5. 6. 2015

Detstvo Ježišovo

Ustudny bylo živo. Ženy a dívky plnily své hliněné džbány. Byly nuceny čekat jedna na druhou. Často se tu ozýval veselý hovor i mnohé škádlení.

Ženy nebývaly vždy tak svorné jako dnes. Jejich řeči se týkali "nově příchozí" dvojice, která se usídlila v místě teprve nedávno. Muž vykonával každou práci, která se mu naskytla. Nezdálo se, že by byli majetní, ačkoliv žena byla oděna šatem z dobrých látek, téměř vznešeně.

"Jsou to Židé, můžete mi věřit", řekla starší žena, která stála vedle ostatních se džbánem již naplněným. Nemohla se rozloučit, pokud nesdělila své noviny. "Že by však ona žena byla manželkou mužovou, není pravděpodobné."

"Proč by jí neměla být?" tázalo se malé, všetečné děvče.

"Je příliš mladou pro tak starého muže", dostalo se jí odpovědi.

Ženy byly příliš zabrány do své rozmluvy, než aby byly odmítly zvědavost mládí.

"Přesto se domnívám, že jsou to manželé!" ozvala se žena nejstaršího z vesnice. "Jak pečlivě muž se ženou zachází a jak láskyplně se snaží opatřit jí každé pohodlí. A dítě je nejlíbeznější, jaké jsem kdy spatřila!" zvolala nadšeně. "Pozorovali jste jej již, když spalo? Nevyhlíží-li jako by pocházelo přímo od bohů?"

"Mně se líbí ještě lépe za bdění. Tu je možno spatřit jeho tmavomodré zářící oči. Něco krásnějšího jsem dosud nikdy neviděla." mínila jiná žena.

Dítě, o němž mluvily, byl chlapec asi šest měsíců starý, ležel dobře opatrován u nohou své matky v řídce pleteném koši. Jeho malé údy byly překrásně souměrné. Husté, světlé kadeře zdobily hlavičku jako jasnou září. Rovný nosík se zdál odporovat výpovědi, že by dítě bylo Židem.

Matka šila a pohlédla od své práce na svého jásajícího chlapce. Úsměv rozjasnil krásné, vážné tahy její tváře.

Její husté, černé vlasy byly spleteny ve dva silné copy, jež visely přes ramena, rámujíc úzký, bledý obličej. Úzké a téměř chorobně bledé byly též pilné ruce, které byly neustále v pohybu. Žena odložila nyní svou práci stranou a pozvedla chlapce na paži a šla s ním přede dveře malého domku, který sestával ze dvou místností.

Stále ještě štěbetajíc, vracely se nosičky vody od studně. Ta neb ona se zastavila u Marie, jak se jmenovala mladá paní, aby jí řekla přívětivé slovo o jejím chlapečkovi, který se všem líbil.

"Víš-li Maria", pravila jedna mladá žena, "co jsem řekla včera svému muži? Že tvé dítě jest zvláštního druhu. Když se na ně podíváme, přejde všechen smutek. Hleď, měla jsem dnes obavy, ježto naše koza onemocněla. Avšak od chvíle, kdy se na mne usmál tvůj chlapec, jeví se mi mé starosti nepatrnými. Jak se vlastně jmenuje?"

"Nazvali jsme ho Ježíš", sdělila Maria, které chvála ostatních vehnala do tváře náhlou červeň.

Bylo to, jako by maličký znal své jméno. S úsměvem sáhl po jednom z těžkých pletenců. Náhle je však pustil a vztáhl ručky.

"Tu přichází otec!" řekla Maria potěšena. "Nyní se zaradujeme, milý Ježíši!"

"Jak je chytrý", chválila sousedka. Potom vzala svůj džbán a přívětivě zdravíc, kráčela dále.

Přes silnici přicházel muž, který nesl různé řemeslnické nářadí. Jeho oblek byl uprášený, ale z dobré, pevné látky. Vlas a vous byl prošedivělý a dodával obličeji jisté přísnosti. Oproti tomu oči pohlížely nekonečně dobrotivě. Jestliže jsme jednou do nich nahlédli, cítili jsme se být stárnoucím mužem zcela zaujati.

Jakmile spatřil toužebně vztažené ruce dítěte, usmál se, odhodil své nářadí na zem a vzal maličkého na ruce. Chlapcovy ručky se vsunuly horlivě do divočiny vousů; byly již zvyklé na tuto hru. Maria se zatím sehnula a zvedla pohozené nástroje, aniž by to byl Josef pozoroval, neboť byl příliš zaměstnán horlivou rozkoší maličkého.

Teprve krátce žili v malé egyptské osadě, v níž se usídlili na úpěnlivé prosby Mariiny. Josef, který měl doma v Nazaretě výnosnou dílnu, dům a dvůr, opustil všechno, aby vyhověl ženě a musel se nyní živit nuzně nádenictvím. Pro něho však nebylo úvah, když Maria tak důtklivě prosila. Nebudou zde přece nuceni zůstat provždy, tím se utěšoval, když ho přepadla touha po domově.

Jeho radostí a osvěžením byl chlapec, který na něm lpěl již nyní s něžností, u tak malých dětí vzácnou. Jakoby dítě vědělo, že Josef není jeho otcem a chtělo mu nahradit láskou všechnu jeho péči.

Maria nenalezla dosud svůj slunný dívčí smích, ale Josef si sliboval vše od času a od pobytu v cizí zemi, kde je nikdo neznal. Byl spokojen, že Maria nebyla po jeho boku nešťastnou. Však veselá mysl se také opět dostaví.

Mluvívali spolu zřídka o veškerém dění, jež bylo spojeno se zrozením maličkého. Zázračnou hvězdu již nikdy nespatřili a nezřeli již světlých postav kolem lože dítěte. Všechny takové vzpomínky znenáhla vybledly.

A přece - kdyby se byli správně jen dívali - byli by mohli kolem Ježíše spatřit vždy malé i velké andělské bytosti, které ho ochraňovaly a s ním si hrály. Nejmilejší mu bylo, když mu zpívaly. Tu ležel nepřítomně ve svých poduškách a úsměv mu pohrával kol malých růžových rtů.

Kdo ho takto spatřil, vždy se otázal: "Co asi vidí, že vyhlíží tak blaženě?"

Ze zpěvu matčina se také radoval, když si polohlasně libozvučným hlasem prozpěvovala žalm nebo jinou píseň. Brzy zpozorovala, jak naslouchal. V tomto kraji bylo málo ptáků, ale dítě naslouchalo i těmto, zpěvně ne příliš nadaným, a projevovalo svou radost. Proti tomu lekal jej každý hlasitý, nehezký šramot a mohlo mu to i vehnat slzy do modrých očí.

Jednou přišli do osady, kde byli cestující odmítnuti ostrým nepřívětivým hlasem. Tu začalo dítě plakat a nechtělo se dát utišit.

"Ježíš naslouchá duší", prohodil Josef jednou při takové příležitosti ve svém přemítavém způsobu.

Maria pohlédla na něho užasle. "Je něco takového?" tázala se bez porozumění. Pouze se usmál v odpověď.

Chlapec se vyvíjel rychleji než ostatní děti. V sousedství bylo mnoho dětí stejného věku s ním, s nimiž mohla Maria svého syna přirovnávat. Zatím, co druhé matky měly mnoho námahy, než bylo dosaženo dalšího stupňe ve vzrůstu malých tělíček, připadla Marii všechna radost bez námahy.

"Vždyť tvé dítě má již několik zoubků", řekla jedna sousedka překvapeně. Její chlapeček ležel v horečce a ani jeden zoubek se mu dosud neprořezával.

"Také jsem to dnes zpozorovala", odvětila Maria, téměř rozpačitě. "Dostal je bez obtíží, pojednou byly zde."

Tak tomu bylo se vším: Najednou to bylo zde! Jednoho dne se chlapec vzpřímil a stál, aniž by zakolísal na půvabných nožkách. Potom již ani netrvalo dlouho a učinil první kroky, ne opatrně a obezřetně, nýbrž jako by tomu ani nemohlo být jinak.

Josef přišel z práce neočekávaně domů. Maria prala a nemohla chlapce hned vzít. Šel tedy sám otci jásavě vstříc. Tento pozvedl ho na ruku ve vřelé radosti.

"Z lásky ke mně učinil své první kroky na zemi!" neslo se duší rozvážného muže, zatím co srdce Marie bylo naplněno pýchou, že právě její dítě předešlo všechny ostatní i při chůzi.

Jakmile mohl Ježíš chodit zcela sám, aniž by musel hledat nějakou oporu, podnikl výzkumné cesty v nepatrné zahrádce, která náležela k usedlosti. Marie měla obratnou ruku při pěstění květin.

Josef docházel při své různé práci do mnohých obydlí. Kde objevil květiny, jaké dosud doma v zahrádce nepučely, vyprosil si jejich odnože nebo semena. Věděl, že může tím způsobit své ženě velkou radost. Jakmile si však povšiml, že se též maličký raduje velice z růzností květů, dbal ještě horlivěji, aby přinášel domů neustále nové.

Někdy přinesl i uříznuté větve nebo květy do svého domova. Nevyhnutelné vadnutí a zanikání jich, zdálo se však maličkého rmoutit, zatím co mu nijak nevadilo, když venku na keři vydechla barevná květina svůj krátký život.

Josef přemýšlel o tom při své práci. Jaký rozdíl mohlo dítě nacházet mezi vadnutím venku nebo uvnitř? Bylo možno, že by pociťoval násilnost vadnutí květů, odděleného od stonku? Muselo tomu být tak, neboť to souhlasilo i s jinými výbuchy starostlivosti, které chlapec, jindy většinou veselý, dovedl náhle projevit.

Jeho rodiče byli pozváni na oslavu a vzali dítě s sebou. Na stole byli předloženi malí pečení ptáčci a sousedka chtěla maličkému připravit radost.

"Pohleď Ježíši", pravila, "kousek z těchto roztomilých ptáčků smíš také sníst."

K jejímu úleku se dítě hořce rozplakalo. Odvracelo se od stolu. Dospělí pohlíželi bezradně na sebe. Tu povstal Josef a šel za chlapcem.

"Jsi smutný proto, že ptáci museli obětovat svůj mladý život?" tázal se rozvážně.

Maličký přisvědčil, zatím co mu slzy počaly ještě vřeleji proudit.

"Nemusíš je jíst, Ježíši", pravil otec láskyplně a pohladil je po jasných kadeřích. Pak ještě připojil, jakoby puzen neznámou mocí:

"Já ti slibuji, dítě, že v našem domě nebudeme nikdy usmrcovat ptáky a péci je."

Potěšen se usmál vzhůru na něho, ještě ani ne dvouletý. Plody a chléb byly jeho nejmilejší potravou, ale i těchto požíval jen málo.

"Jí-li tak málo, zůstane pozadu ve vzrůstu", prorokovaly sousedky.

Vzdor tomu prospíval skvěle a zůstal ušetřen všech nemocí, které řádily mezi ostatními dětmi.

V této době zahučela krajinou mocná bouře, následována průtrží mračen. Zdálo se, že všechno potopí. Chata, kterou získal Josef do nájmu, byla takřka na spadnutí. Nyní vichřice střechu téměř odnesla. Hustý déšť řinul se bez překážky do obou malých místností.

Zatím co rodiče pohlíželi starostlivě na sebe, stál Ježíš se smíchem uprostřed vody, jež mu sahala již po kotníky a stále ještě stoupala. Tleskal ručkami a nabízel svůj obličej shora proudícímu mokrému živlu.

"Jak je to krásné!" volal několikrát.

Josef musel nyní pomýšlet na to, aby uvedl domek opět do pořádku. Když však vyšetřil rozsah škody, shledal, že bude téměř nemožné, aby jej opravil. Promluvil se svou ženou:

"Co míníš, Maria", tázal se opatrně, "nenadešla již doba, kdy se můžeme vrátit do našeho domova? Chceme-li tu zůstat ještě déle, musel bych nyní postavit novou chatu. Pro krátkou dobu mohli bychom si již vypomoci."

Maria cítila, jak mocně jest Josef váben domů, do Nazareta, domnívala se však, že by dosud nemohla snášet pohledy a šepot sousedů. Touhu po Kreolovi již téměř přemohla, ale setkání s matkou jí nahánělo hrůzu. Přestože ji nutkal hlas jejího nitra, aby se překonala pro Josefa, odpověděla:

"Ještě nás nechej raději rok zůstat zde. Doufám, že pak bude již všechno snazší."

Josef se pustil bez námitky do stavby chaty. Pro Ježíše to byl pramen zábavy. Dosud ještě nikdy neviděl otce pracovat. Josef však byl zcela jiný, mohl-li být činným při svém řemesle. Veškerá neobratnost a váhavost z něho spadla. Vládl sekerou jistě a hbitě, třísky lítaly a Ježíš poskakoval s jásotem kolem, aby je posbíral.

Potom se již od otce nevzdálil. Velkýma očima sledoval veškeré jeho konání a nechal se zaměstnávat povolně různými malými přísluhami.

Nikdy nestál v cestě. Zdálo se, že chlapec cítí, jak chce Josef vše mít. Svazek, který oba spojoval, byl stále silnějším a jejich vzájemné porozumění vzrůstalo i beze slov.

Ježíš vůbec málo mluvil. Nikdy neštěbetal dětským způsobem beze smyslu. Když něco řekl, vyjádřil se jasně a srozumitelně. Oproti tomu se mnoho tázal a jeho otázky svědčily o častém samostatném myšlení. Když zpozoroval, že Maria neví mnohé, nač se tázal, obracel se stále častěji na otce, který pro něho stále hlouběji přemýšlel.

Chata stála hotova. Nebyla mnohem větší než stará, ale pevnější a především hezčí. Josef postavil kolem všech stěn větší komory dřevěné lavice, což bylo pro Ježíše žertovné. Do malé komory dal na zem pevné postele, do nichž bylo potřeba jen nasypat slámy. Až dosud bývala vždy celá komora naplněna slámou.

Starou chatu předělal Josef na kůlnu pro své nářadí. Postavil opět pracovní stůl a pracoval nyní mnohem více doma než venku. Zdálo se mu, jakoby již nemohl postrádat společnosti svého chlapce. Těsně vedle velkého byl zřízen zcela malý pracovní stolek. Dítě tvořilo u něj s planoucími tvářemi a Josef obdivoval nejvyšší měrou to, co tu povstalo.

Jednoho dne vyřezal Ježíš šikmý vozíček, jehož kola se nechtěla otáčet. Přinesl jej k otci. Tento se z něj těšil a chválil maličkého.

"Proč říkáš, že je vozík hezký, otče?" tázal se Ježíš zamyšleně. "Vidíme přece oba, že není k ničemu, neboť kola se netočí."

"Tomu se snadno odpomůže, dítě", řekl otec. "Nevidím v tom vozíku to, co mu ještě chybí, nýbrž to, co jsi vykonal."

Josef vzal nůž, aby několika řezy doplnil chybějící. Ježíš se na něho pozorně díval. Potom odešel k svému pracovnímu stolku a dal se horlivě do práce.

Po dvou dnech přinesl otci nový vozík, na němž bylo již vše správné.

"Pohleď, otče, tento smíš pochválit, neboť jsem se něčemu naučil", řekl radostně tříletý.

Stalo se samo sebou, že Ježíš byl s matkou méně pospolu. Ona toho nepostrádala. Její práce v domě a v zahradě zabrala plně její čas. Mimo to strávila mnohou hodinku v rozhovoru s tou neb onou sousedkou.

Pouze byla-li činná v zahradě, přiběhl Ježíš a pomáhal jí. Tu se projevilo, jak bystře pozoroval.

"Matko", řekl jednoho dne, "musíme růže přesadit na druhou stranu domu. Nesnesou polední slunce."

Maria pohlédla s úsměvem na maličkého.

"Odkud to víš, Ježíši? Stěžovaly si u tebe?"

"Ne, vidím však, jak za poledne věsí hlavičky", odvětil maličký vážně. "Mnohá z nich se pak již nezotaví. U sousedky jsou na druhé straně domu a netrpí. Jsou tam i mnohem krásnější, než-li u nás."

Neúnavně vyřezával hůlčičky, aby přivázal slabé rostliny nebo úponky.

"Musíme jim pomoci", říkával láskyplně.

Pomáhat, to bylo vzpruhou jeho mladého života. Bylo mu samozřejmé, že pomáhal otci a matce. Přiložil však ruku všude, kdekoliv viděl někoho se namáhat a nejraději pomáhal zatím ve skrytu.

Nechtěl se zúčastnit hlučných her dětí ze sousedství, i když ho k tomu často vyzývaly.

Maria mu vytýkala tento sklon k osamělosti.

"Maminko", tázal se, "proč si děti spolu hrají?"

Odpověděla užasle:

"Protože jim to působí radost."

"Vidíš", mínil maličký, "mně působí mnohem větší radost, jsem-li u otce - nebo také u tebe", dodal za okamžik.

"Je-li to pouze pro radost, pak si nemusíme přece s dětmi hrát?"

Velikýma modrýma očima vzhlížel k matce.

"Ne, Ježíši, nepůsobí-li ti to radost, tedy si nemusíš hrát. Pověz mi však, proč si nerad hraješ s ostatními?"

"Oni velice křičí, strkují do menších a bijí je a já to nechci!"

"Tebe také bili?" tázala se matka, která se domnívala, že nyní nalezla příčinu odmítání.

"Ovšem, ale mně to nevadí", pravil tříletý chlapec naprosto klidně. "Dovedu se bránit i proti úplně velkým. Bití však není přece hrou."

"Kde jsou hoši, tam se to neobejde bez divokosti", poučovala ho matka.

Ke svému úžasu byla však sama poučena:

"Jsou tedy malí lidé horší než-li malá zvířata! Mladí psi nebo kočky také skotačí, ale neubližují si. Je pěkné jim přihlížet. Chlapcům však přihlížet činí smutným."

Od té doby nebylo již řeči o tom, že by si Ježíš měl hrát s druhými dětmi, když k tomu sám nejevil chuti.

Cesta do Nazareta

Rok, který si Maria vyprosila, uplynul. Dokonce i Ježíš zpozoroval, že otec touží po vlasti. Proč jen chtěla matka zůstat zde? Josef mu vyprávěl o Nazaretě a chlapec zatoužil tam odejít.

Tu se Josef rozhodl, že promluví znovu s Marií. Naléhal více než-li dříve a ona poznala, že se jeho požadavku nesmí dále uzavírat. Byla tedy domluvena zpáteční cesta k domovu.

Zakoupili osla. Osel! První zvíře, které jim patří, co Ježíš pamatuje. Tento šedohnědý, ježatý chlapík, uváděl chlapce v nadšení. Nemohl se od něj odloučit. Když otec pracoval v dílně, musel být dlouhoušák při tom, jinak by Ježíš byl nevěděl, u koho má být. V jednom koutě dílny nalezl osel své seno i lože.

Potom nastaly přípravy na dalekou cestu. Toto vše dítě obšťastňovalo, zvláště proto, že jindy tak vážnému otci, se rozveselil zrak. Nazaret musí být překrásný, jestliže již myšlenka na něj otce takto proměnila! Matka nebyla tak veselá jako jindy, což asi spočívalo v přílišné práci.

Když jednou chlapec obzvláště jásavě přihlížel výpravám, otázala se matka:

"Ježíši, nyní ti není ani trochu líto, všechno zde opustit? Naši chatu a zahradu jistě již nikdy nespatříš."

"Činí-li to otce radostným, jdu rád. Vždyť ani sem nepatříme. Jsme přece doma v Nazaretě", řekl rychle. "Otec mi také sdělil, že již dlouho shromažďuje semena, takže i doma porostou tytéž květiny jako zde."

Ne, ničeho mu nebylo líto, bylo to vidět. Když nastal den odchodu, vzal pln radosti na záda svůj malý raneček a kráčel statečně veden otcem za ruku vedle osla, který nesl matku a části skromné domácnosti, jež zde nechtěli zanechat. Maria plakala při loučení se sousedy. Proč tak činila? Milovala snad tolik tyto lidi?

"Matce je zatěžko všechno zde opustit", vysvětloval otec. "Ona tu byla velmi šťastna."

"V Nazaretě již jí nemůže být?" chtěl vědět Ježíš.

"Ještě mnohem šťastnější, neboť tam máme chrám Boží, kterého jsme zde museli postrádati."

"Nečiní tedy správně, že pláče!" rozhodlo dítě.

Tato cesta uběhla mnohem příjemněji než-li cesta sem, před téměř třemi lety. Maria a její muž tentokráte věděli, kam vedou své kroky a nemuseli kráčet do nejistoty. Nyní však jim také všichni lidé přicházeli přívětivě vstříc. Nikde neprosili o přístřeší marně. I když lidé, které oslovili, chtěli zprvu odmítnout, stačil pohled na půvabného chlapce, aby změnili své mínění. Pronesla-li pak ještě dětská ústa: "Jsi dobrý, že nám pomáháš", tu se cítili být bohatě odměněni.

Na této cestě bylo matce něco obzvláště nápadné. Ježíš byl dítětem, se srdcem velmi láskyplným, jež muselo dávat lásku bez konce. Daroval však tuto lásku vždy činem, zřídka slovy, leč nikdy v něžnostech. A vždy byl on dávajícím.

Jestliže ho lidé chtěli hýčkat, přitahováni jeho líbezností, tu jim uměl uniknout, aniž by byl nezpůsobným. Jestliže mu někdo něco daroval, tu dal vždy něco odměnou a byl-li to pouze pohled, pak byl tak zářivý, že duše druhého byla jím cele naplněna.

V jisté osadě mu darovala jedna žena sandálky, ježto jeho byly již zcela prošlapány a nové nebyly ke koupi. Ježíš blažen poděkoval a pak se tázal:

"Jsou to sandálky tvého dítěte?"

Žena přisvědčila. Tu řekl maličký:

"Musí to být milé dítě, které ti působí radost, neboť sandálky jsou tak dobře udržovány."

"Máš pravdu, je to velmi milý chlapec", řekla paní velice potěšena, načež se obrátila k Marii:

"Jak staré je toto dítě?"

"Něco přes tři roky", zněla odpověď.

"To s ním ještě mnoho prožiješ", odpověděla paní užasle a dlouho se dívala za odcházejícími.
Zdálo se jí, jakoby svit obklopoval toto dítě, na němž bylo vše světlé. -

Ježíš směl někdy jeti s matkou na oslu. Činil to velmi rád, zvláště k večeru, když malé nohy již bolely a byly unavené od prachu silnice. Tu si povšiml, že když vystoupil na osla, otec sňal dolů jeden z ranečků a nesl jej sám. Unavený otec! To nesmělo být. Od nynějška již nikdy nežádal sednout na osla. Když mu to otec nabízel, zdráhal se přívětivě.

Přes dva měsíce jeli a putovali. Až jednoho večera uzřeli v lesku zapadajícího slunce osadu. Ježíš se podíval na otce. Tento vyhlížel celý rozjasněný!

"To je Nazaret", potvrdil otec a hlas se mu chvěl. "Zde jsme doma, dítě. Není nic krásnějšího, než-li být doma!"

Ježíš přemýšlel:

"Jsme zde vždy a stále doma?" tázal se. "Jsme-li mrtvi, kde jsme potom doma?"

Dospěli ke studni, kde bylo v tuto dobu shromážděno mnoho žen. Některé z nich poznaly poutníky. Nastalo pozdravování a bouře otázek. Ježíš stál užasle stranou. Tak tomu jest, když se přijde domů?

Otec pobízel, aby se šlo dále, chtěl spatřit své obydlí. Zpráva o jeho návratu se rozšířila jako oheň a předběhla ho. Dříve než mohl spatřit svůj dům, přiběhl tovaryš, jemuž před třemi roky svěřil všechno pod ochranu.

"Mistře, mistře", volal bez dechu, "že jsi opět zde! Všechno po tobě touží, dům, zahrada, dílna a my všichni", dokončil polorozpačitě.

"Je to Ježíš?" tázal se, sklonil se k zemdlelému maličkému a vzal ho na ruce.

Proti všemu očekávání nechal si to ochotně líbit.

"Ty jsi Lebeus, otcův pomocník?" řekl tázavým tónem. "Pak tě již znám, otec mi vše o tobě vyprávěl."

Tím byl uzavřen svazek, který měl trvat až do smrti.

Došli do domu. Josef nalezl vše v nejlepším stavu, ke své nevýslovné radosti a ulehčení. Lebeus se staral věrně a s ním i ostatní o jmění a statek vzdáleného mistra.

Maria se rozhlížela prázdným zrakem. Tento domov ještě pro ni nic neznamenal. Snad bude nesnesitelné, žít zde. Ježíš se dotkl otce.

"Pohleď na matku, co je jí?"

"Má touhu po Egyptě" a jeho radost počínala blednout.

"Nebuď smutným otče!" prosilo dítě. "Zde je pěkněji než v Egyptě. Matka to pozná."

"Máš pravdu", řekl Josef, rychle potěšen. "Matka zde musí teprve zdomácnět, ty a já, my jsme tu již doma."

Pak se obrátil ke své ženě.

"Maria, přivedu matku!"

To bylo právě to, čeho se Maria nejvíce obávala a on to věděl. Myslel si však, že bude nejlépe uspíšit co nejvíce toto shledání. Jednou to přece musí být. Spěšně odskočil, dříve, než-li tomu mohla žena zabránit.

Maria klesla znaveně na lavici, zatím co Ježíš pobíhal v prostorné místnosti a prohlížel vše, co bylo k vidění.

Potom se otevřely dveře a přes práh rychle vešla stará paní: "Maria!"

"Matko!"

Jásot na obou stranách, matka a dcera si spočívaly v náručí. Vše, co je dělilo, bylo zapomenuto! Josef stál blažen opodál. Ježíš uchopil však ruku staré pani:

"Jsi mojí babičkou?"

Nechal se povolně obejmout jejími pažemi, opřel o ni svou unavenou hlavičkou a řekl ospale:

"Babičko, jsem hladov."

Všichni se museli smát. Promluvil za všechny.


V Nazaretě

Nyní nastal pro všechny nový život. Užaslým zrakem zřel Ježíš "nového otce". To již nebyl Josef, který pracoval v Egyptě za denní mzdu a potloukal se nuzně ve špatné dílně.

Mistr svého řemesla pracoval v prostorných dílnách mezi tovaryši a učni. Docházelo množství objednávek. Každého těšilo, že je zdatný tesař opět v obci. S prací nastal též blahobyt zase, který Josefa vždy obklopoval a na nějž byl zvyklý. Neznamenalo tu již: "Na to nemůžeme pomýšlet, na to není peněz". Peníze tu byly stále, to pozorovalo i dítě. Také na Marii přešlo pohodlí, jež jest spojeno s bezstarostným životem. Pro hrubou práci si mohla najmout služebnou a to bylo dobře, neboť mladý život chtěl vejít do jejich domova.

Rovněž babička byla pro chlapce pramenem údivu. Stará paní byla k nim všem dobrou a přec dovedla být také tak ostrou vůči jiným. Jednou ji zastal, když odbývala tvrdými slovy žebráka. Jeho oči se naplnily slzami:

"Babičko, proč mluvíš tak nepřívětivě? Ten muž ani nemůže pozorovat, jak jsi dobrá."

Paní se ulekla. Nemělo dítě pravdu? Jak směla být tak nelaskavou? Avšak - přicházelo tolik žebráků a začala-li dávat jednomu, tu chtěli druzí též něco dostat a nemělo by to pak konce. Omámila již zase probuzený hlas svědomí. Ježíši sdělila důvody.

Potřásl hlavičkou:

"Babičko, ty prosíš přece Boha také, lid ho prosí. On vás přece neodežene, jak se tomu učí od Boha?"

"Dítě, jaké to máš myšlenky", divila se stará paní, ale Ježíš nepovolil.

"Řekni, babičko, proč se nechovají lidé ke druhým tak, jak by chtěli, aby se zacházelo s nimi? Když jsme byli na dlouhé cestě, také jsme byli často nuceni prosit jiné o nocleh nebo o doušek mléka. Co myslíš, kdyby nám byli odepřeli?"

Paní byla tím tak zasažena, že jí tato myšlenka již nedala pokoje. Příštího dne potkala ženu rabína a vyprávěla o tom. Tato žena to sdělila svému muži a rabín Mehu chtěl nyní vidět "přezrálé" dítě, jak pravil. Domluvil se s babičkou, že k ní přijde jednou k večeru, kdy k ní obvykle přicházel její vnuk. Tak se i stalo.

Mehu nalezl babičku i vnuka v horlivém rozhovoru nad hromadou čočky, kterou společně přebírali. Jaké to bylo dítě. Mělo být snad pravdou, o čem se šeptalo? Josefovi se nepodobal ani tahem, ale ani po matce neměl ničeho. Světlý a jasný, vyhlížel jako knížecí dítě, ne jako syn prostého tesaře.

Mehu skryl svůj úžas, jak nejlépe dovedl a pozdravil oba. Přívětivě a bez ostychu opětovalo dítě pozdrav.

"Nuže, malý Egypťane", oslovil ho Mehu, "jak se ti líbí naše země?"

"Nejsem Egypťan!" bránil se Ježíš, "jsem Žid narozený v Betléme."

"Věříš v Boha a Pána?" tázal se dále rabín.

"Můžeme-li o něm vědět a nevěřit v Něho?" zněla protiotázka dítěte, pronesená skromným tónem.

Mehu chtěl již říci, že mnozí lidé o Něm ví, aniž by Ho poznávali. Vzpamatoval se však zavčas, že se nachází před dítětem ani ne čtyřletým. Nechtělo se mu však ani přerušit hovor, který sliboval, že se stane velmi zajímavým. Marně si vzpomínal na nový námět hovoru, když ho Ježíš zprostil námahy. Upřel naň plně své modré oči a tázal se prostosrdečně:

"Babička tě nazývá rabínem, ty jsi knězem ve chrámě Božím? " Mehu přisvědčil a divil se, kam měl vést tento úvod.

"Smí se tě tedy každý otázat na to, čemu nerozumí?" pátralo dítě dále. Mehu opět přisvědčil a vyzval ho, aby se také tázal, chce-li něco vědět. Tu pravil Ježíš zcela prostě a samozřejmě: "Kde jsme doma po smrti?" Zabýval se touto otázkou od návratu do Nazareta a dosud nenalezl pro ni řešení.

"Jestliže byl náš život bohulibým, pak smíme odejít k Bohu a žít na stupních Jeho trůnu", pokusil se Mehu o vysvětlení, pokud možno dětské. Ježíš však nebyl spokojen.

"Bůh je přece nejvyšším, jak může přijít člověk do Jeho blízkosti?"

Mehu cítil, že byla pro něho tato otázka vážnou, přesto se však pokusil o odpověď vyhýbavě.
"Milí andělé nás k Němu donesou", ujišťoval srdečným tónem.

Okamžik panovalo mlčení. Dospělí pozorovali, že se v dítěti něco odehrává. S napětím čekali na jeho námitku. Babička s úzkostí, co její nepochopitelný vnuk pronese. Velmi vážně vyhlížel maličký, když pravil:

"Nemyslím, že nás andělé ponesou. Budeme nuceni každý krok učinit sami, jinak by byl neplatný. Když si učeň v otcově dílně nechá pomoci tovaryšem, musí práci vykonat znovu. Bůh to bude i lidmi takto dodržovat."

Mehu se polekal. Jaké to bylo dítě? Chtěl by snad Bůh zde v tichosti probudit proroka? Na toto dítě se musí dát pozor! Rozloučil se přívětivě s oběma a pohřížen v myšlenky, zašel k dílně tesařově. Nalezl tu Josefa, očekávajícího chlapce v zahradě. Přívětivě ho oslovil a dotazoval se na Ježíše. Co mu Josef vyprávěl, posílilo v něm předsevzetí, aby se ujal dítěte dle svých sil.


Rabín Mehu vyučuje

Do domu Josefova se dostavila radost. K Ježíšovi se přidružil bratříček. Černovlasý chlapeček, který se lišil cele od staršího chlapce, za to se však podobal oběma rodičům. Pojmenovali ho Jakubem a Maria byla zcela zapředena do mateřských starostí a do mateřského štěstí.

Ježíš obdivoval malé údy a hluboce černé oči. Když nebyl nikdo v komoře, mohl stát dlouho u maličkého a rozmlouval s ním. Matka, která syny často pozorovala, ujišťovala otce, že se spolu skutečně dorozumívali.

Návrat Josefův a jeho rodiny se rozhlásil nyní také do širšího okolí Nazareta. Příbuzní a přátelé přicházeli zblízka i zdaleka, aby je pozdravili.

Ježíšovi působily tyto návštěvy málo radosti. Byl tolik dotazován a lidé mluvili o věcech tak nedůležitých, zatím co o těch nejdůležitějších nemohli podat zprávy. Zpočátku naslouchal vždy žádostivě všemu, co říkali, brzy však seznal, že nikdo není tak chytrý jako jeho otec Josef. Jako dříve, přidržoval se jen jeho.

Pouze do dílny nesměl již přicházet tak často jako předtím. Nyní zde bylo tolik mužů, tovaryšů a učňů, že tu již nebylo pro něho pravého místa. Někdy se vplížil po bok otci, který ho nikdy neodehnal, ale vždy měl otevřený sluch pro jeho dotazy. Stalo se však, že se jeden z tovaryšů smál něčemu, co Ježíšovi zvláště leželo na srdci. To učinilo chlapce plachým a ještě více v sebe uzavřeným. Zpupní hoši nazývali maličkého "snílkem".

Opět přišla návštěva. Krásná statná paní s chlapcem, jen o málo starším Ježíše. V srdci dítěte se zvedla vroucí radost, když uzřel tohoto chlapce. Co to jen bylo, co ho tak mocně vábilo k malému Janovi?

Netázal se, ale pospíšil vstříc chlapci a jásavě ho obejmul. Cítil přesně, že v Janovi vykvetla táž vřelá radost. Odešli spolu do zahrady, daleko od dospělých lidí. Postačili si sami. Nemohli se tázat a odpovídat dosti rychle. Co žilo v duši jednoho, naplňovalo též duši druhého. Blažené chvíle! Příliš brzy vracela se Alžběta a vzala Jana s sebou, přestože by byli maličcí ještě tak rádi zůstali pospolu.

Po celé dny nemluvil Ježíš o ničem jiném, než-li o Janovi. Prosil matku, aby návštěvu brzy oplatila a vzala ho s sebou. Slíbila mu to. I jí bylo nápadné, že Ježíš, který netoužil nikdy po druhovi, nalezl zde stejnorodé dítě.

Pokud byl Jakub ještě velmi malý, cítil se Ježíš bohatým, že má malého bratra. Čím však byl tento starším, tím více se projevovalo, že se neliší v ničem od jiných dětí. Byl puzen za dětmi sousedů a u Ježíše se nudil.

Bylo tedy dobře, že se dostavovali další sourozenci, jeden za druhým. Jakmile však malé bytosti počaly být samostatné, odvracely se od Ježíše a družily se k Jakubovi, v němž cítily stejnorodého bratra. Ježíše to netrápilo, zvykl si na to.

Zatím však byli ještě sami dva. Ježíš a Jakub. Přinášel bratříčkovi vše, o čem soudil, že by ho mohlo potěšit. Maličký býval však nadšen více něčím, co bylo k snědku, než krásnou, sladce vonící květinou.

Josef přenechal péči o osla svému nejstaršímu, jak Ježíše od narození maličkého, se zálibou nazýval. Věděl, že mu tím způsobí velkou radost, neboť Ježíš měl rád "Egypťana" s nezmenšenou láskou a oslíček mu náklonnost oplácel. Bylo-li v okolí něco k vyřízení, směl Ježíš jeti na Egypťanu. Byly to dny obzvláště radostné, kterých jak se zdálo, i osel rád užíval.
Jakmile se Jakub začal kolébat na svých zavalitých nožkách, chtěl ho Ježíš vyzvednout na osla. Jakub se však bál a ani později ho nebylo možno pohnout, aby sedl na osla. Tento zůstal tedy nesporným vlastnictvím nejstaršího.

Rabín Mehu přicházel občas, aby se podíval na dítě. Pyšná matka přinesla pak pokaždé i Jakuba a nejnověji též malou Mirjam a nechápala, že učený rabín nejeví radost z vydařených dětí jako z Ježíše. Když chlapec dosáhl pěti roků, měl Mehu s Josefem vážnou rozmluvu.

"Mistře, jaké máš s chlapcem úmysly?" tázal se kněz.

"Myslím, že se stane tesařem a převezme dílnu po mně. Jsem stár a nebudu již moci dlouho pečovat o svou rodinu. Tu mne musí Ježíš zastoupit a on tak rád učiní", připojil.

Mehu svraštil čelo.

"Dítě s takovými vlastnostmi - tesařem! Josefe, to nemůžeš myslet vážně. Což nepozoruješ, že Ježíš je zcela jiný, než všechny děti jeho věku?"

"Co tedy míní rabín, čím by se měl stát?" tázal se Josef.

"Aby se směl učit a stát se knězem Nejvyššího, Josefe, považ, co to znamená: Kněz Boží!"

"Protože jsem o tom často uvažoval, nesouhlasil bych s tím. Ježíš má o Bohu vlastní myšlenky, které by ho mohly přivést do rozporu s tím, čemu se učí v chrámě. To bych nerad. Nechtěl bych mu však ani ty myšlenky brát, neboť jsou velkolepé."

"Nuže, Josefe, snad se odtrhne z vlastního popudu od myšlenek, jež se ti zdají být vznešenými, až se bude smět učit, čemu se učí v chrámě. Dosud je příliš mladý, než abychom se museli rozhodnout, chceme-li z něho mít skutečně kněze Božího. Přál bych si jen tvé dovolení, abych ho mohl vyučovat. Stane-li se tesařem, tu nemůže mu získané vědění uškodit, kdyby se rozhodl pro dráhu učence, bude dobře, začne-li záhy."

Mehu se při řeči úplně rozohnil. Záleželo mu mnoho na tesařovu synu. Začal poznovu:

"Můžeš-li mi sdělit, některou z velkých myšlenek, jež straší v hlavičce tvému synovi, Josefe?"
Ačkoliv ta slova zněla posměšně, vycítil Josef přece vřelou účast rabínovu a rozhodl se proto, že odpoví:

"Nedávno jsme mluvili o tom, že jsme dětmi Božími", počal Josef váhavě. Nebyl nikdy v řeči sběhlým a nyní mu bylo mluvení dvojnásob těžkým.

Tu pravil Ježíš: "Otče, myslíš vskutku, že jsme dětmi Božími? Jsme jen jeho dílo! On nás stvořil. V dílně jsi nechal nedávno vytvořit dřevěného muže. Smí se nazývat tento tvým synem?"

"Jak přichází dítě na takové myšlenky?" tázal se Mehu téměř prudce. "Kdo ho ovlivňuje?"

"Nikdo, pane. Je uzavřený, že mluví o podobných věcech nejvýše se mnou. Raduji se, že tak činí, neboť musím dlouho přemýšlet o tom, jak vysoký smysl spočívá v jeho dětských výrocích."

Rabín Mehu odcházel zadumán. Josef měl pravdu, když mínil, že duch, který se projevuje v tomto dítěti, se špatně slučuje s moudrostí, které se vyučuje v chrámě. Nechtěl se však proto přece vzdát vyučování.

Tak se dostal malý Ježíš již v pěti letech do školy rabínovy, který však záhy poznal, že musí toto dítě vyučovat odděleně. Dítě chápalo úžasně rychle, pokud vyprávěl Mehu zcela prostě o Bohu a Božském. Jakmile však byly výklady navázány na skutečnosti nebo na zprávy, tu se cosi v Ježíši vzepřelo. Jeho obličej pozbyl svůj zářivý výraz a objevily se v něm tahy přemítání, často i bolestného, daleko nad jeho stáří.

Mehu to brzy zpozoroval a pokaždé, když zmizelo záření, které se naučil milovat, dotázal se sebe: "Co jsem to zase řekl?" Tu shledal, že to byly vždy výklady písmoznalců, jež dítě změnily. Byly snad příliš vysoko pro mladistvého ducha? U každého dítěte bylo by se možno tak domnívat, ale Ježíš chápal hravě i to nejtěžší, co se týkalo vědění o Bohu. Souvislost musela tedy být jiná.

Stárnoucí Mehu přemýšlel a uvažoval, nedocházel však k uspokojujícímu výsledku. Tu jednoho dne, když chlapec seděl před ním s obličejem bolestí zcela staženým, se otázal:

"Řekni mi, Ježíš, bolí tě to, co mluvím?"

Tázaný se podíval na něho otevřeně:

"Ne všechno, rabíne. Mnohé, co říkáš, je krásné a pravdivé, právě jsi však pronesl nepravdivé."

Rabín by nebyl od nikoho strpěl takové obvinění, ale dětská ústa je pronesla tak samozřejmě. Chtěl vědět, co za tím vězí.

"Pověz mi, dítě, co pociťuješ jako nepravdivé?"

"Řekl jsi, že se Bůh ještě dnes projevuje znalcům Písma, neboť jedině oni mu mohou rozumět. Jim že je dána přednost přede všemi lidmi. Rabíne, věříš vskutku, že Bůh činí takové rozdíly? On jest přece Spravedlnost!"

"Dítě, co to má činit se spravedlností?" tázal se rabín nejvýš překvapeně. "Znalci Písma, kteří celý svůj život zasvětí čtení svatých Písem, musí přece mít za odměnu přednost!"

"A lidé, kteří celý svůj život zasvětí skutků dle Božích přikázání, jako můj otec Josef? Nejsou lepšími než znalci Písma?"

"Dítě, tomu ještě nerozumíš. Na to jsi dosud příliš mlád."

Rabín tím přerušil další vývody, ale v jeho duši působila ta slova dále.

Ježíš mlčel a věnoval se opět nesnadným písmenům.

Jindy vyprávěl Mehu o očekávaném Mesiáši.

"On přijde ve vší skvělosti a nádheře nebes. Andělé i lidé mu budou sloužit. Jásot a plesání bude na zemi, neboť On uvolní veškerá pouta a všechny lidi osvobodí a obšťastní."

Mehu mluvil, jsa úplně rozrušen, neboť náležel k oněm Židům, jejichž jedinou oporou a nadějí byl Příchozí.

Dítě naslouchalo pozorně se založenýma rukama.

"Všechny, rabíne?" tázal se zadumaně. "Také hříšníky?"

"Hříšníků pak již nebude. Všichni budou vyznávat Pána. Pohané však, z jiných národů, kteří nevěří v Boha, budou věčně zatraceni. Budou hořet v ohni, protože nepoznali Boha!"

Opět zazněl klidný dětský hlas:

"Jestliže jim však nikdo o Bohu neřekl?"

Takto se dosud nikdo rabína neotázal. Co měl odpovědět? Byli lidé, kteří ještě o Bohu nikdy neslyšeli? Ovšem, že byli!

"Hochu, tážeš se více, než-li mohu zodpovědět. O tom rozhodne Mesiáš."


Všední život

Jeho vyučování začínalo ráno, jakmile rabín skončil chrámovou službu a trvalo jednu až dvě hodiny. Na to spěchal chlapec domů, kde ho čekala různá práce. Egypťana obstaral záhy zrána, nezapomněl na něj nikdy a vůbec nemuselo mu být něco připomínáno, co mu bylo uloženo. Nikdy na něm nebylo znát, zda některou práci koná nerad. S radostnou tváří vyřizoval své malé záležitosti, polaskal malé sourozence a vždy ještě nalezl trochu času, aby vklouzl za otcem do dílny.

"Kdy budu již dosti stár, abych mohl pracovat jako pomocník u tebe, otče?" tázal se jednou obzvlášť naléhavě.

Josef se zamyslil svým rozvážným způsobem. Nechtěl slibovat nic, co by později nemohl dodržet.

"Myslím, až budeš mít dvanáct roků, že nastane doba k tomu", sliboval.

Ježíš prohlížel své prsty. Dvanáct! Vždyť to nebylo k nalezení!

"Otče, sniž to pouze na deset roků", žadonil.

Josef se usmál.

"Řekněme tedy: Budeš-li mít v deseti letech přesně tutéž chuť k tomu jako dnes, tedy to zkusím, Ježíši."

Chlapec blaženě poděkoval. Jemu bylo nejmilejší, když byl v blízkosti otcově. Pro matku konal různé úsluhy v domě i v zahradě. Zvláště neúnavným byl při pěstování květin a při sklízení plodů. Velmi rád pomáhal též ve stáji, kde se nacházel různý dobytek. Matka to však nerada viděla, když pomáhal pacholkům. Vždyť byl synem mistra! Nebo si vzpomněla ještě někdy na jeho vznešeného, rytířského otce? Zevně byl mu Ježíš stále podobnější. Držení celého těla bylo jako u Římana nejušlechtilejšího původu. V opaku k židovským dětem nosil hlavu vzhůru a zdravil raději slovem, než-li přehnaným hlubokým sklonem celého těla, jemuž se jako oni musel naučit.


Nový učitel, rabín Jehu

Následující roky ubíhaly stejnoměrně a nikdo si neuvědomil zvláště běh času. Mehu churavěl a byl často nucen vynechat vyučování. Ježíš, který již uměl zběhle číst, naučil se v takových týdnech celým odstavcům z proroků nebo ze žalmů. Působilo mu to více radosti, než-li když se Mehu snažil vysvětlit mu důvtipnost znalců Písma.

Nyní však rabín již dlouho nemohl vykonávat chrámovou službu. Z Jeruzaléma byl vyslán mladý, velmi chytrý znalec Písma, aby ho zastupoval. Samozřejmě, že převzal i vyučování několika málo chlapců, kteří navštěvovali chrámovou školu. Tu nebylo vyhnutí, aby se netázal, jak to přijde, že jeden hoch je vyučován odděleně.

"Bylo to mou radostí", pravil Mehu vyhýbavě. "Chlapec je mladší a zcela jinak uzpůsoben nežli ostatní. Ani nyní bych ho nedal z rukou, nýbrž dle možnosti bych opět převzal brzy sám jeho vyučování."

"To však přestupuješ pravidla, Mehu, to zajisté víš", pravil ostře mladý horlivec. "Prohlédnu si jednou chlapce Ježíše, který se domnívá být lepším nežli jeho druhové."

Ježíš obdržel rozkaz, aby se dostavil příštího dne do školy s ostatními chlapci. Nerozmýšlel se ani okamžik pro vyplnění rozkazu. Jak bylo hlučno v úzké, páchnoucí místnosti! Byl pozdraven hulákáním: "Hleďte, zde přichází snílek!" zazněly výkřiky při jeho vstupu.

Rabín Jehu navázal řeč na zvolání a tázal se, na koho bylo již dříve takto voláno. Chlapci se hloupě usmívali, nikdo to nevěděl. Ježíš však odpověděl volně a otevřeně a vyprávěl o Josefovi a jeho bratrech tak poutavě, že Jehu brzy zpozoroval, že tu má před sebou zcela zvláštního ducha. Po hodině vyučování zadržel dítě, aby je zkoušel dále a výsledek byl, že i on Ježíše vyučoval odděleně. Sliboval si mnoho od těchto hodin. ježíš docházel k Jehu horlivě, ale bez zvláštní radosti, leč hodiny u Jehu se mu staly obtíží. Střežil se, aby se otázal učitele na něco, čemu nerozuměl, neboť odpovědi vyzněly vždy ještě nesrozumitelněji, zato však ostře, že se dítě polekaně uzavřelo v sebe.

Proměnlivost výrazu v obličeji žáka učitel nezpozoroval. Naparoval se veškerou moudrostí znalců písma a pokoušel se, aby podal dítěti trvalý dojem o jejich chytrosti.

Ježíš přišel jednoho dne ze školy domů.

"Otče, musím ještě docházet dále do vyučování? Umím číst, psát a počítat, více se přece také ostatní chlapci neučí."

"Ty se máš však učit více než oni, můj Ježíši!" pravil Josef dobrotivě. "Rabín Mehu z tebe chce učinit znalce Písma. Považ jen, znalcem Písma se má stát náš malý Ježíš!"

Avšak očekávaný zásvit radosti se neobjevil na obličeji sedmiletého. Zděšeně zíral Ježíš na otce.

"Já a znalec Písma! Pokrytec? Lhář! Otče, to nemůžeš žádat!"

Dětský hlas zněl úzkostlivě a pronikl Josefovi k srdci.

"Ne, dítě, jestliže se toho bojíš, tedy jistě se nestaneš znalcem Písma. Nevěděl jsem ani, že smýšlíš tak špatně o našich učitelích."

Ježíš neodpovídal. Stál se skloněnou hlavičkou před otcem, který ho ještě nikdy takto neviděl. Aby ho povzbudil, tázal se:

"Řekni mi, Ježíši, čím by ses chtěl stát?"

"Pomocníkem!" odpovědělo dítě z hlubokého zadumání polonevědomě.

"Kdo je to: Pomocník? Vysvětli mi to zřetelněji, dítě."

"Chtěl bych pomáhat všem lidem, všem, kteří hřeší a neví o tom všem, kteří neslyšeli ničeho o Bohu. Oh, rabín říká, že proto musí hořet ve věčném ohni. Vždyť nemají viny, když jim o Bohu nikdo neřekl!"

Dítě, jindy tak radostné, vyráželo to ze sebe téměř vášnivě. Jak hluboko musela vniknout strast do jeho duše! Josef si činil výčitky, že již dříve o podobném nepromluvil.

Vešel do dílny, aby sdělil tovaryšům svá ustanovení. Potom vzal plášť a hůl.

"Pojď, Ježíši, půjdeme do polí. Cestou můžeme hovořit o všem, co zajímá tebe i mne", řekl prostě.

Dítě vydechlo. Nyní bude zase vše dobré. Když bude otec vědět, jak často lže moudrost znalců Písma, tu se sám od sebe vzdá každé myšlenky na to.

Šli tedy spolu přes pole a rozhodnutí, které pojali, vytvořilo Ježíšovi prvního zarytého nepřítele.

K večeru vstoupil otec k Jehu-ovi.

"Rabíne, mám s tebou co mluvit!"

Prostými slovy vylíčil, že se Ježíš, díky jejich dobrotě naučil všemu, co dítě jeho stáří může pochopit. Další učení v přítomné době, bylo by přepětím a zatěžovalo by příliš mladistvého ducha.

"Rozhodování o tom, musíš přenechat mně, Josefe. Nikdy bych ti nemluvil do tesařské práce", přerušil ho Jehu pyšně.

"Kdyby byla tesařská práce pro tvůj dům, nechal bych si to od tebe líbit", řekl Josef klidně. "Ježíš je můj syn."

Jehu se cynicky zasmál.

"Nemysli si, že mi můžeš přijít s takovými báchorkami. Právě proto, že není tvým synem, má sloužit Bohu, aby vyrovnal poskvrnu svého původu."

"Nebudeme se o tom přít, Jehu. Já jsem ho před lidmi učinil svým synem se všemi právy. Běda, kdo se odváží ho potupit!"

"Nu ovšem, nebudeme tedy o tom dále hovořit. Je hodno úcty, že sis vzal tuto tíhu. Kolik vlastních jedlíků máš v hnízdě? Tři nebo čtyři?"

Josef neodpověděl. Bolelo ho hluboce, že nyní i tento zná tajemství Ježíšova narození. Jak dlouho mohlo to zůstat ještě před dítětem utajeno?

"Nechej svého syna navštěvovat klidně dále mé vyučování, Josefe", naléhal Jehu, ale nepodařilo se mu to.

Josef zůstal pevným. Zaměstnává nyní chlapce v tesařské dílně, tu nebude času na učení.

Mimo to umí zběhle číst a může se tudíž učit nazpaměť, kolik bude chtít.

Rabín Jehu se rozhorloval, ale nepomohlo to. Jinak klidný, pokorný Josef, zůstal skálopevným. Co Ježíšovi slíbil, dodržel. Mužové se rozešli zevně v míru, ale Josef věděl, že Jehu se stal nevraživým na něho i na chlapce.

Na zpáteční cestě mu přišel Ježíš vstříc, v očích plno otázek. Josef pohladil dobrotivě světlé kadeře.

"Buď klidný, Ježíši. Od zítřka smíš být tesařským učněm."

"Otče!" jásal chlapec a Josef se cítil bohatě odměněn.

Pozorně a horlivě pracoval chlapec v dílně po boku otcově. Cítil se přešťastným, když otcův pohled spočinul na jeho práci a souhlasem mu projevil, že je vše správné.


Smrt sestry a babičky

V této době přišla na svět zase malá sestra, která jej však po několika týdnech zase opustila. Zatímco u Jakuba a Mirjam nezanechalo toto dění dojmu, zasáhlo hluboko do duše Ježíšovy. Všechen svůj volný čas strávil u lože churavého děťátka a častokráte těšil pláč maličké tím, že položil svoji úzkou ruku na horkou hlavičku.

Nakonec matka žádala, aby ho otec uvolnil pro malou Annu, neboť nikdo jiný jen on, dovedl trpící dítě uklidnit. Seděl tedy ve dne v noci u lůžka nemocné a různé myšlenky táhly jeho mladou duší.

"Proč Bůh poslal do světa duši, aby ji pak zase tak záhy odvolal!"

Bůh nečinil ničeho bez hlubokého smyslu, to věděl. Kde byl zde smysl?

"Sestřičko, proč musíš trpět. Proč musíš odejít?"

Často tak šeptával chlapec nad ložem dítěte. Odpověď nepřicházela. Jednoho večera byla maličká klidnější než-li jindy. Ježíšova ruka ležela na dětském čele. Náhle si chlapec uvědomil, že čelo chladne. S úlekem pohlédl na malé děvčátko.

Voskově žluté, často tak křečovitě svraštěné tahy se vyhladily a nad nimi byl rozprostřen mír, který dodával malému obličeji cosi zjasnělého. Ježíš se díval a díval.

Zde, co to bylo? Světlá postava stála vedle lože. Vyhlížela jako malá Anna, pouze větší, jasnější a krásnější. Nyní se Ježíš domníval, že dokonce slyší hlas.

"Smím se navrátit dříve, než bych musela spatřit, jak trpíš. Nebyla bych toho snesla."

Bylo to vysvětlení pro časnou smrt maličké? Mluvila k němu? Postava zmizela a jen mrtvé tělo dítěte leželo v postýlce. Koho by se mohl dotázat na slyšená zvláštní slova? Jak trpíš? Musí trpět? Proč?

Matka vstoupila, pohlédla na mrtvé dítě a počala s obvyklými žalozpěvy. Proč to nyní opět jenom činila? Tolik nesrozumitelného bylo u matky! Říkala tak často, že si přeje, aby toto dítě i ona byly brzy vysvobozeny. Pokud Anna žila, jak málo se o maličkou starala! Ježíš opustil téměř útěkem komnatu a hledal otce.

Zastihl ho samotného v dílně, ochotného vyslechnout dotazy o všem, co syna tížilo. Ani on však nenalezl odpovědi na veliké "proč?".

"Musíme to přijmout z ruky Boží, Ježíši, pak budeme vědět, že je to pro nás správné."

"Byla postava, kterou jsem spatřil, duší sestry Anny?" tázal se Ježíš naléhavě.

"Myslím, že ano, můj synu, ale nesmíš o tom nikomu jinému vyprávět. Lidé by to nepochopili a považovali by tě za lháře."

Často spolu o tom ještě mluvili, otec a syn v tichosti, až Josef zpozoroval, že zneklidnělá duše dítěte se opět zachvívá v rovnováze.

Brzy na to onemocněla babička. Nebyla dosud v životě nemocná. Nyní věděla, že se již neuzdraví.

"Pošli ke mně Ježíše", prosila svou dceru, která denně na ni dohlížela. "On vytrval trpělivě u malé Anny, snad bude také moci mé bolesti zmírnit."

Ježíš se dostavil. Že babička trpěla, uchvátilo jeho srdce. Silný svazek ho spojoval s touto drsnou, starou paní, která ho milovala více, než cokoli jiného na světě.

"Musíš snášet mnoho bolestí, babičko?" tázal se starostlivě. Vzdor svému odklonu k trhání květin, přinesl množství pestrých květů a uspořádal je do modrého kamenného džbánu, který postavil na dohled nemocné. Potom přistoupil k loži a položil svou ruku na oči stařeny.
"Působí to dobře!" vzdychla ulehčeně a chlapec jistě celou hodinu takto měl položenou ruku, aby mohla babička spát. Obsloužil ji pečlivě, když se vzbudila z krátké dřímoty, jež ji osvěžila.

"Jest příjemné, mít tě u sebe, Ježíši", řekla uznale. "Nikdo neumí tak dobře ošetřovat. Dalo by se myslet, že jsi byl již sám nemocen."

Usmál se na ni.

"Musíme vždy všechno sami procítit, abychom mohli jiným porozumět?" tázal se. "Nestačí, když se vpravím dobře do jejich postavení?"

"Ty malý tazateli!" zvolala rozveselena. "Vždy máš na jednu otázku připraveny dvě další! Je mi lhostejné, jak dospíváš ke svému vědění. Hlavní věcí pro mne jest, že je máš a můžeš jím učinit dobro jiným."

"To jest i pro mne nejdůležitějším", potvrdil.

Dny ubíhaly. V babiččině nemoci se málo změnilo. Mívala někdy téměř bezbolestné chvíle, které oživovaly naději, pak zase následovaly zlé dny.

Dnes to bylo obzvláště špatné. Bolesti se nedaly spoutat ani na půl hodiny, přestože Ježíš přikládal neúnavně úzké ruce hned zde, hned jinde.

"Uvidíš, Ježíši, že již z tohoto lože nepovstanu", řekla vyčerpána.

"Co bude potom, babičko?" tázal se chlapec vážně, zatímco na ni upřel zářící modré oči.

"Potom?"

Okamžik mlčela a pak to propuklo:

"Ach Ježíši! Potom - to je to strašlivé! Nevím, co potom ze mne bude!"

"Nevěříš, že smíš jít k Bohu, babičko? Rabín Mehu, který nedávno zemřel, mi řekl, že mrtví jdou k Božímu trůnu."

"Dítě, těla jsou pochována, to jsi přece již sám věděl. Co má potom jít k Bohu?" tázala se úzkostně.

"Ale babičko, máš přece duši!"

"Nevím, Ježíši, není-li to také pouze naukou kněží", pravila zemdleně. "Ještě jsem žádnou duši nespatřila."

"Ale já ano", volal Ježíš horlivě.

Za užaslého naslouchání stařeny, vypravoval jí o duši malé Anny a o jeho setkání s ní.

"Dítě, je to pravda? Neříkáš to pouze pro to, abys mne potěšil?" Chtěla vědět babička, ale pak pokračovala:

"Ty jsi mne ještě nikdy neobelhal, jak to činí jiné děti. Věřím ti. Ó Ježíši, kdybys věděl, jak je to nekonečně uklidňující vědět, že část z nás bude žít dále!"

"Babičko, naše duše pochází od Boha, Bůh je věčný, tu musí něco věčného být i v naší duši, alespoň něco, co bude věčně žít dále, jestliže jsme si toho zasloužili. Nemyslíš také tak?"

"Jestliže jsme si toho zasloužili, máš pravdu, Ježíši. Ale já, zasloužila jsem si toho? Hleď, často jsem konala něco, co nebylo před Bohem správné."

"Vždy však jsi toho přece litovala a napravila to, babičko, buď zcela klidnou, Bůh ti pomůže zemřít!"

"Bůh - pomůže - mi zemřít!" pravila stařenka tiše a zázračný úsměv přelétl její zvadlé tahy. Ještě jednou otevřela zavřené již oči, pohlédla na vnuka a řekla:

"Bůh!"

Chlapci bylo podivně. Jak překrásně vyslovila babička toto jediné slovo, právě jakoby Boha viděla a před Ním poklekla ve zbožnění. Měl pravdu: v jejím posledním okamžiku bylo jí dáno, aby spatřila Syna Božího, ale On o tom nevěděl.

Pln žádosti čekal, že se duše babičky zjeví a promluví k němu. Neviděl a neslyšel však ničeho. tu se ho zmocnil pocit osamocenosti. Odešel od něho kdosi, kdo ho miloval. S pláčem běžel domů, aby oznámil smrt pramáti.

Nyní zase nastalo všechno to strašlivé, čeho se obával. Vřískavé chvalozpěvy, hrozné najaté ženy, které naříkaly, aniž by jejich duše něco věděla o zármutku. Matka, která trhala vášnivě své šaty a obviňovala se, že nebyla mrtvé dobrou dcerou. I on měl naříkat, ale nemohl. Po prvním vroucím výbuchu již neměl ani slzu. Stál němě vedle zesnulé babičky a sledoval její duši vzhůru do výšin, které si nemohl představit.

"Při veškeré jeho měkkosti, má Ježíš přece nejtvrdší srdce ze všech našich dětí", řekla večer matka Josefovi. Tento na ni s úžasem pohlédl. "Vřelejší srdečnosti, než-li má tento chlapec již snad ani nemůže být", řekl.

"Pohleď přece na ostatní, jak naříkají o mrtvou babičku. On nenachází ani slova. Ač jemu, jakožto nejstaršímu vnukovi by přináleželo, aby více než-li jiní, chválil její přednosti", kárala matka.

"Právě, že cítí tak hluboce, proto mlčí. Trpí těmito okázalými nářky. Netrap ho Maria."


Josefova nemoc

Babička byla pohřbena a život šel i bez ní dále svým chodem. Zpočátku ji Ježíš bolestně postrádal. Znenáhla si zvykl a přimknul se tím vroucněji k otci.

Josef byl bledý a odkládal častěji některý nástroj z rukou. Čeho si doposud nikdo nepovšiml, to pozoroval syn starostlivým zrakem.

"Otče, šetři se", prosil. "Sám se budu stále více snažit a Lebeus může tě přece také zastat. Posaď se v zahradě na slunko a odpočiň si!"

Josef odmítal. Říkal, že není nemocen, pouze unaven, jak to již bývá při jeho stáři.

Ježíš se obrátil na matku, která opět chovala v klíně bratříčka. "Máti, musíš přemluvit otce, aby se lépe šetřil. Vyhlíží tak vysíleně."

Maria pohlédla polekaně na svého nejstaršího. Co jen bylo s tím chlapcem? Nyní opět odhalil něco, co ona dosud neviděla a ona byla přece Josefovou ženou, tudíž měla též nejjistější pohled pro jeho dobré zdraví.

"Dítě, nestarej se o všechno", řekla podrážděně, jak s ním často mluvívala. "Otec si již odpočine, bude-li toho potřebovat."

Ježíš mlčel. Vystihl, že je to nejlepší způsob vůči matce. Pokusil-li se jí něco vysvětlit, čemuž nechtěla rozumět, pozvedla ihned hlas do nepěkného tónu, který ho bolel. A dosud nikdy se mu nepodařilo, aby matku přesvědčil.

Přes své odmítání, cítil však Josef sám, že již není tím, jakým býval. Cosi na něm hlodalo. Byl neustále unaven. Bylo by přece nejlépe poslechnout rady synovy. Ježíš byl chytrý chlapec a jeho vřelé srdce převládalo nad chytrostí i moudrostí. Někdy za bezesných nocí, vynořila se v Josefovi vzpomínka na Ježíšovo narození a na chvalozpěv andělů. Toto dítě bylo jistě něčím zcela neobyčejným. Promluvil o tom s Marií a poprosil ji, aby dbala na Ježíše dvojnásob láskyplně a naslouchala mu, až on, Josef již jednou nebude u ní.

Maria však nechtěla o ničem slyšet. Propukla v pláč.

"Nesmíš ode mne odejít! Co se má stát ze mne a všech těch dětí? Není správné od Ježíše, že tě posiluje v takových myšlenkách!"

Nyní bylo na Josefovi, aby potěšil ženu, které by byl tak rád sdělil své rozhodnutí o onom "později".

Přece to byl opět Ježíš, na něhož se musel obrátit se všemi svými záležitostmi. Syn naslouchal otci pozorně a s porozuměním, jež předčilo daleko jeho věk. Věděl, že otec nezemře ani o hodinu dříve, když o všem pohovoří, ale že mu ulehčí rozloučení a osvětlí dobu, kterou smí ještě s nimi prožít, bude-li všechno uspořádáno.

Potom se Josef opět zotavil. Nikdo již na něm neviděl vyčerpání nebo chorobu. Pracoval radostně v dílně se svými tovaryši, doma žertoval s dorůstajícími dětmi a pečoval o manželku. Jeho největší radostí byl však Ježíš, jak tomu bývalo vždy.

Chlapec rostl a sílil, ale přesto zůstal jemných údů a jemného cítění. Nikdy nebylo slyšet z jeho úst nepěkného nebo hrubého slova a nikdy nekonal něco špatného.


Ježíš v Božím chrámu v Jeruzalémě

Ježíšovi šlo na dvanáctý rok. Josef se domluvil se svou ženou, že by byl čas, aby vzali s sebou Ježíše do Jeruzaléma, když zblízka i zdáli proudili všichni k pašijové slavnosti. A chlapec měl také jednou spatřit chrám v celé nádheře, aby se tam směl s nimi modlit.

Maria svolila. Výprava do Jeruzaléma přinášela také různé jiné starosti. Již cesta tam, společně se sousedy a přáteli byla slavností sama pro sebe. A tam nemůže člověk přece být po osm dní nepřetržitě v chrámě. Přijde to samo sebou, že se navštíví příbuzní a obstarají nákupy. Poskytne to vzpruhu na dlouhou dobu.

Když se Ježíš dozvěděl, že tentokráte smí provázet rodiče do Jeruzaléma, úplně ztichl. Jeho mladou duši naplnilo mocně:

Uvidíš chrám Boží! V Nazaretě měli ovšem také chrám, ale byl to pouze slabý odlesk vlastního domu Božího, který stavěl Šalamoun. Tam musela být nepopsatelná nádhera! Přes jeho rty nepřešlo ani slovo, ale jeho oči jiskřily a plály. To zpozorovala dokonce i matka.

Krátce před pašijovou slavností mu dala slavnostní oděv, kterého si vážil a sotva se odvážil jej dotknout. Měl jej nést ve svém ranečku a teprve v Jeruzalémě obléci. Avšak i na cestu tam, dostal nový oblek. Sourozenci zírali na něho s úžasem, na velikého bratra, který smí jít do Jeruzaléma, do města Božího!

Nastal den, kdy se vydali na cestu. Ježíš se domníval, že smí kráčet po boku otcově. To však nebylo zvykem. Seřadil se ohromně dlouhý průvod. Vpředu kráčeli muži po dvou, třech nebo čtyřech, jak se právě hodilo jejich zábavě. Za nimi následovaly slavnostně vystrojené ženy, rozmlouvajíce horlivě o všem, co je zajímalo. Ach, to byly všední starosti a všední myšlenky! Ježíš mínil, že cestou do Jeruzaléma možno se pouze modlit a Bohu děkovat!

Za ženami následovaly děti. Dosti početný zástup chlapců a několik dívek. Zakončení tvořili muži, kteří byli ustanoveni za pořadatele a měli dbát, aby se děti nezaběhly. Chlapci by se byli velmi rádi honili nebo mezi sebou čachrovali. V tom bylo jim zabráněno. Štěbetat mohli dle libosti, jako dospělí.

Ježíš kráčel v jejich středu nepovšimnut. Jeho duše hledala Boha, do jehož chrámu měl vstoupit. Byl zcela naplněn posvátností a očekáváním.

Otec dohlédl na něho v místech odpočinku, ale uprostřed všech těchto lidí mohli spolu sotva promluvit, alespoň ne o tom, co zajímalo duše obou. Snad v Jeruzalémě to bude lepší. Ježíš doufal, že tam bude přece sdílet přístřeší s rodiči. Aby nenastala únava, byla cesta rozdělena dle zkušenosti na malé úseky. Ušlo se za den přesně tolik, kolik již předkové každého dne ušli. Odpočívalo se vždy na týchž místech. Tímto způsobem bylo až do Jeruzaléma zapotřebí necelých pět dní. Konečně se však přece vynořilo cimbuří hradu. Sion! Jaké myšlenky vzbudilo toto slovo u Ježíše! Nepročítal nadarmo svatá Písma znovu a znovu. Všechno v něm žilo. Veškerá únava zmizela. Nechápal, jak je možno tábořit ještě jednou před tváří zaslíbeného města!

Příštího jitra vtáhli však do Jeruzaléma, společně s nekonečnými průvody lidí a hledali především zamluvené přístřeší. Ježíš směl obléci svůj slavnostní šat a byl nyní poučen, že se má dostavit přes celý týden sem, bude-li hladov anebo unaven. Matka bude stále pospolu se ženami. Otec mu chce ukázat chrám. Josef se na to již dávno těšil. Potom se však musí přidružit k mužům a Ježíš musí zůstat mezi dětmi. Je dosti stár, aby takto o sobě sám pečoval.

Chlapec, který pozorně naslouchal, přikývnul. Bylo mu srozumitelné, že se musí vše stát takto, bylo mu však líto, že směl být tak málo u otce, na něhož by měl zajisté mnoho otázek. Nyní kráčel po boku otcově k chrámu. Josef ho vždy znovu napomínal, aby si všímal cesty, aby mohl v každou dobu nalézt zpáteční cestu k noclehárně. Jeho obličejík zářil jako rozsvícený. Mnohý pohled obdivu na něm spočinul. Kráčel jako královský syn, v ušlechtilé důstojnosti a ozdobě světlých kadeří, které se hustě vlnily až k ramenům.

Josef to pozoroval a radoval se z toho. Nevadilo, jestliže lidé viděli, jak vzácné dítě vyhledalo chrám. Ježíš sám zůstal zcela nenuceným; jemu všechen tento obdiv nemohl uškodit.

Prošli branou chrámu. Chlapec se odvažoval sotva dýchat. Nyní se musí vejít přímou cestou v přítomnost Boží! Napřed však vešli do nádvoří, které bylo naplněno až do posledního koutu směnárníky a obchodníky. Smlouvali a nadávali, křičeli a hádali se.

"Otče, jsou to ztracené duše, které nesmí předstoupit před Boží tvář?" tázal se Ježíš, jemuž se toto řádění protivilo. Kolem stojící se smáli. Ježíš to nepozoroval. Nějaký starý muž ho oslovil:

"Máš pravdu, maličký, obávám se, že ani jeden z těchto se nebude smět objevit před trůnem Božím."

Chlapec vážně přisvědčil, zatímco stařec oslovil Josefa: "Je to váš chlapec? Dejte na něho pozor! Svět o něm bude mluvit!"

Než-li mohl Josef něco odpovědět, zmizel stařec v tlačenici. Přešli nádvoří a vcházeli do svatyně. Jak bušilo Ježíšovi srdce! Ta nádhera! Stiskl pevněji ruku otcovu a jen váhavě kráčel dále. Obcházeli tiše kolem, uvnitř chrámu. Ježto nebyla právě bohoslužba, směli si příchozí vše prohlédnout.

Potom Josef předal syna jednomu známému znalci Písma, aby ho zařadil do skupiny jeho vrstevníků, kteří byli poučováni stranou v jednom rohu chrámu.

I znalci Písma byl nápadným chlapec se zářivýma modrýma očima. Dal se s ním do řeči a co uslyšel, líbilo se mu výjimečně. Ježíš odpovídal bez ostychu na všechny otázky a povzbuzen přívětivým způsobem učence, též se tázal, jak tomu byl uvyklý.

Místo, aby zavedl chlapce do dětského koutku, vzal ho kněz s sebou do sloupové síně, kde znalci Písma zdáli i zblízka seděli pospolu v horlivém rozhovoru.

"Pohleďte, koho vám přivádím!" zvolal jim vstříc. "Mám zde mladého znalce Písma, který může některé vaše otázky lépe zodpovědět, než-li vy všichni."

Ježíš vzhlédl nahoru k mluvčímu: žertoval? Znalec Písma však opětoval přívětivý pohled:

"Neostýchej se odpovídat, Ježíši, když se tě tito zde otáží. Pověz jim, co víš o Bohu. Neříká se nadarmo: z úst nezletilých a dětí připravil svou chváli."

Ježíš se směl posadit na jednu z nízkých židlí, které stály ve vnějším kruhu, kolem radících se učenců. Jeho nový přítel se posadil vedle něho. A Ježíš naslouchal žádostivě všemu, co tito mužové vykládali.

Mnohému nerozuměl; slova mnohých těchto lidí byla sestavena příliš zmateně. Čemu však rozuměl, to přijal. Jak dlouho neslyšel již takovou moudrost. I zde bylo mnohé, co ho bolelo, ještě více bylo však toho, co se mu zdálo pěkné a dobré. Náhle se k němu obrátil jeden z bělovlasých mužů:

"Řekni mi, Ježíši, jak si představuješ Boha?"

"Můžeme si Boha představit?" zněla protiotázka chlapce. "On naplňuje duši zcela, cítíme Ho, víme o Něm, žijeme v Něm, představit si Ho však nemůžeme, neboť On jest neviditelný."

Znalci Písma podívali se na sebe zaraženi odpovědí dítěte. "Kdo byl tvým učitelem, Ježíši?" chtěl vědět jeden z nich.

"Rabín Mehu mne vyučoval", odvětil chlapec svým jasným hlasem.

"Rabín Mehu?" Kdo z učenců, jež ho znali, byli by mu přisoudili takovou moudrost?

Rozmlouvali dále, aniž by si chlapce dále všímali, on však naslouchal a jeho duše stoupala vzhůru do výšiny, jež byla pro mluvícího nedosažitelnou. Nyní se k němu obrátil opět jeden ze starších mužů: "Ježíši, řekni nám, které Boží přikázání považuješ za nejdůležitější?"

Chlapec neváhal ani na okamžik:

"Máš milovat Boha, tvého Pána, z celého srdce, z celé duše a z celé mysli!"

"Tak", zkoušel jiný, "ty míníš, že stačí Boha milovat? A jak je tomu se zabíjením a krádeží a všemi ostatními hříchy?"

"Milujeme-li Boha tak, jak máme, pak nemůžeme činit nic zlého!" zněla odpověď pronesená pevným tónem.

"Pověz, dítě, miloval jsi vždy Boha tak?" tázal se třetí. Ježíš sepnul pevně ruce.

"Ano, pokud se pamatuji!"

"A nečinil jsi nikdy nic zlého?"

"Ne."

Mužové mlčeli dojati. Toto dítě mluvilo pravdu, viděli to, cítili to. Bylo tedy přece možné putovat beztrestně před Bohem? Jak je to dítě zahanbilo!

Když mužové povstali, aby odešli do svých domovů, uchopil nový přítel Ježíše pevně za ruku. Toto dítě bylo příliš drahocenné, než abychom ho směli nechat bloudit. Přivedl je sám do noclehárny a předal je otci. Neřekl však ani slova o tom, co se přihodilo.

"Zítra přijď opět na totéž místo v chrámě", řekl na rozloučenou. Ježíš přisvědčil.

Příštího dne, aniž by čekal na rodiče, kteří měli různé věci k obstarávání, chvátal Ježíš ke chrámu. Nalezl svou cestu všemi ulicemi a uličkami, jako by byl veden. Dospěl sem dříve než znalci Písma a postavil se vedle prázdných židlí. Chrámový sluha ho vykázal. "Nevíš, že zde sedí učenci?" obořil se na chlapce. "Tam naproti musíš jít, tam se shromažďují děti, jsou-li vůbec v chrámě trpěni", připojil potutelně. Byl jedním z těch, kteří dokazují rádi svou moc, i když slabým a nezletilým.

Aniž by slovem odporoval, odešel Ježíš poslušně do roku chrámu, kde bylo vyučováno více chlapců mladým rabínem.

Z nařízení tohoto, usedl na řidli a naslouchal. Nebyl dotazován. Rabín pouze vyučoval, aniž se tázal, zda mohou jeho posluchači také ho sledovat.

Mezitím se shromáždili znalci Písma - a nevědomě - čekali na chytrého chlapce.

"Čí je to dítě?" tázal se jeden a Ježíšův přítel sděloval, že je synem tesaře z Nazareta.

"Nevyhlíží jako Žid, mnohem spíše se podobá Římanu", pravil nejvyšší z učenců.

"Jest však Židem", prohodil jiný. "Z jeho odpovědí bylo možno poznat, že od mládí žil v naší víře."

"Jak může být stár?"

"Dvanáct roků."

"Dvanáct roků?" divili se mužové. "Mluví jako mudrc!"

"Dbejme o toho chlapce. Bůh v něm probudí proroka."

Když se Ježíš nedostavil, počali se svými poradami. Jeden z nich se však rozhlížel, až objevil naproti v chlapeckém koutku hlavu, kterou zdál se obklopovat jasný svit.

"Jak jeho kadeře září!" myslel si. Nebyla to však zlatá hněď jeho kadeří, jež tak zářila.

Tiše přešel znalec Písma chrámem na druhou stranu a dotkl se Ježíšova ramene. Chlapec potěšen vyskočil, pozdravil a byl ihned ochoten jít s učencem.

Rabín díval se však udiven.

"Jak se mohlo provinit toto dítě, jež tu sedělo tak tiše u jeho nohou? Nyní bude vykázáno z chrámu!"

Jeho úžas však vzrostl, když spatřil, jak učenec vede chlapce za ruku tam, kde se domlouvají nejdůležitější otázky a že učenci přerušili své řeči, aby dítě pozdravili. Potom směl Ježíš sedět opět na svém místě z předešlého dne.

Všichni se domnívali, že otázky, jež byly určeny k poradám dnešního dne, přesahují jeho porozumění, proto se nikdo Ježíše na nic netázal. On však poslouchal a přijímal to, co se mu zdálo být důležité. Když mužové povstali, jelikož bylo poledne, otázal se ten, který Ježíše přivedl:

"Proč jsi šel mezi děti?"

"Rabíne, byl jsem tam odkázán. Vy jste tu ještě nebyli a sluha konal svou povinnost."
"Zvláštní hochu, proč jsi mu neřekl, že zde smíš být?"

"Nebyl by mi uvěřil, viděl jsem to na jeho obličeji. Nezdálo se mi slušným začínat hádku v Božím domě. Vždyť jsi mne přece nalezl. Byl jsem tomu tak rád!"
"Přijdeš-li dříve zase, tedy čekej venku u malé brány, až jeden z nás bude chtít vstoupit, pak s ním vejdeš sem."

"Děkuji, rabíne", řekl Ježíš potěšen.

Všichni mužové se radovali z toho, že maličký nyní opět bude s nimi. I když nemluvil, vycházelo z těchto dychtivých očí něco, co ovlivňovalo myšlenky učenců. Uvažovali dvojnásob, než-li promluvili, aby ani nerozvážné slovo neublížilo dětské duši. Dosud se jim to nepřihodilo. Byli by se styděli, doznat to, ale bylo tomu tak. Tyto dny byly pro Ježíše bohaté. Každý z mužů se snažil způsobit mu ještě zvláštní radost. Jeden přinesl dítěti krásný plod.

"Děkuji ti, rabíne", řekl Ježíš potěšen, "matka se zaraduje."

"Nechceš ovoce? Proč je nejíš sám?"

"Rabíne, matka z toho má větší radost než já."

Jestliže mu však bylo ukázáno náčiní, jehož se užívalo při vznešených slavnostech, nebo vzácné staré spisy, tu plály oči dítěte a blaženost tryskala z jeho pohledu.

Velekněz chtěl obzvláště rozjasnit tyto zázračné oči. "Poslyš, Ježíši, v poslední den slavnosti, až budou lidé na odchodu, smíš nahlédnout do nejsvětějšího", sliboval tajuplně.

"Do obydlí Božího na zemi?" tázal se Ježíš s očekáváním téměř bez dechu.

"Ano, dítě, do příbytku Božího u lidí!" potvrdil kněz a myslel si: Jak málo již myslíme na toto určení. Jak nám zevšední i sama svátost.


Poslední den v chrámu

Nadešel poslední den. Poutníci se směli naposled zúčastnit žalmů a modliteb.

Pak opouštěli svatostánek o překot, jako by nemohli dost rychle nastoupit cestu k domovu. Bylo slunné jitro, stvořené opravdu pro putování v radosti.

Ježíš stál u znalců Písma, kteří všichni chtěli ještě dítěti říci několik slov.

"Nechtěl by ses také stát znalcem Písma?" byl dotazován. "Nerad. Budu tesařem", zněla klidná odpověď.

"Tesařem! Co to? Proč chceš provozovat živnost ty, který jsi stvořen k něčemu jinému?"

"Musím nahradit otce, když nám nyní bude brzy vzat", sděloval chlapec vážně. "Potom nebudu mít kdy na nic jiného."

"Ježíši, považ, co to znamená: být znalcem Písma - knězem! Můžeš se neustále modlit ve svatostánku."

"Modlit se mohu i v dílně při práci", zněla odpověď. "Jako znalec Písma musel bych říkat mnohé, co není pravda. To nemohu."

Velekněz seznal, že dav se již rozešel. Svíce byly zhasnuty. Vzal chlapce za ruku a vedl ho k zácloně, která uzavírala nejsvětější. Posvátné mlčení spočívalo na obou. Velekněz odhrnul záclonu stranou. Chtěl otevřít pouze skulinu, ale bylo to, jakoby neviditelné ruce učinily ostatní. Široce se otevřely oči chlapce, který klesl na kolena. Přemožen tím, co se tu přihodilo jeho spolupůsobením, ale bez jeho vědomí, položil stařičký velekněz ruce na světlou hlavu.

"Bůh ti žehnej a ochraňuj tě!"

Požehnání zaznělo z chvějících se rtů.

Když se Ježíš po několika okamžicích zvedl a záclona se zastřela, sklonil se chlapec nad stařeckou rukou, která mu požehnala a políbil ji. Pak lehkým krokem opustil chrám.

Velekněz však odešel nazpět k ostatním a jeho obličej zářil jako rozjasněn. O tom, co táhlo jeho duší, nemohl mluvit.

Druzí však mluvili bez konce o podivném dítěti. Pro ně pro všechny znamenala přítomnost chlapce prohloubení slavnosti, jakého dosud nikdy nepocítili.

O několik dnů později zemřel velekněz, jehož dítě zavedlo v Boží přítomnost.


Ježíše hledají rodiče

Po opuštění chrámu zůstal Ježíš stát na širokém chrámovém schodišti jako omámen z toho, co prožil a spatřil. Slunce ho oslňovalo, musel zavřít oči. Tu uslyšel rozčilené hlasy. Ve chvatném běhu sem přicházel otec s matkou. Zatímco otec potěšen, uchopil chlapcovou ruku, počala ho matka plísnit:

"Kde jsi byl? Hledali jsme tě s bolestí, můj synu! Domnívali jsme se, že jsi odešel s ostatními dětmi z chrámu. Nyní jsme museli vyslechnout, že jsi s nimi nebyl pospolu více než jedenkrát a to ještě po krátkou dobu?! Co jsi tropil? Mysleli jsme, že ti můžeme důvěřovat!"

Ježíš pohlédl široce otevřeným zrakem plně do očí matky, stojící o několik stupňů níže.

"Směl jsem být v Božím příbytku u lidí!" odpověděl, ještě zcela naplněn posledním zážitkem.

Rodiče mu nerozuměli, ale výraz jeho obličeje svědčil o tom, že neputoval rozhodně zlými cestami, jak jim chtěli namluvit potutelní sousedé. S tím se nyní spokojili. Spěšně doháněli průvod a když jej dohnali, podržel Josef syna po svém boku.

Ježíš byl tak zbaven obtížného nátlaku, aby mluvil s dětmi a musel snášet jejich škádlení. Jeho duše prožívala znovu průběh posledních dnů. Co to jen bylo, co mu učinilo Nejsvětější tak známým? Domníval se, že Ho již jednou kdysi spatřil. Bylo to přece zcela nemožné!


Josef umírá

Všední den nyní nastoupil opět své právo. V domě a především v dílně se pilně pracovalo. Mnohé zůstalo ležet, ježto chyběla mistrova rada. Muselo se to dohnat. V ostatních tak vybledly myšlenky na dny v Jeruzalémě hlavně proto, že nebyly mnohým posvátné.

Avšak Ježíš, který žil pouze v chrámě, nesl ve své mladé duši poklad poznání a vědění, který pozorováním stále vzrůstal. U Josefa se dostavily opět příznaky staré choroby. Tentokráte se zdálo, jakoby se jim tělo již nemohlo ubránit. Josef byl nucen ulehnout a vbrzku zpozoroval, že již nepovstane. Jako dříve pokusil se promluvit s Marií, musel se však toho vzdát. Byla ve své bolesti příliš nerozumnou. Ježíš oproti tomu domluvil s klidem a porozuměním dospělého vše, co leželo otci na srdci. Několik dnů nemoci je přesvědčilo oba, jak vroucně byli spolu spjati.

Posledního večera, když Ježíš držel Josefovu ruku tisknuv ji k srdci, protože se z ní zdála vycházet síla a klid, pravil Ježíš náhle:

"Otče, děkuji ti za všechno, čím pro mne jsi. Vím, že nejsi mým otcem, co se týče těla, ale mému duchu byl jsi nejlepším otcem. Nikdy jsem se na tebe neobrátil marně. Děkuji ti."

Josefovi se rozšířily oči. Chlapec věděl, že nebyl jeho otcem a doposud mlčel? Jaká v tom spočívala duchovní velikost. Ach, Ježíš byl přece ve všem tak nesmírně veliký! Zdali to lidé jen poznají? Nebo bude, z nerozumu lidí, jeho cesta životem trnitá a kamenitá?

"Ježíši", řekl chvějícím se hlasem, "mně se zdá, že jsem žil vůbec jedině pro tebe!"

Brzy na to zesnul, bez boje, láskyplně držen v náruči synově. Ježíš se těžce rozhodl, oznámit matce smrt Josefovu. Nyní počala zase všechna ta hrůza!

Po tiché modlitbě, v níž načerpal sílu, kráčel naproti Marii. Jeho dětství minulo a život činil své nároky na něho.

Ježíš tesařem

Josef byl pochován, žalozpěvy umlkly a všední život opět nastoupil svá práva.

V domě byl otec málo postrádán. Tiše přicházíval a odcházíval, přenechávaje Marii veškeré zařizování. Nyní se v tom nic nezměnilo.

Ježíš pracoval, bledý a tichý u pracovního stolu otcova. Ani jediný kus, začatý Josefem, nechtěl syn přenechat k dokončení jiným rukám. Při práci vedl se zemřelým tichý rozhovor. Domníval se, že ho cítí, jak mu odpovídá na otázky, jak ho poučuje, když Ježíš při některém kusu nevěděl hned, jak pracovat dále.

Tovaryši a učni brali ohled na "mladého mistra", jak Ježíše nazývali, ani jediné hrubé slovo nezaznělo v jeho přítomnosti. Žádný z nehezkých vtipů, které ani Josef nemiloval, jež nedovedl však nikdy zcela potlačit. Nyní mlčeli sami od sebe. Jediný tovaryš, který zde ani dlouho nepracoval, nacházel tuto nutnost nesnesitelnou. Žaloval hřmotně u Lebeuse, že dílna není dětským pokojem. Tu ho vrchní tovaryš několika slovy vykázal.

"Nehodí-li se ti to zde, tedy si vydělávej svůj chléb jinde." A reptal odešel.

V dílně, kde pracovalo ještě vše v duchu starého mistra, neměl Ježíš potíží, aby udržel pořádek a kázeň ve smyslu Josefově. V domě se však počalo mnohé uvolňovat, což bylo přece jen nutno vztahovat na chybějící Josefův neznatelný vliv.

Když si jednou sourozenci s hlukem sedali za stůl a požadovali předkládané pokrmy, řekl Ježíš tiše:

"Matko!"

Myslela, že ji chce upozornit na to, že malí nešetřili práv jeho prvorozenství a brali si jídla dříve než-li on.

Prohodila hněvivě:

"Nebuď příliš domýšlivý, mohl bys toho jednou litovat!"

Ježíš však neporozuměl smyslu slov, který se mu objasnil teprve později. Nyní řekl pouze, právě tak tiše jako předtím:

"Modlit!"

"Máš pravdu", přiznala matka. "Co je to za způsob, že saháte po jídle jako zvířata, aniž byste děkovali Bohu za jeho dar. Hned nahradíte zmeškané!" A chvatně počala odříkávat modlitbu, bez ohledu na to, že děti nebyly soustředěny.

Lebeus promluvil po obědě s mistrovou. Tovaryši a učni obědvali s nimi. Nehodilo se, aby byl Ježíš před nimi svou matkou kárán tak nepřívětivým způsobem. Co si o tom měli myslet? A při tom byl přece v právu!

Maria cítila pravdu těchto slov, ale zlobila se. Vždyť to byl přezrálý chlapec, který jí připravoval nepříjemnosti. Bylo tomu tak již za života Josefova, mělo to nyní pokračovat?

Odbyla Lebeuse krátce, ale neodvážila se být příliš ostrou. Věděla, že bez vrchního tovaryše by nemohla dílnu udržet. A pokud byly čtyři děti ještě tak malé, nemohla postrádat příjmy z řemesla.

Jakub, nejstarší z dětí Josefových, byl teprve devět roků stár. Ježíš byl v tom věku ovšem již pomocí v dílně, ale Jakub byl právě jiného druhu. Lnul více k dobytku a k polím. Jednou se ujme této usedlosti.

Tak to bylo dobře. Tesařina zůstane nedotknutelným oborem nejstaršího, právo na ni si zajisté již získal. Maria přitom věděla, že Josef žádal, aby Ježíš požíval všechny přednosti prvorozenství. Nechtěla mu též do toho mluvit. Měl jen zůstat skromným a ničeho si nepřisvojovat.

Tři ostatní chlapci zaujali všechen její čas i sílu. Bylo těžším, než si myslila, vychovávat chlapce bez otce. Druhé ženy v jejím věku ještě nemusely postrádat muže. Tu se opět projevilo, jak nemoudré bylo, vzít si o tolik staršího muže! Josef se vlastně ani nestaral o výchovu dětí, ale mladí byli mnohem tížeji k ovládání, než-li pokud žil ještě s nimi.

Nemohla-li si s chlapci poradit sama, volala Ježíše ku pomoci. Měl je trestat. Neučinil tak nikdy. Mluvil s nimi přívětivě a předvedl jim bláhovost či ošklivost jejich jednání. Většinou se mu to podařilo přimět malého hříšníka k lítosti. Někdy však byl takový cvrček též zarytý a zvláště Jakub se protivil převaze staršího. Jednou při takové příležitosti zvolal na něho:

"Snad nemyslíš, že mně můžeš něco povídat. Já jsem nejstarší. Ty jsi pouze trpěn!"

Ježíš opustil pokoj, bílý až po rty a odešel naproti do dílny. Mirjam, která slyšela zlá slova, běžela s pláčem k matce a žalovala na Jakuba.

Matka se polekala. Odkud to dítě jen ví? Asi že některý z pacholků o tom mluvil. Bylo to zlé, nyní nebude již nikdy mír v domě. Jakub má však pravdu! Byl nesporně nejstarší. Nebo postačilo určení Josefovy vůle, aby Ježíše postavilo na první místo?

Když nemohla být hotova se svými myšlenkami, vyhledala kněze. Byl to muž nedávno sem přistěhovaný, který nevěděl ničeho o "starých příhodách". Naslouchal pln účasti vyprávění vdovy.

"Nejlépe by bylo, Maria, kdyby ses znovu provdala. Pak by byl opět muž v domě. Ježíše byste mohli poslat do chrámové školy v Jeruzalémě. Mír by potom již nebyl ohrožován. Byl by ti Lebeus milým, jako manžel?"

Ne, toto řešení Marii nevyhovovalo. Kdyby se znovu provdala - a kdo by mohl říci, že by tak neučinila, mladá a krásná jako dosud byla - pak by chtěla mladého, svěžího muže z ušlechtilého rodu, nikoliv upracovaného tesaře, který byl až dosud jejím podřízeným!

Řekla to knězi nepokrytě. Podíval se na ni s úsměvem. Přesně takto ji ocenil, jak se tím projevila.

"V každém případě můžeš však poslat Ježíše do Jeruzaléma", radil. "Vždyť on má být tak neobyčejně chytrým." Svěsila hlavu.

"Nemám práva poroučet Ježíši cokoliv, co by nechtěl učinit", řekla s povzdechem. "Josef určil, aby Ježíš rozhodoval zcela sám o svém životě a nikdo mu nesmí do toho mluvit. Tesařská dílna, ba celá živnost se vším, co vynáší, náleží jemu. Ani není povinen vydržovat nás z toho. Chtěl-li by se věnovat jinému povolání, byla bych nucena odkoupit mu dílnu i zákaznictvo, jako by se jednalo o cizího."

"Je-li tomu tak", pravil kněz rozvážně, "potom nechápu, proč jsi sem přišla, Maria. Vše je přece tak jasné. Udobři se se svým nejstarším, aby ti jednoho dne nevypověděl podporu!" skončil s úsměvem.

Marii však nebylo do smíchu. Pobouřeně se tázala: "Směl Josef vůbec učinit takové ustanovení?"

"To ti nemohu okamžitě říci, Maria", odvětil tázaný, jemuž se rozhovor stával obtížným. "Budu pátrat, jakým způsobem Josef před třinácti roky přijal chlapce za dítě. Od toho závisí všechno. Přijď zítra opět."

Maria odešla málo potěšena. Druhého dne záhy stála opět před knězem.

"Maria, tvůj muž byl velkomyslný", přijal ji. "Josef vzal tvůj poklesek na sebe a před nejstarším obce udal, že se na tobě provinil. Dle toho jest Ježíš jeho nejstarším synem se všemi právy. Nemůžeš učinit nic, než-li tvému druhému synu zamezit hrubou prostořekost a udobři se s Ježíšem."

Tedy Josef, zbožný Josef lhal, lhal! Maria toho nechápala vřelá vzpoura se v ní vznítila. On, který trestal lež, kdekoliv ji nalezl, on lhal! Ale proč? Z lásky k ní! Aby ji slabou ochránil!

V Marii se probudil hluboký stud. Žila v posledních létech vedle muže téměř lhostejně. Nyní teprve poznala, jaký poklad lásky a péče měla. Hlas v ní promlouval:

"Maria, starej se, aby se ti nevedlo s Ježíšem právě tak!" Pomalu kráčela domů, hluboce zamyšlena. Potom zavolala k sobě Jakuba. Musel se zpovídat, kdo mu řekl to ošklivé slovo o Ježíši.

"Není to pravda, slyšíš Jakube!" horlila. "Není to pravda!"

"Opravdu není?" tázal se chlapec s hloupě drzým smíchem. Marii vstoupila do tváře červeň. V prchlém hněvu potrestala dítě, až nesměle slíbilo, že řeč již opakovat nebude. Domnívala se, že je tím ožehavá záležitost skončena.

Večer však k ní přišel Ježíš.

"Proč jsi řekla Jakubovi, že není pravda, co ví?" tázal se syn mdlým hlasem. "Maličký přišel za mnou s pláčem a nevěděl jsem, co mu mám říci. Nemohl jsem přece vinit svou matku ze lži!"

"Pouze tímto způsobem jsem mohla umlčet prostořeké dítě, jež nás mohlo všechny uvést do pomluv", ospravedlňovala se matka. Pak vyprávěla synovi, co kdysi pro ni Josef učinil.

Obraz Josefův zářil stále jasněji před duší Ježíšovou. "Nebudeme již nyní o této věci hovořit", skončila Maria, ráda že je s ním hotova. "Ty jsi opravdu nejstarším dle vůle i z oběti Josefovy a při tom zůstaneme."

Několik měsíců uplynulo v největším klidu. Menší sourozenci, kteří se nechali svést pouze Jakubem, byli poslušní, ježto starší brat zkrotl. Tento příjemný stav netrval však dlouho. Jakub byl uzpůsoben zcela jinak, než-li aby ho nebylo na Ježíši vše dráždilo. Když viděl, jak Ježíš po celodenní práci pomáhal matce a zcela samozřejmě převzal malé službičky, které jindy činíval otec, posmíval se Jakub:

"Ježíši, tys měl nosit ženské šaty, ty nejsi vůbec ani chlapec, jsi nejstarší matčina dcera! Dívka, dívka!"

A menší bratři vpadli jásavě do posměšného volání. Ježíš se na ně přívětivě usmál.

"Matka by mohla potřebovat dobře dvě dcery. Mirjam je ještě malá a vy tak málo pomáháte!"

Jindy přišel Jakub domů rozhněván z chrámové školy.

"Nelíbí se mi ani trochu, že je mi Ježíš stále dáván za vzor. Mne zkrátka učení netěší. Vždyť přece postačí, je-li v domě jeden tak moudrý syn. Ježíš je chytrý za nás za všechny."

"Jakube, budeme se doma spolu učit", navrhl Ježíš. "Ukáži ti vše, čemu jsi ve škole nerozuměl a budeš velmi rád, až budeš umět sám číst."

Jakub se netrpělivě obrátil:

"Školomete!"

Brzy muselo být Ježíši nápadné, že chlapci nebyli nikdy tížejí k ovládání, než-li když byl on s nimi. A on to přece s nimi mínil tak ze srdce dobře. Marně uvažoval, jak by se musel změnit, aby neohrožoval mír. Zdálo se, jakoby stačila jeho přítomnost, aby přivedla k projevu vše nedobré, co v dětech žilo. Také matka to zpozorovala a plísnila nejstaršího.

Jednoho dne po takovém výstupu neutěšeném plížila se Mirjam za velkým bratrem, na němž lpěla vášnivou láskou a když spatřila, že slzy naplnily jeho oči, pravila:

"Ježíši, nemusíš plakat, ti zlí chlapci toho nejsou vůbec hodni. Jsou zcela jiní než-li ty, cítí to sami a není jim to vhod."

Když se Ježíš udiveně na ni zahleděl, rozhorlila se v řeči: "Ano, je tomu tak, můžeš mi věřit! Oni ti závidí tvou dobrotu srdce, tvou klidnou chůzi, tvé ušlechtilé vzezření a - a..."

Již ji rychleji nic dalšího nenapadlo a Ježíš s úsměvem ji přerušil:

"Ale maličká, jestliže mi závidí dobrotu srdce - jak pravíš - kdo jim brání, aby byli též dobrými? Vždyť je to tak snadné!"

"Ano, tobě je to snadné, ty velký", řekla Mirjam něžně. "Ostatní tři, zvláště Jakub, nemohou však být dobrými bez námahy a tuto nechtějí podstoupit. Domnívají se, že tobě spadne vše do klína bez námahy, jak oni by to chtěli mít též. Protože toho však nemohou dosáhnout, posmívají se a jsou nezpůsobní."

Sedmiletá poznala a vylíčila dosti přesně duševní stav bratrů. Ježíš musel doznat po jisté úvaze, že má pravdu. Rozhodl se, že pomůže nyní bratřím jiným způsobem. Večer je shromáždil kolem sebe a vyprávěl jim povídky. Použil toho, co četl ve svatých Písmech, zvěstoval jim o praotcích a jejich činech a o Makkabaovi, hrdinovi Izraele. Vedle toho vplížila se i malá vyprávění, které mu poskytl okamžik. Tato byla všem nejmilejší. Nepozorovali téměř ani, že bylo s tím spojeno užitečné použití. Byly to dosud neslýchané povídky, jednaly o lidech, jakými byli oni sami a to jim dodávalo velikého půvabu. Také Maria se posadila ráda se svou prací k dětem, když Ježíš vyprávěl.

Za takových večerů stával se, jindy tak mlčenlivý, velmi výmluvným. Také veselá mysl sídlící hluboko v jeho povaze se příležitostně projevila. Dovedl se smát jako nikdo z ostatních. Perlivě a kouzelně zněl jeho smích, takže Maria musela zbystřit sluch. Proč nebýval jen vždy takovým? Zapomněla, že prožívání v otcovském domě zajalo veselou mysl jejího nejstaršího a že ona sama to byla, která toto znění udusila.

Ježíš jednou vyprávěl maličkým také o otci a pokusil se jeho obraz udržet živým před jejich dušemi. Matka naslouchala užasle: Jak plně Ježíš otce pochopil, on, který ani nebyl Josefovým synem. Jak správně vylíčil jeho konání, jak jasně vyložil jeho myšlení. Koho tu Ježíš vykreslil slovy, to nebyl těžkopádný muž, jakým většinou Marie Josefa viděla. Byl to v Boha věřící, dětsky zbožný Izraelita, nejlepšího druhu, který se utápěl ve službě pro svou rodinu. Kdyby ho byla takto poznala, kolik bolesti srdce bylo by bývalo oběma uspořeno!

Opět se přihlásil hlas v jejím nitru:

"Měj se na pozoru, Maria, a uč se z toho! Nenechej Ježíše vedle sebe strádat v neporozumění!"

Co to mělo znamenat? Což syn strádá? Měl vše, čeho potřeboval. Či snad přece ne? Nezdůrazňoval vždy znovu, jak nacházel u otce odpověď na všechny otázky a porozumění pro každé hnutí? Kde toho nalézá nyní? Byl jistě již dosti stár, než aby toho postrádal!

Když však hlas v jejím nitru nechtěl umlknout, tázala se jednou svého syna, zda má dosud tolik nerozřešených otázek jako dříve.

"Více, matko, mnohem více", zněla překvapující odpověď.

"Proč se mne neotážeš, synu můj?" řekla dobrosrdečně.

Potlačil úžas, nevěděl však, co by odpověděl. V ní se však probudila horlivost ku pomáhání. Naléhala na Ježíše, aby jí přece položil jednou některou z těchto otázek.

"Matko, kde jsme byli, než-li jsme přišli na zem?" řekl bez dlouhého rozmýšlení.

Mohla zpozorovat, že ho tato otázka silně zaměstnává. Co měla však na to odpovědět? 

Ačkoliv ve svém mládí hloubávala, taková otázka by jí nikdy nenapadla.

"Proč bys to chtěl vědět?" tázala se proti tomu. "Nestačí ti, že jsme nyní zde?"

Ježíš potřásl hlavou.

"To mi nemůže stačit, neboť cítím, že jsem již někde byl dříve, než-li jsem byl zde. My všichni jsme asi někde byli. Myslím, že odtud pochází, že jsme tak rozdílní. Jen považ, matko", rozhorlil se plně, jindy tak mlčenlivý, "musí v tom být přece rozdíl, zda jsme směli až do vstupu na zem být v nějaké světlé říši, nebo zda jsme úpěli někdy v temnotě či dokonce, zda jsme již dříve byli jednou na této zemi, jak někteří říkají."

Maria zírala bez porozumění na svého syna. K jakým myšlenkám chlapec dospěl. Nutno se ho ujmout, jinak sejde na scestí! Z tohoto vytryskla její řeč:

"Ježíši, nechápu tě. O něčem podobném přece nemusíme přemýšlet. Jdi svou cestou v bázni Boží a nelam si hlavu věcmi, po nichž ti ničeho není. Řešení takových otázek přenechej znalcům Písma. Nemůžeš-li se však s tím vypořádat, tedy jdi ke knězi!"

Ježíš se musel usmát.

"Vidíš,matko, jak velice mi chybí otec? On věděl vždy odpověď na všechny mé otázky a řekl ji tak, že jsem jí hned porozuměl."

"Příště budeš tvrdit, že náš otec byl učencem!" posmívala se matka dobrosrdečně. Bolelo ji přece poněkud, že ji Ježíš odsunuje stranou.

"Měl bys chodit vůbec mnohem více do chrámu. Mimo sobotních bohoslužeb nezúčastníš se jiného shromáždění. Tím dospíváš k hloubání, které není dobré pro tvůj věk. Ježíši, slib mi, že se budeš více přidržovat domu Pánova."

"Chci se o to pokusit, matko", svoloval chlapec.

A pokusil se o to. Netrvalo však dlouho a cítil se odpuzován duchem, který panoval na schůzích. Místo aby lidé tam společně hledali tvář Boží, jak očekával, scházeli se jen, aby řešili různé sporné otázky. Vlastním způsobem však nesměl mluvit nikdo, kromě kněze.

Ježíš se chtěl odvážit ještě jednou pokusu, z lásky k matce, šel ke knězi a prosil ho, aby směl být jednou přítomen shromáždění dospělých.

Rabín se na něho číhavě zadíval.

"Domýšlíš se být příliš moudrým pro sobě rovné, Ježíši?" tázal se, prost vší dobrotivosti.
"Ne, rabíne, ale chtěl bych se učit", odpověděl klidně Ježíš.

"Nuže dobře, přijď dnes večer do shromáždění mužů, mladý tesařský mistře, snad se tam uplatníš tak dobře, jako v dílně."

Za okamžik se otázal:

"Jak starý vlastně jsi, mladý učenče?!

"Dosáhl jsem čtrnácti roků, rabíne."

Večer se dostavil Ježíš do chrámu s bušícím srdcem. Již to, že schůze byla pořádána v chrámě, místo v chrámové škole, dodávalo jí v jeho očích jistého posvěcení.

Mužové přicházeli sem hřmotně nebo udýchaně a usedali s tlacháním na své židle. Opodál stojícího chlapce si nikdo nevšímal. Konečně se objevil rabín.

"Dnes máme o jednoho posluchače více", pokynul mužům. "Posaď se tamto, Ježíši."
Potom začal předčítat z písma text od Jasaja: "Pak budou otevřeny slepým oči a hluchým uši!"

Poukázal mužům na to, že se zde jedná o zaslíbeného Mesiáše, který při svém příchodu bude činit všechny tyto zázraky. Oni se však předháněli v líčení toho, co bude Mesiáš konat pro svůj národ.

"Co tomu ty říkáš, Ježíši?" obrátil se kněz na skromného posluchače.

Ježíš odpověděl bez jakékoliv plachosti, tiše a přece slyšitelně:

"Nemínil zde Jasaja snad spíše duchovně slepé a hluché?"

Mužové se na sebe podívali. Takto dosud nikdo nevyložil ono místo. Co tím chtěl chlapec říci?

"Mluv dále, Ježíši", povzbuzoval ho kněz. "pověz nám, co rozumíš pod duchovně slepým."

"Všechny lidi, kteří mají oči, aby viděli Boží nádheru a přece Ho nepoznávají, kteří mají uši, aby slyšeli Jeho hlas a nic z toho neslyší."

Ježíš to pronesl jako něco zcela samozřejmého. Kněz zbystřil sluch. Chlapec musel být v dobré škole.

"Učili tě tomu tvoji učitelé?" tázal se přívětivěji než dosud.

"Vím to, nemohu však říci, odkud toto vědění přichází", pravil Ježíš, který by byl tím jinak řekl, že to slyšel od Mehu. Věděl však, že tomu tak nebylo.

"Pověz nám nyní ještě, jak můžeme zaslechnout hlas Boží, hochu", chtěl vědět kněz dále.

"Bohem vyvolení směli jej slyšet v Pravdě, my ostatní slyšíme jej v našem nitru nebo v dění kolem nás."

Této odpovědi nebylo co vytýkat. Chlapec odpovídal skromně. Ku konci shromáždění řekl mu kněz, že smí od nynějška navštěvovat všechny schůze dospělých mužů. Ježíš poděkoval, ale bez zvláštní radosti. Očekával více. Snad zřel ve své duši dny v chrámě v Jeruzalémě. Doufal však, že i zde může ještě zkrásnět a zlepšit se.

Mužové však dnes vyprávěli o chlapci, který je tak chytrý, že kněz sám nalézá na něm zalíbení v jeho odpovědích. Ženy mluvily o tom nad svou prací a donesly to Marii, která se stala velmi pyšnou na učeného syna. Přicházela mu vstříc s jistou uctivostí, která jemnocitného chlapce bolela.

Více než dříve se ponořil do sebe a pokoušel se zaslechnout ve svém nitru odpověď na mnohé otázky, jež ho zajímaly. Většinou se mu to zdařilo, což jej učinilo radostným a plným naděje. Z této nálady vyvěraly též odpovědi, které dával příležitostně ve shromážděních. Často se odchylovaly velmi silně od toho, co vycházelo odtud. Kněz však se z nich v tichosti radoval.

Tu se stalo, že byl odvolán do jiného města. Na jeho místo nastoupil horlivý, netrpělivý znalec Písma. Když uslyšel, že se Ježíš smí zúčastnit shromáždění mužů, vybuchl. Jaký zlořád! I pak, jestliže je jinoch skutečně tak chytrým, jak ujišťoval loučící se kněz, nesmí se prostě takové výjimky dělat! To by přece znamenalo pěstovat domýšlivost a přeceňování. "Slyš a viz", prosil odcházejícího bratra v povolání, "dříve než-li posoudíš. Ježíš jest skutečně zcela neobyčejný. Nesmíme na něho brát všeobecnou míru!"

Tento odpor dráždil rabína Barucha tak, že nyní rozkázal, že se má Ježíš účastnit shromáždění nezletilých a že se nesmí opovážit objevit se u dospělých.

Chrámový sluha přinesl tuto zvěst do domu Marii, která se toho velmi ulekla. Myslela, že se její syn něčím provinil. Ježíš ji v tom uklidňoval, ale bolelo ho hluboce toto odstrčení.

Klidně jako vždy, vstoupil však do chrámu a zúčastnil se shromáždění mladistvých. Rabín Baruch vedl tyto hodiny jinak, než-li jeho předchůdce. Kladl otázky, ale tyto byly dětsky lehké tak, že Ježíš nemusel nikdy přemýšlet. Oproti tomu jeho odpovědi se znelíbily důkladně rabínovi.

"Kdyby sis mohl přece navyknout, Ježíši, mluvit tak prostě jako dítě, kterým přece dosud jsi! Tvými zvláštními odpověďmi mateš pouze druhé."

Nyní byl Ježíš zmaten. Odpovídal tak, jak mu bylo u srdce. Nic jiného nemohl říci. Když se rozmýšlel, aby pro zálibu rabína sestavil slova jinak, domníval se tento, že nezná odpověď a tázal se dále.

"Vidíš, Ježíši, jak jsem učinil dobře, že jsem tě odvedl od dospělých", triumfoval Baruch. "Vždyť neumíš odpovědět nejjednoduchší otázky."

Ostatní chlapci se smáli. Baruch chtěl Ježíše pokořit ještě více. Považoval za nutné, aby se mladík bez otce nestal příliš sebevědomým.

"Pověz mi, Ježíši, jak vešel do světa hřích", chtěl vědět. Tato otázka! Jak často o tom Ježíš uvažoval. Odpověděl klidně: "Tím, že lidé postavili svou vůli před Boží vůli!"

Rabín zíral bez sebe na jinocha. Pak se obrátil na souseda: "Tadeáši, řekni to ty!"

"Eva jedla jablko a dala z něj také jíst Adamovi."

"Dobře", chválil učitel. "Pohleď, Ježíši, takto bys měl také odpovídat, tak prostě a dětsky."

Schůze byla skončena. Jinoši šli domů, nenechali si však ujít, aby se cestou nepotýkali nebo se neopičili po učiteli, jehož poněkud strojený způsob řeči jim byl podnětem k smíchu. Ježíš však spěchal k tichému místu, kde byly hroby Josefova a babičky. Na hrobě Josefově se posadil na zem a sklonil hlavu v hlubokém smutku. Dvě slzy mu stékaly po tvářích. Nepatřily plísnění učitelovu, ani výsměchu spolužáků, nýbrž vyvěraly z pocitu naprostého neporozumění ode všech.

Kdo byl kde, kdo by chápal, kdo by s ním cítil?

"Pane, Všemohoucí, Vševědoucí, který jsi mne postavil do tohoto světa, abych splnil jistou úlohu, neopouštěj mne!" modlil se vroucně. "Bez Tvé pomoci nemohu jít tou těžkou cestou!"

Vyprošené pomoci se mu dostalo na místě. Zázračná síla, jaké dosud nepocítil, jím pronikla a pozvedla jeho zemdlenou duši, takže se vrátil domů nově posílen.


Jakub se zaučuje v dílně

Po této době přišla jednoho dne Maria do dílny, kde Ježíš a Lebeus dosud sami pracovali, zatímco ostatní práci již skončili.

"Slyšte, vy oba, musím s vámi mluvit", začala a Ježíš zpozoroval, že srdce matky je těžké.

Přívětivě ji dovedl k lavici a žertoval:

"Kdybych byl věděl, že nás chce matka navštívit, jistě bychom se postarali o podušku."

Jeho úmysl se splnil - Maria se zbavila rozpaků, jak by měla začít. Sdělovala, že jí Jakub působí starosti. Líbí se mu blízký styk s pacholky, nepřispívá však ku zlepšení jeho zvyků. Kdyby mu však zakázala být u pacholků, nepřišel by vůbec k užitečné činnosti a s dvanácti roky je příliš stár, než aby si hrál a čachroval s menšími chlapci ze sousedství.

Nyní jí napadlo východisko, že dá Jakuba do dílny, aby byl pod dozorem Ježíše a Lebeuse. Potřebuje přísnou kázeň. Lebeus se nezdál být touto vyhlídkou velmi potěšen, leč na něm spočívalo rozhodnutí. Ježíš se však napřed otázal:

"Co tomu říká Jakub sám? Bude se chtít stát tesařem?"

"Neptala jsem se ho", řekla Maria krátce. "Bude se muset podrobit. Napřed jsem chtěla slyšet, zdali ty a Lebeus se chcete divocha ujmout."

"Přijde-li Jakub rád, budu ho rád učit", řekl Ježíš určitě. "Nechtěl bych ho nutit. Snad by se nalezla pak přece ještě jiná cesta."

Jakub však přišel rád. Domníval se, že je bratr příliš mlád a příliš poddajný, než aby vedl přísnou správu. V tom se však zmýlil, neboť Ježíš dovedl být skálopevným, kde toho bylo třeba. Byl tvrdým sám vůči sobě, žádal však mnoho i od jiných, jakmile se prohlásili ochotnými ku práci.

Zprvu byl tedy mnohý hněv i mrzutost, až poznal, že s Ježíšem nejsou žerty. Tu se podrobil. Nyní to bylo jiné než dříve. Bratrova přítomnost přiváděla z něho na povrch vše dobré. Nikdy nebyl povolnějším, radostnějším a pilnějším, než kdy byl spolu s Ježíšem.

Bratři pracovali bok po boku. Ježíš zprostil Jakuba, k jeho radosti, chrámové školy, ježto denní vyučování by se bylo s prací v dílně srovnalo jen tehdy, kdyby byl učeň býval současně horlivým žákem. Toho však u Jakuba nebylo. Jeho mladší bratr Jan uměl číst lépe než on.

Shoda mezi bratry se lepšila den ode dne. Jakub vzhlížel s obdivem k mladému mistrovi, když viděl, jak je ode všech ctěn a jak výborně pracuje. Ježíš se proti tomu těšil z bujného chlapce, který byl tak docela jiný než-li on.

Zdali pak Josef býval takový ve svém mládí? Ztěží! Nemohl si otce představit ani tak rozpustilým, ani tak vysloveně židovským, jako byl Jakub. Odkud jen měl svého obchodního ducha? Co bylo Ježíšovi zatěžko, vypočítávání výloh při práci a ceny, jež byly za to k požadování, to Jakub pochopil rychle.

Počítal rychleji než všichni a tak obratně, že bylo dosaženo většího zisku než dosud, aniž by si zákazník mohl na to stěžovat. Bylo by tedy vše bývalo lepší, pouze jediného Ježíš litoval: Jemu scházely klidné pracovní hodiny, v nichž se mohl oddat svým myšlenkám a tak mnohé vnitřní rozřešit. Nyní stál vedle něho stále pohyblivý, mnohomluvný bratr a s klidem byl konec! Tento musel být nyní opatřen jinak.

Večer po ukončení práce počal Ježíš podnikat dlouhé osamělé vycházky a obětoval jim schůzky v chrámě. Se svými, téměř sedmnácti léty připadal si bez toho příliš velkým pro dětská poučování, vždyť již Jakub se jich nezúčastnil. Ovšem rabín Baruch se hněval, ale chyběly mu prostředky, aby velkého žáka přinutil k návštěvě hodin. Stěžoval si u Marie, tato však byla výjimečně na straně synově.

Vysvětlila rabínovi, že Ježíš pracuje v dílně jako mistr a že své místo plně zastane. Nikdo nemůže od něho očekávat, aby se posadil na tutéž učební lavici s chlapci a jinochy. Mimo to potřebuje večery, aby rozšířil své plíce, které vdechovaly po celý den prach a vzduch dílny. Baruch musel odejít s nepořízenou.


Zvěst o Janu Křtitelovi

Jeden z tovaryšů pomáhal s několika učni na venkovské stavbě. Byli vzdáleni po celý týden. Unaveni jako vždy, vrátili se nazpět. Po přijetí své mzdy nevyhledali však jako jindy své příbytky, nýbrž hrnuli se k Ježíši, jemuž chtěli něco důležitého vyprávět.

"Mladý mistře!" počal tovaryš horlivě. "Slyšeli jsme, že v Izraeli vyvstal prorok. Prochází zemí a káže."

"Prorok?" Ježíš zbystřil sluch.

"Viděli jste ho?"

"Ne, pane, on je na druhé straně Jordánu, vzdálen od nás více dnů cesty. Lidé k němu však proudí zblízka i zdáli. Když se navrací, jsou zcela naplněni jeho slovy. Říkají, že káže mocně a jinak než znalci Písma."

Tovaryš nemohl více sdělit, přesto, jak rád by byl Ježíš slyšel více.

"Jinak než znalci Písma!" toto slovo ho již neopustilo. Zdali tento prorok hlásá skutečně Boha nebo jenom lidskou moudrost jiným způsobem, než-li byla předkládána? Zda by Ježíš mohl nalézt odpověď na své otázky?

Ježíš musel dnem i nocí myslet na proroka. Přišel-li někdo z venkova, dotazoval se ho. Každý věděl něco nového. Po několika měsících došla zvěst: Prorok, který se nazývá Janem, křtí právě ve vodě Jordánu.

Ježíšova touha, aby sám viděl a slyšel, stávala se stále nutkavější. Zvláště v noci stoupala v jeho duši jistota, že setkáním s tímto mužem Božím stane se jeho život účelným. Vždy bývalo mu jakoby cosi očekával. Nyní se zdálo, že by toto čekání mělo již skončit.

V dílně nebyl nepostradatelným. Jakub se již zaučil a Lebeus neměl by s ním námahy. Doma by ho určitě nepohřešovali, kromě Mirjam. Mohl se toho odvážit, aby jednou opustil na dobu asi dvou týdnů domácnost. Nejprve však musel promluvit s matkou. Zda mu porozumí?

Když věděl, že je ve své komoře sama, vstoupil k ní. Bylo to něco tak neobvyklého, že Marii začalo bušit srdce. Co chtěl její syn? Vyhlížel neobyčejně vážně.

"Matko, milá matko, raduj se se mnou!" začal Ježíš v neobvyklém vzrušení. "Myslím, že naleznu odpověď na všechny mé otázky."

Matka zírala užasle na svého nevypočitatelného nejstaršího. Toho neočekávala.

On jí však vyprávěl o prorokovi, který prochází židovskou zemí. Jeden ze sousedů právě přinesl spolehlivou zprávu, že Jan křtí na Jordáně nedaleko Jeruzaléma. On, Ježíš, chce se ihned vypravit a putovat tam. Chce sám vše vidět a slyšet. Je si tím jist, že tento Jan může mu zodpovědět všechny otázky.

Marii se plán nezamlouval. Vyřkla to beze všeho, že Ježíš byl odjakživa hloubal a nadšenec, který se povolně nevřadil do nauk znalců Písma. Nyní přichází jakýsi novotář a Ježíš chce za ním běžet. Marie má vážnou obavu nejen o duševní blaho synovo, nýbrž ještě více, že by z tohoto jednání mohly vzejít rozepře s knězem a nepříjemnosti v obci.

"Považ, synu můj, musíme žít! Nesmíme se s nikým znepřátelit."

"Matko moje, duše má také právo žít a nyní hladoví!"

Ježíš to zvolal jako výkřik z nouze.

"Nemusíš ovšem vždy užívat tak velkých slov!" odkazovala ho matka. "Jestli tvoje duše hladoví, tedy navštěvuj pilněji služby Boží. Šel by s tebou snad ještě někdo z obce?"

"Ó matko, šel bych nejraději zcela sám", úpěl syn. "Nechci o tom s nikým rozmlouvat."

"Kdyby otec dosud žil, vymluvil by ti jistě tyto myšlenky", mínila Maria, jen aby něco řekla.

Kdyby byla uvažovala, byla by musela shledat, že Josef byl by stál na straně synově. Ježíš to věděl.

"Otec by šel asi se mnou. Nyní tedy půjdu sám. V dílně je vše zařízeno tak, že mohu být snadno postrádán na krátkou dobu. Žij blaze, matko!"

"Ty chceš přece jít, přestože vidíš, jaké mi to působí starosti?" volala matka. "Jak jsi přece umíněný, vzdor své něžné bytosti. Člověk myslí, že by tě mohl kdykoliv řídit dle libosti, jakmile se však jedná o tvou "duši", jest veta po poslušnosti tvé."

"Nemusí to tak být? Nejsme-li zcela sami zodpovědni za svou duši? Matko, nečiň sobě i mně srdce zbytečně těžkým. Půjdu a budu brzy opět nazpět. Kolik krásného budu mít k vyprávění!"

Pokynul zděšené Marii ještě přívětivě na pozdrav a odešel vskutku, svými kroky, jaké neměl nikdo z ostatních lidí.

Maria patřila za ním z okna. Hněv nad jeho svémocí ustoupil brzy zálibě z jeho postavy a z jeho vznosné, přímé chůze. Cítila dokonce radost z toho, že odvrhl přílišnou měkkost a stal se pevným mužem, který ví, co chce.

Ježíš jde k Jordánu

Ježíš však kráčel k Jordánu. Jeho duše se dmula široce, když nestísněna lidskou řečí a prací, mohla přijmout vše, co vyprávělo kolem o Bohu: sluneční svit, zeleň louky, modř dalekých hor, zpěv ptáků a kvetoucí květiny kolem! Jak krásné bylo stvoření, kde se lidé netlačili do popředí, aby se tak konečně vážně oceňovali!

Po dvou dnech cesty dospěl Ježíš k Jordánu, v jehož vlnách se zrcadlilo slunce a modř nebes. Musel se obrátit k jihu, jak již věděl. Čím dále pronikal, tím více lidí se k němu družilo. Z každé osady, z každého postranního údolí přicházel nový příliv. Všichni tito lidé spěchali k Janovi. Bylo kolem tolik duší, které se ještě tázaly po Bohu? Lidé kolem nemohli být přece tak zkažení, jak se to Ježíši až dosud jevilo. Ovšem vbrzku zpozoroval, že se k průvodu přidalo mnoho zvědavců, což ho bolelo. Oni rušili zbožný soustředěný klid ostatních, což bylo zřetelně cítit.

Ježíš zůstával stranou, jak jen mohl. Nemohl však zůstat přehlédnut. Světlo ho obklopovalo. Světlo z něho vyzařovalo. Čím více se blížil průvod k místu, kde Jan křtil, tím více houstly davy lidí. Potom stál Ježíš téměř po celý den na malé výšině, zcela blízko místa křtu a díval se. Co vlastně očekával? Jak si představoval proroka Nejvyššího?

Ten, který stál u Jordánu, byl prostředně veliký muž, ušlechtilého vzezření. Byl hubený, jednoduchý, vlněný oděv vlál kol jeho údů. Nemohl na tom změnit ničeho ani provaz, který byl kol beder opásán. Oči se vyrovnaly sluncím a slova zněla daleko vzácným libozvukem, aniž se musel obzvláště namáhat.

Co Ježíš zaslechl z těchto přivátých slov, zapadlo hluboce do jeho duše a přineslo odpověď na tak mnohou žhavou otázku.

Příštího dne byl pevně rozhodnut. "Musím se nechat pokřtít, pak budu teprve o krok blíže k svému cíli."

S tímto rozhodnutím si Ježíš počal také razit cestu mezi davy. Ježto však nepoužíval násilí, pouze někdy přívětivě prosil, trvalo celý den, než přišel na dosah pořadatelů, učedníků Janových. Jan křtil právě poslední a teprve v dálce se objevovaly nové zástupy, tu sestoupil i Ježíš k Jordánu, naplněn touhou, že mu téměř hruď pukala. Jan, jemuž bylo dáno, aby rozeznal každého prosícího dle jeho hodnoty a nehodnoty, spatřil v Ježíši někoho, s kým se dosud nesetkal: naprosto čistého!

Toho přece nemohl křtít! Jak hříšným si připadal proti tomuto!

Pronesl myšlenky slovy:

"Pane, nenáleží mi, abych tě křtil! Musel bych tebe prositi o křest!"

Ježíš řekl pevně a určitě:

"Prosím tě o křest, Jene!"

A Křtitel vyhověl.

Tu spadla páska s Ježíšova zraku duchovního. On uzřel, kým jest a proč byl vyslán na zem. Zatím co skrápěla voda jeho čelo, kterou nechal Křtitel z ruky přes ně perlit, pronesl Ježíš tiše před sebe:

" Jáť jsem ! "

Nebylo to tiché svítání v uvědomování, nýbrž Ježíš uzřel před sebou náhle jako blesk osvíceno vše, co v jeho duši bylo otázkami.

Podíval se na Křtitele: jeho tahy se mu zdály být dobře známy. Pojednou znělo v jeho duši: "Pohleď, posel Boží u lidí!"

Bylo zázračné, že i Křtitel se zdál prožívat totéž. Konečně člověk, který mu rozuměl. Kdyby ho přece směl podržet u sebe! Sotva však přání vzniklo, poznal Ježíš, že si je musí odepřít. Křtitel měl působit na jiném místě. Leč i v Janovi přivodil tentýž cit, totéž přání.

"Pane, nech mne jít s tebou!" prosil.

Ježíš nesměl vyhovět. Bylo mu těžké odmítnout prosícího. Jan pochopil bez dalších slov, sklonil mlčky hlavu. Ještě vyměnili hluboký pohled a Ježíš se obrátil k odchodu. Nové zástupy přicházely, před nimiž chtěl prchnout.

Namířil cestu do vzdálenějších končin. Kam!? Bylo mu lhostejno. Chtěl jen odejít daleko z dosahu žvanivých lidí! Musel být sám se svými myšlenkami.

Mírný večerní vzduch ho ovíval a kolem něho se zdály znít tiché zvuky.

"Ty jsi můj syn!"

Mluvil k němu opravdu Bůh? Nebo to pouze slyšel nejhlouběji v duši? Věděl, že jest Synem Božím, částí Pravěčného, jehož přítomnost neustále pociťoval. Byl s Ním spojen nerozlučně. Proto bylo též jeho vědění o Bohu jiné, než-li vědění znalců Písma. Nesměl se na ně hněvat, že říkali často takové nesprávnosti. Vždyť byli jen lidmi.

Nyní poznal, že byl uzpůsoben zcela jinak než-li lidé, kterých nemohl pochopit. Nespojovalo ho s nimi nic stejného, než hrubohmotné tělo, které pociťoval většinou jako obal, často však též jako obtíž. Jedno vycházelo z druhého. Jedna odpověď měla vzápětí druhou. Zmocnila se ho téměř závrať před křišťálovou jasností, jež plnila nyní jeho ducha.

Hvězdy vyšly a měsíc vrhal své mírné světlo na jeho stezku. Ježíš promluvil ještě jednou s Janem a potom putoval celou noc vstříc Nazaretu. Ani toho nepozoroval. Byl příliš naplněn vším, co v něm proudilo. Věděl, že nyní má začít jeho úkol. Životu v tichosti v dílně a práci bylo u konce.

Ještě jednou se musel navrátit do domu, který nazýval až doposud svým domovem. Potom se však musí rozvázat svazky, které ho pojily s matkou a sourozenci, s tovaryši a sousedy. Většinou je pociťoval jako tíživé.

Maria bude naříkat. Nyní toho nemohl dbát. Jeho cesta mu byla předepsána. Nemohl si zjednat dosti rychle klid, který mu tuto cestu nechá nalézt. Vrátil se nejkratší cestou, bez zastávky, do Nazareta. Jistota, jež ho oživovala, zdála se propůjčovat sílu i jeho tělu. Bez oddechu kráčel dále a jen zřídka něco málo pojedl.

* * *
Při svém návratu byl se všech stran radostně pozdraven. Maria, která v sobě chovala nepříjemný strach, že se její syn stane učedníkem a spolupracovníkem Křtitele, vydechla, když ho opět před sebou spatřila. Tovaryšům připadala dílna bez něho neradostná a bez světla a sourozenci se těšili na jeho vypravování. Chodili mezitím jako ve snu. Kdyby již nastal večer.

Seděl nyní v klidu u matky, která měla mnoho k povídání a ku sdělování. Klidným, téměř královským pokynem ruky, Ježíš to vše odbyl.

"Matko, to ne", řekl určitě tónem, který zbystřil její sluch. "Mám s tebou domluvu důležitější. Dům i dílna jsou výtečně opatřeny a Jakub ti bude oporou a skvělým pomocníkem. Odstupuji mu dobrovolně své prvorozenecké právo. Nikdy jsem neměl jiného úmyslu. Jeho budiž dílna a vše, co k tomu náleží. Dovede to vše spravovat."

"Ty, Ježíši, co ty však?" pátrala matka, kterou přepadla ohromná tíseň. "Proč se všeho vzdáváš, vždyť ti nic nezůstane!"

"Matko, musím jít svou cestou, neobtížen. Co potřebuji, to obdržím, jsem si tím jist. Moje cesta mne vede daleko od domu i dvorce."

"Synu můj, co máš na mysli?" tázala se Maria úzkostlivě. "Doznej to, chceš se připojit k tomu, jehož nazývají Křtitelem? Chceš putovat zemí, jako bys nepocházel od počestných usedlých lidí!"

Opět pohyb ruky, který ji umlčel. Jak těch několik málo dnů Ježíše změnilo!

"Matko, nemám v úmyslu připojit se k Janovi. Co mi mohl dát, to jsem obdržel. Nyní musím hledat dále. Jakmile naleznu nepochybně svou cestu, musím po ní jít, sám nebo s jinými!"

"Kam má vést tato cesta?" tázala se matka teskně.

Nerozuměla již svému synovi. Již ne? Nerozuměla mu nikdy!

"Vede mne z Božího rozkazu. Musím přinést lidem Světlo a Pravdu. Obojí ztratili během dob. Musí to znovu nalézt, nemají-li zcela a úplně zahynout ve svých hříších."

Mluvil ze svého nitra a za řeči to prožíval.

"Ty se tedy domníváš být prorokem? Ježíši, nenechej se vést falešnými představami. Kdo ti říká, že máš Světlo a Pravdu, kterou chceš lidem přinést?"

"Můj Otec!"

Maria ho řízně přerušila:

"Tvůj otec? Nedomýšlej se, že přešlo z něho na tebe vědění o Bohu!"

Chtěla ho ranit, chtěla mu říci, že jeho otec byl Říman, který nevěděl ničeho o Bohu Izraele, nýbrž ještě uctíval bohy. Nedosáhla však svého úmyslu.

Ježíš se na ni díval zcela klidně.

"Je mi lhostejno, komu děkuji za svou tělesnou schránku." Potom mlčel. Co chtěl říci ještě, zmlklo před úplným nepochopením, které u matky vycítil.

"A na mne, svou matku, se také asi neohlížíš?" zvolala pobouřeně. "Mně chceš opustit a zapomenout všeho, co jsem pro tebe učinila?"

"Matko", řekl měkce, "pokus se mi porozumět, pak mne budeš moci provázet na mé cestě. Nebude pro nás pak již odloučení." Mínil to duchovně, ona však to pochopila pozemsky.

"Ježíš, co myslíš, že bych měla opustit dům a dvůr a toulat se s tebou krajem pro nějakou myšlenku?"

Byla rozhořčena a měkké pohnutí zmizelo.

Ježíš vzdychl. Věděl, že on nebude matky postrádat, ale že si matka svou životní cestu a své umírání zbytečně ztíží, jestliže se nenechá vést. Povstal. S přívětivým pozdravem opustil rozrušenou ženu, které již neměl co říci.

Šel přímo do komory, kde odpočíval Jakub. Jeho vstup chlapce polekal. Ani on nechápal, co mu Ježíš říká. Proč chtěl se nejstarší syn pojednou všeho vzdálit? Vždyť mohl mít dílnu ve společném majetku? Jakub propukl v pláč. Šel-li Ježíš, tedy chtěl odejít s ním. Do duše Ježíšovy vešla radost. Zde bude jednou půda pro jeho poselství. Tiše hladil zcuchané černé vlasy bratrovy.

"Buď ticho, Jakube, matka nás nemůže ještě oba postrádat. Musíš zastupovat mé místo. Později však, až bude Jan starší, pak smíš přijít za mnou - budeš-li pak ještě chtít", dodal tiše.

"Vždy, vždy budu chtít přijít!" volal chlapec prudce a vrhl se Ježíši kolem krku. "Můžeš se mnou počítat." Své slovo dodržel.

Poslední rozmluvu měl Ježíš s Lebeusem, jemuž vložil na srdce svou rodinu. Věrný mu rozuměl lépe, než očekával. Tak mnohé slovo, které kdysi Josef pronesl, uchoval ve své duši, což nyní neslo ovoce.

A ještě prošel komorou, v níž dřímali tři menší sourozenci, kteří se neprobudili a Ježíš opustil dům. Jitřenka vycházela, jakožto zaslíbení.-

S klidnou duší se obrátil k východu, směrem k poušti, aby se připravil vnitřně na svůj veliký úkol....

Amen

Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára

Tu môžte pridávať svoje komentáre. Komentáre sú moderované.