Susanne Schwarzkopff
Nepochopitelná Boží láska
vyslala kdysi v pradávných dobách část svého Božství do vesmíru, aby tomuto
darovala život a tvar. Vyrozený Syn Otce, Imanuel, ON, který jest Kříž Života a
Pravdy, dal vznik svým bytím kolem sebe celému stvoření. Jedině skrze Něho a z
Něho mohlo se utvořit, mohlo obstát. ON byl jeho věčným, nevyčerpatelným
zdrojem síly. A Jeho vznešená Božská láska nesla stvořené a nezapomněla ani na
ty nejmenší.
Až
dolů, do nejhutnější, nejtěžší hmotnosti pronikaly paprsky Jeho bytí vším
nezadržitelným, krouživým, proudícím životem. V harmonii se svým pravznikem
zachvívaly se všechny kruhy dění po miliardy let.
A
přece nastal okamžik, ve kterém zazněl náhle ostrý nesouzvuk stvořením, tento
zvuk vystupoval ze zdola, z hrubohmotnosti nahoru, do říše čistých duchů. Byla
přetížena nit, struna na světovém nástroji přetržena a její konce visely
bezzvučně se chvějíce násilným roztržením hluboko dole. Ostatní struny v
blízkosti usnuly, klesly dolů a brzy šklebila se široká propast ve světelném
tkaní stvoření. Seshora nemohl mezerou pronikati žádný paprsek síly, poněvadž
chybělo spojení. Tkanina se stočila, vznikly husté závity na obou koncích
násilně zvětšené propasti, která se naplnila řítícím se černým, hutným temnem.
Tam, kde bylo dosud neustále jemné, tvořivé předení, kde světelné paprsky síly,
tepla, tlaku a napětí, udržování a podporování života byly dále předávány,
nastalo utišení, odklon a odvrácení. A v hluboké noci tohoto propadliště, které
se šklebíc rozevřelo a vzrůstalo, stál s triumfující a k nebi pozdviženou
zaťatou pěstí, v měděné rudém, vířivém vyzařování ten, který chtěl tuto trhlinu
a který ji vytvořil: Lucifer.
Měl
býti nositelem Světla a sám povstal z nejčistšího Světla a stal se z něho
nositel temnot, smrti a zničeni. Ochotně a dobrovolně následovali ho lidé,
kteří se domnívali, že jsou otroky, kdyby poslouchali Božích zákonů, ale oni
věřili, že jsou volní, jestliže jim panoval Lucifer. S úzkostlivými a
starostlivými pohledy bylo sledováno z říše Světla dění v pozemském světě.
Zběsilým
pádem řítilo se celé lidstvo do žádostivě rozevřených drápů a tlam vstříc noci
temna. Jeho zánik zdál se být zpečetěn. Mělo býti dílo lásky Stvořitele
přerušeno rouhavostí odpadlíka, ba zničeno? Neboť vlny tohoto dění bily až na
okraj duchovní říše.
Boží láska dala kdysi stvoření život, tatáž chtěla mu i pomoci. Imanuel se
nabídl pomáhati pozemskému světu, ukázati mu cestu a přinésti ještě jednou
čisté Světlo.
Veliký
jásot zaburácel říší Světla a zazníval až na její hranice. Tam před branou
duchovní říše, bylo mezitím mnoho lidí, vrátivších se ze své pouti a dozrálých
ke vzestupu do ráje. Byli to lidé, kteří putovali hmotností a opustili ji.
Jásot blažených duchů zachvátil i je, neboť oni věděli o co se jedná: O
záchranu lidí, nebo jejich zánik. A oni horoucně a úpěnlivě prosili Boha, aby
jim dovolil, až nadejde k tomu čas, doprovázeti Imanuele na Zem a pomáhati Mu v
Jeho velikém díle. Ze všech částí stvoření toužili lidé po této milosti, mnozí
z radostného popudu pomáhati, mnozí také ale jenom proto, že je mohla
zachrániti jen nejvyšší a nejodevzdanější služba od viny, do níž se tak těžce
zamotali.
Blízko
ráje stál osamělý muž. Jeho postava byla rozkazující. V jeho očích planul lesk
a toužebně pohlížel ke vzdáleným, zlatým zahradám, které byli nad ním ve Světle
a zářily oblaky květin. Tam toužil celou svou bytostí, do této oblažující
čistoty, do této unášející lehkosti.
"Pane,"
pravil, "dopřej mi své milosti, abych také i já směl někdy sloužiti Tvému
Synu na Zemi, aby mě potom mohl vzíti s sebou do své říše."