31. 12. 2014

Život Ježišov na zemi


Jakmile pohasla hvězda nad Betlémem, vyhasl také v lidech jásot, který je naplňoval při narození Syna Božího. Jen na krátký čas dovedlo Světlo rozzářit jejich srdce.

Tak nalezli králové z Orientu dalekou cestu, která je přivedla k Božskému dítěti. Poznali je, poklekli u jeslí a odevzdali mu své dary. Ale tím změnili duchovní v nepatrné pozemské. Sami sebe mu měli přinést darem, jak bylo určeno shůry, proto žili na této zemi! Měli pozemsky chránit Vyslance Světla! Zklamali však ve svém poslání, vrátili domů. Jejich život se stal bezúčelným.

Také Maria a Josef poznali v dítěti toužebně očekávaného Mesiáše. Oba věřili, že Ježíš je Spasitelem... ale pak v nich tuto víru utlumil každodenní život se svými mnoha drobnými starostmi. Stále řidčeji se k nim vracely vzpomínky na tichou noc v Betlémě a pomalu všechno upadlo v zapomenutí. -

Tak vyrůstal Ježíš nepochopen a téměř bez povšimnutí. Neměl nikoho, kdo by stál po jeho boku, Ani přítele, ani kamaráda k dětským hrám. Jeho bytí dávalo lidem Světlo, slabým sílu, malomyslným odvahu, ale nikdy se mu za to nedostávalo díků!

Ježíš viděl svět krásnější než jeho bližní. Jeho oči propůjčovaly přírodě nový lesk. Dokud byl ještě dítě, připadala mu země nádherná. Ničím nezatížen kráčel svou přímou cestou, radoval se ze všeho krásného, uděloval všemu požehnání a oblažoval vše kolem. Každé zvíře a každá rostlina mu byly důvěrně známy. Mluvily s ním svou řečí a Ježíš všemu rozuměl. Každé zvlnění travin mu řeklo víc než hovory lidí.

Čím důvěrněji byl spjat s přírodou, tím cizejší a vzdálenější mu byli lidé. Bez porozumění pohlížel Ježíš na jejich činy. Jejich cesty byly stejně zmatené jako jejich řeči. nenalézal žádné souvislosti v jejich životě.  Pokaždé ho zabolelo v duši, když uslyšel tvrdá, nespravedlivá slova, když lidé reptali proti Bohu a proti svému osudu. Proč byli lidé jiní než zvířata? Proč všechno to, co dělali, bylo tak těžko pochopitelné?

Když trpěli a když bolest zachmuřila jejich tváře, padal na chlapcovu duši těžký tlak. Stál opodál a vysílal k nim pomáhající, dětsky prosté myšlenky. V srdci měl vřelou touhu, aby k nim směl přistoupit, uchopit je za ruce, a rozveselit opět jejich srdce svou láskou.

Hluboká plachost ho však zdržovala a nutila k tomu, aby stál opodál. Zdálo se, že mezi Ježíšem a lidmi se rozevírá nepřeklenutelná propast.

S přibývajícím věkem zajímal život lidí Ježíše stále víc. Dítě v něm usínalo a probouzel se mladík. Stále jasněji viděl slabosti lidí. Začal chápat mnohé pohnutky jejich činů. Stále se však tázal sám sebe, proč lidé nemohou pochopit, že musí žít jinak, chtějí-li si svůj pozemský život krásně uspořádat. Vidí přece sami na sobě i na svých bratřích, že jejich jednání přináší jen neštěstí místo požehnání! Proč se z toho nepoučí? Vynořily se v něm otázky:

"Modlí se k Bohu, jako se modlím já. Což se jim v modlitbě nedostává poznání? Proč ne? Nejsou to lidé jako já? Kéž bych k nim mohl přistoupit, ukázat jim, co dělají nesprávně, a pomoci jim!

Bláhovče, co vlastně chceš? Kdo jsi ty, že chceš tyto lidi vést? Což tu nejsou kněží? Chceš se snad také stát knězem?"

Sklíčenost mu vzala sílu k dalšímu přemýšlení. Ne, nechtěl se stát takovým jako kněží, pokryteckým a falešným. Chtěl zůstat čistý a nezávislý! Bojoval proti probouzejícím se silám ve své duši, protože již poznal svět a jeho názory. Stal se tichým a ponořeným do sebe. Nutil se k tomu, aby zůstal klidný i tehdy, když lidé kráčeli po falešných cestách. Stále cizejším se jevil Josefovi a Marii. Oba cítili, že jim chybí klíč k jeho duši. Byli přesvědčeni, že Ježíš v sobě skrývá daleko víc, než projevuje navenek.

A přestože se držel v ústraní, nemohlo to zabránit tomu, aby všude nevzbuzoval pozornost! Mluvilo se o něm ve škole i na ulici. Lidé ho zastavovali a tázali se ho na radu. Chodívali k jeho rodičům a chtěli se dovědět víc. Marii se zdálo, jako by v jejích hovorech zazníval jakýsi číhavý spodní tón. Začala se strachovat o svého syna a prosila ho, aby mlčel. Ježíš se vážně podíval na svou matku. Stydí se za něho? Chce ho předělat, aby byl jako všichni ostatní?

"Mám být jako oni všichni, kteří jsou nešťastní svou vlastní vinou? Mohl bych tím udělat své matce radost? Muselo by ji to přece bolet, kdybych se stal špatným!"

Ježíš žil zmítán protichůdnými city. Toužil po tom, aby směl být jednou sám, sám s Bohem, aby mu mohl předložit všechny své nevyřešené otázky. Přál si nalézt člověka, který by pro něho měl pochopení, který by mu dovedl poradit, anebo který by mu alespoň řekl:

"Tvé cítění je pravé. Všichni lidé uzpůsobeni jinak než ty!"

Jeho mládí mu všude překáželo. Lidé ho nebrali vážně. Naslouchali mu, tázali se na jeho názor, ale pak si náhle uvědomili, že slyšeli mluvit mladíka, a nikoliv muže.

Pokud Ježíš hovořil, byli lidé uchváceni a pozorně naslouchali jeho moudrým, vřelým slovům. Zapomínali, že se předtím o sobě domnívali, že jsou moudřejší. Pak ale poznávali vlastní neschopnost, protože Ježíš jim bez jakýchkoliv ohledů ukazoval jejich slabosti. Pak byl ovšem rychlý konec s nasloucháním! Zahrnovali ho posměchem a posouvali  jeho slovům nízké pohnutky. Ježíš zpravidla neodporoval a hrdě ustupoval do pozadí. Byla to tvrdá škola, kterou musel na zemi projít. Musel všechno poznat, každou slabost lidí musel prožit sám na sobě.

A často se tázal sám sebe:

"Proč jimi nepohrdám, všemi, kteří mi působí bolest? Proč je přesto miluji a rád bych jim pomohl? Což mne nečastují ranami, jakmile se pokusím přiblížit se jim? Což nevykládají každé mé slovo falešně?"

A stále znovu musel naslouchat hlasu, který v něm odpovídal:

"Musíš jít svou cestou, jak je pro tebe vyznačena! Lidé se musí změnit, a ne ty!"

Tak plynula léta... Josef zemřel... Ježíš u něho prodléval v hodině jeho odchodu. Nemohl zapomenout na Josefova poslední slova a na rozjasněný výraz umírajícího. To jen posílilo jeho vůli. V Josefovi odešel člověk, který mu nejlépe rozuměl. Nikdy spolu mnoho nemluvili, neboť Josef mluvil stručně a byl skoupý na slovo. Ježíš si však vždy uvědomoval jeho lásku a radost, kterou Josef měl z jeho práce. Ježíšovy poslední žehnající myšlenky urovnávaly Josefovi cestu na onen svět.

A  Ježíš byl nyní ještě osamělejší. Očekával stále víc nějakou událost, která by přinesla rozhodnutí.  Často si ji představoval v myšlenkách a byl pevně rozhodnut, že tuto příležitost využije, jakmile se objeví. Věděl také, že tím způsobí matce bolest, která je může navždy rozdělit. Ve svých úvahách přihlédl ke všemu a viděl, že se na tom nic nedá změnit. Půjde svou cestou, i kdyby se proti němu postavil celý svět! -

A tento okamžik jednoho dne skutečně nastal a Ježíš se příležitosti ihned chopil. Bylo vysloveno nové jméno. Pro Ježíše bylo toto jméno souhrnem všeho, na co tak dlouho čekal!

Jan Křtitel! Prorok, který kázal na poušti, křtil lidi, hlásal jim pravdu a povzbuzoval je v jejich nouzi.

Ježíš slyšel vyprávět o Janovi a pevně se rozhodl, že musí k němu, jako tisíce jiných. Potřeboval jeho radu!

Boj, který musel vybojovat s Marií dříve, než se odebral k Janovi, se odehrál v jejich nitru. Dlouho spolu zápasili, vůle jednoho proti vůli druhého. Ježíš prosadil své přesvědčení, svou neúchylnou vůli proti největší síle, kterou byla Maria schopna vyvinout. Bojovala všemi prostředky, které nacházela ve svém zoufalství, avšak musela nakonec podlehnout silnějšímu.

Když padlo rozhodnutí, mluvili spolu již klidně a se vzájemným pochopením. -


Brzy nato odcházel Ježíš k Janovi. Když měl město Nazaret za sebou, vydechl jakoby osvobozen od těžkého tlaku. Svět před ním ležel slunný a otevřený a Ježíš cítil, jak jím proudí radost, jakou nikdy nepoznal. Znovu jako kdysi, když byl ještě dítě, se mu země zdála nevýslovně krásná a nádherná. Díval se na všechno jinýma očima. Před ním byl cíl, ke kterému teď spěchal, zbavený všech pout. Trápení a muka trvající mnoho let byla za ním jako těžký sen.

"Svobodný! Volný!" jásalo to v něm. -

Tak došel k Jordánu, neobtížený vinou, hrdý a jistý. Vycházely z něho vlny síly a strhovaly s sebou i jiné. S velkým zástupem lidí se Ježíš blížil ke Křtiteli a naslouchal slovům proroka.

"Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské!"

Tato slova vzbudila v Ježíši živý ohlas. Totéž volával i on k lidem, ale oni ho nechtěli slyšet.

Příštího dne kráčeli ke křtu všichni, kteří se domnívali, že jsou již očištěni od svých hříchů. Ježíš se díval na zástup kajícníků a viděl ještě víc: nepoznával na nich žádné polepšení! Rysy jejich tváří byly sice extází zjasněné, nebyli však oproštěni od všech vin. Většina z nich se oddávala klamu. Přijímali tak křest nehodně!

Také Ježíš sestupoval k řece. Ještě přesněji pozoroval lidi. Tu a tam poznal, že je v nich poctivé chtění, ale to bylo jen velmi zřídka. A přece to stačilo, aby se zase rozveselil.

"Pro těchto několik málo lidí chci také já žít."

Veliký okamžik se přiblížil - měl předstoupit před Křtitele. Zvolna se k němu blížil. Viděl, jak Janův zkoumavý zrak spočinul na každém člověku, dříve než ho ponořil do vody. Slova, kterými provázel obřad křtu a která měla křtěné provázet na jejich další cestě, byla pokaždé jiná. S pronikavou bystrostí poznával Jan slabosti každého člověka. Teď byla cesta před Ježíšem volná. Učinil ještě krok a stanul před Janem.

Hluboké Křtitelovy oči se na okamžik rozšířily a pak získaly opět svůj původní výraz. Jeho hlas se však chvěl, když pravil:

"Já tebe bych měl prosit o křest, cizinče!"

"Já prosím o křest tebe, Jene!" pravil Ježíš pevně.

A Křtitel ponořil i jeho do vod Jordánu. Nato zahučelo shůry a Jan viděl, jak se nad Ježíše snesla holubice. Nebyl schopen vydat ze sebe ani slovo a klesl před Ježíšem na kolena.

Ježíš ho pozvedl a promlouval k němu. Jan se uklidnil a křtil dál.

Když se sklánělo k večeru, pátral Jan v řadách lidí po Ježíšovi a našel ho. Kráčeli pak spolu velikým ležením poutníků, až došli k Janovu stanu.

Mlčky vstoupili dovnitř a posadili se.

Teď z Janových úst vyrazila slova, která celý den nosil v sobě: "Pane, ty jsi to! Ten, který má přijít!"

Ježíš mlčky přikývl, protože i v něm byla již jistota. Nebylo již zapotřebí Křtitelových slov, aby v Ježíši zjednala jasno. Od chvíle, kdy přijal křest, věděl, že přišel ze samého Boha, aby lidstvu ještě jednou ukázal cestu k Otci, zvěstoval mu Světlo a nový život. Aby bojoval svým slovem proti hrozícímu temnu.

Síla, která z něho vycházela, byla tak mohutná, že ji Jan téměř nemohl snést. Jako bouřlivý příval se musí tato síla rozlít nad Izraelem, vyburcovat lidi a přivést je k obrácení! Ježíš může jediným svým slovem dokázat u lidí víc, než kdyby on, Jan, kázal celý svůj život.

"Kéž bych mohl působit po tvém boku, Pane! Kéž bych mohl zůstat s tebou!"

Janova slova byla prosbou.

Ježíš na něho zamyšleně pohlédl, pak sklonil hlavu a pravil tiše, ale určitě: "Jsi první člověk, který mne poznal! Budeš první, který mne opustí."

Jan se zděšeně podíval na Syna Božího. Ježíš se však usmál, aby ho uklidnil: "Budeš smět vystoupit ke Světlu, Jene. Již brzy zaměníš tento svět za krásnější."

Jan mu porozuměl. Netušil však, jaké utrpení na něho čeká, než ho smrt vysvobodí. Věděl, že ostrostí svých slov vyvolal vůči sobě nenávist mnoha nepřátel. Mnohý z těch, kteří k němu přicházeli, lezli před ním po kolenou a prosili ho o pomoc, pocítil na sobě jeho neúprosnou tvrdost.

Jan strhl několika slovy lidem masku s tváře. Snést jeho otevřenost všichni nedovedli. Věděl, že je pouze připravovatelem cesty kohosi vyššího. Chtěl lidi varovat před přicházejícím soudem a upozornit je na jejich chyby.

Janovo rozloučení s Ježíšem bylo rozloučením navždy. Jan věděl, že se již neshledají... .

Ježíš teď žil stranou od lidí, v samotě. Konečně mohl uspokojit svou touhu být jednou sám. V tichu, které ho obklopovalo, byl spojen s Bohem tak, jak si to dříve přál. Postupně si jeho pozemské tělo přivykalo na velikou sílu Světla, která na něm spočívala ode dne křtu, kdy byl dosazen ve svůj úřad, a pronikala jím.

Ještě nebylo dosaženo úplného souladu mezi duchem a tělem. Ježíš to věděl a zůstával od lidí vzdálen tak dlouho, dokud nenastal soulad. Věděl sice, že každá minuta je drahocenná a že lidé potřebují jeho slova víc než kdy jindy, ale věděl také, že předčasný začátek by měl zhoubné následky pro jeho tělo.

To vše uvážil a jednal proto jen tak, jak musel jednat podle Božích zákonů. Své dny trávil v přípravách na úkol, který měl splnit.

V této nejklidnější a ničím nezkalené době svého pozemského života míval rozmluvy s Bohem a byl úplně spojen se svým nebeským Otcem.

Tři léta žil Ježíš na poušti! Tato léta mu uplynula jako jediný den! Jak dlouhá zdála by se jinak člověku, který by čekal na splnění svého úkolu. V této době se přetvářelo celé jeho tělo. Ježíš si své vnější přetvoření uvědomil teprve tehdy, když se náhle rozhodl, že půjde opět mezi lidi. Věděl, že čas k tomu nadešel. Nemohl již déle zůstávat v samotě. -

Ježíš seděl a snil před svou jeskyní, ve které přespával a jež byla tři roky jeho domovem. Ještě jednou nechal proběhnout před sebou minulost a celý svůj život až do této chvíle. Ještě jednou prožil všechnu nádheru a skvělost, kterou směl přijmout ve své osamělosti. Každý jeho dech byl díkem Otci. Byla to ona nepopsatelně posvátná chvíle, kterou mohou lidé jen vytušit svým nejvnitřnějším cítěním.

A ve zbožném zanícení, v němž byl pohroužen, viděl veškeré dění lidstva, všechna  ta spletená a zamotaná vlákna i všechny nesprávné cesty, po nichž lidé kráčeli.

"Otče, prosím Tě, dej mi sílu Světla, abych jí mohl prosvítit temnoty!"

Tu k němu přistoupil Lucifer.

Ježíš zůstal klidný, ačkoliv jeho duše byla naplněna bolestí. Lucifer pravil: "Chci Ti pomoci vykonat Tvé dílo na zemi. Moje moc je veliká, držím lidi na neviditelných vláknech a oni vykonávají mou vůli. Chci Tebe učinit pánem světa. Tvoje moc bude ovládat všechny lidi!"

Ježíš pravil:

"Jak by mohl služebník povýšit svého pána? Jedině tehdy, kdyby se mu pán podřídil!

Odejdi ode mne, Lucifere!"

Tu ho Temný opustil. --


Ježíš vyšel ven do světa a nalezl jej temnějším, než se obával. Stanul před lidmi ... sám, nikdo ho neznal, nikdo se po něm neptal, ... a přece ho potřebovali! Počet hledajících byl jen malý ve srovnání s těmi, kteří se Světla báli a snažili se mu vyhnout. Moc nad dušemi na sebe strhli nesvědomití kněží. Jednali svévolně a využívali lidi pro své vlastní účely. Ježíš putoval po zemi a kázal. Pozvolna přicházeli posluchači a lid k němu proudil, neboť chtěl slyšet nového proroka.

Tak běhali ale lidé ke každému, kdo přišel a mluvil! Nedělali žádný rozdíl a naslouchali každému, pokud nemluvil proti farizeům a zákoníkům. To jediné měnilo jejich zájem v posměch. Posmívali se řečníkovi a nechávali ho o samotě.

Jenom Jan měl větší moc nad davy než farizeové. Říkal lidem pravdu tvrdě a bez mnoha slov, avšak s vnitřním přesvědčením, které pronikalo do duší posluchačů, i když se proti tomu vzpírali! Ve skutečnosti nebyli vůbec posměvační, ztratili pouze víru. Nechtěli se také vzpírat síle Světla, ale dali se ovládnout temnem a vlastně byli nešťastní. Sami to však ani nepozorovali.

Ježíš to brzy poznal a jeho láska k lidem vzrůstala. Jestliže slova Janova, který mu připravoval cestu, byla tvrdá a nemilosrdně všechny zasahovala, byla Ježíšova slova naplněna tak velikou dobrotou a láskou, že zasahovala srdce lidí, vnikala do nich a působila v nich dál. Lidem bylo, jako by se v nich najednou cosi opět pohnulo, co je bolelo, vzbuzovalo v nich žal a tiše jim připomínalo něco, na co již dávno zapomněli.

Jako blesky světla to zasahovalo jejich srdce, jitřilo a osvobozovalo.

Stále víc je to přitahovalo ke "kazateli z pouště", jak mu říkali, a stále víc je zajímal jeho život. Jeho jméno se v zemi šířilo rychlostí větru.

A Ježíš mluvil u Galilejského jezera. Veliké bylo množství jeho posluchačů. V podobenstvích vysvětloval lidu Slovo Boží. Izraelský lid byl v myšlení líný. Ježíš musel hledat stále nové cesty, aby jim ujasnil to, co jim chtěl říci.

Mluvil k lidem, jako se s dětmi hovoří. Činil tak neúnavně a s nevyčerpatelnou trpělivostí. A lidé se ptali také tak, jak se ptají děti, a chtěli vědět stále něco jiného. Jejich otázky bývaly zčásti tak pošetilé, že se Ježíš tázal sám sebe: "Cožpak mi nikdy neporozumí?"

Když zástupy lidí stále vzrůstaly, prosil Ježíš Boha o pomoc, o pozemskou pomoc. Byl přímo zaplaven ohromným množstvím tazatelů, kteří se k němu tísnili po každém kázání. Farizeové se pokoušeli klást mu léčky svými vychytralými řečmi. Ježíš prohlédl jejich úmysly a rozhněval se. Jeho odpovědi odhalily jejich úmysly před lidmi.

Tím se probudila jejich nenávist, která stále číhala kolem něho.

U jezera Galilejského žili dva bratři. Byli to prostí lidé, živící se rybolovem. I oni slyšeli o prorokovi, který putuje po zemi a přináší lidem slovo, jaké nikdy neslyšeli. Neměli ale čas, aby se uvolnili od své práce, a stále jen doufali, že Ježíš bude snad kázat i v jejich kraji. Když jednoho večera vypluli na jezero, aby zatáhli své sítě, začal Ondřej mluvit o Ježíšovi. Jeho bratr Šimon naslouchal, aniž by odpovídal. Ondřej trpělivě čekal. Začínal stále znovu. Konečně se přímo zeptal:

"Proč nemluvíš, Šimone? Ty přece jinak nikdy nemíváš nedostatek slov!"

Šimon hleděl zamyšleně před sebe. Konečně přerušil mlčení:

"Ondřeji, až dosud jsme se málo zajímali o toho proroka. Měli jsme stále příliš mnoho práce a já si myslím, že i teď se máme především snažit probíjet se životem. Nikdy jsme neviděli toho člověka, který nadchl zástupy lidí, a jsme také příliš prostí, abychom porozuměli tomu, co říká. Proč si máme lámat hlavy, Ondřeji?"

"A co když tento prorok je ten, v něhož náš národ skládá tolik nadějí?"

Šimon se opět odmlčel, ale Ondřej neustal:

"A je-li Mesiášem, co potom, Šimone? Budeš i pak žít mlčky dál, den za dnem vrhat své sítě do jezera a zase je zatahovat? Pověz mi, Šimone, co bys dělal, kdyby tento Ježíš byl Mesiášem?"

Šimon řekl vážně:

"Pak bych změnil své jméno a s novým jménem bych začal nový život!"

Tu zmlkl Ondřej ...

Když vytáhli člun na břeh a vyprázdnili do košů obsah plných sítí, přešel kolem nich muž. Za chvíli se k nim vrátil a rozmlouval s nimi. Ondřej se ulekl, začal se zajíkat a rozpačitě se sklonil nad svými koši.

Šimon pohlédl zkoumavě na cizince. Jen několik slov promluvil tento muž, a v Ondřeji vyvolala zmatek. Ondřej si nebyl jistý, zda je jeho dojem správný, a bál se i toho, jak zareaguje jeho bratr. Ale Šimon byl jistější. Zeptal se cizince:

"Jsi to ty, o kterém se říká, že je největší prorok, jehož Izrael kdy měl?"

"Já jsem to!" pravil Ježíš.

"Pak bych musel splnit, co jsem dnes slíbil!" řekl Šimon.

Ježíš pokračoval:

"Následujte mne! Učiním z vás rybáře lidí!"

A bratři opustili vše, dům i hospodářství, a následovali Ježíše. Šimon však odložil své jméno a od této chvíle se jmenoval Petr.

Ondřej a Petr prosili Ježíše, aby směli svým přátelům Jakubovi a Janovi vyprávět o jeho životě, a Ježíš jim to dovolil.

Když Jakub a Jan uslyšeli o Ježíšovi, zatoužili ho spatřit. Také oni v něm poznali vytouženého vůdce. Radostně ho následovali a zanechali všeho, co měli. Byli prvními učedníky, kteří měli Ježíši stát po boku.

Nejdříve je musel vést k tomu, aby od nich odpadlo všechno staré. Museli být od základu noví. To se však zdálo být nedosažitelně těžké. Snažili se poctivě pochopit slova svého Mistra, ale všechno, co slyšeli, bylo pro ně příliš převratné.

Ježíš musel i s nimi jednat jako s dětmi. Jejich prostota a skromnost jim však přece umožňovala, aby se svým chápáním Ježíšovi pozvolna přiblížili. Naplňovalo je hrdostí, když ho slyšeli mluvit. Byli hrdi na to, že oni jediní se k němu smějí lidsky přibližovat. Chtěli ho mít jedině pro sebe a začali bránit cizím lidem, kteří se k němu tlačili se svými otázkami. Nedovedli rozeznat, komu mají bránit a komu dovolit přistoupit k Ježíšovi.

Mnoho nemocných prosilo Ježíše o pomoc. Věřili v jeho léčivou sílu a nedali se odbýt. A Ježíš léčil a pomáhal, když ho o to prosili. Zvěst o jeho zázracích se šířila po celé zemi. - Od města k městu se k němu připojoval stále větší zástup lidí. Putovali s Ježíšem po celé dny. Všude, v každém městě se před ním a jeho učedníky otevíraly dveře bohatých lidí. Byli váženi a ctěni, kamkoliv přišli. Jen jediné město nechtělo Ježíše uznat: město, jehož byl synem ... Nazaret.

Ježíš stále odkládal promluvu k lidem v Nazaretě, ačkoliv ho o to učedníci často prosili. Věděl, že by mu Nazaretští projevovali jen nepřátelství.

Často myslíval na svou matku, která se jistě trápí obavami o něho. Avšak jí jediné nemohl pomoci, neboť ona jeho pomoc nechtěla. Byl smutný kvůli ní, že se nedovede přemoci, a musel ji odmítnout, když ho vyhledala. Věděl, že přišla proto, aby ho přiměla k návratu, a byl tím zklamán.

Chlad byl mezi nimi a veškeré spojení bylo přerušeno. Ježíš bolestně pociťoval, když se Maria od něho odvrátila a opustila ho.  Musel nechat odejít člověka, aniž mu mohl říci slovo útěchy. Bylo to tvrdé, ale byla to také jediná pomoc, kterou mohl Marii poskytnout.

Když se ho na to ptali jeho učedníci, protože se jim zdálo nepochopitelné, že přihlížel jejímu odchodu, aniž zasáhl, musel stále znovu odpovídat:

"Jedině z vlastního přesvědčení může člověk jednat správně. Nebylo by mu nic platné, kdyby pouze jednal podle mé rady."

"Což my nežijeme podle tvých slov, Pane? Není to také rada, když nám říkáš, že máme činit pokání?"

Ježíš viděl, že nepoznávají a nemohou pochopit jemný rozdíl, jaký je mezi osobní radou a jeho slovy, která dává lidem, aby opět našli cestu k Bohu. Odpověděl:

"Kdybych řekl některému člověku, aniž by mne o to prosil: Jdi ode dneška jinou cestou, a on by mne následoval a nevěděl proč, nikdy by mu nevzešlo poznání, že jeho dřívější cesta byla nesprávná. Musí nejdříve klopýtnout na své cestě, musí napřed pocítit, jak těžce se mu po ní jde, a pak mu mohu říci: Hleď, je tu jiná cesta, zkus po ní jít a zkoumej, nezdá-li se ti lepší. Rozumíte mi?"

Přikývli. Ježíš se usmál a pravil dále:

"Jestliže říkám: Čiňte pokání!, je člověku ponecháno na vůli, kterou cestou se dá. Nejsou dva lidé, kteří by mohli jít stejnou cestou. Pohnutky, které je vedou, jsou velmi rozdílné. Jeden půjde raději příkrou cestou, vedoucí rychleji do výše, jiný půjde cestou pohodlnou, vyžadující více času."

Jan pohlédl tázavě na Mistra. Ježíš povzbudivě přikývl, a Jan se otázal:

"Potom je ta příkrá cesta lepší?"

"Obě jsou stejné. Příkrá cesta je těžká a může snadno přivodit pád. Široká a pohodlná cesta může způsobit, že na ní člověk příliš snadno zapomene, kam vede. Bere mu vzpruhu a uspává ho."

Sklíčeně pohlíželi učedníci na Pána. ... Chtěli se ptát dále, ale Ježíš viděl, že mu neporozuměli.

"Teď byste se rádi zeptali: Co tedy máme my činit, abychom dosáhli blaženosti? Chci vám odpovědět, abyste konečně pochopili.

Nežijete proto, abyste žili lehce, jak po tom toužíte! Žijete proto, abyste prožívali! Buďte proto bdělí v každé době! Učte se ze svých nezdarů a učte se ze svého štěstí. Rozhlédněte se kolem sebe: nejste na této zemi proto, abyste jí pohrdali. Musíte ji poznat, neboť máte těla, která z ní pocházejí. Chci vám dát ještě jednou zákony, které se zachvívají ve stvoření a jimž jste podrobeni i vy. Využijte času, který vám ještě zbývá do hodiny soudu!"

Opět se shromáždil lid kolem Mistra a jeho učedníků. Všichni zbožně naslouchali a chtěli slyšet víc. Ježíš se proto posadil na vyvýšené místo a u jeho nohou usedly zástupy, jež přišly, aby slyšely jeho slova.
A Ježíš pravil:

Blahoslavení ti, kteří prostě přijímají Pravdu; neboť jejich jest království nebeské.

Nehloubejte a nemudrujte o mých slovech, neboť tím byste nikdy nedošli konce. Neříkejte svým bližním o tom, co se vás v nich dotklo, neboť oni jsou jiného druhu. Vyňali by z nich jen to, co je jim vlastní, a vás by tím zmátli!

Blahoslavení lidé, kteří jsou trpěliví a mírní; neboť oni zemi vládnouti budou.

Učte se čekat a učte se mírnit, pak budete mít jednou v sobě moc ovládat jiné lidi. Vaše vlastní kázeň ukázní druhé!

Blahoslavení ti, kteří musí procházeti utrpením, neboť oni utěšeni budou.

Nežalujte, stihne-li vás utrpení. Snášejte je a buďte silní! Nemůže k vám žádné utrpení, které sami nepřivoláte a nenecháte k sobě proniknout. Učte se však na něm a změňte se ve svém nitru. Pak od vás odpadne a vy budete volní!

Blahoslaveni ti, kteří prosí o spravedlnost; neboť oni spravedlnosti dojdou.

Domníváte-li se, že trpíte bezpráví, tu pohlédněte na lidi, kteří jsou vašimi bližními, a odčiňte vše, co jste jim kdy udělali. A to i tehdy, když se domníváte, že jste v právu! Žádný člověk nemá právo připravovat druhému bolest a utrpení! Budete-li v tomto směru čistí, pak vám žádný člověk neučiní bezpráví, neboť bude zahanben velikostí vašeho ducha!

Blahoslavení milosrdní; neboť oni milosrdenství dojdou.

Neklamte se však a nekonejte falešné milosrdenství, nýbrž uvažte, zda vaše dobrá vůle také lidem opravdu prospívá.

Blahoslavení pokojní; neboť oni dítkami Božími nazýváni budou.

Mít v sobě mír, pokoj a zprostředkovávat jej lidem, to vyžaduje takovou čistotu duše, že jen málo lidí na zemi se již může nazývat dětmi Božími. Člověk, který má v sobě opravdový mír, bude pro své bližní utěšovatelem a balzámem, bude jejich rány léčit již pouhým bytím!

Blahoslavení ti, kteří trpí pro spravedlnost; neboť jejich jest království nebeské.

Trpět pro spravedlnost znamená trpět pro pravdu. Vzít na sebe vše a překonat všechno, aby mohl zůstat pravdivým, to je pro člověka to nejtěžší při jeho putování. To znamená vše: spravedlivě žít, pravdivě žít až do toho nejmenšího. A to bude vyžadovat mnoho bojů a mnoho utrpení, to bude prožitím, opravdovým prožitím na celé pouti člověka. Taková má být jeho cesta, aby ho mohla vésti do království nebeského.

Blahoslavení čistého srdce; neboť oni Boha viděti budou.

V těchto slovech spočívá všechno, i to nejvyšší, čeho může člověk dosáhnout: vidět Boha v jeho dílech. Srdce člověka musí být čisté a jasné jako křišťál, aby mu žádné zkalení nebránilo ve vidění. Vidění je poznání! Člověk, který je čistého srdce, dokončil zde svůj úkol a může pak stoupat ke Světlu."

Když Ježíš skončil, panovalo hluboké mlčení. Tváře lidí svědčily o tom, co si myslí a co cítí. Ale Ježíš nepotřeboval pohlížet napřed do tváří lidí, aby poznal, jak přijali jeho poselství. Znal je a doufal, že alespoň v některých utkvělo něco z toho, co hlásal.

Věděl, že se u lidí zvolna probouzí pochopení a že touha po pravém vědění se již nedá potlačit. Měl z toho radost a byl za to Bohu vděčný.

V té době se učedníci semkli pevněji kolem něho a přidružovali se noví. Blížili se mnozí, které Ježíš musel odmítnout, ale mnohé mohl přijmout.

Jeho stálými průvodci bylo dvanáct učedníků, pocházejících ze všech vrstev obyvatelstva. Proto bylo nevyhnutelné, že zpočátku byly mezi nimi třenice. Utvořili mezi sebou skupiny, ačkoliv měli žít všichni společně pro Ježíše. Začali jeden na druhého u Ježíše žalovat a bylo třeba nevýslovné trpělivosti, aby mezi nimi zavládl soulad. Všechno pro ně bylo příliš nové, takže nepozorovali bolest, kterou tím svému Pánu působili.

Tu je zasáhl jednou při jakémsi sporu Ježíšův pohled, tak smutný, že zděšeně umlkli. Ježíš se odvrátil, neboť dosud se nikdy učedníci v jeho přítomnosti nehádali. Zahanbeně přicházeli k němu a prosili ho, aby jim odpustil. Ježíš je však nevyslechl, v noci je opustil a putoval osamělý dál.

Když brzy nato kázal, viděl, že mezi posluchači sedí i jeho učedníci a pohlížejí na něho plni zoufalství. Bylo mu jich líto, a vzal je zase k sobě. Od té doby byli svorní. Pochopili, že mohou žít jen v Mistrově blízkosti a snažili se odložit své chyby, aby byli Ježíšovi milí.

Ježíš viděl jejich dobrou vůli a snažil se je dobrotivými slovy přivést na správnou cestu:

"Vy myslíte, že vám to pomůže, budete-li žít v mé blízkosti, pokud jste tak neústupní a chcete poučovat jeden druhého? Nikdo z vás není tak čistý, aby se mohl starat o čistotu svého bližního. Snažte se být prostí, nechť již pocházíte z řad bohatých nebo z chudého lidu. Každý z vás má svůj úkol podle své povahy. Jestliže jej chce správně splnit, nemá čas na zbytečné řeči. Vy všichni jste posluchači mého slova a slíbili jste, že se jím budete řídit. Jak tomu však mám věřit, když nevidím žádné ovoce? Moje setba nevzchází! Máte proměňovat mé slovo v čin, aby lidstvo mohlo stavět na vás, až tu již nebudu!"

Učedníci nemohli již déle snášet smutek svého Pána. Jeho slova se jim poprvé vryla do srdcí, neboť jejich duše byly úplně otevřené. Ve dnech, kdy byli osamocení, se našli a úzce se k sobě přimkli. Chtěli nadále žít vedle sebe. Malicherná povýšenost padla navždy! Mezi učedníky byla harmonie a radost a Ježíš s nimi teď zase putoval po zemi.

V každém městě byl Ježíš přijat nejbohatšími a nejváženějšími měšťany, kteří byli rádi, že ho mohou u sebe ubytovat. Lid očekával s nadějí, že se mu od něho dostane pomoci. Římané Ježíše mlčky trpěli, neboť věděli o ohromné moci, kterou si získal nad lidem, a pozorovali jeho blahodárnou činnost. Nikdy nebyl Izrael tak pokojný jako nyní, kdy Ježíš nabádal k míru.

Marně se farizeové snažili mu překážet a přivést ho do konfliktu s Římem. Ježíš je vždy klidně odmítl. Jeho slova "dávejte císaři, co je císařovo" byla známa i římskému místodržiteli a vzbudila u něho radost. Římanům byla podlézavost farizeů vůči Římu odporná a nepříjemná. Věděli, že to jsou farizeové, kteří stále znovu popouzejí lid k ne-spokojenosti. Znali nenávist, kterou naočkovali lidu proti celníkům, a proto pociťovali jako úlevu, že se Ježíš neštítil sedávat mezi celníky a být jejich hostem.

Izraelský národ si v době Ježíšově již nebyl schopen sám vládnout, neboť již příliš dlouho byl pod cizím panstvím. Dlouhá léta poroby u něho podnítila rozvoj vlastnosti, kterou mají jinak jen otroci. Lid bědoval, žaloval, trpěl pod nadvládou Říma, ale neučinil žádný pokus, aby se osvobodil, neboť tak to vlastně bylo pro zemi pohodlnější. Jen tajně kvetlo nepřátelství, které se neodvažovalo na veřejnost.

Tón udávali farizeové. Před Římany neukazovali nikdy svou nenávist a zdánlivě byli na straně Říma. Potají však popouzeli a vyvolávali skrytý odpor. Když pak zasáhl Řím právem vlády, zaznívaly nářky tak dlouho, až Římané s opovržením přestali volat Izraelity k odpovědnosti.

Ježíš to viděl otevřeným zrakem a často se tázal, proč se musel narodit právě v tomto národě. Jsa poután ke svému pozemskému tělu, probojoval mnohý tichý boj, aby se vyrovnal s tímto problémem. Pátral, aby našel v Izraeli příčinu, která způsobila tuto přitažlivost.

Také jeho učedníci se obírali stejnou otázkou. Viděli jasně příkrý rozdíl mezi slabošským chováním svého národa a pevným, sebejistým vystupováním svého Pána. Jednoho dne se na to zeptali Ježíše.

"Proč ses musel narodit právě v Izraeli, v zemi, která nemá žádná práva? Je to skutečně jen proto, že proroci to zvěstovali již od pradávna?"

"Není to kvůli prorokům, neboť když oni zvěstovali, nezvěstovali mne! Zvěstovali toho, který přijde po mně. Já jsem byl vyslán, protože jinak by Izrael, tedy i ti poslední v něm, kteří ještě mají nárok na toto staré jméno, musel být zničen a s ním i to, co zůstalo dobrého. Chci se pokusit Izrael zachránit a opět ho osvobodit. Žel, jen malý zástup z národa, který byl kdysi vyvolený, mohu učinit opět silným a svobodným, neboť dar svobodné vůle musí být lidem ponechán. A jen na lidech záleží, zda budou svobodnými nebo zůstanou věčně otroky."

"Izrael tedy bude bojovat proti Římanům?"

"Vy mi nerozumíte! Nechci žádnou válku. Řím není nepřítelem Izraele. Izrael může být Římu jen vděčný, že ještě neusnul. V každém jednotlivci sedí nepřítel, jehož nutno potírat. Jen když ho v sobě vypleníte, bude zajištěna vaše duchovní svoboda a váš vzestup. Pak nezůstanete otroky! Pak i ti, kteří nad vámi nyní vládnou, brzy zmizí. Čemu vás učí kněží, čím vás to matou? Pokusili jste se někdy vzbudit v sobě něco jiného než závist, nepřejícnost a zbabělost?

Myslíte, že můžete proto uplatňovat nárok na osvobození?

K čemu máte svobodnou vůli, proč žijete? Snad proto, abyste se těšili ze své lenosti? Což musíte přijímat vše, co někteří za vás vymýšleli?

Chci vám říci, proč jsem se musel stát synem vašeho národa: Izrael je nejbezbrannější i nejpotřebnější zemí a je ovládán národem, který je nyní ve svém největším rozkvětu.

Zasévám do půdy téměř rozložené a vítr zanese po žních semeno přes moře do Říma. Je posledním určením Říma, aby je rozšířil po celé zemi. Potom nastane i jeho rozklad."

Jan pravil zvolna:

"Pak ses mohl i ty narodit v Římě, Pane!"

Prudce do toho vpadl Petr:

"A co by se stalo z nás?"

Ježíš se usmál a pak klidně řekl:

"Proč se hádáte? Nestačí vám, že jsem zde? Ty máš pravdu, Jene, kdybych se narodil v Římě, byla by má cesta lehčí. Mé slovo by i pak došlo k vám a vy byste se stali mými učedníky. Takto jsem vyhledal já vás, jinak byste museli vyhledat vy mne."

S tím souhlasil i Petr, ale přesto v něm vznikaly myšlenky o různých možnostech a nedaly se již umlčet. Petr věděl, že nikdo z učedníků kromě Jidáše Iškariotského by se tím nezabýval. Začal s ním hovořit a Jidáš s ním rozpřádal všechny možnosti. Ježíš o tom věděl a mlčel. --


Bylo to v Arimatii. Ježíš mluvil dlouho a důtklivě k lidu, když tu pojednou vystoupil jeden z farizeů.

Ježíš ho viděl přicházet a zpříma na něho pohlížel. Farizej se hluboce poklonil a začal si pokrytecky mnout ruce.

"Již dávno jsem slyšel o tvé moudrosti, Mistře. Chtěl bys mi zodpovědět několik otázek?"

Tak začínali všichni. Ježíš znal způsob jednání farizeů a odpověděl krátce: "Ptej se!"

Farizej se znovu uklonil.

"Jsi tak moudrý, Mistře, že národ je podmaněn tvým slovem. Všichni ti lidé, kteří chválí a velebí tvé jméno, chtějí následovat tvé učení. Jak je však možné, že ti lidé, kteří jsou stále kolem tebe, smějí zanedbávat Boží přikázání, aniž je voláš k odpovědnosti? Což jsi sám neřekl, že je potřebujeme nutně zachovávat?"

"Které přikázání přestoupili moji učedníci?"

"Přikázání o svěcení sabatu. Nedodržují také posty a zanedbávají předepsaná omývání."

Ježíš vyslal letmý pohled ke svým učedníkům. Na všech tvářích bylo možno číst rozhořčení. Tu se obrátil k farizejovi:

"Pronášíš tu veliká slova, rabíne. Svěcení sabatu! Člověk má světit hodinu sabatu každý den. Není mu nic platné, jestliže tráví den, ze kterého udělali lidé den klidu, podle předepsaného rituálu. I toto jste zpozemštili.

Sabat může člověk světit každý den, pro sebe, ale jinak, než vy jste to vymyslili! Omývání před sabatem mají být očistou duše, očištěním od veškeré špíny, která se na ni uložila. Posty neznamenají újmu v jídle, nýbrž újmy mají být jiného druhu, i když také pozemské.

Člověk, který v hodině klidu najde sama sebe a oprostí se ode všech nízkých, všedních myšlenek, nehoví svým choutkám a pokorně se blíží v modlitbě k svému Bohu, ten zachovává sabat. Ten ho světí! Ten se očistil ode vší špíny a postil se, neboť požil jen to, co jeho tělo potřebovalo."

"Tím chceš změnit to, co nám dal Mojžíš?"

"Nepřišel jsem nic měnit a vyřazovat proroky! Přišel jsem, abych naplnil a vybudoval to, co vám dali proroci. Vy jste to špatně střežili, přeměnili jste vše do svých pojmů, abyste si usnadnili ovládnutí lidu. Každý prorok vás vyburcoval, ale vy jste vždy zase usnuli! Teď jsem přišel i já. Naposled vás tím Bůh postavil před volbu. Jen krátký je čas, který vám ještě zbývá. Vyplňte mezery, které jste zanechali ve své stavbě, neboť já vám k tomu dávám látku. Ale chraňte se, farizeové, aby se ještě dříve celá ta stavba nad vámi nezřítila a nepohřbila vás!"

Pln vzteku pohlížel farizej na Ježíše, který ho zesměšnil před veškerým lidem. S výkřikem se chtěl na něho vrhnout, aby ho uhodil.

Vtom vyskočil z davu muž a strhl zuřivce k zemi. Farizej zůstal na chvíli skrčen ležet a očekával rány. Když se nic nestalo, odplížil se, pronásledován pokřikem davu. Ježíš však zvedl ruku a lidé umlkli. Vzhlíželi k němu plni očekávání.

"Proč se posmíváte tomuto člověku? Myslíte, že k tomu máte důvod? Neměli byste být smutní, že jste až dosud následovali takové vůdce? A to slepě a bez uvažování? Což nemáte vy odpovědnost, abyste všechno přezkoumali dříve, než s tím souhlasíte? Musel jsem přijít teprve já, abych upozornil na tento druh lidí?"

Zahanbeně sklonili hlavy. I ti nejzatvrzelejší mezi nimi cítili lásku, která zaznívala z jeho káravých slov.

Pak se Ježíš obrátil k muži, který ho ochránil.

"Děkuji ti za tvůj zásah."

Usmál se na něho.

Muž pohlížel prosebně na Ježíše.

"Pane, chceš být mým hostem v tomto městě?"

A Ježíš šel s ním do jeho domu.

Muž se jmenoval Josef a byl nejbohatším v Arimatii. Proto měl jméno Josef z Arimatie. Byl potomek starého rodu a měl titul knížete. Jeho dům byl veliký a prostorný a pojal Ježíše se všemi jeho učedníky jako hosty.

A Josef z Arimatie nabídl Ježíšovi svůj palác.

"Vezmi vše, co je mé, Pane! Nech lid přicházet k sobě. Nechť oni vyhledávají tebe, ale nechoď po zemi, abys hledal lidi!"

Ježíš odpověděl:

"Jsem poslán, abych hledal zbloudilé a přivedl je k Otci. Můj dům není na této zemi, nýbrž u Otce mého. Ale až přijde Syn Člověka, tomu, lidé, postavte dům, nejskvělejší dům, jaký kdy země nosila. Bude bydlet u vás a denně bude vcházet do vašich domů a vycházet z nich. Můj čas je krátký, ale přece ne tak krátký, abych vám nemohl říci všechno. Následujte mne a žijte podle mých slov! Pak nebude můj příchod marný!"

Josef dlouho mlčel a pak pravil:

"Ale jak ti mohu sloužit, Pane?"

"Ne mně, ale Bohu služ tím, že všem lidem, kteří jsou ti podřízeni, podáš důkaz, že sloužit a vládnout se dá spojit v harmonii."

Josef z Arimatie zmlkl. Slova Syna Božího však zaplála v jeho nitru a žila a zářila po celý jeho život. --

Mezi učedníky byl jeden, který úporně bojoval se svým rozumem: Jidáš Iškariotský.

Při putování chodíval s Petrem, který s ním rád rozprávěl. Jednou se ho Jidáš zeptal:

"Nemyslíš, že by to bylo skvělé, kdyby byl náš Mistr králem Židů? Opravdovým králem, který by mohl vládnout nad lidmi. Nebylo by pro něho všechno lehčí?"

Petr pravil klidně:

"Náš Pán je víc než nějaký král Židů. Je králem nebes a jeho panství je nepředstavitelně veliké. Zanech těch hloupých myšlenek, Jidáši."

"Ty myslíš, že by Ježíš jediným slovem mohl ovládnout svět, kdyby chtěl?"

"Mohl by svět i zničit, tak veliká je jeho moc. Ale to on nebude nikdy chtít, protože jinak by nebyl zde na zemi, aby zachránil nás ubohé hříšníky."

Jidáš mlčel. Oba tiše pokračovali v cestě. Jidáš snil o pozemském lesku a nádheře. Byl přesvědčen, že by lid korunoval Ježíše za krále, jen kdyby Ježíš chtěl. Jidáš se nemohl zbavit této myšlenky, představoval si, že by to bylo podivuhodné, kdyby byl skutečně pánem a měl pod sebou tisíce lidí, kteří by mu museli sloužit. Až dosud musel být vždy sloužícím. Teď bylo konečně možno dosáhnout moci. A Ježíš mu odepřel splnit jeho přání. Kolik lidí nabízelo své bohatství a čeho všeho by se s ním dalo dosáhnout? Ne, chce-li si dát Ježíš všechno to ujít, je to pošetilost. Copak on nemyslí na pozdější do­bu? Nemohou přece věčně putovat po silnicích bez domova a bez střechy nad hlavou. Jednou si musí konečně odpočinout a pak bude snad již pozdě pomýšlet na plány, které on teď má a mohl by je uskutečnit, jen kdyby Ježíš chtěl. Proč vlastně Ježíš nechce? Jidáš se rozhodl, že bude jednat za svého pána!

Přesto se však napřed zeptal Ježíše:

"Pane, proč se nestaráš o své stáří? Proč nepřijímáš nic z přebytků, které ti lidé nabízejí?"

"Což jsi neposlouchal, Jidáši, když jsem odpovídal těm, kteří mi nabízeli své peníze a statky?"

Ale Jidáš se nevzdal.

"Neříkal jsi, že jsme tu proto, abychom tě pozemsky chránili, Pane? K tomu přece patří, že se tě snažíme uchránit také před nouzí. Nesmíš se tak obětovat, aniž bys myslel na to, že by ses jednoho dne mohl ocitnout v bídě! My učedníci chceme zajistit tvůj život, a proto nám musíš dovolit, abychom mohli pro tebe brát!"

"Neslyšel jsi, když jsem pravil: Nestarejte se o příští den, vždyť každý den má své starosti? Zkoumej se, Jidáši, nezaměňuješ-li sobectví za dobrou vůli! Ne, neobhajuj se! Což jsi neměl ke mně vždy důvěru? Proč chceš nyní jednat svévolně? Chybí-li ti víra, pak ber statky, které se ti nyní naskytnou, ale zůstaň ode mne vzdálen!"

"Pane," řekl Jidáš, "považuješ mou starost za sobectví, ale věř mi..."

"Od které doby nerozumím svým učedníkům, Jidáši? Cožpak jsem vám vždy nerozuměl? Tvá slova mne bolí, jdi!"

Jidáš zůstal stát a díval se dlouho za Ježíšem, jak kráčí po Janově boku dál.

Od tohoto rozhovoru již nebyl v Jidášovi klid. Stále znovu si vzpomínal na slova svého Pána a marně se snažil zapomenout na pokárání. Pálilo ho a nedopřávalo mu klidu.

Zvolna začal zkoumat Ježíšova slova s takovou rozumovou bystrostí, jakou ještě nikdy ve svém životě nepoužil. Hledal mezery nebo rozpory ve slovech svého Mistra. Což Ježíš nepozoroval změnu v chování svého učedníka? Ani slovem se toho nedotkl. Přece však bylo všem učedníkům nápadné, jak je teď Jidáš zaražený a pohroužený do sebe.

Toto Ježíšovo mlčení bylo pro Jidáše tím nejtvrdším trestem, jaký jej mohl stihnout. Bralo mu všechen klid a zvolna ho činilo chorým. Věděl, že Ježíš čeká na to, že přijde k němu a poprosí ho za odpuštění, ale Jidáš už nemohl nazpět.

Trpěl nejstrašnější muka, když byl Ježíš někde napaden, když k němu přistupovali farizeové a kladli mu otázky, v nichž byly léčky. Modlil se, aby Ježíš jednou ukázal něco mimořádného, nějaký zázrak, po kterém by museli všichni uvěřit. Jeho uzdravování bylo ovšem také jako zázrak, ale to všechno bylo možno pochopit i rozumem. Což nebyli věřící všichni ti lidé, jichž se Ježíš ujímal, aby je uzdravil? Byl někdy ochoten vyléčit nějakého člověka, pochybujícího o jeho síle?

Jidáš měl žhavé přání, aby Ježíš někdy učinil něco, o čem by se nedalo tvrdit, že se dá vysvětlit lidskou představivostí. Pak chtěl i on vydechnout a jít k Ježíšovi, plakat ulehčením, vrhnout se před ním na kolena a prosit za odpuštění!

Vyslyšel Bůh tyto prosby? Jidáš byl o tom přesvědčen, neboť nastalo to, po čem toužil.

Ježíš se blížil k jednomu městu. Již hodiny před jeho příchodem do města proudil lid k němu a zdravil proroka jásotem. Lidé ho pokaždé vyprovázeli veliký kus cesty, když opouštěl nějaké město nebo vesnici, a daleký kus cesty mu přicházelo naproti obyvatelstvo jiného města, když se k němu blížil.

Tak byli učedníci se svým pánem o samotě stále řidčeji. Všichni toho litovali, neboť pěší cesty přírodou po boku Ježíšově byly pro ně tím nejkrásnějším. Tam jim býval Ježíš mnohem blíž, hovoříval s každým z nich a účastnil se všech jejich žertů, které mužové cestou prováděli. Čím však byl lidu známější, tím více lidí se tísnilo kolem něho a tím řidčeji ho měli učedníci pro sebe.

I nyní, když se blížili k městu Kafarnaum, byla silnice plná lidí. Učedníci začali reptat na vedro a nerozum lidu, který činil cestu ještě prašnější a nesnesitelnější. Dalo jim mnoho práce zastavit mnoho zvědavců, prosebníků i tazatelů, kteří se všichni chtěli protlačit k Ježíšovi.

Ježíš však promluvil uklidňující slova. Tímto způsobem musel uklidňovat nejen lid, ale i své učedníky. Vždy byl on tím nejtrpělivějším a podle toho jej všichni poznávali, jak dospělí tak i děti. Tísnili se kolem něho, i když ho nikdy předtím neviděli.

Daleko vpředu kráčel Jidáš a zanechával mezi sebou a ostatními velikou mezeru. Všichni viděli, že Jidáš utíká, že nemůže snést blízkost Páně. Ale pak se náhle snažil uvolňovat cestu. Odstrkoval stranou lidi, kteří mu stáli v cestě. Vedl za sebou jakéhosi muže, který mu sotva stačil.

Celý zrudlý žárem se Jidáš zastavil před Ježíšem a těžce oddychoval. Postrčil muže dopředu, takže stanul Ježíšovi tváří v tvář. Nastala tlačenice. Celý dlouhý průvod lidí se zastavil. Ježíš se zeptal muže oděného v uniformě římského setníka, co si přeje. Muž krátce váhal a pak řekl:

"Pane, mé dítě umírá, není pro ně už záchrany, jestliže nepřijdeš a neuzdravíš je!"

Lid stojící nablízku s nevolí reptal.

"Co chce ten Říman od našeho proroka? Ať se klidí, vždyť je to pohan!"

Ale Ježíš nedbal na jejich řeči. Nejprve dlouho pohlížel na Římana a pak řekl:

"Chci uzdravit tvé dítě. Půjdu s tebou, jdi napřed!"

Muž se obrátil a šel napřed směrem k městu. Jidáš, který ho k Ježíšovi přivedl, doufal, že se zde konečně stane zázrak, na který tak toužebně čekal.

V Kafarnaum byla na ulicích taková tlačenice, že učedníci museli před setníkovým domem s námahou uvolňovat cestu. V setníkově domě ale již plakaly a naříkaly ženy zjednané k pláči. Římanovo dítě již odešlo na onen svět.

Jidáš sebou škubl a jeho očekávání se stupňovalo v horečku. Byl bez sebe napětím, co teď Ježíš učiní.

Když Říman vstoupil do svého domu a uslyšel plačící ženy, téměř se zhroutil. Tu se však na jeho rámě položila ruka.

"Důvěřuj, vždyť nejsi sám. Slíbil jsem ti svou pomoc a pomohu ti. Zavolám ti tvé dítě zase zpět!"
"Pane, cožpak nevidíš, že je již mrtvá?"

I vešel Ježíš do komůrky, odkud zaznívalo bědování. Při jeho vstupu ženy umlkly. Ježíš zvedl ruku a ukázal na dveře, ale nikdo se nepohnul. Tu pohlédl na Římana:

"Chceš-li mít zase své dítě, tak vyžeň ven tyto ženy, které mne ruší."

Petr přistoupil ke svému Pánu, kterého dosud ohromen sledoval.

"Pane! Což nevidíš, že to dítě je mrtvé? Prosím tě, opusť tento dům!"

Tu se Ježíš rozhněval. Jeho oči se hrozivě blýskaly. Ještě nikdy ho takto Petr neviděl.

"Jděte všichni ven, jděte tak daleko, jak jen můžete, a nechte mě o samotě.To je za to, že jste se odvážili mě varovat!"

Po těchto slovech se obrátil a nechal Petra stát. Petr se pak zahanbeně vzdálil.

Když byl Ježíš sám s mrtvým děvčetem, přistoupil blíž k jeho loži. Na chvíli zavřel oči a zdálo se, že je nepřítomen. Nejdříve bylo nutno, aby se v Ježíši uklidnil hněv, který v něm propukl nad nedůvěrou učedníků. Jeho duše se uklidnila a teprve pak přikročil k tomu, aby přivolal zpět život do vychladlého již těla.

Bolestně se ho dotýkaly stále znovu se objevující důkazy neschopnosti všech učedníků, kteří mu přestávali důvěřovat ve všech kritických situacích, které vznikaly jeho činností!

Vytryskla v něm láska, když spatřil tichý, mírný obličej mrtvého děvčete. Tomuto dítěti bylo již blaze a on je teď volal zpět do světa nepokoje a zmatků. Ježíš viděl život dítěte i jeho karmu a viděl také, že toto dítě by muselo zase na zem, protože je s ní spojovalo příliš mnoho vláken. A viděl také vlákno, které ještě spojovalo tělo a duši. Nebylo dosud přetrženo a vydrželo by ještě několik dní, poněvadž toto dítě se rozloučilo se životem příliš náhle.

"Děvčátko, vstaň! Volám tě zpět na tuto zemi, abys mohlo z vůle Boží dokončit svůj život silou, kterou ti chci dát!"

Zvolna se dětská duše vrátila do svého těla. Ježíš viděl, jak přichází život do schránky, která byla již strnulá, a jak znovu uvádí krev do koloběhu.

Počkal ještě, až dítě otevřelo oči, usmálo se na něho a pak upadlo do hlubokého spánku. Teprve pak zavolal rodiče dítěte.

Aniž by čekal na dík šťastných rodičů, opustil Ježíš tiše místnost a vyšel z domu. Venku na něho čekali učedníci a Ježíš vstoupil opět zářící a veselý mezi ně. Žertovně vyslovil svůj podiv nad tím, že mu zůstali nablízku, ačkoliv měli tolik strachu! Chtěli se omlouvat, ale chyběla jim slova. Mlčky kráčeli za Ježíšem.

Pověst o tomto zázraku, který Ježíš poprvé vykonal, se rychle rozšířila po celém městě. Ještě nikdy Ježíš neslavil takové triumfy jako v těch dnech. Přinášeli k němu mnoho nemocných a Ježíš neúnavně vkládal svou uzdravující ruku na nemocná těla a dával jim novou sílu k uzdravení.

Víra osvobozovala lidi od všeho zhoubného, co měli v krvi.

Jidáš to již déle nevydržel a chtěl konečně k Ježíšovi. Pokorně předstoupil před svého Pána a chtěl promluvit, ale nemohl. Ježíš se na něho jen klidně díval a pak se tiše zeptal:

"Bylo opravdu zapotřebí tohoto důkazu, aby se ti vrátila víra ve mne? A nestydíš se chtít teď mluvit o díku? Jidáši, nemůžeš-li věřit z nejvnitřnější duše, potřebuješ-li denně nové důkazy, důkazy, které se nedají zdůvodnit rozumem, pak mne musíš opustit. Jdi a postav si dům a buď činný svým způsobem. Střádej pozemské bohatství, učiní-li tě to spokojenějším. Nechtěl jsem tě nikdy zdržovat. Chceš-li však zůstat u mne, nikdy nedoufej, že pozemská moc naplní tvůj život. Vy všichni, kteří chcete být mými učedníky, musíte vědět, že vám mohu dát jen duchovní bohatství! Má říše není z tohoto světa!"

Tu odešel Jidáš od něho a plakal.

Ježíš s ním po této rozmluvě jednal laskavěji než s ostatními učedníky, takže se ho Jakub jednoho dne zeptal:
"Pane, proč máš rád Jidáše víc než nás? My ti už nejsme milí? Což to není stále Jidáš, který má pochybnosti?"
Ježíš odpověděl:

"Jak bláhově mluvíš, Jakube! Nikdo z vás nepotřebuje mou lásku víc než Jidáš! Proto mu dávám víc, jak ty tomu říkáš.Chraň se však mluvit o své víře! Jistě, Jidáš má pochybnosti. Ale cítíš-li, že ty jsi bez nich, pak ti pravím, že se mýlíš! Což to není pochybnost o mé spravedlnosti, kladeš-li mi takové otázky? Což se nikdy nenaučíte mi rozumět?"

Jakub sklonil hlavu. Styděl se. Ježíš však mluvil dál:

"Zdá-li se vám jednání vašeho bližního nesprávné, nemáte ze sebe dělat jeho soudce, neboť každý soudí sám sebe! Nestarejte se o Jidáše, nýbrž sami o sebe, aby vám nakonec nechybělo to nejlepší, totiž poznání sebe sama!"

Jakub již neříkal nic a zůstal zticha i tehdy, když slyšel jiné učedníky říkat totéž. Jan uvažoval:

"Jak přesně nás Pán zná, neujde mu ani to nejmenší. Každé své slovo říká z přesvědčení. Zdalipak i já někdy dosáhnu této vnitřní pevnosti a jasnosti?"

A Jan přistoupil k Ježíšovi a zeptal se ho:

"Pane, co mám říci lidem, kteří se mne ptají, proč býváš hostem celníků a domy boháčů pohrdáš?"

Ježíš se usmál.

"Řekni lidem, že jsem hostem tam, kde vidím v lidech pravdu. A že pravda není vidět na šatech člověka, ale v jeho nitru. Ale nevznikla tato otázka již dávno i v tobě, Jene? Divíš se, chodíme-li k chudobným stolům, protože já tomu chci a pohrdám bohatými tabulemi. Musím vás jednou zavést do domu, kam nás pozve zvědavost a bude od nás očekávat odměnu. Jednou budete muset být pokořeni projevy, které nezasáhnou mne, ale vás a vaši ješitnost. Pak se už nebudete ptát: Pane, proč chodíš tak často do domů celníků?"

Tak musel Ježíš stále trpělivě odpovídat na mnoho otázek. Mnohdy se mu zdálo, že to, čeho chce dosáhnout, je nemožné následkem slepoty jeho učedníků. Jak dlouho už žili v jeho blízkosti a jak málo dosud pochopili z jeho slov! Tyto otázky mu ztěžovaly často život. Nebyla stále znovu lidská povýšenost ve všem, nač se tázali? Uznají své chyby vždy jen tehdy, když jim je ukáže?

Ať přišli do cizího města mezi cizí lidi, nebo ať potkali venku na svých pěších cestách lidi, kteří se na ně tvrdošíjně přivěsili a nebyli spokojeni dříve, dokud jim nebyly zodpovězeny všechny jejich otázky, vždy musel Ježíš dávat pozor na své učedníky, aby příliš nemluvili. Byli většinou bezelstní a nechápali otázky, které jim byly dávány.

Tak přišli do jednoho města v němž potkali mladou ženu,  která se nechtěla vzdálit od Ježíše. Petr se ji snažil přimět, aby odešla, ale ona neustávala prosit. Chtěla mluvit s Ježíšem sama a bez svědků. Konečně Ježíš zpozoroval, že se za jeho zády něco děje, slyšel vzrušený hovor ženy a odmítavou, stručnou Petrovu řeč.

Zastavil se a pohlédl nazpět. Petr přistoupil rychle k němu.

"Pane, tato žena nechce jít pryč, chce s tebou mluvit. Řekni jí, že to není možné, protože...", přistoupil těsně k Ježíšovi, "tato žena je nevěstka. Řekl mi to jeden muž z tohoto města."

Ježíš zavrtěl lehce hlavou a pokynul ženě, aby přišla k němu. Petr užasle odstoupil.

"Chceš se mnou mluvit? Pověz mi, co chceš?"

Žena pohlížela pátravě na Ježíše a pak prosila unaveným hlasem:

"Pohleď, jak mnou všichni pohrdají, Pane! Nemohu před nimi mluvit. Vždyť mi znemožňují, abych zase žila jiným životem. Připomínají mi stále moji vinu a vyhýbají se mi, kdekoliv mne uvidí. Odnášejí své děti, když jdu po ulici, a hrozí mi, že mě ukamenují."

Ježíš neřekl ani slovo a šel klidně dál. Žena kráčela po jeho boku, aniž jí v tom bránil.

Opustili město a žena stále kráčela po boku Páně. Nikdo z učedníků se neodvážil vyslovit nějakou domněnku. Tak míjela hodina za hodinou. Vtom se Ježíš zastavil.

"V co ode mne doufáš, že nejdeš domů?"

"Jediné slovo, Pane, že moje vina může být odpykána."

"Ty ses obžalovala, když jsem se tázal po tvém přání! Nalezla jsi jen žaloby a lkání. Proto jsem ti nemohl pomoci. Teď ti chci poradit. Odejdi do jiné země a začni tam nový život, po kterém toužíš. Pracuj od časného rána do pozdního večera, abys zapomněla na vše, co bylo dřív. Jsi mladá a můžeš ještě dohonit vše, co jsi zameškala."

"Pane, ale na mně spočívá má neodpykaná vina. Nedovolí mi, abych nalezla klid!"

Tu pravil Ježíš mírně, protože viděl velikou bídu ženy:

"Odejdi v pokoji, tvé hříchy jsou ti odpuštěny!"

Mezi učedníky zavládlo hluboké mlčení. Viděli zjasněnou tvář mladé ženy a poznali, že Ježíš nikdy neodepře svou pomoc. Byl skálou pro všechny. Denně viděli, jak žehnáním oprošťuje lidi a mírnými slovy je přivádí na pravou cestu. Nedovedli si představit, že by jednou měli alespoň přibližně tak působit.

A přece jim to Ježíš říkal často. Měli radost, že k nim má tak velikou důvěru. I když si stále namlouvali, že mají vlastní mínění, a byli často hrdi na sebe a na své vědění, přece nikdy nemohli věřit ve schopnosti, které v nich měly vyrůst.

Měli sice všichni své úkoly a velmi se namáhali, aby je dobře plnili. Přesto však pozorovali, že to všechno je ještě velmi nedokonalé. Stěžovali si Ježíšovi. Utěšil je a sliboval jim opět všechno to, čeho se nemohli dost naposlouchat.

"Kdy to však bude, Pane?" tázali se.

Ježíš velmi zvážněl.

"To bude tehdy, až již nebudu mezi vámi. Až prožijete mnohá utrpení a tím pochopíte má slova, která vám dnes často marně říkám. Nikdo z vás nebude bez bolesti, neboť jedině ona vás může přivést ke zralosti a připravit vás pro vaše úkoly.

Pohleďte, přišel jsem, abych vám ukázal cestu k Otci. Přišel jsem z Lásky a budu vždy Láskou, která drží tuto zemi. Drží vás mnoha neviditelnými vlákny, abyste nepadli. A proto žiji mezi vámi, proto vám přináším živé Slovo. Jen nemnozí je přijmou tak, jak si to přeji, ale budou-li působit v jeho smyslu, pak bude Světlo na zemi, dříve než nastane konec. Vy mi máte být nejblíž. Ach, kéž by tomu tak bylo! Kéž byste rozuměli mým slovům, která vám stále říkám. Pohleďte, není správné, když si myslíte, že jste již získali království nebeské, protože jste mými učedníky! Je málo těch, kteří jsou blízko království nebeského. Očistěte se ode všeho starého.

Žijte bez mnoha slov, mlčte a naslouchejte svému vnitřnímu hlasu, abyste se viděli takovými, jakými jste!

Vaše řeč budiž prostá. Chraňte se před zapřísaháním v každé větě, která přechází přes vaše rty. Vaše řeč budiž "ano" a "ne"! A když se modlíte, pak dodržujte tentýž příkaz! Nemodlete se proto, abyste slyšeli svůj hlas, nýbrž modlete se proto, že po tom touží vaše nitro. Odvažujte se modlitby jen tehdy, když je vaše duše pohnuta, nechť je to v radosti nebo v žalosti. Každá modlitba ze svévole nebo ze zvyku je rouháním se Bohu! Jeho jméno budiž vám příliš svaté, než abyste je měli v ústech při každé příležitosti!

Chci vám říci, co si smíte vyprosit a k čemu by stačilo jediné slovo. Avšak vy jste lidé této země a Slovo nepoznáte dříve, než budete žít v ráji.

Nechoďte také na ulice, abyste se modlili k Bohu. Straňte se veřejnosti, neboť tam vám chybí soustředění. Vyhledávejte nejtišší komůrku, tam se můžete blížit k svému Bohu.

A zde proste o živou sílu, která vámi musí proudit, chcete-li žít. Všechno přichází z této síly, která tu je a bude. Ona prožhavuje a oživuje všechno, co může vidět váš zrak, a také to, co je vašemu zraku skryto. A v síle Světla začne váš vzestup, začíná vše, co potřebujete k životu. Vězte však, že ji můžete přijmout jen tehdy, jste-li úplně čistí a otevření.

Přijměte slova, která vám chci dát, abyste nevzývali Boha nehodně!

Otče náš, ty, který jsi!

Naším životem posvěť se jméno Tvé!

K nám přijď království Tvé!

Buď vůle Tvá!

Chléb náš vezdejší dej nám dnes!

Odpusť nám naše viny, neboť i my

jsme odpustili všem!

Nenech nás upadnouti v pokušení!

Vysvoboď nás od zlého!

A modlíte-li se tato slova, neopakujte je častokrát za sebou v domnění, že takto dosáhnete rychlejší pomoci. Nenechte tyto prosby nikdy zevšednět, jsou příliš posvátné. Obsahují všechno, co si člověk může vyprosit!"

Ježíš umlkl a šel tiše dál. Nechal všechny své učedníky vzadu pohroužené do hlubokého přemýšlení. V jejich duších bylo ohromné vzrušení a probudilo všechno, co v nich ještě spočívalo. U Jidáše vyvolala Mistrova slova hlubokou zkroušenost. Na okamžik poznal sám sebe. Pak proklínal svůj rozum, který mu stále znovu vnukával mučivé myšlenky.

Nenech nás upadnout v pokušení!

Jestliže se tato prosba vynořovala v některém člověku, pak to bylo v Jidášovi. Nebezpečí však bylo veliké, neboť on dovedl v myšlení všechno správně sledovat a jeho rozum pracoval opět skvěle. Jen malou chvíli si byl vědom, že stále podléhal pokušení, a to dobrovolně. To ho dohnalo k této vroucí prosbě a rozechvělo ho to.

Teď bylo v kruhu učedníků velmi ticho. Nebyli již tak veselí jako dříve, ale chodili s hlavami svěšenými a mluvili spolu jen o tom nejnutnějším. Bylo to, jako by tím chtěli dokázat, jak vážně se jim jedná o polepšení. Stávali se z nich pobožnůstkáři!

Ježíš musel to všechno pozorovat a probouzel se v něm hněv, když stáli před ním s výrazem oddanosti v tváři a na jeho slova odpovídali tichým hlasem, jako by byli nemocní. -

Náhle vypukla bouře. Ježíš stanul před nimi a zahřměl na ně:

"Vy pokrytci, proto jsem s vámi mluvil tak vroucně, abyste má slova zkřivili a ukazovali mi odraz toho, jaké hlouposti se skrývají ve vašich hlavách? Co do vás vjelo, že tu stojíte, jako byste chtěli zhynout? Nemůžete-li mně porozumět, otevřeně to přiznejte, ale nepřevracejte má slova v posměch! Jestliže jsem vám přikázal mlčet, proč tím chápete jen to, co se vám zdá nejlehčí? Myslíte, že nevidím, jak vašimi hlavami táhnou myšlenky, které se rovnají nejprázdnějším ústům?

Copak jsem vám zapověděl mít veselou mysl? Zakázal jsem vám se mnou mluvit, že tu přede mnou stojíte, jako byste přede mnou chtěli padnout na kolena? Což budete stále bloudit, že můžete jednat tak neuvěřitelně? Proč jste najednou přede mnou zmlkli? Snad proto, že jste přišli k názoru, že jste lidé? Mám vám věřit, když jste dříve hovořili o mém jednání mezi sebou i s jinými lidmi? Což jste neukazovali otevřeně pochyby a kritiku? A teď to má být rázem jinak?

Ne, stali se z vás pokrytci, ze všech dohromady, a jeden strhuje druhého s sebou! Je mých napomenutí pro vás již příliš mnoho, že se mne teď snažíte klamat? Doufáte snad, že proto budu mlčet? Co vás to napadlo? Tak jděte, zdá-li se vám to být nesnesitelné!"

Po těchto slovech Ježíš rychle odešel. Za sebou nechal zděšené učedníky. Celá družina si ulehčeně vydechla a Petr se odvážil hlasitě se obžalovat. Jako šupiny padalo to všem s očí a viděli, jak neuvěřitelně hloupě si předtím počínali. -

Když se Ježíš příštího dne objevil, bylo všechno zase jako dříve. Petr vytýkal svému bratru Ondřejovi, že mu vzal pás, Jan stál před domem a zpíval a Jakub se smál jakémusi žertu. Tu se usmál i Ježíš a na jeho ranní pozdrav se mu dostalo jednohlasné odpovědi. Teď nastalo v jejich kruhu opravdu jasno, neboť všichni pochopili, co Ježíš od nich chce.

Tím ale také začalo opravdové působení učedníků na veřejnosti. Vyrostly v nich nové síly a zcela je naplnily. Využili je s vnitřním jásotem a jejich tváře zářily štěstím. Zvlášť jeden z učedníků, který se stále držel trochu v pozadí, protože mu ještě chyběla opravdová víra, byl dříve než všichni ostatní rázem osvobozen ode všech pout, která ho dosud zdržovala.

Tento učedník se jmenoval Tomáš. Byl již ve zralém věku. Uposlechl náhlého vnuk-nutí a opustil svou rodinu, aby šel za Ježíšem. Později ho přepadaly starosti a pochyby a nedopřály mu klidu. Teď byl Tomáš první, který žil lehce a volně novým životem a strhl s sebou všechny učedníky. Ježíš viděl s radostí, jaká změna se stala s tímto mužem.

Ve městech se lidé začali k němu tlačit a naslouchat jeho slovům, neboť vykládal Mistrova slova. Tomáš dovedl vysvětlit lidem mnohé, co nemohli pochopit v Ježíšových promluvách. Z jeho slov sálal oheň a strhující přesvědčení člověka, který pochopil a v duchu prožil Boží Pravdu a podává ji lidskými slovy dál. Pak i ti nejméně chápaví byli niterně zasaženi a bez dechu naslouchali jeho výkladům.

Petr se stal tak pevným, cílevědomým člověkem. Byl oporou učedníků, když byli sami mezi sebou. Opravdová povaha se projevila teprve nyní.

Všem ale bylo jasné, že především mají chránit život svého Pána a že musí bděle zkoumat vše, co se jim chce přiblížit. Semkli se kolem Ježíše do kruhu a chránili ho. Byl již také čas, neboť skryté útoky nepřátel Syna Božího byly stále častější. Ze všech stran byly vysílány jedovaté šípy.

Proti Ježíšovi se utvořil spolek, který se skládal z farizeů. Celé noci sedávali pospolu a radili se o možnostech, jak by se mohli zmocnit tohoto proroka, který je všechny uváděl v nebezpečí a ohrožoval jejich existenci. Což nedospěl lid již tak daleko, že vyslovoval pochybnosti o jejich výkladech zákonů, které sepsali proroci?

Tento Ježíš z Nazareta byl příliš známý. Všude se lid sbíhal, když se o něm i jen mluvilo. Rozhodli se obžalovat ho u Římanů, že podněcuje lid k povstání. S tímto rozhodnutím šli někteří z nich k císařovu místodržiteli a přednesli svou žalobu proti odbojníkovi.

S chmurnými, ustaranými tvářemi stanuli před vysokým úředníkem císařovým a dlouze a zeširoka vyprávěli. Nedbali toho, že jejich řeč je stále prázdnější. Místodržitel jim klidně naslouchal. Když jejich řeč neměla konce, zdvořile zakryl své zívnutí a zeptal se:

"A kdo je ten zločinec, kterého považujete za tak nebezpečného Římu? Nechcete říci jeho jméno, abychom mohli zakročit?"

Znovu chtěli dlouze a široce vyprávět, ale Říman vstal a přistoupil k otevřeným dveřím, vedoucím na balkón. Dole na ulici byl totiž zmatený halas a jednotlivé výkřiky pronikaly nahoru. Farizeové se na sebe rozhořčeně podívali, že jim nenáviděný nepřítel už ani nenaslouchá. Tak nedůležitý byl tedy těmto Římanům muž, který ohrožoval bezpečnost trůnu v Judeji.

Vtom se Říman opět vrátil do komnaty.

"Ach, vy jste stále ještě zde? Jak se tedy jmenuje ten zločinec, jehož obžalováváte?"

"Ježíš z Nazareta!"

Říman se začal hlučně smát a smál se stále hlasitěji, takže farizeové se na sebe udiveně dívali. Jeho smích nezdál se jim slibovat nic dobrého. Také se nezklamali, neboť smích náhle přestal.

"Ježíš z Nazareta! Proto tedy ty dlouhé řeči! Tam...," ukázal na balkón, "tam, slyšíte volání lidí? Tam přichází muž, kterého nazýváte zrádcem, a lid ho vítá s jásotem. Věřím, že tento muž je nebezpečný, ale ne nám, Římanům, nýbrž vám, bídným pokrytcům! Neodvažujte se ještě jednou vstoupit do tohoto domu s úmyslem, že ve mně najdete nástroj pro své plány! Tento muž je pod ochranou Říma, pokud jediný Říman bude žít v této zemi! Ven!"

Farizeové se rychle vytratili. Jejich nenávist nabyla ohromných rozměrů, olupovala je o spánek a už je neopustila.

Večer byl Ježíš se svými učedníky hostem císařova místodržitele. Po večeři přistoupil Říman k Ježíšovi.

"Pane, musíš být opatrný, aby ses nestal obětí farizeů. Pronásledují tě a bezmezně nenávidí. Dnes byli u mne a obžalovali tě pro zradu na Římu. Ukázal jsem jim dveře a varoval je, ale oni neustanou a budou se všude snažit ti škodit."

Ježíš se usmál a pravil pak konejšivě:

"Děkuji ti, Marku, že jsi mne bránil, ale já se nebojím těchto lidí. Musím jít svou cestou až do konce a nebudu dbát těch, kteří mně ji chtějí zatarašit. Vím, že jsem nebezpečný jejich moci, ale nemohu je šetřit, protože národ teď aspoň uvidí, jací to byli vůdcové, jejichž péči se svěřoval. Denně ke mně přistupují všichni, kteří mi chtějí škodit, a denně mi kladou otázky, v nichž jsou napnuty sítě, které by se mi mohly stát osudnými. Ve školách kážou, že prý chci rušit náboženství. Lid naslouchá jejich řečem, a když druhého dne mluvím v téže škole já, slyší lidé mne. Pak přicházejí za mnou a sdělují mi, co farizeové proti mně říkali. Je to boj, pokud jsem tu, boj mezi Světlem a temnotou. Všude je oslepují paprsky Světla a odhalují jejich temné úmysly. A lidé to začínají vidět. To je mé vítězství!"

Marek mlčky naslouchal a přemýšlel. Pak pohlédl tázavě na Ježíše:

"Jak to přijde, že ty jsi úplně jiný než všichni Židé, Pane? Odkud máš tyto způsoby, které jsem nikdy neviděl u Židů, způsob držení hlavy, držení těla a svou řeč...všechno na tobě je vládcovské a svobodné. Mohl bys být Římanem, jedním z nejhrdějších z nejušlechtilejšího rodu, tak veliké je tvé kouzlo!"

Ježíš mlčel. A Marek pokračoval:

"Podívej se, já jsem již zestárl a žiji v této zemi od mládí. Znám Židy lépe než své krajany. Znám je dobře až do jejich nejtajnějších myšlenek. Znám popudy, z nichž jednají. Poznal jsem dobré i špatné. V držení jejich těla i v jejich pohybech je vtisknut celý jejich ráz. Jejich zevnějšek prozrazuje na první pohled jejich národnost. Tak tomu není u žádné jiné rasy. Nikdy nejsou spokojeni. Chtěli by se mít ještě lépe a to pokud možno pohodlným způsobem. Jsou příliš zbabělí, aby za to poctivě bojovali. Proto zůstávají porobenými.

Je to viditelný úpadek jedné epochy lidstva. Když tak myslím na to, že všechny národy musí jít touto cestou a že ani Řím nebude jednou již ničím jiným než tito umírající Židé, tu se ptávám, kde je klíč ke všem těm hádankám, jež nám život předkládá? My Římané věříme v bohy a Židé věří v jednoho Boha, který se jim nikdy nezjevuje. Co je tedy správné? Židovstvo zmírá, umírá jejich Bůh s nimi? Dobude víra Říma svět?"

"Rád ti odpovím, Marku, neboť tvoje otázky si to zaslouží. Máš pravdu, že Juda v sobě zmírá, a přece po něm zbude částečka, která se opět rozšíří po celé zemi. Židé budou na této zemi jako viditelné znamení zákonů, které pronikají stvořením, tak dlouho, dokud nepřijde Syn Člověka! A s ním nastane veliký soud, který toto stvoření povzbudí opět k novému životu. Nastane uzavření kruhu pro celou zemi a třídění dobrého a zlého.

Izrael je národem, který první uslyšel volání Boží, a Izrael bude posledním národem, který uslyší hlas Syna Člověka. Udrží se až do konce a bude stále přivádět do zmírajícího těla svého národa novou zdravou krev. Bude to činit z vnitřního nutkání, poslušen hlasu, který požaduje udržení kmene! Jako magnet bude stále znovu přitahovat svůj vlastní druh, a až bude jeho duše znetvořena k nepoznání, nastane jeho konec.

Řím je hrdý a může být ještě dlouho vládcem, ale jeho víra v bohy zmizí a bude zatlačena vírou v jediného Boha. Také Řím zmizí až na malý zbytek. Tak musí všechny národy až na jeden, o němž se nyní ještě nic neví, dlouho umírat až do dne posledního soudu. A před koncem je síla Světla vynese vzhůru, aby ještě jednou dosáhly nakrátko moci a uplatnění. Všichni tito umírající se spojí a spojenými silami se pozvednou proti mladému národu, který jediný ještě nebude opotřebován, aby jej zničili. V té době bude nesčíslně mnoho náboženství a všechna si budou osobovat právo, že jsou jedině pravá. Ale navzájem se budou ničit.

Nastane strašlivý zápas o moc, jaký země ještě nikdy nezažila. Nenávist zaslepí a obloudí národy.

Všechny budou po přechodnou dobu užívat radostí světa až do přesycení. Malý bude velikým a veliký malým. To bude konec všech zmatků. Pak to půjde ohromující rychlostí ke konci.

Bůh, kterého uctívali staří Židé pod jménem Jehova, rozvine pak svou slávu také na zemi." --

Marek dlouho mlčel a pohlížel zamyšleně do dálky. Pak se změnila jeho tvář, zdálo se, že její rysy se uhladily. Vyvstaly v něm vzpomínky a on začal zprvu tiše a pak stále živěji vyprávět:

"Když jsem opouštěl Řím, abych se usadil zde v zemi pod Herodovou vládou, byl jsem ještě mladý. Nechtěl jsem být vojákem, nebažil jsem po tom, dobývat svět bojem, ale chtěl jsem pokračovat v obchodě svého otce zde v Judeji. Později jsem chtěl žít zase v Římě, bezstarostně a v blahobytu. V Římě bylo draho, já byl mladý a musel jsem tedy nejdříve vydělat, čeho bylo třeba k životu v Římě.

Postavil jsem si v Nazaretě dům, v tom městě, v němž ses narodil..."

"Narodil jsem se v Betlémě," namítl Ježíš.

"Ale žil jsi přece v Nazaretě?"

"Moji rodiče tam žili."

Marek přemýšlel a pak pokračoval ve vyprávění: "Nevím, proč ti chci vyprávět o době, kterou jsem strávil v Nazaretě, Pane, ale když jsi mluvil o tom, co přijde, napadla mě právě jedna vzpomínka."

"Jen mluv, Marku," pravil Ježíš.

Časem jsem dosáhl mnohého, zbohatl jsem a již dávno jsem se mohl vrátit do Říma. Cosi mne však stále poutalo k tomu městu a já nemohl pryč. Přátelé z domova navštěvovali můj dům a prosívali mne, abych se již vrátil do Říma, ale nepřiměli mne k tomu. A pak u mne bydlel mladý Říman, voják. Byl to ten, na něhož jsem si vzpomněl, když jsem tě spatřil. Měl tvrdé mládí a byl vychován přímo spartánsky. Byl jediným člověkem, který by mě podnítil odjet domů. Byl to člověk, který ve mně vzbudil touhu vidět římskou mládež, zda je taková, jako tento mladý muž.

V mém domě strávil jen několik dní, neklidně vcházel do domu a vycházel z něho, vracel se teprve pozdě v noci a ani pak nespával, ale pobíhal jako štvaný stále nahoru a dolů až do svítání. Pak opět opouštěl dům. Viděl jsem, jak trpí, a byl bych mu rád pomohl. On byl však nepřístupný a úplně se uzavřel.

Na odchodu mi pak řekl, že hledal v Nazaretě jakési děvče. Byl jsem trochu zklamán! Už nikdy nepřišel do Judeje a od té doby jsem o něm neslyšel. Kdo ví, kam ho osud zavál. Chtěl se zřeknout své služby, ale odešel opět s vojáky. Byl v podstatě přece jen válečníkem. Neuměl bych si vůbec představit, že by klidně seděl doma."
Opět pohleděl na Ježíše a pak řekl ještě jednou:

"Je mi, jako by tento mladý válečník stál dnes zase přede mnou, tolik se mu podobáš. To je také to, co tě dělá tak cizím mezi všemi Židy. Máš tvář Římana a máš hrdost Římana! Jen cosi je tu ještě víc. Cosi, co neumím popsat, co mne však k tobě nezadržitelně přitahovalo!"

Ježíš se usmál Markovým slovům a pravil:


"To je Světlo, které přináším světu, neboť pravím ti:

Já jsem Pravda a Život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne."

Tu poklekl Marek rozechvěle před Ježíšem a slzy štěstí mu zalily oči.

A Ježíš ho přijal jako učedníka. -


Příštího dne učil Ježíš ve škole, ale žádný z farizeů se neukázal. Báli se Marka. Celé město vědělo, že Ježíš byl hostem římského místodržitele, a potají se šeptalo, že Ježíš je přítelem Římanů a že chce zbořit všechno staré.

Když Ježíš vstoupil do školy, zavládlo hluboké mlčení. Do lidí byla zaseta nedůvěra a pro Ježíše nebylo těžko uhádnout, že farizeové teď začali proti němu bojovat lstivě v pozadí. Neodvažovali se již klást mu otázky přímo, protože se tím před lidem zesměšňovali. Roztrušovali teď pověsti, které pomlouvači ochotně šířili dál.
Ježíš začal:

"Vy malověrní, proč se necháváte stále klamat zlými lidmi? Proč přijímáte každé sousto, které se vám předhodí, aniž byste je zkoumali? Což by nemohlo být otrávené? Pravím vám, že bude pozdě, až přijdete k poznání!"

Obličeje lidí byly stále ještě nedůvěřivé a jeden z mužů zvolal: "Ty učíš míru, Mistře. Je tím míněno, že se máme podrobit, aniž bychom se ptali? Řekl jsi, že když nám dá někdo políček na pravou tvář, máme mu nastavit i levou! My však chceme být konečně svobodní a zbavit se těch Římanů. Ty jsi ale jejich přítel. Žiješ v jejich domech a jistě námi pohrdáš, že jsme hloupí a věříme ti!"

Nastalo mrtvé ticho. Učedníci se již stavěli blíž a chtěli Ježíše chránit, neboť i oni cítili napjatou náladu lidu. Ale Ježíš pokynul rukou, ať zůstanou na místě. Upřel zrak na mluvčího.

"Kdyby tomu bylo tak, jak pravíš, pak jsem nepotřeboval putovat po zemi a kázat vám. Od které doby se Řím zabývá tím, aby vám kázal zbožné učení o podrobení? Copak to potřebuje? Není mocnější než všechny národy země? Všude jsou jeho válečníci, ve všech zemích, a vy věříte, že vás chce chytat do tenat?

Chcete být svobodní? Říkáte to tak. Je to vaše první a poslední slovo, ale není jediné-ho mezi vámi, kdo by projevil odvahu se osvobodit. Osvoboďte se nejdříve v nitru, které jste spoutali otrockými řetězy, a pak budete moci setřást i pouta, která vám dal Řím.

Pohlédněte jen kolem sebe! Cožpak nevidíte, že jeden druhému stojí v cestě? Že se lidé namáhají jen tehdy, když chtějí jeden druhého zničit? Pracujte vzájemně pro sebe, ne proti sobě! A jak žijete ve svých domech? Co poutá muže k ženě, co váže ženu k muži? Je tam ještě láska, s níž by společně kráčeli ruku v ruce?

Tolik chyb byste mohli na sobě najít, a přece neúnavně pozorujete chyby svých bližních. Miluj svého bližního jako sebe sama, pak ti bude srozumitelnější mnohé z toho, co nyní odsuzuješ!"

Tak mluvil Ježíš k lidem a když skončil, porozuměli mu natolik, že byli opět přesvědčeni o tom, že to, co říká, je pravda. Neuvažovali, že mu připravují stále nová zklamání a bolesti. Přijímali jeho velikou lásku, jako by tím Ježíšovi poskytovali nějakou milost.

Z jeho slov utkvěla v lidech vždy jen nepatrná část. Jen nemnozí nesli drahocenné vědění, jež jim bylo dáno, tak hluboko v sobě, že přinášelo ovoce. Když po této promluvě vyšli na ulici, prosili učedníci Ježíše, aby s nimi šel ještě za město, kde by byli sami. Putovali tedy ven do přírody, zatímco učedníci odvrátili zvědavce od úmyslu, aby šli za nimi.

Tak jako před dávnou dobou usadili se všichni v kruhu kolem Ježíše a naslouchali jeho slovům. Měli radost, že mohou být zase jednou sami se svým Pánem bez cizích lidí.   Ježíš vstal a posadil se opodál na kámen. Pomyslel si:

"Lidé jsou přece jak děti, že dělají tolik hloupostí. Musím je vést za ruku a stále napomínat, jinak by nevěděli, proč tu vlastně jsou.

Takový je tedy život na této zemi, že stále dokola musím učit totéž, že nesmím nikdy hledat klid, nikdy nejsem sám ... stále jsou zde a ptají se. Kdyby se ptali z hluboké touhy, byl bych šťasten, ale oni se ptají jen proto, že jsou zvědaví.

Nemá to smysl a nemohu jim pomoci, poněvadž nechtějí! Nepřijímají mou pomoc, protože nejsou ve hmotné bídě. Museli by být v bídě a pak by snad padla jiskra do jejich duší. Ale ani pak by to nebylo ještě jisté. Zdá se to být beznadějné. Jsem nenáviděn a pronásledují mne hnusnými plány. Jednoho dne možná dosáhnou svého nízkého cíle. Moje touha po návratu je tak veliká! Otče, rád bych opět k Tobě nahoru!"

Unaven zvedl se Ježíš ze svého místa. Byl vážný a téměř smutný, když se opět vracel se svými učedníky. Pozorovali to všichni a byli stísnění. Cítili, že Ježíš je jim poněkud vzdálen, a neodvažovali se rušit mlčení.

Jan šel vedle svého Pána. Dlouho čekal na jeho slova. Ostatní kráčeli daleko napřed a Ježíš byl s Janem sám. Vtom přerušil mlčení:

"Jene, já vím, že nebudu již dlouho mezi vámi, a musím s tebou ještě o mnohém pohovořit. Ne, nepřerušuj mne, já vím, že je tomu tak! Podívej se: jsem pronásledován se vzrůstající nenávistí a stále je rozbíjeno to, co jsem vytvořil. Dnes mi lidé jásají vstříc a zítra mne nechtějí vyslechnout, protože mne nějaký člověk pomluvil. Na tomto světě není již před ničím úcta, chybějí všechny hranice.   Lidé se neostýchají mluvit do všeho, jako by jim příslušelo právo všechno posuzovat. Opovažují se také rozebírat má slova, aby      v nich našli mezery. Nejsou ve mně obavy, že by mi mohli něco udělat. Ne. Vždyť jsem se odvážil cesty na zemi jen kvůli těm několika lidem, kteří ještě hledají pravdu. Jen o vás mám obavy, že se na vás vybije všechna nenávist, až již nebudu mezi vámi."

"Pane," prosil Jan, "nemluv tak! Co se z nás stane, když tě už nebudeme mít?"

"Vidíš, to si také myslím. Co bude z vás? Vy nepočítáte s touto možností, nýbrž spoléháte se slepě na budoucnost a myslíte, že bude taková, jakou si ji představujete. Nemylte se! Ukáže se, zda se má slova vryla do vašich niter. Musí být ve vašich nitrech zakořeněna tak pevně a hluboko, aby vám nic nemohlo ublížit! Řekni to ostatním, Jene, já jsem to říkal sice tak často, ale snad to budou brát vážněji, řekne-li jim to člověk.

A ještě něco mám, s čím bych se ti rád svěřil. Ty znáš mou matku. Víš také, že z mateřské lásky ke mně bloudí. A přece mám ještě naději, že se vzpamatuje a najde opět pravou cestu. Když jsme byli u ní v Nazaretě jako hosté, mluvili jsme spolu poprvé po letech zase volně. Konečně dovolila, aby se zase projevila její pravá povaha.

Tehdy se mne matka tázala, jsem-li já ten, který přináší soud. Moje odpověď byla záporná, neboť Syn Člověka přijde po mně!

Teď vím, že bojuje a pochybuje, zda jsem Syn Boží. Nemůže to pochopit a chce přehlušit sebe samu, když v ní hlas mluví, že jím jsem! Až se nyní od vás odloučím, zůstaň u mé matky, Jene. Ona vše pozná, i kdyby to bylo v mé poslední hodině! Pak to musí poznat, neboť jinak by to nepoznala nikdy! A ona by žalem zahynula, kdyby musela žít bez člověka, který by ji podpíral, povzbuzoval a utěšoval.

Chceš splnit toto jediné přání, které k tobě mám, Jene?"

"Ano, Pane!"

Ježíš pohlédl do přímých, jasných očí svého učedníka a byl rád. Později se už nikdy nezmínil o této rozmluvě a již nikdy nemluvil Ježíš o své blízké smrti. Nikdo z lidí netušil, jaké bolesti vytrpěl kvůli lidstvu, neboť byl vždy veselý a pln radosti. S neúnavnou trpělivostí podával lidem vysvětlení, jež od něho požadovali. Jeho láska byla nevyčerpatelná.

Kromě Jana a Ondřeje neměl nikdo z jeho učedníků zdání o hluboké niterné bolesti, kterou Ježíš snášel kvůli lidem. Tito dva učedníci, kteří se zdáli být měkkými a zasněnými, byli nejcitlivější. Snášeli vše mlčky s Ježíšem. Viděli, jak se jeho oči přivírají, když tvrdé slovo některého člověka ho zasáhlo jako výčitka. Věděli, že skrývá bolest, jež byla v jeho očích, také jen kvůli lidem, neboť neměli ho vidět trpět.

A bylo tomu tak. Ani největší část učedníků, jeho průvodců, nevěděla, že životní pouť spočívá na Synu Božím s téměř nesnesitelnou tíhou. Oni všichni byli šťastní jeho bytím a nepomysleli, že by v něm mohl být žal.

Neznali touhu, která jeho duši přitahovala vší silou ke Světlu. Ježíš byl chorý touhou po domově a jako jehly bodala ho v takových okamžicích slova lidí. Po celé noci bděl a naslouchal jiným hlasům než hlasům temna, které slýchal stále a které zněly strašně a stále hrozivěji. Zdálo se však, jako by teď byl opravdu sám, jako by se nebe uzavřelo i pro něho.

"Otče! Což jsi mne opustil? Jak dlouho ještě? Kdy smím zase k Tobě?"

A když slunce opět vycházelo, v Ježíšovi se také znovu rozjasnilo a duši mu zaplavilo štěstí. Radoval se z přírody, zatímco lidé ho stále více svým jednáním odpuzovali.

A šel opět do svého díla s novou silou, kterou Bůh posílal svému Synu. Ježíš byl vděčný za tento nikdy nevysychající pramen.

Nyní viděl i do nejtajnějšího nitra lidí a poznával v nich vše. Když stávali před ním a přetvařovali se, býval smutný. A když k němu přicházeli a tázali se ho na něco z pohnutek, jež je samotné snižovaly, chybívalo mu pochopení pro lidský druh. Čím ostřeji viděl lidi, tím více mizela jeho důvěra. Chodili k němu a stále jen bědovali.  A přece mu jich bylo líto! Nemohl je nechat být, dokud je úplně a navždy neopustil. Není možné rozebírat tato hnutí v duši Syna Božího, protože člověk je nemůže ani zdaleka tušit. Při své největší čistotě by mohl na sobě cítit vždy jen důsledky této božské lásky, ale nikdy by nemohl procítit tuto lásku samu!

Ježíš řekl lidem všechno. V každém městě a v každém místě začínal od začátku a vysvětloval lidem život. Zůstával celé týdny v některém odlehlém místě a vyučoval. A mnohdy Ježíš tušil, že by jeho Slovo i po staletích mohlo překroucené a rozkouskované opět zasahovat lidi. Jaké ohromné nebezpečí bylo v tom, kdyby lidé předávali jeho Slovo dalším pokolením pokřivené! -


Učedníci prosili Ježíše, aby s nimi šel do Jeruzaléma a tam také kázal. Ale Ježíš nechtěl jít do tohoto města. Dosud je nikdy nenavštívil, ani když byl v jeho blízkosti. Lid, který ho hledal, chodíval z města několik hodin a naslouchal jeho slovům v přírodě. -

Nedaleko Jeruzaléma bydlely dvě sestry, u nichž Ježíš býval často hostem. Byly mu bližší než jiné ženy. Maria a Marta čekávaly na Ježíše, když byly samy, a když konečně opět přišel, býval jejich dům ve znamení slavnosti. Shromažďoval se tu opravdový kruh přátel a oživoval jinak tak tichý dům.

Ježíš se těšíval na dny a týdny, které pro něho bývaly pokaždé zotavením. Zatímco Marta pilně pečovala o tělesné blaho hostů, sedávala Maria u Ježíšových nohou a naslouchala jeho dobrotivým slovům. Přijímala všechno prostě, neměla žádné boje a žila šťastným životem.

Marta ji s úsměvem plísnila, že se jí život zdá lehký jako hra. Ježíš se smával jejím slovům a zastával se Marie. Jednou také naznačil, že již nebude dlouho v jejich středu, a vyvolal tím u obou sester hluboký úlek. Nedovedly si již představit život bez Ježíše.

Učedníci vyprávěli sestrám o všech zážitcích, které měli v posledních měsících, a při všem, co říkali, se cítili být jaksi hrdí. Viděli, jak jim ženy pozorně naslouchají, a nemohli se dost navyprávět o zázracích, které Ježíš vykonal. Ale nezamlčeli také, jak často sami pochybovali.

Když k tomu přišel Ježíš a slyšel, o čem učedníci vyprávějí, prosíval je, aby mlčeli. Oni nechápali, proč. Ježíš věděl, že každá pověst přispívá jen k tomu, aby zmátla slova, která předtím jakž takž jasně stála před lidskými dušemi.

"Proč to musí být vždy nějaká vnější událost, která vás rozechvěje? Což jste nikdy neviděli zářící oči dítěte nebo slzy člověka, který stál stranou, napůl skrytý a přijímal má slova? Pravím vám, že to jsou úspěchy, které má slova měla u lidí! Tím se těší mé srdce. Nestarám se o to, když přicházejí a říkají: Pane, bylo to povznášející! Vůbec nevidím ty, kteří tak mluví, ale slyším osvobozující vzlyky těch, kteří byli v sobě ujařmeni. Vidím uvolňující slzy  proudit  po  starých i mladých  tvářích a  čtu v srdcích těch, kteří nedovedou proslovit pochvalná slova o mé řeči.

Mlčte raději o tom, že jsem vyléčil nemocná těla, a vězte, že bych nemohl vyléčit žádné tělo, jehož duše by předem nebyla uzdravena! Divíte se, že nejzatvrzelejší hříšník obdrží mou pomoc, zatímco jsem ji odepřel člověku, který jednal vždy správně a všude požíval vážnosti?  

Kdo z vás lidí má právo posuzovat činy člověka? Ten, kterého vy podle svého názoru nazýváte zatvrzelým hříšníkem, mívá v sobě často svět plný touhy po čistotě. A ten, jehož předchází pověst počestného člověka, zná ve své domýšlivosti jen sebe a zas jen sebe! Ale já pravím vám, pozemské právo není žádným právem!

To všechno jsem vám již často vysvětloval a musel bych zmalomyslnět, kdybych si měl myslet, že i vy, moji učedníci, chápete pokaždé jen pouhý zevnějšek. Jak teprve jiní lidé mají přijímat má slova? Vidím se osamocen a vy stojíte stranou. Nechcete a nemůžete udělat krok, který vás přivede úplně ke mně."

"Pane," prosil Jan, "proč trestáš tak neúprosně každý chybný krok, který učiníme, zatímco všem ostatním lidem, kteří tě tupí a urážejí, věnuješ vždy novou lásku a shovívavost?"

"Protože vás miluji, proto jsem tak přísný, moji učedníci! Poněvadž vás chci dostat ještě o kus dál dopředu, proto vás musím kárat. Požaduješ od psa, aby ti rozuměl? Ne. Ale člověka, který je ti bližší než jiní, bys nejraději měl takovým, aby nebyl nejbližším jen podle slova! Má ti rozumět. Podívejte se, nepožaduji ani to, neboť by pro vás bylo nemožné mi rozumět. Mé cesty nejsou vašimi cestami. Ale tomu, co přináším lidem, Slovu, které bylo lidem dáno od Boha, tomu máte rozumět! To musíte znát, jinak vám hrozí jistá smrt! Pochopte konečně tuto nutnost! Jste přece lidé, kteří jsou stále se mnou, jste sloupy, na nichž chci vybudovat novou říši. Tato stavba má být přípravou. Má zářit po celé zemi a nutit lidi svou přímočarostí, aby do ní vstoupili! Co z ní bude, jestliže vy, sloupy, se zlomíte při první bouři? Jak mám splnit své poslání, když lidé nepřijmou mé Slovo?"

Opět byli učedníci hluboce zahanbeni, neboť z Ježíšových slov mluvila taková pochybnost o nich, že se v hloubi duše polekali. Copak to s nimi bylo tak špatné, že jejich Pán s nimi nebyl spokojen? Jak bylo možné, že přes to všechno k nim mohl být Ježíš tak neskonale dobrý? Zapomínal snad, že byli tak váhaví?

Ne, Ježíš nezapomněl na nic, ale nemohl učedníkům podle své povahy přestupky dlouho vytýkat. Pokaždé se tak poctivě snažili udělat všechno lépe, že jim vždycky zase odpustil, i když se třeba velmi hněval. Měnili se den ze dne, ale nebyli si toho vědomi. Netušili, že přece jen pozvolna začali žít životem, jaký jim Ježíš ukazoval slovem i činem.


Na Ježíše padl stín, když slyšel o zajetí Jana Křtitele. Často pátral, co se s ním stalo, ale zdálo se, jako by Jan zmizel. Tu dostal zprávu, že Herodes ho vězní a rozhodl, že bude usmrcen. Ježíš tím byl znepokojen. Putoval se svými učedníky k Markovi a prosil ho, aby šel za Herodem a přiměl ho, aby Jana propustil.

Marek však přišel již pozdě. Naplněn hrůzou slyšel, že Jan Křtitel byl sťat. Teď se Marek obával ještě víc o život Ježíšův. Neznal všechny Římany, kteří mohli vykonávat moc v Judeji. Což nebylo možné, že by i Ježíš mohl tímto způsobem přijít jednoho dne o život? Nenávist farizeů byla tak veliká, že by i na jiném místě učinili podobné pokusy jako u něho. Nebyl každý Říman tak svědomitý, aby život nějakého Žida, i když nebyl špatný, chránil, když o něm získal přesné informace. Ježíš byl ovšem znám a nebyl bezvýznamný kdosi, jehož život by neměl pro nikoho cenu. Přesto se mohlo stát neštěstí dříve, než by se to kdo dověděl. Se Židy se obyčejně nedělalo mnoho okolků.

Všechny tyto své obavy sdělil Marek Ježíšovi. Opět jako kdysi seděli spolu. Ježíš byl vážný. Janovo zavraždění mu vyrvalo ze srdce všechnu radost. Truchlil pro člověka, který přinesl zemi jen dobro a měl tolik lásky k lidem jako žádný jiný člověk. Ježíš slyšel Markova slova, ale nedotkla se ho, nesla se kolem jeho uší a dozněla kdesi, aniž si je uvědomil.

"Pane!" řekl Marek důtklivě, "ty neposloucháš mou řeč a přece je plna obav o tebe!"

Tu se k němu Ježíš obrátil.

"Neobávej se o mne, Marku! Nemohu dělat nic, co bych dělat nemusel. Všechno je tak určeno. Neopustím tento svět ani o minutu později, ani o minutu dříve. Lidé mají svobodnou vůli, mohou mne i zabít, budou-li chtít. Mám tělo jako oni a podléhám proto stejným pozemským zákonům. Mohou mi vzít toto tělo, tak jako mohou strhnout moje roucho a já nemohu nic dělat!"

"Ale což nejsi jejich pánem? Jediný pokyn tvé ruky a oni strnou a nebudou moci provést, co chtějí!"

Ježíš zavrtěl hlavou.

"Jak nesprávně si vy, lidé, představujete všemohoucnost! Jsem Synem svého Otce, který stanovil zákony, jsem částí zákonů samých a měl bych tyto zákony libovolně měnit? Což je tento obal víc než látka země proto, že jej nosím já? Má být proto nějakou výjimkou a mají pro něj být dány jiné zákony?"

Marek mlčel, protože poznal, že mluvil nesmyslně. Téměř selhávajícím hlasem vyslovil námitku, která měla omluvit jeho řeč:

"Jestliže již nebude toto tělo, nebudeš už ani ty u nás, Pane. Pak budeme bez tebe a kolem nás bude opět noc!"

Ježíš z tohoto přiznání vyčetl velikou úzkost člověka před temnotou. Znovu prosil Boha, aby ho zde ještě nějakou chvíli ponechal, tak dlouho, až alespoň v duších několika lidí rozžehne Světlo. Blahodárně přijímal vědomí, že nemůže na zemi předvídat svůj konec a že ho jakási zeď odděluje od budoucnosti, aby prožíval jen přítomnost. Tiše si pro sebe myslel:

"Muselo by to být nesnesitelné, kdyby mi Otec neprokázal tuto milost. Jsem člověk a přece nejsem člověk. Musím dodržovat všechny lidské zákony, ačkoliv jasně vidím jejich chyby. Pro lidi, kteří žijí v mé blízkosti, musí být přece nepochopitelné vše, co dělám. Moje přítomnost je musí tísnit a já dokonce vidím na jejich tvářích, že čím déle se mnou žijí, tím jsou ostýchavější. Vyzařuje to přece mým obalem, i když se mi zdá, že mne tak tísní. Činí jim moje stálá přítomnost opravdu radost? Což nejsou moji učedníci často tak unaveni, že se o ně obávám? Což nemohou lidé nikdy snést tlak Světla, i když je tolik ztlumen?"

Ježíš musel učedníky stále střídat a nikdy nemohl být jediný učedník stále s ním. Nikdo z nich to nesnesl. A ještě dřív, než to zpozorovali, věděl Ježíš, že je už nesmí nechávat u sebe. Tak přivolával k sobě jednoho po druhém a míjel toho, který již byl příliš dlouho v jeho blízkosti. Učedníci to však nechápali.

Hledali sami u sebe důvod, který by jim vysvětlil, proč je Ježíš takto střídá. Ježíš však vůbec nepomyslil na to, že by mohli být jeho jednáním dotčeni. Jednal téměř vždy tak samozřejmě a bezděčně, že se tím v myšlenkách neobíral. A nikdy se neodvážil někdo z učedníků zeptat, proč náhle nemají být v blízkosti Ježíše.

Jednou se chtěli bránit a hledali slova omluv. Domnívali se, že je Ježíš neposuzuje správně, a mysleli, že trpí bezpráví. Ježíš je nevyslechl, nýbrž jen řekl, že si sami škodí, když se na něho svéhlavě obracejí, aby ho přiměli změnit názor v nějaké záležitosti.

"Uvažte, že všechno dopadá zpět na vás a že mne nic z vašich slov nemůže zasáhnout. Jestliže si někdo myslí, že musí trpět příliš bezpráví, nemá to hned volat hlasitě do světa. Má v tichosti snášet, co se mu zdá tak těžké, protože to sám necítí jako vinu. Člověk má odčinit mnohé, a nejsou to vždy jen věci, jejichž příčiny sahají do nedávných let. Každé utrpení a každá bolest je podmíněná. Nebuďte proto pošetilí a netrapte se nářkem, neboť tím je to jen horší. Berte radostně na sebe vše, co vám život přináší. Využijte všechno tak, aby vám z toho mohlo vyrůst jen požehnání, a pak budete brzy osvobozeni od břemen, která vás tíží jako hora."

Proto se také učedníci domnívali, když už nesměli být v blízkosti Ježíše, že příčinou toho je nějaká vina nebo drobná chyba. Začali odvažovat každé své slovo, které promluvili v Ježíšově blízkosti, a utápěli se v tíživém hloubání.

Nebylo pro ně lehké stále se přetvařovat, den ode dne, neboť to vyžadovalo také překonávat vlastní ješitnost. Až je Ježíš napomenul, aby nepovažovali za přednost, když se jimi zabývá. Na ta slova rozpačitě zmlkli, neboť přese všechno se jim to tak dříve jevilo. Hrdě se Petr pokaždé bil v prsa, když směl jít při pěších cestách po jeho boku a když směl při jídle sedět vedle něho. A druzí učedníci to chápali právě tak. Jednávali s tím, který směl být právě s Ježíšem, se zvláštní úctou.

Slova, která Ježíš pak pravil a jež je vytrhla z jejich představ, vyvolala u nich takové vystřízlivění, že museli opět přiznat, jak byli bláhoví.

"Cožpak si nejste v mých očích všichni rovni, že si představujete, jako bych dával dnes přednost tomu a zítra onomu? Chcete-li hrát role milců, jděte ke dvorům! Život takového druhu vyžaduje intriky, styďte se!"

Nebylo tomu konce. Bylo třeba překonávat stále nové nesnáze a učedníci neměli kdy si oddechnout. Nikdy by nemohli říci: jsme u cíle. Pracovali na sobě nevědomě i vědomě a netušili, že je určením člověka takto pracovat. Že tomu nebude nikdy konce, dokud budou lidé žít!

Jenom Jan o tom přemýšlel. Jednou se zeptal Ježíše, zda někdy budou takoví, aby s nimi byl spokojen. Ježíš mu laskavě odpověděl:

"Vy myslíte, že můžete všeho dosáhnout na této zemi? Jak se to jen můžeš domnívat, můj učedníku. Člověk stoupá od stupně ke stupni, nahoru a dolů a nikdy nebude konce. Je to jen nový začátek. Dosáhnete-li nejvyšší hranice, není pak žádného odpočinku. Pak to jde dále do jiných sfér, které kladou vyšší požadavky na lidský vývoj. Snažte se být takoví, abyste byli na zemi dokonalí."

"Copak můžeme dosáhnout toho, abychom byli dokonalí již zde, Pane? Nebyli jsme stále znovu překvapováni svými slabostmi, a to právě tehdy, když jsme se domnívali být nejjistější?"

"Vy jste ztratili nejen vědění o Bohu, ale ztratili jste také víru sami v sebe. Nekonečné jsou síly, které spočívají v člověku, ale on je nevyužívá a nechává je zakrnět. Dříve než začne dělat nějakou práci, zapne své myšlení a dává se jím ovládnout. A rozum člověka, zákonitě podřízený této zemi, nemůže ve své omezenosti pochopit, že duch má být nad ním. Člověk ho sám snižuje, pochybuje o svých silách, což ho pak činí neschopným a vede ho stále více nazpět místo kupředu."

Jan začal chápat, že nepochopitelná touha, která v něm nyní rostla stále prudčeji, je asi počátek nového života. Bylo mu bolno při myšlence, že tato hnutí, která ho podporovala, nemůže ještě zcela následovat. Jeho duše byla první připravena vzlétnout k výšinám, ale jedno pouto ji ještě drželo a bránilo poslednímu uvolnění. -


Lidé chtěli vidět od Ježíše jen zázraky. Pak byli přesvědčeni, že mají před sebou Vyslance Božího. Ale učedníci už jen tím, když směli dýchat Ježíšovu blízkost, aniž s ním promluvili jediné slovo, došli k přesvědčení, že je Syn Boží. Mezi nimi a posluchači Ježíšových kázání se teď již rozevřela propast. Nepřijímali už jeho slova doslovně rozumem, nýbrž cítěním. Tím měli podíl na síle Světla, která pronikala Ježíšovou řečí. A to jim dávalo mnohem víc. Stávali se skromnějšími a prohloubenějšími. Ježíš to viděl s do-jetím a radostí. Světlo se v nich začalo probouzet k životu.   Nebezpečí, že při prvním nárazu větru by mohlo všechno opět uhasnout, bylo konečně odstraněno! Nastávala doba dokonalé harmonie a přenášela přešťastné učedníky do sféry životní radosti. Také hloubavý Jidáš vykonal tento vzestup, byl osvobozen a mohl se zachvívat s ostatními.

Konečně byli učedníci tak daleko, že utvořili ochranný kruh kolem svého Pána. A Ježíš to cítil tak blahodárně, že ještě radostněji než dříve rozdával lidem plnýma rukama vědění, které měl v sobě. Ježíš dával víc, než chápali, a měl radost, že smí obdarovávat.

Nebyly to jen zákony pro spolužití lidí a jejich soukromý život, ale dával i to, co bylo vlastně nadpozemské. Jeho slova probouzela v lidech touhu po ráji, i když všechno nemohli sledovat ani pochopit. A tuto touhu museli v sobě mít, jestliže tam chtěli jednou opět přijít. Vědomě nebo podvědomě muselo být v lidech přání být jednou tam, ve svém duchovním domově.

Avšak v jejich jednání se projevovalo víc než v jejich slovech, že se cítili přitahováni neodolatelnou silou. Každý dobrý čin přivádí člověka blíž k jeho vysokému cíli, víc než tisíc dobrých slov, která nemyslí opravdově. Proto napomínal Ježíš lidi:

"Chcete-li konat dobro, neříkejte hlasitě své jméno dříve, než začnete. Ptejte se také vždy, proč chcete vykonat dobrý skutek, neženou-li vás k tomu důvody, které mají podporovat vaši vážnost u lidí! Neznámi máte dávat chudým ze svých přebytků, jinak z toho nemáte žádný prospěch. Zvykněte si být dobří, aniž by bližní něco o tom tušili."

Když Ježíš takto mluvil, přistoupil k němu mladý muž a zeptal se:

"Pane, co mám dělat, abych dosáhl království nebeského?"

Ježíš se podíval na mladého muže velmi vážně, viděl skvělý oděv, drahocenné šperky, celý jeho krásný zjev, ale zakrnělou duši, spočívající pod tímto zevnějškem.

"Ptáš se vážně či chceš ode mne slyšet jen radu, které bys nemusel dbát, bude-li ti nepohodlná?"

Mladý muž se lehce začervenal a řekl otevřeně:

"Dosud nikdy jsem neuposlechl rady žádného člověka, protože jsem nikdy o ni neprosil, ale tebe prosím o pomoc. Ode dneška totiž vím, že můj život tak, jak jsem jej dosud prožíval, je bezcenný."

Tu se Ježíš k němu sklonil a pravil tiše, že to mohli slyšet jen ti, kteří stáli nejblíž:

"Dej celé své bohatství, co máš, chudým a vydělávej si na svůj chléb vlastní prací, pak bude mít tvůj život smysl a učiní tě šťastným. Tím si urovnáš cestu do království nebeského."

Mladý muž se znovu začervenal, na okamžik se zachvěl a couvl. Pak se jeho tělo napřímilo, poprvé ztratilo své ochablé držení a dávalo tušit jeho probuzenou vůli.

"Budu žít podle tvé rady, Pane!" řekl a ustoupil dozadu.

Mnozí, kteří slyšeli tuto radu, však vrtěli hlavou a nechápali, proč by blaženost člověka měla záležet na tom, že by všechno rozdal. Každý, kdo tuto radu slyšel, ji vztahoval na sebe. Tím vznikaly omyly, které mohly mít netušené následky. Ježíš to věděl, a přece na tom nemohl nic změnit. Jeho slova šla od úst k ústům a každý, kdo je přijal a předával dál, je chápal jinak.

A když Ježíš přišel do cizího města, v němž ale bylo jeho jméno již známo, shromáždili se lidé a vyprávěli nadšeně, že už pochopili jeho učení, jeho slova, která jim přinesli ti, kdo ho už směli slyšet! S úžasem naslouchal Ježíš těmto vypravěčům, kteří chtěli být tak moudří. Ale zděsil se, co se udělalo z jeho učení, a mohl jen stále více litovat, že nemá možnost tomu zabránit. Lidé mluvili o jeho zázracích a vymýšleli si k tomu nejsměšnější lži. Ježíš mluvil k lidem v podobenstvích a z toho vznikaly příběhy, které prý on sám zažil.

Tak Ježíš kdysi vyprávěl, že tisíce lidí bylo nasyceno drobty, které byly zanechány po hostině. Lidé, kteří slyšeli o tomto podobenství, to brali doslovně. Věřili neuvěřitelnému, že Ježíš sám nasytil v poušti 5 OOO lidí drobty, jež spadly na zem! Všude bylo podivení nad tímto činem, ale lidé chtěli něco takového slyšet, aby mohli věřit. A Ježíše to stálo námahu, aby jim objasnil, že tento zázrak není žádným zázrakem, neboť:

"Proud Světla, který proniká stvořením, je tak veliký, že lidé z něho přijímají jen část a mnoho nechávají bez povšimnutí padnout na zem. A to, co roztrousí jako drobty, dostačí k tomu, aby nasytilo tisíce, ba milióny lidských dětí! Vy jste zaměnili to, co je vám nejbližší, svoji pozemskou potravu, za potravu duchovní.

A přece závisí váš chléb, který udržuje vaše tělo, také na tom, čím pohrdáte. Kdyby tento proud síly, který proniká ze Světla celým stvořením, jednou ustal, pak byste vy i celý svět pozvolna zahynuli! Neměli byste už žádnou potravu a žádný život. Uvažujte o tom, když posloucháte má slova. Nesnažte se vykládat je svým způsobem, nýbrž snažte se přijmout je s objasněním, které já vám dávám.

Přicházím ze Světla a vysílám záplavu paprsků všemi úrovněmi. Jdu opět ke Světlu, když nastává obnovení síly. Každoročně dává Bůh zářit své Světlo do stvoření a jen tehdy se k němu mohu vrátit. Na vlnách Světla budu zanesen zpět do říše svého Otce. A kdyby mně bylo vzato pozemské tělo dříve, než přijde hodina, kdy božská síla proudí do stvoření, musel bych čekat tak dlouho, až se budu moci spojit s božským paprskem Světla, až se mi Bůh otevře!"

Ježíš zmlkl. Co tím lidem řekl? Dal jim nahlédnout do zákona, který nesl i jeho, který byl božský a jemuž mohlo rozumět jen božské.

Pátravě se rozhlížel kolem sebe ... nepochopení ... i u učedníků. Vzpomenou si na tato slova aspoň tehdy, až on vejde k Otci? Ježíš věděl, že den jeho návratu není již daleko. Přál si ukončit pozemskou pouť, neboť řekl všechno, co měli lidé vědět. Jen jedinou cestu musel ještě vykonat, do města, jež ze všech měst mu bylo nejméně milé. Do Jeruzaléma!

Cítil odpor, když zaznělo toto jméno, které se zdálo být výsměchem jeho uchu. Nejvyšším městem měl být Jeruzalém a byl lidmi snížen na pitvorný obraz toho, co v duchovnu znamenal pojem tohoto jména.

Ježíš myslel nerad na dobu, kdy měl vstoupit do tohoto města. Bylo to měs­to farizeů, jediné, kde tito pokrytci ještě vládli pomocí lstivosti a potměšilosti. Tam bylo sídlo všech vysokých kněží, kteří kladli jeho práci stále nové překážky a kteří uvedli v činnost celé hnutí proti němu. A on měl vystoupit proti těmto stvůrám a bojovat s nimi o lidi. On se svou otevřeností proti jejich zákeřnosti! Ošklivost stoupala v Ježíšovi, hnus, že mu had stále ležel v cestě v celé své odpornosti. -

Avšak učedníci byli šťastní, neboť duchovní dobytí Jeruzaléma bylo jejich snem, jejich nejvnitřnějším přáním!
"Mistře, chceš s námi skutečně na velikonoční slavnost do města, které je první v zemi?"

Ježíš se na ně podíval smutným zrakem. Nechápal jejich radostné očekávání, které bylo možno tak zřetelně číst v jejich tvářích.

"Pane, ty jsi smutný! Proč? Což jsi neměl všude boje s farizeji? Proč jim tedy nechceš i zde vyhlásit boj? Vyženeš je z chrámu, lid chce slyšet jen tebe a rád se vzdá lhářů. Uvidíš, jak tě budou vítat jásotem při tvém vjezdu!"

Ježíš odpověděl: "Měli byste mne znát, že nečekám na to, abych byl obklopen jásotem lidí, a měli byste vědět, že mi působí bolest, když si pohráváte s touto myšlenkou. Musel bych být ješitný, kdyby mne důvody, které uvádíte, měly přimět k tomu, abych šel rád do Jeruzaléma. Ne ... jsem unaven až k smrti!   Šel jsem svou těžkou cestou radostně a bez bázně, šel jsem jí až na konec. Konec je přede mnou!

Ještě o tom nechci s vámi mluvit. Zbývá ještě kratičký čas, který se mi zdá být delší než celý můj pozemský život. Putujme opět, směrem k Jeruzalému, a pobývejme společně s našimi přáteli u Marie a Marty. Chci mít ještě jednou kolem sebe klid a mír, dříve než přetrpím Jeruzalém!"

Učedníci byli zmateni, nechápali hluboký smutek svého Pána a rozmlouvali o tom mezi sebou. Jeden z nich stál osamocen a neúčastnil se rozmluvy. Jidáš Iškariotský. Již dávno zase upadl do svého starého stavu.

Chodil svými cestami a hloubal, zůstával daleko za ostatními. Nikdo nedbal této nápadné změny, neboť všichni se odnaučili starat se o záležitosti svých bližních. Každý pochopil tolik, že člověk nikdy nemůže pomoci druhému, ani při nejlepší vůli ne, jestliže ten druhý v nitru jeho pomoc odmítá.

A Jidáš odmítal všechno, co by mu mohlo pomoci. Trápily ho pochybnosti. Pochybnosti o Ježíšově dokonalosti, o tom, zda je opravdu Synem Božím... a chtivost po moci!

Jeho panovačnost mu vnukala všechny ty myšlenky, jež měly jediný základní rys: kéž bych směl být pánem! A Jidáš mluvil k lidem, když to učedníci neslyšeli, v každém městě, o vítězství nad Římem, o povstání národa proti nepříteli. Davy přijímaly jed jeho slov a šířily jej dál.

Zdálo se, že mužové izraelští se rozpomínají na svá práva. Konali shromáž­dění, v přírodě, daleko od lidských obydlí nebo v horách, kde v jeskyních os­novali plány pomsty. Jidáš s plným vědomím nasel tuto setbu. Ukul plány, které musely vést ke světské moci Ježíšově! A domníval se, že působí dobře, věřil, že Ježíš mu za to bude později vděčný. Nedbal výstrahy, kterou mu Ježíš kdysi dal. Doufal, že se přece ještě pozemsky uplatní.

Jidáš úmyslně vykládal slova Ježíšova lidu jinak, než byla míněna. Řekl-li Ježíš: "Usilujte o svobodu, o svobodu ducha!" tak to vykládal Jidáš těm, kteří mu rádi naslouchali:

"Mistr ví, že jenom národ plný odvahy může dobýt úplnou svobodu. Vzchopte se, bratři, abyste konečně byli zase pány ve své zemi, a ne otroky! A zvolte si vlastního krále, když jste poznali, co to je za hanbu uznávat pohana za pána. Jste pro to již zralí, neboť Mistrova slova, který bude brzy vaším králem, vás vyvedla ze všech zmatků a přivedla k vašemu starému Bohu! Bůh Izraele, který dával svému lidu vítězství nad nepřáteli již před staletími, bude zase kráčet před vámi a učiní vás silnými!"

A lid naslouchal nadšeně slovům odpadlíka. Jako olej přilitý do ohně působily jeho řeči na lidi, uchvacovaly je a rozněcovaly v nich plamenný zápal. Vůdcové lidu povstávali a shromažďovali Ježíšovým jménem přívržence. Počet povstalců se stále zvětšoval. Vzrostl v ohromnou vlnu a zaplavil vše, co ještě zůstalo nedotčeno. Izrael byl zachvácen opojením! Jako rozhodný okamžik byly stanoveny velikonoce.

O velikonoční slavnosti chtěli táhnout do Jeruzaléma a tam, chráněni před nebezpečím obvyklými velikonočními zvyky, se chtěli chopit příležitosti k rozpoutání povstání, které by velikostí předčilo všechno. Nikdo z Římanů o tom nebude mít jistě ani potuchy. Ti jako každoročně poskytnou v tento veliký svátek lidu volnost, která jinak není obvyklá! Na tom budovali Židé své plány.

Ježíš netušil nic o chystaném spiknutí, které se mělo uskutečnit jeho jménem. Kolem něho bylo ještě všechno klidné, neboť žil se svými učedníky u sester Marie a Marty. Vědělo o tom málo lidí, shromáždili se jen nejbližší přátelé. Mezi nimi byli i Maria Magdaléna a Lazar. Všichni ti, kteří byli Ježíšovi blízcí, směli od něho slyšet mnohé, co by jiní lidé nepochopili.

Ježíš mluvil o jednotlivých částech stvoření.   Popisoval svým přátelům život v těchto částech světů a význam, který každý z nich má v celém stvoření. Řekl jim také, že tato země patří ke světové části Efezus, která krouží na nejnižším místě v kruhu stvoření. Jmenoval jim jména hvězd, které se všechny jmenují jinak, než je pojmenovali lidé, a současně jim vysvětloval, co tato jména svým rytmem vyluzují. Nikdy se lidé tolik nedověděli. Byli stěží schopni pochopit i jen nejmenší část toho nového, co jim bylo dáváno.

Ježíš se opět rozveselil, když viděl radost těchto lidí, kteří mu byli blízcí. Dával jim stále víc z toho, co chtěli slyšet, a přebohatě je obdarovával. Oči Marie Magdalény zářily nejjasněji, neboť byla následkem mnoha vnitřních bojů mnohem zralejší než ostatní ženy, které byly změněny jen láskou k Ježíšovi, a tím se staly vnímavějšími. Maria Magdaléna naslouchala s blaženou nadějí v srdci, když slyšela Ježíše mluvit o království Božím na zemi.

"Bude to brzy, Pane? Tak brzy, že i já se toho ještě dočkám?" Ježíš se usmál, neboť slyšel z její otázky obavu, že by mohla něco promeškat.

"Dočkáš se toho, Maria Magdaléno. Budeš smět být při tom, až bude na zemi zřizována říše míru a pokoje. A budeš smět pomáhat, spolupůsobit, pokud budeš chtít... ledaže bys to sama zmeškala!

Pravím vám, mnozí z vás budou při tom a mají být zde, aby spolupracovali na nové říši. Mnozí však zeslábnou ještě v poslední minutě. Budou stát u cíle, ale ne u toho, po němž toužili a který přináší vzestup. Ještě krátce před cílem ztratí cestu a skloní se opět pod temno. Buďte proto bdělí, vy všichni, kteří myslíte, že jste toho již dosáhli.

Nebude to dříve, dokud hodina neudeří! Meč zasviští shůry a rozdělí, co je dobré a co zlé. A kdybyste šli správnou cestou a pouze zaváhali, zda je správná, zaváhali v hodině soudu, propadli byste mezi zlé! Neboť až přijde ta hodina, nebude již váhání! Čím výše bude člověk stát, tím přísněji bude souzen! Neboť znát Slovo a pochybovat je horší než je neznat. Jednou přijde rozhodnutí, a pak buďte na stráži, abyste právě nespali a nedomnívali se, že jste v bezpečí!

Jestliže však vydržíte, pak vám slunce nikdy nezapadne. Budete obývat ráj na této zemi a bude vám vládnout ten, který přijde po mně: Syn Člověka."

"Pane, kdy to ale všechno bude?" ptal se Jidáš, nejmlčenlivější z kruhu.

"Tu hodinu zná jedině Bůh."

"Ale copak nejsi částí Jeho? Musíš to přece také vědět!"

Ježíš se vážně podíval na tazatele.

"Odpověděl bych tak, kdyby tomu tak nebylo? Nemělo by smysl chtít vám to vysvětlit, neboť byste to nemohli pochopit. Vždyť nechápete ani to, co byste měli chápat!"

Jidáš však myslel: "Hledá výmluvy. Kdyby věděl, kdy to bude, určitě by už mluvil. On to však neví, a proto není ani Syn Boží. Chci mu dát poslední možnost tím, že mu nabídnu moc vládce nad Židy. Jestli to nepřijme, budu nosit korunu sám!" -

Tísnivé ticho se náhle rozprostřelo nade všemi, kteří tu seděli pospolu. Byli zděšeni Jidášovými slovy a styděli se za něho. Ježíš to však přešel, jako by se ho to nedotklo. A přece pochybnost, která zněla v učedníkových slovech, byla pro něho tvrdá. Cožpak je někdy nutil, aby v něho věřili? Což nepřišli všichni sami na to, že on je Syn Boží? A teď tento tázající se Jidáš, který nikdy nebyl spokojen s tím, co se dověděl. Má ho od sebe zapudit, poněvadž už přece nevěří?

Ježíš se na něho díval a slitoval se nad ním opět, neboť Jidáš tam seděl se strnulým, téměř temným obličejem. Ne, nemohl ho zapudit. Pro tu krátkou dobu, kterou měl ještě prodlévat na této zemi, ho chtěl podržet u sebe. Snad přece dosáhne opět vlády sám nad sebou.  Jidáš byl příliš připoután ke starému, měl na sobě větší karmu než všichni ostatní učedníci. Bylo nutno mu pomoci, neboť přes své vlohy a schopnosti byl ubohý.

Jidáš byl nejchytřejší mezi učedníky. Měl tolik nadání jako všichni ostatní dohromady. On si toho však byl také vědom. K tomu přistupovalo ještě to, že byl skutečně vždy tázán o radu, když se mělo začít s nějakým novým dílem. Všichni se obraceli na něho, poněvadž všude si hned věděl rady.

Teď chtěl mít Jidáš konečně také odměnu za svou činnost! Chtěl sloužit dál králi Ježíši, ale ne člověku, který chudý a skromný putoval po zemi a chtěl zlepšit svět. A tento člověk, který skutečně měl tak veliké vědění a upoutával všechny svými slovy, se měl stát králem, i když mu nezáleželo na tom, aby dosedl na trůn. Všechno ostatní by již řídil Jidáš sám. Zastával by první místo v novém království a z učedníků by vyvolil jen ty, kteří mu nebyli nepříjemní.

Tyto plány Jidáše opojovaly, nemohl se dost nasytit svými sny o moci. Jeho fantazie vynalézala stále nové nápady. Často ho to nutkalo, aby si o tom promluvil alespoň s některým z učedníků, aby měl druha, který by s ním sdílel nadšení. Byl tu však jen Petr, jemuž se mohl dříve svěřovat, ale ten mu byl teď velmi vzdálen.

Již z toho by musel Jidáš dospět k názoru, že stojí stranou a nejde již stejnou cestou s ostatními. Místo tohoto poznání ho to však i těšilo. Představoval si uznání, kterého se mu od nich dostane, až konečně všichni poznají, že on, Jidáš, je skutečně tím nejobratnějším nejen v běžných záležitostech, ale i v nejdůležitějším rozhodnutí, které dovedl učinit. Jeho myšlenky, které byly jindy tak jasné, byly stále zmatenější. Nepozoroval ani to, že již nedovede logicky myslet. A to byla přece dosud jeho největší chlouba!

Ježíš netušil nic o všech těchto tajných plánech. Neměl prohlédnout pletichy svého učedníka. Jeho světlí pomocníci ho před tím ochraňovali. Vždyť by již nemohl začínající neštěstí nijak zadržet. Lidský mozek rozvinul své hrůzné dílo a nyní musely přijít následky, i kdyby měly zasáhnout na prvním místě lidstvo.

A davy, nástroj zrádného Jidáše, který svého Pána a Mistra zrazoval v okamžiku, kdy začal jeho slova vykládat jinak, čekaly na okamžik, kdy měly vybojovat zaslíbené království.

Jen jediného se Jidáš bál: že by Ježíš nechtěl jít s nimi na velikonoční slavnost do Jeruzaléma. Pak by byly všechny jeho plány zmařeny a musel by začít zase od začátku. Že by se mu podařilo odejít do Jeruzaléma, aniž by Ježíš uhodl něco z jeho úmyslů, zdálo se mu být velmi nejisté. Musí proto postupovat chytře a velmi opatrně, jinak by v posledním okamžiku všechno ztroskotalo.

I pro tuto možnost spřádal už Jidáš nitky, neboť chtěl postupovat úplně bezpečně. Nebyla to již myšlenková činnost, čím se zaměstnával, ale naplňovalo ho spíše jeho chtění pracující pod soustředěným tlakem zlých proudů. Jidášovo chtění bylo temné a tak tvrdošíjné, že proráželo všude, kde nebyla hráz Světla. Ostatním učedníkům se nemohlo přiblížit, neboť ti byli čistí. A Ježíš byl obklopen světelným valem, který nepřipustil proniknutí kalných vln.

Jidášovy starosti byly zcela bezdůvodné. Ježíš ve své čistotě netušil nic o prováděných přípravách. Avšak kdosi jiný již činil protiopatření a všude svolával pomocníky, kteří pracovali proti povstání.
Byl to Josef z Arimatie!
Zpozoroval kypící vzrušení svého kmene a pochopil, o co se jedná. Lidé se snažili i svého knížete, který jim byl stále ještě vzpomínkou na dobu slávy Izraele, získat pro plán Jidáše Iškariotského. Vyslali posly do paláce, který Josef z Arimatie obýval, a vyložili mu plány, které již zosnovali. Požádali ho, aby se také zúčastnil boje za osvobození. Josef je klidně vyslechl a pak se zeptal:

"A kdo je původcem této myšlenky?"

Mužové se hrdě bili v prsa.

"Prorok, který byl tvým hostem, Ježíš z Nazareta!"

Josef z Arimatie vyskočil. Několika kroky stanul u toho, který vyslovil tato slova.

"To je lež!" zahřměl na něho a prudce jím třásl. Pak ho náhle pustil, takže polekaný muž klesl k zemi.

Dlouhými kroky přecházel Josef místností sem a tam, zatímco jeho myšlenky bleskurychle pracovaly. Zdálo se, jako by zapomněl na přítomnost mužů. Ti byli tak potichu, že svým poníženým chováním vypadali jako nepřítomní.

Konečně se kníže rozpomněl, že není sám. Náhle se tiše zastavil a zadíval se na muže. Jejich ustrašené tváře ho dráždily k smíchu. Myšlenka, že tito zbabělci právě nyní mluvili o povstání proti Římu, byla totiž tak směšná, že se musel namáhat, aby zůstal vážný.

"Chci vám něco říci, abyste znali můj názor na tuto věc. A abyste pochopili, jak jste byli hloupí! Tento plán nepochází od Ježíše Nazaretského. Toho já znám a vím, že chce jen mír. Tento plán vypracoval člověk, který chce Ježíše z Nazaretu zničit a přivést ho do neštěstí, jestliže se něco nestane! A musí se stát něco, co tyto darebácké záměry překazí! Jste muži a budete poslušni mne, svého knížete! Máte se mou zásluhou lépe, máte lehčí život než vaši bratři a sestry, kteří nepatří k mému knížectví. Teď mi zase jednou ukažte, že umíte být vděční. Tento muž, jehož jméno mi nechcete prozradit, protože vám to zakázal, a který s vámi jednal jménem Ježíše, je podvodník a zrádce! Přivede i vás do bídy, budete-li jednat podle jeho vůle. Musíte mi říci jeho jméno, abych ho našel!"

Muži na sebe plaše pohlédli a pak řekl jeden z nich:

"Nemůžeme ti to říci, kníže, protože nás zavázal přísahou!"

Rudý hněvem popadl Josef z Arimatie mluvčího za ramena. S žalostným pláčem klesl muž na kolena. Ostatní ucouvli.

"Chci vidět toho muže, který přijal vaši přísahu! Váš život nepatří žádnému poběhlíkovi, který vás přinutí přísahat! Odpovězte mi, nebo..."

Bledí a třesoucí se strachem vyslovili všichni tři jméno:

"Jidáš Iškariotský!"

Nastalo hrobové ticho... .

Josef se těžce nadechl, ustoupil a pokynul mužům, aby odešli. Když byl potom sám, pohlížel dlouho strnulým pohledem na jeden bod a jenom jeho rty pronášely polohlasně jméno:

"Jidáš Iškariotský... Jidáš... Iškariotský!"

Byl otřesen do hloubi nitra, že tento plán vymyslel jeden z Ježíšových učedníků. Nikdy by Josef nebyl uvěřil, že je něco takového možné. A tento učedník žil společně s Ježíšem, směl s ním dýchat stejný vzduch a měl to, co si ostatní učedníci přáli z hloubi duše: směl dlít stále v blízkosti Syna Božího!

To bylo nepochopitelné! Josef trpěl tímto poznáním tolik, že potřeboval drahnou chvíli, než si ujasnil, co je třeba udělat. Pak ale, když měl plány hotovy, se pustil ihned do přípravy tažení proti povstalcům. Zavolal nejstarší své země a dal rozkaz, aby povstání bylo potíráno všemi prostředky. Vyslal lidové řečníky do ostatních krajů, aby lid uklidnili a napomínali k míru. Všichni dosažitelní koně byli dáni k dispozici pro tento účel.

Josef z Arimatie sám odjel k Markovi, aby ho poprosil o podporu. Nedopřál si odpočinku a napínal své síly na nejvyšší míru. Úplně vyčerpán dojel k Markovi, který netušil nic dobrého, když spatřil knížete.

"Nechceš si napřed odpočinout? Jízda tě příliš vyčerpala. Dám ti ukázat pokoj, kde se můžeš zotavit."

Josef z Arimatie těžce polkl, neboť jeho krk byl vyschlý prachem silnice. Pak zavrtěl hlavou.

Marek mu dal přinést nápoj, který ho osvěžil, takže mohl mluvit. Dříve než začal mluvit, opřel se na okamžik o opěradlo sedadla. Víčka mu klesla přes oči, které ho pálily.

Marek se díval do tváře pokryté prachem a potem a zmocnilo se ho strašlivé tušení. Co jiného mohlo tohoto člověka tak štvát než strach, strach před čímsi hrozným!

"Marku," řekl Josef, "musíš mi pomoci, aby bylo odvráceno neštěstí, které hrozí Ježíšovi!"

Marek vyskočil.

"Ježíšovi? Mluv, co je s Ježíšem?"

"Jeden z jeho učedníků ho zradil, podvedl! Vzbouřil a poštval lid jeho jménem a přijal od povstalců přísahu, že jeho vlastní jméno nebude vysloveno. Chce rozpoutat povstání, které má začít o velikonocích v Jeruzalémě! To je několika slovy všechno. Nebezpečí je však tak veliké, že je nelze ani vyjádřit slovy. Ježíš! Ten vůbec nic netuší o tomto odporném záměru Jidáše. Není už jist a v bezpečí! Zrádce se kryje jeho jménem a bude-li vše odhaleno dřív, než bude plán proveden, nebo později, to je jedno. Ježíš bude vždy v nebezpečí, že za to bude muset pykat! Zajmou ho a usmrtí! Farizejové, nejsou-li o tom již informováni, se postarají o to, aby to byl Ježíšův pád!

Učinil jsem vše, abych potlačil toto hnutí. Zda se mi to částečně podaří, o tom také pochybuji, poněvadž lid se dá rychle svést. Jistě už sní o novém Judském království a žije v opojení, v němž se zdá všechno ostatní nicotné. Nejhorší ale je, že chtějí Ježíše korunovat za krále! To už se nikdo nebude ptát: Je vinen? Budou moci dokázat jeho vinu a Ježíš se nebude obhajovat. My ho musíme obhájit! Ty, Marku, protože jsi Říman!"

Marek se jen zeptal: "Kde je Ježíš?"

"Bude na cestě do Jeruzaléma, protože velikonoce budou už brzy!"

Marek zavolal svého sluhu: "Mé koně a vůz! Jedu do Jeruzaléma!"

Josef z Arimatie vstal. Byl opět plný síly.

"Teď bych se rád umyl, Marku, abych byl připraven, až přichystají vozy."

Brzy nato pádili koně cestou k Jeruzalému. –

Mezitím byl Ježíš ještě stále u sester Marie a Marty. Velikonoce se blížily a Ježíš začal být neklidný. Přál si, aby mohl ještě užívat klidu a míru v tomto domě. Co chtěl v Jeruzalémě? Dokončit to poslední, co ještě bylo před ním. Muselo to být, a přece se všechno v Ježíšovi vzpíralo, když se měl vydat na cestu do Jeruzaléma. Ještě večer před odchodem seděl s přáteli pohromadě a snažil se svou dobrotou, aby loučení nebylo pro tyto lidi tak těžké. Všichni ale byli tak vzrušeni, že nemohli téměř ani mluvit. Viděli, jak se kvůli nim snaží vypadat vesele, a to nemohli snést!

Náhle řekla Maria: "Pane, chceme jít s tebou do Jeruzaléma, my všichni, kteří tě milujeme!"

Při těchto slovech zbledl Jidáš, který mlčky jako ostatní seděl v koutku. Vstal a vyšel před dům. Dlouho tu stál a zíral upřeně k nebi. Temné mraky se honily, mezi nimi probleskovaly hvězdy... příšerná nálada se rozprostírala nad přírodou. Jidáš stál a díval se. Jako by se v něm udělalo prázdno. Nebyla v něm žádná myšlenka, žádné hnutí.

Zavřel oči a unaveně si rukou odhrnul vlasy s čela. V jeho duši procitl smutný, bolestný hlas a pronesl nesmírně důrazně slovo:

"Zrádce!"

Dřív než se Jidáš mohl bránit, pozvedl se hlas tak mocně, že věřil, že toto slovo musí z něho křičet:

"Zrádce!"

Stále znovu a znovu vracela tisícerá ozvěna toto slovo a naplňovala jím vzduch. Celá příroda žalostně volala stále to jediné slovo:

"ZRÁDCE!"

Jidáš se vzchopil a těžce oddechoval.   Hlasy zmizely! Všude bylo opět ticho, neboť temnoty umlčely hlas citu. Tento hlas vyvolala Mariina slova o lásce a strach z kletby, která se již zdála nad ním vznášet, způsobil, že hlas opět zmlkl.

Jidáš byl zase starým Jidášem. Sám si vynadal do hlupáků.

"Jsi unavený, Jidáši," uklidňoval sám sebe, "právě jsi snil! Okolní krajina způsobila, že jsi měl tento strašlivý sen. Musíš jít dovnitř, aby ostatní nic nepozorovali. Oni přece netuší, jak za ně myslím a duchovně všechno připravuji, jinak by pochopili, že jsem vysílený napětím."

Usmál se, neboť jeho obvyklý myšlenkový postup v něm opět nabyl vrchu. Jidáš takto uklidňoval sebe sama vždy, když v něm hovořilo něco jiného než zlá vůle. A když ho na několik vteřin přepadlo hluboké zemdlení, vábil svůdný hlas, který byl jeho sluchu tak příjemný:

"Chceš zemdlít? Teď před cílem? Chceš to dobré dílo, které nemůže provést nikdo jiný, nyní zanechat jako člověk, který na svou povinnost zapomněl? Uvaž, že nikdo z učedníků nemůže prokázat schopnosti, kterých ty hravě používáš!"

A to vždy dostačilo k tomu, aby byl Jidáš opět podmaněn. Proto nemohl nikde nalézt klid, dokud neuslyšel tento hlas, připadající mu tak krásný.

Když opět vstoupil do domu, potkal se s Lazarem, bratrem obou sester Marie a Marty. Lazar mu pravil: "Zůstaň ještě chvilku, Jidáši, musím s tebou mluvit."

Jidáš se na něho pátravě zadíval, ale temnota noci zahalovala Lazarův obličej, takže nic neviděl. Vzdychl a vyšel za Lazarem opět ven.

Stáli ve tmě a chvíli oba mlčeli. Jidáš viděl jen Lazarovy obrysy, ale hned věděl, že je to něco neobyčejného, nač se ho chce Lazar zeptat. Pak vyvstala náhle před jeho duší slova, která kdysi slyšel z úst Ježíšových: "Lazare, pojď ven!"

Bylo to před několika měsíci, kdy sestry ve smrtelné úzkosti poslaly pro Ježíše, aby zachránil Lazara od těžké nemoci. Když se pak blížili k místu, kde sestry bydlely, přišli k nim lidé a vyprávěli o Lazarově smrti. Marta přišla ve smutečních šatech a žalovala:

"Pane, kdybys tu býval byl, jistě by Lazar nezemřel!"

Když vstoupili do domu sester, přišla i Maria s pláčem a bědovala nad bratrovou smrtí, až ji Ježíš poprosil, aby ho zavedla ke hrobu. Lid šel ve velké vzdálenosti za nimi, neboť již slyšel o tom, že Ježíš budí mrtvé opět k životu. Všichni lidé, kteří teď kráčeli ke hrobu, byli velmi plaší a ostýchaví.

Ježíš se cestou tázal:

"Jak dlouho je již pohřben?"

Marta odpověděla: "Čtyři dny, Pane!"

Když stanuli před hrobem, poznal Ježíš všechno, neboť spatřil Lazara, jak se snaží opustit své tělo. Přesto ještě nebyl schopen přetrhnout spojení, které bylo mezi jeho duší a jeho pozemským tělem. Ježíš měl radost a zvolal hlasitě:

"Lazare, pojď ven!"

Všichni muži přiskočili a odvalili kámen zakrývající vchod do hrobu. Tu vyšel Lazar ven, jako by se právě probudil. Kusy plátna, do kterých byl zavinut, táhl za sebou po zemi.

Na to teď myslel Jidáš, když téhož Lazara viděl ve tmě stát před sebou. A vzpomněl si na slova Ježíšova, když vysvětloval učedníkům pochod umírání. Poslouchali s údivem, že tento zázrak není ve skutečnosti žádným zázrakem, neboť Ježíš mohl svou božskou silou přivolat člověka zpět do života jen tehdy, pokud byl ještě spojovací šňůrou spojen se svým pozemským tělem.

Opět v Jidášovi procitl varovný hlas:

"Směl jsi být účasten všeho, často jsi s ostatními učedníky obdivoval velikou sílu svého Pána a teď chceš jednat, aniž by ses ptal svého Pána o radu?"

A Lazar pravil vážně a téměř těžkomyslně:

"Nejsi už tím, čím jsi býval, Jidáši Iškariotský! Ztratil jsi důvěru! Podívej se, myslím to s tebou dobře, a proto tě varuji! Upusť od svého úmyslu, přinese ti neštěstí!"

Jidáš se zalekl. Pak se s námahou vzchopil.

"K čemu tato slova, Lazare? Prosil jsem tě o tvou radu? Co ty víš o mém úmyslu? Chce-li tu někdo mezi námi dobro, tedy jsem to já!"

"Jidáši, mysli na svého Mistra Ježíše Krista a jen se někdy sám sebe zeptej, zda kdy řekl, že dobří lidé mohou propadnout domýšlivosti! Což vám nekáže stále o pokoře?"

Jidáš odpověděl příkře:

"To je jedno, nepřeji si, abys po mně slídil. Ani tehdy ne, jestli to děláš z víry v Ježíše. Dokáži vám všem, kteří mi dnes nedůvěřujete, že jsem to byl já, který jednal správně!"

Lazar mlčel. Byl nevýslovně smutný, neboť pochopil, že již nemůže pomoci. Čeho si nikdo z učedníků nevšiml, poznal on ihned: že se v Jidášovi všechno přetvořilo od doby, kdy ho viděl naposled. Hluboká úcta, kterou měl Lazar k Ježíšovi, mu otevřela oči. Jeho starost, že by Ježíšovi mohlo být ublíženo, ho neopouštěla. Byl rád, když slyšel Mariin návrh a když Ježíš ihned svolil. Zdálo se, jako by ho to uklidnilo, že jeho přátelé chtějí jít s ním do Jeruzaléma.

Stále ještě stáli ti dva, Jidáš a Lazar, před domem, když se otevřely dveře a učedníci Jan, Petr, Jakub, Lebeus a Ondřej vyšli ven. Ježíš byl s nimi a pozdravil ho vesele, což Lazara zabolelo. Proč Pán, jemuž jinak nic nezůstalo skryto, neviděl Jidášovu změnu? Ježíš se však obrátil k Lazarovi:

"Lazare, není vždy dobře, když člověk všechno ví. Proč tu stojíš v noci a vedeš smutné rozhovory? Nevíš, že všechno, cokoliv přijde, vede k dobrému? Budu pro vás vždy tím, čím jsem vám nyní. Vy však hloubáte a nechcete to vzít na vědomí! Vezměte přece radostně, co vám dávám! Máte ještě dlouhý čas před sebou, kdy mne marně budete hledat ve svém středu. Avšak ani pak nesmíte zmalomyslnět, neboť pokud vy sami nezanecháte Světla, ono vás neopustí. Myslete na to, že chce, abyste je radostně přijímali!"

Lazar svěsil hlavu a po tváři mu skanula slza. Po Ježíšových slovech se mu sevřela hruď nevýslovnou bolestí. Ještě nikdy ho nezasáhlo slovo Páně tak jako nyní. Zvolna kráčel za učedníky, kteří následovali Ježíše.

Jen Jidáš zůstal stát. Sám a sám stál před domem a naslouchal doznívajícím hlasům učedníků, kteří mizeli ve tmě.

"Odcházejí a nikdo mne nepožádal, abych šel s nimi! Nechtějí mne ve své blízkosti, protože se mne bojí. Pozorují, že jsem je přerostl, a ve svém bludu mi to nepřejí!"

Ježíš šel s těmi několika, kteří ho následovali, stále dál. Zprvu byla taková tma, že téměř neviděli na cestu. Za chvíli se však mraky rozptýlily. Měsíční svit osvětlil noc. Ježíš zamířil k pahorku a když na něm stanuli, pokynul mlčky, aby se posadili, neboť s nimi chtěl mluvit.

"Učedníci moji! Prosil jsem vás, abyste mne následovali a byli tak při tom, až mne zaleje proud síly, a mohli toho být účastni. Hleďte, Pán, váš Bůh, můj nebeský Otec posílá mi tuto noc své Světlo, abych byl posílen pro Jeruzalém. Dá ze svého Světla i vám, kteří máte být kolem mne v nejtěžší době mého pozemského života. Vy netušíte, že všichni budeme muset v Jeruzalémě trpět a že to bude horší, než si dnes umíme představit!"

A když tak mluvil, padlo Světlo tak zářivé čistoty s nebe na tuto skupinu, že oslepilo jejich oči. Ježíš zdál se být ponořen v bílém žáru, jeho zjasněná tvář zářila, a učedníci před ním padli na kolena. Jejich čela se dotýkala země. Tak setrvali, až Ježíš pravil slavnostním zvonivým hlasem, jaký do té chvíle nikdy neslyšeli:

"Modleme se!"

A modlil se s nimi. -

Když se vrátili opět k domu, byl Jidáš pryč. Sestry stály před domem a tázaly se úzkostlivě:

"Pane, viděl jsi ten blesk, který sjel s nebe? Měly jsme obavu, zda se nežene bouře! Ale všechno zůstalo klidné."

Ježíš je uklidnil a Lazar toužil, aby směl vyprávět sestrám své veliké prožití.

Příštího dne mluvil Ježíš o tom, že teď půjde do Jeruzaléma.

"Zde ale zůstaneme až do velikonoc. Já budu chodit do Jeruzaléma, abych tam mluvil, ale každý večer se chci vracet opět sem. Zde je ještě klid a mír a bydlíme u svých přátel."

Učedníci i přátelé s tím souhlasili, jen Jidášovi to nebylo vhod. Řekl proto: "Bude to pro tebe příliš namáhavé, Mistře. Vyhledáme ti v Jeruzalémě tichý dům, tam budeš mít klid."

Ježíš neodpověděl, nýbrž pozdravil své přicházející přátele, kteří se dověděli, že je na cestě, šli za ním, a zde ho konečně nalezli.

Toho dne ještě všichni odpočívali v Betanii. Teprve příštího dne šel Ježíš do města Jeruzaléma.

Nepoznán putoval ulicemi a pozoroval staré stavby tohoto města. Jen Jan byl s ním a všude ho provázel. -

JEŽÍŠ vstoupil do chrámu, do domu zasvěceného Bohu. Kráčel po kamenných schodech, kolem vysokých kamenných sloupů a přistoupil k obětním oltářům.

Jeho pohled byl přitom nezúčastněný, nic neprozrazovalo silné pohnutí, které se Ježíše zmocnilo v této staré stavbě. Ani Jan necítil napětí, které bylo v Ježíšovi.

Před Ježíšem vyvstal, ztělesněný tímto chrámem, izraelský národ, prastarý a pevný. Kolem jeho duchovního zraku táhla dění, která se tomuto národu stala určením. Viděl, jak chrám poprvé vybudoval Jozue, Mojžíšův nástupce. Viděl také, jak nepřátelé vpadli do Jeruzaléma a zneuctili chrám. Odvíjela se před ním staletí. Chrám byl opět postaven. Lidé, kteří měli v sobě touhu, stále znovu uskutečňovali toto veliké dílo. Každá generace nechala padnout staré a dala vzniknout novému. Tak se pozvolna stalo z domu Božího to, co žádnému člověku již nedávalo poznat jeho vlastní smysl a účel. Staré směrnice dané Mojžíšem již dávno zmizely. Zachoval se z nich jen zbytek, nepatrná část. Ježíš se divil především tomu:

Jakási opona oddělovala svatostánek, archu úmluvy a kalich od ostatních prostor! Jen opona, ne již zlaté brány, jak bylo Světlem určeno!

Když opustili chrám, oslnilo je sluneční světlo, které zalévalo nádvoří. Byl tam divoký shon, neboť kramáři tam měli své stánky a nabízeli ke koupi obětní zvířata. Ježíš se na to nedíval. Mlčky si razil cestu křičícím a povykujícím davem. Jan pozoroval, jak se jeho ústa bolestným odporem sevřela. -

Mezitím byl v Jeruzalémě také Jidáš. Měl první schůzku s vůdci povstalců. Setkali se v tajné skrýši a mluvili šeptem, aby je žádné nepovolané ucho neslyšelo. Brzy však přešlo šeptání v křik. Vůdcové byli pobouřeni a Jidáš cítil, že se mu vymykají.

"Jidáši Iškariotský, dosud jsme dělali všechno, abychom ti vyhověli. Ty jsi nám na dnešek slíbil část odměny nebo rozmluvu s Ježíšem Nazaretským! Obojí jsi nedodržel. Chceme teď vědět, proč jsme to všechno dělali!"
Jidáš byl zdánlivě klidný, když odpovídal:

"Nechápu vaše rozrušení. Stojím přece před vámi ve jménu Ježíšově. Má důležitější věci na práci, než se vámi zabývat. Myslíte si snad, že jste nepostradatelní? Jděte, jiní se postaví na vaše místo!"

Hrozivě přistoupil jeden z mužů blíž.

"Jiní na naše místo? Ty lžeš, abys zakryl svůj strach! Víš, že veliký počet shromážděných od nás odpadl? Ano, jsou ještě jiní u díla, kteří také pracují jménem Ježíšovým. Ti však mluví pro mír! Chtějí potlačit povstání. Jsou vlivnější než my. Mají peníze, které kolem sebe rozhazují. V jejich čele je kdosi mocnější. Ten se neskrývá, i svá jednání nevede v tajných skrýších, aby ho nebylo vidět, ale ukazuje se veřejně! Jeho mužové nemuseli složit přísahu, aby jeho jméno nevyslovovali! Tento muž je kníže Josef z Arimatie!"

Jidáš zbledl. Jeho ústa se chystala k odpovědi, ale nevydal ani hlásku.

"Snad jsi neztratil řeč, Jidáši! Ale nic ti to nepomůže, teď musíš mluvit! Myslíš, že jsme nasadili své životy proto, abys tu teď stál a nevěděl kudy kam?"

Jidáš namáhavě polkl a řekl téměř nezvučným hlasem:

"Je-li tomu tak, jedná Josef z Arimatie proti Mistrovi, neboť já tu stojím na jeho místě. Jestliže potřebujete peníze, nemohu vám je vyplatit dřív, dokud neprovedete, co jste slíbili. Bojujte pro Izrael, abyste si svou odměnu také zasloužili!"

Zvolna nabýval opět jistoty. Urovnal si vlasy a podíval se pevně na vůdce.

"Přece jsem vám předtím říkal, že osud země je ve vašich rukou. Učiňte, co jste mi slíbili, a korunujte Ježíše za židovského krále. Pak se splní všechno ostatní!"

Chvíli byli muži zticha a pak přistoupil mluvčí ještě jednou těsně k Jidášovi:

"Uděláme, co od nás žádáš, jestliže nám prozradíš, kde se Ježíš zdržuje, abychom mohli k němu. Budeme opatrní, aby na něho nepadlo podezření, ale chceme mluvit přímo s ním! Musíš to přece pochopit, protože máme v rukou osud celého národa. My máme za něj odpovědnost! Jestliže nás dají pověsit, nebude tím vyřízeno nic. To Řím neuspokojí. Jestli se povstání nepodaří, vtrhnou sem Římané jako horda šakalů a celý národ bude muset pykat!"

Jidáš viděl smyčku, která se mu zvolna kladla kolem hrdla. Muži z lidu začali být nedůvěřiví a chtěli jen to, co jim patřilo. On však nemohl splnit jejich přání, jinak by bylo po všem. Stále pevněji se stahovala smyčka, kterou pro něho představoval jasný požadavek mužů. Každou minutu jeho mlčení byly tváře mužů hrozivější. V jejich očích nebylo slitování. Byli by ho sprovodili ze světa, kdyby poznali, že je oklamal.

"Dobře, promluvím s Ježíšem a zítra vám ve stejnou hodinu na tomto místě sdělím, zda s vámi Ježíš chce mluvit nebo ne."

"Zítra v tuto hodinu. Jestliže nedodržíš slovo, Jidáši, a budeš se vymlouvat, najdeme si Ježíše bez tebe. Vždyť celé město ví, že přijde do Jeruzaléma. Všichni, kteří ho milují, mu chtějí připravit slavnostní uvítání!"

Zase ta slova! Ti, kteří ho milují! Jidáš začal toto rčení nenávidět, všude ho pronásledovalo. Cožpak on Ježíše nemiloval, že to všichni tak zdůrazňovali? Když se Jidáš obrátil k odchodu, muži mu mlčky uvolnili cestu. Jeho pozdrav neopětovali.

Rychleji, stále rychleji chvátal Jidáš, když byl opět venku. Hnal se jako štvané zvíře. Nebyl již schopen myslet jasně. V jeho mozku se kupila změť zmatených myšlenek. Ze všeho toho začal vznikat hrozný strach:

"Co když všechno, co jsi vyvolal, otráví jen tvůj vlastní život? Co pak? Měl jsi vůbec radost od doby, kdy tě opanovaly tyto myšlenky na moc? Kdo tě k tomu hnal, abys takto jednal? Nebyl to Ježíš, pro něhož jsi to všechno dělal? Nechtěl jsi ho tím učinit šťastným? Všechno jsi udělal jen pro něho, on měl být králem, on měl mít moc a ty, Jidáši, jsi mu přece chtěl jen sloužit!"

Ano, ano, tak to bylo! A teď? Teď musí Ježíše postavit před rozhodnutí: buď... anebo! Nedovolí mu však, aby dospěl k jinému rozhodnutí než k tomu, které se líbí jemu, Jidášovi. Teď už není ani pro Ježíše žádné cesty zpět, teď bude muset! Aby si zachránil život, musí uposlechnout!

Jidáš si oddechl jako osvobozený. Tak to musí být správné. Je bláhovec, že to hned nepoznal! Nemohl přece jednat jinak a musel to tak řídit až k tomuto bodu. Teď k tomu Ježíš potřebuje říci jen své "ano", a vzestup započne. -

Když vstoupil do domu v Betanii, kde Ježíš bydlel, nalezl učedníky shromážděné a v jejich středu Pána.

Ježíš seděl na židli a hlavu měl opřenou o opěradlo. Světlo se prostíralo na jeho jasném obličeji a odrážela se na něm zář ohně v krbu. Na chviličku zůstal Jidáš stát jako upoután. Jeho odvaha poklesla. Ne, nemohl s Ježíšem mluvit. Nemohl!

Ježíš se obrátil, když uslyšel Jidáše. Jeho pohled na něm tázavě spočinul.

"Kde jsi byl, Jidáši?"

"V přírodě, Pane, měl jsem... ."

"Ty jsi byl v Jeruzalémě, Jidáši?"

"Ne!"

Stín přelétl po klidné Ježíšově tváři. Obrátil se opět k ohni a mlčel.

Učedníci se na sebe podívali, neboť Jidáš hned zase opustil místnost, aniž dál co řekl. Večer plynul velmi tiše. Ježíš mluvil málo a učedníci se neodvažovali ani hlasitě dýchat, protože cítili úzkostnou tíseň. -

Venku stál Jidáš ještě dlouho a čekal na Ježíše. Doufal, že vyjde ven. Pak si s ním chtěl promluvit. Ale čekal marně. Ježíš nepřišel.

Noc přinášela Jidáši veliký neklid. Hodinu za hodinou se obracel na lůžku a nemohl usnout. Chtěl jednat a nemohl. V bezmocném vzteku se posmíval sám sobě, ale nepřineslo mu to úlevu. Čím více se blížilo ráno, tím větší byla jeho muka.

"Pyšný Jidáši, celou svou námahou jsi dosáhl toho, že se teď musíš pokořit a předstoupit před Pána s prosbou: "Pomoz mi, Pane, udělal jsem hloupost!"

Hloupost? Chceš-li tomuto říkat hloupost, čím jsou pak slabosti druhých? Ty nestojí ani za řeč! Byl jsi příliš hrdý a teď musíš uznat, že nešli všichni učedníci nesprávnou cestou, ale jedině ty sám, ty! Ty!

Jidáš v mukách sténal. Teď sestoupit s trůnu, který sám vybudoval? Přiznat, že žádného trůnu nebylo a že jej postavila jen jeho vlastní domýšlivost? Zažít hanbu, že by jím všichni pohrdali? Všichni, kteří stáli duchovně pod ním? Ne! Ne! To by nesnesl!

Co ale má odpovědět oněm mužům? Jak je má donutit? Musí tu věc provést. Musí! Jak je může ještě umírnit až do velikonoc, kdy se vše rozhodne?

Co kdyby vzal Ježíšovo pečetítko a šel s ním k vůdcům lidu? Nebyli by pak nuceni mu uvěřit? Zčista jasna ho napadla tato myšlenka a uklidnila ho. Úplně zemdlen Jidáš konečně usnul.

Nazítří však vypadalo všechno zase jinak. Bál se krádeže a před činem se třásl. A znovu si pomohl tím, že se obelhával:

"Vždyť to dělám pro Pána! Já jsem ruka, která jedná za něho!"

Tak přišel příštího dne opět do Jeruzaléma. Muži mu hleděli napjatě vstříc.

"Tak co?" ptali se ho.

Jidáš se hrdě zasmál. Strachoval se však před příštím okamžikem, že nemohl téměř ani dýchat.

"Včera jste mi nechtěli věřit, ukázali jste se jako ubožáci. Pán vám vzkazuje, abyste poslouchali jedině mne. Nemá na vás čas, protože teď se konají důležité porady o nejbližší době. Zde máte důkaz, že má dnešní slova jsou pravdivá jako ta včerejší... zde je Pánovo pečetítko, které mi dal, abych vás přesvědčil."

Jidáš ukázal mužům pečetítko.

Nepromluvili ani slovo. Všichni pohlíželi na pečetítko v Jidášově ruce. Nikdo se ho nedotkl. Muži byli přesvědčeni, neboť pohled na pečetítko jim dodal jistotu. Jejich mlčení byla zbožná úcta.

Jidáš to však považoval za nové pochyby. Ruka, ve které držel pečetítko, se začala lehce chvět a chvěla se stále silněji. Jidášův obličej zešedl a zesinal. Hlavy mužů se zdvihly. Dosud zbožně pohlížející oči se dívaly na zrádce nejdříve s úžasem, pak nechápavě, až zvolna vstoupil do nich výraz pochopení... A nebezpečná jiskra vzplanula v očích vůdce. Vtom spadlo pečetítko s řinkotem na zem. Všichni se ulekli. Tím se však probrali.

"Zrádce!"

Nikdo nevěděl, kdo to slovo vyslovil. Náhle všichni uchopili Jidáše a bušili do něho pěstmi. Začal křičet a oni ho přestali bít. Jidáš poznal svou chybu a odvážil se posledního.

"Zadržte, copak jste se zbláznili? Pojďte! Pojďte se mnou k Ježíšovi, máte-li ještě odvahu předstoupit před něho, když jste se mnou tak jednali! Viděli jste jeho pečeť a přesto jste mi nevěřili! Teď žádám já, abyste šli se mnou, protože já sám nechci s vámi dál vyjednávat. Jste náhle zbabělí a hledáte výmluvy, takže se na mně chcete dopustit násilí? Vždyť se můžete rozhodnout, jak chcete. Ustupte od svého plánu! Ano, ustupte konečně!"

Mužové byli zmateni. Pohlíželi jeden na druhého a neodvážili se přerušit Jidáše, který teď soptil hněvem. Zvítězil. Opět mu uvěřili.

Nesměle a tichým hlasem ho prosili, aby na všechno zapomněl. Nechtějí jít k Ježíšovi, ale chtějí poslouchat jeho. Musí však přece také pochopit, že velmi záleželo na tom, aby měli jasno. Koktavě vycházela slova z úst úplně zmatených mužů.

Jidáš jim konečně velkomyslně odpustil a hrději než jindy opustil nízkou místnost. Ještě nikdy nebyl naplněn takovou spokojeností jako tohoto dne, kdy se jako vítěz vracel po prudkém boji domů.


Teprve když přišel zase do Betanie, poklesla trochu jeho povznesená nálada. Opět ho přepadl hrozný strach před Ježíšem. Dal by mnoho za to, kdyby ho teď nemusel potkat. Jako oheň ho pálilo pečetítko v zaťaté ruce, a přece se obával, že je ztratí. Kdyby je tak mohl nepozorovaně položit zase na jeho místo!

Bázlivě vstoupil do ložnice svého Pána. Byla prázdná, a Jidáš položil pečetítko na jeho místo.

Toho večera byl Ježíš opět o samotě s několika učedníky. Znovu přišly paprsky Světla, aby ho posílily. Učedníci tím byli zase rozechvěni až do nejhlubšího nitra a klesli před Ježíšem na kolena. Poznali mohutnou moc, která obklopovala tohoto Vyslance Božího, a pevně teď věřili, že Ježíšovi nemůže být nikdy ublíženo lidskou rukou. Byl teď přece tak posílen, že byl dokonce radostnější než v uplynulých dnech a týdnech.

Jidášovo přání bylo splněno. Ježíš se jím už neobíral a zdálo se, jako by ho ani neviděl. Jidáš ovšem netušil, že Ježíš ho nikdy nepozoroval tak bedlivě jako právě nyní, kdy ho uklidňovala zdánlivá nevšímavost.

Ježíš se přestal dívat po Jidášovi proto, že ho pohled na něho bolel. Jeho blízkost však cítil jako tíživý tlak, i když Jidáš seděl skrytě někde v koutku místnosti. Zdálo se, že jeho přítomnost je na obtíž i učedníkům. Bylo totiž nápadné, že umlkali, když Jidáš vešel do místnosti, kde všichni seděli.

Tak ubíhaly dny až do velikonočního týdne, kdy se Ježíš rozhodl, že půjde do Jeruzaléma. Nevěděl, že lidé v Jeruzalémě ozdobili k jeho poctě ulice. Chtěli oslavit jeho příchod jako příchod krále. --


Marek a Josef z Arimatie ujížděli k Jeruzalému. Neustále se zastavovali a byli zdržováni. Všude se objevovaly překážky, ať to byly bouře, které zaplavovaly cesty, takže museli jet oklikami, nebo ve vesnicích již vypuklo povstání a vojáci jedoucí vedle vozu jen násilím museli razit cestu.

Josef z Arimatie viděl, jak římští vojáci bijí kolem meči. Svištící rány dopadaly na utíkající davy a mnoho lidí se skácelo na zem zalito krví. Děsil se toho a zavíral oči.

Byli to přece jeho bratři, kteří tam klesali pod ranami Římanů. Zatínal zuby, protože se v něm všechno bouřilo proti této surovosti, a on k tomu přesto nesměl říci své mínění. Což to nebyli nebozí zbloudilci, bojující za svou svobodu?

"Jidáši!" vyrazil ze sebe se zaťatými zuby. "Co jsi to udělal?"

Marek po celou cestu mlčel. Jen když se zastavovali, zmocňoval se ho hněv. Jednou se zvedl a vystoupil. Dav lidí ho přijal povykem. Marek se snažil uklidnit zbloudilé lidi. Vyrazili však vpřed a hnali se na něho. Vojáci zasáhli a vrhli se na koních přímo do davu. Lidé se s křikem rozutekli. Pak to šlo opět dál... až se objevila další překážka. --


Ježíš se ubíral se svými učedníky do Jeruzaléma. Daleko před městem čekali svátečně oblečení lidé, aby ho spatřili. Všechny ulice města byly přeplněny. Lidé stáli v hustých řadách. Všichni byli plni očekávání a jejich tváře zářily. Průvod se blížil jen zvolna. Když Ježíš došel na hranice města, měli tam pro něho připravenou oslici. Chtěl zvíře odmítnout, nepříjemně dotčen rozruchem, který lidé kolem něho dělali. Petr však pravil tiše:

"Bude to pro tebe lehčí, protože lidé se shromáždili, aby tě viděli. Průvod může trvat ještě hodiny a mohl by ses příliš unavit, Pane! Přijmi to zvíře!"

Ježíš svolil.

Veliký byl jásot lidu a rostl, čím blíž přicházel Ježíš do města. Co to lid provolával?

"Hosana synu Davidovu! Hosana tomu, který přichází ve jménu Páně! Hosana králi!" 

Ježíš se domníval, že se přeslechl. Volali skutečně hosana židovskému králi? Pátravě pohlédl na své učedníky, kteří kráčeli za ním. Jidáš byl mezi nimi. Tentokrát šel těsně za ním! Jak to Jidáš vypadá! Nejde tu jako nějaký nafoukanec? Ježíš zneklidněl. Stal se středem dění, aniž o tom věděl.

Toto přivítání nevzniklo bez příprav. Vždyť nikdo nevěděl, kdy přijde do Jeruzaléma, jen jeho učedníci! Nevypadal Jidáš tak, jako by to bylo jeho dílo? Nejeví se v obličejích ostatních učedníků nechápavý výraz a údiv nad tímto přijetím? Všichni s tím ovšem počítali, že se lid bude sbíhat, až přijde on se svými učedníky, ale něco takového ještě nikdy nezažili. To nevzniklo bez dalekosáhlých příprav.

Slabá červeň nevole zbarvila Ježíšovu tvář. Musel se při tomto přehnaném přijetí nutit ke klidu. Jeho povaha se proti tomu vzpírala. Opravdu věřil Jidáš, že mu tím projeví svou oddanost?

Konečně bylo vše pryč. Průvod zastavil před chrámem. Ježíš mohl sestoupit z oslice a odebrat se do chrámu následován nepřehledným davem lidí.

Když vstoupil na nádvoří, byl hluk prodavačů a penězoměnců větší než kdy jindy. Znovu cítil Ježíš odpor. Zastavil se a okamžitě byl obklopen svými učedníky. Ježíš zvedl ruku a nařídil, aby byl klid. Brzy bylo úplné ticho.

"Je tento dům domem Božím nebo tržištěm? Pryč s těmi kramáři, kteří poskvrňují posvátnost chrámu!"

Nastalo mrtvé ticho.

Ježíš poručil svým učedníkům, aby vyčistili nádvoří ode všech, kteří tam chtěli obchodovat. Mnoho lidí při tom učedníkům pomáhalo. Kdo nechtěl jít dobrovolně, byl k tomu donucen!

Brzy bylo nádvoří prázdné. Lid jím procházel poprvé po letech zase bez překážek, neboť stánky kramářů předtím ponechávaly na nádvoří jen úzké uličky, které stěží stačily k tomu, aby tudy lidé mohli projít.

Lidé si uvědomili, jakým poskvrněním bylo toto kramaření, teprve tehdy, když bylo nádvoří opět volné a na jeho velikou plochu se vešlo ohromné množství lidí. Hlasitě projevovali své uspokojení z Ježíšova zásahu.

"Opravdu, je hoden, aby byl vládcem! Opět očistil dům našeho Boha!"

Ježíš vkročil do prostřední stavby chrámu, který byl dnes liduprázdný a opuštěný. Nikoho z kněží tu nebylo vidět. Všichni se ukryli, poněvadž se báli lidu.

Klidně kráčel Ježíš ke stolci velekněze a posadil se. Učedníci se rozestavili na stupních, vedoucích ke stolci, jenž se podobal trůnu. V celé veliké prostoře panovalo ticho. Lidé stáli hlava na hlavě, těsně natlačeni, přestože dvorana byla veliká.

Ježíš povstal, když se vysoké brány zavřely za posledními posluchači.

"Mužové a ženy, kteří jste přišli ze všech krajů do Jeruzaléma, abyste se zúčastnili slavnosti velikonoc, slyšte moje slova, která vám chci říci! Připravili jste mi uvítání, které máte připravit pozemskému vládci, ne však mně. Prohlašuji, že nikdy nebudu pozemským králem! Mé království není z tohoto světa!"

Hlasitě a zřetelně zněla slova nad hlavami všech a vyvolávala mezi lidmi hlasité výkřiky. Opět lidé volali:

"Hosana židovskému králi!"

Tu poručil Ježíš znovu klid a opět zazněl jeho hlas chrámem:

"Chci vám však být králem, který vám dá něco vyššího, než by vám mohl dát pozemský vládce!  Chci být na této zemi knížetem míru a chci vést židovský národ, aby povstal ve svobodě a skvělosti. A budu ukazovatelem cesty všem, kteří tu ke mně přijdou, i kdyby to nyní byli podle zevnějšku ještě vaši nepřátelé. Moje říše bude větší než celá země a bude obsáhlejší než všechny dosavadní říše!"

Dav naslouchal bez dechu. Nechápali ten rozdíl a mysleli, že Ježíš volil tato slova z chytrosti, aby nepřátelé nepoznali jeho úmysly. Propukl jásot, který zachvíval celým chrámem.

Pod stolcem však stál jeden člověk, který zbledl. Bylo mu na omdlení, když uslyšel první Ježíšova slova. Na vteřinu se nad ním opět vznášel soudící meč a Jidáš se obával, že dopadne na jeho hlavu.

Rozuměl slovům tak, jak je Ježíš mínil. Vždyť to bylo totéž, co tak často říkával učedníkům i jemu samotnému. A tím zmizela i pro Jidáše veškerá naděje, kterou stále ještě měl. Ježíš by nikdy veřejně neprohlásil: "Nebudu nikdy pozemským vládcem," kdyby nechtěl své prohlášení, které znělo jako přísaha, také dodržet.

Zatímco Ježíš vyprávěl lidem o příštím království Božím na zemi a zvěstoval i lidem v Jeruzalémě poselství ze Světla, které přece zůstává věčně nezměněné, přemýšlel Jidáš jen o jediném: "Jak se zachráním před následky svého činu?"

Všechna jeho nafoukanost zmizela, rozplynula se Ježíšovými slovy. Běda mu, kdyby vůdcové povstání přece jen šli k Ježíšovi a informovali ho! Ne, něco se musí stát, a to hned, dřív než pro něho bude pozdě!

Bezmocný vztek uchvátil zrádce. To je tedy konec, to je výsledek jeho ne­výslovné námahy! Nikdy se nemá dostat do popředí a nemůže všem učedníkům podat důkaz své geniality! Mlčky musí pochovat všechno, na co byl tak pyšný. Zanechat všeho, co si vysnil!

Jidáš skřípal zuby. Ztratil téměř vládu nad sebou. Jak tu všichni stojí a nic netuší o jeho zklamání! Nenáviděl je pro klid a mír, jevící se tak zřetelně na jejich tvářích. S jakým zadostiučiněním by hovořili o jeho chybě, když by se domnívali, že jsou sami!

Ne, to se nesmí nikdy stát! Chtěl zahladit všechno, co udělal, a to ještě dnes. Pokoří se před těmi muži, kteří ho včera po nesmírné námaze konečně uznali, a udělá všechno, jen aby před učedníky nestál jako bídák.

Co mu záleží na těchto mužích? Vždyť ho téměř neznají. Ale učedníci se nad něho nesmějí vyvyšovat, neboť je přece víc než oni. On, Jidáš, by se před nimi nikdy nemohl snížit. Oni všichni přece vědí o jeho velikém vědění! Měl neštěstí. Vyhlídka, že bude nosit korunu, mu byla vzata. Lid chtěl jen Ježíše. Ježíš by mohl dosáhnout všeho, ale on tím pohrdá. Ten bláhovec!

Opět vzrůstal v Jidášovi vztek zklamaného člověka. Stěží se mohl opanovat. Netrpělivě čekal na to, aby promluvil s vůdci povstání. Byli jistě mezi davem a chtěli k Ježíšovi. Z jeho slov museli přece jasně poznat, že nemyslí na boj o dosažení moci. Všechna jejich práce tak byla nadarmo. Budou za ni jistě požadovat nějakou odměnu a tu jim Jidáš nemohl vyplatit.

Vyslal pohled k Ježíšovi, který stále ještě mluvil k lidem. Ohromné množství lidí naslouchalo jako okouzleno jeho slovům. Jasně zářila tvář Syna Božího. Co to mluvil? Co to stále zdůrazňoval? Jidáš začal pochybovat, že by Ježíš už všechno nevěděl, neboť mluvil jen o míru.

"Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kteří vás proklínají, a dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí!"

Byla to odpověď, kterou dával Ježíš jemu, Jidášovi, za to, že popouzel lidi k nepokojům? Jen tak to mohlo být. Jidáš pátral ve tvářích lidí, kteří stáli nejblíž. Zdálo se, jako by se všichni rozplývali dobrotou a měkkostí. Zde již nehořela žádná bojová odvaha. Tito lidé byli učiněni dobrými několika Ježíšovými slovy! Zděšen poznal Jidáš mohutnou moc, kterou Ježíš vykonával nad lidmi.

Konečně byla pro Jidáše řeč u konce. Lidé však chtěli slyšet ještě víc, byli jako upoutáni. V jejich srdcích procitla touha, touha po Božím míru, který ten cizinec tam nahoře podivuhodnými slovy vložil do jejich srdcí. Nikdy se lidem nezdála žádná řeč tak důtklivá. Také Ježíš nikdy necítil v sobě tak vroucí lásku. Nebyli všichni hodni jeho milosrdenství? Nestáli tu jako děti tesknící po domově, které ztratily cestu domů, zapomněly na ni pro bezcenné maličkosti a hru? Chtěl jim dát ještě mnohem víc, aby ji mohli zase najít.

Ticho pod ním bylo přerušeno. Lidé zvedali hlavy, které předtím sklonili studem a lítostí. S nesmírnou láskou hleděl Ježíš do tváří obrácených vzhůru a nikdy nepoznaný záchvěv štěstí projel všemi, jež zasáhl jeho pohled.
V davu se utvořil široký průchod, kterým Ježíš odcházel následován svými dvanácti učedníky. Teprve pak opustili také posluchači chrám.

"Kde budeme bydlet, Pane?" ptal se Jan.

"Jdu zpět do Betanie! Tam mám klid!" Učedníci se připojili k němu. Když opustili Jeruzalém, zpozorovali, že Jidáš chybí. Nikdo nic neříkal. Všichni doufali, že to Ježíšovi nebude nápadné. Když došli do Betanie, řekl Ježíš, přestože se cestou vůbec neohlédl:

"Jidáš zůstane tuto noc v Jeruzalémě. Již nikdy nebude spát s námi pod jednou střechou!"

"Pane," řekl Jan polekaně, "co to má znamenat?"

"Nestarej se, Jene! Neřekl jsem, že ho vylučuji!"

Učedníci se domnívali, že něco zvláštního Jidáše donutilo, aby nešel do Betanie, a že Ježíš o tom ví. Tím se uklidnili.


Mezitím se Jidáš sešel v Jeruzalémě s vůdci povstalců. Nejdříve se pokoušel vyložit vše jako nový Ježíšův rozkaz. Není prý vhodná chvíle pro revoluci, a proto Ježíš nařídil, aby všechno zůstalo v klidu.

Muži však již nedali na Jidášova slova. Nedali se už déle zdržovat. Začali se chovat výhrůžně. Bylo by opět došlo k násilnostem, kdyby Jidáš neprosil plačky o milost. A pak vyprávěl užasle naslouchajícím mužům, že Ježíš o celé věci nic neví a že to vše dělal on sám, avšak jen pro Ježíše. Měli přece pochopit, že veškerá jeho péče platila jen tomu, jehož milovali!

Muži tu stáli jako strnulí. Byli to poctiví bojovníci a chtěli boj za osvobození Židů provést s neúprosnou energií. Ale to, co dělal tento muž, byla jen lež a zrada! Prostí lidé z lidu cítili hrůzu před takovou zchytralostí a lstí. Tento člověk žil u Ježíše a prováděl všechny tyto věci, aby upevnil jeho moc. Proto podváděl, dělal úklady a dokonce i kradl! Nedovedli si to vysvětlit.

Jestliže mohl být takovým tento muž, žijící stále u Ježíše, jací pak byli ostatní? Což se nemohlo i pod mírumilovnou maskou proroka skrývat mnohé, co se muselo štítit Světla?

Muže uchvátil opravdový hněv. Nedali se však již strhnout k tomu, aby se vrhli na Jidáše, ale opanovali se. Jaksi se jim hnusilo zbít tohoto člověka, který snažně prosil o milost jako kňučící pes!

"Táhni, Jidáši, chceme se poradit, co uděláme!"

"Můžete udělat všechno, ale jen jedno ne: nechoďte k Ježíšovi! Nesnesl bych, kdybych viděl, že se ve mně zklamal. Udělejte se mnou, co chcete. Já se k Ježíšovi už nevrátím, budete-li to chtít, on však nesmí nikdy vědět, co jsem udělal!"

"Jaký jsi ubožák, Jidáši! Mlč, nemůžeme tě dál poslouchat. Dáváme ti tři dny času. V této době můžeš uvážit, jak to Ježíšovi řekneš. Jinou možnost ti nedáme. Myslíš, že je pro nás tak lehké přimět nyní lid, aby zanechal svého úmyslu? Oni chtějí své právo, které jsme jim na tvoji radu tak vábivě vykreslili. Oni chtějí svobodu! My jsme je k tomu přiměli a teď máme celé hnutí zase zdusit? To už nejde! Budeme mluvit s Ježíšem. Musí se k tomu vyjádřit, protože lidé nechtějí zvolit za vládce nějakého Jidáše Iškariotského, ale Ježíše!"

"Copak jste ale neslyšeli, že Ježíš mluvil dnes v chrámě o míru?"

"Lidé to pochopili jinak. Mysleli, že to vše bude později, až bude všechno vybojováno."

Tu Jidáš odešel. --


Bez oddechu byl štván městem. Ovládaly ho divoké myšlenky. Brzy se však unavil. Bylo to přece všechno zbytečné. Nikde nebylo východiska. Jen tři dny a pak se Ježíš i učedníci dovědí o všem. Jidáš byl zoufalý. Ačkoliv v něm bylo všechno zmatené, hledal nějaké východisko. Opět v něm vzkypěl neblahý vztek a tentokrát to byl Ježíš, jemuž vztek platil.

Konečně byl Jidáš tak daleko, že přičítal Ježíšovi vinu na svém neštěstí. Ježíš ho do toho vehnal, Ježíš ho učinil tak špatným, Ježíš mu vzal jeho klid!

Proč by se teď neměl dovědět, co udělal? Proč vlastně ne? Vždyť kdyby to věděl, bylo by konečně všechno pryč, ta věčná muka! Ale... je-li Ježíš Synem Božím, cožpak nemusí pochopit, vědět, že on jednal jen v dobré vůli? Jidáš byl stále zmatenější. Byl na pokraji šílenství.

Vtom mu probleskla hlavou myšlenka, jíž se ihned chopil a upjal se na ni jako na záchranné lano. Ale pak ji nechal zase padnout. Pohrával si s ní, neboť zde byla možnost, aby zůstal nepoznán.

"Jidáši, to nemůžeš chtít! To není pravda, že bys to mohl udělat! Jidáši, vzpamatuj se, jsi zmaten!" napomínal hlas v jeho nitru.

Jidáš přestal neklidně pobíhat. Jeho ruce se zaťaly a tvář mu strnula jako v křeči: "Musím, musím! Nezbývá mi jiná volba! Nechci stát před nimi, aby mnou pohrdali. A je to i má povinnost, ano, je to moje... povinnost! Což nemá moc nad lidmi jako zlý?"

Přerývaně mu přecházela tato slova přes rty. Potácel se jako opilý. Kdesi v koutě klesl k zemi a strávil noc v tupém bezvědomí. Když svítalo, vstal a šel do Betanie. Hlavu měl jak prázdnou a necítil v sobě žádné hnutí. Jen mechanicky kráčel silnicí do Betanie.

Učedníci se ulekli, když ho uviděli, ale neodvažovali se pronést žádnou poznámku. Ježíš odešel a vzal s sebou jen Jana, který nyní byl stále v jeho blízkosti.

Jidáš byl rád, že ho nemusí vidět, a přece na tom všechno záviselo. Chtěl vyzkoumat, je-li Ježíš Synem Božím! A podle toho chtěl jednat!

"Jestliže nás tento člověk všechny podvedl, je vinen a já ho budu volat k odpovědnosti. Což nezpůsobil svou blízkostí, že jsem ubohý a nízký? Nejsou ostatní také v nebezpečí? Nevarovali nás již staří proroci před hadem? Není jeho stálá dobrota úlisností, kterou nás klame? Známe ho vůbec? Známe jeho plány a cíle?

Nechodí do domů Římanů, on, Žid, jako by jim byl roven? Nestýká se s celníky, opovrhovanými stvůrami této země?

Co má v plánu? Neřekl sám, že jeho říše bude větší než všechny říše na zemi? Chce ovládnout svět a ubírá se k tomu jinými cestami, které ve své důvěřivosti nedovedeme pochopit?

Ježíši Nazaretský! Já ti strhnu masku a ukáži světu, že přece ještě mohu být k užitku!

Co když je ale přece Synem Božím?..... Jak to chceš dokázat?... Přiměji tě k tomu, abys to musel dokázat! Neboť všechny zázraky, které jsi dosud vykonal, může provést i zloduch svou temnou mocí. Ty jako Syn Boží musíš ukázat něco jiného, abych ti uvěřil!" -

Když se Ježíš vrátil s Janem, byla jeho tvář tak zářivá, že Jidáš na všechno zapomněl. Nemohl se však podívat do této tváře a musel sklopit zrak. Ježíš se ani slovem nezmínil o jeho noční nepřítomnosti a také Jidáš o tom mlčel, jako by se nic nestalo.

Týž den putoval s učedníky znovu za Ježíšem do Jeruzaléma, neboť Ježíš chtěl opět mluvit v chrámě.

Nádvoří bylo tentokrát prázdné. Kramáři se báli a postavili své stánky v ulicích, vedoucích k chrámu. Veliká chrámová prostora byla naplněna lidmi. Ježíš byl ihned uveden ke stolci velekněze. Chrámoví sluhové se postarali o to, aby měl volný průchod. Ježíš se tomu divil a myslel, že farizeové a zákoníci mají něco nekalého připraveno.

Jeho řeč však proběhla klidně jako minulého dne, lidé naslouchali jeho slovům a byli šťastni.

A opět Jidáš pak zmizel. Učedníci neříkali Ježíšovi nic, neboť viděli stín, který přelétl jeho čelo, když zpozoroval, že učedník chybí.

Tentokrát nešel Jidáš daleko. V blízkosti chrámu se obrátil a hledal postranní vchod, jímž by nepozorovaně vklouzl dovnitř.

Kněz, který ho přijal, obratně skryl svůj údiv. Byl zvědav, co tento učedník od něho chce.

Jidáš chtěl mluvit jenom s Eli, veleknězem!

Tu naslouchal kněz ještě pozorněji a pak opustil učedníka. Jidáš musel dlouho čekat a hlasy v něm hovořily:
"Obrať se a odejdi dřív, než se kněz vrátí a než budeš muset mluvit!" Jenže jako přikován setrval a očekával zprávu, kterou mu měl kněz přinést.

V místnosti, ve které Jidáš seděl, bylo dusno. S čela se mu řinul pot. S mučivou pečlivostí si vtiskl každý předmět do svého mozku. Jidáš nikdy nezapomněl na toto místo.

Vtom se rozhrnul závěs a kněz opět vstoupil.

"Velekněz s tebou nechce mluvit, ledaže bys měl důležitou zprávu, která by pro nás byla dobrá!"

Kněz si ho zvědavě a pátravě prohlížel. Jidáš odpověděl a slyšel svůj vlastní hlas jako hlas kohosi cizího:
"Řekni knězi, že přicházím kvůli Ježíši Nazaretskému!"

Kněz ho uchopil za rameno a vedl ho do komnaty velekněze. Vysoký církevní hodnostář zde seděl okázale v celé své důstojnosti. Na Jidáše to však nepůsobilo. Žádal, aby s ním směl zůstat o samotě.

Jeho žádosti bylo vyhověno.

"Nu a co mi chceš říci?" tázal se kněz, když byli sami.

"Chci ti vydat toho, kterého všichni tolik nenávidíte."

Velekněz ani nevzhlédl, jeho tvář nejevila žádné pohnutí, pouze sepjal ruce a mlčel.

"Ježíš Nazaretský není tím, za něhož se vydává, a proto vám ho chci vydat!"

Velekněz neříkal nic.

Jidáš začal znovu:

"Říká, že je Synem Božím!"

"Ano, a co s tím?" řekl velekněz Kaifáš.

Jidáš na něho pohlédl s bezmezným údivem. Představoval si, že kněží budou radostí tančit, když jim Ježíše vydá. Místo toho jen nepřístupný chlad. Byl zklamán a chtěl se obrátit k odchodu, když Kaifáš řekl:

"Proč chceš už odejít, Jidáši Iškariotský? Musíš říci ještě víc!"

"Ne," řekl Jidáš, "nechci, protože vidím, že nebudete moci nad ním zvítězit." Kaifáš pohlédl na Jidáše s chladným úsměvem a pravil zdvořile:

"My víme, že to opravdu není lehké, ba že je to téměř nemožné. Nesmíš nám tedy zazlívat, jsme-li teď zdrženliví. Proč však přicházíš ty, jeho učedník, abys nám ho zradil? Udělal ti tento Ježíš něco tak zlého, že tvou lásku změnil v nenávist? Jak ti máme věřit, že to míníš se svou obžalobou vážně? Vždyť jsi mohl přijít i proto, abys nás obelstil!"

"Chci ti říci, Kaifáši, proč nenávidím Ježíše Nazaretského!" řekl Jidáš a opět se mu zdálo, jako by mu jeho vlastní hlas byl cizí.

"Kvůli němu jsem se dostal do zkázy, bojoval jsem za něho a teď mě chce odbýt jako neužitečného otroka!"

Kaifáš zvážněl. Nepřerušoval už Jidáše, neboť v tom nyní propuklo všechno, veškerý vztek, jeho veliké zklamání a křičící nenávist. Dělal ze sebe před veleknězem zuřivého štvance.

Když skončil, nebylo ještě řečeno to, co si Kaifáš tak toužebně přál slyšet. To bylo rozhořčení jednoho člověka, nic jiného. Ale což nebyli rozhořčeni oni všichni nad tímto Ježíšem? Nemuseli přihlížet, jak jim zvolna, ale neustále odnímal jejich moc? Muž jako Ježíš byl příliš chytrý, než aby tak lehce padl do léčky. A stal se příliš mocným. Všechno jejich úsilí proti němu nebylo nic platné, neboť měl přátele mezi Římany, kteří ho chránili!

Když Jidáš viděl, že velekněz neprojevuje žádnou radost, ale že zůstává lhostejný, úplně se zapomněl.

"Není to nic, co ti říkám, že zůstáváš tak lhostejný? Copak to neznamená nic, že mne tento člověk přivedl do zkázy? Nuže, řeknu ti i to poslední a chci vidět, jestli i pak zůstaneš ještě klidný: Ježíš Nazaretský nezrazuje jen Izraele, on zrazuje také Řím! Chce nosit korunu a chce mít moc proti Římu! Zde jsou důkazy, že jsem to byl já, který musel na jeho rozkaz zosnovat povstání Židů, a že jsem ho musel zastupovat před vůdci lidu!

O velikonocích se mělo všechno rozpoutat proti Římu, proti nepřátelům, kteří nás zotročují. Avšak v poslední chvíli se rozmyslel jinak. Nechce si Řím znepřátelit a doba se mu k tomu nezdá ještě zralá. A teď mám já vzít všechno zase zpátky a mám před vůdci prosit, aby povstání potlačili.

Učinil jsem to, snížil jsem se před těmito muži a musel jsem opět chránit jeho jméno. Teď ho musím chránit před Římem tím, že za něho nastavuji svou hlavu. Byl jsem to přece já, kdo vedl jednání, jsem to já, kterého muži z lidu znají a kterého teď proklínají. Já... já... ! Všechna vina teď padne na mne, protože on je krytý!"

Kaifáš vyskočil a jeho vzrušení se změnilo v horečku. Jidáš to pozoroval se zadostiučiněním a oddechl si. Konečně viděl, že jeho řeč měla úspěch.

"Kdy nám chceš pomoci, Jidáši? Musíme se domluvit na určitou hodinu, kdy budeme mít jistotu, že ho můžeme zajmout."

"Vydám vám ho v pravou chvíli. Pozítří večer přijdu a prozradím vám místo jeho pobytu. Ve dne by lid nepřipustil, aby byl zajat. Vzbouřil by se proti vám, ale v noci je to možné, tehdy to nikdo neuvidí."

Kaifáš přistoupil k Jidášovi: "Důvěřujeme tvé chytrosti, Jidáši Iškariotský. Budeme tě očekávat. Nikdy toho nebudeš litovat. Dokážeme ti, že dovedeme tvou pomoc odměnit!"

Pak Jidáš odešel. -


Příštího dne dal Ježíš připravit večeři pro své učedníky. Tak jako každoročně chtěli společně pojíst velikonočního beránka.

Když se Jidáš vrátil do Betanie, slyšel o tom a ulekl se. Celý večer měl ještě strávit v přítomnosti toho, jehož nyní nenáviděl. To pomyšlení mu bylo nesnesitelné!

Sebral všechnu svou sílu, aby nebyl učedníkům nápadný.

Toho večera byl Ježíš něžný a téměř smutný. Věděl, že je to poslední večeře, kterou požívá v kruhu svých učedníků. Všichni seděli u dlouhé tabule a pohlíželi plni očekávání na něho, když promlouval slova, jež měla večeři požehnat.

"Vezměte a jezte... ."

Podívali se směrem, odkud slova přicházela. Jidáš si je polohlasně říkal při vzpomínce na dřívější dny, kdy Ježíš proslovil tato slova.

Ježíš však toho nedbal. Jeho tvář zvážněla a potom pravil:

"Otče, děkuji ti, že jsi se mnou v každé době! Požehnej tuto večeři, jež je poslední, kterou v míru a pokoji požívám.

Požehnej tento chléb, který nabízím svým učedníkům jako tělo mé, jako jsem se nabízel všem, kteří hladověli po nebeském chlebě.

Požehnej toto víno, aby se světu stalo symbolem mé krve, která bude prolita, aby cesta k odpuštění hříchů zůstala všem lidem přístupná.

Vezměte tento chléb, učedníci moji, a myslete při tom na mne, kdykoliv bu­dete ve jménu mém požívat večeři. Já jsem živoucí chléb země, jehož nikdy nebude chybět, pokud člověk po něm bude toužit.

A vezměte toto víno právě tak na mou památku. Je to má krev, kterou teď země bude pít a obdrží z ní opět životní sílu.  Moje krev, živoucí Duch mého Otce, se rozleje po zemi a očistí vás ode všech vin, budete-li žít tak, jak jsem vám pravil. Vždyť za Slovo Otcovo dávám svou krev. Vězte, že proud života nikdy neustane, jestliže ho vy lidé násilně nepodvážete svým temným chtěním."

A Ježíš lámal chléb a podával učedníkům. Pak pozvedl kalich a všichni z něho pili.

Po jeho pravém boku seděl Jan, po levém Petr a Ježíš jim pravil:

"Proč jste tak smutní? Hleďte, po mně přijde Jeden a ten bude moci dát zemi více viditelného než já. On obnoví světy a pod jeho nohou rozkvete vaše země do netušené krásy. Bude řídit zemi s výšin a dohlížet na ni, a bude všechno dokonalé, co je nyní nedokonalé. Vystaví věž, která bude dosahovat až k Božímu trůnu, a přinese vám zase radost. Neplačte, neboť já jsem přišel jen proto, abych vám řekl, že On přijde, abyste neztratili odvahu."

"Pane, ty nás chceš opustit?" zvolal Jan a všichni učedníci k němu pohléd­li.

A Ježíš odpověděl, zatímco jeho zrak přehlížel učedníky a na každém dlouho spočinul:

"Jeden z vás mne zradí!"

V místnosti se rozhostilo hluboké mlčení, až se jeden odvážil zeptat:

"Pane, jsem to já?"

Ježíš se díval před sebe a neodpověděl. Tu vstal Jidáš a odešel.

Šel do Jeruzaléma ke Kaifášovi.

Kaifáš mu dal peníze... a zeptal se:   "Jsi spokojen se svou odměnou?"

Jidáš neodpověděl a vypotácel se ven do noci! --


Po večeři šel Ježíš s učedníky tichou nocí do Getsemane. Vstoupili do rozlehlé zahrady. I pravil Ježíš:

"Počkejte tu, půjdu dál do zahrady, abych se modlil. Jene, Jakube a Ondřeji, vy mi ale zůstaňte nablízku."

Petr pravil:"Proč mne nechceš nechat po svém boku? Což toho nejsem hoden?"

Ježíš na něho smutně pohlédl.

"Věz, že nyní smím mít vedle sebe jen věřící, Petře! A věz, že budeš kolísat jako třtina ve větru, neboť dříve než kohout třikrát zakokrhá, třikrát mne zapřeš!"

"Pane," ujišťoval Petr, "jak můžeš tak myslet? Nikdy nezapřu tebe, Pána svého!"

Ježíš zavrtěl hlavou.

"Již nyní ti to chci odpustit, Petře."

S těmito slovy odešel se třemi učedníky. Za chvíli zůstal stát a pravil jim: "Zůstaňte zde... a bděte!"

Samoten šel dál, až necítil blízkost nikoho. Pak klesl na kámen a odpočíval. Modlil se k Bohu.

Teď věděl vše! Všechno, co bylo před ním. Páska spadla. Bojoval boj s tělesností a v této hodině odkládal to, co ho tak úzce pojilo s jeho schránou. Vzpírání bylo tak silné, že zákony Otce cítil bolestně na sobě ve svém těle. Na sobě samém musel Ježíš prožít, jak zásah do života způsobí duši bolest, která ji na dlouhou dobu ochromí.

Ježíš prožíval předem vraždu a snášel ji tak dlouho, až vše překonal. Snášet tento násilný a nepřirozený zásah do Božích zákonů bylo pro Ježíše těžší než pro kteréhokoliv člověka. Bez této hodiny v Getsemane by lidé byli museli vidět Ježíše trpět tak silně, že by konce tělesného umírání nemohli dohlédnout. Bez této přípravy by Ježíš stěží mohl být zbaven tělesných bolestí, neboť jeho živé jádro bylo božské.

A Bůh uchránil svého Syna před tím, aby se nemusel před lidmi obnažit, a poslal mu pomocníky, kteří byli u něho a utěšovali ho. Anděl se snesl dolů a posílil zápasícího novou silou.

Když všechno přešlo, vstal Ježíš a přistoupil opět k učedníkům. Jeho tvář byla zjasnělá. Ale nalezl je, jak spí. Probudil je a pravil:

"Nemohli jste bdít ani hodinu, jak jsem vás o to prosil? Pojďte, hodina nadešla!"

I opustili getsemanskou zahradu a našli ostatní učedníky u vchodu také spící. Ježíš neřekl ani slovo a šel napřed, zatímco Jan vzbudil ostatní, aby je také následovali.

Zdáli se blížily kroky a brzy se ze tmy vynořili ozbrojenci s meči. V jejich čele šla postava, která se jen s námahou držela zpříma... Jidáš.

Když došli k Ježíšovi, přistoupil těsně k němu, políbil ho na tvář a pravil: "Zdráv buď, Mistře!"

Bylo to znamení pro vojáky. Chopili se Ježíše a spoutali ho. Petr chtěl přiskočit. Ostatní učedníci stále ještě nechápali, oč se jedná. Tu pravil Ježíš Petrovi:

"Nech je vykonat, co je jim poručeno, Petře!"

A Ježíš šel dobrovolně s žoldnéři. -

Průvod míjel ženu, která stála na okraji cesty a chtěla k Ježíši... byla to Maria. Uviděla Jana a Jan uviděl ji a napadla ho slova, která mu Ježíš řekl již dlouho předtím. Vzal proto matku Marii s sebou a zavedl ji k jejímu bytu.

Vojáci přivedli Ježíše před dům velekněze, jak jim bylo poručeno. Kaifáš vyšel ven. Prohlížel si Ježíše a měřil ho vítězným pohledem. Ježíš zavřel oči. Tu se Kaifáš rozlítil a poručil:

"Patří římskému místodržícímu, Pontiu Pilátovi. Zaveďte ho tam."

Žoldnéři strčili do Ježíše, který šel opět s nimi. Před Pilátovým domem stála lůza, která již byla informována o tom, že Ježíš byl zajat, a čekala na průvod.

Brána do dvora byla dokořán otevřena. Vojáci vešli se svým zajatcem následováni učedníky a lidem, který hlasitě pokřikoval.

Ve dvoře stál Říman, který v Jeruzalémě zastával úřad místodržitele. Znuděně čekal na muže, jehož mu farizeové vydali. Co se asi mohlo skrývat za tím člověkem, jehož Židé sami obžalovali? Když stanul Ježíš před ním, změřil si ho krátce a zeptal se:

"To jsi ty, který si říká židovský král? Ubožáku, jak můžeš být tak velikášský?"

"On tvrdil ještě víc!" křičel lid. "Řekl, že je Kristus, Syn Boha živého!"

"To mne nezajímá," zahučel Pilát. Opět se obrátil na Ježíše. "Je pravda, co říkají kněží? Chtěl ses dát korunovat za židovského krále?"

Učedníci toužebně čekali, že Ježíš teď řekne ne. Ale Ježíš Římanovi neodpověděl. Tu pravil Pilát:

"Hlídejte ho. Zítra je dost času všechno vyšetřit. Zdá se, že je neškodný." Pak zmizel v domě.

Zděšeni přihlíželi učedníci, jak se lůza odvážila přiblížit se k Ježíšovi a obtěžovala ho. Vojáci usedli v koutě dvora a hráli v kostky. Nedbali již o zajatce, který je ochotně následoval a jehož stejně jako Pilát považovali za neškodného.

Lid si však tropil žerty z toho, který tu seděl na otepi slámy a nepohnul se, ať se dělo cokoliv. Plivali na něho a posmívali se mu. Uvili z trní věnec a vtiskli ho Ježíšovi na hlavu, až se mu po spáncích řinula krev. Strhli mu plášť s ramen a bili ho.

Ježíš však zavřel oči a po tváři se mu rozlila červeň studu. Ježíš se styděl za lidi! Učedníci šli k vojákům a prosili je, aby tomu učinili přítrž. Ti na to ale nedbali. Jakub vzal jednoho z nich za ruku a nutil ho, aby se podíval.

"Jdi tam a vyžeň ten lid ven," prosil.

Říman se překvapeně podíval na učedníka. Úpěnlivá prosba v jeho očích jím pohnula. Přesto řekl pohrdavě:
"Vy Židé jste ubozí, že nectíte své vlastní bratry a neumíte je ochránit!"

"Což není pouliční lůza všude, i v Římě?" zeptal se Jakub. Tu Říman vstal a šel ke zdivočelé tlupě.

"Nechte ho, nebo vás dám vyhnat!" zahulákal. Teprve pak Ježíše nechali.

Záhy nato přišel na dvůr i Jan. Vracel se od Marie a díval se pátravě, kde jsou učedníci. Vtom padl jeho pohled na Ježíše.

"Pane!" zvolal a přiběhl k němu.

Ježíš slyšel jen jeho zavolání. Otevřel oči a zadíval se do Janovy tváře stažené bolestí.

Pak zavřel opět víčka. Jan zvedl plášť, přehodil jej kolem ramen svého Pána a posadil se vedle něho. Chtěl sejmout trnovou korunu, ale Ježíš mu v tom rukou zabránil. Jan neměl pak již odvahu znovu se ho dotknout a čekal s ním celou noc.

Konečně svítalo.

Kromě Jana byli učedníci rozptýleni a zčásti seděli blízko východu. Petr si stoupl před vrata. Právě šla kolem něho jedna ze služebných domu, zadívala se na něho bystře a řekla:

"Nejsi i ty jeden z těch, kteří patří k tomu zajatému?"

A Petr odpověděl:

"Neznám toho člověka!"

Služka však řekla:

"Nezapírej, já jsem tě už s ním viděla."

A opět řekl Petr:

"Nevím, o kom mluvíš."

Tu se služka rozhněvala a vyplísnila ho:

"Lžeš, vždyť jsi učedník tohoto muže!"

Také Petr se rozohnil a pravil velmi hlasitě:

"Neznám tohoto člověka a nezáleží mi na něm!"

Vtom zakokrhal kohout třikrát, a Petr vyšel ven a hořce plakal.

Před Pilátovým domem se shromáždil obrovský dav lidí. Pověst o zajetí Ježíše se přes noc v Jeruzalémě rozšířila. Židé se cítili jaksi podvedení. Byli připraveni na to, rozpoutat o velikonocích povstání, a tímto zajetím jim v tom bylo zabráněno.

Hlasatelé probíhali všemi ulicemi a sdělovali vyhlášku kněží, že Ježíš je vinen rouháním se Bohu. Lid, jehož vzrušení neznalo mezí, se sbíhal ke dvoru Pilátovu.

Zapomenuta byla Ježíšova slova, která se dotkla jejich duší. Všichni teď měli v srdcích jen hněv a zklamání. Proklínali ho! Chtěli jeho smrt, jako ji chtěli kněží. Všichni byli na straně kněží, protože zvěst, kterou vyslali, byla tak pobuřující, že lidi zmátla. Každé slovo bylo otráveno a pálilo je. Nedopřávalo čas k úvaze.

Tak byla vzbuzena nálada proti Ježíšovi. To ale Pilát netušil, když vstoupil na balkón svého domu, aby v tento den jako každoročně propustil lidu jednoho z vězňů. Zeptal se, koho má osvobodit, zda loupežného vraha Barabáše nebo Ježíše. Jeho údiv byl veliký, když dav rozhodl proti Ježíšovi. Poodstoupil a dal přivést Ježíše k sobě na balkón. Lid vášnivě křičel, jakmile spatřil Syna Božího.

Pilát si to neuměl vysvětlit a pokoušel se přesvědčit lid o nevině tohoto člověka. Zdola se však ozval ještě divější ryk.

"Ukřižuj ho!" vykřikl pronikavý hlas a zuřivě začali volat i ostatní lidé:

"Ukřižuj ho!"

Pilát stále ještě váhal:

"Nenalézám na něm žádnou vinu!"

Jeho slova padla jako kapky vody do ohně. Zasyčela a proměnila se v páru.

Přesto nebyl Pilát ochoten tohoto muže ukřižovat. Chtěl ho zachránit.

Vtom ale padla hrozivá slova, z úst, která nemohla patřit člověku z lidu.

V davu zde stál nepoznán jakýsi člověk... Kaifáš! A tento člověk hrozil Pilátovi, že porušuje svou povinnost! Neboť je povinností každého Římana odpravit velezrádce!

Nikdo jiný to nemohl říci. Nikomu z lidí by nenapadla tato lest. To mohl jen Kaifáš, který Ježíše strašlivě nenáviděl a svou školenou špatností ihned poznal tuto poslední příležitost.

Zvítězil tak nad Římanem Pontiem Pilátem, který pokrčil rameny a přenechal Ježíše jeho osudu. Domníval se, že učinil, co mohl učinit, že víc nebylo možné. Co mu záleželo na tom, zda je na světě o jednoho dobrého člověka víc nebo míň? Nemohl přece pro něho dát v sázku své postavení!

Opět byl Ježíš uchopen hrubýma rukama a strkán vpřed. Na rameno mu položili masivní kříž a trnovou korunu přitiskli pevněji na hlavu. Pak se dal průvod do pohybu směrem na Golgatu.

Těžká byla ta dlouhá cesta až tam nahoru. Lidé stáli na kraji cesty a zvědavě se dívali. Ježíš kráčel pod tíhou kříže tak rychle, jak mohl, ale jeho tělo bylo již příliš vysíleno. Žilo v něm málo myšlenek, když šel touto cestou. Jen jednou myslel, že slyší svou matku. Vzhlédl a uviděl v davu Mariin obličej s úzkostnýma očima.

Usmál se, aby ji uklidnil.

Tížeji tlačil kříž a táhl Ježíše téměř k zemi. Vtom uslyšel, jak jeden ze žoldnéřů řekl:

"Vždyť nám umře už na cestě! Nemůže nést kříž dál."

Ježíš viděl lidi již jen jako hustou mlhou. Slova kolem sebe již téměř neslyšel. Cítil, jak mu klesají kolena a najednou ležel na zemi.

Tento minutový klid na něho působil blahodárně. Ježíš by byl nejraději tak ležel, aniž by se znovu probudil. Ucítil však nohu, která ho kopla do boku, a vzchopil se k další cestě.

Kříž teď nesl kdosi jiný, ale Ježíš už nic neviděl. Nevěděl, jak přišel na Golgatu. Věděl jen, že došli na místo, neboť ho zastavili, když chtěl jít dál. Stál tu nejistě a hleděl vyhaslýma očima kolem sebe.

Za hlasitých povelů vztyčili vojáci kříž a přistoupili k Ježíši. Tři muži tvrdých pěstí s něho strhli plášť a svrchní oděv. Z křížů, které již na Golgatě stály, se ozýval dolů křik. Viseli tam dva zloději a čekali na smrt. Ježíš obrátil pohled vzhůru a pohlédl do zkřivených tváří.

Cítil, jak mu kolem těla ovinují provazy a jak ho zvolna vytahují. Mlha se mu ukládala na smysly. Pak jím ale projela pronikavá bolest a přivedla ho opět k vědomí. Hřeb probil jeho nohy, jež pod sebou měly jako oporu jen malý špalíček dřeva. Ježíš sevřel rty. Ani hles bolesti... nic...! Také když mu probíjeli ruce hřeby, zůstal Ježíš tichý.

Jeho hlava se schýlila a brada spočívala na prsou. Nikdo nepozoroval, že trpí. Nekřičel a to popudilo lůzu znovu proti němu.

"Jsi-li Syn Boží, pomoz si sám! Ale ty jsi pomáhal jen jiným! Podívejte, sám sobě pomoci neumí. Sestup dolů s kříže!"

Taková slova pronikala k ukřižovanému. A zloděj visící po jeho boku škubal provazy, jimiž byl připoután, a posmíval se mu ještě v smrti. Vtom z druhé strany žalostně zazněl bolestný hlas:

"Pane, vzpomeň si na mne, až budeš ve svém království!"

A Ježíš promluvil poprvé:

"Ještě dnes budeš v ráji!"

Opět se kolem něho sneslo šero. Ježíš neviděl ty, kteří plakali pod křížem. Jen jednou opět ještě procitl a pohlédl na hlavy těch, kteří pro něho truchlili. Viděl Marii, vedle ní Jana a pravil vlídně:

"Pohleď, to je tvůj syn a to je tvá matka, Jene!"

Lidé se nepřestávali posmívat. I pravil Ježíš:

"Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí."

Potom vše ztichlo.

Teprve po hodinách otevřel Ježíš ještě jednou oči a prosil o vodu, neboť žíznil.

Jeden z vojáků vstal od kostek a na tyči mu podal namočenou houbu. Pak bylo vše opět jako dříve...

Ježíš žil ve stavu téměř již nevědomém. Tu před něho předstoupil Lucifer. Ježíš se zachvěl a zvolal:

"Otče, což jsi mne opustil?"

Antikrist zmizel a Ježíš uzřel nepřehledné zástupy služebníků Světla. Poznal je, všechny, kteří ho provázeli na zem, a naplnila ho blažená radost.

Jeho rty tiše zašeptaly:


"DOKONÁNO JEST!"
*
*  *  *
*  *  *  *  *
*  *  *  *  *  *  *






A opět zaplanula slova před zraky vidoucího.

Veliká, světlá a posvátná,

hrozící a přece současně slibující, závažná svým obsahem:

"TVOR SE POSTAVIL PROTI LÁSCE A ZÁKONU.
NYNÍ NÁSLEDUJE SOUD!"

TÍM SE SPLŇUJE TO DRUHÉ V MEČI.

Krvavě rudé vlnění zahalilo písmo.

VÍTĚZNĚ Z TOHO VZNIKL ZÁŘÍCÍ KŘÍŽ V KRUHU,
KTERÝ ROZPTÝLIL VŠECHNO KALNÉ.
KNIHA VELIKÉHO STVOŘENÍ
ZŮSTALA NYNÍ ZRAKŮM OTEVŘENÁ!


Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára

Tu môžte pridávať svoje komentáre. Komentáre sú moderované.