Apoštoli

Obsah

Ježíš odchází k Otci................................................................. 3

Dar síly Ducha svatého............................................................. 4

Uzdravení chromého u chrámu................................................. 6

Učedníci před radou Kaifáše.................................................... 7

Vyvedení učedníků z vězení..................................................... 8

Boha musíme poslouchat více než lidi....................................... 9

Ukamenování Štěpána............................................................ 10

Potrestání Šimona.................................................................. 11

Pokřtění komořího................................................................. 12

Povolání Pavla....................................................................... 13

Pavlův návrat přes Jeruzalém do Tarzu.................................... 14

Povolání Pavla k další práci.................................................... 15

Dozrávání apoštolů................................................................ 16

Mám ještě mnoho ovcí, které nejsou z židovské stáje............... 17

Petr předává zjevení učedníkům.............................................. 19

Jakubova smrt........................................................................ 20

Petr pronásledován................................................................. 20

Poslední varování Herodesovi................................................ 22

Marek píše evangelium........................................................... 23

Pavel kamenován.................................................................... 25

Můj Bůh je silný...................................................................... 27

Opět v Jeruzalémě.................................................................. 29

Vyprošený pomocník apoštola Pavla...................................... 30

Markus odchází..................................................................... 30

Vyslání do Filipi..................................................................... 32

Tessalonie.............................................................................. 35

Athény................................................................................... 36

Korint.................................................................................... 39

V Efezu.................................................................................. 40

Zpáteční cesta........................................................................ 43

V Jeruzalémě.......................................................................... 45

V Bethánii.............................................................................. 46

Ježíš odchází k Otci

Dokud se Ježíš zjevoval jednotlivým učedníkům nebo vyvoleným, dotud si zástup neuvědomoval odluku svého Pána a Mistra. Všichni měli jakési vnitřní prožití, které je zaměstnávalo, pozvedajíc je z šedi všedností se všemi starostmi a trampotami. Ježíš nebyl sice tělesně u nich, nemohl je již více řídit a vést, ale dosud jej plně nepostrádali. Tu však přišel den, kdy i zde musel nadejít konec. Malý zástup, který si byl svým vnitřním životem velice blízký, odešel do hor, aby tam pohovořil o Ježíšovi. Chtěli zachovat z jeho slov ta, která jim utkvěla v paměti. Putovali po dvojicích: Jan a Jakub, Petr a Ondřej, Filip s Tomášem, Matouš s Nathanielem, Barnabáš, který byl dříve u Jana Křtitele, Řek Demetrius a zákoník Nikodém. Po cestě potkali Lazara a vyzvali ho, aby šel s nimi. Usedli na místě sluncem ozářeném, bolestně postrádajíce svůj střed, svého Pána. Dlouhou dobu všichni mlčeli.

Pak se Petr ujal slova: "Není to správné, že tvoříme oddělené skupiny podle své vlastní náklonnosti. Za časů Ježíšových tomu tak nebylo a ani nyní to tak nesmí být."

Všichni cítili, že Petr má pravdu, ale nechtěli si to přiznat, neboť pak by musela zmizet pospolitost stejně smýšlejících. Ale v Nathanielovi probudil se smysl pro pravdu, která pronikala celou jeho bytostí. "Bratři, Petr má pravdu. Ježíš vyvolil z nás sice 12 učedníků a shromáždil nás kolem sebe jako nejužší kruh, ale On tak učinil z Boží moudrosti. My jsme však porušili tento úzký kruh dvanácti. Mísíme se mezi ostatní a tvoříme nové kruhy s těmi, u nichž cítíme, že nám rozumí. A to nemáme dělat."

"Proč ne?" přál si vědět Matouš. "Jsme-li pohromadě s takovými lidmi, kteří nám rozumí, můžeme přece působit mnohem lépe."

A tu se Jan ujal slova. Od smrti Ježíšovy stal se velmi mlčenlivým. Hovořil jen tehdy, když měl říci něco zvláštního. "Kde je Lebedeus, proč není s námi?" tázal se klidně. Ostatní podívali se na něho a neznatelný úsměv pohrával jim kolem rtů. "Lebedeus? Ten by nám nerozuměl a mluvil by do toho. Jsem rád, že nechtěl jít sebou", řekl Jakub bratr Janův.

"A proč schází Šimon Zelotes?" tázal se opět Jan. "Ten horlitel! Jeho myšlenky se točí stále kolem stejného bodu a podle zvyků takových lidí, snaží se navzdor tomu vždycky prosadit svoji vůli", zvolal Matouš nakvašeně.

"Ale já myslím", pravil Jan, "že náš Pán sledoval určitý smysl tím, že nás vzájemně spojil, ačkoliv jsme tak rozdílní. Každý z nás se má od druhého něčemu naučit nebo obrousit se. Máme společně tvořit celek, který by zrcadlil všechny druhy lidství"!

"A ty si nyní myslíš, že nás jedenáct má zůstat i nadále spojeno tak, aby žádný bez druhého nic nedělal?" tázal se Tomáš skoro bázlivě. "Já myslím", řekl Jan přemítaje, "že se máme snažit, abychom se k sobě přimkli stále úžeji. Tím také překonáme v budoucnu všechny překážky, které tkví v různosti našich bytostí."

"Tak jsem to myslel i já", prohodil Petr, "ale ze tvých slov Jene, napadla mne nová myšlenka: Budeme-li hovořit vždy jen mezi sebou a budeme-li žít pospolu, jak dokážeme, abychom slova Ježíšova učinili přístupnými i jiným?"

"Ó Petře", smál se Jan, "zase jsi u toho, buď, anebo! Bylo by přirozeně nesprávné, kdybychom chtěli žít výhradně ve svém kruhu. Styk s ostatními musíme udržovat i dál. Ježíš nás přece výslovně poslal do světa! Vzpomeň si jen na to! A tu musíme jít jednotlivě nebo po dvou. Ale chceme-li se tak, jako dnes společně pohroužit do učení, musíme dbát, aby náš kruh byl úplný. Kolik jich bude mimo nás, utváří se samo", připojil, zadívav se na ty, kteří nebyli učedníky.

Rozhodli se, že příště pozvou všechny učedníky k účasti. Teprve pak se rozhovořili o Ježíšovi. Každé slovo, které si dosud pamatovali, chtěli uchovat jako drahý klenot. Ach, jak mnoho drahocenných slov již vypadlo z jejich pamětí! S úžasem to pozorovali. A zatím, co dosud hovořil, stál pojednou Ježíš v jejich středu. Jejich radost byla bezmezná. Právě v těchto vzpomínkách na Jeho slova cítili se být tak osamělí. A to stál On zde sám! Dobrotivě díval se na ně. Jeho oči zdály se pronikat každým jednotlivcem. Zda řekne něco o tom, že se tak sešli?

A v tom začal Ježíš hovořit: "Doba, po kterou jsem musel být vzdálen od Otce, jest u konce. Vcházím ke svému Otci, k vašemu Pánu Bohu. Vy však jděte do celého světa a přinášejte toužícím duším světlo, které jste dostali. A přijmou-li je, křtěte je ve jménu mém, činíce novou smlouvu mezi nimi a Bohem. Co jste obdrželi, dávejte dále a tak požehnání nebude mít konce. Pokoj budiž s vámi!" Kolem rozprostíral se nadpozemský jas. Zástupy světlých andělů snášely se dolů a vzaly Ježíše do svého středu. Zdálo se, že jich shůry přichází stále víc a více. A náhle Ježíš zmizel jejich zrakům. Záře pozvolna pohasínala a zmizela. Ale u nich stáli dva andělé, poslové Boží řkouce: "Radujte se, že jste mohli být svědky Ježíšova návratu domů. Syn Boží se stal opět jedno s Otcem! Co jste viděli, zvěstujte dále, aby svět uvěřil a byl vyrván temnotám." Po těchto slovech andělé zmizeli. Učedníci seděli ještě dlouho mlčky pospolu a pak řekl Petr chvějícím se hlasem: "Vyhledejme ostatní a řekněme jim, čeho jsme směli být svědky." A šli do Jeruzaléma.

Mezi učedníky byla zvěst o Ježíšově návratu k Otci přijata s otevřeným srdcem. Truchlili, že jejich Mistr odešel jim úplně. . . . . Jeden či druhý při tom myslel: "Kéž bych směl být při tom! Ale radost, že Ježíš nyní skončil pozemskou pouť, že směl se navrátit k Otci, přesto zvítězila v duších všech. Připadalo jim to za těžko pochopit, že se směl navrátit k Otci a čím více nad těmi slovy rozumovali a hloubali, tím méně jich mohli pochopit. Bylo jim, jakoby pod rozumovým dotekem mizely.

Dar síly Ducha svatého

Později se shodli, že budou přísněji dbát, aby kruh dvanácti, Ježíšem utvořený, byl vážněji chápán a nebyl svévolně porušován. "Říkáte dvanáct", prohodil muž stojící mimo kruh, "ale vás je pouze jedenáct". "O tom jsem již také přemýšlel", vysvětloval Petr. "Myslím, že musíme náš počet opět doplnit".

Rozhodli se metat los. Jakub, Ježíšův bratr, věřil, že musí zvolit jeho, ale nikdo na to nemyslel. Nebyl navržen ani k losování. Rozhořčen nad tím rozhodl se vrátit zpět do Nazareta. Jan to zpozoroval a tázal se na důvod jeho nespokojenosti a pak mu klidně vysvětloval, že k takovému úřadu není dostatečně zralý. "Vždyť jsi slyšel", řekl mu, "že jsme se rozhodli navrhnout k volbě ty, kteří s námi putovali od začátku. Ty však jsi k nám přišel až na sám konec. Bylo by nespravedlivé, kdybychom ti dali přednost před druhými."

"Ano, ale já jsem Pánův bratr!" zdůrazňoval Jakub tvrdošíjně.

"Jakube, právě tato skutečnost musí tě naučit být skromnějším. Ty jsi znal Ježíše tak dlouho, co jsi na světě, ale poznal jsi Ho teprve až nyní!" A tu Jakub utichl, ačkoliv byl přesvědčen jen z polovice. Mezi tím byl vržen los a padl na Matěje. Od té doby byl počítán ke kruhu dvanácti apoštolů. Apoštolové, učedníci a všichni ostatní, kteří následovali Ježíše, byli denně pospolu, brzy na tom, brzy na onom místě. Starali se o to, aby vysocí kněží a zákoníci nerušili jejich shromáždění a proto tajemnými značkami označovali místa, kde se chtějí příštího dne shromáždit a jeden to sděloval druhému.

Tu jednoho dne, když byli opět v plném počtu shromážděni, zvedla se ohromná vichřice. Před tím nebylo lze pozorovat žádných známek špatného počasí a proto překvapením všichni zvedli hlavy. Nebe bylo jasné, ba zdálo se, jako by se nad nimi rozprostíral zvláštní nevídaný lesk. Bouře neustávala, ale zněla jako víření obrovských vln, které mocně naráží na pobřeží. Srdce všech obyvatel Jeruzaléma byla naplněna úzkostí. Co to znamená? Lidé vybíhali z domů a spěchali na širá prostranství. Na jednom místě nalezli shromážděné učedníky. Tito lidé, kteří až dosud byli tak sklíčení, jevili známky radostného pohnutí. Zdálo se, že z nich vychází zář.

"Podívejte se přece", volala vzrušeně jedna z žen, "s nebe padají dolů ohnivé plameny a dopadají na tyto lidi!" Nyní to spatřili i jiní a vzrušení stále vzrůstalo. "Naše plaménky", řekl Jan tiše pro sebe a pak se podíval na ostatní. Ano, nebylo možno o tom pochybovat. Všichni měli na svých čelech znamení, ale jen jemu se zdálo, že toto znamení má tvar kříže. Současně všichni cítili sílu přicházející shůry, kterou jim Ježíš zaslíbil. Žhavě jimi pronikala, museli mluvit a vyprávět lidu, co věděli. Každý mluvil k nejblíže stojícímu, lhostejno, z které země přišli. A síla, která zde působila, byla tak veliká, že pronikala jejich duchy, takže rozuměli posluchačům, ačkoliv tito mluvili cizí a několikerou řečí.

Náhle si jednotlivci uvědomili toto zvláštní dění. "Jak to přijde!, volali. "Slyšíme lidi hovořit, rozumíme jim a přece neznáme jejich řeči?" Ohromný úžas zmocnil se všech. Většina věřila v zázrak a nescházelo mnoho a všechen lid by se obrátil k Ježíši. Ale mezi nimi byli také zákoníci a farizeové a viděli, jak snadno může být jejich stádo vzato z ruky. A k tomu nechtěli nechat dojít. Ačkoliv i oni viděli znamení a jejich srdce se rozechvěla a zarazila nad tím, přece si zevně dávali zdání převahy. "Dívejte se a naslouchejte těmto mužům"! volali. "Je časné jitro a přece již pili víno."

"Ne, oni nepili!" volali někteří ze zástupů, "jsou střízliví tak jako vy i my!"

"Pak je to ještě daleko horší", volal jeden učenec, který byl již starý, "pak Bůh zmátl jejich smysly proto, poněvadž stále běhali s Ježíšem Nazaretským!"

Hádka pokračovala na obou stranách a dosáhla svého účelu, neboť mnozí lidé byli touto hádkou odvráceni od velikého dění. Tu vystoupil Petr na patník a zvedl bezděčně ruku, tak jak to viděl u Ježíše. Nastalo veliké ticho. Všichni se dívali na Petra, který se až dosud při veřejném shromáždění nikdy neujal slova, a Petr mluvil: "Mužové, milí bratři! Proč jste udiveni? Což jste nečetli v prorokovi Joelovi, co vám zvěstoval o vylití Ducha Božího? Vy, zákoníci, vám to přece musí být známo! A přece se odvažujete zatahovat do špíny toto veliké dění, které se odehrává před vašima očima.

"Že nás pomlouváte, o to málo dbáme, ale vy, kteří máte předpovědi a znáte je a přesto se odvažujete mluvit k národu nesprávně tak, aby jejich srdce zůstala ve tmách, jak to zodpovíte před Bohem?

Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, Ježíše, jemuž říkají Kristus, aby přinesl světu ztracené Světlo, aby opět navázal spojení mezi Bohem a lidmi, kteří hluboce klesli. Tohoto Ježíše jste se zmocnili a přibili na kříž, ačkoliv jste mu nemohli dokázat žádnou vinu! Vaše hříchy, rudé jako krev, volají k nebesům. Sebe sama i svůj národ uvrhli jste svým falešným jednáním do záhuby a zatracení. Ale tento Ježíš, jehož jste zavraždili, vstal z mrtvých! Jeho duše byla s námi, až viditelně před našimi zraky byl pozdvižen vzhůru do nebes, kde vstoupil k Otci! Domníváte se, že můžete zabít věčnou pravdu? Povstane vždy znovu vítězná i tehdy, budete-li ji chtít znovu udusit svými falešnými myšlenkami a jednáním. Na znamení toho, abychom byli Jeho svědky zde na zemi, seslal nám Bůh dnes sílu!"

Dav uchvácen naslouchal. Tu i tam odplížil se tiše některý ze zákoníků, ale většina vyčkávala v tichosti mezi lidem. Chtěli slyšet, co bude Petr ještě mluvit. Kdo by se byl nadál v tomto nevzdělaném rybáři takové řečnické pohotovosti? Jeho hlas zněl a vlnil se, jako by to nebyla řeč obyčejného muže. Ale lid byl uchvácen v hloubi srdce. Jeden z davu vystoupil, pozvedl prosebně ruce a zvolal: "Petře, řekni nám, co máme činiti?"

A tu Petr pozvedl svůj hlas a řekl: "Čiňte pokání a dejte se pokřtít ve jménu Ježíše Krista, pak dosáhnete odpuštění svých hříchů. I vy smíte být účastni darů Ducha svatého, neboť Joel Ho předpověděl celému národu izraelskému. Ale dřív si musíte uvědomit, že jdete nesprávnou cestou a také touha po Bohu a slovech Ježíšových musí se ve vás probudit přemocnou silou. Bude-li vás pak pohánět k tomu, abyste i vy mu směli náležet, pak vás pokřtíme." A pojednou hrnuly se k nim zástupy lidu v proudech, hlasitě vyznávajíce své hříchy a prosily o křest. A tu uprostřed Jeruzaléma, před očima vysokých kněží a zákoníků, bylo pokřtěno jménem Ježíšovým více než tři tisíce lidí. Radost a blaženost naplňovala všechny.

Uzdravení chromého u chrámu

Následujícího dne přišel Petr s Janem společně do chrámu. Večer byla mezi učedníky živá debata, zdali mají nyní, kdy je naplňovala síla shůry, chodit ještě do chrámu. Těch, kteří souhlasili, bylo právě tolik jako těch, kteří to považovali za zbytečné. "Co tam budeme dělat?" říkali si. "Víme, že to, co vysocí kněží učí, je falešné. Máme učit v chrámech sami? To nám nepřísluší, protože jsme prostí muži všech stavů. Vzývejme proto Boha ve vší tichosti."

Naproti tomu mluvil Jan tak výmluvně a s důrazem, jakého byl schopen. "Co myslíte?" tázal se. "Myslíte, že Ježíš šel v den sobotní do chrámu kvůli sobě? Já myslím, že tak činil proto, aby jméno Boží zůstalo ctěno. Chtěl dát příklad, jehož máme následovat. Budeme-li se vzdalovat chrámu a bohoslužeb, zavdáme příčinu k řečem, že zapíráme Boha!"

"A bude to škodit?" přerušil ho prudce Jakub. "Nám přece musí být lhostejno, co si lidé budou o nás říkat!"

"Zajisté, že by neměli pravdu", pokračoval znovu Jan. "Ale tak, jak nám dal Ježíš příklad, tak máme i my být příkladem jiným. Držme se zákona, abychom se stále dokonaleji zachvívali ve věčných zákonech Božích. Přijde čas, kdy tento chrám bude zbořen a pak nebudeme moci již v něm Boha uctívat. Ale dokud stojí, čiňme tak, jak činili naši otcové." Jan stál mezi nimi jako věštec a oni tušili, co jim chtěl říci. Ježíšova slova mohou šířit dále a lépe, nevzbudí-li zdání, že nevěří v Boha.

"Pro slabosti ostatních čiňte tak, jak říká Jan", souhlasil Petr a tím byla tato otázka rozhodnuta. Jestliže tito dva byli jediné mysli, mohli snadno vést ostatní. Nyní za časného jitra kráčeli ke chrámu a jejich srdce byla naplněna vším, co se minulého dne přihodilo. Ještě spolu skoro ani nepromluvili. Najednou jejich kroky byly zdrženy ubožákem, který seděl u jedné z nejkrásnějších chrámových bran. Tím strašlivější a hrůzyplnější protějšek! Před branou přetíženou skvoucím zlatem, otrhaný a zanedbaný ubožák, který byl od narození chromý na rukou i na nohou. Žalostně zněl jeho prosebný hlas, žádající almužnu. Učedníci zůstali stát a dívali se na něho. V obou probudilo se přání, aby mu pomohli a toto přání stalo se žádostí a prosbou.

Petr promluvil: "Zlato a stříbro nemáme, proto ti ho nemůžeme dát. Ale dáme ti co máme: Ve jménu Boží síly a Ježíše, Jeho Syna pravím tobě: Vstaň a choď!"

Ochromeným tělem proběhlo trhnutí a údy se narovnaly. Žádný z učedníků se ho nedotkl a přece pocítil proud síly, který z nich vycházel. Mocné prožití zbavilo ho řeči. Chtěl děkovati, ale nenalezl ani jediného slova díků. Jan se k němu vlídně otočil: "Příteli, neděkuj nám. Jdi do chrámu a vzdej dík Nejvyššímu. To se může stát i beze slov, nevíš-li, jak by slovy vyjádřil, co nyní hýbe tvojí duší!"

A člověk do této chvíle chromý, vstoupil do chrámu s učedníky a radost a dík bouřily v něm tak mocně, že počal hlasitými slovy velebit Boha. Lid a kněží se na něj dívali a poznali, že je to on, který po dlouhá léta ležel u chrámu. "Což nebyl tento muž chromý? Jak to přijde, že nyní může chodit?" Tato otázka stala se všeobecnou a jako blesk se rozšířila zvěst o tom, co se stalo. Všichni naléhali na učedníky, aby jim řekli, kdo jim dal takovou sílu a moc.

Petr vystoupil. Nemluvil sám ze sebe, nýbrž se zdálo, že z něho mluví kdosi jiný a při tom musel si vzpomenout Ježíšova zaslíbení, když jim pravil, že v pravý čas budou jim dána i pravá slova. A hlasitými slovy vykládal: "Divíte se, že tento muž, jehož jste všichni znali jako chromého, může chodit? Pravím vám, ode dneška bude se dít víc a větších zázraků, ale nebudou prováděny námi, neboť síla Boží a Ježíše, jeho jednorozeného Syna proudí skrze nás a pomáhá lidem! Tento Syn Boží, Ježíš, není však nikdo jiný, než ten, který zde na zemi putoval mezi námi. Syn Boží přišel na svět, poněvadž se smiloval nad lidmi a přinášel jim spásu! . . . Vy jste Ho však zavraždili - ukřižovali jste Ho!"

Hlasité sténání unikalo z rozechvělých duší. Petr na nějakou chvíli umlkl, aby po chvíli opět pokračoval: "Učinili jste tak z nevědomosti. Ještě na kříži prosil Ježíš za vás Boha o odpuštění. Avšak slyšte, doba nevědomosti je ta tam! Hlasitě voláme městem i zemí: Ježíš je Syn Boží a vy jste Ho zavraždili! Zavraždili jste Toho, který byl bez viny! Kdo nechce slyšet toto volání a komu netřese duší, ten nemá podílu na Božím odpuštění. Na takovém člověku zůstane lpět vina ze smrti Syna Božího!"

A opět se Petr na nějakou chvíli odmlčel. A tu přistoupili k němu a k Janovi kněží. Již delší dobu naslouchali proti své vůli jeho slovům. Zlobili se, že se stal u chrámových dveří zázrak, na němž neměli oni podílu. Nyní ale slova Petrova zapálila. Vždyť přece byla silnou obžalobou zákoníků a kněží, kteří se chvěli o svou moc. Pokynuli pochopům a dali oba učedníky zajmout a vsadit do vězení. Lid byl z chrámu vyhnán, poněvadž se kněží obávali, že budou hovořit dále o tom, co právě slyšeli a viděli. Bláhoví kněží! Venku počal teprve lid o tom hovořit. Vždyť se tam nalézali i takoví, kteří nevěděli o zázraku a neslyšeli slov Petrových. Mocné vzrušení zachvátilo lid. V malých skupinách vyhledávali ostatní učedníky a chtěli slyšet více o Ježíši, ba nechali se od nich poučit. Dostavilo se právě to, co chtěli kněží zamezit. Přes pět set lidí dalo se pokřtít ve jménu Ježíše, ale kněží to dosud nevěděli.

Učedníci před radou Kaifáše

Následujícího dne svolal Kaifáš velkou radu. Všichni, kdož se v tomto dni zdržovali v Jeruzalémě, zvlášť učenci a kněží, sešli se, aby těmto neučeným mužům ukázali, co je pravá učenost. Mají být poníženi před mocí a moudrostí, kterou chtěli postavit proti nim. Kromě toho zákoníci byli také zvědaví uslyšet, co Jan a Petr řeknou. Zajatí byli přivedeni a napětí se zvýšilo. To, že jsou prostí rybáři? Odkud mají ono knížecí chování? Důstojným, prostým způsobem předstoupili před tyto upřené oči. Jejich pohyby byly odměřené a jejich řeč čistá. Ne bez účelu byli několik let v nejbližší blízkosti Syna Božího.

A nyní je kněží zahrnuli otázkami, nedopřávajíce jim času k odpovědi. Každý chtěl vědět něco jiného, každý kladl svůj požadavek v jiné formě. Když nejdivočejší bouře otázek utišila, ujal se Petr slova. On vlastně neslyšel ani jediné ze všech otázek, nýbrž po celou dobu se v tichosti vroucně modlil a soustředil ve své duši. Nyní cítil, že mu byla dána síla, jíž potřeboval a s radostným výrazem ve tváři a svěžím hlasem začal: "Vy nejstarší Izraele! Viděli jste muže, který byl od narození chromý a zarazili jste se nad velikostí milosti, již se mu dostalo. Že lidé vlastní silou nemohou něco takového dokázat, to je vám známo. Avšak zavíráte oči a uši před věděním, čí silou tak činíme. Kdybyste chtěli vidět a slyšet, věděli byste, že působíme silou Ježíšovou, jemuž říkáte Kristus. Ale síla Ježíšova jest silou Boží, neboť Ježíš je Synem živého Boha. Není jiné spásy a také dnes se na zemi nenajde jiného jména, v němž by mohl být člověk blaženým."

Kaifáš přerušil učedníka pohybem nevole. Kdyby byl takto hovořil dále, musel by si naklonit všechen lid a odvrátit ho od vysokých kněží. To se nesmělo stát ani nyní, ani kdy jindy. Rychle vyrozuměl nejblíže sedící a vznešená rada opustila síň, aby se potají dohovořila. Žoldnéři odstoupili od učedníků. Volně a s radostným srdcem procházel se Jan a Petr mezi lidem kolem a odpovídali na jejich otázky a poučovali je.

Vysoká rada usnesla se dát oběma učedníkům volnost. Jejich přívrženci se zatím stali příliš silnými. Kdyby byli proti nim viditelně zakročili, mohli pobouřit celý národ. Přirozeně mluvení muselo jim být zakázáno. Musí být postrašeni. Učenci vstoupili potom s velkou vážností do síně a předvolali opět oba učedníky. "Chceme vás propustit", řekl velekněz, "ovšem slíbíte-li, že ode dneška pomlčíte o novém učení. Jména Ježíšova nesmíte již používat ke svým kázáním."

"To nejde, ani to nemůžem slíbit", zvolali Jan a Petr skoro současně a Jan po svém klidném způsobu připojil: "Uvažte přece: naše vědění dostali jsme od Boha spolu s příkazem, toto vědění rozšiřovat. Můžeme vás tedy uposlechnout? Což nemusíme Boha více poslouchat, než vás?" Kněží a učenci nebyli na to schopni odpovědět. Toto zdráhání přišlo příliš nečekaně. Petr však musel násilím krotit své pobouření. Hlasem napolo přiškrceným vyrazil: "Nemůžeme upustit od toho, abychom nemluvili o tom, co nám Bůh přikázal!"

A lid mu jásal vstříc. "Petře, máš pravdu! Mluv, chceme tě poslouchat!" Na to Kaifáš pokynul, aby učedníci byli vyvedeni před chrám a propuštěni. Vyhledali své spolupracovníky, své spolubratry a řekli jim, co se jim přihodilo. Všichni učedníci pozvedli svého hlasu a vroucně se modlili. Zanotovali žalm Davidův, chválili a velebili Boha.

Později chtěli se navzájem poradit o tom, co mají nyní dělat. Jan zpozoroval, že po tvářích Tomášových stékají vřelé slzy. Tázal se ho, co ho trápí a Tomáš odpověděl: "Jana a Petra Bůh zachránil z ruky Kaifášovy. Ne, že bych jim to nepřál, děkuji Bohu ze srdce za Jeho dobrotu! Ale - nebylo by lehčí zachránit Ježíše a On tak neučinil?" Učedníci na okamžik utichli zasaženi nevědomou žalobou proti Bohu. Co měli na to odpovědět? A opět to byl Jan, který se ujal slova. Pokojně, ale určitě vykládal, že lidstvo se mělo na Ježíši rozhodnout, buďto přijmout Jeho slovo a tím i Jeho, nebo je zamítnout a pak se také jejich hříšné jednání muselo projevit až do konce. Zajisté, Bůh mohl poslat anděly, aby Ježíše osvobodili, ale tím by opomíjel své vlastní zákony. Lidstvo muselo zasít setbu, která v nich vzešla, aby potom mohlo sklízet to, co zaselo. Ale všichni nerozuměli tomu tak jasně, jak to Jan prožíval. Pozoroval při tom, jak je to těžké vykládat veliké pravdy takovým způsobem, aby je lidé mohli pochopit. Ale všichni byli potěšeni a přimkli se k Janovi a Petrovi tím úžeji. V těchto prvých dobách po přijetí velké síly byli všichni jednoho srdce a jedné duše.

Vyvedení učedníků z vězení

Barnabáš, který přinesl Ježíšovi zprávu o tom, že Jan Křtitel byl sťat, a který se připojil k Ježíšovi, byl zámožný muž. Měl vlastní hospodářství a pole, které pronajímal. Nyní všechno prodal a výtěžek přinesl učedníkům. Oni hned neporozuměli, co to má znamenat, ale Barnabáš jim vysvětloval, že nyní nebudou moci, tak jako za dob Ježíšových putovat po zemi, ale že budou nuceni podnikat daleké cesty, a k tomu budou potřebovat hodně peněz. A to je účel, pro který tyto peníze mají sloužit. Jeho příklad působil i na druhé. Každý přinesl, co měl. Peníze byly dávány dohromady a každý z toho dostal tolik, kolik potřeboval. A všechno šlo v míru, nebylo lakoty, ani závisti. Denně přicházeli lidé, žádajíce o křest nebo poučení. Přinášeli sebou i nemocné a prosili učedníky, aby vkládali na ně své ruce a modlili se nad nimi. Bylo to mocné hnutí, které zavládlo kolem dokola v celé zemi.

Tu se vzbouřili zákoníci znovu proti učedníkům. Chvěli se o svoji moc. Snažili se více opět poštvat Římany, ale nedařilo se jim to. Vliv Markův byl příliš silný. Ježíše chránit nemohl, poněvadž nebyl tehdy přítomen, ale nad učedníky a slovem, které rozšiřovali, držel svoji ochrannou ruku, takže ze strany Římanů se nemuseli obávat žádného příkoří. Zákoníci museli jednat na vlastní pěst tak, jak to bylo Světlem chtěno. Dali rozkaz, aby při nejbližším shromáždění učedníků bylo oněch dvanáct zajato a vsazeno do vězení. A to se také stalo. Jednoho večera ocitlo se všech dvanáct učedníků, včetně Jakuba, bratra Páně, ve vězení. Byli však dobré mysli.

"Jestliže nás Pán již jednou zachránil z rukou našich nepřátel", řekl Petr, "zachrání nás i po druhé!" Modlili se a zpívali společně žalmy tak hlasitě, až jim to stráže před vězením zakázaly. O půlnoci byla malá prostora zářivě ozářena. Uprostřed mezi nimi stál Boží posel. "Učedníci Páně", oslovil je, "pospěšte si a vyjděte rychle ven. Dvéře jsou otevřeny. Mezi klíčníky jest jeden, který jest přívržencem Ježíšovým. On přinesl od Marka víno a stráže opil. Jakmile budete venku, opět za vámi dvéře zavře." Učedníci se nerozmýšleli a poslechli rozkaz. Našli dvéře otevřené a prošli středem spících stráží. Kam se mají nyní obrátit? Anděl Páně byl ještě s nimi a poručil jim, aby se vrátili do svých domovů. Časně ráno nechť učí jako obvykle v chrámě. Po těchto slovech světlý posel zmizel.

Následujícího dne, hned časně z rána, svolal Kaifáš vysokou radu. Tito mužové vešli společně do vězení, aby učedníky vyslechli a bude-li to možné i - - zatratili. A našli stráže stojící přede dveřmi, dvéře zavřeny - a vězení přesto prázdné! Jak se mohlo něco takového stát! "Jsou ve spolku s ďáblem!", zvolal Kaifáš. "On jim odtud pomohl!"

Ale jiní zákoníci mínili, že je to spíše dílo Boží. A mezi předními Izraele rozpředla se hádka. Zatím co se ještě potýkali, přišel kněz se zprávou, že učedníci jsou v chrámě a vyučují tam jako obvykle. Kaifáš zlostí bez sebe, vyslal setníka s družinou, aby učedníky zajal a přivedl k němu. Setník se obával lidu a neodvážil se použít násilí. Přistoupil vlídně k Janovi a prosil ho, aby šli s ním. Když Jan slyšel, že mají být všichni přivedeni před vznešenou radu, nezdráhal se ani na okamžik, nýbrž zavolal na ostatní učedníky a ubírali se společně do vězení. Setník tím byl mocně zasažen. Jeho nitro bylo hluboce otřeseno. Pátral po tom, co dává učedníkům tolik útěchy a dal se pokřtít s celou družinou. To se však stalo teprve o několik dní později.

Boha musíme poslouchat více než lidi

Nyní však stáli učedníci opětně před vysokou radou. Kaifáš zuřil a prskal. "Což jste neslíbili, že už nebudete kázat?" volal na ně pánovitě. "A nyní provádíte své neplechy hůře než před tím."

"Kaifáši, ty se mýlíš", odpověděl Jan vážně. "My jsme ti ničeho neslíbili!"

„My jsme vás ale pustili na svobodu pouze s tou podmínkou, že se budete držet v ústraní", dal se slyšet jiný, zatím co třetí křičel: "My jsme vám zakázali mluvit, proč neposloucháte?"

"Boha musíme poslouchat více než lidi!" zněla Petrova odpověď. "Bůh nám skrze Ježíše přikázal mluvit a hlásat Jeho slovo. A my tak budeme činit do posledního svého dechu. Ježíše jste usmrtili, ale Bůh Ho probudil. A my jsme toho svědci. Bůh nám poslal svého Ducha, který nás naplňuje a dává nám sílu mluvit ve jménu Ježíšově a jeho jménem činit skutky. Později Bůh sešle světu soudce, svého věčného Syna, který bude lidi soudit podle jejich myšlení, řečí a skutků. Co myslíte, nejstarší Izraele, že bude vaším údělem?"

Mrazení obešlo všechny, ale skoro žádný si to nevzal k srdci. Usnesli se, že budou horlivě pátrat, aby nalezli něco proti učedníkům a tak je mohli zatratit a usmrtit.

Tu povstal mezi nimi jeden, jménem Gamaliel, moudrý a velice vážený muž. Byl dlouhou dobu nepřítomen a dosud nevěděl, jak se má postavit k novému učení. A to, co viděl od učedníků, se mu zamlouvalo. A proto chtěl zamezit, aby se jim stala křivda. "Slyšte mne, vy mužové Izraelští", začal a všichni čekali na jeho slova. "Každé dílo nese v sobě zárodek života nebo smrti. A tak jest tomu také s každým učením. Je-li od zlého, nese v sobě smrt, je-li od Boha, všechny vaše útoky mu nemohou uškodit. Nechte je dokázat činem, odkud proudí síla jíž se honosí."

S tím souhlasili většinou všichni účastníci vysoké rady, takže Kaifáš byl ve svém vzteku osamocen. Musel se podvolit a nechat učedníky odejít. Ale tolik, kolik moci měl, aby jim mohl uškodit, tolik ji chtěl použít proti nim. Dal potají rozkaz, aby, až členové vysoké rady opustí vězení, byli zadrženi a pak je dal zbičovat. Oni však snášeli bolesti i potupu, aniž vydali hlasu žalobného a radovali se, že tím mohli dokázat svou věrnost. A ejhle! Večer, když byli shromážděni na modlitbách, tu přišlo mnoho kněží z chrámu a prosili, aby směli s nimi mluvit. Tázali se na Ježíše a Jeho slovo a učedníci radostně vyznali vše, co věděli. Žádný nemyslel na to, že by to mohla být léčka nastražená od velekněží. Ale tito kněží byli vysláni Kaifášem, aby vyzvěděli, zda se na učednících nenalezla nějaká vina.

Ale síla shůry, která byla v místnosti a oduševňovala všechny učedníky, byla tak silná, že jejich duchovní zrak byl otevřen a oni vycítili vznešenost slova. Otevřeně vyznali, proč přišli a vyprosili si na učednících odpuštění. Ale Jan jim řekl: "Neproste nás za odpuštění, neboť nám jste nepřišli škodit, nýbrž chtěli jste se protivit Bohu Všemohoucímu! Jeho proste za odpuštění a Jemu vyznejte své hříchy!" A oni tak učinili. A tu vešla do jejich duší tak veliká touha, že požádali o křest. Tento večer bylo jménem Ježíšovým pokřtěno přes třicet kněží. Navrátili se opět do chrámu, ale od toho dne je jejich učení změněno, takže ostatní kněží mohli snadno pozorovat, že se stali věřícími.

Ukamenování Štěpána

Většina Řeků, které kdysi Ježíš pokřtil, vrátila se do své vlasti. Jen nemnozí zdržovali se ještě v Jeruzalémě a počítali se k učedníkům. Mezi nimi byl jinoch z předního domu, jménem Štěpán. Jeho přirozená chytrost a sečtělost zjednala mu všude úctu. Jeho ušlechtilý mrav a milá bytost získala mu srdce všech, takže byl u Židů rád viděn. Jeho duše visela žhavě na Ježíši. Neznal nic lepšího, než v jeho službách vykonávat každou práci. S oblibou vyhledával chudé a nemocné, mírnil jejich utrpení a posiloval jejich víru. Kromě toho naučil se stále lépe využívat síly, která k němu proudila shůry, takže brzy konal právě tak veliké zázraky ve jménu Ježíšově jako Jan a Petr.

Zákoníkům byl tento ušlechtilý, krásný a chytrý mladík již dlouho nápadný. Rádi s ním hovořívali a doufali, že ho zvolna dostanou na svou stranu. Nejdříve se mu snažili vysmívat pro jeho chudinskou péči. Neboť služba jinému nebyla v Izraeli mravem. Ale Štěpán se nemohl změnit a nenechal se mýlit. Ježíš pravil: "Co učiníte jednomu z Mých nejmenších bratří, Mně jste učinili." A učedník se podle toho řídil.

Pak se ho začali dotazovat na Ježíše. Mladík odpovídal upřímně a radostně. A tu se jednoho dne velekněz otázal: "Pověz mně Štěpáne, když Ježíš otevřel lidstvu novou cestu k Bohu, pak není již třeba té staré?"

Štěpán se z otázky zaradoval a bez bázně odpověděl: "Tak jest. Kdo poznal Ježíše, ten se může zříci všech lidských ustanovení."

"Pak jest také obřízka zbytečná?" otázal se druhý.

Štěpán nezaslechl číhavého tónu. "Je zbytečná pro toho, kdo se nechá pokřtít ve jménu Ježíšově. Podívejte se na mne, já jsem Řek a nikdy jsem nebyl podroben židovským ustanovením. Nyní se však křtem považuji za rovnocenného s učedníky Páně, kteří jsou židovského původu." Mezi tazateli se ozývalo reptání, ale necítili se mít převahu nad Řekem. Věděli však, že mezi žáky Gamaliela moudrého, byl jeden, který byl Štěpánovi rovnocenným vzděláním i chytrostí. A tohoto muže vzali sebou ke své příští rozmluvě.

Šavel z Tarsu, byl rodem Žid a s vroucností horlitele lpěl pevně na všem, co zákoníci a farizeové učili z Božích přikázání. Když byl postaven proti přívrženci Ježíšovu, proniklo jím vědomí jejich vzájemného, čistě vnějšího rozdílu. Štěpán byl krásný, ztepilý a jasného vzhledu. Šavel byl churavý a nebyl tak krásně rostlý. Ale na čelech obou trůnil duch stejného prapůvodu, i když to Šavel dosud nevěděl. "Řekni mi Štěpáne", začal Šavel se svou otázkou. "Oni věří, že zlehčuješ jejich ustanovení, které nám Bůh dal, abychom je zachovávali. Co tomu říkáš?"

Štěpán se napřímil. "Nezlehčuji ničeho, co jest od Boha. Avšak vaše ustanovení jsou většinou lidská díla a tato mohou všichni postrádat."

"Jsou přikázání, která přinesl Mojžíš také lidským dílem?" Zněla nejbližší otázka.

"Šavle, ty to víš tak dobře jako já, že Bůh je dal Mojžíšovi, proč se tedy tážeš?"

"Ale váš Ježíš zrušil přikázání", vzrušeně pokračoval Šavel.

"Lžeš! Ježíš řekl: Nepřišel jsem, abych rušil zákony, nýbrž, abych je naplnil!"

Na okamžik zavládlo mrtvé ticho. Pak začal Šavel znovu: "Pak bylo celé učení Ježíšovo zbytečné, když nechtěl přinést nic nového. Přikázání jsme již měli."

"Ano, ale nedodrželi jste je. Jen proto musel Ježíš přijít na svět, aby vám Boží přikázání ukázal v novém světle, aby vás upomínala na to, čím jste se proti Bohu provinili. Podle vašich ustanovení bylo by lidstvo muselo klesnout do temnot zničení, ale křtem Ježíšovým může opět usilovat ke světlu!"

"Tedy jsme byli zbyteční?" prohodil jeden z naslouchajících zákoníků rozhořčeně.

"Jste zbyteční, dokud nenastoupíte pravou cestu a neukážete ji také ostatním. Pochopte přece: Když se staví dům, pak do vyšších pater stavíme žebříky. Je-li však postaveno pevné schodiště, kdo tu bude ještě používat žebříků? Vaše ustanovení jsou takové nouzové žebříky, poněvadž jste nebyli schopni vystavět schodiště vedoucí vzhůru. Ježíš ho zbudoval, používejte ho!"

Tu rozlítili se a křičeli na něho, že ničeho neví o jejich ustanovení, protože není Židem.

"Ačkoliv nejsem Židem, přece se vyznám ve všem, co souvisí s vaší vírou!"

Začali se ho vyptávat na Abraháma, Izáka, Mojžíše a na proroky. Ani jednu odpověď nezůstal jim dlužen, nýbrž odpovídal tak, že je přiváděl v úžas. A čím dále odpovídal, tím zářivějším byl jeho obličej. Uchvátil je všechny, ale nechtěli nechat na sobě znát, že řeč tohoto jinocha je tak mocně nadchla. Za této vřavy a křiku rozpoutaly se v nich divoké vášně a pudy, předstihovali se v nadávkách a hnali Štěpána před sebou ven z chrámu. Ani jeden nebyl mezi nimi, který by se byl odvážil ho bránit. Nyní byli venku před chrámem Božím, ale jejich zbabělost a zběsilost neustávala. Proklínajíce, hnali ho ven za město. Tam se chopili kamenů a ukamenovali ho. Ale veliká síla snesla se shůry ke Štěpánovi. Jeho duchovní zrak se otevřel, takže směl spatřit Ježíše. Jeho obličej byl stále více zanícenější, jakož i jeho postava pod krupobitím kamenů. Zvedl své ruce do výše a zvolal: "Pane Ježíši, přijmi mého ducha!" A potom, když byl již před zhroucením, zašeptal: "Pane Bože, odpusť jim tento hřích!"

Ale Šavel, který stál nablízku, se radoval, že jeho odpůrce musí zahynout, ale při těchto tichých slovech se otřásl. Což se mohl modlit v bolestech a duševní trýzni? Jako bodnutí, pronikala tato myšlenka Šavlovo srdce. Nějakým způsobem musel ohlušit tuto nepohodlnou vzpomínku. A začal pronásledovat přívržence Ježíšovy, kdekoliv je mohl dopadnout. Nechal je uvěznit pod jakoukoliv záminkou a přiváděl je před soud, takže mezi učedníky Páně nastalo veliké utrpení.

Potrestání Šimona

Apoštolové však pokračovali nerušeně dále, plníce své poslání. Putovali po zemi jednotlivě nebo po dvou hlásajíce slovo Ježíšovo. Filip přišel do Samaří. Kázal a pokřtil mnoho lidí, mezi nimi muže jménem Šimon, o němž šla zvěst, že je čaroděj, poněvadž dovedl činit různé zázraky. On však dobře věděl, že to, co činí, je pouze dovednost a že k tomu neobdržel žádnou sílu. Když nyní uslyšel o Ježíši a uviděl, jaké zázraky konají jeho učedníci Jeho silou a Jeho jménem, domníval se, že by to také bylo jeho řemeslu prospěšné, přihlásí-li se také k tomu Ježíši.

Jan a Petr uslyšeli o křtu v Samaří a zúčastnili se ho také. Když viděli zástupy, jejichž víra šla ze srdce, vkládali na ně své ruce a žehnali jim. Některým Samaritánům dostalo se shůry tak veliké síly, takže začali kázat a svědčit pro Ježíše. Šimon se na to díval a pozoroval. To bylo to, co mu scházelo! Tuto sílu musí mít! Proč ho jen oba apoštolové vyjmuli, když žehnali lidu? Pravděpodobně viděli, že je zámožný a on se proto domníval, že nechtěli dát sílu zdarma. Běžel domů a popadl peníze a předstoupil před apoštoly. "Slyšte, vy oba, toto všechno vám dám, požehnáte-li mi tak, abych také dostal onu sílu!"

Ale Petr byl velmi rozhněván. "Kvůli pozemskému prospěchu požaduješ Boží sílu? Ty si myslíš, že si ji můžeš koupit za mrzký mamon? Zvedni se a odejdi, nechceme s tebou nic mít. Žádal jsi si křest z vypočítavosti a bez opravdové odevzdanosti srdce a proto se ti stane kletbou. Budeš zahuben na těle i na duši, poněvadž jsi se svým nepravým konáním rouhal Bohu."

Tu dal se Šimon do pláče a prosil Jana, aby s něho sňal Petrovu kletbu. Avšak apoštolové se od něho odvrátili. Tu uprchl daleko od obydlených míst, marně hledaje klidu. Petrova slova ho pronásledovala na každém kroku. Řvala mu do uší a rozrušovala jeho mysl i duši, až konečně vzal provaz a oběsil se.

Ale Filip byl zarmoucen, že pokřtil takového nehodného člověka. Jan ho utěšoval. On není za to odpověden, ale ten, který si žádal křtu, musí vědět, proč si ho vyprosil. Za svou duši nese každý sám odpovědnost.

Filip se nedal tak snadno upokojit. "Vy jste viděli hned, jak to kolem Šimona vypadalo?"

"Ano, poněvadž křest začal již působit a všechno, co bylo v jeho duši, vyháněl na světlo a tu nebylo tak těžké vidět temno, které ho obklopovalo", řekl Petr. "To jest právě ten veliký div, že po křtu okamžitě nastupuje působení Ducha a přetvořuje lidi, jestliže se z upřímného srdce přiznali k Ježíši. Žádají-li o křest jen z nečistých důvodů, jsou okamžitě zřetelněji hnáni ještě do hloubějších temnot!" Apoštolové hovořili ještě dlouho s Filipem až se úplně utěšil a pak šli opět dále.

Pokřtění komořího

Ale k Filipovi přišel té noci anděl Páně a poručil mu, aby před polednem šel cestou do Jeruzaléma. Učedník uposlechl. Jeho srdce tlouklo očekáváním. Jak dobrotivý byl bůh, že jej chtěl použít i potom, kdy pokřtil lháře Šimona! Hluboce zamyšlen chodil sem a tam, když uslyšel hrčení kol a zdálky viděl blížit se vůz. V jeho nitru zazněl hlas: "Toho vozu musíš se přidržet!"

Radostně vykročil. Šel vstříc vozu a chtěl se k němu přidružit. Na voze seděl černoch v nádherných šatech. Na klíně měl popsané listy a hlasitě četl. Co četl bylo Filipovi velmi dobře známo, byla to slova proroka Izajáše. Filipa to nutilo, aby na muže hlasitě zavolal: "Rozumíš tomu co čteš?"

Tak samozřejmě, jak byla vyslovena otázka, přišla odpověď: "Jak tomu mám rozumět, když mi nikdo ani slova nevysvětlil!"

"Chci ti tedy pomoci", prohodili Filip a černoch byl spokojen. Dal svým sluhům pokyn, aby zastavili vůz a Filip si přisedl k němu. Tu teprve zpozoroval, s jak horlivým žákem má co činit. Muž byl obeznámen ve všem a jeho duše horoucně toužila uslyšet něco o Bohu. Vyprávěl, že je komořím královny ze země mouřenínské, jejíž otec před mnoha léty z lásky k jasné hvězdě, podnikal dalekou cestu. Tak se dostal až do Judeje a nalezl tam ve chlévě děcko, obklopené vznešeností Boží. To byl nově zrozený král Židovský. Král mouřenínů se k němu modlil. Dělo se s ním něco zvláštního. Dosud nikdy neviděl jinak než všichni lidé, ale v blízkosti tohoto děťátka směl vidět anděly a nadpozemské postavy. A on věděl, že toto dítě přinese světu spásu. Těžce se loučil, ale jeho země zůstala po dobu jeho nepřítomnosti bez vládce. Musel se vrátit domů. Ale když byl doma, probudila se v něm přemocná touha po dítěti. Stále znovu se odhodlával vrátit se do Judeje, ale nikdy to nemohl uskutečnit. Jeho duše byla přeplněna tím, co tam prožil. Vždy znovu a znovu vyprávěl tom svým důvěrníkům. Proto byli i oni zapředeni do oné myšlenky. Před několika léty král zemřel a vzal sebou neukojitelnou touhu svého srdce. Ale on, komoří, neměl klidu, dokud se nevypravil do Judeje. Nyní jest zde, ale nikdo ničeho neví o nějakém králi. Zákoník mu prodal tyto listy, v nichž jest předpověď o mesiášovi, ale on těmto slovům nerozumí.

Nyní Filip rozuměl, proč musel potkat tohoto muže. Vřelými slovy vyprávěl naslouchajícímu o Ježíši. Muž si přál slyšet stále víc a více. Když učedník začal vyprávět o zajetí a smrti Ježíšově, tu ho komoří prudce přerušil: "A vy jste to připustili? Nemyslíš, že kdybyste byli drželi všichni pospolu, že byste mohli Ježíše osvobodit? Jak je to možné?"

Filip vycítil, že by bylo příliš předčasné vyprávět muži o tom, proč Bůh nechal k něčemu takovému dojít. Vyprávěl mu raději o zmrtvýchvstání a o nanebevzetí Ježíšově a vylití Ducha Páně. Mezi tím dojeli k vodě. "Podívej se Filipe, zde jest voda", řekl komoří, "pokřti mne, abych si odvezl sebou do své domoviny požehnání a mohl se stát požehnáním i pro jiné."

"Věříš v pravdě v Ježíše, našeho Pána, věčného Syna Božího?" tázal se Filip.

"Ano! Pane, věřím z plného srdce! Od této chvíle náleží můj život Ježíši", odpověděl komoří. Filip ho pokřtil a veliká síla se rozlila nad oběma. A pak komoří, maje srdce přeplněné radostí, odjel do země. Co získal, nepodržel jen pro sebe, nýbrž uprostřed pohanů vykvetla malá obec těch, kteří věřili v Ježíše a změnili svůj život od základu. Avšak Filip zůstal v krajině, do níž ho zavezl vůz komořího. Učil tam a do Samaří se již nevrátil.

Povolání Pavla

Tou dobou byl Šavel zmítán neklidem. Jeho srdce se bouřilo, ačkoliv se ho snažil ohlušit násilnými činy. Právě nyní, když v noci ležel na svém loži, ho tyto činy lekaly, nedopřávajíce mu klidu. Domníval se, že vidí neustále před sebou proměněný výraz Štěpánův, za nímž se tlačili mnozí, které vypátral, pronásledoval a uvrhl do vězení. Vnitřní hlas mu říkal: "Je to skutečně Bohu libé dílo, pronásledovat tyto mírumilovné lidi a způsobovat jim utrpení?" Šavel však nechtěl naslouchat tomuto hlasu. Nemoha se však ubránit, potlačoval a umlčoval ho tím více. Pryč s ním! V opojení nového pronásledování na všechno zapomenout!

Dozvěděl se, že mnoho těch, kteří věřili v Ježíše, opustilo zemi. Hledali a nalezli útočiště v Damašku. Učili tam ve školách a získávali přívržence. To nesmělo být! Pobouřeně předstoupil před vysokou radu. "Zákoníci slyšte mne. Chcete klidně přihlížet k tomu, jak vzrůstá moc odpůrců?" Sdělil jim, co zaslechl a vylíčil, čeho se obává. A kněží s ním souhlasili. Dali mu plnou moc a přidělili mu vojáky. Měl zajmout a přivést do Jeruzaléma všechny, na nichž lpí podezření, že věří v Ježíše. Zde se prokáže, zda-li toto podezření je odůvodněno. Konečně ani neuškodí, jestliže se tu i tam zakročí trochu přísněji.

Šavel dobře vyzbrojen, vypravil se na cestu. Radoval se z velkého úkolu. Konečně mohl jedenkrát působit bez překážek. Chtěl rozvinout všechnu svou výmluvnost, aby falešné učení zdolal. "Může být falešné učení, pro něž se tak umírá, jako zemřel Štěpán?" šeptalo to v něm. Při jedné zastávce vyslechl nepozorovaně krátkou rozmluvu dvou vojínů, jež se ho hluboce dotkla. "Proč jest Šavel tak strašlivě rozhořčen proti těmto lidem, kteří přece nedělají nic zlého?" tázal se jeden z nich. Druhý na to odpověděl: "Protože má špatné svědomí!" Řekl to prostě a samozřejmě, ale Šavla tato slova zasáhla, aby ho již nikdy neopustila. Musel se zamyslet, jak vznikla jeho nenávist proti učedníkům Ježíšovým. Slova a umírání Štěpánovo se ho hluboce dotklo, ale to si ani sám nechtěl přiznat. Raději označil dobro za špatnost.

"Šavle, Šavle, jak hluboce jsi se snížil! Kde zůstala tvá veliká spravedlnost, na které sis tolik zakládal?" Jako bouřlivý příval pronikalo jím toto poznání jeho bezcennosti a bylo přípravou ke spatření Syna Božího. Na cestě do Damašku zjevil se mu Pán a zkrušené srdce naplnil svoji svatou silou. Potom byl Šavel odveden do ústraní. Duchovní oči mu byly otevřeny, ale pozemské mu vypověděly svou službu, takže oslepl a musel se dát vést. Jeden z předních učedníků Ježíšových v Damašku, jménem Ananiáš, se ho ujal a pečoval věrně o něj a vyučoval ho. Na Boží rozkaz ujal se slepého Šavla a tento příkaz věrně plnil. Jako vichřice zabouřilo poznání nad Šavlem. Po krátké době stal se věřícím a kázal ve školách těm, které až dosud pronásledoval. Žoldnéře však poslal zpět do Jeruzaléma bez jediného zajatce.

Pavlův návrat přes Jeruzalém do Tarzu

Když Židé v Damašku zpozorovali, že Šavel se dal pokřtít, velmi se ulekli. Co to má znamenat, že i tento ohnivec se dal na stranu Ježíšových učedníků? A rozhodli se dát jej tajně usmrtit. Jeden z jejich čeledi, který byl již dávno pokřtěn, zaslechl jejich úmysl a vyrozuměl Ananiáše. Učedníci se radili nad touto zprávou a rozhodli se, že bude nejlépe, když se Šavel, který se po křtu nazýval Pavel, vrátí do Jeruzaléma. Dali mu sebou doporučení na tamější učedníky, aby se mu dostalo vlídného přijetí. Rozhodnutí k cestování přinesla Marie z Magdaly, která dostala v duchu příkaz od Pána.

Ale v Jeruzalémě bylo přijetí jiné, než jak Pavel očekával. Zákoníci a farizeové, jimž se dostalo zpráv od kněží z Damašku, divoce se rozbouřili proti odpadlíku a vyhrožovali mu. Učedníci naproti tomu mu nedůvěřovali a pokládali jeho obrácení za léčku. Kamkoliv se Pavel obrátil, všude nalezl jen odmítnutí a nepřátelství. Ale on přesto neztrácel důvěru. Věděl, že je to jeho vlastní vina. Z nepřátelství Židů si ničeho nedělal, znal své dřívější společníky a pohrdal jimi. Ale cítil, že důvěru učedníků si bude muset nejprve zasloužit. Tu přišla pomoc tam, kde by ji byl nikdy neočekával. Barnabáš, který oznámil Ježíši smrt Křtitelovu, slitoval se nad Pavlem, který byl odstrčen i svými přáteli, takže nikde nenašel ani přístřeší. Vzal ho k sobě a ostatním učedníkům o tom řekl. Jejich nedůvěra zvolna mizela.

Mezitím se vystupňovala nenávist zákoníků až do nemožnosti. Pavel si již nebyl jist životem v Jeruzalémě a sám to cítil. Ale i ostatní učedníci naléhali na něho, aby se vyhnul zlobě odpůrců, a proto se rozhodl jít do Tarsu. V Tarsu měl Pavel klid. Nikdo se ho neptal po jeho víře a nikdo nepátral po tom, co dělá. Ale jeho nitro bylo zmítáno nepokojem a neklidem, jehož nikdy nepoznal. Ve slovech Ananiášových nalezl uklidnění, ale nyní vynořovalo se opět před ním všechno jeho provinění. Noc co noc musel vzpomínat mrtvých, kteří vinou jeho nesnášenlivosti přišli o život. A pak ho uchvátilo zoufalství. Což bylo vůbec možno, aby Bůh odpustil takovou vinu?

Dělo se mu tak, jako proroku Eliášovi, který dal usmrtit kněze Baalovy a který chtěl přinést svůj život, aby odpykal vinu. Vyhledal si staré spisy a četl, co tam bylo o Eliášovi zaznamenáno. Bůh Eliášovi odpustil a dovolil, aby mu sloužil dále. Četl znovu a znovu tento úryvek, až nabyl jistoty o odpuštění hříchů. Se svými rodiči nemohl o tom hovořit, poněvadž by mu nerozuměli. Považovali ho za horlitele Šavla, před nímž se třásla země. Byli na něho hrdi. Pavlem, Ježíšovým učedníkem, který musel uprchnout před nenávistí zákoníků, opovrhovali. A tak třeba uplynulo mnoho dní, aniž by s nimi slova promluvil. Ale jemu to nijak nevadilo. Byl příliš zaujat svými myšlenkami. Čím byla jiným Božím poslům poušť, tím byl Pavlovi Tars: místem, kde nalezl sám sebe a svůj úkol.

Když se vypořádal se svým pokáním, začal přemýšlet o pobytu v Jeruzalémě. Jak jinak si představoval život učedníků. Činili sice zázraky, Petr vzkřísil z mrtvých dokonce mladou učednici jménem Lydii. Kázali a rozšiřovali slovo Ježíšovo, ale to se však dosud dělo v úzkém kruhu. Žádný z nich nemyslel na to, aby rozšířil Mistrova slova po světě a aby zvěstoval poselství. Vznikly malicherné spory o jednotlivých slovech Pána. Ten je uchoval tak a jiný opět jinak. Každý chtěl mít pravdu a žádný nechtěl ustoupit. "A mezi tím se ztratil jejich pravý smysl", vzdychl Pavel.

Bylo mu žalno, že nepoznal Ježíše za jeho života, že tehdy seděl u nohou zákoníků a jeho uši ohlušovalo falešné učení! Bylo to také řízením Božím? Jeho bystrý rozum myslel dále. Kdyby byl tehdy býval věřícím a byl by vstoupil do kruhu učedníků - snad by byl také takovým jako všichni: Plaménkem pomalu hořícím. Ano, muselo to tak být! Aby se stal požárem, jehož Bůh potřeboval, musel jít jinou cestou. On nesměl vidět pozemského Ježíše, aby mu Božský Ježíš tím důrazněji vstoupil před oči. Mnoho týdnů uplynulo, než nabyl Pavel jasno ve svých myšlenkách, pak ale jeho srdce zaplavila veliká radost. Probudila se v něm touha po činu, která ho hnala ven z tichého otcovského domu.

Ale cosi skrytého v jeho nitru ho varovalo. Každému Božímu služebníku dostalo se nepochybného volání, pokynu, kdy má započít se svou prací. Toto volání přišlo i k němu. Ale žádný z proroků a učitelů nebyl mezi tím nečinným. Pojednou začal se hanbit za své lenošné snění bez práce. V jeho světnici stál dosud tkalcovský stav, na kterém před léty pracoval. Po celé měsíce ho vůbec neviděl. Nyní se s ním opět seznámil. Před jeho duchem vytvořil se pestrobarevný vzor, takže se nemohl ani dočkat chvíle, kdy pestré vlněné nitě seřadí k sobě. Rodiče radostně naslouchali, když zaslechli stejnoměrné klepání tkalcovského stavu. "Náš syn je nám znovu vrácen", vzdychla matka, starostlivě oň pečující, ale aby se stal tkalcem koberců, k tomu nepotřeboval Šavel tolik studovat.

Ale ten, o němž hovořili, vrhl se s radostí do práce. Objevil se také u jídla a nevyhýbal se více společným modlitbám. Jeho vpadlé, bledé tváře se zaokrouhlovaly a nabývaly opět zdravou barvu. Již se neplížil shrben a plaše vyhýbaje se lidem. Jeho chůze byla přímá, oko zářící a tak vstoupil mezi ně a zúčastnil se jejich hovorů. Ovšem i při tom se naskytly okamžiky, kdy myslel jinak než oni, ale kdykoliv projevil své mínění, získával porozumění a stoupence.

Povolání Pavla k další práci

A tu konečně jednoho dne zvěděl, že se přiblížil den, kdy ho Bůh zavolal. Kdysi za jitra stál u stavu, aby dokončil zvlášť krásný koberec. Byl tak zabrán do své práce a myšlenek, jež zaplavovaly jeho duši, že nezpozoroval, jak se dvéře tiše otevřely a vstoupil jimi muž. Jakási ruka položila se na jeho rámě. Obrátil se hlavou směrem ke dveřím a spatřil vedle sebe Barnabáše. Onoho Barnabáše, který mu byl v nejtěžších dobách pomocníkem a utěšitelem.

Oba se radovali ze shledání. Ale Barnabáš nemohl odvrátit pohled od přítele. Jak zmužněl, jak zjasněly jeho oči a jak oduševnělé byly jeho tahy! Takového Pavla, právě takového přišel vyhledat na rozkaz Pánův. A on se odvážil ve svém nitru pochybovat o Božském příkazu! Domníval se, že Pavel bude příliš neochotný pro velikou práci, k níž si vyžádal jeho pomoci!

Barnabáš se styděl za své pohnutí. Ale po chvíli oznamoval, že v Antiochii vznikla Ježíšova obec, která potřebuje péči. On, Barnabáš byl vyhlédnut učedníky, aby posiloval a podporoval mladičkou obec, ale sám se nemohl odvážit na takovou úlohu. Prosil Boha, aby mu dal pomocníka. Znovu a znovu prosil a modlil se za tohoto spolupracovníka, až jedné noci zaslechl jasně a zřetelně jméno "Pavel".

"Věděli jsme, že jsi uprchl do Tarsu", oznamoval Barnabáš "a proto jsem se vydal na cestu sem a ponechal Antiochii zatím stranou. Kdybych byl věděl, jak tě najdu, byl bych přišel s mnohem větší radostí. Pavle, bratře, takový jaký jsi nyní, takový se musíš chopit práce. Tvoje učenost bude ti pomáhat proti Židům a pohanům a záře tvé duše bude ti získávat srdce lidu!"

"Ne mně, Barnabáši, ne mně", řekl Pavel hluboce dojat. "Našemu Pánu, který byl také mým Mistrem, chci přivádět duše - pro ně ke spáse a mně k odpykání." A nechal koberec ve stavu, sebral nejnutnější potřeby a odešel poděkovat svým rodičům, že u nich nalezl útočiště, ačkoliv dříve měli v úmyslu ho zavrhnout. Nyní se oba staří lidé dali znovu do nářku. Domnívali se, že syn jest jim znovu vrácen a nyní se od nich odvrací. Pavel je utěšoval: "Chtěli jste mít ze mne zákoníka. Nuže, pohleďte na mě: Přináším světu nové učení, které temnoty osvětlí a hříchy zažehná. Radujte se, že smím působit pro říši Boží!"

Oni mu nerozuměli, ale to, co řekl, mělo dobrý zvuk. V jeho slovech našli tichou útěchu a nechali ho v klidu odejít. Barnabáš mu zatím vyprávěl o všem, co se v té době přihodilo v Jeruzalémě. Vyprávěl také o naléhavém poselství obce Antiochie.

"Nechápu", řekl Pavel, že se tam všichni učedníci nahrnuli. Rozsévač, který chce vzdělávat pole, nevyhazuje také všechna zrna na jedno místo! Co je platno, jsou-li všichni učedníci v Jeruzalémě, káží v něm, nebo v jeho nejbližším okolí! Vy, učedníci, máte jít do světa, jak mně říkal Jan. Proč tak nečiníte?"

"Někteří učedníci již odešli. Petr byl v Caesarei!" obhajoval Barnabáš nepřítomné.

Ale Pavel potřásl hlavou: "Jak daleko leží Caesarea od Jeruzaléma, Barnabáši? Nyní, když jsi mne přišel vyhledat, cestoval jsi mnohem dále."

Dozrávání apoštolů

V Antiochii byli oba učedníci přijati s velkou radostí a velmi pohostinně. Zatím co Barnabáš podle svého zvyku chodil po domech a snažil se mírnit bídu, nebo prosil u bohatých lidí za strádající, chodil Pavel kolem, kázal a křtil. A obec vzrůstala a sílila. Ale vzdor všem úspěchům, které viditelně korunovaly práci Pavlovu, přicházely doby, v nichž tento učedník stěží ovládl svou velikou sklíčenost. Přepadla ho zcela náhle. Zatím co Pavel ještě se zářícíma očima hovořil, nebo dokonce křtil - tu bez vnější viditelné příčiny - se náhle zachmuřil jeho obličej, jeho postava se zhroutila do sebe a on prchal před lidmi a vyhledával samotu.

Barnabáš téměř rok o tom mlčel a pozoroval všechny tyto změny, které se mu zdály být nepochopitelné. Nechtěl se mu vtírat a dožadovat se jeho důvěry, dokud on sám se mu dobrovolně nesvěří. Avšak jednoho dne zaslechl, jak si kolem stojící mezi sebou vyprávějí o nevysvětlitelných "náladách" tohoto velikého apoštola. Divili se, jak je to možné, aby člověk, který v sobě cítí Boží sílu, byl čas od času tak sklíčen. Nyní bylo Barnabášovi zřejmé, že musí s Pavlem promluvit.

Pavel se opět vrátil ze své osamělé pouti domů. Zdálo se, že nejhorší trudomyslnost překonal, ale bylo možno na něm pozorovat duševní otřes. Barnabáš se ho přímo zeptal na příčinu této změny. Pavel se zalekl. Nebyl si vědom, že jiní mohou vidět, co se děje v jeho nitru. Jeho od mládí pěstovaná zdrženlivost, nedovolovala mu mluvit, ale Barnabáš mu láskyplně domlouval a vyprávěl mu konečně, co si o něm povídali cizí lidé. Tu se Pavel zhroutil. "Barnabáši, kdykoliv mně Bůh dopřeje úspěchu, vždycky mně viditelně požehná, tu se v mé duši ozve a stupňuje lítost, že jsem Ježíšovy přívržence pronásledoval, ba že jsem je i usmrcoval. Nedovedeš si to představit, jak je to strašlivé!"

Nějakou chvíli díval se Barnabáš s bolestným úsměvem na učedníka a pak tiše řekl: "Zajisté, že to nedovedu vycítit, ale nikdo ti lépe nerozumí než já."

Pavel potřásl hlavou: "Kdybys byl také učinil něco podobného, nemohl bys být tak vyrovnán a pln radosti, nemohl bys tak radostně a vděčně sloužit Bohu."

"Pavle, já jsem se tomu naučil", řekl Barnabáš vřele. "Nejlepší, nejdobrotivější Mistr mne naučil, že jest naprosto bezúčelné ustavičně prožívat neplodnou lítost nad špatným činem. Snad by ti ve tvém žalu trochu pomohlo, kdybych ti řekl, co dosud žádný z učedníků neví: Já jsem sťal Jana!"

"Barnabáši, ty?" vykřikl Pavel pln zděšení.

Současně zaplavila ho veliká soustrast s druhým. Podíval se na něho. Klidně, skoro radostně stál Barnabáš před ním. Soucit změnil se v údiv. Jak to bylo možné? Je to vůbec možno, po takovém ohavném činu se ještě radovat? Barnabáš otevřel Pavlovi své srdce a odhalil mu, co kromě Ježíše neřekl dosud žádnému z lidí. Vyprávěl mu, jak sám Jan mu dal rozkaz, aby šel k Ježíši a ohlásil mu Křtitelovu smrt. "Měl jsem v úmyslu, jakmile toto poselství vyřídím, vzít si život. Ale Ježíšův pohled pronikl mi až do hlubin duše."

"Barnabáši, zůstaň u mne", řekl Dobrotivý, "zde najdeš mír, který bys jinak marně hledal. Jan ti to odpustil. Můj Otec se na tebe nehněvá, neboť ty jsi byl nástrojem."

"A zůstal jsem u něho a naučil jsem se, že lítost oslabuje, ale radostný čin utěšuje. Můj celý život jest službou a denně smím přijímat sílu a milost z ruky Boží pro sebe i pro jiné. Zapomeň Pavle na to co bylo a podívej se na cestu, která leží před tebou. Tvé vlastní prožití ti pomůže, abys hříšníkům vyšel s porozuměním vstříc. Nechť tvoje lítost přináší takové ovoce, pak ustane a nebude tě soužit. Půjdeš vyrovnaně svojí cestou, jiným k útěše a opoře."

Oba muži hovořili spolu ještě dlouho a tato hodina z nich učinila pravé přátelé. Z Pavla všechno trápení jako by spadlo. Vzpomínky na dřívější život ho sice neopustily, zvláště tehdy ne, když byl jiným chválen, ale neskličovaly ho již a sloužily pouze k tomu, že udržovaly velkého apoštola v pokoře, jíž se přede všemi vyznačoval. Pro své spolubližní měl vždy hluboké porozumění. Žádného hříšníka nezatracoval. Vždy nalezl nějakou cestu, která mohla i rouhače přivést k Bohu.

I ostatní učedníci prožili něco podobného. Petr těžce nesl svoji zradu. Věděl sice, že mu Ježíš odpustil, ale kdykoliv ho přepadla myšlenka, že zapřel svého, nade vše milovaného Mistra před lidmi, bylo mu skoro k zoufání. Potřeboval silného vlivu svého bratra Ondřeje, aby nevztáhl ruku sám na sebe. Připadal si nehodný být dále služebníkem Ježíšovým. Ale i jemu se zjevil Ježíš po své smrti a výslovně ho znovu povolal do svých služeb.

A tu si řekl: "Dobře tedy. Chci dvojnásobným radostným činem a přiznáním alespoň trochu odpykat svoji velikou vinu. A v horlivé práci lítost, která ho tak skličovala, od něho odpadla. Stal se z něho tichý muž, vyrovnanější a méně prudký než za dob, kdy směl putovat s Ježíšem. To bylo právě dobře. Vždy znovu směl prožívat, že Boží síla je stále s ním. A touto silou mohl vykonat mnohý zázrak.

Mám ještě mnoho ovcí, které nejsou z židovské stáje

Slovo Páně vykládal až dosud mezi Židy. Učedníci sice věděli, že Ježíš mluvil i k pohanům a že také Řeky učinil svými učedníky. Ale oni všichni byli příliš zaujati ustanovením své staré víry, takže nedovedli najít cestu k druhým. V srdci Petrově začal se probouzet neklid. Cítil, že nadešel čas, kdy má být také pohanům podáno z pokladu, který Ježíš zanechal světu. Ale Petr tuto myšlenku zaháněl vždy znovu a znovu od sebe. Aby utišil hledání, které sžíralo jeho duši, obracel se s dvojnásobnou horlivostí k Židům. Ale nedalo se to odstranit.

Zdálo se mu, že slyší hlas: "Petře, Petře, máš přece pást mé ovečky. Ale řekl jsem vám, že mám ještě mnoho ovcí, které nejsou z této židovské stáje. Chceš je nechat vlkům na pospas?"

"Pane, chci učinit vše, co potřebuješ, ale dej mi znamení neboť nevím, jak si mám počínat."

Bylo mu, jako by usnul. Zdálo se mu, že mu byla předkládána různá jídla. Byly to všechny pokrmy, které podle židovských předpisů platí za nečisté. Slyšel mluvit hlas: "Petře, vezmi a jez!"

Učedník, poděšen se zdráhal. Domníval se, že je to zkouška, zda je také pevným v židovských předpisech. Nesmí se stát, aby se provinil! Obraz zmizel, ale po několika okamžicích se objevil znovu, ale Petr se znovu zdráhal. Pokrmy objevily se po třetí. A tu Petr zvolal: "Pane, jsem dalek toho, abych se dotkl nečistého!"

Ale hlas mu odpověděl: "Petře, kdo stvořil tato zvířata?

"Bůh", odpověděl Petr.

"Což není všechno dobré, co Bůh stvoří? Chceš ty, maličký člověk, opovážit se určovat, co jest čisté a co nečisté?"

"Ale naše ustanovení, naše předpisy o jídle?" koktal Petr úplně zmaten.

"Byly dány v jiný čas a s ohledem na jiné okolnosti. Syn Boží přinesl novou dobu a podřízení se věčným zákonům Božím. Mysli na to!"

Pokrmy zmizely a Petr se probudil z dřímoty. Ale to, co prožil, stálo zřetelně před jeho duší. Nebylo tedy nutno zachovávat židovská ustanovení? Zachovával Ježíš se svými učedníky tato ustanovení? Nikoliv! On dovedl rozeznávat Boží věčné zákony od ustanovení uvedených v život lidmi. Chtěli být učedníci lepší nad Mistra? A Petr přemýšlel dále: Nemáme-li se držeti těchto ustanovení, tedy nesmíme také činit rozdílu mezi Židy a ostatními národy. Což nepovolal Ježíš k sobě všechny ty, kteří chtěli slyšet jeho hlas?

Hle, vyprošené poučení! Nyní porozuměl smyslu svého snu. Má přijímat všechny, kteří k němu přijdou a kteří usilují o spásu. Vděčně pohlédl vzhůru k nebesům a veliká radost naplnila jeho duši. Dlouho seděl takto pohroužen do vzpomínek, když tu náhle byl nešetrně stažen dolů na svět. Muži tloukli na dvéře a volali nahoru na osamělého Petra: "Je to dům koželuha Šimona?"

Petr přisvědčil, neboť byl již po několik týdnů hostem u Šimona, ale jeho hostitel právě odešel ze země.

"My ho sice nehledáme, ale hledáme Šimona z Galilee, jménem Petr."

"To jsem já", opověděl Petr a současně sešel dolů, otevřel dvéře a přistoupil k lidem na ulici. V tom spatřil, že jsou to Římané. Co od něho chtějí? Jeho první pocit byl, aby opět vešel do domu a zavřel dvéře. Ale v tom se před jeho vnitřním zrakem objevil obraz pokrmů. "Zde jest příležitost, kterou hledám", problesklo mu hlavou a vlídně se zeptal mužů na jejich přání.

Jsme služebníci setníka v Caesarei, jménem Cornélius. Je to bohabojný muž, který již dlouho potají věří vašemu Bohu. Nyní zaslechl o Ježíši a velká touha zachvátila jeho duši a přeje si o něm zvědět ještě více. Žádný člověk nemohl mu pomoci. Prosil Boha, aby mu poslal jednoho ze svých poslů. "Pošli do Joppe, do domu koželuha Šimona, tam bydlí jeho host, muž jménem Petr. Toho k sobě zavolej a ten ti poví o Ježíši!"

"Přišli jsme sem a značně tě prosíme, pojď s námi. Je nás mnoho, kteří toužíme po spáse."

"Pane, děkuji Ti", řekl tiše Petr a aniž by se rozmýšlel, připravil se na cestu a šel s lidmi do domu.

Na noc je pozval k sobě a časně zrána příštího dne nastoupili pouť. Po cestě se Petr horlivě vyptával na to, co je jim známo o Bohu a jeho věčnému Synu. Bylo toho mnohem víc, než očekával. Zahanbeně uvažoval: "Žádný Žid tak žhavě netouží slyšet o Ježíši jako tito Římané. Neřekl již Ježíš kdysi něco podobného?"

Když muži zpozorovali, že se Petr pohroužil do vzpomínek, ctili jeho mlčení a šli němě vedle něj. On však se oddával stále hlubším vzpomínkám na Ježíše. Jeho duše žhnula láskou k svému Mistru a tato žhavost ho cele pronikala, takže muži se vzájemně upozorňovali a ukazovali si na kráčejícího Petra. K večeru přišli do Caesareje, do domu Corneliova. Po cestě přidružili se k nim ještě různí Židé a křtěnci, které přivábila záře vycházející z Petra, aniž by on sám o tom něčeho věděl. A Cornelius viděl toto světlo a klesl před ním na kolena. Petr se však lekl, neboť se domníval, že ho chce Říman uctívat. Rychle ho pozvedl a zakázal mu takové jednání. "Ne tak, milý bratře", řekl skoro úzkostlivě, "já jsem také jen člověk jako ty."

Nyní se protlačili k němu všichni příslušníci Corneliovy domácnosti. Přišli přátelé a sousedi, takže se sešlo veliké shromáždění, jaké Petr v soukromém domě dosud nikdy nespatřil. Všechny tyto lidi pojilo pevné pouto, hledání Boha, Ježíše. Petr k nim mluvil po celou noc. Nikdo nebyl unaven a nikdo nedbal na to, jak hodiny letí. Ptali se Petra a Petr odpovídal. Pronikali stále hlouběji do božských, věčných pravd a jejich duše žhnuly stále více. A tu počala shůry proudit na ně síla tak mocně, jako veliký proud. Zaplavila všechny zde přítomné a pozvedla jejich duše vysoko vzhůru.

Židé a ti, kteří byli pokřtěni a připojili se k Petrovi, ulekli se. Bylo to možné, aby duch Boží byl vylit také nad nimi, nad pohany? Ještě před několika dny byl by se i Petr takto tázal, ale jeho myšlení se nyní změnilo. Pln díků a radosti poznal Boží milost, které se dostalo těmto hledajícím, všechny je jménem Ježíšovým pokřtil. Naléhali na něho prosíce, aby u nich zůstal a vyprávěl jim ještě o Bohu a o Ježíši a on velmi rád vyhověl jejich prosbě.

Petr předává zjevení učedníkům

Po několika dnech Petr odešel. Rozhodl se, že půjde nejdříve do Jeruzaléma, aby tam oznámil učedníkům zjevení, které měl. Těšil se již na to, až jim bude vyprávět, co poslední dobou zažil. Pověst o tom se však rozšířila a předešla Petra, takže Petr našel učedníky v očividném pobouření. Mezi nimi byl také jeden, který nemohl pochopit jeho jednání. Jak mohl Petr křtít pohany? Kdyby byl z nich alespoň učinil napřed obřízkou Židy a teprve potom mohli být pokřtěni! Učedník jehož duše oplývala takovou krásou, musel klidně nechat přes sebe přelétnout bouři rozhořčení. Nejhůře bouřil Jakub, bratr Pánův. Byl nejméně s Ježíšem a židovská ustanovení měla v něm houževnatého zastánce. Žily v něm staré zaslíbení a on se nemohl probudit k poznání, že by jiný národ měl být účastěn stejného požehnání.

Petr s klidem, který mu byl jinak cizí, nechal ho vybouřit a vyslechl všechna obvinění. Neodpověděl ani slovo rozkacenému učedníku. Konečně všichni oněměli. Že mlčel a nezúčastnil se toho, tím je všechny odzbrojil. Nyní bylo ve velké místnosti, v níž ještě před malou chvíli četné hlasy se navzájem přehlušovaly, naprosté ticho. A Petr začal nyní mluvit. Vyprávěl jim prostě o svém vidění v Joppe a o všech myšlenkách, které toto vidění v něm probudilo.

Beze slova mu naslouchali. Vykládal jim stále vřeleji, jak k němu přišli mužové, kteří byli za ním posláni setníkem, jemuž se zjevil anděl Boží. Vyprávěl, že našel Caesarei velké shromáždění probudilých lidských duší a jak se za jeho modlitby rozlila nad nimi Boží síla. "Mohl jsem odporovat Bohu?" ukončil s hlubokým výdechem. "Bůh sám mi ukázal co zamýšlí s těmito dušemi. Vy všichni byste nebyli jednali jinak."

Jan přistoupil k Petrovi. "Odpusť mi bratře", vroucně prosil, "že jsem tě dříve nevyslechl, ale předem tě odsoudil a tak se mýlil."

Ruce obou učedníků, kteří tak mnohé společně prožili za Ježíšovy přítomnosti, sešly se ve vřelém stisku. Nyní přicházeli i ostatní. Mezi Petrovými slovy dostalo se jim poznání, co Ježíš mínil, když řekl, že nyní bude odňata Židům spása, aby byla darovány všem národům.

Jediný Jakub, bratr Ježíšův setrvával dosud v němém vzdoru. Nebyl si toho vědom, že tento vzdor byl namířen proti Bohu. Domníval se, že tím zasáhne Petra. Nebylo mu to vhod, že tomuto učedníkovi dostalo se nového zjevení. Což nebyl on, jako bratr Pánův, daleko více než Petr, zrádce? Jeho panovačná povaha se vzpírala: Jeho měli učedníci poslouchat, on chtěl být jejich vůdcem.

Jan cítil, co se děje v duši Jakubově. Rozhodl se, že půjde brzy s učedníkem do Betanie a požádá Marii, aby vzdorovitému domluvila. Jí se snad podaří, co se zdálo být nemožné jiným. Ale tento záměr se nemohl uskutečnit. Na učedníky dolehlo utrpení, pro něž zapomněli na všechno a na krátkou dobu se opět úžeji k sobě přimkli ve společné bolesti.

Jakubova smrt

Herodes, čtvrtý kníže, který od smrti Ježíše neměl pokoje ani hodinu, chtěl své trápení ohlušit. Domníval se, tak jako kdysi Šavel, že nejdříve dosáhne klidu, vymýtí-li každou vzpomínku na Ježíše. Dověděl se, že mezi učedníky jest Mistrův bratr. Ten nesmí žít a svědčit o zavražděném. A když se Heroda zmocnila znovu velká lítost, poručil svým žoldnéřům, aby Jakuba zajali. Potají připravili se muži ke svému dílu. Dotazovali se, kde se tento Jakub zdržuje. Zprávy, kterých se jim dostalo, se různily. Jeden se domníval, že ho viděl tam, druhý přísahal, že ho zastihl na opačném místě.

Konečně se jim podařilo vyslechnout učedníky, když se jednou vraceli se shromáždění. Dva z Ježíšových učedníků vystoupili společně ze dveří, zůstali nějakou chvíli stát, aby těm, kteří zůstali v domě, ještě odpověděli. tu slídiči zaslechli, že z vnitřku bylo zavoláno: "Jakube, přijď ráno hodně brzy!"

A jeden z učedníků pozdržel trochu svůj krok a radostně odpověděl, že přijde. To musel být hledaný! Rychle k dílu, dříve než opozdilec dohoní toho, který šel napřed! Byl mu vhozen na hlavu tlustý plášť, který zdusil výkřik. Tiše, úplně tiše vzdálili se pochopové se svou obětí. Když se Jan, který šel napřed, otočil, aby se ohlédl po svém bratru, místo před domem bylo prázdné. Zdálo se mu, že vidí v dálce mizet stín. . .

Obrátil se, šel zpět a zaklepal na dvéře domu, aby se zeptal zda se Jakub vrátil. Potom začalo horlivé hledání kolem domu a v nejbližších ulicích, ale všechno pátrání bylo bezvýznamné. Učedníci, kteří zůstali dosud pohromadě, byli velmi rozrušeni a nepokojní.

Pochopové však mezi tím dopravili svoji kořist před Herodesa. Vítězně a s očima planoucíma vítězoslávou pozoroval kníže svoji oběť. Tak vypadal Ježíšův bratr? Že to byl starý muž? "Jsi Jakub?" tázal se, jsa úplně jist, že zajatec řekne jiné jméno.

Ale muž klidně odpověděl: "Pane, ty jsi řekl. Já jsem Jakub."

"Tedy dobře, musíš zemřít", vykřikl na něho Herodes. Když zajatec neodpověděl a netázal se, z jakého důvodu má zemřít, rozkřikl se Herodes ještě více: "Zemřeš a sice hned, dříve, než tě tvoji lidé budou moci osvobodit."

Opět neuznal Jakub knížete za hodna odpovědi. Sepjal ruce a snažil se duchem proniknout k Bohu. A zatím, co se dosud modlil a byl jako duchem nepřítomen, vytrhl Herodes, který se již nemohl ovládat, svůj meč a sám mu srazil hlavu. Potom se ulekl: To přece nebylo důstojno, jeho, knížete. A dal žoldnéřům mnoho peněz, aby mlčeli a vypovídali, že dostali od Herodesa příkaz k usmrcení Jakuba, protože Jakub byl vlastizrádce. Mezitím co vynášeli jeho mrtvolu, vstoupil sluha, který potají lnul k učedníkům Ježíšovým. Ulekl se a ve své zděšení zapomněl na opatrnost.

"Pane, cos to učinil?" vykřikl na knížete. "Tys nechal usmrtit Jakuba?"

"Ano", odpověděl Herodes a drsně se zasmál. "Musím toto Ježíšovo plémě vyhubit. Ježíšův bratr chodil již dlouho po této zemi."

"Ale tento muž není bratr Pánův, je to Jakub, bratr Janův, syn Alfea."

Herodesovi v jeho zděšení nenapadlo, jak to přijde, že sluha byl tak dobře o něm zpraven. Tento útok se tedy nezdařil. Co má říci, bude-li tázán, proč dal usmrtit tohoto muže.

Petr pronásledován

Ale nikdo se neptal, nikdo nežádal od něho vysvětlování. Následujícího dne se rozšířila bleskurychle zvěst, že jeden z nejvýznamnějších učedníků Ježíšových byl zavražděn a Židé se radovali. Starali se o to, aby toto "vítězství židovstva" bylo všude známo a velebili Heroda, jako opravdového krále Židů. Ale smutek učedníků byl veliký, zvláště když se dozvěděli, co nemohlo být a zůstat utajeno, že Jakub se stal obětí omylu. Jakub, jemuž útok měl platit, vzal si to příliš k srdci, že na jeho místě upadl do rukou vrahů jiný. Dlouhý čas byl tichý a obrácen do sebe a učedníci měli od jeho panovačnosti pokoj.

Herodes byl přešťasten, že ho Židé oslavovali a lichotilo mu to. Rozhodl se, že čas od času podnikne něco podobného. Jeho nejbližší obětí měl být Petr. Petr byl dostatečně znám, u toho se nestane omyl, záměna. Ale žoldnéři se neodvažovali na Petra vložit ruku. Obávali se přívrženců Ježíšových, jejichž počet byl příliš veliký. Tu vypsal Herodes odměnu tomu, kdo přivede Petra živého. Na to se někteří buřičové odhodlali, přidružili se k Petrovi, když šel sám na shromáždění a odvlékli ho svázaného sebou. Bylo to krátce před velikonocemi a Herodes neměl chuť, aby se tato věc rozkřikla ještě před slavností. Dal proto rozkaz, aby byl Petr bedlivě hlídán. Měl zůstat ve vězení až přes slavnost. Čtyři červení žoldnéři byli ustanoveni, aby ho střežili ve vězení a kromě toho mu dali ještě těžká pouta.

Mezi tím se učedníci dozvěděli o Petrově zajetí a jako vždy, když se k nim vetřela bolest, shromáždili se a přimkli se k sobě tím věrněji. Vroucně se modlili za vysvobození svého mluvčího o němž se domnívali, že ho nemohou postrádat. "Jen kdyby nebyl tak neopatrný", řekl Jan zamyšleně. "On je rychlý ve slově a rychlý v jednání. A to mu může uškodit."

"Modleme se za to", mínil Ondřeji. "Budeme-li všichni prosit, aby byl uchráněn, tedy Bůh mu pošle na pomoc svého anděla!" Každého večera modlili se v jiném domě. Jinak ale nenechali na sobě nic znát, neboť se obávali, že kdyby veřejně projevovali své obavy pro Petra, tím ostřeji by Herodes s ním jednal.

Když slavnosti minuly, řekl jeden ze strážců Petrovi: "Ráno máš být předveden před Heroda. Dostali jsme rozkaz, abychom na tebe dávali zvláště dobrý pozor, aby tě tvoji přátelé neosvobodili. Dnes v noci budeš spát mezi námi."

Položili Petra mezi dva žoldnéře a spoutali ho dvojnásob pevně. Petr však vyciťoval kolem sebe modlitby a myšlenky ostatních učedníků jako nepřetržitý pramen osvěžení a posily. Cítil také sílu, která jako vyslyšení jeho modliteb proudila k němu shůry a byl úplně uklidněn.

"Pane, já vím", modlil se, "že mě zachráníš a že mě budeš ochraňovat tak dlouho, dokud Ti zde mohu sloužit. Po této době nechť se mnou lidé naloží dle libosti." Pln míru a pokoje uložil se ke spánku a usnul, takže se žoldnéři nemohli vynadivit jeho klidu. V noci však bylo celé vězení zaplaveno nadpozemským jasem. Anděl Boží byl příčinou, že jeden ze strážců otevřel dvéře a sňal s Petra okovy, zatím co ostatní stráže spaly hlubokým spánkem. Petr rozradostněn vyskočil.

"Opásej se a obuj se", žádal na něm anděl, "Pán mně poručil, abych tě doprovodil."

Petr se spěšně zahalil a pak bez překážky vyšel za andělem z vězení přes dvůr uprostřed spících stráží u brány a z budovy na ulici. Bylo mu nejinak, než jako by spal. Jako ve snu prošel četnými ulicemi, až se se svým nebeským průvodcem ocitl před domem jednoho stoupence, jménem Jan Marek. Zde mu anděl přikázal, aby požádal o vpuštění a zatím co Petr klepal, zjev zmizel. Petr však zpozoroval, že je úplně bdělý.

Na jeho zaklepání přišla otevřít služebná, která bedlivě střežila dvéře a vyhlédla ven. Uvnitř byli právě shromážděni učedníci a modlili se vroucně za Petra. Když Rhode, služebná, uviděla učedníka, zděšeně vykřikla a přirazila dvéře. Myslela nejinak, než že Petr byl popraven a venku stojí jeho duch.

Její výkřik bylo slyšet i uvnitř. Jan Marek přišel a podíval se co se děje. "Ten za něhož se modlíte, stojí přede dveřmi!" křičela služebná a její zděšení bylo stále ještě větší než radost.

Nyní se ulekl také Jan Marek. Vrátil se k učedníkům a sdělil jim, co služebná povídala. Obávám se, že všechny naše prosby jsou marné", končil smutně. Mezitím, ale Petr klepal znovu, poněvadž se obával, že by mohl být nočními strážci zajat podruhé. Tu vyšli Ondřej s Janem společně ven a přede dveřmi našli učedníka živého. Přivedli ho plni radosti k ostatním a modlitby díků stoupaly k Bohu a byly ještě horoucnější než dřívější prosby. Petr jim vyprávěl jak ho anděl rozvázal a při tom mu splynuly s jeho rtů slova žalmu: "Přikázal svým andělům, aby tě ostříhali na tvých cestách."

Všichni se velmi radovali. Rozhodli se, aby Petr ještě této noci šel dále a po nějaký čas se skrýval. Právě nyní zde byli návštěvou Barnabáš a Pavel, kteří s dary přišli z Antiochie. Vyprosili si, aby směli Petra vzít sebou. Chtěli tak jako tak prosit o pomoc, poněvadž v malé obci bylo právě víc než dost práce. Petr s radostí souhlasil a okamžitě vyrazili. Šel s nimi i Jan Marek, hostitel, který je chtěl doprovodit, aby potom mohl podat učedníkům zprávu o šťastném příchodu Petrově do Antiochie.

Poslední varování Herodesovi

Poutníci byli již daleko za Jeruzalémem, když se vězení oživilo. Žoldnéři, mezi nimiž Petr spal, strašně se ulekli. Věděli, že je dá Herodes usmrtit. Zoufale prohlíželi pouta. Byla zohýbána a na jednom místě přeražena. "Jakou sílu musel mít, ten štíhlý muž", mínili zděšeně, "že mohl tato pevná, železná pouta roztrhnout." Rozhodli se, že mohou tato pouta vzít sebou k Herodovi jako důkaz. Co však mají říci, když tu přišli již poslové, aby zajatce odvedli k výslechu. Když Petra nenašli, vzali sebou stráže.

Všichni se chvěli před Herodovým hněvem. Herodes měl mezi svými sluhy jednoho, jehož si velmi oblíbil a který byl zvlášť chytrý. Právě toho sluhu potkali, když vkročili do paláce a vyprávěli mu, co se jim přihodilo. Zahrnovali ho prosbami, aby tuto jejich záležitost přednesl knížeti sám a vymyslil si něco na jejich omluvu. Sloužící slíbil. V jeho srdci to zpívalo a hrálo při vyslechnutí této zprávy, neboť byl tajným stoupencem Ježíšovým a přemýšlel o tom, jak by Petrovi dopomohl tajně k útěku. Nechal posly a stráže čekat a sám šel k Hérodotovi. "Nelekej se, veliký kníže", oslovil vládce, který byl již netrpělivý. "že se zajatec dlouho neobjevuje. Stal se zázrak. Petr v postavě anděla prošel mezi stráží. Nikdo se ho nemohl dotknout."

Chtěl ještě něco říci, ale Herodes mu prudce pokynul, aby mlčel. Petr byl volný! Herodes věděl, že Ježíš nebyl podvodník a že i jeho stoupenci hlásali pravdu. On to věděl, ale chtěl na to zapomenout. A znovu a znovu mu dával Bůh důkazy své moci. Na malou chvíli to Herodem otřáslo: "Uchop se ruky Boží, která i v tuto chvíli se k tobě sklání, přiznej se k Ježíši a tvůj život dostane novou náplň." Ale již opět odvrhl toto napomínání ze Světla. Nikoliv, on nechce být v poslední hodině slabý. Vydal-li Ježíše na smrt, musí pronásledovat také učedníky, jinak by lidé zpozorovali, že se mýlil.

Nyní padl jeho pohled na čekajícího sluhu a znovu si připomněl, že Petr uprchl z vězení. Má dát stráže popravit? Nebylo by lépe, aby ukázal velkodušnost a prominul jim? To by ho učinilo u lidu oblíbeným. Zatím co takto uvažoval a nechtěl vidět ani žoldnéře, přišly zprávy, které ho volaly do Caesareje. Byl rád, že se může vyhnout rozhodnutí a vydal se na cestu se svými průvodci. Na cestě ho však přepadla ošklivá nemoc, na níž pozvolna zmíral. Jeho tělo hnilo kus po kuse, až konečně po létech, sužován výčitkami svědomí, směl zemřít.

Učedníci však vyslechli zprávu o odjezdu Herodově s velikou úlevou. Dokud byl vzdálen nemuseli mít tolik obav, ačkoliv nejstarší ze zákoníků štvali proti nim, kde jen mohli.

Marek píše evangelium

U Římanů se jim to nepodařilo, poněvadž tam byl vliv stárnoucího Marka příliš veliký. Veřejně se přiznával za přívržence Ježíšova a pln rozhodnosti vystupoval pro křesťany, jak se učedníkům Ježíšovým začalo říkat. A poněvadž byl mezi Římany vysoce vážen, chránili se vzbudit jeho nelibost. Od smrti Ježíšovy byl skoupý na slovo, ale sešel-li se s lidmi, kteří z opravdové touhy chtěli slyšet o Ježíši a jeho učení, tu byl výmluvným. Mnohou duši přivedl již na správnou cestu a mnohému urozenému Římanu zjevil vznešenost Boží. Prostřednictvím svých sluhů se okamžitě dozvěděl, kdekoliv hrozily učedníkům nějaké nesnáze. Tak se také dověděl o zajetí a osvobození Petrově. Nutilo ho to, aby zase jednou navštívil učedníky. Přišel k nim, když večer seděli pospolu zahloubáni ve vážný rozhovor a dal si od nich vyprávět o zázračném zachránění Petrově.

"To je zázrak!" zvolal pohnut. "Lidský rozum nedovede si to vysvětlit." Pak se tiše zamyslel a po nějaké chvíli opět pokračoval: "Ach bratři, což to není vlastně všechno zázrak, co prožíváme od té doby, co Syn Boží vstoupil mezi nás? Jeho pouť byla světlem naplněna, jeho skutky, jeho slova, která jsou příliš drahocenná, než aby mohla být ztracená. Již dlouho přemýšlím o tom, jak tomu zabránit, aby tyto věčné hodnoty neodvál vítr v zapomnění. Již nyní, když o něm vyprávíme, nejsme zajedno, zda to řekl tak, nebo onak. Jak tomu bude, až my Jeho svědkové, nebudeme již na zemi? Podívejte se na Pavla. On nikdy Ježíše neviděl a nikdy ho neslyšel. Všechno, co káže, musí čerpat z našich slov!"

"Ne tak", přerušil ho laskavě Jan. "Marku, já věřím, že Pavel prožívá nyní Ježíše vnitřně a proto lépe než my."

"Pak je Pavel zvlášť omilostněn", pokračoval Markus, nedaje se mýlit. "Co mně leží na srdci, je to, že musíme pečovat o to, aby Ježíšova slova i Jeho činy zůstaly zachovány budoucím."

"Nuže dejme je zaznamenat", zvolal jeden z bývalých zákoníků. "Musíme se pokusit, abychom si je pokud možno znovu oživili ve své paměti. Pak je napíšeme a srovnáme. Takovým způsobem můžeme zachránit to nejlepší a nejcennější."

"Já jsem s tím již začal", přiznal se Markus skoro nesměle. "Ale je to těžší, než si myslíte. Chceme-li přesně zaznamenat řeč Ježíšovu, tu se do toho vtírají naše vlastní myšlenky, takže nikdy nemůžeme rozeznat, co skutečně bylo řečeno Ježíšem, naším Mistrem."

Učedníci dívali se vzájemně na sebe. Tyto těžkosti nedovedli si představit.

"Je-li tomu skutečně tak, Marku", mínil Tomáš, tedy to spočívá jen v tom, že jsi nebyl stále s námi a že jsi se mnohé dozvěděl teprve od nás."

"Ano, to vím", přiznával Markus. "Proto se také snažím, abych zaznamenal pouze takové řeči, které jsem slyšel na vlastní uši. Všechno ostatní musím přenechat vám."

"Chceme ti pomoci, Marku", nabídl se Filip. "Kam jsi až ve svých záznamech došel?"

"Chtěl jsem napsat, co Ježíš řekl o soudu, ale nedovedu se dost jasně vyjádřit. On přece řekl, že ne On bude soudcem, nýbrž Duch Boží bude třídit ovce od beranů."

"Nikoliv!" zvolal bouřlivě Jan, jak bylo jeho zvykem. "Nikoliv. On řekl, že jiný přijde po něm, kterého Bůh pošle, aby jeho jménem soudil. Bude-li to Boží Duch nebo jiný Syn Boží, to jsem nepochopil."

"Jene, ty se rouháš", zvolal jeden učedník pobouřeně". Jest jen jediný Syn Boží: Ježíš!"

"Ježíš ale mluvil o Synu Člověka", namítal Markus.

"Zajisté", vysvětloval Jakub, bratr Pánův. "Ježíš jest Syn Boží, ale On musel být také Synem Člověka, aby mohl přijmout pozemské tělo. Dříve jsem tomu také nerozuměl, ale pak se mi to stalo úplně jasným, vždyť přece byl také naším bratrem. Proto musel o sobě hovořit jako o Synu Člověka a Synu Božím."

"Nikdy!" zvolal pobouřeně Jan. "Ježíš byl a jest Synem Božím a zůstane jím na věčnost. Syn Člověka však přijde, ale z vůle Boží, až nadejde čas k soudu. Kdo to bude, dosud nevíme. Ale Ježíš o něm zvěstoval a pravil: "On přijde na Oblacích s nebe. Tím nemyslel sám sebe!"

"Ó Jene", prosil žalostně Tomáš, "nezaveď nás svými zkroucenými řečmi, nech nás prostě věřit tomu, co jsme sami slyšeli."

"Bratři, což jste to prostě také neslyšeli?" tázal se Jan a díval se z jednoho na druhého a oni to museli přiznat. "Dobře tedy, víte-li to, tedy vás nemohu zavést. Je to přece tak jasné."

"Nyní nahlížíte sami, jak je to těžké, zaznamenat podle pravdy řeč Ježíšovu?" prohodil Markus. "Musíme být velmi opatrní v tom, co napíšeme. Jak my to lidem sdělíme, takový obraz Ježíšův obraz vyvstane před lidmi. Je to vážná a velmi odpovědná práce."

"Já bych radil", řekl Filip, "abychom se drželi více skutků Ježíšových a o řečech abychom zaznamenali jen to, co všichni víme naprosto přesně. Bude to lépe, zůstane-li nějaká řeč nezaznamenaná, než abychom ji předali budoucímu světu falešně."

Většina učedníků souhlasila, Markus však opustil shromáždění v hlubokém zadumání. Kéž by se bylo s psaním začalo dříve! Tak by se byli mohli Ježíše na mnohé zeptat. Doma usedl nad listinami, na nichž začal zaznamenávat svoje sepsání. Jak neživotné mu všechno připadalo. S povzdechem je odložil stranou. Jeho odvaha byla ta tam. Žádné slovo nemohlo vylíčit Ježíše, jaký skutečně byl. A veškerou vnitřní souvislost mezi Jeho skutky a slovy, Jeho pohledy, které vytušily, kdo by mohl toto poselství předávat pozdějšímu pokolení tak, aby se mohlo jimi osvěžit a nasytit?

Příštího jitra vypravil se časně ráno na cestu do Bethánie. Jeho přátelství se sourozenci stalo se po odchodu Ježíšově ještě vřelejším. Právě v Lazarovi a Marii našel Markus druh doplnění své vlastní bytosti. Své sepsání vzal sebou a jakmile se trochu občerstvil, oběma ho předčítal. Naslouchali mlčky. Mlčeli i tehdy, když skončil. Tázavě se na ně zadíval.

"Cítíš, že tvému sepsání něco chybí?" začala zdráhavě Maria.

"Cítím to také, ale nemohu říci, v čem to vězí."

"Je to tím, že píšeš příliš učeně", namítl Lazar. "Já musím se sám již namáhat, abych všemu porozuměl. To co víš, musíš říkat úplně prostě a jednoduše. Musíš psát tak prostě, aby to pochopilo i dítě. Pak to bude správné."

"Ale k tomu mu chybí přesná znalost naší řeči", řekla Marie - "Lazare, nezapomínej, že Markus je Říman."

"V tom to vězí!" zvolal Markus jako vysvobozen, "Budu psát svou vlastní řečí a pak ať to někdo přeloží."

"Ale je v tom ještě něco jiného", namítla Marie odhodlaně. "Marku, jsem přesvědčena, že jsi toto veliké dílo, svaté dílo, započal bez Boží pomoci."

Tak nyní bylo vysloveno to, co ji téměř svíralo srdce a co se mu ani neodvážila vyslovit. Markus se na ni udiveně podíval. "Maria, jak to myslíš?"

Žhavá červeň vehnala se jí do tváře a ona pevně stiskla ruce. "Marku, modlíš se dříve než začneš psát?" tázala se.

"Nikoliv Marie", zněla rychlá odpověď, "Myslíš, že bych to měl dělat?"

Maria mlčela. Nechtěla poučovat urozeného a učeného muže. Ona mu směla jen z dálky ukazovat cestu, nalézt a jít po ní musel sám.

Nyní ji rozuměl. Tiše o tom přemýšlel a jeho mlčení bylo dlouhé. Konečně se podíval pln vděčnosti a radosti na Marii. "Ó, Maria, máš pravdu!" zvolal. "Smím si k tomu vyprosit pomoc svého Pána a Mistra. On přece řekl: 'Beze mne nejste schopni vykonat nic.' To platí na věky. Jak jsem byl bláhový a krátkozraký. Vím, že moje psaní bude lepší. Dovolíte, abych vám směl i později předčítat to, co zaznamenám? Chcete dbát o to, aby se do mého sepsání nevetřelo žádné falešné slovo?"

Sourozenci rádi přivolili a později strávili každý týden mnoho hodin ve společné, radostné práci. Co mohlo být také krásnějšího, než představit si v duši Mistrův odkaz a Jeho obraz a vyprávět o něm. Jednoho dne, když Markus přišel opět k předčítání, jeho duše byla hluboce dotčena zprávou, kterou právě zaslechl. Vyprávěl o tom sourozencům.

Na ostrově Cypru v městě Paphos, jest jeden z jeho příbuzných zemským správcem. Napsal kdysi tomuto muži, aby se snažil sejít s Petrem nebo s Pavlem a aby je požádal, aby mu vyprávěli o Bohu. Neboť Sergius Paulus byl Římanem, toužícím po pravdě. Tak za krátký čas na to přišel Pavel s Barnabášem do Paphosu a Sergius Paulus je přátelsky přijal.

"Píše mi, že si oba učedníky ze srdce oblíbil a to, co říkají, že hnulo jeho srdcem", vyprávěl Markus dále. "Mezi jeho učedníky byl však muž jménem Elymas, který se snažil zemského správce odvrátit od víry v Boha. Nejdříve to zkoušel tím, že zesměšňoval oba apoštoly, napodobováním jejich řeči, jiným pro kratochvíli. Sergius Paulus mu to zakázal. Posléze začal s oběma apoštoly učeně vykládat. Zemský správce ani nevěděl, kolik učeností v muži vězí.

To se dělo v Pavlově přítomnosti. Když konečně začal Elymas čarovat, tu se Pavel rozhořel Boží silou a přikázal kouzelníkovi, aby mlčel. A když se tento zdráhal uposlechnout, Pavel zvolal: "Tedy budiž ode dneška slepý!" A Elymas na tom místě oslepl. Zemský správce Sergius Paulus se dal pokřtít s celým svým domem. Nyní mne prosí, abych ho přeložil sem, do Jeruzaléma, aby mohl žít v blízkosti učedníků", skončil dojatě Markus.

"Pavel jest obdivuhodný nástroj v ruce Boží", řekla zamyšleně Maria. "Chtěla bych ho jednou vidět a mluvit s ním."

"Což ty ho neznáš?" tázal se udiveně Markus. "Byl přece přítomen smrti Štěpánově!"

Zahloubali se do práce a o Pavlovi již více nehovořilo.

Pavel kamenován

Pavel zatím cestoval se svým věrným Barnabášem po celé zemi. Sotvaže Petr přijel do Antiochie a převzal péči o tamnější obec se dvěma jinými učedníky, Pavel nevydržel déle na jednom místě. Z Cypru jel do Pampilie a rozhodl se, že nejdříve zakotví ve městě Pergu. Zde ho Jan Marek, který se nemohl od něho odloučit, opustil. Nejraději by šel s ním dále, jako jeho pomocník, ale Pavel připomínal, že bratři v Jeruzalémě bolestně očekávají zprávu o šťastném příchodu Petrově do Antiochie.

V Pergi nalezl silnou židovskou obec. Pavel, jakožto žák Gamalielův, znal jména všech, zvláště kněží a proto mu nečinili překážek, když se jim nabídl, že o sabatu bude učit v synagoze. Mluvil úchvatně. Vřelá láska k národu tryskala z jeho slov, když vykládal, jak Bůh vedl svůj vyvolený národ a stále ho znovu ochraňoval. Ukázalo se, že je dobrým znalcem židovských dějin a posluchači mu bez dechu naslouchali. Když skončil, zasypávali ho všichni prosbami, aby o příštím sabatu opět promluvil, a on slíbil tak učinit.

Ohromný dav lidstva naplnil dům Boží, když příští sobotu začal mluvit. Pokračoval tam, kde minule přestal. Vykládal, jak temnoty přemohly svět a jak Bůh pro spásu lidstva seslal ve své nepochopitelné lásce, svého vlastního Syna na zem. Teprve nyní použil těch nejvřelejších slov. Masy uchváceny visely na jeho rtech a pláč plnil prostor modlitebny, když líčil smrt Syna Božího. Nepromluvil ani slova o obrácení na víru, o křtu, nebo o změně učení. To měli nalézt ve svých srdcích posluchači sami. Klidně opustil synagogu. Ale venku byl obléhán otázkami. Pohané se dozvěděli o jeho mocně jímavém kázání. Někteří z nich byli tajně přítomni bohoslužbám a prosili Pavla, aby také jim nyní vyprávěl. Bylo to jejich vřelé přání a Pavel jim vyhověl.

O příštím sabatu odebral se s Barnabášem do velikého pohanského chrámu a našel tam shromážděno celé město. Byli tam také někteří z učených židů a kněží. Když zpozorovali, jak slova Pavlova padají do srdcí posluchačů jako voda na vyprahlou zem, nebylo jim to milé. Má se dostat spásy, která byla vyhražena jim, Židům, také pohanům? A začali povykovat a odporovat Pavlovým slovům. Tu Pavel umlkl. Čekal, až se dost vybouří a až umlknou i pohanští posluchači. Když pak nastalo zvolna ticho, opět obrátil se Pavel k Židům: "Závidíte pohanům, že i oni mají a smějí slyšet o Ježíši? Vězte, že židovskému národu se mělo dostat spásy, k němuž byl poslán Syn Boží, ale židovský národ nedbal o to, co mu Boží milost darovala. Tu bylo přednostní právo Židům vzato. Od této chvíle může každý, ať je Žid, nebo pohan, dosáhnout křtu a blaženosti, jestliže se srdcem přikloní k opravdové víře."

Tu Židé zahanbeni umlkli. Pak Pavel pokračoval dále v kázání k pohanům a činil tak každého dne, který strávil ve městě. Ale pokřtít se dalo více pohanů než Židů.

Po nějaké době šel Pavel s Barnabášem dále. Prošli až do města Ikonionu. Tam kázali ve škole a mnozí Židé přijali slovo. Za nimi však přitáhl dav Židů rozlícen nad rozšiřováním nového učení. Již v Antionochii se Židé marně namáhali napadnout učedníky, neboť množství pokřtěných bylo již příliš veliké, takže jim odvaha přešla. Nyní však přišli do Ikonia, vzbouřili tam pohany a snažili se s nimi spolčit, ačkoliv se jinak pohanům vyhýbali. Tu povstal mezi Řeky jeden vážný muž a tázal se: "Mužové izraelští, co vás nutí k tomu, že vyhledáváte naše přátelství?"

Židé dívali se rozpačitě na sebe. Byla to otázka, již neočekávali. Co měli na to odpovědět? Konečně se jeden z nich ujal slova a promluvil: "My známe toho Pavla a víme, že byl dříve Židem. Jestliže nyní rozšiřuje nové učení, tedy se tak děje pouze proto, aby vnesl mezi lid zmatek."

Někteří z pohanů se smáli: "A může nám to škodit? Jen ho nechte mluvit a kázat co chce. My jsme v jeho slovech neslyšeli nic nesprávného."

Ale Židé dotírali na ně tím houževnatěji, líčíce jim, jaký zkázonosný vliv měli učedníci na lidi. "Oni zruší vaše zákony a zničí vaši vládu, nebudete-li se bránit v pravý čas."

Mluvili tak horlivě, že mnozí pohané jim uvěřili. Ostatní však byli proti tomu a projevovali právě tak své mínění a během krátké doby byl celý národ roztříštěn a nejednotný. To bylo to, oč Židé usilovali. Nyní pobouřili také v synagoze stejně smýšlející Židy proti učedníkům. A tu Pavel vystoupil a hovořili mocným hlasem: "Učení, které vám přinášíme, přišlo od Boha! Bohu by bylo lehké vás umlčet. On však se chce zjevit jen takovým lidem, kteří ho hledají celým srdcem. Kde vzniká boj a svár, tam nejsou lidé dost zralí, aby slyšeli Slovo Boží!"

A učedníci obrátili se od města a putovali dále do Lystry. Ale mnozí z těch, kteří jim uvěřili, je následovali, a mnozí proto, aby směli přijmout ještě více, ale většinou ze strachu před Židy. Mezi tím rozšířila se pověst o tom, co učedníci kázali a předešla je. Když přišli do Lystry, nalezli tam již velké množství lidí shromážděných v chrámě, čekajících na ně.

Mezi nimi byl také muž od narození chromý, který se sem dal donést, maje žhavou touhu po spáse. Ležel úplně vpředu, na stupních oltáře, měl sepjaté ruce a díval se vzhůru na Pavla. Vycházel z něho jakoby paprsek světla, který hledal Pavla, takže apoštol cítil mužovu mocnou touhu a jeho duše tento paprsek zachytila. V tomto okamžiku spatřil ochromeného a zvučným hlasem na něho zavolal: "Vstaň a choď!"

Muž ihned poslechl, vyskočil jako zdravý a stál před očima všech. Pak se vrhl na kolena a děkoval neznámému Bohu, který mu pomohl. Byl to pohan jako většina všech přítomných. Mezi lidem propukl ohromný jásot. Nevěřili jinak, než že jejich bohové přišli opět na zem jako kdysi za starých dob. Barnabáše jmenovali pro jeho kadeřavé vlasy Jupiterem a Pavla nazvali Merkurem. Padli před nimi na kolena a vzývali je, jásali a velebili svůj osud, že jim něco takového daroval. Kněží Jupiterovi přinesli věnce k ozdobě bohů, přivedli dítky, aby připravili oběti, dokud nebešťané přebývají mezi nimi na zemi.

Pavel a Barnabáš byli počínáním pohanů tak zděšeni, že nemohli promluvit ani slova o Bohu. Příliš neočekávaně a příliš rychle se převalilo přes ně opojení davů. Také i nyní se nemohli dostat ke slovu. Znovu a znovu volali, marně se bráníce: "Ne tak milí, my jsme lidé jako vy!"

Ale dav nechtěl slyšet a nechtěl se dát vyrušit ze své radosti až náhle Pavel zvolal hlasem hromu na celé shromáždění: "Slyšte přece, mužové z Lystry, my jsme poslové Boha daleko vznešenějšího, než oni, které uctíváte! Nechte nás, abychom vám mohli o něm vyprávět a pak bude vaše radost daleko větší!"

Při silném, mocném zvuku Pavlova hlasu stali se mužové pozornými. Jejich radostná bouře ochabla. Ještě větší Bůh? Ještě větší radost? Jak vábně to znělo! Jeden napomínal druhého k tichosti, aby bylo slyšet, co tito cizinci jim povědí. Ale ticho bylo neblahým způsobem přerušeno. Zvenčí zaznívalo zuření a vřískot a dovnitř se vřítili Židé. Byla jich celá horda. Ti, kteří byli před krátkostí pokřtěni, marně jim zabraňovali vstup do chrámu.

Byli to Židé z Antionochie a Ikonie, kteří za hlasitých výkřiků napadli oba učedníky. Barnabáši se podařilo s pomocí pokřtěných dostat se do ústraní, ale Pavel byl přemožen, poražen a uhozen. Tu se pohané začali smát: "Správně jste mužové říkali, že jste pouze lidmi a ne bohy. Kdo ví, čí silou jste dokázali, co se před našimi zraky jevilo jako zázrak!"

A oni pomáhali Židům vyvléci Pavla za město. Tam ho kamenovali. Nechal sebou vládnout, aniž by se bránil. Jeho duše byla uchvácena a Boží síla byla při něm, takže ničeho necítil ze zklamání a bolestí. Ale když tak tiše ležel pod přívalem kamenů, tu se odpůrci domnívali, že jest mrtev a za výsměšného volání a škodolibého smíchu odtáhli a nechali ho ležet. Z povzdálí přibližovali se jeho stoupenci a přivedli Barnabáše. Truchlili a chtěli Pavlovi vykopat hrob. Blížili se s pláčem a žalobami. V tom se Pavel před nimi vztyčil, zdráv a neporušen a veselé mysli.

Můj Bůh je silný

Ale do města se nechtěl již vrátit a malý zástup táhl dále do Derbe. Tam zatím přišla zpráva co se v Lystře stalo. Nikdo Pavla nečekal, neboť všichni se domnívali, že zemřel. Když nyní učedníci vešli do chrámu, tázali se kněží Jupiterovi, kdo že jsou. Pavel neohroženě řekl své jméno. Všech přítomných zmocnilo se zděšení. Největší kněz prosil Pavla: "Cizinče, jsi-li skutečně Pavel, jak říkáš a nejsi-li podvodník, který zneužívá jména tohoto muže, prosím tě, vysvětli nám, jak je to možné, že jsi živ a zdráv pod přívalem kamení?"

A Pavel sebral všechnu sílu své duše k jedinému zvolání o pomoc Boží. Věděl, že to, co se nyní řekne, bude rozhodujícím pro víru nespočetných lidí. Bůh vyslyšel jeho prosbu a dal mu pravá slova. A on klidně pokračoval: "Právem se mne tážete mužové, jak se něco takového mohlo stát. Ale vězte, můj Bůh je silný, je to všemohoucí Bůh, který má sílu posly své chránit. Když mne lidská zloba přepadla, bylo by pro mne bývalo nejlepší, vyrvat mne z jejich rukou. Ale on chtěl učinit svoji moc ještě zjevnější, abyste se všichni naučili v něj věřit. On uchvátil moji duši a mému tělu dal sílu, takže ničeho necítilo z nepřátelského konání. Kameny mne sice zasahovaly, ale necítil jsem je, poněvadž moje duše nebyla se mnou. Dovedete si to představit?"

Pavel umlkl. Dříve než mohl pokračovat, kněz odpověděl: "Ano dovedem. Také u nás bývaly dříve duše uchváceny do jakési vzdálené země, ale od té doby uplynulo již mnoho staletí. My lidé jsme se od té doby změnili. Tak jako dnes nemůžeme již vidět bohy, tak také i tato milost je nám vzata. Ty musíš být člověkem, jehož bohové milují! Věříme ti!"

"Ano, ano, věříme ti! Vyprávěj nám o svém Bohu! O mocném silném Bohu!" křičel lid a nebylo slyšet ani jediného hlasu, který by byl odporoval.

Tu Pavel začal vykládat o Bohu a mluvil celý den pouze s několika málo přestávkami. Ale dosud nemohl říci ani jediného slova o Ježíši. Veliký dav bez hlesu naslouchal. Když se chýlilo k večeru a Pavel jim řekl, aby opustili chrám, zahrnuli ho všichni prosbami, aby následujícího dne časně zrána opět přišel a mluvil dále. "Chceme vědět více o tvém Bohu, neboť cítíme, že on sám jediný jest jedině pravý!" volali mužové na něho.

Pavel ale šel na noc do hospody, padl na kolena a děkoval Bohu za jeho pomoc. "Nyní vidím, že moje strast byla tebou chtěna, ó, Pane! Bez ní by nebyly tyto duše došly k víře. Děkuji Ti za to!" Zněla slova jeho žhavé modlitby.

Pln radostné důvěry šel následujícího jitra do chrámu, kde na něho čekalo ještě větší množství lidí než včera. Opět musel mluvit o Bohu, neboť ti, kteří nově přišli, chtěli také o něm slyšet a ostatní žádali, aby ještě jednou opakoval to, co jim den před tím řekl. Ale jeho to nutilo k tomu, aby jim také řekl další o Ježíši a proto se snažil poselství o Bohu podat trochu stručněji. Ale dav s tím nebyl spokojen, kdykoliv vynechal něco, o čem včera hovořil, volali na něho: "Tady bylo ještě něco. Včera jsi na tom místě říkal ještě něco jiného. My chceme slyšet všechno, co nám můžeš říci. Nesmíš vynechávat."

A Pavel byl donucen mluvit ještě jednou, jen o Bohu celý den. A večer ho opět prosili, aby k nim přišel i následujícího jitra. On jim to přislíbil, ale řekl jim, že nyní bude pokračovat dále v tom, co jim má ještě povědět, neboť jeho poselství není dosud vyčerpáno. Byli žádostiví, jako děti, uslyšet nové a druhý den nechtěli, aby něco opakoval, nýbrž žádali ho, aby vyprávěl dále. A on tak učinil pln radosti, poněvadž cítil, že jsou všichni zralí přijmout poselství o Ježíši.

Nikde nemohl tak brzy a volně hovořit o Něm, který byl obsahem jeho života. Jásot naplnil jeho duši a pronikal jeho slova, probouzeje v posluchačích nadšení. Dva dni mluvil o Ježíši a potom zástup přál si býti pokřtěn. Z pohanské obce stala se obec Ježíšova. Učedníci zůstali v Derbe delší čas a pomáhali kněžím přestavět chrám Jupiterův. Uspořádali obec se všemi úřady tak, jak tomu bylo v Jeruzalémě zvykem. Kázali a vyučovali, až byli jisti, že tato malá skupina může být přenechána sama sobě. A potom šli dále.

V noci, než se vydali na cestu, zaslechl Pavel Boží volání, aby šel do Lystry a ukázal totéž pohanům. Židé, kteří jejich duše pobouřili, vrátili se domů. Pohané jsou připraveni jim naslouchat. Ráno řekl o tom Barnabáši a Barnabáše obešla hrůza. Příliš strašlivé zůstaly v něm vzpomínky na to, co se stalo v Lystře. "Milý, nechme Lystru stranou", prosil naléhavě. "Jedenkrát tě Bůh zachránil, ale bylo by to pokoušení Boha, kdyby ses ještě po druhé vystavoval stejnému nebezpečí."

A Pavel vyhrkl: "Což mi sám Bůh nepřikázal, abych šel do Lystry? Není jeho moc tak veliká, aby mne uchránila? A mám-li ve splnění jeho příkazu zahynout, tedy i to bude Bohem chtěno. Barnabáši nezapomínej: Těm, kteří slouží Bohu, musí všechny věci prospívat k dobru!"

Barnabáš umlkl a společně se připravili na cestu, zatím co přívrženci, kteří pocházeli z Ikonie, vrátili se domů, aby ve svém městě ohlásili Pavlův příchod. Boží všemohoucnost bděla nad tím, aby do Lystry nepronikla žádná zvěst o Pavlovi. Když se nyní náhle objevil před davem v chrámě, zmocnila se všech úzkost. Domnívali se, že vidí ducha. Padli na kolena a zahalovali svůj obličej.

Pavel je oslovil: "Mužové, milí bratři, ne tak! Jsem tak málo duchem, jako dříve jsem byl bohem, jsem člověk z masa a krve, tak jako vy. Zamýšleli jste mně ublížit, ale Boží ruka byla nade mnou, zachránila mne, abych vám mohl o něm vyprávět a abych vám pomohl dosáhnout pravé cesty ku spáse."

A tak jako v Derbe tázali se ho kněží, jak se mohlo stát, že zůstal pod přívalem kamení nezraněn. A jako tam, mluvil Pavel i zde. A Bůh propůjčil sílu jeho slovům, takže duše těchto pohanů byly probuzeny. Přáli si slyšet více o Bohu a i zde dělo se tak jako v Derbe. Mnoho dní mluvil Pavel v chrámě a veliké množství pohanů dalo se pokřtít. Ale poněvadž se nestali všichni věřícími, vznikl mezi lidem spor, čí má být chrám: Boží nebo Jupiterův?

A tu Pavel zvolal: "Zbudujte Bohu, Pánu, nový chrám. On nemá zapotřebí, aby zatlačoval modly z jejich chrámu."

Pokřtění lidé přijali s nadšením jeho slova a hned se rozproudil čilý život. Pavel zůstal u nich až do té doby, kdy byl chrám vystavěn a pak šel s Barnabášem dále k Ikonii a Antiochii. Dosud byla jejich cesta, vzdor mnohému protivenství, požehnána. Mladé obce vzkvétaly a žily ve slovech Ježíšových a Pavel se radoval z úspěchů své, Bohem řízené, práce.

Konečně dosáhli Antiochie a nalezli zmatek a vádu. Učedníci, kteří přišli z Jeruzaléma, jim kázali, ale pak požadovali, aby ti, kdož byli jménem Ježíšovým pokřtěni, dali se podle zákona Mojžíšova obřezat. Mužové se zdráhali, poněvadž takový zákon jim nebyl znám.

Odvolávali se na to, že sám Pavel je vyučoval a pokřtil. Oni byli Řekové a stali se křesťany z vnitřního přesvědčení, avšak se Židy nemají nic společného. A nad tím se učedníci pohoršovali. Oni sami byli dříve židy a ve svých srdcích považovali židovská ustanovení za svatá. Opovážili se zavřít chrám a zamezit kázání. Právě když se na obou stranách myšlenky nejvíce rozohnily, přišel mezi ně Pavel s Barnabášem, Velmi se ulekli a Pavel důrazně učedníkům domlouval: "Já jsem byl dobrým Židem jako vy", hovořil k nim. "Ale vzdal jsem se svého židovství, abych v náhradu získal něco mnohem lepšího. Právě tak učinili tito Řekové se svým pohanstvím. Jest zde platný nějaký mezistupeň?"

Učedníci však nechtěli ustoupit a požadovali, aby věc byla předložena v Jeruzalémě. Ačkoliv Pavel poukazoval na to, že již jednou bylo v kruhu učedníků stanoveno takovéto rozhodnutí, nenechali se umlčet. Posléze se připojil i Barnabáš na jejich stranu a dal Pavlovi výhost. To bylo pro Pavla rozhodujícím. Slíbil obci v Antiochii, že brzy dostane vyrozumění. "Mezi tím vykonávejte své bohoslužby a modlitby, jak jste to činili dříve", nařídil. "Před Bohem platí upřímnost srdce více než ustanovení. Usilujte o čistotu svých duší a pak budete Bohu milí."

Opět v Jeruzalémě

Učedníci odešli spolu s Pavlem a Barnabášem zpět do Jeruzaléma. Učedníci, kteří tak daleko putovali, byli v kruhu učedníků pozdraveni s velikou radostí. Všichni učedníci, kteří kdysi chodili s Ježíšem, nejen úzký kruh jedenácti, nýbrž i další kruh, stáli na straně Pavlově, takže sporná otázka mohla být rychle vyřešena. Aby se však znovu nevynořovala, vystavili apoštolové o tom spis, který měl být po obcích rozšířen některými učedníky.

Důležitější než toto, bylo všem slyšet Pavla. S radostnou pohotovostí vyprávěl jim o Boží milosti a pomoci, o veliké síle, kterou vždycky na své prosby pocítil a oni ve svých srdcích vyciťovali, že tento apoštol byl vysoko nad nimi. On byl z nich nejučenější, ale také nejpokornější. Od něho se mohli ještě všichni učit. Jen několik se jich ve velikém zástupu dívalo na Pavla závistivě. Mezi nimi nalézal se i Barnabáš. Z planoucího stoupence a obdivovatele se stal závistník. Sám se nad tím nepozastavoval a ostatní, kteří to zpozorovali, byli udiveni a nemohli to pochopit. Tu vyprávěl Pavel na naléhavé prosby sourozenců z Bethanie o svém ukamenování a o zázračném zachránění.

"Jak se dělo při tom tobě, Barnabáši?" tázala se Maria plna účasti. "Zacházeli s tebou také tak špatně?"

Žhavá červeň pokryla tvář tázaného. Jeho mlčení připoutalo k sobě pohledy všech. Tu se odhodlal k odpovědi:
 "Byl jsem zachráněn v pravý čas."

"Jak se to stalo? Vyprávěj přece", přál si vědět Jakub.

"Pokřtění mně pomohli, abych se skryl", odpověděl trochu sklíčeně.

"Ty jsi se nesnažil přispět našemu Pavlovi na pomoc?" vykřikl Petr pobouřeně. Pavel ho však bránil:

"Byl jsem rád, že se mohl schovat. Oba jsme nemohli padnout za oběť". A tím byla věc vyřízena, ale Barnabáš nezapomněl Pavlovi, že se ho zastal a mnohému učedníkovi bylo jasno, že špatná nálada Barnabášova má svůj původ v tom, že se hanbil za svůj čin.

Zvlášť Marii zaujaly jeho myšlenky. Později k večeru obrátila se nenápadně k Petrovi a prosila ho: "Petře musíš promluvit s Barnabášem, aby vytrhl ze srdce tuto hanbu a nepřátelství, které by mohlo z tohoto vzniknout."

Petr slíbil, ale nedostalo se mu příležitosti, aby s Barnabášem promluvil a již na druhý den Pavel vysvětloval, že chce jít opět dále. Vlídně se obrátil na Barnabáše: "Bratře, tak co, půjdeme opět spolu?"

Barnabáš však potřásl hlavou: "Slíbil jsem Janu Markovi, že ho doprovodím. On jde poprvé na cestu a tu mu mohou být moje zkušenosti prospěšnými."

Tu si Pavel zvolil Silase, který mu častěji konal služby posla. Tento učedník byl nejen chytrý a výmluvný, ale i zvlášť obratný, věrný a oddaný. To bylo to co Pavel právě nyní potřeboval.

Vyprošený pomocník apoštola Pavla

Doprovázením přáním zdaru těch, kteří zůstali zpět, odjeli oba do Sýrie a pak na Sicílii. Ale Bůh požehnal Pavlovu kázání. Všude, kamkoliv přišel, probouzel duše a zbudoval stánek Ježíšovu poselství. Bylo to příliš mnoho práce, která se tím kladla na jeho bedra. Pavel nemohl sám všemu stačit a Silas byl mu věrným sluhou, ale nikoliv pomocníkem. Tu prosil Pavel, aby mu Bůh poslal společníka, který z upřímného srdce a z opravdové lásky k Bohu a lidem, by se s ním dělil o práci apoštola. A v jeho nitru se ozval hlas: "Dej pozor na jinocha, jehož otec je Řek. Poznáš ho podle skromnosti jeho."

Několik dní později přišel Pavel do Lystry se svým průvodcem Silasem, kde byl obcí s jásotem přijat. Za Pavlovy nepřítomnosti silně vzrostla, mnozí se nechali pokřtít. Ale všichni toužili vidět velikého apoštola, který jim první přinesl spásu a množství lidí tlačilo se kolem něj. Vzadu těsně u chrámové zdi, stál jinoch, který se díval na Pavla se zářícíma očima. Tento mu pokynul, aby přistoupil blíže, ale mladík nezpozoroval, že pokyn platil jemu. Tu se Pavel jednoho z kolemjdoucího otázal na mladíka. "Jmenuje se Timotej, jeho otec je Řek, ale matka jest židovkou. Byla současně s ním pokřtěna", zněla odpověď.

Pavel se vyptával dále na všechno, co bylo známo o Timoteovi. Dozvěděl se, že je velmi chytrý a vzdělaný, při tom však příkladně skromný. "Hledaný společník! Můj Bože, děkuji Ti!" řekl Pavel skoro nahlas.

Večer si dal jinocha zavolat k sobě a vyptával se ho, zda by se odhodlal opustit svou matku a doprovázet ho na jeho dalších cestách jako pomocník. Timotej s radostí svolil a od té doby zůstal jako jeho nejvěrnější společník.

Markus odchází

Zatím co Pavel nechával se vnitřně vést duchem Božím a procházel s Timotejem malou Asii, žili zbývající učedníci v Jeruzalémě ve stálé nejistotě. Ustavičně museli bojovat s nepřátelstvím zákoníků, stále se cítili veřejně i skrytě napadáni. Jan a Petr, Filip a mnozí ostatní byli většinou nepřítomni. Navštěvovali venkovské obce a zakládali tu i tam nové. Ale ostatní učedníci pod velením Jakubovým omezili se na to, že se stále přimykali úžeji k sobě. Večer trávili na společných modlitbách a rozprávění.

Jan a Petr, kdykoliv se k nim vrátili, brojili sice proti této nečinnosti v rozšiřování slova, ale nedosáhli tím skoro ničeho. "Všichni nejsou tak obratní v jednání s lidmi jako vy dva", byla obvyklá odpověď Jakubova.

"Záleží nám více na tom, abychom povzbuzovali bratry k vytrvalosti, než obracet pohany na víru", mínil Tomáš.

"Nedovedete si představit, jak je to důležité, že zde v hlavním městě, jest shromážděn pevný kmen věřících", ujišťoval jiný.

A napomínal-li je Jan slovy Ježíšovými: "Jděte do celého světa", tedy namítali, že Ježíš nikdy nemyslel, že všichni mají jednat vždy a ve stejnou dobu stejně. Postupně umlklo i napomínání Janovo a pouze Petr ještě častěji zabouřil po svém starém způsobu, když mu učedníci v Jeruzalémě připadali úplně lhostejní.

Naproti tomu v Bethanii panoval čilý život. Marta zemřela. Na její místo nastoupila jako služebnice, zbožná vdova jménem Phyrga, která podporovala Marii v tichém, prostém konání. Dovedla pečovat o všechny, aniž by jim její péče připadala obtížnou. Mimo to měla dosti času zúčastnit se všech duchovních snah sourozenců, kdykoliv byla její účast žádána. Byla prostšího původu než Lazar a Maria, pochopila mnohé, co bylo řečeno, jinak než oba sourozenci. To jim dávalo podnět k přemýšlení a přinášelo objasnění.

Poněvadž Maria častěji sedávala u nohou Ježíšových, byla ráda volána, když Markus přišel, aby předčítal svoje záznamy. Skromně doplnila také mnohé slovo, nebo přiznala, že některému místu dobře nerozumí. Markus to však ochotně pozměnil. Tak se během doby stalo, že Markus psal svá setkání rodnou řečí a potom to, co zaznamenal, dal přeložit svému úředníku, takže to mohl v Bethanii předčítat hebrejsky. Ponenáhlu to zařídil tak, že všichni ti, co ho obklopovali, věřili v Ježíše. Práce byla jim všem radostí. Kdykoliv byli učedníci, kteří kdysi putovali s Ježíšem, v Jeruzalémě, byli pozváni do Bethanie, aby také naslouchali. Pak vykládali jeden druhému, na co si ještě mohli vzpomenout a na těchto schůzkách spočívalo bohaté požehnání.

A nyní nastal večer, kdy tato práce byla ukončena. Hluboce uchváceni, naslouchali sourozenci a Phyrga, co napsal Markus o Ježíšově odchodu. Před jejich dušemi stálo dosud trpké utrpení, které vždy dosud cítili, kdykoliv si na to vzpomněli. Zvolna nechal čtoucí vypadnout listy pergamenu ze své ruky na stůl. Jeho obličej, který byl orámován sněhobílými vlasy, vzbuzoval zdání, jakoby duše Markova byla daleko vzdálena. Lazar zahalil si hlavu a ženy plakaly.

Tu Maria přerušila dlouhé mlčení. "Marku, nechceš ještě podat zprávu o Ježíšovu návratu k otci?" tázala se vřele. "Domnívám se, že nemáš končit pozemskou smrtí, aby ti, kteří přijdou po nás, mohli také aspoň něco vidět ze vznešenosti."

"Maria, nebyl jsem při tom", odpověděl Markus zamyšleně. "Při mých záznamech stalo se mi zákonem, že jsem psal pouze to, co jsem sám spoluprožíval, nebo zaslechl bezpodmínečně z úst Ježíšových. A ke konci se nechci od toho uchýlit!"

I Lazar souhlasil s Marii. "Marku, rozmysli si to. Věřím, že přijdeš znovu, abys nám sdělil, že jsi připojil jeden, nebo dokonce dva úryvky."

"Že opět přijdu?" odpověděl Markus v myšlenkách. "Kdy to bude?"

"Zítra", prohlásila Marie, které se stala nápadnou myšlenková nepřítomnost přítelova a chtěla ho z toho vytrhnout. "Nechť je to již zítra a připoj ke svému spisu vítěznou píseň."

"Je mi tak", řekl Markus zvolna, "jakoby moje pozemská práce byla skončena, nyní kdy jsem zaznamenal život svého Pána a Mistra. Co mám ještě činit na zemi? Jsem stár, tělo jest mdlé a ani duše nemá více té staré pružnosti."

Když viděl kolem sebe udivené obličeje, vzchopil se a řekl živěji: "Drazí, dovolte, abych vám poděkoval za všechnu věrnou pomoc při mé práci. Vím, jak jsem vás potřeboval. Ale tobě, Maria, děkuji zvlášť za to, že jsi mě poukázala na modlitbu. Co by bylo ze mne bez ní?"

Maria skoro zahanbeně chtěla odmítnout dík, ale dříve nežli mohla promluvit, vyskočila s výkřikem úleku. Markus se při svých posledních slovech zvedl, ale byl náhle přepaden slabostí, klesl nazpět. Dříve než mohl Lazar přiskočit, zachytila Maria kolísajícího a skryla jeho hlavu na svých prsou. Všem bylo zřejmo, že je přítel opouští. Tyto okamžiky byly jim posvátné. Žádný výkřik žalu nerušil ticho. Jemnou rukou chladila Maria čelo loučícího se vodou, kterou Phryga tiše přinesla. Zdálo se jí, že již vůbec nepozoruje dechu.

Pojednou Markus otevřel oči. Blažená radost z nich vyzařovala. Jeho rozšířené a zářící oči byly upřeny na něco, co ostatní neviděli: "Díky", splynulo šeptem se rtů Římanových. "Můj Bože a Pane, děkuji Ti za to, že jsem Tě směl spatřit ve Tvé velebnosti."

Jeho hlas nabyl opět své dřívější plnosti. "Slyšte, lidé, Syn Boží byl mezi námi. Syn Člověka přijde! Jemu chci sloužit na věky!" To byla poslední slova, která umírající Markus pronesl. Ti, kteří je slyšeli, sdělili je ostatním učedníkům, ale oni nevěděli jak jim rozumět. Syn Boží a Syn Člověka, to bylo přece jedno a totéž a bylo to jen jediné Ježíšovo jméno. Jedině Maria a Jan cítili, že tomu tak není, ale nedovedli své myšlenky ostatním dostatečně objasnit.

Celá obec truchlila pro starého Marka, který byl v jejich středu vážen jako kníže, dávaje jim rady a ochrany. Stále užší stával se kruh těch, kteří žili v bezprostřední blízkosti Ježíšově. Josef z Arimatie nebyl již dávno mezi nimi. Brzy po smrti Ježíšově byl nalezen sluhy mrtev: Bez života, ale proměněn nebeským mírem a štěstím. I Nikodém směl opustit tento svět, kde v tichosti působil k požehnáni obce. Vyrůstali noví pomocníci, kteří však Ježíše již neznali. Staří učedníci semkli se k sobě ještě vroucněji.

Za několik dnů po pohřbu Markově, přišel Petr do Jeruzaléma a byl smrtí knížete úplně zdrcen. Jak rád by si byl s ním pohovořil. Posléze však cítil, jak společné utrpení opětovně zapůsobilo na duše všech a semklo je pevněji k sobě, takže se netrpělivě otázal: "Proč je vždy třeba bolesti, abychom poznali, jaký vzájemný vztah má být mezi námi? Bratři, co všechno musí Bůh na nás seslat, abychom byli takoví, jakými nás Ježíš chtěl mít?"

Později jim sdělil, co se mezitím dozvěděl: Jan Marek a Barnabáš byli před nedávnem zatčeni a usmrceni. Již dlouho usilovali proniknout k pobřeží Pampilie, aby tam někde založili obec. Avšak tam nebyli dostatečně výřeční a tak je Židé snadno odstranili, označivše je za pobuřovatele. Jan Marek byl ukamenován a Barnabáš sťat. "To bude Pavlovi líto", řekl Jan a druzí porozuměli, jak to mínil.

Vyslání do Filipi

Ale Pavel se dlouho ničeho nedozvěděl o smrti svého dřívějšího společníka. Se svými dvěma druhy procházel Malou Asií, prodlévaje brzy tu a brzy tam. Jedné noci spatřili pobřeží porostlé cizokrajnými rostlinami. Moře tříštilo se o útesy vybíhající daleko do moře. Na tomto pobřeží stál muž oděný v řecký kroj, zvedal ruce vzhůru a prosebně volal: "Pavle, muži Boží, přijď sem a pomoz nám!"

Třikrát opakoval Řek svou prosbu, pak zjev zmizel. Pavel zneklidněn, zaslechl volání a měl úmysl jít za hlasem, nevěděl však, kde se muž nalézá. Snad se to dozví z jiného obrazu. Tři noci minuly, aniž Pavel slyšel něco více. Rozhodl se jít na západ a spolehnout se zplna na své cestě na vedení shůry. Předtím, když chtěl jít na východ, bylo mu v tom nápadně zabráněno. Bylo jisto, že i tentokrát bude veden. Sotvaže dospěl k tomuto rozhodnutí, naplnila jeho nitro veliká radost a důvěra. Po několika dnech dosáhli poutníci mořského břehu v oblasti Troady. V zářivé modři rozkládalo se před nimi moře. V dálce rýsovaly se jednotlivé ostrovy. Bylo tam v dáli ono pobřeží, které viděl? Pavel neřekl svým společníkům o této příhodě, poněvadž se chtěl vzdát, naprosto neovlivněný, vnitřnímu vedení. Zvolna kráčeli po kamenitém pobřeží vdechujíce s rozkoší slaný, mořský vzduch. Tak došli k malému přístavu. Veliká, skvělá loď zvedala právě kotvu a hotovila se k odplutí. Nikdo z nich dosud takové lodi neviděl. Zvědavě pokročili kupředu, aby si ji mohli lépe prohlédnout. Vždyť bylo možno při tom vidět a obdivovat se tolika novým věcem.

"Mužové, jste to vy, kteří chtějí do Makedonie?" Zaslechl Pavel volání, byv náhle osloven. Jeden z lodníků, patrně velitel lodi, stál před ním a zval ho pokynem na loď. Pavel zaražen zíral na něho: Co by dělal v cizí zemi, o níž nikdy ani neslyšel? Najednou viděl před sebou jasně vzdálený břeh a na něm kynoucího a volajícího muže. Zpola nevědomě odpověděl: "Ano, příteli, chceme tam, můžeš nás vzít sebou?"

Timotej a Silas mysleli nejinak, než že špatně slyšeli. Vždyť Pavel s nimi vůbec nemluvil o tom, že by měl v úmyslu tam jít a přece hovořil s nimi o všem. Byli však pevně přesvědčeni, že všechno, co Pavel podniká, děje se v souhlase s Boží Vůlí, a proto ani jedinou otázkou nevyjádřili svůj údiv. Lodník je zavedl na loď a vykázal jim jejich místa. "Kde chcete vylodit?" tázal se.

Pavel se ptal, kam až loď popluje a když uslyšel, že nejprve k jednomu ostrovu, pak však popluje k pevnině v blízkosti hlavního města, řekl, že má úmyslu jet až tam, aby si mohl v klidu všechno promyslet. "Můj Bože a Pane", modlil se. "Je-li to tvá vůle, abych přinesl do Řecka zvěst o Ježíši, ukážeš mi pravou cestu a propůjčíš mi k tomu i sílu. Nechci být ničím jiným, než Tvým pokorným nástrojem."

Loď byla na cestě více dní, poněvadž zůstala delší čas v Samothrazii, ale pak se konečně vynořilo pobřeží Macedonie. Pavel pohlížel s napětím na skalnatý břeh. Ano, to byly ty útesy a úskalí, které viděl! A nyní stál na břehu někdo větší než člověk. Znovu mu kynul rukou a ukazoval na pevninu za sebe. Pavel věděl, že jeho jízda skončila, a že začíná nová část jeho cesty.

Všichni tři kráčeli statně k blízkému hlavnímu městu. Bylo výstavné, přívětivě vyhlížející město, ve kterém se jim dostalo vlídného přijetí. Pavel ocitl se před naprosto novým úkolem. Dosud ve všech místech, kamkoliv přišel, vyhlédl si především židovskou synagogu, v níž se mohl modlit a vyučovat lid. Zde nic takového nebylo. Lid vzýval cizí bohy, jejichž sochy byly umístěny v obou městských chrámech. "Můj Bože, vedl jsi mne až sem", toužebně prosil Pavel, "pomoz mi i dále!"

A pln důvěry počal s Timotejem procházet městem. Tak došli ke studni právě v době, kdy tam ženy přišly pro vodu. Smějíce se a laškujíce nacházely se ve vzájemném hovoru. Pavel, který uměl dost řecky, je oslovil a požádal o doušek vody. Pak se vyptal na jejich veliké stavby, které byly blízko a dostalo se mu ochotného vysvětlování. Ženy však poznaly, že jsou cizinci a přály si vědět, odkud přišli. Pavel jim odpověděl a vyprávěl jim tak poutavými slovy o své zemi a o životě v ní, že ženy na něho naléhaly, aby vyprávěl dále. V příštích dnech chodil buďto sám nebo se svými průvodci, v tutéž hodinu ke studni. Již dávno jim začal vykládat o Bohu.

A Bůh dal jeho slovům sílu a požehnání. Jedna z žen, obchodnice se šarlatem, jménem Lydie, byla obdivuhodně uchvácena vypravováním cizince. Její srdce se otevřelo, takže poznala Božskou pravdu a dala se pokřtít. Prosila je, aby se u ní všichni tři ubytovali. Sezvala všechny své přátelé a příbuzenstvo a Pavel jim musel znovu a znovu vyprávět a jeden po druhém se dávali pokřtít.

Ve Filipi, jak se město jmenovalo, žil muž, jehož služebná měla věštecký hlas, dar. On však využíval jejího daru ke svému obohacení. Kdo mu dobře zaplatil, tomu dovolil, aby mu děvče předpovídalo. Když jednoho dne tato dívka spatřila na ulici Pavla, hlas ducha zvolal v ní hlasitými slovy: "Vizte, poslové Boží, kteří vám ukazují cestu ke blaženosti!"

Pavel okamžitě vycítil, že to nebyl dobrý duch, který z dívky promluvil, nýbrž nečistý, který byl donucen volat tato slova. Bylo mu ho líto. A když dívka pokaždé, jak se setkala s Pavlem nebo jeho společníky, vyrážela ze sebe tatáž slova, příliš hlasitá, apoštol se rozhodl, že tomu učiní konec. Obrátil se k dívce a zavolal na ducha: "Nečistý duchu, slyš, jménem svého Pána, Ježíše Krista, poroučím ti, aby ses vzdálil!"

Duch poslechl, ale dívka od onoho dne nemohla věštit, její pán se rozlobil a rozhodl, když zjistil, že slova Pavlova odejmula jeho služebné tak drahocenný dar, svolal své přátelé a společně s nimi přepadl učedníky a dovlékl je před soud. Chránil se vyslovit, z čeho je obviňuje, poněvadž se obával výsměchu lidí. Proto vznesl na ně žalobu, že jsou Židé a že svými řečmi zavádějí lid. Obyvatelé Filipi, ačkoliv byli Řekové, byli římští poddaní a neslušelo se, aby přijímali nějaké učení od Židů.

Soudcové dali příkaz, aby byl cizincům strhán šat a aby byli tělesně potrestáni. Pak byli zavedeni do vězení. Žalářník dostal rozkaz dobře je střežit. Dal je proto do nejhlubší kobky a jejich nohy spoutal okovy. Pavel však utěšoval své společníky. Věřil pevně, že se tato událost nestala bez vůle Boží. Nyní plni radostné odvahy, hlasitě se modlili a velebili Boha, takže ostatní zajatci s údivem poslouchali. Žalářník však zvolal: "Mohlo by se myslet, že zde leží v poutech a jsou vydáni vstříc nejistému osudu."

Byl to poctivý muž, dobrý, kterému bylo líto zajatých. V noci se zachvěla země a počala se otřásat mocnými nárazy. Otřesy země byly tak silné, že se dvéře otevřely a pouta spadla se zdí. Žalářník se poděšen probudil a viděl dvéře otevřeny. Myslel nejinak, než že zajatci, za něž byl odpověden, prchli. Již se chápal meče, aby se probodl, když v tom zaslechl Pavlův hlas: "Příteli, odlož svůj meč. Jsme všichni zde!"

Co to bylo za lidi, kteří v poutech velebili svého Boha a když byli zbaveni pout, neprchli, nýbrž chránili ještě jeho, žalářníka? Utíkal k nim rychle do vězení a našel je stát uprostřed místnosti, zbavené pout. Ale kolem nich bylo světlo a jas a tato záře ozářila mužovo srdce. Padl před Pavlem na kolena, objal jeho nohy a toužebně se tázal: "Co mám činit, abych byl blaženým?"

Pavel se zvedl a odpověděl mu: "Věř v Pána Ježíše Krista, pak budeš blažený ty i tvůj dům!"

"Pane chceš mi vyprávět o Ježíši Kristu?" prosil žalářník.

Pavel se posadil na kamennou lavici, která jim měla sloužit za lůžko a začal vyprávět o Bohu a o Ježíši. V duši mužově bylo stále jasněji a jasněji. Bylo mu nemožno, aby poklad, který zde ležel rozprostřen před ním ponechal si jen sám pro sebe.

Prosil Pavla, aby i jeho domu přinesl poselství o Ježíši. Zavedl učedníky do svého obydlí, dal jim slušný oděv a pečoval o ně, jak nejlépe mohl. Pak zavolal svoji rodinu a služebnictvo. Všichni, všichni měli slyšet onu obdivuhodnou zvěst a oni také slyšeli, takže Pavel, dříve než vyšlo slunce, je pokřtil.

"Pane", tázal se žalářník, "musel jsi být vsazen do mého žaláře jen proto, aby do mého domu mohlo zavítat takové blaho?"

Pavel odvětil: "Nikoliv, bratře. Zajisté, že se tobě prvnímu mělo dostat spásy, ale nikoliv, abys je podržel pro sebe, nýbrž z tvého domu mají se vylévat proudy požehnání nad celým městem. Co jsi obdržel, to vyprávěj dále, aby ještě četné duše mohly být zachráněny."

Zatím, co takto rozmlouvali, přišli poslové s rozkazem, aby zajatci byli propuštěni a dovoleno jim odejít s podmínkou, že co nejrychleji opustí město. Žalářník, který se o učedníky bál, se radoval a vyřizoval jim tuto zprávu. Pavel ale řekl: "Ne tak, milý příteli. Vaši představeni nás týrali a dali nás vsadit do vězení, nemajíce proto žádného důvodu. Jsme římští poddaní právě tak jako vy. Nechť přijdou sami a vyvedou nás z vězení. Prosím, oznam to vůdcům."

Když tito vyslechli Pavlův vzkaz, velmi se zalekli. Nevěděli, že zatčení byli Římané. A učinili tak, jak Pavel požadoval. Vyvedli je se vší úctou z vězení a doprovodili je za město.

Žalářník mocně dojat velkým prožitím, zůstal zpět. Včera člověk, který marně hledal světlo a pravdu - dnes muž, bohatě obdařený milostí, jehož hledání nalezlo cíl! Jak to bylo možné? Svolal příslušníky své rodiny a veškeré pokřtěné služebnictvo, aby společně děkovali Bohu. Pro vzývání božstev byly předepsány určité formy. Avšak pro rozmluvu s Bohem neměli žádných směrnic. Zda to stačí, budou-li mluvit jednoduše a prostě o tom, čím překypuje jejich srdce? Muž mluvil z přeplněného srdce a děkoval a velebil Boha. A směl vycítit, že to stačí. Pak hovořili o všem, co jim apoštol v noci řekl. Slíbil jim, že jim brzy napíše. Zda bude moci splnit tento slib? Měl přece všem lidem, kteří mu byli přivedeni do cesty, dát něco a nesměl se zdržovat s jednotlivci.

Když žalářník tuto myšlenku pronesl nahlas, tu řekl jeho nedospělý synek: "Ano, otče, ale tomu můžeme přece snadno odpomoci. Rozšíříš-li zde ve Filipi slovo, budeme-li všichni pečovat o to, aby se dostalo mezi lid, pak zde musí vzniknout veliká obec. Pak budeme také hodni, aby Pavel nám věnoval něco ze svého času."

Chlapec měl pravdu. Žalářník hlásal poselství proto, aby získal Pavlovu důvěru, ale především ho to nutilo, aby to co obdržel, dával dále. Co jeho učinilo šťastným, mělo pomoci i jiným. Pln radosti začal tu i tam vyprávět o zázračných zajatcích a nalézal ochotné posluchače. Těžké zemětřesení otřáslo i jejich srdcem. S radostí dali si vyprávět o všem co jejich přítele tak viditelně oblažilo a posilnilo. Obec vzrůstala pomalu, ale bezpečně. Nebyl zde nikdo, kdo by je pokřtil. Ale i bez křtu se považovali za služebníky Ježíšovy a vykonávali své pobožnosti, jak nejlépe dovedli.

Tessalonie

Pavel však se svými společníky ubíral se dále na jihozápad. V četných osadách kázal a křtil. Pokus zakládat obec byl zmařen Židy, kteří se nalézali i zde. Bylo to tak, jak učedníci velmi často zjistili: Jakmile byla řeč o Bohu, Židé se rozlítili, jelikož se považovali za národ vyvolený, jehož Bůh byl jejich výhradní svátostí, která nesměla být házena pohanům. O Ježíši neslyšeli. Bylo jim lhostejné, když Pavel o něm mluvil. On však nemohl tak učinit bez navázání na Boha a tato kázání popuzovala Židy až k násilnostem.

Nyní přišla trojice do Tessalonie, vzkvétajícího obchodního města. Milostně se rozkládalo před nimi, že se jich zmocnila touha přerušit na nějaký čas svoji pouť a zdržet se zde. Pavel se vyptal, je-li zde také židovská obec a ke své radosti zjistil, že zde mají Židé velikou synagogu a školu. Rozhodl se, že tentokrát začne prvně vyučovat Židy. Kdyby jim přinesl poselství a oni mu uvěřili, pak by mohl jít později k pohanům, aniž by vzbudil u Židů nenávist. Dal se dovést ke knězi, prokázal se, že je židem a všichni tři byli přijati s velikou radostí. Lidé již dávno nic neslyšeli o Jeruzalémě. Mnozí z nich se narodili zde a zaslíbenou zemi nepatřili ani okem.

Tak měl Pavel co vyprávět, aby si získal plné důvěry obce dříve, než jim dal své nejlepší. Ale pak o jednom sabatu, když jej prosili, aby vyučoval v synagoze, přečetl jim o zaslíbeném Mesiáši. Síla shůry rozlila se nad ním a pobádala ho mluvit dále: "Milí bratři, není třeba, abyste ještě čekali na toto zaslíbení! Mesiáš již přišel. Syn Boží sestoupil dolů k nám lidem. Jeho noha procházela zemí židovskou a jeho slova naplňovala její srdce."

Celá obec naslouchala jako očarována. Lidé ani nepozorovali, jak hodiny utíkají. Pavel mluvil a oni naslouchali. Teprve když se počaly sklánět stíny pozdního odpoledne, zpozorovali, že jsou dosud v synagoze. Zahrnovali Pavla bouřlivými prosbami, aby večer přišel znovu do synagogy a učil dále. Tak mluvil Pavel třikrát po sobě vždy v sobotu. Mezi týdnem vyučoval pohanské ženy. Již dávno nebydlel v hospodě. Byl ubytován u zámožného stoupence jménem Jasona. Byl mu nápomocen při vyhledávání urozených, dobrému nakloněných žen. Tyto ženy byly pozvány na sabat do synagogy a ony s radostí přišly, přivádějíce sebou své muže.

Ve třetím sabatě přijala větší část židovské obce pokřtění ve jménu Ježíše. Mnozí z pohanů se k nim připojili. Pavel a jeho společníci pokřtili přes dvěstě lidí. Kdo se nedal pokřtít, zůstal v synagoze jako posluchač. Synagoga byla upravena na stánek uctívání Boha a Ježíše. Poněvadž i oba kněží přijali křest, přestala v Tessalonii existovat židovská obec.

Tak to šlo po několik týdnů, když vepluli do přístavu obchodní lodi a zástup cizích Židů zaplavil město. Vyhledali školu, žádajíce pohostinství a zděsili se, když se dozvěděli o změnách, které zatím nastaly. To nesmí být! Co to bylo za obec, že se dala odvrátit od víry svých otců! Cizinci snažili se nejdříve zmocnit všech Židů, kteří se dosud nedali pokřtít. Domnívali se, že budou mít s nimi lehkou práci. Ale jen u nemnohých se jim to podařilo. Ostatní se náhle rozhodli pro křest z obavy, že by je spása mohla minout, poněvadž se tak dlouho zdráhali.

Tu cizí Židé žalovali u městské rady: "Pavel rozbil velikou obec a obloudil ji bludy."

Ale bylo jim to málo platné. Řekové již sami začali naslouchat Pavlovým řečem. Věděli, že nenapadl vrchnost, tím méně, že by štval. Židé byli se svou žalobou odmrštěni. Tu v noci přitáhli před dům Jasonův, chtějíce učedníky zajmout. Všichni tři byli však mimo dům. Jason byl napaden a zajat, poněvadž přijal do svého domu "rouhače". Částí svého jmění vykoupil sebe i učedníky. Dal cizincům více než požadovali, naproti tomu se museli zavázat, že příštího dne opustí město.

Pak zavládl v Tessalonii klid a mír. Na městskou radu učinilo však jednomyslné chování obce v tomto napadení hluboký dojem, právě tak jako nezištné, účinné zakročení Jasonovo. Jestliže nové učení učinilo u Židů, kteří dříve byli tak plaší a ziskuchtiví, nové lidi, tu vpravdě musí přicházet shůry. Řekové dávali se houfně vyučovat a křtít.

Jednou v noci zaslechl Pavel hlas, že přišel čas jít dále. Následujícího jitra vypravili se učedníci na cestu a za velikého doprovodu ubírali se k Berči. I tam nalezli židovskou školu, ve které učili a křtili. Shledali se tam i s některými Židy, kteří pobuřovali v Tessalonii, takže si předsevzali, že půjdou dále. Když se rozhodli pokračovat dále ve své pouti, tu se dal představený města dovést k Pavlovi. Častokráte vyslechl Pavlova kázání, ale jinak se o učedníky nestaral. Nyní však přišel s prosbou: "Slyš Pavle", oslovil ho, "to co jsi zde učil, mne zaujalo. Bylo by dobře, kdyby se ještě četní Řekové o tom dověděli, neboť víra ve staré Bohy se hroutí a nemáme za ně náhradu. Ráno musím odjet do Athén. Doprovoď mne a pouč mě po cestě. Mám vlastní loď a moji příbuzní v hlavním městě nás rádi přijmou."

Ještě muž ani nedomluvil a Pavel věděl, že to byla vůle Boží. Řekl to muži a dodal k tomu, že je mu líto lidí ve Filipi, které zanechal téměř bez pomoci. Chtěl k nim vlastně jet a přivést jim spásu v písmě, aby se mohli učit a zkoumat dále.

"Nech tam své společníky", nadhodil Řek. "V Athénách je nebudeš hned potřebovat. Já sám ti posloužím a budu ti vděčen, přijmeš-li mých služeb. Později mohou oba dva přijít za tebou."

Tento návrh se všem zamlouval. Obec dala ze svých písem opisy proroků, které mohla postrádat, aby také lidé ve Filipi něco měli. Timotej i Silas vypravili se příštího dne navštívit všechna místa, v nichž ve Filipi byli, zvláště, aby posílili žalářníka a jeho lidi.

Athény

Pavel však vystoupil na malou úhlednou loď, která patřila nejvyššímu úředníku a plavil se s ním na jih. Byla to dlouhá a příjemná plavba. Mezi tím Pavel vyučoval všechny, kdož byli na lodi a při posledním sabatu před svým vyloděním v Pirkuu dalo se mužstvo, velitel i majitel lodi pokřtít. Vstoupili na zem jako věřící stoupenci Ježíšovi a jejich obličeje zářily takovým štěstím, že lidé v přístavu si šeptali: "Podívejte se na tyto muže, ti našli zlatou zem s ohromnými poklady."

Loď zůstala několik dní stát v přístavu a mužstvo prosilo Pavla, aby nechodil ještě do města. Zůstal s nimi a vykonal služby Boží, na nichž se zúčastnili všichni s vděčnou horlivostí. Pak dostala loď příkaz plout zpět do Berče a přivést odtud Silase a Timoteje. Nejvyšší úředník města odebral se však s Pavlem do Athén a zavedl ho mezi své.

Pavel spatřil poprvé světové město s jeho obchodním a ještě větším duchovním ruchem. Zmocnila se ho závrať, když se seznámil s těmi mysliteli, kteří si dávali tak zvučná jména a kteří byli tak hrdi na svou moudrost, za níž se skrývala jen prázdnota a pustota. Zděšeně sledoval jejich slovní potyčky, které většinou nebyly ničím jiným, než hrou se slovy, jen za tím účelem, aby jim omráčili stoupence a odpůrce dráždili. Nejvyšší úředník správně podotkl: "Odpadli od staré víry a náhradu nenalezli"!

Pavel byl v Athénách již několik týdnů, když ho hostitelé požádali, aby promluvil veřejně. Zavedli ho na tržiště, kde se nalézalo pódium připravené pro řečníka. Jakmile na ně vstoupil, již se dav tlačil k němu. Nové chtěli slyšet všichni. Pavel se cestou modlil a prosil o pravá slova. Cítil ještě dříve, než se postavil před lidi, jak jím proniká síla. Zvučným hlasem, který by byl nikdo v slabém těle nehledal, začal: "Mužové athénští! Procházel jsem vaším krásným městem a viděl jsem vaše chrámy a pomníky. Byli jste kdysi bohatí, dokud jste vzývali bohy a báli jste se jich. Jak jste ale zchudli!"

Ozvalo se tiché zamručení, ale bylo rychle umlčeno. Všichni chtěli slyšet Pavla, co bude mluvit dále. On s klidem opakoval: "Ano, zchudli jste! Národ, který nemá Boha, v něhož věřil, je jako loď bez kormidla. Jak má plout a vzdorovat bouři! Vy jste měli kdysi bohy, kteří vám byli nakloněni. Proč jste se od nich nenechali dále vést? Oni všichni jsou podrobeni jedinému, všemohoucímu, pravěčnému Bohu, který vládne vysoko nade všemi světy a také nad Olympem."

Opět se snažili někteří odporovat, ale dav jim to zapověděl slovy: "Chceme slyšet, co nám má tento muž říci!"

A Pavel mluvil o Bohu, všemohoucím, který se vždy a vždy lidem zjevoval. Nemluvil o vyvoleném národě židovském, mluvil o lidstvu a Řekové mu bez dechu naslouchali. Co to muselo být za Boha, nádhernějšího než Jupiter a Apollon.

"Ale lidé zapomněli pro dary Boží, kterých se jim dostalo v takové hojnosti, toho, který je daroval. Ulpěli na zevnějších věcech, tak jako to činíte i vy, Athéňané a ztratili spojení s Božským. My nejsme Božští, jsme lidé, ale mohli jsme zůstat spojeni s Bohem, kdyby se byly naše hříchy nepostavily mezi něj a neoddělily nás."

"Co je to hřích?" vpadl jeden z učenců, usmívaje se. Pavel se nedal zmást, ačkoliv dobře věděl, že to nebyla touha po pravdě, která se zformovala v jeho otázku.

"Tážete se, co je to hřích? Všechno je hříchem, co se nepohybuje ve věčných zákonech Božích. Všechno, co člověk svévolně a svéhlavě postaví mezi sebe a Boha, je hříchem."

Na to nedovedli odpovědět, ale lid netrpělivě křičel: "Cizinče, pokračuj! Chceme slyšet více o tvém Bohu!"

Pavel znovu pozvedl svůj mocný hlas a vyprávěl o Synu Božím, který sestoupil na zem, aby znovu zažehl ztracené světlo. Apoštol mluvil nyní úplně jinak než dosud. Uprostřed tohoto národa básníků a učenců se sám stal básníkem. Jeho řeč byla překrásná, zaznívala a zvučela, uchvacujíc srdce mnohých posluchačů. Když mluvil o vzkříšení Páně, chtěli se opět někteří učenci posmívat, ale lid je opět netrpělivě napomínal ke klidu. Když Pavel skočil, přišli k němu mnozí prosíce ho, aby promluvil k nim i příštího dne. Veliký zástup doprovázel ho až k domu jeho hostitelů. A stalo se, že žádná místnost nebyla tak veliká, aby mohla pojmout tento zástup lidí, takže Pavel kázal až dlouho do noci na prostranství před domem.

Tak to šlo po mnoho dní. Pak se dal pokřtít radní Dionysus, u něhož byl hostem, s celým domem a kromě toho ještě mnoho urozených i prostých Athéňanů. Věřící zachvátila veliká horlivost, takže všude vyprávěli o spáse, která k nim zavítala. Tu se stali učenci různých škol bdělejšími a vyžadovali, aby Pavel i jim zevrubně pověděl o novém učení. Ale apoštol neměl k tomu valné chuti. To, co zaslechl ze slovních půtek mudrců, se mu nelíbilo. Také poukaz na to, že by se lidé mohli domnívat, že učení neobstojí před jejich zchytralostí, kdyby se zdráhal veřejně je obhájit, nepřicházela u Pavla v úvahu.

A tu jednoho dne řekl Timotej: "Pavle, byli by se tady i v Jeruzalémě stali Řekové věřícími, kdyby byl s nimi Ježíš nemluvil o jejich bozích jejich způsobem?"

Pavel se nad těmito slovy zamyslel. Nebyl sice při tom, ale slyšel často vyprávět, jak Ježíš obdivuhodným způsobem navázal na myšlenkový postup pohanů. Neměl-li by učedník udělat víc, než Mistr? A oznámil, že na Athénském tržišti veřejně obhájí nové učení proti každému, kdo bude mít opravdové námitky.

Lid se hrnul v davech. Učenci seděli v těsném kruhu, vždy z jedné školy pohromadě proti sobě. Uprostřed stál Pavel samoten. Strávil celou noc na modlitbách a jeho prosby byly vyslyšeny. Vycházel z něho obdivuhodný jas, takže zjev ne zcela zdravého muže působil nesmazatelným dojmem. Tatáž jasnost prostupovala vše, co řekl. Neúnavně odpovídal na rozličné otázky. Zpočátku se mužové vyptávali, radujíce se ze slovní potyčky, ale později, během dne, vzrůstalo v nich stále víc a více přání lépe porozumět a jejich otázky se měnily.

Jakmile to Pavel zpozoroval, zaplavila ho veliká radost a všechno, co až dosud řekl ve své dlouhé řeči, shrnul do věty: "Bůh není daleko od jednoho každého z vás, neboť jím žijeme, tkáme a trváme!"

V kruhu se ozvalo souhlasné mručení, které přešlo do hlasitých výkřiků souhlasu. Mužové byli zpiti tím, co směli vyslechnout. Vyzvedli Pavla na ramena dvou mladíků, kteří ho zanesli do domu představeného nejvybranější školy. Tam měl apoštol v kruhu učenců jíst a pít. Chtěl se bránit, když v tom zaslechl šeptající hlas: "Což neseděl i Ježíš s lidmi za stolem?" A on pochopil, že nyní může rozvést dále v jednotlivostech, co prve vyložil zběžně. Přijal nabízená jídla, ale zdráhal se použít vína.

"Tvá víra ti to zakazuje?" tázali se ho.

Potřásl záporně hlavou, ale připojil, že on sám se vystříhá takových nápojů, poněvadž mu to škodí.

"To je pravda", ujal se slova jeden z mužů. "Musíš být opatrný, nevyhlížíš, jako bys byl zcela zdráv."

"Pak tím větší div", řekl jiný, "že jsi mohl po celou dobu vydržel stát a tak dlouho mluvit. Jakého prostředku jsi použil !?"

"Ach mužové", řekl Pavel usmívaje se. "Boží síla je mocná i ve slabém člověku. Čím méně jsme sami sebou, čím méně sami myslíme, tím silněji námi může pronikat Boží síla a pomáhat nám."

Tomu nerozuměli. Nějaký muž planoucích zraků prudce zvolal: "Být závislý na milosti bohů, to se mi nelíbí! Sám chci něco vykonat. Chci to dokázat vlastní silou!"

"Mluvil jsem o Bohu! Nikoliv o bozích", opravil ho klidně Pavel. "Ani já jim nechci za něco děkovat. Ale pověz mi příteli, kdo ti dal tvůj život?"

"Jak to míníš?" tázal se mladík, ale již ne tak prudce.

"Myslím, kdo tě stvořil. Vyvolal jsi se sám do života?"

Ti, kteří seděli poblíž, dali se do smíchu. Mladík pohodil lehkomyslným posunkem hlavou dozadu a řekl: "To je otázka, která se zodpoví sama sebou. Jako by to bylo možné, aby se člověk sám stvořil!"

"Nuže dobře", pokračoval Pavel neúnavně dále, "víš-li, že za svůj život děkuješ Bohu, nebo jak říkáš bohům, proč je ti tak těžké přijmout sílu k životu z téže dobrotivé ruky?"

Mladík mlčel, ale jiný muž zachytil se Pavlových slov a tázal se: "Všichni lidé nemají důvodu děkovat za svůj život. Vzpomeň jen na ubožáky, nemocné, trpící bídou, kde je pak tvůj dobrotivý Bůh?"

Pavel se pak klidně zadíval na tazatele: "Všichni sklízíme jen to, co jsme zaseli." Jeden z učenců ho bouřlivě přerušil: "Držíš tedy s těmi, kteří říkají, že prožíváme řetěz životů. Že se nám v jednom životě dostává odplaty za život předcházející?"

"Právě jsi řekl", odpověděl Pavel. "Věřím, že se člověk ustavičně vrací. Pokud stojí země, neustane střídání mezi létem a zimou, setbou a sklizní. Tak stojí psáno v našich posvátných písmech. Tak také neustane střídání mezi smrtí a novým zrozením."

"Pavle, řekni nám, jsou všichni Židé tak učení?" Pavel se musel usmát. Tazatel se počal obhajovat: "Myslím, věří-li všichni Židé v opakované zrození?"

"Nikoliv", řekl Pavel, "jen nemnozí tomu věří. Zákoníci tomu vyučují jen takové lidi, kteří mají mít vyšší vzdělání a více vědění než druzí. Prostí Židé nevědí o tom ničeho. A přece by bylo zapotřebí, aby se to dověděli všichni lidé", připojil, tiše si povzdechnuv. Jeho myšlenky zabloudily do Palestiny. Ale opět byl rychle zavolán zpět do přítomnosti. Otázka stíhala otázku, takže mužové zapomněli na jídlo a pití. Pavel si byl vědom, že zájem mužů je čistě vědecký. Že nemyslí vůbec na to, aby se starali o spásu své duše. Tím větší byl jeho úžas, když příštího dne mnozí z těch učenců, kteří s ním stolovali, jej vyhledali, aby se jej podrobněji přeptali především na to, zda by se i oni mohli stát stoupenci nového učení.

Korint

A uprostřed nejrušnější práce Pavlovy, dostalo se mu v noci Božího příkazu: "Přenech tuto obec sobě samé, avšak ty jdi dále na jih."

Pavlovi nebylo snadno odloučit se. Zalíbily se mu rozprávky s učenci, kteří mu přinášeli stále nové a nové popudy, ba i prohloubení do slov Ježíšových. Byl nucen ukázat je ze všech stran jako drahocenné klenoty ve třpytu slunce, aby se zjevovaly v nové kráse. Avšak nesměl váhat: Již následujícího dne vyrazil provázen svými průvodci. Po cestě měl čas vyslechnout jejich zprávy o obcích, které navštívili. Jak se radoval, když slyšel o čilém duchovním životě ve Filippi! Kterým směrem má nyní obrátit své kroky?

Po několikadenní pouti stanuli opět na mořském břehu. Slyšeli sice, že je to úzký záliv, ale přesto zůstali nerozhodně stát nevědouce, co činit. Tu kdosi na ně zavolal: "Mužové, nejste to vy, kteří mluvili v Athénách?"

Před nimi stál muž osmahlé tváře a velkých jiskrných očí. Když Pavel přikývl na jeho otázku, muž pokračoval dále: "Nuže, pojeďte se mnou do Korintu, do mé domoviny. I my potřebujeme onoho poselství, které jste přinesli do Athén."

A vzal je sebou na loď. Ležely v ní nádherné pestrobarevné koberce, jimž se Pavel velmi obdivoval. Na svou otázku Pavel zvěděl, že výrobcem koberců je římský Žid, jménem Aquila. Teprve nedávno byl se svou ženou Priscilou vykázán z Říma, poněvadž tam židovští řemeslníci nebyli trpěni. Usídlili se v Korintě. Nyní bylo Pavlovi jasné, na koho se má v městě obrátit a byl veselý.

Město Korint se rozprostíralo v překrásné poloze u moře a zalíbilo se jim ještě více než všechno, co až dosud viděli. Když si vzájemně slíbili, že každému, kdo o to požádá, budou vyprávět o Ježíši, doprovodil je lodník do úzké uličky, kde bylo slyšet stejnoměrné klepání stavu, které povědělo Pavlovi, kdo je zde při práci. Aquila a jeho žena ho vlídně přijali, zvláště když jim Pavel slíbil, že jim pomůže při tkaní koberců. Objednávek na koberce bylo víc, než mohl tkadlec zhotovit. A tak Pavel pilně pracoval za stavem, zatím co Silas a Timotej si hledali práci v židovské obci.

A při práci se Pavel dověděl vše, co potřeboval vědět o židovské obci a o smýšlení Řeků. Při tom i on vykládal o tom, čím přetékalo jeho srdce, takže tkadlec i jeho žena zvěděli v brzku o Ježíši. Byli hluboce dotčeni poselstvím a za to se starali, aby shromáždili každého večera kruh stejně smýšlejících, které Pavel vyučoval. Po několika týdnech dali se všichni pokřtít, blaženi a plni vděčnosti.

Stalo se, že chtěli, aby Pavel veřejně promluvil v chrámě o učení, které jim vyložil v Aquilově domě. Nechť se stane věřícími více Židů. Pavel ochotně svolil a mluvil o každém sabatu. Navazoval na známé a pokaždé o poznání rozšiřoval jejich vědění. Jeho posluchači se radovali z jeho slov, když však dospěl až k hovoru o Ježíši, tu se Židé vzbouřili. Ti, kteří by dále rádi naslouchali, byli přehlušeni a Pavel byl násilím vyhnán ze synagogy. Židé, kteří se dali pokřtít, byli ohrožováni nejhorším způsobem, takže Pavel považoval za nejlepší opustit Aquilův dům.

Byl přijat pokřtěným Řekem, jménem Just. Pavel poslal do židovské synagogy zprávu, že se zde v Korintě věnuje výhradně Řekům a zprostředkuje jim zvěst o Ježíši. Kdo z Židů by chtěl poslouchat, nechť přijde do řecké školy. Ze strachu před kněžími jich přišlo jen velmi málo. Pavel vyučoval již několik týdnů v řecké škole, když ho představený školy Krispus požádal o křest, pro sebe a pro jeho celý dům.

V městě začalo být neklidno. Židé štvali proti Pavlovi a novokřtěncům. Avšak čím více mluvili Židé proti novému učení, tím důležitějším se zdálo být Řekům. I ti, kteří se až dosud drželi lhostejně v pozadí, přáli si slyšet o tom, co zapalovalo hlavy ostatních. Pavel prosil Boha o rozhodnutí, má-li ještě v Korintě zůstat, či má-li jít dále. Byl by rád zůstal, ale chtěl ponechat vše Božímu rozhodnutí a Bůh mu poslal vzkaz: "Pavle, v tomto mám veliký národ, který chci probudit. Neboj se a mluv! Já jsem s tebou, nikdo ti nesmí ublížit. Mluv a nemlč!"

Tu začal Pavel mluvit i na tržišti, tak jako v Athénách a učenci se k němu hrnuli. Židé však nemohli ničeho podniknout a proto se rozhodli, že vznesou žalobu u zemského správce římské provincie. Gallien, zemský správce, bydlel mimo Korint a byl to muž moudrý a spravedlivý. Předstoupili před něho s Pavlem a obžalovali apoštola pro pobouření v městě. Křičeli a zuřili, jeden předstihoval druhého žalobami a výpovědmi. Pavel však stál klidně, opřen o sloup, jako by se ho to netýkalo.

Zemský správce se díval zkoumavě z jednoho na druhého. Jen s námahou potlačil příval slov, který plnil celou budovu. Pak však promluvil: "Milí Židé, já jsem Říman a místodržící této země. Mám soudit v těch případech, kdy bylo jednáno proti zákonům. Ale Pavel se ničím neprovinil! To, z čeho ho viníte, souvisí s vaší vírou, jež není naší vírou. A zde nejsem soudcem. Jděte domů a nechte ho na pokoji."

Židé se chtěli zahanbeně odplížit, když tu u Řeků náhle propukla dlouho a namáhavě utajovaná zloba, zvláště u těch, kteří byli pokřtěni. Zmocnili se nejvyšší hlavy židovské obce a před očima zemského správce ho udeřili. Gallien se odvrátil, jako by to neviděl.

V Efezu

Pavel zůstal v Korintě ještě několik měsíců. Vyučoval v křesťanské obci, jak se jí zde říkalo a křtil. Pak jedné noci přišel Boží příkaz, aby se Pavel vzchopil a nasedl na nejbližší loď směřující ke slunci východu. "Ke slunci východu?" tázal se Pavel. "Co to má znamenat? Až dosud to znělo jen na stranu polední!" Dlouho však nad tím nehloubal. Pán jasně poručil, Pavel prostě poslechl.

Za jitra, sotva se ukázalo slunko, odešel k přístavu a vyptal se, pojede-li nějaká loď na východ. Zjistil, že příštího dne pluje velká obchodní loď na východ k Efezu v Malé Azii. Ano, to bude ta pravá! Pavel se rozloučil s obcí a nabídl, že zde zanechá Silase.

Domnívali se však, že takové pomoci nepotřebují a tak se Silas a Timotej vypravili s Pavlem. Když všichni tři stáli na lodi, přišel i Aquila s Priscilou a s všemožnými ranci i bednami. Ba vzali též i tkalcovský stav. "Pane, vezmi nás sebou! Korint není dosud naší domovem. Snad se dostaneme blíže k Jeruzalému a budeme se tam moci usadit."

V Efezu byli naprosto neznámí, ale jako obvykle se Pavel vyptával i zde na židovskou školu. Dozvěděl se, že Židé zde mají synagogu i školu. Pocestní se vzchopili a šli pozdravit židovskou obec. Pavlův věhlas však pronikl z Ceasareje až sem, takže radost z jejich příchodu byla veliká. Aquila se ženou byli jimi nadšeni a taktéž vřele uvítáni. Postavili tkalcovský stav a Pavel jim pomáhal tkát. Měli štěstí. Právě takové koberce byly velice žádány a musely být ustavičně dodávány na loď.

Když se nyní rozhlásilo, že přišel řecký tkadlec koberců do města, přicházely k němu proudy koupěchtivých a také mnoho zahalečů, kteří se chtěli dívat na práci. Tu jim Pavel začal vykládat slovo a oni mu s radostí naslouchali. V sobotu musel vyučovat v synagoze. Shledal, že malý počet Židů již věděl o Ježíši, ba že byli i pokřtěni, avšak jménem Jana Křtitele. Jeden Žid z Alexandrie, který se stal věřícím, vyučoval v Efezu a mluvil o Ježíši a všechny, kteří toužili po křtu, pokřtil jménem Janovým.

Ale když nyní Pavel pátral dále, shledal, že v Efezu byl ještě jakýsi jeden chrám, v němž se vyučovalo o Ježíši. Jakýsi řecký kupec, který před nedávnem zemřel, dal ho vystavět a sám v něm kázal o Ježíši, jehož znal. Pavel nevěděl ničeho o tomto muži, poněvadž nebyl tehdy mezi učedníky, dal se však dovést do tohoto chrámu. Chrám byl krásný. Zevně se nikterak nelišil od řeckých obětišť, pouze nad portálem nápis provedený řeckým písmem: 'Neznámému Bohu'.

"Kdo nyní káže v tomto chrámě?" tázal se Pavel.

"Apollon Alexandrijský", zněla odpověď.

"Nuže doveďte mne k němu!"

"To jest nemožné, jest mimo zemi, aby kázal po několik měsíců venku. Chceš-li však jít do chrámu, nepotřebuješ k tomu Apolla. Můžeme tě tam dovést sami"

Se zvláštními pocity vstoupil Pavel do chrámu, do prvého chrámu, který nalezl a který byl vystavěn ke cti Ježíšově. Vnitřek chrámu byl důstojný a krásný. Nebyl vyzdoben žádnými sochami, zato oltář zdobily sedmiramenné svícny a na zdi se stkvěl veliký kříž.

"Co má znamenat ten kříž?" tázal se Pavel zaražen.

"Přicházíš z Jeruzaléma a nevíš to?" divili se mužové. Na takovém kříži Ježíš Kristus zemřel! Jemu ke cti jsme zde zavěsili kříž, abychom vždycky vzpomínali na jeho smrt."

Potom požádali Pavla, aby jim kázal. Vyhověl jim v tento den i ve všech následujících. U křtěnců nalezl dětinskou víru. Mnohé však pochopili nesprávně a mnohé, co jim Pavel řekl, bylo jim naprosto nové. Ve svých myšlenkách stavěli Jana vedle Ježíše. Pavel jim však vysvětlil, že Jan Křtitel byl pouze připravovatelem cesty, který volal lid k pokání. Mesiáš, na něhož poukazoval, byl Ježíš Kristus.

"Pak je náš křest bezcenný?" tázal se jeden z mužů.

"Není bezcenný", odvětil Pavel, "poněvadž připravil vaše nitra pro přijetí Ježíše. Ovšem Boží sílu není schopen vám zprostředkovat."

"Nuže, pokřti nás ty sám ve jménu Ježíšově", prosili věřící. Pavel po krátkém uvažování svolil. V okamžiku, kdy vztáhl ruce a položil je žehnajíce na jejich hlavy jménem Ježíše, pronikla je tak mocná síla shůry, že jejich nitra vycítila rozdíl mezi oběma křty. Někteří z křtěnců začali věštit, jiní mluvili a kázali. Všichni však děkovali Bohu, který jim něco takového daroval.

To, co se odehrálo v tomto téměř neznámém chrámě, nezůstalo dlouho utajeno. Daleko za hranice Efezu pronikla zvěst o tom, co se zde stalo. Se všech stran přicházeli Řekové a Židé, chtějíce si poslechnout Pavlovo učení. Přinášeli sebou své nemocné a kde to bylo možno prosili Pavla, aby jim dal něco sebou, co jeho ruka posvětila. Jestliže to s pravou vírou položí na choré místo, jistě se jim uleví. Tehdy žili v Efezu četní lidé, kteří se domnívali, že dovedou konat zázraky. Nevěřili ani v Boha, ani v bohy, nýbrž osvojili si všemožné kouzelné průpovědi a zaklínací formulky, jimiž uváděli lid u vytržení.

Procházeli zemí a nalézali mnoho lidí, kteří jim uvěřili a za své umění si dali dobře zaplatit. Když se tito lidé dověděli o zázracích, které činil Pavel, snažili se odkoupit od uzdravených šátečky a obvazy, domnívajíce se, že tyto hadříky podrží i dále léčivou sílu. Kromě toho si zapamatovali Ježíšovo jméno. Jeden z nich, rodem Žid, v jehož rodině přecházelo kouzelnictví s otce na syna, nechal široko daleko rozhlásit, že dovede okamžitě vyléčit jakoukoliv chorobu. Opatřil si dvě útěrky, které byly Pavlem použity.

Tu přinesli k němu jednoho, který byl posedlý zlým duchem. Tento duch mluvil z muže a nabádal ho ke všem možným špatným a trestným činům. Ti, kteří ho přinesli varovali Žida, že chorý je schopen i násilí a pak, že je velmi nebezpečný. Proto kouzelník vzal svých šest bratří a šel posedlému vstříc. Když chorý spatřil sedm mužů, začal řvát jako divoké zvíře. Všichni, kteří šli sebou se zděsili, ale řevem nemocného bylo přilákáno veliké množství lidí, takže za chvíli bylo celé náměstí plné hustě natlačených lidí. Tu kouzelník poručil zlému duchu, aby byl tiše. Řev sice ustal, ale duch se tázal hlubokým hlasem: "Neznám tě, jménem koho mi chceš poroučet?"

Kouzelník vytáhl jednu útěrku, podržel ji před ním a pravil: "Jménem Pavla, který kázal v Efezském chrámě."

Duch se dal do křiku: "Pavla znám velmi dobře, kdyby zde byl, musel bych ho poslechnout, ale tebe ty zloději, nemohu a nebudu poslouchat! Ty jsi šátek ukradl. Odhoď ho sice ti spálí prsty."

Kouzelník zděšen pustil šátek na zem, ale posedlý se dal do strašného smíchu. Konečně řekl: "Chceš-li, abych tě byl poslušen, musíš mne zaklít něčím silnějším."

Kouzelník, chvěje se na celém těle, promluvil: "Nuže, jménem Ježíšovým poroučím ti, vyjdi z tohoto muže!"

Ještě ani nedořekl, když z muže opět výhružně promluvil duch: "Jak se opovažuješ vzít do úst jméno, jež jest nejsvětější mezi všemi nebesy? Sám se postarej o to, aby ses za to zodpověděl tam, kam tě nyní pošlu!" Při těchto slovech vrhl se posedlý na kouzelníka a zardousil jej. Všech šest bratří zbil tak silně, že položiví a zkrvavení utíkali odsud.

Dav zachvátila panika. Část lidí uteklo, většina však zůstala stát kolem a chtěla vidět, co se bude dále dít. Když sedm kouzelníků opustilo náměstí, nemocný se ztišil. Nechvěl se o nic méně než kolemstojící, ale zvolna nabýval sebevládu. Najednou zaprosil tichým hlasem: "Doveďte mne k Pavlovi."

Doprovodili ho do chrámu a oznámili Pavlovi, co se stalo. Když Pavel vše zvěděl, vnesli nemocného dovnitř. Tu padl před Pavlem na kolena, vztáhl k němu prosebně své ruce a zvolal: "Pavle, služebníku Boží, očisti mne!"

Tu Pavel Ježíšovým jménem poručil duchu a duch uposlechl. Kolemstojící později vyprávěli, že jim bylo, jakoby kolem nich zavanul silný vítr, jiní vyprávěli, že spatřili vzlétnout bytost podobnou stínu. Pavel řekl lidem, kteří k tomu všemu přihlíželi, že zázrak může být vykonán jen jménem Ježíšovým, poněvadž síla k tomu potřebná je mu darována Bohem. Kdo bere jméno Ježíšovo nadarmo a nemá při tom pravé víry, ten musí zahynout tak, jako onen kouzelník. A dále jim vykládal, že není žádných kouzel a čar. Kdo nepřichází ve jménu Božím, ten se vydal na pospas temným silám. Pustit je k sobě, znamená, že se sám vydává nadvládě těchto temných sil. Všech se zmocnilo rozechvění. Od onoho dne se zdráhal Pavel žehnat předměty.

Pověst o tom, co se zde stalo, se velmi rychle rozšířila. Všichni ti, kteří čarovali a činili domnělé zázraky, od té doby zneklidněli. Vyhledali Pavla a vyptávali se ho. On jim však nemohl pomoci, dokud sami neopustí nesprávnou cestu. Po týdny k němu přicházeli a byli stále znovu odmrštěni. Teprve pak se rozhodli k vážnému kroku. Snesli všechno co měli, kouzelné knihy, pergameny, čarodějné hůlky i znamení a donesli to Pavlovi. Ten dal na Efezském tržišti zapálit oheň a tyto věci vrhnout do plamenů. Kolem stál němě dav. Pak Pavel všechny vyzval, aby s ním šli do chrámu. Tam mluvil o Ježíši, jako nikdy dosud. Jeho řeč byla tak uchvacující, že byli zasaženi až do hlubin srdce. Kouzelníci se dali pokřtít.

Zpáteční cesta

Krátce po těchto událostech, dostal Pavel příkaz od Boha, aby navštívil obce v Makedonii. Okamžitě se připravil na cestu, ale nikdo mu nemohl povědět, kdy popluje loď směrem k Bethoi. Může to trvat i několik měsíců, než se naskytne taková příležitost. Kdyby se však Pavel odhodlal přepravit se do Athén kupeckou nákladní lodí, pak by mohl svůj odjezd uskutečnit za dva dny. Pavel se rozloučil se všemi, kteří se mu stali v obci zvlášť milí a vybral si několik křtěnců, aby ho doprovodili. Silase nechal v Efezu. Den před odjezdem, když se Řekové domnívali, že již město opustil, vypuklo veliké povstání.

V Efezu žil zlatník jménem Demetrius, který provozoval čilý a dalekosáhlý obchod s malými napodobeninami Dianina chrámu. Tento malý chrám i sochy Diany byly zhotoveny ze stříbra a těšily se velké oblibě. Muž se obával, že tento prodej stříbrných chrámů zanikne, rozšíří-li se nové učení, které potlačí uctívání Diany. Domníval se, že tuto citelnou ztrátu jeho měšec neunese. Čekali jen na to, až Pavel opustí město. Svolal všechny zbylé zlatníky a všechny ty, kteří se jakýmkoliv způsobem účastnili obchodu. Předložil jim, jaké škody jim přinese nové učení, jež tak nežádoucně proniklo do města. S pokřikem a lomozem táhl se svým zástupem ke křesťanskému chrámu. Těžkými kameny chtěli zničit všechno, co se dalo zničit. Při tom ustavičně vykřikovali: "Mocná Efezská Diana!"

Věřící, jichž byla většina, bydleli kolem chrámu, slyšeli pokřik i slova a byli si jisti, že všechno je namířeno proti svatostánku. Neohroženě spěchali na ulici a postavili se proti buřičům. To se však neobešlo bez dalšího rámusu, takže v krátkosti byl celý Efez plný hlomozu a vřavy. Jakmile se to doneslo k sluchu představených města, rychle spěchali a snažili se lid uklidnit. Potají však poslali k Pavlovi stráž a dali ho zajmout, aby nebyl zatažen do povstání a nebylo mu snad ublíženo. Pavel se marně snažil dostat ke svým. Stráž měla příkaz a nepustila ho.

Teprve po několika hodinách byl opět zjednán klid a velitel žoldnéřů dal uvěznit Demetria jako původce zmatků. Ostatní vzbouřenci byli posláni domů, museli se však zavázat, že si úplně zodpoví to, co učinili v případě, že by pověst o tom pronikla až do Říma a že by město mělo za to pykat.

Pak přišli představení města k Pavlovi, aby ho o všem vyrozuměli. Přijal je však velmi nemilostivě. "To se mi ještě nikdy nestalo", řekl opanovávaje se, "aby ti, kteří si říkají, že jsou mými přáteli, mne drželi v zajetí a zbavili mne svobody: Já musím mít možnost, abych šel tam, kam chci a mohl činit to, co považuji za správné."

"Příteli, řekl zcela pokojně představený města. "Neznáš Řeky. Tvá přítomnost by byla vzbouření jen zhoršila, protože všichni tito lidé se bouřili a vemluvili si, že jsi je poškodil a že musíš za to pykat svým životem. Pak bychom tě nemohli ani my ubránit."

"Co záleží na mém životě", namítl prudce Pavel. "Dosud jsem nikdy zbaběle nejednal!"

"Ó Pavle, ty se můžeš ještě ptát? Co záleží na tvém životě?" řekl jeden z vůdců vyčítavě. "Bůh tě poslal a posílá tě dále. Tvůj život nepatří jen tobě, nýbrž službě. Jestliže jsme tě zachránili, tedy jsme tak učinili Bohu."

Tu Pavel hluboce zahanben zmlkl. Později, když se loučil, vyslovil mužům svůj dík: "Byli jste moudřejší mne."

Příštího dne odplul s pěti průvodci do Athén, kde se však dlouho nezdržel. Poněvadž i odtud neodjížděla žádná loď směrem Beroi, rozhodli se, že onu cestu vykonají po souši. Byla to sice delší cesta, ale Pavel vbrzku poznal, proč ji musel podniknout. Za své pouti nádherným slunečním svitem, krásnými obdělanými krajinami, měli učedníci dost času pohovořit si o mnohém, vyvolat si znovu všechny možné vzpomínky, které byly příliš drahocenné, aby směly být zapomenuty. Žádný z nich neputoval kdysi s Ježíšem. Představovali si, jak nádherné to asi muselo být. Bylo jim skoro líto, když jednoho večera spatřili před sebou Beroi. Pak však se vraceli opět k vědomí, jak veliké požadavky byly na ně kladeny. Všude rostly obce, všude čekali věřící na křest.

Pavel uspořádal ze základu nové rozdělení úřadu v obci a po příkladu obce v Athénách, jmenoval nejvyšší z kněží biskupy. Jim byla celá obec podřízena. V každém místě, které nyní navštívili, přidávalo se k nim stále více stoupenců, kteří je doprovázeli. Pavel vyslovil totiž úmysl, odebrat se do Jeruzaléma na velikonoční slavnost a to tak mnohé vábilo.

Jednoho dne dorazili do Filippi se silným zástupem lidí. Tam byla radost zvlášť veliká. Zanechal zde jen několik věřících a nyní zde na něho čekala veliká uspořádaná obec. Vypravili pro něho a pro jeho průvod loď, aby se co nejrychleji dostali do Efezu. On však spěchal do Jeruzaléma. Do Efezu a okolí poslal poselství, že věřící ho zastihnou v Milet.

Když tam přistál očekávali ho tam jeho stoupenci ve velkém davu. Prosili ho, aby k nim příštího dne promluvil. Slíbil a v noci pak přemýšlel o tom, co vlastně má mužům říci. A tu ve svém nitru zaslechl naprosto zřetelná slova: "Pavle, rozluč se s nimi, tvá noha již nikdy nevkročí na tuto zem!"

Nyní věděl co má říci. Klidně ráno předstoupil před čekající davy a vyprávěl jim o Ježíši, Synu Božím, Synu Nejvyššího. Pak je napomenul, aby byli pevni ve víře, ať přijde cokoliv. "Milí bratři", pokračoval, "učil jsem vás, jak jsem nejlépe uměl, ba ještě lépe, poněvadž mi Duch Boží vnukl slova, kterými jsem k vám měl promlouvat. Byli jste probuzeni Duchem Božím a zavoláni k novému svazku. Pevně se ho držte. Vím, že se již nikdy tváři v tvář nespatříme, poněvadž mne to nutí, abych šel do Jeruzaléma. Jaký úkol tam na mne čeká, nevím. Duch Boží mně řekl, že se blíží konec mé pouti, avšak že tento konec bude násilný.
"

Všichni se zalekli a prosili, aby se dobrovolně nevydával do nebezpečí. Nechť zůstane u nich v jejich středu a bude v bezpečí.

"Milí bratři, jak bláhová je vaše řeč", začal Pavel znovu. "Domníváte se, že byste mne mohli lépe ochránit než Bůh? Jestli On rozhodl, abych umřel jako jeho svědek, co si mohu lepšího přát? Zemru rád, poněvadž vím, kam jdu. Zemru však klidně, poněvadž vím, že vy, moje děti v duchu, v pokoji a svornosti lnete k Bohu, zvěstujíce drahé jméno Ježíšovo!"

Jiného základu nemůže nikdo položit ke svazku s Bohem. Ježíš, jehož jmenujete Kristem, je základem, na němž vzroste vaše víra, která je nádhernější než všechno, o čem lidé až do této doby věděli. Jest prosta ustanovení a omezení. Pečujte o to, aby takovou zůstala. Jen tehdy, udržíte-li víru čistou, prostou lidského přimíšení, může vás dovést vpravdě k Bohu. Chraňte se každého slova, které byste chtěli přidat, nebo ubrat. Žhnulo by ve vaší duši, takže byste nedosáhli klidu, pokud by jste to opět nenapravili!"

Všichni to ochotně slíbili. Pavel pak klekl a s ním celé shromáždění. Pozvedl ruce, modlil se a poručil jejich duše Bohu. Potom jim požehnal a rozloučil se s nimi. Oni však plakali a bědovali, nemohouce se utěšit.

Příštího dne vstoupil na připravenou loď, která jej zavezla do Caesareje. Cestou mnohokráte zastavili, poněvadž obce, které zde byly tu a tam roztroušené, toužily spatřit Pavla. Ale na žádném místě se dlouho nezdržel. Pohánělo ho to do Jeruzaléma.

V Caesarei vyhledal Pavel se svými průvodci Filipa, který se zde usadil a obýval se svou ženou a čtyřmi dcerami skvělý dům. Jakmile Pavel dům uviděl, zaplavila ho nevole. "Bylo Ježíšovým úmyslem, aby Jeho učedníci trávili svůj život v pohodlí?" Ale přemohl se a nevyslovil, co chtěl říci. Rozhodl se však, že počká, až najde ostatní učedníky v Jeruzalémě.

Když večer seděl se svými hostiteli u večeře, přišel jeden muž jménem Agalus, který dovedl věštit. Spatřil odložený Pavlův pás. Otočil ho kolem své ruky a pravil: "Ten, jemuž tento pás patří, bude svázán a zemře!"

Všichni, kteří to slyšeli, se zalekli, ale Pavel se smál a pravil: "Jednou musím zemřít, to je jisté. A nevadí mi, budu-li před tím zajat a spoután. Jestliže mne Bůh uznal za hodna, abych pro Něj žil i pro Jeho Syna Ježíše, našeho, Mistra svědčil a zemřel, rád půjdu svou cestou až do konce."

Z Jeruzaléma přišli však učedníci, kteří naléhali na Pavla, aby do Jeruzaléma nechodil. Je velké rozladění proti němu, poněvadž Židé zjistili, že křtil Řeky přímo, aniž by je dříve podrobil židovskému zákonu. Pavel se však nedal zmýlit. "Mluví-li něco takového, pak je dvojnásob nutné, abych se postavil před ně a řekl jim, proč jsem tak jednal. Nečiňte mé srdce svými řečmi ještě těžším."

A tu se dali všichni do pláče a naříkání, až to bylo na Pavla příliš mnoho. Zkrátil svůj pobyt a již příštího dne se vydal na cestu do Jeruzaléma. Doprovázelo ho tam mnoho věřících z Caesareje a zavedli ho do domu jednoho křesťana, kde se jemu i jeho společníkům dostalo vlídného přijetí.

V Jeruzalémě

Příštího dne se vypravil Pavel pozdravit Jakuba, bratra Pánova, protože nevěděl, kde se Petr s Janem zdržují. Při tom zpozoroval, že bezděky učinil to nejsprávnější, neboť Jakub platil za hlavu obce, jelikož byl Ježíšův bratr. Pavel byl radostně přijat a Jakub hned svolal nejstarší obce, aby se sami od Pavla dověděli, jak se mu dařilo.

Vyprávěl jim, jak ho Bůh svými rozkazy vedl a jak jim pomáhal ve všech těžkostech a oni velebili Boha a děkovali mu. O svých úspěších se Pavel mnoho nezmiňoval, takže ho jeho průvodci častěji přerušovali, aby připojili, jak bylo požehnané Pavlovo dílo i slova. Ale Pavel tomu nechtěl a napomínal je, aby mlčeli. Tu řekl Jan, svým poněkud pomalým, vlídným způsobem: "Pavle, je to naprosto správné, řekneš-li nám více o tom, co Bůh tebou projevil, nebo co jsi směl pro lidi vykonat. Není však o nic méně cenné, co ostatní vypráví o tvé práci. A kdo to může lépe učinit, než ti, kteří byli tebou přivedeni na správnou cestu?"

Dva dny musel Pavel vyprávět a podávat zprávy. Pak žádal, aby mu i bratří pověděli, co je mezi nimi nového, co prožili a kde pracovali.

Z původních apoštolů byli na živu jen nemnozí. Lebeus byl již před léty zabit při jakémsi povstání. Sám se držel vždy v pozadí a pečoval jen o tělesné blaho učedníků. Ale jednoho dne, když Židé veřejně hanobili Ježíše a rozšiřovali o něm všemožné nepravdy, uchvátil ho hněv a on skočil doprostřed mezi ně. Domnívali se, že je chce napadnout a před očima ostatních ho ubili. V tom se vrhli mezi ně někteří římští úředníci, dřívější zaměstnanci Markovi a postarali se o to, aby se ostatním učedníkům nestalo příkoří. Židé však museli pykat za to, že pro svoji nesnášenlivost ve věcech víry způsobili veřejné pohoršení. Po této události mohli učedníci dlouhý čas pracovat nerušeně a v klidu.

I Šimon Zelotes zemřel. Někdejší horlitel se stával stále tišším a tišším. Bratři se u něho neustále scházeli a tak to ani nepozorovali, ale ti, kteří přišli z venku, to pozorovali a divili se tomu. Jednou se ho Petr na to přímo tázal: "Řekni mi Šimone, proč tě již neslýcháme skoro ani mluvit?"

Jednoho dne se Šimon těžce roznemohl. Každé vydechnutí, ba skoro každé slovo mu způsobovalo bolest. Na bouřlivé otázky učedníků, proč jim to neřekl a zamlčel svou nemoc, odpověděl s milým úsměvem: "Věřím tomu, že tomu tak musí být. Vzpomeňte jen, jak často jsem horlil a mluvil předčasně. Nyní jsem donucen mlčet a děkuji Bohu, že mi dává příležitost odpykat své nesprávné jednání." Nedovolil ani, aby někdo z učedníků vztáhl na něho ruce a to ve snaze zmírnit mu bolesti. Měl za to, že Bůh sám mu je odejme v pravý čas. Jeho konec byl míruplný.

Pavel přemýšlel: Horlitel pokojně zemřel. Zdrženlivý Lebedeus byl zabit v šarvátce. Jak je to zvláštní a svoje myšlenky vyjádřil také slovy. Mnozí z učedníků již o tom také přemýšleli. Všichni byli toho mínění, že v tom mají nalézt nějaký zvláštní smysl. Ale Petr řekl: "Milí bratři, věřím, že si máme vzít z toho naučení, abychom pamatovali v každý čas, ba v každou chvíli na svůj konec. Půjdeme-li odtud s pohledem upřeným ke svému Pánu, pak bude náš odchod požehnán, jako těchto dvou, tak rozdílných učedníků."

Petr byl vlastně ustavičně na cestách. Navštěvoval buďto sám, nebo se svým synem Ondřejem okolní obce a byl jimi považován za duchovního vůdce.

Matouš, někdejší celník, velmi zestárl, takže již nemohl cestovat. Vzal k sobě několik mladších stoupenců, jimž předříkával, co mají zaznamenat z Ježíšových skutků a řečí. To, co Markus kdysi napsal a co Maria z Bethanie z příkazu učedníků opatrovala, zdálo se jim příliš strohé.

Slovo Bethanie probudilo v Pavlovi myšlenku všelikého druhu. Ptal se na sourozence a dověděl se, že jen Maria zůstala na živu a se svou věrnou služebnicí Phyrgou vede tichý život, zasvěcený lásce k bližnímu. Nikdy se na ni nikdo neobrátil nadarmo, kdo prosil o radu, pomoc či útěchu.

V Bethánii

V Pavlovi se najednou probudila veliká touha odejít do Bethánie. Řekl to učedníkům a oni mu porozuměli. Nikde jinde by neslyšel tak čistou zvěst o Ježíši, on, který Mistra nikdy nepoznal. Jaká touha musela plát v jeho srdci. Nechali ho odejít a všechny další rozmluvy odsunuli na pozdější dobu.

Samoten ubíral se zpáteční cestou. Jeho duše se obírala myšlenkami, jak často asi Ježíš kráčíval touto cestou. Bylo mu, jakoby zde musel najít stopy Božské přítomnosti. Tak dospěl do Bethanie a byl Marií přijat co nejvlídněji. Řekl ihned - bez okolků, proč přišel a ona mu porozuměla. Sedli spolu do přístavku u domu, zakrytého květinami, v němž Ježíš tak rád odpočíval a Maria začala tichým láskyplným hlasem vyprávět o Božském Mistru.

V Pavlově duši se vynořil zcela jiný, nový obraz. Ježíš mu byl až dosud prostředníkem pravdy shůry, mocným nositelem světla, pomocníkem, ale i tím, na němž se lidstvo mělo samo soudit. Nyní ho viděl kráčet nad světem jako ztělesněnou Boží Lásku, jediného čistého v tomto hříšném světě, který neměl pochopení pro hřích a vinu, jen slitování.

Když Maria viděla, že je takto pochopena, pronesla z pokladů svých vzpomínek mnohá slova, mnohou, téměř nepatrnou událost, jíž až dosud opatrovala jako skrytý, drahocenný klenot. Rozestřela je před Pavlem, společně s ním pohroužejíc se do vzývání. A v jeho duši, plamenné duši, která znala vždy jen plamenné nadšení, hněvnou spravedlnost a sršící výmluvnost, vyrostlo něco úplně nového: Pochopení pravé lásky, té čisté, která sestoupila k zemi v Synu Boží!

A z Pavla vyhrklo: "Maria, čím by byl svět bez lásky? Všeho, všeho můžeme postrádat, ale bez lásky bychom byli chudí jako žebráci!"

Nemusel Marii vykládat, že nemyslí onu ubohou, špatně chápanou a špatně používanou lásku lidí. Věděla, co se v něm probudilo k životu. "Ano, Pavle, láska je to nejsvětější, co nám Bůh mohl poslat. Co jest víra bez lásky? Nebo dílo, byť by bylo i vytvořeno ve jménu Božím, kdyby mu však scházela láska?"

Ještě dlouho hovořili o tom, co naplnilo duši Mariinu, od té doby co směla spatřit Ježíše a co nyní Pavlovi sama zjevila. To ho již neopustilo. Dnem i nocí přemýšlel o nových myšlenkách. Pak jednoho dne napsal svým korintským, kteří mu byli ze všech obcí nejmilejší, plamená duchaplná slova o lásce, která pochází shůry a vzhůru vede. A Maria četla tato slova a její duše se radovala, že Pavel našel to, co mu dosud chybělo. Viděla, že on byl největším z učedníků Páně, on, který ho nesměl prožít a jemuž se pak zjevil.

Jen těžce se nyní Pavel odtrhl od tiché říše míru, jež ho tak bohatě obdarovala. Ale učedníci poslali zprávu, že v Jeruzalémě je nepokoj. Židé zjistili Pavlovu přítomnost. Vždy nanovo se ho zde ujmuli ostatní učedníci. Byl čas, aby se sám obrátil proti všem námitkám a ohradil proti všem obžalobám.

Ráno po svém návratu do Jeruzaléma šel s nimi do chrámu. Jako požár se o tom roznesla zvěst mezi vysokým kněžstvem a zákoníky. Neodvážili se však povstat proti němu, poněvadž on plnil všechna ustanovení. Během obětí a dalších bohoslužeb si vedl tak, jak tomu byl jako Žid zvyklý. Tento klid, který ve skutečnosti klidem nebyl, trval několik dní. Pak se objevili Židé z Asie, poznali Pavla a zahájili proti němu divokou kampaň. "To jest on, který křtí židovské děti, aniž by je dříve obřezal. Považuje za rovnocenné i pohany a odstranil Mojžíše i proroky!"

Nyní měli zákoníci důvod napadnout Pavla. Jejich zlověstné hlasy se změnily v hukot, takže chrám Boží se ozýval jejich křikem a vzpourou. Spor se táhl i dále do ulic, ačkoliv ani Pavel, ani učedníci neřekli slova obhajoby. Pouliční hlídky to ohlásily ihned římskému setníkovi, který přispěchal na místo s četou žoldnéřů. Objevil se před chrámem právě v okamžiku, když pobouřený dav vyhodil Pavla a jeho stoupence z chrámu a zavřel chrám. Skočil rychle mezi ně a vyrval Pavla zuřícímu davu, který by ho ušlapal a ukamenoval.

"Židé", křičel pobouřený setník, "co to je s vámi! Tolik nesváru jsem nenalezl ještě nikde a vždycky jsou to jen ustanovení víry a spory o ně, které vám tak rozpalují hlavy. Bude nejlépe, odevzdáte-li mně klíč, kterým jste právě zamkli bránu. Budete-li vyobcováni na několik měsíců z chrámu, budete mít dost času, abyste mohli lépe přemýšlet o svých ustanoveních. Toho však", obrátil se na Pavla, který stál před ním v rozedraném obleku a s rozcuchanými vousy a vlasy, "vezmu sebou, aby se jeho vina prokázala." Pokynul žoldnéřům, aby Pavla spoutali, museli ho však donést až k ležení polního hejtmana, poněvadž útok zběsilých lidí byl přílišný. Pavel nemohl učinit ani kroku, aby nebyl napadán.

Slova setníkova, místo aby Židy přivedla k rozumu, rozpoutala tím větší zběsilost. K vůli takovému ničemníkovi jim měla být zakázána návštěva chrámu! Doprovázeli žoldnéře až k ležení a jen s námahou a použitím násilí mohli být udržováni v patřičné vzdálenosti. Ale setník hodlal jednat s Pavlem zkrátka a tázal se: "Nejsi vůdcem bandy lupičů, který odešel na poušť do Egypta, aby zde se svou tlupou ohrožoval zemi kolem dokola?"

Pavel na to klidně odpověděl: "Jsem Pavel z Tarsu na Sicílii, rodem Žid, ale milostí Boží poznal jsem Ježíše Krista, o němž nyní káži a zvěstuji lidem o nové smlouvě, kterou Bůh uzavřel s lidmi."

Tu setník pokynul, aby Pavlovi byla pouta sňata. Když se tak stalo, vyzval ho, aby mu vyprávěl nejen o sobě, ale i o novém učení.

Židé, kteří s křikem projevovali svůj nesouhlas, byli napomenuti ke klidu a násilně vypuzeni z ležení. A Pavel začal vyprávět o všem co se mu přihodilo. Během vypravování pozoroval, jak setník napjatě poslouchá. Mluvil stále horlivěji a líčil, jak ho Bůh vytrhl z jeho slepého běsnění a povolal ho, aby celému světu zvěstoval o Kristu.

Mezitím však se Židé opět vetřeli až do ležení. A když Pavel mluvil o tom, jak ho Bůh poslal k pohanům, aby se i jim dostalo spasení, počali Židé hlasitě povykovat, žádajíce, aby byl Pavel usmrcen. K tomu se právě nahodil vrchní velitel, který vjížděl do ležení s malou četou žoldnéřů. Již z dálky slyšel křik a poháněl svého oře, aby zjistil příčinu pobouření. Tu nalezl pobouřené, jež stáli kolem obžalovaného v hustém davu. Dav zuřil a žoldnéři k tomu nečinně přihlíželi. To velitele popudilo. Poručil, aby byl lid z ležení násilím vytlačen. Zajatce nechť svážou, potrestají a dají do vězení. Zítra se vyptá, z čeho byl obžalován.

Trvalo to dosti dlouho, než byli nepoddajní židé zahnáni. Když se však žoldnéři hotovili svázat Pavla, řekl tento klidně, ale hlasitě: "Je to správné udeřit Římana? Vždyť ani nevíte, jestli zasluhuji trestu!"

Tu se setník zalekl a spěchal oznámit veliteli Pavlova slova. Tento přišel a prohlížel si Pavla. Vypadal jako Žid, o tom nebylo žádné pochyby, ale přesto se ho tázal: "Řekni mi poctivě, jsi skutečně Římanem?"

"Jsem Římanem od narození!" zněla klidná odpověď.

"Jak to přijde, že vypadáš jako Žid?" opáčil setník.

"Moji rodiče jsou Židé, já jsem se však narodil v Tarsu jako římský poddaný."

Na to velitel nařídil, aby byla zajatci sňata pouta a aby byl zaveden do místnosti, kde by mohl přečkat noc. Ráno dal velitel zavolat nejvyšší zákoníky, aby zjistil, co mají proti Pavlovi a z čeho ho obviňují. Příštího jitra, dříve než mohli být zavoláni, stáli zákoníci před ležením a žádali si mluvit s velitelem. Dal je zavolat a přivést i zajatého, avšak volně a nespoutaného.

Pavel stál v paprscích jitřního slunce, které mu připadalo po noci strávené v temnu dvojnásob jasné a díval se na své žalobce. Mnohé z nich znal a viděl, že s nimi přišli i farizeové a saduceové, ačkoliv byli jinak nejednotní. Musel vzpomínat na to, jak se i proti Ježíši stali z nepřátel přátelé jen, aby mohli Syna Božího zničit. A to, co jednoduše cítil, musel také nahlas vyslovit: "Nejvyšší Izraeli!" zvolal zvučným hlasem, takže ho mohl každý slyšet, "jak to přijde, že vás nalézám tak svorné, ačkoliv se jindy jeden druhému vyhýbáte? Domníváte se, že je k tomu zapotřebí vás všech, abyste našli nějakou vinu, již byste mohli na mne uvalit? Stojím zde v Božím světle", vzhlédl vzhůru ke slunci, "a v síle Boží. A Bůh je mocný. . ."

Dál se nedostal. Ananiáš, velekněz, nařídil jednomu nejblíže stojícímu, aby Pavla udeřil přes ústa. Ale Pavel zvedl ruku dříve, než mohl muž přiskočit a tento, rudý studem, upustil od svého úmyslu. "Ty se domníváš, že jest možno pravdu zabít políčkem? Chceš být nejvyšším v Izraeli a tak bláhově si počínáš? Lidé, slyšte mne! jsem obžalován, že jsem kázal o Ježíšově vzkříšení."

Řekl to proto, poněvadž saduceové nevěřili ve vzkříšení. Stalo se jak předvídal: Saduceové začali křičet a zuřit. Farizeové křičeli taktéž, obhajujíce svou víru ve vzkříšení. V několika minutách byl boj o spornou otázku v plném proudu. Vojáci se tomu museli smát. Velitel nařídil, aby byl Pavel opět odveden, aby nebyl zraněn v potyčce, která se rozvinula. Klidně nechal lid dále zuřit.

Ani nezpozorovali, že předmět jejich sporu zmizel. Když se dost vykřičeli, chtěli se opět společně vrhnout na Pavla - a tu jeho místo bylo prázdné. "Vy jste ho nechali uprchnout", křičeli celí bez sebe, zapomínajíce při tom na povinou úctu k veliteli. Ale ten se jen smál a řekl jim: "Pavel jest dostatečně chráněn a sice tam, kde se ho vaše ruka nemůže zmocnit. Je to vždycky tak, kde se dva hádají, třetí se jim směje. Židé, děkuji vám, den začíná velmi dobře a vesele."

Židé se rozlítili a zapřísahali se, že Pavel musí zemřít. Opustili ležení a shromáždili se daleko odtud na pokraji lesa. Tam se někteří z nich zapřísahali, že neostříhají svého vlasu a nedotknou se potravy, dokud nebude Pavel usmrcen. Druhého dne chtěli vyvolat ve městě povstání a až se žoldnéři dostaví do města, přepadnou ležení a zmocní se Pavla.

Tento plán vyslechl jeden z mladých chrámových sluhů, který se k nim nepozorovaně přiblížil. Byl pokřtěn a lpěl na Pavlovi, se kterým byl mimo to i spřízněn. Nenápadně se vrátil zpět do ležení a žádal, aby směl hovořit s velitelem. Tomu vyložil záměr, který vyposlechl. Setník se zarazil a šel záležitost ohlásit svému veliteli. "Musíme se postarat, aby se Pavel dostal pryč", mínil velitel. Nejlépe bude, pošlu-li ho k zemskému správci do Caesareje Felippovi (v dějinách chybně nazýván Folips), je to rozumný muž. Bylo by škoda, aby Pavel trpěl, neboť co kázal, je pravda. Já sám bych chtěl o tom slyšet mnohem více."

Pod pláštěm noci byl Pavel odveden do Caesareje a předán zemskému správci. Veleknězi však velitel vzkázal, že Pavel byl odstraněn, a že si Židé mohou ušetřit námahu, chtějí-li ho z ležení odvést. Nechť jsou jen opatrni. Mnoho žalob svědčí proti nim.

Zemskému správci to nebylo vhod, když mu žoldnéři Pavla předali. Žil v Caezarei ve své krásné vile, tak pohodlně a daleko vzdálen všeho shonu. A nyní byl přenesen spor a hlomoz i sem k němu. A poněvadž zde již Pavel jednou byl, nedalo se na tom ničeho měnit. Felippo se rozhodl, že se na žádný způsob neukvapí. Dal sice apoštola hlídat, avšak nespoutaného a bez okovů. Zákoníkům oznámil, mají-li nějakou žalobu proti Pavlovi, nechť se během pěti dnů dostaví do Caezareje.

Když Židé tuto zprávu obdrželi, bylo jejich ohromení veliké. Tím se Pavel vymkl jejich moci. Ujal-li se věci sám Felippo, tedy věc naprosto přešla do rukou Říma. Tím by byla jejich nejostřejší obžaloba, že Pavel odňal Židům spásu a dal ji pohanům, neúčinná. S tím se před Felippa nesmí odvážit. Co mají dělat? Co mají před Římanem vypovídat? Tu připadl Ananiáš na myšlenku, jež mu připadala znamenitou a sice že si zaplatí římského mluvčího, který by jejich při vedl římským způsobem. Souhlas byl všeobecný.

Ananiáš se odebral a šel k Římanu Tertulliovi. Přednesl mu svoji žádost a když se ho Říman posměšně tázal, je-li to opravdu vše, trochu se zarazil. Z takové nepatrné skutkové podstaty není možno udělat pravoplatnou obžalobu. Pavel neučinil ničeho, za co by zasloužil trestu! Ananiáš však naléhal na Tertullia tak dlouho, až svolil. Nechtějí-li židé jinak a jsou-li ochotni obrátit peníze a vážnost za ztracenou věc, jemu to zůstane lhostejné. On je varoval.

Odebral se tedy s nejvyšším veleknězem Židů do Caezareje, před Fellipa. Když zemský správce uslyšel, že přišel také mluvčí, který byl považován za jednoho z nejlepších, byl vzrušen. Nyní se mohlo z nudné záležitosti vyvinout přece něco zajímavého. Dal rychle zavolat Pavla, který se volně a nerušeně pohyboval v domě Felippově. Když apoštol vstoupil do rozlehlého sálu, v němž měla být projednána žaloba, shledal, že jest přeplněna zákoníky a zvědavci. Na Felippův pokyn zaujal místo po boku zemského správce, jak bylo zvykem, na lavici v pozadí sálu mezi žoldnéři.

Tertullius povstal. Jeho výmluvnost byla veliká a byla by Pavla jistě stála život, kdyby byl mohl na něho vznést skutečnou žalobu. Takto se musel omezit pouze na to, že vylíčil Pavla jako škůdce, který z úmyslu nepřátelského pobuřuje židovský národ. "Kamkoliv vkročí, všude je vzbouření!" To bylo vše, co mohl Tertullius říci.

Obveselený Fellipo se obrátil na Pavla. Nyní měl mluvit on. A Pavlova řeč nebyla o nic méně duchaplná, než řeč věhlasného řečníka. Byla jen proniknuta jiným duchem. "Felippo, zajisté jsi slyšel, že jsem byl v Jeruzalémě teprve po několik dní, když Židé z Asie proti mně poštvali zákoníky. Co mně vytýkali, že jsem z Řeků a Římanů, jejichž rodiče mě prosili, abych je pokřtil, neučinil napřed Židy!"

Felippo jej se smíchem přerušil: "To, že chtěli skutečně na tobě? Mezi mými služebníky je starý černoch, který vzývá dosud své staré modly. Kdyby šlo podle názorů Židů, musel by černoch, aby se mohl státi křesťanem, uvěřit nejdříve na naše, tedy na římské bohy. Potom bys z něj musel učinit Žida a teprve pak by mohl přijmout křest! Možná, že by byl do té doby mrtev!"

Felippo se smál z plna hrdla a s ním všichni, kdož nebyli zákoníky. Ba i Tertullius měl co dělat, aby se zdržel smíchu. Pak se Felippo zeptal, mají-li Židé ještě něco jiného proti Pavlovi. Ohromná veselost, kterou sami vyvolali, je však úplně zmátla, takže si na nic jiného nemohli vzpomenout. Tertullius musel proto potvrdit, že jejich obžaloba je vyčerpána.

"Nuže neshledáván na Pavlovi ničeho, co by bylo hodno odsouzení", rozhodl Felippo. "Nemohu ho však propustit na svobodu, pokud nepromluvím se setníkem Lysiem, který ho ke mně poslal. Snad tento přednese nějakou jinou žalobu. Do té doby nechť Pavel setrvá v mém domě jako host." S těmito slovy se rozloučil se Židy, ale Tertullia pozval na několik dní k sobě, aby v tomto případě vyslechl jejich názor.

Felippovou chotí byla Židovka, jménem Drusila. Říman se s ní oženil, poněvadž byla velmi zámožná. Ona s ním však nebyla šťastná a velmi hloubala. Když se dozvěděla, že Pavel je v jejím domě, naléhala na něho, aby ji vyprávěl o Ježíši. Pavel byl rád, že smí mluvit a vyučovat a učinil z ní posluchačku. Jakmile se o tom dozvěděl Felippo, žádal aby mohl být přítomen, až bude Pavel opět mluvit. I on byl uchvácen tím, co apoštol slovem zjevil. Nescházelo mnoho a byl by se dal pokřtít tak, jako jeho choť Drusila.

Jednoho dne však Pavel vyprávěl o příštím soudu, při němž se musí objevit čin každého člověka. Tu se Felippo zalekl a nechtěl již více ničeho slyšet. Pavel se k němu snažil znovu přiblížit, ale zemský správce se jakýmkoliv vážnějším rozmluvám velmi úzkostlivě vyhýbal. A tak uplynul delší čas. Polní setník nebyl zavolán, aby svědčil proti němu, poněvadž Felippo v skrytu očekával, že mu Pavel nabídne výkupné. Vymáhat ho nesměl, avšak Pavel vůbec na to nemyslel, aby se osvobodil a trpělivě čekal měsíc po měsíci na svou svobodu. Mezi tím využíval času k tomu, že psal obcím, které nemohl navštívit.

*******

Tak minula také doba, v níž byl Felippo zemským správcem. Byl odvolán a Řím poslal na jeho místo nového úředníka jménem Festus. Felippo očekával, že bude znovu potvrzen ve svém úřadě. Změna přišla na něho zcela neočekávaně. Úředníci, jimž doba jejich úřední činnosti uplynula, hlásili se obyčejně o jiné místo. Felippo tak úmyslně neučinil. Bylo mu v Caezareji příliš dobře. Avšak nyní nebyl ponechán ani v Malé Asii, nýbrž byl povolán do Iberie. A on neměl nic připraveno! Narychlo sebral svůj majetek, složil účty a předal ještě pečetě a pergameny svému nástupci.

"Co se má stát s Pavlem?" tázal se jeden z podřízených úředníků.

"Pavel?" na toho Felippo v překotných událostech poslední doby úplně zapomněl!

"Je to svéhlavý Žid", uvažoval Felippo. "Nemohl se již dávno vykoupit? Je to hrozné, že vůbec nechápal, jak byl v těchto měsících blízek svobodě. Nuže dobře, záleží-li mu tak málo na ní, nechť čeká dále."

A řekl úředníků: "Jeho nevina není dostatečně prokázána, pustíme-li ho Židé se znovu vzbouří a pak by se mohlo v Římě říci, že Felippo nemůže opustit svůj úřad ani jednou v klidu. Předám ho svému nástupci."

A tak se také stalo. Felippo uvědomil Festa o muži, který používá v jeho domě nedobrovolně pohostinství. "Proč ho nepustíš na svobodu?" tázal se Festus udiveně. "Při svém odchodu mu můžeš dát milost a tak zbavit můj dům nepříjemného hosta."

"Právě kvůli tobě ho nepropustím", zdůraznil Felippo. „Židé jsou nepokojný lid. Předáš-li jim Pavla, získáš si jejich náklonnost a budeš s nimi lépe vycházet." Festus potřásl hlavou. Nerozuměl tomu. Nechápal také, proč byl Pavel vůbec držen v zajetí. Když Felippo odešel, odebral se Festus do Jeruzaléma, aby převzal všechny záležitosti země. Zde se dali u něho ohlásit Židé a opět žalovali na Pavla, zapřísahali se, že Felippo nebral tuto záležitost s opravdovou vážností.

"Co chcete?" tázal se Festus. "Pavel jest zajat v Caezarei. Pokud nemůže svobodně kázat, do té doby vám nemůže škodit. Řím neodsoudí žádného zajatce, není-li proti němu vznesena dostatečná žaloba."

"Obžaloba je dosti závažná", křičeli Židé. "Rouhá se naší všesvaté víře. Říká. . . ."

"Záležitostem víry nerozumím", přerušil je Festus. "Domníváte-li se, že můžete vznést proti němu něco závažného, nechť mne někteří z vás doprovodí, až se budu vracet do Caezareje."

Ráno viděl veliký zástup Židů, v den jeho odjezdu. Festus se nad tím ulekl. To vypadalo vážněji, než se domníval a než ze slov Felippových mohl soudit. Nejdříve se chtěl pokusit část shromážděných Židů, kteří chtěli jet s ním, nechat v Jeruzalémě, ale jeho úředníci ho od toho odvrátili. "Židé se domnívají, že máš na zajatém nějaký zájem", řekli a Festus nahlédl, že mají pravdu. Nyní nemohl učinit nic jiného, než vyzvat většinu úřednictva a žoldnéřů a poslat je do sálu, v němž se měl konat soud, aby odbojní Židé nebyli v převaze. "Nechť máme tuto ošklivou věc raději za sebou", rozhodl Festus.

Šel pokud možno brzy do sálu a dal předvolat Pavla. Když zákoníci viděli, že Pavel byl dobře oblečen a že není spoután, zvedl se veliký pokřik. Festus měl co dělat, aby udržel klid. když už nic nepomáhalo, nařídil, aby všechny zuřivce násilím vyvedli ze sálu. Teprve pak nastalo takové ticho, že bylo možno rozumět jednotlivým žalobám. Zákoníci podle svého zvyku vznášeli jednu žalobu za druhou. Festus však trval na tom, aby je také dokázali. A to oni nemohli. Ze všech žalob zbyla nakonec jen jediná, že falešně kázal a tím zaváděl lid.

A opět řekl Festus: "Tomu nerozumím!" A připojil: "Jsem však ochoten ujmout se věci tak, jak vskutku zaslouží. Za tím účelem musím však se zajatcem odjet do Jeruzaléma. Dříve než budu moci vynést rozsudek, potřebuji poučení ve věcech vaší víry."

Pavel, který až dosud mlčel, konečně hlasitě promluvil: "Jsem římským poddaným a nemám zapotřebí se soudit židovským soudem. Odvolávám se k císaři!"

Židé se zhrozili! Co může vědět císař o jejich víře a náboženských ustanoveních! Tam se zajisté Pavlovi podaří osvobodit svou výmluvností.

Festus byl šťasten, že se zbaví celé společnosti a rovněž hlasitě oznamoval: "Odvolal jsi se k císaři, nuže, k císaři také půjdeš - co nejdříve!"

Na to Židy propustil. Tím jim také byla vyražena z ruky zbraň a veškerá moc nad Pavlem. Festus chtěl poslat Pavla pokud možno brzy do Říma. A opět se naskytly nové potíže. Pošle-li zajatce k císaři, musí mu být dány sebou průvodní listiny, z nichž by jasně vysvítala jeho vina. Učinil však tento Pavel něco, co by bylo hodno prokletí? Jakou zprávu má dát Festus císaři?

A co takto rozjímal, bylo mu ohlášeno, že král Agrippa se svojí chotí Berenikou, ohlašují svou návštěvu. Hotovil se hosty důstojně uvítat. Současně mu napadlo, že by mu mohl král dát nějakou radu ohledně Pavla a proto jeho odeslání odsunul na pozdější dobu. Královské dvojici se v Caezarei velmi líbilo. Byly uspořádány okázalé slavnosti. Agrippa, který byl velmi moudrým Židem, radoval se především z čilého ducha v osobě Festově. Oba hovořili o všeličems, co by mohlo sloužit k blahu země. Tak se dostal Festus na zajatého Pavla a vyprávěl o něm všechno, co věděl. Vzbudil tak v královské dvojici zvědavost a král si přál Pavla osobně vidět. Chtěl s ním mluvit a slyšet ho a vyprosil si na Festovi, aby ho příštího dne dal předvolat.

*******

V noci, když byl Pavel pohroužen do modlitby, bylo mu Pánem posláno poselství následujícího znění. "Pavle vyznal jsi Mne v Jeruzalémě, vyznej mne i v Římě. Proto jsi musel strádat ve vězení, abys byl dopraven do Říma a tam pro mne svědčil."

Tato slova byla Pavlovi velkou útěchou, neboť zestárnul a trápil se, že jeho život pomalu mizí v nečinnosti. nyní Bůh sám ho posílá do Říma. A smí tam svědčit pro Něho a Ježíše. Nic lepšího si nemohl přát. Naplnila ho radost a s touto radostí předstoupil ráno před veliké shromáždění, které chtělo vidět a slyšet královskou dvojici a zemského správce. Festus ho přátelsky pozdravil, nikoliv jako zajatce, ale představil ho vlídnými slovy králi. Na to ho požádal, aby sám vyprávěl králi, z čeho je obviněn a co může říct na svoji obhajobu. A Pavel, tak jako již častokrát, začal vyprávět, že se narodil jako syn farizeje a také jako takový byl vychován. Líčil dále, jak z příkazu zákonů, ba i z vlastního popudu pronásledoval křesťany. "Avšak Bohu, našemu Pánu se zalíbilo, že mne probudil a ukázal mi toho, jenž měl přinést spásu celému světu: Ježíše!"

Vyprávěl o Damašku a o všem, co se od té doby přihodilo. Pak se zmínil i o obžalobě Židů, kteří se postavili proti jeho učení a proti výkladu jeho slova. Jasně a zřetelně ukázal, že tyto obžaloby se samy v sobě hroutí. A posléze začal kázat o Ježíši, takže přítomní měli za to, že něco tak nádherného dosud nikdy neslyšeli. Žhavými slovy jim vykouzlil před očima Mistrův obraz, který z milosrdenství a z Božské lásky opustil nebe, aby hříšnému lidstvu přinesl světlo a pravdu. A dík? . . . Lidská odpověď? Ukřižování! . . . Zavraždění!

Pavel stál před shromážděním jako věštec a slova, která nebyla slovy jeho ducha, proudila mu se rtů, takže Festus rozechvěn zvolal: "Pavle, to již nejsi ty sám, který duch tě naplnil?"

Zdálo se, jakoby se vracel z velikých dálek. Použiv krátkého napětí ve shromáždění, zvolal: "Feste a ty, ó králi, naslouchejte duchu, který ze mne mluvil. Je to duch z výšin, jehož poslal Bůh, aby všechny ty, kteří ho uslyší, dovedl k pravdě!"

Festus již nemohl ovládnout své pohnutí: "Pavle ! Pavle!", vyrazil ze sebe, "neschází mnoho a přemluvíš mne, že se stanu křesťanem a dám se pokřtít."

"Feste, vztáhni ruku po spáse, která se ti nabízí. V ničem jiném není spásy, než jedině v Ježíši. Dej se pokřtít se všemi, kteří dnes naslouchali mým slovům. Jen tak budete šťastni!"

Agrippa král vstal. Pokynul zemskému správci a vyšel s ním do sousední komnaty. Vyciťoval právě tak jako Festus onu naléhavost, jež byla skryta v Pavlových slovech. Chtěl však nabýt času k rozvážení a chtěl ho poskytnout i Festovi. Vždyť mohou Pavla slyšet ještě častěji a potom se mohou rozhodnout. Jedno však bylo již nyní úplně jasné: Pavel byl nevinen!

"Propustím ho", řekl Festus. "Je to nedůstojné, aby kvůli závistivým Židům byl takový muž jako je Pavel, držen v zajetí."

Ale král Agrippa odpověděl: "Odvolal se k císaři. Tím přešla naše moc nad ním do rukou císařových. Jen císař mu může vrátit svobodu. Napiš mu, že my považujeme tohoto člověka za nevinného." Ačkoliv Agrippa a jeho choť zůstali v Caezareji ještě mnoho týdnů, Pavla již nedali zavolat. Král se obával duševních otřesů, jež by se ho mohly znovu zmocnit. Tak blizoučko byl spásy - ale jeho zrak byl slepý.

Po odjezdu krále byl Festus opět častěji ve společnosti Pavlově a pokaždé se znovu přesvědčoval, že tento muž je nevinen a neprávem chován v zajetí. Ačkoliv věděl, že ho poté, co králi přednesl tuto záležitost, musí poslat do Říma, všechno se v něm proti tomu bouřilo. Konečně o tom promluvil s Pavlem. "Pavle, poraď mi, co bys učinil ty sám na mém místě?" řekl prostě zajatci, jehož měl rád.

Pavel sice porozuměl, že nyní bylo v jeho rukou, má-li být svoboden, nebo ne. Ale od té doby, co k němu zalétla Boží slova, již mu nezáleželo na svobodě. "Odvolal jsem se k císaři, abych ušel Židům", odpověděl, "nyní se musí stát jen to, co jsem chtěl. Pošli mne do Říma. Jdu tam na příkaz svého Boha."

Festus v úžase zíral na mluvčího. "Tvého Boha? Co máš pro Něho v Římě vykonat? U nás ve tvého Boha nikdo nevěří."

"Mám o Něm hlásat, o Něm a Jeho věčném Synu tak, jako jsem o Něm hlásal i zde. Mám pomáhat zjasňovat temnoty světa. Proto mně byla dána tato veliká milost, Feste. Nevíš jak jsem bohat. Kdybys to věděl, neustal bys, abys i ty mohl být účastěn této spásy!" Pavel to řekl vroucím hlasem. Spatřoval ve Festovi duši usilující k dobru, která však dobře neví, kde by ho nalezla. Nyní mu bylo nabídnuto. Pavel z plna hrdla toužil: Kéž by se Bůh dal nalézt tomuto Římanovi.

Festus zamyšlen opustil komnatu. Venku na něho naléhali úředníci. Vždyť bylo nutno tak mnohé zařídit, měl-li být ještě před počátkem zimy vypraven malý oddíl zajatců do Říma. Všechen tento shon smazal dojem, který v něm zanechala poslední rozmluva s Pavlem. Nepronikla do něho ještě dost hluboko.

A ke všemu byl Festus právě nyní povolán do Jeruzaléma a musel se na několik dní vzdálit. Tam se sešel se zákoníky, kteří před ním projednávali záležitosti všeho druhu. Ptali se ho po Pavlovi a když slyšeli, že má být co nejdříve poslán do Říma, řekl jeden z vyšších kněží: "Jak by bylo dobré pro klid v Jeruzalémě, kdybys o Feste, mohl s ním poslat všechny tak zvané učedníky ukřižovaného Ježíše."

"Čím pak vzbudili vaši nelibost?" otázal se udivený a ještě více překvapený Festus.

"Stačí jen to, že jsou vůbec zde", zněla překvapující odpověď.

"To je dětinskost", zahučel Festus nakvašeně a obrátil se. Ale tato rozmluva ho donutila k přemýšlení. Pavel byl nyní v Caezareji téměř dva roky a v té době nepromluvil s jediným ze svých přátel a nyní měl jít do Říma. V jeho věku nebylo možno předpokládat, že by se ještě jedenkrát vrátil, i kdyby ho císař propustil. Měl by jistě radost, kdyby mohl ještě před svým odjezdem vidět své přátelé.

Krátce rozhodnut, dal si zavolat Jana. Učedníci se zalekli, když se před nimi objevil posel zemského správce. Nebyli si vědomi žádného přestupku, ale ještě nikdy nic dobrého nepřišlo od vrchnosti. Mnozí z mladičkých bratří se nabízeli, že půjdou s poslem místo Jana. Apoštol však trval na tom, že půjde sám, poněvadž právě on byl zavolán.

Za krátko na to stanul před Festem, který se přátelsky díval na starého učedníka. Krátkými slovy mu pověděl, proč ho dal zavolat. "Domluv se se svými společníky. Jsem ochoten, jakmile pojedu do Caesareje, vzít některé z vás sebou, abyste si mohli pohovořit s Pavlem. Žádnému z vás se ničeho nestane, až se zase budete chtít vrátit do Jeruzaléma, dám vás sem opět doprovodit."

Zakrátko se rozradostněný Jan vrátil do shromáždění bratří, kteří modlíce se, starostlivě čekali na zprávu o něm. Nyní byla radost všeobecná a místo prosebných modliteb, stoupaly vzhůru k Bohu děkovné modlitby za to, že Bůh vedl Festovo srdce. Kdo z nich má jít do Caezareje? Jednomyslně byl navržen Jan, Timotej a Tomáš. Jan navrhl také Marii z Bethanie. V jejím domě se Pavel cítil nejblaženějším. . .

"Nejde to, Maria jest na cestu příliš stará a kromě toho jest ženou. Nemůže jít sama jen se samotnými muži", řekl Jakub, zlobě se, že nebyl mezi těmi, kdož byli tak samozřejmě zvoleni.

"Maria má vůz a může jet s námi", odpověděl Jan s houževnatostí u něho vzácnou. "Bude-li nás doprovázet povozem, je tak jako tak odloučena od mužů. Jen ji nechte jít s námi. Cítím, že je to tak správné."

Jan a Jakub odešli do Bethanie, aby Marii pověděli o návštěvě v Caezareji a zeptali se ji, chce-li se též zúčastnit této jízdy. Dříve ještě než mohli přednést tuto otázku, řekla Maria přívětivě: "Ráda bych vás doprovodila. Co myslíš Jene, souhlasil by Festus?"

Nyní ji řekli proč přišli a bylo rozhodnuto, že Maria a Phyrga přijedou do Jeruzaléma již příštího dne a počkají u Jana, aby byly připraveny odcestovat v každý čas. Ještě téhož večera se Jan a Jakub vrátili do Jeruzaléma. Ačkoliv byli oba dva tak odlišní, přece je navzájem pojilo silné pouto: Láska k Ježíši!" Tato láska jim pomáhala přes všechno, co se stavělo mezi ně. A v této lásce nacházeli také vždy cestu vedoucí k srdcím druhých.

Pozemsky, tedy tělesně, byl Jakub Pánovým bratrem, ale duchem nebylo ani jednoho mezi učedníky, který by se Ježíši podobal, kromě Jana, který mu také vždy co nejlépe rozuměl. V Janovi vzešla setba Božské lásky, jíž Ježíš rozséval, takovou měrou, jak je to v lidském srdci vůbec možno. Až dosud byl jeho přítelem Petr, který mu poskytoval nutné doplnění. Ale Petr byl již téměř dva roky na cestách ve vzdálených zemích. Mimo krátkého pozdravu, který od něho vyřizoval lodník z řecké ostrovní říše, učedníci od té doby o svém někdejším mluvčím již neslyšeli. Nevěděli, je-li vůbec živ, či směl-li kázat a hlásat slovo Boží dále.

Mezi tím se Jan a Jakub sblížili. Na této zpáteční cestě do Jeruzaléma mluvili o všeličems, co naplnilo jejich duše. Ale znovu se vracely jejich myšlenky zpět k Pavlovi. Jak ho asi naleznou? Musel v zajetí zestárnout. Zda-li v tomto pokročilém věku, překoná šťastně cestu do Říma? O tři dny později ho smějí spatřit vlastníma očima, jen co se s Festem dostanou do Caezareje. Kromě zprvu jmenovaných učedníků, se k průvodu připojil ještě Jakub a Matěj.

*******

Festus byl z Pavlovy radosti šťasten. Radoval se z jásotu, kterým učedníci zahrnovali Pavla tak dlouho postrádaného. A když pak Maria, podporována Phyrgou, vystoupila z vozu, sklonil se zemský správce tak hluboko, jakoby pozdravoval vznešenou Římanku. Od prvého okamžiku ho okouzlila milost a vlídnost bělovlasé učednice. Od prvého tohoto spatření byl rozechvěn a chodil svojí komnatou nahoru a dolů. Jestliže se takoví lidé jako je Pavel a Maria s Janem počítají k Ježíšovým učedníkům a jsou ochotni pro svou víru položit život, pak toto učení musí být něco přemocného. Proč se tak ustavičně zdráhal poznat je a lépe se s ním seznámit?

Jakoby sám od sebe odhodil všechnu nejistotu a kolísání, vkročil do veliké komnaty, kterou vykázal učedníkům ke společným rozmluvám. "Nepřicházím, abych vás rušil", pravil při svém vstupu téměř ostýchavě. "Ale chci náležet k vám, chci zvědět něco více o vaší víře a chci ji s vámi sdílet."

Pavel radostně vyskočil a chopil se ruky prosebníka: "Bratři, vycítil jsem, že Ježíšův vliv působí na tuto duši!" zvolal šťasten. "Nechte ho u nás, kdykoliv sám bude chtít být s vámi, aby i on byl účastěn milosti Boží."

Tak často, jak mohl, účastnil se Festus jejich společných rozmluv. Zpočátku tiše naslouchal, pak se začal vyptávat a jeho otázky byly čím dál tím jasnější a určitější. Ale nyní se mu stávalo stále nepochopitelnějším, že by měl poslat Pavla do Říma. Bylo k tomu třeba veškeré výmluvnost apoštolovy, aby ho přesvědčil, že je to vůle Boží. "Feste, rozuměj přece", řekl Pavel. "Kdybych přišel do Říma z vlastního popudu, jak bych se dostal k císaři? Ale pošleš-li mne tam ty, pak mne jistě bude chtít císař vidět a slyšet. A pak mu také mohu přinést zvěst o Bohu a Ježíši."

"Pavle, ty si toho císaře představuješ jinak, než jakým skutečně je", namítal Festus. "V Římě vládne nyní Nero. Je to sice dosud mladý člověk, zato však lstivý a náruživý. Obávám se, že nebude mít smyslu a času pro tvé poselství."

"A právě takovému musí být nyní přineseno", rozhorlil se Pavel. "Bůh mne posílá, Bůh nechá spočinout milost na mém počínání, které podnikám z jeho příkazu."

Pavel se nedal zmýlit a i ostatní učedníci s ním byli zajedno. Festus viděl, že je přehlasován. Tu se obrátil k Marii, která tiše seděla a smála se. "Co říká žena tomu, že se naše mínění rozchází!" tázal se, jsa si jist, že mu Maria přisvědčí. Zpozoroval, jak starostlivě pečovala o Pavla. "Maria je jistě proti tomu, aby Pavel podnikl v tuto roční dobu takovou dalekou cestu. kdyby zde chtěl zůstat, propustil bych ho a dal bych mu spolehlivý průvod do Makedonie."

Maria však potřásla hlavou. "Feste", řekla klidně, "dosud jsi neprožil, co znamená sloužit Bohu. Před touto službou ustoupí vše ostatní do pozadí. Jsme Božími sluhy, učedníky Jeho Syna, našeho milovaného Pána. Jsme šťastni, zavolá-li nás k nějaké službě. I ty mu budeš smět jednou sloužit a pak si vzpomeneš na dnešní den."

Mluvila jako věštec. Všichni se na ni dívali. Čím vším jim byla po všechna ta léta, každému jednotlivci z nich! Vždy nalezla pravé slovo k vyrovnání rozdílu a různosti. Pokud byla mezi nimi, zdálo se jim, jakoby je něco tichounce ovívalo z ducha Ježíšova. Jak dlouho ještě bude smět prodlévat na zemi? Stávala se stále více křehčí a něžnější! Bylo to, jakoby tělo ustavičně ustupovalo do pozadí duchu, který ho oduševňoval.

Festus na ni zíral pln obdivu: "Maria, dám-li se pokřtít dříve, než nás Pavel opustí, máš na tom sama největší podíl", řekl vděčně. Bylo rozhodnuto, že se zemský správce stane křesťanem a bude pak počítán k obci.

"Co tomu řeknou Židé?" ptal se Jakub trochu škodolibě.

"Jsou to vlastně oni sami, kteří mi k tomu dopomohli", objasňoval Festus. "Jejich záští byl Pavel držen v mém domě."

"To jest znovu důkazem, že všem, kdož jsou zakotveni v Bohu a kteří mu slouží, musí se všechny věci, byť byly i špatné, změnit nakonec v to nejlepší", skončil Pavel.

*******

O několik dní později nastalo rozloučení. Všichni věděli, že je to poslední rozloučení v tomto životě. Pavel vstoupil zmužile na loď. Věděl, že to jsou bratři, i když pozemsky tajní, poněvadž Festus byl pokřtěn. On sám šel z Božího rozkazu. Svého věrného Timoteje směl vzít sebou. Festus to nadhodil a Timotej s radostí nabídku přijal. Kromě obou bylo na palubě ještě několik zajatců a malá četa žoldnéřů pod vedením nižšího důstojníka, Julia, kterého vybral sám Festus na tuto cestu.

Příštího dne vrátili se učedníci v bezpečném průvodu do Jeruzaléma. Všechno, co učedníci v Caezareji prožili, je tak zaměstnávalo, že z toho nemohli dost vypovědět učedníkům, kteří zůstali doma. Přihodilo se něco obdivuhodného! Z Římana, Festa, se stal křesťan. Tím měli ochranu na tak dlouho, pokud bude zemským správcem, tedy přinejmenším na čtyři roky.

Tento pocit jistoty v nich podnítil novou touhu po činu. Začali zcela veřejně rozšiřovat a budovat obce. Zřizovali pevné úřady a otvírali nové školy. Zákoníci se na to sice dívali závistivým okem, ale chyběla jim moc, aby mohli proti učedníkům účinně vystupovat. Jestliže se tu i tam pobouřily mysle, neškodilo to. . . Takovými událostmi se stávali křesťané bdělejšími a pevnějšími sami v sobě.

*******

Mezi tím cesta zajatců příznivě ubíhala. Všude, kde Pavel chtěl navštívit stoupence, dal důstojník zastavit, takže se Pavel mohl pozdravit s věřícími a odpočinout si u nich. Tak poručil Festus a Julius s radostí uposlechl tohoto rozkazu, poněvadž si Pavla vysoce vážil. Věděl sice velmi málo o novém učení, doufal však, že na dlouhé přeplavbě bude mít dosti příležitosti, aby se dal poučit. Tak se dostali až do přístavu Myra, v němž měli opustit loď. Zde se také na kotvách houpalo sličné kupecké plavidlo, které mělo dopravit zboží z Alexandrie do Říma. Této lodi měl použít Julius se svou malou četou.

Rozloučení s dosavadním mužstvem bylo velmi srdečné. Všichni Pavla milovali a ochotně naslouchali jeho řečem. Radovali se i z toho, že ještě před vypuknutím zimních bouří dostihnou bezpečného, domácího přístavu. Nepříznivé větry burácely dnes z jihu, zítra ze severu. Nová loď byla veliká a bude moci snadněji odolávat nepohodě. Na palubě kupecké lodi bylo asi dvě stě mužů, když na ni vstoupil Julius se svým malým hloučkem. Bylo jim vykázáno malé místo ke společnému pobytu a jinak se o ně nikdo nestaral. Všichni byli plně zaměstnáni svojí prací, nebo sami sebou.

Na obzoru se objevil ostrov Kréta, o kterém Pavel tak často slýchával vyprávět. Rád by ho byl poznal blíže. Velitel lodi se však mezi tím dozvěděl, že Pavel patří k zajatým a zakázal mu opustit loď. Vylodění a nalodění bylo prováděno s urychlením, poněvadž vítr se zdál být velmi povážlivý. Bylo nutno co nejdříve dosáhnout otevřeného moře. A tak odpluli.

Ale vítr se změnil v bouři a bouře přešla v pravý uragán. Mužstvo poděšeně pobíhalo po smítající se lodi. Všichni si stále více uvědomovali, že se loď vymkla z ovládajících rukou. A tu se všech zmocnila veliká úzkost. Co by se s nimi stalo, kdyby se loď poškodila? V pověrčivém strachu pohlíželi na místo, kde byli zajatci pokorně seskupeni kolem Pavla a naslouchali jeho slovům s takovým klidem, jakoby ani nebylo bouře, tím méně nebezpečí. Tak tomu bylo po mnoho dní.

Jedné noci však zaslechl Pavel hlas shůry, který mu pravil, že loď ztroskotá a potopí se. On však bude zachráněn, poněvadž musí svědčit před císařem v Římě. Pavel vroucně prosil, aby se Bůh smiloval nad ostatními a nenechal je všechny zahynout ve vlnách. A Boží posel mu slíbil, že zůstane ušetřen ještě Timotej a Julius. Pavel se však modlil a prosil dále. Myslel na zajatce, kteří s takovou radostí přijali jeho slova. Konečně prosil za životy všech, kdož se nalézali na lodi a jeho prosby byly vyslyšeny. Bůh za jeho nezištné prosby daroval všem lidem na lodi život. Tu Mu Pavel děkoval z hlubiny svého srdce a pokojně se uložil ke spánku.

Příštího jitra, když zajatci stáli pohromadě a modlili se, byli zavoláni na palubu. Velitel jim poručil, aby všechen náklad hodili do moře, aby se loď dala snadněji ovládat. Julius stál vedle Pavla a pomáhal mu. V práci a za vlnobití častokráte volali oba mužové na sebe povzbuzujícími slovy. Právě, když šel velitel kolem nich, Pavel řekl: "Loď je sice ztracena, ale všichni lidé, kteří jsou na ní, mají být zachráněni."

„Příteli, opakuj, co jsi právě řekl."

Pavel mu vyhověl. Vyhlížel tak klidně, jakoby stál na pevné půdě a z jeho postavy a obličeje vyzařoval naprostý klid. "Odkud máš toto vědění?" tázal se velitel, který byl dotčen naprostou lhostejností.

"Bůh mi je dal", zněla odpověď a Pavel začal shazovat nářadí dále přes palubu.

To však nebylo velitelovým úmyslem. Chtěl si alespoň jednou vážně pohovořit s tímto mužem, který byl naprosto jiný, než ti, které dosud znal. Pokynul Pavlovi a Juliovi, aby šli s ním a zavedl je na větrem chráněné místo, kde mohli nerušeně hovořit. Pavel vyprávěl o zvěsti, jíž se mu dostalo, aniž by se zmínil o své přímluvě. Oči obou mužů se rozšířily. Ani na okamžik nepochybovali o pravdivosti Pavlových slov. Jeho celá bytost byla tak prostá, tak pravá, že mu museli věřit. S vírou dostalo se mu také uznání jeho osobnosti. V pravdě to byl muž, který v nesnázích stál při nich. Prosili ho, aby jim řekl, co mají činit, aby zachránili životy téměř tří set lidí. A Pavel jim poradil, ať se postarají, aby všichni měli dostatek jídla. "Nemůžete zásoby zachránit, jestliže se loď potopí." řekl apoštol. "Proto bude třeba a dobře, když se všichni dosyta najedí a pokud možno brzy. Jestliže se loď tak brzy nepotopí, můžeme zakotvit v nějakém přístavu a potraviny opět nakoupit."

Myšlenka se veliteli líbila a dal ji také provést. Pavel přijal chléb, požehnal ho, poděkoval zaň Bohu a teprve pak ho nechal rozdělovat. Pohané se na něho udiveně dívali. Něco takového dosud neprožili. Přinášeli sice svým bohům oběti, ale mluvit tak jednoduše k Nejvyššímu, považovali prostě za nemožné. Líbilo se jim to a někteří z nich se rozhodli, budou-li zachráněni, že se Pavla vyptají na Boha. Musí být velmi mocný, protože Pavel je v tomto zlém osudu se svými společníky tak zmužilý a klidný.

Když pojedli, pokračovali ve shazování nákladu přes palubu. Vzdor tomu nechtěla loď poslouchat. V dálce viděli zem, k níž byli neodolatelně hnáni. Věděli tak, že v těchto končinách je moře propleteno nesčíslnými zrádnými úskalími, které znamenají největší nebezpečí. Prosili Pavla, aby se modlil ke svému Bohu a zachránil je v bídě. Ale Pavel potřásl hlavou:

"Drazí", řekl klidně a vlídně. "Můj Bůh mi zjevil, že loď ztroskotá..."

Sténání a nářek ho přerušil. Bylo slyšet výkřiky jako: Dobrá loď, ... co se pak s námi stane?"... On jim však pokynul, aby mlčeli a pokračoval dále:

"Bůh mi však také slíbil, že všichni, kdož jsou zde na lodi, budou zachráněni! Připravte se proto na brzké opuštění lodi. Ti, kteří dovedou plavat, musí důvěřovat síle svých paží a Boží ochraně. Ostatní nechť si již nyní vyhledají trámy, nebo prázdné sudy, na nichž by se mohli zachytit, až přijde osudný okamžik."

V tom se však jeden z lodníků zeptal, zdali by nebylo záhodno usmrtit zajatce, že jinak by se mohli plováním zachránit. Ale Julius zaslechl tuto otázku a tvrdými slovy napomenul mluvčího ke klidu. Všichni se nalézají v téže bídě a blaze tomu, kdo se bude moci zachránit.

Během rozmluvy ani nepozorovali, že se rychle blíží k útesům, na něž byli hnáni. Pojednou loď prudce narazila a roztrhla se ve dví. S hukotem vlny zaplavily trámy strhávajíce lidi sebou. Oni se však zachovali podle Pavlových slov a všichni se zachránili. Teklo z nich, když stáli mezi útesy na břehu, vrhajíce se znovu a znovu mezi skaliska, aby podali pomocnou ruku těm, kteří se ještě objevovali ve vlnách a vytáhli je na břeh. Pavel však nařídil zajatým přinést rákosí a zanítit oheň. Záře tohoto ohně pronikla až do nejbližší osady a přivábila jejich obyvatele, kteří chtěli vidět, kdo v té bouři přistál.

Když uviděli trosečníky, část se jich rychle vrátila, aby přinesla potravu a oděvy. Ostatní však pomáhali živit oheň. I Pavel se mnohokrát shýbl, aby přiložil suché roští. Tu vyrazila z úkrytu zmije, kde byla schována před deštěm a zakousla se do apoštolovy ruky. Zděšený výkřik kolem stojících upozornil Pavla na zvíře. Ale bylo již pozdě, smrtící uštknutí bylo provedeno.

"Je to jedovatá zmije!" křičeli lidé. "Proti jejímu uštknutí není žádná bylina, ba ani vypálení nepomáhá!"

"V několika okamžicích musí ten muž zemřít!" volali ostatní a jedna z žen řekla: "Jak těžce se asi prohřešil proti bohům, jestliže ihned, sotvaže se zachránil z vln, musí zemřít hadím uštknutím."

Pavel však nedbal těchto řečí. Rychlým pohybem hodil jedovaté zvíře do ohně a pokračoval dále v přikládání na oheň. Všichni se v očekávání okolo něho seskupili. Z osady nyní přicházeli lidé, kteří byli odesláni pro potravu a šeptem byli ihned vyrozuměni, co se právě přihodilo. Shodili své břímě na zem a postavili se k ostatním.

Timotej však pravil: "Pavle zvedni ruku do výše, aby ji všichni viděli."

Pavel vyhověl a teprve nyní si uvědomil nebezpečí, v němž se nalézá a z něhož byl milostí Boží zachráněn. Oči všech byly upřeny na ruku: Nyní oteče a zmodrá. Nic z toho se nestalo. Když Pavlovi začala již ruka umdlévat, spustil ji dolů a opět nosil roští na oheň. Diváci propukli ve veselý jásot. Volali, že musí být zajisté bohem, který má moc nad zvířaty.

"Nikoliv", volali druzí, "on sám jest Bůh a proto mu nic neublíží! Byl zachráněn z vln a s ním všichni ti, kdož byli s ním a proto mu nemůže ublížit ani hadí uštknutí!"

Pavel je však nějakou chvíli nechal, aby se vymluvili a stali se tak tím tišší. Ale pak jim přikázal, aby utichli, vystoupil na nízkou skálu a začal mluvit. Skučení a burácení větru se uklidnilo, takže všichni mohli zřetelně vnímat jeho hlas. "Bratři", řekl a podíval se na ně přátelsky. "Jsem člověk jako vy. Věřím však v Boha, který je nade vše mocný. On zaslíbil, že ti, kdož v Něho věří, stojí pod Jeho zvláštní ochranou. Mohou přijít do styku i s hady a škorpióny, aniž by jim mohli ublížit a snědí-li něco jedovatého, neuškodí jim to."

Dav udiveně naslouchal a žádal si slyšet více o Bohu. Na to Pavel čekal. Radostně začal vyprávět. Pak jedl s ostatními, zatímco se jejich šaty sušily u ohně. Lidé však prosili, aby Pavel se svými společníky šel s nimi k ostatním, že snesou na pobřeží všechno možné, aby si mezi útesy mohli postavit chaty a v nich přezimovat. Všichni byli spokojeni.

Pavel, Timotej, Julius a velitel lodi šli s představeným ostrova Melitty do jeho domu, kde se mohli ubytovat. Po cestě jim vyprávěl, že jeho otec je dlouho upoután na lůžko a bude muset asi brzy zemřít. Prosil Pavla, aby nemocnému také vyprávěl o Bohu. Když nyní vstoupili do domu Publia, vyhledal Pavel okamžitě starce a našel ho ve velmi zbědovaném stavu. Položil mu ruku na čelo a z hloubi srdce se modlil k Bohu o uzdravení starce, jako o další důkaz jeho všemohoucnosti. A Bůh požehnal ruku Pavlovu! Nemocný usnul osvěžujícím spánkem a příštího dne se probudil již uzdravený.

Nyní po všechny dny kázal Pavel v Apolonově chrámě, který stál uprostřed ostrova. Hlásal o Bohu a o Ježíši a denně k němu do chrámu proudilo víc a více lidí. Julius a zajatci se dali brzy pokřtít a po nich poprosil o křest Publius a celý jeho dům. Za nimi následovala větší část obyvatel ostrova. Z trosečníků, které si Pavel na Bohu vyprosil, poněvadž se domníval, že je bude moci dovést k pravé víře, přišli na jeho kázání jen nemnozí a ani ti nemysleli na to, aby se dali pokřtít.

A tu jednoho dne se Pavel odebral na pobřeží sám a kázal tam u ohně. Napomínal muže, aby poděkovali Bohu za své zachránění a prosil je, aby změnili svůj život. Tímto způsobem získal některé z nich, ale ostatní se mu vysmáli a tupili ho. "Pane", prosil v noci, "jednal jsem nesprávně, jestliže jsem si na Tobě vyprosil tyto muže? Stali se z nich posměvači a ničemníci a já se domníval, že mohu zachránit jejich duše."

Noc co noc takto mluvil k Bohu a ve dne k zatvrzelcům. Nic se nezměnilo. Jednou v noci se mu zdálo, jakoby z velké dálky slyšel hlas, který pravil: "Pavle, proč se znepokojuješ nad tím, jednal-li jsi nesprávně? Každý člověk má svobodnou vůli, aby se rozhodl, kterou cestou se chce ubírat. Nikdo není ke spáse nucen. Bůh ušetřil těchto lidí proto, zda budou chtít své duše zachránit. Nyní je nech být. Budou-li nuceni postrádat tvá slova, snad se ještě ten, či onen vzpamatuje. Ne-li, nechť ve své zatvrzelosti zahynou."

Tím byl Pavel utěšen a upustil od svých denních pochůzek k moři. Trosečníci si však zvykli na to, že denně slyšeli apoštola mluvit a jeho kázání jim chybělo. Zpočátku čekali, zda-li opět přijde a potom někteří z nich sami vyhledali chrám. Když viděli shromážděnou zbožnou obec, byly jejich duše uchváceny. Přicházeli pravidelně a dali se pokřtít.

Mezi tím se rozpoutala nová nepohoda a mnohem silnější, než byla předešlá. Jednoho rána, zatím co se v chrámě konala pobožnost, zdvihl se náhle ohromný příval a zaplavil celé pobřeží vlnobitím. A když voda odpadla, zmizeli s ní i posměváčci. Na obec to učinilo ohromný dojem. Kdo se dosud nedal pokřtít, prosil nyní z plna srdce o křest. Na celém ostrově Melittě nebylo člověka, který by se nestal křesťanem.

*******

Pomalu se blížilo jaro. Veliká kupecká loď, která v Melittě přezimovala, se hotovila k odplutí do Říma a velitel slíbil, že sebou vezme všechny ty, kteří přežili ztroskotání lodi. Pavel a Timotej s vděčností v srdci se rozloučili s pohostinným ostrovem, na němž toho tolik prožili. Zajatci se úplně samozřejmě postavili pod vedení Juliovo. A to vzbudilo údiv z veliké lodi. Byli by shledali daleko pochopitelnějším, kdyby byli zajatci požadovali svobodu a nebo kdyby si ji i vybojovali. Ale mužové vysvětlovali, že jsou křesťany a že mohou jednat jen tak, jak by to přikázal sám Ježíš. Avšak i rozdíl mezi mužstvem ze ztroskotané lodi a mužstvem pohanským, byl tak veliký, že to muselo být nápadné i veliteli kupecké lodi. Pátral po příčině a zjistil, že je to nová víra, která tyto lidi tak změnila. Vyzval Pavla, aby pravidelně na lodi kázal a dříve než dopluli do Říma, požádal on sám a většina mužstva o křest.

Příštího dne byly vrženy kotvy a cestující byli vyrozuměni, že je plavba u konce. Pavel, který myslel nejinak, než že jsou v Římě, byl velmi zklamán. Takhle že vypadá veliký Řím, vládce světa? V tom přistoupil Julius. Smál se, když zpozoroval překvapený údiv apoštola a vyložil mu, že toto město je Puteoli. Řím sám leží ještě dva až tři dni dále v zázemí. Loď má hluboký ponor a nemůže se plavit blíže. K tomu se ústí Tibery nehodí a je tak nepříhodné, že se jí zřídkakdy používá k plavbě.

Julius ještě za jízdy učinil opatření, aby ostatní zajatce doprovodili ihned po přistání do bezpečí. Pavla nepovažoval za zajatce, zvláště když Festus dal pouze rozkaz, aby se postaral o to, aby byl apoštol předveden k císaři, na něhož se odvolal. Uvažoval, kde by měl nyní Pavla s Timotejem nechat, až do té doby, než se vrátí z Říma, aby je mohl odvést. V tom zvolal velitel lodi: "Slyšte mužové, právě přišli na palubu nějací kupci a jsou to křesťané. Řekl jsem jim, že je mezi námi apoštol z Jeruzaléma. Byli na výsost potěšeni a přejí si ho pozdravit."

Mezitím přišli k Pavlovi tři bíle odění mužové a poklonili se mu. Nejstarší z nich se posléze ujal slova a prosil, aby Pavel a jeho společník přijali jejich pohostinství až do té doby, kdy bude chtít navštívit Řím. Julius měl velikou radost, že bude o oba tak dobře postaráno a slíbil, že vyhledá v Římě křesťanskou obec a přinese jim zprávu o Pavlově příchodu. Zajisté si nedají ujít, aby sami nedošli pro Pavla. On sám bezodkladně přistoupí k obci a tak se v Římě opět shledají.

Rozloučení se zajatými bylo velmi srdečné, ale krátké, neboť hostitelé naléhali, chtějíce Pavla a Timoteje doprovodit. Nemohli se dočkat, aby je přivedli před maličkou obec v Puteoli. Tam byli velmi srdečně přijati. I když tito pohanští křesťané nepovažovali okolnost, že přicházejí z Jeruzaléma, za zvlášť důležitou věc. Jejich zklamání bylo tím větší, když se dozvěděli, že Pavel Ježíše neznal. Zatím však jeho osobnost a moc mluvy vykonala na všechny obvyklý vliv přitažlivosti, takže našel okamžitě bohaté pole své působnosti.

Jednou z večera mu vyprávěli, že asi před dvěma roky byl u nich jeden z Ježíšových učedníků, který jim mohl o Mistrovi říci všechno. Jmenoval se Petr. Tu se Pavel zaradoval a tázal se, kde se nyní Petr zdržuje. "Pravděpodobně bude v Římě." Zněla odpověď.

"Tedy již bude o mém příchodu zpraven", řekl Pavel šťasten, že bude moci tak brzy vidět bratra. "Kolik toho v tomto mezidobí prožil?

Asi po týdnu ho už nemohl v této malé osadě žádný zdržet. Dal si přesně popsat cestu a když se přesvědčil, že nemůže bratry minout, kteří by mu snad šli naproti, vypravil se s Timotejem na cestu. Bylo jasné smavé jitro. Vlahý vítr si pohrával kolem chodců a nad nimi se klenulo modré nebe. Z plna hrdla užívali této pěší cesty po zimní nepohodě a dlouhé zámořské plavbě. Vyrazili za časného rána a k večeru dorazili do malého městečka kde chtěli přenocovat. I tam žila jakási křesťanská rodina, na niž byli upozorněni a která je s radostí přijala.

Bylo to poprvé, kdy Pavlovi dřívější židovství ani neprospělo, ani nepoškodilo, poněvadž se o to nikdo nezajímal. Všichni křesťané, s nimiž přišel za den pobytu do styku, byli dříve pohané. Pavel se tázal, kdo jim přinesl nové učení. Odpověď byla různá. Jedni o něm slyšeli od příbuzných, kteří byli v Palestině jako úředníci nebo jako žoldnéři, a kteří se tam dali pokřtít. Jejich srdce zasáhlo Petrovo kázání, takže usilovali po spáse. Jiní opět slyšeli zvěst o Ježíši v Římě a Jeho slovo přijali. Vykládali, že v Římě je větší počet mluvčích.

Pavel měl z této zprávy radost a hleděl s napětím vstříc blížícím se dnům. Příštího jitra ho zdravily živé hlasy: Zástup křesťanů mu šel v ústrety a za ranního rozbřesku dosáhl městečka. Přinášeli zprávy z Říma, kde byli i někteří, kdož znali Pavla z Jeruzaléma a Antiochie. Mimo to dostali zprávu i od Julia, že Pavel co nejdříve přijde. Tu se apoštol nedal zadržet a vydal se se svým spolucestujícím okamžitě na cestu. Při cestě se přeptali na Řím a na stav tamnější obce. Byla větší než Římané tušili. Bylo postupováno velmi obezřele, aby nebyla vzbuzována žádná nelibost.

"Jsou pohané naší víře nepřátelští?" tázal se Pavel udiveně.

"Římané se nestarají o to, čemu my říkáme víra", zněla odpověď, v níž se na slově "Římané" chvěl zvláštní důraz.

Pavel si toho povšiml a chtěl se pro budoucnost pro budoucnost vystříhat slova "pohané". Jsa však ještě více udiven, zeptal se: "Proč tedy musíte být na pozoru?"

"K vůli císaři", pravili mužové. "Nero jest dosud mladým vladařem a je nevypočitatelný. Nikdy se nemůže předvídat, jaké smýšlení bude mít příští den. Proto jest lepší nevzbuzovat jeho pozornost."

Pavlovi se to nelíbilo. Rozhodl se, že se již nebude vyptávat a že počká, v jakém světle se situace v Římě objeví. Jestliže ho Bůh posílá k tomuto císaři, snad bude moci být nástrojem, který by srdce Neronovo naklonil křesťanům. Pohroužen do vlastních myšlenek kráčel dále, ale za nedlouho byl opět vyrušen novou skupinou křesťanů, která se k nim blížila a již dorazila. Tito lidé sebou přinášeli Petrův pozdrav, který se na bratra nepopsatelně těší. Daří se mu dobře. Procházel Římem a okolím bez protivenství a směl kázat všude, kde se mu zalíbilo.

Podle toho by nemuseli být křesťané tak úzkostliví? Nu, sám se brzy přesvědčí, jak se věci vlastně mají. Ještě jednou přenocovali a k večeru třetího dne, se před nimi objevil Řím. Pavel a Timotej byli zavedeni do domu jakési vdovy, která je pohostinně přijala. Byla rodem židovka a křesťankou se stala až po Ježíšově smrti a s ní i celý dům. Její syn Rufus, který byl o něco starší Pavla, byl v římských službách. I on znal Ježíše a se slzami v očích vyprávěl, jaký dojem na něho učinila Ježíšova smrt.

"Můj otec Šimon, směl nést vyčerpanému Ježíši kříž", vyprávěl s tichým nádechem hrdosti. "Ještě když umíral byl za to vděčen."

Pavel se od první chvíle cítil spokojen u těchto správných lidí a pokud byl v Římě, bydlel u nich. Příštího dne přišel Petr a apoštolové, kteří se po léta neviděli a kteří v té době prožili tolik bolestí, si padli do náruče. Měli si velmi mnoho co vyprávět. Petr, který měl velmi dobrou přeplavbu do Říma, se nemohl nasytit vyprávění o tolika dobrodružstvích, která Pavel prožíval. "Řekni mi Petře, jak jsi se dostal do Říma?" tázal se Pavel. "Bratři v Jeruzalémě o tobě vůbec nic neví."

"Bylo to Boží řízení", řekl Petr vážně. "Chtěl jsem navštívit Řeky, kteří kdysi byli u Ježíše. Lysistratus, který zůstal u nás, toužil se vrátit do otčiny a prosil mne, abych ho doprovázel. Měl jsem vyprávět jeho příbuzným a známým o Ježíši. Dojeli jsme společně do jednoho přístavu, jehož jméno jsem si dobře nezapamatoval. Tam jsme vystoupili, abychom si prohlédli město. V jakémsi davu jsme byli rozděleni a aniž bych to zpozoroval, vstoupil jsem na jinou loď. Teprve když jsme již pluli delší dobu, zpozoroval jsem, že nikoho na lodi neznám".

Pavel ho se smíchem přerušil: "Vždyť jsi přece musel znát loď, se kterou jsi se dříve plavil?"

"Tu bych byl také poznal, ale my jsme museli právě v tomto přístavu přesednout na jinou loď a já jsem se opomněl podrobněji přeptat. Ale jsem si jist, že to tak mělo být, neboť tak jsem se dostal do Říma, kde mohu působit mnohem víc než v malé řecké osadě.

Pavel se zamyslel a pravil: "Nelíbilo se mi, že jste vy učedníci, které náš Mistr poslal do celého světa, tak klidně seděli v Jeruzalémě. Řekl jsem kdysi Janovi: Bůh vás bude muset ještě násilím donutit, abyste změnili místo svého působení". Odmlčel se. "Skoro se mi dnes zdá, že jsem tehdy mluvil pravdu."

"Na každý pád, mi Bůh jasně ukázal, kde mám působit", odpověděl Petr, aniž by byl nějak dotčen Pavlovými slovy. "Ale k císaři se nemohu nikdy dostat. Žije příliš uzavřen uprostřed třpytného, dvorského života. Poněvadž ty máš Boží příkaz, jistě budeš předveden. I jinak je zde pro tebe co dělat."

Během dne přišel Julius, aby se přeptal, co má zařídit vzhledem k Pavlovi. "Císař je právě ve šťastné náladě a nemyslí na záležitosti vlády, více než jest bezpodmínečně zapotřebí. Nařídil, aby zajatci byli vyslýcháni a odsouzeni jeho úředníky." S pomocí křesťanské obce se to Juliovi podařilo zařídit tak, že byli předáni křesťanskému soudci. Bude s nimi shovívavě naloženo, tím spíše, když Julius mohl říci, že se mu zajatci po ztroskotání lodi opět podřídili.

Festův list ohledně Pavla byl však císaři doručen. Přečetl ho a pak se dal do smíchu: "Jestliže se tento muž na mne odvolal, nechť to není nadarmo, nechte ho běžet"!

Petr měl radost z dobré zprávy a Pavel se díval vážně před sebe. Ptali se ho, co ho rozrušilo a tu řekl: "Kdyby mne byl císař vyslyšel, byl bych měl skvělou příležitost dostat se k němu osobně. Jak to mám nyní zařídit?"

"Bratře, musím ti připomenout to, že ti Bůh přikázal svědčit před císařem!" zvolal Petr zlostně. "Bůh najde cestu i prostředky, jen dovedeš-li čekat, ale mně se zdá, že jsi se tomu ještě dosud nenaučil." A nyní se Pavel smál s nimi. Zajisté, může čekat. Bůh sám zařídí a sám také určí pravou chvíli.

Navečer šli společně do shromáždění křesťanů. Dělo se to zde tak jako v Jeruzalémě a denně bylo voleno ke schůzkám jiné místo. Dnes museli jít učedníci s Juliem do rozlehlých katakomb. Bylo jim řečeno, že to jsou pohřebiště. Pavlovi se to nelíbilo. Proč takové tajnůstkářství, není-li se třeba obávat císaře? V záplavě radostných pozdravů, jimiž byl přivítán, na tyto myšlenky zapomněl. Setkal se zde s mnoha známými, mezi jinými i s Aquilou a Priscillou, tkalcem koberců, jemuž kdysi pomáhal. Byli tehdy jakožto Židé vykázáni z Říma, ale nyní se vrátili jako křesťané.

Nejdříve Apelles, představený obce, proslovil kratičkou modlitbu. Pak oznámil obci, jakého hosta mají mezi sebou. Poprosil Pavla, aby jim vyprávěl o Jeruzalémě a o své cestě. Petr si povšimnul, že Pavlovi je to z nějakého důvodu nepříjemné a proto se do toho vmísil: "Milí, dopřejte našemu hostu raději trochu času, aby se mohl oddat dojmům, o nichž by pak hovořil. Mluvme raději sami a Pavel nechť vypráví až některý jiný večer."

Apoštol poděkoval radostným pohledem Petrovi, který prosil některé z bratří, aby vyprávěli o sobě o tom, co v posledních létech prožili. Učinili tak s radostným přitakáním a horlivostí, takže před Pavlem se v duchu rozvíjel obraz celé obce. Viděl jejich unikání a boje proti téměř neviditelným a nehmatatelným mocnostem. Nebyl to císař, nebyli to lidé ve svém nepřátelství, ale ve skrytu číhala zrada a podezření. Rozuměl nyní, proč všichni měli cosi plachého u sebe a proč si při svých schůzkách počínali tak tajemně. Což se dosud nenaučil, aby neodsuzoval hned po prvém zdání?

Zatímco mužové mluvili, sledovaly jeho oči jednoho po druhém a on je pozoroval, pokud to ovšem nepatrný svit malé lampičky a plápolání pochodní dovolovalo. Ano, měli u sebe cosi plachého, avšak současně i něco vnitřně odhodlaného. Mír spočíval na většině tváří, který zkrášloval a zjemňoval i ten nejhrubší výraz. Bylo mezi nimi velmi málo Židů. Většinou tu byli Římané, jak bylo vidno z rysů jejich obličejů.

Nyní vyprávěl jeden z nich o nevypočítatelnosti císaře. "Pavle, musíš vědět všechno", řekl, "neboť jsem se doslechl, že se hodláš ucházet o rozmluvu u císaře. Nesmíš před něj vstoupit nepřipraven. Věz: Nero dal svého nevlastního bratra a jeho matku, nu zkrátka i svoji manželku popravit."

Pavla zamrazilo: "Takového netvora strpí ušlechtilý římský národ na císařském trůně?" tázal se poděšen.

"Všechno se před ním třese", zněla odpověď. "Je tak proměnlivý, že nikdo neví, co prohlásí v příštím okamžiku, nebo co sám učiní."

Když se po skončené schůzce vrátil Pavel s Rufem a jeho matkou domů, řekl apoštol, že je šťasten, že nemusel ještě dnes mluvit. "Nevěděl jsem vůbec ničeho o obci", pravil. "A mimo to vzduch podzemních katakomb mi stahoval hrdlo. Takový pocit úzkosti jsem ve svém životě ještě nikdy nepocítil."

Pomalu a důvěrněji se Pavel sblížil s římskými křesťany. Petr býval zřídkakdy v Římě. Pudilo ho to mnohem více do rybářských městeček u moře, kde pomáhal mužům spravovat sítě a při tom jim vyprávěl o Ježíši. Mnohdy si s nimi vyjel na lov ryb na moře. Tak si získával společníky a jejich důvěru, takže pak rádi naslouchali jeho poselství. I když neměl oné nutící Pavlovy výmluvnosti, přece v jeho mluvě byla jakási nepopsatelná vroucnost, která mluvila přímo k lidem.

Naproti tomu Pavel byl prostřednictvím Juliovým a některých jiných činitelů uveden do naprosto jiných kruhů. Naučil se znát hodnostáře a úředníky, důstojníky i učence. Brzy zpozoroval, že se nesmí přenáhlit. Rádi se s ním pouštěli do hovoru. Tu a tam do nich vhodil semínko, které by tak rád rozséval mezi ně plnýma rukama.

Ale toto moudré ovládání mu přineslo požehnání. Když ho poznali jako rozumného a správného muže, přijímali to, co jim tak ponenáhlu hlásal, bez nedůvěry. Byli sice zdrženliví a netoužili tak rychle po křtu jako prostí lidé, s nimiž se Pavel dosud stýkal, ale jakmile skutečně spatřili pravdu, pak se k ní upnuli ze všech sil.

Tak poznal v domě jakéhosi hodnostáře muže, jehož rysy ho stále přitahovaly. Měl podlouhlý obličej ušlechtilých tahů. Velké světlé oči se pátravě rozhlížely kolem. Maurius, neboť tak se muž jmenoval, přišel jednoho dne k Pavlovi a prosil ho, aby mu pověděl něco o Ježíši, více než to, co měl apoštol zprvu v úmyslu v tomto domě pronést. Proto ho Pavel vyzval, aby přišel za ním do domu Rufova. Marius přislíbil.

V jednom z nejbližších dnů, překročil Říman práh Pavlovy komnaty, u něhož byl právě na návštěvě Petr. S polohlasitým výkřikem učedník vyskočil ze sedadla a ztrnule zíral na příchozího. "Pane, kdo jsi?" tázal se udiveně hosta.

"Jsem Maurius, římský vojevůdce, tak jako jím byl přede mnou můj otec."

"Promiň", koktal Petr, dosud úplně zmaten. "Podobnost jest příliš veliká. Tak asi vypadal Ježíš, když byl tvého věku!"

Nyní Pavel věděl, co ho ve výrazu tohoto muže tak silně přitahovalo. Maurius se však zřejmě radoval z podoby a žádal nyní obšírněji slyšet o Ježíši. Petr proti svému zvyku mlčel a bez ohledu se díval na známé mu tahy. Jak jen byla možná taková podoba? Pavel však mluvil se zvláštní vřelostí a jeho posluchač se stále víc a více otevíral. "Jak dobře to se mnou myslí bohové, . . . . . . nikoliv bohové . . . ale Bůh!" Zvolal častokráte. "Právě to, co nyní smím slyšet, jsem hledal po celý život. Můj otec mi často vyprávěl o židovském Bohu. Jako mladík byl dlouhou dobu na rozkaz Říma v Palestině a něco těžkého tam prožil. V upomínku na tento pobyt jsem dostal jméno Maurius", končil trochu rozpačitě.

"Jak se jmenoval tvůj otec?" tázal se Petr. Možná, že mu jméno poskytne vysvětlení toho, co sám nedovedl vysvětlit.

"Kreolus!" odpověděl tázaný. "Byl vojevůdce a před několika léty padl v povstání na severní hranici naší říše. Moje matka šla za několik týdnů za ním. Od té doby jsem sám."

"Kreolus!" opakoval Petr zamyšleně a trochu zklamaně. Jméno mu ničeho neřeklo.

Maurius však hledal a pátral s takovou horlivostí a porozuměním, že Pavel musel víc než jednou říci: "S takovým žákem jsem se dosud nikdy nesetkal. Vypadá to tak, jako by všechno vědění měl již zahalené v sobě. Je potřebí říci jen několik náznaků a on najde okamžitě spojitost."

Maurius ještě s mnoha jinými se dal Pavlem pokřtít. Navštěvoval pak schůzky křesťanů až do doby, kdy byl zavolán proti hrozícímu povstání v Británii na dálný sever. Dříve než se rozloučil, dosáhl na naléhavou Pavlovu prosbu, že se apoštol směl ukázat Nerovi. Maurius vzbudil císařovu zvědavost, zvěděl něco o rozkolu Židů a slíbil, že by mu nikdo jiný nemohl podat lepší zprávu, než tento Pavel.

Jednoho horkého letního odpoledne se apoštol odebral do honosného císařového paláce. Musel projít mnoha síněmi, než se dostal do komnaty, kde Nero odpočíval na lehátku. Očekával, že ho najde sedícího na trůně s veškerou císařskou důstojností. Místo toho ležel zcela lehce oděný, dosud mladý muž, krásného avšak odulého obličeje, na němž nepěkné myšlenky a city zanechaly zřetelné stopy. Při apoštolovu vstupu zvedl Nero hlavu a ostře zvolal: "Jaké je dnes nesnesitelné horko! Umíš prý činit zázraky, jak mi bylo řečeno, postarej se přece, aby bylo chladněji!" Že to s příkazem nemyslel vážně, bylo znát podle jízlivého smíchu, který po těchto slovech následoval.

Ale Pavel přistupuje blíže, řekl vážně: "Ó císaři, zázraky činit neumím. Mohu však na Boží rozkaz a jeho silou častokrát provést věci, co by jiný člověk nedokázal a nedovedl."

Zdálo se, že Nero odpověď ani neposlouchá. Pokynul na nízké sedátko, které stálo blízko něho a blahosklonně pravil: "Posaď se a povídej, jak to v Palestině vypadá. Moji správcové a vojevůdci mi podávají velmi málo zpráv. Jsi také Žid?" Neronův zrak zkoumavě spočinul na Pavlovi.

Stručnými slovy se Pavel zmínil o své minulosti, ale pak cítil nutnost vyprávět o své jízdě do Damašku a o zjevení, které tam prožil. Nero se již dávno posadil zpříma. Nyní vyskočil ze svého odpočívadla a měřil komnatu prudkými kroky. Kdyby ó Nero směl prožít něco tak podobného, co by aspoň prožití bylo hodno! Bůh zjevil se člověku, který ho chtěl pronásledovat! Nebylo to tak?

"Pavle, vypravuj ještě jednou!" zvolal Nero téměř bez dechu. Jak to bylo? Ty jsi chtěl usmrtit Ježíšovy stoupence a On sám se ti zjevil? Věděl, že tě tím mohl odvrátit od tvého předsevzetí?" Pavel znovu vyprávěl od začátku a Nero naslouchal s nezmenšenou účastí. Jeho oči se počaly lesknout, jeho obličej pozbyl svého nepěkného výrazu.

V tom se dvéře náhle otevřely. Oblak vonného kouře zahalil oba muže a ženský hlas zahlaholil: "Rozmluva není jistě tak vážná, aby pro ni musel Nero zapomínat na vyjížďku, kterou mi přislíbil."

Pavel zhnusen až do hloubi duše vstal. Tu stála před ním krásná Popea, druhá císařova choť. Ta tam byla vládcova účast, jasnější výraz rysů obličeje zmizel. Nero spěšně pokynul Pavlovi rukou, aby ho opustil. "Dám tě příležitostně opět zavolat", slíbil.

A Pavel byl již venku, doprovázen služebníky v nádherných oděvech. Jako ve snu nastoupil zpáteční cestu k domu Rufovu. Tam se zavřel, aby znovu nabyl rovnováhu ve své otřesené duši. Nevypadalo to tak, jakoby zlo mělo ruku ve hře? Sotvaže Pavlova řeč učinila na císaře nepochybný dojem, tu vešla tato žena! Proč to Bůh připustil? Kdyby byl Nero stržen z falešné cesty, mohl by být celý římský národ lepším a šťastnějším! Proč jen, proč?

Tu bylo Pavlovi, jakoby ve svém nitru slyšel tak známý hlas, který mu pravil: "Proč se Pavle takto můžeš tázat? Jest vůči Bohu nějaké proč? Nero se na tuto ženu připoutal. Ona jest jeho zkázou. Zpozoruje-li to ještě nyní, může mu být pomoženo, jinak musí sklidit, co zasil."

Nero to zpozoroval. Po celou vyjížďku byl rozmrzelý a nemluvil. Všechna námaha krásné ženy po jeho boku byla marná. Zdálo se mu, jako by ho po dlouhých létech nic tak nepoutalo, jako zpráva tohoto muže, na jehož čele byla vepsána moudrost a ušlechtilost. Jak bezobsažné bylo Poppeino žvanění! Nevrle ji rozkázal, aby mlčela. Na to nebyla zvyklá. Vzdorovala. On si toho ani nevšiml. Myšlenkami byl u Pavla. Což, kdyby on, císař měl na této vyjížďce takové zjevení! Což to nebylo možné? Snad ano. Pak by ale nesměl mít vedle sebe tuto ženu. Již chtěl dát rozkaz k návratu do paláce a nechat tam Poppeu vystoupit, když mu napadlo, že by tím svoji choť poranil. Neměl práva pohrdat svojí krásnou ženou, která mu náležela. Ráno vyjede sám a ráno dá také Pavla opět zavolat. Bude to jistě lepší, jestliže si s ním ještě jednou promluví. Může mu poradit.

Jeho nálada se jako bleskem změnila. Živě se obrátil ke své průvodkyni a zapomněl na vše, co ho právě tak zaměstnávalo. Zapomněl na to tak důkladně, že minul i celý příští den, aniž by si na Pavla vzpomněl. Příští týden byl zaměstnán jinými záležitostmi. Pak si jednoho dne vzpomněl, že mu Pavel něco důležitého vyprávěl. Poslal do Rufova domu a zvěděl, že Pavel ráno odcestoval do Korintu, kam ho volali poslové. Za několik měsíců se opět vrátí.

Nyní se Nero zlobil. Což nemohl Pavel počkat, až by se to Nerovi hodilo? Jak mohl odjet a nevyrozumět o tom napřed císaře? Což k němu nebyl vlastně přiveden jako zajatec? Poslal pro důstojníka, který více než před rokem přivedl zajatce, které mu Festus poslal. Julius odjel zpět do Palestiny! Což se všechno proti němu spiklo? Vzrušen dal rozkaz, aby Pavel, jakmile se vrátí do Říma, byl k němu přiveden.

Ten však, nevěda, že vzbudil císařovu nelibost, stál v Korintě před zemským správcem Gallionem. Ten ho dal zavolat, aby ho Pavel poučil o novém učení. Nesmazatelně se mu vryl obraz Pavlův, jak stál opřen o sloup uprostřed vzbouřených Židů, jakoby se jeho duch nalézal v jiných úrovních. Kdo mohl zůstat vůči zevním událostem tak lhostejný, ten musí být vnitřně bohat a po tomto vnitřním bohatství prahl Gallion již po desetiletí.

Brzy po Pavlově odjezdu přidal se ke křesťanům, aniž by se dal pokřtít. Oni všichni přijali nové učení teprve před nedávnem a byli jako děti, jimž se nemůže ještě říci nic vážnějšího. Tak mu to alespoň připadalo. Nyní se doslechl od cestujících obchodníků, že Pavel je v Římě. Odtud před nedávnem došel malé obci druhý dopis, který v Gallionovi na novo vznítil touhu po Pavlovi a jeho slovech. Vyslal proto vlastní pohodlnou loď a požádal Pavla, aby byl jeho hostem. Když apoštol přišel, měl velikou radost. Gallion měl tolik otázek, že je Pavel nikdy předtím od nikoho neslyšel. Pavla to blažilo, neboť ho to pohánělo k hlubšímu přemýšlení. I jinak nacházel hojnost práce v obci i v celém okolí. S Gallionem se dali pokřtít všichni podřízení úředníci a mnoho jiných Římanů.

Tak uběhlo několik měsíců, když pojednou z Říma přišla zpráva, že se po něm Nero naléhavě táže. Císař! Bůh mu přikázal svědčit před císařem. Nesmí nechat žádnou příležitost nevyužitou. Nečekal, až Gallionovo plavidlo bude připraveno na cestu, nýbrž vstoupil na nejbližší kupeckou loď, která se plavila do Puteoli. Tentokrát mu nikdo nepřicházel naproti, poněvadž o jeho příchodu nikdo nevěděl. Bylo mu to milé. Musel promyslet tak mnohé, co zažil a získal v Korintě. Gallion ho důtklivě varoval před Nerem. To ho ovšem nemělo zdržovat, aby k němu nešel. Což mu sám Bůh nezjevil: Osvobodí-li se od této ženy, bude mu pomoženo?

Stráž u Římské brány, kterou chtěl Pavel projít, měl právě onen setník, který před několika měsíci dostal od popuzeného Nera onen rozkaz. Jakpak ten příkaz zněl? Nechť je Pavel po svém návratu neprodleně předveden k císaři! Proč? To setník nevěděl a také se ho to netýkalo. Pavel se lekl, když byl po oznámení svého jména zajat. Byl spoután a musel setrvat v bráně až do vystřídání stráží. Marně se tázal na důvod tohoto opatření, marně prosil, aby o tom byla podána zpráva Rufovi. Právě proto, že setník ničeho nevěděl, byl dvojnásob opatrný.

Za několik hodin musel zajatec pochodovat městem se žoldnéři. Tak ho spatřil Petr, který se právě, jako on, vracel do města, jenže jinou branou. Poděšen utíkal k Rufovi. Oba se poradili a pak se odebrali do císařského paláce. Tam se dověděli, že Nero na několik dní odcestoval. O Pavlově zajetí se ničeho nedověděli. Poté spěchali k vězení. Zde slyšeli, že to co se stalo, se stalo na císařův rozkaz. Po Nerově návratu bude zajatec předveden a pak se uvidí, co bude dále. Ze strachu před císařem nebyli přátelé ani jednou vpuštěni. Plni starostí se vraceli domů. Zatím Pavel, jakmile překonal první úlek, nabyl dobré mysli. Vždyť neučinil nic, čím by byl vzbudil císařovu nelibost. Snad to byl způsob, jakým ho chtěl Bůh předvést před císařovu tvář. Vyprosil si psací náčiní a psal některým obcím v Malé Azii a v Řecku.

Nero se vrátil. Druhý den se dozvěděl o Pavlově zajetí a sám si nedovedl vysvětlit, proč byl Pavel zajat. Co učinil zlého? Nikdo to nevěděl. "Nuže, nechť přijde ke mně, pak se to zajisté dozvím", nařídil Nero, jsa v dobré náladě.

Měl z toho žert, že tento tak jistý Pavel to měl trochu nepohodlné. Zdali pak dny, strávené v žaláři, byly schopny zbavit Pavla jeho klidu? S napětím očekával zajatého. Pavel vstoupil. Vypadal bledý a jeho oděv byl trochu zanedbán, avšak jeho rysy zřetelně mluvily o jeho vnitřním míru a veliké radosti. Omluvil se císaři, že musel předstoupit před něho tak neupraven, ale netázal se na důvod svého zatčení. Nero, který byl připraven na to, že bude zahrnut výčitkami, byl zklamán.

Oba byli tiší a zdálo se, že Pavel o své vůli toto ticho nepřeruší. Tu Nero konečně začal. "Pavle, když jsi mi vyprávěl o svých zážitcích, tak jsme byli tehdy přerušeni. Nechtěl bys v tom pokračovat? Měl jsem o všechno veliký zájem."

Kde měl Pavel začít? Hledal pravá slova. Prosil Boha o pomoc. Vpravdě, bylo skoro nemožné vykládat někomu, kdo tak lehkomyslným tónem mluví o nejsvětějším, něco více.

Nero se stal netrpělivým. "Nuže Pavle, čekám", řekl ostře. A v tom to z Pavla vyrazilo: "A jak dlouho musel čekat Bůh, až se na něho opět zeptáš, císaři Nero?"

Řekl to nevědomě a zhrozil se opovážlivosti svých slov. Ale pro Nera to bylo to pravé. Odpověděl úplně vlídně: "Vždycky mně do toho něco přišlo a když jsem pak pro tebe poslal, byl jsi na cestách. Že jsi byl nyní požádán, abys byl mým hostem tak násilným způsobem, není mojí vinou." Musel se smát, když si představil tento způsob pozvání. Nebyla to ukrutnost, která ho nutila ke smíchu. Jiný člověk by si sotva dovedl živě představit každou událost a sotva by jiného také uchvátila komika věci, kdyby na ni narazil. Nero se smál tak neodolatelně, že i Pavla rozesmál. Pak ale Nero opět zvážněl a prosil: "Vypravuj, proč jsi byl v Korintě?"

A Pavel vypravoval. Opět byl Nero upoután a uchvácen. Když byla zpráva skončena, císař se tázal: "Pavle, znáš můj život?"

Tázaný zavrtěl hlavou, neboť to, co tu i tam zaslechl, zdálo se mu přehnané a zkreslené. Tu začal Nero o sobě vyprávět a to, co odhalil, vzbudilo v jeho posluchači jen přání, pouze to jediné přání, aby se mu podařilo odvést tohoto muže z jeho falešných cest. Špatnou výchovou, hříčkou politických intrik, vyrostl z Nera chlapce jinoch a za špatného vedení uzrál v muže, proti němuž se nikdo neodvážil vystoupit. Jeho žádostivost a chtíč vzrůstal, takže v klidných okamžicích se sám sebe hrozil.

"Pavle, pomoz mi!" toužebně žadonil. "Nechci být špatný, jsem jím proti své vůli!"

"Nikoliv, císaři. Jsi špatný, protože nemáš žádné vůle. Nechceš sice zlo, ale zlo chce tebe! Ale ty nechceš ani dobro! Poslechni hlasu, který přes mne k tobě promlouvá."

Nero se rozplakal, tiše vzlykaje, jako dítě. Což byl něčím jiným, než špatně vedeným děckem? Všechna dobrá hnutí v něm dosud dřímala. Pavlovi se zdál být hodný lásky, když tu tak před ním pokorně a vláčně seděl. A apoštol mluvil s vládcem z celé rozradostněné duše, toužící dávat, neboť neviděl nikdy tak, jako dnes směl vidět Nera.

Hodiny míjely jedna za druhou. Nero dal rozkaz, aby ho nikdo nerušil a příkazu bylo dbáno. Ale nyní shledal sám, že je čas rozhovor přerušit. Srdečně se s Pavlem rozloučil a děkoval mu. "Přijď zase ráno, abych mohl všechno toto nové lépe pochopit", prosil a Pavel mu to radostně slíbil. Pak dal zavolat stráž a nařídil, aby Pavel mohl, tak jako předtím, nerušeně přicházet a odcházet. Jest volným a byl zatčen omylem.

Jak se Rufus a jeho matka podivili, když ten, kterého oplakávali, vešel jsa veselé mysli. Zavolali Petra a Pavel mu vyprávěl, co zažil u Nera. Petr s úžasem naslouchal. Pak potřásl hlavou. "Musím vzpomínat slov našeho Mistra", řekl rozvážněji, než bylo jeho zvykem. "Vyprávěl o jednom muži, z něhož vyšel nečistý duch, ale ne na dlouho. Znovu se vrátil, našel svůj starý dům vyčištěn a ozdoben. Pln radosti opět do něho vešel. Pak řádil ještě hůř než předtím". Petr se díval zamyšleně na Pavla.

"Myslíš, Petře, že to s Nerem nebude jiné?" Tázal se Pavel. "Nemohu dělat nic jiného, než se modlit a vydávat svědectví. Modli se se mnou, aby se ho zlo znovu nezmocnilo. Jeho duše není vpravdě dosud tak špatná."

Příštího dne ve stejnou dobu se Pavel odebral do paláce a byl Nerem také přijat. Ale císař musel udělit slyšení zahraničním vyslancům a neměl času s Pavlem vyměnit víc než několik slov. Ten se však nedal odradit a denně přicházel do paláce, ačkoliv byl zřídkakdy připuštěn. Jestliže se mu podařilo promluvit s císařem, shledal ho přístupným a vlídným. Ale nyní byli v císařově okolí lidé, kteří tuto vzrůstající důvěrnost pozorovali s nelibostí. Bylo by možno, že by se tomuto žido-křesťanu podařilo získat vliv na vládce? Tomu musí být hned zpočátku zamezeno. Podplatili sloužící, aby řekli, že císař už Pavla nechce vidět. Císaři však měli odpovědět, že se Pavel nedává vůbec vidět.

Pavel se nenechal odradit a vzdor tomu přicházel den co den. Když to sloužící pověděli svým představeným, tito se rozlítili. "Musíme ostřeji zakročit", rozhodli se.

Jeden z nich, jménem Gaius, se od té chvíle zdržoval v předpokoji, kam byl Pavel poukázán. Když ho několik dní pozoroval, přistoupil jednou k Pavlovi: "Žide, což v sobě nemáš vůbec čest?" rozkřikl se, "že se necháváš vyhánět jako prašivý pes? Pochop to konečně, že jsi císaři obtížný. Přijdeš-li zítra opět, mám rozkaz vsadit tě do vězení. Pak bude konečně pokoj s tvými návštěvami!"

Nero, oběma nepozorován, vstoupil do komnaty. Viděl dlouho postrádaného Pavla a slyšel, jak mu Gauius důrazně domlouval, aniž by mohl porozumět tomu, co říkal. Radoval se, že byl Pavel plísněn a zavola na Gaia: "Gaie, dobře činíš, že dáváš Pavlovi pocítit veškerou přísnost. On si myslí, že je Božím poslem, že si může s císařem zahrávat, jak je mu libo a držet se v ústraní, kdykoliv mu napadne."

Gaius vydechl. Obával se, že celý podvod vyjde najevo. Obrátil se poníženě k Nerovi a odvětil: "Pane je to tak, jak pravíš. Pavel se domnívá, že je nade vším povznešen. Bylo by pro něho dobře, kdyby byl vyobcován na delší čas z přístupu ke tváři císařově, aby se opět naučil oceňovat milost, smí-li přicházet."

To nebylo to, čeho si Nero přál, poněvadž při spatření apoštola se již těšil na rozmluvu s ním, ale nyní mu připadalo, jakoby si nějak zadal, kdyby se nezachoval podle dvořanových slov. Proto nemilostivě pronesl: "Třikrát tak dlouho, jak jsi se mě vzdaloval, budiž nyní vzdálen mým očím. Za tři měsíce se opět uvidíme!"

Pavel chtěl promluvit, ale císař mu nelibě pokynul, aby ho opustil. Tu se Pavel vzpřímil a beze slova opustil komnatu. Nero však měl pokažen celý den. Nevěděl proč a hledal rozptýlení ve veřejných hrách.

Když se Pavel vrátil do svého obydlí, shledal, že Rufus a jeho matka nejsou doma. Byl tomu rád, že může sám nerušeně přemýšlet o tom, co mu přinesly poslední hodiny. Nedovedl si vysvětlit, čím vzbudil císařovu nelibost. Pomalu se mu v jeho mysli vyjasnilo. Zvolna chápal strašlivou dvořanovou lež. Má se nějakým způsobem pokusit o obranu? Má uvědomit Nera o tom, že byl oblouzen? Při klidnější úvaze, musel si říci, že Gaius najde již prostředky i cestu, aby tomu zabránil. Nezbývalo, než zbývajících tří měsíců pokud možno nejlépe využít.

Jakmile se vroucně pohroužil do modlitby, dostalo se mu také objasnění, kterou cestou se má nyní ubírat. Dosud se zdržoval jen v křesťanské obci a pracoval tam, kde byla právě práce. Nyní věděl, že se musí ujmout také židovské obce, která se v Římě držela zřejmě v pozadí a na jejíž budoucnost se pohlíželo trochu z vysoka. Křesťané byli dříve většinou pohany a o Židech nechtěli ničeho slyšet. Oddělovali se od nich přísněji než od pohanů. V čem to asi bylo? Po krátkém přemýšlení si mohl Pavel tuto otázku sám zodpovědět: Nebylo to všude tak, že se Židé rozhorlili, jakmile zjistili, že byli pokřtěni i pohané a že dosáhli spasení?

Následujícího dne byla sobota. Pavel šel do synagogy a vmísil se mezi posluchače. Pak se představil kněžím, odvolávaje se na svého učitele Gamaliela, jehož věhlas pronikl až sem a dostalo se mu vlídného přijetí. Kněží měli radost, že mají mezi sebou někoho z Jeruzaléma, s nímž se mohlo mluvit a řešit všemožné otázky. Pavel je svou chytrostí daleko předčil. Pocházeli většinou z prostých stavů a neměli mnoho příležitostí k učení. Žádný z nich nebyl v Jeruzalémě. Jak se divili, když jim popisoval chrám, ačkoliv již neměl Šalomounovy nádhery. I zde se shledal apoštol s tím, s čím se setkával většinou všude, že Židé v cizině přísněji lpěli na lidských ustanoveních, než jejich bratři ve víře v Palestině. Doslova se přimkli na každé jednotlivé i maličké nařízení, nevědouce při tom skoro ničeho o věčných Božích zákonech a přikázáních. Zde bylo dostatek práce, uvolnit aspoň tyto duše, téměř ztrnulé a tři měsíce málem uplynuly, aniž by se byl Pavel odvážil promluvit s Židy o Ježíši. Bylo to marné počínání. To cítil zcela jasně.

Tu jednoho dne, když byl právě zabrán v horlivém rozhovoru s kněžími a nejstaršími obce, vstoupil dovnitř nějaký starý Žid, který obstarával pro synagogu službu posla. Po spatření Pavla se stařec zarazil a pak zvolal: "Není to ten muž, který viděl Mesiáše?"

Kněží vyskočili a dívali se hned na starce, hned zase na Pavla, který stál před nimi s naprosto zasněným výrazem. Nemohl již skoro ani doufat, že bude moci promluvit - a nyní - Bůh sám mu opět upravil cestu.

"Co to povídáš Jochanane?" zvolal jeden z kněží. "Co znamenají tvoje slova? Není nikoho, kdo by viděl Mesiáše, Přicházejícího!"

"Zeptejte se tohoto muže!" hájil se stařec. "Nechť jen řekne, je-li tomu tak, nebo ne, Vyprávěl Římanům, že Mesiáš byl na zemi. Římané směli slyšet, co bylo pro nás blažeností."

Nyní se rozpoutala nevídaná vřava. Všichni svorně volali: "Proč jsi nám to zamlčel?"

Pavel z toho poznal, že setba, kterou zaséval, vzešla a všechen vroucí cit, jehož byl schopen, se nesl ve vřelém díku k Bohu. Zvedl ruce, aby se posluchači uklidnili. Bylo však zapotřebí delší chvíle, než se pobouření uklidnilo. Pak začal mluvit: "Milí bratři, přišel jsem k vám jako rozsévač. Avšak našel jsem nepřipravenou půdu pro přijetí setby. Plevel a býlí přerůstaly pole. Všechno býlí jsem nejprve musel vytrhat a vypálit. Pak jsem musel kopat a kypřit, až z tvrdé, okoralé půdy vašich duší stala dobrá, vláčná ornice. Nebýt toho, že se k tomu nahodil právě Jochanan, byl bych začal rozsévat semena. Jeho slova mi však jen rychleji urovnala cestu k vašim srdcím. Slyšte nyní, co vám mám říci!"

Hlásal, že očekávaný Mesiáš již skutečně přišel, že byl na zemi a putoval židovskou zemí, že přinesl lidem Boží pravdu a že ji učil. Kněží a učenci blaženě naslouchali. Nebylo mezi nimi ani jediného, který by byl pochyboval. Chtěli slyšet stále víc a více a Pavel jim z hojnosti dával plnýma rukama. Zářící Jochanan stál u něho, domníval se, že je prostředníkem tohoto požehnání. Od nynějška Pavel učil každý den v synagoze a na jeho práci spočívalo Boží požehnání.

*******

Tak přešly tři měsíce. Apoštol sice potají doufal, že ho Nero zavolá, když se nic takového nestalo, vydal se nevolán na cestu do paláce. Byl vpuštěn dovnitř, Gaia však nespatřil. Dlouho musel v předpokoji čekat. Z císařovy komnaty sem zalétaly zvuky mnoha hlasů. Zněly posměšně a nepěkně.

Konečně z komnaty vyšli tři mužové, kteří se zdáli náležet k nižším vrstvám. Za nimi se objevil císařův obličej, který je se zalíbením sledoval. "Vstup jen dále, Pavle!" zvolal. "Je dobře, že jsi na mne nezapomněl. Mezitím jsem se dozvěděl, co ti tehdy bránilo. Gaius svou vinu odpykal životem!"

Pavel se zachvěl. Nero se dal do smíchu. "Pavle, na to si již musíš zvyknout, chceš-li být mým přítelem. Kdo mně zkříží cestu, tomu to dám pocítit takovou měrou, že již víckrát nemá příležitost k takovému jednání."

Císař se dal znovu do smíchu, pak se otázal: "Řekni mi Pavle, ty přece učíš, že všichni lidé jsou si bratry? Tato zásada se mi líbí, přijal jsem ji za svou. Jak se ti líbí moji noví bratři, kteří mne právě opustili?"

Pavel řekl upřímně, že je nezná, ale soudě podle vzezření, nejsou vhodným okolím pro nějakého císaře.

"Pavle, jak jsi chytrý, můj malý Židáčku!" pravil Nero, ale ze zvuku jeho hlasu nebylo dobře rozeznat, jestli v něm převládá více posměch než uspokojení. Jak jsi chytrý. Zajisté nejsou vhodným okolím pro císaře, který se musí strachovat, aby si ve své důstojnosti něčím nezadal. Jeden z nich je vozatajem, Řek, který nemá v sobě rovna v závodech. Oba druzí jsou zápasníci. Snad jsi si všiml, jak jsou silní! - Jsou Římani a jsou spolehliví. Chci je mít od této chvíle stále kolem sebe, pak se mi nic nemůže stát. Řek mne učí svému umění, poněvadž při příštích závodech chci řídit vůz a chci být vítězem. Být vítězem!" vykřikl Nero jako opojen.

Pavel s úžasem naslouchal. Byl to ještě týž císař, který před několika měsíci plakal nad svou nemohoucností? Získalo si zlo nad ním již takové moc? Když Pavel mlčel, Nero se na něj zkoumavě zadíval. "Jak je to s námi, příteli Pavle? Odcizili jsme se sobě, Pavle?"

"Ano, císaři", nebojácně odpověděl Pavel. "Nero, který se mnou dnes mluví, toho neznám. Tento Nero je mně naprosto cizí."

"Ale máš ho znát!" vykřikl netrpělivě Nero a dupal při tom nohou. "Nauč se ho znát, neboť tento Nero jest větší, než byl onen dřívější! Pavle, Pavle, našel jsem cíl svého snažení a své ctižádosti: Chci být vítězem, kdekoliv budu! Nebude ničeho, co by jiní dovedli lépe než já!"

"Nero, císaři, jmenuješ mne svým přítelem, dovol ať jsem jím skutečně. Dovol ať tě poprosím: Budiž především vítězem nad svými vášněmi a chtíčem, aby tě nestrávily a neuvedly do zkázy!"

Pavel čekal, že mu Nero skočí na hrdlo. Ale zatím stál císař úplně tiše, bez hnutí, se skloněnou hlavou. Po delší chvíli vzhlédl, vystřízlivěl a tázal se: "Jak to myslíš, Pavle?"

"Nero, nezapomínej, že jsi císařem a že máš být národu vzorem. Nemáš se podobat lidu, nýbrž se musíš povznést vysoko nad dav. . ."

"To právě chci", přerušil ho císař.

Ale Pavel namítl: "Ne však takovým způsobem, jak to nyní chceš, můj vládče. Ostatní to také dovedou. Ty však máš národu zářně předcházet ctností a vírou."

"To je těžké", vzdychl Nero a Pavel si musel znovu připomenout: "Jakým dítětem jest dosud v podstatě svého srdce. Pane Bože, dej, ať se ještě změní!" Dlouho spolu ještě hovořili a když Pavel opouštěl císaře, loučil se s ním v naději, že se může přece ještě něco u Nera napravit.

Po několik týdnů docházel Pavel pravidelně k císaři a učil ho novému učení, jak tomu Nero říkal. Ve skutečnosti Pavel opatrně upravoval cestu, po níž by císaře dovedl blíže ke spásným pravdám. Žák se tak snadno odchyloval od cesty, často roztržitě přebíhal od jednoho k druhému, i v tom, co mu mělo být nejdrahocennějším pokladem jeho života, že Pavel v takových dnech mluvil raději o všedních věcech.

A Nero byl spokojen, . Zvykl si na Pavla, jehož moudrý, nebázlivý způsob učinil na něho dojem. Často se Pavla tázal o radu i ve státních záležitostech, ale v tom mu Pavel nerad vyhovoval. Měl za to, že čím dále se drží od těchto záležitostí, tím méně ho může stihnout výčitka o zasahování do státních záležitostí.

V tu dobu se vrátily vítězné oddíly z Britanie a o den později stál zářící Maurius před Pavlem. "Jak jsem po tobě toužil!" zvolal vojevůdce a bylo možno vidět, jak vážně to mínil. Za polního tažení přemýšlel o tom, co získal od učedníka. Po těžkém zranění byl po dlouhou dobu neschopným boje a skýtalo mu čas pohroužit se do sebe a do Božských pravd, které mu byly zprostředkovány. Zvážněl, ale byl pln nejvyššího štěstí. Celé dny a hlavně všechny večery trávil s učedníky, kteří ho měli den ode dne raději. Ale tyto společné hovory se blížily ke konci. Římské voje, které již po dvě léta bojovaly v Arménii, nutně potřebovaly posily a také částečné vystřídání. Jakmile si navrátivší se oddíly odpočinuly a nově oblékly, byly poslány pod Mauriovým velením na nové bojiště.

Před odchodem se Maurius s Pavlem tklivě rozloučil. Měl příležitost se dostat do Nerovy blízkosti a odnesl si dojem, že císař již není duševně úplně zdráv. "Pavle, ty to tak dobře nemůžeš pozorovat", pravil Maurius důrazně. "Jsi s ním denně pohromadě. Ale já jsem ho dlouho neviděl. Jsem zděšen nad náladovostí a proměnlivostí jeho bytosti. Pavle, měj se napozoru, aby ti styk s císařem nepřinesl neštěstí! Dnes si říká, že je tvým přítelem, zítra může být tvým nejúhlavnějším nepřítelem, propůjčí-li své ucho zlému našeptávání. Pavla by bylo škoda pro takové nálady!"

"Neříkej to Maurio", pravil Pavel. "Kdo jsem já, abych se bál, že ve službách Pánu utrpím škodu?"

"Přál bych si, abych směl zůstat zde a bdít nad tebou!" znělo Mariovo přání na rozloučenou.

Po jeho odchodu připadal Pavlovi život, pohybující se v obvyklých pracovních kolejích, mnohem pustší. Kázal a učil s dvojnásobnou horlivostí.

*******

Zatím co byl v Římě takto zaměstnán a co Petr budil duše v okolí Říma, počínal činný život v Jeruzalémě váznout. Z jedenácti učedníků, kteří byli kdysi s Ježíšem, žili již jen nemnozí. Mezi těmi několika byl dosud Jan a Maria. Oba dva se zdáli být v obci nepostradatelnými a nenahraditelnými. Jakub zevně ovládal křesťany, jak se jim nyní v Jeruzalémě říkalo a činil tak s hrdostí a horlivostí. Věděl sice dobře, že jakmile se jednalo o nějaké rozhodnutí nebo upravení, šli všichni k Janovi nebo k Marii. "Oni Mistra nejlépe znali", bylo slyšet pokaždé a před tímto výrokem se i Jakub sklonil.

Jeruzalém připadal Janovi příliš hlučný. Cítil se již stár. A tak za souhlasu učedníků se odebral k Marii a Phyrze, do Bethanie. Čtvrtým ve spolku byl jakýsi římský lékař jménem Lukáš, který byl před mnoha léty pokřtěn a jeho víra prýštila ze srdce. Byl hbitým písařem a snažil se napsat všechno, co tu a tam o Ježíši zaslechl. Nic z toho sám neprožíval, ve všem musel spoléhat jen na výpovědi jiných. Proto tedy bylo dobře, když to co napsal, mohl předčítat svým spolubydlícím. Snažili se zmatené záznamy uvést do pořádku a správnosti. Nebylo to však lehké, protože některá vypravování, která se Lukášovi mimořádně líbila, poněvadž zázračnou Ježíšovu sílu stavěla do zvlášť jasného světla, byla vymyšlena. Jan a Maria byli z toho celí vyděšeni a naléhali na Lukáše, aby ona místa vyškrtal. On se s nimi jen nerad loučil. Tak se častokrát jejich mínění rozcházela, ale v duchu bratrské shody byla znovu vyjasňována a proto také nenechávala po sobě žádné ostny.

Jednou večer se Lukáš vrátil ze svých pochůzek od nemocných a umírajících, pln všeho toho, co dnes opět slyšel. Všude, kamkoliv přišel, pátral po zprávách o Ježíši. Byl již znám po celém městě a lidé přicházeli i bez vyzvání a vyprávěli mu, co věděli. Dnes si tu požalovala jedna stařenka, která byla upoutána na lůžko, že kdyby Ježíš dosud žil, že by ji byl jistě uzdravil. Uzdravoval všechny choré. Ona to ví od své matky, kterou také uzdravil. Když zpozorovala, že jí Lukáš rád naslouchá, vyprávěla dále. Kdysi přišel Ježíš do jedné krajiny, která byla bezútěšně pustá a neúrodná. Těch několik fíkových stromů, které tu stály, mělo sotva sporé listy, ale žádné ovoce. Tu vztáhl Ježíš své ruce a na stromech počaly růst fíky. Stařena to vyprávěla s takovou horlivostí a neustále zdůrazňovala pravdivost svého vyprávění.

Jan a Maria se na sebe s úžasem podívali, ale Phyrga se dala do smíchu. Byli tak zaraženi tím, že Lukáš může takový nesmysl opakovat s takovou vážností. Ten se díval z jednoho na druhého a posléze přiznal, že tuto příhodu nepovažuje zcela za věrohodnou. Vždyť něco podobného nemůže vzniknout jen tak z ničeho. Když ho však posluchači nanovo ujistili, že na této povídačce není ani slova pravdy, jen zdráhavě povídku nezapsal.

"Jak to bude až my dva nebudeme na živu?" tázala se smutně Maria. "Co všechno se lidé odváží vypravovat o našem Mistru, když i věřící a sloužící horlivec se dopouští takových chyb?!"

"Nedovedu vymyslet něco, čím bych to mohl zamezit", prohodil Jan. "Musíme to přenechat Bohu. On již najde prostředky a cesty, aby všechno falešné opět narovnal." Stále častěji mluvili oba o smrti. Lukáš je ujišťoval, že jsou sice staří a slabí, zato však zdraví a mohou ještě dlouho žít. Oni však toužili po tom, aby již směli odejít.

Jednoho dne překročil jejich práh Timotej. To bylo radosti, že jim mohl ještě podat zprávy o vzdálených apoštolech a přinést pozdravy od Pavla i od Petra. Byl jimi poslán, aby pro římskou obec přinesl opisy proroků, které musí nejprve být vyhotoveny. Tak bude moci zůstat několik měsíců v Jeruzalémě. Všichni si přáli slyšet příhody učedníků. S radostí jim o nich vyprávěl a naproti tomu si opět dal vyprávět o učednících v Jeruzalémě.

K večeru pravil Jan: "Maria, nepřipadá ti to také tak? Mně je nyní, jako bych byl od té chvíle, co jsem dostal zprávu od vzdálených a mně nejmilejších bratří, naprosto uvolněn ze země."

Maria se zamyslela a odpověděla: "Ano, i já již nemám v tomto žití žádných přání. Zdali pak uvidíme našeho Mistra, až přijedeme na onen svět?" "Onen svět" je zcela zaplňoval. Rozprávěli spolu o něm jako dvě děti, jimž mají být otevřeny dvéře k něčemu pro ně úplně novému.

A dvéře se jim otevřely. Tichounce v noci vešli andělé Boží do jejich komůrky, v níž oba nejmilejší Ježíšovi učedníci dřímali a něžně odnesli jejich duše vzhůru. Když se Phyrga ráno probudila, nalezla jen bezduchá těla. Chvějíc se, vešla k Lukášovi. Ten s ní přistoupil k oběma opuštěným lůžkům. Výraz hlubokého míru, který se rozprostíral na jejich tvářích, mu nedovolil naříkat. Zakázal to také Phyrze, která byla přemožena žalem. "Můžeš jim přát něco lepšího?" tázal se téměř pohoršen. "Společně odešli na onen svět, společně předstoupí před Mistra a On je uvítá."

Pak se vydal na cestu do Jeruzaléma, aby v obci pověděl o smrti obou. Všichni křesťané přišli do Bethanie, aby Jana a Marii uložili do velikého kamenného hrobu po bok Lazarův. Pohřeb byl prostý, ale za to mnoho lásky obklopovalo tato bezduchá těla, již si získali svojí nezištnou láskou a službou. Nyní si obec připadala úplně opuštěná. Rozhodla se prostřednictvím Timoteovým poprosit Petra a Pavla, aby se vrátili zpět. Vlast nyní potřebuje jejich práci i pomoci mnohem více než cizina. Ale Timotej dosud ještě neodjel a zatím práce obou v Římě hbitě pokračovala.

*******

Nero odjel k Parthům, kde vzplály právě tak zuřivé boje jako v Arménii. Zlíbilo se mu vidět bojiště vlastníma očima. Krveprolití mělo pro něho dosud tutéž hrůzně přitahující moc jako kdysi, kdy dal chladnokrevně usmrtit svoji matku a choť. Nyní, pod vlivem Pavlovým, byl již dlouho krotkým, jak tomu sám říkal. Chtěl také opět jednou něco jiného vidět a slyšet. Poppea ho doprovázela. Vyžádala si to a jemu to bylo milé. Měl postaráno o ukrácení času po cestě.

Když se o tom Pavel doslechl, zesmutněl. Nero byl tak zbabělý, že mu sám ničeho neřekl. Teprve po odjezdu přišlo Pavlovi psaní, v němž císařův písař oznamoval apoštolovi císařův odjezd. Což měla být všechna práce na této duši marná? Zarmoucen o tom mluvil s Petrem. Petr se vyslovil, že od Nerova zjevu neočekával nic jiného, než povrchnost.

"Proč jsi chtěl, Pavle, obrátit i císaře?" tázal se s tichým úsměškem. Jdi jen k prostým lidem, tam najdeš otevřené duše."

Pavel neopověděl. Věděl, že ho sám Bůh poslal k císaři. Mimoto, kromě urozených lidí a učenců, se naučil dostatečně znát i prostý lid. Jeden z nich byl hlídačem zvěře, který se musel starat o lvy a jiné bestie, které Nero choval pro své obveselení.

Jednoho dne vzal Pavla sebou do ohrady. Nero nebyl právě přítomen, takže se nemuseli ničeho obávat, neboť císař neměl rád, když někdo pozoroval jeho dravce. "Jsou krásní", uklouzlo bezděčně Pavlovi se rtů, když spatřil veliké lvy, poskakující v rozlehlé ohradě. Znali svého hlídače a čekali potravu.

"Ano jsou krásní", odpověděl Sergius. "Jsou však silní a velice divocí. Když si člověk pomyslí na účel, proč je císař chová, nejraději by je usmrtil, dokud je císař vzdálen!"

Pavel se tázal a hlídač mu vysvětlil, že císař nechává otroky a úředníky, kteří upadli v nemilost, zápasit se zvířaty o svůj život. Přirozeně, že zvířata jsou vždy vítězi. Ale císař přihlíží se svými dvořany tomuto nerovnému zápasu a má z toho radost. Pavel, třesa se hrůzou, se tázal sám sebe, je-li to tentýž Nero, který jako žák visel na jeho rtech! Strašlivé, jaká propast v této duši! Na zvířata se již nemohl podívat. Příliš hrůzné myšlenky se k nim poutaly.

Povstání v Arménii a Parthu se nedalo potlačit. Stala se z něho pravidelná pohraniční válka, která hrozila, že se rozvine příliš daleko. Nerovi se zalíbil život v ležení, se všemi novými dojmy. Nepomýšlel na návrat do Říma. Když nastala nepohoda a táboření v přírodě bylo příliš namáhavé, podnikl se svou chotí Poppeou a se svými dvořany jízdu do Athén a radoval se z krásy, kterou tam spatřil.

V Římě žili křesťané jako osvobozeni od tajuplného tlaku. Scházeli se porůznu v domech místo v katakombách a leckterý člověk, který musel svou víru úzkostlivě tajit, se k nim přihlásil zcela veřejně. Jejich znamení, jímž se mezi sebou poznávali, stuhu, na které bylo napsáno, vymalované nebo vyšité hvězdné znamení ryb, nosili nyní svobodněji a viditelněji. Vzdor tomu nevzbudili nikde pohoršení, neboť jejich chování bylo přísné a poslušnost bezpodmínečná.

Tu jednoho dne proběhla městem zvěst! "Císař se blíží, je vzdálen jen několik dnů cesty." Řím se začal opět třást. Křesťané zalezli pod povrch jako myši. Klidně a mírně šel Pavel svou cestou. V dlouhých vroucích modlitbách došel k poznání, že sám o sobě se nesmí v paláci už ani ukázat. Nero musí sám pro něho poslat.

Ale císař nedal o sobě ani slyšet. Pořádal skvělé hostiny, při nichž se víc než kdy jindy hýřilo. Na jeho dvoře se rozmohla neřest. Tu nezbývalo času na Boha a na pravdu. Jednou když projížděl se závodním vozem, který sám řídil, hlavní třídou, císař uviděl Pavla. Apoštolův zrak na něm dlouze a klidně spočinul. Nero se otočil stranou. Co se stalo z tohoto císaře? Poslední stopy někdejší krásy zmizely, oko nepříčetně plálo a do jeho počínání se vetřela nepříčetnost. K nepoznání zakuklen navštěvoval krčmy a hýřil s hosty, kteří se čítali k lidské spodině. Brzy poznali, kdo to byl, který je držel na svobodě a kdo je nabádal k všelijakým zlým kouskům. Nechali ho však při tom, že nevědí, kdo je.

Jednou večer dal několika z nich příkaz, aby příštího dne, jakmile slunce zapadne, zapálili Řím a sice na všech čtyřech stranách najednou. On, Nero, chce se ze svého paláce dívat, kde bude Řím hořet nejjasnějším plamenem. Poskytl jim celý den času na to, aby mohli skrytě snést zápalné hmoty. Čí strana bude krásněji hořet, ten dostane o měšec zlata víc nežli měli smluveno.

Příštího večera se rozletěly po celém městě strašlivé výkřiky hrůzy: "Řím hoří!" Se všech stran přicházely zprávy, že požár propukl současně na všech stranách. Císař stál na jednom z altánků. kde měl nejlepší rozhled. Vřískal, maje údy ochromeny, díval se do plamenů. Jásal a při tom se třásl hrůzou.

Požár byl po nevýslovné námaze zdolán. Vyžádal si mnoho obětí. Mnoho lidí přišlo o život a mnoho nenahraditelného se stalo obětí plamenů. Nyní uvažovali, jak mohl požár vzniknout. Nebylo pochyb, že požár byl založen. Nero se zavřel a nepustil nikoho k sobě. Proto nemohl také ještě vyplatit slíbený měšec zlata. Žháři však mzdu, kterou dostali předem, prohýřili a jsouce zpiti vyprávěli, že dostanou ještě mnohem více.

Pomalu utkvěla v lidu myšlenka: "Císař dal zapálit Řím!" Čím víc se proti tomu mluvilo, tím hlouběji se toto mínění vrývalo do duše národa. Tak se konečně dostaly i tyto šeptající hlasy až ke dvoru.

Neronovi milci, kteří něco podobného tušili, se strašlivě zalekli. Tak daleko to nesmí dojít, aby národ mohl svého císaře označit jako žháře, i kdyby to byla desetkrát pravda. Musí být nalezeno jiné východisko. Přemýšleli a uvažovali a konečně když mysleli, že východisko bylo nalezeno, byl císař vyrozuměn o nebezpečí, v němž se nalézá.

Strach, který se ho zmocnil, němá hrůza, která mluvila z jeho roztřesených údů, ukázaly mužům zřetelně, že všechny domněnky jsou oprávněné. Radovali se, neboť dostali císaře do svých rukou, takže od nynějška budou pány Říma jen oni. Ochotně mu sdělili nalezené východisko: Je nutno obvinit za žháře Židy a křesťany a odsoudit je dříve, než se budou moci obhájit. Kdo se potom bude ptát, je-li o pár jinověrců více nebo méně?

Jeden z dvořanů upozornil Nera na nebezpečí, které spočívá v tom, že křesťané říkají, že jejich Bůh, Ježíš, je Pánem světa. Všechno, všechno si nechal Nero namluvit, vzdor tomu, že on to sám věděl lépe. Jemu bylo všechno lhostejné, co se stane, jen když ho národ přestane označovat za žháře. Dvořané vypracovali rozkaz, podle něhož měli být ještě této noci všichni křesťané pochytáni a zajati ve svých podzemních úkrytech a domovech. Nero tento rozkaz podepsal. Pak se odebral a hýřil na hostině, kterou mu dvořané dali uchystat.

A v noci Římem procházeli pochopové a chytali, koho mohli dostihnout. V jedné úplně skryté katakombě hovořil Pavel k bratřím. Žádný hluk zvenčí dovnitř nepronikl. Kdyby byli v této kobce zůstali po celou noc, bývali by se uchránili nebezpečí. Nevěděli však o ničem a proto klidně vyšli na ulici. Zde byli všichni chyceni. Byli svázáni pevnými pouty, hozeni na zem jako žok a dovezeni k vězení, zatím co lid zuřil a křičel: "Žháři! Ohniví čerti!"

Den po dni trávili namačkáni v kobkách. Denně k nim byli dopravováni noví křesťané. V lidu a žoldnéřích se probudily zlé pudy, které je štvaly k vydávání stále více lidí na pospas smrti. Spoutali bez rozdílu každého, kdo jim byl nepohodlný, neptajíce se, je-li skutečně křesťan, nebo Žid.

V jednom z nejhorších vězení ležel Pavel a vedle něho Rufus. To byla jejich největší útěcha, že v této bídě byli pospolu a že se mohli společně modlit. Mnohokráte za den se Pavel hlasitě modlil, nebo těšil druhy v utrpení. Nevěděl, jaký osud na něj čeká. Odevzdaně poručil svoji duši Bohu a dělal, co bylo v jeho silách, aby také ostatní zajaté potěšil. Vděčně vzpomínal na to, že Timotej je v Jeruzalémě. Alespoň bude této hrůzy ušetřen. Zda v této hrůzostrašné noci byl v Římě také Petr? Jak dlouho to vlastně již je? Dva dny? Týden? Nikdo to přesně nevěděl. Vzduch byl stále dusnější a hrůznější. Nějaký mladý muž náhle vykřikl: "Bože, chceš-li pro nás učinit něco dobrého, dej, ať smíme zemřít!"

*******

Nyní bylo Neronovi oznámeno, že jeho příkaz je proveden a že Řím je vyčištěn od Židů a křesťanů. Co se má stát se zajatci? "Netažte se mne na to ", pravil Nero žalostně. "Což nemůžete sami něco vymyslet, aby byl co nejdříve konec těmto trampotám?"

Tu jeden z dvořanů nadhodil, aby ženy a děti, slabí a nemocní byli usmrceni. Silní a živí, že by mohli o svůj život zápasit s dravou zvěří. Byla by to opět jednou pořádná kratochvíle. Slovo kratochvíle zapálilo v Neronově duši. Jeho život byl nyní samá šeď. Strach se ho dotýkal svými ostrými drápy. Bylo by krásné, kdyby ho opět něco jiného zaměstnávalo. Horlivě přikývl a mužové odešli udělit potřebné pokyny.

V tom si vzpomněl na Pavla! Pavel byl pravděpodobně také zajat. Ten nesmí zahynout! Náhle se v něm ozvalo něco jako láska k Pavlovi. Hlasitě vykřikl na muže: "Slyšte, dejte Pavla do vězení, kde by byl sám. Chci s ním ještě před jeho smrtí promluvit. Nesmí se mu stát nic zlého, pokud ho neuvidím!"

Stalo se, jak bylo nařízeno. Vraždění křesťanů bylo hrozné. Všichni zemřeli jako hrdinové, velebíce Boha i ve svých mukách. Do srdce mnohých žoldnéřů padlo seménko Božské pravdy, když viděli, jak na tyto lidi účinkuje víra.

Pavel byl vyřazen a odveden do zvláštního vězení. Nikdo mu neřekl proč se tak děje. Dříve než odešel, pomodlil se se svými přáteli a napomínal je, aby byli pevni, ke cti Bohu. On se však ve svém nitru připravoval na smrt. V novém vězení, které bylo velice maličké a bylo v něm nesnesitelné horko, byl střežen celou hordou žoldnéřů. Chtěl k nim mluvit, ale byli zpiti a zuřivě ho překřikovali. Tiše se modlil a náhle si musel vzpomenout na všechny ty, které kdysi sám vydal na smrt. Směl by to nyní odpykat?

Zachvátila ho veliká radost. Svou tabulku i své pisátko měl sebou. V nejasném světle se pokoušel napsat pozdrav na rozloučenou. "Milí bratři", psal. "Toto jsou moje poslední slova, která vám mohu napsat. Umírám rád, poněvadž vím, v koho věřím a také kam jdu. Vím, že smím odpykat své hříchy, a že smím vejít k blaženým. Ježíš Kristus pro mne připravil místo. Jemu budiž čest a chvála na věčnost! Vy však . . ."

Dále se nedostal. Nějaký hlas k němu pravil: "Pavle, dobrý boj jsi vedl na zemi. Nadále budeš náležet svému Pánu a Mistru tam nahoře!"

******

Tabulka a pisátko vypadlo z apoštolovy ruky. Tiše se odloučila jeho duše a poslové Boží ji vzali sebou. Hluk padající tabulky upozornil všechny pochopy. Viděli, jak Pavlovo tělo zakolísalo. "Snad by nechtěl zemřít?" zvolal jeden z drsných tovaryšů. "Možná je na jeho hlavu vypsána odměna. Alespoň tu si zajistím!" Vyskočil, tasil meč a uťal bezduchému Pavlovému tělu hlavu. "Bratři", zvolal, "vy jste svědci, že jsem zabil paliče!"

Zápasy se zvěří trvaly mnoho dní. Zprvu je Nero napjatě sledoval, ale pak se mu zhnusily, že jejich pokračování zakázal. Ano, kdyby tyto oběti chtěly aspoň naříkat a prosit!" Oni však šli odvážně a zmužile vstříc jisté smrti. To bylo nudné.

Nyní si vzpomněl na Pavla. Tázal se, byl-li ušetřen. Mužové přikývli. Přál si ho vidět. Poslali pro něho a zjistili, že je mrtev. Co se má říci Nerovi? Snad zapomene, že si přál mluvit s apoštolem. Musí se o to pokusit.

Tu se vrátil Petr do Říma, který byl poslední dobou mimo město. Pln zděšení vyslechl, co se mezitím přihodilo. Kde byl Pavel? Po dlouhém hledání a pátrání zjistil, že byl ve vězení sťat. Žhavé rozhořčení ho uchvátilo. Rychle do paláce k Nerovi! Dříve než mohl uskutečnit toto předsevzetí, byl zajat. A Neronovi byl oznámen tento drahocenný lov. Snad tím spíše na Pavla zapomene.

Nero si dal učedníka předvést. Vstoupil starý, větrem ošlehaný muž, na kterého, jak se zdálo, neučinila okolní nádhera ani toho nejmenšího dojmu. Nero ho chtěl oslovit, avšak Petr ho předešel: "Kdo jsi, Nero, že jsi se mohl opovážit dát usmrtit nejlepšího učedníka našeho Mistra?" otázal se Petr prudce.

Náhlý děs zachvátil císařovo srdce. Přeslechl neuctivou otázku a sám se otázal: "O kom to mluvíš?"

"Mluvím o Pavlovi, jehož jsi velmi dobře znal. Zasloužil si od tebe něco lepšího, než smrt ve tvém vězení."

"Muži, mluvíš pravdu?" vykřikl Nero zděšeně. "Dal jsem ho zajmout, abych ho zachránil. Dal jsem výslovný rozkaz, aby byl ušetřen."

Petr viděl, že císař mluví pravdu, ale neúčinkovalo to ne něho. Byl příliš rozčilen.

"Ty požitkáři na trůně císařů", vyrazil ze sebe. Na tvůj rozkaz bylo sta a sta ušlechtilých lidí zavražděno. Bůh je ve dnech soudu bude od tebe požadovat! Nestrachuješ se předstoupit před jeho soudnou stolicí? Ty víš o Něm! Pavel ti o Něm pověděl. Nemáš se čím omluvit! Těžce dopadne na tebe rozsudek! Budeš bloudit po zemi nemaje klidu. Cokoliv podnikneš, ve všem tě budou pronásledovat obrazy zabitých a zavražděných. Neutečeš jim! A později! Člověče, obchází mne hrůza, vzpomenu-li na to, co na tebe čeká později"!

Nero jako ohromen nechal nad sebou přeletět příval slov. Konečně sebral sílu k obraně. "Želím smrti Pavlovy", řekl chvějícím se hlasem. "Ty však nesmíš dále žít, abys mne na ni neupomínal!" Zesílil svůj hlas a zavolal sloužící: "Pryč s ním! Uvrhněte ho do žaláře! Zítra je pátek. Není to den, kdy byl ukřižován Ježíš? Nuže dobrá, nechť se ti stane totéž! Učedník to nemusí mít lepší než jeho Mistr." Se strašným pomateným hlasem se obrátil císař k odchodu.

Avšak Petr byl zajat a následujícího dne venku za městem ukřižován. Radoval se, že smí vytrpět tutéž smrt, jako jeho Pán. Snad tím bude moci poněkud odpykat, že ho kdysi zapřel. Ale když stál pod křížem a měl být na něj vytažen, vyprosil si, aby směl být ukřižován hlavou dolů. Chtěl raději ještě zvýšit svoje muka, než aby směl zemřít stejnou smrtí jako Ježíš.

Zvučným hlasem promluvil k lidem, kteří v hustém zástupu stáli kolem popraviště: "Nás můžete usmrtit, ale pravda bude žít dále a dobude světa! Ale ten kdo je z pravdy, uslyší její hlas. Ti však kdo ji slyší, budou zachováni až k soudu, až přijde Syn Boží, aby soudil svět. . . . Mistře, vidím Tě!"