Tíživé dusno parného letního odpoledne lehlo na pásmo
hor, jehož hřebeny a strmé srázy se odrážely od čisté, bezmračné klenby nebe.
Asi v poloviční výši se rozkládalo městečko, jehož neupravené křivolaké
uličky, které je protínaly, sloužily za pobyt zvířatům i lidem. Nizoučké domky
vrhaly jen zcela nepatrný stín.
Jednou z těchto nerovných uliček
kráčel starší muž, zabrán do hlubokého přemítání. Jeho šat prozrazoval, že je
to rabbi. Cílem jeho cesty byl chrám, byla to jedna z nejvzhlednějších
budov této zmateniny. Dlouhý šedobílý sporý vous spadal až na mužova prsa a
zpod šátku na hlavě draly se ven chomáčky řídkých vlasů.
Muž byl nápadně hubený. Ačkoliv se mu
úpravný šat plandal kolem těla, nepůsobil dojmem vetchého starce, neboť jeho
krok byl svižný a postava vzpřímená.
Uprostřed ulice skotačili chlapci. Jeden
z větších hochů neobratně vrazil do malého dítěte, které pozbyvše
rovnováhu, kutálelo se po svahu dolů.
Ačkoliv byl muž zamyšlen, prudký výkřik
dítěte upoutal jeho pozornost. Rychle přiskočil a vkročil dítěti do cesty.
Potom se shýbl, pomohl chlapci na nožičky a prohlédl ho, zdali si vzlykající
hošík neublížil. To vše činil bez řeči, ale z jeho bytosti sálalo tolik
dobroty, že dítě přestalo plakat a nechalo se ochotně prohlédnout a očistit.
Druhé děti zůstaly stát opodál. To byl přece kněz z chrámu, ten učený a
zbožný muž!
Hošík se zatím uklidnil a kněz chystal se
jít dál. „Pán s vámi!“ zavolal na hochy, „a podruhé buďte opatrnější!“
Tiché zabručení, sliby a děkovná slova zalétaly za odcházejícím, jehož myšlenky
zabočily opět jiným směrem.
„Ó, můj Bože,“ zamyslil se, „jaký
drahocenný skvost je takové dítě! V čem spočívá naše vina, že jsi odepřel
Alžbětě a mně syna? Lidé si úkradkem mezi sebou šeptají a ukazují na nás – Hle,
bezdětný kněz Boží! Jakého hříchu se asi dopustil, že Hospodin trestá jeho i
jeho manželku neplodností?! Hospodine, Pane, musím a chci to snésti, že jsi mi
odepřel útěchy mého stáří, dej mi však, prosím, znamení, že se na mne
nehněváš!“
Za této samomluvy dospěl muž k bráně
malého, ale dobře udržovaného chrámu, kde všechno promlouvalo o oddanosti,
s jakou Zachariáš, kněz, spravoval svůj úřad.
Nebyli to ovšem bohatí lidé, kteří se tu
v klínu hor usídlili, ale přesto v jejich chrámu nechyběly ani vonná
vykuřovadla ani obětní dary.
Kněz se převlékl a přistoupil
k obětnímu oltáři. Zatím co vykonával předepsané úkony a obec věřících se
venku modlila, přistoupila k němu veliká, světlá postava, jíž se
nesmírně polekal.
Anděl Páně ho však oslovil:
„Neboj se Zachariáši, Hospodin vyslyšel
Tvoji modlitbu! Nehněvá se na Tebe a na znamení toho byl jsem poslán
k Tobě.“
Ruce Zachariášovy se chvěly, jen
s námahou se přinutil k vykonávání svého úřadu. Anděl však mluvil
dále:
„ Tvá žena Ti daruje syna, jehož nazvete
Jan. Veliký bude on v síle Hospodinově, veliký jako Eliáš. Bude učiti lidi
a zbloudilé obraceti k Bohu. Bude připravovatelem cesty Toho, který
přichází a požehnání bude s ním!“
Užasle naslouchal stařičký kněz slovům
andělovým. Jak rád by byl uvěřil, ale to, co tu slyšel, příčilo se lidskému
rozumu.
„Pověz mi, jak by to bylo možno,“ oslovil
Božího posla. „Požehnaně dnů sneslo se na moje šediny a moje manželka také už
není mladá. Bylo by možné, aby naše vroucí tužba byla vyslyšena?“
Anděl vážně odpověděl:
„Bůh mne posílá a to Ti musí stačit.
V hloubi srdce svého věříš mým slovům, ale poněvadž jsi pochyboval, budeš
ode dnešního dne němý. Po této řeči, ve které jsi pochyboval o Nejvyšším,
nepřejde ani slovo přes Tvoje rty, až do chvíle narození dítěte, kdy se znovu
otevrou, aby chválily a velebily Hospodina!
Anděl zmizel. Dík Bohu, zahanbení, lítost
i radost zápasily v prsou kněze. Jen s vypětím všech sil natolik se
soustředil, že mohl dokončit zápalnou oběť a vyjíti k lidu. Když však
chtěl promluviti k věřícím, jazyk mu vypověděl službu. Lidé zděšeně na něho
pohlíželi. Pokynul jim, aby šli domů.
Jejich jazyky však nezahálely, když
poslušni jeho pokynu, zamířili k domovům.
„Co je to s naším knězem? Co se stalo
Zachariášovi?“ tázali se neúnavně.
Někteří rozvážnější přemýšleli:
„Nezdá se, že by byl nemocen a není ani
pomyšlení, že by to byl příznak staroby, jinak by byl nemohl zastávat svůj úřad
jako dosud a jeho chůze by nebyla tak pružná. Měl patrně nějaké vidění a to mu
vzalo řeč.“
Tím se jakž takž uklidnili, ale jaké to
bylo vidění se nikdo nedověděl, neboť jeho ústa zůstala němá.
Zachariáš se zatím vrátil domů a pozdravil
svou ženu. Oba pocházeli z ušlechtilého rodu. Byla vysoká, statné postavy,
jemných údů a v rysech jejího obličeje zračila se ušlechtilost duše. Kolem
sebe šířila mír a harmonii, její dům byl úpravný a útulný.
Ulekla se, když její muž vstoupil do
pokoje. Takového ho dosud neviděla. Jakési zjasnění prozařovalo jeho rysy, když
ji beze slova pozdravil. Co asi zažil? Leč ani slovo nepřešlo přes její rty,
ani když měsíce plynuly, aniž se Zachariášovi vrátila řeč.
Mezitím se na ní dokonal veliký zázrak
ženství.
Směla připravit lidské duši příbytek a
činila tak v díku a radosti. Dík Bohu, předobrému, naplňoval celou její
duši, zachvíval se v celém jejím konání.
Cítila se bohatě požehnána a toto požehnání
ji celou pronikalo. Pochopila vnitřní souvislosti v lidském životě,
jež jí nikdo nevysvětlil, viděla a slyšela mnohé, co lidské oko a ucho jinak
nevnímá. Najednou si ujasnila, že oněmění jejího muže souvisí nějakým způsobem
s děťátkem, které k nim zavítá. Nyní dvojnásob se těšila na jeho
příchod.
Jednoho dne seděla se svým šitím před
domem, radostně si pobroukávala a přemýšlela o budoucím děťátku. V tom
uzřela ženskou postavu, jak stoupá cestou vzhůru. Na její chůzi byla viděti
zřejmá únava, jako by nesla těžké břímě.
Alžběta vyskočila. Vždyť to byla Maria
z Nazaretu! Chtěla se rozběhnout Marii naproti, radostně ji pozdravit, leč
její noha zaváhala. Něco neobyčejného ji zaujalo, bylo jí, jakoby oči jejího
ducha náhle prohlédly. Musela vyslovit, co v tomto okamžiku rozechvělo
její duši.
Maria přicházela blíže. Namáhavě učinila
těch několik posledních kroků a zůstala potom stát před příbuznou. Proč jí
nepodává Alžběta ruku na uvítanou? Ale než se mohla zeptat, Alžběta pokročila o
krok blíže k ní a řekla hlasem rozechvělým hlubokým pohnutím:
„Buď zdráva Maria a pozdraven buď Ten,
kterého smíš nosit pod srdcem, náš Pán!“
S bolestným výkřikem klesla Maria na
lavičku a skryla obličej do dlaní.
„Nikdo to ještě neví, Alžběto! Tolik se
stydím!“
„Nemáš se proč stydět, Maria. Tys vyvolená
mezi všemi ženami! Smíš být matkou Toho, v jehož rukou spočívá požehnání
světa. Vejdi, Ty požehnaná!“
Láskyplně zavedla Marii do domu a pomohla
jí zbavit se prachu silnice. Zatímco jemnou rukou pečovala o Marii, odehrávala
se v duši příchozí změna. Hluboký stud, který se jí zmocňoval, z ní
náhle spadl. Cítila, jak jí proniká radost a z radosti vyrůstal dík Bohu,
který ji uznal za hodna takového úkolu.
„Pane Bože, děkuji Ti,“ zvolala, „žes
vyvolil mne, nehodnou! Chci se stát takovou, abych byla hodna Tvého požehnání.“
Samovolně zapadla její slova do žalmu
Davidova. Alžběta se k ní přidala a obě ženy velebily společně milost a
dobrotu Boží.
Maria přišla proto sem, aby tu unikla
vnitřnímu neklidu. Doufala, že v jiném prostředí najde zapomenutí a klid.
Alžběta jí rozuměla a dovedla jí poradit. Opět zde nalezla rovnováhu své duše a
po několika týdnech opouštěla posilněna a potěšena pohostinný dům.
Přišla doba, ve které se očekávané
Alžbětino děťátko mělo narodit. Oba rodičové se nesmírně těšili na jeho příchod
a srdce matčino tepalo tichou blažeností. Něco neobyčejně vznešeného,
posvátného ji celou prostupovalo.
Dítě se narodilo. Byl to chlapec zdravý a
silný. Přešťastní rodiče nespustili z něho očí. Zachariáš se nemohl
dočkat, až bude ho moci obětovat v chrámě.
I tohoto dne se dočkal. Ale běda. Mezi
příbuznými rozpředla se živá debata kvůli jménu, jaké má chlapeček
dostat. Jeden navrhoval to, druhý ono, jeden si přál, aby se jmenoval po otcově
příbuzenstvu nebo dokonce, aby dítě bylo pojmenováno po otci, druhý navrhoval
totéž ale z matčiny strany. Zachariáš rázně ukončil tento spor. Vzal
pisátko a napsal na tabulku: „Chlapec se má jmenovat JAN.“
Nastalo veliké divení, protože toto jméno
bylo v celém příbuzenstvu neznámé.. Ale jelikož podle dávného
obyčeje muselo se vyhovět přání otcovu, dostalo dítě jméno Jan.
Ve chvíli slavnostního požehnání u oltáře
v chrámu, byl rozvázán Zachariášův jazyk, takže mohl opět mluvit. Zvučným
hlasem velebil a chválil Boha, vyprávěje o všem, co se mu přihodilo. Nyní také
lidé porozuměli, proč dostalo dítě tak nezvykle znějící jméno. A poněvadž jim
jméno Jan znělo příliš cize, nazývali ho Jochanan.
Alžběta se nesmírně zaradovala, když jí
Zachariáš, navrátiv se z chrámu, konečně mohl vypověděti, jaké zvláštní
okolnosti poutají se k jejímu dítěti. Stále znovu jí musel opakovat slova
andělova a ona tiše v zamyšlení opakovala: „bude připravovatelem cesty
TOHO, který přichází.“
Bylo to zvláštní dítě, jež zavítalo na
tento svět. Málo křičelo, ale nikdy se nesmálo. Sotvaže zákmit úsměvu přelétl
jeho jasné rysy, když později, trochu starší, poznalo matku. Dětské oči, veliké
a tmavohnědé, zastíněné dlouhými řasami, hleděly z úzkého obličejíčku tak
nějak neobyčejně vědomě do světa. Přišel-li otec domu z chrámu, natahovalo
po něm ihned ručky, až Zachariáš s úsměvem v žertu prohodil: „To bude
jednou pravý kněz Boží, již nyní pozná chrámový vzduch!“
Oba rodiče mysleli jen na to, že jejich
syn má být otcovým nástupcem. Chlapec začal velmi brzy mluvit. U domu byla malá
zahrádka, kam ho matka často zanesla, aby si, sedě na sluníčku, hrál. Hošík si
však nehrál. Drobnými prstíky kreslil do písku kruhy a jiné obrazce. Byl tím
tak vážně zaměstnán, že se mohlo myslet, že píše.
Byl-li někdy sám, tu rozmlouval
s celým okolím. Matka jdoucí po špičkách k dítěti, pak zaslechla
nepovědomé zvuky. Nebyla to slova její řeči, jimiž dítě volalo na zvířata.
Zmínila se o tom otci, který žádostiv sám je slyšet potají dítěti naslouchal.
Ale ani on neporozuměl smyslu slov.
Dítě bylo teprve dvouleté. Možnost, že by
mluvilo jinou řečí, byla vyloučena. Patrně si žvatlá něco pro sebe, jak to
ostatně děti mají ve zvyku. Otec se s tím spokojil, ne tak matka.
Přemýšlela dále. Což by to bylo něco nemožného, aby hošík byl naplněn duchem?
On, který měl připravovati cestu přicházejícímu? Bedlivě sledovala žvatlání
dítěte a brzy vypozorovala, že se mnoho slov opakuje a že mají pro dítě určitý
smysl. Ačkoliv by byla ráda věděla více, přece se přemohla a nevyptávala se.
Když byly Janovi čtyři roky, vzali ho rodiče
s sebou do Jeruzaléma. Pouliční ruch a shon, by ani říšští žoldnéři hocha
nezajímali. Pozoroval proudící život, ale bez viditelné účasti.
Tu se otec rozhodl, vzíti ho s sebou
do chrámu. Vůně spalovaných vonných směsí vzrušila dítě. Nadšeně se rozhlíželo
po chrámu a všechno, co bylo k vidění, si chtělo důkladně prohlédnout. Jen
s námahou se podařilo otci vyvésti Jana opět ven z chrámu.
„Náš budoucí kněz by tam nejradši hned
zůstal,“ vykládal Zachariáš své ženě a chlapec to zaslechl.
„Ne, to Jochanan vůbec nechce, „ohrazovalo
se dítě svým způsobem, „Jochanan nebude knězem.“
„A čím chceš vlastně být?“ tázal se otec,
pobaven hochovou řečí.
„Co chce Bůh“, zněla pozoruhodná odpověď.
Z Jeruzaléma šli rodiče
s chlapcem do Nazaretu. Alžběta toužila spatřit mladou příbuznou, která u
ní byla téměř před pěti lety na návštěvě. Pravděpodobně se provdala. Nikdy od
ní nepřišla žádná zpráva.
V Nazaretu se snadno dozvěděli, co si
přáli vědět. Maria se provdala za tesaře Josefa a měla dva syny. Zatím co
Zachariáš šel do chrámu, zamířila Alžběta se svým hochem k domu Josefovu.
Byl to hezký dům uprostřed zeleně. Maria seděla venku před domem, na klíně
chovala novorozeně, hošíka starého několik neděl a u jejích nohou si hrál
chlapec asi čtyřletý.
Na radostné zavolání Alžběty vzhlédla
matka i dítě.
Mariiny líce zalila žhavá červeň, vyvolaná
zpola radostí ze shledání, zpola vzpomínkou na někdejší setkání. Neobyčejně
zkrásněla. Z něžné, dívčí postavy rozvinula se v ženu a matku, jíž se
štěstí smálo z očí. Její bohatý vlas byl spleten ve dva silné vrkoče,
z nichž jednoho se synáček nevědomky zachytil. To bránilo Marii povstat.
V tom stalo se něco neobyčejného.
Mariin hošík přiskočil s radostným výkřikem k malému Janovi a toto
vážné dítě, jež se dosud neusmálo, rozesmálo se jásavým smíchem. Oba hoši si
padli do náručí a jeden druhého přivinuli k srdci.
Šťastné matky pohlížely na milý obrázek.
Alžběta potom přisedla k Marii a hoši vesele skotačili mezi pestrými
květinami. Ani stín cizoty nepadl mezi ně. Rozuměli si téměř beze slova. A
stále znovu rozjasňoval slunný úsměv jinak tak vážný obličej staršího.
Maria vyprávěla o svém manželství. Není
lepšího, dobrotivějšího muže nad Josefa, který prokazuje maličkému Ježíši tolik
otcovské lásky, jako by byl jeho vlastním synem. Také Ježíš lne vroucně
k otci.
Zato malý Jakub je pravý opak svého
bratra. Je to vidět už teď. Tmavovlasý a tmavooký Jakub se téměř nelišil od
svých sourozenců, kdežto Ježíš měl světlou kučeravou hlavinku a zářící modré
oči. Barva jeho pleti byla tak jemná a bílá, že se lišil mezi všemi dětmi.
Ruku v ruce běželi oba chlapci ke
svým matkám:
„Ať zůstane Jochanan u nás,“ zaprosil
Ježíš.
S široce rozevřenýma očima díval se
Jan na svého společníka, ale pak zavrtěl hlavou:
„Nemohu tu zůstat,“ řekl tiše, ale pevně.
„Ježíš dosud nezatoužil po nějakém
společníku,“ divila se Maria. Alžběta zamyšleně odpověděla: „A Jan se dosud
neusmál.“
Klidný život, plynoucí v míru a
spokojenosti ničím nezkalený, jímž rodina Zachariášova žila po svém návratu
domů, nepřerušovaly žádné zvláštní události. Všechna láska i naděje rodičů
soustřeďovaly se v jediném synu, který jim také opravdu působil jen
radost.
Zůstal stále tak vážný, jako byl, daleko
vážnější nad svůj věk, i když ho otec začal již vyučovat. Hravě chápal, čemu ho
učil a přece nebyl šestiletý hoch docela uspokojen. Vyptával se na všechno,
čemu nerozuměl. Jeho otázky byly hluboce zkoumavé a nutily starého otce
k novému studiu svatých knih, nechtěl-li státi bezradný před svým malým
synkem, nevěda, jak odpověděti.
Ze všeho nejvíc zaujala dítě otázka
zaslíbení Mesiáše.
Přijde brzy? Podle čeho poznáme, že je to
On? Budu ho smět také vidět? To byly otázky, jež se ustavičně draly dítěti na
rty.
Hoch se nemohl nasytit statí a proroků,
jednajících o Mesiáši, jež mu Zachariáš ani nestačil předčítat. Kvůli nim se
také v neuvěřitelně krátké době naučil číst, jen aby mu nic nebránilo
slyšet je znovu a znovu.
V desíti letech znal všechna tato
místa zpaměti a matčina duše se chvěla očekáváním, zda uslyší syna pronésti ona
dávno známá slova. Copak nemá být dítě připravovatelem cesty přicházejícímu?
Což je-li tento přicházející očekávaný Mesiáš, pak by bylo přece vykoupení
Izraele na dosah ruky!
Zamyšleně pohlížela matka na dítě povolané
k tak velikému úkolu. Povolán k velikému! Zdál se jí téměř svatý. Ale
právě proto chtěla ho vychovávati přísněji než jiné matky. Přidržovala ho
k všemožným drobným pracem. Musel obstarávati těch několik kousků dobytka,
co měli, chodit na trávu, nositi vodu a jiné domácí práce. Jen když seděl nad
knihami, tu ho nerušila posilkami.
Otec již dávno neviděl v synu svého
nástupce. Snil o tom, že se z Jana stane významný zákoník, o němž bude
mluvit svět. Této myšlence byl ochoten přinést jakoukoli oběť. Aby syn mohl
hlouběji proniknout do starých moudrostí, vypůjčoval si různé spisy a když i
tyto zdroje vědomostí byly vyčerpány, rozhodl se poslati Jana do Jeruzaléma
k rabbimu Šolemovi.
Syn šel, protože si to otec přál. Bylo mu
čtrnáct let, byl tichý a v sebe uzavřený. Jinoch sice postavou, ale duchem
muž, který probleskoval z jeho hluboko položených očí.
Zdálo se, že ho nic na světě nevzruší.
Jeho duše snila, jak říkali o něm lidé, kteří nedovedli pochopit, že mladý
jinoch jako on, může se tak málo zajímat o světské radovánky a požitky. On sám
si připadal, jakoby čekal na něco, jakoby celý jeho dosavadní život byl jediným
velikým očekáváním. Kdy se dozví, k čemu je vlastně na světě?
V Jeruzalémě se mu nelíbilo. Rabbi
Šolem, dosud mladý, velmi chytrý muž, byl nadšen horlivým žákem, kterého mohl
bráti s sebou do všech shromáždění zákoníků.
Jan tiše seděl vzadu se svým učitelem a
zaznamenával si obsah rozhovoru, aniž se jich nějak účastnil. Z počátku po
takových hodinách prosil rabbi Šolema o bližší vysvětlení, ba odvážil se také
projevit odlišné mínění. Avšak rabbi nestrpěl, aby žák sledoval ve svých
myšlenkách vlastní cestu. Chtěl ho sám utvářet, sám jediný! Jan měl zanést do
světa jeho myšlenky, neboť že syn Zachariášův jednou naplní svět svým duchem,
tím si byl skálopevně jist.
A právě tento tlak probudil v Janovi
vlastní život. Co nesměl říci rabbimu Šolemovi, s tím se v tichých
nocích utíkal ke svému Bohu. Neznal jiné útočiště, kam by se mohl utéci se svým
přeplněným nitrem a myšlenkami, jež v něm zápasily a burácely. Jeho
modlitby byly tak dětsky důvěřivé a při tom vytryskovaly ze samých hlubin
nitra, že pokaždé v nich nalezl mír a posílení. Vždy znovu si uvědomoval,
že to cítí, je správné, ale že musí ještě mlčet. Opět to bylo čekání, vyčkávání
čehosi, jenomže nyní nebylo již tak snivé, nýbrž vědomé.
Jednoho dne rozmlouval Šolem a Janem,
který u něho již strávil několik let. Všemu se naučil, čemu ho Šolem mohl
naučit, ba mnohem více. Naučil se i to, co zákoníci střežili jako vyšší vědění.
Ale o tom se Šolem Janovi nezmínil. Ptal se ho jen, zda-li by nechtěl převzíti
nějaký úřad v chrámě. Mohl by začíti jako předčitatel nebo předříkávač
modliteb – tak začínal již nejeden zákoník, jehož životní dráha pak stoupala
vzhůru.
Jan se zalekl, zákoníkem – to nechtěl být!
Rabbi Šolem, jemuž neušel Janův úlek, zlostně se ptal, co tedy vlastně zamýšlí,
či je mu snad hodnost zákoníka malou? – Nechť odpoví přímo!
„Musím ještě počkat,“ řekl Jan zvolna, „na
to, čím si Bůh přeje mě mít. On mne potřebuje.“
Šolem posměšně se usmál. Veliký,
všemohoucí Bůh by mohl asi potřebovat takového vytáhlého mladíčka Jana!
„Ráno si o tom promluvíme více!“ sliboval
dosud rozveselen a propustil Jana.
Jinoch klečel na kolenou ve své komůrce a
prosil zoufale o pomoc.
„Pane Bože, Všemohoucí, Všemoudrý, přál
bych si být jen Tvým sluhou! Ze všech svých sil chci sloužit jen Tobě, třeba na
tom nejposlednějším místě. Netoužím po slávě, jen mi dovol, abych se stal Tvým!
Pomoz mi, ať mě Šolem nenutí vzdáti se mého čekání. Budeš-li Ty chtít, tak se
to stane! Pomoz mi, Pane, Bože otců mých!“
Po této modlitbě zaplavil nekonečný mír
duši jinochovu. Unaven uložil se k odpočinku a bezstarostně usnul.-
„Jane, vstaň, rabbi dnes v noci
zemřel!“
Cit bezmezné úlevy naplnil Janovu duši,
která se jen jednou maličko zachvěla při myšlence: „Byla to moje modlitba,
která ukončila jeho život?“
Ale ihned si na to uvědomil, že Bůh mohl
rozhodnout o jeho osudu také jinak, kdyby chtěl.
Smrtí rabbiho Šolema skončila jeho učební
doba v Jeruzalémě. Sbalil si těch několik maličkostí, které měl a putoval
se svým ranečkem k horám, svobodnější a lehčí než kdy jindy.
Neočekávaně se octl opět mezi svými
radostně přivítán. Jak otec zestárl. Jeho vždy hubená postava, zdála se býti
nyní až průsvitná. Ruce, vztahující se vstříc synovi, se chvěly a třásly, hlas
žehnající synovi zněl tiše a slabě. Jan byl rád, že se vrátil domů.
Také na matce bylo vidět stopy stáří, ale
obličej, orámovaný sněhobílými pletenci vlasů, zářil dosud krásou a
ušlechtilostí. Vnitřní čistota svítila z jejího čela.
Zatímco syn vypravoval otci, proč se tak
náhle vrátil domů, vracel se matčin pohled stále k němu. To už nebyl ten
mladičký Jochanan, který je opustil před čtyřmi roky, nevědoucí, jak naložiti
se svým životem a jaké úkoly život pro něho chystá. Zde stál ucelený muž.
Byl hubený, v tom se celý podobal
otci, ale ušlechtile řezané rysy zdědil po matce. A ty oči! Byly to dosud ty
pronikavé, z nitra prosvícené, zářivé oči, které měl jako dítě.
Připravovatel cesty přicházejícímu! Nemohla se ani dočkat, až s ním bude o
samotě, až se ho bude moci zeptat na vše, čím se dme její duše.
S velikou účastí vyslechl Zachariáš
synovu zprávu, ale spánek brzy sklíčil jeho víčka a on usnul ve své lenošce.
Láskyplně rozestřel Jan připravenou
kožešinu na kolena spícího. Pak se otočil k matce.
Alžběta odvedla ho do jiného konce
místnosti, kde byla rovněž rozestavěna pohodlná sedátka. Ačkoliv vzhled komůrky
byl chudý, ze všech koutů dýchala útulnost a nejvyšší čistota, jakou mohly
vytvořit jen neúnavně činné ruce ženy. Spokojeně rozhlédl se Jan kolem sebe.
Tak blaze mu v Jeruzalémě nikdy nebylo.
Prvá otázka Alžbětina byla:
„Co zamýšlíš nyní začít, Jane?“
Toho se obával. Rodiče pro něho tolik
udělali, strádali kvůli němu a mají zajisté právo, aby se o ně nyní staral. A
právě tuto péči musí jim odepřít, chce-li čekati dále. Ještě nikdy se mu tento
rozpor neobjevil v takovém krutém světle, jako zde tváří v tvář
starostlivé lásce matčině.
Něžně sevřel do svých dlaní ženskou ruku,
jež nesla stopy těžké práce, a která právě pro tyto mozoly mu byla drahá a
téměř posvátná.
„Máti, Ty víš, že můj život mi nenáleží!
Jsem sluhou Božím, pro nic jiného jsem nepřišel na tento svět. Musím čekati, až
mne Bůh zavolá k službě.“
Jestlipak máti porozumí? Nesměle
k ní vzhlédl.
„Jane, milovaný synu,“ jak mírně zněl její
hlas, „já vím, že máš být připravovatelem cesty přicházejícímu. Ještě nikdy
jsem s Tebou o tom nemluvila. Svou cestu a svou úlohu měl sis najít Ty
sám, ale teď cítím, že je čas, abych Ti pověděla, co se přihodilo před Tvým
narozením.“
Vyprávěla mu, co Zachariáš zažil
v chrámu, co anděl tehdy zvěstoval a co sama vycítila a pochopila, když ho
nosila pod srdcem.
„Máti děkuji Ti, že jsi mlčela tak dlouho
a že jsi mi to dnes řekla!“ zvolal Jan dojat do hloubi duše.
Kdyby kraj světa šel, zda-li by pak našel
takovou matku, plnou porozumění? Nikdy mu nebyla tak drahá, nikdy ji
tolik nemiloval, jako dnes. Všechno, všechno bylo nyní rázem rozřešeno, cesta,
ležící před ním, byla urovnána!
„Co říká otec?“ zeptal se ještě trochu
nesměle.
„Otec již velmi zestárl a na to, co bylo
kdysi už skoro zapomněl. Nesmíš se proto na něho hněvat, můj synu. Pověz mu,
jak to vyhlíží v tvém srdci a také on ti jistě porozumí. Jen nečekej od
něho, že pochopí souvislost mezi tím, co Ti nyní leží na srdci a Tvým narozením
a zaslíbením.“
Jan se nyní vyptával, jak se rodičům
dařilo v posledních dvou letech, co je neviděl. Tenkrát byl u nich
z Jeruzaléma několik neděl na návštěvě a tato doba vyvstala před jeho duší
jako obraz nejkrásnější harmonie a naprostého pochopení.
Alžběta vypravovala. Dovedla vylíčit
události a lidi, jí vlastním skoro šelmovským způsobem a zároveň tak poutavě,
že syn šťastně naslouchal. V pozadí slov vyciťoval láskyplnou ženskou
duši, která se snažila být spravedlivá k bližním.
Jan věděl, že jeho pobyt v otcovském
domě nebude mít dlouhého trvání. Vědomě se nořil do této sféry pokoje, která
spočívala na pravé bázni Boží.
Matka se zmínila o Marii z Nazaretu.
Jan se na ni nedovedl upamatovat, zapomněl i na setkání s jejím
synem, zlatovlasým Ježíšem. Josef zemřel a Maria měla mnoho starostí
s velkou domácností i s dílnou, ve které pracovali vedle tovaryšů i
dorůstající synové.
Potom rozprávěli o otci. Večer jeho života
je krásný, pochvalovala Alžběta z vděčného srdce. Syn je jeho pýchou a
jeho radostí. Že ho směl ještě viděti před svým odchodem z tohoto světa,
ulehčí mu rozloučení.
Druhý den položil také Zachariáš otázku:
„Co zamýšlíš nyní dělat, můj synu?“
Byla to téměř táž slova, jimiž se ho
tázala matka. Tak velice se oba starouškové, kteří ve věrnosti a lásce, bok po
boku společně putovali největší část svého života, sobě podobali vnitřně.
„Nemíním dělat nic jiného, než co mi Bůh
přikáže,“ odpověděl syn tiše, ale pevně. „Musím čekat, až mne zavolá!“
„Dříve jsem sníval o tom, že můj syn bude
mým nástupcem,“ řekl Zachariáš zasněně. „Později se nesly mé naděje mnohem
výše: měl se státi zákoníkem. Nechci Ti zamlčet, že má ctižádost, pokud se Tebe
týče, stoupala ještě výše, jakmile začaly docházet od rabbiho Šolema jen
znamenité zprávy.“
Stařec vyčerpán umlkl, míruplně se pro
sebe usmíval. Měl by Jan promluvit? Nevěděl, kam zalétly otcovy myšlenky. Bude
lépe, pomlčí-li.
„Když jsem byl již moc stár, abych mohl
vykonávat svůj úřad a nestál jsem už tak pevně v životě, začal jsem se
obírat jinými myšlenkami, můj synu. Teď vím, že všechny mé plány byly bláhové,
protože vycházely z otcovské pýchy, ješitnosti a samolibosti. Já vím, že
Tě Bůh zavolá, až bude Tvůj čas. Co On z Tebe pak udělá, nevím, ale
postaví Tě na ono místo, kde Tě potřebuje. Před zrakem Hospodinovým je to
jedno, budeš-li zákoníkem, knězem nebo chrámovým sluhou. Ať jsi čímkoliv, hleď,
abys tím byl cele!“
„Otče,“ zajíkl se syn přemožen dojetím,
„milý otče! Jiní otcové mají syny, aby jim byli oporou v jejich stáří. A
Ty? A matka?“
„Bůh nám Tě nedal proto, abys byl náš,
nýbrž abychom Tě vychovali v Jeho přikázáních. Dnes to vidím docela jasně
a děkuji Bohu a chvalořečím mu, že nás uznal za hodna vychovávati jeho
služebníka.“
Alžběta pokynula tajně synovi, že je pro
dnešek dost hovoru. Jan proto mlčel, ačkoli jeho duše byla přeplněna po okraj.
Jak zneuznával své rodiče, jak málo je pozoroval, když se obával, když se
obával, že mu budou klást překážky do cesty. Tichým krokem vyšel
z komůrky, aby venku, v přírodě, sebral své myšlenky a ovládl
rozbouřené city.
O několik dní později zeptal se Zachariáš
znovu:
„A co zamýšlíš nyní dělati, můj synu?“
Ale tentokrát se otázka týkala jen směru
cesty, jakým se Jan míní bráti, aby vyčkal Božího zavolání, neboť všechno
ostatní bylo již pevně rozhodnuto.
„Víš otče, jakým způsobem přijal Mojžíš
svůj úkol? Odešel na poušť, sám, jediný! Tam se připravoval modlitbou a postem
a potom ho zavolal hlas Boží.“
„A Ty bys to chtěl udělat také tak?“ tázal
se Zachariáš s porozuměním. „Máš pravdu. Odejdi v pokoji, můj synu.
Kéž je Hospodin, Bůh Izraele a Jakobův k Tobě milostiv a brzy Tě zavolá!“
Za několik dní stál syn opět před rodiči a
loučil se s nimi. Věděl, že je to rozloučení pro celý život, ale nikdo
z nich neronil slzy. Třesoucí se otcovské ruce, položily se
k požehnání na tmavou hlavu, když Zachariáš žehnal svému synu slovy Josuovými:
„Požehnej a ochraňuj Tě Pán!“
Hluboká vděčnost za všechno, čím Janovi
otcovský dům byl a co mu dal, hrnula se mu slova na jazyk. Ústa, jinak tichá a
uzavřená, přetékala výmluvností, protože vyjadřovala dík, vytrysklý
z hlubin duše.
Naplněn nebeským mírem opustil mladý Jan
navždy domov, ubíraje se na poušť, aby tam čekal, až ho Bůh zavolá. Odešel bez
pevného plánu, vstříc neznámému cíli. A přesto nekráčel naplano, bez cíle,
neboť cítil, že je veden každým krokem. Jeho kroky byly pevné a stále více ho
vzdalovaly lidským obydlím.
Po několika dnech, když jeho zásoba jídla
a vody byla téměř vyčerpána, došel k malé oase, kde uprostřed písku se
k povrchu prodíral jako nit tenounký pramínek. Voda prosakovala pískem a
zavlažovala několik palem a sporé traviny, které se kolem pramene uchytily. Na
víc vláha nestačila.
Jan ale věděl, že nemusí zahynout žízní
ani hladem, jestliže se důvěřivě svěří svému vedení. S díkem v srdci
vrhl se k pramínku a utišil žízeň. Potom si natrhal něco ovoce
z palem a s chutí pojedl zralé datle. Vždyť v tomto okamžiku
bylo pro něho tak vzácné, ba i ten stín, kam mohl složiti své unavené údy.
Z osvěžujícího spánku probudil se se
slovy písma svatého na rtech.
„A Abraham vykopal na tom místě studnici a
zasadil stromy.“
„Proč mu právě napadlo toto místo a zrovna
teď?“ Krátké uvažování stačilo aby pochopil moudrost tohoto pokynu. Což se
nenalézá tak jako Abraham osamělý v poušti, čekaje Božího hlasu? Mohl
dělat něco lepšího, než zúrodnit oázu? To mu přece nebude nikterak překážet
v čekání na Pána a sloužení Jemu!
Rukama vyhrabával půdu kolem praménku.
Bylo to namáhavé. Častokrát se mu písek sesul do malé prohlubně, kterou sotva
vyhloubil. Musel začínat stále znovu, jestliže chtěl rozšířiti pramének.
Uprostřed práce vyvstala pojednou před jeho duší slova: „Připravte cestu Páně!
Urovnejte stezku Pánu, našemu Bohu!“
On se má stát připravovatelem cesty
přicházejícímu, tak to zvěstoval anděl. Kdo byl ten přicházející? Byl to Bůh
sám? Pak by to byl Bůh ve svém synu, v Zaslíbeném. Veliká radost
rozechvěla jeho srdce. Nedbal námahy, obíraje se radostnými, obšťastňujícími
myšlenkami, které jeho duše spřádala a vedla dál a dále.
A jako teď namáhavě prohluboval cestu
vodě, tak se stejnou neúnavnou trpělivostí bude jednou nucen připravit lidská
srdce. Nejprve musí být odklizena naplavenina povrchnosti a bezmyšlenkovitosti,
která bude stále zasypávat očištěná místa a zdánlivě mařit všechnu jeho práci.
Potom to půjde tak, jako zde: pod pískem objevilo se kamení. To odstranit bylo
mnohem těžší. S nevýslovnou námahou muselo být vyhrabáno a vyneseno ven.
Ani u lidských srdcí nebude to jiné!
Předsudky, učenost, chyby, hříchy a vina, byly těžké balvany, které musí být
odstraněny. Ale Jan ustal v práci a snažil se v duchu zachytit
myšlenku, jak se právě vynořila před jeho duší – nebudu nucen pracovati vlastní
silou, což by bylo zhola nemožné. Je-li sluhou Božím, propůjčí mu Pán
k tomu také dosti síly.
Co bude následovat, až odstraní kameny?
Hrabal tak hluboko, kam až dosáhl rukou.
V tom pocítil pod svými prsty nádhernou úrodnou prsť – zázračné zaslíbení
také pro lidská srdce!
Z každé datle, kterou snědl, vyňal
jádro a pečlivě je vsadil do půdy a zalil. Nyní začal vyhrabávat prsť
z jámy, která se na dně začala plnit vodou. V rukou nosil skromnou
prsť k svým jádrům.
„Musím jámu rozšířit,“ pomyslil si, „když
jsem se dostal do hloubky tak daleko, kam jsem až dosáhl, musím se pokusit
rozšířit ji jiným směrem. Potom až budu moci sám sestoupit dolů, mohu hrabat
zase hlouběji. Není to opět ukázka mé budoucí práce? Nejprve to budou
jednotlivá lidská srdce, potom musím zvěstovat všem lidem toho, který přichází
a teprve pak se budu moci věnovat opět jednotlivcům.“
Byl stále důvěřivější při své práci. Jak
je to vlastně dlouho, co je v poušti? Nevěděl to. Zapomněl skoro, že tu
nežil odjakživa. Jeho čekání a jeho práce ho cele vyplňovaly.
Před delší dobou usadil se v jednom
stromě roj divokých včel. Med byla Bohem seslaná změna potravy. Stále bohatěji
tryskala voda, stále zelenější a plodnější byly stromy. Z vyhrabaných
kamenů vystavěl kolem studně roubení a později pokusil se vyzdíti jimi celou
jámu, ač to byla práce velmi zdlouhavá.
„Oč rychleji vzrůstají omyly rozumu,
pochybnosti a bludy, a jak pomalu lze naproti tomu přiměti tento rozum, aby se
stal bohulibým nástrojem, sloužícím ke cti Boží.“
Cokoliv dělal a prožil, ve všem nalezl
podobenství.Jeho vlasy a vousy zatím divoce vyrůstaly a podle nich poznával, že
ve své oase žil již mnoho let. Už dávno byl jeho šat rozedrán, boty prošoupané.
Jednoho dne přivleklo se k jeho
prameni umírající veliké zvíře s hustou kožešinou, jakou dosud nikdy
nespatřil. Tišil jeho muka. Když uhynulo, zhotovil si z jeho kožešiny
prostý šat a převázal jej provazem spleteným z lýčí.
Jeho rukou zasazená datlová jádra vyrostla
v malé svěže zelené palmy. Jak vysoko ještě asi vyrostou, než Bůh ukončí
jeho čekání? Nevzpomínal na to s netrpělivostí, ale jeho práce v této
oase byla skončena, a on by musel jít hlouběji do pouště, jestliže Bůh
nerozhodne jinak. V palčivém poledním žáru odpočíval ve stínu své studnice
a modlil se. V jeho myšlenkách vynořila se pojednou vzpomínka na anděla,
který se zjevil jeho otci a když znenadání vzhlédl, spatřil vedle sebe státi
postavu, jež se nezdála být lidská. Byla veliká a světlá, z jejích
krásných rysů zářilo světlo. Jan vyskočil a se sepjatýma rukama stanul před
poslem Božím.
Konečně, konečně udeřila hodina, kdy ho
Bůh volá! Anděl pravil:
„Jane, jsem poslán Věčným, jehož jsi
sluhou! Připrav se! Procházej zemi, kterou nazýváte „Zaslíbená“ a ohlašuj toho,
který přijde za tebou. Připrav lidská srdce, aby mohla přijmouti toho, jenž
z Boha zrozen je sám Bůh, jednorozený syn Věčného Otce, aby On k nim
mohl zavítat. Viz veliké Světlo přichází s hůry a osvětluje všechny
temnoty. Splň svůj úkol, přičiň se, aby tyto temnoty pochopily světlo! Nechť se
tvůj hlas rozléhá po vší zemi. Hospodin, Bůh, bude s Tebou!“
Zdálo se mu, jakoby anděl byl pozdvižen na
nebesa, jak klidně se vznesl kolmým směrem vzhůru.
Jan děkoval Bohu, velebil a sliboval
sloužiti ze všech svých sil Jemu i Tomu, který přijde. Potom se umyl a opásal,
vzal s sebou něco datlí a zamířil k zemi, odkud před dávnou dobou
přišel.
Slunce zbarvilo hnědě jeho údy, jeho
postava byla hubená a šlachovitá, vlasy a vousy dlouhé nepěstěné. Jeho oděv se
skládal z kožešiny a provazu. Ale ani na okamžik nemyslel na to, jeho duše
byla celá naplněná vznešených posláním, se kterým smí nyní konečně započít.
Jeho Bůh ho potřebuje, tedy nečekal nadarmo! Slova žalmu drala se mu na rty,
když statně vykročiv, blížil se opět k lidskému obydlí.
Jak dávno je tomu, co nespatřil člověka a
co nezaslechl lidský hlas! Když ušel asi den cesty, potkal dlouhou kupeckou
karavanu. Byla to řada oslů, vysoko naložených zbožím, vedle nich kráčeli snědí
mužové. Za nimi jelo několik jezdců na vyzáblých koních. Volali na něho a
posmívali se mu. Teprve nyní to pochopil. Přece ho trochu zabolelo, že lidé
s nimiž se opět po tak dlouhé době setkal, a k nimž se vracel
s nejradostnější zvěstí, mají pro něho jen výsměch a posměch. Bude
to vždy takové? Uvažoval. Musí mu být naprosto lhostejno, co si lidé o něm
myslí. Byl však služebníkem a poslem Božím. A již proto, že slouží Bohu, musí
dbát více svého zevnějšku. Jak to jen bude možné, dá si ostříhat vlasy a vousy.
S tímto předsevzetím putoval dál.
V tom narazil opět na lidi. Leč tentokrát neubírali se proti němu, nýbrž
předhonili ho na hbitých koních. Patrně už o něm slyšeli, protože už
z dálky na něho volali:
„Hej, tos Ty, co jsi potkal kupeckou
karavanu?“
Chtěl odpověděti, ale kromě několika
drsných slov a zvuků, nevypravil ze sebe ani slůvka, jeho hrdlo bylo sevřené,
jazyk odvykl mluvě. Tu i v těchto lidech vzbudil jen smích.
„Kdopak vlastně jsi? Vykračuješ si tady,
jako bys ani nebyl člověk, spíše nějaké zvíře člověku podobné.“
Aniž vyčkali, zda jim odpoví, začali se
smát a posmívat, a rychle ujížděli dále.
„Musím se učit mluvit,“ umínil si Jan, „to
se už nesmí opakovat, abych nemohl odpovědět.“
A nahlas si začal předříkávat věty ze
svatého písma. Byl tak zahloubán, že ani nezpozoroval lidi, kteří opět křížili
jeho cestu.
„Aj, hleďme, zbožný poutník!“ volali,
„jeho požehnání by nám mohlo jen prospět!“
Zastavili ho a prosili o požehnání. Jan
překvapen vzhlédl. Bylo to pět ctihodných židů, jak prozrazoval jejich šat.
Pravděpodobně byli na cestě za obchodem, neboť se plahočili s objemnými
zavazadly a ranci.
„Kdo jsi?“ tázali se.
Co má říci? Kým byl dříve? Synem
Zachariášovým? Ne, po tom lidem nic není. Musí říci, kým je nyní. A jeho rty
samovolně promluvily, aniž si to sám správně uvědomil:
„Jsem hlas z pouště. Jdu k vám,
lidem, abych připravil cestu tomu, který přijde po mně.“
Nejctihodnější muž zavrtěl hlavou.
„Nebude to asi bohatý kníže, v jehož
službách jsi a jehož příchod máš oznámit. Či jsi snad byl v poušti
přepaden a oloupen o šat?“ Mužové ho pozorovali plni účastenství. „Kdo je Tvůj
Pán?“
„Můj Pán je Bůh Izraele, Hospodin, Bůh
Věčný a silný,“ pronesl Jan slavnostně, neboť již opět zcela ovládl svůj hlas,
který zněl zvonivě a zvučně, hluboce a sytě jako hlas zvonu.
„Je-li pravda, co nám tu říkáš,“ zvolal
jeden z mladších mužů, „pak máš, jak Ti rozumím, oznámit světu příchod
Boží! Jak to přijde?“
„Copak vy jste nikdy neslyšeli o Mesiáši,
který přijde, aby vykoupil svět z jeho hříchů, zbavil jej pout smrti a
zla?
Ovšem, o Mesiáši slyšeli. Kněží
v chrámech mnohokráte o něm četli a mluvili, ale to se má stát až někdy za
dlouhou dobu. Věru, zbytečná řeč, mluviti už teď o něm! A také nemají ani čas,
zdržovat se takovými otázkami. Zdvořile se rozloučili se zbožným mužem, který
přes svůj prapodivný zevnějšek, zapůsobil na ně hlubokým dojmem.
Jan se ubíral dále. Sotvaže však udělal
několik kroků, zaslechl volání:
„Slyš, muži pouště, dovol mi jíti
s Tebou!“
„Má cesta jde jiným směrem,“ odpověděl
drsně Jan.
„Jsi-li opravdu připravovatelem cesty
Mesiášovy,“ odpověděl tazatel, jehož drsná slova odpovědi Janovy neodradila,
„pak bude moje cesta od této hodiny směřovat týmž směrem, jako Tvoje.“
„Ty věříš v Mesiáše?“ zeptal se Jan
rychle.
„Věřím v něho a čekám na něho!“ zněla
odpověď. „Jsem Asser z pokolení Dan, povoláním kupec. Ale chci být Tvým
sluhou, neodmítneš-li mne a budeš-li mne chtít vyučovat.“
„Nepotřebuji sluhy,“ odbyl ho krátce Jan.
„Chceš-li však slyšet, po čem lační Tvoje duše, můžeš jít kus cesty se mnou.“
„Jak Ti mám říkat, zbožný muži?“ ptal se
Asser.
„Mé jméno, jež mi dal Bůh, je Jan.“
Pak začal Jan pátrat po hodnotách Asserovy
duše. Muž se mu líbil, byl prostý a přímý a věřil v Boha, neučený a
nezkušený v puntičkářství kněží a zákoníků. Rozmlouval s ním upřímně
o Bohu , o přicházejícím i o svém poslání.
Tak šli spolu dva dny a potkávali stále
více lidí. Nyní byl Jan docela rád, že má Assera po svém boku. Jeho přítomnost
dusila lidský posměch a zvědavost. A on, Jan, mohl spíše promluvit si
s někým o tom, čím přetékala jeho duše.
„Neodháněj mne od sebe Jane,“ zaprosil
Asser, když se před nimi vynořilo první městečko. „Mnohému se musím ještě od
Tebe učit, dovol, abych směl být Tvým učedníkem. Podívej se, nejsem tak docela
bez peněz. Mám u sebe různé peněžní hodnoty a mohu snadno zapraviti po cestě
naši společnou útratu.“
Chceš.li se ještě něčemu naučit Assere,
nuže dobrá, zůstaň u mne jako můj učedník,“ zvolal Jan, „peníze a jiné cennosti
však nepotřebuji. Čím méně spotřebuji pro sebe, tím lépe pro mne. Je však
dobře, že ty sám si nebudeš muset nic odpírat.“
A tak Asser zůstal u něho až do té doby,
kdy se Jan rozloučil s touto zemí. V městečku, kam nyní přišli, našli
si nocleh u jakéhosi muže, který také ihned upravil Janovi vlasy a vousy, takže
už nevzbuzoval dojem divocha.
Teprve nyní viděl Asser, jakou ušlechtilou
tvář jemných rysů měl ten, jehož si zvolil za mistra a upřímně se zaradoval.
Druhého dne, sotvaže opustili lože, tísnil se před domem, ve kterém
přenocovali, zástup lidí. Hnala je zvědavost moci na vlastní oči vidět proroka
a poslechnouti si, co má světu oznámit.
Jan vyšel ven a poprvé mluvil k zástupu.
Jeho sytý, zvučný hlas rozléhal se daleko široko, takže každý mohl rozuměti
jeho slovům.
„Proč jste sem přišli?“ ptal se
shromážděných. „Chtěli jste vidět nějakého bohatce nebo knížete? Přišli jste si
poslechnout zákoníka? Já nejsem ani bohatec ani zákoník. Jsem jen hlas volající
z pouště – výkřik, který se má rozléhat po celé zemi. Chci připravovati
cestu Páně, jak mi Hospodin, Bůh, přikázal, jehož jsem služebníkem. Slyšte můj
hlas! A budete-li, slyšíce mne, jednati podle mých slov, smíte spatřit
Mesiáše!“
Mesiáše? Zaslíbeného, vytouženého? Údiv
přemohl shromážděné. Je to pravda? Bylo by vykoupení z poroby těla i duše
tak blízké? Zástup naslouchajících tlačil se ještě blíže k Janovi.
„Mluv, vypravuj více! Kdy přijde Mesiáš,
na něhož čekali již naši otcové?“
„Kdy přijde, to ví jedině Bůh sám,“
odpověděl vážně Jan. „Připravte mu cestu. Urovnejte stezku k vašim srdcím,
aby mohl přijít k vám, ať to je kdykoliv.“
Prosili, aby Jan u nich zůstal, ale jeho
to hnalo opět dále. Těmto lidem řekl všechno, co potřebovali vědět a jestliže
nevyzněla jeho slova nadarmo a oni uposlechnou, najdou svou spásu.
Když pak v doprovodu Assera opouštěl
městečko, přidali se k němu dva muži. Dozvěděli se, že Asser je Janův
učedník a nyní se dožadovali téhož práva. Pronikavě se na ně zahleděl a potom
vyhověl jejich prosbě.
Mezitím se rozšířila pověst o jeho řeči a
předstihla ho. Kamkoliv přišel, všude na něho čekali lidé. Zvědavci, toužící
vidět něco zvláštního, posměváčkové, kteří si rádi tropili ze všeho smích,
lidé, kteří slyšeli o Mesiášovi a chtěli věděti více, ale jen málo lidí, kteří
s ním chtěli mluvit pro spásu svých duší.
Nyní dal učedníkům pokyn, aby zvědavce a
posměváčky rychle odbyli a pustili k němu jen ty ostatní. Mnoho měsíců
chodil tak od osady k osadě, procházel krajinou křížem krážem a všude se
k němu přidávali mužové.
Tak se dostal až do blízkosti Jeruzaléma a
mluvil k tak velikému zástupu, jaký dosud nespatřil. A jak tak jeho zrak
klouzal po stohlavém davu, jenž se tu tísnil hlava vedle hlavy, tu mu bylo, jakoby
mohl nahlížet skrze jejich těla až do duše, jež tu ležely před ním ve vší
nahotě.
Strašlivý pohled! Bylo to možné, aby na
světě mohly být takové propasti hříchů? K takovým lidem měl přijít Syn
Boží? Sem, mezi tyto lidi má vkročit Jeho noha a přinésti jim spásu? Nemožno!
Jan se otřásl ošklivostí. Pochopil, že
svým kázáním o přicházejícím dosud nic nevykonal. To byla jen malá součást jeho
poslání. Měl vyburcovati lidi, ukázati jim jejich hříchy, každému jednotlivci
mezi nimi, až by se zastyděli sami před sebou. Ukázat jim, jak mají ode dneška
putovat v Božích zákonech. Musí se stát kazatelem pokání! To je jeho úkol!
Celá Janova bytost se napřímila.
„Pane, odejmi ode mne všechnu měkkost,“
prosil, „a naplň mne svým svatým hněvem. Dej mému jazyku výmluvnost, abych
obrátil hříšníky a ztracence přiměl k pokání.“
Jako v odpověď cítil vlnu síly, jež
se rozlila jeho tělem. Oči jeho ducha byly ještě jasnozřivější.
„Ty tam!“ oslovil znenadání jednoho muže
v bohatém šatě, který stál opodál. „Slyš muži, který se domníváš býti
bohatý a přece jsi chudší než žebrák! Jak dlouho chceš ještě setrvati ve svých
hříších? Vdovám a sirotkům odmítáš chléb, abys plnil svůj měšec. Ti všichni
budou na Tebe žalovat v den posledního soudu. Hněv a drkotání zubů budou
Tvou odměnou!“
Muž se hrůzou zachvěl až do hlubin duše.
Jan si toho povšimnul a pokračoval:
„Nebudeš-li se kát ze svých hříchů, je Tvá
duše odsouzena k zatracení! Výhružně zněl jeho hlas, oči sršely blesky.
Muž se zoufalstvím rozplakal a vrhl se k jeho nohám:
„Rabbi, co mám činit?“
„Co máš činit? Navrať nespravedlivě nabytý
majetek, postarej se o ty, které jsi ožebračil! Pros Boha o pomoc, aby se Ti
pokání zdařilo! Potom se do Tvého srdce navrátí opět Boží mír, který je nade
všechno bohatství světa a přetvoří je. Pak bude moci vejít i k Tobě
Mesiáš.“
A jako s tímto jedním mužem, tak se
dělo s mnoha. Z počátku přicházeli nesměle, později v zástupech
a Jan cítil, že se musí stát ještě něco více. Chtěl jim dát nějaké viditelné
znamení, něco, co by po celý život nemohli zapomenout.
Na mysli mu zatanulo místo z proroků
o smytí hříchů. To bylo to pravé! A to musí dělat!
V noci přednesl své myšlenky Bohu a
v modlitbě našel jistotu, že musí jíti touto novou cestou.
Lidé, kteří k němu přicházeli, museli
být zevně čistě umytí na znamení, že také tak čistě mají umýt své duše od
hříchů a chyb. Odešel k Jordánu a lid k němu proudil se všech stran.
Jeho kázání bylo mocné a působivé.
„Již se dotkla sekera kořene stromu!“
volal do shromáždění. „Vidíte blýskající se sekeru, jež se rozmáchne na Boží
povel. Jestliže se neobrátíte na svých cestách, zasáhne vás její ostří, budete
odetnuti od kmene a vrženi do plamene!
Nezastavil se ve vypočítávání jejich
hříchů, které jim bezohledně, přísně a vážně stavěl před oči.
Přišli mnozí, vrhli se před ním na kolena
a prosili ho, aby jim pomohl ukázat cestu k obratu, k novému životu.
Tu vstoupil do vod Jordánu až po pás a ty, kteří ho prosili o pomoc volal
jednoho za druhým k sobě. Tiše k nim pronesl několik slov, které
potřebovali a každého, jak k němu přicházeli, ponořil do vody.
„Já vás křtím vodou, ale ten, který přijde
po mně, bude vás křtít Duchem svatým!“
Hlaholivě zněla jeho slova nad zástupem,
který uchvácen naslouchal. Mezi těmi, kteří se chtěli dát pokřtít, bylo jen
málo vážných, opravdu cítících lidí. Mnozí přišli prostě z neujasněného
pocitu, že je přece možno to zkusit, protože to rozhodně nemůže nikomu uškodit.
Když Jan spatřil před sebou takové duše, zahořel spravedlivým hněvem.
„Vy plémě ještěrčí!“ rozkřikl se. „Jak
dlouho chcete ještě setrvávat ve svých falešných názorech! Čiňte pokání, neboť
se přiblížilo království nebeské! Neobrátíte-li se ve svých hříších, nevejdete
do něho!“
Někteří muži vystoupili proti němu:
„Jsi snad Eliáš, který má opět přijíti?“
„Nejsem jím,“ odpověděl klidně Jan, „ale Eliáš
na mém místě, nemohl by vám také říct nic jiného, než:
„Čiňte pokání, neboť Mesiáš jest
nedaleko!“
Také zákoníci uslyšeli o Janovi. Vůbec jim
nenapadlo spojovati toho podivného kazatele kajícnosti s učeným synem
Zachariášovým. Ten odešel neznámo kam a nikdo o něm už neslyšel. Ale tento zde,
muž z pouště, jehož lid nazýval Křtitelem, mohl být nebezpečný. Proto
poslali k němu se vzkazem:
„Kdo jsi? Jsi prorok nebo kazatel? Kdo Tě
poslal, abys mluvil taková veliká slova?“
Učedníci museli nejprve razit poslům cestu
zástupem, který stál nepokojný, protože se obával rušení. Jan vyšel poslům
vlídně v ústrety.
„Koho hledáte?“
„Kazatele a proroka jménem Jan, kterého
lid nazývá Křtitel.“
„Já nejsem prorok. Jsem jen hlas kazatele
na poušti, který musí neúnavně volat: Čiňte pokání, aby ten, který přijíti má,
nalezl vás připravené. Vy se ptáte, kdo mne poslal, abych tak mluvil? Jsem
posel Boha všemohoucího! On mne poslal, abych zvěstoval příchod království
nebeského!“
Poslové zírali užasle na mluvčího. Ne, to
nebyl lhář ani buřič, to byl řádný, zbožný muž.
„Kéž bychom měli více takových,“ přáli si
v duchu, vracejíce se zpět cestou k domovu.
Ještě nikde nezdržel se tak dlouho, jak
zde u Jordánu. Zástupy těch, kteří se chtěli dát pokřtít, proudily sem stále v hustých
řadách. Přicházeli však také takoví, kteří si horoucně přáli vyprositi si radu
a pomoc v jejich duševních trýzních. Kdykoliv viděl Jan opravdovou prosbu,
vycházející z upřímného srdce, nikdy takové lidi neoslyšel. Vraceli se
potom domů s novou nadějí, posilněni a změněni.
Kde však cítil, že tyto prosby tryskaly
z nečistých pohnutek, tam byl až nemilosrdně přísný a takové pokrytce
ostře odmítal.
Jednoho večera, po zvlášť vysilující
námaze, odpočíval poblíž Jordánu. Večer byl vlahý a tichý, hvězdy se třpytily.
Nechtělo se mu ještě domů, do zajetí těsných zdí. Učedníci uložili se nedaleko.
Věděli, že miluje tichou samotu takových hodin a že jí potřebuje. Potichu
rozmlouvali mezi sebou o různých událostech, které den přinesl.
Vtom zahlédlo bdělé oko Asserovo ženskou
postavu, zahalenou v hustých závojích, jak směřuje k místu Křtitelova
odpočinku. Rychle vyskočil, zastoupil jí cestu a ptal se jí. Čeho si přeje.
„Jsem hříšnice, potřebuji rady velikého
proroka,“ odpověděla žena pod závojem.
„Nuže přijď opět zítra, ve dne, on teď
odpočívá a potřebuje klidu,“ odbyl Asser ženu. Něco ho nutilo, aby odmítl této
tajuplné postavě.
„Ale to je kolem něho vždy tolik lidí a já
se musím svěřiti o samotě, mezi čtyřma očima, jen tak mi může poradit.“
A já Ti znovu opakuji: Přijď ráno, ve dne
bude mít jistě pro Tebe chvíli času!“ Asser byl neoblomný, jestliže považoval
něco za správné.
„Kdo jsi, že se opovažuješ mne odbývat!“
vzkřikla žena rozhněvaně. „Tedy věz, že já jsem zvyklá poroučet!“
„Ale ne mně!“ nyní i Asser zvýšil hlas.
„Assere,“ zaznělo v tom nočním
tichu,“ Assere, pamatuj, dáme-li se strhnout prudkostí, jsme snadno
nespravedliví! Pusť ji ke mně, když tak nutně potřebuje mé rady.“
Žena vrhla vítězný pohled na zaraženého
Assera, stojícího nepohnutě před ní, otočila se a spěchala za Janem.
Ten zatím vstal a čekal příchozí.
„Čeho žádáš, ženo?“ tázal se a v jeho
hlasu nebyl ani stín rozmrzelosti nad tím, že byl vyrušen.
„Mistře, jsem bídná hříšnice. Dva muže
jsem pochovala a nyní žiji se třetím – bez lásky. Co mám dělat?“
„Lituješ svých hříchů? Není třeba, abys mi
je všechny vypočítávala. Stačí znáš-li je Ty a Tvůj Bůh! Hospodin, Pán,
Všemohoucí je vidí. Je Ti toho líto? Chceš se polepšit?“
Zpod hustých závojů zazníval zadržovaný
pláč.
„Ano, chci změnit svůj život od základů,“
zašeptal měkký, sladce vábný hlas.
„Nuže přijď ke mně zítra, ve dne, a já Tě
pokřtím vodou a pokáním. V noci křtu neudílím.“
Znělo to přísně, neboť Janovi se nelíbil
ženin hlas.
„Přijdu, ale jen proto, abych zůstala u
Tebe jako Tvá učednice, Jane,“ žadonila svůdným hlasem. „Jane, ponech mne u
sebe! Čím je můj život bez Tebe! Častokrát jsem Tě vídala a pozorovala. Jsi
veliký, ba skvělý, ale byl bys daleko větší, kdyby o Tebe pečovala milující
žena!“
Při těchto slovech odhrnula žena závoj
z obličeje.
Jemná, čarovně krásná tvář zasvítila
v měsíčním světle, krásná tvář prozrazující však nehezkou duši.
Jan se zachvěl a odvrátil tvář. Ne, po
ženské kráse se nikdy neohlížel. Jediná žena, nade vše mu drahá, byla Alžběta,
jeho matka. Její jemné rysy vznášely se před jeho duševním zrakem, když se
zahleděl do tohoto hříchem rozrytého obličeje.
„Ženo odejdi ode mne! Není Ti stydno,
zahrávati si se svou duší?“
Protože se zdálo, že žena nemá chuť
odejít, otočil se Jan k ní zády, přistoupil ke svým učedníkům a pravil:
„Pojďme odtud! Mám pokažený večer!“
Žena, nyní již opět pečlivě zahalená
hustými závoji, rychlým krokem je minula.
„Zato budeš pykat, Jane! Budeš pamatovat
na tuto hodinu!“ zvolala hlasem, který před chvílí ještě tak měkce žadonil a
nyní zněl ječivě a sípavě. Ale Jan jí nedbal, obrátil se k Asserovi a
vlídně pravil:
„Tvůj cit a Tvoje bdělost Tě nezklamaly.
Děkuji Ti! Ale nesmíš být tak příkrý!“
Učedníci se dohadovali, kdo asi mohla být
tato žena. Že byla z urozeného rodu, to bylo vidět už na jejím pyšném
chování a podle drahých šatů. Jan jim zapověděl zabývat se dále touto ženou.
Neboť nebyla toho hodna.
Konečně mohl odejít také dál, aby pokřtil
i ty, kteří nemohli za ním přijíti k Jordánu. Ale potom ho to táhlo opět
zpět na místo jeho největší působnosti a opět k němu putovaly nepřehledné
zástupy kajícníků.
Mezi lidmi kráčel muž doprovázený několika
prostými lidmi, kterému dav dělal ochotně místo. Leč on se netlačil. Trpělivě
čekal, až na něho dojde řada. Jeho zrak spočíval téměř s láskou na Janovi,
jak tu stál v Jordánu, pronikaje lidi ostrostí svého pohledu, mluvil
k nim a konečně je křtil nebo odmítal.
Všichni, kteří se tu tísnili, byli už u
Jana. Vtom pozvedl Jan hlavu a rozhlédl se, zda ještě někdo touží po křtu, či
je-li pro dnešek již dost. Tam vzadu přicházely opět další zástupy a vpředu
oddělila se z davu postava a mířila k němu.
Janovy oči se úžasem rozšířily. Kdo to
byl? Mladistvá postava jakoby dýchala jasem. Klidným krokem přicházela blíže.
Již stál jinoch před Janem a nezapomenutelný, lahodně znějící hlas pravil:
„Jane, prosím o křest!“
Zvuk toho hlasu zpřetrhal v Janově
nitru něco, co zastíralo dosud jako závoj jeho duchovní zrak. Jasně cítil, jak
z postavy, stojící před ním, proudí k němu světlo, teplo a síla a
nyní viděl bílou holubici vznášet se nad hlavou prosícího. Jak podivně známá mu
připadala tato holubice, ba zdálo se, jakoby byl s ní nerozlučně spjat po
celý svůj život.
„Pane, nepřísluší mi, abych Tebe křtil. Já
Tebe bych musel prosit o křest,“ řekl tiše.
„Já Tě prosím o křest,“ zněla odpověď.
Jan již nic nenamítal. Mlčky ponořil
prosícího do vody Jordánu. Při tomto obřadu byla i křtěnci sňata páska
z jeho duchovního zraku. Od tohoto okamžiku věděl, že je Syn Boží, který
přišel na svět, aby přinesl světlo nebe.
Toto poznání Ježíše přemohlo. Zjasnělým
obličejem pohlížel na Jana, který jeho pohled opětoval. Oba věděli, že toto
setkání bylo Bohem určeno. Jan se octl tváří v tvář Tomu o němž kázal a jehož
zvěstoval, kvůli němuž přišel na svět.
„Pane, můj Bože,“ zajíkl se dojat. „Mé
dílo je skončeno. Dovol, abych tě směl následovat, jako Tvůj učedník.“
„Ne, Jane, jen křti dále, a nabádej
k pokání. Mnoho práce je dosud před Tebou…“
Ježíš hovořil laskavě, ale určitě. A Jan
se beze slova uklonil. Ještě jeden toužebný, horoucí pohled vrhl na
zaslíbeného, který se octl tak náhle před ním a potom se otočil k dalším
lidem, kteří se k němu hrnuli.
Ježíš kráčel však dále.
Od onoho dne vešlo něco nového do života
Janova. Věděl nyní, že TEN, jehož příchod zvěstoval, putuje již po zemi. Ačkoliv
ho toto vědomí nesmírně blažilo, přece ho to mocí hnalo vpřed, jen stále
kupředu nastoupenou cestou, neboť nyní, jak si vždy jasně uvědomoval, musí se
kát celý národ, měl-li být schopen přijmout Mesiáše. Nikdy nebude ve svých
kázáních dost přísný. Toto vědomí ho pohánělo k stále větší horlivosti, až
se zcela ztrácel ve svém poslání.
Jednoho dne, jda se svými učedníky, potkal
dlouhý průvod, doprovázející Ježíše. Křtitelovy oči zaplály živým ohněm.
„Vizte,“ volal radostně, „TEN, který
přijíti má, Mesiáš! On je beránek, o němž je psáno v knize proroků! Jeho
vzývejte a jemu služte!“
Učedníci Janovi přistoupili blíže.
„Jane, odkud víš, že tento je ten
zaslíbený?“
Jan se na okamžik zamyslil. Co má
odpověděti na tuto otázku? Vytryskla-li opravdu z živé touhy duše, pak by
je zajisté neuspokojil, kdyby se odvolával na svědectví svého citu, svého
přesvědčení. Nikoliv, oni sami se musí přesvědčit! Laskavě se obrátil
k tazatelům a řekl:
„Jděte k tomu, jehož nazývají Ježíš a
řekněte mu: Jan se dává ptáti: Jsi to Ty, TEN, který přijíti má, nebo máme
čekati někoho jiného? Dejte dobrý pozor, co vám odpoví, nechť vám neuklouzne
ani slovo!“
Učedníci dali se co nejrychleji na cestu.
Co jim odpoví Ježíš, který se mezitím ubíral dále a oni ho museli dohánět hezký
kus cesty. Konečně ho dostihli. Byl obklopen obrovským zástupem lidí. Tak jako
kolem Jana, tísnily se i zde vlnící se nepřehledné zástupy lidí. Ježíš však
nekřtil. Přinášeli k němu nemocné, kteří ozdravěli pouze dotykem jeho
ruky. Laskavým, mírným hlasem je upozorňoval na jejich hříchy, udílel jim
odpuštění a potom je uzdravoval. Oba učedníci Janovi vmísili se mezi zástup a
pozorovali, co se tu odehrává před jejich očima. Dlouho tak stáli a již začali
přemýšlet, jakým způsobem by se nejlépe protlačili k Ježíšovi, když
v tom na ně zavolal:
„Čeho žádáte ode mne mužové?“
Dav se okamžitě rozestoupil, utvořila se
ulička, kterou mohli projít k Ježíšovi. Jak světlá byla jeho postava.
„Pane, Jan nás posílá s dotazem: Jsi
to Ty, TEN, který přijíti má, nebo máme čekati někoho jiného?“
Jasný úsměv přelétl přes Ježíšovy líce,
neboť dobře věděl, že to není Jan, který se táže, nýbrž že učedníci to jsou a
svou pochybností ho přiměli k této otázce. Odpověď musí vyznít pro lidi
přesvědčivě.
„Rozhlédněte se kolem sebe,“ vyzval je,
„co vidíte?“
„Pane slepí prohlédají, chromí chodí a
hluší slyší.“
Vyslovili to s největším úžasem a
Ondřej k tomu připojil: „A lidem je hlásáno slovo Boží!“
„Nu dobře,“ řekl Ježíš dobrotivě, „řekněte
to svému mistru.“
Oba se opět vrátili k Janovi a
vypravovali mu, co viděli a slyšeli.
„Jste spokojeni s odpovědí?“ tázal se
Křtitel.
„Ale protože on je TEN, který přijíti má,
nesluší se, abyste u mne setrvali. Jděte k němu a jemu služte, vaše duše
naleznou tak mír a uspokojení. Oba uvažovali. Potom se rozloučili s Janem
a odešli k Ježíšovi, který je přijal za své učedníky.
„Nechceš jít také za Ježíšem, Assere?“
tázal se Jan svého prvního učedníka.
„Ne, mistře,“ odpověděl prostě Asser.
„Soužím-li Tobě, sloužím tím také Ježíši a to mi stačí.“
Několik dní později projížděl krajem
římský místodržící Markus s četným doprovodem. Náhodou narazil na zástup
lidí, kteří obklopovali Jana.
„Co je to tam za shluk lidí?“ vyptával se.
„Pane, nějaký židovský prorok mluví
k lidem a křtí je.“
„Zajedeme trochu blíže, rád bych se podíval
na toho proroka zblízka. Nelíbí se mi, že všude, kam přijdu, vidím srocující se
židy. Chci vědět, co jim povídá.“
Jak nařídil, tak se stalo. Jezdci
přiblížili se k zástupu od zadu, až byli tak blízko, že mohli rozumět
každému Janovu slovu.
„Nevzpouzejte se proti vrchnosti,“ volal
právě zvučným hlasem Jan k zástupu, který napjatě poslouchal. „Ona je
nositelkou moci z vůle Boží a vy máte přece Boha poslouchati!“
Kdosi se na něco ptal, avšak tak tiše, že
tomu Markus nemohl rozumět. Znovu burácel Křtitelův hlas, tentokráte ještě
určitěji.
„Kdo se nenaučí poslouchati, ten nebude
nikdy umět poroučet. Řím nás ochraňuje, protože mi sami jsme příliš slabí,
abychom se mohli chránit. Zato jsme povinni Římu sloužit. Doposud nás tak
neutlačuje, jako utlačovali Egypťané náš lid.“
V tom kdosi ze zástupu zahlédl Marka,
protože mnoho rukou na něho ukazovalo. Jan se otočil, Markus popojel blíže, obě
dvojice očí se setkaly a každý četl ve zraku druhého pravdivost a přísnost.
„Tys Jan, jehož nazývají Křtitel?“
prohodil Markus tázavě.
„Ano, pane,“ odpověděl Jan prostě.
„Proč učíš zde na ulici? Což nemáte chrámu
a školy?“
„Pane, já nejsem zákoník. Jsem jen posel
Boží, poslaný zvěstovati přicházejícího.“
„Koho nazýváš přicházejícím?“
v Markově otázce zachvívalo se cosi,
podle čeho Jan vycítil, že to není jen zvědavost, která nutí muže, aby se ptal.
„Znáš naše písmo?“ odvětil Jan
protiotázkou.
„Ano, četl jsem proroky,“ přiznal Markus.
„Tedy zajisté víš, co předpověděli. Doba,
o které proroci mluvili, se naplnila. Mesiáš je mezi námi a Jeho zvěstuji.
Volám k pokání a připravuji cestu, aby jeho slovo zapadlo jako převzácné
sémě do lidských srdcí. Kypřím půdu srdcí, vytrhávám z nich hloží, aby se
z ní stala dobrá ornice, ve které by semeno mohlo vzklíčit a nésti ovoce.“
„Jednáš správně, Jane a Řím Ti nebude
překážet ve Tvém úsilí!“
S vlídným pokynem hlavy se
místodržící rozloučil.
Cestou rozmlouval se svými průvodci,
z nichž někteří si začali tropit z Křtitele smích.
„Ještě jsem nepoznal otevřenějšího a
přímějšího člověka,“ řekl vážně. „V jeho bytosti je něco, co mě neobyčejně
přitahuje. Jakmile se budu moci jen trochu uvolnit, vyhledám ho a poslechnu si,
co říká o tom, který přijde.“
Tu i posměváčkové museli ztichnout,
protože Marek nerozuměl žertu ve věcech, které se mu zdály být důležité.
Jednoho dne přišli poslové od tetrarchy
Heroda s vyzváním, že si přeje mluvit s Křtitelem.
„Řekněte svému pánu, že mě tu zastihne
v kterýkoliv den,“ řekl Jan lhostejně. „Můj život náleží Bohu a národu
Izraelskému. Nemohu dávat přednost jednotlivci, nechť je to kdokoliv.“
„On sem za Tebou nepůjde,“ zapochyboval
posel. „Uvaž přece Jane, je to tetrarcha!“
„Vím, co jsem řekl a nemohu měnit svou
odpověď. Co mám říci Tvému pánu, mohu mu v tichosti říci také zde!“
Poslové odešli poněkud znepokojeni. Jak
přijme Herodes odpověď? Zastihli ho v dobré náladě.
„Věru, ten Křtitel si myslí o sobě, že je
král.Nu, uvidíme, co řekne!“
Herodes byl rozhodnut navštíviti Jana. Ale
jeho úmysl nebyl přece dosti pevný, vždy přišlo něco, co mu to překazilo, takže
cestu za Janem odkládal den ze dne a týden po týdnu.
Zatím se ovšem rozkřiklo, že Herodes
vyslal k Janovi posly a dvořané se netajili radostí, že Herodes nemohl
prosaditi svou vůli. Tyto řeči se donesly až k uchu kněžny Herodiady, té,
která kdysi Křtitele navštívila. Od té doby ho hluboce nenáviděla a čekala
pouze na okamžik, kdy se mu bude moci pomstít. Nyní byla příležitost zde.
Tvářila se co nejroztomileji, když
vyprávěla svému choti, ovšem s patřičným přikrášlením, co zaslechla. Nyní
se Herodes zlobil sám na sebe, že cestu tak dlouho odkládal.
Půjde-li on za Janem nebo Jan k němu,
bylo jejich záležitostí, která měla zůstat jen mezi nimi dvěma. A nyní byla
rozvířena na veřejnosti. Herodes musel nyní jednat, nechtěl-li být ještě více
pro posměch lidem.
„Uklidni se Herodias,“ řekl rozladěn. „Je
vždycky dosti prostředků, přiměti nějakého odbojníka k povolnosti! Dám ho
jednoduše vsadit do vězení. Až zkrotne, dám ho předvésti a přednesu mu otázku,
na kterou bych rád znal odpověď a pak ať si jde, kam ho oči ponesou.“
Herodias se radostně zasmála.
„Výborně choti! Radím ti však, abys toho
domýšlivce brzy nepouštěl na svobodu. Neuškodí mu, jestliže trochu vyhladoví a
bude toužit po svobodě.
Druhého dne pochopové Jana zajali.
Neočekávaný zásah všechny překvapil, nejvíce však Jana, poněvadž si nebyl vědom
ani toho nejmenšího provinění. Že popud k tomu nevyšel z Říma, tím si
byl jist. Na Marka se mohl spolehnout. Poslal k němu posly, ale Marek byl
za hranicemi a poslové ho nezastihli. Teprve v žaláři se Jan dozvěděl, že
byl zajat na rozkaz Herodův.
„To máš z toho, že jsi nechtěl přijít
dobrovolně,“ posmívali se mu strážci, „teď sklízíš, co sis zasel svou
vzdorovitostí.“
Již několik týdnů úpěl Jan v žaláři,
leč ztráta svobody ho netrápila. Bylo mu lhostejné, jak stráví svůj život,
avšak nevýslovně ho rmoutilo, že mu byla vzata možnost další práce, že již
nemohl svědčiti pro přicházejícího. Ani jeho učedníci k němu nesměli.
Mezi jeho strážci byl svěží mladík,
velikých tázavých očí, s nímž Jan často rozprávěl. Rád by mu byl vypravoval
o Ježíši, ale jinoch se tomu jen smál, odbývaje ho slovy:
“Zapomínáš, že jsme jen žoldnéři a že máme
jiné starosti!“
Jak den po dni zvolna míjel, aniž byl Jan
vyslýchán, tak vzrůstal i údiv Lutullův – jak se jmenoval strážce nad zajatcem.
Ani slovo nepřešlo přes Janovy rty, čisté čelo nebrázdila ani jedna vráska
hněvu. Tiše seděl ve svém vězení a přemýšlel. Často ho viděl strážce cele
ponořeného do modlitby, že ani nepozoroval, vešel-li kdo do jeho cely. Takového
zajatce tu ještě neměli. Vyprávěli si o tichém, laskavém muži a velmi často se
stalo, že i cizí žoldnéři přicházeli do vězení, jen aby viděli Křtitele. Ale
ani tato zvědavost ho nevyrušila.
Konečně se Herodes rozpomněl na Jana.
Myslel si, že vazbou bude již dostatečně zkrušen a dal ho proto zavolat.
Před tetrarchou objevil se bledý, vychrtlý
muž, na němž bylo na první pohled vidět, že dýchal žalářní vzduch. To bylo
v pořádku. Zato mužovy oči sálaly vnitřním ohněm a také jeho tělo bylo
vzpřímené.
Jakého rodu byl tento muž? Kníže by nemohl
budit vznešenější dojem při veškeré prostotě svého šatu.
„Nu, Jane, jelikož jsi nechtěl přijíti ke
mně dobrovolně, musel jsem si pro Tebe poslat!“ řekl Herodes tónem, který se
měl zdáti výsměšným, ale který přes všechnu námahu vyzněl hodně nejistě.
Jan mlčel. Herodes hleděl na něho a rovněž
mlčel. Minuty zvolna míjely. Z ulice zaznívalo sem volání a rachot kol.
V paláci se právě střídaly stráže, zazněly úsečné povely a hned na to bylo
slyšet stejnoměrné kroky nohou, chráněných ocelí. V nádherné komnatě, jež
sloužila Herodesovi za pracovnu, bylo hrobové ticho. Osud vložil napomínavě
svou ruku na tetrarchu:
„Měj se na pozoru!“ ale Herodes neslyšel
varovného hlasu. Teprve za dlouhou dobu opět promluvil.
„Dal jsem Tě zavolat, protože jsem se
doslechl, že máš všem lidem, cosi říci. Zachtělo se mi poslechnout si Tvou
moudrost. Mluv a neostýchej se! Nedal Ti Bůh pro mne nějaký rozkaz?“
Opět ten posměch, z něhož vyznívala
nejistota a zneklidnělá duše. Tmavé oko Křtitelovo ulpělo zplna na knížeti.
„Herode, ty víš v čem spočívá Tvůj
hřích! Není správné, že jsi pojal za choť ženu bratrovu. Odvrhni ji od sebe a
služ Bohu se srdcem kajícím.“
Janova slova zasáhla nejbolestivější místo
této duše. A protože slova bolela, kníže je nemohl snésti.
„To se opovažuješ říci Ty mně, Jane, mně,
svému pánu?“ osopil se Herodes.
„Mým i Tvým pánem je jedině Bůh, Herode!
Mými ústy Ti oznamuje, že se musíš vymanit z hříchů. Jinak tě čeká zkáza a
zničení.“
„Uvědomuješ si Jane, že za tato slova Tě
mohu nechat doživotně zavřít do vězení? Ano, ještě více, mohu Tě dát usmrtit!“
„Co chceš se mnou dělat, za to se budeš
odpovídat Bohu. Ale mně nemůžeš ublížit tak, abys zasáhl mou duši, nebo ji
chtěl doprovoditi na věčnost,“ řekl Jan mírně.
Tento klid, který nebyl předstíraný a
tryskal z hluboké víry – jak Herodes dobře cítil – zapůsobil na něho
mocným dojmem. Co je to v tomto prostém muži, který uvádí jeho, pyšného
tetrarchu do rozpaků? Herodes byl chytrý a dovedl rozpoznati skutečnou
velikost. Rád by byl přišel na kloub Křtitelovu tajemství. Snad se mu to podaří,
promluví-li si často s Janem.
„Pro dnešek se vrať zpět do svého vězení.
Ráno Tě dám opět zavolat, Jane. Možná, že budeš mluvit jinak!“
Klidně, tak jak přišel, opustil Jan
nádhernou komnatu, aniž utkvěl sebe nepatrnějším pohledem na svém okolí.
Herodes osaměl, zabrán v myšlenky. Kdy asi začal řetěz malicherných
neúspěchů? Až když učinil ženu svého bratra svou, když jeho smysly podlehly
kouzlu svůdné Herodias a její dcery Salome. Měl by uposlechnouti Janovy rady a
propustit tuto ženu i s její dcerou? Přemohla ho veliká touha zbavit se
všech vnitřních pout a býti tak volný, jako jeho zajatec. Co to jen bylo u toho
Jana, že kráčel se vztyčenou hlavou a jasným zrakem vším nebezpečím? Hle, již
se zase obíral v myšlenkách Křtitelem. Neměl pokoje, musel přemýšlet a
hloubat.
Druhý den, sotva se jitro rozbřesklo, dal
si zavolat Jana.
„Pověz mi, Jane, co to je, co Tě naplňuje
takovou důvěrou?“ zeptal se, jakmile Jan vstoupil.
„Jsem sluha Boží. Toto vědomí mi dává
velkou sílu, které je mi třeba.“
„Ty opravdu věříš v Boha? Či to říkáš
jen tak, protože to patří k Tvému povolání?“
Jan se překvapeně zahleděl na tazatele.
„Jak bych se mohl opovážit bráti
nejsvětější jméno do úst, kdyby on nebyl náplní mého života?“
„Hleď, Jane, táži se Tě jen proto,
poněvadž i já jsem hledající. Co bych za to dal, kdybych mohl mít v tom
jasno. Nejsem rozený žid, proto také nevím o Bohu, jako vy ostatní,“ končil
poněkud rozpačitě svou chvatnou omluvu.
Jan Křtitel nebyl nadarmo žákem učeného
rabbi Šolema. Naučil se, že lidé nemluví nikdy tolik, než když chtějí něco
zamlčet. Tím se v duchu řídil a přemýšlel. Co chtěl Herodes skrýt? Víru
v Boha, kterou neměl? Ne, neboť o tomto předmětu hovořil zcela nepokrytě.
Svou nerozhodnost? Ano, to je ono. Herodes cítil vinu a nemohl se z ní
vymanit. Potřebuje pomoci. Nedbaje slov knížete, řekl Jan prostě:
„Herode, jen ten, kdo přemůže svůj hřích,
je skutečně celý muž. Změň svůj život, řiď se Božími přikázáními, zákonem
Hospodinovým a požehnání a úcta lidí Tě neminou.“
„Nebylo by ode mne horší a větší provinění,
kdybych zapudil nyní ženu, kterou jsem učinil svou? Kam by měla jít? Co se
stalo, stalo se, na tom nelze ničeho změnit, nejsi téhož mínění?“
„Bůh se tím nespokojí, Herode! Nemyslíš,
že je daleko lépe učinit rázný konec takovému životu, než hřešit dále a vždy
znovu?“
„Neshledávám, že bych hřešil, budu-li žít
dále po boku Herodiady!“ odpověděl Herodes houževnatě. Jeho hlas nezazněl
prudce, nýbrž unaveně a netečně.
Zato Jan nyní zabouřil:
„Pak Ti nemám už co říci! Každé slovo bylo
by Ti jen ke škodě!“
Herodes opět přikázal, aby byl Jan odveden
do vězení, ale již následující den opět ho to nutilo, promluvit si
s Křtitelem.
V paláci ovšem nezůstalo utajeno, že
zajatec byl den co den voděn před Heroda. Toto podivné počínání knížete se
přetřásalo na všech stranách, byly vyslovovány různé dohady, které nebyly
daleko od pravdy. Konečně se o tom dozvěděla i Herodias. Touto zprávou byla
velmi rozezlena. To by tak ještě scházelo, aby muž, který jí opovrhl, chtěl jí
dokonce odloučit od manžela. Tomu bylo nutno včas zabránit.
Na dvoře tetrarchově odbývala se hlučná
slavnost. Bylo tu vše, co mohlo rozveselit a omámit smysly.Všichni účastníci
oddávali se bezuzdnému veselí. Libyjské tanečnice předváděly divoký rej, když
rozjařený hostitel vychloubačně zvolal:
„Je možno předstihnout tyto tanečnice?“
Herodias, sedící vedle svého chotě, se
k němu naklonila a pronesla sládnoucím hlasem:
„Domnívám se, můj choti, že znám
tanečnici, která je krásou a ušlechtilostí všechny zastíní. Dej zavolat Salome,
mou dceru, ať Ti zatančí, a jsem si jista, že budeš jinak smýšlet!“
Na dané znamení vstoupila mladá kněžna
úchvatné, až omamující krásy. Hra jejích údů byla vláčná jako u divoké kočky,
oči žhnuly jako dva uhlíky. Hudba vášnivého rytmu rozechvěla vzduch a tanečnice
začala tančit. Věru, to bylo něco jiného, než Herodes kdy viděl. To byl tanec,
který rozbouřil všechny smysly.
Nadšen zavolal ji k sobě, sotva hudba
dozněla.
„Vyslov jakékoliv přání, maličká, a já je
splním i kdyby to mělo stát polovici mé říše!“ sliboval. Salome se usmála a
odběhla k matce.
Šeptem se radily obě ženy tak dlouho, až
byl Herodes už netrpělivý. Množství vypitého vína kalilo jeho mysl, nebyl již
sebe docela mocen.
„Nu, nemohl bych už slyšet to Tvé přání?“
nechť je jakékoliv, splním je! Nic mi nebude za těžko!“
„Já si přeji – přeji si stříbrnou mísu a
na ní --- Hlavu Janovu ---toho, kterému říkají Křtitel!“
Salome přitančila blíže. Nyní poklekla
před knížetem a prosebně vztáhla k němu obě štíhlé ruce.
Herodes rázem procitl z opojení, jež
vázalo jeho smysly. Slova zasáhla hluboce jeho duši a vyvolala v ní bouři.
Čím byl pro něho dosud lidský život?! Všichni, všichni mohli pomřít! Ale Jan
nebyl člověk! V uplynulých týdnech si to jasně uvědomil, když den co den
vyhledával Křtitelovu blízkost. Jeho dát usmrtit? Nemožné!
A jakýsi hlas mluvil a zřetelně napomínal:
Dej pozor, Herode! Jan nespadá pod Tvoji
pravomoc. Nepatří ke Tvé říši. Není třeba, abys splnil toto přání!“
Ale jiný hlas, ještě neodbytnější,
odporoval:
„Jestliže nesplníš přání, za jehož
vyslyšení jsi se zaručil, budou Tebou lidé opovrhovat. Je to věc Tvé cti.“
Zmaten rozhlížel se Herodes kolem sebe –
kdo to tu mluví? Nablízku nikdo nestál, odtud to tedy nebylo, ale jak se díval
kolem, zavadil jeho pohled o výsměšný obličej Herodiady.
„Teď ukaž,“ vyčetl z něj, „jsi-li
mužem, který dostojí svému slovu.“ Skutečnost, že mohl vůbec zakolísat, již
sama o sobě znamenala zločin na jeho důstojnosti. Nyní musí ukázat, co je zač!
„Vstaň!“ poručil Salome, která se úzkostí
zhroutila, „Tvá prosba je vyslyšena!“
Proti vůli vyslovil něco, o čem chtěl
vlastně ještě uvažovat. Konečně, co mu záleží na Janovi! Je-li skutečně
prorokem Nejvyššího, pak nechť si Bůh vzbudí jiného! Toto pomyšlení ho
obveselilo a vnitřní rozrušení se uklidnilo.
„Kdo má dnes stráž ve vězení?“ volal na
sluhy, kteří se tísnili v jednom klubku, chtivě a poťouchle vyčkávajíce,
co se bude díti dále.
„Lutullus“ odpověděli sborem.
„Zavolejte ho!“
V následujících minutách nikdo
nepromluvil. Salome vstala a přistoupila k matce. Její duše se svírala úzkostnou
křečí. Co to učinila? Jak odporný pohled je na matku, na jejímž obličeji utkvěl
vítězný úsměv, podobající se téměř úšklebku!
Mezi dvořany a služebnictvem nebylo
člověka, který by Jana politoval. Většina o něm nevěděla nic více, než že býval
prorokem, který chodil z místa na místo a jehož dal kníže zajmout. Proč se
tak stalo, na to se nikdy neptali.
Ale v duši Herodově ozvaly se hlasy
nanovo.
„Nedávej rozkaz, dosud je čas! Můžeš říci,
že jsi chtěl tomu pošetilému děvčeti dokázat, že jsi schopen i takového činu.
Půjdeš-li dále, jsi ztracen!“
„Já – ztracen?! Blesklo Herodovi hlavou.
„Ne, Jan je ztracen! Je ho škoda. Právě zítra mi měl pověděti něco o Bohu. Rád
s ním hovořím. Ale proč by měl v budoucnu scházet?“
Příchod žoldnéře zpřetrhal předivo jeho
myšlenek. S odstupem a přece s úzkostí blížil se Lutullus ke svému
pánu. Proč je volán? Čeho se dopustil?
Oči všech upřely se na dvojici, každý
ustoupil mimoděk krok dozadu, takže Herodes a jeho vojín ocitli se sami dva
uprostřed velikého kruhu. Plášť tetrarchův svítil krvavě rudou barvou. Hrůza
obešla přítomné.
Lutullus již nemohl snésti mlčení. Proto
všem zvyklostem oslovil svého pána.
„Čeho si žádá ode mne můj kníže?“
Tato smělost vrátila Herodesovi opět řeč.
„Nemůžeš počkat Lutulle, až Tě oslovím?“
rozkřikl se. Byl příliš silně vnitřně rozrušen, aby mohl klidně mluvit.
„Tomu zajatému prorokovi, Janovi, setneš
hlavu – teď v této hodině – a přineseš ji na stříbrné míse mé dcerušce.
Zatoužila po ní,“ připojil drsně se směje, neschopen se již dále ovládnout.
Lutullus, který zbledl až po rty, odvážil
se namítnout:
„Pane, udělal jsi mne správcem vězení,
nikoli katem!“
„Učiň, jak jsem Ti poručil, jinak si
zahráváš s vlastním životem. Čím rychleji vykonáš rozkaz, tím větší Ti
kyne odměna. Tato noc může z Tebe udělat setníka!“
Co záleželo Lutullovi v tomto
okamžiku na poctě celého světa? Měl zavraždit člověka, jinak přece hodnosti
centuria nedosáhne. A tento člověk byl něčím více, než lidé, s nimiž se
Lutullus kdy setkal. Co má dělat? Nelze dělat nic jiného, než opustiti co
nejrychleji sál a doufati, že mu cestou k vězení napadne spásná myšlenka.
S maličkou úklonou, která byla až
neuctivá, opustil nádhernou místnost. Vzduch! Jen moci volně vydechnout! Moci
přemýšlet!
Sotva byl venku, cítil, jak se něčí paže
ovinuly kolem něho. Obklopila ho těžká vůně. Byla to Phoebe, řecká služebnice
Herodiady.
„Co chtějí na Tobě, můj Lutulle?“
zašeptala něžně.
„Pusť mě, Phoebe, nemám čas!“ odpověděl
drsně.
„Aj, aj, to musí být něco velikého, že se
z mého něžného Lutulla stává takový hrubý žoldák,“ zasmála se a chytila ho
za ruku. Vejdi na okamžik sem, do komnaty, je prázdná. Svěř se mi a pověz, co
Tě trápí, snad Ti budu moci pomoci, poradit.“
Lutullus volně vydechl. Možná, že mu
Phoebe bude moci skutečně ukázat nějaké východisko. Byla chytrá jako všichni
Řekové. Nebránil se, když ho zatáhla do malé opuštěné místnosti a vypověděl jí
tam, co Herodes od něj požaduje.
„Není-li to více, než to, milý Lutulle,“
konejšila Phoebe rozčileného muže, „můžeš být docela klidný. Na Tebe vina
nepadne, jestliže si Křtitel dosud nezasloužil smrt. Ale je pravděpodobné, že
propadl životem a Herodes ho chce chytře odstranit, aby předešel vzbouření.
Neusmrtíš-li ho Ty, udělá to někdo jiný a Ty budeš za své zdráhání potrestán
propuštěním nebo ztrátou hrdla. Pamatuj, že nás má brzy Hymen spojit posvátným
svazkem. Musíš si uchovat život pro mne.“
Její poslední slova zazněla něžně,
přemlouvavě. Ale nebylo toho již třeba. Myšlenka, že Jan musí zemřít, tak jako
tak zapustila kořeny do jeho duše. Byl rozhodnut splnit, co mu bylo poručeno.
Stále bude ještě lepší, zemře-li Jan jeho rukou, než kdyby ho měl zabít nějaký
surovec.
Ukonejšen, rozloučil se s Phoebe a
chvátal do vězení. Odložil přilbu a štít, potom přezkoušel ostří meče. To vše
dělal téměř mechanicky. Nutilo ho to, aby ten strašlivý rozkaz měl již za
sebou.
V tom ocitl se před vězením, které
sloužilo Janovi za útulek. Jako vždy, kdykoliv se přiblížil k této brance,
snesl se na něho mír, jakého Lutullus nikdy nepoznal. Již dávno věděl, že
vychází ze zajatce. Kdo má takový vliv na své okolí, ten nemůže být špatným
člověkem. Znovu ho přepadly ty hrozné, hlodající pochybnosti, hrůza před činem,
který měl vykonati.
Chvějící se rukou otevřel dveře. Měl
v úmyslu vrhnout se na Jana dříve, než by se oba vzpamatovali. Bylo to
nemožné! Křtitel stál uprostřed kobky. Byl obklopen světlem, které nebylo
z tohoto světa a jež vstupujícího oslepovalo.
„Lutulle,“ vítal ho Jan, „můj úkol je
skončen. Co mi Bůh uložil, to jsem vykonal. Právě teď jsem nabyl plné jistoty,
že smím už opustit tento svět.“
Oslovený nevěděl co odpovědět na slova,
jež na něho tak mocně zapůsobila.
„Tys připraven zemřít?“ vynutil konečně
namáhavá slova ze sebe. Meč jasně zařinčel o dlaždice, jak mu ruka poklesla
k zemi.
„Jsem připraven,“ dotvrzoval vážně Křtitel.
„Čím dříve budu smět odejít, tím lépe pro mne!“
Přerušil se, neboť teprve nyní si povšiml
obnaženého meče.
„Příteli Lutulle, tys přišel, abych
z Tvé ruky přijal smrt? Proč váháš?“
„Nemohu to učinit!“ zavyl Lutullus jako
zvíře, „Žij blaze, Jane!“
Vyřítil se z komůrky. Zoufale
vzlykaje přitiskl venku bolestí sevřenou hlavu na chladivé kamenné zdivo. Co
činiti? Utéci? Zemřít? Raději vše, jenom ne zavraždit tohoto proroka
Nejvyššího!
Po několika okamžicích zaslechl blížící se
lidské kroky. Vzhlédl. Před ním stál Brutikus, číšník Herodův, nesa opatrně
v rukou vyleštěnou stříbrnou mísu.
„Kde je hlava toho zrádce? Tázal se
zhurta. Sem s ní. Mám ji donésti kněžně, protože jak se zdá, Ty otálíš.“
Lutullovou odpovědí byl hluboký bolestný
sten.
„Co je Ti? Tys churav? Vypil jsi snad
mnoho vína?“ vyzvídal Brutikus a připojil netrpělivě: „Nemůžeme čekat, než se
zase vzpamatuješ. Dej sem meč!“
Neurvale mu vytrhl zbraň a vřítil se do
vězení.. Lutullus padl v mdlobách na zem. Uvnitř na podlaze klečel Jan
zády ke dveřím, skloněnou hlavu maje obrácenou k okénku, které se nalézalo
dole ve zdi při samé zemi. Byla to vlastně hustě zamřížovaná díra.
Křtitel byl tak pohroužen do modlitby, že
vůbec neslyšel horkokrevného vetřelce, ba necítil ani dotek chladné oceli,
která mu dobře mířenou ranou sťala hlavu.
Rychlou, nelítostnou rukou dokončil
Brutikus své dílo. Nyní vztáhl ruku, chtěje se zmocnit hlavy, když v tom
spatřil státi před sebou Jana. Z postavy jasné a světlé vyzařovalo světlo,
jež se zdálo pronikat a prosvěcovat jeho duši.
Byl Říman, který nevěřil v Boha a
jemuž vlastní bohové byli cizí. Nikdy se nestaral o nadpozemské jevy. Nyní octl
se před něčím, co bleskurychle a od základu změnilo nejvnitřnější podstatu jeho
bytosti.
Místo aby zvedl hlavu, padl na kolena a
prosil:
„Pane, odpusť mi! Nevěděl jsem, co činím!“
A postava k němu promlouvala:
„Jdi k tomu, jehož nazývají Ježíš.
Dones mu zprávu o mé smrti a následuj ho! Bůh Tě vyvolil k velikému,
Brutiku! Nebudeš se více jmenovat Brutikus, nýbrž Barnabáš. Máš se státi
svědkem Božím a zvěstovati Mesiáše, až sám podstoupíš tutéž smrt, kterou mi
dnes přinesla Tvoje ruka!“
Vrah hluboce rozechvěn uklonil se a
potáceje se, opustil vězení. Učinil, jak mu Jan pověděl. Venku stál Lutullus,
procitlý zatím ze svého bezvědomí. Vytřeštěný zrak, v němž se zračilo
šílenství, upíral na stříbrnou mísu, která vypadla Brutikovi z rukou.
Jakoby donucen neznámou mocí, překročil práh Janovy žalářní kobky, zvedl ze
země zakrvácenou Janovu hlavu, položil ji na mísu a nastoupil cestu k paláci.
Nevěděl, co dělá. Vedle něho šla světlá postava Janova a současně s ním
vešla do nádherného sálu Herodova. Vysoké prostory hučely lomozem a hřmotem,
jakoby byl všechny přítomné v napjatém očekávání zachvátil děs, který se
snažili za každou cenu ohlušit a překřičet.
Pevným krokem, avšak s očima
planoucíma šílenstvím, přistoupil Lutullus k Herodiadě.
„Paní, zde máš pokrm, po němž zatoužilo
Tvé srdce!“ zvolal mohutným hlasem, strhuje při tom roušku, zahalující hlavu.
Ječivé výkřiky, zařezávající se až do
morku kostí, překotný útěk, zděšení. Herodiada a kníže najednou osaměli
s vojínem. U jejich nohou svíjela se strachem pološílená Salome. Před nimi
však stál Jan, světlý a jasný, oběma viditelný.
A nyní začal také mluvit, jeho řeč platila
Herodesovi:
„Jsi třtina větrem se klátící, Herode,
ačkoliv se domníváš být velmi mocný. Neobstál jsi v této jedné zkoušce!
Chraň se, aby druhá nebyla příčinou Tvého pádu! Ještě jedenkrát vloží Bůh do
Tvých rukou život. Očisti se od hříchů, abys neklopýtl.“
Jan zmizel. Současně zhasly v sále
svícny. Vysokými okny dral se dovnitř první náznak ranního svítání. Tiše, jeden
za druhým, kradli se hosté i služebnictvo ven, ze sálu. Herodes klesl
s pláčem do svého nádherného křesla. Herodias hlasitě vykřiknuvší, mrštila
stříbrnou mísu daleko od sebe.
Lutullus se shýbl, láskyplně zvedl hlavu,
zahalil jí do šatu a opustil síň. Bez meškání vyhledal Assera, který den co den
přicházel k vězení doufaje, že se mu přece někdy podaří spatřit mistra.
Jemu odevzdal Lutullus Janovo tělo a pak vlastní rukou ukončil svůj život.
Učedník pohřbil Jana, neprozradil však,
kam pochoval jeho tělo. Tajně je zanesl nahoru do hor a za noci uložil do
hrobu jeho otce Zachariáše. Po té odešel a připojil se k učedníkům
Ježíšovým.
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára
Komentáre sú moderované.