11. 6. 2015

Mladosť Kassandrina

Nad trójským pobřežím klenula se temně modrá obloha. Vzadu na obzoru vyhupoval se bílý načechraný obláček, který zvolna plul po obloze, jako by se nemohl probrati ze slastného, nekonečného vnitřního blaha.

Mořský příboj narážel v pravidelných obdobích na úskalí a útesy, vybíhající z břehu do moře. Tu a tam se přes ně převalil hřeben vlny, omývaje ostré hroty útesů a rozstřikuje se v tisíce bělostných, zpěněných krůpějí, zanechávaje po sobě mezi skulinami lastury a škeble.

Šumění vln a stříkání pěny jako by jen doplňovaly melodický zpěv, který se vítězně nesl do dálky. Na jednom z četných útesů sedělo malé, sotva čtyřleté děvčátko a zpívalo. Dětská píseň tryskala z hlubin duše a nesla se jásavě vzhůru, prostá a neumělá píseň pro nikoho. Maličká tu zpívala své vlastní myšlenky, vyjadřovala je v tónech, pro ni tím nejpřirozenějším způsobem.

"Obláčku tam nahoře," zpívala, "jak jsi běloučký, jako nadýchnutý. Copak asi vidíš tady dole mezi lidmi z té tvé výše? Přijď blíž a vezmi mne se sebou! Kassandra by chtěla letět také tak daleko, tak vysoko a podívati se dolů na celou Tróju."

Najednou zpěv utichl a ozval se smích. To dívenka se rozesmála, až se ohýbala.

"Aj, to by bylo žertovné," zvolala nadšeně, "kdybych se tak mohla podívat shůry na maminku. Jistojistě bych nechala trochu sprchnout, aby se maminka musela dívat nahoru. A protože by mne neviděla, nemohla by také říci: "Kassandro, nechej toho."

Maličká se znovu bujně rozesmála.

Leč, ó běda! Při jejích prudkých pohybech sklouzl maličký bílý sandálek do vody. Před chvílí, než se přebrodila mělkou vodou na svoje zamilované místečko, vyzula si sandály a pečlivě je položila vedle sebe na skalisko. Teď byl jeden z nich ve vodě. Hbitě vyskočila ze svého sedátka, až voda vysoko vystříkla a zasypala maličkou deštěm třpytných démantů.

"Ach, mé bílé šatečky!" Vykřikla poděšeně, leč vzápětí se již sama utěšovala: "Ech co, sluníčko je opět vysuší. Sluníčko, milé zlaté sluníčko," prosila, "zasviť, ať  není Kassandra hubována."

Sandálek byl nalezen a pečlivě položen na skálu vedle druhého. Také bílé, lehoučké šatečky ležely již opatrně rozprostřeny a Kassandra, jen tak ve spodním prádle, capkala ve vodě, která drobnými vlnkami omývala její bosé nožky. Hledala mušličky a zapomněla na celý ostatní svět.

Bylo to roztomilé děcko neobyčejně souměrných, oblých údů. Pleť měla bílou a čistou, oči velké. Šedomodré a zářící, prozrazující často údiv. Jemný nosíček, dívající se zvědavě do světa, propůjčoval dětskému obličejíčku cosi tázavého. Drobná, krásně modelovaná ústa pohybovala se i tehdy, když děvčátko nemluvilo, ani nezpívalo. Zdálo se, jako by tato malá dětská ústa tlumočila všechny myšlenky dítěte.

Husté zlatohnědé kučery spínala stříbrná stužka, uvázaná vzadu za ouškem do velikého motýla. Ó, tato stuha, která měla býti stále na svém místě, ta byla velmi často příčinou, že toto živé děvčátko bylo nejednou plísněno. Matka nerada viděla, jestliže její dcery byly nepořádně oblečeny.

Kassandra si zatím nasbírala  několik růžových, zahnědlých mušliček, pátrajíc ještě horlivě po bílé lasturce zvláštní krásy, kterou měla nejraději. Právě teď našla hned dvě najednou.

Znovu se rozezpívala, zvonivě a čistě. Tóny jásaly radostí z nálezu, z vody, slunce a z celého mladého života.

Prozrazovaly však také, kde maličká jest. Z břehu bylo slyšet volající hlasy, jež se zesilovaly a zněly stále blíže. Nyní zmlkly, neboť volající dívky slyšely již také Kassandřin zpěv.

"To dítě zpívá opravdu rozkošně," prohlásila mladší z obou dívek, které kráčejíce spolu, blížily se ke skalisku. Obě byly stejně veliké, leč rozdílného věku. Mladší sotva odrostlá dětským létům, byla oblečena podobně jako Kassandra. Také jí spadaly husté, zlatohnědé kadeře, spjaté stužkou, kolem čela a skrání, avšak tvar obličeje byl hrubší než u maličké. Také určitý rys v obličeji prozrazoval jakousi rozmrzelost, pro dívku příznačnou, ačkoliv jí kolem úst právě pohrával úsměv.

"Musíš přiznati, Dínie," pravila, obracejíc se ke své průvodkyni, "že ani jedna z nás ji ve zpěvu nepředčíme."

Oslovená se potěšena k ní otočila: "Kéž bys to konečně nahlédla, Kreúso. Ta vaše maličká nejmladší sestřička je pravý poklad."

"Co na ní vidíš, Dínio? Já opravdu nevidím, že by na ní bylo něco tak pozoruhodného a krásného," odpověděla Kreúsa trochu podrážděně. "Považ přece, že je nás jedenáct sourozenců, jimž matkou je Hekuba. Vím bezpečně, že ani matka nebyla příliš potěšena, když přišla ještě tato malá, živá bytůstka na svět. Od chvíle, kdy Kassandra odrostla chůvě, jsou mezi námi, sourozenci, ustavičné spory jen kvůli ní."

Kreúsa odkopla při tom špičkou svého sandálu kámen. Tento pohyb zjevně prozrazoval, co nelásky a trpkosti se nastřádalo v její duši.
Dínia mlčela. Neslušelo se, aby ona, služebná dívka odporovala dceři svého knížete. A přesto se toho velmi často dožila, nemohouc snésti, když někteří sourozenci zlehčovali Kassandru, jejího miláčka.

Polydóros, nejmladší syn, byl matčiným miláčkem. Lnula k němu tak velkou láskou, že často se zdálo, že zcela zapomíná na svých osmnáct dětí, které se rovněž dožadovaly její lásky a péče.

Menší děvčata, zejména Kassandru, svěřila péči Dínie, která od malička vyrůstala na knížecím dvoře. Její otec, trojský šlechtic, padl v boji za svého pána a matka zemřela hned po narození dítěte. Poněvadž neměla příbuzných, ujal se Priamos osiřelé Dínie, přijav ji do svého domu, kde nyní zaujímala místo služebnice, požívající plné důvěry. Kreúsa a její sestra Láodika daly jí tu i tam pocítit velký odstup, dělící dcery domu od služebné, kdežto Praxidis a Kassandra opláceli jí její pečlivou lásku svou vřelou příchylností.

Kasandřina jásavá píseň dozněla. Před zraky dívek se objevila její drobná postavička v lehkém oděvu, jak opět opatrně šplhá na skálu, plní nasbíranými mušličkami oba sandálky a pak s tímto pokladem a usušenými bílými šatečkami v náručí se namáhavě  brodí ke břehu. Dínia měla co dělat, aby přemohla smích. Zato Kreúsa, vidouc maličkou, začala hubovat, ještě  než k ní došla. Dítě svěsilo hlavičku a oči do té doby usměvavé přelétl stín.

Bylo to tak zlé, co udělala? Vždyť ji nikdo neviděl. Chtěla jen věci uchránit a usušit šaty, ovšem, kdyby se o tom dověděla maminka, byla by Kassandra potrestána a Kreúsa se jistě  o to postará, aby to matka co nejdříve věděla. Maličká nedala ani slovem najevo myšlenky, které jí bleskurychle prolétly hlavou, nýbrž otočila se na Dínii a lichotivě řekla:

"Je mi líto, Dínio, že jsem nandala mušličky do sandálků. Budeš s tím teď míti práci."

Tu také všechna lítost opět zmizela. Dítě zvrátilo šelmovsky kučeravou hlavičku nazad, aby se mohlo Dínii podívat do očí.

"Jak jinak jsem mohla odnést své překrásné mušličky domů? Jen se podívej, jak jsou krásné!"

Dínia zatím svázala mušličky do kapesníku a dala se do čistění sandálků.

"Musíš se obléci, Kassandro, maminka tě nesmí tak vidět! Již je pozdě, nemohly jsme tě nalézt."

Maličká vklouzla chutě do svých šatů, živě při tom vykládajíc:

"Jsem přece vždycky zde, nejsem-li ovšem ve stáji nebo na zahradě, někdy si také vyjdu do polí nebo….."

"Vylezeš na věž jako posledně," přerušila ji Kreúsa, napolo udobřená. "Jen kdybych věděla, cos tam dělala. Nikomu z nás ještě nenapadlo podstoupit obtížný výstup po tolika schodech nahoru. Mohla jsi se vůbec podívat přes zábradlí?"

"Ty myslíš vstoje?" zeptala se Kassandra. "Ne, to nešlo, vždyť roubení je vyšší než já, a proto jsem vylezla nahoru. Šlo to docela snadno. Nahoře jsem si sedla na široký okraj. Ach, to bylo nádherné, smět se dívat dolů. Víš, Kreúso, chtěla bych se stále dívat dolů na všechny věci. Chtěla bych ležet na obláčku…"

Opět bylo dítě přerušeno, tentokrát Dínií, která naslouchajíc dítěti, zbledla jako stěna.

"Snad nechceš říci, Kassandro, že jsi seděla nahoře na roubení věže?"

"Ano, ano, právě to jsem chtěla říci," zajásala maličká. "To ti bylo tak krásné. Nejdříve jsem se dívala dolů na město, potom jsem chtěla vědět, zdali je odtud viděti také moře. Proto jsem vstala a obešla věž kolem dokola. Podezdívka věže je široká, Dínio," připojila na uklidněnou, neboť zahlédla, jaký dojem učinila její slova na věrnou služebnici. "Nemohlo se mi nic stát, podruhé tam půjdu zase."

"Nikam nepůjdeš," rozhorlila se Kreúsa, ale ve svém charakteristickém rozhorlení, jež se jí chvělo na rtech, nemohla pokračovat, neboť směrem od města přiklusali právě dva hoši, sedící na malých, hbitých koních, Polydóros a jeho starší bratr Déifobos.

"Chtěla by ses s námi svést?" vybídl Déifobos laskavě Kassandru a nečekaje na souhlas služebnice, zvedl dítě, které už nedočkavě poskakovalo, před sebe do sedla. Héja! a malý koníček  byl již v prachu.

Kassandra však pootočila hlavinku k velkému bratrovi a řekla: "Tys hodný, Déifobe, Kreúsa mne chtěla zrovna hubovat a vtom jsi tu byl ty a vzal mne s sebou." Cítila, že je v bezpečí, a přitulila se úžeji k svému ochránci.

Déifobos vyzvídal, čeho zlého se Kassandra dopustila, že si zasloužila pokárání. Když se dozvěděl, jakou krkolomnou procházku maličká učinila, zhrozil se rovněž. Vážnými a laskavými slovy snažil se dítěti objasnit, jak lehkomyslně jednalo, a maličká zkroušeně slíbila, že podobné nebezpečné výlety pustí již navždy z hlavy.

"Budeš-li mít zase chuť se podívat shora dolů," pravil Déifobos srdečně,  "pak mi to jen řekni! Půjdeme na věž spolu, já tě vezmu na ramena a odtud uvidíš ještě mnohem víc a dále, než z kamenné obruby věže."

Déifobos vroucně miloval tuto maličkou sestřičku, která do jeho života vnikla jako jasný sluneční paprsek. Stále si vymýšlel něco jiného, čím by rozveselil její srdéčko, aby slyšel jásavě zvonit její hlas. V tomto úsilí si v ničem nezadal s otcem, jehož blouznivě zbožňoval. Dovedl pochopit, že Priamos dával přednost nejstaršímu synu Hektorovi, který mu byl tolik podoben, i to, že byl hrdý na bohorovného Parida. Tím šťastnější byl, když otcův  zrak na něm s uspokojením spočinul, kdykoliv se mu podařilo obšťastnit tuto malou sestřičku nebo ji poskytnout ochranu.

Po malé chvíli dosáhli tři jezdci města a Kassandra byla opět svěřena služebnicím. Vtom  zahlédla na opačném konci dvora otce. Zahloubán do vážného rozhovoru ubíral se Priamos se svým důvěrníkem přes dvůr, oči upřeny k zemi, plně zaměstnán svými myšlenkami.

Lehkonohé ptáče přeběhlo dvůr a již maličká s jásotem objímala otcova kolena, neboť výše nedosáhla. Po jeho vážném obličeji přelétl jakoby zákmit vnitřního štěstí. Shýbl se, zvedl dítě do náruče, přitiskl na srdce a posadil si ji na ramena, kde maličkou okamžitě zaujal chochol přilby, jehož žíně začala splétati do copánků. Drobné prstíčky pracovaly tak jemně a zručně, že otec vůbec necítil, co maličká kutí s jeho přilbou, a pokračoval v přerušeném rozhovoru.

Nyní přiběhly také služebnice a Kassandra jim byla svěřena. Jen nerada dala se vést a snést ze svého vysokého sedátka. Teprve když zahlédla u okna matku a vedle ní Kreúsu, dala se klidně odnésti domů.

Ačkoliv byla Kassandra ještě maličká, přesto zřetelně cítila, že její vztah k matce je jiný než vztah jejích sourozenců. Dospělí bratři a sestry nebyli již všichni v otcovském hradě a maličká je vídala jen zřídka. Z jejich chování k matce nemohla usuzovat. Pozorovala za to ostatní. Jednou se na to vyptávala Praxedis, která, jsouc o dvanáct let starší než Kassandra, mohla lépe usuzovat. Otázka dítěte: "Praxi, proč mne nemá maminka ráda?" se hluboko dotkla citlivé dívky.

Co měla sestřičce na to říci? Vždyť přece sama cítila s vnitřním roztrpčením, které jen vzrůstalo, že matka nevšímavě odstrkuje poklad, který jí byl dán v tomto slunném, bezelstném dítěti a nedovede číst v jeho srdci. Aby získala čas, odpověděla:

"Maminka nemá malé děti nikterak v lásce, milá Kassandro. Až budeš starší, budeš smět být matčinou přítelkyní."

"To by bylo hezké," prohodila maličká opravdově, "kdy to bude?" Znenadání se její myšlenky zatočily jiným směrem a následující otázka zněla:

"Jsou synové jiní než dcery?"

Praxedis nemohla pochopit hlubší smysl této otázky.

"Nerozumím ti, co tím myslíš. Ovšem, že jsou jiní."

"Protože maminka má tolik ráda Polidóra, to přece může každý vidět. A on je z nás nejmladší, po něm jsem já."
Praxedis chtěla již neprozřetelně říci:

"To je právě to. On  byl tak dlouho nejmladší a tys jí ho vytlačila z toho místa."

Vzpamatovala se právě včas, aby si uvědomila, že by tím svou prvou odpověď znevážila. Proto se utekla k poslednímu prostředku dospělých:

"Tomu ještě nerozumíš, Kassandro. I kdybych ti to chtěla vysvětlit, nepochopila bys mne."

Dívenka ztichla, ale myšlenky v malé hlavičce se nedaly umlčet. Po svém bezstarostném dětském způsobu zapomínala tu a tam na svoje žaly, stačil však sebemenší popud, aby se znovu probudily a s houževnatostí, která až zarážela, navázala Kassandra  nit myšlenek tam, kde ji posledně přerušila.

Sourozenci se rozdělili na dvě slupiny: v prvé byli ti, kteří se zřejmě těšili matčině lásce: Polydóros, Praris, Hektor, Láodiké, Kreúsa a pravděpodobně ještě někteří z dospělých.

Ostatní, zvláště Praxedis a Déifobos, nebyli matkou nikdy zavoláni, chtěla-li tato podniknout nějakou vyjížďku. Nikdy se nestalo, aby matka pro ně dala připravit nějaké výjimečné slavnostní šaty. Proč to asi bylo? Otec byl ke svým dětem stejně laskavý a dobrý. Jeho přísnost působila blahodárně, kdežto matčino hubování a kárání připadalo dětem často jako nesmyslné a viděli v něm něco popuzujícího.

Otec  byl přísný, ale Kassandra chápala, že to tak musí býti.

Jednoho dne dala Hekuba utopit Kassandře žlutého psíčka, protože chňapal po Polydórovi, který psa škádlil. Dítě přiběhlo s pláčem k Dínii: "Róxor neudělal nic zlého," vzlykala Kassandra, "já ho měla tolik ráda."

Dínia něžně pohladila husté kadeře dítěte a snažila se odvésti jeho myšlenky jiným směrem. Nedařilo se jí to. Kassandra chtěla vědět, proč matka  tak jednala.

"Byla by dala také Róxora utratit, kdyby byl patřil Polydórovi?" tázala se Kassandra.

"Zajisté," zněla odpověď Díniiny, dána proti vlastnímu přesvědčení, "ale poprosím krále, aby ti dal nového psíčka. Viděla jsem už jednoho, rozkošného černobílého huňáčka. Smím ti ho přinést?"

Avšak Kassandra zavrtěla hlavičkou.

"Nechej psa, kde je, pak se mu aspoň nic nestane." Z dětského hlásku vyznívala tichá hořkost.

Malé srdéčko ještě dlouho truchlilo pro Roxóra. I vážný otec si povšiml tiché bolesti, která byla u jeho nejmenší nápadná a zakalila její bujnou veselost, kdykoliv jí něco připomnělo ztraceného druha. Rozhovořil se o tom s Dínií a dal jí příkaz, aby se postarala o náhradu.

"Dej  jí nového psíčka, který by byl zase jen její, a tak zapomene také na to, že by se mu mohlo něco stát," odpověděl na Díniinu námitku.

"Zdá se mi, že kníže podceňuje hloubku Kassandřiných citů," odvážila se Dínia namítati. "Dítě se zdá učiněná radostnost a veselí, avšak za tím vším se skrývá mnohém víc, než lze nalézti u ostatních dětí."

Jak ráda by věrná dívka hovořila dále, ale nevypadalo by to, jako pomlouvání kněžny? Smí ona, služebná, dovolit si cosi podobného? Raději mlčela, ale kníže si povšiml, jak se ovládá, a její chování mluvilo k němu zřetelněji než mnoho slov. Rozhodl se, že si bude svého dítěte všímati ještě bedlivěji.

Pro tuto chvíli trval na tom, aby Dínia opatřila děvčátku jiného mladého psíka, který by byl jenom jejím společníkem na jejích většinou osamělých toulkách.

Kassandra si s jinými dětmi ani nehrála. Na dvoře Priamově bylo málo dětí stejného věku, s nimiž by se smělo stýkat královské dítě. Přišla-li příležitost ke styku s dětmi, tu pak dovedla rozpustile dovádět a byla ze všech nejveselejší. Vzápětí na to žalovala:

"Dínio, proč jsem byla tolik rozpustilá? Dělali všichni také takový hluk?"

"Měly jste radost, Kassandro," odpověděla opatrovnice.

"Myslíš?" pronesla ústa dítěte protáhle. "Smála jsem se, protože se druzí smáli také. Ale radost jsme neměli. Škoda, že jsem nemohla jít k vodě."


Za společníka her pro svoji svěřenku vybrala Dínia malé bělounké kůzlátko, zapomínajíc, že zvířátko zůstane tak maličké a roztomilé jen krátkou dobu. Kassandra uvítala s jásotem malého druha, k němuž zakrátko velmi přilnula. Bylo to neobyčejně veselé viděti oba při jejich hrách. Polydóros potutelně prohodil: "Konečně si Kassandra našla správného druha. Je právě tak neposedný jako ona."

Avšak ostatní sourozenci mu zakázali vésti takové řeči. Žertovali a smáli se nerozlučným kamarádům, kteří tu společně zlézali mořské pobřeží a proháněli se po lukách, skotačili, a když bylo kůzle větší, také spolu bojovali.

A opět to byla matka, která ukončila tyto hry. Zdálo se jí nesnesitelné, aby toto zvíře, vydávající pach příznačný jeho druhu, nalézalo se v samé blízkosti královského domu. Dala ho potají odstranit a nechápající malá Kassandra opět prožila svůj veliký žal. Hekuba se snažila objasniti dítěti důvod svého počínání:

"Copak jsi nikdy nepozorovala jak odporně páchne?" tázala se dítěte.

Kassandra to ovšem ihned přiznala, hned však také připojila:

"Ale mohli jsme jej denně koupati. Když jsi nedávno řekla, že je ti jeho pach nesnesitelný, vzala jsem Ankara na břeh k vodě a omyla jsem ho a celého natřela vonnou mastí. Voněl tak jemně, skoro tak krásně jako ty, když si oblékneš své krásné šaty."

Maličká to řekla docela nevinně. Matka pobouřeně zvolala:

"Tak to jsi byla ty, která mi vzala nádobu se vzácnou levandulovou vůní, jíž jsem teprve nedávno dostala z dalekých zemí? Měla jsem v podezření služebnice."

"Ach, to je mi líto. Potrestala jsi je?" zvolalo poděšené dítě lítostivě. "Doběhnu hned nahoru a povím jim, že jsem to byla já a že toho velmi lituji."

"Ne, nechej toho. Však jim nikterak neublíží, dostanou-li jednou vyhubováno neprávem. Mnohokrát ujdou trestu, tak se to vyrovná. Ale je to neuvěřitelné, že jsi takovou vzácnou věc vymazala do kožichu páchnoucího kozla. Nyní jsem opravdu ráda, že jsem ti vzala příležitost opakovati takové nezbednosti."

Dítě mlčelo, ačkoliv to v jeho nitru bouřilo. Bylo toho příliš mnoho, o čem mělo přemýšlet. Dínia se láskyplně ujala rozrušeného dítěte. Ukázala mu, že není dovoleno bráti něco, co nám nepatří. Poukázala na to, aby chápala dosah svého jednání.

Za vhodný příklad k poučení použila matčina jednání se služebnicemi. Z lítosti, kterou tu pocítila, naučila se dostatečně uvažovati, jaké následky by mohlo míti její jednání časem pro druhé.

Po tomto neúspěchu vzdali se jak Priamos, tak i Dínia dalšího pokusu najíti pro dítě opět nějaké zvířátko. Tu si však jednoho dne malá Kassandra přinesla sama domů malého společníka. Byl to srstnatý, maličký, hnědožlutý pes se špičatým čumáčkem a bystrýma očima, které se v rozrušení zeleně leskly.

"To je šakal," volali starší bratři a Déifobos vyslovil vážnou obavu, zda dítěti nebude dorůstajícím zvířetem někdy ublíženo. Vyptávali se Kassandry, kde zvířátko našla.

"Nenašla jsem ho," odpověděla, "ono prostě bylo tu."

Jen s otcem se rozpovídala a na jeho otázku mu pověděla o tom, co zažila.

"Byla jsem tak sama a opuštěná," svěřovala se důvěrně, "Antares a Róxor mi všude scházeli. Tolik jsem si přála míti nějaké zvířátko, avšak takové, které by mi nemohli vzíti. Mělo být silné, aby se mohlo samo bránit."

"Komu jsi se svěřila s tímto přáním?" vyptával se otec.

"Nikomu," ujišťovala Kassandra. "Zpívala jsme si to jen tak pro sebe a stále jsem to opakovala. Věříš, že se mi pak zdálo, jakoby moje přání bylo vyslyšeno…… a bylo tomu tak i tentokráte," skončila Kassandra a zhluboka si vydechla.

"Co následovala potom, když jsi vyzpívala své přání?" vyzvídal otec dále.

"To nevím. Ještě co jsem zpívala, znenadání se mezi útesy objevila překrásná paní a oslovila mě. "Jdi nyní domů, Kassandro, cestou se k tobě přidá žlutý pes. Je osvědčený a věrný, ačkoliv je dosud mladý. Daruji ti ho." Potom ona paní zase zmizela. Rychle jsem vyběhla na cestu a nejednou ke mně přihopkal Astor. Byla jsem tolik šťastná."

"Také já mám radost, že máš zase společníka, Kassandro" řekl otec zřetelně dojat.

Později hovořil s Hekubou a syny a žádal je, aby maličké psa nechali.

"Jsem přešťasten, že sama Artemis ho přinesla," pravil, odůvodňuje svou prosbu.

Astor a Kassandra byli nerozluční. Byl tou nejmilejší ochranou na všech jejích cestách a potulkách. Všichni byli klidnější, když věděli, že je pes u dítěte.


"Kde je Kassandra?" ptala se Hekuba jednoho dne nanejvýš rozčilená. Hekuba padla velmi snadno do podobného stavu a pak se služebnice varovaly co mohly toho, aby jí zbytečně nezkřížily cestu. Kassandru také hleděly v oněch dnech pokud možná uchránit a proto ani neprozradily, kde se zdržuje. Leč dnes se jejich ubezpečování, že maličkou nikde neviděly, zakládalo na pravdě:

Rozmrzele opouštěla kněžna komnatu, ve které tázané dívky pracovaly. Dínia, která seděla mezi nimi, byla plná starostí.

"Víte snad, je-li Astor s ní?" vyptávala se úzkostlivě. Dívky se zasmály:

"Copak si ona vyjde někam bez Astora?"

A věru, do té doby, co pes byl na dvoře, nebylo jeho malou velitelku vidět nikde samotnou.

"Můžeš být úplně klidná, Dínio. Astor nedá dítěti ublížit a vždy také najde cestu k domovu, kdyby se poněkud zatoulala."

Po skončení prací vydala se Dínia Kassandru hledat.

Došla až k zamilovanému místečku mezi skalami, ale ani dítě ani pes tam nebyli. Veškeré volání vyznělo naprázdno….

"Možná, že se zatím vrátili domů," uklidňovala se sama. Ale ani v paláci nikdo o ní nevěděl. Vtom přišla jakási dívka a oznamovala, že kdesi vzadu ve stáji je slyšet žalostné vytí nějakého psa. Je dosti možné, že je to Astor. Dinia vyběhla rychle s ven děvčetem, které ji vedlo na opačný konec dvora. Zde bylo docela zřetelně slyšet zoufalý štěkot a vytí zavřeného psa. Nebylo pochyb, že to byl Astor.

Srdcelomné zvuky vycházely z kůlny, plné různého haraburdí, kterého se dávno nepoužívalo. Obě dívky si jen namáhavě razily cestu. Dvířka byla zavřená a před nimi nastavěno mnoho těžkého nářadí, klád a podobně.

"Počkej jen, Astore, hned jsme u tebe," volala Dínia zdaleka na psa, aby ho uklidnila.

Chytrý pes přestal okamžitě výti. Čas od času bylo slyšeti tiché zakňučení na znamení, že čekání je mu již příliš dlouhé. Konečně byla uvolněná nepatrná skulina, kterou se Astor bouřlivě protlačil ven z kůlny. Ale jak vyhlížel? Zaprášen a zamazán až hrůza. Srst byla plná škraloupů zaschlé krve. Přesto radostí vyskakoval na své osvoboditelky, lízal jim horlivě ruce, potom vyrazil dlouhými skoky, pokulhávaje však na jednu nohu…

"Hledá Kassandru, není tudíž zde v kůlně," řekla Dínia uklidněná, připojila však zamyšleně. "Pes byl ale raněn, copak se asi stalo?"

"Je možné, že se zranil při pokusu uniknout z pasti," vysvětlovalo děvče, snažíc se dodati zneklidněné Dínii mysli.

"Nikoliv, pes byl zavřen násilím. Kdo to udělal? A proč?"

Záhada se měla brzy vysvětlit. Netrvalo dlouho a již Astor uháněl znovu přes dvůr. Byl vyčerpán a také více kulhal. Zdálo se, že asi některá rána se znovu otevřela a pes silně krvácel.

Déifobos mu vstoupil první do cesty.

"Astore, ubohý Astore, co se ti stalo. Kde je Kassandra?" Pes zavrtěl ocasem, zadíval se upřeně tazateli do očí a chytil ho posléze za šaty. Jinoch pochopil:

"Já že mám jít s tebou?" Pes krátce zaštěkal.

"Nuže dobrá, doprovodím tě. Ale napřed musíš dostat vodu."

Déifobos naplnil rychle vodou nádobu, stojící opodál na zemi. Pes chtivě pil. Sotva trochu uhasil žízeň, již upomínal krátkým zaštěkáním a zavrčením k odchodu. Utíkal tak rychle, že mu Déifobos sotva stačil.

Uběhli již dosti hezký kus cesty. Bratr byl nejednou zneklidněn. "Kde je asi Kassandra? Malá jeho sestřička?" Byl rád, že Astor zastihl právě jeho. Postará se již o to, aby Kassandra vyšla bez trestu v případě, že někde něco provedla. Cesta ho vedla dál a dále. Tak daleko se maličká ještě nikdy nevzdálila.

"Astore, ty nerozumný brachu, jak jsi ji mohl nechat odejít tak daleko?" huboval dobromyslně. Nevěděl, že pes tentokráte nedoprovázel svou velitelku.

Konečně pes odbočil z cesty a vedl svého průvodce mezi skalní útesy, které byly v těchto místech zvlášť neschůdné a vyčnívaly divoce do moře.

Zde ležela Kassandra s promáčenými šaty na malé plošce písku. Mokré stopy vedly až sem. Pravděpodobně ji pes vytáhl z vody. Krásné oči dítěte byly zavřeny, obličejík svítil až průsvitnou bledostí. "Co se to asi zde jen přihodilo?"

S bolestným výkřikem vrhl se Déifobos a popadl sestřičku do náručí. Nemařil  času  přihlížením, zda ještě dýchá. Se svým lehkým břemenem v náručí uháněl dlouhými skoky k domovu. Vedle něho běžel schvácen Astor.

"Kéž by nás jen nikdo nespatřil," přál si v duchu Déifobos, který měl na mysli jen to, jak by  Kassandru uchránil před vyplísněním.

V blízkosti paláce zmírnil běh a opatrně vklouzl do ženského křídla, kde zastihl Dinii. Uložili maličkou do její postýlky a úzkostlivě naslouchali, zda-li ji srdéčko tluče.

"Tluče. Díky bohům." Žila.

"Ty, Dinie, pomoz Kassandře, já se ujmu psa."

Mladík opustil komnatu a zanesl úplně vyčerpaného psa do svého pokoje, kde ho mohl pohodlně umýt a ošetřit.

"Kdo tě tak zřídil, ubohé zvíře?" šeptal rozhořčeně, když pod jeho pečlivýma rukama se objevily tak ošklivé rány. "Museli s tebou surově jednat."

Když byl Astor očištěn a namazán hojivou mastí a obvázán ležel na měkkých poduškách, odešel se Déifobos podívat, jak se daří sestřičce. Zastihl Dínii ve velkých starostech.

"Dítě jest velmi nemocné," pravila. "Musím to oznámit Priamovi, aby dal ihned zavolati lékaře."

Kassandra ležící na svém lůžku házela sebou prudce ze strany na stranu a divoce ze sebe vyrážela nesouvislá slova. Když se k ní chtěl bratr přiblížit, pronikavě vykřikla a jako v obraně napřahovala proti němu obě ruce. Déifobos se zhrozil. Úzkost maličké se ho bolestně dotkla. Nikdy jí neukazoval nic jiného než lásku.

"Nevykládej si to ve zlé vůli, Déifobe," utěšovala jej Dínie. "Ona neví, co činí. Bojím se, že Polydóros není zcela bez viny na dnešním neštěstí, a on je ti tváří podoben."

Priamos přišel s lékařem, který se starostlivě ujal svého úkolu. Král mlčky pozoroval pohyby dítěte a bolest, která zavalila jeho duši, přinesla mu poznání, že tato nejmladší dcera je mu tím nejdražším, co na světě má.

Lékař skončil prohlídku dítěte a tichým hlasem dal Dínii potřebné pokyny. Pak opustil s králem místnost.

"Musí Kassandra zemříti?" tázal se Priamos zajíkavým hlasem.

"Dosud nemohu říci," zněla málo potěšující odpověď. Kdybych aspoň věděl, co se jí přihodilo, než upadla do hlubokého bezvědomí, v kterém ji Déifobos nalezl, mohl bych spíše usuzovat na její utrpení. Musím vyčkati, co mi přinese noc.

"Dám obětovati bohům. Můj miláček nesmí zamříti."

Král odešel spěšně do chrámu, aby sám zařídil vše potřebné. Čekání se mu zdálo snadnější, jestliže mezitím udělal něco pro své dítě.


Zpráva o Kassandřině náhlém onemocnění se rychle rozšířila. Nyní se o tom také dověděla matka.

"Děláte mnoho povyku pro toho caparta," prohodila lehkomyslně. Jakmile však se octla u lůžka svého dítěte a slyšela jeho řeči, zhrozila se.

Dínia, která považovala její zděšení za nepředstírané, měla z toho velikou radost, a doufala, že i kněžna pocítí, jak její srdce mocně visí na dítěti. Tato dobračka se těšila, že snad i její milé Kassandře zasvitnou světlejší a slunnější dny. Pak by věru žehnala této strašlivé nemoci, neboť  že by dítě mohlo zemřít, na to nepomyslila Dínia ani na okamžik.

Kněžnino zděšení však nepatřilo Kassandřinu nebezpečnému stavu. Mezi jednotlivými slovy, jež Kassandra nesouvisle vyrážela ze sebe, pochytila jméno Polydórovo a cítila, jak veliký strach, ba hrůzu má maličká před bratrem, který jí pravděpodobně provedl něco zlého.

Zaslechnou-li jiní totéž, co ona, může to s Polydórem špatně dopadnout. Priamos byl tak jako tak velmi přísný na svého nejmladšího, který byl otcovým pravým opakem. Tak usuzovala kněžna, když zakázala, aby mimo lékaře a Dínii vůbec někdo – i kdyby to byl sám král – překročil práh pokoje.

"Dítě musí mít naprostý klid, je to nezbytně třeba, má-li se opět zotavit," nakázala přísně ošetřovatelce a ta, potěšená Hekubinou starostí, slíbila, co jí bylo přikázáno.

Matka si dala zvolati Polydóra do svého pokoje. Dlouho to trvalo, než přišel.. Na čele měl zřetelně napsánu svou vinu.

"Zemře?" bylo jeho první slovo, sotva vešel do komnaty. Matka již věděla, kolik uhodilo. Její miláček byl původcem záhadného onemocnění a nyní se jednalo o to, přiměti ho k doznání, aby ho mohla účinně ochránit.
Usedla na lehátko a přitáhla hocha k sobě.

Zarputile mlčel. Rád by byl věděl, kolik matka ví, aby podle toho nařídil svá vypravování. Leč Hekuba znala velmi dobře své dítě a proto mlčela. Toto mlčení počínalo býti již tísnivé.

Polydóros nebyl docela zkažený, ale byl jen zhýčkaný a ješitný. Nade vše mu záleželo na matčině lásce, o kterou se nechtěl lehkomyslně připravit.

Konečně začal vyprávět. Ani slovem ho Hekuba nepřerušila, a právě proto na něm vyloudila obsáhlejší doznání, než kdyby ho byla ustavičně pobízela a rušila otázkami.

"Chtěl jsem si vyjeti koňmo," přešlo nesměle přes rty. "Na dvoře jsem se setkal s nerozlučnou dvojicí, s Astorem a Kassandrou. Z maličké si mnoho nedělám, ale rád ji dráždím, protože umí prskat jako divoká kočka, je-li rozzlobena. Působí mi to veselost."

Zpod  obočí se podíval na matku: Jak to přijme? Když neříkala nic, pokračoval s větší důvěrou dále.

"Psa nemohu vystát, ale on mne také ne. Dostal jsem nápad, jak bych mohl oběma trochu život ztížit. Poprosil jsme Kassandru, aby mi přinesla jehlici, kterou jsem nechal ležet ve svém pokoji. Maličká odskočila velmi ochotně. Mezi tím přivábil jsem psa k sobě, chytil ho a vlekl ke staré kůlně, kam se ukládají odpadky. Když zpozoroval můj úmysl, začal větřit.

Probudila se v něm jeho divoká, prudká povaha. Musel jsem se bránit a zbil jsem ho. Možná, že rány byly prudší, než jsem zamýšlel, ale je jisté, že se zhroutil. Pak jsem zatarasil dveře, aby ho hned tak nikdo nenašel. Kassandra se domnívala, že utekl."

Hekubu, která nic nevěděla o trýzněném psu, až  zamrazilo nad takovou vnitřní surovostí. Vytrvale však mlčela.

"V okamžiku, když jsem vyšel na dvůr, Kassandra se vrátila a počala ihned volati svého Astora. Tu jsem ji popadl a posadil před sebe na koně. "Ty tak ráda jezdíš, Kassandro,"  řekl jsem jí, nuže podnikneme dnes spolu trochu delší jízdu."

"Jezdím sice ráda, ale ne s tebou," odpovědělo dítě na to. To mne popudilo. Sevřel jsme ji pevněji a pobídl zvíře do klusu. Pronikali jsme stále víc a více mezi útesy. Vlastně jsem ani neměl v úmyslu zamířiti na tato místa, ale kůň s námi letěl jako divý, takže jsem ho již nemohl ovládat.

Když konečně, vyčerpán a chvěje se na celém těle, zůstal stát a já jsem pozoroval cestu, kudy bych se dostal zpět, viděl jsem, že Kassandra visí v sedle jako neživá přede mnou. A dříve, než jsem mohl uvážit, co si počít s dítětem, sklouzlo tělíčko ze sedla a dopadlo tvrdě na písečný a kamenitý břeh do vody. Ó, bylo to hrozné."

Polydóros se zachvěl. Tu teprve matka promluvila:

"A měl jsi touhu maličké nějak pomoci?"

"Myslím, že ne, maminko. Chtěl jsem pryč z tohoto strašlivého místa. Byla-li Kassandra mrtvá, nebyl bych jí tak jako tak mohla pomoci."

Hekuba vzdychla. Nezdálo se jí, že je nyní vhodná chvíle ukázati Polydórovi jeho vinu v pravém světle. Nechala ho vyprávět dále.

"Když jsem se konečně dostal domů, slyšel jsem, že se pes dostal nějakým způsobem ven, běžel hledat Kassandru a že ji nalezl. Pes nyní umírá a dítě také. Maminko, maminko, je to strašné."

Hrůza na tím, co spáchal, ho konečně přemohla. Polydóros se rozeštkal a objal matku.

"Upokoj se, můj hochu, bohové nás neopustí. Otec dal již obětovati. Dinia ošetřuje Kassandru a její dovedná ruka měla vždy dosud úspěch. O psa se postaral Déifobos. Osuš slzy a nikomu o tom, co se stalo, nepovídej. Pak na tebe také nepadne podezření. Jsem při tobě."

Syn nechápaje zíral na matku. Byla si vědoma toho, co mu zde navrhla? Měl by zbaběle zapříti čin, který spáchal? Jak by kdy mohl předstoupiti před otce, kdyby mlčel? Bylo již dosti zlé, že se dal unésti hněvem a že bez rozmyšlení přenechal dítě jeho osudu, jednal však v prudkém hnutí mysli. Kdyby přesto záměrně mlčel, pak by věru nebyl hoden se zváti synem Priamovým. To přece musí matka pochopiti.

Nerozuměla tomu. Marně ho prosila, aby z lásky k ní mlčel….

Co chtěla dále ještě říci, syn již neslyšel, neboť pevnými kroky opustil komnatu. Šel přímo k Priamovi a vyznal se ze svého činu. Trochu názorněji, ale také kajícněji, než by byl dokázal před matkou. A otec, který  zde musel nahlédnouti až na dno zla, se utěšoval myšlenkou,  že jeho syn k němu přišel dobrovolně. Naděje na možné polepšení nebyla dosud ta tam.

Společně vyhledali komnatu, ve které se Kassandra dosud zmítala v prudké horečce. Dínia jim nechtěla dovolit vstoupit, ale Priamos ji ve vší dobrotě odstrčil.

"Nikdo mi nemůže zabránit, abych se podíval na své dítě." Několik minut strávených u lůžka maličké stačilo, aby prohlédl, proč Kassandru chtěla kněžna odloučit od ostatních. Maličká volala úzkostlivě Astora, prosila a žadonila, aby jí Polydóros dovolil sestoupit  z koně.

"Kam to jedeme?" tázala se bezpočtukrát. Potom se zhroutila a zasténala, "Ach, voda se valí."

Polydóros, který zůstal stát u dveří, trpěl nevýslovnou mukou, která však zúrodnila půdu jeho srdce. Jako v nejjasnějším světelném paprsku vystoupily pojednou před jeho duchovním zrakem jeho chyby a předsevzetí polepšiti se, každým okamžikem vzrůstalo. Tento den a následující noc byly bojem obratu jeho života. K otci choval nejhlubší úctu. Priamos jednal s ním jako jeho starší přítel a toho syn otci nikdy nezapomněl. Mimo to vyrůstala v jeho srdci láska k malé sestřičce, ve které poznával dar Boží, který jim byl svěřen. Nešlo to najednou, ale zvolna, avšak vytrvale vzrůstala v něm láska a poznání. Tou měrou také pohasínala láska k matce. Nestavěl se proti ní, ale ona cítila jeho lhostejnost, která ji bodala víc než otevřená nenávist.

Kassandra se zvolna uzdravovala, zvolna, velice pomalu se vyjasňoval její zmatený duch. Jinak, vždy, když vešla k dítěti Hekuba, tu odvrátilo buď hlavinku na stranu, nebo zavřelo oči.

"Nemocí se stala ještě svéhlavější," řekla Hekuba popuzena a přicházela stále řidčeji.

Jednoho dne se Kassandra ptala  na Astora:

"Kde je, proč nejde ke mně?"

"Polydóros ti ho přinese," řekl otec potěšen. Považoval za špatné znamení, že maličká zdánlivě zapomněla na svého společníka.

"Polydóros?" ptala se Kasandra zamyšleně, "Polydóros? Astor s ním nepůjde, nemá ho rád."

A přece se Astor vřítil do pokoje ve společnosti Polydórově a svými bouřlivými lichotkami div neudusil malou velitelku. Kassandře se poprvé opět vrátil radostný smích. Pes byl již zcela zdráv, po těžkém zranění nebylo ani stopy, byl jen hubenější. Kassandřin pohled zabloudil na Polydóra, stojícího u lůžka, jehož oči se třpytily slzami.

"Sestřičko, můžeš mi odpustit?" zašeptal měkce .

To bylo příliš pro její srdéčko, plné lásky. Vztáhla k němu ruce: "Chtěl jsi mi přece udělat radost, Polydore, já jsem tomu hned jen nerozuměla."

Bratr chtěl odporovat, ale Priamův pohled ho zadržel, neboť přiznání viny, ke kterému se chystal, mohlo by nemocnou znovu rozrušit. Mlčel tedy, ale od toho dne se snažil, seč měl síly, aby maličké udělal jen radost. Společně s Déifobem nosili strašlivě vyhublou dětskou postavičku ven do přírody, do stínu košatých stromů. Přinášeli jí květiny, ovoce a mušličky. Astorovi upletl obojek a pro ní roztomilý košíček. Vzájemné vztahy sourozenců byly pro oba oblažující. Polydóros se sám od sebe vřadil do kruhu královských dětí, které byly seskupeny kolem Kassandry a který se teď ještě rozšířil o Hektora a Parida.

Byla to blažená doba pro uzdravující se dítě a s nově se probouzejícími silami vrátila se také bývalá rozjařenost. Neuplynul den, aby sourozenci nevypravovali radostně naslouchajícímu otci o nějakém žertovném nápadu jeho nejmladší.

Pět jar viděla Kassandra přicházet a mizet. Ačkoliv se během nemoci její tělíčko vytáhlo, zůstala stále zevně i vnitřně tím nejradostnějším dítětem. Všechno na ní bylo v trvalém pohybu, husté kučery jen  poletovaly kolem hlavičky, oči se usmívaly, růžová ústa švitořila nebo zpívala celičký den. Musela-li stát, tu se pohybovala na špičkách jako ptáček chystající se vzlétnout, jak říkala Dínia.

"Ptáčátko", volával na ni také otec, který rád naslouchal jejímu hlasu a "ptáčátko" volali po něm i bratři, z nichž se ze všech stali dobrovolně otroci malé, bujné sestřičky.

Jen Kreúsa a Láodika se vzdalovaly kruhu, který se utvořil kolem maličké. Tím pevněji se nyní přimkly k matce, záštiplně stojící opodál.

Co to bylo jen na tom malém spratku, že se jí všichni tak kořili? Mnohokráte o tom kněžna zlobně přemýšlela, až jednoho dne, hovoříc s Priamem, vyjadřovala hlasitě svou zlost. Překvapen pohlížel kníže na svoji choť. Jeho život míjel tak výhradně v nejrušnější práci, že ani nepozoroval roztržku vniklou ve vlastní rodině.

"Co je na Kassandře?" tázal se pro sebe. "Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Těším se jen z jejího půvabu, jako se těším z paprsků slunce, jako vdechuji lahodný vzduch. Jak je to možné, že ty, matka, můžeš se uzavírat kouzlu, které z toho dítěte vyzařuje? Je mi vždy, jakoby se v komnatě rozsvítilo, jakmile vstoupí Kassandra. Bylo by opravdu možné, že bys to ty necítila?

"Cítím, že to nežádoucí dítě mi vzalo všechna vaše srdce. Ona jest středem celého domu. Všechno jde tak, jak ona chce."

Tato slova vyrážela kněžna ze sebe nanejvýš popuzena.

"Zapomíná snad Kassandra vůči tobě na povinnou úctu?" tázal se kníže vážně. Nic se mu tak neprotivilo jako panovačnost a svévole.. "Že by to dítě mohlo již dnes uplatňovat svou vůli proti tvé, zdá se mi nemyslitelné."

"Nemyslím, že by tak činila vědomě," odtušila kněžna. "Ostatní však dělají všechno, co jí na očích vidí. Nemohu také říci, že by byla neposlušná, ale... v jejím chování by mohlo býti více úcty a skromnosti. Přirovnávám-li ji ke Kreúse nebo Láodike, věru nechápu, jak je možné dávati tomuto dítěti před nimi přednost. Zvláště Kreúsa slibuje státi se neobyčejnou krasavicí."

"Mně se líbí Kassandřina milostnost. Ani jedno z našich děti nebylo tak půvabné a tak laskavé jako ona," řekl kníže neobyčejně vřele.

Manželka vycítila, že bude nejlépe přerušiti rozhovor. Vtom také vběhla Láodike do místnosti, vlekouc za sebou Kassandru. Ulekla se, když viděla, že matka není sama. Otec, který nadržoval maličké, nyní zde překážel. Ale tentokráte aspoň sám nahlédne, že dítě se zasluhuje citelného trestu.

"Cos to udělala, Kassandro?" tázala se matka, když spatřila dítě. "Jak to vyhlížíš?"

Pohled, jaký maličká skýtala, byl věru nezvyklý. Rozcuchané vlasy splývaly kolem ruměného obličejíku, ze šatů pokrytých zelenými vodními řasami crčela voda. V sukénce, vpředu zdrhnuté, drželo dítě pečlivě něco rovněž smáčeného.

"Takto jsem našla toto nezdárné stvoření na dvoře v nádržce," hlásila Láodike. "Vylezla právě celá mokrá z páchnoucí vody plné zeleně. Je to neslýchané!"

"Rozhodně se kaluže, které stékají z Kassandry, lépe hodí na dvůr, než do matčiny komnaty," káral ji otec. "Jdi maličká, požádej Dínii, aby tě převlékla a pak se teprve vrať sem a povíš mamince, proč jsi se tak smáčela."

Kassandra vděčně pohlédla na otce a poslušně se otočila ke dveřím, leč Hekuba ji zadržela.

"Jsou-li zde již louže, může zde klidně zůstat a povědět, co provedla," rozhodla matka. "Ukaž, cos nasbírala?"

Hekuba se chtěla zmocniti pokladu Kassandřina klínu, ale maličká obratně mamince uklouzla a otočila se k otci:

"Podívej se tati, co to mám," řekla. "Mužové porazili starý strom, který stál u rybníčka, a tohle zde spadlo do vody."

Rozevřela sukénky a objevilo se dosti veliké ptačí hnízdo, v němž seděla čtyři pípající holátka se zobáčky lačně otevřenými.

Priamos přistoupil blíže.

"To jsou ptáci, kteří přinášejí požehnání, dítě, dobře žes je zachránila," pochválil otec Kassandru a byl potěšen.
Láodike vyměnila s matkou letmý pohled. Hekuba na to prohodila:

"Knížecí děti a k tomu dcera nesmí lézti kvůli několika holým ptáčkům do rybníka," hubovala matka. "Což se nikdy nenaučíš, co se sluší? Vezmi si už jednou příklad ze svých starších sester."

Kassandra s hlavičkou svěšenou skýtala žalostný pohled. Zírala bezútěšně na čtyři otevřené zobáčky. Vtom zabzučel v pokoji nějaký brouk. Kassandra radostně vykřikla a rozhlédla se kolem sebe. Komu by mohla svěřit svůj drahocenný náklad? Láodike? Nikoliv, otec byl nejdůležitější!" Bez dlouhého rozmýšlení vtiskla překvapenému tátovi hnízdo i s holátky do rukou.

"Prosím tati, podrž je! Ale opatrně!" připojila, vida neobratný pohyb, který překvapený kníže učinil.

Aniž si uvědomila, že má na sobě mokré šaty, pustila se maličká horlivě do honby za broučkem, který se dal chytit až po delší námaze. Byla ztělesněná grácie. Otcův zrak spočinul se zalíbením na pohyblivé dětské postavičce, která se shýbala a otáčela, natahovala a mrskala sebou, jen aby opatřila svým malým chráněncům potravu.

Brouček byl chycen a bez dlouhého rozmyšlení vsunut do nejbližšího zobáčku. Smějíc se přihlížela maličká, jak zbývající ptačí drobotina vytahovala šťastnějšímu druhu ze zobáčku sousto také pro sebe.

"Jak jsou chytří, teď mají všichni něco!" jásala Kassandra.

Ale matka začala nyní hubovat doopravdy.

"Lze si vůbec myslet, že vtiskneš králi do rukou takovou věc?" Byla pohněvána doopravdy. "A podívej se na můj pokoj! Co teď budeš dělat Kassandro?" zeptala se přísně.

Nachytám ještě více broučků, aby tak i ostatní něco měli!" odpověděla maličká, přesvědčena, že vystihla to pravé.

Otec se musel otočit, aby nebylo vidět, že se směje. Hekuba mezitím se vzrůstajícím hněvem hubovala dále.

Priamos výstup ukončil, dav zavolat Dínii, jejíž laskavé péči předal mokré dítě i s jeho kořistí.

Když se bratři později dověděli o této příhodě, zhotovili pro hnízdo vhodný podstaveček, který umístili v zahradě. Ochotně a rádi pomáhali chytat brouky a jemný hmyz pro věčně nenasytná malá písklata, až jednoho dne Kassandra s radostí oznamovala, že staří ptáci opět našli své hnízdo.

"Bylo to nutné," mínila moudře, "vždyť já bych je nenaučila létat."

Dínia vyprávěla, že se dosud nestalo, aby se ptáci ještě po několika dnech vrátili k opuštěnému hnízdu. Kassandra musí být požehnané dítě.

Ačkoliv maličká přenechávala nyní ptačím rodičům starost o jejich děti, prostála denně mnoho chvil před hnízdem a dívala se na ptáčky. Mladí ptáčci byli tak přítulní, že jí sedali na ruce a ramena a jejich příkladem navykli si i staří ptáci na dítě. Ba ještě více: Přilétali k ní ze všech stran obletovali, ji a usedali na její úzká ramínka.

Brzy se dítě naučilo napodobovat ptačí hlasy – cvrlikala, štěbetala, trylkovala o závod s opeřenci. Astor, který nikdy nechyběl, pochopil, že nesmí ptáčky plašit. Bavila-li se s nimi, posadil se, nebo si lehl vedle své velitelky a čekal. Když se nasytila hry se svými miláčky, zvedla ruku, Astor vyskočil, krátce zaštěkal a celé hejno se rozletělo na všechny strany.

Jednou se po takovém koncertě v zahradě vracela domů na dvůr, aby se tu po chuti vydováděla, a tu se setkala s pastýřem, který nesl v náručí žalostně bečící jehňátko.

"Zlomilo si nožičku, milá princezničko," odpověděl pastýř vlídně na její otázku, co se maličkému přihodilo.

"Ó, ty ubohé zvířátko!" litovala malé zvířátko. Vztáhla ruku, chtějíc pohladiti zraněný úd, ale pastýř jí v tom zabránil.

"Nečiň tak, kněžničko," pravil, "zlomeniny se nesmíš dotýkat. Jehňátko by to bolelo!"

"Sáhnu-li na něj já, uvidíš, že mu bude lépe," řekla Kassandra klidně a s týmž klidem uchopila bezvládně visící nožičku a sevřela ji svou dětskou ručkou.

Jehňátko přestalo bečet. Za několik minut třelo dokonce svou huňatou hlavičku o dětskou hlavičku, jako by chtělo vyjádřit svou vděčnost. Ovčák překvapen sledoval zázrak, odehrávající se před jeho očima a snažil si jej vysvětlit po svém.

Když Kassandra po nějaké chvíli pustila nožičku, ruče po ní sáhl. Neucítil ani stopy po zlomenině. Jehňátko dalo si také klidně od něho ohmatat nožičku.

"Kterak jsem se mohl tak mýlit," řekl překvapeně. "Noha nebyla vůbec zlomená, proto se dalo jehně také za ni chytit. Nu, je dobře, že bude moci zase skákat, je to jedno z našich nejlepších jehňat."

Kassandra se rozesmála:

"Ano je možné, že nožička nebyla zlomená. Ale já přesto tomu věřím, protože jsem cítila místo, kde byly kůstky od sebe.

Laskavě pohladila jehňátko a odběhla.

Stalo se již častokrát, že malá ručka dovedla zmírniti  bolesti. Mezi služebnictvem se šeptalo, že bohové obmyslili děvčátko zvláštním požehnáním. Kassandře to nebylo ničím zvláštním. Ona měla prostě radost, že může pomáhat. Všechno bezmocné milovala téměř vášnivě: malá zvířátka a malé děti jí byly potěšením.

"Až budu velká, chci mít dvacet synů a čtyřicet dcer." Byvše tázána, proč si přeje míti více dcer než synů, bystře odpověděla: "Chlapci jsou strašným břemenem!"

Všechno se smálo, ale maličká se zakabonila.

Velcí lidé nejsou také vždy příjemní, pronesla, načež se smích zdvojnásobil.

Praxedis ji utěšovala:

"Ať se smějí, Kassandro, nechej je smát, neznají nic lepšího. Ale mě musíš říci, proč chceš mít dvacet synů, když se ti zdají být takovým břemenem."

"Dínia přece říká, že nesmíme chtít jen to, co je nám příjemné, že se musíme naučit snášet i nepříjemné", vysvětlovala.

"Vidíš, to my jsme vůbec nevěděli, maličká, že jsme ti tak nepříjemní," žertoval veliký Hektor a sklonil se vlídně k sestřičce.

"Vy jste přece bratři!" prohodila Kassandra. "Bratři jsou milí, ale synové jsou oškliví."

Dínia spávala noc co noc v předpokoji Kassandřiny komnaty. Než se odebrala na lože, přistoupila ještě k lůžku maličké a těšila se z klidného spánku maličké. Věrné ženě se často zdálo, jako by kolem lůžka plynuly růžové závoje, jakoby se ručky dítěte natahovaly po růžích. Snažila-li se pohlédnouti bystřeji, tu se obraz rozplynul.

Jednoho večera vstoupila opět do ložnice dítěte, do které vrhal měsíc záplavu svých stříbrných paprsků. Lůžko dítěte bylo prázdné. Polštáře byly přeházeny, jako by byly prudce odhozeny.

"Možná, že mě chce Kassandra poškádlit," pomyslila si Dínia a začala hledat pod pokrývkami a pak po pokoji. Po marném hledání začala mít strach. Kde by mohlo dítě být?

Dveře vedoucí na verandu byly pouze přivřeny. Dínia vyšla ven a rozhlížela se kolem. Měsíční svit zaléval město stříbrným světlem, v dálce na obzoru lesklo se moře a vlny se měkce třpytily. Noc byla tak klidná, že ani zvuk nepronikl se ze stájí. Avšak teď! Slyš! Co to bylo? Vzdálený tichý zpěv rozechvěl vzduch. To byl přece Kassandřin hlas. Nerozmýšleje se dlouho vběhla Dínia zpět do komnaty a odtud dolů po schodech do zahrady.
Také zde bylo světlo jako ve dne, noční motýli tiše poletovali, třepetali tiše křídly, obletujíce keř, který vydechoval sladkou vůni. I ptáček sladce zpíval. Do jeho sladkého tlukotu mísily se zvuky vyluzované sice lidským hlasem, ale neskonale libozvučné.

Tam vzadu u křoví stála Kassandra v lehounkém šatě a bosonohá. Měla hlavičku zvrácenou na zad a uchvácena zpívala o závod s ptáčkem, která seděl před ní na lehce se houpající větvičce. Celé křoví bylo prosvětleno zvláštními paprsky, zvláštním leskem, jehož Dínia ještě nikdy neviděla.

Tam, odkud se tyto paprsky linuly, zdála se státi nějaká postava. Dínia stála dlouho nepohnutě a jen se dívala na skupinu před sebou. V tom se zvedl lehký vánek a rozevlál Kassandřin lehounký oděv. V opatrovnici se probudil strach. Tiše zavolala a přistoupila k dítěti blíž. V okamžiku všechen lesk pohasl a měsíční svit působil až studivě proti předcházejícímu světlu.

Dítě se pomalu otočilo, otevírajíc oči.

"Proč mě rušíš?" zeptala se téměř naříkavě.

"Malé děvčátko jako ty, má v tuto dobu spát. Je noc a zdvihá se vítr."

"Světlý mne volá!" řekla Kassandra, stále dosud hlasem, která se zdál zaznívati jako z veliké dálky. "Chtěl nás učit nové moudrosti."

"Kdo byl s tebou Kassandro o němž mluvíš? Říkala jsi nás."

"Ptáček se učil se mnou a skoro jsme již měli onen překrásný nápěv, když v tom jsi přišla ty a všechno jsi pokazila."

"Kdo je ten světlý, o němž mluvíš?" tázala se Dínia neúprosně dále. Pozorovala, že se duch dítěte při každé odpovědi vždy vracel zpět.

"Světlý jest……nu světlý! Nevím nic jiného. Již dlouho chodí do zahrady a vyučuje mne zpěvu. Je krásný, laskavý a dobrý."

Dítě na okamžik umlklo. Potom se vrhlo s obvyklou bouřlivostí Dínii do náručí.

"Jsem tolik unavena, chce se mi spát."

Dívka donesla dítě opatrně nazpět do paláce a než je mohla pohodlně uložiti k spánku, již sladce dřímalo. Za to Dínia nemohla usnouti. Co se to děje s dítětem? Komu by se měla svěřit se svými starostmi? Jedno však cítila, že královně musí vše zůstat utajeno.

Druhý den hned ráno vyhledala Dínia krále a vyprávěla mu o noční příhodě. Priamos nebyl snílek, byl mužem činu. Přesto se překotně nikdy nevyjadřoval o podobných věcech.

"Zeptám se na to nejvyššího kněze, Dínio. Nemluv o tom již s Kassandrou, možná, že tyto zjevy zmizí samy sebou, až bude starší."

Nejvyšší kněz, starý ctihodný muž, přikládal věci neobyčejně veliký význam. "Dítě je miláčkem bohů," pravil zaníceně. "Je třeba jen chtít vědět a pak také poznáme, že v jeho dušičce dřímá Božství. Možná, že je Olymp propustil na tuto zemi, aby přinesla lidem požehnání. A nyní se bohové o ně bojí a navštěvují je: myslím že tak světlá postava  není nikdo jiný než Apollo."

V Priamově mysli se vynořila vzpomínka na narození dcerušky a na pastýřovo proroctví. Také on mluvil o požehnání, které dítě znamená pro celou Tróju. Považoval za pravděpodobné, že se bohové blížili k jeho dítěti. Kéž by mu jen přinesli štěstí. On, Priamos, nechce nikterak dítěti v tomto štěstí překážet.

Uklidnil Dínii a znovu jí důtklivě kladl na srdce, aby maličkou věrně opatrovala. Promluvil s některými Kassandřinými sourozenci a požádal je, aby dbali, aby se matce o tom nic nedoneslo.

"Ona nerozumí našemu ptáčeti," pravil měkce. "To dítě je věru dar bohů a my nejsme hodni, že žije v našem kruhu."

Sourozenci němě přisvědčili. Hektor vyprávěl, jak jednou jezdecký kůň Ajax si vrazil do nohy trn. Nablízku nikdo nebyl, kdo by se byl odvážil trn vytáhnout.

"Podržíš-li Ajaxovi nohu, Hektore, já trn zachytím," řekla tehdy Kassandra a za slovy následoval ihned čin.

"Cokoliv se v paláci nebo zahradě ztratí, všechno najde," pochvalovala si Praxedis. "Řekne-li se jí, že něco chybí, okamžitě odběhne a jde ztracenou věc hledat. Je to zvláštní, že se nemusí ani dlouho namáhat, jako by věděla, kde ztracené lze nalézt.

"Právě včera se mi přihodilo něco podobného," vpadl do řeči Déifobos a začal vyprávět: "Chtěl jsem si vyjeti na lov. Na dvoře jsem potkal Kassandru. Vyraz jejího obličejíku byl jaksi zachmuřen, což se mimochodem řečeno v poslední době projevuje u ní častěji. Podívala se na mne skoro poděšena a pravila: "Déifobe, dnes nesmíš vyjet! Tvůj kůň nemá dnes jistý krok. Spadne a zlomí si nohu. Kdybys na něm seděl, byl bys rovněž v nebezpečí!"

"Vysmál jsem se jí," pokračoval Déifobos, "žel ke své škodě! Neujel jsem ještě daleko, když můj kůň začal klopýtat. V tu chvíli jsme si vzpomněl na Kassandřinu výstrahu, chtěl jsem se otočit a jeti zpět. Kůň se však začal pode mnou vzpínal a proto jsem seskočil, chtěje ho vzíti za ohlávku a donutit ho tak k návratu. V tom okamžiku zvířeti poklesly nohy, padlo a to tak nešťastně, že si zlámalo obě přední nohy. Ani sám dosud nevím, zda-li jej udržím při životě."

Sourozenci užasli, stejně jako Priamos, který se zeptal:

"A jak se zachovala Kassandra, když ses vrátil?"

"Docela jinak, než bychom mohli očekávati od pětiletého dítěte. Šla mi vstříc a pravila: "Vidíš, Déifobe, tak se nám vede, nedbáme-li rady bohů. Když jsi se chtěl vrátit, bylo již pozdě."

"Kassandřina řeč mne neobyčejně překvapila. Co může takové sotva pětileté děcko vědět o radě bohů? Abych ji vyzkoušel, položil jsem ji otázku: Na kterém místě jsem se chtěl otočit? Tu mi popsala ono místo tak přesně, zrovna tak, jako by byla při mně. Ohromen tázal jsem se, kdo jí to pověděl. Zdálo se, že ji moje otázka probudila z jejího zasnění."

"Tak se mě nesmíš ptát," pravila plačtivě, "to mne bolí."

Priamos pohroužen v myšlenky se rozloučil s dětmi. Velmi četné povinnosti, jimž se musel cele věnovati vyhladily opět záhy vzpomínku na rozmluvu i myšlenky, které vyvolaly. Ostatní však hovořili ještě dlouho o malé sestřičce. Každý věděl o ní něco jiného, ale nikdo ji nehaněl, naopak, všem byla ještě milejší a dražší.

Již se chtěli rozejít, když vtom k nim přiběhla Kassandra:

"Je to hezké, že vás zde nalézám," volala, sotva popadajíc dechu. "Musíte mi pomoci! Ó prosím! Do ohrady, kam ty veliké strakaté kvočny vodívají svá mláďata, kuřátka, dostalo se nějaké ohavné zvíře, které je chtělo zadávit. Poštvala jsem na ně Astora. Honil zvíře z místa na místo, nyní leží na zemi a Astor u něho, brání se však ošklivě a mohlo by ještě pokousat Astora."

Bratři se ihned ozbrojili a utíkali na pomoc hodnému psu. Byl nejvyšší čas. Vzrostlý šakal se právě zbavil svého protivníka a psa napadl. Bratři dravce utloukli, zatímco sestry pomáhaly Kassandře uvésti do pořádku ohradu. Praxedis si při tom povšimla, že Kassandra krvácí na ruce.

"Ani mě to příliš nebolí," řekla maličká srdnatě, když se jí sestry vyptávaly, jakým způsobem utržila toto zranění. "Musela jsem přece pomoci Astorovi a při tom mne ono ošklivé zvíře trochu kouslo."

"Ty ses odvážila na šakala holýma rukama, bez hole?" Tázal se Paris a zachvěl se.

"Neměla jsem žádnou," odpovědělo dítě prostě.

Kassandře nikdy nechyběla osobní odvaha, jednalo-li se o to, pomoci jinému.

Bylo jí asi sedm let, když se na své procházce zatoulala na cestu, jíž zřídka používala, u zadní části hradební zdi. Z čista jasna zaslechla prapodivné bolestné vzlyky a jakýsi pleskot. Přidala do kroku a zamířila směrem, odkud se ozývaly ony podivné zvuky. Nebyla to dětská zvědavost, která ji hnala kupředu.

Prošla branou a dostala se do odlehlého hospodářského dvora. Pohled, který se jí naskytl, způsobil, že jí krev ztuhla v žilách. Šklebící se otroci zvířecího zjevu bičovali tu polonahé služebnice a na nářek spoutaných dívek odpovídali výsměšným pokřikem a pošklebky.

S očima planoucíma hněvem skočila Kassandra mezi ně, takže ji poslední úder biče zasáhl plnou silou do zad. Nedbala však palčivé bolesti. Pevnou rukou vytrhla zahnanému muži bič z ruky a rozkřikla se na něho, jak se může opovážit zneuctívati takovým způsobem ženy.

Druzí dva muži odhodili okamžitě biče a stáli před dítětem se svěšenými hlavami. Ten však, jehož rána Kassandru zasáhla, si zajisté myslel, že ho stihne ten nejkrutější trest, jestliže se mu nepodaří svrhnouti ze sebe vinu. Vzdorným hlasem nyní prohlásil, že plnil pouze rozkazy Hekuby. Ale Kassandra mu nevěřila. Silou vůle, kterou by  byl nikdo nehledal u dítěte, jež většinou skotačilo s úsměvem nebo s písničkou na rtech, poručila otrokům, aby okamžitě rozvázali dívkám pouta a pak šli po své práci.

Vlastní rukou omývala jejich rány a těšila plačící. Pod účinkem konejšivých doteků dětských rukou zapomněla děvčata na své bolesti. Jen dívka, jíž byla určena rána bičem, kterou Kassandra zachytila svým tělem nebyla k utišení. Roxana, jak se toto štíhlé stvoření temné pletí a velikých, věrných očí jmenovalo, vrhla se před Kassandru na kolena a prosila ji, aby jí odpustila.

Dítě se vesele zasmálo:

"Je dobře, že nyní vím, jak rány bolí!"

Když dívkám trochu pomohla, spěchala k matce. Teprve cestou padla celá tato událost dvojnásobnou silou na její mladou duši. Jaká hanebnost, že se může něco podobného dít, avšak trojnásob hanebné jest, že se takový netvor může schovat za matčino jméno! To bylo příliš pro dítě! Plačíc dovlekla se do matčina pokoje, kde Hekuba přemítajíc odpočívala na lehátku a při neočekávaném vstupu maličké pohněvána vyskočila. Leč slova pokárání jí odumřela na rtech, jakmile se podívala do bolestí strhaného obličejíku své nejmladší. Dítě se rozběhlo k matce a vrhlo se jí na klín, skrývajíc obličej v záhybech matčina šatu a rozeštkalo se:

"Maminko, oni mluví o tobě tak ošklivě!"

Zaražená Hekuba hleděla ztrnule na plačící dítě. Nikdy by byla nevěřila, že by se Kassandry tolik dotklo, když někdo o matce mluvil. Ještě méně mohla pochopiti, že Kassandra ji nepovažovala za schopnou nějaké špatnosti.

Maně přitiskla kučeravou hlavičku k sobě, pohladila něžně škubající zádíčka a zeptala se jemněji, než její hlas kdy kdo slyšel.

"Co povídali o mně? Co mluvili o své kněžně?"

Děvčátko vylíčilo výstup, jehož bylo právě svědkem. Planoucí rozhořčení propůjčovalo jí výmluvnost. Žhavě, jak hořící jiskry, dopadalo každé její slovo do matčina srdce a rozžíhalo tam city, které po celý čas jejího života dřímaly: čistota, spravedlnost, ženská důstojnost! Čím jiným byla dosud pro Hekubu tato slova, než hluchou ozvěnou! Básnící a blouznivci se mohli jimi blyštit, ale jinak vzbuzovala nejvýše úsměv, jako se smějeme dětské fantazii. Zde však, u jejího vlastního dítěte, drala se tato slova nezadržitelně na povrch, oživovala, nabývala významu a stala se žalobcem, neúprosným soudcem.

Oběma rukama objala matka své dítě. Po prvé po sedmi letech spočívala Kassandra v náručí své matky, na jejím srdci, po prvé za sedm roků cítila matka, že je s dítětem jedno tělo, jedna duše.

Překrásný, blažený cit naplnil duše obou. A Hekuba si v duchu slibovala, že vynaloží vše, aby si zasloužila důvěry dítěte, věřícího v její lepší já. Nyní se ovšem musí přiznat, že je skutečně vinna tím, že její služebnice byly bity, protože jakýmsi celkem nepatrným proviněním vzbudily její hněv. Ale potom, ach, potom se Kassandra od ní jistě odvrátí! Ať raději věří dále, že otrok lhal. Muži to neuškodí a ona bude ospravedlněna v očích dítěte. Ani na okamžik jí nenapadlo, že se touto nepravdou snižuje.

"Nechceš se také podívat na ta ubohá děvčata, maminko?” Zeptala se Kassandra. Vzchopila se již, slzičky oschly a neměla již chuť zde nečinně zahálet. Táhlo ji to k ženám, jimž bylo ublíženo.

"Zajisté, dítě, půjdu k nim," slíbila Hekuba.

"Půjdu s tebou," těšila se maličká. "Vezmeme jim ovoce, ano? Snáze zapomenou na své bolesti."

"Nikoliv, milé dítě, cos mohla udělat, to jsi již učinila. Chci k nim jíti sama. Ty zatím vyhledej Dínii a požádej ji, aby ti dala šaty a vlasy do pořádku."

Hekuba setrvala ještě dlouho v hlubokém přemýšlení, když již dávno maličká připomínatelka opustila komnatu. Běda, kdyby Kassandra zpozorovala, že matka byla příčinou této vskutku neblahé události..! Měla by požádat děvčata, aby o tom pomlčela? Ne, tak dalece se nesmí snížit. Ale něco se přece musí stát! Stále vzrušenější přecházela komnatu nahoru a dolů. Proč se dnes ráno dala tak unést hněvem? To jsou teď následky.

Vtom vešla k matce Láodika. V obličeji jen zářila. Chtěla prositi matku o zlatou čelenku, kterou nedlouho před tím objevila v klenotnici. Otec ji odbyl několika úsečnými slovy, proto se chtěla pokusit, zmůže-li co u Hekuby lichotkami.

Zřejmé matčino rozčilení nebylo příznivé jejím záměrům, či snad přece? Kdyby dovedla uhodnouti, čím se matka zabývá! Kdyby se jí podařilo obratně zavésti na to řeč, snad by pak dosáhla něčeho pro sebe. Jednou rukou objala matku a přizpůsobila své kroky krokům rozrušené ženy.

Lichotně se vyptávala, proč je rozladěna. Zpočátku nechtěla Hekuba o příhodě mluvit, ale potom zvítězil zvyk a svěřila Láodike své myšlenky. Dcera nedovedla pochopiti, jak taková zralá, zkušená žena, jakou byla Hekuba, mohla bláhová povídačka dítěte přivésti z rovnováhy.

"Nepřikládej té věci zbytečně více ceny, než si zaslouží," radila. "Kassandra se bude sotva na to ptát, zejména, když z tvého mlčení musela míti dojem, že onen trest byl přehmat otroků. Kdo by jí měl říci něco podobného."

"Sama děvčata. Ty znáš špatně toto dítě, jestliže se domníváš, že tato záležitost je pro ni vyřízena. Den co den půjde se podívat na jejich rány. Jak snadno mohou tu služebné za řeči všechno vyžvanit."

"Prosím tě, proč máš takový strach před tou malou všudybylkou?" pronesla Láodike špičatě.

Matčin pohled zvážněl, takže dcera považovala za moudřejší přijímat věc také na své straně vážněji.

"Především je třeba postarati se o to," pravila "aby jí dívky přišly z očí. Slyšela jsem, že dnes odtud bude vypraven průvod nepotřebných otroků. Dej rozkaz, aby zmínění tři otroci a oněch šest děvčat byli zařazeni do tohoto průvodu."

"Hm, dobrá rada," prohodila Hekuba zamyšleně, "škoda jen, že tato děvčata nejsou otrokyně."

"Kdo by se na to ptal?" usmála se Láodike, ovládána snahou věnovati se nyní vlastním tužbám a přáním. "Nikdo nebude chtít od tebe, abys ospravedlnila své jednání. Dívky se provinily a zasluhovaly trestu."

"Nuže dobrá, pošlu je pryč!"

"Ty přece víš, Láodike, že se z podobného průvodu nikdo nevrátí! Nehovoříme nikdy o tom, ale zajisté víš a slyšela jsi o tom, že neschopní, churaví nebo poranění otroci jsou usmrcování."

"Ano, vím o tom." Přikývla Láodike lhostejně.

"Což je to něco tak hrozného, rozloučí-li se šest děvčat o něco dříve se životem?"

Rada Láodike zdála se skutečně jediným východiskem, nechtěla-li se Hekuba připravit o Kassandřinu úctu. Zdráhala se sice ještě chvíli, měla různé námitky pro i proti, ale nakonec se přece rozhodla, že rady uposlechne. Vše potřebné rychle zařídila a nyní, kdy již nebylo možné rozkaz odvolat, volněji si oddychla. Ano, byla dceři vděčná za to, že ji vytrhla z nepokojného pomyšlení a z toho pocitu vděčnosti darovala jí čelenku, o jejíž existenci neměla ani zdání.

Přinesená čelenka vyvolala u obou žen nelíčený obdiv. Láodike vtiskla si ji ihned do černých vlasů, které v opaku k vlasům jejích sester byly splihlé a nehezky jí splývaly kolem hlavy. Kdykoliv ji chtěli bratři poškádlit, tvrdili, že vlasy Láodike jsou černé jako hadi. Aby to nemusela stále poslouchat, nosila vždy nápadně mnoho šperků.


Jestliže se Hekuba domnívala, že usmrcením dívek a otroků si vykoupí klid, pak se teprve trpce zklamala. Hned druhý den ráno přiběhla Kassandra k matce a žadonila, aby matka dala dívky hledat. Sama prý je už hledala, chtějíc jim ošetřit jejich rány, nejsou však nikde k nalezení. Zdá se, že o nich nikdo neví. Dohližitelka služebných jí řekla, že dvě děvčata dostala prudkou horečku. V noci pak všech šest zmizelo.

Hekuba slíbila, že dá pátrat po zmizelých dívkách. Jak sladce blaživá se jí zdála tato důvěra dítěte! Chtěla si ji udržet stůj co stůj. A proto musí nyní přemýšlet, jak by se vymluvila. Co jí má říci? Opět věděla Láodike radu:
"Řekni přece, že lékař poslal děvčata ven, aby se zotavila a jejich rány se snáze zahojily."

Hekuba si dala zavolati lékaře a pod pohrůžkou smrti mu nakázala, co má říci, kdyby se ho někdo ptal po osudu děvčat. Teprve potom vyrozuměla Kassandru. Jásot maličké vyvolal nepokoj v její duši.

Několik dní uplynulo, aniž kdo zavadil o tuto událost. Již se zdálo, jako by maličká měla zaujmout to nejlepší místo v srdci matčině. Hekuba se smažila připoutati dítě k sobě tak opravdově, jako je dříve lehkomyslně odpoutala. I Priamos si povšiml této změny a měl z toho velkou radost, bratři v duchu jásali. Ale opět přišel den, který jedním rázem všechno zničil.

Za jednoho krásného vlahého jitra pobíhala Kassandra se svým věrným Astorem mezi skalisky. Hrála si s ním na schovávanou a pes, která radostně štěkal, hledal ji a po chvíli se schoval zase on a maličká pak prohledávala kdejaký úkryt za balvanem. Našla-li ho schovaného v některém zákoutí, radostně zapískla, avšak musela-li někdy hledati dlouho nadarmo, tu ho lákala těmi nejlichotivějšími jmény. Radostný psí štěkot jí prozradil svůj úkryt a opět společně skotačili vesele dále.

Náhle Astor začal větřit, krátce zaštěkal a prudce vyrazil. Kassandra se snažila ho pronásledovat, ale nešlo to tak rychle, protože tu bylo hodně kyprého písku, do něhož se jí bořily nohy, takže mohla postupovati vpřed jen velmi zvolna.Hle, tam je! Leč v tom opět zmizel. Maličká začínala mít už starost, když tu zaslechla jeho hlas. Znala už toto štěkání, které ji mělo říci, že něco našel. Snad vystopoval nějaké zvíře, které teď drží a čeká, až ona přijde k němu. Statečně se prodírala dále, písku přibývalo a chůze se stávala obtížnější. Konečně dosáhla cíle. Astor, maje hlavu zvrácenou na zad, stál před postavou ženy, choulící se na zemi, chvějící se strachem, s obličejem ukrytým v dlaních.

"Astore, pojď sem!" volala Kassandra zvučným hlasem. Pes okamžitě uposlechl, však také žena při zvuku hlasu pozvedla schýlenou hlavu.

"Kněžno," zavzlykala dívka jako vykoupená, "buď Bohu díky. Teď se mi již nemůže nic stát. V tvé ochraně jsem v bezpečí."

"Roxano, co se ti stalo? Co dělají tvé rány? Proč jsi zde? Měla jsi se přece léčiti a ozdravěti!" vzrušená Kassandra kladla své otázky tak překotně, že neposkytovala Roxaně vůbec času, aby mohla odpovědět. "Kněžno, chraň mne!" úpěnlivá prosba byla to jediné, co děvče zřejmě nejvyšší měrou vyděšené a plné úzkosti ze sebe neustále vyráželo.

"Ovšem, že tě budu chránit, buď klidná," slibovalo dítě upřímně, "ale řekni mi přece, před kým tě mám chránit!"

"Před Hekubou, před kněžnou! Ona mne nesmí spatřit!"

"Proč ne?" vyptávala se Kassandra, nedovedouc si vysvětlit neobyčejné dívčino vzrušení.

"Chtěla mě dát usmrtiti a já jsem jako zázrakem unikla smrti."

"Ubohá Roxano, ty nevíš, co mluvíš! Z tebe mluví horečka," domlouvalo ji dítě vlídně. "Moje maminka přede nedává nikoho zabíjet."

"Ba ano! Uprostřed noci byly jsme vyvlečeny a připojeny k průvodu otroků zasvěcených smrti. Podařilo se mi ukrýti cestou mezi skalisky, a ačkoliv mne horlivě hledali, nenašli mne. Pomalu jen,  pomalu klopýtala jsem zpět k městu, abych dala své rodině o sobě zprávu. Leč brzy jsme si musela přiznat, že je to zhola nemožné. Kdo by v tato místa zabloudil? Již jsem si přála, abych byla usmrcena se svými družkami, než museti takto pozvolna umírati hladem. Vtom jsem zaslechla psa a sevřela mne úzkost,   že mne prozradí dohližiteli otroků."
Obličej dítěte pokryla smrtelná bledost. Kassandra nemohla déle pochybovati, že děvče mluví pravdu. Ach, je-li tomu tak, jak to dívka líčí, potom ...... potom....... matka lhala! Matka, na niž Kassandra myslela s probouzející se láskou! To by bylo strašlivé! Ačkoliv byla dosud tak mladá, přece si uvědomovala, že ze všeho nejdříve musí mít jasno, naprosto jasno.

Začala se proto děvčete vyptávat. Všechno, co matka tak pečlivě tajila, objevilo se na denním světle. Tedy přece byla matka původcem nelidského týrání děvčat! Všechno, co řekla, učinila, byla lež. Ona nešla vůbec za děvčaty, aby jim poskytla pomoc, naopak dala je odstranit a určila je smrti. Tak velká, tolik štěstí přinášející důvěra k matce, jež byla dosud tak mladá, zhroutila se v trosky.

Chvějící se dítě vrhlo se do písku a zoufale zápasilo ve svém nitru. Jen aby Roxana nic nezpozorovala! Astor se přiblížil se své malé velitelce a olizoval jí obličej a ruce. Z počátku chtěla odstrčiti i jeho, ale on ji ještě nikdy nepodvedl. Přitáhla ho k sobě a zabořila třesoucí se ručky do jeho huňatého kožichu. Pomalu se uklidňovala. Nikdo by byl nevěřil, že toto sedmileté dítě jest schopno takového sebeovládání. Posléze se zvedla, oběma rukama shrnula si kadeře z uplakaného obličeje a zeptala se:

"Roxano, budeš se tu bát, nechám-li tě tu ležet chvíli samotnou? Nejdříve musím promluviti s otcem a zeptati se, co mám dělat. Ujišťuji tě, že se ti zde nic nestane, můžeš spoléhati na má slova."

Ačkoliv se Roxana děsila zůstati zde sama, přece plně důvěřovala dítěti, které před několika dny vlastním tělem zachytilo ránu jí určenou. Také tentokráte jí pomůže!

Rychlými kroky, avšak hluboce zadumána, razila si Kassandra cestu pískem. Konečně dosáhla opět schůdné cesty a nyní to šlo prudkým během zpět k paláci. Bezodkladně vyhledala otcovy komnaty a zastihla Priama o samotě.

Přestože otce milovala, že mu bezmezně důvěřovala, bylo jí přetěžko mluviti o matce a obviniti ji. Neboť ať řekne cokoliv, bude to obžaloba, byť se sebe více namáhala šetřiti Hekubu.

Mlčky vyslechl otec, co mu dítě znovu a vždy znovu zápasíc o rovnováhu, vypravovalo. Uznal, že bičovati děvčata je krutost, ale byl na to zvyklý a nikdy se nad tím hlouběji nezamyslel. Dohled a udržování kázně mezi služebnictvem přenechal dávno ženě. Chápal však také, že Kassandra, která je jiného druhu než oni všichni a která má zcela určité spojení s říší bohů, nemůže pochopiti takové jednání.

Dovedl pochopiti to, že matka mlčela, když k ní přiběhla Kassandra plna důvěry, protože znal lidi i lidské slabosti. Ale, to, že dala rozkaz k odstranění a usmrcení děvčat a otroků, to přesahovalo jeho chápání! On, zralý, strádáním a strastmi zocelený muž, se zachvěl. Což teprve dítě! Jak to asi muselo zapůsobiti na její čistou mysl?

Maličká skončila a shlížela k otci s naprostou důvěrou.

"Co učiníme, otče," ptala se třesoucím hláskem. "Nemůžeme přece nechat Roxanu zahynout hlady mezi skalami!"

"Nikoliv, dítě, toho nikdy neučiníme!" Zazněla určitá odpověď. "Já sám s ní promluvím. Pohleď, zde právě přichází Déifobos, on půjde s tebou."

V rychlosti dal synovi nejnutnější rozkazy, jak dopraviti dívku nepozorovaně do paláce. Pak sourozenci vyrazili. Priamos neklidně přecházel pokojem nahoru a dolů. Již dávno mu byla Hekuba lhostejná, neboť během let se stále více vzdalovala od toho, čeho si Priamos na své ženě nejvíce vážil. Musel se přemáhati, aby k ní necítil nenávist. Žal a utrpení dítěte dotklo se ho příliš bolestně. Dobře si povšiml, jak se kvůli matce snažilo zakrýt svůj veliký zármutek.

Dříve než mohl dojíti k nějakému rozhodnutí, sourozenci byli již zpět, přivádějíce s sebou pobledlé děvče.

Byl překvapen ušlechtilostí Roxanina chování a způsobem její mluvy, a proto se jí ptal na její původ. Dověděl se, že je dcera trojského šlechtice, který pro svoji vleklou chorobu nemohl se ucházeti o službu u dvora. Aby mohla být nápomocna rodičům, přihlásila se Roxana o místo služebné. Hekuba se jí nikdy neptala na její rodinu.

Na králův příkaz, vypravovalo děvče skromně, avšak stručně o událostech posledních dnů. Když se zmínila o Kassandřině pomoci, o zranění, o němž otec vůbec nevěděl, stala se její ústa tak výmluvná, její oči se tak rozzářily, že Priamos ihned našel východisko, jak děvčeti pomoci.

"Dínie bude co nevidět potřebovat pomocnici," pravil vlídně. "Měla bys chuť pod Díniiným vedením sloužiti Kassandře a doprovázeti ji na jejich procházkách, jakmile se opět zotavíš?

"Ó, pane, ráda!" Zvolala Roxana upřímně potěšena a vděčná.

"Zařídím tedy, čeho třeba. Pošli ke mně Dínii, ptáčku," a otec s láskou pohladil dětskou kučeravou hlavičku. "Jsou tvoje podlitiny již zahojeny?" tázal se starostlivě.

"Byla to jen jedna, tatínku, a brzy se zacelila."

Později se radil Priamos s Dinií, jak to zaříditi, aby Roxanina přítomnost nepobouřila znova kněžnin hněv.

"Jsem šťastna, budu-li věděti, že je někdo na blízku Kassandře, kdo je jí cele oddán," pravila. "Ale nechtěla bych, aby Roxanina přítomnost dítěti škodila."

"Nemyslím, že by se kněžna starala o to, která ze služebnic jí nebo dcerám slouží. Mnohem více se obávám kněžnina hněvu, až zjistí, že Kassandra se od ní znovu odvrací. Při otevřenosti a pravdivosti dítěte nelze nic jiného očekávati.

"Měl bych s Hekubou promluviti?" tázal se Priamos, který nikdy nehleděl na Dínii jako na služebnou, nýbrž jako na člena rodiny.

"Myslím, že by to bylo nejsprávnější," uvažovala tázaná.

"Nuže dobrá, učiním tak rád," souhlasil kníže. “Dnes jsem prozahálel již příliš mnoho času a moji lidé již na mně čekají."

I následující den minul, aniž měl Priamos pokdy promluviti s manželkou. A mezitím šly události svou cestou.

Jeden den se mohla Kassandra matce vyhnout, aniž to bylo nápadně. Roxana ležela v odlehlé komůrce pečlivě ošetřována Dínií a Hekuba neměla dosud ani tušení o jejím pobytu v paláci, .... když se však dítě neukázalo ani druhý den, pobíhalo jako dříve mezi skalisky s Astorem, vyhýbajíce se i hodinám společného jídla, matka se zarazila. Když Dínia odpověděla na otázku vyhýbavě, dala si Hekuba konečně dceru zavolat.

Byla to jiná Kassandra, která překročila práh matčiny komnaty, klidná a velmi způsobná, zůstávajíc státi v blízkosti dveří. Tato Kassandra se již nevrhla nespoutaně do náručí matčina jako dříve.

"Jsi snad nemocno, mé dítě?" vyptávala se Hekuba starostlivě. "Jsi tak bledá!"

Kassandra zavrtěla hlavou.

"Schází ti něco? Proč nepřicházíš jako jiné dny ke své matce nevolána?"

Maličká otevřela ústa, aby odpověděla, ale marně hledala vhodná slova.

"Kassandro, ty už nemáš ráda svou maminku?" lichotila se Hekuba, nemohouc si vysvětliti změnu Kassandřiny bytosti.

"Ne, maminko!" uklouzlo tiše, ale zřetelně z Kassandřiných úst.

"Řekla jsi ne?  Rozuměla jsem ti dobře? Kassandro, co jsem ti udělala, že mi tak odpovídáš?"

Dítě opět hledalo usilovně slova, cítilo, že má hrdlo jako sevřené.

"Mluv!" Ostře a břitce zazněl povel.

"Tys, maminko, lhala!" tentokráte byla odpověď hlasitější a srozumitelnější. Hekuba zírala poděšeně na dítě, které před ní stálo jako soudce.

Aniž se zeptala, jakým způsobem došla dívka k tomuto úsudku, vykřikla v malomocném vzteku:

"Ven! A neopovaž se ještě někdy překročiti práh mého bytu!"

Pomalu, tak jako přišla, opustila Kassandra - vážné, tiché dítě - místnost. Teprve po dlouhé době se jí vrátila její bývalá veselost.

Hekuba, která se zatím uklidnila, úporně přemýšlela, o které z jejích četných lží se mohla Kassandra dověděti. V jejích očích nebyla lež ničím hrozným, věděla však, že dítě bylo ztělesněním pravdy. Dávala si přece takový pozor, od chvíle, kdy jí Kassandra věnovala všechnu svou důvěru!

Teprve Láodiké učinila konec všem pochybnostem, oznamujíc, že jedné ze služebných se podařilo ujíti smrti a že byla viděna zde v paláci ve společnosti Kassandřině. To bylo neslýchané! Každý zákmit lítosti zmizel z Hekubina srdce, zato hněv a rozhořčení nastoupily na její místo.

Za čtyři dny, když se Priamos rozpomněl na svůj slib a navštívil Hekubu, shledal, že už nemůže ničenu zabránit. Hekuba se vyjadřovala tak ošklivými slovy o dítěti, které se opovážilo soudit svou matku. Vážně, důstojně se Kassandry zastal. Nedal ani na zlobu, ani na slzy. Neúprosně odsoudil  jednání Hekuby a žádal od své ženy, aby Roxaně neztěžovala život.

"Je oddána Kassandře a zůstane také u ní. Sotva kdy zkříží tvou cestu, tím méně, jestliže jsi, jak jsi sama řekla, uzavřela dítěti vstup do svého pokoje. Hekubo, jednou budeš toho trpce želeti, že jsi právě s tímto dítětem tak špatně nakládala, že jsi se nesnažila mu porozuměti! Pamatuj na má slova, ženo: ze všech mých dětí je mi Kassandra nejmilejší! To dítě je dar bohů a požehnání Tróje. Vzpomínáš si ještě na slova pastýřova? "Jestliže nepoznáte toto světlo, jste zasvěceni smrti!" Kassandra je světlem seslaným k naší spáse. Že nenávidí lež, není to dostatečným důkazem? Světlo nesnáší tmu. Ty jsi ztělesněním temna, ona je Světlem."

Priamos umlkl, jeho ruka v prudkém rozčilení trhala závěsník meče.

Hekuba břitce odsekla:

"Špatně jsi věru posloužil svému mazlíčkovi, Priame! Od této chvíle bude pro mne, jako by se nikdy nenarodila. Za to ty se střez mne dráždit. Mohlo by to být nebezpečnější, než-li je ti milé."

Beze slova opustil Priamos pokoj, kam bez přímého vyzvání už nikdy nevkročil. Vyhledal Kassandru. Pohled na pobledlé, ztichlé děvče se mu hluboko zařízl do srdce. Dlouho seděl u dcery, aniž jeden nebo druhý promluvil slova. Priamos byl muž činu. Dokázal provésti i nejtěžší věci, ale neměl dar výřečnosti. Jak rád by byl potěšil své trpící dítě, byl však bezradný, nevěda co říci. Posléze přerušila Kassandra mlčení, které bylo obtížné a skličující.

"Otče, každá matka musela být přece tím nejčistším na zemi! Proč je naše jiná?"

Priamos shledával slova, dosti prostá, aby jim dítě mohlo rozumět, až se konečně vzdal pracného hledání a mluvil tak, jak v něm promluvil cit.

"Dítě, tvoje matka je jiná než ty, jiná také než já. Nemůžeme od ní žádati to, co žádáme od sebe. Znáš ten malý zakrslý ovocný strom vzadu na dvoře?"

Kassandra přikývla.

"Ty myslíš ten, co má takové tvrdé a trpké ovoce, že je nikdo nemůže jíst?"

"Ano dítě, právě na ten strom myslím. Je to ovocný strom, ale docela jiný než ostatní. Nemůžeme chtít, aby dával šťavnaté ovoce lahodné chuti."

Dítě, které to jednou pochopilo, srdečně se rozesmálo.

"Ale maminčiny plody jsou velmi nepříjemné. Bylo by mnohem lepší, kdyby nenesla vůbec žádné plody, alespoň bychom neočekávali, že u ní nalezneme něco krásného."

Z posledních slov vyzníval již opět smutek, veselost byla ta tam.

A ty bys chtěla, Kassandro, tomu malému stromu vyčítat? Jen proto, že vždy na něm najdeš trpké ovoce a marně hledáš chutný plod?

Dítě dlouho přemýšlelo. Otec se zadíval do obličeje dítěte, ve kterém se zřetelně zrcadlily střídající se myšlenky. Čelo bylo čisté a jasné. Za ním nebylo místa pro něco nečistého, mladičká duše nemohla rozuměti tomu, co nebylo čisté. Po dlouhém uvažování  se zdálo, že Kassandra dospěla ke konci svého přemítání.

"Již ti rozumím tatínku, maminka jest z jiné země než my, proto i ovoce, které dává, jest jiné. Musíme ji bráti takovou, jaká jest, a zklamání nás nesmí oloupiti o odvahu. Ale tatínku, za to my musíme nésti o to lepší ovoce, neboť jinak by se náš život stal nesnesitelným."

"Ano, můj malý ptáčku, ty jsi mi porozuměla. Musíme býti dobří za maminku. Můj ptáček musí býti zase veselý, musí zpívat jako dříve tatínkovi pro radost," připojil láskyplně a povstal.

Kassandra přikývla a pokusila se o úsměv, který byl ještě hodně bolestný.

Priamos, procházeje dlouhými kroky chodbami paláce, vracel se v myšlenkách k oběma rozhovorům. Jaký rozdíl byl mezi nimi! Bylo moudré ponechati Roxanu v paláci? Možná, že její přítomnost zde v paláci znamená pro Kassandru mnohem větší nebezpečí, než může dnes tušit.

Rozhodnutí této otázky se mu však vymklo z ruky. Dínia oznámila, že Roxana, ačkoliv měla to nejlepší ošetření, podlehla svým ranám a onemocnění, které si přivodila na útěku, vydána hladu a strádání. Kníže vydechl proto ulehčeně. Bylo mu líto ušlechtilé dívky i svého dítěte, které by byl rád viděl v Roxanině společnosti. Avšak pro mír domu bylo tak lépe.


Vlny rozhořčení, jež se zmocnily všech obyvatel paláce po těch událostech, zvolna opadávaly. Priamos, kterého skličovalo všímat si nepatrných znamení, nedovedl číst v duších svých milých. Hekuba se již dávno přiklonila ke svým zálibám. Byla vzornou paní domu. Rozmnožování zásob, shromažďování užitečných a krásných věcí bylo její radostí. Její služebnice byly zvyklé jejím měnícím se náladám, nemilovaly ji, ale poslouchaly ji.

Synové prokazovali matce povinnou úctu a splnili každou vyžadovanou službu. Nejmladší sestru zahrnovali láskou a sloužili jí, aniž je o to žádala. Praxedis a Dínia vychovávaly a vyučovaly Kassandru, které nyní šlo už na osmý rok. Rozvíjela se velmi milostně a její veselost – i když nyní nebyla tak bujně bezstarostná jako kdysi - naplňovala celý palác. Do matčiných komnat už nikdy nevkročila. Jestliže se spolu někdy setkaly, snažila se seč byla býti zvlášť způsobnou a zdvořilou, ale Hekuba ji přehlížela.

Sňatek Láodiké s knížetem sousední říše byl slaven s velkou okázalostí. Kassandře připadal muž její sestry drsný a barbarský a děsila se ho. Nechápala Láodiké, která považovala za nesmírné štěstí, že se o ní ucházel tak bohatý a mocný kníže. Na otázku Kassandry odpověděla Díniia vyhýbavě:

"Tomu my dvě nerozumíme, Kassandro. Ani jedna z nás nepoznala muže, který by se o nás ucházel jako manžel."

"Dínio, já se nikdy nevdám," tvrdilo děvčátko důrazně.

"Knížecí dcera se musí provdat, dítě," povzdechla si Praxedis. Nesčetněkrát slyšela ta slova od matky, když se vždy znovu zdráhala následovati chotě, kterého jí určili, do vzdálené říše.

"Kdybych chtěla raději zůstat u otce, Praxi," řekla Kassandra mazlivě, používajíc lichotivého jména, jímž ji volávala v dětství, "kdo by mi v tom bránil?"

"Vlastní tvé srdce ti ukáže, až přijde ten čas, bude tě pudit k muži," vysvětlovala Praxedis.

"Mám rozhodně dost času," řekla mile. Aby ji odvedla na jiné myšlenky, Praxedis zažertovala:

"Kdopak to chtěl mít dvacet synů a čtyřicet dcer, sestřičko?"

Tenkrát jsem byla ještě velmi mladá, když jsem si to přála. Nechci mít raději nic. Nechtěla bych být taková, jako je maminka."

"Dítě, tomu ty nerozumíš. Jako žena můžeš zůstati právě taková, jaká jsi jako děvče.

Tím se ukončil rozhovor sester.


V paláci zavládla mnohem větší harmonie, když Láodiké se svým manželem opustila Tróju. Kreúsa, jediná ze sourozenců, která se postavila proti všem, aby si získala matčinu náklonnost, bez podpory Láodiké mnoho nepořídila. Láodiké byla vždy pohonnou látkou, jednalo-li se zvlášť o to, uškodit nějakým způsobem Kassandře.

Nebylo vyhnutí, aby se Kassandra nedostala častěji do zorného kruhu matčina. Při domácích pracích, jimž ji Dínia nyní vyučovala, střetly se samozřejmě spolu.

Často býval knížecí dceři svěřen dohled nad plátny ležícími na bělidle. Služebné nosily vodu, rozestavily konve v přiměřené vzdálenosti od sebe a pak se vzdálily, ponechávajíce pravidelné polévání na děvčeti.

Dělala to ráda. S radostí sledovala, jak síla slunce, jeho paprsků, vytahuje ze třpytících se kusů všechno zbarvení, až se konečně od zeleného trávníku odráželo oslnivou bělí.

Když Kassandra všechno prádlo polila, natáhla se pod košatý strom a přemýšlela, zatímco Astor dával bedlivý pozor, aby vzácné poklady nebyly poškozeny.

Nejméně dvakráte za den objevila se Hekuba na velikém bělidle, aby se podívala, zda není něco zanedbáno. Nikdy neměla příčinu k výtkám, jestliže dozor na bělidle měla její nejmladší dcera. Ale také ani slovo pochvaly nepřešlo přes její rty, ačkoliv nemohla nevidět, že kusy, které k večeru mohla uklidit, nikdy nebyly tak stejnoměrně bílé jako ty, které byly svěřeny Kassandře.

Služebné, které navečer skládaly těžké kusy plátna, aby je odnesly i s nádobami na vodu, brzy zpozorovaly, že Kassandra je při bílení prádla zvlášť zručná. S oblibou jí  dávaly žluté a nevzhledné kusy, a i takové, s nimiž se jiné marně namáhaly. Mohlo se s jistotou počítat, že neúnavné píli ještě mladistvého děvčete, mohlo jí býti tenkráte sotva devět roků, se podaří všechno nehezké zbarvení odstranit.

Dínia, která jednoho dne s Praxedis dohlížela na služebné, zaměstnané skládáním, zatímco Kassandra odběhla do zahrady, řekla:

"Nemohu si pomoci, ale vždy, kdykoliv se zadívám na tyto kusy plátna, musím je v duchu přirovnat k lidským srdcím. Kam vejde slunce, všude se rozjasní a rozveselí, a my se snažíme odkládati své chyby. Kassandra jest také ten malý, smavý sluneční paprsek, který nám nevědomě ukazuje všechno, co je temného na nás i na jiných."

Praxedis přisvědčila, připojila však:

"K vůli Kassandře bych si přála, aby byla více jako jiné dívky jejího věku. Právě pro tu její otevřenost, pro její jasný pohled, který okamžitě postřehne všechno nepravé, budou jí lidé nenávidět. Tak jako působí na matku a na Kréusu, jako nehynoucí výčitka, tak tomu bude i u jiných. Je mi líto toho maličkého dítěte."

Zvlášť ráda pomáhala Kassandra v zahradě. Zde se mohla plně rozvinout její neobyčejná láska pro vše něžné, slabé, potřebné pomoci. Neúnavně procházela mezi mladými rostlinami a vedena radou Díniinou vyvazovala malé výhonky, tam podepřela slabou rostlinku a jinde opět přesazovala, jestliže rostly někde příliš hustě. Mnohokráte ji bylo slyšet, jak si při práci opět prozpěvuje. Když se Praxedis ptala, proč ji není slyšet zpívat také na bělidle, odpověděla:

"Květina a zpěv náležejí k sobě, to ani nelze od sebe oddělit. Ve stinné zahradě pějí i ptáčci a pomáháme si navzájem, ale ve slunečním žáru i ten ptáček ztichne." K paláci patřila také rozlehlá zahrada, ve které se pěstovaly jen léčivé byliny, jež musely být pečlivě sbírány. Některé časně z rána, sotva se slunéčko ukázalo na obloze, jiné opět za večerní rosy. To byla práce Praxedis a Kassandry, jimž obyčejně pomáhala jen Dínia, zřídka kdy některá ze služebnic. Bylo to vždy nějaké zvláštní vyznamenání smět zde pomáhat. Později byly byliny sušeny nebo lisovány. Také tomu se musela Kassandra naučit, ale dělala to ráda.

"Vždy je mi líto rostlin, když je tu vidím ležet povadlé a mrtvé," pravila Kassandra.


Přišla návštěva. Byla to Arisbe, jedna z nejstarších dcer. Její manžel, vladař nad Hellespontem, který byl součástí Priamovy říše, musel se vydati na válečné tažení a nemohl doufati, že by se z něho mohl vrátiti brzy domů. Proto navrhl Arisbe, která byla bezdětná, aby se na několik měsíců odebrala do Tróje, aby jí odloučenost nepřipadala tak dlouhá.

Provdala se dříve, než se Kassandra narodila, a byla proto překvapena, vidouc tu nejmladší sestřičku. Ta si ji prohlížela velmi zdrženlivě, ale brzy shledala, že Arisbe je v mnohém podobna otci. V jejím vystupování bylo něco přirozeného a knížecího, co působilo mnohem vznešenějším dojmem, než chování její druhé matky Hekuby.

Její oči dovedly bystře se rozhlédnout a její znalost lidí ji zřídka zklamala. Priamos se těšil z živých rozhovorů, které mohl vésti s touto dcerou. Bylo vidět, že bezdětná Arisbe se stala důvěrnicí a rádkyní svého chotě. Dovedla naslouchati hovorům a tvořila si pak sama rychlý, většinou správný úsudek.

Jednoho večera, když král s Hekubou a Arisbe seděli pospolu a rozmlouvali, zmínila se dcera o Kassandře.

"Jak je to možné, že na toto nádherné stvoření, jehož bohové tak viditelně zahrnují svou milostí, se tak málo dbá?" tázala se překvapena. "S bolestí vidím, jak je přidržována k práci, která se pro budoucí kněžnu ani nehodí."

Hekuba přerušila mlčení:

"Nikomu nemůže uškodit, naučí-li se za mlada znát všechny práce, nad kterými má později dohlížet," řekla ostřeji, než měla v úmyslu.

"To je správné," souhlasila Arisbe. "Moje matka to dělala se mnou i se sourozenci také tak, ale zdá se mi, jako by se Kassandra v mnoha těchto věcech vyznala až příliš již dnes. A přesto musí do úmoru pracovat v žáru slunce ještě i teď. Ano, není tomu dávno, co jsem ji našla mezi pradlenami. Její maličké prstíky byly rozedřeny do krvava od těžkých kusů."

Priamos překvapeně vzhlédl:

"Prosil jsem tě přece, Hekubo," pravil vyčítavě, "abys neukládala dítěti práce tohoto druhu. Starý velekněz Theseiros, jehož moudrým radám plně důvěřuji, mi řekl krátce před tím než zemřel, že musím pečovati o to, aby Kassandra nebyla nucena vykonávati těžké práce služek. Tehdy jsem neuvažoval o smyslu těchto slov, protože jsem si nedovedl představit, jak by bylo možné, aby Kassandra dělala někdy něco podobného."

"Jestliže ji naučím praní prádla, neudělám z ní tím ještě služku!" Rozhorlila se Hekuba, "ať nikomu ani nenapadne plésti se do mé výchovy dětí, když sám děti nemá." Při těchto slovech rozzlobená žena vstala a odešla do svého pokoje. Arisbe zamyšlena ji sledovala zrakem.

"Otče, dej mi Kassandru s sebou, až se budu vraceti domů, stejně zde nezůstanu příliš dlouho. Budu ji učit a chránit. Probudit a rozvinout její převzácné schopnosti bude mojí nejvřelejší snahou."
Poděšený otec vyhrkl:

"Ty pomýšlíš již na návrat, Arisbe, sotva jsi teprve přišla?"

Smějící se dcera pohlédla na otce.

"Jsem v Tróji deset měsíců a dnes jsem dostala zprávu, že můj choť zvítězil, odraziv nepřítele od našich hranic. Nemůže to již dlouho trvat a on se mi vrátí zpět. Musím být doma, abych ho přivítala."

"Pak ovšem nesmím žádat, abys zůstala, i když mi bude, jako bys odnesla s sebou kus mého mládí. V tobě se ke mně vrátila moje milovaná žena, Arisbe, má mladičká krasavice, která byla věrnou družkou mých nejkrásnějších mužných let. A teď mi chceš ještě vzít můj sluneční paprsek, mé ptáčátko! Moje stárnoucí srdce visí na tomto dítěti."

"Že ti tím něco vezmu, způsobuje, že váhám propůjčiti své prosbě patřičný důraz. Otče, pomysli, jak neradostně zde míjejí Kassandřina dětská léta! Musí se odříkati všeho, co jiné dívky činí šťastnými, především mateřské lásky. Ještě nikdy jsem neviděla nějakou matku tak lhostejnou a možno skoro říci tak nenávistnou k vlastní dceři. A Kassandra není dítě jako jiné! Cožpak jste vůbec nepozorovali, že má neobyčejně veliký prorocký dar?"

Priamos vážně přikývl.

"Ten nebo onen se sice zmínil o předpovědích, které se doslova vyplnily, ale nechtěl jsem tomu přikládati důležitost. Vždyť to může být nějaká náhoda."

"Ne, otče, to zde jest více než náhoda," zvolala Arisbe se zápalem. "Poselství, které jsem dnes obdržela, mi maličká věrně slovo za slovem sdělila již přede dvěma měsíci. Stály jsme tehdy na balkoně a dívaly se na úplněk. Uprostřed rozhovoru si Kassandra oddychla a pravila:" “Už nebudeme dlouho pospolu, Arisbe! Až měsíc podruhé skloní svou plnou tvář k zemi, bude tvůj muž vítězem a pošle ti vzkaz, že ho smíš očekávat ve vašem paláci."  "Nepřikládala jsem těmto slovům zvláštního významu, ale Praxedis mi pošeptala: Dobře si to pamatuj, Arisbe, co Kassandra řekne, to se splní. A vidíš otče, splnilo se ..."

Je obdařena také darem uzdravovat, který hraničí až se zázračností. Bedlivě jsem ji sledovala. Ona sama přijímá to jako něco samozřejmého a nepřikládá tomu ani té nejmenší důležitosti. Ale co jiného je to než zázrak, připojí-li pouhým dotekem useknutý prst tak, že nikdo ani nepozná místo kde srostl, vyhojí-li zlomený úd a vrátí-li mu opět schopnost pohybu, zastaví-li dýchnutím krev nebo přiložením ruky utiší bolesti.

Což jste nepozorovali, že mimo neobyčejného nadání ke zpěvu, kterým musí uchvátit všechna srdce, je také přebohatě obdařena básnickým uměním? Všechno, co zpívá, tryská z nevyčerpatelného zdroje jejího nitra. Melodie a slova se vzájemně doplňují.

Není možno se dost nasytiti posloucháním.

A vy připustíte, aby toto dítě bohů zde vedlo život, jako by bylo nejopovrhovanějším dítětem nějakého sluhy? Otče, já tě nechápu, že něco takového trpíš!"

Arisbe se nechala strhnouti zanícením a řekla více, než zamýšlela. Nechtěla obviňovat otce, nyní však vyzněla její slova přece jako výmluvná obžaloba. Priamos však vycítil jen jedinou upřímnou náklonnost k jeho miláčku a blažilo ho to.

"Kéž bys byla stále zde, Arisbe! Nerozmýšlel bych se svěřiti Kassandru cele tvému druhu. Ale nemohu se od ní odloučiti a také ona nebude chtít," připojil, ale tón těchto slov nezněl dosti přesvědčivě.

"Ráno se jí zeptáme, otče. Zůstane-li však zde, pak se musíš postarati o to, aby byla obklopena láskou a porozuměním. Ledový chlad její matky musí působiti neblaze na každé děvče v tomto věku."

Druhý den se ptal Priamos své nejmladší, která mu přinášela do komnaty květiny a nyní je urovnávala do vázy:

"Nuže, ptáčku, měla bys chuť odlétnouti s Arisbe do jejího domova a zůstati u ni několik let?"

Kassandra se zarazila jakoby neočekávanou radostí, leč toto hnutí rychle pominulo.

"Ne, tatínku, zůstanu u tebe! Můj osud je spjat s osudem Tróje a musí se s ním naplniti."

Ústa dítěte pronášela tato slova naprosto klidně a všechnu svou pozornost věnovalo opět květinám. O Kassandřině odchodu se více nemluvilo. Také Arisbe se již nevrátila ke svému varování. Viděla, že její otec má malý vliv na svoji druhou choť...


Arisbe se navrátila do svého domova. Sám Priamos ji doprovázel na loď, která ji měla dopraviti domů. Vlál příznivý vítr, a proto bylo možno doufati, že plavba bude hned od počátku dobrá. Zda-li se s ní ještě kdy shledá? Kassandra na otcovu otázku zavrtěla smutně hlavinkou:

"Ne, nikdo z nás tuto skvělou ženu už neuvidí!"

"Proč nezýváš Arisbe skvělou?" tázala se Kréusa, která byla právě přítomna.

"Což není skvělá v ryzosti svého srdce a pravdivosti své bytosti?" odpověděla Kassandra protiotázkou.

"Není hezká, pokračovala starší sestra, trochu přepínajíc. "My všichni, kteří máme za matku Hekubu, jsme hezčí, než ostatní děti."

"Je nám to něco platné, nejsme-li současně tak dobří jako ona?" řekla Kassandra vážně. "Ani jedno dítě z nás se nemůžeme měřit s otcovými dětmi z prvního manželství, ti všichni jsou dobří a čistí.

"A co ty můj ptáčku?" tázal se otec. "Ty nejsi jasná a čistá?"

"Chtěla bych být," pronesla Kassandra snivě, "abych se stala hodnou svého chotě."

Ačkoliv maličká mluvila zřejmě vážně, propukli všichni v hlasitý smích. Bylo to příliš komické, slyšeti dítě mluvit o svém choti jako o něčem samozřejmém.

"Před dvěma roky jsi přece řekla, že nepomýšlíš na to se provdat," škádlila ji Praxedis. "Poznala jsi snad mezi tím někoho, kdo je hoden tvé lásky?"

Po Kassandřině obličejíku se mihl stín. Zavřela oči a stiskla pevně rty.

"Nechejte ji!" přikázal otec. "Nesmíte ji škádlit, ona neví co řekla."

Tato výčitka byla přílišným zatížením pro Kassandřinu lásku k pravdě. Ačkoliv jí bylo velmi těžké mluviti o něčem, co opatrovala v nejskrytějším koutku srdce, nepravdou si nechtěla vykoupit mlčení. Hluboce si povzdychla a řekla:

"Já vím, co jsem řekla a také to platí. Můj choť je nade vše povznesen, světlý, čistý. Nikdy ho nemohu být hodna."

Otcova přítomnost zabránila sourozencům vyptávati se dále a později na výrok maličké zapomněli. Jediná Praxedis opatrovala je na dně věrného srdce a přála si, aby sestřička spěla vstříc světlému osudu. Priamos měl zato, že některý z bohů se přiblížil k dítěti, a připadalo mu to jako zázrak.


Všichni cítili prázdnotu a opuštěnost, když Arisbe odešla. Hektor a Paris podnikli daleké cesty, plavby, aby se poohlédli po nevěstách, jak se šeptalo mezi lidmi. Déifobos se stával víc a více otcovým důvěrníkem a zástupcem, kdežto Polydóros šel vlastními cestami, o nichž mnoho nemluvil, ale které jeho otci způsobily mnohý žal.

I Kassandra o tom jednou zaslechla a její srdéčko se prudčeji rozbušilo. Soucit s otcem a rozhořčení nad milovaným bratrem sváděly v ní krutý boj. Dobře věděla, že je dosud příliš mladá, aby mohla mluviti o takových věcech, které jen náhodně vyslechla. Když však jednoho dne zrána zalévala květiny a zahlédla Polydóra, vracejícího se teprve ze své noční vycházky, jak se snaží kradmo vplížiti se do paláce, nezdržela se, aby na něho nezavolala:

"Nestydíš se, ty, velký bratr, dávati své malé sestře takový špatný příklad?" Vyhrklo z ní trochu šibalsky a trochu pohněvaně, kterýžto tón zapůsobil na Polydóra mnohem citelněji,  by byla docílila sáhodlouhá domluva otcova.

"Ovšem, že se stydím, maličká," řekl rozpačitě. "Proto jdu zadem, neboť jinak bych mohl jíti veřejně vysokou branou!"

"Nedělej to už, Polydóre!" žadonilo dítě, upírajíc na bratra své veliké, prosebné oči.

Výraz dítěte se znenadání změnil. S úžasem pohlížel bratr, jak vzezření malé sestry se mění ve výraz plně dospělé ženy. Tahy obličeje a oči přijaly tvářnost věštkyně a Kassandra zdánlivě nevědomky promluvila:

"Je nám to ovšem nejvýš zapotřebí, uchovati se čistí a bohům milí, neboť těžký osud převalí se přes Tróju jako živelná bouře. Přivolá jej jeden ze synů Priamových, Polydóre, dej pozor, ať to nejsi ty!"

Polydóros si netroufal přerušit sestru otázkou. Stál před ní jako očarován, čekaje, co řekne dále. A ona začala znovu:

"Blíž a blíže valí se zhouba. Uprostřed radostného víru sjede blesk. Ach, tolik se bojím!"

S bolestným výkřikem klesla mladá věštkyně bratrovi k nohám. Zanesl ji do její komnaty a předal péči Dínie, které přikázal, aby o příhodě nemluvila. S nikým o tom sám nemluvil. Styděl se, že zavdal příčinu k předpovědi. Jak se zdálo, Kassandra druhý den ráno na vše zapomněla. Tak to bylo vždy, kdykoliv odhalila závoj z něčeho, o čem její vůle nevěděla.

Tato příhoda se však přece neminula účinkem. Polydóros zděšením rozechvěn až do hloubi duše si vážně předsevzal, že změní způsob svého života. Otec měl radost ze synova polepšení a svěřoval mu různá důležitá poselství, která ho vedla do jiných zemí a za něž mu byla prokazována zvláštní pocta.

Potom nastal den, kdy se Kréusa rozhodla následovati Anoaxe, který se o ni ucházel. Manžel byl sice nepoměrně starší než ona, byl však jediný v úvahu přicházející nápadník a neprovdána nechtěla zůstat. Skoro současně přivedl Hektor do domu roztomilou Andromache, dceru thébského krále Eotina, takže místo odcházející dcery zaujala okamžitě jiná. Tato změna byla pro Kassandru nejvýš důležitá. Andromache, jata kouzlem líbeznosti maličké, žasla nad jejími schopnostmi a dovedla je také správně ocenit. Její vrozená vlídnost a přívětivost získala jí srdce Hekubino. Andromache se podařilo, zvolna sice, ale zato úspěšně působiti na kněžnu, že již nebyla vůči své nejmladší dceři tak zaujatá jako dosud. Svým vlídným způsobem dovedla vyrovnávati tu a tam se vyskytující neshody v názorech nebo nepochopení.

Kassandru k ní poutala vřelá náklonnost. Třetí ve svazku byla Praxedis, jejíž láska k lékaři Hyppomarchovi jí způsobovala krutý žal. Priamos nechtěl ani slyšet o sňatku své krásné dcery s nevolníkem a vypověděl Hyppomarcha ze země. Loď, která ho měla dopraviti do jeho řecké domoviny, byla překvapena bouří, ve které ztroskotala. Mnoho cestujících utonulo, mezi nimi lékař.

Od té doby byla Praxedis jako vyměněná, stále více propadala truchlivosti. Uvadala jako pokosený květ a předčasně klesla v hrob.

Kruh sourozenců se ustavičně zmenšoval. Hekuba se musela smířit s Kassandřinou přítomností, nechtěla-li se postaviti mimo vlastní rodinu. Čistá mysl a srdečnost této nejmladší dcery jí všechno usnadňovaly. Kassandra vycházela matce vstříc s úzkostlivostí a byla pro matku v domě nepostradatelná. Dohlížela místo Dínie nad služebnými a laskavým slovem nebo veselým žertem dovedla přiměti k poslušnosti i vzpurné povahy. Dínia pomáhala Andromache, která se chystala uvítati budoucího trojského krále. Ani na okamžik ji ani Hektora nenapadlo, že očekávané děťátko by mohla býti holčička. Ptali se Kassandry a sestra místo odpovědi řekla:

"Pojmenujte hošíka Astynax."

Nyní byli oba nezvratně přesvědčeni, že se mohou těšiti na dědice. V jedné bouřlivé noci dala Andromache, ošetřována Dínií, život maličkému Astynaxovi. Žena se těžce roznemohla, věrná ošetřovatelka se od ní nemohla vzdálit ani na okamžik a Kassandra, jíž nebylo dosud jedenáct let, převzala péči o malého synáčka. Ačkoliv měla starost o Andromache, byla její bytost naplněna nepopsatelným štěstím, mohla-li robátko hýčkat v náručí, a jen velmi nerada je později vracela uzdravené matce.

Zato jiný synáček si činil nárok na její pečlivou lásku, byl to Askenaius, syn Kréusy a Anease, kterému doma nesvědčilo. Jeho matka měla pro něho málo času, strojení a zábavy, společnosti a vyjížďky ji příliš zaměstnávaly. Askanaius byl proto poslán k dědouškovi a Kassandra se o něho starala tak pečlivě a svědomitě, že zakrátko rozkvetl a zesílil.

"Tak je to vždy," pravila Andromache s obdivem. "Ve tvých požehnaných rukou všechno rozkvétá, ať je to květina, zvířátko nebo malé robě."

Kassandra se zasmála:

"Tedy jsem přece něco platná!"

Z lásky k malým synovečkům se naučila i šít, ačkoliv šití jí bylo ze všech ženských prací nejprotivnější.

"Musí se u toho tak tiše sedět a dělat jeden steh jako druhý. Kdyby se mohlo šíti podle libosti, pak bych snad šila ráda, ale ovšem sama nevím, jakými výtvory bych pak zdobila naše těla."

Sama se musela usmát svému nápadu.


Část trójské posádky vytáhla již před delší dobou do pole, aby odrazila sousední národ a zatlačila nepřítele za hranice. Nyní se jednotlivé oddíly vracely domů, vítězně sice, ale přiváděly se sebou také mnoho raněných a nemocných. Divoši stříleli otrávenými šípy, které při lehčím zranění neúčinkovaly sice smrtelně, ale jed vnikl do těla a způsobil, že se rány nehojily a proto nemocní trpěli vleklými chorobami.

Lékaři byli bezradní. Želeli smrti Hyppomarchovy, který se vyznal v jedech. Byly vyklizeny prostorné sály, aby bylo kam umístit nemocné a choré. Ti zde nyní leželi, sténali a naříkali, proklínajíce osud, který je odsoudil k takovému strastiplnému životu, místo aby jim dopřál rychlé a slavné smrti..

Priamos rozrušen hrůznou podívanou, která se mu naskytla při procházení nemocničními sály, se o tom rozhovořil doma mezi svými. Hektor navrhoval, aby ti nejubožejší byli zbaveni rychlým činem svých muk. Nechť se do pokrmů, které jim mají být druhý den podány, namíchá jed. Pak bude konec všeho trápení.

Hekuba se posměšně usmála!

"Proč si máme lámati hlavu věcmi, které se nás netýkají? Ano, kdyby byl někdo z našich mezi nimi, pak by to stálo za přemýšlení uvažovat, jak jim pomoci! Já myslím, že všechny podobné myšlenky nás nemusejí znepokojovat."

Andromache vstala ze svého sedadla a ukazujíce na Kassandru, pokynula, aby všichni umlkli. Dívka stála u okna, pozvedajíc k nebi smrtelně bledý obličej.

"Co je jí?" zeptala se Hekuba, jež nikdy neviděla své dítě v takovém stavu.

Nikdo neodpověděl a nyní začala Kassandra mluvit tónem, který ostatní již znali:

"Kdo jste vy, že chcete zkracovat životy, jejichž trvání určuje jedině Božstvo? Víte vy, zda tito lidé nepotřebovali tělesného utrpení proto, aby se  uzdravily jejich duše?"

Mladistvá věštkyně se na delší dobu odmlčela, a dokonce ani Hekuba se nemohla vymanit z kouzla, které z ní vycházelo. Jako by samo Božství skrze ni pronikalo.

Svaté byly tyto okamžiky, Kassandra opět promluvila.

"Asklépios ukazuje mi bylinu, kterou máte rozdrtit a rozdrcenou přiložiti na rány, které se její šťávou zahojí. Bylina vstřebává jed do sebe a proto se musí vícekrát za den  obnovit a potom spálit. Ti, kteří nemají otevřených ran, ale chřadnou vnitřně, mají pít odvar této byliny."

Hlas děvčete zněl stále tišeji, až docela utichl. Andromache, která věděla, že již nebude mluvit, přistoupila k ní a láskyplně ji objala.

"Jak vypadá ta bylina, Kassandro?" tázala se naléhavě.

Již častěji zažila, že Kassandra, když se probudila k vědomí, nevěděla vůbec nic z toho, co právě pronesla. Chtěla se proto pokusit zachytit aspoň obraz bylina. Leč dívka procitajíc zavrtěla hlavou.

"Jaká bylina?" Zeptala se nechápavě.

Přítomní se na sebe zděšeně podívali. Je-li známa možnost uzdravení, není-li znám prostředek, jaká je pak naděje na pomoc?

A opět to byla Andromache, která se odvážila učinit alespoň pokus:

"Pojď, Kassandro, půjdeme spolu do lesa hledat léčivé byliny," vybídla dívku. "Možná, že nám bude některý z bohů příznivý."

Sebraly košíčky a šly ven s pochybnou nadějí na šťastný výsledek své pouti. Andromache vybídla Dínii, aby je doprovázela. Žádná z žen nepromluvila zbytečného slova, až najednou Andromache řekla:

"Asklépios nám musí pomoci."

Kassandra zvedla zrak a zadívala se na mluvčí.

"Asklépios,"opakovala jako ve snách. "Asklépios?  Kdo to je."

Nikdo neodpověděl. Andromache vzývala v této době z celé duše bohy, vroucně prosíc za tolik nebožáků, jejichž život se stal řetězem utrpení, aby jim milostivě seslali pomoc. I duši Díniinu zachvátila modlitba. Vtom všechny tři spatřily státi před sebou světlou postavou. Byla tak éterická, že se zdála být až průsvitná, přesto však jasně viditelná.

"Asklépios!" vykřikla Kassandra, aniž o tom věděla. "Přinášíš mi tu bylinu?"

Postava zvedla pravici, ve které držela tmavozelenou, kadeřavou bylinu. Kassandra po ní kvapně sáhla a postava zmizela.

Dívka procitajíc, obrátila se k oběma dívkám:

"Podívejte se, jakou jsem našla zvláštní bylinu!"

S obdivem si ji prohlížely, aniž se slovem zmínily o tom, co zažily. Ještě nikdy neviděly takovou rostlinu, ale pojednou se zdálo, jako by jí tu bylo všude vůkol plno. Radostně překvapeny upozorňovaly na ten div jedna druhou a tak horlivě sbíraly bylinky, že co nevidět měly všechny koše plné.

"Co budeme teď s těmi bylinkami dělat?" ptala se Kassandra.

Andromache jí vysvětlila, že jí má být použito jako léčiva pro nemocné válečníky. Ona i Dínie je doma rozdrtí a navaří z ní léčivého čaje. Potom smí jíti Kassandra s nimi a může jim pomáhat přikládat vojákům nové obvazy a podati jim čaje.

Přestože byla otevřena všechno okna, bylo v prostorných nemocničních sálech dusno skoro až k zalknutí.

"Odstraňte strop a místo něj k ochraně před slunečními paprsky napněte přes místnost plátna," přikazovala Kassandra. Prostá rada se všem zamlouvala a bylo jí hned uposlechnuto.

Tam, kde bylo použito bylin, byl vzduch prosycen osvěžující příjemnou vůní, která jako by přinášela s sebou záslib uzdravení. Bolesti se mírnily a napětí mučených myslí se uvolnilo.

"Měj dík, Asklépie!" zašeptala Andromache.

Vysvětlila ošetřovatelům, jak mají používat bylin, jichž slíbila opatřit dostatečné množství. Poté všechny tři ženy odešly znovu do lesa a opět bez námahy nalezly ony byliny.

Zatímco Andromache sbírala, zaměstnávala se její mysl záhadností Kassandřina života. Jak je to možné, že toto dosud tak mladé děvče, obdařené neobyčejnými věšteckými schopnostmi, neví zhola nic o tom, co samo předvídá? Kdyby nebyla Kassandra tak poctivá a čistá, mohlo by se myslet, že se snad přetvařuje. U tohoto dítěte je to však naprosto vyloučeno. Večer se o tom rozhovořila s Hektorem, ale manžel ji se smíchem odbyl.

"Nelam si s těmi věcmi svou krásnou hlavinku," žertoval v dobré náladě. "My ani Kassandru jinak neznáme. Asi to tak musí být."

Odpověď Andromache neuspokojila, neměla klidu. Koho by se měla na to zeptat? Déifoba? Ten byl oddán Kassandře celou vroucností své duše, přesto však nebyl zvlášť moudrý, ale dost možná, že jí tu záhadu vysvětlí. Obrátila se na něho. Překvapený jinoch se zadíval na tazatelku.

"Jsi tak chytrá, Andromache, a ty že bys to nevěděla?" řekl skoro vyčítavě. "Jak často musí Kassandra vidět o oznamovat těžké, kormoutlivé věci. Jak často napomíná k obratu ze hříchů, o nichž její čistá duše nic neví. Kdyby si měla uvědomit všechno, co z příkazu bohů musí říkat, jak by byla obtížena její duše! Ne, dobrotiví bozi jí zakryli zrak páskou. Ona předpovídá, ale nevidí, ano, ona i mluví, ale neví o tom. Tak je to," skončil a vydechl si nad dlouhou řečí, pro něho neobvyklou.

Účinek bylin byl přímo zázračný. Jeden nemocný za druhým se uzdravoval a opouštěl stánek bolesti. Cítili, jako by se jim do žil vlila nová síla a radost ze života. Kde se trojice žen ukázala, všude je vítaly radostné, vděčné výkřiky.

Již delší čas hledaly zázračnou bylinu. Z opatrnosti chtěly ji nasbírat do zásoby, ale ode dne, kdy rostlinu již nevyhnutelně nepotřebovaly, nemohly ji nikde nalézt. Jako by zmizela ze světa.

"Její doba již asi přešla," mínila Andromache.

"Příští rok ji však nesmíme promeškat a nasbíráme ji dostatečné množství do zásoby."

Kassandra se usmála:

"Maličcí bytostní rostlin a země si nepřejí, abychom z toho, co dali v nouzi, udělali všední prostředek. Máme vždy znovu o to poprosit a pak poděkovat.

Kdybychom měly vždy po ruce onu bylinu, zapomněly bychom na dík a zázrak by již nebyl pro nás zázrakem!"
"Možná, že máš pravdu, Kassandro. Ale co to mluvíš o maličkých bytostných, můžeš je snad vidět? Vyptávala se Andromache horlivě.

"Vždy, pokud se mohu upamatovat, jsem je viděla. Je mi jen divné, že je nevidíte také vy. Jsou velmi rozdílní, ale oni nechtějí, aby se o nich hovořilo."----


Hektor se chystal splnit příkaz otcův a vypravil se na západní hranici říše. Pověst o loupeživých nájezdech, krádežích stád a únosech žen se neustále množily. Ostřím meče měl sjednat pořádek a Andromache se rozhodla, že tentokráte doprovodí svého chotě. Dínia si vzala na starost malého Astynaxe a byla jím plně zaměstnávána.

Kassandra byla nyní více sama a odkázána sama na sebe. Nermoutila se proto, ačkoliv přilnula k Andromache i k věrné Dínii. Nestýskalo se jí po nich, protože byla-li sama, přicházely k ní jiné bytosti, které se jinak lidem vyhýbaly. A ty sytily její duši. Až dosud to tak nevyciťovala, ale nyní začala vědomě vyhledávat samotu, aby se mohla otevřít všemu, co v takových okamžicích k ní proudilo.

Často cítila, jako by ji pronikaly sluneční paprsky, které v jejím nitru zanechávaly vždy světlo a jas, teplo a život. Jindy opět pozorovala, jako by ovívání lehounkého vánku jí šeptalo tiché poselství, které vyvolávalo v její duši obrazy něčeho nadpozemského.Pak opět to byly květy a kameny, zvířata a vlny, které k ní promlouvaly tajemnou řečí. Pokaždé to bylo něco jiného, ale vždy to bylo krásné. A jestliže se Kassandra nyní zamyslela, tu si uvědomila, že to bylo vlastně vždycky tak, jenomže se to nyní během posledního roku projevovalo jaksi zřetelněji. Věděla nyní, že to, co dosud pociťovala jako paprsky slunce, přicházelo k ní z jiného, jí neznámého zdroje.

Povahou nebyla hloubavá. Co přicházelo, přijímala prostě a vděčně. Cítila, že tím vnitřně roste, a že v ní dozrává pochopení všech věcí, což ji naplňovalo nesmírnou blažeností. Ježto se vzdala osamělých, dalekých procházek, zdržujíc se ponejvíce ve společnosti Andromache a Dínie, stal se Astor jako její průvodce zbytečný a bylo ho podle rozkazu otcova používáno jako hlídacího psa na dvoře paláce. Z počátku velmi těžce nesla rozloučení se svým druhem, ale později pociťovala jako dobrodiní, že není ve svém zasnění vždy neočekávaně vyrušena chladivým dotykem psího nosu, lísajícího se k ní a naznačujícího, že ji jeho bdělé, veliké oči stále pozorují.

S oblibou vyhledávala tichý háj, kde byla ukryta před všetečnými zraky. Na malém drnovém sedátku se tak nádherně odpočívalo a snilo. Někdy ležela, ruce sepjaty za hlavou, a oddávala se všem proudům, které se dotýkaly její duše.

Jednoho dne, ležíc na svém zamilovaném místečku, cítila, že ji ovanula vůně nádherných květů, tak vzácná, že něco podobného dosud nepoznala. Zamhouřila oči, aby ji nic nerušilo. Do čarovné vůně, která ji obklopovala, mísily se něžné, líbezné a chvějící se tóny a strhovaly její duši svým rytmem, takže se spoluzachvívala s nimi, stoupajíc stále výš a výše. Cítila, že je unášena vzhůru a naplnilo ji to nepopsatelnou blažeností.

"Ó, kéž by to nikdy neustalo!" pomyslela si v podvědomí. Leč pohyb najednou ustal, alespoň ono zachvívání a unášení. Zdálo se jí, jako by byla uprostřed zvonění a v něm měkce položena tam, odkud k ní proudilo všechno to nadpozemské.

O těle již nevěděla, její duše otevřela oči, cele, důvěřivě. Nalézala se uprostřed nesmírného množství neskonale nádherných, tmavorudých, mnoholistých květů, které k ní skláněly své vůní přesycené, něžné hlavinky. Malé, dětem podobné bytůstky obletovaly ji jako planoucí obláček, bělostná křidélka ji ovívala a nádherné tóny ji obklopovaly.

Přešťastná rozhlédla se kolem sebe: Nalézala se ve svém domově! Všechno, všecičko jí bylo známé. Tady byl její domov, sem patřila! Jásot, jemuž nebylo rovno, ji přemohl. Její duše sála plným douškem vůně domova, otvírala se lesku shůry.

Hodiny uplynuly, než se probudila na drnovém sedátku ze své dřímoty, jež ve skutečnosti dřímotou nebyla. Cítila se posílená a osvěžená, unášena novým, nesmírně sladkým pocitem blaženého úkrytu. O tom, co prožila, neměla představy, věděla jen, že to bylo nevýslovně krásné, a její duše se rozezpívala a rozezvučela.

Když se pak při jídle objevila v kruhu svých milých, byla jako prozářena zlatým leskem, takže všichni vzhlédli.
"Kdes byla Kassandro?" tázala se Hekuba.

"V zahradě, maminko," odvětila dcera, připojila však, chtějíc zamezit dalšímu vyptávání:

"Na severní straně paláce musíme vypěstovat novou zeleň, stín tam opět zadusil všechno, co jsme zaseli."

Plna horlivosti se pak účastnila porady, co by se tam mělo pěstovat. Byla by nesnesla, aby se jí někdo vyptával na její prožití.

Nebylo možno, aby vždy, kdykoliv sestoupila do tichého ústraní, mohla vyhledati své oblíbené místečko na měkkém pažitu. Často byla v domě práce, která jí nedovolila se vzdálit, někdy to byla i některá sestra, jíž musela pomáhat. Ale měla-li potom jen trochu času, s tím větší radostí spěchala vstříc kráse, kterou jí skýtala její samota.

Někdejší zážitek se opakoval nyní tak často, že jej mohla vědomě podržet a těšit se z něj i za bdění. Bylo to stále krásnější, andělské postavy stále vznešenější, znění tónů vždy bohatší a plnější. Posledně slyšela dokonce zvuk melodického hlasu. Co říkal ten hlas? Kassandra to již nevěděla, ale byla si jista, že jej uslyší znovu.

Poloha vleže jí byla nepohodlná a proto se posadila a opřela si hlavu o kmen palmy. Opět se začala její duše vznášet do vesmíru, až pocítila, že je vyzvednuta do říše květin všech blažeností, neboť tak pojmenovala svůj domov tam nahoře, kdykoliv na něj vzpomínala.

"Marie!"

Jaké to jméno? Je tím míněna ona?

"Marie!"

Zalila ji vlna nesmírného štěstí, která ji vyzvedla a nutila následovat tento hlas, který zazněl nyní potřetí. Tu s jásotem zvolala:

"Matko, matko, jsi to ty, která mne voláš?"

"Ano, já, milované dítě."

Před Kassandrou stála nepopsatelně krásná postava ženy, nejnádhernější, jakou kdy oko spatřilo. Dokonale krásné, bělostné údy prokmitávaly pod záhyby splývajícího roucha. Modrý, průsvitný plášť zahaloval postavu. Ke Kassandřině duchu se zlehounka blížil pravzor všeho ženství.

"Matko!"

Na hlavě královny se třpytila koruna, jejíž kameny se zdály pronikati svým leskem všechny světy. Žehnající ruce se lehce dotkly Kassandřiny skloněné hlavy.

"Dorůstej, mé dítě, pro své poslání, na němž se naplní tvůj osud! Bude těžký, ale nebudeš bez pomoci. Od této chvíle nechť tě provází vědění o tvém domově, abys měla pro pozemský boj a nejistotu nějakou oporu."

Kassandra osaměla u svých květin naplněna tím, co viděla a v nitru prožila. Pak cítila, že jemně klouže opět dolů.

Hlasité volání ji probudilo. Když otevřela oči, viděla Hekubu státi před sebou. Zlostně prohlížela na dceru, která si tu za bílého dne podřimovala. Trpělivě a pokorně vyslechla všechna matčina hanlivá slova. Tak, jak se matka musela na to dívat, byla přece v právu.

"Prosím, maminko, dvojnásobnou pílí chci vynahradit, co jsem zameškala," pravila pokorně. "Dej mi práci."

"Práci?" řekla protáhle Hekuba. "Nejde tu o práci, ale je to nevhodné a neslušné, abys tu venku ve dne spala."

Všechna bujná veselost, která dosud v dceři dřímala, se hnula. Šelmovsky se usmívajíc, pohlédla na matku a řekla:

"V noci by to bylo ovšem ještě nevhodnější než teď!"

Hekuba již již chtěla zlobně vybuchnout, ale když se zadívala do Kassandřiných šibalsky se usmívajících očí, neodolala a musela se dát do smíchu. Jako by se nebylo nic stalo, odcházely po chvíli obě ženy zpět do paláce.

Kassandra měla o čem přemýšlet. Čím to bylo, že se jí podařilo zvrátit matčinu nelibost v pravý opak? Vědění o jejím světlém domově ji posílilo, takže se jí matčiny výtky nedotkly tak bolestně jako jindy. Poprvé se jí srdce sevřelo při pomyšlení: "A toto je má matka!"

Kassandra věděla, že její matka, její čarokrásná dobrá matka tam nahoře, byla z jiné říše. Kým byla potom pro ni Hekuba? Myšlenky se bouřlivě hnaly na dítě. Nazývala ji matkou a Hekuba ji porodila. Skutečně? Byla to ona, již Hekuba zrodila světu? Nikoliv! To bylo jen pozemské tělo, které pokaždé zůstane na zemi, kdykoliv duch vchází do svého světlého domova.

Nyní měla jasno. Ona byla Marie a náležela do oné říše Světla a pokoje a aby mohla splnit své poslání, o němž mluvila nebeská matka, byla také Kassandrou, jejíž pozemské tělo mělo také pozemskou matku - Hekubu. Jinak to nemůže být! Ale jaké je její poslání? Co má Marie jako Kassandra splnit zde na této zemi? Na to se musí zeptat své pozemské matky.

V těchto dnech se z dítěte stala panna. Její touha nesla se vzhůru a snažila se věrně splnit své povinnosti zde na zemi.. Její bytost podléhala prudkým změnám, dětskou veselostí, skoro dětinskou bujností oblažovala své okolí, aby v zápětí hluboce zvážněla, daleko více, než to odpovídalo jejímu věku.

Potom z ní zase vyzařovalo něco, pro co lidé nedovedli nalézti jména. Andromache tomu říkala Božské. Její jemné cítění umožňovalo nejvíce Kassandře porozumět a jejich vzájemné vztahy byly stále vroucnější.

Dívka rozkvétala také tělesně ve sličnou pannu. Svou krásou zastínila i své krásné sestry. Každý její pohyb byl nanejvýš půvabný. Šatila se podle vlastního vkusu, odlišného od dosavadních zvyklostí. Šperků nemilovala. Stuha jí byla milejší než sebedrahocennější čelenka a květina, připevněná kdekoliv na šatě, ji potěšila více než nádherná spona. Náramky, kterých její sestry neměly nikdy dost, zavrhovala.

"Nechci při každém pohybu zvonit otrockými pouty," odpovídala na všechno vábení, aby své krásné bílé paže ozdobila stříbrnými nebo zlatými kruhy.

Nosila vždy dlouhé široké rukávy. Šaty bez rukávů, zřasené na rameni do bohatých záhybů přidržovaných sponami, shledávala ohavnými. Také náušnice vzbuzovaly její nelibost.

"Kdybyste se tak mohly vidět s těmi houpajícími se cetkami na uších," kárala je, když na ní chtěly, aby se ozdobila jejich bohatými ozdobami. "Jestliže otrokyně nosí v uších znamení svého pána, není to nic krásného, ale je to aspoň užitečné a dovedu to pochopiti.- Ale vy přece nejste otrokyně! Proč se tak snižujete, vždyť to vlastně znamená hanbu."
Šaty nosila dlouhé, sahající až po kotníky. Nechtěla stavěti na odiv své hezké nohy nebo ukazovat dokonce nohy do půl lýtek nebo i výše, jak vyžadovala móda vpředu zřasených rouch.
"Že vás není hanba," vytýkala, "budete pro posměch lidem."
Andromache se skutečně zastyděla a přizpůsobila se šatům mladé dívky. Teprve potom bylo vidět, jak nádherně rostlé bylo její tělo. Ostatní ženy teprve potom otvíraly oči, když viděly, jak ty odvážné záhyby a řasení postavu rozšiřují a zkracují. Jedna po druhé měnila šat a každá tím, pokud se zevnějšku týče, jen získala. Že je s tím spjato něco hlubšího, čím získává jejich duch, ženy nevěděly. Svých šperků se však nechtěly vzdát a Kassandřině ubohosti se vysmály.

Ani Priamovým laskavým domluvám, aby ho nestavěla do světla krkavčího otce, který nedopřeje své nejmladší nějakých těch šperků, ani příležitostným výtkám Hekubiným se nepodařilo Kassandru přiměti k jinému názoru.

"Snad budu nosit šperky, ale až později, až budu stará a ošklivá," pravila smějíc se, avšak svými slovy vyvolala u ostatních, které se nepovažovaly za staré, natož ošklivé, bouřlivé rozhořčení.


Kassandra se často vracela do svého světlého domova. I v noci mohla se nyní vznésti nahoru, leč svoji matku již nikdy neviděla. Matčin obraz se zářivě vynořoval v její panenské duši. Činilo ji to tak šťastnou, že se tím dokonale uspokojila a netrápila se nezdravou touhou.

Nyní jí bylo čtrnáct let a celá Trója se chystala slavnostně oslaviti tento den, který ji i navenek označoval jako dospělou. Musela vyslechnout mnoho žertovných slov, že je již nevěstou, a že si může jen vyvolit budoucího manžela. Zdaleka i zblízka budou se nyní hlásiti princové a knížata a žádati Priama o její ruku. Pro svoji neobyčejnou krásu je známa po všech zemích.

Smějíc se, zakrývala si svá malá ouška. "Já se nechci vdávat!" volala několikráte za sebou. "To říká každá dívka, než přijde ten pravý," odpovídali jí.

"Ten pravý? ..." opakovala zamyšleně  a potají uvažovala, jaký by ten pravý musel být. Vtom se před jejím zrakem vynořil zářící, vítězný obraz. Tuto postavu již viděla, tato mužská tvář se jí již přiblížila, nikoliv však zde dole. Tento zářný rek pocházel z jejího světlého domova a ona mu náleží. - Nyní to věděla ...

Priamos na znamení jejího vstupu mezi dospělé jí dal dvě komnaty a vlastní služebnictvo. Pokoje si směla zařídit dle vlastního vkusu a také služebnice si směla vybrat.

Jak dobrý byl její otec, že tak vycházel vstříc jejím přáním! Kassandra mu děkovala plna vnitřní radosti. Patřilo to k jejím největším radostem moci si všechny předměty, které směly zdobit její příbytek, sama vybrat, nebo je dát zhotovit podle vlastního námětu.

Když byla se vším hotova, pozvala své milé na prohlídku "Kassandřiny říše". Očekávali, že spatří něco neočekávaného, a ve svém očekávání nebyli také zklamáni. Zvláštnost však nespočívala v tom, kde byla hledána. Nic nebylo nápadné nebo ošklivé, ze všeho dýchala krása a soulad. Často to byl pouze způsob, jakým byly dvě věci umístěny vedle sebe a který jim vtiskoval nový ráz.

Polydóros, vrátivší se před několika dny z daleké cesty velmi si zakládající na svých znalostech cizích zvyků a zařízení, nemohl vynachválit komnaty nejmladší sestry, které překonaly vše, co krásného kde viděl.

"Pro svůj vkus budeš ještě jednou slavná, maličká!" zvolal nadšeně, "uvidí se někde něco krásnějšího, než tyto rámy kolem zrcadla, z jejichž stříbra žhnou rudé drahokamy jako nádherné hvězdy? Postavíš-li se před ně, je krása nepřekonatelná!"

Hekuba prohodila trochu kysele:

"Čeho Kassandra opomíjí na krášlení vlastní osoby, toho marnotratně použila ve svých komnatách. Podívej se, Polydóre, nenosí ani jediný šperk, ani jediný drahokam!"

"Právě to je u ní krásné," rozehříval se bratr nadšeně. "Je-li někdo krásný, jako je Kassandra, není třeba zdůrazňovat krásu různými šperky, neboť by na ni vrhly jenom stín."

Aby narozeniny královské dcery měly zvláštní slavnostní ráz, rozhodla se trojská šlechta uspořádat slavnostní hry. Byly provedeny v parku a znázorňovaly různé scény ze života bohů. Vrcholným bodem byla korunovace Afrodity, bohyně krásy, v jejichž verších byl veřejně i skrytě vzdán hold Kassandře.

Všichni diváci se rozplývali pochvalou, jediná Kassandra se nudila. To přece nebyli bozi. Takto si nesmíme představovat Božství! Na scéně se právě objevil Apollo, následován múzami a symboly jejich působnosti.

"Ó, světlý!" vzdychla si Kassandra přidušeně, ale najednou si v duchu představila, jaké by to asi bylo, kdyby se Apollo náhle objevil vedle svého představitele tak, aby ho všichni viděli. To ji neodolatelně ponoukalo ke smíchu, že se jen s největší námahou ubránila, aby nevybuchla. Sotva se jí trochu podařilo přemoci nutkání, tu bylo něčím jiným opět vyvoláno. Ta tam byla Kassandřina sebevláda! Smála se, až se jí jasné slzy kutálely po tvářích.

Na scéně se objevili maličcí andělíčci. Nebyly však k tomu vybrány děti, nýbrž již dospělé dívky. Jejich moderní šaty byly prostě doplněny našitými křídly z látky a peří. Dívky nevyhlížely v tom nijak krásně, ale co na tom, ony se samy sobě líbily!

Kassandra opět přirovnávala tyto tvory a andělíčky, jež viděla nahoře, a toto srovnání to bylo, jež rozechvělo nezadržitelně její bránice, že se smála a smála, nemohouce se utišit. Přitiskla si honem na obličej kapesníček, protože nechtěla ranit lidi, kteří jí chtěli dát podle svého mínění to nejlepší. Herci měli zato, že mladá kněžna, která poprvé vidí divadlo, je přemožena dojetím nad takovou krásou. To jim polichotilo, považovali to za zvláštní vyznamenání a byli tím bohatě odměněni.

Po ukončení slavnosti byla také příhoda protřásána ještě v rodinném kruhu.

"Kdybych jen věděl, co tě tak rozesmálo, Kassandro," zeptal se dobrácky Priamos. "Bylo dobře, že si nikdo nepovšiml, jak velice ses smála. Takto byl považován tvůj smích za dojetí, nebo se myslelo, že ses zakuckala."

"Však by se to bylo málem také stalo!" rozesmála se oslavenkyně rozpustile. "Představte si jen, že by se bohové postavili vedle těch napodobenin a vy byste je viděli!"

"A mně se Apollón a Afrodité zrovna líbili," řekla vyčítavě Hekuba. "Ani bohové se svou krásou by je nemohli zastínit!"

"Pozor máti, ať tě bohové neslyší!" vyhrkla Kassandra rozjařeně. "Apollón je krásnější než některý člověk vůbec může být. Afroditu jsem sice ještě neviděla, ale věřím, že i ona by dnešní svou představitelku úplně překonala. Ach, což teprve ti andílci!" Kassandra se znovu rozesmála tak srdečně, že jí až tekly znovu slzy.

"Věru, tys ještě velmi dětinská pro takovýto požitek," pokárala ji matka. "Musíme počkat ještě několik let, než to opět dovolíme, aby ses směla zúčastnit podobných her."

Jestliže se domnívala, že tím Kassandru potrestá, pak se velmi mýlila. Vědomím, že v budoucnu se nebude muset nudit při divadelních představeních, jí spadl kámen ze srdce. Věděla, jak lépe využít svůj čas.

Otec konečně vyhověl jejím naléhavým prosbám a svolil, aby mohla být vyučována. Čtení a psaní ji vyučoval Řek, který kdysi ztroskotal u trojského pobřeží. Ale ze všeho nejmilejší jí byla nauka o hvězdách, které ji vyučoval stařičký Egypťan, žijící již dlouhý čas při otcově dvoře. Učil ji znát dráhy hvězd a z jejich sestavení vyčíst mnohé důležité vědění. Z těchto planoucích znamení dovedl vyčíst i osudy jednotlivých lidí.

Kassandra ho jednoho dne požádala, aby vyčetl tam nahoře také její osud. Matka tehdy mluvila o naplnění jejího "osudu". Ráda by věděla, co tím věčná máti myslela. Možná, že by jí to pověděly hvězdy.

Stařec se bezstarostně chystal vyhovět jejímu přání. Nařídil nástroje, psal a počítal. Najednou se jeho čelo zachmuřilo.

"Co je ti, Akkore?" ptala se žákyně starostlivě. "Vidíš tam nahoře vepsáno něco neblahého pro mne?"

Akkore odstrčil výpočty a povstal.

"Jsem dneska jaksi nesvůj pro takovou práci. Odložíme to na pozdější dobu."

Kassandra se rozloučila a sestupovala z věže, kde byly v nejhořejších místnostech umístěny přístroje hvězdopravcovy.

Druhý den se rozletěla Trójou zpráva, že starý Akkore byl nalezen s přelámanými údy dole pod věží. Pravděpodobně v noci seskočil dolů, když napřed zničil své výpočty a rozbil své nástroje. Lidé vykládali jeho čin jako náhlé pomatení mysli. Vyčetl ve hvězdách snad něco neblahého?

Kassandra upřímně želela smrti svého starého učitele. Ani ji nenapadlo spojovat jeho smrt se znalostí jejího osudu. Dobrotivě světlé ruce zakryly její oči páskou.

Již dvakrát se Paris vrátil ze svých cest, aniž nalezl tu, s níž toužil spojit svůj osud. Na dotazy odpovídal, že sama Afrodíté mu slíbila za choť tu nejkrásnější ženu, počká tedy, až bohyně splní svůj slib.

"Takovým způsobem se nikdy neoženíš," varoval Priamos, "polovinu života promarníš marným hledáním."

"Co máš proti Polyxeně, dceři našeho sousedního knížete?" tázala se Hekuba. "Je hezká, zdravá, svěží a její otec vládne veliké říši."

"Je hloupá a líná a její krása není dle mého vkusu," odvětil Paris rozmrzele.

Také Kassandra se pokusila mu poradit:

"A což, nechtěl by ses oženit s Andromedou, mladší sestrou Andromaché?" tázala se a tvářila se přitom velmi důležitě. "Líbeznější bytost nad Andromaché si není možno ani představit."

"A ty si myslíš, že mladší sestra může být zrovna taková, jako je ona! Vzpomeň si, jaký rozdíl je mezi Praxedis a Láodiké! Věru, kdo miloval Praxedis, toho by Láodiké trpce zklamala. Nikoliv, sestřičko, nestarej se o mne, Afrodité mi najde mou choť."

Paris již nedovedl přivyknout na trojském dvoře. Cítil, že tu není na svém místě, scházelo mu zaměstnání, které by ho uspokojovalo. Ježto býval dlouho vzdálen z otcovského domu, nepočítalo se již s ním a všichni byli zvyklí žít bez něho. Otec i bratři se sice snažili dát mu možnost zúčastnit se všeho, on však toužil po samostatnosti, po rozvinutí vlastní osobnosti bez ohledu na jiné.

Naproti tomu matka, jejíž hrdost se probudila, sotvaže spatřila neobyčejně krásného tohoto syna, ho hýčkala a rozmazlovala, toužíc ho mít ustavičně kolem sebe. Toho nesnesl. Všem se ulehčilo, když oznámil, že se podívá znovu do světa, tentokrát naposledy. Nevrátí se domů dříve, dokud nenalezne ženu, která mu patří.

Večer před odjezdem seděla téměř celá rodina pohromadě: Priamos, Hekuba, Hektor, Andromaché a Déifobos, včetně Kassandry. Polydóros byl opět na jedné ze svých cest, Kreúsa a Aneas se již po několik měsíců zdržovali na řeckých ostrovech, kam je zavedlo studium učenců.

Aneas byl více hrdinou slova než meče. Priamos proti tomu ničeho nenamítal, neboť každý byl rád, když Kreúsa byla pryč a nerušila domácí mír. Neradostná, nevrlá náladovost, která se u ní projevovala již v dětství, léty ještě vzrůstala. Vždy se cítila nějak dotčena, odstrčena, nebo se domnívala, že jí bylo dokonce úmyslně ubližováno. Ba i své manželství rodičům vyčítala, ačkoliv Aneas byl velmi laskavým mužem. Rodiče prý měli vědět, že muž o tolik starší nemůže své mladé ženě poskytnout tolik rozptýlení, po jakém toužilo její srdce.

Hektor právě doporučoval bratrovi, aby se v Řecku poohlédl lépe než dosud. Zdržuje se tam prý mnoho šlechty, zejména o Achillesovi se vypráví mnoho krásného. V tom Kassandra povstala a odešla k oknu. Odhrnula těžkou záclonu a zahleděla se ven do noci. Všichni věděli, že promluví. Mlčení plné napjatého očekávání zavládlo v místnosti.

Jako z nesmírné dálky, tajuplněji než kdy jindy, zazníval Kassandřin hlas:

"Běda, běda, běda ti Trójo! Tvůj strašlivý osud se začíná naplňovat. Synové zavlekou utrpení a žal do tvých zdí. Hekubin vlas zbělí pod tíhou bolestí. V zahradách Persefóny se shledá Priamos se všemi svými syny, až sám, zoufalý nad osudem Tróje, zamíří k ní své kroky. Nejmladší syn odchází prvý - otec uzavírá smutný průvod. Běda, běda, ó běda!"

Všech se zmocnilo zděšení. O které době to mluví ta dívka? Je hrůza, kterou líčí, již tak blízko? A Kassandra, jejíž hlas se chvěl bolestí, mluvila dále:

"Synové měli zbudovat říši. Teď však Trója truchlí pro své syny. Rve si vlasy a svíjí se v bolestech. Jeden syn promění radost v žal a druhý bude příčinou, že hrdá Trója zmizí!"

Ještě dlouho stála Kassandra u okna, ale již nemluvila. Konečně ji dovedla Andromaché vyčerpanou zpět k jejímu sedátku, kde zvolna přišla k sobě. Nikomu nebylo do řeči po strašlivé věštbě, kterou vyslechli. Mlčky odcházel každý do své komnaty.

"Můj poslední večer," řekl Paris zlostně, obraceje se na matku. "Také mohla se svým zlověstným věštěním počkat až do zítřka!"

"Ach ano, máš pravdu, Paride, jsou to zlověstné věštby," přizvukovala Hekuba a v rozhovoru se synem se snažila setřást strašnou tíseň, která dolehla na její duši. "Kassandra nevěští nikdy něco potěšitelného. Promluví-li kdy, pak jsou to vždy jen chmurné předpovědi."

"Nesmíš být nespravedlivá, máti," zastal se Paris sestry, kterou měl opravdu rád a začal již litovat své rozmrzelosti. "Teprve před nedávném jsem se dověděl, že Kassandřin dar uzdravil otrávené vojíny."

Paris odplul a život na trojském královském dvoře vklouzl opět do obvyklých kolejí. V ten čas přišla také zpráva od Kreúsy, že darovala svému choti druhého synáčka, který však zemřel ihned po narození. Priamos považoval toto úmrtí za počátek Kassandřina zlého předpovězeného osudu. Což neřekla, že nejmladší bude předcházet ostatní?

Hektor se snažil veselým žertováním zaplašit otcovy chmurné myšlenky. "Kassandra pravila o synech, nikoliv o vnucích, milý otče a já věřím, že budeš mít hodně vnoučat, která budou pokračovat ve výstavbě tvé říše."

Kassandra sama nevěděla jako obyčejně nic z toho, co řekla. Leč od Paridova odjezdu jako by se na její duši položilo těžké břímě. Nemohla zpívat, i smích jí odumřel na rtech, jako by ani nevěděla, co je to usmívat se, ona, která po všechen čas šířila kolem sebe vždy jen úsměv. Hekuba proto plísnila dceru:

"Teď, kdy bys měla své staré rodiče rozveselit svou veselostí, mlčíš. Kam se poděla tvá veselá nálada? Chodíš tu jako obraz smutku. Odhoď tu škaredou náladu, dcero!"

Častěji než kdy jindy utíkala dívka do samoty a v tichu háje čerpala síly ze svého světlého domova. Posilněna vracela se pokaždé odtud domů, avšak tíha, která svírala její srdce, se nijak nezmenšovala. Byla vyrovnaná, trpělivá a vlídná ke každému, nikdy nebyla skutečně rozladěna, mohla dokonce vykonávat všechny své práce, leč ona dřívější vnitřní veselost a blaženost jako by uprchly před tupým tlakem.

Jednoho dne oslovil Priamos jaksi nezvykle svou nejmladší. Přišel čas, kdy měla být zasvěcena do chrámové služby, jestliže se má stát Apollónovou kněžkou.

Vylekaná Kassandra mlčky otce vyslechla. Co má na to říci? Otec jí naznačil dvě možnosti, mezi kterými může volit. Buď zasvětit celý svůj život Bohu, potom by musela být již nyní zařazena mezi kněžky - novicky, naučit se chrámovým zpěvům a tancům a sloužit kněžkám do té doby, než by stupeň po stupni stoupala výše. Po uplynutí jednoho roku měla by hodnost nejvyšší kněžky zajištěnou. Mimo to by se prorocký dar mohl lépe rozvíjet. Celý život by jí poskytl bohaté uspokojení, ovšem provdat by se potom již nemohla, ale což neříkala vždy, že se nechce vdávat?

Druhá cesta by byla služba v chrámu. Nikdy by se sice nedostala výše než na prvé dva nejnižší stupně, ale za to by měla možnost vždy opustit chrámovou službu, jestliže by se rozhodla provdat se.

"A jestliže se nerozhodnu ani pro jednu z obou možností, otče, zarmoutím tě tím? Podívej se, mé sestry také nevstoupily do chrámu Apollónova. Proč tam mám jít právě já?"

Kassandřina otázka zněla téměř bolestně. Priamos se na ni s láskou zahleděl.

"Dítě, nenutím tě přece! Ale bylo to vždy zvykem, že alespoň jedna z královských dcer se zasvětila Apollónovi Tys poslední. Protože žádná z ostatních necítila k tomu náklonnost, navrhl jsem ti toto místo. Přitom jsem měl ovšem také na mysli, že Apollón, který tě zahrnul tak bohatými dary, může očekávat, že jich použiješ k jejich službě."

"Nejsem si dosud jista, zda tyto dary jsou vskutku od Apollóna," namítla Kassandra.. "Učil mě zpěvu, to je vše! Co vím a znám nad to, za to děkuji vyššímu vedení."

Otec se shovívavě usmál:

"Jsi dosud velmi mladá, dítě, sotva bys mohla rozeznat, které dary jsi dostala, nebo které máš. Já, tvůj otec, ti pravím, že za vše děkuješ Apollónovi. Zahrnul tě požehnáním, všechny jeho múzy musely ti postoupit něco ze svých darů. Jsem si jist, že se rozhněvá, jestliže mu odepřeš sloužit. Dítě, vyřkla jsi, aniž o tom sama víš, těžkou sudbu nad naší zemí. Usmiř bohy tím, že svůj život zasvětíš jejich službě! Nezdá-li se ti Apollón dost vznešený, pak si vyvol Artemidu, bohyni soudnosti. Ráda tě přijme a bude mít radost, že tě může počítat za svou kněžku. Dám jí zasvětit chrám. Nerozhněvej však bohy svým zdráháním!"

Priamos se rozohnil. Neměl vůbec v úmyslu nutit své dítě k chrámové službě, měla se rozhodnout dobrovolně. Teprve za řeči mu napadly všechny tyto nové myšlenky. Domníval se, že mu je sám Apollón vnukl, a proto hovořil tak ohnivě.

Kassandra sepjala ruce.

"Otče, musím se rozhodnout ještě dnes?" tázala se třesoucím se hlasem, "jsem ještě tak mladá. Popřej mi ještě několik let svobody, možná, že udělám potom to, co dnes nemohu dosud uznat za správné."

"Kdybych jen věděl, co máš vlastně proti chrámové službě! Je-li ti proti mysli stát se kněžkou, vstup alespoň jako sloužící do řad chrámových dívek. Tvá krása a půvab ti i tam zajistí první místo."

"Ach, otče, cožpak se slouží v chrámu jen pro krásu?"

Priamos zrozpačitěl. Co má odpovědět dítěti, které se ptalo dále:

"Což nesmíme být především čistí a cudní, chceme-li sloužit bohům? A není mezi těmi dívkami mnoho takových, o nichž se šušká a mluví ...? Slouží takové ženy skutečně Božství?"

"Vstup tedy mezi ně a ony budou lepší," řekl král domnívaje se, že se mu podařilo dovést rozhovor k příznivému konci.

Kassandra našla jakousi vnitřní jistotu a pevnost, jež jí propůjčovala odvahu dále mluvit:

"Otče, budu-li sloužit a vzdám-li se svého života, pak to musí být pro to nejvyšší. Apollón a Artemis nejsou nejvyššími, nýbrž oni jsou sami sloupy toho, který vládne nad světy."

"Jakou to řečí mluvíš, má dcero? Kdo tě učil cosi takového? Což nevíš, že se svými slovy rouháš bohům a že je vyzýváš? Tróju postihne neštěstí, jestliže ty, kterou Apollón obdaroval věšteckým hlasem, takto zneužíváš jeho darů!"

Ačkoliv Priamova řeč zněla hněvivě, přece Kassandru jeho slova nezastrašila.

"Otče, říkám ti znovu, že dar vidění mi nedal Apollón! Všechny schopnosti jsem si přinesla ze svého světlého domova. Tam nahoře, vysoko nad oblaky, je můj pravý domov, tam, ach tam je má matka, tam je Bůh, nejvyšší ze všech bohů! Tam je také ten, jemuž náležím!"

Její hlas zněl jako hudba zvonů, oči ji pálily zanícením. Otec si zakryl oči rukou.

"Odejdi nyní, mé dítě, nechci tě proti tvé vůli k ničemu nutit. O službě v chrámě nebude již více mezi námi mluveno. Můžeš-li, pomáhej matce v domě a věnuj se neomezeně svým vlastním myšlenkám. To je vše, oč tě prosím!"

Priamos jako omámen neočekávaným ukončením této nebezpečné rozmluvy, dal si po Kassandřině odchodu zavolat Dínii. Vyptával se jí, zda v poslední době nepozorovala na Kassandře stopu duševní poruchy. Tato rozhodně odmítla podobnou myšlenku, dovolávajíc se Andromaché, která je s Kassandrou mnohem častěji pohromadě.

Andromaché se mu vysmála. Zdálo se jí nemyslitelné, že by nějaký otec mohl považovat za duševní poruchu něco, co jeho dceru vyzvedá vysoko nad ostatní lidi. Smích Andromaché vyvolal v Priamovi roztrpčení. Chtěl být chápán vážně a nesnášel žertů tam, kde se jednalo o vážné věci.

Svěřil se se svými domněnkami Hekubě. Tam konečně nalezl trpělivou posluchačku, někoho, kdo mu nechtěl vymluvit jeho myšlenku, nýbrž ji nesčetnými příklady posiloval.

Bláhový muž netušil, co tím způsobil svému dítěti. Hekuba nemlčela, nýbrž vyzvonila, co věděla, služkám, varujíc je horlivě před nejmladší dcerou, která v duševní poruše všelicos řekne, co by mohlo být nebezpečné.

A pomluva vzrůstala, rozšiřujíc se jako otravný jed.

Kassandra nechápala, proč dívky tak zarputile mlčí, kdykoliv vejde k nim do místnosti, nebo začínají mezi sebou tiše šeptat, ačkoliv ji dříve přece radostně zdravily. Nedovedla si vysvětlit, proč se odvracejí, jako by se chtěly vyhnout veškerému styku s ní. A teď se ke všemu tyto prapodivné mravy zahnízdily i v čeledníku.

Ve stáji, na dvoře i mezi vojáky rychle mizela úcta, která až dosud byla královské dceři s radostí prokazována. Nařídila-li nějakou práci, nebyla si nikdy jista, že bude také provedena. Pokrčení ramen bylo jedinou odpovědí liknavců, když je volala k odpovědnosti.

Postěžovala si matce na chování služek. Hekuba se ji snažila ukonejšit vlídnými domluvami, že láskou, která jí byla dosud prokazována, je poněkud zhýčkaná, že to nemůže zůstat tak trvale, protože už není dítětem. Kassandra dobře vycítila, že matka nemluví tak, jak cítí.

Tu si vzpomněla na Dínii. Ta v nepřítomnosti Kassandřině požadovala od děvčat vysvětlení jejich chování, ale služebné, protože věděly, jak vroucně lne Dínia ke Kassandře, se neodvážily zjevit jí pravý důvod svého jednání. Slíbily sice, že se polepší a snažily se být jí k službám. Leč tato snaha byla tak průhledná, že Kassandra měla teprve o čem přemýšlet.

Byla nesmírně nešťastná. K otci se nemohla utéci se svým žalem, neboť si nebyla jista, zda by z toho neodvozoval následek jejího zdráhání nastoupit chrámovou službu. Považoval by to za trest bohů. Kéž by mohla uvidět svou matku a zeptat se jí. Touha po vznešené paní přemocně zaplnila její hruď. V záplavě svých květů načerpala vždy novou sílu, kdykoliv po ní zatoužila, ale odpověď na svoji otázku, útěchu ve svém zármutku, nenalezla.

Byla si jista, že chce jen dobré, že chce každému s radostí pomáhat. Tím usilovněji a horlivěji se namáhala dobýt si opět lásku, kterou ztratila.


Potom přišel den, který, jak se zdálo, oloupil Kassandru o to poslední, co měla: o spojení s jejím světlým domovem. Již častokrát pocítila, že ji obklopují bytosti, jež na ni působí rušivě, kdykoliv prodlévala v zahradě a snažila se nalézt cestu k výšinám.

Jednoho dopoledne, skoro již k polednímu zvlášť parného dusného dne, uchýlila se dívka opět do zahrady. Zatoužila otevřít se cele v naprosté odevzdanosti světlému proudění shůry. Pojednou cítila, že ji oblévá světlo, uchvacovalo ji podivuhodné dění, jež nemělo nic společného se světlými tóny jejího nebeského domova. Ačkoliv světlo i znění bylo nadpozemského druhu, přesto bylo jiné, ne tak jemně uklidňující, jako by chtěly změnit její smysly a divoce rozbouřit srdce. Místo míru a harmonie vyvolávaly v jejím nitru nepokoj a úzkost.

Vtom se objevil před ní on, světlý, jí dobře známý z doby jejího dětství. Apollón, nejkrásnější z bohů. Kassandra zavřela nevědomky oči, aby ho neviděla, než si uvědomila, že ho přece nevidí svýma pozemskýma očima. Ani vnitřní uzavření nepomohlo. Stál před ní čarovně svůdný, žádající lásku a lásku vyzařující. Kassandru, která něčemu takovému nebyla zvyklá, zavalila žhavá vlna. Bylo jí to odporné.

A tu zavanul kolem ní, jako pozdrav z jiných říší, svěží, lahodný vánek. Přinesl jí sílu, jejíž původ tak dobře znala.

"Máti!" zvolala přešťastná. "Máti, pomoz mi! Netoužím po tom, co se ke mně blíží!"

A matka pomohla. Růžové závoje ji pojaly ve svoji náruč, zastínily ji a matčin plášť se v ochraně rozevřel kolem dítěte. Přísný, rozkazující hlas, který jí byl tak mile známý, který však na zemi ještě nikdy nezaslechla, volal, až se ozvěnou rozléhal na všechny strany.

"Odstup od ní, ty neskromný. Moje jest Marie!"

Kassandra cítila, že v tomto silném zvuku jest jí blaze, že je v bezpečí a šťastně se usmívajíc blaženě usnula posilujícím spánkem. Když se probudila, byla sama. Zmizel bůh, jehož pohled ji mučil, zmizely také ochranné závoje, jež jí poslala matka. Dívka pozvedla ruce k nebi a vroucně šeptala:

"Matko, děkuji ti! Děkuji také tobě, ty silný reku, pomocníče v nouzi, jehož hlas jsem poprvé zaslechla zde na zemi. Tvou jsem, já to vím." Přeplněna prožitím, s nímž by se Kassandra nikomu nesvěřila, vracela se zpět do paláce. Své milé zastihla rozrušené a ve starosti. Zatím co v zahradě zdánlivě dřímala, slunce se zatmělo. To znamenalo neštěstí pro Tróju.

A nyní to začalo zase znovu, pátravé pohledy a skryté obviňování. Hněvají-li se bozi - a oni se rozhodně hněvají, také kněží to potvrdili, není tím nikdo jiný vinen, než Kassandra, protože se zdráhá konat službu v chrámě. Nadarmo připomínala Andromaché, že Kassandra již dávno předvídala neblahý osud Tróje, zaviněný jedním se synů Priamových. Nikdo ji neposlouchal. Strach, kterému propadli, nedovolil, aby byli přístupni lepším myšlenkách.

Rozrušená Kassandra se uzavřela ve svých pokojích. Hekuba šla za ní, chtějíc v manželově nepřítomnosti přemluvit dceru, aby přece ještě usmířila Apollóna. V patách za ní vešla do místnosti Andromaché ve snaze chránit Kassandru před matčinou bezohledností. Přišla právě v okamžiku, když mladičká věštkyně začala mluvit:

"Běda ti, ubohá matko! Tvůj zrak se bude muset dívat na to nejkrutější. Obrň své srdce, buď statečná, jak se sluší na matku hrdinů!"

Jinak než jindy zněl tento výkřik bolesti, chvěl se v něm žal a soucit. Potom zmlkla ústa, která matku litovala. Tato se chtěla něco prudce zeptat, jak bylo jejím zvykem, a zamířila přímo k dceři. Andromaché měla co dělat, aby ji zadržela, naznačivši jí, že Kassandra je duchem nepřítomná.

"Vidím vzdouvající se vlny, jak se zvedají a opadávají. Narážejí na trójské pobřeží a na jejich rozčeřených vrcholcích, hle, jeden ze synů! Osud Tróje se již začíná naplňovat, protože jste nechtěli dbát výstrahy ze Světla! Nejmladší odchází, ostatní jdou za ním."

Opět okamžik mlčení. Hekubin obličej se sevřel bolestí, strach zaťal drápy do jejího srdce. Nechtěla už nic slyšet, leč neúprosný hlas, který, jak se zdálo, nenáležel nikomu ze smrtelníků, mluvil dále:

"Vlny se převalují a odlévají, zvedají a opadávají. Loď s nimi zápasí, loď, která nese vinu a bezpráví. Vlny se nad ní s hukotem zavřely a táhnou ji ke dnu. Život uniká, lidé se topí. Viníci dosud nesmějí sestoupit do říše Persefóny. Vynořují se na hladinu, budou zachráněni, aby mohli napravit a odpykat, čím se provinili!"

Kassandřin hlas zněl nyní ječivě, všechen libozvuk byl ten tam. Věštkyně se potácela, takže Andromaché ji musela sevřít do náručí, aby ji podepřela. Ústa promluvila znovu:

"Druhý syn přinese zkázu Tróje, prokletí, jestliže se včas neobrátí! Nejmladší jde napřed, ostatní jdou za ním."
"A Hektor?" zašeptala Andromaché proti své vůli. Mimo nadání zdálo se, že Kassandra porozuměla šepotu, že její duch jej slyšel.

"Hektor, hrdina všech hrdinů, padá jako bratrova oběť. Běda ti Trójo, běda vám, synové Priamovi!"

Hekuba, přemožena úzkostí, zhroutila se strachem. Její pád temně zaduněl a probudil Kassandru, která, podpírána Andromaché, udělala několik kroků k loži, kam malátně klesla, a skoro v zápětí obestřel spánek její smysly.

Teprve pak přistoupila Andromaché, ke kněžně, na okamžik se zadívala do jejího zsinalého obličeje znetvořeného zděšením a smrtelnou hrůzou ... Nebylo v něm už ani stopy po kráse, Priamova choť se teď podobala megeře. A tato žena chtěla poroučet Kassandře, opovážila se vnucovat dívce svou vůli!

Kdyby Hekuba teď zemřela, oč lehčeji by se Kassandře žilo a snad by bylo lépe i pro celou Tróju.. Již se Andromaché zhnusená obracela, chtějíc odejít a nechat tu kněžnu ležet bez pomoci, aby se buď sama probudila, nebo vůbec ne! Ale přece zvítězila myšlenka, že bohové lépe vědí, proč dovolují takovým lidem chodit po zemi. Ne, Andromaché tu nemá práva soudit. Otočila se a snažila se omdlelou přivésti k vědomí. Když konečně Hekuba otevřela oči, přivolala Andromaché služebnice, jimž přenechala další péči. Nebyla s to, aby teď mohla mluvit s kněžnou o tom, co právě slyšely.

Kéž by tak byla učinila! Hekuba pociťovala živelnou touhu, aby vždy všechny zážitky v době co možná nejkratší vyjádřila slovy. Čím dříve mohla prázdným povídáním zahladit všechny stopy, tím více ji to těšilo. Tak i teď vykládala služebnicím, proč omdlela. Údiv a dohady posluchaček jí dělaly dobře. Bylo to jako hojivý balzám pro její zmučenou duši, když jedna z dívek vyslovila pochybnost o Kassandřiných slovech.

"Kněžno, ty sama nejlépe víš, že se bohové zřekli tvé nejmladší dcery, že ji opustili. Mluví z ní šílenství. Temné výtvory jejích zmatených myšlenek se v takových okamžicích dostávají ke slovu."

Útěchyplně dopadala tato slova do duše Hekuby. Zachytila se jich a ony jí vrátily zase odvahu strhnout po jejím obvyklém způsobu do prachu všechno to, co právě slyšela. Požehnání obrátila v kletbu. V té době seděla Andromaché u lůžka svého synáčka a přemýšlela o všech událostech. Také její duši svírala úzkost. Jestliže se soud Tróje naplní tak strašlivým způsobem, pak je Hektor zasvěcen předčasně smrti. Tiché slzy se řinuly po vážném obličeji, až posléze se její pokleslá mysl opět vzchopila a její duše se vší silou snažila soustředit k modlitbě.

Prosila bohy, aby milostivě odvrátili kletbu od Hektorovy milované hlavy a ještě vroucněji prosila o sílu, aby unesla všechno to, co se na ni valí.


Priamos se vrátil ze svého tažení. Přinesl zprávu, že rybáři,kteří sídlí na ostrovech roztroušených daleko před pobřežím, vylovili trosky nějaké lodi. Měl starost, zda tyto trámy, poznatelné podle různého malování, nepocházejí z Paridovy lodi. Co se tu asi přihodilo? Paris byl již dlouho vzdálen z domova a dosud ani jedna zvěst o něm nepronikla do Tróje. Přepadla ho na zpáteční cestě bouře a on ztroskotal? Zachránil se? Hekuba nechtěla o ničem nic vědět.

"Musela jsem vyslechnout již tolik neblahých řečí, co jsi byl vzdálen," zvolala nemile dotčena. "Ušetři mne alespoň ty svými dohady, které jsou pravděpodobně mylné."

Král se ulekl. Co musela Hekuba vyslechnout? Odebral se k Andromaché a shledal, že jindy tak vyrovnaná žena je podivuhodně změněna. Když se jí ptal po příčině, propukla v pláč a pro slzy nemohla dlouho odpovědět. Pak mu vyprávěla, jak nejlépe mohla, co Kassandra předpověděla. Ze všeho, co slyšel, zachytil jen to, v čem byla pro něho útěcha. Paris pravděpodobně na moři ztroskotal, ale byl zachráněn. A jestliže se něčím provinil, může se to opět napravit! Syn se k němu zase vrátí.

Odeslal hlídky na pobřeží, kde měly pátrat po člunech a lodích. Strážci na věžích byli vyrozuměni, aby zdvojnásobili svou bdělost. Ostrými zraky pátrali po pobřeží, zda se neobjeví něco neobvyklého. Zato Hekuba chtěla úzkost svého srdce zaplašit prací. Služebné bědovaly pod tíhou břemene, které jim ukládala, naříkaly na chvat, s jakým je honila do práce. Sotvaže dokončily jedno, již musely začít něco jiného a Hekuba jen stále hubovala, že práce dosud není skončena. Sama pracovala s takovou horlivostí, jakou nevyvinula za celý život. Neklid duše hnal její ruce do práce.

Mnoho žen i dívek se sešlo na jedné mělčině na pobřeží, kde máchaly a praly prádlo. Vítr vál a sušil mokré kusy, avšak pradlenám hnal vodu do očí, rozvazoval šátky na hlavách, takže poletovaly jako vlajky ve větru kolem uvolněných vlasů, nebo je zanesl do moře, což vyvolalo vždy hlučný smích děvčat. Sama královna přišla, aby se podívala, jak práce pokračuje. "Čemu se smějete? Hbitě do práce! Než slunko zmizí za obzorem, musí být prádlo hotovo."

Nikdo neodmlouval ani slovo. Rozpoutaný smích nebylo však možno tak lehce zdusit a tu a tam proskočilo potlačené zasmání. Rozzlobená Hekuba kráčela svým spěšným krokem, který si v poslední době navykla, dále po břehu. Zrak upírala vytrvale k zemi. Ani nekonečné moře, jehož vlny dnes hravě a šplouchavě narážely na pobřeží, ani čistá, bezmračná obloha, nemohly ji zbavit strašlivých myšlenek.

Náhle viděla, že v dálce před ní něco leží. Vypadalo to jako vyplavený trám. Napadlo ji, že Priamos něco mluvil o ztroskotané lodi. Možná, že ji tento kus dřeva přivede na bližší stopu. Zrychlila chůzi. Leč, co to? To není trám - to je člověk! Že by se tu některá dívka natáhla a vyspávala? Spěchala, co mohla, a uviděla mrtvého. Jako spícího jej vlny vyvrhly na suchou zemi. Ležel natažen na bílém písku. Drahý oděv byl nárazy vln napolo stržen z těla. Kučeravé, nyní splihlé vlasy vroubily voskově žlutý obličej, jehož oči zíraly s hrůzou do prázdna.

"Polydóre, můj Polydóre!" zvolala zoufalá a zdálo se, že vlny opakují toto jméno a nesou je dále na moře. Ze všech koutů volalo na ni jméno "Polydóros".

"Polydóre, miláčku!"

Rvala si vlasy, trhala na sobě šaty a třesoucími se prsty se dotýkala mrtvoly. Zde, zde zela rána a tu ještě jedna! Její syn byl proboden, její nejmladší, její nejmilejší syn zákeřně ubit!

Slova nářku dávno dozněla, než děvčata napadlo, aby ji šla hledat. S hlasitými výkřiky odběhla, aby to oznámila ostatním a donesla o tom zprávu do paláce.

Sám Priamos přišel s nosiči, kteří měli dopravit mrtvého syna do otcova domu. Očekával, že tu najde ztroskotaného Parida, a zatím tu před ním ležel jeho nejmladší, bledý a zavražděn! Kdo byl vrahem? Kdo to mohl udělat?

Polydór odjel již před několika měsíci do Thrakie ke králi Polymnéstrovi, aby s ním sjednal spojenectví. Priamos zamýšlel rozšířit své panství nad Hellespontem, který by tím získal také lepší spojení s pevninou. V úvahu přicházející část náležela Polymnéstrovi, který ji mohl lehce postrádat.

Priamos mu za to nabízel bohatou náhradu ve zlatě. Výměna měla být pokud možno hodně lákavá. Od té doby nebylo o Polydórovi ani slechu, ačkoliv byl již dávno očekáván. A nyní byl vlnami vyvržen na břeh jako kus bezcenného dřeva!

Celá Trója tonula v hlubokém smutku, neboť krásný jinoch byl velmi oblíben. Dohady o příčině jeho smrti se množily a stupňovaly až do nemožností. Priamos se zdráhal dát mrtvého pohřbít, pokud nezjistí něco bližšího o jeho násilném odchodu z tohoto světa. Leč nejvyšší kněz Láokoón ho zapřísahal, aby dal svolení k pohřbení, neboť se tak jako tak nedovědí nikdy nic přesnějšího.

Kassandra hluboce želela smrti bratrovy. Věděla nyní, že je to počátek strašného osudu Tróje. Při zprávě o Hekubině hrozném nálezu jí spadla páska z očí. Věděla, že nejmladší musí předcházet, že však ostatní budou rychle za ním následovat. Děsila se Paridova návratu.

Za několik dní po Polydórově pohřbu přistála u pobřeží řecká kupecká loď. Obchodníci přiváželi vzácné zboží, které chtěli vyměnit. A ti také přinesli zprávu o uloupení Heleny, manželky spartského krále Meneláa. Kdo byl drzým únoscem, věděli, nepochybovali však ani na okamžik, že všechna řecká knížata se spojí, aby ho potrestala.

Touto lodí připlula také neznámá mladá žena, zastřená hustými závoji, a odebrala se do královského paláce. Dožadovala se slyšení u Hekuby. Ukázalo se, že je dcerou Fénického šlechtice, který upadl do zajetí, a teď žila jako otrokyně na dvoře Polymnéstrově.

Několik dní před odplutím královského syna dostalo se vyjednávání do mrtvého bodu. Polymnéstor byl lakotný a chtivý majetku, nechtěl se zříci ani země ani nabízeného pokladu. Vlastní rukou probodl svého hosta, oloupil ho a dal v noci hodit do moře. Dívka uprchla, aby podala Polydórovým rodičům tuto strašlivou zprávu. Jaké bylo její překvapení, když se dověděla, že mrtvý byl pohřben zde v Tróji. Poděšena naslouchala, že vlastní matka našla jejího miláčka.

"Zůstaneš u nás, Foiniké, budeme tě považovat za svoji dceru," rozhodl Priamos, který by rád chtěl na synovu památku vykonat nějaký dobrý skutek. Také Hekuba byla srozuměna a tak zůstala Foinike u dvora. Po bližším seznámení bylo na ní vidět, že pochází z ušlech-tilého rodu. Leč ona se vyhýbala jakémukoliv bližšímu styku, oddávajíc se jen svému zármutku. Společně s Hekubou přinášely oběti a nechávaly za mrtvého zpívat posmrtné písně. Rozmlouvaly společně o Polydórovi a vždy prudčeji se v obou ženách rozhořívalo přání pomstít jeho smrt. Z počátečního přání se stala touha, žhavá, plamenná pomstychtivost neznající překážek.

Přitom si však uvědomovaly, že na Priamovu pomoc se nemohou spoléhat. Rozhodly se proto samy provést plány, které Hekuba vymyslela. Foiniké se měla tajně, nikým nepoznána, vrátit zpět do Thrákie. Ona, která znala v paláci Polymnestrově každou komnatu, každou chodbu, měla se v noci potichu vetřít ke králi a zavraždit ho. Ani jednu z žen neodradilo pomyšlení, že by se ruka ženy měla snížit k vražednému nástroji. Jejich nenávist je oslepovala, nedovolila jim vycítit jakékoliv lepší hnutí. Jen jedno věděly: ani Priamos, ani Kassandra se nesmějí dovědět o zamýšleném činu dřív, než bude proveden.

"Musíš tajně opustit Tróju, Foiniké," radila Hekuba šeptem.

"Jakmile bude Polymnéstor ztrestán za svoji vinu, vrátíš se ihned zpět."

"Nikoliv, matko," namítala smutně Foiniké, "cítím, že se už nevrátím. Rozloučíme se proto spolu již teď. Ani ty nemáš vědět, kdy odtud odjedu, abys po pravdě mohla říci, že nevíš, kde jsem."

Truchlící ženy se naposledy vroucně objaly. V tomto okamžiku zvítězila nad oběma pravá ženskost, leč nenávist rychle uhasila každé měkčí hnutí.

Již druhý den ráno nebyla Foiniké k nalezení. Přes neúnavné hledání ji nikdo nespatřil. Také Hekuba byla překvapena neočekávaně rychlým odjezdem mladé dívky. Byla zdrcena a proto se jí nikdo neptal, zda-li zná úmysly Foiniké.

Priamos se mučil starostmi o blaho hosta. Prosil Kassandru, aby se pokusila dosáhnout nějaké zprávy o zmizelé. Slíbila to, ale dny míjely, aniž věštkyně co spatřila.


Opět přistála loď u trójského pobřeží. Byl to tmavý, veliký člun, veslový. Nikdo z trójských nerozuměl a nikdo nevěděl, co tito lidé chtějí. Leč hádanka se rychle vysvětlila.

Sotvaže loď byla krátkou dobu zakotvena v přístavu, vystoupil z ní Paris, syn knížete. Planoucími zraky objímal domácí břehy, o nichž nedoufal, že je ještě kdy spatří. Mezi Trójany, kteří se tou dobou zdržovali na pobřeží, vypukl jásot a poslové se ihned rozběhli ke královskému paláci oznámit návrat knížecího syna. Zpráva o jeho návratu se rozšířila rychle jako blesk.

"Paris se zachránil a vrátil se domů!"

Proč jen nejde nyní do města, do paláce? Váhal, neklidně přecházel po břehu sem a tam, díval se na loď a konečně se otočil a vrátil se na ni zpět. Dav, který se stále zvětšoval, začínal být netrpělivý. Všichni, všichni chtěli vidět vrátivšího se a šťastně zachráněného Parida!

Konečně vystoupil znovu na loď, s jejíž posádkou se srdečně rozloučil, která okamžitě opět vyplula na moře. Avšak tentokrát nepřicházel sám. Tři ženy, zastřené hustými závoji, ho doprovázely. Jedna z nich kráčela po jeho boku, kdežto druhé dvě šly opodál za nimi. Tak přišli ke královskému paláci, jehož brány byly dokořán otevřeny, aby přijaly příchozí.

Ve veliké síni byli shromážděni Priamos, Hekuba, Hektor, Andromaché a Kassandra.. Radostně vítali syna a bratra, který jim byl jako znovu vrácen. Jeho statná postava ještě zmužněla, byl krásnější, ušlechtilé rysy zjasňovala záře štěstí. Obrátil se ke své průvodkyni - a mezitím, co jí snímal závoj z hlavy - pravil:

"Zde vidíte moji nevěstu, která mne provází z Řecka a jeho slunných niv až sem, protože nás poutá nerozlučné pouto lásky!"

Hrdost vyznívala z jeho hlasu. Jen s námahou se přemáhal, aby hlasitě nezavýskl.

Před zkoumavými zraky trójských se zjevil nejkrásnější obraz ženy, jakou v životě spatřili. I Kassandřina krása zbledla při prvém pohledu na tolik vítězného lesku. A přece! Kdo se podíval blíže, ten cítil, že této kráse něco chybí. Něco, co obestírá Kassandru milostností, co i zvážnělým rysům Andromaché propůjčuje něco nevýslovně přitažlivého. Co to jen bylo? Při prvním setkání si to nikdo nedovedl vysvětlit. Radostně vítali ve svém středu ženu vpravdě božské krásy, jež se jim s přátelským úsměvem nabízela, aby se potom, jako s ulehčením vrátila po bok Paridovi.

"Helena pochází z nejušlechtilejšího rodu, kněžna Lada je její matka!" oznamoval Paris.

Nikdo o této kněžně nevěděl, neslyšel, všichni si však všimli toho, že Paris jmenoval matku místo otce. Byl snad mrtev? Leč uvažovat o tom, na to nebylo teď času. Především bylo třeba postarat se trosečníkům o ubytování a šatstvo, neboť kromě holého života nezachránili nic. Ženy čile pobíhaly sem a tam, aby připravily pro Helenu to nejlepší, co jí mohly poskytnout. Přichystaly lázeň a lůžko, šaty, šperky a květiny. Paris odešel ihned do svého pokoje, jako by se chtěl vyhnout osamocení s otcem.

Později se celá rodina sešla u tabule, jíž se směli zúčastnit dvořané a ženy Hekubiny. Na čestném místě seděl Paris s Helenou, která byla představena společnosti jako nastávající dcera. Během stolování musel Paris vypravovat o nebezpečné plavbě, na kterou se vydal s takovou radostí. Když vypluli, slunce svítilo zářivě na modrojasném nebi. Lehounce dul vánek do plachet, loď na vlnách jen tančila. Až tu náhle z ničeho nic zafičel prudký, ledový, nepřátelský vítr, který bičoval vlny, takže se vysoko vzdouvaly a hnaly plavidlo před sebou. Udržovat směr již nebylo možno. Vítr se změnil v bouři, v běsnící zuřivý orkán. Koňům Poseidonovým zbělela hříva, vyskočili na loď a strhli lidi přes palubu dolů do hlubin. Nikdo nemohl pomyslet na záchranu, každý měl co dělat, aby se neutopil.

Přítomní, kteří již jednou přestali jíst rozčilením a hrůzným líčením, napjatě poslouchali. Otázky draly se jim na rty, vyptávali se na toho či onoho, kteří Parida doprovázeli a kteří se s ním nevrátili. Královský syn přeťal prudce proud vyptávání a pokračoval dále.

O půlnoci byla loď vržena na jakýsi ostrůvek a s praskotem se rozbila. Voda se klokotem hrnula dovnitř. Všichni měli před očima jistou smrt. V tom vyklouzl měsíc mezi mraky. Jeho stříbrné světlo se rozlilo po pobřeží a troskách lodi a pomohl se zachránit těm, kteří byli dosud naživu. Paris v posledních hodinách ukryl Helenu ve svém plášti a přitiskl ji k sobě. Společně chtěli podstoupit smrt nebo společně jít vstříc novému životu. Potom vyčerpán klesl vedle k smrti vyčerpané a usnul. Mnoho mužů posádky se zachránilo, stejně jako obě ženy Heleniny a oba průvodci Paridovi. Všechny ostatní dlužno pokládat za mrtvé.

Děsivě působilo vyprávění Paridovo na všechny, ačkoliv se zřejmě snažil vyhnout se všemu skličujícímu. Mluvil o událostech oné noci co možná lehce a přece všichni cítili smrtelnou úzkost, kterou se ještě teď chvěla jeho duše.

Helena po celou dobu vyprávění nepromluvila ani slovo, ačkoliv Paris z lásky k ní používal řeckého jazyka a nikoliv trójského dialektu. Když skončil, vzhlédla s úsměvem k němu a pravila:

"Proč máme všemu tomu propůjčovat slov, miláčku? Bylo to ošklivé, pokud to bylo. Ale teď je to již za námi! Nech minulost odpočívat. Nový den přináší nové radosti." To byla její prvá souvislá slova, která byla v paláci Priamově slyšena od krásného hosta a na každého posluchače působila jinak.

Andromaché a Hektor si vyměnili starostlivý pohled. Hekuba překotně souhlasila s názory Heleninými. Ucházela se o její přízeň. Mladší Helena to vycítila a pohrdala jí. Priamos dobře nerozuměl slovům. Jeho duch dosud prodléval u právě vylíčených hrůz.

Kassandra však povstala a postoupila k oknu, o několik kroků od krásné paní. Tato se polekala. Co se stalo té mladé dívce? Kráčí jako věštkyně, obličej rozzářen vnitřním světlem. Aniž si to uvědomila, přimkla se Helena k vedle sedícímu Paridovi, hledajíc u něho ochranu.

Kassandřiny oči se zavřely, potom začala mluvit:

"Nový den přináší nové hrůzy! Běda ti Heleno, že ses opovážila vkročit do tohoto domu. Běda ti, synu Priamův, který přineseš Tróji ten nejkrutější osud. Nyní musí odtud všichni, všichni, kteří se dosud radují ze slunečního světla. Bohové shlížejí na vás v ne-milosti. Sám Zeus se zlobí na dceru! Jednoho krále jsi opustila, druhého oloupíš o syny. Heleno, krásko bez srdce! Co zde hledáš?"

Když Kassandra umlkla, přistoupila k ní Andromaché a vyvedla ji opatrně ze síně. Chtěla ji uchránit hněvu, který jistě propukne. Nikdo by se dívky nezastal před matčiným zlehčováním. Obdivuhodný dar, který jí bohové propůjčili, stal se Kassandře kletbou. Nikdy to Andromaché necítila tak, jako dnes. Láskyplně uložila vyčerpanou dívku na lůžko a zavolala Dínii, aby střežila její spánek. Kassandra měla být ušetřena všeho rozrušení, pokud věrná láska nad ní bdí.

Nato se co nejrychleji vrátila zpět do sálu a zastihla tu shromážděné právě tak, jak předpokládala. Priamos seděl zadumán, ztracen pro okolní svět. Ženy a dvořané opustili místnost.

Hekuba utěšovala plačící Helenu, pomlouvajíc Kassandru těmi nejhoršími slovy. Vylíčila ji jako choromyslnou, kterou je nutno dát zavřít. "Vzepřela se Apollónovi," vysvětlovala matka, "Apollón se teď hněvá a odejmul jí její prorocký dar. Co teď její ústa mluví, to tryská z hlubin propasti!"

Hektor rozhněván vyskočil.

"Ne tak, matko! Jestliže se sestry nikdo nezastane, pak musím já, tvůj syn, tě prosit, aby ses krotila. Kassandra není šílená, tak jako jím nejsem já nebo ty. Žel, její předpovědi se vždy splnily a já se bojím, že i slova právě slyšená se ukáží jako pravdivá."

"Mluv Paride, kdo je tvá nevěsta, kdo je její otec, odkud pochází? Je hodna toho, abychom ji přijali mezi sebe?"
Paris rozhněván vyskočil.

"Jak můžeš tak zapomenout na všechen slušný mrav, že se tážeš v přítomnosti nejkrásnější ženy na její původ, bratře?"

"Ona vyslechla slova Kassandry, ona slyšela hanlivá slova Hekuby, je proto lhostejné, vyslechne-li také to, co ty nám o ní řekneš. Táži se tě ještě jednou, bratře, kdo je Helena? Kdo je jejím otcem?"

Dříve než mohl Paris odpovědět, Helena prudce vykřikla:

"Řekni jim to přece, Paride, milovaný muži, nechť to všichni slyší! Zeus je můj otec!"

"Zeus?" všichni opakovali slovo obsahově tak závažné. "Zeus?"

"Ano," ujal se slova Paris. "Zeus je Helenin otec. Ona je nejkrásnější dcerou nejvyššího z bohů. Jsem hrdý na to, že svolila státi se mojí ženou."

"Pročpak neuchránil Zeus svoji dceru?" tázala se Andromaché pochybovačně. "Měl důvod, aby se na ni hněval? Chtěl jí překazit jízdu?" Najednou, jako by jí strhl někdo závoj z duchovních očí, vykřikla a vyrazila ze sebe:

"Je snad tato žena chotí Meneláovou? Byls to ty, bratře, který uloupil spartskému králi jeho ženu?"

Paris pozvedl hlavu při této otázce. Ať tedy vědí, co by se stejně nedalo dlouho zamlčet.

"Pravdu jsi měla, Andromaché," pronesl rozvláčně. "Meneláos nebyl pravým chotěm pro tuto dceru bohů. Ona se sklonila ve své lásce ke mně a já jsem rád vzal tu, jež byla ochotna stát se mou. Nyní jest mojí na věky věkův."

Hekuba se přiblížila k Heleně. Lichotilo jí, že dcera Diova věnovala své srdce jejímu synu. Že tato oddanost vytryskla z hříchu a viny, toho nedbala. Láskyplně domlouvala krasavici, aby zapomněla na příkoří. Andromaché že také časem opraví své mínění.

Jakmile Helena zpozorovala, že alespoň Hekuba je při ní, oddychla si. Být pokornou se nesrovnávalo s její hrdostí, zato lichotkám byla velmi přístupná. Přitulila se k Hekubě, nazývala ji matkou a prosila ji, aby ji neopouštěla.

"Doveď mne do mých komnat, máti. Mé služky, které mne milují, mi budou nápomocny, abych našla ztracený klid."

Opustily sál. Skličující ticho dusilo přítomné. Hektor očekával, že otec promluví, ale když Priamos zůstal zticha, ujal se slova sám. Vtom Andromaché vstala, hodlaje nechat muže o samotě. Avšak Hektor vztáhl ruku a pevně ženu zadržel.

"Nikoliv, neodcházej, má choti," řekl vlídně, ale určitě. "Ty jsi dnes, jak se na každou pravou ženu sluší, poznala pod pláštíkem krásy a lásky bezpráví a hřích. Ty jediná ses nedala zaslepit tak, jako my."

"Paride, bratře, táži se tě: máš skutečně v úmyslu uvésti ženu jiného jako svou choť pod střechu otcovského domu?"

Paris se díval zachmuřeně před sebe.

"Otče, milý otče, což ty to strpíš? Chceš kvůli pobloudilému synu uvrhnout celou Tróju do záhuby?"

Priamos vzhlédl, jeho oči svítily.

"Bylo by mnohem lépe, kdyby tato zde," ukázal na Andromaché, "mlčela." Prospěje nám to, vědět věci, které nemůžeme odčinit? Je to věcí Parida a Heleny. Nechte promluvit bohy. Já o těch věcech nechci nic vědět."

Povstal a pádným krokem opustil síň. Bratři stáli proti sobě tváří v tvář. Ještě nikdy se mezi ně nevloudil svár. Prosebně vztáhl Paris k bratrovi pravici. Hektor ji vřele stiskl, ale hluboká vážnost z jeho obličeje nezmizela.

"Bratře, cokoliv učiníš, je tvojí záležitostí. Pomni však, že svým činem nerozhoduješ pouze o svém osudu. Rozhodneš-li se tak či onak, jsem vždy s tebou jako tvůj bratr. Raději mne strhni s sebou v náruč smrti a zkázy, než abych se zpronevěřil bratrské lásce. Rozmysli se dobře, nechť jsou bohové s tebou!"


Heleniny služky nemlčely. Již v několika hodinách věděli všichni obyvatelé, kdo v Heleně překročil práh paláce. Jak všichni odsuzovali drzého únosce, když o tom vyprávěli kupci. A teď se ukázalo, že to byl syn jejich vlastního krále! Mnozí z nich okamžitě změnili svůj názor o právu a bezpráví. Mínění se rozcházelo a docházelo k rozmíškám, dokonce i mezi poddanými.

Tak se stalo, že i Kassandra nebyla ušetřena toho, co už všichni věděli. Spínala ruce a hořce plakala. Jasně viděla před očima nezvratnou zkázu Tróje, smrt všech, k nimž lnulo její srdce. Ve svém soužení se rozhodla zajít přímo k Heleně. Je-li někdo tak krásný jako ona, musí být také dobrý! Vstupujíc do Heleniny komnaty, hýřící nádherou, byla zavolána veselým přivítáním mladé ženy.

Helena měla dlouhou chvíli, nudila se, na procházku se jí nechtělo, protože kam přišla, viděla tytéž pohledy na sebe upřené, zvědavé, odsuzující, pátravé. To se jí nelíbilo. Zábavy a radovánky, na jaké si ve Spartě zvykla, jí zde scházely. Paris jí sice slíbil, že se přičiní, aby se nenudila, avšak musí mít nějaký čas strpení, než všechno potřebné připraví. Proto jí byla každá návštěva vítána a nadto cítila, že je ke Kassandře přitahována jakýmsi tajemným kouzlem.

"Přišla jsi ke mně, maličká, abychom si trochu porozprávěly? Mám ti vypravovat o své krásné domovině? Či se mi chceš vyzpovídat ze svého sladkého tajemství? Mluv, komu jsi darovala své mladé srdíčko. Kdo je to? Odvede tě brzy do svého domova?"

Tyto otázky, které tak málo odpovídaly tomu, proč sem Kassandra přišla, způsobily, že její odpověď vyzněla trochu netrpělivěji, než sama zamýšlela.

"Zanech prázdných řečí, Heleno, není na to teď čas. Chci s tebou pohovořit o něčem vážnějším. Bohové mi ukázali, že ve tvé ruce leží požehnání nebo záhuba celé Tróje. Vzdej se Parida! Či chceš být příčinou jeho smrti?"

"Nikoliv maličká, ať žije! Žije pro mne! Jak bych se ho mohla vzdát, je se mnou nerozlučně spjat!"

"Ale ty se ho musíš vzdát!" rozhorlila se Kassandra.. "Nemyslíš, že tvůj choť vynaloží vše, aby s velikou vojenskou přesilou udeřil na Tróju? Kdo jsi ty, aby kvůli tobě byla prolita krev našich hrdinů?"

"Jak se můžeš opovážit mluvit se mnou takovým tónem! Bojíš-li se o svého miláčka, pak ho někam schovej, až se bude bojovat. Já o Parida strach nemám! Je to skvělý rek, jemuž bohové budou pomáhat!"

Ačkoliv byla Kassandra pobouřená, přece se chtěla pokusit ještě o poslední:

"Pamatuj na výstrahu, že bohové se postavili proti tvé plavbě sem. Poseidónovi bujní oři rozdupali vaši loď a všechny vaše poklady smetli do hlubin."

"A bohové nám pomohli zase z vody ven! Ne tak, maličká! Tvé důvody jsou velmi slabé, odporuješ si. Chápu, že to myslíš dobře, ale co mám, toho se nevzdám."

Kassandřiny kroky vedly nyní k Paridovi. Bratr ji přijal vlídně, ohleduplně, jako se jedná s nemocným dítětem. Dobře věděl, že Kassandra nemluvila z poblouznění, byl přesvědčen, že sami bohové jí ukázali obraz toho, o čem mluvila. Ale proč se tím zabývat nyní? Co přijít musí, to přijde! Chtěl raději užívat přítomnosti a těšit se z Heleny. Jen proto, aby se mu vábná přítomnost neproměnila v chmury a trudy, rozhodl se Kassandru posuzovat jako posedlou utkvělou myšlenkou a vysmát se jejím výstrahám.

"Až budeš jednou zralejší, maličká," pravil směje se, "pak pochopíš, že se z lásky k malé sestřičce nevzdávám toho, po čem moje srdce touží. Netrap se tolik budoucností, nepřemýšlej o ní zbytečně a ušetři nás přeludů, jimiž tě tvůj chorý duch šálí. Jinak bys byla tou, jež v Priamově paláci rozsévá neklid. A tou jistě nechceš být!"

Úplně zničená odcházela Kassandra od bratra. S nikým se už neodvážila mluvit o tom, co tížilo její srdce. Zhubeněla, líce jí pobledly, jen velké, planoucí oči svítily z průsvitného obličeje. Lidé se za ní plaše ohlíželi. To že je děvčátko teprve sedmnáctileté? Byla to zralá žena, která věděla, co je hoře, věštkyně, Sibyla! Lidé z celé Tróje se k ní utíkali ve svých bolestech a starostech, Kassandra pomáhala kde mohla se stejnou ochotou, leč sama se nemohla radovat.

Nyní nastávaly opět měsíční noci, kdy světlo úplňku se lilo v plném proudu na zem, doba, ve které měla Kassandra vždy vidění a její muka opět započala. Co má dělat? Má si nechat pro sebe to, co vyčte z budoucnosti? Vždyť se jí stejně vysmívají a hanobí ji.

"Ty musíš mluvit, musíš říci, co vidíš! Je to tvé poslání! Nechť ve svém nerozumu naloží s tím, jak sami chtějí. To již není tvojí věcí!"

V jejím nitru to šeptalo a ona věděla, že tento vnitřní hlas, jehož původ poznala, má pravdu.

Také Andromaché hleděla vstříc těmto nocím s bolestí. Také ona znala jejich význam pro maličkou věštkyni, kterou by tak ráda uchránila všeho žalu, všeho nevděku. Mluvila o tom s Hektorem.

"Kdyby byla Kreúsa jiná, mohli bychom k ní poslat Kassandru na několik měsíců," povzdychla si, "Arisbe je příliš daleko a o novém útočišti pro naši sestru nevím."

"Mohli bychom ji požádat, aby přišla k nám," navrhla Andromaché. "Nikomu by to nebylo nápadné a mohla bych ji v tyto dny a noci odloučit od ostatních!"

Hektor se na ni zpříma zadíval.

"Andromaché, ty věříš, že Kassandřinými ústy mluví bohové? Věříš, že to, co mluví, je pravda?"

"Ano, můj choti, pevně tomu věřím!" zněla poněkud udivená odpověď Andromaché.

"Potom ale nechápu, jak jsi mohla navrhnout, abychom i my napomáhali k potlačení předpovědí, neboť to, co Kassandra říká, týká se přece nás všech, má nám to všem pomoci, má to varovat celou Tróju.. A pak to musí být hlasitě zvěstováno, lhostejno, zda tomu bláhoví lidé rozumějí nebo ne."


Druhý den přišla zpráva z ostrovů, že Řecko zbrojí, chce potrestat drzou loupež a odvézt opět Helenu. Všechna knížata se prý spojila a všichni se svorně chtějí postavit pod vrchní velení některého z nich. Již jsou chystány lodi a vojsko zásobováno vším potřebným.

Každý nový den přinesl novou zprávu, jež byla v základě vždy táž, jen počet válečníků stoupal a k jménům bohatýrů se stále přidružovala nová zvučná jména.

Helena se smála a zářila radostí.

"Vidíš miláčku, Paride, jak jsem jim vzácnou a drahou? Všichni, všichni vytáhli! I ten nevraživý Achilleus! Jednou, to už je dávno, mne nazval bezcitnou koketou. Tehdy myslím z něj mluvila uražená ješitnost, protože jsem si ho velmi málo všímala!"

Rozesmála se znovu vyzývavým, nehezkým smíchem. Paris ji nerad slyšel takto se smát. Po chvíli pokračovala:
"Ale něco mi musíš slíbit: dojde-li k bitvě, musíš bojovat s Achilleem a pomstít mne! Takový posměváček nesmí zůstat nepotrestán!"

Přitiskla si jeho ruku mazlivě k tváři a něžně jej hladíc, pravila:

"Tato ruka pro mne ukořistí a přinese mi hlavu Achillovu. A já se jí odměním!" Paris se zachvěl:

"Heleno, jsi vůbec žena? Což v tvých prsou nebije citlivé ženské srdce? Pro ukvapený úsudek bys chtěla zneužít nejušlechtilejšího řeckého reka? Nestačí ti, když ho zabiji? Hlavu stínáme jen bezectnému odpůrci!"

Opět zazněl lehkomyslný smích.

"Tys věru žertovný, můj milý, v úloze vážného vychovatele! Buď hodný na mne a přijímej mne takovou, jaká jsem! Připouštím, že jsem jiná než ženy, jež jsi až dosud poznal!"

"Ano, jsi jiná Heleno," vyhrkl muž tónem, že překvapeně zbystřila sluch. Ale Paris se mezitím přemohl a pokračoval laskavě dále:

"Musím se teprve naučit rozumět tvým žertům. My Trójané jsme těžkopádnější než vy, veselejší Řekové. Měj se mnou trpělivost, Heleno."

Již chtěla říci: "to nebyl žert," leč on ji zatím opustil.

Pohněvána dívala se upřeně do prázdna. Neměla by se raději vrátit ke dvoru Meneláovu, kde nebyla trpěnou, ale váženou kněžnou? Tam byla krása ve všem, veselí a lehkost určovaly tón vzájemných styků. Zdejší lidé byli jiní, zasmušilí, jako to jejich jednotvárné skalnaté pobřeží. Aj věru, nestojí to za to, uvalit na sebe kletbu bohů, když tak málo se tím získá. Také Paris se jí zdá zde jiný než ve Spartě, když se tam o ni vášnivě ucházel. Hekubou právem pohrdá. Což to byla nějaká matka? Helenu zamrazilo. A tato bezuzdná žena byla kněžnou! Věru k nevíře! Jaký pak div, že se Priamos stal při ní skoupý na slovo a nerozhodný. Z Kassandry měla Helena strach. Veliké dívčí oči se zdály pronikat až na dno duše a Helena věděla, že se její duše v mnohém musí obávat Světla. Jediný, kdo by stál za to, aby zde v Tróji vydržela, byl Hektor! Ano, to byl bohatýr, ten se mohl měřit s nejpyš-nějšími bohatýry Řecka. Jaká škoda, že měl za choť tu tichou, uplakanou ženu. Zdali byl s ní šťasten? Je nutné, aby to vyzkoumala! Stojí to za to pátrat po tom. Snad by se mohla ona, Helena, stát utěšitelkou tohoto reka. Možná dost, že by ho mohla oblažit svou láskou, kterou jistě postrádá. Měla by potom důvod, báječný důvod, vydržet zde v Tróji.. Ano, zůstane zde!

Zatím co lehkomyslná duše Helenina byla zaujata těmito představami, přecházel Paris, zabrán do vážných úvah, na pobřeží sem a tam. Těch několik měsíců, které uplynuly od jejího příchodu, stačilo, aby mu otevřely oči a ukázaly Heleninu pravou cenu. Ať ji přirovnával ke Kassandře nebo k Andromaché, vždy se musel tázat sám sebe, jak to bylo možné, že taková prázdná, bezduchá kráska mu zaslepila oči. A pro takovou ženu by měla být Trója zatažena do války, při které se jednalo o její trvání nebo zánik! Nebylo možno tomu zabránit? Kdybych odvezl Helenu zpět, kdybych ochotně přijal každý trest, který by mi Meneláos uložil odpykat, nebylo by možno ještě všechno napravit?

Raději přijmout smrt z ruky rozhněvaného krále, než trvale žít po boku Heleny. Vtom si ale připomněl, že Helena ho miluje a on jí nesmí způsobit žal, aby ji, která se mu dobrovolně oddala, nyní zavrhl. Takové jednání by bylo nedůstojné knížecího syna a k tomu bohatýra.


Krutý osud se valil neúprosně dále. Všichni byli slepí, všichni, kteří napínali nitky spřádající osudy Tróje. Všichni, vyjímajíc Kassandru, a ta byla bezmocná!

Zoufale klečela na kolenou a prosila bohy o pomoc. Tu jako by zaslechla dlouho neslyšené vlnění tónů, jako by vdechovala vůni rudých květů z její zahrady. Její duše se otevřela a zoufající zavalila pojednou vlna nesmírné radosti!

"Matko, ty pamatuješ na své dítě?"

Ano, matka pamatovala na utrpení, v němž se Kassandra nalézala. Tiše a měkce se snesl kolem ní narůžovělý závoj. Zahalila ji a požehnání se blahodárně linulo na její skloněnou hlavu.

"Vytrvej, Maria, přiblížil se počátek konce! Ještě malou píď času a potom se smíš opět vrátit domů. Čekáme na tebe!"

Jako hojivý balzám dopadala tato slova na rozbolněné srdce a duši.

"Maria, buď silná, nepoddávej se malomyslnosti! Kdyby se všichni lidé na zemi od tebe odvrátili, nezapomeň, že tvůj domov je nahoře. Buď silná, abys už nikdy nezmalomyslněla, nezakolísala. Pramen nebeské síly je ti otevřen každou hodinu! A bude-li ti život někdy dole těžký k nesnesení, pak vztáhni paže a chop se ruky toho, jemuž náležíš."

Nyní se přece Paris odhodlal předstoupit před otce. Chtěl s ním promluvit sám beze svědků a nyní před zděšeným starcem otevřel celé své srdce, pravdivě, ničeho nezamlčuje, se ke všemu přiznal. V noci si jasně uvědomil, že rozhodnutí není již pouze jeho záležitostí, nýbrž krále Tróje a tomu se musí podrobit. To bylo ale to nejtěžší, co mohl syn žádat po otci. Když Priamos všechno vyslechl, nevěděl, co má na to odpovědět.

Jemu se zdála válka neodvratná i tehdy, kdyby se Helena vrátila zpět ke svému manželi, ba i kdyby Paris přijal smrt z rukou Meneláových. Teď, v tuto dobu prosit o prominutí, považoval za zbabělost. Leč ...? Smí být Trója vehnána do záhuby kvůli Paridovi?

"Zeptejme se Kassandry!" navrhl posléze šťasten, že se smí zbavit rozhodnutí. Ale o tom nechtěl Paris ani slyšet.

"Kassandra již na počátku na mne naléhala, abych vrátil Helenu jejímu manželi. Odmítl jsem, co jiného by teď řekla?"

"Nechceš-li mluvit s Kassandrou, zeptám se tedy kněží. Ať Láokoón vyčte předpověď z obětí," radil Priamos.

Ani to se Paridovi nezamlouvalo. Nechtěl odkrýt své nitro před očima jiného. Ale otec radil, že přece není zapotřebí svěřovat se Láokoónovi s tím, co Paris cítil. Otázka se může prostě stylizovat tak, aby Láokoón nemohl tušit, oč vlastně jde. Poté Paris svolil. Nejvyšší kněz byl zavolán. Obličej stárnoucího kněze byl nezvykle vážný. Priamos uložil knězi, aby ještě týž den obětoval bohům a vyprosil si odpověď na následující otázku:

"Co jest před očima bohů správnější: jestliže se některý udatný rek rozhodne obrátit se na započaté cestě proto, aby zamezil krveprolití, nebo následuje-li tuto cestu dále, aniž by se ohlížel na její konec?"

Odpověď, kterou Láokoón druhý den ráno přinesl, zněla:

"Jen zbabělec opustí svoji cestu."

To se zdálo otci i synovi jasné. Nyní byl zavolán Hektor a po společném rozhodnutí přikročili neprodleně k válečným přípravám. Byly stavěny a opravovány lodě, kovány a leštěny zbraně a štíty a uváděny do pořádku. Všude panoval čilý ruch a na tváři mužů a jinochů bylo možno číst radost.

Směli táhnout do boje po dlouhé, málem nekonečně dlouhé době míru, to se zdálo všem něčím neskonale krásným. Zatoužili po slávě. Chtěli sklízet vavříny! Viděli se již v duchu, jak ověnčeni laurem vjíždějí za všeobecného jásotu jako vítězové do bran Tróje. Och, jak je budou ženy a dívky potom vítat. Jak jim slovem a skutky budou ukazovat svou vděčnost!

Ale nyní byly tváře trójských paní smáčeny slzami, oči zarudlé a opuchlé od ustavičného pláče. Bylo jim strašlivě při pomyšlení, že mají obětovat své muže, syny a bratry. Zejména Hekuba si počínala jako šílená.

"Vy nesmíte jít do války!" křičela, "slibte mi, že zůstanete doma a necháte za sebe bojovat jiné."

Nikdo jí neodpověděl. Vážnými pohledy sledovali synové běsnící matku, jež jim nikdy nebyla tolik vzdálena, jako nyní v této hodině.

Kassandra již nebědovala. Pokojně šla svou cestou, pomáhajíc všude, kde bylo zapotřebí pomoci, utěšujíc, kde útěcha byla ještě přijímána. Vyzařovala z ní radostná jistota, takže otec i bratři pohlíželi na ni v údivu.

Andromaché to vycítila jako nesmírné ulehčení. Musela se nyní cele věnovat manželovi, nechtějíc ztratit ani minuty z času, kdy jí dosud náležel.

Po několikaměsíčních přípravách dospělo se tak daleko, že první trójská flotila mohla odrazit od břehu. Z královských synů byl na lodích jen Déifobos, Hektor a Paris měli prozatím zůstat doma s otcem, aby, ukáže-li se toho nutná potřeba, přispěli k vypluvšímu loďstvu na pomoc. Priamos chtěl zatím opevnit Tróju, kdyby snad proti očekávání měla bitva na moři nepříznivý průběh. Byly přinášeny oběti jedna přes druhou a ženy ustavičně prosily bohy o vlídné přispění.

Sotva lodi vypluly, vypukla bouře. Ti, kteří zůstali doma, starostlivě vzpomínali na své druhy ocitnuvší se v nesnázi. Ale bouře se proti všemu očekávání brzy ztišila.

Kassandra stála na cimbuří nejvyšší hlásné věže, její šat vlál ve větru, krásné vlasy se uvolnily a poletovaly ve vzduchu jako vlající prapor. Tak stála mnoho hodin, upírajíc svůj zrak na širé moře a nedohlednou dálku. Její tělesné oko nevidělo nic, než nekonečné vzdouvání vln korunovaných stříbřitou pěnou, nebo opět hladce zpět se odlévající. V duchu však zřela hrdé loďstvo, daleko mohutnější a odolnější než to, které odrazilo od trójských břehů. Pyšné lodi ujížděly přímým směrem, vanoucí vítr jim nepřekážel.

A na těchto lodích stáli bohatýři, světlí a jasní, plesající bohatýři bohatých kadeří a v nádherné zbroji se vzácnými zbraněmi a štíty.

Vzadu se houpaly na vlnách lodě Trójanů. Také ty Kassandra jasně viděla duchovním zrakem. Jak malé a nepatrné byly proti řeckým plavidlům! Kassandra by byla málem opět zmalomyslněla, kdyby si v tom nepřipomněla útěšná slova matčina. Musí načerpat sil, sílu nebeského Světla! A tu zvedla ruce k nebesům, na nichž se zvolna vynořovaly hvězdy jedna za druhou a zaprosila:

"Ó matko, obšťastni své dítě silou, které tolik potřebuje. A ty, Vznešený, jemuž náležím, posilni mne. Prosím Tě o to!"

Pevným krokem a s pozdviženým čelem vracela se potom zpět do paláce, kde byla zahrnuta otázkami, aby pověděla, co viděla. Její odpověď byla vyhýbavá. Lodě jsou příliš vzdáleny, aby i nejostřejší oko mohlo něco rozeznat. S tím se ostatní spokojili.

Rozlétla se první zpráva o vítězství: jedna řecká loď byla zapálena a zničena se všemi, kdož se na ní nalézali. Jásot Trójanů neznal mezí. Nikdo nevzpomněl mrtvých nepřátel. Všichni jásali a velebili trójské hrdiny. Kassandra, která ve své hlídce viděla duchovní průběh boje a oznámila tuto zprávu předem, byla vychvalována skoro až k nebesům. Najednou jí všichni věřili, už nebyla pro ně více šílenou, opovrhovanou! Tato neočekávaná důvěra se dotkla Kassandry mnohem bolestněji než dřívější opovrhování. Bolelo ji, že otec byl k ní nyní opět dobrotivější a laskavější, on, který si jí v posledních měsících skoro ani nevšímal. Také Hekuba utrousila několik slov uznání, i když byla okořeněna výsměchem. Potom však viděla Kassandra smutné události. Také trójské lodi byly potopeny a také Trójané umírali. Když oznamovala něco takového, málem že ji neukamenovali. A přece přišel den, kdy musela oznámit otci:

"Pošli našim posilu, jinak bude zničena celá flotila a my už nikdy nespatříme ani lodě ani mužstvo!"

Priamos se ulekl. "Co pravíš?" tázal se rozechvěn.

Potom však vydal rozkaz, aby druhá, mezitím vyzbrojená flotila pod velením Hektorovým vyrazila na moře. Andromaché byla zoufalá.

"Proč nevypluje Paris? Vždyť on je tím vším vinen!"

Ačkoliv rozloučení s manželkou a se synem se Hektora bolestně dotklo, přece se v duchu zaradoval, že se může konečně vzdát nečinného vyčkávání. V nezlomné důvěře ve vítězství vyplul se svým mužstvem vstříc smrti.


Minula léta. Čas od času přišla zpráva o některé z námořních bitev. Často to byli Řekové, zřídka kdy Trójané, kteří zvítězili. Často zahnal mořský příboj na pobřeží trosky lodí i těla utopených jako hrůznou připomínku urputného boje, který se odehrával tam venku na moři.

Znovu a znovu napomínala Kassandra, aby se šetřilo se zásobami, aby se zachránilo vše, co je možno uchovat pro přicházející dobu nouze. Její varující hlas se stal všem obtížný a rušivý. Což nebylo již dosti těžké, že se musely obejít bez mužů, což je zapotřebí ještě strádat a postit se?

Trója vzdychala pod tíží času. Obyvatelé se potáceli jako v mlze, čekajíce na den, který jim přivede zpět jejich válečníky. A také se toho dne dočkali! Ó žel, jen málo lodí se vrátilo zpět!

Kassandra, která opět stála na vyhlídce na věži, počítala a počítala. Nemohla tomu uvěřit. V posledních letech vyplulo na moře přes sto lodí a teď jich napočítala třiadvacet, které připluly k pobřeží. Z nich vystupovalo bojem vyčerpané, unavené, hubené mužstvo. Kde zůstali všichni ti hrdinové radostné mysli? Většina jich odpočívala na mořském dně a ti, kteří se tu vrátili, byli žalostným protějškem těch, kteří vypluli.

Rozrušený Priamos sevřel do náručí Hektora, jehož vlas zatím zešedivěl. Déifobos se již nevrátil. Padl v první bitvě, zasažen nepřátelskými šípy a jeho tělo se zvrátilo přes palubu do moře. Hektor přinášel jen krušné zprávy. Za ním pluje loďstvo Odysseovo, krále z Ithaky, který se připojil k Meneláovi. Trójané museli uprchnout! Zachránili se na pevné zemi, ale jen proto, aby se zde opřeli dotírajícímu nepříteli.

Běda, což válka ještě neskončila?

Dříve než se kdo nadál, objevily se řecké lodi na obzoru. Řekové přistáli na břehu, obsadili záliv a skaliska. Pronikli až do nebezpečné blízkosti města. Trójané se museli vždy znovu dávat na pochod, aby je zatlačili zpět a překazili jim zapálení paláce a města.

Ačkoliv jak vítězové, tak poražení toužili po konečném rozhodnutí, protáhla se tato válka znovu na několik let. Nyní se konečně rozpomněli na radu Kassandřinu. Teprve teď pochopili, proč měli shromažďovat zásoby. Dcera královská musela tak být utěšitelkou a nejvěrnější rádkyní svého stařičkého otce a všichni, všichni si nyní přáli, aby jim radila.

Mezi úplně vyčerpaným mužstvem vypukl mor. Vzpomínali si, že Kassandra kdysi - ach, to bylo již tak dávno - dala upravit pro onemocnělé místnosti, ve kterých morem postižené spolu s Dinií ošetřovala. Byla požádána, aby tak učinila i teď a ona vše ochotně zařídila. Dokonce i velké palácové síně byly opatřeny lůžky, aby ve svých zdech ukryly raněné. Přinášeli je sem všechny bez rozdílu a nemohli pochopit, že Kassandra nechtěla přijmout do těchto místností nemocné morem. Raněné a umírající přikázala uložit na lůžka, ostatní však museli být dopravováni do dosti vzdálené budovy. Leckterý hlas zahučel a za Kassandřinými zády zahuboval:

"Nu ovšem, ten nebo onen jí není dosti vznešený, aby směl zůstat tady v paláci!"

Ale když byl Paris potom stižen stejnou nákazou a umístěn v budově mimo palác, museli přiznat, že Kassandra jednala moudře a opatrně. Dínia, ačkoliv již hodně zestárla, stála jí věrně po boku, ale nedokázala již tolik jako dříve. Také Andromaché se vytrhla ze svých starostí a procházela jako útěšný anděl mezi lůžky umírajících.

Kassandra chtěla také Hekubu vymanit z jejího neplodného hloubání, ale všechny pokusy byly zbytečné. Kněžna nechtěla myslet na jiné, pokud mohla žehrat na svůj vlastní osud.

Tu dostala Kassandra neočekávanou pomoc v osobě maličké dívky, dcery ze šlechtického rodu, jež válkou úplně osiřela a mohla všechen svůj čas, každou myšlenku zasvětit ošetřování nemocných. Jmenovala se Alexandra a předstoupila před Kassandru žádajíc:

"Ujmi se mne, kněžno, dovol mi, abych ti směla pomáhat, aby můj život opět zjasnil účel a smysl."

Kassandra v ní uvítala s radostí pomocnici v práci. Několik dní zkoušky stačilo, aby se prokázala neobyčejně dovednou. Alexandra měla jemné ruce, které dovedly zmírnit utrpení a především se ničeho nezalekla, nic ji neodstrašilo. Kde mor nejhůře řádil, tam si přála být poslána. Kassandra se mohla na ni plně spolehnout. Bylo to nutné, neboť opět se blížily měsíční noci úplňku a vidění se zesilovalo.


Jednoho večera seděli synové ve společnosti Priama a Hekuby. Také Andromaché se uvolnila od nemocných, aby se potěšila řídkou přítomností manželovou.

Vtom vstoupila Kassandra do místnosti, jež byla osvětlena pouze plným leskem měsíčního světla. Podle jejích nejistých kroků bylo možno poznat, že věštkyně je opět naplněna věšteckým duchem. Smutně stanula dívka před nimi. Do jejího obličeje, zvednutého k nebi, byly vtisknuty stopy hluboké bolesti.

"Běda člověku," promluvila rozvláčným hlasem, "jehož mysl se obírá jen a jen pomstou! Ten sklízí zlé ovoce. Za jednoho syna, Hekubo, vzala jsi dva. Dva mladistvé bohatýry poslala jsi předčasně do zahrad Persefóny! Běda ti, Hekubo!"

Přítomní, nechápajíce smysl slov, podívali se na sebe. Jediná Hekuba věděla, že se její pomstychtivý plán zdařil a její duch propadlý temnotám se z toho radoval. Kéž by jen děvče více nemluvilo, kéž by nevyslovilo žádného jména. Ale v tom již začala Kassandra mluvit dále:

"Běda ti ženo, nástroji v rukou Hekubiných! Běda ti Foiniké, líbezná děvo, zbrocená krví! Nikdy se tam na onom světě neshledáš se svým miláčkem. Tvé kroky musí zamířit v jiná místa. Nic ti nepomůže, že jsi do vlastní hrudi pohroužila vražednou zbraň. Nikdy se tvůj duch nesetká s duchem Polydórovým!"

"Foiniké," zašeptali ostatní rozechvěně.

Ačkoliv to bylo řečeno šeptem, Kassandra to musela přece zaslechnout, neboť odpověděla:

"Ano Foiniké, cizí kněžna, nežije více. Sama si vyvolila smrt, zavraždivši před tím dva syny Polymnéstrovy. Běda jí! Běda té, která vymyslela tento vražedný plán!"

"Běda nám všem!" ujal se slova Priamos, "byli jsme zaslepeni. Spoléhali jsme na odpověď bohů, kteří promluvili jako vždy dvěma jazyky!"

"Bohové nejsou vinni, otče," vpadl Hektor otci do řeči. "Naše otázka nebyla tak jasná, jak měla být. Sami jsme měli vědět, že pro člověka, který uvízl v temnotách a v ténatech viny, jest možná jen jedna jediná cesta, jak zabránit všemu neštěstí: obrat! A byť by byl Paris přinucen splatit svou vinu vlastním životem, bylo by to lepší pro něho i pro nás všechny!"

"Tisíckrát lépe pro mne by bylo, neboť teď musím snášet muka výčitek svědomí a co více ... nejsem šťasten, pomyslím-li na Helenu, že je mou," bědoval Paris. "Hůře mi teď, než v Tartaru."

Hekuba stála jako duchem nepřítomná, tápavě opustila sál. Její odchod probudil v Hektorovi vzpomínku:
"Co to říkala Kassandra o Foiniké?" zeptal se. "Skoro se mi zdá, jako by její slova vysvětlovala zmizení našeho hosta."

"Bojím se, že Hekuba uvalila na sebe těžkou vinu," povzdechl Priamos. "Její žal nad ztraceným Polydórem se změnil v pomstu. Nemluvme raději o tom, máme o čem přemýšlet."

Ačkoliv se stařec rozhodl nezmiňovat se o tomto předmětu, přece po několika okamžicích pokračoval:

"Špatně by se nám vedlo, kdybychom si znepřátelili ještě také Thrákii. Doufejme, že Polymnéstor nemá tušení o spoluúčasti Hekuby na tomto bezbožném činu."

Synové mlčeli.


V potyčkách se pokračovalo. Trója nemohla dělat už nic jiného, než odhánět nepřítele od svých bran, a také si to již vyžádalo mnoho obětí. Opět a opět musela Kassandra předvídat chmurné události, jež se vždy okamžitě splnily. Opět se jí vrátila víra lidu, leč znovu začínala být nenáviděnou, jako by ona byla vinna veškerým tím hrozným utrpením, které její ústa zvěstovala.

Častokrát vystoupila na hlásnou věž, aby se odtud mohla lépe rozhlédnout. Starý věžník ji ctil a byl jí oddán. Svým duchovním zrakem viděla řecké bohatýry a když později o nich vyprávěla svým lidem, vyčítali jí, že její srdce je na straně nepřítelově. Zpočátku se proti takovému nařčení bránila:

"Proč mne tupíte? Chtěla jsem vám jen ukázat, jací jsou to hrdinové, plni dosud nespotřebované síly, a s jakou vítěznou jistotou se vrhají do boje. Nejste-li schopni téhož radostného nadšení, jste ztraceni!"

Později mlčela na všechna obvinění, vmetená jí do tváře. Leč ani stopy rozhořčení nebylo v jejím obličeji. Bylo to, jako by již ani necítila tyto urážky. Její duše se vznášela ve světlejších luzích. Tělo vykonávalo mechanicky to, co bylo od něho požadováno.

Potom přišel den, kdy hlas věžníkova rohu oznamoval, že nepřítel odtáhl. Kassandra ze strachu, že se její starý přítel roznemohl na duchu, spěchala nahoru na věž. Ale tak daleko, kam až mohla zrakem dohlédnout, nebylo po Řecích a jejich lodích ani památky.

Všemožné opuštěné věci, různé cáry a harampádí ležely na pobřeží. Vzbuzovalo to dojem, jako by nepřítel ustupoval v největším spěchu. Z jakého důvodu se tak stalo? Sotvaže si Kassandra položila tuto otázku, její duch jí odpověděl: Byla to lest, důvtipná, jemná lest!

Poděšeně vběhla do paláce, kde zastihla své milé opojené radostným vzrušením, které naplňovalo i celé město.

"Nedejte se oklamat!" volala co možná hlasitě. "Řekové neodtáhli! Byla bych jistě zahlédla plout jejich lodě někde po moři. Někde se schovali a vyčkávají času, až vás obloudí a budou si vámi jisti!"

Stále hlasitěji a zoufaleji zněl hlas Kassandřin, ale tím méně se jí věřilo, neboť všichni chtěli věřit, že se stal zázrak. Až příliš dlouho museli snášet utrpení války. Nyní se chtěli veselit.

Kassandra spěchala radostí zpitým davem k chrámu Apollónovu. Láokoón jí vyšel vstříc až na stupeň chrámu. Když pohlédl do krásné tváře zmučené zoufalstvím, ujal se vlídně královské dcery a zavedl ji do své komnaty, kde se snažil ji uklidnit. Kassandra vyprávěla knězi, co již dříve předpověděla, že totiž Trója padne lstí a ona je přesvědčena, že tento okamžik je nyní zde.

"Oni mi nevěřili, Láokoónte!" v zoufalství lomila rukama. "Tobě, nejvyšší knězi, spíše uvěří. Varuj krále, varuj bláhový lid. Vstup místo mne, já už na ně nemám vliv."

Stařec dojatě naslouchal dívčiným slovům. Věděl, že mluví čistou pravdu. Také on cítil podobně. Ochotně přislíbil zasadit se o to s plnou mocí svého úřadu, aby Trója byla na stráži. Potom přiměl Kassandru, aby se vrátila nejkratší cestou do paláce.

V paláci zatím vzrušení spíše ještě vzrostlo. Nikdo již neposlouchal rozkazů, každý dělal v radostném opojení, co uznal za dobré.

Sotva se Kassandra objevila, byla obstoupena četou vojínů. Špinavé ruce se vztáhly po ní, čisté!

"Ustupte!" vykřikla zděšeně. "Co ode mne chcete? Já nejsem nepřítel!" Tón jejího hlasu způsobil, že Astor, vyspávající ve slunném zákoutí svou noční hlídku, zbystřil sluch. Jako bleskem se octl dívce po boku a cenil zuby.

"Astore, ty dobré zvíře!" zajásala Kassandra ulehčeně. Opět se k ní přiblížil jeden vojín. Dříve než se mohl Kassandry dotknout, Astor se napřímil v celé své velikosti a vrhl se na útočníka. Věrné zvíře zachroptělo a zhroutilo se.

Kassandře se vyřinuly slzy z očí. Nevzpírala se již, když se jí chopily drsné pěsti a vlekly ji s sebou.

"Děje se tak na rozkaz Hekuby," pronesl jeden z mladíků jako na omluvu. "Nemáš nám prý svými neblahými věštbami kalit radost."

Ona, dcera královská, byla uvězněna ve vězení, kde jinak jen zločinci vyčkávali svého rozsudku. Avšak v okamžiku, kdy věrné zvíře zahynulo, jako by jí byla na oči přiložena milosrdná páska. Byla jako ochromena. Co se s ní dělo, bylo jí lhostejné a již nic jiného neviděla. Za to její duch bylo pozvednut vzhůru, směla vidět své zahrady.

Pouze Kassandřino pozemské tělo bylo spoutáno pokořující vazbou.


Mezitím přišel Láokoón, následován svými syny, kteří oba byli kněží Apollónova chrámu, na pobřeží, tam, kde se tísnil nejhustší zástup lidí. Stála tam prapodivná věc, podobná koni v nadživotní velikosti, z hrubě přitesaného dřeva a ze železa.

Mělo to snad být zpodobnění nějakého boha, jehož Řekové uctívali jako dárce vítězství a které tu pak při svém spěšném odjezdu museli zanechat? Láokoón vystoupil na útes a mluvil odtud k lidu, který ho sotva poslouchal. Pozoruhodné zvíře bylo mnohem zajímavější, než jeho napomínání. Nikdo se však neodvážil přiblížit se ke zvířeti. Plaše se drželi v povzdálí, ačkoliv socha poutala na sebe myšlenky všeho lidu. Když Laókoón vyslovil svou myšlenku, že je to léčka, Řeky úmyslně nastražená, dav se ryčně rozesmál. Nyní se rozohnil:

"Přátelé, věřte mi, strávil jsem v Řecku dlouhý čas. Já znám ty nádherné sochy bohů, které dovedou vytvořit a jež uctívají. Taková nestvůra jako je tato může sloužit jen k ohavným záměrům!"

Nadarmo. Lid hulákal a reptal.

"Hleďme, on chce hanobit bohy!"

Nepozorovaně přistoupil Priamos se svými syny k vnějšímu kruhu. Také oni nevěděli, jak si mají vyložit tento "pohostinný dar" Řeků. Hektor promluvil:

"Přátelé, Trójané, poslouchejte Láokoónta. Nechte nás nejprve vyšetřit, jak to vlastně s tou sochou je!"

Láokoón, který vytušil v Hektorovi pomocníka, odvážil se toho nejkrajnějšího. Seskočil ze skaliska a spěchal k dřevěnému koni. Nejbližšímu ozbrojenci vytrhl dlouhé kopí a dovedně jím mrštil do těla zvířete. Jako v odpověď to divně zařinčelo, jako by se zvuk ozýval z nitra obludy, v jejímž těle se oštěp chvějivě zabodl.

Zástup oněměl, bez hlesu zírali na Láokoónta, potom opět na koně. Ale dříve než mohli obrátit své myšlenky, stalo se něco strašného:

Pod koněm, mezi jeho čtyřmi sloupovými nohami stál podlouhlý koš zakrytý různými hadry. Nikdo si ho nepovšiml. V tomto koši se začalo cosi hýbat. Hadí hlavy zasyčely, dlouhá, obrovitá hrozná těla se rozvinovala a plazila se s úžasnou rychlostí směrem, odkud přiletělo kopí. Jen někteří to viděli a těm leknutím zdřevěněl jazyk.

Láokoón stál dosud na místě, odkud mrštil kopím. Jasně slyšel zasyčení. Co to asi znamená? Zatímco ještě uvažoval, hadi ho dostihli a začali ho ovinovat. Z jeho úst se vydral bolestný výkřik. Synové mu spěchali na pomoc. S dýkami v rukou a s holými pěstmi se snažili vyprostit otce z hrozného sevření hadích těl, které drtily jeho údy. Nadarmo! Nyní i oni byli napadeni a vtaženi do smrtícího objetí. Kosti praskaly.

Teprve nyní si všichni uvědomili, jaké hrozné drama se tu odehrává před jejich očima. Hektor se hnal na pomoc napadeným a s ním i někteří Trójané.. Jejich společným úsilím se podařilo přeřezat mohutná těla hadů, která cukajíc se, vydala své oběti. Leč jak Láokoón, tak oba synové byli již mrtví.

"Zde vidíte řeckou lest!" vykřikl Hektor. "Kdo by byl puzen zvědavostí přiblížit se ke koni, měl padnout hadům za oběť. Kdo ví, kolik hadů je v něm ještě skryto!"

"Nikoliv!" odporovali rovněž hlasitě jiní. "Nikoliv! Láokoón napadl zpodobnění boha a bohové se pomstili! Tak jako jemu, povede se každému, kdo tomuto koni nevěří. Uvijme věnce a ozdobme sochu, aby se bohové opět usmířili.

Láokoóntova nedobrovolná smrt byla marná. Trójané se nedali již ničím zadržet. Zpití nadšením stali se obětí lsti. S úžasnou námahou dopravili koně do města a s ním současně tolik nepřátel, že ti mohli v noci otevřít bránu města vrátivšímu se řeckému vojsku, které bylo poschováváno mezi skalisky.

Trója, hrdé město, padla a s ním zahynuli všichni její bohatýři. Kassandra byla odvlečena do zajetí. Její tělo bylo usmrceno, ale její duch prodléval již dlouho nahoře v jejím světlém domově. Byl ukončen život největšího sebeobětování, nejčinorodější lásky a Božské čistoty. Pozemské lidstvo se znovu obtížilo nesmírnou vinou, prohřešujíc se proti Světlu.

Lásku a čistotu z Boha, které byly lidem dány v Kassandře, nepochopili a ony se jim staly kletbou.

Teprve pozdější pokolení s úžasem a modlitbou v srdcích pozná lásku, jež se sklonila k zemi a z očistných srdcí vznese se dík vzhůru k Božímu trůnu!

Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára

Tu môžte pridávať svoje komentáre. Komentáre sú moderované.