Nahome

Země krouží a pohybem žene kupředu všechno, co skrývá a nese. V letu se vynořuje Egypt.

K zemi se přiblížilo veliké dění a sneslo se nad Egyptem, žehna­jíc tichému, šumícímu háji Isis.

Šumící vody Nilu omývaly bohaté zahrady, které byly v plném kvě­tu. Zlaté sluneční světlo tkalo ve větvích.

Hejna ibisů přilétala a shromažďovala se v rákosí, jako by ptáci chtěli být přítomní v hodině velkého dění.

Akáty obalené květy jemně šuměly. Nad žlutobíle se třpytící svatyní Isidinou čněly vysoko jako sloupy.

U břehu se kolébal knížecí člun u příkře stoupajícího schodiště, jež vedlo k chrámovým terasám. Ze setmělých vysokých síní vanul chlad až dolů, do sluncem prohřátého vzduchu na řece.

V člunu seděly nubijské služebnice s klidnou, lhostejnou snivos­tí, tak vlastní ženám horkých zemí. Vždy mají dost času, neboť zde ne­mají mnoho práce. Bohatá příroda je živí a udržuje je. Proto jsou stále v nebezpečí, že duchovně usnou. Teď už také zapomněly, že zde mají před chrámem bdít. Myslely na pozemské radosti.

Tyto služebnice již ani nevěděly, nač tu před chrámem čekají. Život v nich neproudil. Zůstaly uzavřené duchovnímu životu. Myslely na opojení pozemskými radostmi, jež jedině ještě dovedly přivést je­jich krev do pohybu. Myslely na parádu a šperky, na to, jak by jejich krása zvítězila nad nějakým tím bezvýznamným mužským srdcem. Nepohnu­la se v nich žádná jiskra duchovního života.

Když jim mladý, bíle oděný kněz dával zpod chrámových sloupů znamení k odjezdu, spustily zlatá vesla do vody a odjely s člunem proti proudu Nilu.

Zvolna se vzdaloval zlatý kněžnin člun. Obě jeho strany byly na okrajích obložené vzácnými hedvábnými koberci. Na přídi se leskl zla­tý obraz Isis.

Tiše snil ostrov a zapadající slunce kouzlilo růžová světla nad kupolemi květů.

Pod sloupy předsíně stála uprostřed vysoká postava bohatě a vybraně ozdobené ženy. Byla pohroužena v hluboké přemýšlení.

Obestíral ji chlad síní a zšeřelé modré světlo z vnitřku chrámu.

Přistoupili k ní kněží v bílém rouše. V úctě sklonili hlavy a tiše vyčkávali.

Aloe, mladá kněžna, zdála se naslouchat sama sobě. Chvěla se štěstím a nadějí a v úctě před něčím vznešeným a neznámým. Pak se je­jí štíhlá postava vzpřímila a lehkým krokem odešla k bráně chrámové předsíně.

Tam jí vykročil vstříc kněz Isis s vážným obličejem.

Bílými vlasy a dlouhými, bílými vousy budil důstojný dojem.

Díval se na kněžnu dobrotivě jako otec. Kněžna zašeptala několik slov. Plachost před tímto posvátným místem jí nedovolovala mluvit hlasitě.

Amon - Asro přátelsky uchopil její ruku a beze slov ji vedl do svatyně.

Ze síní zaznívala hluboce vážná, duši uchvacující hudba. Zdálo se, že sloupy vždy znovu odrážejí mocné vlny tónů, až tiše dozněly.

Pokorně skloněná položila kněžna velikou květinu k nohám sochy, která stála jako strážce v přední síni. Obklopovalo ji šero. Hudba skončila, ale vlny tónů jako by ještě proudily v obrovských síních.

Na prahu svatostánku položily ochranné ruce na ramena ženy dlou­hý bílý plášť. Pak ojediněle zazářila světla s jasně modrým plápolá­ním. Na konci chrámu však vycházelo světlo podobné lesku slunce. Byl to nádherný obraz Isis se zlatým slunečním kotoučem na hlavě.

Službu zde vykonávaly bíle oděné kněžky. V tomto prostoru vládla veliká vážnost a posvěcená krása. Všemi síněmi vanula zbožnost a čis­tota. Sedm bílých stupňů vedlo k obětnímu stolu. Stála na něm mísa s obilným zrnem, ovinutá věncem bílých květin.

Opět vykročil nejvyšší kněz vstříc kněžně. Ta se hluboce skloni­la a poklekla na nejvyšším stupni. Pak jí Amon - Asro slavnostně po­dal jedno zrno z mísy Isis.

Jako by ji náhle obklopilo zázračné dění. Zapomněla na všechno kolem sebe. Hučící zpěv shůry a šumot se odrážel od sloupů a zdí. Chrám byl proniknut světlem nepopsatelné jasnosti. Zdálo se, že střecha se vznesla a prostor chrámu se zvýšil do nebes. V planoucím paprsku se objevila sněhobílá holubice.

Aloe byla úplně bdělá. Slyšela a viděla, široce otevřená nebes­kému světlu, milostnou postavu andělské krásy a královské vznešenos­ti. Oči jí zářily hlubokou modří. Zářící hlava nesla korunu z lilií. Obklopovalo ji růžové světlo a kolem ní vanula vůně lilií.

Tato světlá se sklonila nad rameny kněžny a vstoupila do její čisté pozemské schrány.

"Já jsem Irmingard. Nazvi mne Nahome!" Ve znění hlasu zvonila radost a láska v neobyčejném zaslíbení.

V téže hodině se pohnulo dítě pod jejím srdcem a ona je nazvala jménem: N a h o m e !

Dny, které následovaly po inkarnaci, plynuly pozemské matce jako zázračný sen. Pečlivě chráněna sloužícími ženami Isis, žila mezi nimi jako host. Byly mezi nimi moudré ženy. Každá měla svou službu ve slo­žitém chodu této veliké domácnosti. Byly tu zastoupeny všechny třídy. Kněžky však byly příslušnicemi jen nejvyšších tříd a byly zvlášť vychovávány.

Bylo zde shromážděno mnoho vědění a pěstovalo se mnohé krásné, ušlechtilé umění. Kůry kněží a škola zpěvů žen byla v té době na nej­vyšším stupni. Všichni se snažili vést čistý, pokojný život. Na tomto ostrově bylo jasně cítit čistý proud ducha. A to bylo to, co nastáva­jící matka hledala.

Teď, když věděla, že její touha dojde splnění, žila Aloe jen v myšlenkách na dítě. Dokonce i starost o manžela, kterého farao někam vyslal, odsunula se stranou.

Vedla tichý život a zůstávala vzdálena falešnému lesku dvora. Nenáviděla předivo lží a bahno nemravnosti, které se tam stále více šířilo.

V malém paláci na březích Nilu vyčkávala návrat svého muže. Jen zřídka kdy přijímala návštěvy : všichni jí byli cizí. Dcera řecké matky nemohla chápat a rozumět chladným a vypočítavým Egypťanům. Lidé Egypta se nedovedli sblížit s její mírnou, ale vroucí bytostí. Musela by mezi nimi duchovně vyhladovět. Proto se jim stále více vzdalovala.

Nyní však vstoupilo do jejího života veliké štěstí: dítě! Z vděčnosti se Aloe stala zbožnou. Svou vděčností toužila vyvést svou plnou radost vzhůru k bohům. Ale její vroucí cit štěstí nenacházel v chrámech žádný ohlas. Chtěla-li děkovat, cítila, jak studené a ne­živé jsou obřady kněží. Vykonávání kultu na ni působilo jako veliká, dobře uspořádaná stavba rozumu.

Opět se cítila osamělá a tak hledajíc, našla konečně chrám Isis. Byla vedena vysokou silou, jí samé však ještě zcela neznámou. Amon - Asro se jí otcovsky ujal. Od té chvíle, kdy jí vyprávěl o vůli bohyně, podle níž má zde v čistotě a pokoji čekat na své dítě - od té chvíle kněžna ožila.

Pod vedením moudrého kněze směla mnoho poznat a naučit se. Její duch se široce otevřel. Všechno, co se týkalo jejího osobního života, změ­nila Aloe s ohledem na blaho dítěte. I při tom byla vedena.

Nastaly nádherné, zářivé sluneční dny. Všechen bol a útisk z je­jí bytosti zmizel a v její blízkosti prodléval světlý duch.

V její duši vznikl podivuhodný život. Dívala se jinýma očima na svět, na lidi i jejich dovednosti a shromažďovala zkušenosti o vě­cech, na které dosud nemyslela.

Amon - Asro a Nanna, jedna z ošetřovatelek, měli za úkol pomáhat jí. Oba se cítili zvlášť přitahováni ke kněžně.

Toho času však nebylo v Egyptě tolik míru a pokoje jako na tomto posvátném ostrově. Na lid těžce dolehla pěst faraona. Nikde nebylo radostných lidí věrných Bohu. Těžce trpěli pod duchovním útlakem hříchů.

Měly být vybudovány veliké stavby nádherné pomníky  obrovské pyramidy.  Robota utlačovala národ Židů stále více. A mnozí věřili, že brzy nadejde doba, o které bylo zaslíbeno :

"Světlo vzejde nad Egyptem a těžká ruka ho očistí."

Ve své odloučenosti byla Aloe kněžími o všem zpravena.

Vedlo ji přísné duchovní vedení. Její důvěrníci to klidně do­volovali, neboť viděli, že ji ochraňují zvlášť vysoké síly.

Byla to Nanna, která o tom nejdříve řekla Amon - Asrovi : "Mohu jí vlastně jen podávat ruku. Její vůle je zcela jasná a jistá. Nikdy na sebe nenaloží něco, co by jí mohlo tělesně nebo duchovně škodit. Jakoby jí radili pomáhající duchové."

Amon - Asro přikývl :

"V duchovních otázkách i ve světských věcech pozoruji totéž. Vy­počítal jsem si obraz podle dat narození. Je v něm jasně potvrzeno to, cos pozorovala.

Kvůli dítěti je jí zaslíben duchovní vzlet do výše, ale než dojde k pozemskému vzestupu, bude muset projít těžkým pozemským utr­pením. Musí se cele vzdát své osobnosti jen pro toto dítě. Že to nyní tak bezvýhradně činí, je také velmi šťastná.

V sestavení jejích hvězd jsem našel i objasnění záhadného zname­ní Egypta, které mi dalo již tolik práce.

Podle něj lze očekávat příchod toho, který zničí faraona. Bude stát v Božím znamení.

Jsem rád, že je tato žena zde. Může mi být učitelkou moudrostí toho, který má přijít."

Nanna žasla. Mlčenlivý Amon - Asro nikdy tak mnoho najednou nem­luvil. Ale Nanna se chtěla dovědět ještě více, ne ze zvědavosti, ale z velkého soucitu a přání dobře sloužit. Proto vyprávěla :

"Ve večerních hodinách, když utichnou zpěvy a modlitby, všichni odejdou a nastane úplné ticho, chodíme spolu často síněmi. Vždy navš­tíví chrám Isis a na  několik  minut se pohrouží  do sebe. Ani nevím, co se při tom se mnou děje. Jako bychom putovaly nad světy. Nic nevi­dím, nic neslyším, ale vždy mne proniká pocit velké síly, když se pak vracíme domů. Ona však, zdá se mi, prožívá při tom mnohem víc."

"Budu v těchto hodinách pozorovat hvězdy, snad nám poskytnou vysvětlení. O svém vnitřním prožívání se mnou nikdy nemluví. Ač je jinak dosti hovorná, přece jsou její ústa jako zapečetěná, jakmile se začne mluvit o věcech, které ji upoutávají. Tak na příklad při učení o formách hlavy a rukou nebo o souvislosti barev, tónů a čísel. Nas­louchá tomu velmi pozorně a prahne po dalším vědění o tom."

"A přece někdy," pokračoval Amon - Asro po krátké přestávce, "je mi, jako bych se dusil, jako bych mnohé vědomosti neměl před ní říkat. Jako by mi někdo držel na ústech ruku."

"Nemáš ji zatěžovat věděním. To je to, co jsem ti musela říci. Ona musí zůstat volná."

Nanna to nitrem správně pochopila. Amon - Asro se na ni zkoumavě podíval. Pak zamyšleně přikývl. Teprve po chvíli řekl:

"Máš bdělé oči, Nanno, a jasně chápeš, myslím, že teď zde již nejsme učiteli, ale že jsme se všichni stali žáky."

"Tak může mluvit jen ten, jehož moudrost vedla ke skromnosti. Máš pravdu, Amon - Asro."

Nanna pozvedla svou tvář ke knězi. Byla to mladá a jemná, podlouhle oválná tvář žlutohnědé barvy. Nedalo se říci, že je hezká, ale byla bystrá a živé oči i výrazná ústa vzbuzovaly důvěru. Její ob­ličej zářil ctností pomáhající lásky.

"Přála bych si, abys měl vždy ve všem pravdu a abychom našli toho, jehož zvěstují hvězdy naší kněžny. Má duše je plná touhy a vím, že jí budu v této touze sloužit. Nevypadá to, jakoby se mezi kněžnou a námi spřádaly nitky?

Často jsem se tázala, proč právě já tak cítím mezi tolika jiný­mi, jež jsou lepší než já. Vždy znovu se utěšuji, že také ty, nejvyš­ší kněz Isis, cítíš toto podivuhodné spojení. Děkuji ti, žes mi dal zprávu o svém vědění."

Sklonila se, pozvedla ruce a ustoupila.

"Ne tak, Nanno," pravil kněz a podával jí ruku, "my oba sloužíme Isis."

Nanna spěšně odcházela, jako by se styděla za toto vyznamenání.

"Kde jsi byla tak dlouho, Nanno? V mé duši je dnes nějak divně. Jako by na mne padal veliký strach. Tísní mne již teď, ačkoliv ještě nepřišel. Jako by se brzy měla zvednout bouře a zatřást celou zemí. Nikdy jsem se nebála, co jsem na tomto posvátném ostrově. Jaká je to­ho příčina?"

Nanna nebyla zvyklá tomu, aby ji Aloe očekávala nebo dokonce postrádala, nebyla připravená na tolik bouřlivých otázek. Proto jen tiše potřásla hlavou a řekla:

"Udělám ti odvar z květů, který tě uklidní. To máš z toho, že sedíš příliš dlouho nad Amon - Asrovými knihami a máš málo pohybu. Vyjdeme si do zahrad a budeme dýchat chladný vzduch od řeky. Nejdříve musíš zpracovat to, cos přečetla, než si vyprosíš nové.

Zdá se mi, kněžno, jakoby tě oblévala vlna světlé síly. Pos­louchej ji, ona rozezvučí ve tvém nitru tutéž sílu. Tvé tělo i duch z toho budou mít užitek. Máš také pamatovat na ty práce, které ti do­pomáhají k pohybu."

Za těchto slov opustily obě ženy vysokou vzdušnou místnost, v níž Aloe bydlela. Otevřená síň, oddělená hustými závoji, vedla ven do Isidiných zahrad.

Zlaté hvězdy stromů se chvěly ve večerním vánku. Vysoko se pnuly skupiny palem. Bujně kvetoucí keře kaktusů svítily stříbrnou zelení z hluboké temnoty.

Zahrada byla uzavřená umělecky tepanou kovovou mříží vrat. Nanna ji otevřela. Pak kráčely širokou upravenou cestou pod vysokými palma­mi dolů až ke špičce ostrova.  Stál tu malý, polorozpadlý chrám ze šedého, zvětralého kamene. V jeho středu byl malý čtyřhranný dvůr, ob­klopený sloupořadím. Ve zdech chodeb bylo vidět výklenky, obrazy a sochy minulých dob. Nad klidem tohoto opuštěného místa spočíval dech tajemství.

Chrámové sloupy nesly v kameni vytesaný obraz postavy ženského božství, nad nímž se vznášely tři holubice. Ze stupňů chrámu bylo vi­dět širokou, opět se spojující hladinu řeky. Teplé, růžově červené sluneční světlo letělo nad šedozelenými vlnkami a písečný okraj pob­řeží lemovala rudá záře.

"Brzy přijde čas, v němž vody vystoupí a ty nebudeš moci rozez­nat nic z těchto staveb na okraji. Přední stráže našeho chrámu budou stát ve vodě a jenom loďkou se můžeme dostat k této malé síni."

Aloe neodpověděla. Zamyšleně hleděla do dálky nad nezměrně vzdá­lený obzor nebes, odkud se zdál přicházet Nil ve světle večerního slunce. Její rty při tom pronášely podivná slova:

"Já vám chci dát zdarma z proudu živé vody."

Prudkým leknutím, se široce rozevřenýma očima znovu ožila. Usi­lovala o sebevládu a výraz.

"Nanno, kdo to byl, jenž teď mluvil?"

"Tos byla ty, kněžno. Ty sama."

"Ano, mé rty snad vytvářely slova, ale zvuk, Nanno, hlas, to přece nebyl můj hlas?"

"Slyšela jsem tvůj hlas, Aloe. Snad ty jsi slyšela jiný, vyšší."

"Nanno, pohleď, nezdá se ti, jako by tam, v hloubce nebes, stál jasný kříž ve světle posledních paprsků slunce? Podívej se, jak se z proudu a nad korunami stromů zvedají jasné plameny, jako by se čisté, jasné paprsky horkého slunečního dne vracely zpět k dárci světla.

Nanno, mne již nic netíží. Svatá síla přírody otevřela ve mně bránu. Buď Isis dík!"

Ale sotva to řekla, zarazila se v lehkém zachvění a pak zdržen­livě pokračovala:

"Nikoliv, příroda je jistě dobrá a já ji miluji. Ale ..... chci-li děkovat, musím myslet na vyšší bytost!

Nemá pro mne žádný tvar a žádné jméno. Ale zářivé znamení tane vysoko na obzoru, ten vycházející kříž, který mi tak silně připomíná mé dítě, toto znamení bych chtěla uctívat!"

S vnitřním pohnutím zde stála Nanna, téměř nehybná. Nedala však znát nic přesto, že i ona zpozorovala nebeské znamení.

Aloe nyní hromadila prožití za prožitím v rychlém střídání a silném stupňování. Duchovně i tělesně poznávala věci, které se k ní dříve nikdy nepřibližovaly.

Jako by dobrá, cílevědomá ruka uchopila kormidlo loďky jejího ži­vota a vedla ji neznámou zemí s takovou silou a spěchem, jenž jí byl naprosto cizí.

Den ode dne se cítila zdravější, byla radostnější, volnější, jistější a jasnější ...teprve teď se stávala člověkem. Její práce se dařily. Co vzala do ruky, všechno mělo úspěch.

Učila se také hrát na strunový nástroj a zaměstnávala se umělec­kým vyšíváním. Všechno se dařilo rychle, jistě a bez námahy. Často vděčně sepjala ruce, ale nenacházela slov. Před jejím vnitřním zrakem pak stálo světlé znamení kříže na pozlaceném večerním nebi. Nemohla na ně zapomenout.

Kněží Isis chystali slavnost. Byla to jedna ze slavností, ke které měli přístup pouze zasvěcení.

Dny před slavností byly vyplněné rušnými přípravami, avšak čtyřiadvacet hodin před dnem slavnosti muselo všechno odpočívat.

Amon - Asro vyhledal Aloe. Stál s ní ve sloupové síni před jejím pokojem a shlížel dolů do zahrad, v nichž zlatožluté listy zvolna a tiše se snášely k zemi.

"Toto je doba zrání, Aloe! Nádherné plody dozrávají k slavnosti Isis. Kéž by i tvé ti přinesly štěstí!"

Aloe přikývla:

"Cítím, že jinak ani nemůže být, jako by to záviselo jen na mně, mělo-li by to být jiné."

"Ve dnech mateřství jsi otevřela svou duši a já vím, že se ti dostane velké radosti. Mohu ti přát jen štěstí a požehnání. Ale máš pravdu, že mnoho záleží na tobě. Nikdy se bohové nesklánějí k člově­ku, aniž by od něho mnoho nepožadovali."

"Řekni mi, Amon - Asro, znáš ty podivuhodné bytosti, které v no­ci sestupují s nebes dolů na zemi?

Znáš dárkyni slunce v okřídlené přilbě, z níž vystupují rohy, znáš světlem proniknutá těla kolem ní? Znáš tu, která přede zlaté nitky a onu, která rozdává sílu a plodnost, lásku, věrnost a čistotu a pomáhá ženám?

Ona je ještě zářivější a čistší, neboť ona se nespojila s hmotou jako Isis se sluncem. Stojí v oné říši, v níž se všechno zdá být te­prve pojmem.

Poznávám stupeň za stupněm a vždy jsou to ženy z těchto sfér. Vaše kněžky jsou krásné a čisté ve službě, avšak ve srovnání s těmito bytostmi jsou pouhými stíny.

Zjevují se přede mnou tak jasně a zřetelně, že se domnívám, že vy všichni je musíte vidět. Jsou krásné a dobrotivé, přicházejí vždy v dobách vašich slavností?"

"Aloe, myslím, že se k této zemi soucitně sklánějí nové pomoci, neboť jsem nic takového neprožil.

Myslím, Aloe, že máš moudřejší vůdce než jsem já, starý kněz. Naslouchej jim. Já ti mohu dávat neúplné vědění. Vždyť člověk může zvládnout zlomkové dílo. Když pak takto získané sestavuješ, zůstává mnoho mezer, jež nedovedeš vyplnit.

Nauč se trpělivosti a mlčení. Užívej a využij okamžiku, pak se ti samo sebou dostane všeho. Tak chápej smysl zrání přírody, plně ho prožívej a mnoho se z toho naučíš. Přeješ-li si navštívit slavnost Isis, je ti to dovoleno. Mohu tě přece počítat k zasvěceným."

Aloe děkovala knězi. Věděla, že je to nejvyšší, čeho se podle názorů věřících služebníků Isis může člověku dostat. Všichni se rado­vali s ní.

Na bílých stupních před podstavcem,na němž se vznášel zlatý ob­raz matky Isis, bylo plno květin. Květiny vybrané krásy, tvarů a ba­rev, svítící síly a vůně, jaké mohly růst jen v požehnaných zahradách péčí zasvěcených služebníků. Svěží a přece sladká vůně vanula z oranžových i liliových květů spolu s drsným dechem karafiátů, jenž opět vystřídal něžnou vůni lípy, která se mísila s vůní vykuřovadla z opalizujících mís. Tyto mísy stály na zlatých sloupech kolem obrazu Isis, jenž byl dnes bohatě vyzdoben chrámovými klenoty a pohádkovými látkami. Celek se leskl jako skvost. Ale tím nejkrásnějším a nejčist­ším byly přece jen květiny, jak se Aloe zdálo.

Tu vstoupil přední branou do chrámu přední služebník a za ním pestře odění trubači. Jejich pozouny byly okrášlené širokými, zlatými pentlemi, z nichž svítilo pestré vyšívání různých hieroglyfů. Pomalým tempem kráčeli trubači středem chrámu. Pak se rozdělili na dvě řady, jedna zahnula napravo, druhá nalevo a tak vystoupili do výše skrytého chóru.

Po trubačích následovali pěvci s malými zlatými harfami, bíle odění. Byli to vážní mužové s bílými páskami kolem čela. Nosili dlou­hé vlasy i vousy. I oni vystoupili vzhůru. Znovu se rozezvučely fan­fáry. Vstoupily bíle oděné ženy, které obstarávaly pozemskou službu. V určitém pořádku se rozestavěly po obou stranách oltáře s kyticemi květin v rukou.

Ze strany vešla Aloe v průvodu několika starších, celá bíle odě­ná a hluboce zahalená.

Nanna jí stála po boku přesto, že měla úřad kněžky.

Amon-Asro ji cele přidělil Aloe pro tuto dobu. Zaujaly místo ve středu před sochou Isis.

K této slavnosti měli přístup jen kněží a kněžky.

Všechny brány byly uzavřeny. Ticho spočívalo nad celou budovou chrámu a začínalo se chvět jako tón. Toto posvátné, vyčkávající ticho náleželo k přípravě pro slavnostní hodinu.

Kolem Isis se počaly vznášet světlé kruhy. Z výše stropu sletěl chvějící se sluneční paprsek , který oznamoval, že slunce právě dos­toupilo svého vrcholu. Částečky světla jiskřily a snášely se stále níže, až se dotkly okřídlené přilby matky Isis s korunou symbolů.

S hukotem se rozlétla hudba, zprvu šumným rytmem plodnosti dob­rotivé matky. Do něho zvolna vpadly dobře cvičené hlasy a znějící struny. Teprve pak vyrazil jásot vděčnosti hřmícími tóny ze zlatých pozounů a rozechvěl veškerý prostor. Byl to hymnus zářící síly slunci!

Za jeho břeskných letících tónů vkročili do chrámu kněží. Přicházeli z nejvnitřnější chrámové místnosti, která jinak nebyla přístupná žádnému smrtelníku. U malých bran nehnutě stáli zlatě odění hoši jako sochy.

Pak se otevřely střední dveře, vyšel Amon-Asro a za ním šest vyšších kněží a kněžek Isis. Všichni byli oděni v bílé hávy a nesli věnce lotosových květů.

Ženy byly pod závoji. Dvěma řadami kráčely zvolna krok za krokem s pozvednutou hlavou a vztyčenýma rukama podle taktu. Stáčely se v polokruhu, aby u nohou Isis přijaly zářící mísy, z nichž v jemných obláčcích doutnaly byliny k vykuřování. Svítící mísy v jejich rukou vyhlížely jako třpytivé zvonky květin.

Potkaly se uprostřed před oltářem a kráčely spolu vpřed. Barvy svítících misek a doutnajících bylin nabývaly pohybem vzduchu na les­ku a světelné síle. Ve stoupajícím dýmu se chvějivě proplétaly pestré proudy a poskytovaly nevšední obraz ve světle vysoko stojícího slun­ce. Na hlavě matky Isis zářil veliký diamant z pokladů starého krá­lovského rodu. Jeho mocné záření se tisíceronásobně lámalo ve světle slunce.

Jako okouzleny zůstaly všechny postavy najednou stát. Nejvyšší kněz pozvedl svou hůl. S šumotem vylétlo z podstavce sochy Isis bez­početně bílých holubů. Kroužili kolem sochy, zatím co kněžky držely vysoko vyzdvižené mísy a monotónně zpívaly posvátné zpěvy.

Ze stran přistupující kněžky obětní služby podávaly mísy s bylinami, plody a obilím. Plamenný kouř stoupal vzhůru k otvoru chrámové klenby.

Pak si kněz omyl ruce ve zlaté nádobě, kterou mu vkleče směly podat dvě nejmladší panny. Dvě jiné mu pak nalévaly ze zlatých džbánů vodu na ruce.

Blížila se druhá část slavnosti. Po děkovných zpěvech následovaly mystérie. Amon-Asro zvedl ruce. Zástup kněží následoval jeho přík­ladu a slavnostně prozpěvoval slovo "Iset". V prostoru se zvedl tichý vánek. Holubi se vznesli k nebi. Lidé v chrámu se sklonili hluboko k zemi.

Šumot zesílil. Jedině Aloe však viděla, jak celou síň plní nad­pozemský lesk.

Na tvářích kněží se zračilo napnuté očekávání, které přešlo ve zklamání, neboť oni neviděli zář nadpozemského světla. Kouzla jejich umělých pokusů o spojení s úrovní jemné hrubohmotnosti, jehož téměř vždy dosahovali, tentokrát všechna selhala.

Amon-Asro stál ve zbožnosti a důvěře, ale bledý a vyčkávající. Nechce se Isis sklonit k lidem? Místo toho zpozoroval nad hlavou kněžky kruh světla, jenž se stále zvětšoval.

Kněžka, která jinak obstarávala spojení s duchovním světem, lí­čila mimozemské děje a zprostřed-kovávala příkazy z úst Isis nejvyšší­mu knězi, mlčela.

Tvář Aloe se však leskla radostí. Zpozorovala obraz andělské že­ny s korunou! Vycházely z ní paprsky růžově zlatého světla, jež zat­lačily stranou nízká zjevení kněží. V celém prostoru nebylo nic jiné­ho než tyto čisté, růžově zlaté paprsky nejvyšších výšin.

Blaženě rozechvěni sklonili se mnozí před svatou silou nevědomky, jež žehnajíc a vzrušujíc jejich tep, lila se do nich, pokud se doved­li otevřít. Ale nevnímaly žádné z mysterií, jimiž se jindy opájeli. Prožívali čistotu, prostotu a jasnost slavnosti, která se pozdvižením jejich otevřených duší vystupňovala přijetím neznámé vznešené vlny síly k mocnému dojmu.

Aloe věděla, že to všechno zprostředkovala bohyně Isis. Zjev přicházel z nebeských výšin. Přicházel z oněch posvátných říší, které byly domovem jejího dítěte. Její chápající duch se skláněl pln díků.

Dozněly poslední zpěvy. Široce otevřenými branami chrámu odletěly i vůně plamenných mís. Všichni účastníci i zpěváci opustili chrám. Jen sloužící kněžky procházely síněmi plny důstojného klidu. Žádné hlasité, nevhodné řeči nerušily doznívající vliv posvátných hodin. Tato služba úklidu byla právě tak službou Boží, jako služba v hodi­nách slavnosti.

Brzy byla Isis zase zbavena skvostů a nádherných rouch. Stála zde ve své prostotě na bílém oltáři a působila silou uměleckého díla, mnohem krásněji a vznešeněji než předtím.

Amon-Asro se vymanil z kruhu šeptajících kněží. Radili se o mi­mořádném průběhu slavnosti. Nechtěl poslouchat jejich falešné výklady a řeči o tajemných vědách.

Jeho cit byl plný touhy, hloubky a vážnosti, která neměla nic společného s jinými slavnostmi. Zvláštním způsobem vynikala nad dosa­vadní slavnosti, které se podobaly více jevišti kouzelnických kousků než náboženské slavnosti. Přemýšlel o tom, že ponechá příští slavnos­ti vždy v tomto novém duchu. Samozřejmě věděl, že narazí na odpor. Vzpomněl si na některé kněze, kteří měli značné úspěchy v přitahování sil a v pokusech o hypnózu a přenášení myšlenek. Žili v těchto svých vědách s fanatickou umíněností a domnívali se, že jsou velmi mocní. Skutečně také byli velmi obávaní. Faraon si jich velmi vážil, protože svými kouzly dovedli držet lidi na uzdě.

Bylo téměř nemožné vystoupit proti těmto mužům nebo je omezo­vat v jejich jednání. Jemu, nejvyššímu a jistě vlivnému knězi Isis to připadalo jako pokus o sebevraždu.

Bylo mu jasné, že z chytrosti a opatrnosti budou ostatní kněží mlčet. Byl tu ve své vůli osamělý k vyslovení síly svého přesvědčení a k jednání podle něho.

Pohroužil se do výpočtu hvězd, aby našel vysvětlení, poučení a radu pro tento záhadný případ. Teprve pak si chtěl celou věc rozvá­žit.

Rozvinoval list za listem hustě popsaného papyru, počítal a kreslil. Pak dlouho a zamyšleně hleděl před sebe. Rozvíjelo se před ním stále více poznání. Vzal vyobrazení svých hvězd a pak hvězd faraonových a srovnával nákresy. Hrozivě stál temný osud nad domem vlád­ce, jenž byl ohrožen mocnými nepřáteli.

I jemu ukazovaly aspekty podobné postavení. Jestliže dovede v poznání odbočit na pravou cestu, může dojít k vysoké duchovní moci.

Poznal přece jasně vliv jejich záření za pomoci mnoha starých pravidel, která pocházela ještě z dob předků, uctívajících světlo, a mohl rozvinout podivuhodné souvislosti. Ještě mu však k tomu mnoho chybělo. Teď jako by najednou byla s jeho očí stažena jemná páska, ja­ko by se v jeho mozku otevřela komora, která byla dosud uzavřená a temná.

V jeho duchu zavládl jasný den! Ještě netušil plnou souvislost a jádro všech těchto tajů, ale cítil se hnán žhavým pátracím pudem. Zdálo se mu, že jeho věda se nyní stala službou Bohu.

Tak budovali věční čistý kruh světla k přijetí malé lidské květi­ny, která měla brzo spatřit světlo země.

Starý kněz se znovu přistihl při tom, že jeho myšlenky spěchaly k ní, jež nebyla ještě vůbec zrozená. Světlo, které viděl jasně stát nad mladou matkou, bylo mu novým důkazem, že se zde chystá něco vel­kého.

I otevřel knihu "Aloe", aby studoval její znamení.

Viděl v ní pád panovnického rodu a viděl, jak v nové síle světla stoupá duch vzhůru. Světlé zjevení při příchodu Aloe do  chrámu  bylo východiskem výpočtu, jenž mu řekl, že znamení Aloe byla tatáž v hodi­ně dnešní slavnosti : V domě dětí paprsek síly z nebeských výšin.

Určitě věděl, že tento vliv přicházel z hvězdy, již dosud nez­nal, protože ji nemohl vidět pozemskýma očima. Tato hvězda musela vy­sílat k zemi nové, vysoké duchovní záchvěvy, jí bylo svěřeno prospí­vání přicházejícího dítěte.

Amon-Asro seznal, že on, Aloe a Nanna byli jediní, kdož byli hvězdnými proudy povzbuzeni, povzneseni a přivedeni k poznání v okam­žiku, kdy při slavnosti bylo slunce v nejvyšším bodu. Ostatní kněží cítili tyto hvězdné proudy jako útisk a nemohli jim proto rozumět. A kněžka, která měla prohlašovat výroky Isis, byla v této osudové ho­dině ve znamení zatemnění.

Tak tedy směl moudrý kněz Amon-Asro tušit z paprsků hvězd příchod velkého bodu obratu.

Nanna velmi pečovala o kněžnu. Silné prožití slavnosti Isis ji hluboce uchvátilo a potřebovala péči a klid.

Aloe byla stále jasnoslyšnější a jasnovidnější vůči přicházejícím událostem na této zemi. Vše, co jí bylo o tom zjeveno slovem a obra­zem, vyprávěla knězi, a on to srovnával s hvězdnými obrazy. A ejhle, vyvstával z toho stále víc a více obraz důležitých duchovních a po­zemských událostí v Egyptě.

Bylo to v době, kdy se vody Nilu rozvodnily v mocné proudy (začátek září podle našeho nynějšího počítání).

Posvátný ostrov byl omývaný a obklopený šedými bublajícími víry. Měkce a jemně spočívalo světlo slunečních paprsků, cloněných mnoha oblačnými závoji, na stříbrných vlnách. Nad korunami stromů se zveda­ly dusné jemné výpary, jakoby bytostní chtěli hbitými prsty natkat světle šedých pavučin, aby ukryli před zraky světa příchod tajemného čistého vzniku.

Vody vystoupily tak vysoko, že těsně obklopily síně. Krásné sloupy a přístavby byly již z poloviny pod vodou.

V posvátných síních na dlouhých chodbách ženské budovy pospícha­ly tiché kroky sem a tam, zatímco v chrámu byla hodinka tichých mod­liteb před zlatým obrazem svaté matky.

Ptáčci tiše pěli na stromech a jejich libé a lákavé hlásky letěly otevřenou síní až k ženě, která tu v úzkosti a přece radostně ležela v bolestech. Po jejím boku byli věrní strážci, pomáhající ženy a moudrý lékař.

Projevovala se činnost svaté lásky Boží a Jeho vůle. Všechny by­tosti to v tušení chápaly a radovaly se. Světu se zrodila čistá kvě­tina, která měla všem ženám přinášet spásu. Měla být zakotvením čis­toty a věrnosti ze Světla, aby opět podle vůle Boží na zemi prospívaly. Měla být splněna prosba, která byla přednesena ve věčnosti.

Příroda se otevřela. Isis, svatá máti, připravila půdu, po níž by Astarté mohla znovu sestoupit dolů. Všechny pomáhající síly Světla se zase mohly spojit se zemí, protože Čistota byla inkarnována v pozems­kém těle. Sférami zazníval jásavý zpěv.

Kněz Amon-Asro přistoupil k loži kněžny Aloe. Byl první, kdo položil svou ruku na malou hlavičku, porostlou hustými hedvábnými vlásky, kterou bylo sotva vidět v bílých jemných tkaninách. S vroucí radostí držela ji matka v náručí.

"Nezasvětím ji Isis, kněžno!" řekl Amon-Asro. "Náleží vyšší síle, kterou chci teprve poznat. Dovol, abychom splnili nutné obřady a us­pokojili tak kněze. Nelze upustit od slavností v chrámě, vlastní slavnost má však být teprve později a v největší tichosti."

A tiše zašeptal Nanně :

"Stav matky a dítěte nechť je nyní naší největší starostí. Zůs­taň stále u kněžny, i v noci. "

Aloe byla tak unavená, že nemohla ani zvednou hlavu. Němý úsměv děkoval knězi za jeho otcovskou péči. Sotvaže vystoupil z pokoje, zavřely se jí oči. Hluboký, sílící a uzdravující spánek zahalil matku i dítě.

Rozvodnění Nilu dostoupilo nejvyššího stavu. Vody hučely, šedož­lutě se valily a sloužily nejrušnější dopravě. Byly přece hlavní obchodní cestou, která vedla od jihu k severu až do moře.

Hlasy vod zvonivě hučely zezdola až do tichých síní, v nichž ženy chrámu Isidina v milující péči sloužily malé Nahome a její matce. Rychlé proudy nesly ozdobené lodě.

V šedivých zpěněných vlnách se válela příšerám podobná velká těla uhynulých zvířat, slonů, buvolů a nosorožců. Rybáři stáli na březích a vylovili tak mnohou cennou kořist, kterou povodeň vyrvala majite­lům. I mnohé lodi, transporty vojáků a zajatců projížděly kolem.

Rytmus pozemského života začal pozvolna pronikat z proudu Nilu zase až k omilostněným duším.

Zanedlouho se měla Nahome, dítě Světla, probudit k pozemskému utrpení, aby pak brzy nato pozvedla pohádková záplava štěstí toto něžné lidské dítě z malého knížecího dvora až k zářícímu slunci Božské říše.

Ve dne v noci sedával Amon-Asro nad svými papyry, až ho oči páli­ly. Zachvátila ho mocná touha, aby vyzkoumal osud dítěte. Cítil, že je na stopě velikého úkolu.

Tak se cele oddal svému nepochopitelnému vnitřnímu nutkání, aniž byl schopen připouštět si jakékoliv rozumové kritické otázky. Byl ve­den duchem.

Přesto nezapomínal na žádnou ze svých povinností, které mu přís­lušely jako nejvyššímu knězi Isis. Ke všem, kteří mu byli podřízeni, byl přísný a spravedlivý, pln dobrotivosti a přátelství. Opravdový otec, rádce a přítel. Byl z nich však také nebystřejší a měl největší zkušenosti jak v politice, tak i v náboženství a ve vědě. Amon-Asro neměl čas k nočnímu spánku. Právě v tichu noci horlivě pracoval na věcech, které mu pak ve dne přinášely velké úspěchy.

Teď však měl probádat život, jehož začátek byl ve výšinách nedos­tupných pro jeho chápání. Mudrc se stal skromným, když zanášel zname­ní hvězd jemu známých do čtverce jemných čar. Kreslil kruhy a vypočí­tával aspekty.

Nahoře, ve středu nebes, stálo mocné slunce, které zakreslil modrou barvou a opatřil zlatými paprsky. Staly se mu viditelnými zna­ky, které jeho pisátko zachycovalo v nátlaku okamžiku, jejichž smysl mu však byl úplně nesrozumitelný. Přece se však podobaly chaldejským formám slunce, měsíce a hvězd, jejichž charakter a záření vyjadřovaly geometrickou formou. Zcela ponořený do záchvěvů těchto zákonů záření, poznával mnohé, co mu dávalo tušit nové cesty.

Nacházel jediného Boha na cestě těchto neochvějně logických vys­větlení, která mu ukazoval obraz zrození několik dní starého dítěte. Našel cestu k Bohu a poklekl před Ním v uctívající, děkovné modlitbě!

Byl tu však někdo, kdo s nepěknými pohledy sledoval svatě vážnou práci nejvyššího kněze. Byl to druhý kněz Jech-tu, který pozoroval život očima pozemské ctižádosti.

Platil za jednoho z nejvyšších mágů Egypta a jeho síly mu podle jeho mínění dávaly právo k samovládě nad náboženstvím i říší. Nenávi­děl faraona. Nenáviděl vůbec všechno, co kromě něho mělo nějakou moc. A protože on sám měl v chrámovém tichu jen úzce vymezené pole činnos­ti, byl naplněn neklidem. Chtěl se přičinit, aby se mu za každou cenu dostalo pověsti, moci a vlivu, nechť je to kdekoliv. Proto se vplí­žil, kde to jen bylo možno, do všech kruhů Egypta. Nic ho neodstrašo­valo.

Měl proti sobě jen jediného nepřítele, který byl téměř tak mocný jako on, ale nebezpečný a při tom neuchopitelný jako had. Byl to jeden z přátel faraonových : Eb-ra-nit.

Od slavnosti Isis sedával i Jech-tu dlouho do noci ve své pracov­ně. Zlobně rozvíjel jeden papyrus za druhým a ve všech svých zchyt­rale sestavených dílech hledal vysvětlení, proč mu tak úplně selhaly experimenty, které se jindy hravě dařily.

Stále hlouběji se rýsovala ostrá vráska mezi obočím, stále ost­řeji se stahovaly rysy kolem úzkých šklebivých rtů. Bodavě černé oko, které vždy zářilo alespoň nadšením nad vlastní schopností, teď pohlíželo poněkud temně. Úzce podlouhlá, hladce vyholená hlava s delšíma, trochu špičatýma ušima, klesala pod neviditelným, ale těžkým tlakem.

Namáhavé a těžké byly boje o věc, kterou bylo možno získat jen vyšší moudrostí. Co mu bylo platno všechno domnělé vědění a schopnos­ti. Vzdorem si nikdy nemohl dobýt klíč k tajemství této Isidiny slav­nosti. Nemohl mu však být ani darován, protože se uzavřel Boží síle. To Jech-tu nevěděl. Tápal v temnotách a zamotával se do fantastických dohadů. Nakonec byl blízek zoufalství. Věděl, že jen jeden mu může dát vysvětlení: Amon-Asro. Ale jeho sobectví, pýcha a ješitnost mu nedovolily, aby se tázal.

Jako slídící dravec se plížil kolem komnat kněžny Aloe. Byla mu trnem v oku a již proti jejímu přijetí k slavnosti Isis se bránil všemi si­lami. Nyní se pokoušel připisovat jí "rušení slavnosti". Stále více v něm rostla zloba vůči Aloe. Bylo štěstím pro ženy, že nemohl o ni­čem rozhodovat, a bylo dobře, že v této době bylo kněžím zakázáno opouštět ostrov Isis. V chrámu byli podrobeni přísným zákonům.

Nanna, která všechno střežila, viděla i tento hrozící mrak a varo­vala nejvyššího kněze Isis.

"Já to vím, Nanno, ale nemohu mu pomoci. Nikdy tomu nebude rozu­mět, kdybych ho chtěl zasvětit do vyššího vědění o duchu a zdroji všeho života, jenž i jeho trvale oživuje, ačkoliv jej nevyužívá. Pou­žil by tohoto vědění jen jako zbraně proti nám. Jeho zatemnění přibý­vá, chci ho v dobrotě vést dál, snad ho mohu zachránit alespoň před hlubokým pádem."

Hlas Amon-Asrův zněl vážně. Nanna k němu smutně vzhlížela.

"Jímá mne úzkost o kněžnu a dítě, když vykládá ostatním kněžím své fantazie."

"Toho se nebojím, Nanno. Někteří jsou sami příliš ješitní, než aby věřili jeho slovům. Ostatní jsou příliš čistí a drží se mého výk­ladu. Buď trpělivá, Nanno, a nečiň i ty chybu, abys pečlivostí chtěla zadržovat vývoj.

Pohleď, toto velké přetváření všech problémů, které je mi oznamo­váno našimi aspekty, přináší a řeší konflikty. Ony jsou předchůdci a bude jich stále více. Ti, kdož půjdou cestou Přicházejícího, budou kráčet krví a utrpením, nebezpečím a smrtí."

Nanna věděla, že Amon-Asro počítá i ji mezi ně. Vděčně přijala jeho poučení i důtku a ukryla je ve svém srdci.

Zvolna ustávaly proudy stálých dešťů a náhle vznikajících bouří. Zprvu nepozorovatelně, později však stále rychleji klesaly vody. Ra­dostně a vděčně hořely posvátné ohně na březích řeky. K nebi zněly zpěvy, chvály svatému otci Nilu, jenž obdařil zemi svým výživným bahnem.

Nasládlý, prudký zápach z ryb se udržoval nad zahradami. Zvedl se čerstvý severní vítr a hnal před sebou všechny výpary. Z proudů zase vystoupily bahnem obalené kmeny stromů a keře těžce zdvihaly své ohnuté větve. Řídké spršky je časem omyly z tíhy bahna. Na ostrově se lidé i zvířata těšili z větší svobody pohybu.

Aloe se svým dítětem trávila dny v krásných tichých zahradách. Po jejím boku byla Nanna jako věrná průvodkyně a přítelkyně.

Nahome viditelně vyrůstala. V jejích očích zářil ještě odlesk vě­dění, o kterém dětská ústa nemohou nikdy vyprávět. S možností mluvit blednou vzpomínky na původ ducha. Její zářivé oči si podržely sice tajuplný lesk, ale s překvapující rychlostí přijímaly výraz zralosti.

Malé tělíčko, které nebylo podle tehdejších zvyků zamotáváno ja­ko mumie, nýbrž odíváno lehkými jemnými látkami volně a teple, blaže­ně oddychovalo. Velmi něžné, ale zdravé údy dítěte byly v trvalém po­hybu. Mnohdy se zdálo, že jeho zářivé zlaté oči pozorují něco zcela  zvláštního, zázračného.

Je  možné, že  Nahome tehdy ještě viděla světlé bytosti, které hned po jejím narození naplnily dům i zahradu a stále dlely kolem ní a její matky. Byli to přátelé, které jim láska Páně poslala na šedi­vou zemi.

Den za dnem, jeden jako druhý, plynuly v klidu a kráse. Mladá matka měla smysl a myšlenky jen pro dítě a nemohla se na ně dosyta vynadívat.

Tak jako před tím sloužila vývoji těla, tak se nyní věnovala by­tí tohoto lidského dítěte. První část jejího úkolu byla splněná, teď se mohla zvýšenou měrou zase věnovat duchovním zájmům.

Amon-Asro s ní ještě nemluvil o svých pozorováních. Věděl, že by to mohlo být předčasné. Jen ať se těší z mateřského štěstí. Její od­povědnost jí chtěl ukázat teprve tehdy, až to bude nutné. A přece vě­řil, že půjde nejjistěji, když ji ponechá neovlivněnou. Bylo mu jas­né, že Nahome na sebe vzala veliký úkol, který si sama zvolila.

V jeho hvězdných znameních mu byla oznámena návštěva ducha žijí­cího ještě v pozemském těle. Amon-Asro vyčkával, co nyní přijde. Tu se mu ve třpytném kruhu světla objevil obraz muže, který se jmenoval Is-ma-el.

Zralá duše kněze prožívala zázrak za zázrakem.

Kolem slunného štěstí na ostrově se však již plížilo předivo temnot. Mág Jech-tu přišel k nejvyššímu knězi, aby s ním promluvil.

Následkem chladného klidu Amon-Asrova upadl do dlouhých úvodů, které vůbec neodpovídaly jeho obvyklému chování.

Uváženě čekal Amon-Asro a ponechával knězi čas k prvé otázce. Věděl přece, jak je těžká.

Z rysů pokrytce při tom stále více mizela skepticky povýšená mírnost. Stále klidněji, chladněji a zdvořileji zodpovídal Amon-Asro jeho otázky. Když Jech-tu byl již rozhodnut dnes více nemluvit, řekl Amon-Asro :

"Ale teď k věci, Jech-tu! Naše zábava trvá dosti dlouho. Chtěl jsi se mne zeptat na něco jiného než na počasí a pořádek."

Opět rozpačitá přestávka, pak jako chrapot vyšlo z hrdla :

"Když tedy dovolíte, vznešený knězi Isis, tedy se ptám: Od kdy je chrám Isis domem pro děti? Je vhodné zdržovat hosta ještě déle?"

"Čekal jsem tuto otázku, nevím však, v čem má původ tato tvoje starost. Dosud vždycky jsem zachovával právo Isis a stále ochraňuji chrám i dům podle povinností nejvyššího kněze. Víš velmi dobře, že se v tomto jednání chyby nenajdou! Není ti také neznámo, kdo kněžna jest a že farao ji svěřil mému dozoru."

"Ano, ovšem že ano, myslím však, že to snad bylo jinak míněno!"

"Jak to bylo míněno, to je vyhrazeno porozumění toho, komu se dostalo příkazu. Od kdy chtějí mojí kněží mudrovat o mých rozhodnu­tích? Síně Isis jsou útočištěm i ochranou čistoty a nevinnosti podle zákona, proto zde smí čistota a nevinnost přebývat. Avšak faleš a plíživý jed nemůže být v těchto zdech. Již z toho vidíš, že kněžna je pod ochranou Isis, jinak by zde nebyla."

"Proč tedy odřekla bohyně mysterie v její přítomnosti?" číhavě se zeptal mág.

Vztyčen a klidný stál před ním nejvyšší kněz. Převyšoval ho o celou hlavu a měřil ho pevným pronikavým pohledem.

"Tvé výklady o této věci již kolují mezi vámi. Proč se tedy ješ­tě ptáš? Já ti však říkám : To, co myslíte, je falešné. Ne mysterie jsou znesvěcené a znečistěné. Sama Čistota zbavila nečisté prostředky sil. To je vysvětlení záhady!"

Jech-tu se mlčky se sevřenými rty uklonil. Shromažďovaly se v něm zlé myšlenky.

"Jestli však věříš, Jech-tu," pokračoval Amon-Asro, že si musíš hrát na soudce mravů a že se budeš zastávat magie proti čistému uctívání Boha v této slavnosti, jen se do toho dej. Přijímám tento boj!"

Ponechal kněze v jeho temných myšlenkách a poodešel k oknu.

Po několika měsících povolal farao kněžnu zpět do jejího paláce. Zdvořilý dopis oznamoval brzký návrat vojska, které vítězně odrazilo vpád nepřátel.

Aloe byla zaplavena vroucí radostí. Její manžel byl jedním z vo­jevůdců, tedy ho brzy spatří! Přece se však hlásily starostlivé myš­lenky : Musí teď opustit posvátný ostrov. Měla přinést své milované dítě do okolí faraonova sídla a vydávat je tak nebezpečí tajemných dýk a jedů? Má je zavést do těchto prostor, do těch přepychových zah­rad a síní, které jí byly vždy nepříjemné, tížily a vyvolávaly v ní hrůzu?

Neznala pravou příčinu své úzkosti, avšak nyní pod vedením Amon-Asrovým se jí dostalo hlubokých poznatků. Byla poučena o souvis­losti všech událostí v této říši. Nechť se tak stane, ať víry života táhnou ji a její dítě do předepsaného osudu... chtěly na tom zrát. Teď věděla, že to musí vést k vysokému cíli.

Těžko jí bylo odloučit se od tichého ostrova a milých přátel. S váhajícím srdcem vyčkávala hodinu rozmluvy s nejvyšším knězem.

On jí to však ulehčil.

"Hledám tě kněžno, hvězdy mi věští brzkou změnu pro tebe i dítě. Neboj se! Záření jsou příznivá a ty poznáš, že i tam vás bude obklo­povat ochrana vznešeného ducha.

Nezapomeň však, žes nyní vstoupila do jiného kruhu. Tam, kde přebývá Nahome, je i pro tebe život a mír na věky věkův. Tak je to uvedeno v zákonech přemoudrých, neporušitelných čísel a hvězd. Nikdy je člověk nezkřiví, i kdyby se jakkoliv kroutil a obracel.

Drž se toho, co máš a nedej se zmásti zlobou světa. Kdo získal u bran Isis sílu věrnosti, kdo v sobě chová čistotu a lásku, ten nemůže zajít."

"Kdy však uhodí hodina našeho rozloučení, Amon-Asro?"

"Tři dny před tím, než měsíc dostoupí své plnosti."

"Staň se, jak pravíš,"-  v očích Aloe se zaleskly slzy - "ale budeme vás moci někdy navštívit?"

"Chrám i dům Isis jsou určeny k tomu, aby byly domovem Nahome. Pečuj o to, aby její mladý, probouzející se duch nezapomněl na tyto blažené zahrady, dokud nenajde pravý domov. Budeš mít radost z tohoto dítěte, jehož sršící život tě strhne sebou. Dbej, abys nikdy, ani v nejhorším utrpení nepřekážela její radosti, neboť radost je jejím životním dechem na této temné zemi.

V radosti a činnosti se bude rozvíjet. Ovládne všechno, co jí život přinese v klíně budoucnosti!"

Dům byl slavnostně vystrojen k přivítání své paní. Věrní služeb­níci s radostí čekali na ni a její děvčátko.

Jak jinak se teď jevil Aloe šedivý dům a mlčenlivý park mocných palem.

Matka a dítě často sedávaly u vody. Tam také Nahome podnikala prvé pokusy o chůzi. Když se kníže Abheb vrátil s bohatou kořistí a s mnoha otroky domů, mohlo mu jeho dítě, které dosud neviděl, běžet vstříc.

Čas rychle plynul. Z dítěte, které se napřed zdálo žít více v nebi než na zemi, bylo živé malé děvčátko.

Nahome ráda sedávala v teplém písku řeky a hrála si s blýskavými ještěrkami. Také si v písku vyhrabávala hluboké rýhy, které naplnila voda z řeky, a nechávala po ní plout velké květy.

V malém, živém děvčátku se brzy probudila vyslovená svévole. Vždy radostně, vždy přátelsky, ale určitě dělala jen to, co se jí líbilo. Bylo-li jí něco zakázáno, dovedla poslušně, ale velmi lehce se přes to přenést. Přece se však s ještě větší nenuceností a srdečnou přívě­tivostí vrátila ke svému přání, Ale jen zřídka žádalo dítě o něco, co jí muselo být odmítnuto.

Stará Thonny, její osobní otrokyně, dovedla s ní velmi dobře a lehce vyjít. Často ji opatrovala celé dny, když rodiče Nahome muse­li být přítomni nevyhnutelným slavnostem u faraona. O to šťastnější bylo pak zase shledání.

Aloe chtěla pro Nahome hledat družku ke hrám, neboť živé dítě toužilo po společnosti. Při jedné návštěvě v chrámu Isis se na to tá­zala kněze Amon-Asra. Ten však potřásl hlavou.

"Nenajdeš nikoho, kdo by se k ní hodil. Brzy bys cítila velkou propast mezi ní a ostatními dětmi. Daruj jí radost, bude pak stále šťastná a ráda se obejde bez lidí.

Předně není žádných lidí v jejím životě, kteří by se mohli k Na­home přiblížit mimo tebe a nás zde na ostrově. Teprve s dobou její pozemské zralosti přijdou ti, kteří jí rozumí."

Také v chrámě Isis se lecos změnilo. Přišli noví kněží a Jech-tu zde již nebyl.

Byl povolán k faraonovi a dal své umění do jeho služeb. Ve vel­kém chrámě vykonával svůj úřad s horlivostí, až našel uspokojení pro svou bezmeznou panovačnost.

Amon-Asro dobře věděl, že se odtamtud pokoušel dosáhnout moci nad kněžími Isis. Dokud však žil Amon-Asro, nemohlo se mu to podařit. Jeho tělo i duch zůstal naplněn až do vysokého stáří požehnáním ho­din, v nichž směl otevřít Nahome bránu k pozemskému bytí. Moudrost a vědění v něm vykvetly v nekrásnější květy a on se těšil z ovoce svého jednání. Vychoval nové žáky a nové kněze. Sídlo Isis pod jeho vládou rozkvetlo v nejvznešenější sídlo duchovní moci. Umění rozkvet­lo v kráse a rozšiřovalo se odtud po zemi.

Ostrov Isis se stal silným protipólem ostatního Egypta, směřují­cího stále více k zániku. Ale lidé o tom ještě nic nevěděli.

Amon-Asro měl pravdu. Léta plynula v blažené harmonii a tiché radosti Aloe a jejího dítěte.

Dítě začínalo živě sledovat rozhovory, které slyšelo mezi Nannou a svou matkou. Tiše si při tom hrála s květinami, když obě ženy sedě­ly v zahradě a mluvily o vážných otázkách. Sotva jim napadlo, že Na­home sleduje jejich zábavu. Nebylo ani myslitelné, že by to dokázalo dítě v tak mladých letech.

Ačkoliv byla zabraná do hry, vnímala Nahome stále rozmluvu žen. Pojednávala o duchovních věcech, o blížení se působící vůle, o síle Božského Světla, které jako bouře odfoukne všechno temné, škaredé z této země a vítězně rozšíří spravedlnost a lásku. Pojednávaly o hvězdách a spisech Amon-Asrových a od té hodiny bylo v přáních dí­těte ostře vyryto :

"Vznešené Světlo musí přijít, zlé musí zajít. Chci číst knihy, chci, aby mne Amon-Asro naučil číst."

V Nahome vystoupila vroucí touha a byla živena prvním paprskem vzpomínky na její určení. Nevědomě se v ní z touhy probudilo chtění. A co Nahome chtěla, toho dosáhla.

Bouřlivě žádala matku, aby jí dala Amon-Asra za učitele.

Ta však potřásla hlavou :

"Dítě, ještě není čas. Ale já se ho zeptám, snad budeme moci ně­co spolu připravovat."

To však nebylo Nahome po chuti.

"Buď pořádně, nebo vůbec ne!"

To byla její odpověď. Aloe se tázala kněze.

"Ona to dokáže," pravil, "ale jiným způsobem, než je všeobecně obvyklé. Vědění, které je v ní uloženo, procitne, když uvidí pomůcky lidí. Musí však začít písmem, které bylo čistě převzato z ducha, na příklad chaldejština.

Nechej mne vést Nahome, bude třeba jen několika málo hodin, pak se již sama naučí, co bude potřebovat. Jen tak bude mít z toho radost, jen tak jí to může přinést užitek."

Aloe děkovala a byla šťastná. Ještě nikdy se nestalo, aby od něj odešla s prázdnou a bez pomoci.

A tak zůstali jako hosté na ostrově Isis. Všichni se těšili, obzvláště pak Nanna a Nahome, které byly dobrými přítelkyněmi.

Brzy seděla Nahome s planoucí lící a zářícíma očima u nohou sta­rého kněze. V maličkých ručkách držela tabulku jemného vosku a olůvko a s velkou námahou malovala znaménka, která ji Amon-Asro kreslil do písku.

Zvláštní radost ji však připravili holubi vyletující ze sluneč­ních hodin. V oslnivých hejnech obletovali bílé chrámové sloupy. Stá­la s miskou a házela jim zrní. Brzy byli tak dobrými přáteli, že již ani neodletovali, když se k nim Nahome přiblížila.

Výpravy za kořistí a pohraniční faraonovy šarvátky nepřinášely nic dobrého. Loupeží a bitkami zesurovělý vojenský lid nechtěl odpo­čívat. Stále byly mezi nimi hádky a nesrovnalosti. A z pouště přichá­zely mnohé ozbrojené bandy lupičů, které olupovaly bojiště za noci.

Paláce musely být proti poušti opevněné a města zvláště hrazená. V Egyptě bylo mnoho stavebních prací a ve velkých cihelnách museli nesčetní lidé pracovat jako zvířata.

Nahome nikdy nepoznala temnou stránku svého domova. Myslela, že tak musí být, aby lidé bydleli v nádherných palácích a aby jim padaly do klína spousty květů a plodů i láska rodičů a přátel.

Bylo to ještě maličké děvčátko a přece! Co znamenalo bolestné zachvění kolem jemných živých úst? Co zbarvilo někdy oči do tmava? Jako stín na ni přicházela taková hnutí. Tak se v cítění Nahome přih­lašoval tiše, ale významně její osud. Občas cítila tichou úzkost, které si však sotva byla vědoma. A s dvojnásobnou vroucností pak sáh­la po přítomnosti.

Svou čistou dětskou duší prožívala každou krásnou minutu. Její přítomnost byla darem každému, kdo směl prodlévat v její blízkosti.

Kníže Abheb býval často mimo dům. Jeho služba mu přikazovala dohlížet na opevnění hlavního města. Přesto však Aloe nechtěla zaměnit osaměle položený malý zámek za palác faraonův. Ani Amon-Asro k tomu neradil.

"Ve vašich obrazech vidím splývat uzel pro Nahome. Nastane převrat ve vývoji, duchovně neodvratný, předem určený a chtěný. Rozuzlení může být otřesné, pro Nahome to však znamená štěstí!

Ty však, Aloe, seber všechny své síly a mysli na cestu dítěte, abys nekolísala pod svou bolestí. Musíš být tvrdší, bezpodmínečně tvrdší a vůči sobě přísnější, jinak budeš mnoho trpět. Mysli na to každou hodinu, až tě zasáhne bolest. Vyzbroj se!"

Výstražně zasáhla tato slova duši Aloe. Tak vážně k ní Amon-Asro ještě nikdy nemluvil. Velmi ji to znepokojilo. Ale on jí dal současně také oporu :

"Mysli na cestu svého dítěte!"

Tuto oporu nechtěla nikdy nechat padnout.

A zase odjeli domů. Amon-Asro stál dole na břehu a zdravil je. Několik žen, Nanna mezi nimi, ho doprovázelo.

Nad vysokou postavou nejvyššího kněze přeběhlo tiché zachvění, když Nanna pravila:

"Kéž bych mohla jít s ní, Amon-Asro! Cítím, jako by to byla má povinnost."

Jasně a tázavě na ni pohlédl, jako by čekal, že se odváží k tomuto velkému kroku. Pak se obrátil a řekl :

"Pojďme nahoru!"

Nahome byla na ostrově Isis právě v době svých sedmých naroze­nin. Zdálo se, že se Nahome stala za tohoto krátkého pobytu na ostro­vě Isis o léta zralejší.

Když Aloe pomyslila na prvý týden svého pobytu, kdy Nahome sedě­la na zahradě a hrála a pak sledovala následující týdny, v nichž dítě naslouchalo slovům Amon-Asrovým, zdála se jí přítomnost na ostrově dlouhá a bohatá. Každá minuta byla vyplněná cenným prožíváním.

Zdálo se jí, jakoby její dítě mnohem rychleji chápalo a dozráva­lo, než jiné děti téhož věku. Při tom však zůstávala Nahome přece vlastní ona dětsky čistá bytost, která ji činila tak zvláště přitaž­livou.

Po svém návratu viděla všechno kolem sebe novýma očima. Všechno na ni působilo chmurněji, hutněji a tíživěji. Přece si však zachovala pohled pro pozemsky krásné a smysl pro barvy a tvary. S bdělou účastí procházela prostorami otcovského domu. Již se neztrácela v dětských snech, které bývaly mezi nebem a zemí.

Zdálo se, jako by také světlí pomocníci, kteří ji pečlivě vedli, byli jiní, vážnější. Neviděla je již. Stala se pozemsky vědomou. Se silnou životní radostí, jí vlastní, oddávala se těmto dojmům. Krásné dny na ostrově nebyly zapomenuty, ale přešly. Čekaly ji nové události v přítomnosti.

Jinak její matka. Do její mysli zase přicházely hlasy a zvuky domova, hukot velkého proudu, vůně a zvuky přicházející sem s teplým vlhkým vzduchem. Bylo s tím spojeno mnoho smutných a krásných vzpomí­nek. V místnostech byly myšlenky dávno zemřelých. Krev Aloe jakoby proudila tišeji a něco tísnivého se položilo na její hruď.

"Mysli na cestu dítěte..," uslyšela hlas Amon-Asrův a vzpružila se. Nutila se s radostnou tváří naslouchat zvědavému dětskému povídání Nahome, aby mohla odpovídat na všechny otázky.

Stály u okénka obytného pokoje, vyřezávaného na způsob tureckých řezeb v harémových budovách. Z jemných perel utkaný závoj uzavíral příjemně chladivou místnost. Dole před branou stáli z kamene vytesání lvi v prudkém slunci jako strážci. Bylo tam dusno a bylo slyšet jen kroky Nubijců.

Nejkrásněji zde bylo večer, když rudé kalichy květin vysílaly omamné vůně ze zahrad a ze setmělého Nilu se zdály vystupovat mlžné postavy. Nemyslelo se již na zelené, odporně číhavé oči a mlas­kající tlamy krokodýlů, kteří se občas objevili nad vodou.

Za časného rána však, když zašlo světlo měsíce a vrátil se zase hluk přicházejícího dne, táhly chladné větry z proudu a shromažďovaly se v této místnosti pro osvěžení v horkých denních hodinách..

Bíle svítily zlatem zdobené stěny. Pokrývaly je ozdobné kresby hnědorudé barvy. Sloupy v místnosti měly tvar vysokých, štíhlých lo­tosových stvolů a jejich horní rozšířené koruny byly zdobené tvary velkých lotosových listů. Modrá, červená a zlatá, barvy smíchané z hlíny tu převládaly.

Zvláštní ozdobou komnaty však byl zlatý, jemně malovaný vlys s vkládanými zlatými destičkami. Ukazoval pokračující řadu letících ptáků, posvátných ibisů. Roztažená křídla se řadila těsně k sobě.

Nahome odsunula perlový závoj a pohlížela na okrouhlé sloupořa­dí, které lemovalo široké nádvoří.

Cesty, proplétající se ve ztlatožlutém písku, byly dlážděné pest­rými malými kameny a podobaly se koberci z drahokamů. I zde převláda­lo zlato. Pověst říkala, že základy tohoto starého dvora spočívají na nezměrném pokladu zlata. Prokládané dlažby představovaly obrazy kvě­tin a plodů a znázorňovaly scény ze života budovatele paláce.

V přízemí vedla chrámová chodba, zdobená zlatými sochami a ka­mennými postavami králů.

Matka s dítětem společně procházely těmito prostorami jako hos­té. Chladné poklady kolem nich jim nic neříkaly. Nahome uchopila mat­činu ruku a tázavě ji vodila od jednoho obrazu k druhému. Nahome chtěla všechno vědět, ale náhle bezprostředně pravila chvějícími se rty :

"Oni byli vždycky tak mrtví? Každý má svůj výraz. Jeden zlý, jiný chytrý, třetí líný, čtvrtý poťouchlý, pátý číhavý, a všichni jsou tak ztrnulí a studení.

To mají být naši předkové? Ti že také žili? Ach, jak je to ošklivé!"

Hned však na ně zapomněla a s pokrčením ramen se obrátila k ji­ným věcem.

Široký východ je vedl do velkého sálu, ve kterém bývaly dříve pořádány slavnosti a byli přijímáni hosté. Stály tam mocné sloupy s bohatými, téměř gigantickými řezbami přirozené, prosté krásy. Kolem vysokých podstavců, na nichž spočívaly sloupy podélné strany síně, byla zlatá mříž podobná pavučině.

Síň byla ještě prázdná. Nezvykle znělo klepání sandálů  na ka­menné podlaze. Byla hladká a lesklá jako zrcadlo a Nahome v ní viděla svou postavu podivuhodně sraženou či zkrácenou.

"Podívej se, je to jako jezero, jenže není vidět žádné ryby, " zasmála se a současně se ulekla pronikavého odrazu svého smíchu od řady sloupů.

Téměř se zdálo, že se smáli i sloni na ornamentech. Ale jejich ztrnulost nahnala Nahome opět strach.

"Pojď, půjdeme!"

A znovu je vedla cesta branou do vonících zahrad, poskytujících klid. V blízkosti Nilu však stál na velkých terasách dlouhý řetěz nubijských stráží. Pestré, křiklavé barvy jejich zástěr a zbraní polekaly jejich zraky.

Obrovské černé postavy vypadaly jako démoni. Nahome je však dob­ře znala a nebála se jich. Všichni se radovali, když šla kolem nich. Matka však cítila čím dále tím zřetelněji :

"Tito lidé nepřinesou egyptské zemi nic dobrého! Neustanou, do­kud neovládnou zemi!"

Opět před ní vystoupily trudné předtuchy, ale radostný smích Nahome je rozptýlil.

K zemi se skláněl dusný olověný večer. Aloe neklidně přecházela po terase svého pokoje, která spojovala ložnici a pokoj Nahome. Čeka­la na svého manžela, který se měl teprve později vrátit ze své přísné služby.

Z pouště vanul vlažný vítr a nesl s sebou spoustu jemného písku. Palmy v zahradách podezřele šustily a nahoře ve sloupořadí hvízdal a skučel vítr. Večerní modř oblohy byla bledá, neboť slunce zapadlo za temně šedé mraky. V olověném soumraku večera se zdál bleděžlutý palác prázdný, opuštěný a vyvolávající sklíčenost.

Aloe pohánělo něco z pokoje do pokoje a ačkoliv byla unavená, nemohla se uklidnit.

"Buď bdělá, buď bdělá!" šeptalo to v ní napomínavě. Domnívala se, že slyší hlas Amon-Asrův.

Hledala příčinu svého neklidu. Připisovala jej blížící se bouři. Avšak v nitru se přiznávala, že to musí být něco jiného. Její dech byl stále tíživější. Myslela na Nahome, snad ji to dítě potřebuje. Všichni služebníci šli již spát. Tiše se přiblížila k jejímu loži a posadila se na nízký polštář.

Nahome klidně spala.

Nad ní se vznášela jasná zář. Ozářila oči kněžny, takže ji zře­telně viděla. Vstoupila do ní síla ze Světla, která ji téměř přemoh­la. Unavena sklonila se ospale a položila hlavu na polštáře.

Zdálo se jí, jakoby seděla s Nahome v lodičce a plula po širém moři. Voda se mírně pohybovala. Jim vstříc plula bílá labuť.

Ve zlatějasném světle se rozprostíraly nebeské zahrady a v nich kvetly bílé květiny na vysokých stoncích, podobné ohnivým liliím v zahradách, avšak bílé, jakoby ponořené v měsíční světlo. Nějaké ru­ce pozvedly dítě z loďky a položily je do středu těchto květin.

Nahome byla již velká a dospělejší. Pohlížela na matku cize a chladně. Proud modré vody se mezi nimi stále šířil, až Aloe již ne­viděla zlaté zahrady ... byla sama.

Když však otevřela oči, viděla, že Nahome blaženě spí.

Leknutím bílá se náhle zhrozila. Co to bylo za hluk? Lidé volali a křičeli. Dole bušily zbraně či sekery na zahradní bránu. Je to snad Abheb?

Zář ohně vylétla nad stromy. Od hlavní brány troubil strážce signál:

"Nepřítel!"

"Hrůzo, ó hrůzo! Nahome, probuď se!"

Dítě ihned vyskočilo. Stálo bledé, třesoucí se, s očima hrůzou rozšířenýma.

Ženy spěšně přinášely šaty, ale ve zmatku nebylo možno služební­ky k něčemu použít. Aloe se musela sama starat o všechno. Mezitím přibývalo hluku stále více.

"Abhebe, Abhebe!" šeptaly její bledé rty.

V tom jako hořící pochodeň vpadla do vzrušující hrůzy přepadení myšlenka:" Buď přísná k sobě, mysli na cestu dítěte--!"

"Děkuji ti Amon-Asro! Ty věrný mne upomínáš na mou povinnost!"

A šlo to. Vzchopila se, sebrala z věcí svých i dítěte to, co by­lo možné, a pak se věnovala jen dítěti.

Zavolala strážce.

"Co se děje?" tázala se ho drsně.

"Přepadení z pouště! Vojáci - sběř, i nějací faraonovi bojovní­ci. Lupičské bandy!"

Ohlušující rána.

"Házejí kamení! Bohové pomozte, oni útočí!" a vyběhl ven.

"Abhebe, kde jsi? Chraň náš dům i naše dítě!" Její výkřik dozněl v zahradách. Nahome plakala a ukryla se v šatstvu matčině.

Hrozný řev lidí a surový smích ze zahrad stoupal vzhůru. Již by­li v zahradě! Dobře,že brány paláce jsou opevněné. Z hluku pronikl hlas. Strážce dával znamení.

"Pán je zde!"

Matka s dítětem vběhly do síně. Teď přece musí vystoupit po schodech.

"Otče, otče!" chvěl se hlas Nahome. Ještě nikdy nezněl takto, ja­ko žalující flétna. Tón se chvěl mezi sloupy a zanikal v třeskotu zbraní. Nahoře stály ženy a dole se rvaly divoké bandy s knížetem Abhebem a jeho malou družinou, které vpadly do zad.

Nekonečně se prodlužovaly napjaté minuty.

"Ty, který přinášíš Světlo, Ty, jehož jméno neznám - pomoz !"

Nahome vyrazila zděšený výkřik. Viděla padnout otce. Bledá a ja­ko mrtvá ležela v náručí kněžny, která nemohla dbát vlastní bolesti ani leknutí, aby mohla ochránit dítě. Odnesla je zpět do pokoje.

Lupiči se hrnuli přes mrtvolu knížete. Již útočili na horní sloupovou síň. Jedna strana paláce již hořela. Zdi zčernaly a mocné sloupy a ornamenty slonů se otřásaly pod ranami útočných nástrojů. Co tu jen chtějí? Přišli o rozum?

"Oni hledají poklad!"

Thonny, stará chůva to slyšela. Jí by přece nic neudělali, byla otrokyní.

Světlo pobledlo a zšedivělo. Nepřátelé vstoupili do síně žen. Strašný byl Egypťan s dravčí tváří, který se s úšklebkem představoval jako vůdce.

Bylo na něm vidět, že už zkoušel víno ve sklepech. Jeho hrozné, zvířecky toporné oči se dívaly na Nahome. Aloe zakryla postavu dítěte svým tělem. Vyvstal v ní ledový klid.

"To by bylo pro její dítě to nejhorší! Raději smrt, ale společ­ně! Světlá královno, vezmi nás obě! Vyveď nás, Elisabeth, nenechej Nahome samotnou na této zemi!"

Jako modlitba se náhle vydralo slovo z jejích úst.

Zpustlík se obrátil, poručil žoldnéřům, aby ženy spoutali a odvedli dolů.

Tak musely odejít z kouřícího, rozpadajícího domu, který pod svý­mi troskami pohřbil otce a manžela. Lupiči je vyvlekli ven a naložili je na velbloudy a koně. Tlupa jezdců se rozjela a hnala je do pouště - vstříc neznámému osudu.

Cesta pouští byla plná utrpení. Na šedivém, modrém ranním nebi stála velká zářící hvězda, studeně svítící. V dálce vyly stepní lišky a plaše prchaly před blížící se karavanou. Bezútěšná a nedohledná jako budoucí osud byla tato ranní jízda pouští.

Po mnoha hodinách uviděli v dálce malou osadu, ke které zamířili.

Zajaté ženy již padaly ze sedel, jak byly vyčerpané, žíznivé a naplněné strachem i hrůzou této noci. Surové nadávky je měly vzpru­žit. Když bylo vidět, že surovost už nepomáhá, byly položeny na no­sítka a neseny mezi dvěma nákladními zvířaty.

Na oblohu zvolna vystupovalo sluneční světlo. Fialové a růžové světlo letělo jako sršící paprsky přes nekonečné pláně písčitých dun. Sluneční kotouč byl zlatožlutý. Zvedl se tichý vítr a hnal před sebou písečný vír.

Teplo rychle přecházelo v sluneční žár. Když se vítr utišil, staly se paprsky ostrými a bodavými. Půda sálala oslepujícím horkem. V dálce, kde bylo lze tušit oázu, se chvěl vzduch.

Naštěstí k ní dospěli před polednem. Stany nebyly rozbity. Vůd­ce bandy spěchal, aby co nejdříve zmizel z této krajiny. Chtěli přečkat jen největší žár. Již to bylo učiněným blahem.

Byla nalezena i malá kaluž šedivé vody. Nikdo z ní však nepil, měchy velbloudů byly ještě naplněné a voda v kaluži nevypadala vábně.

Otupělost a bezútěšnost spočívala na každém jednotlivci. Množst­ví děsivých postav vzbuzovalo ošklivost. Aloe se dívala před sebe do prázdna, Nahome skrývala svou tvář v záhybech jejích šatů. Nemohla se ani postavit, když měla vystoupit z koše. Beze slova klesly na kámen.

Zajatci se k sobě nesměli přiblížit a nesměli ani mluvit. Nikdo z nich nemohl kněžně ani dítěti pokynout rukou. Nikdo pro ně neměl slova ani vlídného pohledu. Ony toho však nepostrádaly a byly jen rá­dy, když neviděly vůdce, protože ten byl z nich nejstrašnější.

Konečně po dlouhém, parném odpočinku šli zase dále. Jak se zdálo, táhli podle plánu určitým směrem, přestože nebylo znát žádnou cestu ani pěšinu. Ale v dálce na obzoru jakoby stál světlý, zářící plamen. Byl to jen klam smyslů, nebo zrcadlení vzduchu?

Aloe to dobře viděla. Brzy ji však zachvátila tupost. Když vidě­la vedle sebe zoufalstvím němé dítě, projelo to jejím srdcem jako dý­ka. Její radostné dítě, čeho se dnes ještě dožije? Vtom jako sen zněl z jejího nitra Amon-Asrův hlas :

"Může to být otřesné, pro ni to však znamená štěstí!"

Do jejího srdce tiše vstoupila naděje. Odvážila se vysílat beze slov úpění o pomoc. Zdálo se, že se nad pouští šíří jemné vlny, při­jímají její volání o pomoc a nesou je tam, kde dojde vyslyšení. Ve své hluboké bolesti náhle cítila, že opravdu nejsou opuštěny. Od této chvíle bylo Aloe i dítěti lépe.

Monotónní pohyb zvířat uspával. Soucitné slunce vysílalo slabší paprsky.

Když nadešel večer, zastavili. Byly vztyčeny stany a zapáleny ohně proti dravcům. Aloe a Nahome musely do vůdcova stanu. Dítě však naštěstí nebezpečí netušilo.

Noční hodiny byly strašné a bez konce. Aloe se neodvážila zavřít oči. Nahome však mohla spát. Položila si hlavu na kolena matky a v dřímotách zapomněla na všechno hrozné utrpení.

V Aloe se však znovu probudila všechna ta hrůza, která se přes ně přehnala. Jako v horečce prožívala ještě jednou posledních čtyři­advacet hodin. Táhly před ní děsné, horečné obrazy. Rány se znovu otevřely. Bude mít tato noc vůbec nějaký konec?

Konečně přišlo ráno. Stan však nesměly opustit.

Tu najednou jakoby se země tiše zachvěla. Jako by mnoho kopyt bu­šilo do země. Nahome položila ucho k zemi a přikývnutím potvrdila matčino pozorování. Obě však byly tak ustrašené, že se obávaly nového nebezpečí. Znovu se roztřásly jako v horečce.

V ležení zavládl neklid. Stráže spěchaly sem a tam. Všichni živě mluvili o blížícím se nepříteli. Měl být nový boj jako v oné noci, když se pokusili někteří zajatci uprchnout?

Zdálky bylo slyšet volání. Zdá se, že jezdci se chtějí přiblížit s mírumilovnými úmysly. Nad pouští zněl hlas jako z kovu. Jeho řeči však nebylo rozumět. Musely to být rozkazy.

Dunivé kroky koní se brzy blížily ze všech stran, jako by bylo ležení obklíčeno. Náhle se rozlehly pusté kletby a pak bylo ticho.

A znovu z dáli zazněl útěchyplný hlas, jenž působil na Aloe a je­jí dítě tak konejšivě. Nahome se vztyčila:

"Jako bych znala tento hlas!"

Přes všechen strach, který je ovládal, začal v nich klíčit po­cit štěstí. I Aloe byla klidnější. Bylo to zvláštní, zdálo se, jako by svět zadržel dech, jakoby se zastavil čas.

Za několik minut se stan otevřel. V planoucím slunci, které proudilo do dusného prostoru, stála bílá postava střední výšky. Zlatý řetěz a meč byl její ozdobou.

Ale mnohem zářivější než slunce a bílý háv jevily se ženám oči tohoto muže. Bylo jim, jako by v tomto neznámém k nim přicházel pramen lásky a síly. Jejich strach se rozplynul. Mohly se jen dívat. Jejich oči se široce rozevřely. Vyjadřovaly sice ještě úzkost, ale bylo v nich vidět již i naději. Naplnila je nevýslovná útěcha, když usly­šely slova:

"Předáš mi obě ženy a všechny zajatce!"

Zuřivý výkřik Egypťana a na to následující boj jimi otřásl. Ale jen krátce trval strašný zápas.

Rychle a jako s útěchou se k nim obrátil neznámý kníže. Nahome se k němu přiblížila hledajíc ochranu.

"Jak se jmenuješ?" tiše se tázal hlas plný dobroty.

"Nahome."

"Chceš jít se mnou, Nahome? A chce i tvá matka mne provázet do mé říše? Budete bydlet v mém paláci."

Nebyla to vyhlídka na bydlení v paláci, která jí vehnala slzy do očí, ale byla to slova: "Chceš jít se mnou a chce i tvá matka mne doprovázet do mé říše?" která zasáhla jejich duchy jako volání z věč­nosti.

"Pojďte a následujte mne!"

Čím více se blížili k říši Abd-ru-shinově, tím více naplňovala obě ženy síla a živá svěžest.

Nahome se cítila na koni knížete tak bezpečná jako dosud nikdy v životě. Vroucí a jásavý pocit díku vřel v její dětsky čisté duši. Cítila, jako by vycházela z temné země na novou čistší hvězdu. Hluboko v jejím duchu se chvěla blaženost z návratu do domova.

Tam, kde přecházela poušť v líbeznou pahorkatinu, brzy uviděli obrysy třpytného města. Tento svit vycházel z kupolí, vyčnívajících nad město.

Byly dílem vysoce omilostněného stavitelského umělce, který je mohl vytvořit proto, že se poučoval a čerpal z vůle Abd-ru-shinovy.

Zářící kupole zdravily Nahome, dítě, které mělo být brzy vládky­ní říše.

Zvonivě šuměl vzduch, všechno dýchalo radostí a mírem. Jako ko­runa se zvedala střední část chrámu, obklopená menšími kupolemi, a těsně vedle nich, oddělená jen zahradami, zvedala se druhá, mocná stavba se sloupořadím. Na nejvyšší kupoli zářil zlatý kříž.

Nad městem spočívalo něco jako světlý oblak, který přitahoval všechno čisté a zprostředkovával trvalé spojení nahoru.

Když se blížili k městu, pronikalo do jejich duší osvěžující a oživující světlo. Nahome ztichla. Jen v jejím nitru působil cit štěstí a bezpečnosti.

Před vracejícím se houfem jezdců se otevřely brány. Po obou stranách cesty stáli obyvatelé města a skláněli se před svým pánem. V jejich tvářích byl vyrovnaný klid a dobrotivost, prostá jakékoliv změkčilosti.

Tito lidé žili v sobě, a proto také vzájemně v dokonalé harmonii. Náleželi k nejvyšší kastě v Abd-ru-shinově říši. Byli to Ismáni, kte­ří s ním založili tuto říši a stáli kolem svého Pána jako pevný val.

Aloe byla jako omámená hlubokými dojmy jejich náhlého zázračného vysvobození. Co však cítila za jízdy sem, bylo tušení, jako by jí zde, v blízkosti tohoto podivuhodného knížete, mělo zasvitnout světlo, po němž její duše vždycky toužila. Byla v ní modlitba beze slov.

Pomáhající ruce se jim vztahovaly vstříc. Nahome se však nepus­tila Abd-ru-shinovy ruky.

"Nechceš jít se svou matkou?"

"Ne, Pane, zůstanu u tebe!"

A tak kráčela s knížetem po jeho nádherném paláci a byla plná radosti.

Její velký smysl pro krásu a vrozená důstojnost její bytosti propůjčovaly dítěti nepopsatelné kouzlo. Její půvab a čilost jejího ducha, kterou ve všem projevovala, Abd-ru-shina potěšila.

Dosud nikdy nezněl v širých síních tak jasný, radostný smích.

I tiší Ismáni se radostně usmívali, když slyšeli řeč Nahome. Br­zy byla všude známá a vžila se do všeho tak, jako by to nikdy jinak nebylo.

V říši Abd-ru-shinově a zvlášť v jeho nejtěsnější blízkosti byl každý duch jednotlivým plamenem zcela pro sebe a musel usilovat k němu. Jestliže tomu tak nebylo, pak nemohl být tento duch přitaho­ván a nemohl zůstat v jeho blízkosti, ale musel se ztratit, ba zbloudit.

V denním životě byl tento zjev zřetelně znatelný. Vyvolení a služebníci se zachvívali v kruzích a snažili se poskytovat to nej­lepší v čisté službě, která pro ně byla středem a vrcholem života.

Nebylo žádných nízkých žádostivostí, ješitností nebo osobní cti­žádosti, neboť přirozeným vzájemným zasahováním v jejich působení ne­mohly tyto vlastnosti vzniknout.

Ismáni, kteří byli nejblíže kolem knížete, byli sami příkladem. Již jejich zevnějšek, forma jejich hlavy, jejich rukou a postav vydávaly svědectví o výši duchovní dokonalosti.

Kdekoliv na zemi bydleli lidé, kteří v sobě nesli živoucí jiskru touhy po Světle, probudili se a byli sem přitahováni.

Změnili se až do jistého stupně také zevně, pro všechny viditel­ně. Čím výše se vyvíjeli, tím více se blížili vzoru Ismánů.

Byla oznámena návštěva. Měl přijít faraon. Přivedl s sebou velký průvod a v něm i svou dceru. Aloe se štítila vládce své země a držela se úplně v ústraní. Varovala Nahome. Žena, která tak cítila všechny falešné proudy, vnímala rozdíl v čistém okolí mnohem ostřeji. Zpozo­rovala také, že zlo zde bylo jako spoutané a nemohlo se rozvi­nout. Jiskřící kámen na Abd-ru-shinově hrudi viděla v těchto dnech zvlášť zářit a kruh kolem jeho ruky sršel.

Síla záření byla tak velká, že i vyvolení, kteří byli Abd-ru-shinovi nejblíže, ji mohli snášet, jen když vytrvale působili v jeho vůli.

Byl to nezměnitelný zákon, který se zde projevoval a podporoval očistu a vývoj všech.

Velká rozumová činnost Ismánů byla hostům nápadná, právě tak jako harmonie a radost, s jakou všichni pracovali. Co však činil jednotli­vec, to nemohli cizinci poznávat. Vždyť žili v tomto velkém paláci zcela pro sebe a jen v pohostinských místnostech a slavnostních sá­lech měli spojení s hlavní budovou, ve které bydlel kníže a jeho nejbližší.

Nádherné skupiny stromů okrašlovaly zahrady. Květiny rozkvétaly v bohaté hojnosti a byly mezi nimi i druhy, které byly v Egyptě neznámé.

Jak ráda se procházela tichá, smutná dcera faraonova s Nahome těmito zahradami. Cítila se blažená v čistém ovzduší, zvláště však v blízkosti tohoto knížecího dítěte.

Její veselá, čistým kouzlem a radostí kypící bytost ji strhovala a dávala jí radostně prožívat krásnou přítomnost. Když však k nim přistoupil Abd-ru-shin a dobrotivě s ní mluvil, nebyla schopna jedi­ného slova a nejraději by byla padla na kolena. Trpěla, protože vědě­la, že její otec knížete nenávidí. Každý důkaz jeho pohostinství ji proto zahanboval.

Pozvolna se však uvolňovala ztrnulost, která Juri-cheo sužovala, a ona se otevírala Slovu Abd-ru-shinovu, z něhož proudilo požehnání.

Nahome měla radost když viděla, že se host stává živějším a den po dni více ožívá. Když byla sama, plížil se chvílemi temný mrak přes její čelo. Bezstarostně šťastná bude moci být zase, až faraon odejde.

Jeho oči obdivovaly nádheru paláce. V myšlenkách srovnával svoji moc a množství svých pokladů s Abd-ru-shinem.

Závistivě zjišťoval, že zde láska, čistota a víra vytvořily hodnoty nepomíjející. Že i všechno pozemské bylo naplněno duchem, a proto vyzařovalo život.

Nemohl to vyslovit, a přece zřetelně poznával, že zlaté nádoby, které se nádherou a váhou vyrovnaly egyptským skvostům, svou krásou, leskem a čímsi nevyslovitelným, co vyzařovaly, zastiňovaly jakékoliv umělecké práce jeho vysoce kultivovaného zlatníka. Co však propůjčovalo kamenu na Abd-ru-shinově hrudi takový lesk?

Hloubavě a zarputile se nořil sám do sebe.

Kam se podíval, všude docházel k témuž úsudku. Všude narážel na kvetoucí radostný nadbytek. Na dokonalost, jejíž příčinu nemohl pochopit. Tento muž musí mít nějaké tajemství. Chtěl vypátrat tato tajemství, aby je mohl využít pro sebe.

Bystré oči Nahome pozorovaly faraona. Bděla dnem i nocí. Neměla klidu.

Jako osvobozeni od těžkého kamene všichni vydechli, když faraon mluvil o odjezdu. Nikdo netušil, že jeho zbabělý, zákeřný plán byl překažen bdělostí Nahome. On však odtáhl nejistě a pln záludnosti do Egypta.

Jeho dcera ho doprovázela v naději, že bude smět opět přijít. Byla jediná ze všech návštěvníků, která poznala Světlo.

Duch Nahome se však ve dnech starostí vyvinul do netušené výše. Plna lásky sklonila se k ní Pra-královna a zahalila ji do svého světlého pláště.

Aloe často vzpomínala na Amon-Asra s díkem za jeho moudré vyučo­vání. Jak dobře pochopila rychlou přeměnu Nahome, když věděla o čistém duchu dítěte. Moudrý kněz naznačil její světlou cestu jen málo slovy. Matce však tím poskytl velkou pomoc. Pochopila, že pro Nahome bylo dřívější bytí jen přechodem a že teprve zde začal její pravý život.

Vzpomínala také na onen duchovní obraz v osudné noci před přepa­dením. Od té doby byl mezi ní a jejím dítětem široký modrý proud. Nahome našla svůj domov. Ona však musela zůstat na své hranici.

Aloe se stala Egypťankou, nebyla již mladá a byla osudem těžce postižená. Mnohé musela odsunout stranou, musela se pohřížit hlouběji, dříve než se mohla cítit zase volná jako v době, kdy očekávala Nahome. Bylo jí, jako by její život byl ukončen, jako by žila pouze k vůli tomuto dítěti.

Z jejího pozemského utrpení zůstal hluboký otřes. Musela začínat úplně znovu a cítila se osamocená. Tak to vypadalo v její duši.

Žila tiše a osaměle. Přece však bděle pozorovala vývoj všech věcí.

Byla ještě uzavřená a plná bolesti, plachá a hrdá. V její hrdos­ti spočívala pokora, vychováním vštípená důstojnost Egypťanů a v její plachosti úcta před velikostí, kterou zde potkávala.

Aloe tím pociťovala velkou prázdnotu. Nemohla být svému dítěti již ničím. Přece však chápala její druh a děkovala za její štěstí.

Její jasnoslyšnost a jasnovidnost téměř zanikla od té doby, kdy přes ni přešly velké otřesy. Tyto vlastnosti jí byly dány Světlem pouze pro její vedení kvůli Nahome, a Nahome byla teď u cíle.

Aloe však pomalu sílila v klidu a péči, která jí byla poskytová­na, a její duchovní čilost se vracela. V duchu viděla postavu muže, který ji začínal vést a radil jí i objasňoval, čemu nerozuměla.

Tak byla připravována, aniž by to sama napřed věděla.

Čas rychle plynul. Nahome  rozkvetla a její duch se  rozvinul k velké síle. Všechny ženy v ní ctily vzor pravé ženské ctnosti. Její láska a připravenost k pomoci naplňovala všechny díkem.

Křišťálová láska Nahome k Pánovi našla svůj původ. Na svou vlas­tní prosbu v nejčistším chtění prošla svou cestou až do hmotnosti.

Podle zákona přitažlivosti, který její Pán a mistr jasně vyložil svým poddaným, bohatě k ní proudila láska, čistota a nejvyšší ženská ctnost ze Světla a z ní proudila opět ke všem těm, kteří byli čisté vůle, s po-žehnaným světlem Královny nebes.

Mezi pozemskými ženami se našly takové, v nichž Světlo mohlo za­kotvit k záchraně a vedení lidského pokolení.

Abd-ru-shin podnikal dlouhé jízdy krajem s Nahome a s malým, vybraným průvodem. Srdce lidí jim při tom letěla vstříc v jásotu a díku.

Jeli také stepí a pozorovali zvířata, která táhla k napajedlům, ale nelovili. Abd-ru-shin, který miloval a chránil všechny tvory, radoval se z jejich života. Zabíjet se smělo jen v nutné obraně.

Jednou jeli pouští až k řetězu pahorků. Abd-ru-shin dosud nevedl Nahome touto cestou. Vesele jela podle jeho boku jako vždy, když byli sami v přírodě. Její radostný hovor však zvolna přestával, když při­jížděli na cestu, kde poznávala stopy četných lidí a povozů.

Blížili se k místu, nad kterým se vznášelo posvátné mlčení. Zlatě planulo světlo slunce na blízké bílé pahorkatině. Poušť se rozprostí­rala do dáli, zatímco bylo ještě vidět třpytivé kupole světlého měs­ta jako fata morganu.

Abd-ru-shin zavedl Nahome na výše položené místo, odkud měla vyhlídku na všechnu tu zářivou, mlčící nádheru. Nahome sňala závoj s tváře a její výrazné oči vyjadřovaly obdiv, napětí a otázku. V hloubce pod jejich nohama se zvedla veliká stavba v obrovském čtverci, který vedl do hloubky. S kameny a nejdrahocennějším materiá­lem zde bylo umělecky započato zvláštní stavební dílo.

Oči Nahome byly náhle vážné, jako by v dálce viděly těžké událos­ti. Úzkostným hlasem se tiše zeptala:

"Pane, co je to za stavbu, která mne i přes veškerou krásu tak rozteskňuje?"

"To bude místo, kde budou ležet naše pozemská těla, až přijde hodina našeho návratu do Světla. Buď klidná, ještě mnoho roků uplyne do té doby!" s útěchou dodal Abd-ru-shin, když zpozoroval její úlek.

"Do té doby dojdeš i ty tak daleko, že se budeš moci radovat, až mne Pán zavolá zpět."

"Budu se radovat jen tehdy, když mne vezmeš s sebou, nenechávej mne zde samotnou!"

Již o tom nemluvili.

Abd-ru-shin jí ukázal umělecký půdorys stavby, jejíž základy tvořily komory pro poklady. Při pozorování shora se průřez jevil jako dokonalý krystal.

"Na tomto základě se bude zvedat pyramida."

Na místě, kde dílo čekalo na své dokončení, panovalo naprosté ticho.

Veliký pták opisoval na temné modři nebes široké kruhy.

Nahome sotva dýchala, byla zcela pohroužená do sebe a znovu stáhla svůj bílý závoj. Mlčky jela vedle svého Pána zpět.

Kruh za kruhem duchovního dění se dokonával a vyzařování Abd-ru-shinovo naplňovalo jeho silou stále větší kruhy.

"Bíle to kolem Tebe svítí, Pane," řekla Nahome, "když jsi blízko. Stojíš-li však opodál, pak z tebe vycházejí paprsky ve formě kříže. I Aloe to vidí a mnohé z žen cítí zesílené záření. Ismáni to však vědí. Ti Ismáni vědí vůbec všechno. Oni vědí o tvém vznešeném původu i o tvém poslání. Vědí i o tom, co přijde. Ale oni mlčí. Oni vědí všechno svým duchem."

Abd-ru-shin rád naslouchal, když Nahome vyjadřovala svá pozoro­vání. Zřídka jí však na to odpověděl. Jen když se přímo ptala, pak jí dával několika slovy tak jasná vysvětlení, že se až divila, proč na to nepřišla sama.

Všechno, co Abd-ru-shin ze zákona vysvětloval, bylo tak přiroze­né. Jakmile to vyslovil, znělo to prostě. Vše co řekl, se splnilo. Splnilo se to na lidech i v nich, podle jejich druhu buď rychle nebo pomalu. U těch, kteří byli duchovně pokročilejší, tím rychleji. Čím více se snažili žít podle jeho Slova, tím lehčeji se urovnávaly je­jich cesty.

Jak řekl Amon-Asro, byli teď přiváděni také lidé, kteří mohli být přáteli Nahome. Ona je však nepotřebovala, protože žila jen pro svého Pána.

Nevěděla, jak se tím stále více zesilovalo zachvívání zářících kruhů, jak zářivě tryskají vysoko vzhůru ke svému původu tak, jak se ona stále více přibližovala ke svému vysokému cíli.

Jen jedna z žen to věděla. Její silné prožití v Bohu, její touha po Světle ji vnitřně tak utvářela, když do-provázela své dítě na ces­tách, že se jí dostalo veliké pomoci ze Světla : Aloe ! Ale přece mlčela. Svou plachost a hrdost však nepřekonala, když se jí Abd-ru-shin ptal :

"Pojedeme do Egypta ke dvoru faraona ! Nechceš nás doprovázet?"

"Pane, budu zde věrně střežit a radostně očekávat hodinu vašeho návratu."

Ó, kéž by byla doprovázela své dítě na poslední cestu!

Hodina odjezdu nadešla. Všechny přípravy byly skončeny a Abd-ru-shin opouštěl své sídlo. Nejkrásnější koně v nejbohatší výz­broji a nejvybranější zástup jeho služebníků z Arabského kmene ho doprovázel.

Ismáni měli zůstat doma. Síla Světla, kterou Abd-ru-shin vyzařo­val, byla tak silná, že i Ismáni, kteří jí byli nejvíce otevřeni, ji sotva snášeli.

Abd-ru-shin byl rozhodnut vyvolat nutné dění. Mojžíš ho potřebo­val. Egypt byl zralý pro velký obrat. Všude to strašně kvasilo a do tohoto temného, hustě kalného bahna chtěl Abd-ru-shin jet. Nahome se nedala zadržet a jela s ním.

Slunce rozlévalo své zlato, když opouštěli běloskvoucí brá­ny. Oči věrných Ismánů je dlouho doprovázely. Z vysoké věže vyhlížela ALoe tak dlouho, dokud v nekonečné poušti byl viditelný světlý oblá­ček prachu.

Tam jelo dítě po boku Božského Vyslance, jemuž věrně sloužilo. Byla to zprvu radostná hrdost nad jejím dítětem, která Aloe rozechvě­la. Brzy se však v její duši tiše hlásila úzkostná starost.

Aloe očekávala a poznala Abd-ru-shinovo poslání a On jí napsal na čelo znamení svého Otce jako nezrušitelnou pečeť.

Ale ona neuposlechla. Ponechala dítě v ochraně cizích, i když spolehlivých služebníků. Amon-Asro řekl:

"Seber všechnu sílu a mysli na cestu dítěte!"

Osud se obrátil. Nahome vstoupila jako zářící hvězda do svého osudu, do svého určení. Aloe měla nejdříve střežit a urovnávat cestu dítěti. To splnila. Nyní ji dítě předcházelo, teď musela ona ná­sledovat.

Proč teprve teď spadly šupiny z jejích očí, teď, když je prach pouště již na delší dobu pohltil? Teď, když k nim nedosáhlo již žádné volání a žádné oko již nemohlo vidět vlající světlezelenou vlajku se svítícím křížem.

Odjeli do šedi egyptského bahna, aby tam vnesli Světlo! A ona, která všechno věděla, znala jeho moc a chtěla svůj život ve věrnosti obětovat, se dala spoutat zbabělou myšlenkou : Nechtěla už nikdy vstoupit do Egypta, do místa svého utrpení. Ale nechala tam jít, co jí bylo nejsvětější a nejmilejší. Hrozně trpěla touto předhůzkou.

Současně se v ní naléhavě hlásil stále mluvící hlas:

"Slyš, slyš ! Ne-somet mne již neposlouchá ! Slyš tedy ty!"

Polekala se a neklidně se rozhlížela kolem. Na všem spočíval sluneční jas. Křišťálová kupole chrámu oslnivě odrážela paprsky nad věžemi hradu a nad smaragdovým leskem zahrad. Jemný vánek tiše zpíval za doprovodu pestrých zpěvavých ptáků, kteří tu poletovali pro radost Nahome.

Zespodu z posvátných hájů se řinuly tóny harf a šumění vody. Vů­ně z pestrých chrámových nádob se mísila s jemnými závany ze záhonů perských růží u jejích nohou. Bílí pávi a holubi přicházeli do její blízkosti. Aloe se chtěla ujmout zvířat, poskytovalo jí to spojení s jejím dítětem.

Ale znovu se v ní hlásila předhůzka a napomínající hlas:

"Slyš ! Jde o náramek! Nevíš o Abd-ru-shinově náramku z pokladů Ismánů? Tedy věz:

V hodině chrámového zasvěcení byl v prvém paprsku Božského Světla položen na bílý kámen. V tomto náramku zlatě zářily tři topasy.

"Čekejte toho, kterého jsem vyvolil vám ku pomoci! Chraňte nára­mek, až bude Vykupitel prodlévat ve vašem středu!"

Tak při tom mluvil hlas shůry. Nejvyšší síla byla přislíbena to­muto náramku, který byl z rukou bytostných ochránců vytvořen za ochotné pozemské podpory povolaného zlatotepce.

Léta míjela. Já, Is-ma-el, jsem vychovával Abd-ru-shina. Když jsem nechal mladého muže z říše odejít, dal jsem mu tento náramek. Nyní je náramek a on s ním v nebezpečí!"

Duši Aloe rozechvěl žal. Náramek je v nebezpečí! A On s ním !

Spěšně všechno napsala. Pak vyhledala svého nejspolehlivějšího služebníka, jenž byl současně nejlepším jezdcem. Pod bílým vlajícím burnusem měl svitek papyru pro Nahome.

A zase stála Aloe a dívala se přes oslňující zemi. Z její duše vytryskla vroucí modlitba:

"Pane, nech mne napravit mou vinu! Nechej mne ještě napravit, co jsem zmeškala!"

Těžké, horké slzy lítosti kanuly po její tváři.

Abd-ru-shin, který byl jinak tolik zaměstnaný, našel v pouštním ležení klid a zotavení. Prožívali zde nádherné dny.

Abd-ru-shin byl velmi vážný a přece veselý. Jediným člověkem, který mohl být radostný po jeho boku, byla Nahome, když se v zachví­vání světlého dění zaoblovala svatá síla do kruhu.

Zářící byl Abd-ru-shinův obličej, planoucí jeho oči a zvonivý jeho hlas. Nahome radostně vyprávěla a on se účastnil rozmluvy v tom­to tónu.

Přicházeli mnozí poslové od Eb-ra-nita z Egypta, který byl jeho důvěrníkem, ačkoliv byl poradcem faraonovým. Přinášeli zprávy o Mojžíšo­vi a strašných hrůzách, které se hromadily v Egyptě. Mojžíš svým čis­tým poměrem k Bohu se otevřel v důvěře všem silám, které mu byly darovány.

Abd-ru-shin řekl Nahome, že se nyní blíží doba jeho úkolu ke konci. Řekl jí to radostně a Nahome otevřela svůj sluch i ducha a by­la připravena s porozuměním ho ve všem následovat. Bylo v ní pevné rozhodnutí, jakoby napsané světlým rydlem: " Budu ho následovat!"

V ležení panovala klidná, radostná nálada. Abd-ru-shin byl chví­lemi jako u vytržení.

V hluboké modři nebes se otevřel zlatý sloup Světla, v němž se blýskalo světlo Ducha Božího. Mír se rozlil nad ležením, v němž odpo­čívali lidé z kmene Is-Ra.

Stráže tiše přecházely. Noc byla jasná jako den, takže i stíny stanů byly ostře temné.

Ze stanu knížete zaznělo tiché zavolání, skoro přidušeně, pak jem­ný, zvonivý zvuk ... kmitl se stín a kůň pádil do dálky. Zlý čin tem­not přepadl ležení strašidelně, rychle a tajemně.

Několik vteřin mlčení bylo strašnější než zoufalý výkřik, který krátce na to bolestně zazněl. Stráže, které objevily mrtvé tělo kní­žete, vyřítily se ze stanu.

"Zavolejte Nahome!"

Nahome přišla. Tušila, co najde, a vstoupila do stanu. Pak opět hluboké mlčení.

O něco později putoval vážný bílý průvod pouští zvolna k světlé­mu městu.

Schrána bílého knížete odpočívala bílá a tichá jako ve spánku na nosítkách a vedle něho, nerozlučně jako za života, milá schránka něž­né Nahome. Dobrovolně následovala svého Pána, aby směla být u něho.

A tak se setkal spěšný posel Aloe se smutečním průvodem devět hodin po vraždě.

Když přijalo tělo Vyslance Božího smrtící ránu z ruky temného vraha, ihned vystoupila jeho světlá bezbytostnost, obklopená ještě duchovními a jemnohmotnými schránami.

Na tomto prvním stupni jeho uvolnění se z hmotnosti, která ho musela zakotvit na zemi, bylo z milosti jeho silou přitaženo mnoho probouzejících se duchů. Směli tak najít cestu k poznání.

Ale v tomto světově převratném okamžiku, který rozechvěl všechny úrovně stvoření a celý kosmos, byli také mnozí v pozemských tělech ještě žijící duchové tak uvolněni a probuzeni, že směli vidět světlou postavu Abd-ru-shinovu a skrze ni přijmout zprávu a příkazy.

Ti však, kteří již na zemi přišli s ním do styku a kteří byli svatou jiskrou Boží osvíceni a prožhaveni tak, že jejich mdlé jiskry ducha se zase rozhořely v plamen, ti viděli a prožili nějakým způso­bem hodinu odloučení.

Tak Mojžíšovi se dostalo posledního příkazu přímo od Pána. Napl­něn silou, kterou jeho duch v této hodině skrze Abd-ru-shina přijal, nastoupil svou cestu Rudým mořem a pouští. Poznal pomoc Boží.

I Aloe viděla smrt Abd-ru-shina. Bledý a světlý stál před ní s krvácející ranou, oloupený o náramek. A přibližně v témže okamžiku prožil její duch bolestné odloučení od jejího dítěte.

Bylo to vyšší, duchovní dění, do něhož nemohl promlouvat žádný pocit. Zřetelné zůstalo při tom cítění, že zmizely svazky, které by­ly dány k tomu účelu, aby duch Irmingard mohl přirozeně zakotvit v pozemském těle.

Z pozemského těla Nahome se vybavila světlá postava Irmingard a hledajíc oporu, pevně se spojila se zářícím paprskem, který z Abd-ru-shina ještě dlel na zemi. Sledovala jej výš a výše letem nejčistšího Světla přes všechny úrovně.

Ještě jednou spatřila Aloe světlou postavu Irmingard jako v okamžiku jejího vtělení. Obklopená růžovým světlem a vznášejícími se květy zářila jako hvězda.

Při tom se však od ní vzdalovala a zanechala Aloe na zemi s váž­nou, vědomou touhou.

Hluboké ticho zavládlo nad světlou říší Is-Ra.

Aloe vyhledala Ismány a podala jim zprávu o svém vidění.

Ismáni a všichni věrní služebníci Abd-ru-shinovi čekali na pos­la, kterého vyslala Aloe. Sotva měli ještě naději. Cítili, že Aloe řekla pravdu.

Přišli do stavu, který není možno popsat pozemskými slovy. Za­pomněli na svoje já a cítili se být jen celkem. Jako zářící kruh vy­stupovali v modlitbách a následovali svého Pána. On je přitahoval a daroval jim sílu.

Slunce se schylovalo k západu. Na druhý den se zase vyno­řilo zářící a žehnající. Na bílých terasách střežili ještě sluhové Abd-ru-shinovi, aby nepřehlédli vynoření se průvodu v dálce. Chlad noci ani žár slunce je nemohl zahnat z jejich stanovišť. Aloe stála v bílém hávu na nejvyšším místě a bystrým zrakem neúnavně zírala do oslepujícího poledního žáru i do hloubky ztemnělého nočního obzoru.

Konečně po dvou a půl dnu pozorovali, že se blíží předvoj arabs­kých jezdců. Obě schrány byly pečlivě a pomalu vezeny divokými, ale věrnými Araby.

Ismáni uspořádali všechno nutné, což bylo tiše a slavnostně prováděno.

Z mnoha sloupů šlehaly k nebesům ohně. Prostory, dvůr a síně ve­doucí k chrámu byly ověšeny bílými závoji. Obrovské skupiny palem se podivuhodně vyjímaly na bílém podkladu.

Při veškeré té práci nebylo slyšet žádný projev bolesti. Jen nepop­satelně slavnostní nálada spočívala nad lidmi.

Z chrámu, v němž měli oba mrtví odpočívat, než se za nimi zavřou obrovské balvany komory mrtvých, zněla hudba. Od časů Ismánů nebylo již na zemi takové hudby. Bylo to věrné napodobení zpěvů blažených duchů a mohli je zachytit jen ti lidé, jejichž duchovní ucho jim smě­lo naslouchat.

Za zvuků tohoto posvátného zpěvu nesli Ismáni do chrámu schrány svého knížete a Nahome. Ještě jednou se seskupili přítomní v modlitbě kolem svého Pána. Pak se zavřely brány a závěsy pro všechny, kteří nepatřili k vyvoleným.

Po této pobožnosti byla těla podle obvyklých mravů nabalzamovaná.

Aloe chodila sem a tam jako nepřítomná, ačkoliv ve všem pozem­ském jednala zcela jasně a byla všude ku pomoci.

Na pyramidě se horečně pracovalo. Bohatství Abd-ru-shinovo bylo z veliké části narovnáno do komor pro poklady. On sám i milá Nahome se podobali drahocenným nádobám, zdobeným drahokamy, když byli milují­címa rukama připraveni ke svému pohřbení.

Ismáni a vyvolení doprovázeli nosítka. Pak šly ženy. Aloe byla mezi nimi. Jako poslední ještě směla zřít rakev Nahome, jež pak byla zavřena. S tichým vzlyknutím se zhroutila. Již se v pozemském těle neprobudila a brzy na to byla uložena k odpočinku.

Vyzařování Vyslance Božího bezprostředně přitáhlo sílu Čistoty vzhůru.

Založením říše Is-Ra byla na zemi zakotvena Boží síla a proudila odtud po zemi, aby řešila nebo upevňovala to, co bylo bytím Abd-ru-shinovým na zemi započato.

Ihned po odchodu Abd-ru-shinově dostalo se jeho pozemským pomoc­níkům velmi zesíleného duchovního vedení. Všichni stáli na místech, která jim jejich Pán osobně určil, a z nich působili. Všechno, co poz­nali a rozhodli, bylo z jeho vůle.

Mojžíš byl první, u něhož byl ihned viditelný tento mocný účinek.

V jemnohmotných říších však vznikl silný pohyb. Myšlenky se zhutňovaly neobvyklou silou a rychlostí, všechna přání a všechny činy se ihned projevily. V městě Abd-ru-shinově a nad jeho pomocníky se mohlo přirozeně vyvinout jen dobré. Nad Egyptem však, kde vládlo tem­no, došlo k hroznému řešení.

Bytosti v záhrobí byly tímto pohybem probuzeny a poznaly tím Světlo. S vroucí touhou směly povznésti své duchy.

V nižších vrstvách se však odehrávaly otřesné obrazy a události, neboť tam bylo omyly spoutáno mnoho duchů.

Nad egyptskou zemí ležel šedivý planoucí oblak z jemné hruboh­motnosti, který přecházel do vířivého, stále více se zrychlujícího pohybu. Formy strachu a útvary nenávisti stoupaly vzhůru jako husté, jedovaté mraky. Věšely se na strachem a bídou uvolněné lidské duchy a ti jako bez vůle se stávali hříčkou všech těchto myšlenkových forem.

Také zvířata cítila tlak z těchto nižších úrovní. Stala se plachými, neveselými a vypovídala poslušnost svým pánům. Posvátní bý­ci onemocněli. Nad městy táhli s křikem velcí ptáci ve velikých hej­nech. Všude to páchlo rozkladem. Přibývalo špíny. Pod tlakem, jehož příčina jim byla nepochopitelná, nedbali lidé ani nejnutnější čistoty.

K tomu se přidružily nemoci z bažin, rozmnožované hmyzem.

Ruka Páně seslala na Egypt těžké rány.

Ti, kteří přežili na zemi hrozné účinky, plni strachu poznávali, co se děje tomuto národu. Nepochopili však, že to všechno vyplývá ze zákonitého vývoje jejich vlastního jednání. Bůh Židů se jim jevil ja­ko mstitel, hrozný, nemilosrdný Bůh. Báli se, ale nepoznávali, čemu se mají naučit z tohoto strašného prožití.

Lidé byli zprvu jako omámení, tupě čekali nové rány, které měly přijít. Všechno prvorozené bylo již zničeno. Zemi zaplavila nemoc a bída. Vojsko zůstalo v Rudém moři a země byla bez vládce.

Zpráva o smrti knížete Světla těžce zasáhla Juri-cheo. Ale tento otřes osvobodil jejího ducha. Viděla marnost všech věcí, které dosud považovala za důležité. Mojžíš odešel. Zůstala sama. Neměla nic, co by ji ještě poutalo k zemi.

Prudká horečka, která ji náhle přepadla, učinila konec jejímu pozemskému životu.

"Nahome!" vydechly její rty naposled.

Její veliká touha řídila ducha správným směrem. Rychle se zbavil svých schrán a následoval Světlo kříže, které poznala během svého po­zemského života.

I jeden z několika moudrých kněží oné doby dokonal svoji pozems­kou pouť: Amon-Asro. Dovedl věrně splnit svůj úkol a chtěl lidstvu předat bohatství svých poznatků, byl však z milosti vzat z této země ještě dříve, než zpustošení záplavami a krupobitím zasáhly i posvátný ostrov.

Nanny se zmocnila velká bolest, když pochovávali schránu Amon-Asrovu. Cítila, že ji k ostrovu nepoutá již nic. Ani povinnost, ani slib věrnosti Isis. Tak stála na břehu Nilu. Tiše se snášela noc, když se k ní přiblížil člun. Lodníci viděli bílý třpyt jejího šatu. Zpozorovali vlání závoje a přistáli.

Nanna vstoupila do člunu a učinila to, po čem již před mnohými léty toužila a nemohla to uskutečnit: Následovala volání svého vnitř­ního hlasu, které nikdy neumlklo od chvíle, kdy ji Aloe s dítětem opustily. Půjde hledat místo, které Amon-Asro vídal svým duchem : Zá­řící město v poušti!

Byla to odvaha od osamělé ženy vydat se na pouť do světa. Nedba­la ničeho jiného než volání hlasu, který v ní byl stále zřetelnější a povzbuzující.

Její oči viděly na poušti smutek, mnoho strašné bolesti a veliká zpustošení. Zřícené stavby, rozbořená města, zpustlé zahrady. Cize kráčela tím vším, čeho se dotkl prst Páně. Bylo jí, jako by byla na jiném světě. Jen jedno věděla jasně : Hledala Nahome!

Byla ráda, když poznala, že zpustlé a šedivé spousty hrůz jsou za ní. Připojila se k průvodu kupců, jenž táhl pouští. Jasné cítění řeklo osamělé ženě, že to jest směr její cesty. Bez váhání jej sledo­vala. Cizincům však zůstala vždy vzdálená. Netoužila po lidské společnosti.

Vlídně svítilo světlo měsíce, když za noci putovali přes stříb­rošedé vlny písku. Vzduch byl vlahý a tichý. Horké dny strávila ve stínu odpočívajícího zvířete nebo ve stanu.

Lidé brzy zpozorovali, že mají před sebou pokojnou, osaměle pu­tující ženu a žasli nad velikou silou její vůle. Poskytli jí doprovod a pomoc pokud ji potřebovala, ale jinak jí ponechali volnost. Celé hodiny jela na zádech osla. A tak postupovali asi tři dny.

Náhle Nanna vycítila, že musí zvolit jinou cestu. S díkem se rozloučila a ráda přijala malý sáček ovoce, který jí dali sebou. Když klidně a přátelsky odmítla všechny jejich rady a pokyny, potřásli nad ní hlavou a nechali ji jít.

Dále šla Nanna sama. Sledovala jasný světelný paprsek, který pa­dal z oslnivě modrého nebe na jasně žlutý písek. V tom se na obzoru náhle objevili jezdci, kteří k ní spěli rychlostí větru.

Slunce se sklánělo, rudá světla vyskakovala již nad pahorky pouš­tě a stíny zmodraly. Večerní ticho bylo přerušeno otřesy země pod blížícími se jezdci. Srdce Nanny se tiše zachvělo, když ve své únavě a žízni sama sebe se otázala, s jakým asi úmyslem k ní jezdci při­jíždějí.

Její nervy byly napjaty na nejvyšší míru. Již myslela, že zpěně­ní koně kolem ní přeletí, když jezdci trhnutím u ní zastavili a vzali ji do svého středu. Byla tedy jejich zajatkyní.

Ale hnědé tváře se dívaly přátelsky. S klidem a důstojností se­sedli muži s koní. Nanna se zaradovala, když se od nich dověděla, že je blízko říše Is-Ra. V tom okamžiku měla pocit bezpečí.

"Koho hledáš?" ptali se muži přátelsky.

"Nahome!" odvětila tiše.

Jméno zapůsobilo jako heslo. Hluboce se před ní sklonili Arabové až k zemi a mlčky zahalili své tváře. Beze slova pozvedli Nannu na jednoho z koní a jeli s ní k světlému domovu.

Jen málo Ismánů zůstalo ve světlém městě Is-Ra. Když pochovali schránu svého Pána a s velkou věrností vyplnili všechny povinnosti z toho plynoucí, vrátili se zase zpět na svá místa v říši, která jim byla Pánem určena.

Tři z nich, kteří nejlépe pochopili poslání Abd-ru-shinovo, ho brzy následovali a byli pohřbeni v pyramidě. Stavba rychle rostla a byla s největší uměleckou dovedností dokončena. A tak jako stavitel tvořil dále na díle, které Abd-ru-shin založil a jemu s důvěrou pře­dal, tak jednali i ostatní služebníci zcela podle vůle svého Pána. V píli a věrnosti pracovali na mohutné výstavbě státu a jejich síla rostla při tom dne ze dne.

Jeden z nejstarších Ismánů, který po smrti Is-ma-ele byl Abd-ru-shinem pojmenován Is-ma-il, převzal z Abd-ru-shinovy síly duchovní vedení. Nam-Chan byl jeho pravou rukou. On přeměňoval vůli Is-ma-ilovu ve skutky. Všechny dary, které Abd-ru-shin v Nam-Chanovi objevil a svým vedením rozvinul, došly nyní uplatnění. Stal se vůdcem a vykonavatelem Boží vůle.

Bohatě a krásně zářilo bílé město ve světle Boží milosti. Pln síly pulsoval v něm život a strážci moudrosti a zákonů pečovali, aby zákony byly naplněny životem a zůstávaly zachovány tak, jak to chtěl Pán.

Mnoho lidských duchů našlo ještě cestu pouští k svatému městu moudrosti a čistoty a zůstalo tam. Každý, kdo tam došel, následoval volání Nejvyššího a došel v bílých zdech ke svému cíli a ke svému určení.

Nanna byla jedna z prvních, kteří směli dosáhnout města Světla. Byla tam přijata jako dávno očekávaný host. Její moudré, bdělé oči poznaly v lesku a půvabu žen nadpozemský proud síly, který kdysi roz­jasňoval také chrám Isis, když v něm byla Nahome. Když překročila práh paláce, ihned věděla, že Nahome již není na této zemi.

Ženy se jí mile ujaly. Mezi nimi zvláště Ere-si, egyptská chrá­mová tanečnice. Dozrávala k dobrotě a vyrovnanosti. Jí svěřila Nanna děj svého života. Ere-si věděla již z úst Nahome o Nanně, strážkyni a přítelkyni jejího dětství. Rovněž tak věděla o knězi Amon-Asrovi. Dlouho sedávaly ženy v bílých, světlem proniknutých síních nad zahra­dami. Vyprávěly si o svých osudech a o moudrém vedení. Nanna prožíva­la všechno, co Ere-si vyprávěla, celou svou žhavou duší. Zprvu žena­mi, pak učiteli a knězi Světla byla uváděna do zákonů Božích. Tak vstoupila do kruhu služebníků Pána. Směla slyšet hymny znějící z úst Ismánů. Viděla překrásné slavnostní tance, které Ere-si zasvětila Pánu.

Nanna, která přišla z míst bohatých na kult a krásu, žasla, jak živoucí byly tyto slavnostní obřady. Služebníci, kteří v nejčistším uctívání plnili svou svatou službu, se jí jevili jako Bohem omilost­nění. A po-prvé zase prožila blažené spojení se silou Světla jako teh­dy, když Nahome přišla do chrámu Isis. Nanně se dostalo i velké mi­losti. Stala se vidoucí! Světlem tryskající nádoba na bílé tabuli zazněla chvějivým tónem. V záplavě zlatěbílého Světla, které se roz­lilo nad kruhem Ismánů a služebníků a vystupovalo až ke třpytným ob­loukům chrámové síně, se jí zjevil obličej. Byla to tvář božského prostředníka. Jeho zlatě zářící oko vyzařovalo lásku a moudrost. Po jeho levém boku viděla vznášející se postavu v bílém dlouhém oděvu a s liliovou korunou. Po pravici stála královská Paní, jejíž tvář by­la plná lásky. Kolem ní poletovalo růžové světlo jako jemné obláčky. I ona měla korunu ze Světla. Zářivě černý plášť zahaloval svítící, téměř průhlednou postavu. Nanně se zdálo, že tento tmavý plášť světlé paní umožňuje přijetí postavy.

Udivená se v duchu tázala, kdo to je, a slyšela jméno. M a r i a .

Při zvuku tohoto jména se v Nanně přihodilo něco podivuhodného. Přemožena klesla na kolena. V jejím duchu se chvěla slova :

"Tobě sloužím!"

Toto prožití bylo tak veliké, že o něm nemohla mluvit s nikým kromě Ere-si. Obdržela silné duchovní spojení s oběma světlými žena­mi, které viděla po boku Pána. Přece však ještě nevěděla, kdo tyto ženy jsou. Nepoznala ještě tvář Čisté Lilie. Pomalu musela být přip­ravována.

Čistá Lilie vešla do světlého domova. Tón Božské sféry proudil kolem ní s hučením. Perutě andělů svištěly, když při čerpání z prame­ne života skláněli své misky a živili tak posvátné zahrady Lilie.

Boží vůle však vešla do prapůvodu bezbytostné síly a zůstala tam nějaký čas. Jeho vůle však přesto působila stále Duchem. V klíně vel­ké pravěčné moudrosti se připravoval nový rozlet k začátku nového kruhu.

Světelné paprsky probíhaly stvořením. Boží vůle je svým sestou­pením až do hmotnosti zakotvila do některých lidských duchů.

Tito duchové působili dále v jeho vůli, putovali na jeho příkaz po zemi a vytvářeli tam ostrovy Světla.

Když se to stalo a Bůh dal rozeset své Světlo jako zrnka semen, byli Ismáni znenáhla povznášeni do světlé říše ducha.

Říše Is-Ra se na zemi udržovala ještě ve své původní kráse, jak to bylo určeno. Avšak počet lidí, kteří tam měli stále znovu vnášet život, byl stále menší.

Přišla doba, kdy všichni, kteří Abd-ru-shinovi na zemi sloužili, zemi opustili. Tím se blížil konec říše.

Měla se propadnout k dlouhému spánku až do té doby, kdy nadejde doba jejího probuzení.