18. 3. 2015

Rozhovor o Tomášovi Baťovi a jeho systéme vedenia podniku

Ing. Dušan Bukva
Ing. Dušan Bukva pracoval v létech 1939 -1947 v Baťových závodech ve Zlíně.

Později působil ve Svazu vynálezců s šesti registrovanými patenty v oblasti tepelného inženýrství.

Za léta ve funkci podpředsedy bratislavského Klubu absolventů Baťovy školy práce poskytl mnohokrát cenná svědectví o svých baťovských zkušenostech.


Pane Bukvo, vy jste pro Tomáše Baťu pracoval osm roků: a mnozí – teď už staří muži – dodnes vzpomínají na svá mládenecká léta u Bati s určitou nostalgií a zároveň s respektem: jako na zlaté časy: něco neopakovatelného, na co se nedá zapomenout…

Víte, to co se Baťovi podařilo uskutečnit, to – bez přehánění – dodnes nemá ve světě obdoby. Tam bylo něco objevené: on pochopil ten smysl života, tedy tu službu – ale spravedlivou, bez jakýchkoliv politických anebo jiných odchylek – dokonale. Baťa byl – a to není jen můj osobní názor – pravděpodobně nejgeniálnější podnikatel, pokud jsme dnes schopni to vůbec posuzovat z celosvětového hlediska. Protože těch schopných podnikatelů bylo víc: V Americe to byl Ford a Taylor, ale v Evropě takový podnikatel nebyl a dá se směle říci, že Baťa předstihl i ty americké, neboť dokázal tolik co oni v mnohem těžších podmínkách.

Jak se mu to podařilo? Zavedl strojní velkovýrobu?


Doposud obuvník – to byl, jistě, jenom tzv. trojnohý verpánek, stolička bez opěradla, a na koleně se dělalo všechno: šilo, podbíjelo … Ale Baťa byl tak odvážný, že cestoval i čtyři – pětkrát do Ameriky, kde se u Forda, Taylora a Johnsona seznámil s výhodami pásové a sériové výroby. Pracoval jako dělník tu u jednoho, tam u druhého, aby potom mohl posoudit, který ten systém je lepší. Samozřejmě, že to nebylo tak jednoduché, jak se to řekne: ale on to začal aplikovat, a při té aplikaci naše l mezery a přednosti, způsoby, které doplnit do toho svého systému, který nemá ve světe konkurenci.

Ale pokud máme hovořit o Baťovi, je třeba vystihnout to jádro, které on měl. Zatímco Ford anebo Taylor se spoléhali hlavně na technologické inovace, Baťa dokázal zmobilizovat nadto i lidský faktor: srdce a mysl svých dělníků. Dnes, po tolika letech, je velmi těžké přiblížit tu atmosféru, jaká tam tehdy byla. Antonín Cekota o tom později napsal: “Tomáš Baťa měl geniální schopnost rozpoznat u lidí ony základní kořeny charakteru, z nichž vyrůstá lidská velikost. Kde jsou hranice člověka, který se ocitl v situaci, v níž mu jde o existenci? Jaké síly v něm probouzí situace, když za sebou spálil všechny mosty, takže nemůže nazpět?

Historie bohužel líčí jen situace, v nichž šlo o rozhodnutí vojenská nebo politická. Je vak mobilizování myslí a srdcí k vrcholným výkonům možné jen v situacích válečných? – Je to otázka, již se na konci minulého století dotkl americký filozof Wiliam James a naznačil, že jedinou možností je nalézt “moral equivalent of war“ morální sílu rovnocennou výzvě války.
 
Tomáš Baťa
Co pohnulo Tomáše Baťu k rozhodnutí, jež vyvolala síly velmi podobné odpovědi Wiliama Jamese? Co strhlo zaměstnance, aby přijali jeho rozhodnutí a provedli je s bezpříkladným úsilím: že začali pohlížet na svou denní práci jako na boj o život?

Ale to si musíme říci o Baťovi od začátku, jak začínal. Původem byl syn obuvníka ve Zlíně: byly to tzv. papučáři na Valašsku. Doma šili a chodili prodávat papuče na jarmark, i do Vídně. I Baťa chodil prodávat s batůžkem: a jako 14-letý si už musel hledat cestičky, jak to udělat nejlépe. Při tom prodávání se člověk, který má otevřené oči, cit a mysl, hodně naučí. Ta m poznává ty živé, opravdové zákony. Protože když vy chcete toho zákazníka “odřít”, to je jeden směr, a když mu chcete posloužit, aby měl i on i vy, tak je to ten druhý směr. To úsilí poslouží a potom i vynáší: jak náhle někomu posloužím, vlastně začínám být člověkem. A Baťa uměl lidem posloužit. Dvakrát i třikrát zkrachoval, ale vždy si zvolil tu cestičku, jak posloužit lidem, nejenom sobě, a ta cestička ho dovedla až tam, o čem jsme si vyprávěli.

Baťa tedy pochopil kosmický zákon vyrovnání, rovnováhy?

Jistěže, bez dávání není braní. Podívejte, Amerika ruší fabriky a vyplácí zaměstnance na pět roků dopředu. V Americe se dnes prakticky už nic nevyrábí. Protože ty kurzovní rozdíly ve světě jsou tak velké, že se jim nevyplatí pracovat, ale nechat pracovat Mexičany a Asijce. Celá tato aktivita je odkloněná do produkce přesýpání peněz: je to otázka bank, cenové politiky a toho, jak se to zahraje na burze. Je to hra, kterou se Amerika živí. Jenže ta hra je sporná, neboť i život má své zákony a ty se nedají obejít. Je v tom něco tak nedozírně negativního, že se to bojím vyjádřit. Protože lidé, kteří jsou zvyklí jen obchodovat a přebírat peníze, ztratí nakonec kontakt se životem a schopnost dělat vůbec něco užitečného.

Teď jde o to, co je nejdůležitější: či ta mocensko-politická cenová spekulace (jak dokáži lidi zmanipulovat politikou a reklamou) – anebo ta produkce, kterou člověk zná za čestných lidských podmínek – vyrobit více nebo méně. A tam Baťa vítězil.

A kdy nastal ten zlom, po kterém se mu začalo dařit?

Ten nastal po první světové válce, po dobu krize, neboť po každé válce, a po každém hospodářsky choulostivém období, jak je i nyní, když se změní režim a vláda, nastávají problémy, které není možno řešit den ze dne. A při všelijakých změnách se najde dost i takových, kteří si chtějí přilepšit bez námahy, krádeží, spekulací: neboť mezi zákony národních shromáždění je možné velmi dobře “lavírovat” a z toho se dá úspěšně žít. Ale to jsou pozemské zákony, které vydávají vlády a ty nesouhlasí se zákony života, ve kterých se nijak nedá uhnout. A vzhledem k tomu, že někdo musí pracovat, ne jen obchodovat a krást, tak vznikla tzv. krize: neboť každý chtěl druhého jen odřít a vydělat, ale přitom hodnota toho,co prodával, neodpovídala ceně. Tedy nikdo nekupoval, protože nebyly peníze.

Baťovský duch je právě teď znovu aktuální, ne?

Nyní též nejsou na nic peníze, neboť každá si chce víc ponechat než dát a tím se celý koloběh života umrtvuje. Ale Baťu právě zhoršené podmínky stimulovaly ke zvýšenému úsilí hledat nové cesty. Díky krizi v roce 1929 udělal vynálezy, které měly později rozhodující vliv na porážku japonské konkurence a položily základy dlouholeté technologické převahy Baťovy gumové obuvi ve světě. Právě to sladění mezi zákonem života a možnostmi a schopnostmi člověka u něho hrálo hlavní roli. Každý národ je daný do jiných podmínek – materiálových, lidských i časových – a vyznat se v té tlačenici a řešit to – to je ten génius, to je ten vtip, který zvládne v národě jen několik lidí.

Jak to, že si Baťa uměl poradit?

Baťa ani ne že věděl, ale měl na to cit – postupně vystihnout, o co jde. V této době měl už nějaké továrny: a šel zjišťovat po prodejnách, proč lidé nekupují boty. Sedl si jako zákazník do vlastní prodejny a poslouchal. V jedné vesnické prodejně zaslechl sedláka: „Dnes jsem za pšenici dostal jen polovinu. Nekoupím, až když i boty budou za polovinu.” Baťu to dojalo, ale neříkal nic. Na podzim roku 1922 svolal československý sjezd průmyslníků do Prahy sjezd, kterého se zúčastnil i Baťa, Všichni byli vzrušení, zmatení a nahněvaní na vládu, kterou obviňovali z deflační politiky. První dva dny Baťa jen poslouchal , jak je třeba změnit zákony a “uvalit” na lid další daň a podobně, Nakonec vstal a řekl: “Vážení, tudy cesta nevede. Já jedu domů snížit ceny na polovičku.” Celý sjezd se mu vysmál, že je blázen.

Ale Baťa skutečně snížil ceny bot o 50 procent a zakrátko byla před jeho prodejnami taková tlačenice, že prodej musela regulovat policie. Baťa nestíhal stavět nové továrny. “Baťovské ceny” se staly příslovečné a slovní spojení “Ať prodělám jako Baťa” se stalo pořekadlem.

Baťa byl jediný, kdo nevystoupil s abstraktním programem, co má udělat vláda, aby oživila průmysl, ale s konkrétním činem, co může on udělat v zápase s poměry. A zvítězil. Později zformuloval i hesla: “Povinností občana je vládnout, ne reptat a naříkat”. Nebo: “Dnes nestačí křičet na stát, aby slevil na portu, dovozu, daních, atd. Musíme slevit sami na svých výrobcích.”

Toto přenesení ztráty z konzumenta a dělníka na podnikatele ovšem bylo mnoha průmyslovým závodům proti mysli, poněvadž je spojeno s velikými ztrátami a vyžaduje v prvé řadě velkého osobního úsilí ze strany podnikatele. Proto Baťu také nenáviděli jako nejhoršího konkurenta. V pozdějších letech však byl československý průmysl donucen pod tlakem poměrů následkem Baťova příkladu, což se dělo postupně a s neochotou.

Podle všeho se Baťa od ostatních podnikatelů lišil tím, že osobní prospěch nebyl pro něho tím hlavním motivem a to se mu vrátilo. Kdyby mu přece šlo jen o vlastní existenci, mohl rozprodat podnik a do smrti dobře žít.

Bylo mu líto propustit svoje zaměstnance, že se spolu s nimi odvážil k takovému radikálnímu a nebezpečnému kroku, při kterém mohl přijít i o vlastní kůži?
Chamtivý, to tedy nebyl. Jedním z jeho hesel bylo: Honíte-li se za penězi, nedohoníte je nikdy. Služte ze všech sil a schopností – a nebudete moci uniknout penězům! A to je právě to místo, kde byl Baťa zákonu života tak blízko. Když se vrátil z pražského sjezdu, zavolal si své lidi – tehdy měl kolem čtyř – pěti tisíc zaměstnanců – a vysvětlil jim svoji myšlenku. Když chceme vyprázdnit sklady, musíme vyrábět za polovinu. Když máme vyrábět za polovinu, musíme dělat za polovinu: protože cena materiálu se změní. A dělníci za ním šli …

Tedy Baťa našel cestu, která tam sice byla, ale nikdo ji neviděl, anebo nechtěl vidět: vedla přes rozhodnutí přijmout na sebe i nějakou tu ztrátu – pře s oběť!Spočívala v sebezdokonalení každého jednotlivce, tak i v přeměně a zdokonalení vnitropodnikových vztahů, jakou právě ta atmosféra důvěry a nezištného zříkání se umožňovala. Baťa slíbil dělníkům, že když budou souhlasit, zabezpečí jim aspoň ty nejzákladnější životní potřeby za poloviční cenu, aby nebyli tak moc škodní. Postavil závodní kuchyni, aby každá matka nemusela vařit. Postavil vlastní obchodní dům, tržnici a pro lidi slušné rodinné domky. Nájemné bylo jen 10 korun týdně.

Například na každých sto lidí připadal jeden osobní referent, který se o ně staral. Když někdo potřeboval do oběda vyřídit něco na úřadech, odevzdal to na vrátnici a osobní referent to oběhal za všechny najednou. Když jsem šel ze směny, už jsem to měl vyřízené. Tak Baťa zavedl vlastně něco jako malý komunismus … jenomže dobrovolný – a v tom je ten velký rozdíl!

Baťa se opravdu staral o to, jak pomoci lidem: a ne jen jak z bohatnout. Jeho cílem bylo nejen materiální, ale i morální povznesení obyvatel stva. A na práci se díval jen jako na vynikající prostředek, který z chlapců dělá muže a mužům vrací důstojnost. A to je ten rozdíl ….

Jaké byly platy v Baťových podnicích?

Tak platy byly pěkné. Za bývalé republiky měl učitel 650-750 korun měsíčně a učitel, to byl někdo, na vesnici nad něho nebylo. Nejvyšší plat měli poslanci, 2 000 korun. Baťův nejnižší plat byl 180 korun týdně. Když mě jako 14-letého postavili ke stroji – ale to jsem musel dělat – dostal jsem hned 720 korun měsíčně. Sotva jsem přišel do továrny, už jsem živil rodiče. Od těch 180 to potom šlo až po 500 korun týdně, což byl nejvyšší plat. Ani ředitel neměl víc jako těch 500 týdně. Ale každý a to je ten vtip – d ostal za dodržení plánu. Když splnil týdenní plán, dostal 1000, 200 anebo i 20 000 za výkon. Kromě těch 500, samozřejmě. Já jako vychovatel jsem měl někdy i 10-15 tisíc. Jenže ty peníze byly uložené v Baťově bance na účte a byly podmíněné podpisem šéfa v hierarchii. Nikdo s nimi nemohl manipulovat bez souhlasu nadřízeného.

A to proč?

V tom je právě ten vtip. Baťova koncepce decentralizovaného průmyslového podniku připomínala federální vládu spojenou s vládami provincií a obcí. V ní každá jednotka, oddělení, dílna měla svoji samosprávu. Každý ředitel, mistr, předák, každý dělník byl vlastně samostatný podnikatel. Když se vytvoří nějaká hodnota, rozdělila se mezi ty, kteří se o ni zasloužili, a to v takové míře, v jaké se na jejím vytvoření podíleli. A naopak, když někdo způsobil škodu, nes l za to plnou zodpovědnost. Ta zodpovědnost byla hierarchická zespodu až nahoru. Čili kdyby jste byl u mě mistrem a uděláte mi v týž týden škodu řekněme za 100 000, zaplatíte 100 000 do haléře. To Vám strhneme právě z toho konta, kde máte našetřeno. A na to dávám pozor, abyste tam vždy měli nějakou rezervu, jinak nashledanou a vezmu si schopnějšího mistra.

Nadřízený byl tedy zodpovědný za svoje podřízené a když si vzal podřízené ho, tak takového, o kterém věděl, že to dokáže. Tedy ne blba. Když ano, musel doplatit celý rozdíl, který na konce týdne” červeným” chyběl do plánu, z vlast ní kapsy.Stejný vztah měl i mistr ke svým dělníkům. Každý dělník měl přidělený materiál (kůži) a plán. A podnikal A podle toho, jak ho tam uměl šikovně otočit, a by to šilo, mohl ušetřit a měl zisk: anebo to zkazil, ale co nespravil, doplatil v hotovosti. Takže ten jednoduchý a účinný systém na stimulaci lidí k samostatnému myš lení a úsilí spočíval prostě v důsledném uplatňování spravedlnosti!

A navíc, uvědomte si, že takto nemohly vzniknout žádné škody, to bylo vyloučené. Podnik jako takový neriskoval nic, protože plán se vždy splnil: to vyplývalo ze samotné povahy systému jako předpoklad.

Ale vždyť to se podobá hierarchii vyšších světů a všech bytostí ve stvoře ní: jeden a ten stejný jednoduchý princip se analogicky opakuje v malém i ve velkém na všech úrovních a všechno je regulované samočinnou a zpětnou vazbou. A podle toho, jak vysoko která bytost stojí, v takovém rozsahu je jí dána plná moc – a s ní i plná zodpovědnost.

Tak, a v tom je ten klíč! Je to vlastně obraz celého zákona života: takto to ve stvoření opravdu běží. Nikdo vám do toho nekecá. Dostali jste úplnou svobodu – ale ta plná svoboda je podmíněná plnou zodpovědností! Tento systém stimuloval samostatnost a vychovával z nás mladíků skutečné muže.

Ta hierarchie šla tak dobře, že každý si uvážil, čeho je schopný, “zkusil to” a když mu to šlo, vydělal desetkrát víc než poslanec. Ale druhý týden když nesplnil, musel celou hodnotu naplánované výroby uhradit: ne symbolicky, ale celou sumu. Dokonce je v tom zahrnutý i zákon pohybu: pohyb je život, a každá bytost se dostává tak blízko k Bohu, t.j. ke zdroji Světla, jaký intenzivní tlak záře ní je schopna snášet, jak je duchovně pohyblivá, bystrá, v jaké sféře se udrží . Jako pstruh, který plave nahoru bystřinou k pramenu a dostane se přesně potu d, kde se rychlost jeho vlastního pohybu vyrovná s rychlostí protiproudu. Když ale zleniví, poleví, zaspí na vavřínech – může vždy znovu padnout, přijít o všechno.

Těch zákonů převzatých ze Stvoření tam bylo více. Kolem Bati byli šikovní lidí a objevili několik zajímavých skutečnosti, které Baťovi velmi pomáhaly. Jednou z nich byla psychologická zákonitost, díky které se Baťovi podařilo vystihnout současnou složku, která je rozhodující, a dosadit ji do toho celého životního vzorce:

Člověk – totiž to živé, co je v něm – si pamatuje sedm dní. Po týdnu to překlene, zapomene na to a získává nové zkušenosti. A u Bati byl jediný podnik v bývalé Československu, kde se pracovalo pět dní do týdne, v sobotu bylo volno. Jen mistři měli v sobotu povinnost zúčastnit se porady, kde se “vypralo všechno špinavé prádlo” a rozhodlo se, co dále.

Čili u Bati nebyl roční plán, ani půlroční, ani pětiletka, ale týdenní plán. Za týden se celá výroba byla schopna změnit. Všechny stroje byly na kolečkách, žádné přimontované: a když se ukázalo na trhu, že toto už nejde, ale zájem je o jiné boty, tak jsme za hodinu, celá dílna, asi 120 lidí, vyměnili stroje na pásu a dělali to druhé, to co zrovna šlo. Bylo to úžasně pružné. Ta živost, které v tom podnikání byla, byla též velmi odpozorovaná z přírody.

Baťa tedy nikdy nevydělával na sklad, že?

Nepotřeboval veliké sklady, neboť boty musely jít na odbyt plynule: jako krevní oběh. Kdyby se někde měly hromadit, znamenalo by to něco jako infarkt v lidském těle.

Baťa za největší nebezpečí pro život podniku považoval vyčkávání, odkládání, nečinnost. A to proudění, ten pořádek, bylo to perfektní, bylo to jako včelín. V tom byla jistá ladnost, souhra, krása. Tam nešel nikdo naprázdno: neviděli jste člověka, který by byl nečinný. Když šel Baťa, anebo jakýkoliv ředitel po dvoře, nedovolil si nepotlačit dělníkovi vozík, když bylo potřeba. Nebylo možné, aby někdo viděl druhého, jak se s něčím morduje, a nepomohl mu. Byl tam ten pocit všepropojenosti, spolupatřičnosti: že všichni jsme závislí na výsledku – všichni musíme pomáhat.

No to je už skoro jako láska – když já a ty jsme jedno. Byli jste opravdu všichni takoví svorní?

Kdo nebyl, dostal trestní dovolenku. Představte si, u Bati nejhorší trest byl dovolenka. A když někdo něco ukradl, rovnou ho propustil. Baťa se nikdy s nikým nesoudil. Soudit se s darebákem by ho stálo víc času a peněz, než to, co by tím mohl získat.

Baťa uměl dobře zaplatit – ale za práci. A nebyla to hanba, mít vysoký plat – naopak – bylo to každý týden na nástěnce, kdo co dostal a za co. Proto nikdo ani nezáviděl, protože věděl, že když podá stejný výkon, dostane to stejné . Čili to nebylo zadarmo, že by se na něho někdo lépe díval – to bylo za práci. Každý musel dělat – v tom byl ten princip – ne se vymlouvat.

To jen dnes si každý myslí, že peníze jsou podle libovůle šéfa podniku. A přesně tak se díváme i na náboženství: že Pán Bůh může podle libovůle někomu něco dát – ne podle toho, co koná. Baťa nedal nic zadarmo, to by zkrachoval: ale ani nedrancoval a dával lidem za režijní ceny.

Zadarmo nebylo nic a zadarmo není v životě nic, všechno si musíte zasloužit. Dar to je takový lidský výmysl, dar od Boha je jen to, že máš možnost. A jak se k té možnosti postavíš, to už je tvoje rozhodnutí a podle toho ti náleží odměna. Ale když si někdo myslí, že když si klekne na kolena a bude prosit, mumlat deset hodin, to je jako bych nic neudělal, ještě horší, protože jsem j e mohl využít k činu: a čin mohu udělat pouze když vím, co mám dělat, když zná m zákon.

Jak začal Baťa vyrábět letadla?

Po první světové válce začal automobilismus. Kola byla sice gumová, ale pneumatiky to ještě nebyly.Ty vynalezli až ve 20-tých letech. Baťa si tehdy na ministerstvu požádal o licenci na výrobu pneumatik. A oni se mu vysmáli, úplně ho ta m ponížili jako nějakého osla. Prý pneumatiky dokáží vyrobit jen Francouzi – a Američané s Němci v tom též začínají. “Šuster – drž se svého kopyta”, smáli se mu. Nakonec jeden vyskočil a říká: “Proč nevyrábíte letadla, pane Baťo, když jste tak moudrý? Tu ho Baťa vzal za slovo a říká “A to by jste mě dovolili? “ Tak dostal povolení.

Doma si zavolal své nejlepší lidi a rozdělil úlohy: ty půjdeš do Německa k Junkersovi, ty tam ty tam…. Za šest týdnů vyrobil první letadlo a za tří měsíce vyráběl nejlacinější letadla na světě: Zlínské dvanáctky.

Navíc Junkersova letadla, to byly hranaté krabice z vlnitého plechu. Baťa začal vyrábět už aerodynamické letadla.

“Baťa prý měl jedenáctiposchoďovou budovu, ve které měl skleněný výtah a v tom výtahu měl kancelář. Tak mohl vidět od pracovního stolu na všechny zaměstnance v budově …

Tak to už je kuriozita týkající se Jana. Tomáš Baťa byl jednoduchý člověk. Když jednou stavěl kino, projektující architekt mu donesl plány, které vyžadovaly udělat roz sáhlé zemní práce, protože v kině musí být nakloněná podlaha. A Baťa mu řekl: na co by jsi tam potřeboval přesuny zeminy, postav to kino na svahu, tak jak to tam je!

A postavil největší kino ve střední Evropě. Tři tisíce lidí se tam vejde, přitom nemusí nikdo vstávat, protože uličky jsou dost široké: žádná čísla – sedneš si kam chceš, protože je dost místa a plátno je tak velké, že je to jedno, kde sedíš. Vstupenka za korunu.

Jindy mu inženýři naprojektovali pravoúhlé chodníčky mezi parky a trávníky. Jenže nás tam bylo pět tisíc mladých mužů, kteří ráno letěli na šestou z internátů do fabriky si “štípnout” a víte, jak to je, když máte chodit cik-cak, a by jste nepošlapali trávník. Když se na to Baťa zeptal, neuměli mu říci nic víc, jen to, že “tak se to dělá”. A Baťa řekl” Ne. Tam uděláte ty chodníky křížem, jak to ti lidé po tom trávníku pošlapali, aby měli do továrny nejkratší cestu a nemuseli dělat jalové kroky – to bude ta pravá cesta – a nebudou Vám šlapat tam, kde nechcete! Takový to byl reálný člověk: a ta realita udivuje člověka, ta má svoji hodnotu” že víte kdy, co a v pravý čas uplatnit.

Měl Baťa nějaké školy?

On měl vlastně jen čtyři třídy lidové, v páté už ničemu nerozuměl, protože se vyučovala německy … Vzdělání mu tedy nepřekáželo při myšlení. Vycházel především ze života. O všem se musel přesvědčit sám. A lidem platil za práci, ne za tituly. Kolikrát tam přišel nějaký doktor práv a za dva dni utekl.Protože musel jít nejprve ke stroji: když chceš vědět, jak máš koho obhajovat, musíš poznat práci. A musel přijít celý kruh, 40-50 operací, aby mohl soudit. Lékaři stejně nastoupili ke kruhu, k pásu a dělali. Někteří se urazili a šli pryč.

Lidé jsou zvyklí si myslet, že géniové vznikají sami od sebe anebo náhodou. Například že Newton objevil zákony mechaniky proto, že mu na hlavu spadlo jablko. Kdyby však pátrali, jak to ve skutečnosti bylo, zjistili by, že každý jeden velký duch, nechť už to byl Newton, Goethe anebo Komenský – všichni měli buď přímé, anebo nepřímé spojení k Pramenu duchovní moudrosti. Narazili by řekněme na Rozikruciány anebo nějaké jiné bratrstvo, které střežilo klíče od klenot nice duchovních pravd.

Tehdy se i u Bati sešli špičkoví lidé, kteří pomáhali. Bylo tam asi pět lidí od „Poselstva Grálu” a to nebyli kdejací lidé. Byl to například oba učedníci Abd-ru-shinovi. Jan Kovář byl šéfem všech osobních referentů. Byl vynikající astrolog a vybíral špičkové lidi pro Baťu podle horoskopu. Uměl vytipovat, kdo se hodí na tu anebo onu práci, kdo na to má.

Na toho nedám dopustit. Ten vám seděl za Hitlera celou válku: Hitlerovci ho zavřeli hned jak obsadili Čechy a Moravu. A po válce ho zase zavřeli komunisté. Celý život prožil v base. A zemřel sám jako prst. Ale co ten mi v životě osvětlil a řekl, to je k nezapomenutí, to nemá obdoby…. Byl to Abd-ru-shinov učedník, možná nejlepší duch v té době u nás. Byl tak tvrdý, že uměl odolávat i jedněm i druhým, pravda na úkor vězení, tedy osobní svobody. Skromný, v takovém pokojíčku bydlel, byt mu vzali. A trpěl. Ale věděl co chtěl:a to se mi na něm líbilo.To bylo nesmírně velké. Já mám od něho velmi mnoho, i když jsme neměli to štěstí spolu více hovořit.



Česky publikováno prvně v Necenzurovaných novinách, ročník 6, výtisk 10, Geniální podnikatel Tomáš Baťa / O aplikaci duchovních principů v organizaci práce, slovensky ve slovenském magazínu Sofia © 1999 GreenBottle Software


Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára

Tu môžte pridávať svoje komentáre. Komentáre sú moderované.