Poutník
na Boží cestě
Krásný
letní den chýlil se ku konci. Sluneční paprsky dopadaly šikmo na lesknoucí se
zrcadlo jezera a zlatilo všechno kolem dokola. Po silnici ubíral se poutník,
ponořen v hlubokých myšlenkách. V pravici měl dlouhou hůl, levá ruka visela
volně dolů. Všechny jeho pohyby byly nenucené a ušlechtilé. Jeho kroky
nezanechávaly v prachu silnice téměř ani stopy. Stádo ovcí běželo po silnici
proti němu. Dva statní psi, štěkající pobíhali kolem veselo. Pastýř šel unaven
opodál za nimi.
Poutník
pozvedl hlavu, pak ustoupil stranou, ponechávaje tak zvířatům volnou cestu.
Radostně spočinul na nich jeho zrak. Bylo to, jakoby i ona vyciťovala onu
dobrotu, neboť jedna ovce přes druhou spěchala do jeho blízkosti a tlačila se k
němu. Několik jehňátek zůstalo u něho, jakoby očekávala, že se jim dostane
zvláštního pohlazení a pozornosti. Svou krásnou formovanou rukou pohladil lehce
jejich huňaté hlavy a nejmenší z malých pozvedl na své ruce.
Pastýř
přistoupil blíže, pozdravil poutníka a zvědavě si ho prohlížel.
"Cizinče,
máš tak rád zvířata?" tázal se udiveně. "Moje ovce jsou jinak velmi
plaché. Jsi snad také pastýřem?"
"Snad
jim také jednou budu," usmál se tázající a postavil zvířátko opatrně na
zem.
Teprve
nyní si pastýř všiml, jak mlád jest poutník. Z dálky ho považoval za staršího,
zralého muže. Měl podlouhý obličej, pravidelných a překrásných, ušlechtilých
tahů. Ač vlasy i vousy byly pěstovány, přece vypadaly, jakoby se jich nůžky již
dávno nedotkly. Snad složil poutník nějaký slib.
"Jak
se jmenuje ono městečko na jezeře?" tázal se mladý muž.
"Tiberias."
Poutník
vlídně poděkoval a rozloučil se a již kráčel statně jako dosud, směrem k obci.
U jezera se hrály děti. Nezvedly téměř zraků, když poutník kráčel kolem nich. Byly
zvyklé cizincům. Muž zůstal státi u jedné skupinky a pozoroval dětskou hru,
aniž by se děti nějak vyrušily. Chlapci udělali si v písku malé, ploché jamky,
a snažili se načerpati do nich vodu.
"Půjč
mi svoji hůl," oslovil náhle jeden z chlapců muže. "Chci udělati
stružku k jezeru."
