27. 4. 2014

Neskoro

Maria Halseband

Energickým pohybem ruky vytáhl profesor zásuvku psacího stolu, sklonil se nad ní a hledal knihu, kterou již dávno pohřešoval. Konečně ji našel. S ní však dostala se mu do rukou malá krabička, kterou maně otevřel. Na psací stůl vypadl stříbrný kříž. Starý pán sebou škubl, když jej uviděl a myslel si rozhořčeně: "Ke všemu zlobení ještě tato vzpomínka." Vzal křížek do ruky a chtěl jej odložit. Cosi ho však nutilo, aby tu lesklou věc podržel v rukou a aniž by chtěl, vynořovaly se vzpomínky.

Byla to tehdy podivná doba, když poznal toho člověka. Jeho žena vrátila se domů plna zážitků a nedala mu pokoj, pokud spisy nepřečetl a při další návštěvě se k ní připojil. Také on cítil se v nitru uchvácen mužem, jehož, vzdor jeho prostotě a skromnosti, obklopovala jakási nedostupná velikost a vznešenost. Dlouho bojoval profesor sám se sebou a když konečně našel cestu na Horu, vstoupil do jeho života mír a štěstí, jako dosud nikdy. Když ho pak jednoho dne došlo zavoláni ke službě Grálu, byla jeho radost veliká.

Brzy však počaly ho zarážet stále hlasitější narážky společnosti, ve které se vyprávělo mnoho dobrodružných pověstí. A proč by on měl ohrožovat své postavení vážného muže a vydávat se směšnosti? Vždyť to půjde i tak. Později ukáže lidem, že patří ke Grálu, ale napřed musí moc Vyslance Božího vzrůst. A proto zůstal profesor zticha a klidně strpěl ve své přítomnosti útoky vůči muži, který mu dal pravé učení Boží.

Pomalu zachycovala se ošklivá slova jiných pevně v jeho duši. Myšlenky na Horu odpuzoval stále dál od sebe a když nastal den, kdy měl obdržet zlatý kříž, tu z nicotných důvodů odmítl. Dopisy přítele z Hory, který nedovedl pochopit jeho stanovisko, ho dráždily. Vhodil stříbrný kříž do zásuvky, odpoutal se ode všeho a brzy náležel k největším posměváčkům. Počala se v něm tiše probouzet nenávist vůči tichému vážnému muži na Hoře. Tato nenávist, vzniklá z nesprávnosti, kterou udělal, byla stále ostřejší.

Profesor hodil s pohrdlivým smíchem malý, stříbrný kříž na stůl. Dosud se přece nestalo nic z toho, co tento "Boží Vyslanec" prorokoval. Těch několik katastrof stalo se daleko venku ve světě a konečně vždycky bylo něco takového. Tíseň doby byla jistě smutná, ale profesora se málo dotýkala. Jeho záležitosti šly skvěle. Také to bylo znamením, že on má pravdu a ne ten muž tam na Hoře. Všechno bylo falešné, i to, co říkal o životě po smrti, co ho tak znepokojovalo, poněvadž životní požitky stavěl nade všecko. Pojednou se profesorovi zdálo, jakoby se vznášel. Kolem něho bylo temno a cítil, že je uchopen mocným větrem, který ho hnal stále kupředu. Byl tísněn postavami, jež na něho narážely a letěly vedle něho. Cítil jejich tvrdá těla, slyšel nářky a bědováni. Veliká síla ho náhle vystrčila z tlačícího se davu a v matném šeru mohl konečně cosi rozeznat.

Proud lidí plynul kolem něho ve veliké tlačenici. Se ztrhaných tváří četl hrůzu a muka. Vyhaslé oči zřely plny úzkosti a všude zaznívaly výkřiky, že se divákovi tajil dech. Bez přestávky pospíchal dav kolem, stále rychleji, jsa přitahován velikou silou, před níž nebylo uniknutí. Tlačily se k obrovské černé nálevce, ve které mizeli se strašlivým bolestným řevem.
"To je rozklad!" pravil hlas, který pronikl divákovi až do kostí. Vzpomínal si, že již jednou četl o nálevce, ve které jdou zavržení lidští duchové vstříc svému rozkladu, po bolestném putování hrůzami temnot. Ve které knize to asi bylo?

Nemohl si vzpomenout, neboť tvrdá ruka uchopila a přenesla ho přes veliké temné pohoří. Daleko před sebou viděl, jak miliony světlých malých jisker vznáší se do výše jako svatojanské mušky.

"Osvobozené duchovní zárodky, které putují zpět," pravil mohutný hlas vedle něho.

Také on byl teď vyzdvižen a nepochopitelnou rychlostí tažen dále. Hluboko pod sebou viděl na okamžik zemi jako malý míč a pak zmizelo všechno v temné modři. Pak viděl se ve vysokém bílém sále krásy, jakou ještě nikdy nespatřil. Uprostřed sálu byl stůl s lesklou mramorovou deskou a na něm ležela veliká zlatá kniha.
"Kniha života," pravil hlas a zněl tak silně, že se mužovi zdálo, že to nesnese.

Tu otevřela neviditelná ruka zlatou knihu a profesor uzřel list, na němž bylo napsáno jeho jméno. Pronikla jím strašlivá bolest, když je přečetl a nevědel proč. V témže okamžiku snášelo se shůry veliké zlaté pisátko a tlustou čárou vyškrtlo jeho jméno. Muž pojednou věděl, že zahodil nejvyšší štěstí, jež mu bylo nebem poskytnuto. Zoufale sáhl ke svému srdci a zhroutil se s výkřikem na podlahu.

Úplně zmaten, rozhlížel se profesor kolem. Což spal? Seděl před svým psacím stolem a hodinky, na které se rychle podíval ukazovaly, že tu mohl sedět jen krátkou chvilku. Namáhavě povstal a jeho tělo bylo jako rozbito. Když vstával, spadlo cosi na koberec. Shýbl se a zvedl malý, stříbrný kříž. Byl celý černý a kalný.

25. 4. 2014

ŠKOLA LOGIKY – ukrižovanie Syna Božieho

Martin Hruštínec

Prišiel Syn Boží na Zem s cieľom nechať sa ukrižovať?


Axiómy:
A1: Ježišove posledné slová na kríži: Otče, odpusť im, lebo nevedia, čo činia!
A2: Odpustenie súvisí s hriechom.
A3: Hriech je priestupok proti Božej Vôli.

Použitie axióm:
Ježišove posledné slová na kríži: Otče, odpusť im, lebo nevedia, čo činia! (A1)
Odpustiť súvisí s hriechom (A2), čo znamená, že ľudia zhrešili proti Bohu (A3).

Z toho vyplýva, že zavraždenie Jeho Syna bolo hriechom a teda proti Otcovej Vôli, to znamená, že nebola táto vražda Jeho Vôľou, nebola chcená. Teda Boh Otec neposlal svojho Syna na Zem s cieľom Jeho zavraždenia.

Záver: Ježiš na Zem neprišiel preto, aby sa nechal zavraždiť. Bol to priestupok ľudstva proti Vôli Jeho Otca.


Mohlo ukrižovanie Syna Božieho vziať hriechy z iných ľudí?

Axiómy:
A1: Ježiš Syn Boží hovoril Pravdu.
A2: Ježiš povedal: „Čo zaseješ, to zožneš“. „Neodídeš odtiaľto, pokiaľ nezaplatíš do posledného haliera“.
A3: V desatore stojí „Nezabiješ“.
A4: Porušenie desatora je priestupok voči Božej Vôli.

Použitie axióm:
Z A3 vyplýva, že vraždiť sa nesmie, lebo  (A4) je to priestupok proti Božej Vôli. Z A2 vyplýva, že kto vraždí zožne vraždu a musí ju odčiniť do posledného haliera, a toto je pravda (A1).

Záver: Ukrižovaný Syn Boží nemohol vziať na seba hriechy iných ľudí, práve naopak, ľudia si na seba týmto činom naložili ďalšie.



Akékoľvek axiómy, vždy vedú k Pravde a navzájom sa dopĺňajú. V tomto prípade boli použité náboženskými obcami uznávané axiómy. Tieto ako základné pojmy existujú napr. v zmysle autority, kedy Ježiš a desatoro je vyššou autoritou ako výrok náboženskej obce. Výroky náboženských obcí (napr. koncilov) teda nemožno použiť ako axiómu ale sú len predmetom dokazovania. Pokiaľ by bol výrok náboženskej (ale aj inej) skupiny správny tak axiómy ho potvrdia. Pokiaľ je výrok nesprávny tak axiómy ho nepotvrdia.

21. 4. 2014

K Veľkonočnému obdobiu: „Čo zasejeme, to zožneme a nielen na poli!“

Juraj Sitár, Veľká noc 2014
Prírodný zákon sejby a žatvy, zdôraznený Pánom Ježišom v Božom Slove ako Boží zákon, poľnohospodári dobre poznajú. Naplánujeme si čo chceme zožať, v určitom malom percente to zasejeme, staráme sa a nakoniec zožneme! Tento Zákon sme sa učili aj vo fyzike ako Zákon akcie a reakcie – každá akcia vyvolá reakciu opačného smeru... Ale neučili sme sa, že tento Zákon pôsobí s úplnou samozrejmosťou aj v spoločenskom živote! Ak chceme mať, vektor (smer) našej sily – akcie je v braní! Reakcia je opačného smeru – bude nám zobraté! Ak chceme dať, vektor (smer) našej sily – akcie je v dávaní! Reakcia je opačného smeru – bude nám dané!
Zamyslime sa na chvíľu a to nielen vo Veľkonočnom období, či smerujeme „spoločenský vektor síl“ – akcie nášho národa – v dávaní alebo v braní!? Boží zákon – Vesmírny zákon – Prírodný zákon, či ľudovú múdrosť: „Ako sa do hory volá, tak sa z hory ozýva!“, sa máme naučiť používať v bežnom spoločenskom živote, aby sme správne smerovali „spoločenský vektor síl“ – akcie nášho národa v dávaní, aby nám v reakciách mohlo byť dané! Príklad v minulosti urobil jeden americký prezident, keď vyzval ľudí: „...nepýtaj sa, čo Amerika urobí pre teba, ale pýtaj sa, čo ty chceš urobiť pre Ameriku, čo pre ňu spravíš, čo jej dáš...“
Slovenky a Sloveni, ktorí dôverujete Božím zákonom, ale aj tí, ktorí dôverujete Fyzikálnym zákonom, pýtam sa: „Čo chceme urobiť pre Slovensko, čo pre neho spravíme, čo mu dáme?!“
Pozrime sa, ako spolu „už pekne demokraticky“ zasievame!
Pán Dzurinda v minulosti sľúbil dvojnásobné platy, väčšina ľudí na Slovensku chcela mať dvakrát viac – „spoločenský vektor síl“ – akcie bol v braní a vyvolal reakciu opačného smeru – spoločnosti bolo zobraté – výsledok – väčšina ľudí na Slovensku po ôsmych rokoch vlády mala dvojnásobné platby!!! Ľudovít Štúr už dávno povedal: „Nielen vlády sú zlé, ale aj ľud je často skazený a vlády len odrážajú jeho kvality!!!“
Pán Fico v minulosti sľúbil brať bohatým, väčšina ľudí na Slovensku chcela mať – „spoločenský vektor síl“ – akcie bol v braní a vyvolal reakciu opačného smeru – spoločnosti bolo zobraté – výsledok – ľuďom na Slovensku bolo zobraté v mnohých nevyšetrených kauzách, čo museli a musia splácať!!! (Slovo bohatý má široký pojmem – bohatý je aj ten človek, ktorý má garsónku, jesť a piť – on je bohatý oproti iným vo svete, ktorí hladujú!!!)
Pán Fico v posledných voľbách sľúbil ľuďom istoty, väčšina ľudí na Slovensku chcela mať – „spoločenský vektor síl“ – akcie bol v braní a vyvolal reakciu opačného smeru – spoločnosti bolo zobraté – výsledok – ľuďom na Slovensku je braná istota „strechy nad hlavou“, ako to dopredu symbolicky v deň volieb naznačila zhorená strecha hradu Krásna Hôrka – ľuďom na Slovensku je braná pôda spod nôh!!! Pôda, za ktorú bojovali a prelievali svoju krv naši otcovia, dedovia – naši predkovia so zbraňou v ruke!!! Nechávame si ju brať spod nôh, sediac v pokoji nášho domova a aj keď sa na Veľkú noc v kostolíku pomodlíme, stávame sa vydedencami vo „vlastnom dome“ – nájomníkmi – otrokmi!!! Budeme ešte siať a žať na našej pôde???
Drahé Slovenky, Sloveni, Slovenčatá a všetci ľudia žijúci na Slovensku, je najvyšší čas na Zmenu!
Pýtam sa: „Čo chceme urobiť pre Slovensko, čo pre neho spravíme, čo mu dáme?!?!?!“
Pýtam sa: „Čo robíme pre Slovensko v chcení, v myslení, v reči a v konaní?!?!?!“
Uskutočnime svojou slobodnou vôľou Novú spoločnosť – vedome pomocou Božieho zákona použitého v spoločenskom živote! Je jedno, či ho nazveme fyzikálne: „Zákon akcie a reakcie“, ľudovou múdrosťou: „Ako sa do hory volá, tak sa z hory ozýva!“, či ho nazveme Prírodným zákonom, Vesmírnym zákonom alebo Božím zákonom! Stále bude platiť: „Čo zasejeme, to zožneme!“, pretože tento Zákon pôsobí vždy!
Slovenský národ, sám si musíš zvoliť svoje smerovanie!
Chceš byť skazený a mať skazenú vládu, ktorá len odráža Tvoju kvalitu a vedie Ťa do záhuby?!?!?
Slovenský národ Ty vieš ešte slúžiť, ale komu slúžiš?!?!?
Ak chceš byť užitočný konečne slúž Najvyššiemu – vykonaj niečo veľké pre iné národy – buď im príkladom v používaní Božieho zákona v spoločenskom živote – v používaní Božieho Slova v spoločenskom živote – staň sa Národom Slovenov – Národom žijúcim podľa Slova Všemohúceho!!!


12. 4. 2014

Fantómy

Maria Halseband
"Úplněk! Je slavnost!" zaznívalo to z temné masy, která se krčila na stupních velikého schodiště ve vnitřním nádvoří dóžecího paláce. V měsíčním svitu, který ozařoval sloupoví chodeb, bylo vidět na různých místech ležet na podlaze černé shluky, které se zvolna pohybovaly. Chraptivé zvuky, divoké kletby a žhavé úpění přerušovaly šepot příboje, který v pravidelných vlnách narážel na zdi paláce. Z Piazetty nesly se sem tlumené zvuky hudby a zpěv.

Tiché, mramorové nádvoří zvolna oživovalo. Se všech stran to sem šlo, lezlo, hopkalo a plazilo se. Schodiště a chodby byly plny podivných postav. Všechna tato havěť uvolňovala se od sloupů a zdí a směřovala k veliké soudní síni nádherného paláce. Byla tu i skleněná chodba vedoucí k mostu vzdechů pod nímž šuměla temná voda.

Neslyšně rozevřela se veliká brána státního vězení a po městě plížily se černé, zahalené postavy. Došly do sálu a zůstaly vzadu seskupeny, zatím co ostatní postavily se proti ním.

Jakási postava oddělila se z davu a zaujala vysokou soudcovskou stolici v dóžecím paláci.

Venku byla překrásná noc. Laguny se leskly a několik černých gondol, které ještě oživovaly vodu klouzaly jako tekuté stříbro. V osamělé kráse stála Maria della Salute.

9. 4. 2014

V čom sa skrýva tajomstvo charizmy Mečiara a Fica?

Martin Hruštínec

Nie len politológovia si lámu hlavu nad fenoménom Mečiar, Fico. Obaja ako jediné osobnosti v poprevratových dejinách Slovenska s obrovskou, aj keď nie nadpolovičnou, podporou. Ostatní politici nemajú ani z ďaleka takú popularitu...môžu ich poraziť len keď sa spoja. V jednote je sila! Mečiar aj Fico sa už o tom presvedčili...a nie raz v ich neprospech.

Za Mečiarom išiel prostý ľud. Za Ficom taktiež. V podstate Ficovi voliči sú niekdajší Mečiarovi voliči.

Obaja politici predstavujú akýchsi autoritatívnych vodcov národa. V čom spočíva tajomstvo takej veľkej popularity u jednoduchého ľudu? Politológovia povedia, že je to charizma ale čo je to tá charizma?

Prečo mnohí prirovnávajú Fica k Mečiarovi? Nie sú to len tí istí voliči a autoritatívne správanie. Fica dokonca prirovnávajú k Mečiarovi aj keď on je teraz absolútne lojálny západu. Akoby sa zdalo, nech je Fico akýmkoľvek spôsobom naklonení západným záujmom, aj tak ho bude mať západ v zuboch. A v zuboch ho budú mať aj jeho politickí súperi.

Mečiar bol v jednom z minulých životov Svätoplukom. Kto bol Svätopluk nemusím písať. Fico jeho synom Predslavom. Majú úlohu opäť viesť slovenský národ. Hrdý národ, ktorý verí v Boha. Nie katolíckeho, evanjelického...ale živého Boha, ktorý JE. Nemáme slúžiť Bruselu, Prahe, Moskve, Washingtonu...máme slúžiť Bohu. Máme byť sebavedomý a nie zakríknutý. Aké jednoduché.

Naša ríša, podotýkam Slovenská, v čase Svätopluka ako veľmoc bola tŕňom v oku západu! Žeby tým istým navrátilcom politikom opäť zase niekdajší Svätopluk s Predslavom ležali v žalúdku?  

Prostý slovenský národ tak ako kedysi, keď jednoducho rešpektoval vodcovstvo Svätoplukovo a iných svojich vladárov, tak teraz opäť zase čosi neviditeľné ho ťahá k týmto osobám.

Ako sa im darí napĺňať úlohu nejdem komentovať. Kto chce vidieť vidí.

1. 4. 2014

Konec lidské vůle

Maria Halseband

Brr, to se tu sešla pěkná sebranka!“ řekl malý bytostný, celý šedivý a uchopil výtvor zformovaný z myšlenek jednoho člověka.

Byl to temný, těžkopádný a škaredý výtvor, malý pracovníček ho energicky posunul dál a čistotně si pak utřel ruce svým červeně pomalovaným kapesníkem.

„To je ohavnost, k čemu nás tito lidé nutí!“ bručel přitom nazlobeně. „Ale jen počkejte!“

Pozorně sledoval škaredý výtvor, který vplynul do spleti vláken, jež z jednání lidského ducha vyrůstala. Tak byla tato vlákna za dozoru bytostných soustřeďována a postupována dále. Vlákna prokluzovala sem a tam, zesilovala, když k nim přitékala stejnorodá síla a slábla, když příliv stejnorodosti ustával.

„Vůbec si nezasluhují, aby byli nazýváni lidmi, tak tupými a škaredými se stali,“ vadil se malý sám se sebou rozhořčeně. „Temno je kolem tohoto člověka. Musím se podívat, zda z něho vycházejí také tak špatné výtvory.“

Vyšplhal se na kámen, jehož vrcholek vyčníval ze spleti vláken a zvolal:

„Haló bratře, jak se ti slouží na přední vartě?“

Okamžitě se prodrala zmatkem forem zelená čepička a ozvala se odpověď:

„Je tu smutno. Ještě jednou jsme zformovali ty nejkrásnější útvary a poslali jsme mu je po posledních světlých vláknech. Ale on už není schopen ono čisté, jež poskytujeme, přijímat. Jeho rozum opanoval celé jeho myšlení, všechno znetvořuje a překroutí, až z toho vznikne cosi zkaženého. A kolik světlých vláken měl kdysi při své cestě na zem! Mohl vybudovat ty nejkrásnější stavby, kdyby si byl udržel toto světlé spojení. Jen se jednou podívej, co jsme nabízeli a jak s tím nakládal!“

Bytostný se zelenou čepičkou ukazoval na mírnou stráň. Tam stál přehnaně zdobený bílý dům, obklopený květinovými zahradami s umělými vodními nádržkami.

„Vidíš, co z toho udělal?“ zeptal se zelený bytostný.

„Vždyť jsem viděl, jak ta stavba vznikala. Žádná linie, jen samý hrbol, samá vypouklina, samý výstřelek. A ty zahrady – samá zmatenina jako jeho rozum. Nikde nic přirozeného,“ potřásl šedivý bytostný hlavou.

„Při tom to lidé shledávají skvostné a on se tím stal proslulým,“ řekl zelený.

„Ano, a já musím všechnu tu ohavnou ješitnost, která z něho proudí, dále zpracovávat. Vždyť té ješitnosti je víc než dost,“ dodal šedivý trpce. „Podívej, další zásilka! Vezmu si na to kleště, abych tu lepkavou mazlavou věc rychleji odbavil!“ Sáhl za sebe pro nářadí a kleštěmi vtahoval tento ohavný výtvor do přediva.