11. 9. 2014

Abdruschin - V ríši Ismánov

Nádherná lučina plná květů zářila ve slunečním svitu. Podivně utvářené, překrásné a vonící byliny tvořily koberec této lučiny. Něžně zbarvené veliké květy kolébaly svými kalichy na dlouhých stoncích a nad nimi se vznášeli, jako oživené květy, velicí motýlové s nádher­ně zbarvenými křídly. Honili se, usedali na květy, třepetali se naho­ru i dolů a obletovali květinové elfy, kteří pobíhali kolem sluneč­ních paprsků.

Uprostřed této nádhery stálo asi tříleté dítě. Se sepjatýma ručka­ma pohlíželo udiveně na zázrak kolem sebe. Jeho oči závodily v záři se slunečními paprsky, neboť se v nich odrážela zlatá zář. Vlasy vlály kolem pravidelně zformované hlavičky, jako by kolem ní byla utkána zlatá zář.

Nyní se blížil obzvláště veliký motýl. Dítě zajásalo:

"Ó, pojď sem, ty krásný a milý motýlku!"

Dítě natáhlo ručky a motýl uposlechl prosebného volání hlásku. Usedl na dětskou ručku a rozepjal svá nádherná křídla.

"Imio, Imio, podívej se!" zajásal chlapec, který se neodvážil kvůli své radosti ani pohnout.

Od okraje lučiny sem přicházela ženská postava ve splývavém bílém rouchu. Její černé vlasy byly spleteny na hlavě jako koruna a na nich byl upevněn tenký závoj na ochranu proti slunečním paprskům a příliš velikému světlu.

Přátelsky se blížila k chlapci a pozorovala s ním motýla. Tiché trhnutí projelo tělem zvířátka a pak uletělo mezi květiny.

Zklamaně klesla chlapcova ruka:

"Škoda!"

Imia jemně pohladila chlapcovy vlasy:

"Vidíš elfy, Abd-ru-shine, kteří tu tančí kolem květů?"

"Ovšem, že vidím!" smál se chlapec. "Slyším je také zpívat!"

"Tak si zavolej některého z nich! Jsou ještě líbeznější než motýlové."

"A myslíš, že přijdou, Imio?" tázal se maličký, avšak aniž obdržel odpověď, zavolal milým hláskem: "Elfíčkové, malí elfové, přijďte k Abd-ru-shinovi!"

V kruhu elfů, kteří tančili nablízku své reje, vznikl neklid a zdálo se, jako by všichni elfové chtěli uposlechnout volání. Pak se oddělil jeden z nich, vznesl se do výše k chlapci a tiše jako dech se posadil na nataženou ruku. Chlapec sotva dýchal. Štěstí a radost chvěla jeho duší. Pohlížel na elfa, na tuto nepatrnou bytůstku plnou krásy a líbeznosti. Pak se váhavě tázal:

"Smím tě vzít, maličký elfe, s sebou, když se posadím na druhé straně pod veliký cedr?"

Malý elf musel odpovědět, aniž by to Imia slyšela, neboť s radost­ným zajásáním ubíhal Abd-ru-shin přes louku. Na okraji stály mohutné, nádherné cedry, které rozšiřovaly ve slunečních paprscích kořeněnou vůni. Pod jedním z nich čekalo lůžko z jemných bílých kožešin na chlapce unaveného hrou, který se na ně pohodlně usadil.

Maličký elf, který letěl s chlapcem, se posadil na vysoké zelené stéblo, které vyrůstalo vedle chlapce ze země. K němu se přiblížili ještě další elfové v různobarevných rouchách a vyprávěli o svém živo­tě ve slunečním svitu a vůni květin. Hovořili o květech, travinách,  motýlech a broucích, až Abd-ru-shin usnul.

Když se probudil, byli již elfové pryč a nad jeho hlavou zpíval ptáček svou píseň ku poctě Boha a Pána. Zbožně sepjal chlapec své ruce a naslouchal. V zelené půdě se objevila hlavička se zlatě se lesknoucíma očima. Byla to ještěrka o něco delší než chlapcova ruka. Vesele se k němu připlazila, když zpozorovala, že jeho oči na ní spočinuly. Také ona dovedla mnoho vyprávět o svém životě mezi kamením a bylinami.

"Pohleď, kdo přichází, Abd-ru-shine!" Přerušila Imia důvěrný rozhovor, ze kterého nic nevnímala. Mohla ovšem všechno bytostné vidět, avšak jejich řeč, kterou nebylo možno zachytit lidským uchem, jí byla nesrozumitelná. Při zvuku jejího hlasu zmizel pták i ještěrka. Chlapec vzhlédl a vyskočil z lůžka. S hlasitým jásotem pospíchal příchozímu vstříc:

"Is-ma-eli!"

Muž oslovený jménem Is-ma-el byl vysoký, bělovlasý a silné posta­vy. Cosi úctyhodného na něm spočívalo. Jeho hluboce modré oči se zdá­ly pronikat člověka do jeho hloubky.

Jeho roucho bylo bílé z nádherné látky, sepjaté zlatým pásem. Zlatý kruh obepínal jeho čelo. Úzké, velmi bílé ruce se vztahovaly vstříc přibíhajícímu chlapci.

"Abd-ru-shine, můj synu," přátelsky ho pozdravil a položil mu své ruce na ramena.

Chlapec vzhlížel k němu vzhůru se smíchem.

"Víš, co říkala ta ještěrka?" tázal se významně. "Za několik dnů začnou velcí brouci svítit. To musí být krásné. Dělají to každý rok, ale já jsem to ještě nikdy neviděl. Uvidím je tentokrát?"

"Jistěže uvidíš, Abd-ru-shine, nyní jsi na to již dosti stár. Je čas, abys poznal všechny divy, které Boží vůle vložila do přírody. Také se ti objeví, abys je poznal."

"Z tebe, skrze tebe a k tobě," dodal tiše v hlubokém zamyšlení tak tiše, že naslouchající chlapec tomu nerozuměl.

Abd-ru-shin horlivě vyprávěl o motýlech a elfech. Is-ma-el se radoval s ním: "Nech si zítra ukázat od motýlů, jak vylétají ze svých nepěkných kukel. Budou jistě vědět, kde se jejich druhové chtějí vylíhnout. Dej se tam zavést a podívej se!"

Chlapec přikývl. Nejraději by byl hned zase utíkal na louku, avšak Is-ma-el ho uchopil za ruku a vedl sebou po cestě, která tu pokračovala pod stinnými cedry.

Místy stromy uvolňovaly vyhlídku, a pak bylo vidět ostré skály, které se zdály tyčit až do nebe. Byly porostlé popínavou zelení a ma­lými kmeny, na kterých rostly červené, bílé a fialové zvonky. Vyhlí­želo to velmi půvabně, když se vše pohybovalo ve vzdušném vánku.

Od té doby, co se Abd-ru-shinovy oči otevřely pro pozemské bytí, byly obklopeny krásou. Nic jiného ještě neviděly. Přesto byl chlapec vnímavý pro všechno krásné, s čím se setkával. Stokrát viděná věc skrývala pro něho stále nové nádhery.

Zdálo se, že Is-ma-el cítí totéž. Přizpůsobil svůj krok krokům dítěte. Společně se radovali z toho, co viděli.

"Pohleď, Is-ma-eli, co je tu zvonečků! A jak cinkají!" Zvolal chlapec na skálu obsypanou fuchsiemi, kterou bylo vidět mezi dvěma cedry.

Is-ma-el měl radost, že dítě řekli "cinká", chtěl však vědět, zda­li to neřeklo neúmyslně. Proto se ho tázal:

"Proč neřekneš zvoní ? Zvony přece zvoní!"

Chlapec na okamžik přemýšlel a pak zvedl hlavičku:

"Ano, zvony zvoní, to je slavnostní. Vyprávějí o Boží všemohouc­nosti, ale zvonečky jen cinkají."

"Ty nemluví o Bohu!" zkoumal Is-ma-el dále.

"Všechny květiny mluví o Bohu!" Odpověděl chlapec přesvědčivě. "Zvonky však volají jen: "Děkujeme, že smíme žít a radovat se!"

Náhle však chlapce napadla nová myšlenka. Na okamžik se zadíval před sebe a pak zavolal:

"Ty, Is-ma-eli, jsi zvon, velmi veliký zvon a Abd-ru-shin je zvonek. Ale chci se stát zvonem a zvěstovat Boha všem lidem."

Is-ma-el mlčel rozechvěn nevědomou moudrostí tříletého dítěte. Tomu se zatím ujasnilo, co vlastně řekl. Zamyšleně se tázal:

"Proč jsem říkal, že chci hlásat Boha všem lidem? Vím, že to chci. Ale - přece všichni Ismáni Boha znají! Všichni Ismáni o něm přece vědí a modlí se k němu. Či jsou ještě nějací jiní lidé?"

"Ano, dítě, jsou tu ještě jiní lidé, kteří o Bohu nic nevědí. K těm budeš smět jednou jít a hlásat jim o Bohu.

"Kde jsou?" chtěl chlapec vědět a rychle se uspokojil, když mu Is-ma-el řekl, že se to dozví, až bude čas.

"Ale chci, abys dnes viděl něco jiného. Proč jsem tě sem přivedl,"pravil Is-ma-el. Vyšli z cedrové aleje na velikou, zelenou plochu, kde se proháněli skvělí bílí koně. Byl to okamžik, který by každého rozechvěl, nejen toto dítě, které to vidělo poprvé.

"Byli tu stále? Ještě jsem je nikdy neviděl!" volal Abd-ru-shin.

Chtěl se vytrhnout z Is-ma-elovy ruky a utíkat za krásnými zvířa­ty. Jeho průvodce ho však pevně držel a zavolal jednoho z Ismánů, který byl u koní.

Muž uchopil bleskurychle štíhlého koně kolem krku a přivedl ho k Is-ma-elovi. Abd-ru-shin vyškubl ruku, kterou Is-ma-el držel a pospíchal ke zvířeti.

"Simi! Simi!" volal nadšeně a kůň vesele zařehtal jako na pozdrav.

Is-ma-el a Mana, jak se nazýval Ismán pečující o koně, si spolu vyměnili radostný pohled a pak se Mana tázal:

"Líbí se ti toto zvíře, Abd-ru-shine? A odkud znáš jeho jméno?"

Chlapec, který se tlačil ke koni, ačkoliv byl příliš malý, aby ho pohladil, pohlédl na mluvčího:

"Nemůže se přece jmenovat jinak, vždyť to přece každý vidí! Velmi se mi líbí. Smím na něm jezdit?" obrátil se s prosbou k Is-ma-elovi.

"Zajisté, že smíš," a Is-ma-el rychle uchopil lehkou postavičku chlapcovu a posadil ho na koně.

"Simi, ty krásné zvíře, nyní mne budeš nosit!" jásal chlapec a Simi již zvedal svou štíhlou přední nohu, aby se dal do klusu. Ale Is-ma-el zakročil.

"Ne, Abd-ru-shine, napřed se musíš naučit jezdit, než tě svěřím nějakému koni. Mana tě bude vyučovat a jezdit s tebou na vyjížďky."

"Ty také, Is-ma-eli?"

"Ano, já také," odpověděl Is-ma-el a před jeho duchovním zrakem vyvstal den jeho poslední jízdy.

Tehdy opatroval chlapce na svých prsou. Chlapce, kterého na Boží příkaz odnesl jeho rodičům. Toto dítě, Abd-ru-shin, bylo radostí jeho stáří a bylo vším, co mu na zemi bylo drahým.

Všechny chlapcovy myšlenky se nyní obíraly koněm Simi. Přál si vroucně, aby již byl velký a mohl se sám o koně starat a především, aby na něho mohl sám vyskočit. Chlapci se zdálo být nedůstojným, že ho musí na koně vysazovat.

Avšak pro tuto novou radost nezapomněl, co mu říkal Is-ma-el o motýlech. Již příštího dne hledal v živém plotě, kam ho zavedl krásný, stříbrný motýl, letící před ním a našel tu dva podivné, jako ze dřeva zhotovené, výtvory. Vedle nich seděl elf.

"Chceš se podívat jak budou vylézat?" pozdravil chlapce. "Za chvíli jeden z motýlů vyleze ven. Klepal již na stěnu své komůrky."

Také Abd-ru-shin slyšel tento tajemný tón, který zazníval z vnitřku podivného domečku. Netrvalo dlouho a otevřela se trhlina, stále víc a víc se otevírající, až náhle z ní vyklouzlo cosi úplně zkrouceného a svinutého.

To měl být motýl? Kde jsou jeho křídla? Avšak již za chvíli se by­tůstka začala rozvíjet. To, co vypadalo jako zmačkané hedvábí, se na­rovnalo a již tu seděl krásný motýl, který se nechal ozářit sluncem a sbíral sílu k prvému letu.

"Jak je to krásné!" divilo se dítě a Imia, která ho provázela, s ním souhlasila.

"Je ve všech podivných věcech ukryto něco tak pěkného?" tázal se chlapec svého učitele a přítele, když mu vyprávěl o zázraku s motýlem.

"Velmi často a v naší říši téměř vždy!" ujišťoval Is-ma-el a Abd-ru-shin byl spokojen.

"Jsou velmi krásní," povídal, "ale hvězdy se mi přece líbí lépe!"Hvězdy ho okouzlovaly. Mnohé z nich znal jejich jménem, jiné ro­zeznával podle jejich vzájemného postavení. Také se sluncem a měsícem byli dobří přátelé. Dovedl se dívat do jeho žhavé sluneční tváře a hovořit s ním, aniž by byl oslepen.

"Ale nikdy neodpovídá!" stěžoval si.

Přešly měsíce. Abd-ru-shin již uměl jezdit a na Simi seděl tak dokonale, jako všechno ostatní, co dělal. Nyní byl již také čas přidružit k němu mužského průvodce. Is-ma-el k tomu určil mla­dého Ismána, ušlechtilého rodu, který se nazýval Din-Ar.

Jeden z chlapců byl také určen, aby byl dalším druhem při hrách. Abd-ru-shin si však nikdy nehrál, tak jako jiné děti. Jeho hra pozůs­távala ze styku s elfy, trpaslíky a ostatními bytostnými a zvířaty všeho druhu. Tomu však nechtěl rozumnět Min, ismánský chlapec. Chtěl stavět domy z kamenů, obklopit je zelení a snít o tom, že to jsou pa­láce.

Abd-ru-shin však v takové hře nenacházel žádného půvabu a nahromaděné kameny se mu zdály prostě ošklivé. K čemu měl dělat takové věci, když je možno činit něco lepšího. A proč trhat tolik krásné a svěží zeleně, která za chvilku zvadne, a pak ji již ani zví­řata nežerou? Je to škoda!

Každý z chlapců se snažil jeden druhému zalíbit, ale byli příliš různorodí. Po krátkém čase prosil Din-Ar Is-ma-ela, aby Mina zprostil jeho úkolu. Z toho měli všichni radost.

Sám Din-Ar se dovedl lépe přizpůsobit Abd-ru-shinovu myšlení. Uka­zoval chlapci různé dovednosti, nechal ho plést košíky z proutí, ro­hožky a skřínky ze slámy. Učil ho barvit slámu a měl radost ze zářivých barev, které neúnavný chlapec vytvářel různým mísením. Učil ho zacházel s lukem, střílet do terče a vrhat kopí.

Ovšem nejraději míval Abd-ru-shin chvíle, kdy směl prodlévat pohromadě s Is-ma-elem. Čím byl chlapec starší, tím vroucněji se přimykal k Is-ma-elovi. Dávno již započalo pravidelné vyučování, kte­ré žák i učitel milovali. Všechno, s čím se setkali, nechť to bylo zvíře, rostliny, kámen, člověk nebo nějaká událost, všechno sloužilo k tomu, aby o tom hovořili, vysvětlili tak, aby to Abd-ru-shin pocho­pil. Chlapec se neúnavně tázal a právě tak neúnavně mu Is-ma-el odpo­vídal.

Nejraději však Abd-ru-shin slýchával o Bohu. Co říkal Is-ma-el, to se mu zdálo být dobře známým, důvěrným, drahým a nemohl se toho nasytit.

Jednou Is-ma-el zastihl dítě, když pro ně pozdě večer přišel, jak úplně do sebe pohřížené stojí pod hvězdnou oblohou. Tvářičkou bylo obráceno vzhůru a ruce rozpřaženy. Ve tváři dítěte ležela hluboká zbožnost, takže se ho Is-ma-el neodvážil vyrušit. Po delší chvíli Abd-ru-shin vzdychl a rozhlédl se kolem.

"Byl jsi tak zamyšlen, Abd-ru-shine, že jsi mne neslyšel přicházet," oslovil ho Is-ma-el.

"Hovořil jsem s Bohem," zněla prostá odpověď samozřejmým způsobem a Is-ma-el se dále netázal.

Zvolna chlapec vycházel ze své uzavřenosti. Vládce Is-ma-el žil osamělým životem uprostřed svého lidu. Nikdo, kdo nebyl volán, nebo neměl zvláštní důvod, k němu nepřicházel. Všichni ho ctili a každý byl ochoten za něj položit svůj vlastní život, ale právě z této úcty vznikala přirozená plachost.

V říši Ismánů bylo všechno velmi dobře zařízeno. Všechna zřízení spočívala v poznání zákonů Božích, zachvívala se v nich a proto byla téměř dokonalá. Každý Ismán měl svůj vlastní úkol a také tam, kde dva nebo více lidí pracovalo na téže práci v témže povolání, bylo tvoření každého z nich jiného druhu. Nikdo prostě nenapodoboval svého druha a nikdo nedovedl vykonávat svou práci bezmyšlenkovitě jako stroj. Ce­lý národ byl rozčleněn na kasty, které byly bez jakéhokoliv nátlaku od sebe přísně rozlišeny, avšak zasahovaly do sebe jako kolečka veli­kých hodin a jedna bez druhé byla nemyslitelná. Nikdo nesměl chybět, aby nebyl ohrožen celek. Všichni byli stejně důležití pro výstavbu říše.

Nikdo nepociťoval toto odkázání sebe sama jako osamělost nebo méněcennost. Všichni pozorovali, že konají lepší a dokonalejší práci, jsou-li za to, co dělají, také plně zodpovědni. Vesele a šťastně šel každý za svým dílem, nechť byl dohlížitelem nebo dělníkem, vedoucím nebo vedeným. Každý dával to nejlepší podle svých schopností a více od nikoho nebylo požadováno.

Tak jako všichni při celkové spolupráci a vzájemném spojení přece stáli osamoceni, tak tomu bylo také s životem jejich vládce. Patřil svému lidu. Svoji sílu a svou nadlidskou dovednost a vědění k tomu využíval, avšak v práci a klidu byl osamělý.

Nyní se chlapec stal jeho blízkým druhem. Is-ma-el cítil tuto dětskou přítulnost, která se nikdy neprojevovala zevnějšími něžnostmi, jako cosi blahodárného. Bylo také nutno, aby Abd-ru-shin vyrůstal vedle něho, jakmile začínal chápat svoje okolí. Is-ma-el v něm viděl budou­cího vládce říše Ismánů. Za tímto účelem, on, který sám dětí neměl, unesl kdysi toto dítě a v tomto úmyslu je chtěl vychovat.

Jestliže však měl Abd-ru-shin později vládnout, musel přijít do styku se všemi vrstvami a kastami svého lidu. Neměl být vládcem, který nerozumí svému národu. Zatímco Is-ma-el ještě přemýšlel o tom, jak by to nejlépe zařídil, aby plánovitě upravil chlapci vztahy k Ismá­nům, mezitím již sám a neúmyslně rozluštil Abd-ru-shin tuto úlohu.

Procitla v něm touha, ohromná touha po vědění. Co uviděl, chtěl znát tak, aby to také pochopil. Kdekoliv zastihl lidi při práci, přidružil se k nim, díval se, tázal a pracoval s nimi, až pocho­pil, k čemu ta práce slouží a jak se provádí. Pak se jeho bystrý duch obrátil opět k něčemu jinému.

Cítil, že se všemi je jakýmsi způsobem spojen, jakmile s nimi jednou promluvil nebo kratší či delší dobu pracoval. Nikdy kolem nich nepřešel bez pozdravu, nýbrž zpravidla na ně zavolal veselými slovy nebo pln účasti se tázal po tom, co je právě zaměstnávalo. Ve stáří, kdy se jiné děti zabývají výhradně ještě sami sebou, bylo mu docela přirozeným vmýšlet se do myšlenek jiných a vidět sebe vykonávat jejich práci. Ještě nebyl ani osm roků stár, když takto započal sám sebe vychovávat k úkolu vládce.

Pln radosti to Is-ma-el pozoroval a mohl se bezpodmínečně spoleh­nout na chlapcův smysl pro takt.

Nikdy nezůstával déle u nějaké skupiny Ismánů, kráčel-li po Is-ma-elově boku. Pak se spokojil pouze s krátkým pozdravem, vložil však do něho tolik srdečného tepla, že se nikdo nemohl cítit odstr­čen.

V tomto směru chlapce nikdo nepoučoval, neboť žáden ho nemohl něčemu podobnému vyučovat nebo ho naučit. Vycházelo to z jeho nitra volně a přirozeně jako tryskající pramen. Dítěti to bylo tak přirozeným, že vůbec nepozoroval, jak mnoho dával jiným svými slovy, které s nimi vyměnil. Ani stopy domýšlivosti nebo sebepřeceňování se nevloudilo do chlapcovy duše.

Všichni milovali svého příštího knížete. Kdekoliv se objevil, vy­jasnila se čela a rozveselila se srdce. Každý z lásky k němu udělal, co mohl udělat, i když to bylo jenom třeba ukázání právě objeveného ptačího hnízda.


Din-Ar vyhledal Is-ma-ele, jehož nalezl, jak právě prohlíží nedáv­no dokončené svícny pro chrám. Is-ma-el ho zavolal k sobě a ukazoval mu svícen, který napodoboval stonek, listy a květy a byl neobyčejně krásně vypracován. Zatím co Din-Ar svícen prohlížel, Is-ma-el se klidně tázal:

"Co je s Abd-ru-shinem? V čem ti dělá starosti?"

Din-Ar ihned odložil svícen a pohlédl na Is-ma-ele:

"Od dnešního rána leží na svém zamilovaném místě pod velikým cedrem. Téměř se nehýbe a vůbec nepozoruje, když se k němu přiblížím. Od rána ještě nic nepodnikl. Jinak běhá od jednoho k druhému a nic mu není dosti rychlé. Dnes leží úplně tiše."

"Co učinil, když jsi ho oslovil, Din-Are?"

"Neodvážil jsem se přerušit jeho přemýšlení. Domnívám se, že tak smíš učinit jedině ty!"

"Dobře, půjdu za ním. Buď bez obav, Din-Are, a přijmi můj dík za svou bdělou službu."

Is-ma-el nejdříve pečlivě uložil svícen i nářadí a pak zvolna odkrá­čel do cedrové aleje.

Již z dálky viděl chlapce na jeho zamilovaném místě. Neležel unaveně, ani se nepovaloval. Každý sval lidského těla se zdál být napjat, jako by vykonával ohromnou práci. Is-ma-el viděl, že dítě nad čímsi usilovně přemýšlí, co nemůže rozluštit. Chtěl ještě chvíli počkat, než přeruší toto své přemýšlení. Snad se s tím chlapec vypořádá i bez jeho pomoci.

Is-ma-el se tiše posadil pod jiný cedr. Nedumal nad tím, co asi Abd-ru-shina tak těžce zaměstnává, nýbrž k němu vysílal jen nápomoc­né, dobrotivé myšlenky, které ho měly posílit. Dlouho to netrvalo a zdálo se, že veliká práce je ukončena. Abd-ru-shin zamyšleně povs­tal a podíval se vzhůru k nebi.

Nyní Is-ma-el považoval za správné, aby se dal vidět. Tiše zavolal chlapcovo jméno. Abd-ru-shin se jako blesk obrátil a pospíchal ke svému učiteli.

"Is-ma-eli, ty jsi zde?!" volal rozradostněn. "Jak je to hezké! Mohu se tě zeptat, je-li správným to, co jsem nalezl?"

"Posaď se ke mně a vypravuj, co tě zaměstnávalo!" přátelsky odvě­til Is-ma-el.

Chlapec se sice posadil, ale vyprávění mu nějak nešlo. Hledal slova, kterými by začal. Konečně pravil:

"Is-ma-eli, ty víš, kolik jsem měl všude přátel mezi květinkami i zvířaty, ba i mezi kameny. Všechno ke mně hovořilo a všechno se mi zjevovalo. Jak víš, hrál jsem si raději s elfy, trpaslíky a zvířaty než s dětmi. To už je pryč! Již nic ke mně nemluví a já už nevidím žádných bytostných. Příroda je stále krásná, ale není oživená. Nemá již žádného srdce!"

Zdálo se, jako by to Is-ma-el nepozoroval. Přátelsky se podíval na chlapce a tázal se:

"A našel jsi pro to nějaké vysvětlení?"

"Přemýšlel jsem o tom celé ráno, myslím, že nyní vím, proč tomu tak jest. Pohleď, Is-ma-eli, dříve jsem žil svým životem podobně jako oni. Ale já jsem jinak utvářen. Nejsem tak křehký a jemný a proto můj život nemůže probíhat tak, jako jejich. Musím se naučit dělat jiné vě­ci. Čím víc jsem se naučil od Ismánů, čím více mně činila jejich prá­ce radost, protože jsem jí rozuměl, tím více jsem se spojoval s po­zemským, které se na mě kladlo a bralo mi lehkost. A nyní jsem se stal příliš těžkým pro moje přátele a ...," Abd-ru-shin zavzlykal.

"Chtěl bys to mít opět jinak? Chtěl by ses vrátit do svého dětsky bytostného života?" Is-ma-el se dobrotivě zeptal.

"Na to jsem se právě tázal," odvětil chlapec, který se opět ovládl. "Ne, Is-ma-eli, nesmím zpět, musím kupředu! Kdyby Bůh chtěl, abych zůstal stát, pak by ze mne učinil elfa. On by to jistě mohl učinit. Ale já se musím učit a snad až se všemu naučím, co musím vědět, pak budu opět moci rozumět bytostným?"

"Pak budou bytostní rozumět tobě! Budou ti sloužit, můj synu!"

To pravil Is-ma-el vážně, dívaje se přátelsky na chlapce.

Ten však ještě nechápal hluboký smysl těchto slov. Slyšel v nich jen to, že později bude moci mít opět spojení se světem svých přátel, které nyní ztratil. To ho utěšilo.

Po dlouhé týdny se ještě pokradmu díval, zda náhle neuvidí nějakého elfa. Pomalu si však zvykl na to, že neuvidí nic. Vědění o všem bytostném mu zůstalo a činilo ho něžným ve styku s přírodou.

Téměř celý den prožíval ve volné přírodě. Ismáni byli úzce spojeni s přírodou a uzavřené místnosti vyhledávali jen tehdy, když to bylo nutně třeba. Dokonce i jídla často požívali pod širým nebem, avšak stoly připravovali se stejnou péčí jako v paláci.

Jednoho dne pozoroval chlapec dva Ismány, kteří připravovali příbory k jídlu.

Divíš se asi, Abd-ru-shine, že nepoužíváme nejkrásnějších mís a nádob?" pravil jeden z nich.

"Ó ne, tomu se vůbec nedivím," rychle odvětil chlapec. "Velmi bych se divil, kdybyste sem přinesli ty nádherné věci, kde přece nemůže být nic krásnějšího než to, co Bůh stvořil. Zde venku by se mělo používat jen docela prostých předmětů."

Ismáni, kteří vykonávali svoji práci podle příkazů Is-ma-elových a nikdy nad tím nepřemýšleli proč, pohlédli na sebe. Toto dítě je poučilo o tom, co dělali!

Tak tomu bylo častěji. Imia dokončila nové šaty pro Abd-ru-shina. Byly modré a bohatě vyšívané pestrými barvami. Měla radost z práce svých rukou, do kterých vložila tolik lásky.

Zaraženě pohlížel osmiletý chlapec na sebe. Byl by se rád šatům podivoval, ale ačkoliv přemýšlel, nad čím by se mohl s upřímným srdcem radovat, přece nic nenacházel. Konečně pravil rozradostněn:

"To jsou velmi krásné šaty pro deštivé dny."

"Pro deštivé dny?" tázala se Imia nechápavě. "Proč pro deštivé dny?"

"Když jsou tak pestré. Venku by to rušilo ptáky a elfy. Nemůžeme je přece udělat tak pěknými, jako když rostou na louce," dodal na omluvu. "Když však bude pršet a já se obléknu v místnosti, pak mi budou připomínat louku a budeme veselí."

Pro Imiu to byla nová myšlenka, že by se člověk mohl oblékat jinak pro doma a jinak pro venek, ale líbila se jí.
"A jak by chtěl být Abd-ru-shin oblečen venku?" vyptávala se přá­telsky.

"Úplně prostě, bíle jako Is-ma-el a mnozí Ismáni, kteří jsou kolem něho. Jsem už přece veliký!"

Od toho dne nosil chlapec jen bílý šat, který zprvu míval přepásán pestrým pásem. Toho dne však, když uplynulo osm let od jeho příchodu, přinesl mu Is-ma-el nádherně vypracovaný zlatý pás. Byl složen z mno­ha na sebe položených destiček, které byly probíjeny a různě vzájem­ně spojovány, takže tvořily nejrůznější vzory.

Abd-ru-shin měl velkou radost z tohoto daru. Prohlížel pás velmi pečlivě, než se s ním přepásal.

Nechával v ruce klouzat jednotlivé plátky a hovořil napolo k Is-ma-elovi a napolo k sobě:

"Toto je motýl, to zde růže a to zase hvězda."

Náhle umlkl a dlouho se zahleděl na malou plotničku ozdobenou rovnoramenným křížem.

"To jest shůry," pravil uctivě. -


Abd-ru-shinovi bylo dovoleno lozit po skalách až do určité výše. Nikdy mu nenapadlo, aby porušil tento příkaz. Když však viděl, že druzí vylézají mnohem výše, procitla v něm také touha, aby je mohl následovat.

"Smím někdy s Din-Arem vylézt tak vysoko, abych se mohl podívat shůry na náš palác?" vyzvídal u Is-ma-ele.

Tento přikývl. Chlapec se chvíli na něho díval a pak odkvapil.

Přešly dny, aniž by Abd-ru-shin opět mluvil o skalách. Dosud však také nepodnikl vytoužený výstup. Is-ma-el se tomu divil.

"Kdy se chceš podívat na náš palác?" tázal se konečně.

"Až mi to rád dovolíš!" vykřikl kvapně tuto odpověď.

"Cožpak jsem ti to nedovolil?"

"Dovolil, ale nerad! Ty jsi jen přikývl a neřekl jsi jako jindy: Jistě, můj synu. Proto raději počkám."

Abd-ru-shin cítil správně. Is-ma-el nedával toto svolení rád. Měl obavu, že by chlapec mohl být při lezení postižen závratí a přitom spadnout. Nyní však viděl, jak skvěle se dovedl chlapec ovládat a proto pozbyl obav a co nejvřelejším tónem vyjádřil své dovolení.

S červenými tvářemi se Abd-ru-shin vrátil z výletu. Otevřel se mu nový svět. Jak maličké byly domy i lidé tam z té výšky! Jak čistým byl vzduch a jak vysoko se klenulo nebe!

"Že se vůbec odvažujeme vyslovovat jméno Boží!" Bylo první, co řekl. Jak maličcí se zdají být lidé z vrcholu hor! Malí, nepatrní a bezvýznamní. A jak vysoko je Bůh nad námi! Je neslýchané o něm mluvit tak, jak to činíme my!"

Potom vyprávěl o všech divech, které nahoře spatřil. Rostou tam úplně jiné květiny. Dále viděl hnízdo obrovského ptáka, ve kterém podivná mláďata s holými krky vystrkovala zobáky.

Znovu a znovu pak vystupoval Abd-ru-shin na skály a odvažoval se stále výš a výše. Zdálo se mu, že ho něco přitahuje vzhůru. Is-ma-el se ho jednou tázal, proč podniká tyto namáhavé výstupy. Pln údivu pohlédl chlapec na tazatele:

"Je to nádherné napnout všechny síly a dojít k cíli, který si člověk vytkne."

"Máš pravdu, Abd-ru-shine. Je vždy krásné snažit se vzhůru! Jak se ti líbí palác, když se na něj díváš shůry?"

"Nemohu to popsat," pravil Abd-ru-shin uvážlivě. "Čekal jsem, že bude také tak žalostně nepatrný jako lidé. On však i shora působí mo­hutně. Jak to přijde?"

"Nemohu ti to přesně vysvětlit, domnívám se, že tento palác je tak dokonalá stavba, jakou je vůbec možno na zemi vybudovat. Nemá žádných nároků, aby se ledasčemu vyrovnala, co ji převyšuje. Proto také působí při pohledu shůry jako správný celek. Lidé však chtějí být vždy něčím více, než mohou. Nu a ty víš, jak shora vyhlížejí. A při tom to jsou Ismáni, nejlepší ze všech lidí!"

Is-ma-el s povzdechem skončil.

"Jsou ještě jiní lidé? Kde jsou? Jsou to ti, kterým mám přinést vědění o Bohu?"

"Bydlí na druhé straně našich skal a jsou docela jiní než Ismáni."

"Proč to dělají?"

"Nevědí ničeho o Bohu ..."

Abd-ru-shin ho rychle přerušil:

"Právě proto k nim přece musím!"

Vypadal, jako by se chtěl okamžitě vydat na cestu. Is-ma-el ho zadržel.

"To také půjdeš, můj synu, ale teprve tehdy, až přijde tvůj čas. Chlapce by nechtěli poslouchat."

"Co vlastně dělají?" chtěl ještě vědět Abd-ru-shin, který nesmírně litoval ubohých, v Boha nevěřících lidí.

"Co dělají? Zapomněli, že je Bůh a proto také neznají jeho sva­tých přikázání. Místo, aby společně hledali cestu k Bohu a kráčeli po ní, kladou si navzájem překážky do cesty."

Pln údivu naslouchal Abd-ru-shin. Nemohl pochopit, že jsou takoví lidé. Dosud se nikdy neobjevilo před jeho zrakem něco špatného a temného. Že by lidé mohli úmyslně konat zlo, bylo mimo jeho schopnost chápání.

"Je nutné mít s nimi soucit, neboť jsou velmi nevědomí," rozhodl konečně.


Ismáni kopali studnu, kterou chtěli zachytit horský pramen. Chlapec stál u nich. Pak rychle odběhl, aby vyhledal Is-ma-ele.

"Dovol, ať mohu sestoupit dolů, kde mužové pracují," prosil důtk­livě. "Na všechny strany mne nosí nohy Simi, vzhůru mohu lézt po ska­lách a tak bych ještě rád poznal, co je dole."

Is-ma-el ochotně provázel vzrušeného chlapce. Tak tomu bylo vždy. Každá nová věc naplnila malého radostným rozrušením, jehož téměř ne­dovedl ovládnout. Tomu by se byl ještě rád naučil. Když však Is-ma-el spatřil hubokou studnu, nemohl se odhodlat, aby dal svolení k sestu­pu. Jeho duch hledal náhradu a nalezl ji.

"Slyš, Abd-ru-shine, sestoupit zde dolů by bylo pro tebe právě tak nebezpečné jako neužitečné. Ničemu by ses tam dole nenaučil. Voda vystupuje vzhůru a brzy naplní celou studnu. Chceš-li však opravdu vidět, jak to vypadá pod povrchem země, tu můžeš zítra zajet s Din-Arem do dolů na drahokamy. Horníci vás vezmou se sebou do podzemních komor a chodeb."

Chlapec tomu naslouchal pln radosti a nemohl se téměř ani dočkat příštího dne. Již při východu slunce seděl na hřbetě Simi. Také Din-Ar se vyhoupl na svého bílého oře a rychlé nohy ušlechtilých zví­řat odklusaly se svým lehkým břemenem.

Cesta vedla hluboko do hor. Dosud nikdy nevnikl Abd-ru-shin tak hluboko do skalnaté divočiny. Šlo se prudce dolů a pak opět do záv­ratné výše. Koně museli kráčet zvolna a opatrně. Chlapec však vůbec nedbal hrozivých, skalnatých stěn. Zatímco Din-Ar starostlivě tou­žil, aby jemu svěřeného chlapce vrátil bez úrazu opět do ochrany Is-ma-elovy, pohlíželo Abd-ru-shinovo oko plno blažené radosti na hrany a útesy a jeho ústa jásala, když jeli po nejvyšší stezce přímo po okraji propasti.

Se závratné výše se dívali dolů přes nakupeniny štěrku a skal až tam, kde byli zaměstnáni lidé. Tito nepatrní človíčkové vypadali jako mravenci. Jistým krokem slezli koně dolů, nemohli však zabránit, aby se tu a tam neuvolnil kámen a nezřítil se dolů. Pracující v údolí od­skočili stranou a s napětím očekávali oba jezdce. Jejich radost byla veliká, když poznali, kdo k nim přijel.

Din-Ar podal zprávu a rozdělil ovoce, které jim všem Is-ma-el pos­lal. Po krátkém odpočinku svlékli Abd-ru-shin a Din-Ar svá bílá roucha a oblékli se do temné, přiléhavé látky a pak sestupovali krok za krokem dolů do značné hloubky.

Abd-ru-shin žasl. Toto nečekal! Tu dole bylo chladno a vlhko a vůbec ne tak krásně, jak se domníval. Tu a tam jim přeběhlo ještěrko­vité zvíře přes cestu. Konečně všichni mužové zapálili olej ve zvláštních nádobách. Každý musel nést takový plamen, aby si posvítil na cestu, neboť sem již denní světlo nepronikalo. Tím se opět kolem nich poněkud rozjasnilo a hned to lépe vypadalo. Světlo kahánků se od­ráželo a třpytilo ve vodních kapkách sražených na stěnách a kamenech.

Vedoucí mužové se zastavili, jako by chtěli odpočívat. Tu Abd-ru-shin propukl v hlasitý jásot. Kameny se třpytily zářivou čer­vení. Takové červené kameny byly na Is-ma-elově čelence! Tak tady se dobývaly drahokamy!
Chlapec se začal vyptávat a nemohl se téměř dočkat odpovědi. Jeden z mužů vzal nářadí a odkopal horninu kolem ložiska drahokamů. Zdálo se to být velmi snadné. Chlapec chtěl kopat sám. Po krátké chvíli, když byla nejhrubší práce hotova, muž svolil a Abd-ru-shin kopal a vylamoval kámen těžce oddychujíc při práci. Několik červených drahokamů padlo do jeho ruky.

Pak šli dále, stále hlouběji dovnitř hory, stále více dolů. Mužové chtěli chlapci ukázat, jak roste zlato v žilách. Uzavřený vzduch byl však příliš těžkým pro mladé tělo. Abd-ru-shin zbledl a jeho oči se nechtěně zavřely.

Když je opět otevřel, shledal, že je pečlivě uložen na kožešinách pod širým nebem. Kolem dokola k němu vzhlížely skály a balvany. Domníval se, že snil, až jeho pátravý pohled padl na červené kameny, které Din-Ar pečlivě uložil vedle něho. S jásotem Abd-ru-shin vyskočil:

"Jak je to krásné! Půjdeme k Is-ma-elovi! Dostane kameny, které jsem nalezl."

Přátelskými slovy poděkoval svým vůdcům. Jeden z nich pravil:

"Princ Abd-ru-shin se musí opět brzy vrátit. Ukážeme mu, kde roste zlato a kde bydlí zelené kameny."

Chlapec jim to přislíbil, avšak již ne s původním nadšením. Když později vyprávěl Is-ma-elovi o svých zážitcích a odevzdával mu červené kameny, tázal se:

"Is-ma-eli, kdo mi tam dole stiskl hrdlo tak, že jsem nemohl dýchat?"

"To nikdo neudělal, to způsobil špatný vzduch, který se tam dole velmi pomalu obnovuje. Proto jsi nemohl dýchat."

Abd-ru-shin zavrtěl hlavou:

"Někdo tam byl. Nebyl to člověk a také žádný z bytostných, které jsem dříve vídával. Někdo tam však byl!"

Is-ma-el byl bezradný. Co chlapec viděl a zažil? Přesto se znovu vrátil k vysvětlení o špatném vzduchu.

"Pamatuješ se ještě, Abd-ru-shine, jak jsem tě nedávno nalezl na lůžku, když jsi nemohl usnout? Naříkal jsi, že nemůžeš dýchat. Pak jsem shledal, že ve tvé ložnici zapomněli otevřít ventilaci. Udělal jsem to a za chvíli jsi sladce a pevně spal."

"Ano, to si ještě velmi dobře pamatuji. Také dnes se mi vedlo po­dobně. Avšak to, co mi stisklo hrdlo, bylo něco jiného. Viděl jsem..." Abd-ru-shinovy oči se rozšířily, jako by ještě nyní viděl to, co chtěl popsat. "Viděl jsem šedivou postavu. Nebyla pevná a zdálo se, že se rozplývá a stále znovu vzniká."

Is-ma-el ho chtěl přerušit, chlapec to však nepřipustil, ale ještě živěji pokračoval:

"Ne, neříkej, že to byla mlha! Bylo to docela jiné. Nemohu pro to najít slova, abych vyjádřil, co přede mnou skutečně stálo. Postava ke mně přicházela stále blíž a náhle položila ruku na můj krk a stlačila mi hrdlo. Při tom pravila..."

Abd-ru-shin umlkl. Po chvíli mlčení se Is-ma-el povzbudivě tázal:

"Nuže, a co pravila ta šedá rdousitelka?"

Váhavě splynulo s chlapcových rtů:

"Co zde dole hledáš, Parsifale? Tvůj čas ještě nepřišel!" - "Co tím myslela, Is-ma-eli? A proč mi dala to cizí jméno?"

Is-ma-el byl hluboce rozrušen. Co to mohlo být? V každém případě to byla výstraha, aby již Abd-ru-shina nenechal sestupovat do podzemí... Chlapci pravil, že ani on nemá pro tento jev vysvětlení, že se však zeptá Ismánů a bude ještě i jinak pátrat.

Horníci nikdy nic neobvyklého nespatřili a také posud nic podobného při své těžké práci nezažili. Také vzduch nepovažovali za nějak nezdravý. Byli na to zvyklí.

Is-ma-el se tázal Din-Ara, zda něco nepozoroval, když princ ztrácel vědomí.

"Budeš mne, Is-ma-eli, považovat za slabocha," odvětil Din-Ar vá­havě, "také mně bylo dole těsno a úzko, proto se mohlo také stát, že jsem viděl z jedné trhliny vycházet šedivou bytost. Přistoupila k Abd-ru-shinovi, dříve než jsem se mohl mezi ně postavit. On ji mu­sel také vidět, neboť se jeho oči ulekaně rozšířily. Potom se svalil. Mohli jsme právě jen přiskočit a zachytit jej, aby se nemohl zranit o ostré kameny. Bytost však pozvedla ruku a mně se zdálo, jakoby vo­lala: Chraňte prince, ještě je příliš brzy!"

Din-Ar trochu zahanbeně umlkl.

Jestliže se však domníval, že mu bude chtít Is-ma-el vymluvit to, co viděl, pak uvažoval nesprávně. Naopak. Is-ma-el byl úplně přesvěd­čen o tom, že šedivá postava byla varovatelka z jiných úrovní. Chlap­ce již nesmějí nikdy nechat sestupovat do podzemních hlubin. Bude dosti těžké vymluvit mu myšlenku, že nesmí přinést zelené kameny.

Ale Abd-ru-shin se již ani slovem o této záležitosti nezmínil. Zdálo se, jakoby všechny tyto myšlenky byly vymazány z jeho hlavy. I když se později setkal s jedním z horníků, který se ho tázal, kdy se přijede podívat na zlato, odpověděl Abd-ru-shin klidně, že to dosud neví.

Is-ma-el však ještě dlouho hloubal, aniž by nalezl nějaké vysvět­lení. Potom také on tyto myšlenky odsunul stranou. Kdyby se měl doz­vědět více, jistě by mu to bylo v pravý čas dáno.

Ale více než dosud ponechával si chlapce ve své blízkosti. Sám provázel Abd-ru-shina vedle Din-Ara na jeho vyjížďkách. Nezalekl se žádné námahy.

Abd-ru-shin pozoroval, jakou oběť si kvůli němu jeho učitel ukládá. Neznal nic lepšího, než být s Is-ma-elem pohromadě a učit se od něho ze slov i činů. Avšak v jeho společnosti mohl být i tenkrát, když to bude pro Is-ma-ele méně namáhavé.

Zvolna počal Abd-ru-shin své návyky přizpůsobovat zvykům váženého vůdce. Tento jemný ohled na druhé byl již v něm a nyní dospěl k úplnému rozkvětu. Přišlo to všechno tak pomalu, že ani Is-ma-el nic nepozoroval. Jedině Din-Ar to vycítil a jeho obdiv k němu ještě vzrostl.

Co obětoval Abd-ru-shin tím, že se vzdal nespoutaných jízd, odváž­ného slézání hor a toulání se až do únavy, to mu přineslo bohatý uži­tek.

Když nyní s Is-ma-elem sedával pod stinnými stromy a pohlížel k nebi, nebo když ryl na dřevěné tabulky značky, otevíralo se mu kus za kusem vědění o stvoření se svými věčnými zákony, podle kterých vzniklo a v nichž se zachvívá, především se však před ním otevíralo vědění o Bohu.

Nikdy se Abd-ru-shin nespokojil s tím, co Is-ma-el řekl. Chlapec potřeboval jen malý okamžik vnitřního soustředění, aby pochopil, co mu chtěl jeho učitel říci, ba dokonce i vytušil, co se za těmito slovy skrývalo.

Pak se počal tázat. Hloub a hlouběji pronikaly otázky do skutečné­ho bytí. S údivem pozoroval Is-ma-el, že Abd-ru-shin již má v sobě celé vědění, které mu chtěl zprostředkovat. Potřebovalo být jen pro­buzeno. Nezřídka vedly chlapcovy otázky samého Is-ma-ele k lepšímu pochopení a tak i on sám získával učením.

Pak nastal den, kdy v Abd-ru-shinovi propukla touha, aby vyzkoumal, kým vlastně je. Všechny děti, které znal, měly otce a matku. On měl jenom otce, kterému říkal Is-ma-el. Také ostatní Ismáni s ním mluvili vždy jen jako o Is-ma-elovi anebo o knížeti a nikdo neřekl: "Tvůj otec." Což nebyl Is-ma-el jeho otcem? Kde byla jeho matka? Kde je jeho opravdový otec? Nebylo od něho bláhové, že se tím trápí? Mohl se prostě zeptat Is-ma-ela, jako se ptal na jiné věci!

Is-ma-el urovnal cestu k otázce, kterou pozoroval na chvějících rtech chlapcových.

"Kde je moje matka? Znáš ji?"

A Is-ma-el vyprávěl naslouchajícímu princi, jak ho kdysi na Boží rozkaz unesl v daleké zemi.

"Ty jsi mne unesl? Což to nebylo proti Božímu přikázání? Patřil jsem přece ke svým rodičům, kde jsou?"

Dětská touha přepadla Abd-ru-shina, touha po otci a po matce, která byla přirozenou v jeho létech. Hluboce v nitru však cítil, že to všechno tak muselo být a že nesmí patřit žádnému člověku a že jeho domov leží jinde. To mu dalo oporu a vytvořilo z desetiletého chlapce rozkvétajícího mladíka.

Is-ma-el vyprávěl dále:

"Ovšem, že jsi žil u jedněch knížecích manželů, kteří byli rodiči tvého pozemského těla, avšak ty sám jsi u nich byl jen vtělen."

Abd-ru-shin pozvedl malou dětskou ruku, aby Is-ma-elovi zabránil v dalším hovoru. To činíval, jakmile chtěl v klidu promyslet to, co slyšel.

"Knížecí manželé byli moji rodiče. Museli být velmi dobří, že Bůh jim dal mne."

To přišlo bez jakékoliv povýšenosti úplně samozřejmě, avšak také to bylo vzdáleno všemu pozemskému myšlení.

"Znal jsi je?"

"Tvého otce jsem nikdy neviděl. Je to moudrý dobrotivý kníže. Tvoje matka tě mohla v prvních měsících navštěvovat, pokud si nezvykla na rozchod. Také ona je dobrá, moudrá a krásná."

Abd-ru-shin si s ulehčením oddechl:

"Je dobře, že si mohla zvyknout. Muselo to být pro ně velmi těžké."

"Lehčí, než kdybys padl za oběť vrahově ruce. Věděli jsme, že se proti tobě strojí úklady. Proto tvá matka dala rozkaz, abych tě unesl."

"Moje matka? Kněžna?"

Nedůvěřivě a nechápavě se Abd-ru-shin tázal.

"Ne, Abd-ru-shine, na své pozemské rodiče nyní nesmíš myslet. Máš podivuhodnou, velmi krásnou matku nahoře ve hradě, o kterém jsem ti tak často vyprávěl."

Abd-ru-shin ho přerušil:

"Hrad je mým domovem? To jsem cítíval vždy, když jsi o něm hovořil. Bylo mně to všechno známo. Tam nahoře je moje opravdová matka. Jak je to krásné!"

Zde končila pro tentokrát rozmluva. Abd-ru-shinova duše si měla uvědomit příliš mnoho věcí.

Způsob, jak ovládal své dojmy, byl pro něho charakteristický. Vrhl se do práce. Měla být znovu zhotovena nádoba pro chrám, plochá miska ozdobená různobarevnými drahokamy. Vybrat tyto kameny a zasadit je do zlata byla práce pro malé obratné prsty.

Chlapec, který dosud pomáhal při takových pracích, vyrůstal tak rychle, že jeho ruce byly již pro tuto práci velké. Abd-ru-shin slyšel, jak o tom hovořili s Is-ma-elem a nabídl se, že chlapce nahradí. Neúnavně pracoval s oběma zlatníky a přesně poslouchal jejich návodu. Při práci se jeho myšlenky zabývaly tím, co mu Is-ma-el oznámil.

Velmi brzy pochopil, že život u jeho pozemských rodičů byl pro něho jen možností, aby se vtělil. Z toho usuzoval, že ve skutečnosti není takovým člověkem jako druzí. Jeho domov byl nahoře ve hradě, jeho.....?

Stále znovu putovaly jeho myšlenky až k tomuto bodu. Jeho matka nařídila, aby byl unesen. Tedy jeho matka musela mít o něho starost a musela být ve spojení s Is-ma-elem. Jeden kámen za druhým zasazova­ly jeho prsty do nádoby a myšlenka za myšlenkou se k sobě v jeho duchu řadily jako perly. Kde končí tato šnůra perel? Kdo byl jeho ot­cem?

Práce, která dávala zaměstnání jeho rukám, zatímco duch hledal a pátral, poskytla mu bohaté uspokojení. Umělec neskrblil chválou. Abd-ru-shin to nerad slyšel.

"Je to přece tak snadné!" téměř netrpělivě se bránil.

Stál vedle Is-ma-ele, když nádobu předávali. Tento obdivoval umělecké dílo a slíbil zhotoviteli, že ji bude použito při nejbližší slavnosti v chrámě. Ismán se rozradostněn vzdálil.

"Chtěl by ses také někdy podívat do chrámu?" obrátil se Is-ma-el na Abd-ru-shina.

Jasný ruměnec se objevil na chlapcových tvářích.

"Ó jak rád! Dříve se tě však musím zeptat: Kdo je má opravdová matka? Kdo je můj otec?"

"Tvá matka, Abd-ru-shine, je nejskvělejší a nejčistší žena nahoře ve hradě. Je tak krásná, že to nelze lidskými slovy popsat."

"Zná mne v mém pozemském šatě?" chtěl mladík vědět. "Vidíš ji často?"

"Vidím ji vždy, kdykoliv se přijde přesvědčit, jak se ti daří."

"Budu ji smět také vidět?" toužebná otázka splynula s Abd-ru-shinových rtů.

"Uvidíš ji, až přijde čas, Abd-ru-shine!"

Dobrotivě, ale přitom vážně, to řekl Is-ma-el. Rozuměl chlapcově touze. Nechtěl však tuto touhu podporovat. Věděl, že není vzdálená doba, kdy Abd-ru-shin pozná svou matku.

"Můžeš mi říci, kdo je mým otcem?" téměř váhavě se Abd-ru-shin tázal.

Klíčilo v něm tušení tak velké a tak nepozemské, že mu chtělo téměř puknout srdce.

Stařičký učitel klidně odvětil:

"Přicházíš ze Světla, z Věčnosti, z Božského, Abd-ru-shine. Věčný, všemohoucí Bůh je tvým otcem!"

Nyní se jeho tušení stalo jistotou. Padlo na něho oslepující nebeské světlo poznání. Tím však z něho spadl všechen neklid. Tiše sepjal ruce, pohlédl vzhůru a zvolna sám k sobě tiše pravil:

"Já jsem! Nyní to vím!"

S úsměvem, který prosil za prominutí, se obrátil a vzdaloval se od Is-ma-ele zvolna zamyšleně do samoty pod stinné stromy. Nikdo za ním nešel. Nikdo nevěděl, co se v jeho mladé duši děje. Také Is-ma-el to mohl jenom tušit.

Kdy se po západu slunce vrátil Abd-ru-shin do paláce, byl nad jeho obličejem i postavou rozlit nadpozemský lesk poznání tak, že Is-ma-el se musel přemáhat, aby nepadl na kolena před Božím majestátem. To bylo proti přání jeho paní, Pramáti Elizabeth, která chtěla, aby její syn byl vychován a hodnocen jako člověk a ne jako Bůh.

Prostě a přece pln nevědomé vznešenosti přistoupil Abd-ru-shin k Is-ma-elovi:

"Můj otče!" oslovil ho tak láskyplně, že ho kníže vroucně sevřel do náruče, "jsem šťasten. Mám tři otce: jednoho otce tělesného, jehož neznám, mám otce duchovního, kterým jsi ty, Is-ma-eli, který jsi mne vychoval a láskyplně vedl a Boha Otce, ze kterého pocházím!"


Po dlouhé měsíce nehovořili oba o tomto Božském tajemství. Nesli je ve svých srdcích a v tomto mlčení vinula se mezi nimi páska ještě vroucněji a pevněji. Od té doby se Abd-ru-shin zúčastňoval všech slavností v chrámě. Zdálo se, jako by teprve jeho přítomnost propůjčovala všemu pravou posvátnost. Velebení Boha mu bylo samozřejmým a pronikalo každým úkonem: modlitbou, hudbou i tancem. Všechno bylo uctíváním a vše dýchalo radostí a díkem, neboť bylo čisté a krásné. Dosud se konaly tyto slavnosti jen každý sedmý den.

"Proč hovoříme jen tak zřídka s Bohem?" tázal se nechápavě Abd-ru-shin. "Bylo by přece mnohem přirozenější, kdybychom každý den začínali návštěvou v chrámě."

Din-Ar, který vstoupil při této otázce, přispěchal s odpovědí:

"Kdybychom slavili každý den v chrámě, stalo by se nám to zvykem. Již bychom při tom nepřemýšleli."

"Skutečně?" tázal se mladík udiveně a obrátil se o pomoc k Is-ma-elovi. "Nemyslíš již nic při tom, když mne každé ráno láskyplně zdravíš?"

"Abd-ru-shin má pravdu, Din-Are," vysvětloval Is-ma-el. Často jsem o tom přemýšlel, jak bych to měl zařídit, abychom začínali den spo­lečným pohledem k Bohu. Rád bych postavil malý jeskyňovitý chrám, ve kterém by se konaly krátké ranní pobožnosti. Co říkáš tomuto plánu Abd-ru-shine?"

Din-Arovi bylo nápadným, že kníže od nedávné doby nepodnikne ničeho, aniž by se předem neotázal mladíka na jeho názor. Abd-ru-shin to však bral tak úplně samozřejmě. Také nyní ho nijak neudivilo, že jeho dřívější učitel chce znát jeho radu. Radostně souhlasil s myš­lenkou postavení malého chrámu a pak dodal po krátkém přemýšlení:

"Nebylo by to krásné, kdybychom vybudovali šest takových jeskyň, pro každý den jednu? Každý den je jinak utvářen, má jiný význam, ji­nou barvu a jinak se zachvívá. To všechno by muselo být v jeskyních nějak vyjádřeno. Teprve poté by to bylo správné. Pak by se to vše také nestalo zvykem, neboť rozličné chrámy by lidem pokaždé ukázaly důle­žitost jejich jednání."

Pravil lidem a ne nám. A Is-ma-el to přijal jako něco zcela přirozeného. Tu se trochu otevřel Din-Arův zrak a jeho duše se zaradovala, že smí Abd-ru-shinovi sloužit.

Jeskyně byly vybudovány. To nejlepší, co umělecké ruce dovedly zhotovit, bylo použito k jejich výzdobě. Každá jeskyně byla vytvořena jinak a to jak půdorysem, tak i formou a druhem klenby stropu až do nejmenších maličkostí ve výzdobě.

Barva první chrámové jeskyně byla žlutá. Nejjasnější odstín žlutého hedvábí, připomínající sluneční paprsky, pokrýval stěny i strop. Sedmiramenné svícny byly ze zlata. Každé rameno končilo nahoře malou nádobkou, ve které hořel vonný olej. Zlaté bylo také nářadí a ozdobné předměty. Ze zlatožlutého hedvábí byl také plášť, který nosil Is-ma-el, když v této jeskyni kázal o Bohu.

Další chrámová jeskyně byla provedena v nejněžnější modři. Stěny byly tónovány tak, že směrem nahoru byly stále světlejší, až strop se zdál být úplně bílým. V této něžné modři se vznášeli jemně zbarvení motýlové, kteří proměňovali neživou modř ve veselý vonný život. Na stole potaženém modrým hedvábím stály na místě svícnů na stříbrných podstavcích dvě otevřené misky ze světlemodrého kamene, který měl barvu čisté vody. Světlemodrým byl také Is-ma-elův plášť přepásaný stříbrným pásem.

Pro následující den byla provedena jeskyně v temné modři. Opět byly stěny a strop potaženy hedvábím a strop byl klenutý a půdorysem jeskyně byl kruh. Stříbrné svícny zdobily stůl a vysoká stříbrná nádoba byla plna květin. Temně modrý byl také Is-ma-elův plášť ozdobený umělecky vyšívanými stříbrnými značkami.

Čtvrtá jeskyně byla rovněž odlišně tónovaná a to v nejněžnější ze­leni, na které byly tmavší ozdoby. Půdorys byl osmihranný a strop tvořil vrchol osmistěnu, kde se sbíhalo osm prodloužených stěn. Z té­to špičky visela krásná miska ze zeleného kamene na stříbrném řetěze.  Stejnou barvu kamenů měly stříbrné svícny. Is-ma-elův plášť byl protkán stříbrem a zelení. Veliký, zelený kámen udržoval stříbrný pás pohromadě.

Něžná červeň zářila v páté jeskyni. V červených nádobách hořel vonný olej a jeho světlo dodávalo jeskyni milého zabarvení. Bílé hed­vábí potahovalo stěny a strop, avšak svítilo růžově ve světle červe­ných misek. Všechno bylo bohatě zdobeno červenými kameny a také Is-ma-elův bílý plášť byl stejnými kameny nádherně ozdoben.

Poslední jeskyně byla celá provedená v barvě lila. Velké lila ka­meny byly zasazeny jako květy do stříbrné obruby. Lila hedvábí, od nejtemnějšího zabarvení až k nejjemnějšímu nádechu, pokrývalo kamenné stěny i klenutý strop. Všude byly stříbrné úponky a se stropu visely jako nosiče lamp. Is-ma-elův lila plášť se stříbrným pásem byl ozdo­ben lila kamenem.

Ve zbožné náladě kráčel Is-ma-el i Abd-ru-shin a procházeli dokončenými jeskyněmi. Nikdo je neměl vidět dříve hotové, až teprve při prvé pobožnosti. Po šest dnů budou Ismáni vídat denně novou krásu!

"Byla to dobrá myšlenka, Abd-ru-shine," pravil Is-ma-el, "že jsme vybudovali šest jeskyň. Takto se pobožnost nestane všedností."

"Mně připadají jeskyně nějak známými," odpověděl Abd-ru-shin. "Is-ma-eli, nejsou nahoře na hradě také takové jeskyně?"

Ještě dříve však, než mohl Is-ma-el odpovědět na otázku, upoutal mladíka temně modrý Is-ma-elův plášť.

"Pohleď jen na tyto značky," volal nadšeně, "přicházejí jenom shůry. Takové značky mám také já na svém pásu."

Ukazoval na zkřížené stříbrné příčky, které jako pokračující vzorek byly vyšity na obrubě pláště.

"To jsou kříže, Abd-ru-shine," vysvětloval Is-ma-el. "Kříže zname­nají Pravdu, která přichází shůry."

"Musel jsem již dříve vidět tyto kříže," uvažoval Abd-ru-shin.


Jeskyně způsobily velikou, čistou radost všem Ismánům. Jejich dny začínaly krásou a chválou Boží. Jejich denní společné pobožnosti se staly jejich potřebou.

"Smím si na každý den vzít jiný oděv?" tázal se Abd-ru-shin svého učitele.

Ten na něho pohlédl s podivením.

"Jak to myslíš Abd-ru-shine?"

"Rád bych přišel k ranní pobožnosti v rouchu, které bude mít barvu jeskyně, v níž se pobožnost koná. Tak jako tvůj plášť je pokaždé jinak zbarven, tak bych i já měl rád pro každý den jinak zbarvené roucho.

K tomu Is-ma-el rád svolil a Ismáni měli radost, když uviděli mladého knížete v jeho oděvu. Jeden za druhým žádal o dovolení, aby směl učinit totéž. To bylo ono, več Abd-ru-shin doufal. Vlastní roucho k pobožnosti vyvedlo lid ještě více ze všednosti dnů.


Brzy po dokončení výstavby jeskyň zavedl Is-ma-el rozhovor na roztřídění Ismánů.

"Pozoroval jsi, Abd-ru-shine, že lid je zařazen do určitých skupin?"

"Míníš tím kasty, Is-ma-eli? Ovšem, toho jsem si všiml," odpověděl Abd-ru-shin.

"Přemýšlel jsi někdy o smyslu těchto kast? Nevznikly nikterak libovolně."

"Viděl jsem mnohé a přemýšlel jsem o tom," pravil Abd-ru-shin zvolna a zamyšleně. "Zda-li jsem to chápal správně, to nevím. Viděl jsem, že každý Ismán se časem dostane ke každé práci. Není žádného rozdělení na vznešené a obyčejné. Zde v paláci nás obsluhují nejuš­lechtilejší z Ismánů a vykonávají pro nás všechny práce. A tak je to krásné. Z toho jsem se poučil, že žádná práce nezneucťuje člověka, jestliže je vykonávána Bohu ke cti a z lásky ke knížeti. Naučil jsem se z toho sám při všem pomáhat a radost byla mou odměnou." Dokončil téměř vítězoslavně.

"Máš pravdu Abd-ru-shine," pokračoval Is-ma-el radostně. "Naučil ses mnohému dobrému, ale na to, nač jsem se tě tázal, na to jsi mi nedal odpověď. Přesto, že nikdo z Ismánů se neštítí žádné práce, jsou přece všichni zařazeni v kasty a zdánlivě přísně od sebe odděleni. Co to znamená?"

Abd-ru-shin neváhal ani na okamžik s odpovědí:

"Nechal bys společně pracovat koně a mravence, Is-ma-eli?" klidně a jistě odpověděl Abd-ru-shin otázkou.

"Pochopil jsi, oč se jedná," pravil Is-ma-el radostně. "Až budeš zakrátko knížetem velikého národa, vzpomeň si na svá vlastní slova. Jen stejnorodost se může dohromady tak zachvívat, že z toho vznikne harmonie."

"Říkáš zakrátko, vždyť je mi teprve jedenáct let. Bude ještě dlouho trvat, než budu vládnout Ismánům. Musíš tu ještě dlouho zůstat knížetem, Is-ma-eli, mám se ještě mnoho učit."

"Co znamenají léta, když člověk přehlíží daleké cesty, kterými má proběhnout? Budeš vládcem, budeš řídit svůj lid a budeš se smět navrátit do říše, ze které jsi vyšel. Lidem se zdá čas nekonečně dlouhým. Viděno shora je to však jen maličkým kousíčkem velikého dě­ní. Ještě však zůstaneme pohromadě, Abd-ru-shine."

Mladík vsunul svoji ruku do ruky knížete. Mlčky stáli oba vedle sebe, neboť si rozuměli i beze slov.-


Řada dnů přešla od této rozmluvy, která Abd-ru-shinovi přinesla mnoho podnětů k přemýšlení. Jak to pravil Is-ma-el: Budeš vládnout jako kníže nad velikým národem? Proč neřekl: Budeš vládnout nad Ismány!?

Abd-ru-shin si zvykl na to, že Is-ma-el několika svými slovy vy­jádřil vždy přesně to, co chtěl říci, a proto došel k přesvědčení, že za těmito slovy se skrývá zvláštní smysl.

Vzpomněl si také, že Is-ma-el již dlouho mluví vždy o jednom náro­dě a veliké říši, nikdy však jako dříve jasně o Ismánech a jejich ří­ši. Při nejbližší příležitosti se chtěl na to svého učitele zeptat. Tato příležitost se brzy naskytla.

Is-ma-el se rozhodl, že postaví ještě sedmou jeskyni pro sedmý den. Velký chrám měl sloužit jen pro hlavní pobožnosti. Abd-ru-shin byl zavolán, aby rozhodl, jakou barvu bude tato jeskyně mít.

Tázaný se ani na okamžik nerozmýšlel:

"Může být jiná než stříbrnobílá?" Sedmý den nás přivádí k Bohu ještě blíže než všechny ostatní. Nahoře však vládne stříbrné světlo věčnosti."

Jeden z umělců, který měl zhotovit svícny a byl přítomen tomuto rozhovoru, namítal:

"Máme již stříbrné svícny v rozličných jeskyních, bude-li tato jeskyně stříbrnobílá, nepřinese výzdoba nic nového."

Kníže na něho udiveně pohlédl:

"Svícny jsou přece všechny lesklé, vyleštěné a třpytivé. Tak to nemíním. Ty nové musí být úplně matné."
Is-ma-el  souhlasil:

"Stříbro nesmíte hladit a leštit. Musí zůstat zrnité a matné. Myslím, že tak to Abd-ru-shin vidí svým duchovním zrakem."

Umělci slíbili, že učiní pokus. Chtěli nejdříve zhotovit zkušební kus.

"Jaké kameny máme k tomu použít?" Chtěli ještě vědět.

"Úplně bílé a matné, jaké jsou na nejkrásnější Is-ma-elově čelence."

"To jsou perly," pravil Is-ma-el, "mám jich ještě plný váček. V naší říši se nevyskytují, nýbrž daleko, daleko odtud v moři."

Když se umělci vzdálili, chtěl Abd-ru-shin vědět, co je to moře. Pokud mohl, Is-ma-el mu to vysvětloval a Abd-ru-shin zasněně pravil:

"Zdali pak také jednou uvidím moře, které leží tak daleko za našimi horami!?"

"Jistě je uvidíš, až potáhneš do své říše!"

"Is-ma-eli!" zvolal Abd-ru-shin téměř bouřlivě," zase říkáš do své říše! Což nebudu knížetem Ismánů? Tato země není mou říší?"

"Přivedl jsem tě kdysi k sobě, abys na mém místě vládl Ismánům. K tomu jsem tě vychovával. Nyní však mám stále větší jistotu, že jsi určen k čemusi jinému. Musíš vládnout v té říši, kterou ti tvůj otec určil. Jak to on zařídí, tak se musí stát. Ty víš, že sám jsi prohlásil, že musíš hlásat o Bohu. Proto musíš táhnout do dalekých zemí k lidem, kteří jsou úplně jiní než naši Ismáni. Abd-ru-shine, můj milý synu, je mi často úzko, když pomyslím na to, že se temno bu­de smět přiblížit ke tvé světlé duši!"

"Jak se může ke mně přiblížit zlo, když budu plnit vůli svého Otce?" pravil slavnostně Abd-ru-shin. Jeho pohled směřoval do velikých dálek a božský lesk se odrážel na jeho obličeji.

Za několik okamžiků tato zář zmizela a Abd-ru-shin se úplně tázal úplně chlapecky, jasným hlasem:

"Co je to temno, o kterém mluvíš, Is-ma-eli?"

"Nepřítel Světla, nepřítel všeho božského, tedy také tvůj nepřítel."

"Tomu nemohu rozumět. Nevím, co je nepřítel. Je to něco, co má před Světlem strach?"

"Můžeš to takto vyjádřit. Ano, je to cosi, co se Světla štítí a co by chtělo zničit všechno, co je světlé."

Abd-ru-shin se smál:

"Jak je možno Světlo zničit! Je přece mocnější než všechno!" Již opět zvážněl a horlivě přemýšlel. Pak vzhlédl a pravil:

"Chci tedy vyhledat temnoty a pomoci jim, aby se samy staly svět­lem!"

Prostě a stručně to bylo řečeno, avšak Is-ma-el se zachvěl před hlubokým smyslem těchto slov.

Od té doby hovoříval Is-ma-el a mladý kníže často o budoucnosti. Abd-ru-shin stále lépe chápal, že božský příkaz, který ho přivedl na tuto zemi, znamená rozloučení s Is-ma-elem a vládu v cizí zemi. Viděl nekonečnou moudrost Boží, která mu dala vyrůst uprostřed Ismánů, kde byl odříznut ode všeho zla tak, že jeho duše viděla a vnímala jenom dobro. Nikdy se nemusel ničeho zaleknout a nikdy nemusel cítit bázeň nebo odpor. Všechny tyto pojmy se mu Is-ma-el snažil pomalu ujasnit, aby Abd-ru-shin, až bude od něho vzdálen, nepřišel do nesnází.

Matně stříbrný svícen byl hotov. Byl to opravdový zázrak krásy.

"Proč jsme vždy zhotovovali vše tak vyleštěné?" tázal se Abd-ru-shin. "Vždyť to matné vyhlíží přece mnohem krásněji. Mohli bychom také zlato takto matně upravovat?"

Umělci přisvědčili na tuto otázku a slíbili, že nové chrámové svícny zhotoví z matného zlata. Potom však navrhli pro stříbrné před­měty použití diamantů místo perel.

"Když je stříbro matné, musí se aspoň kameny lesknout," dokazovali.

Is-ma-el pohlédl na Abd-ru-shina, který se obrátil k Ismánům: "Necítíte," tázal se přátelsky, ale určitě, "že matné svícny s perla­mi jsou mnohem vhodnější než lesklá věc. Diamanty jsou krásné, ale do Božího domu patří jen tehdy, když mají něco ohlásit celému světu. Ty­to svícny, tak jak tu jsou, jsou modlitbou."

A Is-ma-el určil, aby také ostatní ozdoby stříbrné jeskyně byly provedeny podle pokynů mladého knížete.


Již po celý rok pracovali různí umělci na jeskyni. Jejím půdorysem byl kříž a stůl byl umístěn uprostřed. To vyžadovalo úplně jiného uspořádání než v ostatních chrámových jeskyních. Ze všech čtyř stran měly vést ke stolu stupně. Bílé hedvábí vyšívané matným stříbrem mělo přikrývat stůl. Stěny však neměly být ničím potaženy. Abd-ru-shin si přál, aby byly celé matně bílé, nedovedl však sám říci, jak uskutečnit to, co viděl v duchu.

Tu se jednoho dne vrátil z vycházky do skal, které nyní podnikal velmi zřídka a přinesl sebou několik kamenů. Nalezl je ve skalách. Byly čisté a nádherně bílé, jakých ještě nikdo z Ismánů neviděl.

Když se ho Is-ma-el tázal, kde je nalezl, vyprávěl Abd-ru-shin, jak byli s Din-Arem unaveni a proto odpočívali v jedné rokli a přitom usnuli.

"Tu se mi zdálo, že mne jasná postava vede napravo do skal, tam kde byla stezka velmi úzká a téměř neschůdná. Namáhavě jsem musel hledat cestu, která se konečně rozšířila ze skalní trhliny v jakousi jeskyni. Tam byli nesčetní hnědí mužíčkové, které jsem dříve vídával. Přinášeli mi bílé kameny podivuhodné krásy. Celá skála se zdála být z tohoto chladného bílého kamene. Měl jsem radost a probudil jsem se. Pak jsem zkoušel s Din-Arem najít stezku, kterou jsem viděl ve snu. Našel jsem také kameny. Jenom mužíčky jsem neviděl," dodal téměř smutně.

"A přece jsou to oni, kteří ty kameny přinesli," pravil Is-ma-el radostně. "Toto je nádherný stavební kámen. Budete-li ho míti dost, budeme moci z něho postavit celou jeskyni a její běl předstihne všechno, čeho bychom mohli malbou docílit."

Hledali na místě, které bylo Abd-ru-shinovi ukázáno a našli přebytek nádherného kamene. Postavili z něho jeskyni, která svou čistou bělostí povzbuzovala duše ke zbožnosti a čistotě.

Den dokončení a tím i zasvěcení se blížil. Všechna srdce plesala radostí, neboť všichni cítili, že v této svatyni se zachvívá cosi zvláštního. Ostatní byly krásné, nádherné, ba i drahocenné, pokud lidská ruka dovede něco takového vůbec vytvořit, ale tato sedmá měla v sobě něco nadpozemského.

Bylo to tři noci před slavností, kdy Is-ma-el seděl zamyšlen u svého lože. Spánek se mu vyhýbal, on toho však nedbal, neboť jeho duch putoval ve světě nevýslovné krásy.

Dnes přemýšlel nad zvláštností nové svatyně. Zda by asi všechny svatyně byly tak zvláštní, kdyby je nechal všechny vybudovat Abd-ru-shinovi? Tehdy, když se tyto svatyně budovaly, byl Abd-ru-shin ještě dítětem a uplatňoval pouze své názory. A dnes? Ve svých dvanácti létech byl tím, čím by ostatní v tomto věku rádi byli: dorůstajícím mužem. Jeho postava byla podivuhodně pravidelně urostlá a dosáhla již průměrné výšky Ismánů, avšak jeho ruce byly nápadně ma­lé a jemně zformované. Připomínaly svou štíhlostí podivuhodné ruce ženy, která častěji přicházela k Is-ma-elovi, aby mu dala pokyny pro výchovu svého syna.

V myšlenkách viděl ženskou postavu v modrém plášti se zářivou ko­runou na hlavě. Zatímco jeho duch si vyvolával ve vzpomínce tento obraz, rozezvučelo se kolem něho tiché zvonění a zavlály růžové závoje.

Pln očekávání vyskočil a upřel svůj pohled vzhůru. Ona přicházela! Spanilá jako vždy, Is-ma-el padl na kolena, maje duši přeplněnou úctou. Postava se k němu schýlila a z jemných závojů, které zahalovaly její tvář, zazněl známý hlas:

"Již zanedlouho nastoupí můj syn ke splnění svého úkolu. Zvolna a nepozorovaně se uvolňují jeho pásky a ty ho již nyní úplně připrav. Nechej ho ať zasvětí chrám, aby si na takové úkony zvykal. Zařiď, aby v určité dny řídil pravidelně pobožnosti v chrámě. Aniž by to věděl, stojí již v pevném spojení se mnou a tím také se svým Otcem, který pln zalíbení pohlíží na svého syna."

Is-ma-elovi napadla myšlenka:

"On je ale dosud tak mlád!"

Ačkoliv ji nevyslovil, přece ji Elizabeth slyšela. Tiše pravila:

"Podle lidských pojmů nebude zde na zemi dlouho žít. Je mu vyměřena sotva polovice života. Mnohé musí vykonat v tomto krátkém čase. Nemůže ani dost brzy započít. Nauč ho všemu, čeho potřebuje, aby se nemusel postavit vůči temnu nevyzbrojen!"

Zvonění zesílilo a závoje se staly jemnějšími.  Is-ma-el osaměl.

Příštího dne navrhl Abd-ru-shinovi, aby sám vykonal zasvěcení sedmé svatyně. V nitru se ozbrojil proti všem námitkám a jako poslední důvod si ponechal matčino přání. Abd-ru-shin však tento návrh přijal jako něco zcela samozřejmého:

"Dnes v noci jsem viděl, jak tuto svatyni žehnám a mám radost, že mně dovolíš, abych tak skutečně učinil," pravil.

K tomuto účelu budeš potřebovat nové roucho. Pošlu ti Imii," dodal Is-ma-el a znovu se podivil, že i na to již mladý kníže myslel. "Rád bych byl oblečen právě tak, jak jsem to dnes v noci ve snu viděl. Imia musí vyšít na bílé roucho stříbrné květiny tak, jak rostou naho­ře."

"Dovede to?" tázal se Is-ma-el s pochybností. Věřil v obratnost a schopnost Imiiných rukou, avšak v chápání ducha byla pomalá.

"Myslím, že to dokáže," pravil Abd-ru-shin bezstarostně a pospíchal, aby ji vyhledal.

Objevil ji úplně zaujatou nádhernou květinou. Jeden z Ismánů ji nalezl na své vyjížďce do velmi odlehlého údolí a přinesl odtud silnou květinovou lodyhu, na které byly tři sněhobílé nálevkovité květy. Z květin vycházela téměř omamná vůně.

S radostí se Abd-ru-shin díval na květinu v rukou Imie.

"Dovedeš ji vyšít na mé roucho, Imio?" zvolal živě.

Imia radostně přisvědčila, že bude smět zachytit svou jehlou tento nádherný div. A roucho bylo opravdu nádherné.


Svěcení svatyně bylo však ještě krásnější. Jedině Is-ma-el věděl, odkud přichází síla, která se ve svatyni mocně zachvívala a věčné světlo, které ji úplně naplňovalo. Viděl Pramáti, stojící za svým synem, jak ho téměř úplně zahaluje svými závoji a viděl také nesčetné světlé postavy, které se tu objevovaly. Byla to první bohoslužba na zemi, kterou vykonával Boží Syn.

Nevědomky se přeměnil v krále Parsifala, svatyně se stala hradem a cosi z věčného uctívání tak přišlo dolů na zem.

Bez dechu, uchváceni vším, naslouchali a dívali se Ismáni. To přece nebyl ten mladík, který žil přátelsky mezi nimi a všeho se zúčastňoval. Zdálo se, jako by vyrostl, jeho úzká tvář byla naplněna leskem, až mnozí museli přivírat oči. Když své ruce pozvedl k modlitbě, tu se projevila nevýslovná krása s nadpozemskou důstojností. Duší se zmocnilo rozechvění.

A co to bylo? Což nevyslovil "Otče"? Oslovoval Boha slovem "Otče"? Is-ma-el se nikdy nemodlil jinak než "Pane, Všemohoucí, Pravěčný!" Abd-ru-shin však řekl "Otče!" a všichni cítili, že to bylo správné slovo v tomto okamžiku.-

Svěcení bylo skončeno a za zvuků hudby Ismáni opouštěli zvolna a důstojně svatyni. Blízko stolu stál Is-ma-el, pohřížen v modlitbu, zatím co za stolem se Abd-ru-shin úplně oddal hlubokému citu, který jím proudil.

Byla to blaženost, nepojmenovatelný pocit štěstí a přitom vnitřní růst a uzrávání. Nyní směl poprvé sloužit svému Otci a cítil spojení s proudy požehnání shůry. Chvěl se hlubokou vděčností.

Tiše stáhla Pramáti halící závoje a položila překrásnou ruku na hlavu svého syna. Hluboko sklonil hlavu, jako by síla, která mu byla darována, byla příliš mocná pro jeho mládí. Pak vztáhla Elizabeth svou ruku zpět a zmizela vzhůru.

Abd-ru-shin se napřímil a pohlédl vzhůru. V témže okamžiku mu dal Is-ma-el znamení, že opustí svatyni poslední, jako to vždy činili.

Cestou do paláce nepromluvili ani slova. Mlčky vstoupili do místnosti, ve které nejraději prodlévali. Is-ma-el ulehl na odpočívadlo pokryté kožešinami a Abd-ru-shin spočinul u jeho nohou na krásných a měkkých kožešinách. S úsměvem vzájemného pochopení pohléd­li na sebe, a pak se opět pohroužili v mlčení, které k nim mluvilo hlasitěji, než by dovedla nekonečná slova.

Tak plynuly hodiny, až se přiblížila doba jídla. Tu Is-ma-el přerušil mlčení:

"Abd-ru-shine, pokud jsi ještě mezi námi, nesmí v sedmé místnosti nikdo jiný konat pobožnosti než ty. Zasvětil jsi ji svému Otci, abys mu přinášel každého sedmého dne otevřené duše lidu!"

Abd-ru-shin přikývl. Mluvení se mu zdálo nesmírně obtížným. Potom se však přemohl a pravil:

"Is-ma-eli, kdo to byl u mne?"

"Cítil jsi to, Abd-ru-shine?" Tvoje matka stála za tebou!"

"Moje matka! Cítil jsem, že je tam. Ruce, které mi žehnaly, musely být mateřské ruce! Ó, kéž bych ji směl spatřit!"

"Také ten čas přijde, kdy se bude k tobě viditelně přibližovat. Přináší ti spojení s Otcem. Dosud přinášela všechny své pokyny mně, ale zakrátko se bude obracet přímo k tobě!"
Abd-ru-shin byl naplněn blahem, neboť touha po matce se v něm stávala přemocnou, ačkoliv se ji snažil ukrýt. Nyní měla být konečně splněna!

Později během dne se konala v chrámě pravidelná pobožnost, avšak i při ní bylo všude ještě plno lesku ranního prožití. Skromně stál Abd-ru-shin na svém místě v prvních řadách Ismánů. Nic v jeho bytosti a vystupování neprozrazovalo, že si je vědom svého božství. Z jeho hlavy se však ještě nyní linuly světlé paprsky a přinášely sílu i ra­dost těm, které zasáhly.

Také Is-ma-el si počínal prostě. Byl si vědom, že lid vidí rozdíl mezi ním a Abd-ru-shinem. On ovšem nechtěl být ničím jiným než čím byl: čistým člověkem, který každou buňkou svého já slouží Bohu. A srdce jeho lidu hořela pro něho láskou a úctou.-


Nyní započal bohatý život ve vzájemném dávání a přijímání pro Abd-ru-shina i Is-ma-ele. V mladém knížeti rozkvétalo vědění o Bohu tak samozřejmě a dokonale, že se Is-ma-el s podivem skláněl. Starý učitel se učil od svého žáka, učil se ochotně a radostně, jsa vděčen za milost, která mu byla uštědřena.

Abd-ru-shin však ani netušil, kolik dává druhému prostě již svým bytím. Netušil, jakým jest vzorem a jak svou řečí, myšlením i konáním, které byly zakotveny v Bohu, řeší nejtěžší otázky v lidských duších.

Zpočátku Ismáni s údivem pohlíželi na svého mladého knížete, který je vedl, ačkoliv sotva odrostl dětským létům, brzy si však zvykli, jako si lidé na vše zvyknou. Ctili Is-ma-ele jako svého vládce, ale věděli, že vůle tohoto vládce je podrobena vůli mladého knížete.

Abd-ru-shin se však učil, kde se jen co dalo naučit. Nikdy nepřipustil, aby v Is-ma-elovi mohla vzniknout myšlenka, že v něm již nevidí otce a svého vůdce, neboť sám ani nepozoroval, jak jej přerostl. Přicházel se všemi otázkami k Is-ma-elovi a vše rozhodovali společně. Jenom hlubokou touhu po matce před ním skrýval a zamlčoval. Obával se, že by to Is-ma-el mohl považovat za nemužné.

Přitom se Abd-ru-shin dále učil u řemeslníků a umělců, vyhledával zahradníky a chovatele dobytka. Podnikal dlouhé vyjížďky na Simi, neměl-li Is-ma-el dosti času, aby byl s ním. Také znovu podnikal horolezecké výlety, poněvadž jeho učitel zjistil, že to prospívá jeho tělu.

Jeho svaly se zocelily a nikdo netušil, jaká síla je skryta v jeho štíhlé postavě. Din-Ar byl stále jeho věrným průvodcem, ale od doby zasvěcení jeskyně se s ním stala proměna.

Vyhledal Is-ma-ele a prosil ho, aby ke službě Abd-ru-shinově určil vážnějšího Ismána. S údivem vyslechl Is-ma-el tuto prosbu nechápaje jejího smyslu.

"Cožpak jsi se provinil ve službě nedbalostí, Din-Are?" tázal se s politováním.

Din-Ar tento důvod popřel a jeho tváře zčervenaly.

"Pak nechápu tvou žádost," vážně pravil Is-ma-el. "Musí ti přece přinášet nejvyšší spokojenost, že smíš sloužit Abd-ru-shinovi. "Proč tedy od něho chceš odejít?"

"Netoužím od něho odejít, ale nejsem hoden, abych byl s ním!" zvo­lal Din-Ar s nejvyšším uzarděním. "Já vím, že Abd-ru-shin není žádný člověk. Jak by se mohl nějaký chlapec modlit k Bohu, jak to činí on? Nevím kým jest, ale vím, že je povznesen vysoko nad nás všechny. A proto nemohu já, obyčejný Ismán, být jeho služebníkem."

"Nezapomeň, Din-Are, že já jsem tě zvolil k této službě a že jsem tě tím pozvedl z davu Ismánů. Tvoje věrnost se osvědčila v těchto létech, co jsi Abd-ru-shinovi sloužil. Nemohl jsem najít lepšího pomocníka a průvodce. Přijde čas, kdy bude muset opustit naši říši, aby mohl vládnout ve své říši. Pak budeš muset být s ním jako dosud. Nikomu jinému než tobě bych tento vznešený úřad nemohl svěřit. Nepochybuj a nebuď malomyslným. Tím, že sloužíš Abd-ru-shinovi, sloužíš Bohu!"

Din-Ar padl na kolena a Is-ma-elova ruka požehnala jeho schýlenou hlavu. Síla, která pronikla klečícím mužem mu pomohla, aby již nikdy nepoklesl.


Léta ubíhala nepozorovaně v rovnoměrnosti radostné a spokojené práce. Dny všech byly naplněny prací a čas odpočinku jim přinášel osvěžení a zahloubání do věčných pravd.

Opět jednou konal Abd-ru-shin pobožnost ve velikém chrámě a kázal lidu o Bohu. Přitom proudila s jeho rtů slova takové síly a moudros­ti, že všichni s údivem naslouchali. Is-ma-elovi vstoupily slzy do očí. Abd-ru-shin se cítil unášen, prožhaven a rozplameněn.

"Co to ze mne mluvilo, Is-ma-eli?" tázal se později, když spolu seděli pohromadě v paláci. "Co to bylo, co mne naplňovalo tak, že to hrozilo přetéci a že jsem musel mluvit?"

"To byl duch tvého Otce, Abd-ru-shine," láskyplně odpověděl Is-ma-el, "už není daleká doba, kdy budeš muset odejít. Jsi již připraven na svůj vznešený úřad a nemohu tě ničemu dalšímu naučit."

Abd-ru-shin přemýšlel. Jeho zrak bloudil v nesmírných dálkách a ruce musel přitisknout na prsa, aby utišil prudký tepot srdce. Dlouho tak dumal, až konečně s úsměvem, který neměl v sobě nic pozemského, se obrátil k Is-ma-elovi:

"Správně díš, to byl duch mého Otce, můj vlastní Duch, který vstoupil do své říše. Nyní to vím!"

Opět oba umlkli. Tu se ozvalo tiché zvonění, které Is-ma-el tak dobře znal. Zvolna sílilo, až se stalo líbeznou melodií, která je obklopovala. Růžové závoje zavlály. Abd-ru-shin pozvedl hlavu. Jeho krásné rysy se rozjasnily a duší Is-ma-elovou proniklo volání:

"Děkuji ti Bože, že jsem tě mohl spatřit ve tvém Synu. Jak svatá jsou místa, kde se to naplňuje!"

Závoje vlály kolem obou mužů, kteří tu klečeli a vzhlíželi vzhůru. Z růžových obláčků vystoupila postava v modrém plášti se zářící korunou se sedmi drahokamy na hlavě, jejíž vlasy se vlnily ve stříb­robílé nádheře.

Parsifale, můj milovaný synu!" oslovila Abd-ru-shina, jímž projela radost, která svou silou a žhavostí chtěla roztrhnout srdce.

"Matko, má matko!"

Jásavě rozpřahoval jí své paže vstříc. Tiše jako dech, položily se krásné ruce Elizabeth na jeho hlavu.

Díval se a díval. Nezahalenou ji viděl před sebou, viděl ušlech­tilé, nepopsatelně krásné tahy královny nebes. Před Is-ma-elovým zra­kem ležel lehký závoj. To mu Elizabeth skryla obličej, pro člověka bylo toto záření příliš silné.

"Můj milovaný synu, přišel čas, abys svou, Bohem určenou úlohu nastoupil. Účelně jsi byl na zemi veden. Tvoje zralost daleko přesa­huje tvůj věk. Polovinu, tobě pro tuto zemi vyměřeného času, máš již za sebou. Připrav se, v jednom roce navždy opustíš tuto říši.

Těžká bude tvoje cesta, neboť tě povede temnotami, před kterými jsi byl dosud chráněn. Povede tě k lidem, kteří se neudrželi čistí a světlí jako Ismáni. Ukáží tvým zrakům zlo, aby si zvykly na utrpe­ní, ale požehnání tvého Otce a láska tvé matky tě budou ustavičně ob­klopovat. Věrnost tvých lidí ti bude ochrannou. Tvoji stezku zjasní láska a věrnost Čistoty, takže ti radost nebude chybět.

Is-ma-el ti oznámí, co již dávno přijal. On ví, jaké přípravy byly učiněny pro tvou novou říši."
Pomalu se ruce Elizabeth uvolnily z hlavy jejího syna.

Abd-ru-shin se chtěl tázat. Žádný zvuk však nepřešel přes jeho rty. Velikým děním oněměl a přece v duši cítil odpověď na všechny svoje otázky.

Lehounce, jak přišla, mizela Prakrálovna oběma z dohledu. Tichounce doznívaly tóny a zvonění a růžové závoje se rozplývaly. Jen dech podivuhodných vůní zůstal ještě dlouho v místnostech.

Nyní bylo jediné Abd-ru-shinovo přání splněno. Když osaměli, ještě dlouho mlčel v blažené radosti.
Is-ma-el přerušil mlčení:

"Dnes je tomu sedmnáct let, co jsi se na této zemi probudil, Abd-ru-shine."

"Polovina mého pozemského času, pravila matka," dumal mladý kníže. "Nebude to tedy tak dlouho trvat, než budu smět být opět nahoře v hradě u své matky a u Pravěčného, který je mým Otcem. Mám z toho velikou radost!"

O několik dnů později sdělil Is-ma-el naslouchajícímu Abd-ru-shinovi, že Elizabeth již dávno určila, aby polovina všech Is­mánů ho doprovázela na jeho výpravě.

"Smíš si sám vybrat, koho chceš vzít sebou," pravil Is-ma-el las­kavě. "Také polovinu všech pokladů a veškerého bohatství, všech koní i jiných zvířat máš vzít sebou, abys do své příští říše nepřišel chu­dý."

Nyní byli oba často zaměstnáni vybíráním toho, co by si měl Abd-ru-shin vzít sebou. Někdy z toho měl kníže radost, jindy by to byl nejraději přenechal Is-ma-elovi. Tento mu však vždy dovedl vysvětlit, že se jedná o jeho dědictví, které mu vlastně mělo připad­nout celé a nedílné.

Jednoho dne se Is-ma-el tázal:

"Nechceš si vzít sebou nářadí ze stříbrnobílé chrámové jeskyně? Nejdříve budeš muset nechat postavit chrám. Vezmi si k tomu nářadí, které dobře znáš!"

Chrám patří Bohu, nemám práva si vzít odtud ani nejmenší kousíček," pln důstojnosti odpověděl mladý kníže. "Ty máš ale pravdu. Sotva najdu chrám Boží v zemi, do které se mám odebrat. Sám říkáš, že tamnější lidé ještě Boha neznají. Zařiďme, aby naši umělci zhotovili ještě zde nářadí, které by se podobalo nejkrásnějšímu z našich jesky­ní."

Rok příprav se chýlil ke svému konci. Is-ma-el svolal dospělé Ismány a oznámil jim, že podle Božího příkazu se má mladý kníže vypravit do jiné říše, kterou pro něho určil Bůh.

Hluboký úlek proběhl řadami Ismánů. Toho neočekávali. Kdykoliv mysleli na Is-ma-elovu smrt, tu je vždy utěšovala myšlenka, že Abd-ru-shin bude jeho nástupcem. S hlubokou úctou a láskou přilnuli k mladíkovi, kterého považovali za nerozlučnou část svého celku.

Nechť však jejich myšlenky byly sebetěžší a úzkostnější, přece žádná žaloba nepřešla přes jejich rty. Byli zvyklí přijímat vše, co Bůh nařídil ústy Is-ma-elovými jako to nejlepší. Tu nebylo žádného váhání, žádného hloubání ani smlouvání, i když jejich srdce svírala hluboká bolest.

Is-ma-el však pokračoval a řekl jim, že polovina Ismánů bude smět provázet Abd-ru-shina, aby mu pomohli starým způsobem vybudovat novou říši. Tu zazněl hromový jásot. Všichni chtěli s knížetem odejít! Každý byl ochoten okamžitě všechno opustit, jen aby mohl být účasten této milosti.

Většina průvodců byla již určena. Byli vyvoláni a museli prohlásit, zda s volbou souhlasí. Na prvém místě zaznělo Din-Arovo jméno. Radostně povstal ze svého sedadla a jeho: "Ano, Pane, s radostí!" zaznělo pevně a sebevědomě.

Jeden za druhým zdůrazňoval souhlasnými slovy své chtění. Když byli všichni přečteni, zůstalo ještě asi padesát mužů, u kterých Is-ma-el kolísal, má-li jim také doporučit odjezd. Někteří z nich měli malé děti, jiný se právě zasnoubil a musel by svou ženu nechat zpět. U každého byl nějaký důvod, který vyžadoval, aby zůstal doma. Ale také oni bouřlivě žádali, aby se směli výpravy zúčastnit.

Naplněni štěstím pohlíželi Is-ma-el s Abd-ru-shinem na muže, kteří chtěli s radostným srdcem odejít do ciziny, aby chránili svého mladého knížete a pomáhali mu. Pro Is-ma-ele to přineslo neskonalé uklidnění, když viděl, jak se vyzkoušení mužové řadí kolem Abd-ru-shina. Abd-ru-shin měl zase radost, že tolik důvěryhodných lidí může vzít se sebou do cizí země.

Vybraní Ismáni byli vyzváni, aby všechno připravili k odchodu, který měl nastat v několika týdnech. Také oni měli si vzít tolik majetku, kolik mohly jejich rodiny postrádat. Is-ma-el slíbil, že bude pečovat o ženy a děti. Jen několik málo ismánských žen se smělo zúčastnit výpravy, aby byly učitelkami ženám nového národa.

Čas nezadržitelně kvapil. Byl tak naplněn přípravami, že nikdo neměl času myslet na smutek. Také Is-ma-el násilím potlačil bolest, která plnila jeho srdce. Na tu bude později ještě více času nežli dosti. Nyní musel využít každé maličkosti, aby Abd-ru-shina seznámil se způsoby lidí, které byly úplně jiné než Ismánů. Nacházel přátelská poučení a dobré rady pro svého někdejšího žáka, který žádostivě a uctivě naslouchal všemu, co mu stařičký učitel vyprávěl.

Poslední společná slavnost v chrámě dozněla. Byla mimořádně slavnostní. Is-ma-el požehnal všem odcházejícím, v prvé řadě však Abd-ru-shinovi ve jménu Božím. Přitom viděl pramáti Elizabeth, jak zářící stojí za svým synem a v této chvíli mu žehná vložením ruky na jeho hlavu. Vznešená posvátnost naplňovala prostor, který zářil ja­sem.

Ku konci slavnosti prosil Is-ma-el:

"Abd-ru-shine, nyní požehnej ty nám, kteří musíme zůstat doma!"

Jako první poklekl starý kníže, aby přijal požehnání a za ním následovali ostatní.

Mezi dnem se Is-ma-el s Abd-ru-shinem zvolna procházel v zahradě. Kníže se chtěl rozloučit s místy svého dětství a mládí, kde byl tak nepopsatelně šťasten. Mezi tím potkali Mannu, který se vracel z velké pastviny, kde dohlížel na Simi. Téměř vyčítavě pohlédl na Abd-ru-shina:

"Kníže!" pravil skromně, "Proč musí Manna zůstat zde, když polovina všech zvířat odchází s tebou, kdo se o ně bude starat?"

Oslovený přátelsky pohlédl na Mannu:

"Ty jsi zde potřebnější. Budeme muset jet dlouhé týdny. Po cestě se bude každý jezdec starat o své zvíře sám. Později pak najdeme někoho, kdo se u tebe učil. Zde bys však Is-ma-elovi scházel, kdybys odešel."

"Budu tedy věrně konat zde své povinnosti, Pane," zněla Mannova odpověď.

"Popiš mi znovu mou cestu, kterou pro mne určila má matka," žádal Abd-ru-shin, když později spolu seděli v důvěrném rozhovoru.

Is-ma-el vysvětloval přesně, kudy se mají ubírat, aby nejlépe dostihli cíle.

Kdybys byl někdy na pochybách, kam máš své kroky obrátit, pak pohlédni vzhůru. Bude tě doprovázet bílá holubice. V takových okamžicích ji uvidíš. Následuj ji."

Po celý večer čekal Abd-ru-shin, zda jeho matka znovu přijde a stane se pro něho viditelnou. Všechno čekání bylo však marné. Jeho duše byla naplněna touhou po její přítomnosti. Byl by rád přijal její požehnání na cestu, kterou nastupoval na její příkaz.

Spánek prchal od jeho lože. Neklidně se převaloval, neboť jeho hlavou přecházelo množství myšlenek a vyvstávalo mnoho otázek.

Konečně vstal.

"Budu volat ku svému Otci, budu-li ho moci vycítit, uklidní se rozrušení mého ducha."

Vyšel ven na terasu. Byla překrásná noc. Na jižním nebi stála veliká zářící hvězda a Abd-ru-shinovi připomínala hvězdu, kterou každého večera ve svém dětství jásavě zdravil, ale od té doby ji postrádal. Dívaje se vzhůru ku hvězdám, zahloubal se do pobožnosti. Jeho duše byla povznesena vzhůru do světlých sfér a pozdravila matku, kterou tu poprvé nahoře nalezl.

K ránu k němu přišel Is-ma-el. Bylo citelně chladno. Probudivší se Abd-ru-shin se chvěl, ale jeho duše byla naplněna štěstím. Jeho vzne­šený úkol ležel před ním jasně a v ostrých obrysech.

V této blažené náladě se rozloučil s Is-ma-elem, který mu byl otcem, přítelem i důvěrníkem a kterého miloval.
"Zde na zemi se již neuvidíme," pravil Is-ma-el pevně. "Nahoře však budu smět zdáli na tebe pohlížet a najde se cesta, abych ti mohl opět sloužit. Požehnání tvého Otce je s tebou a moje požehnání nechť tě provází po všech svých cestách."

Ismáni, kteří měli zůstat doma, se blížili. Lidé jindy tak zdržen­liví, zapomněli na všechnu svoji plachost ve snaze ukázat odcházejí­címu pánovi svou lásku a úctu.

Ačkoliv se jednalo o veliké množství lidí, netrvalo to dlouho, co předvoj seděl na koních. Byly to nádherné postavy a všichni byli skvěle oblečeni. Koně radostně řehtali, když bylo dovoleno vyrazit.

Se skřípotem se otevřela skalní brána, kterou znalo jen málo Ismánů. Abd-ru-shin ji dosud nikdy neviděl. S podivem pohlížel na ši­roký otvor. "Touto štěrbinou jsi byl sem před sedmnácti léty přivezen," pravil Is-ma-el a snažil se zakrýt své pohnutí.

Abd-ru-shin však byl naplněn novostí věcí, které se mu naskytova­ly. Novoty ho nyní budou provázet na všech jeho cestách! Těšil se na to.

Odpoledne, když předvoj byl již dávno venku, následoval kníže se svým průvodem. Zářící slunce se smálo z bezmračného nebe a jeho pa­prsky se leskly v hojnosti stříbra i zlata, které zdobilo sedla, uzdy i oděv.

Abd-ru-shin projel skalní branou. Ještě jedenkrát otočil hlavu, ještě jednou viděli ti, co zůstali doma, jeho zářivý úsměv. Pak vyrazili a nedohledná řada jeho věrných i nákladní karavana ho následovali.

Nad ním se vznášela bílá holubice, viditelná jen několika vyvole­ným, která ho měla provázet do země Bohem určené.

3. časť - Vyvolený národ