Mohamed

ŽIVOT A PŮSOBENÍ PŘIPRAVOVATELE CESTY V ARÁBII

V Abd-ru-shinově blízkosti přijal člověk obdařený mimořádnými schopnostmi, který k tomu byl povolán.

  

PŘEDMLUVA NAKLADATELSTVÍ

Tato kniha je součástí knižní řady »Zaváté doby se probouzejí«, která informuje, jak se lidstvu během jeho dějinného vývoje dostávalo bezpro­středních pomocí ze Světla a jak z něho bylo duchovně vedeno.

Ze seznamu všech svazků uvedeného na konci knihy vyplývá, které vý­znamné historické osobnosti se podílely na tomto rozsáhlém koloběhu dění.

Knihy vznikly ve 30. letech dvacátého století pozoruhodným způsobem. Jejich obsah byl duchovně přijat, nebyl vymyšlen. Ve stvoření se totiž nic neztrácí, ale všechno živé dění zůstává nesmazatelně zachováno. Schop­ností přijmout a zaznamenat obsah jednotlivých spisů byli obdařeni povo­laní lidé žijící v blízkosti Abd-ru-shina, autora Poselství Grálu »Ve světle Pravdy«. Z toho důvodu neuvádíme ani jejich jména.

Spisovatelé sledovali vždy zcela určité vývojové linie událostí. Protože každý z nich si všímal linie jiného druhu, je někdy určitá událost vylíčena z různých zorných úhlů.

Nezaujatý čtenář může sám v sobě prožít, že obsah knih odpovídá sku­tečnosti. Vyciťuje, že autory při jejich tvorbě nevedla fantazie, ale skutečné dění, které procitlo z tajuplného mlčení. S úžasem, možná i hluboce pohnut pozoruje, jak se zvedají závoje zakrývající velikou, významnou minulost. Získává tak široký duchovní přehled a dospívá k poznání souvislostí od minulosti až po dnešní dobu.

Děje popisované v jednotlivých svazcích se odehrávaly na zemi i mimo ni. Jejich výklad podává z hlediska zákonů stvoření logicky a bez mezer Abd-ru-shinovo dílo »Ve světle Pravdy«.

Abd-ru-shin čtenářům rovněž připomněl:

»Ve všech knihách, které smíte poznat a které vám podávají zprávy ze zavátých dob, je vám zřetelně a jasně ukázáno, jak mají lidé žít a jak musí jednat, aby měli úspěch.

Účelem toho, že vám to všechno smí být dáno, není pouze obohatit vaše vědění, ale ukázat vašemu duchu opět cesty, po kterých musí jít, aby po­stupně dospěl k poznání.

Na prožití jiných lidí je vám ukázáno, co vám Poselství zvěstuje a co od vás požaduje.«

V knižní řadě jsou zastoupeny osobnosti pocházející z mnoha různých oblastí. I to lze snadno pochopit.

Poznáme-li totiž učení všech těchto mudrců - počínaje Hjalfdarem (kniha Efesus) až po Krišnu, Zoroastra, Lao-c’a, Buddhu, Mohameda a ještě mno­ho jiných - v podobě, jakou jim kdysi dali, zřetelně vidíme, že pozemské lidstvo bylo duchovně vedeno ze Světla jednotným způsobem.

Abd-ru-shin o tom ve svém odkazu píše:

»Kdyby lidé po tisíciletí nejednali vždy tak, jak jednají ještě dnes, kdyby všechno, čeho se jim dostalo ku pomoci, stále znovu nepřekrucovali, aby to přizpůsobili svým lidským názorům a pozemským přáním, bylo by nyní zde na zemi jen jedno jednotné učení, vycházející z vůle Boží. Neexisto­valo by tolik různých vyznání.

Všechna učení, která dosud přišla na zemi, by společně tvořila jen jediný stupeň k podstavci, na němž má spočinout Pravda, jak to bylo v mnoha zaslíbeních lidem často zvěstováno.

Nebyly by rozdíly ve výkladech a tím méně v učeních samých!

Neboť všechna učení byla kdysi Bohem chtěna, byla přesně přizpůsobe­na jednotlivým národům a zemím a zformována zcela podle jejich tehdejší duchovní zralosti a vnímavosti.

Všechna učení původně vedla ve zcela přímém směru k Pravdě, kterou nacházíte v Poselství.

...Ti, kdo jednotlivá učení přinesli, byli připravovateli cesty pro samotné Slovo Pravdy.«

VIDOUCÍ OTEVÍRÁ ŠIROCE OČI A ZŘÍ. PŘED JEHO ZRAKEM VYSTUPUJE ŽIVOT, KTERÝ SE NESMAZATELNĚ VRYL DO KNIHY TOHOTO VELIKÉHO STVOŘENÍ.

V komnatě svítila barevná visací lampa a ozařovala zlaté ozdoby, které se skvěly na stěnách mezi drahocennými koberci.

Tady visela šňůra perel, tam opět zářily drahokamy. Na umělecky vyře­závaném a vykládaném stolečku stála třpytící se skleněná nádoba naplně­ná vonným olejem.

Zdálo se, že celá tato nevelká místnost je jen rámem pro krásnou ženu, která pohodlně odpočívala na měkkém divanu.

Modročerné vlasy, spletené do dlouhých copů a přidržované síťkou ze zlatých nití, jí spadaly k bokům. Měla na sobě volný oděv z červeného hedvábí a zlatem bohatě vyšívaný krátký živůtek. Dobře se hodil k pantoflíčkům, v nichž vězely její malé nožky. oblečení doplňovaly široké kal­hoty z modrého hedvábí sahající až ke kotníkům.

Na pěstěných rukou se neskvěl jediný šperk. Žena zvolna propouštěla mezi prsty jednu perlu krásného růžence za druhou, spíše si ale hrála, pro­tože její myšlenky měly očividně velmi daleko ke zbožnému pohroužení nebo modlitbě.

Venku se ozvaly kroky. Žena honem skryla perlový růženec pod oděvem a opřela se ještě pohodlněji o podušky.

Do místnosti vešel starý sluha.

Byl to zřejmě domácí důvěrník, jinak by nesměl vstoupit bez ohlášení do pokoje, kde pobývala paní. Šouravě, trochu nakloněn dopředu a se se­pjatýma rukama se přiblížil k pohovce a čekal, až ho krásná paní osloví.

Ta na něho pohlížela zpod přivřených víček. Ať jen klidně čeká. Dosud není ochotna slyšet jeho zprávu. Stejně v ní nebude nic dobrého. Pak ale zvítězila zvědavost.

»Co mi přinášíš, Mustafo?« zeptala se lhostejným hlasem.

»Náš pán Abd al-Muttalib si přeje mluvit s Áminou kvůli chlapci. Přijme ho Ámina zde, nebo se bude obtěžovat a navštíví ho v jeho komnatách?«

»Víš, Mustafo, co stařec zamýšlí s chlapcem?«

otázka zněla úplně jinak než předtím. Chvěla se v ní obava a mateřská starostlivost a kvůli ní Ámina zapomněla na všechny rozdíly stavu.

»Náš pán neříkal nic,« odpověděl sluha zvolna. »Mohu se však domní­vat, co to bude. Už několik dní mluví o tom, že je čas poslat Mohameda do školy.«

»Však jsem si to myslela!« zvolala Ámina rozhořčeně. »Podle mě je chlapec ještě příliš slabý, ale pro to dědeček nemá vůbec pochopení. Čím dříve se s ním dostanu do boje, tím lépe. Vyřiď Abd al-Muttalibovi, že budu připravena ho zde přijmout za hodinu... ne, řekni za dvě hodiny.«

Stařec se obrátil a šouravými kroky zamířil ven z místnosti, ale zadrželo ho nové volání Áminy:

»Víš, kde je Mohamed, starče?«

»Kde by byl?« opáčil sluha. »Jistě sedí v krámě a počítá zboží s příru­čími. Nic mu nedělá takovou radost jako barevná nádhera koberců a dra­hokamů. Pro ně zapomene na jídlo i na pití.«

»Vyřiď, aby ho ke mně co nejrychleji poslali,« požádala ho Ámina přá­telsky.

Věděla, že nemůže udělovat Mustafovi rozkazy, protože nebyla jeho velitelkou. Prosbě však vždy vyhověl. Také teď slíbil, že sám vyhledá chlap­ce a pošle ho k matce. Pak Ámina osaměla.

Zhluboka vzdychla. Bála se rozhovoru s pánem domu, se svým tchánem, pod jehož nadvládou žila od manželovy smrti. Bylo to už šest dlou­hých let!

Krátce před Mohamedovým narozením Abdalláha přepadli na obchodní cestě bandité a smrtelně ho zranili. Umírajícího muže ještě převezli do Mekky, ale do otcovského domu, kde bydlel se svou mladou ženou, se již nedostal živý. Dokonal na nosítkách, a když ho jeho žena uviděla, zhrou­tila se.

Dlouho byla nemocná a během těžké nemoci spatřil světlo světa syná­ček, aniž by si toho matka byla téměř vědoma.

Lékaři přičítali chlapcovu slabost hrůze a smutku, které Áminu v té do­bě trápily. Přes veškerou láskyplnou péči nechtěl chlapec prospívat. Jeho otec býval krásný, statný muž. Mohamed byl bledé, slaboučké a neveselé dítě, které nejraději šlo vlastní cestou.

Právě vstoupil do matčiny komnaty, loudavě a bez úsměvu. Téměř s ne­chutí se přiblížil k pohovce a zeptal se:

»Maminko, tys mě volala? Má to, co mi chceš povědět, skutečně tak naspěch?«

Ámina se nepozastavila nad nezpůsobným tónem, jakým chlapec vyslo­vil otázku, a láskyplně řekla:

»Posaď se, synku, a poslouchej: přijde sem tvůj dědeček a bude se mnou mluvit o tobě. Vím, že má v úmyslu poslat tě do školy. Viď, že se stále ještě necítíš dobře a jsi unavený?«

»Jsem velmi často unavený, maminko, ale to nevadí. Dovol mi chodit do školy, prosím tě o to!«

Ámina se polekaně bránila:

»Jak si to představuješ, Mohamede? Hluk a nezbednosti všech těch chlapců by ti mohly škodit. Budou se ti posmívat, protože jsi příliš bledý a máš málo síly. Oni...«

Chlapec ji netrpělivě přerušil:

»Když zůstanu doma, nebude ze mě nikdy muž! Mezi ostatními zesílím. Chci se učit, musím se učit. Chci být vzdělaným mužem! Povím dědečko­vi, že budu velmi rád chodit do školy. Ostatně, můžeš mu říci, co chceš, on poslechne mě.«

Chlapec nezpůsobně zkroutil své slaboučké končetiny a zkřivil jinak hezký obličej.

»A k čemu budeš potřebovat velkou učenost, Mohamede?« přála si vě­dět matka, která měla pláč na krajíčku.

Co všechno již podnikla za téměř celý rok, aby odvrátila tento obávaný okamžik odloučení od chlapce, jehož zbožňovala a který teď sám žádal, aby mohl chodit do školy!

»Ptáš se, proč bych se rád učil, maminko?« pronesl Mohamed a vrhl se na jeden z koberců ležících na podlaze. »Chci se stát obchodníkem, ale ne nějakým maličkým. Chci být největším obchodníkem v celé Sýrii a Arábii a v širém okolí. Všechny drahokamy musí procházet mýma rukama a chci mít možnost pohladit všechny měkké látky. Proto musím umět číst a psát a především počítat. Nikdo mě nesmí podvést, maminko!«

Kdosi opatrně odhrnul těžký závěs na dveřích, dovnitř vstoupila Áminina služebnice. Matka i syn k ní obrátili tvář.

Zatímco Ámina opět zaujala svou pohodlnou pozici, Mohamed rychle vyskočil a znenadání se pověsil služebnici na krk.

»Sáro, Sáro!« zajásal úplně změněným hlasem. »Už je to vážné: budu se smět učit! Maminka právě bědovala, že mě chce dědeček poslat do ško­ly. Zase mě vůbec nechápe.«

Vykládal to bez jakýchkoliv ohledů a nepozoroval, jakou bolest působí matce, pro kterou byl jedinou radostí na světě.

Sára, stará chůva, se mezitím vyprostila z rukou svého miláčka a opatr­ně ho postavila na koberec. Pak přistoupila k Ámině důvěrným způsobem, jak to mívají ve zvyku staré služebnice.

»Nechce se paní obléci do lepších šatů, když očekává pána domu?« li­chotila.

Ámina zavrtěla něžnou hlavičkou s těžkými copy.

»Jemu je to jedno, jak jsem oblečená,« vyhrkla.

»Teď je paní nespravedlivá,« namítla služebná. »Abd al-Muttalib nikdy není nepozorný. Nejvzácnější drahokamy, nejlesklejší perly a nejjemnější látky z krámu posílá vdově po svém synovi.«

Na zhýčkanou ženu to však nemělo vliv.

»Zůstanu, jak jsem,« prohlásila. »Konečně, chvíle jeho příchodu se už stejně blíží. Musíme si ještě promluvit o mnoha věcech. Sedni si k nám, Sáro.«

Služebnice beze všeho uposlechla; zřejmě byla na podobné porady zvyklá.

»Nevěděla jsem, že by Mohamed rád chodil do školy,« začala Ámina. »Já sama z toho ale nemám radost, protože je ještě příliš slabý. Ještě rok bych ho chtěla ponechat u sebe.«

»Co z toho budeš mít, maminko, když zůstanu u tebe?« zvolal chlapec svéhlavě. »Dělám ti málo radosti. Sama to často říkáš. A já se chci učit, učit, učit!«

»Paní, musíš si zvyknout na myšlenku, že chlapec už odrostl dětským střevíčkům. Jestliže z něho má být muž, musí opustit komnaty žen a přejít do mužských rukou.«

»Dobře, protože si to sám přeje, ať k tomu dojde,« povzdechla si matka. »Vidím však, Sáro, že mu hrozí veliké nebezpečí ve volbě školy. Abd al-Muttalib ho bude chtít posílat do městské školy, kde chlapce vyučují uctívači fetišů. Mohamed ještě není pevný v naší víře. odloží ji jako staré šaty!«

»A čí je to vina, paní?« zeptala se Sára důvěrně a trochu neobratně.

»Myslíš si snad, že jsem zanedbala nutné poučení?« odpověděla Ámina rozhořčeně.

»Sice jsi chlapce učila, ale nežila jsi tak před ním. Kdypak viděl, že je tvá víra pro tebe oporou, útěchou a že tě povzbuzuje k dobrému?«

Mohamed, který zdánlivě neposlouchal, se obrátil ke služebné sedící vedle něho na koberci.

»Máš pravdu, Sáro,« řekl něžně. »Od maminky jsem se to nemohl na­učit, ty jsi však přede mnou žila jako vzor, ty dobrá chůvo.«

Matčiným srdcem opět projela ostrá bolest žárlivosti.

»Jak můžeš usuzovat tak necitelně, synu?« pronesla vyčítavě. »Kdo se s tebou modlíval, jakmile jsi byl dost starý, aby ses mohl pomodlit mod­litbu? Kdo ti vyprávěl o Ježíšovi, který byl ukřižován?«

»To jsi sice dělala, maminko,« odpověděl Mohamed rychle. »Ale zatím­co ty jsi mi stavěla před oči zavražděného nositele pravdy, učila mě Sára milovat světlého Syna Božího, který přišel z lásky k lidem a po jeho naro­zení ho jako malé děťátko uložili v jeslích. Zatímco ty jsi mě učila, abych se modlil v řeči, které jsme ani jeden z nás nerozuměli, vedla mě Sára k jeho nohám, abych zde vyslovil své prosby.«

Tato odpověď nezněla dětsky, vycházela však z chlapcova srdce. Obě ženy to cítily a zarosily se jim oči.

Po krátkém mlčení se Ámina opět ujala slova:

»Ať je po tvém, jen když věříš. Jestliže Ježíše miluješ, jsem spokojena. Pověz mi ale, synu, jak tato láska překoná posměch a vliv tvých spolužáků?«

»To se ukáže, maminko. To dnes ještě nemohu vědět. Pokud je víra v Ježíše pravdivá, jak vy obě tvrdíte, jistě zvítězí nade vším ostatním. Jestli pravdivá není, může klidně vzít zasvé.«

Pro Mohameda byl tento vážný rozhovor již příliš dlouhý. Překvapivě obratně vyskočil a vyběhl z místnosti.

Obě ženy na sebe pohlédly. Milovaly toto zhýčkané dítě víc než cokoliv na světě. Ale zatímco matka byla slepá k chybám svého syna, Sára se usi­lovně snažila, aby se jich zbavil.

Ámina hořce cítila, že všechno, co je v chlapcově duši něžného, se při­klání ke staré chůvě, kvůli níž často úplně zapomínal na matku. Když její srdce vzplálo žárlivostí, vynořila se pak vždy v její mysli myšlenka, aby Sáru propustila. Neuměla si však představit život bez této ženy, která vy­chovávala i ji.

Jako mladé děvče přišla Sára do domu vznešených Hášimovců, kde prá­vě Ámina otevřela oči jako nejmladší ze šesti dcer. Sára opatrovala dítě a pečovala o ně s neutuchající věrností, učila je prvním krokům a starala se o ně, až rozkvetlo v líbeznou pannu.

Pak přišel den, kdy měla Ámina následovat svého muže do jeho domo­va. Obchodník s klenoty Abdalláh, který si ji vyvolil za ženu, byl bohatý.

Pocházel stejně jako ona ze vznešeného kmene Kurajš. Proti všem tra­dicím se stal obchodníkem a mimoto, což byla hlavní příčina, proč se otec Áminy dlouho rozpakoval svolit k sňatku. byl žid!

Kterýsi z předků přestoupil na tuto cizí víru a vnuci na ní pevně lpěli. Celá Áminina rodina však uctívala fetiše a cítila se při tom jistá a šťastná. Přísné zákony židů jí naháněly hrůzu.

Ale v den, kdy se otec chystal vyslovit definitivní »ne«, se Ámina se slzami v očích přiznala, že se již dávno zřekla víry svých otců a stala se křesťankou!

Otec i nápadník byli stejně překvapeni! Otec chtěl dceru, která přešla k cizí víře, zapudit, Abdalláh však nezrušil nabídku k sňatku a vzal křes­ťanku do svého domu. Tak se nikdo nemusel dovědět, že vznešená panna změnila svou víru. Otec s úlevou hleděl do budoucnosti.

Spolu s Áminou opustila palác Hášimovců také Sára a téhož dne uzavře­la sňatek. Ámina se v pláči přiznala, že to byla Sára, která ji získala pro nové učení.

Služebnou vykázali z domu a mohla odejít za mužem, který se již dlou­ho o ni ucházel. Jejich synáček zemřel hned při narození, a tak mohla pře­vzít péči o malého Mohameda. Věnovala mu všechnu lásku a věrnost, jako by byla jeho matkou.

Lichocením se jí teď podařilo přimět Áminu, aby vstala a k poctě oče­kávané návštěvy se lépe oblékla. Sotva byla hotova, ohlásil Mustafa svého pána.

Ámina se posadila na pohovku, Sára postavila na stoleček narychlo při­pravenou kávu a ustoupila do pozadí komnaty. Bylo by prohřeškem proti pravidlům slušnosti, kdyby Ámina přijala hosta samotná.

Do místnosti důstojně vstoupil Abd al-Muttalib. Přes jeho značný těles­ný objem bylo vidět, že pochází z urozeného rodu. Jeho krok byl pomalý a odměřený, ale sebevědomý. Sněhobílé vlasy i vousy vroubily nahnědlý obličej, z něhož pátravě hleděly hnědé oči.

Jeho mohutnou postavu halil žlutohnědý, bohatě vyšívaný hedvábný oděv. Na pase měl zavěšen zakřivený meč, zdobený drahocennými perlo­vými řetězy. Na pravý ukazováček si nasadil prsten s neobyčejně velkým žlutohnědým kamenem, který považoval za talisman a nikdy jej neodkládal.

Obul si vyšívané kožené střevíce s hedvábnou podšívkou; nosíval je jen v domě.

Jeho pozdrav byl přiměřeně slušný, ale neobyčejné chladný. Obrnil se trpělivostí a pevností, aby mohl čelit žalobám své snachy.

Když se posadil a mlčky vypil šáleček hnědého nápoje, zadíval se zkou­mavě na Áminu. Že by věděla, proč přišel? Zdálo se, jako by měla na ne­hybné tváři masku, protože žádný záchvěv neprozradil její vnitřní rozru­šení.

Začal pomalu hovořit a byl připraven kdykoliv zareagovat na její ob­vyklé rychlé námitky. Mohl však klidně vyslovit své názory, neboť Ámina nepromluvila ani slovo. Když dopověděl všechno, co měl v úmyslu, do­dal:

»Tak vidíš, vdovo po mém synu, že nadešel čas poslat Mohameda do školy.«

Zeptala se lhostejným tónem:

»Do které školy jsi ho přihlásil, otče mého muže?«

Nanejvýš překvapený pán domu pohlédl na krásnou ženu. To neočeká­val, a proto hned nemohl najít vhodnou odpověď.

»Máme zde jen dvě školy,« prohodil po chvíli s předstíranou lhostejnos­tí. »Jednu navštěvují jen urození, ale učitelé jsou přívrženci fetišismu a nic nevědí. Druhá škola patří našemu templu a rabín ben Marsoch je velmi učený muž. Protože se Mohamed narodil v židovské rodině, má také vy­růst v této víře.«

»Mohamed je křesťan. Já, jeho matka, se totiž hlásím k této víře!« pře­rušila ho Ámina prudce. Její dech byl přerývaný a oči se jí blýskaly.

S klidným úsměvem pozoroval Abd al-Muttalib mladou ženu:

»Až dosud jsem tě s ním nechal zacházet, jak se ti líbilo, protože jsem věděl, že chlapec stráví v ženských komnatách jenom krátkou dobu. Teď tyto komnaty opustí a jeho výchova přejde do mých rukou. A já jsem žid.«

Jeho poslední slova zněla hrdě a tvrdě. Ámina se pokusila o novou ná­mitku:

»Mohamed má rád svou víru. Nebude ji chtít opustit. Zaneseš do chlap­covy duše neklid.«

»Šestiletý chlapec ještě nemá vlastní přesvědčení. Rád přijme víru své­ho otce za vlastní. Nebudeme už o tom ztrácet slova.

Původně jsem měl v úmyslu zavést chlapce do školy teprve na začátku nového měsíce, vidím však, že bude lépe, když zbavím jeho i tebe ne­správných myšlenek. Půjde se mnou již dnes.

Ode dneška bude bydlet u mne v místnostech, které před ním používal jeho otec. Jednou za měsíc tě bude smět navštívit, pokud tyto návštěvy nebudou křížit mou výchovu.«

Pán domu promluvil a nezbývalo než uposlechnout.

Kdyby ovšem Ámina věděla, že se Mohamed bude bránit proti návštěvě školy, bojovala by za něho jako lvice. S námahou skrývala slzy a čekala, co Abd al-Muttalib ještě řekne.

Stejně chladným hlasem jako dosud se vyptával, zda vdově po jeho sy­novi něco nechybí a jestli jsou plněna všechna její přání.

Ámina přisvědčila.

Znovu se na ni zkoumavě zadíval, jako by rozvažoval, zda je načase mluvit dál o tom, co měl na srdci. Pak rychle vyprázdnil dva šálečky kávy a rozhovořil se:

»Jsi ještě mladá a velmi krásná, Ámino. Není správné, že svůj život trá­víš tak osaměle na lehátku. Bůh ti vzal manžela, ale podle našeho zákona je ti dovoleno se opět provdat.

Abú Tálib, můj nejmladší syn, ti mým prostřednictvím nabízí ruku. Chce tě považovat za dědictví po svém bratrovi. Budeš bohatá a vážená. Opět budeš prožívat radost jako na začátku manželství.«

Odmlčel se a pln očekávání pohlížel na Áminu; ta však neodpovídala. Často sice přemýšlela o zvyku, podle něhož si mladší bratři brali za man­želku vdovu po nejstarším, ale doufala, že toho zůstane ušetřena.

Abdalláh byl krásný muž, Abú Tálib však měl hrbatá záda a kulhal. Mrazilo ji, když si vzpomněla na možnost uzavřít manželství s tímto mr­zákem. Nesměla to ovšem říci nahlas. Rychle se vzpamatovala a vyjádřila se tichým hlasem:

»Otče mého muže, děkuji vám za vaši laskavost, tobě i Abú Tálibovi. Slíbila jsem, že zůstanu sedm let po Abdalláhově smrti neprovdána. Tento slib chci dodržet. Osvědčím mu tím všechnu lásku a úctu, kterou jsem po­vinna mu prokázat.«

Stařec se na ni podíval trochu přívětivěji.

»Tento slib tě ctí, Ámino. Obyčejně se mladé vdovy nemohou ani dočkat doby, kdy se znovu provdají. Povím svému synovi, aby měl ještě dvanáct měsíců strpení. Pak vystrojíme svatbu v plném lesku a nádheře.«

Vstal, protože se domníval, že dosáhl svého úmyslu. Mohl opět odejít za svým obchodem. Nejdříve ale musí vyhledat Mohameda a vzít ho s se- bou. Je nutné zabránit tomu, aby matka nemohla vnuknout chlapci nějaké své myšlenky.

Nemusel se obávat. U Áminy potlačil Abú Tálibův úmysl uzavřít s ní sňatek ostatní pocity. To je strašné! Ámina zavolala Sáru a vylíčila jí svou bolest.

»Paní,« těšila ji věrná služebnice, »Abú Tálib je dobrý muž, který má rád i Mohameda, jako by to byl jeho vlastní syn. Často jsem oba vídala spolu zabrané do důvěrného rozhovoru.«

To neměla Sára říkat. V lehce vznětlivém srdci mladé ženy opět vzpla­nula žárlivost.

»Chce mi odloudit syna, abych tím spíše vyslyšela jeho prosby. Ale to se nikdy nestane. Vykoupila jsem si rok svobody. Za rok se může mnoho přihodit!«

Sářino domlouvání padalo na neúrodnou půdu. Služebnice se rozhodla, že bude mlčet a že raději vše přenechá času.

»Za rok se může mnoho přihodit,« řekla Ámina. Neuplynulo ještě ani půl roku a krásná žena ležela na marách. Zákeřně ji zachvátila jedna z občas se vyskytujících nakažlivých nemocí a ukončila její život.

Sára ji věrně ošetřovala. Když zpozorovala, že se duše chystá opustit tělo, přinesla krucifix jako útěchu a oporu pro umírající.

Ámina dlouho hleděla na kříž a potom zavřela oči.

»Vyprávěj mi o dítěti v Betlémě, Sáro,« prosila mdlým hlasem. »Mám hrůzu před smrtí a kříž o jiném nemluví.«

A Sára vyprávěla o milosrdné lásce Boží, o nepochopitelné lásce, která poslala vlastního Syna, aby bylo zachráněno zkažené lidstvo. Vyprávěla o životě Syna Božího i o královském vjezdu do Jeruzaléma.

To ale nepřineslo umírající klid. Nepokojně otáčela svou krásnou hlavu na poduškách ze strany na stranu.

Aniž si toho ženy všimly, vstoupil do komnaty stařičký Abd al-Muttalib, přestože věděl, že mu hrozí nákaza.

»Pověz mi alespoň jedno slovo, které by mi ulehčilo umírání, Sáro,« úpěnlivě prosila umírající žena.

Služebnice uvažovala. Vtom komnatou zazněl míruplný hlas:

»i když půjdu přes údolí stínu smrti, nebudu se bát ničeho zlého, neboť Ty jsi se mnou!«

Zvolna a slavnostně plynula slova se rtů Abd al-Muttaliba, který součas­ně pozvedl pravici nad lůžkem snachy. Na jeho ukazováčku se zaleskl žlu­tohnědý kámen.

»Otče,« zašeptala Ámina, »budu ráda, když se Mohamed stane židem.«

Ještě nikdy ho neoslovila jménem otče. V této chvíli, kdy přinesl její ustrašené duši útěchu, jí to přešlo přes rty samozřejmě.

A on se modlil dál, odříkával jeden žalm krále Davida za druhým, až dýchání ustalo a duše ženy se začala uvolňovat.

Sára se v pláči zhroutila u lůžka. Ámina, kterou milovala jako svou ses­tru, byla mrtvá. Proto však neplakala. Její slzy platily tomuto odpadnutí, které mělo mít těžké následky.

V jediném okamžiku, kdy mohla starci ukázat, oč více útěchy může po­skytnout křesťanská víra a jak je tisíckrát vznešenější než všechny ostatní, ji nenapadlo ani jediné slovo.

Mrtvé tělo museli co nejrychleji odnést z domu. Abd al-Muttalib pečo­val, jak mohl, aby svou domácnost uchránil před dalším nebezpečím.

Mohamed se dověděl ve škole o smrti své matky teprve tehdy, až byla její pozemská schránka pohřbena vedle otce ve skalní hrobce.

Truchlil pro ni, vždyť mu prokazovala jen lásku. Ale jeho smutek netr­val dlouho. Brzy si zvykl při svých měsíčních vycházkách navštěvovat místo matky Sáru. Ta mezitím opustila dům Abd al-Muttaliba a žila spo­lečně se svým manželem v hezkém domku uprostřed města.

Při této příležitosti se stará žena snažila napravit svou domnělou chybu a vyprávěla pozorně naslouchajícímu Mohamedovi o malém Ježíškovi.

Mohamed věděl, že jeho matka na smrtelném loži souhlasila s tím, aby se stal židem, ale nijak se ho to nedotklo. Horlivě přijímal všechno, co se mohl ve škole naučit.

Když učitelé vyprávěli o zaslíbeném Mesiáši, objevoval se kolem jeho rtů nedětský úsměv. Věděl, že tento Mesiáš již přišel a že ho pak jeho ná­rod zavraždil. Důrazně říkával i Sáře »zavraždil«.

Napomínala ho pro toto slovo a snažila se mu dokázat, že smrt na kříži bylo cosi Bohem chtěného. Na to jí jednoho dne prudce řekl:

»Jestliže je tomu tak, Sáro, pak mi bereš i víru v Boha! Který otec ne­chá dobrovolně zavraždit své dítě? A Bůh, tak jak se o něm učím, je lepší než všichni otcové světa. Ty ho však chceš snížit!«

Sára zděšeně zírala na chlapce, který se odvážil mít vlastní mínění, odlišné od ostatních.

»Mohamede, drž se Boha, prosím tě!« žadonila. »Já jsem zavinila, že nesmíš být křesťanem, tak buď alespoň správným židem!«

»To ještě nevím, Sáro,« pronesl Mohamed určitě. »Nemohu se kvůli mrtvé matce stát židem, když v mém nitru pro to nic nemluví. Stejně tak se ale nemohu kvůli tobě, kterou mám nejraději na světě, stát křesťanem. Kdyby ovšem bylo možné dát obě tato náboženství dohromady, pak by se mi to líbilo!«

Sára se bála předčasně zralého chlapce. Co z něho bude?

Pod vedením mužů tělesně velmi zesílil. Škola u templu v Mekce se ne­starala jen o rozum svých svěřenců, ale pečovala také o jejich těla.

Vedle rabína ben Marsocha učil chlapce mladý Řek. Cvičil je v různých uměních a dovednostech, především však s nimi hrál hry a prováděl těles­ná cvičení. Proto i vážení občané, kteří nevyznávali židovskou víru, posí­lali rádi své syny do chrámové školy.

Tím však ve vyučování vznikl jistý rozpor. Nebylo možné chlapce vě­řící ve fetiše vyučovat náboženství společně se židovskými chlapci, i když ostatní vyučování měli společné.

Proto byl z přísně věřících žáků vytvořen vnitřní kruh, který se těšil zvláštní přízni rabína ben Marsocha.

Po roce školní docházky Mohamed prohlásil, že již nechce patřit k to­muto kruhu. S bezohlednou přísností byl přesto přinucen, aby navštěvoval hodiny v této společnosti. Veškerý odpor a vzdor mu nic nepomohl. Téměř celý rok trvala vzpoura vůči učiteli a vyučování, aniž se dědeček o tom dověděl.

Náhle se Mohamed zdánlivě bez jakéhokoliv důvodu podrobil. Stejně tak neočekávaně, jako se před rokem vyslovil, že vystupuje z tohoto kru­hu, právě tak překvapivě nyní prosil, aby mu prominuli jeho svévolné jed­nání a aby ho opět považovali za horlivého žáka. Učitelé se radovali z jeho náhlé změny myšlení.

Byla to Sára, jíž se podařilo chlapce přesvědčit, že škodí nejvíc sám so­bě, když se bouří proti představeným.

»Uč se všemu, co se ti nabízí, Mohamede,« říkala mu nesčetněkrát. »Přinese ti to užitek, jen když to správně pochopíš. Jestliže se ale budeš vzpírat vyslechnout rabína, jak poznáš, co je v jeho slovech správné a co nesprávné?«

To byl jediný způsob, kterým bylo možné Mohameda přesvědčit. Podro­bil se a stal se opět pilným žákem.

Když mu bylo osm roků, zemřel mu dědeček. Jednou v noci zesnul tiše a klidně, aniž předtím churavěl. Bylo mu již více než sto let a jeho tělo náhle vypovědělo službu, přestože jeho duch byl ještě čilý.

K dědečkovi Mohamed nikdy nepřilnul. Byl to jediný člověk, kterého se bál.

Jeho výchovu převzal strýc Abú Tálib. Chlapec z toho měl radost. Ač­koliv měl vrozený smysl pro krásu, přehlížel jeho tělesné znetvoření a cítil jen mužovu čistou, dětskou duši.

Abú Tálib mu projevoval velkou lásku a snažil se doplnit jeho výchovu v chrámové škole založenou zcela na rozumovém vědění působením na jeho cit. Lidé je vídali spolu, když Mohamed ve svém volném čase opět navštěvoval otcovský dům, jemuž se dva roky vyhýbal.

Co mu Abú Tálib daroval z vnitřních pokladů, to chlapec přijímal, aniž si toho byl zvlášť vědom, s pocitem neustálého vnitřního štěstí. Jeho prud­ká, pánovitá povaha se mírnila, jeho oči a ústa nacházely veselý úsměv místo posměšku, který ho tak často hyzdil.

Abú Tálib pozoroval s velkou radostí, jak Mohamed rozkvétá. Tušil, že v chlapcově duši jsou ukryty bohaté poklady, a veškeré jeho úsilí směřova­lo k tomu, aby je vyzvedl.

Jednoho dne chlapce ve škole zachvátily nevysvětlitelné křeče. Oči se mu obrátily v sloup, vyrážel ze sebe zvířecí skřeky, svalil se na zem a di­voce rozhazoval rukama i nohama.

Vyděšení spolužáci od něho utekli. Rabín ben Marsoch si myslel, že je posedlý, a modlil se nad ním, ale bez úspěchu. Nikdo se neodvážil do­tknout se chlapce, který sebou zmítal stále prudčeji.

Konečně přišel lékař. Zařídil vše, co bylo potřeba k ošetření, a řekl, že chlapec křeče dostal proto, že má příliš křehké tělo. Neměli by ho přetě­žovat učením.

Rabín ben Marsoch tomu však nechtěl rozumět. Teď, kdy byl Mohamed konečně výborným žákem, neměl chuť bránit mu v učení.

Lékař proto promluvil s polekaným Abú Tálibem a ten ve své lásce na­šel východisko.

»Chystám se na dlouhou cestu do Sýrie,« řekl. »Vezmu chlapce s sebou. Jiný vzduch a pohled na mnoho nového mu prospěje. Až se vrátíme, roz­hodneme se znovu, jak postupovat.«

Lékař s tím souhlasil a brzy se Abú Tálib se synovcem připravili na ces­tu. Abú Tálib nebyl obchodníkem jako jeho otec a bratr Abdalláh. Moha­med nemohl vyzkoumat, co vlastně strýc dělá, přestože by to rád věděl.

Zeptal se strýce, z jakého důvodu podniká cestu. Ale ten, i když na kaž­dou otázku odpovídal s největší ochotou, jen utrousil:

»Mám obchody v Sýrii.«

Protože se zvědavému chlapci nedostalo patřičného vysvětlení, tím víc se věnoval přípravám na cestu. Měl je doprovázet značný počet průvodců a pro každého z nich byl připraven silný velbloud se skvělým postrojem.

Mohamed běhal od jednoho ke druhému a obdivoval je. Viděl, že na všech pokrývkách pod sedlo je ve stejném rohu stejná značka: zakřivená šavle a nad ní pestrý pták.

»Co je to? Co to znamená?« vyptával se. Mustafa ho poučil:

»To je znak kmene Kurajš, k němuž patří také vaše rodina, chlapče. Buď hrdý, že i ty jej budeš jednou smět nosit.«

»Musí to přece mít nějaký význam?« trval na svém Mohamed a hladil prsty tyto znaky.

»Ovšemže to má svůj význam: máte se dostat do výše jako pták, po­vznést se nad všechny ostatní a s ostrostí meče máte umět udeřit. Zapama­tuj si to, Mohamede! Nechtěj být obchodníkem jako tvůj otec, ale snaž se to dělat jako Abú Tálib, a lidé tě budou ctít a na tvých cestách bude spočí­vat požehnání.«

»Jaké zaměstnání má můj strýc?« zeptal se Mohamed rychle a měl ra­dost, že našel příležitost k rozřešení otázky, která pro něho byla velmi důležitá.

»Zaměstnání?« vyslovil stařec táhle. »Nemá žádné.«

S těmito slovy se obrátil k velbloudovi, na jehož hřbet se snažil připev­nit nádherné sedlo.

Rozzlobený Mohamed dupl nohou. Tak se přece k němu nesmí chovat sluha! Bude si stěžovat Abú Tálibovi; ovšem když to udělá, dá tím najevo svou zvědavost. Musí proto mlčet a snést toto odmítnutí.

Pobíhal od jednoho sluhy ke druhému a vyptával se:

»Na kterém velbloudu pojedu?«

»Nevím,« zněla neuspokojivá odpověď. »Mladý pán se musí zeptat Abú Táliba.«

Konečně nastal den odjezdu. Ráno slunce ještě nevyšlo a už stáli vel­bloudi očekávající jezdce na rozlehlém nádvoří, které obklopovalo palác Mohamedových předků. Ohromná karavana nákladních zvířat čekala ven­ku se svými honci, kteří byli na tuto cestu najati.

Abú Tálib vyšel z domu a vylezl pomocí schůdků na svého velblouda. Ostatní muži se mohli snadno vyšvihnout do sedla díky tomu, že si vel­bloudi klekli na zem. On jediný musel kvůli své tělesné vadě volit jiný způsob.

Co by Mohamed u jiného člověka považoval za opovrženíhodné a mož­ná i směšné, to Abú Tálibovi dodávalo v jeho očích zvláštní lesk. Jeho strýc dělal všechno jinak než druzí lidé!

Strýc na něho zavolal, aby také použil schůdky a vylezl k němu nahoru. Rychle po nich vystoupil a hrdě zaujal své místo na zvláštním sedle, které pro něho bylo připraveno na cestu.

Bylo skvělé, že nemusel sedět sám na velbloudu. Celé dlouhé hodiny by neměl nikoho, s kým by si mohl cestou promluvit. A měl přece tolik otázek!

Karavana se pomalu dala do pohybu. Zvířata kráčela jedno za druhým, v nekonečně dlouhé řadě.

Sotva měli cestující muži Mekku za sebou, pobídli zvířata k rychlejšímu chodu. Uháněli mírně z kopce směrem na severozápad a chůze velbloudů se stále zrychlovala. Zpočátku se měl Mohamed na co dívat, ale dříve než se slunce schýlilo k západu, jeho zájem ochabl. Krajina byla pustá a bez života.

Jeli těsně při okraji pouště a čerstvý vítr, který se zvedl, jim vháněl do očí mračna písku. První noc jeli bez přestávky. Chlapec usnul v sedle. Te­prve příští noci vztyčili stany.

Chlapec pozorně sledoval každé hnutí v ležení. Viděl, jak honci posta­vili fetiš, ohavný výtvor z kamenů, kostí a hadrů, jak tančí kolem něho a radují se, že pod jeho ochranou budou klidně odpočívat.

»Kdo udělal tu věc?« zeptal se Mohamed svého strýce, k němuž se vrá­til plný dojmů z toho, co viděl.

»Pravděpodobně fetišista. My bychom řekli kněz, kdyby si takový neznaboh zasloužil toto jméno.«

»Ale pak ta věc není ani bohem, ani nemůže chránit nějakého člověka, když vyšla z lidských rukou,« vyrazil ze sebe Mohamed, pobouřen tak velkou hloupostí. »Jak jen mohou být lidé tak hloupí a věřit v něco takového!«

»Nedovedou to lépe. Nikdo jim nevyprávěl o Bohu,« uklidňoval ho Abú Tálib.

»A proč jim o Něm nikdo nevyprávěl?« vedl svou chlapec dál.

»Stejně by tomu nerozuměli,« podotkl strýc klidně.

Mohamed se nemohl zbavit myšlenky, že vedle něho žijí lidé, kteří jdou nesprávnou cestou jen proto, že se ještě nenašel nikdo, kdo by jim ukázal pravou cestu. On, který dosud nikdy nemyslel na jiné, pocítil bolest při vzpomínce na vyznavače fetišů, jež měl zatím příležitost poznat.

Chlapci ve škole nikdy nemluvili o svých modlách. Myslel si, že fetiš je jiné jméno pro Boha. Zjistil také, že hoši z vážených rodin se vůbec nezajímají o záležitosti víry. To se mu zdálo být méně nepřirozené, než toto strnulé lpění na zděděných zvycích u prostých mužů.

Tyto nové myšlenky mu nedopřávaly klidu. V noci tiše vstal a vyplížil se před stan, kde se chtěl ochladit.

Nad ním se klenulo hvězdné nebe ve své zdánlivé nekonečnosti. Třpytí­cí se a mihotající se nebeská světla vyprávěla o velikosti Toho, který je stvořil.

Všechny neuspořádané, zmatené myšlenky spadly z chlapce, který po­prvé v tichu noci cítil, jak k jeho duši mluví hlasy vesmíru. Bezděčně po­zvedl ruce vzhůru k této nádheře a na jeho rty nevědomky pronikla slova, jimž se naučil ve škole:

»Pane, jak veliká a všeobsáhlá jsou tvá díla, a jak moudře jsi vše uspo- řádal.«

Co bylo doposud mrtvou látkou, kterou se měl naučit nazpaměť, se mu náhle stalo prožitím. Cítil, jak jeho duše je zasažena mocí, před níž se mu­sel sklonit.

Když polevilo toto první prudké vzrušení, ulehl na zem do dosud teplé­ho písku, složil ruce za hlavou a začal přemýšlet, proč mu bylo před chvílí ve stanu tak úzko.

Vtom ho napadla myšlenka na ubohé uctívače fetišů. Jak je možné, že tito muži noc co noc vidí zázraky přírody, a přece mohou věřit slaměným a hadrovým panákům!

Musí přijít někdo, kdo jim ukáže něco lepšího.

Strýc vyslovil názor, že by tomu nerozuměli. Cožpak se už někdo poku­sil o něco podobného? Vždyť musí být možné přesvědčit tyto lidi!

Je přece povinností těch, kteří mají sami lepší vědění, aby poučovali druhé. Dlouho tak tiše ležel a přemýšlel. Pak se v něm výsledek jeho uva­žování soustředil v naléhavou prosbu:

»Pane, Bože Izraele, jestliže to nechce nikdo učinit, chci se o to pokusit já, až budu dost starý! Pomoz mi k tomu!«

Byla to první samostatná modlitba vytrysklá z chlapcovy duše. A tato modlitba, procítěná a vyslaná za jiné lidi, našla cestu k trůnu Nejvyššího. Chlapce ovanul tichý mír, jaký ještě nepocítil. Proudila k němu radostná důvěra a těšil se na to, co mu přinese život.

Celou noc strávil venku a ráno předstoupil se zářícíma očima před Abú Táliba. Strýc nemohl pochopit, jakou změnu chlapec prožil.

Dny ubíhaly jednotvárně, ale Mohamed, který se jindy rychle všeho pře­sytil, rozpřádal své myšlenky a byl stále veselý a vyrovnaný.

Jednoho dne se karavany zmocnil neklid. Muž, který ji vedl, jel po boku Abú Táliba. Zeptal se, jestli by raději neměli hned postavit stany, protože se bál blížící se písečné bouře. Na tomto místě však byli právě tak málo chráněni jako na další cestě, a proto Abú Tálib radil, aby jeli dál.

Zvedl se žhavý vítr a zalehl jim do zad. Přinášel s sebou spousty písku, takže museli přece jen zastavit.

Velbloudi rychle ulehli a lidé hledali mezi nimi a pod nimi ochranu před bouří. Písek padal velmi hustě a hrozilo, že zasype všechno živé. Moha­medovi bušilo srdce tak hlasitě, že je bylo slyšet. Neměl strach, ale příliš ho zaměstnávalo to, co prožíval.

Náhle začali honci zvířat, chvějící se strachem, zpívat podivnou jedno­tvárnou píseň, jejímž slovům Mohamed nerozuměl. Jeden z mužů se zvedl, doplazil se k nejpřednějšímu velbloudovi a připevnil na jeho hřbet jeden z ošklivých fetišů. Klátil a třásl se ve větru, ale přesto ještě stál zpříma.

V  té chvíli lidé začali jásat: jejich fetiš přikáže bouři a oni budou za­chráněni.

V  chlapcově duši to začalo vřít. Cožpak má skutečně tato ohavná modla zvítězit? Než si toho Abú Tálib mohl všimnout, vyklouzl Mohamed z úkry­tu, jako had se připlazil k velbloudovi a vylezl na jeho hřbet, takže stál vedle fetiše.

Zazněl výkřik z mnoha hrdel. Všichni ho zapřísahali, aby se rychle vrá­til na své chráněné místo. Když neuposlechne, bude to jeho smrt. Pohodil však jen pyšně hlavou.

Vtom se zdálo, jako by bouře na minutu povolila, a této přestávky chla­pec využil, aby bez dalšího uvažování zavolal na lidi a pověděl jim, čím je naplněna jeho duše:

»Proč bych zde nemohl stát právě tak dobře jako váš fetiš? Jestliže ne­hrozí nebezpečí jemu, tím bezpečnější jsem já. Podívejte, jeho vytvořily lidské ruce, mě ale stvořil Bůh, který je Nejvyšším na nebi i na zemi. Slyšíte to, lidé? Jsem jeho tvor a budu jeho služebníkem, až dorostu nato­lik, že bude moci upotřebit mých služeb!«

Lidé na něho zaraženě hleděli. Co řekl ten chlapec? Bouře se opět roz­poutala a Mohamed musel umlknout. Zůstal však stát zpříma, i když se nedržel žádné opory.

Vztáhl ruce k nebi, jak si zvykl od noci, kdy měl mocné prožití, a mod­lil se. Jeho útlá postava se v bouři lehce nakláněla, ale nic se mu nestalo.

Bouře opět utichla a Mohamed zvolal jako u vytržení:

»Prosil jsem všemohoucího Boha, aby bouře skončila. Bouře přestane, když dáte pryč tady ten fetiš! Chcete to udělat? Dokázal vám přece, že nic nezmůže. Teď si dejte ukázat, co dovede Bůh a Pán.«

Jako uchvácen kouzlem dětských slov vyskočil jeden z Arabů a fetiš strhl. Přitom zakopl, fetiš se mu zapletl mezi nohy a rozbil se. To, co by jinak na muže působilo jako zlé znamení, jim nyní připadalo jako důkaz Boží moci, který přináší štěstí.

Poslední poryv větru pak odvál hadry z modly daleko do pouště. Bouře se utišila, vzduch se vyčistil, zvířata si oddechla a vstala. - Bouře minula.

Uprostřed rozradostněných lidí však stál chlapec, přemožen tím, co se přihodilo. Všechno přišlo, aniž si to předtím mohl rozmyslet a aniž si uvě­domil dosah svých slov.

Teprve teď ho to uchvátilo. Jak velký je Všemohoucí! A on, chlapec, ho směl hlásat! Opravdu, Bůh již teď použil jeho služeb a za to mu věnuje celý svůj život.

Pomalu došel ke svému zvířeti, vylezl do sedla a nevědomky se přitulil ke strýci. Abú Tálib chápal, co se děje v chlapcově duši. Nepromluvil s ním ani slovo o tom, co se odehrálo. Neopětoval ani tuto nevědomou pří­tulnost a nechal Mohameda, aby sám opět dosáhl duševní rovnováhy.

Následovaly tiché, míruplné dny dalšího cestování. Abú Tálib cítil, že chlapec právě prožívá vnitřní přeměnu, při které je každé lidské slovo zby­tečné. Ponechal ho plně jeho myšlenkám a staral se jen o to, aby nezapo­mínal na jídlo.

Pak se krajina začala měnit. Jezdci zvolna sestoupili do nížin a písčitá poušť ležela za nimi. Kam oko dohlédlo, všude bylo vidět samé obrostlé skály a líbezné ovocné zahrady.

»To je už Sýrie?« zeptal se Mohamed, jako by se probudil ze sna.

Abú Tálib přisvědčil a vyprávěl, že teď bude okolí každý den krásnější.

»Kam jedeme v Sýrii? Jak se jmenuje město, ve kterém zůstaneme?« vyptával se chlapec.

Ke svému velkému překvapení se dověděl, že to závisí na zprávě, kterou strýc očekává příští večer.

»Zítra přijedeme do kláštera, kde pro nás budou mít zprávu. Podle toho se zařídí moje další cesta. V klášteře žijí zbožní muži, kteří jsou Božími služebníky, Mohamede. Budeš mít radost, až je uvidíš a promluvíš si s nimi.«

»Jsou to židé?« zeptal se Mohamed živě.

»Ne, jsou to křesťané a tvrdí o sobě, že jejich obec kdysi založil jeden z Ježíšových učedníků. Snad ti o tom budou vyprávět, když je o to požádáš.«

»Jsem rád, že jednou uslyším skutečné křesťany,« přiznal chlapec. »Kromě Sáry jsem ještě neviděl žádného.«

»Tvoje matka byla také křesťanka, nezapomeň na to, chlapče,« připo­mněl Abú Tálib. Dostal však odpověď:

»Ach, vždyť víš, že jsem byl ještě příliš mladý, když matka žila, a vždy­cky jsem cítil, že její víra pro ni není důležitá. Od Sáry jsem se naučil mnohem víc než od ní.«

»Byla to ale dobrá žena, ty sám ji ještě nemůžeš správně posoudit,« há­jil Abú Tálib zesnulou. Bolelo ho, že syn může takto mluvit o matce.

Tato mírná výtka Mohamedovi nezabránila, aby neobhajoval svůj názor. V mnohém mu strýc musel dát v duchu za pravdu. Proto se rozhodl, že bude nejlépe, když přeruší rozhovor.

Příštího večera dojeli do kláštera, který stál v úrodné rovině uprostřed kvetoucích ovocných zahrad. Mniši v dlouhých hnědých kutnách s bílými provazy kolem boků pracovali u stromů a na záhonech.

Když se karavana přiblížila, zvedli oči. Pak šli dva z nich k bráně v níz­ké bílé zdi, která kolem dokola uzavírala tento velký pozemek. Brána se otevřela, ale dovnitř vjel jen Abú Tálib, zatímco karavana se po krátké poradě dala opět do pohybu.

Trochu polekaný Mohamed hleděl za odjíždějícími.

»Kam jedou? Copak tady zůstaneme sami?« zeptal se téměř úzkostlivě.

Abú Tálib neměl čas, aby odpověděl. Namáhavě slezl z velblouda, který byl dobře vycvičen a přivyklý svému chromému jezdci.

Po něm hbitě seskočil na zem i Mohamed a udiveně se rozhlížel kolem. K velbloudovi přistoupil další mnich, uchopil jej za ohlávku a odvedl pryč. Chlapce se zmocnil nepříjemný pocit. Bezděčně uchopil Abú Táliba za ruku a pronesl rozhodným hlasem:

»Ty zůstaneš zde!«

Tak byli mniši upozorněni na mladého hosta a věnovali mu pozornost. Na jejich tvářích se zračilo překvapení. Neptali se však na nic a zavedli hosty do kláštera, kde byla připravena komnata pro Abú Táliba.

Rychle připravili lůžko i pro chlapce a přinesli oběma občerstvení. Pak odešli a ponechali hosty o samotě.

Mohamed se nemohl dočkat, aby se zeptal: proč mniši nosí ty dlouhé šaty, proč nemají vyšívané pásy, ale ošklivé provazy s tolika uzly?

Abú Tálib vysvětloval, jak nejlépe uměl. Otázku, kterou očekával nej­víc, ale Mohamed nevyslovil. Položil ji proto sám, i když nevěděl, jak by na ni měl odpovědět.

»Všiml sis, Mohamede, že všichni mají hlavu na stejném místě vyhole­nou? Víš proč?«

Chlapec bez váhání odpověděl:

»Myslím, že si vlasy vyholili proto, aby do nich mohla lépe pronikat sí­la shůry.«

»Síla shůry?« zeptal se Abú Tálib udiveně. »Co ty o ní víš?«

»Sám jsem ji už vycítil,« odpověděl chlapec skromně, bez jakékoli vy­chloubačnosti.

Vstoupil mnich a přinesl zprávu strýci. Ten se pohroužil do přinesených listin a požádal chlapce, aby šel spát.

Mohamed, zvyklý pomodlit se před spaním v přírodě, byl celý nesvůj. Ale dříve než se rozhodl, jestli má poprosit o dovolení sejít na dvůr, Abú Tálib vstal a opustil místnost. Chlapec se postavil před své lůžko, pomodlil se a záhy usnul.

Nazítří ráno zavedl strýc Mohameda k představenému kláštera. Opat Pa­vel byl dosud mladý muž s ohnivýma očima a ostrými rysy. Pronikavě si hocha prohlížel.

»Je to tak, jak jsme tušili,« sdělil pak Abú Tálibovi. »Zavolám však ještě pátera Benjamina, ten bude lépe vědět, co s ním.«

Poslali pro pátera. Muži čekali mlčky a Mohamed, který na sobě cítil nevysvětlitelnou tíhu, téměř nemohl pozvednout od země jinak velmi zvě­davé oči.

Do komnaty vešel šouravým krokem velmi starý muž. Na opatův pokyn se postavil vedle něho a oslovil Mohameda:

»Jaké jsi víry, můj synu?«

Hoch rychle zvedl oči a bez rozmýšlení odpověděl:

»Věřím tomu, že je nutné pomoci uctívačům fetišů.«

Opat i páter si rychle vyměnili pohled. Abú Tálib, jehož tato odpověď uvedla do rozpaků, se k němu obrátil a vysvětloval:

»Špatně jsi rozuměl páterově otázce. Chtěl vědět, ke kterému vyznání patříš, jestli jsi pohan, žid nebo křesťan.«

Mohamed se zadíval na pátera.

»Nejsem ničím,« prohodil lhostejně.

Abú Tálib se ulekl ještě víc a chtěl chlapce poučit. Opat mu v tom ale zabránil.

»Narodil ses v nějakém náboženství a byl jsi v něm vychován. K tomu­to náboženství pak také patříš, viď, můj synu?«

Mohamed zavrtěl hlavou takovým způsobem, že se v tom trochu proje­vila jeho dřívější povaha.

»Narodil jsem se jako křesťan, ale pravého křesťana jsem ještě nepoznal. Potom jsem vyrůstal mezi židy a židé mě společně s přívrženci fetišismu vyučovali. Křesťanem nejsem a židem být nemohu, protože vývoj židov­ské víry se přerušil a nemůže pokračovat dál. Pak jsem našel Boha, a to úplně sám. Teď mohu jen říci: jsem Mohamed, který věří v Boha!«

Abú Tálib upadal stále více do rozpaků, opat však vlídně pohlédl na Mohameda a pravil:

»Jestliže to, co říkáš, je pravda a půjdeš-li za tím ze všech sil a celou duší, je to dobré. Jen buď stále Mohamedem, který věří v Boha, dokud nenajdeš něco lepšího.«

Páter Benjamin se opět obrátil k chlapci:

»Podle čeho jsi poznal, že Ten, jehož jsi našel, je skutečně Bůh?«

Bleskurychle dostal odpověď:

»Podle jeho velikosti a všemohoucnosti.«

Když Mohamed pronesl tato slova, zdálo se mu, jako by ho někdo po­zvedl vysoko vzhůru. Zatočila se mu hlava. Viděl kolem sebe nesmírné prostory a obklopila ho jasná záře.

Trvalo to jen několik okamžiků, než opět získal rovnováhu, naplnil ho však velký pocit vnitřního štěstí.

Přišel mladší páter a dostal za úkol ukázat Mohamedovi klášterní zahra­du. Když oba opustili místnost, vyslovil páter Benjamin svůj názor:

»Je tomu tak, jak jsme očekávali po zprávě, která nám byla dána. Tento chlapec je zvláštnost. Bůh ho vyvolil, aby zanesl vědění o Něm do nej­vzdálenějších končin. Má se stát nositelem pravdy nejen pro svůj národ, ale pro mnoho lidí na zemi.«

»Necháš nám chlapce zde, Abú Tálibe?« zeptal se opat. »Rádi bychom zdokonalili jeho duši. Sice jsme ještě nikdy neměli v klášteře tak mladého žáka, ale také nám ještě nikdy nevkročil do cesty nikdo tak zvláštní.«

Po krátkém rozhovoru strýc souhlasil. Zavolali chlapce.

»Poslyš Mohamede,« ujal se opat slova, když chlapec pln očekávání sta­nul před ním. »Tvůj strýc dostal zprávu, která ho volá do dalekých krajin, kam tě nemůže vzít s sebou. Protože jsi říkal, že jsi zatím neměl příležitost poznat křesťany, chceme ti ji dát. Zůstaň u nás v klášteře, dokud Abú Tálib nepojede opět kolem. Naučíš se všemu, co sami víme.«

Mohamed se nejistě podíval na Abú Táliba. Bude to strýci po chuti? Bylo by možná lepší ujistit se o tom dřív, než odpoví. Proto se zeptal:

»Souhlasíš, abych tady zůstal?« Abú Tálib přikývl.

»V tom případě zůstanu rád u vás v klášteře, líbí se mi zde. Ale abyste nelitovali, že jste mě přijali, raději vám hned povím, že jsem doposud vždy prosadil svou vůli.«

Opat na to chtěl něco říci, Mohamed ho však nepustil ke slovu a pokra­čoval:

»Chci sice poslouchat, ale někdy se mi to nepodaří, takže to raději ozna­muji předem.«

Způsob, jakým pronášel tato slova, byl tak dětský, že mu naklonil srdce opata i pátera. Oba ho ujistili, že k němu budou shovívaví a že prostý, spo­řádaný klášterní život stejně potlačí jakoukoli svéhlavost.

Pak všechno proběhlo tak rychle, že si to chlapec téměř ani neuvědo­mil.

Abú Tálib odcestoval a Mohamed se ocitl v malé klášterní cele, která měla od této chvíle být jeho domovem. A ještě stále se nedověděl, jaké má jeho strýc zaměstnání! Pořád na to myslel.

Směl jíst společně s nejmladšími žáky, směl se s nimi účastnit vyučo­vání a při zkoušce se ukázalo, jak znamenitou průpravu získal ve škole v Mekce.

Brzy mu říkali »malý zákoník«, tento výraz však v Mohamedovi vzbu­zoval nelibost. Nechtěl být znalcem posvátných spisů, víc by se mu líbilo, kdyby byl »znalcem života«.

Během dne mu zbývalo hodně volných hodin, kdy se druzí museli na­máhat, aby si osvojili znalosti, které on již měl. Proto bylo rozhodnuto, že má ve volném čase pomáhat zahradníkovi.

Chlapec tak úzce spojený s přírodou jako on z toho měl nesmírnou ra­dost. Ubral si na spánku, jen aby mohl být co nejdéle v zahradě. Přidělené práce, k nimž byly jeho dětské ručky obzvlášť způsobilé, vykonával s ra­dostí, a čeho se dotkl, to se dařilo.

Když někdy pršelo příliš silně a nemohl být venku, pracoval ve své cele. Dal si za úkol zaznamenat židovskou věrouku, která se mu zdála být do­plněna křesťanskou věroukou. Brzy nato porovnával, v čem si obě odpo­rují.

Dovolili mu, aby se tázal na vše, co mu připadá nejasné. Jedna z jeho prvních otázek se týkala Kristovy smrti na kříži.

»Proč dopustil všemohoucí Bůh, aby byl jeho Syn zavražděn?« zeptal se naléhavě.

Mniši na sebe pohlédli a upadli do rozpaků. Jeden z nich mu vytkl tako­vé myšlení.

»V tomto případě nesmíš mluvit o vraždě,« řekl. »Ježíš Kristus zemřel, aby přinesl lidem vykoupení z jejich viny.«

»Tomu nevěřím,« namítl chlapec důrazně. »Spásu přinesl Syn Boží li­dem svým bytím a ve svém slově. Jeho smrt pouze vinu lidí nesmírně zvětšila. Že Pán nechtěl zadržet lidi, aby se zřítili do propasti, to chápu. Byli pro něho příliš špatní. Ale že by obětoval svého Syna, to je nepocho­pitelné a neslučitelné s jeho bytostí!«

»Ještě mnohému nebudeš rozumět,« zněla opatova neuspokojivá odpo­věď.

Tím se ale Mohamedovi nedostalo pomoci, takže se opět snažil najít sám odpověď. Často se ozvalo pokušení:

»Nehloubej! Zahoď stranou všechno, co nechápeš. Prožívej vesele a ra­dostně, co ti den přináší, a netrap se úvahami, na které jsi ještě příliš mladý.«

Někdy se téměř poddával neodbytnému hlasu, jeho prožití však zůstá­valo v jeho duši stále ještě příliš zářivé a živé. Nemohl si pomoci, musel hledat dál!

Až jakési slovo mladého pátera vrhlo trochu světla do víru bouřlivých myšlenek. Tento učitel jednoho dne vysvětloval žákům, že je nutno v kláš­teře zachovávat kázeň. Bez ní by každý dělal, co by se mu líbilo. Bůh dal sice lidem svobodnou vůli, aby podle ní jednali, ale lidé ji neumí používat k dobrému, a proto se musí podřídit pozemské kázni.

Slovo »svobodná vůle« zapálilo. Jen s námahou se Mohamed přemohl, aby se již v průběhu vyučování neptal dál. Po jeho skončení vyhledal kně­ze a přednesl mu své otázky, které svědčily o bdělém vnitřním životě.

Mnich se poctivě snažil uklidnit chlapcovu duši. Sám se sice nikdy ne­zabýval podobnými úvahami, uměl se však vmyslet do Mohamedova myš­lenkového světa.

»Uvaž přece,« zvolal Mohamed nadšeně, »že svobodná vůle je jedním z největších darů, které Bůh dal lidem! Kdybychom ji používali správně, mohli bychom se vysoko povznést, ale bez ní bychom zůstali navždy spoutáni.«

Učitel neodpověděl. Tyto myšlenky letěly příliš vysoko. Chlapec pokra­čoval:

»Proto také Bůh nezasáhl, když vraždili Krista. Chtěl, aby lidé prožili všechny následky své svobodné vůle. Opravdu, jeho velikost je nad lidské pomyšlení! A já bláhový jsem mu chtěl právě to vyčítat!«

»Chlapče, uvědom si, co říkáš! Jak se můžeš opovážit mluvit takto o Nejvyšším?« káral ho učitel, protože již nebyl schopen sledovat myšlení tohoto mladého člověka.

»Lituji jen svého dřívějšího myšlení,« bránil se Mohamed.

Potom umlkl. V jeho nitru bouřilo příliš mnoho poznání, takže se s ním téměř nedokázal vypořádat.

Páter zašel za opatem, aby ho informoval o této rozmluvě.

»Říkal jsem ti už, pátere Jakube,« usmál se představený, »že Mohamed je zvláštní chlapec. Nemůžeš žádat, aby dětský duch přijímal velké věci tak, jak by to činil zralý muž. Neodstraš ho, jinak by ztratil důvěru k tobě i k nám ostatním. To by bylo špatné, protože pak bychom již nemohli mít dohled nad tím, co se děje v jeho nitru.«

Po tomto rozhovoru se ale opat rozhodl, že vezme chlapcovo vzdělání a výchovu do vlastních rukou. Věnoval mu denně hodinu, kdy mohl u něho tiše sedět a pracovat, nebo klást otázky podle libosti.

To se Mohamedovi líbilo a využíval nabídnuté příležitosti, jak mohl. Čím shovívavěji s ním opat zacházel, tím volněji se řinuly otázky z chlap­covy duše.

Opat Pavel mu nikdy nezakazoval odvážný způsob vyjadřování, nikdy však také nepřiznal, že nedokáže sledovat chlapcův rozlet.

Již dávno si prohlédl Mohamedovy spisy a divil se, jak bystře postřehl rozdíly mezi oběma vírami.

Tímto způsobem uplynul víc než rok. V nádherném vzduchu Sýrie Moha­med prospíval. Nebezpečné křečové záchvaty se sice ještě několikrát opa­kovaly, v posledních měsících se však již nedostavily.

Mniši dělali, co se dalo, aby otužili jeho tělo, neboť pro ducha toho mohli učinit málo. Učili ho všemu, co sami věděli, a stále znovu museli zažívat, jak jejich žák několika slovy strhl uměle vybudovanou stavbu jejich moudrosti.

Jednoho dne mu opat Pavel položil otázku:

»Mohamede, poznal jsi už věřící křesťany a porovnal jsi naše učení s ži­dovským učením. Pověz, ke kterému učení tě to táhne? Chtěl bys být křesťanem nebo židem?«

»Ani jedním, ani druhým,« přiznal Mohamed upřímně. »Židovství, tak jak bylo na začátku, bylo nádherné, ale později je lidé pokazili. Teď zůsta­lo vězet na místě, protože ti bláhovci stále ještě čekají na Mesiáše, místo aby poznali, že Mesiáš už žil na zemi mezi nimi. Židovství nemůže po­kročit dál, samo se odřízlo od života.«

»A křesťanství?« povzbuzoval chlapce opat, jemuž se líbily jeho vývo­dy. »Jak se díváš na křesťanství?«

»Bylo by pokračováním židovství,« řekl Mohamed zamyšleně, »poznalo Mesiáše, tohoto poznání však správně nevyužilo.«

»Chlapče, jak to myslíš?« zeptal se opat zděšeně.

Napůl rozveselen naslouchal, když hoch pronášel nepříznivý soud o ži­dovství, ale když se stejným způsobem vyjádřil o křesťanství, nemohl již mlčet. Mohamed však s největším klidem odpověděl:

»Poznali jste Krista jako Syna Božího, který přinesl spasení. Teď se ale hádáte o to, kdo z vás ho správně pochopil. Učinili jste z tohoto po­znání věc rozumu místo ducha. Místo, abyste se snažili dostat se výš po­mocí pravdy, kterou přinesl, zůstáváte stát na jednom místě a díváte se, jak vám pravda uniká mezi prsty, až vám uklouzne docela.«

To již nebyl způsob vyjadřování a řeč dítěte.

Opat užasle hleděl na Mohameda, který se odvážil říci mu něco takové­ho do očí. Jak je to možné? Ani na okamžik si nepřipustil myšlenku, že Mohamed, který má být nositelem Světla, by mohl přinést Světlo a Pravdu i jemu, chytrému opatovi. Toužil slyšet více, a proto se zeptal:

»Jak si tedy představuješ pravou víru, jestliže současně zavrhuješ křes­ťanství i židovství?«

»Již často jsem o tom přemýšlel,« zněla překvapivá odpověď. »Měl by se učinit pokus, převést židovství do křesťanství a potom je produchovnět, protože víra je věcí ducha, ne rozumu.«

Opat ohromeně zíral na Mohameda, jehož myšlenky už nebyl téměř schopen sledovat.

»To není z tebe, chlapče!« zvolal. »Kdo ti to všechno řekl? Kdo tě na­učil takto myslet?«

»Takové myšlenky ke mně přicházejí v noci, když se pomodlím. Sna­žím se zapamatovat si je, protože cítím, že je to pravda. Až budu starší, budu prosit Boha, aby mi pomohl najít pravou víru, kterou by bylo možné ukázat lidem. V této víře pak bude síla, která jí umožní podmanit si svět a donutit všechny lidi, aby se sklonili v díku a úctě u Božích nohou.«

Rozechvěný chlapec umlkl. Ale opat místo aby nechal na sebe působit tuto moudrost, která nebyla pozemská, si přál vědět:

»S kým jsi už o tom mluvil, Mohamede?«

»Ty jsi první,« zněla odpověď, »a teď lituji, že jsem ti to pověděl. Nebe­reš totiž to, co říkám, tak, jak mi to bylo darováno. Chceš stále ještě vše­chno měřit svým křesťanstvím, místo abys poznal, že Bůh ti zde dává něco lepšího! Jestliže však před jídlem nevyprázdníš svou misku od včerejšího jídla, jak má na ní najít místo nový pokrm?«

Na chlapcově tváři bylo vidět záškuby. Vzrušení a napětí pro něho bylo příliš velké. Opět se ohlásily křeče. Přesto mluvil dál, z vnitřního popudu, který v něm mocně vyvstal:

»Opate Pavle, nemyslíš, že jsem byl poslán do tvého kláštera proto, abych ti to ukázal? Pán někdy používá i nepatrné nástroje, aby vytvořil velké věci. Slyš mě, protože vím, že skrze mne k tobě mluví Pán: vypuď rozumové křesťanství ze svého srdce, ze svého kláštera, a přijmi to, co ti nabízí duch!«

Dál nemohl mluvit, neboť ho přepadly prudké křeče. Opat se opovržlivě zahleděl na tento křehký nástroj Boží.

»Chlapče, kdo ti dodal odvahu takto se mnou mluvit? Tvá pýcha a pový­šenost si zaslouží trest! Teď tě budu držet zkrátka,« šeptal si, když opouš­těl místnost, aby zavolal sloužícího bratra, jenž měl dohlédnout na chlapce.

V noci Mohamed uslyšel zvučný hlas, který ho volal jménem. Věděl, že to není pozemský zvuk, a ihned odpověděl.

Hlas mu poručil, aby ještě před úsvitem opustil klášter. Půjde-li směrem, kde vychází slunce, přijde do města. Tam ať se ptá na zbožného bratra Cyrila.

»Pane, jsem tvůj nástroj a učiním, co mi přikážeš!« modlil se Mohamed.

Pak sbalil do uzlíku své věci a vyplížil se na klášterní nádvoří. Pozorně naslouchal a bystře pozoroval okolí, až spatřil, že malá postranní branka není zamčena. Podařilo se mu proklouznout, a již stál za klášterní zdí. S ulehčením si oddechl.

»Budou si myslet, že jsem se bál opatova trestu,« zašeptalo to v něm.

Zarazil se a uvažoval. Nebylo by mužnější vrátit se a přijmout určený trest? Ale překonal toto pokušení.

»Činím to na Boží příkaz!« řek! hlasitě sám sobě. »Při tom se nesmím starat o to, co tomu lidé řeknou a co si o mně myslí. Jsem Mohamed, nástroj Boží! Vy lidé jste mi lhostejní!«

Rozhlédl se zběžně kolem, aby si ujasnil směr své cesty, a srdnatě vy­kročil vpřed. Obyčejně musel po křečovém záchvatu dva až tři dny odpo­čívat na lůžku, dnes však s ním byla viditelně pomoc Boží!

Když vyšlo slunce, pocítil hlad. Neměl s sebou nic k jídlu a fíky na stromech a keřích při cestě se ještě nedaly jíst. Vysmál se svému hladu. Pán, který dává jeho slabým nohám sílu k putování, mu jistě pomůže najít i jídlo.

Při cestě stál malý dvorec, jehož si téměř nevšiml. Vtom zaslechl žen­ský hlas:

»Chlapče, nechceš si vydělat snídani?«

Rychle jako střela se otočil a přisvědčil. Žena ho požádala, aby sňal z vysokého stromu kus drahého hedvábí, které tam zavál noční vítr.

»Jsi dost obratný na takovou práci,« vyjádřila svůj názor, když si změ­řila jeho drobnou postavu.

Mohamed ihned vylezl na strom, dovedně, jako při všem, co činil, vy­motal hedvábí a za chvíli je neporušené přinesl rozradostněné ženě. Ta neskrblila odměnou.

Bohatě ho obdařila jídlem i pitím, takže mu dokonce i zbylo a mohl si je vzít s sebou.

Proto když se vydal na další cestu, poděkoval Nejvyššímu z celého srdce a ke svým slovům díků připojil na způsob žalmů zpěv chvály:

»Veliký je Hospodin, nesmírně veliký a vznešený!

A přesto není nikdo tak nepatrný, aby se nestal jeho nástrojem, když o to žádá.

Veliký a vznešený jest Pán!

A přesto myslí na nepatrné lidi a pomáhá jim i v nejmenší nouzi.

Dává dříve, než tito lidé vysloví prosbu, neboť jeho milosrdenství nezná mezí.

Chvalte ho všichni tvorové, které stvořil!

Veškerým svým konáním děkujte Nejvyššímu,

protože jste příliš maličcí,

než abyste směli myslet na sebe.

Obraťte svou mysl k Bohu a děkujte mu!«

Stále znovu zpíval Mohamed svůj žalm, který mu dělal radost. Náhle potkal honce oslů.

»Poslouchej, ty malý zpěváku, kampak jdeš?« Otázka zněla tak dobro­myslně, že Mohamed ihned odpověděl:

»Do nejbližšího města na východě!«

»Tak nasedni, můj osel tě pěkně ponese a tvůj zpěv mi ukrátí cestu. Za­zpívej ještě tu píseň, co jsi právě zpíval.«

»Pane a Bože, děkuji ti!« zvolal chlapec nadšeně. »Byl jsem unavený, ale nechtěl jsem ti to říci, protože jsi mne právě nasytil! A teď mi opět dáváš dříve, než jsem tě prosil!«

A radostně zazpíval svou píseň chvály a zpíval ji dokonce dvakrát v dí­ku a štěstí.

Honci oslů se zalíbil živý chlapec a byl by ho rád měl u sebe. Možná dítě hledá nějakou službu, a pak by bylo oběma pomoženo, kdyby si ho vzal k sobě.

»Ke komu chceš jít ve městě?« vyptával se. »Dobře to tam znám a mohu tě zavést až na místo.«

Mohamed chvilku uvažoval. Má prozradit, ke komu chce jít? Ale koneč­ně někoho se musí zeptat, takže proč by se nezeptal tohoto přívětivého muže? Proto klidně řekl:

»Jdu ke zbožnému bratru Cyrilovi.«

»K bratru Cyrilovi? Toho samozřejmě znám,« přiznal muž, který viděl, jak jeho naděje mizí. »A co u něho chceš?«

»Jsem k němu poslán, on ví proč.«

To se zdálo muži nějak nejasné, a proto se tázal dál:

»A odkud jdeš?«

Mohamed bez ostychu uvedl jméno kláštera. Honec si myslel, že chla­pec je klášterní žák, který tudy jde z opatova příkazu. Takového nesmí ni­kdo zlákat z jeho cesty.

Vesele si povídal s Mohamedem a ukázal mu město vynořující se na obzoru. Navečer tam také bezpečně dorazili. Pak mu popsal cestu ke zbož­nému bratrovi a srdečně se rozloučili.

Mohamed byl rád, že po dlouhé jízdě může zase jít pěšky. V dobré náladě procházel ulicemi a uličkami, až přišel k bráně, kterou mu honec popsal. Několikrát zaklepal, ale marně. Pokusil se bránu otevřít, byla však zavřená.

»Bůh mne sem přece neposlal proto, aby mě nechal stát před zavřenými dveřmi,« pronesl polohlasně.

V té chvíli kdosi zavolal vlídným hlasem:

»Chlapče, co chceš na místě odpočinku mrtvých?« Mohamed se lekl. Mrtvé rušit nechtěl.

»Hledám zbožného bratra Cyrila,« řekl trochu zaraženě.

»Tak přejdi na tuto stranu ulice,« ozval se hlas.

Ze dveří protějšího domku vyšel statný děd s přívětivýma očima. »Tento domeček by nikdo nenašel, kdyby nestál u velké brány,« vysvět­loval. »Když se na mě ptá někdo cizí, lidé mu vždycky popíší cestu k této bráně. To stačí.«

»Takže ty jsi zbožný bratr Cyril?« ujišťoval se Mohamed, který pocítil ke starci důvěru.

»Ano, jsem a ty budeš zřejmě Mohamed, můj nový žák, který mně byl shůry zaslíben.«

Chlapec byl tak přemožen vším, co teď opět prožíval, že místo odpovědi zanotoval svůj děkovný žalm. Když skončil, přistoupil k bratrovi a čekal, co mu poví.

Cyril se usmíval:

»To mně přiletěl do domu veselý zpěváček! Buď vítán, Mohamede. Když budeš vždycky tak zpívat a chválit Boha, budeme dobrými přáteli.«

Přijal ho k sobě do domu a vyučoval ho v lásce a dobrotě pět let. Pro Mohameda neexistovala otázka, kterou by s ním Cyril neluštil. Často mu­seli oba nad něčím dlouho přemýšlet, nebo poprosit o vyšší pomoc, ale vždy nakonec na otázku odpověděli a oba při tom získali.

V prvním roce vyprávěl Mohamed na Cyrilovo přání o událostech svého dosavadního života. Při vyprávění ho napadla myšlenka, že Abú Tálib by se mohl znepokojovat zmizením svého synovce. Rychle se však upokojil, když si řekl:

»Poslal mě sem Bůh a jistě také najde prostředky a cesty, aby Abú Tá- libovi podal zprávu o tom, kde pobývám, pokud o tom má vědět.«

Když se blížil pátý rok ke konci, požádal Cyril chlapce, který mezitím vyrostl ve statného mladíka, aby ho doprovodil na krátkou cestu.

V jednom přímořském městě se mělo konat velké shromáždění, na kte­rém se měly projednávat potřeby lidu. Cyril považoval za užitečné, aby mladíka přivedl na shromáždění.

Po namáhavé cestě dorazili s dostatečným předstihem do města, takže mladík, který byl poprvé u moře, měl ještě dost času je pozorovat a dopřát si nádherného pohledu na ně. Cyril zcela správně usuzoval, že Mohamed nebude mít zpočátku zájem o nic jiného.

V den shromáždění se včas vypravili na určené místo, kde se již hem­žila pestrá směs lidí. Zdálo se, že se zde shromáždili lidé z mnoha zemí a kmenů.

Cyril se zeptal jednoho z kolemstojících, kdo má dnes promluvit k lidu. Dostal odpověď, že to bude Arab Tálib ben Muttalib, velký přítel všech kmenů. Bodrého bratra Cyrila těšilo, že Mohamed uslyší hned napoprvé muže tak proslulého. Jméno řečníka mu však nic neříkalo.

Vybral si takové místo, z něhož bylo nejen dobře slyšet, ale i vidět. Při všeobecné oblibě, které se v tomto kraji těšil, mu místo nikdo neupíral.

Příchod řečníka ohlásil bouřlivý jásot. Dav se rozestoupil, aby mu umož­nil dostat se na vyvýšené místo, odkud měl mluvit.

Mohamed zvědavě vyhlížel a náhle před sebou spatřil stát svého strýce!

To tedy bylo ono utajované Abú Tálibovo zaměstnání! Byl lidovým řeč­níkem. Co asi řekne tomuto davu? Jinoch, celý bledý vnitřním napětím, stál a naslouchal.

Všechno, všechno chtěl vnímat, nejen mluvená slova, ale mnohem více smysl, který se v nich a za nimi skrýval.

Divil se. To byl úplně jiný Abú Tálib než ten, jehož znal. Spadlo z něho všechno jeho neobratné jednání, zapomenuto bylo jeho zmrzačené tělo díky podmaňujícímu vlivu, který měl na okolí.

Nepromluvil zbytečné slovo. Každé jednotlivé slovo mělo smysl a vý­znam a každé uchvátilo posluchače svou strhující mocí. Nepoužíval po- sunky, jak to měli ve zvyku jiní řečníci. Stál zde navenek zcela klidný, ale jeho oči planuly, sršely blesky nebo se zastíraly. Mluvily svou vlastní řečí.

To vše pozoroval Mohamed dříve, než byl schopen vnímat slova. Abú Tálib vykládal, že v různých částech země, roztroušeni daleko za hranice­mi el-Arabu, bydlí Arabové, kteří se musí sklánět pod cizím panstvím.

Přerušily ho výkřiky souhlasu. Na chvíli umlkl. A opět zaburácel jeho hlas. Přesvědčoval lidi, že tito Arabové se musí spojit v jediný celek, aby pak byli velcí a mocní.

To byl smysl jeho řeči, která byla provázena mnoha příklady a vyzdobe­na působivými obrazy.

Nyní vyzval posluchače, aby se vyjádřili k tomu, co řekl. Každou ná­mitku vyvrátil pohotově a jistě. Vtom jakýsi vznešený muž prohlásil:

»Zde v Sýrii tvoří přes polovinu obyvatelstva Arabové. Když se spojíme s mateřskou zemí, přestane Sýrie existovat!«

»A bylo by jí škoda?« zeptal se Abú Tálib.

Jeho slova působila jako rána bičem. Strhla se opravdová bouře.

»Myslíš si snad, Tálibe ben Muttalibe,« volali muži, »že můžeme prová­dět výboje bez války a že máme prostě spolknout okolní země?«

»Kdyby to bylo k dobru naší země, pak ano,« odpověděl řečník.

»Nevěřte mu, je to žid!« ozval se náhle vřískavý hlas.

Přítomní muži obrátili hlavu směrem, odkud zazněla tato slova. Stál tam kněz fetišista s obličejem zkřiveným vášní.

»Chce získat všechny národy pro svého Boha a donutit je k poslušnosti! To nemůžeme trpět. I já jsem věrný syn Arábie, ale právě proto nechci, aby byla vydána židům.«

»Mýlíš se, knězi,« odpověděl Abú Tálib klidným hlasem. »Narodil jsem se sice židovským rodičům, ale poznal jsem, že je důležitější pomoci ná­rodu na zemi k velikosti, štěstí, jednotě a síle, než vzývat neviditelného Boha, kterého možná ani na onom světě nebudeme moci vidět.«

»Zadrž, rouhači!«

Pronikavě zazněla tato slova prostorem. Každý je musel slyšet.

Řečník zbledl. Proti němu stál jeho synovec, považovaný za mrtvého, který mezitím vyrostl v kvetoucího jinocha a o němž mu mniši kdysi řekli, že se má stát zvěstovatelem pravdy. Přepadl ho strach.

Tehdy, když se Abú Tálib chtěl na zpáteční cestě podívat na Mohameda, mu opat oznámil, že chlapec podlehl zlé chorobě. Strýc o tom mnoho pře­mýšlel. Jestliže Bůh dovolil, aby zvěstovatel pravdy zemřel, příliš mu ne­záleží na tom, aby byla pravda hlásána!

To byl začátek, kdy jeho víra zakolísala. Abú Tálib tak dlouho hloubal a pochyboval, až odhodil všechny myšlenky na Boha a na Božské. Od té doby mohl mnohem snadněji mluvit k lidu. Ještě nikdy se mu nepřihodilo to co dnes.

Mohamed však volal dál:

»Ten neviditelný Bůh, kterého Abú Tálib popírá, i když se dříve k němu modlil, je mezi námi! Všechny nás stvořil, a proto je také naším pánem. Podivuhodně vede lidi, kteří v něho věří. Já to vím, neboť jsem to sám prožil.«

Ve shromáždění se zvedl velký neklid.

»Co je to za mladíka, který se opovažuje mluvit ve shromáždění mužů?« volali někteří rozhořčeně, zatímco druzí dávali nepokrytě najevo souhlas s tím, co Mohamed vyslovil.

Beztak již rozrušené mysli se rozpálily; došlo k násilnostem a celé shro­máždění skončilo prudkou rvačkou, takže městská stráž musela zakročit a rozehnat jeho účastníky, kteří již na sebe útočili noži.

Abú Tálib zmizel s několika svými přívrženci dříve, než nastala vlastní pranice. Cyril donutil Mohameda, aby rovněž opustili místo. Mladík po­chopil, že nic jiného nezbývá. Byl rozechvěn tím, co se stalo, a bolelo ho, že strýc, na kterém kdysi lpěl celou duší, tak hluboce klesl.

Cyril zastával názor, že Mohamed měl raději mlčet, ale nemohl mu to vytýkat. Proto nemluvil a nechal mladíka jeho vlastním bouřlivým myš­lenkám. Mohamed cítil jeho rozladěnost a vystříhal se toho, aby na bratra promluvil.

Mlčení trvalo již několik dní. Sice si na ně zvykli, oba však cítili, že na další soužití tímto způsobem nelze pomýšlet.

Zatímco Cyril uvažoval, jak by se měl k mladíkovi opět přiblížit, aby si příliš nezadal, našel Mohamed jediné řešení v rychlém rozloučení. Co tady konečně ještě chce? Naučil se všemu, čemu ho Cyril mohl naučit.

Chtěl se vydat do světa a vydělávat si tak dlouho na živobytí, až přijde čas, kdy začne působit jako nástroj Nejvyššího.

Dříve si vždy představoval, že po uplynutí určité učební doby se bude moci vrátit do svého otcovského paláce a žít životem bohatých lidí. On sám byl totiž dědicem, nikoliv jeho strýc, jemuž jako druhému synovi při­padl jen malý podíl. Po tom, co se nedávno přihodilo, ale považoval za zcela vyloučené, aby se ještě někdy se svým strýcem setkal. Postaví se proto na vlastní nohy. Je to jistě také vůle Boží.

Večer oznámil udivenému Cyrilovi, jak se rozhodl. Cyril k tomu nechtěl dát souhlas, Mohamed se však nedal zviklat a ujišťoval, že zítra ráno od­cestuje. Poděkoval bratrovi za vše, co mu duševně i pozemsky daroval. Při děkování změkl. Dřívější náklonnost žáka k učiteli se opět probudila a ulehčila oběma rozloučení.

V noci měl Mohamed vidění. Spatřil Abú Táliba, jak jde úzkou uličkou města a mizí ve zchátralém domku. Současně zvolal jakýsi hlas:

»Mohamede, vyhledej svého strýce! Potřebuje tě!«

V mladíkově duši se probudil vzdor. To tak, ještě aby běhal za odpadlí­kem! Když ale uvážil, že to byl hlas světlého posla, který mu dal tento příkaz, roztálo jeho rozhořčení a podrobil se. Přestože neznal uličku, kte­rou spatřil ve vidění, spolehl se na své vedení a zamířil do města.

Obíral se svými myšlenkami, takže mu cesta nepřipadala dlouhá. Došel k prvním domům města dříve, než očekával. Náhle uviděl hořce plačícího chlapce. Stoupl na ostrou střepinu a zranil si tak těžce nohu, že nemohl udělat ani krok. Mohamed mu zavázal ránu a chystal se, že ho ponese.

»Můžeš mi ukázat, kde bydlíš?« zeptal se chlapce, který rychle nabýval důvěru.

»Ano, vždycky ti ukážu, za který roh máš zahnout. Za chvilku budeme u našeho domu. Jakou bude mít maminka radost, že se konečně vrátím domů!«

Vyšlo najevo, že chlapec strávil celou noc venku, protože když se poku­sil jít, rána ho příliš bolela.

»Už jsme blízko našeho domu!« zvolal náhle.

Mohamed se rozhlédl kolem a poznal ulici, kterou viděl v noci. Opět si uvědomil sílu vedení, jemuž podléhal. Vyvolalo to v něm takový pocit díků, že musel ulevit svému srdci.

Posadil udiveného chlapce na zem, pozvedl ruce a poděkoval Bohu z hloubi duše. Potom vzal svého chráněnce znovu do náruče a vůbec se nedivil, že ho skutečně zavedl k domu, který již znal.

Z domu vyběhla uplakaná žena, ujala se chlapce, kterého již oželela ja­ko mrtvého, a poprosila Mohameda, aby byl jejím hostem. Tak se dostal bez námahy do domu, do něhož si přál vstoupit, a opět poděkoval z celé duše:

»Pane, děkuji Ti!«

Matka chlapce uložila na lůžko a láskyplně ošetřila. Pak se obrátila ke svému hostu a pomocníkovi, poděkovala mu a připravila jídlo. Zatímco Mohamed tišil hlad, zeptal se ženy, jestli pod její střechou pobývá ještě nějaký jiný host.

Žena to popřela. Mohamed se na ni ostře a pronikavě zadíval. Začerve­nala se a přiznala:

»Vzala jsem k sobě na krátký čas nemocného příbuzného.«

»Podívejme, takže jsme také příbuzní,« prohodil Mohamed se smíchem. »Abú Tálib je totiž můj strýc.«

Žena polekaně pohlédla na smějícího se mladíka.

»Nevyslovuj toto jméno, příteli,« naléhavě ho prosila. »Toho, o kterém mluvíš, hledají pochopové. Proto se ukryl tady, v jednom z nejchudších obydlí, kde ho jistě nebude nikdo hledat. Odkud víš, že je zde?«

»Vím to,« odpověděl Mohamed, »a musím s ním mluvit. Požádá tě o to sám, když mu povíš, že je zde Mohamed z Mekky.«

Žena odešla. Za chvilku se vrátila a kývala na hosta, aby ji následoval. Vedla ho po příkrých schodech nahoru a zůstala stát u jedněch dveří. Vy­bídla Mohameda, aby šel dál, a vrátila se rychle dolů.

Aniž na sebe upozornil, vstoupil mladík přímo do dveří. Našel Abú Tá­liba, jak leží na nuzném lůžku. Byl skutečně nemocný a velmi přepadlý. Když spatřil synovce, jehož předtím považoval za mrtvého, zachvěl se strachem.

»Co ode mě chceš, Mohamede, ty posle Všemohoucího, proti kterému jsem mluvil?« zeptal se třesoucím se hlasem.

Mladíka přešel hněv. Naplněn soucitem přistoupil k nemocnému a pra­vil:

»Pán mi poslal příkaz, abych tě vyhledal, že mne potřebuješ.«

Abú Tálib se rozplakal.

»Tak dobrotivý je Všemohoucí ke mně nehodnému?« volal znovu a zno­vu. Nemohl pochopit tolik milosrdenství.

Mohamed se nijak nesnažil, aby mu toto pochopení ulehčil. Začal pečo­vat o strýcovy pozemské potřeby. V kapsách jeho oděvu našel peníze a za ně nakoupil potřebné věci. Zlepšil pak jeho lůžko a připravil nápoj na spaní.

Když Abú Tálib usnul, odešel Mohamed ke zraněnému chlapci. Našel ho, jak pohodlně odpočívá na lůžku.

»Zazpívej ještě jednou tu krásnou píseň, kterou jsi zpíval na ulici, ma­minka by ji ráda slyšela,« prosil chlapec.

Mohamed zapěl svůj žalm a radoval se z toho. Ženě stékaly po tvářích proudy slz.

»Ty jsi žid, příteli?« zajímalo ji.

Dříve než mohl Mohamed odpovědět, začala sama vypravovat, že i ona je židovka, ale že se provdala za uctívače fetišů. Zpočátku jí to bylo lho­stejné, teď však touží opět slyšet o Bohu.

A Mohamed vyprávěl o Bohu Židů to, co věděl. Všichni tři zapomněli na ubíhající čas. Mohamed vyprávěl také o Mesiáši, který přišel, ale jehož poznalo jen málo lidí. Zmínil se i o smrti Syna Božího na kříži. V jeho slovech byl stín hořkosti jako vždy, když o tom mluvil. Lítostí nad zavraž­děním Syna Božího se mu sevřelo srdce.

Dveře se tiše otevřely, a zrovna když Mohamed začal mluvit o Mesiáši, vstoupil Abú Tálib. Aniž si ho kdo všiml, posadil se u dveří na podlahu a naslouchal synovcovu dojemnému líčení.

Tak ho přemohlo, že se rozvzlykal a tím na sebe upozornil. Dovedli ho k sedátku a domlouvali mu, on však přiznal svou velkou vinu vůči Bohu.

»Můžeš to ještě napravit, Abú Tálibe,« pronesl Mohamed živě. »Staň se hlasatelem Božím. Jdi a zvěstuj Ho, jako jsi Ho až dosud popíral.«

»Lid mě už nebude chtít poslouchat, když jsi rozbil mé shromáždění,« vzlykal strýc.

»I když nebudeš moci mluvit k velkým zástupům, začni v malém,« od­pověděl bezstarostně Mohamed. »Věř mi, že čas ještě není zralý pro tvé plány. Napřed musíme dát lidem něco nového a dobrého, a teprve pak od nich budeme moci požadovat, aby odložili staré.«

»A kdy to budeme moci učinit? Jak by se to mělo provést?« zeptal se Abú Tálib malomyslně.

»Jakmile budu dost starý, abych se mohl stát nástrojem Božím!« odpo­věděl Mohamed.

Mluvili ještě o různých věcech a potom se vydali do Abú Tálibova útul­ku, aby tam strávili noc. Příštího dne si strýc přál vědět, jak si Mohamed představuje nejbližší budoucnost.

»Odvezu tě do Mekky,« slíbil mladík naplněný důvěrou. »Tam budeš v bezpečí.«

»To je pravda,« přisvědčil Abú Tálib. »Jen cestou tam a zde ve městě mi hrozí nebezpečí.«

»To překonáme,« zvolal Mohamed, jehož toto dobrodružství lákalo.

Po poradě s paní domu najali silného osla s pohodlným sedlem, jaké používaly k jízdě ženy. Abú Tálib se musel převléknout do ženských šatů a zastřít si obličej hustým závojem.

Mohamed vedl osla. Tak se dostali bez překážky z města a také po celé dlouhé cestě se jim nic nepřihodilo. Až v blízkosti Mekky si Abú Tálib vy­měnil oblečení, protože považoval za hanbu, kdyby měl v ženských šatech vejít do paláce předků.

Mohamed měl radost, když opět viděl místa svého dětství, kde ho ra­dostně zdravili staří služebníci, především Mustafa. Považovali ho za své­ho pána a dědice. Zeptal se na Sáru a uslyšel, že již není mezi živými.

Několik dní Mohamed odpočíval, pak zašel k Abú Tálibovi a oznámil mu, že se chce sám starat o své živobytí. Očekával strýcovu odpověď, že to nemá zapotřebí, protože mu patří celé bohatství po otci. Byl na to také v duchu připraven, ale ukázalo se, že se mýlil.

Abú Tálib ho požádal, aby u něho zůstal jako host. Je zde přece dost majetku, aby z toho mohli být oba živi.

Tento způsob strýcova myšlení Mohameda tím více utvrdil v jeho roz­hodnutí osvobodit se od všeho. Věděl, že musí stát na vlastních nohou, až ho zastihne Boží volání.

»A co hodláš dělat?« zeptal se Abú Tálib, který měl nevědomky radost, že mu Mohamed tak usnadňuje, aby majetek, na němž tolik lpí, zůstal je­ho vlastnictvím.

»Chci se stát obchodníkem, jako jím byl můj otec přede mnou,« odpo­věděl mladík. »Můj styk s obchodními příručími a znalosti, které jsem si jako dítě osvojil v krámech, mi pomohou, abych si rychle zvykl. Je to stej­ně jen přechodné,« dodal.

Již nazítří opustil otcovský palác, aby si hledal zaměstnání. Navštívil jed­noho z otcových přátel a ten ho radostně přijal.

Věděl také hned o místě, kde by mohl Mohamed nastoupit, jestliže chce být opravdu obchodníkem. Nedávno zde zemřel jeden obchodník klenoty a mladá vdova po něm chce vést obchod dál. Hledá mladého muže s dob­rými mravy jako pomocníka ke svým obchodním příručím. To by bylo místo vhodné pro Mohameda.

»Nejsem na to příliš nezkušený?« vyptával se mladík.

Otcův přítel prohlásil, že ne. Vdova Chadídža hledá právě někoho, koho by mohla sama obeznámit se zvláštním charakterem svého obchodu. Sama rozumí obchodu velmi dobře, protože vypomáhala manželovi. Je bezdětná a může veškerý svůj čas věnovat klenotům.

»Je židovka?« vyptával se Mohamed dál.

O tom mu však otcův přítel nemohl nic sdělit.

A protože mu dodal odvahy, Mohamed se rozhodl, že vdovu ihned na­vštíví a podívá se, jaká je situace.

Sklad a prodejna byly v témže domě v jedné z nejlepších ulic Mekky. Protože otcova prodejna nebývala v paláci, ale na opačném konci města, Mohamed se tam zřídkakdy dostal.

Přesto když vstoupil do tohoto obchodu, okamžitě poznal velký rozdíl. Zde panoval obchodní ruch, který byl zaměřen jen na vydělávání peněz, kdežto u jeho otce se obchodovalo pro krásu předmětů samých. Abdalláh obchodoval pouze s vybranými drahokamy a drahým zbožím. Zde sice by­lo také takové, ale zastrčené mezi spoustou laciného, méněcenného braku.

Mohamed si mimoděk v duchu položil otázku:

»Jestlipak se duše této ženy podobá prodejně? A pokud je tomu tak, stojí za to hledat v ní ušlechtilou perlu?«

Sám se podivil této myšlence, která jako by k němu odkudsi přiletěla.

Když přednesl jednomu z obchodních příručích prosbu, že by rád mlu­vil s paní Chadídžou, příručí ho požádal, aby chvilku počkal.

Zatímco stál skromně u stolu a prohlížel si vystavené zboží, cítil, že na něho kdosi hledí planoucíma očima. Nevěděl, komu patří, až si konečně všiml, že závěs v pozadí se mírně pohnul.

Toto tajné pozorování mu připadalo tak zvláštní, že se musel tiše zasmát.

V té chvíli se závěs rozhrnul a do prodejny vešla mladá, kvetoucí žena. Houpavým krokem přistoupila k mladíkovi, jehož rysy již opět měly ob­vyklou vážnost.

»Proč ses před chvílí smál?« zeptala se Chadídža místo pozdravu.

Svými slovy vyvolala znovu úsměv na jeho tváři.

»Představil jsem si, jak mne kdosi za závěsem pozoruje, aby zjistil, jest­li jsem poctivý člověk,« odpověděl otevřeně.

Namalované tváře ženy polila žhavá červeň. Tvářila se ale jakoby nic a prohodila:

»Nemysli si, i ty budeš často stávat za závěsem a pozorovat kupce, po­kud jsi ke mně přišel opravdu s úmyslem pomáhat mi v obchodě.«

Mohamed mlčel. Co měl na to říci? Žena ho odpuzovala a přitahovala zároveň. Mohlo jí být asi čtyřiadvacet let, takže byla o téměř deset let starší než on, a přesto cítil převahu na své straně.

Protože mlčel, ujala se opět slova:

»Chceš u mě nastoupit a pomáhat mi při prodeji a nákupu?«

»Přišel jsem kvůli tomu, abych tě o to požádal,« odpověděl Mohamed váhavě. Příručí se mezitím vzdálili do skladu, takže oba osaměli. Moha­med pokračoval:

»Chtěl jsem ti sdělit, že vlastně nemám žádné obchodní znalosti, přesto­že můj otec byl obchodníkem. Teď ti ale raději hned řeknu, že tak, jak je vedena tato prodejna, na to nejsem zvyklý. Bylo by mi zatěžko zde půso- bit.«

Vdova udiveně naslouchala.

»Nevíš ovšem, že jsem v posledních dnech odmítla téměř třicet mladých lidí, kteří mě naléhavě prosili, aby tady směli pracovat. A ty, nejmladší ze všech, se opovažuješ mi říci, že se ti můj obchod nelíbí. Já jsem tě přece nevolala, takže můžeš jít, odkud jsi přišel.«

Mohamed se beze slova otočil a zamířil ke dveřím. To však nebylo ženě vhod. Čekala prosby a byla připravena je splnit, neboť mladík se jí líbil. Cosi v jeho zevnějšku a chování ji přitahovalo. Jestliže ho ale chce udržet, musí jednat rychle. Už jen několik kroků ho dělilo od ulice.

»Hola, slyšíš?« zavolala na něho hlasitěji, než bylo nutné. »Vždyť jsi mi ještě ani neprozradil, kdo jsi a odkud jsi!«

»Když mne posíláš pryč, je zbytečné o tom dál mluvit,« utrousil Moha­med a kráčel dál k východu.

»Kdo ti řekl, že tě posílám pryč?« zlobila se žena. »U mě se váží draho­kamy a ne slova. Kdo je tak mladý jako ty, ten nesmí být těžkopádný.«

»To jsem si mohl myslet, že tvá slova se vždy neshodují s tvými myš­lenkami^ uklouzlo Mohamedovi.

»Jakou jsi to zase pronesl poznámku?« zeptala se žena vábena proti své vůli.

Mohamed chvilku váhal, pak pohodil hlavou, jak bývalo v rozhodují­cích okamžicích jeho zvykem, a odpověděl:

»Kdo pokrývá svou tvář, kterou obdržel od Stvořitele, ten zahaluje také své myšlenky, jež se rodí v jeho nitru.«

Znovu se zlobila. Přesto viděla, že mladík je úplně jiný než všichni, kte­ré dosud poznala. Kdyby tak mluvil vždycky, bylo by docela zábavné mít ho u sebe.

»Můžeš u mě dostat práci,« svolila milostivě a očekávala vřelý dík.

Mohamed chvíli váhal a potom prohlásil:

»Chci zkusit, jestli snesu tvůj obchod, ba i tebe. Obojí není to pravé!«

Litovala svého rozhodnutí. Chtěla svá slova vzít zpět, když vtom do prodejny vstoupil kupec a musela svou pozornost věnovat jemu. Muže by­lo těžké uspokojit. Ze všech stran mu snášeli věci na výběr.

Mohamed rychle postřehl, co si muž přeje, a podal to Chadídži tak sa­mozřejmě, jako by mu celý obchod patřil. Muž koupil víc, než měl původ­ně v úmyslu, a žena poznala, že získala velmi zdatného pomocníka.

V radosti nad dobrým obchodem už zapomněla na urážlivá slova. Obrá­tila se živě k Mohamedovi a zeptala se:

»Jak se jmenuješ? Odkud jsi?«

»Jsem Mohamed ben Abdalláh. Můj otec byl obchodníkem s klenoty.«

Žena na něho pohlédla celá udivená. Syn nejváženějšího rodu k ní při­šel jako pomocník! Je to možné? Když Mohamed viděl její údiv a její pochybnosti, navrhl jí:

»Můžeš se na mne zeptat ibrahíma ben Júsufa. Poslal mě k tobě.«

»To není potřeba,« ozval se hluboký hlas tohoto muže, jenž právě vstou­pil do prodejny.

Byl potěšen, že se oba již domluvili, a navrhl Mohamedovi, aby si sem dal přinést svoje věci, jestliže je bude potřebovat. Mladík pochopil, že pří­tel jeho otce chce zůstat s vdovou o samotě, a odešel.

Když opustil prodejnu, zeptal se ibrahím ženy, jak se jí líbí její nový pomocník. Odpověděla, že dosud neví, jak by ho měla posuzovat. Zdá se, že je velmi dobře vychován, ale mluví velmi nelíčeně.

Sotva však vyslovila tato slova, napadlo ji Mohamedovo přirovnání. Znovu téměř litovala, že přijala tohoto bystrého pozorovatele. ibrahím jí domlouval, aby měla radost, neboť lepšího pomocníka by asi nedostala.

Že mladík chce raději snášet příkoří a osamostatnil se, než aby zahnal zmrzačeného strýce, mu slouží jen ke cti. Také jinak je o Mohamedovi slyšet jen to nejlepší a jistě bude velmi brzy její oporou.

Tak zůstal Mohamed u vdovy a zvykal si na to, být obchodníkem. Své povinnosti bral vážně a velmi mu prospělo, že získal výborné vzdělání v chrámové škole. Zejména v počtech měl převahu nad svou paní.

Již velmi brzy mu mohla přenechat celý prodej, pozorovala ale všelicos nového. Bylo jí nápadné, že přímo vášnivě nabízí a prodává laciné, nepra­vé zboží. Zvykl si již na nepravé a naučil se je oceňovat?

Jednou večer, když zjistila, jaké množství takových předmětů bylo úplně vyprodáno, se ho na to žertem zeptala.

»Že jsem se naučil oceňovat nepravé zboží? Ten brak?« namítl pohrda­vě. »Ne, Chadídžo, jen jsem to vyklidil, abych měl místo pro lepší zboží.«

»Ty už nechceš objednat jiné zboží tohoto druhu?« vyzvídala téměř úz­kostlivě. »Můj manžel vždycky říkával, že laciné zboží láká kupce.«

»O takové kupce, kteří se tím dají zlákat, není co stát. Věř mi, Chadídžo, že tvůj obchod bude mít větší cenu a budou jej vyhledávat vznešenější zákazníci, když budeš prodávat jen hodnotné a pravé zboží.«

Pomalu, jen velmi pomalu se Mohamedovi podařilo ženu o tom pře­svědčit.

Kdo se po třech letech podíval do obchodu, našel jej úplně změněný. Byly zde nabízeny ke koupi jen vybrané předměty, vše nepravé zmizelo.

Největší změnu však zaznamenala majitelka. Na jejím obličeji nebylo ani stopy po líčidle a pudru, šaty měla prosté, ale vkusné. Jen její živé, ne- uhlazené pohyby stále ještě prozrazovaly, že není urozeného rodu. Také její hlas začal trochu skřípat, když se rozzlobila.

Její vztah k sotva osmnáctiletému pomocníkovi byl zvláštní. Někdy se zdálo, jako by se bála jeho otevřeně vyslovovaných výtek. Stal se neome­zeným pánem celého obchodu, a co řekl, to platilo. Příručí i sluhové k ně­mu měli úctu, i když byl o tolik mladší než oni. Viděli v něm vzor pocti­vosti, věrnosti a vlídnosti.

Zároveň se zbystřil jeho pohled. V prvním roce přišel do prodejny zá­kazník a paní ho sama obsluhovala, zatímco Mohamed jí přinášel zboží. Náhle uchopil muže za ruku a polohlasně, ale určitě ho vyzval:

»Polož hned na stůl ty perly, které jsi právě vzal!«

Chadídža se ulekla. Jak to jen mohl Mohamed vyslovit, když byl vzadu v prodejně a nemohl nic pozorovat!

Muž se vztekle ohrazoval:

»Okamžitě mě pusť! Jak se opovažuješ dotknout se mě?«

»Nepustím tě, dokud perly nebudou v rukou Chadídži.«

»Nemám žádné perly.«

Mohamed sáhl do mužova pláště a vytáhl obratně zhotovený pytlík, v němž kromě právě ukradených perel byly ještě jiné věci. Usvědčený zlo­děj se bránil, Chadídža však poslala pro stráž. Ta ho přemohla a odvedla.

Zatímco rozrušená žena se neustále vracela k této příhodě, Mohamed pouze poznamenal:

»Vidíš, že to u mne jde i bez té dírky v závěsu.«

Jak horlivě Mohamed pracoval pro rozvoj obchodu během prodejní do­by, tak pravidelně se uzavíral ve své místnosti, když byla prodejna uzavře­na. Všechny žádosti paní, aby u ní jedl nebo s ní chodil na návštěvy, od­mítal.

»V rodinách, ve kterých jsem vyrůstal, se muži vždy drželi stranou žen,« pronesl vážně. »Ne proto, že by se považovali za lepší, ale proto, že v ženách ctili něžnější bytosti. I já to chci tak dělat.«

Chadídža by ráda věděla, čím se Mohamed zabývá ve svých volných chvílích, ale on sám o tom nikdy nemluvil a každé vyptávání bylo marné.

Jednoho dne ho narychlo zavolali k jeho strýci, který mu chtěl sdělit něco důležitého. Zpráva byla tak naléhavá, že Mohamed opustil svou kom­natu, aniž dříve skryl, na čem pracoval.

Chadídža vklouzla dovnitř. Byla hořce zklamána, když našla listy papí­ru popsané značkami, které nemohla rozluštit, protože písmo bylo hebrej­ské. Alespoň se však dozvěděla, že se zabývá nějakým studiem.

Inu, je dosud mladý, takže se může klidně ještě několik roků takhle bavit!

Když Mohamed přišel k Abú Tálibovi, našel ho ve velkém vzrušení. Ucházel se o velmi zámožnou vdovu a byl vyslyšen! Jemu, mrzákovi, se má přece ještě dostat štěstí, o kterém se domníval, že je mu navždy ode­přeno.

Podle práva byl Mohamed hlavou rodiny a musel dát svolení k sňatku, jinak by byl neplatný. Abú Tálib se chvěl strachem, že by Mohamed mohl při této příležitosti odhalit, že mu dosud zadržoval jeho dědictví po otci.

Kdyby mladík požadoval svůj dědičný díl v této chvíli, Abú Tálibovi by zbylo nepatrné jmění. Pravděpodobně by ke sňatku nedošlo.

Mohamedovi připadalo, jako by se díval oknem do strýcova srdce, a bo­lelo ho, že tak zoufale lpí na penězích. Považoval za nesprávné mlčky k tomu přihlížet, a kromě toho by stav nejistoty pro Abú Táliba nikdy ne­skončil. Proto klidně prohlásil:

»Strýče, dávám ti rád svolení k sňatku. Sám totiž musíš nejlépe vědět, zda ti přinese štěstí. Jako svatební dar ti dávám všechno, co jsi dosud se strachem považoval za svůj majetek. Jedině tento palác se vším, co k němu patří, vyžaduji pro sebe. Je to velmi málo ve srovnání s bohatstvím, které ti ode dneška bude pravoplatně patřit. Pouze tě prosím, abys tu svou vdo­vu nepřiváděl do tohoto domu.«

»Ona má svůj vlastní krásný palác, kde budeme beztoho bydlet, Moha­mede. Můžeš tady proto v klidu hospodařit, až se příští měsíc vystěhuji.«

O tak bohatém obdarování nepadlo ani slovo! Strýc necítil stud, že ho Mohamed prohlédl! Jen ulehčení, že všechno hladce prošlo. Mohamed se ještě dlouho nemohl zbavit tísnivého dojmu, který v něm vyvolala tato úžasná chtivost peněz. Zdálo se, jako by Abú Tálib měl dvě duše - jednu špatnou a druhou velmi dobrou. Která z nich nabude vrchu?

Po Abú Tálibově sňatku se Mohamed vrátil do svého otcovského paláce a žil tam obklopen sluhy, kteří podléhali rozkazům věrného, starého Mu- stafy, jenž svého pána nade vše miloval.

Ve dne mladík působil v prodejně Chadídži, jakmile však byla zavřena, odcházel do své vlastní říše. Zřídka se stýkal s lidmi stejného věku a ani po tom netoužil.

Jednoho dne se v něm probudila touha po cestování. Zásoby perel a dra­hokamů se povážlivě tenčily a bylo nutno opatřit nové. Požádal vdovu, aby ho vyslala na nákup. Uznala, že by tuto záležitost nemohla svěřit lep­ším rukám, a ráda svolila.

Vyjel co možná nenápadně, doprovázen jen dvěma věrnými sluhy. Nejdří­ve chtěl navštívit Jathrib ležící na sever od Mekky. Bylo to největší ob­chodní město v celé Arábii, kde se v určité době shromažďovali obchodní­ci z různých končin a věnovali se obchodování. To ho vábilo.

Dojel ve vhodný čas. Živý ruch naplňoval rozlehlé sály, které město vy­budovalo za tímto účelem a jež otevíraly shromážděným obchodníkům své brány jen třikrát do roka.

V prostém oděvu se vmísil mezi přítomné.

Pestrý obraz, který se mu naskytl, ho zaujal natolik, že téměř zapomněl na účel své návštěvy. Pak ho ale přilákalo obchodování, nabízení a smlou­vání. Připojil se k ostatním a sjednal velmi dobré nákupy. Nakoupené zbo­ží sluhové na jeho pokyn opatrně odnesli.

I když byl vlastně se svými obchody hotov, zachtělo se mu zůstat až do konce trhu. Někteří starší obchodníci mu o tom vyprávěli a zvali ho na slavnost, kterou trhy končí.

Poslední večer byla uprostřed velkého sálu prostřena bohatá tabule a ko­lem ní byly rozloženy tlusté rohože. Muži se na ně usadili a slavnostní hos­tina začala. Podávala se při ní šťáva z kvašených hroznů; Mohamedovi velmi zachutnala. Ale již při prvním doušku poznal, že působí opojně, a přestal pít. Zato ostatní pili dál, jen někteří se v pití mírnili.

Když po hostině přišla na řadu silná hnědá káva, pohlédli přítomní mu­ži plni očekávání na Mohameda. Nechápal, proč se na něho dívají, nechtěl se však ptát a čekal, co mu sdělí. Konečně začali sami, protože měli v úmys­lu přimět ho k řeči.

»Poslyš, příteli,« oslovil ho jeden ze starších obchodníků, »jsi v našem kruhu nejmladší. U nás je zvykem, že nejmladší nám něco vypravuje. Mů­že to být cokoliv, třeba něco vymyšleného nebo nějaký zážitek, jenom to nesmí být odnikud vyčteno.«

»Proč jste mi to neoznámili dřív?« zeptal se udivený Mohamed. »Mohl bych si něco vymyslet.«

»To je právě na tomto zvyku nejkrásnější, že vypravěč neví o ničem do- předu,« odpověděli mu. »Překvapení oběti obyčejně působí velmi komic­ky a často slýcháme nejneuvěřitelnější příběhy.«

Bylo mu jasné, že něco vyprávět musí. Co ale má říci těmto mužům, z nichž většina již není střízlivá? Ještě když přemýšlel, volali na něho ně­kteří:

»Vypravuj třeba o holkách, to je přece to nejhezčí!«

»Mám vyprávět o ženách?« tázal se Mohamed a položil zvláštní důraz na slovo žena.

Někteří starší muži náhle upadli do rozpaků. Mohamed celou svou duší prosil o pomoc. A za chvíli se mu ukázal obraz, po něm druhý a pak ještě třetí. Ačkoliv rychle přelétly před jeho duševním zrakem, bleskurychle mu naznačily, co má vyprávět.

Posadil se zpříma, uchopil růži ležící na stole a začal:

»Když byl stvořen tento svět, byl dokonalý jako vše, co vychází z ruky Nejvyššího.«

Přerušil ho hlasitý výkřik:

»Jsi křesťan nebo žid?«

»Jsem člověk!« odpověděl Mohamed. »Nechte mne vyprávět.«

»Všechno na světě bylo co nejlépe promyšleno. Hory čněly do výše a mezi nimi se rozprostírala úrodná údolí. Řeky valily své vody k mořím a sloužily za příbytek rybám. Stromy houpaly svými větvemi v paprscích slunce a ptáci zpívali mezi listy, kde zrálo ovoce. Muži, kteří obývali tuto zem, z toho měli radost. Chytali ryby a lovili divokou zvěř, chovali domá­cí zvířata a sklízeli ovoce.

Po nebi chodila Láska Boží a dívala se dolů na zemi. Také ona měla ra­dost, jak je to všechno účelně zařízeno. Přitom však cítila, že někde něco schází. Rozhlížela se kolem a přemýšlela. Náhle věděla, co to je: scházela zde krása! Ve všem nově stvořeném zde dole sice byla krása, ale krása nebeských zahrad byla jiná.

Královna lásky proto uchopila jednu z červených růží, jež rozkvétaly kolem ní, a nechala ji zvolna sletět dolů na zemi. Jak se muži divili, když se ten zázrak krásy, barvy a vůně objevil na zemi! Jejich duše se začaly rozpomínat na něco, co kdysi směly vídat. Tuto překrásnou květinu nazva­li »nebeská růže« a pěstovali a opatrovali ji, až její kalich přinesl semena. A kam tato semena zaseli, tam rozkvetly a rozvoněly se růže.«

Mohamed bezděčně zvedl rudý květ, který držel v ruce. Muži naslou­chali jako očarováni. To je přece nádherná pohádka. Nikdo ji nechtěl pře­rušit.

Mohamed pokračoval:

»Z nebeských zahrad se dívala spanilá královna lásky a měla radost, kolik krásy přinesl její dar zemi.

Vtom k ní přistoupila jiná vznešená ženská postava, královna čistoty. A Láska jí ukazovala, co její dar na zemi způsobil, a vyzvala ji, aby i ona poslala dolů své zázračné bílé květiny. Čistota pravila:

>Mé bílé květy se nehodí do rukou mužů! Mám-li je darovat zemi, mu­síme nejdříve poprosit Stvořitele, aby pro ně vzbudil strážkyně tak spanilé a čisté, jako jsou mé bílé květiny.<

I odebraly se ke Stvořiteli s prosbou. Vyhověl jí a stvořil ženu!

Spanilá a čistá přišla kdysi dolů z nebeských výšin na zemi, aby se stala strážkyní čistoty. Kdo o ní mluví lehkovážně, kdo si s ní zahrává, ten ničí bílé květiny nebeské královny čistoty!«

Skončil; hlas se mu chvěl pohnutím a hlubokou vážností! Muži seděli jako v čarovném kruhu. Nikdo z nich se neodvážil promluvit ani slovo. Zdálo se, jako by přemýšleli o tom, kolik zázračných květů již otrhali a pošlapali.

Mohamed vstal a s přátelským pozdravem opustil síň. Když odešel, ně­kteří se rozechvěně zeptali:

»Co nám chtěl říci svým vyprávěním? Cožpak se už nemáme těšit se ženami?«

Jiní naproti tomu volali:

»Bylo to nádherné! Kdo je ten mladý muž?«

A jakýsi bělovlasý stařec vstal a vyzval ostatní:

»Vraťme se domů a přemýšlejme o tom, co jsme slyšeli. Můžeme se ra­dovat se ženami, pokud si jich vážíme. Z květin máme přece také radost, aniž bychom je otrhali.«

Pomalu se rozešli a mnozí si odnesli něco pro celý život.

Když se Mohamed vrátil z Jathribu a přesvědčil se, že všechny nakoupené drahocenné předměty šťastně dopravili domů, přepadl ho velký vnitřní ne­klid.

Po letech uzavřenosti okusil svobody, nadýchal se čerstvého vzduchu a teď ho to mocně táhlo do přírody. Jakmile měl jen trochu volného času, vycházel do okolí, ale nijak ho to neuspokojovalo.

Zpočátku sám nevěděl, co se s ním děje, až si jednou večer uvědomil, že to není nic jiného než touha po širém prostoru a po svobodě.

Vzpomněl si na Boží pomoci v raném mládí, kdy i nejmenší jeho pros­by byly tak milostivě vyslyšeny, a s dětskou vírou předložil celé své trápe­ní Nejvyššímu.

»Pane,« vyjádřil svou touhu slovy, »je-li to tvá svatá vůle, chci dál pra­covat v obchodě i v prodejně. Jestliže je ti ale lhostejné, co budu dělat do doby, než mne budeš moci potřebovat, dovol mi jít ven.«

Po této modlitbě naplnily jeho duši velký klid a důvěra. Věděl, že nyní Bůh promluví a ukáže mu, co má dělat. Mohl čekat. Teď mu již nebylo úzko.

Vůbec se nedivil, když mu nazítří ráno Chadídža oznámila, že slíbila svému příbuznému jménem Varaka, že se pod Mohamedovým vedením může u ní učit prodávat.

To je přece začátek, aby on, Mohamed, získal větší volnost pohybu. Když se Varaka brzy zapracuje, nebude ho už v obchodě nezbytně po­třeba.

Proto radostně slíbil, že milerád zaučí muže, který byl asi o patnáct let starší než on.

Varaka přišel a velmi se Mohamedovi zamlouval. Měl jasný postřeh a klidnou rozvahu a zdálo se, že se i on v nitru zabývá jinými záležitostmi než pouze obchodem. Všechny ušlechtilé věci měl právě tak rád jako Mo­hamed a vše nepravé se mu také protivilo. Nebylo ani jinak možné, než že se oba stejně smýšlející lidé stali přáteli.

Jednoho dne se Varaka zeptal přítele, jakého je vyznání. Místo odpovědi položil Mohamed Varakovi otázku, v co věří on sám.

»Nemohu věřit v nic a nikomu,« pronesl Varaka. »Právě proto jsem chtěl od tebe vědět, kterou víru sis zvolil. Rád bych si ji totiž zvolil také.«

»To přece není správné, Varako,« namítl Mohamed. »Nevolíme víru kvůli některému člověku. Jestliže můžeš nějakou víru přijmout nebo odlo­žit podle libosti, jistě není pravá. Víra je přesvědčení, je to prožití v nej­hlubším nitru duše. Nedá se měnit jako oděv, který střídáme, a nedá se ani vtěsnat do lidských formulí.«

Varaka dal po krátkém přemýšlení příteli za pravdu.

»Když mi to vysvětluješ takto, musím přiznat, že mám přece víru, pro­tože věřím v Boha a Pána, o kterém jsi mi vyprávěl. Uctívání fetišů jsem se zřekl, tento kult mně nebyl nikdy posvátný.«

»I já věřím v Boha, svého Pána,« pravil Mohamed vážně. »Věřím také v Krista, jeho svatého Syna, který přišel na svět, aby v nás ještě jednou zažehl světlo, které v našem nitru už jen doutnalo.«

»Takže jsi křesťan!« zvolal Varaka udiveně.

»Ne, nejsem křesťan!« odporoval Mohamed téměř prudce. »Nevěřím, že Kristus zemřel za naše hříchy, nýbrž pro naše hříchy, a to je základní roz­díl. Nemohu také věřit, že Kristus mohl dokončit a splnit své svaté poslá­ní. Vždyť hříšnost a nevděčnost lidí mu v tom zabránily.

Vím, že přijde ještě jednou. Pak však vystoupí jinak. Přijde ve vší slá­vě, aby soudil celý svět.«

»O tom mně musíš povědět víc, abych to mohl pochopit a rozuměl to- mu,« prosil Varaka. »Napřed mi ale vysvětli: jak jsi to mínil, když jsi řekl, že Kristus zemřel pro naše hříchy? My jsme přece tehdy vůbec nebyli na světě!«

»A ty to víš tak jistě?« zvolal Mohamed vášnivě. »Pravím ti, Varako, že já jsem byl tehdy určitě na světě! Vidím Krista kráčet po jeho cestách, nevidím ho však tak změkčilého a rozplývajícího se všeláskou, jak nám ho líčí křesťanští kněží, ale vidím ho mužně přísného, jak z něho proudí láska a milosrdenství.

Vidím Krista, jak pozvedá své svaté ruce k požehnání a ku pomoci, a vidím, jak s nelibostí odvrací svůj pohled od těch, kteří se mu blížili nehodně.

Slyším jeho hlas, který je tak milý, že všechna srdce přitahuje mocí k němu, a který dovede zahřmít jako vzdálený hrom, až se srdce hříšníků třesou.

Vidím Krista, Syna Božího, to nejsvětější, co země kdy nosila, zkrvavě­lého viset na kříži, zavražděného!«

Mohamedovi se zlomil hlas; dal se do hořkého pláče. Zdálo se, jako by cosi, co bylo dlouho zadržováno a potlačováno, se násilím dralo ven. Jen stěží se opět vzpamatoval a pak se znovu obrátil k příteli, který s velkým dojetím naslouchal.

»Vidím, slyším a vyciťuji Krista velmi blízko a vím, že jsem kdysi směl být u něho. Když však chci dál naslouchat v sobě, když se ve mně ozve touha dozvědět se, čím jsem byl tehdy na zemi, zastřou se mé vzpomínky jakoby závojem a já nesmím nic vědět. Často jsem prosil o osvícení, ale nikdy nepřišlo.«

»K čemu by ti bylo, kdybys to věděl?« zeptal se Varaka rozvážně.

»Možná bych mohl napravit, v čem jsem tehdy pochybil, a mohl bych Synu Božímu sloužit vědoměji.«

»To není správné, Mohamede,« odporoval Varaka. »To všechno můžeš dělat zrovna tak dobře, i když to nevíš. Představ si, že jsi byl velkým hříš­níkem, a snaž se to odpykat. Myslím, že by ti to určitě pomohlo dostat se vpřed a vědomě sloužit.«

»Asi máš pravdu,« připustil Mohamed. »Je to ode mne asi jen zbytečná zvědavost, kterou Bůh nevyslyší.« -

Varaka působil v obchodě již asi rok a Mohamed se nemohl zbavit do­jmu, že pro oba dva není v prodejně dost práce.

Jeden z nich si bude muset hledat zaměstnání někde jinde. Nic nebylo samozřejmějšího než to, že příbuzný zůstane a cizí člověk půjde. To také odpovídalo Mohamedovu přání, nechtěl se ale ukvapit a raději chtěl vy­čkat na pokyn shůry.

Mohl by o to znovu poprosit? Nebude to vypadat, jako kdyby se domní­val, že Bůh na něho zapomněl? Zatímco takto uvažoval, ale nedospěl k ně­jakému závěru, vyrazilo to náhle z něho:

»Pane, Nejvyšší, já čekám!«

Byla to přece jen modlitba a dokonce připomínka! Mohamed se ulekl. Bude se Bůh hněvat? Zastyděl se a naplnila ho pokora.

Vyslyšení však přišlo. V noci mu Pán poslal vzkaz, aby se připravil na dalekou cestu. Může trvat dva roky, než se vrátí do Mekky. Kam cesta po­vede a z jakého důvodu ji nastoupí, se dosud nedozvěděl. Ale to, že koneč­ně padlo rozhodnutí, ho naplnilo velkou radostí. Projevil ji díkem a chválou.

Již příštího dne vstoupila Chadídža do prodejny, kde poslední dobou bý­vala jen řídkým hostem, a sdělila přátelům, že v přístavním městě v Sýrii zemřel dlužník jejího muže. Právě dostala zprávu. Jeden z obou mladých mužů tam musí jet, aby vymohl dluh z pozůstalosti.

Účel cesty byl Mohamedovi tak odporný, že by jistě poslal Varaku, kdy­by mu v noci nebyla oznámena vůle Boží. Takto se klidně nabídl, že cestu podnikne a vyřídí příkaz podle svých nejlepších sil.

Také Chadídža by raději viděla, kdyby jel tuto záležitost vyřídit její pří­buzný, ale uvědomila si, že se Mohamed vzhledem ke své velké chytrosti na tento úkol hodí mnohem víc.

Mohamed se v naprostém klidu připravil na cestu a předal Varakovi dohled nad celým obchodem. Odmítl služebnictvo, které mu Chadídža na­bízela. Dal přednost tomu, aby ho doprovázeli jeho vlastní lidé, kteří mu byli věrně oddáni. Zato potřebnou finanční částku vzal klidně z pokladny obchodu. To mu náleželo, protože bude pracovat ve službách Chadídži.

Sotva měl Mekku za sebou, zmocnila se ho velká radost z cestování. Živě vzpomínal, jak mu bylo, když jel poprvé na hřbetě strýcova velblouda stejnou cestou.

Teď ujížděl na vlastním čistokrevném hřebci ze stáje svého otce. Jestliže se mu tehdy zdála cesta, vedoucí na pokraji pouště, pustá a jednotvárná, o to víc ho zaměstnávala nyní.

Maně ji srovnával s lidským životem. Právě tak pískem zasypané jako tato kdysi úrodná půda je dobro v lidských srdcích. Tak jako písek proniká do všech, i těch nejmenších otvorů, právě tak se vtírají hříchy a zlé myš­lenky do lidských duší, jakmile se jim jen trochu otevřou.

Pak zase uviděl na kraji cesty květinku, jak se snaží i v suché půdě při­nášet květy a plody. Seskočil z koně a nalil vodu na unavenou rostlinu. Jeho průvodci se mu smáli:

»To nebude mnoho platné, protože v tom horku se voda brzy vypaří.«

»Kdyby každý, kdo jde kolem, učinil totéž co já, byla by rostlina zachráněna,« prohodil Mohamed. »I kdyby jí to přineslo jenom přechodné osvěžení, bylo by to přesto dobré.«

Také toto malé prožití ho vedlo k podobenství.

Cesta byla téměř krátká pro všechno, co naplňovalo jeho duši. Dříve, než očekával, dorazili do města. Klášter, ve kterém kdysi žil, minul bez povšimnutí. Zpozoroval to, až když se před nimi vynořily první domy.

Jistě by tam zastavil, ale ani ho netrápilo, že nemohl splnit své předsevzetí. Co by tam vlastně chtěl? Později, až bude nástrojem Božím, přinese bra­trům jistě zvěst. Teď je na to příliš brzy.

Město se změnilo pouze málo. Bylo to stále ještě totéž   stísněné město s úzkými uličkami a živým obchodním ruchem.

V jednom hostinci našel Mohamed i se svými průvodci dobré zaopatře­ní. Pak nejdříve vyhledal lidi spravující dlužníkovu pozůstalost. Zjistil, že obchodní záležitosti zemřelého jsou velmi zamotané.

Při nejlepší vůli dědiců nebylo možné tyto záležitosti objasnit. Moha­med si uvědomil, že musí vynaložit veškerý um, aby mohl zdárně splnit své poslání.

Ihned se ozval dobře známý hlas v jeho nitru, který se přihlásil vždy, když bylo nutno provést něco, co mu nebylo zrovna po chuti:

»Vyplatí se to, aby příští nástroj Boží marnil sílu a čas na obchodní věci?«

Mohamed jej však ihned přinutil, aby mlčel.

»Kdyby Pán chtěl jinak, jistě by mi zjevil svou vůli. Nezbývá než mlčet a pracovat.«

Určité denní hodiny vyhradil obchodním záležitostem, ostatní pak roz­dělil mezi pozorování moře, přístavu i rušného života kolem sebe a tiché ponoření do sebe.

Pro všechno jiné, co skýtalo město přeplněné lidmi z různých zemí, byl slepý a hluchý. Neprýštilo to snad z nějakého určitého předsevzetí, ale zdálo se, jako by jeho smysly byly uzavřeny všem pokušením, jakým zpra­vidla mládež padá za oběť.

Čistý a bezstarostný kráčel špínou a temnotami, aniž nalezly cestu k je­ho duši.

Jeho průvodci to ovšem pozorovali, a tito věrní muži měli velkou radost z moudrosti a ctnosti svého mladého pána.

Jednoho dne Mohameda napadlo vyhledat dům, ve kterém kdysi našel Abú Táliba. Protože neznal jméno oněch lidí, bylo těžké najít ve spleti ulic a uliček tu pravou. Náhle si uvědomil, že je to vůle Boží, aby tam zašel. Byl si jist, že i tentokrát mu bude ukázána cesta.

Živě vzpomínal na malého zraněného chlapce, jehož nesl v náručí, i na to, jak mu tehdy říkal: »Teď doprava, teď doleva.«

Nevědomky se řídil těmito pokyny a skutečně přišel do správné ulice. Spatřil již i dům; byl ještě zchátralejší.

Bez váhání vstoupil dovnitř a ocitl se v klubku mnoha lidí, kteří se shro­máždili v těsné světnici. Stáli kolem plačícího chlapce, v němž Mohamed poznal někdejšího malého přítele. Zavolal na něho, přestože si už nemohl vzpomenout na jeho jméno.

Chlapec zvedl obličej zalitý slzami a jeho oči rozjasnil paprsek poznání.

»Pane, maminka je mrtvá,« zvolal. »Teď mě chtějí prodat. Prosím tě, kup mě sám, ty jsi dobrý!«

Lidé udiveně hleděli na bohatě oblečeného cizince, jehož zde zřejmě znali. Mohamed přistoupil k chlapci a vzal ho za ruku.

»Je tomu tak, jak říká?« zeptal se. »Proč má být prodán jako nějaká věc?«

»Výtěžek z domu a té trochy domácího nářadí nestačí k zaplacení dluhů po otci a za matčin pohřeb. Vydělávat také ještě nemůže, takže bychom museli dlouho čekat na své peníze. Jsou tady ve městě různí obchodníci, kteří kupují takové mladé hochy a berou je s sebou na svých lodích do cizích zemí. Kdo zaplatí nejvíc, ten hocha dostane.«

Mohameda to pobouřilo. Něco takového jistě není podle vůle Nejvyššího!

Ale pochopil, že poučováním by mnoho nepořídil. Kromě toho byl v Sýrii, jejíž zákony neznal. Proto se rozhodl pro jiný postup.

»Kolik vám ještě chybí do potřebné sumy?« zeptal se co nejlhostejněji.

Uvedli mu velmi nízké číslo. Mohamed se opět zeptal:

»Dosáhne nabídka některého kupce této ceny?«

»Pane, co si myslíš?« rozhořčili se muži. »Tak hubený a slabý chlapec by měl stát tolik peněz? Budeme rádi, když nám někdo za něho dá polovičku.«

Ihned se ozval křik:

»Polovičku? Jak si to představujete? Buďte rádi, když dostanete třetinu, ba ani to ne, čtvrtinu nebo pětinu!«

Obnosy se měnily a byly stále nižší.

Mohamed požádal o klid a povykující hlasy ztichly.

»Muži, chci vám dát potřebnou částku, protože by mne mrzelo, kdyby­ste utrpěli škodu,« pronesl přátelsky. »Zato ale převezmu chlapce, jak zde stojí. Jeho ostatní šaty nebo jiný majetek můžete také prodat. Souhlasíte?«

Jak by nesouhlasili! Ukláněli se až k zemi před vznešeným pánem a do­brodincem, kterému ať bohové požehnají.

Chlapec přistoupil k Mohamedovi a uchopil s důvěrou jeho ruku. Ani pohledem se nerozloučil se svým okolím, když s ním jeho ochránce opouš­těl domek.

Ruku v ruce prošli uličkami, až se dostali do míst, která Mohamed znal. Tam převzal vedení a brzy dorazili do hostince, kde chlapce svěřil péči Mustafy. Měl se postarat o jeho očistění a oblečení. Zaopatření se již najde snadno.

»Jak se jmenuješ?« zeptal se Mohamed, ještě než se vydal znovu do města.

»Moje maminka mi říkala Saíd,« odpověděl chlapec.

»A kolik je ti let?« přál si ještě vědět Mohamed.

Saíd nedokázal odpovědět. Proto jeho ochránce začal počítat sám. Chlap­ci mohly být tři nebo čtyři roky, když ho nesl zraněného v náručí. Jak je to asi dlouho, kdy zde byl naposled? Uplynulo zhruba pět roků, spíše více. Takže Saídovi je osm nebo devět let.

Mustafa počítal podobným způsobem. Také on považoval chlapce za tak starého. To by souhlasilo. Ostatně chlapec se mu zamlouval, neboť měl krásné oči a jemně stavěné končetiny. Další se teprve pozná. Saíd byl špi­navý, měl na sobě roztrhané šaty a působil velmi ubohým dojmem.

»Co pán hodlá s chlapcem podniknout? Jak ho mám obléci?« zjišťoval ještě věrný služebník.

»Dosud jsem o tom nepřemýšlel,« přiznal se Mohamed. »Oblékni ho prostě, ale dobře. Však se brzy ukáže, za jakým účelem vstoupil do mého života.«

Když Mohamed vešel nazítří večer do svého pokoje, zapomněl už téměř na chlapce. Den mu přinesl mnoho těžké práce, mnoho mrzutostí a zby­tečného zlobení.

Mustafa připravil jako vždy všechno k večeři. Mohamed se unaveně posadil ke stolu. Vtom vstoupil dovnitř pěkně oblečený mladý služebník a obratně a způsobně postavil na stůl mísu, ze které se kouřilo.

Mohamed nemohl chlapce téměř poznat. Čistota, péče, vydatná strava a spánek spolu s dobrým oblečením Saída za dva dny úplně změnily.

Těšil se z udiveného Mohamedova pohledu a z radosti zatleskal typicky dětským způsobem.

»Nuže, Saíde, jak se ti zde líbí?« zeptal se laskavě Mohamed, který chtěl při rozhovoru zjistit, jaký chlapec je.

»Je tady krásně, asi tak jako tam nahoře, kde přebývají duše,« prohlásil chlapec se zářícím obličejem.

Mohameda teprve teď napadlo, že chlapcova matka byla židovka. Vy­ptával se, jestli ho vyučovala ve své víře, a Saíd vykládal, že se s ním denně modlila a vyprávěla mu o Bohu.

»Od té doby, co jsi byl, pane, u nás, maminka mluvila také o Mesiáši, kterého židé nepoznali a zavraždili. Říkala, že tys jí to zvěstoval.«

Do školy chlapec nechodil, matka ho však naučila číst a psát a také tro­chu počítat.

»Tvoje matka byla tak učená?« podivil se Mohamed.

»Ano, dostalo se jí dobré výchovy. Pocházela z urozeného rodu, z kme­ne Léví. Ale když si vzala otce, ztratila svou urozenost.«

»Čím byl tvůj otec?« vyptával se Mohamed, jehož chlapec víc a více zajímal.

»Špatným člověkem,« zněla odpověď. Mohamed překvapeně vzhlédl.

»To ti vykládala matka?«

»Ne, pane, to povídali sousedé a maminka na to vždycky řekla: >Žádný člověk není tak zavrženíhodný, aby si ostatní mohli osobovat právo o něm soudit.< Nechápal jsem, co tím mínila, ale slova jsem si zapamatoval.«

»Později ti to vysvětlím,« slíbil Mohamed.

Poslal Saída spát, předtím se s ním však pomodlil a poděkoval Všemo­houcímu, že mu poslal malého průvodce.

»Ty mu děkuješ, pane?« pronesl Saíd s údivem. »Já přece musím podě­kovat, že smím být u tebe.«

»To můžeš udělat,« povzbudil ho Mohamed a Saíd ihned pozvedl ruce, jak to viděl u svého pána, a řekl:

»Ó ty veliký, všemohoucí Bože, děkuji ti, že jsi mě dovedl na místo, kde moje duše nemusí lačnět. Děkuji ti za tvou dobrotu.«

Mohamed byl pohnut. Toto dítě mu bohatě odplatí každý jeho dobrý skutek.

Denně si vyhradil část svého volného času k tomu, aby vyučoval chlap­ce, který se horlivě učil a dobře chápal. Brával ho také často s sebou na procházky, na něž se dosud vydával sám, a ukazoval mu divy přírody.

Jednoho dne se chlapec zeptal:

»Co je to za roztomilé mužíčky, kteří mi kynou a mávají na mě? Viděl jsem je už častěji, ale většinou utekli, když jsme přicházeli.«

»Mužíčci?« zeptal se Mohamed. »Nevidím žádné. Kde je vidíš?«

Saíd ukázal na louku, na které bylo několik roztroušených kamenů. Mo­hamed se tam bystře zadíval, ale neviděl žádné postavy. Zdálo se mu jen, jako by se tam míhaly šedivé závoje.

Zakroutil hlavou. Neuměl si představit, co chlapec viděl a považoval za mužíčky. Nechtěl ho poplašit, a tak mu ani neodporoval, když řekl:

»Možná, že vy velcí lidé nemůžete vidět ty malé bytosti, protože jste příliš rozumní. Maminka říkávala, že jenom dětem je dáno vidět anděly. Možná jsou tito mužíčci něco podobného jako andělé.«

Od té doby Saíd věrně líčil, kde a kdy mužíčky viděl, takže Mohamed nakonec dobře znal tyto bytosti, které on sám nebyl schopen spatřit.

Zvláště rád se vydával s chlapcem ven na širé moře v bárce řízené rybá­ři. Těšil se z houpavých pohybů lodi a nijak ho nerušilo, jestliže byly tro­chu prudké a bouřlivé. Chlapec však v takových chvílích jásal a recitoval ze žalmů místa, která se týkala moře.

Dva roky, o nichž mluvil posel Boží, téměř uplynuly, než mohly být vy­řízeny všechny složité záležitosti týkající se pozůstalosti. V Mohamedově duši se vynořily myšlenky na nejbližší budoucnost. Jak se bude jeho život vyvíjet dál? Nebude ho stále ještě Bůh moci potřebovat?

Již nějakou dobu obsahovaly jeho modlitby i prosby o další vedení a po­kyny. Ale ať prosil a úpěl sebevíc, nedopátral se ničeho.

Poslední noc před odjezdem měl dojem, že vidí zbožného bratra Cyrila, jak ho vyhlíží. Má to být pokyn? V každém případě může udělat nepatr­nou zajížďku k němu a navštívit ho. Snad je ještě naživu.

Zatímco nechal příštího dne jet svůj průvod přímou cestou, odloučil se od ostatních a zamířil sám do městečka.

Brzy dorazil k domku zbožného bratra. Přiváben dusotem kopyt, vyšel Cyril před domek a zadíval se zvědavě na cizince.

Náhle prastará postava oživla, vztáhla obě ruce k přijíždějícímu muži a uvítala ho.

»Že tě smím ještě jednou spatřit, můj synu!« zvolal radostně pohnutý stařec. »Velmi se mi po tobě stýskalo. Z tebe se zatím stal pán!«

Mohamed slezl z koně a zavedl ho k sousedovi. Pak vstoupil do známé­ho domku, kde strávil pět roků.

Musel vyprávět, protože Cyril chtěl vědět všechno. Sám neměl mnoho k vypravování, zato ho během let, kdy byli odloučeni, napadlo tolik moud­rých rad, že je chtěl dát svému žákovi ještě na cestu. Radoval se, že mu je smí udělit.

Hodiny rychle ubíhaly a Mohamed se chtěl setkat se svou družinou ještě před soumrakem. Když vyrazil na cestu, zbožný bratr ho ještě jednou za­stavil.

»Poslyš, můj synu Mohamede: musíš se oženit! Jinak bys nemohl být nikdy správným nástrojem Božím. Věř mi, protože sám na sobě jsem zku­sil, že samotný muž je pouze polovičním člověkem. Teprve když má ženu a děti, může rozumět lidem. Je také pro něho lepší, když nejde životem sám. Věř mi, synu, má rada je dobrá. Řiď se podle ní!«

Pak se rozloučili a host rychle odklusal na koni. Dost pozdě dojel do ležení, které zatím připravila jeho družina.

»Měli jsme o tebe strach, pane,« přiznal se jeden ze služebníků. »Saíd nás ale ujišťoval, že se ti nemůže nic stát. Měl takovou důvěru, že i my jsme zase získali odvahu.«

»Odkud jsi čerpal tak velkou důvěru, chlapče?« zeptal se Mohamed na­půl žertem, odpověď ho však překvapila:

»Malí mužíčci mi pověděli, že ses jenom zpozdil, ale že se ti nic nepřihodilo.«

»Odkdy rozumíš tomu, co říkají neviditelní?« zeptal se nanejvýš udive­ný Mohamed.

»Pane, teprve ode dneška, od chvíle, kdy jsem se za tebe pomodlil.«

V pravou chvíli se dostali do Mekky. Saíd jel celou dlouhou cestu na malém koni, kterého pro něho zvlášť koupili, a držel se na něm tak jistě, jako by byl odedávna zvyklý jezdit na koni.

Nic ho nevyvedlo z míry a Mohamed z toho měl radost. Vjezd do palá­ce Mohamedových předků ale byl přece jen příliš silným zážitkem a roz­kolísal vnitřní chlapcovu rovnováhu.

Takový dům uprostřed kvetoucích zahrad ještě nikdy neviděl. Nemohli ho ani přimět, aby do něj vstoupil. Když si prohlížel zařízení místností, často se neubránil, aby jásavě nevykřikl údivem. Rázem si naklonil srdce všech, takže se navzájem předháněli, aby mu ukázali co nejvíc krásy.

Příštího dne se Mohamed vydal do prodejny, kde už na něho čekal Varaka. Zpráva o jeho návratu se bleskurychle rozšířila.

Přispěchala i Chadídža, aby pozdravila svého zmocněnce, jak ho nazý­vala. Žádal, aby směl neprodleně složit účty z toho, čeho dosáhl. Ačkoliv žena neměla valnou chuť projednávat obchodní záležitosti, musela se pod­řídit jeho silnější vůli.

Mohamed se za poslední dva roky velmi změnil. Domácí lidé si ho se zalíbením prohlíželi. Stal se z něho muž, hrdý a přímý, a přece přátelský a dobrotivý. Černý, kučeravý vous na bradě a tvářích a poměrně dlouhé vlasy věnčily úzký obličej. Měl pružnou chůzi, všechny svaly byly napjaty.

Skládání účtů trvalo několik dní. Pak si přál Mohamed vědět, co se při­hodilo v Mekce za jeho nepřítomnosti, a Varaka měl radost, že může uvést samé dobré zprávy.

Téhož dne Chadídža požádala Mohameda, aby ji doprovodil do jejího obydlí, kam dosud nikdy nevstoupil.

Protože se kdysi ptal na drahokamy, které uschovávala v bytě, myslel si, že mu je chce předat nebo alespoň ukázat.

Místo toho jej zavedla do komnaty bohatě vyzdobené polštáři, poduška­mi a koberci, do nichž se nohy měkce bořily, a poprosila ho, aby se posa­dil. Vzduch byl prosycen vůněmi všeho druhu, že nemohl ani dýchat.

»Ráda bych si s tebou o něčem promluvila, Mohamede,« začala Chadídža opatrně.

Než mohla pokračovat v hovoru, muž ji přerušil:

»Musíš mi to říkat právě zde v těchto pokojích? Nemohli jsme si o tom porozprávět dole v prodejně? Vzduch je tady příliš dusný a tísnivý.«

»Příteli, to, co ti chci povědět,« ujala se Chadídža opět slova, »má jen málo společného s obchodem. Takové věci musíme projednat zde nahoře.«

Byl zvědav, co bude následovat. Chadídža pokračovala:

»Jsem teď už osm let vdovou a skoro tak dlouho jsi mým pomocníkem. Tvým přičiněním obchod rozkvetl. Za tu dobu jsi vyrostl v muže a já jsem osamělá a bezdětná.

Nemohu již zůstat neprovdaná. Jsem sice starší než ty, to ti však může být zárukou, že ti zůstanu věrná. Jestliže mě odmítneš, nabídnu sňatek prvnímu lepšímu muži, který bude mít zájem o dům i o obchod a koupí si mě s nimi.«

Řekla víc, než měla v úmyslu. Ohromený Mohamed hleděl na ženu. To nečekal!

»Zadrž, Chadídžo!« zaprosil. »Nezašlapávej sama bílé květy čistoty!«

Zvuk jeho hlasu ji zasáhl. Nechápavě se na něho zadívala.

»Co tím myslíš, příteli?« zeptala se. »Jak může škodit mé čistotě, jest­liže tě prosím, aby ses stal mým manželem a druhem? Už mnoho let jsi skutečným pánem v obchodě. Všechno se dělo podle tvé vůle. Je to pro tebe jen nepatrný krok, aby ses jím stal i fakticky.

Jednou se přece musíš oženit. Mě znáš. Víš, koho si vezmeš do svého domu. Rozmysli si to, příteli, ale nenech mě dlouho čekat na svou odpověď.«

Chtěla k tomu vlastně dodat, že velká řada mužů by byla potěšena touto nabídkou, cítila však, že by tím muže tak zdráhavého jen odradila. Proto mlčela.

Mohamed byl jako omámen. Cyril mu radil, aby se oženil, a zde se mu nabízí žena! Je to vedení Boží? Všechno se s ním točilo. Nejraději by od­tud utekl a nikdy se nevrátil. To ale nesmí udělat, dokud nezjistí, zda je to vůle Boží.

»Ráno ti povím, jak jsem se rozhodl, Chadídžo,« pronesl tak vlídně, jak jen uměl. »Tvoje nabídka přišla neočekávaně. Vždycky jsem si myslel, že se o ženu musí ucházet muž sám. Ty to děláš obráceně. To se mi nelíbí, ale chci o tom přemýšlet a snad najdu správnou odpověď.«

V prodejně se již nezastavil a šel rovnou domů. Hlavou mu vířily myš­lenky; těšil se, že si ve svých tichých pokojích ujasní celou situaci.

Saíd, který vrozeným jemnocitem zpozoroval, že jeho ochránce chce být sám, se nenápadně vzdálil. Přesto se Mohamedovi nepodařilo zůstat o samotě. Navštívil ho totiž Varaka, aby se přeptal na jakousi důležitou obchodní záležitost.

Když vyřídili obchodní věci, Varakovi se nechtělo opustit přítele. Cítil, že v Mohamedovi bouří řada myšlenek, které dosud nezvládl, a tušil také jejich obsah.

»Jsi rozrušený, Mohamede,« začal láskyplně. »Podívej, jsem starší a zku­šenější než ty, svěř se mi a vyslechni mou radu. Častokrát se mnohý pro­blém vyjasní, když jej vyslovíme.«

Mohamed se podíval na přítele. Věděl, že mu může důvěřovat. Možná mu opravdu pomůže, jestliže s ním prohovoří tuto ožehavou záležitost.

Varaka pokračoval:

»Věř mi, protože znám Chadídžu už od mládí. Je ti dáno jako žádnému jinému člověku, abys probudil všechno dobro, které v ní dřímá. Mnoho jsi již dosáhl a v budoucnosti dosáhneš ještě víc. Chadídža tě totiž miluje!«

»Mne?« divil se Mohamed nedůvěřivě. »O tom mně neřekla ani slovo.«

Varaka stěží potlačil úsměv. Jak nezkušený a světa neznalý je tento muž, jinak tak moudrý!

»Zamlčela ti to jistě z mnoha důvodů, příteli,« vysvětloval. »Uchovala si zbytek jemné čistoty, přestože život, jaký musela vést po boku svého muže, ji nutil, aby se mnohého vzdala. Ve tvých rukou se opět stane pra­vou ženou, tím jsem si jist.«

Varaku vedlo k těmto slovům opravdové přátelství. Věděl, že se Moha­med dříve nebo později ožení. Věděl ovšem také, že se nebude nikdy sám ucházet o nějakou ženu, ale že ho k tomu musí někdo povzbudit. Přitom by mohl dospět k mnohem trpčím zkušenostem než s Chadídžou.

V Mohamedově duši se však během rozmluvy cosi uvolnilo. Když ho Varaka opustil, uklidnil se. Bylo mu jasné, že otázka sňatku je pro něho čistě pozemskou záležitostí. Jeho duše tím nebude dotčena a nemá být do­tčena ani v budoucnosti.

Zbožný bratr měl pravdu, že musí poznat všechny stránky lidského ži­vota, aby mohl vést druhé. Chadídžu zná a ví, jaké pochopení od ní může požadovat. Dobře, chopí se této příležitosti.

Když se chystal k modlitbě, vzpomněl si, že chtěl tuto otázku přednést u Božího trůnu. Teď se domníval, že se to již nikdy nesmí stát. Něco tak pozemského musí člověk vyřídit sám, aniž by tím obtěžoval Nejvyššího.

Proto jen poděkoval, že mu byla ihned dána příležitost, aby uskutečnil radu zbožného bratra.

Klidně a laskavě sdělil nazítří ráno rozechvělé Chadídže, že je ochoten se s ní oženit.

Projevovala svou radost tak bouřlivě, že se toho až zalekl. Zpozorovala to a mírnila se. Snažila se ho přimět, aby jejich sňatek, jemuž nestála v cestě žádná překážka, byl uzavřen co nejdříve. Mohamed se jako hlava rodiny nemusel nikoho tázat o dovolení.

Přenechal Chadídže, aby zařídila a připravila vše potřebné.

Doma sdělil Mustafovi, jaká změna nastane v jeho životě. Věrný služeb­ník se zdržel jakékoliv rady, zato mu přinesl dopis, který mu Abd al-Mut- talib před smrtí svěřil pro svého, tehdy ještě malého vnuka. Měl mu být doručen teprve tehdy, až se bude chtít oženit.

»Ty jsi snílek, Mohamede!« psal stařec. »Až dorosteš, budeš úplný blá­zen. Obětavě se zřekneš pozemského štěstí a blahobytu jen proto, aby ses mohl honit za přeludy.

Vidím jasně před sebou tvou pozemskou cestu. Všude a vždy budeš ustupovat stranou a svůj prospěch, který ti právem patří, přenecháš jiným.

Nebudeš se ani sám ucházet o ženu, ale bude to žena, která tě požádá, aby sis ji vzal. Z toho by ti mohlo vzejít nesmírně mnoho utrpení, kdybys později našel děvče, pro které by zahořelo tvoje srdce.

Vidím to všechno jasně před sebou, můj synu, protože tě mám rád. Svou lásku k tobě jsem ukrýval pod drsný pláštík, neboť jsem tě nechtěl rozmaz­lovat. Musím tě však opustit dříve, než jsi dozrál v moudrého muže.

Abych alespoň oslabil neštěstí, které na sebe jistě přivoláš následkem zvláštních sklonů, dávám ti dnes radu a současně i vnější možnost, abys této rady uposlechl.

Nežij nikdy z peněz své ženy! Nech ji, ať si ponechá to, co má, a použi­je to pro sebe a své děti. Ty ale žij hrdě a volně vedle ní, ne s ní. Slib mně, zesnulému, že to učiníš v zájmu svého vlastního životního míru.

Abys nebyl závislý na své ženě nebo jejích příbuzných, věz:

Ve sklepě, na místě, které zná jedině Mustafa, je zazděn velký poklad drahokamů a raženého zlata. Patří tobě, protože jsem ho pro tebe shromaž­ďoval. Nikdo jiný na něj nemá nárok. Přesto bude lépe, když o něm nebu­deš s nikým mluvit vyjma Mustafy.

Tyto peníze použij pro sebe a pro ty ze svých dětí, které toho budou hodny. Své ženě ale nic z toho nedávej a také jí nic neříkej. Věř mi, že to tak bude lépe.«

Následovaly ještě rady, jak má být poklad vyzvednut a zužitkován. Do­pis končil dědovým požehnáním vnukovi.

Mohamed stál jako omámený a dopis mu vypadl z ruky.

Pak se vzchopil a děkoval chvíli Bohu a chvíli zesnulému předkovi. Uvědomoval si, jak nesmírně mnoho pro něho znamená tato pozemská nezávislost.

»Pane, až mne teď zavoláš, abych se stal tvým nástrojem, nemusím ani na okamžik myslet na pozemské věci,« jásal. »Jsem volný a mohu dělat, co chci a mám.«

Umínil si, že nikomu o pokladu nepoví ani slovo. Mluvil o tom jen s Mustafou. Rozhodli se, že v některé z nejbližších nocí společně otevřou příchod k zazděnému sklepení, aby zjistili, jak velké je toto neočekávané dědictví. Potom si Mohamed vezme jen docela malou část a ostatní opět zazdí.

Když se tak stalo, Mohamed věděl, že je nejbohatším mužem v celé Mekce. Měl z toho radost, protože tím získal svobodu.

Poté promluvil s Chadídžou. Zeptal se jí, jak si představuje budoucnost obchodu. Prohlásila, že dosud byl mlčky uznávaným pánem a že teď jím bude skutečně a veřejně.

»A jak naložíme s Varakou?« zeptal se naléhavě. »On a já jsme příliš mnoho na obchod tohoto rozsahu.«

»Tak ať jde, odkud přišel,« odpověděla Chadídža bezstarostně. »My jsme ho nevolali a nebudeme ho zdržovat.«

»V tom s tebou nesouhlasím,« pravil Mohamed vážně. »Naopak bych si přál, aby převzal vedení obchodu, protože se v budoucnosti nehodlám zabývat obchodními záležitostmi.«

»Příteli, ty si myslíš, že jsem dost bohatá, abys mohl vést zahálčivý život?« řekla ostře.

Mohamed poznal, že jeho dědeček usuzoval velmi správně. Jak byl rád, že nebude potřebovat peníze své ženy!

»Mýlíš se, Chadídžo,« pronesl klidně. »Nepovedu zahálčivý život, prá­vě naopak, budu pracovat, takže mi už nezbude vůbec čas pro tvůj obchod. Nebudu však potřebovat tvé peníze, protože jsem dost bohatý, abych se uživil sám. Všechno, co ti patří, můžeš použít pro sebe.«

Žena poznala, že její výpočty, že si pomocí svého bohatství vychová povolného muže, ji zklamaly. Nejraději by své zasnoubení zase odvolala, ale bylo tomu tak, jak říkal Varaka: měla tohoto mnohem mladšího muže skutečně ráda.

Zajímalo ji, jakému povolání se bude Mohamed v budoucnosti věnovat. Sdělil jí, že je to jeho záležitost a že jí to oznámí až později.

Také by jí nemohl nic říci, protože to ještě sám nevěděl. Cosi ho však při rozhovoru nutilo, aby mluvil tak, jak to právě učinil. Nyní se musí ob­rátit na Všemohoucího, aby mu dal pokyny.

Již této noci se dověděl, že jednal správně, když se uvolnil od obchodu. Má čekat s klidným srdcem, v pravou chvíli mu bude učiněna nabídka a tu má přijmout.

Uklidnil se a s důvěrou hleděl do budoucnosti. Něco ho ale zneklidňo­valo. Byla to myšlenka, že musí uvést Chadídžu do paláce svých otců. Nehodila se vůbec do této vznešené, tiché nádhery. V duchu již slyšel její písklavý hlas, rozléhající se síněmi a po schodištích. Zmocnila se ho úz­kost.

Rád by si o tom promluvil s nějakým starším mužem, ale služebníka Mustafu nemohl zasvěcovat do těchto důvěrností a Varaka byl Chadídžin příbuzný. Vtom přišel Varaka sám pohovořit si s ním o tom.

Upozornil Mohameda, že je zvykem, aby muž uvedl ženu do svého do­mu. Jestliže je však žena vdovou a má vlastní dům, musí podle všeobec­ného zvyku s ní muž obývat její dům.

Proto byl Abú Tálib tak ochoten vystěhovat se z paláce!

Varaku poslala Chadídža, která se obávala, že Mohamed bude trvat na tom, aby se přistěhovala do jeho paláce. Měla ale ráda svůj domov a ne­chtěla jej za žádnou cenu opustit. Takto bylo oběma sňato břemeno z jejich srdcí.

Mohamed oznámil Mustafovi, že jeho sňatek sotva co změní v životě paláce. Všichni služebníci v něm měli působit jako dosud a také Saíd měl odtud docházet do školy v templu, do které ho jeho ochránce již několik týdnů posílal.

On sám bude žít čas od času v domě Chadídži, ale jinak se bude vždy vracet do svého paláce. Z jeho rozhodnutí měli staří služebníci velkou ra­dost. Chtěli se ještě víc vynasnažit, aby mu maximálně zpříjemnili život.

Dva dny před sňatkem přišel posel starého knížete a pozval Mohameda ke dvoru. Mohamedovi se příčilo vyptávat se ho, proč se má dostavit ke knížeti. Však to stejně pozná.

Ve stanovenou dobu se odebral do knížecího paláce a stanul před vlád­cem Arábie, knížetem Abul Kásimem. Byl to vetchý, starý muž, jehož jen málokdo z jeho poddaných kdy viděl. A přece z něho vyzařovala důstoj­nost, kterou Mohamed zřetelně cítil.

Uklonil se a čekal na oslovení.

»Mohamede ben Abdalláhu,« pravil kníže tichým hlasem, »slyšel jsem, že jsi moudrý. Moudrý muž je nejlepší oporou knížete, zejména když se k této moudrosti druží zbožnost a věrnost.

Abd al-Muttalib byl můj přítel a rádce. Měl jsem v úmyslu učinit ho svým vezírem, odmítl však mou nabídku. Nechtěl jinak, než sloužit mi po­tají.

>Vyrůstá mi vnuk, kterého můžeš zavolat, až bude dost starý,< pověděl mi krátce před svou smrtí. Tímto vnukem jsi ty, Mohamede. Dával jsem tě sledovat a pozorovat a zjistil jsem, že jsi takový, jak si představuji svého pomocníka. Chceš se stát mým vezírem?«

Neschopen slova hleděl Mohamed na starého knížete. On má být jeho prvním rádcem, jeho zástupcem? On, který o vládě nemá ani zdání!

Vtom ho napadlo, že mu Bůh poslal zvěst, aby přijal nabídku, která mu bude učiněna. Byla to tedy vůle Boží, aby uposlechl tohoto zavolání.

Pohodil hlavou a zadíval se jasným zrakem na knížete.

»Můj kníže, jestliže ty sám jsi přesvědčen, že ti dostačím, pak jsem při­praven. Beru toto místo z ruky Nejvyššího. On mi pomůže, abych je správ­ně zastával.«

»A já tě přijímám z téže ruky za svého rádce,« dodal kníže. »Tak bude­me spolu dobře pracovat.«

Mohamed by se rád zeptal:

»Co víš o Bohu?«

Ale neodvážil se nic říci. Kníže přesto vycítil tuto nevyslovenou otázku a odpověděl na ni.

»Stal jsem se židem vlivem svého přítele Abd al-Muttaliba. Věřím ve Všemohoucího z celého srdce. Proto nemohu mít vedle sebe nevěřícího vezíra.«

Mohamed byl pozván na příští den, ale kníže ho prosil, aby se prozatím nikomu nezmiňoval o svém úřadě. Mohamed by to stejně neučinil, proto­že nejdříve chtěl získat duševní rovnováhu, než bude moci vykládat ně­co o tom, co prožil v poslední době.

Noc strávil na modlitbách. Měl toho příliš mnoho na srdci. Musel svoje záležitosti přednést Nejvyššímu bez ohledu na to, jestli byly světské nebo duchovní.

S důvěrou se nazítří ráno vydal do knížecího paláce. Kníže ho radostně pozdravil; mladý spolupracovník se mu totiž líbil.

Hovořili spolu nejdříve o vnějším rozsahu činností, které měl Mohamed převzít a do nichž se měl postupně zapracovat. Pak mu kníže Abul Kásim oznámil, že k jeho povinnostem patří i příležitostné zastupování knížete, protože pro svůj vysoký věk již nemůže cestovat.

To vše se Mohamedovi zdálo být velmi lákavé. Obdržel v noci sílu, kte­rou potřeboval pro svůj budoucí úkol. Kromě toho začal chápat, že až se vžije do svého nového postavení, bude moci právě na tomto místě vyvíjet činnost pro věc Boží. Možná, že toto je začátek jeho povolání k tomu, aby působil jako nástroj Nejvyššího.

Když projednali podrobnosti, přičemž kníže si svou otcovskou vlídností získal Mohamedovo srdce, zeptal se Abul Kásim na dosavadní život no­vého vezíra.

Vyšlo najevo, že Mohamed má zítra svatbu. Na dotaz knížete vyprávěl o tom, co se týkalo jeho budoucí manželky. Stařec jen pokyvoval hlavou.

»Je mrzuté, Mohamede, že tvá volba padla na tuto vdovu, která se ne­hodí k tvému stavu,« prohodil zamyšleně.

Mohamed rychle odpověděl:

»Nevyvolil jsem si ji, ona sama se o mne ucházela.«

Kníže pochopil a dlouho o tom přemýšlel. Pak vyjádřil svůj názor:

»Nesluší se, abys kvůli svému novému úřadu opustil tuto ženu den před sňatkem. Své slovo musíš dodržet. Ale právě tvůj nový úřad tě uchrání před mnoha starostmi.

Přikazuji ti jako svému vezírovi, aby sis ponechal byt v paláci předků a vyhledával manželku v jejím domě jen tehdy, když ti to bude právě milé.

I děti, budete-li nějaké mít, musí bydlet s ní, protože nebudou mít matku ze vznešeného rodu. Kdyby se ti později naskytla příležitost pojmout za manželku dívku ze vznešené rodiny, teprve tu uvedeš do svého paláce.

Zákony naší země to dovolují a židovské zákony nejsou proti tomu.«

Protože Mohamed měl stejně v úmyslu ponechat si svůj byt v paláci, bylo mu nařízení knížete velmi vítané.

Dohodli se, že pozítří se ujme svého úřadu a bude představen ostatním rádcům knížete.

Mohamed opouštěl knížecí palác s vědomím, že našel v knížeti Abul Kásimovi druhého otce.

Příštího dne se konal sňatek, a to v židovském templu. Chadídže bylo úplně lhostejné, kde se slavnost odehrává. Mohamed však chtěl, aby byl svazek uzavřen s požehnáním Nejvyššího.

Že se tím sám veřejně přiznal k židovství, si ani neuvědomil a ani by ho to neodvrátilo od tohoto kroku. Chtěl se přiznat k Bohu, kde jen to by­lo možné.

Chadídža pozvala do svého domu mnoho lidí. Při této příležitosti Moha­med opět spatřil svého strýce Abú Táliba, který přišel i s manželkou.

»Jsem rád,« řekl Abú Tálib, »že jsi našel bohatou ženu, jejíž majetek ti pomůže dostat se vpřed na své životní dráze.«

»Doufám, že to půjde i bez těchto peněz,« odpověděl Mohamed.

Pak rozmlouval se strýcem, jako by mezi nimi nikdy nevzniklo nedoro­zumění. Dověděl se, že Abú Tálib má synka, kterému je už více než dva roky a z něhož má velkou radost.

»Musíte nás navštívit a podívat se na malého Alího,« zval strýc. Moha­med to slíbil.

Druhého dne ráno opustil dům Chadídži a zamířil do knížecího paláce, kde po slavnostním pozdravu s ostatními rádci zahájil svou práci, kterou měl konat dlouhá léta.

Ukázalo se, že Mohamed nejen snadno chápe, co je mu řečeno nebo vy­světleno, ale že v něm dřímají vlastnosti vládce, které nyní rázem procitly.

Jestliže kníže něco naznačil, před Mohamedovým duševním zrakem se ihned otevřel širý obzor, takže mohl dávat příkazy nebo rady. Uměl se vžít do duší druhých a udělovat své příkazy tak, že všude ihned vzbudil důvěru.

Nikdy nežádal díky nebo uznání pro sebe, ale konal vše ve jménu kní­žete. Ostatní rádcové, kteří na něho zpočátku hleděli závistivě, brzy po­znali, jak moudře kníže volil.

Lepší z nich se seskupili těsně kolem Mohameda a ostatní, kteří byli v menšině, se neodvážili vystoupit.

Chadídža, která se provdala za muže, ale již příští den ho ztratila, pro­tože si ho vyžádal kníže a život, byla tak hrdá a uspokojená poctami, jichž se dostalo jejímu manželovi, že se slunila v tomto lesku a nic jí nechybělo.

Samozřejmě že si představovala, jakou roli bude hrát mezi vznešenými paními v Mekce. Mohamed jí však hned na začátku laskavými, klidnými slovy vysvětlil, proč to není možné.

Byla dost chytrá, aby to pochopila, a svému manželovi v těch málo ho­dinách, které jí mohl věnovat, ukazovala vždy jen krásné a potěšitelné vlastnosti.

Její vroucí přání se splnilo a to změnilo celou její bytost. Stala se žen­štější, jak Varaka správně předvídal.

Protože vynakládala velké úsilí, aby se zalíbila Mohamedovi, muselo dojít i k tomu, že se snažila pochopit jeho způsob myšlení. Netrvalo dlou­ho a poprosila ho, aby ji vyučoval v židovské víře.

Mohamed poznal, že sňatek přinesl jeho ženě požehnání a přitom jemu není na překážku.

Asi po osmi měsících musel na příkaz knížete odcestovat do Jeruzaléma, aby ujednal úmluvu ve prospěch Arabů, kteří tam byli usídleni. Měl ne­smírnou radost, že uvidí město, ve kterém působil Kristus. Téměř zapo­mněl i na pozemský účel své cesty.

Se skvělým průvodem, oblečen jako mladý kníže, ujížděl arabskou říší na sever. Kam přijel, všude ho uctivě přivítali.

Čekalo na něho mnoho žádostí; rozsuzoval spory a trestal zločiny. Dříve než něco takového učinil, soustředil svou duši v modlitbě a potom si mohl být jist, že jeho rozhodnutí bude správné a v souladu s Božími zákony.

A pak dorazil do Jeruzaléma! Když spatřil město rozprostírající se před ním, mocně ho uchvátilo vědění o Synu Božím, jak je už častokrát vycítil.

»Musel jsem s ním zde putovat!« zvolal hluboce dojat a do očí mu vstoupily slzy. »Možná jsem s ním směl chodit jako jeden z jeho učed­níků^

Při vjezdu do města tento pocit jenom zesílil. Zdálo se, že poznává kaž­dou ze starších ulic. Bylo mu protivné, že zde na místech, kudy chodil Ježíš tak prostě, jede teď on s velkou okázalostí.

Nejraději by poselství a zastupování knížete svěřil někomu jinému a sám kráčel tiše jako služebník Syna Božího v jeho stopách.

Druhého dne u něho převládlo jiné cítění. Tam, kde Kristus trpěl a ze­mřel, vedli židé a modláři mezi sebou spor o kousek země. Křesťané si nepočínali o nic lépe, byli jenom domýšlivější než ostatní. Hnusilo se mu to.

Nejdříve se pokusil vyřídit své poslání. Musel absolvovat mnoho návštěv a hovorů s hodnostáři, kteří nechtěli nic vědět o poselství knížete.

Nadlouho se však nemohli jeho skromnému, ale určitému vystupování ani jeho důkazům uzavírat. Podařilo se mu získat nejen jejich srdce, ale i důvěru.

Stávalo se dokonce, že ho prosili o radu ve vlastních záležitostech. Po­radil všude, kde jeho rada nemohla škodit knížeti Abul Kásimovi.

Pak přišla doba čekání, během níž měla být v patřičné formě vypraco­vána odpověď knížeti; cizí hodnostáři si k tomu vyžádali hodně času.

Mohamed se těšil z každého dne, který takto získal. Pro něho to zname­nalo, že si mohl dělat, co chtěl. Odložil nádherné roucho a chodil v pros­tém oděvu po známých cestách.

Vyhledal chrám, který byl tehdy právě uzavřen, protože židé a křesťané se vášnivě přeli o jeho držení. Na této posvátné stavbě židů byly patrné stopy velkého pustnutí.

Ještě raději chodíval Mohamed na památná místa ležící venku za měs­tem. Aniž se musel někoho dotazovat, našel getsemanskou zahradu. Když ji spatřil, hořce se rozplakal.

Jestlipak byl také jedním z těch, kteří nedokázali bdít ani hodinu se Sy­nem Božím? Viděl je před sebou všechny, všechny! Rozhodl se, že tuto noc stráví zde a bude bdít a modlit se. Poklekl tam, kde hlouček učedníků kdysi čekal na svého modlícího se Pána.

Ani ho nenapadlo vstoupit na místo, kde Kristus sám klečel na modlit­bách. Náhle musel vyslovit »Ježíš« místo jména Kristus, které znal od dětství.

»Ježíš, ano, tak jsme mu říkali,« zašeptal si pro sebe.

»Mistr« bylo další slovo, na které si vzpomněl. »Mistře, chci být tvým služebníkem. Chci o Tobě vyprávět lidem, aby v Tebe všichni uvěřili. Také tím mohu být nástrojem Boha, tvého Otce!«

Vroucně se modlil a během modliteb se před jeho duchovním zrakem odvíjel život Syna Božího ode dne, kdy ho poprvé spatřil. Opět je všechny viděl, jak stojí kolem Pána, jen jednoho nepozoroval a to musel být on sám!

Modlil se:

»Pane, Ježíši, Mistře, tak jsem byl přece již jednou tvým služebníkem. Kéž jsem jím nyní opět!«

Tu uslyšel jakýsi hlas:

»Natanaeli, Pán vyslyšel tvou prosbu! Byl jsi určen být služebníkem Nejvyššího - tím sloužíš i jeho Synům.«

A Natanael-Mohamed klesl na zem a dotkl se jí čelem na znamení slibu.

Příštího dne odešel sám do Betanie.

Tak prožíval křesťanství sám na sobě, ale jinak, než je lidé učili. Vřela v něm nelibost, když pozoroval křesťany a jejich víru.

To se musí změnit! Musí se opět uplatnit Ježíšova slova místo nespráv­ných výkladů, kterými je lidé nahradili. Jaké je to opovážlivé, trestuhodné jednání!

V té době však v jeho cítění zesílilo ještě něco jiného, co zažil sám na sobě: že lidé nežijí na zemi jen jednou. Věděl, kdy a v jaké podobě sloužil kdysi Synu Božímu.

Bylo mu jasné, že není v lidstvu výjimkou. Jestliže on sám již jednou žil, pak žili ostatní lidé také vícekrát. Ještě nikdy neslyšel podobný názor, ale jeho vlastní prožití ho přesvědčilo.

Na svých osamělých procházkách, které stále více prodlužoval, aby po­kud možno poznal co nejvíce ze země, jež byla vyvolena, aby byla vlastí Syna Božího, přemýšlel a dále zkoumal.

Uvažoval: více životy se má dosáhnout toho nebo posílit to, co není možné v jednom životě. Co vlastně chce život od nás? Proč jsme přišli na tento svět?

Z této otázky je nutno vycházet. A jestliže ji správně rozluští, vše ostat­ní přijde samo sebou.

Nejraději by se vymkl dvorskému životu, aby mohl zůstat stále v židov­ské zemi a zkoumat dál. Ale vědomí, že se smí stát nástrojem Božím, mu poskytovalo silnou protiváhu.

Konečně byly jednoho dne spisy, které měl přivézt knížeti, uspokojivě vyhotoveny a jeho odjezdu již nestálo nic v cestě. S těžkým srdcem se loučil s městem, které mu tolik dalo.

Myslel si, že už nikde jinde nebude moci být tak veselý a šťastný, ale když spatřil zelenající se a kvetoucí kraje Sýrie, zajásalo jeho srdce v díku a radosti nad tolikerou krásou.

Jízda na pokraji pouště mu tentokrát nedávala podněty k přirovnáním. Všechny své myšlenky zaměřil na budoucnost a spřádal nadějné plány.

Abul Kásim měl nelíčenou radost, když jeho rádce stál opět před ním. Dosáhl všeho, co zamýšlel. Teď se mohl věnovat jiným úkolům.

Kníže měl rád večerní rozhovory se svými důvěrníky, kdy se mluvilo o všem, co právě plnilo jeho duši. Mohamed byl jako jeho syn, před kte­rým bez ostychu odhaloval i nejskrytější záhyby své mysli.

Viděl v duchu těžké zápletky, jež nastanou v případě jeho smrti, která na sebe nenechá dlouho čekat. Neměl syna, protože jeho pět žen mu daro­valo samé dcery. Ty se provdaly za muže, z nichž ani jeden se nehodil k vládě.

Často vzdychal:

»Kdybych měl alespoň schopného zetě, který by mohl být mým nástup­cem! Teď si ale mohou knížata z vedlejších zemí přisvojovat právo na vlá­du v Arábii a říše se rozpadne. Všechny moje dalekosáhlé plány o spojení sousedních zemí s mou říší se rozplynou vniveč.«

Mohamed sliboval, že se poohlédne po vhodném nástupci. Byl přesvěd­čen, že mu Pán pomůže i v tom. Vždyť to bude jistě k dobru velké říše, jejíž obyvatele chce přivést k jedinému, pravému Bohu.

Doma ho čekalo překvapení. Chadídža v jeho nepřítomnosti povila hez­kého chlapce. Dosud mu nepožehnal kněz, protože matka na to nemyslela. Teď ho chtěla zanést do templu.

Mohamed se tomu bránil. Chlapec měl být křesťansky pokřtěn a měl do­stat jméno Natanael.

»Ty jsi nepochopitelný, příteli,« durdila se Chadídža. »Po židovsku jsi byl oddán a tvé dítě musí být pokřtěno křesťansky. Jsem zvědava, co ještě nařídíš, až dostane Natanael sourozence. Natanael! Takové ošklivé jméno! Budu mu říkat Eli.«

»Říkej si chlapci, jak chceš, Chadídžo,« svolil Mohamed. »Jen když bu­de v nitru Natanaelem a pozná svého Mistra.«

Když oznámil knížeti narození syna, Abul Kásim prohodil:

»Jaká škoda, že nemá urozenou matku, jinak bych ho mohl zasnoubit s některou z mnoha svých vnuček.«

Mezi řadou děvčat, která vyrůstala u knížecího dvora, byla jedna prin­cezna, která se podobala nesmírně milé květince. Princezně Álině mohlo být asi šest roků. Byla něžná a měla pružnou chůzi. Její smích byl radostí knížete.

Když našla Mohameda u dědečka, což se stávalo častěji, stahovala plaše své vlnící se vlasy přes obličej jako závoj. Kníže se tomu smával, Moha­meda to však dojímalo, protože to považoval za důkaz jemné čistoty dítěte.

Jednoho dne kníže vyslovil myšlenku, kterou se mnohokrát v posledních nocích obíral:

»Poslyš, Mohamede,« řekl laskavě, ale vážně. »Našel jsem řešení, jak najít nástupce, který je všeobecně uznáván a o němž vím, že všechno, co bylo započato, provede v mém smyslu.

Jakmile bude Álina trochu starší, zasnoubím tě s ní. Tím budeš podle našich zákonů nejbližším následníkem trůnu. Jestliže pak kromě toho ještě před svou smrtí prohlásím, že jsi mým dědicem, budou nároky druhých potlačeny již v zárodku a budu moci klidně opustit tuto zemi.«

»Álina, to milé dítě!« zvolal nanejvýš udivený Mohamed. »Vždyť jsem o tolik starší, že bych mohl být jejím otcem!«

»To nevadí,« odpověděl Abul Kásim v dobré náladě. »Tvoje první žena je mnohem starší než ty, tak ať druhá tento rozdíl vyrovná. Třetí ti snad bude přiměřená věkem.«

Mohamed prosil, aby se o tomto plánu zatím nemluvilo. Jeho ctižádos- tivost ho nutila k tomu, aby souhlasil, ale chtěl vyčkat, jak o něm rozhod­ne Bůh.

Mezitím uplynula léta požehnané práce a stálého zkoumání. Ve skuteč­nosti byl Mohamed již dávno vládcem Arábie, neboť kníže - i když zdán­livě neúmyslně, ale přece jen podle pevného plánu - se víc a více vzdalo­val vládním záležitostem.

Přenechával náměty i jejich provádění vrchnímu rádci, na jehož rozhod­nutích viditelně spočívalo Boží požehnání.

Již dávno musel Mohamed přesídlit do knížecího paláce, aby byl ve dne v noci v blízkosti Abul Kásima. Jeho vlastní palác zel prázdnotou, protože i Saíd se v posledním roce přestěhoval. Bylo mu teď šestnáct nebo sedm­náct let a dospěl ve statného mladíka.

Byl nadán bystrým rozumem, takže ihned chápal vše, co se od něho po­žadovalo. Kromě toho vynikal dobrotou srdce a mimořádnou věrností a oddaností.

Mohamed ho jmenoval svým tajemníkem a těšil se, že má čiperného mladíka u sebe.

Chadídžu navštěvoval už jen zřídka. Cítil stísněnost a bylo mu příliš hlučno v domě, ve kterém, jak se zdálo, vanul jiný vzduch, než na jaký byl zvyklý. Jeho žena ho nepostrádala. Kolem ní si hrálo pět dětí a ty plně zaměstnávaly její ruce i srdce.

Jednoho dne k ní Mohameda narychlo zavolali. Natanael, sotva šesti­letý chlapec, spadl ze schodů a tak těžce se vnitřně zranil, že přivolaný lékař mu již nedokázal pomoci. Za několik okamžiků, co vzal otec bezvě­domé dítě do náručí, zemřelo.

Mohamed si vyčítal, že se málo staral o své děti. Toto neštěstí by ovšem neodvrátil, ale co vůbec věděl o Natanaelovi? Učil ho někdo věřit v Bo­ha? Dříve, kdykoliv si vzpomněl na chlapce, si myslel, že je na to dost času až později. Nyní dítě opustilo tuto zemi. Vědělo, kam povede jeho cesta?

I když Chadídža je bez něho pravděpodobně šťastnější, neboť nikdo kri­ticky neposuzuje její jednání, musí své otcovské povinnosti brát vážněji.

Již v příštích dnech přicházel častěji domů, aby si děti na něho zvykly, a vypravoval jim o Bohu a o Ježíškovi.

Byla to dvě děvčata a chlapec, málo se mu však podobali a projevovali také malou duševní čilost. Nejmladší z dětí, velmi milé děvče, mu ale při­pomínalo jeho matku, tak jak se její obraz občas objevoval před jeho du­ševním zrakem.

Tato maličká, které říkali Fátima, byla jeho potěšením. Když se na něho šibalsky usmívala, cítil velkou vnitřní příbuznost s ní.

Snažil se, aby totéž cítil pro tři ostatní děti, ale jejich náladovost, vlaž­nost a myšlení zaměřené na pozemské věci ho vždy brzy unavily. Přesto pokračoval důsledně ve vyučování, které se rozvinulo z počátečních zá­bavných rozprav.

Asi za tři měsíce po Natanaelově smrti vypukl v Mekce mor. Přes nej- větší péči lékařů a přes veškerou pomoc, která byla poskytována, postihl urozené stejně jako chudé a neúprosně vyžadoval oběti.

Mohamed činil vše, co bylo v jeho moci, aby uchránil své milé před nákazou. Zapřísahal Chadídžu, aby opustila město. Pronajal pro ni ve zdravém okolí pěkný venkovský dům, kam se mohli uchýlit v tomto ne­bezpečí.

Tvrdošíjně se tomu bránila. Vzpomínala na nudu, která ji vždy přepada­la, když se v horkých měsících stěhovala kvůli dětem z města. Dobrovolně teď nechtěla přinést tuto oběť.

Brzy nato ulehla v horečce a děti s ní.

Mohamed k nim poslal lékaře a ošetřovatelky a nakonec přišel sám, aby vykonal, co bylo v lidských silách. Nepodařilo se mu vyrvat onemocnělé smrti. Chadídža a její tři děti zemřely téhož dne a musely být pochovány venku za městem do morové jámy. Jedině Fátima se uzdravila.

Zdálo se, jako by otcovy modlitby pomohly uzdravit jeho miláčka. Varaka, který zavčas utekl, se vrátil poté, co nebezpečí pominulo. Mohamed mu předal dům i obchod a Fátimu vzal k sobě do otcovského paláce.

Našla se pro ni brzy vychovatelka, žena urozeného rodu, která rovněž ztratila muže i děti.

V tomto dítěti vykvetlo Mohamedovi první štěstí z rodinného života. Vracíval se k němu, když byl unaven vládními záležitostmi a když ho ně­co skličovalo. Fátima mu malýma ručkama odhrnovala vlasy s čela a tím zaháněla jeho starosti. Její dětský smích nalézal vždy ozvěnu v jeho duši.

Dbal na to, aby vychovatelka Fátimy byla křesťanka. sám si dal záležet, aby prohloubil víru této starší ženy.

Jednoho dne se Abul Kásim vytasil se svým tajným plánem, jímž se v duchu častěji zabýval: Mohamed se má ucházet o Álinu. Bylo jí nyní deset let.

Znamenalo by to pohanu, kdyby se o ni nikdo neucházel. Jestliže ne­učiní tento krok, bude muset odstoupit a přenechat vládu někomu jinému.

Vzpomněl si na Fátimu, která vyrůstala bez přítelkyně. Vnitřně se obě děvčata velmi podobají. Jak bohatý život mládí mohou vést spolu! Chtěl se však nejdříve otázat, jaká je vůle Boží. Vyžádal si několik dní na roz­myšlenou a modlil se v noci, aby získal v této otázce jasno.

Tu spatřil obraz, který mu měl zjednat jistotu.

Viděl se, jak stojí na vysoké hoře, pod kterou se rozprostírala širá země, a věděl, že je to Arábie, Sýrie a židovská země.

Díval se dolů s radostí a láskou, kterou choval v srdci ke svému národu.

Najednou mu připadalo, jako by se z těchto zemí zvedal lehký závoj a stále více se zhutňoval. Zhutnění nabylo formy, stalo se krásnou dívkou, princeznou Álinou, která ve vztažené pravici držela zlatou knížecí korunu.

Tak se zvolna vznášela vzhůru. K ní se snesla shůry vznešená postava nadpozemsky a líbezně zářící v čistotě. uchopila dívku za levou ruku a přivedla ji k němu.

Obraz zmizel a Mohamed se zamyslel. Mohl mít jen jeden význam, ovšem pokud to byl obraz shůry a jestliže nevznikl na základě jeho vlast­ního přání.

Měl dojem, jako by slyšel jakýsi hlas, jak říká:

»Toto je cesta, která ti pomůže stát se nástrojem Božím.«

V příští noci se mu ukázal druhý obraz: viděl nebeskou bytost svazovat k sobě dvě zářící vlákna. Když byla pevně spojena, zahleděl se dolů podél nich a viděl dvě postavy, z nichž tato vlákna vycházela. Jednou byla Álina a druhou musel být on. Byl si tím úplně jist.

Nebeská bytost sáhla hlouběji dolů a spojila ještě tři národy: Araby, Sy- řany a Židy v pevný celek a položila na něj svázaná zářící vlákna.

A hlas zvolal:

»Máš se stát pomocníkem svého národa!«

Třetí noci už Mohamed neviděl nic, ale měl jistotu, že jeho spojení s princeznou Álinou je podle vůle Boží. Proto šel za Abul Kásimem a po­žádal ho o ruku princezny.

Starý kníže proléval slzy radosti, že se konečně splní jeho dlouholeté přání. Mohamed ho požádal, aby se nejdříve zeptal princezny Áliny, zda souhlasí se zasnoubením. To však bylo proti všem zvykům a kníže na to nechtěl přistoupit.

Bylo jí sděleno, že se o ni Mohamed ucházel a kníže projevil svůj sou­hlas. Pak Abul Kásim oznámil svým rádcům a důvěrníkům, že zasnubuje svou nejmilejší vnučku s Mohamedem, knížetem z Mekky.

Byli překvapeni, když slyšeli oslovit vezíra tímto titulem. Nejvíce pře­kvapen byl nový kníže.

Abul Kásim mu řekl, že již dávno pomýšlel na povýšení, které má Mo­hamedovi dodat ještě více vážnosti před lidem. Mohamed ale musí mlčet, aby se všichni domnívali, že je to titul zděděný po předcích a pouze dlou­ho nepoužívaný.

Tentokrát si Mohamed přál uvést manželku do paláce předků, jak to od­povídalo i všeobecnému zvyku. Vznešený starý palác byl nádherně upra­ven. Mohamed otevřel svůj zděděný poklad, aby mohl princeznu zahrnout perlami a drahokamy.

Starého knížete těšilo, že Mohamed není chudý.

Nyní zbývalo vyřešit ještě jednu těžkou otázku: kde a jak má být požeh­náno sňatku? Álina vyrůstala bez víry, kníže Abul Kásim byl cítěním žid, ale navenek se o žádné náboženství nestaral.

Po dlouhém uvažování Mohamed navrhl, aby se sňatek konal v trůnním sále za účasti všech hodnostářů a služebníků a aby jim Abul Kásim dal ve jménu Božím své požehnání. Potom snoubenci společně vypijí pohár po­žehnaného vína a společně se pomodlí.

Návrh se knížeti líbil a byl přijat. Álinina matka kladla podmínku, že nevěsta musí být podle zvyku země při oddavkách zahalena hustými závo­ji. Od tohoto symbolického projevu nechtěla upustit.

Álina sama se vším souhlasila. Nikdo nemohl tušit, jestli se její mladé srdce chvěje radostí nebo úzkostí. Byla přívětivá ke každému kromě Mo­hameda, jehož podle zvyku země až do sňatku nesměla vidět a mluvit s ním.

O několik dní později svatba proběhla tak, jak bylo předem stanoveno.

Rozlehlý sál byl naplněn lidmi do posledního místečka. uprostřed na vysokém barevném koberci stáli starý kníže, Álina a Mohamed. Abul Ká- sim uchopil pravice obou a pronesl nad nimi požehnání.

Snoubenci před ním společně poklekli. Mohamed zvedl ruce a hlasitě se modlil, jak se mu slova drala ze srdce naplněného díkem a pohnutím. Přítomní lidé byli dojati a mnozí se později vyptávali na Boha, který je tak veliký a mocný.

Pak přinesl jeden z hodnostářů malý, zlatý pohár naplněný vínem a po­dal ho Mohamedovi. A Mohameda, který držel pohár v ruce a chtěl se napít, se dotkla vzpomínka. Pozvedl pohár vysoko vzhůru a zvolal:

»Mistře, toto víno nám má být připomínkou na tvou krev, která byla prolita naší vinou! Chci být tvým služebníkem. Zde před svědky se ti za­slibuji a na tvoji památku piji toto víno!«

Nato podal pohár ženě se slovy:

»Napij se z něho také ty, abys mu i ty zasvětila celý svůj život. Společ­ně budeme hledat cestu k němu, abychom ji mohli ukázat ostatním.«

Álina mírně odhrnula cípek závoje a smočila rty ve víně. Na jejích tvá­řích spočívala blaženost, která v sobě neměla nic pozemského.

Nyní měla být slavnost ukončena, ale Abul Kásim zamýšlel ještě něco jiného. Opět předstoupil před oba manžele, vzal Mohameda za ruku a pra­vil:

»Tento muž, který je mému srdci tak milý jako vlastní syn, získal sňat­kem s mou vnučkou také skutečná synovská práva. Považujte ho ode dneš­ka za mého nástupce! Má mně ulehčit břemeno vlády, které je příliš těžké na má stará bedra. Ať učiní zemi i lid šťastnými a dokončí plány, které jsme společně začali uskutečňovat.

Vy mu však slibte věrnost a poslušnost!«

Sál naplnil ohlušující jásot. Přišlo to pro všechny neočekávaně, i když mnozí tušili, že po smrti Abul Kásima se Mohamed ujme otěží vlády. Měl sice závistníky, ale ani jediného nepřítele.

Mohamed dosud nemohl pochopit, co vše mu přinesl tento den. Jeho nejtajnější přání se splnila.

Podle zvyku odvezl svou ženu zastřenou závojem do paláce svých před­ků a uvedl ji do komnat, které pro ni byly připraveny a kde ji očekávaly její dosavadní služebnice a důvěrnice.

Později se sešli v jedné z nádherných komnat, kam Mohamed své man­želce přivedl o pět let mladší Fátimu a poprosil ji, aby se stala přítelkyní osiřelému děvčeti.

Obě si padly do náruče a od této chvíle je až do smrti pojilo pevné pou­to. Mohamed se s nimi posadil do rohu komnaty bohatě vyzdobeného po­duškami a koberci, kde krásná, malebná lampa zářila příjemným světlem, a vyprávěl jim o Ježíši.

Obě naslouchaly se zářícíma očima. Neodvážily se téměř dýchat - tak posvátnou a slavnostní měly náladu. Konečně se osmělily a začaly klást otázky. Chtěly znát mnoho podrobností o věcech, o kterých se Mohamed během vyprávění zmínil jen letmo.

Odpovídal rád a měl radost, že čistá Álinina duše tak samozřejmě přijí­má zvěst o Ježíšovi.

Stalo se zvykem, že každý večer oběma vyprávěl. Často hovořil o sta­rých dějinách Židů, o bratrovraždě a potopě, o Josefovi a Mojžíšovi. Ale nejraději poslouchaly vyprávění o Ježíšovi.

A ve společném soužití rozkvetlo v Mohamedově srdci něco, co dosud neznal: čistá láska k čisté ženě. Chránil ji jako vzácnou perlu, aby nebyla poskvrněna ani dechem nečistoty.

Během dne ho plně zaměstnávalo vše, co mu přinesla jeho nová hod­nost. Jeho úkoly se nezměnily, jako vládce ale musel přijímat mnoho lidí, rozmlouvat s nimi a vyslechnout různá hlášení.

To byly vesměs věci, jež dosud dělal Abul Kásim sám. Těšilo ho, že i to může vložit do Mohamedových rukou. Byl šťasten, když viděl, jak snadno se jeho nástupce do všeho vpravuje a jak ho všichni bez třenic uznávají.

Obšťastňovalo ho, že ho Mohamed z ničeho nevylučuje a že mu denně vypráví, co se přihodilo nebo co má v úmyslu podniknout. Nikdy také ne­zapomněl zeptat se Abul Kásima na radu.

Místo vezíra bylo volné. Abul Kásim váhal, jestli je má vůbec nově ob­sadit.

Mohamed uvedl tolik důvodů pro to, aby se tak stalo, až starý kníže svolil a navrhl na místo vezíra Abú Bekra[1], osvědčeného muže s dobrým smýšlením. Byl sice mnohem starší než Mohamed, ale kníže nepochybo­val, že si nový vládce dokáže zachovat svou vážnost.

Mohamed dal zavolat Abú Bekra a na první pohled viděl, že se k sobě navzájem hodí. Zdálo se mu, jako by se jejich duše pozdravily, a rád na­bídl překvapenému muži úřad, který až dosud zastával sám.

Abú Bekr neměl o čem uvažovat: kníže ho zavolal, aby byl po jeho bo­ku, takže samozřejmě uposlechne jeho volání.

Zakrátko pochopil, co se od něho požaduje, a ukázalo se, že je schopen dát ještě více. Měl neobyčejně praktické a střízlivé myšlení, a proto byl dobrým doplňkem k Mohamedovi.

Jednoho dne se před novým knížetem objevil Abú Tálib a prosil ho, aby přijal jeho devítiletého synka Alího do svých služeb.

»Vždyť je to ještě chlapec, který patří do školy,« poznamenal Mohamed. »Dohlédni, ať se pilně učí, a pak se znovu přihlas.«

Abú Tálib se na něho zklamaně podíval.

»Máš jen málo příbuzných, Mohamede,« namítl. »Dovol těm několika, aby se podíleli na tvém štěstí. Jestliže považuješ Alího ještě za příliš mla­dého, zaměstnej mě. samozřejmě za dostatečnou odměnu,« připojil.

»Abú Tálibe, jsem ti zavázán díkem, ale jednej tak, abych na to nemusel zapomenout. V mládí jsem tě měl rád. Nevím, jestli jsem neměl zastřené oči, že jsem neviděl tvé chyby, nebo jestli se tenkrát u tebe ještě tolik ne­projevovaly. Zdálo se mi, že jsi po mém otci ten nejlepší člověk na světě.

To se změnilo, když se mi otevřely oči a uvědomil jsem si tvou lakot- nost.«

Abú Tálib sebou trhl a chtěl cosi říci. Mohamed ho však nepustil ke slo­vu a důrazně pokračoval:

»Také tvá dnešní prosba proudí z téhož nečistého pramene, i když bys mi rád namluvil, že tryská z příbuzenské lásky. Kdybych ti dal plat vezí- ra a nežádal od tebe za to práci, bylo by ti to také milé.«

Mohamed na chvíli umlkl. Abú Tálib se ujal slova:

»Samozřejmě by mi to bylo milé a rád bych poznal člověka, který by měl jiný názor. Každý by bral. Neposuzuj přece lidi podle sebe!«

Mohamed stěží potlačil vzrůstající hněv. Nebude se přece s tímto star­ším mužem přít. Snad bude možné použít jeho vědomostí a bohatě mu za ně zaplatit.

»Poslyš, Abú Tálibe, vzpomínáš si ještě na ten den v přístavním městě, kdy jsem musel, i když nerad, rozbít tvé plány? Pokud si dobře pamatuji, jednalo se ti tehdy o spojení všech Arabů. Na čí příkaz jsi to dělal?«

Abú Tálib nevěděl, jestli je moudré odpovědět na otázku, ale pak se pře­ce jen odhodlal promluvit, donucen k tomu Mohamedovým jiskrným po­hledem.

»Byla nás celá skupina, kteří jsme tenkrát uvažovali o Velké Arábii. Ho­tovou věcí jsme potom hodlali překvapit Abul Kásima a donutit ho, aby uznal naše jednání za správné.«

»A co se stalo s těmito lidmi? Jsi s nimi ještě ve spojení?«

Mohamedova otázka zněla prudce.

»Znám dosud většinu těchto mužů,« potvrdil Abú Tálib. »Nemohu ovšem říci, jestli mají i dnes stejné názory jako tehdy.«

»Chtěl bys znovu navázat spojení s nimi a zjistit, jaký názor by teď mě­li na vytvoření Velké Arábie? Škodu z toho mít nebudeš. Za každou upo­třebitelnou zprávu, jejíž pravdivost se potvrdí, obdržíš obnos, jehož výše se bude řídit cenou, jakou tato zpráva bude mít pro zemi.«

Abú Tálibovi zajiskřily oči. Tento příbuzný, kterého si kdysi vážil, byl knížeti stále odpornější.

»Takže jdi a snaž se mi brzy přinést nějaké zprávy. Zítra mně pošli Alího, abych sám zjistil, jak to s ním vypadá.«

Abú Tálib se rozplýval vděčností. Po jeho odchodu se Mohamed otřásl.

»Pane a Bože, nedopusť, abych se stal takovým, jako je tento muž,« modlil se.

Náhle si uvědomil, že jeho modlitba se velmi podobá modlitbě farizeje, o které mluvil Ježíš. Zastyděl se a prosil Boha, aby pomohl starému muži dospět k lepšímu poznání.

Nevšiml si, že během rozmluvy nebyl uzavřen závěs oddělující jednací síň od vedlejší místnosti, kde psal Saíd. Mladý muž vstoupil dovnitř. Po­každé, když ho Mohamed spatřil, z něho měl radost. Miloval ho jako vlast­ního syna a rozmlouval s ním o mnohém, co jinak v sobě uzavíral.

Obrátil se k němu s otázkou:

»Slyšel jsi, o čem jsme spolu mluvili?«

»Nebylo vyhnutí, pane,« odpověděl Saíd otevřeně.

»Tím lépe, alespoň o tom s tebou mohu hovořit, můj synu. Není to strašné, když takový bohatý muž touží tak nesmírně po penězích a majetku?«

»Způsobí ti ještě velké starosti, pane,« podotkl Saíd.

»Starosti?« zeptal se Mohamed nedůvěřivě. »Jak to myslíš? Má nám podávat zprávy a bude za to placen. Jestliže to bude možné, nechci ho už ani vidět. Ať se jím zabývá Abú Bekr.«

»Tak to jistě nepůjde, pane,« usmál se Saíd čtverácky.

Měl dosud tentýž podmanivý úsměv, jako když byl ještě chlapcem.

»Mohamed ještě nikdy nenechal na holičkách člověka, který potřeboval pomoc. A Abú Tálib potřebuje velkou pomoc, jestliže se jeho duše nemá utopit v bahnu lakomosti. Budeš s ním dobrotivě rozmlouvat a nebudeš mu vyčítat a hrozit. Ujmeš se Alího, a tím snad získáš jeho srdce, takže dovolí, abys ho vedl.«

»Jak jsi moudrý, synu,« prohodil Mohamed, v jehož hlase nebylo ani stopy posměchu. »Skoro se bojím, že k tomu dojde, a to mi zabere mnoho času!«

»O to větší bude tvá radost, až jednou budeš moci pohlížet na Abú Táliba se stejnou úctou jako v mládí.«

»Poslyš, Saíde,« žertoval Mohamed, »to ti také pověděli tvoji mužíčci? Jak to, že mě znáš tak dobře?«

»Protože tě mám rád, pane,« odpověděl mladík vážně. »Moji mužíčci mi nemusí říkat to, co vím. Ale jinak mně poví mnoho věcí; jsou kromě tebe, pane, mými nejlepšími přáteli.«

»Musím tě někdy vzít s sebou, Saíde, abys o nich vyprávěl Álině a Fátimě,« rozhodl se Mohamed.

Zde jejich důvěrná rozmluva skončila. Dostavili se rádcové a vládce musel své myšlenky soustředit na jejich přání.

Druhého dne přišel Alí. Byl to bledý, vytáhlý chlapec, na němž byly krásné jen jeho zářící oči.

Mohamed ho přijal vlídně a začal mu dávat jednoduché otázky. Jak se však podivil, když zjistil, že devítiletý chlapec si osvojil znalosti daleko převyšující jeho věk. Navíc se zdálo, že vedle bystrého rozumu má podob­ně jako Saíd jemné cítění.

Mohamed zavolal Saída a požádal ho, aby vzal Alího k sobě a dal mu nějaké menší zaměstnání. Za několik hodin ho zavolal, aby se ho zeptal na jeho úsudek. Také Saída překvapila chlapcova povaha.

»Velmi by mě těšilo, pane, kdybych mu směl oplatit to, cos ty učinil pro mě,« prosil Saíd. »Dovol, aby byl mým pomocníkem, protože ve ško­le při templu se už víc nenaučí. Kromě toho mu budu vyprávět o Kristu a seznámím ho s věcmi víry, tak jak jsi mne tomu učil ty sám.«

To bylo právě, co Mohamed chtěl. Zeptal se Alího, jestli je ochoten po­máhat Saídovi při menších pracích. Chlapec byl velmi vděčný, že to s ním chce Mohamed zkusit. Před knížetem byl plachý, zatímco se Saídem se brzy spřátelili.

Proto Abú Tálibovi oznámili, že jeho syna přijali jako druhého písaře do knížecího paláce a že bude bydlet v malém pokojíku vedle Saída.

Na tuto zprávu Abú Tálib přispěchal, aby poděkoval. Mohamed ho vlíd­ně přijal. Požádal ho, aby mu vyprávěl, co zatím vypátral, a stanovil pev­nou cenu za každou upotřebitelnou zprávu.

Za několik dní rozprávěl Mohamed se starým knížetem o tom, co slyšel od Abú Táliba. Ukázalo se, že Abul Kásim vždy věděl o snahách této sku­piny lidí a že jejich činnost mlčky trpěl.

»Uvidíš, že když hlouběji nahlédneš do duše našeho lidu, i ty zatoužíš sjednotit všechno, co je arabského rodu. Arabové mají mnohem pevnější charakter než Syřané. Když se musí Arabové podrobit nadvládě Syřanů, dochází k neustálým třenicím, při nichž se vyčerpávají nejlepší síly. Jest­liže se naproti tomu Syřané podrobí arabské kázni, mohou se netušeně rozvinout. Nezapomeň na to.«

»A Židé?« zeptal se Mohamed váhavě.

»Židé přestali být povolaným národem od chvíle, kdy přibili Krista na kříž. Tenkrát podléhali čistě zevně Římu, ale mohli si zachovat svůj vlast­ní národní život neporušený. Teď jsou rozptýleni mezi různými národy. Viděl jsi to přece sám v Jeruzalémě.

Bylo by dobré, kdyby se židovský národ opět dostal pod silnou ruku. Kdyby jejich vládce věřil v Boha, byla by to jediná možná spása pro ten­to národ, který je v úpadku, protože zklamal jako povolaný národ.«

Mohamed žasl nad moudrostí, která se před ním objevovala.

»Divíš se, že mne slyšíš takto mluvit?« pronesl Abul Kásim laskavě. »Věř mi, za svého dlouhého života jsem se něco napřemýšlel. Nic mě tak silně nevábilo jako přemýšlení o osudech národů, pokud jsem se jich mohl dopátrat. Vždy jsem v tom spatřoval silné vedení shůry, jestliže nějaký ná­rod šel čistě a zbožně svou cestou. Jakmile dosáhl rozkvětu, stal se pyš­ným, sebevědomým a sebejistým, a tak se dostal na šikmou dráhu, která vede nezadržitelně do hlubin.«

»Obdivuji tvé moudrosti, kníže,« vyslovil se Mohamed svým otevře­ným způsobem. »Nechápu však, proč jsi nesjednotil tyto tři národy, když tak jistě víš, jakým požehnáním by to bylo pro všechny.«

»Nebyl na to dosud čas, synu. Mohl jsem čekat. I tomu jsem se naučil. Kdysi jsem býval také tak nedočkavý, jako ty jsi dnes. Poznal jsem ale, že není dobře chtít otevírat poupata násilím, aby se květiny rozvily rych­leji. Taková květina zahyne. Tak jsem se naučil tomu, aby má duše byla trpělivá.

Vím, že uskutečníš všechny mé plány, vyslovené i tajné. Stačí mi, že jsem je mohl připravit.«

»Knížecí otče,« řekl hluboce dojatý Mohamed, »jak jsi moudrý a jak je ti vše jasné! Pomoz mi, abych se ti podobal.«

»K tomu ti nemůže nikdo pomoci. Tomu tě musí naučit život sám, jako byl mým učitelem, synu. Jsme si vnitřně velmi podobní. Jako ty dnes, i já jsem se hnal bouřlivě do života. Ani já jsem se nemohl dívat na to, když lidé dělali něco obráceně. Věř mi, synu, že je zapotřebí mnohem více lásky k tomu, nechat jít lidi zpočátku po nesprávných cestách, než je nási­lím postavit na správnou cestu.«

»Tomu ještě nerozumím,« přiznal se Mohamed. »Jestliže nějaký člověk udělá chybu, je mou povinností ukázat mu ji, aby se jí vyvaroval.«

»Jestliže tato chyba přináší nebezpečí jiným, pak to může být tvou po­vinností. V opačném případě je lépe, když klidně necháš takového člověka jednat nesprávně, aby se poučil z následků svých činů. Takové naučení se potom tak snadno nezapomene.

Vysvětlím ti to na malém příkladu. Před několika dny jsem byl svěd­kem, jak jsi tomu chlapci Alímu vzal z ruky nádobku s tuší, kterou posta­vil na listiny a chtěl tak obojí najednou odnést. Zabránil jsi mu, aby tuš nerozlil. Podíval se na tebe nechápavě a nevěděl, proč jsi nechtěl dovolit, aby nádobku s tuší takto odnesl.

Včera jsem byl svědkem toho, jak Alí opět se spisy a tuší přecházel z jedné místnosti do druhé. Saíd ho pozoroval. Neřekl však ani slovo, i když nádobka s tuší byla povážlivě nakloněná. Klidně vzal několik utě­rek a čekal. A k nehodě došlo - tuš se rozlila po koberci. Saíd byl ihned po ruce a pomáhal Alímu mírnit škodu.

Chlapec pak řekl s pláčem: >Teď vím, proč mně kníže nedávno nádobku s tuší sebral. Už nikdy ji tak neponesu.<

Vidíš, že se chlapec ze své nehody naučil víc než z tvého zabraňování!«

»Už ti rozumím, kníže. Připomenu si to, až mne přepadne moje touha něco zlepšovat. Chápu také, proč jsi mi tak často dovolil leccos udělat, i když by stačilo jediné tvoje slovo, aby mě odvrátilo od ukvapeného kro­ku. Kolika mrzutostí jsi mohl být ušetřen!«

»Má radost byla větší, synu. Jestliže mne ještě něco u tebe znepokoju­je, je to tvůj způsob ustupovat vždy přáním jiných. Nesobeckost je dobrá vlastnost, ale nesmí se zvrhnout ve slabost.

Vzpomeň si na Abú Táliba. Kdybys pevně trval na tom, že ti patří podíl jako dědici, možná by mezi vámi vznikla roztržka, on by však byl nucen zamyslet se nad sebou.

Vzpomeň si na svou první ženu, které ses neodvážil říci ne, když se o tebe ucházela, abys jí nezpůsobil bolest. Musíš se naučit hájit své právo nikoliv panovačností, ale silou.«

Mohamed chtěl starci poděkovat, ten však rychle přešel na jiné téma a nedal mu možnost navázat na předešlou část rozmluvy.

Za několik dní Abul Kásim pokojně skonal, aniž se předtím rozloučil. Národ upřímně truchlil pro svého dobrého knížete, ale přesto bylo často slyšet:

»Kníže Mohamed je lepší a větší. Blaze nám, že bude naším vládcem!«

Přes velkou úctu, kterou Arabové měli ke stáří, se jim více zamlouval mladý muž plný síly. Mohamedova bytost dýchala svěžím mládím a krá­sou a jeho oči jasně zářily. Vítězně získával všechna srdce.

Všude, kam přišel, nacházel lásku, avšak nejhlubší a nejčistší měl ve svém domově.

Álina rozkvetla v ženu líbezné nevinnosti a jemného porozumění pro svého muže. Již dávno s ní Mohamed mluvil o mnohém, co se týkalo bla­ha národa. Setkával se se zájmem a nacházel pomocnou radu.

Zvláště ženy jí ležely na srdci. I když přišla málo do styku se ženami z lidu, přesto cítila, že u nich mizí čistota a pravda. Leckterý projev jejích služebnic jí dal podnět k zamyšlení.

Tázala se manžela a zjistila, že její obavy jsou správné. Nyní přemýšlela o tom, jak by se dal tento stav napravit.

»Nemohl bys vydat zákon, podle něhož by byly ženy úplně odděleny od mužů, pokud nejsou provdány?« zeptala se.

»Tento zákon platí odedávna,« vysvětloval Mohamed, »ale nedodržuje se. Je jen málo žen, které se podle něho řídí. Ostatní se jim smějí a posmívají.«

»Tak jej obnov. Lidé ti věří. Ukaž jim, jak škodí celému národu, jestliže trpí, aby se jejich ženy stávaly špatnými. Z žen budou matky,« dodala Áli- na s uzarděním.

»Vím to,« pronesl Mohamed měkce, »a těším se na poupátko, které mi moje čistá květina co nevidět daruje.«

»Bude ti líto, když to nebude chlapec?« vyzvídala Álina. Mohamed ji ujistil, že druhá Álina ho potěší ještě víc než dědic.

Skutečně přišla malá dceruška, věrný obrázek své líbezné matky, která jí dala jméno Fáhira. Jak by se kníže Abul Kásim radoval z tohoto dítěte! Častěji než kdy jindy vzpomínal Mohamed na něho.

Když mělo být dítěti požehnáno, stáli rodiče opět před otázkou, koho o to mají požádat. Mohamed ji rozluštil tak, že sám vyprosil Boží požeh­nání na hlavu dcery.

Potom se však pevně rozhodl, že není nic důležitějšího, než konečně vytvořit židovskou víru.

Spatřoval svůj úkol v tom, že doplní židovskou víru v Boha vírou křes­ťanskou a zdokonalí ji tím způsobem, jak to činil Ježíš u svých učedníků.

Právě tak chtěl postupovat Mohamed. Často probděl celé noci na mod­litbách, aby našel to pravé. Tímto úsilím byla prodchnuta všechna jeho vládcovská činnost, ovlivňovalo veškeré jeho působení.

Zvolna, velmi zvolna spatřil začátek toho, co se před jeho duší vznášelo jako vidina. Poznal, že nejdříve musí očistit židovství ode všech strusek. Kamkoliv ale sáhl, všude se to drolilo. Tradiční podání byla shnilá a učení bylo slepované.

Ze všeho zbylo jen Desatero Božích přikázání, které kdysi Mojžíš směl přinést svému lidu, a proroctví o příchodu Mesiáše. O nich se Mohamed domníval, že se splnila Ježíšovým životem na zemi, a proto je odložil stra­nou. Toužil po tom, aby si mohl s některým člověkem o všem pohovořit, ale nesmělo tak být. Jedině s Boží pomocí musela jeho duše nalézt to, co potřebovala pro sebe a pro druhé. Jednou o tom mluvil s Abú Bekrem. Ve- zír však odpověděl:

»Kníže, jestli chceš slyšet mou radu, věz, že tvůj úspěch závisí na nejed­notnosti národů ve věcech víry. Chraň se toho, abys je nejdříve sjednotil duchovně! Až upevníš svou vládu nad okolními národy, až se budou třást před tvou mocí, pak jim můžeš dát tolik duševní potravy, kolik ti bude libo, dříve ne!«

Mohamed poznal, že mu vezír vůbec neporozuměl, a tak před ním uza­vřel svou duši. Bylo to pro něho zklamání, ale nedělal si z toho nic, pro­tože nacházel pochopení doma.

Často přiváděl do domácího kruhu Saída a také Alího. Stejně jako dříve vyprávěl o Kristu, tak nyní vykládal o víře židů a o všem, co si o tom mys­lel. Přítomní naslouchali s porozuměním a jejich dík ho povzbuzoval, aby hledal stále hlouběji.

Ukázalo se, že v Alím je židovství nejsilnější. I pro nejnesrozumitelnější věty našel vždy objasnění, které je stavělo do jiného světla.

Přestože musely být zavrženy, neboť byly příliš lidské, dělo se tak s vě­domím, že kdysi vznikly v dobré vůli v době nějaké nouze. Většinou byly později špatně vykládány.

Saíd věděl o židovství mnoho, jeho duši však neříkalo nic. Nebyl ani křesťanem, ale jako Mohamedův žák stál mezi oběma vírami, jak je lidé vykládali. Toužil po tom, aby se jeho pánovi konečně podařilo dosáhnout vyrovnání.

Fátima a Álina byly hluboce věřícími služebnicemi Ježíše. Měly vlastní víru a vlastní myšlení, které spočívalo na slovech Syna Božího, jak jim je Mohamed sdělil.

Také ony měly radost, že má konečně vzniknout »nové učení«, aby bylo dáno lidstvu.

»Jen při tom nezapomeň na nás ženy,« prosívala vždy Álina.

Mohamed se v čistém chtění věnoval tomu, k čemu ho pobádala jeho duše, a netušil, že právě to je jeho úkolem, který Bůh chce, aby plnil. Na­venek držel otěže vlády pevnou rukou. Žádná událost mu nepřipadala tak malicherná, aby jí nevěnoval pozornost a neviděl její následky.

Působení Abú Táliba se opět zvětšilo a rozšířilo. Rád si zařečnil, a tím opět získával vliv na lid. Nemyslel již na to, že je vlastně vyslancem kní­žete, ale jako dříve se snažil dosáhnout pro sebe a své stoupence čehosi, co by pak mohl vnutit vládci.

Mohamed měl na paměti výstrahu Abul Kásima a nějaký čas přihlížel této činnosti. Pak poznal, že strýcovo jednání by mohlo přinášet jen ško­du, a proto se odhodlal mu včas zamezit.

Povolal k sobě Abú Táliba a žádal vysvětlení. Stařec nezapíral. Naopak přiznal se hrdě ke všemu, co mu bylo vytýkáno jako chyba.

»Počkej na to, co ti přineseme, Mohamede,« řekl konejšivě. »Jsme star­ší než ty a lépe rozumíme smýšlení lidu.«

»To je možné,« připustil kníže, »ale tam, kde v čele národa stojí kníže, musí vládnout on. Každý jiný se toho musí zřeknout, jestliže nechce na­tropit škody. Prosím tě proto, abys opět přerušil svou činnost. Slyšíš, Abú Tálibe? Prosím tě. Ušetři mě toho, abych tě k tomu musel donutit.«

»Pamatuješ si ještě, synovče, jak jsi mi rozbil shromáždění?« vybuchl stařec. »Zrovna tak chceš postupovat i teď. Zase má být všechna práce a námaha vynaložena nadarmo. Tentokrát si to však nedám líbit! Jestliže nechceš to, co chceme my, budeme pokračovat bez tebe a uvidíš sám, kam tě zavede tvá panovačnost.«

V tom okamžiku vstoupil do komnaty Alí. Chtěl ihned odejít, jakmile odevzdá spis, kvůli němuž přišel, ale Mohamed ho zavolal k sobě.

»Můžeš opakovat v přítomnosti svého syna, co jsi právě řekl, Abú Tálibe?« zeptal se.

Stařec zrudl, zavrtěl hlavou a po krátkém pozdravu opustil místnost.

»Alí, bude dobře, když se dnes budeš trochu věnovat otci,« navrhl Mo­hamed. »Straší mu v hlavě všelijaké myšlenky; snad se ti podaří je rozptýlit.«

Večer se Alí objevil u Mohameda a hlásil, že nemohl otce nikde najít. Zdá se, že o něm nikdo neví. Nepřihodilo se mu zřejmě nic, protože spolu s ním zmizeli dva spolehliví sluhové a odnesl si rovněž mnoho věcí.

Delší čas se nic nezměnilo. O Abú Tálibovi zpočátku nikdo nic neslyšel.

Mohamed se přestěhoval z paláce svých předků do knížecího paláce. Álina i Fáhira ho samozřejmě měly doprovázet. Pro Fátimu hodlal zřídit malý dvůr ve svém dřívějším domě.

Narazil však na odpor celé své rodiny. Álina ani Fátima se nechtěly roz­loučit. Proto souhlasil, aby také dcera šla s ním.

Nadešla krásná léta vyplněná prací. Dědic byl Mohamedovi odepřen a k Fáhiře se přidružila sestřička, princezna Jezihde. Domácí štěstí knížete ale bylo tak veliké, že si nic lepšího nemohl přát.

Abú Bekr naléhal, aby se přikročilo k dobytí Sýrie a Palestiny. Národy jsou již zralé k připojení a odpor vedoucích činitelů v těchto zemích je nutno zlomit silou zbraní.

O tom nechtěl Mohamed ani slyšet. Přednesl tuto otázku v modlitbě a obdržel zprávu, že čas dosud nenadešel. Obě země mu mají padnout do klína jako zralé plody. Do té doby má čekat v trpělivosti a míru.

Svým otevřeným, upřímným způsobem sdělil toto rozhodnutí Abú Be- krovi, jehož podle jeho povahy považoval za věřícího. Znovu však musel zažít zklamání.

Vezír si dovolil hlasitě se zasmát, když mu kníže sdělil, že po tomto vnuknutí bude poslušně čekat.

»Kníže, ty jsi blázen!« zvolal neméně otevřeně.

V Mohamedovi to vřelo, ale opanoval se. Na okamžik se mu zdálo, že vidí Abul Kásima, jak ho napomíná, aby neustupoval. Obraz zmizel tak rychle, jak se objevil.

Kníže se s nelibostí obrátil na svého rádce:

»Abú Bekre, nezapomínej, že jsi vezírem,« pronesl břitce. »Tvůj vysoký úřad od tebe vyžaduje slušnost a tu jsi právě nezachoval. Bude mně milé, když sám doručíš zprávu, kterou jsem dnes chtěl poslat do Jathribu, a ces­tou opět získáš duševní rovnováhu.«

Potrestaný vezír v duchu zuřil. Čím více si uvědomoval, že si výtku plně zasloužil, tím více v něm propukala zlost na mnohem mladšího knížete. Po krátkém rozloučení opustil komnatu a již za hodinu vyjel s nádherným průvodem směrem k městské bráně.

Mohamed si oddechl. Divil se sám sobě, že se mu tak snadno podařilo prosadit svoje stanovisko. Jistě mu při tom pomohl jasný duch Abul Kásima, pomyslel si a byl mu vděčný.

Saíd, který za napůl odhrnutým závěsem byl nedobrovolným svědkem rozmluvy, trnul strachem, že z vezíra se teď stane nesmiřitelný nepřítel knížete. Ale když našel svého ochránce v tak dobré náladě, neodvážil se vyslovit své podezření a rozhodl se, že bude dvojnásob bdělý.

Mohamed brzy zapomněl na tuto nemilou příhodu, zvláště když ho do­ma čekala novina. Álina, která se mu již několik dní očividně snažila cosi říci, ale nebyl na to čas, ho poprosila o rozmluvu.

»Musím přijít ke knížeti, když manžel pro mne nemá čas,« uvítala ho vesele.

Pak mu připomněla, že Fátima už dávno dosáhla věku, kdy se dívka má vdávat, a otec se o to nijak nestará. Je načase opatřit jí manžela, který by mohl být Mohamedovým nástupcem, kdyby již neměli žádného syna a dě­dice.

»A kde bych měl toho manžela najít?« zeptal se překvapený Mohamed. »Mám tolik jiných věcí na práci!«

Álina se musela usmát.

»V tom případě je dobře, že se o tebe starají druzí, ty utrápený kníže,« zvolala téměř rozpustile. »Fátima a já jsme již hádanku rozluštily. Stačí pouze, když k tomu dáš svůj souhlas. Našly jsme mladého muže z uroze­ného rodu, který Fátimu upřímně miluje...«

Mohamed ji přerušil:

»Kde měl příležitost vidět mou dceru? Snad někdo nesvedl ty dva do­hromady^

»Ty sám jsi je spolu seznámil, příteli,« odpověděla Álina bezstarostně. »Nestalo se nic, o čem bys nevěděl. Abych však příliš nenapínala tvou trpělivost, chci ti oznámit, že se jedná o Alího, tvého synovce.«

Mohamed ohromeně zíral na manželku.

»Alí?« ujišťoval se udiveně, jestli správně slyšel. »Alí? Ten je přece pří­liš ošklivý pro naši krásku!«

»To je všechno, co proti němu namítáš, příteli?« zeptala se Álina. »Na jeho zevnějšku nezáleží, má srdce věrné jako zlato. A co je hlavní, je ti plně oddán, takže by za tebe položil život!«

»A Fátima? Ta se sňatkem souhlasí?« vyptával se Mohamed, který zprá­vě stále ještě nevěřil.

»Fátima se s radostí stane jeho ženou,« potvrzovala kněžna. »Můžeš pak oběma postoupit svůj otcovský palác, protože do Abú Tálibova domu nemůže Alí samozřejmě svou manželku přivést.«

»Musel by se zříci svého otce, jestliže se chce sblížit se mnou,« připo­mněl Mohamed rychle. »Abú Tálib už není mým přítelem. Vím, že kuje zradu, i když jsme o něm od té doby neslyšeli.«

»Tím si můžeš být jist, Alí totiž nikdy neměl rád svého otce. Nebude mu zatěžko odloučit se od něho.«

Totéž ujištění vyslovil také Alí, jehož dal Mohamed ihned zavolat. Celý šťastný, že se Fátima stane jeho ženou a že se tím pevněji připoutá k obdi­vovanému knížeti, byl ochoten učinit vše, co se od něho bude požadovat. Tak se konala svatba knížecí dcery s Alím, který zároveň postoupil na vyš­ší hodnost rádce.

V rodině panoval samý jas, ve veřejném životě ale Mohamed viděl čas od času přelétat stíny. Objevovaly se stále častěji a nutily ho, aby se nad tím zamýšlel.

Abú Bekr se dlouho nevracel ke knížecímu dvoru. Již dávno by musel být z Jathribu zpátky, ale nebylo o něm ani vidu, ani slechu. Mohamedovi se příčilo dát ho hledat. Byl pevně přesvědčen, že se vezírovi nic nestalo a že se nevrací z jiných důvodů.

Však o něm jednou zase uslyší.

Mezitím se projevoval vliv kohosi jiného. Abú Tálib přispěchal, jakmile uslyšel zprávu o synově sňatku. Chtěl se slunit v lesku svého dědice a do­sáhnout jeho pomocí toho, oč se až dosud marně snažil.

Byl přijat chladně. Jeho syn prohlásil, že již nemůže  uznávat za otce muže, který je odpůrcem knížete. Nežádá dědictví, zato si přeje, aby se i otec vzdal všech nároků na jeho synovské povinnosti.

Rozzlobený Abú Tálib opustil palác svých předků, ve kterém by se tak rád opět usadil.

Zdržoval se teď potají v Mekce a začal skrytě popouzet. Celou svou vý­mluvnost použil k tomu, aby obrátil veřejné mínění proti knížeti. Brzy ale poznal, že se mu to u prostého lidu nepodaří. Lid zůstával věrný Mo­hamedovi, jehož považoval za rozenou i povolanou vůdčí osobnost.

Také šlechta se zpočátku nedala přimět k tomu, aby podnikla něco proti muži, který jí byl ve skutečnosti úplně vhod.

Abú Tálib se proto obrátil na obchodníky ve městě, jichž byl velký po­čet.

V Mekce stála svatyně. Nikdo nevěděl, komu byla kdysi zasvěcena, ani jak je stará. Byla to podlouhlá, čtverhranná budova, nazývaná Kaaba, ve které byl zazděn černý kámen. Ten uctívali.

Pověst vyprávěla, že kámen býval kdysi bílý, ale lidskými hříchy úplně zčernal.

Tato svatyně se otevírala pouze třikrát ročně. Každý rok byla uvnitř po­tažena novými drahocennými hedvábnými látkami, na které kněží, uctíva- či fetišů, kteří spravovali svatyni, shromažďovali celý rok oběti.

Každý rok směl jeden z kupců usedlých v Mekce dodat látky a měl při tom tučný výdělek.

Protože při každém otevření svatyně, která byla jednou otevřena pro muže a podruhé pro ženy, přicházely ze všech částí země zástupy zbož­ných věřících, znamenala Kaaba pro blahobyt Mekky ohromně mnoho.

Na tom Abú Tálib vybudoval svůj lstivý plán. Obratně dal na různých místech roztrušovat zvěsti, že Mohamed se považuje za vyslance židovské­ho Boha a z jeho příkazu vymýšlí nové náboženství.

Jakmile bude s tímto dílem hotov, samozřejmě že zakáže v zemi veške­rou modloslužbu a Kaabu navždy uzavře, pokud ji úplně nezničí. To bude znamenat konec rozkvětu Mekky a obchod pak bude přenesen do Jathribu, který je větší.

Zpočátku se muži tomuto proroctví smáli, ale Abú Tálib neustal a mlu­vil o tom vždy a všude. Všeho, co slyšel o Mohamedovi, dovedl obratně využít.

Když byl Abú Bekr odeslán do Jathribu, rozhlašoval:

»Zde vidíte sami, jak mu toto město leží na srdci. Posílá tam vlastního vezíra. Pravděpodobně je zpráva příliš důležitá, než aby ji svěřil obyčejné­mu jezdci.«

Když lidé často slyšeli taková a podobná slova, nakonec je přijímali. Sami je opakovali a začali jim věřit.

Mohamed se nyní občas setkal s nedůvěrou nebo zdrženlivostí tam, kde býval zvyklý, že se mu všechny duše upřímně otevíraly.

Jakmile Abú Tálib pocítil, že začíná mít úspěch, nepřestal, ale dál pobu­řoval. Štval pro změnu mezi židy, v jejichž řadách bylo mnoho obchodní­ků. Zpočátku jim líčil, že dojde k neblahému zastavení přílivu cizinců, kteří do města přinášeli peníze.

Později jim prozradil, že se Mohamed chystá zakázat jejich posvátné spisy a nahradit je jakýmsi odvarem z křesťanství. Tím židy rozčílil, věřící i nevěřící.

Saíd byl první, který zjistil, kdo se vlastně skrývá za těmito nepokoji ve městě. Ale nebylo snadné někoho chytit a obvinit ho z nevěry a vzpoury. Nezbývalo nic jiného, než být připraven a čekat.

Najednou se vrátil Abú Bekr. Pobýval mimo Mekku víc než rok, což bylo od vezíra neslýchané jednání. Mohamed nevěděl, jak by ho měl při­jmout, a poprosil Božího posla o pokyn.

»Abú Bekr přichází jako kajícník. Neztěžuj mu cestu zpět k sobě,« radil mu nebeský hlas. »Od dnešního dne v něm budeš mít naprosto věrného služebníka. A ty potřebuješ ke svému myšlení protipól, který on předsta­vuješ.

Mohamed, zvyklý bezpodmínečně uposlechnout všech pokynů shůry, i tentokrát potlačil nelibost a přijal vezíra, který se vrátil, tak přátelsky a klidně, jako by byl vzdálen jen několik dní.

To ještě více rozechvělo vezíra, jehož už stejně tížila jeho vina. Klesl před knížetem na kolena a prosil za odpuštění. Mohamed mu pomohl vstát a vlídně pravil:

»Nemám, co bych ti odpouštěl. Jestliže ti Bůh odpustil, je mezi námi vše v pořádku.«

Ukázalo se, že Abú Bekr přece jen nepromarnil čas. Pověsti roztrušova­né Abú Tálibem pronikly až do Jathribu. Energicky vystoupil proti tako­vým řečem a zaplašil z myslí tamních obyvatel jakoukoliv pochybnost.

Jathrib stál dvojnásob pevně při svém knížeti.

To bylo vnější ovoce jeho pobytu. Vnitřní a cennější spočívalo v tom, že toto neúnavné obhajování Mohamedových plánů i víry ho donutilo, aby do nich vnikl hlouběji.

Dospěl k názoru, že to, co doposud pokládal za blouznění mladého mu­že, které nemá pevný základ, je správné. Byl přesvědčen o nutnosti víry v Nejvyššího.

Prostě, jak už bylo jeho zvykem, se o tom rozhovořil a Mohamed byl šťasten, že poslechl hlas shůry a při prvním setkání s Abú Bekrem mu přá­telsky vyšel vstříc.

Na otázku, jak se mu jinak vedlo ve vzdáleném městě, se vezír přiznal, že se před několika týdny oženil s dívkou z přední rodiny. Také z toho měl kníže radost a požádal Abú Bekra, aby brzy přivedl ukázat svou manželku Álině.

Když stál vezír opět po jeho boku, mohl se Mohamed tím spíše věnovat vytváření nové víry. Při tom zjistil, že na mnoho otázek, které se v něm vynořují, neumí odpovědět. To, co mu jednoho dne připadalo jasné, bylo nazítří zahaleno jakoby v mlze.

Álina, jíž o tom vyprávěl, zamyšleně prohodila:

»Budeš potřebovat nějaký čas k uzrání v tichu a samotě, příteli. Vzpo­meň si na Mojžíše, jak dlouho žil na poušti, než byl jeho duch tak připra­ven, že se mohl stát zvěstovatelem pravdy a pomocníkem. Také Kristus odešel od lidí do ústraní dříve, než jim přinesl pravdu.«

»Jak to mám provést, Álino?« zeptal se Mohamed, který byl přesvědčen jen napůl. »Moje povinnosti knížete nedovolují, abych se od nich uvolnil třeba jen na jediný den.«

»A přece budeš volný, jakmile si to bude Bůh přát,« odpověděla man­želka.

Jako voda, která na jednom místě prosakuje hrází a rozrušuje víc a více, tak vzrůstala v Mekce odbojnost, přestože Abú Bekr proti ní přísně zakro- čoval. Dva muže, kteří byli přistiženi při rozšiřování pobuřujících řečí, dal zkrátka pověsit. Věděl, že by jim Mohamed dal milost, kdyby se ho zeptal.

Tento příklad zastrašil lidi jen na krátký čas a brzy na něj zapomněli.

Více než jindy se kníže ukazoval na veřejnosti. Nesetkával se již s ne- zkalenou důvěrou jako v dřívějších letech. Stávalo se, že na nějakou otáz­ku dostal vzdorovitou odpověď, nebo že zůstala vůbec bez odpovědi.

Hledal chybu ve svém vlastním jednání a obracel se v modlitbách k Pá­nu, aby mu dal oznámit, co má ve svém životě změnit.

Dlouhou dobu nedostal odpověď a domníval se, že v tomto mlčení Bo­žím musí spatřovat jeho hněv. Nepřestal se ale modlit a naléhavě prosit.

Pak náhle, když to nejméně očekával, zazněl hlas světlého pomocníka:

»Mohamede, buď klidný. Tys nezavinil, co nyní stihne tvé město. Lidé sami na tom mají vinu. Muselo se tak stát, aby byla vytvořena půda pro učení, které smíš přinést lidu.

Shromáždi své věrné kolem sebe a odejdi s nimi do Jathribu, kde budete bydlet v bezpečí. Abú Bekra však ponechej zde. V tomto městě vypukne krvavé povstání. Uctívači fetišů budou bojovat proti židům a židé proti křesťanům. Všichni budou tvrdit, že se tak děje kvůli tobě.

Neposlouchej je a zůstaň klidný. Co se má vykonat zde, to provede Abú Bekr.

Pak přijede se svými vojáky k tobě. Přenechej mu starost o všechny, které máš rád, a běž do hor, do samoty. To dal pro tebe připravit Pán, abys poznal, co je tvým zrakům dosud skryto.«

Nyní měl Mohamed odpověď na vše, čím se zabýval ve své mysli. Ob­držel také jasné pokyny. Naplněn díkem velebil moudré a dobrotivé vede­ní shůry.

Druhý den ráno oznámil Álině, co se dověděl. Kromě ní zasvětil do celé záležitosti jen Mustafu, Alího a Saída.

Zatímco Alí se Saídem ukrývali do tajných úkrytů nejdůležitější listiny a připravovali věci k odjezdu, zazdívali Mustafa s Mohamedem v nočním klidu poklady na tajném místě v paláci Mohamedových předků.

Počínali si tak opatrně, že ani početné služebnictvo, ani Alí, který pobý­val nahoře v komnatách domu, nic nezpozorovali.

Za dva dny přípravy skončily. Mohamed odeslal své lidi s Alím, Musta- fou a starším služebnictvem napřed. Dal rozhlásit, že v Mekce je pro ženy a děti příliš velké horko. Odjedou proto do hor. Že mezitím budou odpočí­vat v Jathribu, kdo jim to může zazlívat, jestliže se o tom opravdu roznese zpráva?

Teprve pak si Mohamed pozval Abú Bekra. Řekl mu, že považuje za nejjistější, když na nějaký čas opustí město, kde jeho přítomnost jen vyvo­lává nepokoj.

To si vezír myslel již dávno, ale neodvážil se s tímto návrhem přijít, aby se kníže nedomníval, že by se tak vezír chtěl dostat na první místo. Moha­med ho po této stránce uklidnil a dal mu plnou moc, aby v jeho nepřítom­nosti jednal tak, jak po zralém uvážení uzná za dobré a potřebné.

Bylo také nutno najít důvod Mohamedovy cesty a oznámit jej veřejnosti. I v tomto případě si Abú Bekr veděl rady. Před nedávnem přišli z Jathribu poslové a prosili vládce, aby také v jejich městě dovolil postavit svatyni. Mohamed musel jejich žádost zatím odmítnout, ale slíbil, že co nejdříve přijede sám do Jathribu a s obyvateli dojedná vše potřebné. To se dalo uvést jako důvod k cestě.

O svých nočních pokynech se Mohamed Abú Bekrovi ani teď nezmínil. Naučil se, že je lépe mlčet.

Mohamed se jen nerad loučil s městem, které si zamiloval. V jakém sta­vu je zase spatří? Jestliže vypukne povstání, může se stát, že nezůstane ká­men na kameni. Ale i tak by to bylo jen podle vyšší vůle.

Mohamed nenápadně vyjel městskou branou. Provázeli ho pouze Saíd a dva služebníci.

Teprve když se ocitli venku na zelené pláni a mohli pobídnout koně do klusu, naplnila jeho srdce důvěra a radostná odvaha. Teď jede vstříc své­mu úkolu! Dříve však chce Pán nechat svůj nástroj ještě vybrousit, aby byl opravdu k potřebě. To je ovšem důvod k radosti.

V Jathribu našel své milé pohodlně ubytovány ve starém, ale zachova­lém paláci, který byl po smrti posledního majitele začleněn do majetku města.

Obyvatelé uvítali svého knížete jásotem. Neřekl jim, že je vlastně na útěku, ale udržoval je v domnění, že jeho rodina cestuje dál do hor a on sám chce poznat své věrné v Jathribu.

Vyprávěl jim, že má v úmyslu dát celé Arábii společnou a dobrou víru. Pak dostane také Jathrib svatyni, krásnou a nádhernou, ve které budou moci všichni obyvatelé vzývat Boha.

Měl tolik různého jednání se zástupci města, kteří chtěli jak náleží vy­užít přítomnosti svého vládce, že dni plynuly jako voda.

Od Abú Bekra přicházeli věrní poslové se zprávami o stále se vzmáha­jících nepokojích v Mekce. Jednoho dne však již poslové nepřijeli a Mo­hamed věděl, že nastalo, čemu se nebylo možné vyhnout. Alí a Saíd pro­sili, aby se směli vrátit a bojovat po boku Abú Bekra, jestliže to bude nutné.

Mohamed je zadržel. Bylo jich zde zapotřebí u žen, protože brzy přijde čas, kdy je bude muset opustit.

Cestující kupci přinesli zprávu, že v Mekce propuklo krvavé povstání a Abú Bekr je s neúprosnou tvrdostí potlačil. Po nich přišli jiní a vyprávěli o strašném požáru, který zuří v tomto krásném městě.

Pak již nepřišel nikdo. Zdálo se, že Jathrib je odříznut od jižní části říše. Tak tomu bylo podle vůle Boží, jež chtěla urovnat cestu nositeli pravdy.

Jednou v noci dostal Mohamed rozkaz:

»Nadešel čas, služebníku Nejvyššího, abys opustil své drahé. Jeď úplně sám do hor, cesta ti bude ukázána. Vezmi s sebou potravu na deset dnů a dvojí oděv. To můžeš naložit na svého koně. Neber však s sebou nic víc.

Zdejším obyvatelům oznam, že jedeš na vyjížďku. Svým lidem ale řek­ni pravdu. Musí být silní a klidní. O vše ostatní bude postaráno, o to ne­měj obavy!«

Mohamed učinil, jak mu nařídil Pánův posel, a nikdo z jeho milých mu neztěžoval rozloučení. Álina již dříve mluvila s ostatními a přesvědčila je, že nejvíc mohou Mohamedovi pomoci, když s radostí uposlechnou příka­zů shůry.

Tak vyjel na cestu otevřen každému paprsku, který měl dopadnout shůry do jeho duše. Byl úplně odevzdán do vůle svého Pána.

Když se po třech dnech nevrátil z vyjížďky a lidé začali projevovat ne­klid, rozhlásil Alí, že přišel posel, který potkal knížete na cestě a odevzdal mu důležité dopisy ze Sýrie. Mohamed se rozhodl, že tam ihned pojede.

Všichni tomu uvěřili. Právě tak chápali, že ženy chtějí vyčkat na návrat knížete, dříve než opustí město.

Álina i Fátima k sobě v této době přilnuly ještě vroucněji. Navázaly ta­ké živý kontakt s ostatními ženami z předních rodin a ty je s radostí na­vštěvovaly.

Z tohoto původně jen povrchního sblížení se během času vyvinul vážný a pevný svazek, který přinesl požehnání všemu obyvatelstvu. Dávno před­tím, než se Mohamed vrátil, se ženy v Jathribu staly Kristovými služebni­cemi podle Álinina příkladu.

Díky tomu se samy od sebe zjemnily mravy, jak to bylo možné všude pozorovat.

Mohamed pobýval v horách. Podle pokynů Božího posla našel vysoko na travnatých svazích zaměstnání u pastýře ovcí, který neměl ani tušení, koho přijal za pomocníka.

Mohamed si dal říkat Saíd, aby nevzbudil podezření. Mohl si ale klidně ponechat své jméno, protože pastýř nic nevěděl o nějakém knížeti Moha­medovi, tak jako nevěděl o nějakém Bohu. Znal jenom hory, své ovce, hlad, žízeň a spánek.

Mohl však dát Mohamedovi právě to, co mimo vedení shůry potřeboval: střechu nad hlavou, jídlo, nápoj a práci, která by mu poskytovala dost času k přemýšlení. Cožpak nebyl také Mojžíš v době své přípravy pastýřem?

S veselou myslí pásl své poslušné chráněnce. Ležel na výslunných strá­ních, upíral zraky k nebi a sledoval, jak se v jeho duši vynořují myšlenky o věčnosti.

Otázky nahromaděné v jeho nitru se ujasňovaly jedna za druhou. V jeho duši vzešlo světlo a v paprscích tohoto světla rozkvétalo to, co měl přinést světu: Pravda shůry v nové formě.

Náhle věděl, že by bylo nesprávné, aby chodil po zemi a učil, jak to či­nil Ježíš. Od té doby uplynulo šest století a lidé se změnili. Žel, nestali se lepšími. Jestliže chce něčeho dosáhnout, musí lidem přikázat, aby přijali jeho víru, a teprve potom je může vyučovat a mluvit k jejich duším.

Arabové jsou teď jiní, než byli kdysi Židé, a bude nutno na ně působit jiným způsobem.

Viděl také, že nebude moci zavrhnout všechno staré jako neupotřebitelné nebo dokonce škodlivé. Bude muset postupovat opatrně, navazovat na staré a přidávat k tomu nové, až toto nové bude moci postavit na místo starého, aniž by toho bylo lidu líto.

Vlasy mu již dávno visely přes ramena a vous sahal až po prsa. Podle toho usuzoval, že pase ovce již dlouhou dobu. Neměl nic po ruce, čím by ostříhal divoce rostoucí vlasy, ale také mu nijak nepřekážely. Byl to jediný způsob, který mu ukazoval, jak míjí čas.

Zpočátku počítal čas podle jehňat, nakonec však přestal ovčí generace počítat. Ať jeho pobyt zde trvá tolik let, kolik bude zapotřebí! Věděl, že jeho drazí jsou dobře chráněni pod ochranou Světla. On sám se učil a ještě zdaleka nebyl se svým učením hotov.

Pastýř se dal jen zřídka do hovoru se svým pomocníkem, před nímž cí­til ostych. Považoval ho za trochu pomateného. Ale když viděl, jak přesně se Mohamed řídí jeho pokyny a jak ho ovce mají rády, zvykl si na tohoto podivného muže, který často mluvil nahlas sám k sobě. Neměl však potře­bu si s ním porozprávět. Tak nevěděl jeden nic o životě druhého.

Oděv, který si Mohamed přinesl s sebou, se již rozedral, i když byl nový a byl ušit z pevné látky. Zhotovil si podobně jako pastýř nový oděv z ov­čích kůží; udržoval jeho tělo v teple.

Mohamedovi se téměř zdálo, jako by nemohlo přijít nic, co by porušilo podivuhodný klid a jednotvárnost jeho nynějšího života, kromě rozkazu shůry, na který čekal, aniž by projevoval netrpělivost. Až náhle do jeho poklidného života zasáhla událost: starý pastýř zemřel.

Jak má naložit se stádem?

Bude se muset obrátit na Božího posla s prosbou o pokyny. Ovce mu nepatřily. Nevěděl ani, odkud pastýř nosil potraviny, aby mohli zahnat hlad. Nevěděl, kde starý muž prodával vlnu, kůže i mladá jehňata, která někdy brával s sebou, když odcházel na několikadenní cesty. Mohamed se na to nikdy neptal.

Několik dní žil obvyklým způsobem, až pozoroval, že chléb dochází a že již nemá sůl pro své ovce. Odvážil se proto poprosit posla znovu o příkazy.

Tentokrát je obdržel. Byla mu zcela přesně popsána cesta, po níž má jít, aby se dostal do vesnice, ze které pocházel stařec. Tam má vyhledat sta­rostu obce a oznámit mu starcovu smrt. Současně má vyměnit vlnu za no­vý oděv, pak se odebrat do nejbližšího města na severu a vyčkat na další pokyny.

Mohamed učinil přesně tak, jak zněl příkaz. Neměl ani radost, ani neli­toval, že má opět putovat dál; pro něho bylo důležité jen to, že se tak děje na rozkaz Nejvyššího.

Ještě téhož dne večer došel do vesnice a tam za svoji vlnu obdržel dobrý, pevný oděv. Starosta zavolal jednoho muže, který byl pastýřovým synem. Ten se ihned vydal do hor, aby dohlédl na opuštěné stádo.

Poděkovali mu za jeho služby i za zprávu a chtěli, aby zůstal přes noc. Dostal však rozkaz, že má dojít do města, a proto se tam musel vypravit. Nezdržel se ani tak dlouho, aby si dal ostříhat vlasy. Na to bude mít jistě dost času ve městě.

Naštěstí byla jasná měsíčná noc, takže mohl dobře sledovat cestu do nedalekého města.

Toto putování v ochraně vznešeného vedení bylo překrásné. Měl dojem, že putuje ohromným chrámem. Byl zatím teprve v předsíni, ale svatyně se mu zdála být velmi blízko.

Neptal se, jestli jí opravdu dosáhne; s tlukoucím srdcem šel vstříc tomu, co měl prožít.

Teprve nyní se ho zmocnila velká radost, že konečně smí pracovat jako Pánův nástroj, jako služebník svého Mistra. Zastavil se a naplněn díkem pozvedl ruce k nebi.

I rozevřela se obloha nad ním a dolů se řinulo oslňující světlo, jehož záře ho téměř oslepovala. Celý užaslý klesl s úctou na kolena. Neuměl vyjádřit slovy přemocné cítění, ale všechno v něm bylo jedinou děkovnou modlitbou.

Tu jeho otevřená duše uzřela obraz nadpozemské nádhery:

V rozlehlé síni stál trůn z čistého zlata. Na něm seděl muž, jehož oči, jak se zdálo, pronikaly vším jako plameny. Kolem hlavy se mu vlnily stříbrojasné vlasy. Pravicí ukazoval nataženým ukazováčkem směrem k němu, Platí to jemu, Mohamedovi? Je možné, aby ten vznešený, který zde trůní, viděl jeho, nepatrného pozemšťana?

A ozval se v něm jakýsi hlas - nebo to snad bylo mimo něho? Nevěděl. Slyšel jej a rozuměl mu:

»Mohamede, služebníku Boha, učedníku Syna Božího Ježíše! Pohleď na toho, který přijde, aby soudil svět. Vtiskni si tento obraz do své duše, abys pochopil, co ti o tom bude oznámeno.

Vůle Boží bude spravedlivě soudit lidstvo! Přijme také tebe za svého služebníka. Kráčej ode dneška v síle trojjediného Boha a vykonej jeho příkaz.«

Hlas umlkl a obraz pohasl. Záře zvolna zmizela. Mohamed však zůstal klečet na kolenou a modlil se, až se na obloze objevila jitřenka. Potom vstal jako úplně jiný člověk, než byl několik hodin předtím.

Pevným krokem zamířil k městu; zde si nechal ostříhat vlasy i vousy. Pak navštívil hostinec, najedl se v něm a napil a odpočinul si na tvrdém lůžku. Vykonával to úplně mechanicky, protože všechno jeho myšlení bylo u zážitku této noci, který znovu a znovu prožíval ve své duši.

Potom asi přece jen usnul, protože mu připadalo, že sní. Viděl se ve městě, jak mluví k velkému zástupu lidí. Slyšel také, co říká.

Vyprávěl o jediném a pravém Bohu a o nutnosti, aby všechny národy země konečně poznaly pravdu a shromáždily se kolem Pána všech světů!

Když se probudil, bylo mu jasné, že musí jít nejdříve do tohoto města a promluvit tam k lidu.

Sotva vyšel před hostinec, stanul před ním muž se dvěma velbloudy. Prohlížel si chvíli Mohameda, pak přistoupil k němu a zeptal se:

»Jsi ten cestující, který chce dnes jet do přímořského města? Objednal sis velblouda?«

»Samozřejmě že se tam chci dostat, příteli,« odpověděl Mohamed, který spatřoval v připraveném jízdním zvířeti vedení shůry, nechtěl však vzít ně­komu to, co mu snad patřilo. Proto pokračoval: »Nevzpomínám si ale, že bych zvíře objednal.«

»Pokud za ně můžeš zaplatit, klidně si nasedni,« navrhl muž.

Když dojednali cenu, posadil se Mohamed na trpělivé zvíře, zatímco muž nasedl na druhého velblouda, aby ho vedl.

Hovorný muž vyprávěl cestou o všem, co se poslední dobou odehrálo. Divil se, že jeho průvodce vůbec o ničem neví. Když mu pak Mohamed pověděl, že přichází zdaleka a že byl v posledních letech mimo tuto zemi, snažil se muž vylíčit mu události minulých let podle pravdy i pověstí.

Mohamed z vyprávění zjistil, že za jeho nepřítomnosti zuřila v Arábii krvavá občanská válka. Abú Bekr soustředil své vojsko kolem Jathribu a byl stále připraven vypravit se rychle tam, kde plameny povstání nebyly ještě zcela udušeny a hrozilo, že znovu vyšlehnou.

»Znal jsem Abú Bekra,« přiznal se Mohamed; chtěl o něm vědět víc. »On tedy ještě žije?«

»Bylo by zle s naší zemí, kdyby nežil,« prohlásil muž důrazně. »Od té doby, co náš kníže odjel do Sýrie, když ho tam posel zavolal, by země zů­stala odkázána sama na sebe, kdyby ji vezír věrně nespravoval.«

»Takže Abú Bekr převzal vládu?« toužil vědět Mohamed.

Teď poznal, proč mu byl poslán do cesty tento hovorný muž, který se mu zpočátku zdál být na obtíž.

»Ne, na to neměl čas. Dusí jen povstání a vzpoury tím, že odpravuje vzbouřence,« odpověděl muž lhostejně.

Mohamed se otřásl hrůzou. Jak byl vděčen za to, že to nebylo jeho úko­lem!

»Knížete nemáme, protože víme, že se náš kníže vrátí, jakmile ho bude­me moci osvobodit z rukou lstivých Syřanů, kteří ho drží v zajetí. Abú Bekr zbrojí a připravuje se na válečné tažení, aby ty ničemy donutil pro­pustit našeho knížete.

Prozatím vládne jeho zeť Alí a Saíd, jehož kníže přijal za vlastního, mu při tom pomáhá.«

»A jak dlouho již trvá tento stav?« vyzvídal Mohamed, který úplně ztra­til pojem o času.

»Je to už téměř deset roků, co vypukly první nepokoje,« zněla odpověď.

Deset roků! Nepochopitelně dlouhá doba, když to slyšíme, a přece to byl nepopsatelně krátký čas na to, co vše prožil.

Jeho učení trvalo deset let!

Deset let byl vzdálen od svých drahých! Jeho dcery, Fáhira i Jezihde, ho už nebudou znát. Jestlipak i dítě, které očekávali, byla opět dcera?

Po všechny roky si téměř nevzpomněl na ty, kteří měli opět vstoupit do jeho života. Ale ani teď neměl čas, aby se jimi obíral. Večer dorazili bystře si vykračující velbloudi do města a velbloudář dovedl Mohameda do od­lehlého, ale velmi pohodlného hostince.

Příštího dne se Mohamed snažil navázat kontakt s Araby usazenými ve městě. Také oni vyprávěli o hrůzách, které se odehrávaly v Mekce, a vy­slovovali jméno Abú Bekra jen s hrůzou. Mysleli si však, že za vším, co se dělo, byly Mohamedovy rozkazy. Podle jejich názoru se zdržuje v Jath- ribu, z něhož chce učinit své sídelní město.

Zeptal se jich na Abú Táliba, ale nikdo o něm nevěděl. Buďto přišel ně­kde o život, nebo přijal jiné jméno, pod jehož záštitou pokračuje ve své nepřátelské činnosti.

Zmínil se o spojení všech Arabů a setkal se s radostným ohlasem. Muži ho žádali, aby zůstal ve městě do příštího večera. Připravuje se tajná schů­ze mnoha Arabů; měl by se jí zúčastnit a popřípadě na ní promluvit, po­kud bude chtít.

Dojímalo ho, že věnují tolik důvěry jemu, neznámému muži. Tato myš­lenka ho zaměstnávala tak silně, že ji nakonec vyjádřil i slovy:

»Povězte mi, přátelé, odkud víte, že s vámi dobře smýšlím a že vás ne- zradím?« obrátil se na ně s dotazem.

Dověděl se, že jeden starý Arab, který je jasnovidcem, jim už před tře­mi dny ohlásil příchod cizince a popsal Mohameda tak zřetelně, že ho ihned poznali.

Co řekne Musád, o tom není možné pochybovat. Poradil jim také, aby cizince dobře přijali. Světlá skvrna na jeho čele jim má být znamením, že ho vyslal Mohamed ben Abdalláh, kníže Arabů, který má na čele totéž znamení.

Příští den strávil Mohamed v přístavu a pozoroval tam všelicos, co mu mohlo být užitečné.

Zjistil, že zde provozují čilý obchod s dalekými zeměmi, kde obchodní­ci požadují hlavně koření, kadidlo, drahokamy, koberce a hedvábné látky. Také kávu by rádi objednávali, ale Syřané žádnou nevyvážejí. Spotřebují všechnu sklizeň kávy ve vlastní zemi.

»Dopravujete na lodích i vzácné dřevo?« vyzvídal Mohamed, v němž se probudil obchodní duch.

»Nemáme žádné. Palestina ovšem posílá do dalekých zemí cedry,« od­pověděli mu.

Dál ho zajímalo, co za to cizí národy výměnou poskytují. Dostalo se mu poučení, že se na lodích přivážejí zbraně, především meče z podivuhodně ohebné oceli, které jim slouží za vzor pro vznikající výrobu zbraní.

Dále přicházejí balíky hladké, bílé látky z rostlinných vláken. Ta se zde barví a zpracovává na oděv pro ženy a děti. Je chladivá a přiléhavá.

Když se chýlilo k večeru, zašel Mohamed za svými známými. Radostně ho přivítali. Musád byl celý den ve vytržení. Teprve asi před hodinou za­čal konečně mluvit a oznámil naslouchajícím mužům, že dnes prožijí něco velkého. Ujišťoval, že Mohamed přijde sám, aby jim přislíbil pomoc v nouzi.

»Kde žije Musád?« byl zvědav Mohamed. »Mohl bych ho vidět?«

Pověděli mu, že bydlí v jedné z úzkých uliček, které by se cizinec určitě vyhnul. Kromě toho bývá po každém prorokování tak vyčerpaný, že je nutné ho ponechat v klidu. Přijde večer na shromáždění.

»Večer?« zeptal se Mohamed udiveně. »Cožpak ještě není večer?«

»Pane, slunce sice už zapadlo, ale můžeme se sejít teprve tehdy, až městské stráže projdou naposled městem. Do té doby buď naším hostem. Zahoukání sovy nám oznámí chvíli, kdy budeme mít jistotu, že už na ni­koho nenarazíme.«

Muži mlčky seděli pohromadě a kouřili po způsobu Syřanů z podivných dýmek. Knížeti se to nelíbilo, byl zde však hostem a nemohl se k tomu vyjadřovat. Obláčky, které se linuly z dýmek a úst mužů, sice měly příjem­nou vůni, ale modravé zbarvení propůjčovalo všemu kolem nezřetelné ob­rysy. Právě tak nezřetelně a mlhavě to asi vypadalo v duších mužů, kteří se oddávali tomuto požitku.

Jakmile muži zpozorovali, že dýmky vzbudily jeho zájem, nabídli mu, aby si s nimi zakouřil. Myslel však na to, co má přinést dnešní večer, a je­jich nabídku odmítl.

Když se ho zeptali na důvod jeho odmítnutí, řekl jim to zcela otevřeně. Smáli se tomu, ale jeden po druhém nechal dýmku vyhasnout. Zato dones­li silnou černou kávu; všechny oživila.

Konečně zaznělo houkání sovy.

Muži se rychle vydali na cestu. Nebylo nutné chodit daleko. Hned za městem stála velká budova, která většinou sloužila za skladiště dovážené­ho zboží. Právě den předtím se vyprázdnila.

V budově byla velká síň a Mohamed se podivil, když pozoroval, jak se rychle naplnila až do posledního místečka. Ještě víc byl překvapen, když v ní poznal místo, které viděl ve svém nočním vidění.

Takže jeho cítění, že zde má a musí mluvit o Bohu, bylo správné.

Na vyvýšené místo, vytvořené z beden, si stoupl starší muž a začal pro­mlouvat k přítomným mužům. Hovořil tak, jak to pravděpodobně bylo vždy zvykem. Zmínil se o utlačování a vypočítával řadu násilných činů, které si Arabové v Sýrii museli nechat líbit. Pro každé takové obvinění měl svědky a ti potvrdili jeho slova.

»To je veřejný žalobce,« zašeptal jeden ze známých Mohamedovi, když spatřil jeho tázavý pohled. »Dnešní řečník promluví hned po něm.«

Stařec namáhavě sestoupil z beden a za chvilku na ně vyskočil mladší muž. Pozdravilo ho přátelské volání, zdálo se však, že je neslyší. Jeho ble­dá tvář zůstala nehybná a vážná.

Bez úvodu se rozhovořil o tom, nač všichni pomýšleli: o osvobození ze syrského jařma a připojení k Arábii.

»Přátelé, jestliže je pravda, že je mezi námi vyslanec knížete Mohame­da, jak nám říkal Musád, ať předstoupí, abychom z jeho slov načerpali sílu a odvahu. Po dlouhé době poloviny lidského věku je to první světlý oka­mžik. To, co nám bylo dříve hlásáno krásnými slovy, nás mohlo přivést jedině do záhuby.

Vzpomínáte si ještě na Abú Táliba? Získával nás pro připojení k Arábii a současně nám zapovídal podnikat nějaké kroky za tím účelem. Jeho přá­telé chtěli naši věc prosadit u knížete. Jsem přesvědčen, že nic podobného neučinili.

Žádám tě znovu, cizinče: předstup před nás, abychom ti mohli klást otázky!«

Klidným krokem přistoupil Mohamed k řečníkovi a postavil se naproti němu, takže si mohli pohlížet do očí. Ačkoliv měl na sobě velmi prostý oděv, vyzařovala z celé jeho postavy a z každého jeho pohybu taková dů­stojnost a ušlechtilost, že již z jeho zjevu se šířilo povzbuzení a posila utlačovaným. Cizinec je zřejmě vysokým úředníkem a jistě jim bude moci odpovědět.

Řečník si změřil Mohameda a pak začal:

»Neřekl jsi nám své jméno, cizinče. Stačí nám však, že se pro tebe vy­slovil Musád, a důvěřujeme ti, i když nevíme, kdo jsi. Pověz nám: znáš knížete Mohameda ben Abdalláha?«

Mnoho set párů očí napjatě hledělo na hosta. Mohamed se usmíval. V je­ho úsměvu bylo tolik dobroty a laskavosti, že si všichni ulehčeně oddechli.

»Ovšemže znám knížete Arabů,« pravil Mohamed zvučným hlasem. V jeho hlase nebyl patrný hrdelní tón Arabů, ale zněl jako jasný kov.

»Víš, jestli myslí i na nás, kteří tady strádáme v bídě a útisku?« zněla druhá otázka.

»Myslí na vás a chce vám pomoci!« prohlásil hlasitě Mohamed.

»Myslí na nás a chce nám pomoci!« opakovalo mnoho hlasů s důvěrou, jásotem i obdivem podle druhu a povahy toho, kdo je vyslovoval.

Právě tento chór uchvátil Mohamedovo srdce, takže již nečekal na třetí otázku, obrátil se k zástupu a rozhovořil se.

»Krajané! Arabové! Vytrpěli jste těžká příkoří, abyste v nitru dozráli a mohlo se vám dostat požehnání, které vám tato těžká doba přináší. Mu­seli jste se naučit, že daleko od domova nemůže nikdy vykvést opravdové štěstí.

Bylo by však nesprávné, kdybyste se nyní chtěli vrátit do své vlasti, kte­rou neznáte a kterou již vaši předkové opustili. Zdomácněli jste už zde. Nebojte se, že vám řeknu, abyste zůstali v cizině. Ne!

Nemůžete se vrátit do Arábie, tam pro vás není místo, ale...« na několik vteřin se odmlčel a přeletěl pohledem dav, který upoután visel na jeho rtech, »ale Arábie přijde k vám! Tuto zemi, kterou obýváte a jež se přes veškerý útisk stala vaší vlastí, připojíme k naší.

Velká Arábie sjednotí všechny země, ve kterých žijí snědí synové matky Arábie. Z porobených se stanete šťastnými lidmi, rovnoprávnými s těmi, kteří žijí vedle vás.«

»Proč ne pány?« volalo mnoho hlasů.

»Snad i pány,« připustil Mohamed. »Bylo by však nesprávné, abyste se připravovali dělat druhým to, čím se na vás prohřešili!«

Všude kolem se ozval šepot. Mohamed nemohl rozeznat, zda je to sou­hlas nebo nesouhlas, ale klidně čekal. Zřetelně cítil mocnou sílu, která mu byla zaslíbena, jak proudí celou jeho bytostí.

Nabral zhluboka dech, protože tato síla ho téměř omračovala. Zástup to považoval za znamení, že chce mluvit dál. Nastal opět klid.

»Přátelé, slyšte, co vám kníže Mohamed ben Abdalláh praví mými ústy:

Je ochoten osvobodit vás od vašich utlačovatelů. Nepůjde-li to jinak, tedy i ozbrojenou mocí!«

Přerušilo ho radostné volání. Několik vteřin nemohl pokračovat v řeči. Pak opět rychle zavládlo mlčení.

»Prosí vás ale, abyste nic předčasně nepodnikali. On sám chce promlu­vit s těmi, kteří byli dosud vašimi tajnými vedoucími. Spolu s nimi určí, co se má podniknout. Každý nerozvážný krok by všechno pokazil. Rozu­míte mi?«

Odpověděly mu souhlasné výkřiky.

»Kníže Mohamed si je úplně jist, že to, co si předsevzal, se podaří, pro­tože má mocného spojence, který mu uložil, aby podnikl tento krok. Chce pomoci i vám, jestliže ukážete, že jste toho hodni.

Tímto mocným spojencem je Bůh, Pán všech světů, který vás i mne, zvířata i rostliny, celé stvoření stvořil! On vzpíná svou svatou ruku nad lid­mi, aby mohli dýchat a růst, a nechce, aby byl kdokoliv nespravedlivě utlačován. Tohoto Boha poslouchá Mohamed a tomuto Bohu chce přivést svůj lid, aby také užíval požehnání, které prýští z pravdy a víry v Boha.«

»Slyšte ho!« přerušil řečníka třesoucí se a přece pronikavý hlas. »Mluví čistou pravdu!«

»Musád, věštec Musád!« volali muži.

Ustoupili starci, který kráčel davem opřen o mladého muže. Když tře­soucí se věštec stanul před Mohamedem, natáhl ruku. Kníže zpozoroval, že stařec je slepý. Vyhaslé zornice ztratily lesk, a přece jeho obličej zářil jakoby zevnitř prosvícen.

»Podej mi svou pravici, cizinče,« poprosil stařec a Mohamed uposlechl. Uchopil starcovu ruku a stiskl suché, chladné prsty ve své vřelé dlani. Tu se stařec sklonil a přitiskl zvadlá ústa na jeho ruku.

Shromážděných mužů se zmocnil údiv. Místy problesklo pochopení. Již nebylo zapotřebí Musádových slov, jeho gesto mluvilo samo.

»Sláva knížeti Mohamedu ben Abdalláhovi!« zahřmělo sálem.

Veškerá opatrnost byla ta tam. Dosud tak sklíčení muži se rozjásali, oživila je radost a odvaha. Mohamed chtěl mluvit, ale nemohl se dostat ke slovu. Znovu a znovu dávali přítomní muži hlasitým voláním najevo své štěstí.

Konečně zvedl ruku. Musád chtěl mluvit.

Několik mužů vyzvedlo starce na bedny a podrželo ho, aby mohl pevně stát. A stařec začal vykládat mužům, že skutečně sám kníže pobývá v je­jich středu jako záruka, že jim chce pomoci.

Jemu, Musádovi, se Bůh a Pán zjevil prostřednictvím svých služebníků již před lety. Odtud pochází všechna jeho proroctví. Ví, že spása pro celý národ může spočívat jen ve víře, kterou jim přinese Mohamed z příkazu Pána všech světů.

Mají děkovat Bohu, že se jich ujal. Budou o něm slyšet a mají ho vzývat jako Pána a Pomocníka.

Pak mluvil Mohamed k lidu, který naslouchal naplněn štěstím. Mluvil o Bohu, který se kdysi zjevil Židům, potom však zaslíbil své požehnání všem národům, které chtěly kráčet po jeho cestách.

Mluvil dlouho, až rozestavené stráže oznámily, že na nebi planou ranní červánky. Shromáždění se rychle rozešlo. Mnoho přítomných mužů prosi­lo Mohameda, aby k nim zavítal jako host. Zpočátku dával přednost tomu, že zůstane v hostinci, ale nakonec odešel se svými prvními známými k nim domů, aby s nimi posnídal.

Příští dni strávil prohlídkou města a okolí. Každý okamžik, na který se mohli tajní vedoucí uvolnit, kníže využil k rozhovorům o plánech do bu­doucnosti.

Když bylo vše uspořádáno, svolali nové shromáždění a na něm Moha­med znovu vyprávěl o Bohu.

Potom se rozloučil a slíbil, že o něm brzy uslyší. Bylo dohodnuto, že se již nebude obracet na Syřany, protože každý jeho pokus, kterým by chtěl dosáhnout ulehčení pro Araby, by vyvolal ještě větší útisk.

V noci se Mohamed dověděl, že je čas, aby se vrátil do Jathribu. Spolé­hal se tak pevně na vedení shůry, že se ani nepoohlédl po velbloudech na zpáteční cestu.

Jeho důvěra ho také nezklamala. Zatímco dokončoval přípravy na cestu, přišel k němu velbloudář, který ho přivezl.

»Pane, slyšel jsem, že jsi ještě tady. Jestliže máš chuť jet se mnou do Jathribu, posaď se na velblouda, který na tebe čeká venku.«

Po cestě si Mohamed dal vyprávět, co se velbloudář mezitím doslechl. Mekka byla uklidněna. Z kdysi kvetoucího města zbyly rozvaliny, ve kte­rých nuzně živoří sotva polovina někdejšího obyvatelstva.

Také ostatní města musela pocítit Abú Bekrovu odplatu. Okolo Mekky se rozprostírá pás zpustošených vesnic.

»A Jathrib?« přál si věděl Mohamed.

»Jathrib vzkvétá a rozrůstá se. Kolem města rozložil Abú Bekr své vojá­ky, ale bylo zbytečné chránit město. Je chráněno věrností obyvatel.«

»Znáš Jathrib?« vyptával se Mohamed, který by rád slyšel nějaké zprá­vy o své rodině. Velbloudář však město neznal.

Po cestě trvající mnoho dní konečně dorazili k pásu ozbrojenců. Zde Mohamed zaplatil svému velbloudáři a ten ihned s oběma velbloudy odjel. Mohamed se zeptal na Abú Bekra. Vystihl správně situaci, protože místo, kde sesedl z velblouda, se nacházelo blízko vezírova ležení.

Vojáci si udiveně prohlíželi prostě oblečeného muže, který se hodlal od­vážit návštěvy u »krvavého Abú«, jak mu říkali.

»Kdo jsi a co od něho chceš?« položil mu otázku důstojník.

»Jmenuji se Mohamed a jsem vezírův dobrý známý,« zněla odpověď.

»Tak počkej zde venku, zeptám se, zda s tebou chce mluvit. Jestliže se rozzlobí, že ho ruším, padne jeho hněv na tvou hlavu, cizinče,« rozhodl důstojník.

Mohamed musel dlouho čekat, než uslyšel Abú Bekrův hlas.

»Kde je ten muž, který se odvažuje dávat si jméno našeho váženého knížete?« hromoval, když odhrnoval závěs svého stanu.

»Mohamed je obyčejné jméno, jmenuje se tak mnoho mužů,« odpově­děl Mohamed v dobré náladě. »Bylo by horší, kdybych se jmenoval Abú Bekr, protože ten je jenom jeden!«

Vezír rychle postoupil o několik kroků vpřed. Poznal tento hlas.

»Pane,« vypravil ze sebe zajíkavě a chtěl se vrhnout na zem.

Mohamed mu v tom zabránil a pošeptal mu, že nechce být za žádnou cenu poznán.

Abú Bekr se rychle vzpamatoval. Poprosil hosta, aby vstoupil do jeho stanu. Jakmile zařídil, aby jim přinesli jídlo a pití, vešel rovněž dovnitř.

Proti sobě stanuli oba muži, kteří se neviděli tolik let. Dívali se na sebe a divili se. Zatímco Abú Bekr zjistil, že Mohamed nevypadá ani o den starší než tehdy, když od nich odjel, musel Mohamed uznat, že Abú Bekr se blíží stařeckému věku.

Zdálo se, že Mohamedovy rysy, které byly vždy ušlechtilé a jemně ře­zané, jsou prodchnuty duchem. Abú Bekrův hrubší obličej byl zarudlý a vyznačoval se jakýmsi rysem ukrutnosti.

Oba si měli mnoho co vykládat, a přesto nemohli nalézt slova. Konečně vezír přerušil mlčení:

»Pane, kde jsi byl po všechna ta dlouhá léta?«

»Ve škole Boží,« odpověděl Mohamed vážně. »Budu ti o tom vyprávět později.«

»Zítra jsem měl v úmyslu vyrazit na cestu do Sýrie a požadovat tvoje vydání,« přiznal se Abú Bekr a kroutil hlavou.

»Potáhneš do Sýrie, příteli, jakmile mne vyslechneš. Nebudeš však žá­dat, aby mě vydali, ale osvobodíš Araby.«

Celou noc seděli spolu a vypravovali si a vyptávali se. Na přání knížete bylo vše ostatní odsunuto stranou a mluvilo se hlavně o utlačených Ara­bech, kterým měla být co nejrychleji přinesena pomoc.

Mohamed již cestou zjistil, že je to vůle Boží, aby Abú Bekr vynutil ozbrojenou mocí osvobození Arabů. Proto nyní vydal tento rozkaz a setkal se u Abú Bekra s radostným porozuměním.

»Pane, moji vojáci a já jsme si za deset let tvé nepřítomnosti tak zvykli na válečné řemeslo, že bychom se nudili, kdybychom museli bydlet ve stanech. Je dobře, že máš pro nás práci.«

»Nehledej svou práci jen v prolévání krve, příteli,« prosil Mohamed. »Ušetři všechny, kteří se chtějí podrobit.«

Vezír se uklonil, aniž odpověděl. Ve svých myšlenkách se snažil ujasnit si cosi, pro co hned nemohl najít správný výraz.

Konečně se rozhovořil:

»Je dobře, pane, že mezi námi pobýváš nepoznán. Přidržím se svého původního plánu a budu žádat v Sýrii tvé propuštění. To bude důvod pro to, abych vtáhl s ozbrojenou mocí do sousední země. Všechno další se vyvine samo.

Musím tě však požádat, abys toto tajemství uchoval ještě několik dní.«

Mohamed se domníval, že stačí, jestliže Abú Bekr na hranicích prohlásí, že přichází osvobodit utlačované příslušníky svého národa.

Vezír mu ale dokazoval, že by pak došlo ke krveprolití ve vnitrozemí Sýrie, jemuž by nedokázal zabránit. Kníže tyto důvody uznal a přestal mluvit do záležitostí věrného služebníka, který měl na sobě deset let veš­kerou odpovědnost.

Příštího dne Abú Bekr odtáhl s jádrem vojenské moci. Dovedl udržovat své vojáky ve skvělé kázni a Mohamed měl radost z těchto ovládajících se a dobře ozbrojených mužů, dokud si nepřipomněl, za jakým účelem táh­nou.

Malá četa vojáků zůstala pod vedením spolehlivého velitele v ležení. Mohamed se u nich ještě několik dní pozdržel, ovšem nedal se poznat.

Ve chvíli, kdy byl Abú Bekr podle jeho odhadu už dost daleko, se vydal do Jathribu. Vyžádal si pro sebe hřebce na cestu. Vojáci nemohli odmítnout jeho přání, protože se jednalo o vezírova dobrého známého.

Když se blížil k městu a mohl již rozeznávat jednotlivé budovy, spatřil na návrší napravo od silnice malý, bílý palác uprostřed kvetoucích zahrad. Byl postaven tak lehce a vkusně, že působil dojmem, jako by se vznášel mezi kolébajícími se vějíři palem.

»To je opravdový div krásy,« prohodil Mohamed polohlasně. »Mohli byste mi prozradit, kdo bydlí v tom paláci?« obrátil se na několik mužů, kteří spravovali silnici.

Muži si s údivem prohlíželi cizince.

»Odkud přicházíš, že nevíš o sídle čistých žen?« zeptali se místo odpo­vědi, celí užaslí nad jeho nevědomostí.

»Čistých žen?« divil se Mohamed. »Kdo to je?«

»Říkáme tak manželce našeho zajatého knížete a jeho dcerám, protože vedou tak čistý a bohabojný život. Bydlí tam se svými přítelkyněmi a služebnicemi.«

»Bydlí Alí se svou manželkou také s nimi?« toužil vědět kníže, jehož srdce se začala zmocňovat radost.

»Ne, postavil si palác o kus dál, kde bydlí se svou ženou a šesti syny.«

Šest synů! A jemu byl dědic odepřen! Jistě to byla také vůle Boží.

Mohamed poděkoval za zprávy a pobídl svého hřebce k rychlejšímu klusu. Za chvíli zastavil u mřížového plotu zahrady obklopující palác. Uvi­děli ho a jeden ze zahradníků k němu přispěchal.

»Koho chceš navštívit, cizinče?« zeptal se přátelsky. »Sem nemají muži přístup. Jeď kousek dál k domu, který vidíš vzadu mezi vrcholky palem. Bydlí v něm Alí, zeť našeho knížete. Tam přednes svou žádost!«

»Mám poselství pro kněžnu Álinu, které musím sám odevzdat,« namítl Mohamed.

Zahradník však trval na svém:

»Jestliže je tvé poselství opravdu tak naléhavé, můžeš je vyřídit kněžně tam. V poledne chodívá vždy k Fátimě. Na tento pozemek nesmí vstoupit noha muže.«

Kníže poznal, že je úplně bezmocný. I kdyby prohlásil, kdo je, nebylo jisté, zda by ho zahradník dbalý povinnosti vpustil dovnitř. Álinin rozkaz zněl příliš jasně.

Jel proto dál až před palác Alího. Tam zastihl starého Mustafu. Služeb­ník svého pána ihned poznal. Jen s námahou mu Mohamed zabránil, aby hlasitým křikem neprojevoval radost.

Konečně stařec pochopil, že kníže chce zůstat zatím nepoznán. Vpustil ho vedlejší brankou do paláce a poprosil ho, aby počkal v malé, velmi pěk­né místnosti. On sám chtěl dojít pro Fátimu.

Několik minut byl Mohamed sám a snažil se přivyknout si opět na bla­hobyt, který ho náhle obklopil. Jistěže byl tento palác ve srovnání s palá­cem v Mekce prostý a postrádal veškerou nádheru, ale na tyto věci už Mohamed nebyl zvyklý.

Vtom se otevřely dveře a dovnitř vběhl asi šestiletý chlapec. Když ne­očekávaně uviděl cizího muže, údivem zapomněl, proč vlastně přišel.

»Co tady děláš, cizinče?« zeptal se jasným dětským hláskem. »Kdo tě sem pustil?«

Mohamed si prohlížel chlapce a náhle si uvědomil, že je jakýmsi způso­bem přece ještě spojen s lidmi. Tento chlapec je jeden z jeho vnuků - vy­cítil podle lásky, která se v něm náhle rozhořela. Vyzařovala z jeho očí a přitahovala chlapce.

Pomalu se přiblížil k mlčícímu muži a rozevíral víc a víc oči.

»Ty jsi můj dědeček!« zajásal náhle. »Konečně jsi přišel? Já jsem Moha­med ben Alí a mě ještě neznáš. Máš radost, že jsi u nás?«

»Chlapče, jak jsi mne poznal?« zkoumal Mohamed.

»Podle tvých očí, dědečku. A cosi ve mně říkalo docela hlasitě: to je dědeček, na kterého jsme tak dlouho čekali.«

Otevřely se dveře a dovnitř vstoupila Fátima a za ní Alí. Mustafa nepro­zradil, kým cizinec je, ale malý Mohamed volal radostně na rodiče:

»Dědeček přišel a má takové oči, jak jsi o nich vyprávěla, maminko! Oči plné nebeské záře a lásky k lidem.«

Když se utišila první radost, rozhodli se zavolat kněžnu Álinu. Malý Mohamed se s ní však neměl setkat, aby ji příliš nepolekal svou jásavou zprávou. Také radostný úlek by mohl uškodit této něžné bytosti.

Mezitím Alí zavolal ostatní své syny; nejmladšímu, jehož přinesli, bylo teprve několik týdnů.

»Mohamed se ti podobá nejvíce, kníže,« projevil svůj názor Alí. »Jméno se pro něho velmi dobře hodí.«

Pak přišla Álina, která v duchu cítila, jaká radost ji očekává. Již několik dní si byla jistá, že její manžel se brzy vrátí. Děkovala Nejvyššímu, že ho tak milostivě ochraňoval.

Mnoho, velmi mnoho si měli vyprávět, zejména když se dostavil také Saíd. Alí chtěl ihned složit účty z veškerého svého jednání, ale kníže ho požádal, aby zatím zůstalo vše při starém.

Chtěl si zvolna zvyknout. Možná by bylo vůbec nejlepší, kdyby se prá­ce rozdělila. Sám by se nejraději omezil na hlásání nové víry.

Ostatní velmi rozhodně odporovali tomuto názoru. Byli přesvědčeni, že lid by si žádal svého knížete. Mohamed musí zůstat knížetem a oni se budou usilovně snažit pomáhat mu ve všech záležitostech.

Zařídil si obydlí v městském domě, který v prvních dobách sloužil za útulek kněžně a jejím dcerám.

Stále ještě se domníval, že může považovat Mekku za svoje město, přes­tože mu Alí vylíčil zoufalý stav kdysi tak kvetoucího sídelního města. Pro­to nechtěl ani slyšet o tom, aby mu jathribští postavili vlastní palác.

Jeho mysl cele zaujala nová víra, kterou měl zvěstovat svému lidu.

Původně hodlal vyjít z Mekky a postupně zasáhnout ve stále větších kruzích celou zemi. Když teď poznal, že tento postup není možný násled­kem vývoje, který proběhl v zemi, chopil se jiného plánu: chtěl zavést víru nařízením pomocí několika nových zákonů.

Mluvil o tomto plánu se svými přáteli a ti uvažovali, jak by byly takové příkazy přijaty. Velká většina lidu by je přijala asi tak jako zákaz nosit určitý druh oděvu nebo nařízení o zacházení s otroky, které bylo nutno nedávno vydat.

Křesťané by se bouřili, chválili by svou víru a prohlašovali, že se jí ne- zřeknou. Ale právě křesťané vykládali slova Syna Božího tak nesprávně a mylně, že by Mohamedovi vůbec nebylo líto, kdyby se chtěli vystěhovat.

Více mu záleželo na židech, kteří tvořili dobrou třetinu obyvatelstva.

Polovinu židů bylo možno přirovnat ve věcech víry k uctívačům fetišů, protože se vůbec nestarali o Boha. Těm by prospělo, kdyby byli donuceni k přemýšlení a zájmu o své nitro.

Druhou, pravověrnou polovinu židů by bylo možné získat jen tehdy, kdyby uznali Krista za Mesiáše. K tomu je bude muset Mohamed přimět. Pak by již bylo snadné získat lid pro novou víru.

Mohamed nikdy neměl na mysli nic jiného než zbavit židovství všech lidských přídavků a pak je dál zdokonalovat. Začal dávat pevnou formu tomu, co viděl před sebou, a to nejprve tím, že vydal jakýsi druh »posel- ství k národu«, které mělo být na různých místech současně přečteno:

»Národ, který se utápí jen v pozemských věcech, aniž by vzhlížel a sna­žil se dospět k výšinám, nemá právo na existenci.

Zaměříme-li však my lidé pohled vzhůru, pak musíme najít toho, který všechno stvořil a který také řídí naše osudy: Boha!

Jest jen jeden Bůh, který je nejvyšší, věčný a všemohoucí. Žádný člověk ho nemůže spatřit, ale každý může vycítit jeho vůli.

Stále znovu posílal Bůh na tuto zemi proroky a zvěstovatele Pravdy, kteří měli o něm hlásat lidem. Každý z nich byl obdařen velkou silou, a přesto žádný z nich u tvrdohlavých národů nic nepořídil.

Abrahám dal svým životem svému lidu příklad, jak má žít věřící člověk. Ještě dnes se mu lidé obdivují, ale nikdo nemyslí na to, jednat tak jako on. Mojžíš přinesl přikázání samotného Boha - kdo jich však dbá?

Tu poslal Bůh na tuto zemi nejskvělejšího zvěstovatele Pravdy, Ježíše Krista, svého vlastního Syna!

Cokoliv pravil, byla čistá Pravda, bylo to samotné Slovo Boží. Žil toto Slovo, pokud kráčel po této zemi. Lidé mu neporozuměli a zavraždili ho.

Stále ještě mluví se zbožnými posunky o Mesiáši, o Vyslanci Božím, který má přijít a jemuž pak chtějí sloužit a poslouchat ho. Nechtějí uvěřit, že Mesiáš přišel již před šesti sty lety, neboť pak by museli přiznat, že se na něm tak těžce prohřešili, že to nelze odčinit žádnou lítostí.

Vy, Arabové, však slyšte: Kristus je Syn Boží a přišel na svět, aby lid­stvo vytrhl z jeho hříchů! Chtěl znovu rozžehnout plameny víry v Boha, v lidských srdcích všude na celém světě mělo být světlo a jas.

Toho se držte, dokud vám o něm neřeknu více. Protože já, Mohamed, jsem také Boží prorok! Jsem posledním v řadě, nikoliv tím nejsilnějším, ale tím, který přichází naposled.

Smím však hlásat Boha i jeho vrozeného Syna Ježíše Krista! Ba ještě více: smím také svědčit o tom, který přijde, aby soudil svět ve slávě a spra­vedlnosti!

Vše, co vám zvěstuji, jsem obdržel shůry. Běda mi, jestliže k tomu při­pojím jediné vlastní slovo.

Nyní vám pravím:

Jakožto váš kníže vám přikazuji, abyste upustili od nesprávné víry! Všechny temply, domy uctívačů fetišů a modlitebny musí být uzavřeny počínaje dnem, kdy toto uslyšíte. Budou postaveny nové chrámy ke cti jediného Boha. V nich vám bude zvěstována nová, opravdová víra.

Spalte všechny modly, neboť se oškliví Bohu. Nikdo nemůže nikdy spat­řit Boha, proto také nikdo nesmí vytvářet jeho obraz. On sám to zakázal ve svých svatých přikázáních!«

Toto poselství Mohamed přečetl sám veřejně v Jathribu na velkém ná­městí a mohl pozorovat, že udělalo na lidi hluboký dojem. Jathrib se ovšem díky působení čistých žen stal již vnímavým. Na jiných místech tomu bu­de jinak.

Kníže doufal, že brzy bude moci vyslat Alího a Saída, aby dál předčítali jeho provolání, ale v zemi opět propukl neklid.

Abú Bekr se vrátil ze Sýrie, kde po krátkém boji sesadil a zajal knížete. Přivedl ho s sebou, aby s ním mohl Mohamed jednat, bude-li ochoten.

Arabové a Židé uvítali s jásotem osvoboditele a postavili se na jeho stranu. Také většina syrského lidu se dobrovolně podrobila, protože již byla syta utlačování svým knížetem.

Vezír rozdělil zemi na tři části. V každé z nich ustanovil místodržitele a zanechal mu dostatečný počet vojáků, takže byl v případě nutnosti scho­pen prosadit svou vůli mocí. Nebude to ale téměř potřeba, protože lid při­vítal novou vládu s ochotou a dobrou vůlí.

To byla dobrá zpráva! Mohamed se neodvážil zeptat, jaké byly při tomto vítězství ztráty.

Zato žádal, aby si mohl co nejdříve promluvit se zajatým syrským kní­žetem. Rozkázal, aby ho ihned přivedli.

Po dlouhé době se Abú Bekr objevil velmi rozrušen a hlásil, že zajatec ukončil vlastní rukou svůj život. Ponechali mu meč, když slíbil, že ho ne- vytasí proti žádnému Arabovi. Teď se jím sám sprovodil ze světa.

Smrtí knížete ustal veškerý odpor dobyté země. Mohamed mohl pře­mýšlet o tom, že také v této zemi vyhlásí zákony o nové víře.

Mezitím mu obyvatelé Jathribu připomněli jeho slib, že jim dá postavit svatyni. S radostí se chystal splnit jej.

Kaaba v Mekce byla podlouhlá kamenná stavba, která si nečinila nárok na krásu. Mohamed chtěl vybudovat něco úplně zvláštního, a svolal proto z různých krajů stavitele, aby mu navrhli plán pro dům Boží.

Jednou ráno přišla Álina k manželovi a vyprávěla:

»Dnes v noci jsem viděla nádhernou budovu. Byla okrouhlá a měla ku- polovitou střechu. Ze všech stran proudilo dovnitř světlo pestře malovaný­mi okny.«

Zatímco žena ještě mluvila, spatřil také Mohamed stavbu před sebou tak zřetelně, jako by ji už dávno znal. Nyní mohl stavitelům přesně vysvětlit, jak chce mít postaven dům ke cti Boží.

Navrhli plány a kníže byl velmi spokojen. Jeho radost a horlivost po­vzbuzovala ostatní tou měrou, že práce rychle postupovaly vpřed.

V této době dával opět písemnou podobu nové víře. Uvažoval o tom, že to musí být kniha podobná židovskému svatému písmu. Zatím sám jasně nevěděl, jak ji sestaví, dostal však příkaz, aby nejdříve zaznamenal všech­no, co se dozvěděl během dlouhé doby svého učení.

Řídil se pokynem, a čím více psal, tím byl jeho duch jasnější. Co mu do­sud bylo nejasné, to se teď ukázalo v nejjasnějším světle, takže musel jen hledat správná slova. Ale ani to nebylo těžké, slova k němu proudila sama.

Při této práci se cítil šťasten, a proto ani nepozoroval, že se kolem něho stahují těžké chmury. Až jednoho dne k němu přišli starší města Jathribu a hlásili, že židovské obyvatele rozhořčila stavba chrámu a několikrát se již pokusili překazit práci.

Poslední noc založili požár, který jen díky bdělosti rozestavených stráží mohl být zavčas uhašen.

»Ale vždyť právě židům chci pomoci!« pronesl Mohamed nechápavě. »Chci jim ukázat, jak těžce se prohřešili, a dát jim možnost, aby se odvrá­tili od svých nesprávných cest.«

Starší města se netajili obavami, že toto smýšlení židů by mohlo přinést neštěstí celé Arábii.

»Promluvím k nim tedy! Svolejte je na zítřek večer na velké náměstí. Když jim všechno správně vysvětlím, budou zase spokojení.«

I když si muži od opatření pranic neslibovali, nechtěli do toho mluvit a učinili, jak jim bylo nařízeno. Mohamed však přednesl v modlitbě tuto záležitost nahoře a příští večer šel na shromáždění židů pln důvěry.

Cestou pozoroval, že v okolních ulicích je rozestaveno nápadně mnoho vojáků. Kdo to nařídil? Nebylo mu to vhod, ale teď se již toto opatření ne­dalo odvolat.

Ve stanovenou dobu začal mluvit. Náměstí jen matně ozařovaly pochod­ně, takže kníže nemohl rozeznat ani rysy lidí, kteří stáli před ním. Nevě­děl, jestli naslouchají nebo netrpělivě přemýšlejí, jak by se sami dostali ke slovu.

Jak si předsevzal, tak také mluvil - prostě a srdečně. Zpočátku bylo úplné ticho, jakmile se však zmínil o Mesiáši, ozvaly se výkřiky.

»Co může vědět Arab o Mesiáši?« zvolal kdosi hlasitěji než ostatní.

»Nezapomeňte, lidé, že moji předkové byli židé,« vysvětloval Mohamed. »Mám rád židovskou víru a chtěl bych pomoci, aby se dostala z místa, na kterém se zastavila.«

Dav mu odpověděl reptáním.

Nedal se tím mýlit a pokračoval ve své řeči. Uvedl, že nový dům Boží bude zasvěcen Bohu, kterého uctívají všichni, Věčnému, Všemohoucímu, jemuž oni říkají Jehova.

»Ale křesťané i pohané se v něm mají modlit s námi, to přece víme!« zvolal kdosi znovu mohutným hlasem.

»Cožpak to není vůle Boží,« zeptal se kníže naproti tomu, »aby celý národ byl jedné víry? Až budou všichni náležet k této víře, nebudou již ani křesťané ani jinověrci, ba ani židé. Všichni budou Božími služebníky!«

Nastal neklid a stále vzrůstal. Náhle vyletěl odkudsi kámen a zasáhl Mohamedovo čelo.

Zvolna zvedl ruku a přejel jí po poraněném místě. Pak prohlásil:

»Lidé, to od vás nebylo správné. Přicházím z lásky k vám a vy mi takto odpovídáte!«

»Chceš to mít lepší než ten tvůj Mesiáš?« ozval se posměšně jakýsi řezavý hlas. »Přece jsi říkal, že také přišel z lásky a židé ho zavraždili. Dej si pozor, aby se ti nevedlo stejně, ty falešný hlasateli Pravdy!«

Dav již nebylo možné udržet. Kamení lítalo a posměšky zněly ze všech stran. Mohamed stál úplně sám proti rozzuřenému davu, ale nepociťoval úzkost. Naopak cítil se silný, protože v něm byla síla shůry.

Volal hlasitě do vřavy:

»Lidé, buďte opatrní! To, co chcete udělat, by mohlo být vaší zkázou!«

Tuto dobře míněnou radu považovali posluchači za hrozbu. To zesílilo vřavu ještě více. Náhle kdosi zavolal a po něm pak volali i jiní:

»Přicházejí vojáci!«

Bylo tomu tak. Z přilehlých ulic přicházeli ve vzorném pořádku vojáci. Nesli pochodně; jejich záře osvítila náměstí, že bylo jasno jako ve dne. Dav ztratil odvahu a lidé se rozprchli všemi směry. Zakrátko bylo náměstí prázdné.

Mohamed šel domů jako omámen.

Udělal něco nesprávného? Neměl snad mluvit k lidem?

Abú Bekr žádal o rozmluvu, kníže však nemohl nikoho vidět, dokud nevylil svou bolest před Bohem.

Kleče na kolenou se modlil celou noc a hledal jistotu, že jeho cesta je správná.

Mezitím stíhala židy v celém Jathribu odplata. Abú Bekr přesně věděl, kde židé bydlí. Již dlouhou dobu dával pozorovat jejich tajné rejdy. Teď vybral se svými vojáky všechna hnízda.

Zajatce nebrali! Byla to strašlivá krvavá lázeň, kterou připravil tento věrný služebník, aby uchránil svého pána před příštími útoky. Byl rád, že ho kníže nepřijal, protože v nitru věděl, že to, co nyní udělal, neodpovídá Mohamedovu smýšlení.

Jasně si uvědomoval, že kníže je snílek a že druhý musí myslet za něho. Ať se Mohamed potom nějaký čas hněvá, ale kameny úrazu budou odkli­zeny z cesty.

Až do rána trvala krvavá lázeň a bylo povražděno přes pět set židů.

Kdo o tom má podat knížeti zprávu? Nikdo nechtěl převzít tento úkol. Nezbývalo, než aby vezír sám vešel do domu, v němž Mohamed přebýval. Zbabělcem nebyl nikdy.

Když předstoupil před knížete, polekal se toho, jak vypadá. Jeho obličej byl bledý a nevyspalý, v jindy tak zářících očích se zračila únava.

Proti svému zvyku vezír čekal, až ho Mohamed osloví. Ten na něho dlouho pohlížel a pak řekl:

»Příteli, jak pozoruji, přinášíš mi špatné zprávy. Nemohou však být hor­ší než to, co jsem dnes v noci musel vidět a prožít. Mluv!«

Abú Bekr stručně vylíčil, jak pobouřen útokem na život důvěřivého kní­žete poštval své neméně rozhořčené vojáky na židy. Nemohli se dlouho vyptávat, kdo je vinen a kdo nevinen.

»Ti zbabělci by se stejně vymlouvali!« zvolal vezír svým obvyklým bouřlivým způsobem.

Pak pokračoval opět klidněji a vyprávěl, jak jednou rozpoutané krvavé opojení jeho lidí nebylo možné zadržet. Skončilo teprve smrtí posledního žida v Jathribu.

Mohamed trnul hrůzou a rukama si zakryl oči.

»Není to strašné, Abú Bekre?« vyslovil pak zvolna. »Chci lidem hlásat Boha, rád bych jim zprostředkoval štěstí, mír a požehnání, a zatím jim při­náším smrt, protože jsou vražděni v mém jménu. Řekni sám, jestli mohu po tom, co se dnes v noci stalo, ještě déle žít a zda mohu být ještě nástro­jem Božím?«

Poprvé od svého někdejšího odcizení mluvil Mohamed opět před vezírem o Bohu a dal mu nahlédnout do své duše.

Během této doby však Abú Bekr také nalezl cestu k Bohu, i když svým způsobem. Prosil v duchu, aby mu byla vnuknuta správná slova, jimiž by utěšil příliš měkkého knížete, ale která by mu také pomohla, aby se stal tvrdším.

»Kníže,« začal opatrně, »chtěl bys mě jednou vyslechnout? Ty chceš a máš přinést lidem novou víru! Proč potřebují novou víru? Jistě jen proto, že ve staré nemají dost opory, aby mohli jít svou cestou, aniž by klopý­tali. Valná část lidstva propadla hříchu do té míry, že veškerá zachrana je marná.«

Mohamed zaúpěl, nepřerušil však vezíra. Abú Bekr pokračoval:

»Představuji si to jako velikánské, hluboké bahnisko, do kterého lidé z neznalosti cesty nebo z vlastní vůle zapadli. Teď vystrkují ruce nahoru, ne však proto, aby se dali vytáhnout ven, ale proto, aby také ostatní stáhli dolů.

Kníže, chceš nečinně přihlížet, jak i ostatní, až dosud nevinní, upadají do bahna, ve kterém se musí zadusit? Nevzal bys do ruky meč a neusekal bys ty rouhavé ruce? Tito lidé byli přece tak jako tak ztraceni, ale ostatní budou zachráněni!«

Nyní mlčeli oba. V komnatě bylo dlouho ticho. Jejich duše se soustře­ďovaly v modlitbě. Vezír se modlil za svého knížete a kníže za svůj lid.

Konečně přerušil Mohamed mlčení:

»Děkuji ti, milý příteli! Vím, že jsem slabý tam, kde je na místě neúpros­ná přísnost. Budu prosit Boha o sílu, abych zvítězil nad touto nemužnou slabostí.

Dnes v noci mi bylo ukázáno, že bude prolito ještě mnoho krve, než bude národ natolik zralý, aby přijal novou víru. Musíš tuto hroznou práci udělat za mne, protože jsi silnější než já!«

»Kníže, udělám za tebe všechno, co ti připadá těžké, jen mě za to nekárej!« vyhrkl vezír.

Neznal jiný způsob, jak projevovat věrnost, než uvolňovat cestu zvěsto­vateli Pravdy.

Oba již nedokázali mluvit o tom, co se v noci stalo, neboť byli hlubo­ce pohnuti. Mohamedovi však bylo jasné, že musí promluvit o události se staršími města. Dal je zavolat.

Když přišli, celí se chvěli. Strašlivá událost, která se odehrála v noci, je naplnila strachem a hrůzou. Nevěděli, co je čeká.

Kníže k nim promlouval vážně a přátelsky. Litoval, že bylo třeba použít tak těžkých opatření. Pak se zeptal, jak chtějí zařídit odstranění obětí a je­jich pohřeb.

Starší města o tom dosud vůbec neuvažovali. Proto Mohamed nařídil, aby bylo daleko za městem vykopáno několik hlubokých jam, do kterých budou mrtvoly pohřbeny. Je ale nutné pamatovat na to, že mrtví byli jejich zbloudilí bratři, kteří nesmějí být zahrabáni jako zvířata.

Až budou těla nebožtíků pečlivě uložena do hrobu, budou přikryta vrst­vou země. Pak přijde on sám, aby proslovil požehnání.

»Kdy myslíte, že budete s přípravami hotovi?« zjišťoval kníže. Starší města se polohlasně radili a poté uvedli, že zítra večer.

Kníže je propustil, aby bylo možné tuto smutnou práci brzy vykonat. Obrátil se k Abú Bekrovi s poznámkou:

»Kat nepatří k hrobníkovi, a proto tvoji vojáci nesmí pomáhat při po­hřbu. Rozestaví se však kolem hrobů, aby mrtvé nezneuctil žádný zvědavý pohled a aby k nim nedolétlo žádné špatné slovo.

Možná, že si při tom mnohý uvědomí, že člověk zpitý krví jedná z ne­odolatelného nutkání. Soud musel stihnout ty, kdo se protivili Boží vůli, ale běda ruce, která vraždila z rozkoše!«

Ohromený vezír tázavě pohlédl na svého knížete, který jako by se rázem zbavil všeho slabošského.

»Příteli, jestliže my lidé poznáme nějakou chybu tak, jako já jsem po­znal svou neblahou slabost, pak stačí udělat už jen nepatrný krok, aby­chom se jí zbavili pomocí síly Boží. Sílu k tomu si ovšem musíme vyprosit.«

Druhý den navečer, dříve než zapadlo slunce, stál Mohamed obklopen velkým zástupem lidí u tří hrobů, ve kterých byly uloženy tělesné pozůs­tatky mrtvých.

Jeho modlitba rozechvěla všechny posluchače. Prosil Boha, aby na váž­kách spravedlnosti, je-li to možné, nechal zvážit i to, že většina těchto lidí byla špatně vedena.

Připomněl zástupu, že tito mrtví zde museli zemřít jen kvůli nim, aby také oni nebyli strženi do propasti. Nemají klnout těmto obětem, ale mají jim děkovat v tiché vděčnosti.

Pak začal mluvit o Bohu. Lidé, rozechvělí posledními událostmi, žíznivě naslouchali. Mnohou duší zachvělo tušení o velikosti a vznešenosti Boží.

Za několik dní se zdálo, že vzrušení v Jathribu již pominulo. Každý šel po své práci a stavba okrouhlé svatyně rychle pokračovala. Poslušen po­kynů shůry hodlal Mohamed nařídit, aby se lid v pravidelných časech pět­krát denně modlil.

Tímto způsobem by bylo možné uchovat si i ve shonu všední práce myš­lenky na Nejvyššího. Z toho důvodu nechtěl kníže určit předem obsah modliteb, zato chtěl napsat pro lid písně chvály a díků, které by každý po­užíval podle vlastní volby.

Byl úplně zabrán do těchto myšlenek a jednoho dne je přednesl v úz­kém kruhu svých věrných.

Živě souhlasili. Líbilo se jim, že by v celé zemi v tomtéž okamžiku stoupala ze všech srdcí vzhůru modlitba. Alí, který vždy hned přemýšlel 0 tom, jak by se dala nějaká věc provést, chtěl vědět, jak bude zařízeno, aby lidé povznášeli své duše k Bohu opravdu ve stejnou hodinu.

»Bude nutné ohlašovat čas,« uvažoval Mohamed.

»Ale pak bys musel tyto vyvolavače postavit na střechy, kníže,« namítl Saíd. »Kdyby stáli na ulici, bylo by je málo slyšet.«

»Postav pro ně věž vedle chrámu, příteli,« navrhla Álina.

Tento návrh se všem zamlouval a zvlášť Mohamed se ho ihned chopil. Bude nutné postavit štíhlou, vysokou věž, která by stála volně vedle chrá­mu. Bude ukazovat vzhůru jako prst, aby lidem již svou vnější formou připomínala to, co je nad lidským životem.

Álině se nelíbilo pojmenování »templ«. Na omluvu uváděla, že jí tento název připomíná ubohé povražděné židy. Také Alí žádal, aby bylo naleze­no jiné jméno, protože výraz »templ« by darmo dráždil židy, kteří jej po­užívají pro své modlitebny.

»Můžeme zvolit arabský výraz >mešita<,« navrhl kníže. »Líbí se mi už proto, že je čistě arabský a není odnikud vypůjčen. Mešita, dům uctívání, to bude skutečně to pravé!«

Protože Mohamed od té chvíle mluvil vždy o mešitě, zvykli si stavitelé i starší města na to, že se tak nazývá svatyně.

Již dávno kníže toužil, aby mohl opět navštívit Mekku. Chtěl se sám po­dívat, co se s městem stalo. Doufal, že se tam bude moci zase usadit. Prav­děpodobně bude muset vybudovat knížecí palác od základů znovu, ale to by učinil velmi rád.

Kromě toho se také chtěl poohlédnout po zazděných pokladech a vy­zvednout drahokamy, které hodlal darovat svatyni v Jathribu. Jistě bylo dostatek důvodů pro cestu do Mekky.

Abú Bekr o ní nechtěl zpočátku ani slyšet. Věděl, jak hrozně řádili v Mekce jeho vojáci a kolik škod způsobila také nesvornost měšťanů. Chtěl ušetřit knížete pohledu na tuto spoušť, ale kníže nepřipustil, aby se na jeho pocity bral zvláštní ohled. Přál si podívat se na vše sám a nechtěl se pod­dávat slabosti.

Řada lidí trvala na tom, že ho bude doprovázet: Abú Bekr se značným počtem ozbrojenců, Saíd, Alí i nejstarší syn Alího, Abdalláh.

Spolu s nimi se mělo na cestu vypravit i několik důvěrných služebníků, mezi nimi Mustafa, který - i když byl velmi starý - se chtěl zúčastnit výpravy. Věděl, že je nepostradatelný při vyhledání pokladu.

Jednoho krásného jitra vyjela početná družina městskou branou směrem na jih. Jak dávno již nejel Mohamed touto cestou! Před zraky jezdců se rozprostíraly ovocné sady, morušové háje a pole osetá obilím i kukuřicí.

Kdyby v této krajině zuřilo povstání, škody by již byly dávno vyrovnány díky bohatství úrodné přírody.

Míjeli malé osady. Lidé se sbíhali, když se dověděli, že jede kníže Mo­hamed, a vítali ho jásotem. Líbil se jim, když tak statně a pln přirozené dů­stojnosti seděl na svém hřebci.

Těšilo je, že je jejich knížetem. Jinak o něm mnoho nevěděli. Nikdy se nezajímali o to, kdo jim vládne. Pokud mohli žít v míru, bylo jim lhostej­né, kdo je v zemi panovníkem.

Za několik dní dojela družina k Mekce a našla bránu města zavřenou. Abú Bekr si chtěl vynutit vstup hrozbami, ale obyvatelé Mekky ho uvítali posměchem.

»Dobře jsme se připravili a zabezpečili proti tobě, ty krvavý služebníku krvežíznivého pána!« volali vyzývavě a posměšně z hradeb. »Nebudeš nám už škodit!«

Potom žádal kníže sám, aby byly brány města otevřeny. Na jeho žádost strážcové brány neodpověděli, protože zřejmě neměli pokyny pro tento případ. Po chvíli oznámili, že kníže bude muset čekat; nejdříve bude nutné svolat starší města.

Abú Bekr zuřil. Jak je možné, že se nějaké město chová tímto způsobem ke svému knížeti! Mohamed se ho snažil uklidnit.

»Nesmíš zapomenout,« připomněl mu, »že Mekka těžce trpěla. A já jsem byl víc než deset let pryč. Lidé nevěděli, jestli se vůbec kdy vrátím. Možná o mně stráž na bráně vůbec neví.«

Ani knížeti se však nelíbilo čekat pokorně a odevzdaně před zavřenou bránou. Ponechal přední četu na místě a objel se svou družinou širokým obloukem město, aby si mohl učinit přibližný obraz o jeho zkáze.

Konečně Saíd zpozoroval neklid u brány a vyvodil z toho, že starší měs­ta už přišli. Mohamed se svým doprovodem se pomalu vrátil. Brána byla zavřena jako předtím, přes hradby však vyhlíželo mnoho hlav. Kníže se musel bezděčně usmát. Jsa v dobré náladě zajel blíž a pozdravil diváky.

Potom je vyzval:

»Je načase, abyste otevřeli bránu, když vás chce navštívit váš kníže. Je to špatný způsob, nechat svého vládce čekat!«

Na to odpověděl jeden z otců města, jehož Mohamed dobře znal z dří­vějších dob:

»Kdo ti řekl, kníže Mohamede, že tvá návštěva je nám vítaná? Dlouhá léta ses zdržoval mimo město. Cožpak se ti v Jathribu už nelíbí, že sis ko­nečně vzpomněl na svůj starý domov?«

»Nebylo v mé moci přijít dříve, Ibrahíme,« odpověděl Mohamed vlídně. »Ale o tom vám povím, až budeme v příštích dnech sedávat pohromadě a uslyším i od vás, co jste mezitím zažili.«

Nahoře na hradbách se nic nepohnulo a brána zůstala zavřená. Mohamed proto zvolal zvučným hlasem:

»Lidé, váš kníže stojí před branou! Prorok Nejvyššího žádá o přístup do Kaaby! Jestliže se postavíte na odpor, nesmíte se pak divit, když vás stihne těžký trest za vaši umíněnost. Poroučím vám, abyste otevřeli bránu!«

Na hradbách se ozval tichý šepot. Starší města se zřejmě radili o dalším postupu. Konečně muž zvaný Ibrahím vylezl po přistaveném žebříku, za­mával bílým šátkem na znamení, že mu nikdo nesmí ublížit, a spustil:

»My...«

Mohamed ho drsně přerušil:

»Zahoď svůj šátek, Ibrahíme! Mluvím zde s vámi bez tohoto znamení a nebojím se. Vezmi si ze mne příklad.

A ještě něco: učinil ses mluvčím města. Co stihne město, musí stihnout tebe dvojnásob. Pamatuj na to a neběduj pak, až přijde odplata za vaši neposlušnost.«

Ibrahím skutečně zahodil bílý šátek a slezl opět trochu níž. Mladý Abdalláh, který celou událost sledoval s velkým napětím, se nezadržitelně rozesmál.

Ibrahím začal znovu:

»Nemáme už knížete, který by nám vládl. Potom, co kníže Mohamed opustil v noci naše město a usadil se v Jathribu, jsme ho sesadili. Jsme so­běstační a nepotřebujeme žádného vládce.

Palác tvých předků jsme srovnali se zemí a všechno, co v něm bylo, jsme si rozdělili. Mohl jsi přece zůstat zde, Mohamede ben Abdalláhu, když tvoje srdce lpělo na těchto věcech.

Tvého krvavého vezíra spráskáme jako psa, jestliže nám někdy přijde do cesty. Pro tebe ale zůstane brána města zavřená. Také Kaabu nepotře­buješ, máš beztoho novou víru. Jen se jí drž!«

»A teď už dost!« zahřměl Mohamed, ve kterém vzplál hněv. »Město, které nemá pána, patří všem. Nedivte se, jestliže s vámi budu podle toho zacházet. Střezte se vysílat obchodní karavany, budeme je zajímat.

Svým majetkem ručíte za to, co jste si neprávem přivlastnili. Kolem to­hoto vzpurného města se sevře pevný kruh obléhatelů. Nebudete se moci ani hnout v zajetí, které jste si sami zvolili. Jen nechte své brány zavřeny, protože teď by jejich otevření pro vás znamenalo nebezpečí!«

Pobodl svého hřebce ostruhami a odklusal. Následoval ho dlouhý prů­vod jeho družiny. Vypadalo to velmi majestátně a obyvatelé Mekky jako praví Arabové byli zaujati Mohamedovým vystoupením.

Přesto se nechtěli za žádnou cenu poddat. Domnívali se totiž, že mají dost důvodů ke hněvu a pomstě.

Když město zmizelo jezdcům z očí, Mohamed družinu zastavil. Svolal své věrné, aby se s nimi poradil. Bylo rozhodnuto, že Saíd a Alí se vrátí do Jathribu a přivedou další vojsko.

Mohamed chtěl s Abú Bekrem střežit obě brány. Abdalláh úpěnlivě pro­sil, aby směl zůstat u dědečka a prožít další vývoj událostí. Mohamed měl radost z vnuka a splnil jeho prosbu.

Neuplynula ještě ani hodina a již oba věrní odjížděli do Jathribu. Vzali s sebou část služebníků, zatímco vojáci se položili tak blízko města, že mohli přesně pozorovat, co se děje na hradbách a u městských bran. Ani v noci nesnížili svou bdělost.

První dva dny se nepřihodilo nic. Brány zůstávaly zavřeny a na hradbách sušili prádlo.

Abdalláh již reptal, že to začíná být jednotvárné a nudné, když náhle se v poledne opatrně otevřela brána. Abú Bekr nařídil, aby se nikdo ani nepo­hnul. Nepřítel měl být ukolébán, že je v bezpečí.

Z brány vykročil statný velbloud naložený zbožím a za ním druhý a třetí.

Mohamed tušil nějakou lest.

»Je přece nemyslitelné,« prohodil, »že by se opravdu pokusili vyslat ka­ravanu, když tady ležíme!«

A přece tomu bylo tak. Pěkná karavana patnácti velbloudů opustila měs­to a zamířila směrem na západ.

Vojáci rychle vyskočili na koně. Jedna část ujížděla tryskem vpřed, aby zaskočila velbloudům cestu, druhá část odřízla karavanu od města.

Mohamed se držel opodál. Bylo pod důstojnost knížete chytat obchodní karavany. Ani by nedovolil, aby to udělal Abú Bekr, kdyby tím sám před­tím nehrozil. Teď musel dodržet slovo.

Netrvalo dlouho a vítězové se vrátili. Vojáci, pamětlivi Mohamedova učení, se pokusili nepřítele zajmout. Přivedli s sebou několik raněných. Byli velmi hrdí, že se uměli ovládat. Mohamed je pochválil.

Jeden ze starších mužů řekl:

»Kníže, nazval jsi nás katy a to se nás hluboce dotklo!«

Jestliže se kníže zpočátku domníval, že karavanu sestavili obyvatelé ji­ného města, kteří byli nuceni vrátit se domů, musel se teď sám přesvědčit, že obyvatele Mekky dohnala jejich domýšlivost k tomu, že vyslali karava­nu sami a ke všemu ještě s bohatým nákladem.

Mohamed si dal předvést zajatce. Neznal z nich nikoho. Třásli se a chvě­li se strachem, že stěží mohli odpovídat na jeho otázky.

Zjišťoval, jestli jsou samostatnými obchodníky. Uvedli, že nejsou. Te­prve po delším výslechu se vysvětlilo, že jsou to najatí muži, kteří pro výdělek dali v sázku svůj život. Dva obchodníci totiž chtěli zkusit, zda Mohamed uskuteční svou hrozbu a bude zajímat jejich karavany.

»Proč bych neměl udělat, co jsem řekl?« zeptal se kníže. Muži svěsili hlavu.

Vojáci se těšili na kořist a Mohamed je bohatě podělil. Ostatní mělo zů­stat uschováno pro případ, že by se město brzy vzdalo. Pak měli obchod­níci dostat alespoň větší část svého majetku zpět.

Po poradě s Abú Bekrem Mohamed opět zavolal zajaté muže z Mekky.

»Poslyšte,« oznámil jim, »protože jste pouze najatí lidé, chci vás pro­pustit, jestliže mi slíbíte, že již proti mně nic nepodniknete.«

Muži to milerádi slíbili. Pak se směli, ovšem bez velbloudů, vrátit do města. Tam jim ale zpočátku nechtěli otevřít bránu a pustit je dovnitř.

»Nemůžeme vědět, kolik peněz vám Mohamed nabídl, abyste nás zradili,« namítali starší.

Někteří z mužů svatosvatě přísahali, že nic proti městu nepodniknou a že ani kníže od nich nežádal nic takového.

Ostatní však byli příliš hrdí, než aby se tak pokořili. Vrátili se k Moha­medovi a poprosili ho, aby je přijal do svých služeb. Kníže jim svěřil péči o velbloudy. Museli se držet stranou od ležení a vojáci je hlídali, dokud se neprokázalo, že to míní opravdu poctivě.

Kníže se s nimi dal občas do hovoru. Vyptával se na všelicos, jak si prá­vě vzpomněl. Přál si vědět, jestli je skutečně jeho otcovský palác srovnán se zemí.

Muži přisvědčili. Je z něho jen hromada trosek. Mohamed však z jejich vyprávění nabyl jistoty, že skrýši, v níž ukryl svůj poklad, nikdo neobjevil.

Zeptal se také na Abú Táliba.

»Copak ti tvůj krvavý vezír o něm nic nevyprávěl?« podivil se jeden z mužů. »Mohl by ti nejlépe povědět, co s ním udělal.«

»Takže již nežije?« vyzvídal Mohamed, i když tušil, jakou dostane od­pověď.

Muži vyprávěli, že Abú Bekr už při prvním povstání Abú Táliba zajal. Ten tak rouhavě klnul a tak hrozně zuřil proti Kristu, že ho vezír dal zkrát­ka ukřižovat.

Mohameda zamrazilo. Takový byl konec muže, kterého jeho nenasytná touha po penězích zahnala na nesprávné cesty! A to byl Alího otec. Jak je dobře, že Alí o tom nic neví.

Vojáci z Jathribu pod vedením Saída dorazili dříve, než je obléhatelé očekávali. Abú Bekr mohl převzít obléhání města a Mohamed s Abdalláhem se vrátili do Jathribu.

Obyvatelé města přivítali Mohameda s velkou radostí. Jejich mysli se po strašném krveprolití již uklidnily. Všichni dospěli k názoru, že se židé těž­ce prohřešili a že trest byl sice tvrdý, ale spravedlivý.

Tak zmizel i jejich strach z Mohameda, a když uslyšeli, jak Mekka při­jala svého pána, znovu požádali knížete, aby učinil z Jathribu své sídelní město. Měli v úmyslu postavit mu nádherný palác.

Mohamed souhlasil. Pro říši v jejím novém rozsahu byla poloha Jathribu mnohem příznivější, a kromě toho mohlo trvat ještě dlouho, než se Mekka zotaví po přestálých zmatcích.

Ihned byla zahájena stavba paláce. Obyvatelé Jathribu navzájem soutě­žili, aby se mohli nějakým způsobem zúčastnit díla. Rozhodli se, že palác dokončí zároveň s mešitou.

»Pak budeš muset i ty opustit palác čistých žen,« připomněl Mohamed jednoho dne Álině, když spolu rozmlouvali o budoucnosti. Nedokázal si představit, že by měl v knížecím paláci žít jinak než v kruhu svých blíz­kých jako kdysi.

Ale kněžna zavrtěla svou krásnou hlavou:

»Tak tomu již nebude nikdy, příteli. Chceme-li pomoci ženám, aby opět získaly ztracenou čistotu, musíme žít jako vzory nového života, který vzni­ká z nové víry.

Ty víš, že smím vidět mnoho věcí, když jsem na pochybách, zda to, co cítím, je pro mé sestry správné.

Podle jednoho takového nočního vidění jsem dala postavit náš malý pa­lác, do kterého smějí vstoupit jen ženy. Z téhož důvodu jsem bránila v pří­stupu i tobě, svému muži. Smál ses, když jsem ti nechtěla dovolit podívat se na naše komnaty. Věř, že se to opravdu nestalo z rozmaru.«

Udivený Mohamed ji přerušil:

»Cožpak by vám nějak uškodilo, kdybych se já, manžel a otec obyvatelek, prošel palácem?« zeptal se nechápavě.

Álina prosila:

»Snaž se mi porozumět. Neumím natolik dobře vyjádřit slovy to, co se tak živě ozývá v mém nitru a o čem jsem přesvědčena, že je to pravda.

Navenek by nám to jistě neuškodilo. Když jsem však jako vzor zavedla odloučení obou pohlaví, nesmím tento příkaz překročit ani o vlásek. Jestli­že jej já a moje dcery nebudeme dbát, nebudou jej plnit ani druhé ženy.

Podívej, příteli, muži si odvykli ctít nás tak, jak to Bůh chtěl. Samy jsme to zavinily, a proto se samy musíme snažit, aby se to změnilo. Oddávaly jsme se mužům příliš volně a bez ostychu.

Také pohledy mohou poskvrnit a pošpinit! To je důvod, proč Fátima, dcery i já chodíme po ulici zastřeny jen hustými závoji. Oko cizího muže na nás nesmí pohlížet žádostivě.

Kdyby se nám po letech podařilo, že by se z těchto věcí stal zvyk, byl by učiněn začátek. Přála bych si, abys nařídil zákonem, co já jsem zatím předepsala jen ženám své družiny. Mnoho mých známých paní si již osvo­jilo tytéž mravy. Cítíme se při tom radostnější než kdy jindy.«

Mohamed s obdivem hleděl na kněžnu, jejíž jemný obličej se při živém rozhovoru pokryl ruměncem.

»Opravdu, Álino, Pán to se mnou myslel dobře, když tě určil za mou ženu!« pravil s vděčností. »Pomůžeš ženám, aby se opět povznesly ze své­ho nízkého postavení, do něhož upadly. Tím se obnoví celý náš národ, pro­tože čisté ženy budou dobrými a čistými matkami.«

»Mohu ti ještě něco říci?« zaprosila kněžna po krátkém mlčení. »Velmi mne trápí, když vidím, že každý muž může mít neomezený počet žen. U první a druhé snad může najít nějaké požehnání, ale pak si kupuje další, nebo si je vybírá z řad služebnic své domácnosti. To nepřispívá k čistotě.

Vím, že by nebylo moudré požadovat od našich mužů, aby se spokojili s jedinou ženou. Tam, kde se nenarodí dědic, jako u nás, bude dobře, jest­liže se muž ožení ještě s druhou ženou. Mohou pro to být i jiné důvody. Víc než dvě ženy by však neměl mít žádný muž. Chceš o tom trochu pře­mýšlet, příteli?«

Mohamed to slíbil a zanedlouho na to myslel víc, než mu bylo milé.

»Jako u nás,« připomněla Álina.

Nemělo by být konečně jeho povinností, aby se postaral o dědice? Alí je sice skvělým nástupcem, ale přísně vzato, Fátima není rovná rodem, protože je dcerou Chadídži. Z toho by mohly v případě Mohamedovy smr­ti vzniknout zápletky, jestliže skutečně nezanechá knížecího dědice trůnu.

Tato nejistota trvala několik dní, až si náhle Mohamed uvědomil, že mu Bůh sám odepřel dědice a že všechno jeho snažení v tomto směru by bylo marné.

Tím horlivěji se obrátil ke svým básním, které se staly jeho vnitřní po­třebou a působily mu velkou radost. A tak opět uběhly dva roky.

Vtom přišla zpráva, že obyvatelé Mekky rozhořčeni stále se opakujícími přepady a zajímáním svých karavan podnikli výpad a přešli do útoku.

U osady zvané Badr se rozpoutala krvavá bitva a trvala několik dní. Boj byl dlouho nerozhodný, až se Abú Bekr jednou ráno hlasitě s vojáky mod­lil, ať mu Pán nebe i země propůjčí vítězství, aby tak Mohamed mohl ko­nečně začít šířit novou víru.

Díky tomu jeho vojáci získali novou odvahu a ještě před večerem do­sáhli vítězství. Muži z Mekky museli rychle utéci do svého města.

Nyní Abú Bekr vznesl dotaz, jestli má na město zaútočit a zničit je. Mo­hamed pověřil Alího, aby vyjednával s Mekkou. Oslabené město, které v těchto bojích ztratilo velký počet bojeschopných mužů, jistě přijme sta­novené podmínky.

Nemýlil se. Lidé v Mekce byli rádi, že mohou uzavřít mír. Když se za­vázali, že budou bezpodmínečně zachovávat věrnost, bylo jim slíbeno, že Abú Bekr stáhne svoje čety.

Mekka byla tak pokořena, že její obyvatelé prosili, aby Mohamed zapo­mněl na minulost a usídlil se opět v jejich středu.

Alí jménem knížete odmítl. Pak Mekka prosila, aby kníže alespoň na­vštívil město a Kaabu. Alí se domníval, že to může slíbit.

Starší města se naproti tomu zavázali, že po určitou řadu let ponechají otevřeny své brány, jak bylo v takových případech zvykem.

Mohamed byl s výsledkem vyjednávání spokojen a chystal se k návštěvě Mekky. Dříve však měl proslov na hlavním náměstí v Jathribu a oznámil obyvatelům, že toto město nyní bude hlavním městem nové říše, Velké Arábie.

Nové hlavní město se již nemá jmenovat Jathrib, ale má mít název Medína, to znamená »město«.

Tím bude povzneseno nad ostatní města. To je odměna za věrnost, kte­rou mu jeho obyvatelé prokázali v těžkých dobách. Očekává však také, že město bude vždy kráčet v čele, jak v přijímání a zachovávání všech jeho nových přikázání, tak v čistých mravech a lepším životě.

Rozradostnění muži slíbili, co žádal, a většina z nich to také mínila váž­ně. Měli přitom ovšem na zřeteli hlavně pozemské výhody. Jestliže se Medína stane hlavním městem, stane se rovněž střediskem obchodu a do­pravy. I jejich svatyně přivábí lidi. Medína bude velká a mocná!

Mohamed s Alím jel do Mekky. Obdržel rozkaz shůry, aby pak procestoval Sýrii a Palestinu a po svém návratu vydal nové zákony, jimiž by zavedl novou víru.

Konečně mohl začít se svým vlastním posláním. Vše ostatní bylo dosud jen přípravou k tomu. Jeho nitro naplňovala velká radost a horlivost.

Abú Bekra a Saída zanechal v Medíně a doprovázela ho pouze družina ozbrojenců pod vedením jeho vnuka Abdalláha.

Když se v dálce objevila Mekka, pozorovali živý shon. Abdalláh si vzpo­mněl na jejich jízdu před téměř třemi roky a obával se, že muži z Mekky mají opět nepřátelské úmysly.

Mohamed ho uklidňoval. Představitelé města jim přátelsky vyjeli napro­ti, aby přijali knížete a doprovodili ho do jeho města, které mělo být od nynějška opět jeho věrným městem.

Lidé se předstihovali v důkazech svého podrobení a oddanosti, Moha­med ale cítil, že to není pravé. Nevěřil již těmto lidem.

S účastenstvím si prohlížel škody, které byly způsobeny během nepoko­jů a povstání. Z jeho vlastního paláce nezůstal skutečně kámen na kameni. Knížecí palác, ve kterém byl ubytován, byl částečně zachován, ale nesl zřetelné stopy, že ho obýval kdokoliv jiný, jen ne kníže.

Kaaba sice neutrpěla, byla však úžasně zanedbaná. Starší města si stěžo­vali, že kníže dal v Jathribu postavit novou svatyni a jejich svatyně musí ustoupit do pozadí a bude zapomenuta.

Mohamed se chtěl zachovat šetrně k citům mužů, a proto jim slíbil, že později dá vybudovat mešitu také v Mekce. Mezitím měli Kaabu očistit a uvést do pořádku.

Kníže ale nevydržel dlouho ve městě, v němž se cítil stále obklopen ne­upřímnými myšlenkami. Jakmile to bylo možné, ukončil návštěvu. Slíbil, že přijede znovu, a zamířil se svou družinou do Sýrie.

Cesta nedávno získanými zeměmi přinášela jemu i jeho průvodcům stá­le novou radost. Všude bylo možné pozorovat, jak města i vesnice utěšeně vzkvétají pod novou vládou a jak rádi zde lidé poslouchají knížete.

Více než dva roky projížděl Mohamed těmito kraji a hlásal Boha i Kris­ta. Připravoval tak v duších půdu pro to, co jim chtěl později říci.

Naplněn těmito krásnými, potěšitelnými dojmy dorazil konečně do Medíny a našel ji v ohromném rozrušení.

Před nedávnem přitáhly od jihu velké oddíly vojska, aby ji napadly. Abú Bekr se včas dozvěděl o těchto plánech a vytáhl se svými vojáky proti mnohem početnějšímu nepříteli. V tuto chvíli zuřila bitva.

Mohamed se dlouho nerozmýšlel. Nezdržoval se, objel město a přivedl své vojáky vezírovi jako posilu. Dorazil právě v rozhodující chvíli.

Zpočátku přálo válečné štěstí Abú Bekrovi. Jeden z podvelitelů však nesprávně provedl jeho rozkaz, takže v řadách jeho vojska vznikla mezera, kterou nebylo možné uzavřít, protože všichni vojáci byli zaměstnáni na jiných místech.

Mohamed rychle přehlédl situaci a svým mužstvem mezeru vyplnil.

Když vojáci poznali svého knížete, vzrostla jejich pokleslá odvaha. Za několik hodin dosáhli vítězství a zahnali nepřítele na útěk. K vítězství ne­málo přispěl i strach, který zachvátil lidi z Mekky, když uslyšeli, že sám Mohamed je na bojišti.

Mysleli si, že je daleko na cestách. Teď se stal svědkem jejich věrolomnosti!

Abú Bekr pronásledoval spolu s vojáky prchajícího nepřítele. Neustal, dokud větší část mužů nezaplatila životem svou zradu. Zvlášť rozhořčen byl nad ním, že lidé z Mekky měli tak mocnou podporu židů z jižní Ará­bie. Proti těm zuřil neúprosně. Nebylo nikoho, kdo by zadržel jeho tresta­jící ruku.

Mohamed se vrátil do Medíny. Utrpěl lehké zranění. Abdalláh byl raněn těžce, ale díky matčině péči se i on brzy uzdravil.

Kníže musel nejdříve počkat, až se vrátí Abú Bekr a podá mu zprávu, než mohl vystoupit se svými novotami. Pro něho, který trpělivě čekal dlou­hé roky, bylo těžké překonat tuto poslední dobu čekání.

Konečně se vezír vrátil se svými vojáky domů. Příliš se nezmiňoval o způsobu, jak nevěrníky potrestal, nebylo však pochyb, že se tak stalo důkladně a důsledně.

Starší města Mekky a kněze dal zkrátka popravit, pokud již nepadli. Hradby Mekky nechal zbořit a knížecí palác srovnal se zemí.

Co asi zbylo z Mekky, kdysi tak hrdé a krásné? Lidé, kteří zůstali naži­vu, byli nuceni platit těžkou pokutu, aby se několik let nemohli pohnout.

Tento postup připadal Mohamedovi příliš přísný.

»Proč vybíráš poplatek od chudáků, příteli?« zeptal se soucitně. »My ty peníze nepotřebujeme.«

»Tentokrát musí pocítit trest. Ti kramáři a handlíři z Mekky to cítí jen tehdy, když jim jde o peníze,« odpověděl lhostejně Abú Bekr. »Pokud ne­chceš použít peněz jinak, schováme je na mešitu, kterou jim později hod­láš postavit.«

»Ta myšlenka je dobrá,« radoval se kníže. »Pak bude svatyně postavena z jejich vlastních peněz a přitom bude odčiněna jejich vina.«

Mohamed již neviděl důvod, proč by nemohl začít s prováděním svého vlastního úkolu. Aby se vnitřně připravil, nastěhoval se do stanu, který si dal postavit na osamělém místě nedaleko Medíny. Tam se postil a modlil sedm dnů.

V té době s nikým nemluvil. Pronikala jím svatá síla a plynulo k němu vědění, které bylo velmi důležité pro novou víru. Neustále přemýšlel, ja­kým způsobem by mohl toto nové vědění přinést svému národu, aby po něm radostně sáhl.

Také v tom mu bylo pomoženo. Viděl, jak je celá země rozdělena, aby ji bylo možné snadněji přehlédnout.

Večer sedmého dne se vrátil do svého knížecího paláce, vykoupal se a zavolal Álinu. Nastínil jí svůj úmysl a poprosil ji, aby doplnila všechno, kde se jeho zákony nebo nařízení týkaly žen. Tak pracovali oba společně celou noc.

Teprve pak přerušil půst, nasytil se a odešel do zahrady.

Nato dal zavolat Abú Bekra, Alího a Saída, aby jim jako prvním sdělil nejdůležitější nařízení, týkající se nového uspořádání říše. Rozdělil Velkou Arábii na okresy a v každém okrese dosadil správce. Správce neměl jen vládnout okresu jako místodržitel, ale měl být současně také správcem du­chovních statků.

Tento plán měl Mohamed již v posledních letech propracován do nej- menších podrobností a nedávno byl doplněn a potvrzen ze Světla. Tři věrní druhové žasli nad hlubokou moudrostí, která se před nimi ukazovala.

Mohamed zvolil za správce takové lidi, kteří mu byli věrně oddáni, ale zařídil to tak, že pocházeli z okresů, v nichž měli vládnout.

Ukázalo se, že Mohamed, kterého Abú Bekr potají nazýval stále ještě snílkem, kráčí vždy životem s otevřenýma očima a vidí daleko více, než všichni tuší.

Byl přesně informován o smýšlení obyvatel jednotlivých okresů, o jejich potřebách a zvyklostech.

Když byli určeni správcové, jichž bylo celkem dvacet sedm, Mohamed k nim vyslal posly, aby se v určitý den shromáždili v Medíně. V době, kdy očekávali příchod správců, hovořil se svými druhy o zákonech, které měl v úmyslu vydat, i o víře, kterou chtěl hlásat.

A opět ke svému údivu zjistili, že mají před sebou pevný útvar, v němž nechyběl jediný článek. Vše tvořilo dobře promyšlený celek, který musel nadchnout každého dobře smýšlejícího člověka.

Alí nadšeně zvolal:

»Opravdu, kníže, musíme přiznat, že tvůj duch byl veden shůry! Něco takového nemůže vytvořit žádný člověk. Je to dokonalé!«

Ostatní souhlasili a snažili se správně pochopit Mohamedovu nauku. Museli se učit mnohému, velmi mnohému, ale všechno vycházelo tak jas­ně a logicky jedno z druhého, nic nebylo vymyšleno libovolně, že ke své­mu překvapení zpozorovali, jak rychle si toto nové vědění osvojí.

Konečně nastal den, kdy se mělo konat shromáždění. Místodržící přijeli včas; hořeli zvědavostí, proč je kníže zavolal.

Byli dobře ubytováni ve velkých stanech, které byly k tomu účelu zvlášť postaveny.

Večer v den příjezdu byli požádáni, aby se vykoupali, a potom dostali úplně stejné obleky různých barev: široké, dole shrnuté kalhoty z barevné látky, bílé, volné košile s dlouhými širokými rukávy, a na ně si oblékli vy­šívaný kabátek bez rukávů v barvě kalhot. Kabátek si opásali pásem a na něj zavěsili zbraně: šavli, dýku a nůž.

Služebníci přinesli do stanů vydatné pokrmy a doporučili jim, aby se důkladně nasytili, protože příštího dne bude půst. To pro ně bylo nezvyklé.

Nazítří ráno, právě v den postu, pozval Mohamed všech dvacet sedm mužů na hlavní náměstí v Medíně, kde na ně čekal se svými třemi druhy. Museli se rozestavit do půlkruhu s obličejem obráceným k východu.

Poté kníže proslovil dlouhou modlitbu, ve které děkoval Bohu a Pánu za jeho milost a pomoc.

Po modlitbě se směli posadit, každý na místě, kde stál. Mohamed si sedl doprostřed a mluvil k nim. Vysvětlil jim, že je vybral, aby rozšiřovali v národě novou víru. To se však nemá provádět tak, že by chodili po říši a obraceli lidi na tuto víru, ale každý z nich obdrží svůj vymezený okres, ve kterém se jako malý vládce bude starat o blaho svěřených obyvatel a především musí zavést novou víru. To jim umožní nová nařízení, která kníže stanovil a která musí všichni, tedy i správcové sami, dodržovat. Ne­uposlechnutí se bude přísně trestat.

Po proslovu požádal přítomné muže, aby se vrátili do svých stanů a pře­mýšleli o tom, zda jsou ochotni převzít tento úřad. Každý, kdo je přesvěd­čen, že se k tomu nehodí, může odstoupit. Kdo chce uposlechnout tohoto volání, ať přijde večer před západem slunce do mešity, kde složí přísahu věrnosti. Do té doby se ještě musí zdržet jakéhokoliv jídla.

Muži udiveni tím vším uposlechli a vrátili se do stanů, kde zůstali až do večera.

Naplňovala je posvátná horlivost a dobrá vůle. Nikdo z nich nemyslel na to, že by nepřijal úřad. Jejich nový oděv jim dodal ve vlastních očích vědomí důstojnosti a to je oblažovalo.

Večer stanuli před mešitou, z níž zazníval slavnostní zpěv mužských hla­sů. Směli vstoupit a na tvářích se jim zračil velký údiv.

Něco takového ještě neviděli! Tak to asi vypadá nahoře nad světem. Ohromná kupole chrámu se stápěla ve večerních tmách, neboť světlo hoří­cích pochodní, svítilen a nádob s vykuřovadlem nepronikalo mezi sloupy až nahoru.

Podlahu pokrývaly barevné koberce a na nich stáli zbožní věřící, když před branou odložili obuv.

Na východní straně byl umístěn výklenek, do něhož se postavil Moha­med. Bylo samozřejmé, že všichni stáli tak, aby ho mohli vidět.

Nejdříve předčítal Abdalláh, stojící uprostřed na poněkud vyvýšeném místě, svým mladistvým hlasem zpěv chvály na všemohoucnost a dobrotu Boží. Jeho hlas zněl a chvěl se slavnostním prostorem a velmi mocně uchvátil duše přítomných. Zdálo se jim, jako by se přenesli na luhy blaže­ných.

Ještě nikdy neprožili nic podobného! Většina z nich neměla vůbec žád­nou víru, jen někteří byli křesťany a vyskytovalo se mezi nimi i několik židů. Ale všichni cítili, že je jim dáváno něco nového a lepšího.

Pak začal mluvit Mohamed. Požádal je, aby jednotlivě přistupovali před něho, uvedli své jméno a slíbili, že chtějí sloužit Nejvyššímu jako svému Pánu a vládci a vykonávat jeho příkazy.

Jako první předstoupil Alí. Ukazoval tak ostatním, jak si mají počínat. Pronesl hrdelním, ale dobře slyšitelným hlasem:

»Já, Alí ben Abú Tálib, slibuji, že chci sloužit Nejvyššímu jako svému Pánu a vládci a provádět jeho příkazy!«

A Mohamed odpověděl:

»Alí ben Kurajši, buď správcem říše jako můj zástupce!«

Abú Bekr byl jmenován velkým vezírem a vrchním velitelem armády, Saíd vezírem, strážcem pokladu a byla mu svěřena péče o všechny spisy.

Každému správci, který předstoupil, Mohamed oznámil okres, v němž měl působit jako místodržitel. Správce vždy s radostí zjistil, že to je jeho domov, ve kterém má v budoucnosti žít a působit jako Pánův služebník.

Poslední předstoupil Abdalláh, který vyrostl v podivuhodně krásného mladíka.

»Abdalláhu ben Alí, tobě Pán poroučí mými ústy, abys byl předčitate­lem ve svatyni, jako jsi jím byl dnes!«

Na závěr Mohamed vyslovil vroucí modlitbu, ve které prosil Nejvyššího o požehnání pro jednatřicet služebníků. Slavnost ukončil svým zpěvem mužský sbor a pak se všichni vydali do knížecího paláce, kde se u dlouhé společné tabule podávalo hojně jídla a pití.

Kníže se procházel mezi svými hosty, povzbuzoval je k jídlu a při tom si s každým chvilku promluvil. Chtěl je zbavit ostychu a zároveň je lépe poznat.

Když zpozoroval, že někteří z nich se nedotýkají nápojů - ovocných šťáv, mléka nebo rostlinných výtažků, řekl hlasitě, aby to všichni slyšeli:

»Divíte se, že váš kníže vám nenabízí víno ani jiný nápoj povzbuzující smysly. Povězte, přátelé, jestli radost, kterou vás naplnil váš vznešený úřad, je méně povzbuzující než opojný nápoj, který jen omámí vaše smys­ly a ponouká vás k činům, jichž musíte později litovat.«

Souhlasili, uchváceni proti své vůli jeho slovy.

»Zjistíte, že nové zákony zakazují požívání opojných nápojů, protože člověk musí zůstat pánem svých smyslů, chce-li žít podle vůle Boží.«

Byli udiveni, ale nereptali. Vždyť dnes prožili tolik překvapení, že to již téměř nedokázali vnímat.

Po hostině kníže propustil místodržící a pozval je na příští den znovu do paláce. Ne však k hostině, ale k vyučování; mělo trvat několik týdnů, aby si dostatečně osvojili nové učení a mohli sami vyučovat jiné.

Vyučování začalo tím, že se jim Mohamed pokusil objasnit pojem »Bůh«. Záleželo mu na tom, přesvědčit je, že je pouze jeden jediný Bůh a že tento Bůh nejen stvořil celý svět, ale je i jeho Pánem.

Tento Bůh však není nespravedlivým a krutým vládcem, ale dobrotivým a starostlivým otcem těch, kdo chtějí žít podle jeho vůle. Avšak vůči těm, kdo jeho vůle nedbají, je neúprosně přísný.

Čas od času kladl otázky a přesvědčil se tak, jestli mu jeho posluchači porozuměli.

Později vyzval chvíli jednoho, pak zase druhého, aby proslovil krátkou řeč o tom, čemu se učili. Tímto způsobem se mělo jejich vědění upevnit. Nakonec žádal, aby každý uvedl z vlastního prožití důkazy o tom, že Bůh existuje, i o jeho dobrotě a spravedlnosti.

V každém Arabovi dřímá rozený vypravěč. Všichni se této části úkolu zhostili s překvapivou obratností.

Nyní Mohamed přikročil k tomu, aby jim na základě dějin Izraele uká­zal, jak se Bůh zjevoval svému vyvolenému národu a jak ho vedl. Vyprá­věl jim o prorocích. Tím probudil v posluchačích velký zájem, díky němuž všechno snadno pochopili. Vyučování trvalo již déle než dva týdny, ale nikdo nebyl unaven.

Poté, co Mohamed vylíčil zkaženost lidí, začal vyprávět o Boží milosti, která spočívala v seslání Syna Božího. Zde nalézal nejvroucnější slova, tryskající z jeho nejvnitřnějšího já, z vlastního prožití.

»Člověk by řekl, že Krista znal!« sdělovali si muži mezi sebou.

Byli tak uchváceni, že námitky umlkly. Židé, křesťané i uctívači fetišů vzývali z hloubi duše Krista, Syna Božího. Sjednotil je všechny. Učinil z nich služebníky jeho svatého Otce.

A Mohamed vyučoval dál. Vyprávěl o velkém soudu, který přijde na celý svět. Syn Boží jako světový soudce odsoudí lidi, nebo je povede do říše svého Otce.

Kristus byl živé Slovo Boží na této zemi, soudce světa bude Vůle Boží.

I když se však Bůh zde na zemi projevuje ve svých Synech, jsou všichni tři jen »jeden Bůh«, trojice v jednotě.

Vysvětloval jim to stále znovu a znovu. Přijali to sice, ale jejich rozum to nechápal, nevěděli si s tím rady. Když Mohamed viděl jejich bezradnost, prosil je, aby svůj rozum odložili stranou a pokusili se toto Božské tajem­ství v sobě prožít.

Poté, co jim tak v hlavních rysech nastínil nové učení, přešel k podrob­nostem. Ukazoval, jak Bůh a Pán vyhledává na zemi mezi lidmi své slu­žebníky, povolává je ke své práci a naučí je všemu potřebnému. Právě tak je tomu i v jiných říších a úrovních, které jsou skryty lidskému zraku. Tam také působí služebníci Boží, jichž je nesmírně mnoho.

Říkal jim »andělé«, protože se domníval, že to tak lidé nejlépe pochopí. Rozděloval anděly na velké a malé, pozemské pomocníky i duchovní po­mocníky, na mužské a ženské bytosti a ve velké svaté, kteří smějí být stále shromážděni kolem Božího trůnu.

Andělé řídí také větry i plameny ohně, jiní řídí zvířata a další zase lidi. Andělé slouží Bohu v každém dění.

Tomu rozuměli, protože to mluvilo k jejich duši. Milovali všechno, co znělo pohádkově, a toto vypravování o andělských bytostech bylo krásněj­ší než pohádky.

Pak se Mohamed snažil vštípit jim úctu ke všemu, co bylo stvořeno, ať je to člověk, zvíře nebo rostlina, kámen nebo voda. Poučil je, že každý, kdo se prohřeší proti Božímu stvoření, musí vytrpět právě to, čím druhému ublížil. Dokazoval jim to na nesčetných příkladech a oni sami nacházeli takové případy ve svém vlastním prožití.

Potom k nim chtěl mluvit o opakovaných pozemských životech člověka, ale v noci předtím dostal výstrahu, aby toho zatím zanechal, protože muži by to ještě nepochopili.

Na závěr vyučování nové víře oznámil, že všechno, co jim říkal, bude uloženo v knize zvěstování, v koránu. Tato kniha pro ně musí být tím nej­důležitějším na zemi. Jednotlivé kapitoly, nazvané súry, budou muset celý život číst s vroucí zbožností, až cele naplní jejich nitro.

Po tomto zakončení se v mešitě pořádala velká slavnost a s krátkými přestávkami trvala dva dny.

Poté Mohamed vyložil místodržícím svá přikázání, která sepsal.

Nejvyšším zákonem byla poslušnost k Bohu a Boží vůli. Po ní následovala poslušnost k vládě a vrchnosti.

Aby lidé mohli žít stále v Boží vůli, bylo nařízeno modlit se pětkrát denně. K modlitbám zval vyvolávač, zvaný muezzin, z vrcholku minaretu nebo z vyvýšeného místa, kde minaret nebyl.

Oproti původnímu úmyslu stanovil Mohamed pevné znění krátkých modliteb, protože stále přicházeli muži a stěžovali si, že neví, co a jak se mají modlit.

Při modlitbách měli věřící stát na koberci, který jim měl ve volné příro­dě nahradit mešitu. Proto měli tento kousek koberce nosit stále s sebou. Pak budou stát na posvátné půdě, ať jsou kdekoliv. Dále musí mít při mod­litbách obličej vždy obrácen k východu.

»Světlo přichází z východu, jak vidíte na pozemském slunci,« vysvět­loval Mohamed. »Otevřete se světlu, které vás chce osvítit, a hleďte mu vstříc.«

Před každou modlitbou si věřící měli omýt obličej a ruce, případně i no­hy. Také před jídlem měli vykonat předepsané omývání.

Omývání těla jim mělo připomenout, že čistota duše je nezbytnou pod­mínkou splnění vůle Boží.

Čistota se týkala i úcty, kterou měli věřící mít k ženám. Žena, kterou Nejvyšší stvořil něžnější a jemnější než muže, byla postavena do života, aby byla jeho okrasou jako květina v zahradě. Muži musí vzhlížet k že­nám s úctou.

Proto bylo nařízeno, že všude mají ženy a dívky obývat zvláštní pokoje a tam, kde je to možné, dokonce zvláštní domy.

Žádný muž nesmí vstoupit do místností, v nichž bydlí ženy nebo dívky. Také pro manželky byly předepsány zvláštní místnosti, do kterých měly přístup jen ženy. Podle svého přání mohla manželka navštěvovat muže, muž však nemohl navštěvovat ženu.

Opouští-li žena dům, má si vzít závoj, který by jí zahaloval hlavu, nebo nejlépe celou postavu. Na veřejných místech se ženy nesmějí ukazovat. V mešitách se pro ně budou konat zvláštní slavnosti, protože všeobecných slavností se nesmějí zúčastňovat.

Správce mešity požehná uzavřenému manželství. Žádný muž nesmí mít víc než čtyři ženy.

Aby byl lid zbaven své nevědomosti a mohl se přiblížit k Bohu, budou ve velkých městech postaveny mešity a u každé mešity bude založena ve­řejná škola, kterou musí navštěvovat všichni chlapci.

Dále musí být všude zřízeny studny a klenuté kašny pro umývání, lázně a ústavy pro nemocné. Pro chudé a práce neschopné budou zřízeny ústavy, kde se o ně bude pečovat.

Bude to sloužit k dobru všem, ale bude to stát mnoho peněz. Proto Mo­hamed určil, že každý věřící má odvádět desátou část svého výdělku nebo příjmu jako daň. Této částky se použije pro stavbu a udržování veškerých zařízení.

Každý místodržící měl jmenovat v každém městě a v každém místě svého okresu jednoho nebo více úředníků, kteří by dohlíželi na správné odvádění těchto daní.

TO BYLY PRVNÍ příkazy, které vydal kníže Mohamed, nebo jak chtěl být od nynějška nazýván: Boží prorok.

Když je místodržící pochopili, mohli klást otázky nebo projevit svůj názor. Ukázalo se ale, že příkazy jsou velmi dobře přizpůsobeny všeobec­ným potřebám, takže nikdo neměl námitky.

Konečně se celé shromáždění po téměř čtyřměsíčním zasedání rozešlo. Pro jeho účastníky to bylo velké prožití. Mnozí se změnili, byli vážnější a zralejší. Loučili se s nejlepšími úmysly a pevnou vůlí stát se opravdový­mi Božími služebníky.

A země zůstala po celou dobu klidná! Jako zázrakem, zdálo se. Moha­med věděl, že o to pečují neviditelní služebníci Boží, a děkoval Bohu z celého srdce.

Opět se věnoval své rodině a zjistil, že mu zase přibyla jedna dceruška.

Álina totiž přijala do svého domu mladou dceru Abú Bekra, kterou na­šla zanedbanou a téměř umírající v jejich opuštěném domě. Abú Bekr ztra­til předčasně ženu a neměl čas se znovu oženit.

Zřídka si vzpomněl na své osiřelé dítě, protože téměř nikdy nepřicházel domů. A když přece jen někdy zavítal do Medíny, bydlel raději v ležení mezi svými vojáky, než aby vyhledal svůj opuštěný dům.

Jeho dcera Áiša byla obdivuhodně krásné děvčátko, které se svému otci v ničem nepodobalo. Vinou svého neradostného mládí v sobě měla cosi nesvobodného, zádumčivého, vlivem Álininých dcer to však zvolna mi­zelo.

Kristovo poselství, tak jak jí je sdělovaly její tři družky, přijímala s lač­nou duší a neznala nic lepšího než dávat je opět dál. Při tom s oblibou vy­hledávala nejopuštěnější lidi.

Také Mohamed k ní býval přívětivý, když ta nebo ona dcerka přivedla večer s sebou návštěvu k otci.

Podřídil se přání Áliny a nikdy nevstoupil do paláce žen. Zato ženy při­cházely vždy, kdykoliv měl na ně čas. Někdy jim předčítal nebo jim vy­právěl o nové víře, jindy ho zase ony obveselovaly svým hovorem nebo hudbou.

Měly malé strunné nástroje, na které uměly dobře hrát a při tom jednot­livě nebo sborově zpívaly.

Jestliže si chtěl někdy během dne neočekávaně odpočinout nebo se roz­ptýlit, navštívil palác Alího, kde ho jeho šest živých vnuků uvítalo vždy s jásotem. Zejména Mohamed k němu jevil velkou příchylnost a počítal týdny, kdy dědeček splní svůj slib a přijme ho do svých osobních služeb.

Druhý vnuk Ibrahím byl tichý, uzavřený chlapec, který šel osamocen svou cestou. Měl rád Mohameda, ale přes všechnu lásku k němu se choval plaše. Dosud nevěděl, co by chtěl v životě dělat.

Učil se, protože to od něho požadovali, ne z vnitřního popudu. Když se ho Alí zeptal, jestli by se podobně jako jeho nejstarší syn nechtěl později stát předčitatelem v mešitě, odpověděl, že to nemá v úmyslu.

Jedné noci dostal prorok příkaz, aby odcestoval do Mekky. Přišel čas, aby splnil svůj slib a vystavěl tam mešitu. Sám si na to sice častěji vzpo­mněl, chtěl ale nejdříve počkat na Boží příkaz.

Ukázalo se, že nemůže vzít s sebou nikoho ze svých věrných, protože všem udělil stálé úřady, které žádný z nich nesměl opustit. Rád by ovšem měl u sebe některého vnuka, a tak se obrátil na Ibrahíma s otázkou, zda by ho nechtěl doprovázet.

Chlapci se rozzářily oči a upřeně se zahleděl na dědečka, jako by tomu nemohl uvěřit. Je možné, že by si vybral právě jeho, kterého nemohl nikdo potřebovat? Radostně souhlasil a s nevídanou horlivostí se připravoval na cestu.

Když pak klusal na rychlém koni vedle Mohameda, prorok zjistil, že Ibrahím již není chlapec. Aniž si ho kdo všímal, vyrostl v mladíka, jehož drsná vnější schránka ukrývala planoucí duši.

Na hřbetě koně se choval jinak než dosud. Živě odpovídal na Mohame­dovy otázky, ptal se dokonce i sám a měl radost z krajiny, která byla stále krásnější.

Mekka sama vypadala velmi smutně. Kdo ji znal dříve, musel s bolestí pohlížet na město zbavené hradeb a všech vysokých staveb. Zdálo se, jako by obyvatelé ztratili odvahu postavit něco, co nebylo nutně třeba k životu.

V tísnivém klidu přijali svého knížete, který k nim přijel s malou druži­nou a bez průvodu vojáků. Nevěděli, kde by ho ubytovali. Nebyl zde již k dispozici jediný dům, který by mu mohli nabídnout.

Rozluštil tuto otázku tím, že si dal postavit stan u své družiny a obýval jej s Ibrahímem.

Za cíl své první cesty si vybral Kaabu. Šel sám, protože chtěl zjistit, zda mu toto prastaré místo kultu má cosi říci. V jeho cítění se ale nic nepohnu­lo. Černý kámen, který věřící líbávali, mu nepřipadal pěkný. A přesto vě­děl, že nesmí Kaabu znehodnotit, jestliže nechce tak těžce pokořeným li­dem v Mekce vzít všechno.

Obklopen modlami, které pokrývaly stěny kolem, klesl na kolena a mod­lil se k Bohu, aby mu i zde ukázal svou vůli.

Dostal rozkaz, ať z Kaaby odstraní modly a potom nad ní dá posta­vit novou mešitu, aby stará svatyně stála uprostřed jako hrob. Tak lidu nic nevezme, Kaaba však ztratí svůj význam a vřadí se do služby ke cti Boží.

Mohamed radostně opustil Kaabu. Svolal obyvatele Mekky a oznámil jim, že jim nyní dá postavit svatyni, mešitu, která by obklopovala jejich starý svatostánek Kaabu. Do jejich ztrápených srdcí vstoupilo cosi jako radost. Někteří ale namítali:

»Nemáme peníze na takovou stavbu.«

»Kdo vám říkal, že máte dát peníze?« zeptal se Mohamed dobrosrdečně. »Jestliže váš kníže chce něco postavit, bude k tomu mít jistě také prostředky.«

»Pak to ovšem bude mešita knížete, a ne naše,« trvali na svém muži.

»Mešita bude postavena z vašich peněz, takže bude vaše,« prohlásil kníže a vysvětlil jim souvislost.

Z toho poznali, že muž, který jim připadal krutý, krvežíznivý a nespra­vedlivý, má vřelé, soucitné srdce. Začali k němu nabývat důvěru. Neutíkali už před ním, když někam šel.

Začal veřejně mluvit o Bohu a nové víře, kterou nazýval »islám«, to znamená odevzdání se do vůle Boží.

Když jim vysvětloval tento název, zdůraznil, že může správně žít jen ten člověk, který se ve všem podřídí vůli Boží. Jestliže jeho snažení směřuje proti vůli Boží, je soukolím světa uchopen a rozdrcen. Jde-li ale tímtéž směrem jako vznešená vůle, obdrží sílu a bude nesen vpřed.

Tomu lidé rozuměli dobře. Mysleli si však, že jim prorok chce vysvět­lit, že sami už nemají nic dělat nebo rozhodovat. Musí se slepě podřídit svému osudu, který nemůže nikdo změnit, a musí odevzdaně přijmout, co je stihne.

Mohamed se je snažil od těchto nesprávných myšlenek odvrátit.

Vysvětloval jim, že mezi vůlí Boží, která se zachvívá ve věčných záko­nech vesmíru, a mezi lidským osudem je velký rozdíl. Dokazoval jim, že lidé jsou strůjci svého osudu. Pán se o to nestará. Tak, jak lidé řídí svoji lodičku života, tak poplave na jeho vodách.

Právě obyvatelům Mekky mohl na jejich vlastním prožití dokázat, že si sami přivodili všechny ty těžké rány, které je potkaly. Z tohoto vlastního prožití jim teď také vyroste pochopení.

Ten, kdo se při tom nejvíce naučil, byl Ibrahím. Neušlo mu žádné pro­rokovo slovo. Skryl je ve svém nitru, až zapustilo kořeny a rozkvetlo.

Díky tomu se změnil celý jeho zevnějšek a celá jeho povaha. V tomto radostném, cílevědomém mladém muži nebylo téměř možné poznat ještě nedávno uzavřeného mladíka. Našel cíl svého života a své poslání: stane se hlasatelem Nejsvětějšího! Správcem božských pravd!

Jakmile si vše ujasnil, svěřil se Mohamedovi a ten s velkou radostí po­znal, že i po této stránce bude mít nástupce. Beztoho již tížilo jeho duši, kdo bude jednou pokračovat v jeho díle.

Alí by byl dobrý vládce, ale knězem se nestane nikdy. Abdalláh se spo- kojuje s úřadem předčitatele, který bude mít jen jeden stupeň, a nesnaží se jít dál.

»Zanechám tě zde, synu, abych se mohl vrátit do Medíny,« sdělil radost­ně naslouchajícímu mladíkovi. »Každá mešita musí mít svého šejka. Pře­vezmi tuto svatyni, hlásej v ní čistou Pravdu, a Bůh ti požehná! Až budu muset opustit tuto zemi, můžeš si pak vybrat, jestli chceš zůstat zde, nebo jestli chceš spravovat mešitu v Medíně.«

Když stavba mešity, ke které Mohamed povolal stavitele z Medíny, byla v plném proudu, chystal se na zpáteční cestu.

Podařilo se mu se dvěma důvěrnými služebníky najít pod sutinami pa­láce zazděné sklepení, kde byl ukryt poklad. Za tichých nocí poklad od­nesli a na hřbetech velbloudů jej odvezli do Medíny, aby jej odevzdali do správy Saídovi.

Při jeho návratu, který všichni pozdravili s velkou radostí, ho čekalo překvapení: něžná a jemná Áiša svolila stát se ženou stárnoucího Saída. Čekali jen na jeho požehnání, aby manželství bylo uzavřeno.

Mohamed, který považoval Saída za svého syna, měl radost z jeho štěstí a dal mu postavit palác vedle domu Alího.

V prvním shromáždění starších města, jehož se Mohamed opět zúčast­nil, zpozoroval, že přítomné muže skličuje jakási tísnivá nálada. Zeptal se na důvod.

Přiznali se, že jsou nespokojeni proto, že nechal postavit svatyni také těm vzbouřencům v Mekce.

Usilovně se jim snažil vysvětlit, že Mekka měla svatyni odedávna. Nová mešita, kterou nutně potřebují, neboť každé větší město má mít mešitu, bu­de vystavěna nad Kaabou. Jinak zůstane všechno při starém.

Aby však nemohli zase reptat, bude se mešita v Medíně ode dneška jmenovat »prorokova mešita«, zatímco mešita v Mekce bude mít název »mešita Kaaby« nebo »posvátná mešita«.

S tím souhlasili.

Prorok tentokrát nezůstal v Medíně dlouho. Hnalo ho to dál, aby na­vštívil také ostatní větší města. Dosud neviděl v úřadě ani jednoho ze svých místodržících a nevěděl, zda vykonávají svěřený úkol podle vůle Boží, nebo jestli tak činí podle vlastního názoru.

Tentokrát mu přišel do cesty vnuk Mohamed a žádal, aby ho vzal s se­bou. Oba starší bratři už měli své úřady a teď byl na řadě on.

Kníže měl radost z jeho horlivosti a zeptal se, jakou práci pro sebe žádá. Mladík se odmlčel a nakonec se vyslovil, že se to jistě ukáže jako u Ibrahíma. Dědeček ale pozoroval, že v nitru se už k čemusi rozhodl.

Jízda trvala dlouho. Míjeli osady, aniž by se v nich zdržovali, zato se zastavili v každém městě, v němž bydlel některý místodržící. Prorok vždy důkladně rozmlouval se svým zástupcem a dal si ukázat, jak daleko pokro­čila stavba mešity.

Zjistilo se, že všech dvacet sedm mužů je naprosto rozdílných. Někteří se téměř nemohli dočkat, aby přinesli lidu požehnání, jehož se dostalo i jim.

Ihned začali se stavbou domu Božího, zřídili školu, ve které většinou sami vyučovali, a starali se o to, aby omývání a modlitby byly přesně do­držovány.

Jiní začali s učením a soudili, že bude lépe napřed lidu ukázat, oč se jedná, než zavedou novoty.

Mohamed neodporoval. Každý okres byl jiný, podle povahy obyvatel. To museli místodržící vědět nejlépe sami, protože mezi nimi vyrostli. By­lo možná i správné, že někteří z nich váhali.

Nacházel mezi nimi i takové, kteří se snažili vyzískat pro sebe ze své nové hodnosti co možná nejvíce cti. Pyšnili se novým oděvem, který směli nosit, neuskutečňovali ale nic z toho, co jim bylo nařízeno, a velmi se ulekli, když je prorok přišel osobně zkontrolovat. Co měli uvést na svou omluvu?

Nebylo zapotřebí slov. Mohamed přehlédl situaci a liknavce stihl přísný trest. Kníže jen litoval, že s sebou nevzal některé muže, jež by mohl dosa­dit na místa těchto nedbalců. Takto byl nucen nechat je zatím na jejich místech, ale rozhodl se, že se k nim brzy opět podívá a vezme s sebou ná­hradníky.

Na této cestě se opět dostal do Jeruzaléma. Jak se zase probudily jeho vzpomínky! Vyprávěl o tom vnukovi, nezmínil se však o svém dřívějším vtělení. To mělo zůstat jeho nejvnitřnějším tajemstvím.

Mladík projevoval velký zájem o všechno, co mu prorok vyprávěl. Živě sledoval jeho líčení a byl stejně jako on smutný, když musel pozorovat sváry a rozbroje na místech, kde Ježíš pobýval a trpěl.

Starší Mohamed neměl na spánek ani pomyšlení. Modlil se, ať mu Bůh ukáže, co by měl dělat, aby se zdejší situace změnila.

Jasně si uvědomil, že i v Jeruzalémě musí vybudovat svatyni, mešitu, ve které by se židé i křesťané scházeli v nové víře - islámu.

Místodržící uvítal tuto myšlenku, zejména když mu Mohamed pověděl, že sám poskytne prostředky na stavbu. Tento stánek zbožnosti, třetí svaty­ně ve Velké Arábii, měl být nádherný.

Všude v zemi vzbuzovali Mohamedovu pozornost muži, kteří měli men­ší postavu než ostatní obyvatelé. Zřejmě to byli cizinci. Zajímal se o ně a zjistil, že to jsou Turci, národ, který nevěděl nic o svém původu a o své skutečné vlasti. Neměli žádnou víru, byli velmi pohybliví a lační kořisti. Necouvli před ničím.

Mohamed zjišťoval, kdo zde stojí v jejich čele. Nevěděli to. Dával se s jednotlivci do hovoru. Nebyli příliš sdílní a nechtěli mu nic říci o účelu svého pobytu v Palestině.

Když se jich ale zeptal, kdo je jejich vládcem, hrdě mu sdělili, že mají císaře, který přebývá ve městě Konstantinopoli. Sami ho sice nikdy nevi­děli, ví však o něm. Je velmi vznešený a je mu podřízeno mnoho národů.

Mohamed se rozhodl, že naváže spojení s tímto císařem, jehož jméno ani neznal, a že mu pošle zprávu o islámu. Napsal mu, že pokud jeho pod­daní chtějí žít a provozovat obchod ve Velké Arábii, budou muset přijmout novou víru.

Nemůže jim to ovšem nařídit, protože k tomu nemá oprávnění. Mohl by je pouze vykázat ze země, kdyby nechtěli přijmout islám. Mocný císař v Konstantinopoli má ale jistě tolik moci nad svými poddanými, že jim může nařídit, v co mají věřit.

Mnohokrát psal Mohamed tento dopis, až se mu konečně zamlouval. Nechtěl, aby vypadal příliš pokorný nebo zase příliš osobivý. Po dlouhém uvažování se podepsal: Mohamed, kníže Velké Arábie a prorok Boha, Pána všech světů.

Koho teď má pověřit tímto poselstvím? Neznal nikoho jiného, komu by mohl důležitý dopis předat, než Saída. Saíd jistě učiní dobrý dojem, když se objeví u cizího panovníka.

Vyslal proto část své družiny do Medíny, aby přivedla Saída s průvodem jezdců. Mezitím hlásal v Jeruzalémě a okolí novou víru.

Lidé mu rádi naslouchali. Jen židé nechtěli nic vědět o jeho proslovech, i když mu nesměli odporovat, neboť byl jejich panovníkem. Raději proto shromáždění nenavštěvovali.

Místo nich přicházeli stále častěji Turci. Líbilo se jim, co říkal cizí vlád­ce. Nerozuměli sice správně jeho řeči, ale vždycky se vyskytli lidé, kteří ji uměli přeložit.

Ačkoliv některá slova nebo celé věty jeho řeči pozměnili, protože ne­chápali obsah, nikdo to nepozoroval. Mnohým mezi nimi dokonce půso­bilo radost, když mohli překroutit smysl toho, co Mohamed hlásal, a snížit posvátný obsah jeho proslovů.

Prorok se obrátil na místodržitele jeruzalémského okresu. Ten přece mu­sí umět turecky alespoň tolik, aby se domluvil s lidmi.

Místodržitel však rozhořčeně odmítl takovou domněnku. Vždyť byl do­sazen do svého úřadu pro Araby!

Marně mu Mohamed dokazoval, jak je špatné, když v jeho okrese žijí a obchodují lidé, kteří nechtějí nic vědět o Bohu. Místodržitel prohlásil, že takoví lidé jsou všude. Bude spokojen, jestliže spojí židy a křesťany, o ostatní se nemůže starat.

Vtom přišla knížeti neočekávaná pomoc.

Mladší Mohamed, jemuž se zamlouvali malí, hbití Turci, se s nimi již dávno spřátelil a díky svému nadání si rychle osvojil jejich řeč natolik, že mohl sloužit jako tlumočník.

Ukázalo se to jednoho dne, když muž, který byl za odměnu najat, aby každou prorokovu větu opakoval hned turecky, plnil svůj úkol schválně ledabyle.

Mohamed mladší náhle zasáhl do tlumočníkovy řeči a přetlumočil sám, co prorok právě vyslovil.

Nastal velký hluk. Turci byli rozhořčeni, když poznali, že jim proslovy byly tlumočeny nesprávně. Tlumočník zuřil, protože ho mladík svým zá­sahem odhalil, a bál se, že přijde o odměnu.

Mohamed mladší se však ukázal jako muž. Přetlumočil všechny řeči, které zde byly pronášeny, tak obratně a do posledního slova správně, že kníže od této chvíle používal jen jeho služeb.

Jednou rozmlouval s vnukem důvěrně a zeptal se ho, jestli úřad, jenž náhle zastává a na který nikdo dříve nepomyslel, odpovídá jeho přáním a nadějím.

Mladý Mohamed pohlédl zářícím zrakem staršímu do očí.

»Jistě je to pro mne správné, protože jsem k tomu přišel právě tak neče­kaně jako Ibrahím,« pronesl určitě. »Přál jsem si stát se vojevůdcem, ale nemohl jsem se ti s tím svěřit. Bál jsem se totiž, že bys namítl, že jsem pro takový úkol příliš mladý. Jsem velmi rád, jak se to vyřídilo.

Naučím se i ostatním jazykům našich sousedů a pak budu moci Pánu sloužit rozumem, který mi daroval.«

Když přijel Saíd s početnou družinou, ukázalo se, že správně pochopil zprávu knížete. Všichni se oblékli co nejkrásněji a nejskvěleji; byla radost na ně pohledět. Saíd se také zásobil bohatými dary, aby uctil cizího císaře.

Bylo samozřejmé, že je bude doprovázet Mohamed mladší coby tlumoč­ník.

Také kníže vyrazil se svou družinou na cestu a po mnoha zajížďkách se vrátil do Medíny. Nejdříve zůstal několik měsíců v městě u moře, protože toto bohaté obchodní město s živým dopravním ruchem mu připadalo vel­mi způsobilé k hlásání Boha.

V prostém oděvu se vmísil mezi muže, navazoval s nimi hovor, pomáhal jim při lehčích pracích a vyprávěl o Bohu. Nikdy se nezmýlil ve způsobu svého vystupování, neboť se vždy řídil pokyny, které dostával shůry.

Byla místa, kde padala na váhu jeho knížecí nádhera a vznešenost.

Lidé přicházeli k němu a naslouchali mu proto, že byl jejich panovní­kem. Jinde kladl více důraz na to, že je prorokem, a někdy se zase objevo­val jako pouhý vypravěč pohádek.

Ale vše, co dělal, vycházelo z jeho nitra, z horoucího přání sloužit Bohu ze všech sil. Proto měl také vždy úspěch.

V Medíně dostal zprávu, že Abú Bekr byl opět donucen zakročit proti povstaleckým židům na jihu. Při tom se mu podařilo zajmout Abú Tálibova přítele, který se jmenoval Abú Džáhil. Přivedl ho s sebou do Medíny, aby Mohamed sám rozhodl o jeho osudu.

Prorok si dal Abú Džáhila předvést. Byl to starý, zahořklý muž, který těžce snášel zajetí. Zpočátku vůbec neodpovídal na určité, ale přátelské otázky knížete.

Mohamed proto nařídil služebníkům:

»Zaveďte ho zpátky do vězení, nemá dnes náladu k rozmluvě. Může mi oznámit, až mu to bude vhod. Do té doby ho nechci vidět.«

Abú Džáhil sebou trhl. Očekával výbuch hněvu a ve svém nitru se proti tomu obrnil. Když se nic podobného nestalo, doufal alespoň, že bude za svůj vzdor na místě zabit. Teď se měl vrátit zpět do žaláře a nebýt při tom závislý na vůli knížete, ale na své vlastní. To bylo strašné!

Mohamed viděl, co se děje v mužově duši, věděl však také, že mu v této chvíli nesmí pomoci. Jinak by se ještě více zatvrdil. Mlčel a v duchu se modlil za toho, který byl jeho nepřítelem.

»Nech mě tady, budu odpovídat!« zvolal náhle zajatec, jakoby tísněn silným nutkáním.

Služebníci ho ihned pustili a ustoupili do pozadí komnaty.

Abú Bekr stál vedle knížete a nevycházel z údivu. Pokaždé dělal Moha­med všechno jinak, než by se dalo čekat, a vždy to bylo správné!

Mohamed přistoupil ke svému nepříteli a vlídně se ho zeptal:

»Abú Džáhile, proč mě nenávidíš?«

»Nechovám k tobě nenávist, kníže,« zněla překvapivá odpověď.

»Takže se tě zeptám jinak: proč jsi mým nepřítelem?«

»Protože jsem to slíbil svému příteli, Abú Tálibovi.«

»Mohl bys mi prozradit, proč od tebe žádal takový slib?« přál si vědět překvapený Mohamed.

»Pokusím se ti vysvětlit, jak mi to vyprávěl. Abú Tálib byl zatrpklý kvů­li svému zmrzačení. Cítil se být všude odstrkován. Tvůj otec byl krásný a šťastný. Brzy ovšem zemřel a Abú Tálib doufal, že bude moci nastoupit na jeho místo. Ty jsi mu však stál v cestě.

Proto tě chtěl zaživa pohřbít v klášteře. Tobě se ale podařilo uprch­nout. Nikdy se nedověděl, jestli ti pomohla zrada nebo Bůh. Při rozdělo­vání dědictví si asi nepočínal úplně správně. Neřekl mi o tom sice nic bližšího, vím však, že svědomí mu nedalo pokoj.

Tys mu pak daroval víc, než bylo nutné. To se ho hluboce dotklo, proto­že v tom viděl tvé pohrdání jeho způsobem myšlení a jednání. A tvá po­msta, kníže, byla strašlivá.«

»Má pomsta?« přerušil ho Mohamed, který nevycházel z údivu. »Moje pomsta? Nevím o ničem podobném!«

»Byla strašná. Jediného syna jsi mu vzal a odcizil. Dal jsi ho vykázat z otcovského paláce. Jako běženec musel ten nešťastník táhnout světem, protože tvoji špehouni mu byli neustále v patách. Nedopřál jsi mu ani ho­diny klidu.

Chopil se tedy prostředků, jimiž by ti mohl škodit. Chceš ho proto ká­rat? Svou velkou výmluvnost, kterou tys nechtěl použít, obrátil proti tobě. Nakonec jsi dal tohoto bezbranného muže zavraždit nejkrutějším způso­bem, který sis mohl vymyslet. A teď se divíš, že já, jeho přítel, jsem tvým nepřítelem a musím jím být, pokud budu živ?«

Stařec vyčerpán umlkl, ale ani kníže nebyl mocen slova. Hluboce se ho dotkla nespravedlivost této žaloby, ve které však přesto byla jakási jiskřič­ka pravdy.

Abú Bekr se jenom s námahou ovládal. Již již chtěl vybuchnout, kníže mu ale pohybem ruky přikázal, aby mlčel. Opustil proto rázným krokem komnatu.

Místo něho, nikým nevolán, vstoupil Alí. Mohamed to považoval za po­kyn shůry.

»Poslyš, Alí! Tento muž, který se jmenuje Abú Džáhil, mne obviňuje, že jsem tě odcizil tvému otci. Můžeš mu vyprávět, jak se stalo, že jsi při­šel do mých služeb?«

Alí ihned projevil ochotu a Mohamed navrhl:

»Nechám vás o samotě, aby se tento muž, který je mým nepřítelem, ne­mohl domnívat, že ovlivňuji tvé výpovědi.«

A s přátelským pozdravem opustil komnatu.

Alí osaměl s přítelem svého otce; i služebníci totiž na pokyn knížete odešli ven.

Oba muži spolu dlouho rozmlouvali. Klidný, nevášnivý způsob jednání Alího měl v sobě cosi přesvědčujícího, čemu se druhý nemohl ubránit. Alí vyvracel jednu žalobu za druhou. Při tom si sám teprve jasně uvědomil, jak se vždy styděl za svého otce, za jeho nízké smýšlení, v němž převláda­la touha po penězích, a jak to býval vždy kníže sám, kdo mu pomáhal ovládnout tyto pocity.

Když se vše vysvětlilo, požádal Alí vládce, aby k nim přišel.

V krátké chvíli, která uplynula, než Mohamed opět vstoupil do místnos­ti, bouřily ve starcově hrudi různé pocity. Byl to v jádru poctivý muž a teď se hanbil.

Když před ním kníže stanul, vrhl se na zem a prosil, aby mu odpustil to, co řekl, co si myslel i co učinil.

Mohamed láskyplně pomohl starci vstát a domlouval mu:

»Byl jsi špatně informován, a proto jsi nemohl jednat jinak. Zapomeň na minulost a vrať se domů ke svým lidem. Doufám, že budeme ode dneš­ka přáteli.«

Sám potom doprovodil rozrušeného knížete do komnat pro hosty, kde s ním pojedl jako s důvěrným přítelem.

Několik dní ještě Abú Džáhil pobýval jako host v knížecím paláci. Ko­nečně opustil s průvodem Medínu, vrátil se domů a vyprávěl pravdu o kní­žeti, jehož dobrota, jak se zdálo, byla nadlidská.

Abú Bekrovi nebylo příliš vhod, že se Mohamed zachoval k Abú Džáhilovi milostivě, místo aby ho potrestal, což by si rozhodně zasloužil. Co mu jen zabránilo, že nedal nepřítele na místě usmrtit?

Ve své nelibosti přednesl tuto svou myšlenku Mohamedovi. Ten se na něho tázavě podíval a pak pravil:

»Ty se divíš, Abú Bekre? Měl bys z toho mít spíše radost, protože mi­lost, kterou jsem udělil Abú Džáhilovi, mi pomůže víc než nejkrutější trest! Bude mi právě tak horlivě získávat přátele, jako dříve proti mně štval. Živý Abú Džáhil mi pomůže, mrtvý by mně jen škodil.«

Opět byl velký vezír nucen uznat moudrost svého vládce a sklonit se před ní.

Aby to nemusel přiznat také slovy, začal mluvit o čemsi jiném, čím se již dávno zabýval.

Chtěl mít prapor!

Mohamed hned nechápal účel něčeho takového. Abú Bekr vysvětloval, že je nutné mít v bitevní vřavě odznak, který by vlál vysoko nad hlavami bojujících. Vojáci by stále viděli, kde se nachází jejich velitel, a mohli by se kolem něho vždy seskupit.

»Ale nepřátelé ho pak budou vidět také,« prohodil kníže nechápavě.

»To vůbec nevadí, kníže,« ujistil ho Abú Bekr, který se v tomto směru cítil být moudřejší než jeho pán.

Vysvětloval a líčil věc tak dlouho, až Mohameda přesvědčil, ne sice o nutnosti praporu, ale o svém toužebném přání mít nějaký prapor.

Dobrotivě jako vždy, když se jednalo o to, splnit nějaké přání, vzal kní­že kus těžkého, bílého hedvábí a podal je Abú Bekrovi.

»Stačí ti pro tvůj účel toto hedvábí?« zeptal se a byl v nitru přesvědčen, že vezír bude úplně spokojen.

»Je velmi krásné,« souhlasil Abú Bekr opatrně, »ale tak, jak je, ještě nestačí.«

»Musíš je dát připevnit na žerď, to je přece jasné!«

Mohamed považoval tuto věc za odbytou a chtěl se věnovat jiným zále­žitostem. Vezír však nepřestal:

»Chybí na něm tvé znamení, kníže! Kus bílého hedvábí nebo jiné bílé látky může mít s sebou každý, to vůbec nic neznamená. Teprve znamení knížete udělá z kusu látky prapor!«

»A jak má toto znamení vypadat?« vyptával se prorok.

Abú Bekr začal líčit, jaké prapory dosud viděl:

»Židé nosívají prapor ze žlutavé látky, na které je vyobrazena šesticípá Davidova hvězda. Hvězdu malují, protože jejich ženy neumí vyšívat. Tvé znamení musí být rozhodně vyšito, to je totiž mnohem vznešenější.«

Mohamed se slabě usmál. Tato záležitost mu připadala tak nedůležitá ve srovnání se vším, co měl právě v hlavě! Přesto jí patrně nebyla, jinak by se jí Abú Bekr tak vytrvale nezabýval. Vezír pokračoval:

»Lidé z Mekky mají čtyřúhelník, který pravděpodobně znamená Kaabu. Syřané, které jsem nedávno musel u hranic povolat jako posilu, mají nád­herný prapor a na něm vyšitého orla. Říkali, že je to římský prapor. Tento orel s rozpjatými perutěmi byl také - krásně proveden v kovu - připevněn nahoře na žerdi.

Vidíš, kníže, že se dá použít všelicos, ale že to musí mít nějaký vztah k věci!«

»Budu o tom přemýšlet, příteli,« slíbil Mohamed. »Za několik dnů ti sdělím své rozhodnutí.«

Večer vyprávěl ženě o vezírově přání. Velmi se podivil, když zpozoro­val, jak je Álina nadšena myšlenkou, že zavlaje prapor s Mohamedovým znamením. Sama předkládala nejrůznější návrhy, prorokovi se ale příliš nezamlouvaly vzhledem k jejich ženskému rázu.

»Jestliže má prapor vlát na válečném poli, nemůže na něm být růže ani jiná květina,« namítl. Álina však neuměla poradit nic jiného.

V noci přednesl i tuto otázku světlému Božímu poslu. Ten mu poradil, aby při volbě znamení na prapor nemyslel na sebe jako na knížete, ale na toho, jehož vůlí se všechno děje.

»Ty se domníváš, že bych mohl prapor zasvětit Bohu?« tázal se Moha­med. »Není k tomu příliš pozemský?«

»Má-li to být >prorokův prapor<, bude smět vlát jen ve službě Nejvyššímu. Pak také nebude příliš pozemský, aby na něm bylo znamení svědčící o tom, že je to prapor Pána.«

Sotva hlas dozněl, objevil se před Mohamedovým duchovním zrakem jasný a nádherný obraz, jaký dosud nespatřil.

Viděl nebeskou báň jako obrovitou kupoli, která se nekonečně klene nad ním. Hvězdy zářily a ubíhaly svými drahami. Zdálo se mu, jako by to byly svítilny v rukou milých ženských bytostí. Vypadalo to, jako by čekaly v pohotovosti.

Náhle se všechny ukláněly, protože dolů sestoupila královna nebes.

Mohamed ji směl spatřit již jednou. Také nyní ji halil tmavomodrý plášť, který se podobal barvě nočního nebe a po němž se vlnily dlouhé, stříbrolesklé vlasy. Její nebeský obličej byl jakoby zahalen světlým závo­jem.

Levou rukou si přidržovala plášť na hrudi, zatímco pravou ruku měla nataženou a držela v ní tmavočervenou růži a sněhobílou lilii.

Něžná noha, která vykukovala zpod dlouhého pláště, stála na krásném srpu měsíce jako ve světlém člunu. Zdálo se mu, že slyší zpěv andělských kůrů a že ho obklopují barvy a vůně. Srdce se mu téměř zastavilo v ob­divném zbožňování.

Ještě dlouho pohlížel k nebi, i když vznešený obraz již dávno zmizel. Pak poděkoval Bohu za milost, že jej směl spatřit. Měl mu něco říci?

Najednou znal znamení, kterým se měl prorokův prapor zřetelně odlišo­vat od ostatních: má to být srpek půlměsíce královny nebes!

Tímto znamením bude prapor promlouvat ke všem, kdo ho uvidí:

»Slyšte, mužové, toto je znamení, že sloužíte Všemohoucímu! Rozviňte prapor jen tehdy, když vaše dílo může před ním obstát.

Budiž vám ale také znamením, že chcete v islámu dosadit ženu opět na místo, které jí Bůh dal. Ctěte ji a udržujte ji čistou. Proto váš prapor zdobí znamení vznešené královny nebes!«

Tak chtěl promluvit k vojákům, až jim bude předávat prapor.

S velkou radostí vyprávěl druhého dne své ženě, co viděl. Álina se na­bídla, že společně s dcerami vyšije znamení královny nebes na bílé hed­vábí. Před jinými lidmi však o věci pomlčeli.

Dávno předtím, než byla hotova výšivka, která vyžadovala mnoho času, neboť ženy používaly jen niti z čistého zlata, se Mohamed vydal na cestu, aby navštívil své místodržící.

Od některých z nich došly prosby, aby jim poradil nebo něco vysvětlil.

Z jiných okresů úředníci prosili, aby přezkoumal práci místodržících, kte­rá jistě není ve smyslu přikázání.

»Vezmeš mě tentokrát s sebou, dědečku?« zeptal se prosebně čtvrtý vnuk jménem Murzah.

Mohamed by sice měl rád kolem sebe někoho ze svých blízkých, ale Murzah sotva odrostl dětskému věku a kníže si myslel, že by byl spíše na obtíž než ku pomoci.

Murzah však měl jiný názor. Také oba starší bratři prokázali svou upo- třebitelnost teprve na cestě. Proč by to mělo být u něho jiné? Poprosil otce, aby se za něho přimluvil. Alí, který znal svého syna, se rozhodl, že se přimluví.

Jen velmi zřídka šel Alí o něco prosit. Proto byl Mohamed ihned ocho­ten splnit jeho přání, i když je nepovažoval za příliš moudré.

Mladíkovu radost nebylo téměř možné utišit. Celý den nemluvil o ni­čem jiném než o tom, že bude doprovázet knížete.

Konečně nadešel den odjezdu a početná družina vyjela hlavní branou z Medíny.

Také Murzah seděl dobře v sedle a vesele klusal vedle Mohameda. Ces­tou se ho kníže zeptal, jako se dříve ptal ostatních vnuků, jaký životní cíl si vybral.

»Chci ti sloužit, knížecí dědečku,« svěřil se mu živý mladík, zářící ra­dostí.

»A víš už, kterých schopností k tomu použiješ?« žertoval prorok.

»Ne, nevím, jestli mám vůbec nějaké schopnosti, ale když ti nebudu moci sloužit svým životem, chci za tebe zemřít.«

Znělo to podivně z úst tohoto zvláště živého vnuka, oba však brzy zapo­mněli na tuto vážnou rozmluvu při bohatství dojmů, které na ně doléhaly.

Tentokrát vedla cesta vždy k určitému cíli, takže se nikde nezdržovali déle, než bylo bezpodmínečně nutné.

Nejdříve zamířili do města, z něhož přicházely stížnosti na způsob ži­vota místodržícího. Kníže se objevil neohlášen a zastihl věrolomného slu­žebníka v domě žen tak opilého, že nebylo ani pomyšlení na to, aby byl volán k odpovědnosti.

Ukázalo se, že žaloby úředníků nebyly přehnané. Peněz, které vybrali na daních, místodržící nepoužil ani ke stavbě mešity ani k jinému obecně prospěšnému účelu.

Považoval je za svůj majetek, který může prohýřit se svými mnoha že­nami.

Mohamed dal pokyn svým služebníkům, ať ho odnesou z paláce do chléva, aby se tam na slámě vyspal. Mezitím přezkoumal druhé úředníky, které zastihl v takzvané úřední místnosti, a nejstaršího z věrných služeb­níků dosadil za místodržícího.

»Cožpak jsem přísně nezakázal pití opojných nápojů?« zeptal se kníže vyčítavě.

»To jsi učinil, ale jen ústně,« prohlásili úředníci. »V napsaných přikázá­ních nic takového není a ani na to nic nepoukazuje. Proto si místodržící myslel, že je v právu, když bude nadměrně požívat víno a ostatní opojné nápoje, dokud jednoho dne zákon nedoplníš.«

»V zákoně však výslovně stojí, že žádný muž nesmí mít víc než čtyři ženy,« připomněl kníže káravě. »Zde jich ale bylo alespoň dvanáct.«

»Místodržící také měl jen čtyři ženy, ty ostatní byly jeho přítelkyně,« zněla trudná odpověď.

»Takže se dá obejít každý příkaz, když člověk chce,« naříkal Mohamed zklamaně. »Domníval jsem se, že jsem těmito přikázáními obsáhl všechno, co by mohlo lidem škodit. Jak jsem se mýlil!«

Potom se obrátil k novému místodržícímu:

»Postarej se o to, aby byl dům žen uzavřen. Přítelkyně ať se vrátí ke svým rodičům a všechny čtyři ženy odejdou se svým mužem, jakmile bu­de schopen cesty.«

Mohamed sám mluvil k obyvatelům okresu a slíbil jim, že bude brzy postavena mešita i škola. Neobvinil místodržícího veřejně, ale rozhodl se, že zpronevěřené peníze nahradí z vlastní pokladny.

O dva dny později odjel sesazený místodržící tajně se svými ženami a se vším, co mohl ještě pobrat. Knížeti to bylo milejší, než kdyby s ním musel ještě promluvit.

Jakmile se přesvědčil, že pod vládou nového místodržícího se vrací spo­řádané poměry, vydal se na další cestu, aby v nejbližším velkém městě dohlédl na provádění svých příkazů.

Sem ho volala naléhavá prosba místodržícího, který žádal o pokyny ve zvláštním obtížném postavení:

Zemřel zde bohatý statkář, nezanechal však dědice a jeho nejmilejší žena pak k sobě pozvala své příbuzné. Byli to jinověrci a odmítali platit daně.

Když se kníže seznámil s tímto případem, vydal rozhodnutí:

»Kdo se chce usadit ve Velké Arábii, musí přijmout islám za svou víru a stát se poddaným knížete všech Arabů. Nechce-li tak učinit, musí prodat pozemky a se strženým obnosem opustit zemi. Ve Velké Arábii smějí žít jen věřící v islám.«

Osobně navštívil vzpurné muže a snažil se jim vysvětlit toto rozhodnutí. Byli to však zlomyslní lidé, kteří se snažili vyvolat ve sjednocené zemi povstání. Usilovně se bránili a vykládali, že je ani nenapadne uposlech­nout.

Mohamed stanovil lhůtu, během níž musí být celá záležitost vyřízena. Když lhůta prošla, aniž kdo co podnikl, nechal odhadnout pozemky, hoto­vě vyplatil mužům kupní cenu a dal pokyn, aby je ozbrojenci i s jejich příbuznými vyvedli za hranice.

Lidé si oddechli, protože cizinci svým nevázaným chováním vzbuzovali všeobecnou nelibost.

O několik dní později stál Mohamed před stanem, který mu zde sloužil za obydlí, a díval se k nebi. Nazítří ráno hodlal se svým průvodem vyrazit, takže se rozhlížel, jaké bude počasí.

Náhle zazněl pronikavý, úzkostlivý Murzahův výkřik:

»Dědečku, chraň se!«

Kníže se rychle otočil a spatřil, jak blýskavý nůž, který zřejmě kdosi vytasil na něho, probodl vnuka, jenž svým tělem ránu zadržel.

Na Murzahovo volání přispěchali služebníci, přemohli vraha a odvedli ho. Mohamed poklekl vedle ležícího chlapcova těla a ohledával jeho ránu. Zjistil, že je smrtelná.

Smutně se díval na vnuka, jehož postihla smrt dříve, než se mohl plně rozvinout. Murzah ale téměř vesele vzhlédl a řekl:

»Podívej, přece jen smím pro tebe zemřít. Děkuji za to Bohu!«

Jeho světlá, čistá duše odletěla. Mohamedovi se zdálo, že ji vidí, jak se rychle a lehce uvolňuje z poraněného těla a vznáší se vzhůru.

Nastalo velké bědování pro chlapce, kterého měli všichni rádi. Pohřbili ho v novém skalním hrobě. Byl to první pohřeb, jemuž kníže požehnal v nové víře.

Teprve po skončení obřadu kníže požádal, aby mu předvedli vraha. Ve­litel vojáků mu oznámil, že lidi a vojáky zachvátilo nesmírné rozhořčení, a proto nebylo možné vraha uchránit před jejich hněvem. Je mrtev.

Mohamed považoval za samozřejmé, že to byl jeden z vysídlených mužů, ale dověděl se, že to byl místodržící, kterého vyhnal z úřadu. To ho bolelo dvojnásob. Nevěřícímu by spíše mohl odpustit zákeřnou vraždu.

Město, kde se stala tato smutná událost, si na důkaz, že je kníže za to ne­kárá, vyprosilo pro budoucnost název »Murzah«. Mohamed to rád dovolil.

V noci často hloubal o tom, proč Bůh dopustil tento zbabělý čin. Jeho pomocník, světlý Boží posel, mlčel a neodpovídal na jeho otázky.

Tak Mohamed ležel opět jednou na lůžku a nemohl usnout. Vtom za­slechl rozmluvu dvou lidí, ve kterých podle hlasu poznal velitele vojáků a svého důvěrného služebníka. Mluvili o tom, co i jemu nedalo spát.

»Proč Bůh připouští takové věci?« zeptal se smutně velitel vojáků. »Mla- dík měl ještě před sebou celý život a byl by z něho opravdu ušlechtilý muž, protože měl čistou duši.«

»Copak víš, co by ho čekalo v tomto životě?« namítl služebník Mansúr. »Možná by musel zažít tolik těžkostí, že tato rychlá smrt byla milostí. Kdo z lidí může říci, co mu přinese budoucnost? Jedině Pán sám ji zná.«

»Nechápu, že Bůh připustil chlapcovu oběť,« trval na svém voják.

»Bylo by ti milejší, kdyby byl zavražděn náš kníže?« chtěl vědět služeb­ník. »Když už měl někdo padnout za oběť vrahovi, bylo lépe, že byl posti­žen mladík, který ještě nemohl národu ničím prospět, místo knížete, jehož bychom nemohli postrádat.«

»Bůh přece mohl zabránit zbabělému vrahovi v jeho činu jiným způso­bem a nepotřeboval přijímat tuto oběť,« namítl opět voják.

»Zapomněl jsi, co nám říkal Mohamed o svobodné vůli člověka? Jestli­že se člověk rozhodne k nějakému činu, Pán zasahuje jen ve zcela výji­mečných případech, aby tomu zabránil. Nechá člověka provést to, k čemu se rozhodl. Zato pak musí nést následky toho, co si sám způsobil.

Bůh zabránil, aby náš kníže, kterému přece tento úklad platil, nám byl odejmut. Děkujme mu za to a neobtěžujme ho neuctivými žalobami.«

Hlasy se vzdálily, Mohamed však slyšel dost. Byl poražen vlastními slovy. Mansúr mu pomohl, aniž o tom věděl. On sám ale prosil Boha za odpuštění, že měl tak malou víru.

Od toho dne mu byl Mansúr ze všech služebníků nejmilejší. Často s ním rozmlouval a těšil se z jeho ryzího způsobu myšlení, který byl patrný v je­ho slovech.

Když navštívil ještě různá jiná místa, dojel konečně do Jeruzaléma. Tam se dozvěděl, že právě den předtím dorazili také Saíd a mladší Mohamed se svou družinou. To byla nečekaná radost. O něco později přiběhl vnuk do jeho stanu, aby ho pozdravil.

Příštího dne podal Saíd, doplňován Mohamedem, knížeti zprávu o vý­sledku své cesty.

Saíd vyprávěl, že dojeli bez nehody až k nádhernému moři, na jehož březích leží Konstantinopol, hlavní město velké říše.

Už si mysleli, že se budou muset přes moře přepravit bárkou, když se dověděli, že císař touto dobou pobývá v takzvané asijské části města.

Dali se ohlásit a byli přijati. Co by si Saíd počal bez Mohameda, si ne­lze domyslet. Nikdo z celého nádherného dvora neznal ani slovo arabsky. Vedle turečtiny mluvili velmi lahodně znějící řečí, jí však ani Mohamed nerozuměl.

»Ale považ, kníže, se svou turečtinou jsem se dobře uplatnil,« vyprávěl mladík vesele. »Císař, který je krásný muž, sice neuměl turecky mluvit, rozuměl však tolik, že mohl zkoumat, jestli to, co překládá tlumočník, je správné.

Rozmlouval s námi velmi přátelsky a museli jsme ho víckrát navštívit a vyprávět mu o naší víře. Potom rozhodl, že všichni Turci bydlící ve Velké Arábii a ostatní poddaní jeho říše musí přijmout islám za svou víru.«

»Dostali jsme dopisy psané v různých jazycích pro okresy, ve kterých bydlí Turci a ostatní poddaní Konstantinopole,« dodal Saíd. »Také pro te­be máme dopis, v němž se uvádí, že velký a moudrý císař tě bratrsky mi­luje a nechce, aby jeho poddaní nějak poškozovali tvou říši.«

Ještě dlouho měli oba co vyprávět a líčit. Celé město je krásné a ještě úchvatnější pohled se naskytuje na moře lemované zelenými břehy.

Nazítří vyprávěl kníže o Murzahově smrti. Obával se, že Mohamed, kte­rý právě s tímto bratrem byl úzce spjat, ztrátu ponese těžce. Místo toho ale vnuk začal jásat:

»Že to směl pro tebe podstoupit! Jak byl asi rád a jak asi byl za to vděč­ný! Podívej, dědečku, i když my všichni plníme podle svých nejlepších sil povinnost na místech, kam jsi nás povolal, přesto nemůže žádný z nás udělat pro svou zemi tolik co Murzah. Směl nám zachovat tebe!«

Tento názor na věc byl útěchou knížeti, který se obával, jak přijmou Alí s Mohamedem zprávu o Murzahově smrti.

Zatímco se Saíd chystal navštívit okresy, kde žili a obchodovali Turci, chtěl se starší Mohamed vrátit s vnukem do Medíny. Měl radost, že má kolem sebe tohoto živého mladého muže, který dovedl stále vyprávět něco krásného.

Saíd však žádal, aby ho Mohamed mladší doprovázel. Jak by se jinak mohl domluvit cizí řečí? Všichni to uznali a mladý tlumočník se připojil k Saídovi.

Do Medíny dorazila zpráva o Murzahově smrti dříve, než kníže přijel. Fátima i Alí truchlili pro syna, ale kvůli dědečkovi se s touto ztrátou smířili, takže i zde byly jeho obavy zbytečné.

Příprava praporu skončila; byl neobyčejně krásný.

Mohamed svolal všechny vojáky do mešity, požehnal prapor a předal ho Abú Bekrovi přibližně s týmiž slovy, která slyšel tehdy v noci.

Když byl prapor rozvinut vedle prorokova výklenku, vypadalo to tak nádherně, že se v lidech probudilo přání, aby byl v mešitě prapor stále.

Mohamed se tázal Božího posla, zda smí vyhovět tomuto přání. Obdržel radu, že smí každé mešitě darovat takový prapor ke slavnostním účelům. Jenže prapory, které budou rozvinuty a vystaveny ve svatyních, mají mít zelenou barvu.

Álina k tomu zvolila hedvábí trávově zelené barvy a spolu se svými dcerami vyšila i tyto prapory. Tři svatyně dostaly prapor se zlatým půlmě­sícem, ostatní mešity se musely spokojit se stříbrným.

Tři svatyně!

Za Mohamedových cest postupovala stavba posvátné mešity v Jeruzalé­mě rychle vpřed, takže kníže musel za několik měsíců po svém návratu do Medíny opět jet do Jeruzaléma a vysvětit mešitu. Dostala název »skalní mešita«.

Kníže si přál, aby slavnosti byl přítomen i Saíd a Mohamed mladší.

Na rozkaz svého císaře se Turci hlásili k islámu, který jim připadal vel­mi krásný.

Chtěli ovšem všelicos změnit a přizpůsobit podle svého, ale kníže, který jinak tak rád vycházel každému vstříc, zůstal ve věcech víry neoblomný a neústupný.

Po skončení slavností v Jeruzalémě se dal u knížete ohlásit zástupce Turků usedlých ve městě. Chtěl odůvodnit oprávněnost jejich přání.

»Podívej, kníže,« zahovořil přemlouvavým tónem, »celý život musíme těžce pracovat, abychom to někam přivedli. Dopřej nám alespoň po smrti zasloužený klid. Tobě je přece jedno, jestli budeme po smrti tam nahoře pracovat nebo odpočívat. Dovol, ať můžeme říci unaveným lidem, že tam, na onom světě, budou odpočívat a že nemusí nic dělat. Vždyť Arabům to můžeš povědět jinak.«

Tlumočník Mohamed, který byl přítomen této rozmluvě pro případ, že by Turkova arabština nestačila, se musel namáhat, aby zůstal vážný. Moha­medovi staršímu se však Turkův názor nezdál k smíchu. Zděsil se povrch­nosti v nazírání.

»Příteli,« pronesl zvolna, »nesmíš se domnívat, že ve věcech víry je možné říkat, co by kdo chtěl. To jsou pravdy, které jsou zprostředkovány a které nesmí být pokřiveny. Nemohu slíbit Turkům jinou blaženost než Arabům.«

»Pak se ovšem naše názory různí,« tvrdil Turek. »Myslím si, že nahoře je mnoho nebes, protože jestliže mám zde na zemi nějakého nepřítele, ne­můžeme přijít do stejného nebe. Co by z toho vzešlo?«

»Oba samozřejmě nemůžete dovnitř,« řekl Mohamed prudce. »Kdo má v duši nepřátelství, nemůže být přijat do říše míru a pokoje!«

Myslel si, že svými slovy vyvolal velký dojem. Turek ale slyšel pouze »říše míru« a použil tohoto výrazu opět svým způsobem.

»Teď sám říkáš, že nahoře je mír. Jak může být mír, když člověk musí pracovat jako soumar? Dovol, abych našim lidem vykládal, že po smrti budou moci odpočívat! Přijmou pak tvou víru tím raději, kníže!«

Prorok se marně snažil představitele Turků přesvědčit. Všechno, čeho dosáhl, bylo, že Turek slíbil, že nebude mluvit o »věčném odpočinku« ani o »věčné práci«.

Po jeho odchodu se Mohamed mladší začal nevázaně smát a vytrhl star­šího z nepříjemného hloubání, do něhož upadl. Za chvíli však oba zvážně­li, když si kníže povzdechl:

»Jaké to asi bude po mé smrti, jestliže si bude každý vykládat víru svým způsobem a překrucovat učení, jak ho napadne?«

»Pak tady budeme ještě my,« těšil ho vnuk. »Musíme pečovat o to, aby všechno zůstalo tak, jak ti bylo zjeveno.«

»U Ježíše Krista tomu také nebylo jinak,« uvažoval prorok. »Sotvaže odešel, lidé jeho svatá slova překroutili a zkomolili. Má se mně dít lépe než jemu?«

»Bylo by hrozné, kdyby se to zase stalo!« zvolal mladší vášnivě. »Není přece možné, aby Pravda přicházející shůry byla pokaždé překroucena a aby pak zase musel přijít nový prorok, aby ji znovu hlásal! Tentokrát musí zůstat taková, jak jsi nám ji přinesl!«

Doba, kterou Mohamed hodlal strávit v Jeruzalémě, se chýlila ke konci. Z Medíny došla zpráva, že všichni toužebně čekají na návrat svého kníže­te. Proto vyrazil se svým průvodem, k němuž se přidružil také Saíd a Mo­hamed mladší, aby se nejkratší cestou vrátili domů.

Tato cesta, po které dosud nikdy nejel, vedla kus pouští a bylo možné ji použít jen v určité roční době. Lidé bydlící při cestě je ujišťovali, že nyní nehrozí nebezpečí.

Proto se na ni družina vydala v dobré náladě. Po několikadenní jízdě byla půda stále písčitější, čím více se blížili k poušti. Vzduch však zůstá­val klidný, takže nikdo netrpěl prachem.

Krajina byla den po dni pustší a nehostinnější, až se nakonec ocitli me­zi písčitými pahorky, které se střídaly s rovinami pokrytými písečnými přesypy. Měli s sebou dost vody, takže nemuseli mít obavy. Kromě toho je honci velbloudů ujišťovali, že cestu dobře znají.

Jednou v noci leželi v narychlo postavených stanech, když vtom se zví­řat zmocnil velký neklid. Také lidé začali vyciťovat jakýsi nepokoj, přesto­že pro něj nemohli najít důvod.

Mohamed, jehož zachvátil silnější neklid než ostatní, vyšel před stan, aby se rozhlédl po obloze. Nevypadá to snad, jako by obzor zbarvovala podivná červená záře? Probudil vnuka a upozornil ho na tento úkaz. Také on pozoroval zvláštní zabarvení a neuměl si je nijak vysvětlit.

Honci velbloudů, vojáci i průvodci zvolna vycházeli ze stanů. Někteří tvrdili, že nevidí nic zvláštního, jiní potvrzovali, že obloha je nápadně čer­vená. Tato červeň ale byla jiná, než jakou ji viděli kdykoliv dříve. Nikdo ji neuměl správně označit.

Zatímco se ještě dívali a podivovali se nezvyklému úkazu, Mohamedovi připadalo, jako by červené zbarvení uprostřed mizelo stranou a ustupovalo zlaté záři. I když volal: »Podívejte, podívejte!« a všichni hleděli směrem, kam ukazoval prstem, nespatřili nic.

Mohamed však sledoval, jak se ze zlaté záře utvořila překrásná hvězda. Světlo této hvězdy se mu jevilo jasné a nadpozemské. Kdyby ji viděl ales­poň ještě někdo!

Sotva si to pomyslel, uslyšel hlas svého vnuka:

»Podívejte se, muži, na tu překrásnou hvězdu! Na nebi se skví Davido­va hvězda a zvěstuje nám Krista, svého Pána!«

Současně Mohamed zaslechl jiný hlas, který mluvil jen k němu, ale hla­sitě a zřetelně:

»Služebníku Nejvyššího! Dříve, než opustíš zemi, hlásej o této hvězdě, kterou smíš dnes vidět! Hvězda přichází ze světlých výšin. Kdykoli se ob­jeví, rozšíří se milost Boží na zemi.«

A zdálo se, jako by se hvězda obrátila a vracela se zpět do nebe, táhnouc za sebou své paprsky jako široký závoj.

Když nebeská záře pohasla, Mohamed procitl ze svého pohroužení.

Kolem sebe slyšel výkřiky údivu. Nejméně polovina mužů vyprávěla, že viděla hvězdu. Muži začali mluvit o tom, jaký význam má tento zjev.

Jedni vyslovili názor, že Bůh jim chce projevit svou milost a dokázat, že Mohamed je opravdu jeho prorokem. Ostatní chtěli předstihnout toto tvrzení a prohlašovali, že to byl hold nebes vznešenému Mohamedovi.

Jiní zase vykládali fakt, že se objevila hvězda, jako známku špatných časů. Očekávali válku a hlad, mor a hrůzy všeho druhu. Ani oni se nemoh­li dost napovídat o tom, co teď určitě přijde.

Zpočátku je Mohamed nechal mluvit. Dozníval v něm ještě hlas shůry, který mu přinesl poselství.

Slyšel sice hlučné, hádající se hlasy, ale nevnímal nic z toho, co říkaly. Konečně pochopil smysl rozmluvy a nařídil, aby muži umlkli.

Vysvětloval, že nesprávně vykládají úkaz, jehož jim bylo dopřáno být svědky. Ukazují se nehodnými této milosti, když chtějí to, co jim Bůh do­volil spatřit, vykládat svým způsobem.

Jakmile se uklidnili, pokusil se jim vysvětlit, že hvězda je posel Nejvyš­šího vyslaný k lidstvu, posel jeho milosti a milosrdenství.

Pán ji poslal, aby oznámil, že v jednom z jeho Synů sestoupí dolů na zemi kus jeho samého.

Dnes ji směli vidět jen obrazně, aby jemu, Mohamedovi, bylo umožně­no o ní s plným vědomím podat zprávu. Jednou se totiž tato hvězda obje­ví skutečně a opravdově na obloze, tak jako byla v době narození Ježíše Krista, Syna Božího, vidět nad Betlémem. Tehdy přivolala krále a mocné lidi z dalekých zemí, aby se podíleli na spáse.

Když prorok hovořil, naplňovala ho vznešená síla a zdálo se mu, jako by skrze něho promlouval někdo jiný. To, co teď sděloval, bylo i pro něho nové.

»Tato hvězda, která je poslem Nejvyššího, přijde. Pak bude hlásat vše­mu světu, že na zemi znovu pobývá Syn Boží. Nepřijde však znovu Ježíš, ale vážný hlasatel Pravdy. Objeví se spravedlivá Vůle Pravěčného Boha, aby soudila svět.

Lidé budou souzeni podle svých skutků. Ti, kteří žili podle Božích při­kázání, budou smět vejít do Boží říše a sloužit Bohu na věky.

Jejich údělem bude nejvyšší blaženost. Ostatním Pán řekne: >Zhyňte, zlosynové! Neznám vás a můj Otec vás také nezná.< Pak zajdou ve straš­livé duševní bídě a již nikdy nepovstanou.«

Muži, kteří se shromáždili kolem Mohameda, dojatě naslouchali. On sám, když umlkl, byl dojat nejvíce. Náhle však jeden z honců velbloudů, který stál nejdál, zvolal:

»Ten světelný zjev oznamoval také cosi pozemského. Žene se písečná bouře! Cítíte písek, který vítr žene před sebou? Cítíte chvění svých srdcí? Slyšíte řev neklidných zvířat? Musíme se zabezpečit, abychom nezahy- nuli.«

Kouzlo Mohamedova vyprávění rychle zmizelo.

»Zdá se, jako by temnoty vytáhly se svými vojsky do boje, aby naše du­še strhly dolů z povznešenosti,« pravil smutně prorok. Ale chopil se také práce, protože bylo zapotřebí všech rukou.

Honci velbloudů prováděli přípravy velmi rozvážně a opatrně. Velblou­dy zbavili sedel, sehnali je co nejtěsněji k sobě a lidem vykázali místo me­zi nimi. To měli zaujmout, až se bouře přižene. Zboží a výstroj skryli po­dle možnosti.

Vedoucí karavany se snažil především označit cestu, po níž se ubírali, dokud byla ještě patrná. Nesměli se svým knížetem zabloudit.

Rychleji, než tito zkušení kočovníci předpokládali, propukla bouře se strašnou zuřivostí, která každému musela ukázat, jak nepatrnými tvory jsou lidé.

Mohamed se modlil, aby bouře šťastně minula. Nedokázal si představit, že by bylo ve vůli Nejvyššího, aby zde zahynuli při řádění rozpoutaných živlů.

Zatímco se modlil, v jeho duši se rozhostilo jasno.

Kdo dal podnět k bouři, která zvířila obrovské množství písku? Cožpak to nebyl vůdce větrů a anděl vzduchu, jak Mohamed nazývá tyto bytosti? Jestliže to jsou andělé, pak jsou podřízeni Pánu a nejsou služebníky tem­not.

Jsou-li však služebníky Boha, pak vykonávají jeho vůli. Nemůže se pro­to stát nic, co by nebylo nařízeno shůry. Náhle mu srdce poskočilo radostí, bylo mu volně a lehce a veškerá úzkost pominula.

Chtěl dodat odvahu vnukovi ležícímu vedle něho. Zavolal na něho a spatřil jeho smějící se obličej.

»Dědečku, to je nádherné, že jsme mohli zažít něco takového!« zvolal mladík. »A přitom dobře víme, že se nemůže nic stát a že jsme dobře ukryti! Poučil ses z toho také tolik jako já?«

»Mnoho jsem se naučil, milý synu,« odpověděl Mohamed vážně.

Za několik hodin, které jim připadaly nesmírně dlouhé, zmizela bouře tak, jak přišla. Ukázalo se, že nikdo neutrpěl škodu a že nejhorší závěje písku se navršily na druhé straně cesty, takže karavana mohla bez překáž­ky táhnout dál.

Tato mocná přírodní událost ale téměř ve všech smazala vzpomínku na předcházející vidění. Tak to bylo chtěno: jinak by tito muži ve své nevědo­mosti vnesli svoje mylné názory mezi lid.

Takto si vždy, když Mohamed mluvil o přicházející hvězdě, vzpomněli, že i oni směli vidět její obraz, a pak potvrzovali prorokova slova a nepři­dávali k nim vlastní.

Když dojeli do Medíny, setkali se tam s posly a vyslanci různých soused­ních kmenů, kteří si přáli složit hold velkému knížeti a vyprosit si jeho po­moc proti nepřátelům.

Ze strachu před nimi se raději dobrovolně podrobili vládci, o němž sly­šeli mnoho dobrého i hrozného. Železnou pěstí prý nutí lidi, aby uznali jeho nadvládu.

Jestliže se mu však lid nestaví na odpor, je dobrotivý a mírný. Raději proto nechtěli poznat krvavou stránku tohoto knížete.

Mohamed mladší musel celé dny zastávat úkol tlumočníka. Rozhodl se, že až nastanou klidnější časy, požádá knížete, aby mohl kolem sebe shro­máždit mladíky a vyučovat je cizím jazykům. Je nezbytně nutné, aby cizí řeči znalo mnoho Arabů.

Kníže vyšel vyslancům laskavě vstříc, přestože pozoroval, že mnohé z nich k němu zahnal pouze strach. Měl nutnou potřebu zbavit je strachu a místo toho jim umožnit, aby poznali, jak nádherná je víra v Boha.

Cítili dobrotu, která byla opravdová. Mluvila k jejich duším a pomohla k tomu, aby odešli jiní, než přišli.

V okolních zemích se šířila zvěst o knížeti Arabů, který věří v silného Boha a má díky tomu schopnost působit podmanivě na lidská srdce.

Jestliže ale má takovou schopnost, pak jistě dokáže i jiné věci. Náhle lidé začali proudit do Medíny: přiváděli nemocné a chromé, posedlé a sle­pé jako za Ježíšových časů.

»Pane, smím pomáhat?« zeptal se Mohamed, ale dostal vážnou odpo­věď, že to není jeho úkolem. Má být prorokem, hlasatelem Nejvyššího, a ne lékařem. V Medíně a okolí však působí řada obratných lékařů, takže nebude nutné nechat nikoho odejít zklamaného nebo rozhněvaného.

A rukám lékařů se očividně dostávalo požehnání. Většina prosících byla vyléčena, nebo se jejich utrpení alespoň zmírnilo. Kromě toho je Moha­med dal vždy vyučovat ve víře a duše, které byly následkem utrpení zvlášť otevřeny, vnímaly vše, co byly schopny.

Abú Bekr jezdil se svými vojáky z místa na místo. Stále bylo nutné něco urovnávat, dusit povstání nebo pomstít přepadení na hranicích. Tam, kde rozvinul prorokův prapor, dosáhl vítězství.

Jeho vojáci bojovali s bezpříkladnou odvahou. Nedbali nebezpečí a hna­li se sami do největší vřavy. Když padli, umírali radostně a téměř vítězo­slavně. To bylo nepřátelům nepochopitelné a šířilo to takovou hrůzu, že se časem nikdo neodvážil vystoupit proti Arabům a lidem, kteří byli pod je­jich ochranou.

Mladíci ze vznešených i prostých rodin usilovali o to, aby byli přijati mezi vojáky. Jednoho dne se před knížetem objevil pátý vnuk, aby ho po­prosil o přijetí do nejlepšího Abú Bekrova oddílu.

»Ad-Dine,« zkoumal Mohamed, »neumíš si představit ve svém životě nic krásnějšího než prolévání krve? Pro mne by to bylo tím posledním, co bych si přál. Proč chceš být vojákem?«

»Protože si potom budu zcela jist, že se dostanu do Božího království,« odpověděl Ad-Din úplně dětským způsobem. »Podívej se, sám říkáš, že i když se velmi snažíme, abychom jednali správně, můžeme přesto občas udělat chybu, která nám brání ve vzestupu. U vojáků to není možné. Proto považuji za jistější stát se vojákem.«

Mohamed nerozuměl ničemu z toho, co vnuk uváděl. Poprosil ho, aby mu podrobněji vysvětlil, jak přišel na myšlenku, že vojáci mají takovou přednost. A tak Ad-Din vyprávěl:

»Abú Bekr vykládal již dávno svým lidem, že ten, kdo vystupuje proti nepříteli udatně a nebojácně, může tím odpykat všechny hříchy, kterých se dříve dopustil. Jestliže padne, dovedou ho krásné andělské postavy žen do nebeského hradu, kde o něho budou pečovat a kde se mu povede co nejlépe. Řekni sám, dědečku, jestli není tato vyhlídka dost lákavá, aby za ni člověk dal rád život?«

»A to je důvod, proč tolik mladých mužů chce být vojáky?« vyptával se kníže.

Vnuk přisvědčil.

»Chceme se mít jednou nahoře dobře. Proto se vojáci ženou vždycky do největší bitevní vřavy, aby co možná nejrychleji padli a mohli se zúčastnit věčných radovánek.«

Mohamed se zhrozil! Něco takového se může šířit již teď, dokud on, Boží prorok, ještě žije! Jak tomu teprve bude po jeho smrti?

Snažil se vysvětlit to Ad-Dinovi, který byl úplně uchvácen touto vábivou myšlenkou. Mladík se ale nechtěl jen tak lehce vzdát krásné víry. Držel se jí pevně a nacházel stále nové námitky.

Kníže poznal, že najednou mnoho nepořídí. Požádal Ad-Dina, aby celou věc lépe rozvážil a přišel podruhé znovu. Potom zavolal Alího a zeptal se ho, zda ví o tomto bludu.

Alí přisvědčil. Věděl o něm, ale protože Abú Bekr si tímto způsobem zajistil bezpříkladně udatné válečníky, neodvážil se proti tomu nic namí­tat.

Vojenské řemeslo závisí na odvaze jednotlivců. Jestliže je něco schopno pozvednout ji a posílit, pak je nutné mít z toho radost a nepotírat to.

»V podstatě Abú Bekr neříká nic nesprávného, pouze trochu přehání,« chlácholil Mohameda Alí, jemuž začal být jeho pohled nepříjemný. »Maluje lidem blaženost tak, že ji považují za skutečně takovou. Co mají je­jich prosté duše z pomyšlení, že budou smět tam nahoře věčně sloužit Bohu?

Nech je přece při tom, neber jim víru, že na onom světě jim bude dobře a že budou odškodněni za smrt pro vlast.«

»Alí,« zvolal kníže bolestně. »Chceš být mým nástupcem a už teď začí­náš křivit pravdu! Ani slovo nesmí být řečeno jinak, než jak jsem je obdr­žel od Nejvyššího. Neměňte pravdu kvůli lidem, neboť pak by vám byla vzata!«

Mohamed dlouho rozmlouval s tím, který byl povolán, aby po něm byl hlasatelem pravdy. Nedosáhl ničeho jiného než toho, že Alí mlčel, v nitru však byl přesvědčen, že Mohamed přespříliš lpí na svém díle a že kvůli tomu na něm nechce nic změnit.

Každá věc na světě přece musí postupovat vpřed, jestliže má zůstat ži­votaschopnou. Měla by jedině víra činit výjimku?

Tak se vyjádřil večer v kruhu svých věrných, když jim ještě celý rozru­šený vyprávěl o rozhovoru s knížetem. Jeho nejstarší syn Abdalláh mlčel a uvažoval.

»Myslím, že máš v podstatě pravdu, otče,« pronesl po chvíli, »ale ještě je příliš brzy. Schovej si to na dobu, kdy budeš vládcem země, to už ne­bude trvat příliš dlouho. Kdyby se však tato rozmluva opakovala, mohl by kníže jmenovat nástupcem místo tebe někoho jiného.«

Mohamed mladší vzplanul:

»Cožpak nechápete, jak je nebezpečné měnit pravdu? Budu vám vyprá­vět podobenství:

Jeden kníže měl velký poklad neraženého zlata a chtěl ho rozdělit mezi lid. Nechal razit ryzí a krásné zlaté mince a dal je do oběhu. Každý je ra­dostně přijímal a obchod země se pozvedl.

Ministr pokladu pozoroval, že zlata ubývá, a opatrně mísil do čistého zlata jiný kov. Lidé si toho nevšimli a s důvěrou přijímali mince dál.

Teď z toho chtěli mít užitek také ti, kdo mince razili. I oni přimíchávali jiný kov. Mince byly těžší než dosud a lidé je rádi přijímali. Každý chtěl mít raději těžší mince než lehké a pravé.

V obchodě však falešné mince brzy poznali a nikdo je už nechtěl. Ože­bračený, ochuzený lid se pak vrhl na ministra pokladu a zavraždil ho.«

»Tvoje podobenství pokulhává, milý bratře,« posmíval se Abdalláh.

Zato Alí se zamyšleně díval na syna, který se tolik podobal Mohamedo­vi staršímu. Ten jim ještě způsobí mnoho těžkostí, jestliže se nepodaří přimět ho k rozumu. Stále bude zastávat prorokovy názory, stavět je jako ukazovatele na cestu, i když budou sebevíc zastaralé!

Brzy nato opustil Mohamed místnost. Alí a Abdalláh rozmlouvali ještě dlouho spolu a shodli se na myšlence, že Mohameda bude nutné usadit v nějakém městě, vzdáleném co nejvíc od Medíny, aby nevyvolával ne­klid ve vlastním domě.

Kníže si zvolna uvědomoval, že mezi ním a Alím vzniklo jakési napětí. Alí se k němu sice vždy choval uctivě, ale mlčel, když prorok vyjádřil o něčem své mínění. Mlčení svědčilo o tom, že Alí je jiného názoru.

Kdyby jej projevil, možná by mu mohl Mohamed ukázat, kde vzniká tento názorový rozdíl. Mohl by najít most, společnou cestu, která by byla schůdná pro oba. Alí však mlčel. Tím bylo již předem vyloučeno jaké­koli dorozumění.

Potom kníže pozoroval, že vnuk, jeho jmenovec, zřejmě prožil doma cosi podobného jako on. Mluvili s ním vždy jen o podružných věcech, za­tímco Alí a jeho nejstarší syn se stále těsněji přimykali k sobě.

Ad-Din byl poslán na výslovné přání Alího k Abú Bekrovi, aby se vy­cvičil ve vojenském řemesle.

Nejmladší vnuk, který se jmenoval Alí, běhal ještě za matkou a bylo ho zřídka vidět.

Mohamed si proto zvykl chodit se zotavit do malého Saídova paláce, kde byl vždy vítaným hostem. Něžná Áiša trávila svůj tichý život v ústra­ní s dvěma dceruškami.

Jestliže ale byl kníže večer přítomen, přicházela ze svých komnat, aby pečovala o knížete i o manžela a radovala se z jejich rozhovorů. Byla vel­mi chytrá a měla přitom jemné cítění, takže chápala to, co Mohamed říkal, ze všech nejrychleji. Pak také většinou překonala svou obvyklou plachost a vyjadřovala své myšlenky jasnými a moudrými slovy.

A tak Mohamed vyprávěl o svých viděních, o kterých jinak mluvil na­nejvýš s Álinou, také rád v přítomnosti Áiši. Její poznámky všechno pro­hlubovaly.

Saíd lpěl se starou věrností a vděčností na knížeti, který ho kdysi jako chudého chlapce přijal k sobě. Mohamed se proto na něho mohl v každém směru spolehnout.

Bylo mu útěchou, že Saíd i Alí si dobře rozumějí. To se ale jenom tak zdálo. Saíd nechtěl zarmucovat knížete líčením sporů, které mezi nimi vznikaly.

V přítomnosti Saída Alí nemlčel, naopak. Vždy, když před Mohamedem skryl své pravé mínění, před Saídem se pak vyjádřil bezohledněji a ostřeji, než původně zamýšlel. Saíd k tomu nemohl zůstat netečný, takže každé setkání obou skončilo vzájemným rozladěním.

Jak dlouho to ještě mohlo zůstat knížeti utajeno?

Od Ibrahíma přišel dopis se žádostí, aby kníže navštívil Mekku, protože Ibrahím se chtěl o mnohém poradit.

Mohamed se rozhodl, že tato cesta bude »poutí« ke svatyni, jak to býva­lo zvykem za jeho mládí. Tentokrát ale chtěl zabránit jakékoli modloslužbě a pouť uspořádat tak, aby byla po všechny dny nejčistším uctíváním Boha.

Dal vyhlásit, že on sám hodlá navštívit »svatou mešitu«, aby se tam po­modlil a slavil velkou slavnost. Každý přívrženec islámu se směl přidru­žit. Jinověrcům byla návštěva mešity zakázána. Nebylo také nutno začínat pouť v Medíně, ale bylo možné připojit se k průvodu cestou.

Pouti se zúčastnili všichni mužští členové jeho rodiny. Doma zůstal je­dině Alí, aby Medína nezůstala bez dozoru. Mohamed měl radost, když se k němu cestou připojil Abú Bekr se svými vojáky.

Mohamed a jeho družina jeli na koních jako většina urozených lidí. Zá­možní obchodníci použili velbloudy a ostatní šli pěšky.

Tím se průvod neustále rozděloval na tři části, které se různou rychlostí přesouvaly na místa odpočinku. Kníže ale dával znamení k odchodu tepr­ve tehdy, až se třetí část spojila s ostatními a unavení pěšáci si již dost odpočinuli. Tímto způsobem ovšem cesta do Mekky trvala velmi dlouho.

Když se město objevilo na obzoru, zastavili se k poslednímu odpočinku. Bylo to přesně na témže místě, kde kníže kdysi pocítil odpor obyvatel. Nyní byla situace jiná. Brány města se dokořán otevřely, aby přijaly kníže­te a ostatní poutníky.

Mohamed ale zase čekal na lidi, kteří přicházeli pěšky. Pak nařídil, aby poutníci předali tažná a jízdní zvířata vojákům, kteří měli být na stráži v ležení. Nikdo neměl vstoupit do města jinak než pěšky.

Nazítří se seřadil nekonečně dlouhý průvod. Vpředu šel kníže, za ním Saíd, Abdalláh a Mohamed. Ad-Din se chtěl přidat k bratrům, kníže však určil, že má jít s vojáky, k nimž teď patří ze svého svobodného rozhodnutí.

U brány čekali na svého knížete otcové města a doprovodili ho do nově postaveného paláce, kde našla přístřeší i většina jeho průvodců. Ostatní poutníci byli ubytováni částečně v rodinách, částečně v hostincích a ve stanech.

Příštího dne při východu slunce se průvod seřadil znovu a kráčel za zpě­vu písní vyjadřujících chválu a díky do mešity.

Ibrahím přijal poutníky a požehnal jim. Pak měl proslov a nakonec se pomodlil. Po něm mluvil prorok. Znovu zvěstoval Boha a Pána nebes a ze­mě. Kdokoliv ho poslouchal, byl přesvědčen, že ještě nikdy neslyšel tak mocná a uchvacující slova.

Prosil přítomné, aby si byli vědomi toho, že všechno, čemu je směl učit, mu bylo darováno shůry. Ani po jeho smrti se na tom nesmí nic měnit, neboť pravda je věčná a nelze ji překrucovat.

Překroucená pravda už není pravdou. Ale jen tak dlouho, dokud se bu­dou přidržovat pravdy, budou také mít požehnání Boží.

Nakonec přečetl nová přikázání. Především to byl zákaz požívání opoj­ných nápojů. Za jeho překročení byly stanoveny vysoké tresty, protože opilý člověk se nikdy nechová tak, aby se jeho jednání líbilo Bohu. Tako­vý člověk ohrožuje mravy celého národa.

Dále prorok zakázal požívání vepřového masa. Jeho přívrženci, kteří byli dříve židovského vyznání, stejně odmítali jíst vepřové maso a ani ostatní nepostihl tento zákaz příliš těžce.

Kromě toho prorok nařídil zachovávat posty, aby národu ukázal, že slou­ží nejvyššímu Bohu.

»Žili byste ze dne na den a zapomínali, komu patří váš život, kdyby vám to posty nepřipomínaly!«

Celý devátý měsíc, zvaný ramadán, byl stanoven jako čas postu. Nikdo nesmí jíst ani pít, pokud stojí slunce na obloze. Vedle toho ještě Mohamed určil jednotlivé dny jako postní dny, které bylo nutné přesně dodržovat.

»Jestliže se naučíte krotit své choutky, získáte velmi mnoho pro celý svůj život. Naučíte se ovládat sebe sama a budete se moci vyvarovat chyb a hříchů.«

Další dva dny slavnosti uplynuly v pobožnostech a předčítání v mešitě. Při tom Mohamed oznámil, že si přeje, aby každý muž alespoň jednou v životě podnikl pouť do Mekky. Tím dokáže, že mu záleží na tom, aby dal svému životu takovou cenu, jakou má mít před Nejvyšším.

Aby poutníkům zůstala na tuto pouť upomínka, směl každý, kdo ji vyko­nal, nosit zelenou stuhu stejné barvy, jako měl prapor v mešitě, a ovinout si ji kolem pokrývky hlavy, ať to byl turban nebo fez.

Zelené stuhy byly poutníkům rozdávány přímo v mešitě. Přítomní hrdě vcházeli se svým zeleným odznakem do velké síně, ve které se poslední večer všichni shromáždili ke společné hostině.

Jedli společně, ať to byl nejchudší poutník, nebo kníže a jeho družina. Na těchto poutích se nikdy neměl činit rozdíl mezi bohatými a chudými, protože před Bohem jsou si všichni lidé rovni.

Shromážděné zástupy se pak zvolna rozešly a vydaly se na cestu domů.

Také Saíd se vrátil s Abdalláhem do Medíny, zatímco oba Mohamedové chtěli zůstat ještě nějakou dobu v Mekce. Ibrahím, který se cele věnoval své práci ve službě Boží, vznesl mnoho otázek a podnětů. Při svém půso­bení se setkal s mnoha problémy a potřeboval je objasnit. Měl radost, že smí požádat proroka o radu.

Když se modlil a vnitřně soustřeďoval, dospěl k názoru, že život lidí na zemi musí být jenom článkem dlouhého řetězu podobných životů. Čím více o tom přemýšlel, tím zřetelněji si ve své duši uvědomoval, že tato myšlenka je správná. Nacházel nespočet důkazů pro to, ale ani jediný, kte­rý by svědčil proti tomu.

Toužil to při této příležitosti sdělit knížeti a vyzbrojil se nejrůznějšími důkazy, aby mohl čelit opačnému názoru, který očekával.

Rozradostněný Mohamed však řekl:

»Takže jsi již uzrál natolik, abys to směl vědět! Když jsi byl se mnou poprvé ve zdejší mešitě, chtěl jsem o tom mluvit. Pán mi to nedovolil. Měl jsem čekat, až budou lidé zralejší. Myslel jsem si, že tento čas ještě nenastal. Teď mne sám přesvědčuješ, že jsem se mýlil.

Až se vrátím do Medíny, pokusím se nalézt způsob, jak bych lidem při­blížil toto vědění a přitom je nezviklal ve víře.«

»Možná se bojíš, že se Turci budou bouřit, až zjistí, že jejich vytoužený klid může být narušen i vícenásobnými pozemskými životy!« smál se Mo­hamed mladší.

Vypravoval Ibrahímovi o tom, jak se noví bratři ve víře bojí práce. Ibrahímovi to ale stejně jako knížeti nebylo k smíchu.

»Také já jsem se už dost často setkal s tím, že lidé sice věří v posmrtný život, ale představují si jej jako nepřetržitý a stálý zdroj všech možných požitků. Chtějí přenést do nebe dokonce i harémy. Měl jsem s tím mnoho práce, než jsem tyto nesprávné názory usměrnil.«

»Nemyslíš si tedy jako tvůj otec, že se lidem mají dělat takové ústupky?« zeptal se Mohamed hořce.

Ibrahím to rozhodně popřel. Také on byl přesvědčen, že ani slovo nesmí být řečeno jinak, než jak to učil sám prorok.

»Jak jsem rád,« oddechl si Mohamed, »že alespoň vy dva a Saíd budete pevně trvat na nezfalšovaném učení a říkat lidem vždy jen pravdu.

Nejraději bych svoje rozhodnutí změnil a zvolil si jiného nástupce. Ale koho mám určit k tomuto úkolu? Jestliže zvolím jednoho z vás dvou, ne­budete chtít porušit své synovské povinnosti a nebudete se chtít postavit nepřátelsky proti otci.«

»Však jsme oba pro takový úkol také příliš mladí,« připomněl Mohamed mladší, zatímco Ibrahím poprosil, aby směl zůstat v mešitě, kde podle své­ho názoru může nejlépe sloužit Všemohoucímu.

Jindy knížete zajímalo, jestli se židé usedlí zde na jihu přidržují nové víry a zachovávají mír.

Ibrahím mu sdělil, že často je zapotřebí Abú Bekrovy silné pěsti, aby byl tento příliš nepokojný živel udržen na uzdě. Ale od té doby, co si velký vezír zvykl bezohledně potlačovat již sebemenší vzbouření, už země tolik netrpí.

»Kdyby jen židé chtěli pochopit, že islám jim přináší právě to, co jim chybí: korunu jejich víry!« povzdechl si kníže.

Ibrahím ho naproti tomu ujišťoval, že právě toto pokládají za léčku, po­mocí níž mají být chyceni a získáni pro islám. V hloubi svých duší jsou bývalí židé všichni ještě Mojžíšovy víry, pokud si vůbec ještě nějakou víru zachovali.

»Stále znovu zjišťuji, že židé dávají svým dětem židovská jména a do­konce je nechávají potají obřezávat. Považovali by za hanbu, kdyby jejich synové měli arabská jména, i když je to na severu u všech židů zvykem.«

»Ani zde toho dříve nedbali,« vysvětloval Mohamed, »jinak bych já sám, jako syn židovského otce, jistě měl jiné jméno.«

»Mohamed znamená: muž, který je hoden odměny,« připomněl Moha­med mladší. »U tebe je to opravdu výstižné. Chci se pokusit, abych toho také dosáhl.«

Kníže se tentokrát těžce loučil s Mekkou, kde ho obklopoval klid a mír. Jaké svévolné činy Alího ho asi budou očekávat v Medíně? A přece se tam musí vrátit, musí se pokusit zabránit tomu, čemu se ještě dá zabránit.

Bez jakýchkoliv nemilých příhod dojeli jednoho večera do hlavního města a našli je v klidu a míru. S návratem knížete zde dosud očividně nepočítali, přesto bylo v paláci všechno připraveno k jeho přijetí.

Saíd přispěchal uvítat knížete a zároveň mu oznámil, že Abú Bekr je na cestě k severním hranicím, kde vypukly nepokoje. Alí onemocněl, protože jinak by se také dostavil k uvítání.

Nepokoje na severu měly menší rozsah, než se zpočátku zdálo. Bylo však dobře zvládnout odbojníky ihned, aby se v budoucnosti něco takové­ho již neopakovalo.

Za několik dní se Alí uzdravil. Byl klidnější než dříve a ochotněji přijí­mal Mohamedova sdělení a doporučení. To Mohamedovi udělalo radost, protože si myslel, že se Alí během nemoci změnil.

Álina a Áiša, které viděly jasněji než on, ho nechtěly připravit o tuto radostnou víru. Stejně by mohl málo změnit na způsobu myšlení Alího, u něhož se víc a více projevoval charakter jeho otce.

Jestliže Abú Tálib lačněl po penězích, Alí zase dychtil po moci, po slávě a uplatnění a kvůli tomu zapomínal na vše ostatní.

Fátima už na něho neměla vliv. Od té doby, co se několikrát se slzami v očích pokusila přivést ho na jiné myšlenky, se jí úplně odcizil. Povídalo se, že si vzal jinou ženu, ale nikdo nevěděl nic bližšího. Proto manželka i dcera mlčely a nevyprávěly knížeti nezaručené pověsti.

Mlčení pro ně bylo snadnější, než očekávaly. Mohamed už totiž žil mno­hem více svým vnitřním životem a nestaral se příliš o své okolí. Užíval klidu a míru v říši, aby se otevřel novým zjevením.

Začal se zahloubávat do pravd, které přinesl Ježíš. Pomocí několika spi­sů, které byly rozšířeny mezi křesťany, se snažil znovu oživit skutečná Je­žíšova slova, jak se vynořovala před jeho duší.

S údivem při tom pozoroval, že všechno, co považoval za nové poznat­ky, které mu byly darovány, bylo lidstvu řečeno již ústy Syna Božího.

Lidé tomu však neporozuměli. Tak jako v poušti na vše padá písek a za­kryje to, tak se na nebeská slova snesly myšlenky lidí a zpozemštily je.

Nic, vůbec nic, co nyní směl duchovně přijímat, nemuselo pro něho být nové, kdyby byl slova svého Mistra nosil v duši a žil podle nich.

Snažil se tato jednotlivá drahocenná Ježíšova slova opět správně sestavit a pak vysvětlit tak, aby jim lidé rozuměli.

Měl radost z této služby a představoval si, o kolik lepší by byl svět, kdyby Ježíš byl opět vodítkem pro všechny. Jeho život jako příklad a jeho slova jako vůdčí hvězda - co ještě lidé potřebovali víc?

Když se takto hroužil do spisů, narazil také na zvěstování posledního soudu. Před jeho zrakem se objevila hvězda, posel z nebes, kterou směl spatřit v poušti. Před jeho duší se ukázal obraz Ježíše tak, jak prodléval mezi svými učedníky. K tomu se připojily ještě další obrazy, které viděl již dříve.

Bylo mu jasné, že Syn Boží, který přijde soudit svět, nemůže být Ježíš Kristus.

Mesiáš nikdy neřekl: »Přijdu zase.« Vždy používal jiných slov. Nejčas­těji mluvil o Synu Člověka.

A náhle Mohamed věděl, kdo je Syn Člověka. Syn Boží, Vůle Boží, kte­rého směl vidět! Až tento Syn Boží přijde soudit svět, pak se hvězda zno­vu objeví na nebi.

Musí nyní kázat o této hvězdě a o tom, jehož bude hvězda ohlašovat!

Začal každý pátek mluvit v mešitě o posledních dnech světa, jak je viděl svým duchovním zrakem.

Líčil světového soudce, jak sedí na zlatém trůně a odděluje věrné od odpadlíků. Věrní směli vejít do oblasti věčného života, do říše Boha, jeho Otce. Odpadlíci museli klesnout do oblasti věčného zavržení.

Za těchto proslovů se prorok stával věštcem, který líčil obrazy táhnoucí před jeho duchovním zrakem.

Když mluvil, byl naplněn štěstím, ale jen málo posluchačů bylo schopno ho sledovat. Ani se vůbec nenamáhali, protože nechtěli nic vědět o Božím soudu.

Chtěli slyšet jen o radostech, které je očekávají na onom světě, a o klidu, který má přijít po tíživých starostech a pachtění na této zemi, o štěstí, jež má následovat po smutku. O tom jim měl prorok vyprávět.

Abdalláh se jednou obrátil na Mohameda s prosbou, aby vyšel vstříc přáním lidu. Počet návštěvníků mešity poklesne, jestliže lidé budou muset stále poslouchat to, co nechtějí slyšet.

»Musí to však slyšet!« zvolal Mohamed s bývalou prudkostí, která teď u něho byla neobvyklá. »Je nutné, aby to pochopili. Raději mi pomoz přesvědčit lidi, místo abys jim dělal prostředníka pro jejich mylné názo- ry.«

Abdalláh pokrčil rameny.

»Uvidíš, že k tomu lidi nepřinutíš. Bylo by moudřejší, kdybys zdánlivě ustoupil a mluvil tak, jak to mají rádi. Potom bys mohl do svých řečí opět vmíchat soud, jestliže to nemůže být jinak.«

»Ještě nikdy jsem se neřídil takzvanou chytrostí, Abdalláhu,« řekl kníže již klidněji. »Nikdy bych nedokázal chodit po křivých cestách. Vím také, že bych tím opustil cesty Boží. A já jsem přece jeho nástrojem. Pokusím se však vložit do svých slov ještě více lásky.«

Bral to velmi vážně. Žaloval sám na sebe, že snad ve své horlivé snaze vylíčit lidem poslední soud v celé jeho hrůze s nimi zacházel příliš tvrdě. Hledal nové způsoby, aby jim vysvětlil to, co jim musel vysvětlit.

Začal tím, že líčil Boží dobrotu a milosrdenství. Pak se však musel lo­gicky zmínit také o selhání lidí. Jestliže si při prvních proslovech poslu­chači oddechli, pociťovali poslední proslovy opět jako břemeno, které na ně bylo zbytečně naloženo.

Abdalláh se obrátil na otce a požádal ho, aby přesvědčil Mohameda, že v mešitě musí mluvit také někdo jiný a že si má sám včas i v tomto směru vychovat svého nástupce.

I když se Alímu tento plán zamlouval, přece jen se rozpakoval promlu­vit s Mohamedem. Obával se, že by mohlo dojít k novým nemilým vý­stupům, kdyby nástupce chtěl mluvit jinak, než si Mohamed přál. Pokud by ovšem hovořil v prorokově smyslu, nic by se tím nezlepšilo.

»Musíme mít ještě trpělivost, synu,« konejšil ho otec. »Mohamed spo­třeboval předčasně své síly, protože na sebe nikdy nebral ohled. Nebude už dlouho žít. Potom budeme moci jednat podle svého uvážení. Proč se teď přít a snažit se dosáhnout něčeho, co později nadejde samo sebou?«

Abdalláh se podrobil a Mohamed měl radost z míru. Alí však viděl svým bystrým zrakem správně: prorokovy pozemské síly byly spotřebovány. On sám si toho téměř nevšiml, ale Álina a ostatní ženy z jeho rodiny to pozo­rovaly s obavami. Snažily se často přimět ho ke klidu a k odpočinku. Vy­hověl jim jen zřídka, a to vždy jen na krátkou chvíli.

»Nemám čas na takové věci,« odporoval vlídně. »Musím působit, dokud mne Pán ještě zde dole potřebuje. Dává mi každý den tolik síly, kolik je nutno.«

Saíd proto použil ve své lásce lsti. Poprosil knížete, aby mu, kdykoliv bude moci, vysvětloval, co říká v mešitě. Saíd o tom chtěl vědět víc, aby mohl později působit v tomto smyslu na lid.

Saídovi skutečně záleželo na tom, aby všemu rozuměl lépe než ostatní, aby po Mohamedově smrti zůstal ještě někdo, kdo poznal pravdu. Mohl si ovšem tyto znalosti opatřit také v jiné době.

Pozval teď knížete tu a tam do svého paláce, uložil ho pohodlně na lůž­ko, posadil se k jeho nohám a požádal ho, aby mu vyprávěl o tom, co na­plňuje jeho duši.

Byly to pro oba hodiny nejčistšího štěstí.

Mohamed cítil, že mu nikdo tak dobře nerozumí. Saíd po sňatku s Áišou ztratil svou těžkopádnost. Jestliže pak byl někdy přítomen ještě i Moha­med mladší se svým rychlým chápáním a horoucím srdcem, zdálo se, ja­ko by na ně proudila síla shůry téměř viditelně.

Škola, kterou založil tento Mohamedův vnuk, zažívala velký rozmach. V celé zemi potřebovali pomocníky se znalostí cizích jazyků. Do školy se hlásili mladí lidé z předních rodin. Někteří z nich se již stali ze žáků uči­teli a pomáhali mladému Mohamedovi.

Ten si však stanovil za svůj nejdůležitější úkol, že vedle vyučování jazy­kům bude lid učit čisté víře.

»Později přece budete většinou překládat články víry do jiných jazyků,« říkal jim. »Bude dobře, jestliže už teď v ní budete pevní.«

Tak utvořil družinu těsně semknutých mladých mužů, kteří byli pře­svědčeni o pravdivosti islámu, jak jej učil Mohamed, a kteří žili podle mravních zákonů. Když později odcházeli ze školy, aby se ujali svého úřa­du, slibovali, že všude, kamkoliv přijdou, budou žít podle tohoto čistého učení a stát za ním.

Jeho působení nemohlo a nemělo zůstat v tajnosti. Alí je sledoval nevra­živě. Družina by mu mohla později způsobit řadu nepříjemností a rád by jim předem zabránil. Nevěděl ale jak. Až bude jednou knížetem, bude moci nepohodlnou školu zavřít, teď ji však musí ještě strpět.

Prorok Mohamed navštěvoval rád tuto školu se svěžími a veselými žáky. Často k nim promlouval. To býval vrchol jejich školního života.

Bylo zvykem, že Alí každé ráno podával knížeti zprávu o tom, co se přihodilo předcházejícího dne nebo co se dověděl prostřednictvím poslů. Mohamed pak nařídil, co bylo zapotřebí.

Někdy kníže zjistil, že Alí vůbec nejednal podle jeho pokynů. Když mu to pak vytýkal, Alí se vymlouval, že slova knížete nepochopil správně, nebo že musel v daném okamžiku jednat jinak a že již nebyl čas, aby se zeptal.

Když se tyto případy množily, tázal se prorok světlého posla Božího, zda je jeho povinností uchopit opět pevněji otěže vlády a zda má zkoumat, jak jsou prováděny jeho rozkazy. Pak by mu ale již nezbyl čas k duchovní­mu zahloubání.

Dostal odpověď, že je nutnější upevnit v národě vědění o Božské prav­dě, než prosazovat vnější vládní nařízení.

Pak Mohamed pracoval obvyklým způsobem dál, aniž by se nechal ru­šit. Neopomněl ovšem nikdy, když se dověděl o Alího nedbalosti nebo je­ho zvláštních rozkazech, aby ho vždy nenapomenul a nepokáral.

Čím to bylo zástupci nepohodlnější, tím opatrněji postupoval. Pomalu začal spřádat kolem knížete jemné předivo lží, a to tak obratně, že ani Saídova láska a Mohamedova horlivost na ně nepřišla, natož aby je mohla zpřetrhat.

Jednoho dne se ke knížeti dostala zpráva o Alího tajném manželství. Byl rozhořčen. Jak mohl takto jednat muž, který měl za ženu Fátimu a je­muž byli darováni takoví synové? Jestliže však toužil mít druhou ženu, proč si ji nevzal veřejně?

Alí všechno popřel. Je to prý pomluva. Někdo se asi zmýlil v jeho oso­bě. Tu se knížeti jeho nástupce zhnusil a prosil Pána, aby nepřipustil Alího k vládě.

Za několik dní nato Alí prohlásil, že konečně vykoná pouť do Mekky, kterou svého času pro nutné vládní záležitosti zameškal. V nejbližších dnech se ke svatyni vydá průvod poutníků a on má v úmyslu se k němu připojit.

»Uvědomuješ si, Alí,« napomenul ho Mohamed, »že průvodu se smí člověk zúčastnit jen s kajícným srdcem? Kdo se blíží ke svatyni bez lítosti a s duší obtíženou vinou, ten na sebe nevyhnutelně přivolává trest!«

»Ať je proto moje pouť právě v této době jasnějším důkazem mé neviny než všechna slova,« odpověděl Alí hladce.

Nebylo možné ho chytit. Přestože se prorok velmi namáhal, aby získal vliv na jeho duši, byla veškerá jeho snaha marná.

Musel ho nechat odejít, do hloubi duše zasažen pokrytectvím kdysi tak opravdového muže. Zanedbal snad u něho něco?

Zeptal se Saída, Saíd to však rozhodně popřel.

»Nezapomeň, kníže, že je synem svého otce. Oba si museli být nějakým způsobem hluboko v nitru podobní, zvlášť proto, že matčina povaha nepři­spěla k vyrovnání. O jeho syny se nebojím, protože mají Fátimu.«

U Saída nedávno přibyl k děvčatům malý Omar, který byl radostí svých rodičů. Také Mohamed měl radost z chlapce, který byl živým a hezkým dítětem.

Alí se dlouho nevracel z Mekky. Mohamed se již začal znepokojovat. Konečně se dozvěděl, že jeho zástupce použil cesty k tomu, aby navštívil některé okresy.

Zatímco kníže se zbavil starostí a s prohloubenou vroucností se vrátil ke své duchovní práci, vedl Saíd s Mohamedem mladším často vážné roz­hovory o nepřítomnosti Alího.

»Kolik neštěstí může způsobit touto cestou!« povzdechl si Saíd, který docela zapomněl, že mluví k synovi toho, jehož kárá.

Mohamed mladší ale souhlasil a řekl:

»Chce se představit jako budoucí kníže. Bylo by nejlepší, kdyby děde­ček nikdy nic neprohlásil o svém nástupci, aby teď mohl svobodně volit.«

»Koho ale měl navrhnout?« zeptal se Saíd starostlivě. Neznal nikoho, kdo by toto místo mohl zastávat.

»Tebe!« odpověděl Mohamed rychle.

Když mu Saíd vysvětlil, že by ho lid neuznal kvůli jeho nešlechtickému původu, prohodil Mohamed smutně:

»Pak by byl Abú Bekr stále ještě lepší než otec. Je alespoň upřímný a pravdomluvný.«

»Je dobře, že o tom nemusíme rozhodovat,« ukončil Saíd rozmluvu.

Za několik dní přišel Mohamed k dědečkovi a prosil ho, aby mu dovolil jet Alímu naproti. Kníže se podivil nad touto neočekávanou synovskou láskou, ale rád svolil.

Tak Mohamed odjel se souhlasem Saída i Áliny, aby znemožnil další činnost svého otce. Myslel si, že když bude s ním, nebude moci Alí mlu­vit dvojím jazykem. Vždyť by se musel před svým synem stydět.

Od cestujících obchodníků se dověděl, že Alí se obrátil do Sýrie a dává si tam slibovat věrnost od místodržících. To přece není možné, dokud ještě Mohamed žije!

S malou četou průvodců se mladý Mohamed vydal tímto směrem, pohá­něn obavami ke stále většímu spěchu. Když překročil syrské hranice, set­kal se neočekávaně s Abú Bekrem a jeho vojáky, o kterých si myslel, že jsou daleko na severu.

Pozdravili se a společně odpočívali, ačkoliv Mohamed zdůraznil, že ne­má čas se zdržovat, protože musí vyhledat otce.

»To vyřídíš rychleji, když zůstaneš u mě, než kdybys jel dál,« smál se Abú Bekr. »Podívej se do stanu, tam ho uvidíš. Spíše bych ti však radil, aby ses tam nedíval. Má špatnou náladu a mohl by ti odplatit za to, co jsem zavinil já.«

Na naléhavé otázky mladého muže vezír vyprávěl, že ho cosi nutilo, aby se vrátil do Sýrie, i když nedostal zprávy o nepokojích.

Tam slyšel podivné zvěsti. Alí, kníže Velké Arábie, přijímá hold a dává si přísahat věrnost. Prohlašuje, že Mohamed zemřel a že on, Alí, je vlád­cem místo něho.

»To mě tak rozhořčilo, že jsem tomu lháři zkřížil cestu a chtěl jsem ho donutit, aby se vrátil se mnou do Medíny. Vysmál se mi ale a trval na tom, že pojede dál. Tak jsem ho ne právě jemně chytil. Pro nejbližší týdny mu asi přešla chuť na další cestování.

A teď mluv ty: co tě sem vlastně přivádí?«

Právě tak otevřeně vyprávěl Mohamed o účelu své rychlé jízdy. Abú Bekr mu stiskl ruku:

»Jsi skvělý chlapík, na kterého je možno se spolehnout! Budeme z tebe mít radost, až již dědeček nebude mezi námi a začnou nevyhnutelné zmatky.«

»Co hodláš podniknout s otcem?« zajímal se Mohamed mladší poté, co si ještě chvíli vyměňovali názory. »Nemůžeš ho přece nutit, aby se vrátil, když nechce.«

»Jak to?« smál se Abú Bekr hlasitě. »Že nemohu? Provinil se věrolom- ností vůči našemu knížeti! Chytil jsem ho při činu, přemohl jsem ho a za­jal. Jako svého zajatce ho mohu vést, kam chci.«

»Zástupce knížete je tvým zajatcem?« zvolal Mohamed překvapeně. »Obávám se, vezíre, že tvá věrnost a tvoje dobrá vůle tě zavedly trochu daleko. Nemůžeš přece zajmout nejvyššího služebníka svého knížete a vo­dit ho po zemi jako zajatce!«

»Že nemohu, synáčku?« hromoval Abú Bekr, který se začal rozehřívat. »Ale on může lhát a podvádět knížete! To může? Věř mi, že pak i já s ním mohu zacházet, jak si zasluhuje!«

Mohamed potřásl hlavou. Neviděl východisko z této svízelné situace, do které ho přivedla Abú Bekrova čestnost. A že to je svízelná situace, to si jasně uvědomoval.

Nešlo mu o otce. Tento pojem pro něho již dávno ztratil veškerou hod­notu. Jednalo se však o zástupce knížete a jeho nástupce! Jak má mít lid před ním úctu, když je vláčen zemí jako vezírův zajatec?

Napadla ho nová myšlenka.

»Abú Bekre, vědí tvoji vojáci, že jsi zajal nástupce knížete?«

Mohamed doufal, že uslyší zápornou odpověď, ale i po této stránce se zklamal.

»Ty myslíš, že moji vojáci by ho přemohli i s jeho průvodem, aniž by ho viděli? Kromě toho neustále řval: >Neodvažujte se sáhnout na mou po­svátnou osobu, jsem kníže Velké Arábie!< To přece museli slyšet!«

»Takže jak by se podle tvého názoru mělo postupovat?« zeptal se Mo­hamed starostlivě.

»Jakmile se vrátím do Medíny, ohlásím knížeti, co jsem udělal a proč se tak stalo. Ať rozhodne, jak chce potrestat věrolomnost a lstivost. To už pak není moje věc.

Je nejvyšší čas, aby prorok prohlédl a poznal hanebné jednání vládychtivého Alího. Odpusť, ale vždycky zapomenu, že je tvým otcem.«

»To klidně zapomeň, vezíre,« pronesl Mohamed vážně, »měj však stále na paměti, že je to nástupce knížete.«

Mohamed již nepospíchal, aby se dostal vpřed. Nejraději by Abú Bekrovi zabránil v návratu do Medíny. Jak těžce asi zasáhne knížete zpráva o Alího zradě!

Zraněného Alího vezli na hřbetě velblouda v jakýchsi nosítkách. Svého syna dosud nespatřil a ten ani netoužil po setkání s ním.

Přesto jednoho dne dorazili do cíle cesty. Již v bráně se dověděli, že kníže nebezpečně onemocněl. Velmi se ulekli. Teď teprve nesmí Abú Bekr nic oznámit o Alího jednání, o jeho zranění a zajetí.

Jak s ním naložit?

Zavolali Saída a radili se s ním. Dověděli se od něho, že nemoc knížete je velmi těžká. Leží v Saídově paláci, kde se před několika dny zhroutil. Lékař nedovolí, aby se pohyboval nebo byl přenesen.

Álina s Áišou o něho obětavě pečují s veškerou svou láskou.

Momentálně nelze knížeti nic takového oznámit. Však to také nepospí­chá. Lid má obavy o prorokův život a nijak nepostrádá Alího, o kterém si myslí, že je ještě v Mekce.

Nakonec všichni tři rozhodli, že Alí bude převezen do sklepení Abú Bekrova paláce a tam střežen.

K této službě vybrali nejvěrnější a nejspolehlivější vojáky. Ostatní po­slali za město do ležení a nařídili jim, aby mlčeli. Kdyby se kníže případně ptal na Alího, lze mu říci, že Alí utrpěl při potyčce zranění a vrátí se, te­prve až se uzdraví.

Jak se rozhodli, tak se stalo.

Alí zuřil vztekem. Nesdělili mu nic o onemocnění knížete, takže si mys­lel, že byl zajat na jeho příkaz. Vojáci k němu nesměli nikoho pustit. Měl o samotě přemýšlet o svých proviněních.

Mohamed toužil po tom, aby již byl u dědečka. Trvalo to však několik dní, než horečka poklesla a lékař dovolil návštěvu. Oba tito muži, kteří se zevnějškem i nitrem tolik sobě podobali, měli velkou radost ze shledání.

»Synu, viď, že už ode mne neodejdeš, dokud budu ještě živ,« prosil kní­že měkce a mladší to slíbil.

Sám si neuměl představit nic milejšího než bdít u nemocného a účastnit se mnohého, co se kolem něho dělo. Mohl vidět světlé postavy, které při­stupovaly k lůžku, přinášely zprávy, povzbuzovaly a utěšovaly.

Neslyšel vždy to, co říkaly, ale že je to něco krásného, mohl soudit ze zářících rysů trpícího.

Přes rty nemocného nepřešla otázka, co je s Alím. Zato poprosil, aby dali zavolat Ibrahíma. Álina na to myslela a mladý šejk už byl na cestě.

Za několik dní se objevil u lůžka.

Vycházel z něho mír a duševní klid. Jeho hnědé oči vyzařovaly radost, která nebyla z tohoto světa. Vzdálen ode všech rozvinul se v úplně samo­statnou, cennou osobnost.

Když ho kníže spatřil, ulehčeně si oddechl.

Teprve teď začal myslet na pozemské věci, protože dosud se veškerým svým cítěním a myšlením pohyboval na jiných úrovních.

Poprosil Ibrahíma, aby převzal úřad šejka mešity v Medíně, v prorokově mešitě.

»Bude to snadné, synu,« pravil s vlídným úsměvem. »Od té doby, co zde ležím, nemluvil v pátek k mužům nikdo. Tvůj bratr Abdalláh čte, ale to nestačí. Mluv sám k lidu, dokud ještě budu pobývat na zemi. Zvyknou si na tebe a nebudou tě chtít postrádat, až odejdu. Je důležité, aby právě zde, kde je žel tolik protiproudů, bylo vyučováno pravdě v nejčistší formě.«

Ibrahím chtěl něco namítnout, ale cosi ho zadrželo. Slíbil knížeti, oč žádal, a ten se očividně uklidnil.

Později začal znovu:

»Alí již není hoden, aby byl mým nástupcem. Musíte nad ním potají provést rozsudek.

Abú Bekre, buď místo mne ty knížetem Velké Arábie! Pravda v tobě bude mít přítele a ochránce. Nikdy však nezapomeň, že kníže má vždy pracovat na výstavbě, a ne ničit, že má léčit, a ne zraňovat. Jestliže budeš muset sáhnout ke zbrani, zvol si k tomu některého vojevůdce, který bude jednat místo tebe. Slib mi to!«

Úplně omámený vezír slíbil, co od něho kníže žádal.

Takže Mohamed věděl o Alího věrolomnosti? Jak opravdu knížecím způsobem to snášel! Mezi Mohamedem a muži v jeho okolí byl skutečně velký rozdíl.

Saídovi kníže poděkoval za jeho nikdy nekolísající věrnost a synovskou lásku.

»Snadno jsem mohl zapomenout, že nejsi mým skutečným synem. Nejvyšší ti odplatí, protože já nemohu. Jakmile odejdu, budeš muset prožít těžké věci. Rád bych tě jich ušetřil, ale vidím jasně, že to tak musí být.

Budeš stát jako tvrz proti vlnám nevěry, bludu a zrady. Boží síla bude stále s tebou, pokud o to budeš prosit a pokud tě Bůh bude ještě na zemi potřebovat. Vnitřní mír budiž s tebou při nastávajících nepokojích. Bůh a Pán ti požehnej!«

Rozechvěn odstoupil Saíd od lůžka. Neměl již naději, že se Mohamed uzdraví. Kdo takto mluví, ten již asi vidí práh onoho světa.

Teď Mohamed pokynul svému nejmilejšímu vnukovi. Mohamed mladší poklekl u lůžka a v návalu něžnosti položil hlavu na hruď nemocného; ten ji zlehka pohladil. Dlouhou chvíli nikdo z nich nepromluvil ani slovo, ale proudy posvátné síly přecházely z jednoho do druhého, takže mezi nimi vzniklo hluboké porozumění.

»Mohamede, ty to budeš mít nejtěžší. Jak rád bych tě vzal s sebou, až opustím tuto zemi. Pán to však zařídil jinak. Buď ochráncem slabých žen, které tady musím zanechat. Buď jejich pomocníkem, dokud se nevrátí klidné časy. Bude válka, válka ve městech i v celé zemi. Poteče krev a ne­vinní budou zabíjeni. Opatruj ženy v této době! Pak požádej Nejvyššího o jinou práci.

Byl jsi mým nejmilejším vnukem nejen proto, že jsem v tobě našel opět kus sama sebe, ale i proto, že jsi šel svou cestou poctivě a neúchylně. Zů­staň, jaký jsi byl, a Boží požehnání bude s tebou, tak jako bude moje s te­bou stále.«

Pak zavolali Abdalláha. Přišel neochotně a nechtěl vidět, jak je kníže těžce nemocen. Neurvale se zeptal na otce. Dříve, než mu mohli dát odpo­věď, chtěl vědět, proč byl povolán Ibrahím do mešity.

Lékař i Abú Bekr mu naznačili, že se musí mírnit, protože je u lůžka umírajícího.

Abdalláh se na okamžik ulekl, pak se však otočil a beze slova opustil místnost. Jestli ho Mohamed viděl a slyšel, nikdo nevěděl.

Kníže požádal, aby k němu přicházely jednotlivě ženy; chtěl se s nimi rozloučit. Zpočátku mu odporovali, když používal toto slovo, teď ale již k tomu neměl nikdo odvahu. Příliš zřetelně pozorovali, že tento drahocen­ný život hasne.

Áiša přišla se svými dcerami a Mohamed jí děkoval za lásku, kterou za­žil v jejím domě. Áiša mu byla tak milá jako vlastní dítě.

Protože Saíd bude muset všechny své síly věnovat zemi, má se společně s Álinou, Fátimou a dcerami odebrat na chráněné místo daleko za Medí- nou. Mohamed mladší byl určen za jejich ochránce a bude se o ně starat.

Také pro Fátimu a ostatní dcery měl dobrotivá slova požehnání. Pak prosil, aby ho nechali s Álinou o samotě.

»Ty zdroji mého blaha na zemi, dovol, abych ti poděkoval,« pravil po­hnutě. »Tato slova nikdy nechtěla opustit mé rty, i když se na nich často chvěla. Jestliže jsem mohl žít a jednat podle Pánových přikázání a jít svou cestou čistě a bez poskvrny, pak jsi mi k tomu pomohla ty, má čistá kvě­tino z věčných zahrad Božích! Čisté a jasné jsou všechny tvé myšlenky a činy. Čistými a něžnými jsi učinila dívky a ženy ve svém okolí. Působ tak požehnaně ještě dlouho, když já již odejdu, a nauč ženy být takovými, jaká jsi sama!

Přál jsem si, abyste se vy všechny, které jste ke mně připjaty pouty lásky, společně někam uchýlily, dokud se nepřeženou doby neklidu, které teď musí přijít. Můj vnuk Mohamed bude vaším strážcem a ochráncem.

Uposlechni mé rady v tomto směru, protože je nutné, abys byla zacho­vána pro náš národ. Bůh sám to chce! Jeho požehnání budiž s tebou. Shle­dáme se zase!«

To byla poslední slova, která Mohamed promluvil z pozemské potřeby s lidmi. Od této chvíle byly jeho myšlenky zaměřeny vzhůru. Když pro­mluvil, pak pouze proto, aby oznámil, co směl vidět.

Jeho rty neustále šeptaly, ale ani nejblíže stojící lidé často nerozuměli, co říká. Potom zase zněla jeho slova jasně a zřetelně. Mluvil o Synech Bo­žích, viděl Krista, jak ho kdysi vídal, prosil a toužil, aby směl opět jít s ním. Konečně se na jeho tváři rozhostil překrásný úsměv.

»Ó ty milostivý Synu Boží, já jsem zapomněl! Již nemusíš vláčet své svaté nohy v prachu našich silnic. Již nikdy nemusíš mluvit k tvrdošíjné­mu lidu, který ti nechce naslouchat, a když ti naslouchá, překrucuje a str­huje dolů tvá svatá slova. Mistře, ty jsi u Boha! >Já a Otec jsme jedno,< jsi nám vykládal! Jsi opět jedno se svým věčným Otcem. Děkuji ti, že jsem směl o tobě hlásat!«

Dlouho Mohamed mlčel. Náhle se vzpřímil, jako by spatřil něco nesmír­ně vznešeného. Pozvedl své ruce, které již neměly sílu:

»Soudce světů, Synu Boží! V hluboké pokoře se skláním před tebou a prosím tě: dovol, abych ti sloužil, až přijdeš soudit na tuto zemi!«

Prorok mlčel, jako by naslouchal. Pak se jeho rysy zjasnily ještě více.

»Děkuji ti, Věčný, budu ti tedy smět sloužit nahoře. Nebudeš mne již potřebovat, až přijdeš na zemi? Smím však pokračovat ve svém díle naho­ře? Děkuji ti za tvou velikou milost!«

Opět nastalo delší mlčení. Každou chvíli někdo z přítomných přistoupil tiše k lůžku, aby naslouchal, zda umírající ještě dýchá.

Zdálo se, že Mohamed klidně spí. To se ale jenom zdálo. Jeho duše se uvolňovala bez bolestí a bez trápení. Pomáhaly jí světlé bytosti. Obklopo­valy i pozemské tělo, aby při tomto uvolňování nepociťovalo bolesti.

Mohamed mladší je směl vidět. Byl také obdařen milostí slyšet, co bylo řečeno umírajícímu:

»Navrať se domů, můj služebníku Mohamede! Byl jsi po všechen čas věrným nástrojem. Není tvou vinou, jestliže to, co jsi směl přinést světu, opět zapadne do kalu, který temnoty vyvrhnou. Měl jsi být zvěstovatelem pravdy. Byl jsi jím! Ovládl jsi sám sebe a žil jsi jenom pro druhé. Tím jsi sloužil svému Bohu!

Navrať se domů. Věčný domov tě očekává!«

Nad lůžkem umírajícího se rozlila nadpozemská záře.

Mohamed naposled otevřel oči a zvolal zvučným hlasem:

»Bůh!«

V tomto jediném slově byl takový triumf a taková blaženost, že ti, kteří je slyšeli, na ně již nikdy nezapomněli. Pomáhalo jim v nejtěžších hodi­nách jejich života a udržovalo je, když hrozilo, že klopýtnou. Toto jediné slovo:

»Bůh!«

DODATEK

Mohamedův odchod do věčného domova vzbudil u jeho věrných nejrůz­nější pocity. Naplňovala je upřímná bolest, ale směly se jí poddávat jen Álina a Áiša.

Muži věděli, že teď musí jednat, nemají-li ihned nastat největší zmatky. Přenechali ženám pokoj zesnulého a přísně jim nakázali, že nesmí dovolit přístup žádnému ze služebníků ani nikomu jinému, pokud se budou radit ve vedlejší místnosti.

Že se něco musí stát, jim bylo všem jasné. Abú Bekr, jindy tak rozhod­ný a činorodý, byl úplně zlomen. Nedokázal pochopit, že má být proroko­vým nástupcem, a pochyboval o tom, že na tento úkol stačí.

Saíd a Ibrahím mlčeli a dívali se na Mohameda, od jehož ostrovtipu očekávali pomoc.

Mohamed si to však neuvědomoval. Jeho duše se vznášela vzhůru v modlitbě, aby vyprosila radu pro všechny. Tu se mu zdálo, jako by slyšel hlas zemřelého, jak mu dává jasné a zřetelné pokyny, co je nutno nejdříve podniknout.

Bylo to možné snadno pochopit, takže mužovu duši naplnila důvěra a klid. Vstal a oslovil ostatní:

»Poslouchejte, kníže nám dává mým prostřednictvím znovu příkazy, které musíme věrně splnit. Jeho smrt nesmíme oznámit dříve, než bude zrádce Alí zneškodněn. Musíme proto v nejbližších dnech nad ním provést v prorokově jménu soud.

Teprve pak smíme oznámit Mohamedovu smrt a prohlásit Abú Bekra jeho nástupcem. Jestliže to promeškáme, bude nevyhnutelně následovat občanská válka. Alí nikdy dobrovolně neustoupí od vlády, kterou si již přisvojil.

Protože pozemská schránka našeho knížete nemůže zůstat tak dlouho nepohřbena, přeje si kníže sám, abychom ho dnes v noci pohřbili v zahra­dě tohoto paláce. Má se tak stát v největší tajnosti, což je jasné.

Později ho máme pohřbít v prorokově mešitě. Za tímto účelem ho dnes musíme uložit tak, aby ho bylo později možné snadno vykopat.

Prosí vás, abyste to nepovažovali za zneuctění jeho tělesných pozůstat­ků, ale pochopili, že je to nutno provést z lásky k jeho národu.«

»Ano, z lásky k jeho národu!« řekl Saíd téměř plačky. »Uchoval si ji i po smrti. Pro sebe nikdy nežádal nic. Teď se vzdává dokonce i čestného pohřbu, který mu přísluší, a nechá se raději zahrabat jako zločinec jen pro­to, aby kvůli němu nevypukla válka!«

»Souhlasíte s tím, abychom splnili Mohamedův příkaz?« zeptal se Mo­hamed mladší naléhavě. Všichni souhlasili.

»Přikročme proto bez meškání k přípravám. Ženy ať omyjí a nabalza- mují mrtvé tělo, ať je oblečou a ozdobí. Ty, Ibrahíme, jim při tom můžeš pomoci a pomodlit se modlitby za zemřelé, které kníže sám zbásnil. My zbývající musíme ve vší tichosti provést další přípravy, protože po západu slunce budeme mít dost práce s vykopáním hlubokého hrobu.«

Mohamed všechno obezřetně zařídil.

Saíd upozornil, že ve vedlejší místnosti je úplně nová, dlouhá truhla, kterou dali zhotovit na uschovávání hedvábných látek. Je dost velká, aby se do ní mrtvé tělo vešlo. Ostatní s ním byli zajedno a vyložili truhlu dra­hocenným hedvábím.

Lékař žádal, aby mu dovolili vstoupit, ale dal se přesvědčit Abú Bekrem, jehož se bál, že nemocný právě usnul. Čím méně zasvěcených, tím lépe, mysleli si všichni čtyři muži.

Dávno již zapadlo slunce, když milující ruce ukládaly Mohamedovu tě­lesnou schránku do truhly. Pak věrní poklekli a modlili se. Cítili posvátnou sílu, která se snesla shůry a proudila jimi, aby každý mohl svým způso­bem splnit přidělený úkol.

V měkké půdě zahrady, uprostřed kvetoucích keřů, snadno vykopali hrob a Mohameda do něho pochovali. Pak opět všechno urovnali a ještě dlouho stáli v modlitbách na místě, kde spočívala tělesná schránka toho, který jim byl vůdčí osobností a přítelem.

Ani důvěrní sluhové nic nezpozorovali. Jednalo se pouze o to, zachovat tajemství asi dva dny.

Nazítří ráno byli svoláni úředníci knížete. Do velkého sálu knížecího paláce zamířili rovněž Abú Bekr, Saíd a Mohamed.

Z příkazu knížete sdělil Abú Bekr přítomným, čím se Alí provinil. V sá­le nebyl nikdo, kdo by již neslyšel o zrádném jednání Alího, a proto nikdo nepotřeboval další důkazy.

Ale dříve než bude vynesen rozsudek, je nutno Alího postavit před ža­lobce.

Abú Bekr poslal několik vojáků, aby zajatého přivedli.

Po dlouhé době se vrátili s nepořízenou: žalář byl prázdný! Jak se to mohlo stát? Zavolali strážce. Chvěli se strachem a nechtěli mluvit.

Konečně, když jim Mohamed mladší slíbil, že se za ně přimluví, jestliže řeknou pravdu, se přiznali, že kněz Abdalláh navštívil svého otce.

Předčitateli z mešity přece nemohli zabránit v návštěvě, zejména když uvedl, že přichází na výslovné přání knížete. Zůstal u Alího dlouho.

Konečně vyšel a pověděl jim, že Alí nejspíš této noci zemře. Jeho rány se prý zhoršily. on, Abdalláh, odchází, aby to oznámil knížeti a zavolal bratry k loži umírajícího.

Po několika hodinách se vrátil s Ad-Dinem a řekl, že ostatní teprve při­jdou, protože je osobně nezastihl. Za několik minut poté, co bratři vstou­pili do vězení, vyběhli znovu ven. Ad-Din si razil cestu taseným mečem a Abdalláh nesl zraněného otce.

celá událost se odehrála tak rychle, že dříve než se strážci vzpamato­vali, byli muži pryč. Strážci se rozhodli, že opět zavřou brány a budou mlčet. Měli totiž strach.

Znělo to naprosto věrohodně a kromě toho Mohamed pozoroval, že mu­ži mluví pravdu. Byli proto bez trestu propuštěni. Úředníci dostali pokyn, aby pátrali po uprchlících.

Všichni, kteří věděli o smrti knížete, teď byli rádi, že se řídili Mohame­dovou radou. Uplynulo několik dní, než byla nalezena Alího stopa. Kdy­by se dověděl o smrti knížete, ihned by se objevil mezi svými stoupenci a uplatňoval nároky na trůn.

Mezitím se však mezi lidem rozneslo, jak těžce se Alí prohřešil, že měl být odsouzen a že prchl před spravedlivým rozsudkem. Stopa vedla za hranice, a tak na pronásledování nebylo ani pomyšlení.

Teprve za několik dní oznámil Saíd služebníkům, že kníže Mohamed zemřel. Služebníci rychle rozšířili tuto zprávu a celý národ truchlil pro svého panovníka, proroka a služebníka Božího.

Za tiché noci byla truhla vykopána a postavena na nádherný katafalk. Toho dne zavládlo obzvlášť velké vedro, a proto nikomu nebylo nápadné, že rakev zavřeli dříve, než ji přenesli do mešity.

Nikdo neměl podezření. Teprve později se vynořily pověsti, že kníže zemřel již dříve. Zlomyslní lidé vymýšleli hrozné lži, dobře smýšlející spřádali zbožné legendy. Pravda nevyšla nikdy najevo.

Pohřbu předcházela úchvatná slavnost v mešitě. Ibrahím, který musel ihned nastoupit svůj úřad, protože Abdalláh zmizel, mluvil k lidu. Líčil, jak Mohamed nechtěl být celý život ničím jiným než služebníkem Božím. Připomněl, že všechny zákony, které vydal, vzešly jen z vůle Boží, tak jako učení, které přinesl, mu bylo darováno z království Božího.

Vřelými slovy prosil, aby si toho lid byl vždy vědom a pevně se držel pravdy.

»Mohamed sám v posledních letech často říkával: >Všichni nositelé pravdy směli hlásat věčnou pravdu Boží. Pak vždy přišli lidé a všechno překroutili, strhli to k sobě a zkřivili tak, až se z pravdy stala lež.<

Arabové, věřící islámu, nenechejte si vzít to, co je svaté! Nedovolte zkřivit a odstranit ani slovíčko. Buďte strážci pokladu, který vám byl svěřen.«

Když Ibrahím domluvil, přistoupil k rakvi přikryté prorokovým prapo­rem, která stála na vyvýšeném místě předčitatele, podvelitel vojáků Omar. Poděkoval zemřelému jménem celého národa za vše, co dal zemi i jednot­livým duším. Jeho nehledaná slova tryskala ze srdce naplněného vděčnos­tí a rozechvěla duše přítomných lidí.

Slavnost byla zakončena modlitbou o sílu.

Příštího dne byli svoláni úředníci a Saíd jim oznámil, že umírající kníže zvolil za svého nástupce Abú Bekra. Tato volba nikoho nepřekvapila, pro­tože teď, když Alí již nepřicházel v úvahu, nebylo schopnějšího muže, který by dokázal pokračovat v započatém díle.

Nejvyšší z úředníků se zeptal dřívějšího velkého vezíra, jestli je ochoten ujmout se tohoto vysokého úřadu. Abú Bekr přisvědčil chvějícím se hla­sem a opakoval slova, která mu kníže řekl na rozloučenou. Potom připo­jil:

»Chci se řídit Mohamedovými pokyny. Omar, můj podvelitel, bude vel­kým vezírem místo mě a Chálid, dosavadní vrchní velitel, se stane nejvyš- ším velitelem vojsk. Já sám chci plně pečovat o blaho národa a věnovat se šíření islámu. Tak jako Mohamed nechci pro sebe nic, ale chci konat vše pro lid!«

Dodržel slovo. Usilovnou prací shromáždil všechny zápisy psané Mo­hamedovou rukou a znovu sestavil jednotlivé súry. Je jeho zásluhou, že korán, základní náboženská kniha islámu, byl zachován pozdějším gene­racím jako jednotný celek.

Mohamed mladší se v nejbližších dnech vypravil za Álinou, aby si s ní promluvil o přestěhování žen.

Zdánlivě bylo toto opatření dosud bezúčelné. V celé zemi panoval mír a obávaná občanská válka nevypukla. Mají ženy skutečně opustit město, ve kterém tak blahodárně působí?

Mohamed byl rozhodnut jim to přece jen doporučit. Věděl, že kníže se nikdy nemýlil, když něco nařídil na příkaz shůry. Také zde se ještě ukáže, jak bylo jeho přání moudré.

Mimo očekávání Álina ihned souhlasila. Dokonce ještě více: v noci již viděla místo nového pobytu! Byl to prostý, velký dům v horském kraji ob­klopený rozlehlou zahradou.

Zde se viděla zároveň s ostatními ženami z Mohamedova domu, jak pe­čují o dívky a děti ženského pohlaví a vychovávají z nich čisté ženy. To měla být jejich budoucí práce.

Popsala dům tak přesně, že Mohamed ihned věděl, kde ho má hledat. Navrhl, že dům vyhledá a dá do pořádku a teprve pak do něho přestěhuje ženy. Zatím měly připravit potřebné věci na stěhování.

Po několika dnech cesty našel statek, který hledal. Majitel zemřel a dě­dicové si domu nijak necenili a chtěli jej lacino prodat. Proto se s nimi Mohamed brzy dohodl.

Zanechal v domě dva spolehlivé služebníky, aby odstranili největší špí­nu. Zařízení domu bylo v dobrém stavu, na velkém nádvoří obehnaném zdí dokonce našel studnu a v malé chýši byla zřízena koupelna.

Protože dříve zřejmě ke statku patřil i dobytek, stál vzadu za domem malý pastýřský domek. Mohamed si jej vybral za svoje obydlí na dobu, kdy bude muset ženy ochraňovat.

Odjel s ostatními průvodci zpět do Medíny a vyprávěl napjatě naslou­chajícím ženám o koupi domu. Schválily jeho postup, jen ho litovaly, že musí kvůli nim bydlet sám.

V té chvíli se vytasil se svým plánem.

Má v úmyslu vystavět za zdí zahrady nový, velký dům a přeložit svou školu jazyků do tohoto odlehlého kraje.

Měl jen obavu, co tomu řekne Álina. Ta ale byla šťastná, že Mohamed bude moci pokračovat ve své blahodárné práci. Kdyby někdy vypukly v jejich blízkosti nepokoje, mohly by se dokonce spolehnout i na ochranu učících se mladých mužů.

Ženy odcestovaly co možná nejrychleji: Álina, Fátima a Áiša, tři Álini- ny dcery, obě děvčata Áiši a potřebné služebnice. K nim se ještě připojily tři spřátelené ženy z Medíny se svými dcerami.

Mohamed s sebou vzal svého nejmladšího bratra Alího a Áišina synáč­ka omara, kteří ještě potřebovali výchovu. Větší počet dospělých žáků za ním měl přijet, jakmile bude postavena jazyková škola.

Sotva ženy opustily Medínu, již se začaly šířit zprávy o nepokojích. Abú

Bekr poslal ke všem dvaceti sedmi místodržícím posly, aby jim oznámili Mohamedovu smrt a převzali závazek věrnosti.

Většinou sice hořce litovali ztráty knížete a v otázce jeho nástupce ne­dělali potíže. Jak o tom prorok rozhodl, tak je to jistě nejlepší.

Mezi těmi, které Alí nedávno navštívil, se však vyskytli i takoví, jimž slíbil různé výhody pro případ, že bude knížetem. Jiným zase namluvil, že je už knížetem, a také jim dal různé sliby.

Tito místodržící se nechtěli vzdát slíbených výhod. Prohlašovali, že se nepodrobí Abú Bekrovi, ale že uznávají za vládce jen Alího.

Když se jim poslové snažili vysvětlit, že Alí je nezvěstný, přímo Abú Bekra obvinili, že odstranil Mohamedova zástupce, aby mohl sám nastou­pit vládu. Chtěli ho za to volat k odpovědnosti.

Jednotlivě i společně se pokoušeli nejen své okresy, nýbrž i okolní úze­mí podnítit k povstání.

Abú Bekrovi nezbývalo nic jiného, než po návratu poslů vyslat Chálida i Omara s dobře vyzbrojeným vojskem, aby upevnil svou moc. Kamkoliv jeho vojevůdci přišli, všude zvítězili. Při tom si zvláště Omar počínal tak lidsky, že přemožení byli téměř zahanbeni.

Sotva se vojevůdci vrátili do Medíny, kde hodlali najmout další armádu, aby nemuseli povolat všechny použitelné vojáky z nitra země, došla zprá­va od severních hranic, že Alího přítel Musajlima vpadl do země, aby po­trestal Abú Bekra za jeho postup.

Ihned vytáhl Chálid se svými dobře vyzbrojenými a vycvičenými lidmi a podařilo se mu buřiče i s jeho hordou zajmout.

Zaručil Musajlimovi život, jestliže uvede, kde se zdržuje Alí. Tento muž však zůstal svému příteli věrný a raději zemřel, než aby ho zradil.

Tím byl i poslední povstalec přemožen a Abú Bekr se mohl klidně věno­vat vnitřní výstavbě, jak to měl v úmyslu Mohamed, ale neprovedl. Zřídil v zemi více veřejných škol a určil, že je musí navštěvovat všichni chlapci, aby se naučili alespoň číst a psát.

Díky své práci na sestavení koránu se více než kdy jindy zahloubal do učení o víře. To, co se teď stalo jeho přesvědčením, chtěl dávat dále. Cítil vnitřní pobídku, aby udělal ještě více pro rozšíření islámu.

Aby dosáhl tohoto cíle, použil někdy nesprávných prostředků, nebyl si toho však vědom.

Jako kdysi ujišťoval své vojáky, že je očekává zvláštní blaženost, jestli­že v boji s nepřítelem padnou, tak zase nyní sliboval mužům, kteří budou správně dodržovat posty a předepsané újmy, nebe plné krásných žen.

Ibrahím, který se o tom doslechl, mu to vytkl.

»Jak můžeš vykládat takové věci, které sis sám vymyslel, kníže Abú Bekre?« zeptal se důtklivě. »Víš přece, že nesmíme přidávat k pravdě nic, co nepochází z pravdy.«

»Může snad škodit, jestliže takovým líčením povzbudím lidi, aby lépe dbali toho, co mají tady dole plnit? Když jim pomohu, aby žili podle Bo­žích přikázání, jaká z toho může vzniknout škoda?«

»Ty je povzbuzuješ nepravdivými sliby. Každá nepravda pochází z tem­not, je tedy nepřítelem Světla. Nemůžeš lidi vést ke Světlu, jestliže jejich cesty zastřeš temnotou.«

»Ibrahíme, tak zlé, jak to líčíš, to přece jen není. Ptám se znovu: co je na tom, když jednou přijdou nahoru a zjistí, že jim starý Abú Bekr nasli­boval něco, co není pravda? Pak také pochopí, že jim chtěl pomoci!«

Stařec mluvil jako dítě - tak byl přesvědčen o svém dobrém úmyslu. Nebylo možné objasnit mu škodu, kterou způsobil.

Když k němu jednou přišli muži a stěžovali si, že pro množství práce a starostí v obchodě jim nezbývá čas, aby vykonali předepsanou pouť do Mekky, připadl na myšlenku dovolit jim náhradníka.

Měli poslat za sebe do Mekky jiného muže, který by vykonal pouť za ně. Zaplatili by výdaje a muži by kromě toho dali bohatou odměnu. Pak by bylo možné tuto pouť uznat, jako by ji vykonali sami.

Také v tomto případě byl Ibrahím pobouřen. obrátil se na Saída, ať spo­lečně knížeti nebo kalifovi, jak nyní raději říkali, zapoví, aby zaváděl ta­kové novoty bez domluvy s nimi.

Abú Bekr se velmi podivil, že i v tomto případě sklidil výtku místo chvály. Domníval se, že to udělal velmi obratně, protože slyšel, že právě muži, kteří se vymlouvali, že mají málo času, neradi platili. Teď jim naří­dil platit ještě víc a radoval se z toho.

»On je jako dítě,« povzdechl si Ibrahím. »Budeme s ním mít ještě mno­ho práce.«

Tato předpověď se nesplnila. Za necelé dva roky, co se Abú Bekr stal prorokovým nástupcem, zemřel na nemoc, kterou si kdysi přivodil na vá­lečném tažení a zanedbal ji.

Před svou smrtí určil za svého nástupce velkého vezíra Omara. Velkým vezírem se měl stát chálid a vojevůdce Amr měl být vrchním velitelem vojska.

Když zařídil potřebné změny, zesnul tiše bez toho, že by jeho okolí ně­co zpozorovalo.

Takže kalifem se stal Omar. Nastoupil svůj úřad plný dobré vůle a přede­vším s vědomím, že svou činností bude přinášet lidu požehnání jen tehdy, bude-li se přesně řídit prorokovým učením.

Co ale v tomto směru požadoval od sebe, požadoval také od jiných. Vě­řící měli trávit svůj život v radostné činnosti a děkovat přitom Bohu, ne­měli se však ani o krůček odchýlit z cesty, která byla vytyčena příkazy a zákony.

S Ibrahímem a Saídem si skvěle rozuměl a oba byli jeho nejvěrnějšími pomocníky.

K jedněm z prvních činů jeho vlády patřilo, že jmenoval Saída velkým vezírem, protože ho Chálid prosil, aby mu ponechal vrchní velení vojska.

»Nehodím se k vládě,« pronesl smutně. »Se zbraní v ruce mohu doká­zat velké věci, tím jsem si jist. Chci být raději mečem Božím, než rádcem knížete. Odpusť mi to, kalife.«

Omar upadl do rozpaků. Rozuměl Chálidovi velmi dobře a rád by mu vyhověl, ale zatím už byl vrchním vojevůdcem jmenován Amr. Chálid pře­ce nemůže zaujímat druhé místo, když je již dva roky na místě prvním.

»Mohu zastávat každé místo, i to nejnižší,« ujišťoval Chálid, »jenom když budu smět zůstat vojevůdcem.«

Po rozmluvě se svými rádci konečně Omar svolil a Chálid se mu od­vděčil bezpříkladnou věrností.

Jestliže již Abú Bekr cítil touhu zpřístupnit islám všem lidem, u Omara se tato touha tak vystupňovala, že pomocí obou svých vojevůdců dával dobývat cizí země, jen aby se národům mohlo také dostávat požehnání no­vé víry.

Nebyla to touha po moci a lesku. Omar žil střídmě a veškerým svým jednáním dával lidu nejlepší příklad. Nebyl ženatý a obýval malý domek blízko mešity. K jídlu mu stačila rýže a ovoce.

Proto všechna dobyvačná tažení, která pro něho podnikali jeho vojevůd­ci, neznamenala zvětšení jeho moci, ale považoval je za výpravy prove­dené ke cti Boží.

I když sám býval vojevůdcem, nemluvil svým vojevůdcům do toho, co dělají, přestože to někdy provedli jinak, než považoval za dobré.

Říkával: »Každý, kdo zaujímá odpovědné místo, musí být ve svém pů­sobení svobodný, protože jinak nemůže dokázat nic velkého.«

Na základě svého přesvědčení nechával Amra i Chálida podnikat váleč­né výpravy všemi směry. Persie, horní Sýrie, Mezopotámie, Egypt i sever­ní Afrika byly podmaněny a otevřeny islámu.

Všude se setkávali se zpuchřelou kulturou a rozpadávajícím se nábožen­stvím. Z toho důvodu bylo snadné zavést tam novou víru, zejména proto, že chálid v každé zemi, do které přišel, podnítil nový rozvoj kultury.

Dával stavět stavby, jaké v těchto končinách nikdo nikdy neviděl. Shro­mažďoval v jedné zemi umělecké poklady, aby jimi pak obšťastnil jinou a vzbudil v ní úžas.

Omar se, jako před ním Abú Bekr, plně věnoval mírumilovnému budo­vání. Mimo jiné poznal, v jak hrozném stavu se všude nacházejí vězení. Téměř v celé říši to byly strašlivé brlohy, do nichž se sice člověk snadno dostal, ale zřídkakdy je opustil živ, i když tam měl pobýt jen krátký čas.

To nebylo slučitelné s prorokovým učením ani s vůlí Boží. Omar dal postavit lepší vězení důstojná člověka, zařídil dozor i stravování, a zabrá­nil tak tomu, aby lidé ze strachu před vězením nevolili raději sebevraždu.

Protože býval vojevůdcem, měl zvláštní zálibu ve vojenské kázni a po­řádku. Vytvořil si štáb úředníků úplně podle vojenského vzoru.

Byli vyšší i nižší představení a podle určitého řádu mohl každý postou­pit na služebním žebříčku. Toto uspořádání dodalo pevné opory rozlehlé říši, která se neustále zvětšovala, a přineslo jí požehnání.

Během desetileté Omarovy vlády nedošlo k jedinému činu, za který by se kalif musel stydět. Nepodnikl nic, co by nebylo ve shodě s Božími při­kázáními.

Arábie rozkvétala, těšila se spořádanému blahobytu a také mravy byly na značné výši.

Jedné noci Saíd znenadání zemřel, aniž by tomu předtím cokoliv na­svědčovalo. Zestárl, ale nikdo nemyslel na jeho brzkou smrt. Byl užitečný své zemi a věnoval jí všechny své síly. Jeho rodina žila odloučeně od ně­ho. Nepociťoval to bolestně. Neměl pro ni čas.

Jeho smrt znamenala větší trhlinu, než si možná sám dříve myslel. Pa­třil k těm, kteří kdysi byli přímo pod Mohamedovým vlivem. Kdo se nyní má stát velkým vezírem?

Vtom si Omar vzpomněl na mladšího Mohameda a poslal k němu Ibra- híma s prosbou, aby převzal tento úřad.

Mohamed dvanáct roků ochraňoval ženy. Smí je teď opustit? Dříve než dal bratrovi odpověď, pohřížil se do modlitby a zjistil, že slib daný dědeč­kovi je už dávno splněn. Nemá se již déle vzdalovat svého lidu.

Předal proto ochranu žen a vedení školy svému bratru Alímu a vrátil se s Ibrahímem do Medíny.

S obvyklou obratností se vžil do nových povinností a brzy byl pro Oma- ra nepostradatelný. Ještě lépe než Saíd viděl, kde co chybí, kde je nutno provést změny a kde se uvolňují mravy. Jeho svěží, neúnavná činorodost oživovala stále znovu i Omara.

Čím více se rozšiřovaly obchodní vztahy Velké Arábie, tím zřetelněji byla patrná potíž, na kterou dosud téměř nikdo nemyslel. Bylo to počítání času, které se u různých věr lišilo.

Zatímco někdejší židé a všechny národy, které dosud žily s nimi, se pev­ně drželi starého letopočtu, začínali křesťané svůj letopočet teprve naroze­ním Syna Božího.

Mohamed považoval za nezbytně nutné, aby toto dvojí počítání bylo odstraněno. Navrhl Omarovi, aby začátek nové víry byl vzat za základ nového letopočtu pro všechny věřící islámu. Tím by se zajistilo jednotné počítání času v celé rozlehlé říši, ve které - alespoň navenek - již nebyli jinověrci.

Omar proto pojmenoval rok, ve kterém byla tato novinka vyhlášena zá­konem, jednadvacátým rokem proroka, ovšem Arabové stejně jako před­tím počítali měsíční roky, zatímco ostatní národy považovaly za rok dobu oběhu Země kolem Slunce.

Doufal, že islám bude možno zvolna přinést do celého světa a že se pak i tyto vnější záležitosti srovnají samy sebou.

Jakmile Mohamed odstranil nejasnosti při počítání času, pustil se o krok dál.

Cítil silný vnitřní podnět, aby stanovil zákony, které měly uspořádat po­měr mezi dlužníkem a věřitelem. Dosud platilo, že každý, kdo půjčil pení­ze nebo majetek, mohl na základě vlastního uvážení stanovit, co mu má být vráceno, a podle toho, jaký měl charakter, se mohl obohatit nepřimě­řeným způsobem.

To se Mohamedovi již dávno protivilo, ale bez opory přísného zákona se proti tomu nedalo nic dělat.

Omar sice zcela otevřeně přiznal, že těmto věcem nerozumí, byl však rád, že má tak chytrého velkého vezíra, a dal se jím vést. Bylo přesně sta­noveno, kolik může věřitel od dlužníka požadovat, kdy může své požadav­ky uplatňovat a ve kterých případech může žádat vládu o pomoc.

Zákon vycházel z předpokladu, že nikdo není nucen půjčovat peníze ani majetek. Jestliže to přesto někdo dělá, pak to má činit z milosrdenství k tomu, kdo se octl v nouzi, a ne proto, aby se obohatil. Z toho důvodu byl nový zákon velmi mírný k dlužníkům a poskytoval věřiteli málo mož­ností k nespravedlivému jednání.

Z úřadu velkého vezíra vyplývalo, že se Mohamed musel vyčerpávat ve vnějších věcech a zbývalo mu málo času na to, aby se zabýval duchovními otázkami. Touha po tom ale v něm byla tak silná, že využíval každého volného okamžiku. Pak se zcela uzavíral vnějšímu světu a rozmlouval s bytostmi z jiných úrovní.

Nikdy se neptal, odkud přicházejí tyto hlasy, které slyšel. Věděl totiž, že mu vždy zprostředkují světlo a sílu, a to mu úplně stačilo. Dokonce ani nechtěl hledat nějaké jméno pro ty, kdo mu pomáhali, protože se mu zdá­lo, že by to bylo znesvěcení.

V              takových požehnaných okamžicích se jeho nitro vždy otevřelo bez výhrady a býval naplněn až k blaženému stavu silami, které ho pozvedaly vysoko vzhůru.

Tímto způsobem viděl mnohé, co druzí neznali. Z těchto vidění převzal vědění, které využíval ve všedním životě a jež mu často pomáhalo, že jas­něji viděl do myšlení a jednání lidí.

V              poslední době často vídal pohybovat se kolem Omara postavy, které nevěstily nic dobrého. Jakmile se podíval bystřeji, zmizely. Myslel, že si to má vykládat jako výstrahu.

Když výstrahy přicházely častěji, promluvil si o tom se svým bratrem Ibrahímem, svým jediným důvěrníkem v tomto směru. Ibrahím, který byl šejkem, považoval za svou povinnost Omara varovat. Bůh jistě nedovoluje tato vidění bez příčiny.

Mohamed se proto rozhodl, že použije nejbližší vhodné příležitosti. Pro­sil Boha, aby mu pomohl, takže by nemusel mluvit o tom, co bylo jeho duši svaté.

Když za několik hodin nato přišel do knížecího paláce, kde Omar vyři­zoval vládní záležitosti, přestože tam nebydlel, spatřil podivně oblečeného muže, jak opatrně vklouzl postranní brankou do paláce.

Pospíchal za ním a podařilo se mu zadržet ho. Našli u něho ostrou, cizo- krajně vypadající zbraň.

Zpočátku se muž zdráhal uvést své jméno, odkud pochází a s jakým úmyslem přišel, ať se ho soudcové vyptávali sebepřísněji. Pak do místnos­ti opět vstoupil Mohamed a zkoumavě se zadíval na zajatého muže. Ten se vyhnul jeho pohledu.

»Přicházíš od Alího ben Abú Táliba!« řekl s neobvyklou břitkostí.

Muž sebou trhl a soudcové pozorovali, že je tomu tak.

»Měl jsi zavraždit kalifa,« zněla druhá, velmi určitá výpověď velkého vezíra.

Muž padl na kolena a prosebně sepjal ruce.

»Když prozradíš, kde se Alí zdržuje, bude ti darován život,« slíbil Mo­hamed.

Muž chvějící se po celém těle ujišťoval, že to sám neví. Pochází z Per- sie a rozkaz dostal na hranicích.

»Lžeš!« prohlásil Mohamed chladně. »Jsi Arab a jsi spřízněn s Alím.«

Pak se obrátil k soudcům:

»Uvrhněte ho do žaláře, dokud se nerozmyslí, jestli chce mluvit pravdu.«

Po těchto slovech Mohamed opustil místnost. Bylo mu nevolno, protože ve zpustlém, převlečeném cizinci poznal svého bratra Ad-Dina! Měl by ho nechat ihned usmrtit? Nevěděl sám, co by měl učinit, a chtěl si nejdříve vyžádat pokyny shůry.

Zatím odešel k Omarovi, aby ho upozornil na úklad chystaný na jeho život. Kalif ho klidně vyslechl a pak řekl:

»Na takovou možnost musím být stále připraven a také jsem, Mohame­de. Dokud mne Alláh ještě potřebuje zde na zemi, nebude mi zkřiven ani vlas. Jestliže ale mám odejít, pak je mi lhostejné, jakým způsobem budu odvolán. Děkuji ti za tvoji věrnou bdělost. Máš pravdu, nesmíme nic pro­meškat. Pokud se přesto některému vrahovi podaří, aby mě zasáhl, bude můj život u konce.«

Aby obrátil Mohamedovy myšlenky jiným směrem, oznámil mu, že má v úmyslu zavést pro sebe a pro své nástupce titul »kníže věřících« - emír al-mu’minín.

Prorokovými nástupci by vlastně mohli být jen ti, kdo ihned po něm ří­dili říši, přesně vzato jen Abú Bekr.

Velký vezír s tím souhlasil, v myšlenkách se však obíral vrahem a jeho podněcovatelem. Chtěl mít jasno, a dal se proto večer dovést do žaláře, kam uvrhli Ad-Dina.

Bez doprovodu pak vstoupil do malé místnosti, ve které zajatec ležel na tvrdém lůžku.

»Bratře,« oslovil ho a proti vůli mu změkl hlas. »Bratře, nezatvrzuj své srdce proti mně! Tvůj čin by v celé říši vyvolal velké neštěstí. Omar je dobrý kníže, lepší, než by mohl být Alí. Žije podle vůle Boží a také tak vládne. Pomoz mi odvrátit pohromu od jeho hlavy, a já ti pomohu na svo­bodu a k radostnému životu.«

Jakmile vězeň zjistil, že ho Mohamed poznal, vyskočil. Chtěl vše drze popřít, ale zvuk Mohamedova hlasu obměkčil jeho srdce. Dal se do pláče a zakryl si obličej rukama.

»Rozuměj mi, bratře!« vzlykal. »Náš otec měl být po Mohamedově smrti knížetem. Bylo to snad něco špatného, že si nechal předčasně slibo­vat od místodržících věrnost? Dělal to přece jen proto, aby ušetřil zemi pozdějšího neklidu.«

Mohamed ho přerušil:

»Jestliže to byl opravdu důvod jeho jednání, proč tak nejedná i teď?«

»Podívej se, osvobodil jsem ho s Abdalláhovou pomocí. Nemohli jsme snést, aby náš hrdý otec pobýval v žaláři a potom byl odsouzen a možná dokonce usmrcen. Žiji s ním od té doby a denně pozoruji, jak ho stravuje vztek, že mu uniklo vedení této říše. Mám otce rád, bratře!«

Mohamedův hlas zdrsněl pohnutím, když uchopil ruku mladšího.

»To není pravá láska, jestliže chce někdo provést zločin kvůli jinému, Ad-Dine,« poučoval bratra. »Měl jsi uplatnit veškerý vliv, abys otce odvrá­til od jeho špatných myšlenek. Pravá láska pomáhá druhému vzhůru, ty ale srážíš otce do propasti.«

Bratr se na něho díval s údivem. Slova vnikla do jeho duše, nevěděl však, jak s nimi má naložit. Mohamed mu láskyplně vysvětloval svůj ná­zor, ukazoval mu, v čem je způsob Alího myšlení chybný, a přivedl ho tak daleko, že si uvědomil svou vinu v celém rozsahu.

»Chci to zase odčinit, bratře,« prohlásil upřímně. »Půjdu k otci a všech­no mu vyložím. Snad mi uvěří.«

Poslední slova vyslovil váhavě. Mohamed věděl, že každý Ad-Dinův pokus by byl marný.

»Zůstaň raději tady a pomoz mně tím, že mi řekneš, jaké má Alí další plány a kde pobývá.«

»Právě to poslední nevím,« přiznal se Ad-Din. »Je kdesi u severních hra­nic říše v neznámém úkrytu. Bylo dohodnuto, že se mám pokusit o vraždu. Kdyby se mi nepodařilo ji provést, pak se Abdalláh, který se teď jmenuje Hasan, odváží stejného pokusu. Je odvážnější a obratnější než já. Před ním musíš kalifa chránit, bratře!«

Mohamed opustil žalář v hlubokém zamyšlení. Co má dělat? Odešel do svého skrovného domova, kde bydlel, neboť nechtěl obývat otcovský pa­lác.

Dlouho, dlouho se modlil. Řekl Bohu, svému Pánu, všechno, co prožil a myslel. To osvobodilo a uvolnilo jeho srdce. Konečně ztichl, oddechl si a čekal.

Kolem něho zazněly hlasy, až konečně zaslechl jeden zřetelnější než ostatní:

»Mohamede, víš přece, že Bůh dal svým tvorům svobodnou vůli. Proto častokát nezasahuje, aby zabránil zlu, i když to lidé od něho očekávají. On ví, proč to připouští.

Netaž se na nic a nehloubej. Jdi svou cestou tak, jako jsi šel až dosud, zpříma a pod vedením služebníka Nejvyššího. Tvá cesta je blízko cíle a vede tě do věčných zahrad! Připrav svou duši na poslední krok a přene­chej vše pozemské jiným.«

Mohamed vstal naplněn nepopsatelným štěstím. Přistoupil k otevřené­mu oknu a zahleděl se ven do tmavé noci.

»Jsem blízko cíle? Pane, děkuji Ti!«

Uklidněn odešel na lůžko. chtěl dát všechno, život emíra i svůj vlastní, do rukou Božích. Bylo velmi potěšující vědět, že od něho nebude požado­vána odpovědnost za to, co přijde a musí přijít.

Ráno navštívil Omara a podal mu zprávu o Alího plánech, nezmínil se ale, že zadržený muž je jeho vlastní bratr.

»Zatím ho ještě necháme ve vězení,« rozhodl emír. »Snad tím přivábíme muže, kterého nazývá Hasan. Když budou stráže bdělé, možná se jim po­daří zmocnit se ho včas.«

Dříve by měl velký vezír námitky. Nyní jen s nepatrnou zvědavostí sle­doval, jaký bude další vývoj. Požádal však knížete, aby povolal mladého Omara, Saídova syna. Tento mladík, který je vnukem Abú Bekra, je velmi chytrý a zbožný. Možná by z něho mohl vychovat svého nástupce.

»Ať přijde, dobré lidi můžeme kolem sebe vždycky potřebovat,« svolil Omar. »Ty jsi ale ještě příliš mladý, než abys už teď pomýšlel na svého nástupce. Z toho mladíka by spíše mohl vyrůst můj nástupce.«

Následující dny přešly bez jakýchkoli zvláštních událostí. Na vězně té­měř zapomněli. Seděl ve vězení a divil se, proč dosud nebyl odsouzen.

Na Mohamedovo zavolání přišel Omar ben Saíd. Krásný a veselý mladík si získal všechna srdce. U Mohameda byl v dobré škole. Jeho mladý život naplňovala přikázání islámu a učení o Bohu. A to, co v nitru prožil, se snažil přeměnit v čin.

Poháněn vědomím o své blízké smrti zasvětil Mohamed mladého muže rychleji, než bylo zvykem, do všech úředních záležitostí.

chálid se vrátil z výzvědné výpravy u severních hranic, kterou podnikl s vybraným oddílem svých vojáků. Toho, jehož hledal, sice nenašel, po­dařilo se mu však chytit mnoho podezřelých mužů. Když jim pohrozil smrtí, přiznali se, že působí ve službách Alího. Byli zatím vsazeni do vě­zení. chálid pak informoval knížete.

»Obávám se, že se naše vězení naplní dřív, než chytneme vedoucího celého spiknutí,« povzdechl si Omar. »Skoro bych si přál, aby rána, která visí nad námi, konečně dopadla!«

Za několik dní přicházel Mohamed z mešity, kde se zúčastnil páteční pobožnosti, kterou nikdy nezameškal.

Náhle proti němu vyrazil chatrně oblečený muž. Tvář zdánlivě opilého člověka sice nespatřil, ale protože se tento muž zjevně prohřešil proti zá­konům koránu, nařídil svým průvodcům, aby ho zadrželi.

Dříve, než mohli zasáhnout, však muž zmizel.

Jistě nebyl opilý. Divili se tomu a zeptali se Mohameda, co si o tom myslí. Vtom zpozorovali, že velký vezír zbledl a začal se potácet. Poleká­ni přiskočili k němu a mladý Omar ho zachytil do náruče.

Zanesli bezvládného Mohameda do knížecího paláce, který byl nejblíž a kde byl ihned po ruce lékař.

Ukázalo se, že Mohamed byl těžce raněn. Zasáhla ho zákeřně vedená rána dýkou. Nemusela to být smrtelná rána, ovšem lékař dával malou na­ději, že zachová velkého vezíra při životě.

Zavolali Ibrahíma a přišel také emír.

Všichni stáli kolem narychlo připraveného lůžka, když raněný otevřel oči. Nepoznal však již nikoho. Jeho duše kráčela známou cestou do jiných oblastí. Na Mohamedově tváři, která bývala většinou vážná, se rozprostřel šťastný úsměv. Zdálo se, že vidí cosi krásného.

»Dědečku!« zašeptal.

Pak naslouchal. Po chvíli začal pronášet, ale jako by si toho ani nebyl vědom, slova, která mu kdosi předříkával:

»Můj národe, slyš! Není dobře překrucovat pravdu, i když se to děje za nejlepším účelem. Proto musel Abú Bekr opustit zemi po tak krátké době své vlády.

Ty, Omare, ses věrně držel toho, co Bůh zjevil. Lidé se však tu a tam potají zpronevěřili. Hledají možnosti, jak se vyhnout přikázáním, proto je Bůh přenechá jejich choutkám. Také ty, Omare, budeš odvolán!

Teprve až bude mít národ pevnou vůli a bude chtít opustit špatnou ces­tu, kterou se nyní vydal, teprve pak mu vyvstane nový kalif, jenž ho bude moci vést vzhůru!«

Hlas slábl, stával se nezřetelným a posledním slovům již nebylo téměř rozumět. Oči se zavřely a velký vezír byl mrtev.

Omar byl hluboce rozechvěn. Bez jeho vědomí propadl národ hříchu? To ho bolelo víc než smrt věrného druha.

Daleko za hranice Medíny zazníval velký nářek a pohřeb mladého Mo­hameda, jehož většina lidí považovala za příštího emíra, se stal pohnutou slavností.

O vrahovi se nic nezjistilo. Když se emír Omar vrátil z mešity domů, našel na svém stole lístek:

»Chraň se, emíre! Příští rána dýkou zasáhne tvé srdce.«

Chálid přišel s ním a Omar mu ukázal hrozbu. Vojevůdce chtěl dát ihned zavřít brány města a prohledat každý dům. Omar unaveně odmítl.

»Můj čas na zemi je u konce a znovu jsem to slyšel. Co Pán dopustí, tomu nemůžeme a také nemáme zabraňovat.«

Chálid se snažil emírovi objasnit, jak právě teď záleží na jeho životě.

Ještě to ani nedořekl, když vtom se otevřeným oknem vyhoupla do míst­nosti temná mužská postava, zaleskla se dýka a Omar se s bolestným vý­křikem skácel na zem. Než mohl Chálid zasáhnout, utekl vrah oknem.

Chálid křikem přivolal služebníky. Předal jim raněného a sám pospíchal za vrahem; nebylo však po něm ani stopy. Také vojáci a služebníci, kteří prohledali okolí křížem krážem, se vrátili bez úspěchu.

Kalif Omar odešel, aniž nabyl vědomí.

Lid ohromeně naslouchal zprávám o nové ztrátě. Jestliže se Alí domníval, že se díky těmto násilným činům zmocní vlády v zemi, hořce se zklamal. Lid proti němu zuřil a trval na tom, aby byl co nejdříve zvolen Omarův nástupce.

V radě, která byla pro takovéto zvláštní účely ustavena, ale chyběli dva nejlepší: Saíd a Mohamed. Zbýval už jen Ibrahím, který věrně lnul k pro­rokovi a islámu. Ostatní členové rady nebrali věci víry tak vážně a zastá­vali názor, že by teď mohl zase vládnout kníže, pod jehož vládou by bylo možné užívat života.

Přes Ibrahímův nesouhlas zvolili starého, urozeného muže jménem Oth- mán; jako protislužbu za své neočekávané povýšení jim musel mnoho slí­bit. Byl emírem jen podle jména, ve skutečnosti vládli sami.

Prvním Othmánovým činem byl zákon, že v budoucnosti žádný šejk působící u mešity již nesmí být členem rady. Tím byl Ibrahím zneškodněn a na jeho místo nastoupil světský rádce.

Členové rady rozhodli, že Omar je příliš mladý, než aby mohl zastávat místo velkého vezíra. Dali mu podřízený úřad a na místo emírova prvního rádce zvolili jednoho z Othmánových příbuzných. Lid se vzbouřil. K po­vstání se připojila řada okresů. Chálid a Amr, kteří měli vytáhnout do pole proti vzbouřencům, se vzdali svých hodností. Amr se postavil na stranu vzbouřených místodržících, zatímco Chálid odešel do ústraní.

V celé zemi se šířil neklid, nikde již nebyl mír, který k velké radosti li­du panoval dlouhá léta.

Náhle se začaly šířit pověsti, že Alí pobývá v zemi. On a jeho nejstarší syn Hasan popouzeli lid proti Othmánově vládě. Proto starý emír poslal vzkaz Alímu, ať se s ním spojí; nikdo o tom přece nemusí vědět.

Když pomůže potlačit povstalce, Othmán odstoupí a jmenuje ho svým nástupcem. Plán se Alímu zamlouval, a proto převzal krvavou práci pro zdánlivě vládnoucího emíra.

Ten chtěl alespoň užívat života, dokud ještě dýchá. Za Omarovými zády měl už dávno velký harém. Teď s ním vystoupil na veřejnost, a dával tak špatný příklad ostatním urozeným lidem.

Aby se zajistil, zrušil Mohamedovo přikázání, podle něhož směl mít muž nanejvýš čtyři ženy. Stanovil, že každý muž, který je dost bohatý, může tento počet libovolně překročit, musí ale za každou další členku ha­rému platit daně.

Marně se Ibrahím bránil tomuto novému zákonu. U dvora však nic ne­pořídil. Spojil se proto úzce s těmi, kdo byli stejného smýšlení jako on, a hlavně s bývalými žáky svého bratra Mohameda.

Přidali se k nim jeho mladší bratr Alí i Omar. Ibrahím vysílal své posly po celé zemi a pomocí nich povzbuzoval lid, aby se přidržoval dobrých mravů a pravé víry.

Ibramité, jak se tato skupina nazývala, získávali stále větší vliv, čím bezuzdněji se chovali Othmánovi stoupenci a čím ukrutněji řádili najatí vojáci Alího.

Celá dosud tak krásně uspořádaná říše byla jako rozvrácená. Nikdo ne­věděl, kdo je vlastně u kormidla. Nikdo by ani nevěděl, že Othmán je emí- rem, kdyby čas od času nové zákony nepobouřily správně smýšlející část národa.

Posty se mu nezamlouvaly, neboť byl příliš starý, aby se takto uskrovňoval. Ihned vydal zákon, že ten, kdo se z dobrých důvodů nemůže postit, protože je nemocný nebo je na cestách, může zaplatit určitou finanční částku. Tím pak bude zbaven povinnosti se postit.

Také časté omývání mu bylo nepohodlné. Vydal proto zákon, že ten, kdo je dost bohatý, aby mohl své tělo potírat voňavkami, to může klidně dělat místo umývání u studny nebo v lázních.

Téměř každý měsíc byla část přikázání islámu zrušena. Čeho se nedotkl emír, to napadli jeho stoupenci. Tu a tam se již zase objevila stará modlo­služba a nikdo proti tomu nezakročil.

Tu se Othmán, který již nemohl snášet svůj prostopášný život, jednoho dne zhroutil při rozmařilé hostině.

Jeho umírání bylo strašlivé: hlasitě křičel a bránil se jakési postavě, kte­rou viděl pouze on. Prosil, ať ho tato bytost nechá v klidu zemřít a nežádá na něm, aby se odpovídal.

»Ty velká, světlá bytosti,« vykřikoval stále zoufaleji, »já tě neznám a ni­kdy jsem tě neviděl! Proto jsem se také proti tobě neprovinil. Vezmi si mé drahocenné věci, prodej mé ženy, ale nech mě na pokoji!«

Hluboce rozechvěni stáli jeho rádcové kolem něho. Nikdo se neodvážil mu pomoci. Zásah vyšší ruky byl příliš zjevný.

»Nevěděl jsem, že tato přikázání pocházejí od Boha!« volal opět umíra­jící. »Domníval jsem se, že si je Mohamed vymyslel. Chci je v budoucnu dodržovat. Slibuji to!«

Celé jeho tělo se chvělo. Potom opět křičel. Tak to trvalo tři noci a dva dny. Muka umírajícího byla nesnesitelná a strach živých vzrůstal každou hodinou. Konečně za úsvitu třetího dne byl všemu konec. Umírající napo­sled ještě zvolal:

»Mým nástupcem je Alí!«

Lidé stojící kolem na sebe udiveně pohlédli. Co chtěl Othmán od Alího?

Vtom stanul Alí mezi nimi. Nikdo ho neviděl přicházet. Byl jediný klid­ný mezi všemi přítomnými, kteří se třásli hrůzou.

Pevnou rukou se chopil otěží vlády. Ihned nařídil, že nic z toho, co se odehrálo v pokoji umírajícího, se nesmí dostat na veřejnost. Slíbil, že kaž­dý, kdo mu odpřisáhne věrnost a také ji dodrží, může zůstat v úřadě. Sta­novil, jakým způsobem má být Othmánova smrt oznámena lidu, a postaral se o pohřeb.

Othmánovi stoupenci si oddechli. Teď se snad zabrání novým zmatkům v zemi, i když Alí, který je už starcem, nebude vládnout dlouho. Jestlipak obnoví Mohamedova přikázání?

Alí na to nepomýšlel. Ať se lidé sami starají, jak to vyřídí se svými du­šemi. To byla věc každého jednotlivce. Jemu záleželo pouze na tom, aby znovu zjednal klid v zemi.

Protože to byl on sám, kdo vyvolal většinu nepokojů, podařilo se mu snadno to, co se jiným zdálo nemožné. Národ byl spokojen s pevnou ru­kou, která mu vládla, a ani se neptal, komu patří.

Ibrahím setrvával v úřadu šejka prorokovy mešity, i když si uvědomoval, že by si Alí přál jeho odchod.

Jednoho dne zavolal emír syna a poručil mu, aby se vzdal svého úřadu. Ibrahím se zdráhal. Prohlásil, že emír může být rád, že proti němu nepo­pudil lid.

Alí chladně řekl:

»Takže půjdeš cestou svého bratra Mohameda. Hasanova dýka nechybuje.«

Ibrahím se usmál a opustil komnatu. Příštího dne ho našli v mešitě pro­bodnutého.

O dva roky později zasáhla vrahova ruka také nevěrné srdce Alího. Jeho syn Hasan si činil nárok na trůn, ale všichni ho odmítli.

Potom následovali horší a lepší kalifové. Žádný z nich již nenašel Bož­skou pravdu ve víře, která byla nyní zaměřena pouze na světské věci.

---

[1] Abú Bekr: zvaný také Abú Bakr