Stránky

31. 12. 2014

Život Ježišov na zemi


Jakmile pohasla hvězda nad Betlémem, vyhasl také v lidech jásot, který je naplňoval při narození Syna Božího. Jen na krátký čas dovedlo Světlo rozzářit jejich srdce.

Tak nalezli králové z Orientu dalekou cestu, která je přivedla k Božskému dítěti. Poznali je, poklekli u jeslí a odevzdali mu své dary. Ale tím změnili duchovní v nepatrné pozemské. Sami sebe mu měli přinést darem, jak bylo určeno shůry, proto žili na této zemi! Měli pozemsky chránit Vyslance Světla! Zklamali však ve svém poslání, vrátili domů. Jejich život se stal bezúčelným.

Také Maria a Josef poznali v dítěti toužebně očekávaného Mesiáše. Oba věřili, že Ježíš je Spasitelem... ale pak v nich tuto víru utlumil každodenní život se svými mnoha drobnými starostmi. Stále řidčeji se k nim vracely vzpomínky na tichou noc v Betlémě a pomalu všechno upadlo v zapomenutí. -

Tak vyrůstal Ježíš nepochopen a téměř bez povšimnutí. Neměl nikoho, kdo by stál po jeho boku, Ani přítele, ani kamaráda k dětským hrám. Jeho bytí dávalo lidem Světlo, slabým sílu, malomyslným odvahu, ale nikdy se mu za to nedostávalo díků!

Ježíš viděl svět krásnější než jeho bližní. Jeho oči propůjčovaly přírodě nový lesk. Dokud byl ještě dítě, připadala mu země nádherná. Ničím nezatížen kráčel svou přímou cestou, radoval se ze všeho krásného, uděloval všemu požehnání a oblažoval vše kolem. Každé zvíře a každá rostlina mu byly důvěrně známy. Mluvily s ním svou řečí a Ježíš všemu rozuměl. Každé zvlnění travin mu řeklo víc než hovory lidí.

22. 9. 2014

Abdruschin - vyvolený národ

Arabský kmeň
Divoký hřmot naplňoval ovzduší. Pokřik nesčetných drsných hrdel, řinčení a bubnování.

Vybledlé kosti navlečené na šňůrách a dovedně obtočené kolem holí chřestily, zatímco bubnování bylo způsobeno tím, že tloukli dřevěnými holemi na kotouče, nebo jimi otáčeli.

Brzy tloukli rychleji a brzy zase volněji, ale stále zachovávali živý rytmus. Také pokřik nepostrádal jakéhosi pevného uspořádání. Znělo to v taktu jako chvějící se vytí, z něhož se v určitých přestávkách ozývaly hlasy a divoké výkřiky.

Z chýší se vyřítily ženy a děti a pátraly po okolí, odkud pocházel hřmot. Byly to postavy s temnou kůží a černými vlasy. Pestré, rohožkám podobné tkaniny měly přehozeny kolem boků. Zatímco téměř nahé děti vypadaly vyzáble, měly ženy sklon k bujným a otylým tvarům, které ještě více vynikaly způsobem jejich odívání. Údy se leskly mastnotou. Kotníky byly však nápadně štíhlé.

S hlasitým křikem, ale téměř bez jakýchkoliv pohybů se shromažďovaly ženy čekajíce na to, co jim přinesou mužové vracející se z válečné výpravy. Že se vrací jako vítězové, ukazoval způsob jejich rámusení.

Vyvalily se mohutné mraky prachu a blížily se víc a více. Bylo již možno rozeznat podrobnosti. Více než sto koní se hnalo sem. Pokřik jejich jezdců je poháněl k rychlejšímu cvalu. Zdálo se, jakoby za okamžik měly být ženy i děti rozdupány kopyty koní. Před touto dunící a ničivou mocí nebylo uniknutí.

Žádná z žen se nesnažila najít nějaké útočiště. Napjatě pohlížely na blížící se řady jezdců. Konečně dorazili. Jako nějakým kouzlem umlkl hřmot a koně se zastavili. V polokruhu zůstali stát kolem žen odfrkujíce a pohazujíce ušlechtilými hlavami až hřívy poletovaly. Pěna kapala z jejich chřípí a pára stoupala z jejich těl.

V témže okamžiku seskočili mužové ze svých zvířat. Bylo to skvělé divadlo, když tyto štíhlé postavy jako na rozkaz prováděly stejné pohyby.

Vznikla veselá a hlučná vřava, když mužové zdravili své ženy, zvedali děti a dávali si je na hlavy a na ramena, nebo je vyhazovali do vzduchu a opět je chytali s velikou obratností. Nikoho však nenapadlo jít do chýší. Skupinky se rozdělily a postavily se tak, že uprostřed zůstávala široká cesta. Odsedlaní koně byli zahnáni do ohrady, kde se jich ujali muži a pečovali o ně.

Byla to nádherná zvířata, pýcha a bohatství kmene. Měli nápadně štíhlé údy a klouby jako lidé. Ušlechtilost rasy byla vyjádřena držením krásných hlav na lehce zahnutém krku. Zdálo se téměř, jakoby ořové si byli vědomi, že jsou cosi zvláštního.

Blížil se nový mrak prachu. Bylo slyšet podobný hřmot jako před chvílí. Nyní se muži postavili před ženy, chopili se bubnů a kostěných holí a opět začali v taktu rámusit na pozdrav přicházejícím.

Přiklusali rychleji než první oddíl. Také pohled, jak z oblaků prachu vyrazila první koňská těla, byl ještě nádhernější než prve. V přední řadě byli samí sněhobílí koně tak čisté bělosti, že téměř oslepovala ve slunečních paprscích. Jejich bílé, husté hřívy poletovaly ve větru. Za nimi přijížděli ořové černí jako uhel a pak v hustém houfu zvířata všech barev. Koně zajatců.

Dříve než četa zastavila, přiběhli muži a zmocnili se v plném běhu bílých koní. Zdálo se, že je to velmi nebezpečné, ale lidé i zvířata se dobře znali a nikomu se nic nepřihodilo.

Jediný muž se od svého koně neodloučil, a to byl vůdce čety. Byl to muž ve středních létech, právě tak hubený jako ostatní. Nepřevyšoval je výškou, ale přece každý cizinec by v něm poznal vládce, neboť držení jeho těla bylo hrdé a v jeho pohybech bylo mnoho ušlechtilosti.

Kamkoliv se obrátil, ustupovali lidé uctivě nazpět. Zdál se být neomezeným vládcem, který byl přesto milován, pokud podobné hnutí mysli mohlo vyklíčit v srdcích divoké hordy. A oni byli divocí! To, jak pozdravovali své ženy, jak se v chatrčích ihned vrhli na lůžka a nechali se obsluhovat tak, že všude bylo vidět horlivě pobíhající ženy, to vše svědčilo, že mužové se dosud nenaučili, aby jemnější mravy krotily divoké pudy. Ženy nebyly na nic jiného zvyklé a zřejmě ožily, zatímco se děti snažily prohledávat pytle svých otců, ve kte­rých byla skryta kořist.

A zajatci? To byly zbědované postavy. U nich vášně a pudy nebyly vůbec spoutány a strhly je do nížin. Bylo to vidět na téměř zvířecích tvářích, na špíně, která v hustých a tlustých vrstvách lpěla na tělech, jakoby na nich vyrůstala. Vlasy již ani nevisely dolů, neboť byly tak slepené, že visely pevně na hlavě.

Vítězný vůdce stanul s jakýmsi "štábem" před poraženými, kteří byli odpoutáni od svých koní, ale sami přitom zůstali ještě spoutaní. Největší odpor se zračil v jeho rysech.

"Ti jsou ale hnusní!" Zvolal rozhořčeně. "Jsou příliš špatní, než aby mohli být našimi služebníky. Přinesli by nám nepořádek a špínu do našich domovů a k našim ženám. Toho jsme se až dosud vystříhali. To nejsou synové nějakého kmene, kterým válčení přináší čest. Toto jsou synové divokých džinů; zabijeme je, aby země byla od nich osvobozena!"


"Ano, zabijeme je!" volali ostatní. "Kam je máme večer dopravit?"

"Budou usmrceni až zítra ráno. Jsou příliš špatní, než abychom mohli jejich duše nabídnout duchům noci. Zaveďte je do ohrady pro nemocné koně. - Nejsou tam přece nyní žádná zvířata?"

Zavrtění hlavou bylo odpovědí.

"Spoutejte je však ještě pevněji, aby nám žádný neutekl a postavte stráže. Zítra za jasného dne, až bude slunce stát nad námi, nechť zmizí z této země!"

Zajatci byli jednotlivě předváděni a Ben-Dhu-ben si je opovržlivě prohlížel. Náhle zazněl rozkaz a celý průvod se zastavil:

"Kdo je toto zde, to přece není žádný džin?" tázal se, když se jeden ze zajatců objevil před jeho zrakem. Vypadal úplně jinak než druzí.

"Odveďte tohoto muže stranou, chci si s ním promluvit!" Průvod kráčel dále. Byli tu mnozí zajatí, kteří s tupými a lhostejnými tvářemi kráčeli dále, vstříc svému osudu. Náhle zazněl opět rozkaz a průvod se znovu zastavil.

Za jedním zajatcem se objevilo malé, asi čtyřleté děvčátko připoutané k zajatcové noze. Aby mohlo lépe kráčet, poskakovalo krok za krokem a to vypadalo tak komicky, že mužové vybuchli v smích.

Jednou rukou držela své roztrhané šatečky na prsou a druhou měla nataženou, aby udržovala rovnováhu, a tato dětská ruka se pohybovala při poskakování jako do taktu. Výkřik přehlušil smích mužů:

"Moje Květina!"

Tento výkřik vyrazil zajatec, kterého před chvíli postavili stranou. Rozpřáhl své spoutané ruce, pokud jen mohl. Malé děvče chtělo s jásotem běžet k němu, ale zapletlo se do provazů, jimiž bylo přivázáno, a upadlo na zem.

Tu přiskočil Ben-Dhu-ben sám a zvedl maličkou, mezi tím co jedinou ranou své kamenné zbraně přesekl pouta. Chtěl přinést dítě třesoucímu se muži, ale sotva byla Květina volnou, běžela jako srnka ke svému otci. Oba začali spolu hovořit rychle a tiše jakousi cizí řečí.

Když byli všichni zajatci odvedeni do ohrady, obrátil se vůdce k muži, k němuž se malé děvče tulilo se slzami v očích.

Na okamžik prohlížel Ben-Dhu-ben oba a pak se zvolna otázal:

"Rozumíš mé řeči?"

Lámavě, ale přece zřetelně obdržel odpověď:

"Ano, rozumím jí a dovedu jí také trochu hovořit!"

"Kdo jste? Jak jste se dostali k těmto džinům?!"

"Pane, byli jsme zajati, moje Květina i já. Pak nás vodili s sebou, snad proto, že očekávali, že po nás budou pátrat a že nás draho prodají."

"Ty máš takovou cenu?" Chtěl se otázat Ben-Dhu-ben, ale otázka mu odumřela na rtech, když viděl, jak se muž potácí.

Přiskočil a zachytil ho do své náruče a nechal ho zvolna ulehnout na zem. Zajatec již svého zraku neotevřel a za několik minut ležela jeho mrtvola u nohou Ben-Dhu-bena.

S pláčem se vrhla Květina ke svému otci.

"Malá Květino, pojď se mnou, zavedu tě ke své ženě. Mi-Re je dobrá. A bude o tebe pečovat," pravil Ben-Dhu-ben něžně.

Maličká však zavrtěla hlavou, neboť nerozuměla cizí řeči. Když ji vůdce zvedl, aby ji odnesl sebou, začala hořce plakat. Nebyl to pláč, jaký byl Ben-Dhu-ben zvyklý slýchat od dětí, nebyl to žádný křik nebo vzlykot, ale tichý, hořký pláč bez hlesu.

To dojalo jeho srdce. Konečně přišel na myšlenku vzít otce sebou. Nechal mrtvolu opatrně odvést do svého obydlí. Potom šla Květina ochotně za ním.

11. 9. 2014

Abdruschin - V ríši Ismánov

Nádherná lučina plná květů zářila ve slunečním svitu. Podivně utvářené, překrásné a vonící byliny tvořily koberec této lučiny. Něžně zbarvené veliké květy kolébaly svými kalichy na dlouhých stoncích a nad nimi se vznášeli, jako oživené květy, velicí motýlové s nádher­ně zbarvenými křídly. Honili se, usedali na květy, třepetali se naho­ru i dolů a obletovali květinové elfy, kteří pobíhali kolem sluneč­ních paprsků.

Uprostřed této nádhery stálo asi tříleté dítě. Se sepjatýma ručka­ma pohlíželo udiveně na zázrak kolem sebe. Jeho oči závodily v záři se slunečními paprsky, neboť se v nich odrážela zlatá zář. Vlasy vlály kolem pravidelně zformované hlavičky, jako by kolem ní byla utkána zlatá zář.

Nyní se blížil obzvláště veliký motýl. Dítě zajásalo:

"Ó, pojď sem, ty krásný a milý motýlku!"

Dítě natáhlo ručky a motýl uposlechl prosebného volání hlásku. Usedl na dětskou ručku a rozepjal svá nádherná křídla.

"Imio, Imio, podívej se!" zajásal chlapec, který se neodvážil kvůli své radosti ani pohnout.

Od okraje lučiny sem přicházela ženská postava ve splývavém bílém rouchu. Její černé vlasy byly spleteny na hlavě jako koruna a na nich byl upevněn tenký závoj na ochranu proti slunečním paprskům a příliš velikému světlu.

Přátelsky se blížila k chlapci a pozorovala s ním motýla. Tiché trhnutí projelo tělem zvířátka a pak uletělo mezi květiny.

Zklamaně klesla chlapcova ruka:

"Škoda!"

Imia jemně pohladila chlapcovy vlasy:

"Vidíš elfy, Abd-ru-shine, kteří tu tančí kolem květů?"

"Ovšem, že vidím!" smál se chlapec. "Slyším je také zpívat!"

"Tak si zavolej některého z nich! Jsou ještě líbeznější než motýlové."

"A myslíš, že přijdou, Imio?" tázal se maličký, avšak aniž obdržel odpověď, zavolal milým hláskem: "Elfíčkové, malí elfové, přijďte k Abd-ru-shinovi!"

V kruhu elfů, kteří tančili nablízku své reje, vznikl neklid a zdálo se, jako by všichni elfové chtěli uposlechnout volání. Pak se oddělil jeden z nich, vznesl se do výše k chlapci a tiše jako dech se posadil na nataženou ruku. Chlapec sotva dýchal. Štěstí a radost chvěla jeho duší. Pohlížel na elfa, na tuto nepatrnou bytůstku plnou krásy a líbeznosti. Pak se váhavě tázal:

"Smím tě vzít, maličký elfe, s sebou, když se posadím na druhé straně pod veliký cedr?"

Malý elf musel odpovědět, aniž by to Imia slyšela, neboť s radost­ným zajásáním ubíhal Abd-ru-shin přes louku. Na okraji stály mohutné, nádherné cedry, které rozšiřovaly ve slunečních paprscích kořeněnou vůni. Pod jedním z nich čekalo lůžko z jemných bílých kožešin na chlapce unaveného hrou, který se na ně pohodlně usadil.

Maličký elf, který letěl s chlapcem, se posadil na vysoké zelené stéblo, které vyrůstalo vedle chlapce ze země. K němu se přiblížili ještě další elfové v různobarevných rouchách a vyprávěli o svém živo­tě ve slunečním svitu a vůni květin. Hovořili o květech, travinách,  motýlech a broucích, až Abd-ru-shin usnul.

Když se probudil, byli již elfové pryč a nad jeho hlavou zpíval ptáček svou píseň ku poctě Boha a Pána. Zbožně sepjal chlapec své ruce a naslouchal. V zelené půdě se objevila hlavička se zlatě se lesknoucíma očima. Byla to ještěrka o něco delší než chlapcova ruka. Vesele se k němu připlazila, když zpozorovala, že jeho oči na ní spočinuly. Také ona dovedla mnoho vyprávět o svém životě mezi kamením a bylinami.

"Pohleď, kdo přichází, Abd-ru-shine!" Přerušila Imia důvěrný rozhovor, ze kterého nic nevnímala. Mohla ovšem všechno bytostné vidět, avšak jejich řeč, kterou nebylo možno zachytit lidským uchem, jí byla nesrozumitelná. Při zvuku jejího hlasu zmizel pták i ještěrka. Chlapec vzhlédl a vyskočil z lůžka. S hlasitým jásotem pospíchal příchozímu vstříc:

"Is-ma-eli!"

Muž oslovený jménem Is-ma-el byl vysoký, bělovlasý a silné posta­vy. Cosi úctyhodného na něm spočívalo. Jeho hluboce modré oči se zdá­ly pronikat člověka do jeho hloubky.

Jeho roucho bylo bílé z nádherné látky, sepjaté zlatým pásem. Zlatý kruh obepínal jeho čelo. Úzké, velmi bílé ruce se vztahovaly vstříc přibíhajícímu chlapci.

"Abd-ru-shine, můj synu," přátelsky ho pozdravil a položil mu své ruce na ramena.

Chlapec vzhlížel k němu vzhůru se smíchem.

"Víš, co říkala ta ještěrka?" tázal se významně. "Za několik dnů začnou velcí brouci svítit. To musí být krásné. Dělají to každý rok, ale já jsem to ještě nikdy neviděl. Uvidím je tentokrát?"

"Jistěže uvidíš, Abd-ru-shine, nyní jsi na to již dosti stár. Je čas, abys poznal všechny divy, které Boží vůle vložila do přírody. Také se ti objeví, abys je poznal."

"Z tebe, skrze tebe a k tobě," dodal tiše v hlubokém zamyšlení tak tiše, že naslouchající chlapec tomu nerozuměl.

Abd-ru-shin horlivě vyprávěl o motýlech a elfech. Is-ma-el se radoval s ním: "Nech si zítra ukázat od motýlů, jak vylétají ze svých nepěkných kukel. Budou jistě vědět, kde se jejich druhové chtějí vylíhnout. Dej se tam zavést a podívej se!"

Chlapec přikývl. Nejraději by byl hned zase utíkal na louku, avšak Is-ma-el ho uchopil za ruku a vedl sebou po cestě, která tu pokračovala pod stinnými cedry.

Místy stromy uvolňovaly vyhlídku, a pak bylo vidět ostré skály, které se zdály tyčit až do nebe. Byly porostlé popínavou zelení a ma­lými kmeny, na kterých rostly červené, bílé a fialové zvonky. Vyhlí­želo to velmi půvabně, když se vše pohybovalo ve vzdušném vánku.

Od té doby, co se Abd-ru-shinovy oči otevřely pro pozemské bytí, byly obklopeny krásou. Nic jiného ještě neviděly. Přesto byl chlapec vnímavý pro všechno krásné, s čím se setkával. Stokrát viděná věc skrývala pro něho stále nové nádhery.

Zdálo se, že Is-ma-el cítí totéž. Přizpůsobil svůj krok krokům dítěte. Společně se radovali z toho, co viděli.

6. 9. 2014

Abdruschin - Perzskí rodičia

Hrozivě ční skalní hrad mezi horskými stěnami.

Byl zbudován ze stejných kamenů, kvádr byl kladen na kvádr a všude bylo použito skalisk jako základů. Často tvořily dvě skály stě­ny obrovské haly. Jen znalecké oko mohlo rozeznat, co vytvořila pří­roda a co lidské ruce. Trhliny ve skalách byly upraveny ve střílny a běda nepříteli, který by se odvážil přiblížit.

Šedivé a zvětralé se jevily skály a zdi, jestliže se někdo díval zdola nahoru. Přišel-li však blíže, tu uviděl, že kámen má krásnou červenou barvu a že je protkán šedivými a bílými žilkami. Horniny by­ly pevné a žádné rostliny se na nich nemohly uchytit. Ani travička nevyrůstala z trhlin. Nahé a holé se tyčily skály nad linií stromů a keřů, bylin a květů. Příjemná zeleň by se také ani nehodila k této vzdorovité pevnosti.

Kdo chtěl vstoupit do hradu, musel umět lézt jako koza a musel využít každého zářezu na skalách, aby nalezl místo pro opatrně tápa­jící nohu. Mnohý, kdo se lehkomyslně pokoušel o tento výstup, zapla­til toto počínání životem. Nepřístupným byl skalní hrad a bezpečni jeho obyvatelé.

Kdo však byl veden obeznalým vůdcem, dospěl až na vrcholek a pomo­cí pevné ruky přeskočil poslední průrvy a rokle, tomu se zdálo, ja­ko by byl přenesen do země pohádek. Cesta vedla skalními chodbami jako branami přímo do pevnosti.

Pracně urovnaný dvůr byl obklopen rozličnými budovami, které zezdola budily dojem obrovské stavby. Byly nestejně vysoké, stavěné rovně i napříč, jak to skály právě dovolovaly. Na nádvorní stranu byly střílny rozšířeny v okna, vyčnívající kameny uhlazeny a pokryty koši a květinami. Bujně visely tmavočervené a bílé květy dolů. Bylo vidět, že o ně pečují láskyplné ruce.

Při budovách stály kamenné lavičky. Některé z nich byly pokryty pestře zbarvenými koberci, jiné opět měkkými beránčími kožešinami. Všechno se zdálo být dobře udržováno a činilo dojem velikého blahobytu.

Tam v pozadí, kde se za budovami tyčila skála do závratné výše, stékal šumící pramen, jehož vody byly na mnohých místech zachyceny v kamenných nádržích. Vody však bylo tolik, že přetékala přes okraj nádrže a s hukotem a šumotem stékala do údolí.

Těsně u vody se nacházely stáje. Byli tu nádherné koně nejušlechtilejšího chovu, avšak malé rasy a stáli pořád připraveni pro knížete a jeho družinu. Koníci byli zvyklí na pohybovat se po horách. Pevně a rozvážně vykračovali cestičkou, na kterou se již neodvážila vstou­pit lidská noha.

Dole v údolí byly vesnice pod vládou knížete. Všechno, co nahoře potřebovali, se odtamtud přinášelo. Divoký a vzdorný byl kmen Peršanů, jehož kníže bydlel ve skalním hradě. Byli divocí a vzdorovití, jako tato pevnost, avšak svého knížete milovali a neznali nic jiného, než mu přinášet vše dobré a krásné.

Proto také místnosti byly nejnádherněji vyzdobeny. Nohy se bořily do měkkých koberců. Zlaté mísy, svícny a poháry tu byly všude v nadbytku. Lehátka z kožešin a pestrobarevných tkanin zvaly k odpočin­ku. Bylo tu nahromaděno ohromné bohatství drahokamů a jejich uspořá­daní svědčilo o smyslu pro krásu a radost z krásných věcí. Bylo tu vidět také množství zbraní: zvláště zahnuté šavle, dýkovité nože, ko­pí a jiné vrhací zbraně, všechny posázené drahokamy.

Nádherná vůně se táhla všemi místnostmi: byla to vůně růží. Jakmile se královna květin rozvinula dole v údolí, nemeškala kněžna zásobit se a naplnit své nádoby růžemi. Lístky růží byly pak ženami nashromážděny, které z nich získávaly voňavku, jež v době, kdy již růže nekvetly, byla v pevnosti cítit.

Vzdorní jako národ Peršanů, z něhož vznikli, byli i mužové u dvora knížete. Byly to vojenské postavy, jimž z očí zářila odvaha a rozhodnost. Jejich divokost však byla mírněna životem uprostřed krásy a harmonie ve službách knížecí dvojice. Svému pánu byli vroucně oddá­ni a v každém okamžiku byli ochotni radostně za něj položit svůj ži­vot.

V jejich řadách zavládla radost, když je kníže vyzval ke krátké výpravě, ze které se dosud vždy vítězně navrátili. Dobyvačná touha jim byla cizí. Když tasili meče, dělo se to jen proto, aby zabránili přehmatům sousedních národů nebo jiných kmenů, aby potrestali loupež nebo ochránili potlačené. Kníže se pak sám s celou duší zúčastnil bo­je a povzbuzoval svou družinu vlastním nadšením.

Jestliže se sama výprava podobala veselému svátku, tu návrat byl slavností, jaké nebylo rovno. Byly zapáleny ohně, které hořely na po­čest Mithrovu a měly vyjádřit dík za ochranu, kterou jim poskytl. Děkovné zpěvy zaznívaly vzhůru k Ormudzovi.

Všichni obyvatelé pevnosti nosili ve dne bílá roucha. Neobyčejně ušlechtile se jevily ostře řezané tváře v běli turbanovitých pokrývek hlavy. Spatřil-li někdo tyto muže takto pohromadě, tu se domníval, že přišel do shromáždění nejpřednějších knížat. Jakmile však sám kníže vstoupil mezi svou družinu, tu bylo lze hned poznat, že i tato ušlechtilost může být překonána.

Jakási posvátná zbožnost se zdála na něm spočívat. S klidnou důstojností se posadil na své místo mezi ostatní. Služebníci přinášeli pokrmy a zpěváci na svých strunových nástrojích doprovázeli své zpěvy o válečných úspěších a hrdinských činech.

31. 8. 2014

Život Abdruschinov na zemi (2. časť)

N a h o m e


Když myslíval na to, že tento mocný nepřítel mohl by jednou vpadnout do jeho kvetoucí říše, zhrozil se. Nebylo v něm bázně, neboť jeho Arabové byli ve válečnictví právě tak vycvičeni, jako v denních pracích. Přesto však vyslal posla k faraonovi a zval ho k sobě jako hosta. A právě tak vyslal posly ke svému příteli Ebranitovi.

Zavolal všechny povolané, kteří měli býti stále v jeho blízkosti pokud tu budou hosté. Jako velitel celého dvora byl Angonet, starý Ismán, jemuž podléhali všichni služebníci paláce. Rozkazy mu dával sám Abdrushin.

Pod vedením Angometovým rozvinula se brzy živá činnost, byly zařizovány komnaty pro hosty a zdobeny nádhernými předměty. Pro dceru faraonovu a manželku Ebranitovu bylo vyhraženo křídlo paláce.

Když všichni byli v plné práci, opustil Abdrushin palác, aby jel vstříc svému příteli Ebranitovi. Opět provázel knížete veliký zástup Arabů. Postroje koní svým stříbrným kováním lekly se v paprscích slunce. Abdrushin jel na ušlachtilém bělouši.

Postroje byly zdobeny drahokamy a bílá hřiva koně poletovala ve větru jako sníh. Ještě nikdy nejel Abdrushin tak vyzdoben.

Z dálky viděli Arabové, kteří měli nesmírně bystré oči, ležení stanů, nad nímž vládla vlajka faraonova. Ohlásili Abdrushinovi co viděli a brzy se rozletěli jejich koně směrem ke stanům. Již z dáli zazníval k jezdcům hlasitý křik a chraptivý zpěv. Abdrushin byl zneklidněn a obrátil se na jezdce, jedoucí za ním:

"Dej znamení, aby si připravili zbraně, neboť nám hrozí nebezpečí."

Sotva dořekl Abdrushin tato slova, uvolnil se od stanů houf jezdců a jel Arabům vstříc. Abdrushin pozvedl ruku s bílým šátkem, který hlásal jeho přátelské úmysly. Útočící jezdci strhli své koně a zůstali zpět. Očekávali Abdrushina, který byl brzo se svým průvodem u nich. - S údivem pohlíželi Egypťané na pověstného knížete Arabů.

"Vy jste bojovali?" tázal se Abdrushin, neboť zpozoroval stopy v písku, svědčící o divokém boji.

Egypťan, který se zdál býti vůdcem oddílu, se výsměšně zasmál:

"Dělali jsme otroky, pane! Nechtěli poslechnout a pokoušeli se uprchnout. Proto tu byl malý boj. Tam v písku leží několik polozahrabaných mrtvol. Máme ženy, pane, chceš je vidět?"

Mlčky přikyvl Abdrushin a dal se zavésti ke stanu, v němž čekali zajatí. S hrůzou viděl zkřívené tváře s úzkostlivýma očima, které na něho pohlížely v očekávaní nových hrůz. Čtyři veliké stany byly naplněny polonahými lidmi.

"Odkud jsou tito lidé?" - tázal se Abdrushin důstojníka.

"Byl to malý kmen, pane. Přepadli jsme je, neboť jejich kníže ukrýval poklady, které jsme hledali, nic jsme však nenašli a proto jsme se pomstili. Špatné dáme na trh a dobré dopravíme do paláce faraonova. Pohleď do mého stanu, kde já mám svou odměnu - ženu knížete a jeho dceru. Ty si ponechám!"
Egypťan se odporně zasmál.

Jen s námahou se Abdrushin ovládl.

"Ukaž mi je také," pravil.

"Na okamžik zaleskla se nedůvěra v očích Egypťanových, pak kráčel váhavě napřed ke svému stanu. Všechny jeho otvory byly uzavřeny. Dusný vzduch uvítal příchozí. Vnitřek stanu byl plný špíny a bylo tam temno, že si oči musely teprve zvykat na rozdíl mezi oslepujícím světlem slunce a touto chmurnou místností.

Konečně rozeznal Abdrushin nějaké obrysy. Jeho pohled padl na dvě postavy, které tu vedle sebe seděly na lůžku z hadrů. Nejiště udělal Abdrushin krok hlouběji do temnot k lidským postavám a sklonil se nad nimi. Díval se do temných očí ženy, která ve veliké úzkosti objímala štíhlé tělo děvčetě.

A toto děvče pohlédlo na Abdrushina zrakem, v němž byla nevýslovná hrůza, kterou byla dětská duše naplněna.

Jeho úsměv vrátil však dítěti důvěru. Pohled stal se prosebným a její rty se chvěly. Abdrushin se odvrátil a obrátil se na vůdce. Pohlédl ven trhlinou a u vchodu do stanu spatřil své Araby, jak tu stáli připraveni ve dvou hustých řadách.

"Obě tyto ženy a všechny zajaté mi předáš!" Z úst Egypťanových, jemuž patril tento rozkaz, vydral se výkřik. Abdrushin přistoupil blíže k němu, ale Egypťan se na něho vrhl, třímaje v ruke zakřivenou dýku.

Vzplanul divoký boj a bylo slyšeti jen těžké oddychování Egypťana, jehož síla stále umdlévala. Náhle bylo ticho a pak zaznělo slabé zachroptění. Z prsou Egypťana řinula se krev.

Také venku mezi stany odehrával se divoký boj. Arabové sekali kolem sebe jako diví a útokem překonali všechny překážky.

Ze stanů vyhrnuli se zajatci. Byli zbaveni svých pout. Zatím ve stanu vůdcově přitulilo se k Abdrushinovi dítě, hledajíc u něho ochranu. Jeho matka radostí plakala. Abdrushin zvedl děvčátko se země, a vynesl ji ven. Matka šla za nimi.

Rozrušeni a přece se zářícíma očima stáli tu jeho Arabové a projevovali svou radost nad vítězstvím. Jen v Abdrushinovi byl hnus, který nemohl potlačit - jak se mohou tito lidé smát, když právě zabíjeli!

Také on zabil poprvé ve svém živote a nikdy toho nezapomene.

Nikdy ho neopustí tato vzpomínka, ačkoliv se tak stalo v nejvyšší tísni.

Když Arabové spatřili svého knížete, obklopili ho. Plni záujmu chtěli si prohlédnout malou postavičku po jeho boku. Úzkostlivě tlačilo se děvčátko k Abdrushinovi a skrývalo svou tvář do jeho roucha.

"Zeptejte se zajatých, chtějí-li se vrátit do svých domovů." nařídil Abdrushin. Tu pravil jeden z Arabů:

"Pane, oni nemají žádného domova. Jejich město bylo zničeno Egypťany. Chtějí býti otroky u nás, budou-li moci u tebe zůstat."

"Řeknete jim, že nemám žádných otroků. Mohou však jíti s námi."

Pak se obrátil kníže k děvčeti, které stálo těsně u něho.

"Jak se jmenuješ?"

"Nahome."

"Chceš jíti se mnou, Nahome? A bude mne také tvá matka provázet do mé říše? Budete bydlet v mém paláci, neboť jste z knížecího rodu!"

Oči Nahome upřely se zářivě na knížete a bledé tváře kněžny zčervenaly radostí. Chtěly padnout před Abdrushinem, aby mu poděkovaly, on však je uchopil za ruce a zavedl je ke koním.

Poražení Egypťané stáli tu spoutáni a dívali se jak se Arabové vzdalují. Abdrushin věděl, že se navzájem sprostí pout, jakmile odejdou. Posadil Nahome před sebe na koně a kněžnu předal svému věrnému služebníkovi.

"Zpět domů!" zvolal Abdrushin a četa jezdců odklusala.

S údivem kráčela Nahome za Abdrushinem, když procházeli palácem. Její oči ulpívaly na drahocenných předmětech a nemohly se odtrhnout. Kníže toho nedbal. Náhle se musel zastavit, neboť Nahome chytila se jeho roucha a nechtěla ho pustit.

Zapuštěn do zdi a obklopen zelenými rostlinami byl tu mramorový basén, ve kterém plávaly malé, třpytivé rybky. S překvapením zastavila se tu Nahome a vyrazila udivený výkřik.

Abdrushin se tomu zasmál a měl radost. Myslel na to, že se dosud nikdy nestalo, aby někdo v jeho tichém paláci jásal nad něčím krásným. Když kráčeli dále, bavilo ho stále více pozorovati bezmezný údiv na vyhublé tvářičce. Zůstával stát, když se ona zastavila a zadržoval nevědomky dech, když Nahome přestávala dýchat.

Konečně přišli do té části paláce, kde měla Nahome bydlet.

Vsoupili do rozlehé místnosti, v jejímž středu byl veliký, vodou naplněný basén. Kolem na podlaze seděly bíle oblečené ženy.

"To jsou ženy, které ti budou pomáhat, až si budeš hrát!"

"Já si přece nehraji!" pravila Nahome.

"Vždyť jsi ještě tak mladá!"

"Já mladá, je mi přes osm roků. Za dva roky se mohu vdávat!"

Abdrushin se smál.

"Za dva roky se chceš vdávat?"

"Nechci, ale mohu!"

"Co chceš tedy udělat s těmi, které si měly s tebou hrát?"

"Mohou mi pomáhat, když se budu oblékat. Mohou mi šít nové šaty, schovávat mé šperky a provázet mne palácem."

Teď se opět Abdrushin zasmál. - Což se ti v paláci nerozsvětlilo od té doby, co přišla Nahome? Nebyl veselejší tento vždy tichý a téměř vážný kníže? S Nahome přišel život do velikého paláce. Její smích budil nádherné komnaty ze soumraku. Všude začal proudit život, neboť Nahome byla opravdu všude!

Tváře Ismanů změkly, když běžela kolem nich svým rychlým krokem. Úsměv přeletěl přes jejich tváře, když Nahome čekávala na knížete po každodenní ranní pobožnosti.

Do hájů nesměla vstoupit, ale stávala toužebně před zlatou branou a dívala se do zeleně keřů. Její ruka se natahovala po vzácných, vonících květinách v blízkosti brány. Často se jí podařilo něco utrhnout. Pak zastrčila Nahome květinu za pás a smála se, když na ní spočinul Abdrushinův pohled. Očekávala vždy, že za to dostane vyhubováno, ale nestalo se tak nikdy.

Matka Nahome žila uzavřeně sama pro sebe. Truchlila pro zavražděného manžela. Nahome však byla naplněna takovou životní radostí, že se počala vyhýbat truchlivé blízkosti matčině.


Vyhledávala Abdrushina. Nebyl si před ní nikde jist - nacházela ho všude. Jen před síněmi modliteben a před chrámem zůstávala stát. Tam selhávala její odvaha. Po dlouhé hodiny stávala u maličké brány, která vedla ze záhrady paláce do chrámu. Tam čekávala na Abdrushina.

30. 8. 2014

Život Abdruschinov na zemi (1. časť)

Přijato omilostněným a k tomu povolaným  člověkem z Abd-ru-shinova okolí.


Únos

Osamělý jezdec ujížděl krajinou... Jel neúrodnou stěpí směrem k horám, které se nejasně rýsovaly na dalekém obzoru. Ostře čňely hory k nebi. Hrozivě bránily se každému vetřelci, který se jim chtěl přiblížit.

Divoké kmeny obývaly skalnatá údolí hor. Pro svou ukrutnost byly obávány a nikdo se neodvážil jich napadnout. Cizinec by zbloudil v roklích tohoto prasvěta, neboť se zdálo, jakoby tu nebylo vůbec cest pro lidi. Obyvatelé této země slézali však obratně štěrkovité svahy a stoupali po příkrých stěnách hor, jako by to byly pohodlné silnice.

Osamělý jezdec dospěl k večeru do údolí, které se tu zařezávalo ostře jako neviditelná, úzká trhlina, do skalnatých hor. Seskočil s koně a držel při tom pevně jakýsi uzlík, který po celou dobu své jízdy nedal z rukou. Opatrně ho položil na zem a odepjal od sedla brašnu s potravinami a měch na vodu. Potom posadil se vedle uzlíku, ve kterém se to počalo živě pohybovat.

Muž vzal uzlík na klín a odvinul lehké závoje, které všechno zahalovaly. Jeho tvář se rozjasnila, když spatřil usmívající se tvářičku dítěte, které mohlo býti asi rok staré. Pečoval o toto dítě jako matka, rozvinul je opatrně z jeho hustých zábalů a napájel je tekutinou, kterou měl s sebou ve vaku.

Chlapec byl spokojen. Smál se na svého ochránce, který se pokoušel s ním si pohrát, ale tak neobratně, že to chlapec nevydržel. Pěsti mužové byly příliš tvrdé, aby mohly hýčkat dítě. Zapomínal stále, že dítě není ze železa.

Když jezdec zpozoroval, že chlapec chce plakat, polekal se a zabalil ho zase do závojů a šátků. Pak uložil opět všechno do brašen, vyšvihl se na koně a vjízděl zvolna do úzkého údolí.

Nadešla noc. V jedné jeskyni se utábořil. Jezdec položil dítě na lůžko, aby bylo chráněno před nočním větrem, pak také i on ulehl, jsa k smrti unaven.

Již po týdny byl osamělý jezdec na cestách a toto byla první noc, kdy klidně usnul. Stále byly v něm obavy z pronásledování, které mu nedopřávaly klidu. Teprve nyní pod ochranou divokých hor, vrátil se mu opět klid.

Příběh tohoto muže byl zvláštní. Jeho zevnějšek se nijak nehodil k úloze ochránce dítěte, které mu bylo více než poklad, více než život! Výchova tohoto dítěte byla jeho životním úkolem.

Nic nerušilo klid obou spících, kteří byli osudem tak úzce spjati. Jezdec musel uloupit toto dítě, poněvadž to nebylo jinak možno - a dítě potřebovalo nutně tohoto muže, jestliže nemělo být zavražděno.

Daleko za nimi bylo všechno nebezpečí. Daleko byl také knížecí zámek, v němž přišlo dítě na svět.- Divoké hory, které nyní přijaly oba do své ochrany, ačkoliv se jinak uzavíraly každému cizinci, byly domovem tohoto jezdce. V jejich roklinách žil početný kmen, jemuž byl knížetem.

Nikdo z lidí nemohl tušit, že ve výši dvou tisíc metrů je obrovský palác, postavených z velikých kvádrů. Nikdo nemohl vědět, že v tomto vysoce položeném údolí, uzavřen před celým světem, žije kníže spravující ohromné poklady, ve skalách bylo zlato a také horské potoky byly plny zlatých zrnek.

Tam nahoře bylo možno nalézti přepych, o kterém neměl svět ani tušení. Lidé střežili poklady, které nalézali v zemi. Ze zlata tvořili ozdoby, skvosty a horské kryštaly vybrušovaly v nádherné poháry a nádoby. Na úrodných svazích a v níže položených údolí zakládali kvetoucí zahrady a přeměnovali přírodu v netušeně krásný kus země. Byl to ráj uzavřený v nebetyčných a příkrých skalách. A nikdo neznal cesty, která tam vedla.

Když nastalo jitro a slunce vyslalo první své paprsky do jeskyně, kde spal jezdec s dítětem, probudil se muž osvěžen hlubokým spánkem. Opět věnoval péči nejdříve chlapci a pak pojedl také sám. Potom vzal dítě do náruče, ale tentokrát sňal závoje, které zahalovaly jeho hlavičku, neboť se již nebál pronásledovatelů.

Zlaté jitro rozvíralo se před nimi. Muž vystupoval opatrně vzhůru se svým lehkým břemenem, zkoumaje krok za krokem půdu pod nohama. Cesta byla podobna schodům a vedla prudce do výše. Byla však tak úzká, že kůň mohl jen zvolna kráčeti a klásti opatrně kopyto vedle kopyta. Znal však tuto obtížnou cestu, tak dobře jako jeho pán. - Po těžké námaze dosáhli konečně náhorní roviny, odkud vedla vzhůru již širší cesta. Zde vyšvihl se jezdec opět na koně, aby mohl rychleji postupovat vpřed.

Stále výše stoupalo slunce a jeho paprsky začaly pálit. Pečlivě zahalil proto jezdec hlavičku dítěte. Vystupovali tak hodinu za hodinou, až náhle končila cesta u skalní steny.

Ve skále nebylo ani jediné trhliny, kterou by mohl proniknouti člověk. Na druhé straně cesty rozvírala se však prudce hluboká propast, budící závrať.

11. 8. 2014

Odpúšťať znamená zabúdať - kto to dokáže?

Susanne Schwartzkopff
Často si myslíme, že sme odpustili tomu, kto nás urazil, že vina je zmazaná ľútosťou, avšak zabudnúť ten dej, tu urážku nemôžeme ešte dlho. Žije v nás ďalej, znova zraňuje. "Odpustiť áno - ale zabudnúť nemôžem." Tak hovoríme a neberieme na vedomie, že odpustenie vyžaduje aj zabudnúť, aby bolo skutočne zmazané.

Sedliakovi zabral sused medzu. Nastala dlhá ťahanica a hádky, až konečne sused spoznal, že bol v nepráve a vzdal sa svojho nároku. Nastal teraz pokoj? Za nič na svete. Na miesto boja nastúpila nedôvera, pretože, kto môže vedieť, čo má závistlivý sused za lubom. Nič dobré od neho nečaká.

Naozaj nie? Je nedôvera vždy následok urážky? Nemala by skôr nastúpiť dôvera, dôvera v zmenu zmýšľania suseda, blížneho? To by bol stavebný kameň, kameň v základoch susedského vzťahu, kameň, na ktorom by sa dalo stavať ďalej. Ale to nám pripadá ťažké. Oveľa ľahšie sa nám zdá, ďalej nedôverovať a "byť na stráži". Na koho však padá nedôvera späť? Na pôvodcu, samozrejme. Ona unavuje jeho dušu, pretože nedôvera sa zarýva stále hlbšie, prenáša sa na druhých, na nezúčastne- ných a napokon stojím plný nedôvery voči celému životu.

Vykynožte nedôveru, ľudia. Radšej sa nechajte raz v dôvere sklamať, ako žiť trvale v búrlivom mraku nedôvery. Ona otravuje váš duševný život, nedovoľuje vám byt nezaujatými, plnými dôvery, áno, odháňa vám radosť zo života, podkopáva ju.

Odpúšťať - to nám pripadá ťažké. Ale zabúdanie, ktoré by malo nasledovať, je niečo iné. Ak je to brat, ktorý ma oklamal, ak je to priateľ, ktorý ma podviedol, potom aj odpúšťanie pripadá ťažké. 0 čo ťažšie je však zabudnúť na to, nechať tento poklesok skutočne vyhasnúť. Stále znova sa mi objavuje pred očami a v spomienkach ma mučí. Má to tak ísť ďalej a strpčovať mi život? Jestvuje nejaký liek proti tejto pomstychtivosti?

Pokúsme sa o to. Najskôr si ujasnime, čo viedlo k tomuto poklesku. Bol to strach pred následkami? Bola to ľahkomyseľnosť, ktorá nechcela uznať vážnosť situácie? Bola to panovačnosť, ktorá ma utláčala - čo to bolo? Bola to núdza, ktorá vynútila lož? Jasnosť poznania skutkovej podstaty mala by byt prvou skúškou. To sa najľahšie odpúšťa a tiež zabúda. Bol to vedomý podvod? To sa odpúšťa a zabúda horšie. Bola to klebeta? Tá bolí hlboko a dlho, lebo ona vytvorila klamný obraz, ktorý mnohých zmýlil. Tu pomáha len jedna istota: Pravda vyjde na povrch. Odpoveďou nech je v tomto prípade mlčanie. Ponechať pravde, aby sama pôsobila.

Ako je to však tu so zabúdaním? Zdá sa byť nesmierne ťažké a ku zmierlivosti trochu pomáha len priznanie: Ja sám som plný chýb. A tiež prosba:

Pomôž mi, ó, Bože, aby som dokázal odpustiť!"

31. 7. 2014

Šťastie

Susanne Schwartzkopff

Tak túžobne si ľudia želajú slobodu a ešte vrúcnejšie dúfajú v šťastie  a úpenlivo si ho vyprosujú. Aspoň raz v živote byť šťastný! Tak hovorí a tak si to želá nespočetné množstvo ľudí, pričom zároveň s týmto prianím vyslovujú pochybnosti o stálosti šťastia, po ktorom túžia.

Čo si človek predstavuje pod výrazom „šťastie“? Pýtajme sa okolo nás, mladých i starých – znova a znova budeme počuť rovnaké odpovede: naplnenie lásky, bohatstvo, požehnané deti, úspech v živote, uspokojenie z moci, ovládanie druhých. To je približne pre človeka škála šťastia, pričom najžiadúcejšími formami šťastia sú láska a peniaze. Za peniaze si možno zaopatriť akékoľvek iné formy šťastia a šťastie v láske splňuje po nejaký čas všetky priania, lebo láska odsúva na bok všetko ostatné.

Zaiste všetko toto šťastie nesie na sebe punc pominuteľného. I tie najvrelejšie uisťovania o láske raz ustanú. Šťastie lásky nezostane tak svieže a kvitnúce, akým bolo spočiatku. Ak sa nepridruží k láske ešte niečo iné, teda nasleduje veľmi skoro presýtenie, ktoré urobí z tej najnežnejšej zamilovanej dvojice ľahostajný manželský pár.

Ako rýchlo vybledne i dráždivé kúzlo bohatstva. Ak môžem docieliť splnenie všetkých svojich prianí, odpadne tým to najkrásnejšie, totiž – môcť si priať. A tiež tu po prvej radosti, po prvom pôžitku, nasleduje otupenosť a presýtenie. Bohatí ľudia sú zriedka šťastní, len sa ich opýtajte! Komu dá život príliš hmotného majetku, ten je vždy presýtený a pritom predovšetkým hlad dodáva chuť k jedlu.

A ako je to s mocou? Prináša moc šťastie? Nie, tiež moc v úlohe šťastia zlyhá, lebo akonáhle už nemôže byť zväčšovaná – raz taký okamih nastať musí – lebo dosiahne svojho vrcholu, vtedy neustane dráždiť držiteľa moci neukojenosť, lebo nutkanie po zväčšení moci zostáva a ďalej ho podnecuje. Táto neukojená túžba po zväčšení moci je ako neustále popoháňajúci bič, takže držiteľ moci stále hľadá, kde by ju mohol nanovo uplatniť.

Všetky tieto formy vysnívaného šťastia nie sú trvalé, lebo vyrastajú z falošného, nezdravého základu. A tento základ sa nazýva „sebeckosť“.

26. 7. 2014

Musím mať pravdu!

Lucien Siffrid
nešný úpadok našej kultúry je v hlbokom rozpore s dianím podľa vôle Božej, pretože ona podporuje vývoj a výstavbu. Je teda čosi nesprávneho v ľudskom myslení, na ktorom stojí celá naša kultúra.

Tento omyl spočíva v tom, že ľudia nie sú schopní pokorne prijať poznanie z veľkého diania, nie sú schopní skloniť sa v tvorivej radosti pred prameňom celého bytia. Človek chce sám dobíjať prírodu, chce premáhať prírodu! Domnieva sa, že je sám východiskom všetkého poznania Preto je aj myslenie a jednanie človeka sebavedomé a nestará sa o vôľu Božiu.

Všimnime si veľmi rozšíreného spôsobu hovoru medzi ľuďmi. Nezáleží im na objektívnej pravde, ale v prvom rade zdôrazňujú svoj vlastný názor, svoju vlastnú skúsenosť. Ak sa zhovára niekoľko ľudí o najvšednejších veciach, snažia sa toho druhého ohromiť, či už svojimi vedomosťami, alebo zážitkami, bolesťou alebo skúsenosťami v užívaní sveta.

 Ak počúva také hovory skutočný odborník, vidí, ako málo títo ľudia vedia, ale ako veľmi im záleží na tom, aby vynikli oni, aby ich vedomostiam sa ostatní obdivovali a ich názor uznávali za správny. Často je v pokušení vmiešať sa do rozhovoru a uviesť prehnané  myšlienky na pravú mieru.

Tým by síce zamedzil ich tláchaniu, ale by ich nepresvedčil, len by snáď učinil zadosť svojmu pocitu ješitnosti, lebo by v ňom poznali vynikajúceho odborníka, ktorému by lichotili, aby zakryli svoje rozpaky.
Často sa dostávame do podobných situácií, kde nejde o službu Pravde, ale len o ukojenie vlastnej ješitnosti.

Všimnime si podstaty väčšiny sporov a debát ktoré toľko zaujímajú myseľ vedeckých a kultúrnych pracovníkov i kritikov. Každému ide o to dokázať, že on má pravdu, a nie jeho protivník. A toto závodenie je veľmi vžitý zvyk, ktorý už tak hlboko prenikol do mäsa a krvi, že celé myslenie, reč i jednanie ľudí je tím prestúpené. Politika, hospodárstvo, umenie, veda, priateľstvo, život rodinný i manželstvá sú otrávení týmto závodením.

2. 6. 2014

Zlatá horúčka

Susanne Schwartzkopff


V horké pouštní krajině kopali dohněda opálení muži a hledali zlato. Z řečiště jediné řeky, která jí protékala, vypírali zlatá zrnka. Kopali a pracovali, až se jim po čele řinul pot. Mnozí z nich měli štěstí a našli větší kusy zlata. Schovali je rychle ve vacích, které s sebou stále nosili. Ve dne v noci se neodloučili od svých pokladů a dokonce i ve snách mysleli na zlato. Každý zde toužil zbohatnout, tak rychle zbohatnout, jak to jen bylo možné. Leckterému vypadla lopata z ruky dříve, než dosáhl cíle. Mnozí klesli předčasně do hrobu, když je někdo zabil v prudké hádce, nebo je skosilo pijáctví, protože pití bylo jejich jedinou zábavou. Řada z nich zemřela na horečnatou nemoc, mnoho jich bylo zabito ze závisti a ziskuchtivosti. A co se pak s nimi stalo?

Sledujte jednoho z nich na cestě, kterou se musel pustit po své smrti, když byl náhle odvolán ze života. Našel velkou hroudu zlata. Když ji spatřil na propíracím sítě, nemohl téměř věřit svým očím. Rychle ji schoval, ohlédl se, zda ho nikdo nepozoroval, a předčasně ukončil práci.

"Nono, Bene, jak to, že dneska končíš tak brzy?" zeptali se ho kamarádi.

Stěží odpověděl. Sledovali ho závistivými pohledy.

"Asi mu přálo štěstí," řekl zrzavý Ir Mike a jeho slova podnítila ostatní muže k větší aktivi-tě. Ještě zarputileji házeli lopatou a kopali, rýžovali a prosívali, ale nikomu z nich se nepodařil podobný nález.

Ben si přivedl koně, a než se ostatní vrátili z práce, byl již na cestě do města. Chtěl svůj poklad dopravit do bezpečí. Dopadlo to však jinak, než si představoval. Na hlavní silnici ho v jedné nepřehledné zatáčce přepadl lupič. Zabil ho, oloupil a jeho mrtvolu odvlekl do křoví, kde ji přikryl větvemi.

Ben se nikdy nevrátil, ale jeho kamarádi se po něm ani dál neptali. Nebylo nic zvláštního, že někdo odešel a už se nevrátil. Lidé se neustále střídali. Jeho místo u zlatonosné řeky zaujal někdo jiný a házel, kopal a pracně se snažil vyrýžovat si z písku trochu zlata.

Ben však žil, nebyl mrtvý. To znamená, jeho tělo již nežilo, z něho život unikl, ale on sám, Ben, žil dál. Jeho tělo mu bylo odňato tak náhle, že byl ještě nějakou dobu jako omámen, až ho uchopila jakási ruka a táhla ho bezohledně s sebou. "Musíš jít se mnou," slyšel drsný hlas a pak už nic necítil, dokud se neprobudil a nerozhlédl se.