2. 6. 2014

Zlatá horúčka

Susanne Schwartzkopff


V horké pouštní krajině kopali dohněda opálení muži a hledali zlato. Z řečiště jediné řeky, která jí protékala, vypírali zlatá zrnka. Kopali a pracovali, až se jim po čele řinul pot. Mnozí z nich měli štěstí a našli větší kusy zlata. Schovali je rychle ve vacích, které s sebou stále nosili. Ve dne v noci se neodloučili od svých pokladů a dokonce i ve snách mysleli na zlato. Každý zde toužil zbohatnout, tak rychle zbohatnout, jak to jen bylo možné. Leckterému vypadla lopata z ruky dříve, než dosáhl cíle. Mnozí klesli předčasně do hrobu, když je někdo zabil v prudké hádce, nebo je skosilo pijáctví, protože pití bylo jejich jedinou zábavou. Řada z nich zemřela na horečnatou nemoc, mnoho jich bylo zabito ze závisti a ziskuchtivosti. A co se pak s nimi stalo?

Sledujte jednoho z nich na cestě, kterou se musel pustit po své smrti, když byl náhle odvolán ze života. Našel velkou hroudu zlata. Když ji spatřil na propíracím sítě, nemohl téměř věřit svým očím. Rychle ji schoval, ohlédl se, zda ho nikdo nepozoroval, a předčasně ukončil práci.

"Nono, Bene, jak to, že dneska končíš tak brzy?" zeptali se ho kamarádi.

Stěží odpověděl. Sledovali ho závistivými pohledy.

"Asi mu přálo štěstí," řekl zrzavý Ir Mike a jeho slova podnítila ostatní muže k větší aktivi-tě. Ještě zarputileji házeli lopatou a kopali, rýžovali a prosívali, ale nikomu z nich se nepodařil podobný nález.

Ben si přivedl koně, a než se ostatní vrátili z práce, byl již na cestě do města. Chtěl svůj poklad dopravit do bezpečí. Dopadlo to však jinak, než si představoval. Na hlavní silnici ho v jedné nepřehledné zatáčce přepadl lupič. Zabil ho, oloupil a jeho mrtvolu odvlekl do křoví, kde ji přikryl větvemi.

Ben se nikdy nevrátil, ale jeho kamarádi se po něm ani dál neptali. Nebylo nic zvláštního, že někdo odešel a už se nevrátil. Lidé se neustále střídali. Jeho místo u zlatonosné řeky zaujal někdo jiný a házel, kopal a pracně se snažil vyrýžovat si z písku trochu zlata.

Ben však žil, nebyl mrtvý. To znamená, jeho tělo již nežilo, z něho život unikl, ale on sám, Ben, žil dál. Jeho tělo mu bylo odňato tak náhle, že byl ještě nějakou dobu jako omámen, až ho uchopila jakási ruka a táhla ho bezohledně s sebou. "Musíš jít se mnou," slyšel drsný hlas a pak už nic necítil, dokud se neprobudil a nerozhlédl se.

Kde to je? Kolem něho to vypadalo pustě. Upřeně na něho hleděly lysé hory, ve kterých zely temné jeskyně. Nerostl zde žádný strom ani keř, kolem dokola byly jen holé, pusté skály Ani lidi neviděl, zdálo se, že je sám.

Co tady pohledává? Vtom si vzpomněl na svou hroudu zlata. Kde zůstala? Horečně hledal, prohledával šaty - nic. Šmátral v botách - do nich hroudu strčil - zase nic. Rozhlédl se. Byl oloupen? Náhle si vzpomněl na to, co prožil. Viděl, jak se nad ním sklání obličej znetvořený dychtivostí po zlatě, cítil na svém hrdle ruku, která mu zabránila dýchat, a slyšel volání:

"Dej sem zlato a jdi k čertu!"

Dostal se teď skutečně k čertu? Téměř mu to tak připadalo. Bena zamrazilo. Vypadalo to zde strašlivě pustě. Je tady také zlato? Opět se v něm ozvala dřívější žádostivá touha. Vstal. Šlo to ještě ztěžka, ale pozvolna rozhýbal ztuhlé končetiny a zamířil k horám, které ležely před ním.

Když se k nim přiblížil, spatřil, že se třpytí jako zlato. Nad skalami se rozprostírala zlatá záře. Ben vykřikl chraplavým hlasem, pak vyrazil vpřed a začal prsty oškrabávat skálu. Marně, odolávala jeho rukám, které byly příliš slabé. Ohlížel se po nějakém nástroji. Potřeboval by zde krumpáč, a vtom již ležel vedle něho.

Teď už to šlo lépe, i když skála byla velmi tvrdá a byla stále tvrdší, čím hlouběji pronikal. Přesto se mu podařilo nakopat velkou hromadu kamenů. Pak nastala těžší práce, protože musel zlato z kamenů vysekat. Ben nelitoval námahy a nepřetržitě pracoval. Ani nevzhlédl od práce, roztloukal kameny, vršil je na sebe a konečně vedle něho ležela velká hromada zlatých zrnek.

Náhle zaslechl šramot. Pohlédl vzhůru - vedle něho stál jakýsi muž a dychtivě hleděl na jeho zlato. Takže není sám, jak si myslel? Vyskočil, postavil se před svou hromadu a zaujal výhrůžný postoj.

"Co tady hledáš?" zavolal na neznámého mu-že. Muž klidně odpověděl:

"Totéž co ty, zlato!"

"Narubej si je sám," zvolal Ben zlostně, "toto zlato patří mně. Získal jsem je namáhavou prací."

Ale cizinec ho odstrčil a mezi oběma muži vzplanul zuřivý boj. Nikdo v něm nezvítězil. Když se pustili, protože jim došly síly, zjistili, že hromada zlata zmizela. Přeli se o nic!

Zaraženě se po sobě podívali. Potom se dal Ben znovu do práce, kopal a sekal v potu tváře a druhý muž dělal totéž. Dlouho mlčky, zarputile pracovali a konečně vedle každého ležela hro-mádka zlata. Druhý muž se obrátil k Benovi a zeptal se:

"Nač chceš zlato?"

Benovi klesl krumpáč v rukou. Přemýšlel.

"Chtěl bych být bohatý," odpověděl. "Chci, abych mohl jíst a pít, co hrdlo ráčí, a chci si koupit dům, koně a pozemek!"

Přitom se mu žádostivě zablýskalo v očích. Druhý muž se na něho divně podíval.

"Jíst? Pít?" opakoval pomalu. "Co je tady k jídlu a k pití?"

Ben na něho zaraženě upřel oči. Ano, co je tady? Nic než skály, pustá skaliska a žádný jiný živý tvor než oni dva. A pak si uvědomil, že od té doby, co je zde, nic nejedl, nic nepil ani nebydlel v žádném domě!

"Ano," vypravil ze sebe přerývaně, "ano, jak to zde je? Tady nikdo neví, co je hlad a žízeň, nikdy nenastane noc."

"Proč se potom lopotíme?" dodal druhý muž.

Oba neznali odpověď. Když neexistuje nic, co by si za těžce vydobyté zlato mohli koupit, pak - ano, pak přece nemá vůbec žádnou cenu!

Ben se zhroutil a sténal. Toto poznání pro něho bylo trpké. Všechno bylo marné, všechno bylo nesmyslné! Co teď má dělat? Jeho život se vždy točil jen kolem zlata a ničeho jiného. Jest-liže ale zlato nemá žádnou cenu, pak jeho život už nemá obsah ani smysl. Nejraději by byl mrtvý, úplně mrtvý, aby už o sobě nic nevěděl a zapomněl na všechno.

Na tváři druhého muže byly patrné podobné pocity, jaké měl Ben. Cítil se právě tak, ale neklesl na mysli tolik jako on.

"Pojď," navrhl, "poohlédneme se, jestli tady není ještě něco jiného než tyto pusté zlatonosné skály, které nejsou k ničemu."

Táhl za sebou Bena pryč. Oba dlouho putovali, ale stále byli v pustých horách, které na ně hleděly celé se třpytící zlatem. Téměř již ne-mohli snést pohled na toto třpytivé zlato, které nebylo k ničemu, bylo mrtvé a nemělo žádný smysl.

"Kdyby tady bylo aspoň něco živého," vzdy-chali často, ale stále viděli jen holé skály Na hladkých skalních stěnách nerostlo ani stéblo, ani travička.

Vylezli na jednu z hor. Rozdrásali si při tom o ostré hrany ruce do krve, ale když šťastně stanu-li na vrcholku, neviděli nikde, kam pohlédli, opět nic než zlaté hory

Tu se jim mrtvé zlato tak zprotivilo, že oba hořce zaplakali a měli pouze jediné přání: pryč odtud, ó pryč odtud! Spatřit alespoň jediné zelené stébélko, jedinou květinu!

Oba se vším tím zklamáním velmi znavili, a proto si lehli a usnuli. Poprvé se Benovi nezdálo o zlatě, ale o zelených loukách, na kterých se pásly krávy. Zcela zřetelně slyšel zvonění jejich zvonců. Když se probudil a udiveně si protíral oči, znělo mu ještě v uších. Cožpak už nejsou v těch strašných zlatých horách? Kolem nich to vypadalo úplně jinak, jeho společník zde byl totiž také. Ležel vedle něho, ještě spal a ve spánku se trochu usmíval. Myslel asi také na něco lepšího než na zlato.

Ben se posadil. Pásla se tady skutečně zvířata. Vypadala jinak než krávy, které znal, byla štíhlejší, ladnější a pohyblivější. Měla dlouhý, štíhlý krk a chytré, hnědé oči.

Zamířil k jednomu z nich. Podívalo se na něho a jeho mírný pohled mu pronikl hluboko do srdce. V tomto pohledu byla důvěra, nebyla v něm závist, žádostivost nebo nenávist, jak to vždy vídal u lidí. Ben zvíře opatrně pohladil po ladném těle pokrytém lesklou, hladkou srstí. Jak bylo na dotek krásné, bylo plné života! Zvíře šlo dál, páslo se, ale chvílemi se ohlédlo po Benovi, jako by ho chtělo povzbudit, aby je následoval, A Ben, jako kdyby ho důvěřivé zvíře přitahovalo, za ním šel krok za krokem. Konečně se zastavilo před průzračným pramenem, který byl zachycován ve studánce. Sklonilo krásnou hlavu a žíznivě pilo plnými doušky

Najednou se Bena zmocnila taková touha také se občerstvit chladnou, průzračnou vodou, že strčil hlavu pod vytékající proud vody, nechal jej stékat po krku i šíji a pak žíznivě pil stejně jako před chvílí zvíře. Nakonec ze sebe setřepal kapky vody. Cítil se jak znovuzrozený, to se panečku osvěžil! Připadal si, jako by ze sebe smyl mnoho nečistoty. Ohlédl se po svém společníkovi. Zjistil, že stále ještě leží a spí. Přál mu však, aby se osvěžil stejně jako on, a proto došel k němu, probudil ho a zavolal na něho:

"Tady je krásně! Pojď, támhle v zadu je pramen, kde můžeš uhasit žízeň."

Náhle i druhý muž pocítil velkou žízeň a udělal to jako Ben. Ten s potěšením přihlížel, jak se jeho společník občerstvuje. Pak mu ukázal krásná zvířata, která se pásla. Bylo zde jasněji a krásněji než v mrtvých horách, z nichž přišli, a proto se rozhodli, že tady zůstanou.

Dlouho chodili bez cíle, pozorovali krajinu a nevěděli, co podniknout. Poprvé zatoužili po práci kvůli práci samotné, ale museli dlouho hledat, než ji našli. Jak tak procházeli krajem, narazili na potůček, který nespoutaně poskakoval, vyléval se na různých místech z břehů a strhával s sebou rostliny a kameny Oba muže napadlo, že by mohli koryto potoka prohloubit, takže by voda tekla přímo a nemusela by svévolně téci sem tam a leccos zničit.

Tato práce je velmi obšťastňovala. Vyměřova-li a kopali, upravovali koryto potoka a budovali boční kanály, do kterých mohla odtéci přebytečná voda a zavlažit rozsáhlé plochy Zavodňovali tím celý kraj. Byli sice zvyklí pracovat na řece, tato práce však byla úplně něco jiného. Zde budovali něco nového, lepšího, nevyrývali v řečišti rány, nehrabali se dychtivě v písku a nenechávali jej pak bez povšimnutí rozhrabaný. K přebudování vodního toku bylo zapotřebí všeho: kamenů, písku i keřů.

Oba se dlouho věnovali této práci a naučili se při ní vážit si jeden druhého a pomáhat si. Jeden podával druhému kameny a dřevo, hovořili o své práci, a když byla hotova, měli z ní oba společně radost. Vodní tok teď skákal dolů po stejně velkých stupních a zůstával ve svém korytě. Přiváděl vodu kraji a ráda se k němu přicházela napít zvěř i zvířata z pastvy.

Práce obou mužů byla krásná a bylo krásné nepracovat pro sebe samotného. Takovou zku-šenost získali. Ben i jeho přítel - stali se z nich totiž přátelé - se ohlíželi po nové práci. Znovu upadli do hlubokého spánku, a když se probudi-li, zjistili, že jsou opět v jiné zemi a že ji musí prozkoumat a poznat.

Byly zde domy, ve kterých bydleli lidé, dokonce tady bylo možné potkat děti, a všichni se pilně něčím zabývali. Jeden vždy pomáhal druhému, to bylo vidět, a všichni se tvářili spokojeně a vesele.

Ben přistoupil k jednomu muži, který mohl být přibližně stejně starý jako on, a zeptal se ho:

"Co tady děláte?"

K jeho největšímu údivu muž odpověděl: "Hromadíme poklady"

Ben se velmi ulekl. Prudce zvolal:

"Nedělejte to, poklady jsou mrtvé a způsobí, že budete nešťastní. Nehromaďte poklady, raději pracujte!"

Muž se usmál a řekl:

"Copak vypadáme nešťastně?"

Ben se rozhlédl kolem sebe a jeho pohled se setkal se samýma smějícíma se očima. Proto velmi nesměle poprosil:

"Zřejmě to budou jiné poklady než zlato. Ukažte mi je."

Muž ho ochotně zavedl k velkým skladištím, nad jejichž vraty visely desky s velkými nápisy. Na jedné desce bylo napsáno ,Záchytná lana`, na druhé ,Vodicí žebříky`, na třetí ,Veselé pís-ně` a na čtvrté ,Tanec a veselost`.

Byly to neobyčejné poklady a Ben musel požádat o vysvětlení, co to všechno znamená. Jeho průvodce otevřel první skladiště, Ben vstoupil dovnitř a spatřil velké hromady pevných lan, která se třpytila jako zlato. Již chtěl před třpytem zlata polekaně ucouvnout, ale jeho průvodce ho vyzval, aby vzal jedno lano do ruky. Ben to udělal. Lano bylo na dotek úplně teplé a - bylo to podivuhodné - Benovi připadalo, jako by bylo živé a pohybovalo se mu v ruce. Dříve než se na to mohl zeptat, podal mu jeho průvodce vysvětlení:

"Tato lana jsou živá. Dávej pozor, vezmu jedno a pošlu je do hlubin."

Uchopil Bena za ruku a vystoupil s ním na vysokou věž stojící vedle skladiště. Odtamtud nahoře potom začal spouštět lano, které s sebou přinesli. Nemělo konce. Ben je sledoval pohledem. Hluboko dole spatřil mladého člověka, který se chystal, že se dopustí přečinu. Chtěl vztáhnout ruku po cizím majetku, protože byl v nouzi. Vtom se lano spustilo k němu a dotklo se ho. Pohlédl vzhůru, spatřil lano a chytil se jej! Pevně se jej držel a lano ho povytáhlo trochu výš, pryč od nebezpečí. Pak ho postavilo na nohy a mladý člověk začal statečně překonávat nouzi. Bylo vidět, že se s ní brzy vypořádá. Lano si uvázal kolem těla, a když hrozilo, že by mohl klopýtnout, lano ho povytáhlo trochu výš, dokud znovu nestál pevně na nohou.

Ben bez dechu přihlížel. "Jak to bylo dobře," řekl. "Co by se s ním stalo, kdyby nebylo lana?"

"Upadl by, natloukl by si a trvalo by dlouho, než by se mu rány zahojily," odpověděl jeho průvodce velmi vážně. "Ale teď pojď, ukáži ti víc našich pokladů."

Vydali se ke skladišti, nad jehož vraty byl umístěn nápis ,Veselé písně`. Když vstoupili dovnitř, vypadalo to tam jako na velké pestrobarevné louce. Kvetly na ní květiny, mezi nimi poletovali ptáci a šveholili a zpívali. Na zemi sedělo několik mladých lidí. Naslouchali ptákům, dívali se do kalíšků květin a pak napodobovali zpěvem, co viděli a slyšeli. Byl to veselý melodický zpěv, který potěšil srdce. V pozadí sedělo několik dalších lidí. Zapisovali všechno, co zpívala a hrála první skupina, a ukládali pak objemné svitky do velkých regálů, kde zůstaly uloženy, dokud je nebylo potřeba.

"Vidíš, to jsou naše poklady veselých písní," vysvětloval mu jeho průvodce. "Naše regály se nikdy nevyprázdní, protože k dosavadním písním se řadí stále nové. Čas od času přijdou poslové, vezmou si naše zásoby a donesou je na zem. Tam podle našich veselých písní složí lidé, kteří z nich mají radost, podobné písně a rozveselují jimi lidi i zemi. A podívej se kolem sebe: kde zaznívají veselé písně, tam nebují plevel, ani se tam nevyskytují škůdci, všechno roste zdravé a krásné."

Ano, bylo tomu skutečně tak, zářilo to zde jen radostí, to musel Ben uznat. A když ještě spatřil tance a veselé hry, které byly uschovány v dalším skladišti, pomyslel si, že všichni lidé dole na zemi musí být šťastní. Svou myšlenku také vyslovil nahlas, po tváři jeho průvodce však přelétl stín. Zavrtěl hlavou a řekl zarmouceně:

"Lidé žel našimi poklady většinou opovrhují. Chtějí hromadit jen mrtvé poklady, z nich ale po smrti nic nemají. Naše poklady by si mohli, až opustí zemi, vzít s sebou a po vodicích žebřících by se velmi rychle dostali nahoru. Oni se však raději přimykají k zemi, shrabují mrtvé zlato, a když si pro ně přijde smrt, stojí tu s prázdnýma rukama."

"Kdyby se jim to tak mohlo říci," zvolal Ben živě. "Byl jsem dole také jedním z těch pošetilých, ale později jsem pochopil, jak hloupě a nesprávně jsem jednal. Moje nenasytná touha po zlatě jenom přispěla k tomu, že jsem zemřel násilnou smrtí, a potřeboval jsem dlouhou dobu, než jsem poznal, že zlato je mrtvé a není to pravý poklad."

"Nenaučil ses ještě víc?" zeptal se Benův prů-vodce vlídně a Ben přisvědčil. "Poznal jsem, jak krásná je práce pro druhé a jak člověka obšťastňuje."

"V tom případě smíš u nás zůstat a pomáhat nám," prohlásil průvodce, jehož Benova odpověď uspokojila.

A teď Ben žije v té krásné zahradě pomáhající lásky a pomáhá plést lana, která chrání lidi před pádem. A když může jedno ze svých lan hodit kolísajícímu člověku a podržet ho jím, naplní se jeho srdce štěstím a Ben si nepřeje nic jiného, než aby zde mohl zůstat stále. Ale snad časem dostane ještě jiný úkol, nemyslíte?

A víte, jak dlouho pobýval Ben v mrtvých ho-rách? Netrvalo to jen několik dní nebo týdnů, ne, trvalo několik století, než pochopil, že by tam nemohl dosáhnout štěstí. Dychtivost po zlatě mu vrostla tak hluboko do duše, že trvalo dlouho, než se od ní dokázal oprostit.

Oč dříve mohl být šťastný, oč šťastnější mohl být už tehdy na zemi! Věřte mi, bohatství člověka nerozveseluje a neobšťastňuje, jestliže je chce mít jen pro sebe. V takovém případě z něho dělá sobce a mrzouta.

Šťastný je pouze ten, kdo obšťastňuje druhé.

Žiadne komentáre:

Zverejnenie komentára

Tu môžte pridávať svoje komentáre. Komentáre sú moderované.