Dlouhý čas uplynul od té doby, kdy
Parsifal a Irmingard žili na zemi jako Abd-ru-shin a Nahome.
Tato událost vnesla do mnohých lidských duší paprsky Světla
a čistoty, které v nich zůstaly. Rozšiřovaly se dál v
tam, kde našli vhodnou půdu. Taková místa zářila v hmotnosti jako
ojedinělé světlé body, zatímco vyšší říše a úrovně podobaly se jemným
filtrům, které bez překážek nechaly pronikat proudy sil.
Mimo vysokého duchovního
bylo ješťě i všechno bytostné ještě prožhaveno. To
byla doba, ve které všichni bytostní pomocníci mohli
radostně působit ve hrubé hmotnosti,
protože je lidé poznávali a šli za nimi. Na mnohých
místech Země proudil čistý život a bytostní zjevně, všem lidem viditelně
pomáhali.
Tak se dostalo tehdejším lidem vědění o
bytostných pomocnících, které oni považovali mylně za bohy,
protože je poznávali jako jiného druhu. Viděli, že žijí čistě podle vůle
Boží a uznávali je proto jako mocnější.
Ve stejnoměrně rytmických
kruzích kroužila Země, jako ostatní hvězdná tělesa kolem své
dárkyně světla a matky zářícího slunce. Vyhlížela ještě jako malá a
svěží, ačkoliv měla za sebou lidskými smysly nepochopitelné,
nepopsané a nevyzkoumané dlouhé doby vývoje. Kolem Země
se valily jemné obláčky opálového třpytu. Tam, kde čistší lidští duchové
zakotvili na Zemi svatou sílu Světla, takové místo
bytostní označovali rozžhavením jasných světlých tonů.
Třpytné, světlé proudy čistoty byly
takovými místy přitahovány jako silným magnetem.
Bytostní pomocníci je nesli, zpracovávali a předávali do hmotnosti.
A tak se tkaly po staletí světelné sítě dále kolem země a
mohli tak dávat nová a nová spojení s Boží
silou. Kde však se leskly temné
barvy opaluzujícího kruhu, tam byla taková místa na Zemi, v nichž lidé
obětovali nadvládě rozumu. Tam orgie
zatlačily svaté Boží slavnosti a zlé činy lidí vydechovaly
temné výpary. Tam se nikdy také nesklonil paprsek Světla. Mrtvý byl lesk
žhavého opálu.
Tak to bylo nad Babylonem, nad
Egyptem a nad mnoha ostrovy Malé Asie, kde všude
zašly doby čistého lidského chtění. Z kdysi mocného
vzrůstu zralých národů nastal tam zánik, z nějž čišela záhuba
a zkáza.
Jasně však třpytila se nad
dalekou modří moře, plující tkanivo jemné hrubohmotnosti,
proniknuté čistě bytostnými silami.Slunce se zrcadlilo ve vlnách, které
bez ustání vydávaly hučící šum jako vzdálené znění varhan ke cti a slávě Boží.
Jásající Neredi
probíhali tímto hlučícím světlem, sahali do světlých
tkaniv a podávali ruce vzdušným bytostem.
Světlé, křivolaké cesty, ostrovy a zálivy v
dálkách se leskly tímže třpytným světlem.
Čistě a skromně,
prostě a mocně ve své přirozené netečnosti třpytilo se
pobřeží Řecka za mořem. Daleký břeh Olympu vznášel se k temně modrému nebi a
kolem něj se sbíhaly drsné krásy země jako stáda kolem pastýře.
Nad zemí Řeků, nad mořem
a nad protilehlým pobřežím Malé Asie bylo možno pozorovat
zvláštní pohyb.
Stříbrně jasné průzračné světlo zdálo
se obzvláště rozjasňovati tento bod za ním. Na březích
moře zvedaly se chrámy a pevnosti, mohutné jako stavby
obrů. Mocná města zářila ve slunečním světle a
jejich stavby mluvily přímou, vážnou a
silnou řečí víry, kázně a pořádku. Mluvily o
zvláštní píli a zpívaly vznešenou hrdinskou píseň k
poctě bohů.
Nikde nebylo ani stopy o
lehkomyslném a nádhery milovném víru. Přece však žila již tehdy vzdorná
heroická svévole, která hrozila učiniti ze zbožných, bohabojných hrdinů
vpurné dobrodruhy, kteří zotročili slabé, ne však k výstavbě, ale jen k větší
moci.
Zvolna blížilo se oživující
stříbrolesklé Světlo Božské lásky k pobřeží. Snášelo
se, jakoby hledalo a žehnalo této zemi,
nemohlo se však zastaviti. Nemohlo se ani snést dolů přesto, že
světlí bytostní pomocníci jásavě zvedali a vzpínali své
ruce, připravené vytvořit most, aby Světlo
Boží mohlo přejít do hmotnosti.
Stříbrně lesklá záře plula
oblaky nad pobřežím a mořem a pak spočinula nad břehy Troje.
Tak byla připravena země, národ a
dům, do nějž měla být ponořena jiskra z Božského Světla. Aniž by to
tušili, žili lidé na zemi své práci, boji a požitku, žili z darů
Božích a v silách přírody viděli moc svých bohů. Čistá a prostá,
drsná a jasná byla řeč této země tak, jako mravy jejich
obyvatelů. Muži byli pastýři, sedláky a válečníky. Ženy obstarávaly
domov, připravovaly pokrmy a šatstvo. Staraly se o
dobrý mrav a stav čeládky a dobytka a vychovávaly děti.
V tomto přirozeném životě a práci
vyvíjel se jejich duch klidně a správně. Nevědomky tak
dozrávali. Jasný, prostý život žen, které svůj kruh
povinností v otcovském domě jen vyměňovaly za totéž v domě manželů,
je přirozeně otvíral k příjmu čistých sil, které byly nad
nimi. Obdivováním všeho čistého spěli vzhůru. Pracovaly na
sobě a touha, kterou jejich duch tišil kultem bohů, je zušlechťovala.
Snažili se také přenášet toto zušlechtění ducha i na venek.
Počínaly očišťovat sebe a své okolí, povznášet je a krášlit
je. Půvabem svých bytostí si získaly moc. Tak se staly strážkyněmi domova
a chrámů Božích.
Silně působila ctnost čistoty a
věrnosti vysokých bytostí, které tvořily most k pozemské ženě. Řekové je
nazývali Herou a Hestií. Planoucí Hestie blížila se často ve
světle plamenů posvátného krbu, který byl umístěn
ve středu velkého obývacího pokoje každého domu. Nechť to
bylo obydlí králů nebo jen prostého muže. Mohutné zdi velikých síní
se zvedaly vzhůru jako síla obrů. Věže byly vysoké a rozlehlé,
brány mocně opevněné. Základy z kamenů mocných kvádrů
v obrovských rozměrech nesly vrchní stavbu
z hrubého hliněného materiálu.
Tak dozrávala také Troja k
velké události Světla na Zemi. Byla připravena k přijetí Božského
mystéria, které se již odehrávalo ve svatém hradě Světla.
Opětně mělo se dostati všemu stvoření velké milosti, lásky
Boží. Co Parsifal započal jako Abd-ru-shin, to měla Maria jako Kassandra
na Zemi dokončiti.
A vůle Páně byla vykonána ve
svatém Grálu. Svatá nádoba žhnula a kypěla, když ze Syna
proniklo Světlo jeho Otce. Ve vysokém světle, zlatém křesle
trůnil král Parsifal. Byl bílý jako krystal a průzračně zářící
jako velký diamant. Nad jeho hlavou ve
stříbrné přilbě s korunou zářila holubice. Jeho oči byly
jasné jako zlato a záplava světlých vlasů padala mu až na ramena. Ruce
průzračné jako alabastr svíraly meč. Po pravici
seděla Maria v zářivě bílém hávu. Irmingard přicházela
následována zástupem líbezných žen po širokých svítících schodech z jedné síně
po levé straně velkého sálu. Její pozdvižené ruce nesly světelnou nádobu,
kterou v kleče podávala králi svatého Grálu.
Všechno se rozezvučelo tóny varhan a
mocných chórů zvonů. Zvonění se rozléhalo v nesčetných vlnách
a s hůry proudily stále nové proudy nejčistšího světla.
Velké sloupové síně byly
zcela naplněny nepřehlednými zástupy zářících duchů. Ve všem
tom lesku a ve znění světla chvělo se svatým hradem
uctívání Boha. A nová, ještě mocnější hučící vlna zlatého světla
se snesla, byvši z Božského tajemství vyslána slovy
Otce:
Tak
se staň.
Boží ruka snesla
se nad hlavou Syna a oddělila lásku
od spravedlnosti. Na ramena Marie položil se nádherně lesklý plášť
v zářivé černi. Maria byla prožhavena jako světlo svaté nádoby
v rukou Irmingard. S hůry proudila síla Otce a Maria držela obě
ruce nad svatým Grálem. Modlila se.
Plamenně zesílilo bílé
světlo její koruny, která se podobala jiskřícímu věnci růží.
Prakrálovna se k ní blížila a zahalila ji ještě úžeji do pláště,
jehož podstatě se mělo v síle splnění dostati účinné
ochrany.Při sestupu do hmotnosti stvoření mění se vždy takový
druh, který Maria potřebuje ku své ochraně, neboť láska ze
spravedlnosti je tak čistá, že by bez zahalení nemohla nikdysestoupiti
do hmotnosti, do proudu zatemnělých světů. Zlo z Lucifera by ji
vždy špinilo a zatemňovalo.
Modlitba Marie k Pánu se
stupňovala k nejvyšší síle. Blažení duchové stáli kolem
svého krále Parsifala jako svaté plamenné jazyky. Maria
se stále ještě modlila a zvolna stoupala po
stupních ve své modlitbě k Zemi po paprscích, které čistá lilie
vysílala od úrovně k úrovni. V každě úrovni způsobovala
silný přiliv světlé síly. Jakoby naplněni novým životem, tak přijímali
čistí stvoření průchod nebeské lásky.
Zamyšleně seděla Hekuba, choť
Priamova a matka nejkrásnějších hrdinů země, paní Troje, v
kruhu žen a služek vládcovského domu. Spřádaly vlákna jemné vlny na své
denní hávy. Oheň v krbu šlehal do výše a v roznícených plamenech se
náhle zjevila tvář. Klidná a krásná, plná dobroty a čistoty
pohlížela královně do očí. Její dobrotivý úsměv povzbuzoval a pomáhal.
Hekuba se těžce zvedla
a její velká, statná postava kráčela pomalu a
poněkud unaveně ke krbu. Beze slova se
sklonila. Plamenná tvář jí vábila. Věděla, že jí bohyně chce něco
sdělit. Ženy toho nedbaly.
Hekuba byla často podivnou bytostí.
Když byl její klín požehnán, byla tak vzdálená lidem, spojena s
neviditelnými silami přírody, hluboce tichá a niterně zbožná.
Tentokráte vznášelo se
však nad její drsnou, přísnou bytostí zvláštní kouzlo.
Její tvář zářila bledostí. Modlila se v práci a ve svém pečování.
Žila v kázni a pořádku. Naplňovala celý dvůr a celý dům svou rozhodností,
ochotou k pomoci a věrností, ne však teplem. Všichni ji
následovali, velmi ji ctili, ale nikdo ji nemiloval.
A Hestia ji často šeptala
z praskotu ohně své rady a naděje. Řídila její naděje a
dávala jí sílu, která byla všem nápadná, ale jejíž původ byl všem cizí. Plné
síly, světlé a přece jemné nitky proudily z Hestie do Hekuby, která je
přijímala jako dar.
"Jsi zralá, abys mohla
přijmouti čisté, vznešené světlo." Tak zněl šepot, který
slyšela Hekuba z ohně. Slyšela tato slova, ale nevěděla, že se vztahují
na dítě, které očekávala.
Od této hodiny v domě
všechno ožilo. Světlé postavy vcházely a vycházely a plnily
pokoje posvěcením nového druhu. Hekuba se modlila k bohům. Denně
zdobila květinami a listnatými věnci obraz Hestie, který stál
na kamenném podstavci v malé síni. Sama chodila za
brány města přes pahorky a louky, aby nasbírala malých bílých květin,
které tam kvetly. Tučné ovce a hbité kozy se tam pásly ve velikých
stádech. Jejich pastyři bydleli v horách.
Mlčenliví a drsní byli
tito lidé, tak jako jejich paní. Zvuky jejich fléten
zněly jako šumot jemných vánků, nebo zádumčivý
smutek vzdálených pahorků na východě. Byl
to výraz jejich duševního vztahu. Hekuba zvlášť milovala tyto zvuky
fléten.
Jeden z pastýřů se
zaradoval, když viděl, jak paní kráčí k pahorku.
Od nedávna táhla jej nějaká moc k této vznešené paní, která se mu
zdála být naplněna zvláštním světlem. Byl to jeden z těch dětsky
otevřených lidí, kteří v sobě živě prožívají tkaní Boží lásky. S
velkou láskou a vždy bdělými zraky pozoroval půdu své domoviny,
jak stále kvete, přináší ovoce a vadne. Rozuměl každému
hnutí svých zvířat. Dovedl vytušit nebezpečí, které jim
hrozilo od nepřátel všeho druhu. Také často vídal duchy
země, vzduchu a vody, nacházel koření
a kameny, které používal k léčení.
Jeho krásný, drsný
a zhnědlý obličej byl obklopen hustými kadeřemi.
Hrubý šat kryl široké a vysoké tělo až po kolena. Ruce a nohy byly
volné, silných svalů a šlach. Opřen o svou zahnutou hůl,
jejímiž pokyny řídil stádo, rozhlížel se dolů na Ilion,
daleko za pahorky a široké údolí řeky. Daleko dohlédly jeho oči a
byly tak bystré, že spatřily orla,
když s největší výše ohrožoval stádo ještě
dřív, než ho plachá zvířata zvětřila. Neúnavně se
mohl dívat do zářícího světla na nebi, s touhou
jakoby jej chtěl vpíti do sebe. Býval to divný hoch a
stal se také i podivným mužem.
Se samozřejmostí mluvil o věcech, o
kterých si ostatní jen plaše šeptali a které sotva chápali.
Jeho život byl úzce spjat se zvířaty a se živly.
Stýkal se s nimi jakoby byly jeho druhu. Přijímal je jako
přátele, bratry a kamarády a miloval je víc, než sama sebe. Stále
usiloval o to, aby mohl rozumět řečem těchto tajemných
bytostí. Zato však všechno, co slyšel od lidí, třídil do zvláštních
vrstev a urovnával způsob jejich řeči a výrazu se zjevy v
přírodě. Pro všechno měl přirovnání v přírodě a jeho
úsudek byl vždy vhodný a spravedlivý. Věděl
víc než ostatní a často chodil do osad lidí, aby lidem pomáhal.
Měli-li starost se zvířetem nebo s
nemocí v domě, byl zde ihned a téměř vždy přinášel s sebou
to, co potřebovali. Potřásali nad ním svými hlavami, ale vždy
jeho pomoc vděčně přijímali. Někdy jim z toho všeho bylo
úzko a báli se ho. Jen Hekuba se mu nevyhýbala. I
tentokráte šla mu pevným krokem vstříc a pozdravila ho. On přitom učinil
něco, co jinak nikdy neučinil, nebyl mužem přehnané zdvořilosti, ale
nyní klesl na kolena, nepromluvil, jen mlčky podával kněžně bylinu
a přímo tázavě pohlížeje Hekubě do očí. Ta se
zarazila. Zůstala stát a učinila pohyb, aby jej
pozvedla, pravíc: "Co mi to dáváš Perikle? Co s tím mám
dělat?" "Budeš to potřebovat v hodině,
kdy budeš ležet v bolesti. Nezapomeň na to. Tato
bylina tě bude sílit a přivede ti vyšší myšlenky, které
tě naplní požehnáním. Musíš svou duši udržovat jako dům, který se
zářivě, jasně otevírá světlu slunce. Musíš své tělo ošetřovat
jako vzácnou nádobu, která chová nejvzácnější poklad země.
Musíš se ve svém nitru státi jinou, abys zakusila, jaká spása
přišla do tohoto světa, abys kolem ní marně nepřešla. Ty sama ji musíš
přijmout, protože jsi sama čistá."
Oči Hekuby ztrnuly. Dobře slyšela slova
pastýřova, ale nerozuměla jim. Ještě když kráčela dolů, zněly v ní jako
tichý, uklidňující proud. Vždycky mluvil tento pastýř slova plná záhad. Mluvil
řečí, které lidé nerozuměly. Jistě byl určen, aby působil v kruhu svých přátel,
ale nikdo mu nerozuměl.
Perikles se díval za
paní jak se vzdaluje. "Bohatá a chladná, nepohnutelná,
hluchá a slepá." Jako v předtuše vytryskl těmito z jeho
duše suchými slovy celý osud této ženské duše.
Nad Trojí se vznesl
večer a pastviny ztichly. Ovce a kozy se shromáždily
každá na své místo. Tiše
oddechovaly, jakoby naslouchaly. Jen tu a tam někde zazněly flétny jako
noční pozdrav rozptýleným stádům. Na nebi již
zazářily první hvězdy. Duše Perikla byla tichá a v slavnostní náladě.
Bylo mu, jakoby přes
hory, řeky a lesy blížily se z dalekého východu jasné
zástupy, jakoby slyšel jásající zpěv hlasů, jichž podobných nikdo
neslyšel. Náhle ucítil, jakoby chladné a něžné něčí prsty se
dotkly jeho hlavy a pohlédl vzhůru. Oslněním však musel zavřít
svých očí. Teprve po chvíly úzkosti mohl zřetelně rozeznat, že před
ním v zářivém lesku stojí světlý jinoch a mluví k němu. Ale v hlase byl tak
mocný, že jeho hukotem Perikles sotva vnímal a chápal smysl řeči.
"Jsem posel Boží",
pravil zářící. "Zvěstuji vám velké, veliké štěstí. Jdi
dolů a řekni Perikle všem, kteří chtějí věřit, že vzchází
veliké světlo nad Trojí. Poznáte-li toto světlo, pak vám dá naplnění
života. Pakliže ho nepoznáte, propadnete smrti."
Pod mocným tlakem světla klesl Perikles
slabostí na kolena. Chvěl se bázní, byl bledý a studený. Síla
zvěstujícího anděla byla pro něho příliš mocná a veliká. Z jeho přece ale jen
uklouzla otázka: "A jak nalezneme ono světlo, pane?"
"Uvidíš je v hodině
jeho příchodu. Nad domem bude stát světlá holubice."
Zářící dechl na pastýře a zmizel před jeho očima
v prázdnotě.
--------------------------------------------
Do světa vešel veliký
ruch. Perikles to pozoroval. Jeho jemné pozorovací orgány
se ještě více zbystřily. On, trvale srostlý s přírodou,
cítil oživení rostlin a zvířat. Jakoby sevšechny
bytosti pohnuly, vzpřímily se a spěly vzhůru ke světlu, v novém
lesku. Šepot ve vzduchu zesílil, šum řek a pramenů se
podivně stupňoval. Žár s nebe jakoby vytvořil
jasnou, jemnou světlou cestu dolů k zemi. Proud světla
dotkl se jeho duše zvláštním tajuplným pocitem úcty.
Otevřeně to říkal svým známým. Tito se
však ztrnule jen dívali po obloze a ničeho neviděli
a nepoznávali. Důvěřujíce mu však říkali:
"Snad to bude tak, když to Perikles
říká." On se připravoval na příchod světla na
zemi. Pastýři mu věřili, ale nepřemýšleli o tom. Necítili
také onu silnou radost, která je dána jen tomu duchu,
který je bdělý a připravený na Božskou lásku.
Vyčkávali, co se bude dít. Loupeživá liška, která vnikla do
stáda, nebo nemocná ovce, dovedla na sebe strhnouti
celou jejich pozornost, než toto sdělení.
Perikles to cítil. Nebyl tím také nikterak
překvapen a mlčel. Čím více však mlčel, tím silněji cítil všechny síly,
které se k němu blížily. Pohlížel dolů na dřímající
město, ponořené v lehkou večerní mlhu. Na
jednotlivých domech a branách se rozhořely plápolající ohně,
pochodně, předzvěsti noci. Na východě ustoupila temná modř bezbarvé temnotě, na
západě však bylo ještě jasné nebe a moře rudý pruh.
Všechny přírodní bytosti zmizely.
Zdálo se mu, jakoby z něj sama žhnula jasná záře, světlo jako z
nějaké lampy. Ohlédl se, neboť myslel, že se to nějaký
pastýř k němu blíží se světlem. Ale nebylo tomu tak.
Soustředil své myšlenky a padl k zemi. Srdce mu překypělo a on se modlil.
Tichá slova mu ulehčila. Ujasnil si, že na něco čeká. Na něco
velikého, co jeho ducha uchvátí. Znovu myslel na Božího posla.
Jak to řekl? "Já
jsem posel Boží." O kterém Bohu to mluvil? A
když tak tiše seděl a přemýšlel, jsa opuštěn a
plný pokory a důvěry, pronikl jím jasně a zřetelně hlas: "Je
jen jeden Bůh. My všichni mu sloužíme, neb jsme
jen výtvory jeho vůle." Až omdléval, jak mocně tento hlas na
něho působil, neboť toto vše mu bylo nové.
Nebe přijalo na sebe noční háv,
hvězdy zářily jako po deštivých vlahých nocích, když
teplý vítr vyčistí oblohu. Lahodná tíže spočívala na
vlahé vonící zemi. V tom jakoby přicházel jasný
světlý proud plamenů z nebe. Jen
vteřinu byla celá krajina ponořena v bílé světlo. Perikles
chtěl přivříti oči, ale přece zůstaly jako přinuceny otevřené.
Viděl nad sebou oslňující bílou holubici, jež nesla v zobáku zlatou růži.
Tichým klouzavým letem se snášela až nad zámek Priamův. Pak zmizela.
Pastýř vyskočil, opustil své stádo a
spěchal dolů do města, aby to řekl svému králi. A v jeho duši
zněl jásot jako znění zvonů. "Je jen jeden Bůh a to světlo,
které nyní k tobě přichází, to je z něj."
A tak se stalo, že pastýř předstoupil
před Priama a vyprávěl mu, co zázračného ho potkalo.
Priamos naslouchal. Ve své čisté
dobrotě nechal jej vymluvit. On sám byl však člověk pozemsky
praktického života, než aby mohl rozumět celé hloubce tohoto
prožití. Věděl sice, že pastýři jsou podivný národ sám pro sebe. On jim
sice věřil a zakusil již mnoho dobrého právě z
Periklových moudrostí. Avšak jsa prostý,
jednoduchý a naplněn starostmi pozemského bytí, málo se zajímal o
jemné niterné duševní děje.
"Přinesl jsi poselství v
hodinu, kdy se nám narodilo děvčátko, Perikle," pravil k
pastýři. Dítě asi stojí pod zvláštní ochranou bohů. To ostatní lidské
pokolení nepochopí. Věrně chceme plnit to pravé a pak budeme
tím sloužit Bohu. Na věčné je čas až po
smrti." Tu jako bouře to vyrazilo z pastýřových úst.
"Chraň se Priame, vzpamatuj se a dbej každého z mých slov. Tato mají
těžkou váhu. Ne já, ale posel Boží je vyslovil. A tento nepřišel k vůli
malicherným věcem. Nemysli jen na Božskou ochranu
dítěte, ale pomysli také na slova, která jeho zvěstování doprovázela.
"Vzchází světlo nad Trojou.
Poznáte-li toto světlo, pak vám dá naplnění života. Jestliže je
nepoznáte, propadnete smrti."
Výhružně zněl pastýřův hlas. V
těchto hodinách nastoupil mocný osud lidstva svou dráhu, ale
lidé ničeho nepozorovali. Perikles nenacházel pokoje. Procházel
městem, šel k pastýřům a sedlákům. Opustil své stádo, aby zvěstoval
slovo andělovo. Šel za rybáři, aby jeho zprávu nesli přes
moře na vzdálené ostrovy. Navštívil kupce, kteří
přistáli ku břehům Troje, aby zanesli andělovo
poselství přes moře do dalekých zemí.
Ale královna Hekuba, matka
děvčátka to nechtěla trpět. Nejdřív přinášeli Periklovi
příkaz mlčení, aby lid nebyl zneklidňován. Pak došla
hrozba. Po třetí byl vykázán ze země.
Perikles přecházel zachmuřeně zemí, setřásl prach se
svých nohou a na břehu zanechal i svou obuv. Vzkázal královně
Hekubě:
"Osud Troje dokáže, že
poselství andělovo bylo živé. Slova se naplní a vy na tom nic nezměníte.
Jestliže nepoznáte toto světlo, propadnete smrti."
K jednomu ze svých
pastýřů pronesl tato slova jako poslední vzkaz. A
tiše snášelo se zlověstné mračno nad Trojí, zatím co jediný
člověk, v němž zrnko pravdy vzklíčilo, opouštěl zemi.
Léta přešla. Modré
světlo se rozklenulo nad mořem. Křivolaké skály
mořského břehu se třpytily vlhkem narážejícího příboje.
Pěnové hřebeny korunovaly vlny, které perlivě a hlučně pospíchaly ke břehům.
Na kolébajících se vodách se zjevily pestré rudé a
žluté plachty a z vysoké věže nesl se
přes nádvoří hradu signál: "Lodi na blízku."
V dálce skrývaly mlhy řetěz řeckého
pobřeží. Odtamtud blížily se temné závoje. Písečným pobřežím
probíhali malé útesy, jejichž nízkou travou skrovně porostlé
pruhy skal vbíhaly do nitra země. Hrubá, hluboce vyjetá cesta vedla
z města k moři. Od zdí města, v němž bylo vidět staré i novější části,
rostly nízké, po zemi se plazící stromy, až k poněkud vyvýšeným pastvinám.
Troja byla pastýřskou vesnicí, vystavěnou
z tmavých neotesaných kamenů z okolí. Domy měly ploché střechy, porostlé jemnou
travou. Malá čtyřhranná okna temně čněla ve světle
slunce. Hrubé byly zdi, které obklopovaly
malé zářící nádvoří. K tomu se
přidružovala malá část, bezprostředně vybíhající ze staré. Tato
již jevila vliv vysoce vyvinutého řeckého
stylu, i když je poněkud prostší, drsnější a jednodušší, než stavby
staré Helady. Všechno neslo pečeť drsnosti a síly, velkorysého,
ale prostého druhu.
Mocná brána se za
skřípotu otevřela. Za ní bylo vidět široký, velmi hluboký
příkop, vyzděný hladkými kameny. Na druhé straně brány byl
široký dřevěný padací most. Po obou stranách brány
stály čtyřhranné věže a od nich běžela vysoká, široká
zeď, po které bylo možno chodit. Za
zdí bylo čtyřhranné náměstí, vydlážděné velikými kameny.
Vpravo stála vysoká sloupová stavba, naproti se zvedala druhá zeď s
branou a vlevo vysoká síň s jednou vnitřní a jednou vnější chodbou. Za
vnitřní chodbou byly sklepní prostory, v nichž stály obrovské
amphory z pálené hlíny. Dále byly zde veliké sklady životních potřeb.
Druhý dvůr byl plný vozů
a hospodářského nářadí. Byl obklopen stájemi, které chovaly
množství krásných zvířat, zvláště krav, býků a telat. Pro
koně bylo zvláštní oddělení. Koně s krátkou hřívou a
zvířata podobná oslům. Před stájemi střežil obrovský pes,
míšenec lva a vlka s chundelatou žlutohnědou srstí.
Nalevo vedla brána do
krásného, tiše vážného vavřínového háje. Pískované cesty
navzájem spojené dělily zahradu na čtverce. Kamenné
lavičky stály u cest. Ve středu byla kamenná vodní nádrž s
rybami.Chodba pod alejí se stříhaných
stromů vedla opět k šedivé věži ve staré
části zámku. Tam bylo vidět velký, dřevěnými
schody podepřený vchod a nad ním knížecí trůn. Příkré široké schody
vedly odtud vzhůru. Tmavohnědé a temné bylo klenutí na zdech a na sloupech bylo
navěšeno mnoho zbraní.
V druhé straně místnosti
bylo prolomeno vysoké, veliké okno, které skýtalo pohled na
světlý dvůr. Byly tam stromy a několik kvetoucích
křovisek, všechno obklopeno sloupovými síněmi. Na
plochých střechách byly opět zahrady, jejichž
bujné popínavé rostliny splývaly hluboko dolů.
Za velkým sálem starého hradu bylo mnoho
pokojů. Nejkrásnější byl rohový pokoj, který skýtal volný
výhled nad dvory i nad část předměstí až k moři.
Z druhé strany bylo možno pozorovat živý ruch hospodářského dvora.
Byla to krásná, prostorná obývací
místnost. Pestré kresby zdobily zdi a kolem nich stálo krásné zlaté
a hliněné nádobí. V jednom rohu stálo kovové
odpočivadlo, na něm podhlavník a kožešiny. Kolem
stěn stály skříně s oděvy. Podlaha
byla provedena z pestrých dlaždic.
Tato místnost byla pokojem
královny. Vedle byla druhá místnost s válečnými
zbraněmi, trofejemi a nářadím válečnickým. Nízký
široký stůl, obložený obrazy a kresbami ukazoval
na pracovnu vojevůdcovu. Kolem dokola ležely
ploché polštáře. Zde dlel Priamos nejraději.
K pokoji královny řadily se
místnosti žen a vedle bytu králova obydlí mužů. Ve zvláštní
části hradu, kam bylo možno dojít jen přes pokoje žen, nebo přes
dvůr, byla správkyně domu. Rušná práce vládla v těchto prostorách,
kde se činilo téměř padesát služek různého stáří.
Těsně vedle budovy paláce zvedala se
nová slavnostní místnost, která se podobala chrámu.
Byla obklopena krásnými zahradami s vysokou zdí.
Prostory hradu byly naplněny rušným
životem. Postavy, krásné jako bytostní se zjevovaly. V
pokoji královny stál silný muž ve válečné zbroji, připraven k
boji. Jeho prsa krylo brnění a hlavu řecká přilba, zdobená chocholem
z koňských žíní. Vážná tvář byla v rámci krátkého,
řidkého plnovousu, který mohl být kdysi
temněhnědý, nyní však byl bohatě prokvetlý šedinami. Jeho
plná ústa zakrývala krásné zuby a úzký, jemně řezaný nos
propůjčoval obličeji zvláštní výraz. Hluboké oči svítily dobrotivou
zbožnou vážností zralého muže. Dovedly hledět odvážně, ano i hněvivě, aby
opět zazářily dobrotou a láskou jako oči dítěte. Vysoké
čelo, rozryté hlubokými vráskami bylo zastíněno těžkou přilbou. Široké
ruce, na nichž bylo vidět, že dovedou vésti pluh zrovna tak jako
koně, říkaly, že dovedou dobře vládnouti mečem a
také moudře řídit práci dvora a vojska podle potřeb celku.
Každý musel vzhlížet
k Priamovi s důvěrou. Ve všem v něm
převládala ukázněná rozvážnost. K němu se
přidružila druhá postava. Mladý, vysoký muž
rovněž ve válečné výzbroji, vyšší a štíhlejší než Priamos. Jeho
řízné pohyby svědčily, že se vyzná ve všech dovednostech boje
a že ovládá všechny zbraně. Krásný profil jeho obličeje
byl měkce zladěn. Jeho tvář nesla hnědě prosluněnou barvu
jihu.
Temně hnědé vlasy padaly v
krátkých kučerách na čelo a spánky. I jeho, Hektora, zdobila
stříbrná přilba. Bílý plášť, který kryl řetízkový pancíř, zahaloval
jeho ramena. Bylo vidět štíhlý hnědý krk. Bouřlivě popadl štít do levé
ruky a s jásavým voláním vyběhl z komnaty. Těšil se na nové
vítězství ve cvičení zbraněmi se svými bratry.
Plné života a síly, plné radosti sršely
jeho velké oči. Jeho zjev vyjadřoval harmonii mezi tělem a duší,
prostotu, jasnost a sílu nesenou přesvědčením hrdinské vůle.
Rohož na dveřích vedlejšího pokoje
se odsunula a v otvoru dveří stála štíhlá a bílá
postava děvčátka. Řecký oděv ponechával volnost rukám i
ramenům, na něž padaly tmavé, bohatě zvlněné vlasy. Její čelo
kryla široká, bílá stuha. Úzká tvářička s jemným nosem byla podobná Hekubě,
jen lícní kosti ukazovaly širší formu a čelo bylo vyšší a zaoblené. Oči,
které nebylo již možno nazvati dětskými, svítily hlubokou
šedou modří, byly veliké a vážné. Malé, silné ručky spínaly
se vstříc otci a její tvář vyjadřovala lásku a plachou úctu. Tak
stála Kassandra před svým otcem, který chtěl podniknout
daleké válečné tažení. Hodina, ve které jí
oznámil svůj úmysl, stala se jí prvým krokem do jejího
osudu. Dosud byla dobře ochráněna, opatrována, pěstěna a
vychovávána. Služky jí věrně obsluhovaly a sourozenci
ji milovali. Pečlivě střežena bdělým okem matky mohla
vyrůstat v mravech a pořádku a v přísné kázni ušlechtilých žen.
Jako poupě, které
ještě nedosáhlo okamžiku zralosti, jest
uzavřeno a ochraňováno obklopujícími jej lístky a
květy, tak vyrůstala na silném kmenu královského domu tato
čistá, vybraná květina, která měla jednou, v době své
zralosti všechno dalece přezářiti.
Věděls ty pyšný, prudký rode, cítilas ty
pramáti skvělých hrdinů, co jsi měla ochraňovati ve svém plodu?
Nade zdmi
Troje vzešlo světlo, světlo
osvícení všech přicházejících pokolení. Ještě dříve, než mohl
velký národ Řeků zanést zárodek zkázy do trojských zdí,
vyslala nejvyšší vůle světlo. V pozemské formě zdravého
královského potomka měl býti v Božsky prožhaveném duchu
vytvořen příbytek, schrána. Tato schrána měla být
dána zemi, na níž by prospívala a mohla se vyhnouti k
světlu světa, k záchraně ženství, k posílení a vedení ducha, k udržení
života a ozdravění národů.
Ještě nikdo v
trojských síních nevěděl, jaký klenot jim byl svěřen.
Tento lid i jeho kněží byli nadáni přirozeně původním
smyslem pro všechny důležitosti života. Byl to kmen
pastevců, jejichž střed svou polohou vyrostl v město, které mohlo být uzlem
obchodu a plavby všech rozkvétajících
odvětví umění a věd a současně mostem do uzavřených říší
východu.
Z toho důvodu Troja
brzy vzbudila závist. Žádostivé oči ji oceňovaly
a daleko přes moře úkradkem
pozorovaly. A pak i otevřeně požadovaly. A tak musel
národ mírumilovných pastýřů, sedláků a kramářů zesílit v národ hrdinů.
To také mohl,
protože byl veden vyšší silou ve svém čistém
otevření se. Jejich přirozené založení
bylo prosté, velké a zdravé. Tak jako žili svůj pozemský život a z
něj vyrostli, tak silně, prostě a živě sloužili také
bohům jako čisté, důvěřivé děti.
A tomuto národu byl z
nejvyšších výšin, o nichž ani netušili, vyslán v Kassandře pomocník
k dalšímu postupu.
--------------------------------------------
Když bylo Kassandře patnáct roků,
ovládla divoce nezkrotná touha její duši. Snažila
se uniknout ruchu, zaměstnání v domě a
v každém nestřeženém okamžiku spěchala do zahrad,
které ji svými tajemně šerými zákoutími zvaly
k přemýšlení a snění. Hledala samotu. Jinak
byla spokojená a činná v kruhu svých sourozenců
i v domácí práci, kterou ráda
vykonávala mezi služkami, protože stále chtěla něco dělat.
Její čisté myšlení jí stále
vedlo k tomu, aby přehlédla všecko dění v domě i ve
dvoře a tak mohla matce o všem věrně podat zprávu.
Obzvláště se
cítila přitahována ke zvířatům, nad jejichž
ošetřováním bděla s velkou pozorností. Čeledínové ji za to měli
velmi rádi a vždy se zaradovali, když její jemný hlas zazněl na
dvoře. I tomu nejmrzutějšímu starci vyskočil kolem úst
úsměv, když zaslechl její hlas.
Všichni se zastavili v práci,
zdravili ji, vyměnili s ní několik veselých slov, když
šla kolem nich. Zvláště však se ujímala nemocných a
slabých zvířat. Nejstarší čeledín dokonce věděl, že velký, černý
býk by byl pošel, kdyby byla Kassandra v pravý čas svou malou
ručkou nerozvlnila srst na jeho hlavě.
A přece na ní
najednou padla nápadná vážnost a hnala ji do tichých zahrad.
Vyhledala obrazy bohů, které na ni bíle a němě pohlíželi z temných
skulin stromů.
Nejvíce ji všechno táhlo do stínu vavřínů.
Kdykoliv tichým krokem kráčela kolem jeskyně Apolonovy,
domnívala se, že z ní slyší lahodné tóny.
Neodvážila se však vejíti dovnitř,
ani zůstat před ní venku stát se zatajeným dechem. Plaše jako
srna běžela kolem a skryla se v blízkosti. Tak se stalo jednoho dne
za horkého poledne, kdy se všechno ukrylo v hradu před
silou slunce, že ji znovu vábil chládek háje a jeho hluboké stíny.
Silná, tísnivá bolest obepjala jako železný kruh její
hlavu. Dlaně a chodidla ji pálily. V jejich očích
doutnal nový lesk jako zadržený pláč. Bolestný tlak sevřel
její srdce, které bilo trhanými údery, jakoby chtělo uletět z pod tísní
ruky obra.
Kassandra nepoznávala sama
sebe. Nevěděla, kam patří. Nic ji nepoutalo k jejím
sourozencům a v této hodině ani k rodičům, ke dvoru a k domu.
Nemyslela na vzdáleného, milovaného otce, ani na bratra Parida, o němž
přes moře prorážely zmotané a znepokojující zprávy.
Opět dospěla k Apolonově jeskyni,
jejíž bílé světlo ve střídavě růžových tónech proudilo kopulí v tuto
chvíli, kdy slunce bylo na nejvyšším bodě, jehož paprsky zaplavovaly bílou
postavu Apolonovu a vytvářely kolem jeho hlavy zářivou gloriolu. Pramen tiše
zpíval a jemná vodní tříšť lámala sluneční paprsky. Klesajíc v úzkostném cítění
bolesti a touhy po něčem neznámém, sklonila se Kassandra před
tajemným kouzlem této jeskyně.
Dech větru šeptal ve větvích a
lahodné vůně akátů hladily její spánky. S hlubokým
vydechnutím zavřela oči a bylo jí, jakoby letící
oblaka, temně modře svítící nebesa sestoupila do její
duše. Zdálo se jí, že letí jako pták v tomto kvetoucím prostoru a
bylo jí tak lehce.
V tom se přiblížilo velké jasné
světlo, které přicházelo z mnoha světelných pruhů v bušících
akordech z veliké dálky. Kassandra naslouchala se
široce otevřenou duší, s bystrostí
ducha a jasností oka, které neměly nic společného se smyslovými orgány
těla, naopak, tyto jako by bývaly ve spánku.
Krásně světlá, kadeřemi
zaplavená hlava se k ní sklonila a dýchala
na ni dechem svých úst. Dala jí tím nový dar probuzení, neboť dar moudrosti a
prorokování byl jí dán vyšší silou.
Pro toto pozemské
bytí byla zahalena ochranou nejvyšších bytostných
pomocníků. Apolon se k ní viditelně přiblížil a sundal jí pásku s očí.
Směla nyní viděti do říše bytostných a viděla a věřila, že
tam je a tam nachází svůj domov.
Slunce se sklánělo
již k večeru, když se Kassandra probrala k sobě. Její hlava
byla jasná a její tělo plno nové síly. Smutek uletěl a její
oči planuly jako dvě slunce. Poprvé nalezla ve slovech
modlitby jasný vzlet své duše a byla velmi šťastná. Od
tohoto dne se Kassandra
viditelně měnila. Z veselého a nezkrotného
dítěte se stala rychle tichá, zamyšlená panna se zářícíma
očima.
Světlá zář z ní
vycházela, zář čistoty a svěžesti její dětské bytosti a
jasné světlo svítilo na jejím čele. Všichni na ni
pohlíželi s obdivem. Kdykoliv neočekávaně vkročila mezi
služky nebo do kruhu žen, počaly si tyto o ní tajemně šeptat.
"Není to jako by jedna z
věčných ji zasvětila k službě?" pravila Andromache, tichá, smutná,
která s úzkostným srdcem den co den očekávala manžela.
Čas letem míjel. Bylo štěstím pro
Kassandru, které se pod vedením vysokých sil dostalo výhledu do
moudrosti přírody. Nechtěla být účastna zasvěcení kněžek.
Vzdalovala se zbožných zpěvů v chrámě a kněží ji měli za to velmi málo
rádi.
Byla skromná a tichá, chvílemi
plachá, když cítila ve falešném jednání něco nepřirozeného, nebo co
odporovalo její bytosti. Pak by byla nejraději uprchla z hradu
svých rodičů někam daleko do oblastí, do kterých jí dal Apolo
nahlédnouti. Každá z tichých, němě vytrpěných bolestí přinesla jí však
bohatou odměnu ve vyšším poznání a vzestupu, ve splnění
vlastního rozvinutí. S velkou láskou snažila se využít pro lidi ovoce
svého bohatého prožívání, ale lidé, jakoby tomu nemohli
rozumět, co ona jim s otevřenou myslí a rukama radostně chtěla dávat. Oni
neviděli jemné působení zákonů, které zářivě začalo proudit z Kassandry
a které by bylo bezpodmínečně přitahovalo stejný druh, lásku k lásce.
Ale lidé byli prázdní a
nedovedli nic dát, natož pak přijímat. Byla to hořká bolest
pro Kassandru a ona sevřela své otevřené ruce. Jen nejnižší z
čeledínů, jen nejchudší z nejchudších, kteří žebrali u brány a zvířata, ano
zvířata k ní lpěli s láskou.
Jejímu duchu se otevřelo bohaté vědění o
rostlinách. Aby si dobře zapamatovala čeho se jí dostalo silou
Apolonovou učila se umění psát. Jeden řecký žák z
Athen přistál po ztroskotané plavbě u mannů jejího otce a byl
v Troji dobře přijat. Stal se jejím učitelem. S ním však ona
nemluvila o vlastním účelu své touhy po učení.
I kameny a síly
země, ano i síly živlů se otevřely jejímu
tvořícímu duchu a dostalo se jí mnoho tajemství, kterým se teprve sama musela
pilně učit. Nepřístupností a slabostí lidí dostávalo se jí často poznání
příčin těchto slabostí a ona pak ve své velké touze pomoci nalezla i prostředek
k ozdravění.
Kolem
ní se rozvinulo
zářivé tkaní pomáhajících a
spolupomáhajících duchovních sil. Stála trvale v jasném světle, na kterém
se všechno zlo muselo odrazit. S bolestí viděla, že její
okolí se nezměnilo. Žádný z lidí nechtěl hnout ani prstem,
aby ji následoval. Sestry a
průvodkyně se jí odcizovaly. S výsměchem krčily rameny
a bylo jim milejší, když je Kassandra ponechala v
jejich prázdných hovorech o
mužích, šatech a špercích, než aby je
bavila hudbou nebo živým pozorováním přírody a života.
Radostně štěbetajíce uzavíraly malé kroužky a ponechávaly
čisté světlo osaměle hořet na výšině. Často se
zdálo Kassandře, jakoby musela hořet
nadarmo. To byla její nejbolestnější hodina.
Nadešel čas, v němž se
zraky z Řecka stále více přibližovaly. Jednou bouře
přihnala ke břehu malou plachetnici, v níž se
zachránil Paris a Helena. Velký jásot a radost zachvívala Troju, když
tato dvojice vtáhla na štítech do bran. Lesk její krásy byl
oslňující. Po jejich příchodu byly
uspořádány slavnosti ku přivítání. Hekuba však a
Kassandra se jich nechtěly zúčastnit. Těžce nesly pomyšlení,
co řeknou jejich milení hrdinové k činu Paridově a zda se vůbec
dobře vrátí z výzvědné výpravy.
Temno vřelo nad Trojí. I lid
cítil, že je sklíčen. Neslyšně se vplýžila veliká starost. Kassandra ji
cítila první.
V těchto létech duchovního vývoje
rozkvetla Kassandra ve zralou ženu. Kouzlo její blízkosti bylo
obšťastňující.
S Paridem přišlo několik bohatýrů,
kterým se velmi líbila. Ona nemohla však na své tváři vykouzlit
milý úsměv, ani mluvit vlídná slova. Kdykoliv ji některý z bohatýrů zdvořile
zdravil, její tvář se hrozivě zachmuřila.
Jinak tak tichá a vlídná panna
jakoby ohnivě a hněvivě odrážela každé přibližování se. Byla to
ochrana vznešených kolem ní? Ona sama to
nevěděla. Trpěla však pod hněvivými a
někdy až zraňujícími pohledy svých ctitelů.
Nechtěla nikoho zraniti a přece si tvořila samé nepřátele.
Děvčata o ní rozkřičela jako o pyšné a muži ji měli za chladnou a
povýšenou.
Přitom však v její duši
planula veliká touha po lásce. Byla to doba, ve které ji byla
sňata páska z duchovního zraku a Apolo se jí opět zjevil. Přicházel
v oblaku, když odpočívala v jeho háji a její myšlenky se
zaměstnávaly názory o všech vysokých silách. Přistoupil k ní. Chtěl se k
ní přiblížit v lásce, jak to činívali bytostní, dokud jim bylo lidské
pokolení blízké. Považoval ji za nejdůstojnější ze všech. Ve
spojení s jeho bytostnými silami mohla by
vykonávat zázračnou moc. Zjevil se jí ve svůdných
obrazech, avšak její odpudlivá síla, která ji tak lekala,
byla v ní vůči vznešené, čisté bytosti přírody.
Hlavně plamennými slovy mu bránila se k ní přiblížiti a
opovrhovala silou jeho světla a svůdným chórem jeho zvonících
barev. Nevěděla, odkud do ní vnikla síla, která ji vedla
k tomu, že mu hlasitými slovy poručila, aby ustoupil, poněvadž
náleží někomu vyššímu.
Vtom zahučela bouře, světlo slunce
zbledlo a černě šedé mraky se hnaly jako bičovány nad Trojí. Apolův háj
byl v okamžiku zahalen temnotou. Strašlivý blesk sjel do stromu akacie,
stojícího vedle jeskyně. Hněvně řval hrom a země se otřásala.
Ještě když mraky odletěly, bylo slunce bez
lesku. Artemis, bohyně čistoty zastínila je silou své
vůle. A kotouč měsíce zaclonil slunce.
S bolestí chápala
Kassandra, že toto zatemění znamená hořkou výstrahu
bytostných. Věděla, že ještě dlouho bude vrhat stíny na ní a na její rod.
Ale přesto nebyla smutná, protože vystoupila do výše, jejíž lesk mocně
převyšoval svit slunce. Směla se podívat do svého domova.
Poznala, že stojí nad tak zvanými bohy a
že náleží někomu, kdo je vyšší než Zeus. A síla boží ji zaplavila.
Jako ve snu se Kassandra vzchopila.
Co to bylo za světlo, které jí připadalo tak známé a přece zářilo
z obrovských dálek? A jak to bylo s tím bleskem, který se jí
dotknul a přece ji nezranil? Její krev v žilách
se vařila jako tekutý oheň. Byla oživena proudem
života a ne omámena, jak se zprvu
domnívala. Jasné a veliké hvězdy na nebi, které umyté z divokých
mračen, zbavené řádění bouře, vlídně shlížely dolů. Zatemnělé
slunce šlo spát, hvězdná noc tiše snila. A přece
nádherná obloha s miliardami zářících světů
ji připadala dnes bez lesku, matná,
cizí a studená. To proto, že stála v paprsku
živoucího prasvětla, které bylo jejím domovem.
Když se vrátila do pozemského
života, byla představa její duše nejasná. Věděla, že před
ní leží ještě těžká cesta. Vzrušena, viděla se
kráčet po kamenité cestě, obklopená lidmi, kteří
zvedali kameny a chtěli ji kamenovat. Silně cítila bolesti a byla ráda, že
prchla. Země ji však držela pevně tisícerými pouty.
Když Kassandra vkročila
do dvora, velký hlídací pes žalostně zavyl a plížil se
jí k nohám. Kolem hradu bylo dusné, tísnivé ticho. Jen z
pahorků zněly žalující tóny šalmaje.
V pokoji, kde seděly
ženy při práci vše umlklo, když tam
vstoupila. Zvědavě napjaté, nepřívětivé pohledy ji
doprovázely a když přešla, bylo slyšet, jak
si o ní šeptají blouznivé a pověrečné nesmysly. Co to
vystupovalo z koutů za odporně temné stíny, které po ní sahaly a stále se
rozmnožovaly? Byl to strach před ní, která všechno prohlédla, který
se měnil ve zlost, ano i v nenávist?
Srdce Kassandry se křečovitě
sevřelo, co měla dělat? Kdyby jim řekla, že je jí jich
líto, když se zamotávají do svých nízkých lží, jistě by
všechno lstivě zapřely. Se skloněnou hlavou se ubírala do své
komnaty.
Nedaleko nejzazší brány Troje
stáli této noci dva pastýři na pastvině. Nebe zářilo hlubokou
modří a nad hradem planulo světlo v podobě kříže.
Kassandra nemohla usnout. Viděla lodi
v dalekém moři a poznala, že jsou to otcovy. Jely domů. Přinášely zlé
zprávy a na Kassandru dolehla hrozivá tíže. Se svícnem v ruce vstoupila
do komnaty své matky, aby jí sdělila, co
viděla. Chladně a s pochybami pozorovala Hekuba
svou dceru a pak pokrčila rameny: "Nedělej neklid
v domě - vyčkáme, co to bude." Ani její matka jí nevěřila.
Osamělejší než kdykoliv stála nyní
Kassandra na této zemi a v celém stvoření. Tou dobou
byly slaveny slavnosti, v nichž se hýřilo všemi statky země.
Zamračena poslouchala Kassandra, jak křičící a
vyskakující pijáci vycházejí ze síně. Stále ještě
oslavovali návrat Paridův.
S hořící pochodní
vstoupila mezi opilce a zavolala: "Brzy
zmlknou vaše hrdla a budete litovat, že jste nešetřili vínem na
hubená léta." Smích a nevraživost byl jí odpovědí: "Ať
jde spát ta cudná dívka."
Kassandra hněvem a ošklivostí
oněměla. Obrátila se, ale žhavý dech jejího slova se v
ní probudil a působil dál. Nemohla již více mlčet. Výstražně slyšela
hlas, který stále a stále oznamoval osud jejího národa, jestliže nebude
chtít slyšet. Se vztyčenýma rukama prosila, aby ji
proud světla vysvobodil. Dostalo se jí však odpovědi:
"Musíš splnit."
Bylo to přesně třicátého dne
následujícího měsíce od Kassandřina vidění, když přistály lodě u pobřeží a
oznámily zprávu o hrozícím příchodu Menelaově.
Těžká mračna ležela na čele Priamově. Prvé
setkání s Paridem bylo beze svědků v tichém pokoji otcově. Bledý a zamyšlený,
se zralým, mužsky rozhodným obličejem opustil syn
místnost. Vtom stála Kassandra vedle něj. Laskavě se
stisknutím položila své ruce na jeho ramena. Její zářící
oči vzplanuly k němu. Převyšoval ji o celou hlavu. Slovy,
jejich zvuk zněl jako vzdálené znění zvonů, promlouvala
k svému bratrovi. Mluvila
o okovech viny a o odčinění, o svobodné vůli člověka a jeho
zodpovědnosti.
Zprvu padala jako vlahý déšť slova
její s porozuměním a útěchou do jeho duše. Pak však řídila své výstraha
od ducha k duchu. Jako bodání jehel zasahovalo napomínání
bolavou část jeho svědomí. Výstražně
varovala slova před zvratným
působením věčné spravedlnosti. Zakončila požadavkem:
"Uznej svou vinu a vrať Helenu sám jejímu manželovi. Zachraň
svůj národ před záhubou."
S vážnou tváří naslouchal bratr a
cítil se stále více postiženým slovy Kassandřinými. Odkud brala
tato slova? Odkud brala tuto sílu? Jsa otevřen
všemu velikému, čistému a vznešenému ihned cítil přesvědčivou
sílu pravdy v jejích slovech. Cítil moc a vůli světa. Avšak Afrodita jej
obetkala svými sítěmi. Musel nejprve překonat moc bohyně, která mu
přivedla Helenu.
"Vyprosti se ze svých pout této
růžové bohyně, vysvoboď se a spěj k pravdě. Pak teprve pochopíš, co to
znamená svobodně žít a stát v Božím světle."
Jako zapřísahající prosba k milému
bratrovi dozněla slova ozvěnou v chodbách. On, zahaliv
svou hlavu před silou nepříjemného přemlouvání,
uprchl. Smutná musela Kassandra zjistit, že pravda se může ujmouti,
kde jest půda ochotná a kde za chtěním následuje čin. Zahalila svou
hlavu do tmavého závoje na znamení smutku. Věděla již, že osud
Troje je zpečetěn.
Velké byly přípravy k
přijmutí nepřítele, které nyní nastaly. S velkou obezřetností
řídil Priamos všechno zbrojení. Národ se poslušně
spořádal a všichni pilně pracovali.
Sýpky byly naplňovány, všechny cesty, jimiž sousedé
dováželi zásoby, byly pilně, dobře střeženy. Bohaté byly
zásoby zbraní. Stavby byly pevné a před
nimi byly chytře nalíčeny zábrany, příkopy
a překážky. Zdi mohli odolat i nejsilnějšímu
nepříteli. Tuhá síla, vůle a důvěra v
ochranu bohů dávala hrdinům víru ve vítězství. S
odvahou nadšení a s celou silou
hořící vůle tehdejšího pokolení vrhli se
všichni v boj proti obrovské přesile.
Jen Kassandra hleděla s obavou
vstříc výsledku této války. Ženy, které předou osud, ukázali ji v zrcadle ducha
valící se události, které její nitro naplnily nevýslovnou úzkostí.
Hrozivé bouře neměly tohoto roku
žádného konce. Jakoby Poseidon vedl svůj útok proti Řekům. Tak měla
Troja dostati času ke svému konečnému vyzbrojení.
Hekuba měla plno práce a
všechny ženy ji pomáhaly. Podléhala tichému, tísnivému smutku,
který jinak jí byl při její tak činné povaze cizí. Bylo
jí, jakoby musela přemýšlet o něčem, čemu nemohla zcela
rozumět a co stále z vnitřního strachu odsunovala, protože by se
musela úplně změnit, kdyby našla vysvětlení této záhady.
A touto hádankou byla a zůstala pro
ni dcera její Kassandra.
Často naléhala Kassandra s
nezkrotnou touhou na duši matčinu. S dětským pohnutím se
ucházela o vlídné porozumění drsné, hrdé a střízlivé matky.
Často se jí ale také po celé dny, ba i týdny vyhýbala a
nedovedla jí říci ani jediného slova nejvšednější
zdvořilosti. Tím si mnoho pokazila u
uzavřené matky, která toužila po srdečnosti tam,
kde Kassandra dávala jen plachou zdrženlivost.
Čím více matka z
neporozumění přecházela Kassandřinu důvěřivost, tím
častěji se opakovaly doby její uzavřenosti, Oboje
stále více rozšiřovalo propast mezi matkou a dcerou.
Oběma byla vlastní jejich vnitřní vášnivost. Zatímco Hekuba
ji v sobě skrývala a potlačovala, dala ji Kassandra ze sebe
proudit v bohatém prožití její duše, která v darech jejího ducha
stále nádherněji rozkvétala. V trvalém, živém bdění jejího ducha
stávala se svítící záchranou, která bez přestání čerpala a
chtěla v proudech rozdávat to, co blažena cítila.
Matka ji však brzdila v
tomto podivuhodném životním rytmu. Na místo, aby se otevřela
přetékajícímu požehnání, které z Kassandry proudilo, stavěla
si sama zdi a tvořila záhaly, které matku s dcerou
navždy rozdělovaly.
Síla všemohoucího světla se
však nedala spoutat. Kassandrou se stále silněji rozlévalo její
požehnání. A přece v pozemském bytí ztrácela víc a více svoji
veselost, která byla původně zákonem její bytosti. Kamkoliv kráčela,
čekaly na ni závory, které musela lámat, jestliže se
nechtěla dát spoutat. Život se jí zvolna stával tíhou.
Jen práce ji dávala
útěchu a vysvobození. Zvlášť se Kassandra ujala příprav k
ošetřování nemocných. Její bohaté znalosti koření a příprav šťáv ji při
tom velice pomáhaly. Znovu se ukázalo, jak hojnost jejich darů dokáže
obdivuhodné, nebývalé věci.
Na svých milých zvířatech
vyzkoušela, co může přinésti uzdravení lidem. Tito bytostní přátelé
přijímali důvěřivě a rádi z jejich čistých rukou to, čemu lidé
nerozuměli.
Ve zdech Troje
vytvořil se časem - zprvu nepozorovaně, se
vzrůstem pozemských bojů a starostí však již nápadně
- jeden a druhý proti Kassanddře. Zvolna pronikala v lidu
známost, jak velké a bohaté je její vědění o tajemných silách
přírody, o duši i o těle. Vyprávělo se také, že občas mívá v
zahradách a hájích tajemné rozmluvy s neviditelnými bytostmi.
Od té hodiny, kdy se slunce
zatmělo, stal se národ pověrčivým. Kassandra byla uváděna
ve spojitost s tímto nebeským zjevem, v němž se
domnívali lidé vidět hněv Apolonův. Nikdo nevěděl,
odkud pochází tento dohad lidí, ale mnoho se
o něm mluvilo. Kassandra se však nestarala o to, co si lidé
vypravují. Také se z toho co nejméně dozvěděla.
Zato však Hekuba se stále více zlobila. Bylo jí
protivně naslouchat o moudrosti její dcery. Výstrahy Kassandřiny
byly jí nepohodlné a působily rušivě v jejím bytí. Stále více znepokojovaly
sourozence a domácí lidi.
A zvláště - ať mluvila anebo mlčela
- každý se skrytě tázal, co tomu řekne Kassandra. Přesto
se však nechovali ani v nejmenší míře podle její rady, která byla
vždy bystrá, prostá a přirozená. Když ji však nenásledovali, pak
všechna jejich rozhodnutí vždy špatně dopadla. Pak teprve
museli uznat, že jim Kassandra vždy dobře radila.
Kassandře se zdáli všichni tito lidé
velmi podivní. Již jich ani nelitovala, když
chybili. Již se více nedivila
jejich nesprávnostem. Zato ale se radovala jako dítě, když někdy potkala
člověka, který byl jiný. Ale stále řidčeji se jí dostávalo této
radosti. Se stoupajícími starostmi se také stupňovaly
špatné vlastnosti lidí až k výbuchům nejprudší vášnivosti. Vždy to byla
Kassandra, která je vyvolala, často slovem
a často jen svou přítomností. Tak silně se projevovala síla světla
skrze ní, že všechno ohavné a falešné se vzbouřilo a objevilo,
když ona byla nablízku.
S údivem pozoroval Priamos
zvláštnost své dcery. Ona, tak prostá a čistá i
nedostupná ve své královské
vyrovnanosti, tak uchvacující svým líbezným ženstvím,
vzbudila v jeho blízkosti mnohou bouři, takže ji musel
často urovnávat. Hekuba se někdy chovala jako furie.
Bouře se vyzuřila a nad mořem
se položil smrtící klid. Za nocí zářila nad mořem veliká ruděohnivá
hvězda. Mars byl zvlášť blízko zemi. Mezi nejvyššími v zemi
rozpoutal se spor, má-li se Paris odvážit na cestu s
Helenou. Kassandra je hrozivě zapřísahala a předpovídala jim
záhubu. Jedinou odpovědí jí však byly pohrůžky a výsměch. Moře bylo
tak neklidné, že nebylo ani pomyšlení na odjezd. Bylo
rozhodnuto vzít v potaz Orakel a zavolání kněží. Avšak
Orakel mlčel, všichni věštci mlčeli od
té doby, kdy Kassandra začala mluvit.
Hekuba propadla vzteku a veřejně
před služkami zahrnovala dceru nadávkami, že ona pohněvala
Orakel. Při těchto slovech viděla Kassandra, jak
za Hekubou skáče černá
chňapající fena. S křečovitě zaťatýma rukama uhnula.
Od té doby vídala matčinu tvář vždy
jen zahalenýma očima. Zprvu se nad tím rmoutila, ale pak to
mlčky snášela. Snažila se být mlčenlivější a nechat lidi dělat to,
čeho se nechtěli vzdát. Její duch našel světlou nitku,
která ji stále udržovala, živila a vedla stále výš do
obšťastňujícího světla. Věděla, že tam je druh její bytosti, její
druhé já.
V okamžicích svatého zanícení to k ní
mocně proudilo dolů. Shůry, ze světla bílé holubice
přicházelo k ní také vědění o všech věcech a
vědění a jediném Bohu. Z něj také vycházelo
vědění o zákonech a Slovo. Všechno bylo v něm, co ji oživovalo. On
sám byl však vyšší než Zeus. Toto
byly hodiny splnění, v nichž Kassandra byla spojena s
pramenem svého původu a odkud znova vyzbrojena nastoupila
svou pozemskou cestu k dalším zkušenostem. Pokaždě se stupňovala síla
jejího ducha, pokaždé vyvíjelo se její pozemské tělo, které
se jako schrána přizpůsobovalo duchu až nápadným
způsobem. Dozrálá a posílená, překonávala
nástrahy kvetoucího mládí, síly a krásy.
Její ústa promlouvala stále řidčeji avšak o to přiléhavěji a nezapomenutelněji.
Vyrůstala do nepříjemné výše.
Lodi byly vyzbrojeny. Dobře ukryty
proti jakýmkoliv špehům stály v očekávání k výjezdu a výzvědám. Byly obsazeny
dobrými bojovníky a vedeny nejudatnějšími hrdiny.
Priamos, Hektor i Paris měli zůstati v zemi. Tak čekali na příznivý
vítr.
Výhružně křičeli
za noci sokolové a Hekuba se
nepokojně převalovala na svém loži. Od chvíle, kdy vypeskovala svou
dceru, nenacházela její duše pokoje. Temné obličeje přitahovaly
stíny, které od ní nechtěly uhnout. Její starostlivá láska se
bázlivě upjala na syny. Probudilo se v ní tušení nebezpečí.
Ovládal ji neklid a vášnivá mateřská láska. Čím více se
však tato láska strachovala o syny, o to
byla větší její tajná zášť proti Kassandře. Brzy
se bála jejich neklidných, jasných, vědoucích a jí tak
nepohodlných očí. Zavřela před nimi své srdce a konečně dokonce dveře své
komnaty.
Kassandra však
neodpočívala. Čím více poznávala smutný stav Hekuby, o
to věrněji dbala na dům, dvůr a své lidi. Nikdo neměl cítiti,
že v těžké době hrozícího nebezpečí byla strážkyně domu ochromena.
Tiše a nepozorovaně konala svou práci. Tiše ustoupila stranou, když matka
činně zasáhla.
Všichni cítili požehnání jejich
tvořivých rukou. Nikdo se však nezamyslil nad prostou
velikostí její bytosti. Jejich cesty byly naopak ještě více
ztíženy sobectvím a svévolí, které vůči ní stavěly. A tak se
jí stal život tvrdým bojem.
Vítr se obrátil, zesílil a lodi vypluly. S
vysoké věže zdravil je hlas rohů a druhý z moře odpovídal. Když přišly do
lepšího větru, letěly jako šípy do dálky. Veslaři se nemuseli ani namáhat.
Dobře vyzbrojeni a vystrojeni, opatřeni dostatkem pokrmů táhli do dáli.
Vlajky radostně vlály ve větru. Pobřeží bylo hlídáno,
strážci ozbrojeni a brány opevněny. Zbraně se jasně blýskaly na
slunci. Troja byla slavnostně připravena.
Moře se vzdouvalo a větry hnaly lodi
nejkratší cestou k Helladě. Vody bily do přídí a vlny
stříkaly svou pěnou až do plachet. Bouře rozehnala lodě ,
které se však zase brzy našly. Bojovníci cítili, že
plují tak jednotni, jako dosud nikdy. Na
špici nejrychlejší plachetnice zažhnulo někdy světlo ve tvaru letícího
ptáka ve světlém kruhu jako přízrak. Zjevil se vždy ve chvílích
nebezpečí. Nikdo se nebál, věděli, že jsou v ochraně věčných.
Pro samé vlny, mlhu a tříšť nebylo možno
rozeznat ani ruku před očima. Hukotem živlů chvílemi
pronikl tón podobný žalování nějakého rohu. Blížili se
k tomuto tónu. Nechtěli ale jet příliš daleko, aby nebyli
odříznuti od návratu. K ránu se moře náhle uklidnilo, po
několika hodinách byl obzor jasný. Tu zpozorovali v dálce deset
řeckých lodí, které se pokoušely o seřazení. Na
nejrychlejší z nich byl obraz draka. Byly
to obrovské lodi, daleko větší než trojské. Proto se rozhodli nepouštět
se do boje na širém moři a jeli zpět. Vítr byl nyní slabší a
oni se svými lehkými plavidly jeli rychleji než Řekové. Vzdálenost mezi
oběma loďstvy se stále zvětšovala a znovu zdály se
jim bohové býti přízniví.
Kassandra znala stav věci:
vystoupila na věž, která poskytovala daleký rozhled na širé
moře a tam poznala místo, kde trojští budou očekávat Řeky.
Zpravila o tom Priama a tento ihned vypravil lodi pod vedením Hektorovým, aby
přišli Trojanům na pomoc.
Nad zemí leželo očekávající
ticho. Jen moře jako by se tiše hněvalo. K
poledni se zatemnila obloha, vzduch se rozezvučel a
černě zelené vlny počaly útočit na trojské pobřeží. Kassandra v
sobě cítila palčivý nepokoj a
netrpělivost. Čekala nové poselství. Malá plachetnice přistála a
přinesla zprávu o loďstvu. Prokázalo se, že Kassandra měla pravdu. S němým
obdivem ji bratři pozorovali a Polidoros ji mocně tiskl
ruce. Priamos pak tiše děkoval bohům.
Kassandra byla radostně
pohnuta změnou lidí. Mohla jim opět zvěstovat dobré zprávy.
Řekové zůstali rozptýleni a trojské lodi mohly lehce
napadnout velkou nepřátelskou loď a potopit ji.
Vrhali na ni ohnivé věnce a kopí. Brzy ji
přemohli a ona se potopila se vším, co na ní bylo.
I tuto zprávu přinesl posel brzy do Troje
a vítězný jásot naplnil město. Všichni již věřili,
že řekové budou snadno zahnáni. Přinášeli velké
děkovné oběti. Zapálili ohně, ženy pletly
květinové věnce a zdobily jimi oltáře a sochy bohů. Zvířata byla porážena
a předávána kněžím. Trojí zněl rušný jásot a radostné opojení
se zmocnilo všech lidí.
Na největším náměstí, kde stáli
kupci a modlící, obětující ženy kráčely k chrámu, v
němž byla veliká síň nejstarších. Tam se shromáždil
jásající dav. Zvědavci se nastavěli na
chrámové stupně. Vyslídili Kassandru na věži a jásali
jí vstříc, jako zvěstovatelce jejich radosti. Nazývali ji
ochránkyní a miláčkem bohů.
Kassandra se z toho však neradovala.
"Jak mne dnes obdivují, tak mne zítra budou kamenovat",
pravila k strážci, který stál po jejím boku. On zděšen upřel
na ni své oči.
"Mohla bych ti ihned přinésti
důkaz," pravila mu, když viděla, že jí něvěří. "Mohla
bych jen sejíti dolů a říci jim, že jejich jásot je
předčasný a hloupý vtip. Měli by raději tiše doufat a
plnit každou svou povinnost. A nikoliv
po stech obětovat zvířata, která budou nutně
později potřebovat ku své výživě. Neměli by drahocený
chléb a obilí házet do ohně. Věř mi, že bohové se
radují nad citem pravé vděčnosti, který je s nimi
spojuje mnohem víc, než orgiemi radosti, které
pocházejí jen z nízkých pudů, než nad hříšným hýřením Božími dary."
Sešla dolů k Priamovi a
prosila ho, aby zakázal ten nesmyslný požadavek řádění.
Hekuba na ni pohlédla s úsměškem. Jako jed
vytrysklo z jejich úst: "Chceš i jim vzít
ještě radost, když i děláš nám trvalé starosti svou
zamračenou tváří? Ty jsi se zbláznila ve své domýšlivosti."
Priamos však tiše odešel
a v klidu uvažoval bystrá slova své dcery. V noci někdo
zabušil na její dveře. Kassandra vyskočila a zahalena ve své roucho
stála před poslem věžníkovým.
"Dioderos vzkazuje, že už je
čas," a svítil ji na cestu. Dálkami chodeb zněli kroky, pak
kráčeli po příkrém schodišti k zahradám na střeše. Z nich vedla branka k
věži a opět mnoho schodišť kolem střílen. Komory proti střílnám byly
plné metacích strojů, šípů, velikých nádob s olejem a truhel se smolnými
poleny a pochodněmi.
Letmým krokem vystoupila Kassandra
až k bytu věžníkovu a pak na plošinu, neznala únavy. Její bystré
oko slídilo po moři. Tam venku se zdálo být
všechno v klidu. Docela v dálce však
severovýchodním směrem byla oblaka zbarvena rudou září. To přece nemůže
být slunce.
Po chvíli, jakoby vzduch
přinesl zápach požáru. Jemný záchvěv vzrušení proběhl Kassandru a
chladný ranní vítr ji vzrušil.
Nezní to z dálky
jako ryk cizího vzdáleného rohu? Napjatě a dlouho
poslouchala do dálky. Vítr z východu zesílil.
Vtom jakoby náhle stála na vysoké a veliké lodi, s mocně
rozepjatou plachtou, rudé barvy. Stěžně byly černohnědé, rovněž barva paluby
byla tmavá.
Silná lana poutala plachtu a na
přídi lodi bylo vidět draka. Na vyvýšeném místě
vůdcovském stál vysoký muž, hrdinného zjevu a pohlížel
na ni planoucíma očima. Byl velmi krásný jako pozemský obraz Arův. Kolem něho
byla zář hrdinné odvahy a neobvyklé síly. Hořící chtivost
dobrodružství planula z jeho zlatohnědých očí. Přilba
odrážela lesk blízkého ohně. Vesla
bila do taktu a skřípavě se ohýbala pod zuřivým náporem
vln. Ve stěžni skučel prudký vítr. Loď se otřásala pod nárazy vln, proti nimž
plula.
Vůdce náhle spatřil Kassandru.
"Haló, krásná panno, nejsi jedna z Najad?" Tak
znělo z jeho usměvavých úst. Přinášíš mi jistě dobrá
znamení, přinášíš mi zprávu o brzkém vítězství."
Byl to Odysseus, král Ithaky, který
Menelaovi slíbil pomoc proti loupeživému Paridovi. Kassandra
ho viděla, slyšela jeho hlas a poznala jeho
osobu. Věděla, že je nejrychlejší z nepřátel a bála se
jeho síly.
Její duch předbíhal událostem. V
blízkosti nepřítele, jemuž byla chvílemi viditelná, prožila
boj Odyssea s trojským loďstvem. Z jedné trojské
lodi šlehaly plameny a jedna řecká loď byla potopena.
Její nepřátelé uhnuli z boje a v dálce se vynořili
Odysseovi pomocníci.
Vracejíce se ze svého vidění
nacházela se ve věži. Vítr šlehal jejím vějířem. Skloněna
dopředu hleděla nepřetržitě do dálky. Černý kouř
planul nad mořem, které odráželo první
paprsky vycházejícího slunce. Kolem kouře se chvěl
horký dech plamenů v černavé záři. Hořící lodě nebylo
však vidět. Ale jedno bylo jasné, ještě před večerem musí jejich loďstvo
vyplout a pospíchat jejich strážím ku pomoci nebo
bude pozdě. Spěšně opustila Kassandra svou stráž.
Lid se zúčastnil
všeho, co se v těchto dnech dělo. Otázky a
dohady letěly městem. Zvláště
pověsti o Kassandřiných předpovědích se šířily v lidu,
což kněze velmi pohněvalo. Láska a úcta, kterou ji lidé
samozřejmě prokazovali, byly jen zpětné účinky lásky,
kterou ona v tak bohaté míře rozdávala. To však kněží
nevěděli a skrytě ji obviňovali z temné magie. Stali se
jejími nepřáteli.
Všechno však, co se v této době v
Troji obracelo proti Kassandře bylo zadržováno jemnými nitkami, předenými v duchovních
úrovních.
Samočinně se člověk
vyloučil a zatvrdil nebo otevřel čistému tkaní zákonité
lásky a nastoupil tím cestu k Bohu. V temných
jemnohmotných říších nastalo vření a popuzení,
temní duchové stříleli temnými šípy.
Výstražně vyzývala
Kassandra otce k boji. Hrdinní bojovníci
zajásali. Ženy pečlivě připravovaly pokrmy a
přikládaly ruce k posledním přípravám jejich odění
a zbraní. Jasně plápolaly pochodně a ozařovaly velký
sál. Sluhové přinášeli třpytící se nádoby k hostině. Zlaté
poháry, naplněné vzácnými víny, kolovaly v kruhu.
Brzy byly brány
uzavřeny. Poslední oddíly vytáhly a obsadily vnější stráže.
Lodě v plné výzbroji čekaly na znamení k odjezdu. Ticho se položilo
na město. Všechna světla musela být uhašena. Tma měla vyčkávat
nepřítele a učinit ho nejistým.
V chrámech zpívali kněží
své zpěvy, kladli Orakelu otázky a nedostávali
odpovědi. Bohové zůstávali němí a bezúťěšné dusné mlčení bojácného
napjetí se sneslo nad Troji. Kassandra vyprávěla svému otci o boji s Odysseem.
Jinak nikdo nevěděl, jak věc stojí.
Ve městě již dávno
všechno spalo, když dole u pobřeží nastal ruch. Tiše a bez
světel vyjížděly lodě na moře vstříc nepřátelům. Opatrně vyzvídajíce udržovaly
se v blízkosti. Bez zvuku klouzaly se a křižovaly. Vesla bezzvučně
protínala vodu. Kassandra spokojeně přikývla.
Nyní neměla mnoho ještě
na práci a snažila se ovládnout svůj neklid
hudbou. S velkým uměním zpívala píseň,
jejíž verše proudily z jejího nitra a tóny se vlnily jak šumění
stromů. Byla bohatě obdarována uměním zpěvu.
Ještě dřív než nastal
nový měsíc, vrátily se lodi a přinesly zprávu, že Odysseus s
jinými loděmi je následuje.A sotva dosáhly domácího pobřeží, již
slyšely hlahol rohů, který jim oznamoval boj. Hektor a
tři další udatní bohatýři vytáhli proti nim se svými lidmi.
Priamos však chránil zemi.
Tak začínal tragický osud
Troje. Bitva za bitvou, boje ohněm a mečem a strašnými
vrhacími stroji se střídal. Trojané se bili divoce jako
lvi, plni ušlechtilé odvahy. Řekové však
byli šlechetní a též rytířští odpůrci.
Bylo to ušlechtilé měření sil, v
prvých letech proniknuté duchem a bystrostí. Vyteklo mnoho krve, mnoho
matek oplakávalo své syny a mnoho žen své muže. Mnoho lidí bylo ztraceno
a vážnost doby se zakousla do duší lidí.
Rozhořčení rostlo a nenávist
se stupňovala. Erinie projížděly krajinami a biče s
pochodněmi štvaly k vzteku. Vařící temnoty, rozplameněné
bohyněmi pomsty se rozlily po zemi. Ošklivost se zmocňovala
Kassandry.
Stále znovu odráželi Trojané lodi a stále
hojnější byly útoky. Do trojských zdí bylo
přinešeno mnoho těžce raněných hrdinů.
Kassandra je ošetřovala za pomoci moudrých,
hrdinných lékařů a přičinlivých žen. Její slovo a její ruce
uzdravovaly. Každý, kolem něhož přešla, se cítil
posílen. Okruh její osobnosti se stále více rozšiřoval. Její
duchovní vliv přitahoval stále větší kruhy. Ti nejlepší a nejčistší
chtěli ji pomáhat a sloužit, byly šťastni, že smí dlít v její blízkostil.
Vyzařoval z ní mír.
Nebyla již více přístupná slovům Hekuby.
Šla svou cestou, vyššími zákony vytčenou.
--------------------------------------------
Nad vodami letěla bitevní
vřava. Rykot, výkřiky, troubení rohů a svištivý hvizd
praků se rozléhal. Hřmotně narážely přídi do
praskajících prken lodí a výpary
vroucího moře mísily se s černými chuchvalci
kouře z hořících a zuhelnatělých trámů. Rozedrané plachty,
prosáklé horkým olejem pluly hoříce po vlnách.
Rudá světla ozařovala strašlivé
obrazy hrůz. Hustý, černý kouř hořících lodí valil
se daleko široko a znemožňoval jakýkoliv rozhled. Troja
tonula v těžkých starostech, co se venku děje. Řekové dostali
mocné posily. O tom se vědělo, ale boj trval již
několik dní a dosud nepřišli
žádné zprávy na pevninu. Obyvatelstva se zmocnil
neklid.
Již se vzdávali naděje,
že nepřátelé odtáhnou. Větší blízkost nepřátelských
lodí je velmi tížila. S hrůzou pozorovali, že
naproti všem ztrátám jsou nepřátelé stále
silnější. Bohatý Agamemnon přivedlnovou
posilu a převzal vedení války.
V nestřežených chvílích lomila Kassandra rukama. Němě a
smutně plížila se sem a tam, plna neklidu a
starostí o své blízké, o město, o národ. Kdo měl bdít,
kdo je měl varovat? Byli přece všichni slepí a hluší, naplněni sebectvím
a vášní.
A strach vzbudil v lidech
zlé pudy. Uzavřeli se před spojením s čistými
pomocníky. Nad Trojí a nad Řeckem ležely
ošklivé tvrdošíjné temnoty, z nichž se rodily stále nové ošklivé postavy.
Hněvivě stála Pallas Athena nad zeměmi.
Před tváří držela štít se strašlivou hlavou medusy, která se
neúprosně šklebila na lidi. Surovost a
divokost se vystupňovaly v masách
a daleko předstihovaly dnešní představy. Zvláště
ženy hluboko klesly. Divoký válečný
život a odloučení od manželů
vytvořily v Helenských městech strašlivý stav.
Ženy klesaly stále
hlouběji. Kult bohů se stal modloslužbou a polobozi
byli vyzdviženi za ochránce orgistických slavností. Řecko se stalo
hromadou ošklivostí.
Láska věčného Otce zahalila
Kassandřino vidění, aby předčasně nezahynula bolestí
nad úpadkem lidského pokolení. Jak rychle však, když se náhle
odmlčela a více nezasahovala do jednání lidí, jak rychle ztratili
všechno, co jim darovala. Jak rychle
zapomněli na všechno, čemu je učila, jak brzy zašla úcta i láska, kterou ji
krátce před tím prokazovali. Odjakživa osamělá stala se nyní také
opovrhovanou. V bolestných nocech, kdy ležela v tmách a toužila po
světlém domově, vytryskly z jejího srdce prosby: "Ó
věčný, jediný, co jsem učinila, proč mne biješ? Odejmi tento hořký
kalich ode mne - ale ne má vůle, Tvá vůle se staň."
V tom hukot zdí, dům se
otřásal, jas zaplavil komnatu a v něm zazářil kříž. Nějaký hlas
pravil:
"Slyš, Maria, já jsem
, který tě volám, vytrvej. Tvá je říše a láska, jsi
nositelkou lásky. Já a otec jedno jsme a ty jsi částí
mne, vezmi svůj kříž na sebe a následuj mne." Ze
světla vzhlížela tvář andělsky bílé čistoty.
Jako Bůh
dokonalé krásy, velké přísnosti a královké
dobrotivosti. Oko bylo prožhaveno světlem života.
Nyní věděla Kassandra, proč jí bylo vidění
vzato. Bylo to z lásky a pro její zdokonalení.
--------------------------------------------
Ve svých sepjatých rukou držela malý, bíle
zářící kámen. Musel ho přinést duch Boží. Nosila ho od té chvíle v bílém
plášti na svém srdci.
To byla příprava Kassandry pro
nejtěžší část jejího pozemského života. V Božím soudu se snesla nad Troju
léta plná hrůzy.
Těžká byla porážka
na moři. Více než polovina lodí shořela a s nimi
se potopila největší část nejlepších bojovníků. Ti,
kteří byli zachráněni, byli těžce raněni
a podléhali svým popáleninám. Naštěstí mohl
se Hektor s vybranými bojovníky a s mnoha loďmi ještě
včas zachrániti na pevnině. Vrátili se zpět zlostní a zamračení, znaveni tolika
boji a špinaví krví a sazemi.
V hradě nastalo mnoho
práce a neklidný život. Nepřátelé se nezastavili.
Bojovali dál a vynutili si přistání a
předání loďstva. Vřava bitev však neustávala. Kolem pobřeží Troje svíral
se obrovský oblouk řeckých lodí.
Po krátkém boji vylodili
Sparťané svá vojska. Pěchota i jezdci rozbili svá
ležení na pobřeží a postavili své stany. Červeně svítil
mezi nimi dobře střežený stan králův.
Úžasem strnulí dívali
se Trojané se svých zdí na množství
nepřátel. Nepředstavovali si útok
Agamemnonův tak mohutně. Statečně, tvrdošíjně hájili každou
stopu půdy své vlasti. Tekly proudy krve. Paris
bojoval jako mladý lev. Kde se objevil, ukazovaly se
celé mraky Řeků. Příliš rádi by se ho byly zmocnili. Jemu platil jejich
největší hněv a Hektorovi, který nespouštěl bratra s očí. Měl v
Odysseovi nejprudšího nepřítele.
Brzy se ležení stáhlo polokruhem na
pobřeží Troje a den za dnem se posunovalo blíž k
městu. To vyžadovalo vypjetí všech sil Troje, aby mohli
vzdorovat útoku takové přesily, zvláště však, aby neztratili spojení se zázemím. To vyžadovalo zvlášť moudré obrany.
Tak míjely měsíce a roky. Mnozí odešli do
říše stínů. Každého dne vzplály hranice. Nová mládež
dorůstala, na níž bylo již vidět řadu let, které
míjely bez konce, věčně stejné v
přízni i nepřízni kolísavého válečného osudu, který si všechny zotročil. V
řadách Řeků vypukla již nemoc, kterou připisovali
otráveným studním.
První příznaky morové
smrti, supové kroužili již s křikem nad bojištěm. Brány byly
pevně zavřeny. Město vzdorovalo svými pevnými zdmi a věžemi. Všude čněly zbraně
a řinčelo železo. Hluboko ve sklepích byly na hromadách
narovnány poklady říše a obrovské zásoby vzácných vín utěšovaly před
strachem z porážky.
S rozvahou a silou řídil
Priamos vojsko i národ a všichni mu prokazovali lásku a
poslušnost. Věrně a vděčně vzhlíželi všichni ku svému stárnoucímu
panovníkovi.
Hekuba se velmi změnila: tajná vina
hryzala na její duši. Nepokoj a hrozný strach před Erinejemi
ji mučil každou hodinu. Přitom trpěla výbuchy zlosti
a prudkého rozčílení, jichž se všichni obávali. Jen
málo zůstalo z kdysi tak jasné a rozvážné ženy.
Kassandra tím již netrpěla, pro ni byla
matka nemocnou, ano i mrtvou.
Konečně se museli obležení stáhnout úplně
do zdí města. Nyní byli odříznuti od ostatní země, která byla v
dalekém obvodu nevlídná a pustá. Všechno, co tam
ještě žilo, prchalo se strachem do města.
Řekové se oddávali naději, že Trojané
nevydrží dlouho s potravou. Nepočítali však s Priamovou
moudrou předvídavostí a pořádkem. Všemi způsoby
tísnili město a lákali jeho strážce, aby se
odvážili výpadu. Avšak Trojané byli zrovna
tak chytří jako odvážní a nedali se lehce přelstít. I oni
způsobili Řekům mnoho potíží.
Tvrdé útoky narážely na zdi, které
se pod nimi strašlivě chvěli. Celé město se otřásalo pod
údery útočných zbraní, které jako obrovské věže a berany
bily do zdí. Vysoké metače vrhaly velké kameny a
stroje vysílaly dvacet i více oštěpů
najednou na ozbrojené zdi. Mnohý vrhací stroj hřmotně
drtil zdi a působil těžké škody, nemohl však otřásti silnou obranou
Troje. Řekové si nemysleli, že to bude tak těžké. Mimoto věděli, že
Helena je ve zdech Troje a nechtěli město docela rozbořit. Menelaos
je stále před tím zdržoval. Vůdcové ve špatné náladě se v noci radívali ve
stanu Agamemnonově.
Již dávno byly studny rozbořeny a
vody odvedeny jinam a přece se nezdálo, že by v Troji lidé
anebo zvířata trpěla žízní. Měli nejaký tajný pramen?
Zásoby potravin
se zmenšily, ale byly moudře
a šetrně rozdělovány. Priamos udržoval přísnou kázeň.
Kdo se
nepodrobil, byl zabit. Vyvstali také štváči mezi liden, ale lid sám je
velmi rychle umlčel. V nebezpečí rozšířilo se mezi dobrými lidmi
více lásky, než by se jinak stalo ve šťastnější době. Kassandra mnoho
pracovala pro nemocné a řídila jejich ošetřování. Nechodila mezi
lidmi, protože se jí plaše vyhýbali a
to jí bolelo. Kněží rozšířili pověst, že se zbláznila. A protože
většina lidí kněžím věřila, úzkostlivě se jí stranili.
Starostlivě pozoroval
Priamos svou dceru, která mu byla tak velkou
oporou. Pro něj měla světlou korunu na hlavě a byla mu
darem ze světlých výšin. Nechápal, proč ji lidé tak mučí. Podle
jeho názoru neřekla přece a neučinila nic nesmyslného. Což příliš
sestárnul, aby to chápal? Nikdy nebyla mezi jinými,
vždy jen u své práce a stále mlčenlivá.
Avšak klidné světlo se stále silněji rozšiřovalo kolem Kassandry.
Řekům vzešel nový den.
Neúnavně pracovali. Nikdo nevěděl, co dělají. Za noci však kolem
Troje všechno náhle ztichlo. Žádný útok ani štěkot psů a
řehtání koní. Toto ticho bylo až nepříjemné. Přece však
oblažovalo, protože předcházející týdny byly velmi těžké pro
Troju. Hlad přece přišel, všechna zvířata byla poražena pro nedostatek
vody. I chleba bylo málo, protože dvě z velkých sýpek se
staly kořistí plamenů. Děti a staří se plížili jako
strašidla. Mužům a jinochům musela být dána přednost a dostalo se jim
větší dávky potravin. Avšak i oni byli hubení a
unavení. Špína a nemoce se šířily čím dál tím více. Lékaři nemohli zdolat
svou práci a ohně , které pochovávaly
mrtvé, hořely ve dne v noci. Nad Trojí se roztáhla černá křídla smrti.
Mladým hrdinům hořela půda pod
nohama. Chtěli se odvážit výpadu, ale Priamos to přísně
zakázal. Ještě nikdy ho neviděli tak hněvivého. V co ještě
doufal. Chtěl jev šechny odsouditi na smrt hladem? Mají nečinně vyčkávat,
až přijde konec? Rozpoutal se mezi nimi spor.
Nastalo však něco
jiného, než všichni mysleli. Když se
rozjasnilo, věžníkův roh jásavě zazněl. Co to bylo za zvuk? Všem pronikal
až do morku. Byl to poplach nebo radost? Znovu hřměla
trubka a čím dál tím hlasitěji jásala nad městem.
Má nadejít útok? Kde však je odpověď
protivníků na tento vyzývavý tón? Všechno se vrhlo na střechy a zdi a
mezi prvními byla Kassandra.
Moře bylo tiché a prázdné,hladké
jako zrcadlo. Nebylo na něm ani jediné lodi. Kde byly lodě Řeků a
jejich ležení? Sem tam ležely ještě nástroje. Útočné berany,
kameny, vrhací stroje, ale zdály se být neupotřebitelné. A
co to stálo dole na pobřeží? Snad nějaké obrovské
zvíře? Ztrnulá, čtyřnohá a hrubá podoba řeckého koně tu stála. Všichni
ostatní však jásali radostí.
Brány města se rozletěly a lid
proudil ven na sluneční světlo. Svoboda, po desetiletém útisku
války, jaký to dar bohů. Ani se neznali štěstím.
Jásali, tančili jako děti a objímali se. Jen několik
rozvážných, mezi nimi Hektor a Priamos potřásali hlavami, lid však
užíval radostí plnými doušky. Vydali se na pobřeží a
spokojeně procházeli opuštěná ležení, v nichž našli
hojnost chleba a vína.
Radostně a vděčně žili jen této
chvíli. Náhle vzneslo se z davu volání! "Odneseme koně do
pevnosti." Napletli věnců, přistavili žebříky k vysokému
koni a ozdobili ho jako obětní zvíře. Vtom zaznělo z věže výstražné
volání:
"Běda, běda vám,
běda tobě Troji. Varuji vás, nenechte se
pokoušet, spalte jej na prach a popel."
Zprvu všechno utichlo.
Pak zaznělo mručení, roztrpčení, hněv a výsměšný ječivý posměch.
Pak bylo opět ticho.
Postavili zvíře na válce, po nichž jím
mohli pohybovat, ale znovu znělo výstražné volání:
"Běda ti, Troji. Varuji, spalte
jej."
A Priamos nařídil, že
jej zatím mají nechat stát. Reptající proklínali Kassandru a
vraceli se do města.
Celý den se vlnila Troja jásotem a
křikem radostného vzrušení na ulicích. Sotva možno si
představiti ostřejšího rozdílu mezi včerejškem a
dneškem. Lid se valil ulicemi ozdoben květinami, mával barevnými
šátky, poskakoval a tančil podle zvuku píšťal.
Na velkém prostranství
před chrámem byl zapálen oheň. Byl udržován
až do večera házením plodin a květů. Chrám
zvučel děkovnými zpěvy. Bíle odění kněží se modlili a
vykuřujíce libé vůně, chodili kolem chrámu, před
domy svítily hořící nádoby pestrými světly. Do vzduchu vzlétaly hořící
ptáci a z oken padaly květiny.
Jásot neměl konce. Pak nadešla
noc. Poslední pruh rudého slunce ještě žhnul na západě na okraji
moře a již počaly zářit hvězdy. Nad Trojí doutnal třpyt slavnostních
ohňů.
Pak vytáhli
obyvatelé ven velikou bránu,
nedbajíce slov Kassandřiných ani rozkazu Priamova.
Řecké kolony a
silné obléhající berany ještě stály s temnou pohrůžkou
u hradeb jako drsná upomínka na minulé dny hrůzy.
V pestré záplavě světel slavnostních ohňů se nepříjemně leskly.
Rozbité a rozryté cesty mluvily zřetelně o předcházejících letech války. Země
byla na dlouhý čas zpustošena a krev padlých prosákla půdu. Kol
kolem se míhali stinné postavy. Byly
to k zemi připoutaní padlí, kteří čekali na osvobození.
Vzrušeně hučeli a hádali se, mají-li se přidat k Trojanům.
Z brány se valil průvod vojáků, měšťanů a
sedláků. Dlouhé řady se k nim připojovaly a radostně
kolem nich tančili. Někteří ale varovně hrozili a snažili se dav
zastavit.
Tak došel lid na
pobřeží, kde jej očekával vyzdobený kůň. S jásotem
tančili kolem něj v divoké radosti.
Pak se průvod
pohnul, vzal do svého středu obrovité zvíře a
zvolna, hlemýždím krokem se vracel k městu.
Hlasité, varovné výkřiky zněly chodbami
nad střechy, dvory a zdi. Rychlými kroky, s vlajícím šatem přecházela
Kassandra sem a tam, neklidně bez ustání, naplněna sžírajícím ohněm
strašného vědění, zalitá slzami, s
planoucíma, široce rozevřenýma očima a
pozdviženýma rukama bloudila
síněmi a háji, zahradami a ulicemi,
nedbajíc lidí, kteří se jí plaše
vyhýbali nebo vysmívali.
Opodál následoval ji věrný
věžník a po jejím boku běžel velký, světlehnědý pes. Hlasem,
který otřásal zdmi, stále volala své: "Běda nad Troji!"
Kameny se zachvěly,
ale lidé ji nedbali. U brány zatlačila zevlující
dav zpět a stála tu před ním v
bílém hávu, se vztyčenýma rukama. Zde čekala, hořící úsilím
svého přesvědčení. Samotná chtěla vzdorovat celému národu.
Průvod se blížil.
Přední již viděli Kassandru, zarazili se a počali
se radit. Zaznělo prásknutí biče, hlasitý
výkřik, několik koní se vzepjalo a roztrhlo dav. Hučící
proud řvoucí spodiny valil se proti Kassandře.
"Pryč se šílenou,
která nám nepřeje radosti", vykřikl jeden z nich.
Obrovský pes zavyl. Pak se vrhl na jeho hrdlo. Dav lidí valil se
dál. Silná ozbrojená ruka strhla Kassandru stranou a již byla obklopena vojáky
pod vedením hejtmana.
"Ve jménu Hekuby, pojď se mnou,
Kassandro," rozkazoval jí. Vzali ji do svého středu a
jako zločince ji vedli nahoru do hradu. Hekuba nebyla k nalezení.
O Kassandře jakoby nikdo nevěděl. Jako cizince zavedli ji
vojáci k vnitřní bráně dvora, otevřeli v
přízemí jednu komoru a zavřeli ji
tam. Kassanndra byla překvapena, ale nezoufala. Stále
jen slyšela, jak ji andělský hlas říká: "Vezmi kříž svůj
a následuj mne, neboť já jsem v Otci a ty jsi část mne."
Tichá, nepopsatelná,
nadpřirozená síla ji udržovala. Přešly dlouhé
hodiny. Ulice ztichly, slavnostní ohně pohasly, všichni požívali
osvobozujícího spánku a tak dlouho postrádaného pocitu
bezpečnosti. Jen věrný věžník nespal a
střežil Kassandřino vězení. Pod brankou hořelo matné světlo a
vrhalo šeré paprsky na zamřížované okénko. Prostor uvnitř svítil však pokojným
světlem.
Hrobové ticho leželo nad městem.
Jen kňučení velkého psa, který se namáhavě ploužil
po zemi, bylo chvílemi slyšet. Od moře přelétal ječivý,
žalující nářek sovy. U brány hradu se veliký pes zhroutil a pošel. Z hluboké
rány na krku mu kapala rudá krev.
Náhle jakoby třeskly zbraně.
Ve městě? V tuto hodinu? Zář ohně vzplanula na střeše jednoho
chléva a zaplašila ptáky a netopýry. Strašidelně doutnala rudá zář na
střeše jiné stodoly. Venku kolem zdí plížily se tiché kroky.
Dřevěné závory zaskřípaly, trámoví praskalo. Bylo slyšet dusot kopyt a
třesk železa.
V Troji všechno ještě spalo,
když se v praskotu rozlétla brána hradu a Řekové s hořícími
pochodněmi se vrhali do dvora. Krátký zvuk rohu
věžníkova, který zanikl v chrapotu, byl
jedinou výstrahou.
Přepad se zdařil.
--------------------------------------------
"Tak měla Kassandra pravdu",
byla poslední slova věžníkova. Kolem se řítil Achiles vstříc
Trojanům, kteří ve spěchu, ozbrojeni vybíhali ven.
V několika minutách bylo z tiše spícího města hořící a
řvoucí moře zoufalství.
Strašně řádil oheň, zvučně zněly
rohy a ještě hlasitěji křičeli lidé. Několik domácích
zvířat běželo ohněm, koně bez pánů pobíhali
tryskem po dvoře.
Ve středu náměstí stál
dřevěný kůň. V jeho středu se černal veliký otvor, v
němž ve vnitřku byl úkryt chytrých Řeků.
Divoce vrhla se knížata
na sebe. Krev se pařila v žáru. Za
strašlivých vražd se řítily ohrady, útočné berany
ničily celé kusy dřeva i zdiva. Řekové dostali novou posilu. Na náměstí kolem
koně hlučel divoký vír. Sparťané pod vedením Menelaovým zmocnili se
chrámu, protože se domnívali, že tam najdou Helenu.
Troja se zoufale
bránila. Priamos stál na plošině své věže a dával
rozkazy. Bylo těžko udržet kázeň mezi zcela zmatenými
lidmi. Paris a Hektor byli na
důležitých místech. Jejich zbrojnoši byli však
zaplaveni desateronásobnou přesilou. Hned bylo vidět Hektora na tom, hned
zas na onom místě. Jeho obratnost strhávala i jeho druhy.
Hrozný výkřik pronikl náhle
vzduchem, ječivý a srdcervoucí. Byl to řev mohutného zvířete? Nebo
řev šílené ženy? I vřava boje na chvíli ztichla.
Achiles hnal se proti Hektorovi.
Prudce seskočil se svého koně, na němž se hnal mezi bojující pěšáky
a kopyta koní ubila vše, co nechtělo uhnout. V prudkém
boji zabil Achiles Hektora. Mrtev klesal Hektor, již již se
nad ním zvedaly podkovy koní. Achiles jej však přivázal ku svému vozu a tryskem
hnal se za branami.
Krev kouřila ze země. Hromady chroptících
raněných byly rozbájeny kopyty koní a drceny nemilosrdnými koly. Divokým
tryskem, vztekem bez sebe objížděl Achiles kolem města, oblétán zuřivými
bohyněmi pomsty. Paris viděl, co se stalo a přísahal neustat, dokud svého
bratra nepomstí. Stále menší zástup byl
Trojanů a přesila nepřátel stále mocnější vystupovala. Odysseus se
nyní s Philotem, kterého si před chvílí přivedl,
vmísil do boje. Jeho zjev a příchod dobrých střelců
znovu pozvedl již klesající bojovnost. Řekové zabíjeli již
ženy a děti a ze stoupající krve rostla i jejich
ukrutnost. Ohně se rozšiřovaly a zdi
se řítily, pohřbívajíce pod sebou vše.
V jednom menším pokoji se
sešly všechny ženy hradu. Velmi se strachovaly,
nejvíce se však bála Hekuba, která řádila jako
šílená. Jediná utěšovatelka, pomáhající láska Kassandra, s nimi
nebyla. Žalujíc, seděla Andromache v jednom
rohu a chovala plačícího chlapce v náručí.
Z altánu viděli ženy pád
Hektorův a Hekuba zavyla jako zvíře. Ležela na zemi a celá se
třásla. Její prsty se stále pohybovaly a v chodbách bylo možno poznat,
že hrad je již v rukou nepřátel. Na útěk nebylo již ani pomyšlení.
Vtom vkročil Priamos do dveří a
připravoval se na nejhorší. Smrt nebo zajetí. Ponuré šero a
chlad zahalil pokoj. Domem pronikl výkřik:
"Priamos."
Byl to hlas Kassandry. Teď teprve poznali,
že nikdo o ní nevěděl. Nestyděli se však.
Vězení Kassandry se
otevřelo a ona vztyčená vkročila mezi bojovníky.
Žádný na ní nevztáhl ani ruku. Jako zázrakem bylo, že nebyla
poraněná řítící se zdí, která ji vysvobodila z vězení. Nyní
předstoupila před Hekubu a pravila:
"Hektor padl a já půjdu s
Priamem prositi za jeho tělo. Paris také zemře. Troja musí
zahynouti a vy všichni padnete do rukou nepřátel. To je tvé dílo,
Hekubo. Vpomínáš nyní na mé výstrahy?"
Priamos pohlédl na dceru ohnut
bolestí, podal jí ruku a pravil: "Půjdeme."
Stále ještě zuřil
boj.Noc uhnula dnu a den zase noci znovu a v
troskách ještě řádilo vraždění. Zabíjení
bylo již beze smyslu, ale nemělo konce.
Za mnoho hodin vrátil se Priamos a
Kassandra se zmrzačeným tělem Hektorovým a chystali hranici. Tiše
seděla Andromache u mrtvoly svého muže a hořce plakala.
Tu se stalo, že Paris
zabil Achila. Vzteklý křik nepřátel to hlásal. A
Paris byl svými spolubojovníky postaven na
štít a vysoko vyzdvižen. A tam ho zasáhl mstící šíp Odysseův.
Vyšel z luku, kterého kdysi používal Herkules. S
chvějícím se šípem v krku nesli ho na štítě k Priamovi.
Priamos plakal a rval
si svůj bílý vlas. Vystoupil pak před nepřátele a
nabídl svá prsa šiku nepřátel.
Za ním stála Kassandra a poprvé
spatřila Odyssea. I on ji viděl a přísahal, že ji musí zajmout živou.
Dobře si vzpomněl na její tvář nad mořem.
--------------------------------------------
Nastalo šedivé ráno třetího
dne. Kouř se valil z trosek Troje i s mnoha hranic. Ve
velkých kamenných urnách byl ukládán popel mrtvých a stavěn do hrobů.
I Priama pochovali. Ztemnělá Troja a temno
bylo v duších zajatých žen. Řekové chtěli opustit Troju. Menelaos triumfálně
vedl Helenu na svou loď a mnozí ho následovali. Odysseus a
Agamemnon určili lodě pro zajatce.
Kassandra měla přijít do Mykké.
Tíže než smrt dotkla se jí tato zpráva. Ona se pak tiše modlila:
"Ne má, ale tvá vůle se staň, ó
pane."
Kouřící a šedivá ležela Troja, mrtvé
město. Ptáci se slétali na nepohřbené mrtvoly. Pobřeží bylo zpustošeno a
nasáklé krví, jejíž potůčky vtékaly do moře. Z neklidných
vln hrozila černozelená bouře. Věční v hněvu zahalili
své hlavy. Lodi opustily břehy Troje a Kassandra vyslala
poslední pohled na zřícený dům svých otců. Bouře žalostně hvízdala
v lanoví.
Troja padla a poslední
výhonky jejího hrdinného rodu byly na vzbouřeném moři vydány
na pospas vlnám.
Ušlechtilého Priama, otce padesáti
synů, k nimž náleželi hektor, Paris, Polidoros, hvězdy to
v kruhu trojských hrdinů, tohoto Priama už
nebylo. Věčné běda pyšné Troji, tak padlé, kterou přízeň
bohů kdysi tak nádherně vytvořila. Nyní byla mrtvá, uhaslá ve rmutu
a krvi a větry roznášely žalující nářek opuštěných,
umírajících v popeli Troje nad mořem.
Bouře zuřila nad vodami a
velký počet lodí, naplněných poklady, byl rozptýlen.
Nejvzácnější perla, svítící ve
světle čistoty byla Kassandra, která stála pod ochranou
Agamemnonovou. Její zrak, pronikající hloubky minulosti i dálky
budoucnosti znovu ožil. Její vlastní osud byl však z tohoto vidění
odňat.
Dny plavby a
hrozné noci, v nichž její průvodci s úzkostí
sevřenými srdci čekali záhubu,
byly pro ni minuty, ba vteřiny.Nějaká
milující ruka vymazala ošklivost a zapsala do knihy
jejího života důchovní důvěru a spoléhání. Vrátila se do
světla, které jí jasně svítilo v temnotách a které již
nemohla ztratiti. Viděla však hrozný osud lidí, záhubu národů a pokolení
a utrpení hrdinů.
"Agamenone slyš výstrahu, čekají na
tebe vrahové, zbabělí vrahové ve tvém vlastním domě. Střez se. Žena
krásná a nebezpečná jako jedovatý had žije ve tvém domě a
muž, slaboch v jejich rukou, jedovatý, zbabělý a plný
špatností je jejím druhem. Ó, že nás větry nezničily na
širém moři, abychom nemuseli nikdy spatřit konec, pád pyšných
hrdinů."
Tak mluvila Kassandra.
Byla to smutná zpráva pro Agamemnona. Zatím co ostatní
zajatci, ležící na dně lodi těžce trpěli, směla Kassandra
často dlít u Agamemnona. Rád pozoroval její hrdé,
kladné a odměřené chování. Čistota a mír proudily z ní, od
ní, zajaté otrokyně k němu vítězi, obávanému vojevůdci a nepříteli.
Mezi těma dvěma nebylo nenávisti a také ne lásky. Jeden druhému
prokazoval největší úctu. Oba ji zasluhovali.
Kassandra cítila bolest, když pomyslila na
budoucnost. Věděla, že jí očekává ďáblice. S odporem pohlížela na
mykénské zdi a jejich obyvatele. Viděla, že se věční bohové
odvrátili od tohoto sídla hříchů. Bylo to sídlo hadů, z
nichž každý měl korunu s mnoha drahokamy a každý ten kámen byl
smrtícím jedem.
Temné byly
zdi, temné síně naplněné
bolestí opuštěných a divočením hýřilů. Do černa byly ověšeni
ošklivými červy. Svist bičů, dýk a jedů, řvaní
otroků, kledby utlačovaných a sykot hříchů se šklebil ze všech koutů.
Tudy vedla cesta Kassandry.
Vzpomínka na její blízké někdy
až bolestně rvala její srdce. Často se
snažila vypátrat osud Andromachy,
která musela následovat syna Achilova, protože Andromachu miloval.
Bylo jí to však ještě nyní zapovězeno.
Andromache příliš propadla bolesti, než
aby mohla dostati spojení s Kassandrou. Svou bolestí
násilím přitahovala ducha svého manžela, že ho stále volala
do své blízkosti.
Hekuba byla mrtvá. Vzala
s sebou šílenství své viny na smrti osleplého
Polimnestra, pád svého domu až k branám Hádu. Obludně vyjíc, podobna
psovi, běhala ztemnělýma očima temným podsvětím, zapomínajíc na světlý
lesk, který kdysi vyzařoval z jejího dítěte Kassandry a který jí
chtěl ukázat cestu. Ani ona se nemohla spojit s
Kassandrou, která jako jasná hvězda přitahovala k sobě jen světlé
duše, zatím co temnota v její blízkosti nepřátelsky syčela.
Velké bouře rozptýlily řecké vojsko
i lodě. Agamemnon se zbytkem svých lodí s bohatou kořistí a
mnoha otroky, mezi nimiž byla i Kassandra, šťastně přitáhl a
přistál v Argolis.
Země se jevila Kassandře
suchou a drsnou. Byla celá potažena šedivými stíny,
které vidělo jen její oko. V těchto stínech se pohybovaly
odporné bytosti, které ji tak
označovaly stav tamnějších lidí.
Neočekávaná bouře zahnala lodě na
břeh a námořníci měli mnoho
starostí, aby nebyly poškozeny. Ohledávajíce
vody, s námahou dospěli k pobřeží a hledali přechod pro ženy a děti.
Zmučení nebezpečím a starostmi, přepadlí hladem a nemocemi, skýtali
otroci žalostný pohled. Mnoho jich zemřelo za plavby a byli svrženi do moře.
Namáhavě se seřadil průvod otroků,
kteří byli navzájem spoutáni řetězy. Silnější mužové museli nésti
jakési jařmo, jít s ohnutým krkem a rukama vzadu svázanýma. A
to ještě lidé Agamemnonovi nebyli nijak tvrdí vůči
zajatcům. Činili jen to, co zvyk doby vyžadoval.
Zpráva o příchodu lodí se asi zvolna
rozšířila. Lid jim vycházel vstříc. Přicházeli zvědavci,
kteří byli dojati radostí, když viděli, že jejich
vojevůdce se vrací jako vítěz. Agamemnonovi však bylo
ihned nápadné, jak tito lidé vypadají
stísněni a uzavřeni. Div, že se mu nevyhýbali.
Tak přijímá národ svého
vládce, který po dlouhá nekonečná léta byl v nebezpečí a nouzi,
vzdálen své země a domova?
Kassandra vzpomínala jásotu,
když se otec a bratři vraceli ze svých výprav. Oč to bylo zde jiné.
Byla to radost vítězů?
Těžce a tísnivě doléhalo vzezření
této země a jejich uzavřených a neklidně hledících lidí na její srdce.
Agamemnon se tedy
přece vrátil. On, o kterém tolik věštců hlásalo,
že jeho noha nikdy nevstoupí do jeho země. Každý cítil, že byl
špatným hospodářem a pociťoval nyní dvojnásobnou tíhu za to, že viděl a
mlčky snášel nemravnost královského domu.
Kassandře připadala cesta
dlouhá a daleká. Cesta byla hrubá, zaprášená a
oslepující... Od moře stále ještě dorážela divoká bouře.
Stále více lidí se k nim přidávalo. Postávali ve skupinách a čekali na průvod.
Kameny lítaly po zajatcích a bolestně některé z nich zasahovali přesto ,
že vojáci hleděli tomu zabránit. Vozy předjížděly průvod otroků. Tito
museli odstoupit z cesty a čekat, až přejedou. Na silnici bylo tak hustě
prachu, že bylo možno jen ztěží rozeznat lidi. Kýchajíce
a kašlajíce vlekli se zajatci v prachu a těžce nesli své řetězy.
Kassandra kráčela mezi
dvěma ženami, které ji kdysi mnoho
pomlouvaly. Jedna byla hospodyně domu, která byla cele
oddána kněžně. Vždycky se obávala Kassandřina vědění,
protože neměla dobré svědomí. Druhá byla její neteř, asi
dvacetileté děvče. Obě se nyní od ní neodloučily a snažily se podle možností ji
ulehčiti její těžký úděl. Kassandře bylo milé, že měla
vedle sebe ženy z domova.
--------------------------------------------
A tak se vlekl průvod unaveně, zvolna a
smutně vstříc Mykeně.
Tíha cesty vryla
se hluboce do duší zajatců. Každý krok se
bolestně dotýkal žen, jakoby kráčely bosýma
nohama po trní. Vzlykání těch, kteří slabostí padali
se vřezával do srdce. V dálce vysoko vznášela se
hrdě krásná, bohatá města. Hrozivě a temně vyhlížely hněděšedé zdi.
Za nimi však svítily bílé stavby a nádherné skupiny stromů
vyprávěly o krásných zahradách. Ale všechno bylo tak cizí a
docela jiné než v Troji. Kde byl kypící život, o kterém básníci tak
pěli. Kde byla vláda blažených bohů? Vyhlížela tato
země zde jako šťastná?
Smutek, nouze a nespokojenost, to vydychovala tato
země a nad lidem hrozila Medusa.
Když průvod otroků konečně vešel do města,
bylo toto plno velkého radostného vzrušení. Národ byl šťastným.
Doufal, že s návratem knížete nastane nový vzestup a lepší časy.
Báli se však tísnivé nálady Klytamnestry.
-------------------------------------------
Zahalena v
nádherný háv, s korunou
na hlavě, ověšena nejvzácnějšími drahokamy, stála
Klytamnestra na stupních brány, když průvod vozů
a jezdců jel kolem a zdravil ji. V její
blízkosti stál Aeghist.
Tvář královny mohla
být kdysi krásná. Nyní však nesla stopy neřesti v pomalovaném
obličeji. Její vysoká, kdysi krásná postava byla jako
zchátralý vrak, který se zvláštní péčí vyzdobila
nejvzácnějšími klenoty světa. Lesk jejich očí nebyl leskem světla vnitřní
čistoty a radosti z návratu toužebně očekávaného manžela. Doutnaly v
nich neustále záblesky blížícího se šílenství nebo ukrývaného
strachu.
Z jejího těla vanul nepříjemný
zápach neřesti, který nemohl být překonán nejdražšími vůněmi
nejvzácnějších esencí, protože byl z jiné hmoty.
Pozdravení manžela se podobalo
dobře sehranému divadlu. Mistrně ovládala umění přetvářky a
krásné řeči. Agamemnon byl zklamán. Opět ho napadla Kassandřina
slova a on pojednou porozuměl, co mu říkala. Byl varován.
Vystoupila v něm veliká hořkost, kterou se snažil potlačit.
Jeho dcera Elektra
se však radovala jako dítě. Její statná postava
radostí klesala vzlykajíc k jeho nohám a svými dlouhými vlasy
stírala prach z jeho obuvi. Tímto projevem vyjádřila celou svou
věrnou oddanost, svou radost ze shledání a
bolest nad ztroskotaným mládím. Z jejich úst nevyšlo však jediné slovo.
Jezdci a vozy přejeli, přešlo
i pěší vojsko a stateční, zvlášť osvědčení střelci. Nyní přicházel
průvod otroků. Po jeho straně šli vojáci, kteří se vsunuli mezi zajatce a
brány zámku, aby ženy byly ochráněny.
Se skloněnou hlavou
kráčela Kassandra mezi ostatními ženami. Všechny byly
tiché a skloněné, hluboce vzrušené a vyčerpané
namáhavou cestou. Když Kassandra prošla
branou,jakoby světlo zasvítilo v šedém dvoře. Její noha
ztrnula, když měla projít kolem Klytamnestry. Pozvedla své
planoucí zraky a změřila jimi královnu. Královsky vyzdobená
žena zakolísala pod tímto pohledem a ještě více zbledla pod líčidly své
tváře. Její oči ztrnuly.
Nemohla snést pohledu těchto
planoucích šedomodrých očí. Její tělo se roztřáslo vnitřním
zdržovaným vzrušením, že se klenoty na jejich prsou rozezvučely.
"Klytamnestro, stojíš
před branou Hádu . Pamatuj na to, když syčící had
tvých zlých sklonů ti bude šeptat do ucha svůdné
obrazy. Máš ještě čas. Stojíš na kraji
propasti a paprsek mstícího blesku již hrozí nad tebou.
Pohlédni do svého nitra, královno, a ptej se sama sebe, zda-li ti radím
správně."
Na dvoře bylo
hrobové ticho, jen znějící hlas Kassandry se odrážel
ode zdí. Zněl jako kov.
Klytamnestra na okamžik zakolísala, ale
její oblíbená otrokyně ji zachytila. Její oko ztrnulo. Pak pozvedla
svou ruku a panovačně rozkazujíc, ukázala na Kassandru.
"Tuto mi uchovejte
při životě. Ta za to stojí. Vrhněte ji samotnou
do věže. Ty, Kyrose, jsi za ní zodpověden."
Pak kolísavě kráčela do domu a
nechtěla již vidět žádnou kořist, vezenou na tolika vozech. Slavnostní jásot byl
přerušen. Tiše táhl nyní průvod branami. Elektra však vystoupila z
řady žen a tiše, se sklopenou hlavou, ale
s pevným rozhodnutím ve tváři následovala
Kassandru a Kyrosa. Její duši zasáhl paprsek světla. Bylo jí,
jakoby od nynějška po všechny věky měla kráčet ve
šlépějích Kassandry.
--------------------------------------------
Veliká síň, která
následovala po dlouhé chodbě, přijala
Kassandru. Za ní následoval Kyros, strážce, obr
postavou, ale hloupé opičí tváře. Elektra je z povzdálí následovala.
Chtěla se vyhnout Kyrovu podezření. V přízemní síni
bylo šero a dusno. Ještě tísnivěji však bylo v dlouhé
síni, kterou kráčeli, přesto že měla obrovské arkády, které skýtaly pohled do
velkých dvorů.
Tak se dostali do rohu dvorce a
nízkými dveřmi do kulaté, pevné věže, kde vedlo sto
schodů dolů. Věž čněla vysoko nad zámkem. V její
hloubce byla místnost, která nikdy nespatřila paprsku
slunečního světla. Nebylo v ní ničeho jiného, než hrubá dřevěná
lavice a stůl, na kterém stál kamenný džbán a jedna miska.
Zatuchlý, dusný vzduch
uhodil vstupujícím do tváře. Netopýři poletovali kolem
a pavučiny padaly se stropu. Kassandra se
zachvěla.
Kyros chtěl za sebou zavřít dveře,
když náhle se zarazil. Zdálo se mu, že mu něco napadlo.
Zkoumavě si prohlédl
Kassandru, pak se podíval ke stropu, na stěny a
prohledával trhliny a spáry.
Potřásaje hlavou vyšel z
vězení a zarazil skřípající závory. Kassandra byla zajata.
"Královno, něco
pozoruhodného se mi stalo s tou cizí kněžnou z
Troje," pravil Kyros ku své paní, když ji podával zprávu.
"Znám přesně temnou věž,
která se často již zavřela za tvými nepřáteli. Bývala zprvu
tak temná a když se v ní octla tato žena, byla světlá. Důkladně jsem
ji prohlédl, ale nikde jsem nenašel pramen tohoto prazvláštního
světla."
Klytamnestra se mu vysmála. "Stárneš,
starý blázne a nebo oslnila tvoje oči tak, jako Agamemnonovi?"
Nedlouho potom v
noci stalo se něco strašného v
zámku Agamemnonově. Po záludném tichu následoval pronikavý výkřik.
Nějaký hlas zvolal: "Oni ho zabili,
oni zabili Agamemnona."
Tato slova zněla
ze zdola všemi síněmi a otřásla
domem. Klytamnestra a Aeghist, bledý jako smrt, prchali při tomto křiku z
pokoje zavražděného. Venku řádila královna jako pominutá, rvala si vlasy
a naříkala pro mrtvého muže. Elektra stála za sloupem kryta temným
závěsem a žhnoucím zrakem pozorovala Klytamnestru.
Nekonečná byla noc
a den, který po této noci následoval.
Kassandra byla v temnotách. Ona vždy tak
činná trpěla věčně stejným jednotvárným tichem,
které ji obklopovalo. Horečně sledovala nit svého
života zpět až k jejímu začatku. Nebylo nic v něm falešného,
nečistého, ale jen smutek. Její životní cesta byla tvrdá,
ale čistá. Její duch nepatřil do sfér, které lidi tušili.
Vzpomínala vedení Apolonova,
čistého světla, které ji k sobě přitahovalo. Věděla, že
trpěla pro tuto lásku.
Modlila se. Tu se věž ze shora
otevřela a k ní se blížil sloup oslnivě bílého světla.
"Brzy dokonáš a přijdeš k
Otci." Tak to znělo zhůry. "Neboj se a očekávej mne, viz,
příjdu brzy."
Vtom zaskřípaly zámky a ve dveřích
zašustilo hedvábí a zazvonilo zlato. Bledá, přepadlá, s
planoucíma očima stála Klytamnestra mezi dveřmi, následována
Kyrosem.
"Dovedeš vyprávět znamenité
věci," pravila ku Kassandře: "a znáš mnohé obyčeje, řekl mi
Agamemnon. Věz, on chce, abys mi pomohla, otrokyně, neboť jsem nemocná.
Máš ode mne zahnat zlé duchy, kteří mne zvláště v noci mučí. Máš mi připravit
tvé nápoje, položit tvé uzdravující prsty na mé bolestivé
údy. Máš mi jmenovat hvězdy a kameny, které propůjčují věčné mládí a moc,
neboť je znáš."
Kassandra klidná a vzpřímená na ni
pohlédla:
"Chci ti říci, královno, co máš
činit, abys ozdravěla. Co mi dáš, když ti pomohu?"
"Dám ti polovinu svého šatstva
a desátou část mých klenotů. Dám ti otrokyně a budeš bydlet v mé
blízkosti a budeš uctívána jako kněžna."
"Nemám žádosti po takových věcech,
Klytamnestro. Nežádám si tvých pokladů a úcta tvého domu se mi
protiví. Agamemnon je mrtev, ty jsi ho zabila rukou
Aegistovou, tvého milence. Vím to. Naprav svůj čin a Erynie od tebe
odstoupí. Já toho nedosáhnu. Nezacházej se svými dětmi jako s nejnižšími
otroky tohoto domu. Dej jim to, co jim patří a budeš
spokojena. Dej jim lásku, dostane se ti lásky. Obrať svou mysl do
svého nitra čistými myšlenkami a čisté myšlenky tě tisíceronásobně
obklopí. Vypuď hanbu a nemravnost ze zdí svého domu a
uvidíš návrat úcty a čistoty. Ale já věřím, Klytamnestro, že
je již pozdě."
S hlubokým sténem se královna
zhroutila a nemohla se vzchopit, pak had zasyčel z jejich
úst."
"Zato budeš těžce
pykat, prokletá otrokyně," těžce supělo z
jejich úst. "Nyní uvidíš, kdo já jsem."
Vztyčila se, vytrhla dýku z
pasu a vrhla se na Kassandru. Ale mezi ní a Kassandru
se postavil zářící paprsek a ona nemohla pohnout ani rukou.
"Viz, kdo já jsem", zaznělo z
úst Kassandřiných. "Staň se ti, jak zasloužíš."
Klytamnestra se vrhla ven jako
vzteklá. Za několik hodin slyšela Kassandra šramot u svých dveří.
Byly přivlékány kameny a skrze zeď pronikalo klepání a
škrábání. Poznala, že Klytamnestra ji nechala za
živa pohřbít. Kassandry se však nedotklo
žádné zoufalství.
Uzavřela svůj život a
její duch ji předcházel. V oddanosti do vůle Otcovy
vyčkávala hodiny, kdy On ji zavolá, aby
mohla poslechnout.
Její odloučení nebylo
bojem jako u jiných lidí. Vystoupila z hrubohmotné
nádoby, do které kdysi vstoupila ve splnění Božské vůle, s níž kdysi byla
zajedno.
Poslední slovo z jejích úst
bylo posledním zaslíbením lidstvu. Znělo:
" I m a n u e l . "
Šedivé vody, které tryskaly
ze dna a měly zvětšit hrůzu její smrti, ji už nezastihly
naživu.
Tak bylo v skrytu její tělo vydáno
v zapomenutí, ale moc jejího planoucího ducha přetrvala staletí.
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára
Komentáre sú moderované.