21. 6. 2015

Čo vlastne chceme?


Martin Hruštínec

Veľké množstvo ľudí sa hlási ku kresťanstvu a modlia sa modlitbu „otčenáš“.

A v nej hovoria „ako v Nebi tak i na zemi“, „Príď Kráľovstvo Tvoje“.

Ak chceme, aby na zemi bolo ako v Nebi musíme predsa napodobňovať to čo je tam hore. Aby aj tu bolo  Jeho Kráľovstvo. A tam hore predsa ženy nechodia v minisukniach, v obtiahnutých rifliach, s hlbokými výstrihmi... Tak čo vlastne chceme? 


15. 6. 2015

Kassandra

Dlouhý čas uplynul  od té doby, kdy Parsifal  a Irmingard žili na zemi jako  Abd-ru-shin a Nahome.  Tato událost vnesla  do mnohých lidských  duší paprsky  Světla a  čistoty, které  v nich zůstaly. Rozšiřovaly se  dál v tam,  kde našli vhodnou  půdu. Taková místa zářila v hmotnosti jako ojedinělé světlé body, zatímco vyšší říše a úrovně podobaly  se jemným filtrům, které  bez překážek nechaly pronikat proudy sil.

Mimo  vysokého duchovního  bylo  ješťě  i všechno  bytostné ještě prožhaveno.  To byla  doba, ve  které všichni  bytostní pomocníci mohli  radostně  působit  ve  hrubé  hmotnosti,  protože  je lidé poznávali a  šli za nimi.  Na mnohých místech  Země proudil čistý život a bytostní zjevně, všem lidem viditelně pomáhali.

Tak se  dostalo tehdejším lidem vědění  o bytostných pomocnících, které  oni považovali  mylně za  bohy, protože  je poznávali jako jiného druhu. Viděli, že žijí čistě podle vůle Boží a uznávali je proto jako mocnější.

Ve  stejnoměrně rytmických  kruzích kroužila  Země, jako  ostatní hvězdná tělesa kolem své dárkyně  světla a matky zářícího slunce. Vyhlížela ještě jako malá a svěží, ačkoliv měla za sebou lidskými smysly  nepochopitelné,  nepopsané  a  nevyzkoumané  dlouhé  doby vývoje. Kolem Země se valily jemné obláčky opálového třpytu. Tam, kde čistší  lidští duchové zakotvili na  Zemi svatou sílu Světla, takové  místo  bytostní  označovali  rozžhavením jasných světlých tonů.  Třpytné,   světlé  proudy  čistoty   byly  takovými  místy přitahovány  jako silným  magnetem. Bytostní  pomocníci je nesli, zpracovávali a předávali do hmotnosti.  A tak se tkaly po staletí světelné  sítě dále  kolem země  a mohli  tak dávat  nová a  nová spojení   s  Boží   silou.  Kde   však  se   leskly  temné  barvy opaluzujícího kruhu, tam byla taková  místa na Zemi, v nichž lidé obětovali  nadvládě  rozumu.  Tam   orgie  zatlačily  svaté  Boží slavnosti a zlé činy lidí  vydechovaly temné výpary. Tam se nikdy také nesklonil paprsek Světla. Mrtvý byl lesk žhavého opálu.

Tak to bylo  nad Babylonem, nad Egyptem a  nad mnoha ostrovy Malé Asie,  kde  všude  zašly  doby  čistého  lidského chtění. Z kdysi mocného vzrůstu  zralých národů nastal  tam zánik, z  nějž čišela záhuba a zkáza.

Jasně však  třpytila se nad  dalekou modří moře,  plující tkanivo jemné  hrubohmotnosti, proniknuté  čistě bytostnými silami.Slunce se zrcadlilo ve vlnách, které bez ustání vydávaly hučící šum jako vzdálené znění varhan ke cti a slávě Boží.

Jásající  Neredi  probíhali  tímto  hlučícím  světlem,  sahali do světlých  tkaniv  a  podávali  ruce  vzdušným  bytostem.  Světlé, křivolaké  cesty,  ostrovy  a  zálivy  v  dálkách se leskly tímže třpytným světlem.

Čistě  a  skromně,  prostě  a  mocně  ve své přirozené netečnosti třpytilo se pobřeží Řecka za mořem. Daleký břeh Olympu vznášel se k temně modrému nebi a kolem něj se sbíhaly drsné krásy země jako stáda kolem pastýře.

Nad  zemí Řeků,  nad mořem  a nad  protilehlým pobřežím Malé Asie bylo  možno pozorovat  zvláštní pohyb.

11. 6. 2015

Mladosť Kassandrina

Nad trójským pobřežím klenula se temně modrá obloha. Vzadu na obzoru vyhupoval se bílý načechraný obláček, který zvolna plul po obloze, jako by se nemohl probrati ze slastného, nekonečného vnitřního blaha.

Mořský příboj narážel v pravidelných obdobích na úskalí a útesy, vybíhající z břehu do moře. Tu a tam se přes ně převalil hřeben vlny, omývaje ostré hroty útesů a rozstřikuje se v tisíce bělostných, zpěněných krůpějí, zanechávaje po sobě mezi skulinami lastury a škeble.

Šumění vln a stříkání pěny jako by jen doplňovaly melodický zpěv, který se vítězně nesl do dálky. Na jednom z četných útesů sedělo malé, sotva čtyřleté děvčátko a zpívalo. Dětská píseň tryskala z hlubin duše a nesla se jásavě vzhůru, prostá a neumělá píseň pro nikoho. Maličká tu zpívala své vlastní myšlenky, vyjadřovala je v tónech, pro ni tím nejpřirozenějším způsobem.

"Obláčku tam nahoře," zpívala, "jak jsi běloučký, jako nadýchnutý. Copak asi vidíš tady dole mezi lidmi z té tvé výše? Přijď blíž a vezmi mne se sebou! Kassandra by chtěla letět také tak daleko, tak vysoko a podívati se dolů na celou Tróju."

Najednou zpěv utichl a ozval se smích. To dívenka se rozesmála, až se ohýbala.

"Aj, to by bylo žertovné," zvolala nadšeně, "kdybych se tak mohla podívat shůry na maminku. Jistojistě bych nechala trochu sprchnout, aby se maminka musela dívat nahoru. A protože by mne neviděla, nemohla by také říci: "Kassandro, nechej toho."

Maličká se znovu bujně rozesmála.

9. 6. 2015

Nahome

Země krouží a pohybem žene kupředu všechno, co skrývá a nese. V letu se vynořuje Egypt.

K zemi se přiblížilo veliké dění a sneslo se nad Egyptem, žehna­jíc tichému, šumícímu háji Isis.

Šumící vody Nilu omývaly bohaté zahrady, které byly v plném kvě­tu. Zlaté sluneční světlo tkalo ve větvích.

Hejna ibisů přilétala a shromažďovala se v rákosí, jako by ptáci chtěli být přítomní v hodině velkého dění.

Akáty obalené květy jemně šuměly. Nad žlutobíle se třpytící svatyní Isidinou čněly vysoko jako sloupy.

U břehu se kolébal knížecí člun u příkře stoupajícího schodiště, jež vedlo k chrámovým terasám. Ze setmělých vysokých síní vanul chlad až dolů, do sluncem prohřátého vzduchu na řece.

V člunu seděly nubijské služebnice s klidnou, lhostejnou snivos­tí, tak vlastní ženám horkých zemí. Vždy mají dost času, neboť zde ne­mají mnoho práce. Bohatá příroda je živí a udržuje je. Proto jsou stále v nebezpečí, že duchovně usnou. Teď už také zapomněly, že zde mají před chrámem bdít. Myslely na pozemské radosti.

Tyto služebnice již ani nevěděly, nač tu před chrámem čekají. Život v nich neproudil. Zůstaly uzavřené duchovnímu životu. Myslely na opojení pozemskými radostmi, jež jedině ještě dovedly přivést je­jich krev do pohybu. Myslely na parádu a šperky, na to, jak by jejich krása zvítězila nad nějakým tím bezvýznamným mužským srdcem. Nepohnu­la se v nich žádná jiskra duchovního života.

Když jim mladý, bíle oděný kněz dával zpod chrámových sloupů znamení k odjezdu, spustily zlatá vesla do vody a odjely s člunem proti proudu Nilu.

Zvolna se vzdaloval zlatý kněžnin člun. Obě jeho strany byly na okrajích obložené vzácnými hedvábnými koberci. Na přídi se leskl zla­tý obraz Isis.

Tiše snil ostrov a zapadající slunce kouzlilo růžová světla nad kupolemi květů.

Pod sloupy předsíně stála uprostřed vysoká postava bohatě a vybraně ozdobené ženy. Byla pohroužena v hluboké přemýšlení.

8. 6. 2015

Mária z Nazareta

Obloha na východě se zvolna zalévala červánky, bledý přísvit pronikal do stínů noci. Pomaličku se v ulicích Nazareta probouzel život. Z bran vycházely ženy a nesly na ramenou kamenné džbány. Pastýři, ještě v polospánku, kráčeli za stády ovcí. Kupci, kteří strávili noc ve svých stanech před branami, se chystali vjet do města.

S přibývajícím světlem rostl i hluk a rozproudila se horlivá činnost dne. Mezi všemi těmito lidmi si ani jediný nenašel volnou chvilku, aby si všiml ranní oblohy, která se zbarvovala stále nádherněji. Zářila barvami od nejjemnější růžové až po nejsytější fialovou a byl na ni úchvatný pohled. Ani průvod žen, jdoucích ke studni, na sebe nenechal působit tuto skvělou barevnou podívanou přírody. Jejich povídání a smích byly stále živější a veselejší.

Všichni tito lidé se zabývali všedními hovory a všedními starostmi. Byly všední myšlenky příčinou, že se dívka vysokého vzrůstu a jemných údů neúčastnila hovoru sousedek a přítelkyň, které chodily každičké ráno stejnou cestou ke studni?

V zamyšlení kráčela ke studni, hlavu mírně skloněnou. Maria milovala tuto ranní náladu. Raději by chodila sama, aby se mohla oddávat hnutím, která ji naplňovala téměř blažeností. S tím však byla potíž - stále číhalo kolem ní nebezpečí. Maria se bála řečí a posměchu přítelkyň, které se jí často vysmívaly kvůli její plaché zdrženlivosti. Cítila se nepochopená a cizí mezi lidmi, kteří ji obklopovali od dětství. Nikde neviděla možnost ani cestu jak se přiblížit k ostatním.

Byla to opravdu pýcha, domýšlivost, kterou jí lidé vytýkali? Co způsobovala, že byla zdrženlivá? Maria hledala příčinu v sobě, kladla si otázky - ne! Nepohrdala lidmi ve svém okolí a nebyla domýšlivá, v tom jí lidé křivdili.
"Nechte mě, nechci jít s vámi! Moje touha není taková jako vaše. Nerozumím vašim zájmům. Netěší mne mluvit o mladých mužích - opravdu nemám přání činit se žádoucí!"

To chtěla Maria zvolat, když nad ní lidé krčili rameny a posmívali se jí.

Ženy a dívky došly ke studni. Nikdo si nevšímal Marie, která stála stranou a trpělivě čekala, až si i poslední z nich naplní džbán vodou. Když se všechny chystaly odejít, přistoupila Maria ke studni.

Zvolna naplnila hliněný džbán, postavila ho na zem a usedla na roubení studny. Objala rukama kolena, zaklonila hlavu a zavřela oči. Vlna klidu a vyrovnanosti se jí rozlila po tváři. Čisté a ušlechtilé bylo vzezření celé její postavy.

U člověka, který si není vědom sebe sama a cítí se nepozorován, se ukáže jeho nejvlastnější já.

7. 6. 2015

List 17 ročného študenta slovenským televíziám

Markíza prepáč, ale toto sa nerobí!!! Desiatky statusov na Facebooku, niekoľko odvážnych blogov či kampaň proti médiám. Máme sa ešte čudovať ostrým názorom zo strany televíznych divákov? Poviem vám aj svoj názor, dnes beriem do ruky "transparent" a hlasno vystupujem proti reláciám ako Farma , Hotel Paradise , či Farmár hľadá ženu. Nemienim sa ako normálny občan Slovenskej republiky pozerať na odpad, ktorý v konečnom dôsledku ovplyvňuje správanie detí, mladistvých či mládeže.

Slovenské médiá radikálne klesli v očiach divákov!

6. 6. 2015

Ján Krstiteľ

Tíživé dusno parného letního odpoledne lehlo na pásmo hor, jehož hřebeny a strmé srázy se odrážely od čisté, bezmračné klenby nebe. Asi v poloviční výši se rozkládalo městečko, jehož neupravené křivolaké uličky, které je protínaly, sloužily za pobyt zvířatům i lidem. Nizoučké domky vrhaly jen zcela nepatrný stín.

Jednou z těchto nerovných uliček kráčel starší muž, zabrán do hlubokého přemítání. Jeho šat prozrazoval, že je to rabbi. Cílem jeho cesty byl chrám, byla to jedna z nejvzhlednějších budov této zmateniny. Dlouhý šedobílý sporý vous spadal až na mužova prsa a zpod šátku na hlavě draly se ven chomáčky řídkých vlasů.

Muž byl nápadně hubený. Ačkoliv se mu úpravný šat plandal kolem těla, nepůsobil dojmem vetchého starce, neboť jeho krok byl svižný a postava vzpřímená.

Uprostřed ulice skotačili chlapci. Jeden z větších hochů neobratně vrazil do malého dítěte, které pozbyvše rovnováhu, kutálelo se po svahu dolů.

Ačkoliv byl muž zamyšlen, prudký výkřik dítěte upoutal jeho pozornost. Rychle přiskočil a vkročil dítěti do cesty. Potom se shýbl, pomohl chlapci na nožičky a prohlédl ho, zdali si vzlykající hošík neublížil. To vše činil bez řeči, ale z jeho bytosti sálalo tolik dobroty, že dítě přestalo plakat a nechalo se ochotně prohlédnout a očistit. Druhé děti zůstaly stát opodál. To byl přece kněz z chrámu, ten učený a zbožný muž!

Hošík se zatím uklidnil a kněz chystal se jít dál. „Pán s vámi!“ zavolal na hochy, „a podruhé buďte opatrnější!“ Tiché zabručení, sliby a děkovná slova zalétaly za odcházejícím, jehož myšlenky zabočily opět jiným směrem.

„Ó, můj Bože,“ zamyslil se, „jaký drahocenný skvost je takové dítě! V čem spočívá naše vina, že jsi odepřel Alžbětě a mně syna? Lidé si úkradkem mezi sebou šeptají a ukazují na nás – Hle, bezdětný kněz Boží! Jakého hříchu se asi dopustil, že Hospodin trestá jeho i jeho manželku neplodností?! Hospodine, Pane, musím a chci to snésti, že jsi mi odepřel útěchy mého stáří, dej mi však, prosím, znamení, že se na mne nehněváš!“

Za této samomluvy dospěl muž k bráně malého, ale dobře udržovaného chrámu, kde všechno promlouvalo o oddanosti, s jakou Zachariáš, kněz, spravoval svůj úřad.

Nebyli to ovšem bohatí lidé, kteří se tu v klínu hor usídlili, ale přesto v jejich chrámu nechyběly ani vonná vykuřovadla ani obětní dary.

Kněz se převlékl a přistoupil k obětnímu oltáři. Zatím co vykonával předepsané úkony a obec věřících se venku modlila, přistoupila k němu veliká, světlá  postava, jíž se nesmírně polekal.

Anděl Páně ho však oslovil:

„Neboj se Zachariáši, Hospodin vyslyšel Tvoji modlitbu! Nehněvá se na Tebe a na znamení toho byl jsem poslán k Tobě.“

Ruce Zachariášovy se chvěly, jen s námahou se přinutil k vykonávání svého úřadu. Anděl však mluvil dále:

„ Tvá žena Ti daruje syna, jehož nazvete Jan. Veliký bude on v síle Hospodinově, veliký jako Eliáš. Bude učiti lidi a zbloudilé obraceti k Bohu. Bude připravovatelem cesty Toho, který přichází a požehnání bude s ním!“

5. 6. 2015

Detstvo Ježišovo

Ustudny bylo živo. Ženy a dívky plnily své hliněné džbány. Byly nuceny čekat jedna na druhou. Často se tu ozýval veselý hovor i mnohé škádlení.

Ženy nebývaly vždy tak svorné jako dnes. Jejich řeči se týkali "nově příchozí" dvojice, která se usídlila v místě teprve nedávno. Muž vykonával každou práci, která se mu naskytla. Nezdálo se, že by byli majetní, ačkoliv žena byla oděna šatem z dobrých látek, téměř vznešeně.

"Jsou to Židé, můžete mi věřit", řekla starší žena, která stála vedle ostatních se džbánem již naplněným. Nemohla se rozloučit, pokud nesdělila své noviny. "Že by však ona žena byla manželkou mužovou, není pravděpodobné."

"Proč by jí neměla být?" tázalo se malé, všetečné děvče.

"Je příliš mladou pro tak starého muže", dostalo se jí odpovědi.

Ženy byly příliš zabrány do své rozmluvy, než aby byly odmítly zvědavost mládí.

"Přesto se domnívám, že jsou to manželé!" ozvala se žena nejstaršího z vesnice. "Jak pečlivě muž se ženou zachází a jak láskyplně se snaží opatřit jí každé pohodlí. A dítě je nejlíbeznější, jaké jsem kdy spatřila!" zvolala nadšeně. "Pozorovali jste jej již, když spalo? Nevyhlíží-li jako by pocházelo přímo od bohů?"

"Mně se líbí ještě lépe za bdění. Tu je možno spatřit jeho tmavomodré zářící oči. Něco krásnějšího jsem dosud nikdy neviděla." mínila jiná žena.

Dítě, o němž mluvily, byl chlapec asi šest měsíců starý, ležel dobře opatrován u nohou své matky v řídce pleteném koši. Jeho malé údy byly překrásně souměrné. Husté, světlé kadeře zdobily hlavičku jako jasnou září. Rovný nosík se zdál odporovat výpovědi, že by dítě bylo Židem.

Matka šila a pohlédla od své práce na svého jásajícího chlapce. Úsměv rozjasnil krásné, vážné tahy její tváře.

Její husté, černé vlasy byly spleteny ve dva silné copy, jež visely přes ramena, rámujíc úzký, bledý obličej. Úzké a téměř chorobně bledé byly též pilné ruce, které byly neustále v pohybu. Žena odložila nyní svou práci stranou a pozvedla chlapce na paži a šla s ním přede dveře malého domku, který sestával ze dvou místností.

Stále ještě štěbetajíc, vracely se nosičky vody od studně. Ta neb ona se zastavila u Marie, jak se jmenovala mladá paní, aby jí řekla přívětivé slovo o jejím chlapečkovi, který se všem líbil.

"Víš-li Maria", pravila jedna mladá žena, "co jsem řekla včera svému muži? Že tvé dítě jest zvláštního druhu. Když se na ně podíváme, přejde všechen smutek. Hleď, měla jsem dnes obavy, ježto naše koza onemocněla. Avšak od chvíle, kdy se na mne usmál tvůj chlapec, jeví se mi mé starosti nepatrnými. Jak se vlastně jmenuje?"

"Nazvali jsme ho Ježíš", sdělila Maria, které chvála ostatních vehnala do tváře náhlou červeň.