27. 9. 2014

Znamenie Drak od 1. 7. 2014 do 14. 7. 2015

Martin Hruštínec

Dňom 1. júla 2014 sme sa dostali do žiarenia znamenia Draka, ktoré potrvá do 14. júla 2015.

Toto žiarenie zabezpečuje bytostná planéty Jupitera, ktorá ako druhé Slnko Slnečnej sústavy viac energie dáva ako dostáva.

Čo môžeme očakávať v tomto období?

K tomu potrebujeme poznať charakter znamenia Draka, ktorého vládcom je bytostný Lele.

Lele hovorí človeku: „Nechci to, čo ti nepatrí!“

Zároveň Lele sprostredkováva atribút Božej Moci a jej pevné zobrazenie.

Z toho vyplýva, že ľudia majú stáť pevne, neochvejne v Moci Božej ako vzor pre blížnych.

Ale ako? Tým, že človek nebude chcieť, čo mu nepatrí! Musíme si uvedomiť, že nám v skutočnosti nepatrí nič! Ani my sami nepatríme sebe! Všetko vrátane nás patrí Všemohúcemu – jedinému zdroju života. Ani jediné zrnko piesku, ani jediný atóm človek nestvoril. Stvoriteľom sa nazýva preto, lebo On stvoril všetko, je zdrojom. Človek sa nazýva tvor, lebo on to čo je stvorené formuje, pretvára, tvorí.

Človek dneška robí dve najväčšie chyby, ktorými sa prehrešuje voči Božiemu zákonu, ktorý sprostredkováva jeho bytostný služobník Lele. Po prvé lipne na všeličom možnom a po druhé odsudzuje druhých. Tieto chyby potom spôsobujú, že strácame moc sami nad sebou aj svojim osudom, cítime sa bezmocne, miesto vzoru „moci“ sme vzormi „bezmocnosti“.


22. 9. 2014

Abdruschin - vyvolený národ

Arabský kmeň
Divoký hřmot naplňoval ovzduší. Pokřik nesčetných drsných hrdel, řinčení a bubnování.

Vybledlé kosti navlečené na šňůrách a dovedně obtočené kolem holí chřestily, zatímco bubnování bylo způsobeno tím, že tloukli dřevěnými holemi na kotouče, nebo jimi otáčeli.

Brzy tloukli rychleji a brzy zase volněji, ale stále zachovávali živý rytmus. Také pokřik nepostrádal jakéhosi pevného uspořádání. Znělo to v taktu jako chvějící se vytí, z něhož se v určitých přestávkách ozývaly hlasy a divoké výkřiky.

Z chýší se vyřítily ženy a děti a pátraly po okolí, odkud pocházel hřmot. Byly to postavy s temnou kůží a černými vlasy. Pestré, rohožkám podobné tkaniny měly přehozeny kolem boků. Zatímco téměř nahé děti vypadaly vyzáble, měly ženy sklon k bujným a otylým tvarům, které ještě více vynikaly způsobem jejich odívání. Údy se leskly mastnotou. Kotníky byly však nápadně štíhlé.

S hlasitým křikem, ale téměř bez jakýchkoliv pohybů se shromažďovaly ženy čekajíce na to, co jim přinesou mužové vracející se z válečné výpravy. Že se vrací jako vítězové, ukazoval způsob jejich rámusení.

Vyvalily se mohutné mraky prachu a blížily se víc a více. Bylo již možno rozeznat podrobnosti. Více než sto koní se hnalo sem. Pokřik jejich jezdců je poháněl k rychlejšímu cvalu. Zdálo se, jakoby za okamžik měly být ženy i děti rozdupány kopyty koní. Před touto dunící a ničivou mocí nebylo uniknutí.

Žádná z žen se nesnažila najít nějaké útočiště. Napjatě pohlížely na blížící se řady jezdců. Konečně dorazili. Jako nějakým kouzlem umlkl hřmot a koně se zastavili. V polokruhu zůstali stát kolem žen odfrkujíce a pohazujíce ušlechtilými hlavami až hřívy poletovaly. Pěna kapala z jejich chřípí a pára stoupala z jejich těl.

V témže okamžiku seskočili mužové ze svých zvířat. Bylo to skvělé divadlo, když tyto štíhlé postavy jako na rozkaz prováděly stejné pohyby.

Vznikla veselá a hlučná vřava, když mužové zdravili své ženy, zvedali děti a dávali si je na hlavy a na ramena, nebo je vyhazovali do vzduchu a opět je chytali s velikou obratností. Nikoho však nenapadlo jít do chýší. Skupinky se rozdělily a postavily se tak, že uprostřed zůstávala široká cesta. Odsedlaní koně byli zahnáni do ohrady, kde se jich ujali muži a pečovali o ně.

Byla to nádherná zvířata, pýcha a bohatství kmene. Měli nápadně štíhlé údy a klouby jako lidé. Ušlechtilost rasy byla vyjádřena držením krásných hlav na lehce zahnutém krku. Zdálo se téměř, jakoby ořové si byli vědomi, že jsou cosi zvláštního.

Blížil se nový mrak prachu. Bylo slyšet podobný hřmot jako před chvílí. Nyní se muži postavili před ženy, chopili se bubnů a kostěných holí a opět začali v taktu rámusit na pozdrav přicházejícím.

Přiklusali rychleji než první oddíl. Také pohled, jak z oblaků prachu vyrazila první koňská těla, byl ještě nádhernější než prve. V přední řadě byli samí sněhobílí koně tak čisté bělosti, že téměř oslepovala ve slunečních paprscích. Jejich bílé, husté hřívy poletovaly ve větru. Za nimi přijížděli ořové černí jako uhel a pak v hustém houfu zvířata všech barev. Koně zajatců.

Dříve než četa zastavila, přiběhli muži a zmocnili se v plném běhu bílých koní. Zdálo se, že je to velmi nebezpečné, ale lidé i zvířata se dobře znali a nikomu se nic nepřihodilo.

Jediný muž se od svého koně neodloučil, a to byl vůdce čety. Byl to muž ve středních létech, právě tak hubený jako ostatní. Nepřevyšoval je výškou, ale přece každý cizinec by v něm poznal vládce, neboť držení jeho těla bylo hrdé a v jeho pohybech bylo mnoho ušlechtilosti.

Kamkoliv se obrátil, ustupovali lidé uctivě nazpět. Zdál se být neomezeným vládcem, který byl přesto milován, pokud podobné hnutí mysli mohlo vyklíčit v srdcích divoké hordy. A oni byli divocí! To, jak pozdravovali své ženy, jak se v chatrčích ihned vrhli na lůžka a nechali se obsluhovat tak, že všude bylo vidět horlivě pobíhající ženy, to vše svědčilo, že mužové se dosud nenaučili, aby jemnější mravy krotily divoké pudy. Ženy nebyly na nic jiného zvyklé a zřejmě ožily, zatímco se děti snažily prohledávat pytle svých otců, ve kte­rých byla skryta kořist.

A zajatci? To byly zbědované postavy. U nich vášně a pudy nebyly vůbec spoutány a strhly je do nížin. Bylo to vidět na téměř zvířecích tvářích, na špíně, která v hustých a tlustých vrstvách lpěla na tělech, jakoby na nich vyrůstala. Vlasy již ani nevisely dolů, neboť byly tak slepené, že visely pevně na hlavě.

Vítězný vůdce stanul s jakýmsi "štábem" před poraženými, kteří byli odpoutáni od svých koní, ale sami přitom zůstali ještě spoutaní. Největší odpor se zračil v jeho rysech.

"Ti jsou ale hnusní!" Zvolal rozhořčeně. "Jsou příliš špatní, než aby mohli být našimi služebníky. Přinesli by nám nepořádek a špínu do našich domovů a k našim ženám. Toho jsme se až dosud vystříhali. To nejsou synové nějakého kmene, kterým válčení přináší čest. Toto jsou synové divokých džinů; zabijeme je, aby země byla od nich osvobozena!"


"Ano, zabijeme je!" volali ostatní. "Kam je máme večer dopravit?"

"Budou usmrceni až zítra ráno. Jsou příliš špatní, než abychom mohli jejich duše nabídnout duchům noci. Zaveďte je do ohrady pro nemocné koně. - Nejsou tam přece nyní žádná zvířata?"

Zavrtění hlavou bylo odpovědí.

"Spoutejte je však ještě pevněji, aby nám žádný neutekl a postavte stráže. Zítra za jasného dne, až bude slunce stát nad námi, nechť zmizí z této země!"

Zajatci byli jednotlivě předváděni a Ben-Dhu-ben si je opovržlivě prohlížel. Náhle zazněl rozkaz a celý průvod se zastavil:

"Kdo je toto zde, to přece není žádný džin?" tázal se, když se jeden ze zajatců objevil před jeho zrakem. Vypadal úplně jinak než druzí.

"Odveďte tohoto muže stranou, chci si s ním promluvit!" Průvod kráčel dále. Byli tu mnozí zajatí, kteří s tupými a lhostejnými tvářemi kráčeli dále, vstříc svému osudu. Náhle zazněl opět rozkaz a průvod se znovu zastavil.

Za jedním zajatcem se objevilo malé, asi čtyřleté děvčátko připoutané k zajatcové noze. Aby mohlo lépe kráčet, poskakovalo krok za krokem a to vypadalo tak komicky, že mužové vybuchli v smích.

Jednou rukou držela své roztrhané šatečky na prsou a druhou měla nataženou, aby udržovala rovnováhu, a tato dětská ruka se pohybovala při poskakování jako do taktu. Výkřik přehlušil smích mužů:

"Moje Květina!"

Tento výkřik vyrazil zajatec, kterého před chvíli postavili stranou. Rozpřáhl své spoutané ruce, pokud jen mohl. Malé děvče chtělo s jásotem běžet k němu, ale zapletlo se do provazů, jimiž bylo přivázáno, a upadlo na zem.

Tu přiskočil Ben-Dhu-ben sám a zvedl maličkou, mezi tím co jedinou ranou své kamenné zbraně přesekl pouta. Chtěl přinést dítě třesoucímu se muži, ale sotva byla Květina volnou, běžela jako srnka ke svému otci. Oba začali spolu hovořit rychle a tiše jakousi cizí řečí.

Když byli všichni zajatci odvedeni do ohrady, obrátil se vůdce k muži, k němuž se malé děvče tulilo se slzami v očích.

Na okamžik prohlížel Ben-Dhu-ben oba a pak se zvolna otázal:

"Rozumíš mé řeči?"

Lámavě, ale přece zřetelně obdržel odpověď:

"Ano, rozumím jí a dovedu jí také trochu hovořit!"

"Kdo jste? Jak jste se dostali k těmto džinům?!"

"Pane, byli jsme zajati, moje Květina i já. Pak nás vodili s sebou, snad proto, že očekávali, že po nás budou pátrat a že nás draho prodají."

"Ty máš takovou cenu?" Chtěl se otázat Ben-Dhu-ben, ale otázka mu odumřela na rtech, když viděl, jak se muž potácí.

Přiskočil a zachytil ho do své náruče a nechal ho zvolna ulehnout na zem. Zajatec již svého zraku neotevřel a za několik minut ležela jeho mrtvola u nohou Ben-Dhu-bena.

S pláčem se vrhla Květina ke svému otci.

"Malá Květino, pojď se mnou, zavedu tě ke své ženě. Mi-Re je dobrá. A bude o tebe pečovat," pravil Ben-Dhu-ben něžně.

Maličká však zavrtěla hlavou, neboť nerozuměla cizí řeči. Když ji vůdce zvedl, aby ji odnesl sebou, začala hořce plakat. Nebyl to pláč, jaký byl Ben-Dhu-ben zvyklý slýchat od dětí, nebyl to žádný křik nebo vzlykot, ale tichý, hořký pláč bez hlesu.

To dojalo jeho srdce. Konečně přišel na myšlenku vzít otce sebou. Nechal mrtvolu opatrně odvést do svého obydlí. Potom šla Květina ochotně za ním.

11. 9. 2014

Abdruschin - V ríši Ismánov

Nádherná lučina plná květů zářila ve slunečním svitu. Podivně utvářené, překrásné a vonící byliny tvořily koberec této lučiny. Něžně zbarvené veliké květy kolébaly svými kalichy na dlouhých stoncích a nad nimi se vznášeli, jako oživené květy, velicí motýlové s nádher­ně zbarvenými křídly. Honili se, usedali na květy, třepetali se naho­ru i dolů a obletovali květinové elfy, kteří pobíhali kolem sluneč­ních paprsků.

Uprostřed této nádhery stálo asi tříleté dítě. Se sepjatýma ručka­ma pohlíželo udiveně na zázrak kolem sebe. Jeho oči závodily v záři se slunečními paprsky, neboť se v nich odrážela zlatá zář. Vlasy vlály kolem pravidelně zformované hlavičky, jako by kolem ní byla utkána zlatá zář.

Nyní se blížil obzvláště veliký motýl. Dítě zajásalo:

"Ó, pojď sem, ty krásný a milý motýlku!"

Dítě natáhlo ručky a motýl uposlechl prosebného volání hlásku. Usedl na dětskou ručku a rozepjal svá nádherná křídla.

"Imio, Imio, podívej se!" zajásal chlapec, který se neodvážil kvůli své radosti ani pohnout.

Od okraje lučiny sem přicházela ženská postava ve splývavém bílém rouchu. Její černé vlasy byly spleteny na hlavě jako koruna a na nich byl upevněn tenký závoj na ochranu proti slunečním paprskům a příliš velikému světlu.

Přátelsky se blížila k chlapci a pozorovala s ním motýla. Tiché trhnutí projelo tělem zvířátka a pak uletělo mezi květiny.

Zklamaně klesla chlapcova ruka:

"Škoda!"

Imia jemně pohladila chlapcovy vlasy:

"Vidíš elfy, Abd-ru-shine, kteří tu tančí kolem květů?"

"Ovšem, že vidím!" smál se chlapec. "Slyším je také zpívat!"

"Tak si zavolej některého z nich! Jsou ještě líbeznější než motýlové."

"A myslíš, že přijdou, Imio?" tázal se maličký, avšak aniž obdržel odpověď, zavolal milým hláskem: "Elfíčkové, malí elfové, přijďte k Abd-ru-shinovi!"

V kruhu elfů, kteří tančili nablízku své reje, vznikl neklid a zdálo se, jako by všichni elfové chtěli uposlechnout volání. Pak se oddělil jeden z nich, vznesl se do výše k chlapci a tiše jako dech se posadil na nataženou ruku. Chlapec sotva dýchal. Štěstí a radost chvěla jeho duší. Pohlížel na elfa, na tuto nepatrnou bytůstku plnou krásy a líbeznosti. Pak se váhavě tázal:

"Smím tě vzít, maličký elfe, s sebou, když se posadím na druhé straně pod veliký cedr?"

Malý elf musel odpovědět, aniž by to Imia slyšela, neboť s radost­ným zajásáním ubíhal Abd-ru-shin přes louku. Na okraji stály mohutné, nádherné cedry, které rozšiřovaly ve slunečních paprscích kořeněnou vůni. Pod jedním z nich čekalo lůžko z jemných bílých kožešin na chlapce unaveného hrou, který se na ně pohodlně usadil.

Maličký elf, který letěl s chlapcem, se posadil na vysoké zelené stéblo, které vyrůstalo vedle chlapce ze země. K němu se přiblížili ještě další elfové v různobarevných rouchách a vyprávěli o svém živo­tě ve slunečním svitu a vůni květin. Hovořili o květech, travinách,  motýlech a broucích, až Abd-ru-shin usnul.

Když se probudil, byli již elfové pryč a nad jeho hlavou zpíval ptáček svou píseň ku poctě Boha a Pána. Zbožně sepjal chlapec své ruce a naslouchal. V zelené půdě se objevila hlavička se zlatě se lesknoucíma očima. Byla to ještěrka o něco delší než chlapcova ruka. Vesele se k němu připlazila, když zpozorovala, že jeho oči na ní spočinuly. Také ona dovedla mnoho vyprávět o svém životě mezi kamením a bylinami.

"Pohleď, kdo přichází, Abd-ru-shine!" Přerušila Imia důvěrný rozhovor, ze kterého nic nevnímala. Mohla ovšem všechno bytostné vidět, avšak jejich řeč, kterou nebylo možno zachytit lidským uchem, jí byla nesrozumitelná. Při zvuku jejího hlasu zmizel pták i ještěrka. Chlapec vzhlédl a vyskočil z lůžka. S hlasitým jásotem pospíchal příchozímu vstříc:

"Is-ma-eli!"

Muž oslovený jménem Is-ma-el byl vysoký, bělovlasý a silné posta­vy. Cosi úctyhodného na něm spočívalo. Jeho hluboce modré oči se zdá­ly pronikat člověka do jeho hloubky.

Jeho roucho bylo bílé z nádherné látky, sepjaté zlatým pásem. Zlatý kruh obepínal jeho čelo. Úzké, velmi bílé ruce se vztahovaly vstříc přibíhajícímu chlapci.

"Abd-ru-shine, můj synu," přátelsky ho pozdravil a položil mu své ruce na ramena.

Chlapec vzhlížel k němu vzhůru se smíchem.

"Víš, co říkala ta ještěrka?" tázal se významně. "Za několik dnů začnou velcí brouci svítit. To musí být krásné. Dělají to každý rok, ale já jsem to ještě nikdy neviděl. Uvidím je tentokrát?"

"Jistěže uvidíš, Abd-ru-shine, nyní jsi na to již dosti stár. Je čas, abys poznal všechny divy, které Boží vůle vložila do přírody. Také se ti objeví, abys je poznal."

"Z tebe, skrze tebe a k tobě," dodal tiše v hlubokém zamyšlení tak tiše, že naslouchající chlapec tomu nerozuměl.

Abd-ru-shin horlivě vyprávěl o motýlech a elfech. Is-ma-el se radoval s ním: "Nech si zítra ukázat od motýlů, jak vylétají ze svých nepěkných kukel. Budou jistě vědět, kde se jejich druhové chtějí vylíhnout. Dej se tam zavést a podívej se!"

Chlapec přikývl. Nejraději by byl hned zase utíkal na louku, avšak Is-ma-el ho uchopil za ruku a vedl sebou po cestě, která tu pokračovala pod stinnými cedry.

Místy stromy uvolňovaly vyhlídku, a pak bylo vidět ostré skály, které se zdály tyčit až do nebe. Byly porostlé popínavou zelení a ma­lými kmeny, na kterých rostly červené, bílé a fialové zvonky. Vyhlí­želo to velmi půvabně, když se vše pohybovalo ve vzdušném vánku.

Od té doby, co se Abd-ru-shinovy oči otevřely pro pozemské bytí, byly obklopeny krásou. Nic jiného ještě neviděly. Přesto byl chlapec vnímavý pro všechno krásné, s čím se setkával. Stokrát viděná věc skrývala pro něho stále nové nádhery.

Zdálo se, že Is-ma-el cítí totéž. Přizpůsobil svůj krok krokům dítěte. Společně se radovali z toho, co viděli.

6. 9. 2014

Abdruschin - Perzskí rodičia

Hrozivě ční skalní hrad mezi horskými stěnami.

Byl zbudován ze stejných kamenů, kvádr byl kladen na kvádr a všude bylo použito skalisk jako základů. Často tvořily dvě skály stě­ny obrovské haly. Jen znalecké oko mohlo rozeznat, co vytvořila pří­roda a co lidské ruce. Trhliny ve skalách byly upraveny ve střílny a běda nepříteli, který by se odvážil přiblížit.

Šedivé a zvětralé se jevily skály a zdi, jestliže se někdo díval zdola nahoru. Přišel-li však blíže, tu uviděl, že kámen má krásnou červenou barvu a že je protkán šedivými a bílými žilkami. Horniny by­ly pevné a žádné rostliny se na nich nemohly uchytit. Ani travička nevyrůstala z trhlin. Nahé a holé se tyčily skály nad linií stromů a keřů, bylin a květů. Příjemná zeleň by se také ani nehodila k této vzdorovité pevnosti.

Kdo chtěl vstoupit do hradu, musel umět lézt jako koza a musel využít každého zářezu na skalách, aby nalezl místo pro opatrně tápa­jící nohu. Mnohý, kdo se lehkomyslně pokoušel o tento výstup, zapla­til toto počínání životem. Nepřístupným byl skalní hrad a bezpečni jeho obyvatelé.

Kdo však byl veden obeznalým vůdcem, dospěl až na vrcholek a pomo­cí pevné ruky přeskočil poslední průrvy a rokle, tomu se zdálo, ja­ko by byl přenesen do země pohádek. Cesta vedla skalními chodbami jako branami přímo do pevnosti.

Pracně urovnaný dvůr byl obklopen rozličnými budovami, které zezdola budily dojem obrovské stavby. Byly nestejně vysoké, stavěné rovně i napříč, jak to skály právě dovolovaly. Na nádvorní stranu byly střílny rozšířeny v okna, vyčnívající kameny uhlazeny a pokryty koši a květinami. Bujně visely tmavočervené a bílé květy dolů. Bylo vidět, že o ně pečují láskyplné ruce.

Při budovách stály kamenné lavičky. Některé z nich byly pokryty pestře zbarvenými koberci, jiné opět měkkými beránčími kožešinami. Všechno se zdálo být dobře udržováno a činilo dojem velikého blahobytu.

Tam v pozadí, kde se za budovami tyčila skála do závratné výše, stékal šumící pramen, jehož vody byly na mnohých místech zachyceny v kamenných nádržích. Vody však bylo tolik, že přetékala přes okraj nádrže a s hukotem a šumotem stékala do údolí.

Těsně u vody se nacházely stáje. Byli tu nádherné koně nejušlechtilejšího chovu, avšak malé rasy a stáli pořád připraveni pro knížete a jeho družinu. Koníci byli zvyklí na pohybovat se po horách. Pevně a rozvážně vykračovali cestičkou, na kterou se již neodvážila vstou­pit lidská noha.

Dole v údolí byly vesnice pod vládou knížete. Všechno, co nahoře potřebovali, se odtamtud přinášelo. Divoký a vzdorný byl kmen Peršanů, jehož kníže bydlel ve skalním hradě. Byli divocí a vzdorovití, jako tato pevnost, avšak svého knížete milovali a neznali nic jiného, než mu přinášet vše dobré a krásné.

Proto také místnosti byly nejnádherněji vyzdobeny. Nohy se bořily do měkkých koberců. Zlaté mísy, svícny a poháry tu byly všude v nadbytku. Lehátka z kožešin a pestrobarevných tkanin zvaly k odpočin­ku. Bylo tu nahromaděno ohromné bohatství drahokamů a jejich uspořá­daní svědčilo o smyslu pro krásu a radost z krásných věcí. Bylo tu vidět také množství zbraní: zvláště zahnuté šavle, dýkovité nože, ko­pí a jiné vrhací zbraně, všechny posázené drahokamy.

Nádherná vůně se táhla všemi místnostmi: byla to vůně růží. Jakmile se královna květin rozvinula dole v údolí, nemeškala kněžna zásobit se a naplnit své nádoby růžemi. Lístky růží byly pak ženami nashromážděny, které z nich získávaly voňavku, jež v době, kdy již růže nekvetly, byla v pevnosti cítit.

Vzdorní jako národ Peršanů, z něhož vznikli, byli i mužové u dvora knížete. Byly to vojenské postavy, jimž z očí zářila odvaha a rozhodnost. Jejich divokost však byla mírněna životem uprostřed krásy a harmonie ve službách knížecí dvojice. Svému pánu byli vroucně oddá­ni a v každém okamžiku byli ochotni radostně za něj položit svůj ži­vot.

V jejich řadách zavládla radost, když je kníže vyzval ke krátké výpravě, ze které se dosud vždy vítězně navrátili. Dobyvačná touha jim byla cizí. Když tasili meče, dělo se to jen proto, aby zabránili přehmatům sousedních národů nebo jiných kmenů, aby potrestali loupež nebo ochránili potlačené. Kníže se pak sám s celou duší zúčastnil bo­je a povzbuzoval svou družinu vlastním nadšením.

Jestliže se sama výprava podobala veselému svátku, tu návrat byl slavností, jaké nebylo rovno. Byly zapáleny ohně, které hořely na po­čest Mithrovu a měly vyjádřit dík za ochranu, kterou jim poskytl. Děkovné zpěvy zaznívaly vzhůru k Ormudzovi.

Všichni obyvatelé pevnosti nosili ve dne bílá roucha. Neobyčejně ušlechtile se jevily ostře řezané tváře v běli turbanovitých pokrývek hlavy. Spatřil-li někdo tyto muže takto pohromadě, tu se domníval, že přišel do shromáždění nejpřednějších knížat. Jakmile však sám kníže vstoupil mezi svou družinu, tu bylo lze hned poznat, že i tato ušlechtilost může být překonána.

Jakási posvátná zbožnost se zdála na něm spočívat. S klidnou důstojností se posadil na své místo mezi ostatní. Služebníci přinášeli pokrmy a zpěváci na svých strunových nástrojích doprovázeli své zpěvy o válečných úspěších a hrdinských činech.