Život Abdruschinov na zemi (1. časť)

Přijato omilostněným a k tomu povolaným  člověkem z Abd-ru-shinova okolí.

Únos

Osamělý jezdec ujížděl krajinou... Jel neúrodnou stěpí směrem k horám, které se nejasně rýsovaly na dalekém obzoru. Ostře čňely hory k nebi. Hrozivě bránily se každému vetřelci, který se jim chtěl přiblížit.

Divoké kmeny obývaly skalnatá údolí hor. Pro svou ukrutnost byly obávány a nikdo se neodvážil jich napadnout. Cizinec by zbloudil v roklích tohoto prasvěta, neboť se zdálo, jakoby tu nebylo vůbec cest pro lidi. Obyvatelé této země slézali však obratně štěrkovité svahy a stoupali po příkrých stěnách hor, jako by to byly pohodlné silnice.

Osamělý jezdec dospěl k večeru do údolí, které se tu zařezávalo ostře jako neviditelná, úzká trhlina, do skalnatých hor. Seskočil s koně a držel při tom pevně jakýsi uzlík, který po celou dobu své jízdy nedal z rukou. Opatrně ho položil na zem a odepjal od sedla brašnu s potravinami a měch na vodu. Potom posadil se vedle uzlíku, ve kterém se to počalo živě pohybovat.

Muž vzal uzlík na klín a odvinul lehké závoje, které všechno zahalovaly. Jeho tvář se rozjasnila, když spatřil usmívající se tvářičku dítěte, které mohlo býti asi rok staré. Pečoval o toto dítě jako matka, rozvinul je opatrně z jeho hustých zábalů a napájel je tekutinou, kterou měl s sebou ve vaku.

Chlapec byl spokojen. Smál se na svého ochránce, který se pokoušel s ním si pohrát, ale tak neobratně, že to chlapec nevydržel. Pěsti mužové byly příliš tvrdé, aby mohly hýčkat dítě. Zapomínal stále, že dítě není ze železa.

Když jezdec zpozoroval, že chlapec chce plakat, polekal se a zabalil ho zase do závojů a šátků. Pak uložil opět všechno do brašen, vyšvihl se na koně a vjízděl zvolna do úzkého údolí.

Nadešla noc. V jedné jeskyni se utábořil. Jezdec položil dítě na lůžko, aby bylo chráněno před nočním větrem, pak také i on ulehl, jsa k smrti unaven.

Již po týdny byl osamělý jezdec na cestách a toto byla první noc, kdy klidně usnul. Stále byly v něm obavy z pronásledování, které mu nedopřávaly klidu. Teprve nyní pod ochranou divokých hor, vrátil se mu opět klid.

Příběh tohoto muže byl zvláštní. Jeho zevnějšek se nijak nehodil k úloze ochránce dítěte, které mu bylo více než poklad, více než život! Výchova tohoto dítěte byla jeho životním úkolem.

Nic nerušilo klid obou spících, kteří byli osudem tak úzce spjati. Jezdec musel uloupit toto dítě, poněvadž to nebylo jinak možno - a dítě potřebovalo nutně tohoto muže, jestliže nemělo být zavražděno.

Daleko za nimi bylo všechno nebezpečí. Daleko byl také knížecí zámek, v němž přišlo dítě na svět.- Divoké hory, které nyní přijaly oba do své ochrany, ačkoliv se jinak uzavíraly každému cizinci, byly domovem tohoto jezdce. V jejich roklinách žil početný kmen, jemuž byl knížetem.

Nikdo z lidí nemohl tušit, že ve výši dvou tisíc metrů je obrovský palác, postavených z velikých kvádrů. Nikdo nemohl vědět, že v tomto vysoce položeném údolí, uzavřen před celým světem, žije kníže spravující ohromné poklady, ve skalách bylo zlato a také horské potoky byly plny zlatých zrnek.

Tam nahoře bylo možno nalézti přepych, o kterém neměl svět ani tušení. Lidé střežili poklady, které nalézali v zemi. Ze zlata tvořili ozdoby, skvosty a horské kryštaly vybrušovaly v nádherné poháry a nádoby. Na úrodných svazích a v níže položených údolí zakládali kvetoucí zahrady a přeměnovali přírodu v netušeně krásný kus země. Byl to ráj uzavřený v nebetyčných a příkrých skalách. A nikdo neznal cesty, která tam vedla.

Když nastalo jitro a slunce vyslalo první své paprsky do jeskyně, kde spal jezdec s dítětem, probudil se muž osvěžen hlubokým spánkem. Opět věnoval péči nejdříve chlapci a pak pojedl také sám. Potom vzal dítě do náruče, ale tentokrát sňal závoje, které zahalovaly jeho hlavičku, neboť se již nebál pronásledovatelů.

Zlaté jitro rozvíralo se před nimi. Muž vystupoval opatrně vzhůru se svým lehkým břemenem, zkoumaje krok za krokem půdu pod nohama. Cesta byla podobna schodům a vedla prudce do výše. Byla však tak úzká, že kůň mohl jen zvolna kráčeti a klásti opatrně kopyto vedle kopyta. Znal však tuto obtížnou cestu, tak dobře jako jeho pán. - Po těžké námaze dosáhli konečně náhorní roviny, odkud vedla vzhůru již širší cesta. Zde vyšvihl se jezdec opět na koně, aby mohl rychleji postupovat vpřed.

Stále výše stoupalo slunce a jeho paprsky začaly pálit. Pečlivě zahalil proto jezdec hlavičku dítěte. Vystupovali tak hodinu za hodinou, až náhle končila cesta u skalní steny.

Ve skále nebylo ani jediné trhliny, kterou by mohl proniknouti člověk. Na druhé straně cesty rozvírala se však prudce hluboká propast, budící závrať.



V říši Ismánů

Jezdec sestoupil z koně, položil dítě na zem a vyrazil ze sebe dlouhý, táhlý výkřik jako zavolání. Ozvěna vrátila volání.

Po chvílce rozevřely se skály, utvořily širokou trhlinu a vpustily poutnika.

Rozdíl mezi pohledem na kvetoucí zahrady a právě opuštěnou obtížní cestu mezi skalnatými stěnami byl tak mocný, že dokonce i jezdec, ačkoliv to všechno dobře znal, si radostně a volně vydechl.

Zářícím zrakem rozhlížel se kolem sebe, když projížděl tímto kvetoucím světem. Skály se opět za ním uzavřely pomocí neviditelných rukou - neboť daleko široko nebylo viděti člověka.

Stále častěji uvolňoval jezdec závoje, zahalující hlavičku dítěte a pozoroval chlapcovu tvář. Zdálo se mu nepochopitelným, že on tu jede s dítětem v náručí a že si má toto dítě ponechat, aby jednou bylo jeho dědicem.

Ticho bylo v zahradách. Nebylo slyšet žádného lidského hlasu a přece tu všude kolem byli jeho přátelé. Leželi za hustými křovinami a neukazovali se knížeti. Nebylo zvykem objevovati se před ním a to ani nyní, když po mnohamesační odloučenosti se vrátil do své říše. Přicházeli jen tehdy, když je volal.

Lidé cítili hlubokou plachost před Ismaelem, kteřý tu byl nejvyšší mezi nimi a sám jediný přijímal sílu, která jim umožňovala radostný život. Tak si představovali Ismaelovi poddaní vroucí spojení, které měl jejich kníže se Světlem. V jejich očích byl jasným křištálem, v němž se zachycovalo Světlo, aby se pak zářivě na ně rozlílo ve všech barvách. Mnozí z nich vídali také světlé paprsky, které jejich kníže šířil kolem sebe.

Byl jim zároveň knězem i světským vládcem a oni se pokorně skláněli před jeho moudrostí. Za to žili v dokonalé kráse a harmonii. Neúnavnou pílí vytvářeli drahocenné předměty pro palác svého knížete, nebo shromážďovali líbezné vonící byliny, z nichž připravovali vzácné tekutiny. - Milovali svého knížete, který vyplňoval všechna jejich přání a dával jim sílu, aby je mohli uskutečnit.

Jeho rozkaz, který jim zakazoval vpustiti nějakého cizince do jejich ráje, byl jim svatým. Často pozorovali se svých výšin, jak pronikli lidé až ku skalní stěně a marně hledali cestu, která by je dovedla dále. Nezasahovali však nikdy, ani tehdy, když tito lidé zabloudili a zůstávali ležet před skalní cestou, očekávajíce svůj konec. Zde nesměl rozhodovati soucit, neboť vše, co se rozkládalo za jejich skalami, bylo nečisté.

Tak žili po celá staletí. Jejich těla měla ušlechtilé, čisté formy, nebylo v nich nic cizího, jen stará, ušlechtilá minulost zašlých pokolení.

Tak jako se zahrady rozkládaly stále výše po úbočí hor i v údolí, tak byly také lidé v tomto horském národě zařazeni do kast a podle druhu kasty bylo položeno i jejich obydlí. Úplně nahoře bylo obydlí nejvyšší kasty, která byla v přímém styku s knížetem. Přesto však byli všichni navzájem spojeni a přechody z jedné kasty do druhé byly tak jemné a neznatelné, že nikde nebylo vidět trhlin nebo mezer. Všechno bylo samozřejmé v tomto státě a nebylo reptání nebo závisti, když některý člověk dosáhl vyšší kasty. To bylo úplně přirozené, poněvadž to bylo v jeho schopnostech a každý se mohl cítiti spokojen jen tam, kde byl mezi stejnorodými!

Toto vědění o přitažlivosti stejnorodého měli však tito lidé nevědomky ve svém nitru. Žili podle zákona tak, jako zvíře poslouchá svého instinktu. Proto byli nezatížení a šťastní.

Mezi tím jel kníže údolím, až dospěl do blízkosti svého paláce. Tam byli lidé, s nimiž byl kníže ve spojení. Ačkoliv všichni měli radost, když ho spatřili, přece jen byl výraz jejich radosti tak přirozený, jako všechno ostatní. Nepřibíhali sem v houfech, hlasitě volajíce, nýbrž skláněli hlavy tak dokonalým a ušlechtilým způsobem, že se vtom projevovala celá jejich čistá láska ke knížeti.

Nesledovali také jezdce zvědavými pohledy, poněvadž i to by se jim zdálo nepřirozeným.

Tak dojel Ismael ku bránám paláce, které se široce otevřely. Službu v paláci nevykonávali služebníci, kteří byli příslušníky nižších kast, ale lidé z nejvyšší kasty. Každá práce byla tu hodnocena stejně, ať se již jednalo o úklid a čistění knížecích komnat, nebo o práci duševní.

Požadavky na duchovně vysoce vyvinutého člověka byly velmi obsáhlé, neboť musel také všechny pozemské práce vykonávat se stejnou láskou. Teprve pak platil za člověka, který žije správně. Jestliže nedovedl obojí spolu sloučit a harmonicky uskutečňovat, klesal zákonitě dolů do nižší kasty. Byl si však také plně vědom toho, že nepatří do vyšší sféry čistoty, která byla v okolí knížete.

Ismael pozdravil všechny své věrné. Jakmile předal koně do rukou jednoho za strážců, pospíchal rychle nahoru po stupních, vedoucích do jeho komnat.

Tam se posadil na sedátko a odevzdal dítě jedné z žen, která stanula po jeho boku.

"Pečuj o toto dítě! Převleč je a připrav mu lůžko, aby si mohlo odpočinout po cestě. Byli jsme velmi dlouho na cestách, a já vím, že jiné dítě by takové námahy nesneslo. Je to však dítě Světla a já jsem byl určen, abych je skryl a ochraňoval, až bude schopno chrániti se samo. Proto se také všechno muselo podařit, neboť jsem se snažil být pečlivý a opatrný."

Žena, oblečená v dlouhé, bílé roucho uklonila se lehce a odešla s dítětem. - Ismael však vyčerpán a jakoby vysušen žhoucím vedrem, klesl na medvědí kožešiny a usnul.

Splnil svůj první úkol a dopřál si nyní úplného klidu, jehož mohl požívat jen v naprosté jistotě a bezpečnosti.

Zato v Persii, v paláci, který se nádherou téměř vyrovnal paláci knížete hor, hledali marně zmizelého prince. Kníže, otec dítěte, byl úplně bez sebe, neboť tento syn měl býti jeho nástupcem. - Měl mnoho nepřátel, kteří by rádi zabili chlapce, aby sami jednou zdedili jeho trůn. Proto také věřil, že jeho dítě se stalo obětí těchto nepřátel. Nikdo netušil, že z daleka přišel neznámý muž, který vyhledal dítě a uloupil je, aby je odnesl do bezpečí před vrahovou rukou - neboť toto dítě bylo více než člověkem!

To věděl jen Ismael a jeho věrní. - Dostal zprávu ze Světla, že na zemi žije Duch Všemohoucího Boha a je vtělen v jednom dítěti. Královná, vládnoucí v ráji Světla, získala prostřednictvím Ismaelovým spojení se zemí a podala mu o tom sama zprávu. Nikde na zemi nebylo úkrytu pro vyslance Světla kromě kmene Ismanů.

Ismael byl vládcem a mohl si vybrat svého nástupce a dědice ze svého lidu. Neměl ženy a svého nástupce měl vychovávat sám. Nikdy nemohl ovšem kníže určit libovolně nějakého člověka jako nástupce trůnu, ale směl zvoliti jen toho, který byl určen Světlem pro tento úkol.

Ismani měli jako jediný národ na zemi ještě opravdové vědění o Bohu a prostřednictvím Ismaelovým dosáhli také spojení s rájem. Již po tisíce let poznávali svého vládce vždy podle toho, jak jednal. Jedině nejvýš vyvinutí mohl vládnout, který všechno znal a dovedl, ten, který všechno věděl a který nikdy nenechal nějakou práci nedokončenou! Všechny tyto dary měl takto zrozený vládce již od ranného dětství a všechny docházely plného rozkvětu, když dospěl v mladého muže.

Takového nástupce nebylo však v lidu v době, když Ismael opustil zemí, aby přinesl perského prince, jak mu bylo za Světla nařízeno. Ačkoliv nikdy neviděl země na druhé straně vysokých hor, vydal se na cestu a odejel do Persie. Jeho duchovní vůdce, kterého stále vídal, ukazoval mu cestu, takže se mu podarilo vstoupiti do paláce, aniž by ho nějaký člověk spatřil.

Ismael vyvinul netušenou obratnost při provádění tohoto zdánlivě nemožného úkolu. Přistoupil k němu s dětskou důvěřivostí, neboť vedle něho byl stále duchovní pomocník, který mu radil co má podniknout. Tak splnil svůj úkol. Nalezl dítě a odejel s ním domů.-

Nyní měl kmen opět nástupce trůnu! Byl prvním člověkem, který přicházel z jiné země a také prvním člověkem, který vstoupil na tuto půdu, aniž by se tam narodil.

A Ismael dal mu jméno Abdrushin, neboť toto jméno bylo určeno za Světla. - Nahradil mu otce a stal se vychovatelem chlapcovým. Učil ho veškeré moudrosti, kterou sám načerpal za tímto účelem. Byl nevýslovně šťastným, že smí plnit tento vznešený úkol.

Máš se učit poznávat tuto zemi

Léta míjela. - Abdrushin vyrůstal pod ochranou a péči tohoto muže, tak úzce spojeného se Světlem. Jeho dětství uběhlo jako krásný sen. Ismael ho učil všemu potřebnému. Při tom pozoroval, že toto dítě má ve svém nitru již mnohém vyšší vědění, než on sám a začal pomalu naslouchati dítěti, aby se učil od něho.

Když chlapec bezstarostně hovoříval, tu netázal se ho Ismael nikdy na nic, nýbrž jen tiše naslouchal. Tak se jednou společně procházeli nádhernými zahradami a těšili se z rozkvětu, který byl kolem nich. Došli přitom až k velikým skalám a tu tázal se Abdrushin svého přítele:

"Co je za těmito skalami, proč tu není možno jíti dále?"

Ismael odpověděl:

"Za těmito skalami je jiná země, která nesmí s námi nikdy přijiti do styku. Je drsná a nevlídná. Lidé, kteří tam žijí, jsou divocí a oškliví."

"Což pak žije ještě více lidí a ti jsou jiní než my?"

Tázal se Abdrushin opět.

"Mluvil jsi již někdy s nimi?"

"Nikdy, ale často jsem je pozoroval s naší vysoké vyhlídky a proto vím, ža jsou jiní než my. Jejich země je pustá a plná kamení. Obyvatelé jí neobdělavájí, ale nechávají všechnu zeleň zahynout. Býlí přerostlo květiny, které proto zakrněly. Nemají zahrad, navzájem se nenávidí a nevěří v Boha. Všichni se pachtí jen za tím, čeho my máme přebytek - za zlatem!"

"Otče, odkud pak to všechno víš, když jsi s nimi nikdy nemluvil?"

"Vím to od svého světlého duchovního vůdce, který zná celou zemi. Hleď, vždyť jsi byl na druhé straně a já musel ven, abych tě přivedl!"

"Já jsem byl tam? V tom špatném světě?"

"Ano, jel jsem po mnoho dní na koni, než jsem tě nalezl a přivezl sem. Byl jsi ještě velmi maličký a já jsem měl obavy, zda vydržíš tu dalekou cestu. Šťastně jsme však přijeli a tak jsi se stal mým synem."

Abdrushin byl udiven.

"Ale pak nejsem tvým opravdovým synem?"

"Ne," pravil Ismael, "neboť pak by ses také jmenoval Ismael! Ty však měl jsi se jmenovat Abdrushin. Tak to chtěla tvá matka."

"Moje matka?"

"Ano, tvoje matka, která však nežije na této zemi - je královnou a vládne světské říši. Pečuje o tebe a určila mne tvým ochráncem. Vyslala mne, abych tě zachránil před lidmi, kteří tě nenáviděli už při tvém zrození."

"Nenáviděli mne? Co je to nenávist?" tázal se chlapec.

Tu objal Ismael chlapce a pravil tiše:

"Nepoznáš, co je to nenávist, pokud já budu žít!"

Abdrushin však nemohl pochopit, že jsou ještě jiní lidé, kteří jsou špatní a dělají cosi hrozného - mohou nenávidět! Nevěřil prostě, že by to mohli býti lidé, kteří používají slov, která nejsou dobrá. Pro něho nebylo vůbec jiných slov než dobrá!

Brzy zapomněl na tuto rozmluvu, pokud se týkala lidí. Avšak slov o své matce nezapomněl Abdrushin nikdy! Když byl sám říkaval si tiše:

"Moje matka je královnou a vládne ve světlé říši a stará se o mne! Je to překrásná paní. Rád bych ji jednou viděl!"

I tázal se Ismaele:

"Viděl jsi již někdy mou matku?"

Tu přikyvl Ismael a jeho tvář se rozjasnila.

"Byla krásná?" šeptal chlapec.

A Ismael pravil:"Je to krása, které nelze popsati slovy."

Tu zmlkl Abdrushin.

Chlapec Abdrushin usnul a probudil se mladík! - Vedle něho kráčel stále Ismael jako strážce. - Zavedl Abdrushina do chrámu, aby se zůčastnil slavností. I když s ním jednal jako se synem, byl vychováván jako každý jiný, prostý člověk.

Ismael chtěl nejprve zvolna a pomalu mluviti s ním o tajemství, jak se stal člověkem, neboť věděl, že to Abdrushinovi není známo. Jeho zrak byl zahalen. Nemohl a neměl viděti ničeho, čeho by také ostatní lidé neviděli. Ba neviděl ani tolik, co viděl Ismael. Všechno jemnohmotné bylo mu uzavřeno.

Tu začal Ismael hovořit o duchovní říši, která je domovem lidí. Věděl, že není nic nádhernějšího než to, že smí nyní Abdrushinovi sděliti toto vědění. Abdrushin již dozrál a chtěl slyšeti všechno, co mu dosud nemohlo býti sděleno. Tázal se jednou přímo svého učitele:

"Když je má matka královnou duchovní říše, kdo je tedy mým otcem?"

Ismael věděl, že nyní smí, ba musí zodpovědět tuto otázku, poněvadž ji Abdrushin položil. Přesto však ještě zaváhal. Tu však pravil Abdrushin:

"Já vím, že jsem ještě příliš mlád, ale musím to vědět!"

Tu odpověděl Ismael zvolna a vážně:

"Ty jsi Synem Všemohoucího Boha!"

Dlouho neříkal Abrushin ničeho. Pak pohlédl na Ismaele a pravil prostě:

"Je to pravda, jsem!"

Od tohoto dne nebyl již Ismael učitelem a vůdcem, nýbrž podřídil se Abdrushinovi.

Lid to viděl a považoval to za samozřejmé. Ismael dával i nadále všem příkazy a nařízení, podle nichž se kmen řídil, avšak všichni byli pod novým vyšším vlivem. Účinek tohoto vlivu lid s údivem pozoroval. Byli šťastní, neboť viděli v Abdrushinovi svého nového vladáře. Abdrushin však věděl již v té době, že jim nikdy nebude.

"Řekni mi, Ismaeli, proč jsem vlatně na zemi?"

Ismael neočekával této otázky a odpověděl váhavě:

"Poněvadž se máš učit znát tuto zemi, Abdrushine!"

Abdrushin se usmál.

"Totéž si myslím i já. Ale pak se musím rozhodnout pro cestu, na kterou jsi ty nikdy nemyslil a o které já uvažují již velmi dlouho!"

Ismael pohlédl tázavě na Abdrushina a uslyšel slova, kterých se sice nikdy nebál, která však v ňem vzbudila tak silnou bolest, že ještě dlouho potom, když Abdrushin skončil, seděl bez hnutí.

"Ty říkáš Ismaeli, že mám poznati tuto zemi! Tím zajisté není míněna tato malá říše, která tu v rajském klidu žije stranou celého světa. Země je čímsi jiným, než toto krásné útočiště, jakým je váš svět. Je taková, že se ji musím skutečně naučit znát! Musí to tedy býti něco zcela jiného, neboť to, co žije zde kolem mne, je obraz Bohem chtěného života, který tu lidé vedou. Jednou jsi mi říkal, že na druhé straně vysokých hor je jiný svět, než tento zde, že tam žijí lidé, kteří dovedou i nenávidět. To všechno já dosud neznám a přece jsem tu proto, abych se to naučil znát! - Musím tedy k lidem, kteří tam žijí, musím tam, kde je jiní život než zde. Musím vás opustit a odejít do jiné země - do ciziny a neznáma!"

Dlouho ještě seděl Ismael. Abdrushin zatím odešel a zanechal ho samotného s jeho bolestí. Věděl, že mu nemůže pomoci, jen doufal, že jeho milovaný vůdce dojde k náhledu, že je nutné, aby opustil říši Ismanů.

Ismael šel do chrámu a zahloubal se v tichou modlitbu, až slyšel hlas královny Světla:

"Řekni mému synu Abdrushinovi, aby se připravil k odchodu

z tvé země! Dej mu polovici všeho, co máš, aby šel dobře vyzbrojen mezi lidi. Nech po jeho boku odejít polovici tvého kmene. Vy oba jste vládci a každý máte proto míti stejný díl."

Ismael poděkoval královně za tato slova a splnil všechno podle příkazu. - Abdrushinovi pravil:

"Blíží se chvíle, kdy nás opustíš. Chci ti proto již nyní předati vše, co ti patří. Tvá matka si přeje, abys dostal polovici všeho. - Rozdělím Ismany. Vyber si ty, kteří půjdou s tebou. Zavedu tě do klenotnic, kde si vybereš, co se ti bude líbit. - Půjdeme do stájí a ty obdržíš polovici všech zvířat. Odejdeš jako kníže a moc tvá má býti již z daleka každému viditelná!"

Tak hovořil Ismael a Abdrushin odvětil pohnutě:

"Děkuji ti, Ismaeli, urovnáváš mi cestu. Jsi strážcem Světla na této zemi!"

Ismael však pravil:

"Jsem jím od té doby, co táto země trvá a stále se sem vracím. Pokud smím ještě přicházet na zemi, není konec. Jakmile však dokončím tuto pozemskou pouť, pak přijdu sem ještě jednou a to naposled. Pak přijdu jen proto, abych lidem říkal:

"Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské!" V té době nebudu však žíti v říši Ismanů, neboť ona nepotrvá až do toho času! Budu tam, kde bude uzrávat ovoce nenávisti a závisti!"

Tam nalezneš svůj nový domov

"Kmen Ismanů splnil svou úlohu. Vyhyne po tomto rozdělení. Všichni, kteří žijí v tomto pozemském ráji, dosáhnou brzy také ráje nebeského. Po mé smrti kmen vymře. Nebude to však pro žádný rozklad, nýbrž pouze přechod. - Ona část kmene, kterou vezmeš s sebou, bude míti vyšší úkol a bude státi kolem tebe, jako pevný kruh! Nebude mezi nimi nikoho, který by tě zradil. Všichni jsou již příliš čistí a nemohou propadnouti temnotám. Nemají proto žádného pochopení. Po tvé smrti uvolní se od země a vejdou s tebou do svého domova!"

Zrak Ismaelův stal se vidoucím a on pravil:

"Jeď na jih, Abdrushine! Potom se obrať na západ až dojedeš k veliké řece a podle ní putuj k jejím pramenům. Tam nalezneš svůj nový domov! Tvůj lid se spojí s jedním kmenem, který žije v poušti bez pána. Tam budeš žíti až do svého konce. Dej se vésti Duchem, jako jsem byl veden já dalekou zemí, než jsem tě nalezl."

Opět poděkoval Abdrushin svému učiteli. Neměl již otázek. Nebylo již také ničeho, co by mu mohl Ismael ještě vysvětlit. Sám musí nyní shromážďovati své zkušenosti.

V dětství byl chráněn a opatrován, ničím nebylo zkaleno jeho mládí. Nyní byl dosti silným, aby se odvážil boje, který čekal na něho, jako vyslance Světla na této zemi.

Odchod Abdrushinův z říše Ismanů byl mohutný. Nepřehledný byl průvod tisíců jezdců a mnohých nákladných zvířat obtížených poklady. Celý národ se dal na pochod. Opustili svůj ráj, aby následovali svého pána do jiné země. Všichni tito lidé byli však naplněni důvěrou. Věděli, že země není jejich skutečným domovem a že kdekoliv na zemi budou, mohou si založit říši míru a pokoje! Všichni ti, kteří odcházeli, byli pečlivě vybráni - byli to nejlepší lidé kmene!

Široce se rozevřely skály a po celý den a po celou noc proudili ti, kteří dosud za nimi byli skryti. Uprostřed zástupu jel Abdrushin na bílém koni. - Mohutný proud lidí ubíral se k jihu. Slézali dolů úzkými roklemi až dosáhli roviny a pak zamířili na západ k velikému proudu Nilu. Dále směřovali opět k jihu, ku pramenům řeky.

Abdrushin řídil se přesně pokyny svého učitele. - Žily v něm vzpomínky na jeho mládí a tiše probouzela se v něm touha po zemi ukryté ve skalách a lidem neznámé. Jeho lid netoužil však po návratu. Byl šťasten tam, kde byl jeho kníže. Země zdála se jím všude krásnou. Na této daleké cestě žili stejným způsobem života, jako doma ve svých zahradách.

Ismael sledoval celou cestu Abdrushinovu v křišťálové kouli. Byl klidný neboť viděl, že všechno jde hladce a bez překážek. Po dlouhé hodiny prodléval v chrámě a hleděl do koule.

Cítil se tím stále spojen s Abdrushinem a vnímal s čistou radostí myšlenky, které mu věnoval vyslanec Světla. Viděl také jak roste v Abdrushinovi touha po jeho přítomnosti a byl šťasten, neboť poznal, že svůj úkol vykonal dobře a že ničeho nezanedbával.

Tak to šlo po dlouhé měsíce. Stále ještě táhli Ismáni s Abdrushinem k jihu. Putovali podle Nilu vzhůru až přišli na poušť. Jednoho dne viděl Abdrushin, že jejich cesta je u konce.

Narazili na Araby, kteří se jim postavili do cesty. Dorozuměli se s nimi jen s námahou. Z jejich jednání Abdrushin usoudil, že jim chtějí zabránit v další cestě. Žádal je, aby přišel jejich náčelník, se kterým by mohl vyjednávat. Mužové však navrhovali:

"Zavedeme vás do našeho města, které je ukryto v poušti. Tam si s ním můžeš pohovořit."

Jeli napřed a za nimi Abdrushin se svým lidem.

Konečně po několikadenní jízdě dorazili do starého města Arabů. Byli radostně uvítáni. Opět chtěl Abdrushin mluviti s náčelníkem tohoto kmene, ale bylo mu řečeno, že poslední potomek starého knížecího rodu nedávno zemřel. Muž, který ho provázel do města a s nímž se mohl již dobře dorozumět, naznačil, že očekávají nového náčelníka. Moudrý věštec kmene oznamoval o příchodu nového pána:

"Blíží se váš kníže a přichází s velikým průvodem a s nezměrnými poklady. Jede na bílém koni, ušlechtilejším než všichni arabští hřebci!"

Tak zvěstoval mudřec. Arabové vytáhli proto ve velikém počtu, aby uvítali nového pána a doprovodili ho do svého města. Setkali se s Abdrushinem a přivedli ho do sídla kmene.

Toto vše vyprávěli nyní Abdrushinovi. Ten již věděl, že je u cíle své pouti. Předali mu palác a všechny poklady, jež v něm byly skryty a tak se stal Abdrushin knížetem mocného arabského kmene.

Začal organisovat svou říši tak, jak to viděl v říši Ismanů. Nebylo to pro něho vždy snadné, aby prosadil svou vůli. Na štěstí Ismané byli všude jeho věrnými pomocníky. Vytvořili opět své kasty a pracovali tak, jak byli zvyklí ze svého starého domova. Založili stát se svým vyzkoušeným řádem v zemi Arabů a nedbali úžasu, s jakým to vše Arabové přijímali.

Svým dobrým příkladem ulehčili knížeti zavedení nového řádu a zákonů, neboť dokazovali činy, jak spravedlivé jsou nové zákony.

Abdrushin je také všude zařadil. Rozdělil Araby do stejných kast, čemuž se rychle přispůsobovali.

První nařízení Abdrushinovo se týkalo otroků. Stali se svobodnými lidmi a nabyli stejných práv jako ostatní a to i tehdy, když pocházeli z jiných kmenů.

V prvních letech vlády musel býti svému lidu otcem i knězem a musel je vésti jako děti. - Abdrushin nalezl tak veliké pole působnosti, že se mu zdálo nevyčerpatelným.

Před ním byla ohromná práce, která ho vábila. Stále se zaměstnával novým utvářením poměru lidí. Nalezl v lidu jednotlivce, kteří se mu stali nepostradatelnými pomocníky. Rozuměli jeho slovům i rozkazům a nehloubali nad nimi a přenášeli je do nižších vrstev a kast, kde byli prováděny přesně tak, jak nový vládce požadoval. Lidem ani nenapadlo pochybovat o správnosti všech novot, neboť viděli téměř okamžitě úspěch všech těchto opatření.

Mír a štěstí šířili se stále rychleji. Blahobyt země vzrůstal. Tu přišlo jednoho dne několik mužů k Abdrushinovi a prosili ho, aby podnikl válečnou výpravu proti jednomu se sousedných kmenů. 

Abdrushin se jich tázal:

"Co vám udělali ti lidé, že chcete proti ním bojovat?"

Nechápavě pohlíželi mužové na svého knížete.

"Což nejsme všichni válečníky? Což jsme se necvičili v zacházení se zbraněmi proto, abychom si jednou podrobili ostatní kmeny? Což tu nejsme k tomu, abychom si podrobili slabší?"

"Máme vojáky, abychom se mohli bránit, kdybychom byli napadeni, ne však proto, abychom napadali druhé! Což nemáme v zemi přebytek a blahobyt? Co ještě více chcete? Nezískáte přece ničeho, půjdete-li bez důvodu do boje. Budete zabíjet lidi a budete mít ztráty ve vlastních řadách. Otroky netrpím a budete-li míti zajatce, budete je muset opět propustit!"

"Ale vždyť tomu bylo tak vždy! Od nepaměti vedl náš kmen války! Naši mužové jsou stvořeni jen k boji. Nejsou k ničemu, když leží ve svých chýších a lenoší!"

"V této zemi, pod mou vládou, nemá nikdo času, aby zlenivěl. Pro muže najde se jiná práce, aby nemuseli hledati po světě nepřítele, jehož by porazili. Jděte a pusťte tyto plány z hlavy. Nebudu jich trpět!"

Zmatení odešli velitelé. Nerozuměli svému pánovi a hledali nějaké vysvětlení. Chtěli vědět proč nemají zabíjet a proč mají žíti jinak, než ostatní kmeny. Obávali se, aby je nepřátelé pak nepřemohli a nevzali jim všechno, co mají. Domnívali se, že člověk musí ukazovat, že je vyzbrojen, aby ho ostatní nepovažovali za slabocha.

Všechny tyto pojmy Abd-ru-shin vyvrátil a nahradil je novými. Učil je žíti v míru se sousedními kmeny i s vlastními příslušníky kmene. Svolal všechny muže, kteří nebyli dostatečně zaměstnáni a nařídil, aby se v zemi stavělo. První měl býti postaven chrám.

Všichni našli při tom zaměstnání. Jedni lámali mramor, jiní přiváželi ohromné kusy kamenů a tesali z nich obrovské kvádry, kladli je k sobě a chrám rychle rostl.

Nevídaná horlivost zachvátila pracujíci muže. Stále nové pracovní síly přicházeli, neboť všichni chtěli pomáhat. Začali chápat hodnotu práce a poznávali pomalu jak neužitečné by bylo, kdyby vedli války. -

Měli z toho opravdu někdy nějaký prospěch?

Nyní konečně měli mír a blahobyt. Nebylo nikoho mezi nimi, aby musel hladovět. Zvolna přicházeli ke správným názorům. Začali budovat také svá stará, napolo rozpadlá města a stavět své domy. Chtěly vybudovat též nový palác pro svého knížete. Vyrojilo se plno plánů a všichni měli z nich radost, jako děti z nové hračky.

Tam, kde se díla uchopí tolik rukou, nemůže chyběti úspěch. Za několik roků nebyla země k poznání. Jako pilní mravenci pracovali Ismané neúnavně mezi Araby, stále znovu všechny povzbuzujíce již svým bytím. Byli sloupy, které držely a podpíraly novou výstavbu.

Chrám byl hotov. Dokonce i ti, kteří ho vystavěli, stáli v obdivu před svým dílem a slunili se v radosti ostatních. Nyní však tázali se sami sebe, pro koho jej stavěli, protože byli jiné víry než Ismané.

Abdrushin oznámil lidu, že sám provede zasvěcení nového chrámu. Měla to býti veliká slavnost pro celý národ. Jezdci roznesli zprávu o slavnosti všem příslušníkům kmene. Lidé proudili nyní do města, které nemohlo pojmouti všechny ty, jež se chtěli zůčastnit slavnosti.

Daleko před městem bylo vybudováno ležení stanů, kde se ubytovali návštěvníci. - Všichni byli v napjatém vzrušení, jakého nikdy nepoznali, neboť neměli ani tušení, jaká to bude slavnost.

Ženy a dívky po dlouhé týdny připravovaly drahocenná roucha, z paláce byly do chrámu dopraveny nádherné koberce, které pokrývali podlahu a částečně i stěny. Všechny ruce pomáhaly, aby dům Boží byl slavnostně vyzdoben všemi skvosty, které poskytovaly klenotnice.

V tiché pobožnosti vykonávali Ismané opět chrámovou službu, jako kdysi ve své domovině. Přinesli veliké koše s květinami a ozdobili oltář.

Jitro slavnosti vysvitlo. - Tisíce lidí naplnily již v časných hodinách ranních celý chrám. S tesklivým údivem prohlíželi si jeho nádheru a v jejich duších počalo se chvět cosi neznámého.

S výše zaznívala měkká hudba neznámých nástrojů. Po mnoha letech mohli zase Ismané zazpívat ku cti Boží své chrámové zpěvy. Ticho bylo ve veliké chrámové síni. Jen hudba proudila prostorem.

Na vyvýšeném místě seděli bíle odění Ismané ve slavnostním šatě a čekali na příchod Abdrushinův. - Všichni seděli v polokruhu tak, jako sedávali ve chrámě doma. Patřili do první kasty a vykonávali i zde všechny služby a práce, jak požadoval jejich kníže.

Abdrushin vstoupil do chrámu po zvláštních schodech daleko za oltárem. Při jeho spatření zadrželi lidé dech. Takto neviděli nikdy svého knížete! - Byl zahalen v bílé, třpytivé roucho. Bílý šátek na hlavě byl sepjat na čele obrovským, zářícím diamantem a dodával jeho zjevu takové majestátní vznešenosti, že se všichni zachvěli radostným tušením.

Toužili po jeho slovech jako žízniví a byli šťastni již proto, že smí býti přítomní této velebné slavnosti.

Abdrushin mluvil. Jeho slova byla nesena rozlehlým prostorem jako na křídlech. Ti, kteří seděli v poslední řadě, slyšeli je právě tak jasně jako ti, kteří byli na blízku.

"Můj lidé! Den sjednocení nadešel! Nebudou již dva kmeny žíti vedle sebe dvojím rozdílným životem! Stavbou tohoto chrámu byli jste stmeleni v jeden celek a budete po všechnu věčnost navzájem spojeni. Jedna víra a jedna vůle má žíti ve všech, kdo se shromáždili pod mou vládou. Chci vytvořit z kmene Arabů a z kmene Ismanů kmen nový a jeho jméno má vám vždy vyvolat v paměti den vašeho sjednocení.

IS-RA budiž jméno nového kmene!

Tím dávám vám nyní také vysvětlení, po kterém jste již dávno toužili. Dodržovali jste všechny příkazy bez reptání a proto máte nyní vědět, proč jesm vám je dal.

Nařídil jsem mír! Jen v míru můžete si udržet svobodu svého jednání a myšlení. Tu svobodu, kterou potřebujete tak nutně, abyste mohli vytvořit na zemi něco dokonalého, neboť neklid a nepokoj stravuje lidi, drásá jejich nitro a bere jim všechnu sílu k rozhodování.

Nařídil jsem také, abyste udržovali mír se sousedními národy, poněvadž násilím nikdy nemůžete dosáhnouti blahobytu. Obávali jste se, že by vás nepřátelé mohli přepadnout ve spánku, nebudete-li stále řinčet zbraněmi. Já však pravím vám, že se toho neodváží, neboť vaše bezstarostnost je nejlepším důkazem, že jste si jisti svou silou. Udržujte nadále tento klid a nikdy se k vám nepřítel nepřiblíži. Přijde-li však, aby vás napadl, je tu dosti zvědů a strážců, kteří nám to oznámí, abychom se mohli připravit na obranu.

To je ten nejdůležitejší příkaz, kterí jsem vám musel dát, neboť jste byli národem, který po celé věky neznal nic jiného, než válku, loupež a vraždu. Učinilo vás to šťastnými? Učinil vás tento život bohatými? Či mi chcete snad dokázat, že všechno to, co jste vykonali a získali v posledních letech, je ničím?"

Mlčky naslouchal lid a díval se na svého knížete.

Abdrushin pokračoval:

"Na těch, které jsem přivedl s sebou, vidíte, jakými vás chci mít. Nejen proto, abyste se mně líbili, nýbrž proto, že jen takový život vás může učiniti šťastnými.

Za svobodu považovali jste všechno, co jste dělali. Nechť jste vraždili nebo dělali z lidí otroky, vždy činili ste to v domnění, že to děláte svobodně! A přece jste byli při tom podrobeni temné vůli! Nikdo mezi vámi není svoboden. Všichni jste služebníky, avšak nikoliv mými služebníky! Chci jen takové služby, které vyrostly z vaší dobré vůle. A není menší nebo nepatrnější služby - všechny jsou si rovny! Teprve tehdy zavládne tu opravdová svoboda, až každý bude vykonávat svou službu tak samozřejme, jako dýchání! Snažte se a dovedete to všichni! Domnívali jste se, že zahynete, když nebudete na svých koních znepokojovat zemi a neviděli jste, že tolik práce čeká na vaše ruce, neviděli jste, co všechno musí býti vykonáno!

Otevřu vaše oči pro všechno. Musíte se naučit pracovat tak, abyste i v práci našli radost.

A chci vám dáti něco, co potřebujete nutněji, než potravu pro své tělo:

"Vědění o Bohu!"

Lidé se ulekli při těchto posledních slovech, neboť nikdy nemohli vyzkoumat, kterého Boha Ismané uctívají.

Všichni zapomněli, že sami uctívali bohy. Chtěli vědět jen o jediném Bohu tohoto knížete!

Což nebyl tento kníže důkazem, že jeho Bůh je nejmocnější mezi všemi bohy? oni však ho nikdy neviděli, neboť byl neviditelným. Bylo pro ně těžkým sledovati Abdrushinova slova, když mluvil o Bohu. Chápali jen, že on sám plní ve všem Boží vůli a chtěli tedy poslouchati jeho příkazů. Tak by sloužili také tomuto vzdálenému, neviditelnému bohu, jemuž nemohli rozumět!

Tak prostě přijímali tito přirození lidé pravdu, kterou jim Abdrushin přinášel. Cítili jako nutnost vše, co říkal, ačkoliv jeho slova nebyla pronášena jako rozkaz. Byl to on sám, který je ovládal svou bytostí, svým zjevem a svým úsměvem.

V den slavnosti oznámil také, že bude provedeno roztřídění lidí. Neúprosně měli býti vyřazeni všichni, kteří se nechtěli podrobiti novému rádu. Budou odděleni od těch, kteří jsou ochotni započíti nový život. Budou zařazeni do zvláštních společností, kde budou vždy všichni stejnorodí a navzájem na sobě poznají jací sami jsou. Také jejich dny budou vyplněny prací jako u všech ostatních lidí, s nimiž nesmějí přijíti do styku. Musí žíti jen mezi sebou a mluviti jen se sebě rovnými, pokud nezatouží, aby mohli sloužit svou prací ze svobodné vůle jako ostatní a aby směli vytvářeti hodnoty, které by daly zemi jinou tvárnost než dosud.

A všichni lidé mají být zařazeni do kast, jako v říši Ismanů. Každý, kdo se chce vyvinouti, má otevřenou cestu do vyšší kasty.

Dlouho mluvil Abdrushin. - A zatím co uvažoval, jak přetvořit tyto lidi, viděl všechny Ismany kolem sebe. Byl to mohutný neochvějný kruh, jehož zářící paprsky pronikaly vše až do nejnižší kasty. Tyto věrní budou státi všude na svém místě a budou vykládati jeho slovo těm, kdo je nemohou pochopit! Bez nich by nikdy nedosáhl uskutočnění toho, co se vznášelo před ním!

Tohoto dne posvětil všechny, kteří se rozhodli, že mu budou sloužit.

Nikdy neprožili lidé něco tak silného, co by bylo možno srovnati s touto slavností. Cítili se nyní tak vědomí, tak spojení jeden s druhým, že se vraceli domů s předsevzetím, že nové spolužití uvedou ihned v čin.

Bylo po slavnosti. - Všední den nastoupil opět na její místo. Pro Abdrushina přišla doba neunavné činnosti. Zdálo se, jakoby mu stále přicházely nové síly a vyrůstaly se všeho, co učinil nebo zařídil. Jeho život byl naplněn na celá léta. - -

Abdrushin měl mnoho služebníků, ale žádného přítele, nyní si jej toužebně přál. Mnozí jeho důvěrníci směli se zúčastniti i nejvážnějších slavnostních hodin v chrámě, avšak jen tehdy, když vykonávali službu. Když je však oslovil při nějaké jiné příležitosti, vyhýbali se mu. Zdál se jim příliš vznešeným a to je činilo plachými, jakmile s nimi mluvil přátelsky. Tu zatoužil Abdrushin po nějakém člověku, který by byl přímý, bezelstný a který by se ho nebál.

"Všichni, kteří mne obklopují, plní sice mou vůli, avšak nevidí ve mne také člověka", uvažoval Abdrushin.

"Jsem stále sám. Jediný Ismael byl ke mně takový, že mi to dělalo radost."

Eb-r a-nit

Daleko od jeho říše žil Ebranit, mocný a neodvislý kníže jako Abdrushin. Když slyšel o Abdrushinovi, probudila se jeho zvědavost. Chtěl poznat tohoto knížete, který svým úsměvem ovládal tolik lidí, neměl otroků a zakázal válku se sousedy. Nechtěl se však s ním poznat přátelsky. Chtěl proti němu vytáhnout do boje! Chtěl ho porazit a podívat se, co je v něm skryto, když tak zvláštně jedná! Chtěl vidět jako bude ochromen, když přijde někdo mocnější a vypoví mu boj! Dráždil ho velmi tento sok a chtěl mu dokázat svou moc a převahu! Jinak se ani on nestaral o malé kmeny a nechával je žíti v jejich chudobě, jak žertem říkával. S rovnocenným soupeřem musel však změřit svou sílu.

A Ebranit - vítězil teměř vždy. Byl ještě mlád a pln radosti ze života. Jeho poddaní ho měli rádi, neboť byl spravedlivý.

Nařídil vojákům, aby se ozbrojili a vytáhl proti Abdrushinovi. Zkoumavým zrakem prohlížel hřebce, které měl jen pro své osobní potřeby.

"Abdrushin jezdí jen na bílých koních, pojedu mu tedy vstříc na vraníku. Jsem muž, který má rád život jen tehdy, když je plný nebezpečí. On však je mužem míru, který potřebuje klid, aby byl šťasten. Musíme být nejpodivnějšími protiklady. Teším se na něho", vysvětloval své ženě, hladíce právě šiji překrásného hřebce, kterého si Ebranit vybral. Lehký smutek zastřel tvár ženinu.

"Jednou podlehneš někomu silnějšímu a pak stanu se já otrokyní tohoto vítěze!"

Ebranit se zasmál a pravil:

"Až porazím tohoto muže, pak tě již nikdy neuvedu do nebezpečí."

Brzy nato odejel se svými válečníky.

Mezitím dostal však také Abdrushin zprávu o blížícím se Ebranitovi. Také on se připravil k boji, neboť slyšel o útočnosti tohoto knížete. Přesto však doufal, že k boji nedojde a že celá výprava přátelsky skončí. - V čele svých vojáků jel vštříc vojsku Ebranitovu. Také jeho zachvátila nikdy nepoznaná radost, když ujížděl na svém milém koni. Arabové mávali zbraněmi nad hlavami. - Konečně mohli se opět vybouřit!

Podivné bylo, že nemysleli již na to, že táhnou do války! Užívali divoké jízdy, jen jako dávno postrádaného pohybu a více nechtěli. Nyní nechtěli již vraždit! - Abdrushin pozoroval toto jasné nadšení své družiny a radoval se s nimi. Dělal si plány:

"Nyní, když jsem to v říši tak dobře uspořádal, pojedu se svými nejlepšími jezdci do světa!"

Široce rozkládala se nyní před ním země. Všude byl znám a vážen. Byl také dosti silným, aby mohl vystoupiti i proti nejmocnějšímu nepříteli. Abdrushin chtěl navštíviti jednotlivá sousední knížata. Dvůr faraonův měl býti první, který navštíví jako přítel.

Pohlédl nazpět a viděl stupňující se radost ze života ve tvářích svých Arabů. Jejich burnusy vlály ve větru jako bílé obláčky. Kopyta koní dotýkala se jen letmo písku. Mraky písku za nimi svědčily o prudké jízdě.

Tu zvedl Abdrushin ruku. Jezdci zvolnili jízdu a stali se opatrnějšími, neboť v dáli vynořil se druhý oblak písku a rychle se blížil Ebranit se svým vojskem! - Stále více blížila se obě knížata k sobě se svými vojsky, až stanul bělouš Abdrushinův přímo proti černému hřebci Ebranitovu.

Oba se změřili pátravými zraky. Bystrý, zkoumavý byl pohled Ebranitův, klidný a tázavý pohled Abdrushinůb. Na vteřinu! Pak sklonil Abdrushin jako první svou hlavu a usmál se. Jako upoután pohlížel na něho Ebranit, pak položil ruku na čelo a poklonil se.

"Smím tě prosit, abys byl mým hostem?"

Tak otázal se Abdrushin.

Ebranit neodpověděl slovy, nýbrž uklonil se znovu.

Vedle sebe klusal pak bílý a černý hřebec. Oba se dali do trysku a konečně závodili navzájem v rychlosti a ujížděli k městu Abdrushinovu. Dojeli ve stejný čas. Tu se Ebranit zasmál a s plnou svou živostí pravil:

"Vybojovali boj za nás, nezvíťezil nikdo!"

Opět se usmál Abdrushin, ale neprozradil, že zdržoval svého koně, aby nebyl vítězem!

Údiv Ebranitův byl nepopsatelný, když poznal palác Abdrushinův v celé jeho nádheře. Ve srovnání s jeho domovem a těmito drahocennými věcmi, které zdobily všechny místnosti, nebylo vše, nač byl doma tak pyšným, vůbec ničím. Na okamžik byl stísněn, ale pak se násilím přemohl.

"Je důstojný v každém směru!" myslel si Ebranit.

Jeho úcta před Abdrushinem stupňovala se stále více. Myšlenka, že chtěl proti němu táhnout do boje, zdála se mu nyní nepochopitelná, ba téměř směšná. - Zapomněl mluvit a naslouchal jen slovům Abdrushinovým. Přijímal jako důvěřivé dítě vše, co mu vyprávěl.

Bylo to všechno také daleko zajímavější, než ve svém životě kdy slyšel. Viděl, že Abdrushin byl mužem, který by se mohl postaviti proti každému nepříteli! Byl by je porazil všechny, neboť bojoval zbraněmi, které byly tak ostřé a zasahovaly tak jistě, že i největší přesila byla nedostatečná.

Ovšem i Ebranit cosi tušil a slyšel o této tajemné moci, ale takto si to nepředstavoval!

Abdrushin pohlížel do naslouchající tváře Ebranitovy a viděl v ní více, než on sám tušil - byť byl Ebranit mistrem v ovládání a bylo ho těžko prohlednout! I když nyní jeho rysy byly klidné, přece to v jeho očích jiskřilo nadšením. Konečně pravil:

"Smýšlel jsem o tobě velmi špatně, můj kníže, teď mne to mrzí. Považoval jsem tě za člověka, který pracuje s temnými mocnostmi a vyhýbá se proto otevřenému boji. Zde vidím, že bych nikdy nedokázal tě přemoci. Byl bys nade mnou zvítězil. Musím se nyní pokořit před tebou, poněvadž nedbáš mého nepřátelství. Nemysli však, že mne to mrzí - jsem rád, že tě musím uznat vítězem!"

Abdrushin se zasmál těmto slovům a odpověděl:

"Bude dobře, jestliže nyní zapomeneš na všechno, co bylo! Nechci ani znát tvých dřívějších myšlenek, které se stejně změnily od prvního okamžiku našeho setkání. To jediné jest rozhodující! Ty jsi opatrný a stále bdělý jako dravec a proto musel jsem se ti zdát jako nebezpečný protivník, pokud jsi mne nepoznal."

"Stydím se nyní za svou nedůvěru", pravil Ebranit a sklonil poprvé pohled před zrakem Abdrushinovým. - Dlouho mlčeli oba. Potom jiskry v očích Ebranitových se rozhořely plamenem, takže nemohl již zadržovat otázku, o které již dlouho uvažoval.

"Kde je ten pramen, z něhož čerpáš svoji moudrost, milý kníže?"

Nebyla to zvědavost, která dala Ebranitovi popud k této otázce, ale skrytá, hluboká touha, která náhle nyní vytryskla.

Abdrushin viděl pohnutí v duši Ebranitově a pravil:

"Čerpám ji se světlého pramene všeho bytí, z něhož také ty sám pocházíš!"

Ebranit pohlédl tázavě na Abdrushina. Pak pravil váhavě:

"Nerozumím ti úplně, ale věřím. Rád bych našel podle tvých pokynů tento pramen, aby také ve mne bylo jasno!"

Toto vyznání mužovo bylo otřásající a také rozhodující pro celý jeho život. Brzy však vyskočil Ebranit opět s úsměvem. Také Abdrushin povstal.

Radostně vztáhl Ebranit obě ruce k Abdrushinovi:

"Dovol, abych se stal tvým přítelem!" - Pravil tato slova vřele, provázeje je zářivým úsměvem. Abdrushin také neváhal, ale obě tyto ruce uchopil a pevně ji stiskl.

Dlouho zůstal Ebranit na dvoře Abdrushinově a dal se zasvětiti do velikého vědění o Bohu. Ebranit prožil duševně změnu, která také úplně změnila jeho zevnějšek. Ztratil cosi ze svého výbušného temperamentu a nabyl více sebevlády. Také jeho pohled byl hlubší. Země se mu zdála srozumitelnější a sám se přiblížil k lidem, kteří byli jeho podřízenými. Byla to nejen spravedlnost, nýbrž také láska, které nyní z něho vyzařovaly.

Avšak v něčem zůstal Ebranit jiný než Ismané: nikdy nebyl ovládnout pocitem podřízenosti, se kterou obklopovali Abdrushina. Zůstal svobodným a sebevědomým. Míval ovšem okamžiky, kdy se mu zdálo býti přemrštěným, že nabýdl Abdrushinovi své přátelství, ale tyto okamžiky zase rychlo přešly. Měl tolik věcí, na které musel myslet a snažil se je pochopit! Byl stále připraven přijmouti všecko, co mu Abdrushin říkal.

Společně zúčastňovali se pobožností v chrámě v kruhu povolaných Ismanů. Do všeho byl Ebranit zasvěcen. S obdivem viděl prostou, ale všechno naplňující výstavbu v říši Is-ra. Nikde nebylo mezer. Na všechno bylo myšleno a přece nic nebylo vyumělkováno. Jedno vyrůstalo ze druhého, poněvadž to vůbec jinak býti nemohlo! - Čím více Ebranit věděl, tím se stával pokornějším.

Nadešel čas, kdy musel opustit Abdrushina. Čím více se blížila hodina rozloučení, tím mlčenlivějším byl.

Abdrushin viděl jeho smutek a tázal se ho:

"Což se nechceš již nikdy vrátit, že jsi teď tak smutný?"

S údivem pohlédl na něho Ebranit.

"Na to jsem nemyslel, že bych zase mohl přijít, neboť nejdříve je předemnou rozloučení. Ale ty máš pravdu, nemám důvodu, abych zmalomyslněl. Vrátim se opět, navštíviš-li dříve zase ty mne!"

Abdrushin se uklonil a slíbil, že toto pozvání brzy uskuteční.

Egypt

"Chci navštíviti faraona a pak přijdu také k tobě. Jinak bych musel proti němu také jednoho dne vytáhnout do boje, jako proti tobě. A mohlo by se stát, že bych ho tak rychle nepřemohl!"

Ebranit se zasmál tomuto žertu a pak pravil:

"Jistě, že nelze počítat, že byl farao takto přemožen. Znám ho jako panovačného člověka, který zotročil celý národ. Mám v jeho městě dům a budu tam, až budeš prodlévat na jeho dvoře. Budu tam také za tebe jednat, kdyby toho bylo zapotřebí."

"A jaké to bude jednání, Ebranite", tázal se Abdrushin.

"Mám domy ve všech velikých zemích, v nichž občas žiji. V Egyptě jsem starým kouzelníkem, rádcem faraonovým. Volává mne dříve, než podnikne nějakou válku, abych mu předpověděl její výsledek. Uvidíš mne tam v přestrojení a ani mne nepoznáš. Tam také zjistím, chce-li se farao proti tobě obrátit a budu ti moci dát v pravý čas výstrahu."

Abdrushin zavrtěl hlavou.

"A je to tak nutné?"

"Znáš mnoho, Abdrushine, avšak neznáš lstivost s jakou se pracuje u dvora. Neznáš také nenávist, která vyrůstá ze závisti, jakmile některý kníže stane se příliš velikým. Budou tě stejně nenávidět, jako nenávidí knížete Ebranita. - Budu bdít za tebe, jako musím býti na stráži také za sebe!"

Stále ještě Abdrushin nechápal.

"Raději bych byl neznámým, než abych se zaměstnával takovými úkoly. Nebojím se o sebe, Ebranite, neboť nic z této nenávisti nemůže ke mne."

Prudce se bránil Ebranit.

"Nenávist je had, který se plíží v temnotách, může se stát, že tvoje noha často zašlápne jeho hlavu, avšak jednou tě přece překvapí a uštkne. Hleď, dělá mi to velikou radost, když mohu krotit tyto hady a činit je neškodnými, když jim vytahám jejich jedovaté zuby. Pro mne je to hra a já jsem takto zachránil život mnohému malému kmeni, který žije v poušti."

"Jsem zvědav, co chceš udělat, ale musel bych vědět ještě více, abych mohl s tebou úplně souhlasit," pravil Abdrushin.

Nemohl plně pochopit Ebranitova slova, neboť stále ještě mu byla cizí nenávist, o které mluvíval již jeho učitel Ismael. -

Abdrushin nevěděl, že farao mu již záviděl jeho majetek. Pokoušel se dostati svědy do města Abdrushinova, ale nebylo to možno, poněvadž státní zřízení dovolovalo přijímat jen lidi, kteří se dali zařadit do kast.

Zdráhal-li se některý člověk, tu byl vyřazen do kruhu níže stojících. Do blízkosti Abdrushinovy nedostal se však nikdo, neboť kolem něho byla jen nejvyšší kasta. Všechny cesty, které v jiných říších byly vetřelcům otevřeny, byly zde uzavřeny.

Když to farao zjistil, odložil své plány na dobu pozdější.

Abdrushin se vydal na cestu k faraonovi. Čím více se blížil k jeho městu, tím tísnivější byl tlak, který na něho padal. Dívaje se nazpět, viděl dlouhý průvod svých jezdců a nákladních zvířat, nesoucích poklady jako dary pro krále Egypťanů. Náhle slyšel Abdrushin zřetelně hlas svého učitele Ismaele:

"Rozbij svoje stany před městem a přenocuj tam. Nedej se přemoci spánkem ve dvoře faraonově!"

S údivem rozhlížel se Abdrushin kolem sebe, neboť nikdy nic takového neprožil. Nařídil svému průvodu, aby zastavil.

Jeden z Ismanů jel po jeho boku. Abdrushin mu nařídil:

"Dej postaviti stany zde, Dinare. Chci zde zůstati přes noc a teprve ráno vejíti do města."

Brzy stálo veliké množství stanů před městem faraonovým. Ještě dlouho večer seděl Abdrushin před svým stanem a myslel na slova Ismaelova, která tak zřetelně slyšel.

V téže chvíli seděl také Ismael schýlen nad svou křišťálovou koulí a měl radost, že Abdrushin slyšel jeho výstrahu. Byl pln obav, neboť viděl temné a zmatené myšlenky faraonovy. Všechny měly jen jediný cíl - z n i č e n í !

Viděl veliká nebezpečí, která hrozí Abdrushinovi v domě faraonově a nebyl si jist, zdali také zde prorazí moc Abdrushinova. Snad tato síla, která z něj vycházela, upoutá přechodně lidi, ale pak temné pudy v nich opět prorazí!

Ismael si přál, aby měl Abdrushin po boku jasnovidného věštce, s nimž by mohl býti ve spojení. Pak by měl ochranu, která by dovedla zabránit všem útokům, poněvadž by bylo dosti času na obranu...

Ismaelovo přání bylo vyplněno ještě téže noci. Muž z kmene Ismanů přišel k Abdrushinovi a vyprávěl o Ismaelovi, že se mu zjevil s příkazem, aby varoval Abdrushina.

Abdrushin byl překvapen. Tázal se stárnoucího již muže, jaká je to výstraha.

"Jsem Nesomet a od této hodiny jsem se stal vidoucím. Viděl jsem Ismaele, který ke mne hovořil:

"Chraň Abdrushina, svého pána, který má býti tvým světlem. Tvoje oči přehlednou dlouhé věky a ty budeš smět poznat, co jest ještě v daleké budoucnosti. Pomůžeš takto také lidem a především svému knížeti, který potřebuje pomoci, neboť nenávist, která bude nyní sledovat jeho cesty, stále vzrůstá. Všude bude ho nyní potkávat. Varuj ho i všechny jeho věrné, aby stáli po jeho boku, bude-li to nutné!"

Tak mluvil věštec. - Abdrushin o tom dlouho přemýšlel. Myslel také na tíseň, která ho přepadla, když se blížil k egyptskému městu. Nyní věděl, že musí býti opatrným.

Příštího dne, již časně z rána, vyjel se svým průvodem, aby vtáhl do města. Tisíce lidí přibíhalo, aby spatřilo pověstného knížete.

Před palácem faraonovým Abdrushin zastavil. Byl již očekávan. Palác byl pestře vyzdoben. Na dveřích byly barevné pásy, které svítily vsříc příchozím. v dlohých řadách stáli otroci, odění v pestrá roucha, která nosili jen na počest vznešených hostů.

Abdrushin pozoroval s obdivem tento cizí půvabný obraz. Zvolna stoupal po stupních, vedoucích k vysoké bráně. S hora blížil se mu průvod, v jehož čele byl farao.

Slavnostně kráčel dolů po stupních, krok za krokem, dívaje se shora na Abdrushina.

Odměřeně pozdravil kníže Egypťanů knížete Arabů.

"Buď vítan v mém dome a považuj jej za svůj."

Po těchto slovech kráčel po boku Abdrushinově opět po stupních nahoru. Přitom na Abdrushina téměř ani nepohlédl. Opět se kladla lehká tíseň na Abdrushina, který dosud nikdy nepocítil k žádnému člověku takovou cizotu, jako k faraonovi. Cosi vycházelo z faraona, co překáželo jeho myšlení.

"Je horší, než jsem si myslel," uvažoval Abdrushin.

A farao přemýšlel: "Je nedosažitelný!"

Prošli branou a vstoupili do obrovské sloupové síňe starého paláce. S obdivem zůstal Abdrushin stát. Tu usmál se farao polichocen a byl k Abdrushinovi vlídnější. Přesto cítil právě tuto vlídnost jako cosi nesnesitelného. Rušila ho a nedovolila mu vystoupit z jeho zdrženlivosti.

Farao podnikal vše, aby hosta rozveselil. Rozvinul nádheru, jakou neukázal dosud nikdy. Avšak Abdrushin byl ještě zamlklejší, neboť cítil úmysl, který se za tím skrýval.

Jen jediný člověk dovedl Abdrushina pobavit - byla to Juri-cheo, faraonova dcera. Byla ještě velmi mladá a farao s ní jednal jako s dítětem. Proto byla tím vnímavější pro pravdu, kterou Abdrushin vyzařoval.

Podařilo se jí Abdrushina trochu rozveselit a ulehčila mu vynucenou zdvořilost, které musel používat, když faraonovi odpovídal na jeho vlídnosti.

Zvolna přešel den. - Když se večer schýlil vydechl Abdrushin jako osvobozen od těžkého břemena. Marně podnikal farao vše, aby zdržel hosta také přes noc. Abdrushin se zdráhal a odejel pak se svým průvodem opět do stanového města.

Po jeho návratu objevil se ve stanu muž. Byl to Ebranit. Potěšen jeho příchodem, pozdravil ho Abdrushin.

"Jak se ti líbil farao?"

Posměšný úsměv provázel tato slova Ebranitova.

Abdrushin neodpověděl a velmi zvážněl.

"Nechceš ho již nikdy navštívit, můj milý kníže. To by však byla veliká urážka pro faraona a on by ihned podnikl válečnou výpravu proti tobě. Musíš s tímto nejbližším svým sousedem udržovati mír! Budu ho stále ovlivňovat, aby nic zlého proti tobě nepodnikal!"

Abdrushin ani nyní nic neodpověděl. Byl velmi zamlklý. Ebranit věděl, že jeho jemné cítění bylo hluboce zraněno povahou faraonovou.

Poprvé se setkal Abd-ru-shin s člověkem, před nímž ho Ismael tak důtklivě varoval. Pojala ho hrůza, když si uvědomil, že na zemi žijí lidé, naplněni více nebo méně tak hnusnou ješitností jako farao.

Myslel na dceru knížete a soucit pronikal jeho duší. Tak žili mezi lidmi mnozí, kteří byli čistí a toužili po pravdě. A téměř všichni byli strhováni do bahna.

Kdo však byl tak silný v sobě, aby čelil a odolal všemu, co nabízel had v tomto falešném lesku? Vždyť nikdo neznal cesty, která vedla k Bohu a nemohl ji také již vůbec najít! Měl-li některý národ vládce jako byl farao, pak propadl zkáze!

Tento farao zotročoval neslýchaně a tvrdě celý národ, který musel vykonávat nejodpornější otrocké služby, aby zachoval svůj život. Nechával zabíjet chlapce, jako když se vybíjí stádo dobytka. Vychloubačně o tom farao a vůbec nepozoroval, že tím vzbudil v Abdrushinovi jenom nejprudší odpor.

Ebranit mohl se vmyslet do duše Abdrushinovy. Také on cítil prudký odpor. Přesto však žil příliš dlouho mezi těmito lidmi, než aby ho to tak citelně zasáhlo. Bojoval stále proti jejich lstivosti a byl na stráži. Pro něho to byla zajímavá hra.

Přání, aby chránil Abdrushina a staral se o něho i v jiných zemích, bylo tím mocnější. A znovu nabídl Abdrushinovi své služby.

Nyní konečně kníže pochopil, jak bylo nutné, aby Ebranit byl tak opatrný. Po prvé stál před propastí nejnižších lidských vlastností a byl tím rozechvěn. Přál si jen vrátit se opět do své země, aby se těšil z míru, který tam vládl.

Avšak Ebranit to nepřipustil. Prosil Abdrushina tak dlouho, aby s ním jel do jeho země, až Abdrushin svolil.

"Jak krásně by bylo cestovati, kdyby to všude bylo tak uspořádáno, jako ve tvém státě," pravil Ebranit.

Cítil, že Abdrushin byl odpuzován mravy a zvyky lidí, nepořádkem a špínou, která všude panovala. Ebranit byl trochu ustrašen při pomyšlení, jak se bude líbit Abdrushinovi v jeho domě.

Tak přicházeli stále blíže k cíli. Abdrushin poznal ihned tiché obavi svého přítele a tázal se s úsměvem, kde zůstala hrdá povýšenost Ebranitova. Nezůstalo z ní nic. - Jen když představoval Ebranit svoji ženu, zaleskla se opět hrdost v jeho očích.

Prožili radostné hodiny. Ebranit dal předvésti svému hostu mnoho odvážných jezdeckých kousků. Dovedl velmi dobře zabavit Abdrushina.

Společně uspořádali nové rozdělení celého státního zařízení. Všude byl Abdrushin připraven pomoci svému příteli. Nadšeně přijímal Ebranit tyto rady Abdrushinovy a uváděl všechno ihned ve skutek. Nemohl věak docílit větších úspěchů, neboť mu chyběli pomocníci, které měl Abdrushin ve svých Ismanech. Musel postupovati přísněji a přesto polodivocí Arabové nechápali, co jejich kníže od nich požaduje.

Cožpak všechno dobré ve vás zemřelo ?

Dlouho u něho zůstal Abdrushin. Pak ho cosi nutilo, aby nastoupil zpáteční cestu. Opět uspořádala se jeho družina v dlouhý průvod, v jehož čele vracel se Abdrushin domů.

Jízda trvala celé týdny. Jednoho dne přišel věštec ke svému pánu a varoval opět:

"Nechť se všichni jezdci ozbrojí! Hrozí nám útok, kníže!"

Abdrushin dal rozkaz a všichni se utábořili v poušti. Postavili stany, aby v klidu očekávali útočníka. Příštího dne přitáhl nepřítel. Vzduchem svištěly šípy, které měly zasáhnouti lidi. Arabové však vyskočili na koně a zaútočili na protivníka tak rozhodně, že se stali vítězi od první minuty. Rozrazili řady útočníků, počtem mnohém četnější a způsobili tím zmatek. Jejich odvaha rozptylila houfec, do něhož se klínovitě zařízli. Divoké výkřiky naplnili dosud tak tichý vzduch, Slunce jasně svítilo na zuřící boj.

Abdrushin stál a pozoroval obraz. Jeho nervy byly napjaty, neboť tento boj byl pro něho něčím zcela novým. Pozvedl ruku a ze stanů vyrazily posily, které na jeho příkaz vyčkávaly dosud v ležení. Vrhly se jako vítr do víru boje a udělaly bitvě rychlý konec. Část útečníků rozprchla se všemi směry a ostatní leželi mrtví nebo poranění na zemi. Mnozí zranění vyráželi bolestné výkřiky a zajatci byli odváděni v poutech ke stanům.

Abdrushin přijel nyní blíže a viděl zraněné a mrtvé, ležící v písku. Úpěnlivé pohledy postižených volaly k němu se všech stran. Abdrushin obrátil svého koně a rychle odklusal ke stanům. Zranění válečníci stáli ve žhavém slunci, vzájemně spoutáni. Ochranné šátky byly jim strhány s hlav, aby žhavé paprsky je spalovaly.

Hněv vyvstal v Abdrushinovi, neboť nikoho nebylo na blízku, kdo by se o tyto lidi staral. Zavolal hlasitě do ležení na poplach. Rychle vyběhli ze stanů Arabové a seřadili se kolem koně pána svého.

"Co děláte se svými zajatci? Co chcete udělat s poraněnými, kteří leží v písku na nemilosrdném slunci a svíjí se v bolestech? Což z vás udělal tento boj jiné lidi?

Nikdo nemá práva odpočívat, pokud se nepostaral o klid svých bližních, k nimž patří i ti, kteří leží venku! Přineste zraněné do ležení, obvažte je a zaveďte zajaté do stínu! Proč jste jim vzali šátky s hlav? Což všechno dobro ve vás vymřelo?"

Ismané byli zastoupeni na této výpravě v malém počtu. Museli zůstati doma, poněvadž v zemi jich bylo více zapotřebí. Těm několika vnutili Arabové své přesvědčení, že toto stanovisko k nepřátelům je správné.

Abdrushin to chápal a nevyčítal jim to. Ismané byli také první, kteří na jeho rozkaz vyšli ven a raněným pomohli.

Arabové nechápali však svého knížete. Otroků ze zajatců nadělat nemohli, proč by je tedy nenechali zahynout? Tázali se tedy Abd-ru-shina, co se má s nimi stát. Na této otázce poznal, jak hrubými dosud byli tito lidé a jak málo jim záleželo na lidském životě.

"Pustíte zajaté na svobodu, jestliže nebudou chtít jít dobrovolně s námi. To je přece nejprostější řešení!"

"Pane, ale oni udělají zítra totéž co dnes, pustíme-li je na svobodu!"

"A což vy jste žili dříve jinak? Nemáme práva tyto lidi vyhubit! Také vy byste patrně jednoho dne zahynuli touto bídnou smrtí, kdyby nebylo mne. Dnes prožili, že jsou ještě lidé, kteří vzdor svému vítězství si nepočínají jako opilí. Tato skutečnost jim pomůže více, než všechno utrpení."

Nejistě spočívaly zraky Arabů na Abdrushinovi. Tu pravil ještě:

"Vmyslete se do postavení svých nepřátel. Potom mi snad trochu porozumíte."

To jim skutečně pomohlo. Měli radost z myšlenky, že mohou jednat velkomyslně se svými nepřáteli.

Mnozí ze zajatých se připojili se radostí k průvodu Abdrushinovu. Byli naplněni velkou vděčností a chtěli sloužiti tomuto knížeti, který je zachránil před bolestnou smrtí v žáru slunečním.

Dávám vám nejvyšší přikázání

Veliká byla radost kmene Is-ra, když se kníže vrátil opět do starého města. Ještě nikdy nebyli lidé naplněni takovým jásotem a nikdy tolik netoužili po návratu svého knížete.

Když přišli pak poslové z paláce a oznamovali velikou slavnost v chrámě, neznala jejich radost mezí. Po dlouhé hodiny šli v průvodu kolem paláce svého knížete a vzdávali mu tímto způsobem hold.

Šťasten byl také Abdrushin, když pozoroval velikou radost obyvatelstva a sám opět volně dýchal v klidu velikého paláce. Po dlouhé jízdě bylo mu skutečně, jakoby se vrátil domů, ačkoliv si vždy připadal na zemi jako cizinec.

Všude planula mu vstříc láska lidu a umožnila mu, aby zapomněl na všechnu tu ošklivost, kterou viděl na dvoře faraonově i na bolest, kterou cítil v divokém boji v poušti. Jakýsi závoj položil se na tyto vzpomínky, které upadaly zvolna v zapomenutí.

S radostnou silou pracoval Abdrushin opět na výstavbě své země, která dělala veliké pokroky. Ponechával nyní věštce Nesometa stále ve své blízkosti. Jeho prostřednictvím vedl podivuhodné rozmluvy s Ismaelem.

Tím bylo umožněno také Ismaelovi, aby se mohl všeho zúčastnit. Budoval společně s Abdrushinem novou říši. S podivem pohlížel na svého někdejšího žáka, který ho tolik předstihl, že by se mohl nyní od něho on učit.

Stále velkorysejší výstavba zjednodušovala vedění země. Abdrushin dal vytesat nové zákony do kamene a postavil je před chrámem na mohutné sloupy. V chrámě dal vytesat na stěny všechny přikázání, která chtěl dáti národu při nejbližší slavnosti.

Veliký den se blížil. Přivábil opět nesčetné davy lidí do knížecího města. Tisíce jich naplnilo chrám, když Abdrushin řídil slavnost. Tisíce lidí slyšelo nové zákony, které jim dal. Byly vytesány do kamene a nyní vtesával je kníže sám do srdcí lidí.

Průběhem let museli stále měniti svůj život, aby pokračovali v rychlém vývoji. Nyní nepřipadalo jim tak těžké pochopit a dodržovat spravedlnost v zákonech, o kterých věděli, že jsou neodchylné a nezměnitelné.

Všechno, co jím Abdrushin dával, bylo pro ně jen znamením jeho veliké lásky k ním, i když se při tom museli změnit. Činili to tak s vědomím, že všechno slouží jen k ulehčení jejich života. Přísné a neúprosné byly nové zákony, avšak lidé byli již na tolik zralí, že tušením chápali blahodarnou spravedlnost, která v nich byla skryta.

Tyto zákony byly přiměřené jejich povaze a stupni vývoje, byly prosté a srozumitelné i neučenému. Byly vytvořeny tak, že nebylo možno něco na nich měnit nebo křivit.

Abdrushin mluvil v chrámě před velikým zástupem lidí.

"Poprvé dávám vám dnes pravé, nedotknutelné Slovo o právu a povinnostech člověka!

Kdo chce uplatňovati nějaké právo, musí si býti nejdříve vědom svých povinností. Neboť obojí musí býti v rovnováze, chce-li člověk žíti podle vůle Boží!

Žádný člověk nemá práva souditi druhého!

Každý člověk má jíti svou cestou a mluviti svou řečí, aby nenapodoboval svého spolubližního!

Nikdo nehleď na toho, kdo se zdá býti krásnější, než on sám a nenapodobuj ho proto! Neboť žádný člověk není stvořen Bohem tak, aby v sobě neměl krásu svého druhu.

Dávám vám nejvyšší přikázání, z něhož se musí vyvinout všechno ostatní:

Splnění povinností vůči Bohu!

Z toho vzniká plnění povinností vůči spolubližním, z toho pak vyrůstá plnění lidských povinností vůči zvířetům a rostlinám!

Maličký jest člověk před svým Bohem a hloubá o svých povinnostech, které má vůči němu.

Býti přirozeným a přirozeně žíti shrňuje v sobě splnění všech povinností.

Vznešené ideály byly dány člověku - dřímají v hloubi jeho duše.

Nechte je probudit! Nepotlačujte každé pohnutí, které vás chce oblažit!

Plnění povinností k Bohu začíná plněním povinností k lidem! Pomáhejte a podporujte své blížní, abyste tím splnili to, co jste jim dlužní! Neboť vy, lidé, putujete světem proto, abyste navzájem na sobě uzrávali! Není vám nic platno, jestliže utečete od lidí! Nezpůsobíte tím sice nikomu bolest, ale zanedbáte tím své povinnosti!

Nebe poznání otevře se blahodárně tomu, kdo se s lidmi spojuje a opět uvolňuje, poněvadž ve zvratném působení může při tom prožíti všechno, co nutně potřebuje a co i druhému napomáhá k pokroku.

Vezměte dary, které vám byly dány a nechte je rozvinout. I kdyby se vám zdály nepatrnými ve srovnání s dary a vlohami vašich bližních, máte přece všichni stejná práva!

Záleží jen na tom, jak je podporujete a pěstujete, zda přinesou škodu nebo požehnání. I když se vám tyto dary zdají býti bezvýznamnými, mohou při správném použití přinésti ve vašich rukou více užitku, než ty, které se zdají býti velikými a nejsou plně využity.

Každý nevyužitý dar nebo síla bude však lidem ke zkáze! Jedině člověk, který plní své povinnosti, má právo žíti v tomto stvoření! On jediný má právo na život!

Z nejvyššího přikázání vysvítá také přikázání:

Pečujte o krásu!

Krása je v celém stvoření. Každý tvor projevuje ji svým způsobem, jen jediný nechal je zakrnět - člověk! Přirozenost a krása jsou jedno!

Krása není něco hledaného a vymyšleného, jest a byla tu vždy! Nemění se s odcházející dobou, ale stojí vždy živá mezi vámi v nezměněné forme. Je tisicenásobná a přece je prostá. Všude vstupuje vám do cesty a vy lidé měli byste se z toho radovat a učit. Měli byste ji nechat vyrůst v sobě právě tak, jak žije v každé rostlině a v každém zvířeti.

Máte býti krásní ku poctě svého Stvořitele!

Nechoďte kolem svých bližních i když jsou sebe ošklivější a nemyslete:

"Od toho se nemohu ničemu naučit."

Podívate-li se na ně klidně, aniž byste se posmívali jejich slabostem, pak poznáte, že znetvořili právě to, co bylo určeno, aby je utvořilo krásnými!

Buďte bdělí ve všem, co vidí vaše oči!

Nechci vám dosazovati žádné soudce, kteří by měli rozhodovat o tom, zda má nějaký člověk právo nebo nemá, zda má nějaké nároky vůči druhému, nebo se jich musí vzdát. Sami na sobě zjistěte své chyby! Sami poznejte, kde máte práva a kde povinnosti. Neboť nikdo nemá brát, kdo nemůže dávat!

Živá jsou přikázání a nesmí býti vtlačena do ztrnulých forem. Proto nedosazuji žádného soudce.

Nemá vám býti určováno, co činiti máte a co nikoliv, neboť by tím byl dán základ všemu zlu. Bylo by to ospalé klesnutí do pohodlnosti.

Tak jako mnohé nervové provazce pronikají vašim tělem a oživují každý úd, tak máte býti čilí i vy, kteří tvoříte jedno tělo národa. Žádná část velikého celku nesmí býti nečinná, neboť tím by ochromila celé své okolí!

Vaše jednání a konání musí vzájemně do sebe zasahovat a to od nejvyšší až do nejnižší kasty a odtud spět až do nejvyšší kasty.

Tím vznikne věčný koloběh, jehož živý proud posilují já sám, když čerpám ze Světla, abych požehnal vaší práci."

Abdrushinovo "Amen" doznívalo a vznášelo se chrámem. Obrátil se a kráčel zvolna po stupních vzhůru. - Z kopule chrámu plynulo zlaté světlo dolů a zahalovalo postavu knížete. Lidé dívali se za ním se zarosenýma očima, jakoby se vzdalovala od nich světlá postava.

Jeho slovo bylo však v jejich srdcích probuzeno k životu a oni plnili jeho přikázání.

Abdrushin viděl pokrok svého lidu a znovu v něm procitlo přání učinit tímto způsobem více lidí šťastnými. Potom však vzpomněl na faraona a mravní úpadek jeho lidu a bylo mu hrozně.

Což nebyl jeho nezkrocený kmen naplněn ušlechtilou hrdostí? A což jeho věrní Ismané nebojovali hrdinsky o vítězství Světla? Měl pomocníky, kteří bojovali za něho s veškerým svým živým přesvědčením! Bez nich by byl v říši Egypťanů překřičen nenávistí, která proti němu planula!

Abdrushin zavolal k sobě věštce Nesometa. Často bývali spolu nyní pohromadě.

"Nesometě, rád bych mluvil s Ismaelem. Můžeš se pokusit o spojení?"

Nesomet se uklonil hluboko před svým pánem.

"Ismael má totéž přání, které jsi projevil sám. Čeká na tvá slova."

Oba šli do jiné komnaty, ve které jich nesměl nikdo rušit. Místnost byla naplněna modrým světlem a v jejím středu stál sloup. Nesomet zapálil na plochých miskách vonící byliny, rozetřené na prášek.

Příjemně působila vůně na smysly Abdrushina i Nesometa. Potom odhalil věštec velikou křišťálovou kouli, spočívající na sloupu a upřeně do ní pohlížel. Dlouho čekal, než pokynul Abdrushinovi, aby přistoupil blíže.

V křišťále zrcadlil se zcela jasně obličej Ismaelův a jeho hlas zdal se vznášeti v této téměř temné komnatě.

"Zdravím tě Abdrushine! Již dávno jsem čekal na tvé zavolání. Mám ti oznámit veliké věci."

"Mluv Ismaeli, poslouchám", odpověděl Abdrushin.

Ismael pravil:

"Svolej družinu svých nejvyšších pomocníků a zůstaň s nimi o samotě po západu slunce. Den dovršení tvé pozemské pouti nadešel a za Světla přijdou poslové, kteří ti chtějí na zemi sloužit. Blíží se ti také královná Světla! Bude k tobě mluvit a věštec ji bude směti při tom spatřit. Já pak budu u tebe v této veliké hodině."

Pak zmizela tvář Ismaelova, křišťál byl opět čirý.

Abdrushin dal shromážditi povolané. Všichni išli do nejvyšší síně chrámové, kam neměl jinak nikdo přístupu.

Abdrushin tu prodléval vždy sám. Poprvé směli povolaní Ismané vstoupiti do této posvátné místnosti.

Z růžově červené nádoby pod kopulovitým stropem lilo se mirné světlo do místnosti. Stěny byly jako stříbrná zrcadla a podlaha se leskla bílým mramorem. V kruhu stály lenošky s vysokými opěradly, na které se posadili Ismané.

Abdrushin vystoupil na vyvýšené, trůnu podobné sedadlo a vedle něho se posadil věštec. Také Abdrushin usedl. Z dáli zněly tóny touto podivuhodnou místností, která svým leskem připomínala jiný svět.

Ismané pohroužili se v modlitbu a věštec měl oči upřeny vzhůru. Dlouho takto seděli a čekali. Tu rozšířil se věštcův zrak a on dotknul se lehce ruky knížete. Abdrushin povstal a slyšel jasně slova, která k němu pronikala, která k němu pronikala s výše:

"Můj synu, Abdrushine, který jsi byl zrozen ze Světla, v tobě spočívá Parsifal, svatý strážce Grálu, který pochází z Imanuele, vyrozeného Syna Božího! Sestoupil jsi dolů ke mně a ode mne k zemi. Přijmi mou ochranu a duchovní znamení, které tě spojí se zemí. Kruh Světla má ti propůjčiti duchovní moc a podřídit ti všechny lidské duchy. Tvoje bytí přinese lidem netušené rozuzlení! - Připínám kruh kolem tvého ramene, který ti navždy podřídí jak všechny světlé pomocníky, tak i pozemské bojovníky. Jeho paprsky obsáhnou zemi a všechny světy a spočinou na tvém rameni jako symbol tvé moci, jako zářící kruh Světla!"

Abdrushin cítil jak se cosi ovinulo kolem jeho rámě, které pozvedl do výše. Stříbrem vyšívaný rukáv roucha se odhalil a všichni viděli třpytivý kruh, který objímal rámě Abdrushinovo. Věštec však viděl mnohem více.

Viděl Elisabeth, vznešenou Královnu, jak stojí ve své zářivé kráse před Abdrushinem a připíná kruh na jeho ruku. Viděl pak, jak se zvolna vznáší do výše a mizí.

Tichá hudba naplňovala ještě dlouho síň a v srdcích vyvolených doznívala posvátnost této chvíle.

Od tohoto okamžiku měl Abdrushin, v očích svých vyvolených, něco, co ho nesmírně od nich vzdalovalo. Přes to, že pak dovedl ještě lépe uplatňovati svou pozemskou moc, zdálo se, jako by byl obrácen ke Světlu. Ismané to cítili, když s nimi hovořil. Jeho hlas jakoby přicházel z dalekých světů.

Také i s povolanými se staly veliké změny, které pomohly povznésti celou zemi.

Abdrushin utvořil v kruhu svých vyvolených společnost, která se zaměstnávala jen pracemi pro chrám a palác. Pod řízením starých Ismanů, kteří v tomto smyslu působili již ve své staré domovině, byli tu zasvěcováni Arabové k tomu povolaní: do umění zlatnického, jiní brousili drahokamy a křišťály a opět jiní splétali ze zlatých nitek košíky a rohožky.

Dále byla zřízena tkalcovna, ze které vycházely nádherné látky. Povolané ruce vytvářely také koberce zářivých barev. Obrovská stavba s mnoha síněmi byla velikým pracovištěm. Každé řemeslo mělo své místnosti a v každé místnosti byl jeden z Ismanů, který všechny poučoval a dohlížel na práci.

Abdrushin dal postaviti sedm síní. U každé síně byl háj. Tyto síně byly vystavěny v kruhu, takže tvořily prsten a byly plny neobyčejné krásy. V nich směli prodlévati s Abdrushinem jen jeho vyvolení a vykonávali tu svoje pobožnosti. Každého dne v jiné síni a každý den také v jiném, k tomu příslušném rouchu a barvě.

Každým dnem se jim zdálo, že přišli do krásnějšího okolí. Když opustili bílé světlo sedmé síně, prožívali pak zlaté světlo první síně znovu se stejnou silou.

Stěny síní leskly se jako z perleti a jevili se pokaždé v jiné barvě podle druhu světla, jímž byly ozářeny.

Každá síně měla zvláštní tvar a také uspořádání sedadel bylo v nich rozdílné. Nebyly vytvořeny jako židle, nýbrž zvedaly se z podlahy ve tvaru malých, pozlácených pahorků.

Kouzelné byly však háje, které obklopovaly každou síni. Pestří ptáci poletovali po vysokých, temně zelených stromech. Byly tu stinné palmy a květy vzácné krásy vydávaly ze sebe omamnou vůni. Vůně vznášela se nade vším, nad orosenými travinami i nad velikými plochými květy, plovoucími na vodě.

Krásnější než v říši Ismanů zvedaly se stánky Boží, jejichž korunou byl chrám. V každém stánku Božím žil však kněz, který oznamoval Slovo Pravdy ve jménu Abdrushinově.

Tak byl zařízen stát Is-ra až do nejmenších podrobností.

Léta plynula. - Abdrushin netoužil potom, aby opustil svou zemi a přece musel si častěji připomenout slova Ebranitova jimiž ho varoval před faraonem.


2. časť