Tíživé dusno parného letního odpoledne lehlo na pásmo
hor, jehož hřebeny a strmé srázy se odrážely od čisté, bezmračné klenby nebe.
Asi v poloviční výši se rozkládalo městečko, jehož neupravené křivolaké
uličky, které je protínaly, sloužily za pobyt zvířatům i lidem. Nizoučké domky
vrhaly jen zcela nepatrný stín.
Jednou z těchto nerovných uliček
kráčel starší muž, zabrán do hlubokého přemítání. Jeho šat prozrazoval, že je
to rabbi. Cílem jeho cesty byl chrám, byla to jedna z nejvzhlednějších
budov této zmateniny. Dlouhý šedobílý sporý vous spadal až na mužova prsa a
zpod šátku na hlavě draly se ven chomáčky řídkých vlasů.
Muž byl nápadně hubený. Ačkoliv se mu
úpravný šat plandal kolem těla, nepůsobil dojmem vetchého starce, neboť jeho
krok byl svižný a postava vzpřímená.
Uprostřed ulice skotačili chlapci. Jeden
z větších hochů neobratně vrazil do malého dítěte, které pozbyvše
rovnováhu, kutálelo se po svahu dolů.
Ačkoliv byl muž zamyšlen, prudký výkřik
dítěte upoutal jeho pozornost. Rychle přiskočil a vkročil dítěti do cesty.
Potom se shýbl, pomohl chlapci na nožičky a prohlédl ho, zdali si vzlykající
hošík neublížil. To vše činil bez řeči, ale z jeho bytosti sálalo tolik
dobroty, že dítě přestalo plakat a nechalo se ochotně prohlédnout a očistit.
Druhé děti zůstaly stát opodál. To byl přece kněz z chrámu, ten učený a
zbožný muž!
Hošík se zatím uklidnil a kněz chystal se
jít dál. „Pán s vámi!“ zavolal na hochy, „a podruhé buďte opatrnější!“
Tiché zabručení, sliby a děkovná slova zalétaly za odcházejícím, jehož myšlenky
zabočily opět jiným směrem.
„Ó, můj Bože,“ zamyslil se, „jaký
drahocenný skvost je takové dítě! V čem spočívá naše vina, že jsi odepřel
Alžbětě a mně syna? Lidé si úkradkem mezi sebou šeptají a ukazují na nás – Hle,
bezdětný kněz Boží! Jakého hříchu se asi dopustil, že Hospodin trestá jeho i
jeho manželku neplodností?! Hospodine, Pane, musím a chci to snésti, že jsi mi
odepřel útěchy mého stáří, dej mi však, prosím, znamení, že se na mne
nehněváš!“
Za této samomluvy dospěl muž k bráně
malého, ale dobře udržovaného chrámu, kde všechno promlouvalo o oddanosti,
s jakou Zachariáš, kněz, spravoval svůj úřad.
Nebyli to ovšem bohatí lidé, kteří se tu
v klínu hor usídlili, ale přesto v jejich chrámu nechyběly ani vonná
vykuřovadla ani obětní dary.
Kněz se převlékl a přistoupil
k obětnímu oltáři. Zatím co vykonával předepsané úkony a obec věřících se
venku modlila, přistoupila k němu veliká, světlá postava, jíž se
nesmírně polekal.
Anděl Páně ho však oslovil:
„Neboj se Zachariáši, Hospodin vyslyšel
Tvoji modlitbu! Nehněvá se na Tebe a na znamení toho byl jsem poslán
k Tobě.“
Ruce Zachariášovy se chvěly, jen
s námahou se přinutil k vykonávání svého úřadu. Anděl však mluvil
dále:
„ Tvá žena Ti daruje syna, jehož nazvete
Jan. Veliký bude on v síle Hospodinově, veliký jako Eliáš. Bude učiti lidi
a zbloudilé obraceti k Bohu. Bude připravovatelem cesty Toho, který
přichází a požehnání bude s ním!“