12. 4. 2014

Fantómy

Maria Halseband
"Úplněk! Je slavnost!" zaznívalo to z temné masy, která se krčila na stupních velikého schodiště ve vnitřním nádvoří dóžecího paláce. V měsíčním svitu, který ozařoval sloupoví chodeb, bylo vidět na různých místech ležet na podlaze černé shluky, které se zvolna pohybovaly. Chraptivé zvuky, divoké kletby a žhavé úpění přerušovaly šepot příboje, který v pravidelných vlnách narážel na zdi paláce. Z Piazetty nesly se sem tlumené zvuky hudby a zpěv.

Tiché, mramorové nádvoří zvolna oživovalo. Se všech stran to sem šlo, lezlo, hopkalo a plazilo se. Schodiště a chodby byly plny podivných postav. Všechna tato havěť uvolňovala se od sloupů a zdí a směřovala k veliké soudní síni nádherného paláce. Byla tu i skleněná chodba vedoucí k mostu vzdechů pod nímž šuměla temná voda.

Neslyšně rozevřela se veliká brána státního vězení a po městě plížily se černé, zahalené postavy. Došly do sálu a zůstaly vzadu seskupeny, zatím co ostatní postavily se proti ním.

Jakási postava oddělila se z davu a zaujala vysokou soudcovskou stolici v dóžecím paláci.

Venku byla překrásná noc. Laguny se leskly a několik černých gondol, které ještě oživovaly vodu klouzaly jako tekuté stříbro. V osamělé kráse stála Maria della Salute.

V sále nikdo si nevšímal nádhery venku. Tiše byl očekáván měsíc, který za chvilku jasnými paprsky ozářil sál. Jeho objevení bylo pozdraveno strašlivým řevem a jeho jasné světlo ozařovalo hrůzný obraz. Strašlivé pitvory zkřivené a znamenané ošklivou sprostotou šklebily se v měsíčním světle. Houbovitá, zmučená těla s drápy na rukou svítila krutýma tvrdýma očima. Poslední skupina došlá z vězení, měla právě tak strašlivé obličeje, znetvořené však smrtelnou hrůzou a zoufalstvím a nevypadaly proto tak odporně.

Vyschlá, obrovitá těla byla porostlá podivnými výrůstky. Nejstrašnější ze všeho byla však mazlavá hmota, krvavá, rudá, tlustá a rozplizlá, sedící na purpurovém křesle. Odporná pitvora mající na místě nosu tlustou ropuchu. Z tlamy řinula se jí krvavá pěna. Pár strašlivých , ledových a nemilosrdných očí vyhlížel pod podivným útvarem koruny z odporných rudých červů. Postava byla zahalena v černém plášti z malých dráčků a netopýrů, který vypadal jako tratoliště krve.

Fantom pozvedl nyní svou ošklivou chlupatou pracku a z druhého houfu zazněl ihned řev a křik. S úsměškem pohladil si ohromný fantom své tlusté břicho a jeho strašlivý hlas skřípavě zvolal: "Všichni jste tady mojí zlatí a já jsem stále vaším králem. Nikdo není tak nasycen vraždami jako já. Ó, mé Benátky! Žal, že časy nejsou již tak pěkné. Jak nádherné to bylo dříve, když tyto staré zdi zněly ještě křikem umírajících."

"A křikem mučených," pravila s ošklivým smíchem vysoká žena mající na sobě mnoho železných háků a dřevěných šroubů. "Jó, kdyby nebylo ukrutností," dodala samolibě.
"A závisti a nenávisti," volaly jiné hlasy.

"Ti lidé jsou podivní tvorové," pravila žena. "Kdyby věděli, jak dobře nás tu živili a jak o nás pečovali, bylo by jim hrozně ůzko."

"Cha-cha," smál se Rudý. Smál se až ztratil dech a nemohl ani mluvit. Ostatní z toho měli radost, že se tak dusí a bavili se nerušeně dále.

"Co zlata dostala tato republika pomocí mučení," pravila žena. Každý chtíč obdržel svůj díl a všechny tyto žádosti a city vytvořily nás, nás fantomy. A což nám neposílají pořád novou potravu? Podívejte se, zde zase jeden přichází."

Ode dveří sem kráčel štíhlý, průhledný Fantom.

"To je něco pro mne," volala nenávist, "Pojď mladíčku, napij se síly, abys mohl lépe působit. "Příchozí zmizel pod šedivým pláštěm nenávisti a hned se zase objevil silnější a již neprůsvitný. Avšak i nenávist o hodně ztloustla. Fantomy poskytly si navzájem potravu.

Rudý nabyl konečně dechu. Kašlaje a chrchlaje bručel: "Dříve, než začneme svou pravidelnou hru, mám vám ještě cosi sdělit. Brzy bude ukončeno naše věznění, budeme uvolněni a pak může svět něco zkusit."

Zazněl ohlušující řev. Fantomy byly jako posedlé a Rudý nemohl dlouho zjednati ticho. Pln vzteku nad tím zamačkal rukou zeleného draka, který se odvážil až k němu a mrštil jím do davu.

Když konečně nastal klid, zahrnul nejdříve shromáždění přívalem nadávek a pak mluvil dále. "Vy víte, že jsme všichni připoutání na místo, kde se udál zločin i když při tom můžeme působiti přitažlivě nebo vysíláním síly. Zde v Benátkách jsou veliké paláce přeplněny našinci. A přece lidé jsou u vytržení, když vidí nádherné stavby na Canale Grande. Kdyby se mohli lépe podívat a viděli naše hemžení, dělali by jistě jiné obličeje.

Včera dostal jsem návštěvu kolegy, který v dolní Itálii byl následkem zemětřesení uvolněn ze svého místa. Skřípal při tom radostí zubama. Až přijde zemětřesení až sem, tak vystoupí voda a městu se povede zle. My všichni ovšem uděláme, co dovedeme. Zde každý sloup je nasycen vraždou, každá stěna podkopána nenávistí, sklepy jsou prohnilé zoufalstvím a v olověných komorách zuřilo šílenství. Všechno je připraveno tedy co nejlépe. Brzy budeme svobodní. A pak běda lidem! - Teď přichází na řadu zas naše obvyklá zábava."

Pronikavě zapískl a zoufalý křik, naplňující místnost mu odpověděl. Druhá skupina fantomů, hnána divokým strachem, utíkala odtud, a za ní s křikem a řevem pronásledovatelé.

Jedině nenávist zůstala ještě na okamžik s Rudým osamotě. "Jak se na to těším," pravila a její strašlivé oči se zaleskly. Pak se uchopili oba fantomy za ruce a utíkali za temným klubkem příšer, které přivedlo k životu lidské myšlení a neřesti.

Stříbrný svit ůplňku zaléval město. Osamělá gondola klouzala tiše kolem nádherných paláců, které pyšně a tajuplně čněly k modrému nočnímu nebi.

Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára

Tu môžte pridávať svoje komentáre. Komentáre sú moderované.