Jakmile pohasla hvězda nad
Betlémem, vyhasl také v lidech jásot, který je naplňoval při narození Syna
Božího. Jen na krátký čas dovedlo Světlo rozzářit jejich srdce.
Tak
nalezli králové z Orientu dalekou cestu, která je přivedla k Božskému dítěti.
Poznali je, poklekli u jeslí a odevzdali mu své dary. Ale tím změnili duchovní
v nepatrné pozemské. Sami sebe mu měli přinést darem, jak bylo určeno shůry,
proto žili na této zemi! Měli pozemsky chránit Vyslance Světla! Zklamali však
ve svém poslání, vrátili domů. Jejich život se stal bezúčelným.
Také
Maria a Josef poznali v dítěti toužebně očekávaného Mesiáše. Oba věřili, že
Ježíš je Spasitelem... ale pak v nich tuto víru utlumil každodenní život se
svými mnoha drobnými starostmi. Stále řidčeji se k nim vracely vzpomínky na
tichou noc v Betlémě a pomalu všechno upadlo v zapomenutí. -
Tak
vyrůstal Ježíš nepochopen a téměř bez povšimnutí. Neměl nikoho, kdo by stál po
jeho boku, Ani přítele, ani kamaráda k dětským hrám. Jeho bytí dávalo lidem Světlo,
slabým sílu, malomyslným odvahu, ale nikdy se mu za to nedostávalo díků!
Ježíš
viděl svět krásnější než jeho bližní. Jeho oči propůjčovaly přírodě nový lesk.
Dokud byl ještě dítě, připadala mu země nádherná. Ničím nezatížen kráčel svou
přímou cestou, radoval se ze všeho krásného, uděloval všemu požehnání a
oblažoval vše kolem. Každé zvíře a každá rostlina mu byly důvěrně známy.
Mluvily s ním svou řečí a Ježíš všemu rozuměl. Každé zvlnění travin mu řeklo
víc než hovory lidí.