15. 6. 2015

Kassandra

Dlouhý čas uplynul  od té doby, kdy Parsifal  a Irmingard žili na zemi jako  Abd-ru-shin a Nahome.  Tato událost vnesla  do mnohých lidských  duší paprsky  Světla a  čistoty, které  v nich zůstaly. Rozšiřovaly se  dál v tam,  kde našli vhodnou  půdu. Taková místa zářila v hmotnosti jako ojedinělé světlé body, zatímco vyšší říše a úrovně podobaly  se jemným filtrům, které  bez překážek nechaly pronikat proudy sil.

Mimo  vysokého duchovního  bylo  ješťě  i všechno  bytostné ještě prožhaveno.  To byla  doba, ve  které všichni  bytostní pomocníci mohli  radostně  působit  ve  hrubé  hmotnosti,  protože  je lidé poznávali a  šli za nimi.  Na mnohých místech  Země proudil čistý život a bytostní zjevně, všem lidem viditelně pomáhali.

Tak se  dostalo tehdejším lidem vědění  o bytostných pomocnících, které  oni považovali  mylně za  bohy, protože  je poznávali jako jiného druhu. Viděli, že žijí čistě podle vůle Boží a uznávali je proto jako mocnější.

Ve  stejnoměrně rytmických  kruzích kroužila  Země, jako  ostatní hvězdná tělesa kolem své dárkyně  světla a matky zářícího slunce. Vyhlížela ještě jako malá a svěží, ačkoliv měla za sebou lidskými smysly  nepochopitelné,  nepopsané  a  nevyzkoumané  dlouhé  doby vývoje. Kolem Země se valily jemné obláčky opálového třpytu. Tam, kde čistší  lidští duchové zakotvili na  Zemi svatou sílu Světla, takové  místo  bytostní  označovali  rozžhavením jasných světlých tonů.  Třpytné,   světlé  proudy  čistoty   byly  takovými  místy přitahovány  jako silným  magnetem. Bytostní  pomocníci je nesli, zpracovávali a předávali do hmotnosti.  A tak se tkaly po staletí světelné  sítě dále  kolem země  a mohli  tak dávat  nová a  nová spojení   s  Boží   silou.  Kde   však  se   leskly  temné  barvy opaluzujícího kruhu, tam byla taková  místa na Zemi, v nichž lidé obětovali  nadvládě  rozumu.  Tam   orgie  zatlačily  svaté  Boží slavnosti a zlé činy lidí  vydechovaly temné výpary. Tam se nikdy také nesklonil paprsek Světla. Mrtvý byl lesk žhavého opálu.

Tak to bylo  nad Babylonem, nad Egyptem a  nad mnoha ostrovy Malé Asie,  kde  všude  zašly  doby  čistého  lidského chtění. Z kdysi mocného vzrůstu  zralých národů nastal  tam zánik, z  nějž čišela záhuba a zkáza.

Jasně však  třpytila se nad  dalekou modří moře,  plující tkanivo jemné  hrubohmotnosti, proniknuté  čistě bytostnými silami.Slunce se zrcadlilo ve vlnách, které bez ustání vydávaly hučící šum jako vzdálené znění varhan ke cti a slávě Boží.

Jásající  Neredi  probíhali  tímto  hlučícím  světlem,  sahali do světlých  tkaniv  a  podávali  ruce  vzdušným  bytostem.  Světlé, křivolaké  cesty,  ostrovy  a  zálivy  v  dálkách se leskly tímže třpytným světlem.

Čistě  a  skromně,  prostě  a  mocně  ve své přirozené netečnosti třpytilo se pobřeží Řecka za mořem. Daleký břeh Olympu vznášel se k temně modrému nebi a kolem něj se sbíhaly drsné krásy země jako stáda kolem pastýře.

Nad  zemí Řeků,  nad mořem  a nad  protilehlým pobřežím Malé Asie bylo  možno pozorovat  zvláštní pohyb.

Stříbrně jasné  průzračné světlo  zdálo  se  obzvláště  rozjasňovati  tento  bod za ním. Na březích moře  zvedaly se chrámy  a pevnosti, mohutné  jako stavby obrů.  Mocná města  zářila ve  slunečním světle  a jejich  stavby mluvily  přímou,  vážnou  a  silnou  řečí  víry, kázně a pořádku. Mluvily  o  zvláštní  píli  a  zpívaly  vznešenou hrdinskou píseň k poctě bohů.

Nikde nebylo  ani stopy o  lehkomyslném a nádhery  milovném víru. Přece však žila již tehdy vzdorná heroická svévole, která hrozila učiniti ze zbožných, bohabojných  hrdinů vpurné dobrodruhy, kteří zotročili slabé, ne však k výstavbě, ale jen k větší moci.

Zvolna  blížilo se  oživující stříbrolesklé  Světlo Božské  lásky k pobřeží.  Snášelo  se,  jakoby  hledalo  a  žehnalo  této zemi, nemohlo se však  zastaviti. Nemohlo se ani snést  dolů přesto, že světlí  bytostní pomocníci  jásavě zvedali  a vzpínali  své ruce, připravené  vytvořit  most,  aby  Světlo  Boží  mohlo  přejít  do hmotnosti.

Stříbrně  lesklá záře  plula oblaky  nad pobřežím  a mořem  a pak spočinula nad břehy Troje.

Tak byla připravena země, národ a  dům, do nějž měla být ponořena jiskra z  Božského Světla. Aniž by  to tušili, žili lidé  na zemi své práci, boji a požitku, žili  z darů Božích a v silách přírody viděli moc  svých bohů. Čistá  a prostá, drsná  a jasná byla  řeč této země  tak, jako mravy  jejich obyvatelů. Muži  byli pastýři, sedláky a válečníky. Ženy  obstarávaly domov, připravovaly pokrmy a šatstvo.  Staraly se  o dobrý   mrav a  stav čeládky  a dobytka a vychovávaly děti.

V tomto přirozeném  životě a práci vyvíjel  se jejich duch klidně a správně.  Nevědomky  tak  dozrávali.  Jasný,  prostý život žen, které  svůj kruh  povinností v  otcovském domě  jen vyměňovaly za totéž v domě manželů, je  přirozeně otvíral k příjmu čistých sil, které  byly nad  nimi.  Obdivováním  všeho čistého  spěli vzhůru. Pracovaly na sobě a touha,  kterou jejich duch tišil kultem bohů, je zušlechťovala. Snažili se také přenášet toto zušlechtění ducha i na  venek. Počínaly  očišťovat sebe  a své  okolí, povznášet je a krášlit je. Půvabem svých bytostí  si získaly moc. Tak se staly strážkyněmi domova a chrámů Božích.

Silně působila ctnost čistoty  a věrnosti vysokých bytostí, které tvořily most k pozemské ženě.  Řekové je nazývali Herou a Hestií. Planoucí  Hestie blížila  se často  ve světle  plamenů posvátného krbu,  který  byl  umístěn  ve  středu  velkého  obývacího pokoje každého domu. Nechť to bylo  obydlí králů nebo jen prostého muže. Mohutné zdi velikých síní se  zvedaly vzhůru jako síla obrů. Věže byly vysoké  a rozlehlé, brány  mocně opevněné. Základy  z kamenů mocných  kvádrů  v  obrovských   rozměrech  nesly  vrchní  stavbu z hrubého hliněného materiálu.

Tak dozrávala  také Troja k  velké události Světla  na Zemi. Byla připravena k  přijetí Božského mystéria, které  se již odehrávalo ve  svatém hradě  Světla. Opětně  mělo se  dostati všemu stvoření velké milosti, lásky Boží.  Co Parsifal započal jako Abd-ru-shin, to měla Maria jako Kassandra na Zemi dokončiti.

A vůle Páně  byla vykonána ve  svatém Grálu. Svatá  nádoba žhnula a kypěla,  když ze  Syna proniklo  Světlo jeho  Otce. Ve  vysokém světle, zlatém křesle trůnil král Parsifal. Byl bílý jako krystal a průzračně  zářící  jako  velký  diamant.  Nad  jeho  hlavou  ve stříbrné přilbě  s korunou zářila  holubice. Jeho oči  byly jasné jako zlato a záplava světlých vlasů  padala mu až na ramena. Ruce průzračné  jako alabastr  svíraly  meč.  Po pravici  seděla Maria v zářivě  bílém hávu.  Irmingard přicházela  následována zástupem líbezných žen po širokých svítících schodech z jedné síně po levé straně velkého sálu. Její pozdvižené ruce nesly světelnou nádobu, kterou v kleče podávala králi svatého Grálu.

Všechno se rozezvučelo tóny varhan a mocných chórů zvonů. Zvonění se  rozléhalo v  nesčetných vlnách  a s  hůry proudily stále nové proudy nejčistšího světla.

Velké  sloupové síně  byly zcela  naplněny nepřehlednými  zástupy zářících duchů.  Ve všem tom  lesku a ve  znění světla chvělo  se svatým hradem  uctívání Boha. A nová,  ještě mocnější hučící vlna zlatého  světla se  snesla,  byvši  z Božského  tajemství vyslána slovy Otce:

Tak se staň.

Boží  ruka  snesla  se  nad  hlavou  Syna  a  oddělila  lásku  od spravedlnosti. Na  ramena Marie položil se  nádherně lesklý plášť v zářivé černi.  Maria byla prožhavena  jako světlo svaté  nádoby v rukou Irmingard. S  hůry proudila síla Otce a  Maria držela obě ruce nad svatým Grálem. Modlila se.

Plamenně  zesílilo bílé  světlo  její  koruny, která  se podobala jiskřícímu věnci růží. Prakrálovna se  k ní blížila a zahalila ji ještě  úžeji do  pláště, jehož  podstatě se  mělo v  síle splnění dostati účinné ochrany.Při sestupu  do hmotnosti stvoření mění se vždy  takový druh,  který Maria  potřebuje ku  své ochraně, neboť láska ze spravedlnosti  je tak čistá, že by  bez zahalení nemohla nikdysestoupiti  do hmotnosti,  do proudu  zatemnělých světů. Zlo z Lucifera by ji vždy špinilo a zatemňovalo.

Modlitba  Marie k  Pánu se  stupňovala k  nejvyšší síle.  Blažení duchové  stáli kolem  svého krále  Parsifala jako  svaté plamenné jazyky.  Maria  se  stále  ještě  modlila  a  zvolna  stoupala po stupních ve své  modlitbě k Zemi po paprscích,  které čistá lilie vysílala  od úrovně  k úrovni.  V každě  úrovni způsobovala silný přiliv světlé síly. Jakoby  naplněni novým životem, tak přijímali čistí stvoření průchod nebeské lásky.

Zamyšleně  seděla Hekuba,  choť Priamova  a matka  nejkrásnějších hrdinů země, paní Troje, v  kruhu žen a služek vládcovského domu. Spřádaly vlákna jemné vlny na své  denní hávy. Oheň v krbu šlehal do výše a  v roznícených plamenech se náhle  zjevila tvář. Klidná a krásná, plná dobroty a čistoty  pohlížela královně do očí. Její dobrotivý úsměv povzbuzoval a pomáhal.

Hekuba  se  těžce  zvedla  a  její  velká, statná postava kráčela pomalu  a  poněkud  unaveně  ke  krbu.  Beze  slova  se sklonila. Plamenná tvář jí  vábila. Věděla, že jí bohyně  chce něco sdělit. Ženy toho nedbaly.

Hekuba byla často podivnou bytostí.  Když byl její klín požehnán, byla tak vzdálená lidem,  spojena s neviditelnými silami přírody, hluboce tichá a niterně zbožná.

Tentokráte  vznášelo se  však  nad  její drsnou,  přísnou bytostí zvláštní kouzlo.  Její tvář zářila  bledostí. Modlila se  v práci a ve svém pečování. Žila v  kázni a pořádku. Naplňovala celý dvůr a celý dům svou rozhodností, ochotou k pomoci a věrností, ne však teplem.  Všichni ji  následovali, velmi  ji ctili,  ale nikdo  ji nemiloval.

A Hestia  ji často  šeptala z  praskotu ohně  své rady  a naděje. Řídila její naděje a dávala jí sílu, která byla všem nápadná, ale jejíž původ byl všem cizí. Plné  síly, světlé a přece jemné nitky proudily z Hestie do Hekuby, která je přijímala jako dar.

"Jsi  zralá, abys  mohla přijmouti  čisté, vznešené  světlo." Tak zněl šepot, který slyšela Hekuba  z ohně. Slyšela tato slova, ale nevěděla, že se vztahují na dítě, které očekávala.

Od  této hodiny  v domě  všechno ožilo.  Světlé postavy  vcházely a vycházely a  plnily pokoje posvěcením  nového druhu. Hekuba  se modlila k bohům. Denně zdobila květinami a listnatými věnci obraz Hestie,  který  stál  na  kamenném  podstavci  v  malé síni. Sama chodila za brány města přes pahorky a louky, aby nasbírala malých bílých květin, které  tam kvetly. Tučné ovce a  hbité kozy se tam pásly ve velikých stádech. Jejich pastyři bydleli v horách.

Mlčenliví  a drsní  byli tito  lidé, tak  jako jejich paní. Zvuky jejich  fléten zněly  jako  šumot  jemných vánků,  nebo zádumčivý smutek  vzdálených  pahorků  na  východě.  Byl  to  výraz  jejich duševního vztahu. Hekuba zvlášť milovala tyto zvuky fléten.

Jeden  z  pastýřů  se  zaradoval,  když  viděl,  jak  paní  kráčí k pahorku. Od nedávna táhla jej  nějaká moc k této vznešené paní, která se  mu zdála být  naplněna zvláštním světlem.  Byl to jeden z těch dětsky otevřených lidí, kteří  v sobě živě prožívají tkaní Boží lásky. S  velkou láskou a vždy bdělými  zraky pozoroval půdu své  domoviny, jak  stále kvete,  přináší ovoce  a vadne. Rozuměl každému hnutí  svých zvířat. Dovedl vytušit  nebezpečí, které jim hrozilo  od nepřátel  všeho druhu.  Také často  vídal duchy země, vzduchu  a  vody,  nacházel   koření  a  kameny,  které  používal k léčení.

Jeho  krásný,  drsný  a  zhnědlý  obličej  byl  obklopen  hustými kadeřemi. Hrubý šat kryl široké a  vysoké tělo až po kolena. Ruce a nohy byly volné,  silných svalů a šlach. Opřen  o svou zahnutou hůl,  jejímiž pokyny  řídil stádo,  rozhlížel se  dolů na  Ilion, daleko za pahorky  a široké údolí řeky. Daleko  dohlédly jeho oči a byly  tak  bystré,  že  spatřily  orla,  když  s  největší výše ohrožoval  stádo  ještě  dřív,  než  ho  plachá zvířata zvětřila. Neúnavně  se mohl  dívat do   zářícího světla  na nebi,  s touhou jakoby jej  chtěl vpíti do  sebe. Býval to  divný hoch a  stal se také i podivným mužem.

Se samozřejmostí mluvil o věcech,  o kterých si ostatní jen plaše šeptali  a které  sotva chápali.   Jeho život  byl úzce  spjat se zvířaty  a se  živly. Stýkal  se s  nimi jakoby  byly jeho druhu. Přijímal je jako přátele, bratry a kamarády a miloval je víc, než sama  sebe. Stále  usiloval o  to, aby  mohl rozumět řečem těchto tajemných bytostí.  Zato však všechno, co  slyšel od lidí, třídil do zvláštních vrstev  a urovnával způsob jejich řeči  a výrazu se zjevy  v přírodě.  Pro všechno  měl přirovnání  v přírodě  a jeho úsudek  byl  vždy  vhodný  a  spravedlivý.  Věděl víc než ostatní a často chodil do osad lidí, aby lidem pomáhal.

Měli-li starost se  zvířetem nebo s nemocí v  domě, byl zde ihned a téměř vždy  přinášel s sebou to,  co potřebovali. Potřásali nad ním svými  hlavami, ale vždy  jeho pomoc vděčně  přijímali. Někdy jim  z toho  všeho bylo  úzko a   báli se  ho. Jen  Hekuba se  mu nevyhýbala. I tentokráte šla mu pevným krokem vstříc a pozdravila ho. On přitom  učinil něco, co jinak nikdy  neučinil, nebyl mužem přehnané zdvořilosti, ale nyní  klesl na kolena, nepromluvil, jen mlčky podával  kněžně bylinu a  přímo tázavě pohlížeje  Hekubě do očí.  Ta  se  zarazila.  Zůstala  stát  a  učinila pohyb, aby jej pozvedla, pravíc: "Co  mi to dáváš Perikle? Co  s tím mám dělat?" "Budeš  to  potřebovat  v  hodině,  kdy  budeš  ležet  v bolesti. Nezapomeň na  to. Tato bylina  tě bude sílit  a přivede ti  vyšší myšlenky, které  tě naplní požehnáním.  Musíš svou duši  udržovat jako dům, který se zářivě, jasně otevírá světlu slunce. Musíš své tělo  ošetřovat  jako  vzácnou  nádobu,  která chová nejvzácnější poklad země. Musíš  se ve svém nitru státi  jinou, abys zakusila, jaká spása přišla do tohoto  světa, abys kolem ní marně nepřešla. Ty sama ji musíš přijmout, protože jsi sama čistá."

Oči Hekuby ztrnuly. Dobře slyšela slova pastýřova, ale nerozuměla jim. Ještě když kráčela dolů,  zněly v ní jako tichý, uklidňující proud. Vždycky mluvil tento pastýř slova plná záhad. Mluvil řečí, které lidé nerozuměly. Jistě byl určen, aby působil v kruhu svých přátel, ale nikdo mu nerozuměl.

Perikles  se díval  za paní  jak se  vzdaluje. "Bohatá a chladná, nepohnutelná, hluchá  a slepá." Jako  v předtuše vytryskl  těmito z jeho duše suchými slovy celý osud této ženské duše.

Nad  Trojí se  vznesl večer  a pastviny  ztichly. Ovce  a kozy se shromáždily  každá   na  své  místo.   Tiše  oddechovaly,  jakoby naslouchaly. Jen tu a tam někde zazněly flétny jako noční pozdrav rozptýleným  stádům.  Na  nebi  již  zazářily  první hvězdy. Duše Perikla byla tichá a v slavnostní náladě.

Bylo  mu, jakoby  přes hory,  řeky a  lesy blížily  se z dalekého východu jasné  zástupy, jakoby slyšel jásající  zpěv hlasů, jichž podobných nikdo  neslyšel. Náhle ucítil,  jakoby chladné a  něžné něčí prsty se  dotkly jeho hlavy a pohlédl  vzhůru. Oslněním však musel zavřít  svých očí. Teprve  po chvíly úzkosti  mohl zřetelně rozeznat, že před ním v zářivém lesku stojí světlý jinoch a mluví k němu. Ale v hlase byl tak mocný, že jeho hukotem Perikles sotva vnímal a chápal smysl řeči.

"Jsem  posel Boží",  pravil zářící.  "Zvěstuji vám  velké, veliké štěstí.  Jdi dolů  a řekni  Perikle všem,  kteří chtějí věřit, že vzchází veliké světlo nad Trojí.  Poznáte-li toto světlo, pak vám dá naplnění života. Pakliže ho nepoznáte, propadnete smrti."

Pod mocným tlakem světla klesl Perikles slabostí na kolena. Chvěl se bázní, byl bledý a  studený. Síla zvěstujícího anděla byla pro něho příliš mocná a veliká. Z jeho přece ale jen uklouzla otázka: "A jak nalezneme ono světlo, pane?"

"Uvidíš  je v  hodině jeho  příchodu. Nad  domem bude stát světlá holubice."  Zářící  dechl  na  pastýře  a  zmizel před jeho očima v prázdnotě.

--------------------------------------------

Do  světa vešel  veliký ruch.  Perikles to  pozoroval. Jeho jemné pozorovací  orgány se  ještě více  zbystřily. On,  trvale srostlý s přírodou,  cítil  oživení  rostlin  a  zvířat. Jakoby sevšechny bytosti pohnuly, vzpřímily  se a spěly vzhůru ke  světlu, v novém lesku.  Šepot ve  vzduchu zesílil,  šum řek  a pramenů se podivně stupňoval.  Žár s  nebe  jakoby  vytvořil jasnou,  jemnou světlou cestu  dolů k  zemi. Proud  světla dotkl  se jeho  duše zvláštním tajuplným pocitem úcty.

Otevřeně to říkal svým známým. Tito se však ztrnule jen dívali po obloze  a  ničeho  neviděli  a  nepoznávali.  Důvěřujíce  mu však říkali:  "Snad  to  bude  tak,  když  to  Perikles  říká."  On se připravoval  na příchod  světla na  zemi. Pastýři  mu věřili, ale nepřemýšleli  o tom.  Necítili také  onu silnou  radost, která je dána  jen tomu  duchu, který   je bdělý  a připravený  na Božskou lásku. Vyčkávali,  co se bude dít.  Loupeživá liška, která vnikla do  stáda, nebo  nemocná ovce,  dovedla na  sebe strhnouti  celou jejich pozornost, než toto sdělení.

Perikles to cítil. Nebyl tím také nikterak překvapen a mlčel. Čím více však mlčel, tím silněji cítil  všechny síly, které se k němu blížily.  Pohlížel dolů  na  dřímající  město, ponořené  v lehkou večerní  mlhu.  Na  jednotlivých  domech  a  branách se rozhořely plápolající ohně, pochodně, předzvěsti noci. Na východě ustoupila temná modř bezbarvé temnotě, na západě však bylo ještě jasné nebe a moře rudý pruh.

Všechny přírodní bytosti zmizely. Zdálo  se mu, jakoby z něj sama žhnula jasná záře,  světlo jako z nějaké lampy.  Ohlédl se, neboť myslel,  že se  to nějaký  pastýř k  němu blíží  se světlem.  Ale nebylo tomu tak. Soustředil své myšlenky  a padl k zemi. Srdce mu překypělo a on se modlil. Tichá slova mu ulehčila. Ujasnil si, že na  něco čeká.  Na něco  velikého, co  jeho ducha  uchvátí. Znovu myslel na Božího posla.

Jak  to řekl?  "Já jsem  posel Boží."  O kterém  Bohu to  mluvil? A když  tak tiše  seděl a  přemýšlel, jsa  opuštěn a  plný pokory a důvěry, pronikl jím  jasně a zřetelně hlas: "Je  jen jeden Bůh. My  všichni mu  sloužíme, neb   jsme jen  výtvory jeho  vůle." Až omdléval, jak mocně tento hlas na něho působil, neboť toto vše mu bylo nové.
Nebe přijalo na  sebe noční háv, hvězdy zářily  jako po deštivých vlahých  nocích, když  teplý  vítr  vyčistí oblohu.  Lahodná tíže spočívala  na vlahé  vonící zemi.  V tom  jakoby přicházel  jasný světlý  proud  plamenů  z  nebe.  Jen  vteřinu  byla celá krajina ponořena v  bílé světlo. Perikles  chtěl přivříti oči,  ale přece zůstaly jako přinuceny otevřené.  Viděl nad sebou oslňující bílou holubici, jež nesla v zobáku  zlatou růži. Tichým klouzavým letem se snášela až nad zámek Priamův. Pak zmizela.

Pastýř vyskočil, opustil  své stádo a spěchal dolů  do města, aby to řekl svému  králi. A v jeho duši zněl  jásot jako znění zvonů. "Je jen jeden Bůh a to světlo,  které nyní k tobě přichází, to je z něj."

A tak se stalo, že pastýř  předstoupil před Priama a vyprávěl mu, co zázračného ho potkalo.

Priamos naslouchal. Ve své čisté  dobrotě nechal jej vymluvit. On sám  byl však  člověk pozemsky  praktického života,  než aby mohl rozumět celé hloubce tohoto prožití.  Věděl sice, že pastýři jsou podivný národ sám pro sebe. On jim sice věřil a zakusil již mnoho dobrého  právě   z  Periklových  moudrostí.   Avšak  jsa  prostý, jednoduchý a  naplněn starostmi pozemského bytí,  málo se zajímal o jemné niterné duševní děje.

"Přinesl jsi  poselství v hodinu,  kdy se nám  narodilo děvčátko, Perikle," pravil k pastýři. Dítě  asi stojí pod zvláštní ochranou bohů. To ostatní lidské pokolení nepochopí. Věrně chceme plnit to pravé  a pak  budeme tím  sloužit  Bohu.  Na věčné  je čas  až po smrti." Tu  jako bouře to  vyrazilo z pastýřových  úst. "Chraň se Priame, vzpamatuj se a dbej každého z mých slov. Tato mají těžkou váhu. Ne já, ale posel Boží  je vyslovil. A tento nepřišel k vůli malicherným  věcem. Nemysli  jen na  Božskou ochranu  dítěte, ale pomysli také na slova, která jeho zvěstování doprovázela.

"Vzchází světlo  nad Trojou. Poznáte-li  toto světlo, pak  vám dá naplnění života. Jestliže je nepoznáte, propadnete smrti."

Výhružně zněl  pastýřův hlas. V  těchto hodinách nastoupil  mocný osud lidstva  svou dráhu, ale lidé  ničeho nepozorovali. Perikles nenacházel pokoje.  Procházel městem, šel k  pastýřům a sedlákům. Opustil své  stádo, aby zvěstoval slovo  andělovo. Šel za rybáři, aby jeho  zprávu nesli přes  moře na vzdálené  ostrovy. Navštívil kupce,  kteří  přistáli  ku  břehům  Troje,  aby zanesli andělovo poselství přes moře do dalekých zemí.

Ale královna  Hekuba, matka děvčátka  to nechtěla trpět.  Nejdřív přinášeli  Periklovi příkaz  mlčení, aby  lid nebyl zneklidňován. Pak  došla  hrozba.  Po  třetí  byl  vykázán  ze  země.  Perikles přecházel  zachmuřeně zemí,  setřásl prach  se svých  nohou a  na břehu zanechal i svou obuv. Vzkázal královně Hekubě:

"Osud  Troje dokáže,  že poselství  andělovo bylo  živé. Slova se naplní a vy na tom nic nezměníte. Jestliže nepoznáte toto světlo, propadnete smrti."

K jednomu  ze  svých  pastýřů  pronesl  tato  slova jako poslední vzkaz.  A tiše  snášelo se  zlověstné mračno  nad Trojí, zatím co jediný člověk, v němž zrnko pravdy vzklíčilo, opouštěl zemi.

Léta  přešla. Modré  světlo  se  rozklenulo nad  mořem. Křivolaké skály  mořského břehu  se třpytily  vlhkem narážejícího  příboje. Pěnové hřebeny korunovaly vlny, které perlivě a hlučně pospíchaly ke  břehům.  Na  kolébajících  se  vodách  se zjevily pestré rudé a žluté  plachty  a  z  vysoké  věže  nesl  se přes nádvoří hradu signál: "Lodi na blízku."

V dálce skrývaly mlhy řetěz  řeckého pobřeží. Odtamtud blížily se temné  závoje. Písečným  pobřežím probíhali  malé útesy,  jejichž nízkou travou skrovně porostlé pruhy  skal vbíhaly do nitra země. Hrubá, hluboce vyjetá  cesta vedla z města k  moři. Od zdí města, v němž bylo vidět staré i novější části, rostly nízké, po zemi se plazící stromy, až k poněkud vyvýšeným pastvinám.

Troja byla  pastýřskou vesnicí, vystavěnou  z tmavých neotesaných kamenů z okolí. Domy měly ploché střechy, porostlé jemnou travou. Malá  čtyřhranná okna  temně čněla  ve světle  slunce. Hrubé byly zdi,   které  obklopovaly   malé  zářící   nádvoří.  K   tomu  se přidružovala malá  část, bezprostředně vybíhající  ze staré. Tato již  jevila  vliv  vysoce  vyvinutého  řeckého  stylu,  i když je poněkud prostší, drsnější a  jednodušší, než stavby staré Helady. Všechno neslo  pečeť drsnosti a  síly, velkorysého, ale  prostého druhu.

Mocná  brána se  za skřípotu  otevřela. Za  ní bylo vidět široký, velmi hluboký  příkop, vyzděný hladkými  kameny. Na druhé  straně brány  byl široký  dřevěný padací  most. Po  obou stranách  brány stály  čtyřhranné věže  a od  nich běžela  vysoká, široká zeď, po které  bylo  možno  chodit.   Za  zdí  bylo  čtyřhranné  náměstí, vydlážděné velikými kameny. Vpravo  stála vysoká sloupová stavba, naproti se zvedala druhá zeď s branou a vlevo vysoká síň s jednou vnitřní a jednou vnější chodbou.  Za vnitřní chodbou byly sklepní prostory,  v nichž  stály obrovské  amphory z  pálené hlíny. Dále byly zde veliké sklady životních potřeb.

Druhý  dvůr byl  plný vozů  a hospodářského  nářadí. Byl obklopen stájemi,  které chovaly  množství krásných  zvířat, zvláště krav, býků  a telat.  Pro koně  bylo zvláštní  oddělení. Koně s krátkou hřívou  a zvířata  podobná oslům.  Před stájemi  střežil obrovský pes, míšenec lva a vlka s chundelatou žlutohnědou srstí.

Nalevo vedla  brána do krásného,  tiše vážného vavřínového  háje. Pískované  cesty  navzájem  spojené  dělily  zahradu  na čtverce. Kamenné lavičky stály u cest.  Ve středu byla kamenná vodní nádrž s rybami.Chodba  pod  alejí  se   stříhaných  stromů  vedla  opět k šedivé  věži  ve  staré  části  zámku.  Tam  bylo  vidět velký, dřevěnými schody  podepřený vchod a nad  ním knížecí trůn. Příkré široké schody vedly odtud vzhůru. Tmavohnědé a temné bylo klenutí na zdech a na sloupech bylo navěšeno mnoho zbraní.

V druhé  straně  místnosti  bylo  prolomeno  vysoké, veliké okno, které skýtalo  pohled na světlý  dvůr. Byly tam  stromy a několik kvetoucích  křovisek,  všechno  obklopeno  sloupovými  síněmi. Na plochých  střechách  byly  opět  zahrady,  jejichž bujné popínavé rostliny splývaly hluboko dolů.

Za velkým sálem starého hradu bylo mnoho pokojů. Nejkrásnější byl rohový  pokoj, který  skýtal volný  výhled nad  dvory i  nad část předměstí  až k  moři. Z  druhé strany  bylo možno pozorovat živý ruch hospodářského dvora.

Byla to krásná, prostorná obývací místnost. Pestré kresby zdobily zdi a  kolem nich stálo krásné  zlaté a hliněné nádobí.  V jednom rohu  stálo kovové  odpočivadlo,  na  něm podhlavník  a kožešiny. Kolem  stěn   stály  skříně  s  oděvy.   Podlaha  byla  provedena z pestrých dlaždic.

Tato místnost  byla pokojem královny.  Vedle byla druhá  místnost s válečnými  zbraněmi,  trofejemi  a  nářadím  válečnickým. Nízký široký  stůl, obložený  obrazy  a  kresbami ukazoval  na pracovnu vojevůdcovu.  Kolem  dokola  ležely  ploché  polštáře.  Zde  dlel Priamos nejraději.

K  pokoji královny  řadily se místnosti žen  a vedle bytu králova obydlí mužů.  Ve zvláštní části  hradu, kam bylo  možno dojít jen přes pokoje žen, nebo přes dvůr, byla správkyně domu. Rušná práce vládla v  těchto prostorách, kde  se činilo téměř  padesát služek různého  stáří.  Těsně  vedle   budovy  paláce  zvedala  se  nová slavnostní  místnost, která  se podobala  chrámu. Byla  obklopena krásnými zahradami s vysokou zdí.

Prostory hradu byly naplněny rušným životem. Postavy, krásné jako bytostní  se  zjevovaly.  V  pokoji  královny  stál  silný muž ve válečné zbroji, připraven k boji.  Jeho prsa krylo brnění a hlavu řecká přilba, zdobená chocholem z  koňských žíní. Vážná tvář byla v rámci  krátkého,  řidkého  plnovousu,   který  mohl  být  kdysi temněhnědý, nyní  však byl bohatě  prokvetlý šedinami. Jeho  plná ústa zakrývala  krásné zuby a úzký,  jemně řezaný nos propůjčoval obličeji zvláštní  výraz. Hluboké oči  svítily dobrotivou zbožnou vážností zralého muže. Dovedly hledět odvážně, ano i hněvivě, aby opět  zazářily dobrotou  a láskou  jako oči  dítěte. Vysoké čelo, rozryté hlubokými vráskami bylo  zastíněno těžkou přilbou. Široké ruce, na nichž bylo vidět, že  dovedou vésti pluh zrovna tak jako koně,  říkaly, že  dovedou dobře  vládnouti mečem  a také  moudře řídit práci dvora a vojska podle potřeb celku.

Každý  musel  vzhlížet  k  Priamovi  s  důvěrou.  Ve  všem  v něm převládala  ukázněná  rozvážnost.  K  němu  se  přidružila  druhá postava.  Mladý, vysoký  muž  rovněž  ve válečné  výzbroji, vyšší a štíhlejší než Priamos. Jeho řízné  pohyby svědčily, že se vyzná ve  všech dovednostech  boje a  že ovládá  všechny zbraně. Krásný profil  jeho obličeje  byl měkce  zladěn. Jeho  tvář nesla  hnědě prosluněnou barvu jihu.

Temně hnědé  vlasy padaly v  krátkých kučerách na  čelo a spánky. I jeho, Hektora, zdobila stříbrná  přilba. Bílý plášť, který kryl řetízkový pancíř, zahaloval jeho  ramena. Bylo vidět štíhlý hnědý krk. Bouřlivě popadl štít do levé ruky a s jásavým voláním vyběhl z komnaty.  Těšil se  na nové  vítězství ve  cvičení zbraněmi  se svými bratry.

Plné života a síly, plné radosti sršely jeho velké oči. Jeho zjev vyjadřoval harmonii  mezi tělem a duší,  prostotu, jasnost a sílu nesenou přesvědčením hrdinské vůle.

Rohož na dveřích  vedlejšího pokoje se odsunula a  v otvoru dveří stála  štíhlá  a  bílá  postava  děvčátka.  Řecký oděv ponechával volnost  rukám i  ramenům, na  něž padaly  tmavé, bohatě  zvlněné vlasy. Její čelo kryla široká, bílá stuha. Úzká tvářička s jemným nosem byla podobná Hekubě, jen  lícní kosti ukazovaly širší formu a čelo bylo vyšší a zaoblené. Oči, které nebylo již možno nazvati dětskými,  svítily hlubokou  šedou  modří,  byly veliké  a vážné. Malé, silné ručky spínaly se  vstříc otci a její tvář vyjadřovala lásku a plachou úctu. Tak  stála Kassandra před svým otcem, který chtěl  podniknout  daleké  válečné  tažení.  Hodina,  ve které jí oznámil  svůj úmysl,  stala se  jí prvým  krokem do jejího osudu. Dosud  byla dobře  ochráněna, opatrována,  pěstěna a vychovávána. Služky  jí věrně  obsluhovaly a  sourozenci ji  milovali. Pečlivě střežena  bdělým okem  matky mohla  vyrůstat v  mravech a pořádku a v přísné kázni ušlechtilých žen.

Jako  poupě,  které  ještě   nedosáhlo  okamžiku  zralosti,  jest uzavřeno  a ochraňováno  obklopujícími  jej  lístky a  květy, tak vyrůstala na  silném kmenu královského  domu tato čistá,  vybraná květina, která  měla jednou, v  době své zralosti  všechno dalece přezářiti.

Věděls ty pyšný, prudký rode, cítilas ty pramáti skvělých hrdinů, co jsi měla ochraňovati ve svém plodu?

Nade   zdmi   Troje   vzešlo   světlo,   světlo   osvícení  všech přicházejících pokolení.  Ještě dříve, než mohl  velký národ Řeků zanést  zárodek zkázy  do  trojských  zdí, vyslala  nejvyšší vůle světlo. V  pozemské formě zdravého  královského potomka měl  býti v Božsky  prožhaveném  duchu  vytvořen  příbytek,  schrána.  Tato schrána  měla být  dána zemi,  na níž  by prospívala  a mohla  se vyhnouti k světlu světa, k  záchraně ženství, k posílení a vedení ducha, k udržení života a ozdravění národů.

Ještě  nikdo  v  trojských  síních  nevěděl,  jaký klenot jim byl svěřen.  Tento lid  i jeho  kněží byli  nadáni přirozeně původním smyslem  pro všechny  důležitosti života.  Byl to  kmen pastevců, jejichž střed svou polohou vyrostl v město, které mohlo být uzlem obchodu  a  plavby  všech  rozkvétajících  odvětví  umění  a  věd a současně mostem do uzavřených říší východu.

Z toho  důvodu  Troja  brzy  vzbudila  závist.  Žádostivé  oči ji oceňovaly  a   daleko  přes  moře  úkradkem   pozorovaly.  A  pak i otevřeně požadovaly.  A tak musel  národ mírumilovných pastýřů, sedláků a kramářů zesílit v národ hrdinů.

To  také  mohl,  protože  byl  veden  vyšší  silou ve svém čistém otevření  se.  Jejich  přirozené   založení  bylo  prosté,  velké a zdravé. Tak jako žili svůj pozemský život a z něj vyrostli, tak silně,  prostě a  živě sloužili  také bohům  jako čisté, důvěřivé děti.

A tomuto  národu byl  z nejvyšších  výšin, o  nichž ani netušili, vyslán v Kassandře pomocník k dalšímu postupu.
--------------------------------------------

Když bylo Kassandře patnáct  roků, ovládla divoce nezkrotná touha její  duši.   Snažila  se  uniknout  ruchu,   zaměstnání  v  domě a v  každém nestřeženém  okamžiku  spěchala  do zahrad,  které ji svými  tajemně  šerými  zákoutími  zvaly  k  přemýšlení  a snění. Hledala  samotu.  Jinak  byla  spokojená  a  činná  v kruhu svých sourozenců  i  v  domácí   práci,  kterou  ráda  vykonávala  mezi služkami, protože stále chtěla něco dělat.

Její čisté  myšlení jí stále  vedlo k tomu,  aby přehlédla všecko dění  v domě  i ve  dvoře a  tak mohla  matce o  všem věrně podat zprávu.

Obzvláště  se   cítila  přitahována  ke   zvířatům,  nad  jejichž ošetřováním bděla  s velkou pozorností. Čeledínové  ji za to měli velmi rádi a  vždy se zaradovali, když její  jemný hlas zazněl na dvoře.  I tomu  nejmrzutějšímu starci  vyskočil kolem  úst úsměv, když zaslechl její hlas.

Všichni se zastavili v práci,  zdravili ji, vyměnili s ní několik veselých  slov,  když  šla  kolem  nich.  Zvláště však se ujímala nemocných a  slabých zvířat. Nejstarší čeledín  dokonce věděl, že velký, černý býk  by byl pošel, kdyby byla  Kassandra v pravý čas svou malou ručkou nerozvlnila srst na jeho hlavě.

A přece  na  ní  najednou  padla  nápadná  vážnost  a hnala ji do tichých zahrad.  Vyhledala obrazy bohů,  které na ni  bíle a němě pohlíželi z temných skulin stromů.

Nejvíce ji všechno táhlo do stínu vavřínů. Kdykoliv tichým krokem kráčela  kolem jeskyně  Apolonovy, domnívala  se, že  z ní  slyší lahodné tóny.

Neodvážila se však vejíti dovnitř,  ani zůstat před ní venku stát se  zatajeným dechem.  Plaše jako  srna běžela  kolem a skryla se v blízkosti. Tak se stalo jednoho  dne za horkého poledne, kdy se všechno  ukrylo v  hradu před   silou slunce,  že ji  znovu vábil chládek háje a jeho hluboké stíny. Silná, tísnivá bolest obepjala jako  železný  kruh  její  hlavu.  Dlaně  a  chodidla  ji pálily. V jejich  očích doutnal  nový lesk  jako zadržený  pláč. Bolestný tlak sevřel její srdce, které  bilo trhanými údery, jakoby chtělo uletět z pod tísní ruky obra.

Kassandra  nepoznávala sama  sebe.  Nevěděla,  kam patří.  Nic ji nepoutalo k jejím  sourozencům a v této hodině  ani k rodičům, ke dvoru a k domu. Nemyslela  na vzdáleného, milovaného otce, ani na bratra Parida, o němž přes moře prorážely zmotané a znepokojující zprávy.

Opět dospěla  k Apolonově jeskyni, jejíž  bílé světlo ve střídavě růžových tónech proudilo kopulí v tuto chvíli, kdy slunce bylo na nejvyšším bodě, jehož paprsky zaplavovaly bílou postavu Apolonovu a vytvářely kolem jeho hlavy zářivou gloriolu. Pramen tiše zpíval a jemná vodní tříšť lámala sluneční paprsky. Klesajíc v úzkostném cítění bolesti  a touhy po něčem  neznámém, sklonila se Kassandra před tajemným kouzlem této jeskyně.

Dech větru  šeptal ve větvích  a lahodné vůně  akátů hladily její spánky.  S hlubokým  vydechnutím zavřela  oči a  bylo jí,  jakoby letící  oblaka, temně  modře  svítící  nebesa sestoupila  do její duše. Zdálo se  jí, že letí jako pták  v tomto kvetoucím prostoru a bylo jí tak lehce.

V tom se přiblížilo velké jasné  světlo, které přicházelo z mnoha světelných pruhů  v bušících akordech  z veliké dálky.  Kassandra naslouchala   se  široce   otevřenou  duší,   s  bystrostí  ducha a jasností oka, které neměly  nic společného se smyslovými orgány těla, naopak, tyto jako by bývaly ve spánku.

Krásně  světlá,  kadeřemi  zaplavená   hlava  se  k  ní  sklonila a dýchala na ni dechem svých úst. Dala jí tím nový dar probuzení, neboť dar moudrosti a prorokování byl jí dán vyšší silou.

Pro  toto   pozemské  bytí  byla   zahalena  ochranou  nejvyšších bytostných pomocníků. Apolon se k ní viditelně přiblížil a sundal jí pásku  s očí. Směla  nyní viděti do  říše bytostných a  viděla a věřila, že tam je a tam nachází svůj domov.

Slunce  se  sklánělo  již  k  večeru,  když se Kassandra probrala k sobě. Její hlava byla jasná a  její tělo plno nové síly. Smutek uletěl  a její  oči planuly  jako dvě  slunce. Poprvé  nalezla ve slovech modlitby  jasný vzlet své  duše a byla  velmi šťastná. Od tohoto   dne   se   Kassandra   viditelně   měnila.   Z  veselého a nezkrotného dítěte  se stala rychle  tichá, zamyšlená panna  se zářícíma očima.

Světlá  zář z  ní vycházela,  zář čistoty  a svěžesti její dětské bytosti  a jasné  světlo svítilo   na jejím  čele. Všichni  na ni pohlíželi  s obdivem.  Kdykoliv neočekávaně  vkročila mezi služky nebo do kruhu žen, počaly si tyto o ní tajemně šeptat.

"Není to jako by jedna z  věčných ji zasvětila k službě?" pravila Andromache, tichá,  smutná, která s  úzkostným srdcem den  co den očekávala manžela.

Čas letem míjel. Bylo štěstím pro Kassandru, které se pod vedením vysokých sil  dostalo výhledu do moudrosti  přírody. Nechtěla být účastna zasvěcení  kněžek. Vzdalovala se zbožných  zpěvů v chrámě a kněží ji měli za to velmi málo rádi.

Byla skromná  a tichá, chvílemi  plachá, když cítila  ve falešném jednání něco nepřirozeného, nebo  co odporovalo její bytosti. Pak by byla  nejraději uprchla z  hradu svých rodičů  někam daleko do oblastí, do  kterých jí dal  Apolo nahlédnouti. Každá  z tichých, němě vytrpěných bolestí přinesla jí však bohatou odměnu ve vyšším poznání  a vzestupu,  ve  splnění  vlastního rozvinutí.  S velkou láskou snažila se využít pro lidi ovoce svého bohatého prožívání, ale  lidé, jakoby  tomu nemohli  rozumět, co  ona jim s otevřenou myslí a rukama radostně chtěla dávat. Oni neviděli jemné působení zákonů, které zářivě  začalo proudit z Kassandry a  které by bylo bezpodmínečně přitahovalo stejný druh, lásku k lásce.

Ale lidé  byli prázdní a  nedovedli nic dát,  natož pak přijímat. Byla  to hořká  bolest pro  Kassandru a  ona sevřela své otevřené ruce. Jen nejnižší z čeledínů, jen nejchudší z nejchudších, kteří žebrali u brány a zvířata, ano zvířata k ní lpěli s láskou.

Jejímu duchu se otevřelo bohaté vědění o rostlinách. Aby si dobře zapamatovala čeho  se jí dostalo silou  Apolonovou učila se umění psát.  Jeden  řecký  žák  z  Athen  přistál po ztroskotané plavbě u mannů jejího  otce a byl  v Troji dobře  přijat. Stal se  jejím učitelem. S ním však ona nemluvila  o vlastním účelu své touhy po učení.

I kameny  a  síly  země,  ano  i  síly  živlů  se otevřely jejímu tvořícímu duchu a dostalo se jí mnoho tajemství, kterým se teprve sama musela pilně učit.  Nepřístupností a slabostí lidí dostávalo se jí často poznání příčin těchto slabostí a ona pak ve své velké touze pomoci nalezla i prostředek k ozdravění.

Kolem    ní    se    rozvinulo    zářivé    tkaní    pomáhajících a spolupomáhajících duchovních sil. Stála trvale v jasném světle, na  kterém se  všechno zlo  muselo odrazit.  S bolestí viděla, že její okolí se  nezměnilo. Žádný z lidí nechtěl  hnout ani prstem, aby  ji  následoval.  Sestry   a  průvodkyně  se  jí  odcizovaly. S výsměchem krčily  rameny a bylo jim  milejší, když je Kassandra ponechala   v  jejich   prázdných  hovorech   o  mužích,   šatech a špercích,  než  aby  je  bavila  hudbou  nebo živým pozorováním přírody  a života.  Radostně štěbetajíce  uzavíraly malé  kroužky a ponechávaly  čisté světlo  osaměle  hořet  na výšině.  Často se zdálo  Kassandře,  jakoby  musela  hořet  nadarmo.  To  byla její nejbolestnější hodina.

Nadešel  čas, v  němž se  zraky z  Řecka stále více přibližovaly. Jednou  bouře  přihnala  ke  břehu  malou  plachetnici,  v níž se zachránil Paris a Helena. Velký  jásot a radost zachvívala Troju, když tato dvojice vtáhla na štítech  do bran. Lesk její krásy byl oslňující.  Po  jejich  příchodu  byly  uspořádány  slavnosti  ku přivítání. Hekuba  však a Kassandra  se jich nechtěly  zúčastnit. Těžce nesly  pomyšlení, co řeknou  jejich milení hrdinové  k činu Paridově a zda se vůbec dobře vrátí z výzvědné výpravy.

Temno vřelo  nad Trojí. I lid  cítil, že je sklíčen.  Neslyšně se vplýžila veliká starost. Kassandra ji cítila první.

V těchto létech  duchovního vývoje rozkvetla  Kassandra ve zralou ženu. Kouzlo její blízkosti bylo obšťastňující.

S Paridem přišlo  několik bohatýrů, kterým  se velmi líbila.  Ona nemohla však na své tváři vykouzlit milý úsměv, ani mluvit vlídná slova. Kdykoliv ji některý z bohatýrů zdvořile zdravil, její tvář se hrozivě zachmuřila.

Jinak tak tichá  a vlídná panna jakoby ohnivě  a hněvivě odrážela každé přibližování  se. Byla to ochrana  vznešených kolem ní? Ona sama  to   nevěděla.  Trpěla  však  pod   hněvivými  a  někdy  až zraňujícími  pohledy  svých   ctitelů.  Nechtěla  nikoho  zraniti a přece si  tvořila samé nepřátele. Děvčata  o ní rozkřičela jako o pyšné a muži ji měli za chladnou a povýšenou.

Přitom však  v její duši planula  veliká touha po lásce.  Byla to doba, ve které ji byla sňata  páska z duchovního zraku a Apolo se jí opět zjevil.  Přicházel v oblaku, když odpočívala  v jeho háji a její myšlenky  se zaměstnávaly názory o  všech vysokých silách. Přistoupil k ní. Chtěl se k ní přiblížit v lásce, jak to činívali bytostní, dokud jim bylo lidské  pokolení blízké. Považoval ji za nejdůstojnější  ze všech.  Ve  spojení  s jeho  bytostnými silami mohla  by  vykonávat  zázračnou  moc.  Zjevil  se  jí ve svůdných obrazech, avšak  její odpudlivá síla,  která ji tak  lekala, byla v ní  vůči  vznešené,  čisté  bytosti  přírody. Hlavně plamennými slovy  mu bránila  se k  ní přiblížiti  a opovrhovala  silou jeho světla a svůdným chórem jeho  zvonících barev. Nevěděla, odkud do ní  vnikla síla,  která ji  vedla k  tomu, že  mu hlasitými slovy poručila, aby ustoupil, poněvadž náleží někomu vyššímu.

Vtom zahučela bouře, světlo slunce  zbledlo a černě šedé mraky se hnaly jako bičovány nad Trojí.  Apolův háj byl v okamžiku zahalen temnotou. Strašlivý blesk sjel  do stromu akacie, stojícího vedle jeskyně. Hněvně  řval hrom a  země se otřásala.  Ještě když mraky odletěly,  bylo   slunce  bez  lesku.   Artemis,  bohyně  čistoty zastínila je silou své vůle. A kotouč měsíce zaclonil slunce.

S bolestí  chápala  Kassandra,  že  toto  zatemění znamená hořkou výstrahu bytostných. Věděla, že ještě  dlouho bude vrhat stíny na ní a na její rod. Ale přesto nebyla smutná, protože vystoupila do výše, jejíž  lesk mocně převyšoval svit  slunce. Směla se podívat do svého domova.

Poznala, že stojí nad tak zvanými bohy a že náleží někomu, kdo je vyšší než Zeus. A síla boží ji zaplavila.

Jako ve snu  se Kassandra vzchopila. Co to  bylo za světlo, které jí připadalo tak  známé a přece zářilo z  obrovských dálek? A jak to bylo s  tím bleskem, který se jí dotknul  a přece ji nezranil? Její  krev v  žilách se   vařila jako  tekutý oheň.  Byla oživena proudem  života  a  ne  omámena,  jak  se  zprvu domnívala. Jasné a veliké hvězdy  na nebi, které umyté  z divokých mračen, zbavené řádění bouře,  vlídně shlížely dolů.  Zatemnělé slunce šlo  spát, hvězdná  noc tiše  snila. A  přece nádherná  obloha s  miliardami zářících  světů   ji  připadala  dnes  bez   lesku,  matná,  cizí a studená.  To proto,  že  stála  v paprsku  živoucího prasvětla, které bylo jejím domovem.

Když se  vrátila do pozemského  života, byla představa  její duše nejasná.  Věděla, že  před ní  leží ještě  těžká cesta. Vzrušena, viděla  se  kráčet  po  kamenité  cestě,  obklopená  lidmi, kteří zvedali kameny a chtěli ji kamenovat. Silně cítila bolesti a byla ráda, že prchla. Země ji však držela pevně tisícerými pouty.

Když  Kassandra vkročila  do  dvora,  velký hlídací  pes žalostně zavyl a  plížil se jí  k nohám. Kolem  hradu bylo dusné,  tísnivé ticho. Jen z pahorků zněly žalující tóny šalmaje.

V pokoji,  kde  seděly  ženy  při  práci  vše  umlklo,  když  tam vstoupila.  Zvědavě napjaté,  nepřívětivé pohledy  ji doprovázely a když  přešla,  bylo  slyšet,  jak  si  o  ní  šeptají blouznivé a pověrečné nesmysly. Co to vystupovalo  z koutů za odporně temné stíny, které po ní sahaly a  stále se rozmnožovaly? Byl to strach před ní,  která všechno prohlédla,  který se měnil  ve zlost, ano i v nenávist?

Srdce Kassandry  se křečovitě sevřelo,  co měla dělat?  Kdyby jim řekla, že  je jí jich líto,  když se zamotávají do  svých nízkých lží,  jistě by  všechno lstivě  zapřely. Se  skloněnou hlavou  se ubírala do své komnaty.

Nedaleko  nejzazší brány  Troje stáli  této noci  dva pastýři  na pastvině. Nebe zářilo hlubokou modří  a nad hradem planulo světlo v podobě kříže.

Kassandra nemohla  usnout. Viděla lodi v  dalekém moři a poznala, že jsou to otcovy. Jely domů. Přinášely zlé zprávy a na Kassandru dolehla hrozivá tíže. Se svícnem  v ruce vstoupila do komnaty své matky,  aby  jí  sdělila,  co   viděla.  Chladně  a  s  pochybami pozorovala  Hekuba svou  dceru  a  pak pokrčila  rameny: "Nedělej neklid v domě - vyčkáme, co to bude." Ani její matka jí nevěřila. Osamělejší  než  kdykoliv  stála  nyní  Kassandra  na  této  zemi a v celém stvoření. Tou dobou  byly slaveny slavnosti, v nichž se hýřilo  všemi statky  země. Zamračena  poslouchala Kassandra, jak křičící  a  vyskakující  pijáci  vycházejí  ze  síně. Stále ještě oslavovali návrat Paridův.

S  hořící  pochodní  vstoupila  mezi  opilce  a  zavolala:  "Brzy zmlknou vaše hrdla  a budete litovat, že jste  nešetřili vínem na hubená léta." Smích  a nevraživost byl jí odpovědí:  "Ať jde spát ta cudná dívka."

Kassandra  hněvem a  ošklivostí oněměla.  Obrátila se,  ale žhavý dech jejího  slova se v  ní probudil a  působil dál. Nemohla  již více mlčet. Výstražně slyšela hlas, který stále a stále oznamoval osud jejího  národa, jestliže nebude chtít  slyšet. Se vztyčenýma rukama  prosila, aby  ji proud  světla vysvobodil.  Dostalo se jí však odpovědi:

"Musíš splnit."

Bylo to přesně třicátého  dne následujícího měsíce od Kassandřina vidění, když přistály lodě u pobřeží a oznámily zprávu o hrozícím příchodu Menelaově.

Těžká mračna ležela na čele Priamově. Prvé setkání s Paridem bylo beze svědků v tichém pokoji otcově. Bledý a zamyšlený, se zralým, mužsky  rozhodným  obličejem  opustil  syn  místnost.  Vtom stála Kassandra vedle  něj. Laskavě se stisknutím  položila své ruce na jeho  ramena. Její  zářící oči  vzplanuly k  němu. Převyšoval  ji o celou hlavu. Slovy, jejich zvuk zněl jako vzdálené znění zvonů, promlouvala   k   svému   bratrovi.   Mluvila   o   okovech  viny a o odčinění, o svobodné vůli člověka a jeho zodpovědnosti.

Zprvu padala jako  vlahý déšť slova její s  porozuměním a útěchou do jeho duše. Pak však řídila své výstraha od ducha k duchu. Jako bodání  jehel zasahovalo  napomínání bolavou  část jeho  svědomí. Výstražně   varovala   slova   před   zvratným   působením  věčné spravedlnosti.  Zakončila  požadavkem:  "Uznej  svou  vinu a vrať Helenu sám jejímu manželovi. Zachraň svůj národ před záhubou."

S vážnou tváří naslouchal bratr a  cítil se stále více postiženým slovy  Kassandřinými. Odkud  brala tato  slova? Odkud  brala tuto sílu?  Jsa otevřen  všemu  velikému,  čistému a  vznešenému ihned cítil přesvědčivou sílu pravdy v jejích slovech. Cítil moc a vůli světa. Avšak  Afrodita jej obetkala  svými sítěmi. Musel  nejprve překonat moc bohyně, která mu přivedla Helenu.

"Vyprosti se ze svých pout této růžové bohyně, vysvoboď se a spěj k pravdě. Pak teprve pochopíš, co  to znamená svobodně žít a stát v Božím světle."

Jako zapřísahající prosba k milému bratrovi dozněla slova ozvěnou v chodbách.  On,  zahaliv  svou  hlavu  před  silou  nepříjemného přemlouvání, uprchl.  Smutná musela Kassandra  zjistit, že pravda se může ujmouti, kde jest půda ochotná a kde za chtěním následuje čin.  Zahalila svou  hlavu do  tmavého závoje  na znamení smutku. Věděla již, že osud Troje je zpečetěn.

Velké  byly přípravy  k přijmutí  nepřítele, které  nyní nastaly. S velkou  obezřetností řídil  Priamos všechno  zbrojení. Národ se poslušně   spořádal  a   všichni  pilně   pracovali.  Sýpky  byly naplňovány,  všechny cesty,  jimiž sousedé  dováželi zásoby, byly pilně,  dobře střeženy.  Bohaté byly  zásoby zbraní.  Stavby byly pevné  a   před  nimi  byly  chytře   nalíčeny  zábrany,  příkopy a překážky.  Zdi  mohli  odolat  i  nejsilnějšímu nepříteli. Tuhá síla,  vůle  a  důvěra  v  ochranu  bohů  dávala  hrdinům víru ve vítězství.  S  odvahou  nadšení  a  s  celou  silou  hořící  vůle tehdejšího  pokolení  vrhli  se  všichni  v  boj  proti  obrovské přesile.

Jen Kassandra hleděla s obavou  vstříc výsledku této války. Ženy, které předou osud, ukázali ji v zrcadle ducha valící se události, které její nitro naplnily nevýslovnou úzkostí.

Hrozivé bouře  neměly tohoto roku žádného  konce. Jakoby Poseidon vedl svůj útok proti Řekům. Tak  měla Troja dostati času ke svému konečnému vyzbrojení.

Hekuba  měla plno  práce a  všechny ženy  ji pomáhaly.  Podléhala tichému, tísnivému smutku, který jinak  jí byl při její tak činné povaze  cizí.  Bylo  jí,  jakoby  musela  přemýšlet o něčem, čemu nemohla zcela rozumět a co  stále z vnitřního strachu odsunovala, protože by  se musela úplně  změnit, kdyby našla  vysvětlení této záhady.  A  touto  hádankou  byla  a  zůstala  pro  ni dcera její Kassandra.

Často  naléhala Kassandra  s nezkrotnou  touhou na  duši matčinu. S dětským pohnutím  se ucházela o  vlídné porozumění drsné,  hrdé a střízlivé matky. Často  se jí ale také po celé  dny, ba i týdny vyhýbala  a nedovedla  jí  říci  ani jediného  slova nejvšednější zdvořilosti.  Tím  si  mnoho  pokazila  u  uzavřené  matky, která toužila  po  srdečnosti  tam,  kde  Kassandra  dávala jen plachou zdrženlivost.   Čím   více   matka   z   neporozumění  přecházela Kassandřinu  důvěřivost,  tím  častěji  se  opakovaly  doby  její uzavřenosti,  Oboje stále  více rozšiřovalo  propast mezi  matkou a dcerou.  Oběma byla  vlastní jejich  vnitřní vášnivost. Zatímco Hekuba  ji v  sobě skrývala  a potlačovala,  dala ji Kassandra ze sebe proudit v  bohatém prožití její duše, která  v darech jejího ducha stále nádherněji rozkvétala.  V trvalém, živém bdění jejího ducha stávala  se svítící záchranou,  která bez přestání  čerpala a chtěla v proudech rozdávat to, co blažena cítila.

Matka  ji však  brzdila v  tomto podivuhodném  životním rytmu. Na místo, aby se otevřela přetékajícímu požehnání, které z Kassandry proudilo,  stavěla  si  sama  zdi  a  tvořila záhaly, které matku s dcerou navždy rozdělovaly.

Síla všemohoucího  světla se však  nedala spoutat. Kassandrou  se stále silněji rozlévalo její požehnání.  A přece v pozemském bytí ztrácela víc  a více svoji  veselost, která byla  původně zákonem její bytosti. Kamkoliv kráčela, čekaly na ni závory, které musela lámat,  jestliže  se  nechtěla  dát  spoutat.  Život se jí zvolna stával tíhou.

Jen  práce ji  dávala útěchu  a vysvobození.  Zvlášť se Kassandra ujala příprav k ošetřování nemocných. Její bohaté znalosti koření a příprav šťáv ji při tom  velice pomáhaly. Znovu se ukázalo, jak hojnost jejich darů dokáže obdivuhodné, nebývalé věci.

Na svých milých zvířatech  vyzkoušela, co může přinésti uzdravení lidem. Tito  bytostní přátelé přijímali důvěřivě  a rádi z jejich čistých rukou to, čemu lidé nerozuměli.

Ve  zdech  Troje  vytvořil  se  časem  -  zprvu  nepozorovaně, se vzrůstem  pozemských bojů  a starostí  však již  nápadně -  jeden a druhý proti  Kassanddře. Zvolna pronikala  v lidu známost,  jak velké a bohaté je její vědění  o tajemných silách přírody, o duši i o těle. Vyprávělo  se také, že občas mívá  v zahradách a hájích tajemné rozmluvy s neviditelnými bytostmi.

Od té  hodiny, kdy se  slunce zatmělo, stal  se národ pověrčivým. Kassandra  byla uváděna  ve  spojitost  s tímto  nebeským zjevem, v němž  se domnívali  lidé  vidět  hněv Apolonův.  Nikdo nevěděl, odkud  pochází tento  dohad lidí,   ale mnoho  se o  něm mluvilo. Kassandra se však  nestarala o to, co si  lidé vypravují. Také se z toho  co  nejméně  dozvěděla.  Zato  však  Hekuba se stále více zlobila.  Bylo jí  protivně  naslouchat  o moudrosti  její dcery. Výstrahy Kassandřiny byly jí nepohodlné a působily rušivě v jejím bytí. Stále více znepokojovaly sourozence a domácí lidi.

A zvláště - ať  mluvila anebo mlčela - každý  se skrytě tázal, co tomu  řekne Kassandra.  Přesto se  však nechovali  ani v nejmenší míře podle její rady, která byla vždy bystrá, prostá a přirozená. Když ji  však nenásledovali, pak  všechna jejich rozhodnutí  vždy špatně dopadla.  Pak teprve museli  uznat, že jim  Kassandra vždy dobře radila.

Kassandře se zdáli všichni tito  lidé velmi podivní. Již jich ani nelitovala,   když   chybili.   Již   se   více  nedivila  jejich nesprávnostem. Zato ale se radovala jako dítě, když někdy potkala člověka, který byl  jiný. Ale stále řidčeji se  jí dostávalo této radosti.  Se  stoupajícími  starostmi  se  také stupňovaly špatné vlastnosti lidí až k výbuchům  nejprudší vášnivosti. Vždy to byla Kassandra,  která  je  vyvolala,  často  slovem  a často jen svou přítomností. Tak  silně se projevovala  síla světla skrze  ní, že všechno ohavné a  falešné se vzbouřilo a objevilo,  když ona byla nablízku.

S údivem pozoroval Priamos zvláštnost  své dcery. Ona, tak prostá a čistá   i  nedostupná   ve  své   královské  vyrovnanosti,  tak uchvacující  svým líbezným  ženstvím, vzbudila  v jeho  blízkosti mnohou  bouři, takže  ji musel  často urovnávat.  Hekuba se někdy chovala jako furie.

Bouře se  vyzuřila a nad mořem  se položil smrtící klid.  Za nocí zářila nad mořem veliká ruděohnivá hvězda. Mars byl zvlášť blízko zemi. Mezi  nejvyššími v zemi  rozpoutal se spor,  má-li se Paris odvážit  na cestu  s  Helenou.  Kassandra je  hrozivě zapřísahala a předpovídala jim záhubu. Jedinou odpovědí jí však byly pohrůžky a výsměch.  Moře bylo  tak neklidné,  že nebylo  ani pomyšlení na odjezd.  Bylo rozhodnuto  vzít v  potaz Orakel  a zavolání kněží. Avšak  Orakel  mlčel,  všichni  věštci  mlčeli  od  té  doby, kdy Kassandra začala mluvit.

Hekuba propadla  vzteku a veřejně před  služkami zahrnovala dceru nadávkami,  že ona  pohněvala Orakel.  Při těchto  slovech viděla Kassandra,   jak  za   Hekubou  skáče   černá  chňapající   fena. S křečovitě zaťatýma rukama uhnula.

Od té doby  vídala matčinu tvář vždy jen  zahalenýma očima. Zprvu se nad  tím rmoutila, ale  pak to mlčky  snášela. Snažila se  být mlčenlivější a nechat lidi dělat to, čeho se nechtěli vzdát. Její duch  našel  světlou  nitku,  která  ji  stále  udržovala, živila a vedla stále  výš do obšťastňujícího  světla. Věděla, že  tam je druh její bytosti, její druhé já.

V okamžicích svatého zanícení to k ní mocně proudilo dolů. Shůry, ze  světla bílé  holubice přicházelo   k ní  také vědění  o všech věcech  a vědění  a jediném   Bohu. Z  něj také  vycházelo vědění o zákonech a Slovo.  Všechno bylo v něm, co  ji oživovalo. On sám byl  však  vyšší  než  Zeus.  Toto  byly  hodiny splnění, v nichž Kassandra  byla spojena  s pramenem  svého původu  a odkud  znova vyzbrojena nastoupila svou pozemskou  cestu k dalším zkušenostem. Pokaždě se stupňovala síla jejího ducha, pokaždé vyvíjelo se její pozemské  tělo, které  se  jako  schrána přizpůsobovalo  duchu až nápadným  způsobem.  Dozrálá  a  posílená,  překonávala  nástrahy kvetoucího  mládí,  síly  a  krásy.  Její  ústa promlouvala stále řidčeji avšak o to  přiléhavěji a nezapomenutelněji. Vyrůstala do nepříjemné výše.

Lodi byly vyzbrojeny. Dobře  ukryty proti jakýmkoliv špehům stály v očekávání k výjezdu a výzvědám. Byly obsazeny dobrými bojovníky a vedeny  nejudatnějšími  hrdiny.  Priamos,  Hektor  i Paris měli zůstati v zemi. Tak čekali na příznivý vítr.

Výhružně  křičeli   za  noci  sokolové  a   Hekuba  se  nepokojně převalovala na svém loži. Od  chvíle, kdy vypeskovala svou dceru, nenacházela její  duše pokoje. Temné  obličeje přitahovaly stíny, které od  ní nechtěly uhnout.  Její starostlivá láska  se bázlivě upjala na  syny. Probudilo se  v ní tušení  nebezpečí. Ovládal ji neklid  a vášnivá  mateřská láska.  Čím více  se však  tato láska strachovala  o  syny,  o  to  byla  větší  její  tajná zášť proti Kassandře.  Brzy se  bála jejich  neklidných, jasných,  vědoucích a jí tak nepohodlných očí. Zavřela  před nimi své srdce a konečně dokonce dveře své komnaty.

Kassandra  však  neodpočívala.  Čím  více  poznávala  smutný stav Hekuby, o to  věrněji dbala na dům, dvůr a  své lidi. Nikdo neměl cítiti, že  v těžké době hrozícího  nebezpečí byla strážkyně domu ochromena. Tiše a nepozorovaně  konala svou práci. Tiše ustoupila stranou, když matka činně zasáhla.

Všichni cítili  požehnání jejich tvořivých  rukou. Nikdo se  však nezamyslil nad prostou velikostí  její bytosti. Jejich cesty byly naopak  ještě více  ztíženy sobectvím  a svévolí,  které vůči  ní stavěly. A tak se jí stal život tvrdým bojem.

Vítr se obrátil, zesílil a lodi vypluly. S vysoké věže zdravil je hlas rohů a druhý z moře odpovídal. Když přišly do lepšího větru, letěly jako šípy do dálky. Veslaři se nemuseli ani namáhat. Dobře vyzbrojeni a vystrojeni, opatřeni dostatkem pokrmů táhli do dáli. Vlajky  radostně vlály  ve větru.  Pobřeží bylo  hlídáno, strážci ozbrojeni a  brány opevněny. Zbraně se  jasně blýskaly na slunci. Troja byla slavnostně připravena.

Moře se vzdouvalo a větry  hnaly lodi nejkratší cestou k Helladě. Vody  bily do  přídí a  vlny stříkaly  svou pěnou  až do plachet. Bouře rozehnala lodě  , které se však zase  brzy našly. Bojovníci cítili,  že  plují  tak  jednotni,  jako  dosud  nikdy.  Na špici nejrychlejší plachetnice zažhnulo někdy  světlo ve tvaru letícího ptáka ve světlém  kruhu jako přízrak. Zjevil se  vždy ve chvílích nebezpečí. Nikdo se nebál, věděli, že jsou v ochraně věčných.

Pro samé vlny,  mlhu a tříšť nebylo možno  rozeznat ani ruku před očima.  Hukotem  živlů  chvílemi  pronikl  tón  podobný  žalování nějakého rohu. Blížili se k  tomuto tónu. Nechtěli ale jet příliš daleko,  aby nebyli  odříznuti od  návratu. K  ránu se moře náhle uklidnilo, po  několika hodinách byl obzor  jasný. Tu zpozorovali v dálce  deset řeckých  lodí, které  se pokoušely  o seřazení. Na nejrychlejší  z  nich  byl  obraz  draka.  Byly to obrovské lodi, daleko větší než trojské. Proto  se rozhodli nepouštět se do boje na širém  moři a jeli zpět.  Vítr byl nyní slabší  a oni se svými lehkými plavidly jeli rychleji  než Řekové. Vzdálenost mezi oběma loďstvy  se stále  zvětšovala a  znovu zdály  se jim  bohové býti přízniví.

Kassandra znala  stav věci: vystoupila na  věž, která poskytovala daleký  rozhled na  širé moře  a tam  poznala místo,  kde trojští budou očekávat Řeky. Zpravila o tom Priama a tento ihned vypravil lodi pod vedením Hektorovým, aby přišli Trojanům na pomoc.

Nad  zemí leželo  očekávající ticho.   Jen moře  jako by  se tiše hněvalo.  K poledni  se  zatemnila  obloha, vzduch  se rozezvučel a černě zelené  vlny počaly útočit na  trojské pobřeží. Kassandra v sobě  cítila  palčivý  nepokoj   a  netrpělivost.  Čekala  nové poselství. Malá plachetnice přistála a přinesla zprávu o loďstvu. Prokázalo se, že Kassandra měla pravdu. S němým obdivem ji bratři pozorovali  a Polidoros  ji mocně  tiskl ruce.  Priamos pak  tiše děkoval bohům.

Kassandra  byla  radostně  pohnuta  změnou  lidí.  Mohla jim opět zvěstovat dobré zprávy. Řekové  zůstali rozptýleni a trojské lodi mohly  lehce  napadnout  velkou  nepřátelskou  loď  a potopit ji. Vrhali  na ni  ohnivé věnce  a kopí.  Brzy ji  přemohli a  ona se potopila se vším, co na ní bylo.

I tuto zprávu přinesl posel brzy do Troje a vítězný jásot naplnil město.  Všichni  již  věřili,  že  řekové  budou  snadno zahnáni. Přinášeli  velké  děkovné  oběti.   Zapálili  ohně,  ženy  pletly květinové věnce a zdobily jimi  oltáře a sochy bohů. Zvířata byla porážena a  předávána kněžím. Trojí  zněl rušný jásot  a radostné opojení se zmocnilo všech lidí.

Na největším  náměstí, kde stáli kupci  a modlící, obětující ženy kráčely  k chrámu,  v němž  byla veliká  síň nejstarších.  Tam se shromáždil  jásající  dav.  Zvědavci  se  nastavěli  na  chrámové stupně.  Vyslídili Kassandru  na věži  a jásali  jí vstříc,  jako zvěstovatelce jejich  radosti. Nazývali ji  ochránkyní a miláčkem bohů.

Kassandra se z toho však  neradovala. "Jak mne dnes obdivují, tak mne  zítra budou  kamenovat", pravila  k strážci,  který stál  po jejím boku. On zděšen upřel na ni své oči.

"Mohla bych ti ihned přinésti důkaz," pravila mu, když viděla, že jí  něvěří. "Mohla  bych jen  sejíti dolů  a říci  jim, že jejich jásot  je předčasný  a hloupý  vtip. Měli  by raději  tiše doufat a plnit  každou  svou  povinnost.  A  nikoliv  po  stech obětovat zvířata,  která budou  nutně  později  potřebovat ku  své výživě. Neměli  by drahocený  chléb a  obilí házet  do ohně.  Věř mi,  že bohové  se radují  nad citem   pravé vděčnosti,  který je  s nimi spojuje  mnohem víc,  než  orgiemi  radosti, které  pocházejí jen z nízkých pudů, než nad hříšným hýřením Božími dary."

Sešla  dolů k  Priamovi a  prosila ho,  aby zakázal ten nesmyslný požadavek  řádění. Hekuba  na ni  pohlédla s  úsměškem. Jako  jed vytrysklo  z jejich  úst: "Chceš  i jim  vzít ještě  radost, když i děláš  nám trvalé  starosti svou  zamračenou tváří?  Ty jsi  se zbláznila ve své domýšlivosti."

Priamos  však tiše  odešel a  v klidu  uvažoval bystrá  slova své dcery. V  noci někdo zabušil  na její dveře.  Kassandra vyskočila a zahalena ve své roucho stála před poslem věžníkovým.

"Dioderos vzkazuje, že už je čas,"  a svítil ji na cestu. Dálkami chodeb zněli  kroky, pak kráčeli po  příkrém schodišti k zahradám na střeše. Z nich vedla branka k věži a opět mnoho schodišť kolem střílen. Komory  proti střílnám byly plné  metacích strojů, šípů, velikých nádob s olejem a truhel se smolnými poleny a pochodněmi.
Letmým krokem vystoupila  Kassandra až k bytu věžníkovu  a pak na plošinu,  neznala únavy.  Její bystré  oko slídilo  po moři.  Tam venku  se  zdálo  být  všechno  v  klidu.  Docela  v  dálce  však severovýchodním směrem byla oblaka  zbarvena rudou září. To přece nemůže být slunce.

Po  chvíli, jakoby  vzduch přinesl  zápach požáru.  Jemný záchvěv vzrušení proběhl Kassandru a chladný ranní vítr ji vzrušil.

Nezní  to  z  dálky  jako  ryk  cizího  vzdáleného  rohu? Napjatě a dlouho  poslouchala  do  dálky.  Vítr  z  východu zesílil. Vtom jakoby náhle  stála na vysoké  a veliké lodi,  s mocně rozepjatou plachtou, rudé barvy. Stěžně byly černohnědé, rovněž barva paluby byla tmavá.

Silná lana poutala  plachtu a na přídi lodi  bylo vidět draka. Na vyvýšeném  místě  vůdcovském  stál  vysoký  muž,  hrdinného zjevu a pohlížel na ni planoucíma očima. Byl velmi krásný jako pozemský obraz Arův. Kolem něho byla  zář hrdinné odvahy a neobvyklé síly. Hořící  chtivost dobrodružství  planula z  jeho zlatohnědých očí. Přilba  odrážela   lesk  blízkého  ohně.  Vesla   bila  do  taktu a skřípavě se  ohýbala pod zuřivým náporem  vln. Ve stěžni skučel prudký vítr. Loď se otřásala pod nárazy vln, proti nimž plula.

Vůdce náhle  spatřil Kassandru. "Haló, krásná  panno, nejsi jedna z Najad?"  Tak znělo  z jeho  usměvavých úst.  Přinášíš mi  jistě dobrá znamení, přinášíš mi zprávu o brzkém vítězství."

Byl to Odysseus, král Ithaky,  který Menelaovi slíbil pomoc proti loupeživému  Paridovi.  Kassandra  ho  viděla,  slyšela jeho hlas a poznala  jeho  osobu.  Věděla,  že  je  nejrychlejší z nepřátel a bála se jeho síly.

Její duch předbíhal událostem.  V blízkosti nepřítele, jemuž byla chvílemi  viditelná,  prožila  boj  Odyssea  s trojským loďstvem. Z jedné  trojské  lodi  šlehaly  plameny  a  jedna řecká loď byla potopena.  Její nepřátelé  uhnuli z  boje a  v dálce  se vynořili Odysseovi pomocníci.

Vracejíce se  ze svého vidění  nacházela se ve  věži. Vítr šlehal jejím  vějířem. Skloněna  dopředu hleděla  nepřetržitě do  dálky. Černý  kouř  planul  nad  mořem,  které  odráželo  první  paprsky vycházejícího  slunce. Kolem  kouře se  chvěl horký  dech plamenů v černavé  záři. Hořící  lodě nebylo  však vidět.  Ale jedno bylo jasné, ještě před večerem musí jejich loďstvo vyplout a pospíchat jejich  strážím  ku  pomoci  nebo  bude  pozdě.  Spěšně  opustila Kassandra svou stráž.

Lid  se  zúčastnil  všeho,  co  se  v  těchto  dnech dělo. Otázky a dohady   letěly   městem.   Zvláště   pověsti  o  Kassandřiných předpovědích se  šířily v lidu, což  kněze velmi pohněvalo. Láska a úcta, kterou  ji lidé samozřejmě  prokazovali, byly jen  zpětné účinky  lásky, kterou  ona v  tak bohaté  míře rozdávala. To však kněží  nevěděli a  skrytě ji  obviňovali z  temné magie. Stali se jejími nepřáteli.

Všechno však, co se v této  době v Troji obracelo proti Kassandře bylo zadržováno jemnými nitkami, předenými v duchovních úrovních.

Samočinně  se člověk  vyloučil  a  zatvrdil nebo  otevřel čistému tkaní  zákonité lásky  a nastoupil  tím cestu  k Bohu.  V temných jemnohmotných  říších  nastalo  vření  a  popuzení, temní duchové stříleli temnými šípy.

Výstražně  vyzývala  Kassandra  otce  k  boji.  Hrdinní bojovníci zajásali.  Ženy  pečlivě  připravovaly  pokrmy  a přikládaly ruce k posledním  přípravám  jejich  odění  a  zbraní. Jasně plápolaly pochodně  a ozařovaly  velký sál.  Sluhové přinášeli  třpytící se nádoby k hostině. Zlaté  poháry, naplněné vzácnými víny, kolovaly v kruhu.

Brzy  byly brány  uzavřeny.  Poslední  oddíly vytáhly  a obsadily vnější stráže. Lodě v plné  výzbroji čekaly na znamení k odjezdu. Ticho se  položilo na město.  Všechna světla musela  být uhašena. Tma měla vyčkávat nepřítele a učinit ho nejistým.

V chrámech  zpívali  kněží  své   zpěvy,  kladli  Orakelu  otázky a nedostávali odpovědi.  Bohové zůstávali němí  a bezúťěšné dusné mlčení bojácného napjetí se sneslo nad Troji. Kassandra vyprávěla svému otci o boji s Odysseem. Jinak nikdo nevěděl, jak věc stojí.

Ve  městě již  dávno všechno  spalo, když  dole u  pobřeží nastal ruch. Tiše a bez světel vyjížděly lodě na moře vstříc nepřátelům. Opatrně vyzvídajíce udržovaly se  v blízkosti. Bez zvuku klouzaly se a křižovaly. Vesla bezzvučně protínala vodu. Kassandra spokojeně přikývla.

Nyní  neměla mnoho  ještě na  práci a  snažila se  ovládnout svůj neklid  hudbou.  S  velkým  uměním  zpívala  píseň,  jejíž  verše proudily z jejího nitra a tóny  se vlnily jak šumění stromů. Byla bohatě obdarována uměním zpěvu.

Ještě  dřív než  nastal nový  měsíc, vrátily  se lodi  a přinesly zprávu, že Odysseus s jinými  loděmi je následuje.A sotva dosáhly domácího pobřeží,  již slyšely hlahol  rohů, který jim  oznamoval boj.  Hektor a  tři další  udatní bohatýři  vytáhli proti  nim se svými lidmi. Priamos však chránil zemi.

Tak  začínal tragický  osud Troje.  Bitva za  bitvou, boje  ohněm a mečem a  strašnými vrhacími stroji se  střídal. Trojané se bili divoce  jako  lvi,  plni  ušlechtilé  odvahy.  Řekové  však  byli šlechetní a též rytířští odpůrci.

Bylo to ušlechtilé měření sil,  v prvých letech proniknuté duchem a bystrostí. Vyteklo mnoho krve,  mnoho matek oplakávalo své syny a mnoho žen své muže. Mnoho lidí  bylo ztraceno a vážnost doby se zakousla do duší lidí.

Rozhořčení  rostlo a  nenávist se  stupňovala. Erinie  projížděly krajinami a  biče s pochodněmi  štvaly k vzteku.  Vařící temnoty, rozplameněné  bohyněmi pomsty  se rozlily  po zemi.  Ošklivost se zmocňovala Kassandry.

Stále znovu odráželi Trojané lodi a stále hojnější byly útoky. Do trojských  zdí  bylo  přinešeno   mnoho  těžce  raněných  hrdinů. Kassandra  je  ošetřovala  za  pomoci  moudrých, hrdinných lékařů a přičinlivých žen.  Její slovo a  její ruce uzdravovaly.  Každý, kolem  něhož přešla,  se cítil  posílen. Okruh  její osobnosti se stále více rozšiřoval. Její  duchovní vliv přitahoval stále větší kruhy. Ti nejlepší a nejčistší  chtěli ji pomáhat a sloužit, byly šťastni, že smí dlít v její blízkostil. Vyzařoval z ní mír.

Nebyla již více přístupná slovům Hekuby. Šla svou cestou, vyššími zákony vytčenou.
--------------------------------------------

Nad vodami  letěla bitevní vřava.  Rykot, výkřiky, troubení  rohů a svištivý  hvizd praků  se rozléhal.  Hřmotně narážely  přídi do praskajících  prken  lodí  a   výpary  vroucího  moře  mísily  se s černými  chuchvalci  kouře  z  hořících  a zuhelnatělých trámů. Rozedrané plachty, prosáklé horkým olejem pluly hoříce po vlnách.

Rudá světla  ozařovala strašlivé obrazy  hrůz. Hustý, černý  kouř hořících  lodí valil  se  daleko  široko a  znemožňoval jakýkoliv rozhled.  Troja tonula  v těžkých  starostech, co  se venku děje. Řekové dostali mocné  posily. O tom se vědělo,  ale boj trval již několik   dní  a   dosud  nepřišli   žádné  zprávy   na  pevninu. Obyvatelstva se zmocnil neklid.

Již  se vzdávali  naděje, že  nepřátelé odtáhnou.  Větší blízkost nepřátelských  lodí  je  velmi  tížila.  S  hrůzou pozorovali, že naproti  všem  ztrátám  jsou  nepřátelé  stále  silnější.  Bohatý Agamemnon   přivedlnovou   posilu   a   převzal   vedení   války. V nestřežených  chvílích lomila  Kassandra rukama.  Němě a smutně plížila  se sem  a tam,  plna neklidu  a starostí  o své  blízké, o město, o  národ. Kdo měl bdít,  kdo je měl varovat?  Byli přece všichni slepí a hluší, naplněni sebectvím a vášní.

A strach  vzbudil v  lidech zlé  pudy. Uzavřeli  se před spojením s čistými  pomocníky.  Nad  Trojí  a  nad  Řeckem  ležely ošklivé tvrdošíjné temnoty, z nichž se rodily stále nové ošklivé postavy.

Hněvivě stála Pallas Athena nad zeměmi. Před tváří držela štít se strašlivou hlavou  medusy, která se  neúprosně šklebila na  lidi. Surovost   a  divokost   se  vystupňovaly   v  masách   a  daleko předstihovaly  dnešní  představy.  Zvláště  ženy  hluboko klesly. Divoký   válečný   život   a   odloučení   od  manželů  vytvořily v Helenských městech strašlivý stav.

Ženy  klesaly  stále  hlouběji.  Kult  bohů  se stal modloslužbou a polobozi  byli vyzdviženi  za ochránce  orgistických slavností. Řecko se stalo hromadou ošklivostí.

Láska  věčného Otce  zahalila Kassandřino  vidění, aby  předčasně nezahynula  bolestí  nad  úpadkem  lidského  pokolení. Jak rychle však, když se náhle odmlčela a více nezasahovala do jednání lidí, jak  rychle  ztratili  všechno,   co  jim  darovala.  Jak  rychle zapomněli na všechno, čemu je učila, jak brzy zašla úcta i láska, kterou ji krátce před tím prokazovali. Odjakživa osamělá stala se nyní také  opovrhovanou. V bolestných nocech,  kdy ležela v tmách a toužila  po světlém  domově, vytryskly  z jejího  srdce prosby: "Ó věčný, jediný,  co jsem učinila, proč mne  biješ? Odejmi tento hořký kalich ode mne - ale ne má vůle, Tvá vůle se staň."

V tom hukot  zdí, dům se  otřásal, jas zaplavil  komnatu a v  něm zazářil kříž. Nějaký hlas pravil:

"Slyš,  Maria, já  jsem ,  který tě  volám, vytrvej.  Tvá je říše a láska,  jsi nositelkou  lásky. Já  a otec  jedno jsme  a ty jsi částí mne,  vezmi svůj kříž  na sebe a  následuj mne." Ze  světla vzhlížela tvář  andělsky bílé čistoty.
  
Jako Bůh dokonalé  krásy, velké  přísnosti  a  královké  dobrotivosti.  Oko bylo prožhaveno světlem života.

Nyní věděla Kassandra, proč jí bylo vidění vzato. Bylo to z lásky a pro její zdokonalení.
--------------------------------------------

Ve svých sepjatých rukou držela malý, bíle zářící kámen. Musel ho přinést duch Boží. Nosila ho od  té chvíle v bílém plášti na svém srdci.

To byla  příprava Kassandry pro  nejtěžší část jejího  pozemského života. V Božím soudu se snesla nad Troju léta plná hrůzy.

Těžká  byla  porážka  na  moři.  Více  než  polovina lodí shořela a s  nimi se  potopila  největší  část nejlepších  bojovníků. Ti, kteří  byli  zachráněni,  byli  těžce  raněni  a  podléhali  svým popáleninám.  Naštěstí  mohl  se  Hektor  s  vybranými  bojovníky a s mnoha loďmi ještě včas zachrániti na pevnině. Vrátili se zpět zlostní a zamračení, znaveni tolika boji a špinaví krví a sazemi.

V hradě  nastalo  mnoho  práce  a  neklidný  život.  Nepřátelé se nezastavili.  Bojovali  dál  a  vynutili  si  přistání  a předání loďstva. Vřava bitev však  neustávala. Kolem pobřeží Troje svíral se obrovský oblouk řeckých lodí.

Po krátkém  boji vylodili Sparťané  svá vojska. Pěchota  i jezdci rozbili  svá ležení  na pobřeží  a postavili  své stany.  Červeně svítil mezi nimi dobře střežený stan králův.

Úžasem  strnulí  dívali  se  Trojané  se  svých  zdí  na množství nepřátel.  Nepředstavovali  si   útok  Agamemnonův  tak  mohutně. Statečně, tvrdošíjně  hájili každou stopu půdy  své vlasti. Tekly proudy  krve.  Paris  bojoval  jako  mladý  lev.  Kde se objevil, ukazovaly se celé mraky Řeků. Příliš rádi by se ho byly zmocnili. Jemu platil  jejich největší hněv  a Hektorovi, který  nespouštěl bratra s očí. Měl v Odysseovi nejprudšího nepřítele.

Brzy se ležení  stáhlo polokruhem na pobřeží Troje  a den za dnem se  posunovalo  blíž  k  městu.  To  vyžadovalo vypjetí všech sil Troje, aby  mohli vzdorovat útoku  takové přesily, zvláště  však, aby neztratili spojení se zázemím.  To vyžadovalo zvlášť  moudré obrany.

Tak míjely měsíce a roky. Mnozí odešli do říše stínů. Každého dne vzplály  hranice. Nová  mládež dorůstala,  na níž  bylo již vidět řadu  let,  které  míjely  bez   konce,  věčně  stejné  v  přízni i nepřízni kolísavého válečného osudu, který si všechny zotročil. V řadách  Řeků vypukla  již nemoc,  kterou připisovali  otráveným studním.

První  příznaky  morové   smrti,  supové  kroužili  již s křikem nad bojištěm. Brány byly pevně zavřeny. Město vzdorovalo svými pevnými zdmi a věžemi. Všude čněly zbraně a řinčelo železo. Hluboko  ve sklepích  byly  na  hromadách narovnány  poklady říše a obrovské zásoby vzácných vín utěšovaly před strachem z porážky.

S rozvahou  a silou  řídil Priamos  vojsko i  národ a  všichni mu prokazovali lásku a poslušnost.  Věrně a vděčně vzhlíželi všichni ku svému stárnoucímu panovníkovi.

Hekuba se velmi změnila: tajná vina hryzala na její duši. Nepokoj a hrozný  strach před  Erinejemi ji  mučil každou  hodinu. Přitom trpěla  výbuchy zlosti  a  prudkého  rozčílení, jichž  se všichni obávali.  Jen málo  zůstalo z  kdysi tak  jasné a  rozvážné ženy. Kassandra  tím  již  netrpěla,  pro  ni  byla matka nemocnou, ano i mrtvou.

Konečně se museli obležení stáhnout úplně do zdí města. Nyní byli odříznuti od  ostatní země, která byla  v dalekém obvodu nevlídná a pustá.  Všechno,  co  tam  ještě  žilo,  prchalo se strachem do města.

Řekové se oddávali naději, že Trojané nevydrží dlouho s potravou. Nepočítali  však s  Priamovou moudrou  předvídavostí a  pořádkem. Všemi  způsoby  tísnili  město  a  lákali  jeho  strážce,  aby se odvážili  výpadu.  Avšak  Trojané  byli  zrovna  tak  chytří jako odvážní a nedali  se lehce přelstít. I oni  způsobili Řekům mnoho potíží.

Tvrdé útoky narážely na zdi,  které se pod nimi strašlivě chvěli. Celé  město se  otřásalo pod  údery útočných  zbraní, které  jako obrovské věže  a berany bily  do zdí. Vysoké  metače vrhaly velké kameny  a  stroje  vysílaly  dvacet  i  více  oštěpů  najednou na ozbrojené  zdi. Mnohý  vrhací stroj  hřmotně drtil  zdi a působil těžké škody, nemohl však otřásti  silnou obranou Troje. Řekové si nemysleli, že to  bude tak těžké. Mimoto věděli,  že Helena je ve zdech Troje  a nechtěli město docela  rozbořit. Menelaos je stále před tím zdržoval. Vůdcové ve špatné náladě se v noci radívali ve stanu Agamemnonově.

Již dávno byly studny rozbořeny a  vody odvedeny jinam a přece se nezdálo,  že by  v Troji  lidé anebo  zvířata trpěla  žízní. Měli nejaký tajný pramen?

Zásoby   potravin  se   zmenšily,  ale   byly  moudře   a  šetrně rozdělovány. Priamos  udržoval přísnou kázeň.

Kdo se nepodrobil, byl zabit. Vyvstali také štváči mezi  liden, ale lid sám je velmi rychle umlčel.  V nebezpečí rozšířilo se  mezi dobrými lidmi více lásky, než by se jinak  stalo ve šťastnější době. Kassandra mnoho pracovala pro nemocné a  řídila jejich ošetřování. Nechodila mezi lidmi,  protože  se  jí  plaše  vyhýbali  a  to  jí bolelo. Kněží rozšířili pověst, že se zbláznila.  A protože většina lidí kněžím věřila, úzkostlivě se jí stranili.

Starostlivě  pozoroval  Priamos  svou  dceru,  která  mu byla tak velkou oporou.  Pro něj měla  světlou korunu na  hlavě a byla  mu darem ze světlých  výšin. Nechápal, proč ji lidé  tak mučí. Podle jeho názoru neřekla přece a neučinila nic nesmyslného. Což příliš sestárnul,  aby to  chápal? Nikdy  nebyla mezi  jinými, vždy  jen u své  práce  a  stále  mlčenlivá.  Avšak  klidné světlo se stále silněji rozšiřovalo kolem Kassandry.

Řekům  vzešel nový  den.  Neúnavně  pracovali. Nikdo  nevěděl, co dělají. Za noci však kolem Troje všechno náhle ztichlo. Žádný útok ani  štěkot psů  a řehtání  koní. Toto  ticho bylo až nepříjemné. Přece  však oblažovalo,  protože předcházející  týdny byly  velmi těžké pro Troju. Hlad přece přišel, všechna zvířata byla poražena pro nedostatek  vody. I chleba  bylo málo, protože  dvě z velkých sýpek  se staly  kořistí plamenů.  Děti a  staří se  plížili jako strašidla. Mužům a jinochům musela být dána přednost a dostalo se jim  větší dávky  potravin. Avšak  i oni  byli hubení  a unavení. Špína a nemoce se šířily čím  dál tím více. Lékaři nemohli zdolat svou  práci  a  ohně  ,  které  pochovávaly  mrtvé, hořely ve dne v noci. Nad Trojí se roztáhla černá křídla smrti.

Mladým hrdinům hořela půda pod  nohama. Chtěli se odvážit výpadu, ale  Priamos  to  přísně  zakázal.  Ještě  nikdy  ho neviděli tak hněvivého. V co ještě doufal.  Chtěl jev šechny odsouditi na smrt hladem? Mají nečinně vyčkávat, až přijde konec? Rozpoutal se mezi nimi spor.

Nastalo  však   něco  jiného,  než   všichni  mysleli.  Když   se rozjasnilo, věžníkův roh jásavě zazněl.  Co to bylo za zvuk? Všem pronikal až  do morku. Byl  to poplach nebo  radost? Znovu hřměla trubka  a čím  dál tím  hlasitěji jásala  nad městem.  Má nadejít útok?  Kde  však  je  odpověď  protivníků  na tento vyzývavý tón? Všechno se vrhlo na střechy a zdi a mezi prvními byla Kassandra.

Moře bylo tiché a prázdné,hladké  jako zrcadlo. Nebylo na něm ani jediné lodi. Kde  byly lodě Řeků a jejich  ležení? Sem tam ležely ještě nástroje.  Útočné berany, kameny, vrhací  stroje, ale zdály se  být neupotřebitelné.  A co   to stálo  dole na  pobřeží? Snad nějaké obrovské  zvíře? Ztrnulá, čtyřnohá a  hrubá podoba řeckého koně tu stála. Všichni ostatní však jásali radostí.

Brány města  se rozletěly a  lid proudil ven  na sluneční světlo. Svoboda, po  desetiletém útisku války,  jaký to dar  bohů. Ani se neznali  štěstím. Jásali,  tančili jako  děti a  objímali se. Jen několik rozvážných, mezi nimi Hektor a Priamos potřásali hlavami, lid  však  užíval  radostí  plnými  doušky.  Vydali se na pobřeží a spokojeně  procházeli opuštěná  ležení, v  nichž našli  hojnost chleba a vína.

Radostně a vděčně  žili jen této chvíli. Náhle  vzneslo se z davu volání! "Odneseme  koně do pevnosti."  Napletli věnců, přistavili žebříky  k vysokému  koni a  ozdobili ho  jako obětní zvíře. Vtom zaznělo z věže výstražné volání:

"Běda,  běda  vám,  běda  tobě  Troji.  Varuji  vás,  nenechte se pokoušet, spalte jej na prach a popel."

Zprvu  všechno  utichlo.  Pak  zaznělo  mručení, roztrpčení, hněv a výsměšný ječivý posměch. Pak bylo opět ticho.

Postavili zvíře na válce, po nichž jím mohli pohybovat, ale znovu znělo výstražné volání:

"Běda ti, Troji. Varuji, spalte jej."

A Priamos  nařídil,  že  jej  zatím  mají  nechat stát. Reptající proklínali Kassandru a vraceli se do města.

Celý den se vlnila Troja  jásotem a křikem radostného vzrušení na ulicích.  Sotva  možno  si  představiti  ostřejšího  rozdílu mezi včerejškem  a dneškem.  Lid se  valil ulicemi  ozdoben květinami, mával barevnými šátky, poskakoval a tančil podle zvuku píšťal.

Na  velkém  prostranství  před  chrámem  byl  zapálen  oheň.  Byl udržován  až  do  večera  házením  plodin  a  květů. Chrám zvučel děkovnými zpěvy.  Bíle odění kněží  se modlili a  vykuřujíce libé vůně,  chodili  kolem  chrámu,  před  domy  svítily hořící nádoby pestrými světly. Do vzduchu vzlétaly hořící ptáci a z oken padaly květiny.

Jásot neměl  konce. Pak nadešla noc.  Poslední pruh rudého slunce ještě žhnul na  západě na okraji moře a  již počaly zářit hvězdy. Nad Trojí doutnal třpyt slavnostních ohňů.

Pak   vytáhli  obyvatelé   ven  velikou   bránu,  nedbajíce  slov Kassandřiných ani rozkazu Priamova.

Řecké  kolony  a  silné  obléhající  berany  ještě stály s temnou pohrůžkou  u  hradeb  jako  drsná  upomínka  na minulé dny hrůzy. V pestré záplavě  světel slavnostních ohňů  se nepříjemně leskly. Rozbité a rozryté cesty mluvily zřetelně o předcházejících letech války. Země byla na dlouhý čas zpustošena a krev padlých prosákla půdu.  Kol  kolem  se  míhali  stinné  postavy.  Byly  to  k zemi připoutaní  padlí, kteří  čekali na  osvobození. Vzrušeně  hučeli a hádali se, mají-li se přidat k Trojanům.

Z brány se valil průvod vojáků, měšťanů a sedláků. Dlouhé řady se k nim  připojovaly a  radostně  kolem  nich tančili.  Někteří ale varovně hrozili a snažili se dav zastavit.

Tak  došel  lid  na  pobřeží,  kde  jej  očekával  vyzdobený kůň. S jásotem tančili kolem něj v divoké radosti.

Pak  se  průvod  pohnul,  vzal  do  svého  středu  obrovité zvíře a zvolna, hlemýždím krokem se vracel k městu.

Hlasité, varovné výkřiky zněly chodbami nad střechy, dvory a zdi. Rychlými kroky, s vlajícím šatem  přecházela Kassandra sem a tam, neklidně bez ustání, naplněna  sžírajícím ohněm strašného vědění, zalitá   slzami,   s   planoucíma,   široce   rozevřenýma   očima a pozdviženýma   rukama   bloudila   síněmi   a  háji,  zahradami a ulicemi,  nedbajíc  lidí,  kteří  se  jí  plaše  vyhýbali  nebo vysmívali.

Opodál následoval  ji věrný věžník  a po jejím  boku běžel velký, světlehnědý pes.  Hlasem, který otřásal  zdmi, stále volala  své: "Běda nad Troji!"

Kameny  se  zachvěly,  ale  lidé  ji  nedbali.  U brány zatlačila zevlující  dav  zpět  a  stála  tu  před  ním  v  bílém  hávu, se vztyčenýma rukama.  Zde čekala, hořící  úsilím svého přesvědčení. Samotná chtěla vzdorovat celému národu.

Průvod  se  blížil.  Přední  již  viděli  Kassandru,  zarazili se a počali  se  radit.  Zaznělo  prásknutí  biče,  hlasitý  výkřik, několik  koní se  vzepjalo a  roztrhlo dav.  Hučící proud  řvoucí spodiny valil se proti Kassandře.

"Pryč  se  šílenou,  která  nám  nepřeje  radosti", vykřikl jeden z nich. Obrovský pes  zavyl. Pak se vrhl na  jeho hrdlo. Dav lidí valil se dál. Silná ozbrojená ruka strhla Kassandru stranou a již byla obklopena vojáky pod vedením hejtmana.

"Ve jménu Hekuby, pojď se  mnou, Kassandro," rozkazoval jí. Vzali ji  do svého  středu a  jako zločince  ji vedli  nahoru do hradu. Hekuba nebyla k nalezení. O  Kassandře jakoby nikdo nevěděl. Jako cizince  zavedli  ji  vojáci  k  vnitřní  bráně  dvora,  otevřeli v přízemí  jednu  komoru  a   zavřeli  ji  tam.  Kassanndra  byla překvapena,  ale nezoufala.  Stále jen  slyšela, jak  ji andělský hlas říká: "Vezmi kříž svůj a  následuj mne, neboť já jsem v Otci a ty jsi část mne."

Tichá,  nepopsatelná,  nadpřirozená  síla  ji  udržovala.  Přešly dlouhé  hodiny. Ulice  ztichly, slavnostní  ohně pohasly, všichni požívali osvobozujícího  spánku a tak  dlouho postrádaného pocitu bezpečnosti.  Jen  věrný  věžník  nespal  a  střežil  Kassandřino vězení. Pod brankou hořelo matné  světlo a vrhalo šeré paprsky na zamřížované okénko. Prostor uvnitř svítil však pokojným světlem.

Hrobové ticho  leželo nad městem. Jen  kňučení velkého psa, který se  namáhavě  ploužil  po  zemi,  bylo  chvílemi  slyšet. Od moře přelétal ječivý, žalující nářek sovy. U brány hradu se veliký pes zhroutil a pošel. Z hluboké rány na krku mu kapala rudá krev.

Náhle jakoby  třeskly zbraně. Ve  městě? V tuto  hodinu? Zář ohně vzplanula na střeše jednoho chléva  a zaplašila ptáky a netopýry. Strašidelně doutnala rudá zář na střeše jiné stodoly. Venku kolem zdí plížily  se tiché kroky.  Dřevěné závory zaskřípaly,  trámoví praskalo. Bylo slyšet dusot kopyt a třesk železa.

V Troji všechno  ještě spalo, když  se v praskotu  rozlétla brána hradu a Řekové  s hořícími pochodněmi se vrhali  do dvora. Krátký zvuk  rohu  věžníkova,  který  zanikl  v  chrapotu,  byl  jedinou výstrahou.

Přepad se zdařil.

--------------------------------------------
"Tak měla Kassandra pravdu", byla poslední slova věžníkova. Kolem se  řítil Achiles  vstříc  Trojanům,  kteří ve  spěchu, ozbrojeni vybíhali  ven.  V  několika  minutách  bylo  z tiše spícího města hořící a řvoucí moře zoufalství.

Strašně řádil  oheň, zvučně zněly rohy  a ještě hlasitěji křičeli lidé.  Několik  domácích  zvířat  běželo  ohněm,  koně  bez  pánů pobíhali tryskem po dvoře.

Ve  středu náměstí  stál dřevěný   kůň. V  jeho středu  se černal veliký otvor, v němž ve vnitřku byl úkryt chytrých Řeků.

Divoce  vrhla se  knížata na  sebe.  Krev  se pařila  v žáru.  Za strašlivých  vražd se  řítily ohrady,  útočné berany  ničily celé kusy dřeva i zdiva. Řekové dostali novou posilu. Na náměstí kolem koně hlučel divoký vír.  Sparťané pod vedením Menelaovým zmocnili se chrámu, protože se domnívali, že tam najdou Helenu.

Troja  se  zoufale  bránila.  Priamos  stál  na  plošině své věže a dával  rozkazy. Bylo  těžko udržet  kázeň mezi  zcela zmatenými lidmi.  Paris  a  Hektor   byli  na  důležitých  místech.  Jejich zbrojnoši  byli  však  zaplaveni  desateronásobnou přesilou. Hned bylo vidět Hektora na tom, hned zas na onom místě. Jeho obratnost strhávala i jeho druhy.

Hrozný výkřik  pronikl náhle vzduchem, ječivý  a srdcervoucí. Byl to řev mohutného  zvířete? Nebo řev šílené ženy?  I vřava boje na chvíli ztichla.

Achiles hnal  se proti Hektorovi. Prudce  seskočil se svého koně, na němž se hnal mezi bojující  pěšáky a kopyta koní ubila vše, co nechtělo  uhnout. V  prudkém  boji  zabil Achiles  Hektora. Mrtev klesal Hektor, již  již se nad ním zvedaly  podkovy koní. Achiles jej však přivázal ku svému vozu a tryskem hnal se za branami.

Krev kouřila ze země. Hromady chroptících raněných byly rozbájeny kopyty koní a drceny nemilosrdnými koly. Divokým tryskem, vztekem bez sebe objížděl Achiles  kolem města, oblétán zuřivými bohyněmi pomsty. Paris viděl, co se  stalo a přísahal neustat, dokud svého bratra  nepomstí.  Stále  menší  zástup  byl  Trojanů  a  přesila nepřátel stále mocnější vystupovala. Odysseus se nyní s Philotem, kterého  si  před  chvílí  přivedl,  vmísil  do  boje.  Jeho zjev a příchod dobrých střelců znovu  pozvedl již klesající bojovnost. Řekové  zabíjeli již  ženy a   děti a  ze stoupající  krve rostla i jejich  ukrutnost.  Ohně  se   rozšiřovaly  a  zdi  se  řítily, pohřbívajíce pod sebou vše.

V jednom  menším pokoji  se sešly  všechny ženy  hradu. Velmi  se strachovaly,  nejvíce  se  však  bála  Hekuba,  která řádila jako šílená. Jediná  utěšovatelka, pomáhající láska  Kassandra, s nimi nebyla.  Žalujíc,  seděla  Andromache  v  jednom  rohu  a chovala plačícího chlapce v náručí.

Z altánu  viděli ženy  pád Hektorův  a Hekuba  zavyla jako zvíře. Ležela na zemi  a celá se třásla. Její  prsty se stále pohybovaly a v chodbách bylo možno poznat, že  hrad je již v rukou nepřátel. Na útěk nebylo již ani pomyšlení.

Vtom vkročil Priamos do dveří  a připravoval se na nejhorší. Smrt nebo  zajetí. Ponuré  šero a  chlad zahalil  pokoj. Domem pronikl výkřik:

"Priamos."

Byl to hlas Kassandry. Teď teprve poznali, že nikdo o ní nevěděl. Nestyděli se však.

Vězení  Kassandry  se  otevřelo  a  ona  vztyčená  vkročila  mezi bojovníky. Žádný na ní nevztáhl  ani ruku. Jako zázrakem bylo, že nebyla  poraněná řítící  se zdí,  která ji  vysvobodila z vězení. Nyní předstoupila před Hekubu a pravila:

"Hektor padl  a já půjdu  s Priamem prositi  za jeho tělo.  Paris také zemře.  Troja musí zahynouti  a vy všichni  padnete do rukou nepřátel. To je tvé dílo, Hekubo. Vpomínáš nyní na mé výstrahy?"

Priamos pohlédl na  dceru ohnut bolestí, podal jí  ruku a pravil: "Půjdeme."

Stále  ještě  zuřil  boj.Noc  uhnula  dnu  a  den zase noci znovu a v  troskách  ještě  řádilo  vraždění.  Zabíjení  bylo  již beze smyslu, ale nemělo konce.

Za mnoho hodin vrátil se  Priamos a Kassandra se zmrzačeným tělem Hektorovým a  chystali hranici. Tiše seděla  Andromache u mrtvoly svého muže a hořce plakala.

Tu  se stalo,  že Paris  zabil Achila.  Vzteklý křik  nepřátel to hlásal.  A  Paris  byl  svými  spolubojovníky  postaven  na  štít a vysoko vyzdvižen.  A tam ho  zasáhl mstící šíp  Odysseův. Vyšel z luku,  kterého kdysi  používal Herkules.  S chvějícím  se šípem v krku nesli ho na štítě k Priamovi.

Priamos  plakal a  rval si   svůj bílý  vlas. Vystoupil  pak před nepřátele a nabídl svá prsa šiku nepřátel.

Za ním stála  Kassandra a poprvé spatřila Odyssea.  I on ji viděl a přísahal, že ji  musí zajmout živou. Dobře si  vzpomněl na její tvář nad mořem.

--------------------------------------------
Nastalo  šedivé ráno  třetího dne.  Kouř se  valil z trosek Troje i s mnoha  hranic. Ve velkých kamenných  urnách byl ukládán popel mrtvých a stavěn do hrobů.

I Priama pochovali. Ztemnělá Troja a temno bylo v duších zajatých žen. Řekové chtěli opustit Troju. Menelaos triumfálně vedl Helenu na svou loď  a mnozí ho následovali. Odysseus  a Agamemnon určili lodě pro zajatce.
  
Kassandra měla přijít do Mykké.  Tíže než smrt dotkla se jí tato zpráva. Ona se pak tiše modlila:

"Ne má, ale tvá vůle se staň, ó pane."

Kouřící a šedivá  ležela Troja, mrtvé město. Ptáci  se slétali na nepohřbené mrtvoly. Pobřeží bylo zpustošeno a nasáklé krví, jejíž potůčky  vtékaly do  moře. Z  neklidných vln  hrozila černozelená bouře.  Věční v  hněvu zahalili  své hlavy.  Lodi opustily  břehy Troje a  Kassandra vyslala poslední  pohled na zřícený  dům svých otců. Bouře žalostně hvízdala v lanoví.

Troja  padla a  poslední výhonky  jejího hrdinného  rodu byly  na vzbouřeném moři vydány na pospas vlnám.

Ušlechtilého Priama, otce padesáti  synů, k nimž náleželi hektor, Paris,  Polidoros, hvězdy  to  v  kruhu trojských  hrdinů, tohoto Priama  už  nebylo.  Věčné  běda  pyšné  Troji, tak padlé, kterou přízeň bohů kdysi tak nádherně vytvořila. Nyní byla mrtvá, uhaslá ve  rmutu a  krvi a  větry roznášely  žalující nářek  opuštěných, umírajících v popeli Troje nad mořem.

Bouře zuřila  nad vodami a velký  počet lodí, naplněných poklady, byl rozptýlen.

Nejvzácnější  perla, svítící  ve světle  čistoty byla  Kassandra, která  stála pod  ochranou Agamemnonovou.  Její zrak, pronikající hloubky minulosti  i dálky budoucnosti  znovu ožil. Její  vlastní osud byl však z tohoto vidění odňat.

Dny  plavby  a  hrozné  noci,  v  nichž  její  průvodci s úzkostí sevřenými   srdci  čekali   záhubu,  byly   pro  ni   minuty,  ba vteřiny.Nějaká  milující  ruka  vymazala  ošklivost  a zapsala do knihy jejího  života důchovní důvěru  a spoléhání. Vrátila  se do světla, které  jí jasně svítilo  v temnotách a  které již nemohla ztratiti. Viděla však hrozný osud  lidí, záhubu národů a pokolení a utrpení hrdinů.

"Agamenone slyš výstrahu, čekají na tebe vrahové, zbabělí vrahové ve tvém  vlastním domě. Střez  se. Žena krásná  a nebezpečná jako jedovatý had  žije ve tvém  domě a muž,  slaboch v jejich  rukou, jedovatý,  zbabělý a  plný špatností  je jejím  druhem. Ó, že nás větry  nezničily na  širém moři,  abychom nemuseli  nikdy spatřit konec, pád pyšných hrdinů."

Tak  mluvila Kassandra.  Byla  to  smutná zpráva  pro Agamemnona. Zatím co ostatní zajatci, ležící  na dně lodi těžce trpěli, směla Kassandra  často  dlít  u  Agamemnona.  Rád  pozoroval její hrdé, kladné a  odměřené chování. Čistota a  mír proudily z ní,  od ní, zajaté otrokyně  k němu vítězi, obávanému  vojevůdci a nepříteli. Mezi těma dvěma  nebylo nenávisti a také ne  lásky. Jeden druhému prokazoval největší úctu. Oba ji zasluhovali.

Kassandra cítila bolest, když pomyslila na budoucnost. Věděla, že jí očekává ďáblice. S odporem  pohlížela na mykénské zdi a jejich obyvatele. Viděla,  že se věční bohové  odvrátili od tohoto sídla hříchů.  Bylo to  sídlo hadů,  z nichž  každý měl  korunu s mnoha drahokamy a každý ten kámen byl smrtícím jedem.

Temné   byly  zdi,   temné  síně   naplněné  bolestí   opuštěných a divočením hýřilů. Do černa  byly ověšeni ošklivými červy. Svist bičů,  dýk  a  jedů,  řvaní  otroků,  kledby utlačovaných a sykot hříchů se šklebil ze všech koutů. Tudy vedla cesta Kassandry.

Vzpomínka  na její  blízké někdy  až bolestně  rvala její  srdce. Často   se  snažila   vypátrat  osud   Andromachy,  která  musela následovat syna Achilova, protože  Andromachu miloval. Bylo jí to však ještě nyní zapovězeno.

Andromache příliš propadla bolesti, než aby mohla dostati spojení s Kassandrou.  Svou  bolestí   násilím  přitahovala  ducha  svého manžela, že ho stále volala do své blízkosti.

Hekuba  byla mrtvá.  Vzala s  sebou šílenství  své viny  na smrti osleplého Polimnestra,  pád svého domu až  k branám Hádu. Obludně vyjíc, podobna  psovi, běhala ztemnělýma  očima temným podsvětím, zapomínajíc na světlý lesk, který kdysi vyzařoval z jejího dítěte Kassandry  a který  jí chtěl   ukázat cestu.  Ani ona  se nemohla spojit s  Kassandrou, která jako jasná  hvězda přitahovala k sobě jen světlé  duše, zatím co  temnota v její  blízkosti nepřátelsky syčela.

Velké bouře rozptýlily řecké vojsko  i lodě. Agamemnon se zbytkem svých  lodí s  bohatou kořistí  a mnoha  otroky, mezi  nimiž byla i Kassandra, šťastně přitáhl a přistál v Argolis.

Země  se jevila  Kassandře suchou  a drsnou.  Byla celá  potažena šedivými stíny,  které vidělo jen  její oko. V  těchto stínech se pohybovaly  odporné   bytosti,  které  ji   tak  označovaly  stav tamnějších   lidí.  Neočekávaná   bouře  zahnala   lodě  na  břeh a námořníci   měli   mnoho   starostí,   aby   nebyly  poškozeny. Ohledávajíce vody, s námahou dospěli  k pobřeží a hledali přechod pro ženy a děti. Zmučení  nebezpečím a starostmi, přepadlí hladem a nemocemi, skýtali otroci žalostný pohled. Mnoho jich zemřelo za plavby a byli svrženi do moře.

Namáhavě se  seřadil průvod otroků, kteří  byli navzájem spoutáni řetězy. Silnější mužové museli nésti  jakési jařmo, jít s ohnutým krkem  a rukama  vzadu svázanýma.  A to  ještě lidé  Agamemnonovi nebyli  nijak tvrdí  vůči zajatcům.  Činili jen  to, co zvyk doby vyžadoval.

Zpráva o příchodu lodí se  asi zvolna rozšířila. Lid jim vycházel vstříc.  Přicházeli  zvědavci,  kteří  byli  dojati radostí, když viděli,  že jejich  vojevůdce se  vrací jako  vítěz. Agamemnonovi však  bylo  ihned  nápadné,   jak  tito  lidé  vypadají  stísněni a uzavřeni. Div, že se mu nevyhýbali.

Tak přijímá  národ svého vládce,  který po dlouhá  nekonečná léta byl v nebezpečí a nouzi, vzdálen své země a domova?

Kassandra  vzpomínala jásotu,  když se  otec a  bratři vraceli ze svých výprav. Oč to bylo zde jiné. Byla to radost vítězů?

Těžce a  tísnivě doléhalo vzezření této  země a jejich uzavřených a neklidně hledících lidí na její srdce.

Agamemnon  se  tedy  přece  vrátil.  On,  o  kterém  tolik věštců hlásalo, že jeho noha nikdy  nevstoupí do jeho země. Každý cítil, že byl  špatným hospodářem a pociťoval  nyní dvojnásobnou tíhu za to, že viděl a mlčky snášel nemravnost královského domu.

Kassandře  připadala cesta  dlouhá  a  daleká. Cesta  byla hrubá, zaprášená  a oslepující...  Od moře  stále ještě  dorážela divoká bouře. Stále více lidí se k nim přidávalo. Postávali ve skupinách a čekali na průvod. Kameny lítaly po zajatcích a bolestně některé z nich zasahovali přesto , že  vojáci hleděli tomu zabránit. Vozy předjížděly průvod otroků. Tito museli odstoupit z cesty a čekat, až přejedou. Na silnici bylo tak  hustě prachu, že bylo možno jen ztěží  rozeznat lidi.  Kýchajíce  a  kašlajíce vlekli  se zajatci v prachu a těžce nesli své řetězy.

Kassandra  kráčela  mezi  dvěma  ženami,  které  ji  kdysi  mnoho pomlouvaly.  Jedna byla  hospodyně domu,  která byla  cele oddána kněžně.  Vždycky se  obávala Kassandřina  vědění, protože  neměla dobré svědomí. Druhá byla její  neteř, asi dvacetileté děvče. Obě se nyní od ní neodloučily a snažily se podle možností ji ulehčiti její  těžký úděl.  Kassandře bylo  milé, že  měla vedle sebe ženy z domova.
--------------------------------------------

A tak se vlekl průvod unaveně, zvolna a smutně vstříc Mykeně.

Tíha  cesty  vryla  se  hluboce  do  duší  zajatců. Každý krok se bolestně  dotýkal  žen,  jakoby  kráčely  bosýma  nohama po trní. Vzlykání  těch,  kteří  slabostí  padali  se  vřezával  do srdce. V dálce  vysoko vznášela  se hrdě  krásná, bohatá  města. Hrozivě a temně vyhlížely hněděšedé zdi. Za nimi však svítily bílé stavby a nádherné  skupiny stromů  vyprávěly o  krásných zahradách.  Ale všechno bylo tak  cizí a docela jiné než v  Troji. Kde byl kypící život, o kterém básníci tak  pěli. Kde byla vláda blažených bohů? Vyhlížela   tato   země   zde   jako   šťastná?   Smutek,   nouze a nespokojenost,  to vydychovala  tato země  a nad  lidem hrozila Medusa.

Když průvod otroků konečně vešel do města, bylo toto plno velkého radostného vzrušení.  Národ byl šťastným.  Doufal, že s  návratem knížete nastane nový  vzestup a lepší časy. Báli  se však tísnivé nálady Klytamnestry.
-------------------------------------------

Zahalena   v  nádherný   háv,   s   korunou  na   hlavě,  ověšena nejvzácnějšími drahokamy,  stála Klytamnestra na  stupních brány, když  průvod  vozů  a  jezdců  jel  kolem  a  zdravil  ji. V její blízkosti stál Aeghist.

Tvář  královny  mohla  být  kdysi  krásná.  Nyní však nesla stopy neřesti v pomalovaném obličeji. Její vysoká, kdysi krásná postava byla  jako  zchátralý  vrak,  který  se  zvláštní  péčí vyzdobila nejvzácnějšími klenoty světa. Lesk jejich očí nebyl leskem světla vnitřní čistoty a radosti z návratu toužebně očekávaného manžela. Doutnaly  v nich  neustále záblesky  blížícího se  šílenství nebo ukrývaného strachu.

Z jejího těla  vanul nepříjemný zápach neřesti,  který nemohl být překonán  nejdražšími vůněmi  nejvzácnějších esencí,  protože byl z jiné hmoty.

Pozdravení manžela  se podobalo dobře  sehranému divadlu. Mistrně ovládala umění  přetvářky a krásné  řeči. Agamemnon byl  zklamán. Opět ho napadla Kassandřina slova  a on pojednou porozuměl, co mu říkala. Byl  varován. Vystoupila v něm  veliká hořkost, kterou se snažil potlačit.

Jeho  dcera  Elektra  se  však  radovala  jako  dítě. Její statná postava radostí  klesala vzlykajíc k jeho  nohám a svými dlouhými vlasy stírala prach z jeho  obuvi. Tímto projevem vyjádřila celou svou  věrnou  oddanost,  svou  radost  ze  shledání  a bolest nad ztroskotaným mládím. Z jejich úst nevyšlo však jediné slovo.

Jezdci a  vozy přejeli, přešlo  i pěší vojsko  a stateční, zvlášť osvědčení střelci.  Nyní přicházel průvod otroků.  Po jeho straně šli vojáci, kteří se vsunuli mezi zajatce a brány zámku, aby ženy byly ochráněny.

Se  skloněnou  hlavou  kráčela  Kassandra  mezi ostatními ženami. Všechny  byly  tiché  a  skloněné,  hluboce  vzrušené a vyčerpané namáhavou  cestou.  Když  Kassandra  prošla  branou,jakoby světlo zasvítilo  v šedém  dvoře. Její  noha ztrnula,  když měla  projít kolem Klytamnestry.  Pozvedla své planoucí  zraky a změřila  jimi královnu. Královsky vyzdobená žena  zakolísala pod tímto pohledem a ještě více zbledla pod líčidly své tváře. Její oči ztrnuly.

Nemohla  snést pohledu  těchto planoucích  šedomodrých očí.  Její tělo se roztřáslo vnitřním zdržovaným vzrušením, že se klenoty na jejich prsou rozezvučely.

"Klytamnestro,  stojíš před  branou Hádu . Pamatuj  na to,  když syčící  had tvých  zlých sklonů   ti bude  šeptat do  ucha svůdné obrazy.  Máš  ještě  čas.  Stojíš  na  kraji  propasti  a paprsek mstícího  blesku již  hrozí nad  tebou. Pohlédni  do svého nitra, královno, a ptej se sama sebe, zda-li ti radím správně."

Na  dvoře  bylo  hrobové  ticho,  jen  znějící  hlas Kassandry se odrážel ode zdí. Zněl jako kov.

Klytamnestra na okamžik zakolísala, ale její oblíbená otrokyně ji zachytila. Její  oko ztrnulo. Pak pozvedla  svou ruku a panovačně rozkazujíc, ukázala na Kassandru.

"Tuto  mi  uchovejte  při  životě.  Ta  za  to  stojí. Vrhněte ji samotnou do věže. Ty, Kyrose, jsi za ní zodpověden."

Pak kolísavě kráčela do domu  a nechtěla již vidět žádnou kořist, vezenou na tolika vozech. Slavnostní jásot byl přerušen. Tiše táhl nyní průvod branami.  Elektra však vystoupila z řady  žen a tiše, se  sklopenou   hlavou,  ale  s   pevným  rozhodnutím  ve   tváři následovala Kassandru a Kyrosa.  Její duši zasáhl paprsek světla. Bylo  jí,  jakoby  od  nynějška  po  všechny  věky měla kráčet ve šlépějích Kassandry.
--------------------------------------------

Veliká   síň,  která   následovala  po   dlouhé  chodbě,  přijala Kassandru.  Za ní  následoval Kyros,  strážce, obr  postavou, ale hloupé opičí tváře. Elektra je  z povzdálí následovala. Chtěla se vyhnout  Kyrovu podezření.  V přízemní  síni bylo  šero a  dusno. Ještě tísnivěji  však bylo v dlouhé  síni, kterou kráčeli, přesto že měla obrovské arkády, které skýtaly pohled do velkých dvorů.

Tak se dostali  do rohu dvorce a nízkými  dveřmi do kulaté, pevné věže,  kde vedlo  sto schodů  dolů. Věž  čněla vysoko nad zámkem. V její  hloubce  byla  místnost,  která  nikdy nespatřila paprsku slunečního světla.  Nebylo v ní ničeho  jiného, než hrubá dřevěná lavice a stůl, na kterém stál kamenný džbán a jedna miska.

Zatuchlý,  dusný  vzduch  uhodil  vstupujícím  do tváře. Netopýři poletovali  kolem  a  pavučiny  padaly  se  stropu.  Kassandra se zachvěla.

Kyros chtěl za  sebou zavřít dveře, když náhle  se zarazil. Zdálo se mu, že mu něco napadlo.

Zkoumavě  si prohlédl  Kassandru, pak  se podíval  ke stropu,  na stěny  a  prohledával  trhliny  a  spáry. 

Potřásaje hlavou vyšel z vězení a zarazil skřípající závory. Kassandra byla zajata.

"Královno,  něco pozoruhodného  se mi  stalo s  tou cizí  kněžnou z Troje," pravil Kyros ku své paní, když ji podával zprávu.

"Znám  přesně temnou  věž, která  se často  již zavřela  za tvými nepřáteli. Bývala zprvu tak temná a když se v ní octla tato žena, byla světlá.  Důkladně jsem ji  prohlédl, ale nikde  jsem nenašel pramen tohoto prazvláštního světla."

Klytamnestra se mu vysmála. "Stárneš, starý blázne a nebo oslnila tvoje oči tak, jako Agamemnonovi?"

Nedlouho  potom   v  noci  stalo   se  něco  strašného   v  zámku Agamemnonově. Po záludném tichu následoval pronikavý výkřik.

Nějaký hlas zvolal: "Oni ho zabili, oni zabili Agamemnona."

Tato  slova  zněla  ze  zdola   všemi  síněmi  a  otřásla  domem. Klytamnestra a Aeghist, bledý jako  smrt, prchali při tomto křiku z pokoje zavražděného. Venku řádila královna jako pominutá, rvala si vlasy  a naříkala pro  mrtvého muže. Elektra  stála za sloupem kryta temným závěsem a žhnoucím zrakem pozorovala Klytamnestru.

Nekonečná  byla  noc  a  den,  který  po  této  noci  následoval. Kassandra  byla  v  temnotách.  Ona  vždy  tak činná trpěla věčně stejným  jednotvárným  tichem,   které  ji  obklopovalo.  Horečně sledovala nit svého  života zpět až k jejímu  začatku. Nebylo nic v něm falešného,  nečistého, ale jen  smutek. Její životní  cesta byla  tvrdá, ale  čistá. Její  duch nepatřil  do sfér, které lidi tušili.

Vzpomínala  vedení Apolonova,  čistého  světla,  které ji  k sobě přitahovalo. Věděla, že trpěla pro tuto lásku.

Modlila se.  Tu se věž ze  shora otevřela a k  ní se blížil sloup oslnivě bílého světla.

"Brzy dokonáš  a přijdeš k Otci."  Tak to znělo zhůry.  "Neboj se a očekávej mne, viz, příjdu brzy."

Vtom zaskřípaly zámky a ve  dveřích zašustilo hedvábí a zazvonilo zlato.  Bledá, přepadlá,  s planoucíma  očima stála  Klytamnestra mezi dveřmi, následována Kyrosem.

"Dovedeš vyprávět znamenité věci,"  pravila ku Kassandře: "a znáš mnohé obyčeje, řekl mi Agamemnon.  Věz, on chce, abys mi pomohla, otrokyně, neboť jsem nemocná. Máš ode mne zahnat zlé duchy, kteří mne zvláště v noci mučí. Máš mi připravit tvé nápoje, položit tvé uzdravující  prsty na  mé bolestivé  údy. Máš  mi jmenovat hvězdy a kameny, které propůjčují věčné mládí a moc, neboť je znáš."

Kassandra klidná a vzpřímená na ni pohlédla:

"Chci ti říci, královno, co máš činit, abys ozdravěla. Co mi dáš, když ti pomohu?"

"Dám ti polovinu  svého šatstva a desátou část  mých klenotů. Dám ti otrokyně a  budeš bydlet v mé blízkosti  a budeš uctívána jako kněžna."

"Nemám žádosti po takových věcech, Klytamnestro. Nežádám si tvých pokladů a úcta  tvého domu se mi protiví.  Agamemnon je mrtev, ty jsi  ho zabila  rukou Aegistovou,  tvého milence.  Vím to. Naprav svůj čin a Erynie od tebe odstoupí. Já toho nedosáhnu. Nezacházej se svými dětmi jako s nejnižšími  otroky tohoto domu. Dej jim to, co  jim patří  a budeš  spokojena. Dej  jim lásku,  dostane se ti lásky. Obrať svou mysl do  svého nitra čistými myšlenkami a čisté myšlenky tě tisíceronásobně obklopí.  Vypuď hanbu a nemravnost ze zdí  svého domu  a uvidíš  návrat úcty  a čistoty.  Ale já věřím, Klytamnestro, že je již pozdě."

S hlubokým sténem  se královna zhroutila  a nemohla se  vzchopit, pak had zasyčel z jejich úst."

"Zato  budeš  těžce  pykat,   prokletá  otrokyně,"  těžce  supělo z jejich úst. "Nyní uvidíš, kdo já jsem."

Vztyčila se,  vytrhla dýku z  pasu a vrhla  se na Kassandru.  Ale mezi  ní a  Kassandru se  postavil zářící  paprsek a  ona nemohla pohnout ani rukou.

"Viz, kdo já jsem", zaznělo z úst Kassandřiných. "Staň se ti, jak zasloužíš."

Klytamnestra se vrhla ven jako  vzteklá. Za několik hodin slyšela Kassandra šramot  u svých dveří.  Byly přivlékány kameny  a skrze zeď  pronikalo klepání  a škrábání.  Poznala, že  Klytamnestra ji nechala  za  živa  pohřbít.  Kassandry  se  však  nedotklo  žádné zoufalství.

Uzavřela  svůj život  a její  duch ji  předcházel. V oddanosti do vůle  Otcovy  vyčkávala  hodiny,  kdy  On  ji  zavolá,  aby mohla poslechnout.

Její  odloučení  nebylo  bojem  jako  u  jiných  lidí. Vystoupila z hrubohmotné nádoby, do které  kdysi vstoupila ve splnění Božské vůle, s níž kdysi byla zajedno.

Poslední slovo  z jejích úst  bylo posledním zaslíbením  lidstvu. Znělo:

" I m a n u e l . "

Šedivé  vody, které  tryskaly ze  dna a  měly zvětšit  hrůzu její smrti, ji už nezastihly naživu.


Tak bylo v  skrytu její tělo vydáno v  zapomenutí, ale moc jejího planoucího ducha přetrvala staletí.

Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára

Tu môžte pridávať svoje komentáre. Komentáre sú moderované.