, tím je méně  vázán hmotou. Tím je  ale také menší schopnost na ni působit.  Zároveň jsou naše vyšší duchovní síly jakoby zakryty, neboť se  musíme přizpůsobit zdejším poměrům, abychom sem mohli vstoupit a byli zdejším obyvatelům viditelní. Tím jsme také přístupni i jejich svodům a  oni se budou všemožně snažit ovlivnit to, co v sobě ještě neseme  z nízké povahy. Proto musíme mít neustále na mysli, aby nízké nezískalo převahu."
Přítel mne vzal za ruku a za  použití vší síly vůle jsme bez úrazu prošli ohnivou hradbou.
Přiznám se, že  se mne zmocnil pocit strachu, když jsme vnikli do ohně, ale soustředil jsem všechny síly vůle a hradbou jsme proletěli. Plameny utvořily ohnivý  oblouk a  jím jsme  proletěli jako tunelem. Podle mé nynější představy byla hradba asi půl míle široká.
Když  jsme se vynořili z moře  plamenů,  byla okolo nás noc. Kdybychom nestáli na  pevné půdě, byl by se nás  zmocnil pocit, že se nacházíme  v bezedné  propasti zoufalství.  Nad námi  bylo nebe  plné černého kouře. Těžká atmosféra jako tmavá mlha uzavírala rozhled všemi směry. Dozvěděl jsem se však,  že je to celá obrovská, strašlivá a rozsáhlá úroveň.
Na některých místech byla velká,  strmá pohoří z černých skalisek, jinde  rozlehlé smutné  pouště bez  života, další  místa byla  pokryta mocnými  močály  s  černým  bahnem.  Močály  byly obydleny škodlivými červy, bahenními zvířaty a velkými netopýry. Také tu byly husté černé lesy, jejichž  obrovské ošklivé stromy  byly vybaveny skoro  lidskými vlastnostmi, které uchopily a držely každého, kdo se k nim přiblížil. V této  strašlivé sféře  jsem  navštívil  mnoho hrůzných  krajin, ale nikdo nebude schopen je popsat v celé ošklivosti a ohavnosti.
Když jsme se zastavili a snažili se orientovat, zvyklo si pozvolna mé oko na temnotu. Zřetelně  jsem rozeznával předměty ve své blízkosti. Před námi  byla cesta,  která byla  hojně používaná, soudě podle mnohých stop. Černá plocha, na níž jsme stáli, byla pokryta prachem a popelem -  toť  symbol  pomíjejícnosti špatně prožitého pozemského života, jehož zničené naděje a  nesplněná přání byla roztroušena jako prach a popel.
Sledovali jsme tuto cestu a došli  k velké bráně z černého kamene, navrstveného na  sebe v mohutných  blocích. Před vchodem  visel velký závěs,  jehož  látku  jsem  zpočátku   pokládal  za  gáz.  Když  jsem přistoupil blíž, se zděšením jsem zjistil,  že je utkán z vlasů duchů a že na něm visí oči jako  šňůry perel. A co bylo nejpříšernější: oči měly život  a zdálo se,  že nás úpěnlivě  pozorují a sledují,  jakoby chtěly uhodnout naši přítomnost.
"Mají ty oči opravdu život?" zeptal jsem se.
"Myslíš-li duševní život, tak ne. Ale mají astrální život a podrží jej  tak dlouho,  dokud duše,  jimž byly  tyto oči  vyrvány, sídlí v duchovních tělech.  Toto je jedna  z pekelných bran.  Hlídač má mánii zdobit je očima svých obětí. Na tomto místě jsou jen takoví, kteří se v pozemském  životě  dopouštěli  krutosti  a  neznali  zákon slitování a spravedlnosti. Tím se vydali v nebezpečí, že se stanou obětí bytostí nikoliv snad krutějších, ale se silnější vůlí a větší inteligencí.
Toto je město krutosti. Zde  vládne ten,  kdo se  umí ukrutnostem  nejlépe oddávat. Nešťastní duchové, jimž tyto oči  patří, jsou se svými duchovními zárodky uvězněni ve svých zhanobených tělech  a putují časem touto bezútěšnou zemí. Nebo  pracují bez nejmenší  schopnosti vidění jako  otroci, bez pomoci, pro  své duchovní utiskovatele.  Při tom existuje magnetické spojení mezi majiteli a jejich očima, které je udržuje při životě do okamžiku, kdy duše  svůj nynější   obal odloží  a vystoupí  k vyššímu bytí."
Zatímco jsem tuto příšernou bránu pozoroval, byl závěs s živoucíma očima odtažen stranou a vyšly dvě zvláštní tmavé postavy, půl člověka a půl zvířete. Využili jsme příležitosti, abychom vstoupili hlídačem nepozorováni. Byla to obrovská odpuzující kreatura  s pokřivenými údy. Nejhorší  vlkodlak z bájí nedá člověku přibližnou  představu o jeho vzezření. Se strašlivým chechtotem  a nadávkami vyskočil za třesoucími se duchy, kteří  rychle prošli branou a prchali.  Ani hlídač, ani oba duchové nás nezpozorovali.
"Jsou tito tvorové bez duše? Žili kdysi na zemi?"
"Ano, jistě,  ale byli příslušníky  divokého kmene, který  je krutý a stojí jen málo nad zvířaty. Proto  jsou zde. Pravděpodobně bude pro ně možnost  pokroku ve  vtělení do  poněkud vyšší  formy života.  Zdejší zkušenosti, které budou  mít asi krátké trvání, jim  dají vytušit, že kdesi panuje  odvetná spravedlnost. Budou  proto schopni vytvořit  si z mlhavých vzpomínek na mocné bytosti,  které vládnou na tomto místě, pojem jednoho Boha."
"Ty tedy věříš na učení o znovuvtělení?"
"U všech druhů je znovuvtělení nutností pro jejich pokrok. Všechny duše, které se vtělí do  planetárního života, mají duchovní vůdce, které v jejich moudrosti pokládají za nejlepší. Tito strážní duchové mají různé výchovné metody, neboť není předepsána pro všechny jednotná cesta.
Každá duchovní škola, která má na zemi shodnou obdobu ve zkaleném, často nepochopeném učení, má k dispozici dokonalý systém v nebeských sférách, kde se též nacházejí nejvyšší učitelé. Od nich se dostane jejich učení  prostřednictvím duchů nižších úrovní  k zemi. Cíl všech škol je tentýž,  jen každý systém má jinou cestu.  Ať je duši cokoliv určeno, strážní duchové nad ní bdí od dětství a mládí, kdy dospěje k individuálnímu vědomí, až po složitém vývoji dosáhne téhož duchovního a morálního stupně jako jejich duchovní vůdce a může se pak stát ochranným duchem novorozené duše.
Též  bylo  řečeno, že duchovní zárodek  je zpočátku jen semeno, podobné v  síle a velikosti  obyčejnému semeni. Ve  skutečnosti je to jiskra božské esence, která v sobě  skrývá vše, čím v budoucnu má být dokonalá lidská duše.
Ve své bytosti je nesmrtelná. Jako  semeno může vyrůst jen v půdě, tak i duchovní jiskra musí přijít do styku s hmotou, nejprve nízkou a pak s vyšší formou. Každé zvíře má jako svoji podstatu duševní semeno. Lidský duch je jiný než zvířecí duše  a je tedy nejvyšší ze všech vy­víjejících  se bytostí.  Každý druh  se musí  vyvíjet zkušenostmi  ve sférách, jak za sebou následují k nejvyššímu možnému stupni.
Některé školy věří, že duše  kráčí rychleji kupředu, když se stále znovu vrací do hmotného života, aby  se stále v nové formě znovuzrodila  a znovuprožívala  a sílila  zkušenostmi, nebo  aby měla příležitost odpykat si hříchy z dřívější inkarnace.
Přívrženci této  školy jsou skutečně přiváděni zpět do pozemského života a musí řešit úkoly v opakovaných formách bytí.
Některé jiné školy  tvrdí, že v duchovních sférách  jsou také užitečné a prospěšné prostředky k výchově i duší. Mnoho duší je k oboha­cení zkušenostmi posíláno do nízkých sfér. Tam, ve vzpomínce, prožívají minulé pozemské bytí a ze spáchaných chyb se pak musí kát.
Všechny duše  musí být jednotlivě  vychovány podle vhodné  metody, neboť se od sebe liší v charakteru a individualitě. Jinak by povstala monotónní jednotvárnost a znemožnila by půvabnou odlišnost složitých forem  a vztahů.  Proto jsem  byl vždy  varován, abychom  pro skupiny duchů, s nimiž přijdeme do  styku, nepoužívali stejné všeobecné formy pravidel.
Při své  nynější návštěvě uvidíme jen  mizivý zlomek této obrovské úrovně zlých duchů. Přesto urazíme mnohem větší prostor, než kdybychom cestovali kolem naší planety. V  duchovním světě se druží, podle ves­mírného zákona  přitažlivosti stejnorodého, stejné  ke stejnému. Duše různých druhů se  cítí od sebe odpuzovány, nikdy  se nestýkají a nep­řekročí  okruh, který  je vyhrazen  jejich druhu.  My na  své pouti navštěvujeme  jen  ty,  s  nimiž  máme,  na  základě  národnosti nebo temperamentu třeba jen slabý styčný bod."

3.2  Záchrana od císařova trůnu

Kráčeli  jsme širokou  silnicí z  černého mramoru,  po jejíž jedné straně  zely hluboké jícny. Pro těžké mraky  výparů nad nimi nebylo možno  do nich  pohlédnout. Na  cestě jsme  potkali množství temných duchů. Někteří nesli  na zádech těžké břemeno, jiní  lezli po čtyřech jako  zvířata. Také jsme viděli velké skupiny  otroků, kteří  nesli železné jho na šíji a byli spoutáni  řetězy. Přicházeli od druhé vnitřní brány. Tato tvořila zřejmě  vchod k velkému opevněnému městu, jehož temné budovy se před námi vynořily v těžké černé mlze.
Ulice, stavební sloh a  vzezření obyvatel dělalo dojem, jako bychom vstoupili  do  starého  města  římského  císařství. Navzdory  krásné architektuře a nádherným budovám,  jejichž  obrysy  byly pro nás jen nezřetelné,  bylo to  vše  špinavé a  odpuzující.  Druhá brána byla pěknější  než první a ježto  byla otevřena,  nepozorovaně jsme do ní vstoupili zároveň s proudem duchů.
"Uvidíš,  že zdejší  život se neliší od  shonu, který  panoval v pozemském  městě, jehož  obraz tu  vidíš, v  době vrcholu jeho moci," vysvětloval Treufreund. Atomy, z  nichž  tyto  budovy a toto město sestávají,  jsou z  jeho tehdejšího fyzického bytí a sem  dolů byly staženy  přitažlivou  silou,  aby  zde  vytvořily  vhodné  obydlí pro obyvatele  na zemi  zesnulé.  Na  modernějším  vzhledu mnoha budov a obyvatel můžeš pozorovat, jak tímto procesem, který stále probíhá, se město zvětšovalo.
Většina duchů chce zde v objetí  vášně  žít  nadále v dřívějším pozemském  prostředí, jen  se diví, proč jsou  všichni tak  temní a nečistí. Podobně má toto duchovní město předobraz ve vyšších sférách, kam bylo přitahováno  vše, co v něm bylo krásné  a ušlechtilé. Tam se usadili  dobří a  čestní duchové.  Neboť v  životě města, stejně jako lidí, směřují duchovní vyzařování nahoru nebo dolů podle toho, je-li v nich obsaženo dobro nebo zlo.
A protože zlé činy, spáchané v tomto městě, zdaleka převažují ty dobré,  je město  v této  úrovni větší a hustěji  obydlené něž ono v horních sférách. Až v  budoucnosti budou zdejší duchové pokročilejší, bude nebeský protějšek tohoto města dokončen a bohatě obydlen a toto město se rozpadne v prach a zmizí z této sféry."
Nyní jsme se nacházeli v úzké uličce, která musela  být věrným protějškem někdejšího  pozemského vzoru. Odtud jsme přišli na  velké náměstí, obklopené  nádhernými paláci. Před  námi se zdvihala  zvlášť impozantní stavba. Široké mramorové  schodiště vedlo k masivnímu portálu, který jsme si mohli, v tmavé mlhavé atmosféře, podrobně prohlédnout. Celek byl proveden v nádherném slohu, ale připadalo mi, že vše je postříkáno krví a pokryto houbovitým  sliznatým porostem. Visel hadovitě v ošklivých závitech ze sloupů a hlavic.
Černé bahnité bláto se  dralo trhlinami mramorového dláždění, jako by město  spočívalo na špinavé  bažině. Ze země  vystupovaly jedovaté plyny a  tvořily kolem nás fantastické,  příšerné kouřové útvary jako ohromné obrazy spáchaných zločinů.
Po náměstí lezli  temní duchové a byli silnějšími  poháněni biči a kopími  ke dveřím  paláce, dovnitř i ven. Jaká strašná  zlořečení a kletby  tu byly vykřikovány! Bylo to shromáždění ztracených duší v říších pekla, nad nimiž visely  černé mohutné mraky starostí, utrpení a zločinů.
Moje  myšlenky  klouzaly  daleko  zpět  k zemi ke dnům římského císařství. Viděl  jsem jako v zrcadle město v  záři moci a s tvrdou tyranií  a zločinností.  Viděl jsem,  jak zde dole povstalo  řízením osudu toto místo odplaty a pro  všechny muže a ženy, kteří svoji krásu poskvrnili hříchem a neřestí. Tak  se pozvolna, před mýma očima, toto pekelné město stalo vězením pro zlé duchy této bezbožné doby.
Stoupali jsme po stupních mramorového schodiště a prošli vysokým průchodem do vnějšího dvora císařského paláce. Nikdo nepozoroval naši přítomnost.  Prošli  jsme  několika sály a zastavili se u  dveří přijímacího pokoje. Můj průvodce pravil:
"Nemohu s tebou vstoupit, příteli, neboť jsem temného ducha, který tu vládne, nedávno navštívil. Moje přítomnost by vzbudila podezření a zmařila by cíl tvé návštěvy.
Máš  osvobodit nešťastného  ducha, jehož  modlitby, plné  lítosti, dosáhly  vyšších sfér  a tvým  posláním a  pomocí mají být vyslyšeny. Najdeš ho bez obtíží, jeho touha po pomoci nás sem doslova přitáhla a tebe k němu přivede ještě blíže.
Musím se nyní od tebe na  čas odloučit, mám vyřídit vlastní práci, ale  brzy se  zase shledáme.  Máš-li odvážné  srdce a  silnou vůli  a dodržíš-li pravidla chování, která ti byla dána, nemůže tě postihnout žádný úraz. Žij blaze, příteli, a  věz, že i já potřebuji všechny své síly."
Rozloučil jsem se s přítelem a vstoupil sám do přijímacího pokoje. Byl napěchován duchy, muži i ženami, a vyznačoval  se surovým leskem dnů císařství. Pro  mne však neslo všechno  známky špinavého hnusu, který byl  již z venku nápadný. Ženy i muži, bezpochyby  kdysi pyšní patricijové, se  zdáli trpět chorobou podobnou  malomocenství a byl na ně strašlivý  pohled. Podlahy byly  pokryty kalužemi krve,  na zdech, místo  ozdob, visely  ohavné myšlenkové  formy. Kdysi  nádherné, nyní zničené obleky pyšných duchů, byly nasáklé chorobou těchto porušených těl.
Na vysokém trůně seděl císař, odporný a odstrašující příklad zpustlého lidství, kterého obklopoval dav lidských duchů.
V jeho  obličeji byla vtisknuta  taková krutost a  neřest, že tahy ostatních byly  vedle něho bezvýznamné.  Přesto jsem musel  obdivovat jeho mocný vliv, který vycházel  z jeho vůle. Pocit královské moci, vědomí,  že i v pekle panuje, jakoby  právem živily jeho pýchu  a vladařskou vášeň i v tomto hrůzyplném prostředí.
Přes mnohá staletí od smrti si císař nebyl vědom svého postavení a svého  pravého  já. Když  jsem  jej  pozoroval,  měl jsem na okamžik vidění, v němž  mi jeho osoba byla předvedena tak,  jak se dosud jeví jeho vlastním  očím. Viděl jsem  statného muže s  ostře řezanými rysy a očima  supa. Měl  krásné tělo  a schopnost  učarovat. Vše, co bylo hrubé a odpuzující, skrývala tehdy pozemská schrána, nebylo to zjevné jako nyní v celé nahotě ducha.
Viděl jsem dvůr a dvořany, jací byli v pozemském bytí a poznal jsem,  že každý  z nich  je  ve vlastních očích  stejný jako  tehdy. Všichni si stejně neuvědomovali změnu  vlastní osoby,  ale změnu  u druhých každý z nich pozoroval.
V tomto stavu vědomí se nacházeli všichni s výjimkou jednoho muže, který dřepěl v koutě a pláštěm si zakrýval znetvořený obličej. Byl si zřejmě  vědom svého morálního stavu  i svého okolí. V jeho duši vyvstala  touha po  nápravě. I  když  se  mu její  splnění zdálo  být beznadějným, přece vroucně toužil po cestě, byť tvrdé a trnité, která by jej  vyvedla z této  pekelné moci a  dala mu naději  na život mimo hrůzy tohoto místa.
Poznal jsem, že je to muž, jehož se týkalo mé poslání.  Nevěděl jsem zatím, jak mu mám pomoci. Jen  jsem cítil, že moc, která mne sem přivedla, mi ukáže i nadále cestu.
Když jsem tu stál a pozoroval okolí, uvědomili si moji přítomnost. Na obličeji panovníka se objevila zlost  a spustil na mne hrubým hlasem plným zlosti a zuřivosti:
Kdo jsem a jak jsem se mohl k němu odvážit. Odpověděl jsem: "Jsem  cizinec a jsem překvapen, že  jsem v duchovním světě našel takové místo."
Duch vybuchl v  divoký chechtot a řval, že mi  brzy vysvětlí i jiné věci v duchovním světě. Pak pokračoval: "Že jsi ale cizinec a cizince zde zdravíme královsky, zveme tě, aby ses posadil s námi a pojedl."
Ukázal  mi volné  místo u   dlouhého stolu,  u něhož  sedělo mnoho duchů. Podle mnohých věcí, které pokrývaly stůl se dalo soudit, že se jedná  o hostinu,  jaká byla  zvykem ve  dnech jeho pozemské nádhery. Všechno se zdálo  být skutečné, ale já jsem byl  upozorněn, že to vše je více méně  iluzorní a tato jídla nikdy  neukojí hrozný hlad, který tito prostopášníci  pociťují, a víno  vysuší hrdlo jako  ohnivý nápoj a žízeň se ještě  tisíckrát zvýší. Napomenuli mne, abych  v této říši nic nejedl ani nepil, ani se  na případné pozvání neposadil. Tím bych své  vyšší  síly  podřídil  nadvládě  smyslů  a  klesl bych na úroveň temných bytostí a  tím bych upadl do jejich  moci. Moje odpověď proto zněla:
"Umím  ocenit důvody, které tě vedou k  tvému pozvání, ale musím odmítnout, neboť si nepřeji jíst ani pít."
Po tomto odmítnutí  střílely jeho oči po mně  blesky živého ohně a přes  čelo mu  přelétl hluboký stín nevrlosti.  Přesto se  snažil o vlídnost a pokynul  mi, abych se přiblížil. Mezi tím  se muž, k jehož pomoci jsem byl  vyslán, po mém příchodu a oslovení císaře probral z trapného snění a udiven mojí smělostí se tlačil ke mně v obavě o moji bezpečnost. Myslel, že jsem nešťastný nový příchozí, který dosud nez­ná nástrahy  tohoto místa. Jeho obava  o mne a jistý  soucit utvořily mezi námi pouto.
Učinil jsem několik kroků k císařskému trůnu, když se ke mně těsně přiblížil a tiše pravil:
"Nenech se od něho oklamat. Obrať se a prchni z tohoto místa dokud je čas. Já od tebe na chvíli odvedu jejich pozornost."
Poděkoval jsem mu a pravil: "Před nikým neprchám ať je to kdokoliv a budu ve střehu, abych nepadl do léčky."
Náš krátký  rozhovor byl císařem zpozorován.  Stal se netrpělivým, tloukl mečem do země a křičel: "Přistup blíže cizinče, nemáš způsoby, že necháš císaře čekat! Podívej se na  můj trůn, na chvíli na něj zasedni a vyzkoušej, jak se budeš cítit na místě císaře!"
Podíval  jsem se na trůn. Byl opatřen nebesy, za ním stály dvě velké bronzové  figury. Každá měla šest dlouhých paží, které tvořily opěradlo a boky. Nebesa spočívala na hlavách figur. Neměl jsem chuť se  tam posadit,  protože dosavadní  majitel mi  byl příliš odporný, abych se chtěl k němu  přiblížit. Ale i kdybych chtěl židli ze zvědavosti prozkoumat, bylo by mně určitě zadrželo vidění, které jsem dostal.  Židle náhle oživla a nešťastný duch, který se mým očím zjevil, byl uchopen pažemi a strašlivým objetím rozdrcen na beztvarou masu.
Poznal  jsem, že to byl osud  všech, které  císař vyzval, aby zkoušeli pohodlí jeho křesla.
Vidění trvalo jen okamžik, načež  jsem se císaři uklonil a pravil: "Nemám  chuť zaujmout  vaše postavení  a musím  znovu odmítnout  vaši poctu."
Tu  propukla bouře vzteku, poručil strážím, aby mne uchopili, vtiskli do  křesla a jídlo  a pití mi vlili do hrdla, až se udávím. Vrhli se na mne a muž, jehož  jsem přišel zachránit, se mezi ně vrhl, aby mne ochránil. Ve chvíli jsme byli obklopeni zuřivým davem duchů.
Přiznám se - v tomto okamžiku se mi chvělo  srdce a odvaha počala klesat.  Zlomyslně hleděli  jako smečka  vypuštěných divokých zvířat. Ale  jen  okamžik  jsem váhal, boj vzbudil  všechny  moje válečné schopnosti, z nichž jsem ještě vlastnil dobrý díl. Použil jsem všechnu sílu vůle, abych odehnal duchy  a všechny dobré  moci jsem volal  ku přispění, zatím  co jsem uchopil  pevnou rukou ducha,  který mi chtěl pomoci.
Krok za  krokem jsem couval ke  dveřím. Celý dav nás  za divokého řevu a nadávek  sledoval, ale nebyli schopni se  nás dotknout, dokud jsem svoji vůli napínal, abych je zadržel. Konečně jsme prošli dveřmi, které se pevně zavřely a oddělily nás od pronásledovatelů. Na to jsme byli zvednuti pevnými pažemi a odneseni na bezpečné místo.
Můj  vysvobozený  duch  se  nacházel  v  bezvědomí. Čtyři vznešení duchové dělali nad jeho postavou magnetické tahy. Zde jsem zažil nejzázračnější  vidění.  Z  temně  znetvořeného  těla,  které  leželo ve smrtelném  spánku, vystoupila  mlhavá pára,  která se  zhušťovala, až dostala podobu ducha - byla to duše očistěná od temné schránky.
Viděl  jsem, jak  nebeští duchové  vzali bezvědomou  duši na ruce, jako by nesli dítě, a vznesli se vzhůru, až zmizeli mému zraku. Po mém boku stál jiný zářící anděl, který pravil:
"Buď dobré mysli, synu země naděje, neboť mnohým v této temné říši máš pomoci a veliká je radost  andělů v nebi nad hříšníky, kteří činí pokání." Pak zmizel a já jsem byl zase sám na pusté pláni pekla.

3.3  Inkvizitoři a mučitelé

Přede mnou se táhla úzká pěšina, po níž jsem se vydal, neboť jsem si byl jist, že mne přivede tam, kde je třeba mé pomoci. Po krátkém putování jsem došel k úpatí černého řetězu hor, kde se nacházel vchod do obrovské jeskyně. Ohavní plazi se kroutili na stěnách a lezli mi k nohám. Velké houby a ošklivé sliznaté pnoucí se rostliny visely od stropu jako protrhaná lana a celou zem pokrývala tmavá bažina stojaté vody. Chtěl jsem toto místo opustit, ale dolehl ke mně hlas, který prosil, abych neodcházel. Po krátkém putování jsem před sebou spatřil červené světlo na konci chodby, která vedla dovnitř.
Světlo vycházelo z ohně a temné postavy se pohybovaly sem a tam jako strašidla. Za okamžik jsem stál na druhém konci chodby.
Přede mnou byl prostor podobný vězení, jenž měl skalnatý strop, hned zakrytý,  hned osvětlený hustým kouřem nebo jasnými plameny, které vycházely z velkého ohně uprostřed jeskyně. Okolo ohně tančila skupina démonických postav, které mohly dobře sloužit za modely čertů. Za ječivého chechtotu píchaly dlouhými kopími do ohně a za divokého tance bodaly i samy sebe.
V koutě dřepělo tucet ubohých duchů. Proti těmto podnikaly občas zuřivé výpady, jako by je chtěly uchopit a hodit do ohně. Vždycky však za vzteklého řevu couvly.
Zpozoroval jsem, že jsem pro tyto postavy neviditelný, proto jsem se odvážil přistoupit. Ke svému úděsu jsem spatřil, že oheň sestává z živých těl mužů a žen. Kroutili se v plamenech a byli pícháni kopími odporných démonů. Byl jsem tímto zjevem tak vylekán, že jsem vykřikl, zda je to skutečnost či strašlivý přízrak tohoto hrozného místa. A tajemný hlas, který ke mně na svých poutích často mluvil, mi odpověděl:
"Můj synu, to jsou živé duše, které v pozemském životě bez slitování odsoudily stovky bližních k této hrozné smrti. Jejich krutosti zapálily tyto žhavé plameny vášně a nenávisti v hrudi jejich četných obětí.
V duchovním světě se ohnivé zárodky proměnily ve žhavé plameny, které mají utiskovatele pohltit. Tyto ohně jsou udržovány neslýchanými hrůzami těch, které pohlcují. Není zde muk ani utrpení, které by nebylo stonásobně protrpěno mnohými bezmocnými oběťmi těchto duchů.
Když tito duchové vyjdou z plamenů, poprvé se v nich probudí přestálé utrpení v soucit. Pak jim bude podána pomocná ruka a možnost pokroku tím, že dostanou příležitost k činům milosrdenství a v témže poměru, v jakém byla jejich jednání v minulosti krutá a bezcitná.
Nelekej se, že existuje takováto odplata. Srdce těchto duchů byla tak tvrdá a krutá, že jen prožité bolesti je mohou pohnout k soucitu s druhými. I když skončilo jejich pozemské bytí, bylo jejich jedinou snahou, bezmocné nechat dále trpět, až hořká nenávist, kterou vzbudili, vzrostla v proud, který je vrhl do propasti.
Tyto plameny nejsou ve skutečnosti hmotné, i když se tvým i jejich očím tak zdají. V záhrobních světech jsou myšlenky zformovanou skutečností a zuřivá nenávist, nebo sžíravá vášeň, se jeví jako živoucí oheň.
Nyní budeš sledovat jednoho z duchů a uvidíš, že to, co se ti jeví jako krutá spravedlnost, není nic jiného, než skryté milosrdenství. Vášně pohltí samy sebe a duše mohou přejít do temnoty nejblíže vyšší oblasti."
Když hlas dozněl, odumřely plameny a až na matné modravé světlo, které naplňovalo jeskyni, bylo vše temné. Postavy duchů se zvedly z popela a opouštěly jeskyni. Sledoval jsem je, až se jeden z duchů oddělil od ostatních a kráčel okolo mne do ulic města, které bylo nablízku. Dělalo dojem starého španělského města ve východní Indii nebo jižní Americe. Indiáni, Španělé a muži jiných národností se pohybovali na jeho ulicích.
Sledoval jsem ducha několika ulicemi, až jsme přišli k veliké budově, která vypadala jako jezuitský klášter náležející řádu, který pomáhal zemi kolonizovat a vnucovat nešťastným domorodcům římskokatolické náboženství v době, kdy náboženské pronásledování platilo u mnohých vyznání jako důkaz náboženské horlivosti.
Zastavil jsem se, abych tohoto ducha pozoroval a mezi tím se přede mnou rozvíjel běh jeho života. Objevil se mi jako vedoucí řádu, který působil jako soudce. Přiváděli před něj ubohé Indiány a kacíře a on je po stovkách odsuzoval k mučení a smrti ohněm, když nechtěli přijmout jeho učení. Potlačoval všechny, kteří nebyli dost mocní, aby se mu postavili na odpor a nutil je k vydání zlata a drahokamů. Když se mu někdo bránil, dal jej bez soudu uvrhnout do vězení, mučit a upálit.
Četl jsem v jeho srdci neukojitelnou žízeň po bohatství a moci a velikou zálibu v pohledu na utrpení svých obětí. Pohled do nejvnitřnější duše mi řekl, že jeho náboženství byla jen pohodlná záminka k vykořisťování a uspokojování panovačné vášně.
Pak jsem viděl tržiště tohoto města vzplanout stovkami ohňů, až bylo jako tavící pec. Množství bezmocných domorodců svázaných na rukou i nohou, bylo vrháno do plamenů.
Jejich hrůzyplné, bolestné výkřiky stoupaly k nebi, zatímco krutý muž a jeho spoluviníci odříkávali falešné modlitby a zvedali svatý kříž, znesvěcený rukama poskvrněnýma krutostí, neřestí a chamtivostí.
Tyto hnusné činy se páchaly ve jménu Toho, jenž učil lásce a dobrotě a přišel zvěstovat, že Bůh je dokonalá láska. Tento muž si říkal sluha Kristův, a při tom neměl jiskry soucitu s jedinou nešťastnou obětí. Tímto divadlem chtěl  zastrašit ostatní kmeny, aby přinesly více zlata jeho hrabivosti.
Pak mi mé vidění ukázalo onoho muže po návratu do Španělska, kde jako mocný církevní kníže hýřil svým špatně získaným bohatstvím. Od nevědomého národa byl uctíván jako světec, který odjel přes moře do západního světa, aby tam kázal evangelium lásky a míru a zatím byla jeho cesta poznamenaná plameny ohně a krví.
Pak jsem jej spatřil mrtvého, kdy mniši a kněží sloužili mše, aby jeho duše vešla do nebe. Namísto toho byl v řetězech tažen stále hlouběji do pekla, které si během svého života ukoval. Tam jej očekávaly jeho mnohé oběti, které tam přivedla žízeň po pomstě a hlad po odplatě za přestálá muka.
Viděl jsem tohoto muže v pekle, obklopeného jeho oběťmi a prázdnými obaly těch, kteří byli příliš dobří a čistí, než aby si žádali pomstu na svém vrahu. Bylo to jako v mrazivé zemi s mužem v ledové kleci.
Také v pekle měl tento muž jediný pocit zlosti, že jeho moc na zemi skončila, a jedinou myšlenku, jak by se spojil se stejně krutými duchy, aby mohl dále holdovat své vášni trýznit a mučit. Kdyby mu bylo možno odsoudit své oběti podruhé, byl by to učinil. V jeho srdci nebylo soucitu ani lítosti, jen zloba, že se stal bezmocným.
Kdyby měl pro druhého jedinou láskyplnou myšlenku, byla by tím povstala ochranná hradba mezi ním a pomstychtivými duchy a byl by našel pomoc. Jeho krutost se stala takovou vášní, že stále zapalovala duchovní plameny k novému životu, až se konečně vlastní prudkostí vyčerpaly a zhasly.
Bytosti, které jsem viděl, byly poslední a nejzuřivější oběti, u nichž touha po pomstě ještě nebyla ukojena. Ostatní duchové, kteří dřepěli v koutě, už neměli touhu ho trápit, ale nemohli si odepřít potěšení z pohledu na utrpení jeho a jeho spoluviníků.
Nyní jsem zpozoroval, že se u tohoto muže pozvolna začala probouzet lítost. Vracel se do města, aby své bratry jezuity varoval a pokusil se je odvést z nesprávné cesty. Čas, který od jeho pozemské smrti uplynul, si dosud neuvědomoval. Také nepoznal, že město je pouze jemnohmotný obraz místa, kde žil na zemi. Bylo mi řečeno, že časem bude opět poslán na zem, aby tam působil jako sloužící duch a učil pozemšťany soucitu a milosrdenství - ctnostem, jichž se mu v minulém životě nedostávalo.
Zatím ale musí v tomto tmavém místě zůstat a osvobodit duše těch, které sem svými zločiny přitáhl. Opustil jsem tohoto muže u dveří budovy, jež byla jemnohmotným protějškem jeho pozemského obydlí, a sám jsem dále putoval městem.
Jako římské město, tak i toto bylo zohyzděno a jeho krásy ztemněly zločiny, jichž bylo tichým svědkem. Vzduch byl naplněn temnými fantómy, kteří plačíce a naříkajíce vlekli těžké řetězy. Místo jako by bylo vystavěno na živoucích hrobech a pokryto červenými výpary z krve a slz. Podobalo se obrovskému vězení, jehož stěny tvořily činy násilí, loupeží a ukrutností.
Když jsem tak kráčel, zdál se mi při bdělém stavu sen. Viděl jsem město na zemi, jak vypadalo předtím, než bílý muž, tj. Evropan, vstoupil na jeho půdu. Žil tam mírumilovný, jednoduchý přírodní národ, který se živil plody a obilím a trávil své bytí v dětské nevinnosti. Nejvyššího uctíval pod svým vlastním jménem v Duchu a v Pravdě. Prostá víra a snášenlivost pocházely z inspirace, kterou jim vnukl Veliký Duch, který je univerzální a nikoliv majetkem zvláštního vyznání církve. Pak jsem viděl přijít bílé muže, žádostivě žíznící  po zlatě a jejich majetku.
Bezelstný národ je přivítal jako bratry a ve své nevinnosti jim ukázal své poklady - zlato, stříbro, drahé kameny.  Zrada poznamenala cestu bílých. Zabíjeli a mučili domorodce a nutili je do práce v dolech jako otroky, kde po tisíci umírali. Sliby nebyly bílým mužem dodrženy a v kdysi mírné a šťastné zemi tekly proudy krve a slz.
Pak jsem viděl v dálce, ve Španělsku, několik dobrých, poctivých mužů, jejichž duše byly čisté. Domnívali se, že jen oni mají pravou víru, kterou jedině může být člověk spasen a žít věčně. Opravdu věřili, že Bůh daroval toto světlo malému kousku země. Ostatní pak ponechal v temnotě a tím je zasvětil zániku. Tito dobří lidé se obávali o blaho těch, kteří podle jejich mínění žili v omylu falešného náboženství, a vydali se přes oceán do vzdálené, neznámé země. Chtěli chudému, prostému národu, který svým vlastním vyznáním byl dobrý, ušlechtilý a duchovně přístupný, předat vlastní náboženský systém.
Viděl jsem, jak tito dobří lidé, nevědomí kněží, přistáli na cizím břehu a všude mezi domorodci pracovali. Šířili svoji víru a původní víru vymýtili a zničili všechny její stopy. Byli to dobří lidé, kteří hleděli pozvednout nejen duchovní blaho, ale i pozemský osud domorodců. Tak vznikly misie, kostely, školy.
Pak jsem viděl mnoho mužů, kněze i jiné, kteří sem přišli ze Španělska. Nepřišli šířit pravdy svého náboženství, ale se žádostí zlata této nové země a všeho, co mohlo sloužit jejich chamtivosti. Jejich život ve vlasti byl naplněn špatnými činy  a proto byli nuceni uprchnout před následky svých zločinů. Hordy mužů se smísily s těmi, jejichž pohnutky byly čisté, odstranili je ve jménu svaté církve Kristovy a uchvátili moc nad nešťastnými domorodci.
Jako poslední článek řetězu otroctví a utlačování vtáhla do země inkvizice, která ubohý národ učinila tak závislým, že téměř zmizel s povrchu země. Všude bylo vidět žízeň po zlatě, která všechny spalovala jako pekelný oheň.
Všichni byli slepí ke krásám země a hluší pro každou jinou myšlenku, než jak se obohatit poklady. Následkem této šílené vášně po bohatství povstal v té době v pekle věrný jemnohmotný poklad tohoto pozemského města. Atom po atomu, kámen  ke kameni se vybudovalo a vytvořilo s městem na zemi magnetické spojení, které postupně stáhlo dolů každého jeho bezbožného obyvatele.
Opravdu si všichni lidé určují své místo pobytu na onom světě svým životem na zemi. Tak se v pekle sešli pohromadě všichni tito mniši, kněží, jemné dámy, vojáci i obchodníci i nešťastní domorodci pro vášně a nenávist, hořký pocit bezpráví bez odplaty a žízeň po pomstě.
U dveří objemné budovy, která svými zamřížovanými okny dělala dojem vězení, jsem zůstal stát, zadržen hlasem, který ke mně doléhal. Veden tajemným hlasem svého neviditelného vůdce jsem vstoupil a došel k vězeňské cele.
Tam jsem nalezl množství duchů, obklopujících muže, přikovaného ke zdi železným kruhem okolo těla. Jeho divoce sršící oči, rozcuchané vlasy a rozedrané šaty dokazovaly, že tu musí být už hodně dlouho. Vpadlé tváře a kosti potažené koží budily dojem, že umírá hladem. Ale není smrti, není podobného vysvobození z utrpení.
Vedle něho stál muž se zkříženýma rukama a skloněnou hlavou, strhaným obličejem a na kost vyhublým tělem, pokrytým ranami. Tento budil ještě větší soucit, i když byl bez pout.
Kolem těchto dvou tančili a řvali jiní duchové - hrubá, divoká a sešlá společnost. Většinou to byli Indiáni, méně bylo Španělů a jeden nebo dva byli asi Angličané. Všichni byli zaměstnáni tím, že po spoutaném muži házeli ostré nože, které ho ale nikdy nezasáhly. Za nadávek a proklínání jej bili pěstmi do obličeje, aniž by se ho, kupodivu, opravdu dotkli. Celou dobu byl muž připoután k zemi a neschopen pohybu. Druhý stál u toho mlčky a pozoroval jej.
Pozoroval jsem scénu a při tom mi byla předvedena minulost těchto dvou mužů. Viděl jsem toho, který byl připoután ke zdi, v krásném paláci a poznal jsem v něm jednoho ze soudců, kteří byli vysíláni ze Španělska. Měl předsedat soudním řízením, která však byla prostředkem , jak vydírat z domorodců zlato a potlačovat všechny, kteří se mocným stavěli na odpor.
Ten druhý byl obchodník a obýval s krásnou ženou a malým dítětem nádhernou vilu. Jeho žena upoutala pozornost soudce, který k ní vzplanul nečistou vášní.
Protože se trvale bránila naléhání, nechal soudce pod  smyšlenou záminkou manžela zatknout inkvizicí a uvrhnout do vězení. Pak unesl ubohou ženu a zacházel s ní tak hanebně, že zemřela. Ubohé dítě bylo na soudcův rozkaz zardoušeno.
Mezi tím ležel tento nešťastný muž ve vězení. Neznal osud své ženy a dítěte ani obvinění, pro něž byl zatčen. Skoupá strava a hrůzy vězení vyčerpaly jeho síly a jeho zoufalství vzrůstalo. Konečně byl předvolán k radě inkvizice. Obvinili jej z kacířství a spiknutí proti koruně. Mučili jej, aby jej donutili k doznání a prozrazení spoluviníků. Ubožák trval na tom, že je nevinen, a proto byl vrácen do žaláře, aby tam očekával pomalou smrt.
Tak zemřel onen nešťastník, aniž by se se svou ženou setkal. Tato ubohá, zneuctěná duše přešla se svým dítětem ihned do nejvyšších sfér. Byla tak dobrá a šlechetná, že i svému vrahovi odpustila. Mezi ní a manželem, jehož něžně milovala, vytvořily překážku jeho pomstychtivé myšlenky.
Když ponížený manžel zemřel, nemohla jeho duše opustit zemi. Byla k ní poutána nenávistí k nepříteli. Bezpráví, které sám protrpěl, byl by mohl odpustit, ale osud ženy a dítěte byl příliš krutý. Manželova nenávist, tím vyvolaná, byla dokonce silnější než láska k  ženě.  Ve dne v noci se jeho duch držel soudce, slídě po příležitosti k pomstě, která se konečně našla. Čerti z pekla, tj. zlu propadlé lidské duše, kteří i mne jednou pokoušeli, se k němu přitočili. Poučili ho, jak může vést dýku rukou pozemšťana do srdce soudce a po smrti stáhnout jeho duši k sobě do pekla.
Léta trvajícím čekáním v opuštěnosti vězení a záhrobního světa vzrostla jeho touha po pomstě tak mocně, že ubohé ženě, přes opakované pokusy, nebylo možno se mu přiblížit a obměkčit jeho srdce lepšími myšlenkami. Její ušlechtilá duše byla zadržena hradbou zla, které ubožáka obklopovalo. On sám nedoufal, že ji někdy znovu spatří. Věřil, že je v nebi a že je pro něho navždy ztracena. Jako stoupenec římskokatolické církve byl zatížen jejími omezenými názory. Po smrti mu byly odepřeny církevní obřady, proto předpokládal, že je navždy ztracen. Není proto divu, že tento ubohý duch spojil všechny své myšlenky v touze po pomstě a po tom, jak by svému nepříteli způsobil stejné utrpení, jak musel sám prožít.
Tak se stalo, že jednomu člověku vnukl myšlenku, aby soudce zabil, a jeho ruka vedla ruku člověka se smrtící jistotou. Soudce, zasažen do falší naplněného, krutého srdce, se zhroutil.
Jeho pozemské tělo zemřelo, nesmrtelná duše žila a probudila se v pekle, přikována k vězeňské zdi jako kdysi soudcova oběť.
Soudce působil bezpráví i jiným způsobem a odsuzoval k mučednické smrti, aby upokojil svoji zlobu nebo aby se obohatil. Všechny jeho oběti se shromáždily a proměnily jeho probuzení opravdu v peklo. Ale silná vůle tohoto muže byla tak nepřemožitelná, že žádný úder se ho nedotkl, žádná zbraň ho nezasáhla.
Tak proti sobě stáli všechna ta léta oba nepřátelé na smrt a vysílali na sebe nenávist a opovržení. Jiní duchové přicházeli a vymýšleli stále nové prostředky, jak mučit upoutaného muže, ale jeho silná vůle je držela na uzdě.
Daleko, ve vyšší úrovni truchlila ubohá žena a doufala, že přijde čas, kdy její láska a neutuchající modlitba dostihnou duši jejího muže a obměkčí ji, aby se vzdala zlého úmyslu a upustila od pomsty.
Do tohoto vězení mne přivedla její modlitba. Její duše mne prosila, abych nešťastnému choti donesl zprávu, že žije v myšlenkách na něho a chová naději, že její láska jej přivede nahoru, aby byli konečně spolu v míru a blaženosti. Pod silným dojmem tohoto vidění jsem přistoupil k temnému muži, který byl již touhou po pomstě unaven a toužil po milované ženě.
Dotkl jsem se jeho ramene a pravil: "Můj příteli, vím proč jsi zde a znám strastiplnou historii tvého utrpení. Ta, kterou miluješ, mne poslala, abych ti řekl, že na tebe čeká nahoře v nádherné zemi. Je zarmoucena tvojí nepřítomností a tím, že pomsta je ti sladší než její láska. Prosila mne, abych tě upozornil, že ty sám se vážeš na tomto hrůzném místě."
Duch se při mém oslovení napřímil, uchopil mne za paži a hleděl mi dlouho a vážně do očí, jako by z nich chtěl vyčíst, mluvím-li pravdu. Pak s povzdechem  ustoupil a pravil:
"Kdo jsi a proč jsi přišel? Nejsi jistě z těch, kteří na toto místo patří. Tvoje slova vzbuzují naději. Ale je naděje pro duši v pekle?"
"I zde je naděje. Naděje je věčná a Bůh ve své milosti ji nikomu neodepře. Byl jsem poslán, abych tobě i jiným, kteří se trápí pro minulost, přinesl naději. Chceš-li jít se mnou, mohu ti ukázat, jak dosáhneš lepší země."
Váhal a v jeho srdci se odehrával prudký zápas. Věděl, že jen jeho přítomnost dělá z jeho nepřítele vězně. Jakmile odejde, bude druhý volný a bude moci putovat temnou zemí. Bylo mu zatěžko nechat jej odejít. Znovu jsem k němu mluvil o ženě a dítěti a muž, držený zde žádostí po pomstě, se zhroutil.
Když myslel na své milé, skryl tvář do dlaní a plakal hořké slzy. Uchopil jsem ho za paži  a bez odporu vyvedl z vězení do města. Tam již očekávali milí duchovní přátelé, kterým jsem ubohého muže předal, aby jej dopravili do krásnější země, kde by mohl občas spatřit svoji ženu, než se vypracuje do její úrovně a vytvoří s ní svazek v dokonalé blaženosti.
Cítil jsem, že moje práce ve městě je skončena. Nevrátil jsem se tam, ale vydal jsem se  hledat nové uplatnění. Uprostřed temné roviny jsem narazil na osamělou chatrč, kde jsem nalezl muže, ležícího na otepích špinavé slámy. Nebyl schopen se hnout a zdálo se, že  bojuje se smrtí.
Vyprávěl mi, že zradil nemocného kamaráda a vydal jej na smrt, když jej byl předtím obral o zlato, pro které oba nasadili život. Nyní, když sám zemřel, nachází se ve stejně bezmocném stavu.
Zeptal jsem se ho, nechce-li vstát a přispět ku pomoci druhým, aby si odpykal vraždu přítele. Mínil, že onemocněl ze špatného obydlí, že je slabý, ale neví, proč by se měl pro jiné plahočit. Raději prý vyhledá peníze, které zahrabal a rozdá je. Přitom jeho vychytralé oči zasvítily, jakoby chtěl vyslídit, zda bych se snad nepokusil jeho peníze najít.
Radil jsem mu, aby raději vyhledal zavražděného přítele a uzavřel s ním mír.
O tom nechtěl ani slyšet a rozhněvaně pravil, že jej nemrzí, že zabil přítele, nýbrž to, že musí být zde.
Můj pokus vysvětlit mu, jak by mohl svůj stav zlepšit a odčinit bezpráví, zůstal bez úspěchu.
Měl jedinou myšlenku - zase někoho zabít a oloupit. Tak jsem ho nechal ležet a když jsem vycházel, zvedl se a mrštil po mně kamenem.
"Co se stane s tímto mužem?" v duchu jsem se zeptal.  Odpověď zněla:
"Přišel sem nedávno po násilné smrti ze země. Jeho duch je slabý, ale brzo zesílí. Pak se spojí s jinými loupežníky v bandu, která bude postrachem tohoto místa. Po mnoha létech, snad staletích, se v něm probudí přání po nápravě a začne dělat velmi pomalu pokroky, protože tak chudobně vyvinutá zpustlá duše potřebuje mnoho času, aby své schopnosti rozvinula."
Když jsem po jistý čas putoval pustou, bezútěšnou krajinou, pocítil jsem únavu. Bylo mi těžko u srdce a já  jsem se posadil, abych přemýšlel o svých zážitcích v této hrozné úrovni. Poznání tolika zla, tolika utrpení, mne zkrušilo. Strašlivá temnota a těžké mraky tísnily mou duši, která milovala světlo a slunce. Pak mi byla dlouhá chvíle.
Ach, jak jsem toužil po zprávách od té, již jsem zanechal na zemi. Ani slovo jsem nedostal od svých přátel, ani známku života od své milované. Nevěděl jsem, jak dlouho jsem již na tomto místě, kde nade vším vládla věčná, mlčící noc.
Vroucně jsem se modlil, aby se mé milé na zemi dobře vedlo a aby nás potěšilo shledání, až uplyne čas mé zkušené.
Tu se okolo mne rozlila měkká záře, která jako by vycházela z třpytivé hvězdy. Světlo sílilo a z něho se vyvinul  nádherný obraz, v jehož středu jsem spatřil svoji milovanou. Její oči se dívaly do mých, její ústa se usmívala a rty se otevřely, jako by chtěly vyslovit mé jméno. Pak položila na rty špičku prstů a půvabně mi poslala polibek. Radostně jsem vyskočil, abych se jí přiblížil, ale vidění zmizelo a já jsem byl opět sám. Ona krásná tvář mne však potěšila a dodala odvahu jít dál a jiným přinášet naději.
Zvedl jsem se tedy a putoval dále. Zakrátko mne dohonila skupina duchů odporného zevnějšku. Měli roztrhané černé pláště a obličeje zakryté černými maskami jako strašidelní pocestní lupiči. Obyvatelé této úrovně byli v duchovním vývoji tak nízko, že neviděli nikoho z vyšší sféry, pokud s nimi nepřišel v přímý styk.
Zvědavě jsem ustoupil stranou a zpovzdálí je sledoval. Náhle  se k nám blížil jiný houf temných duchů, kteří nesli pytle s poklady. Hned byli prvními napadeni a i když neměli zbraně, bojovali zuby a drápy jako divá zvěř. Nehty jejich prstů byly jako pazoury dravého zvířete nebo supa. Skočili si na krk a rvali se. Jako tygři nebo vlci se škrábali a kousali až z nich polovina bezmocně ležela na zemi a ostatní odešli s pokladem, který sestával z kusů kamení. Když se všichni, kteří se mohli pohybovat, vzdálili, přiblížil jsem se k ubožákům, kteří naříkajíce leželi na zemi.
Pomoc tu však neměla žádný smysl. Ranění se mne snažili přemoci a roztrhat. Podobali se víc divokým zvířatům než lidem, těla měli sehnutá, ruce dlouhé jako opice, prsty tvrdé a nehty jako drápy. Zpola chodili a zpola lezli po čtyřech.
Obličeje nebylo možno nazvat lidskými. Ti, co tu leželi, vrčeli a cenili zuby jako vlci a vypadali jako bestie.
Vzpomněl jsem si na zvláštní zkazky o lidech, kteří se proměnili ve zvířata. Tito duchové byli pravděpodobně takovými tvory. Jejich hrůzně jiskřící oči měly potměšilý výraz, který byl lidský. Také pohyby byly lidské. Měli hrubou řeč, vyráželi ze sebe nářky a proklínání, což zvířata nemají.
"Jsou zde i jejich duše?" zeptal jsem se a zase jsem dostal odpověď:
"Ano, ale tak sešlé a utlačené, že se sotva po nich najde stopa. Zárodky duše tu však jsou. Tito muži byli španělskými námořními lupiči, zloději a otrokáři. Jsou tak zdivočelí, že skoro všechny stopy lidství podlehly zvířeckosti. Mají instinkty divokých zvířat a bojují jako ona."
"Je tu pro ně naděje? Mohu některým pomoci?" ptal jsem se.
"I pro ně je ještě naděje, i když pro většinu z nich bude k užitku teprve v průběhu věků. Ale je jich zde několik, jimž je možno pomoci."
Otočil jsem se. U mých nohou ležel muž, který se ke mně připlazil s velkým úsilím a nyní byl úplně vyčerpán. Vypadal méně hrozně než jeho druzi. V jeho zrůdném obličeji byly stopy vlídnějšího vzezření. Naklonil jsem se nad ním a on tiše pronesl:
"Vodu! Vodu za každou cenu! Dej mi vodu, sžírá mne živoucí oheň!"
Neměl jsem vodu, ani jsem nevěděl, kde ji mám vzít. Dal jsem mu několik kapek esence, kterou jsem si donesl ze země soumraku. Účinek byl zázračný, byl to pro něj životní elixír. Napřímil se a pravil:
"Ty musíš být mágem! Nápoj mne občerstvil a uhasil oheň, který ve mně léta hořel. Byl jsem mučen palčivou žízní od doby, kdy jsem přišel do pekla."
Vzal jsem jej stranou a začal provádět tahy přes jeho tělo. Tím zmizely jeho bolesti a uklidnil se. Přemýšlel jsem, co bych ještě mohl udělat, když tu uchopil moji ruku a vášnivě ji políbil.
"Příteli, jak ti mám poděkovat, jak tě mohu nazvat, tebe, který jsi přišel, abys mi přinesl útěchu po létech utrpení?"
"Jsi-li mi tak vděčný, nechtěl by sis sám vydobýt vděčnost druhých tím, že jim pomůžeš? Mohu ti ukázat jak to můžeš udělat?"
"Ano, ó ano! Rád, jen vezmeš-li mne sebou, dobrý příteli!"
"Dobře tedy, pomohu ti a můžeš-li, co nejdříve opustíme toto místo a uvidíme, co je tu na práci." A dále jsme šli společně.
Můj společník mi vyprávěl, že byl námořním lupičem a otrokářem. Sloužil jako kormidelník a v jednom boji byl na lodi zabit.  Když se probudil, nacházel se on i ostatní piráti na tomto tmavém místě. Nevěděl, jak byl jeho zdejší pobyt dlouhý, připadalo mu to jako věčnost. On i ti druzí táhli stále v houfu a bojovali. Když nenašli jinou bandu, aby ji přepadli, potýkali se mezi sebou. Boj byl jediné vzrušení, které si na tomto místě mohli opatřit. Nebylo tu nápoje, který by uhasil palčivou žízeň, která všechny spalovala. To, co pili, stupňovalo žízeň tisíckrát a teklo do hrdla jako živý oheň.
Pravil jsem mu: "Nikdy nemůžeš zemřít. Čím jsi trpěl, bylo prokletí zlých činů, které jsi spáchal před příchodem do záhrobního světa. Tvoje pokusy zabít se, nebo nechat se zabít, nemají žádný význam. Tak není možno ujít utrpení."
"Jsme jako smečka hladových vlků," pravil, "když tu nebyl nikdo, koho bychom napadli, bojovali jsme do vyčerpání mezi sebou. Pak jsme leželi, naříkali a trpěli, až jsme se vzchopili a začali boj znovu. Já jsem toužil po úniku z tohoto stavu a konečně jsem se o to nepřetržitě modlil. Cítil jsem, že bych vykonal cokoliv, kdyby mi Bůh odpustil a dal mi novou možnost.
Když jsem tě viděl nablízku, myslel jsem si, že jsi anděl, který mi byl seslán, ale ty nemáš křídla. Avšak obrazy nedávají správnou představu o tomto místě a klamou, proč by neměly být nesprávné v jiném ohledu?"
Na tomto místě jsem se musel zasmát, tak se mé srdce těšilo z toho, že jsem mohl být užitečný. Vyprávěl jsem mu, kdo jsem, a co mne sem přivedlo. Odpověděl mi, že je tu mnoho příležitostí, přeji-li si někomu pomoci. Nablízku jsou prý strašné bažiny, kde je zakleto množství nešťastných duchů. Může mne k nim dovést a být mi nápomocen. Zřejmě měl starost, aby mne neztratil z očí, abych nezmizel a nezanechal jej samotného.
Tento muž se projevoval tak vděčně, že jsem se cítil k němu přitahován a též se těšil z jeho společnosti, neboť většina zdejších obyvatel byli odpuzující tvorové a já jsem se cítil osamělý a zkrušený v této smutné zemi.
V temnotě a husté mlze nebylo možno nikam dohlédnout. Než jsme se však nadáli, dosáhli jsme země močálů. Její blízkost oznámil vlhký nezdravý vzduch, který nám vál do obličeje.
Před námi se rozprostíralo velké jezero černého zapáchajícího bahna, pokrytého vrstvou černého oleje. V něm se váleli ohromní plazi se vzdutými křídly a vystouplýma očima. Nad ním se třepotali velcí netopýři s lidskými obličeji podobni vampýrům a z hnilobného povrchu vystupovaly sloupy výparů a tvořily strašidelné mračné útvary, které se stále měnily v nové ošklivé formy. Brzo se kouřové mraky shlukly v postavy s hrozícími pažemi, s třesoucími se, kývajícími a brebtajícími hlavami, jako by měly cit a řeč, brzy se rozplynuly v mlhu, aby utvořily nové ošklivé odstrašující útvary.
Na břehu tohoto špinavého jezera lezli nesčetní sliznatí tvorové hnusného vzezření a ohromné velikosti, leželi na zádech nebo se vrhali do odporné vody. Zděsil jsem se a chtěl jsem se právě zeptat, zda se v tom špinavém slizu mohou opravdu zdržovat ztracené duše.
Vtom se z temnoty prodral k mému sluchu sbor bolestných nářků a volání o pomoc, plné smutku a beznaděje. Moje oči nyní přivykly  temnotě a tu a tam rozeznávaly namáhající se postavy, trčící až po ramena v blátě.
Volal jsem na ně, že stojím u břehu, aby zkusili, mohou-li se ke mně přiblížit. Nevěnovali mně však pozornost a můj společník mínil, že jsou, vyjma bezprostředního okolí, slepí a hluší. On sám se nějaký čas nacházel v bahnitém jezeře, ale časem se z něho sám vypracoval.
Pochopil jsem, že většina z nich toho bez cizí pomoci nebyla schopna, mnozí z nich tápali v jezeře dlouhá léta. Znovu jsme slyšeli ono dojímavé volání. Jednou se ozvalo tak blízko, že jsem se chtěl vrhnout do bahna a pokusit se nešťastného ducha vytáhnout, ale jezero bylo tak hnusné, že jsem se před touto myšlenkou zděšením otřásl. Zoufalý výkřik však znovu dostihl mé ucho a já jsem cítil, že se toho musím odvážit. Snažil jsem se svůj hnus všemi silami potlačit a vstoupil jsem tedy dovnitř. Muže jsem brzy dosáhl a obrovské mlhavé útvary nad jeho hlavou při mém přiblížení zmizely. Stál po krk v bahně a zdálo se, že klesá stále hlouběji. Zdálo se mi nemožné vytáhnout ho sám a volal jsem na přátelského ducha na pomoc, ale nebylo ho nikde vidět.
Myslel jsem, že mne vlákal do pasti a opustil. Chtěl jsem se dostat ven, ale nešťastný duch prosil tak naléhavě, abych ho neopouštěl, že jsem s napětím všech sil podnikl druhý pokus. Podařilo se mi vymanit jeho nohy z objetí rostlin a vléci několik metrů. Nesl jsem jej, nebo táhl, až jsme dostali na břeh, kde nešťastník klesl v bezvědomí. I já jsem byl vyčerpán a chtěl jsem si odpočinout. Mezi tím jsem se ohlížel po svém příteli, který byl dříve námořním pirátem, a spatřil jsem jej nedaleko v jezeře, kde se zřejmě s někým pachtil. Vynaložil tak přehnané úsilí a počínal si tak hlasitě, že bojácnou duši polekal. Ubohá duše jej prosila, aby nebyl tak energický a dopřál jí času, aby ho mohla následovat. Šel jsem jim vstříc, pomohl jim na břeh a položil zachráněného vedle prvního.
Bývalý pirátský duch byl potěšen svým úspěchem a byl na to velmi pyšný. Byl ochoten pokračovat v záchranném díle, a proto jsem jej poslal pro dalšího volajícího, zatímco jsem chtěl oba zachráněné ošetřit. Znovu jsem však slyšel bolestný nářek, ale zprvu jsem nikoho neviděl. Pak nad bažinou zasvítilo malinké světýlko jako bludička a já jsem postřehl, že se tam něco hýbá a volá o pomoc. Tak jsem, i když nerad, vstoupil znovu do bažiny. Když jsem dosáhl muže, zpozoroval jsem, že má s sebou ženu, která mu dodává odvahu. S velikou námahou jsem je oba vytáhl na břeh, kam dospěl i pirátský duch se svým zachráněným.
Tentokrát jsme na břehu sliznatého jezera museli skýtat zvláštní obraz! Později jsem se dověděl, že jezero je duchovní výtvor špatných myšlenek a nečistých přání, jimž holdovali lidé v pozemském bytí. Duchové v něm se nacházející hýřili v pozemském životě v nízkých neřestech a pokračovali ve vychutnávání těchto radostí i po smrti pomocí mediality pozemských mužů a žen, takže konečně i zemská úroveň byla pro ně příliš dobrá. Pak působením přitažlivé síly stejnorodosti klesli do tohoto hnilobného odkalu, až hnus před sebou samými přivodil jejich vyléčení.
Duch, jehož jsem zachránil, byl kdysi jedním z nejslavnějších mužů na dvoře Karla II. Po smrti se dlouho potuloval v pozemské úrovni. Klesal však stále hlouběji, až se dostal až k tomuto jezeru, kde mu plevel jeho pýchy spoutal nohy tak, že se nemohl vyprostit.
Další muž byl slavný dramatik za vlády Jiřího I. a onen muž a žena náleželi ke dvoru Ludvíka IV. Pirátem zachránění měli přibližně stejný osud.
Zprvu jsem nevěděl, jak bych se měl zbavit špíny z onoho strašného jezera. Náhle jsem však spatřil, jak blízko nás vytryskl jasný proud čisté vody, v němž jsme brzy smyli všechny stopy nečistoty.
Nato jsem všechny zachráněné poučil, jak nyní mohou poskytovat pomoc a v této temné zemi přispět druhým ku pomoci a chystal jsem se znovu na cestu. Někdejší pirát se ode mne nechtěl odloučit a tak jsme společně putovali dále.
Kdybych se chtěl zmínit o všem, co nás na našem putování potkalo, zabralo by moje vyprávění celé svazky. Proto v krátkosti přejdu přes dobu mnoha týdnů, podle pozemských pojmů, a vylíčím příchod k velkému řetězu hor, jejichž mrazivé vrcholy se zvedaly k nočnímu nebi. S výsledky snahy, abychom  byli užiteční zdejšímu obyvatelstvu, jsme byli zklamáni.
Tu a tam jsme našli někoho, kdo byl ochoten nás vyslechnout a dát si pomoci. Ale většinou se naše pokusy setkaly s posměchem, někteří nás dokonce napadli a dalo nám práci, abychom se ubránili.
Poslední pokus jsme podnikli u ženy a muže, kteří se hádali ve dveřích bídné chatrče. Byli vysoce odpudivého vzezření. Muž ženu tak hrubě bil, že jsem mezi ně vstoupil, abych ho zadržel. Na to se oba obrátili proti mně. Ženský duch se snažil vyškrábat mi oči a byl jsem rád, že mi pirátský duch přispěchal na pomoc. Při tomto spojeném přepadu se mně totiž zlostí vylila žluč, čímž jsem se na okamžik dostal na jejich stupeň a musel se obejít bez ochrany, která by mi jinak byla při mém vyšším stupni vývoje poskytnuta.
Tito dva se provinili krutou a surovou vraždou starého muže, jejího manžela, pro peníze. Byli za tento zločin oběšeni. Oboustranná vina mezi nimi utvořila tak silné pouto, že sem byli staženi společně a přes hořkou vzájemnou nenávist se nebyli schopni od sebe vzdálit. Každý z nich hledal v druhém příčinu pobytu na tomto místě.
Horlivost, se kterou se navzájem obviňovali, přispěla k tomu, že byli oba pověšeni. Teď se zdálo, že žijí jen proto, aby se navzájem uráželi. Neznám hroznější trest, než být spoután nenáviděnou osobou. Při současném duševním stavu obou nebylo možno jim pomoci.
Krátce po tom, co jsme tento pár opustili, došli jsme k úpatí velkých, temných hor. Za mdlého světla podivné fosforeskující záře jsme mohli kopec poněkud prozkoumat. Nebyly zde pěšiny a kopce byly příkré. Stoupali jsme tedy, jak to šlo. Zde jsem si uvědomil, že částečným přijetím zdejších životních podmínek jsem ztratil schopnost vznášet se a létat silou vůle. To byla výhoda těch, kteří již dosáhli země svítání. Po namáhavém výstupu na jeden z nižších kopců jsme šli po hřebenu, který byl slabě osvětlen zvláštní fosforeskující září. Stranou jsme zpozorovali ohromné, hluboké trhliny ve skále, temné propasti a černé jámy.
Z některých k nám doléhaly bolestné výkřiky, nářek a modlitby o pomoc. Mrazilo mne při myšlence, že se duchové mohou zdržovat v tak bědných hlubinách a bolelo mne, že jim nemohu pomoci.
Můj společník, který všechny mé záchranné pokusy horlivě podporoval, navrhoval vyrobit lano z trávy a plevele, který tu rostl v trhlinách jinak holých skal. Na něm by se mohl spustit dolů, protože je ve šplhání zběhlý. Snad takovým způsobem bychom mohli některé duchy vysvobodit.
Dali jsme se hned do díla a zhotovili lano, které mohlo unést váhu mého přítele. Váha je v duchovním, jako ve hmotném, srovnávací pojem a hutnost nízkých úrovní dává předmětům větší pevnost a váhu než mají v pokročilejší duchovní sféře.
Smysly vašeho těla by nepostřehly ani postavu ani váhu mého pirátského přítele, ale jen zcela malý vývoj duchovních schopností by vám umožnil jej vidět.
Duch nejblíže vyššího stupně by vám však byl neviditelný. Nedopouštím se tedy omylu, mluvím-li o váze mého přítele. Byl stejným zatížením pro lano z duchovní trávy a plevele, jako byl pozemský člověk pro lano z hmotného materiálu.
Připevnil jsem jeden konec lana na skálu a duch sestupoval dolů s jistotou, kterou získal ve svém povolání námořníka. Dole otočil lano kolem těla nešťastníka, kterého našel naříkajícího a ležícího na zemi.
Pak jsem vytáhl lano s tělem ducha a když byl v bezpečí, dopravil jsem týmž způsobem nahoru svého přítele. Postarali jsme se o zachráněného podle svých sil a šli dále, abychom stejně pomohli ještě několika dalším. Když jsme vytáhli ty, které jsme našli, událo se něco pozoruhodného. Fosforeskující světlo zhaslo a nechalo nás v naprosté temnotě., zatímco tajemný hlas, přicházející ze vzduchu, pravil:
"Nyní jděte dále, vaše práce je zde skončena. Ti, které jste zachránili, se zapletli do vlastních smyček a spadli do jámy, kterou kopali jiným. Zůstali v ní, až lítost a touha po odpykání přivolala zachránce, aby je vysvobodili z vězení, které si sami vybudovali. V těchto horách je mnoho zajatých duchů, kterým ještě nesmí být pomoženo. Kdyby byli volní, byli by nebezpečím pro ostatní.
Zlo, které kolem sebe rozsévali, činí další vězení nutným. Vězení jsou jejich vlastní výtvory. Tyto velké hory běd jsou produktem jejich lidského bytí na zemi a tyto propasti jsou duchovními obrazy zoufalství, k němuž dohnali v pozemském životě své oběti. Až jejich srdce změknou a budou toužit po svobodě, aby konali dobro na místě zla, jejich vězení se otevřou. Pak se probudí ze smrti za živa, do níž se dostali vlastními hroznými ukrutnostmi."
Hlas zmlkl a my jsme sami hledali v temnotě cestu dolů po úbočí hory, až jsme dosáhli rovné země. Strašlivá tajemná údolí věčné noci, tyčící se hory sobectví a násilnictví tak zchladily mé srdce, že jsem byl opravdu rád, že mne zde žádná další povinnost nezdržuje.
Nyní jsme na svém putování dorazili k obrovskému lesu, jehož fantastické stromy se podobaly příšerám. Bezlisté větve se vztahovaly jako živé paže, aby nešťastného poutníka uchopily a zadržely. Stočené hadovité kořeny na zemi mu hrozily pádem. Kmeny byly černé a holé, jakoby ožehnuté ničivým dechem ohně. Z kůry tekl hustý sliz a jako lepidlo zadržel každou ruku, která s ním přišla do styku. Vlající vlákna zvláštního mechu, pokrývající větve jako plášť, hrozila každému, kdo by chtěl tímto strašlivým lesem proniknout, že jej zahalí a svedou z cesty. Z tohoto strašného lesa se draly tlumené výkřiky o pomoc vyčerpaných nebo polozadušených lidí. Tu a tam jsme spatřili v objetí těchto podivných zjevů uvězněné duše, které se namáhaly uvolnit, ale nebyly schopny ani jediného kroku.
S údivem jsem se ptal, jak máme těmto duchům pomoci.
Někteří byli připoutáni na nohou obtočeným kořenem, který je držel jako ve svěráku. Jiný měl ruku přilepenou na kmeni stromu. Opět jiný byl chycen ve vousech mechu a větvemi přidržován za hlavu a ramena.
Divoká zvířata se o ně otírala a supi nad nimi tloukli křídly, ale nemohli se jich dotknout.
"Kdo jsou tito muži a ženy?" ptal jsem se.
"To jsou ti, kteří měli potěšení z utrpení druhých. Házeli své bližní dravé zvěři, nechali je trhat na kusy a pásli se na bolesti svých obětí. Lidé, kteří pro radost z krutosti mučili a zabíjeli slabší a bezmocné. Pro tyto duchy doba vysvobození přijde teprve tehdy, až pochopí učení o slitování s druhým a budou si přát druhé chránit před utrpením i za cenu vlastní oběti.
Pak jim budou pouta uvolněna a budou moci odejít, aby prací činili pokání. Do té doby jim nikdo nemůže pomoci. Jen vlastním ušlechtilým přáním a snahou budou osvobozeni.
Projdeš-li dějiny vaší země a pomyslíš, jak lidé všech dob a všech zemí tyranizovali, utlačovali a mučili, nebudeš se divit, že tento ohromný les je tak hustě osídlen. Bylo rozhodnuto ukázat ti toto strašné místo k vlastnímu poučení.
U žádné z těchto bytostí, které vidíš a lituješ, není proměna tak daleko, abys jí mohl pomoci. Budeš poslán do jiného kraje, kde budeš mít příležitost konat dobro."
Opustili jsme les bezútěšnosti a ještě jsme nedošli daleko,  když jsem spatřil, ke své velké radosti, přicházet mého přítele Hasseina. Pamětliv však varování Ahrinzimana, dal jsem smluvené znamení a obdržel jsem jeho znamení jako odpověď. Přišel se zprávami od mého otce a mojí milované, kteří mi poslali srdečná slova lásky a povzbuzení. Hassein mi sdělil, že nyní budu poslán mezi množství duchů, jejichž zlé sklony jsou ještě překonány chytrostí a důvtipem při vymýšlení zlých činů.
"Jsou to ti, kteří byli kdysi vůdci a duchovními knížaty, ale svých darů zneužili a přinesli lidstvu prokletí místo požehnání. V každém ohledu se musíš střežit před jejich návrhy, jimiž tě budou chtít svádět, a před jejich zradami. Mezi nimi je několik duchů, jimž jsi poslán ku pomoci. Tvůj cit a okolnosti ti označí ty, jimž bude tvá pomoc užitečná. Stále buď pamětliv, že ke každému, kdo ti nemůže dát smluvené znamení, musíš přistupovat s krajní nedůvěrou. Nyní vstoupíš do nepřátelské oblasti. Poznáš, že tvůj úkol je jejím obyvatelům znám a budou ti všelicos předstírat. Chraň se před falešnými sliby! Čím více se budou zdát vlídnější, tím méně jim důvěřuj!"
Slíbil jsem Hasseinovi, že si jeho výstrahu vezmu k srdci. K tomu ještě připojil, že se musím rozloučit se svým věrným průvodcem - pirátem, neboť na onom novém místě by byla ohrožena jeho bezpečnost. Slíbil, že jej svěří péči ducha, aby tuto temnou úroveň mohl rychle opustit. Hasseinovi jsem předal nadějeplné zprávy pro svou milovanou a svého otce a rozešli jsme se. Potěšen jsem se vydal na cestu označeným směrem.

3.4 Přinesli lidstvu prokletí

Po krátké chvíli jsem zahlédl Treufreunda, který opodál na mně zřejmě čekal. Měl jsem velikou radost, že ho opět vidím a mohu se svěřit jeho vedení. Pozdravili jsme se velmi srdečně. Měl mne, jak pravil, doprovodit kus na mé cestě a při tom mi vyprávěl mnohé pozoruhodné zážitky.
Treufreund mne vedl na vysokou věž, z jejíž špičky jsme přehlédli celé město, které jsme měli navštívit. Mínil, že tato předběžná prohlídka je pro mne stejně užitečná, jako zajímavá. Stále nás obklopovala půlnoční tma a vzduch byl také těžký a černý jako kouř. Tu a tam byla temnota zjasněna mdlými plameny onoho podivně fosforeskujícího světla, které jsem již popsal jinde a které se zapalovalo ze zuřivých vášnivých citů obyvatel.
Když jsme se vyšplhali na špici věže, viděli jsme pod sebou rozsáhlou, temnou zem. Na obzoru visely těžké, temné mraky. Před námi leželo velké město, podivná směs nádhery a rozpadu, která charakterizovala všechna tato města. Obklopovala je černá pustina a nad městem trápení a zločinů visely velké masy krvavě zbarvených výparů. Mocné zámky, pyšné paláce a velké budovy nesly známku rozkladu a zkázy. Všechny ztemněly hanebnými skvrnami hříšného života, který se v nich odehrával.
Byly to rozpadající se budovy, které držel pohromadě magnetismus obyvatel. Tyto budovy budou stát tak dlouho, dokud spojení, vzniklá pozemským životem jejich obyvatel, je na tomto místě udrží. A rozpadnou se v prach, jakmile lítost těchto duší spojení přeruší a duše osvobodí. Budou pak znovu vybudovány novou hříšnou duší, která svým pozemským poživačným životem jim propůjčí vzhled a formu. Zde stojí palác, vedle něho chatrč. Přesně tak, jak život  a snahy lidí na zemi  byly propojeny a promíseny, povstala zde obydlí jedno vedle druhého.
Pomysleli jste někdy vy, kteří nyní dlíte na zemi, že druhové vašeho pozemského života budou s vámi spjati i v duchovním světě? Že na zemi vzniklá magnetická spojení vás v duchovním světě spoutávají a že tyto svazky můžete rozvázat a uvolnit jen s námahou a bolestí?
Tak jsem před sebou viděl palác pyšného patricia, vybudovaný a znetvořený jeho zločiny a spojený s nízkými chatrčemi jeho někdejších otroků, příživníků a kuplířů.
Tato obydlí vznikla podobným způsobem, na základě přání svých obyvatel. Mezi nimi a palácem patricia bylo v záhrobí stejné magnetické spojení jako na zemi mezi ním a těmi, kteří byli nástroji jeho nízkých vášní. On se nyní nemůže osvobodit od jejich vtíravosti a oni se nemohou zbavit jeho tyranie tak dlouho, dokud se v jedné nebo v druhé duši neprobudí čisté přání a nezvedne ji nad nynější úroveň. Tak se stalo, že své pozemské bytí vždy znovu prožívali jako hrozný sen, vyvolaný vzpomínkou, která jim stavěla před oči jejich dřívější jednání jako pohyblivé panorama. Ani při nejdivočejších výtržnostech nemohou ujít hlodajícímu svědomí, až konečně v jejich duši uhasne poslední jiskra touhy po hříchu a bezbožnosti.
Tma nad tímto bezbožným městem, zrozeným z pozemského bytí, byla místy zjasněna podivnou matnou září, která se podobala ocelově šedému zářícímu mraku. Byl jsem poučen, že toto světlo vychází z mocné duchovní síly obyvatel, jejichž duše byly zrůdné, ale nikoliv nevyvinuté a jejich vysoká inteligence se přiklonila k nízkým zájmům. Proto ztratila pravé světlo duše, ale zůstal jim tento podivný odlesk intelektuálních schopností.
V jiných částech města byla přímo ohnivá atmosféra. Plameny visely ve vzduchu a poletovaly z místa na místo jako strašidelné ohně, jejichž potrava se měnila v popel. Poletující plamenné útvary byly přenášeny proudem vzduchu sem a tam a při tom jsem viděl chodit temné postavy ve skupinách po ulici nahoru a dolů. Ty těmto plamenným zjevům nevěnovaly pozornost, protože si patrně nebyly vědomy, že tyto plameny vytvářejí samy svými silnými vášněmi.
Když jsem hleděl dolů na město ztracených duší, proběhl mnou zvláštní pocit. V jeho rozpadlých zdech a budovách jsem odkryl podobnost s městem, jež bylo drahé mému srdci, neboť jsem byl jedním z jeho synů. Překvapeně jsem zvolal, jaké že je to přede mnou vidění? Týká se to minulosti, přítomnosti nebo budoucnosti mého milovaného města?
Můj průvodce odpověděl: "Znamená to všechno dohromady. Co před sebou vidíš, jsou budovy a duchové jeho minulosti, pokud byli zlí. Mezi tím vidíš rozestavěné domy, které pro sebe budují nynější obyvatelé. Jaká jsou nyní obydlí minulosti, takové budou tyto nedokončené budovy v budoucnosti, jestliže každý, kdo nyní staví, dokončí své životní dílo ve hříchu a útlaku.
Dobře je pozoruj a hluboko si to vtiskni. Pak se vrať jako varující posel na zemi a volej ke svým krajanům, jaký osud tu mnohé čeká. Najde-li tvé volání ohlas jen v jediné duši a zastaví se jedna z těchto nedokončených staveb, vykonáš dobré dílo a tvoje vezdejší návštěva nebude marná.
To ale není jediný účel zdejšího pobytu. Jsou zde duše, které můžeme vysvobodit z temného bytí a které se pak vrátí na zem, aby lidem podaly zprávu o hrůzách odplaty, které samy prožily a před nimiž  by chtěly druhé uchránit.
Pomysli, kolik věků prošlo od stvoření světa a jakého zušlechtění dosáhlo lidské jednání a myšlení od té doby! Nemusíme připustit, že tento vývoj je třeba přiznat i vlivu těch, kteří se vrátili k zemi, aby druhé varovali před propastí pýchy a hříchu? Neznamená to, že poučení, jak Bůh posílá své děti jako sloužící duchy, aby druhým pomáhali v boji a posilovali je, je vyšší ideál než víra, že někoho zavrhne k beznadějným mukám věčného trestu?
I my jsme byli hříšníky a našli jsme milost před svým Bohem ještě v poslední hodině. Neměla by tu být i pro tyto duše ještě naděje? Klesli-li hlouběji než my, smíme my svým krátkým rozumem stanovit hranice, na které mohou vystoupit?
Nikoliv! Není myslitelné, že by takové hrůzy, jaké jsme viděli v těchto říších pekla, mohly trvat věčně. Bůh je dobrý a Jeho milost přesahuje všechno lidské chápání.
Sestoupili jsme z věže a vešli do města. Ve velké čtvrti, jejíž zemský protějšek mi byl dobře znám, jsme našli shromáždění temných duchů, kteří naslouchali jakémusi hlášení. Zřejmě se týkalo předmětu, který vzbudil jejich zlost a výsměch, neboť ze všech stran se ozývaly výkřiky.
Když jsem přistoupil blíž, poznal jsem, že se jedná o prohlášení nedávno přečtené v pozemském protějšku a jeho předmětem bylo osvobození národa. To vzbudilo zde v hradu tyranie přání zmařit toto úsilí. Duchové kolem mne slibovali činit všemožné překážky uskutečnění tohoto úmyslu.
Čím více budou lidé utiskováni, čím vášnivěji budou proti násilí bojovat, tím více se budou schopnější bytosti zde dole vměšovat do jejich záležitostí a budit neshody a boje. Čím volnější, osvícenější, ušlechtilejší lidé, tím mají temní duchové menší vyhlídky, že budou příbuznými vášněmi přitaženi k zemi a tím budou mít možnost vykořisťovat lidi pro vlastní špatné účely.
Tyto temné bytosti se radují z válek, bídy a krveprolévání a rády se vracejí k zemi, aby rozněcovaly nízké vášně lidí.
Když v dobách velkého národního útlaku a povstání se lidské vášně vystupňují až k horečnému žáru, jsou obyvatelé hlubin přitahováni silou probuzených žádostí na povrch země. Podněcují zde revoluce, které začnou z čistých a ušlechtilých motivů a potom mocí vášně a vlivem temných bytostí z nejnižších sfér slouží jako záminka pro divé řeže a řádění.
Po těchto výtržnostech se dostaví reakce, při níž temní duchové, démoni a ti, které ovládají, jsou za přispění vyšších mocí zahnáni. Ale široká stopa ničení a utrpení poznamenává cestu, kudy se tito čerti přehnali. Tak zraje bohatá žeň pro nejnižší části pekla, neboť se zlými duchy jsou dolů staženy i nešťastné duše těch, kteří jejich pokušení podlehli.
Když jsem tento dav pozoroval, obrátil Treufreund mou pozornost na skupinu duchů, kteří na nás ukazovali a zřejmě měli v úmyslu nás oslovit.
"Já nakrátko odejdu," pravil, "a nechám tě s nimi mluvit. To bude moudřejší, neboť jsem tu byl již dříve a mohli by mne poznat. Také chci, aby sis o nich učinil sám úsudek. Budu nablízku a přijdu, jakmile uvidím, že ti mohu být užitečný. V tomto okamžiku mne cosi nabádá, abych tě na krátký čas opustil."
Ustoupil stranou, zatímco se ke mně přibližovali temní duchové s nejvlídnějším výrazem. Považoval jsem za dobré opětovat jejich zdvořilost, i když jsem v srdci cítil prudký odpor k jejich společnosti, neboť byli ve své bezbožné ošklivosti odpudivě strašní.
Jeden z nich se dotkl mého ramene. Když jsem se k němu obrátil s neurčitým pocitem, jako bych ho již dříve viděl, vyrazil divý chechtot a volal:
"Zdravím tě, můj příteli. Zřejmě se na mne pamatuješ tak dobře, jako já na tebe. Bylo to na zemi, kdy jsme se potkali. Tehdy jsme ti chtěli rádi posloužit, ale ty jsi naši pomoc nepřijal a místo toho jsi nám sehrál špatný kousek. Přesto jsme ti odpustili, neboť jsme trpěliví jako beránci."
Druhý též ke mně přišel a s ďábelským úsměvem pravil:
"Tak, tak, příteli. Ty jsi tedy zřejmě též zde u nás v této hezké zemi. Co jsi udělal, že sis vysloužil toto vyznamenání?
Zde není nikoho, kdo by neměl na svědomí alespoň jednu vraždu, ale mnozí z nás se mohou pochlubit celou řadou vražedných činů. Naši nejvážnější občané počítají své vraždy na stovky. Ha, ha, ha"! A vyrazili tak divoký chechtot, že jsem se obrátil k útěku. Mezi těmito hroznými bytostmi jsem poznal duchy, kteří mne tehdy obklíčili a ukazovali, jak mohu uskutečnit svoji pomstu, i když jsem již neměl pozemské tělo.
Polekal jsem se jich, ale oni neměli v úmyslu mne nechat odejít. Doufali, že jsem tu natrvalo a chtěli mne zadržet, aby zahnali dlouhou chvíli a pomstili se mi za svoji tehdejší porážku.
Vyčetl jsem tento úmysl v jejich duchu, i když se ke mně stavěli vlídně. Na okamžik jsem byl na rozpacích, co činit. Pak jsem se rozhodl, že půjdu s nimi a uvidím, co zamýšlejí. Pak použiji první příležitosti, abych se jich zbavil. Strpěl jsem tedy, když mne vzali za paži. Pak jsme kráčeli k velkému, volně stojícímu domu, kam mne chtěli, podle řeči, zavést k přátelům.
Vtom šel Treufreund těsně vedle mne a dal mi následující výstrahu: "Jdi s nimi, ale střez se podílet na jejich zábavách, nebo se nějak nechat stáhnout na jejich úroveň."
Vstoupili jsme a pak vystupovali širokým schodištěm ze šedého kamene. I zde bylo vše poskvrněno hanbou a zločinem. Stupně byly zborcené a neúplné. Tu a tam byly díry dost veliké, aby jimi propadl člověk do žalářovité hlubiny. Když jsme vystupovali, cítil jsem, že jeden z mých průvodců mne hned lehce postrčil právě, když jsme kráčeli přes tyto díry.
Kdybych na to nebyl připraven, byl bych spadl dolů. Tak jsem prostě uhnul do strany a můj ochotný druh by tam byl málem sklouzl sám, nad čímž se ostatní smáli  a on mne probodl temným pohledem. Poznal jsem v něm muže, jehož ruka se scvrkla v ohnivém ochranném kruhu, který obklopoval moji milovanou, když mne její láska zachránila před pokušením těchto temných nepřátel. Tento duch držel ruku pečlivě schovanou pod polštářem. Já jsem ji však mohl přesto vidět. Nyní jsem viděl, že se musím mít opravdu na pozoru.
Ze schodiště jsme došli do nádherné místnosti, osvětlené ohnivou září a ověšené temnými drapériemi.
Ty byly však úplně roztrhány a postříkány skvrnami čerstvé krve, jako by se byly právě zde odehrávaly četné vraždy. V místnosti byly rozestavěny duchovní obrazy starého nábytku, špinavé a zničené.
Místnost byla plná duchů. Ale jací muži a jaké ženy! Ztratili vše, co jim snad dříve propůjčovalo nárok na lidství. Byli ošklivější než nejvykřičenější exempláře z pozemských brlohů. Jen v pekle mohou ženy klesnout k tak odstrašující zpustlosti. Muži byli snad ještě horší a chybí slova, abych je popsal.
Jedli, pili, křičeli, tančili, hráli karty a hádali se. Zkrátka jen ty nejnižší scény pozemských zábav mohou dát slabé přirovnání.
Zpozoroval jsem u jednoho z nich slabé zrcadlení jeho pozemského života a věděl jsem, že všichni bez výjimky vedli neřestný život a provinili se vraždami. Po mé levici byla žena, která v 16. století byla kněžnou a během života na zemi otrávila nejméně šest osob ze žárlivosti a nenávisti. Muž vedle ní nechal ve stejném období popravit mnoho lidí, kteří se mu znelíbili.
Druhá žena zabila nemanželské dítě, které jí překáželo v získání bohatství. Na tomto místě nebyla ještě dlouho a cítila lítost a výčitky svědomí. Proto jsem se rozhodl, že se k ní dle možnosti přiblížím. Můj vstup byl pozdraven hlasitým smíchem a divokým potleskem. Půl tuctu rukou se napřáhlo, aby mne přitáhli ke stolu a zesilovalo volání jako: "Napijme se na zatracení našeho nového bratra! Pokřtěme jej tímto chladným, jemným vínem!"
Ještě než jsem poznal jejich úmysly, vyhodili za řehotu a chechtotu sklenice do vzduchu a jeden z nich se pokusil na mne vylít plnou sklenici ohnivého nápoje. Měl jsem právě dost pohotovosti, abych uhnul stranou, takže skoro všechna tekutina vytekla na zem. Jen několik kapek dopadlo na můj oděv, který byl tím hned propálen, jakoby to byl vitriol. Víno se proměnilo v modravý plamen, který zmizel s třesknutím podobným explozi střelného prachu.
Potom přede mne dali talíř s jídlem, které mělo vzhled pozemských pochoutek. Při bližším pohledu jsem zjistil, že je plné červů a odporných larev.
Když jsem se s hnusem odvrátil, uchopila mne za krk jakási čarodějnice, jejichž slzících očí a zlomyslného pohledu jsem se vyděsil. Byla starší a ošklivější než nejzchátralejší příklad jejího druhu, který je možno nalézt na zemi. "O pomijícnosti pozemská!" kdysi byla velkou kráskou a nyní s úšklebkem se mne pokoušela získat pro hru v karty.
"Vklad, o který hrajeme," pravila, "pozůstává ve ztrátě svobody toho, kdo prohraje. Tuto kratochvíli pěstujeme, abychom si připomněli zábavy naší společnosti v minulosti. Zde se nedají získat peníze. Také by nám nebyly nic platné, neboť se nám pod rukou mění ve špínu. Proto jsme zavedli následující způsob: kdo nás předstihne ve hře svou obratností, tomu děláme otroka tak dlouho, dokud mu nesplatíme stejnou mincí. Můžeš se přesvědčit, jak je tato zábava rozkošná, chceš-li nám dělat společnost.
Tito ostatní zde," dodala se směsí nestydaté domýšlivosti a podrážděnosti, jsou jen pakáž, spodina ulice, a činíš dobře, když se od nich odvracíš. Já jsem ale královská žena, kněžna, a moji přátelé jsou všichni vznešeného původu. Rádi tě přijmeme mezi sebe, neboť také patříš k vybrané společnosti."
S výrazem královny přikázala mi místo vedle sebe. Kdyby bývala jen o něco méně škaredá, byl bych býval v pokušení jí vyhovět, i když jen ze zvědavosti, abych poznal její hru. Můj odpor byl však příliš veliký a tak jsem po pravdě řekl, že mne karty nikdy nevábily. Mojí snahou bylo přiblížit se k ženě, s níž jsem chtěl mluvit, a příležitost se mi naskytla.
Tlumeným hlasem jsem se jí zeptal, zda lituje vraždy svého dítěte a chce-li toto místo opustit, i když to bude dlouhá a smutná cesta, plná utrpení. Jak se její obličej rozzářil, horlivě vyrazila: "Co myslíš?"
Ujišťuji tě, že to s tebou myslím dobře. Chceš-li mne následovat, najdu pro tebe cestu, abys mohla toto hrozné místo opustit." Stiskla mi ruku na znamení souhlasu, ale neodvážila se promluvit, neboť druzí duchové se na nás tlačili způsobem čím dál tím znepokojivějším, i když ještě udržovali zdání vlídnosti.
Kněžna a její společnost se zas lačně oddala hře v karty. Dostali se do sporu a navzájem se obviňovali z podvodu, což mělo bezpochyby své oprávnění. Zdálo se, že v onom koutě místnosti se rozvíjí zápas, aby se jednotvárnost bytí poněkud oživila. Také jsem zpozoroval, že se ostatní duchové spojovali do skupin zřejmě s úmyslem nenechat nás odejít. Můj nepřítel se scvrklou rukou šuškal cosi s velmi nízkými duchy, kteří byli patrně v dřívějším životě jeho otroky.
Půl tuctu mužů a žen mne vyzývalo, abych se s nimi zúčastnil tance. Tanec byl spojen s takovými ohavnostmi, jaké se popisují ze sabatu čarodějnic ze zašlých dnů pověr a čarování. Vzdávám se podrobného líčení.
Při pohledu na tyto scény mi napadlo, zda přece v těchto starých zkazkách není kus pravdy. Nedá-li se to vysvětlit tím, že nešťastné bytosti nařčené z čarodějnictví se nechaly ovládnout zlými duchy, čímž jejich duše mohly být občas staženy do těchto sfér a opravdu se zúčastňovaly těchto strašných orgií.
Mezi ději, kterých jsem byl nyní svědkem, a tím, co sdělovaly tak zvané čarodějnice, byla totiž podivuhodná shoda. Tito zpola nepříčetní byli hodni spíš politování než zatracení.
Když se tyto stvůry přibližovaly, zpozoroval jsem, že za námi uzavírají kruh a hledí nás obklíčit. Instinktivně jsem cítil, že to nesmím připustit. Stáhl jsem se těsně ke zdi, sevřel ruku ženy a zašeptal, aby se ode mne nehnula.
Duchové se ke mně tlačili, divokost obličejů a krutý žár očí byly ve strašlivém protikladu k líčené vlídnosti a veselosti. Stále více se přibližovali - jako valící se masa ztělesněného zla. Na okamžik jejich šarvátky ustoupily do pozadí před všeobecným přáním mne porazit. Jako dunění hromu zněla zuřivá slova nenávisti a hrozeb, zatímco tito démoni ještě stále před námi tančili a dělali divoké pózy. Náhle se strhl zuřivý pokřik:
"Špión, zrádce a nepřítel je mezi námi. To je jeden z prokletých bratří shora, chce nám odnést naše oběti. Dolů s ním! Roztrhejte ho na kusy! Shoďte ho do sklepa!"
Řítili se na nás jako lavina s kopce. Celý bezradný jsem litoval, že jsem sem vůbec vkročil. Myslel jsem se, že jsem ztracen, když právě v okamžiku, kdy se na nás chtěli nejbližší vrhnout, se náhle otevřela stěna a Treufreund s druhým duchem nás přes ni protáhli. Celá stěna se zavřela tak rychle, že řvoucí dav nevěděl, jak jsme zmizeli.
Šťastně venku! Pak jsme byli dopraveni na místo, odkud jsme mohli pozorovat přes zdi, které se pro nás staly průhlednými, jak se celá čertovská společnost přela a bila, neboť jeden druhému vyčítal, že nás nechali uprchnout.
"Vidíš," pravil Treufreund, kdybys byl jen na okamžik přistoupil na jejich návrhy, nebyli bychom ti mohli pomoci. Byl by ses zahalil do jejich magnetismu a zdi by tě uvěznily. Byl by ses stal příliš hmotným a nemohl bys hmotou zdi proniknout.
Tito duchové ti dosud nemohli uškodit, ale musíš se mít na pozoru, až je znovu uvidíš. Ta krátká chvíle na zemi, kdy jsi se poddal jejich vlivu a byl nakloněn sledovat jejich rady, vytvořila mezi tebou a jimi spojení, které se těžko přetrhává, nežli dosáhneš vyššího duchovního stupně vývoje. Až potom mezi vámi vznikne propast.
Bylo mi řečeno, že jsem ještě úplně nepřekonal své vášně. Naučil jsem se je sice krotit, ale ještě ve mně neodumřelo každé přání pomsty vůči těm, kteří mne rozhněvali.
Dále hovořil: "Dokud toto existuje, nepodaří se ti úplně osvobodit od těchto bytostí, zvláště ne, když se zdržuješ v jejich sféře, kde jsou opravdu mocní. I já jsem bojoval boj podobný tvému. Nikdo neví lépe, jak těžké je odpouštět, když jsme byli tvrdě uraženi. Ale vím také, že to jednoho dne uděláš dobrovolně a z vnitřního tlaku. Pak už tito temní duchové nebudou mít moc zkřížit ti cestu. Nyní tě mám podle rozkazu vést k paláci jednoho ducha a budeš velmi překvapen, až ho uvidíš. Jeho jméno je ti známo, i když žil dávno před tvou dobou. Divil ses, že duchové zde nevidí rozdíl mezi tvým a svým stavem. Věz tedy, že za schopnost jasněji vidět děkuješ té, jejíž čistá láska ti přitéká jako nepřetržitý proud křišťálové vody. Ona tě činí schopným postřehnout vyšší věci a tyto nízké duchy prohlédnout v celé jejich zkaženosti.
Mezi tebou a tvojí milovanou je nyní tak silné pouto, že jsi nevědomky zúčastněn na darech jejího vyššího založení a ona též od tebe přijímá sílu. Při tvém nynějším stupni vývoje by bylo temným bytostem zde snadné skrýt před tebou lstí mnohé z hniloby tohoto místa. Ale při čistší schopnosti rozlišování, která ti byla poskytnuta, máš možnost vidět věci tak, jaké opravdu jsou a jak se musí jevit při pohledu čistého ducha. Proto je marné mýlit šálením tvé smysly. Velká je tedy moc její lásky, kterou tě chrání. Je to štít, který tě ochraňuje při tvých zkouškách.
Než tuto úroveň opustíme, musím ti předvést ještě jeden obraz, který tě zarmoutí, ale bude pro tebe velmi poučný. Týká se muže, který je tím, čím ty by ses byl stal bez její lásky - sám v boji s beznadějným břemenem svých hříchů a vášní, zbaven všech dobrodiní čistoty a lásky , která od ní k tobě proudí.
Až skončíš svůj pobyt na tomto místě, půjdeš se mnou tam, kde uvidíš tento obraz. Myslíme, že pohled na něj tě učiní dvojnásob shovívavým k nešťastným mužům, jímž můžeš pomoci lépe než kdo jiný. S vděčností pak budeš hledět splatit druhým, co bylo učiněno pro tebe."
Mlčky jsme toto místo opustili, mé srdce bylo příliš plné, než abych mohl odpovědět. Ubohou, znavenou ženu jsme nechali v péči zářícího ducha z vyšších sfér s jistotou, že jí bude poskytnuta potřebná pomoc.

3.5  Černé zrcadlo

Na vnější hranici města jsme viděli nádherný palác, který mi byl podivuhodně znám a přece opět cizí. Již při putování městem jsem si vzpomněl na jeho pozemský protějšek a bylo mi jako v těžkém snu, v němž bych viděl krásné místo v hrozném rozkladu.
V mládí jsem často hleděl na tuto budovu a pýchou mne naplnila myšlenka, že pocházím z tohoto rodu, jemuž patřila budova a rozsáhlé pozemky. Zděsil jsem se, když jsem se s tím v tomto stavu znovu shledal. Krása zmizela, mramor pošpiněný a poskvrněný, terasa a sochy byly rozpadlé. Krásné průčelí bylo znetvořeno černými pavučinami - jako znamení zločinu, které se v těchto zdech odehrávaly - krásné zahrady byly jako morovým dechem proměněny ve smutnou pustinu. S těžkým srdcem jsem následoval svého přítele dovnitř.
 Stoupali jsme širokým schodištěm a procházeli křišťálovými dveřmi, které se před námi otevíraly. Potkávali jsme mnoho temných duchů jak přicházeli a odcházeli. Všichni nás zdravili jako očekávané hosty. U posledních dveří mne Treufreund opustil a slíbil, že se opět sejdeme na jiném místě.
Když se otevřely poslední dveře, zasáhla mé oči jasná zář červeného světla. Myslel jsem, že někdo otevřel dveře do pece, tak horko a dusno tam bylo. Zpočátku se mi zdálo, že místnost je v plamenech. Pak záře pohasla a sálem proběhla vlna olověně šedé mlhy a ledový vítr na mne přenášel mrazivý chlad. Tyto pozoruhodné vlny horka a zimy byly způsobeny silným ohněm vášní a studeným sobeckým mrazem dvojí povahy muže, který tu vládl.
Jako zotročoval na zemi všechny lidi, kteří přišli do okruhu jeho moci, tak nyní ovládal duchovní bytosti svého okolí a sebevědomě jim poroučel, jako kdysi poddaným.
Viděl jsem jej sedět na trůně na konci sálu a v jeho blízkosti byly královské odznaky. Stěny byly ověšeny duchovní formou starých tapet. Ale jak vypadaly! Nejen, že byly roztrhány a vybledlé, jakoby myšlenky tohoto muže byly do nich vetkány a jejich hnilobou zničeny. Namísto obrazů loveckých scén, nymf a mořských bohů, ukazovaly stále se měnící panoráma uplynulého života tohoto muže, který byl promítnut v celé nahotě a ošklivosti na cáry kdysi nádherných drapérií.
Na velkých oknech visely duchovní obdoby kdysi krásných sametových záclon. Nyní dělaly dojem mrtvolných rubášů, neboť se v nich skrývaly strašidelné postavy a vyhlížely z nich jako hrozící duchové pomsty. To byly duchovní obrazy těch, které tento muž obětoval své ctižádostivosti a rozkoši. Stříbrné poháry, které vypadaly žhavé a drahocenné vázy zdobily stůl. Jako všude v této úrovni, se mi i zde naskytl pohled na slavnostní hostinu, vždy jako stejný přelud pozemské radosti a smyslného potěšení.
Při mém vstupu se vládce tohoto strašného místa zvedl a vlídnými slovy mne pozdravil. S hrůzou jsem v něm poznal ducha svého předka, na něhož jsme my, potomci byli pyšní a jehož obrazu jsem se , jak mi bylo řečeno, velmi podobal. Byl to bezpochyby tentýž muž s krásnými, pyšnými tahy obličeje. Ale jak hrozná byla jeho proměna. Znamení hanby a necti byla vtisknuta každé linií a zjevovala zkaženost i přes masku královského chování, kterým se snažil zakrýt svoji zrůdnost.
Také zde, v této úrovni, se všichni jeví takoví, jací jsou. Není moci, která by zakryla jen část jejich sprostoty. I v období velké smyslnosti byl tento muž nápadný svojí neřestí. A neznal soucitu ani milosrdenství. To vše jsem viděl v obrazech jeho okolí jako v zrcadle a byl jsem v obavách při myšlence, že by v našich charakterech mohly být shodné body. Děsila mne ješitná pých těch, kteří se chlubili příbuzenstvím s tímto mužem, neboť ve své době měl královskou moc.
Protože jsem náležel k jeho rodu, měl o mne tento muž zájem a oslovil mne. Přivítal mne a přál si, abych u něho bydlel. Tajemný svazek našeho pozemského příbuzenství mu umožňoval ovlivňovat můj život na zemi.
Mým pyšným přáním, podobat se velkým světa jako kdysi moji předkové, byl mnou přitahován a povzbuzoval mého pyšného ducha, který byl , v jistém smyslu, jeho příbuzný. On to byl, jak mi řekl, kdo mne přiměl k jednáním, za něž jsem se styděl  a celý život bych za to dal, kdyby se to nebylo stalo. On chtěl, abych to ve světě daleko dotáhl, při čemž doufal, že prostřednictvím mé pomoci získá zase moc nad lidmi, což ho mělo odškodnit za zakletí na tomto místě temnoty.
"Fuj," zvolal, "toto je dům plný tlejících kostí a mrtvých kostlivců! Ale nyní, když jsi přišel, aby ses se mnou spojil, podnikneme něco, aby obyvatelé země dostali strach před námi a abychom je přinutili k poslušnosti. Zažil jsem s tebou mnoho zklamání, synu našeho ušlechtilého rodu a obával jsem se, že mi nakonec vyklouzneš. Již před léty jsem se pokoušel stáhnout tě dolů, ale můj úmysl byl vždy překažen neviditelnou mocí. Když jsem myslel, že tě mám bezpečně v rukou, setřásl jsi mne, až jsem byl bojem skoro unaven, ale snadno se nevzdávám. Když jsem nemohl být sám u tebe, poslal jsem ti někoho ze své družiny a tak jsi konečně tu a nemáš mne již opustit. Hleď, jaké nádherné radosti jsem ti připravil."
Uchopil mne za ruku - jeho pálila jako v horečce - a vedl mne k sedadlu vedle sebe. Váhaje, rozhodl jsem se usednout a vyčkat příštích věcí. V srdci jsem se modlil, abych byl uchráněn pokušení. Jídlo a pití mi nenabídl, zato nechal zaznít libé hudbě.
Jak dlouho jsem již postrádal útěchu tohoto nebeského umění, které vždy velmi působilo na mé city. Ozvala se divoká, smysly obluzující melodie, jakou zpívaly sirény, když lákaly své oběti. Brzy sílila a nato odumírala - dovedla omámit hlavu a srdce a přesto mne naplnila pocitem strachu a odporu.
Pak se před námi objevilo černé zrcadlo v němž bylo vidět obrazy z pozemského života - i můj vlastní obraz. Řídil jsem zde, podle promítaných obrazů, myšlení tisíců omamujícím kouzlem hudby a probouzel v nich nejnižší a nejsilnější vášně až posluchači očarovali sebe a svoji duši.
Na to se v zrcadle objevily národy a vojska, která byla vlivem mého předka naplněna ctižádostivými plány. Ovládal je jako despota - i o tom, pravil, mám se s ním dělit, o jeho moc.
Pak jsem viděl, jak ovládám vědu i literaturu a s její pomoci mohu ovlivňovat obrazotvornost píšících smrtelníků. Pod mým vlivem psali ty knihy, které se obracejí na rozum a smyslné žádosti lidí, až tito - svedeni  falešným zdáním - by schvalovali pobuřující myšlenky a nejodpornější nauky.
Ukazoval mi obraz za obrazem, jak může být člověk na zemi ovlivněn duchem, disponujícím dostatečnou silou vůle, jako nástroj k uspokojení jeho žádosti po moci a smyslných požitcích. Mnohé z toho mi již dříve bylo známo, ale nepředstavil jsem si rozsah pohromy, kterou to může někomu způsobit, nezadrží-li jej vyšší moc. Takový duch zná vyšší moc jako neviditelnou sílu, která působí proti němu a hatí jeho úsilí při každé příležitosti - například když najde duchovně příbuzného člověka jako médium, pomocí něhož může pak působit, jako by oba byli jednou bytostí.
Z takového spojení povstane pak mnoho starostí a bídy. My pak máme před sebou obludy triumfálního zla, které hanobí lidské dějiny. Tyto zjevy jsou naštěstí stále vzácnější, čím více je lidstvo a duchovní svět očisťován učením andělů z nebeských sfér.
Nakonec se ukázala ženská postava takové krásy a svůdného půvabu, že jsem se na okamžik  zvedl, abych se přesvědčil, je-li to skutečnost. V tom se mezi mne a zrcadlo položila jemná mlha, v níž bylo vidět postavu anděla s tváří mé milované. Vedle ní byla ona žena hrubá a nepříjemná. Chvilkové zaclonění mých smyslů zmizelo a v oné ženě jsem poznal všechny sirény, jejího stejného druhu, které duše mužů přitáhnou, zradí, rozzuří a stáhnou do pekla, zatímco samy jsou jen tvory bez duše.
Tento obraz v mých citech odvedl vlny magnetického éteru, které nám přinášely hudbu a obrazy a nechal je zmizet. Ještě jednou jsem byl sám se svým svůdcem, jehož hlas mi vřeštěl do uší. Maloval mi, jak bych mohl všech těchto radostí užívat, kdybych u něj zůstal a stal se jeho žákem.
Ale jeho slova našla hluché uši, jeho sliby se mne nedotkly. V mém srdci byl jen hnus a touha, zbavit se přítomnosti tohoto muže.
Zvedl jsem se a chtěl jsem odejít, ale nemohl jsem učinit ani krok. Neviditelný řetěz mne držel a za potupného smíchu řval na mne strašný muž s vítězným posměchem:
"Jdi jen, když odmítáš mou přízeň a sliby. Jdi a viz co tě čeká.
Nemohl jsem pohnout nohou, zmocnil se mne znepokojující pocit a dostavilo se omámení mozku a údů. Jako by mne zahalila mlha a sevřela do studeného objetí. Obrovské fantómy hrozného vzezření se ke mně blížily.
"Ó, hrůzo! To byly moje dřívější špatné činy. Moje vlastní zlé myšlenky a přání, které mi byly našeptány mužem vedle mne. Jak se v mém srdci usadily, vytvořily spojení, které mne nyní poutalo.
Při mé porážce se ozval divoký, krutý smích. Ukázal na ony hrozné postavy a nařídil mi, abych pozoroval, jaký jsem, pokládám-li se za příliš dobrého pro jeho společnost. V sále bylo stále temněji. Jako vlny za vlnou přibližovaly se zuřivé fantómy, byly stále černější a hroznější a vrhaly se na mne ze všech stran.
Pod mýma nohama se otevřelo sklepení podobné hrobce, kde se mi zdálo, že vidím rozžhavenou masu bojujících lidí. Můj strašný předek se rozplynul v nejdivnějších výrazech zlosti a pak propukl ve zlomyslný smích. Ukázal na hromadící se fantómy a poručil jim, aby mne svrhly do tmavé jámy.
Najednou zazářila nade mnou ve tmě hvězda, s níž mne dostihl světelný paprsek. Chopil jsem se ho oběma rukama jako lana a zatím co se kolem mne rozlilo světlo, byl jsem vytažen do výše z onoho temného místa a hrůzného paláce.

3.6  Temné Benátky

Když jsem se vzpamatoval z překvapení nad poskytnutou pomocí, byl u mne Treufreund a nikdo menší než sám můj východní vůdce. Nacházeli jsme se v otevřené krajině. Můj vůdce prováděl nade mnou magnetické tahy, neboť jsem byl zápasem zcela rozbit a vyčerpán.
Můj vládce ke mně mluvil nejlaskavějším způsobem a sdělil mi, že tuto zkoušku připustil, aby poznání pravé povahy onoho muže mi v budoucnu bylo dobrou ochranou proti jeho záludnostem a útokům.
"Tak dlouho," pravil, "dokud jsi s pýchou a úctou myslel na tohoto muže jako na svého předka, mohla tě jeho moc ovlivňovat. Nyní tvůj vlastní pocit odporu bude působit jako odpuzující síla a jeho vliv bude zadržovat.
Tvá vůle je právě tak silná jako jeho. Kdybys to byl věděl, nebyl bys potřeboval jiné ochrany. Při posledním setkání jsi si nechal své smysly omámit a tím byla tvá vůle onou temnou bytostí ochromena dříve, než jsi zpozoroval.
Kdybych tě nebyl osvobodil, byl by tě na čas podrobil své vůli a vážně by ti uškodil.
Střez se tedy, ztratit v této sféře ještě jednou sebeovládání! Vláda nad tebou samým je tvůj největší majetek, který ti nemůže být nikým odňat, nedáš-li k tomu sám svolení kolísající vůlí. Nyní tě opustím, abych mohl dále v duchu sledovat tvou pouť. Buď dobré mysli, odměnu dostaneš od té, kterou miluješ a která k tobě také vysílá něžné myšlenky.
Zmizel tak tajemně, jak přišel. Treufreund a já jsme vyčkávali, co nás asi dále potká. Přemýšlel jsem o tom právě, když k nám přispěchali dva duchové a tázali se, jsme-li členy Bratrstva naděje. Je-li tomu tak, mají jednomu z nás předat zprávu od milého přítele na zemi. Jsou prý tím pověřeni jedním z našich vidoucích. Zpočátku jsem byl potěšen. Pomyslel jsem na svého miláčka a doufal, že byli posláni od ní, neboť neměli tak temný zevnějšek jako zdejší duchové. Jejich obleky se ve zvláštním modrošedém světle, které je halilo skoro jako mrak,   jevily jako slušné a jejich obličeje nebylo možno rozeznat. Když se mi to podařilo, polekaně jsem odstoupil. Vlající závoj šedomodré gázy mezi námi byl chvílemi tak temný, že jsem v nich poznal dva odporné duchy. Treufreund mi proto pro výstrahu tajně stiskl ruku a tak jsem se jich opatrně zeptal, jak zní jejich zpráva.
"Ve jménu proroka," začal jeden, "máme ti říci, že tvá milovaná je velmi nemocná. Prosí, aby ses bez prodlení vrátil na zem a navštívit ji, jinak její duch přejde do říše, kam ji nemůžeš následovat. Máme ti ukázat nejkratší cestu k ní."
Přestože mi tato slova zpočátku způsobila úzkost, řekl jsem: "Jak je to dlouho co jste ji opustili?" horlivě jsem se zeptal. Necelé dva dny. Máme tě k ní přivést. Tvůj východní vůdce je u ní a poslal nás."
Nyní jsem věděl, že lžou, neboť můj východní vůdce nás právě opustil a nezmínil se o tom, že moje milovaná je chorá. Nevyslovil jsem to, on však pravil: "Je to pravda."
"Dej mi tajné znamení našeho Bratrstva, bez něhož nemohu s vámi jít."
Mlha se skoro rozpustila a stále zřetelněji jsem mohl vidět temné tvary těla. Tiše se mezi sebou domlouvali a když neodpověděl, pokračoval jsem: Poslal-li tě vůdce vašeho Bratrstva, jistě budeš umět dát znamení našeho řádu."
"Ano, jistě, určitě mohu, zde je: naděje trvá věčně" a usmíval se s nejopravdovějším výrazem. "Dobře," pravil jsem "a teď ještě konec."
"Konec, potřebuješ ještě víc?" stál tu překvapen. Druhý do něho strčil a cosi mu pošeptal, načež on pak dodal:
"Naděje trvá věčně a pravda je - ehm- ehm - co? můj příteli?" "Nezbytná," pravil druhý.
Vlídně jsem na ně pohlédl a povídám," jak jste moudří, přátelé, jistě mi nyní můžete ukázat také symbol?"
"Symbol? U čerta! Neznáme žádný symbol, který bychom ti měli dát."
"Ne? Pak jej musím já ukázat vám. Zvedli ruce, aby mne uchopili. Přitom jsem postřehl, že jeden z nich má scvrklou ruku a hned jsem věděl komu mám za tento úklad děkovat. Když se na mne vrhli, ustoupil jsem a udělal svaté znamení Pravdy, které je totéž ve všech dobách a v celém vesmíru. Při pohledu na toto znamení se vrhli k zemi, jako bych je srazil a omámil. Zde jsme je přenechali osudu. Když jsem se vzdálil, zeptal jsem se Treufreunda, co si nyní tito dva počnou.
Odpověděl: "Za chvíli se zotaví. Způsobil jsi jim otřes a na chvíli zbavil vědomí, ale brzy budou zase za námi s novým čertovstvím. Kdybys šel s nimi, byli by tě zavedli do bažin a tam by tě nechali poloutopeného, nebo by ti způsobili ještě vážnější škodu. Musíš být pamětliv, že ve vlastní úrovni získají nad tebou velkou moc, svěříš-li se v jakémkoliv směru jejich vedení."
Treufreund navrhl, abychom navštívili další město v této pozoruhodné zemi a vyhledal muže, jehož osud by byl také mým, kdyby mne láska  a její vytrvalost nebyla podepřela. Naše životní dráhy se v mnohém lišily, ale byly tu shodné momenty, hlavně v našem založení. Pro tuto okolnost bylo pro mne prospěšné poznání jeho životní historie a naopak později jsem mu mohl být zase já užitečný.
"Je to nyní více než deset let," pravil Treufreund, "co tento muž opustil zemi. Teprve nedávno se v něm vynořila touha po pokroku. Při své dřívější návštěvě jsem jej nalezl na tomto místě. Mohl jsem mu přispět ku pomoci a konečně jej přivést k našemu Bratrstvu. Oznámili mi, že zakrátko tuto úroveň opustí, aby ji vyměnil za vyšší."
Souhlasil jsem s navrhovanou cestou. Po krátkém, rychlém letu jsme se dostali nad rozsáhlou lagunu, na jejímž temném dně bylo vybudováno velké město. Věže a paláce trčely z vody a vrhaly na ni svůj obraz jako na černý mramor, popsaný temně červenými čarami, které vypadaly jako stružky krve.
I nad tímto městem visel temný mrak, místy osvětlený olovnatě šedými nebo ohnivě rudými výpary. Zřejmě jsme se právě chystali vstoupit do Benátek těchto nízkých sfér. Když jsem toto tušení vyslovil Treufreund odpověděl:
"Ano, je to tak, zde najdeš mnoho slavných mužů, jejichž jména jsou zapsána v dějinách krvavými písmeny."
Vstoupili jsme do města a prohlíželi si jeho nejhlavnější kanály a náměstí. Ano, zde byly znetvořeniny všech těch nádherných náměstí, která nám tužka umělců učinila tak známými. V kanálech to šumělo, jakoby se z obrovských jatek vylévaly proudy tmavé krve. Vlny podrývaly mramorové stupně paláců a zanechávaly špinavé skvrny. Vzduch byl hustý červenými výpary. I z kamenů budov a dláždění jakoby prosakovala a kapala krev. Hluboko ve zčervenalých vodách jsem viděl kostry nesčíslných tisíců, kteří byli úkladně zavražděni a v temných vodách našli svůj hrob.
Ve vězeních, jimiž bylo město podminováno, bylo velké množství duchů, zavržených a zavřených jako šelmy. Ve žhnoucích očích a pohybech lezoucích postav se zračila divokost tygra a mstivá zloba spoutaných tyranů.
To byli duchové, pro něž uvěznění bylo nutné, neboť byli divočejší než šelmy. Dlouhé řady úředních osob města se svými sluhy, pyšní šlechtici s doprovodem vojáků, námořníků a otroků, obchodníci a kněží, prostí občané a rybáři, muži a ženy všech tříd a všech dob, procházeli kolem nás. Skoro všichni byli znetvořeni a oškliví. Když táhli okolo, zdálo se mi, že ze spodních vězení se dlážděním natahovaly kostnaté strašidelné ruce a chtěly je stáhnout do své bídy. Mnozí měli uštvaný výraz v obličeji, jakoby by jim na šíji seděla těžká starost.
Daleko venku, ve vodách laguny, pluly strašidelné galéry obsazené otroky. Tito byli přikováni na veslařské lavice, ale mezi nimi nebyla žádná bezmocná oběť politické nebo soukromé pomsty. Byli to duchové krutých dozorců káznic a zručných intrikánů, kteří mnohým lidem připravili smrt za živa.
Venku, na otevřeném moři, jsem spatřil větší lodě a v blízkosti rozpadlých přístavů duchovní protějšky vozů, které sloužily pirátským loupežím v adriatickém moři. Byly obsazeny duchy pirátů, kteří kdysi pěstovali ke svému potěšení loupeže, války a rabování. Nyní trávili čas tím, že se navzájem napadali nebo potírali.
Po vodních cestách ve městě pluly strašidelné gondoly. Vozily duchy, kteří podléhali obchodováním a zábavám minulého života. V těchto Benátkách, i v jiných městech této úrovně, panoval život podobný pozemskému, jen mu chybělo všechno dobré a pravdivé, všichni praví vlastenci a nezištní občané. Jen zlí zůstali, aby se navzájem okrádali a vystupovali v rukou Prozřetelnosti, jako nástroje proti zločinným spoluviníkům.
Na zídce jednoho menšího mostu jsme našli sedícího muže v obleku Bratří naděje v temné říze, jakou jsem i já nosil na začátku svého putování. Ruce měl na hrudi zkřížené a tvář zakrytou kloboukem tak, že nebylo vidět obličej. Hned jsem věděl, že je to muž, jemuž platí náš příchod. Zároveň jsem v něm poznal slavného benátského malíře s nímž jsem se v mládí stýkal.
Později jsme se již nesetkali. Nevěděl jsem, že opustil zemi, až jsem jej našel sedícího na mostě tohoto pekelného města. Toto shledání mnou otřáslo, když jsem si vzpomněl na dny našeho mládí a pomyslel si, co mu život musel přinést, aby z něj učinil to, čím byl nyní.
Neviděl nás a Treufreund navrhl, abychom ustoupili stranou, než mi poví osud tohoto ducha. Pak se mu teprve přiblížíme a promluvíme s ním.
Pověst o tomto muži - jehož chci nazývat Benedetto, neboť bude lépe, když jeho pozemské jméno zůstane zapomenuto - se rychle šířila a při prodeji svých obrazů byl velmi úspěšný. Jeho nejbohatší příznivci byli Angličané a Američané, kteří navštěvovali Benátky. V domě jednoho z nich potkal Benedetto paní, která pak měla mít na celý jeho život zhoubný vliv. Byl mladý, hezký, statný a pocházel ze staré, ale chudé rodiny. Měl přístup do nejlepší benátské společnosti. Dáma, u níž Benedetto ztratil srdce, byla z vyšší společenské vrstvy.
Benedetto si ve svém mladicky romantickém blouznění myslel, že se ona spokojí s tím, že se stane ženou snaživého umělce, který nevlastní nic jiného, než talent a rostoucí pověst. Bylo jí dvacet, když se poprvé setkali. Vybavena všemi půvaby, povzbuzovala Benedetta každým způsobem a ubohý mladík věřil, že její láska je právě tak opravdová jako jeho. Ale při vášnivé touze po obdivu a lásce byla vypočítavého charakteru, ctižádostivá, povrchní a neschopna pochopit pravou lásku a opětovat ji. Cítila se polichocena jeho obdivem a byla pyšná, že dobyla hezkého a nadaného muže, ale byla jí daleká myšlenka něco pro něho obětovat. I když se mu zdála být nejněžnější, bylo jejím přáním stát se ženou benátského šlechtice, jímž sice pohrdala, ale toužila po jeho bohatství a společenském postavení.
Konec Benedettova snu přišel příliš rychle. Odvážil se položit své srdce i budoucnost k nohám své zbožňované, když ji vyznal lásku své duše.
Ona to chladně přijala a vysvětlila mu, že nemůže žít bez peněz a postavení. Konečně se s ním rozloučila s lhostejností, která ho učinila skoro šíleným. Opustil Benátky a odešel do Paříže, kde se vrhl do všech rozptýlení tohoto veselého  města, aby na svoji nešťastnou vášeň zapomněl. Několik let se ti dva nepotkali.
Ještě jednou přivedl osud Benedetta do Benátek - vyléčeného, jak doufal. Mezi tím se stal slavným malířem. Ona dáma se opravdu vdala za zmíněného šlechtice a jako kráska ovládala společnost, obklopena množstvím obdivovatelů, které uvést u manžela nepokládala vždy za nutné.
Benedetto byl rozhodnut přistoupit k ní s chladnou lhostejností, ale tento úmysl se neshodoval s její vůlí. Kdysi jejím otrokem, pak má jím provždy zůstat - bylo její rozhodnutí. Ještě jednou se pokusila o jeho lásku a jeho srdce bylo, žel, ochotno odpustit, když mu cituplným tónem řekla, jak velmi lituje cesty, kterou se dala.
Tak se Benedetto stal jejím tajným milencem a nějaký čas žil v opojení štěstím. Ale jen krátce. Dáma milovala nové úspěchy, nové otroky, kteří ji pochlebovali. Benedetto se svojí žárlivostí a oddaností se jí stal nudným a jeho přítomnost obtížná. Mimo to se objevil jiný ctitel, jemuž hraběnka dala přednost. Hrozil, prosil, přísahal, že se zastřelí. Po prudkém výstupu Benedetto odešel domů.
Příští den mu bylo tlumočeno sluhou, že hraběnka odmítá jej znovu vidět. To bylo příliš pro jeho ohnivou povahu. Ovládl jej hořký stud za to, že byl odhozen jako staré železo. Odešel do ateliéru a střelil si kulku do hlavy.
Když jeho duch přišel k vědomí, stalo se to za doprovodu všech hrůz za živa pohřbeného, který se probudí v rakvi. Jeho pozemské tělo bylo zničeno, ale duše se od něho nemohla odloučit, dokud ji neuvolní úplný rozpad těla. Odporné částečky tlejícího těla ji zavalovaly, pouta mezi tělem a duší nebyla uvolněna.
Jak hrozný osud, představíme-li si, do jakého strašlivého stavu uvrhne duši nepromyšlený krok z omrzelosti života.
Kdyby lidé na zemi chtěli prokázat sebevrahovi opravdu dobrou službu, nepohřbí jeho tělo, nýbrž spálí, aby duše tímto rychlým pochodem byla dřív ze svého vězení uvolněna.
Duše sebevrahova není připravena opustit pozemské tělo. Je jako nezralý plod, který nesnadno a předčasně spadne se stromu. Silný otřes ji vyhání, přesto však zůstává spoutána, dokud nezmizí spojovací článek.
Časem Benedetto upadl do bezvědomí a na chvíli ztratil uvědoměni si svého hrozného postavení. Po probuzení vždy pozoroval, že tělo pozvolna ztrácelo svoje spojení s duchovním a rozpadlo se v prach. Ale pokud to trvalo, musel ve všech svých nervech vytrpět muka pomalého rozvolňování.
Náhlé zničení pozemského těla ohněm by bylo pro něj znamenalo prudký náraz, ale ušetřilo by mu dlouhé utrpení pomalého rozkladu.
Konečně se spojení s hmotným tělem uvolnilo a duchovní tělo mohlo vystoupit z hrobu a zdržovat se nad ním. Byl by ještě připoután, ale nikoliv uvězněn. Konečně se i poslední pouto přetrhlo a mohl se vydat na pouť pozemskou sférou. Jeho schopnost vidět, slyšet a cítit byla zpočátku velmi slabá, ale pozvolna se jeho smysly vyvinuly a on si uvědomoval své okolí. S posílením se mu vrátily i vášně a touhy pozemského života. Zároveň byl i poučen, jak je může uspokojit. A znovu se snažil, jak v pozemském životě zapomenout v opojení smyslnými požitky na strádání a trpkost. Ale tentokrát marně.
Jeho paměť byla živá a minulost jej trýznila. V jeho duši byla žízeň po pomstě - po možnosti nechat ji trpět tak, jak nechala ona jej. Síla myšlenek jej konečně dovedla tam, kde se ona nalézala.
Našel ji, jako kdysi, obklopenou malým dvorem veselých ctitelů. Stále byla ženou bez srdce, jíž se jeho osud nedotkl. Šílel myšlenkou na strašné utrpení, které mu způsobila láska k této ženě. Konečně se všechny jeho myšlenky soustředily na to, aby našel cestu, jak ji zbavit všeho, co si cenila výše než lásku a čest a dokonce výše než život svých obětí.
Podařilo se mu to dosáhnout. Duchové mají moc, o které se smrtelníkovi ani nesní.
Stupeň po stupni klesala ze své pyšné výše, ztratila bohatství, potom čest. Zbavená záře ukázala se v pravé podobě jako svůdkyně, která si s mužskými dušemi zahrávala bez ohledu na čest svého muže a na svoji vlastní pověst, dokud mohla své pletichy schovávat před očima světa a přes mrtvolu každé nové oběti, dojít k většímu bohatství a moci.
Navzdory vlastní bídě nacházel Benedetto útěchu v myšlence, že to byla jeho ruka, která ji stáhla dolů a odkryla její zištnost. Udivena se ptala, proč všechny události směřovaly k jednomu cíli - k jejímu zničení. Ptala se jak je možné, že její nejpečlivější plány byly zkřiveny, že její žárlivě střežená tajemství vyšla na světlo.
Konečně žila v neustálé úzkosti, co přinese nový den, jako by zde pracovala neviditelná moc, jejíž vládě nemůže uniknout.
Tu pomyslela na Benedetta a jeho poslední hrozby, že se sám pošle do pekla a jí stáhne sebou. Tehdy myslela, že ji chce odpravit a ulehčilo se jí, když slyšela, že se zastřelil. Nyní na něj musela stále myslet, otřásla jí hrůza, že by mohl vstát z hrobu a vyhledat ji.
Během celé této doby stál neviditelný Benedettův duch vedle ní a šeptal jí do uší, že je to pomsta, která ji konečně zasáhla. Mluvil o minulosti a své lásce, která se proměnila v palčivou nenávist. Tato nenávist jej sžírala jako pekelný oheň, jehož plameny uchvátí i její duši a také ji doženou k zoufalství.
Její duše cítila jeho obtížnou přítomnost, i když její tělesné oči nic nepozorovaly. Zbytečně chodila mezi lidi, aby mu unikla. Strašidlo jí bylo stále po boku. Den ze dne ji toto něco bylo stále zřetelnější, nebylo možno se toho zbavit.
Jednoho večera jej konečně spatřila v matně šedém pološeru s divě hrozícíma očima a vášnivou nenávistí v očích. Tento otřes byl pro ni příliš silný pro její předrážděné nervy a ona padla mrtva k zemi.
Nyní Benedetto věděl, že cíle dosáhl a zabil ji a že mu na čele hoří Kainovo znamení vraždy. Tu ho uchvátilo zděšení před sebou samým, čin, který spáchal, jej naplnil odporem. Měl v úmyslu stáhnout jejího ducha dolů a věčně jej trýznit, aby nenašel klidu ani za hrobem.
Nenašel klidu ani když byla za hrobem. Nyní bylo jeho jedinou snahou, utéci před sebou a svým hrozným činem, neboť všechno dobré v tomto muži ještě neodumřelo. Úder, který zabil hraběnku, mu ukázal pravou povahu jeho pocitu pomsty.
Tu prchl ze země a jeho cesta vedla stále níž do tohoto pekelného města, prvého bydliště zločinců, jakým on se také stal.
"Tu jsem jej našel," pravil Treufreund," zde jsem mohl kajícímu se muži přispět ku pomoci a ukázat mu, jak může své bezpráví napravit. Očekává příchod ženy, kterou miloval a pak nenáviděl, aby ji odpustil a sám poprosil o odpuštění.
Ona byla též vtažena do této úrovně, neboť její život byl pln provinění. Zde v protějšku města, v němž se odehrávala jejich pozemská láska, se zase setkají. Očekává ji na tomto mostě, kde se v minulosti často scházeli."
"Přijde brzo?"
"Ano, velmi brzo. Pak skončí jeho pobyt v této sféře a přejde do bližší, vyšší úrovně, kde jeho vzrušený duch najde konečně čas na klid, než se vydá namáhavým krokem po kamenité cestě ke Světlu."
"Oba společně opustí tuto sféru?"
"Ó , ne, ona též dostane veškerou pomoc k pokroku, ale jejich cesty se daleko rozcházejí. Mezi nimi neexistovalo žádné příbuzenství, jen vášeň, pýcha a zraněná sebeláska. Zde se rozejdou, aby se nikdy více nesetkali."
Nyní jsme se přiblížili k Benedettovi. Zaklepal jsem mu na rameno. On se otočil, ale hned mne nepoznal. Připomněl jsem se mu a tedy pravil: "Jak mne velmi těší, že můžeme své dřívější přátelství obnovit a pokračovat v něm ve vyšších sférách, kde se doufám brzy sejdeme. Krátce jsem mu pověděl, že i já jsem zhřešil a trpěl, ale nyní kráčím svojí cestou vzhůru.
Naše shledání jej zřejmě velmi potěšilo. Potřásl mi rukou s velkým pohnutím, když jsme se loučili. Pak jsme odešli a zanechali jej na mostě, kde očekával poslední setkání s tou, jež mu byla kdysi drahou a nyní pro něj znamenala  jen bolestnou vzpomínku.
Nacházeli jsme se na cestě z Benátek do roviny, kterou jsem poznal jako duchovní stranu Lombardie, když náhle vzbudil mou pozornost hlas, naříkavě volající o pomoc. Obrátil jsem se doprava a viděl dva duchy ležící na zemi. Jeden mi naznačoval, abych se přiblížil.
V domnění, že někdo potřebuje moji pomoc, opustil jsem průvodce a šel se podívat, co se děje. Duch ke mně vztáhnul ruku a mumlal, abych mu pomohl. Když jsem se sehnul, popadl mne, k mému překvapení, za nohy a snažil se mne kousnout do ruky. Druhý se náhle zvedl, aby mi, jako vlk, skočil na hrdlo.
S jistou námahou a přiznám se s jistou dávkou hněvu jsem je setřásl a učinil krok zpět. Náhle jsem klopýtl a při pohybu stranou jsem pozoroval, že se za mnou otevřela hluboká jáma, do níž bych při dalším pohybu musel spadnout.
Vzpomněl jsem si nyní na dané pokyny, nepopustit uzdu nízkým vášním a nepostavit se na stejný stupeň s těmito tvory.
Krátký výbuch zlosti mne zamrzel a rozhodl jsem se zůstat příště chladným a klidným. Znovu jsem se obrátil k oběma duchům a zpozoroval, že ten, jehož jsem měl za zraněného lezl po zemi ke mně a druhý byl jako divoké zvíře připraven ke skoku.
Klidně jsem na ně upřel své oči, ale vnitřně jsem jim celou silou své vůle zakázal, aby se mi přiblížili. Na to se váleli po zemi a cenili zuby jako vlci avšak přiblížit se nemohli. V tomto stavu jsem je opustil a svůj zážitek jsem spěchal vyprávět Treufreundovi.
Smál se a pravil:
"Mohl jsem ti říci, kdo jsou ti dva, Franchezzo. Ale cítil jsem, že nebude na škodu, když sám poznáš, jak cennou obrannou může být tvá vlastní síla vůle a rozhodnost. Ty máš již od přírody silnou vůli. Dokud ji nepoužiješ k tomu, abys omezoval práva druhých, je to cenná vlastnost. Při své práci v duchovním světě poznáš, že tvá vůle je mocná páka, kterou můžeš působit nejen na své okolí, ale i na bezduchou hmotu.
Tito dva duchové pravděpodobně ještě občas zkříží tvoji cestu. Myslím, že jim můžeš ukázat a jako nyní ukážeš, kdo je jejich mistrem, rozkazující osobností. Pak se budou obávat, přijít s tebou do styku. Dokud budeš pracovat zde na zemské úrovni, budou vždy připraveni, dle možnosti hatit tvoje plány."

3.7  I v pekle je naděje

Před námi se rozvinula rovina vlnitých linií, po níž pochodovaly velké masy temných duchů. Na radu Treufreunda jsme vystoupili na malou vyvýšeninu, abychom mohli tyto pohyby sledovat.
Treufreund pravil:
"Nyní budeme svědky jedné z bitev, vybojovaných nepřátelskými bojovými silami temných duchů, kteří se na zemi těšili z válek, rabovali a prolévali krev. Zde v temnotě, která je výsledkem jejich krutosti a chorobné ctižádosti na zemi, pokračují dále v této činnosti tím, že mezi sebou bojují o panství v říších pekla.
Hleď, jak sbírají síly k přepadení a pozoruj obratnost pohybů vojsk. Mocní duchové mužů, kteří se na zemi věnovali vedení vojska, řídí zde nešťastné bytosti, které nemohou jejich kouzlu odolat. Nutí slabší duchy, aby bojovali pod jejich vlajkou.
Poznáš, že tito mocní velitelé bojují horší boj, nesmrtelný, neboť smrt nemůže toto střetnutí ukončit. Boj neustále obnovují, takže zdánlivě potrvá věčně, až konečně jeden, nebo druhý vůdce, pocítí rozmrzelost a zatouží po vyšších vítězstvích duše, než kterého může dosáhnout bitvami nad ubohými bytostmi, kde vítězství propůjčuje jen právo utlačovat a mučit poraženého.
Tytéž pudy a nadání, obrácené v ctižádostivosti a touze po krutosti a vládě vedou k tomu jedinému cíli: jakmile budou očištěny, učiní z těchto duchů mocné pomocníky tam, kde jsou nyní ničitelé. Stejná síla vůle pak urychlí pokrok stejnou měrou, jak jej nyní brzdí. Kdy tento pokrok  nastane, záleží u každého od procitnutí dřímající lásky k dobru, spravedlnosti a pravdě.
Zárodky ducha jsou zakryty množstvím zla, ale u každého přijde čas, kdy se vyšší povaha probudí a roztroušené zárodky dobra přivede k růstu. Následek toho je lítost a potom žeň dobrých skutků."
Přehlédli jsme širokou rovinu a zpozorovali, že obě mocná vojska vypochodovala a nyní stála proti sobě v bitevní sestavě. Tu a tam jsme viděli silné duchy, z nichž každý vedl svoji řadu, nebo oddíl, jako v pozemském vojsku. Na křídle nepřátelských sil se nacházely dvě majestátní bytosti, které mohly sloužit vzor Luciferovi, tak silný dojem moci a inteligence na mne učinily. Každý byl statný a krásný v obličeji i postavě - královského majestátu, přes ponížení, kterého se jim v pekle dostalo. Ale byla to krása divokého tygra, který vyčkává nepřítele, aby jej roztrhal na kusy. Jejich výraz byl temný a odpuzující, oči krutě žhoucí a falešný úsměv ukazoval ostré zuby šelmy. Lest hada byla v jejich pohledu a žádost supa v jejich úsměvu. Oba jeli ve vozech tažených duchy zchátralých lidí, které poháněli jako tažná zvířata a kteří byli v davu šlapáni jako dobytek.
Z obou stran shromážděných vojsk  se ozvala divoká hudba, která zněla jako výkřiky bolesti ztracených duší a hučení mocného orkánu. Náhle vyrazili a vpadli do sebe, přičemž někteří létali vzduchem, jiní se pohybovali po zemi, tlačíce se, strkali do sebe a dupali jako stádo divokých zvířat. Všude naplňovaly vzduch jejich kletby jako zuřivý řev a dělaly peklo ještě hnusnějším.
Tyto duchovní armády smrti podnikaly útoky a protiútoky, jedni i druzí pochodovali, tak, jak to dělali v bitvách na zemi. Nebojovali jako lidé, ale jako démoni, neboť neměli jiných zbraní, než divá zvěř - zuby a kopyta.
Je-li bitva s pozemskými zbraněmi hrozná, byla tato hrozná dvojnásob, neboť se bojovalo jako vlk a tygr, zatímco oba mocní vůdcové hnali davy kupředu a postavili se do čela, byla-li během boje ta nebo ona strana vržena zpět.
Oba tito temní královští duchové nade všemi vyčnívali. Každý z nich myslel jen na zničení druhého, oba se zvedli nad bojující masy a upřeli na sebe pohled smrtelné nenávisti. V temných oděvech, které za nimi vládly jako křídla, létali vzduchem, zápasili a bojovali o nadvládu.
Jako dva orli spolu zápasili ve vzduchu, zatím co pod nimi množství havranů bojovalo o červa. Odvrátil jsem se od havranů a pozoroval orly, jak beze zbraní, jen rukama a mocnou vůlí bojovali v houštině jako divá zvěř.
Nevydali žádného zvuku, jen se uchvacovali smrtícím hmatem a cloumali sebou ve vzduchu sem a tam. Chvíli byl nahoře jeden, chvíli druhý. Zuřivé pohledy se křížily jako ohnivé šípy, horkým dechem si navzájem spalovali obličej. Prsty se popadli za hrdlo a každý se snažil zuby uchopit protivníka. Svíjeli se tak, jako by to byl pro oba smrtelný zápas.
Konečně jeden zeslábl. Druhý jej snesl k zemi, aby jej shodil z příkrého svahu do jedné z trhlin ve skále, které se táhly okolo bitevního pole. Byla to hrůzná temná propast, do níž chtěl poraženého svrhnout a držet jej v zajetí. Přemožený se ale nechtěl vzdát a visel vší silou na druhém, aby jej strhl sebou. Ale marně, síly jej opustily. Když dostihli černé pukliny, vítěz se mocným úsilím osvobodil a druhého svrhl do strašné hlubiny.
Zděšen jsem se odvrátil a zpozoroval, že boj na rovině zuří neméně vášnivě dál. Vojska bojovala a armáda vítězného velitele odrazila a přemohla bojové síly poraženého a rozprášila je do všech stran. Kamarády boje neschopné nechali ležet na poli a zajatce vzali vítězové sebou. Jaký osud je čeká, jsem snadno mohl uhodnout.
Naplněn hnusem a odporem nad těmito surovostmi, byl bych rád toto místo opustil, ale Treufreund mi zaklepal na rameno a pravil:
"Nyní přišel čas pro naše díla, příteli. Sestoupíme a uvidíme, můžeme-li někomu pomoci. Mezi poraženými najdeme takové, kterým se válka a její hrůzy hnusí právě tak, jako tobě a kteří budou naší pomocí velmi potěšeni."
Sestoupili jsme tedy, rovina se podobala bitevnímu poli začátkem noci, na němž zůstali jen ranění a mrtví. Ostatní se rozprchli jako hejno zlých ptáků, kteří hledají čerstvou mršinu. Stál jsem mezi svíjejícími se a naříkajícími bytostmi a nevěděl, kde začít se svojí pomocí.
Bylo to tisíckrát horší, než na bitevním poli na zemi. Tam byl aspoň mír a smrtelný spánek, aby zmírnil utrpení a naděje na pomoc pro ty, kteří ještě žili. V tomto děsném pekle se zdálo, že není naděje, není smrti, která by vykoupila trpící.
Není jitra, které by svítalo po noci bídy. Až se vzchopí - nezačne tento příšerný život znovu, nebude stále obklopen těmito zuřivými lidskými bestiemi?
Sehnul jsem se a snažil se nadzvednout hlavu nešťastného, který ležel u mých nohou žalobně naříkaje. Jeho tělo bylo rozmačkáno v neforemnou hmotu. Přitom v mém uchu zazněl tajemný hlas:
"I v pekle je naděje, k čemu bys byl jinak zde? Nejtemnější hodina je vždy před svítáním. Pro tyto poražené a padlé přišla nyní hodina proměny.
Touha po lepších podmínkách, zděšení před zlem v jejich okolí, je v konání zlých činů pekla oslabilo. Zaváhali, když měli útočit s bezcitnou silou nelítostných bytostí. Proto byli poraženi, ale jejich bezmocnost jim otevře brány k lepším podmínkám.
Nenaříkej nad nimi, ale snaž se jejich utrpení zmírnit, aby upadli do smrtelného spánku této sféry a probudili se ve vyšší úrovni k novému životu."
"A co se má stát s mocným duchem, který byl svržen do propasti ?" zeptal jsem se.
"I jemu bude v pravý čas pomoženo, nyní k tomu však není jeho duše ještě zralá. Do té doby je veškerá námaha marná."
Hlas umlkl. Treunfreund mi ukázal, jak mám ony unavené duchy uspat a upozornil mne na četné body, které na tomto poli svítily jako hvězdy.
Pocházely od našich řádových bratří, kteří se sem jako my cítili přitahováni na své cestě lásky a soucitu. Zakrátko na to, kdy všichni svíjející se a naříkající duchové upadli do bezvědomí, uviděl jsem cosi jedinečného a zázračného. Nad každou tichou postavou se zvedl slabý, mlhavý obláček, jak jsem to již jednou pozoroval. Obláčky se pozvolna zhušťovaly a vzaly na sebe postavu vysvobozené duše.
Tyto pak byly odnášeny zástupem éterických duchů, kteří se shromáždili nad našimi hlavami, až poslední odešel a dílo bylo dokonáno.

3.8  Konec putování v říších pekla

Bratři naděje, kteří jako já pomáhali raněným duchům, náleželi všichni k témuž oddělení, jako já. Malá světla, která jsme nosili, svítila vpravdě jako symboly naděje v temnotě. Treunfreund  a já jsme se přidali k ostatním a vyměňovali si pozdravy a blahopřání jako vojáci, kteří se vraceli domů z úspěšného polního tažení.
Než jsme zas prošli ohnivým kruhem, který tuto říši uzavíral, vedl nás vůdce naší skupiny na vysokou horu. Odtud jsme mohli přehlédnout města, roviny i horstvo této země, jichž se každý z nás dotkl na své pouti. Z vrcholu hory jsme mohli pozorovat mohutné panoráma pekla u svých nohou.
Vůdce k nám promluvil tato slavnostní slova:
"Tato země, na níž pohlížíme, je jen mizivě malá část velké úrovně, kterou lidé označují jako  -peklo. I nad námi jsou temné úrovně, kde duše může hluboko klesnout do hrozných zločinů a utrpení. Velká oblast temné hmoty, z níž je vytvořena nejnižší ze zemských sfér, rozkládá se milióny mil od nás.
Přechovává všechny hříšné duše, které ztrávily hmotný život na zemi. Jejich bytí sahá zpět do nejvzdálenějších věků, kdy planeta země nechala zrát první vědomé bytosti, jejichž určením bylo zdokonalovat se utrpením, až se očistí od všech nánosů nízké povahy. Obrovský počet duší se rovná hvězdám na nebi nebo písku v moři a každý člověk si sám buduje obydlí ve vyšší nebo nižší úrovni. Tak se velké sféry zalidňují a lidská bydliště jsou rozličná.
Různorodost myriard míst ve sférách přesahuje lidskou chápavost, neboť každá nese známky ducha, jehož životní činností vzniklo. Jako mezi nespočetnými tvory země nejsou dva obličeje ani dvě duše stejné, tak i v duchovním světě nejsou dvě stejná místa. Každé místo i každá sféra je zvláštní výtvor rozdílných tříd duchů.
Příbuzné duše se cítí k sobě přitahovány a proto každé místo odpovídá zvláštnímu druhu svých obyvatel.
Popisujete-li nějakou sféru, můžete přirozeně mluvit jen o tom, co jste viděli a líčit místa, která vás přitahovala. Někdo viděl jinou část téže sféry a bude ji možná jinak popisovat, takže lidé, měřící věci vlastním měřítkem pravděpodobnosti, budou tvrdit, že nemáte pravdu, jestliže se rozcházejí  vaše líčení, že Řím není Milán ani Benátky, i když všechna tato města leží v Itálii. Všechna mají určité charakteristické zvláštnosti, ale i shodné národní prvky.
Uvedu ještě drastičtější příklad:
New York a Cařihrad jsou města na planetě Zemi a přece je mezi nimi a jejich obyvateli takový rozdíl, že na nich nenajdeme společné národní znaky. Obě jsou obývána lidskou rasou, ale ve zvycích, mravech a vzhledu naprosto rozdílnou.
Na svých poutích ke všem těmto nešťastným bytostem, které jste našli lezoucí v bažinách jejich hříchů, pozorovali jste nezničitelný zárodek lidského ducha. Ať jakkoliv dlouho trvají zkoušky duše a oddalování hodiny vysvobození zneužíváním svých sil, všem je dáno vrozené právo naděje. Pro každou duši přijde konečně hodina probuzení. I ty, které klesly do nejhlubších hlubin, se pozvednou do té výše, ze které kdysi vyšly.
Trpký a hrozný je dluh, který musí hříšné duše splatit za svoji divokou prostopášnost, ale jednou splacen, je provždy vyrovnán. Pak není žádného věřitele, který by řekl kajícímu marnotratníku: "Odejdi, tvůj osud je zpečetěn, propásl jsi svoji hodinu vykoupení."
Ó, bratři naděje! Může kdy člověk ve své malosti změřit dobrotu Boží? Může člověk milosti Milujícího položit hranice a tvrdit, že pokornému hříšníku bude odepřeno, ať je jeho vina jakkoliv veliká?
Boží hlas k nám mluví v každém listu trávy, který se rozvíjí, v každém slunečním paprsku, který se nás dotkne!
Jak velká je dobrota a milosrdenství našeho Boha?"
Jeho hlas zní prostřednictvím jeho andělů a sloužících duchů všem, kteří je vážně hledají a věrně se snaží, aby si je zasloužili.
Za hrobem, i v pekle existuje milosrdenství a odpuštění, naděje a láska pro všechny. Ani atom nesmrtelné duchovní esence, která byla člověku vdechnuta a vyvinula se k vědomé živoucí individualitě, nebude nikdy ztracen ani vydán zničení nebo věčným mukám.
Ti, kteří učí jinak, se mýlí - skoro bych řekl - hřeší!
Uzavírají člověku tím dveře naděje a jeho duše bude tím zoufalejší. Věří potom, že smrt vtiskla poslední pečeť zavržení na její osud.
Přitom přeji si, abyste na zemské úrovni všude hlásali pravdu, kterou jste na svých putování poznali. Pamatujte, že všichni chovají naději a uznávají, že je třeba držet se pravé cesty, dokud je čas.
Člověk mnohem snáze napraví špatné činy ještě na zemi, než aby otálel až smrt položí přehradu mezi něj a ty s nimiž by se chtěl smířit.
Vše, co jste viděli v pekle, jsou plody špatného lidského života, plody činů jejich vlastní minulosti na zemi. Nebylo zde nic, co by jako výtvor neodpovídalo skutečné povaze duše. Temná vězení vám připadá hrozná, při pohledu na tyto nešťastníky jste byli otřeseni, stále si musíte připomínat, že si to sami způsobili.
Bůh nic nepřidal k břemenu člověka.
Je úkolem každého jednotlivce, napravit to, co porušil, očistit to co zašlapal do prachu. Pak budou tyto zchátralé postavy se svým strašlivým okolím vyměněny za šťastnější podmínky a čistší tělo. Až během času bude na zemi všechno zlo přemoženo dobrem, budou tyto krajiny odplaveny jako pěna na moři stoupajícím přílivem. Čisté vody života se rozlijí přes tato místa a očistí je a černé hory, těžká atmosféra a špinavá obydlí budou zničena očistným ohněm pokání.
Nic není provždy ztraceno, nic nemůže být na věky zničeno. Atomy, které dnes vaše tělo přitahuje, budou zítra odpuzeny, aby stvořily jiné formy. Vyzařování duchovní složky člověka vytvářejí nyní formy v zemských oblastech.
Až později nebude existovat dostatečně hrubý magnetismus, aby držel pohromadě hrubé částečky, z nichž zemské oblasti sestávají, budou tyto atomy zbaveny nutnosti  doprovázet hmotnou a duchovní zemi.
Pak se budou volně vznášet v éteru, až je přitáhne jiná planeta, jejíž sféry mají s nimi příbuzné vlastnosti a její obyvatelé se nacházejí na stejné hmotné úrovni.
Tyto hory a tato země tvořily kdysi v minulosti nízké sféry jiných planet, které jsou již nyní příliš vyvinuty, aby se ještě přitahovaly.
Až je naše země přestane pevně poutat, budou odpuzeny, aby utvořily sféry jiné planety.
Naše vyšší sféry jsou utvořeny z mnohem éteričtější, ale stále ještě hmotné podstaty, která pochází ze sfér pokročilejších planet. Jejich atomy také jednou zemi opustí, aby opět byly přitaženy některým následníkem.
Nic se neztratí, nic není opravdu nové. Jsou jen nové kombinace toho, co bylo a co je ve své podstatě věčné, které svoji poslední výši vývoje dosáhneme.
To nikdo neví, protože pro naše poznání a pro náš vývoj není hranic. Trvalé zkoušky pozemského života v těchto temných sférách musíme považovat za stupně, po nichž konečně vystoupíme k trůnu nebes.
Co vidíme a můžeme pochopit, je vždy přítomná pravda, že naděje je věčná a pokrok stále možný i pro nejsešlejší duši. Tuto velkou pravdu máte lidu kázat, až se vrátíte k pozemským úrovním a ke své práci v nich. Vděčnost a láska vám ukládá povinnost přispět druhým ku pomoci tak, jak vám bylo pomoženo.
Nyní se rozlučme s touto temnou zemí, nikoliv se smutkem nad její bezútěšností, ale v důvěryplné naději a první modlitbě za budoucnost všech, kteří se ještě nacházejí v poutech utrpení a hříchu.
Když náš velký vůdce skončil proslov, vyslali jsme poslední pohled na temnou zemi. Sestoupili jsme s hory a ještě jednou prošli ohnivým kruhem, jehož částečky byly jako dříve naší vůlí rozehnány do stran a my jsme mohli bezpečně projít.
Tím skončilo moje putování říší pekla.

4.  ZLATÝMI BRANAMI

4.1  Přivítání po návratu

Po návratu do země svítání jsme byli bratrstvem královsky přijati a byla pořádána slavnost na naši počest. V malém pokojíku našel každý z nás pro sebe připravený nový oděv. Byl světlešedé barvy, skoro bílý a lem, pás a odznak našeho řádu - kotva a hvězda na levém rukávu - byly zlatožluté.
Tento nový oblek jsem si vysoce cenil, neboť oděv znázorňuje stupeň vývoje ducha na onom světě a platí jako důkaz úspěchu. Ještě dražší mi byl věnec bílých duchovních růží, které vyrostly okolo magického obrazu mé milované a tento živoucí rám nikdy neuvadl a stále vyzařoval vůni, když jsem se ukládal na sněhobílé lože.
Přítel, který mne vzal na slavnost , mne vyrušil ze snění. Když jsem vstoupil do velkého sálu, našel jsem tam svého otce a několik přátel, které jsem poznal na svých putováních. Velmi srdečně jsme se pozdravili a po podobné hostině, jako při mém prvním vstupu do této sféry, jsme se všichni shromáždili na dolním konci sálu před šedozlatým závěsem, který zcela zakrýval stěnu.
K naším uším dolehla něžná melodie, nesená jakoby dechem větru. Stávala se plnější a zřetelnější, až jsme ve slavnostně vážném taktu poznali pochod, vznešený a plný citu. Pak se závěs posunul stranou a objevilo se obrovské zrcadlo z černého mramoru. Hudba přešla do jiného tempa, sice ještě slavnostního, ale promíseného disharmoniemi. Stala se nejistou a nepravidelnou v rytmu.
Místnost kolem nás potemněla, že bylo sotva vidět obličeje druhých. Mohli jsme vidět jenom černou plochu obrovského zrcadla. Na něm jsem pozoroval postavy dvou členů naší výpravy.
Pohybovali se, mluvili spolu a scenérie kolem nich zřetelně vystupovala. Představovala krajinu v pekle, kterou jsme opustili. Strašidelná hudba se hluboce dotkla mé duše a při pohledu na drama, které se před mýma očima rozvíjelo, jsem zapomněl na okolí a bylo mi, jako bych znovu putoval v temných hlubinách pekla.
Objevoval se obraz za obrazem, až nám předvedli různé zkoumání a zkušeností každého z naší skupiny - od nejmenšího člena až po vůdce. Poslední scéna ukázala celý shromážděný zástup na hoře, naslouchající řeči našeho vedoucího na rozloučenou.
Hudba všechno a podmalovávala jako chór v řecké tragédii. Každé náladě a jednání dramatu dala příslušný výraz, smutný a strastiplný, nebo plný klidu a vítězství, potom zase naříkající a lkající, ječivý nebo tichý jako ukolébavka, jako když ubohá zachráněná duše konečně došla klidu. Pak zase nabírala divoké akordy řevu, zuřivého válečného pokřiku, hrubých kleteb a nadávek, nyní vypukla v burácející vlny, pak se rozplývala ve zlomených disharmonických tónech.
Když byla závěrečná scéna předvedena, dozněla v půvabném žalozpěvu a pozvolna odumřela. Když hudba zmlkla, zmizela temnota a závěs zastřel černé zrcadlo. S povzdechem ulehčení jsme se odvrátili, naplněni díkem a blahopřáli jsme si navzájem, že jsme putování v oné temné zemi šťastně přestáli.
Zeptal jsem se otce, čím bylo toto působení vyvoláno, je-li to iluze, nebo něco jiného.
"Můj synu," odpověděl, "co jsi viděl je využití poznání vysoké vědy. Toto zrcadlo má vlastnost, že přijímá a odráží obrazy, které jsou na ně vrženy řadou tenkých kovových desek - lépe řečeno, duchovní částí desek z pozemského kovu.
Kovové desky jsou vysoce citlivé, takže jsou schopny obrazy přijmout a podržet. Pochod je podobný tomu, který již z pozemského života znáš u fotografie, který  zvukové vlny zachycuje a uchovává.
Během vašeho putování v temných sférách bylo s vámi navázáno magnetické spojení tímto aparátem. Zážitky každého z vás byly přeneseny na jednu z těchto citlivých desek. Hnutí mysli jednotlivých účastníků výpravy rozkmitala odpovídající příbuzné tóny v oblasti hudby.
Ty patříš k oblasti, kde se pohybuje umění, hudba a literatura. Proto jsi schopen vidět, cítit a chápat kmitání těchto oblastí.
V duchovním světě se zrcadlí všechna hnutí mysli, řeči nebo událostí ve viditelných formách. Pro ty, kteří jsou s těmito formami a záchvěvy v harmonii, tvoří obrazy, melodie, nebo mluvené slovo.
Duchovní svět je stvořen myšlenkami a jednáním duše, proto každý čin a každá myšlenka vytváří duchovně materiální protějšek. V této oblasti potkáš mnohé, co lidem na zemi není  dosud známo.
Poznáš mnohé pozoruhodné vynálezy, které budou časem předány na zem a tam oděny do pozemské formy. Ale hleď! Nyní máš přijmout palmovou ratolest, kterou každý z vás obdrží jako cenu vítězství.
V tom okamžiku se otevřely široké dveře sálu a vstoupil náš velmistr. Byl sledován stejným doprovodem pěkných mládenců jako dříve, jen každý z nich tentokrát nesl palmovou ratolest místo vavřínové. Velmistr se posadil pod baldachýnem a každý byl vyzván, aby předstoupil a přijal svoji ratolest. Když bylo toto skončeno, zazpívali jsme radostnou hymnu vítězství a naše jímající hlasy rozezvučely vzduch v triumfující harmonii.

4.2  Země lítosti

Nyní jsem delší čas odpočíval v klidu ve stavu polospánku a polobdění, kdy duch je příliš unaven, aby myslel a přece je si vědom toho, co se kolem něho děje. Z tohoto stavu, trvajícího několik týdnů, jsem se probudil, až když jsem se plně zotavil z jinorodých následků výpravy do temných sfér.
Mojí první myšlenkou bylo navštívit moji milovanou a zjistit, uvědomí-li si můj příchod. Nechci prodlévat u líčení našeho shledání - chci ukázat, že smrtí nutně nekončí  náklonnost k těm, které jsme opustili.
Nyní se mi mnohem lépe podařilo stýkat se s mojí milovanou prostřednictvím jejích mediálních sil a nepotřebovali jsme tedy k dorozumívání třetí osoby. Cítil jsem se ve svém působení povznesen a obšťastňován vědomím, že mne vedla její věrná láska a že byla přesvědčena o mém pokračujícím životě.
Moje pozorování, pracovní pole, bylo v tuto dobu zase na zemské úrovni. Měl jsem práci v městech, jejichž duchovní protějšek jsem navštívil v pekle. Můj úkol pozůstával v ovlivňování mysli tamnějších smrtelníků a duchů pocitem, který jsem v oněch temných sférách prožil.
Věděl jsem, že mohu jen nepatrně vyvolat pocit strachu před příští odplatou spáchaných činů, ale i to mohlo posloužit, aby se ten nebo onen zalekl před přílišným uspokojováním smyslných žádostí.
Mimo to jsem v těchto městech našel mezi duchy připoutanými k zemi mnoho těch, jimž jsem pomohl zkušeností a silou, již jsem získal na své cestě.
Na zemské úrovni je stále mnoho práce. Ať jsou tam pracovníci jakkoliv početní, je jich vždy zapotřebí, neboť v každé minutě se lidé loučí se životem a všichni zde potřebují duchovní pomoc.
Po několika měsících jsem opět pocítil neklidnou touhu po dalším pokroku. Chtěl jsem dosáhnout víc, abych se přiblížil úrovni, do níž po smrti přejde moje milovaná. Byl jsem trápen stálou úzkostí, že by mohla opustit zemi dříve, než se dostanu k jejímu duchovnímu stupni a budu od ní zase oddělen.
To mne stále hnalo, abych sám sebe překonával a činilo nespokojeným s dosavadním pokrokem. Věděl jsem, že jsem tvrdě pracoval na svém zušlechtění a zázračně rychle kráčel kupředu. Přesto mne však mučila žárlivost a podezíravost, následky mého založení a pozemských zkušeností.
Byly doby, kdy jsem dokonce začal pochybovat o stálosti mé milované. Přes mnohé důkazy její lásky jsem se obával, že během mé nepřítomnosti by mohl jiný muž získat její lásku. Pro toto nedůstojné přání, stále na ni dozírat, jsem byl v nebezpečí, že se znovu připoutám k zemi.
Nemyslete si, že duch ve chvíli svého odloučení změní své přání a myšlenky - jak málo znáte podmínky života na druhé straně hrobu. Jak hrozivě pomalu měníme směr myšlenek, který jsme pěstovali v pozemském bytí, jak dlouho na nás lpí po přechodu do duchovního prostředí.
Tehdy jsem měl ještě skoro tentýž charakter jako na zemi. Jen zvolna jsem se učil poznávat, kde bylo moje myšlení nesprávné a plné předsudků. Toto poznávání je úkol, jehož řešení je v úradcích mnohem vyšších sfér, než kterých jsem tehdy dosáhl.
I ve stavu úzkosti pochybnosti jsem nad těmito pohnutkami pociťoval hanbu a lítost a věděl jsem, jak byly neopodstatněné, přesto jsem se od nich nemohl uvolnit.. Zkušenosti mého pozemského bytí mne naučily nedůvěře a toho jsem se nemohl zbavit.
Když jsem trpěl tímto sebetrýzněním, přišel Ahrinziman a řekl mi, jak se mohu osvobodit od těchto stínů minulosti.
"Nedaleko odtud se nachází "Země lítosti," kdybys ji navštívil, bylo by ti to velmi užitečné. Když budeš procházet její kopce a údolí a přemáhat její těžkosti, objeví se ti před tvýma očima pravá povaha tvého pozemského života a jeho chyby, což by se ukázalo jako významný prostředek pro pokrok tvé duše.
Taková cesta bude ale plná hořkosti a strádání. Uvidíš tam činy své minulosti v celé nahotě, jednání, za než jsi částečně učinil pokání, ale neposuzuješ je ještě tak, jak to činní vyšší inteligence.
Málokdo z těch, kteří sem přijdou z pozemského života, zná pravé důvody svých jednání. Některým to trvá léta i staletí, než k tomu poznání dospějí, omlouvají a ospravedlňují totiž své špatné činy, před svým svědomím. Země o níž mluvím, je velmi cenná pro jejich osvícení. Cestu však musí podniknout dobrovolně a potom zkrátí pokrok o celá léta.
V oné zemi jsou uchovány životní osudy lidí v obrazech, které se zrcadlí v zázračné duchovní atmosféře a objasňují důvody pro chybné činy.
Ukazují jemnější příčiny, které působily v našich srdcích a utvářely život každého z nás. Byla by to odvážná a přímá zkouška, jíž bys musel projít, trpká zkušenost pro tvoji povahu.
Ale je to silný lék, který by tvou duši osvobodil od nemocí pozemského života, které na ní ještě ulpívají.
"Ukaž mi, kde je ta země a já tam půjdu," odpověděl jsem.
Ahrinziman mne dovedl na vrchol tmavé hory, která byla vidět z okna mého pokoje. Odtud jsem mohl přehlédnout širokou rovinu, ohraničenou dalším těsným řetězem hor a Ahrinziman pravil"
"Na druhé straně těchto vzdálených hor leží pozoruhodná země, o níž mluvím, země, jíž musí projít většina duchů, jejichž život dává podnět k starosti a lítosti. Ti, jejichž chyby byly malé a pozůstávaly z každodenních starostí, jež jsou nám všem lidem společné, tam nepůjdou, pro ty jsou jiné prostředky, jimiž jim může být objasněn pramen jejich omylů.
Tato země je zvlášť užitečná pro lidi s velkými schopnostmi a silnou vůlí, kteří snadno pochopí a dobrovolně přiznají, v čem chybili a tím kráčí kupředu. Na slabé, chybující duchy by tato oblast působila příliš silně jako prudká dráždidla. Rychlým a živým poznáním svých hříchů, cítili by se zdeptáni a zbaveni odvahy.
Takoví duchové musí být vedeni pomalu krok za krokem. Ty jsi silného srdce a plný odvahy a budeš stoupat tím rychleji, čím dříve poznáš povahu pout, která vázala tvou duši."
"Bude třeba dlouhé doby pro tuto cestu?"
"Ne, bude krátká - dva nebo tři týdny podle pozemského času. Vidím, že stín, který tvůj zamýšlený odjezd vrhá je těsně sledován obrazem tvého vracejícího se ducha. Tím je naznačeno, že obě události nejsou od sebe odděleny velkým časovým údobím.
V duchovním světě, kde nepočítáme čas na dny a hodiny, posuzujeme dobu, kterou potřebuje nějaká událost než se dostaví, podle vzdálenosti, v níž se jeví našemu duchovnímu zření. Z okolností, zde stín, který blížící se události vrhá, se dotýká země nebo je od ní vzdálen, se pokouším odhadnout dobu dle pozemských pojmů. Ale ani nejmoudřejší z nás nejsou vždy schopni určit čas s plnou přesností. Právě tak není možno těm, kteří se stýkají s přáteli na zemi, určit přesně datum příštích událostí, neboť mnohé okolnosti mohou časový údaj posunout. Některá událost se jeví velmi blízká, ale nemusí se blížit stále stejnou rychlostí, může se zpozdit nebo může být úplně odvedena silou větší než ta, která ji dala do pohybu."
Poděkoval jsem vůdci za jeho radu a rozloučili jsme se. Velmi mi záleželo na rychlém pokroku a proto jsem svoji novou cestu nastoupil zakrátko po této rozmluvě. Neprobíhala tak rychle jako moje dřívější putování, neboť jsem na sebe vzal plnou tíhu svých spáchaných hříchů, ta mne tlačila k zemi a nutila k pomalým, namáhavým pohybům.
Podoben poutníkům, měl jsem na sobě hrubý šedý oděv, nohy bosé a hlavu nepokrytou. V duchovním světě se přizpůsobujeme okolí a oděv stavu mysli a mně bylo jako bych tehdy nesl pytel a sypal si na hlavu prach a popel.
Když jsem konečně měl temné, vzdálené hory za sebou, byla přede mnou široká poušť, pokrytá neplodným pískem mého neplodného života. Ani strom, ani keř, ani zelený lístek  tu nebyl, žádná občerstvující voda tu netekla, aby budila naděje na štěstí. Nebylo tu stínu, kde by unavené údy našly odpočinek. Život těch, kteří na této rovině hledali klid, postrádali čisté a nesobecké city a ono sebezapření, které je schopno proměnit poušť v kvetoucí růžové pole a na cestách vykouzlit osvěžující vodu.
Sestoupil jsem do smutné pustiny a sledoval úzkou pěšinu, která se zdála vést k horám na druhé straně. Břímě bylo příliš těžké a měl jsem touho je odložit, ale marně, nemohl jsem se ho ani na chvíli zbavit.
Na horkém písku jsem si poranil nohy a každý krok mi působil trýzeň. Když jsem tak pomalu kráčel kupředu, zjevovali se mi druhové a události dřívějších dnů v obrazech jako fata morgána.
Jako při rychlé jízdě splývá jedna krajina za druhou, tak zde přecházelo jedno do druhého a skýtalo nové scény. Mezi obrazy se pohybovali přátelé a známí. Dávno zapomenuté nelaskavé myšlenky a slova, která jsem k nim mluvil, táhly kolem mne žalujíce, krutá slova, jimiž jsem zraňoval okolí, obrazně vystupovaly přede mnou.
Tisíc nesčetných myšlenek a sobeckých činů mé minulosti se náhle přede mnou vynořilo, obraz za obrazem - až jsem se zhroutil, přemožen svojí vinou. Svoji pýchu jsem rozehnal do všech stran, sklonil se do prachu a plakal hořké slzy studu a utrpení.
A zatím co moje slzy padaly na suchý písek, vypučely kolem mne malé květy jako hvězdy a každý kvítek choval v nitru kapku rosy. Tak se stalo místo, kde jsem klesl opravdivě zkrušen, malou oázou krásy ve smutné poušti.
Něco malých kvítků jsem si natrhal na památku a skryl je na hrudi, načež jsem se zvedl a šel dále. K mému překvapení nebylo již obrazy vidět, místo toho jsem před sebou zpozoroval paní, která nesla dítě. Zřejmě bylo na její síly těžké a naříkala únavou a bázní.
Přispěchal jsem a nabídl se, že dítě ponesu, neboť mne dojal úzkostlivý obličej a unavená hlavička.
Paní se na mne zadívala a pak položila dítě do mých rukou.
Vyprávěla mi, že je to její dítě, pro něž neměla na zemi lásky. "Vlastně jsem žádné dítě nechtěla. Když přišlo nudilo mě a já jsem je zanedbávala.
Když bylo větší a připadalo mi nevychované a mrzuté, bila jsem je, zavírala do temné místnosti a zacházela s ním tvrdě a bez lásky. Konečně zemřelo ve stáří pěti let. Já jsem zakrátko podlehla nemoci. Od mého vstupu do duchovní říše  mne dítě pronásleduje. Konečně mi poradili, abych podnikla tuto cestu a dítě vzala sebou, nemohu-li se od jeho společnosti oprostit."
"Ne, nezamilovala jsem si je, jsem asi jedna z žen, které se nemají stát matkami, chybí jim mateřský cit. Nemiluji toto dítě, ale je mi nyní líto, že jsem k němu nebyla vlídnější.
Také uznávám, že domnělá povinnost vychovávat dítě přísně a bez lásky, byla jen omluva mé vlastní tvrdosti a nechuti, kterou mi starost o dítě působila. Je mi jasno, že jsem tím činila bezpráví, ale nemohu říci, že bych cítila k tomuto dítěti lásku."
"Chceš je u sebe podržet na své celé cestě?"
Pocítil jsem takový soucit s tím malým nemilovaným tvorem, že jsem jej srdečně políbil. Položilo mi malé rámě okolo krku a usmálo se v polospánku tak vděčně, že se to muselo dotknout srdce té ženy. Její výraz opravdu změkl a poněkud laskavěji odpověděla:"
"Myslím, že je mám nést ještě jen krátký kus cesty. Pak bude dopraveno do úrovně, kde je mnoho dětí o něž se rodiče nestarali a o něž pečují duchové, kteří mají děti rádi."
"To rád slyším," pravil jsem. Šli jsme ještě chvíli spolu, až jsme došli k malé skupině skla, u níž se nacházela vodní tůň. Vedle ní jsme se položili k odpočinku. Hned jsem usnul a když jsem procitl, paní s dítětem tu již nebyla.
Zvedl jsem se, abych nastoupil další cestu. Zakrátko jsem došel k úpatí hor, které vytvořila moje pýcha a ctižádostivost. Úzká pěšinka byla tvrdá, kamenitá a příkrá. Někdy se zdálo, že se nedají přelézt. Zatím co jsem slézal, uvědomil jsem si svoji účast na jejím vytvoření. Vznikly z atomů, které k nim dodala moje pýcha. Málokdo zná tajemství svého vlastního srdce.
Myslíme, že panuje ušlechtilá ctižádost tam, kde to vpravdě je jen pouhé sebevyvyšování v boji o postavení a místo na světě.
Zpětný pohled na moji minulost mne naplnil studem. Kde se jedna velká skála tyčila nad druhou, jsem poznal symboly kamenů úrazů, které jsem kladl do cesty svým slabším bratřím.
Zatoužil jsem po tom, abych svoje pozemské žití mohl prožít ještě jednou, abych měl příležitost povzbuzovat tam, kde jsem kdysi zavrhoval a pomáhal tam, kde jsem kdysi utlačoval.
Býval jsem sám k sobě tvrdý, že jsem svými vlastními výkony nebyl nikdy spokojen. Proto jsem věřil, že jsem oprávněn klást tytéž vysoké požadavky na všechno a na všechny, kteří se zabývali mým krásným uměním. Každodenní průměrnost mi nebyla sympatická a neměl jsem chuť ji podporovat.
Tehdy mi nebylo známo, že tyto slabé síly se rovnají zárodkům, které sice na zemi nedosáhnou pozoruhodného významu, ale rozvinou se ve velkém a dokonalém květu. Když jsem slavil první úspěchy, byl jsem naplněn ctižádostivými sny.
Zklamání v pozdějších létech mne naučilo čemusi jako soucitu se zápolením druhých, ale necítil jsem pravou sympatii pro jejich boj o existenci. Nyní jsem poznal, že to byl nedostatek soucitu, který vytvořil tyto skály, tak typické pro moji domýšlivost.
Při tomto objevu se mne zmocnil zármutek a lítost. Rozhlížel jsem se, zda tu není v blízkosti někdo slabší, jemuž jsem na jeho cestě pomocí a jemuž by pomoc nepřišla příliš pozdě. Tu jsem uviděl na tvrdé stezce nade mnou mladého muže, jehož síly byly skoro vyčerpány pokusem slézti tyto skály, vytvořené rodinnou pýchou a touhou po bohatství.
Právě chtěl vystoupit na výčnělek skály, ale byl tak unaven, že mu hrozilo zřícení každým okamžikem. Brzo jsem dosáhl místa, kde se nacházel a s velkou námahou se mi podařilo vytáhnout jej na vrchol skály. Tím více jsem byl připraven mu přispěchat ku pomoci, čím hlubší lítost jsem cítil při myšlence, kolik slabších duší jsem v minulosti utlačoval.
Když jsme si na vrcholu lehli k odpočinku, zpozoroval jsem, jak jsem rozdrásán ostrými kameny, přes něž jsem klopýtal. Také jsem shledal, že při námaze výstupu odpadlo ode mne břemeno sobecké pýchy.
A když jsem dříve bázlivou, ale snaživou duši utlačoval, chtěl jsem je nyní povzbuzovat. Svítalo ve mně poznání, že nikdo nesmí svým méně nadaným bratrem pohrdat nebo ničit jeho naděje proto, že se jeho pokročilejšímu duchu zdají bezvýznamné.
Dlouho jsem seděl na oné bezvýznamné hoře a přemýšlel o těchto věcech, zatím co mladý muž šel beze mne dále. Konečně jsem se zvedl a vydal na cestu k hluboké propasti, přes níž vedl zchátralý most a příchod k němu byl uzavřen vysokou branou. Před ní čekalo mnoho duchů a pokoušeli se ji různým způsobem otevřít.
Někteří násilím, jiní ji chtěli přelézt, opět jiní mysleli, že objeví tajný uzávěr. Při mém příchodu odstoupilo šest nebo sedm duchů, kteří se ještě u brány namáhali, zvědavi co si počnu. Brána byla tak vysoká a hladká, že nikdo nemohl přelézt, tak důkladná, že ji nebylo možno vypáčit a tak pevně uzavřená, že ji nešlo ani otevřít.
Zoufale jsem přemýšlel, co mám počít, když jsem v blízkosti zahlédl ubohou ženu, hořce plačící nad svým neúspěchem. Je tu již dlouhou dobu a marně se pokouší otevřít  bránu. Učinil jsem, co jsem mohl, abych ji dodal naděje, tu se pevná brána propadla před našima očima a my jsme prošli. Za mnou se zas tak náhle vynořila, jak zmizela.
Ženu již nebylo nikde vidět, zato stál u mostu starý sehnutý muž. Zatímco jsem ještě žasl nad podivnou branou, jakýsi hlas mi pravil:
"Toto je brána láskyplných myšlenek a činů. Duchové na druhé straně musí ještě čekat, až jejich dobré myšlenky  a činy pro druhé budou dost těžké, aby stlačily bránu. Pak se pro ně samočinně otevře, jako pro tebe, který se skutečně snažíš druhým pomáhat."
Pokročil jsem k mostu, kde bezmocně stál starý muž a tápal holí po cestě. V obavě, že by snad mohl přehlédnout vadné místo na mostě a propadnout se, nabídl jsem mu pomoc.
On potřásl hlavou a pravil:
"Ne, ne, mladý muži, most je příliš bídný a neunese tvoji a moji váhu najednou. Jdi jen dál a nech mne dělat co mohu."
"Ne, ty jsi starý a slabý, a když tě opustím, zřítíš se pravděpodobně na vadném místě. Já jsem silný a nějaké východisko již najdu ."
Aniž bych čekal na odpověď, naložil jsem si jej na záda a vyzval jej, aby se mne držel za ramena. Tak jsem se chystal přejít most. Čerta! Jakou měl tento starý muž váhu! a most? Praskal, vzdychal a prohýbal se pod naší vahou. Myslel jsem, že se oba zřítíme do propasti.
Starý muž mne zapřisáhl, abych jej nenechal spadnout. Vlekl jsem jej dále tak, že jsem se přidržoval rukama a lezl po čtyřech, až jsme se dostali k nebezpečnému místu. Uprostřed mostu zela široká  díra a jen ulomené konce dvou dlouhých trámů skýtaly možnost přidržení. Sám bych se byl snad přes otvor přehoupl, ale něco jiného to bylo s tímto starým, těžkým mužem, který se mne pevně držel a překážel pohybu.
Blesklo mi hlavou, že jsem jej měl nechat osudu, ale hned mi to připadalo kruté a sebral jsem všechnu odvahu, abych podnikl aspoň jeden pokus. Starý muž těžce vzdychal, když viděl, jak to vypadá.
"Měl jsi mne raději nechat tam. Jsem bezmocným a ty se připravíš o všechny své výhody. Nech mne zde a jdi dále sám."
Zvuk jeho hlasu byl tak sklíčený, že bych ho nemohl opustit a rozhodl jsem se učinit pro oba zoufalý pokus. Vyzval jsem jej, aby se mne pevně držel a chytil jsem se jednou rukou zlomené klády. Velkým skokem jsem se přehoupl přes propast takovou silou, že se mně zdálo, že letíme a došli jsme šťastně na druhou stranu.
Když jsem se ohlédl, abych viděl,  jaké nebezpečí nás minulo, vykřikl jsem překvapením, neboť v mostě žádná díra nebyla. Most byl v pořádku a vedle mne nestál starý a slabý muž, nýbrž Ahrinziman, smějící se mému údivu.
Položil mi ruku na rameno a pravil:
"Franchezzo, můj synu, to byla jen malá zkouška, byl-li bys dost nesobecký, aby sis naložil břímě těžkého muže, jsou-li tvé vyhlídky na záchranu tak malé. Přenechám tě nyní poslední zkoušce, abys potom sám mohl posoudit povahu svých pochybností. Žij blaze, nech je ti souzen úspěch!"
Odvrátil jsem se a náhle zmizel. Vzchopil jsem se, abych dále putoval hlubokým údolím, které se rozprostíralo přede mnou.
Údolí se rozprostíralo mezi dvěma příkrými kopci a jmenovalo se "Údolí mlžných fantómů." Vysoké sloupy šedých výparů poletovaly ve vzduchu a lezly po horských stěnách, přitom se měnily v tajemné útvary a obletovaly mne  při mém putování.
Čím hlouběji jsem vnikal do rokle, tím byly tyto postavy hustší a zřetelnější a skoro vypadaly jako živé bytosti. Věděl jsem, že to jsou jenom myšlenkové formy mého pozemského života, ale v této hmatatelné formě se podobaly strašidelným duchům z mé minulosti, které se proti mně žalobně zvedali. Podezření, pochybnosti a všechny zlé myšlenky, které jsem choval, byly kolem mne shromážděny, hrozivé a strašlivé, posmívaly se mi pro moji minulost, syčeli mi do uší a srážely se mi nad hlavou jako vlny velké temnoty.
Čím spořejší byl kdysi život na takové myšlenky, tím více mi jimi byla zatarasována cesta, až jsem byl jimi úplně obklíčen. To tedy byly moje myšlenky, to bylo duchovní ztělesnění mého chování vůči druhým.
Jako hrůzní, mlžní , temní duchové, podezřívaví a klamající - předstupovali nyní ke mně a ukazovali mi, co jsem  byl v hloubi svého srdce.
Měl jsem tak málo víry v dobro svých bližních a tak nepatrnou důvěru k nim. Byl jsem tehdy hořce klamán a proto jsem překotně řekl:
"Všichni muži a ženy jsou lháři.“ Vysmíval jsem se bláznovstvím okolo mne v přesvědčení, že vždy a všude je to stejné, jen hořkost a zklamání.
Tak vystupovaly tyto myšlenky jedna za druhou. Pokoušel jsem se je přemoci, ale zdálo se, že nade mnou zvítězí a udusí mne tím, že mne zahalí do velkých plynných záhybů svých strašidelných forem. Marně jsem se snažil od nich uvolnit. Hromadily se okolo mne a uzavřely mě přesně tak, jak to učinilo moje podezření a moje pochybnosti. Uchvátilo mne zděšení a já jsem s těmito útvary bojoval, jako by to byly živé bytosti, které se rozhodly mne zničit.
Náhle jsem zpozoroval, že se přede mnou rozevřela široká trhlina, k níž mne fantómy hnaly, propast, do níž jsem musel klesnout, neosvobodím-li se od těchto strašidel. Zápasil jsem a bojoval s nimi jako blázen, ale přesto mne uzavřely o krok po kroku mě sunuli k temné propasti.
Tu jsem ve své duševní úzkosti volal o pomoc. Rukama jsem uchopil nejbližší fantóm a mrštil jím od sebe. Mohutný oblak pochybností se rozplynul, jako by jej rozehnal vítr. Nato jsem vyčerpán klesl k zemi.
Zatím co mne opouštělo vědomí, měl jsem milý sen, v němž ke mně přišla moje milovaná a rozehnala ohavné myšlenkové formy, klečela vedle mne a položila mou hlavu na svou hruď jako matka své dítě. Ještě jsem cítil, jak mne její paže objaly - pak sen zmizel a já upadl do hlubokého spánku.
 Když jsem opět nabyl vědomí, ležel jsem ještě v údolí, ale mlha zmizela a čas mých trpkých pochyb a podezření byl pryč. Odpočíval jsem na lůžku z měkkého zeleného trávníku u východu z rokle. Přede mnou se rozprostírala louka, kterou klidně protékala křišťálová voda. Sledoval jsem zákruty potoka a dospěl jsem k nádhernému háji. Mezi kmeny stromů bylo vidět rybník, na jehož povrchu plavaly lekníny. Uprostřed háje tryskal pramen, jehož voda padala dolů jako sprška diamantů. Stromy svými větvemi tvořily loubí, jímž bylo vidět modré nebe.
Přikročil jsem abych se občerstvil z pramene. Tu přišla krásná nymfa v zelené závojovité římse s korunou leknínů na hlavě, aby mi pomohla. Její povinností bylo pečovat o unavené poutníky a občerstvit je. Pravila mi:
"Na zemi jsem žila v lese, i zde jsem našla domov obklopený lesy, které tak miluji!"
Opatřila mne jídlem a nápojem a když jsem si trochu odpočinul, ukázala mi širokou pěšinu, která vedla lesem k zotavovně, kde jsem mohl nějaký čas odpočívat. Se srdcem plným díků jsem se rozloučil s touto přírodní bytostí a brzy došel k velké budově, zcela porostlé břečťanem a zimolezem. Měla mnoho oken a dokořán otevřené dveře, které zvaly ke vstupu. Před ní byla kovaná zahradní brána se zpodobněnými ptáky s květy. Když jsem před ní stál, otevřely se vrata jako zázrakem a já jsem kráčel k budově. Různí duchové v bílých oděvech mi přišli vstříc, aby mne uvítali.
Uvedli mne do pěkného pokoje, z jehož oken jsem viděl travnatou plochu a líbezné stromy a vyzvali mne, abych odpočíval. Po probuzení jsem zpozoroval, že můj poutnický šat zmizel a na jeho místě ležel světlešedý oblek, jenž měl nyní čistě bílý trojnásobný lem.
Byl jsem tím vysoce potěšen, neboť jsem cítil, že bílá barva byla znamením pokroku. Bílá znamená v duchovnu čistotu a blaženost.
Byl jsem uveden do vlídného pokoje, kde bylo přítomno mnoho duchů a všichni byli stejně oděni jako já. Mezi nimi jsem ke své radosti poznal paní s dítětem, jíž jsem na rovině lítosti a slz přispěl na pomoc.
Něžně pozorovala dítě, pozdravila mne vlídně a děkovala mi. Malé se mi vyhouplo na koleno a usadilo se tam.
Předložili nám bohaté pohoštění ovocem, pečivem a vínem. Když jsme se občerstvili a vyslovili Bohu dík za jeho dary, popřál nám všem předsedající bratr Boží požehnání. Pak jsme se navzájem rozloučili se srdcem plným díků a vyrazili k návratu domů.

4. 2  Nový domov

Již nebylo mým určením zůstat v zemi soumraku. Můj nový domov se nacházel na oblasti jitřní země - kam mne dopravili moji přátelé. Ležela za klidným jezerem, za nímž se vynořovalo světlo svítajícího dne, které se v zemi svítání nikdy nerozjasnilo, ale v jitřní zemi se jeho krása plně uplatnila. Tato země ležela v opačném směru od řetězu hor, za níž se nacházely roviny lítosti.
V jitřní zemi jsem našel svůj vlastní domeček, který jsem si sám zasloužil. Mít vlastní domeček, bylo mým velkým přáním a proto mi tato jednoduchá chaloupka byla tak drahá.
Bylo to míruplné místo, obklopené zelenými kopci, které se kupředu otevíraly a dovolovaly výhled na vlnité zelené a zlaté nivy. V okolí mého domova nebyly ani stromy, ani keře nebo květiny, na nichž by se mohlo oko potěšit, neboť moje práce zatím nevydala žádné květy.
Přece však tu byl rozkošně popínavý mimi lén, (?) který se ovíjel kolem malé předsíně a vysílal vůni květů do mého pokoje. Byl to dar mé milované a znamenal duchovní růst jejich čistých, láskyplných myšlenek, kterými obklopila můj domov, aby mi stále připomínal její trvalou lásku a věrnost.
V mém domečku byly dvě malé místnosti. Jedna sloužila ke studiu a přijímání přátel a druhá jako ložnice, kde jsem mohl odpočívat, když jsem se unaven vracel z práce na zemské úrovni. V ní se též nacházel růžemi orámovaný obraz mé milované a všechny mé malé poklady. Modré nebe zářilo čistým světlem a měkký zelený trávník mi byl po dlouhém putování v temnotě tak drahocenný, že mne přemohl cit vděčnosti.
Milá ruka a něžný hlas mne probudily ze snění. Tím více, když jsem pocítil, že mne požádal, abych s ním šel na zem, ukázat mé milované ve vizi tento domov.
Když vzpomínám na tento svůj první domov v duchovní říši, naplňuje mne myšlenka pýchou, že jsem si ho sám vysloužil. Můj nynější dům je lepší, lepší a krásnější, ale nikdy jsem nepocítil větší štěstí, než v hodině, kdy mi byl tento domov předán jako moje vlastnictví.
Nechci líčit všechna díla, která jsem tehdy konal na zemské úrovni. Následující příklad má za všechny ostatní osvětlit druh činnosti.
Čas plyne pro duchy jako pro smrtelníky a přináší stále nové změny a nový pokrok. Když jsem se naučil pomáhat druhým, měl jsem úkol, který mi připadal hrozně tvrdý, totiž dokonale odpustit svým nepřátelům a zlo jim odplácet dobrem.
Vzdát se přání, aby toho, kdo mne hluboce urazil, zasáhl spravedlivý trest, jsem musel těžce vybojovat. A ještě těžší bylo, činit mu dobro z vlastního popudu.
Když jsem pracoval na zemské úrovni, šel jsem často k nepříteli a nepozorován jsem stál vedle něho, moje vzpomínka však vyvolala jen vzpomínku na mne. A myšlenky mého nepřítele byly právě tak trpké jako moje. Vždy jsem si u něho uvědomoval události našeho oboustranného života  ve střídavých obrazech. V jasnějším světle svého duchovního vědění jsem se přitom pozoroval, kde byly mé chyby a kde chyby mého nepřítele. Z těchto návštěv jsem se vracel přemožen lítostí a mukou do své malé chaloupky. Také jsem nebyl schopen cítit vůči druhému něco jiného než rozhořčení a rozmrzelost, neboť jeho život byl spojen s mým neštěstím.
Když jsem jednou zase stál vedle tohoto smrtelníka, uvědomil jsem si nový pocit - něco jako hnutí soucitu. Také on byl v mysli stísněn, také on pocítil lítost při vzpomínce na naši minulost.
Probudilo se v něm přání jiného cítění vůči mně. Tak jsme pozvolna získali příznivější mínění jeden o druhém. Zlepšení našeho duchovního cítění bylo nevelké, ale přece znamenalo první zmírnění a změknutí tvrdé zdi nenávisti, která se mezi námi tyčila. Potom se mi naskytla příležitost prokázat mu dobro, právě tak jako kdysi jsem měl možnost mu uškodit. Konečně jsem byl schopen přemoci rozhořčení a byla to moje ruka, která mu poskytla pomoc.
Můj nepřítel nevěděl nic o mé přítomnosti, ani o mém zásahu v jeho prospěch. Ale tlumeně cítil, že nenávist mezi námi odumřela a že bude lépe pochovat naši starou při. Tak konečně došlo k vzájemnému odpuštění, jež uvolnilo svazky, které naše pozemské životy tak dlouho k sobě poutaly.
Jako v případě Benedeta se spolu ještě jednou potkáme, až smrt přestřihne niť jeho pozemského života, aby si každý z nás mohl od druhého vyprosit odpuštění. Teprve pak budou s konečnou platností přerušena všechna temná spojení mezi námi  a každý přejde do úrovně jemu určené.
Veliké a trvalé je působení naší lásky na duši. Lpí na ní dlouho, ale viděl jsem mnoho duchů, kteří žel, nebyli svázáni vzájemnou láskou, ale spoutáni vzájemnou nenávistí.

4. 3  Třetí sféra

Od doby, kdy jsem dosáhla druhé sféry v duchovní oblasti, bylo nebe stále oblačné. Pluly po něm  rozkošné světlé mráčky, které se proměňovaly v tisíceré formy a braly na sebe jemné barevné stínování.
Jiní duchové mi vyprávěli, že v jejich prostoru není ani mráčku, jen veselá jasná obloha. Jistě to v jejich krajině tak vypadá, neboť v duchovním světě tvoří naše myšlenky a přání naše okolí. Miluji oblaka a proto jsou na našem nebi, abych se potěšil.
Nějaký čas poté, co jsem se nastěhoval do svého malého domu v jitřní zemi, vstoupilo mezi mne a mé oblačné obrazy vidění, které bylo na obzoru zřetelně plastické. Představovalo nádhernou éterickou bránu z tepaného zlata, která tvořila vchod k jakési krásné zemi. Jasný proud protékal rovinou mezi mnou a branou a zelené stromy rozkládaly větve na jeho březích. Toto vidění se opakovalo, až jednou při mém pohledu na ně nepozorovaně ke mně vystoupil můj otec. Dotkl se mého ramene a pravil:
"Franchezzo, tato brána tě vyzývá, aby ses přiblížil a prohlédl si ji. Je to vchod k nejvyššímu kruhu druhé sféry a za ním tě čeká nový domov. Teď bude lépe, když tuto chýši opustíš a podíváš se, zda tě zázraky nové země uchvátí. Jak vidíš, jsem ve třetí sféře, která je nad tebou. Čím mi budeš blíž, tím lépe tě budu moci navštěvovat."
Tímto sdělením jsem byl nesmírně překvapen, zdálo se mně neuvěřitelné, že bych tak brzo byl schopen projít branou. Přesto jsem poslechl radu svého otce, rozloučil se vděčně se svým malým domovem a vypravil se na cestu do nové země.
V zemi duchů, kde země nemá tvar koule, nemizí předměty na obzoru tak, že v dáli jako by zem a nebe splývaly. Nebe je zde vidět jako široká obrovská plocha. Vyšší oblasti sféry se jeví jako ploché roviny, které leží na horských výšinách na obzoru. Když jsme těchto hor dosáhli, je před naším zrakem rozprostřena nová země, která leží výše, než kde se právě nalézáme.
Tak je možno hledět dolů na země, které leží za námi, jako na řadu teras, z nichž každá vede k nižší a méně krásné, až konečně je vidět pozemskou úroveň obklopující zemi.
Na druhé straně této úrovně je pro ty, jejichž vidění je dobře vyvinuto, jiná řada terasovitých zemí, které vedou k peklu. Tak jsou pospojovány oblasti s oblastmi a sféry se sférami. Za každou sférou se nachází dělící stěna magnetických vln, která nepropustí duchy nižší sféry, dokud se jejich vývoj nevyrovná se záchvěvy vyšší sféry.
Na své cestě ke zlaté bráně jsem prošel několika oblastmi této druhé strany, jichž krajiny a krásy mne sváděly, abych se zdržel. Ale byl jsem velmi žádostiv vidět novou zemi, která byla cílem mých nadějí. Mimo to jsem viděl, že budu moci tyto kraje kdykoliv pozorovat na své cestě k zemi, neboť duch může kdykoliv zamířit své kroky zpět.
Konečně jsem dosáhl vrcholu poslední řady kopců mezi mnou a zlatou branou. Přede mnou se rozkládala rozkošná země. Stromy pohybovaly větvemi, všude kvetly květiny a jasný proud, na jehož druhém břehu se nacházely zlaté brány, tekl u mých nohou. S radostným srdcem jsem se vrhl do nádherného proudu, abych se dostal na druhou stranu.
Když jsem se potápěl a plaval, zavřely se jeho osvěžující vody nad mojí hlavou. Když jsem vyplaval na druhém břehu, byl jsem zcela promočen, ale v okamžiku byl můj oděv zase suchý. A co bylo pozoruhodnější, můj šedý oblek s třemi bílými pruhy se změnil v zářivě bílý se zlatým pásem a zlatým pruhy. U krku a zápěstí bílý se zlatým pásem, uzavřený zlatými sponami a šátek byl z nejjemnějšího mušelínu.
Nechtěl jsem věřit vlastním očím. Pak jsem se s tlukoucím srdcem přiblížil k nádherným branám. Když jsem se ji dotkl rukou, samy se otevřely. Prošel jsem jimi na širokou cestu vroubenou stromy, kvetoucími keři a krásnými rostlinami. Květiny se podobaly květinám na zemi, ale byly mnohem krásnější a vonnější. Slovy je není možno popsat. U mých nohou se rozprostíral měkký trávník a nad hlavou jasné a čisté nebe. Mezi stromy tolik světla, kolik jsme na zemi nikdy neviděli.
Před sebou jsem viděl modré a rudé kopce a zrcadlo krásného jezera, v jehož středu vystupovaly z vody malé ostrůvky porostlé skupinami stromů s bohatým listovím. Tu a tam klouzal po jezeru malý člun s blaženými duchy, oblečenými v zářivé oděvy různých barev. Vše bylo podobné zemi a mému milovanému jihu a přece jiné, zušlechtěné a neposkvrněné omylem a hříchem.
Když jsem kráčel cestou květinami vroubenou, přicházela mi vstříc skupina duchů a zdravila mne. Byl to můj otec, moje matka bratr a sestra a mnoho milých přátel z našeho mládí.
Měli červené, bílé a zelené závoje a mávali mi jimi. Když jsem se blížil, posypali cestu květy a na uvítanou zpívali krásné písně naší země. Byl jsem přemožen pohnutím, bylo to pro mne příliš mnoho štěstí.
Uprostřed tohoto divadla se moje myšlenky obrátily k té, která mi ze všech milých byla nejdražší a pomyslel jsem si: "škoda, že tu není, neboť její lásce, víc než čemukoliv jinému, vděčím za tuto hodinu."
Jakmile se ve mně tato myšlenka vynořila, pocítil jsem náhle jejího ducha vedle mne. Polo spící, polo při vědomí byla na okamžik uvolněna ze svého těla a donesena sem na rukou svého nejvyššího strážného ducha. Její oděv byl z duchovního světa bílý, jako oblek nevěsty, třpytící se drahokamy. Přitiskl jsem ji na své srdce a při mém doteku se její duše probudila a pohlédla na mne s úsměvem.
Představil jsem ji přátelům jako milovanou nevěstu. Ještě se na všechny usmívala, když přišel její vůdce a přehodil přes ni velký bílý plášť. Nato ji vzal zase na své paže, kde usnula jako unavené dítě, když ji odnášel zpět k jejímu pozemskému tělu. Jen nakrátko je opustila, aby se zúčastnila této slavnosti nejvyšší radosti a korunovala ji svou přítomností.
Ach, jak těžká mi byla myšlenka, že u mne nemůže zůstat, ale doba jejího pozemského bytí ještě neskončila. Pak ke mně přišli přátelé a něžně mě objímali.
Moje matka, kterou jsem od dětství neviděl, pokryla můj obličej polibky, jako bych ještě byl malý chlapec, jehož musela před léty opustit.
Společnost mne vedla k rozkošnému obydlí. Bylo skoro zakryto v jasmínu a růžích, které obepínaly jeho zdi a bílé sloupy a na jedné straně tvořily koberce květů. Jak nádherný domov, o co krásnější než ten, který jsem opustil!
Pokoje - bylo jich sedm - byly prostorné a každý se shodoval s jednou zvláštností mé povahy  nebo vkusu.
Můj domov se nacházel na vrcholu vyvýšeniny, s níž bylo možno přehlédnout jezero, ležící několik stop níže. Jeho klidné vody vířily, dík magnetickému proudění, a sousední kopce se zrcadlily v jeho hlubině. Na druhé straně jezera se rozkládalo široké údolí. Jak se díváme s vrcholu hory na nižší kopce, které oddělují temné údolí a rovinu dále, tak jsem hleděl od svého nového domova na panoráma nižších sfér a oblastí, kterými jsem prošel až dolů k zemské úrovni a zemi, která se jevila jako hvězda hluboko pode mnou.
Od té doby jsem tu často sedával a zatím co přede mnou táhly v dlouhé řadě scény z mého života, stále z nich vystupoval obraz té, která byla mojí vůdčí hvězdou.
Místnost, z níž jsem měl výhled na zem, byl můj hudební pokoj. V něm byly různé nástroje. Květiny zdobily zdi a na oknech visely měkké drapérie. Okna nepotřebovala skel, která by zadržovala něžný vánek této divuplné země. Na jedné zdi visel obraz mé milované, orámovaný sněhobílými růžemi, které byly pro mne jejím symbolem.
Také se zde nacházely všechny moje poklady, které jsem nashromáždil v tamních dnech, kdy mne ještě obklopoval stín noci. Množství rozkošných květin plnilo pokoj vůní. Výbava se podobala pozemské, byla jen světlejší, půvabnější a krásnější.
Další místnost byla vybavena malbami, sochami a tropickými květinami. Spíše se podobala zimní zahradě než pokoji. Ještě tu byla malá jeskyně s vodotryskem, jehož vody za třpytivého jiskření vyluzovaly něžnou melodii.
Poblíž jeskyně visel obraz, který představoval scény z mého pozemského života. Obrazy mne blažily a ve své vzpomínce neskrývaly žádný osten. Dále tu bylo mnoho obrazů mých přátel a scén z duchovního světa.
Vyhlídka z tohoto pokoje byla jiná. Skýtala pohled na země, které se pode mnou rozprostíraly. Jejich věže a hory se jevily v matné mlze, tu průhledné, brzo duhové, pak zlatavě modré nebo bílé páry. Vychutnávat jednu a pak další vyhlídku byla příjemná změna, pohled od minulosti k budoucnosti, která ležela přede mnou ještě zahalená. V tomto salónu obrazů bylo vše, co může oko potěšit a tělo osvěžit, neboť naše těla potřebují občas klid tak, jako na hmotné zemi. Těšíme se ze zotavení na měkkém loži, které jsem si vlastní prací vysloužil.
Vedle se nacházel pokoj k přijímání návštěv. Zde byly, opět jako v nižších sférách, stoly s výborným ovocem, pečivem a jiné pokrmy připravené k jídlu, podobně jako na zemi, ale méně hmotné. Ani jiskřivé víno nechybělo. V dalším pokoji byla knihovna, která obsahovala knihy o mém životě a o životě těch, které jsem obdivoval a miloval. I knihy o různých předmětech zde byly. Jejich zvláštností bylo, že jejich obsah nebyl tištěný, ale zobrazen. Při podrobném studiu předávaly myšlenky spisovatele přesvědčivějším způsobem, než by se to dělo slovy. Též tu byla příležitost přejímat vysoké myšlenky básníků a duchů horních úrovní.
Jako všude v domě byly i v mé ložnici květiny. Miloval jsem je, neboť ke mně hovořily o mnoha věcech a budily ve mně vždy čisté myšlenky. Dům obklopovala terasa a zahrada sahala skoro až k jezeru.
Stranou od domu se nalézal kout, chráněný stromy a obrostlý kvetoucími keři s kapradinami, který se brzy stal mým nejmilejším místem. Zem byla pokryta kobercem z jemného zeleného mechu, jaký se na zemi nenajde. Všude kolem kvetly květiny. Často jsem sedával na lávce a hleděl dolů na zemi a představoval si, kde asi je domov mé milé. Její myšlenky mne dosáhly přes milióny mil vzdálený prostor tak, jako moje myšlenky dolétly až k ní. Magnetický svazek naší lásky žádná moc nerozdělí.
Když jsem si vše prohlédl a obdivoval, vedli mne přátelé zpět do domu. Zasedli jsme, abychom oslavili uvítání, které mi jejich láska připravila. Jak radostný svátek to byl. Vesele jsme si popřáli blaho a štěstí a přání posílili ušlechtilým vínem, které nezanechá opojení. ani lítost.
Výborné byly i plody a malé zákusky, za něž jsem děkoval lásce někoho z nich. Cítil jsem se jako v překrásném snu, z něhož se určitě musím probudit. Konečně mne přátelé opustili, až na matku a otce. Jimi jsem byl veden do horních místností domu. Byly tři. Dvě byly určeny pro další návštěvy. Třetí místnost byla moje ložnice, kam jsem se mohl odebrat, když jsem si chtěl odpočinout a netoužil po jiné společnosti, než jedině po společnosti svých vlastních myšlenek.
Když jsme tam vstoupili, vzbudilo můj oděv hlavně lože. Povlak byl ze sněhobílé nejjemnější tkaniny, fialově a zlatě olemované. U nohou postele se nacházely dvě figury andělů, tesané z oslnivě bílého  alabastru. Byly značné velikosti, hlavy a roztažená křídla se skoro dotýkaly stropu. Jejich postoj byl půvabný, nohy se sotva dotýkaly země a jejich předklon s polorozepjatými křídly vyvolával dojem, že právě přišli z nebeské sféry.
Byla to mužská a ženská postava. Muž měl na hlavě přilbu, v jedné ruce držel meč a ve druhé korunu. Jeho tvary nesly pečeť zralé mužské krásy a grácie. Jeho tvář dokonalých pravidelných rysů a plnosti měla výraz královského majestátu. Ženská postava byla menší a něžnější. Její obličej byl plný vznešené čistoty a krásy, velké oči měly něžný výraz, vlnité vlasy spadaly na ramena, která zpola zakrývaly. Jedna ruka držela harfu se sedmi strunami a druhá ležela na rameni mužského anděla, jakoby se opírala o jeho sílu. Na rozkošné hlavě skloněné poněkud dopředu spočívala koruna z bílých lilií. Výraz tváře byl neobyčejně líbezný a mateřsky něžný. Postoj obou představoval nejnádhernější ztělesnění nebeské krásy.
Konečně jsem se obrátil k otci s otázkou, jak přišly tyto líbezné figury do mého pokoje a proč jsou zobrazeny s křídly, když přece andělé ve skutečnosti nemají křídla, která by jim rostla z těla.
"Můj synu," odpověděl. "Tyto něžné bytosti jsou dar od tvé matky a ode mne. Byli bychom rádi, kdyby sis na nás vzpomněl, až budeš odpočívat pod jejich perutěmi. Mají obrazně představovat ochranu, kterou ti stále poskytujeme.
Figury mají křídla, neboť tyto jsou symbolem andělských sfér. Nevyrůstají z ramen, jak je nalézáme zobrazeny v dílech pozemských umělců. Křídla vyjadřují schopnost andělských bytostí vznést se na duchovních perutích do nebe.
Lesklá křídla a meč znamenají boj - přilba boj ducha proti omylům a temnotě, meč zápas, který musí člověk svádět s vlastní nízkou povahou. Koruna představuje nádheru ctností a sebeovládání.
Harfa v ruce ženy ukazuje, že ona je andělem sféry hudby, koruna s lilií označují čistotu s láskou. Její ruka na rameni muže naznačuje, že přijímá sílu z něho a jeho silnější povahy, zatím co postoj a výraz, jak se nad ložem sklání znamenají něžnou lásku a ženskou mateřskou ochranu. Ona je menší než muž, neboť v tobě jsou mužské prvky silněji zastoupeny než ženské.
Mužský anděl zpodobňuje moc a ochranu, ženský čistotu a lásku. Dohromady představují věčnou dvojnou duální povahu duše a nedokonalost jedné poloviny bez druhé. Jsou tedy symbolickým zpodobněním dvojice strážných andělů tvé duše, jejichž perutě jsou stále rozprostřeny nad tebou."
Musím se přiznat, že byly doby, kdy jsem se v tomto krásném domově cítil osamělým, neměl jsem nikoho, kdo by ho se mnou užíval, vždy jsem cítil dvojnásobnou radost, když ho se mnou někdo sdílel. Družka, po níž jsem především toužil, žila ještě na zemi a věděl jsem, že se se mnou ještě dlouhá léta nebude moci spojit. Treufreund bydlel v úrovni nade mnou ve vlastním domě a Assein byl daleko před námi oběma.
Občas jsem viděl tyto přátelé a také otce i matku, ale nebyl tu dobrý kamarád, s nímž bych mohl sdílet život.
Byl jsem často na zemi u své milované, ale nemohl jsem se tam ve svém pokročilém stavu zdržet tak dlouho, jak bych si přál. Pobyt v dolní sféře působil na mého ducha tísnivě, jako bych byl nucen žít v husté mlze, nebo v uhelných dolech. Musel jsem se častěji vrátit, abych se zotavil.
Často jsem seděl ve svých krásných pokojích a vzdychal. "Ach, kéž bych měl s kým promluvit, s nějakou stejně smýšlející duší, s níž bych mohl sdílet všechny své myšlenky."
Nečekaná návštěva Teufreunda mne naplnila největší radostí a těšil jsem se na zprávu, kterou mi přinese.
"Přišel jsem v zájmu jednoho přítele, který právě dosáhl této sféry, ale zatím si nevysloužil svůj vlastní domov a proto hledá zámožnějšího přítel, než je sám. Nemá zde příbuzné a tak jsem si myslel, že by ti jeho společnost mohla být příjemná."
"Bude mi velkou radostí, sdílet domov s tím přítelem."
Treufreund se zasmál: "Je to i tvůj přítel, znáš jej, je to Benedetto."
"Benedetto?" zvolal jsem překvapen a potěšen. "Pak je mi dvojnásob vítán, co nejdříve jej přiveď!"
"Již je zde, nechtěl dříve vstoupit, pokud si nebyl jist, že jej uvítáš s radostí."
"Je mi velmi vítán. Pojďme hned a přivedeme ho."
Vyšli jsme ze dveří a stál tam. Vyhlížel zcela jinak, než jak jsem jej naposled viděl ve strašlivém městě nízké sféry, sehnutý a skleslý, nyní veselý v čistě bílém oděvu. V jeho tváři byly ještě stopy smutku, ale v očích se zračil mír a naděje.
Uchopil jsem jeho ruku a objal ho. Oba jsme mnoho zhřešili a trpěli a nyní jsme se v radosti sešli a hned se stali bratry. Tak se stalo, že můj domov již nebyl osamělý. Když jeden se vracel z práce, byl tu druhý, aby jej pozdravil a sdílel s ním starost i radost a rozmlouval s ním o úspěchu i nezdaru.

4.4  Boj světla

Ještě se chci zmínit o vidění, v němž mi byla ukázána cesta k nové práci při níž jsem mohl zužitkovat zkušenosti z mých putování k podpoře druhých.
Odpočíval jsem ve svém pokoji a právě procitl  z dlouhého spánku. Pozoroval jsem, jako i předtím, krásné figury mých andělů strážných. Zatím jsem stále poznával a obdivoval jejich krásy a cítil jsem, že si můj vůdce, Ahrinziman, přeje se mnou navázat spojení. Choval jsem se tedy zcela pasivně a brzy jsem zpozoroval, že mne obklopuje zářivě bílý oblak, zdi pokoje zmizely, můj duch se oddělil od těla a zvedal se zanechávaje schránku na loži.
Stoupal jsem stále výše, jako bych byl přitahován mocnou vůlí svého vůdce. S pocitem lehkosti, jakou jsem dosud nepociťoval, jsem se vznášel dále.
Konečně jsem se vznesl na vrchol vysoké hory, odkud jsem viděl zemi pod sebou s jejími vyššími i nižšími úrovněmi. Také sféra mého nynějšího domova byla vidět hluboko pod místem, kde jsem stál.
Tu Ahrinziman stál vedle mne a jeho hlas jsem slyšel jako ve snu.
"Můj synu, viz cestu, po níž tě chci vésti k nové činnosti. Pozoruj zemi s jejími sférami a poznej jak důležité pro její blaho je dílo, jehož se máš zúčastnit. Nyní se nauč ocenit moc, kterou jsi dosáhl na cestě v říši pekla.
Umožňuje ti stát se jedním z velké armády, která denně a každou hodinu ochraňuje smrtelníky před útoky obyvatel pekla. Pohleď dolů na toto panoráma sfér a poznej, jak toto dílo můžeš podporovat."
Upřel jsem zrak na kroužící pásmo zemské úrovně a jeho magnetické proudy, které jako přílivy a odlivy oceánu nesly na svých vlnách miliony a miliony duchů. Viděl jsem pozoruhodné astrální útvary, z nichž některé podivné, ošklivé a jiné krásné.
Viděl jsem duchy mužů a žen k zemi připoutané, kteří byli upoutáni závislostí na smrtelných rozkoších a používali těl smrtelníků, aby ukojili své neřestné vášně. Uvědomil jsem si tato podobná tajemství zemské úrovně a zároveň jsem spatřil, jak ze spodních sfér vyrážely nahoru temné, strašlivé bytosti, které svým vlivem byly mnohokrát nebezpečnější, než temní duchové zemské úrovně.
Viděl jsem, jak se tyto bytosti kupí kolem lidí a tlačí na ně. Kde se vyskytly, zhaslo světlo duchovního slunce, jehož paprsky stále dopadají na zem.
Temnými masami svých zhoubných myšlenek zadržovaly ono světlo a kde tyto stíny visely nad zemí, tam se loupilo a vraždilo. Krutost, neřest a útlak byly jejich doprovodem. Bída, smrt a útrapy se k nim přidaly.
Kde člověk nevěnoval sluchu výstrahám svědomí a propadl vášním, pýše a ctižádosti, tam se temné bytosti nakupily a zamezily přístup světlu Pravdy.
Dále jsem zpozoroval mnohé smrtelníky, kteří naříkali pro své drahé, které milovali a ztratili. Prolévali hořké slzy, protože zmizeli z jejich obzoru. Přitom jsem viděl, že ti pro něž truchlili, stáli vedle nich a činili zoufalé pokusy, aby jim dokázali, že žijí v jejich blízkosti, ale jejich snahy byly marné. Žijící je neviděli ani neslyšeli.
Ubozí ustrašení duchové nemohli proti tomu vejít do zářivých sfér, protože byli spoutáni okovy smutku, dokud je pozůstalí oplakávali. Světlo jejich duchovních lamp pohasínalo a oni se ve smutku bezmocně vznášeli nad zemí.
Tu jsem se otázal Ahrinzimana:
"Není dorozumívajícího prostředku mezi živými a tak zvanými mrtvými, aby starostmi trápeni byli potěšeni? Aby hříšní a sobečtí lidé byli upozorněni na temné bytosti, které se na ně tlačí a snaží se jejich duše stáhnout do pekla?"
V tom jsem spatřil nádherné světlo, které zářilo jako slunce. Žádný smrtelník neviděl slunce takového jasu. Jeho paprsky rozptýlily mraky temnoty a starosti a zazněla nebeská hudba. Věřil jsem, že tito lidé tuto hudbu uslyší a toto světlo vidí a musí být potěšeni. Ale nic neslyšeli, jejich uši byly uzavřeny nesprávnými představami. Zemský prach pokryl jejich ducha a oslepil oči pro slavné světlo, které kolem nich zářilo.
Někteří smrtelníci, jejichž duchovní oko bylo pootevřeno a ucho nebylo docela hluché, mluvili, jak jsem postřehl o duchovním světě a jeho krásách. Do vědomí jim vstupovaly vznešené myšlenky a oni je tlumočili do řeči země.
Slyšeli nádhernou hudbu a snažili se ji lidem předvést.
Měli krásná vidění a snažili se je namalovat tak, jak je v duchu přijali, pokud to dovolily pozemské prostředky. Takoví lidé byli nazýváni génii. Jejich slova, hudba a malby sloužily k tomu, aby lidské duši přiblížily Boha, neboť to nejvyšší, nejčistší přichází inspirací z duchovního světa.
Ale přes všechnu krásu umění, hudby a poezie, přes teplo náboženského cítění nebyla ještě nalezena cesta, na níž by se člověk mohl spojit se svými milými, kteří jej předešli do říše stínů.
Lidé nevěřili, že je možný styk i návrat z říše stínů. Podle jejich mínění - je tato otázka neznámá a zahalená do temnot. Také nebyla možnost, aby se duchové, kteří chtěli člověku na zemi pomoci k vyššímu poznání pravdy, se s ním mohli přímo spojiti.
Představy a omyly starých nauk se promísili s novými a lepšími myšlenkami, které se duchovní svět snažil předat na zem.  Tím byly paprsky zlomeny a člověka dosáhly zakalené, nedokonalé a ztemnělé.
Pak jsem zpozoroval, že zeď mezi tímto a oním světem byla prolomena branami a u každé stál na stráži anděl. Anděl byl nejvyšším článkem řetězu duchů, který sahal od země až k nejvyšším úrovním.
V tom řetězu stál vždy jeden duch o stupeň výše, než druhý. Smrtelníkům na zemi byly dány klíče k branám, aby vytvořili spojení s duchovním světem.
Žel, mnozí z těch, kteří drželi klíč v rukou se ukázali nevěrní. Nechali se svést radostmi a požitky země. Odvrátili se a zavřeli svou bránu. Jiní opět drželi svou bránu jen pootevřenou, kde mělo projít světlo a pravda, vplížily se zmatky a temnoty a světlo z duchovního světa bylo touto branou zakaleno.
Během času se světlo vyhnulo nečistým paprskům temných duchů z nejbližších úrovní a přestalo zářit. Konečně anděl zavřel bránu, aby ji nikdy víc neotevřel.
Tu jsem odvrátil pohled a zpozoroval mnoho nových otevřených dveří, u nichž stáli smrtelníci, jejichž srdce byla čistá, nedotknutá svody země. Těmito dveřmi proudila záplava světla na zem, která moje oči tak oslnila, že jsem se musel obrátit. Když jsem znovu vzhlédl, proudili těmito dveřmi velmi krásní a zářiví duchové, ale také duchové v temném obleku, kteří litovali své hříšné minulosti a toužili po nápravě.
Dále jsem viděl krásné čisté duchy, ale zarmoucené, protože se nemohli domluvit s těmi, které zanechali na zemi.  V srdcích mnoha smrtelníků byla radost, neboť temný závoj smrti byl nadzvednut a ze záhrobí přicházely zprávy.
Potom okolo mne táhla velká vojska z vyšších sfér, jejich oděvy byly čistě bílé a zlaté i stříbrné helmy svítily v nádherném duchovním světle. Někteří mezi nimi byli vůdci, dozírajícími na práci ostatních a otázal jsem se:
"Kdo jsou tito lidé, byli kdy smrtelnými lidmi?"
"Nejen to, mnozí z nich byli i velkými hříšníky, kteří museli sestoupit do pekla. S hlubokou lítostí, četnými skutky pokání a dokonalým vítězstvím nad nízkou povahou stali se vůdci ve vojsku světla. Silnými válečníky, kteří chrání lidstvo před nízkými úrovněmi."
Občas jsem pozoroval temné masy duchů, kteří, jako mořské vlny narážející na břeh byly přitahovány špatnými žádostmi a smyslným sobectvím lidí.
Vojskem světlých duchů byly ale zahnány, neboť mezi těmito dvěma stranami panuje neustálý boj o lidskou duši.
Tyto bojující strany neměly, kromě své vlastní vůle, žádných zbraní. Výhradně se potíraly odpuzujícími vlastnostmi svého magnetismu, který ve své podstatě byl   tak protichůdný, že se nikdo nemohl na dlouho vystavit jeho působení.
Ahrinziman mi ukázal dveře, u nichž stála žena a pravil:
"Hleď, zde je řetěz neúplný, je zapotřebí ještě jednoho článku, mezi ní a duchy.  Jdi dolů a utvoř tento článek. Tvá síla ji ochrání a posílí. Ochráníš ji před temnými duchy a pomůžeš ji udržet otevřené dveře. Tvá putování v nízkých sférách ti dala moc, zahánět jejich obyvatele.
Kdyby k ochraně bylo zapotřebí ještě větší síly, bude ji poslána. Bude-li se někdo jejím prostřednictvím snažit o spojení, bude mu to umožněno, jen uznáš-li ho za vhodného. Kdykoliv si budeš přát odpočinout v duchovním světě, zaujme tvé místo jiný. Nyní znovu pohleď na zemi a na zápas, který zuří v jejím okolí."
Dole jsem viděl, jak černé bouřkové mraky táhly nad zemí a rozprostřely nad ní temnou moc. Ze spodních sfér pekla hřměl hukot jako vlna vichřicí bičovaného oceánu proti vojsku světlých duchů. Temné bytosti je zatlačily a rozlily se přes celou zemi, jakoby chtěly hasit Světlo Pravdy. Napadly světlé brány a chtěly se jich zmocnit.
Pak se válka v duchovním světě stala válkou mezi lidmi na zemi. Jeden národ bojoval proti druhému o nadvládu, jako všechny národy byly sžírány touto obrovskou žízní po bohatství a moci, tak všeobecný byl tento boj.
Rozhlížel jsem se, zda někdo z říše světla nesestupuje, aby odejmul temným duchům moc nad zemí. Rozzuřená masa zlých duchů se obrátila proti světelným branám a snažila se zahnat věrné smrtelníky, kteří je střežili, aby byl člověk opět sevřen nocí a nevědomostí.
Tu jsem spatřil oslňující světlo, jako hvězdu východu v celé její nádheře. Sestupovalo a zvětšovalo se, až jsem poznal, že sestává z mohutných zástupů zářících andělů z nebeských sfér. K nim se přidali čistí duchové. kteří byli zlými silami zahnáni. Tato záplava Světla, tento mocný nástup zářících duchů se snesl k zemi a obklopil ji nádherným světlem.
Všude svištěly světelné paprsky jako šípy a prorážely černé masy. Jako ohnivé meče narážely do zdí temných duchů a rozmetaly je do všech stran.
Vůdcové temných se marně snažili je znovu sesbírat a rozohnit. Proti nim stála větší moc, září těchto nebeských zástupů byli odraženi, až jako temná nezdravá mlha klesli do temných sfér, z nichž přišli.
"Kdo byli tito zářící andělé,"
"Bojovníci, kteří nezakolísali a přemohli mohutnou moc zlých silou mocné vůle."
"Věčnou mocí dobra nad zlem?" zeptal jsem se.
"To jsou ti vykoupeni z nejtemnějších sfér, kteří před mnohými věky vybílili své hříšné oděvy ve vodách lítosti. Vlastním úsilím se vypracovali do výše, z popela svého mrtvého já. Nikoliv vírou ve spásnou oběť nevinného života za své hříchy, nýbrž dlouholetou vážnou námahou, mohutnými činy pokání, strádání a hořkými slzami, mnohou těžkou hodinou zápasu se zlem v sobě.
Nyní mohou jiným, kteří ještě hřeší, pomáhat v překonávání zla. Jsou to čistí duchové z vyšších sfér nad zemí. Kdysi byli lidmi, proto jsou schopni soucitu se zápasem hříšných lidí. Je to mohutný, silný a mocný zástup, připravený chránit a zachraňovat."
Vidění země zmizelo, na jejím místě jsem nad sebou zpozoroval osamělou hvězdu, zářící stříbrným světlem. Její paprsek klouzal k zemi, jako stříbrné vlákno do míst, kde bydlela moje milovaná. Ahrinziman pravil:
"Pohleď na hvězdu jejího pozemského určení, jak jasně a čistě svítí. Věz zároveň můj milovaný žáku, že každá vtělená duše má v duchovních nebesích podobnou hvězdu, jejíž běh musí sledovat od narození až ke konci. Nepřestřihne-li ovšem životní vlákno sebevraždou a nevrhne-li se tímto přestoupením přírodního zákona do utrpení."
"Věříš, že osud každé duše je určen a že jsme jen stéblo hnané proudem svého určení?"
"Nikoliv doslova, velké události pozemského života jsou určeny, nevyhnutelně se s nimi setkáváme v určený čas. To jsou příhody, které podle názorů moudrých strážců v andělských sférách mají sloužit k vývoji a výchově duše."
Jak dalece tyto události ovlivní život duše, stanou-li se bodem obratu k dobru nebo ke zlu, ku štěstí nebo neštěstí, to záleží na svobodné vůli duše. To je práce naší svobodné vůle, bez níž bychom byli jen loutkami, nezodpovědnými za své jednání. V takovém případě bychom nebyli hodni odměny ani trestu.
Ale vraťme se ke hvězdě - Pamatuj si!
Dokud smrtelník sleduje jemu určenou cestu s vážnou snahou jednat vždy správně, dokud je jeho duše čistá a jeho myšlenky nesobecké, září jeho hvězda jasným světlem a ozařuje životní cestu duše.
Světlo této hvězdy přichází od duše a je odleskem její čistoty. Přestane-li být duše čistá a vyvíjí nízké sklony na místě vyšších, osudová hvězda pohasne.
Její světlo bliká, jako bludička nad temnou bažinou a přestává být světlým majákem duše. Klesne-li tato velmi hluboko, světlo hvězdy odumře a zhasne, aby její pozemské cestě již nikdy nesvítilo.
Pozorováním těchto duchovních hvězd a sledováním jejich pevně stanoveného oběhu na duchovním nebi, je jasnozřivým možno předpovědět osud každé duše. Ze světla, které z hvězdy vychází mohou určit, zda duše je dobrá, nebo zlá.
Žij blaze, můj synu, kéž ti tvé nové pracovní pole přinese krásné plody."
Zmlkl a já jsem cítil, že klesám, až jsem zase dospěl k svému tělu, které jsem zanechal na lůžku. Když jsem se s ním spojil, probudil jsem se ve svém pokoji, kde nade mnou vznášeli krásní andělé, jako symboly ochrany a lásky.

4.5  Rozumíte nyní?

Můj úkol je splněn, moje vyprávění je u konce. Zbývá mi jen vyslovit přání, aby vyprávění bylo čtenáři považováno za to, čím chce být. Pravdivou historií kající se duše, která se propracovala z temnot vzhůru ke světlu.
Také se obracím s prosbou na čtenáře, aby si položili otázku, zda se nevyplatí využít svých zkušeností a přesně zvážit důkazy nesmrtelnosti ducha.
Vy, kteří toto poselství pokládáte za příliš mírné pro hříšníka, víte, co to znamená protrpět muka probuzeného svědomí.
Viděli jste cesty hořkých slz a namáhavé práce, po níž musí duše stoupat, chce-li se vrátit k Bohu.
Máte tušení, co znamená činit pokání - krok za krokem - léta v temnotě, v utrpení a trpkých mukách duše, aby odčinila všechny hříšné skutky, slova a myšlenky z pozemského života.
Neboť každý musí pohár, který sám naplnil, vypít do poslední kapky. Dovedete si představit, co znamená pozorovat, jak hořká kletba našich hříchů má zhoubný vliv na potomstvo, které jste zanechali?
Jakým břemenem je pro vás vědomí, že jste pomohli z lidí učinit to, čím jsou. To jsou překážky, které budou vaši duši zdržovat od vzestupu tak dlouho, až jim zase pomůžete z bahna do něhož jste se bezuzdnými vášněmi uvrhli.
Nyní rozumíte, proč existují duchové připoutaní k zemi, i když zemřeli před staletími?
Dovedete si představit, jak musí být duchu, který za hrobem volá ty, které zradil ke své, nebo jejich zkáze! A potom zjistí, že všechny uši jsou pro jeho slova hluché a všechna srdce pro jeho bolestné výkřiky uzavřena. Již nemůže zrušit žádný pošetilý nebo lstivý čin. Nemůže odvrátit bolestné následky, které na sebe nebo na jiné přivolal. Mezi ním a světem živých lidí vznikla hrozná věc, otevřela se velká propast. Nepřeklene-li pro něj tuto propast laskavá ruka, aby mu pomohla k vnitřnímu rozhovoru s těmi, jimž ublížil, je mu odepřeno vyznání víry a následné odčinění.
Či myslíte, že není třeba, aby vás varovali vlastní bratři, kteří překročili práh hrobu? Jsou lidé tak dobří, že nepotřebují hlasu z tohoto světa, který by jim dal tušit osud, který je po smrti čeká?
Člověku by bylo mnohem snadněji litovat, pokud dlí na zemi, než čekat, až přijde do země, kde se nemůže zabývat pozemskými věcmi. Každý duch zde musí pracovat, až vlastní úsilím napraví a pozvedne všechny, které vehnal na cestu hříchu a smrti. Dříve nemůže doufat, že opustí hmotné úrovně. Musí se stále a vytrvale snažit o napravení všech následků svého někdejšího života. Či chce někdo tvrdit, že jeho trest byl lehký? Kdo ale může říci, kde se zastaví Boží slitování a hříšník bude navěky zatracen. Málokdo se odváží představit si následky víry ve věčný trest chybujícího člověka, jestliže by ho neodčinil.
V této knize jsem se pokusil vylíčit opravdové zážitky člověka, jehož církev musela pokládat za ztracenou duši, neboť nenáležel k žádnému vyznání a zemřel bez jakékoliv víry v Boha. Svědomí mi sice našeptávalo, že musí existovat nejvyšší Božská bytost, ale potlačil a odehnal jsem tuto myšlenku a předstíral si pocit jistoty a lhostejnosti. Nyní jsem poznal, že musí být jeden Božský, Všemocný vládce vesmíru, ale nikdy jsem na svých putováních neslyšel, že byl omezen na osobnost podobnou člověku, jejíž vlastnosti bychom my, nedokonalí tvorové, mohli stanovit.
Ve "věku víry" dodává matka církev svým stoupencům útěchu a naději v nesmrtelnost a odnímá jim břímě přemýšlení o důvodu vlastní existence a o životním cíli. Tato víra ještě uspokojuje jejich nedokonale vyvinuté duše.
Člověk věří, aniž by se ptal. Na to následuje období, kdy myšlení a vlastní uvažování přijde ke svému právu.
Člověka již neuspokojí slepá víra v neznámo, když mateřské mléko církve neukojí jeho duchovní hlad a člověk si žádá silnější stravy. Je-li mu odepřena, odvrátí se od péče matky církve, která jej kdysi živila, ale nyní jeho růst a duchovní rozvoj brzdí.
Lidský rozum vyžaduje větší volnost a někde ji musí nalézt. V zápasu mezi osamostatňujícím se dítětem a matkou církví, která by chtěla moc, kterou kdysi vykonávala - bude víra, která dosud jako výživa stačila, považována za bláhovost.
Proto se věk velkého duchovního probuzení stává obdobím, v němž budou i s kořeny vyvráceny všechny dříve pěstované bludy i dogmata. Potom, ale vyvstane nová doba, kdy uzrála v dospělého, který užívá a prožívá jako plně sebevědomý duch radosti a starosti života a naučil se správněji oceňovat dosud omezených duchovních schopností.
Pohlíží zpět na víru, kterou přezíral a jíž pohrdal a uznává, že i ona má své krásy, svou oprávněnost a cenu v určitém duchovním vývoji. Nahlíží, že rozum  víry zbavený je studená a tvrdá potrava, která mu nepomůže uvědomit si nezměrnost a nekonečnost vesmíru, tajemství, která se v nové době přemění v přesvědčení.
Člověk bez víry se vrací zpět k víře a snaží se ji uvést s novým duchovním poznáním, darem to Božské milosti, aby se oba úseky poznání harmonickým způsobem doplňovaly a vtiskly duši i duchu skálopevnou jistotu.
Víra a vědění jsou a budou ústředí dvou rozličných sfér v duchovním světě. Víra byla dosud oživující princip náboženství, rozum oživující princip vědy.
Oba směry, na první pohled protichůdné, musí být v příští době v duchovním vývoji osobnosti spojeny v jediný princip všeobsáhlého vědění.
Duše může být jen tehdy harmonická, jsou-li v ní oba faktory - víra i nové vědění - ve správném poměru. Kde převládá jeden směr, bude jedinec úzkoprsým a neschopným vytvořit si správný úsudek o duchovním problému.
Jeho duše se pak rovná dvoukolovému vozu, na jehož ose je pevně spojeno jedno malé a jedno velké kolo. Za tohoto stavu budou obě kola brzdit. Tak se musí i duchovní povoz zastavit, dokud není chyba v jednostrannosti odstraněna.
Člověk může být svědomitý v hledání pravdy. Nejsou-li však rozumové a mravní, tj. citové, schopnosti vyvinuty rovnoměrně s mírnou převahou duchovních hodnot, rovná se jeho vědomí hrbolaté vozovce, dlážděné masami omylů. Éterické paprsky hvězdy pravdy nemohou proniknout, lámou se a jsou překážkami vrženy zpět. Buď člověka vůbec nedosáhnou, nebo vyvolají kusé obrazy Pravdy, které se stanou pramenem předsudků a omylů.
Je-li vidění duše nedokonalé, nadále zůstává v duchovní temnotě, ať je její touha po Světle jakkoliv vážná. Duchovní zření se musí vyvíjet skrze nové vědění, má-li se rozjasnit a zesílit.
Slepá nevědomá víra není obranou proti omylům. Dějiny náboženských pronásledování jsou pro to důkazem. Velcí duchové země, jimž děkujeme za důležité objevy a poznání, byli lidé jejichž mravní a duchovní schopnosti byly v rovnováze.
Dokonalý člověk je osobnost, u níž všechny vlastnosti duše a ducha jsou vyvinuty k nejvyššímu stupni.
Každá vlastnost duše, vysílá odpovídající barevný paprsek. Spojení těchto paprsků vytváří krásné a různé odstíny. Jako u duhy, tak i u duše, přecházejí barvy od sebe a tvoří dokonalý celek. U některých duší se vývoj lidských schopností děje rychleji. U mnohých leží zárodky pro růst a morálku ladem, ale přesto jsou zde a budou růsti a rozvinou se k dokonalosti, pokud již zde na zemi nebo na onom velkém světě.
Zlo v určitých duších vzniká zanedbáváním vývoje mravnostních vlastností a přílišným bujením ostatních vlastností. Duše jež obývají v nižších oblastech, prodělávají jen jeden mohutný oddíl výchovy, aby se dřímající mravní schopnosti probudily k činnému životu a růstu. Ať je utrpení jakkoliv hrozné, které tento proces provádí, je nutné a v působení požehnané.
V úrovni, kterou nyní obývám se nachází nádherný palác, který náleží bratrstvu naděje. Je to shromaždiště všech členů a v něm se nalézá krásný sál, zbudovaný z duchovní hmoty bílého mramoru. Tam jsme se scházeli, abychom naslouchali přednáškám pokročilých duchů z vyšších sfér.
Na horním konci sálu je nádherný obraz nazvaný - dokonalý člověk - tím je třeba rozumět, že představuje poměrně dokonalého člověka. Říkám poměrně, neboť nejvyšší představitelná dokonalost je relativní vůči ještě vyšším výškám, které jsou dosažitelné pro duši.
Na obraze stojí, tento přiměřeně dokonalý člověk, na vrcholu nebeských sfér. Země se svými úrovněmi leží hluboko pod ním. Jeho tvář je obrácena údivem, nadšením a úctou ke vzdáleným úrovním, jejichž pochopení není v moci lidského rozumu a které leží nad naším slunečním systémem a znamenají pro něho zaslíbenou zemi.
Jeho hlava je pokryta zlatou přilbou, což značí duchovní sílu a moc. Na jedné paži nese stříbrný štít, jako symbol ochrany, kterou skýtá víra. Oslnivě bílý oblak ukazuje čistotu duše a rozepjaté perutě symbolizují moc ducha vznést se do nejvyšších myšlenkových úrovní vesmíru.
Za andělem je bílý oblak překlenutý duhou. Každá barva a odstín září dokonalou harmonií a to značí, že rozvinul své rozumové a mravní vlastnosti k nejvyššímu stupni.
Bohatý kolorit malby, čistota oslňující bělí, lesk zářících barev, nemůže žádné pero vylíčit a žádný pozemský štětec namalovat.
Tento rozmnožený obraz je možno vidět v nejvyšší oblasti každé pozemské sféry, ve školách náležejících bratrstvu naděje. Dokazují souvislost našeho bratrstva s nebeskými sférami slunečního systému, kam až můžeme všichni vystoupit v budoucích dobách věčnosti.
Ani ten nejsešlejší obraz z nejnižší sféry země a nejzpustlejší duše, která bojuje v temnotách a nevyslovitelném hříchu, nejsou vyloučeni.
Všechny duše jsou před Bohem stejně hodnoceny a co je přístupné jedné duši, to je dosažitelné i ostatním, jen když o to vážně usilují.
Toto je vědění, které jsem zde získal, toto je víra, k níž jsem přišel po svém rozloučení s pozemským životem. Nikdy jsem nepozoroval, že by kterákoliv víra, pokrok duše zvlášť podporovala nebo zdržovala. Některá vyznání mají sklon ovládat a působit převážně na rozum svých stoupenců. To je však překážkou, neboť věřící nejsou schopni získat svobodu vlastního myšlení, která je nezbytně nutná k výstupu do nejvyšších sfér. Tyto dějiny svého putování jsem napsal v naději, že alespoň několik čtenářů vynaloží námahu, aby se sami sebe zeptali, zda obsah této knihy není přece jen pravdivý a užitečný.
Ty pak, kteří ztratili své milé a při smrti se nenacházeli na cestě dobra a pravdy, prosím, aby měli důvěru, nechť věří, že jejich milí bloudící přátelé nejsou beznadějně ztraceni.
Ani ti, kteří si sami ukrátili život, nebo zemřeli za okolností, které se zdají vylučovat všechnu naději.
Též si přeji, aby čtenář byl přesvědčen, že soucit a modlitba mohou přinést pomoc a útěch našim spolubratřím a sestrám, kteří potřebují všemožnou podporu a povzbuzení, ať na zemi, nebo mimo ni.
Ze svého domova v jasné zemi, která se tolik podobá mé vlasti, ještě stále se vydávám do zemské úrovně, abych působil mezi nešťastnými. Též pomáhám na velikém díle duchovního spojení mezi žijícími na zemi a tzv., mrtvými.
Denně trávím jistý čas u své milované a mohu ji různým způsobem pomáhat a chránit. Často v mém domě mě potěší návštěva přátel.
A zde v této nádherné zemi, která pro mne skrývá tolik vlídných vzpomínek, očekávám s vděčným srdcem šťastnou dobu, kdy zemská pouť mé milované skončí. Její životní světlo zhasne a zemská hvězda zajde.
Potom přijde a my budeme v zemi, kde nám stále budou svítit hvězdy naděje a lásky, spojeni na věky, navěky....




ZÁCHRANA! SPÁSA! Jak často si již lidé utvořili nesprávnou představu o těchto slovech, když chtěli ve spáse vidět bezvýhradnou pomoc ze Světla bez ohledu  na nejvýše svatou spravedlnost! V tom spočívá úplné zbloudění, které se dnes projevuje ve všem, co vzniká z lidských názorů. Lidé by si nejraději udělali z Boha služebného otroka, určeného k tomu, aby se staral jenom o blaho pozemských lidiček.
Jen se jednou zeptejte na to sami sebe, ujasněte si bez přikrašlování své myšlenky, podívejte se věcně a jasně až k jejich základu, a pak budete muset přiznat, že celé vaše myšlení nebylo nikdy jiné než takové, že Bůh vám má na vaše prosby stále pomáhat jako služebník, a tak plnit vaše přání.
Samozřejmě, že to tak nenazýváte, ačkoliv by toto označení vystihovalo způsob vašeho jednání, ale používáte jako vždy jiných slov k pojmenování svého nesprávného chtění. Obklopujete je pláštíkem předstírané pokory. Říkáte jenom, že vám Bůh "dává", nikoliv slouží, avšak to nemění nic na tom, že všechno vaše jednání dokonce i při modlitbě není dobré a milé Bohu!
Buďte konečně již sami k sobě pravdiví a zachvějete se při poznání, jakými jste dosud stále byli vůči svému Bohu! Byli jste svévolní, osobiví a nespokojení, pokrytečtí ve své povrchnosti. Na Boha jste mysleli jenom v nouzi a utrpení, aby vám pomohl od následků vašeho jednání, při němž jste se dříve nikdy neptali, zda také vaše rozhodnutí jsou v rámci Jeho vůle.
Čím jste, vy lidé, před všemohoucnosti a vznešeností Páně, že chcete, aby vám vládl tak, jak se vám líbí? S jakou nadutostí se snažíte prosadit zde na zemi ty zákony, které pocházejí z vašeho nízkého způsobu myšlení a které nejsou v souladu s Božími zákony, vloženými jím do stvoření. Provádíte tak často své falešné chtění s chytráctvím a zlomyslností jež nelze před Bohem zodpovědět, a tak škodíte svým bližním, abyste sami dosáhli výhod, ať již finančních a majetkových, nebo získali oblibu u těch, pro které to děláte.
Nyní se to všechno na vás svalí jako tíha padajících hor. Vždyť podle zákona zvratného působení se nemohlo zrušit jako vyřízené nic z celého vašeho nesprávného konání, ledaže byste se sami od toho osvobodili změnou svého chtění k dobrému.
Násilím budou odstraněny překážky, které dosud ještě zdržují pád nahromaděných spoust odplaty! Nezadržitelně se všechno valí dolů na pozemské lidstvo, které chce setrvat v duchovní lenosti a domýšlivosti, a tak prosazovat svou vůli již dlouho vzdálenou od vůle Boží.
To je však konec nadvlády veškerého temna na zemi! Ono se zhroutí a strhne sebou všechny lidi, kteří se k němu přidružili.
Avšak uprostřed vřavy a rachotu zničení zachvívá se Slovo! Vítězně prochází zeměmi, aby se ještě mohl zachránit, kdo o to poctivě usiluje!
To je podmínka, že každý člověk se musí sám namáhat, aby poznal Slovo Páně jako záchranu! Nechá-li pochybovačně přejít kolem sebe tuto poslední možnost, aniž by ji vší silou využil, pak tato doba přejde a okamžik, v němž by mohl najít spásu, je pro něj na věky ztracen.
Záchrany a spásy dostává se mu jedině ve Slově, které musí do sebe přijmout a žít podle něho, aby se osvobodil od pout, které ho zdržují dole, takže nepoznává a křiví skutečné pravé pojmy.
Nejvíce jste byli otráveni a ohroženi falešným výkladem Boží lásky, výkladem, který ji zbavil veškerého jasu, čistoty, síly a svěžesti a místo toho ji zahalil nezdravou změkčilostí, škodlivou povolností, a to všechno vás strhlo do duchovní lenosti a tím také do zkázy.
Chraňte se před takovým zkázonosným křivením pojmu svaté Boží lásky! Jinak byste upadli do dřímoty zpočátku příjemné, která by přešla ve smrtelný spánek.
Ve shovívavosti a všeodpouštějící dobrotě nespočívá pravá láska. Je to pochybený výklad, který jako opojný jed ukolébává lidské duchy jenom v ospalost a slabost. Posléze přináší úplné ochrnutí, poněvadž se při tom nelze probuditi včas a vyhnouti se věčné smrti.
Jenom chladná přísnost Boží čistoty může proniknout do této ospalosti a prorazit pravé lásce cestu k vašemu duchu. Čistota jest přísná, nezná přikrašlování, ani omluvy. Proto se asi zdá bezohlednou mnohému člověku, který by si chtěl něco předstírat. Ona ale ve skutečnosti zraňuje pouze tam, kde není něco v pořádku.
Změkčilost způsobuje škody vám samým i těm, o nichž věříte, že se jim takto zalíbíte. Jednou budete souzeni někým vyšším s takovou spravedlností, které jste se dávno vlastní vinou odcizili, poněvadž jste se od ní sami vzdálili.
Je to Boží spravedlnost, neproměnná od věčnosti do věčnosti a nezávislá na mínění lidí, neohlížející se na jejich příznivý posudek, na jejich nenávist a na jejich zlobu, ani na jejich moc. Jest všemohoucí, neboť jest od Boha!
Pokud nevynaložíte všechnu svou sílu, abyste se osvobodili od starého, nenaučíte se ani rozumět této spravedlnosti. Nebudete však moci stát se pak také vnitřně novými! A jenom nový člověk, zakotvený ve Slově života a usilující ke Světlu, obdrží pomoc jemu potřebnou, aby prošel Božím soudem.
Člověk musí získat tuto pomoc ve Slově, které mu ukazuje cesty, po nichž má jíti! Jenom tak může najíti spásu, jinak se mu jí nedostane! Musí zesílit v boji, který vede sám za sebe, nebo v něm musí zahynout!
Probuďte se a postavte se bojovně proti všemu temnu, pak se vám také dostane pomáhající síly. Slaboši však ztratí ještě i ten poslední její zbytek, poněvadž ho neumějí správně použít. Bude jim tím vzato ještě to málo, co mají, protože v důsledku zákona přitažlivosti stejného druhu  bude to přitékati k těm, kdož síly používají horlivě a správným způsobem. Tak se naplní slovo pradávných zaslíbení.


Z knihy ....VE  SVĚTLE  PRAVDY

Celá kniha sa dá stiahnúť tu

Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára

Tu môžte pridávať svoje komentáre. Komentáre sú moderované.