14. 12. 2015

Neznáme zo života syna Božieho Ježiša

Poutník na Boží cestě

Krásný letní den chýlil se ku konci. Sluneční paprsky dopadaly šikmo na lesknoucí se zrcadlo jezera a zlatilo všechno kolem dokola. Po silnici ubíral se poutník, ponořen v hlubokých myšlenkách. V pravici měl dlouhou hůl, levá ruka visela volně dolů. Všechny jeho pohyby byly nenucené a ušlechtilé. Jeho kroky nezanechávaly v prachu silnice téměř ani stopy. Stádo ovcí běželo po silnici proti němu. Dva statní psi, štěkající pobíhali kolem veselo. Pastýř šel unaven opodál za nimi.

Poutník pozvedl hlavu, pak ustoupil stranou, ponechávaje tak zvířatům volnou cestu. Radostně spočinul na nich jeho zrak. Bylo to, jakoby i ona vyciťovala onu dobrotu, neboť jedna ovce přes druhou spěchala do jeho blízkosti a tlačila se k němu. Několik jehňátek zůstalo u něho, jakoby očekávala, že se jim dostane zvláštního pohlazení a pozornosti. Svou krásnou formovanou rukou pohladil lehce jejich huňaté hlavy a nejmenší z malých pozvedl na své ruce.

Pastýř přistoupil blíže, pozdravil poutníka a zvědavě si ho prohlížel.

"Cizinče, máš tak rád zvířata?" tázal se udiveně. "Moje ovce jsou jinak velmi plaché. Jsi snad také pastýřem?"
"Snad jim také jednou budu," usmál se tázající a postavil zvířátko opatrně na zem.

Teprve nyní si pastýř všiml, jak mlád jest poutník. Z dálky ho považoval za staršího, zralého muže. Měl podlouhý obličej, pravidelných a překrásných, ušlechtilých tahů. Ač vlasy i vousy byly pěstovány, přece vypadaly, jakoby se jich nůžky již dávno nedotkly. Snad složil poutník nějaký slib.

"Jak se jmenuje ono městečko na jezeře?" tázal se mladý muž.

"Tiberias."

Poutník vlídně poděkoval a rozloučil se a již kráčel statně jako dosud, směrem k obci. U jezera se hrály děti. Nezvedly téměř zraků, když poutník kráčel kolem nich. Byly zvyklé cizincům. Muž zůstal státi u jedné skupinky a pozoroval dětskou hru, aniž by se děti nějak vyrušily. Chlapci udělali si v písku malé, ploché jamky, a snažili se načerpati do nich vodu.

"Půjč mi svoji hůl," oslovil náhle jeden z chlapců muže. "Chci udělati stružku k jezeru."

Mladý muž podal hůl dětským rukám a směje se současně poučoval malého chlapce, že voda ani teď, ani nikdy jindy nepoteče nahoru. Chlapec to pochopil, ale nespokojil se s tím.

"Poprosím Boha, aby dal vodě téci jinak," řekl důležitě. "Jsem synem kněze a tu Bůh mne uslyší."

"Dítě," ulekl se poutník, "jak můžeš říci něco takového! Myslíš, že kvůli dětské hře Bůh převrátí svoje pravěčné zákony?"

"Není to jen kvůli nějaké hře," bránilo se svévolně dítě, "je to jen proto, aby ukázal svoji moc. Je-li všemohoucí, musí tak učinit!"

"Jak hovoří velcí, tak mluví i malí," vzdychl si muž, ale pak se obrátil vlídně k chlapci, který se mrzutě na něho díval a řekl mu:

"Bůh jest tak vznešený, že nepotřebuje, aby lidem dokazoval svoji moc. Mohou o ni věděti dost, jen kdyby chtěli věřit."

"Máš pravdu, cizinče," ozval se za nim nějaký hlas.

Cizí žena nepozorovaně přistoupila blíže a zaslechla poslední větu.

"Je to od tebe, Benjamíne velice nesprávné, že vedeš takové řeči," napomínala chlapce, který se uchopil její sukně a zpola lítostivě a uleknutě se k matce přitulil.

"Nesmíš bláhovému dítěti zazlívat jeho řeči," prosila žena. "Tys ale na pouti, jak daleko chceš ještě dnes jít?"

"Až tam k oné osadě, najdu-li tam nocleh a skývu chleba," odpověděl přívětivě muž.

"Pojď se mnou do našeho domu. Můj muž jest kněz a přičiní se, abys zapomněl na nezralou řeč mladého chlapce." Žena řekla to s radostným hlasem. Bylo vidět, že může něco dát.

Poutník poděkoval a společně všichni tři vykročili po úzké cestě, která vedla k západní straně řadě domů.

Tiberias bylo malé rybářské místečko. Lodice ležely v přístavu a na jezeře houpaly se čluny. Rybáři byli zaměstnáni snímáním vyschlých sítí, aby je v noci opět ponořili do jezera. Cizinci, který zdánlivě něco takového nikdy neviděl, způsobovalo to žert. Vlídně tázal se chlapce na to a ono a dítě odloživši všechnu svoji plachost vesele odpovídalo. Právě došli k čistému domu, při němž byla i malá zahrádka.

"Jak krásné!" řekl host a sklonil se nad pestrými květinami.

"Máme doma také takovou zahradu!"

"Kde jsi domovem?" tázala se žena zvědavě.

"V Nazaretě, já jsem Ježíš, nejstarší syn Josefa tesaře."

"Vejdi, Ježíši, nechť se ti tu u nás líbí," povzbuzovala žena. "Můj muž jest venku a přijde teprve později."

Přinesla hosti mléko, chléb a ryby. Potom ukázala unavenému poutníku jeho lože.

Působení v Tiberias

Následujícího dne procházel se kněz a jeho host zabráni v horlivém rozhovoru v zahrádce sem a tam.

"Musel jsi míti dobré učitele, Ježíši," řekl Gideon. "Jsi poučen o všem a jak se zdá také jsi hodně četl. Škoda, že při takovém bohatém vědění nemáš úmysl vstoupiti někam, jako chrámový pomocník."

Podíval se na Ježíše, jakoby očekával souhlas nebo další vysvětlení. Ale nedostávalo se mu žádné odpovědi. - Začal proto znovu:

"Jaký máš úmysl pro nejbližší dobu? Čím chceš začít?"

Ježíš hledal očividně slova, aby svému hostiteli mohl objasniti svůj úmysl, načež tento pokračoval:

"Není to zvědavost, která mne vede k této otázce, Ježíši. Líbíš se mi a při své práci mohl bych tě potřebovat jako svého pomocníka. Chtěl jsem ti nabídnouti, abys zůstal u mne, za mzdu. Nemusíš se rozhodnouti ihned. Ráno bude zvlášť mnoho práce, budeš-li chtíti mi pomoci, poznáš současně způsob práce. No, co myslíš?"

Gideon mluvil vřele a od srdce. Ježíš to cítil a proto svolil příštího dne knězi pomoci. Snad bude zde moci započíti s úkolem, který měl nadále vyplňovat jeho život.

Kněz byl odvolán do domu. Ježíš chodil stále mezi květinami sem a tam a při tom uvažoval. V osamělosti pouště dostalo se mu jasného poznání, kým byl, a k jakému úkolu ho Otec poslal na zem. Věděl, že má přinésti lidem ztracenou pravdu, zahrabané vědění o Bohu, aby je zachránil před zkázou. Jak ale se měl k lidem přiblížit? Jak to dělal Jan? Má ho vyhledat a zeptat se ho? Mnohokráte o tom uvažoval, ale vždycky dospěl k rozhodnutí, že on nemůže jít cestou Janovou. Musí zvolit novou cestu, musí dělat jinak, než poslové před ním.
Dětský smích přerušil jeho myšlénky. Benjamin běžel ze silnice k němu, obskakován mladým, nemotorným psem. Oba bez dechu se octli u zamyšleného hosta, který je vlídně vítal.

Posléze se k nim přidružila i matka chlapcova. Chtěla navštíviti nemocnou ženu a žádala Ježíše, aby ji doprovodil. Svolil rád, ačkoliv Benjamin prosil, aby s ním zůstal v zahrádce a dokončil tu krásnou povídku, kterou mu ráno začal vyprávět.

Po cestě vyprávěla Ráchel, žena knězova o nemocné. Je to vdova, která sebe a svých sedm dětí již rok živí prací svých rukou. Nyní leží zmítána prudkými horečkami a není naděje, že se uzdraví. Lékař míní, že kdyby mohla spát, bylo by jí pomoženo, doložila žena a povzdechla si.

Vstoupili do nízké chaty, která dlouhou ženinou nemocí vypadala hromně zanedbaně. Vysílena a rozpálena horečkami házela se nemocná v pokrývkách sem i tam. Její planoucí oči upřely se pronikavě na příchozí.

"Kdo je to?" tázala se chvatně.

"Náš host," odpověděla vlídně žena knězova. "Je to učený rabi."

"Pane," volala žena téměř ječivě, "jsi-li tak učený, řekni mi, kde najdu Boží dobrotu ve své nemoci? Již nyní chátrá domov a zemřu-li, děti budou ztracené!"

Vzlyk přerušil její slova. Ježíš přistoupil blíže a tiše k loži a řekl měkkým hlasem:

"Ženo, Bůh jest Spravedlnost. Vzpomeň si, není ničeho ve tvém životě, co bys udělala nesprávně? Nikdy jsi si nezasloužila Božího trestu?"

"Proč se to tážeš? Ty víš, že je tomu tak! Odkud to víš, ty, který jsi cizincem?" bezdechu vyrážela žena otázky ze sebe.

"Vím, že to nemůže jinak být. Ale dovol, abych se zeptal:

Lituješ, že jsi jednala tak? Budeš se po celý svůj život namáhat, abys žila podle vůle a přikázání Božích?"

Žena obrátila své rozšířené zraky na tázajícího.

"Nemohu již skoro ani dále, tak mne lítost dusí. Jistě, že nebudu již dělat nic takového."

"Tedy věz, že Bůh ti odpouští, neboť On není jen spravedlivý, ale On je také dobrý a milosrdný. Spi a ve tvém spánku přijmi sílu, kterou potřebuješ ke své další pouti!"

Za své řeči položil Ježíš svoji pravici na čelo a oči nemocné ženy. Když po několika okamžicích oddálil svoji ruku s čela nemocné, ležela žena klidně oddychujíc se zavřenými víčky. Ráchel, žena kněze, podívala se udiveně na mírumilovný obraz před sebou.

Tichými kroky opustili chatu. Nebyli ještě vzdáleni ani na doslech, když tu vylétlo z Ráchel:

"Pane, kdo jsi, že něco takového dokážeš? Jak můžeš mluvit s takovou určitostí - mluvíš, jako bys znal Boha?"

"Ráchel, ty Ho neznáš?" zněla Ježíšova odpověď na otázku, "což proroci o Něm nepsali? Neměli jste si o Něm dělati obrazů, poněvadž to jen zpozemštilo to, co jest Božské, ale duchovní obraz mohli jste si přece jen vytvořit před sebou, před svým zrakem!"

"Pane, ty jsi jiní než všichni lidé, které znám! Jak to přijde? - Jak je dobře, že jsi zvolil zůstati u nás, abychom se mohli od tebe učit!"

Příštího dne bylo celé Tiberias plno zpráv o tom, že vdova po návštěvě cizince z Nazareta se uzdravila. Gideonovi to bylo nepohodlné. Byl mužem, který nerad vzbuzoval pozornost a nyní se jeho dům stal kvůli hosti střediskem ohromného vzrušení. Jak je dobře, že Ježíš nesvolil státi se jeho pomocníkem. Několik dní musí sice snášet tento útok zvědavých nebo nemocných a pomoc hledajících lidí, avšak potom chce se Gideon znovu pohroužiti do svého obvyklého klidu. Před tím však musí vyzvěděti ještě jedno:

"Ježíši, řekni mi, jak si mohl uzdraviti onu ženu? Jak jsi mohl vědět co ji tlačí? Jak jsi mohl slíbit Boží odpuštění?"

"To je mnoho otázek najednou. Chci se pokusiti, abych je také najednou odpověděl," řekl Ježíš.

"Podívej se, Gideone, jestliže nějaký člověk je uvržen do nemoci tak prudké, pak je to vždycky tím, že není vyrovnán se svým svědomím. To jsem viděl i u této nemocné. Jestliže jsem chtěl pomoci, tedy musel jsem nejdříve dáti klid její duši. Boží odpuštění jest zajištěno všem hříšníkům, kteří úpřimně želí svých hříchu."

"Zní to tak prostě, když to říkáš," mínil Gideon přemítavě, "ale musím se tě na něco ještě otázat: Jaká je to síla, s níž jsi vložil na ženu svoji ruku tak, že usnula?"

"Je to Boží síla, síla Páně," odpověděl Ježíš úplně prostě, ale ve způsobu, jakým tato slova vyslovil, bylo něco, co tazatele umlčelo.

Ještě dva dny se zdržel Ježíš v domě kněze, pak se s díkem rozloučil a putoval dále podél jezera. Radoval se - počátek byl učiněn. Již přicházeli k němu mužové a ženy a tázali se ho o rady. Domnívali se, že kdo jednou pomohl, může a bude pomáhati i nadále. A nezklamali se. Kde nebyla v otázkách pouze lenivá zvědavost, tam se jim dostalo odpovědi.

Dům Gideonův zel prázdnotou, kterou si nikdo nechtěl přiznat. Bylo to, jakoby všechna vřelost a všechen sluneční svit odešel s Ježíšem. V čem to jen bylo? Tázal se Gideon sama sebe. --- Měl se přece pokusiti, aby hosta zadržel. ---

Bartoloměj

Mezitím uplynula delší doba, než se Ježíš přiblížil ke Galilejskému moři. Dosud putoval po březích tohoto čirého, nepřehledného jezera, které mu učarovalo. Snad to byla zrcadlivá vodní plocha po suchopárných pouštích, která na něho tak blahodárně působila, která tak čistě a jasně zrcadlila všechno co se nad ní sklonilo.

Aniž by se tázal co Ho přitahuje, vracel se vždy Ježíš znovu k jezeru, ačkoliv Ho jeho kroky zavedly do nitrozemí. Radoval se z bystrého shonu rybářů, kteří mu ve své spojitosti s přírodou připadali mnohém méně pokřiveni než ostatní lidé. Rozuměli větru a počasí a byli důvěrni s vlnami a proudy.

Naproti tomu bylo velmi těžko dostati se s nimi do skutečného hovoru. Jakmile se k ním Ježíš přiblížil s nějakou otázkou, tu dostal většinou vlídnou odpověď, ale nedalo se na ní navázat, nit se nemohla dále rozvinout. A ještě mnohém řidším zjevem bylo, aby někteří z těchto mužů přišel k Ježíšovi s otázkou.

A přece se tak jednou stalo. Jakýsi mladý muž, rybář, připojil se k Ježíši, když ráno kráčel k jezeru. Bylo snadno pozorovat, že muže nutilo k tomuto kroku obtížené srdce, ale zdálo se téměř nemožno, že se rozhovoří. Ježíš nevyšel mu ani slovem vstříc. Co chtěl říci, musel říci sám, úplně neovlivněn.

Několik minut kráčely mlčky vedle sebe, když konečně si muž dodal odvahy a promluvil:

"Jsi to ty, který lidem pomáháš?"

Ježíš se zaradoval z otázky - chtěl být pomocníkem, avšak jen těch, kteří ho poznají. Proto vlídně odpověděl stručným - ano.

"Slyšel jsem, že nepožaduješ za radu peněz," vyptával se muž dále. "Činíš tak asi z opravdového chtění pomáhat a nikoliv pro vlastní užitek."

Ježíš mlčel, avšak druhý pokračoval dále:

"Potřebuji pomoci. Můj dědeček a můj otec byli rybáři tak jako já. Oba zahynuli v bouři. Naše jezero není tak vždycky milé, dovede také divoce bouřit. Narodil jsem se ráno v den, kdy můj otec se utopil. V úzkosti svého srdce učinila moje matka slib, který ji předříkávala jedna stará žena, že nikdy víc, pokud bude živa, nebude se modliti k Bohu, jestliže neviditelné moci ochrání za to na jezeře jejího syna. A tímto synem jsem já, rábi. Dokud se mohu pamatovat, nechodila moje matka nikdy do chrámu a nikdy také se mnou o Bohu nemluvila. Co o něm vím, slyšel jsem od ostatních chlapců. Když před léty za nevýslovných bolestí umírala, tu se mi v úzkosti svěřila s tím, co na sebe vzala, aby zachránila můj život. Od těch dob nemá pro mne život cenu. Ke kněžím nemohu jít. Proklínají mne i moji matku, poněvadž jsme nedrželi s chrámem. Rábi, snažně tě prosím, pomoz mi v úzkosti mého srdce!"

Mladý muž to myslel vážně se svoji prosbou. Bohaté slzy stékaly mu po tváři, když vzpomínal, a vzpínal ruce k Ježíšovi. Tento byl hluboce rozechvěn, že něco takového je mezi lidmi. Že matka, pro dočasné blaho svého dítěte, mohla promrhat jeho věčnou spásu. Obcházela ho hrůza! Pak ale pozvedl svůj jasný zrak na prosícího a vlídně mu řekl:

"Ubohý, jak jsi trpěl!"

Muž očekával všechno jiné: spílání, hněv, opovržení. Tato Božská dobrota zasáhla ho až do hlubin jeho srdce. A Ježíš již pokračoval:

"Co tvoje matka učinila, učinila z nevědomosti. Nebudeme o ni soudit. Ona již poznala svoji vinu. A musí tvrdě bojovat, aby ji odpykala. Ale ty započni s novým životem. Nech se poučit o Bohu a žij v Jeho věčných zákonech. Ještě není pozdě k obratu."

"Pane, chceš mne ty povědět o Bohu?" tázal se muž pokorně.

"Rád tak učiním," řekl Ježíš rozradostněn. "Zůstaň dnes se mnou a ukáží ti Boha jakým jest."

Tento a následující den chodil Ježíš s Bartolomějem, rybářem, kterého poučoval. Muž to však myslel vážně se započetím nového života. O několik měsíců později, přišel opět k Ježíšovi a prosil ho, aby směl u něho zůstat. Mistr přijal ho navždy mezi svých učedníků.

Nyní se rozloučili, ačkoliv to Bartoloměji bylo hodně těžké. Šel zpátky ke své rybářské lodici a Ježíš putoval dále po březích jezera k Magdale.

Odpusť mi, Ty dobrý

Všude, kamkoliv přišel, nacházel znamení Boží všemohoucnosti a Boží dobroty. Každá květina, která voníc rozvíjela své květy, každý pestrý motýl, který ji obletoval, každé malé zvířátko, které zkřížilo jeho cestu, vyprávělo o vůli Stvořitelově, který dovolil světu zachvívati se v kráse. Jedině lidé netušili ničeho o lásce a milosti svého Pána. Nerozuměli darům, které dostali z jeho ruky. Malý člověk - dítě - muselo by být přece korunou stvoření, a jak vypadaly většinou ty děti!

Právě při své cestě zastihl skupinu chlapců a dívek. Vmísil se mezi ně a díval se na ně. Jak staré byly jejich obličeje, jak pronikavé oči, jak nehezké pohyby! Veliké slitování naplnilo srdce Ježíšovo. - Jak mnoho falešného visí již na nich od nejčasnějšího pozemského života!

Současně s tímto poznáním vynořila se mu i jeho úloha. - Toto lidstvo musí shníti a zahynouti mnohem dříve, než Syn Člověka bude moci přijíti k soudu. Proto - jedině proto byl poslán aby zadržel předčasný zánik lidstva. Nutilo ho to k těmto malým. Radostně na ně zavolal:

"Slyšte děti, chcete slyšet povídku?"

Dětské oči podívaly se udiveně na něho. Snad dosud nikdo s nimi tak dobrotivě nehovořil. Posadil se na kámen u cesty a přitáhl si jednoho chlapce k sobě. Některé děti následovaly jeho příkladu, zatím co asi polovička dětí zůstala stát uprostřed silnice v hloučku. Nestaraje se zdánlivě o zdráhající, pokračoval Ježíš ve svém vyprávění, jak to již činil doma u svých sourozenců. Jeho slova nepozbyla dosud svého starého kouzla na dětská nitra.

Děti mu naslouchali se zářícíma očima. Jejich nehezké tahy změkly a staly se půvabnými. Všechna přemoudřelost z nich zmizela. Jedno po druhém přicházelo se silnice k němu a lehalo si k nohám Ježíšovým. Jen jediný chlapec, který delší čas stál úplně stranou sám, nemohl se odhodlati učiniti několik kroku těch. Zřejmě bojoval se sebou samým, ale zdálo se, že si toho nikdo nevšímá. Náhle se chlapec sehnul, sebral kámen, který byl příliš těžký pro jeho dětskou ruku a mrštil jim nemotorně proti Ježíšovi. Kámen se minul cíle. Chlapec, který jej hodil, však rychle odběhl. Ostatní děti se velmi zalekly. Některé začaly plakat a jedna dívka volala hlasitě:

"Je to špatný hoch!"

Ježíš podíval se na dívku a řekl:

"Já myslím, že je to ubohé dítě, které neví, co je dobré a co špatné. Musíte být k němu vlídné, aby se tomu naučil."

Pak vyprávěl Ježíš dále, jakoby se nic nebylo stalo. Viděl však, že malý útočník se nenápadně vmísil mezi děti. Ani na okamžik nepřišlo Ježíši na mysl, že by mohl ještě jednou uhodit. Když byla povídka ukončena, řekl Ježíš dětem:

"Jak by bylo bývalo ošklivé, kdyby byl kámen zasáhl a jak by tím byl chlapec zarmoucen." Nabádal děti, aby rozvažovaly nad svým jednáním a nedělali okamžitě to, co je právě nápadně. Zatím co takto mluvil, uslyšel tiché vzlyky. Tu položila se ze zadu dětská ručička na Jeho rameno, slzami zmáčený obličejíček přitiskl se k Jeho obličeji a dětský hlas zajíkavě pravil:

"Odpusť mi, ty dobrý!"

Pln radostí obrátil se Ježíš a přitáhl litujícího chlapce k sobě:

"Tak jest to dobře!" povzbudil malého.

"Jestliže uděláme něco špatného, musíme se pokusiti ihned to napraviti. Nemyslíme již na to."

"Byl jsem však horší, než si myslíš." vzlykalo dítě.

"Hodil jsem po tobě, poněvadž - poněvadž ty jsi tak dobrý a krásný."

Ježíš se ulekl. Tak hluboko mohlo vniknouti temno do dětského srdce? Ale ihned na to ho napadla utěšující myšlénka, že dítě samo shlédalo, jak špatně jednalo, a že to samo přiznalo. Tomuto chlapci muselo být ještě pomoženo. Ježíš se odhodlal, že se nechá doprovodit k jeho rodičům. Když se ptal malého po domově, chtěl ho celý zástup dětí doprovoditi. Obklopen jásajícími a důvěřivými dětmi, kráčel k osadě. Ubohá, nečistá chata byla otcovským domovem, na kterou Zadog ukázal.

"Paně, nechoď dovnitř." řeklo jedno starší děvče, "pošpiníš si svůj čistý oděv."

Ježíš chtěl odpověděti, ale v tom žena překročila práh a tázala se mrzutě po jeho přání. Děti, až na Zadoga, ustoupily dozadu. Když uviděly, že Ježíš chce se dát do rozhovoru se ženou, vzdálily se. On však přívětivě požádal o trochu vody. Žena dívala sa na něj nedůvěřivě.

"V této osadě je mnohém více lepších domů, proč se nezeptáš tam? My jsme chudí!" - Byla nevrlá.

"Ne tak chudí, sestro, abys mi nemohla dát pohár vody. Potkal jsem Zadoga a šel jsem s ním."

"Ať ti tedy vody přinese," rozhodla žena, jejíž nedůvěra vzrůstala. Co chtěl tento urozený muž? Nemohla od něj odtrhnouti očí. Chlapec se rychle vrátil.

"Pane, voda jest čistá a dobrá - umyl jsem pohár."

Ježíš poznal péči a smál se malému. Pak žíznivě pohár vyprázdnil, dal ho zpět a obrátil se k ženě, která dosud stála na stejném místě.

"Zdali pak dostanu u tebe kousek chleba a snad i lože na noc?" tázal se mírně. "Mám peníze a mohu se ti odměnit."

Oči Zadogovy zasvítily. - Pán, ten dobrý, chtěl u nich zůstat! Jemu nebyla chata, pro níž se mu ostatní děti vždycky vysmívaly, příliš špatnou! Žena ale odpověděla skoro nenávistným tónem:

"Můžeš-li zaplatit najdi si někde jinde přístřeší. My máme nejhorší dům v celé obci a to není nic pro tebe."
"Máti!" zvolalo dítě žalostným hlasem. Ona se obrátila.

"Co chceš?" ptala se prudce. "Vidíš přece, nechci mít pána u sebe!"

"Matko, teď děláš právě to, co jsem udělal i já," plakal Zadog. "Protože on byl tak jasný a světlý, že jsem si připadal vedle něho tak chudý a temný, zvedl jsem těžký kámen a hodil jsem ho po něm."

"To jsi udělal?" naříkala matka, ale chlapec se nedal přerušit.

"Matko, stydíš se před ním, poněvadž je tak vznešený a proto ho vykazuješ z našeho domu. Tys právě taková, jako já." V obličeji ženy nastala změna. Její zatrpklé tahy se vyhladily a v jejich očích zračil se údiv převeliký. Pojednou dala se i ona do pláče.

Ježíš opakoval svoji prosbu ještě jednou se stejnou vlídností. Zadog uchopil jeho ruku a táhl ho přes práh, ale žena s přerývaným pláčem pravila:

"Pane, tak dobrý, jako jsi ty, nebyl ještě ke mně žádný člověk. Kdyby byli všichni lidé takoví, snad bych byla i já lepší. Vezmeš-li zavděk naší chudobu, budiž požehnána hodina v níž jsi vkročil do naší chaty."

Těžký strávený vzduch zavanul vstříc Ježíši, když překročil práh. Nízká prostora, byla podobna spíše stáji než lidskému obydlí. Bylo zde tak temno, že host nemohl zprvu ničeho rozeznat. Ale žena vyrazila vzadu průduch, takže vzduch a světlo mohlo opět proudit dovnitř. A pak začala ihned sbírat věci a krámy pohozené na podlaze. A tu z jednoho kouta zazněl mdlý hlas:

"Co to děláš Taphato? Tak často jsem tě prosil již, abys trochu uklízela, ale nechtěla jsi nikdy poslechnout. Jak jsi na to přišla teď?"

Žena neodpověděla, nýbrž pracovala horlivě dále. Ježíš však přistoupil k loži v rohu a nalezl tam vyhublého, ne však starého muže, který byl velmi nemocen. Vlídně uchopil jeho ruku a řekl:

"Musím ti poděkovat, že smím používat pohostinství tvého domu."

"Je tomu již dávno, co jsme neměli u sebe hosta," řekl muž mdle. "Obávám se, že se ti u nás nebude líbit."

Potom vyprávěl Ježíšovi, že se mu při práci přihodilo neštěstí a že je již mnoho let upoután na lůžko. A tím ztratila žena radost z domova. Pracuje pro sousedy na poli, aby vysloužila pro všechny na denní chléb. Potom je pro domácnost příliš unavena a Zadog vyrůstá a úplně zdivočel.

"Kde je chlapec?" tázal se úzkostlivě. "Nepřišel s tebou?"

Ježíš se rozhlédl kolem sebe a tu viděl, že prostora vypadá již úplně jinak. V krátké době horlivost ženy způsobila tento zázrak. Nyní přišel také chlapec a spěchal na zavolání otcovo k loži. Z jeho vlasů kapala voda. Byl u studny, aby se umyl. Udiveně se díval otec na hosta, který toto všechno způsobil.

Ježíš však mluvil s ním bezstarostně dále a tázal se ho na Boha. Tu se ukázalo, že muž je sečtělý a dobře obeznámen. V dlouhé nemoci pro samý nářek neměl času, aby na něho myslel. Nyní to trochu zahanbeně přiznal.

"Podívej se, příteli," pravil Ježíš, "peskuješ ženu, že pro samé starosti o vaše udržení nechává prach a špínu padati na váš domov. Co jiného udělal jsi ty? Zaprášeno leží v tobě vědění o Bohu, poněvadž pro samé bolesti nezbývalo ti času pro Pána světů. Ona, v bláhovém nerozumu uzavřela přístup světlu a vzduchu, poněvadž nic lepšího nevěděla, ty jsi stejnou měrou a stejným způsobem vzdaloval Boží světlo a tím také vnitřní pomoc od svého lože. Klidně a jako v úkrytu mohl jsi zde ležet a učiti se co ti chce Bůh říci tvojí nemocí, kdybys byl své myšlenky řídil k Němu. Jakou útěchou mohly ti být žalmy."

Žena prosila, aby si vzal s ní a se Zadogem občerstvení a host přistoupil ke stolu, vzal chléb a modlil se nad ním. Potom pojedli a i při sporém jídle byli veselí. Ježíš sám připravil misku s chlebem a mlékem a donesl ji nemocnému, kterého nalezl v slzách. Později řekl mu Ježíš jeden žalm a potom se odebrali na svá lože.

Pro Ježíše bylo připraveno v druhém rohu místnosti čisté lože, žena se svým chlapcem zdánlivě odešla do stáje. Sotvaže se host následujícího jitra probudil, již ho churavý muž volal k sobě.

"Pane, přemýšlel jsem celou noc o tvých slovech. Vím, že jsi řekl pravdu a chci ode dneška změniti svůj život. Snad mi Bůh odpustí a dá mi nalézti požehnání o němž jsi mluvil."

"Bůh ti zajisté odpustí, jestliže to s polepšením myslíš skutečně vážně." odpověděl Ježíš přívětivě.

Ještě jednou jedl Ježíš s nimi a pak se rozloučil. Žena mu děkovala a slíbila, že se ujme domova a tu jí Ježíš řekl:

"Po několika týdnech se vrátím a uvidím, zda jsi držela slib!"

Bylo to řečeno tak dobrotivě, že muž i žena plni radosti slíbili, že budou v každý čas připraveni na Jeho návštěvu. Zadog ještě dlouho poskakoval vedle Ježíše a slíbil také, že se polepší.

Boží dobrota ti pomohla, nikdy na to nezapomeň!

Uplynulo několik měsíců, když Ježíš opět zaklepal na dveře chaty. Slabý hlas zval ho dovnitř. Nemocný byl sám, ale místnost byla v tak dobrém stavu, jak to při veliké chudobě bylo jen možno. Na obličeji trpícího odrážel se mír, který vyprávěl o tom, že v tomto domě jest vzpomínáno na Boha.

A tu srdce pomocníka naplnilo se radostí. Tiše položil ruku na nemocného a modlil se. Pak se beze slova posadil na lože. K večeru přišla Taphata a Zadog s pole a zdravili bouřlivě hosta. Tím se muž probudil, vzpřímil se na svém loži a rozhlížel se bystrýma očima kolem sebe.

"Pane, věřím, že mne tvoje modlitba uzdravila!" řekl udiven a pln vděčnosti. "Cítím se zdráv!"

Potom vstal a pojedl se svými.

"Budeš opět pracovat a budeš moci vydělávat!" slíbil Ježíš. "Boží dobrota to pomohla, nikdy na to nezapomeň!"
Ale mezitím se mluvilo na druhý den všude o zázraku. Ježíš putoval dále. ---

Vyprošení pomocníků

Od té doby uplynulo mnoho měsíců a příliv zvědavců a pomoc hledajících denně vzrůstal. Ježíš prosil Boha, aby Mu seslal pomocníky pro Jeho veliké dílo a mezi prostými muži lidu nalezl první. Radostně Ho vyznávali i pravdu, kterou přinášel a žádali si z celé duše, aby směli u Něho zůstati a sloužiti Jemu. Chuť k práci, žhavou, neúnavnou horlivost a zvyk na život plný strádání, to bylo všechno, co s sebou přinesli - - - a měli býti přece služebníky Syna Božího a Jeho díla!

Ježíši nebylo lehko, aby je navykl novému myšlení, aby je naučil mírniti své mravy, aby probudil jejich znalost lidí a aby jejich touhu po práci řídil pravým směrem. Den co den chodil s nimi, sám je poučoval, aby nebyli vůči kazatelům nevědomí. V touze po službě vrhli se na všechny, kdož se k ním blížil a poukazovali na Ježíše jen ty, kteří hledali uzdravení. Nerozuměli Jeho tichému napomínání a proto se musel snažiti přivést je k tomu prožitím.

Dosud naslouchal jejich odpovědím a napomínání, aby mohl zasáhnouti, když to dělali příliš nesprávně. Nyní se vzdálil na celý den a dal pomocníkům na srozuměnou, že chce mít naprostý klid. Jak se radovali, že Mu mohou tento klid dáti! Pozoroval je z dálky. Všichni čtyři byli tak zásadně různí.

Jan díval se přívětivě na zástupy lidí a nalezl tak jistým pohledem ty, jichž duše byla stísněna. S těmi mluvil klidným, téměř bratrským způsobem a neustal, dokud smutný výraz jejich obličeje se rozjasnil. - Petr si na ty, kteří přicházeli, bez rozdílu vyjel. Mluvil na ně, spílal jim a rychle se pohyboval. On neměl trpělivosti s těmi, kteří ho nechápali. Způsobil, že malomyslní se stali dokonale plachými a nepozorovali, že to byl on, který to vyvolal. - Jeho bratr byl jiný.

Ondřej čekal až k němu někdo přijde. Potom tiše vyslechl, co se chce zeptat, nebo co chtěl říci. Většinou již toto vymluvení pomáhalo prosícímu o kousek dále. Nestačilo-li to, tedy se Ondřej snažil říci mu z čistého srdce to, co si myslí. Jestliže shlédal úkol příliš těžkým, předal tázajícího se Janovi. - Ježíš se tiše smál. - Během dne sa množili případy v nichž se to muselo stát a přece způsob Ondřejův ve své tiché pokoře byl veliký.

Jak jiný byl Jakub bratr Janův. I on čekal rozjímavě, kdo k němu přijde, pak ale hovořil a odpovídal velmi živě. Jeho bytost měla v sobě něco slunného a radostného, co mu snadno získávalo srdce jiných. Jeho zářící oči pomáhali mnohé smutné duši více než mnoho slov.

Když nastal večer a množství lidí se rozptýlilo, přidružil se Ježíš opět ke svým pomocníkům, kteří vypadali hodně unaveně a sklesle. Šel s nimi na hospodu, aby pojedli chleba a vína, obvykle to jejich večeře. Potom však šel s nimi ještě do přírody a žádal od nich, aby mu podali zprávu. Petr bouřlivě zvolal:

"Pane, Pane, to není vůbec možné, abys nás nechal samotné. Ještě ničemu nerozumíme. Lidé jsou mnohem hloupější, než jsem si myslel. Oni nechtějí pochopiti a nám schází všechno, abychom se dovedli učinit jím srozumitelnými!"

Ježíš se s úsměvem rozhlédl.

"Je to skutečně tak? Cítili jste to také tak?"

"Já jsem nepozoroval, že by lidé byli hloupější mne," řekl Ondřej přemýšlivě. "Mnohé jejich otázky byly pro mně příliš těžké, abych mohl správně odpovědět. Musel jsem poprosit Jana, aby tak učinil za mne. Ale to jsem vypozoroval také, že bez Tebe, Pane, nejsme ničím."

"Já jsem neshledával otázky těžké," pravil Jan. Víme-li předem co lidé vlastně chtějí, dá se s nimi dobře hovořit. Víc než jednou mohl jsem pomoci, ale opravdu řekl-li jsem vždy to pravé, to nevím."

"A ty, Jakube?" obrátil se Ježíš k němu.

"Já jsem nepozoroval, jsou-li lidé hloupí nebo chytří. Oni všichni mne způsobovali jen žal. Každý měl nějakou bolest. Pomoci jsem jim nemohl, ale trochu jsem je utěšil."

Ježíš úmyslně nechal minouti nějakou chvíli po jejich řeči a pak chtěl promluvit, ale Petr ho předešel.

"Mne se zdá, že Jakub to dělá nejlépe a já z nás ze všech nejhůř!"

"Udělat některému člověku radost, to jest již velmi mnoho. Ale já jsem většinou jen bouřil a spílal a zlobil se nad jejich hloupostí."

"Udělat některému člověku radost, tak že na chvíli zapomeneme na své starosti, to jest velmi mnoho." Vyzvedl Ježíš Petrova slova.

"Ale musí to býti radost, tryskající z duše, jinak není nic platná. Věřím, Jakube, že u tebe ji mohli nalézt."
Po nějaké chvíli Ježíš pokračoval dále:

"Naučili jste se z dnešního dne něčemu?"

Horlivě přikývli, ale Jan pravil:

"Myslím, Pane, že jsme věděli, že nejsme ještě ničím a že v budoucnosti se musíme držeti více v pozadí."
"Tedy to nebylo ztraceno," chválil Pán rozradostněn.

Potom jim řekl, že se sice ptali tázajících se lidí na jejich záležitosti, ale že pak bez rozdílu snažili se každou otázku zodpovědět sami. Stále lépe a snadněji naučí se odpovídati na otázky celým skupinám lidí, jejich schopnost porozumění druhým se denně vytříbí. A takovou měrou, jakou sami přijímají dary, smějí je také dávati dále, ale ne dříve. Nyní rozuměli svému Pánu, věděli, co jim již častokrát jinými slovy říkal, aniž to mohli pochopit.

Již druhého dne se ukázalo ovoce tohoto učení. Radostně tázali se pomocníci přicházejících lidí na jejich prosby a rozdělovali je na skupiny, které si vzájemně přidělovali anebo je dovedli Ježíšovi. Byla to radostná, vědomá práce, jiná než dosud a všechny je naplňovala radostí.

Mezitím přihlásili se také i jiní jako pomocníci, a prosili, aby byli přijati mezi Ježíšovi průvodce. Některým musel Pán splnění jejich prosby odříci. Viděl příliš jasně, že plamen, který se zdál hořet v jejich duších byl pouze plápolavým ohněm slámy, který brzy uhasne.

V jiných byla to touha po novém, jež byla pohnutkou jejich proseb. Když by jim život s Ježíšem zevšedněl, pak by požadovali, aby směli odejít. Takové musel vyřadit i když zvlášť naléhavě prosili. Bylo to tak: Čím naléhavější a horlivější, ba čím bouřlivější byli prosby lidí, tím méně byli tito lidé způsobilí pro přijetí.

Jsem Jidáš, jménem Iškariot

Již po několik dní zdržoval se v zástupu, který se shromáždil kolem Ježíše, bohatě oděný Žid. Byl nápadného zjevu, krásných, ale ostře řezaných tahů. Jeho chůze byla pánovitá, jeho pohled pátravý, skoro číhavý. Když se ho Jan tázal v jaké záležitosti přišel, odpověděl zkrátka:

"V žádné."

Petr, který zaslechl odpověď a jeho prudká krev se bouřila, otázal se zlobně:

"Proč tedy přicházíš?"

"Poněvadž chci vašeho mistra vidět a slyšet," odpověděl cizinec. Nikdy se k Ježíši nepřibližoval, ale byl vždy na doslech a ostře pozoroval, co Pán dělal nebo mluvil. Večer sedmého dne hovořili pomocníci s Ježíšem o tomto nápadném muži. I on si ho všiml.

"Jen aby to nebyl nějaký špehoun!" Řekl Ondřej a starost chvěla se v jeho hlase.

"Na čí příkaz by špehoval?" tázal se Ježíš dobrotivě. "Nemáme co schovávat. Jestliže se něčeho takového obáváte, museli byste být neustále ve starostech, poněvadž neznáme skoro ani jediného člověka, který k nám přijde.

"Je mi nevolno, i když nevím proč." Zněl úsudek Janův a Jakub s nim souhlasil. Petr mlčel. Ježíš na něho udiveně pohlédl. On byl přece v řeči ten nejhorlivější.

"Nuž Petře, co ty myslíš o onom muži?" dodával mu Ježíš odvahy.

"Pane, já nevím, něco mne k němu přitahuje a něco mne od něj odpuzuje. Nevím ještě, co bude silnější." Odvětil Petr zamyšleně.

"I mně se děje podobně." Řekl Ježíš. "Dosud nikdy nemusel jsem o některém člověku tolik přemýšlet, jako o tomto muži. Počkáme, bude-li s námi mluviti."

Již následujícího dne se toto očekávání splnilo. Když se naskytla příležitost, přitočil se cizinec opatrně k Ježíši a pravil:

"Mistře, vidím, že jsi jiný než všichni lidé. Vím, že jsi veliký prorok, neboť, kdo jiný by mohl dělat zázraky, které ty děláš."

Ježíš netrpělivě naslouchal a neodvrátil z něj zraky. Po mnohých chvalozpěvech přešel muž ke své prosbě:
"Pane, nech mne jíti s tebou."

"Jak to míníš?" zeptal se ho Ježíš.

Muž se na něho udiveně podíval.

"Právě tak, jak to říkám. Chci jíti s tebou, abych tě slyšel mluvit, abych věděl jaké tvé učení vlastně je."

"Ty to dosud nevíš? Slyšel jsi mne mluvit po mnoho dní. Nestačí to, aby ti to ukázalo pravdu?"

Muž byl nepokojný. "Hledám pravdu, ale chci jíti najisto. Nechci se zklamat anebo se nechat oklamat. Dovol, abych tě sledoval ještě krátký čas."

"Vmísíš-li se vždy mezi lid, nemám nic proti tomu." řekl vážně Ježíš. "K mým pomocníkům se však nesmíš připojit. Tu bys nás rušil v našich důvěrných rozhovorech."

Nevrlým posuňkem pohodil muž hlavou dozadu, jeho hrdost byla citelně zasažena. Učedníci měli radost z odpovědi svého Pána. Po několik dní objevoval se cizinec, jehož jméno nikdo neznal.

V zástupu lidí mluvil Ježíš o hrdosti a samospravedlnosti a domýšlivosti a doufal, že konečně zachytil duši hledajícího, neboť, že muž byl hledající, to se projevilo vždy zřetelněji. Tu mluvil Ježíš jednoho dne o zaslíbeném Mesiáši - naději Židů. Oči cizince se zajiskřily. Jeho tahy byly jako proměněné. Všechna ostrost z nich zmizela. Rychle se schýlil k Janovi, který mu stál nejblíže. A tázal se:

"Je to on?"

Jan potřásl hlavou. On otázce skoro nerozuměl. Ježíš ale se podíval na tázajícího pohledem, který ho zasáhl až do duše. Když se lidé rozptýlili, předstoupil cizinec opět před Ježíše, ale tentokráte jinak.

"Pane, řekni mi, kdo jsi?"

Prosil, ale neposkytl Ježíšovi čas, aby mohl otázku odpovědět. Nýbrž pokračoval dále:

"Ty musíš být Mesiášem! Věřím, že jsem našel Pravdu!"

Ježíš se vlídně usmál a když na to muž svojí prosbu opakoval naléhavě, avšak skromně, tu Ježíš svolil. Smí doprovázet Jeho a Jeho pomocníky, aby se učil. A muž se tím spokojil.

"Řekni nám teď alespoň svoje jméno, abychom věděli, jak tě máme volat."

"Jsem Jidáš jménem Iškariot," odpověděl muž a v jeho hlase se objevila opět hrdost na jeho jméno.

"Jsem z urozeného a bohatého židovského rodu. Navštěvoval jsem dobré školy, ale nenašel jsem, co jsem hledal. Teprve nyní jsem našel odpověď na své otázky a na své nutkání."

Pomocníci byli nad Ježíšovým rozhodnutím ohromeni. Muž se jím zdál být všem dnes sice milejší, než onehdy, ale dělo se jim, jako Petrovi, něco je od něho odpuzovalo. Ježíš je však prosil, aby nového druha vlídně přijali.

Jidáš směl býti nyní sice kolem Ježíše, prokazoval mu všelijaké malé služby a především naslouchal, když mistr mluvil s lidmi potřebující pomoc. Často krát se pak Jidáš později tázal na přesnější smysl slov Ježíšových a vyptával se často ostatních průvodců. Jan, kterému byl právě tak nápadný, jako ostatním se jednou tázal:

"Pane, jak to přijde, že se Jidáš ještě vždycky něco ptá. Je přece mnohém chytřejší nežli my, ale my se vždycky domníváme, že když ty mluvíš, že ti dobře rozumíme."

Ježíš zadíval se vlídně na tazatele a pravil.

"Věz, Jene. Vy přijímáte má slova citem. Ve své duši cítíte, že to, co říkám, je ryzí pravda. A tak je to správné. Jidáš je však jiný nežli vy. On se víc učil a jeho rozum zaujímá u něho první místo. Všechno co říkám skouší a odvažuje dříve rozumem, než to může přijmout a proto se musí vždy znovu ptát."

Jan se podíval rozmrzele kolem sebe.

"Pane, takový člověk nemá být vůbec mezi námi", řekl téměř reptaje. "Proč jsi ho přijal ke svým posluchačům?"
"Jene, kde zůstala tvoje důvěra?" napomínal ho Ježíš s jemnou výčitkou. "Lidé, kteří se ke mně přiblíží budou vždycky rozliční. A ještě rozličnější budou všichni ti, kteří se shromáždí kvůli mému slovu, až již nebudu putovat po této zemi. I mezi vámi musí být takoví, kteří všechno promyslí rozumem, aby jim ostatní lidé stejného druhu mohli rozumět a učiti je. Jidáš má upřímnou vůli přijmouti pravdu a sloužiti ji. Naučí se odsunovati rozum na místo, jež mu přísluší."

Jan poděkoval, připojil se k ostatním a řekl jim co Ježíš pravil a všichni se styděli za svoji nesnášenlivost.

Dvanáct vyvolených

Pak nadešel den, kdy Ježíš s velkého zástupu těch, kteří Ho směli doprovázet, vyvolil dvanáct, kteří směli být jeho pomocníky Jeho učedníky, kteří by byli s Ním v těsném spojení a byli ustavičně kolem Něho.

Pak se z dvanácti nikdo nedivil, že má k ním náležet i Jidáš. Všichni to očekávali a přivykli cizímu způsobu druha a milovali ho. On sám byl hluboce dotčen. Až do posledního okamžiku neodvažoval se doufat, že volba Ježíšova, který kolísal mezi Nathanielem a mezi ním - skutečně padne na něho. Které okolnosti má za to děkovat? Odešel do ústraní a přemýšlel, ale marně.

Večer vyžádal si na Mistrovi rozmluvu - byla mu povolena jako vždy, když některý ze dvanácti učedníků měl nějakou zvláštní záležitost na srdci. Ježíš věděl předem, co chce Jidáš otázati, chtěl mít však podle způsobu otázky jasno a proto mu nijak nepomohl.

"Rabbi," začal Jidáš zajíkavě, "jak to přijde, že jsem měl přednost před Nathanielem, kterého miluješ?"

"Jidáši, což tebe nemilují?" otázal se Ježíš.

"Já myslím, že vás mám rád stejně všechny - všem chci pomoci, všechny chci dovésti k Bohu."

"Ale já ti způsobuji dosud tolik námahy, já to vím," trval na svém Jidáš a mluvil skoro šeptem.

"Jestli to skutečně vidíš a cítíš, tedy se to brzy zlepší," utěšoval ho Ježíš.

"Jidáši, co by z tebe bylo, kdybych tě nyní pustil od sebe? Tvá duše našla sice cestu ke mně, ale dosud kolísá. Nechť je pevná ve službě a tak dosáhneš velikého."

Nathaniel však nezpozoroval, že se Ježíšovy myšlenky zaměstnávaly jiným. Ve své veliké skromnosti neočekával, že by mohl být přijat do zástupu učedníků. Radostně šel svoji cestou s Ježíšem, sloužil Jemu i Jeho učedníkům a pomáhal všem. Později byl zahrnut do počtu dvaaosmdesáti poslů, kteří jako vnější kruh věrných obklopovali Ježíše.

Boží služebníci při práci

Na jezeru propukla těžká bouře. Zdálo se, že zuří ze všech stran. Všude se kmitaly blesky. Téměř současně a hrom duněl skoro bez ustání. Učedníci chvátali, aby dosáhli přístřeší dříve, než přikvačí nevyhnutelný déšť. Někteří z nich měli strach. Bylo jim úzko v zuření živlů.

Ježíš stál uprostřed silnice na malé vyvýšenině kam vystoupil. Ruce měl vloženy do sebe a díval se uchvácen na vzdouvání vln, jak se stromy ohýbají, na víry písku, které se mezitím zdvihaly.

"Boží služebníci jsou při práci," řekl Ježíš uspokojen. "Čistí vzduch."

Několik těžkých kapek dopadlo k zemi a učedníci prosili Ježíše, aby si pospíšil, aby se dostali pod střechu. Vyhověl jejich prosbám, ale netoužil po tom. Byl by rád zůstal venku zvláště, když náhlý prudký déšť smyl prach a nad vodou se tvořily zvláštní obrazy. Nyní seděli v chatě, jejíž obyvatelé, jak se zdálo byli nepřítomni. Tu se jeden z učedníku zeptal:

"Pane, řekl jsi, Boží služebníci jsou při práci... Koho jsi tím mínil?"

Ježíš se obrátil na tazatele a odvětil:

"Neznáš slov žalmu: Ty činíš ze svých andělů větry a ze svých sluhů ohnivé plameny? Tím řekl David totéž co jsem právě řekl já."

"Já jsem těmto slovům nikdy nerozuměl," přiznal se Tomáš takovým tónem, který zřejmě prosil: "Pane, vysvětli mi to."

Mistr ochotně vyhověl jeho prosbě a vysvětloval, že všechno, co lidé nazývají přírodou - - - je plna služebníků Všemohoucího, kteří ve všem provádějí vůli Boží a plní jeho příkazy. O tom sice již věděli, ale nikdy si to nedovedli tak jasně představit. Nepohoda nezdála se jim být pojednou již tak strašlivou, nýbrž vznešenou, poněvadž to byla činnost služebníků Božích na Boží pokyn.

Bůh netrestá, On poučuje

Zatím co ještě mluvili uhodilo... Všichni seděli jako omráčeni, tu do zuření živlů venku vmísily se ječící výkřiky lidských hlasů. Ježíš přistoupil ke dveřím chaty a po chvíli zavolal na své učedníky. Nedaleko odtud hořela usedlost, kterou blesk právě zapálil.

"Pane," koktal zaraženě Tomáš, "učinili toto služebníci Boží také na Boží rozkaz?"

"Slyšeli jste přece, že nečiní ničeho bez Boží vůle," odpověděl překotně Jidáš. "Tedy i toto musel Bůh zamýšlet?"
Slova byla správná, ale tón, kterým byla pronesena poukazoval na to, že mluvčí není o tom tak úplně přesvědčen. A Ježíš se podíval vzhůru a tiše, aby ho nikdo neslyšel, šeptal:

"Otče, kdybych jim to směl alespoň ukázat tak, aby mohli věřit!"

Pak vybídl učedníky, aby šli s ním k hořícímu domu. Déšť mezitím ustal, snad mohou pomáhat při zachraňování. Ale když došli na místo, nebylo již pro ně žádné práce. Oheň strávil všechno a plameny zvolna uhasínaly. Musela to být veliká usedlost, soudě podle rozlehlosti požářiště. Všude se povalovaly zuhelnatělé trámy a zpola spálené předměty. Mezitím v malých skupinách stáli pomáhající sousedé.

Stranou úplně stál muž, který bezútěšným pohledem zíral strnule před sebe. U jeho nohou seděla jeho žena, bezmocně plačíc. Tulil se k ní pes, ale ona ho jemně od sebe odstrčila. Ježíš přistoupil přátelsky k oběma. Bylo mu líto, že byli v tom žalu tak opuštěni. Když se však blížil k muži a chtěl ho oslovit, pozvedl tento prudce hlavu:

"Cizinče, jdi svoji cestou, a nestarej se o mne. Trpím po zásluze jen to, čím jsem se provinil!"

"Jak to myslíš, můj příteli?" tázal se dobrotivě Ježíš, zatím co jeho učedníci bez dechu naslouchali.

Muž mlčel. Zdálo se, že není ochoten se rozhovořiti. Ježíš nechtěl na něho naléhat, poněvadž cítil, že zde je příklad od Boha vyprošený pro jeho učedníky. Obrátil se k odchodu a na rozloučenou řekl:

"Jestliže víš, že netrpíš nevinně, tedy nechť toto utrpění přinese ti požehnání."

Tu pozvedla žena hlavu a zadívala se s úžasem na mluvčího:

"Pane, co to říkáš? Žal --- v požehnání? Je to možné?"

"Jaký účel by pak žal měl?" tázal se Ježíš důrazně. "Bůh netrestá z radostí nad trestem, nýbrž proto, aby se lidé poučili a změnili se. Učiní-li tak, pak se jim vrátí opět požehnání a toto jsem vám právě přál."

V těchto posledních slovech ležel zvláštní zvuk. Všichni cítili, že přání Mistrovo bylo jim požehnáním, ale nyní nechtěli ho ubozí lidé nechat jen tak odejít. Muž, před chvílí tak uzavřený, bouřlivě si žádal, aby mu směl vypověděti svůj příběh. Byl smutný. Neprávem se zmocnil domu a dvorce. Před lidmi mohl se ospravedlniti, ačkoliv podezření proti němu se stupňovalo, ale v jeho nitru rozežíral mu červ svědomí, a nedopřával mu útěchy. Jeho žena nevěděla ničeho o špatném jednání svého muže, ale řečmi sousedů byla upozorňována, ba i změnou, která se odehrávala s jejím mužem.

A dnes při vypuknutí bouře, žádala od něho vysvětlení. Řekla mu, že nemůže dále žíti po jeho boku, nepřizná-li se, že se dopustil bezpráví. Ať přizná, že pochybil, pak s ním společně chce vše opět napraviti. Všechno snese lehčeji, než tuto zoufalou nejistotu.

"Ale já jsem se nemohl před ní pokořit," řekl vyprávěč. "Domníval jsem se, že zapřu-li všechno, že se žena uklidní. Doufal jsem, že potají mohu začítí s napravováním. A tu žena zvolala:

Bůh v nebesích ví, co jsi udělal! Před ním ničeho neukryješ!

Ale ve mne se zloba stala tak silnou, že jsem zvolal proti tomu:

Je-li Bůh, a ví-li, že jsem se dopustil bezpráví, nechť blesk uhodí do tohoto domu. Ještě jsem to ani nedořekl a oheň s nebe zapálil."

Všichni rozechvěně poslouchali, ale muž pokračoval dále:

"To, že neprávem nabytý statek jest ztracen, na to nežaluji, jsem mlád a mohu pracovati, abych těm, které jsem ošidil, vše nahradil. Má žena mne pomůže a budeme žíti lépe než v posledních létech. Ale to, že jsem se rouhal Bohu, to nemohu již odvolat a to mne dožene k zoufalství."

Sténaje se odvrátil.

"Nemůžeš to již odvolat," zazněl mírný mistrův hlas, který všem zněl v tomto nářku jako hlas s nebe. "Nemůžeš učinit, jakoby se to nebylo stalo, ale ty jsi se vyznal ze svého provinění a lituješ ho. Bůh se raduje z hříšníků, kteří činí pokání. Vezmi na sebe svoje těžké břímě a nes je s odvahou. Věz, že tě Bůh osvobodí od toho, čím jsi Ho zahrnul."

"Pane, co to říkáš?" koktal muž, neschopen sama sebe. "Mohl by mi Bůh, tak povznešený, odpustit takovou vinu?"

"Je odpuštěna, ale neuval ji na sebe znovu tím, že bys lehkomyslně vzpomínal na tento den. Uchop se Boží ruky a nech se jí vésti dále, pak ti z tohoto utrpení vykvete požehnání!"

Déšť ustal. Zvědaví sousedé přistupovali blíže, aby vyslechli, co cizinec muži povídá. Ježíš se s nimi rozloučil a kráčel se svými učedníky po cestě dále. Dlouho z nich žádný nemluvil. Příliš hluboko dolehla tato Boží odpověď na jejich otázku. Ježíš však děkoval z plna srdce Otci a radoval se kvůli svým učedníkům. Konečně začal Jan hovořiti:

"Ani my nezapomeneme na tento den, Pane, i nám se stane požehnáním."

Vyučování

A jindy opět zavolal Ježíš dvanáct učedníků, které si zvolil, aby jej neustále doprovázeli a odešel s nimi do ústraní, aby je učil. Vyprávěl jim o hradě Všemohoucího Boha, který ční vysoko nade všemi nebesy, a jest naplněn svatostí. A zatím co mluvil zmocnila se ho veliká touha, aby tam mohl opět prodlévat. Jeho slova byla tím zvonivější a vždy víc a více zachvívala se v ní vznešenost. Jeho obličej zářil tak, jak ho učedníci dosud nikdy neviděli. Světlá záře, která ho proměňovala, zářila kolem něj, tak že se zdálo, jakoby Ježíš seděl v nadpozemském světle. Jeho oči zářily obdivuhodnou modří.

Oči učedníků hleděly jako připoutány na jejich Mistra. Žádné slovo jim neuniklo, ale nerozuměli mu. Zdálo se jim, že slyší vzácná, drahocenná slova, ale jakmile chtěli o nich přemýšlet, všechna vzácnost unikala jejich duším.

Co to jen bylo? Někteří o tom přemýšleli, až konečně úplně zabloudili, tak, že již neslyšeli, co Ježíš dále mluvil... Druzí, zejména Jan, odsunuli stranou všechno myšlení a hloubání a naslouchali s duší otevřenou dokořán. Cítili, že jim Ježíš vyprávěl něco o svém světlém domově, že jim chce něco dát, čím by obohatil jejich chudý život.

Neodvážili se Ho přerušit ani dechnutím. Náhle však umlkl. Lesk zvolna pohasínal. Ježíš se pozvedl a šel kousek cesty sám. Viděli to na něm: Chtěl býti sám, chtěl býti docela sám. - Nikdo ho neměl doprovázet. Nešel nikdy dále, než na dohled a přišel vždy zpět, jakmile se vypořádal se svými myšlenkami. Učedníci však začali mezi sebou tiše hovořiti o tom, co slyšeli. Jak si mají představiti hrad, dům v nebeské říši? Že jest v něm mnoho komnat? Mnoho nekonečně velikých síní,... a že smějí jednou bydlet v tomto domě?

"Ne," mínil se Jan, "tak to Ježíš neřekl. On řekl, že Jeho Otec má pro nás ještě mnohá obydlí, do nichž smíme jednou vejíti. Ve vznešeném hradě bude bydlet sám se svým Synem."

A čím dále o tom šeptali a radili se, tím více mizelo ono nebeské nadpozemské z Ježíšova vyprávění. Nyní si to mohli zcela dobře představiti. Teď rozuměli všemu, sníživše to svým vlastním porozuměním.

Když se k ním za nějakou dobu Ježíš opět navrátil, dívali se na něho se zářícími zraky, ačkoliv on zpozoroval, co předcházelo a zarmoutilo ho to. Tak rád by chtěl svým učedníkům přinésti o tom zvěst, odkud přišel, ale oni nemohli upustiti od toho, aby všechno slyšené nepřizpůsobovali svému chápání. Byl rád, že se ho již nikdo na to netázal, byl by velmi těžce ještě něco vysvětloval.

Jako děti musíte být

Některého dne po této události kráčeli všichni pod jasným nebem mezi vlnícími se lány obilí a rozkvetlými zahradami. Jejich okolí bylo čarokrásné, ale silnice po niž šli, byla plna prachu a učedníci dívali se více na prach u svých nohou, než na krásu, která je obklopovala. Ježíšův zrak bloudil kolem a radoval se z barevné nádhery. Jako obyčejně šel uprostřed zástupu. Tu zpozoroval, jak nevesele jdou ti, kteří jdou před ním, že mají hlavy skloněné a nemluví. Podíval se za sebe - tentýž obraz. Zastavil se a zavolal je k sobě:

"Podívejte se přece na tyto květiny v poli!"

"Pane, to je plevel, a ten není užitečný. Dusí jen obilí!" zvolal Jidáš udiven, že Ježíš sám něco takového neví.

"Jidáši, ty tomu říkáš plevel, co můj Otec stvořil? Takové kráse?" tázal se Ježíš.

"Podívej se na květiny, každá jednotlivá je po svém způsobu dokonalá. Kdy budou lidské ruce tak dovedné, aby vytvořily něco podobného? Ovšem, zdají-li se ti být příliš nepatrné, tedy se podívej do zahrady. I tam jsou květiny dokonalé nádhery, vonné a osvěžující mysl člověka. Jsou to poslové Boží, kteří touží vyprávěti o všemohoucí lásce, která si nepřeje, aby se lidstvo dívalo do prachu silnice."

Učedníci to rozuměli, co jím tím chtělo říci a zvedli své hlavy zahanbeně, že bylo zapotřebí napomínání. On však mluvil dále:

"Tyto květiny jsou zvěsti o Bohu. Lidé, lidé dívejte se, jak vznešenému stvoření dává Bůh vznikati pro vás? Pozorujte krásu, milujte a pěstujte ji, tak se stanete opět krásnými před Božími zraky."

Mluvil dále o všem krásném co je obklopovalo. O ptácích, broucích, hvězdách a mracích. Najednou se oči všech rozjasnili a radostně jako děti upozorňovali jeden druhého. A tu u jedněch zahradních vrátek stála jedna malá dívenka. Nepozorovala cizince. Blaženě, na všechno zapomínajíc, dívala se na malé hejno kuřátek, která tikala u jejich nohou.

"Jak jste krásné!" volala a její hlásek přecházel skoro až do hlasitého výskání.

Ježíš ukázal na dítě:

"Podívejte se, takoví musíte být. Bezstarostní jako dítě. Vy všichni se můžete od něho učiti.

Kázání v Bethsaidě

O jednom sabatě vycházel Ježíš s učedníky z chrámu malého městečka. Byl to ubohý chrám Boží a ještě chudobnější bylo jeho okolní obyvatelstvo. Ale zdálo se, že zvláštní posvátnost vznáší se nad tímto místem.

To Ježíš také vycítil, jakmile vstoupil do chrámu. Radostně se rozhlédl kolem sebe a přistoupil potom ke starému knězi, který se radoval, že mladší mu chce ulehčiti námahu čtení a výkladu. Zastavili se u jednoho místa z Izaiáše, které znali již všichni z mládí nazpaměť. Jak obdivuhodně zněla tato známá slova z těchto úst.

"Třtiny nalomené nedolomí a knotu čadícího neuhasí, ale soud podle pravdy vynášeti bude!"

Ježíš přečetl jen těchto několik slov, místo, jak obvykle bylo, zvykem číst celou kapitolu. Zavřel knihu, dal ji chrámovému sluhovi a začal:

"Nevypadá to tak, jakoby prorok vyřkl tato slova zvlášť pro vás, lidé z Bethsaidy? Jste unavení a toužíte po pomocníku, který by vaše srdce posílil a vaše duše napřímil. A kdyby stál uprostřed mezi vámi - nepoznáte ho! - Nevšímavě půjdete kolem něho, poněvadž jste se učili, že on přijde ve veliké slávě a nádheře. Očekáváte, že bude králem na zemi. Nyní čekáte na toho, který jest zaslíben pro pozdější dobu a přehlížíte toho, jehož vám Božské smilování poslalo na pomoc, abyste nemuseli zahynout dříve než přijde soudce." ---

Ježíš udělal úmyslně přestávku. - Bylo možno slyšet dech napjatého očekávání. Nebylo nikoho, kdo by se byl nechal přemoci svoji velikou únavou. Oči všech visely na mluvčím, ba i učedníci naslouchali, jako by slyšeli něco úplně nového.

"Čtete-li staré proroky a jejichž předpovědi máte rádi, tedy vám musí být nápadno, že říkají, že přicházející přijde s oblaků v lesku a nádheře, obklopen anděly. Ale po druhé líčí jej opět jednoduše a prostě. Lidé, což jste úplně slepí? - Kdybych vám vyprávěl, že má k vám přijíti kníže, že se máte připravit na jeho příchod, ale příštího dne bych vám vylíčil příchozího jako úplně prostého, nepatrného člověka, čemu budete věřit? - Že jsem mluvil o dvou naprosto rozdílných osobách! Jinak byste si nemohli vykládat mojí řeč. Řeknete : přijdou tedy hosté dva! Ano, tak byste to řekli, kdybyste sledovali úplně prostě svůj cit. Jestliže ale v proroctvích čtete rozličné poukazy, tu je čtete, kroutíte a vykládáte tak dlouho, až je přizpůsobíte na jedinou osobu.

Proroku, jehož Bůh osvítil, aby vás učil a vyprávěl vám o tom, co přijde, jest dáno, aby viděl mnohé dříve. Proroci viděli, že Syn Boží by nemohl již přijíti soudit nebo zachraňovat, kdyby Boží milosrdenství nebylo zakročilo a nezadrželo jeho klesání.

Oni směli vidět, jak Bůh vyšle jednoho svého Syna, který tomuto zkaženému světu přinese světlo! To jest ten druhý jehož si nevšímáte a přehlížíte. Nyní nadešel čas k příchodu tohoto Syna Božího a vaše oči jej nechtějí vidět, vaše uši se uzavírají jeho slovům. Lidé, lidé, jak vám to mám říci ještě důrazněji. Království Boží se přiblížilo a Jan již kázal: Otevřete svá srdce, aby Bůh mohl otevříti oči vašeho ducha!"

Slova Ježíšova mocně burácela nad jejich hlavami. Ještě nikdy neslyšeli něco takového, ale jen u nemnohých pronikla slova až do duše. U většiny zůstaly pouhým zvukem, který ještě nějaký čas zněl a snad také v nich dozníval, až umkl. Mezi nemnohými, kteří naslouchali celou duší byl i starý kněz. Rozechvěn přistoupil venku k Ježíšovi a prosil ho, aby s ním ještě trochu pobyl a pak šel dále.

"Pane, to co jsi řekl, jest ryzí pravda! Ale my jsme to až dosud nikdy takto neslyšeli. Naši učitelé nás jinak učili a proto jsme to také předávali dále, jak jsme to dostali. Nyní tomu rozumím - musíme čekat dvojí příchod Mesiáše."

Někteří z učedníků starce přerušili:

"Což jsi neslyšel, že Ježíš řekl, že nadešel čas příchodu Syna Božího, že dlí mezi námi?"

Kněz se díval zmaten z jednoho na druhého.

"Je-li tomu tak, jestliže to Ježíš skutečně tak myslel, pak - ano, pak musí být již Syn Boží na zemi! Kde je?"

Stařec mluvil stále hlasitěji a otázku téměř vykřikl. Ticho mu bylo odpovědí. Nebylo to však z rozpaků nebo skrývání, nýbrž v tomto tichu bylo veliké zaslíbení. Neuvěřitelně tázavě obracely se oči jeho z jednoho na druhého. Pak se zastavily na Ježíšovi. A tu převalila se nad knězem jakoby žhavá vlna. Pojednou znal odpověď na svoji otázku. Vrhl se Ježíši k nohám.

"Můj Pán a můj Bůh!"

Více nemohl říci.

Láskyplně uchopil Ježíš jeho ruku a vedl ho na sedátko. Celý den zůstal Ježíš se svými učedníky v nepatrném obydlí kněze, ale které jim všem utkvělo ve vzpomínkách jako zářící chrám Boží.

Když Ježíš starci zřetelně poukázal jak proroci o něm předpovídali jako o tom, který přijde z Božího milosrdenství, zmínil se i o tom, který přijde po něm k soudu:

"Bude se jmenovati Syn Člověka. Celý svět mu bude podroben. On jest králem všech světů a již nyní vládne nahoře tak, jako později bude vládnouti i zde na zemi!"

Stařec mu rozuměl, ale učedníci měli opět nesčetné otázky, které zřetelně poukazovaly, že dosud nepochopili, že Ježíš a Imanuel zaslíbený, jsou dvě bytosti. Ježíš se na ně bolestně podíval:

"Jak mne unavujete, že stále musím říkat totéž, aniž byste byli schopni to pochopiti," řekl s tichým povzdechem.



Pokračovanie...
Text v knižnej forme  ďalej pokračuje, avšak v elektronickej ho zatiaľ nemám (M. Hruštínec).

Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára

Tu môžte pridávať svoje komentáre. Komentáre sú moderované.