4. 4. 2015

Rozprávky a vekové stupne detí

Jakob Streit

Prapůvodní morální obrazy a symboly, jak jsme je našli v pohádkách, jsou důležitými duševními zárodky, vhodnými právě pro věk okolo sedmého roku, které by mělo dítě v této době dostávat. Pohádky dokážou probouzet z otupělosti duše, prosvětlovat ji a posilovat pozdější zájmy dítěte. A proto se radujte, rodiče dětí, které hladoví po obrazech a v jednom kuse by poslouchaly vyprávěnky a pohádky! Hodiny, které věnujete vyprávění, mají pro dítě cenu zlata a přinesou bohaté ovoce při probuzení jeho lidské niternosti. Hrají bezpochyby také podstatnou roli v raném rozvoji myšlenkových schopností. Dospělí 20. století bývají v pokušení seznamovat děti co nejdříve s technickými problémy a souvislostmi. Aby děti obstály ve století techniky, domnívají se mnozí, že je třeba co nejdříve je lapidárně obeznámit s jednoduchými a později složitými technickými pochody. Tento realismus se silně prosazuje zejména v pedagogice západních zemí. Pohádková fantazie se tu plně odmítá. Už předškolní děti dostávají obrázkové knížky na téma "Co všechno táta zvládá?": tady zalepuje kolo, umývá automobil, spravuje rozbitou židli, maluje pokoj a támhle rozlil barvu a musí ji uklízet a tak dále.

Jedna švýcarská učitelka z mateřinky se kdysi vydala do vzorové mateřské školy v New Yorku, kterou tam vedli podle "nejnovějších zásad" a, jak říkali, pro praktický život! Dětská fantazie zde byla tabu jako cosi nereálného a nepraktického. Vyprávění jakýchkoli pohádek bylo přísně zakázáno. Kromě povídek o tělesné zdatnosti a kamarádství se dovolovalo jen čistě zábavné humoristické povídání. Učitelka mluvila o tom, že u těchto dětí, které nedostávaly žádné duševní obrazy, došlo k určitému vnitřnímu zpustnutí. Byly neustále udržovány v hlučné činorodosti a neměly čas chvilku naslouchat, přemýšlet, zasnít se. Aby poslouchaly naprosto dokonale vyprávěné příběhy, pouštěly se většinou gramofonové nahrávky nebo je přednášely důkladně proškolené profesionální vypravěčky. Dohlížející učitelka měla jen disciplinární povinnosti; hejno dětí bylo totiž ochotné poslouchat vyprávění jen krátkou chvíli a vzápětí se chtělo vrátit k halasnému pobíhání. Jednou byla ředitelka celý den pryč. Naše učitelka se odvážila překročit zákaz a vyprávěla pohádku; hluboce ji dojalo, jak dychtivě děti naslouchaly. Zavládlo nábožné ticho a hluboká oddanost, a nebývalá pozornost vydržela až do konce. A když vytáhla pohádkovou knížku o lučních skřítcích, zavládlo mezi dětmi radostné nadšení, protože něco podobného ještě neviděly a neslyšel. Odpoledne přinesla do hodiny vyprávění švýcarskou pohádku o Honzíkovi v lese. Když  všichni bez dechu naslouchaly, otevřely se najednou dveře a do třídy vešla ředitelka ústavu. Jako bez dechu zírala na ztichlou třídu, načež zděšeně zvolala: "Co se tu děje? Co s těmi ubohými dětmi provádíte? To je hrůza, držet je v takovém tichu! To je hrozně nezdravé!" Hodiny pohádek byly jednou provždy vykázány a naše učitelka si co nevidět musela sbalit svých pět švestek.

(z knihy Včelka Sluněnka - nakladatelství FABULA)

Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára

Tu môžte pridávať svoje komentáre. Komentáre sú moderované.