22. 9. 2014

Abdruschin - vyvolený národ

Arabský kmeň
Divoký hřmot naplňoval ovzduší. Pokřik nesčetných drsných hrdel, řinčení a bubnování.

Vybledlé kosti navlečené na šňůrách a dovedně obtočené kolem holí chřestily, zatímco bubnování bylo způsobeno tím, že tloukli dřevěnými holemi na kotouče, nebo jimi otáčeli.

Brzy tloukli rychleji a brzy zase volněji, ale stále zachovávali živý rytmus. Také pokřik nepostrádal jakéhosi pevného uspořádání. Znělo to v taktu jako chvějící se vytí, z něhož se v určitých přestávkách ozývaly hlasy a divoké výkřiky.

Z chýší se vyřítily ženy a děti a pátraly po okolí, odkud pocházel hřmot. Byly to postavy s temnou kůží a černými vlasy. Pestré, rohožkám podobné tkaniny měly přehozeny kolem boků. Zatímco téměř nahé děti vypadaly vyzáble, měly ženy sklon k bujným a otylým tvarům, které ještě více vynikaly způsobem jejich odívání. Údy se leskly mastnotou. Kotníky byly však nápadně štíhlé.

S hlasitým křikem, ale téměř bez jakýchkoliv pohybů se shromažďovaly ženy čekajíce na to, co jim přinesou mužové vracející se z válečné výpravy. Že se vrací jako vítězové, ukazoval způsob jejich rámusení.

Vyvalily se mohutné mraky prachu a blížily se víc a více. Bylo již možno rozeznat podrobnosti. Více než sto koní se hnalo sem. Pokřik jejich jezdců je poháněl k rychlejšímu cvalu. Zdálo se, jakoby za okamžik měly být ženy i děti rozdupány kopyty koní. Před touto dunící a ničivou mocí nebylo uniknutí.

Žádná z žen se nesnažila najít nějaké útočiště. Napjatě pohlížely na blížící se řady jezdců. Konečně dorazili. Jako nějakým kouzlem umlkl hřmot a koně se zastavili. V polokruhu zůstali stát kolem žen odfrkujíce a pohazujíce ušlechtilými hlavami až hřívy poletovaly. Pěna kapala z jejich chřípí a pára stoupala z jejich těl.

V témže okamžiku seskočili mužové ze svých zvířat. Bylo to skvělé divadlo, když tyto štíhlé postavy jako na rozkaz prováděly stejné pohyby.

Vznikla veselá a hlučná vřava, když mužové zdravili své ženy, zvedali děti a dávali si je na hlavy a na ramena, nebo je vyhazovali do vzduchu a opět je chytali s velikou obratností. Nikoho však nenapadlo jít do chýší. Skupinky se rozdělily a postavily se tak, že uprostřed zůstávala široká cesta. Odsedlaní koně byli zahnáni do ohrady, kde se jich ujali muži a pečovali o ně.

Byla to nádherná zvířata, pýcha a bohatství kmene. Měli nápadně štíhlé údy a klouby jako lidé. Ušlechtilost rasy byla vyjádřena držením krásných hlav na lehce zahnutém krku. Zdálo se téměř, jakoby ořové si byli vědomi, že jsou cosi zvláštního.

Blížil se nový mrak prachu. Bylo slyšet podobný hřmot jako před chvílí. Nyní se muži postavili před ženy, chopili se bubnů a kostěných holí a opět začali v taktu rámusit na pozdrav přicházejícím.

Přiklusali rychleji než první oddíl. Také pohled, jak z oblaků prachu vyrazila první koňská těla, byl ještě nádhernější než prve. V přední řadě byli samí sněhobílí koně tak čisté bělosti, že téměř oslepovala ve slunečních paprscích. Jejich bílé, husté hřívy poletovaly ve větru. Za nimi přijížděli ořové černí jako uhel a pak v hustém houfu zvířata všech barev. Koně zajatců.

Dříve než četa zastavila, přiběhli muži a zmocnili se v plném běhu bílých koní. Zdálo se, že je to velmi nebezpečné, ale lidé i zvířata se dobře znali a nikomu se nic nepřihodilo.

Jediný muž se od svého koně neodloučil, a to byl vůdce čety. Byl to muž ve středních létech, právě tak hubený jako ostatní. Nepřevyšoval je výškou, ale přece každý cizinec by v něm poznal vládce, neboť držení jeho těla bylo hrdé a v jeho pohybech bylo mnoho ušlechtilosti.

Kamkoliv se obrátil, ustupovali lidé uctivě nazpět. Zdál se být neomezeným vládcem, který byl přesto milován, pokud podobné hnutí mysli mohlo vyklíčit v srdcích divoké hordy. A oni byli divocí! To, jak pozdravovali své ženy, jak se v chatrčích ihned vrhli na lůžka a nechali se obsluhovat tak, že všude bylo vidět horlivě pobíhající ženy, to vše svědčilo, že mužové se dosud nenaučili, aby jemnější mravy krotily divoké pudy. Ženy nebyly na nic jiného zvyklé a zřejmě ožily, zatímco se děti snažily prohledávat pytle svých otců, ve kte­rých byla skryta kořist.

A zajatci? To byly zbědované postavy. U nich vášně a pudy nebyly vůbec spoutány a strhly je do nížin. Bylo to vidět na téměř zvířecích tvářích, na špíně, která v hustých a tlustých vrstvách lpěla na tělech, jakoby na nich vyrůstala. Vlasy již ani nevisely dolů, neboť byly tak slepené, že visely pevně na hlavě.

Vítězný vůdce stanul s jakýmsi "štábem" před poraženými, kteří byli odpoutáni od svých koní, ale sami přitom zůstali ještě spoutaní. Největší odpor se zračil v jeho rysech.

"Ti jsou ale hnusní!" Zvolal rozhořčeně. "Jsou příliš špatní, než aby mohli být našimi služebníky. Přinesli by nám nepořádek a špínu do našich domovů a k našim ženám. Toho jsme se až dosud vystříhali. To nejsou synové nějakého kmene, kterým válčení přináší čest. Toto jsou synové divokých džinů; zabijeme je, aby země byla od nich osvobozena!"


"Ano, zabijeme je!" volali ostatní. "Kam je máme večer dopravit?"

"Budou usmrceni až zítra ráno. Jsou příliš špatní, než abychom mohli jejich duše nabídnout duchům noci. Zaveďte je do ohrady pro nemocné koně. - Nejsou tam přece nyní žádná zvířata?"

Zavrtění hlavou bylo odpovědí.

"Spoutejte je však ještě pevněji, aby nám žádný neutekl a postavte stráže. Zítra za jasného dne, až bude slunce stát nad námi, nechť zmizí z této země!"

Zajatci byli jednotlivě předváděni a Ben-Dhu-ben si je opovržlivě prohlížel. Náhle zazněl rozkaz a celý průvod se zastavil:

"Kdo je toto zde, to přece není žádný džin?" tázal se, když se jeden ze zajatců objevil před jeho zrakem. Vypadal úplně jinak než druzí.

"Odveďte tohoto muže stranou, chci si s ním promluvit!" Průvod kráčel dále. Byli tu mnozí zajatí, kteří s tupými a lhostejnými tvářemi kráčeli dále, vstříc svému osudu. Náhle zazněl opět rozkaz a průvod se znovu zastavil.

Za jedním zajatcem se objevilo malé, asi čtyřleté děvčátko připoutané k zajatcové noze. Aby mohlo lépe kráčet, poskakovalo krok za krokem a to vypadalo tak komicky, že mužové vybuchli v smích.

Jednou rukou držela své roztrhané šatečky na prsou a druhou měla nataženou, aby udržovala rovnováhu, a tato dětská ruka se pohybovala při poskakování jako do taktu. Výkřik přehlušil smích mužů:

"Moje Květina!"

Tento výkřik vyrazil zajatec, kterého před chvíli postavili stranou. Rozpřáhl své spoutané ruce, pokud jen mohl. Malé děvče chtělo s jásotem běžet k němu, ale zapletlo se do provazů, jimiž bylo přivázáno, a upadlo na zem.

Tu přiskočil Ben-Dhu-ben sám a zvedl maličkou, mezi tím co jedinou ranou své kamenné zbraně přesekl pouta. Chtěl přinést dítě třesoucímu se muži, ale sotva byla Květina volnou, běžela jako srnka ke svému otci. Oba začali spolu hovořit rychle a tiše jakousi cizí řečí.

Když byli všichni zajatci odvedeni do ohrady, obrátil se vůdce k muži, k němuž se malé děvče tulilo se slzami v očích.

Na okamžik prohlížel Ben-Dhu-ben oba a pak se zvolna otázal:

"Rozumíš mé řeči?"

Lámavě, ale přece zřetelně obdržel odpověď:

"Ano, rozumím jí a dovedu jí také trochu hovořit!"

"Kdo jste? Jak jste se dostali k těmto džinům?!"

"Pane, byli jsme zajati, moje Květina i já. Pak nás vodili s sebou, snad proto, že očekávali, že po nás budou pátrat a že nás draho prodají."

"Ty máš takovou cenu?" Chtěl se otázat Ben-Dhu-ben, ale otázka mu odumřela na rtech, když viděl, jak se muž potácí.

Přiskočil a zachytil ho do své náruče a nechal ho zvolna ulehnout na zem. Zajatec již svého zraku neotevřel a za několik minut ležela jeho mrtvola u nohou Ben-Dhu-bena.

S pláčem se vrhla Květina ke svému otci.

"Malá Květino, pojď se mnou, zavedu tě ke své ženě. Mi-Re je dobrá. A bude o tebe pečovat," pravil Ben-Dhu-ben něžně.

Maličká však zavrtěla hlavou, neboť nerozuměla cizí řeči. Když ji vůdce zvedl, aby ji odnesl sebou, začala hořce plakat. Nebyl to pláč, jaký byl Ben-Dhu-ben zvyklý slýchat od dětí, nebyl to žádný křik nebo vzlykot, ale tichý, hořký pláč bez hlesu.

To dojalo jeho srdce. Konečně přišel na myšlenku vzít otce sebou. Nechal mrtvolu opatrně odvést do svého obydlí. Potom šla Květina ochotně za ním.


Téměř netrpělivě čekala Mi-Re na svého manžela. Že přicházíval vždy později než ostatní, na to byla zvyklá. Ale tak dlouho nemusela nikdy čekat. Jak se podivila, když spatřila v jeho náručí děvče. Zdálo se jí, že něco takového dosud nikdy nespatřila. Mrtvoly si vůbec nepovšimla, neboť to byl všední zjev, ale toto dítě, maličké děvče! Něco takového si přála již po dlouhá léta.

"Neseš mi tu malou bohyni jako kořist?" pozdravila manžela a již klečela u maličké, vzala ji do náruče a za ručky.

Zprvu Květina ucouvla, a potom však pohlédla klečící ženě do očí. Jeden zrak se ponořil do druhého a obě tváře se zjasnily úsměvem porozumění. Důvěřivě položila nyní Květina své malé ručky kolem krku ženy. Potom však propukla v pláč a ukazujíc na mrtvého otce, hovořila dlouho v jakési cizí řeči, které nikdo nerozuměl.

Ben-Dhu-ben dal přivést náčelníka džinů. Měl podat zprávu, co ví o otci a dítěti. Jakmile se objevil, schovávala maličká hlavu do klína ženy. Zřejmě se obávala muže, který s tupým úšklebkem na ni pohlížel.

Džin na vůdcovy otázky odpíral nejprve každou odpověď. Vydatný výprask holí ho učinil hovornějším, ale ani nyní neřekl ničeho, co by mělo nějakou cenu.

Ujišťoval, že oba byli u oddílu vojáků, kteří napadli jeho kmen. On však zvítězil sám s několika svými lidmi, ačkoliv nepřátelů bylo mnohem víc než dvakrát tolik. Nepřátelský náčelník mu pak sdělil, že onen muž je velikým knížetem a kouzelníkem a že za něho dostane mnoho krásných věcí, budou-li ho jeho lidé chtít nazpět.

Ben-Dhu-ben mnoho nevěřil této zprávě. Pravděpodobně džinové přepadli tohoto knížete a on chtěl nyní učinit obchod s tímto líbezným dítětem. To se mu ovšem nepovede, neboť příštího dne bude učiněn konec jeho hanebnému životu.

Považoval za těžko odtrhnout Květinu od mrtvého otce, zvláště když se s ní nikdo nemohl dorozumět. Ale Mi-Re zahořela žhavou láskou k dítěti a tato láska našla prostředky, jak hovořit k duši dítěte.

Již jednou zpozorovala, že maličká umí číst v jejich očích. Nyní se pokoušela, aby stejným způsobem získala její důvěru, aby bylo možné provést potřebné přípravy. Zavedla Květinu k otcově mrtvole, hladila mírnou rukou bezduché tělo a nechala Květinu, aby činila totéž. Pak přinesla krásnou tkaninu, umyla tělo a zahalila je do této látky.

Květina přihlížela radostně, téměř jásavě. Líbilo se jí, že otec je opět knížecím způsobem oděn.

Potom Mi-Re zavolala svého muže, který dal snést dobytou kořist na hromadu, aby ji rozdělil. Každý si směl ponechat to, co měl ve svém pytli, ale co bylo společně dobyto a přivezeno na nákladních koních, to muselo být rozděleno.

Vidouce radost, jakou projevovala maličká, přišla Mi-Re na myšlenku, že by snad bylo možno zachránit majetek jejího otce. Jistě pozná předměty, které mu patřily. A bylo tomu tak. Široce otevřenýma očima pohlížela na potraviny, látky a ozdobné předměty a na nesčetné nezasazené drahokamy, které tu ležely.

Náhle zatleskala rukama a ukázala na čelenku, nádherně zpracovanou a vykládanou drahokamy. Ben-Dhu-ben, který před tím poučil své lidi, jí podal čelenku, kterou si s úsměvem vtiskla do vlasů. V tomto okamžiku vyhlížela velmi půvabně a nikdo malé Květině nezáviděl tento šperk. Znovu a znovu ukazovalo dítě na věci vybraně drahocenné, které musely náležet jejímu otci a nebo jí. Ben-Dhu-ben dal hned odložit tyto věci stranou. Nikdo proti tomu ničeho nenamítal.

Když bylo rozdílení ukončeno, provedla Mi-Re i to nejtěžší. Uložila mrtvolu knížete do jedné z jeskyň a dala jeskyňi uzavřít kameny. Co se stane dále, přenechala svému muži. Chtěla prostě mrtvého odstranit z přítomnosti dítěte.

Květina byla k smrti unavena. Zdálo se, že se táže po otci, neboť žalostný tón stále opakovaných slov nepřipouštěl jiného výkladu.

Něžná péče byla odpovědí na její otázky a malé tělo žádalo své právo, takže dítě rychle usnulo.

Když Mi-Re maličkou uložila, seděla s manželem pohromadě.

"Takovou vítanou kořist mi dosud můj muž nikdy nepřinesl," pravila lichotivě. "Smím si podržet to dítě, jako by bylo mé vlastní?"

"Jistě, že smíš, Mi-Re," odvětil vůdce přátelsky.

Myslím, že se nikdy nedozvíme, ze které země maličká pochází. Její jméno zní jako naše slovo Květina, ale snad v její řeči to znamená něco zcela jiného."

"Ale, Květina, to se na ni hodí. Budeme jí tak říkat," navrhovala Mi-Re. "Jak dlouho to asi bude trvat, než se naučí naší řeči?"

"Budeš-li jí i nadále tak dobře rozumět a získáš-li její důvěru, bude rychle s námi vyprávět. Je to milý tvor a její tělo svědčí, že pochází z ušlechtilého kmene. Také její mravy jsou jemnější než naše. Pozorovala jsi, jak se dovede ovládat v pláči i v radosti? Od ní se naučíme mnohému, bude-li se jí u nás líbit!"

Příštího jitra se Květina tázala po otci. Tu ji Mi-Re ukázala koně a rukou pokynula do dáli. Toto dítě pochopilo. Otec tak odjížděl často a často za dobu jejího krátkého života. Květina pak nesměla plakat, nýbrž se těšit na jeho návrat. Spokojeně přijala potravu, kterou ji Mi-Re nabízela a vydala se na výzkumnou cestu mezi chatrčemi.

Na své cestě se dostala až do blízkosti ohrady zajatců. Náhle vyrazila radostný výkřik a běžela tam.

Jakoby zapomněla na strach před divokými postavami, hnala se k jednomu muži, který při jejím zavolání pozvedl hlavu. V témže okamžiku zakročil Ben-Dhu-ben, kterého sem přivedl neklid o maličkou. Vzal dítě za ruku, aby jí zabránil v dalším běhu, a dal vyvést muže z ohrady.

Byl to také nepochybně jeden z džinů, ale měl příjemnější zevnějšek a především oči, za nimiž bylo možno tušit duši. Dítě mu běželo vstříc a hladilo ho. Ben-Dhu-ben dal hned uvolnit jeho pouta a zajatec padl vděčně k jeho nohám. Jeho svoboda přišla příliš neočekávaně a on potřeboval chvíli, než se vzpamatoval a mohl slovy poděkovat.

Koktavě používal téže řeči jako vítězové. To byla neočekávaná radost, která se ještě zvětšila, když Ben-Dhu-ben slyšel, jak živě hovoří s maličkou v její řeči. Tlumočník byl nalezen!

Vůdce dal znamení, aby ho následovali, a tak se všichni tři objevili před starostlivou Mi-Re.

Dříve než se mohli zajatce zeptat, začal tento sám hovořit:

"Květina mne prosí, abych vám řekl, že vás má ráda a že u vás zůstane, dokud se otec nevrátí."

Se zářícím zrakem pohlížela Květina z jednoho na druhého a když viděla radostné pohledy svých pěstounů, zatleskala ručkama.

"Co všechno o Květině víš?", tázal se vůdce.

"Velmi málo pane," zněla odpověď. "Před několika měsíci jsme podnikli výpravu za kořistí a objevili jsme při tom nádhernou karavanu velbloudů, která táhla nekonečným pískem pouště. My jsme byli svěží, jezdci velbloudů vyčerpaní a téměř umírali žízní. Podařilo se nám snadno nad nimi zvítězit, zvláště když kníže, který karavaně velel, byl nemocen. Od jeho služebníků jsem se dozvěděl, že je to cizí kníže z daleké země, jejíž jméno jsem zapomněl. Také maličká je již nezná, ačkoliv jsem se jí na to často tázal.

V nosítkách vyzdobených drahocennými látkami a uvázanými na hřbetě velblouda, vezl kníže svou ženu a dítě. Také oni se stali našimi zajatými.

Ženu, která byla ještě krásnější nežli maličká, vzal si náš šejk jako svou kořist. Chtěl se jí zmocnit před zrakem knížete, avšak žena na svého muže volala tak srdcervoucím hlasem, že tento jí podal zbraň, jakou jsme dosud neviděli. S dojemným úsměvem vnořila ostré železo do svého srdce.

Tu náš šejk přiskočil ke knížeti a ztloukl ho tak, že nemocný muž téměř umíral. Moje žena i já jsme ho vzali do svého domu a snažili jsme se o něho pečovat. V těch dlouhých měsících jsem se naučil tolik z jeho řeči, že mohu s dítětem hovořit. Poněvadž jsem byl k otci dobrý, má mne Květina ráda."

"Proto také nyní zůstaneš na živu," pravil dojatý vůdce. "Květina tě potřebuje a tvoje věrnost bude odměněna. Chceš u nás zůstat jako služebník Květiny?"

Muž, jehož jméno, "Ju", Květina stále opakovala, radostně přisvědčil. Ju pak dítěti oznámil, že se o ni bude i nadále starat. Maličká přiběhla k Ben-Dhu-benovi, objala ho, pokud jen mohla dosáhnout, a on se cítil bohatě odměněn.


Zdálo se, jakoby s příchodem Květiny nastala nová doba v životě arabského kmene, kterému vládl šejk Ben-Dhu-Ben. Nejen v ležení, které obýval kníže, nýbrž také ve všech ostatních osadách se zvolna děly veliké změny v životních zvyklostech.

Když Květina křivila svou něžnou tvářičku k pláči a pravila:

"To se nesmí dělat, Květina by byla smutná," pak jistě nebylo žádného, kdo by jí odporoval.

Všeobecně pohlíželi na dítě jako na dar bohů, ba i dokonce jako na malou bohyni. Uctívali ji, ačkoliv to vůdce zakázal. Ale i pro něho nebylo nic posvátnějšího než líbezné dítě.

Čím více se naučila řeči svého okolí, za pomoci svého věrného Ju, tím živěji se zúčastňovala všeho, co se dělo kolem.

O svém vlastním životě do svého příchodu nedovedla mnoho vyprávět. Věděla o zajetí celé karavany, o matčině smrti, o ztrátě velbloudů, na kterých zřejmě velmi lpěla. Žádali ji, aby popsala nosítka, ve kterých cestovala. Udělala to tak názorně, že brzy všichni věděli, že to nebyla obyčejná nosítka, co to však bylo, se nikdo nedověděl. Žádný z nich ještě takovou věc neviděl. Také o velbloudech měli někteří z nich matné představy.

Beni-Hus-dhu, synové vítězného boha, používali jen svých koní i v dávné minulosti. Ben-Dhu-ben, syn vítězného syna, vysvětloval, že velbloudi se pro syny pouště nehodí. Jsou příliš pomalí. Na rychlých koních je možno vždy dosáhnout úrodné osady tak, že není třeba zahynout žízní.

Jednoho dne se kmen chystal na výpravu, neboť jim docházela potrava. "Do které krajiny pojedete?" tázala se Mi-Re krátce před odjezdem.

"Nevím to ještě určitě, ale myslím,že pojedeme směrem zapadajícího slunce. Tak se nejrychleji dostaneme do krajiny bohaté na zvěř."

"Ne, nesmíš jet na západ," volala Květina vzrušeně. "Jeď na východ! Tam najdeš dosti kořisti. V jiném směru vám hrozí zkáza!"

S údivem všichni pohlíželi na dítě sotva šestileté, které svým výrazem a gesty vyhlíželo jako věštkyně.
"Odkud to ví moje malá Květina?" tázal se vůdce něžně.

"Květina to ví," pravilo dítě vyhýbavě. "Květina tě velmi prosí, abys učinil, co Květina řekla!"

Mi-Re, která nespustila maličkou ani okamžik očí, připojila svou prosbu k prosbě dítěte a šejk, který nebyl ještě rozhodnut, uposlechl.

Když se večer navrátil bohatě obtížen kořistí, vyprávěl, že roztroušení příslušníci jiného kmene vyprávěli o strašlivém neštěstí, které se stalo na západě. Kdyby byli Beni-Hus-Dhů jeli tímto směrem, byli by zajeli do bouře a do písečných vírů, kde by jistě zahynuli.

"Odkud to toto dítě vědělo?" tázal se šejk zamyšleně, když se večer uložil k zaslouženému odpočinku.

"To není poprvé za těch šestnáct měsíců, co je Květina u nás," odvětila Mi-Re. "Nechtěla jsem však o tom hovořit. Je lépe, že jsi sám prožil tyto podivuhodné věci. Často varuje před tím, co přichází, nebo ukazuje, jak pomoci v nemoci nebo v neštěstí. Když mluvívá, bývá v takovém stavu jako dnes. Nevypadá jako dítě. Mluví jako čarodějka."

"Řekni raději kněžka," opravil ji šejk. "Čarodějka je cosi nepěkného a není přece nic krásnějšího než naše Květina."

"Ptala jsi se někdy dítěte, odkud to všechno ví?" vyptával se Ben-Dhu-ben po krátké přestávce.

"Často! Maličká si však dává vždy prstíček na ústa. Nanejvýš řekne s úsměvem: "Květina mlčí."

"Nemyslíš, že může hovořit s bohy?" vyzvídal šejk.

"Věřím tomu," pravila Mi-Re vážně. "Také jsem ji slyšela hovořit řečí svého otce, když byla zcela o samotě."
"Tázala jsi se na to někdy Ju?"

"Ne, nerada bych se tázala služebníka po tajemství jeho paní," od­pověděla Mi-Re tónem, který pravil dosti zřetelně: "Nečiň to také!"

A vůdce se s tím spokojil.

Přešla léta, šťastná léta, na která celý kmen vzpomínal s radostí. Často hovořívaly ženy mezi sebou:
"Bylo to nejšťastnější tažení našeho vůdce, když přivezl Květinu!"

Nevědomky považovali všechno dobré, jehož se jim dostalo, za dílo Květiny, neboť se domnívali, že vzniklo pod jejím vlivem.

Z líbezného dítěte se stala krásná dívka. Nejkrásnější na ní byly její zářivé hluboké oči, jimiž se zdála vidět mnohem více než ostatní lidé. Vesele a přátelsky se chovala ke každému, ale nejraději milovala samotu. Potom její oči nabývaly zvláštního výrazu, její pohled mající zvláštní lesk se díval do dáli a její ústa hovořila podivuhodné věci, o kterých později nic bližšího nevěděla. Kdo však tyto věci slyšel, ten je chápal věřící duší a řídil se podle nich.

Květina dokázala to, že její kmen, stejně již vynikající mezi kmeny, přijal mírnější mravy i zvyky a podřídil svůj život jistým zákonům. Nezabíjeli již jen proto, aby mohli vraždit, a nepobíjeli již též nelítostně ženy a děti svých nepřátel.

Také ve způsobu, jakým mužové zacházeli se svými ženami, se mnohé změnilo, neboť Květina často poukazovala na to, že ona jest také žena. Jestliže ji mužové chtějí ctít a vážit si jí, pak musí totéž činit vůči svým ženám. Mužové nedůvěřivě naslouchali takovým řečem, ale nezapomněli na ně a snažili se jich následovat.


Ben-Dhu-ben zestárl. Poněvadž byl bezdětný, musel být zvolen jeho nástupce z nejlepších válečníků. Toto stále a stále zaměstnávalo starého vůdce. Koho by měl navrhnout? Tento byl sice udatným válečníkem, ale byl svéhlavý a hněvivý, onen zase měl mírnější vlastnosti, ale chyběla mu nutná odvaha, aby mohl správně vést veliký kmen.

Tu jednoho dne přišla k němu Květina, právě když zamyšleně brousil svou kamennou sekeru.

"Otče," oslovila vůdce, jak byla již dávno zvyklá. "Otče" ráda bych ti něco řekla, ale musíš mi věřit."

"Kdypak jsem odmítal věřit mé Květině?" tázal se stařec a zanechal své práce.

"Otče," začala dívka znovu. Zřejmě jí bylo zatěžko hovořit o tom, co naplňovalo její srdce. "Ty víš, že často vídávám věci, kterých druzí nevidí. Často ke mně přichází zářící bytosti a vypráví mi o tom, co bylo i o tom, co bude. Proto vás mohu často varovat, mohu vás upozornit na něco, co pak skutečně nastane."

Poněvadž umlkla, odvážil se šejk otázat:

"Jaké to jsou bytosti? Odkud přicházejí?" Květina ukázala nataženým prstem do výše:

"Přicházejí shůry, jsou to poslové vyslaní ze světlých výšin, aby pomáhali lidem. Říkají, že naši bohové jsou jenom poddanými nejvyššího Boha, kterého my ještě neznáme. Ráda bych ho znala a ptala jsem se na něho, oni mi však řekli, že ten čas ještě nepřišel. Že později se naučím, co mám a musím vědět. Ukázali mi, jak špatným je mnohé, co náš lid dříve činil. Pomohli mi, aby se to změnilo. Jim děkuji za všechno, co jsem a co vím."

Mlčela dlouho, tak dlouho, že Ben-Dhu-ben se obával, že mohla zapomenout, proč vlastně začala rozhovor. Opatrně ji to připomenul.

Květina procitla z hlubokého přemýšlení.

"Ach ano, otče," pravila snivě. "Mám ti říci, aby ses netrápil tím, kdo bude po tobě šejkem Beni-Hus-dhu. Bude pomoženo vždy tak, aby kmen již neupadl do staré divokosti, neboť bohové s ním zamýšlejí veliké věci. Přejdou celé řady měsíců, slunce bude zapadat a opět vycházet a lidé se budou rodit a zase ukládat k smrtelnému spánku. Dlouhý, předlouhý čas přeletí nad zemí. Pak přijde jednou den, kdy Ben-Hus-dhu zůstanou bez vůdce. Jejich vůdce jim bude náhle odňat, aniž by mohl zvolit nástupce. Pak přijde čas, o kterém bohové praví:

"On přijde sem od východu slunce a bude to hrdina. Syn ze Světlých výšin nahoře. Světlý jest jeho obličej, zářící jeho oči, měkký jeho hlas a přece mužný a hlasitý. Hořící jeho hněv, veliká jeho láska. Přijde, aby pomohl lidem a Beni-Hus-dhů učiní požehnanými. Požehnání bude kolem něho a jeho slovo pomůže lidem."

Čím déle Květina hovořila, tím zvučnější stával se její hlas. Hovořila se zavřenýma očima, jako by to, co říkala, poslouchala odněkud jinde. Podivuhodně krásná stála před vůdcem jako věštkyně obdařená milostí.

"Toto bude pro vás znamením: Přijede sem s nedohlednou řadou světlých průvodců na bílých koních, jakých jste dosud neviděli. Koňové jsou nádherní, drahocenná jsou roucha, ale všechno předstihují lidé, kteří přicházejí s ním. Jsou dokonalí jako dosud nikde na zemi. A On jest jejich vzorem a vůdcem a přichází, aby vládl nad Beni-Hus-dhů. Šťastní lidé, kteří ho budou smět poslouchat.

Bude knížetem a králem povzneseným nade všechny. Přináší světlo a radost a štěstí ho následují. Na krátký čas opustí svůj domov ve světlých výšinách, aby dokonal své dílo u lidí.

Až přijde tento čas, musí se nejušlechtilejší a nejlepší z Beni-Hus-dhů vzchopit a vyjet mu vstříc. Ale jen ti nejušlechtilejší jsou hodni předstoupit před jeho tvář.

Není to žádný kníže bezzemek a chudák. Je bohat, jak dosud nebyl žádný člověk. Opustí velikou, překrásnou říši, aby vám vládl! Vy šťastní, Beni-Hus-dhů!"

Hlas Květiny zmlkl a v nadšení pozvedla obě ruce dlaněmi vzhůru k nebi. Zůstala tak dlouho stát a Ben-Dhu-ben se neodvažoval ji vyrušit.

Pak se znovu ozval zvonivý hlas, tentokrát zvolna a zasněně:

"Bílý pták se bude vznášet nad vaší zemí. Podivuhodný pták, kterého neznáte. Na svých bílých perutích přináší čistotu. Kdekoliv se objeví, nastane jasno. Pak přijde čas, kdy musíte dávat pozor na znamení. Ze všech stran budou sem pospíchat, aby pozdravili svého Pána: Duchové i bohyně, kteří se vznášejí v povětří a také ti, kteří si hrají v ohni. Někteří z vás je budou moci vidět.

Pak bude ten čas, abyste se připravili k jeho přijetí. Vyneste všechnu nečistotu ze svých obydlí, neboť jeho noha chce vstoupit na vaši zemi!"

Květina umlkla úplně vyčerpána. Bez pozdravu odešla, vyhledala své vlastní obydlí a lože.

Ben-Dhu-ben však odešel k Mi-Re, se kterou o všem znovu pohovořil, ačkoliv byla již velmi stará a již málo slyšela. Oba se rozhodli, že přední kmene a kněží musí toto proroctví slyšet, neboť se zřejmě jednalo o velmi důležitou věc.

"Moudrost, kterou nám bohové darovali ústy Květiny, nesmí být ztracena," pravil Ben-Dhu-ben. "Snad bude moci děvče zítra opakovat svá slova před všemi lidmi."

"Nemyslím," odvětila Mi-Re. "Květina obyčejně příští den neví, co její ústa vyprávěla v okamžicích osvícení."

"Pak já musím oznámit, co jsem slyšel," rozhodl vůdce. "Byla to podivuhodná slova, podivuhodným musí být ten, který jedenkrát přijede. Rád bych ho viděl a rád bych mu sloužil."


Příštího jitra přikročila tiše Mi-Re k loži svého miláčka. Tu ležela Květina líbezná jako vždy, ale to již nebyl růžový mladý květ. Byla sněhobílá jako pták, o kterém hovořila a klidně tu ležela. Její ruka držela nejmilejší klenot, podivuhodně ohnivý zelený kámen. V noci se Květina odebrala do Světlých výšin, o kterých stále hovořila.

Rozechvěle klesla Mi-Re u lože, neboť tak náhlá ztráta jejího miláčka příliš mocně rozbouřila její srdce. Neměla však ani slz, ani žalob. Květina ležela tak míruplně - ráda odešla.

Jak přijal Ben-Dhu-ben zprávu o této ztrátě, jaký nářek zachvátil celý kmen Beni-Hus-dhů a jaké zoufalství všechny uchvátilo, nelze vylíčit. Každý se domníval, že ztratil, co měl nejdrahocenějšího a každý měl nějaký důvod, který ho opravňoval, aby truchlil pro Květinu ještě hlouběji než druzí.

Nyní se teprve opravdu ukázalo, jaké lásce se dívka těšila.

Šejk dal připravit bezduché tělo k pohřbu. Její líbeznost působila tak dojímavě, že nikdo nedovedl odvrátit svých zraků.

U posledního lůžka věštkyně opakoval kníže, pokud to dovedl, slova své Květiny. Mužové i ženy naslouchali hluboce dojati. Cítili, že to byla moudrost pocházející shůry, ze Světlých výšin, jak to Květina říkávala.

Když dozněla slova proroctví, ujal se starý kněz slova:

"Beni-Hus-dhů mají být požehnáni v daleké budoucnosti, jak nám zvěstovala ústa naší bohyně, ještě dříve než je navždy uzavřela. Ale Beni-Hus-dhů jsou požehnáni již dnes, neboť bohové je považují za hodné toho, aby vyslali jednoho z nich, aby je učil a připravoval pro tento vzdálený čas. Což nevidíte, vy požehnaní válečníci, že Květina přišla k nám, jen aby nám pomohla, abychom se stali lepšími a čistšími, aby se tak jednou mohlo na nás proroctví splnit.

Když jsme takto byli připraveni, směla vyslovit své proroctví. Pak opět odešla. Vznesla se do Světlých výšin, ze kterých přišla. - Celý její život byl jenom přípravou pro toho, který jednou přijde, aby nám požehnal!"

"Také já tomu věřím," pravil šejk se zářícím zrakem, "také já věřím, že Květina přišla jen proto, aby nám oznámila toho, který přijde po ní. Ona však byla člověkem jako my, i když byla čistší a dokonalejší. Nebyla žádnou bohyní. Neupírejte jí její lidství!"

Ani tato, ani pozdější řeči nemohly odvrátit lid od jejich víry v božské vlastnosti Květiny.

S veškerou nádherou, jaká příslušela kněžně, byla dívka pohřbena v téže jeskyni, ve které kdysi její otec nalezl svůj poslední odpočinek.

Nedlouho potom usnula také Mi-Re, aby se již neprobudila na této zemi. Ben-Dhu-ben prožil ještě několik osamělých let, dříve než se odebral za oběma.

Na smrtelné posteli ještě pozvedl své ruce a volal:

"Králi a Pane, který jednou přijdeš, abys přinesl Beni-Hus-dhům požehnání, vyslyš mou prosbu. Mám rád svůj lid, nech mně pomáhat na tvém díle!"

Síly zbaveny klesly prosící ruce, oči se obrátily v sloup a jazyk umlkl. Vroucí prosba stoupala do Světlých výšin, které hledala jeho duše. Byla vyslyšena, i když jinak, než o tom snil.

Neměl ho pozdravit tehdy, když jako vládce přijel k Beni-Hus-dhům, nýbrž teprve o mnoho let později ho poslala moudrost Světla do jeho země. Tam směl vyrůst s páskou před duchovním zrakem, ale připraven přijmout toho, který k požehnání lidstva a také k požehnání Beni-Hus-dhů byl vyslán Otcem.

Až nyní noha Syna Člověka vstoupí do země, ve které kdysi panoval, pak přijme ho Ben-Dhu-ben a přivede mu lid, který na něho čeká jako kdysi.


Mnohokrát dokončilo slunce a všechny hvězdy svůj běh kolem země. Lidská pokolení rozkvétala a opět zacházela, jak to předpověděla Květina.

Nad kmenem Beni-Hus-dhu se převalily nejrůznější události. Války a mory, umírání a zkáza, ale také dobro a štěstí. Tři sta roků, podle lidského počítání, uběhlo nad zemí, ve které žila Květina jako věštkyně svůj krátký, radostný život. Její proroctví se šířilo od úst k ústům, přecházelo z otce na syna a stále dál. Udrželo se podivuhodně čisté. Každý je považoval za cosi posvátného a neodvažoval se k němu cokoliv přidat.

Pokolení za pokolením očekávalo zaslíbeného vůdce.

Tu se přihodilo jednoho dne, že děti, hrající si na okraji pouště, vyprávěly o podivných malých postavičkách, které šly kolem nich. Byli to maličcí mužíčci úplně oblečení od shora až dolů, kteří měli dokonce i na hlavách pokrývky z téže látky jako na ostatním těle. Zdálo se, že mají naspěch, jak ukazovali a jak si počínali. S dětmi nehovořili.

Nikdo si nedovedl vysvětlit, jaký to národ mohl zde táhnout. Zvířata u sebe neměli, jak děti ujišťovaly.

Krátce na to vyprávěl pastýř, který vedl koně k napajedlu, že se podivuhodné bytosti vynořovaly z vody, rozhlížely se pátravě kolem a pak odplavaly dolů po proudu.

Stále přicházely nové a nové zprávy podobného druhu, kterým se lidé smáli, o nichž pochybovali, ale o kterých nakonec stále hovořili.

Tu si náhle vzpomněli na proroctví. Což se tam nepravilo, že přijdou bytosti ze skal, vody a vzduchu, aby táhli vstříc zaslíbenému vládci? Měl snad nyní nastat čas, o kterém věštkyně hovořila?

Pak by se měl také jednoho dne objevit podivuhodný bílý pták na nebi! Pohledy mnohých prohledávaly oblohu dnem i nocí, ale nadarmo. Nakonec byli již ochotni považovat zprávy za falešné a množící se vyprávění o podivuhodných bytostech, které se tu a tam ukazovaly, považovat za výtvory fantazie. Nikdo se nechtěl nechat přimět k nějakému nesprávnému kroku.

Kmen měl přece i svého vládce, mladého a zdravého šejka. Pokud tento žil, nemohlo být přece řeči o přicházejícím.

Tu jednoho dne přinesli mrtvého šejka z lovu domů. Přepadl ho lev, aniž by vůbec někdo tušil, že je dravec nablízku. Zdálo se to být nepochopitelné.


Neočekávaně přišel vůdce o život, a proto neměl vůbec čas jmenovat nástupce. Po jeho pohřbu se sešli přední mužové a kněží na poradu, co by se mělo podniknout. Z jejich středu měl být zvolen nový šejk.

Mužové hovořili to i ono. Nikdo sám nechtěl přijmout tento odpovědný úkol. Každý se to snažil přesunout na druhého, ač věděl, že tu není nikoho, kdo by se k tomu hodil.

Do všech těchto úvah zazněla slova nejstaršího kněze. Poukázal na staré proroctví a na slova, která kdysi pronesla ústa Květiny. Jestliže šejk musel neočekávaně zemřít, pak by se měli porozhlédnout po zaslíbeném vůdci.

Většina mužů si na zaslíbené proroctví vzpomněla a byla ochotna nějaký čas žít bez šejka, čekajíce na zaslíbeného. Někteří však reptali a domnívali se, že se takto může kmen dostat do nebezpečí, že bude od sousedů přepaden.

Tu jim kněz připomněl vidění pastýřů a četných žen a mužů, kteří všichni viděli bytosti z jiného světa. To mnohé zaujalo!

"Zdá se, že pro nás přece začíná nový čas," pravili někteří mužové.

Tu se náhle ozvaly hlasy z dětských hrdel, skupina hrajících si chlapců vzrušeně přiběhla a ukazovala vzhůru:
"Hleďte, mužové, hleďte!" volali: "Bílý pták! Takového jsme ještě neviděli!"

Mužové pohlédli k nebi. Tak se blížil zaslíbený pták, jehož bílé perutě přinášely čistotu a jehož vyzařování bylo jako oslepující světlo!

Hlavami všech proletěla myšlenka: "Znamení jsou úplná a souhlasí! Zaslíbený pomocník a vládce již není daleko. Šťastní Beni-Hus-dhů."

Každý podle své povahy přijal objevení podivného ptáka. Zatímco jedni vyjadřovali své pocity hlasitým voláním, odešli mnozí stranou a mlčky pozvedli své ruce k nebi nebo je spínali ve vroucím díku.

Malá skupina se začala přít o to, jaký to asi může být pták. Rozohňovali se v debatě, ku kterým známým ptákům asi patří, zda také hnízdí a tak podobně. Všechno chápali pozemsky.

Však právě tito se ulekli, když se pták úplně nezemsky vznášel na nebi, aniž by měnil místo. Stál úplně bez pohybu ve vzduchu a jen vlny světla, které proudily z jeho perutí, svědčily o tom, že v něm jest pohyb.

Rozvážní lidé napomínali, že je čas připravit se k přijetí přicházejícího. Nádherný pták jako posel bohů, se nebude příliš dlouho nahoře vznášet. Staré proroctví oživlo a neslo se od úst k ústům.

"Vyneste všechnu nečistotu ze svých obydlí, neboť jeho noha chce vstoupit do vaší země."

Nyní nastalo uklízení a čištění, zdobení a krášlení, o jakém nebylo nikdy slýcháno mezi Beni-Hus-dhů. Jeden druhého v horlivosti předháněl, aby všechno bylo co nejkrásněji připraveno pro přicházejícího vládce. Přitom jejich jazyky ani na chvíli neumlkly, alespoň u velké většiny.

Jak asi vypadá? Je veliký, malý, starý nebo mladý? Bude přísný? Opravdu sebou vede tak veliký průvod, jak to slibovalo staré proroctví?

V dlouhé době, která uplynula od těch časů, mohlo být mnohé lidmi přidáno. Zdálo se, že všechno nadšení se zploští a zmizí v proudu planého a prázdného žvástu.

Tu se sešli tři kněží, poradili se a počali shromažďovat kolem sebe skupiny lidí. Hovořili k nim a napomínali je, aby se nedívali na příchod vládce jen z pozemského hlediska. Není přece důležité, jak vypadá, i kdyby byl ošklivý, nezměnilo by to nic na požehnání, které sebou přináší.

Žvanění na několik hodin umlklo, neboť lidé byli zahanbeni. Ale tato troška nebyla dosti silnou a žvanění se začalo znovu ozývat. Ošklivý?

Ano, tak tomu asi bude. Vždyť i řezby, které představují jejich bohy, nejsou vlastně také krásné. Bohové jsou tedy krásní jenom tehdy, prodlévají-li nahoře ve světlých výšinách. Když se ukazují lidem, tu zahalují svoji krásu. Aby ji smrtelníci mohli snést. Ano tak tomu bude!

Kněží se rozhlíželi kolem a bědovali. Takoví jsou lidé: na všechno rozlijí proud svých myšlenek, o všem musí hovořit, i když o tom vůbec ničeho nevědí. Jestliže se jim jedno vezme, pak hned najdou něco jiného, jen aby mohli mluvit. Zdalipak tomu bude jednou jinak?

Ještě štěstí, že v zápalu řeči nezapomněli na práci. Hlavní město kmene vypadalo po dvou dnech opravdu tak čistě a bylo zalito světlem jako nikdy před tím. Tuto část proroctví ženy horlivě vyplnily. Mužové se starali o potravu a radili se, kdo by měl příchozímu vytáhnout vstříc.

"Jen ti nejušlechtilejší," pravilo proroctví. Kdo to však byl? O tom se nemohli shodnout. Zdálo se, že promarní celý den těmito spory. Tu se stalo něco neočekávaného: Jas náhle zmizel a s ním i podivuhodný pták. Byl pryč. Nechť pátrali po nebi sebevíc, nebylo ho možno spatřit. V noci hvězdy zářily jako jindy. Světlo shůry zhaslo.

Veliká úzkost zachvátila muže. Zavinily to jejich spory? Ztratili tím příliš mnoho času?

"Ano," pravil jeden z kněží. "Promarnili jste tím příliš mnoho času, když jste považovali sebe za lepší, nežli opravdu jste. Každý se domníval, že je nejušlechtilejší a nepřál jinému nic dobrého. Jděte do sebe a volte bez ohledu na sebe, pak budeme společně vzývat bohy, aby se podivuhodný pták znovu ukázal!"

A hle! Úzkost hnala muže, aby zapudili všechno vyvyšování ze svých srdcí a jednali svorně. V krátké chvíli byla zvolena skupina mužů, kteří se měli připravit k odjezdu. Volba byla dobrá, neboť ještě dříve než zazněla prosba k bohům, stál pták opět na nebi bělejší než předtím. Také svatost, kterou dříve vysílal, nyní chyběla, ale přesto se přecejen vrátil jako ukazovatel cesty pro četu jezdců. Hromový jásot ho pozdravil a mužové se stali šťastnými, jásajícími dětmi. Zapomněli na všechno, co je dělilo a také na všechny bláhové řeči.

Vykonali poslední přípravy a četa jezdců připravená k odjezdu pohlížela k nebi.


"Hle, nyní se pohybuje!"

Bylo docela jasně vidět, jak pták rozpíná perutě a pak se vznáší pomalým letem směrem k východu. Tímže směrem odjeli mužové provázeni jásotem a žehnáním těch, kteří zůstali doma.

Téměř tři dni klusali stejným směrem. Zdálo-li se, že pták na nebi zůstal stát, odpočívali. Jakmile letěl dále, nasedali na své koně.

Zavládla mezi nimi nepopsatelná nálada. Téměř vůbec nemluvili, bylo to příliš slavnostní zůstávat pod bílými perutěmi a jít vstříc požehnání, které mělo přijít. Duše lidí, kteří tu jeli, se široce rozevíraly a přijímaly to, co padalo shůry ze záchvěvů ptáka a nevědomky se připravovaly, aby se staly nástroji Božího vyslance.

Za jitra čtvrtého dne se náhle kolem ptáka rozjasnilo. Jezdci se připravili k odjezdu a pohlíželi k nebi čekajíce na znamení, aby vyrazili.

Tu přišel shůry veliký paprsek a padl na ně, takže vůbec nevěděli, co se s nimi děje. Současně se však také pohnul pták. Stoupal kolmo vzhůru stále výš a výše, až zmizel docela jejich udiveným zrakům.

Ohromeni se jezdci dívali jeden na druhého, jakmile zmizela všechna posvátnost. Co zanedbali? Proč od nich odešel pták? Kam nyní měli jet?

Pátravě se rozhlíželi kolem. Tu spatřili, jak se na východě ve velké dálce zvedl oblak prachu, jako když se blíží řada jezdců.

Okamžitě je ovládla opatrná bdělost synů pouště. Připravovali se k boji.

"Jakmile by nám chtěl někdo bránit, abychom pokračovali ve své cestě, tak je přepadneme!"

Bez rozvahy a bez přemýšlení pobídli své koně tímto směrem. Jejich vzrušení se také přeneslo na zvířata, která dlouhými skoky letěla vpřed šílenou rychlostí.

Obě skupiny přijížděly k sobě blíž a blíže. Poslové Beni-Hus-dhů již mohli vidět přední řady jezdců. "Nádherná zvířata," byla jejich první myšlenka. "Kdo má taková zvířata, musí být bohatý a mocný."

"Nádherné postavy a jak sedí na koních?" bylo to, co dále projelo hlavou mnohým z nich.

Přiblížili se ještě více, takže Arabové mohli rozeznat nádheru oděvů těch, kteří se blížili. Bylo jim jaksi podivně a bylo to veliké ulehčení pro jejich bojechtivé duše, když náhle jim napadla myšlenka:

"To musí být ten, jehož očekávají!"

Který však to je ze všech těch, kteří tu přijíždějí?

Cizí průvod byl již úplně blízko, když to náhle strhlo muže s koní. Bez předcházející úvahy nebo dorozumění seskočili všichni současně.

Koně stáli bez pohnutí a jen jejich chřípí se chvěla. Jejich ušlechtilé hlavy byly vztyčeny vzhůru, jakoby tušily, kdo tu přichází.

Mužové se však vrhli k zemi až se jejich čela dotýkala země. Toho dosud nikdy neučinili, neboť tento pozdrav jim byl cizím. Vytrysklo to z vnitřního cítění, ze síly světla, která do nich po cestě vnikla.

Tu také zarazil průvod přicházejících. Seřadil se v polokruhu kolem těch, kteří leželi na zemi, a kolem jejich koní.

A jakýsi mohutný a zvučný hlas, prozářený světlem, začal hovořit:

"Mužové pouště, co ode mne žádáte?" Vzhlédli vzhůru, uchváceni zvukem těchto slov.

Ten, který tu před nimi seděl na bílém oři, to byl jejich kníže a vládce, přicházející zaslíbený! Věděli to s neochvějnou jistotou. Když pozvedli svůj pohled ještě výše, tu uviděli ve světlém obláčku vznášet se bílého, podivuhodného ptáka, právě nad hlavou mluvícího. Nepotřebovali však již tohoto potvrzení, neboť i bez tohoto znamení si byli jisti, že se staré proroctví naplnilo.

Na okamžik všichni zmlkli, pak vyskočil jejich náčelník, postavil se před příchozího a chvěje se vnitřním rozechvěním hovořil:

"My jsme tvůj lid, ó Pane, jemuž jsi zaslíben od nejdávnějších časů! Jsme tvoji. Táhneme ti vstříc, abychom tě provázeli do naší země, jestliže k nám chceš zavítat."

S dobrotivým úsměvem pohlížel kníže na pohnuté muže:

"Jste bez vůdce?"

"Ano Pane. My čekáme na vůdce a vládce. Všechno je připraveno k tvému přijetí, co máme je tvoje a učiň s námi podle své libosti."

"Kdo vás ke mně přivedl?"

"Podivuhodný pták, který se také nyní vznáší nad tebou. Byl nám zaslíben jako vůdce a přivedl nás až sem."

"Dobře, jeďte tedy napřed, abychom jeli správnou cestou," zvolal kníže a v jeho srdci zněla radost.

Nyní jeli zpět touže cestou, kudy přijeli synové pouště. Avšak jásot a radost, která naplňovala jejich duše, byla téměř příliš veliká pro lidi. Nenalézali slov pro své hluboké, blažené cítění.

Mlčky se vraceli, v obšťastňujících myšlenkách často se ohlížejíce, zda-li je kníže následuje. Kvůli prachu musil druhý průvod jet v určité vzdálenosti. Věděli to, přesto však brzy ten, brzy onen se úzkostlivě tázal:

"Přijede kníže skutečně? Nyní viděl, jak jsme nepatrní a nevědomí. Bude se chtít i nyní stát naším pánem?"

Když se chystali k prvnímu odpočinku, zařídili mužové všechno co nejlépe, aby kníže a jeho průvodci neměli žádné práce s přípravou ležení. Zažehli oheň, připravili poživatiny a měchy s vodou, očistili celé okolí od hadů a jiných škůdců. Teprve potom si jezdci upravili vlastní ležení.

Plni napětí zdáli pozorovali přibližování druhého průvodu. Nádherná zvířata a skvělí lidé! Nyní kníže seskočil z koně. Nebyl příliš veliký, ačkoliv na hřbetě svého koně se jim zdál obrovitým. Jeho postava byla pravidelná a velmi pružná, pokud mohli z dáli rozeznat.

A ještě něco viděli: jas obklopoval tuto postavu a zdál se být jako živý. Stále se měnily paprsky, které vytryskávaly z těla knížete ve své formě. Nyní se zdálo, jako by to byla pravidelná hvězda, hned nato se měnily paprsky ve svazky a vytvořily obrazec, podobající se člověku rozpřáhnuvšímu ruce na obě strany. Bylo radostí na to pohledět.

Zdali kníže a jeho průvod přijmou váhavě nabízenou potravu? Přidali tam nejlepší ovoce, které z domu přinesli. Zdali je bude jíst?

Ale ani jejich bystré oči to nemohly na dálku zjistit. Jakmile kníže sestoupil z koně, utvořili hned jeho průvodci kruh stojíce i sedíce kolem něho, takže pozorující muži nic neviděli.

Tu se oddělily tři postavy ze vzdáleného kruhu a kráčely k ležení Beni-Hus-dhů. Nesly sebou ovoce a jiné potraviny. Když se přiblížily, bojovníci ihned vyskočili, jako by tím chtěli projevit svou úctu. Zatímco pokládali na zem všechno, co přinášeli, jeden z nich pravil přátelsky:

"Náš kníže vám děkuje za vaše dary. Skvěle mu chutná ovoce vaší země. Prosí, abyste také vy okusili z jeho zásob potravin. Je-li vám to vhod, bude již po celou dobu jízdy požívat vaši potravu a za to vám poskytne svoji, abyste neměli nedostatku!"

Jezdci nenacházeli slov a jen s námahou vykoktali svůj dík. Ale jistě to postačilo. Mluvčí na ně pohlížel přátelsky a tázal se, zda by se mohl se svými průvodci posadit u jejich ohně.

Tato otázka srdce synů pouště naplňovala téměř hrdostí. Takový vznešený muž se chce k nim posadit. Neobratně a právě proto s tklivou pravdivostí projevovali svou radost. U ohně jim vykázali nejlepší místa a snažili se své hosty co nejlépe obsloužit a pohostit.

Přátelská dobrotivost cizincova, který se nazýval Ima, pomalu rozvázala jejich jazyky. Pokud jen to dovedli, odpovídali na jeho četné otázky. Vyprávěli mu o proroctví i o svém životě. Dokonce sami se mu odvážili položit otázku:
"Pane, ty jsi také kníže? Vy jste všichni knížata, co smíte doprovázet Zaslíbeného?"
Ima se smál:
"Ne, my nejsme knížata, jsme služebníky knížete, který opustil svou nádhernou zemi, aby se nyní stal také vaším knížetem, aby vám přinesl požehnání, kterému se my těšíme."

"Bude se mu u nás líbit? Je zvyklý na mnohem lepší život. Podle vás vidíme, že my nejsme ničím."

Kdybyste nic nepotřebovali, náš pán by k vám nemusel chodit. Zůstaňte v nitru tak otevření, jako jste nyní a on vás učiní takovými, jakými máte být."

Nejbližší dni uběhly podobně: rychlé jízdy v blaženém mlčení, obšťastňující odpočinky, při kterých jejich vládce požíval jejich ovoce a při nichž Ima s ostatními sedával u jejich ohně, tázal se a vyprávěl.

Aniž by si byli toho vědomi, postavil most mezi oběma skupinami, takže již byli nepozorovatelně navzájem spjati ještě dříve, než dosáhli cíle. Pro tyto mosty byl nyní častěji držen odpočinek. Cesta, kterou při své jízdě na východ urazili za tři dny, se nyní prodloužila na šest. Vpoledne sedmého dne konečně spatřili v dáli první osady Beni-Hus-dhů.

Tu vyjel jezdec z druhého průvodu k Arabům, kteří jeli vpředu. Ještě dříve nežli jich dostihl, aniž by ho vůbec spatřili, zastavili sami a se svými koňmi se postavili po pravé i levé straně cesty, tvoříce širokou ulici.
Pak přijel jezdec:

"Mužové, kníže Abd-ru-shin vás prosí, abyste nyní jeli s námi pohromadě, aby tak vtáhl do své říše ve vašem průvodu!"

To byla věc, kterou si tak žhavě přáli! Jak kníže dovedl číst v jejich srdcích! Abd-ru-shin se jmenuje? Dosud jeho jméno neslyšeli a plachost je zdržovala, aby se na to vyptávali.

Tu sem přijel také On, jejich kníže a vládce! Jsa následován dvěma svými lidmi, projel s laskavým pozdravem živoucím špalírem, v němž koňové Arabů skláněli hlavy a tiše řehtali, zatímco jejich jezdci, zcela naplněni velikým štěstím, nevěděli, jak by měli zdravit.

Abd-ru-shin pokynul náčelníku jezdecké čety:

"Jeď vedle mne, abych se tě mohl tázat!"

"Pane, smím vyslat poselství, že přicházíš?"

"Jistě," přikývl kníže a pak začal hovořit svým zvláštním hlasem, takže již bylo radostí jen ho poslouchat.

Hovořil o tom, jakou má radost, že poznává tento kmen Arabů, který na něho čeká, aby u něho bydlel a s ním žil.

Jusu nebyl schopný vypravit ze sebe ano slovo. Vše, co by mohl říci, se mu zdálo být nicotným. Nechtěl také přerušovat zvučný hlas, který se mu zdál přinášet světlo každým slovem. Jusovi se zdálo, jakoby jeho duše začínala být světlejší.

Co to jen bylo, co v něm tak žhnulo a hořelo? Ještě nikdy nepocítil něco podobného.

Nyní projížděli první osadou. Kolem cesty stáli mužové, ženy a děti. V rukou drželi palmové větve a mávali jimi na pozdrav, když se kníže přiblížil. Když jeden z mužů vyskočil, aby prostřel svou zástěru pod nohy ušlechtilého bělouše, na kterém jel kníže, po něm to učinili také všichni ostatní. Méně chytré zvíře by to bylo poplašilo.

Kníže zdravil s dobrotivým úsměvem, kynul jim rukou a ukláněl se hlavou.

Tak to šlo od osady k osadě, až konečně ještě před západem slunce dorazili do hlavního města. Dávno před tím davy lidu lemovaly cestu jásajíce a mávajíce větvemi. Jásot se šířil, až v Jusově domově byl dovršen bubnováním a chřestotem kostěných holí. S hrůzou naslouchal Jusu tomuto hluku, který mu náhle připadal nesnesitelným.

"Pane," zakoktal zahanben...

Laskavě se k němu obrátil Abd-ru-shin:

"Jen je nech v klidu činit, co jim srdce káže. Nedovedou to jinak. Budeme je oba pomalu učit, aby své radosti dovedli dát lepší výraz."

"Spolu", řekl kníže! Jusu se domníval, že se jeho srdce roztrhne. "Spolu", jakoby bylo něco společného mezi tímto zaslíbením a jím ubohým, nevědomým synem pouště!

"Pane," koktal dále v přemíře citu. A pán přikývl.

Nyní byli u cíle. Ženy klečely před Abd-ru-shinovým koněm a ve vztyčených rukou nabízely košíky s ovocem. Mužové se vrhali k zemi dotýkajíce se jí svými čely v novém pozdravu. Nikdo je tomu neučil, prostě museli tak náhle jednat.

Abd-ru-shin seskočil s koně a s ním i celý průvod obou jezdeckých skupin. Při spatření knížete, který se pružným krokem ubíral ku vchodu domu, který byl pro něho připraven, zazněl nový jásot. Úcta však byla tak veliká, že se nikdo k němu neodvážil k přiblížit. Vzdor tomu všemu nadšení mohl neobtěžován jít svou cestou a vkročit do nitra domu.

Nebyl to ovšem žádný palác, na jaký byl zvyklý. Kníže však cítil lásku, která připravila a dala toto málo, co mohla dát, a radostně ji přijal.

Chvíli odpočíval a přemýšlel o zážitcích cestování a pak se radil se svými průvodci, čím by měli nejdříve začít. Mezitím to ve skupinách Arabů vřelo jako v úle. Samozřejmě, že pro četný průvod knížete uprázdnili svá veškerá obydlí.

Abd-ru-shin to nechtěl zprvu připustit a nařídil, aby Ismáni, jak se nazývali jeho průvodci, rozbili tábor mimo osadu. I Ismánům by to také bývalo milejší, kníže však brzy poznal, že by se tím Beni-Hus-dhů cítili dotčeni, kdyby on nebo jeho lidé pohrdli jejich obydlím. Především však viděl, že neklidní Arabové potřebují být ponecháni o samotě, aby vybojovali svůj vnitřní boj a ovládli svou velkou radost.To mohli nejlépe učinit venku, mimo svá obydlí.

Tak Beni-Hus-Dhů rozbili veliké ležení dosti daleko od osady, takže jejich jásot sem zazníval jen přidušeně.
První starostí Jusu bylo, aby udusil tento pokřik. "Ty a Já," pra­vil Abd-ru-shin. To přece ukládalo povinnosti. Musel se snažit, pokud to bylo v jeho silách, aby své lidi krotil.

Náhle mu připadali jako vypuštěná zvířata. Byl on sám lepším? Ještě před nedávnem jednal právě tak a křičel právě tak jako ostatní. Ale nyní žilo cosi v jeho duši, co silně pracovalo a tvořilo a nechávalo ho jednat bez dlouhého uvažování.

"Pane, pane!" Volal často a vztahoval své ruce k nebi, jakoby odtud mělo přijít vědění, které tolik potřeboval, aby nezklamal Abd-ru-shinovu důvěru.


Tak přešel téměř měsíc od příjezdu knížete. Kníže se den co den procházel s několika svými průvodci kolem a pozoroval vše, co tu vytvořila příroda a lidská píle. Podnikali také jízdy po okolí, přičemž Jusu a někteří z Beni-Hus-dhů byli ještě jeho průvodci a informátoři.

Dnes stáli před čímsi velikým: kníže svolal všechny dospělé muže hlavní osady na shromáždiště, na kterém byly dosud konány všechny schůze a hovory. Všichni ho měli slyšet mluvit. A měli přijímat jeho hlas, o kterém Jusu stále vyprávěl.

Dávno před stanovenou dobou byli všichni shromážděni. Jusu naléhal, aby střed shromáždiště nechali volný pro knížete a jeho Ismány, aby při spatření knížete nepropukli v divoký křik. Jusu říkal, že to zní jako řvaní zvěře.

Co jsou však platna všechna lidská předsevzetí. Když se kníže blížil, zdálo se, jako by to těmito postavami náhle trhlo, tu i tam se ozval hlasitý zvuk, který byl podoben zavýsknutí. Mužové potlačovali zmužile křik, pokud Abd-ru-shin nestanul mezi nimi.

Tu propuklo nadšení a prorazilo si cestu starým způsobem a v důsledku namáhavého potlačování bylo třikrát silnější, až to hučelo, vířilo, výskalo a jásalo kolem knížete.

Tento stál nepohnutě a čekal, až se hluk utiší. Také Ismáni stáli bez pohnutí. Jusu si však držel uši, pak zase odtrhl ruce od hlavy a živě pohyboval oběma rukama ve vzduchu. Přitom on také křičel plnou silou svých plic, ale vůbec si toho nebyl vědom.

Konečně hluk umlkl, neboť hrdla vyčerpáním utichla.

Abd-ru-shin chtěl mluvit. Jusu to nepozoroval. Jeho vzrušení a jeho rozhořčení bylo příliš veliké.

"Vy divá zvěři!" volal na své druhy, kteří nebyli zvyklí na takovou řeč od něho, zato však tím rychleji pochopili nesprávnost svého počínání a zahanbeně sklonili své hlavy. "Vy zvířata, což nevíte, že máme mezi sebou požehnaného, který je zvyklý jenom na mírnou řeč světlých výšin? Co si o nás bude myslet? Odejde a nechá nás tu o samotě!"

"Toho on neučiní, Jusu," ujal se nyní slova Abd-ru-shin. "Děkuji vám, Beni-Hus-dhů za vaše přijetí. Nemohu popřít, že bylo trochu hlučné, ale to bylo jen proto, že jsem byl mezi vámi poprvé. V budoucnu to jistě půjde i bez křiku."

On je nekáral! S ulehčením volali:

"Ano, ano"! Tak bouřlivě, že znovu nastal nemenší hluk. Ale hned na to všichni umlkli, sami polekáni.

V tomto mlčení začal Abd-ru-shin mluvit. Hovořil s těmito hnědými syny pouště zcela prostě a otevřeně jako s dětmi, řekl jim, jak rád k nim přichází a že jim chce pomoci, aby byli jako Ismáni, kteří ho provázejí.

Ozval se šepot:

"Jako Ismáni?! Dovedeme to? Což my nejsme docela jiní lidé než oni?"

"Nikdy bych vám to nesliboval, kdybyste nebyli schopni změnit se!"

Žádal je a povzbuzoval je, aby zpočátku byli nápomocni Ismánům při jejich stavbách. Musíte se naučit znát krásu, která může okrášlit váš život. Postavíme domy pro Ismány, potom palác pro mne a ty, kteří jsou se mnou. Až uvidíte, jak je možno krásně bydlet, postavíme domy také pro vás. Přinesli jsme sebou semena nádherných rostlin až z daleké říše, ze které přicházíme. Založíme zahrady, ve kterých mimo ovoce porostou také květiny. Doufám, že květiny z přinesených semen porostou i zde."

S rozevřeným zrakem naslouchali Beni-Hus-dhů a v jejich duších se probouzelo tušení, že nyní začíná pro všechny nový život v radosti a štěstí.

Již chtěl Abd-ru-shin shromáždění rozpustit, poněvadž již byly všechny věci projednány, když z davu knížete vystoupil ctihodný stařec a prosil knížete, aby směl mluvit:

"Byl jsem strážcem pokladu posledního šejka i jeho otce," započal. "Pane, mimo mne nikdo neví, kolik pokladů nashromáždili šejkové Ben-Hus-dhů a také nikomu není známo, kde jsou ukryty. Kdyby náš poslední náčelník nebyl tak náhle zemřel, tu by jistě jmenoval některého mladšího strážce pokladu, neboť mne tíží břímě mého úřadu s přibývající tíží let. Uchoval jsem tajemství až do dnešního dne. Dovol, abych je položil do tvých rukou. Jmenuj nového strážce pokladu a já mu veškeré poklady předám."

"Děkuji ti," odpověděl Abd-ru-shin, "že jsi zůstal věrný svému pánu až do dnešního dne. Kdo z vás by asi byl novým strážcem pokladu, kdybych byl nepřišel?"

"Myslím, že by byl Jusu převzal tento úřad."

"Nechť je tedy i mým pokladníkem," pravil kníže laskavě. "Já vím, že v jeho rukou bude poklad dobře spravován."

Jusu se začervenal. Že Abd-ru-shin k tomuto úřadu nezvolil nikoho z Ismánů, nýbrž jeho, a že právě jeho tím pověřil, to bylo užasnější, než si člověk mohl pomyslet.

"Věrnost slibovat nemohu, pane," pravil po několika marných pokusech, aby se ujal řeči. "Je-li nutno věrnost teprve slibovat, pak tu žádná není. Věrnost vyrůstá z nitra srdce a patří k nám jako tepot našeho srdce. Až přestane bít moje srdce, pak zhasne také moje věrnost."

Kníže přátelsky přikývl hlavou a následoval pak stařičkého správce pokladu, který ho chtěl ukázat a předat. Jusu byl ke knížeti zavolán současně s Imou a několika jinými Ismány. Společně kráčeli k jakémusi sklepení, které vypadalo jako nějaký sklep, jakých tu bylo mnoho k tomu, aby v nich byla uchovávána čerstvá potrava.

Stařec s velkou opatrností otevřel, pak zapálil několik pochodní, které byly uvnitř sklepení připraveny a kráčel vpřed do veliké jeskyně. Ta byla naplněna drahocennými tkaninami a zpracovanými látkami vyšívanými zlatými nitěmi, zdobenými kožešinami a péry.

Potom muži kráčeli do sousední jeskyně, která, právě tak, jako prvá, byla vyhloubená ve skalách. Zde se světlo pochodní lámalo na tisícerých pestrých kamenech, které naplňovaly jeskyni jako maličké hory.

Pane, pohleď na náš poklad," zvolal stařec pln hrdosti. Měl také důvod k tomuto pohnutí, neboť nikdo by byl takové poklady nehledal u zdánlivě chudých Ben-Hus-dhů.

Kníže, který byl znalcem zvláštních a drahocenných kamenů, je bral do ruky a tu i tam se těšil z ohně, který z nich zářil.

"S jejich pomocí můžeme vytvořit mnoho krásných věcí," zvolal pln radosti.

"Ne pane," koktal polekaný stařec, "tyto poklady patří tobě, jedině tobě!"

"Což mi může něco učinit větší radost, než když budu vidět, jak Beni-Hus-dhů žijí v kráse ku cti Boží?"


Nyní započal veselý a čilý život po celé říši, jejíž vládu převzal Abd-ru-shin, zaslíbený kníže z dalekých zemí. Nikdo nevěděl, odkud přichází, ale nikdo se také po tom netázal. Prostým duším Arabů stačilo, že jejich kníže byl shůry zaslíbený a shůry poslán.

Že to nebyl nikdo z nich, to cítili ve všech jeho činech a téměř při každém jeho slově. Vždy hovořil jinak, než očekávali, vždy byl mírnější, spravedlivější nebo také přísnější, než byli oni. Právě to jim dávalo stále vzrůstající důvěru, že nemohou činit nic lepšího, než v každý čas ochotně se podřídit jeho příkazům.

Jeho průvodci, Ismáni, byli na práci zvyklí. Rádi se chopili i nejnižších prací.

"Proč to nenecháte udělat otrokům?" tázali se Arabové, když viděli, jak vznešení Ismáni vykopávají půdu pro základy nové budovy.

"Nemáme žádných otroků!" zněla klidná odpověď.

To však Beni-Hus-dhům nestačilo. To přece nemohlo být, aby tito nejvznešenější ze všech lidí se nedali obsluhovat otroky. Snad jim jenom jinak říkají? Synové pouště opět zvídali:

"Máte přece jistě válečné zajatce, anebo lidi z kmenů vám poplatných, kteří pro vás pracují, nebo,"... pojednou jim napadla nová myšlenka. "Opustili jste svou zemi proto, poněvadž si myslíte, že za vás musíme pracovat? Uděláme to rádi, ale musíte to říci."

Ima, který právě přišel, aby se podíval, v jakém stavu jsou vykopávky, se musel smát.

"Nevedeme žádných válek, a proto také nemáme žádných zajatců. Považujeme práci za milost a jsme rádi, když ji můžeme vykonávat."

Oči posluchačů se zvětšily a vytřeštily.

"A mají před vámi lidé respekt, když pracujete jako otroci?"

"A což vy před námi nemáte úctu?" zněla protiotázka pronesená veselým hlasem.

"Ovšem, že máme před vámi úctu, poněvadž víme, že jste nejušlechtilejší lidé, které známe."

"Vidíš Jusu, sám jsi našel odpověď na svoji otázku. Kdo žije správně jako člověk, jak je to shůry požadováno, tomu bude práce přítelkyní, pomůže mu a dobude pro ně také úctu správně myslících lidí. Jen, kdo myslí falešně, je líný a pohodlný, ten nebude chtít pracovat a také nebude pozorovat u sebe žádného požehnání."

"Chci také pracovat," zvolal Jusu s horlivostí, se kterou se vždycky chápal toho, co jednou pochopil.

Aniž se tázal, vzal nářadí z ruky Imovy, který chtěl právě ukázat jakýsi správnější způsob práce.

Ima mu s úsměvem dal nářadí a měl radost z toho, jak Jusu dobře pochopil, co právě vysvětloval.

Sotva však Beni-Hus-dhů uviděli svého někdejšího řečníka pracovat, přibíhali sem v celých houfech. Chtěli dělat totéž. Byli jako děti, které se dávají vést příkladem. Na tom kníže vybudoval také svůj výchovný plán. Ismáni se brzy po svém příchodu rozdělili ve skupiny a kasty, jak tomu byli zvyklí ze své vlastní říše. Každá kasta vykonávala práci ji náležející tak dobře, jak dovedla a snažila se ze všech sil vytvořit dokonalé věci.

Abd-ru-shin dal k práci ochotné Beni-Hus-dhů zařadit do těchto skupin a tito si nepozorovatelně zvykli na činnost, poslušnost a mlčení. Pod vlivem vysoko stojících Ismánů se mírnily jejich zlozvyky. Ve všem se podřizovali a ulehčili tak svému vládci uspořádání říše podle jeho vůle.


Léta přešla od Abd-ru-shinova příchodu. Uplynula téměř nepozorovatelně a jen na tom co, bylo vytvořeno, bylo vidět, kolik jich uplynulo.

Abd-ru-shinův palác ležel uprostřed kvetoucích zahrad jako zázrak krásy a nádhery. Arabové se stále znovu divili, neboť nic podobného ještě neviděli. Pro Ismány to však byla vzpomínka na jejich dalekou, nepopsatelně krásnou zemi.

Vybudovali jeskyně, ve kterých vzývali Boha, jak to byli zvyklí činit. Dosud nikdo z nových poddaných nevstoupil do jeskyně. Abd-ru-shin si přál, aby synové pouště byli na to nejdříve v nitru připraveni, aby pak ihned pochopili, jak svatým to všechno jest. Nyní by jim bylo ještě lhostejno, jakou budovu staví: stáj pro koně jejich knížete probouzela jejich dětský údiv tak, jako sám palác.

Také obydlí Ismánů byla dokončena a odpovídala obrazu, jaký si kníže o nich učinil. Dosud se však nikdo z Arabů neodvážil postavit takové obydlí sám pro sebe.

Abd-ru-shin o tom hovořil s některými ze svých věrných a byl toho názoru, že je to plachost, která tyto prosté syny pouště zdržuje.

"Postavíme tedy dům pro Jusu, aniž bychom mu o tom něco řekli. Druzí budou následovat jeho příkladu," navrhoval Ima. Abd-ru-shin se jen usmíval.

"Zkuste to," pravil přátelsky.

Zřídka řekl k nějakému návrhu, který mu byl učiněn, svoje "ne". Kdo se však domníval, že tím v každém případě vyjadřuje souhlas, ten se mýlil. Kníže se jen chránil udílet rady, neboť každý se měl učit vlastní zkušeností a měl všechno v sobě učinit živým.

Jusův dům byl hotov. Byl mnohem prostší než obydlí Ismánů a byl také lépe přizpůsoben požadavků Arabů. Byl opravdu krásný a odpovídal svému účelu. Ima i ostatní se těšili, až ho Jusovi ukáží. Kníže se jen usmíval.

Zavolali Jusu a když se ho tázali na jeho názor o domě, projevil dětinskou radost. Pak mu Ima řekl, že on Jusu má v něm bydlet.

Arab úplně ztichl. Mohlo to být omráčení nad tolika štěstím. Avšak i když první radost měla již dosti času, aby se utišila, Jusu nepromluvil ani slova. Konečně mu bylo jasno, že všichni tito přátelsky na něho pohlížející Ismáni zaslouží slova díků. Kníže již odešel.

Jusu srdečně poděkoval a během hovoru nacházel stále nová slova, aby vylíčil svůj dík a radost tak, že Ismáni byli velmi spokojeni.

"Musíš se tam již dnes nastěhovat, Jusu," radil jeden z nich.

"Rodina není dost pěkná pro tento dům," pravil Jusu rozpačitě.

Ima se smál:

"Zvyknou si na krásu a pak budou sami krásní."

S těmito slovy se rozešli. Jak se Ima podivil, když asi za týden uviděl Jusu vycházet z jeho starého obydlí.

"Kdo tu bydlí, Jusu?" tázal se Ismán.

"Já pane," zněla rychlá odpověď.

"Proč jsi se opět odstěhoval z nového domu?" tázal se Ima chladně.

"Jusu se neodstěhoval!"

"Tak tam tedy ještě bydlíš?"

"Ne, pane!"

Rychle se střídaly otázky a odpovědi, ale teprve po nových otázkách se Ima dověděl, že se Jusu do krásného domu vůbec nenastěhoval. Zdál se mu příliš krásný. Při tom zůstalo.

Ima se odebral k Abd-ru-shinovi: "Pane, slyš, Jusu ..."  ------ "se dosud nenastěhoval do svého domu!" přerušil ho kníže s úsměvem. "Nečekal jsem nic jiného!"

"Pane," divil se Ima, "a přece jsi nás nechal ho stavět?"

"Chtěli jste to udělat a já neměl nic proti tomu. Dům nebyl postaven nadarmo. Nezkrotné myšlení Arabů se dosud obává žít a bydlet jinak než jejich otcové. Chceš je za to kárat? Učte tyto lidi zvolna svým příkladem, že všechno, co děláme a podnikáme, je účelné a dobré. A oni to budou napodobovat. Dosud se bojí nových věcí."

Často míval kníže příležitost vysvětlovat svým Ismánům, proč Arabové jinak myslí a jinak jednají než oni.

Ale také svým novým poddaným musel často pomáhat, aby měli lepší vědění o sobě samých. Domnívali se, že budou považováni za zbabělce a slabochy, jestliže čas od času nepřepadnou své sousedy a nepodrobí si nějaký kmen.

Dobrotivě, jako otec, hovoříval k nim kníže a ukazoval jim, že jedině jejich nespoutaná divokost je pudí k takovým činům. Je-li nějaký národ vyzbrojen, aby se mohl bránit v nebezpečí, pak nepotřebuje nic víc dělat.

"Budeme-li se sousedy udržovat mír a budeme-li jim pomáhat, místo abychom jim škodili, pak budou mít před námi větší úctu, než když je přepadneme jako dravá zvířata." Když k nim Abd-ru-shin takto hovoříval, domníval se, že všemu rozumí, přece se však stále znovu objevovala vrozená touha po loupeži. Kníže mohl v tomto směru jen zvolna přivodit změnu.

Mnohem snažším úkolem bylo přimět je, aby se zřekli otroků. Když pocítili požehnání práce a sami se pilně zúčastnili díla, nedovolili otrokům již jejich činnost. Tím méně byli ochotni snášet, aby otroci pracovali po boku Ismánů. Tak se stali kdysi tak žádoucí služebníci nečinnými jedlíky. To se ovšem Beni-Hus-dhům nelíbilo.

Když to Abd-ru-shin zpozoroval, vystoupil s návrhem, aby všichni otroci byli propuštěni a posláni ke svým kmenům. A to, co by snad dříve Arabové učinili jen z poslušnosti vůči svému pánu, ale bez porozumění, to nyní ochotně udělali. Nyní bylo také snažší jim vysvětlit, jak je to nečestné považovat lidi za roveň zvířatům, mít je v zajetí daleko od jejich rodin a pokořovat je.


Jusu stanul před Abd-ru-shinem:

"Pane, kdy budeme smět slyšet o vašem Bohu?"

Kníže naň pohlížel klidným, pátravým pohledem:

"Toužíš po tom Jusu? Nebo bys rád o něm věděl jen proto, aby ti bylo jasno, ke komu se modlíme?"
"Což to není totéž?"

"Ne, Jusu, není to úplně totéž. Zeptám se tě však jinak: budu-li ti vyprávět o Bohu, co budeš potom dělat?"

"Budu ho uctívat a budu mu sloužit po celý život, neboť on musí být Nejvyšší, poněvadž ty mu sloužíš!"

Kníže poznal z neobratně vyslovených slov touhu této lidské duše. Měl z toho radost.

"Poslyš, Jusu: chrám, který stavíme Bohu, bude hotov v nejbližších dnech. Pilně a radostně jste spolupracovali, aniž byste znali Boha, kterému jste tím sloužili.

Vyšli posly do všech osad a pozvi dospělé k zasvěcení chrámu. Tam budu vyprávět o Bohu."

Jusu radostně zatleskal rukama, pak však jemu napadla myšlenka:

"Pane, oni přijdou všichni, nemáme místa!"

"Nechť sebou vezmou své stany a rozbijí je venku, kde jste vy měli před léty ležení. Tam je místa dost."

"Pane ty jsi velmi dobrý!" A pln štěstí odběhl.-


Skutečně přišli téměř všichni, když nadešlo svítání v den, kdy měl být zasvěcen chrám. Ze všech stran sem stále proudili mužové, jsouce zvědavi vidět chrám a slyšet o Bohu.

Dosud nikdy neuctívali své bohy v uzavřené místnosti. Nedovedli si představit slavnosti bez bohů, bez obětního oltáře a hořícího ohně, bez plamene, kouře, divokého reje a hluku.

Nyní bylo všechno jiné. Hudba zněla k řadovým tancům a všude byly květiny a krása, kam oko jen pohlédlo. Překrásně vyhlíželi Ismáni, když s tvářemi zářícími radostí vykonávali svou pobožnost. A kníže!

"Bůh," koktal mnohý z Arabů. Všichni, kteří přišli, byli uchváceni. Jsa zahalen v bílé roucho s pokrývkou na hlavě, která byla spjata lesknoucím se diamantem, stanul Abd-ru-shin před lidem a hovořil k nim o Bohu, o Jeho vůli a Jeho zákonech.

Že nevědomí synové pouště nebudou moci pochopit všechno, co nádherného slyšeli, nebylo nikterak na závadu. Hluboce však pochopili, že Bůh jest, že Abd-ru-shin jim chce vytvořit spojení s Bohem a že jest jejich knížetem.

Chtěl sloučit tyto národy, které byly nyní pod jeho vládou.

V budoucnosti se měli nazývat Is-Ra. Nedovedli téměř pochopit, že vznešení Ismáni mají být sjednoceni s nimi, chudými, polodivokými Beni-Hus-dhu. Již spojení jmen mělo naznačovat, že kníže nechtěl činit rozdílu mezi oběma kmeny, pokud ho oba poslouchaly. Žhavá radost zavalila Jusu.

Abd-ru-shin hovořil o společné práci, která bude tím krásnější, čím více budou oba kmeny svorně pracovat ruku v ruce, přičemž každý bude dávat své zkušenosti k dobru celku. "Pracovat, pracovat," bušilo v srdcích nadšených Arabů!

Nikdo se nevzdálil, když kníže všechny, kteří mu chtěli činně sloužit, požádal, aby k němu přistoupili. Zasvětil je ke své službě a jim se zdálo, jako by tím byli vytrženi a pozvednuti z ostatních lidí. Služebníci takového pána!
Večer, v den slavnosti, navštívil Jusu svého pána, aby převzal opět diamant a uložil jej do klenotnice. Chvějící se rukou bral věrný muž kámen z Abd-ru-shinovy ruky a dlouho naň pohlížel.

"O čem přemýšlíš, Jusu?" tázal se kníže přátelsky. "Je kámen poškozen?"

"Pane, je mnohem krásnější, co jsi ho měl. Je tomu tak stále: čeho se dotkneš a na co se podíváš, to je lepší a krásnější. Pohleď do našich srdcí: byla jak pastviny na pokraji pouště, od té doby, co jsi mezi námi, rostou v nich květy, kvetoucí tobě ku cti."

Často se stávalo, že Jusu mluvil v obrazech. Přicházelo to nehledaně a on to ani nepozoroval.

Prožijeme ještě, že z květů bude ovoce," odvětil Abd-ru-shin laskavě.

"Řekl jsi "my," pane, nikdy nečiníš žádného rozdílu a přece víš, že Jusu je jenom zrníčko písku pod tvou nohou."

Zářícím zrakem vzhlížel strážce pokladu vzhůru ke svému pánu.

Vstup jednoho z Ismánů, který přinášel důležitou zvěst, zabránila knížeti, aby Jusovi odpověděl.


"Pane, lidé, kteří dnes přišli od západu na slavnost, vyprávěli, že nějaký mocný kníže je na cestě k tobě. Jeho země je velmi daleko,  jeho moc je veliká a jeho rámě vítězné. Vydal se na cestu s ohromným vojskem, aby vyhledal tvou říši, a mužové nevědí, zda chce tak učinit v míru, nebo vytáhl-li na výboj. Avšak pověst, která předchází knížete Eb-ra-nita svědčí o tom, že ti vyhlásí boj."

"Eb-ra-nit," tázal se kníže zamyšleně. "Zdá se mi, jako bych toto jméno již slyšel: Eb-ra-nit! Zdá se mi to být podivuhodně známým. Proč bychom měli nechat dojít k boji? Vytáhneme mu vstříc dobře vyzbrojeni a uvidíme, bude-li možno dohovořit se s nimi v míru. Říše žije se všemi sousedy v harmonii, proč by měl tuto svornost porušovat kníže z daleké země?!"


Za několik dní vyjížděl kníže v čele velikého vojska vybraných jezdců směrem k západu slunce, vstříc cizímu knížeti. Plni štěstí užívali Ismáni této jízdy a také Abd-ru-shin měl radost, když jeho oř klusal jako okřídlený.
Nic se nedalo srovnat s radostí Arabů. Konečně byli zase jednou na hřbetech koní. A sám kníže s nimi! Nepodnikl tažení proti své vůli, nýbrž ku své poctě.

Předváděli mu ukázky svého nejlepšího jezdeckého umění a on neskrblil pochvalou. Těšila ho ta dětská veselost jeho lidí a líbili se mu také vybraní koně, na kterých klusali.

Setkání s cizím knížetem dopadlo docela jinak, než si tento představoval. Nedošlo k boji nebo k měření sil. Kníže Eb-ra-nit zvyklý na vítězství, byl poražen ještě dříve, než začal bojovat, poražen dobrotou, mírností a vznešeností.

Nechtěl to přiznat sám sobě, ale přece mu bylo stále jasnější: ten kníže Abd-ru-shin byl vznešenější a úctyhodnější než kdokoliv, koho Eb-ra-nit kdy poznal. Lidé, kteří ho přirovnávali k Bohu, měli pravdu. Dokonalá harmonie spočívala ve všem, co Abd-ru-shin činil, hovořil, i v každém jeho pohybu.

Přišel, aby dobýval, srovnával a triumfoval - a nyní vjížděl do paláce Abd-ru-shinova jako jeho přítel.

Bylo samozřejmé, že se Eb-ra-nit v důvěrných rozhovorech tázal také na víru knížete. Cítil, že kníže a jeho Ismáni jsou nemyslitelní bez této víry.

Eb-ra-nit přijímal jako samozřejmost všechno, co mu bylo vyprávěno o Bohu. Zdálo se, jako by Abd-ru-shin potřeboval o tom jen hovořit a jeho slovo letělo ihned vstříc cítění druhého. Pln porozumění se zúčastňoval bohoslužeb ve chrámu a v jeskyních. Pokaždé se mu otevřelo nové poznání, které podivuhodně snadno převáděl v čin.

"Ty říkáš, Abd-ru-shine," začal jednoho dne, když již dlouho a zamyšleně chodil s knížetem, "že lidé prožili na zemi mnohé životy. Věřím ti. Také já musel již jednou žít a to v národě, který věděl o Bohu. Kdykoliv hovoříš o Bohu, odpovídá moje duše jásavě: Ano, já vím velmi jasně, že Bůh jest, ale nemohla jsem ho již po dlouhou dobu vidět!"

Abd-ru-shin mlčel.

"Nemyslíš, že je tomu tak?" naléhal Eb-ra-nit, který se vždy snažil ve všem, co cítil a myslel, dosáhnout hned poslední dosažitelné příčiny.

"Může to být tak, ale možno to také vysvětlovat jinak, příteli. Nedumej a nehloubej, až přijde čas, dá Bůh odejmout pásku z tvého duchovního zraku. Ne dříve. Ty přece víš co se mi jednou stalo. Vyprávěl jsem ti již, jak mi bylo jednoho dne v říši Ismánů zjeveno, kdo jsem. Tu však přichází Din-Ar a my musíme náš rozhovor odložit na jindy. Co přinášíš, Din-Are?"


"Dostali jsme zprávu, že faraón mocné sousední říše, tolik již o tobě slyšel vyprávět, že touží, aby tě poznal. Řekl prý, že přijde k nám se svým celým vojskem jako nepřítel, jestliže ho během měsíce v Egyptě nenavštívíš."
"Děkuji ti, Din-Are, bude dobře, když přesvědčíme tohoto vládce o naší lásce k míru. Postarej se, aby všechno bylo připraveno k výpravě, abychom mohli kdykoliv vyrazit."

Obrátil se k Eb-ra-nitovi a zamyšleně pravil:

"Myslíš, že mi chtěl faraón vyhrožovat? Proč by to dělal? Jestliže o mně opravdu slyšel, pak přece ví, že se všemi sousedy žiji v míru?!"

"To je právě to, co se mu nelíbí. Věř mi, Abd-ru-shine, z této návštěvy u faraóna nebudeš mít žádnou radost a přece ti nemohu radit, abys ji nevykonal. Bylo by to špatné, kdybys přivodil na sebe jeho nenávist dříve, než tě vůbec musí zasáhnout."

"Nenávist?" tázal se Abd-ru-shin. "Co je to? Také můj učitel o tom hovoříval. Dosud jsem ji nikdy nepoznal. Musí to být velmi špatné."

"Nenávist jest z temnot, kterých tvá čistá duše nezná a nikdy nepochopí. Nenávist je strašná. Přinese ti utrpení, ale věř mi, že budu nad tebou bdít, aby tě nemohla zasáhnout!"

Abd-ru-shin se rozhodl, že brzy po nadcházejícím odjezdu Eb-ra-nitově vykoná návštěvu v Egyptě.

Ebranit se svojí družinou odjel. Těžkým se zdálo loučení s novým přítelem, prvním, jakého kdy měl. Abd-ru-shinovi se zdál být palác pustým, když veselý smích Eb-ra-nitův se v něm již neozýval. Tím horlivěji dohlížel na všechny přípravy k návštěvě na faraonově dvoře. Rozhodl, že třetina jeho průvodu budou Ismáni. Hrdě a radostně se Arabové tlačili, aby si z nich vybral své průvodce.

Nebylo nikoho mezi jezdci, kdo by neměl radost z této jízdy a nebyl vesel. Ti, co zůstali doma, byli však smutní nad tímto rozloučením se svým pánem a doufali, že nebude příliš dlouho vzdálen.

Aby se neoddávali neužitečnému smutku, vymýšleli Ismáni nejrůznější práce, které měly být společně provedeny k okrášlení paláce a zahrad. Při své poslední procházce háji pravil Abd-ru-shin.

"Jak by to bylo krásné, kdyby tu bublal pramen nebo tekl veselý potůček!"

Příštího jitra viděl Jusu v odlehlé části zahrady, jak pryští voda mezi dvěma velikými kameny. S jásotem pospíchal k Din-Arovi a přivedl ho k vodě, která se ukázala být opravdovým praménkem, který právě musel vytrysknout ze země.

"Jak je to překrásné!" volal Jusu.

Din-Ar se jemně usmíval. Nezdálo se mu to divným, že bytostní, kteří uslyšeli přání svého pána, poslali vodu v podzemí nashromážděnou touto cestou.

Din-Ar dal nyní kopat a zjistilo se, že pramen je dosti silný. Bylo ho možno svést až ku středu zahrady. Byl udělán malý umělý potůček. Brzy zde bublaly veselé vlnky přes veliké kameny, brzy zase klouzaly mezi květinami, až se shromáždily ve veliké nádrži. To byla práce pro mnoho pilných rukou. Chtěli dokončit toto dílo dříve, než se pán navrátí. Kdy asi přijede?


Vrátil se nazpět dříve, než se nadáli. Veliký byl jásot, který ho uvítal. Dokonce i jindy tak klidní Ismáni vyšli trochu ze své rovnováhy a dávali nepokrytě najevo svou radost nad návratem knížete.

Dosud nebyl nikdy vzdálen na delší dobu, takže všichni ho bolestně postrádali. Jakmile umlklo bouřlivé přivítání, zvážněla však jeho tvář. A i jeho zářící oči vážně pohlížely. Zdálo se, jako by přemýšlel o důležitých věcech. Čím se asi zaměstnával? Arabové otázkami zaměstnávali Jusu, který směl provázet knížete na jeho cestách.

"Což nebylo krásně na dvoře faraónově? Byl jejich pán uražen?"

Při těchto otázkách se zatínaly pěsti Arabů. Běda, kdyby tomu tak bylo. Jusu však dovedl vyprávět jen o lesku a nádheře, o zdvořilosti egyptského faraóna a také o tom, že Eb-ra-nit se náhle jednou večer objevil v Abd-ru-shinově stanu, jsa zřejmě přiveden obavami o svého přítele.

"Jak si jen mohl myslet, že my ho potřebujeme, aby náš kníže byl ochráněn!" Pravil věrný Jusu téměř rozzloben.

Ostatní souhlasili. Zachvátila je žárlivost, neboť jen oni sami chtěli obklopovat svého pána péčí a láskou.

Din-Ar, který přistoupil a již chvíli naslouchal hovoru, pravil vyčítavě:

"Nebuďte dětinští, přejte přítele našemu knížeti. Žádný z nás nemůže pro něho znamenat tolik jako Eb-ra-nit. Mějme z toho radost a nevytýkejme to cizímu knížeti jako vetřelci."

"Din-Are, víš snad, co dělá našemu pánu takové starosti?"

Však ani Din-Ar to nevěděl. Neodvážil se tázat, ale pln obav se díval na vážný obličej, který se rozjasňoval jen tehdy, když kníže mluvil s jinými.

Proudící voda v zahradě mu působila radost, jak všichni zřejmě viděli. Často večer sedával dlouho do noci u vodní nádrže a díval se na hru světla a vln. V dáli stáli jeho věrní ve skupinách. Nehovořili o změně, která se stala s jejich pánem, ale v myšlenkách se tím velmi zaměstnávali.

Tu je jednou zavolal k sobě:

"Divíte se," začal, "že jsem vážnější než obvykle. Poprvé v životě jsem se setkal s lidmi jiného druhu a vycítil jsem, co tím Is-ma-el myslil, když hovořil o lidech odvrácených od Světla. Také vy jste učinili poprvé tuto zkušenost. Povězte, zdali také vy jste to tak silně pociťovali?"

"Ovšem, že jsme cítili, že Egypťané jsou jiní než my a také jiní než Arabové," pravil Ne-so-met rozvážně. "Domnívám se, že je to způsobeno tím, že vzývají falešné bohy a ničeho nevědí o jediném Bohu."

"Beni-Hus-dhů o něm také nevěděli, dokud jsme sem nepřišli," ujal se slova Isa, jeden z mladších Ismánů. "Byli však šťastni, ale Egypťané nejsou."

Tiše naslouchal Abd-ru-shin hlasům svých věrných, kteří vyslovili mnohé, čím se i on zabýval, a mnohé jeho myšlence propůjčili slovo a výraz.

"Také v Egyptě je všechno vybudováno na kráse," zvolal náhle, "proč tato krása jest jiného druhu, která bolí, místo aby osvěžovala?"

Když všichni mlčeli zasaženi otázkou, o které cítili, že je oprávněná, ale na níž nemohli nalézt odpověď, hovořil dále:

"Rád bych vám to vysvětlil: všechno, co Egypťané dělají, vychází z jejich rozumu a z jejich myšlení. Toto myšlení se však ubírá falešnými dráhami a nezachvívá se v zákonech věčného Boha. Proto také Is-ma-el nechtěl, abych přenocoval ve faraónově paláci. Domníval jsem se, že toto přání vyplynulo ze starosti o moje tělesné blaho. To však nebyla pravda. Is-ma-el věděl, že falešné myšlenky, jimiž je naplněno celé faraónovo okolí, bude tísnit můj dech, jako nyní tíží moje srdce. Že mohou být takoví lidé! Takoví lidé na Boží zemi! Přemýšlím, jak bychom jim umožnili přijmout alespoň část toho, co nám přináší radost a štěstí!"

Po tomto prvním večeru hovořil Abd-ru-shin ještě často podobným způsobem se svými nejvěrnějšími. Faraón se mu jevil jako zkřivený a spoutaný svým bludným myšlením. Ale neměl by být uvolněn a osvobozen národ? Alespoň ta část lidu, která pocházela z jiného kmene? Lid izraelský, který musel vykonávat nejnižší otrocké práce, ačkoliv právě v něm žilo ještě vědění o Bohu - neměl by tento národ být osvobozen?


"Musím poznat lépe tohoto faraóna! Myšlením a řečí se tu nic nespraví," skončil Abd-ru-shin jednoho večera. "Pozvu ho k sobě i s jeho dcerou. Mé domácnosti chybí ovšem kněžna, aby mohla důstojně přijmout princeznu Juri-cheo, ale pozvuli současně knížete Eb-ra-nita s jeho manželkou, bude tento nedostatek odstraněn."

Zatímco poslové odjeli, aby vyřídili toto pozvání, začal opět čilejší život kolem paláce Abd-ru-shinova. Muselo být postaveno křídlo pro hosty a být vyzdobeno co nejkrásněji. Faraón musí bezpodmínečně nabýt dojmu, že nádhera na dvoře kmene Is-Ra se vyrovná nádheře jeho dvora.

V této čilé, radostné práci zapomněl kníže na mučivé myšlenky. Vřelá radost naplnila jeho srdce, když přišla zpráva o Eb-ra-nitově souhlasu. Měl přijít několik dní před faraónem. Abd-ru-shin se rozhodl, že mu pojede vstříc. Tentokrát si vybral za své průvodce samé Araby, neboť Ismáni byli zkušenější v přípravách a byli proto ve městě nepostradatelní.

Blažená radost naplňovala srdce jeho družiny, když viděli opět zářit tvář knížete a když opět viděli proudit starý lesk z jeho očí. Obrátil se v sedle, aby naposled pokynul na rozloučenou Ismánům u brány a pak popustil uzdu svému koni, který radostně vyrazil následován družinou, takže lidé i koně radostně užívali nespoutanou jízdu.

Veliký byl však údiv všech, co zůstali doma, když se průvod vrátil ještě téhož večera bez Eb-ra-nita, kterého vůbec nepotkal. Co se stalo? Na mnohých, vpředu jedoucích Arabech, bylo vidět stopy vybojovaného zápasu, ale všichni budili vítězný dojem.

Nyní přijížděl kníže. Na sedle před ním sedělo maličké děvče, bledé a vyčerpané, ale nevýslovně líbezné.

"Květina!" Zvolal Jusu, ve kterém žila v podání jeho lidu. Tak musela vypadat Květina, když jako požehnání kmene k nim přišla. Také toto malé děvče jistě přinese požehnání, neboť to živě cítil.

Bouřlivě se přihnal, aby převzal lehké břímě od svého pána. Abd-ru-shin s úsměvem svolil. Jusu chtěl maličkou vynést po širokých schodech do paláce, ale dítě se mu nepozorovaně vymklo a postavilo se velmi sebevědomě na své malé nožky. Její štíhlá ručka se chopila ruky knížete a společně s ním stoupala po stupních do nového domova.

Dříve než prošli branou, obrátil se Abd-ru-shin k ženské postavě zahalené hustým závojem, která byla sňata s jiného koně a nyní byla pečlivě podpírána Din-Arem.

"Požehnaným buď tvůj příchod, kněžno, odpočiň si a zotav se ve svém novém domově."

Svému hostu vykázal místnosti připravené pro Juri-cheo, dceru faraónovu. Tam také byla odnesena unavená dívka.

Kníže se zamyšleně procházel po zahradě sem a tam. Příchod kněžky i malého děvčete změní mnohé na jeho způsobu života, ale přece nemohl jinak jednat. Důvěryplný pohled, který ho zasáhl z dětských očí, ho plně uchvátil.

Din-Ar přišel:

"Co říkáš našim hostům, Din-Are?" tázal se kníže Abd-ru-shin.

"Stále jsem cítil, že tvému domu chybí žena, kníže. Snad tato cizí žena nahradí tvou vlastní. Ale ovšem dítě! Dítě v domě všechno změní. Může být i na obtíž!"

"Nahome nevypadá, jako by se chtěla vnucovat?" uvažoval kníže. "Bude-li to dělat, je přece možno dítěti dát najevo, že dospělí lidé chtějí být také o samotě. V žádném případě nebudu maličkou rozmazlovat," důrazně dodal Abd-ru-shin.

Když se následujícího jitra jako obvykle procházel v zahradě, zaslechl lehké kroky. Obrátil se a uviděl, jak dítě k němu běží. V každém jeho pohybu spočíval půvab a líbeznost obklopovala celou jeho postavu. Když se její oči upřely do očí knížete, zazářily jako slunce. Pozdravilo, uchopilo ho za ruku a chystalo se, že ho bude provázet na jeho procházce.

"Ukážeš mi nyní všechno, že? Tvůj palác je mnohem větší, než býval náš, než ho ti strašní lidé podpálili. Je také mnohem krásnější než faraónův," žvatlalo děvče při procházce.

"Ty znáš faraóna, Nahome?"

"Je hrozným, jeho lidé nás vyhnali z domu. On není jako ty. K němu bych byla nikdy nešla."

"A chceš u mne nyní zůstat?"

"Ano, stále, po celý život a ještě dále," ujišťovala dětská ústa.

V duši knížete vystupovalo cosi vřelého. Jak sladkou byla tato dětská důvěra! Jeho lid mu také důvěřoval, ale to bylo něco jiného. Tam se mísily nejrůznější pocity: úcta, podřízenost, ochota sloužit, ale důvěra, která se samozřejmě vzdává plně druhému, to dosud nezakusil.

Ale Nahome mu dlouho nedovolila snít. Její růžová ústa neúnavně hovořila. Maličká obdivovala všechno: uměle vybudované cesty s mnohými odpočívátky, pestré květiny, mezi nimiž bylo možno hned rozeznat, které byly vypěstěny ze semen Ismánů, především ale obdivovala vodní nádrž. S jásotem se nahnula přes její okraj a máchala svou štíhlou ručkou ve vodě.

"To je nádherné!"

Abd-ru-shin se obával, že by maličká mohla ztratit rovnováhu. Také tento pocit byl pro něho nový, neboť dosud necítil žádnou úzkost o žádného člověka.

"Buď opatrná, Nahome! Kdybys tam spadla..."

"Pak bude Nahome mokrá," smála se maličká rozpustile a veselý pohled jejích velkých očí zasáhl knížete. "Neměj strachu, kníže," uklidňovala ho. "Často jsem jezdívala po Nilu a hrála si na vodě. Mně se nic nestane. Budeme zde také moci jezdit po vodě? Proč se hýbe ta voda v nádrži? Vypadá to, jakoby sem přicházela a odcházela!"

"Zcela správně, Nahome, z podzemního vedení proudí voda z výše položených míst do nádrže. Nádrž je mírně nakloněna, a proto musí voda zase dolů odtékat. Rozumíš tomu?"

"Ano, je tomu jako s lidským životem," pravila maličká zamyšleně, "přicházíme shůry, ale svou myslí směřujeme vzhůru, nemusíme proudit dolů!"

Udiven pohlédl kníže na dítě, v jehož hlavičce se zdály přebývat tak zralé myšlenky:

"Kdo tě učil, malá Nahome?"

"Učil? Myslím, že jsem to vždycky věděla. Ukážeš mi nyní palác?"

S úsměvem kníže přisvědčil. Před chvílí tak zralá, nyní úplně jako dítě ..., jaká to bytost plná nových obrazů se mu objevuje?

Postranní brankou vešli do paláce a vstoupili do komnaty, kterou měl kníže velmi rád. Byly tu podivuhodné tkaniny pestrých barev, které však všechny byly sladěny do zářící zelenomodré barvy a pokrývaly stěny i podlahy. Ozdoby této místnosti byly stříbrné. Vesměs samé nádherné práce.

Naproti dveřím viselo ohromné stříbrné zrcadlo, které bylo postaveno tak, že se v něm při otevřených dveřích odrážela část zahrady. Naproti zrcadlu bylo postaveno odpočívadlo, takže kníže, když v obzvláště slunečných dnech vyhledával stín domu, pohlížel do zeleně zahrad, jakmile pozvedl zrak.

Nahome pospíchala k zrcadlu. Náhle její nohy stanuly a ona téměř úzkostlivě uchopila Abd-ru-shinovu ruku: "Kdo je to?"

Kníže se postavil vedle maličké, takže i jeho obraz se objevil v zrcadle. Nahome na něho pohlédla a pak střídavě na stříbrnou plochu, jakou patrně dosud nikdy neviděla. Kníže se usmál a také i jeho obraz v zrcadle se smál. Nyní se uklidnila a stále ještě plna obdivu pravila:

"Je to Nahome?"

"Ano, je to naše malá princezna. Jak se ti líbí?" Dlouho, velmi dlouho se dítě pozorovalo. Pak pozvedlo svůj zrak zářící radostí ku svému průvodci:

"Nahome je velmi krásná!"

Pravila to jako něco docela samozřejmého, co s ní samotnou nemá vůbec co dělat.

Abd-ru-shin se však přece ulekl. Je to dítě ješitné? Povrchní? Chce se líbit?

"Těší tě to?" tázal se kníže.

"Ano, těší mne to", zněla rychle pronesená odpověď. "Jinak bych sem vůbec nechodila. Kolem tebe je všechno krásné. "Ale," napadla ji nová myšlenka, "musím mít jiné šaty. Moje již nejsou tak pěkné."

Také toto bylo řečeno úplně samozřejmě, bez každé vedlejší myšlenky. Abd-ru-shin si oddechl. Dítě bylo čisté jako lilie v jeho zahradě. Tato duše nebyla dotčena samolibostí a sobectvím. Jak je dobře mít kolem sebe takovou bytost.

"Jistě, musíš dostat nové šaty. Je to správné, že jsi mi to připomněla. Musíš mi vždycky říci, co bys chtěla mít. Vyhledáme potom Hussy, která ti pomůže obléknout."

Nahome si začala podrobněji prohlížet komnatu. Bylo tu ještě mnoho jiných věcí. Mimo odpočivadla knížete, před kterým ležela na zemi nádherná kožešina, stál v rohu nizoučký, ve stříbře zpracovaný stoleček, na druhé straně pak byl jakýsi sloup z drahocenného dřeva, stříbrem vykládaný. Na sloupu stála nádobka vyřezávaná z červeného drahokamu. Světlo se v ní soustřeďovalo a vytryskovalo jako svazek paprsků.

Nahome zvedla ruce, ale tak vysoko nemohla dosáhnout. Abd-ru-shin očekával pln napětí, co učiní dítě, které bylo zřejmě uchváceno tímto pohledem. Dětské ručky klesly, zkřížily se na prsou a na tvářičce se objevil lesk posvátné zbožnosti.

"Podivuhodné," šeptala Nahome.

To bylo všechno. Pak se obrátila ke kožešině.

"Co je to zvíře?" vyptávala se. "Budu tu smět lehávat? Budu docela zticha, budeš-li chtít přemýšlet."

Abd-ru-shin kráčel do vedlejší komnaty. Také sem zářilo sluneční světlo jen lehce zakrytými okny. Byla to veliká místnost, zařízená zřejmě k přijímání hostí. Bylo tu množství polštářovaných sedadel i nádherně vyřezávaných stolic. Ze stropu visela miska jako osvětlovací těleso a podobná miska stála v rohu místnosti. Proudila z ní nádherná vůně.

"Čím to tak voní?" vyzvídala Nahome.

"Jsou to růžové lístky, které ženy sbírají," zněla odpověď.

"Růže? To jsou květiny? To musí být skvělý div, mají-li takovou vůni. U nás nerostou."

"V mé zahradě kvetou. Mám rád růže. Zdá se mi, jako by jejich vůně ke mně patřila od nejrannějšího dětství. Příští rok je uvidíš kvést."

Také tato komnata byla vyzdobena drahocennými koberci a tkaninami. Ismáni byli velmi obratní v umění vázání koberců, zřídili k tomu účelu zvláštní školu.

Abd-ru-shin vzal do ruky malou figurku, která stála na jednom stolku. Zamyšleně ji pozoroval a pak ji ukázal dítěti. Byla to ženská postava v dlouhém řasnatém rouchu, provedená ve stříbře. Z ramen vyrůstaly perutě sahající až k nohám.

Nahome zatajila dech a její zrak se rozšířil. Netázala se, kdo to je, nýbrž jen se dívala. Neodvážila se ani dotknout stříbrného zázraku. Když kníže postavil zpět sošku na stůl, zavzlykala.

Mlčky následovala Nahome svého průvodce, který nyní vstoupil do jiné komnaty. Zde zmizela všechna slavnostní nálada. S jásotem běželo dítě, neboť v každém pohybu a bezstarostném výskotu bylo to úplné dí­tě, ke skupině dřevěných a stříbrných postav, které vyplňovaly jeden kout místnosti.

Byly to věrné napodobeniny zvířecích postav, důmyslně uspořádaných. Z jednoho záhybu tlustého koberce vyčnívala divoká hlava krokodýla se široce rozevřenou tlamou. Nahome mu strčila svou dětskou ručku do tlamy a smála se. Vedle stál hroch s celou svou odpuzující ošklivos­tí. Abd-ru-shin ukázal na zvířecí postavu a pravil:

"Říkala jsi Nahome, že okolo mne musí být všechno krásné. A co toto zvíře?"

Maličká se dívala vážně na věrně zobrazeného tlustokožce:

"To tak musí být, tak je to správné," pravila moudře a hladila svou dětskou ručkou tlustý hřbet.

"Ó, co je to?" chtěla maličká vědět. Z malé, živoucí palmy visel dolů stříbrný had. Opravdový div umění. "Jsou taková zvířata?"

"Ano, v zemi, ze které jsem přišel, jsme měli mnoho hadů. Nám však neubližovali, ani našim zvířatům. Byli jenom krásní."

"Ze které země pocházíš, kníže? Což jsi stále nebyl tu?" vyzvídala Nahome.

"Pojď, půjdeme do prvé komnaty, kde je stříbrné zrcadlo. Ty se posadíš na své místo, já si lehnu na kožešinu a budeš mi vyprávět. Prosím, prosím," lichotil dětský hlásek.

"Ale vždyť jsi ještě z paláce téměř nic neviděla!" namítal Abd-ru-shin.

"Nahome je velmi unavena, později budu mít z toho opět radost."

Tím byla celá záležitost rozhodnuta. Svorně kráčeli dva nestejní poutníci zpět do zahradní komnaty. Nerovní? Kníže o tom přemýšlel. Ano, byli nerovní. A přece v hloubi povah byli spříznění. Nemohl se zbavit myšlenky: zdalipak se bude dítě zase prohlížet v zrcadle?

Nahome však ani pohledem nezavadila o "stříbrnou zahradu," jak pojmenovala zrcadlo. S výkřikem radosti se vrhla na kožešinu a zabalila se do ní.

Abd-ru-shin vyprávěl. Úplně zapomněl, že jeho posluchačka je dítětem. Nořil se stále hlouběji do svých vzpomínek. Nahome již dávno neležela, nýbrž seděla s rukama sepjatýma na kolenou a se zatajeným dechem naslouchala. Musí to být nádherná země mezi nebetyčnými horami.

Din-Arův příchod vytrhl oba ze zadumání.

"Škoda," vzdychla si Nahome, ale pak se sama utěšila tím, že přece tu nyní stále bude a že kníže jí bude moci každý den vyprávět.

"Jdi nyní k matce, Nahome," přikazoval Abd-ru-shin. Za chvíli tě zavolám, abys navštívila Hussy, která se postará o krásné šaty pro tebe."

Dítě poslušně odběhlo, kynouc na rozloučenou svýma malýma ručkama.

Din-Ar se usmíval, okouzlen touto líbezností. Kníže se k němu živě obrátil:

"Nahome není dítě jako jiné. Je to zralý člověk, který si uchoval své dětství. Jinak nelze nazvat tuto směs všeho, co je krásné a čisté."


Jsa provázen svým průvodcem, prošel krátkou, světlou chodbou do veliké vzdušné komnaty, ve které nebylo ani koberců, ani závěsů na stěnách. Rohožky, pletené z travin, pokrývaly podlahu, na které stály velké dřevěné stoly.

Zde se Abd-ru-shin posadil do pohodlného dřevěného sedadla, na jehož opěradle byla vyřezávaná holubice. Din-Ar se posadil na podobné, avšak jinak zdobené sedadlo a rozvinul nákresy.

Jednalo se o to, pokud možno co nejrychleji postavit náhradu za místnosti, které byly postoupeny kněžně Aloe. Kníže, jehož duch ještě dlel daleko ve vzpomínkách, se přesto věnoval novému úkolu. Bylo nut­no stavět blízko komnat dříve určených pro faraona. Dá se to dobře provést, neboť i koberců, tkaniv, zlatých i stříbrných ozdob je velké množství v zásobě, takže princezna Juri-cheo nebude ničeho postrádat.


Když rozhovor skončil, kráčel Abd-ru-shin lehkým krokem do křídla, kde byli ubytovaní noví obyvatelé paláce. Kněžna Aloe byla již dříve opatřena vším, co potřebovala a také jí byl k dispozici dostatečný počet služebnic.

S překypující vděčností pozdravila knížete a projevila obavy, že její příliš živá malá dcerka by mu mohla způsobit obtíže. Kníže její obavy přátelsky rozptýlil a požádal Nahome, aby ho doprovodila k Hussy. Ruku v ruce kráčeli chodbami až do nejvzdálenějšího křídla. Zde bydlela Hussy. Jedna ze služebnic rozhrnula záhyby hustého koberce, který zastíral dvéře. S hlubokou úklonou zůstala stát, pohlížejíc s obdivem na knížete, který tu jistě ještě nikdy nebyl.

Ve veliké komnatě, do které vstoupili, sedělo mnoho mladých děvčat a žen horlivě skloněno nad výšivkami a tkaninami, zatímco z vedlejší komnaty zazníval pravidelný klapot tkalcovského stavu. Jak to bylo všechno podivuhodné! Jedna z žen, která byla vznešeněji oděna než druhé, se oddělila od skupiny a přikročila s hlubokou poklonou ke knížeti. Její velké modré oči se upřely na vládce. Byla v nich vepsána věrnost, bezpodmínečná věrnost.

"Hussy, zde ti přivádím malou princeznu, která bude odnynějška u nás bydlet. Nutně potřebuje nový šat. Ujmi se jí a postarej se o všechno. Prosím tě také, abys převzala péči o oblékání její matky, kněžny Aloe."

Hussy nebyla ještě schopná slova. Myšlenka, že sám vážený kníže k ní přišel, byla příliš mocná. Ale Nahome přerušila mlčení:

"Jsem ráda, že mi dáš zhotovit šat, paní Hussy," pravila přátelsky.

Nedovedla vznešenou Arabku, která zřejmě svou plnou postavou působila na ni tak mateřsky, oslovit prostě Hussy.

Hussy se musela ovšem zasmát a tím bylo mezi nimi uzavřeno přátelství.

"Pojď se podívat, co by sis přála mít, princezničko," pravila živě, zatímco pokynula několika ženám, aby přinesly látky. "Pohleď, tento červený kus hedvábí by jistě vypadal krásně."

"Musím to nosit?" tázala se Nahome, pohlížejíc na knížete.

"Jestliže se ti to nelíbí, pak ne, můžeš si vybrat něco jiného. Co bys nejraději chtěla?"

"Nejraději bych měla šat bílé barvy," odvětila a zatleskala ručkama.

S přátelským pozdravem opustil Abd-ru-shin místnost, ve které za jeho přítomnosti ustala veškerá práce. Maličká měla být později zavedena k matce.

Hussy dávala nesčetné otázky Nahome, když s ní zůstala o samotě a snažila se uspořádat záhyby látky tak, aby se líbily jí i maličké. Také dítě mělo nesčetné otázky. Chtělo všechno vědět: jak se tká, proč stav tolik klape, jestli dívky rády vyšívají a jestli by se to mohla také naučit.

"Víš co, paní Hussy, zítra přijdu zase a budu se učit u tebe vyšívat. Pak něco knížeti vyšiji."

"Bude mít z toho jistě radost, princezno," pravila Arabka. "Do zítřka budou tvoje nové šatičky hotovy a můžeš si je hned vzít, až k němu půjdeš."

"Ach ano a hned mu přitom poděkuji," pravilo dítě.

"Čím to jen bylo, že všechna srdce byla tímto cizím dítětem získána? Také ženy i dívky, které tu tak horlivě pracovaly a vytvářely krásné věci, se shodly na tom, že takové dítě dosud nikdy neviděly.

Příštího dne očekávala maličká knížete již v zahradě.

"Hleďme," volal ji Abd-ru-shin vstříc, "ty jsi takové ranní ptáče?"

"Ó, já jsem již dávno vzhůru. Když se jde ráno do zahrady, jakmile začne slunce líbat květiny, je možno vidět elfy, kteří bydlí v květinách!"

"Ty je můžeš vidět, malá Nahome?" tázal se kníže laskavě.

"Ovšem, že je vidím a mohu s nimi i hovořit. Jsou velmi přátelští a mají velkou radost, že jejich květiny smějí růst zde ve tvé zahradě."

Kníže se zadíval na dítě. Bylo pravdou, co říkala, to zřejmě pozoroval. Zářivě vzhlížely její oči vzhůru k němu a její tvářička se červenala. Sama vypadala jako nějaký elf.

"Podíváme se dnes do jiných místností paláce?" tázal se Abd-ru-shin. Příští dny budu mít k tomu málo času, poněvadž přijede návštěva. Zítra přijede můj přítel Eb-ra-nit se svojí chotí a později přijedou ještě jiní."

Jestliže se obával, že dítě nerado uslyší zprávu o příchodu hostí, tu byl velmi příjemně zklamán. Nahome zatleskala ručkama a zvolala:

"Jak jsem ráda, že přijede tvůj přítel. Alespoň nebudeš stále tak sám. Je také tak dobrý a krásný jako ty?"

"Je velmi dobrý a krásný a já si ho vážím," zněla odpověď, která Nahome uspokojila.

Dnes vstoupili do paláce z nádvoří. Také z této strany vypadal palác mohutně. Poněvadž tu nebylo stromů a zeleně, lépe vynikala mohutnost zdiva, ozdobné arkýře a oblouky i různé dvéře zdobené bohatými řezbami.

Arabové dovedli již vyřezávat, ale Ismáni přivedli tuto jejich zručnost k umění. V ušlechtilém závodění se snažily nyní oba národy co nejvíce zkrášlit okolí knížete. Nezřídka se stávalo, že přes noc byla nějaká prostá věc nahrazena uměleckým dílem.

Také dnešního dne našel kníže na dveřích místnosti, kam chtěl vstoupit, držadlo provedené z kovu, představující opici. Směšnost zvířecí postavy, která byla neobyčejně věrně podána dle přírody, vzbudila srdečnou veselost u Nahome. Perlivý smích se vracel ze všech stran jako ozvěna. Maličká se ulekla.

"Kdo se to se mnou směje?" tázala se postrašeně.

Nyní se musel smát i kníže. Pokoušel se vysvětlit, co je to ozvěna tím, že hlasitě mluvil a poukazoval na odraz mnohokráte se vracející.

"Tento mluvící a smějící se dům není tak útulný," pravila Nahome. "Druhá strana je krásnější!"

Když prošli opičími dveřmi, stanuli v rozsáhlé předsíni, ve které se přes den zdržovalo služebnictvo. Potom ukázal kníže maličké komnatu, kde byla uschována roucha, a jinou, kde bylo stříbro.

Vysoce podél stěn se kupily hromady stříbrného nářadí. Drahocenné mísy zčásti zdobené i drahokamy, byly připraveny k použití právě tak, jako překrásné poháry i ozdobné konvice, což všechno působilo tak, že i dospělý, který to poprvé spatřil, musel vyrazit výkřik údivu, tak jako toto dítě.

"To všechno ti patří? Ty jsi bohatý!" pravila Nahome s obdivem.

Zítra to smíš s Na-Lah prohlédnout, až odejdu," pravil místo odpovědi. "Jsi spokojena s Na-Lah?"

"Je milá a děkuji ti, žes mi ji dal. Děkuji ti také za nový šat."

S obdivem si prohlíželo dítě samo sebe. Jak si přálo, bylo od hlavy až k nohám oděno bíle jako obraz nevinnosti a čistoty.

"Pohleď, zde bude bydlet můj přítel Eb-ra-nit a tam vzadu jeho choť se svými ženami," vysvětloval kníže, když vešli do nádherné komnaty.

Byla podobně zařízena jako komnaty knížete, ale nádherněji. Bylo tu mnoho zlatých předmětů, také více kožešin, které propůjčovaly místnosti útulný ráz. Na jednom stolku stála malá, stříbrná postava, kterou Nahome s údivem poznala jako obraz knížete.

"To jsi ty!" vesele zvolala. "To má být pro Eb-ra-nita?"

"Ano, to je můj dar pro něho."

"Jeho paní také něco dostane?"

"Jistě, chceš to vidět?"

"Ano, ale napřed bych ráda ještě viděla, kde bude spát kníže. A kde ty spíš?"

Tak prošli druhou komnatou, která byla podobná první, jenže místo odpočívadel tu bylo více sedadel. Také stoly byly vyšší, takže se u nich dalo pohodlně sedět.

Sluneční světlo sem padalo pestrými tabulemi. Bylo to něco nádherného. Kameny byly vybroušeny do zcela tenkých plátků a zasazeny do dřevěných okenních rámů. Když sluneční paprsky pronikaly oknem, vyhlíželo to nádherně.

Na prostředním stole stála nádoba ze zeleného kamene na zlatém podkladě. Byla podivuhodně vytvořena. Když kráčeli kolem, vzal kníže toto umělecké dílo a s hrdostí si prohlížel jeho ušlechtilé formy.

Nyní stanuli v hostově ložnici. Bylo tu lože z nádherně tkaných pokrývek a hedvábných vyšívaných podušek. Ze stropu potaženého látkou visela lampa nad hlavou lože. Ačkoliv byl den, hořelo v ní světlo, které magicky osvětlovalo místnost. Komnata neměla žádných oken. Všude byly nejměkčí koberce, kožešiny a podušky.

Nahome zvedla nosánek:

"Není tu žádných oken a přece cítím svěží vzduch proudící z venku. Jak je to možné?"

Abd-ru-shin měl radost, jak má maličká bystrý postřeh a ukázal jí, že za potahy stěn jsou větrací otvory, kterými dovnitř proudí vzduch, a jiné, kterými opotřebovaný vzduch uniká. Lehké zatažení za řetízek, který visí v látkovém potahu, řídí tuto výměnu vzduchu.

K této komnatě se družily místnosti pro průvodce knížecího hosta a dále pro služebnictvo. Také velká světlá místnost, ve které se mohlo služebnictvo během dne zdržovat, tu nechyběla. Z této místnosti vedly dvéře do velké stinné zahrady s mnoha odpočívadly. S údivem sepjala Nahome ručky:

"Zahrada pro služebnictvo? To jsem ještě nikdy neviděla!"

"Myslíš, že potřebují méně čerstvého vzduchu než my?"

"Och, ti budou šťastni!" zněla odpověď dítěte.

Zahradní brankou prošli do podobné zahrady, kde však bylo více květin.

"Toto je pro sloužící ženy," radovala se Nahome, když proběhla krásným koutem zahrady.

Pak oba znovu vstoupili do paláce, tentokrát do křídla, které bylo zařízeno pro Eb-ra-nitovu choť. Vypadalo to podobně jako na druhé straně, jenže tu bylo veseleji a více radostných barev. Ložnice kněžny se podobala vnitřku květu. Barvy, které byly na podlaze v kobercích zářivě tmavé, se stále zjasňovaly směrem ke stropu. Potah stropu se zdál být jen něžným odleskem koberce. Lampa měla tvar květu a rozlévala kouzelné světlo na všechny předměty.

"Kde je dar pro kněžnu?" vyzvídala Nahome. Dítě nezapomnělo na nic, co ji jednou proletělo hlavou.

"Zde, ty maličký zvědavče," pravil Abd-ru-shin s úsměvem a ukázal na balík drahocenného hedvábí jemně nažloutlé barvy. "Není krásné?"

"Je to velmi krásné," pravila Nahome, ale bez jakéhokoliv nadšení, "ale kníže obdrží více!"

"Chtěla bys také mít takovou malou stříbrnou sošku?"

"K čemu, mám přece tebe?" Tím byla věc vyřízena.

"Kdy budu smět vidět tvoji ložnici?" Zněla nejbližší otázka, když již byly hostinské pokoje prohlédnuty.

"Až někdy jindy, Nahome -"


Dříve než se kdo nadál, přijel faraon se svou dcerou. Ti příslušníci kmene Is-Ra, kteří se nezúčastnili návštěvy na dvoře faraónově, hleděli s velikým napětím na příjezd tohoto panovníka, o jehož ukrutnosti se mnoho vyprávělo.

Nyní seskočil z koně, který netrpělivě a neochotně dupal nohama ještě dříve, než se jeho jezdec ocitl na zemi. Abd-ru-shin to pozoroval s údivem, neboť byl dobře obeznámen se zvyky koní. Jestliže toto činil kůň s ušlechtilou krví, pak to bylo znamení, že jeho jezdec s ním špatně zachází. Ovšem, kdo mučil lidi, trápil pravděpodobně i němé tvory.

Faraó byl krásný, ale byla to krása, která nerozehřívala srdce. Jeho pravidelné tahy byly ledově chladné. Byla v nich vyryta panovačnost a chtivost po penězích. Jeho oděv byl příliš nádherný, a proto se nevyznačoval vkusem. Jeho ruce byly přeplněny prsteny, takže jimi sotva pohyboval.

Po nutné výměně pozdravů doprovodil sám Abd-ru-shin hosta do komnat pro něho určených, zatímco je družina následovala.

Při spatření komnat unikl jinak dobře se ovládajícímu faraónovi výkřik údivu. Všechno tu bylo přizpůsobeno Sethiho vkusu, aniž to bylo přeplněno, nebo působilo nevkusně.

Abd-ru-shin se divil, že Eb-ra-nit dosud ještě nepřijel. Měl tu dávno být i se svou chotí. Co se asi přihodilo?

Konečně když se již Abd-ru-shin rozhodl, že bude faraónovi vyprávět o přepadení, dorazil Eb-ra-nit, ale sám bez své choti. Byl na válečném tažení, a proto se opozdil. Na své cestě k Abd-ru-shinovi poslal jednoho ze svých důvěrníků ke kněžně Braně a žádal ji, aby s velkou družinou za ním přijela.

V příštích dnech kněžna Brana také přijela. Doprovodili ji do její komnaty již pro ni připravené a přátelé pak chtěli pojíst se svou družinou, zatímco Brana, manželka Eb-ra-nitova, obědvala ve svých komnatách.

Držela se vždy velmi zpátky a Abd-ru-shin vzpomínal na první setkání s ní. Ten, kdo mu tehdy vyšel vstříc, byl kdosi úplně jiný, než očekával.

Štíhlá, vysoká ženská postava s trochu unaveným plouživým krokem. Temné vlasy nevisely jako u jiných Arabek dolů v copech, nýbrž byly ovinuty kolem ušlechtilé hlavy a přidržovány zlatým kruhem. Tato čelenka tvořila jedinou ozdobu její hlavy a také postavy, která přesto měla v sobě něco královského. Tmavá hedvábná látka splývala kolem ní v měkkých záhybech a její malé ruce odrážely se od ní jako bílí motýli.

Když svého času kněžnu pozdravil, zalila jasná červeň její bledé tváře.

"Pane, kdo jsi?" koktala téměř nevědomky. Přítel tvého manžela a tím také tvůj, kněžno," zněla Abd-ru-shinova odpověď, ačkoliv věděl, že otázka byla jinak míněna.

Braniny podivuhodné oči ho pátravě pozorovaly. Zdálo se, jakoby častý pláč setřel jejich lesk, ale jakoby zato mohly vidět věci, které byly jiným skryty. Jejich hluboká modř se podivně vyjímala při černé barvě vlasů i obočí. Tentokrát zmizela jejich plachost, když ji Abd-ru-shin následujícího dne pozdravil. Měla radost z nádherných zahrad, jakých dosud nepoznala, chválila tkaniny a výšivky a tázala se po kněžně Aloe a její dcerušce, o jejíž přítomnosti byla právě zpravena.

Abd-ru-shin slíbil, že ji seznámí s Aloe, ačkoliv je dosud uzavřena a nestýká se s lidmi.

"Snad tvoje přítomnost ji vytrhne z jejího žalu," pravil, ale v tom okamžiku věděl, že Brana by to potřebovala ještě víc.


Zahloubán do svých myšlenek kráčel, kníže ke svým komnatám. Jak Eb-ra-nit přišel k této své choti? Ačkoliv dokonale ovládala řeč, bylo hned poznat, že není Arabka. Avšak odkud pochází ta hluboká těžkomyslnost, která se kolem ní rozprostírá, a starost, která mluví z každého jejího pohybu. Vedle Eb-ra-nita kypícího životem se to zdálo být nemožné.

Večer v zahradě to byl Eb-ra-nit, kdo začal hovořit o své manželce.

"Ještě před osmnácti měsíci jsem byl nejšťastnějším člověkem pod sluncem," zvolal neklidně. "Potom závistiví nepřátelé náhle rozbili mé štěstí. Brana je dcerou jednoho řeckého knížete. Před léty jsem ji poznal na jedné ze svých výprav. Opětovala moji lásku, ale její otec nechtěl ničeho slyšet o spojení se mnou, poněvadž jsem byl podle jeho mínění nevzdělaný a surový Arab. Proto jsem ji s jejím svolením unesl. Byli jsme šťastní. Žádná myšlenka na daleký domov nezkalovala Branino srdce. Měli jsme dva chlapce, z nichž starší, bouřlivý divoch, byl podoben mně, druhý, klidný a zamyšlený byl podoben Braně, ale přesto to byl mužný chlapík. Rozmnožovali naše štěstí a jejich jásot naplňoval palác i dvůr.

Před osmnácti měsíci, kdy bylo chlapcům šest a sedm let, jsem odjel, abych udělal pořádek na západní hranici své říše. Za mé nepřítomnosti chlapci zmizeli. Dodnes nemáme jistotu a nevyzkoumali jsme, kdo je uloupil. Že byli uloupeni, je mimo všechnu pochybnost. Podezírali jsme řeckého knížete. Po týdnech bezvýsledného pátrání jsem se převlékl jako cestující kupec a odplul jsem s několika věrnými na ostrov, na kterém on vládl. Nepoznán provozoval jsem tam obchod, hledal, pátral, vyptával se a neopomněl jsem ničeho, co by mohlo vést k jejich vypátrání.

Své syny jsem nenašel, ba neobjevil jsem ani stopu, která by naznačovala, že ještě žijí.

Bylo pro mne těžké vzít zoufalé Braně poslední naději. Od té doby je ponořena ve smutek a nikdo neuslyšel, že by se zasmála. Kdyby ji někdo dovedl rozveselit, polovinu své říše bych za to dal. Já sám jsem byl nešťastný nad ztrátou synů a nad jejich nejistým osudem, ale ty mne znáš, že dlouho nedovedu truchlit!"

Nyní Abd-ru-shin pochopil těžkou trudomyslnost, které propadla choť jeho přítele. Kdo by tu mohl pomoci? Nechtě vyslovil svou myšlenku, která v něm vznikla:

"Musím k ní poslat Nahome!"

"Nahome? Kdo je to Nahome?" tázal se Eb-ra-nit s údivem.

"Je to sluneční paprsek, který zabloudil do mého paláce, a zachycený smích," odvětil Abd-ru-shin a vyprávěl příteli o tom, jak osvobodil Aloe a její dítě.

Eb-ra-nit se ihned přitom zaměstnával myšlenkou, jak se bude chovat faraón. Tento ukrutný vládce se nesmí nikdy dozvědět, že Abd-ru-shin a jeho lid mu odňali kořist.

"To nebyli faraónovi služebníci, nýbrž tuláci a vyvrhelové," zněla Abd-ru-shinova námitka, která však nezaplašila Eb-ra-nitovu starost.

Znal příliš dobře faraóna a věděl, že si nedá ujít žádnou příležitost, aby mohl knížeti kmene Is-Ra uškodit.

"Musíš to tak zařídit, aby maličká nepřišla faraónovi do cesty. U Juri-cheo jí nehrozí nebezpečí. Ona žije svým vlastním životem a dovede mlčet!"

"Dítě nepůjde dobrovolně faraónovi na oči," pravil kníže. "Chvěje se již při myšlence na jeho návštěvu. Mimoto jsem pozoroval, že mužům není nakloněna. Nedávno jí chtěl Ne-so-met vyprávět pohádku - a on umí pohádky dobře vyprávět, ale ona mu s přátelským díkem utekla, až prý bude chtít slyšet pohádku, že jich Na-Lah zná dosti.

Pak hovořili o komnatách, které obývá faraón, a Eb-ra-nit vytýkal, že z tohoto křídla vede příliš mnoho vchodů do hlavního paláce.

"Příliš důvěřuješ lidem, Abd-ru-shine," pravil. Faraón kráčí po křivých cestách, jeho zvědové všude naslouchají. Nečiň mu to tak lehké!"

"Nemám, co bych schovával," pravil hrdě Abd-ru-shin.

"Nic? Opravdu nic? Zapomněl jsi na kněžnu a dítě! Je tu ještě mnoho věcí, které je možno falešně si vyložit ku tvé zkáze. Tvoje víra, která jest nyní i mou vírou, bude ho rozhořčovat. Stejně je již rozzloben, že tvůj lid žije v míru a radosti a že ti při tom lépe slouží, než jeho národ jemu. Nedovede mít kolem sebe spokojené a veselé lidi a nikdy nepochopí, že se můžeš se svými lidmi stýkat bez lži a přetvářky a že není bič, který řídí lidi, nýbrž slovo. Věř mi a pokud můžeš, dej většinu těchto vchodů uzavřít a ponech faraóna s jeho lidmi v jeho komnatách!"

Abd-ru-shin viděl, že to s ním jeho přítel dobře míní a třebaže se nemohl vžít do takového myšlení, souhlasil. Eb-ra-nit své lidi zná lépe než on.

Několik dní uplynulo. Obě knížata seděla pohromadě a hovořila, když se na chodbě ozvaly rychlé kroky a jasný hlásek volal vítězně a pln štěstí:

"Zasmála se! Smála se opravdu a srdečně!"

"Jak jsi to dokázala, Nahome?" tázal se Eb-ra-nit.

"To přišlo samo sebou. Já jsem ničeho neučinila. Ukazovala jsem kněžně zlaté rybky, které plavou ve veliké nádrži v hale. Znáš je kníže?" přerušila se.

Eb-ra-nit přikývl, jsa zvědav na další.

"Kněžna se hluboce sklonila nad vodu a z jejich velkých očí spadly dvě veliké kapky do nádrže. Rybky rychle připlavaly a chtěly po nich chňapnout, ale nic tam nebylo." Nahome se při této vzpomínce sama zasmála. "Tu jsem pravila kněžně: "Chceš-li jim něco dát, pak jim musíš hodit drobty, vody mají dost." Tu se kněžna velmi zasmála a nyní sedí ve své komnatě a celá její tvář je rozjasněna."

Eb-ra-nit téměř neslyšel posledních slov. Vyskočil a pospíchal z místnosti. Kníže Abd-ru-shin pak láskyplně přitáhl svůj sluneční paprsek k sobě. Pohladil její jasné dětské čelo a pak se tázal:

"Čím se v těchto dnech Nahome zabývá, když se kvůli hostům o ni nemohu starat?"

"Nahome se učí tkát," zněla hrdá odpověď. "Paní Hussy je dobrá a milá. Chodím ráda k ní a k děvčatům."

"To je správné, dítě. Později se také naučíš jezdit na koni a chci tě také naučit číst a psát. To všechno musíš znát, chceš-li být opravdu mojí pomocnicí."

"Dostanu pak také rydlo a tabulku z hlíny?"

"Ovšemže to dostaneš a také cosi nového, co teprve krátce používáme: krásný bílý papír z rákosí. Na tom se píše mnohem lehčeji."

Zatím se kněžna Brana seznámila s princeznou Juri-cheo. Ačkoliv se kněžny před tím nikdy neviděly, nebylo v jejich styku nic cizího. Po­kud bylo Juri-cheo možné být nenucenou, činila tak vůči této krásné kněžně, která od chvíle, kdy zmizel její smutek, byla velmi milá.

Také Juri-cheo byla krásná, ale byla to studená krása jejího otce. Zatímco kolem Brany splývala všechna roucha měkce a vlnivě, takže přes drahocennost oděvu bylo možno ho přehlédnout kvůli její osobnosti, zdálo se u Juri-cheo, že oděv je pro ni hlavní věcí. Zdála se být zavinutá do svých nádherných látek a spoutána v každém pohybu. Nejdříve bylo vidět šat a pak teprve si člověk vzpomněl, že je v nich také člověk.

Obuta byla do velmi úzkých střevíců a kráčejíc trhavými kroky, vstoupila Juri-cheo do komnat kněžny Brany.

Brana požádala princeznu, aby později i s několika jejími průvod­kyněmi u ní pojedla.

V paláci byl živý ruch. Eb-ra-nit a jeho choť se nepozorovaně vpravili do života, který tam byl obvyklý. S faraónem však nastal konec harmonie a klidu. Arabové i Ismáni si stěžovali stejně na vzrušenou, nervy týrající náladu, kterou přinesli noví hosté. Začali počítat dny, po které se tu ještě návštěva zdrží, ale tím pevněji se semkli kolem svého knížete. Ismáni již dávno věděli, co pro ně znamená jejich světlý kníže, a nyní na tomto křiklavém protikladu se také Arabové naučili chápat požehnání, kterého byli účastni.

A Abd-ru-shin? Byl ohromen, že taková bytost může být člověkem. Co Sethi učinil z duše, kterou mu Bůh daroval?!

Bez Eb-ra-nita, který stále všechno urovnával a dělal prostředníka, byl by Abd-ru-shin nesnesl přítomnost faraónovu.

V těchto dnech, které se měnily v týdny, nevěděl o Nahome téměř ničeho. Maličká se řídila výstrahou, že nesmí opouštět obydlí žen. Jen tehdy, když ji zavolala Brana, které se stala společnost veselého děvčete potřebnou, přicházela do jejich komnat. Tam také nacházela princeznu Juri-cheo, která byla okouzlena líbezností a přirozeností Nahome. Zde bylo všechno, co jí chybělo!

Poprvé v životě napadly Egypťanku myšlenky, jak jinak by se její život mohl utvářet, kdyby se byla příliš ochotně nepodrobila ztrnulému donucování, které panovalo na faraónově královském dvoře. Toto dítě jí ukazovalo vším svým jednáním a každým pohybem, jakou žena má být a jakou být může. U Nahome nebylo nic vypočítavého a právě proto byla tak milá, zatímco úmyslná nepřirozenost Juri-cheo čistě cítící lidi odpuzovala.
Tiše, úplně tiše se rozhořelo světélko v duši egyptské princezny, které již nikdy nezhaslo, ačkoliv v tomto životě nevzrostlo ve všespalující plamen.

Zatímco knížata vyjížděla na lov nebo podnikala dlouhé zábavné cesty, prohlížela Brana s Juri-cheo palác, s vyjímkou Abd-ru-shinových komnat. Brana věděla, že kníže neměl rád, když cizí noha vstoupila do jeho komnat. Byl podivuhodný: i když se s ničím nehnulo a nic neodneslo, přece vždy Abd-ru-shin poznal, jestliže do jeho komnat vkročil někdo jiný než Din-Ar nebo An-go-net.

Také Nahome se neodvažovala vstoupit do těchto, pro ni téměř posvátných, komnat, neboť dobře věděla a vycítila, že to nebyla náhoda, že nesměla vidět ložnici knížete. Ačkoliv ji to silně přitahovalo, přece jen tam nechtěla vstoupit bez vědomí Abd-ru-shinova.

Na svých procházkách palácem došly kněžny také do komnat Aloe. Brana neváhala k ní dovést princeznu, když již dříve ji poskytla potřebná vysvětlení. Aloe nebyla pro Juri-cheo cizinkou, neboť ji vídala na dvoře svého otce, a podivovala se její kráse.

O důvodu její přítomnosti v paláci nebylo řečeno ani slovo, ale i jinak hovořívala jen velmi málo. Aloe se jen velmi zvolna probouzela ze svého utrpení. V protikladu ke svému dítěti, byla snivá, nakloněná k samotářství a neměla žádné tužby po nějaké činnosti.

Když se knížata vrátila ze svých vyjížděk, odbývaly se hostiny trvající dlouho do noci. Faraón byl zvyklý tak činit a pohostinství Abd-ru-shinovo se mu přizpůsobovalo. Sethi však nechtěl hovořit o vážných otázkách vlády a blahu lidu, nýbrž se chtěl bavit způsobem, který byl Abd-ru-shinovi cizím. Postrádal tanečnice.

"Pošlu ti svou nejlepší tanečnici, abys viděl, jak se baví mužové po bohaté hostině," pravil faraón s úsměvem, o němž nebylo možno říci, co znamená a který rozbolel duši Abd-ru-shinovu.

Také hudba, kterou pěstovali na tomto dvoře, se hostovi nezamlouvala.

"Ani v našich chrámech nezní tak posvátné zvuky," vytýkal.

Tak se stále blížila doba, kdy knížata, která si byla tak cizí, a proto si neměla co říci, musela zachvátit nuda. V tichosti Abd-ru-shin toužil, právě tak jako jeho lid, aby Sethi již odcestoval.

A pak to přišlo náhle a neočekávaně. Milující bdělost Nahome překazila vražedné přepadení, které chtěl provést jeden z Egypťanů na Abd-ru-shina. Ani slovo o tom nebylo proneseno. Toho Sethi již nesnesl.

Viděl, že temný plán se nepodařil, ale co se vůbec stalo? Opravdu se o to pokusil? Jeho služebník zmizel v té chvíli, kdy ho poslal s dýkou k Abd-ru-shinovi. Jestliže Abd-ru-shin ví, co mu hrozilo, pak se jistě bude muset pomstít na zrádném hostu a Sethi si není jist svým životem! Hrůza přepadla egyptského panovníka, až se rozechvěl. Za každou záclonou, za každou palmou viděl ukrytého vraha a každý Is-Ra mohl mít u sebe schovanou dýku.

Prohlásil, že je zachvácen neklidem, co se děje v jeho zemi, a hnal přípravy k odchodu tak rychle, že nikdo neměl čas se zastavit, pokud egyptští hosté neopustili město a zemi.

Eb-ra-nit vydechl:

"Teprve nyní mne bude návštěva u tebe těšit, příteli! Věř mi, že starost o tvůj život učinila z každého dne pro mne den muk."

"Děkuji ti, Eb-ra-nite," odvětil vážně Abd-ru-shin. "Velmi dobře jsem cítil tvou starostlivost, byla mi právě tak milá, jako láska Nahome."

Pak vyprávěl, jak dítě v noci bdělo před jeho prahem a tím opravdu překazilo vražedný plán.

"Nahome dokázala tedy činem svou lásku," pravil Eb-ra-nit s obdi­vem. "Kde však je? Již celé týdny jsem ji neviděl."

Abd-ru-shin dal zavolat Nahome. Rychle jako vždy vklouzla do místnosti. Na první pohled byla oběma nápadná změna, která se stala s dítětem: Nahome jím přestala být!

Starost o jejího chráněnce a častý styk s oběma kněžnami urychlil její zrání. Před nimi stála nepopsatelně líbezná panna. Neztratila však svůj líbezný úsměv, právě tak jako dětský způsob propůjčovat svým myšlenkám nejvhodnější výraz, ale dosavadní bezstarostnost zmizela a dětská rozpustilost také.

"Z tvého malého divocha se stala světice," pravil Eb-ra-nit, když knížata opět osaměla. Že by Nahome každou pochvalu o svém činu zamítla jako samozřejmost, toho si byl vědom a těšil se na debatu, která se o tom rozvine. Ale způsob, jakým přetrhla veškeré řeči o této věci, ho trochu přivedl do rozpaků.

Jinak tomu bylo s Abd-ru-shinem. Pln radosti viděl do hlubin křišťálově jasné, čisté ženské duše. Mnoho radosti přinese styk s Nahome do jeho života, neboť nyní již nebude třeba, aby se obával hovořit o tom, co naplňovalo jeho duši: o Bohu! Pokud byla jen smějícím se děvčetem, uzavíral před ní to, co mu bylo nejsvětějším. Nyní chtěl otevřít bránu a naplnit duši Nahome až po okraj, až by přetékala.

O tom se však svému příteli vůbec nezmínil. Smál se jeho zklamání a jeho častým pokusům přizpůsobit se změněné Nahome.

Pak nadešel čas, kdy museli myslet na návrat. Odsunovali to ze dne na den, až se to stalo příkazem nutnosti. Rozchod byl srdečný. Abd-ru-shin slíbil, že bude brzy opětovat jejich návštěvu a že pak sebou přivede i Nahome, od které se Brana nemohla odtrhnout.


Příští dny uplynuly v pilné práci, pokud všechny stopy nezvyklosti a mimořádnosti, jež sebou návštěvy přinášely, nebyly zahlazeny. Abd-ru-shin důkladně dohlédl na všechny práce, které byly mezitím provedeny, a nešetřil pochvalou.

Tváře An-go-netovy a jeho pomocníků zářily. Byli si vědomi, že vykonali to nejlepší ve věrné práci, co bylo v jejich silách. Pochvalu za to nečekali. Byli dvojnásob spokojeni.


Nahome směla provázet knížete do stájí. Chtěl se přesvědčit o stavu koní a vybrat některé zvíře, na kterém by se princezna učila jezdit.

Pln štěstí jim vyšel vstříc Dhu-Far, jehož péči byla tato nádherná zvířata svěřena. Konírny se leskly a oři vypadali skvěle. Dhu-Far, tmavý Arab vysoké kostnaté postavy, rozuměl velmi dobře své věci. Svá zvířata nade všechno miloval a jeho věrnost patřila jeho pánu. Pro svou ženu Hussy měl málo času a protože ona trávila své dni v dílnách ženského křídla, ničeho nepostrádala.

Nahome byla okouzlena krásnými zvířaty, které řehtajíce obracely své štíhlé krky ke vchodu, když jejich pán vstoupil do stáje. Dlouho vybíral Abd-ru-shin, až konečně našel pro svou žačku vhodného koníka. Bylo to mladé, sněhobílé zvíře s dlouhou hřívou a nádherným ohonem. Také osobnímu oři knížete učinili návštěvu a dali mu obroku.

"Povšimla sis Dhu-Farových očí?" tázal se kníže Abd-ru-shin, když opustil s Nahome stáje.

"Jsou veliké a kulaté a hovoří jako oči koní," odvětila bez dlouhého přemýšlení.
Kníže se smál.

"Pozoruješ bystře. Je tomu skutečně tak. Má věrný pohled ušlechtilého zvířete, ale má také jeho bystrost, nic mu neujde, jsme-li na cestě. Vidí a slyší všechno dávno dříve, než my něco zpozorujeme. Na svém místě je nenahraditelný a jeho věrnost je vyzkoušená. Při šarvátce s egyptskými tuláky mi zachránil život tím, že v pravý čas přiskočil ku pomoci. On to také byl, kdo v pravý čas objevil stany loupežníků, takže jsme se mohli připravit. Jeli jsme tehdy velmi bezstarostně."

"Proto mi bude ode dneška ještě milejší," ujišťovala Nahome, jejíž oči se naplnily slzami, když slyšela, v jakém nebezpečí se kníže nacházel.


Pomalu se také začaly ostatní hodiny vyučování. Abd-ru-shin si nedovedl představit nic krásnějšího než sedět pospolu a do něčeho se zahloubat. Nahome chápala vše, úžasně rychle a hravě se učila všemu, co jí bylo vyprávěno.

Často směla provázet knížete, když za večerů s Ne-so-metem pozoroval hvězdy ze střechy paláce, jež jiskřící a veliké planuly na nebi. Když pak naslouchala rozhovoru mužů, zdálo se jí, jakoby v ní vyvstávaly vzpomínky na cosi dalekého a podivuhodného, co nedovedla vyjádřit slovy.

Toto podivuhodné rostlo v její duši, jestliže ji Abd-ru-shin vyprávěl o Bohu, a otevíral se její zrak pro věčný, skvělý domov.

Dávno se již směla zúčastňovat bohoslužeb v chrámu i jeskyních, konala vše s vroucností, která pronikala celou její bytostí.

Neočekávaně se jednoho dne objevil Eb-ra-nit jen s několika průvodci. Hnala ho touha a přání prodlévat opět v Abd-ru-shinově blízkosti a rád slyšel více o Bohu. Množství hlubokých otázek bylo skrze to v jeho nitru.

Nahome směla být přítomna, když přátelé hovořili o těchto otázkách, a často Abd-ru-shin četl s očí panny odpověď ještě dříve, než ji sám mohl dát. Vždy její přirozené cítění pomáhalo její chápavosti, kterou vynikala daleko nad svůj věk.

S radostí pozoroval Abd-ru-shin tento lidský květ.

"Nahome je stále krásnější a ty ji nebudeš mít dlouho po boku," pravil kníže, když oba přátelé zůstali o samotě. Ze všech stran budou přicházet nápadníci, aby se o ni ucházeli. Musíš se časem smířit s touto myšlenkou."

"Nahome nemyslí na sňatek ani na rozchod," odvětil Abd-ru-shin. "Ona je jiného druhu než ostatní lidé. Zůstane u mne tak dlouho, pokud zde dole budu prodlévat." Eb-ra-nit se nikdy jindy tak ironicky nesmál.


Eb-ra-nit chtěl připravit Nahome radost. Dal pro ni vyřezat překrásné veslo. Bylo velmi lehké a tak obratně zhotovené, že bylo rozkoší mít je v ruce. Byly na něm zlaté ozdoby, které se leskly ve slunečním svitu, když se veslo vynořilo z vody.

Nahome měla radost z tohoto daru a trvala na tom, že je ihned vyzkouší. Činilo ji to zvláštní radost jezdit na vodě.

Večer Eb-ra-nit vyprávěl, co vídal a slýchal na svých cestách. Vždy bylo poutavým vše, co popisoval, a všem to přinášelo povzbuzení. Na Abd-ru-shinův pokyn požádala Nahome několikrát také svou matku, aby přišla naslouchat, ale Aloe se nedovedla přemoci.

"Ponech mne v mých komnatách, zde je mi nejlépe," pravila s unaveným úsměvem.

Zřejmě si nic nedělala z toho, že její dcera žije vzdálena od ní. Se svým služebnictvem vedla skromný život.


Čas ubíhal a nepozorovaně se měnily měsíce v roky.

Jednoho dne se před Abd-ru-shinem objevilo poselstvo bohatě vyzdobené se skvělými dary všeho druhu. Prosba, kterou přinášeli, knížete překvapila. Náleželi jednomu z kmenů na západní hranici Is-Ra. Protiklad mezi polodivokým stavem, ve kterém se nacházel jejich lid, a vysokou úrovní sousední země probudil jejich touhu, aby se vyrovnali lidu Is-Ra. Po dlouhých poradách dospěli k názoru, že poprosí knížete Abd-ru-shina, aby se stal také jejich knížetem. Tímto způsobem musí k nim pak také přijít požehnání.

Abd-ru-shin poznal opravdovou touhu těchto lidí a rozhodl se, že jim pomůže. S průvodem Is-Ra se připojil k vyslancům, aby poznal zemi i lid a sám viděl, kde by bylo možno pomoci. Zůstal tam dlouho, neboť bylo bylo třeba mnohé uspořádat v nové říši.

Byl to rozlehlý kraj, zčásti velmi úrodný. Viděl tklivé pokusy, jak se tyto polodivoké hordy snažily napodobit státní formu Is-Ra. Všechno, co jim kníže řekl, padalo na úrodnou půdu. Žádostivě naslouchali jeho slovům a provedli vše to, co jim navrhoval.

Když je kníže opouštěl, slíbil jim, že jim pošle Ismány, aby zařídili všechno potřebné, aby během času také tento národ mohl být přijat mezi Is-Ra. Někteří z nejvyšších tohoto arabského kmene provázeli knížete do jeho města, aby tam žili.

Abd-ru-shin měl radost z důvěry těchto lidí, ale stále nutkavěji se ozývalo v jeho duši přání po osvobození národa utlačovaného Egyptem. Musel učinit nějaký pokus. Jeho učitel Is-ma-el mu slíbil, že na faraónově dvoře najde ochotný nástroj. Nyní ho chtěl jít vyhledat.

Nahome velmi zesmutněla, když kníže, sotva se navrátil, projevil úmysl jít do Egypta.

"Ale tentokrát tě smím provázet, pane," pravila toužebně. Kníže byl již tak dlouho odloučen od své mladé společnice, že i jemu samotnému připadalo zatěžko odporovat přání Nahome. Dal tedy své svolení, aby se připravila na cestu.

Nyní byla opět veselá a její smích zazníval palácem. O nosítkách, které ji nabízeli, nechtěla ani slyšet.

"Jsem ještě dost mladá, abych mohla jet," volala odvážně. "Co by řekl Sidi, kdyby musel zůstat ve stáji?!"

Prosila velmi důtklivě, aby vzali sebou dostatek stanů, aby Abd-ru-shin nemusel přenocovat v paláci faraónově.
"Tentokrát to budu muset učinit, Nahome," pravil Abd-ru-shin vážně. "Hledám pomocníka, a proto musím bydlet v paláci tak dlouho, pokud ho nenajdu. Ty však zůstaneš v ležení, neboť faraón tě nesmí vidět."

Myšlenka na nebezpečí, které hrozí knížeti u falešného, pomstychtivého faraóna, zkalovala radost Nahome z cestování. Také Is-Ra se báli, když slyšeli, že jejich pán bude v moci Sethiho. Všichni vydechli jako vysvobozeni, když se asi v polovině cesty přidružil k nim Eb-ra-nit s velkým průvodem.

"Samozřejmě, že i já budu bydlet v paláci faraonově," vysvětloval, "proč bych býval jinak přišel."

"Odkud víš, že jsem na cestě k Sethimu?" tázal se Abd-ru-shin udiven.

"Říkal jsi, že asi v této době tuto cestu nastoupíš," odvětil Eb-ra-nit. "Postavil jsem stráže, neboť jsem považoval za svou povinnost, abych tě chránil. Samoten nesmíš předstoupit před nebezpečného protivníka, který lstivě přepadává. Neboj se princezno, tvůj pán bude střežen!"

A s úsměvem ukázal Eb-ra-nit své zbraně.

Nyní již byla jízda plna krásy, když starost zmizela z mnohých srdcí. Vesele se blížili k faraónově rezidenci. První noc na jeho půdě spal také Abd-ru-shin ve stanu, potom však s Eb-ra-nitem a mnoha muži s obojího průvodu nastoupil cestu ke dvoru. Dlouhá karavana velbloudů nesla drahocenné dary.

Nahome zůstala v kruhu mnoha věrných ve stanech. Její duše však byla neklidná a zatímco sedávala s Na-Lah a Hussy, které provázely družinu na nosítkách, před svým stanem vyšívajíc plášť pro knížete, sledovaly její myšlenky jeho cesty.

Konečně již nevydržela naslouchat veselému hovoru obou společnic. Vstala a vyšla z ležení směrem na poušť. Když jeli kolem, viděla jakési křoví s podivnými květy, které chtěla vyhledat. Našla je a měla z nich radost. Krvavě červené květy jí připadaly cizí a vůně, kterou šířily, byla omamná, ale příjemná.

Ve stínu tohoto dosti vysokého keře se posadila a oddala se myšlenkám. Zda-li dostačí Eb-ra-nitova ochrana? Je-li pak Abd-ru-shin jist před piklemi nepřátel? Proč Sethi nenávidí knížete? Myšlenky hnaly se její hlavou a ona zapomněla na všechno kolem sebe.

Tu náhle uslyšela podivuhodné zvonění, které se zdálo plynout vzduchem. Tyto zvuky ji připadaly velmi krásnými a oddávala se jejich kouzlu se široce otevřenou duší. Obklopila ji růžová vůně, světlé postavy se vznášely kolem ní a jakýsi hlas, dobře jí známý a drahý, volal tiše, ale přitom zřetelně:

"Irmingard!"

Nahome zvedla oči:

"Zde jsem!" odpověděla, aniž by si toho byla vědoma.

"Irmingard! Nestrachuj se, Parsifal je v ochraně Grálu. Eb-ra-nit je zde, aby sloužil Parsifalovi."

Blažená radost naplnila srdce Nahome, hlas umlkl, zvonění zmizelo, ale slova stále a stále zněla v uších Nahome: "Irmingard, Parsifal, Grál!" Ona to přece všechno znala a věděla o tom. Tam, kde to bylo, tam byl její opravdový domov.

Její domov! Zdálo se jí, jakoby viděla podivuhodné zahrady plné květin v nadpozemské kráse, jakoby viděla blažené postavy, s nimiž se procházela. Kdo byl ten nádherný obraz ženy v modrém plášti se zářící korunou na hlavě?

"Elizabet," šeptaly její rty jako ve snu.

Hledající Na-Lah přišla, aby ji doprovodila do tábora. Jen nerada se Nahome loučila s tímto místem, kde obdržela tak nádherný dar. Vyhledala je opět příštího dne, ale nic z toho, co včera viděla a slyšela, neměla možnost znovu prožít. Jen si tiše opakovala jména: "Parsifal, Elizabet, Irmingard, Grál!"

Po dvou dnech se Abd-ru-shin s Eb-ra-nitem vrátil s doprovodem své družiny a byl od všech Is-Ra přijat s jásotem, kdežto Nahome ho pozdravila tichou a šťastnou radostí.

Když později seděla s oběma knížaty ve stanu a poslouchala, jaké zprávy přinesli od dvoru faraónova, dívala se znovu a znovu do tváře knížete, takže se mu to muselo stát nápadným. To nebyla jen radost z jeho návratu, neboť tyto pohledy vyprávěly o čemsi jiném. Nahome pátrala v jeho rysech.

Náhle se k ní obrátil:

"Co ve mně hledáš, Nahome?"

"Parsifala!" zašeptalo děvče.

Abd-ru-shin vyskočil:

Odkud znáš toto jméno, co ty víš o Parsifalovi?"

To uslyšel také Eb-ra-nit a opakování tohoto slova působilo na něho jako na člověka, který by rád probudil zapadlé vzpomínky.

Znovu vyslovila Nahome jméno Parsifal a po chvíli také Elizabet.

Tu vyskočil Eb-ra-nit ze svého sedadla, vrhl se Abd-ru-shinovi k nohám a pozvedl ruce:

"Pane, že jsem byl tak slepým! Že jsem nepoznal svého pána a krále! Že jsem se odvážil nazývat ho svým přítelem! Pane, odpusť mi!"

Abd-ru-shin stál jako v hlubokém přemýšlení a jeho ušlechtilá tvář, jakoby byla zalita nebeským jasem.

Jeho hlas zněl, jakoby přicházel z jiných světů, když pravil:

"Můj pozemský život bude již brzy u konce. To, že jste směli poznat, kdo jsem, je pro mne znamením! Nezbývá již mnoho vykonat. Jakmile bude dílo dokončeno, budu smět odejít!"

Všichni tři vyšli před stan. Zlatě zářily hvězdy na nebi a zářící lodička měsíce letěla mezi lehkými mraky, které se odrážely od temně modrého pozadí.

Zpěv a zvonění bylo kolem nich. Všechno to bylo pohádkově krásné a jejich duše se současně vznesly a zaletěly k blaženým dálavám, k domovu nahoře, do hradu, který trůní nad světy.

V tom byli tak mezi sebou spojeni, že Abd-ru-shin je nepotřeboval napomínat, aby si nové vědění ponechali pro sebe. Rozumělo se samo sebou, že se nikdo nedotkl této vzácnosti. Nahome se cítila ještě vroucněji být oddána svému pánu.

Od toho dne Eb-ra-nit již neříkal Abd-ru-shinovi ani "kníže" ani "příteli", nýbrž "Pane". Jiné oslovení nemohl přenést přes rty.


Teprve příštího jitra při ranní projížďce vyprávěl Abd-ru-shin naslouchající Nahome, že nalezl pomocníka. Je to odchovanec princezny Juri-cheo a jmenuje se Mojžíš, což znamená egyptsky syn.

"Vždycky jsem se trochu na tohoto Mojžíše zlobil," přiznal se Eb-ra-nit. "Zdálo se mi, že myslí příliš vysoko a že je příliš sebevědomý a naplněný pocitem své veliké chytrosti. Když jsem zjistil, z kterého kmene pochází, což mi princezna sama vyprávěla, tu jsem si jeho chování teprve nedovedl vysvětlit. Nemá v sobě vůbec nic židovského."

"Je přece také jako žid inkarnován," vysvětloval Abd-ru-shin. "Je vyvolen, aby Izraelskému národu přinesl pomoc a vědění o Bohu. Již dávno je připravován pro své povolání, ač však dosud neví, proč vlastně žije. Musel jsem pomoci uvolnit pásku z jeho duchovního zraku. Jakmile nalezne cestu k Bohu tím, že ho v nitru prožije, pak bude také zralým, aby přinesl svému lidu požehnání. Dnes mne navštíví, takže si budeš moci učinit o něm sama svůj úsudek, Nahome!"

Mojžíš přišel a kníže s ním dlouho hovořil, zatímco Eb-ra-nit se vrátil ke dvoru faraónovu, ale jako úplně jiný muž, nežli byl včera. S velikou péčí přeměnil svůj zevnějšek takže vypadal jako stařec. Drahocenné, ale nevkusné šaty zahalovaly jeho znetvořené tělo.

Abd-ru-shin se polekal, když ho takto spatřil.

"K čemu toto zakuklení, příteli?" tázal se trochu nelibě.

Zdálo se mu, že takové počínání se nehodí pro knížete Eb-ra-nita. Ten se však smál: "Jsem nesmírně bohatý kníže Hun-dhů z daleké země.

Mám ve městě Sethiho svůj palác, z něhož občas navštěvuji svého přítele faraóna, když se mi to líbí, nebo když mne zavolá. Potřebuje mé rady a nepodnikne ničeho, aby se o tom se mnou dříve neporadil, neboť mne považuje za kouzelníka. Věř mi, Pane, že jen takto je mi umožněno, abych stále věděl, co Sethi skrývá ve svém potměšilém srdci, a jen tak mohu ochraňovat svůj drahocenný život."

Odjel a cestou potkal Mojžíše, jehož pozdravil strašlivě znějícím hlasem.

Toto setkání bylo Mojžíšovi nepříjemné.

"Znáš starého kouzelníka Hun-dhu?" tázal se.

Když Abd-ru-shin přisvědčil, Mojžíš se domníval, že musí knížete varovat:

"Měj se před ním na pozoru, neboť on není tím, za koho se vydává. Předstírá, že je přítelem Sethiho, ale já tomu nevěřím. Pohleď mu do očí a uvidíš, že tyto mluví jinou řečí."

Abd-ru-shin však zavedl rozmluvu na jiné pole. Nahome mladíka pozorovala z dálky. Náhle ji kníže zavolal, aby jí dal nějaký příkaz. S údivem pohlížel Mojžíš na líbeznou bytost, která nepotřebovala žádných umělých prostředků, aby byla krásná. Zdálo se mu, že dosud nikdy neviděl bytost, která by zasloužila jména "žena." To také řekl Abd-ru-shinovi, když se Nahome vzdálila.

"Říkáš to správně, Mojžíši," souhlasil kníže. "Nahome je úplně čistá, je to žena, jak ji Bůh zamýšlel. Tím, že putuje po zemi, pozvedá ženství z propastí, do kterých kleslo! Ona není pozemským člověkem!"

Mojžíš slyšel, ale nerozuměl. Cítil jen ohromný rozdíl mezi Nahome a všemi ženami, se kterými se dosud setkal.
Po Mojžíšově odchodu se Abd-ru-shin znovu odebral ke dvoru faraónovu. Setkal se tam s knížetem Hun-dhů a byl ohromen obratností, s jakou hrál Eb-ra-nit roli, kterou si sám zvolil. Nikdo by netušil, že on je tím odpuzujícím starcem.

Sethi se však jevil z úplně jiné stránky. Velmi pozorně pozoroval Abd-ru-shina a nemohl se uzavřít přitažlivosti, která z něho vycházela. Všechno, co v něm bylo dobrého, vystoupilo na povrch a v Abd-ru-shinovi procitla naděje, že se snad faraón přece jen změní.

Tuto naději rozbil ovšem Eb-ra-nit vždy velmi rychle. Dráždil Sethiho a zaplétal ho v rozpory, budil jeho hněv - zkrátka dokazoval knížeti, že hlubiny faraónovy duše jsou temné a zkažené. Tím více to Abd-ru-shina odpuzovalo.


Rozchod byl vykonán úplně podle obřadů faraónova dvora, jimž chyběla jakákoliv srdečnost. Opět slíbil Sethi, že brzy pošle tanečnici, aby knížeti Is-Ra ukázal, co je krása.

Zatímco se vraceli domů, přidružil se Eb-ra-nit opět k Abd-ru-shinovu průvodu.

"Proč jsi dráždil faraóna, aby ukázal všechny nejtemnější stránky své povahy?" tázal se s politováním Abd-ru-shin. "Jevil se mi jako vyslanec temnot."

"Nesmíš živit žádné falešné naděje ve své dobromyslné duši, pane, nesmíš plýtvat svou silou vůči muži, který si to nezaslouží. Věř mi, pane, neb já znám Sethiho skrz na skrz. Jedině Ramses, jeho syn, jej předčí v ukrutnosti, neřesti a lakomství."

Teprve když dorazili k hranicím říše Is-Ra, rozloučil se Eb-ra-nit se svým pánem a slíbil, že brzy opět přijde jako host.


Jako vždy očekával knížete jásot a radost, neboť byl bolestně pohřešován. Tentokrát však byl ještě zvláštní důvod, že se nemohli dočkat jeho návratu. Od západní hranice nové říše přišli vyslanci, kteří chtěli mluvit s knížetem. Nechtěli mluvit s nikým z Ismánů, ani ze vznešených Arabů a trvali na tom, že jejich poselství je určeno jen pro uši Abd-ru-shinovy.

"Buď opatrný, pane," prosila Nahome, která byla při tom, když Jusu podával tuto zprávu. "Mohou to být faraónovi služebníci, kteří ukládají o tvůj život. Dovol, ať si je napřed prohlédnu."

"Myslíš, Nahome, že bys mohla prozkoumat lidi lépe než já?" tázal se Abd-ru-shin téměř žertovně.

Žhavá červeň zalila tvář děvčete, které však na své prosbě trvalo.

"Ty si o lidech myslíš vždy jen dobré, pane."

"Nu dobře. Tedy se na tyto lidi podívej a pověz mi, co jsi objevila!"

Poněvadž poslové se nalézali na dvoře, bylo to pro Nahome snadné projet se kolem nich. Ne, to nebyli žádní vrahové! Byli to praví synové pouště. Na sebe sice nedbali a měli na sobě velmi málo oděvu, ale jejich oči se dívaly přátelsky, ba téměř dětinsky. Vytrvale čekali na okamžik, až budou předvedeni k Pánovi pánů, o němž již tolik slyšeli.

S úsměvem šla Nahome knížeti vstříc, když vešel do brány:

"Pane, to jsou děti! Je mi líto, že jsem je křivě podezírala."

Jusu navrhoval, aby kníže tyto divochy vyslechl na dvoře, ale Abd-ru-shin si přál, aby byli přijati se všemi poctami, které přísluší vyslancům.

Teprve když se zbavil všech stop dlouhé jízdy, odebral se do místnosti podobající se sálu, kde na něho již čekali mnozí Is-Ra. Jakmile se posadil na krásně vyřezávanou židli, bylo zavoláno všech deset vyslanců. Objevili se úzkostlivě přitlačeni k sobě. Nádhera místnosti byla příliš veliká a oni se neodvažovali téměř ani oči otevřít.

Kníže je přátelsky oslovil. Při zvuku jeho hlasu padl nejpřednější z nich k jeho nohám:

"Pane, ty nejsi žádný člověk, ty jsi bůh!"

Ostatní učinili právě tak. Všech deset leželo na zemi s hlavami zabořenými do koberců, jejichž měkkost jim připadala jako kus nadpozemského bytí.

Po dlouhém domlouvání se Din-Arovi podařilo postavit hosty opět na nohy a pohnout je k řeči. Od chvíle, kdy spatřili knížete, se téměř neodvážili své prosby ani vyslovit. "Chtěli by také být přijati do říše Is-Ra jako jejich sousedé. Chtěli učinit Abd-ru-shina svým šejkem a sloužit mu."

Kníže slíbil, že je navštíví a přivede Ismány jako učitele, takže celí šťastni odjeli radostně domů.

Jusu však vrtěl hlavou:

"Kníže, jiní panovníci musí vést krvavé války, chtějí-li rozšířit svou říši. Ty žiješ s každým v míru a národové se k tobě přidávají a tvoje říše roste!"

"Neříkal jsem vám již zpočátku, že silní jsou ti, kteří dovedou udržet mír?"

Oni to ovšem věděli, že to Abd-ru-shin řekl, ale teprve nyní se v jejich duších probudila jeho slova. Nabyli tušení o síle, která spočívá v míru.


Nyní začaly dny opět stejnoměrně plynout a byly to blažené dny, kdy kníže i lid srůstali spolu stále vroucněji. Lidé směli se vším přicházet ke svému pánu a on vždy dovedl poradit a pro všechno měl pochopení a účast.

Nahome ho směla provázet na vyjížďce k novým poddaným. Ani Dhu-Far nechyběl v družině Arabů a Ismánů, kteří se směli připojit. Chtěli získat jiný druh koní, a to zvláště silná, ale malá zvířata s chlupatou hřívou a hustým ocasem. Tato zvířata se zvlášť hodila k lovu, neboť byla velmi vytrvalá.

Na noc bylo zřízeno lešení ze stanů. Stan pro Nahome a Na-Lah byl těsně vedle stanu knížete. Ještě dříve než usnuli, zazněl zdáli hluboký řev. Co to mohlo být? Koně se začali třást a Arabové vyskočili. Dhu-Far přiběhl dlouhými skoky:

"Kníže, lvi jsou nablízku! Musíme zapálit ohně, aby se polekali!"

Lvi?! Toto slovo dráždilo!

Nahome se ulekla a třásla se nevysvětlitelným strachem. Na sebe přitom nemyslela, ale bála se o život knížete. Její úzkost vzrůstala každou minutou. Poušť donedávna tak klidná a tichá se zdála žít a zuřit. Do řevu hladových dravců se mísily úzkostlivé a výstražné hlasy ostatních zvířat. Vyplašení ptáci prudce poletovali nad ležením, jakoby jim hrozilo nebezpečí. Na-Lah začala tiše plakat. To jen zvětšilo hrůzu této chvíle.

Pohled Nahome hledal knížete. Stál úplně vzadu v kruhu živě hovořících lidí. Jeho rysy byly napjaty a oči zářily. Právě pohodil krátce hlavou, což Nahome tak velmi dobře znala. Znamenalo to, že jakési rozhodnutí vytrysklo v pánově duši. Snad nebude chtít odejít na lov lvů? Och, jen to ne! Jaké nebezpečí by tam na něho mohlo číhat. A ona, Nahome, nesměla ho provázet! A kdyby mohla alespoň běžet za ním, zeptat se a poprosit, ale kníže to neměl rád, jestliže večer chodila do ležení.

Úzkostlivé minuty přešly a pro Nahome se to zdálo být dlouhou dobou. Tu se vzadu uvolnila Abd-ru-shinova postava, padlo ještě několik slov a nyní přicházel on sám lehkým krokem, aby se podíval, zda-li se Nahome příliš nebojí.

Pohled do její bezbarvé tváře postačil, aby mu ukázal, jak veliká byla její úzkost.

"Ale Nahome, kdo by se bál?" oslovil ji a přátelská výčitka zněla v jeho hlase.

"Půjdeš na lov lvů?" odpověděla otázkou.

Abd-ru-shin se zasmál:

"Proto tedy ten strach! Mohl jsem to vědět! Ne, Nahome, můžeš klidně spát. Měl bych ovšem chuť setkat se jednou s králem zvířat tváří v tvář, ale nyní na to není čas. Čekají na mne jiné úkoly. Dhu-Far s několika lidmi byli vysláni, aby se postarali o bezpečnost ležení. Prosili o to a dobře této věci rozumí."

Když kníže příštího jitra brzy ráno opouštěl svůj stan, ležela před ním hlava obrovského lva. Dhu-Far se jí ještě zabýval.

"Ty jsi to zvíře ulovil, Dhu-Fare?" tázal se kníže přátelsky.

"Jak bych byl rád, kdybych mohl přisvědčit na tvoji otázku, kníže," vzdychl Dhu-Far a bylo jasně vidět, jak rád by byl tímto šťastlivcem. "Zde stojí vítěz", a ukázal přitom na jednoho z Arabů, jehož nižší postava svědčila o tom, že pochází ze sousední říše.

Také jeho oděv to prozrazoval. Abd-ru-shin nepožadoval, aby jeho noví poddaní ve všem napodobovali lid Is-Ra. Proto se zatím jen málo změnilo na jejich, původně sporém, oděvu. Kolem boků měl ovázán červený pruh látky a její konce visely až k chodidlům, což jistě překáželo v běhu. Kolem krku měl muž jako oděv horní části těla množství řetězů z různých semen a malých kaménků.

Pravděpodobně se k tomu odíval ještě burnusem, ale když se nyní zaměstnával kůží lva, tato část oděvu chyběla. Zato jeho řetězy chřestily při každém jeho pohybu. Kníže si rozveselen prohlížel Araba: "To je tedy lovec lvů." Žádal ho, aby vyprávěl o noční výpravě.

Tu se s mužem stala změna. Narovnal se, zastrčil za pás konce látky kolem boků a svobodně stanul před knížetem, jsa hrd na svůj čin. Z jeho zprávy vysvítalo, že to nebyl první lev, kterého skolil, jeho sláva jako lovce lvů byla známa.

Co říkal, se knížeti zamlouvalo a největší radost měl z toho, že tento muž, který se jmenoval Mul-Dha a jehož jméno slyšel již dříve, se zřejmě snažil, aby správně vylíčil Dhu-Farovu zásluhu o šťastném ukončení lovu. Dhu-Far stál u toho blaženě jako obdarované dítě.

Když na počátku této rozmluvy přistoupila Nahome ku knížeti a ustrašeným pohledem přeletěla ulovené zvíře, podívala se na muže a projela jí odvážná myšlenka, takže měla co dělat, aby vypravěče nepřerušila. Sotva však skončil, přišla bleskurychle její otázka:

"Mul-Dho, bojí se lvi tvých chřestících řetězů, nebo jimi oznamuješ, že přicházíš?"

Všichni se smáli, ale Mul-Dha zůstal docela vážný:

"Nic takového; když jdu na lov lvů, nechám své řetězy doma. Bylo by jich škoda, aby je některé zvíře roztrhalo."

Lovec prosil knížete, aby přijal kožešinu jako dar. A Abd-ru-shin měl radost z jeho ochoty. Brzy na to vyrazili na další cestu a tato již uběhla bez jakéhokoliv dalšího dobrodružství.


Kmen Beni-Hassan žil v úrodné krajině v míru a skromném klidu. Muži vypadali jako veliké neobratné děti a mimo lovu měli málo zaměstnání. Ženy byly živější. Stavěly prostorné chýše, obdělávaly pole a staraly se o muže a děti, kterých tu bylo bezpočtu.

Nahome se jim jevila jako nadpozemská bytost. Obdivovaly její oblek i její šperky, její půvab odpovídal způsobu její chůze.

"Paní, nauč nás, abychom byly takové jako ty!" prosily ženy.

A Nahome prosila knížete, aby po nějakou dobu zůstal u Beni-Hassanů. Chtěla učit ženy a chtěla se věnovat dětem, které ze všech chatrčí vybíhaly jako zvířátka.

Abd-ru-shin však dokazoval Nahome, že tu jednotlivec nic nespraví. Bude nutno, aby současně s Ismány byly sem poslány Arabské ženy, které budou žít mezi Beni-Hassan a svým příkladem je mnohem více přetvoří než plánovitou výchovou. Nahome to chápala, ale jen těžce se loučila s těmito přátelskými lidmi, kteří tolik potřebovali pomoci.

Na zpáteční cestě k domovu hovořil kníže se svými průvodci o Beni-Hassan:

"Není vám na nich nic nápadného? Jsou úplně jiní než sousední národ, který k nám již patří."

"Jsou jako děti," pravila Nahome, "jsou spokojeni s tím, co mají, pokud neuvidí něco lepšího. Pak zase touží po tom!"

"Jsou úplně čistí," mínil Din-Ar, ale musel se sám zasmát, když si vzpomněl na tyto Araby špínou obalené a na jejich páchnoucí obydlí. "Myslím tím vnitřně čistí," rychle dodal.

"A odkud pochází tato čistota?" opět se kníže tázal.

Všichni o tom přemýšleli, ale nikdo nenašel důvod, a proto se pán ujal zase slova:

"Nemají žádných bohů a žádných modloslužeb. Jsou spojeni s tím, co proniká celým bytím. Nemají pro to žádných slov a žádného jména. Ale v nich to žije a to je to, co je udržuje v míru s jejich okolím a v harmonii s božími zákony, kterých neznají, ale v kterých se přece zachvívají. Učit tento národ bude krásnou úlohou."

V duších posluchačů vznikaly rozličné myšlenky: "Kdo zde asi bude smět být učitelem?" To bylo přání, které měli v sobě mnozí mužové. "Kdyby to kníže mohl říci o nás také tak klidně a samozřejmě," přemýšleli druzí.

Jusu svoje myšlenky vyjádřil slovy:

"Kníže, proč nebyli Beni-Hus-Dhu tak čistí, když jsi k nám přišel? Měli jsme přece zaslíbení!?"

"Naučili jste se již používat svého rozumu a tím jste zbloudili od přímé cesty, když jste svému vlastnímu myšlení poskytli příliš mnoho místa a práva. Kdybyste se úplně prostě drželi svého zaslíbení a dali se jím vést, pak byste byli zůstali jako děti. Ale škody nebyly ještě tak veliké," dodal Abd-ru-shin na útěchu. "Dali jste se ještě vést."

Ještě poslední den cesty dělil četný průvod od města Abd-ru-shinova.

Od východu slunce přijížděl osamělý jezdec. Kdo to mohl být? Kůň byl tmavý, to tedy nebylo žádné ze zvířat Is-Ra, ale také to nebylo černé zvíře Eb-ra-nitovo. Ozdoby postrojů se leskly na slunci.

Ostré oko Dhu-Farovo rozeznalo nejdříve obrysy postavy:

"Kníže, podle oděvu je to Egypťan, a to vznešený Egypťan, patrně nějaký kníže!"

"Egyptský kníže, sám, bez průvodu?" tázal se Din-Ar pochybovačně.

Ale ukázalo se, že Dhu-Far správně viděl.

"Mojžíš!" zvolal Abd-ru-shin, když byl jezdec již dost blízko. "Mojžíš!"

"Odpusť mi, kníže," pravil příchozí. "Hledal jsem tě ve tvém městě, řekli mi, že jsi odjel západním směrem a že jsi každou chvíli očekáván. Přirozeně, že mne nic neudrželo ve zdech města."

"Buď vítán, příteli," zdravil kníže svého hosta.

Také ostatní ho přivítali. Většina z nich již Mojžíše znala. Ostatní s údivem pohlíželi na tohoto Egypťana, který nevypadal jako ostatní soukmenovci a kterého jejich kníže zřejmě miloval, neboť Abd-ru-shinovy rysy zářily radostí.

Věděl, že nyní přichází Mojžíš, aby od Boha obdržel úkol svého života. Nyní mu vyvstane pomocník. Pak se bude moci on, Abd-ru-shin, navrátit do své světlé říše, po které ho často přepadávala veliká touha. Čím více pozoroval lidi a jejich zvrácenosti v jednání, tím větší byla jeho touha po domově. Dojmy, které měl v posledních týdnech u Beni-Hassan, ho smířily zase s životem na zemi.


Řadu dnů byl Mojžíš Abd-ru-shinovým hostem. Nenašel však to, co hledal. Abd-ru-shin však věděl, že Mojžíš musí nalézt cestu k Bohu a tím také ke svému úkolu ze svého nitra. Všechno naléhání a zkoumání Mojžíšovo muselo ještě nyní doznít nevyslyšeno. Pak přišla chvíle, kdy kníže nemohl říci svému hostu nic lepšího než: "Odejdi do pouště, daleko ode mne! Tam nalezneš sám sebe!"

Těžko bylo Mojžíšovi odloučit se, ale poslechl.

"Proč jsi poslal Mojžíše pryč od sebe?" tázala se Nahome. "Měl být přece tvým pomocníkem. Nikdo ho nemůže přece lépe poučit než ty! Proč jsi ho tedy poslal pryč?"

"Že se tak můžeš ptát? Kdyby zůstal Mojžíš zde, pak by cestu nikdy nenašel. Je tak zhýčkaný, že dosud nechával jiné za sebe i myslet. Kdybych v tom chtěl pokračovat, tu by mě jistě poslouchal, ale nikdy by se nestal takovým pomocníkem, jakého já potřebuji. Sám musí přijít na to, proč je zde na zemi. Jemu samému musí být jasná cesta, na které dokončí své dílo. Jen v poušti, daleko od lidí, se mohou otevřít oči jeho ducha. Nestačí, že lidé ke mně přicházejí, neboť já je chci vést k Bohu!"

Abd-ru-shin dlouho mlčel a Nahome prožila v hlubinách duše to, co chtěl její pán říci svými posledními slovy. Také ona byla blízká toho, napomenutí a na Boha se přece nesmí zapomínat!

Když ve svých myšlenkách došla tak daleko, pozvedla svůj zrak a podívala se svému pánu přímo do očí, které zkoumavě, ale s nekonečnou dobrotou na ní spočívaly. A beze slov si rozuměli.


Ne-so-met vyhledal knížete a podal mu zprávu o tom, co viděl. "Přicházejí lidé poslaní faraónem, aby uloupili Abd-ru-shinovi náramek a bude-li možno, mají knížete zabít."

Dávno již Sethi slyšel o nadpozemské Abd-ru-shinově síle, tak jako o kruhu, který nosil nad loktem ukryt pod oděvem. To muselo spolu souviset. Kdyby tento kruh patřil jemu, Sethimu, pak by jistě přemohl knížete Is-Ra. Oba lidé, jak oznamoval Ne-so-met, dojdou oloupeni a polomrtví.

Zanedlouho nato byli oba ohlášení předvedeni před knížete. Byla to překrásná mladá žena, tanečnice, kterou Sethi již dávno sliboval, a muž, který se v ničem Egypťanu nepodobal.

Vzdorně a přece váhavě vešli oba dovnitř. Zatímco však žena začala ze studu a z hluboké úzkosti plakat, její průvodce se ještě více vzpřímil.

Vzdor svým hadrům, byl to přece jen královský zjev. Chtěl mluvit a omlouvat se? Chystal se hovořit, ale zdálo se, jakoby slova ztrnula na jeho rtech. Nepřirozeně veliké byly jeho oči, které upíral na knížete jako připoután.

Tento kníže nebyl přece žádný člověk? Tohoto knížete měl oloupit a dokonce zabít? Kvůli jakémusi Sethimu? Stud vystupoval po jeho spáncích a - on nemohl hovořit.

Zato se slova ujala Ere-si, jeho průvodkyně. Podle pravdy vylíčila, proč přišli a kdo je poslal.

Veliký byl jejich údiv, když jim Abd-ru-shin prohlásil, že je očekával. Nam-Chan mu byl zaslíben jako nejvěrnější ze všech služebníků.

"Pohleď, Nam-Chane," oslovil úplně nechápajícího muže, "cesta, po které jsi byl ke mně přiveden, byla tou jedinou, která tě mohla ke mně přivést. Zapomeň na ni a raduj se se mnou, že jsi u cíle."

Od té doby zůstali oba u dvora Abd-ru-shinova a skutečně zapomněli na všechno, co bylo za nimi. Nam-Chan se stal důvěrníkem a průvodcem knížete a Ismáni na to pohlíželi bez závisti.

Ere-si však tančila před knížetem a Nahome, ale především při chrámových slavnostech. Její tance byly pozvednuty z neřestného divadla na pravé, hluboké umění, ve kterém spočívalo uctívání Boha. A Ere-si byla šťastna jako dosud nikdy v životě.


Opět uplynul delší čas ve šťastné rovnováze.

Abd-ru-shin prohlížel a zkoumal všechno, co píle a obratnost jeho lidí v poslední době vytvořila. Hnědí synové pouště se dobře učili od svých učitelů Ismánů. Vykonávali dokonalou práci a přinášeli mnoho nového v návrzích a provedení. Začali pozorovat krásu a začali na ni dbát a měli radost, když sami mohli krásné věci vytvářet.

A tak to bylo dobře, neboť mnozí z Ismánů byli nyní v nových zemích, aby tam zasévali a působili jako živoucí příklady. Přesto v hlavní říši nic nevázlo. Tam, kde některý z Ismánů odešel, nastoupil na jeho místo jeden z Beni-Hus-dhů.

Od té doby, kdy se Nahome učila u Hussy tkát a vyšívat, změnilo se i tam mnohé. Prázdné tlachání děvčat a jejich štěbetání při práci bylo pro Nahome nesnesitelné. Dlouho přemýšlela, jak by tomu odpomohla. Hussy se jejím starostem smávala: "Nechej jim přece tu radost, vždyť proto nejsou méně pilné!"

Nechápala, že Nahome se nejedná o množství práce, nýbrž o pustnoucí a vysýchající duše.

Jednoho večera svěřila princezna své starosti Abd-ru-shinovi. Ten se zpočátku odmlčel, jako vždy, když se setkal s něčím novým. Potom pravil:

"Cítíš to zcela správně, Nahome. Život je příliš krátký, než aby bylo možno dovolit ho takto promarnit. Musíme najít ženám a děvčatům lepší zábavu, aby zanechaly duše ubíjejícího tlachání."

Za několik dní se Nahome objevila v dílně se svitkem pergamenu v náruči. Rozvinula ho a oznámila děvčatům, že jim bude předčítat. Kníže sepsal různé věci z dějin Beni-Hus-dhů tak, jak se je pomalu z vyprávění dozvídal. Nyní to budou moci také děvčata slyšet.

Dívky na ní pohlížely nerozhodně, v rozpacích, takže Nahome téměř začala ztrácet odvahu. Vzpomněla si však na své předsevzetí a dala se rychle do čtení.

Již první slova upoutala posluchače. Všechny znaly něco z dějin své země, o proroctví a líbezné Květině. Odpoledne uplynulo jako v letu a když Nahome trochu vyčerpaná přestala, prosily všechny:

"Přijdeš zase zítra? Budeš nám ještě číst?" A Nahome to ráda a plna radosti slíbila.

Předčítání, které bylo přerušováno vážnými rozhovory, trvalo již několik dní. Nahome měla ten šťastný dar, že právě tak jak všechno, co si myslela, také bez ostychu řekla a také tuto vlastnost vzbuzovala i u jiných.

Čas od času odkládala pergameny, aby slovy ještě jednou zachytila to, co právě řekla. Společně s děvčaty si tak vytvářely obraz Květiny, což všem činilo velikou radost. Neočekávaný konec mladičké věštkyně je velmi podrobně zaměstnával. Proč musela tak brzy zemřít?

"Nahome je podobna Květině, proto také nebude dlouho s námi!" Mínilo jedno děvče, které na princezně horoucně lpělo.

"Kněžno, nechoď od nás," prosily jiné. Pak chtěly vědět, jaký asi to byl pták, který tehdy, jako nyní, oznamoval zaslíbeného.

"Viděla jsi ho, Nahome?" tázala se děvčata a ona musela říci, že nikoliv.

Na Abd-ru-shinovo přání převzaly nyní také ženy Ismánů střídavě úlohu předčítatelek, ale děvčata měla vždy zvláštní radost, když přišla Nahome.

Bylo to při jedné takové příležitosti, kdy Hussy, která se již dávno k čemusi rozhodla, překonala svůj ostych a pravila Nahome:

"Měla jsi pravdu, princezno, pro děvčata je mnohem lepší, když mohou slyšet vyprávění o dobrých věcech než o tom, o čem si vyprávěly dříve."

Již chtěla princezna odpovědět: "Pro tebe také, Hussy!" ale ovládla se. Věděla dobře, že Hussy je jednou z jejich nejhorlivějších posluchaček.


Jednoho dne se objevil Eb-ra-nit, jako obvykle neohlášen.

"Pane," zvolal, jakmile stanul před knížetem. "Pane, faraón je mrtev, odešel se všemi svými hříchy a zemřel bolestnou nemocí za strašlivého utrpení. Ale to všechno nepomohlo polepšit jeho duši. Kletba tobě byla jeho posledním slovem. Posledním jeho činem bylo, že nechal svého syna odpřisáhnout hroznou přísahu, že ti bude škodit, kdekoliv jen bude moci. Nyní musíš být dvojnásob na stráži!"

"Ale Juri-cheo mi přece nebude škodit?" tázal se Abd-ru-shin udiveně. "Ona má přece na trůn nastoupit?"

"Ve hněvu se Sethi rozešel se svou dcerou. Ona byla jediným tvorem, kterého miloval. Nemohl jí zapomenout, že vychovala Mojžíše a že ho pak nedovedla provždy pro sebe připoutat. Bál se Mojžíše a bál se tebe. Aby znemožnil tvůj vliv, odstrčil Juri-cheo a učinil Ramsese faraónem. Umíraje, cítil svazky, které Mojžíše k tobě poutají. Nyní bude Egypt veden ještě hlouběji do temnot."

"Ramses - faraón," pravil Abd-ru-shin zamyšleně a s politováním. "O kolik lehčí by byla moje úloha, kdybych mohl jednat s Juri-cheo. Byla by nechala odejít cizí národ, kdybych ji byl požádal. Tím jsem si jist. Ovšem pak by Mojžíš nemusel překonávat žádnou překážku a to právě on potřebuje. Co nyní bude s Juri-cheo? Nese to těžce, že všechna naděje na moc, nádheru a lesk se zhroutila vniveč?"

"Myslím, že to pro ni mnoho neznamená, bojí se však svého bratra. Třese se před ním. Prosila mne, abych ji vzal sebou, ale ona mne tam zná jenom jako Hun-Dhů, starého důvěrníka Sethiho. Chci-li si udržet otcovu důvěru také u jeho syna, pak nebudu smět vystupovat jako ochránce Juri-cheo. To je jasné. Proto jsem jí radil, aby hledala útočiště u tebe, Pane. Doufám, že jsem nejednal proti tvé vůli. Chtěla vyrazit o den později než já, může tu tedy být již zítra se svými ženami.

"Správně jsi jednal," pravil Abd-ru-shin. "Snad Juri-cheo zde na­lezne svou duši a svého Boha, což je lepší než faraónův trůn. Nebude to však pro ni snadné, aby se otevřela. Okolo jejího srdce je mnoho pout a zkamenělin. V nitru je dobrá, ale navenek je Egypťankou."

Nahome vstoupila a měla radost, že tu nalézá Eb-ra-nita. Ulehčilo se jí, že Sethi již nežije, neboť o Ramsesovi neměla žádnou představu. Žádný z knížat ji také ničeho nevyprávěl, neboť Nahome se příliš bála. Bylo tak dobře, bude-li moci konečně bez hrůzy myslet na Egypt.

Nebylo těžko přimět hosta, aby se několik dnů zdržel. Cestou sem projížděl zemí Beni-Hassan a mohl podat mnoho radostných zpráv o pokroku, který tam již byl zřejmě znatelný.

Čím déle hovořil s Abd-ru-shinem, tím jasněji cítil, že jakýsi závoj leží na duši knížete.

"Pane, co je ti?" tázal se starostlivě.

Neušlo mu, že také Nahome pátravě pohlíží do bledého obličeje knížete.

Abd-ru-shin se laskavě usmál:

"Sám to nevím. Zdá se mi, jako by mi hrozila veliká ztráta a bolest. Nedovedu však říci, co by to mohlo být. Podnikneme větší cestu, to rozproudí krev."

Dříve než mohl Eb-ra-nit radostně přisvědčit, vstoupil dovnitř Ne-so-met. Hluboká vážnost spočívala na jeho rysech a on marně hledal vhodná slova:

"Kníže, přináším ti poslední pozdrav Is-ma-elův. Směl se navrátit domů."

A věštec vyprávěl, co viděl. Směl prožívat poslední Is-ma-elovy okamžiky a byl také svědkem nesmírně míruplného odchodu.

"Kéž bych mohl být u něho!" přál si Abd-ru-shin.

Jeho duše byla naplněna díkem k muži, který ochraňoval jeho mládí a prokazoval mu péči a lásku daleko nad lidské měřítko.

"Hleď, Eb-ra-nite, byl to člověk, kapička ducha. Dokázal však, že člověk, který nemá vlastní chtění a jemuž nade vše se jedná o službu Bohu a o službu podle příkazu živého Boha, může být již zde na zemi dokonalým. Vedl Ismány a vychoval z nich to, čím dnes jsou. Neříkej, že byl obzvlášť veden a chráněn Světlem. Všichni lidé jsou vedeni, ale neposlouchají své vedení. Jako děti prosazují svou vůli a chtějí všechno vědět lépe. On jediný činil to, co Bůh od něho požadoval. Obdrží svou odměnu!"


O projížďce již nebylo ani řeči. Abd-ru-shin seděl pohřížen ve vzpomínky. Nikdy dosud nevyprávěl Eb-ra-nitovi tolik o říši Ismánů, ve které strávil své šťastné dětství a mládí. Obraz se řadil k obrazu a před duší naslouchajícího se vynořovala mocná a silná, světlem zalitá a požehnáním nasycená říše, ve které vládl Is-ma-el.

"Co se stane s národem Isma?" tázal se Eb-ra-nit hluboce pohnut.

"Zanikne! Lidé odejdou z této země a teprve v daleké budoucnosti se budou moci vrátit. Na zem však bude padat písek po celá staletí. Lidé nejsou hodni, aby jejich noha kráčela tam, kde Is-ma-el spravoval posvátnou zemi. Teprve v daleké budoucnosti to bude moci vše znovu vyjít na povrch, až Syn Člověka navštíví tato místa!"
Ve vážném rozhovoru uplynul den. Dosud nikdy se Eb-ra-nit necítil tak blízko svému pánu. Byl šťasten. Cítil také, že to nebyla bolest nad odchodem Is-ma-elovým, která tak pohnula Abd-ru-shinovou duší, nýbrž bolest nad lidstvem, které se tak málo tomuto jedinci podobalo.

V hluboké noci procitl kníže Abd-ru-shin. Kolem něho a jeho lůžka bylo světlo a lesk. Jeho spánek nebyl nikdy pevný, neboť vždy cítil jak je pozvedán do jiných říší a pokaždé vyklouzl ze svého těla, aby byl nablízku svého věčného domova.

Dnes to však bylo jiné. Vlny Světla proudily kolem něho a zvonění ho obklopovalo. Vlny se zvolna měnily v postavu lehce průsvitnou, podobající se postavě člověka a přece naprosto jiné. Zvuky se zhušťovaly a měnily se ve slova, ale tato nezaznívala v hrubohmotných uších. Pronikla celé jeho bytí a to, co slyšel, byl hlas Is-ma-elův, a to co viděl, byla postava jeho starého učitele.

"Abd-ru-shine, můj milovaný synu, můj kníže a pane," znělo to tiše a zřetelně, nikdy jsem se ti nesměl přiblížit v dlouhých létech našeho odloučení. Ale všechno tvé jednání, ba dokonce i myšlení jsem směl provázet, neboť mi bylo zjevováno. V duchu jsem byl stále s tebou a celý můj život patřil péčí o tebe. Nyní budu povznesen do říše, kde nebudu moci o tebe hrubohmotně pečovat. Nyní se naučíš poznávat nenávist, před kterou jsem tě mohl dosud ochránit. Nenávist člověka je strašlivá moc. Chraň se před ní a nepodceňuj ji.

V Ne-so-metovi jsem k tobě přidružil lidského ducha, jehož jsem tak vychoval, že jsem ho mohl používat, aby ti podával zprávu, kdyby ti hrozilo nebezpečí. Ale i nyní tak budu moci učinit, pokud se on bude čistě zachvívat v tom, co se naučil, a pokud nebude znát vlastní vůli. Poslechni ho. Nech Eb-ra-nita, aby se o tebe pozemsky staral, ty víš, že ti byl přidělen ze Světla. Také Nam-Chan je nástroj Světla jako služebník, jehož věrnost znáš. Irmingard je kolem tebe a Elizabet je ti nablízku!"

Zvonění sílilo tím více, čím více se zdála postava rozplývat. Lesk pohasl.

Abd-ru-shin nevydržel déle na svém loži. Jsa přitahován mohutností tónů, vyšel ven do přírody. Nad ním se rozprostírala temně modrá obloha, hvězdy zářily a kynuly. Uprostřed mezi nimi stála nová veliká hvězda, kterou oko knížete nikdy předtím nespatřilo a která mu přece byla podivuhodně známou.

"Hvězda mého domova. Posel Světla!" šeptal Abd-ru-shin polovědomě.


Kolem poledne příštího dne přijela Juri-cheo se svým průvodem. Nalezla vše připraveno pro své přijetí. Abd-ru-shin ji vysvětlil, že obdržel zprávu od Hun-Dhů.

Jestliže však doufal, že tím odvrátí zprávy a žaloby o smrti Sethiho a změně na trůně, pak byla jeho naděje zklamána. Princezna, jindy tak skoupá na slovo, nacházela hojně slov, aby vylíčila zážitky posledních týdnů. Opakovala stále znovu:

"Kdyby alespoň Mojžíš byl se mnou!"

Eb-ra-nit přispěl svému pánu na pomoc. Připomněl jí, že se tu již dříve setkali. Ona však s ním jednala jako s úplným cizincem a zdálo se, že ji zraňuje jeho vesele důvěrný tón.

Jedině Nahome nalezla klíč k srdci pyšné faraónovy dcery, ale i ona musela jednat opatrně. Jedno nevhodné slovo mohlo vše pokazit. Nebylo však v povaze Nahome odvažovat každé slovo. Tlak, který takto na ní ležel, ji tísnil. Tak příjezdem Juri-cheo zavítal ke dvoru cizí host, který všechny tížil.

Několik dní to Abd-ru-shin pozoroval, aniž by byl pronesl jediné slovo. Potom se rozhodl, že roztrhne šedivý závoj. Zavolal k sobě Na­home a Eb-ra-nita. Jako vždy radostně poslechli jeho volání, ale pak seděli mlčky a stísněně.

"Takto to dále nemůže jít," začal pán hovořit. "Chcete cizímu duchu poskytnout moc, aby vládl nad vašimi dušemi? Chcete se z ohledu na Juri-cheo změnit? Co tím dobrého získáte? Může se ona z vašich nesvobodných bytostí poučit o tom, co je pravda a Světlo? Což není lepší, necháme-li ji prožít, jak je to krásné, chová-li se člověk přirozeně a nenuceně? Ona se zalekne a bude se častěji cítit odpuzována - ale ten úlek bude pro ni jen lékem. Náraz, který ji zabolí, odstraní z její duše část toho zkamenělého krunýře. Věřte mi, že Juri-cheo se bude moci změnit jen tehdy, jestliže vy se nezměníte!"

A jakoby chtěl dát rozmluvě jiný směr a tím zahladit to, co bylo zahanbujícího v jeho slovech, pokračoval:

"Ne-so-met mi dnes přinesl zprávu, že Mojžíš je na cestě sem. Může to ještě týdny trvat, než skutečně dojde, a proto o tom Juri-cheo ještě nic neřekneme. Jeho příchod je důkazem, že našel to, co nutně potřeboval. Doufejme, že tu nalezne novou Juri-cheo. Změnil se natolik, že stará Juri-cheo, nechť se s ním setká v jakékoliv formě, mu přinese jen bolest a zatížení."

Pak hovořili o úplně jiných věcech. V hovoru, ve kterém oba ožili, byli vyrušeni Eb-ra-nitovým veselým smíchem, jemuž Nahome přizvukovala. Tu se také obličej knížete stal veselejším. Navrhl, aby podnikli vyjížďku a pozvali k ní Juri-cheo.

Nahome spěchala princezně sdělit tuto zprávu, ačkoliv pochybovala, že truchlící faraónova dcera bude souhlasit. Juri-cheo však radostně souhlasila. Počínala se nudit v osamělosti, kterou si sama zvolila, ale byla příliš hrdá, aby sama hledala nějakou cestu, která by ji z toho vyvedla.

Cestou jel Abd-ru-shin po boku Juri-cheo a Nahome s Eb-ra-nitem je následovali. Dhu-Far uzavíral průvod. Po delším mlčení se kníže ujal slova:

"Obdržela jsi dnes zprávu z Egypta, co je nového ve tvé zemi?"

Oslovená se zachvěla, neboť se právě v myšlenkách touto zprávou zabývala.

"Můj komorník mi oznamuje, že Ramses dal zahladit v paláci všechny stopy, které upomínaly na Mojžíše," pravila stísněně. "Vydal rozkaz, aby Mojžíš při svém návratu byl vyštván psy od prahu paláce. Můj komorník mne prosí, abych Mojžíše varovala. Bojím se, že je to léčka, kterou mi nastražila lstivost mého bratra. On si nedovede představit, že já skutečně nevím, kde se můj svěřenec zdržuje!"

"Co bys učinila, kdyby se Mojžíš vrátil?" tázal se Abd-ru-shin.

"To opravdu nevím, kníže, hned si přeji, aby se můj syn vrátil, a z toho zase myslím na těžkosti, které by jemu i mně z toho vzešly. Pak mívám strach před jeho návratem a přeji si, aby raději zůstal někde daleko."

Tato odpověď zřetelně ukázala knížeti, že ještě nenadešel čas sdělit Juri-cheo, že se Mojžíš vrátí. Aby hovor obrátil jiným směrem, tázal se kníže:

"Nepostrádáš zde svých kněží a svých náboženských slavností?"

Juri-cheo se posměšně zasmála:

"Žádný vzdělaný Egypťan jich nepostrádá, když bez nich musí nějaký čas být, neboť to jsou jen vnější formy. Věř mi, Abd-ru-shine, že jsem prohlédla mocenskou hru kněží, právě tak jako můj otec."

"A proč to tak necháváš? Je ti to důstojno? Proč nehledáš něco lepšího?"

"Lepšího? Dosud jsem po tom netoužila. Co bych také mohla najít?"

Oba jezdci, jedoucí za knížetem, slyšeli tento rozhovor. Při posledních slovech Juri-cheo pohlédla Nahome ohromena na Eb-ra-nita:

"Jak je možno znát knížete a přitom se takto ptát?" tiše zašeptala.

Dříve, než mohl Eb-ra-nit odpovědět, zazněl hlas knížete:

"Nemyslíš, Juri-cheo, že bys mohla najít, kdybys hledala? Jsi blízko toho, že zemřeš žízní, ale pohrdáš pramenem, k němuž se potřebuješ jenom schýlit, aby ses napila oživujícího nápoje. Což jsi nikdy nepřemýšlela o tom, co nás všechny zde udržuje a činí z nás veselé a opravdové lidi? Což se ti nelíbí život na mém dvoře lépe než to, na co jsi byla dosud zvyklá?"

Juri-cheo mlčela, ale nebylo to mlčení vnitřního obratu. Její srdce se vzdorně pobouřilo při Abd-ru-shinových slovech. Bylá zvyklá na to, že všechno, co ona hovořila nebo činila, lidé chválili a velebili, takže prostě nedovedla snést jiný názor.

Abd-ru-shin, který to vycítil, umlkl také.

Tu pobídl Eb-ra-nit svého koně kupředu, až se ocitl po boku knížete. Počal živě hovořit o tom, co mu sdělovala kněžna Brana. Vyprávěl, že jako náhradu za jeho syny, byli obdařeni milým a příjemným děvčátkem.

"Nepřál by sis raději syna, Eb-ra-nite?" tázal se Abd-ru-shin.

"Mně je to jedno, co mně bylo darováno," zněla odpověď. Ale rád bych tě poprosil, pane, abys přišel k nám a dítěti požehnal. Dovedeš si představit, že nemám klidu, dokud nebudu moci pozdravit ženu. Nechtěl bys ráno jet se mnou?"

Abd-ru-shin uvažoval. Pojede-li ihned, může být nazpět ještě dříve, než Mojžíš přijde. Bude-li otálet se svým odjezdem, mohl by ho nakonec docela znemožnit. Jakmile Mojžíš nastoupí svůj úkol, bude ho potřebovat. V důsledku těchto úvah Abd-ru-shin slíbil, že bude Eb-ra-nita provázet příštího dne na jeho cestě.

"Vy obě dvě, Nahome a Jur-cheo, se můžete zatím stát dobrými přítelkyněmi," pravil vesele. "Hleďte, ať nemáte dlouhou chvíli. Je mnoho věcí, Juri-cheo, které bys měla vědět a jež ti způsobí radost, nepochybuj o tom!"

Princezna se však ještě nevypořádala s návalem svého hněvu, a proto nemohla přátelsky odpovědět a tak raději mlčela.

Všechny to bolelo. Je smutné vidět člověka, který si sám ve svém srdci postavil valy a hráze proti Světlu. Není možno mu pomoci! On sám musí odklidit to, co vybudoval. Jedině velká bolest tu může ještě posloužit jako nástroj.

Přešlo již několik dnů od chvíle, kdy obě knížata, bok po boku, odjela za doprovodu četného průvodu. Pro Nahome to byl nejtěžší čas v jejím jinak radostném životě, když její pán byl pryč. Množstvím práce a činností pro jiné se vždy snažila překonat tuto pustou dobu.

Tentokrát chtěla věnovat všechnu svou péči Juri-cheo. Princezna, která cítila snahu Nahome, se v nitru tomu bránila. Netoužila po žádném soucitu! Proto bylo pro Nahome tím těžší, aby se s ní sblížila. Neustala, až konečně přece přišla hodina, kdy se duše Juri-cheo otevřela. Byla to sice jen úplně nepatrná štěrbinka, ale to byl přece jen začátek. Blaženě se duše Nahome otevřela té, která byla o tolik starší a o tolik chudší!

"Jak to přijde, že jsi stále tak veselá?" tázala se Juri-cheo. "Máš přece dosti důvodů k tomu, abys těžce nesla svůj životní úděl. Otec ti byl násilně odňat a ty i tvoje matka jste pozbyli všechno své bohatství a všechnu moc. Ona sama ubohá trpí ve smutných vzpomínkách a žije osamělým životem se svými ženami."

"Matka tomu nechce jinak přece nepotřebuje být osamělou a nečinnou, kdyby tomu ona sama nechtěla," rychle odvětila Nahome. Nesnášela dosti dobře myšlenku na matku, která měla úplně jinou povahu. "Já jsem však našla plný a bohatý život u svého pána, v jehož službách jsem poznala pravěčného Boha!"

"Hovoříš o službě. Jsi přece knížecí dcera a nepotřebuješ sloužit!"

"Sloužím dobrovolně a děkuji Bohu za to, že to smím konat," pravila Nahome vážně. "Věř mi, princezno, že není nic blaženějšího než zasvěcení života Nejvyššímu."

"Nazýváš Abd-ru-shina Nejvyšším?" divila se Juri-cheo.

Nahome potlačila deroucí se odpověď. Ta druhá by to snad ani nepochopila. Je nutno s ní hovořit jako s dítětem.

"Ne, myslela jsem na Boha! Sloužím-li Abd-ru-shinovi, sloužím tak Bohu, neboť náš kníže je vůle Boží."

"To všechno nechápu. Vyprávěj mi o vašem Bohu, snad tomu pak lépe porozumím!"

A Nahome se chopila neočekávané příležitosti. S hlubokou úctou, neboť jména Nejvyššího jinak nepoužívala, počala hovořit o tom, co naplňovalo její duši. Nalezla prostá a dětská slova, která přesvědčivě pronikala do srdce druhé.

Jako když náhle vnikne sluneční paprsek na dosud temné místo a vysuší zlé býlí a udělá místo pro vzrůst ušlechtilých rostlin, tak slova Nahome zničila mnohé zakořeněné falešné představy, mnohé léčky pýchy a sobectví. Aniž by si toho byla vědoma, dotýkala se svou řečí míst, které chvějící se byly obnaženy v její duši jako posluchačky.

Ale jakmile se jí dotkly, byly jako balzám vylévaný na rány.

Pak propukla Juri-cheo v pláč. V neovladatelném pláči se její duše oprostila od pout, které ji dusily, a snažila se pozvednout na vzduch a svobodu.

Nahome ji nechala plakat. Ne proto, že by jí nějak rozuměla, ale poněvadž nevěděla, co by měla počít s tímto velikým výlevem bolesti. To však bylo také to nejsprávnější. Nahome tiše opustila komnatu. Když vyčerpaná Juri-cheo konečně vydechla, poněvadž již neměla slz, cítila se tělesně úplně rozbita, ale její duše začala kvést. Proudilo jí teplo, které budilo veliký pocit štěstí.

Nyní Nahome toužila po návratu knížete více než kdy jindy. On bude muset nyní vzít tuto duši do svých léčivých rukou. Jen aby na ní nic nezkazila. Nahome bylo z toho úzko. Netušila, že nikomu mimo ni by se nebylo podařilo, co ona nevědomky vykonala z lásky.

Opálen, uvolněn a pohřížen ve veselé myšlenky, vrátil se kníže zpět. Dny na Eb-ra-nitově dvoře byly napojeny slunečním svitem. Kněžna Brana se opět naučila smát a byla rovnocenným kamarádem svému manželovi. Abd-ru-shin se těžko loučil, ale myšlenka na Mojžíše ho poháněla kupředu.

Tu nalezl doma nový úkol, který ho čekal. Novým zrakem, který ztratil všechno ledové, pohlížela Juri-cheo na svět. Nahome mlčela o tom, co prožila, neboť její pán musí sám vidět, co se tu děje. On to viděl a měl radost.

Několik dnů, které zbývaly do příchodu Mojžíšova, bylo vyplněno tím, že Abd-ru-shin zápasil o duši Jur-cheo s ní samotnou. Byla by si nyní ráda nechala pomoci a přece jen své staré předsudky, návyky a myšlení stavěla si znovu a stále do cesty. Ale to již nebylo nic pevného, nýbrž to bylo jen jako štěrk, který bylo možno odsunout stranou slovy z úst Abd-ru-shinových.

Nahome se držela opodál. Nic nemělo rušit posvátnou práci na lidské duši. Byla však dosti blízko, aby mnohé mohla pozorovat.

"Jak je to jen možné," přemýšlela, "že člověk, ačkoliv ho to přitahuje k pravdě, přece se do posledního okamžiku brání? Je tomu vždy tak?"

Byla by se Abd-ru-shina ráda zeptala, ale žádná vhodná příležitost se nenaskytovala. Konečně jednoho večera, když Juri-cheo dříve odešla, tázal se kníže laskavě:

"Nu, Nahome, vidím ve tvých očích celou řadu otázek, podívejme se, zda-li je dovedu zodpovědět!"

"Pane, proč ti tolik záleží na Juri-cheo? Proč se tak namáháš o tuto jedinou duši, která ti to tak ztěžuje?"

"Juri-cheo je toho hodna více, daleko více než mnohé jiné. Uvaž, že izraelskému národu zachovala a uchránila toho, který je má vyvést z Egypta a opět přivést k Bohu. Pokud potrvá svět, potud budou lidé na Juri-cheo s díkem vzpomínat. Je tak blízko pravdy, že se mi zdá, jakoby každým okamžikem musela roztrhnout zahalující závoje. Přináší však stále nové a nové."

Kníže lehce vzdychl, Nahome však zvolala:

"Tomu nerozumím! Člověk vidí Pravdu a nechopí se jí! Je to přece tak prosté!"

"Ano, dítě, mnozí to tak dělají. Ostatní však nedovedou zanechat to, co dosud měli. Nechápou, že všechno je nutné obětovat, aby dosáh­li Pravdy. Stále chtějí sebou vzít něco z toho starého. Když jsem Juri-cheo všechny námitky vyvrátil, domnívala se nakonec, že je příliš stará na to, aby se ještě mohla zúčastňovat nového."

"A není tomu tak?" tázala se Nahome, ale ihned dodala, jakmile spatřila, že kníže špatně pochopil její otázku: "Což ji není možno klidně nechat zemřít v tomto stavu, když se rozhořívá, až se opět vrátí, bude mít dosti času na poznání."

"Tomu ty nerozumíš, Nahome, u tebe je to úplně jiné než u lidí. Doba, kterou stráví mezi dvěma životy, se řídí úplně podle toho, co zde poznali a prožili. Obrátí-li se Juri-cheo ještě nyní k Bohu tak, že to bude jejím opravdovým prožitím, bude moci toto poznání nahoře rozšířit na vyšší úrovni. K tomu bych jí rád dopomohl!"

Ne-so-met vstoupil:

"Kníže, Mojžíš je velmi blízko. Může tu být za dva dny. Nepřichází sám."

Kníže vyměnil ještě několik slov s věštcem a potom se obrátil k Nahome:

"Nyní nadešel čas pro Juri-cheo a radost ještě více rozevře její srdce a pomůže jí!"

Příštího dne připravoval kníže dceru faraónovu na Mojžíšův příchod, řekl jí však také, že očekávaný nemá již nic v sobě ze své staré víry. Dávno již nalezl Boha a žije podle jeho přikázání. Tím padla pro Juri-cheo poslední překážka. Jestliže i Mojžíš přijal toto nové, k němuž ji to mocně přitahovalo, pak to musí být správné. Rychle a mocně rostla radost v této ženě a v její duši již neměla úzkost žádného místa.

Také Abd-ru-shin se radoval, neboť věděl, že nyní začíná poslední část pozemského úkolu.


Mojžíš přišel a s ním i žena, která se k němu přidružila v jeho osamělosti. Abd-ru-shin pohlédl na Cipporu a poznal, že si Mojžíš nevzal nehodnou družku. Ve svérázném krásném těle byla čistá duše. Byla tvárná jako vosk a mohla se lehce přizpůsobit novým mravům a novému myšlení. Byla čistá a opravdová, mohla být muži opravdovou družkou, neboť sama nesobecky ustupovala, kde ji Mojžíš již nepotřeboval.

To všechno Abd-ru-shin viděl a měl z toho radost. Dal Nahome pokyn, aby se ujala tohoto hosta a opatřila ji vhodným oděvem. Oblečena a ozdobena, jak se příslušelo ženě Mojžíšově, měla Cippora poprvé předstoupit před Juri-cheo, aby nic v jejím zevnějšku neodpuzovalo dceru faraónovu.

Když Abd-ru-shin seděl se svými hosty při večeři úplně sám, byl by nikdo nepoznal v Cippoře ženu z pastýřského kmene. S naprostou samozřejmostí se pohybovala v novém oděvu, ve kterém se její krása ještě více uplatnila.

Také Mojžíš se musel stále dívat na svoji ženu, která se tak podivuhodně rozvíjela na těle i na duši. Zdálo se mu, jakoby ji dosud vůbec neznal. Dlouhá cesta a úzké soužití s ním byly pro ni dobrým poučením. Neměl již obav, že by mohla být překážkou na jeho cestě.

Mojžíš plnými doušky užíval pohodlí, které bylo kolem něho. Domníval se, že v dlouhých létech osamocení nic nepostrádal. Nyní však viděl, jak blaze na něho působí toto pěstěné, krásou naplněné prostředí. Líbezná vůně, čistota, zářivá světla a harmonické zvuky se snoubily, aby poutníka přicházejícího z pouště jediným rázem vytrhly do jiné sféry.

Abd-ru-shin viděl, jak Mojžíš v nitru všechno vychutnává, a na okamžik ho napadla myšlenka: "Co se stane, jestliže se nyní Mojžíš oddá požívačné pohodlnosti a odsune svou úlohu? Pak by nebyl tím, čím má být. Ale ani jediným slovem mu nelze pomoci, tuto zkoušku musí podstoupit samoten." V důsledku těchto myšlenek, nepronesl Abd-ru-shin ani slovo o Egyptu a také se nezmínil o Juri-cheo.

Ale ještě nebyli ani v polovici své hostiny, když se obavy knížete rozptýlily. Mojžíš se pohodlně posadil na svém sedadle, jakoby chtěl do sebe ještě více vpíjet tu krásu, jeho oči byly široce rozevřeny, dívaly se a dívaly. Náhle zcela neočekávaně pronesla zvolna jeho ústa:

"Můj ubohý národ!"

Uprostřed naprostého pohodlí myslela jeho duše na jiné! Tu Abd-ru-shin viděl, že tento pomocník nezklame a teprve nyní měl z něho radost.

Zdálo se, jakoby Mojžíš procitl z nějakého snu a s bdělými smysly se obrátil na svého hostitele.

"Co jest s Izraelem? Pochopil snad Sethi, že sám sebe olupuje o nejlepší síly, když potlačuje tento národ?"

"Ne, Sethi zůstal až do své smrti tím, čím byl vždy. Ničemu se nenaučil!"

"Sethi je tedy mrtev? Pak vládne Juri-cheo? Juri-cheo! Ó, jak dlouho jsem ji neviděl! Co měla o mne strachu!"

"Chtěl bys ji vidět, Mojžíši? Je zde u nás!" Kníže dal pokyn a jeden ze služebníků zmizel.

"Nenávist Sethiho šla však tak daleko, že zbavil Juri-cheo následnictví. Ramses je faraónem!"

"Ramses?"

Jako výkřik to vyletělo z Mojžíšových úst. Viděl ho opět před sebou, jako ho vždy vídával: vládychtivého, krvežíznivého, chladného a výsměšného se sevřenými úzkými rty, s jeho šikmým čelem a pichlavým zrakem svědčícím o rozumu, který neměl téměř nic lidského v sobě.

Ramses stále Juri-cheo záviděl a nepřál Mojžíšovi, kterého považoval za poběhlíka. Jak těžkým bude nyní osvobodit jeho národ. Ubohý lid. Jak to musí těžce snášet! Všechny tyto myšlenky se honily Mojžíšovou hlavou. Byl tak zamyšlen, že ani nezpozoroval vstupující postavu, vysokou ženskou postavu, která se pomalým krokem blížila k tabuli.

Cippora ji však viděla a v jejích očích bylo poznat veliký obdiv. Instiktivně poznala, že to musí být Juri-cheo. Její ruka se lehce dotkla rámě manželova:

"Pohleď, Mojžíši!"

Musela to dvakrát opakovat, potom však Mojžíš vzhlédl a vyskočil s výkřikem radosti. S rozzářeným zrakem stanul před tou, která mu byla matkou i přítelkyní a které děkoval za vše, co pozemsky získal.

Když se první radost utišila, posadila se Juri-cheo vedle Cippory u tabule. Ani stín žárlivosti se nedotkl její duše, která byla přitahována touto mladistvou krásou. Radost, která ji naplňovala a v níž nebylo přimíseno žádného sobectví, rozjasnila její tvář a oživila někdejší její krásu největší měrou.

S obdivem pohlížel Abd-ru-shin na obě ženské postavy, které ztělesňovaly rozkvétající a zralou krásu ženy. Zatímco litoval, že tento obraz nelze provždy zachytit, vklouzla dovnitř Nahome s veselým úsměvem, která již déle nemohla vydržet zůstat o samotě.

Posadila se vedle Juri-cheo, neméně krásná než obě druhé. Její krása však byla jiného druhu. Kníže mohl poprvé srovnávat.

"Obě druhé mají krásná těla prozářená ušlechtilým duchem. Duše Nahome však září nade vše a odívá její krásné tělo do jasné čistoty."


Mojžíš dlouho nevydržel u Abd-ru-shinova dvora. On, který se jindy nedovedl téměř ani odtrhnout, nyní pospíchal s odjezdem. Zůstal tam jen tak dlouho, pokud si lidi a zvířata neodpočinuli, a pak ho to hnalo dále do jeho práce a úkolu.

Pln radosti, pozoroval kníže, jaký cílevědomý a v sobě pevný muž se stal z kdysi tak měkkého mladíka. Bez obav ho nechal odejít. Věděl dobře, že je to rozchod na celý život, že pro ně oba již nebude žádného shledání na této zemi, ale radostná důvěra naplňovala všechny duše.

Také Juri-cheo se rozloučila se svým chovancem, a proto tím více byl Abd-ru-shin překvapen, když mu příštího jitra oznámila své rozhodnutí, že bude Mojžíše následovat.

"On mne bude potřebovat, kníže," pravila s určitostí. "Naplnil jsi mou duši tím, co v ní umrtvilo strach před Ramsesem. Jako nový člověk budu moci žít u dvora faraónova a pokusit se nepozorovaně Mojžíšovi pomáhat a chránit ho. To nikdo jiný mimo mne nemůže učinit, a proto odcházím. Také já jsem našla svůj úkol!"

Kníže ji nechal odejít, aniž jí domlouval. Viděl ovšem velmi dobře, že Juri-cheo nebude mít žádného vlivu na svého bratra, který ve svých náruživostech zkameněl, ale nechtěl ji připravit o vědomí, že ji v Egyptě potřebují.

"Zdalipak nezapomene, čemu se u tebe naučila," vzdychla Nahome, když opět zůstala s knížetem o samotě.

"Ne, Nahome, toho se neobávám. Její duše, která je v základě měkká, byla příliš hluboce zasažena. Co v ní zapustilo kořeny, poroste dále. Až jednou dojde k úplnému poznání, vše v ní rozkvete."

Zamyšleně hovořil kníže dále:

"Malá Nahome, ty jsi ji dala to nejlepší, co je možno člověku dát, a za to ti bude jednou sloužit s oddanou věrností!"

Tato slova zněla prorocky.

Nahome cítila, jak se něco dotklo její duše, co dosud nedovedla pochopit. Tichá úzkost ji přepadla a ona se pokoušela zahnat ji veselostí:

"Mně sloužit, hrdá Juri-cheo? Myslíš, pane, až tu budem opět na zemi?"

Abd-ru-shin přikývl. Nebylo však času na vážné rozhovory. Din-Ar oznamoval, že bylo vidět Eb-ra-nita s malým průvodem. Mohl tu být již za několik minut. Kníže radostně vyskočil. Oba se pozdravili s upřímnou radostí. Potom však Eb-ra-nit žádal, aby směl hovořit se svým pánem o samotě.

Hluboká vážnost spočívala v jeho slunných rysech.

"Co se ti stalo, Eb-ra-nite?" tázal se s údivem Abd-ru-shin, mezitím co si pozorně prohlížel svého hosta, jehož postava se zdála být opět vyšší.

"Rád bych tě pane požádal, abys jednoho ze svých Ismánů poslal do mé země, aby pomohl vládnout kněžně Braně. Po léta budu muset zůstat vzdálen. Náš lid je jiný, než-li Is-Ra, a pro Branu by to mohlo být příliš mnoho.

"A co máš v úmyslu?" vyptával se Abd-ru-shin, který cítil, že to není touha po dobrodružství, která žene jeho hosta.

Tu počal Eb-ra-nit vyprávět. Zažil podivuhodnou věc, jaká se mu dosud nepřihodila. Jakási postava přišla k němu v noci a zavolala ho cizím a přece mu dobře známým jménem.

"Bylo to podivuhodné, pane!" pokračoval vypravěč dále, "moje duše začala jednat úplně samostatně. Jinak to nedovedu popsat, nebyla již částí mne. Zatímco jsem se tělesně nemohl probudit ze spánku, radostně pozdravila světlého hosta a přijala od něho příkazy. Bylo jí nařízeno, že má opustit svou zemi a žít v Egyptě jako Hun-Dhů, abych byl spojkou mezi tebou a Mojžíšem tak dlouho, pokud izraelský národ nebude osvobozen. A moje duše se na nic netázala a věděla všechno, co má činit. Viděla, že je na zemi jen proto, aby tebe chránila, pane, aby ti sloužila. Eb-ra-nit je jenom forma, která se opět rozpadne, až její úloha bude naplněna," skončil vypravěč.

"Ano, Eb-ra-nite, tak tomu jest," souhlasil Abd-ru-shin. "Světlo tě přidružilo ke mně, abys mne zde dole chránil. Na oči ti byla položena páska, abys mohl být úplným pozemským člověkem. Je tak hutná, že i své jméno znáš teprve tehdy, když jsi jím zavolán. Myslím, že také Nahome své jméno zapomněla," dodal kníže s úsměvem.

Jasnými slovy rozvíjel nyní Eb-ra-nit své plány pro nejbližší dobu. Jako kouzelný kníže Hun-Dhů se chtěl vrátit do svého paláce v rezidenci faraónově a opět získat důvěru Ramsesovu, který ho znal již od dětství.

"To pro mne nebude nijak těžké," smál se Eb-ra-nit. "Můj palác je spojen četnými pozemskými chodbami s faraonovým palácem. Mojí důvěrní služebníci jsou zvyklí opatřovat si tímto způsobem zprávy o tom, co se děje v paláci a v chrámě, proto mohu hovořit s faraónem o všem dříve, nežli on začne o nějaké věci rozhovor. Tímto způsobem ohromil a zkrotil Sethiho. Dělal, co jsem chtěl, ze strachu před mým nadpozemským věděním. Co jsem tehdy činil nevědomě a  hravě, poslouží nyní k tomu, aby tobě pomohlo, pane, a Mojžíšovi!"

"Děkuji ti, příteli. Marně jsem přemýšlel, jak bych s Mojžíšem udržel spolehlivé spojení. Jako jediná možnost mně zbýval věštec Ne-so-met, ale tvůj způsob je lepší."

"Ne-so-met," opakoval Eb-ra-nit zamyšleně, "také pro něho mám příkaz. Musím s ním hovořit. Ne, nevolej ho," přerušil se, když viděl, že kníže zvedá ruku, aby dal potřebné znamení. "Toužím po tom vidět zase jednou jeho zvláštní komnatu a velký křišťál. Zajdu k němu."

S bdělým zrakem se Ebranit rozhlížel, když vstoupil do Ne-so-metovy říše. Kolem stály podivuhodné nástroje a na stěnách visely kresby, jejichž smysl nebyl jasný a pochopitelný.

Uprostřed místnosti spočíval na stříbrném podstavci pohyblivý veliký křišťál, o kterém Eb-ra-nit hovořil.

V této světlé kouli mohl věštec vidět, co se děje, anebo co se bude dít. Eb-ra-nit se díval do křišťálu. Zdálo se, jakoby barvy letěly po jasné ploše měnící a vlnící se. To bylo všechno, co viděl. Oči ho bolely a musel se odvrátit. Ne-so-met se s úsměvem díval na svého hosta:

"Domníváš se, že křišťál odhaluje každému svá tajemství?" tázal se.

"Mně stačí, když je odhaluje tobě, Ne-so-mete," zněla vážná Eb-ra-nitova odpověď. "Ale ukazuje ti opravdu ještě něco?" pokračoval kníže tázavě dále. "Dostal jsem pro tebe zprávu, která je vlastně na­pomenutím - nemáš zapomenout ani jediný den bádat v křišťálu. Je to jediný způsob, kterým Is-ma-el může dosáhnout tvé duše."

Eb-ra-nit hovořil vážně a Ne-so-met zbledl.

"Is-ma-el je mrtev, kníže," zakoktal. "Odešel pryč z této země. Od té doby, co tu již není, vidím i já věci, které může vidět každý jiný. Co je platno knížeti, mohu-li mu oznámit o nějaký den dříve, že přijde Mojžíš, nebo když jsem mu dnes řekl, že přicházíš ty? Dřív, než jsem tě ohlásil, přišel Din-Ar, kterému to oznámil strážce na věži. Můj úřad je u konce s odchodem Is-ma-elovým."

Žalobný hlas umlkl, ale Eb-ra-nit se rozhovořil:

"To je právě to, proč tě přicházím napomenout a varovat. Tvůj úřad platí dál, Ne-so-mete! Musíš se probrat z neužitečného snění! Já mohu našeho pána chránit navenek, ale varovat ho může jedině Is-ma-el skrze tebe. Ne, netaž se, odkud mám tuto zprávu, může-li ti postačit, že jsem ji obdržel."

Na okamžik zavládlo mlčení. Potom se Ne-so-met otázal:

"Ví kníže o této výstraze?"

"Ne. Zamlčel jsem mu, že jeho služebník je nedbalý," zněla řízná odpověď.

Eb-ra-nit již neměl trpělivosti s touto nemužnou měkkostí a nedbalostí.

"Musím to však jemu oznámit, nejsi-li v stavu vzchopit se, nezapomeň, Ne-so-mete, že tato výstraha přichází shůry!"

Do věštcových očí vstoupily slzy.

"Chci poslouchat a zkoumat," ujišťoval a Eb-ra-nit byl spokojen.

Kdyby byl dovedl číst v Ne-so-metově duši, byl by viděl, že k tomuto slibu připojil malomyslný dodatek: "Ale nic nenajdu, tak jako jsem nic nenašel od smrti Is-ma-ele!"

Avšak i bez tohoto vědění odcházel Eb-ra-nit od věštce jen napolo uspokojen. Na své cestě ke komnatám Abd-ru-shinovým potkal Nam-Chana, který ho zřejmě čekal.

"Hrozí našemu pánu nebezpečí?" tázal se tento věrný muž.

"Jak jsi na to přišel, Nam-Chane?" odpověděl Eb-ra-nit vyhýbavě.

Když se však zahleděl do očí druhého, které byly na něho klidně upřeny, zastyděl se za svoje slova. Proč by měl skrývat před tímto nejvěrnějším ze všech služebníků Abd-ru-shinových, co naplňovalo starostmi jeho duši.

Neřekl ničeho o svém nočním příkazu, ale toho také nebylo třeba. Nam-Chan znal Ramsese příliš dobře a pochopil bez mnoha slov, že se hněv a bezmocná faraónova zuřivost obrátí proti světlému knížeti, jakmile se Mojžíšovi podaří svůj lid osvobodit. Lépe než Eb-ra-nit viděl Nam-Chan všechny ty spleteniny, které se tu zauzlily a ještě dále se budou zauzlovávat.

"Kdybychom mohli alespoň Hun-Dhů podat zprávu, aby byl pořád bdělý," pravil zamyšleně. "Ten starý kouzelník má zprávy o všem, co se děje ve faraónově paláci, a je nakloněn Abd-ru-shinovi, ačkoliv předstírá opak."

Rozveselen pohlížel Eb-ra-nit na mluvčího.

"Toto poselství rád převezmu," pravil. "Ale kdo nám zaručí, že Hun-Dhů nehraje dvojí hru a nezradí nás Ramsesovi?"

"Za toho starce bych dal ruku do ohně," ujišťoval Nam-Chan důrazně. "Ty ho neznáš zdaleka tak dobře jako já, mne neoklame!"

"Skutečně ne, Nam-Chane?" zazněl skřípavý hlas Hun-Dhů.

Ohromen, rozhlížel se oslovený kolem sebe. Nikde nebylo vidět žádného starého muže a přece Nam-Chan slyšel docela zřetelně jeho slova.

"Kde jsi, Hun-Dhů," volal.

"Zde," opět bylo slyšet kouzelníkův hlas. "Pohleď na mne, Nam Chane, poznáváš mne?"

Eb-ra-nit bleskurychle zkroutil celou svoji postavu, což při mohutnosti jeho těla nikdo nepovažoval za možné. Jeho ruce se chvěly a rysy jeho obličeje byly rysy starého muže, i když nebylo použito líčidel.

Nyní Nam-Chan pochopil.

"Tak ty jsi byl tímto starcem, kníže? No vidíš, že mne moje důvěra nezklamala. Kdo by mohl lépe pečovat o našeho pána nežli ty?"

Nam-Chanovi se zřejmě ulehčilo a Eb-ra-nit nelitoval, že je o jednoho vědoucího více. Hovořili spolu ještě chvíli a osvěžovali vzpomínky na svá dřívější setkání, ale potom Eb-ra-nit toužil, aby již byl zase blízko Ramsese.

"Nam-Chane, dávej pozor na Ne-so-meta," byla poslední prosba knížete. "Nedej mu upadnout do nečinného snění!"

Když Eb-ra-nit opět stanul před Abd-ru-shinem, zdál se mu rozchod těžkým.

"Kdybych neodcházel kvůli tobě, Pane, pak by mně nic nepřimělo, abych tě nyní opustil!"


Mojžíšův úkol v Egyptě se ukázal být ještě těžším, než všichni očekávali. Ramses sám nebyl ochoten propustit laciné pracovní­ky a k tomu byl ještě vázán svou přísahou. Musel Sethimu přísahat, když tento umíral, že nikdy Izraelity nepropustí. Tato přísaha ho zpočátku nijak netísnila, poněvadž se shodovala s jeho vlastním přáním.

Musel však složit ještě druhou přísahu: že bude škodit Abd-ru-shinovi, a bude-li to možné, že ho zničí! Tento slib ho stravoval. Bál se světlého knížete, který se mu vždy zdál být bytostí z jiného světa. To, co mu otec vyprávěl o kouzelném náramku, který měl Abd-ru-shin na ruce a jež mu propůjčoval nadpřirozenou moc, ještě zesílila jeho strach.

Kdyby alespoň myšlenky na Abd-ru-shina mohl vypudit ze své mysli! Ale přísaha, ta neblahá přísaha. Co člověk odpřisáhne umírajícímu, to musí splnit, neboť jinak zaviní svou vlastní zkázu. Jestliže však bude chtít zasáhnout Abd-ru-shina, přivodí si tuto zkázu zvýšenou měrou.

Nenacházel klidu. Nyní se ještě náhle objevila Juri-cheo. Co tu chtěla? Chtěla na sebe strhnout moc? Chtěla pomoci k nadvládě Mojžíšovi, o kterém se vyprávělo, že se zdržuje ve městě? Do paláce se přirozeně neodvážil, neboť faraón rozhlásil, že ho dá od prahu paláce vyštvat psy. Co tu však Mojžíš dělá? Ach, kdyby tak nebylo těch přísah, které faraonóvi kazí požitek z jeho moci!

A pak stanul tento nenáviděný Mojžíš, aniž by dbal na všechny hrozby, před Ramsesem a nežádal nic menšího než propuštění Izraelitů. Dokazoval neochotnému vládci, že tento národ přišel kdysi do Egypta jako dobrodinec země, že byli hosty v zemi a že proto nikdo neměl práva požadovat od nich otrocké služby.

Hlučně se faraón zasmál, ale byl to nedobrý smích, který měl zakrýt úzkost a vztek.

"Hleďme, ochránce spravedlnosti! Učili tě naši mudrci takto myslet? Či jsi byl mezitím na vysoké škole? Nebyl jsi u Abd-ru-shina, který je vrcholem chytrosti? Kliď se odtud, nebo tě nechám vyštvat! Řekni těm svým Izraelitům, ach ano - vždyť ty jsi jedním z nich - řekni jim, že mě ani nenapadne, abych je nechal odejít. Mají-li tolik času, že mohou vymýšlet plány, pak jim ten čas ode dneška zkrátím. Budou muset ještě více pracovat, tito líní chlebožrouti! Jdi již, nebo tě vyhodím sám!" Ramses zuřil a již nebyl mocen svých smyslů.

Mojžíš však nešel. Měl ještě cosi, co chtěl říci:

"Slyš, Ramsesi. Jestliže neučiníš, co ti můj Bůh nařizuje mými ústy, pak on ti dokáže, jakou má moc. Nepotřebuje tvé ruky, aby prováděl své rozkazy. Jedině z milosti ti chce dovolit učinit to, co bys jinak byl donucen trpět."

Slyšel Ramses tato slova? Soptě vztekem, ležel na svém trůně a všechny jeho údy byly zkřiveny a zkrouceny jako v epileptickém záchvatu. Služebníci dostali strach a naznačovali Mojžíšovi, aby opustil sál. Někteří odběhli, aby zavolali kněze, jiní zase hledali Hun-Dhů, kterého pravdu přivedli.

Jeho uměním se podařilo faraóna natolik osvobodit, že mohl být odnesen na lůžko. Blahodárný spánek obklopil jeho smysly. Když se probudil, nalezl u sebe starého kouzelníka.

"Hun-Dhů, co se mi stalo? Působí na mne již kletba mého Otce?"

"Rozčílil jsi se včera více, než bylo zapotřebí, vznešený farao," krákoral stařec. "Nech ty špinavé, nevědomé Izraelity odtáhnout! Proč ti na nich tolik záleží? Nejbližší válečná výprava ti může opatřit tolik otroků, kolik budeš chtít."

"Nevím, přísahal jsem svému otci, že zotročím Izrael!"

"Proč mu tolik záleželo na tomto národu? Musím přiznat, že jsem rád, když nikoho z nich nemusím potkat, ani vidět."

"Nevím, jestli v nich viděl něco jiného než lacinou pracovní sílu. Nesmím se na to ani ptát, přísahal jsem. Jestliže nedodržím přísahu, pak začne působit kletba."

"Říkali mi, že ti Mojžíš vyhrožoval silou svého Boha. Nebojíš se, že by tato síla mohla být ještě horší než kletba Sethiho?!"

Ramses sténal a zahalil svou hlavu. Stařec pak opustil s kulháním místnost.

Pomocí důvěrného služebníka odeslal poselství k Abd-ru-shinovi a prosil ho, aby opustil své město a přitáhl blíže k hranicím. Bylo nutno, aby prostřednictvím Abd-ru-shinovy síly se Mojžíšovy hrozby co nejdříve uskutečnily.

Na egyptskou zemi přišly bědy, že by žádný člověk nevymyslel hroznější. Ramses s hrůzou zakolísal mezi tím, co se dělo v jeho zemi, a mezi strachem před otcovou kletbou. Jednou slíbil, že izraelský lid nechá odtáhnout, ale za chvíli své dovolení opět odvolal.

Ve všem zmatku, ve kterém se Egypt zmítal jako míč v silných rukou, počali Egypťané jasněji vidět. Sami nyní žádali faraóna, aby ze země vykázal lid, který jim přinesl neštěstí.

"Faraón bude již brzy vyčerpán," pravil Abd-ru-shin k Nahome, když ji sděloval poslední zprávy od Eb-ra-nita. "Pak bude můj úkol splněn a já se budu smět vrátit do světlé říše."


V poslední době často hovořil kníže o svém odchodu jako o něčem blízkém. Duše Nahome se při tom zachvěla úzkostí vždy, když myslela na rozchod. Také dnes nemohla tuto myšlenku snést.

"Chceš od nás opravdu odejít, Pane?" tázala se úzkostlivě.

Abd-ru-shin položil svou ruku na její hlavu:

"Má říše není z tohoto světa, dítě, to přece víš. Nahoře ve světlých výšinách stojí hrad, ve kterém je Parsifal králem!"

Ustrašenou duší Nahome přeletěl jasný záblesk. Naplnil ji mír a radost. Opět přišlo to nádherné a jasné prožití, které směla již jednou prožít.

"Parsifale," šeptala, "můj pane a králi! Irmingard tě bude následovat, až půjdeš."

"Budiž!" souhlasil kníže vážně.

O něco později stanul Nam-Chan před svým pánem. Přišel nepozorovaně, neboť zastupoval knížete, kdykoliv byl vzdálen. Ismáni, kteří tak činili do té doby, byli roztroušeni po celé zemi, aby působili jako vzory a učitelé. V Nam-Chanovi, jak to Abd-ru-shin dobře věděl, spočívaly schopnosti velikého vládce. Mohl se na něho bezpodmínečně spolehnout.

Když projednali nejdůležitější věci a Nam-Chan se chystal k odchodu, zavolal ho kníže nazpět.

"Nam-Chane, ty věrný muži, není již daleká hodina, kdy všechny tyto věci budeš musit rozhodovat beze mne," přátelsky ho oslovil.

Oslovený se zachvěl, jakoby mu jeho pán řekl nejhorší výčitku.

"Pane, mé tušení!" koktal rozčileně. "To se nesmí nikdy stát. Slíbil jsem knížeti Eb-ra-nitovi, že budeme nad tebou bdít. Ale i bez toho příslibu bychom nasadili všechny naše síly, abychom tě chránili."

"A přesto od vás odejdu, až bude naplněn můj pozemský čas. Jakmile však odejdu, Nam-Chane, ujmi se říše. Vládni nad Is-Ra a nedopusť mu klesnout z jeho výše!"

"Já, pane?!"

Nam-Chan nechtěl věřit tomu, že slyšel správně. On, který byl cizincem v této zemi a přišel sem kdysi v hadrech se zlými úmysly, měl zde nyní vládnout na místě světlého knížete? Což to nebyla věc Ismánů nebo ještě spíše Eb-ra-nita?

Abd-ru-shin četl v jeho duši jako v otevřené knize. "Nikoliv, věrný muži. Ismáni mají jiné úkoly, které musí být rychle dokončeny. Jeden po druhém mě budou moci následovat do blažených zahrad. Eb-ra-nit má na starosti svou vlastní říši, může ti pomoci, bude-li se ti zdát tvůj úkol těžkým, ale zvykni si na myšlenku, že to budeš ty, do jehož rukou vložím svou říši.

Již dávno jsi byl připravován pro tento úkol. Všechny schopnosti v tobě procitnou, jakmile jich budeš potřebovat. Lidé Is-Ra tě mají rádi a důvěřují ti, neboť vědí, že i já ti plně důvěřuji!"

Nam-Chanovi připadala tato hodina jako rozloučení. V jeho duši procitla žhavá bolest nad ztrátou pána, ale vedle toho nová - nikdy nepoznaná síla - rostla mocně vzhůru a činila ho silným. Jeho postava se zdála být prozářená vnitřním světlem. Všichni to viděli. Ismáni i Arabové. Nikdo si to nedovedl vysvětlit, ale náhle tu bylo pro něho nové jméno: "Bílý."


Po návratu z jedné vyjížďky hovořil Abd-ru-shin dlouho s Dhu-Farem, který přišel s návrhem, že by měl být pro knížete opatřen nový jezdecký kůň. Jeho osobní oř již nebyl mladý.

"Pokud ještě mohu jezdit, nepotřebuji jiného," odmítal Abd-ru-shin. "Musíš mi však slíbit, Dhu-Fare, že můj kůň bude usmrcen, odejdu-li od vás. Není to pěkný zvyk. Věrné zvíře zemře až po svém pánu. Dopřej koni i psovi toto uznání jejich věrnosti."

S polekaným zrakem pohlížel Dhu-Far na svého pána. "Pane, jsi přece tak mlád a můžeš být u nás ještě dlouhá léta. Nemůžeme tě postrádat!" hovořil stísněně.

"Slib mi to, Dhu-Fare, nejsem pánem nad životem a smrtí, můj čas je v rukou Božích!"

A Dhu-Far slíbil se slzami v očích.

Jednoho za druhým připravil kníže takto na svůj odchod. Všichni to těžce nesli, ale vůbec nechápali, že tento odchod by mohl být tak blízkým. Nyní hovořil s Jusu.

Arab zestárl, ale jeho věrnost a oddanost byla stále svěží a jeho vděčnost byla neuhasínající. Když ho Abd-ru-shin upozornil, že patrně brzy odejde, smál se Jusu:

"Pane, to již nikdy nenastane, aby pán odcházel před svým služebníkem! Jusu je stár, bude smět opustit tuto zemi před tebou!"

"Tomu nevěřím, Jusu," odvětil kníže. "Poněvadž tomu nevěřím, mám také pro tebe ještě úkol. Dej mi zhotovit hrobku po egyptském způso­bu, a nechť je tak veliká, aby postupně všichni moji věrní nalezli v ní své místo."
"Ty míníš pyramidu, pane?"

"Ano, Jusu, pyramidu s mnoha komorami."

"Stane se, Jusu poslouchá, dokud je ještě naživu, ale mám, pane, ještě jednu prosbu!" napadlo náhle starce.
"Mluv Jusu, co to může být, oč bys chtěl ještě prosit?"

"Říkal jsi, pane, že se zase vrátíš, až tuto zemi opustíš. Říkal jsi, že to může dlouho trvat, než se vrátíš."

Kníže přikývl a úsměv přeletěl po jeho tváři, nyní již věděl, co bude stařec chtít.

"Pane, až potom přijdeš, nechť také Jusu bude opět mezi tvými služebníky!"

"Prosil jsi starče a já jsem slyšel. Tvoje prosba je vyslyšena ve Světle. Vrátíš se jednou se mnou, abys mi pomohl při výstavbě mé říše!"

"Děkuji ti, pane!"

Rozechvěn opustil Jusu svého knížete.

Stařec o tom hovořil jenom s Nam-Chanem. Nyní to však tento věrný muž nevydržel. Co Jusu vyslovil, dávno již naplnilo jeho duši. Nenašel jen vhodných slov a potřebné odvahy, aby poprosil Abd-ru-shina o tuto velikou milost. Jusu, který zůstal dítětem, třebaže jeho vlas byl již sněhobílý, učinil tak prostě a samozřejmě, k čemu byl puzen.

Nyní však také Nam-Chan předstoupil před svého pána a prosil:

"Pane, dovol mně také to, co jsi dovolil Jusu! Nech také mne, abych ti mohl sloužit, až jednou opět vstoupíš na tuto zemi."

S radostí v srdci to Abd-ru-shin také jemu slíbil. Pak přišel Din-Far, který prosil za sebe i za Hussy. Hussy to pověděla Na-Lah a také ona přišla prosit, aby směla zase jednou sloužit Nahome. A všem bylo slíbeno , oč prosili.


Mezitím přicházely časté zprávy od Eb-ra-nita. Strašlivé rány doléhaly na egyptskou zemi. Ramses neznal hranic ve svém vzteku a ve svém bezmocném hněvu. Nechal spoutat Mojžíše, ale ten byl jako zázrakem osvobozen před faraónovým zrakem. Klidně prošel stráží a znovu začal hlásat odchod Izraele.

Jestliže nemohl Ramses učinit neškodným Mojžíše, chtěl alespoň odstranit Abd-ru-shina. Nejasně tušil, že Mojžíš nalézá pomoc a posilu u světlého knížete. Abd-ru-shin již nesmí déle žít!

Mezi nejzavrženějšími ze zavržených našel toho, který slíbil vykonat tento rouhavý čin a zavraždit knížete Is-Ra.

Ebranit se v posledním okamžiku dozvěděl o tomto temném plánu a vyslal posla, aby varoval Abd-ru-shina. Ale temnoty triumfovaly: vrah se setkal s poslem a zavraždil ho.

Is-ma-el hovořil k Ne-so-metovi a nechal mu vidět v křišťálu, jak se vše odehraje. Smysly Ne-so-metovy jako by byly zahaleny závojem, neměl odvahu podat knížeti zprávu o hrůzné události, kterou viděl. Nedovedl si představit, že by Abd-ru-shin mohl zemřít rukou vrahovou. Mnohem spíše se domníval, že se mu pomátly smysly. Proto také nedal žádnou výstrahu.

Aniž by byl varován, šel Abd-ru-shin vstříc svým posledním okamžikům a přece nebyl nepřipraven. Věděl, že nadešla jeho hodina. Všechno pozemské uspořádal a rád opouštěl svoje věrné, aby se navrátil do své říše.

Jen krátké hodiny prodléval jeho duch na blízku mrtvého těla, jen tak dlouho, aby mohl přijmout duši Nahome a vzít ji sebou k Božímu trůnu. V dětské věrnosti ho následovala. Její mrtvé tělo bylo s ním přeneseno do ohromeného města.

Zoufalství Is-Ra bylo bezmezné! Jak se to jen mohlo stát, že byl kníže zavražděn v jejich středu? Hlasitě žaloval Ne-so-met na svoje selhání. Avšak všechny jeho žaloby a nářky nemohly zmírnit jeho provinění. Hrozivě zněly Is-ma-elovy výstrahy a Eb-ra-nitovo napomínání v jeho uších.

Oba strážcové, kteří hlídali před stanem Abd-ru-shinovým, přísahali, že nespali. Stanová látka byla vzadu proříznuta a jedině tudy mohl vrah vklouznout jako had dovnitř. .Na Abd-ru-shinově ruce viděl náramek, který Abd-ru-shin nikdy od sebe neodkládal. Přepadení se zřejmě týkalo jeho.

Nam-Chan, Din-Ar, Dhu-Far i všichni ostatní zoufale bloudili kolem. Kdyby byl kníže podlehl zákeřné nemoci, pak by ztráta byla omluvitelná. Nyní se však přidružovalo ke všemu bědování ještě vědění: byl zavražděn v našem středu. A to bylo hrozné.

K Eb-ra-nitovi přišel Mojžíš. Již dávno znal tajné chodby, které vedly do knížecího paláce a také jemu umožňovaly nenápadně sem přicházet. Bledý a se zkamenělým obličejem stanul Mojžíš před knížetem.

"Slyš, Eb-ra-nite, Abd-ru-shin byl dnešní noci zavražděn!"

"Kde zůstal můj posel? Pozdě! Běda Ramsesovi! Můj pán a král zavražděn!"

Divoce a neuspořádaně unikala slova s Eb-ra-nitových rtů, který byl zasažen do hloubi duše. On, syn vyšších úrovní, si nedovedl představit, že by král všech králů skutečně mohl padnout za oběť vrahovi. Jak mohlo Světlo něco takového připustit?

Chvěje se rozrušením, které vzrušením Eb-ra-nitovým bylo ještě vystupňováno, vyprávěl Mojžíš, že v duchu prožil zavraždění a že pak ještě s Mojžíšem hovořil. Byl jediným svědkem tohoto hrozného činu. Děs zachvátil oba muže, když Mojžíš bod za bodem líčil celou událost.

"Můj králi a pane! Tak jsem tě přece nemohl varovat, nemohl jsem tě ochránit. Musel jsi prožít nejhroznější smrt! Tvůj život byl láskou a sebeobětováním a z lásky jsi se stal člověkem. Takto ti lidé poděkovali!"

Mojžíš nemohl docela pochopit Eb-ra-nitova slova, ale on, který sám viděl hrozný čin, aniž by mohl pomoci, pochopil, že se jednalo o více než o zavraždění obyčejného člověka. Dávno již tušil, že Abd-ru-shinovi nebyla domovem tato země a že nosil pozemské roucho jen jako zahalení.

Eb-ra-nit již déle nevydržel v Egyptě. Mojžíš jako odkaz obdržel od Abd-ru-shina moc nad bytostnými. Tato moc ho bude učinněji chránit a lépe mu pomáhat, než by to dovedl Eb-ra-nit. Kníže se stal maličkým v myšlenkách na svou sílu. Nemohl přece zabránit tomu nejhoršímu, co se kdy na zemi stalo.

"Můj králi a pane!"

Stále znovu lomil rukama a stále znovu se musel násilím nutit ke klidu.

Co nejrychleji mohl, vypravil se na cestu do města Abd-ru-shinova. Cestou potkal posly, které Is-Ra k němu vyslali, a od nich se dozvěděl, že také Nahome je mrtva. Záviděl jí, že směla následovat svého knížete. Kéž by to také on měl tak dobré!

Čekali na něho s prozatimním pohřbem. Přišel dosti brzy, aby mohl spatřit obě mrtvá těla, ovšem již po prvním nabalzamování.

Jak nepopsatelně krásné a pravidelné bylo pozemské Abd-ru-shinovo tělo! Ani vnější schránka nemohla být však dosti krásná pro to, co obklopovala. Dlouho a dlouho klečel Eb-ra-nit u této schránky a žhavé prosby proudily z jeho srdce.

"Pane, zavolej mne brzy k sobě! Pane! Nech mne být zase kolem sebe, až přijdeš znovu na zem. Chci tě ještě věrněji ochraňovat!"

A zdálo se mu, jakoby milovaný hlas jeho pána zazněl prostorem:

"Staniž se, oč prosíš!"

"Pane, promluv ještě jednou ke mně!" prosil Eb-ra-nit uchvácen hlasem. Nebylo však již ničeho slyšet.

Po dlouhé době se obrátil k mrtvole Nahome, která se mu zdála téměř posvátnou. I ve své smrti zůstala obrazem čistoty a cudnosti. Již nikdy nebude znít její perlivý smích a již nikdy nebude slyšet její líbezný hlas.

"Malá Nahome, ty to máš dobré! V životě jsi byla jeho radostí a ve smrti jsi s ním spojena. Nahoře ve hradě budeš našemu králi sloužit, jako jsi mu sloužila na zemi!"

Pojednou znal Eb-ra-nit vše, co mu bylo dosud skryto. Viděl světlý hrad v nekonečných dálavách. Viděl drahocennou nádobu, ve které se vlnila a valila síla, viděl četné stráže nádoby a mezi nimi jeden chyběl. Byl on tímto jedním? Jak znělo jméno, kterým ho volali?

Nyní se otevřela brána hradu. Provázen bezpočtem blažených bytostí vstoupil král Parsifal do sálu. Král Parsifal! Abd-ru-shin! Jeho pán a král! Viděl, jak Nahome - Irmingard se blíží, bere nádobu a podává králi.

Eb-ra-nit klesl v modlitbě na kolena. Naplnila ho blaženost a jsa naplněn silou shůry, viděl se opět v pozemském životě, ve kterém musí vytrvat ještě tak dlouho, pokud pozemské tělo Abd-ru-shinovo nebude pohřbeno do pyramidy, kterou dal Nam-Chan stavět na příkaz knížete.

Ne-so-met byl od toho dne, kdy byl Abd-ru-shin zavražděn, mrtev pro tento svět. Ležel na svém lůžku jako mrtvola a zdálo se, že ničeho nevidí a neslyší. Jusu k němu zavolal Eb-ra-nita. Ve svém slitování našel kníže utěšující slova:

"Povstaň, Ne-so-mete! Máš před sebou velikou úlohu. Máš vytesat našemu pánovi náhrobní nápis a vepsat do něj vše, co dovedeš říci!"

Věštec vyskočil:

"A ty, kníže, nečiníš mi výčitek? Je to má vina! Je větší, než mohu unést!"

"Nikoliv, nečiním ti výčitek, Ne-so-mete! Přináším ti práci pro našeho milovaného pána. Tentokrát přece nezklameš!?"

Ne-so-met se vzchopil. Začal znovu jíst, neboť věděl, že jeho tělo musí vydržet tak dlouho, pokud nebude náhrobní nápis hotov. S nikým však nemluvil.

Sedm roků trvalo budování pyramidy, na které pracovali všichni, ať to byl nejchudší Arab nebo nejušlechtilejší Ismán. Nam-Chan pracoval po boku Eb-ra-nitově, právě tak, jako pracoval starý Jusu po boku Dhu-Farově a Din-Arově.

Sedm let tesal Ne-so-met náhrobní desku, která byla divem krásy. Často stával Eb-ra-nit u něho a pozoroval obrazy, které tu vyvstávaly z kamene. Nikdy však ani slovo nepřešlo přes věštcovy rty. Zdálo se, jakoby chtěl umlknout pro všechnu věčnost za to, že mlčel v nepravou chvíli.

Sedm roků vyšívala Hussy, Na-Lah a ostatní ženy roucha, jimiž měla být oděna nabalzamovaná těla knížete i Nahome. Byla to umělecká díla. Také k nim často přicházel Eb-ra-nit. Cítil, že všichni tito pracující lidé potřebují jeho přátelských slov, aby se nezhroutili v bolesti. Jednoho dne viděl, že Hussy vyšívá zvláštní obraz: dvě křížící se břevna.

"Co to má znamenat, Hussy?" tázal se laskavě.

"Takto jsem často vídala našeho pána!" zněla odpověď Arabky.

"Pak jsi viděla správně," přišla rozechvěná odpověď knížete. "Z něho zářil kříž Pravdy, poněvadž on je věčnou Pravdou. Jsi požehnána mezi mnohými, Hussy!"

Její veliké oči přeplněné slzami se pozvedly k mluvčímu:

"Hussy je ubohou od té doby, co pán odešel. Ale Hussy mu bude smět opět sloužit. Bude na to čekat po mnoho životů!"

Sedm roků je dlouhá doba pro pozemského člověka a mnohé se v nich může přihodit.


Ještě dříve, než pozemská schránka Abd-ru-shinova byla uložena do pyramidy, naplnil se osud egyptského krále. Stále znovu a znovu zdržoval odchod Izraele. Nakonec Hospodin pobil prvorozené v Egyptě a po celé zemi se rozléhal nářek a bědování. Pláč a smutek byly též ve faraónově paláci, neboť ani jeho vlastní syn nebyl ušetřen.

Tu Ramses poznal, že není nic platno bouřit se proti Bohu, a proto pln rozhořčení vykázal cizí národ ze země. V noci se však u lože synova objevil Sethi a pronesl svou strašlivou kletbu. Ramses, téměř šílený strachem a hrůzou, sebral svou armádu a pospíchal za Izraelity. Dohonil je u Rudého moře, kterým oni prošli suchou nohou. Bytostní ovládli síly vln. Jakmile však Ramses se svou armádou následoval Izraelity, uzavřely se vody nad jeho hlavou. Nikdo z nich neunikl!

Izrael však táhl, jsa veden Mojžíšem, do země, kterou mu zaslíbil Hospodin.


Když sedm roků uplynulo, pochovali Is-Ra svého knížete i Nahome s veškerou nádherou, kterou si zasloužili, a se žhavou láskou, která naplňovala jejich srdce.

Ne-so-met postavil svůj náhrobní kámen před komoru, ve které odpočíval kníže. Bylo to jeho poslední dílo ... ,bez ducha se zhroutil před náhrobním kamenem a byl pohřben v jedné z postranních komor. Také Jusu se směl vrátit domů, dříve než byla pyramida uzavřena.

Pak následoval Eb-ra-nit, který si přál být pohřben v blízkosti pána. Jeden za druhým z věrných služebníků nacházeli své místo v hrobce, jak to Abd-ru-shin určil.

Ismáni umírali bezdětní a Arabové je následovali. Za několik desetiletí se zdálo, že vymřel celý národ Is-Ra. Beni-Hassan ovládli Abd-ru-shinovo město a snažili se tam žít podle jeho přikázání a věrně se starali o všechno, co on vytvořil. Ale také oni zašli, aniž by po sobě zanechali stopy.

Plynula staletí. Vítr pouště a písek si pohrávaly na místech, kudy putovala noha Abd-ru-shinova a kde zazníval hlas Nahome. Vítr pouště a písek byly řízeny věrnými bytostnými. Měli velkou práci, neboť měli přikrýt všechno, co kdysi v nádheře vyrostlo. Měli to přikrýt, aby to zůstalo uchováno až do těch dalekých dob, kdy noha Abd-ru-shinova znovu vstoupí na zem.

Staletí plynula. Nic již nebylo vidět z Abd-ru-shinové říše a jeho města.

Tu z pouště přitáhl kmen hnědých mužů pravidelných údů a ušlechtilých rysů obličeje, což není obvyklým v těchto končinách. Usadili se nedaleko pramenů a započali žít vlastním způsobem, který se nijak nepodobal tomu, jak žilo jejich okolí.

Jestliže se jich někdo zeptal, kdo jsou, tu odpovídali jen úsměvem. Zpívali písně uchvacujícího smutku a zvláštního rytmu písně, které vyprávěly o národu, který tu kdysi žil, o jeho knížeti, kterého přivedla bílá holubice k tomuto lidu a který se zase vrátí, až se holubice opět k nim přiblíží.


Na to čekají a kvůli tomu žijí!

Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára

Tu môžte pridávať svoje komentáre. Komentáre sú moderované.