8. 6. 2015

Mária z Nazareta

Obloha na východě se zvolna zalévala červánky, bledý přísvit pronikal do stínů noci. Pomaličku se v ulicích Nazareta probouzel život. Z bran vycházely ženy a nesly na ramenou kamenné džbány. Pastýři, ještě v polospánku, kráčeli za stády ovcí. Kupci, kteří strávili noc ve svých stanech před branami, se chystali vjet do města.

S přibývajícím světlem rostl i hluk a rozproudila se horlivá činnost dne. Mezi všemi těmito lidmi si ani jediný nenašel volnou chvilku, aby si všiml ranní oblohy, která se zbarvovala stále nádherněji. Zářila barvami od nejjemnější růžové až po nejsytější fialovou a byl na ni úchvatný pohled. Ani průvod žen, jdoucích ke studni, na sebe nenechal působit tuto skvělou barevnou podívanou přírody. Jejich povídání a smích byly stále živější a veselejší.

Všichni tito lidé se zabývali všedními hovory a všedními starostmi. Byly všední myšlenky příčinou, že se dívka vysokého vzrůstu a jemných údů neúčastnila hovoru sousedek a přítelkyň, které chodily každičké ráno stejnou cestou ke studni?

V zamyšlení kráčela ke studni, hlavu mírně skloněnou. Maria milovala tuto ranní náladu. Raději by chodila sama, aby se mohla oddávat hnutím, která ji naplňovala téměř blažeností. S tím však byla potíž - stále číhalo kolem ní nebezpečí. Maria se bála řečí a posměchu přítelkyň, které se jí často vysmívaly kvůli její plaché zdrženlivosti. Cítila se nepochopená a cizí mezi lidmi, kteří ji obklopovali od dětství. Nikde neviděla možnost ani cestu jak se přiblížit k ostatním.

Byla to opravdu pýcha, domýšlivost, kterou jí lidé vytýkali? Co způsobovala, že byla zdrženlivá? Maria hledala příčinu v sobě, kladla si otázky - ne! Nepohrdala lidmi ve svém okolí a nebyla domýšlivá, v tom jí lidé křivdili.
"Nechte mě, nechci jít s vámi! Moje touha není taková jako vaše. Nerozumím vašim zájmům. Netěší mne mluvit o mladých mužích - opravdu nemám přání činit se žádoucí!"

To chtěla Maria zvolat, když nad ní lidé krčili rameny a posmívali se jí.

Ženy a dívky došly ke studni. Nikdo si nevšímal Marie, která stála stranou a trpělivě čekala, až si i poslední z nich naplní džbán vodou. Když se všechny chystaly odejít, přistoupila Maria ke studni.

Zvolna naplnila hliněný džbán, postavila ho na zem a usedla na roubení studny. Objala rukama kolena, zaklonila hlavu a zavřela oči. Vlna klidu a vyrovnanosti se jí rozlila po tváři. Čisté a ušlechtilé bylo vzezření celé její postavy.

U člověka, který si není vědom sebe sama a cítí se nepozorován, se ukáže jeho nejvlastnější já.

Mariiny myšlenky dřímaly a všechno, co ji svazovalo, sklouzávalo stále víc do zapomenutí. Maria cítila tichou, oblažující samotu. Teď mlčely všechny mučivé, palčivé otázky. Z hlubin svého bytí přijímala spojení s nebeskou říší. Silně a mocně v ní tryskala jistota, že přichází pohádkové štěstí. Jásot naplnil Marii - tiše seděla a naslouchala šumícím zvukům, které pronikaly ze světlých výšin do jejího nitra.

Z dálky se blížil oddíl jezdců. Unavení, zaprášení vojáci byli na cestě do Jeruzaléma. V čele oddílu jel jeho velitel, ještě čilý a svěží. Vzpřímené držení a železné sebeovládání muže znovu a znovu povzbuzovalo vojáky, vyčerpané do krajnosti. Jezdci právě spatřili město Nazaret. Zlatě zbarvené světlo časného rána zahalilo obrysy domů. Velitel oddílu zhluboka vydechl a napětí v jeho tváři povolilo. Již mnoho hodin byli jezdci v sedle. Jeli v noci pod zářící hvězdnatou oblohou a odpočívali, když slunce stálo nejvýš. Spávali v zatuchlých obydlích neklidným spánkem.

S úsměvem pohlédl Kreolus, římský setník, nazpět do zemdlených tváří svých lidí. Z jeho úsměvu vycházela síla. Skleslé postavy se napřímily a nejedno oko se zalesklo. Vzduchem létala slova, ojediněle zazněl smích. Náhle byli všichni svěží a bdělí. Jejich oči jasně zářily. Kreolus zvedl ruku a ukázal na jakýsi bod. Když se k němu jezdci přiblížili, konečně uviděli, že je to studna. Za několik minut k ní dorazili.

Když dusot kopyt zazněl do Mariiných uší, polekána se probrala ze svého snění. Chtěla rychle vyskočit a uchopit svůj džbán, ale vojáci již byli u studny. Tvrdé tváře mužů změkly, když spatřili bezmocné děvče. Zaplála v nich radost, když Maria zapomněla na nenávist svého národa k Římanům a podala jejich veliteli džbán, aby se napili.

Vojáci odepjali ze sedel nádoby k pití a přinesli vaky na vodu. Napřed dali pít koním a pak uhasili vlastní žízeň. Maria se s údivem dívala, jak se tito lidé, sami vyčerpaní, nejprve postarali o zvířata.

Tázavě zdvihla oči a po tváři se jí rozlil žhavý ruměnec. Zahlédla v očích muže cosi, co zastavilo tlukot jejího srdce. Říman přistoupil blíž. Maria ustoupila o krok stranou, jako by chtěla utéci. Vtom ji zasáhl zvuk jeho hlasu přímo do srdce.

"Děkuji ti za to, že jsi nám dala pít. Jak se jmenuješ?"

Maria zvedla hlavu. "Maria, pane!"

"Bydlíš v tomto městě?"

"Ano, pane!"

Velitel se obrátil. Maria uchopila rychle svůj džbán. Znovu ho naplnila, proklouzla skupinou vojáků a rychlým krokem zamířila k městské bráně.

Kreolus dával rozkaz jednomu z jezdců a chtěl pokračovat v hovoru s děvčetem - to však zmizelo. Rozhlížel se pátravě kolem a uviděl, jak ve vzdálenosti již několika set metrů kráčí štíhlá postava a nese na rameně džbán, který přidržuje rukou. Zamyšleně hleděl za mizejícím děvčetem. Hlasité slovo ho vytrhlo z jeho zamyšlení. Potřásl hlavou a usmál se. Pak sebou trhl.

"Nasedat!"

Krátce a ostře zazněl rozkaz z jeho rtů. Okamžitě byli všichni na nohou a beze slova uložili nádoby k pití. Jeden z jezdců držel připraveného jeho koně. Hbitě se vyšvihl do sedla a oddíl se seřadil za ním. Kreolus pobídl koně a dal tak znamení i svým lidem. Skupina jezdců uháněla k městské bráně.

Když vojáci míjeli Marii, neodvážila se vzhlédnout. Plaše ustoupila na okraj cesty a se skloněnou hlavou čekala, až všichni přejedou. Pak kráčela pohřížená ve snění za jezdci.

V Nazaretě kypěl rušný život. Úzké ulice byly plné lidí. Bylo už zase tíživé dusno. Zdálo se, že mezi hustě natěsnané řady domů nemůže proniknout jediný závan vzduchu.

Maria téměř běžela. Atmosféra této části města, kupecké čtvrti, hlasitý křik směnárníků i to, jak si kupující a prodávající navzájem nadávali, kleli a dovolávali se při tom Boha - všechno bylo tak odporné, že Maria přidala do kroku, aby tomu unikla.

Konečně vyšla z úzkých ulic. Zhluboka vydechla, když se ocitla na velikém volném prostranství. Ted už bude brzy doma. Maria si dělala výčitky, že se tak dlouho zdržela. Pomyslila na matku, která ji už jistě očekává a možná se i zlobí.

Téměř bez dechu vstoupila do stavení. Ocitla se v obytném prostoru domu, velké místnosti čtvercového půdorysu, která přesně ukazovala, k jakému stavu patří obyvatelé domu. Podlaha byla pokryta kameny, jak se slušelo v měšťanském domě. Vpravo u stěny bylo ohniště. Maria k němu popošla. Postavila džbán na dřevěný stůl, který byl plný nádobí. Rychle nahlédla otvorem ve zdi, napůl zakrytém kobercem, do ložnice matky. Nic se tam ale nehýbalo. Matka byla asi mimo dům, snad někde u sousedky.

Rychle a obratně začala Maria uklízet. Brzy zmizelo nádobí se stolu. Stálo umyté na dlouhé poličce, která visela na stěně po obou stranách ohniště. Maria pospíchala sem a tam, dělala pořádek. Tváře jí samou horlivostí zčervenaly, byla prodchnuta přáním opět dohnat ztracený čas. Přitom jí napadly myšlenky, které způsobily, že se náhle zastavila.

"Je možné něco zameškaného skutečně dohonit? Je možné ztracený čas zavolat zpět?"

Jistě, mohu teď přece pracovat rychleji a dosáhnu tím, že svou práci dokončím ve stejnou dobu jako včera, kdy jsem se nezpozdila a nesnila u studny. Proč jsem ale včera nepracovala tak jako dnes? Přitom jsem také promarnila čas. Oč víc vykonám, když pracuji tak rychle, jak jen mohu? Co by mi tím zbylo volného času, který bych pak mohla využít podle svého přání?

Maria se usmívala jako dítě, které náhle objevilo nádhernou hračku.

"Ale vždyť to je příležitost, kterou hledám!" pomyslela si šťastně. Vynořily se plány. Maria se dívala kolem sebe. Prostá místnost se proměnila ve velikou dvoranu. V ní seděla v kruhu milých přátel a čile a duchaplně s nimi rozprávěla.

"To všechno má ještě čas, napřed se musím učit, mnoho učit. Pak dosáhnu svého cíle, dostanu se pryč z tohoto kruhu lidí, kterým nerozumím. Jak to musí být nádherné vystoupit z těchto stísněných poměrů do jasného světla vysoko stojících, ušlechtilých lidí. U nich se mi dostane odpovědi na mé otázky. Budou snad mluvit o Nejvyšším jako vědoucí."

Maria se náhle lekla, neboť uslyšela kroky. Když vstoupila její matka, myšlenky se jí rázem přetrhly. Jen když byla sama, mohla se Maria oddat touze po jiném okolí, po novém, nepoznaném životě. Neodvážila se ukázat se v přítomnosti druhých lidí taková, jaká je. Po příchodu matky si náhle vzpomněla na zapomenutou práci. Hned se do ní zase pustila.

Mariina matka pohlédla zkoumavým zrakem na dceru a pronesla několik bezvýznamných otázek.

"Viděla jsi jezdce, římské vojáky, kteří před chvilkou vjeli do města?"

Maria se zarděla. Obrátila se k matce zády a odpověděla:

"Viděla jsem oddíl jezdců u studny."

"A cos udělala, když tam přijeli cizinci?"

"Podala jsem jejich veliteli džbán, aby se občerstvil."

"Nepříteli? Nenáviděnému Římanovi jsi dala napít?"

"Ano!"

Beze slova přistoupila stará žena ke stolu, uchopila džbán a vynesla ho ven.

Němě se dívala Maria za matkou. Stín smutku jí padl na tvář. Když se stará žena vrátila, byla klidná jako předtím. Myla si ruce, zatímco jí Maria přisunula židli. Mlčky si sedla vedle matky, která pronesla modlitbu před jídlem.

Obě ženy snědly prosté jídlo a o Římanech už nepadlo ani slovo. Ale v nitru Marie byla bolest, hněv z pomluvy sousedek a zklamání z jednání matky, která rozbila džbán jen proto, že se ho dotkly rty Římana.

Zvedla se v ní hořkost a přinášela jí slova na jazyk. Maria však stiskla úzké rty. Její mladá, hladká tvář ztvrdla. Zeširoka se rozestoupila trhlina mezi matkou a dcerou, temně zela propast mezi nimi.

Den uplynul jako každý jiný, pro dívku tak jednotvárný a bezobsažný. Toho dne však cítila Maria bolest kvůli cizinci. Když ho spatřila, tak vytušila, že je blízko člověku, jakého si ve své touze přála.

A tento člověk byl Říman!

"Izraeli," uvažovala, "jsem z tvé krve a přesto necítím lásku k tobě ani nenávist vůči tvým nepřátelům. Jsi mi cizí, země mých otců, svým jednáním i myšlením. Co se z tebe stane, Izraeli, když voláš Pána o pomoc a ve svém srdci nosíš provinění? Je ti možno pomoci? Mohou spadnout tvé okovy, když sám k tomu nezkusíš udělat ani krůček? Považuješ Řím za svého nepřítele a myslíš si, že tě zotročuje. Nenávidíš ty, kteří jsou nástrojem, aby tě přivedli k poznání, a poníženě se skláníš před tím, který číhavě čeká na to, aby tě srazil do propasti."

Večer přinesl do Mariiny duše mír. Jako vždy, když trpěla, ovanul ji pak jakoby proud síly a uklidnění. S široce otevřenou duší přijímala Maria v takových okamžicích Boží sílu, která je určena všem lidem. Odevzdávala se vždy s čistým, věřícím srdcem, když cítila příliv síly.

Šla do svého pokoje a vychutnávala v klidu své štěstí. Ještě dlouho ležela na lůžku a bděla. Se zjasněnou tváří pohlížela do místnosti zalité měsíčním světlem. Pak víčka zvolna zastřela její jasné oči. V noci se náhle probudila - s bolestným výkřikem se posadila na lůžku. Brzy se jí však vrátil klid, o který ji připravil jakýsi sen.
Znovu přišlo zářivé jitro, tak krásné, že Maria, která opustila město již časně ráno, kdy bylo všechno zahaleno do temného šera, rozechvěle vnímala krásu kolem sebe.

Ve starém háji za městem nebyl v tuto chvíli nikdo. Na trávě a keřích se dosud třpytila rosa. Kmeny stromů byly posety matně červenými světelnými skvrnami, neboť slunce rozlévalo svou růžovou zář. Maria kráčela touto nádherou se zářícíma očima. Světlo se zachytilo v jejích vlasech, když si sundala šátek s hlavy. Lesklý had klouzal po tmavé lesní půdě. Maria se na něho usmála. Naslouchala malým zpěváčkům v korunách stromů a kývala na souhlas, jako by všichni ptáci zpívali pro ni a ona byla s jejich výkony spokojena. Přes noc se stal svět krásným, podivuhodnějším než kdy jindy. A přes noc také Maria rozkvetla v nevýslovně čistý, vzácný květ. Jak tak šla lesem, otevřená přírodě, podobala se nadpozemskému zjevu, proniknutému nejčistším chtěním.

Tak ji uviděl Kreolus.

Silné pouto ho drželo v Nazaretě. Nemohl opustit toto město, dokud ještě jednou neuvidí Marii. Neklidně chodil ulicemi Nazaretu, ale tu, kterou hledal, nikde nespatřil. Kreolus nezamhouřil oka, noc se mu zdála nekonečná. Když svítalo, vstal ze svého lůžka. Šel ulicemi, které byly ještě prázdné, směrem k bráně. Náhle zůstal stát, jako by mu někdo učaroval. Z postranní ulice vyšla žena se zahalenou tváří - ale její postava a chůze - v tom se nemohl mýlit. Opatrně, tak tiše, jak to jeho těžké vysoké boty dovolovaly, šel za Marií. Jeho obavy však byly zbytečné. Panna pospíchala, aniž se jedenkrát ohlédla, k městské bráně, jako by chtěla z města uprchnout.

U brány mluvila polohlasně se strážcem, který ji znal. Pootevřel maličko malou bránu ve zdi a Maria jí vyklouzla ven. - Krátce poté přistoupil ke strážnému Kreolus. Strážný se lekl, když spatřil římského setníka. Bázlivě se chtěl omlouvat, protože se domníval, že Říman zpozoroval, jak porušil svou povinnost, a že přichází, aby ho volal k odpovědnosti. Ale Říman jen mávl rukou. Muž si oddechl. Horlivě přiskočil a otevřel před Římanem malou bránu dokořán.

Kreolus spatřil Marii v nevelké vzdálenosti. Nedala se však cestou ke studni. Zamířil stejným směrem. - Poblíž je les. Jde snad panna tam? Srdce mu silně tlouklo. Naděje zaplála.

Jako zaslíbení se před ním rozkládal les. Tam s ní bude jistě moci mluvit, nerušeně, bez posluchačů, kteří rušili jeho cítění. Pak však náhle zaváhal, slabě naléhalo varování v jeho srdci.

"Kdo jsi, že se opovažuješ zasahovat do života této čisté dívky? Dnes záleží na tobě, zda přineseš jednomu člověku štěstí nebo neštěstí. Pošetilče, ty nejsi schopen učinit toto stvoření šťastným, protože patříš císaři Augustovi, a ne sobě! Ty nesmíš!"

Náhle zůstal Kreolus stát. Ne, nepůjde za ní dál. Musí se obrátit. Vtom Maria usedla na zelený, měkký koberec lesa. V témže okamžiku otočila hlavu.

Kreolus očekával viditelné znamení jejího úleku, ale nic se nestalo.

Jen pár široce rozevřených, čistých dětsky zářících očí spočíval na jeho postavě. Byly důvěřivé a skrývala se v nich otázka.

Nevědomky postoupil blíž, pomalu, jakoby mocně přitahován, se blížil k Marii. Jeho oči spočinuly v jejích očích a jeho pohled byl hluboký a něžný. Zmocnilo se ho silné pohnutí. Pak stál před sedící a pohlížel na její hlavu, kterou měla teď hluboko skloněnou.

A pak poklekl vedle ní, uchopil její ruce a čekal dlouho, než promluvil.

Zapomenut byl napomínavý hlas, který chtěl probudit jeho svědomí, zapomenuta byla tisícerá "ale" jeho rozumu, zmizel císařův setník - zůstal jen člověk, který pro svou velikou lásku zapomněl na všechno.

A starý háj se uzavřel vůči všemu, co by mohlo rušit posvátnost této chvíle. - Maria se třásla a probíhalo jí chvění, když hleděla na osmahlou ruku, která držela její pravici. Ještě bylo všechno jako sen, jehož konce se obávala. Její oči hledaly jeho oči a čistá láska, která jí z nich planula vstříc, ji rozechvěla.

"Maria!"

Tiše jako vánek se tento hlas dotkl jejího sluchu. Vtom padlo několik těžkých, třpytivých slz na jeho ruku. Přitáhl ji k sobě a šeptal tichá, uklidňující slova, zatímco jej hrozila zadusit nevýslovná niterná trýzeň. Laskal Marii a navenek zachovával klid, v jeho nitru však bouřila prudká bolest. Začalo se v něm probouzet vše staré a neodbytné myšlenky se draly do popředí:

"Mám tě opustit a nemohu," trápil se. "A jestliže si tě nechám, Maria, bude tvůj život jediný řetěz starostí a neklidu. Jsem světoběžník hnaný z místa na místo, z jednoho bojiště na druhé. Stále je nade mnou bič. Stále sviští kolem mne jediný pojem: povinnost! Musíš! Nemá voják svou milou v každém městě? Jaký život vlastně vede?"

Cítila Maria jeho myšlenky? Osušila si oči a odsunula se s otázkou:

"A kdy musíš odjet?"

"Ještě dnes, Maria, ale přijdu zase brzy!"

"Drahý, ano, přijď brzy, slyšíš, čekám na tebe, každou hodinu a každou minutu. Stále budu čekat."

"Maria! Ty - já ....." skryl svou hlavu v jejím klíně... .

Maria zavřela oči a tiše hladila rukou jeho vlasy. Kolem rtů jí bloudil ztracený úsměv.

Když ji Kreolus opustil, úsměv zmizel.

Těžce se kladl každý den na bedra mladé Marie. Je láska bez naděje? Každé ráno vzklíčila v Marii znovu slabá naděje, která poklesla, když zapadalo slunce.

Hlasitě tlouklo její srdce, když přijížděli vojáci do Nazaretu. Často ji to nutilo, aby se nějakého Římana zeptala, kde je Kreolus. Ale plachost a stud jí vždy zavřely ústa.

V té době si všimla chování Josefa, tesaře, který byl jinak tak zdrženlivý. Vždycky, když se k tomu naskytla příležitost, přibližoval se k ní a přinášel drobné pozornosti.

Znala ho už dávno a byl jí milý, protože měl klidný a věcný způsob jednání. Nikdy se nepokusil, aby hranici mezi nimi posunul nějakým slovem. Teď se to ale změnilo. Josef byl neodbytný. Hledal záminky, aby mohl mluvit s matkou u nich doma, a pronásledoval Marii svými laskavostmi, které zpočátku přijímala klidně. Až se na ni jednoho dne obrátil s prosbou, která ji v hloubi duše polekala. Josef prosil Marii, aby se stala jeho ženou.

"Josefe, ty mne chceš za ženu?" vyklouzlo jí udiveně z úst.

"Ano, Maria, ptal jsem se již tvé matky. Je spokojena s tím, jaké mám příjmy. Chci pro tebe pracovat, Maria, budeš se mít dobře jako má žena a - já tě miluji!"

Maria ustoupila zpět.

"Josefe," vypravila ze sebe těžce, "ty nevíš, co žádáš!"

S těmito slovy se obrátila a odešla. Ve své ložnici klesla na lůžko.

"Já nemohu," sténala, "ó Pane, smiluj se nade mnou!"

Tu se položila jemná ruka na hlavu Marie a žehnala jí. Blažený záchvěv pronikl dívku, která si myslela, že je opuštěná - zjasněná tvář zazářila tak čistá, jaká byla předtím. Zdálo se, jako by s ní byly úzkostné, tázavé rysy setřeny.

"Pane," modlila se rozechvěna, "Ty jsi mne neopustil, požehnal jsi mi, přestože jsem přestávala doufat! - Naplnil jsi mou duši a vzpomněl jsi na mou touhu. Pane, jeli to pravda a mám-li pochopit, že se mi dostalo takové milosti, pak chci být od této chvíle veselá a upokojená a sloužit Ti věčně. Amen."

A nad klečící dívkou se zvolna snášel jemný, svítící oblak, který ji pečlivě zahalil a odňal jí vědomí pro její okolí.

Spatřila světlou postavu, která se k ní blížila s příslibem. Veliká a vznešená byla slova anděla a naplnila duši Marie štěstím. Jasné světlo podobné plameni hořelo v dálce. Přitahovalo ji neodolatelnou silou, myslila si však, že by nemohla snést jeho blízkost. Přesto stála nehybně, když se světlo blížilo. Silně se jí zatočila hlava - klesla na zem.

Když se probrala a s námahou se postavila, rozpomněla se na své prožití a obličej jí zazářil. Po tvářích jí stékaly osvobozující proudy slz. Usmívala se při tom tklivým úsměvem.


Maria byla jako proměněná. To už nebyla ta dřívější, dětská Maria z dřívějška, nekráčela všedností jistě a klidně, s jakousi vzácnou jistotou. Nepozorovala udivené pohledy, které ji sledovaly. Už na ně nebyla citlivá a zdálo se spíš, že pro to ztratila smysl. Život jí byl lehký a každý den plný krásy.

Každá hodina, kterou vyplnila myšlenkami na dítě, byla pro ni ziskem. Na Kreola vzpomínala bez jakékoliv obavy nebo trpkosti. Jen láska měla místo v jejím srdci. Zachvívala se v ní jistota, že vše je dobré a zůstane dobrým. Maria se cítila plná síly, dost silná, aby se kvůli svému dítěti mohla odříci Kreola!

Mariina matka pozorovala zprvu s úlevou, jak její dcera rozkvétá. S úzkostí a obavami předtím sledovala, jak se Maria očividně trápí.

"Inu," utěšovala sama sebe, "její nálady. Maria má příliš mnoho volného času a to má snadno za následek hloupé myšlenky! - Nejlepší by bylo, kdyby tak dostala hodného muže, to přejdou všechny nálady nejrychleji. Promluvím s ní." -

Přesto se pokaždé zarazila a nedokončila větu, kterou o tom chtěla Marii říci. Cosi jí poroučelo mlčet. Tak přešlo několik týdnů...

Josef se však nevzdal svého plánu. Miloval Marii a toužil mít ji za ženu. Maria nic z toho nepozorovala, žila svým vlastním životem. Její přání teď již nepronikala do jiných kruhů ani do velikého, zářícího světa. Všechno její myšlení se soustřeďovalo v tom, aby byla svému dítěti vším.

Daleko pryč byly její pochybnosti a starosti. Maria prožívala svoji nejšťastnější dobu. Její srdce bylo lehké a ona se vznášela nad všedností jako duše usilující vzhůru. Tento stav však náhle skončil. Tvrdě jako rána kladivem dopadla na Mariino nejcitlivější místo matčina otázka, proč se zdráhá být Josefovou ženou.

Otřásl jí hluboký úlek. Všechno čekala, ale nenadála se, že by měla vysvětlovat, proč nechce Josefa za manžela. Statečně se chystala říci matce celou pravdu, ale matka jí skočila do řeči. Lhostejně pronesla několik vět, které Marii uklidnily. Pak začala stará paní nenápadně a zdánlivě bezelstně vyprávět o jakémsi mladém děvčeti, které své rodiče i sebe sama přivedlo do hanby. -

"Maria, je těžké, když matka trpí kvůli dceři. Je to těžké, protože nemůže snést, aby uviděla své dítě v opovržení."

"Ale milá máti, toto utrpení si tvoří sami rodiče i dívky, protože jim chybí důstojnost a hrdost, aby s klidem míjeli lidi, kteří je chtějí ostouzet."

"Dítě, neznáš život - jednotlivec nemůže zrušit zákony."

"A přece se musí někdo obrátit na těchto nesprávných cestách, aby se neřítili všichni do záhuby!"

"Maria! Našim starým, posvěceným zákonům říkáš nesprávné cesty?"

"Ne zákony, ale jejich výklad, ano, ten je nesprávný. Lidé si zastavěli cesty, které vedou ke Světlu z tohoto zmatku." - Prudce se vyhrnula poslední slova z úst Marie. Vzrušeně bojovala za svou věc.

"Působíš mi velkou bolest, dcero. Chceš se tak odměnit své matce za všechnu její námahu a obětavost? Mé srdce krvácí, když tě tak vidím, a musím každý okamžik očekávat, že mi zasadíš smrtelnou ránu."

"Máti!" - Maria přistoupila ke staré paní, sedící smutně, zarmoucené a zmatené ve svém žalu. Matka se však na ni nepodívala a začala nezadržitelně plakat.

Maria vyšla ven.

Srážky pokračovaly. Maria hájila to, co jí bylo nejsvětější, před stále novými útoky, které cítila od této rozepře s matkou.

Pronásledovaly ji mučivé myšlenky. V noci ležela dlouhé hodiny beze spánku a marně se snažila získat znovu klid a jistotu o velikém štěstí, které ji potkalo. - Avšak trápily ji jen silnější pochybnosti, pochybnosti o sobě samé.

"Nebyl to pouhý sen, který mne tak oblažil a dal mi zapomenout na vše, dokonce i na matku? Proč nemohu najít svůj klid, který jsem tehdy získala? - Ó, mé dítě, co když se ti lidé budou posmívat? Nesnesla bych, kdybych musela vidět, že se tě dotýká sprostota a že tvé dětství otráví suroví lidé."

Slzy zalily tvář Marie a první ostré rýhy bolesti se vryly kolem jejích mladých úst. Pak se náhle zarazila.

"Tak trpí nyní také tvá matka kvůli tobě!"

Zvolal někdo tato slova? Maria se začala chvět. Vstala, tiše opustila svou komůrku a vešla do obytné místnosti. Po špičkách došla k otvoru ve zdi, za nímž ležela matka ve svém pokoji.

Maria přiložila ucho k těžkému závěsu, který byl zatažený, a naslouchala.

Cože? - Nezní odtud potlačovaný vzlykot? Maličko poodhrnula závěs. Pohled, který se jí naskytl, se jí zařízl do srdce. Matka se vroucně modlila a z proudu jejích slov vystupovalo znovu a znovu jméno Maria. Pustila závěs z ruky a na okamžik se opřela se zavřenýma očima o zeď. Pak se vrátila pomalu, těžkým krokem do svého pokoje.
Její odvaha a síla k činu byly zlomeny. Spočíval na ní těžký tlak. Maria cítila stísněně cestu, kterou se bude muset ubírat. Tato cesta byla pro ni tak nekonečná a komplikovaná, že jí naháněla hrůzu. A před touto cestou se otevíral hluboký hrob, do něhož pohřbila Maria své sny o všem, co jí bylo drahé. Se strnulou tváří hleděla do jámy, v níž mělo navždy spočinout všechno, co bylo její. - Tak seděla až do svítání. Pak se zvedla a šla plouživým krokem za svou prací.

Na Marii spočívala olověná tíha, zdálo se, že proniká celým prostorem kolem ní. Hodiny se vlekly pro Marii nevýslovně pomalu. Konečně již byl čas. Vyšla z domu. Zahalila si šátkem tvář a šla těsně podél domů - k Josefovi. Její nebohý utrápený mozek už nebyl schopen po celou cestu soustředit jedinou myšlenku. Oči, jindy tak zářící, byly prázdné a mrtvé. Prázdnota byla i v jejím nitru, zdálo se, že je bezútěšně opuštěná. Jen občas se jí vydral z hrudi suchý vzlyk.


Brzy Maria došla k Josefovu domu. Donedávna zde vládla jeho matka. Nyní byla mrtvá a dům vyžadoval ženu, která by se starala o jeho udržování. Jindy by Maria svým bystrým zrakem ihned zpozorovala začínající nepořádek, který byl již patrný. Teď neviděla nic. Ani rozprávějící služky, které stály na dvoře a zameškávaly svou práci, ani jejich udivené pohledy a šuškání, které se ozvalo za jejími zády.

Nedotčena vnějšími dojmy přešla až k dílně za obytným domem. Když stanula ve dveřích, Josef k ní překvapeně přistoupil.

"Maria?" řekl celý zmatený. Chvatně odložil velkou zástěru a shrnul si nazad své tmavé vlasy. Zpozoroval, že jí něco je. Její rysy byly jako zkamenělé.

"Pojď," řekl jen a vzal ji za ruku, "půjdu s tebou do domu, Maria!"

Bez vlastní vůle se jím dala vést.

Služky je sledovaly mnohoznačnými pohledy. Pak odběhly do dílny. Hlasitě se smály, takže se k nim tovaryši zvědavě seběhli.

"Co je vám, proč se tak hlasitě smějete?"

Konečně se jedna z nich uklidnila.

"Copak jste ji neviděli? Marii, novou paní domu? Ech, to jste měli vidět, jak šla kolem nás jako kněžna a ani se na nás nepodívala, jako bychom byly vzduch! - Tu si chce vzít, nebohý Josef, takovou princeznu, která je příliš jemná, než aby pohnula rukou!"

"Mlč už, káčo hloupá!" okřikl ji jeden z mladších tovaryšů.

"Ach, snad nejste do ní také zbláznění? Ta tomu ale rozumí, poplést vám hlavy, vy hlupáci!"

Služky se znovu hlasitě rozchechtaly. Střelily vzteklým pohledem po tovaryších, kteří klidně odcházeli po své práci. Jen jeden ještě stál před děvčaty.

"Chraňte se i s vašimi zlolajnými jazyky, nebo pro vás brzy v tomto domě už nebude místo."

S těmito slovy se i on obrátil a přistoupil ke svému stolu.

"My půjdeme tak jako tak, jakmile sem přijde Maria, s takovou přece nebudeme pod jednou střechou."

Když tovaryši nic neodpověděli, opustily s posměšným chichotáním dílnu.

Zatím seděla Maria ve velkém pokoji Josefova domu. Muž ji mlčky pozoroval a pohled na ni ho bolel.

"Co ji sem přivádí, přináší mi své ano? To by bylo úžasné. Sedí tady, jako by odpočívala po namáhavé cestě. Určitě mi chce vzít i poslední naději," pomyslil si a zesmutněl.

"Maria, nechceš mi říci, co tě sem přivádí? Nebuď přece tak nehybná, jako bys měla velikou bolest."

"Mám velikou bolest, Josefe, a moc se stydím. Dnes totiž k tobě přicházím s prosbou, protože ty jediný mi můžeš pomoci."

"Již jednou jsem tě ujistil, že pro tebe udělám všechno, co je v mé moci, abych ti pomohl. Miluji tě, Maria, a chci tě mít paní ve svém domě, který je teď tak tichý. Učiníš mne šťastným, když řekneš ano."

"Toto ano ti Josefe nemohu dát, dokud se nedovíš všechno. Možná pak budeš litovat, že jsi tak se mnou mluvil." -

"Nikdy, Maria!"

"Tak poslouchej, nebudu ti zazlívat, když se pak ode mne odvrátíš."

"Nemluv tak, Maria!" Těžce dýchal v předtuše neblahé zprávy.

Maria se vzchopila. Bylo vidět, že sebrala všechnu svou sílu.

"Podívej se, Josefe, když jsi za mnou poprvé přišel se svou otázkou, nebyla jsem ještě tak skleslá na mysli. Tušila jsem již štěstí, které bylo pro mne připraveno. Darovala jsem celou svou lásku jinému muži a věděla jsem, že ho nemohu udržet. Zastihlo mne to jako bouře a právě tak rychle mne to zase opustilo. Jen něco mi zbylo - naděje na dítě. - Josefe, přicházím kvůli tomuto dítěti a kvůli mé staré matce. Neprosím za sebe!"

Josef vstal a přistoupil k oknu. Maria svěsila hlavu. V prostorné místnosti bylo ticho.

Strnulost, do níž Maria upadla, teď povolila. Začala tiše plakat.

Josef bojoval. Teď šlo o to, zda ustoupí nebo se spokojí s tím, aby hrál roli otce a manžela. Maria se nijak netajila tím, že ho nemiluje. - Ubohá Maria! V Josefovi se vzedmula vlna soucitu. Ještě jednou přezkoušel sám sebe a pak přistoupil k ní. Teprve v té chvíli spatřil, že Maria pláče.

Jeho těžká, upracovaná ruka se opatrně položila na její hlavu. Tu se Maria sesunula s nízké židle na zem a jejím tělem lomcoval pláč.

Josef ji ponechal jejímu bolu. Zasmušilým zrakem pohlížel na Marii a téměř ji nepoznával. Kde je její vznešenost a hrdost, kterou tak obdivoval? Všechno to ji opustilo, protože měla strach před lidmi, kteří by mohli ubližovat matce i jejímu dítěti. Nějak mu bylo líto, že se tak poddává své malomyslnosti. Ale také se v něm probudila veliká síla. Byl připraven starat se o ni.

Josef zdvihl Marii, která se krčila na zemi, a doprovodil ji k odpočívadlu, pokrytému kožešinami. Posadil se vedle ní a promlouval k ní vlídná slova, jež způsobila, že Maria vděčně uchopila jeho ruku a uklidnila se.

Pak šli společně k matce. Maria se dokonce dokázala trochu usmívat a když zpozorovala známku vnitřního uklidnění v matčině tváři, myslela si, že je vše v pořádku.

Ano, navenek bylo teď všechno dobré. To, co se stalo, zastřela rouška, ale tím se to ze světa neodstranilo.

V Marii se zvolna rozhostilo mrtvé ticho. Kdyby ji její stav neustále neupomínal na dítě, zapomněla by asi i na Kreola.

Takto ale byla tato tíživá bolest jediné, co cítila. - Někdy jí pak také bleskla hlavou myšlenka, která ji na několik hodin oblažila.

"Kdyby tak přišel! Ó, kdybych ho jednoho dne spatřila! Vše by pak bylo dobré. Cítím, ba vím to, že on zase přijde. Což neřekl, že brzy přijde? Což se nemohu spolehnout na jeho slovo?"

Tak žila Maria krátký čas, než došlo ke svatbě, v bezděčném čekání na vysvobození.

Čím víc se blížil den uzavření manželství s Josefem, tím napjatější a plna očekávání byla její tvář. Znovu rozkvetla Maria tak, že matka, která byla stále udivenější, nakonec věřila, že Maria Josefa miluje.

Nadešel večer před svatbou. Když se snesla noc, vyhasl horečný lesk Mariiných očí. Odešla strnule do své komůrky a odmítla matku pustit dovnitř.

"Nech mne, matko, dnes chci být sama!"

Stará paní zakroutila hlavou a odešla do svého pokoje.

Maria se vrhla v šatech na lůžko. Dlouho ležela bez hnutí se zavřenýma očima. V bledém měsíčním světle vypadala její tvář neutěšeně. Oči byly hluboko vpadlé. Maria se cítila nesmírně vyčerpaná. -

Po dlouhé době se zvedla. S bezvýrazným pohledem zírala před sebe. Pomalu klesla na kolena. Naklonila se, až se čelem dotkla okraje lůžka. Hledala, o co by se opřela. Někde musela najít oporu. Ve své skleslosti cítila chlad, který ji obklopoval. Chlad vycházel z matky, která o ni pečovala jen po vnější stránce. A mezi ní a Josefem stála zeď, kterou si sama vystavěla a před níž Josef couvl.

Ani jeho hluboký soucit nepřinášel Marii teplo. Přemocně v ní ještě jednou vzplála touha po Kreolovi. Uchopila Marii jako orkán a ještě jednou rozvířila a probudila všechno, co v ní dřímalo. Pak nastalo ticho. Stísněná Maria naslouchala ve svém nitru. Klid, který nastal po bouři, zuřící ještě před chvílí, jí ochromil mozek.

Nemohla vyslat vzhůru modlitbu, neboť tu najednou bylo znovu veliké zářící světlo a blížilo se k ní s velkou rychlostí. Maria čekala s úzkostí, skřížené ruce tiskla k tělu. Viděla, jak zářící světlo proniká blíž a blíž.

V okamžiku, kdy se k ní přiblížilo, projelo jí a prožhavilo ji, až myslela, že musí zemřít. V mdlobách klesla Maria na několik minut zpět na lůžko. Neschopná pohybu však přece silně a mocně prožila blízkost Světla, které v ní teď také sídlilo.

"Svatý je život, který nosíš, Maria! Síla Světla proudí nyní i tebou. Nádobu, do níž byla vlita Láska Boží, udržuj čistou a jasnou, aby tě mohla osvítit a abys poznala milost, které se ti dostalo."

Odkud přicházela tato slova? Padala jako žehnající rosa do žíznící duše Marie. Zdálo se, že místností se linou líbezné melodie. Maria slyšela jásavé chóry a pak jí spadly s očí závoje, které zakrývaly duchovní zrak. Maria viděla všechno. Spatřila posly Světla, kteří doprovázeli Syna Božího! Pokorně a přece plná jásotu vnímala Maria vše jako u vytržení. Otevřelo se jí nebe; ona, prostá dívka, byla vyvolena k tomu, aby nosila pod srdcem dítě, které přinášelo požehnání Otcovo!

Když nebeské akordy tiše dozněly, rozhostilo se v komůrce posvátné ticho a Maria se nepozorovaně pohřížila v klidný spánek.


Mariina matka vstoupila nazítří ráno již záhy do dceřina pokoje. Když uviděla, že Maria leží oblečená na lůžku, zůstala udiveně stát.

A když pak pozorovala spící, vzniklo v ní cosi jako pohnutí. "Teď budeš brzy ženou cizího muže, dcero. Mne opustíš a už nebudu mít podíl na tvém životě. Bylo to správné, že jsem tě k tomu nutila? Nebyl to snad můj klam? Nebyl můj dohad nesprávný? Co když jsem tě do něčeho vehnala, mé dítě?" uvažovala matka.

"Proč jsem s ní nikdy nepromluvila a proč byla Maria stále tak odmítavá? Je to snad má vina?"

Maria se pohnula. Její rty se stáhly k úsměvu, jaký matka ještě nikdy neviděla. Pak tiše zašeptala:

"Mé dítě..."

Mariina matka strnula. Leknutí znetvořilo její tvář.

"Tak přece!" uklouzlo jí. "Měla jsem pravdu!" vzplanula hněvem. Přistoupila o krok k Marii, neboť chtěla mít jasno!

Vtom se Maria úplně probudila. Polekaně se podívala na matku, pak si všimla šatů, které neodložila, a silně se ve tváři zarděla.

"Zdá se, že jsi byla velmi unavená, když jsi šla takhle spát."

Maria slyšela v matčiných slovech výhružný spodní tón.

"Asi se mne zmocnila nějaká slabost," řekla tiše.

"Slabost? No to by nebylo nic zvláštního!"

Nyní pohlédla Maria matce ostře do očí. Vstala a řekla pevným hlasem:

"Dnes je můj svatební den. Ode dneška už o mne nemusíš mít žádné starosti, mami. Dnes odstupuješ všechno Josefovi. Učinilas to dobrovolně a já jsem s tím spokojena. Nemysli si proto, že tato poslední chvíle je určena k tomu, abys ode mne požadovala nějaká vysvětlení. Nestarej se o mne. Všechno je dobře zařízeno."

S těmito slovy odložila svůj svrchní šat.

"Jdi, máti, chci se teď obléci a připravit."

Matka neodpověděla a odešla. Vedle Mariiny klidné důstojnosti se cítila malá. "Je to tak lepší," pomyslela si.

Brzy přišel Josef a pozvaní přátelé a čekali na Marii. Když konečně vstoupila do místnosti, zahalená do řasnatých, bílých šatů, nastalo úplné ticho. Bylo v ní cosi nepřístupného, že se zdála všem vzdálená.

Josef na ni hleděl s dojetím. Myšlenka, že si chce Marii vzít za ženu, mu připadala opovážlivá.

Konečně k tomu došlo. Stál u cíle - a teď na něho padla úzkost. Je ona bytostí, kterou chce chránit? Přistoupila k němu, jako by mu chtěla dodat odvahu. Mlčky podala Josefovi obě ruce. Její oči hleděly jasně a vážně do očí muže, který byl naplněn přáním jí pomoci.

Přítomní se zvolna začali hýbat. Všichni byli připraveni k obřadu.

Když Maria později vzpomínala na svatbu, cítila pokaždé znovu klid, který ji toho dne naplnil. Její život probíhal naprosto nerušeně. Josef učinil vše, aby Marii chránil.

Když Mariin stav začal být zjevný, zažil mnohou těžkou chvíli. Různé narážky, někdy dobromyslné, jindy posměvačné, často dokonce vysloveně s číhavým spodním tónem, ho bodaly jako jehly. Josef se začal stranit ulice. Úzkostlivě dbal o to, aby Maria opouštěla dům jen zřídka. Obával se, že by mohla takové řeči zaslechnout. Když přes den pracoval, byl tichý a pohroužený sám do sebe. Ovládaly ho zasmušilé, mučivé myšlenky. Ucítil-li na sobě pohledy svých tovaryšů, snažil se vypadat vesele. Pobrukoval si jakousi písničku, kterou ale z ničeho nic přerušil.

Jakmile však vstoupil do domu, všechno chmurné zmizelo. Jeho dům nebyl nikdy tak útulný jako nyní, když v něm vládla Maria. Když seděl při jídle proti ní, naplnil ho vždycky hluboký mír.

"Jak jsem jen šťastný," myslel si Josef, "musím děkovat každou hodinu, že smím tuto ženu nazývat svou."

Jeho láska byla prosta všech žádostí. Nikdy se nepokusil přiblížit se k Marii. Veškeré své naděje vkládal v pozdější dobu. Josef ctil Marii a nikdy s ní nemluvil o budoucnosti, aby nerušil její klid.

Tak míjel čas...


Jednoho dne přišli do země poslové císaře. Císař nařídil sčítání lidu. Každý musel dojít do svého rodného města a dostavit se k jeho správcům. Když se to Josef dověděl, lekl se. Jeho první myšlenka patřila Marii, která brzy očekávala dítě. V tomto stavu se přece nemůže vydat na cestu. Má ji zanechat zde?

Josef šel k Marii. Zůstal stát u dveří a pozoroval ji, jak tam sedí a šije pro dítě. Při tom tiše zpívala prostou píseň.

"Maria!"

Rychle vzhlédla, když zaslechla Josefův hlas. Tázavě se podívala ke dveřím.

"Maria, chci ti něco říci - nelekej se - musím tě tu nechat samotnou."

"Nechat samotnou, teď?"

"Nejde to jinak. Musím odjet do Betléma, do svého rodného města ke sčítání lidu, protože to chce císař. Ty se teď na takovou cestu nemůžeš vydat. Bylo by to pro tebe příliš namáhavé."

"Josefe, pojedu s tebou! Zůstat zde sama, to nemohu!"

"Tvá matka se bude starat o dům a bude ti oporou."

"Nemohu, Josefe, nemohu být bez tebe. Ledaže bys nechtěl, abych jela s tebou."

Josefa zalila hřejivá vlna, když zpozoroval bezmocnost Marie. Ona ho tedy potřebuje, nemůže být bez jeho pomoci. Dobře, pojede s ním do Betléma.

"Myslel jsem jen na tebe, když jsem ti to navrhl, Maria. Ale rád všechno přichystám, abys měla trochu pohodlí. Jenom se bojím, že to pro tebe bude přece jen příliš namáhavé."

Marii se ulevilo, když slyšela jeho souhlas. Zmocnila se jí obava, že by měla poslední týdny strávit s matkou. Vídala matku jen zřídka. Bezděčně se přimkla k Josefovi, jehož láska a dobrota jí dávaly klid, klid, po kterém toužila pro své dítě. Její matka rušila stále její harmonii a klid.

"Nebude to pro mne těžké, Josefe, jen když mohu být s tebou," řekla Maria hřejivě. A její slova odměnila Josefa za všechno. Obšťastnila tohoto prostého muže tak silně, že přistoupil k ní a neobratně ji pohladil po hlavě. Maria uchopila jeho tvrdou ruku a skryla v ní svou tvář... .


Cesta do Betléma byla pro Marii jediným sledem nepříjemností. Přidali se k jakési karavaně a bez ohledu na Mariin stav museli neustále vpřed.

Odpočívat museli v přeplněných noclehárnách. Několik dní nacházeli jen ubohé lože v bídných chatrčích, na které vždy Maria klesla k smrti vyčerpána. Když ale zavřela oči, které ji pálily, nemohla dlouho usnout. Teprve krátce před svítáním usínala neklidným spánkem.

A přece byla šťastná. Usmívala se na Josefa, který kráčel vedle oslíčka, na němž jela. Josef neměl tušit, jak je pro ni cesta těžká, a neměl mít o ni starost.

Konečně se blížili k Betlému - dorazili k cíli. Mariin úsměv již nebyl vůbec nucený. Betlém ji odškodní za bolesti, které vytrpěla!

Josef se očividně napřímil a jeho krok byl jistější.

"Už to bude, Maria," řekl a vzhlédl k ní, "brzy budeš mít klid. Najdu ti ten nejkrásnější hostinský dům a dostaneš v něm největší pokoj a nejměkčí lůžko."

Maria byla dojata a usmála se.

"Vím, že uděláš všechno, abys mi způsobil radost. Děkuji ti."

Zatím dojeli do Betléma. Vypadalo to, že malé městečko je přeplněno lidmi, kteří sem přicestovali. Josef pospíchal z jednoho hostinského domu do druhého. Jeho tvář byla stále smutnější a stále bezmocněji krčil rameny, když bral oslíka za ohlávku a vedl ho dál.

Když už dostal všude stejnou zamítavou odpověď, uslyšel náhle za sebou přidušený výkřik. Rychle přiskočil, aby ještě včas zachytil Marii, která omdlela a kácela se k zemi.

Rozhlížel se kolem a hledal pomoc. Uviděl, že z domu, před kterým se zastavili, vybíhá muž. Zpozoroval totiž, co se stalo.

"Zanes ženu do mého domu, Josefe ben Eli!"

Josef pohlédl bystrým zrakem na starého muže a pak radostně zvolal: "Lévi! Příteli mého otce, díky!"

Zanesl Marii do domu a Lévi šel za ním. Opatrně ji uložil na odpočívadlo, které mu Lévi ukázal. Přiběhla služka a snažila se omdlelou Marii přivést k vědomí. Oba muži opustili tiše místnost. Josef stiskl starému příteli svého otce upřímně ruku.

"Už několik hodin hledáme přístřeší, ale nikde není místo. Nikdo ze starých přátel nás nemohl přijmout a teď, když už jsme byli vyčerpáni, nás nebe přivedlo před tvůj dům!"

"Tvá radost je předčasná, Josefe. Ani já ti nemohu poskytnout nocleh. Víš, dnes přijdou ještě moji synové, kteří zaplní dům do posledního místečka."

"Nemůžeš mne přijmout? Nemáš místo? Ty musíš, Lévi, musíš! Má žena je ve vysokém stupni těhotenství a zemřela by, kdyby teď neměla klid. Někde přece musí být místečko, kde by si mohla odpočinout!"

Šedivý Lévi potřásl hlavou a zabručel:

"Jestli se spokojíš s ložem v mém ovčím chlévě..."

"Rád, Lévi. Ó, to je jedno kde, jen musí mít klid."

"Ovce jsou na pastvě, snad se tam zařídíte, jste-li skromní..."

"Dík, Lévi, dík! Bylo by dobře, kdybych tam mohl hned zajít a všechno trochu zařídit. Bude se nám tam zdát jako v paláci. Jsme tak unaveni!"

Lévi ochotně vstal. "Pojď, doprovodím tě. Ale obávám se..." Ostatní slova skončila v nesrozumitelném zabručení.

Josef šel za starcem. Byl spokojen. Horlivě začal čistit chlév. Snažil se udělat v něm trochu pořádek.

Nebyl to nejkrásnější hostinský dům ve městě, který zde objevil, ani největší místnost, jen prázdný ovčí chlév, nízký a klenutý. Z celého zařízení tam zůstalo jen lůžko ze slámy, které nebylo měkké, a přece Josefovi připadalo tak báječné. Našel pro svou ženu místo, kde si může den nebo nanejvýš dva odpočinout. On zatím jistě najde nějaký hostinský dům s volným bytem. S touto útěšnou vyhlídkou šel k Marii.

Malým okénkem dopadaly do chléva stříbrné paprsky. Mihotavě se linuly do tmavé místnosti, kmitly se po nerovné podlaze, zavadily o jesle, ve kterých ještě viselo pár stébel sena, a zastavily se dlouho na dřímající postavě Mariině.

Vzlyk, tiché zasténání uniklo spící Marii se rtů. Pak jejím tělem proběhlo zachvění. Maria se probudila.

Několikahodinový spánek byl hluboký a beze snů. Skryl nesmírně unavenou ženu ve svém náručí jako starostlivá matka a dal jí na vše zapomenout.

Maria hned nepoznala své okolí. Jen pozvolna si uvědomovala, že je v Betlémě ve chlévě. Podívala se ke dvěma malým okénkům, kterými se teď dovnitř silně proudilo stříbrné světlo. Byla úplně bdělá, bez ochromující únavy, kterou pociťovala po celou cestu.

Náhle jí projela ostrá bolest, stejná jako ta, která ji probudila. Mariiny rty se otevřely, jako by z nich chtěl uniknout výkřik. Maria však úzkostlivě pohlédla směrem, kde si lehl Josef. Klidně oddychoval a podle toho poznala, že tvrdě spí. Nesmí ho vyrušit!

Znovu upřeně pohlédla do měsíčního světla. Jak často již takto v noci ležela. Klid a mírný jas, které při jasném světle naplňovaly místnost, působily na Marii stále znovu hlubokým, nevysvětlitelným kouzlem a uvolňovaly měkce všechno tělesné napětí.

Jak by bylo všechno dobré, kdyby lidé měli v sobě toto ticho. Kdyby byli čistě a jasně naladěni, byli by drahocennými nástroji, ze kterých by ruka Stvořitele mohla vyluzovat živé, jasné tóny. Ale takto mají v sobě jen zmatek a vyplňují své dny domýšlivými myšlenkami, které se snaží uskutečnit! Ó, vždyť musí jednou nastat den, musí dopadnout Světlo do těchto temnot!

"Pane, kdy pošleš zaslíbeného Mesiáše?! Což jsem již nesměla vidět Světlo? Neřekly mi zázračné bytosti o Tvé blízkosti? Proč jsem já, prostá dívka, směla spatřit to, co ostatním zůstává skryto? Je to opravdu Tvá milost, která mě uklidnila, nebyl to klam?"

"Maria!"

"Josefe?"

"Tys mne volala?"

"Ach, Josefe, spi! Já jsem ne...ó, Josefe!" sténavě jí uklouzlo se rtů.

Jediným skokem byl Josef na nohou. Spěšně si přehodil plášť přes ramena.

"Máš bolesti, Maria?"

Neodpověděla. Němě hleděla na něho a její pohled mu byl odpovědí.

"Přivedu pomoc, počkej, hned jsem zpátky." Drsně zněl Josefův hlas, neboť mu vzrušení svíralo hrdlo. Vyřítil se ven do noci.

Venku ale zůstal stát jako očarovaný. Zapomněl na vše a zadíval se vzhůru k nebi. Náhle se jeho zraky rozšířily, neboť přímo nad ním se rozlévala jasná zář vyvolávající v lidské duši posvátnou úctu i vážný požadavek. Musel proto zaklonit hlavu, aby se podíval na zdroj tohoto nadpozemského světla.

Josef spatřil hvězdu se zářícím ohonem a proniklo ho nepopsatelné zachvění. Zdálo se, že vzduch kolem něho pulsuje a je nabit velikým napětím. Tak to cítil.

"Tato hvězda jistě zvěstuje Mesiáše - Zachránce! A dnes v noci očekává i tvá žena dítě!" Josef se polekal - na to zapomněl: Maria čeká na pomoc! Násilím se vzchopil a běžel po cestě. Proti němu šla jakási žena, ale ve svém slepém spěchu ji neviděl a hnal se o překot vpřed.

Žena spatřila hvězdu, viděla, jak světelný paprsek na vteřinu spočinul na nízké budově, a ona k ní bezděčně spěchala. Aniž pomyslela, že toto nenápadné stavení je chlév, otevřela tiše dveře. Plna očekávání nahlédla dovnitř, ale oslepena zavrávorala zpět. Jas uvnitř byl pro ni nesnesitelný.

"Můj Bože," modlila se, "dej mi sílu, abych to mohla pochopit!"

K jejímu sluchu proniklo tichounké vrnění. Vzchopila se a mohla bez překážky vstoupit.

Když se Josef vrátil, viděl, že malými okénky září světlo. Jeho průvodkyně šla ztěžka, mrzutě vedle něho. Toto zavolání v noci jí bylo na obtíž. - Právě když došli ke chlévu, otevřely se dveře. Nějaká žena vyšla ven a její zjasněná tvář zářila. Josef ji rychle odstrčil stranou, ale když se podíval na Marii, obrátil se.

"Maria? Není to přece...?"

"Tvá žena ti porodila syna, byla jsem při ní..."

Kvapně vešel dovnitř a pevně za sebou zavřel dveře. -

Z venku se začaly ozývat zvuky a hlasy. Z dáli se blížily tmavé postavy. Přicházely jakoby poháněny vyšší mocí, pastýři, ženy, děti. Klid noci byl narušen.

A stále ještě stála hvězda, ukazujíc jim cestu, jako viditelné znamení a lila své paprsky na nízkou střechu. Všichni tito lidé to viděli.

"Mesiáš, Zachránce!" Volání stoupalo do výše, vznášelo se nad směsicí hlasů a podobno jakési nitce nutilo lidi pohlédnout vzhůru.

Josef klečel vedle své ženy a mlčky ji pozoroval. Měla hlavu skloněnou na stranu jako unavené dítě. Klidně leželo děťátko v jeslích, a ani sebemenší hlásek nerušil posvátnost chvíle.

"Maria!"

Obrátila k němu tvář. Její oči zářily.

"Víš, Maria, že nad naší střechou stojí hvězda?"

"Vím, Josefe."

"A víš také, koho tato hvězda zvěstuje?"

"Mesiáše!"

Josef těžce polkl, ale neřekl už nic. Položil jen hlavu na Mariinu ruku, kterou měla nataženou na pokrývce. Maria cítila, jak její ruka vlhne Josefovými slzami. Nepohnula se.

Nebeský klid a mír brzy narušilo nesmělé zaklepání. Josef se zvedl a otevřel dveře. Polekaně se díval na velký zástup lidí, kteří bázliví a plaší zde nehybně stáli a čekali.

"Co chcete?" zeptal se prudce.

Jedno z dětí, malé děvčátko, postoupilo nesměle dopředu:

"Chceme vidět Mesiáše! Žena nám řekla, že je zde!"

Josef se obrátil váhavě k Marii. S úsměvem přikývla.

Lidé začali proudit dovnitř, až jich byl plný chlév. A všichni se pokorně skláněli před jesličkami, v nichž odpočívalo drobné stvořeníčko.

Drsní pastýři se snažili být zticha. Tlumeným hlasem vyprávěli, jak spatřili hvězdu a jak potom někteří viděli anděla Páně, který jim oznámil zrození Syna Božího a ukázal jim chlév.

Tito prostí lidé běželi domů, přivedli ženy a děti a pak následovali paprsek hvězdy, až našli chlév. Jak zářily jejich oči! Jak toužebně si přáli, aby směli Mesiáši sloužit! Zmocnilo se jich nevýslovné štěstí. Ve své blaženosti chtěli pospíchat ven a oznámit tu zvěst všem lidem.

Návštěvníci stáli v úžasu, nemohli se z místa odtrhnout. Dlouho tam setrvávali a pohlíželi na dítě, až je Josef prosil, aby odešli, neboť Maria potřebuje klid.

Maria toužila odjet domů. Přála si být sama. Stále tu velikou milost Boží ještě nemohla pochopit. Co ji potkalo, bylo příliš mocné.

Betlém viděl v jejím dítěti Spasitele. Lidé jásali, podivovali se a modlili v mocném pohnutí u jeslí. Tři dny stála hvězda nad domem jako věrný strážce. Její světlo sem svolávalo lidi. Přitahovalo bohaté i chudé a vedlo tři krále na cestě dalekými zeměmi až do Betléma.

Byli vyvoleni k tomu, aby Synu Božímu pozemsky urovnávali jeho cesty. Měli nejsvětější, co nyní země nosila, chránit jako drahokam. Tak si to pro sebe vyprosili. To byl účel jejich pozemského života.

Přišli sice a přinesli dary ze svých přebytků, ale pak znovu odešli. Nedodrželi slib, který kdysi dali Stvořiteli. Zanechali Syna Božího bez ochrany. Dítě, které už teď vzbudilo u Římanů podezření, bylo bez pomoci a nemohlo by se ubránit prvním nebezpečím.

Domy bohatých měšťanů se otevřely. Všichni prosili Marii, aby opustila malý chlév, ale ona odmítla. Chtěla být sama, neovlivněná. Chtěla zpět do Nazareta, ihned jakmile to bude možné.

V klidu svého domu chtěla sama vychutnat své štěstí. Její láska patřila cele chlapci, byla jí úplně prostoupena.


A v téže době již zoufale bloudil Nazaretem Kreolus. Několik dnů čekal a toužebně hledal Marii. Pozvolna však začal být neklidný. Dlouho se vzpíral myšlence, aby se u studny zeptal některé z žen po Marii, až nemohl vydržet déle čekat. - Šel ke studni a očekával ženy.

Bylo ještě brzy. Stáhl si zimomřivě svůj veliký plášť těsněji kolem ramen. Vlhkost však pronikala i touto těžkou látkou.

Když se obloha pomalu rozjasňovala a první sluneční paprsky zbarvily obzor do stříbrošeda, klesl s hlubokým povzdechem na okraj studny. Nevědomky zaujal stejnou polohu jako Maria toho dne, kdy ho poprvé spatřila.

Ale zatímco tehdy Mariiny rysy vypadaly, jako by byly ponořeny v čistotu, zračilo se nyní v Kreolově tváři úzkostné napětí. V jeho očích byl neklid, který ho už neopustil od chvíle, kdy odešel od Marie. Koutky úst se mu třásly a utrápeně stahoval obočí. Jen ruce, které obepínaly kolena, byly klidné.

Kreolus hleděl dlouho strnule před sebe. Jeho oči neviděly nic, byly jako vyhaslé. A teď jeho víčka klesla a zakryla velikou niternou bolest. Náhle zaslechl nablízku hlasy a rychle se vzchopil.

Ke studni přicházely ženy. Přestaly rozprávět, když opět spatřily Římana, který již několik dní chodil ke studni. Nikdy k nim nepromluvil, ale ženy si všimly, že jeho oči klouzají nepokojně z jedné na druhou, jako by někoho hledaly.

I teď Kreolus zkoumavě pozoroval přicházející ženy, až zklamaně odvrátil hlavu. Pak ale pevně rozhodnut přistoupil k nim.

"Hledám mezi vámi jednu dívku, která se jmenovala Maria. Můžete mi říci, kde ji najdu?"
Zkoumavě hleděl do udivených tváří žen.

"Hledáš-li onu Marii, která je dnes Josefovou ženou, tak ta není v Nazaretě. Odcestovala před nějakým časem se svým mužem do Betléma ke sčítání."

Kreolus se usmál.

"Ne, tuto Marii nehledám, já míním jinou."

"Můžeš nám popsat, jak ta dívka vypadá?"

Znovu se Kreolus usmál.

"No - je hezká a má velké tmavé oči..."

"A nosí modrý plášť?"

"Ano!"

"Pak je to ona, o které jsme ti říkaly!"

"To není možné!"

"Ale ona je jediná, na kterou se tvůj popis hodí!"

Kreolus zavrtěl rychle hlavou. Nad ním i všemi ženami se rozhostilo tísnivé ticho.

Stál s nevěřícím úžasem ve tváři. Jeho šedivé oči vypadaly, jako by hleděly do nesmírných dálek. Zdvihl ruce jako k obraně.

Pak se zlomil sám v sobě. Bylo to, jako by jeho tělo už nemělo sílu. Jeho ústa se otevřela, ale musel si nejprve navlhčit rty, než mohl promluvit.

"To je omyl! Ano, zcela určitě! Vy se mýlíte!!!"

Ženy se polekaly. Začal mluvit zvýšeným hlasem. Jeho poslední slova jim hřměla do uší, zněla výhružně, téměř divoce!

Kreolus se ale již odvrátil. Slova "Vy se mýlíte" mu opět dodala odvahu.

Kráčel stále rychleji, jako by prchal před něčím strašlivým. Přepadl ho strach. Slova žen mu dál zněla v uších. Marně si připomínal, že zapochyboval o správnosti své domněnky. Poskytlo mu to jistotu jen na několik vteřin.
Stále palčivěji na něho doléhala zpráva, kterou slyšel od žen.

"Bohové, to přece nemůže být pravda!" zavolal hlasitě do lesa, ke kterému došel.

Pak se unaveně opřel o strom. Chvat z něho spadl jako tíže, kterou již dál nemohl unést. Jeho hlava spočinula na drsné kůře kmene. Zvolna se ztrácelo vzrušení a jeho dech se uklidnil. Odstoupil od stromu a kráčel cestou, kterou před mnoha měsíci následoval Marii.

Kreolus stál dlouho na místě, kde začalo jeho štěstí. Před jeho duševním zrakem vyvstala chvíle rozloučení. Viděl tu zvláštní Mariinu opuštěnost a domníval se, že znovu slyší její tichá slova:

"Budu na tebe čekat, vždy budu čekat... ."

Lehounký závan se dotkl jeho hlavy, jakoby Mariina chladivá, laskavá ruka.

"Cítím tě, Maria. Ať jsi kdekoliv, jsi mi blízká," zašeptal skoro neslyšně.

Pozdě se vrátil Kreolus do města. Už nehledal. Vyvstala v něm víra, že Marii najde i tak.

Jen na něho během noci padla tíha, dýchal přerývavě a probudil se celý zpocený. Což neslyšel Mariin hlas, jak úpěnlivě volá jeho jméno? Rozhlížel se. Neuvědomoval si v té chvíli, kde je. Když si pak vzpomněl, bylo mu velmi těžko. Zvláštním způsobem vyciťoval, že Maria je v tísni.

Celý znepokojený vstal a oblékl se. Tentokrát se nevydal na noční procházku, jak to činil v předchozích dnech. Vystoupil jen na terasu, která byla před jeho pokojem.

Dům patřil Římanovi, zámožnému obchodníkovi, a Kreolus byl jeho hostem. Byl to jeden z nejhezčích domů v Nazaretě.

Ztišené prostředí domu, ve kterém měkké koberce tlumily každý krok, působilo uklidňujícím dojmem na jeho podrážděné nervy.

Kreolus stál a díval se zasněně do rozlehlé zahrady, která se terasovitě rozprostírala na svazích kopce. Hleděl přes ni do města, které leželo níž a z něhož už k němu nesvítilo ani jediné světlo.

A pak hledaly jeho oči oblohu, vysokou nebeskou báň, která se celá poseta hvězdami klenula nad ním.

Opět se kladl na jeho duši těžký tlak. Lapal po vzduchu a jednou rukou si uvolnil límec pláště. Druhou rukou se opřel těžce o kamenné zábradlí.

Vtom ho udeřilo do očí oslňující světlo. Kreolus se zapotácel. Jeho zrak spočinul na nové, jasné hvězdě, jejíž ohon vrhal paprsky na zemi, a to zcela určitým směrem, jak se Kreolovi zdálo.

"To má docela určitě nějaký význam," šeptal si pro sebe. "Chci to přijmout jako znamení, že jsi šťastná, Maria! Cítím, že ženy mluvily pravdu. Jsi ženou jiného muže. Proč jsi nečekala, Maria, chyběla ti snad veliká důvěra? Nebo už když ses se mnou loučila, jsi mi odřekla? Vědělas, že tě chci jen utěšovat a že sám nevěřím, že by se to splnilo?

A teď, když bohové vyslyšeli mé prosby, vyprostili mne z pout císaře Augusta a já se vracím do Říma, zde nejsi! A já jsem tě chtěl odvézt, měla ses stát mou ženou a jít se mnou do Říma!"

Kreolus si povzdechl a posadil se na zábradlí terasy. Opřel se zády o sloup. Seděl tak dlouho a naslouchal hlasům noci. Jeho duše byla u Marie.  - - -


Dění se nazadržitelně valilo dál. Přišlo a zaplavilo všechny zúčastněné jako vlna velikých událostí. Marii téměř bylo, jako by ji hnala a postrkovala nějaká silná ruka. Její požehnání však na sobě cítila stále vzácněji.

Tak přiměla Josefa, aby s ní a s hochem odejel do jiné země. Ona sama si myslela, že ji k tomu přiměla obava z lidských řečí, ale ve skutečnosti v ní byla tísnivá úzkost, která ji stále poháněla k útěku. Bylo jisté, že se v Nazaretě mluvilo o jakémsi Římanovi, který ji zoufale hledal. Mariino srdce se bolestně stáhlo. Stále ještě nemohla zapomenout, stále ještě žil Kreolus v jejím nitru.

"Pryč, jen pryč!" pomyslela si, když držela dítě na klíně a tiše je pozorovala.

Bezděčně položila obě ruce kolem malého tělíčka, jako by je chtěla chránit.

Dítě se probudilo. Jeho tmavé oči hleděly do skloněné tváře Marie. Hravé ručky sahaly po světlém závoji, který jí splýval s ramen. Dotýkaly se tváře, usmívajících se úst a zásvit přelétl po tvářičce dítěte. Usmálo se na matku, až mu zvolna víčka zase klesla...

S těžkým srdcem povolil Josef naléhání své ženy. Vždyť zde zanechával dům a vše, co měl. Předal svému nejlepšímu tovaryši dílnu a svěřil mu správu svého majetku. Osvobodil se ode všeho a odstěhoval se s Marií a s dítětem, kterého mu bylo upřímně líto, že bude již teď, v tak útlém věku vystaveno námahám několikatýdenní, snad i několikaměsíční cesty do Egypta.

A tak bojoval Josef po léta o život své rodiny mezi cizinci, kterým jako Žid vnitřně nerozuměl. Byla v něm trýznivá touha po domově. Když myslíval na Marii, procitala v něm tichá nevole. Což nevidí, jak on trpí? Netuší nic o starostech, které ho tíží? Maria byla veselá. Věnovala se jen svému dítěti a ožila mezi lidmi, kteří jí byli zrovna tak cizí jako jemu!

Často uvažoval, nemá-li se vrátit, postavit svou vůli proti vůli Marie, ale nedokázal to. Raději zaťal zuby a bojoval dál. -

Dítě zatím prospívalo a vyvinulo se v živého malého chlapce, který vážného a klidného Josefa často dlouho zamyšleně pozoroval. Když byl Josef zabraný do myšlenek, přicupital maličký k němu a položil mu plaše ručku na koleno. Dětské oči visely tázavě na něm, až Josef položil tvrdou, těžkou ruku na chlapcovy hedvábné kadeře. To bylo znamení. Malý hošík se jako na povel vyšplhal Josefovi na kolena a přitiskl se mu těsně k hrudi. Muže, který si připadal tak osamělý, zaplavila hřejivá vlna. Jak miloval toto dítě! Byl to jeho jediný přítel v této zemi! Maria žila svým vlastním životem. Byla tak pevná a klidná, že se mu někdy zdálo, že ho vůbec nepotřebuje. Ale toto dítě ho milovalo a vyhledávalo. On se zase staral o chlapce, jako by byl jeho vlastní.

"Ty jsi smutný, otče?"

Josef se usmál. "Ne, ne, mé dítě. Myslel jsem jen na Nazaret, mé město, a na město Betlém, ve kterém jsme se já i ty narodili."

"Proč nejsme tam?"

Josef unaveně pokrčil rameny.

"Což není matka z Nazareta?"

"Je, mé dítě."

"Ale ona není smutná?!"

"Tvá matka je šťastná."

"Ale já nejsem šťastný, když ty jsi tak smutný!"

Tázavě a vážně pohlížely tmavé oči na Josefa. Zmocnilo se ho pohnutí. Pevně přitiskl dítě k sobě a řekl chraptivým hlasem:

"Jen buď klidný, můj maličký. Kdo ví, možná že se přece zase vrátíme a pak se budeme těšit o to víc!"

"Ano, chceme do Nazareta!" zajásalo dítě, sklouzlo Josefovi s kolen a běželo ke dveřím, jak rychle jen mohlo.

Maria nemohla odporovat prosbám dítěte, z nichž bylo možno jasně vycítit lásku k Josefovi. S úsměvem naslouchala chlapci. Přesto se ale polekala, když si uvědomila, že její dítě pozoruje ostřeji než ona sama. Nespočívaly na ní vyčítavě jeho čisté oči? Ozvalo se v ní tiché napomenutí: "Ovládej se, buď pevná, aby toto dítě nepoznalo tvé slabé stránky!"

Dlouho spočívaly Mariiny oči zamyšleně na dítěti. Byl to každým tahem obličeje Kreolus, ale v těchto liniích bylo ještě něco, co Marii stále upomínalo na hodinu jeho zrození, na znamení na nebi a na množství lidí, kteří považovali toto dítě za Mesiáše.

"Jak rychle ale zmizela ta víra," musela si pomyslet. "Dnes už na to jistě žádný člověk nemyslí. Však i mně se pozvolna jeví všechno jako zahalené v mlhách. Byla to náhoda? Byl to sen? Ježíš je dítě jako všechny ostatní. Není na něm nic zvláštního! Je přirozený, jak jen dítě může být! Má v sobě krev Římana, je odvážný a vzdorovitý. Na druhé straně je měkký, citlivý jako Žid. Jen v očích a kolem úst má nevysvětlitelný rys, kterého se já, matka, bojím!"...


Léta míjela a přinášela ve stálé změně i žal, starosti, svízele i vítězství. Josefův dům v Nazaretě, do kterého se rodina vrátila, nebyl již tak klidný a prázdný. Ježíš měl sourozence, čtyři bratry, kteří naplnili dům svým hlukem a bez ptaní si přisvojili místo nejstaršího. Byli středem, kolem něhož, jak se zdálo, se všechno točilo. Rodiče se smáli jejich žertům. Mladík Ježíš se dobrovolně stáhl zpět. Tiše pracoval v otcově dílně. Nikdo ho nějak zvlášť nepozoroval a nikdo netušil, co se v tomto uzavřeném jinochovi děje.

Maria měla celý den mnoho práce a nenašla si čas, aby promluvila se synem. Večer, když všichni společně večeřeli, sklouzl často její zrak na Ježíše a spočíval na něm s hloubavým výrazem. Pozvolna vynikal rozdíl mezi Ježíšem a jeho sourozenci stále silněji. Maria se často obávala, že by si mohl on sám uvědomit, jak málo společného má s Josefem. Ačkoliv byl Ježíš klidný, přece někdy zaplál v jeho očích oheň, který ji polekal. Nosil hlavu takovým způsobem, který Maria nemohla označit jinak než pánovitý. A to při veškerém klidu, laskavosti a mírnosti!

Maria za ta léta téměř zapomněla, že v mládí sama toužila po svobodě ducha. Pod návalem tisíce starostí, které měla o domácnost, v ní tato touha usnula. Jen tu a tam Maria opět cítila, že v ní ještě něco v skrytu dřímá.

Ale nehledala to. Projevovalo se to stále řidčeji a nakonec ji téměř už nerušilo, takže toho zanechala.

Když k ní jednou Ježíš přistoupil s otázkou, která i ji kdysi v mládí pálila a na kterou jí kněz neuměl dát odpověď, chtěla vyslovit slova namířená proti náboženství. Chtěla to vyložit jinak, než jak to vykládala církevní dogmata.

Maria to však nevyslovila. Obava, že by v chlapci mohl procitnout Říman, jí zavřela ústa. Odbyla Ježíše, který na ni pohlížel s očekáváním, prázdnými frázemi. Nechala ho v chaosu, který v něm vznikl z toho, co učila církev, a z toho, co sám jasně cítil.

Maria věřila, že může tak mocný proud zadržet. Nepomyslela na to, že tento proud může právě tím vzrůst nesmírně mocně, až jej jednoho dne nebude možno zadržet. V Marii byla jen starostlivá obava o dítě, jehož původ ho mohl přivést ke zkáze. Chtěla za každou cenu zabránit tomu, aby Ježíš nevzbuzoval pozornost spoluobčanů. Nejraději by ho někam ukryla.

Proto se snažila ho omezovat, proto ho napomínala, aby slepě poslouchal kněze, a proto také nedala svému synovi to, k čemu ji nutila její pravá láska.

S touto láskou sváděla Maria násilím boj. Zakázala si jakoukoliv volnost, byla stále strnulejší a nakonec se u ní dostavila vnitřní otupělost, jíž už nepronikalo nic živého, žádné teplo. Cítila, že syna zklamala. V jejím nitru to pálilo jako leptavá žíravina. Snášela to však, protože věřila, že mu tím pomáhá!

Josef nepozoroval z toho všeho nic. Jeho prostá, přímá povaha se nezabývala pozorováním. Pro něho byl Ježíš naprosto přirozený. Byl to pro něho člověk, kterého přijímal takového, jaký byl. Už si ani nevzpomněl na to, že Ježíš není jeho vlastní dítě. Přijal ho zcela a úplně. Nikdy neměl důvod ho kárat. Proč by tedy měl mít o něm pochybnosti?

Naopak naplněn hrdostí chválil před přáteli čistou práci "svého nejstaršího".

Dílna byla vlastně v synových rukou právě tak v bezpečí jako v jeho.

Brzy to došlo tak daleko, že Ježíš musel převzít otcovu živnost. Po krátké nemoci opustil Josef tento svět. Zesnul tiše, klidně a bez boje, tak dětsky, jak žil svůj život na zemi.

Ježíš seděl u otcova lože, držel ruku nemocného a hleděl mu do očí.

Nemocný se na něho díval klidně a jasně.

"Musím vás brzy opustit, víš to?" Tiše pronesl Josef tato slova. Ježíš vážně přikývl...

"Budeš se starat o matku a o bratry?"

"Zůstanu u nich, otče, než si budou moci sami pomáhat."

"A matka?"

"Tu neopustím, leda že...by mě ona opustila!"

Nemocný si oddechl.

"Já vím, Ježíši, že ty jsi nejlepší z nás. Na tebe je možno se spolehnout!"

Náhle se Josefovy oči široce rozevřely. Uviděl za Ježíšem zlatý, zářící rovnoramenný kříž a nad ním se vznášela sněhobílá holubice, vysílající zářivé paprsky!

"Ježíši,"... Josefův hlas se vzrušením chvěl, "jsi to Ty...jsi to skutečně! Pane, děkuji ti, že jsem to směl vidět!"

Po Josefově tváři přelétl záchvěv blaženosti.

Chladivá ruka Syna Božího se položila na čelo umírajícího a poskytla mu sílu. Pak jemně zatlačila víčka na vyhaslých zracích.

Dlouho stál Ježíš v modlitbách u lože zemřelého. Pak šel k Marii... Seděla v pokoji a tkala.

Ježíš se tiše posadil vedle ní. Pohlédla na něho tázavě: "Jak se daří otci?"

"Je mu dobře, máti, právě od nás odešel."

Maria neodpověděla; její oči visely na synově tváři, v níž nebyla bolest a zářil z ní jen hluboký mír.

Namáhavě se zvedla. Mechanicky si přejela rukou po čele a pak pomalu vyšla ven.

Přistoupila k loži mrtvého Josefa a dlouho pozorovala ztichlou tvář toho, který od ní odešel. Zmocnil se jí hluboký zármutek. Nyní byla sama, bez přítele, sama se starostí o syna.


Marii byl její syn stále nesrozumitelnější: směřoval od ní pryč, opačným směrem, šel bez váhání svou cestou! Maria se ho nikdy netázala. Bála se jeho odpovědi. Za žádnou cenu nechtěla vidět jasně, protože by to bylo totéž co úplné odloučení. A tak vlekla břímě, které si sama naložila a jež těžce spočívalo na její duši. - Ježíš zatím klidně vedl tesařský závod a snažil se také nahradit bratrům otce. Ačkoliv byl mladý, dovedl být hlavou rodiny.

Tu do města pronikla zpráva o novém proroku. Lid ho nazýval Jan Křtitel. Jeho řeč je prý mocná a tak působivá, že donutí k pokání i ty nejzatvrzelejší hříšníky! Tento prorok žije u Jordánu a křtí tam ty, kteří se obrátili. Vyprávěli to lidé, kteří přicházeli z Jeruzaléma.

Maria se polekala. V synových očích zahlédla hlubokou touhu. Od chvíle, kdy uslyšel o Janovi, byl tak obrácen do sebe, že se obávala, že by ji mohl opustit. Co se v něm děje? Čím to je, že se tak zamyšleně dívá do dálky, jako by čekal na nějaké řešení.

A pak k ní Ježíš skutečně přišel. Na neklidných pohybech jeho rukou viděla, že je vzrušený. Marií to trhlo. Vzpřímila se a zeptala se:

"Vidím, že se trápíš, můj synu, nechceš se mi svěřit?"

Ježíš pohlédl pevně na matku. Stál před ní zpříma.

"Chci ti říci, co to je, máti. Nech mne odejít k Janovi!"

"Ty tolik toužíš po slově Božím? Proč se tedy neustále vnitřně vzpouzíš před obřady, které míváme u nás v synagoze? Vyhýbáš se jakémukoliv setkání s kněžími, kteří vykládají písmo svaté a Pánova přikázání! Věříš, že od toho proroka uslyšíš něco jiného?"

"Je-li tento muž vyslancem Pána - pak jistě!"

"Víš, že tím obviňuješ znalce písem z bludů?"

Ježíš pohodil hlavou. "Nemohu to označit jinak!"

Maria těžce dýchala. "A ty by ses chtěl zříci naší staré víry?"

"Ano! Nikdy se nebudu řídit zákony, tak jak se dnes vykládají. Je to lež, co kněží rozšiřují. Rozsévají lenost, hledají slova a pravého smyslu se nedotknou. Nepodřídím se, protože nemohu!"

"Však se to naučíš, můj synu, jako jsem se to naučila já."

"Ty, matko? I v tobě byly takové pochybnosti?"

Maria přikývla. "V mládí je člověku mnohé nejasné. Pochopíme vždy teprve mnohem později, že je lepší se podřídit."

Smutně pohlížel Ježíš na matku.

"Protože to bylo pohodlnější. Tobě chyběla odvaha ke štěstí, matko!"

Maria sebou trhla, jako by dostala ránu. Dlouho mlčela. Pak namáhavě řekla:

"Jdi k tomu prorokovi a snaž se, abys našel, po čem toužíš!"

Obrátila se a odcházela pomalým, těžkým krokem do svého pokoje. -

Pro Marii nadešly dny a týdny, které ji vnitřně drtily. S unavenou beznadějností nechávala vše přecházet kolem sebe. S prázdným pohledem chodila po domě a nevšímala si dětí, které ji udiveně pozorovaly. Nač ještě čeká? Na Ježíše? Ten je pro ni ztracen, a to navždy! Proč si sama vytváří taková muka? Proč obviňuje sama sebe, že jen ona nese všechnu vinu? Maria byla blízko zoufalství. Ve svém trápení neměla žádného člověka, kterému by se mohla svěřit. Vždycky byla sama, celý život. Neměla matku, které by se mohla svěřit, Josef je mrtev - a Ježíš pryč. Opustil ji.

Dělala si výčitky, a přece v ní byla hořkost vůči nespravedlivému osudu, který jí bylo dáno nést.


V čele domu stál opět jeden ze synů. Byl sice mladý, ale byl si vědom své odpovědnosti. Proč se z toho neradovala? Proč nemohla zapomenout na toho, který ji opustil? Neměli přece nedostatek, dům byl dobře obstaráván, a přesto se jí stýskalo po nejstarším. Celé hodiny ležela Maria v noci na svém loži a snažila se vše ujasnit. Zápasila o poznání tak, jako nikdy předtím ve svém životě. Marně se pokoušela zahnat všechny tiché výčitky, které ji stále pronásledovaly.

"Není to má vina, vždyť jsem zkusila všechno, abych ho přivedla k rozumu!"

"Počínala sis při tom také správně?"

"Učinila jsem všechno, abych ho vychovala v pravé víře."

"Učinilas to skutečně? Bylo správné, že jsi ho posílala ke kněžím, když jsi byla příliš zbabělá, než abys zodpověděla jeho otázky?"

"Má v sobě římskou krev. Potřeboval přísnou kázeň."

"Nebyla jsi kdysi přesvědčena o tom, že před Bohem je jedno, ke kterému národu člověk patří? Nepobuřovala tě zášť tvého lidu proti Římanům? Nemilovala jsi Římana a nebyl ušlechtilý a dobrý? Může být Kreolův syn nízký a potřebuje přísnou kázeň?"

Takové otázky dorážely na Marii, až byla úplně bezmocná a nebyla už schopna odpovědi.

"Obrať se, zbav se své strnulosti, do které jsi upadla. Miluj svého syna, důvěřuj mu, nech ho jít po jeho cestách a následuj ho!"

"Nemohu! Nedovedu to. Strach, že by mu mohlo být ublíženo, by mne zabil. Musím vynaložit vše, abych ho zadržela! On je rebel, vzpouzí se proti církvi! Dělá to, čeho se nikdy žádný prorok neodvážil, jako by mu to příslušelo. Pane, a to měl být Mesiáš? Odpověz mi! Dej mi znamení!"

Tísnivé ticho... odpověď nepřišla... Pochybnosti již dávno přerušily spojení s výšinami.

Ježíš se vrátil jako úplně proměněný! Se zářícíma očima, které svým jasem mluvily zřetelnou řečí.

Maria se neptala na nic - jeho pohled jí řekl vše.

Zkoumavě pohroužil svůj zrak do jejích očí.

"Vidím, že jsi spokojen, můj synu." Její ruka hledala za sebou, o co se opřít, až nahmatala stůl. Ženeš se do neštěstí. Dáváš se vést bludem, že musíš lidem vnutit své vedení. Oni tě zničí!"

Náhle zvedla prosebně ruce.

"Mé dítě," řekla rozechvělým hlasem, který prozrazoval obavu, "prosím tě, opusť tuto cestu! Máš-li v sobě jiné přesvědčení, nech si je, ale mlč o něm. Není ani jediný člověk na této zemi, který by mu rozuměl! Žádný ti nepoděkuje, ať mu dáš cokoliv. Jenom ti ze všech stavů vyvstanou nepřátelé a budou se ve své nenávisti snažit tě chytit, strhnout tě do záhuby, zavraždit! Strachuji se o tebe, už nemám klid."

"Máti," řekl Ježíš měkce, "ubohá máti, že mne nemůžeš pochopit! Nejde přece o mne. Jde o to nejvyšší - o Pravdu! Že tě to nestrhne a nenechá zapomenout na všechno osobní! Hleď, jsem určen k tomu, abych přinesl Pravdu všem lidem. Nemohu jinak. Zbav se svého strachu, který tě jen poutá, osvoboď se a pojď se mnou. Nebudeš nikdy litovat, že ses vydala na takovou cestu!"

Marii klesly ruce. Jeho slova míjela její sluch. Věděla jen, že všechno je marné. Neposlechne ji - půjde!

"Nech mě!" řekla bezzvučným hlasem a unaveně mávla rukou.

Bylo to, jako když se roztrhne pouto, které oba dosud spojovalo. Ježíš na ni chladně pohlédl, skoro jako by viděl matku poprvé... .

Nyní už pro něho nebylo nic, co by ho zdržovalo. Slovo, které dal Josefovi, dodržel, už ho tu nebylo potřeba a matka ho opustila první!

Vyšel k těm, kteří toužili po jeho poselství, aby jim přinesl Světlo.


Maria se po této duševní rozluce, kterou sama způsobila, vnitřně uzavřela a zůstala zpět jako ochromená. Živořila bez síly, unavená a zestárlá o léta.

Navenek se zdálo, jako by syna úplně vyškrtla ze svého života. Nikdy o něm nemluvila. I děti si dávaly pozor, aby nevyslovovaly jeho jméno, a to od doby, kdy se lidé ve městě začali Ježíšovi smát a nazývali ho blouznivcem. A když chlapci a mladíci viděli, že se jejich bratra nezastala dokonce ani matka před zákoníky, kteří přicházeli do domu radit osamělé ženě, bylo to pro ně potvrzením toho, co slyšeli.

Uplynula další řada měsíců a oni začali pozorně naslouchat. Do města totiž přišli cizí lidé, ptali se po Ježíšovi, navštívili jeho matku a mluvili o něm s nadšením.

Maria seděla a naslouchala s nehybnou tváří. V jejím srdci se však chvělo mocné pohnutí. Dojalo ji to tak, že potom zůstala několik hodin sama a nikoho k sobě nepouštěla. Všechno, co slyšela, v ní oživilo starý strach. Což jí cizí lidé neřekli, že Ježíš svádí prudké slovní boje s farizeji a zákoníky?

Znepřátelí si celý ten svět učenců! Kdo jsou jeho stoupenci? Až dosud jen chudáci, rybáři a celníci! Celou jeho ochranou je dav, který se zbaběle rozprchne, když se ukáže nebezpečí!

"Musím za ním, ještě jednou ho varovat," uvažovala Maria plna starostí. Stále ještě bojovala proti vnitřnímu hlasu, který ji už dávno ujistil, že je vůči synově vůli bezmocná. Nechtěla tato slova slyšet, ale ona stále živěji vystupovala před její duší:

"On jde touto cestou, protože nemůže jinak! Mohla bys spíš změnit oheň ve vodu, než abys ho přesvědčila o něčem jiném!"

Přesto se Maria vydala jednoho dne na cestu, opustila dům i syny a hledala Ježíše. Pospíchala za ním jako mnozí jiní, které potkávala na silnicích. Volání, které ji zastihlo v Nazaretě, uslyšelo mnoho lidí i v jiných částech země. Podle všeho má nový prorok mocný hlas, jeho řeči jsou plné síly. Ježíš má stoupence, kteří žíznivě přijímají jeho slova a lpí na něm s velikou láskou. V Jeruzalémě je již prorok očekáván. Ve všech městech, kudy Ježíš prochází, ho zákoníci volají k sobě a kladou mu otázky, na které Ježíš s jistotou a úsměvem na rtech odpovídá. To vše slyšela Maria na cestě k synovi. Ale úcta, která pojala tyto lidi, ji jen stále víc tížila.

"Co byste tak řekli, kdybyste se dověděli, že tento muž, kterého nazýváte prorokem, je synem Římana? Jaký je v tom výsměch, výsměch slovům písma! Je v Ježíšovi jen jediná jiskra pravého židovského cítění? Souhlasila jsem já, jeho matka, vůbec někdy s celým naším učením? Nikdy! Ježíš nese do světa svou nepokojnou krev, kterou zdědil po otci. Kdyby byl Říman, byl by jistě vojákem jako jeho otec, který přece také ovládal své podřízené. Ježíš využívá tuto sílu, která je mu vlastní, v jiném směru. Stal se kazatelem a lidé jdou za ním a podřizují se jeho vůli jako beránci."

"Maria, jak jsi mohla tak zbloudit? To je všechno, co ti zůstalo? Rozumování a hledání vysvětlení? Neztratila jsi to nejdrahocennější ze samých ohledů na méně důležité?"

Maria oněměla. Její mozek byl najednou jako ochromen a beze všech myšlenek. Naslouchala v sobě tomuto úzkostnému tichu. Naplnil ji stud, palčivý stud před vlastní malostí.

Tak došla do Samaří a konečně našla místo, kde se Ježíš právě zdržoval. Byl hostem bohatého kupce. V celém městě nastalo vzrušení nad řečí, kterou Ježíš pronesl ve škole několik hodin předtím. Samaří, nepřátelská provincie, uznala tohoto proroka! Maria našla dům, ve kterém Ježíš bydlel. Jako žebračka stála u vrat. Nesměle se zeptala jednoho ze sluhů na Ježíše.

"Prorok a jeho učedníci právě obědvají!"

"Nechceš ho zavolat? Jsem jeho matka." Poslední slova zněla jako vánek.

Sluha pospíchal do domu. Maria trochu zavrávorala, když slyšela, jak se blíží rychlé kroky.

Ježíš stanul před ní. Pohlédla na něho, jak tu stál, vzpřímený, beze slova. Její pohled se zjasnil. Cítila, jako by měla padnout na zem, obejmout jeho nohy a prosit ho za odpuštění...ale nemohla. Jen její oči se zvolna naplnily těžkými slzami.

Ježíš hleděl klidně do její tváře, rozbrázděné tolika bolestmi, a čekal...

Maria cítila, že je mezi nimi propast. Toto že je Ježíš? Tyto oči, které na mne tázavě pohlížejí a ve kterých nelze číst soucit nad tím, že je tak vnitřně rozervaná. Tento člověk už s ní nebyl v žádném spojení!

"Ještě se k němu můžeš přiblížit, ale jen tím, že se vzdáš všech osobních názorů, a když se k němu přihlásíš!" Maria slyšela toto napomenutí tak jasně, jako by je někdo řekl nahlas. Ale vtom zazněl jako volání v odpověď hlas, který nikdy dlouho nemlčel:

"Nezapomeň, že přes to všechno je on tvůj syn, je ti podřízen a že ty pro něho chceš to nejlepší!"

Chtěla otevřít ústa k prosbě, která ji sem přivedla, ale nemohla. V Ježíšových očích teď bylo něco, co ji přimělo k tomu, že sebou trhla. Maria odešla; neviděla hlubokou bolest, která se zračila ve tváři Syna Božího...

Nevěděla, že Ježíš jen z lásky k ní projevil takový klid a nezdržoval ji, když odcházela.

Maria se vracela do malého hostinského domu. Ploužila se ulicemi jako nemocná, těsně podél domů a tápala rukama po zdech. Jako zoufalá se pak vrhla na úzké lože. Její tělo roztřásl vzlykot. V žilách jí žhnula horečka. Ochotně se otevřela všem proudům, které se k ní přiblížily. Její tělo již neodolávalo náporu temnot, a Maria těžce onemocněla.

Celé týdny ležela v městě, které Ježíš hned druhý den se svými učedníky zase opustil. Netížilo ho nic z toho. Světlo, které z něho zářilo, nepřipustilo žádný odklad jeho poslání a nedovolilo, aby se k němu přiblížilo cokoliv kalného.


Od té doby již nebyla v Marii žádná naděje. Když se pozvolna uzdravila, přichystala se na cestu domů. Na smrt vyčerpaná došla do Nazareta. Její synové, kteří již měli největší starost, se jí snažili všechno láskyplně ulehčit. Utěšovali ji, jak jen mohli, a Maria jim dojatě děkovala.

V Samaří velmi toužila po těchto svých čtyřech dětech a po domě, vznášelo se jí to před očima jako útočiště. Spojoval se s tím pojem bezpečí a klidu.

Dojem útulnosti však byl brzy setřen. Neklid minulých dní se zmocnil opět Marie plnou silou a učinil ji hříčkou jejích vlastních myšlenek.

Zatím se stále více rozšiřovala vynikající pověst jejího syna. Dávno byl Ježíš uznán a ochotně ho přijímali i přední lidé této země. Jeho vliv začal být oceňován na všech místech. Izrael od něho očekával veliké věci. Jen kněží cítili, že jejich moc mizí. Nenávist a závist vyšlehovaly jako ostré plameny pod potlačovaným žárem, připraveny divoce a nezkrotně vybuchnout v daný okamžik. Prozatím ještě mlčeli. Doufali s jinými, že Ježíš, který, jak se zdálo, neznal strach, jednoho dne shromáždí vojsko a vyžene nepřítele ze země.

Do té doby ho chtěli nechat na pokoji, ale pak proti němu chtěli zakročit vší silou, neboť tento muž, který znesvětil sobotu, neměl ani moc ani ochranu Pána! Byl chytrý a byl dobrý řečník, ale oni mu už nachystají past, ze které neunikne.

Mezitím jim začal být Ježíšův vliv nebezpečný. Lid za ním běhal v zástupech a začal se vyhýbat školám. Farizeové chtěli zakročit, ale bylo příliš pozdě. Nemohli již znovu chytit lidi, dokud k nim mluvil prorok. Kuli plány, jak Ježíše zničit. To raději panství Říma než tohoto člověka, který jim říká pravdu! Řím se o ně nestará, protože v nich nevidí nebezpečí. Ale což v tomto Ježíši nemusejí Římané právem vidět nebezpečného protivníka? Nedala by se zde nasadit páka? Tak opřádali nositele Světla temnými vlákny. Hledali skrytě mezery, kudy by mohli proniknout.

Nazaretští zákoníci navštěvovali Marii stále častěji. V jejich hovorech se stále víc ozývaly dotazy na Ježíše. Snažili se na Marii vyzvědět, jaký má vztah k Ježíši. Nedokázali z ní však dostat určitou odpověď. Maria se všem otázkám obratně vyhýbala. Zdánlivě jí byl život jejího syna naprosto lhostejný. Poněvadž se velmi rychle odmlčela, když přišla řeč na syna, nevyjádřila se nikdy odmítavě. Tyto návštěvy byly pro Marii pokaždé trýzní, neboť přesně poznala, jaký mají smysl. Lstivé pohledy, významné mrkání a pokyvování hlavami, když padlo Ježíšovo jméno, ji popuzovaly proti zákoníkům. Opovrhovala těmito potměšilci a v jejím nitru se ozvala tichá otázka: "Což nemá Ježíš právo zašlápnout tuto havěť?" A zaplavila ji radost, když viděla strach, který z nich mluvil.

"Tvůj syn nepřijde nikdy do Nazaretu, Maria! Proč? Nejsou i zde lidé, ke kterým by mohl mluvit a které by mohl vyléčit?"

"Ježíš přijde i sem," odpověděla Maria klidně. Srdce jí však při tom úzkostně zabušilo. Tato myšlenka ji rozechvěla, neboť ještě nikdy nepomyslela na takovou možnost.


A Ježíš přišel do Nazareta se svými učedníky a mnoho lidí šlo za ním. Bydlel v jednom hostinském domě. Tu však k němu přišli jeho bratři a prosili ho, aby přišel domů.

Ježíš na ně láskyplně pohlédl. S úsměvem uchopil nejmladšího za ramena: "Posílá vás matka?"

"Ano!"

"Pak tedy půjdu s vámi."

A šel s nimi ulicemi. Cestou potkávali zvědavé lidi, kteří nevěděli, jaké mají zaujmout stanovisko, zda pro něho nebo proti němu. Bratři byli rádi, když došli domů. Bylo jim protivné, když na ně lidé civěli. Maria seděla na svém místě u okna, když syn vstoupil. Chtěla vstát, ale Ježíš přešel místnost několika rychlými kroky a stanul vedle ní. Maria, která napůl vstala, k němu vzhlédla, bezmocná jako dítě. Ježíš ji mírně zatlačil zpět na židli, přitáhl si nízké sedátko a posadil se vedle ní. Vzal ji za ruce a skryl v nich svou tvář.

Maria seděla úplně klidně. Proudilo jí to jako vysvobození. V jejím pohledu, kterým objala synovu hlavu, spočívala oddanost a láska, která zapomíná sama na sebe. Nic, ani sebemenší zvuk nerušil posvátnost chvíle opětovného shledání. Ve vedlejší místnosti stáli bratři se šťastnými tvářemi a naslouchali, než zaznělo několik klidných slov. Pak klidně vydechli a šli zase každý po své práci. Mír se vznášel nad domem a nepřipustil, aby se přiblížilo cokoliv neklidného.

Přišli učedníci a byli hosty v domě. Maria pobíhala s veselou tváří sem a tam, starala se pilně, aby se všichni cítili dobře, a poprvé po létech byla volná a ničím nezatížená. Když se Ježíš chystal, že půjde mluvit do synagógy, vzala si beze slova plášť a kráčela po jeho boku mezi zvědavci, kteří na ulicích utvořili špalír.

Do synagógy se tak veliké množství lidí vešlo jen stěží. Kněží tu postávali s neklidnými tvářemi; byli ohromeni.
Když Ježíš začal mluvit, nastalo hluboké ticho. Jako okouzleni naslouchali lidé jeho slovům a zapomněli na zvědavost, která je sem přivedla.

Když Ježíš skončil, přistoupil k němu jeden z farizeů.

"Nejsi Ježíš, syn tesaře Josefa, a opovažuješ se nám, nejstarším, dávat rady? !"

Ježíš na něho klidně pohlédl.

"Proč kladeš otázku, na kterou si můžeš odpovědět sám? Znají mne přece všichni, kteří zde jsou."

"Nuže, řekni nám, odkud bereš moudrosti, které hlásáš? My jsme tě jim neučili!"

Shromáždění začalo být nepokojné. Napjatě však naslouchali, když Ježíš pravil: "Takto by ses mohl tázat Mojžíše, protože on dal zákony Pravdy jako já."

Teď se zvedla vlna nevole.

"Ty se opovažuješ přirovnávat se k Mojžíšovi?"

Ježíš se hrdě vzpřímil. Jeho pohled přelétl přes vzrušený dav a měl tak silnou moc, že všichni utichli. Koutky úst se mu stáhly mírně dolů, když odpověděl:

"K nikomu se nepřirovnávám!"

Strhl se nesmírný hluk. Rozuměli jeho slovům i tomu, jak se postavil. Vztyčily se hrozící pěsti. Dav se tlačil dopředu, kde stál Ježíš, ale učedníci utvořili kolem něho řetěz, aby k němu nemohl nikdo proniknout.

Konečně nastal zase klid.

"Mužové a ženy nazaretští, co jsem vám udělal, že mě nenávidíte? Jsou to má napomenutí, která ve vás vyvolala pobouření? Proč ta slepá zášť? Protože jsem jiný než vy?"

Znovu předstoupil farizej.

"Říká se, že umíš uzdravovat nemocné. Ukaž nám zázrak, abychom mohli uvěřit tvým slovům!"

Ježíš se usmál, ale jeho oči byly vážné, když pravil:

"Kde moje řeč není svědectvím, že jasnějšího nad ně není, nemůže podat důkaz žádný zázrak!"

"Ty tedy nechceš?" Farizej se posměšně rozesmál.

Ježíš ho přeměřil vážným pohledem. "Ne!"

Farizej se obrátil k davu: "Zde, kde nejsou lidé pobláznění, selhává jeho umění!"

Synagógu naplnil hanlivý smích.

Vtom se davem protlačila jakási žena. Dříve než jí v tom mohl někdo zabránit, klekla před Ježíšem na kolena.
"Pane," prosila, "podívej se na mé ruce. Jsou chromé! Věřím v tebe, pomoz mi!"

Nastalo hrobové ticho.

Ježíš pohlédl dolů na ženu a dlouho mlčel.

Jeden z učedníků pozvedl klečící. Ježíš uchopil její ruce do svých. Z úst ženy se vydral výkřik... a pak vzlykavě zvolala: "Jsem uzdravena!"

Ježíš sestoupil z vyvýšeného místa. Lidé mu utvořili uličku. Vyšel ven a zanechal je v tísnivém mlčení.

Jeho učedníci šli za ním. Společně vyšli za město. Ježíš byl vážnější než kdy jindy. Učedníci se zaradovali, když se ve volné přírodě konečně zase rozveselil.

Vrátili se pozdě do matčina domu. V hodinách, kdy byla sama, Maria nesmírně trpěla. Každé slovo farizeů a lidu, mezi  kterým  vtlačena stála, aby slyšela slova svého syna, a každá nadávka, kterou zaslechla, se jí bolestně dotkla.

"Tito lidé nejsou hodni, aby k nim mluvil. Jak jasná byla jeho řeč, jak nádherné bylo všechno, a přece chtěli ještě jiné důkazy pro Pravdu - zázraky!"

Byla ve starostech, že tak dlouho nejde. Jestlipak trpěl surovostí těch lidí?

Konečně se pozdě večer učedníci vrátili a jako poslední Ježíš. Maria na něho vrhla úzkostlivý pohled, ale našla v jeho tváři veselý a klidný výraz.

"Zítra půjdeme dále, máti," řekl usměvavě.

Maria byla zklamaná. Prosila ho, aby zůstal.

"Nejde to, máti, musím ještě mnoha lidem přinést Slovo."

"Ale jak málo jich bude tvým slovům rozumět?"

"Nikdo!"

Maria k němu mlčky vzhlédla. Tu Ježíš zvážněl ještě víc než jindy.

"Nikdo, žádný člověk, ani moji učedníci!"

Maria usedla na židli. Ježíš si jí sedl k nohám. Oba byli sami.

"Nikdo," opakovala Maria a potřásla nešťastně hlavou.

Ježíš byl náhle nevýslovně smutný, unaveně svěsil ramena. Do jeho očí vstoupil výraz nepřítomnosti.

"Ale to by bylo beznadějné!" prohlásila Maria.

"Beznadějné - to si myslím často, máti, ale přesto jdu dál, snad pro dva nebo tři, kterým mohu pomoci."

"Ježíši, co tě nutí, abys činil lidem dobro, když ti nebudou nikdy rozumět?"

"Láska!"

Maria se na něho dívala s úžasem. Rázem se na Ježíšovi vše rozzářilo. Vzpřímil se, usmál a pohlédl na Marii s takovou láskou, až se zachvěla. Strach, že by jí toto dítě mohlo být vzato, se znovu probudil.

"Ty je miluješ a oni pomýšlejí na to, aby tě zničili - ó mlč! Vím to, farizeové přicházejí téměř denně do mého domu a číhají na nějaký můj neuvážený výrok. Chtějí vědět, co máš v úmyslu a za koho se máš. Nenávidí tě víc než Řím. Jsi pro ně největší nepřítel, protože dav jde za tebou. Cítí, že jejich moc, kterou tak dlouho vykonávali, začíná kolísat, a proto tě musí zničit. Věř mi, můj synu, vidím ostřeji a cítím jejich pikle."

"I kdyby byli jako dravá zvířata, musím s nimi bojovat, musím se jim postavit na odpor."

"Ještě tě chrání bohatí této země. Znají tvůj vliv, váží si jej a doufají ve vysvobození z pout Říma. Myslí jen na to, že postaví vojsko, abys konečně vyhnal nepřátele ze země. Řekni, máš takový úmysl?"

Ježíš ji vyslechl až do konce. Pak pozvedl hlavu a řekl:

"Ne, nemám takový úmysl! Nejsem nepřítel Římanů!"

Maria vzrušeně oddychovala. Napjatě se naklonila vpřed, aby slyšela jeho odpověď. Teď klesla zpátky na opěradlo židle.

"Nejsi nepřítel Říma, jak bys jím také mohl být!"

Ježíš nevěnoval její poznámce pozornost.

"Můj protivník je temno - Lucifer. Já však nepřicházím, abych ho soudil!"

"Nerozumím ti!"

"Já vím."

"Když ty nepřicházíš zničit Lucifera, přijde potom někdo jiný?"

"Přijde ten, který přinese soud všem lidem a jehož k tomu určil Bůh; ta doba už není daleko!"

Maria zmlkla. - "On tedy není Mesiáš," pomyslela si. "Jak by také mohl být Říman vyvoleným Izraele?"


Měsíce míjely. Maria dostávala zprávy o synovi jen od cizích lidí. Zastávala se ho nyní veřejně a farizeům ukázala dveře.

Klidně snášela posměch lidí v Nazaretě, šla svou cestou přímo a neohlížela se napravo ani nalevo.

Až tu ji jednoho dne zachvátila touha po Ježíšovi takovou silou, že jí nemohla odolat. Opět opustila své syny a šla ho hledat.

Kraj tonul v záplavě květů. Jaro učinilo všechno tak milým, že Maria šla svou cestou jako dítě. Cítila vděčnou radost, že smí vnímat a přijímat krásu přírody. Cesta pro ni byla tak lehká jako nikdy.

"Tak krásně bylo jen jednou, tehdy, když jsem potkala Kreola v lese. Pak přišlo hluboké utrpení," pomyslila si Maria a bolestné tušení jí táhlo duší.

Rychle se sebe setřásla všechnu tíhu. Chtěla užít krásy kolem sebe!

Tak putovala Maria celé jaro. Zůstávaly za ní vesnice a města, šla stále dál směrem k Jeruzalému.

Cestou slyšela o Ježíši. Lidé o něm mluvili jako o největším proroku - ano, dosti zřetelně se jim projevil, že je Ten, který přichází!

Maria se polekala do hloubi duše. To přece nemůže být. Jí Ježíš řekl, že není ten, který přináší soud. Jak to ale mohou ti lidé o něm tak překrucovat? Mariin klid mizel stále víc, čím více se blížila k Ježíši. Poznávala stále vzrušenější lidi. Zdálo se, že všechny zachvátilo opojení. Mluvili s nadšenými tvářemi o Ježíši jako o zachránci!
"On se přece nedá vehnat těmito lidmi do záhuby?" pomyslela si Maria ustrašeně.

"Jestliže podlehne domýšlivosti, kterou v něm chtějí násilně vzbudit, bude ztracen!"

Už si nedopřála klidu a nikde se již nezastavovala. Ze všech stran pospíchali lidé do Jeruzaléma na velikonoční slavnost. Silnice se hemžily lidmi. Početné průvody mužů kráčely do Jeruzaléma. Zdálo se, že v nich plane odvaha k boji.

"Vypadají jako bojovníci," pomyslela si Maria.

A pak slyšela, že muži ze všech částí země jsou na cestě do Jeruzaléma, aby postavili Ježíšovi vojsko. Římané mají být povstáním překvapeni. Vláda v Jeruzalémě bude svržena a nepřátelé, kteří budou neočekávaně přepadeni, pak budou vyhnáni ze země a zabiti všichni, kteří budou dostiženi!

Marie se zmocnila hrůza. Chtěla bez přestávky pospíchat dál a Ježíše varovat. Což nebyly mysli těchto lidí pomatené? A neroznítily tuto horečku řeči jejího syna? Jejich počínání je bláznovstvím!

Úplně vyčerpaná došla Maria do Jeruzaléma. Našla město přeplněné věřícími ze všech částí země. Velikonoční slavnost lidi přitahovala.

Prvních lidí, které potkala, se zeptala na Ježíše. Řekli jí, že je očekáván. Maria se bezděčně uklidnila. Věřila, že tím získala čas. Vymýšlela plány, jak by Ježíše odradila od jeho předsevzetí, nebo ho přemluvila, aby nechodil do Jeruzaléma. Pak ale ustala. Ztratila odvahu a propadla malomyslnosti. A nezaznívalo opětovně do jejích myšlenek "nadarmo"? Neměla již dost svých žalostných pokusů určovat Ježíšův život?

Tak očekávala v Jeruzalémě syna, osamělá mezi tisíci lidmi, neboť se bázlivě vyhýbala všem známým.

Konečně jednoho dne běželi poslové městem a oznamovali, že se prorok blíží. Lidmi proběhla vlna vzrušení. Maria viděla, jak jim do tváří stoupá horečná červeň. Lidé v extázi mluvili s divokými posuňky na kolemjdoucí, jen oči několika z nich měly zářící lesk a vyzařovaly toužebnou radost a zvroucnění. Takových ale viděla Maria jen velmi málo. Většinou se polekala, když spatřila divoké, neovládané tváře.

Lidé začali zdobit ulice. Okna i dveře domů tonuly v záplavě zeleně. Městská brána byla ověnčena jako k příchodu knížete.

Maria hleděla na toto počínání se skrytou hrůzou. Ve všech těchto lidech, kteří nevěděli, jak mají Ježíšovi ukázat svou lásku, viděla jen nepřátele svého syna. "Svojí přílišnou horlivostí ho ženou k propasti," uvažovala Maria s obavami.

A pak stála v zástupu, který čekal v ulicích, když Ježíš vtáhl do města. Jel na oslíku, po stranách a za ním kráčeli učedníci.

Vzduch naplnil jásot: "Hosana synu Davidovu!"

Lidé mu sypali na cestu květiny, rozprostírali své pláště na zem, aby oslavovaný nepřišel do styku se silnicí, chovali se jako šílení.- Matka stála jako neznámý člověk mezi množstvím jásajících, chvěla se a bylo jí úzko. Potřebuje ji Ježíš? Má ještě stále přání jako tehdy, položit hlavu do jejích rukou?

Několik slz se zvolna kutálelo Marii po tvářích. Protlačila se odtud a pospíchala ulicemi, přeplněnými lidmi, tak rychle, jak jen mohla, do svého útulku. Dlouhé hodiny ležela na úzkém loži. Byla bez myšlenek, jen cítila na své duši tíhu, která ji málem udusila. Pak se potácivě zvedla. "Musím k němu!" šeptala si bez přestání. Její ruce mechanicky sklouzly po oděvu, upravily šátek a potom vyšla z hostinského domu.


Nastal večer. Na ulicích se šeřilo. Maria pospíchala k chrámu. Doufala, že tam Ježíše najde. Ale našla nádvoří před chrámem prázdné. Stála tam jen skupina mladých mužů a šeptem rozprávěla. Maria k nim přistoupila a dotkla se ruky jednoho z nich. Ten se polekaně otočil. Maria na něho prosebně pohlédla. Chvilku váhala, než se zeptala: "Viděl jsi Ježíše?"

"Ježíše? Kdo by ho neviděl? Celý Jeruzalém o něm mluví!"

"Hledám ho - kde je?"

"Šel do Betanie, tam bydlí."

Marii klesla hlava. V jejím hlase bylo zklamání, když řekla:

"Do Betanie. - A byl zde v chrámě?"

"Byl zde! A udělal pořádek!" Mladý muž se napřímil a v očích se mu zablesklo.

"Ano, vyhnal směnárníky - očistil dům Páně - a farizeové a zákoníci se ho bojí!"

Maria se dívala na mladíka, jako by obsahu jeho slov nerozuměla. Několikrát přikývla, pak zašeptala několik slov díků, obrátila se a vyšla z chrámu. Dlouho kráčela ulicemi se vztyčenou hlavou a strnulou tváří.

V této noci Maria neusnula. Byla v zajetí čehosi nadcházejícího. Viděla s hrůzou, jak se blíží všechno to utrpení. Zamrazilo ji a schovala hlavu do dlaní. Tuto noc vytrpěla Maria část bolestí, které ji čekaly.

Druhého dne odešla do chrámu a čekala spolu s mnoha lidmi na syna.

Ježíš přišel... .Stála daleko od něho, neboť nebylo možné se protlačit blíž.

Ježíš mluvil... .A Maria stála s otevřenou duší a sála do sebe jeho slova. Ne, zde nebylo žádné vzpoury proti Římu - Ježíš kázal o míru, o lásce k bližnímu! Marii se ulevilo. Když Ježíš skončil, tlačili se farizeové k němu a tázali se ho se stejným číhavým tónem v hlase, s jakým mu i nazaretští kladli otázky. Marně se Maria snažila dostat se k Ježíšovi. Nedovedla uplatnit svůj hlas. Stále víc lidí se tlačilo opačným směrem, neboť všichni opouštěli chrám a valili se k východu. Když se konečně dostala kupředu, bylo místo, na kterém Ježíš předtím stál, prázdné. Odešel z chrámu.

Maria byla skleslá na mysli a smutná a déle již nehledala. Utěšila se přece, že Ježíš zůstal stejný, jaký býval. Stále ještě byla v jeho očích dětská čistota. Přesto však v nich bylo něco, co požadovalo. A jeho ústa, přestože se dobrotivě usmívala, nesla zřetelně stopy bolesti. Zamyšlená Maria odešla.

Náhle se zastavila. Všechen klid z její tváře zmizel a každý nerv byl napjatý.

"Musím k němu! Jak jsem jen mohla tak dlouho otálet!"

Rychle vykročila k městské bráně. Stmívalo se již, když došla za město. Statným krokem putovala do Betanie. "Jen abych neztratila cestu. Za chvíli bude noc a měsíční světlo dnes neproniká tmavými mraky." Maria šla stále rychleji, dokud ještě mohla rozeznat cestu. Náhle zaslechla, jak se k ní blíží kroky, chvatné, těžké a téměř klopýtavé. Ustoupila stranou do křoví. Bála se potkat v noci cizího muže. Na silnicích se potloukalo mnoho pobudů, kteří přepadávali cestující.

Mraky, které dosud zahalovaly měsíc, se najednou protrhly. Bledé světlo zaplavilo krajinu. Muž přicházel blíž. Maria ustoupila hlouběji mezi keře, aby ji přicházející nespatřil. Skoro se jí zastavil dech...

Teď! Úplně blízko uslyšela kroky a pak uviděla muže. Chtěla vykročit - za­volat, ale byla jako ochromená. Několik vteřin stála mlčky a nehybně. Tento muž, jehož rysy byly znetvořeny až k nepoznání, skoro s nelidským výrazem a vytřeštěnýma očima - byl synův učedník - Jidáš Iškariotský!

Když přešel, vyšla Maria zvolna ze svého úkrytu. Kolena se jí třásla. Přitiskla ruce na prsa, dech se jí úžil a krev těžce bušila do spánků. Chtěla běžet za Jidášem, zadržet ho - ale nemohla udělat ani krok. "Zadrž ho!" volalo to v jejím nitru, avšak pouze klesla napůl v mdlobách na okraj cesty. Za chvíli se ale zvedla a pospíchala dál do noci. Úplně ztratila cestu. Bylo tak tma, že už nemohla nic rozeznat. Bloudila sem a tam - sama nevěděla, jak dlouho.

Po několikahodinovém hledání, když měsíc pronikl mraky, byla zase v blízkosti Jeruzaléma. Měsíc ozářil celé okolí, že bylo vidět skoro jako ve dne. Maria přemýšlela, má-li se znovu vydat na cestu do Betanie - vtom uslyšela z dálky stejnoměrný krok vojáků, kteří se k ní blížili. Dala se opět na cestu do Jeruzaléma.

"Zítra ho jistě uvidím," utěšovala se Maria. Kroky se zatím blížily stále více. Ustoupila na okraj silnice a čekala. Její pohled zaletěl k vojákům. V měsíčním světle se jejich přilby stříbřitě leskly. Tváře pod nimi byly potemnělé. Jen jeden, který šel v jejich středu, neměl přilbici.

"To je ten, kterého chytili!" pomyslela si Maria a probudil se v ní soucit. "Co asi ten mladý člověk učinil?" Výkřik zazněl z jejích úst. Rukou si přejela oči. Není to sen? Tento muž, kterému platil její soucit, byl Ježíš!

Četa přešla kolem Marie. V nevelké vzdálenosti za vojáky kráčel zástup mužů. Postoupila jim o krok naproti - byli to učedníci.

"Stůjte!" zvolala Maria a zvedla napůl ruku. Jan ji poznal nejdřív. Přistoupil k ní a podepřel rukou kolísající. "Matko Maria," řekl tiše a vřele, "jsem s tebou, pojď, zavedu tě domů."

"Domů?" Maria na něho tázavě pohlédla. "Co je? Proč odvádějí spoutaného Ježíše?"

"Byl křivě nařčen a zrazen. Obviňují ho, že kul plány proti Římu. Ale to je omyl. Už zítra se všechno vysvětlí a pak bude zase volný."

"Zítra!" řekla Maria těžce. - Jan ji doprovázel, zatímco ostatní zrychlili svůj krok, aby následovali Ježíše.
"Pospěšte!" zavolal Jan, "zůstaňte v jeho blízkosti a kdyby se ptal po mně, řekněte, že jsem doprovodil Marii domů. Přijdu brzy za vámi."

Maria kráčela po jeho boku bez jediného slova. Jan přerušil mlčení.

"Maria, tvůj syn je chráněn, neboť je Synem Nejvyššího, neboj se! Hleď, přišel k nám, aby nám přinesl Slovo Páně. Vybuduje svou říši na tomto světě a bude vládnout nade všemi národy."

Maria zavrtěla hlavou.

"Nikdy! Ježíš není tím, kterého zvěstoval Izajáš. On sám mi to řekl! Je v rukou svých nepřátel a oni ho zničí."

Jan dlouho mlčel. Spočíval na něm těžký tlak, který cítil již hodiny před zajetím Ježíše. Smutek, který Ježíš tento večer zjevně projevoval, jeho slova: "Jeden z vás mne zradí," - hodiny v getsemanské zahradě, kdy Ježíš zápasil v modlitbě - to všechno stálo před Janovým duševním zrakem a děsilo ho to. Cítil, že se blíží něco strašného, a marně se snažil své tušení potlačit. Trpěl s touto ženou stejnou bolestí a bylo v něm úzkostné očekávání stejně jako v ní. Ve své bolesti se sjednotili a cítili se zajedno.

Když Marii opustil, pospíchal za svým Pánem. Hledal ho, až ho našel. -

Zanechal Marii ve stavu nejvyššího vzrušení. Obracela se neklidně na loži sem a tam. Často jí unikl z úst sten. Její myšlenky neustále kroužily kolem Ježíšovy neviny.

Zvolna se rozednilo. Vstala. Přes noc zestárla. Namáhavě se vlekla z jednoho místa na druhé a nakonec opustila dům. Ulice již byly plné lidí. Tlačili se všichni jedním směrem. Maria se dala bez vlastní vůle unášet tímto velikým proudem, byla hnána jako skořápka, až se dostala k Pilátovu domu. Čekal tam obrovský dav. Zákoníci a farizeové stáli mezi lidmi - štvavými řečmi popouzeli lidi ke vzteku a odporu proti Ježíšovi. - Maria neslyšela nic z toho. Stála a strnule hleděla na Pilátův dům. -

Tu vystoupil římský místodržitel na balkón. Rázem bylo hluboké ticho.

Pilát dlouho mlčel. Pak promluvil mocným hlasem:

"Dnes vám císař dává milost pro jednoho vězně. Ode dneška je Ježíš z Nazareta pod mou odpovědností. Nenacházím na něm žádnou vinu - toho vám propustím!"

Mezi lidem nastal nepokoj. "Ne! Dej nám Barabáše, vraha!" křičeli.

Pilát zakroutil hlavou. Pak ustoupil zpět do domu. Když se znovu objevil, vedl Ježíše.

"Podívejte se! Jaký je to člověk!" zvolal.

Vtom vykřikl ječivý hlas: "Ukřižuj ho!"

Po několika slovech nastalo úplné ticho - pak se strhl povyk a trval několik minut. Potom se znovu ozval ten hlas: "Říká si Syn Boží, židovský král! Ukřižuj ho!"

Pilát pozvedl ruku. Pak se obrátil k Ježíši. "Je pravda, co říkají?" Ježíš neodpověděl.

"Odpověz! Nazýváš se židovským králem, Synem Božím?"

Ježíš odpověděl: "Já jím jsem!"

Pilát ustoupil o krok nazpět. Zmocnil se ho strach. "Nenacházím na něm žádnou vinu," zvolal znovu.

Vtom k němu pronikl potřetí onen ječivý hlas:

"Nejsi císařův přítel, když chráníš toho, kdo baží po koruně!"

"Ukřižuj! Ukřižuj ho!" řvaly davy, které před několika dny rozechvěly vzduch svým "hosana".

Pilát pokrčil rameny. "Nejsem vinen touto vraždou!" zvolal ještě jednou. Pak přistoupil k Ježíši a pohlédl na něho. Před pohledem Syna Božího se však celý schoulil. Učinil bezmocný pohyb rukou a spěchal zpátky do domu.

Ježíše uchopily surové pěsti a byl odveden. Lid stál a čekal, až se otevřela vrata domu a objevili se vojáci se svou obětí.

Upletli Ježíšovi trnovou korunu a narazili mu ji na hlavu. Krev mu tekla po čele a po tvářích.

Na ramenou mu spočíval těžký kříž, který měl nést na popraviště. Dav oživl. Vzduchem létaly hrubé nadávky, lidé propukli v jásot, který obklopil Syna Božího jako rozbouřené moře.

Vojáci si kopím razili cestu mezi davy. Téměř si nevšímali lidu, který jim tím, jak projevoval svou nenávist, připadal nízký.

Na ulicích bylo více lidí než jindy. Všichni se chtěli také dívat na Ježíšovo potupení.

Maria stála mezi nimi jako strnulá. Kletby, které platily jejímu synovi, však nevnímala. Nevnímala posměšky, jimiž byl Ježíš častován, ani jejich pobouření nad tím, že se veřejně vyznal, že je Syn Boží.

Vtom se blížil houf s Ježíšem. Maria zavrávorala, když musela snést tento pohled. Vystoupilo to z ní jako výkřik, který slyšela jen ona sama:

"Jsi-li Syn Boží, musíš být nyní dobrý! Daruj mi, své matce, jeden pohled, poslední, než odejdeš!"

A Ježíš, který si nevšímal lidí, stojících na kraji cesty, kudy šel, zvedl hlavu. Jeho oči pohlédly na několik vteřin do Mariiných očí a rty se zachvěly úsměvem, ve kterém byly všechny bolesti. - Pak jí zmizel s očí... .

Maria vykročila rychle vpřed. Pospíchala za ním ještě několik kroků - pak se zhroutila s výkřikem: "Můj synu!" Kdosi ji zvedl, přišla k sobě - odstrčila člověka od sebe a následovala Ježíše na Golgatu.

Třikrát klesl Syn Boží pod tíhou kříže. Konečně přistoupil jeden z vojáků k jakémusi muži, který kráčel po cestě a vypadal, že je silný.

"Stůj!" rozkřikl se na něho zhurta, až se muž polekal. Sundal Ježíšovi s ramen kříž a přitáhl jej po zemi k muži. "Dones jej na Golgatu!" poručil mu. Potom zvedl Ježíše se země a postrčil ho kupředu.

Konečně došli na pahorek. Zdálky již bylo vidět dva kříže, které se temně rýsovaly na ranní obloze.

Oba ukřižovaní viseli se zkroucenými obličeji. Jeden z nich strašně klel a proklínal.

Vojáci vztyčili kříž. - Jen malý zástup došel za Ježíšem až pod kříž.

Stáli otřeseni v hloučku s očima upřenýma na Ježíše. Všichni čekali na poslední slovo Páně. Ale Ježíš mlčel... neučinil žádný pohyb, nepokusil se sundat trní s hlavy. - Čekal, až k němu přistoupili vojáci, odňali mu šat a vložili na něho provaz, kterým ho měli vytáhnout na kříž. A když dokončili své strašlivé dílo, když mu nohy a ruce přibili hřeby na kříž, zdálo se, jako by Ježíš své tělo opustil; tak bez hnutí nechal všechno přejít přes sebe. Teprve později se z jeho rtů vydral vzdech. Tu propukl pod křížem surový smích.

"Teď dokaž, že jsi Syn Boží, a sestup s kříže!" posmívali se.

"Jsi-li Syn Boží, pomoz si sám!"

Ježíš k tomu všemu mlčel.

Oba muži, kteří byli ukřižováni spolu s ním, se pohnuli.

Jeden se začal pustě rouhat. Druhý však naklonil hlavu k Ježíši a vroucně prosil: "Pane!....." Ježíš porozuměl prosbě a pravil: "Ještě dnes budeš v ráji!" Tu sklonil hříšník hlavu a skonal. - - -

Maria uslyšela synův hlas a vzpřímila se.

"Nejsi opuštěna - neplač - viz, to je tvůj syn - a ty, Jene - viz, to je tvá matka!" - Jan objal Marii. Znovu nastalo hluboké ticho. Přiblížilo se umírání a svým dechem se již dotýkalo přírody. Nastalo tíživé dusno. Traviny, květiny a keře se sklonily jako před zvadnutím.

"Žízním!"

Ježíš to zašeptal v největší zemdlenosti.

Jeden z vojáků namočil houbu, nastrčil ji na tyč a podal ji vzhůru Ježíši.

Pak opět zavládlo ticho. Maria stála pod křížem opřená o Jana. Nenaříkala, jen v jejích očích se zračila bolest, kterou trpěla.

Nikdo z truchlících, kteří byli shromážděni pod křížem, se neodvážil porušit klid. Vojáci leželi opodál a snažili se skrýt před nemilosrdně pálícím sluncem do stínu několika keřů.

Vtom zaznělo z kříže: "OTČE! V Tvé ruce poroučím svého ducha."

Tichý vzdech - Ježíšova hlava se naklonila... .

Lidé se neodvážili pohnout. Stáli jako strnulí..... pak klesli všichni na kolena.

Zazněl hvízdavý zvuk jako rána bičem. Vzduchem to divoce zaskučelo. Nebe se zatmělo, země se zatřásla... tak vyjádřily bytosti přírody svůj bol.

Vojáci plni strachu vyskočili a prchali. Jen jeden přistoupil zvolna blíž. "Opravdu, je to Syn Boží!" řekl a skryl svou tvář do dlaní.

Teprve nyní se učedníků zmocnila šílená bolest, která překonala všechno dosavadní.

"My jsme ho ztratili! Jsme sami - opuštění!" volal Ondřej zoufale a v jeho hlase zněla bolest všech.

Maria stála úplně klidná.

"Miloval vás, nenaříkejte tedy!" - Pak usedla vedle Jana na zem.

Jak dlouho čekali - na cosi - sami nevěděli. Vtom se blížilo několik mužů. Jejich vůdce, krásný člověk, pospíchal, až se náhle při pohledu na kříž zastavil. Pohlédl zděšeně na Ježíše. Jeho tvář dostala bolestný výraz. Dvěma kroky stanul u kříže:

"Pozdě!... Ó Pane, tys odešel, aniž bys mi řekl poslední slovo! Pane, komu mám sloužit, když ne tobě? K čemu ještě žiji?" Objal spodní rameno kříže a klesl k zemi.

Jeho průvodci, mezi kterými byli i římští vojáci, stáli v povzdálí a čekali, až se zase zvedne. Pak přišli zvolna blíž.

"Josefe z Arimatie!" přistoupil k němu jeden z učedníků a podal mu ruku.

"Uslyšel jsem příliš pozdě o této vraždě - nyní přicházím, abych ho pohřbil." Odvrátil se, aby skryl slzy.

Jeden z vojáků přistoupil ke kříži a vrazil ukřižovanému kopí do boku - krev a voda stékaly dolů.

"Je mrtvý," řekl klidně.

Josef z Arimatie sebou trhl jakoby zasažen tělesnou bolestí. Pak poručil, aby Ježíšovo tělo sundali. -

Rozprostřel plášť a položili na něj Ježíše. Josef k němu poklekl a namazal tělo balzámem. Potom je ovinul plátny a dal je donést k hrobu, který pro něho připravil.

Těžký kámen zakryl vchod do hrobu vytesaného ve skále.

Velikonoční ráno zalilo celou zemi zářivým světlem. Ke hrobu Syna Božího putovalo několik žen. - V jejich tvářích se zračila hluboká vážnost, když mlčky kráčely mezi poli. Brzy došly k hrobu, ale zděšeně hleděly na zející otvor před sebou. O kus dál ležel odvalený balvan.

Roztřesené ženy vstoupily do úzkého zděného hrobu - byl prázdný! Na zemi ležel kus plátna, jediné, co po Ježíši zbylo... .

V Jeruzalémě seděl Jan u Marie. "Stalo se. Zanesli jsme jeho mrtvé tělo tam, kam sis přála! Teď je v bezpečí, chráněno před zvědavostí a zvůlí lidí. Nikdy se lid nedoví, kde odpočívá jeho tělo."

A když tak mluvil, zjevil se jim Syn Boží. Zvedl obě ruce, žehnal jim a usmíval se na ně.

Jan uchopil Marii za ruku: "Vidělas ho, máti?"

"On žije - je s námi," odpověděla Maria tiše.

Pak sklonila hlavu a řekla potichounku: "Teprve teď jsem došla k poznání, Jene, že můj život přešel, odplul jako krátký okamžik, který jsem nechala minout bez užitku. Až do této chvíle jsem nepochopila smysl svého života!"

Zvedla bezmocně ruce. - "Pane! Nejsem hodna být tvou služebnicí." Zmocnilo se jí zoufalství.

Jan mlčel. Nenašel žádné slovo útěchy.

Konečně se Maria vzchopila. Vstala a svázala si svůj uzlíček.

"Kam tě to žene?"

Chci domů, chci zkusit najít klid ve starostech a práci pro své syny."

"Myslíš, že tak jednáš správně? Snažíš se tím napravit, v čem jsi pochybila? Místo abys teď radostně napjala své síly a sloužila Ježíši, chceš se vrátit do všedního života? Potřebují tě tvoji synové tak nutně? Což nemáš povinnost být radostným člověkem a sloužit svému Bohu?"

Maria se beze slova podívala na Jana. V jejím nitru vzplál prudký boj. Ale pak v ní vytrysklo jasně a vítězně vše, co po léta odpočívalo. Mariina tvář se naráz změnila: "Ano. Já chci!"

Jan jí podal obě ruce... .

Oba odešli z města. Maria se vrátila ještě jednou domů a uspořádala všechno ve svém domě. Nejstarší syn se oženil a jeho ženě svěřila Maria vše. Pak se rozloučila.

Odešla ke Galilejskému jezeru, do Janova domu.

Přiblížily se letnice, svatodušní svátky. A to již Maria nevydržela a pospíchala do Jeruzaléma. Našla učedníky v radostném pohnutí. Všichni směli často vídat svého Pána. Jako kdysi býval mezi nimi a mluvíval s nimi.

Učedníky to stále silněji vzájemně spojovalo. - Cítili v sobě nové síly a bylo v nich stále silnější přání nechat tuto sílu působit navenek.

Tak šli jednoho dne do Betanie a Ježíš kráčel před nimi. Učedníci byli šťastní v jeho blízkosti, ale náhle všichni cítili, že tato cesta je poslední.

Ježíš stál najednou výš než oni, zdál se jim vzdálenější. Ulekli se a snažili se ovládnout svůj strach.

Vtom pozvedl Ježíš Kristus ruce. Ještě jednou cítili učedníci jeho lásku - jeho napomenutí. Jeho Slovo stálo živé před nimi. Jejich duchové se pozvedli k nejvyšší výši, jásavě přitakávali - sneslo se na ně požehnání Syna Božího... a Ježíš se zvolna vznesl do výše a zmizel.

Maria spatřila zjasněné tváře vracejících se učedníků, slyšela jejich slova a byla šťastná s nimi.

Až do letnic však před lidmi mlčeli. Pak se jim ale rázem dostalo nesmírných duchovních darů. Síla Ducha Božího je naplnila a uschopnila k velikému působení. Slovo Ježíšovo ožilo, a pronikalo zeměmi. Byl to vítězný začátek. Učedníci bojovali ze všech sil a snažili se získat Slovu Páně vstup do uzavřených lidských duchů. Učili, odcházeli do světa a rozšiřovali sémě, aby vzešlo a přineslo ovoce...

Maria od sebe odvrhla všechno staré a udržovala krok s Kristovými učedníky. Všechno těžké se pro ni stalo lehkým. - Nemohla se však dlouho podílet na této krásné práci. Zachvátila ji těžká nemoc a vzala jí všechnu odvahu. - Zoufalá ležela na svém loži.

"Pane, ty už teď nepřijímáš mé ruce, které chtějí pro tebe pracovat. Zavrhuješ mne, protože jsem kdysi zanedbala své povinnosti," naříkala Maria tiše.

Jan slyšel její slova. "Matko," řekl vážně, "reptáš proti Bohu. Děkuj mu, žes byla osvícena dříve, než budeš muset opustit tuto zemi!"

Maria mlčela. Při Janových slovech se zarděla.

"Chci sloužit, Otče na nebesích, dovol mi ještě jednou sloužit."

Vroucně a prosebně pronášela Maria svoji modlitbu. Usmála se blaženě jako dítě. Nezaznívala jí do uší hudba z velikých dálek? Nezněl touto místností jásavý akord?

"Ježíši..." zašeptala téměř neslyšně. Pak jí bylo, jakoby ji jakási ruka pohladila jemně po tváři. Všechno tvrdé a hořké, co ještě bylo vryto v jejích rysech, se měkce uvolnilo a rozplynulo jako dech před nebeským mírem, který zjasnil tvář zesnulé...

Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára

Tu môžte pridávať svoje komentáre. Komentáre sú moderované.