31. 8. 2014

Život Abdruschinov na zemi (2. časť)

N a h o m e


Když myslíval na to, že tento mocný nepřítel mohl by jednou vpadnout do jeho kvetoucí říše, zhrozil se. Nebylo v něm bázně, neboť jeho Arabové byli ve válečnictví právě tak vycvičeni, jako v denních pracích. Přesto však vyslal posla k faraonovi a zval ho k sobě jako hosta. A právě tak vyslal posly ke svému příteli Ebranitovi.

Zavolal všechny povolané, kteří měli býti stále v jeho blízkosti pokud tu budou hosté. Jako velitel celého dvora byl Angonet, starý Ismán, jemuž podléhali všichni služebníci paláce. Rozkazy mu dával sám Abdrushin.

Pod vedením Angometovým rozvinula se brzy živá činnost, byly zařizovány komnaty pro hosty a zdobeny nádhernými předměty. Pro dceru faraonovu a manželku Ebranitovu bylo vyhraženo křídlo paláce.

Když všichni byli v plné práci, opustil Abdrushin palác, aby jel vstříc svému příteli Ebranitovi. Opět provázel knížete veliký zástup Arabů. Postroje koní svým stříbrným kováním lekly se v paprscích slunce. Abdrushin jel na ušlachtilém bělouši.

Postroje byly zdobeny drahokamy a bílá hřiva koně poletovala ve větru jako sníh. Ještě nikdy nejel Abdrushin tak vyzdoben.

Z dálky viděli Arabové, kteří měli nesmírně bystré oči, ležení stanů, nad nímž vládla vlajka faraonova. Ohlásili Abdrushinovi co viděli a brzy se rozletěli jejich koně směrem ke stanům. Již z dáli zazníval k jezdcům hlasitý křik a chraptivý zpěv. Abdrushin byl zneklidněn a obrátil se na jezdce, jedoucí za ním:

"Dej znamení, aby si připravili zbraně, neboť nám hrozí nebezpečí."

Sotva dořekl Abdrushin tato slova, uvolnil se od stanů houf jezdců a jel Arabům vstříc. Abdrushin pozvedl ruku s bílým šátkem, který hlásal jeho přátelské úmysly. Útočící jezdci strhli své koně a zůstali zpět. Očekávali Abdrushina, který byl brzo se svým průvodem u nich. - S údivem pohlíželi Egypťané na pověstného knížete Arabů.

"Vy jste bojovali?" tázal se Abdrushin, neboť zpozoroval stopy v písku, svědčící o divokém boji.

Egypťan, který se zdál býti vůdcem oddílu, se výsměšně zasmál:

"Dělali jsme otroky, pane! Nechtěli poslechnout a pokoušeli se uprchnout. Proto tu byl malý boj. Tam v písku leží několik polozahrabaných mrtvol. Máme ženy, pane, chceš je vidět?"

Mlčky přikyvl Abdrushin a dal se zavésti ke stanu, v němž čekali zajatí. S hrůzou viděl zkřívené tváře s úzkostlivýma očima, které na něho pohlížely v očekávaní nových hrůz. Čtyři veliké stany byly naplněny polonahými lidmi.

"Odkud jsou tito lidé?" - tázal se Abdrushin důstojníka.

"Byl to malý kmen, pane. Přepadli jsme je, neboť jejich kníže ukrýval poklady, které jsme hledali, nic jsme však nenašli a proto jsme se pomstili. Špatné dáme na trh a dobré dopravíme do paláce faraonova. Pohleď do mého stanu, kde já mám svou odměnu - ženu knížete a jeho dceru. Ty si ponechám!"
Egypťan se odporně zasmál.

Jen s námahou se Abdrushin ovládl.

"Ukaž mi je také," pravil.

"Na okamžik zaleskla se nedůvěra v očích Egypťanových, pak kráčel váhavě napřed ke svému stanu. Všechny jeho otvory byly uzavřeny. Dusný vzduch uvítal příchozí. Vnitřek stanu byl plný špíny a bylo tam temno, že si oči musely teprve zvykat na rozdíl mezi oslepujícím světlem slunce a touto chmurnou místností.

Konečně rozeznal Abdrushin nějaké obrysy. Jeho pohled padl na dvě postavy, které tu vedle sebe seděly na lůžku z hadrů. Nejiště udělal Abdrushin krok hlouběji do temnot k lidským postavám a sklonil se nad nimi. Díval se do temných očí ženy, která ve veliké úzkosti objímala štíhlé tělo děvčetě.

A toto děvče pohlédlo na Abdrushina zrakem, v němž byla nevýslovná hrůza, kterou byla dětská duše naplněna.

Jeho úsměv vrátil však dítěti důvěru. Pohled stal se prosebným a její rty se chvěly. Abdrushin se odvrátil a obrátil se na vůdce. Pohlédl ven trhlinou a u vchodu do stanu spatřil své Araby, jak tu stáli připraveni ve dvou hustých řadách.

"Obě tyto ženy a všechny zajaté mi předáš!" Z úst Egypťanových, jemuž patril tento rozkaz, vydral se výkřik. Abdrushin přistoupil blíže k němu, ale Egypťan se na něho vrhl, třímaje v ruke zakřivenou dýku.

Vzplanul divoký boj a bylo slyšeti jen těžké oddychování Egypťana, jehož síla stále umdlévala. Náhle bylo ticho a pak zaznělo slabé zachroptění. Z prsou Egypťana řinula se krev.

Také venku mezi stany odehrával se divoký boj. Arabové sekali kolem sebe jako diví a útokem překonali všechny překážky.

Ze stanů vyhrnuli se zajatci. Byli zbaveni svých pout. Zatím ve stanu vůdcově přitulilo se k Abdrushinovi dítě, hledajíc u něho ochranu. Jeho matka radostí plakala. Abdrushin zvedl děvčátko se země, a vynesl ji ven. Matka šla za nimi.

Rozrušeni a přece se zářícíma očima stáli tu jeho Arabové a projevovali svou radost nad vítězstvím. Jen v Abdrushinovi byl hnus, který nemohl potlačit - jak se mohou tito lidé smát, když právě zabíjeli!

Také on zabil poprvé ve svém živote a nikdy toho nezapomene.

Nikdy ho neopustí tato vzpomínka, ačkoliv se tak stalo v nejvyšší tísni.

Když Arabové spatřili svého knížete, obklopili ho. Plni záujmu chtěli si prohlédnout malou postavičku po jeho boku. Úzkostlivě tlačilo se děvčátko k Abdrushinovi a skrývalo svou tvář do jeho roucha.

"Zeptejte se zajatých, chtějí-li se vrátit do svých domovů." nařídil Abdrushin. Tu pravil jeden z Arabů:

"Pane, oni nemají žádného domova. Jejich město bylo zničeno Egypťany. Chtějí býti otroky u nás, budou-li moci u tebe zůstat."

"Řeknete jim, že nemám žádných otroků. Mohou však jíti s námi."

Pak se obrátil kníže k děvčeti, které stálo těsně u něho.

"Jak se jmenuješ?"

"Nahome."

"Chceš jíti se mnou, Nahome? A bude mne také tvá matka provázet do mé říše? Budete bydlet v mém paláci, neboť jste z knížecího rodu!"

Oči Nahome upřely se zářivě na knížete a bledé tváře kněžny zčervenaly radostí. Chtěly padnout před Abdrushinem, aby mu poděkovaly, on však je uchopil za ruce a zavedl je ke koním.

Poražení Egypťané stáli tu spoutáni a dívali se jak se Arabové vzdalují. Abdrushin věděl, že se navzájem sprostí pout, jakmile odejdou. Posadil Nahome před sebe na koně a kněžnu předal svému věrnému služebníkovi.

"Zpět domů!" zvolal Abdrushin a četa jezdců odklusala.

S údivem kráčela Nahome za Abdrushinem, když procházeli palácem. Její oči ulpívaly na drahocenných předmětech a nemohly se odtrhnout. Kníže toho nedbal. Náhle se musel zastavit, neboť Nahome chytila se jeho roucha a nechtěla ho pustit.

Zapuštěn do zdi a obklopen zelenými rostlinami byl tu mramorový basén, ve kterém plávaly malé, třpytivé rybky. S překvapením zastavila se tu Nahome a vyrazila udivený výkřik.

Abdrushin se tomu zasmál a měl radost. Myslel na to, že se dosud nikdy nestalo, aby někdo v jeho tichém paláci jásal nad něčím krásným. Když kráčeli dále, bavilo ho stále více pozorovati bezmezný údiv na vyhublé tvářičce. Zůstával stát, když se ona zastavila a zadržoval nevědomky dech, když Nahome přestávala dýchat.

Konečně přišli do té části paláce, kde měla Nahome bydlet.

Vsoupili do rozlehé místnosti, v jejímž středu byl veliký, vodou naplněný basén. Kolem na podlaze seděly bíle oblečené ženy.

"To jsou ženy, které ti budou pomáhat, až si budeš hrát!"

"Já si přece nehraji!" pravila Nahome.

"Vždyť jsi ještě tak mladá!"

"Já mladá, je mi přes osm roků. Za dva roky se mohu vdávat!"

Abdrushin se smál.

"Za dva roky se chceš vdávat?"

"Nechci, ale mohu!"

"Co chceš tedy udělat s těmi, které si měly s tebou hrát?"

"Mohou mi pomáhat, když se budu oblékat. Mohou mi šít nové šaty, schovávat mé šperky a provázet mne palácem."

Teď se opět Abdrushin zasmál. - Což se ti v paláci nerozsvětlilo od té doby, co přišla Nahome? Nebyl veselejší tento vždy tichý a téměř vážný kníže? S Nahome přišel život do velikého paláce. Její smích budil nádherné komnaty ze soumraku. Všude začal proudit život, neboť Nahome byla opravdu všude!

Tváře Ismanů změkly, když běžela kolem nich svým rychlým krokem. Úsměv přeletěl přes jejich tváře, když Nahome čekávala na knížete po každodenní ranní pobožnosti.

Do hájů nesměla vstoupit, ale stávala toužebně před zlatou branou a dívala se do zeleně keřů. Její ruka se natahovala po vzácných, vonících květinách v blízkosti brány. Často se jí podařilo něco utrhnout. Pak zastrčila Nahome květinu za pás a smála se, když na ní spočinul Abdrushinův pohled. Očekávala vždy, že za to dostane vyhubováno, ale nestalo se tak nikdy.

Matka Nahome žila uzavřeně sama pro sebe. Truchlila pro zavražděného manžela. Nahome však byla naplněna takovou životní radostí, že se počala vyhýbat truchlivé blízkosti matčině.


Vyhledávala Abdrushina. Nebyl si před ní nikde jist - nacházela ho všude. Jen před síněmi modliteben a před chrámem zůstávala stát. Tam selhávala její odvaha. Po dlouhé hodiny stávala u maličké brány, která vedla ze záhrady paláce do chrámu. Tam čekávala na Abdrushina.


Milosrdenství naplnilo jeho srdce


Nahome bylo blaze až do tohoto dne, kdy uslyšela, že farao bude brzy hostem v Abdrushinově domě. Ihned se vrátila všechna hrůza, kterou měla nevědomky v sobě ode dne svého zajetí Egypťany. Marně se jí snažil kníže uklidnit. Byla ochromena strachem neboť cítila, že farao chystá také proti Abdrushinovi něco zlého.

"On tě zabije, pane, pak budu zase sama!"

"Nemůže nám nic udělat, Nahome! Není tak silný. Což nevíš, že jsem ho již jednou porazil?"

"Ty jsi bojoval poctivě, ale farao bojuje lstivě jako had, pane. Celý náš národ učinil nešťastným. Jeho vojáci nás přepadli a oloupili, zničili palác mého otce, aby našli zahrabané poklady. Nemohli však nic objevit. Zabili mého otce a mé bratry umučili k smrti. - Já jsem to musela všechno vidět! Nepouštěj toho člověka do svého domu!"

Abdrushina dojímala bolest dítěte, ale nemohl ničeho namítnout. Tu pravila Nahome:

"Pane, budu střežiti tvůj spánek, abych věděla, že jsi v bezpečí!"

Mocně pohnut díval se Abdrushin do tváře Nahome, vzhlížející k němu. - Člověk, který se o něho bál! Dítě, které chtělo obětovat svůj spánek, aby nad ním bdělo! Všechno, co ho dosud u Nahome těšilo, její veselá povaha a její smích, všechno se prohloubilo.

Přemýšlel, kolik bolesti muselo již toto dítě vytrpět a jak se z toho všeho osvobodilo a snažilo se, aby také on byl veselý. - Nahome se smála a žertovala jako dítě, které nezakusilo v životě nic těžkého. Přijímal to všechno, aniž by myslel na to, odkud Nahome přivedl! Byl jediným, co měla ještě na této zemi a lpěla na něm dětskou láskou. Zničil by její život, kdyby ji nechal samotnou.

"Smíš býti vzhůru, Nahome," pravil Abdrushin a přemýšlel, že některá ze služebnic bude u ní, aby jí uložila na lůžko, až ji přemůže spánek.

Příštího dne vjeli Egypťané do města. V čele farao a po jeho boku dcéra Juri-cheo.

Bohatě obtížení velbloudi přinášeli dary, které předstihovaly vše, co kníže dal kdysi faraonovi. Farao se chtěl zaskvít.

Abdrushin to pozoroval s odporem. Kolik sĺz a kolik krve lpělo asi na těchto pokladech! Nevznikly v radostné práci, nýbrž pod ranami biče nelidských bestií.

Abdrushin viděl lid, národ Israelský, který uctíval téhož Boha jako on, pracovat pro tohoto faraona. - Milosrdenství naplnilo jeho srdce - kéž by mohl pomoci a osvobodit tyto ubohé lidi!

Jeho díky faraonovi byly vynucené. Nucená byla i jeho zdvořilost. Hledal slova. Tu zazněl hlas k jeho uchu. Juri-cheo mluvila a překlenula propast, která se rozevřela mezi oběma knížety.

Nahome viděti nebylo. Nezůčastnila se stolování. Abdrushin rozuměl této zdrženlivosti.

Tak brzy faraona neočekával. Kde zůstal Ebranit? Proč nepřijel na jeho pozvání? Což ho poslové nezastihli? Den ze dne ho Abdrushin očekával, neboť již dávno měl tu být.

Komnaty, ve kterých bydleli hosté, byly vzdáleny od komnat Abdrushinových. Viděl jak v očích faraonových roste závist a pozoroval nervosní neklid, který byl ve všech jeho pohybech. Umínil si, že příštího dne promluví s faraonem o boji,který měl s Egypťany.

K tomu však nedošlo, neboť Ebranit přijel. Když mu Abdrushin vyprávěl o svém úmyslu, byl Ebranit ohromen.

"To jsi chtěl udělat? Tys chtěl říci faraonovi, že tvoji Arabové zabili Egypťany? Nikdy by ti to farao neodpustil, ačkoliv to nebyli jeho válečníci, nýbrž zdivočelá horda. Byli to lupiči, kteří ani jména Egyťanů nezaslouží! Nikdy nepůjdou k faraonovi, neboť nesmí vstoupiti do jeho země. Táhnou od kmene ku kmeni, zajímají je a prodávají na trzích otroků. Válečná vlajka egyptská podporuje jejich vážnost. Faraona to však nijak nezaujíma. V nesprávném pochopení našel by jistě důvod, aby ti vypověděl nepřátelství."

Opět nerozuměl Abdrushin vylíčenému jednání faraonovu, avšak neříkal na to nic. Těšil se, že má konečně přítele u sebe. Ebranit přijel sám, neboť byl na válečné stezce a zdržel proto svůj příchod.

Jeho srdečný smích naplňoval dům a přivábil také Nahome. Stála za záclonou a naslouchala. Déle to již nemohla vydržet. Opatrně rozhrnula těžké záhyby, až ji spatřil Ebranit. Jediným skokem byl u záclony a chytil děvče za ruku. Přivedl Nahome do komnaty. Nahome zčervenala, chtěla se obrátit a odejít. Abdrushin ji však zdržel.

"To je můj přítel, Nahome," pravil tiše.

Nahome neříkala nic. Nepozvedla zraků nýbrž litovala, že se nechala překvapit. Tajně pozorovala Ebranita, který se opět bavil s Abdrushinem a s ní nepromluvil ani slova. Tu poznala, že je dobrý a že miluje jejího pána.

Brzy připojila se k veselému smíchu obou a zapomněla na svoji plachost.


Po sedm nocí bděla Nahome a nic se nepřihodilo. Služebnice ani neměla příležitost uložit ji ke spánku. Konečně prosil i Abdrushin:

"Což nevidíš, že je to zbytečné, Nahome? Není přece žádného nebezpečí! Lehni si zase večer a spi, mám o tebe obavy."

"Spím ve dne, když je Ebranit u tebe!"

"Uvidíš, že to bylo zbytečné, Nahome!"

"Pak bych byla ráda, pane, ale budu hlídati dál."

Opět seděla Nahome, napolo skryta za záclonou a čekala na to, čeho se tolik obávala. Byla tichá noc a nikde se nic nepohnulo.

Abdrushin nikdy nespal, pokud byli služebníci v jeho blízkosti. Nepřál si, aby byl střežen. Nyní tu seděla Nahome.

Její pohled snažil se proniknouti temnotami a její zbystřené ucho naslouchalo každému šelestu. Ale nic se nepohnulo!


Nahome zemdlela. Protřela si oči, povstala na stráž, když únava přešla.

Po chvíli klesla jí opět víčka na unavených očích. Namáhavě se opět probrala z dřímoty, vyskočila a procházela se.

"Unavuje mne to jestliže běhám jenom v této místnosti, půjdu na chodbu. Tam také mohu všechno pozorovat," myslela si Nahome a vyšla ven na chodbu, která byla široká a neměla oken.

Zvolna se tichým krokem procházela chodbou, která vedla jen do komnat Abdrushinových. Kdo nechtěl vejít do Abdrushinovy ložnice, ten tu neměl co pohledávat. - Náhle se Nahome bleskurychle sklonila a přitiskla ucho k podlaze. Slyšela zřetelně kroky bosé nohy, blížící se chodbou!

Nahome pospíchala zpět do Abdrushinovy komnaty. Přistoupila k jeho lůžku a lehce jim zatřásla. Abdrushin se probudil.

"Pane, kdosi se sem plíží! Musíš vstát, abys ho mohl chytit!" zašeptala tiše.

Pospíchala opět ven a schovala se za svou záclonu. – Tu přicházela temná postava. Nahome se zachvěla, neboť postava vklouzla do Abdrushinovy komnaty.

Nahome se plížila za ní a viděla otvorem do komnaty. Člověk se sklonil nad ložem a hmatal po něm. Jeho ruka držela lesklou dýku!

Vetřelec se překvapeně vztyčil a obrátil se. Na sloupu zasyčelo světlo a ozářilo mužovu tvář. Dvě pevné ruce ho uchopily a vytrhly mu dýku. Těžce dýchaje ležel muž na zemi. Těsná pouta učinila ho neškodným.
Nahome přistoupila blíže a postavila se vedle Abdrushina.

"Kdo tě poslal?"

"Můj pán!"

"Lžeš, co jsi tu chtěl?"

"Vyskoumat tvé tajemství, pane! Měj slitování, neboť jsem musel tak jednat," plačky naříkal Egypťan.

Abdrushin zavolal svoje služebníky, kteří vynesli spoutaného zajatce. - Chvějíc se vzrušením, stála Nahome vedle Abdrushina, který pravil:

"Zachránila jsi mi život, Nahome!"

Neříkala nic, avšak veliké slzy řinuly se jí po líci.


Příštího dne neřekl Abdrushin ani slova o nočním přepadu.

Viděl však neklid faraonův a jeho potměšilé pohledy, které občas vysílal k Abdrushinovi.

Nahome byla vzdálena jako vždy jindy. Dcera faraonova byla však u ní. Také Nahome neříkala nic o noční události, neboť věděla, ža by tím způsobila Juri-cheo velkou bolest. Jen na rozloučenou pošeptala jí Nahome:

"Dávej pozor na svého otce. Nenávidí mého pána!"


Náhle neměl tu farao stání. O svém najatém vrahu nic neslyšel, ani ho neviděl. To velmi tížilo jeho mysl, mnohém více, než kdyby si mu Abdrushin stěžoval.

"Dlouho jsem již zneužíval tvého pohostinství, ušlechtilý kníže! Ty jsi však neprodlel pod mou střechou ani jedinou noc. Nemohu se zbavit obav, že jsi se tam necítil bezpečen a to mne mrzí. Prokázal jsem nyní pravý opak v tvém domě a přál bych si, abys mi to brzy oplatil."

"Nikdy jsem nespal pod cizí střechou a také to nikdy neučiním.

Nechci však zapírat, že i ve vlastním domě může býti nebezpečno, jestliže v něm ponocuje mnoho cizinců."

Farao zbledl. Abdrushin klidně pokračoval:

"Měl jsem jednou hosta, který mi záviděl moji moc. Nemohl však proti mne nic pořídit, ani ve spánku, ani ve dne. Nemohl mi také nic udělat. Jsem chráněn takovým způsobem, že nic zlého se nemůže ke mně přiblížit. Každý, kdo se pokusí mne přepadnout, musí se považovat za ztracena!"

S námahou usmál se farao.

"Ty jsi skutečně závidění hodný muž, můj kníže! Jsou to nadpozemské věci?"

Abdrushin se místo odpovědi jen usmál.


Jak jsi mohl přijít na tuto zemi, Pane ?



Po odchodu Egypťanů bylo opět klidněji v Abdrushinově domě a jen Ebranit vznášel do svého okolí svou veselou povahou ruch a život.

Avšak také on opustil brzy knížete.

Nahome měla opět vytouženou samotu a směla po dlouhé hodiny býti u Abdrushina a baviti ho. Provázela ho na jeho procházkách a vyjížďkách. - Jen myšlenka, co dělá Abdrushin s mnoha bíle oděnými Ismany v chrámě a v síních nepopřávala jí klidu. Čekávala vždy před branou, aby jí ukázal svá tajemství. Ten však nikdy nepromluvil o tom ani slova. Nedbal také jejich tázavých zraků, když ji potkával před zlatou branou. Nebo jich snad nechtěl vidět?

Konečně to už nemohla Nahome vydržet a zeptala se ho přímo:

"Co je skryto v chrámě, že tam nesmím vstoupit? Proč mne nevezmeš nikdy do síní?"

"Nikdy jsi se na to netázala a nikdy jsi mne o to také neprosila, Nahome. Cesta je ti však otevřena, přeješ-li si po ní jíti."

"Ale, pane, to jsi již mohl dávno říci!"

"Však jsi se mohla také již dávno zeptat!"

Abdrushin však věděl, že to neučinila proto, že plachost jí v tom bránila.

"Modlíte se k Bohu, když jste v chrámě?" Nahome nyní již otázky nepotlačovala.

Tu věděl Abdrushin, že musí začít zasvěcovat Nahome do svého vědění. - Nedala mu také pokoje, pokud všechno nevěděla. Pro Nahome započal podivuhodný čas. Bdíc po boku Abdrushinově, naslouchala jeho slovům a vnímala pravdu. Zbožně spočívaly její oči na knížeti, který jí vyprávěl o Bohu.

A pak směla poprve vstoupit s Abdrushinem do chrámu. Její pohled bloudil sloupovými síněmi. Nádherné obrazy a sochy ji uchvátily. Směla vidět sedadla vyvolených a stále vedle trůnu Abdrushinova, který odtud řídil slavnosti.

Vešli do první síně, která se leskla zlatými paprsky.

Vstoupili do druhé, ve které bylo mírné modré světlo. Do třetí, kde azurově modré světlo měnilo prostor v kus nebe. Do čtvrté síně, která svítila jasnou zelení a jejíž stěny byly jako proudící pramenitá voda. Do páté, která byla naplněna růžovou červení a do šesté síně, ve které se vznášelo světlo barvy jemně fialové jako obláček.

Nahome byla u vytržení, když stanula před branami sedmé síně.

Abdrushin šel napřed a Nahome oslepena světlem následovala za ním. - Bílý lesk sedmé místnosti byl příliš silný pro její oči. Zářivě lámala se světla broušených křišťálů, přecházela do sebe a zahalovala Abdrushina i Nahome jako do bílého žáru.

Vyšli opět ven do hájů. Nahome stichla. Nemohla vůbec mluvit o tom, co viděla. Háj se svými bublajícími prameny vrátil jí opět vnitřní klid. Posadili se na mramorovou lavičku. Nahome zavřela oči a z hluboka oddechovala. Konečně pravila:

"Pane, to všechno jest tak krásné, jako by to bylo ze světa Světla, ze kterého jsi k nám přišel!"

Abdrushin odpověděl:

"Jsou to jen velmi slabé napodobeniny, které jsem dal pozemsky vytvořit! Sedm posvátných hájů v mém domově nelze vylíčit lidskými slovy a napodobit lidskými díly. Také tam je v každém háji síň jako zde, ale nelze ji s těmito srovnávat."

"Jak jsi mohl přijíti na tuto zemi? Je přece tak ubohá a tak nízko stojící, že nemůže ani vycítit tvoji velikost."

"Jsem tu, abych se učil, Nahome, abych sbíral skušenosti. Já vím a velmi mne to bolí, že všechno, co nyní vytvořím, bude lidmi opět zničeno. Nesnesou nic čistého! Až mne tu nebude, budou chtít rozbíti můj chrám a vyloupit sedm síní. Budou usilovat o to, aby strhali kámen za kámenem. Jedovatý bude jejich dech, s nímž budou chtít otrávit moje věrné.

Vrátim se nazpět do svého domova, přijdu však opět! Až moje noha vstoupí na tuto zemi, budu opět budovat. Nepřivedu pak k Bohu jediný malý kmen, nýbrž všechny lidi této země, kteří toho budou ještě schopni. Budu však muset začíti s mnohém menšími prostředky, než jsem začal nyní. Pak tu již nebude žádných lidí z kmene Ismanů, kteří by se postavili jako moji pomocníci proti vládnoucím temnotám.

Budu muset shromážďovat své věrné a stále znovu muset vysílat po zemi své volání, než se všichni sejdou. Budou to lidé všech národů, kteří budou slyšeti mé volání a budou je následovati. Nepatrný jako zrnko písku, nastoupím svou úlohu. Troskami a popelem musím proniknout. Šedivý bude můj oděv od prachu a lidé hned nepoznají, že jsem jejich králem. Neuvidí pod šedivým šatem královskou hodnost.

Opět budu muset bojovati, ale tentokráte ostrým mečem. Svou cestu nebudu moci raziti láskou, kterou jsem dával vám. Vy jste mne slyšeli, ale pozdější lidé budou si ucpávat své uši, aby mého hlasu neslyšeli. Bude však tak mohutný, že i hluší ho budou slyšet a země ho bude opakovat dunivou ozvěnou. Hory se rozevřou a z potoků stanou se řeky! Všechno bude zvěstovat mé jméno ve své řeči. Pak nebude již žádného zbabělého ukrývání před Slovem. Vytaženy budou na světlo všechny chyby. Neúprosně budu jako meč Boží všechny soudit!

Tato místa nemohou však býti zničena lidskou rukou, neboť se ponoří do hlubin a vynoří se až tehdy, až budu opět na zemi! Vynoří se opět všechno, co jsem nyní dal vytvořit. I kdyby zatím přešla tisíceletí."

"Pane, co jsi již všechno vykonal, že chceš brzy od nás odejít?"

"Dosud jsem všechno nedokončil. Ismael mi oznámil volání a výkřiky o pomoc jiného národa. Viděl jsem tento národ a jeho bědy volaly ke mně. Je to Israel, národ, který úpí pod vládou faraonovou. Chci ho osvobodit svým bytím na zemi. V jeho blízkosti již žije osvoboditel, který vyvede tento národ ze všech běd. Na dvoře faraonově povstane mstitel, kterému dám sílu Světla."

"Ty chceš jít ještě jednou ke dvoru v Egyptě?"

"Budu muset ukázat osvoboditeli cestu, po které půjde. Budeš mne provázet."

Opět procitla v Nahome veliká úzkost, ale nic o tom neříkala.

Doufala jen, že do té doby uplynou ještě léta. - Brzy zůčastnila se denních pobožností v síních a sedávala vedle knížete. Byla jedinou ženou mezi vyvolenými. Také Nahome nosila předepsaná roucha, v barvách jednotlivých síní. Ona jediná bývala však hustě zahalena. Nikdo neviděl při pobožnostech její obličej. Pomalu nevzpomněl již nikdo na to, že přišla do paláce z cizího kmene a zaujímala tu nyní místo kněžny. Stalo se to samozřejmostí, jako všechno, co se odehrávalo v životě knížete.

Ztělesňovala národu Is-ra vznešenou ženu, k níž je možno přiblížit se jen v čistotě. Ženám stávala se posvátnou. Teprve nyní byl stát úplný a to přítomnosti Nahome, která přijímala ze Světla sílu a předávala ženám národa čistotu.


M o j ž í š


Několik roků přešlo v dokonalé harmonii. Nahome nemyslela již na Egypt ani na faraona. Tu pravil Abdrushin:

"Čas nadešel! Pojedu do Egypta!"

Nahome se ulekla, ale odpověděla s úsměvem:

"Budu tě přece provádět, pane."

Mnohé cesty vykonali spolu v posledních letech, avšak nyní vznikl veliký neklid opět a starost o život Abdrushinův v srdci Nahome.

Před městem faraonovým v poušti bylo opět rozloženo ležení.

Příštího dne dal Abdrushin rozkaz k odchodu do paláce. Když stanul před Nahome, pravila tiše:

"Nemohu jíti s tebou ke dvoru, pane a zůstanu zde. Jistě se opět vrátiš, než nastane noc!"

"Ne, zůstanu v paláci, pokud nepromluvím s mužem, který má osvobodit Israel!"

Úzkostlivě čekala Nahome na návrat Abdrushinův. Když se konečně vrátil, byla velmi šťastna. Dlouho však stály tentokrát stany v poušti před městem faraonovým.

Ebranit byl u nich a vyprávěl jim o nových plánech, které měl farao. - Ještě jednou jel Abdrushin ke dvoru faraonovu a tam navázal spojení s Mojžíšem, který se měl státi podle předurčení osvoboditelem Israele. - Tak Abdrushin splnil také tento úkol.

Mojžíš opustil dvůr faraonův i Juri-cheo, která ho vychovala a odešel do samoty, aby tam uzrál pro svůj úkol. -

Abdrushin vrátil se však s Nahome domů. - Opět přinesl návrat knížete mnoho nového pro celý stát. Abdrushin jmenoval z řad povolaných mnohé, kteří se museli věnovat nejen duchovním, nýbrž také pozemským úkolům a provádět v zemi rozkazy jeho jménem.


Budeš stále po mém boku, neboť ti důvěřuji


Obyvatelstvo se rychle množilo. Od té doby, co nebylo otroků, připojovaly se stále nové kmeny, až se stal Is-ra velikou zemí. Kmen připojoval se ku kmeni, ale tak, že z žádného cizího kmene nepřicházeli lidé do knížecího města. Všude byly kasty, které se šířily vždy do větších oblastí, do nichž byli zařazováni nově přicházející lidé.

Nyní nebylo již možno Abdrushinovi, aby své příkazy po zemi oznamoval svými posly. Do jednotlivých kast musel proto zařadit vedoucí jednotlivce z kruhů svých vyvolených, kteří znali přesně jeho vůli a mohli jednati samostatně.

Tím se stával kruh, který kolem sebe utvořil stále užším, neboť mnozí byli vysláni ven a již nikdy se nevrátili ke dvoru. Všichni šli radostně, ale touha po tichých pobožnostech v chrámě a síních nikdy nevymizela.

Kolem Abdrushina bylo ticho a Nahome jednou žalovala:

"Jsi nyní tak osamělý, když téměř všichni vyvolení tě opustili. Je kolem nás prázdno. Chybí mi dobré tváře Ismanů, které dělali z paláce říši míru. Nyní jsou tu Arabové, kteří vykonávají tyto služby - ti sem však nepatří!"

"Ismané mají úkoly, které musí splnit pro blaho lidí. Proto odešli. Já jich již nepotřebuji, neboť brzy dostanu strážce, který mi již byl Ismaelem oznámen. Přijde sem s jednou ženou. Najdou ho na hranicích říše polovyhladověného a žíznivého. Věštec ho již viděl. Je ze země Egyptské a žena je egyptskou tanečnicí."

"A co tu chce? Není to jistě nic dobrého, jestliže podniká cestu od faraona až k tobě!"

"Je vyslán, aby mne zničil, bude to však nejvěrnější služebník jakého kdy budu míti!"

Nahome mlčela, ale nevěřila příliš ve věrnost Egypťanů.

Brzy na to přivedli zbědovanou dvojici ke dvoru. Hrdého a přímého muže a mladou ženu, která se styděla ve svých hadrech. Byl to kněz Namchan a chrámová tanečnice Eresi.

Se vztýčenou hlavou stanul před Abdrushinem kněz, se skloněnou hlavou tanečnice.

"Co tě přivádí k mému dvoru, Namchane?"

Ten mlčel. Tanečnice však se nejdříve před knížetem hluboce uklonila a pak se ujala slova:

"Nechceme lhát, pane, ale Namchan nechce také mluvit o tom, co ho pohnulo, aby sem přišel se mnou. Chci ti říci pravdu, neboť jsme mnoho trpěli, než jsme přišli k tobě. Dovíš se o všem. Pak můžeš určit, co se z nás stane. Cestou sem jsme hladověli a byli bychom již téměř umřeli, kdyby nás tvojí lidé nenašli.

Poslal nás farao, abychom vyzkoumali tvé tajemství. Nařídil, abychom na hranici tvé země byli oloupeni a zanecháni bez pomoci. Stalo se skutečně vše, co mělo býti jen předstíráno. Byli jsme opravdu uloupeni a vzdáleni daleko od tvé země, takže jsme mohli tušit jen směr, ve kterém ležela. Samotni a bez ochrany vykonali jsme dalekou cestu, která nás ještě dělila od tvé říše. - Prosím tě, pane, nevyháňej nás! Dej nám nějaké místo ve své zemi, kde bychom mohli žít, abychom se nemuseli vracet!"

Abdrushin pohlédl na Namchana, který tu stál mlčky, jakoby neslyšel ženiných slov. Viděl stud na čele mužově, který ho nutil k mlčení.

Namchan i v tom nejhlubším ponížení, kdy byl vydán na milost a nemilost, zůstal nedotčen vším, co se dálo kolem. Ve svém studu byl hrdější než kdy jindy. Když to Abdrushin viděl, nabyl přesvědčení, že Namchan je opravdu tím, kdo mu byl oznámen Ismaelem - jako nejvěrnější strážce.

Abdrushin povstal a přistoupil blízko k egyptskému knězi.

"Namchane, nevidím to, co tě ke mně zahnalo, bídu a nouzi, nýbrž vidím předurčení, které tě ke mně přivedlo. Musel jsi ke mně přijít, abys mohl ve službě rozvinout své veliké schopnosti. - Budeš stále po mém boku, neboť ti důvěruji."

Muž pohlížel nedůvěřivě do očí Abdrushinových. Pak rozjasnil se jeho obličej. Abdrushin promluvil slova, kterých potřeboval a které ho opět přivedli k sobě.

Také tanečnice slyšela ve šťastném údivu slova knížete.

Abdrushin obrátil se také k ní:

"Také ty smíš zůstati v paláci. Budeš první tanečnicí mého dvora."

Oba lidé nevěřili svým uším. Z největších běd byli náhle přeloženi jako do pohádkové země. Domnívali se, že sní! Eresi shtěla před Abdrushinem padnout na tvář, jako to musela činit před faraonem, avšak on jí v tom zabránil. Neměl rád těchto známek poroby a poddanosti.

Kradmo blížila se Nahome. Nedůvěřivě pozorovala vše, co mělo v sobě něco společného s Egyptem. Eresi sklonila hlavu, když spatřila Nahome. Styděla se za svoji nahotu. Tu se Nahome slitovala. Dala přínésti oděv pro Eresi a byla sama přítomna, když se mladá tanečnice oblékala. Usmívala se Eresině radosti, kterou měla se šperků.

Namchan byl zasvěcen Abdrushinem do svého úřadu. Stal se zástupcem knížete a prvním mužem dvora. Také Nahome byla uklidněna a vyjádřila své uklidnění slovy:

"Jemu můžeš svěřiti svůj spánek, pane!"

To byl projev největší důvěry, který mohla Nahome pronést.


Is-ma-el neodpovídá!


V říši Ismanů panoval hluboký smutek. Ismael, jejich pán a vládce ulehl a očekával smrt.

Byl stář a neměl již času prodlévat na zemi. Mlčení zavládlo v celém paláci. Jeho věrní byli na stráži, aby odchod knížete nebyl ničím rušen.

S klidnou tváří ležel starý kníže a ještě jednou nechal v duchu celý svůj život projíti před svým zrakem. Povzbudivě stanul ve vzpomínkách jeho vznešený vůdce vedle něho a pravil:

"Následuj mne! Povedu tě, abys přivedl Syna Světla do své říše!"

Opět ujížděl daleko až nalezl Abdrushina. Ještě jednou odvážil se loupeže s touže jistotou a důvěrou ve své vedení pronikl do paláce, vzal s sebou dítě a přinesl je do své skalní říše.

Jasně leželo tu dětství Abdrushinovo. Ismael, který nikdy nemiloval žádné ženy, vyčerpával se úplně starostí a láskou k vyslanci Světla. Jeho jedinou snahou bylo, aby jeho mládí bylo krásné. Usměvavý jas jevil se v rysech starého muže, neboť viděl před sebou mladíka Abdrushina. Jasný zrak, přímé držení a dobyvačná radost vyzařovaly celým jeho zjevem a Ismael slyšel jakýsi hlas:

"To je tvoje dílo! Ty jsi se přičinil, aby tato mladá tvář neměla bolestných rysů nepochopitelného bytí!"

Radost a hrdost, také však hluboká pokora naplňovala Ismaele, že mohl prožívati tanto okamžik.

Pak zkalil se jeho zrak a on viděl ještě jednou odchod Abdrushinův. Ismael rozdělil s ním svou říši a byl by mu nejraději dal všechno a ponechal si jen jediné přání: Kéž bych mohl zůstati u tebe!

Nyní jest Ismael stár a proto takto přemyšlí. Tehdy byla pro něho jen poslušnost a tvrdost vůči sobě samému!

Jeho myšlenky jsou zasvěceny lásce k Abdrushinovi. V posledních letech sedával jen u svého křišťálu, aby sledoval Abdrushinův život. Při tom plnil však své povinnosti knížete, právě tak věrně, jako dříve. Jen jedna vec ho trápila: Neměl žádného nástupce. Kmen zůstane tu bez pána!

Ismael věděl, že nemá nikoho ve své říši, který by mohl zastávati jeho místo. Musel proto dosadit místo sebe několik věrných. Všichni společně plnili své povinnosti právě tak, jakoby ještě žil. Nemají však tak silného vedení a nedovedou býti dosti bdělí a silní. Nebudou pokračovati ve výstavbě, ale budou chtít pouze udržet říši v jejím nynějším stavu. Všechno v nejlepším úmyslu, aniž by mysleli na to, že stav klidu je již úpadek!

Nebyli zrozeni k vládě a byli by zůstali i nadále služebníky i kdyby mohli užívat své svobody. Budou se tázat při každém činu: zda-li by Ismael, náš kníže, také tak jednal? Proto nevytvoří nic nového. Tím nebude přivoláno do života nic, co by vytvořilo nový koloběh.

Tak se mělo však státi. Neboť všichni měli vymřít a vejíti do ráje, poněvadž dokončili svou úlohu. Ismael, veliký věštec, spojený se Světlem viděl, jak vytrvale padá na jeho zemi jemný déšť písku. Viděl jak se hory pohybují, jak mnohé z nich se řítí a jak se objevují široké trhliny ve skalách. Zahrady postrádají láskyplných rukou svých zahradníků; divočily. Temnější stávala se zeleň listů a přecházela v šeď.

Neúnavně padal ještě stále šedivý déšť písku po celé zemi a přikrýval ji stále výše. Stavby zvětrávaly, poslední zvířata vymírala a písek přikrýval jejich těla, která časem stvrdla pod jeho tíži, jako kámen. Zvířecí těla a zbytky staveb byly vtlačeny do tohoto písku. Bouře zuřily nad údolím, avšak hluboko spící těla těch, kteří se rozpadávali ve svých hrobech, již už neslyšela. Obklopení poklady leželi a spali.
Ismael viděl:

Lidé, kteří přicházeli na místa, kde kdysi bývala říše Boží, kráčeli nevšímavě po nezměřitelných pokladech, které tu odpočívaly hluboko v zemi, pod jejich nohama. Co je hnalo na tato posvátní místa?

Ismael je klidným. Nenajdou nic, neboť všechno, co je tu skryto je chráněno Světlem.

Je to tak chtěno, aby všechno kleslo a zašlo dříve, než by nad kmenem Isma zavládlo zlo a všechno rozptýlilo. Isma neotevře svých bran, neboť zajde dříve, než na to pomyslí. Odejdou dříve, než poznají otevřenou bránu ráje.

Po tisíciletí šuměl jemný déšť písku nad touto zemí...

Nikdy nenastane klid. A tak to půjde stále až ke dni soudu!

Den soudu!

Ismael slyšel pozouny soudu nad zemí a slyšel jejich zvuk nad všemi světy. Viděl: Svou někdejší říši Is-ma! Déšť již nepadal a země dřímala. Tu zachvěla se země a z hlubokých trhlin vyrazil oheň. Utvořily se propasti a jámy, vedoucí k tomu, co zapadlo! Ismael se díval hluboko do těchto propastí, kde poznával odpočívající poklady a viděl, jak se zvedají a jsou valeny vzhůru pohybující se zemí. Viděl vystupovati staré hroby.

A Ismael viděl: Abdrushin!

Jako kdysi jel na svém bílém koni touto zemí. Ušlechtilá kopyta koně dotýkala se posvátné půdy Is-ma, kterou střežilo Světlo!

Viděl jak staré poklady byly vyzvednuty, aby sloužily Abdrushinovi. Viděl, jak staré chrámové nádoby byly opět přineseny do nádherného chrámu.

Ismael viděl, jak země vyvstala v novém lesku, jakého nikdy neměla a viděl Pána Světla: Abdrushina! 

Toho, který má v sobě Ducha Božího a přináší zemi opět mír. - A on směl býti strážcem Abdrushinovým!

Zlatá záře spočívala na tváři Ismaelově. Hasnoucím zrakem prožíval Ismael zlatý věk.

Tiše přiblížila se smrt a uvolnila spojení mladého ducha se starým tělem...

"Pane, pojď! Ismael neodpovídá!"

Věštec stanul před Abdrushinem, který tu samoten seděl ve své komnatě. Abdrushin vzhédl:

"Ismael je pro tebe nedosažitelný - opustil zemi!"


Mojžíš osvobodí Izrael


"Nemáš poznati nenávist, pokud já budu žít!"

Tak pravil Ismael. -

Ismael byl mrtev a nenávist kolem Abdrushina počala nabývati stále hutnějších forem. Nemohla ještě k němu, neboť byl chráněn a střežen Namchanem.

Nahome byla plna stále starostí a prosívala Namchana:

"Nenechávej mého pána nikdy samotného! Chraň ho, neboť je stále v nebezpečí!"

Namchan pravil klidně:

"Vím to a jsem stále kolem něho. Znám faraona a vím, že je jeho nejhorším nepřítelem. Znám také cesty, kterých zpravidla používá. Buď bez starosti, Nahome. Budu bdělým."

Zdálo se také skutečně, že farao nepodnikl již nic proti Abdrushinovi od té doby, kdy neobdržel žádné zprávy od Namchana. Patrně také tento plán také ztroskotal. Od Ebranita přicházeli však poslové, kterým bylo nutno věnovat zvýšenou pozornost. Ebranit žil ve svém domě v Egypťe a byl důvěrníkem faraonovým. On jediný věděl, že jeho nenávist dostoupila vrcholu. Od té doby, kdy Mojžíš opustil jeho dvůr, byl si farao jist, že se tak stalo pod Abdrushinovým vlivem.

Opět přišel věštec ke svému knížeti a pravil:

"Mojžíš se blíží ke tvému domu, Abdrushine. Bude brzy u tebe."

Abdrushin myslel na Juri-cheo, která Mojžíše vychovala a jež ho milovala jako matka. Proto pravil Ebranitovu poslu:

"Řekni svému pánu, že prosím dceru faraonovu, aby mne navštívila. Mojžíš se blíží k mé zemi a měl by ji při svém příchodu pozdravit."

Posel se poklonil a opustil rychle palác. Soustrast s touto dcerou faraonovou, která vynaložila vše, aby zachránila a zkrášlila život židovského dítěte, přiměla Abdrushina k tomuto činu.

Juri-cheo znala jen tento jediný obsah života svého a nyní byla úplně sama, jsouc vydána bez ochrany všem obviněním faraonovým. Abdrushin věděl, jak Egypťanka mezi všemi nejvíce trpí svou osamělostí.

Týdny uběhly, než přišla Juri-cheo. Hluboko zahalena seděla na svém koni, provázena svým služebníctvem. Bylo neobvyklé, aby knížecí dcera samotna cestovala pouští, avšak Juri-cheo neměla žádné jiné volby. Vdala se na cestu bez vědomí faraonova.

Abdrushin ji přijal pln dobroty a Nahome postarala se o její ubytování v paláci. Poprve po dlouhé době byl zase klid a mír kolem dcery faraonovy. Zřejmě ožila v této láskyplné péči.

Nahome bývala často u ní a hovořívala s ní. Juri-cheo se zase usmívala a její rysy ztratily trochu ze své tiché přísnosti a uvolnily se.

Abdrushin se tázal na faraona.

Juri-cheo odpověděla tiše:

"On neví, že jsem u tebe, Abdrushine, neboť je mrtev! Byla jsem tím osvobozena. Brat Ramses je teď pánem Egypta. Můj otec mne již jen nenáviděl a měl ze mne strach. Svůj život dokončil tak, jak ho žil. Jeho poslední myšlenkou byl Israel a Abdrushin! Činil tě za všechno zodpovědným: Za to, že Mojžíš opustil jeho dvůr i za to, že se Israelité bouří. Tím vším byl jsi ty viněn. Ramses musel odpřisáhnout, že neustane, pokud tě nezničí.

Co bylo v mé moci, to jsem učinila. Každý útok, který ti hrozil, byl odražen. Spatřím-li ještě jednou Mojžíše, pak se vrátím ke dvoru, abys byl zpraven o všem, co Ramses chystá."

Abdrushin se klidně usmál.

"Nestarej se o mne, Juri-cheo. Prokázala jsi jednomu národu tak velikou službu, že budeš nyní žíti v klidu. Zůstaň zde na mém dvoře a buď s námi šťastna. Také Mojžíš bude mít radost, když bude vědět, že jsi tu. Přicházející doba bude strašná pro Egypt, který bude muset klást vyúčtování ze svých činů.

Mojžíš osvobodí Israele a odejde s ním ze země i kdyby se tomu Ramses vzpíral! Jedině změní-li se sám ve svém nitru, může se zachránit před strašlivou smrtí, která je mu určena, bude-li se vzpírat propustit národ israelský!"

"Pane, nikdy se nedá Ramses přinutit k tomu, aby propustil ujařmený národ, neboť složil faraonovi strašlivou přísahu, která ho na věky k němu poutá. Přísaha, daná umírejícímu se musí dodržet, neboť jinak jde vstříc hroznému osudu. Tak jako tak ho to stihne, neboť je zasvěcen zkáze!"

Abdrushin zavrtěl hlavou.

"Což nevíš, Juri-cheo, že nikdy není pozdě pro člověka, aby jednal správně a že se může opět kdykoli osvobodit? Ramses není zasvěcen zkáze, jestliže přijde k poznání!"

"Pane, my Egypťané máme všichni velikou chybu. Neopouštíme cesty, na kterou jsme se jednou vydali i kdyby nás vedla do zkázy! Pohleď na můj život. Zvolila jsem cestu, která mne musela přivésti tam, kde jsem dnes. Osaměle skončí můj život a zemřu bez laskavé lidské duše a budu uložena do hrobek faraonových, nabalsamována a obklopena poklady, abych tam vyschla jako mumie.

Tak to jde již po celá tisíciletí. Je to stále totéž. Nikdy jsem nemyslela na to, že bych to mohla udělati jinak, neboť žena neláme staré, posvátné tradice svého národa. Měla jsem čekati celý život na to, že jednou dosednu na trůn faraonů. A nyní se stalo jinak."

Hluboká odevzdanost zněla z těchto slov Juri-cheo. Byl to již přechod k fatalismu.

Abdrushin poslouchal to všechno mlčky. Neříkal také nic, když Juri-cheo pohlížela na něho, čekajíc odpověď.

"Pane, ty mi nebudeš rozumět, neboť v naší zemi je vše úplně jiné než u tebe. Zde vládne spravedlnost a u nás libovůle. Také zde má každý člověk svou určenou cestu, avšak nejde po ní trpně, nýbrž stále pln očekávání. Prožívá skutečně každou minutu. My však čekáme jen na to, až budeme položeni do hrobky, jako naši předkové. Více toho opravdu není! Nemáme nic vlastního. Všechno bylo nám předáno a všechno jsme převzali. Moc je nám propůjčena, abychom jednoho dne ji mohli zase prpůjčiti jinému člověku. Jsem stará žena a nečekám již ničeho od svého života."

Tu pravil Abdrushin:

"Potom se ovšem sama olupuješ o vzduch, který potřebuješ, abys mohla dýchat!"

Juri-cheo umlkla, jsouc zasažena těmito slovy, pro ni tak podivně znějícimi. Nebylo v nich žádné dobroty, žádného politování a žádného porozumění. Pohlédla na Abdrushina, neboť nikdy ho takovým neviděla!

"Pane, takto jsi se mnou ještě nikdy nemluvil. Nechceš mi vysvětlit, proč jsi odpoveděl tak ostře na mé vylíčení? Já přece vím, že všechno to, co dělám já i co říkali moji předkové je nesprávné. Vidím úpadek, který tím přivolili. Marně hledám jaký bych z toho měla užitek, nenacházím však nic, co by bylo dobré. Nevidím žádné možnosti, jak to změnit i když po tom tolik toužím. Pravil jsi, že jsem vykonala mnoho, když jsem lidu Israelskému zachránila osvoboditele, který mu byl předurčen. Také jsem tomu vždy věřila, když se o mne pokoušelo zoufalství. Pak jsem vídavala Mojžíše jako dítě i jako mladíka státi přede mnou s díkem v očích a to mne uklidňovalo.

Nyní je i tomu konec a já se ptám sama sebe: Neměla jsem dosti času, abych mohla vykonat víc? Bylo to správné, že jsem si nechala určovat svůj život otcem jen proto, že byl faraonem a že mohl rozhodovat o životě svých poddaných?

Nyní je konec se sebeuklidňováním. Ráda bych začala opět znovu, abych to mohla zařídit jinak. Věřila jsem, že je mou povinností obětovat všechno budoucímu důstojenství kněžny a zříci se všeho, co by učinilo můj život krásnějším a bohatším. To že jsem považovala Mojžíše za svého syna, bylo v mých očích nesvědomité vůči mému národu."

Beznadějně pohlížela Juri-cheo před sebe. S posuňkem bezmoci skončila svou řeč.

Mlčela dlouho. Pak otevřely se opět její rty, váhavě a plaše vyprávěla Juri-cheo o tom, co dosud nosila v sobě jako největší tajemství svého srdce.

"Když jsem začala vidět v Mojžíšovi více, než hračku nebo rozmar, když on mne miloval jako dítě svou matku, tu přišel jeden kníže ke dvoru mého otce. Chtěl mne učinit svou ženou a já směla odejít na jih do jeho domova. Byla jsem ještě mladá a nechtěla jsem se rozhodnout. Myslela jsem na Egypt, jemuž jsem měla jednou vládnout - a na Mojžíše!

Byla jsem přesvědčena, že jen kvůli mému lidu jsem odmítla státi se jeho ženou. Nebyla to však touha po moci, nýbrž starost o Mojžíše, který tu byl cizincem. Co by z něho bylo, kdybych ho opustila? Rozhodla jsem se tehdy, že dám zamítavou odpověď knížeti, jehož jsem milovala. Nikdy jsem však na něho nezapomněla a doufala jsem stále, že se vrátí."

Opět umlkla Juri-cheo. Pak dodala tiše:

"Všechno, co se mi do té doby zdálo býti cenným, stávalo se mi lhostejným. Šperky, roucha i moc. Jenom na jedno jsem se připjala - na Mojžíše! Měl mi nahradit všechno, neboť kvůli němu jsem to udělala!

Když byl Mojžíš starší, tu jsem viděla, že bude potřebovat kolem sebe jiné lidi než mne a že nikdy nemohu naplnit jeho život, který mi unikal. Mnoho jsem o tom přemyšlela a nemohla jsem Mojžíšovi dávat ani nejmenší viny, neboť nebyl nevďečným. Byl jenom přirozený a já byla nepřirozená, pokřivená. Poprve bylo mi jasno, co to znamená býti nositelem staré kultury. Věděla jsem, že to, co je mnoha lidem ideálem a co plni hrdosti vynášejí nad jiné, je více než bezcenné! Potom však mne napadlo:

"Je to tvůj osud, podrob se tomu!

Tak jsem se tala takovou, jakou nyní jsem!"

Abdrushin pravil klidně:

"Ty věříš, že tímto životem je pro tebe všechno ztraceno, poněvadž se necítíš již dost mladou, abys podnikla boj proti předsudkům?"

"Pane, můj život je pryč a já sama ho promarnila! To, co je ztraceno, nemohu zavolati nazpět!"

Abdrushin se usmál. Pak pravil:

"Mýlíš se Juri-cheo! Není tomu konec i když tento život ukončíš. Vrátiš se zpět a uděláš to lépe. Byla jsi již častěji na zemi, neboť tvoje duše nemůže býti zavřena do hrobek. Vždy se zase osvobodí a vtělí do jiného pozemského těla. Není nic ztraceno, poznáš-li ještě všechno v pravý čas! Neoddávej se tomuto zbytečnému hloubání. Začni znovu ještě v tomto životě, pak nebudou tvá poslední pozemské léta tak bezobsažná jako ta první."

Juri-cheo naslouchala Abdrushinovým slovům. Pak pravila:

"Já vím, můj kníže, že jsi blízko věčné moudrosti! Věřím tvým slovům, ale nevidím žádné cesty a nemám nic z toho vědění, které spočívá v tobě."

"Chci ti dáti, co potřebuješ, aby se ti vrátila opět radost! Obdržíš také vědění o Bohu, abys opět s ním získala spojení. Pak se můžeš opět klidně vrátit do svého domova, neboť nechť budeš kdekoliv, všude Bůh bude s tebou!"

Abdrushin četl v očích ženy vroucí prosbu, aby k tomu obdržela od něho sílu. Přikývl s úsměvem, aby ji povzbudil.

Věštec zvěstoval:

"Mojžíš se blíží ke tvému domu a bude to trvati již jen několik dnů, než dojde až sem!"

Juri-cheo se nemohla přeměnit tak rychle. Snažila se však poctivě, aby porozuměla Abdrushinovým slovům. Mnoho starého muselo býti dřívě odplaveno, než se uvolnilo místo pro nové.

Při zpráve o brzkém příchodu Mojžíšově probudila se v srdci Juri-cheo hluboká radost, která ji neobyčejně posílila. Pojednou zapomněla na své stáří, které jí dříve tolik překáželo. Plna očekávání prožívala dny, které zbývali ještě do příchodu Mojžíšova.

Byly to opět myšlenky mateřské, které ji naplňovaly. Prosté a stále tytéž:

"Bude mít radost, až mne tu uvidí? Nezapomněl na mne za všechna ta léta co byl vzdálen?"

Úzkost naplňovala Juri-cheo, úzkost, že by ji toto shlédání mohlo zklamat. Stále ještě byla v ní pouta minulosti, od kterých se jen těžce mohla osvobodit.

Abdrushin přijal Mojžíše, který se vrátil se svou ženou Zipporou. Vykázal jim komnaty ve svém paláci, ve kterých si mohli odpočinout a kde nalezli také oděv.

Zippora přehodila s vrozenou obratností drahocenné látky kolem svého těla a změnila se v krátkou chvíli v ženu, která se v domě Abdrushinově nelíšila od ostatních. Půvabně kráčela rozlehlou síní. Její krok byl lehký a pružný, jako krok ušlechtilého zvířete. Zippora zanechala mravů svých otců právě tak rychle, jako se zevně přizpůsobila svému okolí.

Pak nadešel okamžik, po kterém Juri-cheo tak dlouho toužila. Mojžíš stanul před ní. Cítila jeho synovskou lásku tak, jak si to přála a zbytek ztrnulosti, který se na ni položil, a v okamžiku selhání ji ovládl silněji než kdy jindy, rychle s ní spadl. Shledání uvolnilo všechna pouta v duši Juri-cheo.

Mojžíš vyžádal si od Abdrushina přesné pokyny, podle kterých chtěl v Egyptě jednat. Abdrushin byl pro Mojžíše nikdy nevysychajícím pramenem, z něhož chtěl věčně čerpat.

"Kéž bys mohl býti stále v mé blízkosti, Abdrushine, abych slyšel tvá slova, když je budu potřebovat! Jsem však rád, že jsi mne tehdy vyhnal do samoty. Tím dozrála ve mně touha osvobodit Israel!"

"Jsi nyní dosti silný, Mojžíši a dovedeš Israel k cíli. Bude se nazývat národem vyvoleným a tvé jméno nikdy nezapomene. Daleká bude cesta, která tě povede do země zaslíbené, ale nemůžeš na ní zbloudit, když budeš naslouchat tvému vnitřnímu hlasu. Nyní jsi již tak daleko, že můžeš vykonati tento veliký čin!
Mne již neuvidíš, když povedeš svůj lid. Já ti mohu pomoci jen tím, že ti dám sílu, kterou potřebuješ k provedení svého úkolu."

Mojžíš pohlédl vděčně na Abdrushina.

"Bez tvé síly nebyl bych ničím, můj kníže! Bez tvé pomoci bych to nedokázal."

"Nechám tě střežit v Egyptě. První vlákna budeš rozpřádat z domu mého přítele, neboť je možno, že na počátku tvého úkolu bude ti hrozit nebezpečí. Ebranit tě ochrání přede vším. Jemu důvěřuj, i když se ti bude zdáti nepochopitelné. Člověk nemusí mu rozumět, ale musí ho míti rád."

Mojžíš slíbil, že se zachová tak, jak si Abdrushin přeje. Jeho odchod se blížil. Nemohl se téměř dočkat, kdy začně se svou činností. S ním odešla i jeho žena Zippora. Juri-cheo zůstala však ještě u dvora Abdrushinova.

Po Mojžíšově odchodu rozhostilo se zase ticho v paláci. Všichni zasvěcenci, kteří věděli o úmyslu Israelitů, žili v jistém vzrušení, pokud byl Mojžíš v domě.

Nyní šlo opět vše svým klidným chodem.


Is-ma-elovo  varování


Osaměle seděl věštec Nesomet ve své tiché komnatě. Žil ještě ve větším ústraní než všichni ostatní lidé. Od smrti Ismaelovy nepodíval se do křišťálové koule. Teprve nyní cítil v sobě opět touhu. Odešel do pokoje, kde stál křišťál.

Dlouho seděl před ním a díval se do zrcadlících se hlubin. Oko však nemohlo spatřit ani nejmenšího zakalení. Nesomet již chtěl odejít, když se utvořilo cosi v křišťálu, co nemohl hned rozeznat.

Pak viděl:

Mnoho lidí, kteří se horlivě snažili lámat ohromné balvany ve skalách. Viděl mnoho lidí, kteří staví pyramidu a viděl dlouhý průvod lidí, kráčejících v bílých pláštích. Byli to vyvolení! Napjatě se díval do křišťálu.

Pak Nesomet spatřil vnitřek pyramidy. Byla to hrobka. Zlatem pobité dveře ji uzavírali. Bylo jich sedm za sebou. V Nesometovi ozývalo se tiché, ale nejisté tušení. Viděl hrobku knížete a otevřený kamenný sarkofág, ve kterém ležela zlatá rakev.

V rakvi však odpočíval....

S výkřikem hrůzy odskočil! Oddychoval těžce a pak rychle opustil místnost. Křišťál zůstal ležeti prázdný a nezahalený na svém místě.

Znovu a znovu táhlo to Nesometa zpět. Nemohl jinak. Ale obraz, který viděl se již neobjevil a Nesomet se proto začal pomalu uklidňovat.

"Klam," mumlával často, když sedával ve své komnatě, pohřížen ve své přemyšlení. "Nemohu to říci svému knížeti, neboť je to příliš nepravděpodobné. Patrně jsem to neviděl tak, jak to je, anebo se to stane mnohém později."

Potom však viděl Nesomet:

Poušť a v ní stanový tábor. Mnoho Arabů, které všechny znal, neboť patřili k průvodu Abdrushinovu. Byla jasná měsičná noc, tak jasná, že ji Nesomet mohl považovat za den. Všude bylo ticho. Stany byly uzavřeny a před stanem knížete viděl Nesomet ozbrojené stráže.

Ve stanu spal kníže. Ale zde stál Mojžíš! Co chtěl Mojžíš ve stanu knížete v noci, když kníže spal?

Jakýsi stín padl do stanu, stín, který se položil na knížete, podivně těžký a černý........

Co to?

Se zoufalým pohledem vyskočil Nesomet! Pot perlil se na jeho čele a utíkal z místnosti, jakoby ho někdo honil. Avšak za ním bylo skutečně cosi, co mu nedopřálo klidu:

Hlas Ismaele!

"Nesomete!" volal hlas, "proč jsi se polekal? Všechno, co jsi viděl řekni svému knížeti, aby mu to bylo výstrahou, nechť neopouští svého paláce! Proč od toho utíkáš? Je tvým úkolem, abys všechno viděl. Nesmíš polekaně utíkat a bázeň ani strach se nesmí zmocniti tvého těla! Zde stůj, pokud neučiníš vše, co patří k tvému úkolu. Tvému zraku nebude ukázáno nic, co bys nemohl vidět! A nemůžeš-li vykonávat svůj úřad, pak to řekni svému pánovi a neponechávej ho v domnění, že stojíš na svém místě jako věrný strážce!"

Nesomet slyšel hrozivý, varovný hlas, jehož však nemohl uposlechnout, neboť byl jako ochromen.

Chodil palácem jakoby byl obtížen těžkým břemenem. Mocně přitahovalo ho to ke křišťálu. Musel se dívati stále, neboť to byl jeho úkol.

Díval se do Egypta a viděl Ebranita. Posel ujížděl pouští a nesl poselství Ebranitovo. Opět objevil se tu stan knížete Abdrushina v měsíčním světle. Posla vedla k němu zářící stopa. Kůň letěl pískem směrem ke stanu Abdrushinovu. Z téhož směru rovnobežně s poslem Ebranitovým přijížděl ještě jeden jezdec.

Nesomet se chvěl a úzkost ho pojala. Viděl dráhu druhého jezdce, která se černě táhla pískem. Stále byli oba jezdci stejně vzdálení od stanu a přece mohl temný jezdec předhonit bílého!

Na jednom místě svedla je cesta dohromady!

Nesomet viděl krátký a prudký boj. Viděl jak bílý jezdec klesl v prach a jak tvář temného se ďábelsky zkřivila. Viděl jak stále více blíží se ku spícímu ležení v poušti, jak ho dosahuje..., jak se plíží s dýkou mezi zuby ke stanu Abdrushinovu...

Napolo v bezvědomí klesl Nesomet k zemi. Ležel tu po dlouhé hodiny, aniž se pohnul.

"Nemohu to říci," zabědoval konečně, "nemohu!"

"Nesomete!" volal hlas Ismaelův, "Nesomete! Probuď se, buď silnější! Zasáhne tě vina, jestliže budeš mlčet!"

"Zasáhne mne pohled mého knížete, budu-li mluvit. Pohled, kterého nemohu snést! Je to klam, můj mozek je nemocen a já šílím! To přece nemůže býti! Pořád jsem se toho bál a nyní ve mne propuklo šílenství. Musím přijiti zase k sobě, tyto obrazy hrůzy nesmím ukazovati svému knížeti! Pochyboval by o mých jasných smyslech! Musím se zase uklidnit."

Tak sténal Nesomet. To byla jediná odpověď, kterou měl na hlas Ismaelův.

Juri-cheo opustila dvůr Abdrushinův. Ještě jednou tázal se jí Abdrushin:

"Nechceš zde zůstat?"

Juri-cheo nedala se však zadržet. Odjížděla opět na dvůr egyptský. Chtěla se pokusit ulehčit Mojžíšovi cestu a býti mu nápomocnou.

Abdrushin byl sám. Jeho pozemský život běžel před jeho zrakem. Viděl svou práci a výstavbu, kterou vytvořil v těchto letech. Měl z toho radost a přece se v něm ozývala opět tichá touha, která ho přepadala tak často, když byl sám v klidu. Jeho duše se uvolňovala a počala se vznášeti nad pozemskou sféru. Vznášela se stále výše - ke Světlu. Tde byla stejnorodost, která byla Abdrushinovým domovem.

Nahome přistoupila k němu. Volala ho zase nazpět. Chápala však touhu, která ho nesla vzhůru. Bála se, poněvadž vyciťovala ohromnou vzdálenost, která ležela mezi ní a Abdrushinem. Prosila ho dětsky, aby ji nenechával nikdy samotnou a nikdy od ní neodcházel!

Abdrushin hovořil poprve o tom, že se blíží doba jeho odchodu, že opustí zemi, aby se ještě jednou navrátil. Pravil jí, že by tento návrat nebyl nutným, že však se tak stane kvůli lidem.

Nahome měla jen jediné přání:

Jíti s Abdrushinem, až opustí zemi a býti zase s ním, až se opět vrátí na zemi!


Věštec viděl dlouhý průvod mnoha bílých jezdců


Stále přinášeli Ebranitovi poslové zprávy o Mojžíšovi. S radostí slýchal Abdrushin o Mojžíšově silné víře a jeho úspešném postupu. Všechno, co od boha vyprosil se okamžitě splňovalo, neboť bytí Abdrushinovo na zemi bylo také současně silným soustředěním Božského Světla. Těsné spojení, které bylo vytvořeno Abdrushinovým životem v pozemské sféře umožňovalo, aby zvratné působení nastávala buď ihned po nějakém činu, neboť cesta, která jinak ležela mazi činem a účinkem zvratného působení byla zkrácena.

Mojžíšovy modlitby nepotřebovaly hledati dalekou cestu jednotlivými sférami... neboť našly v Abdrushinovi, živém to Duchu Božím na zemi, ihned spojení a tím také splnění.

Jako rána za ránou dopadaly jednotlivé události a zasahovaly bezohledně národ egyptský.

Pomalu se stalo Abdrushinovo vyzařovaní tak silným, že lidé v jeho okolí téměř onemocněli. Trvalé, vysoké duchovní napětí, které v době egyptských ran panovalo kolem Abdrushina, bylo lidem nesnesitelné. Již ani vyvolení nemohli vydržeti toto záření.

Abdrushin to brzy zpozoroval a rozhodl se, že bude střídat své bydliště. Vyvolení museli zůstati v paláci, poněvadž se stali příliš citlivými a vnímavými. Abdrushina museli provázeti, kteří nikdy nebyli s knížetem v přímém spojení a byli proto uzavřenější a méně přístupní síle Světla.

Jen Nahome snášela toto ohromné světlo. Byla jím jen posilována a povznášena. Byla stále jako dříve po boku Abdrushinově. Její vroucí přání bylo splněno. Byla tak čistá, že jako jediný člověk nebyla zasažena tímto zářením. Mohla proto zůstávati u Abdrushina stále.

Ebranitův posel měl vzíti s sebou nazpět zprávu, že Abdrushin sídlí blízko egyptských hranic. Provázel průvod jezdců až došli ke svým stanům v poušti. Pak jel dále sám k Ebranitovi.

Po několika dnech táhla kolem ležení výprava Egypťanů. Byla to horda loupežníků, která kdysi uloupila Nahome. Neodvážili se blíže, ale poznali tábor! Věděli, že tám táboří Abdrushin jejich nepřítel, který jim odňal vůdce a kořist zavlékl do své říše. Radili se mezi sebou, jak by se Abdrushinovi pomstili. Jejich nový vůdce, který nebyl Egypťanem, nýbrž míšencem, v jehož žilách proudila černošská krev, navrhl plán pomsty. Brzy na to jeli jezdci dále do Egypta.

Jakýsi muž chtěl mluvit s faraonem a nedal se odbýt. Konečně ho přivedli před Ramsesa. Seděl u něho právě starý mág, jeho důvěrník a rádce - ve skutečnosti však Ebranit.

"Co jsi mi chtěl tak nutně říci mezi čtyřma očima? Což jsi nemohl své tajemství svěřit mým otrokům?"

Plíživě přicházel muž blíže. Přistoupil až těsně k faraonovi.

"To, co ti chci říci, je určeno jen pro tvé ucho, ušlechtilý farao. Nemohu to říci ani zde před tímto starcem."

"Nesmysl!" Farao byl rozzloben. "Mluv, nebo nás nech na pokoji. Je mi lhostejno, co mi chceš říci!"

"I tehdy, když se to týka knížete Abdrushina?"

Číhavě pozvedl muž svá oční víčka. Šikmé oči pozorovaly faraona. Avšak Ramses slyšel již tolik narážek a náznaků, které se nakonec ukázaly vždy úplně bezcennými, že ani teď neobjevilo se žádné napětí na jeho tváři. Ani se nepohnul.

Muž sebou škupnul a jeho tlusté rty, které svědčily o černošském původu, se začaly chvět a obnažovaly přitom bílé zuby. Farao se trochu polekal. Ukrutnost, která se objavila na tváři muže ho zaujala tak, že byl ochoten vyslechnouti zprávu.

"Tento stařec je můj důvěrník. Smí slyšet všechno, neboť já mu také všechno řeknu. Mluv tehdy!"

Ještě jednou vrhl cizinec svůj pohled plný nedůvěry na Ebranita a pak začal mluvit:

"Vím, kde v poušti má kníže svůj tábor. Nenávidím ho, neboť on to byl, který zabil vůdce našeho kmene. A já ho chci zabít."

Farao prudce vyskočil. Jediným skokem přistoupil k mužovi.

"Ty ho chceš zabít? Tolik si důvěřuješ?"

"Zabiji ho! Avšak ne pro mne, nýbrž pro tebe. Vím, že ho chceš zničit, ušlechtilý faraone. Jenom jediná věc by mne před tím mohla zadržet.

Můj kmen žije bez domova v poušti, neboť je vykázan z této země. Zabiji Abdrushina, poskytneš-li nám opět domov ve své zemi!"

Hlasitě a výsměšně se zasmál farao. Zatím co cizinec mluvil, vymyslel svůj plán. Chtěl použíti tohoto polodivocha jako nástroje!

"Ty myslíš, že ti mohu tak beze všeho důvěřovat? Jestliže jednoho dne přijdeš ke mně a řekneš mi, že jsi ho zabil, pak ti to nebudu moci věřit. Nebudu míti důkazu! Na slovo míšencovo nemohu usaditi nějakou loupežnickou bandu ve své říši! Ale byl by tu důkaz, který mne přesvědčil. Kníže Is-ra má tajemství jeho moci. Toto tajemství přináší však moc jenom knížatům! Všem jiným lidem přinese však jistou smrt!"

Farao věděl, že zvítězí, jakmile chytí míšence na jeho pověrčivost. Černoši měli veliký strach přede všemi kouzly. Mužovi se opravdu počala třásti kolena.

Tu pravil Ramses rychle:

"Jak vidíš, není tak lehké provésti tuto vraždu. Jen v noci a ve spánku můžeš přepadnouti knížete, neboť jen tehdy je bezmocným kouzlo, které z něho vychází. Jen potom se smíš odvážit uloupiti jeho tajemství!"

Cizinec, který se nabídl faraonovi, že Abdrushina zavraždí, opět se uklidnil. Otázal se ještě:

"Když ti přinesu toto tajemství, vyplníš mé přání? Budeme směti opět bydlet v Egyptě?"

Ramses milostivě přikývl. Muž padl před ním na tvář, políbil jeho botu a odplížil se pozpátku z místnosti.
Když odešel pohlédl farao na svého starého rádce. Namáhavě ovládl se Ebranit. Stálo ho to mnoho práce, aby nyní neodhodil masku.

"Zde selhává i tvoje umění, starý ďáble! To může provést jen tento můž se svou divokostí a ukrutností!"
Ebranit se vytrhl.

"Bojím se, že ani on na to nestačí," zamumlal. Jeho myšlenky však byly úplně jinde. Kroužily kolem Abdrushina. Nejraději by utíkal odtud, ale musel se pokusit zachránit, co se zachránit dalo. Musel přemluvit faraona. Ale což nebyl vrah již na cestě a nebyl tedy nejvyšší čas jednat?

Stručnými slovy rozloučil se Ebranit a jako shrbený stařec vyplížil se z paláce. - Ze svého domu vyslal však ihned posla, který nosíval poselsvtví Abdrushinovi.

"Jeď tak rychle, jak jen můžeš! Jde o všechno! Ty víš, kde kníže žije! Varuj ho!"

Muž ihned provedl rozkaz. V téže chvíli vyskočil však také vrah na svého koně. Oba klusali k ležení Abdrushinovu. Stále více sbližovaly se jejich cesty, až se konečně setkaly. posel Ebranitův poznal vraha podle popisu.

"Znič ho!" prolétla myšlenka a hned zaútočil. Na vteřinu zaváhal temný, než si uvědomil, že jde o jeho život a že je to muž, který chtěl chránit knážete! Vytrhl z pasu svou křivou dýku. Tělesně byl zdatnější. -

Krátký zápas... a posel Ebranitův klesl k zemi, jsa zalit krví. - Vrah vyšvihl se opět na koně a jel s kratičkými zastávkami dále dnem i nocí.

Jel po mnoho dní, než dojel k cíli. - Noc, ve které se stala vražda byla jasná jako den, ale vrah měl kolem sebe stíny temnot jako ochranu. Plížil se pískem jako had a pronikl až do stanu spícího knížete.

Bez hlesu sklonil se nad ním, ohmatával svýma temnýma rukama Abdrushinovo tělo, našel třpytící se náramek, který ho ihned zaujal. To bylo tedy tajemství Abdrushinovo - knížete Is-ra!

Při tomto dotyku probudil se však Abdrushin. Jeho oči nic netušící a ničeho se nelekající, zíraly do očí vrahových. Probuzení však polekalo vraha, neboť pevně byla v něm vryta slova faraonova, že může tajemství uloupit jen ve spánku. Bleskurychle zvedl dýku a vrazil ji do srdce Abdrushinova.......

Jediným trhnutím odňal vrah náramek své oběti a pak rychle vyrazil ven do noci.

Nahome našla svého zavražděného pána, který od ní odešel bez rozloučení. - Následovala ho i ve smrti! Neodešla od něho i když se vracel do svého domova!

Arabové nesli mrrtvého knížete do sídelného města.

Věštec viděl dlouhý průvod mnoha bílých jezdců. Nesli knížete........

Prožil po druhé vše, co směl viděti proto, aby mohl včas varovati svého pána. Neslyšel sice již hlasu Ismaelova, avšak jeho slova:

"Tebe postihne vina, budeš-li mlčet," duněla stále v jeho nitru.

S velikou námahou byla postavena pyramida, do níž byl uložen bílý kníže k odpočinku. Kmen Is-ra pochoval do ní také svou milovanou kněžnu. - Postupem čase byli uloženi v prostorech pyramidy také všichni vyvolení.

Neklidně přecházel věštec, jako poslední z Ismanů, palácem. On jediný neodešel na věčnost, ale sám nesl na zemi muka a touhu, aby mohl splniti svůj úkol. Bolest hlodala v jeho nitru, ale Nesomet nenacházel klidu.

Osamělý stával před křišťálovou koulí, ničeho však neviděl. Neměl již čeho očekávat. Byl vyvrženec!

Samoten stál u pyramidy, ve kterém všichni odpočívali. Jen vítr hvízdal na místech, kde dřímala těla těch, kteří odešli z této země. Vyčerpán, položil se starý věštec na drsný kámen, byl unaven k smrti.

"Pane, zůstal jsem sám jediný ze všech. Měj přece slitování a nenechávej mne na této zemi jako prázdný plod! Vezmi mne nahoru do své říše! Nech mne odčinit, v čem jsem pochybil a nech mne to odpykat!"

Tu zahučel vítr silněji kolem starce a jemu se zdálo, že se nebesa opět otevřela! Jeho pohled se rozšířil, závoje padaly a odhalovaly vše, co měl viděti. - S mladistvou silou přikročil věštec ke svému poslednímu dílu.

Uchopil dláto a vytesal do kamene vše, co viděl. Pak kráčel vzpřímen branami do hrobky svého knížete a položil tabuli na hrob Abdrushinův.

Dlouho stál věštec se zkříženýma rukama před místem odpočinku Abdrushina - knížete Arabů - tělem učiněného Slova Božího!


Abdruschinova náhrobní deska mluví

Věštec, jako poslední z Ismánů, procházel neklidně palácem. S touhou, splnit svůj úkol. Bolest hlodala v jeho nitru a Ne-so-met nenacházel klid, který hledal.

Osamělý stával před křišťálovou koulí, ale ta zůstávala prázdná. Neměl již co očekávat. Byl vyvržencem!

Samoten stál u pyramidy, ve které všichni odpočívali. Jen vítr hvízdal v místech, kde ležela těla těch, kteří odešli z této země. Vyčerpán, opřel se starý věštec o drsný kámen. Byl unavený až k smrti.

"Pane! Zůstal jsem sám jediný ze všech. Slituj se a nenechávej mne na této zemi jako planý plod! Vezmi mne do své říše! Dovol mi odčinit, v čem jsem pochybil a nech mě to odpykat!"

Tu zadul vítr kolem starce silněji a zdálo se, že se nebesa opět pro něho otevřela! Jeho pohled se rozšířil, závoj padal za závojem. S mladistvou silou přikročil věštec ke svému poslednímu dílu.

Uchopil dláto a vytesal do kamene vše, co viděl. Pak vzpřímeně prošel sedmerými dveřmi do hrobky svého knížete a uložil tabuli na hrob Abd-ru-shinův.

Dlouho stál věštec se zkříženýma rukama před místem odpočinku Abd-ru- shina knížete Arabů, tělem učiněného Slova Božího.


Dávejte pozor, lidé (1), neboť zde putuje v říši stínů duševně (2) i pozemsky (3) dokonalý.

Zbabělá ruka vraha (4) ho poslala pryč, jeho, který byl moudřejší než posvátný ibis (5). On byl jasnou plochou lesklého stříbra, do kterého se na sebe dívají naše ženy (6). On byl čistý a světlý a byl hoden nosit korunu (7), která mu nyní spadla s hlavy.

Až se na obloze objeví znamení Ryb (8), teprve pak přijde král, který se mu bude čistotou rovnat. Bude chudý jako pták ve vzduchu (l0) a bude vyslán, aby zašlápl falešného hada (9). Až do té doby bude Abd-ru-shinovo žezlo (11) odpočívat. Žádný vládce nás nepovede tak jako On.

Bědujte bratři (12) a plačte, vy osamělí, odešel od nás ten, který nám byl otcem. On nám dával pokrm (13), poutal zlo (14) a učil nás moudrosti (15), neboť byl moudřejší než všichni.

Nyní se, má země, staneš kořistí nepřátel. Cizí nohy (17) zanechávají stopy v našem písku; cizí šípy (16) sviští nad námi. On, který nás chránil, je opět v nebesích, odkud sestoupil.

Uplynulo pět let (19), než byla postavena pyramida (18), ve které je skryta tato deska. Písek přikryje toto posvátné místo, písek je bude chránit před cizími zraky. Slunce a hvězdy (20) je nikdy neuvidí, dokud On opět ne­vstoupí na tuto zemi. Neboť On bude opět chodit zde nahoře a po jeho boku bu­de nejvěrnější srdce, které se vždy zachvívalo v rovnováze (21). Všechno, co mu bývalo milé, bude u něho: i jeho ušlechtilý válečný kůň pozdraví radostně svého pána (22), až přijde, aby soudil zemi.

Bude sedět na zlatém trůně (23) a slunce, měsíc i hvězdy (24) mu budou podřízeny. On drží misky Božího hněvu v rovnováze (24), takže nepřetečou bez jeho vůle.

Všude na zemi zřídí dokonalost (25). Tam, kde lidé nebudou chtít poslechnout, donutí je ostřím svého meče (26). Na všechno přiloží měřítko (27), takže obstojí jen to, co je dokonalé (28). Žádné veslo (29) se nepohne v proudu a žádný strunový nástroj (30) nezazní bez jeho vůle. Lidé, pohleďte do nebe jako do zrcadla (31). Sedíte a přemýšlíte (32), jak byste mohli do­končit nehotové (33). Vy blázni, nafukujete se (34) a přesto vytváříte jen kusé dílo. Dokonalé bude jen to, co vám on nařídí vykonat. Až on bude chtít, bude stát číslo tři (35) v kruhu na znamení toho, že kusé dílo je u konce.

Dávejte pozor na toto posvátné číslo (36). Častokrát se vrátí, až jednou kolo velikého dění při tom, jak se otáčí, vyšle blesk (37). Ohnivě vyletí k nebi. Pak nastane nová doba, kdy holubice bude vládnout nad ibisem (38). Mnoho říší a korun (39) se zhroutí; jeho koruna bude zářit jasněji než všech­ny ostatní. Jeho koruna bude vládnout nad zemí i nad mořem. Dávejte pozor, lidé, dávejte pozor (40) a slyšte, co vám může věštec oznámit o budoucích ča­sech:

Trojnásobná bude (40b) nouze, která se přižene na lidské pokolení: na­kažlivé nemoci (41), hladomor a veliké zemětřesení, které neponechá kámen na kameni (42). Zámek ani závora (43) nemohou před ní ochránit. Trojnásobná i podruhé (44) bude přicházející trpká nouze: vojenská ležení (45), úkladné vraždy (46) a veliké umírání. Až po okraj bude naplněn pohár jedu (49), z ně­hož lidstvo musí vypít svůj soud.

Neúprosně pálí slunce (47) na pyramidu (48), obydlí těch, kteří odešli, když unavené nohy nesou kolem potulného poutníka (50). Budete bez domova, li­dé, váš domov (51) bude zničen a již nenajdete svá obydlí. Dávejte pozor na věštcův hlas, jen dávejte pozor a slyšte (52)! Neklidně pobíhá šakal (53) pouští a nezanechává za sebou stopy v písku.

Hustě a nezadržitelně  pokrývá písek skříně plné drahocenných věcí, vlastnictví našeho vládce Abd-ru-shina. Běda, že již neprodlévá mezi námi! On byl drahocennější než vy všichni! Zapalte vykuřovadlo ve zlatých obětních miskách (54) k jeho poctě. On byl naší ochranou a naším pánem. Držel misky hněvu (55) zdvižené nad námi, ale nenaklonil je. Jeho dílo přineslo mír a rozkvět (56). Nyní od nás mír a klid odešly na celá tisíciletí. Velké palá­ce se hroutí v trosky; bez domova je pták (57), který pod jejich ochranou pln důvěry stavěl hnízdo. Ptačí hnízdo padá i s kvádry, které (58) se zdály být postaveny na věčnost.

Ale dávejte pozor, lidé (59). Tam, kde nyní ještě stojí Abd-ru-shinův královský palác, leží ukryta v zemi posvátná písma (60), která vyprávějí o těchto časech. S nimi byla zakopána i nádoba plná nádherných drahokamů. Me­zi nimi jsou tři veliké, nesmírně vzácné diamanty které jsou jako nejčistší voda a září, jako by byly položeny do ohně (61). Čekají, až Abd-ru-shin opět vstoupí na tuto zemi. Bude nosit největší z nich, až jako král bude opět cho­dit po zemi. Oba ostatní budou zdobit ušlechtilé ženy, které k němu náleží. Šťastné to kameny, které mu smějí sloužit! Nejsou chladné, ony žijí a pod ze­mí čekají na svůj den.

Až do těch vzdálených dob již nedosáhnete vy lidé ničeho dokonalého (62). Vršíte kámen na kámen (63), ale zatímco stojíte s údivem před svým ve­likým uměním (64), boří vánek vaše stavby (65). Maličcí lidé, čím jste bez něho? Váš život brzy pomíjí jako vlna (66); stopy vašich největších činů nej­sou hlubší než stopy ptáka v písku (67). Měli jste rozkvétat jako květiny (68) a být zahaleni vůní jako květ lotosu. Na to zapomínáte.

Vaše myšlení je zaměřeno jen na poklady (69), jako byste je nahromadili a jako byste ze zlata narazili mince. Což on vás to učil? Zlato jste měli používat na klenoty a vzácné nádoby, jak on to učil. Vy jste je však snížili na ďábelské dílo. Plodiny vašich polí prodáváte za zlato (70). Kdo vás tomu učí, mává nad vámi kopím (71). Stali jste se otroky zla. Dávejte však pozor, lidé, dávejte pozor a slyšte věštce (72)! Vy sami jste si uzavřeli přístup ke štěstí a míru (74) na celá staletí.

Častokrát se vrátí toto posvátné číslo (73), než se dokonalost (75) uká­že zase na zemi. Pak bude opět spojení z výšin dolů (76) a až se ve věčném koloběhu (77) hvězd bude blížit znamení Ryb (78), učiní věčná moudrost (79) krok k vaší záchraně. Dříve vás však strádání a hlad přinutí padnout na kole­na (80). S vámi budou trpět zvířata (81), která zapletete do své zkázy. Když budete úpěnlivě prosit, aby svítilo slunce, spustí se déšť (82); vody (83) se zdvihnou bouřlivě proti vám. Hrabete (84) hluboko, ale to, co najdete, nesta­čí (85). Hlad vás požírá jako dravé zvíře (86).

A hvězdy (88) se třpytí nad vodami (87) v jedné daleké zemi, kde neuctí­vají posvátného ibise (89). Tam rozkvétá růže nádherné vůně i barvy, spojená s nejvyšším světem. Tato růže (90) je osamělá, její osud není dosud dovršen. Posvátný pták (91), který jí přinesl zprávu, odlétá. Misky Božího hněvu se sklánějí k zemi (92). Dříve, než bude Měsíc v úplňku (93), postihne zkáza ta­ké tuto Zemi. Její města (94) budou vypálena a všechna nádhera zajde. Zničeny a zkaženy budou pokrmy (95), úroda na poli (96) bude podupána, dřív než do­zraje. Zvířata (97) jsou štvána a zabíjena. Šípy (98) sviští. Všechny zámky (99) se otevírají. Běda, až vyjde Slunce (100). Bude svítit na korunu bez vládce (101), na zpustošenou zemi a zničenou růži. Třikrát běda lidstvu (102).

Začíná nové tisíciletí. Pečeť času bude zlomena (103). Věčně putují ve své kráse hvězdy (104); vše, co vytváří člověk (105), je podrobeno změnám. Válka a neklid (106) táhnou znovu a znovu zemí; velcí vládcové přicházejí a zanikají (107). Moře se vlní od břehu ke břehu (109): Velmi daleko na nej­vyšším nebi vychází nová hvězda (108). V ní se má objevit spása lidstva. Do té doby to však bude trvat ještě dlouho, velmi dlouho.

Změna následuje za změnou. Na určitou dobu nastane také čas hojnosti. Vody se hemží rybami (110) a stopy v písku (111) vedou k lovné zvěři, která se množí (112). Opět se objevuje posvátné číslo (113) a s ním zaslíbení štěs­tí a klidu pro lidstvo. To, co lidé umějí, je však nedostatečné (114) jako před věky a jejich moudrost spočívá na hliněných nohách (115). To, co chce radostně usilovat vzhůru (117), zahrabou hluboko do země (116), kde se to rozpadne a zajde. Vznešená Isis sama drží misky hněvu (118) nad zemí a Osiris (119) se smutně dívá na prázdné oltáře (12O), na nichž již není uctíván pos­vátný ibis (121).

Avšak ještě jednou budou lidé velebit bohy při jejich uctívání (122). Je jim přinášeno množství drahokamů (123), drahocenných nádob i spon (124). Bla­hobyt zemí roste. Na pokraji pouští (125) vznikají veliká stanová ležení a z nich táhnou dlouhé zástupy naložených nákladních zvířat k úrodným nivám (126-128), kde se kolébají nádherně zelené stromy skýtající stín (129) a kde soumar (13O) kráčí k vodám (131).

Z vysokého místa (132) pohlíží věštec na přicházející doby, jednou blíž, podruhé dál. Vidí, jak po tisíciletích vystupuje to, co písek zasypal: Abd-ru-shinovy stavby (135), Abd-ru-shinova moudrost (133). Slunce vysoko na obloze (134) si na nich smí pohrávat svými paprsky a svítí na to, co bylo v jeho době souměrně a nádherně uspořádáno (136/137). Růže (138) a Lilie (139) půvabně a čistě rozkvetou, až náš vládce Abd-ru-shin sestoupí opět k zemi (14O/141) a vkročí mezi pozemské lidstvo.

On však přinese změnu: před Apisem (143) a ibisem (144) se klekalo; On zvěstuje říši zcela nahoře ve vesmíru (145). Jeho hvězda (146) stojí na nebi a září víc než měsíc (147). Věštci (148) poukazovali na toho, který přijde, aby usmrtil zlo (149) plížící se v temnotách a přinesl léčivou sílu (15O) pro všechno, co zde dole leží. Polní plodiny (151) poskytnou hojnost potravy a radostně nasytí lidi, takže budou vzdávat díky hrou na harfu (152).

Na jedné hoře (154) bude zbudován oltář (153), kde bude uctíván nejvyšší z bohů. Lidé, přineste sem všechny poklady (156), které vykopete ze země (155/157), abyste ozdobili toto posvátné místo. Moudrosti shůry (158) při­pravte obydlí (159), aby prodlévala u vás, neboť vaše vědění (160) je prázdné a to, co vyzkoumáte, zmizí jako stopy ptáků (161) v písku. Zůstane-li však opravdová moudrost u vás, bude vědění růst jako ptáci (162), kterým se sype zrní (163). Ze všech stran bude přicházet nové vědění.

Až se za oné daleké doby znovu přiblíží posvátné číslo (165) a přinese s sebou dokonalost (166), bude se země hýbat s velikým duněním. Hory budou pukat (164) a měsíc (167) ztratí svou zář; šípy (168) budou svištět v temno­tách a zasahovat. Ze všeho, co tu bude, zůstane ušetřeno jen málo (169). Málo bude těch, jejichž moudrost (170) se obrátí k východu slunce,  aby získali opravdové vědění. Moře (171) bude hučet a bouřit jako nikdy předtím. Mohutné vlny všechno pohltí. Země duní a její povrch s rachotem puká (172); oheň a láva se rozlévají široko kolem.

Na Abd-ru-shinově paži bude opět zářit náramek plný vznešené síly (173), který mu nyní uloupila zbabělá ruka vraha. Neklidně musel náramek putovat po zemi. Nikomu nepřinesl štěstí a podněcoval lidi ke zlým činům, dokud nebyl uložen do klína země. Abd-ru-shin však přijde k hoře (174), v jejíchž hlubi­nách na něho čeká tento šperk. V pravý čas vystupuje nahoru (175), stále výš a výš, až jej věrnost vyzvedne (176). Pak již nikdy neopustí paži našeho vládce a bude mu dodávat sílu a ochranu. Rychle se naplní to, co věštec vidí (177). Pečeť za pečetí se láme.

Ta, která je s ním uložena zde v pyramidě, čistá věrnost, která bývala opravdovou radostí našeho vládce, bude opět u něho. Zde v hrobce (179) odpo­čívá ta, kterou si cenil nade všechno. Jeho smrt zasáhla její srdce (180). Šest (181) krát pět (183) století bude zde dole dřímat její tělo. Se slzami a nářkem jsme tě pochovali, Nahome, nejmilejší ze všech kněžen. Tvá chůze (182) byla tak lehká, zdálo se, že se jen vznášíš. Vesele zněl tvůj hlas a tvůj smích byl perlivý. Umlkl téhož dne, kdy nám byl uloupen vládce. Do tvé hrobky (184) postavily tvé věrné ženy tvé poklady, aby tě obklopovaly až do onoho vzdáleného dne, kdy zde tvé tělo bude nalezeno. Úsměv, který jsme milo­vali, zjasní tvou tvář, až nádherné misky (186/187), skříň plná drahokamů a řetězů (185) a zlaté veslo (188), které tvá malá ručka tak ráda hravě ovlá­dala, budou rozloženy před tvým zrakem.

Ještě dlíš mezi živými, nejvěrnější příteli našeho vládce, ty Abd-ru-shinův meči (189).Přijde však den, kdy se hrobky otevřou a přijmou tvé tělo, aby odpočívalo v blízkosti tvého vznešeného pána. Jsi šťasten, ne­boť se smíš navrátit, abys mu sloužil, až bude opět králem na zemi. On tě (191) povolá před svůj trůn (192), abys mu pomáhal zřídit říši na zemi. A ta­ké ten (190), který krotil jeho koně a cvičil je pro vítězné bitvy, bude opět stát před vznešenou Abd-ru-shinovou tváří a znovu mu bude slibovat věrnost. Čtyřnásobná bude schrána (193) toho, který mu bude přidružen, aby nosil jeho štít a meč. Tito pomocníci budou čistí a jasní jako nejskvostnější obětní vo­da ve zlatých nádobách (194) a budou ostří jako hrot meče (195). Na čele po­nesou Abd-ru-shinovu pečeť (196) a bude do nich vloženo věčně dokonalé (197). K nim se přidá ten, který bude nejmoudřejší spravedlností (198) ve věčné říši, kterou Abd-ru-shin založí zde na zemi. Blažení, třikrát blažení ti, kdo jsou vyvoleni za jeho pomocníky.

Dbejte na to, jak vydechujete a na zvuk své řeči (199), vy pomocníci Abd-ru-shinovi. Musíte být na stupních chrámu jako ušlechtilé nádoby (200). Všechno nafoukané (201) musí zmizet, až náš král na vás přiloží své měřítko (202). Máte být jako zrcadlo, radostně a jasně vyzařovat vzhůru obraz země (203). Lesk nebe (204) se bude od vás odrážet čistě a jasně. Všechno je nové, staré (205) se rozpadlo a již nežije. Také země za mořem (206) budou žít v bezpečí pod žezlem našeho krále. Co je šikmé a co je přímé, se dobře sloučí (207) a jen pro to, co je křivé, již nebude místa. Divoký pták (208) bude krotký a nebude škodit stádu. Kameny, které zakulatilo věčné vlnění moře (209), a trámy ze vzácného dřeva (210) budou svezeny z celého světa na stavbu posvátného místa. Dokonalost opět přijde na zem (211).

Dávejte pozor, lidé (212). Přijde čas, kdy zvíře (213) bude opět takové, jak bylo kdysi stvořeno, kdy sluch bude moci vnímat chvějící se zvuky vesmíru (214) a kdy se lidský duch bude vznášet nad tím, co je připoutáno k zemi (215). Osedlejte Abd-ru-shinova oblíbeného koně, aby ujížděl tryskem (216) říšemi. Jemu, vládci budou podrobeny všechny koruny.

Až bude posvátné číslo více než naplněno (217), až ibis (218) přinese zprávu do zemí, kde je ještě uctíván jako posvátný pták, skloňte se, Osiris (219) a Isis (220); kopí bude opět spočívat v Abd-ru-shinově ruce a had (221) bude učiněn neškodným. Nádherní ptáci s růžovými perutěmi (222) nesou k zemi nádobu (223), která se třpytí a září a je plná nejčistší síly. Meč na­šeho vládce (224) ničí všechno zlé, co se vzpírá (225). Jen jedním okem se dívá měsíc k zemi (226), když vtom sjede dolů blesk (227), aby oddělil čisté od nečistého.

Na obloze vystupuje znamení Vodnáře (228) a začíná veliká doba, největší a nejposvátnější na zemi. Čtyřnohá zvířata (229) a ptáci (230/231), lidská srdce (232) a rostliny (233) vzniknou v kráse a síle, posvátné číslo přináší dokonalost (234). Dávejte pozor, lidé, dávejte pozor a slyšte (235):

Na silném oři přijede Abd-ru-shin (236), až v budoucnosti bude vidět jen srpek měsíce (238) a veliké W (237) bude významně zářit na obloze. Z písku vystupují pyramidy (239), do nichž jsme uložili jeho tělo. Mocně ho to sem táhne; vtom narazí při chůzi na zdivo (240), které dosud spočívá v písku. Zdi tvoří pravidelný osmiúhelník. Kopejte, kopejte, neboť na tomto místě jsou nesmírné poklady: nádherné drahokamy, zlato a vznešená moudrost (241), ke které zná klíč (242) jedině On.

S nebe budou sjíždět blesky a hory budou pukat (243), války (244) a vzpoury (245) budou pustošit zemi, ale Abd-ru-shin bude bydlet v míru se svými služebníky (246). Líbezně se rozvije Lilie v čistotě a cudnosti (247). Pohled na ni přináší lidem radost. Plameny (248) opravdové zbožnosti stoupají vzhůru ze svatyně. Abd-ru-shinova hvězda (249) stojí plna zaslíbení na oblo­ze. Září z ní sedmero barev a hvězda září jasněji než měsíc (250). Dvě slunce svítí nad zemí: nové je větší a mocnější (251) než staré (252). Až přijde, vzedme se moře (253) a znovu zatopí širé země, nad nimiž kdysi hučelo.

Jiná území vystoupí z vod, neboť jejich posvátné číslo se naplnilo (254). Budou tam nalezeny prastaré nádoby (255), jsou převrácené a prázdné. Zlato a stříbro, které v nich bylo skryto, leží nedaleko (256), ale během ti­síciletí ztmavlo. Ostré meče (257), které kdysi jako blesky (258) protínaly vzduch, jsou zrezavělé a naříkají. Stany (259) lidí, kteří se tu kdysi rado­vali ze Světla, jsou spáleny a už se nenajdou. Ale stopy obrovských zvířat, která zde žila, jsou patrné v měkkém mořském písku. Velcí hadi (26O), dravá zvířata (261), koně (262), rostliny (263) a stromy vymřely a kameny (264) le­ží roztroušeny. Až do těchto pustin vstoupí Abd-ru-shinova noha, probudí se k novému životu. Abd-ru-shine, náš vládce, jak jsi veliký a skvělý! Tvé žezlo (265) sahá přes všechny země. Běda nám, že jsi od nás odešel tak brzy. --

Král vtáhne (268) do svého města. Je to syn tesaře (269). Jeho žezlem (267) je kříž, jeho říší jsou duše (266). Chce vylít dobro na celou zemi (285). Země ho však nechápe, nádoby (270) jsou uzavřeny a nic nepřijímají. Zlí ptáci (271) pohlcují požehnání jako zrní. Slunce ztratí svou záři (272), když tento vznešený bude zavražděn (273). Jeho koruna (274) klesá do prachu. Prostě a bez veškeré nádhery přišel (275), prostě a bez veškeré nádhery od­chází (276), chudobný bude položen do hrobu (277). Zdá se, že zlo (278) vyma­zalo číslo tři. Znamení Ryb (279) nepřineslo požehnání, které mělo zachránit svět.

Až se posvátné číslo (28O) naplní naposled, stojí nová hvězda (282) u slunce (281) a měsíce (283), ale září jasněji než ony. Kusé dílo (284) se musí stát dokonalým, co bylo dole, snaží se vzhůru (287), neboť nadešla pos­vátná doba Holubice (289). Šťastní jsou lidé, kteří ji prožijí. Miska (288) milosti je naplněna tolik, až přetéká.

Z meče (29O) našeho vládce září posvátné znamení a jeho kopí (291) pře­mohlo hada, který vždy rodil jen zlo. Donutil ho, aby zůstal za pevnými zámky a závorami (292). Běda světu, až Pán bude muset jeho pouta opět uvolnit!

Posvátné číslo tři (293) zářivě pozvedl a jeho koruna (294) vládne i nad hrobem a smrtí, a Světlo shůry (295) září na něho, když sedí na zlatém trůně (296). Je svatý, povznesený nade všechno. Mírná jest jeho tvář jako tvář otce a přísná jako tvář spravedlivého soudce. Mírnost a přísnost bude rozdělovat ve své době. Podobno obětnímu plameni (297) bude před ním vystupovat uctívání.   Had (298) se kroutí a svíjí a falešná moudrost (299) musí zahan­bena ustoupit stranou.

Pak budou struny (300) opět znít čistě. Prastaré věštby (301) vyprávějí o době, která nyní přišla. Vůle nejvyššího z bohů zkřížila vůli lidskou (302) a na znamení toho bude vztyčen prapor (303) ve městě stanů (304), kde král bydlí. Se zraků lidí bude sňata páska (305), aby viděli poklady, které proudí shůry, a aby se naučili otevírat své nádoby (306). Pětinásobná (307) je síla, která je jim dána, jestliže prostě a bez falše (308) postaví tělo i ducha (309) do služeb vládce. Pak znovu vypučí i to, co již téměř uschlo (310), a najdou léčivou sílu ve všech rostlinách.

Pták vyvstane v kráse (311) a najde bezpečné sídlo (312), neboť budou znovu postaveny posvátné chrámy i paláce. Jejich tvary jsou dokonalé (313) a zachvívá se v nich nejčistší uctívání. Jako se květina otevírá (314) v pa­prsku slunce, tak se otevírají duše Světlu shora. Nejčistší tóny (315) zazní ze všech strunných nástrojů. Prastaré moudré předpovědi (316), které předví­davě pěly o této době, se stanou pravdou.

Teprve nyní člověk chápe poklady země a jak je má používat ke své spáse (317). Znovu se učí ovládat síly vesmíru (318). Je sňata kletba ze zvířat (319), která lidé strhli s sebou do zkázy. Všude panuje obšťastňující rovno­váha (320). Zpěvně zní veslo ve vodách (321), to zlaté veslo, které kdysi dr­žela malá ručka Nahome. Tak jako se zkrocený šakal (322) přidruží ke stádu, tak bude překonáno zlo.

Znovu člověk objevuje věčné přírodní zákony. Moudrým opatrováním (323) se učí překonávat tíži těl. Dokonalému dává nové formy (324) a všechno tíhne vzhůru (325). Co se chce ještě vzpírat, je zašlápnuto a zkroceno pod nohou vládce (326). Celé stvoření je zrcadlem (327), ve kterém se odráží Božské. Přestaly vzájemné spory lidí, co bylo špičaté a hranaté (328), zaobluje se (329).

Dokončeno jest věštcovo vidění z vysoké vyhlídky (330).

Ulomte pečeť (331) od vchodu do hrobky (332), ze které září kříž. Nalez­nete tam uložené Abd-ru-shinovo pozemské tělo (335) a u něho veškerou moud­rost (333) a klíč k duším (334).

Abd-ru-shin, náš hrdina, náš král, již neputuje v říši stínů. Vládne světu, vesmíru. Zanechte bědování, lidé, jásejte a pějte mu chválu. Odešel od nás, ale vrátí se opět na věky.

Toto je mé znamení (336), které jsem vlastní rukou vyryl do kamene ve dnech, kdy je Osiris (337) pro nás zahalen. Hranatá nádoba na puklém prahu (338) je ten, kdo toto zvěstuje. Těžce doléhá hněv Boží na svět, protože zá­vist (339) a lest (340) se vplížily do Abd-ru-shinova stanu (341).

Toto je mé věrné dláto (342), které vytvořilo všechny značky.

Náhrobní deska, horní polovina




Náhrobní deska, dolní polovina



Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára

Tu môžte pridávať svoje komentáre. Komentáre sú moderované.