![]() |
Ing. Dušan Bukva |
Ing. Dušan Bukva pracoval v létech 1939 -1947 v Baťových závodech
ve Zlíně.
Později působil ve Svazu vynálezců s šesti registrovanými patenty v oblasti
tepelného inženýrství.
Za léta ve funkci podpředsedy bratislavského Klubu absolventů Baťovy školy
práce poskytl mnohokrát cenná svědectví o svých baťovských zkušenostech.
Pane Bukvo, vy jste pro Tomáše Baťu pracoval osm roků:
a mnozí – teď už staří muži – dodnes vzpomínají na svá mládenecká léta u Bati s
určitou nostalgií a zároveň s respektem: jako na zlaté časy: něco
neopakovatelného, na co se nedá zapomenout…
Víte, to co se Baťovi podařilo uskutečnit, to – bez
přehánění – dodnes nemá ve světě obdoby. Tam bylo něco objevené: on pochopil
ten smysl života, tedy tu službu – ale spravedlivou, bez
jakýchkoliv politických anebo jiných odchylek – dokonale. Baťa byl – a to není
jen můj osobní názor – pravděpodobně nejgeniálnější podnikatel, pokud jsme dnes
schopni to vůbec posuzovat z celosvětového hlediska. Protože těch schopných
podnikatelů bylo víc: V Americe to byl Ford a Taylor, ale v Evropě takový
podnikatel nebyl a dá se směle říci, že Baťa předstihl i ty americké, neboť
dokázal tolik co oni v mnohem těžších podmínkách.
Jak se mu to podařilo? Zavedl strojní velkovýrobu?
Doposud obuvník – to byl, jistě, jenom tzv. trojnohý
verpánek, stolička bez opěradla, a na koleně se dělalo všechno: šilo, podbíjelo
… Ale Baťa byl tak odvážný, že cestoval i čtyři – pětkrát do Ameriky, kde se u
Forda, Taylora a Johnsona seznámil s výhodami pásové a sériové výroby. Pracoval
jako dělník tu u jednoho, tam u druhého, aby potom mohl posoudit, který ten systém
je lepší. Samozřejmě, že to nebylo tak jednoduché, jak se to řekne: ale on to
začal aplikovat, a při té aplikaci naše l mezery a přednosti, způsoby, které
doplnit do toho svého systému, který nemá ve světe konkurenci.
Ale pokud máme hovořit o Baťovi, je třeba vystihnout
to jádro, které on měl. Zatímco Ford anebo Taylor se spoléhali hlavně na
technologické inovace, Baťa dokázal zmobilizovat nadto i lidský faktor: srdce a
mysl svých dělníků. Dnes, po tolika letech, je velmi těžké přiblížit tu atmosféru,
jaká tam tehdy byla. Antonín Cekota o tom později napsal: “Tomáš Baťa měl
geniální schopnost rozpoznat u lidí ony základní kořeny charakteru, z nichž
vyrůstá lidská velikost. Kde jsou hranice člověka, který se ocitl v situaci, v
níž mu jde o existenci? Jaké síly v něm probouzí situace, když za sebou spálil
všechny mosty, takže nemůže nazpět?
Historie bohužel líčí jen situace, v nichž šlo o rozhodnutí vojenská nebo politická. Je vak mobilizování myslí a srdcí k vrcholným výkonům možné jen v situacích válečných? – Je to otázka, již se na konci minulého století dotkl americký filozof Wiliam James a naznačil, že jedinou možností je nalézt “moral equivalent of war“ morální sílu rovnocennou výzvě války.
Co pohnulo Tomáše Baťu k rozhodnutí, jež vyvolala síly
velmi podobné odpovědi Wiliama Jamese? Co strhlo zaměstnance, aby přijali jeho
rozhodnutí a provedli je s bezpříkladným úsilím: že začali pohlížet na svou
denní práci jako na boj o život?
Ale to si musíme říci o Baťovi od začátku, jak
začínal. Původem byl syn obuvníka ve Zlíně: byly to tzv. papučáři na Valašsku.
Doma šili a chodili prodávat papuče na jarmark, i do Vídně. I Baťa chodil
prodávat s batůžkem: a jako 14-letý si už musel hledat cestičky, jak to udělat
nejlépe. Při tom prodávání se člověk, který má otevřené oči, cit a mysl, hodně
naučí. Ta m poznává ty živé, opravdové zákony. Protože když vy chcete toho
zákazníka “odřít”, to je jeden směr, a když mu chcete posloužit, aby měl i on i
vy, tak je to ten druhý směr. To úsilí poslouží a potom i vynáší: jak náhle
někomu posloužím, vlastně začínám být člověkem. A Baťa uměl lidem posloužit.
Dvakrát i třikrát zkrachoval, ale vždy si zvolil tu cestičku, jak posloužit
lidem, nejenom sobě, a ta cestička ho dovedla až tam, o čem jsme si vyprávěli.
Baťa tedy pochopil kosmický zákon vyrovnání,
rovnováhy?
Jistěže, bez dávání není braní. Podívejte, Amerika
ruší fabriky a vyplácí zaměstnance na pět roků dopředu. V Americe se dnes
prakticky už nic nevyrábí. Protože ty kurzovní rozdíly ve světě jsou tak velké,
že se jim nevyplatí pracovat, ale nechat pracovat Mexičany a Asijce. Celá tato
aktivita je odkloněná do produkce přesýpání peněz: je to otázka bank, cenové
politiky a toho, jak se to zahraje na burze. Je to hra, kterou se Amerika živí.
Jenže ta hra je sporná, neboť i život má své zákony a ty se nedají obejít. Je v
tom něco tak nedozírně negativního, že se to bojím vyjádřit. Protože lidé,
kteří jsou zvyklí jen obchodovat a přebírat peníze, ztratí nakonec kontakt se
životem a schopnost dělat vůbec něco užitečného.
Teď jde o to, co je nejdůležitější: či ta mocensko-politická cenová spekulace (jak dokáži lidi zmanipulovat politikou a reklamou) – anebo ta produkce, kterou člověk zná za čestných lidských podmínek – vyrobit více nebo méně. A tam Baťa vítězil.
A kdy nastal ten zlom, po kterém se mu začalo dařit?
Ten nastal po první světové válce, po dobu krize,
neboť po každé válce, a po každém hospodářsky choulostivém období, jak je i
nyní, když se změní režim a vláda, nastávají problémy, které není možno řešit
den ze dne. A při všelijakých změnách se najde dost i takových, kteří si chtějí
přilepšit bez námahy, krádeží, spekulací: neboť mezi zákony národních
shromáždění je možné velmi dobře “lavírovat” a z toho se dá úspěšně žít. Ale to
jsou pozemské zákony, které vydávají vlády a ty nesouhlasí se zákony života, ve
kterých se nijak nedá uhnout. A vzhledem k tomu, že někdo musí pracovat, ne jen
obchodovat a krást, tak vznikla tzv. krize: neboť každý chtěl druhého jen odřít
a vydělat, ale přitom hodnota toho,co prodával, neodpovídala ceně. Tedy nikdo
nekupoval, protože nebyly peníze.
Baťovský duch je právě teď znovu aktuální, ne?
Nyní též nejsou na nic peníze, neboť každá si chce víc
ponechat než dát a tím se celý koloběh života umrtvuje. Ale Baťu právě zhoršené
podmínky stimulovaly ke zvýšenému úsilí hledat nové cesty. Díky krizi v roce
1929 udělal vynálezy, které měly později rozhodující vliv na porážku japonské
konkurence a položily základy dlouholeté technologické převahy Baťovy gumové
obuvi ve světě. Právě to sladění mezi zákonem života a možnostmi a schopnostmi
člověka u něho hrálo hlavní roli. Každý národ je daný do jiných podmínek –
materiálových, lidských i časových – a vyznat se v té tlačenici a řešit to – to
je ten génius, to je ten vtip, který zvládne v národě jen několik lidí.
Jak to, že si Baťa uměl poradit?
Baťa ani ne že věděl, ale měl na to cit – postupně
vystihnout, o co jde. V této době měl už nějaké továrny: a šel zjišťovat po
prodejnách, proč lidé nekupují boty. Sedl si jako zákazník do vlastní prodejny
a poslouchal. V jedné vesnické prodejně zaslechl sedláka: „Dnes jsem za pšenici
dostal jen polovinu. Nekoupím, až když i boty budou za polovinu.” Baťu to
dojalo, ale neříkal nic. Na podzim roku 1922 svolal československý sjezd
průmyslníků do Prahy sjezd, kterého se zúčastnil i Baťa, Všichni byli vzrušení,
zmatení a nahněvaní na vládu, kterou obviňovali z deflační politiky. První dva
dny Baťa jen poslouchal , jak je třeba změnit zákony a “uvalit” na lid další
daň a podobně, Nakonec vstal a řekl: “Vážení, tudy cesta nevede. Já jedu domů
snížit ceny na polovičku.” Celý sjezd se mu vysmál, že je blázen.
Ale Baťa skutečně snížil ceny bot o 50 procent a
zakrátko byla před jeho prodejnami taková tlačenice, že prodej musela regulovat
policie. Baťa nestíhal stavět nové továrny. “Baťovské ceny” se staly
příslovečné a slovní spojení “Ať prodělám jako Baťa” se stalo pořekadlem.
Baťa byl jediný, kdo nevystoupil s abstraktním
programem, co má udělat vláda, aby oživila průmysl, ale s konkrétním činem, co
může on udělat v zápase s poměry. A zvítězil. Později zformuloval i hesla:
“Povinností občana je vládnout, ne reptat a naříkat”. Nebo: “Dnes nestačí
křičet na stát, aby slevil na portu, dovozu, daních, atd. Musíme slevit sami na
svých výrobcích.”
Toto přenesení ztráty z konzumenta a dělníka na
podnikatele ovšem bylo mnoha průmyslovým závodům proti mysli, poněvadž je
spojeno s velikými ztrátami a vyžaduje v prvé řadě velkého osobního úsilí ze
strany podnikatele. Proto Baťu také nenáviděli jako nejhoršího konkurenta. V
pozdějších letech však byl československý průmysl donucen pod tlakem poměrů
následkem Baťova příkladu, což se dělo postupně a s neochotou.
Podle všeho se Baťa od ostatních podnikatelů lišil
tím, že osobní prospěch nebyl pro něho tím hlavním motivem a to se mu vrátilo.
Kdyby mu přece šlo jen o vlastní existenci, mohl rozprodat podnik a do smrti
dobře žít.
Bylo mu líto propustit svoje zaměstnance, že se spolu
s nimi odvážil k takovému radikálnímu a nebezpečnému kroku, při kterém mohl
přijít i o vlastní kůži?
Chamtivý, to tedy nebyl. Jedním z jeho hesel bylo:
Honíte-li se za penězi, nedohoníte je nikdy. Služte ze všech sil a schopností –
a nebudete moci uniknout penězům! A to je právě to místo, kde byl Baťa zákonu
života tak blízko. Když se vrátil z pražského sjezdu, zavolal si své lidi –
tehdy měl kolem čtyř – pěti tisíc zaměstnanců – a vysvětlil jim svoji myšlenku.
Když chceme vyprázdnit sklady, musíme vyrábět za polovinu. Když máme vyrábět za
polovinu, musíme dělat za polovinu: protože cena materiálu se změní. A dělníci
za ním šli …
Tedy Baťa našel cestu, která tam sice byla, ale nikdo
ji neviděl, anebo nechtěl vidět: vedla přes rozhodnutí přijmout na sebe i
nějakou tu ztrátu – pře s oběť!Spočívala v sebezdokonalení každého jednotlivce,
tak i v přeměně a zdokonalení vnitropodnikových vztahů, jakou právě ta atmosféra
důvěry a nezištného zříkání se umožňovala. Baťa slíbil dělníkům, že když budou
souhlasit, zabezpečí jim aspoň ty nejzákladnější životní potřeby za poloviční
cenu, aby nebyli tak moc škodní. Postavil závodní kuchyni, aby každá matka
nemusela vařit. Postavil vlastní obchodní dům, tržnici a pro lidi slušné
rodinné domky. Nájemné bylo jen 10 korun týdně.
Například na každých sto lidí připadal jeden osobní
referent, který se o ně staral. Když někdo potřeboval do oběda vyřídit něco na
úřadech, odevzdal to na vrátnici a osobní referent to oběhal za všechny
najednou. Když jsem šel ze směny, už jsem to měl vyřízené. Tak Baťa zavedl
vlastně něco jako malý komunismus … jenomže dobrovolný – a v tom je ten velký
rozdíl!
Baťa se opravdu staral o to, jak pomoci lidem: a ne
jen jak z bohatnout. Jeho cílem bylo nejen materiální, ale i morální povznesení
obyvatel stva. A na práci se díval jen jako na vynikající prostředek, který z
chlapců dělá muže a mužům vrací důstojnost. A to je ten rozdíl ….
Jaké byly platy v Baťových podnicích?
Tak platy byly pěkné. Za bývalé republiky měl učitel
650-750 korun měsíčně a učitel, to byl někdo, na vesnici nad něho nebylo.
Nejvyšší plat měli poslanci, 2 000 korun. Baťův nejnižší plat byl 180 korun
týdně. Když mě jako 14-letého postavili ke stroji – ale to jsem musel dělat –
dostal jsem hned 720 korun měsíčně. Sotva jsem přišel do továrny, už jsem živil
rodiče. Od těch 180 to potom šlo až po 500 korun týdně, což byl nejvyšší plat.
Ani ředitel neměl víc jako těch 500 týdně. Ale každý a to je ten vtip – d ostal
za dodržení plánu. Když splnil týdenní plán, dostal 1000, 200 anebo i 20 000 za
výkon. Kromě těch 500, samozřejmě. Já jako vychovatel jsem měl někdy i 10-15
tisíc. Jenže ty peníze byly uložené v Baťově bance na účte a byly podmíněné podpisem
šéfa v hierarchii. Nikdo s nimi nemohl manipulovat bez souhlasu nadřízeného.
A to proč?
V tom je právě ten vtip. Baťova koncepce
decentralizovaného průmyslového podniku připomínala federální vládu spojenou s
vládami provincií a obcí. V ní každá jednotka, oddělení, dílna měla svoji
samosprávu. Každý ředitel, mistr, předák, každý dělník byl vlastně samostatný
podnikatel. Když se vytvoří nějaká hodnota, rozdělila se mezi ty, kteří se o ni
zasloužili, a to v takové míře, v jaké se na jejím vytvoření podíleli. A
naopak, když někdo způsobil škodu, nes l za to plnou zodpovědnost. Ta
zodpovědnost byla hierarchická zespodu až nahoru. Čili kdyby jste byl u mě
mistrem a uděláte mi v týž týden škodu řekněme za 100 000, zaplatíte 100 000 do
haléře. To Vám strhneme právě z toho konta, kde máte našetřeno. A na to dávám
pozor, abyste tam vždy měli nějakou rezervu, jinak nashledanou a vezmu si
schopnějšího mistra.
Nadřízený byl tedy zodpovědný za svoje podřízené a
když si vzal podřízené ho, tak takového, o kterém věděl, že to dokáže. Tedy ne
blba. Když ano, musel doplatit celý rozdíl, který na konce týdne” červeným”
chyběl do plánu, z vlast ní kapsy.Stejný vztah měl i mistr ke svým dělníkům.
Každý dělník měl přidělený materiál (kůži) a plán. A podnikal A podle toho, jak
ho tam uměl šikovně otočit, a by to šilo, mohl ušetřit a měl zisk: anebo to
zkazil, ale co nespravil, doplatil v hotovosti. Takže ten jednoduchý a účinný
systém na stimulaci lidí k samostatnému myš lení a úsilí spočíval prostě v
důsledném uplatňování spravedlnosti!
A navíc, uvědomte si, že takto nemohly vzniknout žádné škody, to bylo vyloučené. Podnik jako takový neriskoval nic, protože plán se vždy splnil: to vyplývalo ze samotné povahy systému jako předpoklad.
Ale vždyť to se podobá hierarchii vyšších světů a
všech bytostí ve stvoře ní: jeden a ten stejný jednoduchý princip se analogicky
opakuje v malém i ve velkém na všech úrovních a všechno je regulované
samočinnou a zpětnou vazbou. A podle toho, jak vysoko která bytost stojí, v
takovém rozsahu je jí dána plná moc – a s ní i plná zodpovědnost.
Tak, a v tom je ten klíč! Je to vlastně obraz celého
zákona života: takto to ve stvoření opravdu běží. Nikdo vám do toho nekecá.
Dostali jste úplnou svobodu – ale ta plná svoboda je podmíněná plnou
zodpovědností! Tento systém stimuloval samostatnost a vychovával z nás mladíků
skutečné muže.
Ta hierarchie šla tak dobře, že každý si uvážil, čeho
je schopný, “zkusil to” a když mu to šlo, vydělal desetkrát víc než poslanec.
Ale druhý týden když nesplnil, musel celou hodnotu naplánované výroby uhradit:
ne symbolicky, ale celou sumu. Dokonce je v tom zahrnutý i zákon pohybu: pohyb
je život, a každá bytost se dostává tak blízko k Bohu, t.j. ke zdroji Světla,
jaký intenzivní tlak záře ní je schopna snášet, jak je duchovně pohyblivá,
bystrá, v jaké sféře se udrží . Jako pstruh, který plave nahoru bystřinou k
pramenu a dostane se přesně potu d, kde se rychlost jeho vlastního pohybu
vyrovná s rychlostí protiproudu. Když ale zleniví, poleví, zaspí na vavřínech –
může vždy znovu padnout, přijít o všechno.
Těch zákonů převzatých ze Stvoření tam bylo více.
Kolem Bati byli šikovní lidí a objevili několik zajímavých skutečnosti, které
Baťovi velmi pomáhaly. Jednou z nich byla psychologická zákonitost, díky které
se Baťovi podařilo vystihnout současnou složku, která je rozhodující, a dosadit
ji do toho celého životního vzorce:
Člověk – totiž to živé, co je v něm – si pamatuje sedm
dní. Po týdnu to překlene, zapomene na to a získává nové zkušenosti. A u Bati
byl jediný podnik v bývalé Československu, kde se pracovalo pět dní do týdne, v
sobotu bylo volno. Jen mistři měli v sobotu povinnost zúčastnit se porady, kde
se “vypralo všechno špinavé prádlo” a rozhodlo se, co dále.
Čili u Bati nebyl roční plán, ani půlroční, ani
pětiletka, ale týdenní plán. Za týden se celá výroba byla schopna
změnit. Všechny stroje byly na kolečkách, žádné přimontované: a když se ukázalo
na trhu, že toto už nejde, ale zájem je o jiné boty, tak jsme za hodinu, celá
dílna, asi 120 lidí, vyměnili stroje na pásu a dělali to druhé, to co zrovna
šlo. Bylo to úžasně pružné. Ta živost, které v tom podnikání byla, byla též
velmi odpozorovaná z přírody.
Baťa tedy nikdy nevydělával na sklad, že?
Nepotřeboval veliké sklady, neboť boty musely jít na
odbyt plynule: jako krevní oběh. Kdyby se někde měly hromadit, znamenalo by to
něco jako infarkt v lidském těle.
Baťa za největší nebezpečí pro život podniku považoval
vyčkávání, odkládání, nečinnost. A to proudění, ten pořádek, bylo to perfektní,
bylo to jako včelín. V tom byla jistá ladnost, souhra, krása. Tam nešel nikdo
naprázdno: neviděli jste člověka, který by byl nečinný. Když šel Baťa, anebo
jakýkoliv ředitel po dvoře, nedovolil si nepotlačit dělníkovi vozík, když bylo
potřeba. Nebylo možné, aby někdo viděl druhého, jak se s něčím morduje, a
nepomohl mu. Byl tam ten pocit všepropojenosti, spolupatřičnosti:
že všichni jsme závislí na výsledku – všichni musíme pomáhat.
No to je už skoro jako láska – když já a ty jsme
jedno. Byli jste opravdu všichni takoví svorní?
Kdo nebyl, dostal trestní dovolenku. Představte si, u
Bati nejhorší trest byl dovolenka. A když někdo něco ukradl, rovnou ho
propustil. Baťa se nikdy s nikým nesoudil. Soudit se s darebákem by ho stálo
víc času a peněz, než to, co by tím mohl získat.
Baťa uměl dobře zaplatit – ale za práci. A nebyla to
hanba, mít vysoký plat – naopak – bylo to každý týden na nástěnce, kdo co
dostal a za co. Proto nikdo ani nezáviděl, protože věděl, že když podá stejný
výkon, dostane to stejné . Čili to nebylo zadarmo, že by se na něho někdo lépe
díval – to bylo za práci. Každý musel dělat – v tom byl ten princip – ne se
vymlouvat.
To jen dnes si každý myslí, že peníze jsou podle libovůle
šéfa podniku. A přesně tak se díváme i na náboženství: že Pán Bůh může podle
libovůle někomu něco dát – ne podle toho, co koná. Baťa nedal nic zadarmo, to
by zkrachoval: ale ani nedrancoval a dával lidem za režijní ceny.
Zadarmo nebylo nic a zadarmo není v životě nic,
všechno si musíte zasloužit. Dar to je takový lidský výmysl, dar od Boha je jen
to, že máš možnost. A jak se k té možnosti postavíš, to už je tvoje rozhodnutí
a podle toho ti náleží odměna. Ale když si někdo myslí, že když si klekne na
kolena a bude prosit, mumlat deset hodin, to je jako bych nic neudělal, ještě
horší, protože jsem j e mohl využít k činu: a čin mohu udělat pouze když vím,
co mám dělat, když zná m zákon.
Jak začal Baťa vyrábět letadla?
Po první světové válce začal automobilismus. Kola byla
sice gumová, ale pneumatiky to ještě nebyly.Ty vynalezli až ve 20-tých letech.
Baťa si tehdy na ministerstvu požádal o licenci na výrobu pneumatik. A oni se
mu vysmáli, úplně ho ta m ponížili jako nějakého osla. Prý pneumatiky dokáží
vyrobit jen Francouzi – a Američané s Němci v tom též začínají. “Šuster – drž
se svého kopyta”, smáli se mu. Nakonec jeden vyskočil a říká: “Proč nevyrábíte
letadla, pane Baťo, když jste tak moudrý? Tu ho Baťa vzal za slovo a říká “A to
by jste mě dovolili? “ Tak dostal povolení.
Doma si zavolal své nejlepší lidi a rozdělil úlohy: ty
půjdeš do Německa k Junkersovi, ty tam ty tam…. Za šest týdnů vyrobil první
letadlo a za tří měsíce vyráběl nejlacinější letadla na světě: Zlínské
dvanáctky.
Navíc Junkersova letadla, to byly hranaté krabice z
vlnitého plechu. Baťa začal vyrábět už aerodynamické letadla.
“Baťa prý měl jedenáctiposchoďovou budovu, ve které
měl skleněný výtah a v tom výtahu měl kancelář. Tak mohl vidět od pracovního
stolu na všechny zaměstnance v budově …
Tak to už je kuriozita týkající se Jana. Tomáš Baťa
byl jednoduchý člověk. Když jednou stavěl kino, projektující architekt mu
donesl plány, které vyžadovaly udělat roz sáhlé zemní práce, protože v kině
musí být nakloněná podlaha. A Baťa mu řekl: na co by jsi tam potřeboval přesuny
zeminy, postav to kino na svahu, tak jak to tam je!
A postavil největší kino ve střední Evropě. Tři tisíce
lidí se tam vejde, přitom nemusí nikdo vstávat, protože uličky jsou dost
široké: žádná čísla – sedneš si kam chceš, protože je dost místa a plátno je
tak velké, že je to jedno, kde sedíš. Vstupenka za korunu.
Jindy mu inženýři naprojektovali pravoúhlé chodníčky
mezi parky a trávníky. Jenže nás tam bylo pět tisíc mladých mužů, kteří ráno
letěli na šestou z internátů do fabriky si “štípnout” a víte, jak to je, když
máte chodit cik-cak, a by jste nepošlapali trávník. Když se na to Baťa zeptal,
neuměli mu říci nic víc, jen to, že “tak se to dělá”. A Baťa řekl” Ne. Tam
uděláte ty chodníky křížem, jak to ti lidé po tom trávníku pošlapali, aby měli
do továrny nejkratší cestu a nemuseli dělat jalové kroky – to bude ta pravá
cesta – a nebudou Vám šlapat tam, kde nechcete! Takový to byl reálný člověk: a
ta realita udivuje člověka, ta má svoji hodnotu” že víte kdy, co a v pravý čas
uplatnit.
Měl Baťa nějaké školy?
On měl vlastně jen čtyři třídy lidové, v páté už
ničemu nerozuměl, protože se vyučovala německy … Vzdělání mu tedy nepřekáželo
při myšlení. Vycházel především ze života. O všem se musel přesvědčit sám. A
lidem platil za práci, ne za tituly. Kolikrát tam přišel nějaký doktor práv a
za dva dni utekl.Protože musel jít nejprve ke stroji: když chceš vědět, jak máš
koho obhajovat, musíš poznat práci. A musel přijít celý kruh, 40-50 operací,
aby mohl soudit. Lékaři stejně nastoupili ke kruhu, k pásu a dělali. Někteří se
urazili a šli pryč.
Lidé jsou zvyklí si myslet, že géniové vznikají sami
od sebe anebo náhodou. Například že Newton objevil zákony mechaniky proto, že
mu na hlavu spadlo jablko. Kdyby však pátrali, jak to ve skutečnosti bylo,
zjistili by, že každý jeden velký duch, nechť už to byl Newton, Goethe anebo
Komenský – všichni měli buď přímé, anebo nepřímé spojení k Pramenu duchovní
moudrosti. Narazili by řekněme na Rozikruciány anebo nějaké jiné bratrstvo,
které střežilo klíče od klenot nice duchovních pravd.
Tehdy se i u Bati sešli špičkoví lidé, kteří pomáhali.
Bylo tam asi pět lidí od „Poselstva Grálu” a to nebyli kdejací lidé. Byl to
například oba učedníci Abd-ru-shinovi. Jan Kovář byl šéfem všech osobních
referentů. Byl vynikající astrolog a vybíral špičkové lidi pro Baťu podle
horoskopu. Uměl vytipovat, kdo se hodí na tu anebo onu práci, kdo na to má.
Na toho nedám dopustit. Ten vám seděl za Hitlera celou
válku: Hitlerovci ho zavřeli hned jak obsadili Čechy a Moravu. A po válce ho
zase zavřeli komunisté. Celý život prožil v base. A zemřel sám jako prst. Ale
co ten mi v životě osvětlil a řekl, to je k nezapomenutí, to nemá obdoby…. Byl
to Abd-ru-shinov učedník, možná nejlepší duch v té době u nás. Byl tak tvrdý,
že uměl odolávat i jedněm i druhým, pravda na úkor vězení, tedy osobní svobody.
Skromný, v takovém pokojíčku bydlel, byt mu vzali. A trpěl. Ale věděl co
chtěl:a to se mi na něm líbilo.To bylo nesmírně velké. Já mám od něho velmi
mnoho, i když jsme neměli to štěstí spolu více hovořit.
Česky
publikováno prvně v Necenzurovaných novinách, ročník 6, výtisk 10, Geniální
podnikatel Tomáš Baťa / O aplikaci duchovních principů v organizaci práce,
slovensky ve slovenském magazínu Sofia © 1999 GreenBottle Software
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára
Komentáre sú moderované.