Ustudny bylo živo. Ženy a dívky plnily své hliněné
džbány. Byly nuceny čekat jedna na druhou. Často se tu ozýval veselý hovor i
mnohé škádlení.
Ženy nebývaly vždy tak svorné jako dnes.
Jejich řeči se týkali "nově příchozí" dvojice, která se usídlila v
místě teprve nedávno. Muž vykonával každou práci, která se mu naskytla. Nezdálo
se, že by byli majetní, ačkoliv žena byla oděna šatem z dobrých látek, téměř
vznešeně.
"Jsou to Židé, můžete mi věřit",
řekla starší žena, která stála vedle ostatních se džbánem již naplněným.
Nemohla se rozloučit, pokud nesdělila své noviny. "Že by však ona žena
byla manželkou mužovou, není pravděpodobné."
"Proč by jí neměla být?" tázalo se malé,
všetečné děvče.
"Je příliš mladou pro tak starého
muže", dostalo se jí odpovědi.
Ženy byly příliš zabrány do své rozmluvy,
než aby byly odmítly zvědavost mládí.
"Přesto se domnívám, že jsou to
manželé!" ozvala se žena nejstaršího z vesnice. "Jak pečlivě muž se
ženou zachází a jak láskyplně se snaží opatřit jí každé pohodlí. A dítě je
nejlíbeznější, jaké jsem kdy spatřila!" zvolala nadšeně. "Pozorovali
jste jej již, když spalo? Nevyhlíží-li jako by pocházelo přímo od bohů?"
"Mně se líbí ještě lépe za bdění. Tu
je možno spatřit jeho tmavomodré zářící oči. Něco krásnějšího jsem dosud nikdy
neviděla." mínila jiná žena.
Dítě, o němž mluvily, byl chlapec asi šest
měsíců starý, ležel dobře opatrován u nohou své matky v řídce pleteném koši.
Jeho malé údy byly překrásně souměrné. Husté, světlé kadeře zdobily hlavičku
jako jasnou září. Rovný nosík se zdál odporovat výpovědi, že by dítě bylo
Židem.
Matka šila a pohlédla od své práce na
svého jásajícího chlapce. Úsměv rozjasnil krásné, vážné tahy její tváře.
Její husté, černé vlasy byly spleteny ve
dva silné copy, jež visely přes ramena, rámujíc úzký, bledý obličej. Úzké a
téměř chorobně bledé byly též pilné ruce, které byly neustále v pohybu. Žena
odložila nyní svou práci stranou a pozvedla chlapce na paži a šla s ním přede
dveře malého domku, který sestával ze dvou místností.
Stále ještě štěbetajíc, vracely se nosičky
vody od studně. Ta neb ona se zastavila u Marie, jak se jmenovala mladá paní,
aby jí řekla přívětivé slovo o jejím chlapečkovi, který se všem líbil.
"Víš-li Maria", pravila jedna
mladá žena, "co jsem řekla včera svému muži? Že tvé dítě jest zvláštního
druhu. Když se na ně podíváme, přejde všechen smutek. Hleď, měla jsem dnes
obavy, ježto naše koza onemocněla. Avšak od chvíle, kdy se na mne usmál tvůj
chlapec, jeví se mi mé starosti nepatrnými. Jak se vlastně jmenuje?"
Bylo to, jako by maličký znal své jméno. S
úsměvem sáhl po jednom z těžkých pletenců. Náhle je však pustil a vztáhl ručky.
"Tu přichází otec!" řekla Maria
potěšena. "Nyní se zaradujeme, milý Ježíši!"
"Jak je chytrý", chválila
sousedka. Potom vzala svůj džbán a přívětivě zdravíc, kráčela dále.
Přes silnici přicházel muž, který nesl
různé řemeslnické nářadí. Jeho oblek byl uprášený, ale z dobré, pevné látky.
Vlas a vous byl prošedivělý a dodával obličeji jisté přísnosti. Oproti tomu oči
pohlížely nekonečně dobrotivě. Jestliže jsme jednou do nich nahlédli, cítili
jsme se být stárnoucím mužem zcela zaujati.
Jakmile spatřil toužebně vztažené ruce
dítěte, usmál se, odhodil své nářadí na zem a vzal maličkého na ruce. Chlapcovy
ručky se vsunuly horlivě do divočiny vousů; byly již zvyklé na tuto hru. Maria
se zatím sehnula a zvedla pohozené nástroje, aniž by to byl Josef pozoroval,
neboť byl příliš zaměstnán horlivou rozkoší maličkého.
Teprve krátce žili v malé egyptské osadě,
v níž se usídlili na úpěnlivé prosby Mariiny. Josef, který měl doma v Nazaretě
výnosnou dílnu, dům a dvůr, opustil všechno, aby vyhověl ženě a musel se nyní
živit nuzně nádenictvím. Pro něho však nebylo úvah, když Maria tak důtklivě
prosila. Nebudou zde přece nuceni zůstat provždy, tím se utěšoval, když ho
přepadla touha po domově.
Jeho radostí a osvěžením byl chlapec,
který na něm lpěl již nyní s něžností, u tak malých dětí vzácnou. Jakoby dítě
vědělo, že Josef není jeho otcem a chtělo mu nahradit láskou všechnu jeho péči.
Maria nenalezla dosud svůj slunný dívčí
smích, ale Josef si sliboval vše od času a od pobytu v cizí zemi, kde je nikdo
neznal. Byl spokojen, že Maria nebyla po jeho boku nešťastnou. Však veselá mysl
se také opět dostaví.
Mluvívali spolu zřídka o veškerém dění,
jež bylo spojeno se zrozením maličkého. Zázračnou hvězdu již nikdy nespatřili a
nezřeli již světlých postav kolem lože dítěte. Všechny takové vzpomínky
znenáhla vybledly.
A přece - kdyby se byli správně jen dívali
- byli by mohli kolem Ježíše spatřit vždy malé i velké andělské bytosti, které
ho ochraňovaly a s ním si hrály. Nejmilejší mu bylo, když mu zpívaly. Tu ležel
nepřítomně ve svých poduškách a úsměv mu pohrával kol malých růžových rtů.
Kdo ho takto spatřil, vždy se otázal:
"Co asi vidí, že vyhlíží tak blaženě?"
Ze zpěvu matčina se také radoval, když si
polohlasně libozvučným hlasem prozpěvovala žalm nebo jinou píseň. Brzy
zpozorovala, jak naslouchal. V tomto kraji bylo málo ptáků, ale dítě
naslouchalo i těmto, zpěvně ne příliš nadaným, a projevovalo svou radost. Proti
tomu lekal jej každý hlasitý, nehezký šramot a mohlo mu to i vehnat slzy do
modrých očí.
Jednou přišli do osady, kde byli cestující
odmítnuti ostrým nepřívětivým hlasem. Tu začalo dítě plakat a nechtělo se dát
utišit.
"Ježíš naslouchá duší", prohodil
Josef jednou při takové příležitosti ve svém přemítavém způsobu.
Maria pohlédla na něho užasle. "Je
něco takového?" tázala se bez porozumění. Pouze se usmál v odpověď.
Chlapec se vyvíjel rychleji než ostatní
děti. V sousedství bylo mnoho dětí stejného věku s ním, s nimiž mohla Maria
svého syna přirovnávat. Zatím, co druhé matky měly mnoho námahy, než bylo
dosaženo dalšího stupňe ve vzrůstu malých tělíček, připadla Marii všechna
radost bez námahy.
"Vždyť tvé dítě má již několik
zoubků", řekla jedna sousedka překvapeně. Její chlapeček ležel v horečce a
ani jeden zoubek se mu dosud neprořezával.
"Také jsem to dnes zpozorovala",
odvětila Maria, téměř rozpačitě. "Dostal je bez obtíží, pojednou byly
zde."
Tak tomu bylo se vším: Najednou to bylo
zde! Jednoho dne se chlapec vzpřímil a stál, aniž by zakolísal na půvabných
nožkách. Potom již ani netrvalo dlouho a učinil první kroky, ne opatrně a
obezřetně, nýbrž jako by tomu ani nemohlo být jinak.
Josef přišel z práce neočekávaně domů.
Maria prala a nemohla chlapce hned vzít. Šel tedy sám otci jásavě vstříc. Tento
pozvedl ho na ruku ve vřelé radosti.
"Z lásky ke mně učinil své první
kroky na zemi!" neslo se duší rozvážného muže, zatím co srdce Marie bylo
naplněno pýchou, že právě její dítě předešlo všechny ostatní i při chůzi.
Jakmile mohl Ježíš chodit zcela sám, aniž
by musel hledat nějakou oporu, podnikl výzkumné cesty v nepatrné zahrádce,
která náležela k usedlosti. Marie měla obratnou ruku při pěstění květin.
Josef docházel při své různé práci do
mnohých obydlí. Kde objevil květiny, jaké dosud doma v zahrádce nepučely,
vyprosil si jejich odnože nebo semena. Věděl, že může tím způsobit své ženě
velkou radost. Jakmile si však povšiml, že se též maličký raduje velice z
růzností květů, dbal ještě horlivěji, aby přinášel domů neustále nové.
Někdy přinesl i uříznuté větve nebo květy
do svého domova. Nevyhnutelné vadnutí a zanikání jich, zdálo se však maličkého
rmoutit, zatím co mu nijak nevadilo, když venku na keři vydechla barevná
květina svůj krátký život.
Josef přemýšlel o tom při své práci. Jaký
rozdíl mohlo dítě nacházet mezi vadnutím venku nebo uvnitř? Bylo možno, že by
pociťoval násilnost vadnutí květů, odděleného od stonku? Muselo tomu být tak,
neboť to souhlasilo i s jinými výbuchy starostlivosti, které chlapec, jindy
většinou veselý, dovedl náhle projevit.
Jeho rodiče byli pozváni na oslavu a vzali
dítě s sebou. Na stole byli předloženi malí pečení ptáčci a sousedka chtěla
maličkému připravit radost.
"Pohleď Ježíši", pravila,
"kousek z těchto roztomilých ptáčků smíš také sníst."
K jejímu úleku se dítě hořce rozplakalo.
Odvracelo se od stolu. Dospělí pohlíželi bezradně na sebe. Tu povstal Josef a
šel za chlapcem.
"Jsi smutný proto, že ptáci museli
obětovat svůj mladý život?" tázal se rozvážně.
Maličký přisvědčil, zatím co mu slzy
počaly ještě vřeleji proudit.
"Nemusíš je jíst, Ježíši",
pravil otec láskyplně a pohladil je po jasných kadeřích. Pak ještě připojil,
jakoby puzen neznámou mocí:
"Já ti slibuji, dítě, že v našem domě
nebudeme nikdy usmrcovat ptáky a péci je."
Potěšen se usmál vzhůru na něho, ještě ani
ne dvouletý. Plody a chléb byly jeho nejmilejší potravou, ale i těchto požíval
jen málo.
"Jí-li tak málo, zůstane pozadu ve vzrůstu",
prorokovaly sousedky.
Vzdor tomu prospíval skvěle a zůstal
ušetřen všech nemocí, které řádily mezi ostatními dětmi.
V této době zahučela krajinou mocná bouře,
následována průtrží mračen. Zdálo se, že všechno potopí. Chata, kterou získal
Josef do nájmu, byla takřka na spadnutí. Nyní vichřice střechu téměř odnesla.
Hustý déšť řinul se bez překážky do obou malých místností.
Zatím co rodiče pohlíželi starostlivě na
sebe, stál Ježíš se smíchem uprostřed vody, jež mu sahala již po kotníky a
stále ještě stoupala. Tleskal ručkami a nabízel svůj obličej shora proudícímu
mokrému živlu.
"Jak je to krásné!" volal
několikrát.
Josef musel nyní pomýšlet na to, aby uvedl
domek opět do pořádku. Když však vyšetřil rozsah škody, shledal, že bude téměř
nemožné, aby jej opravil. Promluvil se svou ženou:
"Co míníš, Maria", tázal se
opatrně, "nenadešla již doba, kdy se můžeme vrátit do našeho domova?
Chceme-li tu zůstat ještě déle, musel bych nyní postavit novou chatu. Pro
krátkou dobu mohli bychom si již vypomoci."
Maria cítila, jak mocně jest Josef váben
domů, do Nazareta, domnívala se však, že by dosud nemohla snášet pohledy a
šepot sousedů. Touhu po Kreolovi již téměř přemohla, ale setkání s matkou jí
nahánělo hrůzu. Přestože ji nutkal hlas jejího nitra, aby se překonala pro
Josefa, odpověděla:
"Ještě nás nechej raději rok zůstat
zde. Doufám, že pak bude již všechno snazší."
Josef se pustil bez námitky do stavby
chaty. Pro Ježíše to byl pramen zábavy. Dosud ještě nikdy neviděl otce
pracovat. Josef však byl zcela jiný, mohl-li být činným při svém řemesle.
Veškerá neobratnost a váhavost z něho spadla. Vládl sekerou jistě a hbitě,
třísky lítaly a Ježíš poskakoval s jásotem kolem, aby je posbíral.
Potom se již od otce nevzdálil. Velkýma
očima sledoval veškeré jeho konání a nechal se zaměstnávat povolně různými
malými přísluhami.
Nikdy nestál v cestě. Zdálo se, že chlapec
cítí, jak chce Josef vše mít. Svazek, který oba spojoval, byl stále silnějším a
jejich vzájemné porozumění vzrůstalo i beze slov.
Ježíš vůbec málo mluvil. Nikdy neštěbetal
dětským způsobem beze smyslu. Když něco řekl, vyjádřil se jasně a srozumitelně.
Oproti tomu se mnoho tázal a jeho otázky svědčily o častém samostatném myšlení.
Když zpozoroval, že Maria neví mnohé, nač se tázal, obracel se stále častěji na
otce, který pro něho stále hlouběji přemýšlel.
Chata stála hotova. Nebyla mnohem větší
než stará, ale pevnější a především hezčí. Josef postavil kolem všech stěn
větší komory dřevěné lavice, což bylo pro Ježíše žertovné. Do malé komory dal
na zem pevné postele, do nichž bylo potřeba jen nasypat slámy. Až dosud bývala
vždy celá komora naplněna slámou.
Starou chatu předělal Josef na kůlnu pro
své nářadí. Postavil opět pracovní stůl a pracoval nyní mnohem více doma než
venku. Zdálo se mu, jakoby již nemohl postrádat společnosti svého chlapce.
Těsně vedle velkého byl zřízen zcela malý pracovní stolek. Dítě tvořilo u něj s
planoucími tvářemi a Josef obdivoval nejvyšší měrou to, co tu povstalo.
Jednoho dne vyřezal Ježíš šikmý vozíček,
jehož kola se nechtěla otáčet. Přinesl jej k otci. Tento se z něj těšil a
chválil maličkého.
"Proč říkáš, že je vozík hezký,
otče?" tázal se Ježíš zamyšleně. "Vidíme přece oba, že není k ničemu,
neboť kola se netočí."
"Tomu se snadno odpomůže, dítě",
řekl otec. "Nevidím v tom vozíku to, co mu ještě chybí, nýbrž to, co jsi
vykonal."
Josef vzal nůž, aby několika řezy doplnil
chybějící. Ježíš se na něho pozorně díval. Potom odešel k svému pracovnímu
stolku a dal se horlivě do práce.
Po dvou dnech přinesl otci nový vozík, na
němž bylo již vše správné.
"Pohleď, otče, tento smíš pochválit,
neboť jsem se něčemu naučil", řekl radostně tříletý.
Stalo se samo sebou, že Ježíš byl s matkou
méně pospolu. Ona toho nepostrádala. Její práce v domě a v zahradě zabrala plně
její čas. Mimo to strávila mnohou hodinku v rozhovoru s tou neb onou sousedkou.
Pouze byla-li činná v zahradě, přiběhl
Ježíš a pomáhal jí. Tu se projevilo, jak bystře pozoroval.
"Matko", řekl jednoho dne,
"musíme růže přesadit na druhou stranu domu. Nesnesou polední
slunce."
Maria pohlédla s úsměvem na maličkého.
"Odkud to víš, Ježíši? Stěžovaly si u
tebe?"
"Ne, vidím však, jak za poledne věsí
hlavičky", odvětil maličký vážně. "Mnohá z nich se pak již nezotaví.
U sousedky jsou na druhé straně domu a netrpí. Jsou tam i mnohem krásnější,
než-li u nás."
Neúnavně vyřezával hůlčičky, aby přivázal
slabé rostliny nebo úponky.
"Musíme jim pomoci", říkával
láskyplně.
Pomáhat, to bylo vzpruhou jeho mladého
života. Bylo mu samozřejmé, že pomáhal otci a matce. Přiložil však ruku všude,
kdekoliv viděl někoho se namáhat a nejraději pomáhal zatím ve skrytu.
Nechtěl se zúčastnit hlučných her dětí ze
sousedství, i když ho k tomu často vyzývaly.
Maria mu vytýkala tento sklon k
osamělosti.
"Maminko", tázal se, "proč
si děti spolu hrají?"
Odpověděla užasle:
"Protože jim to působí radost."
"Vidíš", mínil maličký,
"mně působí mnohem větší radost, jsem-li u otce - nebo také u tebe",
dodal za okamžik.
"Je-li to pouze pro radost, pak si
nemusíme přece s dětmi hrát?"
Velikýma modrýma očima vzhlížel k matce.
"Ne, Ježíši, nepůsobí-li ti to
radost, tedy si nemusíš hrát. Pověz mi však, proč si nerad hraješ s
ostatními?"
"Oni velice křičí, strkují do menších
a bijí je a já to nechci!"
"Tebe také bili?" tázala se
matka, která se domnívala, že nyní nalezla příčinu odmítání.
"Ovšem, ale mně to nevadí",
pravil tříletý chlapec naprosto klidně. "Dovedu se bránit i proti úplně
velkým. Bití však není přece hrou."
"Kde jsou hoši, tam se to neobejde
bez divokosti", poučovala ho matka.
Ke svému úžasu byla však sama poučena:
"Jsou tedy malí lidé horší než-li
malá zvířata! Mladí psi nebo kočky také skotačí, ale neubližují si. Je pěkné
jim přihlížet. Chlapcům však přihlížet činí smutným."
Od té doby nebylo již řeči o tom, že by si
Ježíš měl hrát s druhými dětmi, když k tomu sám nejevil chuti.
Cesta
do Nazareta
Rok, který si Maria vyprosila, uplynul.
Dokonce i Ježíš zpozoroval, že otec touží po vlasti. Proč jen chtěla matka
zůstat zde? Josef mu vyprávěl o Nazaretě a chlapec zatoužil tam odejít.
Tu se Josef rozhodl, že promluví znovu s
Marií. Naléhal více než-li dříve a ona poznala, že se jeho požadavku nesmí dále
uzavírat. Byla tedy domluvena zpáteční cesta k domovu.
Zakoupili osla. Osel! První zvíře, které
jim patří, co Ježíš pamatuje. Tento šedohnědý, ježatý chlapík, uváděl chlapce v
nadšení. Nemohl se od něj odloučit. Když otec pracoval v dílně, musel být
dlouhoušák při tom, jinak by Ježíš byl nevěděl, u koho má být. V jednom koutě
dílny nalezl osel své seno i lože.
Potom nastaly přípravy na dalekou cestu.
Toto vše dítě obšťastňovalo, zvláště proto, že jindy tak vážnému otci, se
rozveselil zrak. Nazaret musí být překrásný, jestliže již myšlenka na něj otce
takto proměnila! Matka nebyla tak veselá jako jindy, což asi spočívalo v
přílišné práci.
Když jednou chlapec obzvláště jásavě přihlížel
výpravám, otázala se matka:
"Ježíši, nyní ti není ani trochu
líto, všechno zde opustit? Naši chatu a zahradu jistě již nikdy
nespatříš."
"Činí-li to otce radostným, jdu rád.
Vždyť ani sem nepatříme. Jsme přece doma v Nazaretě", řekl rychle.
"Otec mi také sdělil, že již dlouho shromažďuje semena, takže i doma
porostou tytéž květiny jako zde."
Ne, ničeho mu nebylo líto, bylo to vidět.
Když nastal den odchodu, vzal pln radosti na záda svůj malý raneček a kráčel
statečně veden otcem za ruku vedle osla, který nesl matku a části skromné
domácnosti, jež zde nechtěli zanechat. Maria plakala při loučení se sousedy.
Proč tak činila? Milovala snad tolik tyto lidi?
"Matce je zatěžko všechno zde
opustit", vysvětloval otec. "Ona tu byla velmi šťastna."
"V Nazaretě již jí nemůže být?"
chtěl vědět Ježíš.
"Ještě mnohem šťastnější, neboť tam
máme chrám Boží, kterého jsme zde museli postrádati."
"Nečiní tedy správně, že pláče!"
rozhodlo dítě.
Tato cesta uběhla mnohem příjemněji než-li
cesta sem, před téměř třemi lety. Maria a její muž tentokráte věděli, kam vedou
své kroky a nemuseli kráčet do nejistoty. Nyní však jim také všichni lidé
přicházeli přívětivě vstříc. Nikde neprosili o přístřeší marně. I když lidé,
které oslovili, chtěli zprvu odmítnout, stačil pohled na půvabného chlapce, aby
změnili své mínění. Pronesla-li pak ještě dětská ústa: "Jsi dobrý, že nám
pomáháš", tu se cítili být bohatě odměněni.
Na této cestě bylo matce něco obzvláště
nápadné. Ježíš byl dítětem, se srdcem velmi láskyplným, jež muselo dávat lásku
bez konce. Daroval však tuto lásku vždy činem, zřídka slovy, leč nikdy v
něžnostech. A vždy byl on dávajícím.
Jestliže ho lidé chtěli hýčkat,
přitahováni jeho líbezností, tu jim uměl uniknout, aniž by byl nezpůsobným.
Jestliže mu někdo něco daroval, tu dal vždy něco odměnou a byl-li to pouze
pohled, pak byl tak zářivý, že duše druhého byla jím cele naplněna.
V jisté osadě mu darovala jedna žena
sandálky, ježto jeho byly již zcela prošlapány a nové nebyly ke koupi. Ježíš
blažen poděkoval a pak se tázal:
"Jsou to sandálky tvého dítěte?"
Žena přisvědčila. Tu řekl maličký:
"Musí to být milé dítě, které ti
působí radost, neboť sandálky jsou tak dobře udržovány."
"Máš pravdu, je to velmi milý
chlapec", řekla paní velice potěšena, načež se obrátila k Marii:
"Jak staré je toto dítě?"
"Něco přes tři roky", zněla
odpověď.
"To s ním ještě mnoho prožiješ",
odpověděla paní užasle a dlouho se dívala za odcházejícími.
Zdálo se jí, jakoby svit obklopoval toto
dítě, na němž bylo vše světlé. -
Ježíš směl někdy jeti s matkou na oslu.
Činil to velmi rád, zvláště k večeru, když malé nohy již bolely a byly unavené
od prachu silnice. Tu si povšiml, že když vystoupil na osla, otec sňal dolů
jeden z ranečků a nesl jej sám. Unavený otec! To nesmělo být. Od nynějška již
nikdy nežádal sednout na osla. Když mu to otec nabízel, zdráhal se přívětivě.
Přes dva měsíce jeli a putovali. Až
jednoho večera uzřeli v lesku zapadajícího slunce osadu. Ježíš se podíval na
otce. Tento vyhlížel celý rozjasněný!
"To je Nazaret", potvrdil otec a
hlas se mu chvěl. "Zde jsme doma, dítě. Není nic krásnějšího, než-li být
doma!"
Ježíš přemýšlel:
"Jsme zde vždy a stále doma?"
tázal se. "Jsme-li mrtvi, kde jsme potom doma?"
Dospěli ke studni, kde bylo v tuto dobu
shromážděno mnoho žen. Některé z nich poznaly poutníky. Nastalo pozdravování a
bouře otázek. Ježíš stál užasle stranou. Tak tomu jest, když se přijde domů?
Otec pobízel, aby se šlo dále, chtěl
spatřit své obydlí. Zpráva o jeho návratu se rozšířila jako oheň a předběhla
ho. Dříve než mohl spatřit svůj dům, přiběhl tovaryš, jemuž před třemi roky
svěřil všechno pod ochranu.
"Mistře, mistře", volal bez
dechu, "že jsi opět zde! Všechno po tobě touží, dům, zahrada, dílna a my
všichni", dokončil polorozpačitě.
"Je to Ježíš?" tázal se, sklonil
se k zemdlelému maličkému a vzal ho na ruce.
Proti všemu očekávání nechal si to ochotně
líbit.
"Ty jsi Lebeus, otcův pomocník?"
řekl tázavým tónem. "Pak tě již znám, otec mi vše o tobě vyprávěl."
Tím byl uzavřen svazek, který měl trvat až
do smrti.
Došli do domu. Josef nalezl vše v
nejlepším stavu, ke své nevýslovné radosti a ulehčení. Lebeus se staral věrně a
s ním i ostatní o jmění a statek vzdáleného mistra.
Maria se rozhlížela prázdným zrakem. Tento
domov ještě pro ni nic neznamenal. Snad bude nesnesitelné, žít zde. Ježíš se
dotkl otce.
"Pohleď na matku, co je jí?"
"Má touhu po Egyptě" a jeho
radost počínala blednout.
"Nebuď smutným otče!" prosilo
dítě. "Zde je pěkněji než v Egyptě. Matka to pozná."
"Máš pravdu", řekl Josef, rychle
potěšen. "Matka zde musí teprve zdomácnět, ty a já, my jsme tu již
doma."
Pak se obrátil ke své ženě.
"Maria, přivedu matku!"
To bylo právě to, čeho se Maria nejvíce
obávala a on to věděl. Myslel si však, že bude nejlépe uspíšit co nejvíce toto
shledání. Jednou to přece musí být. Spěšně odskočil, dříve, než-li tomu mohla
žena zabránit.
Maria klesla znaveně na lavici, zatím co
Ježíš pobíhal v prostorné místnosti a prohlížel vše, co bylo k vidění.
Potom se otevřely dveře a přes práh rychle
vešla stará paní: "Maria!"
"Matko!"
Jásot na obou stranách, matka a dcera si
spočívaly v náručí. Vše, co je dělilo, bylo zapomenuto! Josef stál blažen
opodál. Ježíš uchopil však ruku staré pani:
"Jsi mojí babičkou?"
Nechal se povolně obejmout jejími pažemi,
opřel o ni svou unavenou hlavičkou a řekl ospale:
"Babičko, jsem hladov."
Všichni se museli smát. Promluvil za
všechny.
V Nazaretě
Nyní nastal pro všechny nový život.
Užaslým zrakem zřel Ježíš "nového otce". To již nebyl Josef, který
pracoval v Egyptě za denní mzdu a potloukal se nuzně ve špatné dílně.
Mistr svého řemesla pracoval v prostorných
dílnách mezi tovaryši a učni. Docházelo množství objednávek. Každého těšilo, že
je zdatný tesař opět v obci. S prací nastal též blahobyt zase, který Josefa
vždy obklopoval a na nějž byl zvyklý. Neznamenalo tu již: "Na to nemůžeme
pomýšlet, na to není peněz". Peníze tu byly stále, to pozorovalo i dítě.
Také na Marii přešlo pohodlí, jež jest spojeno s bezstarostným životem. Pro
hrubou práci si mohla najmout služebnou a to bylo dobře, neboť mladý život
chtěl vejít do jejich domova.
Rovněž babička byla pro chlapce pramenem
údivu. Stará paní byla k nim všem dobrou a přec dovedla být také tak ostrou
vůči jiným. Jednou ji zastal, když odbývala tvrdými slovy žebráka. Jeho oči se
naplnily slzami:
"Babičko, proč mluvíš tak nepřívětivě?
Ten muž ani nemůže pozorovat, jak jsi dobrá."
Paní se ulekla. Nemělo dítě pravdu? Jak
směla být tak nelaskavou? Avšak - přicházelo tolik žebráků a začala-li dávat
jednomu, tu chtěli druzí též něco dostat a nemělo by to pak konce. Omámila již
zase probuzený hlas svědomí. Ježíši sdělila důvody.
Potřásl hlavičkou:
"Babičko, ty prosíš přece Boha také,
lid ho prosí. On vás přece neodežene, jak se tomu učí od Boha?"
"Dítě, jaké to máš myšlenky",
divila se stará paní, ale Ježíš nepovolil.
"Řekni, babičko, proč se nechovají
lidé ke druhým tak, jak by chtěli, aby se zacházelo s nimi? Když jsme byli na
dlouhé cestě, také jsme byli často nuceni prosit jiné o nocleh nebo o doušek
mléka. Co myslíš, kdyby nám byli odepřeli?"
Paní byla tím tak zasažena, že jí tato myšlenka
již nedala pokoje. Příštího dne potkala ženu rabína a vyprávěla o tom. Tato
žena to sdělila svému muži a rabín Mehu chtěl nyní vidět "přezrálé"
dítě, jak pravil. Domluvil se s babičkou, že k ní přijde jednou k večeru, kdy k
ní obvykle přicházel její vnuk. Tak se i stalo.
Mehu nalezl babičku i vnuka v horlivém
rozhovoru nad hromadou čočky, kterou společně přebírali. Jaké to bylo dítě.
Mělo být snad pravdou, o čem se šeptalo? Josefovi se nepodobal ani tahem, ale
ani po matce neměl ničeho. Světlý a jasný, vyhlížel jako knížecí dítě, ne jako
syn prostého tesaře.
Mehu skryl svůj úžas, jak nejlépe dovedl a
pozdravil oba. Přívětivě a bez ostychu opětovalo dítě pozdrav.
"Nuže, malý Egypťane", oslovil
ho Mehu, "jak se ti líbí naše země?"
"Nejsem Egypťan!" bránil se
Ježíš, "jsem Žid narozený v Betléme."
"Věříš v Boha a Pána?" tázal se
dále rabín.
"Můžeme-li o něm vědět a nevěřit v
Něho?" zněla protiotázka dítěte, pronesená skromným tónem.
Mehu chtěl již říci, že mnozí lidé o Něm
ví, aniž by Ho poznávali. Vzpamatoval se však zavčas, že se nachází před
dítětem ani ne čtyřletým. Nechtělo se mu však ani přerušit hovor, který
sliboval, že se stane velmi zajímavým. Marně si vzpomínal na nový námět hovoru,
když ho Ježíš zprostil námahy. Upřel naň plně své modré oči a tázal se
prostosrdečně:
"Babička tě nazývá rabínem, ty jsi
knězem ve chrámě Božím? " Mehu přisvědčil a divil se, kam měl vést tento
úvod.
"Smí se tě tedy každý otázat na to,
čemu nerozumí?" pátralo dítě dále. Mehu opět přisvědčil a vyzval ho, aby
se také tázal, chce-li něco vědět. Tu pravil Ježíš zcela prostě a samozřejmě:
"Kde jsme doma po smrti?" Zabýval se touto otázkou od návratu do
Nazareta a dosud nenalezl pro ni řešení.
"Jestliže byl náš život bohulibým,
pak smíme odejít k Bohu a žít na stupních Jeho trůnu", pokusil se Mehu o
vysvětlení, pokud možno dětské. Ježíš však nebyl spokojen.
"Bůh je přece nejvyšším, jak může
přijít člověk do Jeho blízkosti?"
Mehu cítil, že byla pro něho tato otázka
vážnou, přesto se však pokusil o odpověď vyhýbavě.
"Milí andělé nás k Němu
donesou", ujišťoval srdečným tónem.
Okamžik panovalo mlčení. Dospělí
pozorovali, že se v dítěti něco odehrává. S napětím čekali na jeho námitku.
Babička s úzkostí, co její nepochopitelný vnuk pronese. Velmi vážně vyhlížel
maličký, když pravil:
"Nemyslím, že nás andělé ponesou.
Budeme nuceni každý krok učinit sami, jinak by byl neplatný. Když si učeň v
otcově dílně nechá pomoci tovaryšem, musí práci vykonat znovu. Bůh to bude i
lidmi takto dodržovat."
Mehu se polekal. Jaké to bylo dítě? Chtěl
by snad Bůh zde v tichosti probudit proroka? Na toto dítě se musí dát pozor!
Rozloučil se přívětivě s oběma a pohřížen v myšlenky, zašel k dílně tesařově.
Nalezl tu Josefa, očekávajícího chlapce v zahradě. Přívětivě ho oslovil a
dotazoval se na Ježíše. Co mu Josef vyprávěl, posílilo v něm předsevzetí, aby
se ujal dítěte dle svých sil.
Rabín
Mehu vyučuje
Do domu Josefova se dostavila radost. K
Ježíšovi se přidružil bratříček. Černovlasý chlapeček, který se lišil cele od
staršího chlapce, za to se však podobal oběma rodičům. Pojmenovali ho Jakubem a
Maria byla zcela zapředena do mateřských starostí a do mateřského štěstí.
Ježíš obdivoval malé údy a hluboce černé
oči. Když nebyl nikdo v komoře, mohl stát dlouho u maličkého a rozmlouval s
ním. Matka, která syny často pozorovala, ujišťovala otce, že se spolu skutečně
dorozumívali.
Návrat Josefův a jeho rodiny se rozhlásil
nyní také do širšího okolí Nazareta. Příbuzní a přátelé přicházeli zblízka i
zdaleka, aby je pozdravili.
Ježíšovi působily tyto návštěvy málo
radosti. Byl tolik dotazován a lidé mluvili o věcech tak nedůležitých, zatím co
o těch nejdůležitějších nemohli podat zprávy. Zpočátku naslouchal vždy
žádostivě všemu, co říkali, brzy však seznal, že nikdo není tak chytrý jako
jeho otec Josef. Jako dříve, přidržoval se jen jeho.
Pouze do dílny nesměl již přicházet tak
často jako předtím. Nyní zde bylo tolik mužů, tovaryšů a učňů, že tu již nebylo
pro něho pravého místa. Někdy se vplížil po bok otci, který ho nikdy neodehnal,
ale vždy měl otevřený sluch pro jeho dotazy. Stalo se však, že se jeden z
tovaryšů smál něčemu, co Ježíšovi zvláště leželo na srdci. To učinilo chlapce
plachým a ještě více v sebe uzavřeným. Zpupní hoši nazývali maličkého
"snílkem".
Opět přišla návštěva. Krásná statná paní s
chlapcem, jen o málo starším Ježíše. V srdci dítěte se zvedla vroucí radost,
když uzřel tohoto chlapce. Co to jen bylo, co ho tak mocně vábilo k malému
Janovi?
Netázal se, ale pospíšil vstříc chlapci a
jásavě ho obejmul. Cítil přesně, že v Janovi vykvetla táž vřelá radost. Odešli
spolu do zahrady, daleko od dospělých lidí. Postačili si sami. Nemohli se tázat
a odpovídat dosti rychle. Co žilo v duši jednoho, naplňovalo též duši druhého.
Blažené chvíle! Příliš brzy vracela se Alžběta a vzala Jana s sebou, přestože by
byli maličcí ještě tak rádi zůstali pospolu.
Po celé dny nemluvil Ježíš o ničem jiném,
než-li o Janovi. Prosil matku, aby návštěvu brzy oplatila a vzala ho s sebou.
Slíbila mu to. I jí bylo nápadné, že Ježíš, který netoužil nikdy po druhovi,
nalezl zde stejnorodé dítě.
Pokud byl Jakub ještě velmi malý, cítil se
Ježíš bohatým, že má malého bratra. Čím však byl tento starším, tím více se
projevovalo, že se neliší v ničem od jiných dětí. Byl puzen za dětmi sousedů a
u Ježíše se nudil.
Bylo tedy dobře, že se dostavovali další
sourozenci, jeden za druhým. Jakmile však malé bytosti počaly být samostatné,
odvracely se od Ježíše a družily se k Jakubovi, v němž cítily stejnorodého
bratra. Ježíše to netrápilo, zvykl si na to.
Zatím však byli ještě sami dva. Ježíš a
Jakub. Přinášel bratříčkovi vše, o čem soudil, že by ho mohlo potěšit. Maličký
býval však nadšen více něčím, co bylo k snědku, než krásnou, sladce vonící
květinou.
Josef přenechal péči o osla svému
nejstaršímu, jak Ježíše od narození maličkého, se zálibou nazýval. Věděl, že mu
tím způsobí velkou radost, neboť Ježíš měl rád "Egypťana" s
nezmenšenou láskou a oslíček mu náklonnost oplácel. Bylo-li v okolí něco k
vyřízení, směl Ježíš jeti na Egypťanu. Byly to dny obzvláště radostné, kterých
jak se zdálo, i osel rád užíval.
Jakmile se Jakub začal kolébat na svých
zavalitých nožkách, chtěl ho Ježíš vyzvednout na osla. Jakub se však bál a ani
později ho nebylo možno pohnout, aby sedl na osla. Tento zůstal tedy nesporným
vlastnictvím nejstaršího.
Rabín Mehu přicházel občas, aby se podíval
na dítě. Pyšná matka přinesla pak pokaždé i Jakuba a nejnověji též malou Mirjam
a nechápala, že učený rabín nejeví radost z vydařených dětí jako z Ježíše. Když
chlapec dosáhl pěti roků, měl Mehu s Josefem vážnou rozmluvu.
"Mistře, jaké máš s chlapcem
úmysly?" tázal se kněz.
"Myslím, že se stane tesařem a
převezme dílnu po mně. Jsem stár a nebudu již moci dlouho pečovat o svou
rodinu. Tu mne musí Ježíš zastoupit a on tak rád učiní", připojil.
Mehu svraštil čelo.
"Dítě s takovými vlastnostmi -
tesařem! Josefe, to nemůžeš myslet vážně. Což nepozoruješ, že Ježíš je zcela
jiný, než všechny děti jeho věku?"
"Co tedy míní rabín, čím by se měl
stát?" tázal se Josef.
"Aby se směl učit a stát se knězem
Nejvyššího, Josefe, považ, co to znamená: Kněz Boží!"
"Protože jsem o tom často uvažoval,
nesouhlasil bych s tím. Ježíš má o Bohu vlastní myšlenky, které by ho mohly
přivést do rozporu s tím, čemu se učí v chrámě. To bych nerad. Nechtěl bych mu
však ani ty myšlenky brát, neboť jsou velkolepé."
"Nuže, Josefe, snad se odtrhne z
vlastního popudu od myšlenek, jež se ti zdají být vznešenými, až se bude smět
učit, čemu se učí v chrámě. Dosud je příliš mladý, než abychom se museli
rozhodnout, chceme-li z něho mít skutečně kněze Božího. Přál bych si jen tvé
dovolení, abych ho mohl vyučovat. Stane-li se tesařem, tu nemůže mu získané
vědění uškodit, kdyby se rozhodl pro dráhu učence, bude dobře, začne-li
záhy."
Mehu se při řeči úplně rozohnil. Záleželo
mu mnoho na tesařovu synu. Začal poznovu:
"Můžeš-li mi sdělit, některou z
velkých myšlenek, jež straší v hlavičce tvému synovi, Josefe?"
Ačkoliv ta slova zněla posměšně, vycítil
Josef přece vřelou účast rabínovu a rozhodl se proto, že odpoví:
"Nedávno jsme mluvili o tom, že jsme
dětmi Božími", počal Josef váhavě. Nebyl nikdy v řeči sběhlým a nyní mu
bylo mluvení dvojnásob těžkým.
Tu pravil Ježíš: "Otče, myslíš
vskutku, že jsme dětmi Božími? Jsme jen jeho dílo! On nás stvořil. V dílně jsi
nechal nedávno vytvořit dřevěného muže. Smí se nazývat tento tvým synem?"
"Jak přichází dítě na takové
myšlenky?" tázal se Mehu téměř prudce. "Kdo ho ovlivňuje?"
"Nikdo, pane. Je uzavřený, že mluví o
podobných věcech nejvýše se mnou. Raduji se, že tak činí, neboť musím dlouho
přemýšlet o tom, jak vysoký smysl spočívá v jeho dětských výrocích."
Rabín Mehu odcházel zadumán. Josef měl
pravdu, když mínil, že duch, který se projevuje v tomto dítěti, se špatně
slučuje s moudrostí, které se vyučuje v chrámě. Nechtěl se však proto přece
vzdát vyučování.
Tak se dostal malý Ježíš již v pěti letech
do školy rabínovy, který však záhy poznal, že musí toto dítě vyučovat odděleně.
Dítě chápalo úžasně rychle, pokud vyprávěl Mehu zcela prostě o Bohu a Božském.
Jakmile však byly výklady navázány na skutečnosti nebo na zprávy, tu se cosi v
Ježíši vzepřelo. Jeho obličej pozbyl svůj zářivý výraz a objevily se v něm tahy
přemítání, často i bolestného, daleko nad jeho stáří.
Mehu to brzy zpozoroval a pokaždé, když
zmizelo záření, které se naučil milovat, dotázal se sebe: "Co jsem to zase
řekl?" Tu shledal, že to byly vždy výklady písmoznalců, jež dítě změnily.
Byly snad příliš vysoko pro mladistvého ducha? U každého dítěte bylo by se
možno tak domnívat, ale Ježíš chápal hravě i to nejtěžší, co se týkalo vědění o
Bohu. Souvislost musela tedy být jiná.
Stárnoucí Mehu přemýšlel a uvažoval,
nedocházel však k uspokojujícímu výsledku. Tu jednoho dne, když chlapec seděl
před ním s obličejem bolestí zcela staženým, se otázal:
"Řekni mi, Ježíš, bolí tě to, co
mluvím?"
Tázaný se podíval na něho otevřeně:
"Ne všechno, rabíne. Mnohé, co říkáš,
je krásné a pravdivé, právě jsi však pronesl nepravdivé."
Rabín by nebyl od nikoho strpěl takové
obvinění, ale dětská ústa je pronesla tak samozřejmě. Chtěl vědět, co za tím
vězí.
"Pověz mi, dítě, co pociťuješ jako
nepravdivé?"
"Řekl jsi, že se Bůh ještě dnes
projevuje znalcům Písma, neboť jedině oni mu mohou rozumět. Jim že je dána
přednost přede všemi lidmi. Rabíne, věříš vskutku, že Bůh činí takové rozdíly?
On jest přece Spravedlnost!"
"Dítě, co to má činit se spravedlností?"
tázal se rabín nejvýš překvapeně. "Znalci Písma, kteří celý svůj život
zasvětí čtení svatých Písem, musí přece mít za odměnu přednost!"
"A lidé, kteří celý svůj život
zasvětí skutků dle Božích přikázání, jako můj otec Josef? Nejsou lepšími než
znalci Písma?"
"Dítě, tomu ještě nerozumíš. Na to
jsi dosud příliš mlád."
Rabín tím přerušil další vývody, ale v
jeho duši působila ta slova dále.
Ježíš mlčel a věnoval se opět nesnadným
písmenům.
Jindy vyprávěl Mehu o očekávaném Mesiáši.
"On přijde ve vší skvělosti a nádheře
nebes. Andělé i lidé mu budou sloužit. Jásot a plesání bude na zemi, neboť On
uvolní veškerá pouta a všechny lidi osvobodí a obšťastní."
Mehu mluvil, jsa úplně rozrušen, neboť
náležel k oněm Židům, jejichž jedinou oporou a nadějí byl Příchozí.
Dítě naslouchalo pozorně se založenýma
rukama.
"Všechny, rabíne?" tázal se
zadumaně. "Také hříšníky?"
"Hříšníků pak již nebude. Všichni
budou vyznávat Pána. Pohané však, z jiných národů, kteří nevěří v Boha, budou
věčně zatraceni. Budou hořet v ohni, protože nepoznali Boha!"
Opět zazněl klidný dětský hlas:
"Jestliže jim však nikdo o Bohu
neřekl?"
Takto se dosud nikdo rabína neotázal. Co
měl odpovědět? Byli lidé, kteří ještě o Bohu nikdy neslyšeli? Ovšem, že byli!
"Hochu, tážeš se více, než-li mohu
zodpovědět. O tom rozhodne Mesiáš."
Všední
život
Jeho vyučování začínalo ráno, jakmile
rabín skončil chrámovou službu a trvalo jednu až dvě hodiny. Na to spěchal
chlapec domů, kde ho čekala různá práce. Egypťana obstaral záhy zrána,
nezapomněl na něj nikdy a vůbec nemuselo mu být něco připomínáno, co mu bylo
uloženo. Nikdy na něm nebylo znát, zda některou práci koná nerad. S radostnou
tváří vyřizoval své malé záležitosti, polaskal malé sourozence a vždy ještě
nalezl trochu času, aby vklouzl za otcem do dílny.
"Kdy budu již dosti stár, abych mohl
pracovat jako pomocník u tebe, otče?" tázal se jednou obzvlášť naléhavě.
Josef se zamyslil svým rozvážným způsobem.
Nechtěl slibovat nic, co by později nemohl dodržet.
"Myslím, až budeš mít dvanáct roků,
že nastane doba k tomu", sliboval.
Ježíš prohlížel své prsty. Dvanáct! Vždyť
to nebylo k nalezení!
"Otče, sniž to pouze na deset
roků", žadonil.
Josef se usmál.
"Řekněme tedy: Budeš-li mít v deseti
letech přesně tutéž chuť k tomu jako dnes, tedy to zkusím, Ježíši."
Chlapec blaženě poděkoval. Jemu bylo
nejmilejší, když byl v blízkosti otcově. Pro matku konal různé úsluhy v domě i
v zahradě. Zvláště neúnavným byl při pěstování květin a při sklízení plodů.
Velmi rád pomáhal též ve stáji, kde se nacházel různý dobytek. Matka to však
nerada viděla, když pomáhal pacholkům. Vždyť byl synem mistra! Nebo si
vzpomněla ještě někdy na jeho vznešeného, rytířského otce? Zevně byl mu Ježíš
stále podobnější. Držení celého těla bylo jako u Římana nejušlechtilejšího
původu. V opaku k židovským dětem nosil hlavu vzhůru a zdravil raději slovem,
než-li přehnaným hlubokým sklonem celého těla, jemuž se jako oni musel naučit.
Nový
učitel, rabín Jehu
Následující roky ubíhaly stejnoměrně a
nikdo si neuvědomil zvláště běh času. Mehu churavěl a byl často nucen vynechat
vyučování. Ježíš, který již uměl zběhle číst, naučil se v takových týdnech
celým odstavcům z proroků nebo ze žalmů. Působilo mu to více radosti, než-li
když se Mehu snažil vysvětlit mu důvtipnost znalců Písma.
Nyní však rabín již dlouho nemohl
vykonávat chrámovou službu. Z Jeruzaléma byl vyslán mladý, velmi chytrý znalec
Písma, aby ho zastupoval. Samozřejmě, že převzal i vyučování několika málo
chlapců, kteří navštěvovali chrámovou školu. Tu nebylo vyhnutí, aby se netázal,
jak to přijde, že jeden hoch je vyučován odděleně.
"Bylo to mou radostí", pravil
Mehu vyhýbavě. "Chlapec je mladší a zcela jinak uzpůsoben nežli ostatní.
Ani nyní bych ho nedal z rukou, nýbrž dle možnosti bych opět převzal brzy sám
jeho vyučování."
"To však přestupuješ pravidla, Mehu,
to zajisté víš", pravil ostře mladý horlivec. "Prohlédnu si jednou
chlapce Ježíše, který se domnívá být lepším nežli jeho druhové."
Ježíš obdržel rozkaz, aby se dostavil
příštího dne do školy s ostatními chlapci. Nerozmýšlel se ani okamžik pro
vyplnění rozkazu. Jak bylo hlučno v úzké, páchnoucí místnosti! Byl pozdraven
hulákáním: "Hleďte, zde přichází snílek!" zazněly výkřiky při jeho
vstupu.
Rabín Jehu navázal řeč na zvolání a tázal
se, na koho bylo již dříve takto voláno. Chlapci se hloupě usmívali, nikdo to
nevěděl. Ježíš však odpověděl volně a otevřeně a vyprávěl o Josefovi a jeho
bratrech tak poutavě, že Jehu brzy zpozoroval, že tu má před sebou zcela
zvláštního ducha. Po hodině vyučování zadržel dítě, aby je zkoušel dále a
výsledek byl, že i on Ježíše vyučoval odděleně. Sliboval si mnoho od těchto
hodin. ježíš docházel k Jehu horlivě, ale bez zvláštní radosti, leč hodiny u
Jehu se mu staly obtíží. Střežil se, aby se otázal učitele na něco, čemu
nerozuměl, neboť odpovědi vyzněly vždy ještě nesrozumitelněji, zato však ostře,
že se dítě polekaně uzavřelo v sebe.
Proměnlivost výrazu v obličeji žáka učitel
nezpozoroval. Naparoval se veškerou moudrostí znalců písma a pokoušel se, aby
podal dítěti trvalý dojem o jejich chytrosti.
Ježíš přišel jednoho dne ze školy domů.
"Otče, musím ještě docházet dále do
vyučování? Umím číst, psát a počítat, více se přece také ostatní chlapci
neučí."
"Ty se máš však učit více než oni,
můj Ježíši!" pravil Josef dobrotivě. "Rabín Mehu z tebe chce učinit
znalce Písma. Považ jen, znalcem Písma se má stát náš malý Ježíš!"
Avšak očekávaný zásvit radosti se
neobjevil na obličeji sedmiletého. Zděšeně zíral Ježíš na otce.
"Já a znalec Písma! Pokrytec? Lhář!
Otče, to nemůžeš žádat!"
Dětský hlas zněl úzkostlivě a pronikl
Josefovi k srdci.
"Ne, dítě, jestliže se toho bojíš,
tedy jistě se nestaneš znalcem Písma. Nevěděl jsem ani, že smýšlíš tak špatně o
našich učitelích."
Ježíš neodpovídal. Stál se skloněnou
hlavičkou před otcem, který ho ještě nikdy takto neviděl. Aby ho povzbudil,
tázal se:
"Řekni mi, Ježíši, čím by ses chtěl
stát?"
"Pomocníkem!" odpovědělo dítě z
hlubokého zadumání polonevědomě.
"Kdo je to: Pomocník? Vysvětli mi to
zřetelněji, dítě."
"Chtěl bych pomáhat všem lidem, všem,
kteří hřeší a neví o tom všem, kteří neslyšeli ničeho o Bohu. Oh, rabín říká,
že proto musí hořet ve věčném ohni. Vždyť nemají viny, když jim o Bohu nikdo
neřekl!"
Dítě, jindy tak radostné, vyráželo to ze
sebe téměř vášnivě. Jak hluboko musela vniknout strast do jeho duše! Josef si činil
výčitky, že již dříve o podobném nepromluvil.
Vešel do dílny, aby sdělil tovaryšům svá
ustanovení. Potom vzal plášť a hůl.
"Pojď, Ježíši, půjdeme do polí.
Cestou můžeme hovořit o všem, co zajímá tebe i mne", řekl prostě.
Dítě vydechlo. Nyní bude zase vše dobré.
Když bude otec vědět, jak často lže moudrost znalců Písma, tu se sám od sebe
vzdá každé myšlenky na to.
Šli tedy spolu přes pole a rozhodnutí,
které pojali, vytvořilo Ježíšovi prvního zarytého nepřítele.
K večeru vstoupil otec k Jehu-ovi.
"Rabíne, mám s tebou co mluvit!"
Prostými slovy vylíčil, že se Ježíš, díky
jejich dobrotě naučil všemu, co dítě jeho stáří může pochopit. Další učení v
přítomné době, bylo by přepětím a zatěžovalo by příliš mladistvého ducha.
"Rozhodování o tom, musíš přenechat
mně, Josefe. Nikdy bych ti nemluvil do tesařské práce", přerušil ho Jehu
pyšně.
"Kdyby byla tesařská práce pro tvůj
dům, nechal bych si to od tebe líbit", řekl Josef klidně. "Ježíš je
můj syn."
Jehu se cynicky zasmál.
"Nemysli si, že mi můžeš přijít s takovými
báchorkami. Právě proto, že není tvým synem, má sloužit Bohu, aby vyrovnal
poskvrnu svého původu."
"Nebudeme se o tom přít, Jehu. Já
jsem ho před lidmi učinil svým synem se všemi právy. Běda, kdo se odváží ho
potupit!"
"Nu ovšem, nebudeme tedy o tom dále
hovořit. Je hodno úcty, že sis vzal tuto tíhu. Kolik vlastních jedlíků máš v
hnízdě? Tři nebo čtyři?"
Josef neodpověděl. Bolelo ho hluboce, že
nyní i tento zná tajemství Ježíšova narození. Jak dlouho mohlo to zůstat ještě
před dítětem utajeno?
"Nechej svého syna navštěvovat klidně
dále mé vyučování, Josefe", naléhal Jehu, ale nepodařilo se mu to.
Josef zůstal pevným. Zaměstnává nyní
chlapce v tesařské dílně, tu nebude času na učení.
Mimo to umí zběhle číst a může se tudíž
učit nazpaměť, kolik bude chtít.
Rabín Jehu se rozhorloval, ale nepomohlo
to. Jinak klidný, pokorný Josef, zůstal skálopevným. Co Ježíšovi slíbil,
dodržel. Mužové se rozešli zevně v míru, ale Josef věděl, že Jehu se stal
nevraživým na něho i na chlapce.
Na zpáteční cestě mu přišel Ježíš vstříc,
v očích plno otázek. Josef pohladil dobrotivě světlé kadeře.
"Buď klidný, Ježíši. Od zítřka smíš
být tesařským učněm."
"Otče!" jásal chlapec a Josef se
cítil bohatě odměněn.
Pozorně a horlivě pracoval chlapec v dílně
po boku otcově. Cítil se přešťastným, když otcův pohled spočinul na jeho práci
a souhlasem mu projevil, že je vše správné.
Smrt
sestry a babičky
V této době přišla na svět zase malá
sestra, která jej však po několika týdnech zase opustila. Zatímco u Jakuba a
Mirjam nezanechalo toto dění dojmu, zasáhlo hluboko do duše Ježíšovy. Všechen
svůj volný čas strávil u lože churavého děťátka a častokráte těšil pláč maličké
tím, že položil svoji úzkou ruku na horkou hlavičku.
Nakonec matka žádala, aby ho otec uvolnil
pro malou Annu, neboť nikdo jiný jen on, dovedl trpící dítě uklidnit. Seděl
tedy ve dne v noci u lůžka nemocné a různé myšlenky táhly jeho mladou duší.
"Proč Bůh poslal do světa duši, aby
ji pak zase tak záhy odvolal!"
Bůh nečinil ničeho bez hlubokého smyslu,
to věděl. Kde byl zde smysl?
"Sestřičko, proč musíš trpět. Proč
musíš odejít?"
Často tak šeptával chlapec nad ložem
dítěte. Odpověď nepřicházela. Jednoho večera byla maličká klidnější než-li
jindy. Ježíšova ruka ležela na dětském čele. Náhle si chlapec uvědomil, že čelo
chladne. S úlekem pohlédl na malé děvčátko.
Voskově žluté, často tak křečovitě
svraštěné tahy se vyhladily a nad nimi byl rozprostřen mír, který dodával
malému obličeji cosi zjasnělého. Ježíš se díval a díval.
Zde, co to bylo? Světlá postava stála
vedle lože. Vyhlížela jako malá Anna, pouze větší, jasnější a krásnější. Nyní
se Ježíš domníval, že dokonce slyší hlas.
"Smím se navrátit dříve, než bych
musela spatřit, jak trpíš. Nebyla bych toho snesla."
Bylo to vysvětlení pro časnou smrt
maličké? Mluvila k němu? Postava zmizela a jen mrtvé tělo dítěte leželo v
postýlce. Koho by se mohl dotázat na slyšená zvláštní slova? Jak trpíš? Musí
trpět? Proč?
Matka vstoupila, pohlédla na mrtvé dítě a
počala s obvyklými žalozpěvy. Proč to nyní opět jenom činila? Tolik nesrozumitelného
bylo u matky! Říkala tak často, že si přeje, aby toto dítě i ona byly brzy
vysvobozeny. Pokud Anna žila, jak málo se o maličkou starala! Ježíš opustil
téměř útěkem komnatu a hledal otce.
Zastihl ho samotného v dílně, ochotného
vyslechnout dotazy o všem, co syna tížilo. Ani on však nenalezl odpovědi na
veliké "proč?".
"Musíme to přijmout z ruky Boží,
Ježíši, pak budeme vědět, že je to pro nás správné."
"Byla postava, kterou jsem spatřil,
duší sestry Anny?" tázal se Ježíš naléhavě.
"Myslím, že ano, můj synu, ale nesmíš
o tom nikomu jinému vyprávět. Lidé by to nepochopili a považovali by tě za
lháře."
Často spolu o tom ještě mluvili, otec a
syn v tichosti, až Josef zpozoroval, že zneklidnělá duše dítěte se opět
zachvívá v rovnováze.
Brzy na to onemocněla babička. Nebyla
dosud v životě nemocná. Nyní věděla, že se již neuzdraví.
"Pošli ke mně Ježíše", prosila
svou dceru, která denně na ni dohlížela. "On vytrval trpělivě u malé Anny,
snad bude také moci mé bolesti zmírnit."
Ježíš se dostavil. Že babička trpěla,
uchvátilo jeho srdce. Silný svazek ho spojoval s touto drsnou, starou paní,
která ho milovala více, než cokoli jiného na světě.
"Musíš snášet mnoho bolestí,
babičko?" tázal se starostlivě. Vzdor svému odklonu k trhání květin,
přinesl množství pestrých květů a uspořádal je do modrého kamenného džbánu,
který postavil na dohled nemocné. Potom přistoupil k loži a položil svou ruku
na oči stařeny.
"Působí to dobře!" vzdychla
ulehčeně a chlapec jistě celou hodinu takto měl položenou ruku, aby mohla
babička spát. Obsloužil ji pečlivě, když se vzbudila z krátké dřímoty, jež ji
osvěžila.
"Jest příjemné, mít tě u sebe,
Ježíši", řekla uznale. "Nikdo neumí tak dobře ošetřovat. Dalo by se
myslet, že jsi byl již sám nemocen."
Usmál se na ni.
"Musíme vždy všechno sami procítit,
abychom mohli jiným porozumět?" tázal se. "Nestačí, když se vpravím
dobře do jejich postavení?"
"Ty malý tazateli!" zvolala
rozveselena. "Vždy máš na jednu otázku připraveny dvě další! Je mi
lhostejné, jak dospíváš ke svému vědění. Hlavní věcí pro mne jest, že je máš a
můžeš jím učinit dobro jiným."
"To jest i pro mne
nejdůležitějším", potvrdil.
Dny ubíhaly. V babiččině nemoci se málo
změnilo. Mívala někdy téměř bezbolestné chvíle, které oživovaly naději, pak
zase následovaly zlé dny.
Dnes to bylo obzvláště špatné. Bolesti se
nedaly spoutat ani na půl hodiny, přestože Ježíš přikládal neúnavně úzké ruce
hned zde, hned jinde.
"Uvidíš, Ježíši, že již z tohoto lože
nepovstanu", řekla vyčerpána.
"Co bude potom, babičko?" tázal
se chlapec vážně, zatímco na ni upřel zářící modré oči.
"Potom?"
Okamžik mlčela a pak to propuklo:
"Ach Ježíši! Potom - to je to
strašlivé! Nevím, co potom ze mne bude!"
"Nevěříš, že smíš jít k Bohu,
babičko? Rabín Mehu, který nedávno zemřel, mi řekl, že mrtví jdou k Božímu trůnu."
"Dítě, těla jsou pochována, to jsi
přece již sám věděl. Co má potom jít k Bohu?" tázala se úzkostně.
"Ale babičko, máš přece duši!"
"Nevím, Ježíši, není-li to také pouze
naukou kněží", pravila zemdleně. "Ještě jsem žádnou duši
nespatřila."
"Ale já ano", volal Ježíš
horlivě.
Za užaslého naslouchání stařeny,
vypravoval jí o duši malé Anny a o jeho setkání s ní.
"Dítě, je to pravda? Neříkáš to pouze
pro to, abys mne potěšil?" Chtěla vědět babička, ale pak pokračovala:
"Ty jsi mne ještě nikdy neobelhal, jak
to činí jiné děti. Věřím ti. Ó Ježíši, kdybys věděl, jak je to nekonečně
uklidňující vědět, že část z nás bude žít dále!"
"Babičko, naše duše pochází od Boha,
Bůh je věčný, tu musí něco věčného být i v naší duši, alespoň něco, co bude
věčně žít dále, jestliže jsme si toho zasloužili. Nemyslíš také tak?"
"Jestliže jsme si toho zasloužili,
máš pravdu, Ježíši. Ale já, zasloužila jsem si toho? Hleď, často jsem konala
něco, co nebylo před Bohem správné."
"Vždy však jsi toho přece litovala a
napravila to, babičko, buď zcela klidnou, Bůh ti pomůže zemřít!"
"Bůh - pomůže - mi zemřít!"
pravila stařenka tiše a zázračný úsměv přelétl její zvadlé tahy. Ještě jednou
otevřela zavřené již oči, pohlédla na vnuka a řekla:
"Bůh!"
Chlapci bylo podivně. Jak překrásně vyslovila
babička toto jediné slovo, právě jakoby Boha viděla a před Ním poklekla ve
zbožnění. Měl pravdu: v jejím posledním okamžiku bylo jí dáno, aby spatřila
Syna Božího, ale On o tom nevěděl.
Pln žádosti čekal, že se duše babičky
zjeví a promluví k němu. Neviděl a neslyšel však ničeho. tu se ho zmocnil pocit
osamocenosti. Odešel od něho kdosi, kdo ho miloval. S pláčem běžel domů, aby
oznámil smrt pramáti.
Nyní zase nastalo všechno to strašlivé,
čeho se obával. Vřískavé chvalozpěvy, hrozné najaté ženy, které naříkaly, aniž
by jejich duše něco věděla o zármutku. Matka, která trhala vášnivě své šaty a
obviňovala se, že nebyla mrtvé dobrou dcerou. I on měl naříkat, ale nemohl. Po
prvním vroucím výbuchu již neměl ani slzu. Stál němě vedle zesnulé babičky a
sledoval její duši vzhůru do výšin, které si nemohl představit.
"Při veškeré jeho měkkosti, má Ježíš
přece nejtvrdší srdce ze všech našich dětí", řekla večer matka Josefovi.
Tento na ni s úžasem pohlédl. "Vřelejší srdečnosti, než-li má tento
chlapec již snad ani nemůže být", řekl.
"Pohleď přece na ostatní, jak
naříkají o mrtvou babičku. On nenachází ani slova. Ač jemu, jakožto nejstaršímu
vnukovi by přináleželo, aby více než-li jiní, chválil její přednosti",
kárala matka.
"Právě, že cítí tak hluboce, proto
mlčí. Trpí těmito okázalými nářky. Netrap ho Maria."
Josefova
nemoc
Babička byla pohřbena a život šel i bez ní
dále svým chodem. Zpočátku ji Ježíš bolestně postrádal. Znenáhla si zvykl a
přimknul se tím vroucněji k otci.
Josef byl bledý a odkládal častěji některý
nástroj z rukou. Čeho si doposud nikdo nepovšiml, to pozoroval syn starostlivým
zrakem.
"Otče, šetři se", prosil.
"Sám se budu stále více snažit a Lebeus může tě přece také zastat. Posaď
se v zahradě na slunko a odpočiň si!"
Josef odmítal. Říkal, že není nemocen,
pouze unaven, jak to již bývá při jeho stáři.
Ježíš se obrátil na matku, která opět
chovala v klíně bratříčka. "Máti, musíš přemluvit otce, aby se lépe
šetřil. Vyhlíží tak vysíleně."
Maria pohlédla polekaně na svého
nejstaršího. Co jen bylo s tím chlapcem? Nyní opět odhalil něco, co ona dosud
neviděla a ona byla přece Josefovou ženou, tudíž měla též nejjistější pohled
pro jeho dobré zdraví.
"Dítě, nestarej se o všechno",
řekla podrážděně, jak s ním často mluvívala. "Otec si již odpočine,
bude-li toho potřebovat."
Ježíš mlčel. Vystihl, že je to nejlepší
způsob vůči matce. Pokusil-li se jí něco vysvětlit, čemuž nechtěla rozumět,
pozvedla ihned hlas do nepěkného tónu, který ho bolel. A dosud nikdy se mu
nepodařilo, aby matku přesvědčil.
Přes své odmítání, cítil však Josef sám,
že již není tím, jakým býval. Cosi na něm hlodalo. Byl neustále unaven. Bylo by
přece nejlépe poslechnout rady synovy. Ježíš byl chytrý chlapec a jeho vřelé
srdce převládalo nad chytrostí i moudrostí. Někdy za bezesných nocí, vynořila
se v Josefovi vzpomínka na Ježíšovo narození a na chvalozpěv andělů. Toto dítě
bylo jistě něčím zcela neobyčejným. Promluvil o tom s Marií a poprosil ji, aby
dbala na Ježíše dvojnásob láskyplně a naslouchala mu, až on, Josef již jednou
nebude u ní.
Maria však nechtěla o ničem slyšet.
Propukla v pláč.
"Nesmíš ode mne odejít! Co se má stát
ze mne a všech těch dětí? Není správné od Ježíše, že tě posiluje v takových
myšlenkách!"
Nyní bylo na Josefovi, aby potěšil ženu,
které by byl tak rád sdělil své rozhodnutí o onom "později".
Přece to byl opět Ježíš, na něhož se musel
obrátit se všemi svými záležitostmi. Syn naslouchal otci pozorně a s
porozuměním, jež předčilo daleko jeho věk. Věděl, že otec nezemře ani o hodinu
dříve, když o všem pohovoří, ale že mu ulehčí rozloučení a osvětlí dobu, kterou
smí ještě s nimi prožít, bude-li všechno uspořádáno.
Potom se Josef opět zotavil. Nikdo již na
něm neviděl vyčerpání nebo chorobu. Pracoval radostně v dílně se svými
tovaryši, doma žertoval s dorůstajícími dětmi a pečoval o manželku. Jeho
největší radostí byl však Ježíš, jak tomu bývalo vždy.
Chlapec rostl a sílil, ale přesto zůstal
jemných údů a jemného cítění. Nikdy nebylo slyšet z jeho úst nepěkného nebo
hrubého slova a nikdy nekonal něco špatného.
Ježíš
v Božím chrámu v Jeruzalémě
Ježíšovi šlo na dvanáctý rok. Josef se
domluvil se svou ženou, že by byl čas, aby vzali s sebou Ježíše do Jeruzaléma,
když zblízka i zdáli proudili všichni k pašijové slavnosti. A chlapec měl také
jednou spatřit chrám v celé nádheře, aby se tam směl s nimi modlit.
Maria svolila. Výprava do Jeruzaléma
přinášela také různé jiné starosti. Již cesta tam, společně se sousedy a
přáteli byla slavností sama pro sebe. A tam nemůže člověk přece být po osm dní
nepřetržitě v chrámě. Přijde to samo sebou, že se navštíví příbuzní a obstarají
nákupy. Poskytne to vzpruhu na dlouhou dobu.
Když se Ježíš dozvěděl, že tentokráte smí
provázet rodiče do Jeruzaléma, úplně ztichl. Jeho mladou duši naplnilo mocně:
Uvidíš chrám Boží! V Nazaretě měli ovšem
také chrám, ale byl to pouze slabý odlesk vlastního domu Božího, který stavěl
Šalamoun. Tam musela být nepopsatelná nádhera! Přes jeho rty nepřešlo ani
slovo, ale jeho oči jiskřily a plály. To zpozorovala dokonce i matka.
Krátce před pašijovou slavností mu dala slavnostní
oděv, kterého si vážil a sotva se odvážil jej dotknout. Měl jej nést ve svém
ranečku a teprve v Jeruzalémě obléci. Avšak i na cestu tam, dostal nový oblek.
Sourozenci zírali na něho s úžasem, na velikého bratra, který smí jít do
Jeruzaléma, do města Božího!
Nastal den, kdy se vydali na cestu. Ježíš
se domníval, že smí kráčet po boku otcově. To však nebylo zvykem. Seřadil se
ohromně dlouhý průvod. Vpředu kráčeli muži po dvou, třech nebo čtyřech, jak se
právě hodilo jejich zábavě. Za nimi následovaly slavnostně vystrojené ženy,
rozmlouvajíce horlivě o všem, co je zajímalo. Ach, to byly všední starosti a
všední myšlenky! Ježíš mínil, že cestou do Jeruzaléma možno se pouze modlit a
Bohu děkovat!
Za ženami následovaly děti. Dosti početný
zástup chlapců a několik dívek. Zakončení tvořili muži, kteří byli ustanoveni
za pořadatele a měli dbát, aby se děti nezaběhly. Chlapci by se byli velmi rádi
honili nebo mezi sebou čachrovali. V tom bylo jim zabráněno. Štěbetat mohli dle
libosti, jako dospělí.
Ježíš kráčel v jejich středu nepovšimnut.
Jeho duše hledala Boha, do jehož chrámu měl vstoupit. Byl zcela naplněn
posvátností a očekáváním.
Otec dohlédl na něho v místech odpočinku,
ale uprostřed všech těchto lidí mohli spolu sotva promluvit, alespoň ne o tom,
co zajímalo duše obou. Snad v Jeruzalémě to bude lepší. Ježíš doufal, že tam
bude přece sdílet přístřeší s rodiči. Aby nenastala únava, byla cesta rozdělena
dle zkušenosti na malé úseky. Ušlo se za den přesně tolik, kolik již předkové
každého dne ušli. Odpočívalo se vždy na týchž místech. Tímto způsobem bylo až
do Jeruzaléma zapotřebí necelých pět dní. Konečně se však přece vynořilo
cimbuří hradu. Sion! Jaké myšlenky vzbudilo toto slovo u Ježíše! Nepročítal
nadarmo svatá Písma znovu a znovu. Všechno v něm žilo. Veškerá únava zmizela.
Nechápal, jak je možno tábořit ještě jednou před tváří zaslíbeného města!
Příštího jitra vtáhli však do Jeruzaléma,
společně s nekonečnými průvody lidí a hledali především zamluvené přístřeší.
Ježíš směl obléci svůj slavnostní šat a byl nyní poučen, že se má dostavit přes
celý týden sem, bude-li hladov anebo unaven. Matka bude stále pospolu se
ženami. Otec mu chce ukázat chrám. Josef se na to již dávno těšil. Potom se
však musí přidružit k mužům a Ježíš musí zůstat mezi dětmi. Je dosti stár, aby
takto o sobě sám pečoval.
Chlapec, který pozorně naslouchal,
přikývnul. Bylo mu srozumitelné, že se musí vše stát takto, bylo mu však líto,
že směl být tak málo u otce, na něhož by měl zajisté mnoho otázek. Nyní kráčel
po boku otcově k chrámu. Josef ho vždy znovu napomínal, aby si všímal cesty,
aby mohl v každou dobu nalézt zpáteční cestu k noclehárně. Jeho obličejík zářil
jako rozsvícený. Mnohý pohled obdivu na něm spočinul. Kráčel jako královský
syn, v ušlechtilé důstojnosti a ozdobě světlých kadeří, které se hustě vlnily
až k ramenům.
Josef to pozoroval a radoval se z toho.
Nevadilo, jestliže lidé viděli, jak vzácné dítě vyhledalo chrám. Ježíš sám
zůstal zcela nenuceným; jemu všechen tento obdiv nemohl uškodit.
Prošli branou chrámu. Chlapec se odvažoval
sotva dýchat. Nyní se musí vejít přímou cestou v přítomnost Boží! Napřed však
vešli do nádvoří, které bylo naplněno až do posledního koutu směnárníky a
obchodníky. Smlouvali a nadávali, křičeli a hádali se.
"Otče, jsou to ztracené duše, které
nesmí předstoupit před Boží tvář?" tázal se Ježíš, jemuž se toto řádění
protivilo. Kolem stojící se smáli. Ježíš to nepozoroval. Nějaký starý muž ho
oslovil:
"Máš pravdu, maličký, obávám se, že
ani jeden z těchto se nebude smět objevit před trůnem Božím."
Chlapec vážně přisvědčil, zatímco stařec
oslovil Josefa: "Je to váš chlapec? Dejte na něho pozor! Svět o něm bude
mluvit!"
Než-li mohl Josef něco odpovědět, zmizel
stařec v tlačenici. Přešli nádvoří a vcházeli do svatyně. Jak bušilo Ježíšovi
srdce! Ta nádhera! Stiskl pevněji ruku otcovu a jen váhavě kráčel dále.
Obcházeli tiše kolem, uvnitř chrámu. Ježto nebyla právě bohoslužba, směli si
příchozí vše prohlédnout.
Potom Josef předal syna jednomu známému
znalci Písma, aby ho zařadil do skupiny jeho vrstevníků, kteří byli poučováni
stranou v jednom rohu chrámu.
I znalci Písma byl nápadným chlapec se
zářivýma modrýma očima. Dal se s ním do řeči a co uslyšel, líbilo se mu
výjimečně. Ježíš odpovídal bez ostychu na všechny otázky a povzbuzen přívětivým
způsobem učence, též se tázal, jak tomu byl uvyklý.
Místo, aby zavedl chlapce do dětského
koutku, vzal ho kněz s sebou do sloupové síně, kde znalci Písma zdáli i zblízka
seděli pospolu v horlivém rozhovoru.
"Pohleďte, koho vám přivádím!"
zvolal jim vstříc. "Mám zde mladého znalce Písma, který může některé vaše
otázky lépe zodpovědět, než-li vy všichni."
Ježíš vzhlédl nahoru k mluvčímu: žertoval?
Znalec Písma však opětoval přívětivý pohled:
"Neostýchej se odpovídat, Ježíši,
když se tě tito zde otáží. Pověz jim, co víš o Bohu. Neříká se nadarmo: z úst
nezletilých a dětí připravil svou chváli."
Ježíš se směl posadit na jednu z nízkých
židlí, které stály ve vnějším kruhu, kolem radících se učenců. Jeho nový přítel
se posadil vedle něho. A Ježíš naslouchal žádostivě všemu, co tito mužové
vykládali.
Mnohému nerozuměl; slova mnohých těchto
lidí byla sestavena příliš zmateně. Čemu však rozuměl, to přijal. Jak dlouho
neslyšel již takovou moudrost. I zde bylo mnohé, co ho bolelo, ještě více bylo
však toho, co se mu zdálo pěkné a dobré. Náhle se k němu obrátil jeden z
bělovlasých mužů:
"Řekni mi, Ježíši, jak si
představuješ Boha?"
"Můžeme si Boha představit?"
zněla protiotázka chlapce. "On naplňuje duši zcela, cítíme Ho, víme o Něm,
žijeme v Něm, představit si Ho však nemůžeme, neboť On jest neviditelný."
Znalci Písma podívali se na sebe zaraženi
odpovědí dítěte. "Kdo byl tvým učitelem, Ježíši?" chtěl vědět jeden z
nich.
"Rabín Mehu mne vyučoval",
odvětil chlapec svým jasným hlasem.
"Rabín Mehu?" Kdo z učenců, jež
ho znali, byli by mu přisoudili takovou moudrost?
Rozmlouvali dále, aniž by si chlapce dále
všímali, on však naslouchal a jeho duše stoupala vzhůru do výšiny, jež byla pro
mluvícího nedosažitelnou. Nyní se k němu obrátil opět jeden ze starších mužů:
"Ježíši, řekni nám, které Boží přikázání považuješ za
nejdůležitější?"
Chlapec neváhal ani na okamžik:
"Máš milovat Boha, tvého Pána, z
celého srdce, z celé duše a z celé mysli!"
"Tak", zkoušel jiný, "ty
míníš, že stačí Boha milovat? A jak je tomu se zabíjením a krádeží a všemi ostatními
hříchy?"
"Milujeme-li Boha tak, jak máme, pak
nemůžeme činit nic zlého!" zněla odpověď pronesená pevným tónem.
"Pověz, dítě, miloval jsi vždy Boha
tak?" tázal se třetí. Ježíš sepnul pevně ruce.
"Ano, pokud se pamatuji!"
"A nečinil jsi nikdy nic zlého?"
"Ne."
Mužové mlčeli dojati. Toto dítě mluvilo
pravdu, viděli to, cítili to. Bylo tedy přece možné putovat beztrestně před
Bohem? Jak je to dítě zahanbilo!
Když mužové povstali, aby odešli do svých
domovů, uchopil nový přítel Ježíše pevně za ruku. Toto dítě bylo příliš
drahocenné, než abychom ho směli nechat bloudit. Přivedl je sám do noclehárny a
předal je otci. Neřekl však ani slova o tom, co se přihodilo.
"Zítra přijď opět na totéž místo v
chrámě", řekl na rozloučenou. Ježíš přisvědčil.
Příštího dne, aniž by čekal na rodiče,
kteří měli různé věci k obstarávání, chvátal Ježíš ke chrámu. Nalezl svou cestu
všemi ulicemi a uličkami, jako by byl veden. Dospěl sem dříve než znalci Písma
a postavil se vedle prázdných židlí. Chrámový sluha ho vykázal. "Nevíš, že
zde sedí učenci?" obořil se na chlapce. "Tam naproti musíš jít, tam
se shromažďují děti, jsou-li vůbec v chrámě trpěni", připojil potutelně.
Byl jedním z těch, kteří dokazují rádi svou moc, i když slabým a nezletilým.
Aniž by slovem odporoval, odešel Ježíš
poslušně do roku chrámu, kde bylo vyučováno více chlapců mladým rabínem.
Z nařízení tohoto, usedl na řidli a
naslouchal. Nebyl dotazován. Rabín pouze vyučoval, aniž se tázal, zda mohou
jeho posluchači také ho sledovat.
Mezitím se shromáždili znalci Písma - a
nevědomě - čekali na chytrého chlapce.
"Čí je to dítě?" tázal se jeden
a Ježíšův přítel sděloval, že je synem tesaře z Nazareta.
"Nevyhlíží jako Žid, mnohem spíše se
podobá Římanu", pravil nejvyšší z učenců.
"Jest však Židem", prohodil
jiný. "Z jeho odpovědí bylo možno poznat, že od mládí žil v naší
víře."
"Jak může být stár?"
"Dvanáct roků."
"Dvanáct roků?" divili se
mužové. "Mluví jako mudrc!"
"Dbejme o toho chlapce. Bůh v něm
probudí proroka."
Když se Ježíš nedostavil, počali se svými
poradami. Jeden z nich se však rozhlížel, až objevil naproti v chlapeckém
koutku hlavu, kterou zdál se obklopovat jasný svit.
"Jak jeho kadeře září!" myslel
si. Nebyla to však zlatá hněď jeho kadeří, jež tak zářila.
Tiše přešel znalec Písma chrámem na druhou
stranu a dotkl se Ježíšova ramene. Chlapec potěšen vyskočil, pozdravil a byl
ihned ochoten jít s učencem.
Rabín díval se však udiven.
"Jak se mohlo provinit toto dítě, jež
tu sedělo tak tiše u jeho nohou? Nyní bude vykázáno z chrámu!"
Jeho úžas však vzrostl, když spatřil, jak
učenec vede chlapce za ruku tam, kde se domlouvají nejdůležitější otázky a že
učenci přerušili své řeči, aby dítě pozdravili. Potom směl Ježíš sedět opět na
svém místě z předešlého dne.
Všichni se domnívali, že otázky, jež byly
určeny k poradám dnešního dne, přesahují jeho porozumění, proto se nikdo Ježíše
na nic netázal. On však poslouchal a přijímal to, co se mu zdálo být důležité.
Když mužové povstali, jelikož bylo poledne, otázal se ten, který Ježíše
přivedl:
"Proč jsi šel mezi děti?"
"Rabíne, byl jsem tam odkázán. Vy
jste tu ještě nebyli a sluha konal svou povinnost."
"Zvláštní hochu, proč jsi mu neřekl,
že zde smíš být?"
"Nebyl by mi uvěřil, viděl jsem to na
jeho obličeji. Nezdálo se mi slušným začínat hádku v Božím domě. Vždyť jsi mne přece
nalezl. Byl jsem tomu tak rád!"
"Přijdeš-li dříve zase, tedy čekej
venku u malé brány, až jeden z nás bude chtít vstoupit, pak s ním vejdeš
sem."
"Děkuji, rabíne", řekl Ježíš
potěšen.
Všichni mužové se radovali z toho, že
maličký nyní opět bude s nimi. I když nemluvil, vycházelo z těchto dychtivých
očí něco, co ovlivňovalo myšlenky učenců. Uvažovali dvojnásob, než-li
promluvili, aby ani nerozvážné slovo neublížilo dětské duši. Dosud se jim to
nepřihodilo. Byli by se styděli, doznat to, ale bylo tomu tak. Tyto dny byly
pro Ježíše bohaté. Každý z mužů se snažil způsobit mu ještě zvláštní radost.
Jeden přinesl dítěti krásný plod.
"Děkuji ti, rabíne", řekl Ježíš
potěšen, "matka se zaraduje."
"Nechceš ovoce? Proč je nejíš
sám?"
"Rabíne, matka z toho má větší radost
než já."
Jestliže mu však bylo ukázáno náčiní,
jehož se užívalo při vznešených slavnostech, nebo vzácné staré spisy, tu plály
oči dítěte a blaženost tryskala z jeho pohledu.
Velekněz chtěl obzvláště rozjasnit tyto
zázračné oči. "Poslyš, Ježíši, v poslední den slavnosti, až budou lidé na
odchodu, smíš nahlédnout do nejsvětějšího", sliboval tajuplně.
"Do obydlí Božího na zemi?"
tázal se Ježíš s očekáváním téměř bez dechu.
"Ano, dítě, do příbytku Božího u
lidí!" potvrdil kněz a myslel si: Jak málo již myslíme na toto určení. Jak
nám zevšední i sama svátost.
Poslední
den v chrámu
Nadešel poslední den. Poutníci se směli
naposled zúčastnit žalmů a modliteb.
Pak opouštěli svatostánek o překot, jako
by nemohli dost rychle nastoupit cestu k domovu. Bylo slunné jitro, stvořené
opravdu pro putování v radosti.
Ježíš stál u znalců Písma, kteří všichni
chtěli ještě dítěti říci několik slov.
"Nechtěl by ses také stát znalcem
Písma?" byl dotazován. "Nerad. Budu tesařem", zněla klidná
odpověď.
"Tesařem! Co to? Proč chceš
provozovat živnost ty, který jsi stvořen k něčemu jinému?"
"Musím nahradit otce, když nám nyní
bude brzy vzat", sděloval chlapec vážně. "Potom nebudu mít kdy na nic
jiného."
"Ježíši, považ, co to znamená: být
znalcem Písma - knězem! Můžeš se neustále modlit ve svatostánku."
"Modlit se mohu i v dílně při
práci", zněla odpověď. "Jako znalec Písma musel bych říkat mnohé, co
není pravda. To nemohu."
Velekněz seznal, že dav se již rozešel.
Svíce byly zhasnuty. Vzal chlapce za ruku a vedl ho k zácloně, která uzavírala
nejsvětější. Posvátné mlčení spočívalo na obou. Velekněz odhrnul záclonu
stranou. Chtěl otevřít pouze skulinu, ale bylo to, jakoby neviditelné ruce
učinily ostatní. Široce se otevřely oči chlapce, který klesl na kolena.
Přemožen tím, co se tu přihodilo jeho spolupůsobením, ale bez jeho vědomí,
položil stařičký velekněz ruce na světlou hlavu.
"Bůh ti žehnej a ochraňuj tě!"
Požehnání zaznělo z chvějících se rtů.
Když se Ježíš po několika okamžicích zvedl
a záclona se zastřela, sklonil se chlapec nad stařeckou rukou, která mu
požehnala a políbil ji. Pak lehkým krokem opustil chrám.
Velekněz však odešel nazpět k ostatním a
jeho obličej zářil jako rozjasněn. O tom, co táhlo jeho duší, nemohl mluvit.
Druzí však mluvili bez konce o podivném dítěti.
Pro ně pro všechny znamenala přítomnost chlapce prohloubení slavnosti, jakého
dosud nikdy nepocítili.
O několik dnů později zemřel velekněz,
jehož dítě zavedlo v Boží přítomnost.
Ježíše
hledají rodiče
Po opuštění chrámu zůstal Ježíš stát na
širokém chrámovém schodišti jako omámen z toho, co prožil a spatřil. Slunce ho
oslňovalo, musel zavřít oči. Tu uslyšel rozčilené hlasy. Ve chvatném běhu sem
přicházel otec s matkou. Zatímco otec potěšen, uchopil chlapcovou ruku, počala
ho matka plísnit:
"Kde jsi byl? Hledali jsme tě s
bolestí, můj synu! Domnívali jsme se, že jsi odešel s ostatními dětmi z chrámu.
Nyní jsme museli vyslechnout, že jsi s nimi nebyl pospolu více než jedenkrát a
to ještě po krátkou dobu?! Co jsi tropil? Mysleli jsme, že ti můžeme důvěřovat!"
Ježíš pohlédl široce otevřeným zrakem plně
do očí matky, stojící o několik stupňů níže.
"Směl jsem být v Božím příbytku u
lidí!" odpověděl, ještě zcela naplněn posledním zážitkem.
Rodiče mu nerozuměli, ale výraz jeho
obličeje svědčil o tom, že neputoval rozhodně zlými cestami, jak jim chtěli
namluvit potutelní sousedé. S tím se nyní spokojili. Spěšně doháněli průvod a
když jej dohnali, podržel Josef syna po svém boku.
Ježíš byl tak zbaven obtížného nátlaku,
aby mluvil s dětmi a musel snášet jejich škádlení. Jeho duše prožívala znovu
průběh posledních dnů. Co to jen bylo, co mu učinilo Nejsvětější tak známým?
Domníval se, že Ho již jednou kdysi spatřil. Bylo to přece zcela nemožné!
Josef
umírá
Všední den nyní nastoupil opět své právo.
V domě a především v dílně se pilně pracovalo. Mnohé zůstalo ležet, ježto
chyběla mistrova rada. Muselo se to dohnat. V ostatních tak vybledly myšlenky
na dny v Jeruzalémě hlavně proto, že nebyly mnohým posvátné.
Avšak Ježíš, který žil pouze v chrámě,
nesl ve své mladé duši poklad poznání a vědění, který pozorováním stále
vzrůstal. U Josefa se dostavily opět příznaky staré choroby. Tentokráte se
zdálo, jakoby se jim tělo již nemohlo ubránit. Josef byl nucen ulehnout a
vbrzku zpozoroval, že již nepovstane. Jako dříve pokusil se promluvit s Marií,
musel se však toho vzdát. Byla ve své bolesti příliš nerozumnou. Ježíš oproti
tomu domluvil s klidem a porozuměním dospělého vše, co leželo otci na srdci.
Několik dnů nemoci je přesvědčilo oba, jak vroucně byli spolu spjati.
Posledního večera, když Ježíš držel
Josefovu ruku tisknuv ji k srdci, protože se z ní zdála vycházet síla a klid,
pravil Ježíš náhle:
"Otče, děkuji ti za všechno, čím pro
mne jsi. Vím, že nejsi mým otcem, co se týče těla, ale mému duchu byl jsi
nejlepším otcem. Nikdy jsem se na tebe neobrátil marně. Děkuji ti."
Josefovi se rozšířily oči. Chlapec věděl,
že nebyl jeho otcem a doposud mlčel? Jaká v tom spočívala duchovní velikost.
Ach, Ježíš byl přece ve všem tak nesmírně veliký! Zdali to lidé jen poznají?
Nebo bude, z nerozumu lidí, jeho cesta životem trnitá a kamenitá?
"Ježíši", řekl chvějícím se
hlasem, "mně se zdá, že jsem žil vůbec jedině pro tebe!"
Brzy na to zesnul, bez boje, láskyplně
držen v náruči synově. Ježíš se těžce rozhodl, oznámit matce smrt Josefovu.
Nyní počala zase všechna ta hrůza!
Po tiché modlitbě, v níž načerpal sílu,
kráčel naproti Marii. Jeho dětství minulo a život činil své nároky na něho.
Ježíš
tesařem
Josef byl pochován, žalozpěvy umlkly a
všední život opět nastoupil svá práva.
V domě byl otec málo postrádán. Tiše
přicházíval a odcházíval, přenechávaje Marii veškeré zařizování. Nyní se v tom
nic nezměnilo.
Ježíš pracoval, bledý a tichý u pracovního
stolu otcova. Ani jediný kus, začatý Josefem, nechtěl syn přenechat k dokončení
jiným rukám. Při práci vedl se zemřelým tichý rozhovor. Domníval se, že ho
cítí, jak mu odpovídá na otázky, jak ho poučuje, když Ježíš při některém kusu
nevěděl hned, jak pracovat dále.
Tovaryši a učni brali ohled na
"mladého mistra", jak Ježíše nazývali, ani jediné hrubé slovo
nezaznělo v jeho přítomnosti. Žádný z nehezkých vtipů, které ani Josef
nemiloval, jež nedovedl však nikdy zcela potlačit. Nyní mlčeli sami od sebe.
Jediný tovaryš, který zde ani dlouho nepracoval, nacházel tuto nutnost
nesnesitelnou. Žaloval hřmotně u Lebeuse, že dílna není dětským pokojem. Tu ho
vrchní tovaryš několika slovy vykázal.
"Nehodí-li se ti to zde, tedy si
vydělávej svůj chléb jinde." A reptal odešel.
V dílně, kde pracovalo ještě vše v duchu
starého mistra, neměl Ježíš potíží, aby udržel pořádek a kázeň ve smyslu
Josefově. V domě se však počalo mnohé uvolňovat, což bylo přece jen nutno
vztahovat na chybějící Josefův neznatelný vliv.
Když si jednou sourozenci s hlukem sedali
za stůl a požadovali předkládané pokrmy, řekl Ježíš tiše:
"Matko!"
Myslela, že ji chce upozornit na to, že
malí nešetřili práv jeho prvorozenství a brali si jídla dříve než-li on.
Prohodila hněvivě:
"Nebuď příliš domýšlivý, mohl bys
toho jednou litovat!"
Ježíš však neporozuměl smyslu slov, který
se mu objasnil teprve později. Nyní řekl pouze, právě tak tiše jako předtím:
"Modlit!"
"Máš pravdu", přiznala matka.
"Co je to za způsob, že saháte po jídle jako zvířata, aniž byste děkovali
Bohu za jeho dar. Hned nahradíte zmeškané!" A chvatně počala odříkávat
modlitbu, bez ohledu na to, že děti nebyly soustředěny.
Lebeus promluvil po obědě s mistrovou.
Tovaryši a učni obědvali s nimi. Nehodilo se, aby byl Ježíš před nimi svou
matkou kárán tak nepřívětivým způsobem. Co si o tom měli myslet? A při tom byl
přece v právu!
Maria cítila pravdu těchto slov, ale
zlobila se. Vždyť to byl přezrálý chlapec, který jí připravoval nepříjemnosti.
Bylo tomu tak již za života Josefova, mělo to nyní pokračovat?
Odbyla Lebeuse krátce, ale neodvážila se
být příliš ostrou. Věděla, že bez vrchního tovaryše by nemohla dílnu udržet. A
pokud byly čtyři děti ještě tak malé, nemohla postrádat příjmy z řemesla.
Jakub, nejstarší z dětí Josefových, byl
teprve devět roků stár. Ježíš byl v tom věku ovšem již pomocí v dílně, ale
Jakub byl právě jiného druhu. Lnul více k dobytku a k polím. Jednou se ujme
této usedlosti.
Tak to bylo dobře. Tesařina zůstane
nedotknutelným oborem nejstaršího, právo na ni si zajisté již získal. Maria
přitom věděla, že Josef žádal, aby Ježíš požíval všechny přednosti prvorozenství.
Nechtěla mu též do toho mluvit. Měl jen zůstat skromným a ničeho si
nepřisvojovat.
Tři ostatní chlapci zaujali všechen její
čas i sílu. Bylo těžším, než si myslila, vychovávat chlapce bez otce. Druhé
ženy v jejím věku ještě nemusely postrádat muže. Tu se opět projevilo, jak
nemoudré bylo, vzít si o tolik staršího muže! Josef se vlastně ani nestaral o
výchovu dětí, ale mladí byli mnohem tížeji k ovládání, než-li pokud žil ještě s
nimi.
Nemohla-li si s chlapci poradit sama,
volala Ježíše ku pomoci. Měl je trestat. Neučinil tak nikdy. Mluvil s nimi
přívětivě a předvedl jim bláhovost či ošklivost jejich jednání. Většinou se mu
to podařilo přimět malého hříšníka k lítosti. Někdy však byl takový cvrček též
zarytý a zvláště Jakub se protivil převaze staršího. Jednou při takové
příležitosti zvolal na něho:
"Snad nemyslíš, že mně můžeš něco
povídat. Já jsem nejstarší. Ty jsi pouze trpěn!"
Ježíš opustil pokoj, bílý až po rty a
odešel naproti do dílny. Mirjam, která slyšela zlá slova, běžela s pláčem k
matce a žalovala na Jakuba.
Matka se polekala. Odkud to dítě jen ví?
Asi že některý z pacholků o tom mluvil. Bylo to zlé, nyní nebude již nikdy mír
v domě. Jakub má však pravdu! Byl nesporně nejstarší. Nebo postačilo určení
Josefovy vůle, aby Ježíše postavilo na první místo?
Když nemohla být hotova se svými
myšlenkami, vyhledala kněze. Byl to muž nedávno sem přistěhovaný, který nevěděl
ničeho o "starých příhodách". Naslouchal pln účasti vyprávění vdovy.
"Nejlépe by bylo, Maria, kdyby ses
znovu provdala. Pak by byl opět muž v domě. Ježíše byste mohli poslat do
chrámové školy v Jeruzalémě. Mír by potom již nebyl ohrožován. Byl by ti Lebeus
milým, jako manžel?"
Ne, toto řešení Marii nevyhovovalo. Kdyby
se znovu provdala - a kdo by mohl říci, že by tak neučinila, mladá a krásná
jako dosud byla - pak by chtěla mladého, svěžího muže z ušlechtilého rodu,
nikoliv upracovaného tesaře, který byl až dosud jejím podřízeným!
Řekla to knězi nepokrytě. Podíval se na ni
s úsměvem. Přesně takto ji ocenil, jak se tím projevila.
"V každém případě můžeš však poslat
Ježíše do Jeruzaléma", radil. "Vždyť on má být tak neobyčejně
chytrým." Svěsila hlavu.
"Nemám práva poroučet Ježíši cokoliv,
co by nechtěl učinit", řekla s povzdechem. "Josef určil, aby Ježíš
rozhodoval zcela sám o svém životě a nikdo mu nesmí do toho mluvit. Tesařská
dílna, ba celá živnost se vším, co vynáší, náleží jemu. Ani není povinen
vydržovat nás z toho. Chtěl-li by se věnovat jinému povolání, byla bych nucena
odkoupit mu dílnu i zákaznictvo, jako by se jednalo o cizího."
"Je-li tomu tak", pravil kněz
rozvážně, "potom nechápu, proč jsi sem přišla, Maria. Vše je přece tak
jasné. Udobři se se svým nejstarším, aby ti jednoho dne nevypověděl
podporu!" skončil s úsměvem.
Marii však nebylo do smíchu. Pobouřeně se
tázala: "Směl Josef vůbec učinit takové ustanovení?"
"To ti nemohu okamžitě říci,
Maria", odvětil tázaný, jemuž se rozhovor stával obtížným. "Budu
pátrat, jakým způsobem Josef před třinácti roky přijal chlapce za dítě. Od toho
závisí všechno. Přijď zítra opět."
Maria odešla málo potěšena. Druhého dne
záhy stála opět před knězem.
"Maria, tvůj muž byl
velkomyslný", přijal ji. "Josef vzal tvůj poklesek na sebe a před
nejstarším obce udal, že se na tobě provinil. Dle toho jest Ježíš jeho
nejstarším synem se všemi právy. Nemůžeš učinit nic, než-li tvému druhému synu
zamezit hrubou prostořekost a udobři se s Ježíšem."
Tedy Josef, zbožný Josef lhal, lhal! Maria
toho nechápala vřelá vzpoura se v ní vznítila. On, který trestal lež, kdekoliv
ji nalezl, on lhal! Ale proč? Z lásky k ní! Aby ji slabou ochránil!
V Marii se probudil hluboký stud. Žila v
posledních létech vedle muže téměř lhostejně. Nyní teprve poznala, jaký poklad
lásky a péče měla. Hlas v ní promlouval:
"Maria, starej se, aby se ti nevedlo
s Ježíšem právě tak!" Pomalu kráčela domů, hluboce zamyšlena. Potom
zavolala k sobě Jakuba. Musel se zpovídat, kdo mu řekl to ošklivé slovo o
Ježíši.
"Není to pravda, slyšíš Jakube!"
horlila. "Není to pravda!"
"Opravdu není?" tázal se chlapec
s hloupě drzým smíchem. Marii vstoupila do tváře červeň. V prchlém hněvu
potrestala dítě, až nesměle slíbilo, že řeč již opakovat nebude. Domnívala se,
že je tím ožehavá záležitost skončena.
Večer však k ní přišel Ježíš.
"Proč jsi řekla Jakubovi, že není
pravda, co ví?" tázal se syn mdlým hlasem. "Maličký přišel za mnou s
pláčem a nevěděl jsem, co mu mám říci. Nemohl jsem přece vinit svou matku ze
lži!"
"Pouze tímto způsobem jsem mohla
umlčet prostořeké dítě, jež nás mohlo všechny uvést do pomluv",
ospravedlňovala se matka. Pak vyprávěla synovi, co kdysi pro ni Josef učinil.
Obraz Josefův zářil stále jasněji před
duší Ježíšovou. "Nebudeme již nyní o této věci hovořit", skončila
Maria, ráda že je s ním hotova. "Ty jsi opravdu nejstarším dle vůle i z
oběti Josefovy a při tom zůstaneme."
Několik měsíců uplynulo v největším klidu.
Menší sourozenci, kteří se nechali svést pouze Jakubem, byli poslušní, ježto
starší brat zkrotl. Tento příjemný stav netrval však dlouho. Jakub byl
uzpůsoben zcela jinak, než-li aby ho nebylo na Ježíši vše dráždilo. Když viděl,
jak Ježíš po celodenní práci pomáhal matce a zcela samozřejmě převzal malé
službičky, které jindy činíval otec, posmíval se Jakub:
"Ježíši, tys měl nosit ženské šaty,
ty nejsi vůbec ani chlapec, jsi nejstarší matčina dcera! Dívka, dívka!"
A menší bratři vpadli jásavě do posměšného
volání. Ježíš se na ně přívětivě usmál.
"Matka by mohla potřebovat dobře dvě
dcery. Mirjam je ještě malá a vy tak málo pomáháte!"
Jindy přišel Jakub domů rozhněván z
chrámové školy.
"Nelíbí se mi ani trochu, že je mi
Ježíš stále dáván za vzor. Mne zkrátka učení netěší. Vždyť přece postačí, je-li
v domě jeden tak moudrý syn. Ježíš je chytrý za nás za všechny."
"Jakube, budeme se doma spolu
učit", navrhl Ježíš. "Ukáži ti vše, čemu jsi ve škole nerozuměl a
budeš velmi rád, až budeš umět sám číst."
Jakub se netrpělivě obrátil:
"Školomete!"
Brzy muselo být Ježíši nápadné, že chlapci
nebyli nikdy tížejí k ovládání, než-li když byl on s nimi. A on to přece s nimi
mínil tak ze srdce dobře. Marně uvažoval, jak by se musel změnit, aby neohrožoval
mír. Zdálo se, jakoby stačila jeho přítomnost, aby přivedla k projevu vše
nedobré, co v dětech žilo. Také matka to zpozorovala a plísnila nejstaršího.
Jednoho dne po takovém výstupu neutěšeném
plížila se Mirjam za velkým bratrem, na němž lpěla vášnivou láskou a když
spatřila, že slzy naplnily jeho oči, pravila:
"Ježíši, nemusíš plakat, ti zlí
chlapci toho nejsou vůbec hodni. Jsou zcela jiní než-li ty, cítí to sami a není
jim to vhod."
Když se Ježíš udiveně na ni zahleděl,
rozhorlila se v řeči: "Ano, je tomu tak, můžeš mi věřit! Oni ti závidí
tvou dobrotu srdce, tvou klidnou chůzi, tvé ušlechtilé vzezření a - a..."
Již ji rychleji nic dalšího nenapadlo a
Ježíš s úsměvem ji přerušil:
"Ale maličká, jestliže mi závidí
dobrotu srdce - jak pravíš - kdo jim brání, aby byli též dobrými? Vždyť je to
tak snadné!"
"Ano, tobě je to snadné, ty
velký", řekla Mirjam něžně. "Ostatní tři, zvláště Jakub, nemohou však
být dobrými bez námahy a tuto nechtějí podstoupit. Domnívají se, že tobě spadne
vše do klína bez námahy, jak oni by to chtěli mít též. Protože toho však
nemohou dosáhnout, posmívají se a jsou nezpůsobní."
Sedmiletá poznala a vylíčila dosti přesně
duševní stav bratrů. Ježíš musel doznat po jisté úvaze, že má pravdu. Rozhodl
se, že pomůže nyní bratřím jiným způsobem. Večer je shromáždil kolem sebe a
vyprávěl jim povídky. Použil toho, co četl ve svatých Písmech, zvěstoval jim o
praotcích a jejich činech a o Makkabaovi, hrdinovi Izraele. Vedle toho vplížila
se i malá vyprávění, které mu poskytl okamžik. Tato byla všem nejmilejší.
Nepozorovali téměř ani, že bylo s tím spojeno užitečné použití. Byly to dosud
neslýchané povídky, jednaly o lidech, jakými byli oni sami a to jim dodávalo
velikého půvabu. Také Maria se posadila ráda se svou prací k dětem, když Ježíš
vyprávěl.
Za takových večerů stával se, jindy tak
mlčenlivý, velmi výmluvným. Také veselá mysl sídlící hluboko v jeho povaze se
příležitostně projevila. Dovedl se smát jako nikdo z ostatních. Perlivě a
kouzelně zněl jeho smích, takže Maria musela zbystřit sluch. Proč nebýval jen
vždy takovým? Zapomněla, že prožívání v otcovském domě zajalo veselou mysl
jejího nejstaršího a že ona sama to byla, která toto znění udusila.
Ježíš jednou vyprávěl maličkým také o otci
a pokusil se jeho obraz udržet živým před jejich dušemi. Matka naslouchala
užasle: Jak plně Ježíš otce pochopil, on, který ani nebyl Josefovým synem. Jak
správně vylíčil jeho konání, jak jasně vyložil jeho myšlení. Koho tu Ježíš
vykreslil slovy, to nebyl těžkopádný muž, jakým většinou Marie Josefa viděla.
Byl to v Boha věřící, dětsky zbožný Izraelita, nejlepšího druhu, který se
utápěl ve službě pro svou rodinu. Kdyby ho byla takto poznala, kolik bolesti
srdce bylo by bývalo oběma uspořeno!
Opět se přihlásil hlas v jejím nitru:
"Měj se na pozoru, Maria, a uč se z
toho! Nenechej Ježíše vedle sebe strádat v neporozumění!"
Co to mělo znamenat? Což syn strádá? Měl
vše, čeho potřeboval. Či snad přece ne? Nezdůrazňoval vždy znovu, jak nacházel
u otce odpověď na všechny otázky a porozumění pro každé hnutí? Kde toho nalézá
nyní? Byl jistě již dosti stár, než aby toho postrádal!
Když však hlas v jejím nitru nechtěl
umlknout, tázala se jednou svého syna, zda má dosud tolik nerozřešených otázek
jako dříve.
"Více, matko, mnohem více",
zněla překvapující odpověď.
"Proč se mne neotážeš, synu
můj?" řekla dobrosrdečně.
Potlačil úžas, nevěděl však, co by
odpověděl. V ní se však probudila horlivost ku pomáhání. Naléhala na Ježíše,
aby jí přece položil jednou některou z těchto otázek.
"Matko, kde jsme byli, než-li jsme přišli
na zem?" řekl bez dlouhého rozmýšlení.
Mohla zpozorovat, že ho tato otázka silně
zaměstnává. Co měla však na to odpovědět?
Ačkoliv ve svém mládí hloubávala, taková otázka by jí nikdy nenapadla.
Ačkoliv ve svém mládí hloubávala, taková otázka by jí nikdy nenapadla.
"Proč bys to chtěl vědět?"
tázala se proti tomu. "Nestačí ti, že jsme nyní zde?"
Ježíš potřásl hlavou.
"To mi nemůže stačit, neboť cítím, že
jsem již někde byl dříve, než-li jsem byl zde. My všichni jsme asi někde byli.
Myslím, že odtud pochází, že jsme tak rozdílní. Jen považ, matko",
rozhorlil se plně, jindy tak mlčenlivý, "musí v tom být přece rozdíl, zda
jsme směli až do vstupu na zem být v nějaké světlé říši, nebo zda jsme úpěli
někdy v temnotě či dokonce, zda jsme již dříve byli jednou na této zemi, jak
někteří říkají."
Maria zírala bez porozumění na svého syna.
K jakým myšlenkám chlapec dospěl. Nutno se ho ujmout, jinak sejde na scestí! Z
tohoto vytryskla její řeč:
"Ježíši, nechápu tě. O něčem podobném
přece nemusíme přemýšlet. Jdi svou cestou v bázni Boží a nelam si hlavu věcmi,
po nichž ti ničeho není. Řešení takových otázek přenechej znalcům Písma.
Nemůžeš-li se však s tím vypořádat, tedy jdi ke knězi!"
Ježíš se musel usmát.
"Vidíš,matko, jak velice mi chybí
otec? On věděl vždy odpověď na všechny mé otázky a řekl ji tak, že jsem jí hned
porozuměl."
"Příště budeš tvrdit, že náš otec byl
učencem!" posmívala se matka dobrosrdečně. Bolelo ji přece poněkud, že ji
Ježíš odsunuje stranou.
"Měl bys chodit vůbec mnohem více do
chrámu. Mimo sobotních bohoslužeb nezúčastníš se jiného shromáždění. Tím
dospíváš k hloubání, které není dobré pro tvůj věk. Ježíši, slib mi, že se
budeš více přidržovat domu Pánova."
"Chci se o to pokusit, matko",
svoloval chlapec.
A pokusil se o to. Netrvalo však dlouho a
cítil se odpuzován duchem, který panoval na schůzích. Místo aby lidé tam
společně hledali tvář Boží, jak očekával, scházeli se jen, aby řešili různé
sporné otázky. Vlastním způsobem však nesměl mluvit nikdo, kromě kněze.
Ježíš se chtěl odvážit ještě jednou
pokusu, z lásky k matce, šel ke knězi a prosil ho, aby směl být jednou přítomen
shromáždění dospělých.
Rabín se na něho číhavě zadíval.
"Domýšlíš se být příliš moudrým pro
sobě rovné, Ježíši?" tázal se, prost vší dobrotivosti.
"Ne, rabíne, ale chtěl bych se
učit", odpověděl klidně Ježíš.
"Nuže dobře, přijď dnes večer do
shromáždění mužů, mladý tesařský mistře, snad se tam uplatníš tak dobře, jako v
dílně."
Za okamžik se otázal:
"Jak starý vlastně jsi, mladý
učenče?!
"Dosáhl jsem čtrnácti roků,
rabíne."
Večer se dostavil Ježíš do chrámu s
bušícím srdcem. Již to, že schůze byla pořádána v chrámě, místo v chrámové
škole, dodávalo jí v jeho očích jistého posvěcení.
Mužové přicházeli sem hřmotně nebo
udýchaně a usedali s tlacháním na své židle. Opodál stojícího chlapce si nikdo
nevšímal. Konečně se objevil rabín.
"Dnes máme o jednoho posluchače
více", pokynul mužům. "Posaď se tamto, Ježíši."
Potom začal předčítat z písma text od
Jasaja: "Pak budou otevřeny slepým oči a hluchým uši!"
Poukázal mužům na to, že se zde jedná o
zaslíbeného Mesiáše, který při svém příchodu bude činit všechny tyto zázraky.
Oni se však předháněli v líčení toho, co bude Mesiáš konat pro svůj národ.
"Co tomu ty říkáš, Ježíši?"
obrátil se kněz na skromného posluchače.
Ježíš odpověděl bez jakékoliv plachosti,
tiše a přece slyšitelně:
"Nemínil zde Jasaja snad spíše
duchovně slepé a hluché?"
Mužové se na sebe podívali. Takto dosud
nikdo nevyložil ono místo. Co tím chtěl chlapec říci?
"Mluv dále, Ježíši", povzbuzoval
ho kněz. "pověz nám, co rozumíš pod duchovně slepým."
"Všechny lidi, kteří mají oči, aby viděli
Boží nádheru a přece Ho nepoznávají, kteří mají uši, aby slyšeli Jeho hlas a
nic z toho neslyší."
Ježíš to pronesl jako něco zcela
samozřejmého. Kněz zbystřil sluch. Chlapec musel být v dobré škole.
"Učili tě tomu tvoji učitelé?"
tázal se přívětivěji než dosud.
"Vím to, nemohu však říci, odkud toto
vědění přichází", pravil Ježíš, který by byl tím jinak řekl, že to slyšel
od Mehu. Věděl však, že tomu tak nebylo.
"Pověz nám nyní ještě, jak můžeme
zaslechnout hlas Boží, hochu", chtěl vědět kněz dále.
"Bohem vyvolení směli jej slyšet v
Pravdě, my ostatní slyšíme jej v našem nitru nebo v dění kolem nás."
Této odpovědi nebylo co vytýkat. Chlapec
odpovídal skromně. Ku konci shromáždění řekl mu kněz, že smí od nynějška
navštěvovat všechny schůze dospělých mužů. Ježíš poděkoval, ale bez zvláštní
radosti. Očekával více. Snad zřel ve své duši dny v chrámě v Jeruzalémě. Doufal
však, že i zde může ještě zkrásnět a zlepšit se.
Mužové však dnes vyprávěli o chlapci,
který je tak chytrý, že kněz sám nalézá na něm zalíbení v jeho odpovědích. Ženy
mluvily o tom nad svou prací a donesly to Marii, která se stala velmi pyšnou na
učeného syna. Přicházela mu vstříc s jistou uctivostí, která jemnocitného
chlapce bolela.
Více než dříve se ponořil do sebe a
pokoušel se zaslechnout ve svém nitru odpověď na mnohé otázky, jež ho zajímaly.
Většinou se mu to zdařilo, což jej učinilo radostným a plným naděje. Z této
nálady vyvěraly též odpovědi, které dával příležitostně ve shromážděních. Často
se odchylovaly velmi silně od toho, co vycházelo odtud. Kněz však se z nich v
tichosti radoval.
Tu se stalo, že byl odvolán do jiného
města. Na jeho místo nastoupil horlivý, netrpělivý znalec Písma. Když uslyšel,
že se Ježíš smí zúčastnit shromáždění mužů, vybuchl. Jaký zlořád! I pak,
jestliže je jinoch skutečně tak chytrým, jak ujišťoval loučící se kněz, nesmí
se prostě takové výjimky dělat! To by přece znamenalo pěstovat domýšlivost a
přeceňování. "Slyš a viz", prosil odcházejícího bratra v povolání,
"dříve než-li posoudíš. Ježíš jest skutečně zcela neobyčejný. Nesmíme na
něho brát všeobecnou míru!"
Tento odpor dráždil rabína Barucha tak, že
nyní rozkázal, že se má Ježíš účastnit shromáždění nezletilých a že se nesmí
opovážit objevit se u dospělých.
Chrámový sluha přinesl tuto zvěst do domu
Marii, která se toho velmi ulekla. Myslela, že se její syn něčím provinil.
Ježíš ji v tom uklidňoval, ale bolelo ho hluboce toto odstrčení.
Klidně jako vždy, vstoupil však do chrámu
a zúčastnil se shromáždění mladistvých. Rabín Baruch vedl tyto hodiny jinak, než-li
jeho předchůdce. Kladl otázky, ale tyto byly dětsky lehké tak, že Ježíš nemusel
nikdy přemýšlet. Oproti tomu jeho odpovědi se znelíbily důkladně rabínovi.
"Kdyby sis mohl přece navyknout,
Ježíši, mluvit tak prostě jako dítě, kterým přece dosud jsi! Tvými zvláštními
odpověďmi mateš pouze druhé."
Nyní byl Ježíš zmaten. Odpovídal tak, jak
mu bylo u srdce. Nic jiného nemohl říci. Když se rozmýšlel, aby pro zálibu
rabína sestavil slova jinak, domníval se tento, že nezná odpověď a tázal se
dále.
"Vidíš, Ježíši, jak jsem učinil
dobře, že jsem tě odvedl od dospělých", triumfoval Baruch. "Vždyť
neumíš odpovědět nejjednoduchší otázky."
Ostatní chlapci se smáli. Baruch chtěl
Ježíše pokořit ještě více. Považoval za nutné, aby se mladík bez otce nestal
příliš sebevědomým.
"Pověz mi, Ježíši, jak vešel do světa
hřích", chtěl vědět. Tato otázka! Jak často o tom Ježíš uvažoval.
Odpověděl klidně: "Tím, že lidé postavili svou vůli před Boží vůli!"
Rabín zíral bez sebe na jinocha. Pak se
obrátil na souseda: "Tadeáši, řekni to ty!"
"Eva jedla jablko a dala z něj také
jíst Adamovi."
"Dobře", chválil učitel.
"Pohleď, Ježíši, takto bys měl také odpovídat, tak prostě a dětsky."
Schůze byla skončena. Jinoši šli domů,
nenechali si však ujít, aby se cestou nepotýkali nebo se neopičili po učiteli,
jehož poněkud strojený způsob řeči jim byl podnětem k smíchu. Ježíš však
spěchal k tichému místu, kde byly hroby Josefova a babičky. Na hrobě Josefově
se posadil na zem a sklonil hlavu v hlubokém smutku. Dvě slzy mu stékaly po
tvářích. Nepatřily plísnění učitelovu, ani výsměchu spolužáků, nýbrž vyvěraly z
pocitu naprostého neporozumění ode všech.
Kdo byl kde, kdo by chápal, kdo by s ním
cítil?
"Pane, Všemohoucí, Vševědoucí, který
jsi mne postavil do tohoto světa, abych splnil jistou úlohu, neopouštěj
mne!" modlil se vroucně. "Bez Tvé pomoci nemohu jít tou těžkou
cestou!"
Vyprošené pomoci se mu dostalo na místě.
Zázračná síla, jaké dosud nepocítil, jím pronikla a pozvedla jeho zemdlenou
duši, takže se vrátil domů nově posílen.
Jakub
se zaučuje v dílně
Po této době přišla jednoho dne Maria do
dílny, kde Ježíš a Lebeus dosud sami pracovali, zatímco ostatní práci již
skončili.
"Slyšte, vy oba, musím s vámi
mluvit", začala a Ježíš zpozoroval, že srdce matky je těžké.
Přívětivě ji dovedl k lavici a žertoval:
"Kdybych byl věděl, že nás chce matka
navštívit, jistě bychom se postarali o podušku."
Jeho úmysl se splnil - Maria se zbavila
rozpaků, jak by měla začít. Sdělovala, že jí Jakub působí starosti. Líbí se mu
blízký styk s pacholky, nepřispívá však ku zlepšení jeho zvyků. Kdyby mu však
zakázala být u pacholků, nepřišel by vůbec k užitečné činnosti a s dvanácti
roky je příliš stár, než aby si hrál a čachroval s menšími chlapci ze
sousedství.
Nyní jí napadlo východisko, že dá Jakuba
do dílny, aby byl pod dozorem Ježíše a Lebeuse. Potřebuje přísnou kázeň. Lebeus
se nezdál být touto vyhlídkou velmi potěšen, leč na něm spočívalo rozhodnutí.
Ježíš se však napřed otázal:
"Co tomu říká Jakub sám? Bude se
chtít stát tesařem?"
"Neptala jsem se ho", řekla
Maria krátce. "Bude se muset podrobit. Napřed jsem chtěla slyšet, zdali ty
a Lebeus se chcete divocha ujmout."
"Přijde-li Jakub rád, budu ho rád
učit", řekl Ježíš určitě. "Nechtěl bych ho nutit. Snad by se nalezla
pak přece ještě jiná cesta."
Jakub však přišel rád. Domníval se, že je
bratr příliš mlád a příliš poddajný, než aby vedl přísnou správu. V tom se však
zmýlil, neboť Ježíš dovedl být skálopevným, kde toho bylo třeba. Byl tvrdým sám
vůči sobě, žádal však mnoho i od jiných, jakmile se prohlásili ochotnými ku
práci.
Zprvu byl tedy mnohý hněv i mrzutost, až
poznal, že s Ježíšem nejsou žerty. Tu se podrobil. Nyní to bylo jiné než dříve.
Bratrova přítomnost přiváděla z něho na povrch vše dobré. Nikdy nebyl
povolnějším, radostnějším a pilnějším, než kdy byl spolu s Ježíšem.
Bratři pracovali bok po boku. Ježíš
zprostil Jakuba, k jeho radosti, chrámové školy, ježto denní vyučování by se
bylo s prací v dílně srovnalo jen tehdy, kdyby byl učeň býval současně horlivým
žákem. Toho však u Jakuba nebylo. Jeho mladší bratr Jan uměl číst lépe než on.
Shoda mezi bratry se lepšila den ode dne.
Jakub vzhlížel s obdivem k mladému mistrovi, když viděl, jak je ode všech ctěn
a jak výborně pracuje. Ježíš se proti tomu těšil z bujného chlapce, který byl
tak docela jiný než-li on.
Zdali pak Josef býval takový ve svém
mládí? Ztěží! Nemohl si otce představit ani tak rozpustilým, ani tak vysloveně
židovským, jako byl Jakub. Odkud jen měl svého obchodního ducha? Co bylo
Ježíšovi zatěžko, vypočítávání výloh při práci a ceny, jež byly za to k
požadování, to Jakub pochopil rychle.
Počítal rychleji než všichni a tak
obratně, že bylo dosaženo většího zisku než dosud, aniž by si zákazník mohl na
to stěžovat. Bylo by tedy vše bývalo lepší, pouze jediného Ježíš litoval: Jemu
scházely klidné pracovní hodiny, v nichž se mohl oddat svým myšlenkám a tak
mnohé vnitřní rozřešit. Nyní stál vedle něho stále pohyblivý, mnohomluvný bratr
a s klidem byl konec! Tento musel být nyní opatřen jinak.
Večer po ukončení práce počal Ježíš
podnikat dlouhé osamělé vycházky a obětoval jim schůzky v chrámě. Se svými,
téměř sedmnácti léty připadal si bez toho příliš velkým pro dětská poučování,
vždyť již Jakub se jich nezúčastnil. Ovšem rabín Baruch se hněval, ale chyběly
mu prostředky, aby velkého žáka přinutil k návštěvě hodin. Stěžoval si u Marie,
tato však byla výjimečně na straně synově.
Vysvětlila rabínovi, že Ježíš pracuje v
dílně jako mistr a že své místo plně zastane. Nikdo nemůže od něho očekávat,
aby se posadil na tutéž učební lavici s chlapci a jinochy. Mimo to potřebuje
večery, aby rozšířil své plíce, které vdechovaly po celý den prach a vzduch
dílny. Baruch musel odejít s nepořízenou.
Zvěst
o Janu Křtitelovi
Jeden z tovaryšů pomáhal s několika učni
na venkovské stavbě. Byli vzdáleni po celý týden. Unaveni jako vždy, vrátili se
nazpět. Po přijetí své mzdy nevyhledali však jako jindy své příbytky, nýbrž
hrnuli se k Ježíši, jemuž chtěli něco důležitého vyprávět.
"Mladý mistře!" počal tovaryš
horlivě. "Slyšeli jsme, že v Izraeli vyvstal prorok. Prochází zemí a
káže."
"Prorok?" Ježíš zbystřil sluch.
"Viděli jste ho?"
"Ne, pane, on je na druhé straně
Jordánu, vzdálen od nás více dnů cesty. Lidé k němu však proudí zblízka i
zdáli. Když se navrací, jsou zcela naplněni jeho slovy. Říkají, že káže mocně a
jinak než znalci Písma."
Tovaryš nemohl více sdělit, přesto, jak
rád by byl Ježíš slyšel více.
"Jinak než znalci Písma!" toto
slovo ho již neopustilo. Zdali tento prorok hlásá skutečně Boha nebo jenom
lidskou moudrost jiným způsobem, než-li byla předkládána? Zda by Ježíš mohl
nalézt odpověď na své otázky?
Ježíš musel dnem i nocí myslet na proroka.
Přišel-li někdo z venkova, dotazoval se ho. Každý věděl něco nového. Po
několika měsících došla zvěst: Prorok, který se nazývá Janem, křtí právě ve
vodě Jordánu.
Ježíšova touha, aby sám viděl a slyšel,
stávala se stále nutkavější. Zvláště v noci stoupala v jeho duši jistota, že
setkáním s tímto mužem Božím stane se jeho život účelným. Vždy bývalo mu jakoby
cosi očekával. Nyní se zdálo, že by toto čekání mělo již skončit.
V dílně nebyl nepostradatelným. Jakub se
již zaučil a Lebeus neměl by s ním námahy. Doma by ho určitě nepohřešovali,
kromě Mirjam. Mohl se toho odvážit, aby jednou opustil na dobu asi dvou týdnů
domácnost. Nejprve však musel promluvit s matkou. Zda mu porozumí?
Když věděl, že je ve své komoře sama,
vstoupil k ní. Bylo to něco tak neobvyklého, že Marii začalo bušit srdce. Co
chtěl její syn? Vyhlížel neobyčejně vážně.
"Matko, milá matko, raduj se se
mnou!" začal Ježíš v neobvyklém vzrušení. "Myslím, že naleznu odpověď
na všechny mé otázky."
Matka zírala užasle na svého
nevypočitatelného nejstaršího. Toho neočekávala.
On jí však vyprávěl o prorokovi, který
prochází židovskou zemí. Jeden ze sousedů právě přinesl spolehlivou zprávu, že
Jan křtí na Jordáně nedaleko Jeruzaléma. On, Ježíš, chce se ihned vypravit a
putovat tam. Chce sám vše vidět a slyšet. Je si tím jist, že tento Jan může mu
zodpovědět všechny otázky.
Marii se plán nezamlouval. Vyřkla to beze
všeho, že Ježíš byl odjakživa hloubal a nadšenec, který se povolně nevřadil do
nauk znalců Písma. Nyní přichází jakýsi novotář a Ježíš chce za ním běžet.
Marie má vážnou obavu nejen o duševní blaho synovo, nýbrž ještě více, že by z
tohoto jednání mohly vzejít rozepře s knězem a nepříjemnosti v obci.
"Považ, synu můj, musíme žít! Nesmíme
se s nikým znepřátelit."
"Matko moje, duše má také právo žít a
nyní hladoví!"
Ježíš to zvolal jako výkřik z nouze.
"Nemusíš ovšem vždy užívat tak
velkých slov!" odkazovala ho matka. "Jestli tvoje duše hladoví, tedy
navštěvuj pilněji služby Boží. Šel by s tebou snad ještě někdo z obce?"
"Ó matko, šel bych nejraději zcela
sám", úpěl syn. "Nechci o tom s nikým rozmlouvat."
"Kdyby otec dosud žil, vymluvil by ti
jistě tyto myšlenky", mínila Maria, jen aby něco řekla.
Kdyby byla uvažovala, byla by musela
shledat, že Josef byl by stál na straně synově. Ježíš to věděl.
"Otec by šel asi se mnou. Nyní tedy
půjdu sám. V dílně je vše zařízeno tak, že mohu být snadno postrádán na krátkou
dobu. Žij blaze, matko!"
"Ty chceš přece jít, přestože vidíš,
jaké mi to působí starosti?" volala matka. "Jak jsi přece umíněný,
vzdor své něžné bytosti. Člověk myslí, že by tě mohl kdykoliv řídit dle
libosti, jakmile se však jedná o tvou "duši", jest veta po
poslušnosti tvé."
"Nemusí to tak být? Nejsme-li zcela
sami zodpovědni za svou duši? Matko, nečiň sobě i mně srdce zbytečně těžkým.
Půjdu a budu brzy opět nazpět. Kolik krásného budu mít k vyprávění!"
Pokynul zděšené Marii ještě přívětivě na
pozdrav a odešel vskutku, svými kroky, jaké neměl nikdo z ostatních lidí.
Maria patřila za ním z okna. Hněv nad jeho
svémocí ustoupil brzy zálibě z jeho postavy a z jeho vznosné, přímé chůze.
Cítila dokonce radost z toho, že odvrhl přílišnou měkkost a stal se pevným
mužem, který ví, co chce.
Ježíš
jde k Jordánu
Ježíš však kráčel k Jordánu. Jeho duše se
dmula široce, když nestísněna lidskou řečí a prací, mohla přijmout vše, co
vyprávělo kolem o Bohu: sluneční svit, zeleň louky, modř dalekých hor, zpěv
ptáků a kvetoucí květiny kolem! Jak krásné bylo stvoření, kde se lidé netlačili
do popředí, aby se tak konečně vážně oceňovali!
Po dvou dnech cesty dospěl Ježíš k
Jordánu, v jehož vlnách se zrcadlilo slunce a modř nebes. Musel se obrátit k
jihu, jak již věděl. Čím dále pronikal, tím více lidí se k němu družilo. Z každé
osady, z každého postranního údolí přicházel nový příliv. Všichni tito lidé
spěchali k Janovi. Bylo kolem tolik duší, které se ještě tázaly po Bohu? Lidé
kolem nemohli být přece tak zkažení, jak se to Ježíši až dosud jevilo. Ovšem
vbrzku zpozoroval, že se k průvodu přidalo mnoho zvědavců, což ho bolelo. Oni
rušili zbožný soustředěný klid ostatních, což bylo zřetelně cítit.
Ježíš zůstával stranou, jak jen mohl.
Nemohl však zůstat přehlédnut. Světlo ho obklopovalo. Světlo z něho vyzařovalo.
Čím více se blížil průvod k místu, kde Jan křtil, tím více houstly davy lidí.
Potom stál Ježíš téměř po celý den na malé výšině, zcela blízko místa křtu a
díval se. Co vlastně očekával? Jak si představoval proroka Nejvyššího?
Ten, který stál u Jordánu, byl prostředně
veliký muž, ušlechtilého vzezření. Byl hubený, jednoduchý, vlněný oděv vlál kol
jeho údů. Nemohl na tom změnit ničeho ani provaz, který byl kol beder opásán.
Oči se vyrovnaly sluncím a slova zněla daleko vzácným libozvukem, aniž se musel
obzvláště namáhat.
Co Ježíš zaslechl z těchto přivátých slov,
zapadlo hluboce do jeho duše a přineslo odpověď na tak mnohou žhavou otázku.
Příštího dne byl pevně rozhodnut.
"Musím se nechat pokřtít, pak budu teprve o krok blíže k svému cíli."
S tímto rozhodnutím si Ježíš počal také
razit cestu mezi davy. Ježto však nepoužíval násilí, pouze někdy přívětivě
prosil, trvalo celý den, než přišel na dosah pořadatelů, učedníků Janových. Jan
křtil právě poslední a teprve v dálce se objevovaly nové zástupy, tu sestoupil
i Ježíš k Jordánu, naplněn touhou, že mu téměř hruď pukala. Jan, jemuž bylo
dáno, aby rozeznal každého prosícího dle jeho hodnoty a nehodnoty, spatřil v
Ježíši někoho, s kým se dosud nesetkal: naprosto čistého!
Toho přece nemohl křtít! Jak hříšným si
připadal proti tomuto!
Pronesl myšlenky slovy:
"Pane, nenáleží mi, abych tě křtil!
Musel bych tebe prositi o křest!"
Ježíš řekl pevně a určitě:
"Prosím tě o křest, Jene!"
A Křtitel vyhověl.
Tu spadla páska s Ježíšova zraku
duchovního. On uzřel, kým jest a proč byl vyslán na zem. Zatím co skrápěla voda
jeho čelo, kterou nechal Křtitel z ruky přes ně perlit, pronesl Ježíš tiše před
sebe:
" Jáť jsem ! "
Nebylo to tiché svítání v uvědomování,
nýbrž Ježíš uzřel před sebou náhle jako blesk osvíceno vše, co v jeho duši bylo
otázkami.
Podíval se na Křtitele: jeho tahy se mu
zdály být dobře známy. Pojednou znělo v jeho duši: "Pohleď, posel Boží u
lidí!"
Bylo zázračné, že i Křtitel se zdál
prožívat totéž. Konečně člověk, který mu rozuměl. Kdyby ho přece směl podržet u
sebe! Sotva však přání vzniklo, poznal Ježíš, že si je musí odepřít. Křtitel
měl působit na jiném místě. Leč i v Janovi přivodil tentýž cit, totéž přání.
"Pane, nech mne jít s tebou!"
prosil.
Ježíš nesměl vyhovět. Bylo mu těžké
odmítnout prosícího. Jan pochopil bez dalších slov, sklonil mlčky hlavu. Ještě
vyměnili hluboký pohled a Ježíš se obrátil k odchodu. Nové zástupy přicházely,
před nimiž chtěl prchnout.
Namířil cestu do vzdálenějších končin.
Kam!? Bylo mu lhostejno. Chtěl jen odejít daleko z dosahu žvanivých lidí! Musel
být sám se svými myšlenkami.
Mírný večerní vzduch ho ovíval a kolem
něho se zdály znít tiché zvuky.
"Ty jsi můj syn!"
Mluvil k němu opravdu Bůh? Nebo to pouze
slyšel nejhlouběji v duši? Věděl, že jest Synem Božím, částí Pravěčného, jehož
přítomnost neustále pociťoval. Byl s Ním spojen nerozlučně. Proto bylo též jeho
vědění o Bohu jiné, než-li vědění znalců Písma. Nesměl se na ně hněvat, že
říkali často takové nesprávnosti. Vždyť byli jen lidmi.
Nyní poznal, že byl uzpůsoben zcela jinak
než-li lidé, kterých nemohl pochopit. Nespojovalo ho s nimi nic stejného, než
hrubohmotné tělo, které pociťoval většinou jako obal, často však též jako
obtíž. Jedno vycházelo z druhého. Jedna odpověď měla vzápětí druhou. Zmocnila
se ho téměř závrať před křišťálovou jasností, jež plnila nyní jeho ducha.
Hvězdy vyšly a měsíc vrhal své mírné
světlo na jeho stezku. Ježíš promluvil ještě jednou s Janem a potom putoval
celou noc vstříc Nazaretu. Ani toho nepozoroval. Byl příliš naplněn vším, co v
něm proudilo. Věděl, že nyní má začít jeho úkol. Životu v tichosti v dílně a
práci bylo u konce.
Ještě jednou se musel navrátit do domu,
který nazýval až doposud svým domovem. Potom se však musí rozvázat svazky,
které ho pojily s matkou a sourozenci, s tovaryši a sousedy. Většinou je pociťoval
jako tíživé.
Maria bude naříkat. Nyní toho nemohl dbát.
Jeho cesta mu byla předepsána. Nemohl si zjednat dosti rychle klid, který mu
tuto cestu nechá nalézt. Vrátil se nejkratší cestou, bez zastávky, do Nazareta.
Jistota, jež ho oživovala, zdála se propůjčovat sílu i jeho tělu. Bez oddechu
kráčel dále a jen zřídka něco málo pojedl.
* * *
Při svém návratu byl se všech stran
radostně pozdraven. Maria, která v sobě chovala nepříjemný strach, že se její
syn stane učedníkem a spolupracovníkem Křtitele, vydechla, když ho opět před
sebou spatřila. Tovaryšům připadala dílna bez něho neradostná a bez světla a
sourozenci se těšili na jeho vypravování. Chodili mezitím jako ve snu. Kdyby
již nastal večer.
Seděl nyní v klidu u matky, která měla
mnoho k povídání a ku sdělování. Klidným, téměř královským pokynem ruky, Ježíš
to vše odbyl.
"Matko, to ne", řekl určitě
tónem, který zbystřil její sluch. "Mám s tebou domluvu důležitější. Dům i
dílna jsou výtečně opatřeny a Jakub ti bude oporou a skvělým pomocníkem. Odstupuji
mu dobrovolně své prvorozenecké právo. Nikdy jsem neměl jiného úmyslu. Jeho
budiž dílna a vše, co k tomu náleží. Dovede to vše spravovat."
"Ty, Ježíši, co ty však?"
pátrala matka, kterou přepadla ohromná tíseň. "Proč se všeho vzdáváš,
vždyť ti nic nezůstane!"
"Matko, musím jít svou cestou,
neobtížen. Co potřebuji, to obdržím, jsem si tím jist. Moje cesta mne vede
daleko od domu i dvorce."
"Synu můj, co máš na mysli?"
tázala se Maria úzkostlivě. "Doznej to, chceš se připojit k tomu, jehož
nazývají Křtitelem? Chceš putovat zemí, jako bys nepocházel od počestných
usedlých lidí!"
Opět pohyb ruky, který ji umlčel. Jak těch
několik málo dnů Ježíše změnilo!
"Matko, nemám v úmyslu připojit se k
Janovi. Co mi mohl dát, to jsem obdržel. Nyní musím hledat dále. Jakmile
naleznu nepochybně svou cestu, musím po ní jít, sám nebo s jinými!"
"Kam má vést tato cesta?" tázala
se matka teskně.
Nerozuměla již svému synovi. Již ne?
Nerozuměla mu nikdy!
"Vede mne z Božího rozkazu. Musím
přinést lidem Světlo a Pravdu. Obojí ztratili během dob. Musí to znovu nalézt,
nemají-li zcela a úplně zahynout ve svých hříších."
Mluvil ze svého nitra a za řeči to
prožíval.
"Ty se tedy domníváš být prorokem?
Ježíši, nenechej se vést falešnými představami. Kdo ti říká, že máš Světlo a
Pravdu, kterou chceš lidem přinést?"
"Můj Otec!"
Maria ho řízně přerušila:
"Tvůj otec? Nedomýšlej se, že přešlo
z něho na tebe vědění o Bohu!"
Chtěla ho ranit, chtěla mu říci, že jeho
otec byl Říman, který nevěděl ničeho o Bohu Izraele, nýbrž ještě uctíval bohy.
Nedosáhla však svého úmyslu.
Ježíš se na ni díval zcela klidně.
"Je mi lhostejno, komu děkuji za svou
tělesnou schránku." Potom mlčel. Co chtěl říci ještě, zmlklo před úplným
nepochopením, které u matky vycítil.
"A na mne, svou matku, se také asi neohlížíš?"
zvolala pobouřeně. "Mně chceš opustit a zapomenout všeho, co jsem pro tebe
učinila?"
"Matko", řekl měkce, "pokus
se mi porozumět, pak mne budeš moci provázet na mé cestě. Nebude pro nás pak
již odloučení." Mínil to duchovně, ona však to pochopila pozemsky.
"Ježíš, co myslíš, že bych měla
opustit dům a dvůr a toulat se s tebou krajem pro nějakou myšlenku?"
Byla rozhořčena a měkké pohnutí zmizelo.
Ježíš vzdychl. Věděl, že on nebude matky
postrádat, ale že si matka svou životní cestu a své umírání zbytečně ztíží,
jestliže se nenechá vést. Povstal. S přívětivým pozdravem opustil rozrušenou
ženu, které již neměl co říci.
Šel přímo do komory, kde odpočíval Jakub.
Jeho vstup chlapce polekal. Ani on nechápal, co mu Ježíš říká. Proč chtěl se
nejstarší syn pojednou všeho vzdálit? Vždyť mohl mít dílnu ve společném
majetku? Jakub propukl v pláč. Šel-li Ježíš, tedy chtěl odejít s ním. Do duše
Ježíšovy vešla radost. Zde bude jednou půda pro jeho poselství. Tiše hladil
zcuchané černé vlasy bratrovy.
"Buď ticho, Jakube, matka nás nemůže
ještě oba postrádat. Musíš zastupovat mé místo. Později však, až bude Jan
starší, pak smíš přijít za mnou - budeš-li pak ještě chtít", dodal tiše.
"Vždy, vždy budu chtít přijít!"
volal chlapec prudce a vrhl se Ježíši kolem krku. "Můžeš se mnou
počítat." Své slovo dodržel.
Poslední rozmluvu měl Ježíš s Lebeusem,
jemuž vložil na srdce svou rodinu. Věrný mu rozuměl lépe, než očekával. Tak
mnohé slovo, které kdysi Josef pronesl, uchoval ve své duši, což nyní neslo
ovoce.
A ještě prošel komorou, v níž dřímali tři
menší sourozenci, kteří se neprobudili a Ježíš opustil dům. Jitřenka vycházela,
jakožto zaslíbení.-
S klidnou duší se obrátil k východu,
směrem k poušti, aby se připravil vnitřně na svůj veliký úkol....
Amen
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára
Komentáre sú moderované.