(I. díl)
"Vím, že je to veliká hříšnice. Neměl bys ji
vykázat?"
Maria z Magdaly
Mnoho hříchů je jí odpuštěno, neboť odevzdala mnoho
lásky
"Vizte,
přiblížilo se království Boží, proto vám pravím: Čiňte pokání, čiňte pokání!
Slyšte můj hlas, hlas kazatele z pouště!"
Tak
silně a hlasitě zvučel mocný hlas na silnici.
Tento
hlas každým otřásl. Jaký tón se to v něm chvěl? Při tomto zvuku se do srdce
vkrádal neklid a rozechvíval tam i nejtajnější hlubiny.
Vzdor
horkému slunečnímu poledni, jež žárem zaplavilo zaprášenou silnici, proniklo
mrazení ženou odpočívající v tiché zahradě, skryté před proudem života.
Pozvedla se a kráčela k široké nízké zídce, jejíž vrchní část honosně lemovala
vysoko položenou zahradu, zatímco těžké masivní zdivo a pilíře, které ji nesly,
vedly dolů až k silnici.
Sklonila se nad zdí a obrátila tvář
směrem, odkud stále zazníval zvuk hlasu. Byly to zvuky a slova, které Marii z
Magdaly tak mocně rozechvěly : "Čiňte
pokání!"
Zamyšleně
sklonila svou krásnou hlavu, která sotva unesla záplavu hustých plavých vlasů.
Kadeře, které již padaly až na ramena, byly římským vlásenkářem pečlivě
upravené. Ve slunci, které pronikalo bujným, zaprášeným listím, blýskaly se
spony a jehlice.
Její
ruce se lehce opíraly o šedý kámen zdiva, pokrytý vrstvou mechu.
Maria
z Magdaly byla velmi krásná a platila za jednu z nejžádoucnějších žen města.
Pověst o její kráse však mnohem převyšoval obdiv k její moudrosti a ostatním
jejích duchovním přednostem. To ji činilo vlivnou ženou, velmi oblíbenou v
kruzích Římanů. Rovněž v Jeruzalémě se těšila velké úctě.
Ve
svém domě poskytovala dalekosáhlé pohostinství jako jedna z velkých hetér,
které ve starověku velice ovlivňovaly umění, politiku a hospodářství.
K
místu, kde stála, blížil se oblak prachu, z nějž znovu zazníval ten zvláštní
hlas. Byl přerušován hlaholem a jásotem, voláním slávy, ano i zpěvu.
Byl
to Jan, prorok, který zvěstoval říši Páně. Získával stále více moci nad lidmi.
Mluvil v síle lásky a ovládal lidi svým čistým chtěním.
Marii
zachvátil strach před prorokem. Tichý povzdech vzedmul její hruď hlubokým
nadechnutím. Byla ještě mladá, a přece, když se ohlédla na neklidnou hojnost a
bohatství svého života, zírala jí vstříc bezútěšná prázdnota.
Jak
náhle poznala dosavadní prázdnotu, stejnou měrou těžce a stísněně pociťovala
dosud prožitá léta.
Maria
byla mocná a uctívaná, ale nebyla šťastná. Její duše schopná nadšení toužila po
opravdu velkém prožití, ne po hodinách opojení. Nebyla lehkomyslná, ani špatná
nebo povrchní. Byla plná touhy pomáhat a opravdu milovat. Ne však tou láskou,
která byla od ní žádána a která jí dala nahlédnout do zmateností světa. To
nebyla láska podle jejího smyslu.
Láska,
po které toužila, ta snad už ani nebyla na této zemi. Byla částí bohů, a světu
se stala jen snem.
Nad
ní šumělo listí a zezdola bylo slyšet hluk a mluvení davu, který táhl kolem.
Vtom spatřila Jana, kterého nazývali Křtitelem, jak náhle na silnici vystoupil
z prašného mračna. Zahleděl se svýma vpadlýma, ohnivýma očima vzhůru do Mariiny
tváře. Na okamžik se zastavil a pozvedl ruku jako na pozdrav.
Maria
s uleknutím ustoupila zpět. Ona, jinak tak duchapřítomná, nevěděla co má dělat.
Pohled těchto hlubokých, ohnivých očí byl jako výčitka a současně jako otázka.
Otřesena
kráčela Maria zahradou ke svému domu. Vzrušeně přecházela z místnosti do
místnosti a zápolila o rozhodnutí, má-li poslat pro tohoto zvláštního proroka.
Neměla pokoje, pokud o tom nezpravila svého nejspolehlivějšího služebníka.
"On
nepřijde paní," řekl služebník, " mluví jen k zástupu a nedá se zvát
do domu. Odmítá všechny výslechy, má docela jiné způsoby než ostatní a odepře
to i tobě. On zná jen svou vůli. Je jako hořící oheň, spalující a současně
ozařující, ale nebude prokazovat laskavost krásné ženě."
"Učiň,
jak jsem ti poručila, uvidíme! Ostatně tvá řeč je nemístná. Kdo říká, že chci
od něho laskavost? Jednej podle mého rozkazu!"
Krásné
oči zaplály hněvem a kolem úst se vyryly rysy trpkosti. I v tom, že se sluha
zdráhal a opovážil se tak odpovědět, bylo znamení, jak je posuzována.
Vnořila
se do hudby. Ve hře na struny nacházela vždycky útěchu a čistotu nejkrásnější
harmonie, po níž její duše hladověla. Nechtěla přijmout žádnou návštěvu, ani
přátele. Nevrátila se do města, ale zůstala na svém venkovském sídle. Její duši
zavalila neznámá tíha - očekávala osudový obrat. S úzkostí čekala na Janovu
odpověď. Přišla :
"Kdo
se chce přiblížit ke království Božímu, musí mu vyjít vstříc. Ono za ním
nepoběží."
Tvrdě
zasáhla Marii tato slova .
Nad
Jeruzalémem ležely temnoty. Hřích velkého města volal k nebesům. A přece se
jeho chrám vznášel jako vzácný poklad v pozemském slunci. Klamem lesku a slibů
zakrýval vnitřní zkázu, neboť jak vpravdě vypadalo toto posvátné, oslavované a
opěvované město, které se zdálo velikým, bohatým a mocným? Jako kletbou stižený
hrozil mocný hrad, v němž vládl Herodes Antipas, strašlivý panovník, se svou
hroznou ženou Herodiadou.
Ta
byla ovládána neřestí. Často podávala zlatý pohár otráveného vína ke rtům svých
obětí. Jako by sama byla naplněna nejprudšími jedy. Kamkoliv vkročila, zhoustl
a ztěžkl vzduch.
Ačkoliv
lid už sténal pod tlakem Říma, byl jí zotročovaný ještě více. Jako jed z
prasklého vředu, který všechno otravuje, co v okolí žije ještě zdravé, tak
vycházela nákaza z tohoto místa.
A
do toho výhružně zazníval Janův hlas! Denně, i v noci. Herodiadu doháněl až na
hranici šílenství. Konečně nechala Jana zajmout, aby silou svého zvěstování
království Božího na zemi nevzbudil vzpouru lidu.
"Já
vás křtím vodou. Ten však, který přijde po mně, bude vás křtít Duchem
Svatým!"
Tak
zněla jeho slova.
A
lid si již vyprávěl o zázracích Nazaretského. Ze všech stran přicházely až
neuvěřitelné pověsti. Hněv a strach Heroidady se tím stupňoval k takové
nenávisti, že si vynutila Janovu smrt.
Když
dal Herodes svolení, strachem se zhroutil a onemocněl za strašných bolestí.
Železné
mlčení se položilo na toto jinak tak rušné město, když došlo ke strašlivému
skutku. Bouře skučela nad zemí a přinášela obrovské spousty písku, takže
postrašila všechny lidi.
Bylo
slyšet temné dunění pod zemí a na chrámovém nádvoří popraskaly dlažební desky.
Hrozivé
nebezpečí viselo ve vzduchu. Lidé chodili kolem sebe plaše a nepokojně. Všude
byla nespokojenost, a také němé, výhružné mlčení. Nikde nezaznělo hlasité
otevřené slovo. V kruzích učenců a ostatních velikánů Judy i Říma bylo zvykem
jen prázdně mluvit. Každý skrýval svou vlastní tvář, aby nikdo nepoznal, co se
v něm děje .
Maria
z Magdaly byla v tom mistryní. Ale od chvíle, kdy udělala ten největší krok,
aby ovládla svou pýchu a předstoupila před Jana, aby slyšela jeho slova o
království Božím, od té chvíle se jí zprotivil život lži. Bylo jí, jako by oči
prorokovy četly hluboko v její duši. Jistě velmi dobře věděl, jak trpěla.
Přes
to však jednal, jako by tu nebyla. Mluvil tehdy pro všechny a nikdo se o ni
nestaral. To, co by jí bylo jinak nepříjemné a trapné nebo dokonce urážlivé,
bylo jí v tuto chvíli vhod, že totiž o ni nikdo nedbal. Byla také zcela prostě
oděna a její hlavu i ramena zahaloval šedivý závoj.
Bylo
to tenkrát naposledy, kdy bylo možno slyšet Jana Křtitele volně mluvit k
zástupu. Pozdě večer byl již zajat.
Lid
však stál bez hnutí opodál a naslouchal jeho hlasu, který teď ještě zazníval z
hloubky vězení. Posluchačům nebylo možno vniknout do nádvoří hradu. Byl příliš
silně a přísně střežen. Nebylo to však také nutné. Vždyť tomuto hlasu jako by
narostla křídla, která jej vynášela přes všechny překážky až do duší pro něj
otevřených. V těchto duších však v několika hodinách způsobil nepopsatelné
převraty. Tak se stalo také Marii z Magdaly.
Ještě
jednou před ní proběhl celý její dosavadní život.
Nikdy
ve svém životě nebyla vpravdě rozechvěna. Šla hrdým krokem svou vlastní cestou,
která na ní spočívala jako břemeno. Byla vtažena do všeho, čemu by se byla z
hloubi duše ráda vyhnula, především do trvalého spojení s lidmi velkého světa.
Stále
tíživěji cítila na sobě prázdnotu tohoto svého života. Toužila po něčem
vzácném, co se zdálo být někde zakopané. Hledala, ale nevěděla, co vlastně
hledá. Kam přišla, hned v prvém okamžiku narazila na prázdnotu, i když vnější
poměry se zdály být sebelesklejší.
Vyhledala
společnost mudrců, aby se od nich učila. Učila se lehce, ale vědění těchto mužů
se jí zdálo být mrtvé. Její hledání smyslu života, který by osvěžil jejího
ducha jako tryskající pramen, zůstalo bezvýsledné.
Vážila
si sice vědění učenců v hranicích jejich možností, ale snažila se překročit
tyto hranice. Hledala u žen, ucházela se o jejich přátelství, aby se naučila,
jak má vypadat zrale vyvinutá ženská duše. Bylo v ní něco jako vzpomínka, jako
by již byla znala čisté ženy a snad je i milovala.
Ale
i v tomto případě narážela všude jen na zklamání. Nejdříve věřila, že musí
hledat vinu v sobě, ale pak uzavírala svoji velkou touhu sama v sobě. Svým
bohatstvím a vzděláním, svými vztahy k velkým umělcům a učencům se dostávala
stále více do okruhu, ze kterého byly vyloučeny ženy vyšších kruhů.
Láskou
k bohatému římskému umělci byla po léta vázána na tento kruh. Když ji opustil,
byla obklopena obdivovateli a přáteli, kteří byli více než ochotni ji utěšovat.
Na tuto dobu své vnitřní zoufalosti a svých zevnějších triumfů vzpomínala Maria
z Magdaly s ošklivostí. Touha po nepoznaném štěstí byla zcela zasypaná. A kolem
Marie bylo temno.
Dokud
však stále ještě vyhledávala vír světa, aby se omámila, nebylo jí lépe. Bez
rodičů a osamělá, jak ona byla, poznala, že se všichni jen snaží, aby z ní něco
měli. Její krásu, její majetek nebo její povzbuzující přítomnost. A ona přece
tolik toužila, aby mohla dávat. Chtěla však lidem pomáhat svým milujícím
dáváním, chtěla obšťastňovat a utěšovat, a ne jen zahánět dlouhou chvíli jako
hračka.
Vyhledávala
chudé. Tam ji však zasáhla taková vlna nenávisti, podezřívavosti, hořkosti a
neporozumění, že váhavě stanula na prahu milosrdenství a neodvážila se dalšího
kroku. To bylo krátce předtím, než spatřila proroka Jana. A tehdy věděla pevně
a nezměnitelně:
"Může-li
ti vůbec nějaký člověk poradit, pak jen tento."
A
on jí také ukázal cestu jedinou krátkou větou, kterou jí vzkázal. Těmito
několika slovy strhl zdi falešné představy pozemské svázanosti, které byly
kolem ní:
"Kdo
se chce přiblížit ke království Božímu, ať mu jde vstříc, ono nepoběží za
ním!"
Jak
mnoho jí dal touto větou. A nyní ho dala Herodias zabít.
Byla
to první opravdu procítěná bolest , kterou Maria pocítila při této zprávě.
Na
život, který byl za ní, pohlížela zcela jinak od hodiny, kdy se dověděla o
smrti Křtitelově. Jako by to byl život někoho jiného. Bylo jí, jako by šla
vstříc novému životu a setřásla ze sebe všechno, co ji tížilo. Křtitelovo slovo
ji zaměstnávalo den ze dne více. Hledala království Boží. Zformovalo se to v ní
v pevný pojem, který se spojoval s Nazaretským, o kterém Křtitel mluvil.
Hledala
lidi, kteří by jí mohli říci, kde bydlí. Chtěla jednat tak, jak to řekl Jan.
Chtěla jít vstříc Tomu, který přinášel království Boží.
Když
v ní dozrálo toto rozhodnutí, bylo jí najednou lehce a volně. Slzy jí vstoupily
do očí a zmocnil se jí a vystoupil v ní hluboký cit vděčnosti. Takové to musí
být, když přijde člověk do svého domova po dlouhé pouti, myslela si. Její čilý
rozum učinil toto přirovnání, aniž by věděl, že to byl vskutku podobný děj.
Trvalo
to dlouho, než zvěděla, kde by mohla Ježíše najít . Teď ji nezadrželo již nic.
Musela k Němu. Kus cesty se nechala nést na nosítkách. Po odpočinku v
noclehárně však poslala služebníky zpět.
Potřásali
hlavami. Copak to zase připravuje za dobrodružství? Nebylo možno kárat lidi,
kteří tak mluvili, neboť neznali její duši. Přisuzovali jí ty nejdobrodružnější
věci, jistě však ne tak důležitý a vážný krok.
Bylo
nápadné, jak náhle Maria z Magdaly opovrhla vším přepychem. Dlouhý šedivý oděv
halil vysokou postavu. I závoj byl stejné barvy. Její obuv byla pevná, vhodná k
putování, a tak Maria radostně kráčela po cestě, která jí byla naznačena.
Lehce
a svobodně kráčela v palčivém slunci zaprášenou silnicí. Hodiny míjely jako v
letu. V jejím nitru procitlo napětí síly, které bylo pro ni naprosto nové. V
přání dosáhnout cíle své duchovní touhy zapomněla na všechno, co by se jí bylo
dosud, v jejím pohodlném životě zahálky, zdálo být velkou, nepřekonatelnou
námahou.
Bylo
jí samozřejmé jít touto horkou, namáhavou cestou. Nedivila se tomu, ale napadlo
jí, jak se jí ulehčilo. Vždyť se blížila každým krokem ke svému cíli.
Zdalipak
Nazaretský opravdu zřizuje království Boží na zemi, jak to říkal Jan Křtitel?
Zcela
nejisté, skutečně pozemské představy o království Božím panovaly ve světě, v
němž Maria Magdalena dosud žila. Ostatní hádali, že je za tím tajná politická
organizace, a ctižádostiví věřili ve vládu pozemské moci. Všichni pak vytvářeli
nemožnou směs rozumových představ.
Sotva
někdo z nich rozuměl Janovi a jeho jasným poukazům.
Marii
Magdaleně bylo, jako by před dávnými a dávnými časy prožila již něco podobného.
Pokaždé ji však zachvátil bolestně radostný pocit, který si ani nedovedla
vysvětlit nebo popsat. Byla zvyklá sebe i všechno kolem sebe pozorovat. Jako
pozorovatel v divadle, tak prožívala sebe a své okolí. Někdy také hrála
s sebou, ale jen tehdy, když si byla jista úspěchem.
Nyní
však byla jako dítě, plná plachosti a úzkosti. Když však na ni přišla tak
blaženě smutná bolest, která se jí jevila jako stesk po domově, pak již nezbylo
nic z pyšné, vypočítavé a vášnivé ženy. Byla tu jen velká ostýchavost.
V
zamyšlení kráčela stále kupředu. Nestarala se o tlupu vojáků, kteří jí míjeli,
ani o mnohé věci a o kupce, lidi a žebráky. Viděla před sebou jen vynořující se
městečko, v němž jí byl označen dům, kde se měli scházet učedníci proroka z
Nazaretu.
Ponenáhlu
se však hlásila žízeň a únava. Kroky se zvolnily a nohy bolely. Maria Magdalena
ani nepozorovala, jak se za ní lidé udiveně ohlížejí.
Krajina
byla krásnější a zelenější. Od jezera přicházel tichý a chladný vítr. Maria
Magdalena však nechtěla odpočívat z obavy, že by zmeškala nejlepší čas. Vtom
přicházel ve směru od jezera velký zástup lidí. Přicházeli asi zdaleka, protože
vyhlíželi jako poutníci. Byli mezi nimi starci, ženy a děti, ale také statní
muži. Většinou to byli Židé, ale bylo vidět i Římany. Šat některých
prozrazoval, že pocházejí z velmi vznešených, bohatých domů.
Jedno
napadlo Marii především : Výraz společenství, který vycházel z tohoto davu.
Jako by velké, společné štěstí odstranilo jakékoliv chtění jednotlivce.
Maria
se tiše zachvěla. Naplněni velkým prožitím vyprávěli lidé o zázracích, které se
udály v poslední době. Jeden to vyprávěl druhému, jeden k tomu přidával více
než druhý a mnohému rozuměli zcela jinak, než jim to bylo řečeno.
Maria
naslouchala a lehké zklamání táhlo její duší. Vnášejí lidé do tohoto velkého
prožití ducha přece zase jen své malé já, aby se v tom zrcadlilo? Teď byli
přece všichni rozechvěni silou, která jí byla hned patrná, a přece zůstávají
nezměněni! Ona však nechtěla soudit, nejdříve musela zkoumat sama sebe.
Zástup
táhl kolem ní. Zůstala stát, protože se nechtěla dát strhnout do proudu. Ona k
nim přece ještě nepatří. Chtěla jít teprve za posledními. V tom přicházel druhý
zástup. Zdálo se, že lidé obklopují někoho ve svém středu.
Zvolna
se blížil i tento zástup k čekající ženě.
Přešlo
několik mladých mužů. Byly mezi nimi krásné, statné postavy. Bylo jí nápadné,
jak byli příkří a odmítaví k lidem. Maria by se byla nejraději propadla do
země. Přece se jí tito muži něčím líbili: Vycházel z nich lesk čistoty.
Ale proč ta přísnost? Kde byla ta láska, která utěšuje hledající duše?
To
měli být učedníci prorokovi?
Vtom
uslyšela hlas, který jim dobrotivě, ale určitě zakazoval být tak přísnými!
"Pomyslete
přece na hodinu, kdy jste stáli u jezera a ptali se: Pane, smíme jít s
Tebou?"
Maria
klesla na kolena, pozvedla ruce a vzhlédla : On, který toto pravil, právě
kráčel kolem ní.
Bylo
to tak prosté a přece v tom byl celý svět lásky, varování a napravování. I
mnoho povzbuzení hledajícím.
"Je-li
tento muž naplněn dobrotou, můžeš se i ty přiblížit, Maria Magdaleno!"
Řekl
to její vnitřní hlas. Ale on již přešel, dříve než si správně uvědomila jeho
přítomnost. Přece však ji však zasáhl pohled. A tento pohled pronikl její duši
jako blesk. Bylo jí, jako by prohlédl celý její život. A ještě jedno ji
napadlo. Vyhlížel jako Říman, ale z něho se díval na ni ještě druhý, mnohem
zářivější obličej.
Ještě
stále klečela na okraji silnice. Přicházel malý hlouček opozdilců. Přistoupily
k ní dvě ženy. I ony měly jasný lesk na čele a vycházel z nich tichý mír,
pečlivost a dobrota.
Přátelsky
pozvedly dojatou Marii z Magdaly a přijaly ji do svého středu. Vlna síly a
osvěžení jí pronikla. Tyto ženy měly něco, po čem Maria tak toužila. Měly lásku
a čistotu a prostota jejich bytosti jim dávala velký půvab. Maria Magdalena se
s nimi cítila v bezpečí.
Přirozeným
citem, který jim Ježíš daroval, vytušily, že tato žena měla těžký život.
Přátelsky jí nabídly radu a pomoc.
Maria
Magdalena mnoho nemluvila, ani nemohla. Její duše byla plná zmatku a hrůzy od
té chvíle, kdy měla příležitost srovnávat sebe s těmito ženami. Teď věděla, že
jí samé scházelo to nejlepší - nejvyšší statek, který žena má : Čistota!
Teď
ji mučila myšlenka, že Ježíš ji zavrhne. Čím více pozorně zkoumala způsob obou
žen, tím více si připadala ztracenější.
Když
konečně došly k noclehu a Maria Magdalena byla ubytována v malém, ale čistém
pokojíčku, obstarala ji jedna z žen ještě pokrm. Pak odešly a doporučily jí,
aby si odpočinula. Slíbily jí, že se k ní brzy podívají.
Po
krátkém odpočinku však Maria Magdalena již nevydržela na loži. Vyběhla z domu a
pospíchala ulicemi. Byl již večer. Maria šla úzkou ulicí mezi vysokými zdmi. U
jedné mřížované brány se zastavila a dívala se do kvetoucí zahrady. Bylo jí,
jako by z otevřené síně domu na druhém konci zahrady zazníval hlas, který
rozechvěl její srdce. Tak mluvil jen Jeden.
Kdo
jednou slyšel hlas Boží a otevřel svou duši, ten již nikdy nemůže na něj
zapomenout. Tak se stalo i Marii. Znovu ucítila jemné chvění v srdci, celá se
roztřásla a znovu cítila, jak jí proudí horká vlna blaženosti, která překryla
hořkou bolest její bezcennosti. V Marii Magdaleně to zabouřilo a ona zapomněla
na všechno. Teď mluvil již jen její touhyplný duch, který ji hnal k nohám Páně
tak, jako kdysi již klečel před jeho silou. Duch se upamatoval na prosbu a
slib, o němž rozum již nic nevěděl.
Byly
dny před Velikonoční slavností a Ježíš chtěl jít se svými učedníky do
Jeruzaléma. Teď byli hosty v Šimonově domě. Dleli v otevřené síni, která
skýtala vyhlídku do zahrady a na domy trhu. Zvolna se snášel večer, ve větvích
vysokých pinií zněl tichý šum. Bohatá květinová výzdoba vydechovala své vůně do
síně.
Ježíš
byl velmi tichý. Seděl v kruhu svých učedníků, nad nimiž se vznášelo tiché
napětí. Jakoby tušení nějakého zlého obratu událostí, kterým se nelze vyhnout.
Tu
zazněly spěšné kroky a ze zahrady se ozval hlas strážce. Avšak žena, která
přicházela, se nedala zastavit. Pospíchala krátkým, tichým a rychlým krokem,
jako by se sama bála, že ještě v poslední chvíli ztratí odvahu. Vyběhla po
schodech a přistoupila k Ježíši. Sklonila se před ním hluboko a líbala jeho
nohy.
Měkký
závoj, který ji téměř zahaloval, sklouzl dolů a záplava zlatěrudých vlasů
zahalila její tvář. Nezadržitelně tryskaly slzy z jejích velkých očí, které s
prosbou vzhlížely k Pánu. Ježíš se mírně naklonil a trpělivě, s velkou vážností
se na ni díval.
Učedníci
však a zvláště hostitel pokládali rušivý vpád této ženy za velmi neslušný.
Šimon pravil Ježíšovi:
"Vím,
že je to velká hříšnice. Neměl bys ji vykázat?"
Šimon
byl farizej. Ježíš se na něho podíval, pak zkoumavě pohlédl na kruh všech těch,
kteří byli kolem něho, a mírně potřásl hlavou.
"Slyš,
Šimone, mám ti něco říci : Jeden věřitel měl dva dlužníky. Jeden byl dlužen pět
set grošů a druhý padesát. Protože oba nic neměli, odpustil dluh oběma.
Vidíš
tuto ženu? Ona mne umyla slzami a pomazala mé nohy mastí. A ty, učinil jsi
totéž?
Mnoho
hříchů je jí odpuštěno, neboť ona odevzdala mnoho lásky. Komu se však málo
odpouští, ten málo miluje.
Maria
Magdaleno, tvé hříchy jsou ti odpuštěny, tvá víra ti pomohla. Odejdi v
pokoji!"
Maria
Magdalena vstala a vyšla. Jako by s ní spadla veliká tíha.
Ti
však, kdo seděli kolem stolu, velmi se divili, že Ježíš odpouští hříchy.
Kolem
Marie Magdaleny se snesl světlý záhal, který ji prosvětlil. Byla šťastná. Šla
odtud jako ve snu a nevěděla ani, jak se dostala zpět. Brzy byla opět pohromadě
s ostatními ženami, do jejichž blízkosti ji všechno táhlo. Cítila, že teď může
s nimi mluvit bez ostychu a tázat se jich na vše, co ji tak zajímalo.
Bylo
jí stále více nápadné, jak prostě a přirozeně přijímaly všechno, co se během
dne seběhlo, a jak radostně přikládaly ruce k dílu všude tam, kde mohly nějakým
způsobem pomoci jiným.
Pozorovala
každé jejich hnutí. Cítila jejich úmysly a myšlenky a s otevřenou duší
naslouchala jejich slovům. Chtěla se od nich učit. Věděla přece, že sám Ježíš
je vedl, žehnal a osvítil.
Mluvily
s ní o Ježíšovi a z každého slova svítila jejich věrnost, láska a oddanost
Pánovi.
Byla
stále tišší, stále skromnější a naslouchala v sobě. Už se ani nepoznávala. Kde
byly tak mnohé vzruchy a myšlenky, které ji jinak stále rozechvívaly, které ji
často činily tak neklidnou, pánovitou a vášnivou? V jejím nitru zavládl pokoj a
duší zněl čistý zvuk jasných zvonků. Roznítilo se v ní světlo a ona se modlila,
aniž by hledala slov.
Často
za noci bděla Maria na svém úzkém a tvrdém loži. Ale takto probdělé noci jí
přinášely více posily a osvěžení než nejhlubší spánek. Věděla, že když vzejde
ráno, musí být celý její život nový. Proto chtěla poprosit Ježíše, aby směla
sloužit tak, jako ostatní ženy.
Chtěla
se uvolnit od dosavadního života. Chtěla prodat své šperky a všechen svůj
majetek a závodit s ženami v pokoře, věrnosti a čistotě. Chtěla nosit v duši
zářící světlo jako ony. Byla vedena podivuhodným způsobem. Často se jí zdálo,
že jí stojí po boku pomocný duch, který jí radí.
Plná
důvěry a zcela uvolněná poddávala se hnutí své duše a mnoho se při tom naučila.
Kdykoliv Ježíš mluvil, byla vždycky přítomna. Žíznivě vpíjela do sebe jeho
slova.
* * *
Nevrátila
se do svého domu, ale chodila za Pánem. Věděla, že jeho cesta vede do
Jeruzaléma, a byla tím zvláště sklíčená. Proto se ptala Ježíše, když jednou
stál sám v zahradě před domem Šimonovým :
"Pane,
smím jít s Tebou?"
Vážně
se na ni podíval a řekl:
"Tvá
prosba je splněna. Pojď a následuj mne!"
A
pak dobrotivě pokračoval:
"Maria
Magdaleno, budeš svědkem Božích událostí na zemi, ale jen malou část z toho
nyní pochopíš a budeš zvěstovat. Tvá cesta není začátkem, jak se domníváš, ale
pokračováním. Vrátíš se znovu.
Vždy,
když Božské Světlo vstoupí na zemi, budete vy, vyvolení, přítomni, jestliže
nezbloudíte.
Až
přijde Syn Člověka, pak teprve porozumíte celému koloběhu. Ještě nejste pro to
zralí. Měl bych vám ještě mnohé říci. Vy však nerozumíte ani tomu, v čem dnes
žijete. Jak máte rozumět tomu co přijde?
Chci
vám pomoci, abyste získali život. Dbejte, abyste si ho udrželi!
Já
nepřináším soud, ale vedu vás na cestu do království Božího. Když však přijde
Syn Člověka, pak vy všichni uvidíte i mne. Neboť já a Otec jedno jsme a On jest
v Něm!"
Maria
Magdalena byla zralá a moudrá, mnohem zralejší než ostatní ženy. Mnohé bolesti,
které prožila, jí rychle pomáhaly. Podivuhodně lehce dovedla chápat Ježíšova
slova. Kdykoliv s ní promluvil, učinila veliké pokroky ve svém vývoji. Chápala
jeho slova duchem a dovedla je v sobě obrazně prožít. Bylo jí, jako kdyby do ní
přicházelo každým dnem více světla. Tak byla připravována, aby poznenáhlu
poznala celý život.
Ale
tím také cítila, jak se přiblížila trnitá cesta, které se na této zemi nemohl
vyhnout žádný z blízkého okolí Ježíše. Vnímala oslepující žár slunce, který
činil ze silnice palčivá muka, když po ní kráčeli v oblaku prachu, často
obklopeni hustou zdí lidí, kteří chtěli Ježíše následovat.
Viděla
však také, jak se v záři slunce šíří mlžně jemný černý mrak.
"Musíš
Pána varovat před Jeruzalémem," řeklo něco v ní.
Učinila
to. On se však na ni láskyplně podíval:
"Musím
dokončit svou cestu, chci-li se vrátit do své říše."
Vtom
Maria Magdalena spatřila, jak z postavy Páně vystupuje zářící bílé Světlo ve
formě kříže. Neřekla to však nikomu, neboť On jí to zapověděl.
Kolem
Marie Magdaleny se číhavě plížil jeden z učedníků, jako by ji závistivě a s
podezřením pozoroval. Byl to Jidáš Iškariotský. Vyhýbala se mu, kde jen mohla.
Již od prvního setkání věděla, že z tohoto muže nemůže vzejít nic dobrého.
Stále znovu si to vyčítala. Byl to přece učedník Ježíšův a Pán byl k němu
zvlášť dobrotivý.
Zprvu
prchala před jeho blízkostí, protože jí vždy nějakou otázkou zkalil její
nejkrásnější hodiny. Pak se nutila k přemáhání a snášela ho. Dělo se tak pro
Ježíše, ale ona tím trpěla. Nyní zřetelně pozorovala, že Jidáš smýšlí zle. Den
ze dne se stával domýšlivějším a pochmurnějším. Marii Magdalenu přepadl velký
nepokoj. Stále obcházela a všechno pozorovala. Jen se zastavila k odpočinku, už
ji zase všechno pohánělo. Dostala se do nesnesitelného stavu strachu a úzkosti.
Nebyl to strach o sebe, ale o Ježíše.
Řekla
to učedníkům a Petr jí vysvětlil, že již dávno utvořili ochranný kruh kolem
svého Pána a že dary, které On do nich vložil, budou z nich působit a přinesou
ovoce. Vyprávěl jí také, že vyšle učedníky, aby poznali, co mohou dokázat v
jeho vůli. Řekl jí, že může být klidná, když ví, že jeden z nich je v blízkosti
Ježíše.
Neměla
však pokoje, až pochopila, že teď nemá následovat svého Pána, který je přece
obklopen svými nejbližšími, ale že by měla spíš předcházet před ním. Šla k
Ježíšovi, řekla mu to a prosila, aby ji propustil do Jeruzaléma. Příčinu mu
však neřekla.
Ježíš
ji však dobře znal a řekl:
"Odejdi
v pokoji. Uspořádej své věci a připrav spojení se svými přáteli."
Tentokrát
neporozuměla dost dobře slovům Páně. Když však teď pomyslila na lidi, které po
svém vnitřním obrácení měla znovu spatřit, vnímala proud jasných vláken,
přicházejících k ní, který ji buď přitahoval nebo odpuzoval. Jakoby šla
uprostřed pracujících, zářivých sil a sama je vysílala. Nyní, kdy se ze své
vůle rozhodla pracovat pro Ježíše, proudila z ní síla, kterou On jí daroval. A
naplněna novým životem odešla a už se nebála.
Stala
se cizinkou ve svém vlastním domě. Procházela krásnými, nádhernými místnostmi a
bujnou zahradou, jako by zde byla hostem, který sice vděčně užívá krásy a
pohodlí, ale brzy chce jít dál a všechno s radostí opustit.
Služebníci
jí vyšli vstříc zcela rozdílně. Někteří z nich, kteří dříve byli plaší a jí
cizí, cítili se být k ní přitahováni. Ostatní však, kteří jí kdysi horlivě
sloužili, jevili skoro nepřátelský, až vyzývavý postoj, když na ně Magdalena
promluvila. Nezměrně je dráždilo, že nevěděli, kde paní byla a odkud se tak
změněná vrátila.
Posměšně
se dívali na její prostý oděv bez ozdob. Někteří s pokrčením ramen se od ní
odvrátili. Poznali, že pro ně zde již nic není. Zlaté časy byly pryč. Maria z
Magdaly nějak zchudla.
Proto
se jí vysmáli. Už nevzpomněli na to, jak k nim bývala dobrotivá.
Maria
Magdalena je nechala jít. S bohatou mzdou a dary byli strážcem domu propuštěni.
Ostatní však u ní sloužili dál.
Jak
se jí stalo se služebníky v jejím domě, tak podobně se setkávala se svými
známými a přáteli. Mnozí ji už neznali, nebo se na ni nechtěli upamatovat.
Ona
sama se na všechny dívala jinýma očima. Často odkryla mnohé hodnoty pod zcela
skromnou schránou, a zase velkou prázdnotu a domýšlivost tam, kde kdysi
obdivovala. V krátké době své nepřítomnosti se naučila poznávat hodnotu člověka
okem ducha, ne podle rozumového úsudku.
Malý
však byl počet těch, které by mohla vést k Ježíši. Ale nejdůležitější se jí
zdálo je pozorovat a využívat svých styků. Snažila se zachycovat nitky, které
jí umožňovaly výhled do jednání farizejů, Římanů a Židů.
Nebylo
to tak lehké v těchto bouřlivých dnech. Mnohý z jejích starých přátel ji plaše
zkoumal. Nemohli se odvážit mluvit v její blízkosti. Cítili se nějak sklíčeni.
Napjatá
nálada ve velkém městě doléhala na lidi těžce a tísnivě, mnohem více než jindy.
Připadalo jí, jako by právě v tomto městě se soustřeďovaly mocnosti
nepopsatelných temnot. Číhavě se skrývaly, zatímco zázračně jasné světlo se
přibližovalo k tomuto bahnu se zářící silou. Opět ji přepadla úzkostná starost.
Neměla
pokoje ve dne v noci a sledovala náladu tohoto neblahého města. Přátelé
učedníků ji přijali. Mohla jim v mnohém prospět. Jedním z těch, kteří s velkou
radostí očekávali příchod Ježíšův, byl Josef z Arimatie. Strojil svůj dům
k jeho přijetí.
Maria
Magdalena ho navštívila a řekla mu o svém strachu o Ježíše, který jí nedával
pokoje, a vyprávěla mu o pochmurné postavě Jidášově.
Josef
ji však upokojil. Měl zato, že Jeruzalém s touhou očekává příchod Páně. Celé
město si vyprávělo o jeho činech. Slíbil jí, že ho bude střežit bdělým okem.
Tak
přišla velká, osudná hodina, v níž Syn Boží, obklopen jásotem a tancem,
oslavován hlučným voláním Hosanna, vcházel do města v kruhu svých učedníků.
Celé město se změnilo v obrovské, hemžící se mraveniště.
Davy
lidstva se valily ulicemi a náměstími v horečném neklidu. Celé hodiny čekali na
cestách na příchod Páně.
Marii
Magdaleně nebylo možno proniknout k Ježíšovi. Dav lidí, který naplňoval úzké
ulice, byl příliš hustý. Slyšela jen nepopsatelný jásot zástupů a slyšela, co
říkal lid. Celé město bylo jako ve stavu opojení.
Oklikami
se protlačila proti proudu lidského davu k bráně na silnici bethanskou v
očekávání, že se tam setká s některými ženami.
"Maria
Magdaleno, slyš, teď začíná tvá práce!"
Byl
to hlas jejího Pána, nebo to mluvila nadpozemská bytost - anděl?
"Po
paprscích čistoty proudí k tobě tento hlas z výšin. Svým chtěním sloužit Bohu
jsi se k tomu otevřela. Mnohým utrpením způsobil Pán tvou zralost. Hojností
lásky a Svou milostí učinil tě bohatou. Ujmi se žen. Kde jsou ženy, které jako
ty mají v sobě žhavou touhu po nebeské koruně čistoty, tam bude má síla tebou
působit."
Nebeský
lesk se lil shůry na Marii Magdalenu. Zasáhl ji ve středu cesty, v úzké uličce
mezi dvěma zdmi starého Jeruzaléma. Přemožena překvapujícím leskem Světla
opřela se o zeď a zavřela oči. Byla sama.
Přestože
zavřela oči, zářil lesk před jejím nitrem a ještě zesílil. Shora k ní shlížel
světlý obličej.
"Já
sama nepřijdu nyní na vaši zem, jen má síla se tě dotýká, dokud Syn Boží dlí
ještě na zemi. Tobě je darována k požehnání pro mnohé, kteří po ní žízní. Ujmi
se dívek, sirotků a ztracených. Tobě samotné se dostalo porozumění, a dostane
se ti také síly."
Slovo
za slovem snášela se takto zvěst z věčnosti k Marii Magdaleně. Ona byla
omilostněnou. Lidé ji však přesto stále nazývali kajícnicí.
Líbezná
postava, která se jí zjevila, měla na hlavě liliovou korunu. Velké a modře
zářící oči planuly světlem. V dlouhém, bílém šatu, obklopeném pláštěm světla,
stála Irmingard, pravzor Čistoty, před duchem Marie Magdaleny. Ta rozechvěně
sklonila hlavu a ukryla ji v dlaních. Zbožnost a vděčnost naplnily její duši.
Přemýšlejíc
o tomto zázračném prožití vykročila Maria Magdalena z brány, která vedla na
úzkou silnici k Betanii. Tam v dálce viděla již svítit malé domky. Za nimi na
mírných pahorcích se rozkládaly zahrady na hoře Olivetské.
Cesta
jí připadala zvlášť těžká, nohy ji sotva nesly, když se přibližovala k domu
Lazarovu. Když se posadila na lavici před domem a vyhlížela ty, kteří se měli
vrátit, uviděla zvláštní obrazy.
Před
sloupy velké síně chrámu viděla na nádvoří hustě natlačený zástup lidí. Plni
napětí pohlíželi k chrámovému vchodu. Odtud zněl v divoké vřavě hlas
kupců. Vypadalo to jako panika.
V
pozadí divoké scény uviděla Maria Magdalena vycházet Ježíše z chrámu. Svítil ve
světlém oděvu, který měl dnes na sobě.
A
nyní ho také slyšela mluvit. Jeho hlas jí vnikal do srdce. Davy naslouchaly
jako očarované.
Zvláště
se však k němu tlačil zástup zákoníků a mezi nimi, plná úzkosti, viděla Maria
Magdalena vystupovat číhajího hada. Od této chvíle věděla, že tito mužové
chtějí zničit Pána.
Maria
a Marta se vrátily a mnoho vyprávěly. Vešly do domu, aby připravily prostou
večeři a poradily se, jak mají Pánu přichystat slavnost velikonoční. Maria
Magdalena s nimi rozmlouvala a snažila se potlačit své vzrušení. Maria však,
která vždy jemnocitně poznávala to pravé, pravila k ní:
"Máš
ve své duši současně nejvyšší radost a hořký strach. Dbej, aby Pán viděl jen
tvou radost, až přijde. Je dobře být na stráži, ale nestarej se!"
"Kde
je Jidáš?"
Tato
otázka naznačila, že všechny měly stejné podezření. Maria Magdalena se však
rozhodla vrátit se brzy do města.
A
tohoto večera s nimi Ježíš dlouho rozmlouval.
Maria
Magdalena se zhrozila, když se opět blížila k městu. Celé ovzduší jí připadalo
tak neblahé!
Ona
však nesla ve svém srdci světlou blaženost. Bohatě obdarovaná, chtěla radostně
a vděčně rozdávat všem lidem, kteří po tom toužili. Přicházela ze zářivého,
harmonického kruhu učedníků Ježíšových a byla ještě naplněná životadárným
dechem Božím, který obklopoval Ježíše. Chtěla působit, chtěla bdít, chtěla
využít všech styků a svého vlivu, aby chránila cestu svého Pána. Chtěla také
dávat pomáhající lásku všem těm, kdo ji potřebovali, podle příkazů světlé paní.
Jak
to Ježíš řekl, když mu vyprávěla o svém prožití?
"Udržuj
sílu, která do tebe proudí ze světlé říše mého Otce, a využij ji. Je ti dána k
pomoci pro mnohé, kteří by k ní jinak nedospěli. Ty jsi mostem k lidem. Hluboko
ve svém nitru uzavři to, co jsi prožila. Není to pro vědění světa, který nedbá
tohoto drahokamu, protože jej nemůže pochopit. To, co jsi z toho získala,
přetvoř pro lidstvo, teprve pak vzejde ovoce ze setby ducha."
A
opět, jako vždy, když Pán mluvil přímo k ní, působila jeho slova živě a splnila
se. V Marii Magdaleně vzrostlo jasné vědění a poznání. Byla v duchu spojena se
všemi událostmi, se vším, co nadcházelo.
Proto
se také zhrozila divokého, přehnaného vzrušení lidí, jichž se nyní, v čas
velikonoc shromažďovalo v hlavním městě stále víc. Byla ráda, že Ježíš nebydlí
v těchto zdech.
Zase
znovu ji přepadaly myšlenky obav o Ježíše! Jako těžký kámen se kladly na
blažené, tiché štěstí její duše.
Z
různých stran slyšela časté poznámky, jakoby se shromažďovalo vojsko pro
Ježíše. Zalekla se a odporovala některým, kteří o tom mluvili. Brzy však zmkla,
když poznala, že se pro to zlobili a podezřívali ji. Její duše byla náhle jako
bičovaná.
"Oni
mu škodí! Srazí ho do zkázy svými bláznivými představami a vlastním přáním
pomoci. Co mám dělat? Mám ho zase varovat? Ale on řekl: "Musím jít svou
cestou!" A učedníci? Neuvěří mi a vyčiní mi za mou bázlivost a budou si
myslet, že mi chybí víra!"
"Oni
přece nevědí, jak falešně ho lidé chápou, když mluví o svém království. Oni
sami si přece dělají falešné představy a věří v pozemskou moc. Jak častokrát
jim Ježíš již řekl: "Království
mé není z tohoto světa!" Ale jak rozumějí učedníci
těmto slovům?"
"Petr
- ano, on nejspíš - také Jan - a přece ani Jan se nemůže zcela zbavit falešných
představ."
Při
těchto myšlenkách byla stále nepokojnější. Znovu prožívala onen znepokojující
dojem, který na ni zase Jidáš učinil předešlého večera. Stál jako přistižený
zloděj mezi dveřmi, když se ho Ježíš ptal:
"Kde
jsi byl?"
Jeho
lež zasáhla ji jako šíp při vědomí, že Ježíš ho prohlédl. Všechny zachvátilo
zděšení a ošklivost a v obličeji Páně se jevil hluboký smutek.
Opět
si pomyslila, že jedině Josef z Arimatie může pomoci. Šla domů a chystala se,
že ho navštíví. Za hodinu ji vynesla nosítka k jeho domu.
Byl
opět večer. Srdce ji bolelo a v duchu hledala Ježíše. Cítila, jako by s ním
byla spojena podivuhodným způsobem, jako světlým vláknem, kterým k ní proudila
zpráva o tom, co se s ním děje.
Cítila
se osamělá a převládla v ní mučivá bolest opuštěnosti. Náhle se však kolem ní
rozšířil zářivý jas.
Viděla
Ježíše stát u dlouhého, bíle prostřeného stolu. Kolem něho se vznášel kroužící
světelný pás. Ježíš lámal chléb a podával kalich s vínem svým učedníkům.
Všichni učedníci však vyhlíželi jinak. Ježíš byl v zářícím Světle. Obraz, který
viděla, se jevil v lesku, který nebyl z této země.
A
opět cítila, jako by znala to, co se tu dělo, přestože tomu nemohla lidským
smyslem rozumět. Jako by se tímto světlým děním stal veliký čin a naplnění
Božské Lásky. Nechápala, co směla v duchu prožívat, ale cítila se tím posílena.
Mezitím
dospěla k sídlu Josefa z Arimatie.
Její
nosítka byla vpuštěna velkou branou do dvora, obklopeného zahradní zdí. Tiše a
jednotvárně bublala voda pramene, jež tryskal ze džbánu, který držel v ruce
duch pramene. Byla již temná noc. Vlahý vzduch horkého jarního dne ležel ještě
pod mocnými stromy. Mračné stíny zahalovaly vysoký neosvětlený dům.
V
oblouku nad vchodem, vedoucím do otevřené síně, byla zastrčena pochodeň. Stál
tu Říman v bílém plášti a uctivě se skláněl před pozdní návštěvou. Byl to
správce velkého domu, který zastupoval svého pána v jeho nepřítomnosti.
Maria Magdalena na něho zklamaně pohlédla, když ho spatřila. Bylo to znamení,
že Josef z Arimatie není doma.
Rozechvěně
zněl její hlas, když se tázala na pána domu. Dostalo se jí odpovědi :
"Josef z Arimatie odejel před několika dny a nikdo neví, kde se pán
zdržuje."
V
Mariiných rysech se zračilo zklamání a hluboká bezradnost. Veden soucitem zval
ji správce domu, aby si odpočinula. Již již chtěla odmítnout, ale pak přece za
ním vkročila do nízké místnosti, která v přízemí sloužila za strážnici.
Magdalena přijala vybídnutí správcovo v naději, že se dozví něco bližšího o
Josefovi z Arimatie.
Ale
muž byl skoupý na slovo. Nechtěl hovořit přestože viděl, jak je Magdalena
hluboce pohnuta. Musel si přiznat, že tato žena nepřišla bez zvláštního důvodu
v tak nezvyklou hodinu. Mlčky stál před ní. Zklamaná a vyčerpaná zvrátila hlavu
a přivřela oči. Náhle a mimovolně splynulo z jejích rtů :
"Přicházím
k vůli Ježíši z Nazareta!"
Toto
jméno zapůsobilo jako heslo. Hladká, neproniknutelná Římanova tvář se
rozjasnila světlem vnitřní radosti.
"Vidím,
že jsi jeho stoupencem," řekla Maria Magdalena, "a mně můžeš
důvěřovat."
"Ano,
miluji Ježíše a chtěl bych mu sloužit," zněla odpověď. "Já vím, že
mohu otevřeně mluvit k Marii z Magdaly. Kníže mi o vás vyprávěl. Odejel s
Markem - Římanem. Důvodem byly politické nepokoje. Zatahovali do toho Pána.
Musím zde střežit. Mám zprostředkovat poselství?"
Marie
Magdalena vyprávěla o svém pozorování a svých starostech.
"Neboj
se. Co bylo možno učinit, to již bylo učiněno."
Jasně
a určitě zněla uklidňující slova ze rtů Římana.
Po
těchto slovech stal se opět zdvořile uzavřený. Hluboce a slavnostně se před
ženou uklonil. Uctivěji než bylo zvykem Římanů.
A
Magdalena se vracela domů temnou nocí. Její tělo bylo k smrti unaveno.
Vyčerpána položila se do polštářů svých nosítek. Temnota ji zcela obklopila,
jen lehké kolísání nosítek uklidňovalo její nervy. Když zář pochodní jejích
průvodců matně a přerušovaně ozařovala okraje cesty, snesl se na ni velký klid
a síla. Jakoby v její blízkosti byla moc, která ji vede, ochraňuje a oživuje. A
přesto byla smutná.
K
smrti smutná, vzdálená všemu pozemskému. Co to jen bylo?
Zvolna
v ní procitla vzpomínka. Vzpomněla si na dobu, kdy se od probuzení svého ducha
otevírala duchovnu. Vzpomínala prožití na cestě do Bethanie a obšťastňujícího
zjevení, kterého se jí dostalo.
Teď
však náhle cítila bolest smrti. Nepopsatelná úzkost, opuštěnost a bezútěšnost,
zápas duše, která se v nekonečné bolesti odlučuje od těla. Lidské utrpení
prožívané ve velké výši, tak jí to připadalo. A přece to nebylo její utrpení.
Ale čí tedy?
Její
srdce hořelo, oči byly zaplavené slzami a z čela padal studený pot. Ledové ruce
byly sevřené jako v modlitbě. V duchu viděla obraz. Temnota zahalovala
postavu, která v bolesti klesla na kámen. Osamělost, bylo slyšet jen šumění
olivových stromů. Těžké mraky táhly po ztemnělé obloze a chvílemi sotva
propouštěly šeré světlo měsíce.
Bylo
dusno jako před bouří. Olověná únava tížila tvory země. Bylo to jako by začala
umírat příroda.
V
Magdaleně se toto utrpení stalo jistotou. Bylo jí, jako by musela odejít z této
země. Její tělo trpělo vědomě nevýslovnými bolestmi. Nemohla již myslet na své
vlastní já. Kde byla? Oslňující jas prorazil jako sloup tuto temnotu.
"Otče,
Otče!" slyšela Ježíšův hlas. Jeho tón se chvěl všemi nebesy.
Mocně
se rozložil oslňující pár křídel v lesku záře a jasná, bíle planoucí ruka mu
podávala pohár ze Světla. Více Maria Magdalena neviděla.
Donesli
ji domů jako mrtvou, když v ranním soumraku ve chvíli, kdy kohout poprvé
zakokrhal, zastavili před branou.
Maria
Magdalena sotva viděla, že ji přinesli domů a uložili ji k odpočinku. Věrná
Bethsabe, její služebnice, dlela u ní. Proudila z ní pečlivá mateřská láska.
Bethsabe byla jediná ze služebnic, která opravdu znala Marii Magdalenu. Viděla,
jak v uzavřené duši této panovačné, zevně chladné paní žhnou drahokamy Bohem do
ní vložené. Ještě donedávna byly zapadlé. Probuzením Magdaleny zažehla a
rozhořela se láska k Ježíši také v její služebnici.
Když
ošetřila úplně vyčerpané tělo své paní, zapálila Bethsabe malou ampuli, jejíž klidné
světlo měla Maria Magdalena ráda. Pak tiše odešla do předsíně ložnice, aby tam
střežila. Její myšlenky byly smutné a starostlivé. Vždyť v noci přiběhl posel,
který ohlašoval:
"Přicházím
z Betanie : Řekni Marii z Magdaly, že Pána zajali a odvedli před Kaifáše."
Bethsabé
bylo, jako by jí země mizela pod nohama. Jako šíp ji zasáhla tato zpráva a
trpěla tak velikou obavou, že nebyla schopna předat hroznou zvěst dále.
Magdalena byla nyní zde. Jak měla oznámit své paní tuto zprávu, když byla tak
hluboce rozechvělá, že sotva pootvírala oči? Strach a bolest rvaly tuto věrnou
duši. I ona trpěla pro Pána, který jí byl tím nejvyšším.
V
hořkém strachu strávila celý den a snažila se své starostí přehlušit prací.
V
ložnici paní se pohnulo světlo. Bylo slyšet hluboký vzlyk, pak opět všechno
utichlo. Bethsabé vstala a naslouchala. Odhrnula závěs a pohlédla na Marii
Magdalenu. Neležela jako mrtvá? Její, jindy tak živě planoucí oči, byly jako
vyhaslé. Krůpěje potu smáčely bohaté vlasy nad čelem.
Bethsabé
ji omývala a Maria Magdalena se pohnula. Bethsabé se chvěla úzkostí před
okamžikem, kdy bude muset svou hroznou zprávou zasadit své paní hořkou ránu. Tu
pozvedla Magdalena svou hlavu z polštářů, vztyčila se a hleděla někam
daleko.
"Bethsabé,
stalo se něco strašného. Zajali našeho Pána, Jidáš ho zradil! Ježíš je nevinen,
ale oni mu chtějí způsobit utrpení. My nemůžeme dělat nic, leda že by se nám
dostalo pomoci od jeho Otce. Vím všechno, ale neptej se a nemluv o tom, co
slyšíš z mých úst. Není to můj majetek, který bych mohla rozdávat. Co jsem
zkusila, je pouze pro Světlo."
Bethsabé
nerozuměla své paní a bála se. Maria Magdalena mluvila jako v horečce. Náhle
řekla:
"Chci
do Betanie!" a zkusila se postavit. Ale bylo jí, jako by jí světlá síla
tlačila dolů na lože a neviditelná ruka držela před jejíma očima jasné zrcadlo.
Viděla, že se v něm vynořují obrazy, které na ni tak mocně působily, že trpěla
těžkými bolestmi.
Viděla
sedět Ježíše na nádvoří na otepi slámy. Jeho ruce byly svázány a na jeho hlavu
byl naražen věnec z trní. Do ruky mu vtiskli hůl. Ve dvoře byla tma. V dálce
zakokrhal kohout. Ježíšovou postavou proběhl tichý, bolestný záchvěv. Nehybně
seděl a hleděl před sebe, ale jeho oči byly prázdné.
Kde
byl? Bolest byla od něho téměř odňata, ale zdál se být jako vyhaslý. Co teď
ještě přicházelo, míjelo jej.
Magdalenu
byla zaměstnávalo jen jedno přání: Aby mohla pomáhat odvrátit to strašné, co
téměř s jistotou cítila přicházet. Jen něco dělat, jen nečekat nečinně, až
se přivalí konec.
Jako
na jemných strunách nesl se k ní Pánův hlas:
"Nemyslíš,
že bych mohl prosit svého Otce, aby mi poslal pluk andělů? Až s vámi nebudu a
vám se dostane pomoci, pak mi teprve budete rozumět. Což jsem vám často
neříkal, že moje hodina přijde brzy?"
Maria
Magdalena se chvěla, když vnímala hlas Ježíšův. Jako by jí proudily svítící
paprsky.
Opět
zmučeně klesla na lože. S tichým pláčem klesla služebnice u jejího lože a
čekala, bude-li jí třeba. Neodvážila se ani pohnout.
K
ránu Maria Magdalena vstala. Její tělo bylo posílené, její duše klidná a
utěšená po všem tom utrpení.
Měla
jen jediné přání : Jít k Pilátovi. Proto pospíchala a sebrala všechnu svou sílu
k této cestě.
* *
*
Pontius
Pilát stál zamyšlen v atriu svého domu. Bylo ještě časné ráno a on byl již
připraven. Čekal ho těžký, černý den. Odpočinek této noci ho nezbavil tlaku,
který se stupňoval v napjatou a nepokojnou stísněnost již od včerejšího večera.
Stále přecházel sem a tam po terase, kterou ještě halilo ranní šero. Bylo mu,
jako by nad jeho hlavou stál široký, spalující paprsek, který jej tísnivě
zasahoval ze soukolí nepochopitelných kosmických zákonů. Chtěl se bránit proti
této osudově těžké síle, která jako hora tížila tohoto mocného,
neovlivnitelného, velkého Římana. Ale tato zářící síla byla tak neústupná, že
šla za ním všude, kam se obrátil.
Byl
nejistý a přemýšlel o něčem nepopsatelném, co se mu ještě nikdy nestalo a co
teď náhle vkročilo do jeho života. Stál jako před prahem a měl učinit
rozhodnutí. On, muž zralých, rychlých rozhodnutí, který se nikdy ničeho
neobával, který měl jasný rozum, srdce plné přísné dobroty, stál zde a
přemýšlel. Byl měkký a dojatý, utlačený silou, která se mu nezdála být
pozemskou.
Tak
nalezla Maria Magdalena místodržitele, prvního úředníka Říma, u něhož se dala
ohlásit. Rysy povolené předcházející nejistotou, se ihned napjaly a chladná
Římanova rozvaha nabyla opět vrch, když mu sluha ohlašoval časnou návštěvu.
S
pokrčením ramen, prudkým pohybem pravice chtěl již návštěvu odmítnout. Ale vůle
Marie Magdaleny byla plná síly a bez pochybností. Důvěřovala, že touha působit
pro Pána přenáší hory, obměkčí kameny. Proč by neobměkčila srdce vysokého,
vznešeného Římana, jakým byl Pilatus. Neznala strachu ani pochyb a Pilatus ji
přijal.
S
důstojností a jistotou vykročila Maria Magdalena vstříc mocnému. Stanula před
ním v největší zdvořilosti.
Mluvila
o Ježíši. Nebyla to kajícnice, ani ponížená a opovrhovaná žena. Byla
přesvědčenou služebnicí velkého Spasitele lidstva.
Pilatus
vzrušeně naslouchal. Už dávno se zájmem sledoval vývoj náboženského hnutí Židů.
On sám byl filozof a hledal Boha. Co Jan připravoval, zdálo se být dokončeno
Ježíšem.
Nepopíral
však, že Ježíš získal mnoho stoupenců. Ale byl Říman, a co mu bylo do věci
Židů. On vládl pro Řím. Co mu bylo do náboženství tohoto národa? A přece, zde
bylo něco víc než náboženství. Zde bylo něco, po čem volala duše. Pilatus to
cítil.
Maria
Magdalena vyprávěla, co věděla o Ježíšově životě a jeho působení, aby Pontius
Pilatus mohl poznat pravdu. Neprosila za Pána, nemohla za něho prosit člověka.
Hluboko v ní se stále ještě ozýval napomínající hlas Ježíšův:
"Nemyslíš,
že bych mohl prosit svého Otce, aby mi poslal zástup andělů ku pomoci?"
Po
dlouhé rozmluvě propustil Říman Marii Magdalenu. Chtěl se ujmout tohoto
proroka.
Pontius
Pilatus kráčel jako osvobozen od tlaku této noci zpět do atria. Tam našel psaní
své ženy.
Měla
prý sen. Nechť nevystoupí,proti tomuto spravedlivému proroku. Výstrahou mu byla
tato slova jeho moudré a ušlechtilé ženy.
Tak
byla připravena hodina, v níž Pontius Pilatus byl postaven před rozhodnutí svého
života.
* *
*
Blížil
se hluk zástupu. Jednotlivě z něj zaznívaly výkřiky a stráže se musely namáhat,
aby zabránily lidu vstoupit do dvora. Malý oddíl ozbrojenců vedl nyní zajatce
před správce země.
Pilát
vyšel na schodiště pod sloupy domu. S klidnou, chladnou věcností pozoroval
muže, který stál před ním.
Prostá
vznešenost obklopovala a vzbudila v Pilátovi úctu k němu. V duchu cítil jemné
tušení nepoznané a nepochopitelné moci. Zde bylo něco jiného než moc
silnějšího, zde byla moc ducha.
Na
první pohled věděl zkušený úředník Říma:
"Tento je bez viny!"
A
vyslovil to.
Ježíš
pozvedl oči a spoutanou pravicí učinil pohyb, jako by jí chtěl pozvednout ducha
Pilátova. Osvobozující výdech pozvedl Římanovu hruď. Ježíš mu dal víc, než mohl
Pilát tušit.
On
však nemohl přejít text svých předpisů a musel Židům, kteří s netrpělivým
křikem obléhali dvůr, položit otázku, kterou předepisoval zákon: Kterého z
obžalovaných si přejete osvobodit k velikonoční slavnosti? Očekával, že
přirozeně zvolí Ježíše, neboť ti ostatní byli sprostí zločinci.
Nevěřil
svým uším, když volali jméno "Barabáš". Neblahé ticho a tísnivé,
které pak zavládlo, svíralo dech. Ani tichý šum větru, ani hlas ptáčka nebylo
slyšet. Svět strnul jako mrtvý. Všem se zastavil dech a tep.
Pilát
stál jako zasažen ranou. Nevypočitatelná duše lidu zase jednou odkryla celou
svou méněcennost. Ošklivil se mu tento zbabělý a zákeřný dav. Nejraději by je
byl nechal všechny zničit.
Proč
nenáviděli tohoto Čistého? V těchto krátkých okamžicích rozhodnutí, jež byly
hodinami, se napjal duchovní tlak na nejvyšší míru. To, co povzbuzovalo síly
těch, kdo se blížili Pravdě, to hnalo temnoty k šílenství, krvelačnosti a
vzteku. Vzkřiklo to jako jeden hlas z nesčetných hrdel: "Ukřižuj ho!"
A
ještě dvakrát totéž.
A
Pilát si umyl ruce na znamení, že není vinen touto vraždou.
Potom
se ozbrojenci Říma seskupili kolem Ježíše. Vojáci ho odvedli a střežili ho.
Velká železná brána ho skryla před očima lůzy.
Vyzařování
myšlenek spočívalo jako rudý plamen téměř viditelně nad lůzou a projevilo se
strašlivým výrazem ve slovech:
"Krev
jeho na nás a naše děti!"
* *
*
I v
městě vypukl teď ryčný ruch a zmatek. Již několik dní přicházely ze země zprávy
o nepokojích a bojích. Římané však s nemilosrdnou tvrdostí zjednali brzy
pořádek. Jen duše lidu a ovzduší celého města bylo prosycené potlačovaným
vztekem, krví a vzpourou.
Ženy
se ani neodvažovaly do ulic. Plaché a stísněné vyčkávaly v úzké uličce, která
vedla k příkré cestě na Golgatu. Čekaly na smutný průvod, obklopený vojáky,
přicházející ze soudního dvora. Připojily se k němu.
S
olověnou tíhou vnímaly zvolna se odvíjející, strašlivý obraz. Zdálo se jim, že
již ani nežijí.
Hlučný
zvuk vojenských kroků se mísil se štkaním opodál jdoucím průvodem, kteří se
tupě oddávali tlaku bolesti, pod níž sténalo celé město.
Byly
to strašné hodiny. Potlačovaně zněly vzlyky ze zástupů, které lemovaly ulice.
Maria
Magdalena stála opodál popraviště mezi ostatními ženami. Trpěla nevýslovnou
bolestí těla i duše. Byly to bolesti, jaké nepovažovala ani za možné. Vzdor své
přítomnosti neviděla nic z toho, co se dělo na zemi. Jen Maria, matka Ježíšova,
vedená Janem, která stála blízko pod křížem, utkvěla v očích Marie Magdaleny.
Při tom pocítila, jak hořká muka svírala její srdce a tušila: Jak velké musí
být utrpení matky!
Slovy
se nedá vyjádřit hrůza, která otřásla zemí. Jakoby se nebesa řítila a zakrývala
toto město závojem smutku.
Smrtelná
hodina Ježíšova se blížila ke konci.
Tiše,
skoro neslyšně zaznělo pak ještě dolů s kříže:
"D o k o n á n o j e s t!"
V
tomto okamžiku všechno zazářilo v bílém Božím Světle, které obklopovalo Ježíše,
a zraky Magdaleny se široce rozevřely. Viděla něco tak čistého a vznešeného,
tak zemi vzdáleného, že to bylo lidskému duchu až nepochopitelné.
Na
černé zemi popraviště stál kříž. Ale dřevo kříže nebylo již viditelné. Všechno
pod ním bylo zahaleno v černý mrak. Nahoře však, kde viselo tělo Ježíšovo, bylo
tolik Božského světla, že v něm pozemské formy úplně zanikaly.
Magdalena
viděla jen krvácející ránu v boku, znamení na nohou a rukou, jež svítila, a
zářící obličej s čelem zbroceným krví. Trnová koruna se zdála být z
tekoucího zlata a žhnula v utrpení. Byla to však zcela jiná bolest než
pozemská. Vždyť tu si Ježíš již vytrpěl.
Krev
se leskla rudě jako rubín. Tvář, ruce a nohy, tak jako krajina srdeční byly
prosvícené zářícím světlem. Tam, kde byly roztažené ruce, vznášely se mocné,
zlatě planoucí světelné peruti. A celý tento obraz zvolna přecházel ve svatou
zář a stoupal vzhůru skrze bránu Světla, střeženou rytíři. Bylo vidět stupně,
které vedly do nekonečných výšin. Středem pozemské temnoty táhl se tento pruh
Božího Světla v krátkém okamžiku přechodu při slovech:
" O t č e, d o r u k o u T v ý c h p o r o u č í
m d u c h a s v é h o! "
Byl
to záblesk Božího paprsku a návrat do Světla!
Lidé
však nepozorovali nic.
Ještě
jednou šlehla oslnivá zář Světla. Nad křížem se rozestřela planoucí křídla.
Vtom
zazněl ze zástupu přesvědčený hlas nějakého muže:
"Tento
byl opravdu Syn Boží!"
Obloha
se zatemnila, půda se zatřásla. Lidé se chvěli plni strachu a úzkosti. Ztrnule
a se skelnýma očima hleděli jeden na druhého. Hrůza, strach před nepojmenovanou
bolestí je stlačoval.
Tak
se valila odpovědnost na lidského ducha.
* * *
Posel
Marie Magdaleny dostihl Josefa z Arimatie příliš pozdě. Vzdor tomu, že Josef
ihned odejel ze svého venkovského sídla, položeného za městem, nemohl dospět
tak rychle do Jeruzaléma.
Když
Josef z Arimatie došel na popraviště, byl Pán již zesnulý. Jeho přátelé ještě
stáli rozechvěni v malých skupinách kolem kříže.
Vojáci
Pontia Piláta zjednali pořádek a rozehnali lid.
Pak
dal Josef z Arimatie sejmout tělo Páně. Položili je na rozestřený plášť knížete
a zahalili je do bílých látek.
Plaše
se přibližovaly ženy z Betanie. Byla s nimi i Maria Magdalena.
Pilatus,
správce země, dovolil knížeti Josefu z Arimatie na jeho prosbu pohřbít tělo
Ježíšovo ve skalním hrobě.
Mrtvá
byla příroda, mrtvé věci jindy plné lesku. Jako prázdné schrány se pohybovali
lidé směrem k hrobu.
Učedníci
nesli tělo Páně, ostatní je následovali. Položili tělo do hrobu a uzavřeli jej
velkým kamenem.
Maria
Magdalena se ztěží mohla odloučit od hrobu. Úzká stezka vedla vzhůru do skal
nad svahem. Ponořena v sebe, stoupala po ní vzhůru. Musela být sama. Oči ji
pálily, spánky bolely a sotva zvedala nohy. Pak si sedla na kámen. Dlouho mlčky
pohlížela na hrob a plakala.
Její
bolest se zvolna proměňovala. Hrozná křeč nitra se v modlitbě uvolňovala.
Lehký, čistý a světlý proud z ní tryskal a snažil se vyletět vzhůru. Zprvu
zvolna, váhavě pak stále rychleji a mocněji. A hle, ihned ve zvratném účinku
sestupovala do Marie Magdaleny hojnost síly. Opět v sobě cítila život a bylo
jí, jako by po jejím boku stála veliká pomoc. Nějaký hlas pravil k ní vážně a
smutně, přece však s útěchou:
"Svatý
Grál bude zahalen až do třetího dne. Pak opět uvidíš Pána v Jeho kruhu. Ty však
přijď a modli se ráno na tomto místě!"
V
Marii Magdaléně zazářilo světlo a bylo jí, jako by toto světlo procházelo
chladnými kameny až do zavřeného hrobu.
Pozvedla
se a zvolna odcházela za padajícího soumraku. V její duši byl mír.
* * *
Příštího
rána byla ještě tma a Magdalena se opět vrátila k Pánovu hrobu. Bylo jí, jako
by šla za pánem a toužebně přijímala světlo, které se k ní ještě z výšin
blížilo, avšak současně se více vzdalovalo.
Když
se její duch občas v procitnutí ocitl v pozemském těle, tu na ni svalila taková
bolest opuštěnosti a ztracenosti, že se domnívala, že musí zahynout.
Trpěla
bolestí celého světa, který ji nechápal, protože nevěděl a nerozuměl, co smrtí
Ježíšovou, vraždou na Synu Božím, na sebe vyvolal a sobě způsobil. Trpěla. Ona
však musela trpět, aby dozrála ke službě, kterou jí Syn Boží určil.
Jak
jinak by mohla lidem živě vysvětlit jejich vinu, jak by mohla být vychovatelkou
a lékařkou padlé ženy, jak by mohla rozkvétajícímu ženskému dítěti vložit do
duše zárodek ženské ctnosti, kdyby bolestmi nedozrála k nejvyššímu poznání?
Každý
z učedníků musel svým způsobem v bolesti zrát v této noci. Bylo to zákonité
splnění této události.
Byla
to svatá noc, když učedníci odnášeli tělo svého Pána ze skalního hrobu na jiné
místo, v němž mělo být skryto po tisíciletí.
Marie
Magdalena v modlitbě tiše přicházela k hrobu. Nesla koš květin, pod nimiž byly
kelímky vzácného balzámu. Podle židovského obyčeje chtěla jimi připravit tělo
Páně k dlouhému spánku.
Když
se blížila k hrobu, zachvátila ji veliká síla. Bylo jí jako by vystoupila nad
sebe a všechno viděla: Ještě nocí zšedivělé mlhy v údolí a jemně se
rozhořívající řetězy pahorků, husté zahrady, které se velkým obloukem vypínaly
do výše, a všechno bylo zalito bílým, nadpozemským leskem.
Marie
Magdalena se zastavila. Stála v klenutí skalního hrobu. Z obou stran svítila
jasná záře. Její oči byly oslněné, ale síla, které se jí dostalo, jí umožnilo
snést a přijímat tuto zář.
V
jasném světle bylo vidět postavy, které se stávaly stále zřetelnějšími, a to
tím více, čím méně se Magdalena obávala výjimečnosti svého vnímání.
Přijaly
tak jasné formy, že se jevily jako pozemská těla, a přesto byly průzračné jako
sklo a svítily stříbrným leskem.
"Neboj
se!" pravila jedna z postav, "a slyš co ti říkáme: Ježíš, Syn Boží,
povstal ve své Božské části, která byla v něm. Bude ještě čtyřicet dnů bdít s
vámi a chodit mezi vámi. Někdy ho poznáte a přijmete něco z jeho síly k
požehnání pozdějšího stvoření. Jeho tělo však bude skryto na svědectví k soudu,
který musí nyní neodvratně přijít na stvoření a po dobu, až bude Syn Člověka
zde na zemi."
Tak
jako když ocel vrývá slova do kamene, tak se na věky vrývala slova anděla
Božího do ducha Marie Magdaleny. Její duch je přijal, rozuměl jim a zachoval
je. Ústa však pravila k ženám, které ji tiše následovaly:
"Pohleďte,
když jsem přišla, nalezla jsem kámen odvalený a dvě zářící postavy byly uvnitř
hrobu. Pojďme k učedníkům a řekneme jim, že jsme našly hrob prázdný."
Když
se chvějící a vzrušením vzlykající vracely po cestě, sluneční červánky již
zbarvily řídkou ranní mlhu, táhnoucí se nad pahorky. Z vrstvy mlh se před Marií
Magdalenou vynořila postava. Planoucí tvář, zjemnělá bílým Božím Světlem,
hleděla na ni. Jí vstříc se vztáhly ruce jakoby pozdvižené k požehnání. Znamení
hřebů žhnula jako rubíny v dlaních a hlas Páně zněl chvějivým a měkkým tónem,
který mu byl vlastní:
"Nedotýkej
se mne, Maria! Nesnesla bys té síly. Jáť jsem! Jdi a řekni to mým učedníkům."
Maria
byla hluboce otřesena. Přesto ji oživila velká svěžest a její bolest zmizela.
Viděla zřetelně, že to byl Pán. Věděla však také, že to nebylo jeho pozemské
tělo, které stálo před ní, neboť ho mohla vidět jen tím zrakem, kterým vídávala
světlé obrazy z výšin. Ježíš se často snažil učinit jí její vidění
srozumitelným. Teď jí to však bylo ještě jasnější a srozumitelnější. Téměř až
se zalekla před mocnou velikostí takové milosti.
Jak
mohli mít lidé něco takového na zemi a nevědět o tom? Ona sama cítila hrozné
rozechvění přírody v hodině Ježíšovy smrti a již po dvou dnech na to
zapoměla.
Na
cestě k učedníkům nechala ženy kráčet kus cesty před sebou, protože chtěla být
sama. Tu k ní Pán ještě jednou přistoupil a pravil: "Jáť jsem. Půjdu do
Galileje. Tři z vás mne uvidí a přece neuvěří a nepochopí, protože oni ještě
nechápou působení zákonů mého Otce. Smazali ve svých představách formu a účinky
Božských dějů záření.
Proto
jsem ti také řekl: "Nedotýkej se mne!"
Protože
dosud znali jen mou zevní schránku, proto mne teď nepoznají. Jen tys mne již viděla
svým duchovním zrakem a proto mne také teď můžeš vidět.
Tak,
jak mne nyní vidíš, přicházím z Otce. Takového, jaký jsem v Něm, nemůže mne
však vidět nikdo.
Budeš
jim to chtít vysvětlovat tisícerými slovy a oni nebudou rozumět ani věřit.
Proto jim řekni jen toto:
Jdu
před vámi do Galileje, pravil Pán, neboť on povstal a přikázal mi, abych vám to
zvěstovala!"
* * *
A
jak Ježíš řekl, tak se také stalo. Nemohli tomu uvěřit. Petr šel nahoru do
hrobu a nalezl jej prázdný. Pána tam neviděl.
U
žen tomu bylo však zcela jinak. Jejich hluboce pohnuté duše žíznily po každém
paprsku naděje, po každém zásvitu Světla, který přicházel do dnů hlubokého
smutku. Postrádaly Ježíše stále více a toužebně ho hledaly. Prostřednictvím
Marie Magdaleny prožily setkání s Ježíšem a samy při tom viděly Pána.
Šly
k učedníkům a potvrdily jim, co Magdalena vyprávěla. Mužové jim však nevěřili.
Tím úžeji se ženy vzájemně semkly.
Právě
v těchto dnech nejtrpčích bolestí bylo mezi ženami zvláštní předivo plné síly a
lásky. Když přicházeli k učedníkům, měli učedníci dojem, jako by k nim
přicházel pozdrav ze šťastné doby, kdy Ježíš dlel mezi nimi.
Když
byli učedníci sami, padla na ně bolest a každý pociťoval zvláštní osten. Byl to
osten ještě nepřekonané lidské slabosti, který v sobě měli v době, kdy byl Syn
Boží zavražděn. Tento osten, který byl v duši každého, jim nedal pokoje,
když začal čas bolesti, až každý poznal a překonal své slabosti.
Ženy
však ve své hluboké bolesti hledaly pomoc ve víře. Neopouštěly od toho, co se
ze svatých slov Ježíšových živě vrylo do jejích duší. Držely se toho s
houževnatostí ducha, který nechce opustit svůj domov, který jednou našel. Proto
také jako první směly vidět Pána. Nazývaly ho slovem, které On jim dal: Vzkříšený.
Jen
jedna mezi ženami musela trpět stejně jako učedníci a svou bolest nesla mnohem
tížeji. Byla to Maria, matka Ježíšova.
Jan
věrně stál po jejím boku. Slíbil Ježíšovi, že se matky ujme. A Janovi bylo také
dáno ji utěšit a porozumět jí. Jen jemu řekl Ježíš, o čem se jinak ani slovem
nezmínil: O své lítosti nad Marií, která mu nikdy plně neporozuměla a tím více
se stávala pozemskou matkou, čím více se o něj obávala. A ona, právě ona se
měla nejméně bát, kdyby byla opravdu věřila a rozuměla.
Zůstala
lpět na předsudcích svého národa, od kterých se jen zpola osvobodila. To byla
její vina a její osud.
Avšak
smrt Synova a bolest z ní přinášely jí poznání. Se strašnou mocí dolehla na ni
tíha cesty, kterou si sama zvolila. Teď se cítila cizí a bez domova mezi
učedníky, jimž byl její Syn domovem. Poznala a věděla, že může dále žít jen s
nimi, v kruhu jejich myšlenek a jejich živé lásky, v níž každou hodinou
poznávala setbu svého Božského Syna.
Její
utrpení a poznání pod křížem poskytly jí však pomoc, o které dosud nevěděla a
které nerozuměla v jejím duchovním působení. Jan, který stále víc nahlížel
na události pozemského života očima svého Mistra, poznával to svým věděním o
Božských zákonech a pozoroval Marii s vnitřní radostí.
Marie
Magdalena byla k Marii přitahována nezadržitelnou mocí. Již dříve jí bylo dáno,
aby s láskou povzbuzovala ty, kteří potřebovali útěchu, obtížené a ustarané.
Dovedla je v mnohém pochopit lépe než ti ostatní, kteří se domnívali mít
jistotu a svou spokojeností často na sebe pletli těžká osudová zauzlení.
Pán
dal Marii Magdaleně také dar, že v těchto dnech bolesti mohla na sobě i na
jiných otevřeným zrakem pozorovat následky všech činů.
Zůstávala
však uzavřenou knihou a snažila se, aby jen ovoce jejích zkušeností se
dostávalo laskavou péčí jiným ku pomoci. Neodkrývala však své vědění. Vždyť tak
to mělo být.
Často
přicházela do styku s Marií a brzy si získala její důvěru. Maria Magdalena
viděla s vroucí radostí, jak se kolem matky Ježíšovy šíří světlo a halí ji
zářivého do pláště. Ona to také byla, která mohla spolu s Janem dát těžce zkroušené,
tělesně i duševně trpící novou sebedůvěru. Vědomí povinnosti a důvěru probudila
ve váhavé duši, která se domnívala, že Pán již nechce přijímat její služby.
Pozvolna začínala Maria znovu žít.
Pak
se i jí zjevil Božský Syn. Jako žehnající cítila sílu Jeho živoucího Světla nad
svými vlasy, které zbělely.
"Matko
Marie, viděla jsi Pána? " pravil Jan a chvěl se. Maria tiše šeptala :
"Ano, můj Syn žije a je s námi!"
Duch
Páně jako by hnal Marii Magdalenu do blízkosti jeho matky, aby jí stála ku
pomoci. Ona sama v tom cítila útěchu a stále více se stupňující příliv
síly i pomoci ve všem, co podnikla. Připravovala se v kruhu jí milých žen
vědomě na svůj úřad, o kterém s ní Ježíš mluvil.
Bylo
v ní stále jasněji. V duchu prožila všechna zjevení svého Pána, i když nebyla
mezi učedníky. Oni jí tehdy nevěřili, když přinesla zvěst o zmrtvýchvstání
Páně. Brzy však i oni potkali Ježíše a plni radosti jí to oznamovali. Ona však
věděla, že jeho zjevení, druh jeho těla, jež vstalo z mrtvých, nikdy zcela
nepochopí.
Jednou
opět seděla mezi ženami. Zatímco ony obstarávaly domácí práce, obšívala kraje
šátku pro matku Marii. Náhle jí bylo, jakoby hlasy žen zněly jen zdálky. Její
hlava se opřela dozadu o holou, dřevěnou stěnu výklenku. Malá olejová lampička
nestejnoměrně blikala a vrhala světlo a stíny nízkou jizbou. V rohu
v otevřeném krbu ještě hořel plný oheň pod velkým kotlem.
Tichá,
světelná záře stále více naplňovala ducha Marie Magdaleny a ona hleděla do
bílé, prosté místnosti, ve které poznávala učedníky Ježíšovy. Seděli kolem
stolu, ale nebyli všichni.
Slyšela,
jak vyprávěli o Pánovi. V tu chvíli zazářil mezi Janem a Petrem světlý oblak,
který se nato změnil v zářící postavu Páně. Učedníci horlivě rozmlouvali a
nepozorovali nic, až se jich Ježíš jemně dotkl. Teprve pak Ho uviděli jak stojí
mezi nimi a polekali se.
On
však ukázal na své rány a pravil:
"Tyto
rány nosím pro vás, abyste mne lépe poznali, a na památku. Neboť jinak byste
nevěděli, kdo jsem, až bych vám podal chléb a víno."
A
jim tak známý a milovaný hlas hluboko pronikal všemi duchy jako kdysi, když jim
Ježíš podával Poslední večeři.
"Žehnám
chléb, který vám podávám, jako jsem vám podal své tělo - tak jako podávám sebe
sama všem, kteří touží po nebeském chlebu. A žehnám víno, které zaplane v
hodinu dokonání mého času a já se v nebeském paprsku vrátím k Otci.
Rozumíte
nyní, co jsem vám tehdy řekl slovy: přicházím ze Světla a vejdu zase do Světla,
až nadejde hodina obnovení síly? Na vlnách Světla budu nesen zpět do říše svého
Otce, a když mi bylo pozemské tělo odebráno dříve, než nadešla hodina vylití,
musím čekat tak dlouho, až se budu moci spojit s Božským paprskem - až se mi
Otec otevře!
Připravuji
vás na to. Vy, moji učedníci, máte to prožít. Pokoj s vámi. Jako Otec poslal
mne, tak i já posílám Vás!"
Když
to vyslovil, zazářilo z jeho postavy něco jako bílý blesk a z jeho vztyčených
rukou tryskaly paprsky po celé místnosti. Množily se v jemných vlnách a
učedníci cítili, že pronikají jejich hlavami a srdcem jako dech Boží. Svaté
ticho, mír a blaženost spočívaly nad nimi jako světlá záře a posilovaly je.
"Přijměte
sílu Ducha Svatého!" tak zněl hlas Syna Božího těmito světlými vlnami a
každé ze slov se podobalo živým semenům, která se ujímala a vzrůstala. Bílé
paprsky sahaly stále výš. Již nebylo vidět strop místnosti pro velkou záři.
Jako bílé sloupy a oblouky se klenula nekonečnost nad Synem Božím.
V nekonečné dálce se jevilo něco jako skleněné moře, širé, bílé a
křišťálově jasné. Tam byla Svatá Holubice, svatý Duch Boží, kterého Syn svým
učedníkům zaslíbil.
Hluboko
do duše Marie Magdaleny pronikl Božský hlas. Pohlížela do moře pohybu a lesku a
nemohla pochopit působení a tvoření této Božské síly. Ale to, co bylo jí a
učedníkům v tuto hodinu zaslíbeno Božským hlasem, se splnilo.
Každý
den přinášel jim nová prožití a pokrok v poznání. Ještě častokrát se jim zjevil
Ježíš, mluvil a naplnil je silou svého svatého Slova. Přikázal jim, aby zůstali
v městě Jeruzalémě až do dne zjasnění.
Příroda
rozkvétala vstříc k nebesům a horké světlo Slunce se chvělo zlatem. Jásavé hlasy
zaznívaly z dalekých zahrad, výšin a polí.
A v
modrém míru nebes, proudícím světle Božího požehnání, v bzučení hmyzu a zpěvu
ptactva kráčel Syn Boží ve světlém těle po zemi naposledy před svými učedníky.
Maria
Magdalena to viděla svým živým zřením, které jí bylo dáno, jak učedníci
následují svého Pána, který šel před nimi do Betanie.
Mluvil
k nim v lásce. Přitom se ho tázali na Tisíciletou říši. On však je odkázal:
"Nenáleží
vám znát čas a hodinu, která je vyhrazena moci Otcově. Přijměte sílu Jeho Svatého
Ducha a budete mými svědky v Jeruzalémě."
Stáli
na pahorku a postava Páně se v planoucím Světle odrážela od jasně modrého nebe.
Bílé světlo ji obklopovalo v širokém kruhu a z ní pronikaly paprsky ve formě
kříže. Bíle planoucí proud Světla kroužil kolem Jeho stále jasnější a
průzračnější postavy, která se znenáhla zvedala od země.
Bílý,
zářící kruh Světla padl dolů z nekonečné modré oblohy a spojil se se světlem
Syna Božího živoucí vlnou, která přicházela z prasíly Jeho Otce a obnovovala
zemi. Paprsek z Božího světla Ho pozvedl vzhůru a unášel zpět do prapůvodu.
Miliardy jisker Světla, které v tuto hodinu oživily vesmír, zahalily ještě
zářícími vločkami ducha vidoucí ženy, která směla prožít tuto Božskou událost.
Duch pak upadl v hluboký spánek.
Dvě
světlé postavy zanesly spícího ducha opět dolů do pozemského těla a řekly mu
při procitnutí:
"Očekávej
Ducha Svatého, který přijde pro tebe jako tento Syn Boží!"
V
jejím duchu hořel svatý oheň a šlehal vzhůru. Hleděla na něj oslněněna. Přitom
proudila nad zemí síla, jako by Světlo vylévalo celou svoji moc z modrého nebe
dolů na hříšné lidstvo.
Kolem
Pánových učedníků zářilo čisté, bílé světlo. Jejich kruh se zachvíval radostí,
láskou a jednotou, kterou nic pozemského nemohlo již zkalit. Všichni byli oduševněni
myšlenkou, že Ježíš jim zaslíbil sílu Ducha Svatého. Jejich duch na ni čekal.
Málo
se jich dotýkala nenávist lidí, kteří znenáhla opět začínali pronásledovat
učedníky Nazaretského. Farizeové a zákoníci se domnívali, že zavražděním Ježíše
byl učiněn konec tomuto hnutí. Doufali, že obtížené Galilejce, kteří zaváděli
lid, rozdělí nejednotnost a oni se rozprchnou po větru.
Hněv,
zklamání a strach se však zmocnil farizejů a zákoníků, když se dověděli o
znovuvzkříšeném Kristovi. Rozsévali proto zlé pomluvy proti učedníkům a štvali,
kde jen mohli.
Malá
obec, která se úzce spojila, byla pozorována, nedá-li se jim vytknout něco, co
by je mohlo zničit.
Ale
učedníci byli tiší, skromní a zdrženliví. Za to světlý lesk, který se zdál
proudit z jejich hlav, velmi sílil v těchto dnech. Kdo je chtěl napadnout, ten
pozbyl v jejich blízkosti odvahu, nebo mu unikla příležitost. Učedníci sami
však nikoho nenapadali. Byla v nich velká důvěra. Přišel-li někdo s prosbou o
radu nebo pomoc, odcházel od nich vždycky posílen a potěšen.
Nikomu
se nepodařilo vniknout do jejich pevně semknutého kruhu, když byli pospolu.
Často to bylo přes sto lidí.
Čím
více se blížilo vylití Ducha Svatého, tím více proudila čistá síla v jejich
kruhu. I ženy bývaly nyní často přítomny. Maria, matka Ježíšova a Marta s
Marií, Lazarovy sestry i Maria Magdalena. Ta žila ve vysokém napětí. Její
duchovní zrak jí byl dále otevřen a ona cítila, jak se blíží svaté splnění
zákona ve stvoření, kterému ještě nerozuměla.
Probuzení
a obnovení v přírodě bylo jí odedávna slavností. Vyciťovala to jako dar Boží,
jehož se každoročně dostává všemu světu.
Kdysi
přinášela oběti bohům jara. Také slavila slavnost Židů na paměť jejich odchodu
z Egypta. V této době vydávala matka příroda vždycky své nejkrásnější dary. V její
duši byla hojnost, radost a jásot i vroucí dík Nejvyššímu. Současně však také
bolest touhy, kterou nemohla zaplašit, ale také ne pochopit.
Rok
za rokem, od dětských let až po dobu jejího nejtěžšího utrpení, jí býval tento
čas nejslavnostnější, ale také nejtěžší a nejvíc ji nutil k hlubokému
přemýšlení a toužení. Na celém jejím pozemském bytí to leželo jako tíha osudu.
Teď se stal tento čas okamžikem znovuzrození jejího ducha.
Často
jí přinášel světlý duch z nejvyšších výšin, který se stal jejím vůdcem, napomenutí
a poselství, která měla předávat učedníkům.
Tak
jí také oznámil hodinu toho dne, ve kterém měli být jednomyslní a pospolu.
Marii Magdaleně bylo, jakoby její nohy kráčely po oblacích. Vzduch pak roznášel
libé, jemné vůně, květiny a trávy svítily, jako by odrážely světlo nebes.
Putovala
k matce Marii a přinášela jí a Janovi poselství. Radost a mír byl s nimi.
A
přišla hodina splnění. Všichni se shromáždili v krásné okrouhlé síni, kterou
jim přenechal k pobožnostem Marek, Říman. Světlé byly desky na podlaze,
světlé a jasné byly i stěny. Ženy rozestavěly do všech výklenků síně nádoby s
mnohými zelenými snítkami a květy.
Nahoře
se klenula síň v malou kulatou kupoli, která byla obklopena plochou nástřešní
zahradou. Dům stál v zahradě, chráněné vysokou zdí. Byl nepoužívaný a téměř
prázdný.
Ticho
bylo kolem, že bylo slyšet i padání květů z větví. Ani vánek se nepohnul.
Polední mír spočíval na střechách jinak tak rušného Jeruzaléma.
Když
byli všichni shromážděni a seděli ve velkém kruhu kolem učedníků, zazněl z
nebes hučící tón. Jako silný, bouřlivý vichr zahučel kolem domu. Světla na
stěnách a květiny ve vázách neklidně komíhaly sem a tam.
Všichni
shromáždění seděli v němém očekávání, v nábožném povznesení svých duchů a
všichni hledali svého Pána a modlili se k Bohu.
Zářící
síla je zřetelně obklopila. Ve světlých kruzích, stále více se blížících, čím
více se přibližoval věnec záření, snášela se třpytivá světlá Holubice k
pozdějšímu stvoření. Radostně otvírali učedníci svého ducha a cestou proudu
Božského záření se na ně snášela síla Ducha Svatého.
Celý
prostor planul zlatem. Nejvýše v jeho středu zářil bílý kruh paprsků a v něm
formou učiněná Vůle Boží: Svatá
Holubice.
A
matka Marie vděčně vzpomínala dne, ve kterém jí byl zvěstován Ježíš. Cítila
opět sílu a lásku Boží jako v oné svaté hodině. Současně se vznesla plamenná
zář nad všemi hlavami a lidé počali chválit Boha a Jemu děkovat.
Proniklo
do nich Boží Světlo, osvítilo je a povolalo. Teď byli připraveni, aby světu
zvěstovali Slovo svého Boha a Pána.
Opět
nastalo ticho kolem domu i v obrovských dálkách nebes. Hukot dozněl. Hluboce
rozechvěni a duchovně bohatě obdarovaní stáli lidé v modlitbě před svým Bohem a
Pánem.
Když
otevřeli dveře, aby odešli domů, stál kolem domu zástup lidí. V dalekém okruhu
bylo slyšet hučení bouře a bylo vidět, jak sestupující Světlo proudí s nebe.
Lidé
se velmi divili, když slyšeli učedníky, naplněné silou a mocí slova se zářícíma
očima, mluvit a hlasitě zvěstovat chválu Ježíše.
Potřásali
hlavami a mínili:
"Tito
se napili vína."
A
tu Petr použil darovanou sílu lásky a radosti. Poprvé jim zvěstoval poselství
Páně a zaslíbil jim osvícení silou Ducha Svatého při křtu. Mnozí se otevřeli
Slovu a následovali učedníky.
Maria
s Janem odešli domů. Chtěli ve službě Boží začít nový život.
Tak
nadešla chvíle, ve které se učedníci rozešli. Každého z nich hnala síla ducha
na to místo, které mu Pán určil. A rozsévali Světlo Boží mezi národy.
Síla
Ducha Svatého povznesla Marii Magdalenu do světlých výšin. Bylo jí, jako by se
probudila na nové úrovni k novému životu.
Na
zářícím proudu, který je možno přirovnat jasem a silou k nejčistší vodě, se
perlila živá jádra Světla dolů do hmotnosti, kterou zanechala daleko pod sebou.
Stupeň
za stupněm, po oslnivě nádherných a skvoucích terasách vystupovala stále výš a
výše.
Viděla
nádherné rostliny, svítící rajskými barvami, cesty lemované kmeny vysokých
stromů, jejichž koruny tvořily klenbu ze světla a zlata. Světlé postavy jí
přicházely vstříc a vedly ji.
Ona
sama nebyla již Marií Magdalenou, ale stala se plamenem, svítícím, modře bílým
a klidným. Kolem ní se vznášelo jiné jméno, jméno, které bylo napsáno ve zlaté
knize. Měla dojem, že je dítětem. Byla svobodná, všechna pozemská tíže od ní
odpadla. Daleko dole zůstal i hřích, který lidstvo stahoval do kruhu svého
zvratného působení.
Planula
v ní síla Ducha Svatého, osvobození od dědičného hříchu a čistota znovuzrození
v duchu.
Na
svém rameni pocítila dotek ruky a vykročila v následování jemného tlaku.
Nevěděla, kdo šel po jejím boku. Nechtěla to také vyzvědět. Kráčela vzhůru, a v
tom bylo všechno její snažení. Stoupala v uctívání a díku, s věděním o lásce
Ježíšově a o vylití Ducha Svatého.
Přitom
poznala, že toto stvoření končilo teprve tam, kde myslela, že již najde Boha.
Poznala, že dosud kráčela jen říší hutnější hmoty, která byla obrazem toho, co
její udivující a radostné cítění zde poznávalo jako Prastvoření. A při tom se v
ní vynořila vzpomínka, jako by již znala všechnu tu nádheru, na kterou
v dlouhém snu jen zapomněla.
Stále
větší, rozlehlejší, stále zářivější byly kruhy, kterými putovala vzhůru.
Konečně se viděla mezi květy, obklopená plameny, jaké měla sama.
Blížili
se k ní stále zářící světlí obři, muži i ženy s rozhodnými a krásnými pohyby.
Sám jejich výraz dával ihned poznat jejich druh v nejdokonalejší formě. I to,
co chtěli říci, co působili svým chtěním, všechno ihned živě vnímala jako
samozřejmost.
Tak
viděla Marie Magdalena, že ji zvali, aby s nimi prošla vysokou bránou, z níž
proudily zlaté proudy plné života. Nemluvili a přece znala jejich vůli a jejich
mínění. Tak také věděla, že sama je mohla následovat až tam jen proto, že se jí
od Syna Božího dostalo živé jiskry ducha z této sféry.
Spatřila
obrovský sál, jehož mohutné kopule byly neseny světlými sloupy. Světlo sem
přicházelo širokými proudy z nejvyššího místa. Za bílou tabulí, k níž vzhůru
vedly stupně, stál jasný zlatý trůn.
"Já
jsem od věčnosti, začátek a konec!" tak to znělo a šumělo v proudícím
Světle.
Co
to bylo? Byl to hlas Božského Syna, který její ucho tak často blaženě vnímalo?
Byl to jiný hlas, který její duch již jednou slyšel? Kde to bylo?
Vzdálené
vzpomínky na pozemskou pouť i putování světy se vynořily a všemi se jako dech
táhl let jejího ducha. Jako vzdálený sen vystoupila před ní země egyptská,
zlaté světlo chrámu, tvář dítěte. Hvězdné dráhy a světové proudy jí přerušily
tento pohled. Opět vzhlížela do výše.
"Pomoz
mi, Pane, abych si vzpomněla, " pravil její duch, "je-li to Tvá
vůle!"
"Já
jsem Vůle Boží!" zaznělo shůry. "Já rozsévám svá semena do hmotnosti.
Tobě, plamenný duchu, dal jsem sílu ke vzestupu. Použij jí, až budeš světu
zvěstovat velikost vznešenosti Boží."
Stále
rychleji, jako v letu se blížila k trůnu plamenně světlého knížete, který zde
vysílal proud paprsků. Po jeho stranách zářila Růže a Lilie.
Ale
to ještě nebyl poslední, vznešený posvátný obraz, který směla spatřit. Opět
zazněla zvučná zvonivá slova:
"Sféro
čistě duchovního, nejvyšší hranice lidského ducha, rozšiř se!"
Tato
slova přicházela z proudu živoucího světelného kříže, jehož forma se zhušťovala
v praobraz člověka. Svaté mystérium Světla obetkalo plamen, kterému z nezměrné
lásky byla propůjčena čistě duchovní jiskra.
"Ke
splnění tvého poslání, lidský duchu, vystup a prožij, co je ti určeno od
prapočátku. Viz kroužení živoucí síly."
Zářící
kruhy zformovaly nádobu, z níž padala síla dolů. Světlé bytosti ji střežily a
obklopily sloupy síly, jimiž vystupovalo Božské nahoru i dolů.
Zde
byla Svatá Holubice. Přicházela dolů do svatého hradu. Zde bylo i světlo
Ježíše, Syna Božího. Vystupovalo vzhůru, stále výš a nakonec splývalo v moři
jasu, které se rozšiřovalo, kroužilo a prohlubovalo.
Bez
začátku, bez konce kroužilo Světlo, jasnější a mocnější než slunce.
"Já
a Otec jedno jsme! " zněl hlas Ježíšův nad lidským duchem.
Pak
zazněl mocný, hromový hlas do vesmíru:
"Viz
Mou Vůli, kterou ustanovuji soudcem a vysílám nad spravedlivé i nespravedlivé.
Jmenuje se Imanuel."
Bíle
planoucí, vystoupil ze zdroje Světla, oslňující jako blesk, ostrý jako meč,
mocný anděl hněvu a na jeho hlavě Svatá Holubice. Před Ním se šířilo růžové
světlo. Z jeho pravice vystupovala Růže a u jeho nohou rozkvétala Lilie. On sám
byl na pohled jako král.
Nad
zářícím hradem pluly růžové a světlé závoje a ve všem se chvělo jméno : Parsifal.
Omilostněný
lidský duch nastoupil svůj návrat do hmoty. V klesání se modlil a děkoval. Jako
sen zůstala v něm vzpomínka.
To
se stalo Marii Magdaleně.
Když
procitla opět na zemi, nemohla se zprvu pohnout. Starostlivě dlely v těchto
dnech Maria s Martou po jejím boku. Bethsabe se vůbec nevzdálila od lůžka své
paní, která tu ležela v polštářích jako mrtvá, nehybná. Nechápala, co se s
Marií Magdalenou stalo. Ale ostatní ženy vedly Bethsabe a poskytovaly jí sílu a
klid.
Brzy
však v Marii Magdaleně procitla zase vůle a mohla se pozvednout. Byla
proniknuta pocitem veliké síly, kterou chtěla hned proměnit v čin.
Její
duch ji hnal k chudým a zavrženým. Její cesta byla těžká, ale ona šla s
vědomím, že ji poslal Pán.
Uplynul
delší čas. Magdalena již nevídala Pána. Vyvíjela jen svou pozemskou činnost. K
tomu se jí dostávalo silné duchovní pomoci v každém okamžiku, kdykoliv ji
potřebovala. Ženy se cítily být k ní přitahovány, zvláště pak mladé dívky.
Maria Magdalena sama nevěděla, jak silně působí síla přitažlivosti, které se jí
shůry dostávalo.
Stále
více se cítila spojená s onou krásnou bytostí, která se jí kdysi zjevila v
postavě panny ve světlezeleném plášti zdobeném liliemi. Byla to Irmingard,
Čistá Lilie, která vnořila svou vůdčí sílu do spojení na zemi, aby pozemské
ženy mohly najít pevnou oporu, jestliže ji hledaly. A všichni ti, kteří se
otevřeli slovu Ježíšovu a následovali učedníky, našli také pomoc a sílu v
poznání pravé čistoty.
Mnoho
žen z bohatých domů bylo přitahováno učením Syna Božího, které učedníci veřejně
hlásali. Prosily o křest a dávaly sebe i své poddané do služeb Světla.
Čím
více vzrůstal počet stoupenců, tím více začal had zase zvedat hlavu. Zvláště se
stupňovala zášť Židů, kteří hrozně trpěli pod následky svého činu na Ježíši.
Od
té chvíle, co Ježíš opustil zemi, bylo to s lidmi v židovské říši špatné. Na
mnohé se položila chmurná pěst a tiskla je k zemi s tuhou neúprosností.
Tím
více však vyvřela nenávist v jejich duši. Začali zprvu potajmu, ale pak i
veřejně pronásledovat Ježíšovy stoupence.
Jako
blesk ozářil jedné noci pokoj Marie Magdaleny jasný paprsek. Ale nenásledovalo
žádné zahřmění ani bouře. Spíše byl kolem hluboký klid a v Marii Magdaleně byl
jas a blaženost, jakou nepocítila již od té doby, kdy Ježíš od nich odešel.
Byla
úplně bdělá a viděla všechno jasně ozářené. Z nejvyšší výše jako hlasem pozounu
zaznělo:
"Ráno
za šera vyjdi k hrobu svého Pána a čekej tam. Ještě jednu věc máš splnit v
tomto temném městě. Pak vyhledej matku Marii, neboť je k tomu již čas, nejvyšší
čas. Až splníš svůj úkol, nevracej se zpět do Jeruzaléma.
Zanechej
svou práci jiným, kteří ji dobře konají, a odevzdej se vedení svého ducha.
Nemáš znát místa svého večerního odpočinku, máš následovat Slovo svého Pána a
shánět jeho ovečky do stáda. Provždy si uvědom, že chodíš v síle svého Pána, a
jednej podle toho.
Magdalena
se vzchopila a připravovala se na cestu. Opatřila vše nejnutnější. Dala také
příkazy pro první dobu své nepřítomnosti a pak odešla.
Rychle
prošla zahradou a branou ještě za tmy. Pospíchala ven. Vybrala si tiché uličky,
neboť na silnicích byl již za časného rána čilý shon.
Výkřiky ječivých hlasů a různé druhy řečí se zde vzájemně na náměstích mísily.
Pohaněči oslů a velbloudů křičeli na svá zvířata, obtížená zbožím všeho druhu,
a táhli branami.
Magdalena
si oddechla, když došla na horskou stezku, kterou kdysi, v nejtěžších dnech tak
často chodila k Pánovu hrobu. Tam ho pochovali, ale když se jí zjevila jeho
světlá schrána, jeho pozemské tělo bylo již odneseno.
Najednou
se Marie Magdaleny zmocnila vroucí touha vypátrat místo, kde se skutečně
skrývalo tělo Páně. Rychle kráčela úzkou stezkou a brzy stála u hrobu.
Byl
velmi změněný. To už nebyl Pánův hrob.
Marie
Magdalena tušila, čím by jednou mohlo být toto místo jakožto místo kultu a
kupčení. Pojednou pochopila, proč nebyla Vůle Otcova, aby schrána, která
skrývala jeho Syna, padla do rukou pozdějšímu světu.
Co
jí bylo tehdy nepochopitelné, neodůvodněné a strašné, že tělo Ježíšovo se
ztratilo, připadalo jí nyní plné útěchy jako správné, Bohem chtěné a byla tomu
ráda.
Nemohla
se již modlit na tomto místě. Šla dále po cestě a zahnula doleva na hustě
zalesněný svah po úzké, nově vyšlapané cestičce. Obklopilo ji šedozelené
listoví a větve se klenuly nad její hlavou jako nízká chodba, takže se musela
až ohýbat. Tak došla poloviční výše svahu ke skupině skal a byla před jeskyní,
nad jejímž pravým obloukem byly vytesány tři kříže.
Vstoupila
do této jeskyně, která se zdála být útočištěm pastýřů v nepohodě. Na pravé
straně se ukázala hluboká, úzká trhlina, takže sotva bylo možné, aby se jí
protlačil člověk.
Cílevědomě,
až to Marii Magdalenu samo udivovalo, se odvážila pokusu proniknout úzkým
otvorem. Našla, co očekávala: úzkou, nízkou chodbu.
Jako
v zrcadle viděla postavy Josefa z Arimatie a Jana, jak před ní nesou tělo Páně
zahalené v prostěradlech.
Marie
Magdalena věděla, že tyto zrcadlové, jasné a barevné obrazy, které před ní
předstupují jako živé, jí mají podat zprávu o útulku pozemské schrány Syna
Božího. Posvátná, úctyplná plachost ji naplnila spolu s bolestí, která
schvátila její duši při smrti Ježíšově. Cítila, jako by skutečně kráčela
sehnutá krok za krokem s oběma věrnými temnou, úzkou chodbou, aby bylo milované
tělo Pánovo skryto a chráněno podle příkazu Světla.
Prožila
okamžik, kdy se úzká chodba rozšířila a muži vstoupili do malé jeskyně.
Položili Ježíšovo tělo na kamennou lávku, podle předpisu je nabalzamovali a
zahalili do bílých pláten. Malou, otevřenou průrvou bylo vidět z jeskyně na
daleký, zelenající se kraj v mlhách, který ještě spal v šeru raného jitra.
Vlastníma
rukama zakryl Josef z Arimatie tuto mezeru velkým kvádrem kamene. Zapadl tam
přirozeně, jako by tam patřil. Každá štěrbina byla pečlivě utěsněna hlínou
promíchanou se suchými travinami a udusanou tak, že tvořila vzduchotěsnou zeď.
V
této hrobce, v níž oba učedníci po dvě noci pilně a tajně pracovali, odpočívalo
tělo Páně. Hlavu obklopovala zář bílého světla.
Když
se Maria Magdalena vrátila k bdělému vědomí, stála na konci malé chodby,
sehnutá, jak se tam vešla. Přitiskla tvář ke studené, vlhké skále. Byla drsná,
hlinitá a poněkud vlhká. Dál nemohla. Věděla, že je to vchod k výklenku, ve
kterém učedníci pohřbili Pána.
Poté
bílé světlo, které jí v noci přikazovalo jít k hrobu, opět vzplálo vedle ní.
Zdálo se jí, jakoby svou září pronikalo silnou zdí před ní.
Viděla
bílou, propadlou schránu z bílých pláten, která skrývala tělo Páně. Viděla jeho
hlavu krásného, ušlechtilého tvaru, zvláště spánky a okrouhlé, stejnoměrné
klenutí hlavy.
V
oslnivě bílé řadě horních zubů však chyběl špičák. Toto malé, černé místo se
vrylo hluboce do její paměti jako zvláštní znamení.
Rychle,
tak jako přišlo, světlo zase zmizelo a rovněž tak obraz, který ukázalo. Obraz
budoucnosti, jak se jí zdálo.
Maria
Magdalena se obrátila. S tichou vroucí modlitbou se vracela cestou, kterou
přišla.
Teď
hledala nejbližší stezku, po níž by došla k obydlí matky Marie.
Maria
bydlela v Janově domě u Galilejského jezera. Byla docela změněná. Všechno staré
od ní odpadlo od té chvíle, kdy byla naplněna silou Ducha Svatého, aby se ve
víře otevřela poznání Světla.
Vryté,
ostré rysy se vyhladily a tvář zářila. Celá její bytost byla naplněna klidem a
láskou. Rušně a činorodě procházela domem a dobře vedla všechny členy domu i
čeládku.
Marii
to pohánělo, aby nahradila zmeškané. S velkou radostí pracovala na odčinění své
viny. Vysoké světlé vedení k ní přistupovalo a plnilo ji vždy znovu silou a
radostí, která v její tváři a očích rozněcovala nadpozemský lesk.
Jan
se z toho radoval. Obával se však, že její jemné a mnohými duševními mukami
oslabené tělo dlouho nesnese takové vypětí.
Byla
jako čisté světlo, které se stále většími plameny stravuje. Byla v ní však
prosba: "Otče na nebesích, dej mi ještě jednou možnost sloužit!"
Její
pozemské tělo však již sláblo. Takovou ji nalezla Maria Magdalena, která byla s
Janem stejného názoru, že Maria brzy dokončí svou cestu.
Což
nebylo kolem ní světlo, které nemohlo být z této země, čisté světlo růžových
paprsků, jak je vysílala síla Čistoty, když ji Maria Magdalena spatřila?
Nepřicházela na něžných obláčcích vůně lilií tak zřetelně, že Maria pozvedla
unavenou hlavu z měkkých polštářů a hluboce dýchala naslouchajíc v tuto stranu?
Jejími rysy proběhl pak jemný úsměv.
Jakoby
jiná, cizí, ještě jasnější tvář se nad ni snesla a dýchala na ni dechem své
nebeské jiskry.
Všichni
pečovali o to, aby její poslední dny na zemi byly krásné. Byla obklopena
láskou. Z jejího pokoje vystupovalo něco, co ostatním samozřejmě přikazovalo,
aby se blížili jen tiše.
Duch
matky Ježíšovy byl vyproštěn z pozemského těla s velkou péčí a láskou.
Postavy
pomocných duchů zvolna sestupovaly dolů. Jejich paprsky upravovaly pozemské
okolí a stále více zjemňovaly její schránu.
Maria
Magdalena zůstala u jejího lože. Od chvíle, kdy se přibližoval Duch Svatý,
nebyly obklopené tak jasnými, světlými proudy. Byl-li tehdy onen děj silou a
bouřlivou mocí, pak v tomto porovnání byl návrat Marie jako jemný jarní vánek.
I Magdalenu zasáhl svým požehnáním.
V
jasné síni hořela světla a zář jejich pohyblivých plamenů kmitala nad
vyzařováním uvolňujícího se ducha.
Bylo
to několik hodin před Mariinou smrtí. Shora přicházela světlá postava, která jí
vztahovala ruce vstříc. Sklonila se k Marii, aby ji pozvedla.
Zazněly
jásavé hlasy, plné vřelosti a lesku.
Maria
se usmívala. Její oči měly výraz, jako by se, plné údivu, dívaly do světlé říše
ducha. Síla Irmingard šla před ní a na jejích paprscích vystupoval její duch
vzhůru do luhů věčného míru, v nichž hledal říši synovu.
Její
oči přeběhl stín a pak strnuly.
Ani
jediné slovo bolesti nezaznělo v místnosti. Jen rozechvělá prosba a vroucí dík
stoupaly vzhůru a doprovázely uvolněného ducha matky Ježíšovy.
Po
týdnech mohla Maria Magdalena ještě jednou duchem vidět tu, která vystoupila do
výšin. Jevila se jí jasnější, zářivější. Z bílého závoje, který zahaloval
hlavu, proudily jemné zlaté paprsky, které působily jako chladivý vánek.
Maria
pravila:
"Má
touha a vroucí prosba o službu mne vynesly vzhůru. Věrná, přímá, přísná láska
Janova mi mnoho pomohla.
Brána
říše míru se mi zvonivě otevřela. Vystupovala jsem vzhůru po zlatém záření,
které vysílala Lilie v křišťálové čistotě.
Poznala
jsem, že všechny mé pozemské bolesti byly jen k tomu, abych na nich zrála.
Vždyť mně bylo určeno, abych byla kolem Spasitele. Tuto úlohu jsem splňovala
jen v první části svého mládí, pak již ne. Nevzdala jsem se sebe a dosavadního
starého. Přesto jsem však směla stoupat vzhůru, když mne utrpení opět otevřelo
Světlu. Ještě málo mi zbývá k uvolnění.
Dostalo
se mi však také obrazu budoucnosti : Zdržovat by mne ještě mohlo falešné
jednání lidských duchů, které by se na mne upínalo uctíváním. Jsem však
chráněna před těmito špatnými následky.
Lilie
a Růže rozkvétají ve zlatém Světle. Vysoko v dálce vidím třpytivé věže zlatého
hradu. Čistě duchovní mne oděli ochranným pláštěm. Tak stojím nedotčena a
čekám, až nadejde poslední hodina mého uvolnění. Neboť ze Světla mi bylo
zvěstováno:
"Maria
z Nazaretu se smí službou osvobodit podruhé!"
Takové
byly zprávy, které Maria Magdalena duchovně přijala ještě od Marie, matky
Ježíšovy. Pak ji proud událostí zanesl do světa, jak jí to bylo zaslíbeno.
Opět,
jako častokráte, putovala Maria Magdalena osaměle hlubokým prachem úzkých
silnic v oslnivě jasné záři slunce.
Vyhýbala
se širokým cestám Římanů a silnicím, na kterých by potkávala mnoho lidí.
Vycházela na svou pouť za časného jitra. Když se přiblížily chvíle největšího
žáru, odpočívala tam, kde k tomu měla příležitost. Protože nebyla náročná,
nenosila s sebou mnoho věcí. Navštěvovala domy lidí, kteří ji rádi přijímali.
Magdalena
byla volná. Nic pozemského ji neobtěžovalo. Z její paměti zmizely doby, v nichž
se starala o nějaký majetek. V jejím duchu žila jen vůle ke Světlu, láska k
Ježíši a vysoký úkol přinést lidem Jeho Slovo.
Světlo
šlo před ní a Maria Magdalena je následovala plná důvěry, neboť myslela na to,
co jí bylo řečeno:
"Máš
následovat ducha a nemáš vědět, kde budeš večer odpočívat!"
Jako
dítě, které se svěřuje vedení svého otce, tak se dávala vést tímto paprskem.
Vzdor tomu však zůstávala pozemsky bdělá a činná. Bylo toho také třeba. Vždyť v
těchto dobách bylo stále více nepokojů a nebezpečí.
Učedníků
Ježíšových, kteří šířili učení Syna Božího v okolních zemích, rychle přibývalo.
Křtili silou Ducha Svatého a vykonali mnoho dobrých skutků, které lidi
přesvědčovaly o moci a síle jejich Boha. Stále více bylo věřících, a proto
rostla i nenávist Židů. Již kladli léčky ve školách a chrámech, v nichž
učedníci kázali Slovo a život Páně němým, dojatým lidem. Ale začínali také
štvát lidi a pak tvrdili, že příčinou nepokojů jsou stoupenci Ježíšovi, které
nazývali křesťany. Vědomě vnášeli pochybnosti a nevíru mezi lidi a nenávistně horlili
všude, kde jen mohli.
Již
několik učedníků se stalo obětí lůzy. Štěpán byl již zavražděn, ukamenován
zuřícím davem. Dusivě a hrozivě se kladlo temno na duchy a dráždilo stejnorodé
k témuž počínání.
Když
Maria Magdalena vstupovala do osad nebo městeček, ihned cítila na tlaku, který
se k ní blížil, má-li toto místo obejít, či zda v něm smí zůstat. Často byla
již unavená, a přece ještě obrátila své kroky, aby obešla takovou osadu.
Z
dálky viděla Maria Magdalena oblaka prachu na velké silnici, vedoucí z
Jeruzaléma do Damašku. Ve slunci se blýskaly vyleštěné zbraně. Nutilo ji to jít
vstříc tomuto útvaru římských vojáků, ačkoliv zlé tušení tížilo srdce poutnice.
Přicházela právě po malé polní cestě a byla nucena přejít přes hlavní vojenskou
silnici. Zaváhala a ráda by se byla skryla či vešla do některé chaty. Nebyla k
tomu však příležitost. Kam oko pohlédlo, byly jen sluncem zaplavené nízké
pastviny. Nikde ani pahrbku, ani křoví, které by poskytlo úkryt.
Maria
Magdalena neměla strach. Šla dál a blížila se oddílu vojska, jehož cval bylo
již slyšet. Museli se sejít na křižovatce. Samovolně zahalila Maria Magdalena
hlavu šátkem, jako by se bála, že zlatý lesk jejích vlasů by mohl upozornit
jezdce. Hůl, kterou nesla, se jemně chvěla v ruce. V tom zřetelně uslyšela
slova:
"Slyš,
Maria Magdaleno : Co přijde, musí se stát! Neboj se, neboť chci skrze tebe
vzbudit člověka, který má být pochodní hledajícím. Cesta je připravena. I kdyby
tě krvavě dřely drsné kameny, pokládej svou nohu na jejich nejostřejší hroty a neuhni.
Pamatuj, že náležíš mně a ne sobě!"
Její
vysoká postava se vzpřímila. Pevným, delším krokem kráčela k silnici. Ten,
který jel v čele Římanů, ji zpozoroval. Byl to farizej, ale byl ozbrojený jako
válečník a vyhlížel jako umělec. Vysoký, statný, žhnoucích očí, divoce, ale
vznešeně a hrdě seděl na svém koni. Teď zvedl ruku k pozdravu.
"To
je zvláštnost vidět osaměle putovat ženu. Domnívám se, že byste mohla
zabloudit, krásná křesťanko. My vás lépe ochráníme."
Znělo
to zdvořile, a přece v tom bylo cítit výsměšný spodní tón, který by byl Marii
Magdalenu jindy popudil.
"Ne
všechny ženy potřebují mužskou ochranu, zvláště, když jsou v pokročilém věku a
samostatné. Moje ochrana a průvod je větší a mocnější než vojsko císaře. Ustup
z cesty, Římane, a nechej mne na pokoji!"
Římanova
tvář zrudla. Jeho pýcha se vzpírala chladné odvetě této křesťanky. Dráždila ho.
Nevěděl ani proč, ale nezkrotný vztek naplnil jeho násilnickou duši, když
pocítil tichou sílu. Nebylo to, jako by stoupenci Ježíšovi stáli ponořeni ve Světle,
kterým nemůže proniknout světské násilí. Ani nenávist, závist nebo posměch?
Jak
častokrát se cítil méněcenným, když v rozhorlení pro svou víru zuřil! A tato
bezmocnost, spojená s pozemskou mocí, kterou mu dával Řím k dispozici,
způsobovala rozpoutání všech násilností vůči odvážným vyznavačům nenáviděného
Ježíše, kterého jmenovali králem Židů, znovu vzkříšeným Synem Božím.
Všechna
učenost, všechna znalost židovských zákonů, všechno vědění Římana, jenž byl
filozofem, se vzpíralo proti velikosti těchto primitivních rybářů, kteří se
nazývali apoštoly, kteří zvěstovali pohádky a tiše, bez mnohých slov a skromně
působili tam, kde ostatní byli bezmocní.
Už
po měsíce byl v Šavlovi mučivý rozpor a boj a čím déle trval, tím těžší bylo
utrpení, které se snášelo na stoupence Ježíšovy. Šavlova nenávist a chuť ničit
rostla den ze dne.
Čím
více však zuřil, tím více, čistší a prostší vystupovali mučení křesťané před
jeho duchem. Jako sobě na posměch viděl svým ostrým rozumem selhávající moc
židovství, římské vlády a farizejské domýšlivosti.
Šavel
trpěl. Trpěl nevýslovná muka, když přišel k poznání, že moc rozumu,
důstojenství a peněz nemají v sobě žádných hodnot proti síle ducha, který
naplňoval nenáviděné křesťany. Když cítil jak toto poznání vystupuje v něm jako
stín, tu je znovu potíral se zoufalou domýšlivostí Říma a farizejů.
Teď
vstoupila nějaká žena do jeho cesty uprostřed silnice do Damašku, ve kterém
chtěl vést velký úder proti křesťanům. A vystoupila s důstojností ženy, silou
muže, s hrdostí a pevností toho, kdo má převahu. Řekla jen několik prostých
slov, ale ta doléhala jako těžké rány nějakého obra na nepokořitelného Šavla.
Ukázal
na ni rukou se slovy: "Chopte se jí! Ať nás doprovodí do Damašku! Ať se
této osamělé hrdosti nic nestane, dokud ji nepřipojíme k bratřím, kteří čekají
na náš soud."
V
bdělé poslušnosti srazili se vojáci jako pevná zeď kolem Marie Magdaleny.
Několik
průvodců se přidružilo k Šavlovi a jeli napřed. Magdalena byla vysazena na koně
a musela je následovat.
Bylo
jí velmi úzko. Zůstala však klidná a z jejího důvěřívého srdce vytryskla
modlitba, která směla prorazit cestu a přivolat zářivé proudy světla na Římana
Šavla.
V
rychlém tempu dojel vojenský útvar do úrodnější krajiny, která naznačovala, že
už jsou v okolí Damašku. Vlahý večer se snášel a přecházel do chladné noci.
Bylo
zamračeno, začínal první zimní, deštivý čas tohoto roku. Omrzele seděli vojáci
na svých koních a únava byla stále citelnější. Jen Šavel nedbal žádné slabosti.
Byl ve svém chtění houževnatý. Hnalo ho to nezadržitelně kupředu.
Byl
to pravý Hebrej. S vytrvalostí a nezkrotnou, železnou pevností sledoval až do
konce jednou předsevzatý cíl. S velkou pílí a ctižádostí získal bohaté vědění.
V jeho nitru hořel mocný plamen: opravdová touha po Bohu.
Zdánlivě
byl ještě uspokojen učeností farizejů, z jejichž škol vyšel. Ještě se slunil v
moudrosti řeckých učení, která studoval. Měl obsáhlý rozum, který dovedl jít
všemu na kloub, co jednou začal. V jeho duchu byly také základy opravdové,
hluboké zbožnosti.
Za
výchovu však a za způsob vystupování měl co děkovat římskému vlivu, který byl
velmi blízký jeho snaze po vzdělání a vědění. Přátelé ho proto nazývali
"Šavel Říman." Židé tak činili s lehkým nádechem ironie a hořkosti,
ostatní však s úctou.
Byl
oblíbený i obávaný, neboť byl přísný a neúprosně spravedlivý. Jeho řeč byla
pravdivá a prostá, ale i výstižná. Jeho výtky zasahovaly jako ostří nože. Měl
neklamný smysl pro všechno dobré, pravé a čisté a nenáviděl poťouchlost a
podlézavost. Vojáci ho proto milovali jako otce. Slaboši však a potměšilci ho
nenáviděli až k smrti a snažili se ho pomlouvat.
S
jistotou však zasahoval bolestivá místa a popouzel všechno zlo. Nikde nestrpěl
skrytou špínu. S rozhodností šel do všeho, co vzbuzovalo nejasnost, co
přinášelo neklid a co nepovažoval za správné.
S
touto umíněností a s předem zaujatým lepším věděním se zakousl i do boje proti
křesťanům. Nyní v něm zuřila fanatická vůle směřující ke zničení a on se
rozhodl, že v Damašku provede těžký úder. Pospíchal tam pln netrpělivosti.
Vtom
však na křižovatce před něho předstoupí ta žena. Jak že to řekla?
"Má
ochrana a doprovod jsou větší a mocnější než vojska císařova!"
Pro
tento výrok ctil tuto ženu. Odkud má sílu, klid a onu moc, kterou nerad
přiznával,a přece cítil? Od svého Boha?
Ještě
nikdy nebyl Šavel tak plný rozporů a tak uzavřený vůči svým průvodcům. Němě
jeli vedle sebe. Šavlův kůň začal být nepokojný. Jistě cítil neklid a napětí
svého jezdce. Maria Magdalena se však uklidnila. Žádná starost netížila jejího
ducha. Viděla před sebou jasný, vedoucí plamen a věděla, že není opuštěná.
Nad
Šavlovou hlavou se však sbíhaly síly, které se podobaly ohnivému meči. Viděla,
jak tento muž stojí v takové chvíli osudového obratu, jako kdysi ona sama, když
k ní zazněl Janův hlas. Byla by mu ráda řekla povzbudivé slovo. Byla však jeho
zajatkyní a on jí zdánlivě vůbec nedbal.
Když
se snesla noc, dojeli k malé pevnosti po straně silnice. Tam se průvod
zastavil. Zazněly stručné rozkazy. Několik Římanů přijalo zapečetěné dopisy z
vůdcovy ruky. Byla vyměněna spěšná, tichá slova.
Část
průvodu vjela s Magdalenou do dvora malé pevnosti. Maria Magdalena cítila něco
neblahého, ale její duše zůstala klidná.
Šavel
dal Magdalenu Římanům do ochrany, protože nechtěl vejít do Damašku s touto
ženou, a jel dále.
Jezdci
vjeli do tmavého dvora. Několik pochodní plápolalo po zdech, které vedly k
pošmourné rohové věži, zdánlivě určenou k hlídání.
Marii
Magdalenu zavedli to této věže. Ocitla se v malé, pevně uzavřené místnosti.
Srdce se jí ledově sevřelo, když zapadly dvéře a těžké závory skřípaly. V její
duši však zůstával utěšující klid.
Posadila
se na malou lavičku a modlila se. Oči se zavřely a duch putoval po prostorách
pevnosti. Bylo to, jako by se před její vůlí otevíraly dvéře.
Její
duše pronikala pevnými zdmi do místností, které sloužily za útulek stále se
střídajícím strážím. Byly čtyřhranné, drsné a pusté, zařízeny jen tím
nejnutnějším. Noclehárny, stáje, hospodářské místnosti.
Všechno
bylo ponořeno v hluboký spánek. Jen několik stráží chodilo sem a tam a jejich
zbroj a kování harašily. Občas lehce ve spánku zařehtal kůň. Vzduchem tiše
přeletovali netopýři a noční můry.
Noc
byla tmavá. Jemný déšť všechno očistil, uhladil a vyleštil. Plápolající
pochodně se zdrcadlily v kalužinách. Tiše, sténavě naříkal vítr nad věží a
pod jeho náporem skřípala dřevěná kolna v rohu dvora.
Jednotvárné
nárazy větru na vrata hlavní brány zněly jako varovné klepání.
Stráže,
ospalé z vína, zdvihly hlavy a skokem byly na nohou. Hrozivě se zaleskly
zbraně, ale náhle s třeskem padly k zemi. Jen tlumený výkřik unikl z
drsných hrdel. Oslepeni drželi si muži ruce na očích. Výkřik z nich sňal únavu.
"Pospěšte
si, je to zajatá křesťanka! Jak je to možné, že se dostala ven?"
Vykřikl
to vedoucí stráže, stísněný zahanbující skutečností, že byl přelstěn. Vojáci
však byli jako ochromení. Ztrnule hleděli do středu dvora, kde stála Maria
Magdalena, obklopená světlým kruhem.
"Chopte
se jí a spoutejte ji! Nesmí nám uniknout, Šavel ji bude požadovat, tak zní
rozkaz. Když to nepůjde jinak, tedy aspoň mrtvou než žádnou!"
Tři
vzrušeně tápající postavy se vrhly na bezbrannou ženu. Ale co to? Sahali,
chytali za její šaty, domnívali se, že ji drží, a sahali do prázdna!
Přesto
stála těsně před nimi, ustoupila jen malý krok stranou a promluvila k nim.
Všichni tři slyšeli její hlas, když řekla:
"Čeho
se bojíte? Myslíte, že vám chci uprchnout? Máte mne přece pevně zavřenou za
touto tlustou zdí. Nezanedbali jste své povinnosti. Avšak vizte a věřte: Můj
Pán, Ježíš Kristus, je se mnou! On nedopustí, aby kterémukoliv z jeho dětí byl
zkřiven vlas na hlavě předčasně, neboť mám ještě něco vykonat v Jeho jménu.
Nebojte
se proto, já vám neuprchnu. Chci vám jen dosvědčit moc našeho Boha, který
vysvobozuje zajatce podle své vůle a zákona, který pomáhá, když ho ve víře
prosíme!
Následujte
mne do mé cely a spoutejte mne. Já však vám říkám jeho jménem : Nebude to
dlouho trvat a Maria Magdalena bude volná. Toto však přijměte jako znamení moci
Kristovy!"
Vojáci
byli jako očarovaní. Ještě nikdy něco takového nezažili. Ještě nikdy na ně
nepřešla taková hojnost síly a klidu z nějakého zajatce. Ještě nikdy neviděli
člověka takto svítit. Přepadl je strach před Bohem křesťanů. Napjatě očekávali,
jak tato událost skončí. Jen z povzdálí a váhavě sledovali ženu kráčející před
nimi.
Na
signály rohů se seběhlo mnoho vojáků. Otevřeli vězení a hleděli jako zkamenělí.
Dvéře do Mariiny cely byly pevně zamknuté a nedotčené.
Maria
Magdalena stála ve středu místnosti, kterou svým pozemským tělem neopustila. Na
jejím obličeji spočívala bílá záře. Zvědavě se tlačili vojáci kolem ní a
naslouchali slovům, která se proudem řinula z jejích rtů. Vyprávěla vojákům o
Ježíši. Mluvila o Jeho životě, o Jeho učení a smrti. Zpravila je také o
vzkříšení Jeho Božské části a Jejím znovuspojení s Otcem. Mluvila o síle Ducha
Svatého, ve které jeho učedníci smějí působit, a o moci Jeho vůle, kterou oni
na sobě právě prožili. Jeden ze zástupu vystoupil, poklekl a pravil:
"Je
možné, abychom i my přijali sílu a požehnání tvého Krista? Vždyť já věřím, že
On je živoucí Bůh."
A
Maria Magdalena položila ruku na jeho skloněnou hlavu a žehnala mu. On cítil
sílu Světla a řekl to svým společníkům.
Šeřilo
se k ránu a vzcházel den. Maria Magdalena zůstala klidná ve své cele a čekala
na zprávu od Šavla, neboť věděla, že Pán ho osvítil.
Zatím
Šavel a jeho přátelé s doprovodem římských vojáků jeli dál. Malý zadní voj,
jejž zanechal v pevnosti s křesťankou, měl je později zvolna následovat.
Náhle se zatmělo nebe. Těžká tísnivá tíha dolehla na jezdce. Znaveně, mlčky a
rozmrzele táhli svou cestou.
Vůdce
hleděl před sebe pochmurně a nemohl se odhodlat k tomu, aby prohodil nějaké
slovo se svými průvodci. Znatelné bylo napětí, které se stále zvyšovalo a
zesilovalo. Znenáhla se mužů zmocnil pocit strachu. Žádný však nechtěl dát na
sobě nic znát. Vnitřně se vzpírali síle tohoto tlaku, kterou nechápali, ale
přesto zřetelně cítili.
Nad
velitelem útvaru se shromažďovala mocná síla záření. Šavel se však bránil jako
lev proti hlasu svého ducha, který ho trvale volal k bdělosti. Obával se
okamžiku, kterému se nemohl vyhnout a který chtěl odsunout. Jeho násilnické
povahy se zmocnil hněv, protože se cítil bezbranný jako malé dítě.
Uvědomil
si, že je pod vlivem vyšší moci. Jeho bystrý rozum hledal začátek tohoto
zvláštního vztahu a musel si přiznat, že to všechno souvisí se zajetím
křesťanské ženy.
Ještě
nikdy nebylo Šavlovi tak dobře jako v okamžiku, kdy mu ta žena říkala těch
několik slov. Byla to sice slova chladné odmítavosti, spočívala v nich však
důvěra a víra v jejich Boha, což přivádělo Šavla do stavu duchovního otřesu.
Přemýšlel
o tom, jak je to možné, že několik prostých slov může vyvolat tak hluboký
dojem. Jako slepec tápal ve zmatku své duše a hledal souvislosti a logická
vysvětlení, která nenacházel. Proto byl stále citlivější a podrážděnější.
"Jen
rychle jeďme, rychle, ať brzy dojedeme do Damašku!" To byla jeho jediná
myšlenka.
Náraz
větru nad ním náhle srazil shluk mračen. Oslepující bílé světlo nad postavou
Šavlovou jako by proudilo z mračna roztrženého hrozivou bouří.
Koně
stáli jako zkamene, někteří se zhroutili. Šavel ležel tváří na zemi. Nemohl
snést proud Světla, který ze zářícího kříže sjel jeho očima hluboko do jeho
duše. Ležel na zemi jako mrtvý. Při tom slyšel hlas, který přicházel z
nekonečné výše a zněl jako ozvěna v jeho duchu:
"Šavle,
proč pronásleduješ Mne a ty, kteří hlásají mé Slovo k požehnání světa? Málo ti
prospěje, budeš-li se vzpírat proti moci svého Boha, neboť ty jsi Můj!"
Posléze,
když slabé oddechnutí pozdvihlo jeho hruď, proběhlo jeho tělem zachvění, ale
nedokázal vstát. V jeho očích pálilo ještě světlo a nevýslovně ho bolelo.
Přesto cítil v sobě blaženou radost. Byl jako osvobozený od těžkého břemene.
Vysvobozený z útlaku své domnělé lidské velikosti. Ač nemohl myslet, jednat ani
chtít, ožilo v něm Slovo a stalo se mu skutečností:
"Nic
ti neprospěje, když se budeš vzpírat moci svého Boha."
Cítil
: Bůh mu zjevil svou sílu. Ještě ho oslepovalo světlo této Boží moci.
Jeho
průvodci se báli. Namáhavě se zvedali a chtěli mu být nápomocni. Pozvedli ho.
Když ho postavili na nohy a jeho statné těžké tělo začalo opět svalstvo
ovládat, zpozorovali, že jeho kůň je mrtev. Starostlivě odvedli Šavla stranou
cesty.
Pak
jim řekl hlasem, který zněl cize a jako z dálky, že mu mocný jas vzal světlo
jeho očí, a že ho musejí vést.
A
pak jim vyprávěl, že Bůh k němu mluvil. Velmi se divili, neboť oni nic
neslyšeli, ač viděli veliké světlo, které je všechny přemohlo.
"A
nyní," pravil Šavel, jeďme dále. Část lidí s Luciem nechť jede zpět a
přivede křesťanku do Damašku. Tam se dovíte další.
Pak
ho vyzvedli na koně a s péčí a úctou ho doprovázeli.
Přešla
noc a půl dne. Po deštivém ránu následovalo zamračené, dusné poledne. Šedé
mraky, rozervané jasnými slunečními paprsky, visely velmi nízko a spěšně letěly
v doznívající bouři k horám na obzoru.
V
cele malé citadely bylo plno. Mnozí lidé ji již neopustili. Nemohli se odloučit
od místa velikého duchovního prožití. Událostí se zajatou vzešlo jim v temné,
bouřlivé noci světlo života.
Jako
důvěřivé děti seděli u nohou křesťanky a nechali si zvěstovat děj svého života.
A zatím, co ještě udiveně naslouchali, zpola překvapeni, že se lidský život
může v tak krátké době tak změnit, byli již sami z největší části na cestě
být jinými. Sami však o tom ještě nevěděli.
Magdalena
s velkou radostí viděla, jak její slova zapouštějí kořeny do těchto prostých
povah. Jen několik se jich postavilo stranou a posměšně se dívali po ostatních:
"Dlouhá
chvíle strážní služby je jim zpestřena kratochvílí s potrhlou křesťankou,"
šeptali si.
Ovšem,
že i jim bylo prožití této noci nepochopitelné, ale oni brzy našli slova, která
opět umlčela nepohodlné mapomínání jejich duší ve spánku duchovní lenosti.
K
polednímu je vyrušil dusot kopyt. Z věže zazněl signál. Všichni běželi na svá
místa. Rychle zavládl pořádek a stará kázeň v malém oddílu. Římští vojáci se
zvláště vyznamenávali přísnou disciplinou. Brány vpustily ony muže, kteří sem
včera dovedli Magdalenu. Jejich vůdce Lucius předal hejtmanovi pevnosti písemný
rozkaz Šavlův.
Ihned
byly otevřeny brány a Magdalena vysvobozena. S údivem se dověděli Šavlovi
mužové, co se v noci událo. Šeptali si o zázračném obratu Šavla před
Damaškem a o velkém světle, které se jim všem zjevilo.
Zvěstí
z Magdaleniných úst o pravdě a rychlým splněním jejích slov plně přesvědčeni
propukli Římané v plamenné nadšení. Plni rozechvění a obdivu byli by tito lidé
nejraději táhli s Marií Magdalenou do Damašku. Nesměli však opustit pevnost.
Vyprošovali si však od Magdaleny požehnání a milost křtu. Magdalena jim
slíbila, že k nim z Damašku pošle učedníka Páně.
Když
Šavel vtáhl do Damašku, byl již křesťany očekáván. V Damašku byl učedník
Ananiáš, kterému se dostalo zprávy ze Světla. Věděli, že Šavel je Pánovým
nepřítelem a že dostal od farizejů a nejvyšších kněží moc a povolení zajmout
všechny křesťany a soudit je. Věřili, že přišla jejich poslední hodina a
shromažďovali se každého večera na tajném místě v jedné staré hrobce a modlili
se.
Ananiášův
Duch vystoupil ze svého těla. Byl pozdvižen do jasného, čistého světla, v jehož
nejvyšším, nejjasnějším jádru zazářil kříž.
Ze
záplavy tohoto Světla zaznívalo znovu a znovu jeho jméno. A jeho pozemské rty
formovaly hlasitě a slyšitelně slova, která k němu pronikala ze zářící záplavy
Světla:
"Vyjdi
a ptej se po Šavlovi z Tarsu! Neskrývej se, ale hledej lva v jeho doupěti. Pán
obrací cesty, pamatuj na to a neváhej! Pohleď, on se modlí, neboť viděl tebe v
duchu a já jsem mu řekl tvé jméno. On je Mým vyvoleným nástrojem k obrácení
pohanů a Já mu chci ukázat, kolik má trpět pro Mé jméno. Polož na něho své
ruce, aby prohlédl, neboť jeho pozemské oči nejsou porušené. Je oslepen jen
duchem. Probuď ho silou Ducha Svatého.!"
Ananiáš
povstal a ihned šel, veden duchem, do ulice, kterou nazývali Přímou. V jednom domě, který mu Světlo Páně označilo, se
tázal po Šavlovi a našel ho slepého na modlitbách.
Šavel
slyšel blížící se kroky a pootočil hlavu v tu stranu, odkud přicházel zvuk.
Docela se změnil. Kolem mírně skloněné hlavy se leskla jasná záře.
Tápavě
hledal rukama místo, kde stál Ananiáš, a vděčně přijímal vlnu lásky. Jeho
tichou, utrpením vzrušenou tváří se mihl záblesk radosti, když pravil:
"Jsi
to ty, kterého mi Pán přislíbil na pomoc?"
"Ano,
já jsem Ananiáš, učedník Ježíšův, a přicházím k tobě Jeho jménem, abys opět
viděl a byl naplněn Duchem Svatým!"
Pak
položil ruce na jeho hlavu a oči.
Šavel
klesl na kolena. Slzy proudily po tvářích z očí oslepených Světlem a bylo mu,
jako by padal závoj za závojem i z jeho duše. Pln síly se vztyčil a prosil, aby
směl přebývat v kruhu Ježíšových učedníků. Přijali ho a učili ho slovo Páně.
Začala
doba práce, jakou Šavel ještě nikdy nepoznal. Světlo svítilo v jeho duchu a
jeho veliké dary byly prožhaveny a jeho touhou zesíleny.
Netrvalo
dlouho a Šavel, jakožto Pavel, hlasitě zvěstoval Slovo Páně a vyvracel útoky
farizejů jejich vlastními zbraněmi. Ve školách Damašku vzplanul prudký boj a
nenávist Židů se obracela v prvé řadě proti Pavlovi. On však byl naplněn Duchem
a nedbal toho.
Počet
stoupenců mocně vzrostl, když ve známost vešly činy a slova učedníků i změna
Šavlova. Také příběh Marie Magdaleny se v lidu rozšířil a ona přivedla velký
zástup k obci Damašku, neboť začala vyučovat mezi ženami. Také zde založila
domov pro děvčata, který nesl její jméno. Byly tam poskytovány rady a pomoci
všem, kteří se o to ucházeli.
Dnem
i nocí byla v čilé práci a získala si mnoho vděčných přátel. Marii Magdalenu
naplnila velká síla a uschopňovala ji stále znovu k nové činnosti. Všechna
práce se jí rychle dařila a přinášela ovoce. Budilo to dojem, jakoby Marii
Magdaleně rozkvétal nový, plodný život, krásný okruh působení mezi ženami. Ale zákeřná
práce Židů, kteří pronásledovali Pavla, zasáhla brzy celou obec. Začalo
pravidelné pronásledování.
Maria
Magdalena byla varována. Vzplanulo před ní velké Světlo a slyšela hlas:
"Brzy
bude naplněna tvá cesta, služebnice Páně, pospěš, aby ti nebyla cesta zkrácena
vražednou rukou. Buď ještě jednou nástrojem, neboť Pavel je ve velkém
nebezpečí. On však je teprve na počátku svého působení a jeho činnost se
rozšíří daleko mezi národy.
Pospěš,
vyjdi o půlnoci k bráně a vzkaž pro Pavla se třemi pomocníky. Odtamtud budete
spuštěni dolů přes zeď, abyste ještě za ranního šera dospěli ke skalnímu
chrámu. Oni jsou na nejlepší cestě, aby vás zajali a vydali mučitelům."
Opět
byla bouřlivá noc, když Maria Magdalena pospíchala k učedníkům. Chtěla jim
ihned předat zprávu. Všichni byli shromážděni v místnosti, nasycené jemnou vůní
pryskyřice z hořících světel. Právě se modlili, když Magdalena tichými kroky
vešla zadními dveřmi do domu.
Čekala,
až daleko slyšitelný hlas Pavlův skončil a pak zaklepala na nízké dvoudílné dvéře.
Horní
část dveří se maličko pootevřela. Hospodyně opatrně, až úzkostlivě vyhlédla.
Když poznala Magdalenu, uklidnila se její ustrašená tvář a do černých očí
vstoupil radostný lesk. S hlubokou úklonou ustoupila stranou a vpustila
Magdalenu.
Mnoho
shromážděných vyšlo již předními dveřmi z místnosti. Několik sedadel a tmavých
dřevěných lavic stálo v nepořádku kolem čtyř hrubých, holých zdí velké
místnosti, která asi předtím sloužila jako stáj.
Ve
středu místnosti stála ještě skupina mužů v rušném hovoru. Mezi nimi Pavel a
Ananiáš. Ostatní byli mladí žáci, kteří s velkou horlivostí rozprávěli o větách
Pavlových. Ten vmísil sem tam do jejich hovoru několik krátkých slov v řecké
řeči.
Ve
své horlivosti ani nepozorovali příchod Marie Magdaleny. Překvapeni zpozorovali
ženu, která k nim přistoupila. Pavel k ní vztáhl ruce jako k požehnání se
slovem: " Pokoj!"
V
tom zazněl prudký úder na vrata vnějšího dvora a způsobil, že se všichni
shlukli. Letem vyběhly všechny zprávy z úst Marie Magdaleny. Výstrahu Páně zvláště
zdůraznila. Ihned pochopila, že pronásledovatelé jsou již při práci. Rychle
dala znamení a pět lidí tiše pospíchalo zpět cestou, kterou přišla Maria
Magdalena.
V
zadním dvoře bylo ticho. Liduprázdné a opuštěné byly ulice vlhké deštěm, kudy
ve spěchu běželi. Neznali cestu a utíkali směrem k horám.
Tak
došli k malé zamřížované brance, která nebyla zavřená. Vedla na starou věž, na
kterou se vcházelo z přízemí, zatím co venku sahala hluboko dolů do hlubokého,
ale suchého příkopu.
Mocné
kamenné zdi byly temně šedé a drsné, porostlé hustými travinami a křovím.
Zezdola zela temnota. Bylo mrtvé ticho. Maria Magdalena pohlédla s hrůzou dolů.
Zpozorovala mocné rumpály, kterými byly dopravovány velké koše krmiva do
městských stodol. Napadla jí slova, která jí byla řečena:
"Nechejte
se tam spustit dolů!"
Přiměla
silné mladé muže, aby připravili koš. Vpravili do koše velkého, těžkého Pavla,
který se jen s odporem poddával plánu tohoto útěku. Ananiáš ho napomínal k
poslušnosti. Pak zaskřípal rumpál pod silnýma rukama tří mladých mužů.
Magdalena viděla koš klesat do hloubky zvolna a těžce a její srdce ustrašeně
bilo. Rozechvěná nakláněla se přes zeď věže. Podaří se útěk? Třesoucí se a
povolený provaz naznačoval, že koš narazil na pevnou půdu. Muži ho ihned
vytáhli zase nahoru.
Ananiáš
a Magdalena vyčkávali ve velkém napětí. Viděli, jak se za nimi zvolna blíží zář
světel z městských ulic. Jejich předrážděné uši jako by již vnímaly hlasy
v šumotu nočního větru. Tři mladí žáci, kteří jim pomáhali, radili plni
úzkosti, aby oba vstoupili najednou do koše.
"Snadno
se tam vejdou dva dorostlí lidé a my získáme čas, jinak by se mohlo stát, že
Pavla ještě dole zajmou."
To
je dohnalo k rozhodnutí odvážit se posledního. Oba se svěřili koši, do kterého
se vešli. Strašné bylo trhnutí, když se koš pod tíhou propadal do hloubky než
začal rumpál správně a stejnoměrně pracovat. Prudké leknutí projelo Marií
Magdalenou při rychlém klesání do hloubky. Vydrží to lana? A v tom se začali
zase pomalu snášet, klidně a jistě.
Koš
se již téměř dotýkal země, když náhle padalo lano svištivě dolů. Prudce
nárazili na zem. Rozechvěni vylezli oba z koše. Pavel tu již nebyl. Asi odešel
napřed.
Shora
zněly hrozivé výkřiky a těžké kameny padaly do příkopu. Oba uprchlíci,
přitlačeni ke zdi věže, se zvolna plížili pod její ochranou směrem k horám.
Ještě
dlouho slyšeli výkřiky Židů a hluk. S bolestí mysleli na oběti, které padly do
rukou pronásledovatelům. Kdo z nich byl tak duchapřítomný, že rychle přeřízl
silné lano rumpálu?
Teprve
teď cítila Maria Magdalena, jak ji bolí tělo od náhlého pádu. Cesta vedla
tmavým, promoklým křovím vzhůru k prvním pahorkům, kde se ještě lepily na skály
jako ptačí hnízda malé čtyřhranné domky s plochými střechami. Jen
pozůstatky staré pastýřské osady. Nebyly již obydlené.
V
šerém svitu, který oznamoval příchod slunce, se vznášely ranní mlhy. Na zemi
byla ještě noc, ale nebe bylo již světlejší. Temné mraky zmizely a po krátké
chvíli naprostého ticha se zvedl noční vítr po bouři.
Promočení
a podrápaní putovali nahoře po svazích tito dva unavení učedníci Páně a hledali
stezky k chrámovým jeskyním.
"Pavel
nám dá znamení, až budeme na místě," utěšovala Maria Magdalena.
Tato
útěcha však byla určena více jí než Ananiášovi, jenž vzpřímeně kráčel před ní.
"Nepotřebujeme
žádného znamení než to, které nám dává Pán. Já vím, že jsme na pravé
cestě!"
Marii
Magdaleně však byla tato cesta velmi těžká. Nemohla již tak statně chodit jako
dříve.
"Buď
klidná a neobávej se, brzy budeš u cíle. Běh tvého života spěje ke konci. Pak
budeš smět prožít radosti Světla!"
Tak
to povzbudivě šeptalo kolem ní. Světelné paprsky kroužily před ní v pestrých,
jemných kruzích, chladivé ruce ji vedly a podpíraly, aby mohla jistě kráčet.
Přesto bylo její čelo pokryté studeným potem. Bodavá bolest v levém boku ji co
chvíli nutila k odpočinku. Již téměř nemohla jít dál.
"Ananiáši,
jdi za Pavlem, já nemohu jít tak rychle.!
"Budou-li
nás hledat, chytí tě, Maria Magdaleno."
"Pak
je to vůle Páně, že musí jít přes mne dříve než dosáhnou jeho, vyvoleného. Chci
vykonávat svou službu až do konce!"
Její
síla se projevila ještě jednou. Byla to však již jen vnitřní, duševní síla.
Tělesné síly byly již téměř vyčerpány. Její hodina nadešla.
Ananiáš
ji zavedl stranou do jeskyně, poskytující ochranu před drsným větrem a ležící v
krásné, slunečné poloze. Výhled na vystupující výšinu Antilibanonu nad
nekonečnými dálkami uchvacoval svou krásou.
Magdalena
však z toho již nic neviděla.
Hlava
jí klesla, suchá horkost se střídala s mrazivým chvěním. Toužila po klidu a
chladném nápoji. Poprvé po dlouhé době sama potřebovala utěšující slovo a
pomocnou ruku. Její život byl dosud zasvěcen jen službě jiným. Nikdy při tom
nemyslela na sebe. Proč však jí dal Pán nyní onu slabost a uhasínání? V čem
pochybila? Tato otázka zachmuřila její duši.
Ananiáš
připravil lože. Přichystal všechno tak dobře, jak mohl, a slíbil brzy přinést
pokrm a džbán vody. Chtěl se vrátit zpět do Damašku, aby přivedl pomoc.
"Ananiáši,
pamatuj na Pavla, ne na mne! Brzy přijde má hodina. Před ním je však ještě jeho
úkol!"
Ananiáš
přikývl, položil svou ruku na její hlavu. Její tělo se uvolnilo a naplnil ji
veliký klid. Jeskyni ozářil světlý lesk a tvář světlého posla Božího se
sklonila nad nemocnou. Jemné paprsky vycházely ze světla, které stále sílilo a
vytvářelo stupně jako zářivý žebřík, vedoucí do nejvyšších, nejsvětlejších
výšin.
Radostně
a jásavě zněly hlasy shůry. Kolem zazářily jasné tváře, které jí byly tak milé,
tak známé, a přece tak vzdálené a svaté.
Opět
kolem ní vanula vůně bílých pomerančových květů a probouzela v ní vzpomínku na
vzdálenou horkou zemi, v jejímž třpytivém písku si hrálo dítě u jejích nohou.
Tolik pozemského štěstí bylo v tomto obrazu, ve vzpomínce na překrásnou dobu
mládí. Pak opadaly květy ze zlatých větví a proud ji nesl na svém stříbrném
zeleném hřbetě ve zlatém člunu k zemi, na které spočívala temná pěst moci. Opět
u ní bylo toto slunečné jasné dítě.
Pak
zahučel a zasvištěl vítr pouště. Stála před branou bíle zlatého města. Nad ním
žhnulo Světlo zářivější než světlo slunce a z něho na ni vyhlížela bílá tvář.
"Já,
Is-ma-el, tě vedu!" pravil.
A
hleděla do zářící řady bílých komnat, do vlnících se palmových zahrad a zlatých
sálů. Otevíraly se před ní zázračné jeskyně, v nichž dleli blažení lidé. Bylo
to sedm posvátných jeskyní, každá v jiné barvě, a ve všech byly ony podivuhodné
postavy se zářícími, dozrálými obličeji. Byla mezi nimi jediná žena, zahalená
v závoji, nejzářivější, nejčistší z postav a podobala se právě rozvité
květině. Viděla Nahome u Abd-ru-shina, jejíž pozemskou matkou byla kdysi jako
Aloe.
V
sedmé jeskyni bylo bílé světlo, které oslňovalo oči. Z tohoto bílého lesku
zářila ještě jedna postava. Bíle oděný muž s mečem a jiskřícím náramkem. Na
oděvu se skvěl obraz holubice. Světlo jeho očí bylo jako zlato. Ukázal vzhůru a
řekl zvonivým, lahodným hlasem :
"My
se opět shledáme."
Před
Magdaleniným očima se rozsvítil světlý kruh a pak již tohoto Zářícího neviděla.
Maria
Magdalena usnula dlouhým, posilujícím spánkem.
Ananiáš
odešel, aby přinesl pomoc a posilu.
Bylo
však určeno, aby osaměle skončila svou pouť, kterou kdysi při hledání Pána také
osaměle začala.
Horečka
se utišila a bolesti, pocházející od zlomeného žebra, jí byly odňaty. Viděla
zase obrazy. Její duch se spojoval se Světlem. Nyní již nebyla osamělá. Světlé
ženy k ní přicházely a občerstvovaly ji duchovní potravou.
Opět
k ní proudila síla čistoty. Ale ne jako tehdy, když Ježíš, Světlo Boží, dlel
ještě na zemi. Tentokrát planula Lilie bíle, svítivě, ukrytá v klínu Svatého
Grálu. Vysílala jen své světlé proudy všemi sférami dolů do zahrad čistých duchů,
do třpytící se světlemodré jeskyně, v níž čekala matka Ježíšova na své
působení. Byla to její světlá postava, která přišla dolů k Magdaleně.
"Tak
jako tys byla se mnou, tak jsem nyní já s tebou," pravil její hlas.
Přináším ti sílu čistoty ze zdroje života, kterou sis vytoužila jako to
nejvyšší. Ona ti pomůže při vzestupu. Lehce opusť svět, vždyť tě očekávají
radosti vyšších říší.
Všechno
je jediný let v kruhu Božského dění a bytí. Všechno je zcela jiné, mnohem
krásnější, bohatší a světlejší, než se, vy lidé, domníváte. Jak veliká a nad
lidské chápání povznesená je hojnost stvořeného v prastvoření, tak veliký
se jeví duchu, vynořujícímu se ze hmotnosti, předstupeň později stvořených
úrovní, které smějí blažení lidští duchové oživovat spolu s mnoha jinými
světlými formami, které ještě ani neznáte a nedovedete je pojmenovat.
Teprve
až vstoupíš do věčnosti, bude před tebou viditelná daleká cesta až k
BOHU!"
Duše
Marie Magdaleny se uvolnila, vyprostila se ze své pozemské schrány a
vystupovala vstříc Marii z Nazareta. Její nohy stoupaly po jemné růžové
stezce. Krásná hlava se mírně sklonila a věnec světla ozářil její bílý šat.
"Uvidíš
Ježíše," pravila, "a Toho, který ještě přijde. Tomu pak budeš na zemi
sloužit. Teprve pak se uzavře kruh tvého putování, tak jako nynější smrt
uzavírá kruh tvého nynějšího pozemského života, neboť duch jde dalekými
cestami."
Bylo
to, jako by světlá nitka se napjala až k prasknutí vzhůru a pak se přetrhla.
Volně
vzlétla duše Marie Magdaleny vzhůru do stále většího jasu, až v lesku světla
zlaté brány uviděla Ježíše, zjasnělého Syna Božího tak, jak se jí zjevil po své
smrti. Světlé proudy ji uchopily a nesly ji na světlý ostrov, kde měla dlouho
prodlévat a načerpat novou sílu.
* * *
(II.
díl)
prvá část druhého dílu
Po dlouhém posilujícím
spánku cítila duše Magdaleny blížící se veliký mocný hukot ve sférách. Nebe se
otevřelo svazkem zlatých paprsků a ozářilo celé stvoření. Bylo to probuzení
ducha. Díval se. Nezměrné dálky letěly před ním, nad ním a pod ním. Jako hořící
plamen vyletěl z hmotných úrovní a v okamžiku proletěl těmito
dálkami.
Kolem
něho se vlnilo zlatobílé světlo, na jehož oslepující sílu si musel teprve
zvykat. Světlá, teplá modř v barvě nebes prostupovala toto světlo jako
vlny jezera.
Duch
Magdaleny, nyní osvobozen od tíživých obalů duše, pohyboval se stále směrem
vzhůru. V tomto pohybu procitlo spojení s jejím stejným druhem, tím
si byla také současně teprve vědoma svého vlastního druhu a poznávala zjevy,
které dřív neviděla, neslyšela a necítila. Prožívala všechno kolem sebe se
schopnostmi, které odpovídaly této sféře a které jsou ve hmotných úrovních
označovány jako orgány. V této duchovní sféře se však takové označení
nehodí.
Při tom může se duch podle své vůle stále
více a více vyvíjet. Je k tomu povzbuzován vždy vyššími, čistšími a
posilujícími silami světla, které převládají nad jeho dosavadním druhem. Když
přeroste úroveň první schopnosti vnímání a první přestávky k odpočinku,
pak se otvírá nová vyšší a jemnější úroveň, v níž si může uvědomit sebe a
to přizpůsobením se stejného druhu. Zrodit se do nového prostředí a tak se
stále znovu rodí.
Sféra,
do které vstoupil duch Magdaleny, byla jako velká studnice, která propustí jen
ty čistě obmyté. K ní se přidružovaly zlaté, nádherné zahrady,
v nichž se otvíraly výhledy ke světlým výšinám. Z těchto zářily dolů
Božská láska, čistota a pravda.
Stalo
se, že shora, ze zlatých zahrad sestoupil zlatý sloup. Byl tak čistý a jasný,
tak vysoký, že budil dojem, jakoby dýchal až ke stupňům Božího trůnu. A tento
sloup blížil se dolů až k plamenům ducha Magdaleny a vznášel se nad ní.
Potom však, když plamen tázavě a prosebně k němu vzhlédl, hledaje Pána,
sestoupil do něj, zůstal v něm a nad ním a vedl ho. Při tom vzal na sebe
formu. Výraz jeho bytosti byla jasná a královská, zralá mužnost. Začal se
zachvívat svým vlastním rytmem, rytmem kříže.
Byla
to nevýslovná milost a pomoc lidskému duchu, kterému láska Boží dala tak
vznešené vedení. Jeho světlo plné blaženosti přijímalo a poznávalo dobrodiní
pomocí síly a planulo záplavou vděčnosti a radosti. A v působení vlny
duchovní síly, která se v ní stávala vědomější, se znovu opět zformovala
kolem ní představa světa. Magdalena žila nyní ve sféře, která byla kdysi ve
vysokém zjevení ukázána jejímu duchu, jako zrno z jejího klína.
Viděla
tvář toho, který ji kdysi vedl a při tomto pohledu procitla v ní
vzpomínka, zformovala jméno
Is-ma-el.
Toto
jméno bylo první, které si uvědomila. Další slova však zněla a zvučela a
zpívala v sloupu, který tu stál: Is-ma-el.
„Věrně
a opravdově!“
Tato
slova byla jako planoucí světlo, které hluboko vniklo do otevřeného,
k novému životu připraveného ducha. Naplněn pomáhajícími účinky čistého
proudu, sil svého vůdce, pracoval neselhávajícím toužebném chtění, aby mohl
plně prožít jádro těchto svatých slov a tak si je osvojit. Vždyť Is-ma-el řekl:
„Jakmile
to vykonáš, stane se vědění o tvém bytí plně vědomím a tvým.“
A
nyní proudily světlé pruhy, které ducha jako plamenem živily, pronikaly a
oživovaly. Čím více v nich strávil a zpracoval, tím bohatěji k němu
přitékaly. V té době byl plamen ducha zahalen v mocný vejčitý kruh
paprsků a nevnímal již nic ze svého okolí. Zůstal plně omezen na práci nad
sebou samým, byla to rušná činnost, živé bytí, jehož cenu může pochopit jen ten
duch, který je povznesen nad hmotné pojmy prostoru a času. Pozemsky lidský
smysl by nemohl pochopit takový stav.
Stále
mocněji byla v duchu vzrůstající touha po Bohu a Pánu. Nezadržitelně
vzrůstala, zatím co vědění o jeho vlastním určení a jeho původní prosbě ještě
spalo. Bylo to však tak určeno ze zákona a vůdce mu to dal poznat. Síla ženoucí
vzhůru se stupňovala a jemná světla z vůdcovy vůli začala prosvětlovat,
poučovati a probouzeti duševní plamen.
„Vzpomeň
si na křišťálový zvuk oné čisté nádoby, která se kdysi snášela k tobě
v bíle třpytícím sále, když Is-ma-el ti dával zprávu pro službu Grálu!“
Přemocnou
silou působila tato slova v duchovním plamenu.
„Byl
to král Grálu, kterému jsi kdysi i ty s prosbou slibovala věrnost, a
kterému jsi ty cestou svého pozemského poslání směla upravovat. Vzpomeň dítěte
Nahome, oné čisté nádoby, kterou jsi kdysi směla ochraňovat, aby síla její
čistoty, korunovaná Parsifalem osvěžila pozemské lidstvo.
Vznášel
jsem se nad tebou, jako vůdčí Síla, která se přidružila tobě ku pomoci, přesto,
že jsem tehdy sám sloužil Abd-ru-shinovi v pozemském těle. Všechno se
stalo ve Vůli Boží, jehož Synové měli vykonat veliké vykupitelské dílo pro
lidstvo.
Ale
v této sféře, znovu pozdvižené z dráhy tvého slibu, nepoznáš příčinu,
proč jsi si tuto cestu vyprosila. Budeš však smět přehlédnout souvislosti všech
událostí, až se budeš připravovat na poslední pozemskou pouť ve tvém splnění.
Pak znovu najdeš i ty, kteří putují stejnými drahami v záři kříže.
Vašim
duchům se dostane vědění, které opět uhasne, když vás tato sféra vyšle
k novému splnění v posledním soudu. Toto musí nyní přijít, protože
lidský duch již dvakrát přijal sílu slova a dosud je dokonale nepoznal.“
Nové,
silné prožití proniklo duchovním plamenem, když se mu dostalo po slov vůdcových
vzpomínky na smysl jeho putování. Pestré obrazy v něm vystupovaly,
získávaly život, formy a čisté jasné barvy. Viděl cesty, po nichž kdysi
putoval, ty, které vedly Kvůli Boží, i ony, které nepoznáním zkřivil. Při tom
poznával vznešený smysl, který stál za vším chtěním ducha, jako připomínka.
Zhrozil se před její velikostí a opět plakal slabostí, která ho tak často
strhla až na pokraj propasti. Nemohl to ani pochopit.
S procitnutí
vzpomínek a poznáním vlastního osobního usilování, přijal duchovní plamen výraz
svého vlastního druhu a tím opět formy. Ne však formy, ve smyslu těžké hmoty,
ale jemné světle se rýsující utvářenost duchovního druhu, podmíněnou jen
vlastním chtěním.
Vznášel
se v mocném, světelném sloupu svého vůdce sotva znatelně povznesen na půdu
své sféry, jako vysloveně ženský zjev, zahalen ve splývající háv. Bledá oválová
tvář byla vztyčena a velkýma očima se rozhlížela kolem sebe. Malá
podlouhle stavěná hlava, byla zahalena bílými závoji. Vyhlížela jako bílá
sestra.
Dívala
se do tváře Is-ma-elovi, jehož oči planuly jako dvě žhoucí světla. Jeho šat,
vlasy, vousy, byly bílé, prosvícené jasem, jehož síla zářila daleko do nejnižší
sféry.
Hlava
Is-ma-elova byla velká a mocná, plná přísné dobroty, stejně jako jeho rysy,
které se zdály skrývat mnoho podob. Když k němu pozvedla své oči jako
v tomto okamžiku, bylo jí jakoby viděla život, který ona má dokonat.
Vzpomínky se probouzely, i jistota o bytí v těžké temní hutnosti, jež
vedly k světle konečnému cíli.
„Aro,
Is-ma-el je nad tebou!“ pravil vůdce vlídně. Ismaniela je nyní tvoje jméno,
jako bylo již tehdy, než si šla na zemi. Řetěz tvého určení se řadí článek za
článkem do velkého tkaniva Boží Vůle. Ptáš se mne nyní s velkou
žádostivostí po tomto jménu, jehož zvuk pálí v tvém duchu.
Boží
Vůle, Duch Svatý nás stvořil a rozsel nás jako zrna duchovních semen. On nám
dal také jméno, a podle svých moudrých zákonů, které jsou zákony stvoření,
vykázal nám naše dráhy. Jeho vyvolení směli se ponořit do kruhu hmotnosti
k vývoji a k dokončení svého určení v jeho Svaté Vůli.“
Ismaniela
cítila jakoby slova jejího vůdce byla životem. Probouzejíc se proudily jejím
duchem a ona viděla svůj poslední život ve hmotnosti. Opět si uvědomila velkou
vinu lidstva, kterou sama v těle prožila a protrpěla, ale ještě mnohem
hrozivěji valily se strašlivé události, které lidstvo vyvolalo svým jednáním,
myšlení a bytím. Učinila výhled do jemnohmotnosti a zhrozila se. Divoké
zápletky splétaly sítě v pozemské sféře s jejím okolím. Když
Ismaniela plna ošklivosti a bolesti odvrátila svůj zrak a zděšeně pohlédla
svému vůdci do planoucí tváře, uviděla, že se tato změnila.
Obklopen
planoucím zlatem, který z hořící vůle ducha vyvoleného proudil jako zlato,
stál nad ní Jan Křtitel tak, jako ho kdysi znala v pozemském těle. Jan,
který volal ztracené zpět do říše Boží, který ji probudil a který zemřel
násilnou smrtí pod královským vražedníkem.
„Po
druhé poslán, chránit a zvěstovat Slovo, přišel jsem jako Jan na zemi, zrodil
jsem se v domě kněze. Můj duch ještě ví o hodině, kdy Maria
z Nazareta, pozemská matka Ježíše, Syna Božího navštívila ženu, která mne
zrodila světu: Alžbětu..
Plno
radosti vztyčilo se v těle dítěte v klíně matky. S nebe
jasně, duchovně zářila nádherná hvězda a můj duch vykonal první přísahu,
že bude sloužit Synu nebes:
„Věrně
a opravdově!“
Neboť
jsem měl předcházeti toho, kterého jsem kdysi následoval, když on tu byl.
„Já
jsem upravovatel cesty pro Slovo Páně a jsem jeho svědkem před světlem. Když
však přijde Syn Člověka do hmotnosti, pak zazní také můj hlas, aby vzdal chválu
Boží vznešenosti a jeho moci. Ne však na zemi, nýbrž shůry, prostřednictvím
jednoho člověka. Tobě však připravuji správné stezky, abys šla dále, neboť ty
budeš opět přítomna, když se Božské Slovo stane tělem!“
V každém
aktu Vůle Ducha je život a dění, které se ihned naplní. Nezměrně rychle vyvíjí
se duchem chtěné slovo a přináší ovoce.
Ismaniela
byla bdělá a živá ve sféře světla. Žila v blaženosti přijímajíc síly,
které ji hnaly k pomoci a zralosti. Rozhlížela se kolem sebe a spatřila
k požehnání svému i jiných duchovních plamenů, nádherně planoucí svět.
V zázrační
azurové modři žehl a plamenně planul vesmír. Za zpěvu a zvonění otáčely se
kruhy sil v rytmickém pohybu nad sférou i v ní. Jako nejjemnější tkanivo
závojů vznášely se vzhůru stříbrolesklé palmy a kapradiny, jejichž pohyb byl
jako dech. Z jejich korun padaly podivuhodné květy planoucí zlatem, jako
hvězdy. Všude kam padaly znovu vyrůstaly a vytvářely se nové kouzelné květy a
stromy. Sladká vůně, jakoby polední vánek v létě vála dechem lilií a růží
v zahrádkách, proudila okrasa z těchto stromů a květů.
Jasným
stříbrem, jako svit měsíce na mokrých listech třpytily se cesty, které
z hustých lesů a zahrad, jako samozřejmě vedly do výše. Smaragdovým zlatem
zářilo světlo nadýchaných pahorků, které se rýsovaly, nedotýkajíce se nohou
cesty – jakoby přitahovány magnetickým polem a záříce radostí k výšině.
Tato svítila nádhernými barvami. Každý druh barvy odstupňován od nejhlubších až
po nejjemnější tóny a spojoval se v jeden celek. Každá barva se samočinně
postavila na místě, které jí Pán zákonem určil. Nebyl žádného zmatku, žádného
shonu, aby ta nebo ona přišla rychleji, nebo někam dále. Blažená vzájemnost
nesla a podporovala, vedla, přitahovala a povznášela v tomto snažení ke
službě Pánu. Zbožnost a dík, radostný dík byl ve všech duchovních plamenech,
které hoříce svítily a zpívaly.
Jako
jasné zvonění zvonů kráčela jejich radost před nimi. Jejich vděčnost
letěla světlem světa. Na sedmi planoucích paprscích vznášely se kopule a věže a
tvořily podivuhodný chrám světla. Nad ním v nejvyšším bodu této sféry žehl
hvězdě podobný bod záření, který soustřeďoval všechnu sílu a vyléval ji na tuto
hutnější úroveň. Když se tam proměnila podle svého druhu, opět ji přijímal a
zpracoval dále.
Ve
zlatém kruhu chrámu shromáždilo se mnoho blažených a všichni se zachvívali
v jednotném rytmu. Znali jeden druhého, milovali se navzájem a přece byl
každý samostatný, vyrovnaný a čistý. V jejich nitru nebylo žádné touhy,
žádného přání a přece nebyli osamělí a prázdní, neboť oni spěli k Bohu a
byli blízko Svatému prahu. Shromáždění přijímali sílu Boží a rozdávali ji dál.
Tak se podobali světlým proudům v plném živoucím činu.
Vnímali
Vůli Boží v prožití Jeho Svatých zákonů. To byl pro ně chléb a víno, které
přijímali ke svému vzrůstu. To byla svatá hodina, kterou jim Bůh podával. Byl
to život věčný. Mocný byl zesílený tlak světla na tomto místě v nejvyšším
bodě sféry. Způsoboval rychlejší další vývoje v každém, podle jeho chtění.
Vůdcové a ochránci vystupovali s bran výše položené oblasti po stupních a
podávali jim ruce. Velmi mnohé pozvedli vzhůru a vedli je po zářících stupních
vzhůru. Při výstupu již měnily duchovní plameny svou barvu a hutnost a stávaly
se ještě světlejší a jasnější.
Mnoho
duchů s planoucími bílými pochodněmi stálo v kruhu nad sférami. Tímto
kruhem proudila síla Svatého Grálu. V proudu paprsků zahlédla Ismaniela
oko Páně, vysoko nahoře nad nedozírně vzdáleným kruhem sfér. Tato síla Svatého,
zázračného pohledu zachvátila ji svatou radostí a hlubokou úzkostí. Bylo jí,
jakoby se blížili duchové bílí a světlí a zahalili ji pláštěm. Tento plášť byl
z jiného světlejšího a lehčího druhu a pronikala jím Božská síla ještě
silnějším tlakem. Pronikala jím jako sítem.
Hned
na to zpozorovala sféry pod sebou. Nejdříve tu, kterou naposled opustila a pak
ve velké dálce hustější kruhy, kroužící a hučící. Do proudů čistého světla se
nikde nemísily mračné závoje. Jen tam, kde začínala hmotnost v ohromných
hloubkách, táhla se jako vařící mlhy chmurná mračna a doléhala stále tišeji
jako husté pytle na systémy světů.
Ona
však ještě neměla poznat tíhu událostí, neměla mít ještě podíl na novém poslání
z výšin ve vědění. Měla být ještě napřed připravována ku probuzení
k poznání. Měla tak dozrát, až nadejde hodina, aby se znovu ponořila do
hmotnosti.
A
opět to byl zářící sloup: Is-ma-el, který ji obklopil svým vedením. Nedohledně
rozkládaly se zahrady ve stupních vzhůru v nejzářivějších barvách.
Duchovní plameny, které vstoupily do těchto zahrad směly ochraňovat květiny.
Duchovní plameny, které vstoupily, neznamená to však chránit je před
nebezpečím, neboť toho není v těchto čistých luzích. Měly se však cvičit
v podporování, kterým by sami mohly prospívat a současně vylévat sílu,
kterou přijaly. Přijímat a rozdávat v trvale kroužící střídavé hře podle
zákona života.
Směly
tkát také na květinovém koberci, který byl rozložen pod zahradami čistoty a sál
paprsky. Duchovní plameny se shromažďovaly v pestrých kruzích, které se
stejnoměrně zachvívaly ve službě. Každý jako celek a přece společně ve Vůli
Boží. Byly spojeny s Božími událostmi ve hmotnosti a opět se našly po
dlouhé pouti.
Is-ma-el
zářil a řekl poukazuje na mocnou hvězdu, jejíž nepopsatelná jasnost a síla
oslňovala oči, a všichni blažení duchové otřásali se při pohledu na ni svatou
hrůzou úcty před mocným působením duchovních sil z Tvořící Vůle Páně.
„Pohleď
na tuto hvězdu! Vstoupila do kruhu mocné pravůle a připravuje se již po třetí
nastoupit svou cestu stvořením. Cítíš, jak se sféry otřásají, jak perutěmi
všech blažených duchů proudí nový, mocný proud? Jejím během započne obrat
světů! Boží Láska skutek vykoupení posílá jí k vzrušení všeho stvořeného i
pozdějšího stvoření. Přináší probuzení a osvícení. Nám čistým duchům je fanfárou
z nejvyšších výšin. Jásot proudí z našeho šťastného, uctívajícího
rozechvění vzhůru k Pánu i dík, když jsme ji spatřili.
My
se nebojíme, neboť našemu druhu přináší ona posílení, sílu z nejsvětlejší
Vůle. My nemáme na sobě ničeho, co by potřebovalo obroušení, rozemletí a
rozkladu.
Nezměrně
daleké a velké jsou její cesty, duchu nepochopitelné. My vzhlížíme k ní
plni radosti, neboť ona je pozdravem Našeho Pána, která k nám opět přijde
a navždy nás oblaží.
Vždycky
když nově oživující Slovo Boží šlo stvořením, byla ona předchůdcem a svědkem.
Po dvakráte viděli jsme ji již ve hmotnosti a častokrát tu a tam i
v duchu. Probudíš se v plním vědomí, když ona proletí touto sférou.
Vždyť ty ji znáš od začátku tvého života. Jako všechny zárodky ducha ve
stvoření. Ale mnozí jsou poraženi zapomenutím v dědičném hříchu. Jen
znovuzrození mohou ji v duchu poznat, nechť jsou již kdekoliv, když ona se
přiblíží.
Po
dvakráte stáli jsme my pod jejím všemocným zářením na oné malé hvězdné kouli,
ve velkém slunečním kruhu, části světů Ephesu. Slyšíš toto jméno? Slyš všemi
silami svého ducha a bdi, bdi lépe než tehdy!
Kdysi
jsi stála u velké řeky, která jako zlatý pruh, zdála se proudit ze slunce.
Tehdy poprvé ve hmotnosti mluvil k tobě hlas tohoto ducha, který
k tobě mluví dnes. Já tě vedl, jda před tebou a kráčeje k témuž cíli
s láskou, která mi dala vědomě vstoupit do hmotnosti, abych sloužil
Parsifalovi na zemi.
Za
těchto slov zmizela planoucí tvář Is-ma-elova v zářícím sloupu. Jeho
duchovní plamen zvedl se vstříc k hvězdě, která nad světlými zahradami
Irmingard líbezně vylévala své požehnání, jako jiskřící večernice. Ukazoval ji
cestu k zářícímu trůnu Krále Grálu. Dlouho pohlížela Ismaniela za mizícím,
ve vyšších sférách se ztrácejícím duchem svého vůdce a vpíjela do sebe proudy
mocné duchovní hvězdy, ku které on stoupal.
Ismaniela
se modlila. Modlíc a děkujíc, seskupovalo se vždy víc stejně uzpůsobených kolem
ní a v blaženém děkování pociťovali společné spojení s proudem lásky
svého Pána. Radostně postupovali společně všichni směrem ke hvězdě, která
neustále vysílala k nim své paprsky a stále více se blížila. V této
době poznávala Ismaniela své dávné známé, milé postavy a tváře mezi nekonečným
zástupem zbožných duchovních plamenů. S nimi probouzely se vzpomínky na
místa, na doby a události z minulosti. Splétaly se kruhy, které se
zachvívaly a svítily v jednom zcela určitém druhu a ve společné radosti a
uctívání spěly vzhůru ke světlu hvězdy. Její světlo stalo se jim probuzením a
odpovědí a dalo jim obnovující sílu. Přijímali z jejího barevného proudu a
z jejího rytmu do sebe a napjaté toužebné očekávání se chystalo
k jejímu přijetí.
Ismaniela
viděla, jak se ne ni se shůry dívají bílé bytosti. Mužští duchové
s vážnými a klidnými, svatými tvářemi, kteří usilovali jen vzhůru a neměli
se vracet již do hmotnosti. Z těchto postav nevedly již žádné nitky zpět
dolů, nýbrž jen nahoru do nejsvětlejšího středu kříže.
Tito
vyzařovali velebnost a úctu, která naplňovala ostatní duchy posvátnou
uctivostí. Tito duchové splnili již ve hmotnosti nejvyšší a nejčistší uctívání
Boha. Tito se osvobodili od všech svazků, nic nezatěžovalo jejich duchy. Oni
sloužili Parsifalovi, Pánu a Králi.
Náhle
zazněl hlas Is-ma-niele zcela jasně a zřetelně:
„To
byli Ismané, pamatuješ se?“
Toto
jméno ji uvedlo do bílých, světlých zdí, do chrámu podobných místností. Byly
plné zasvěcení, nebylo nikdy slyšet ani dechu a kroky se vznášely nezvučně nad
třpytivými dlaždicemi. Ze šumných zahrad proudily vlny vůní do chladivých síní,
které odrážely žhavý slunečný žár africké pouště, takže se nad jeho
křišťálovými kopulemi vznášel a chvěl jako věčný oblak světla.
Pohlédla
do toho lesku, který nemohl vědoucímu pohledu ducha zakrýt tíži země. Viděla
tam putovat plameny, které se pak zde nahoře staly nyní po svém bohatém prožití
vědomými já. Zachvíváním stejného druhu cítila se s nimi zajedno. To byla
láska, jak ji Božská Vůle požaduje od svých služebníků také na zemi. Velcí a
prostí vší malichernosti, kterou hmotnost přinášela s sebou ve svém
zkalení a stále více se stupňujícím ztemněním od Ježíšovy smrti, velicí a
svobodní byli zde duchové.
Pohyby
světla procházely sférami jako stejnoměrný zdravý dech. Pravidelně se opakovaly
jako vlnobití mocného koloběhu krve. Bez prostoru a času, jak se to tu všechno
zdálo, tepal přece i zde v této blaženosti rytmus zákonitě se
spolehlivostí Božské dokonalosti. Lidský duch tu nenalézá slov, aby vylíčil
tento dech Božského života, nebo označil jeho účinky. Pohyby světla jsou
prazáklady světelných hodin, které způsobují velké všeobsáhlé, světodějné Boží
události a zjevení.
A
všichni duchové od nejvyšších říší čistě duchovních až dolů celým stvořením i
pozdějším stvořením, cítí tyto veliké hodiny světla. Bylo to v době, kdy
Jan přijal zjevení a vyslal je na vesmírné cesty velké Parsifalovy hvězdy,
s jejíž silou byl mocně spojen. Tak došla tato zjevení až na zemi.
Pohleď,
ve světle blažených zahrad pozvedl se velký hukot a zář. Šumělo to a oslepovalo
jako blížení se milionů perutí andělů. Někde vysoko odhrnul se obrovský závěs,
který se zdál být utkán ze zlatých paprsků a purpurového světla v modři
nebes. Odtud se snesla dolů nádherná zář. Byla tak mocná, že se všechny sféry
zatřásly před velikostí její síly a jeho světla před vznešeností těchto
Božských paprsků.
Druhý
závěs se odsunul stranou. Zde stálo sedm plamenně svítících andělů
z Božsky bytostné sféry. Jejich hlasy volali hromově a s hukotem
pronikaly úrovněmi. Pohyb jejich světelných perutí šuměl jako mocný vodní
proud. Trhavě, plamenně vyšlehly bílé blesky a prolétly stvořením. Blažení
sotva mohli pozvednout oslepené tváře k místu, odkud zněl nyní jediný
hlas, hlas mocného, který byl u Otce a přijal své poslání pro stvoření,
neboť hodina světla dostoupila bodu zralosti.
Parsifal
stál v řadě plamenných sloupů a vznášel se nad nimi, planoucí v bílém
lesku Božského původu. Jeho šat byl bílý, bílý byl i jeho vlas, který přecházel
v paprsky světla a zlatý byl oheň jeho velkých očí. Jako proud plamenů
vytrysklo slovo z jeho úst v Božském jeho původu.
Byl
opásán světlým pruhem čistě duchovního druhu a jeho zlatě zářící nohy stály na
půdě z nejjasnějšího jaspisu. V lomu paprsků jeho Božsky bílého
Světla, stavělo se stvoření pod jeho nohama a oslnivá cesta hvězdy ukazovala
sedmkrát lomenou dráhu jeho určení.
„Všudypřítomně“ lámalo
se Světlo ve všech bodech záření krystalu stvoření a tak všude svítil kříž
Pravdy. Sféry svítily po otřásajícími se vlnami pohybu zlaté půdy, jejíž
světelné formy plynule přecházely v něžné duchovní plameny. Hlouběji a
hlouběji zasahovaly paprsky hvězdy. Její mocné duchovní jádro přicházelo blíž a
blíž k sféře Is-ma-ele. Síla a pohyb se shora byly stále silnější.
Duchovní plameny vždy živě přijímaly a zpracovaly jim darovaný oheň, kterého
musely využít ve stále stupňované, rušné činnosti, chtěli-li všechny jeho dary
přijmout do sebe. Vysoko nad nimi stáli Věční a Jan shlížel s pozdviženou
tváří do Světla a byl velmi vzrušen.
Duchovní
oči plamenů se stávaly většími, stále jasnějšími. Poslouchajíce poukazu
s hůry, který vycházel z Boží Vůle, sklopily své oči dolů a namířily
své pohledy, své zkoušení a pozorování navenek. Tak vysílaly dolů proudící
plameny síly, jimi protékající v takové míře, jak to dovedly. Hojnost
tohoto pramene toto vyžadovalo.
Před
jejich očima bylo jasno. Kam namířily svou vůli, tam byly v duchu ihned
postaveny a mohly ve velkých pojmech pochopiti dění, které tudy probíhalo až do
hmotnosti.
Viděly,
jak se pod nimi vznáší v křišťálově jasných liniích mocná stavba
pozdějšího stvoření, podobná obrovské, světlem prozářené krychli. Oni sami a
všechny duchovní sféry pod nimi tvořily korunu tohoto stvoření, z níž
proudilo zlaté světlo vysílané Svatým Grálem.
A
opět počalo tkaní světelných proudů. Široký paprsek sjel se shora dolů a
pronikl krychlí pozdějšího stvoření. Tento paprsek byl podobný cestě a zjasnil
zářivým světlem všechno okolí až do nejzašších hlubin. Tam však byla tma.
V nočním šeru vřela hutnost tohoto obrovského světa valícího se
v hvězdných kruzích předepsanými cestami.
Mohutnými
silami záření a vyrovnávající proudy pohybů byly drženy ve směru ustanoveném
Stvořitelem, kolem něhož opisovaly eliptické kruhy. Jako velká kvočna
shromažďuje kolem sebe mnohá kuřátka, tak shromažďovalo zde jedno obrovské
ohnivé těleso sedmero zářících sluncí kolem sebe. Tyto byly pozemsky měřeno
tisíce a statisíce světelných roků vzdáleny jedno od druhého a byly opět
menšími slunci, a svými systémy ve středu svého kruhu a původu, pohybovaly se
všechny v rytmických kolobězích kolem sebe a kolem svého mateřského
slunce. Z celého kosmu zazníval k duchům hromový, hučící zpěv písně
pohybu.
Byly
tu také nesčetné zástupy světlem proniknutých bytostí, které procházely tímto
kosmem. Všechny byly v plném proudu a v radostném očekávání činnosti.
Světelnými
vlnami sfér snášel se s šustem dolů velký duch – hořící jako pochodeň.
Jeho perutě zahalili Ephesus. Pak pozvedl svou tvář ke světlu a všichni duchové
viděli, jak byl krásný a smutný. Neboť nemohl snésti tíhu zla. Se shora však
k němu pronikl dunící hromový hlas:
„Tomu,
kdož zvítězí, dám jísti pokrm života, kterýž jest uprostřed ráje
Božího.“--------
Blažené
plameny spatřily Boží paprsek světla, který znamenal cestu k hvězdě, jeho
Syna, stvořením a viděly, že je to velmi daleká cesta. Paprsek se měl duchovně
dotknout všech částí světa dříve, než Pán vyšle svého Syna do hmotnosti. Jejich
oči sledovaly zlatý paprsek, který se opět obrátil vzhůru, zcela jiným směrem
velké krychle. Tam čekal jeden duch na jeho příchod.
Na
nejvyšším bodu stvoření, poblíže říše Boží, zářila světlá, lehká část světa,
kterou právě zasáhl paprsek Božího Světla. Tato část světa byla ochraňována
zlatě planoucím andělem, který shromažďoval její ovoce.
Toto
ovoce zdálo se být ze světla. Kolem této části světa byl rozložen třpyt
čistoty, jaký může být vyvolán jen odleskem síly nejjasnější Boží blízkosti.
Jako třpytivá perleť vystupovala a kroužila podivuhodná slunce a šířila kolem
sebe třpytivé kruhy paprsků nejjemnějších světlých barev. Vynořovaly se a
ponořovaly a opět vystupovaly v zrcadlovém lesku měkkého, zlatého světla,
které sdružovalo v sobě chlad a čistotu měsíčního lesku a sílu slunečného
záření.
Záchvěvy
těchto paprsků odpovídaly tam převládající jemnosti, stejně jako zvuky této
části světa. Lahodná tam byla i hutnost, která přikrývala duchy, jako schrána.
Lehkost ve všem dovolovala aby paprsky, tóny a každý pohyb, došel mnohem
silněji k výrazu, než tam, kde je hutnost těžší.
Oči
duchů ve vyšších světlejších kruzích mohly vnímat jsoucnost tohoto světa.
Radovaly se z lesku, klidu a jasu této světové sféry. Svým vysokým
přehledem chápaly také ony bytosti, které se tu živě vyvíjely.
„Budeš-li
moci dospět k inkarnaci v tomto světě, musíš nejprve přijmouti
schránu, která cele odpovídá druhu tohoto světa. Jinak bys tam nemohla žít, ani
působit a nebyla bys tam poslána. Lidské zárodky, které tam našly život, do
něhož vnořily svého ducha, aby došly jim potřebné a vývoj, jsou naprosto volné.
To je to, co pozemští lidé nazvaly chudí duchem. Právě proto jsou tak bohatí.
Jejich bytí blíží se k blaženostem ráje. Oni poznávají světlo a hvězdu
soudu a radují se. Viz jak slaví slavnost. Když Ismaniela slyšela tato slova,
bylo jí jakoby náhle stála na zlaté hoře, ve středu daleké mírné pahorky
obklopené roviny. Před ní u jejích nohou rozkládalo se podivné město. Vysoké
špičaté sloupy čněly jako prsty k třpytné báni nebes. Jakoby jejich budovatelé
chtěli jimi ve zbožné službě poukázat k Pánu Světla, který vysoko
nahoře v zářivé dálce držel v rukou zlatou hvězdu a poslal k nim
svého ducha.
Na
velkých náměstích obklopených vysokými bílými síněmi, v nichž žili
obyvatelé tohoto světa, stály lidem podobné postavy značné stejnoměrnosti a
krásy. Byli oděni prostým bílým hávem. Ženské bytosti byly mezi nimi. Byly však
zcela zahaleny a jejich tváře zakrýval bílý závoj. Jen velké hluboké oči byly
volné. Zdálo se, že jsou vedoucími v tomto lidu, zatím co mnohem silnější
mužští obyvatelé byli vykonavateli. Jedna vůle je oživovala.
Vůle
jejich Boha a Pána! Sloužili jen jemu a přijímali vedení a sílu od jeho poslů,
které jim On poslal. K jeho cti stavěli. Půdu svého pozemského domova
obdělávali k výživě svých těl. Neměli nouze, neboť byli vždycky spokojeni.
Co potřebovali toho jim Boží Láska poskytla v bohaté hojnosti, jakmile se
o to přiměřeně snažili. Oni však byli velmi skromní a mnoho nepotřebovali.
V tom
pronikl paprsek Páně tímto světem s voláním Světla, kterému všichni
naslouchali. Čekali příchod Imanuele a očekávali hvězdu.
Jejich
sférou otřáslo volání:
„Budiž
věrný až do smrti a já ti dám korunu života!“
A
zlatý anděl strážce světů části Smyrna vyzvedl ovoce, které shromáždil
v záhybech svého hávu a nesl je do světla.
Opět
se zjevil planoucí paprsek světla z prstu Boha Otce. Zasáhl třpytivou část
světa Smyrny, ve kterém se očisťovali ti z nejčistších lidských duchů.
Cestu naznačující paprsek Božského určení, blížil se v hukotu a zvonění.
Pak se rychlostí bouře valil opačným směrem dolů do nesměrných dálek a hloubek.
Blažené plameny to pozorovaly s rozechvěním. Z těchto vysokých míst
měly rozhled na celé pozdější stvoření Páně. To co bylo z vůle Boží
vytvářeno rozkládalo se do nezměrných dálek. Ohromnost a Všemohoucnost této
Vůle, které měly sloužit, je ohromovala. Neodvažovaly se hledat nějaké měřítko,
viděly, že to není možné. Kdyby byly nestály ve světlém jasu, nikdy by do nich
nevnikl pojem velikosti a mocnosti světelného stvoření, ani o nezměrnosti pozdějšího
stvoření. Chyběl jim smysl, kterým by mohly chápati. Tušily také, že toto
vědění bude opět přikryto pláštěm zapomenutí, když vyzrálé zárodky budou muset
se snést dolů. Je to přání svobodně splnit své osobní rozhodnutí a to ve
hmotnosti. Tam, kde hutnost za hutností zahalí světlý duchovní plamen
k ochraně a přizpůsobení.
Do
té doby však bylo ještě dost dlouho. V blaženém chápání milosti Boží
vznášely se ještě nezkalené plameny a pohlížely dalekovidným zrakem do
přítomnosti, minulosti a budoucnosti současně, protože byly nad prostorem a
časem všech hmotností. A přesto je rozechvěl proud sil, který vřel dolů
v nezměrné hloubce, kolem třetí části světů který měl otevřít se vidoucímu
duchu. A ony směly vidět. Husté, těžké šero, jako žlutohnědá mračna rozkládalo
se do velkých dálek. Bylo to jako moře z něhož šlehali hadům podobné rudě
planoucí ohně. Nad ním visely těžké, roztrhané prapory kouře. Místy vystupovaly
velké bubliny, praskaly a vydávajíce páry, které jako jedovaté, krvavé výpary
měděně barvily oblohu.
Jaký
to protějšek k onomu světlému světu třpytivých, hvězdnatých ostrovů, jež
směly vidět jejich oči. Ismaniele se to zdálo být tak strašné, že by se na to
nejraději nedívala. Ale to muselo být, protože tak chtěl to zákon jejího
vývoje. Síla Bohem chtěné činnosti, v níž blažení duchové živě působili
hnala je dál, takže ve všem pokračovali. Stalo se to jejich rytmem, jejich
zvukem a jejich barevným proudem životní nutnosti. Neznali jiné vůle, než věčný
tep Vůle Boží.
To
byl svatý zákon. Svatá a nezvratná síla, která hýbe se vším živým v říši
Boží. Osobní chtění nemohlo již více vzniknout. Tam však, kde hutnost za
hutností se svírá a stále více stahuje, tam působí tíže, tření, vybíjení a tím
že se stýká s protiproudem, pocházejícím z Lucifera, staví tvorstvo
do boje se sebou samým. Duchovní plameny viděly toto nebezpečí lidského ducha a
strachovaly se o něho. Bázlivě shlížely dolů.
Krásná,
vážná tvář plná bolesti vzhlížela k nim vzhůru. Oči anděla byla jasné, ale
hluboce smutné. V jeho tváři byly drsné rysy a lety jeho perutí visely
bezvládně dolů. S bolestným posuňkem ukazoval místo, které mu Bůh přikázal
ochraňovati. Jeho velká, čistá postava byla plna síly a on železně svíral
všechno, co ještě měl.
Vzdor
vší věrnosti bylo tam však každou hodinu více jedu a temnoty. Všechno zde bylo
gigantické. Gigantická tíže obrovských hvězdných těles valila se pomalým rokem
nekonečnými drahami. Všude byla noc. Noc, která se zdála být věčnou a chvílemi
uhýbala jen kalnému soumraku. Rudé kovově šlehající plameny z ještě nevyhaslých,
plyny naplněných kráterů, svou občasnou explozí přechodně nepravidelně a
příšerně osvětlovaly okolí.
Na
vychladlých hvězdách, obrovsky velikých, nebylo ani potuchy života. Slané a
kovy přesycené vody stály v hlubokých kráterech temně a nepohnutě, jako
zaražená krev. Nebylo živočichů ani pohnutí vzduchu, které by mohlo zčeřiti
jejich hladinu. Tvrdě a kovově zrcadlily se masivní strže a propasti
v lesklých hustých močálech. V těžkých parách atmosféry olověně
jedovaté, nekroužily ani měsíce ani slunce. Tam nežilo nic Stvořiteli
k lásce a vděčnosti.
Tam,
kde bylo ještě teplo a ohnivě tekutý žár, tam nebyl radostí, ale divoká vášeň,
která kyklopoticky vyhlížející lidské i zvířecí formy hnala ke strašlivým
násilnostem. To nemohli být lidští duchové, kteří tam převážně obývali
v pozemských formách. Byly to zrůdy, zplodiny Luciferovy.
Posedlé
mocí a silou, tvořili podle rytmu budující vůle díla moci a síly, avšak ne ke
slávě Boží. Tito obyvatelé byly v divokém rozporu se zákony. Chtěli
působit jen podle lidské vůle a spravovat se podle ní. Holdovali divokým
obětním zvykům a temné magii. Ale jejich strážce byl věrný a vytrval. Činil tak
proto, aby těch několik, kteří měli zemřít jako oběti, udržel při duchovním
životě. Toto ovoce bylo malé a chudičké, ale do jeho bolesti hřměl shůry hlas
Páně:
„Kdo
zvítězí, tomu dám jíst skryté many, dám mu bílý kamének a mé jméno nové, které
zná jen ten, kdo ho přijímá.
Při
těchto slovech, která v duchu přicházela od Boha a tak naplňovala duchovní
přípravu na příští cestu, otřáslo obcí Pergamus mocné zachvění. Světlo Boží
vyslalo svůj paprsek až do nejhlubších hlubin a ukázalo tak cestu poslu, který
měl burcovat. Plny radosti dívaly se blažené duchovní plameny na návrat Božího
paprsku do vyšších, čistších sfér a v napětí sledovaly cestu, jež zářila
slunečním jasem.
„Posílám
svou hvězdu na Thyatiru, k němuž znáte cestu!“
Tak
pravil hlas z výšin. Zlatý lesk zahalil chvění tohoto hlasu, když proniklo
plameny, aby jim dalo živoucí vědění. Již zahlédly ve svítící dálce, daleko pod
blaženou obcí Smyrny nořící se světlo do nové části světů.
V této
byl nápadný ruch. Jako tekoucí vody proudily světlé, zelenomodré a stříbrně
šedé pruhy sem i tam. Duchovní poselství burcující hvězdy tam zapůsobilo, jako
vržený kámen. Tento náraz vyvolal ve stálém proudu mocné vlny a kola. Brzy však
šumivě dozněly vítězné, světlé vlny rozběhnutím do dálek. Místy ukázaly se
vyvěrající víry, které jak se zdálo, vycházely z nesmírné hloubky a rostly
jako hrozící nebezpečí vůči trvalému pohybu a jasnému proudu
života. Ve valících se a kroužících elipsách nořily se světy a zapadaly.
Všechny byly dotknuty proudem duchovního záření, který byl poslán jako
oznamovatel příchodu Páně. Tu i tam zajiskřil se nárazem a přinášel do každého
světa nový, nepopsatelný ruch. –
Na
vzdušném obláčku vznášel se nad Thyatirou její strážný duch. Byl úplně čistý.
Také jeho ovečky byly jasné. Chodily pod ochrannou čistých bytostných sil svými
předepsanými vyrovnanými drahami přinášely plody a poskytovaly všem později
stvořeným obydlí, potravu a možnost vývoje. Byl tam všude nadbytek nádherných
životních možností.
Nad
touto nebeskou obcí zářila různá směsice, jejíž záření bylo naplněno zázračnými
silami. Ochlazující se a v sobě již vychladlá tělesa byla udržována jejich
přitažlivostí, prohřátá jejich teplem, oživena jejich světlem a mohla tak
přinášet podivuhodné sklizně a plody v zlatavé, šťavnatě zelené hojnosti.
Zákony krystalizace tvořily zázraky v hloubkách svítících jeskyní,
z jejichž kleneb a znějících hučivých dómů padaly kapky vod, proti nimž ze
země tryskaly horké prameny.
Krystalové
útvary, které milující působení bytostných sil vytvářelo jako přirozené obydlí
přizpůsobené lidským formám, byly modře zelené a průhledné jako ledové jeskyně.
Jak krásný byl tento svět, jak čile proháněli se lidé i zvířata na těchto
rajských hvězdách. Byli zdraví a plni radosti. Čistí a živí sloužili kráse a
všemu vznešenému umění, neboť byli zrozeni z krásy, čistoty a síly a byla
jim dána láska ke všemu krásnému.
Z šumotu
a zpěvu jeskyně vznikaly mocné, přirozené hymny díků.
Moudří
mužové je zbásnili a snažili se je zpívati svému tvůrci. Nástroje, které si
upravili k doprovodu, vydávaly hluboké tóny šumících hvozdů, bublající
vody a slova, která pěvci vynášeli za šepotajících vánků, byla přeplněna samohláskami,
jak jim je našeptával jejich slávyplný duch tak, aby svým zněním mohly
přitahovati dobro a spřádati krásu.
Tak,
jako poznali a prověřili krásu světa, tak se stejnou silou prožívali vědění o
svém tvůrci, který jim tento zázrak daroval. Radovali se ze svého bytí takovou
radostí, kterou bylo možno přirovnati k blaženým duchovním pramenům
s rajskými radostmi světa.
S vděčností
pracovali na výstavbě této části stvoření Thyatiry a byli pokorní, věrní a
radostní jako děti. Jejich ženy byly čisté jako studánky, které křišťálově
tryskaly z hloubky jejich jeskyní, neboť ony uctívaly a sloužily svému
nejvyššímu ideálu „Čistotě.“
Světlý
a plavý, až stříbrně plavý byl jejich vlas, velké a čisté oči zářily jasnou
zelenavě modrošedou barvou jejich jeskynních jezer. Měly volné, lehké pohyby
vzdušných duchů, které vídaly vznášet se nad sebou, když naslouchaly písním
svých kněžských pěvců.
Cvičily
se v kráse pohybu. Ošetřování květin, domova, tkalcovství bylo jejich
hlavním zaměstnáním. To, co se muži snažili zobrazit slovem a tónem, to
formovaly ženy v jemných tkaninách, látkách, zlatých krajkách, které
zdobily překrásnými kameny a kovy. Když tak využívaly darů Božích, proudila
k nim moc umění a krásy.
Nádherné
stavby byly provedeny ke cti Tvůrce a udržovatele, kterého se však neopovážili
znázornit obrazem. Jen Jeho svrchovaná Všemoudrost jevila se jim
v podstatě světlého kříže. Tento světelný kříž tvořil základní formy všech
jejich staveb, výpočtů a vší námahy. Tak vytvořili obrovské hrubohmotné hodnoty
z tohoto zákona. Byli bohatí a šťastní, plni pokory a stále působili
v dobré vůli.
Ochránce
obce byl jako světlý drahokam zářící v uctívání. A přesto chybil, neboť
snášel a trpěl sílu, která vznikala proti pravdě a lásce ze setby Luciferovy
v domýšlivosti rozumu ve chtění všechno lépe věděti. Bylo několik
takových, kteří nebyli podle zákona. Jejich chtivost moci a majetku a požitku
se šířila.
V jejich
čele trůnila žena, která se podřídila rozumu. A tak i zde vzklíčila lež a
nepravost. A když pak světelný paprsek zasáhl tuto část světa zahalil
anděl této obce svou tvář a plakal. Pán však volal:
„Drž
to, co máš, pokud nepřijdu. Kdo však zvítězí až do konce, tomu dám moc nad
pohany!“
A
znovu rozechvělo se stvořením síla světlého hlasu Páně, který zazněl jak
pozoun:
„Já
znám tvé skutky.“
Hlas
Páně pronikl do dálek. Všichni naslouchající duchové nařídili své vidoucí,
vnímací orgány ihned v Bohem chtěném směru. Věděli, že duchovní
probouzející paprsek hvězdy v mocném proudu opustí Thyatiru. Již letěl
opačným směrem a žehl tam v hustých mlhách dálek, jako červánky.
Jaký
zármutek zmocnil se náhle duchů, kteří byli vyhlédnuti k tomu, aby
spoluprožili velkou událost zjevení všem částem světů. Přesmutný zármutek
tlačil je jako dusná tíha na šedivou zemi a rdousil jejich vyprahlá hrdla. Zvuk
bolesti prostupoval výpary vystupující z hlubin vesmíru. A Božský hlas
opět promluvil. Zněl výstražně jako v dáli rachotící hrom:
„Ty
máš jméno, abys žil a jsi mrtev. Probuď se a posiluj to, co umírá!“
Jak
smutný byl tento svět a přece krásný. V pestrých kruzích žhnula
slunce a jejich proudy zpívaly zázračné písně. Mocná životní síla byla
bohatstvím této části světů. Tvořivý život proudil z bytostného vzhůru.
Ale duchovní spalo. Všechno co bytostné poskytovalo, bylo využito jen k hrubým
účelům. Svět se formoval podle vítězné síly svobodné vůle, získal moc nad
ostatními tvory, shromažďoval hrubohmotné bohatství, čest, radost a zisk. Vše
se mu až zázračně dařilo. Lidský duch myslel, že tím dost vykonal, stal se
panovačným, velikým a pyšným a považoval se za velmi mocného.
Hrubohmotná
spoutanost stále více vítězila a moc rozumu přijala na sebe obrovské nestvůrné
formy. Bytostné žilo ve šťastném odevzdání se svému úkolu, podle Vůle
Stvořitelovi. Lidský duch však použil svou sílu, aby bytostné svým rozumovým
chtěním ponenáhlu spoutal.
Na
světech v části stvoření Sardes vytvořil lidský duch pozemská gigantická
díla. Ale to ostatní spalo. Proto se rozšířilo zakalení nad Sardes, takže
duchovní probuzení hvězdy mohlo jen zvolna prostupovat hutností. Bylo to zcela
jiné, než na Thyatiře. Na nejvyšší planetě světové části Sardes, kde byl možný
hrubohmotný život, rozkládala se obrovská lidská sídliště.
Výpary
strojů a tepelných centrál zkalily vzduch, kterým pronikaly věže pohádkových
závratných výšek. Jen zřídka zasvitly hvězdy v dusné, husté atmosféře.
Mučivé
vzdechy bloudily ovzduším. Jako štvaná zvěř hnali se lidé v městech. Všude
byl útlak tíže a štvaní, všude utrpení a nespokojenost. Silnější potlačovali
stále více jemné záchvěvy, které hledaly krásu, pokoj, sílu a čistotu. Pro
lásku neměli času. Na její místo nastoupila věcnost, střízlivost a
vypočítavost. Vědoucí duchové se zachvěli a toužili, aby Pán zahalil smutnou
vyhlídku na duchovně umírající Sardes. Ale Láska Boží volala a volala.Věděla,
že někteří na ni čekají a rozsvěcují jasná světla ve skrytém tichu svých
komůrek. Očisťovali svůj prachuplný šat od prachu pošmournosti a plni touhy
prosili, neboť oni nezapomněli jeho jména a viděli světelný paprsek duchovní
přípravy. Slyšeli hlas, který volal:
„Kdo
zvítězí, ten nebude vymazán z knihy života!“
Nad
stvořením i v něm rozložilo se veliké ticho. Bylo to jako při hlubokém
výdechu. V hloubkách se jasnilo a blažené duchovní plameny cítily čistou
prostou radost.
Ještě
bylo vidět světlý pruh, kudy prst Boží předkreslil cestu stvoření aktem své
Vůle. Právě opustil Sardes a obrátil se do dálky, která zářila líbezně růžovým
třpytem, jakoby vystupovaly ranní červánky probuzeny utěšeně nad temnými mraky.
Ze starého, umírajícího beznadějného obrátila se Božská síla Božské Lásky
k novému bytí. Růžové světlo v rozsáhlé pospolitosti, jejíž čistě
jasné světy jako tichá slunce stále mírně kroužily.
Nad
těmito světy nebylo tlaku, tíhy temné hutnosti. Přicházení a odcházení bylo
duchovnější a bytostně pomáhajícím silám nebyl položen žádný omezující cíl.
Lidští duchové Philadelfie se nezazdili, ale používali ještě svých sil správným
způsobem. I když tyto nebyly příliš veliké. Byli pokorni. Proto je Pán miloval
a blažení slyšeli a rozuměli jeho slovům:
„Protože
jsi ostříhal slova mého, chci také já ochránit tebe před hodinou pokušení,
která přichází na všechny světy, aby zkoušela ty, kteří v nich bydlí, zda
ještě obstojí. Toto je ten klíč. Nikdo nemůže otevříti než já Pán a nikdo
nezavírá. Ty jsi obdržel mé jméno.“
Tato
část světů byla přehojně požehnána! Štěstí bydlelo s těmito lidskými
duchy, kteří ještě stáli v úzkém spojení s duchovním a bytostním.
Těšili se pomoci při vší práci a tím také úspěchu při všech věcech. Krása
šířila se na planetách, které již vychladlé kroužily v kruzích sil svých
velkých dárců světa. Na těchto hvězdách byly nejkrásnější rostliny, jezera,
lesy pohádkové krásy v nekonečné hojnosti. Země dávala poklady zlatitého
písku a překrásných kamenů. Sloužily lidem k tomu, aby prováděli velké divukrásné
stavby podle uměleckých vzorů přírody. Lidé byli krásní, vysocí, moudří a hrdí
a kněží pocházející z nejvznešenějších kmenů plni svaté moudrosti.
Znali
Slovo a žili Bohu. Poznali účinek jeho sil a především uctívali spravedlnost,
lásku a čistotu. Stavěli k tomu zvláštní chrámy, aby se v nich
otevírali tomuto Božskému působení, které pak v každodenním životě podle
zákona proměňovali v činnou službu. Neznali starosti a strachu. Nejvyšším
a nejsvatějším jim bylo žíti v záření světlého kříže, který poznali a
jehož sílou se zachvívali. Kříž je nemusel osvobozovati, neboť oni byli
svobodni a proto jim řekl Pán:
„Drž
se toho co máš, aby nikdo nevzal tvou korunu!“
Opět
procházela stvořením silná záře. Bylo to jakoby ze světlých výšin vanul horký,
spalující dech. Hromově hřměly sféry, naplněn, úzkostným šepotem věčných, neboť
Pán byl hněviv. Jako tekuté ohnivé zlato barvil zvěstující paprsek zaslíbené
hvězdy a letěl rychleji, letěl rychlostí šípu do nezměrně velkého stvoření.
„Laodicii.“
Zdánlivě nekonečně byla položena podivuhodná rudozlatě žhnoucí říše. Její
hvězdy však proudily pomalu a v přemocném tlaku v blízkosti Božího
záření nemohla se malá pohyblivost sloučiti se stupňovaným vyzařováním a
vydechováním všeho stvořeného. Z toho vznikla nesrovnalost a napjatý tlak,
který vyvolával velkou únavu a hutné výpary.
Čadivě
žehlo rudé světlo sluncí a přecházelo až do mědi. Tísnivě bylo na Laodicii.
Nebylo ani horko, ani zima. Nehlučně ani tiše, ne rychle, ale také ne bez
pohybu. Únava a malátnost, vlažnost a šero rozestíralo se jako stínové závoje
nad světy. Bytostné bylo smutné a stahovalo se stále více zpět z těles, na
nichž žili lidé. Proto se tam jevilo všechno bez radosti. Bylo tu sice dost
světla, života, a bohatství se rozprostíralo nad velkými světy, ale chyběla tu
láska, pokora a vděčnost. Nikde nebylo vidět chrám ke cti Boží. Všechno tu bylo
jako mrtvé. Bolně bylo duchovním plamenům, když se dívaly na Laodicii, která
byla bohatá, velká a mocná, ale bez lásky. A uleknutí projelo všemi
duchy, když shůry zazněl hlas Páně:
„Ty
se domníváš, že jsi bohatý a nasycený a nevidíš, že jsi tu chudý a nahý. Pomaž
své oči abys viděl. Pak najdeš zlato, které ti vyčistím svým ohněm. Buď pilný a
čiň pokání!“ S mocným hukotem zazněla tato slova Páně stvořením a otřásla Laodicií.
Pod
zářícíma obdivujícíma očima duchů, kteří se směli dívat, svítila krychle
pozdějšího stvoření, křišťálově jasná a čistá. V její hloubce žhnuly světy
a jemný proud světla vyznačoval cestu probouzející se hvězdy. V kruzích
jasných zahrad bylo cítit změnu nového vesmírného dne. Bylo jí cítit
v plynulém pohybu a vlnění světla, ve zpěvu sfér zářících nejjemnějšími
barvami.
Mocný,
křišťálově jasný proud svítil se shora, kde prorážel křišťálovou branou. Na
jeho vlnách bylo vidět hvězdu, která rychlostí větru sjížděla dolů. Velká
klenba nebes klenula se nad svatým Hradem, který zářil nad zlatými zahradami
jako drahokam. V touze a radosti spěchali blažení duchové stále výš
k světlým proudům, které jim přinášely pozdrav z nejvyšších výšin.
Druhá
brána se otevřela. Z ní vytryskla nádhera světla. Nad bílým kamenem
Svatého Grálu vznášela se Holubice a vysílala svou Vůli dolů za hvězdou. Ve
hmotnosti se chystaly velké události. Ismaniela pohlížela vzhůru. Její touha po
světle svého Pána vznášela ji na paprscích, které jí táhly do výšin. Viděla
světlé křeslo, na kterém seděl Duch Boží. Kolem něho se rozkládala křídla,
jejichž tichý šum zněl jako tajuplná svatá řeč. Chválili Tvůrce a lásku Jeho
Syna, pěli chválu k Jeho cti a chór mocných nesčetných duchů zpíval s nimi.
Znělo to jako ozvěna z dalekých nepřehledných síní ve výšinách a
hlubinách, které žádný pohled nemohl obsáhnout.
Velké
a mocné bylo hučení a zvonění ve světlých výšinách, z nichž trvale
tryskalo bílé, stále nové prasvětlo ve velkých kruzích. Z hlavy Ducha
Božího, která zářila jako drahokam, zářilo světlo ve své nejsvatější síle.
Tryskalo z této svaté hlavy, zahalené v tyto Božsky bytostné formy ve
zhutnění své pravěké Svaté Vůle. V kruhu pod jasným trůnem stálo
čtyřiadvacet těžkých křesel. Na nich seděli postavy podivuhodné vznešenosti.
Proudila z nich síla světla, která oslepovala oči. A to byl přece jen
obraz té síly, která proudila z hlavy Páně.
Tyto
postavy byly stavěny jako křišťálové nádoby. Prosvětlené, čisté a jasné. Byly
však mocné, obrovité velikosti a jejich hlavy nesly nádherné formy stvořené
k tomu, aby z Boží Vůle přijímaly, co jim Nejvyšší milost darovala.
Byly stejnoměrné, nejvýš dokonalé krásy. Tyto dokonalé formy mluvily o tom, že
všechno co dostávají, přijímají čistě. Oni jsou první, bezpodmínečně formou
učinění a to sedmi svítivých plamenech archandělů, kteří hoří jako výstražné
osvětlující pochodně u stupňů trůnu.
Tyto
dvacetčtyři světlem proniknuté osoby, které spojovaly v sobě mužnost i
ženskost, byly obklopeny a obetkány Svatým šepotem a zářily neskonalou čistotou
a vyrovnaností. Výraz druhu jejich bytosti byl současně positivní i negativní.
Positivní síla tryskala ven a negativní síla přijímala a vnímané zpracovávala.
Tato spolupráce obou spojených druhů vydávala záření ve formě kříže, které se
chvějivě vznášelo jako světlá záře kolem jejich hlav. Tiše planuly paprsky
z očí, hlav a z úst proudily jako bílé, jemné, hedvábné vlnivé vousy.
Pod
obraz této Božské nádhery stál uctívající lidský duch, sloup ducha Is-ma-el.
-------
Kruh
nejstarších se pohnul a jednomyslně se pozvedl a jejich bílé, zářivé oděvy
svítily světlem Božím. Společně sklonili kolena a modlili se ke vznešenosti
Boží. Nekonečnými dálkami nebes se nesl šepot a šum uctívajících chval, a
jejich hlasy zněly jako zpěv hlubokých čistých houslí. Byly tu však také jiné
hlasy, které hučely, zvučely a zpívaly v překrásných nebeských akordech,
jež vyjadřovaly celou sílu úcty, proudící ze Svatých duchů před Božím trůnem.
Oni
nesli obrovská křídla, která byla trvale pohyblivým vyzařováním světla a jejich
bdělé oči třpytily se jako výraz věčné ostražitosti před Božím trůnem.
V jejich očích se zračilo vše, co se ukázalo v třpytivém lesku barev
u jich nohou v mocném, jako sklo jasném moři Božího stvoření. A z tohoto
moře tryskaly hlasy všech andělů a prastvořených duchů ve věčné radosti plné
uctívání Boha. Tak se stalo, že svatá ruka Páně ukázala velkou knihu života
zástupu stvořených. Proudila z toho veliká síla. Jeden z velkých
duchů pozvedl svůj hlas k otázce, kdo může otevřít tuto knihu a zlomiti
její mocné pečeti.
Nad
knihou bylo viděti obrovský kruh světla ve velkém pohybu a z tohoto kruhu
jako světlo z Prasvětla svítil a formoval se nyní bílý beránek
s krvavě červenou ránou. A všichni duchové Boží, kteří viděli beránka,
naříkali že nikdo nemůže otevříti knihu. V tom vzhlédl bíle svítící
beránek vzhůru a bylo viděti, že hlava a její rysy jsou Syna Božího Ježíše.
Světelný kruh zářil jako slunce vyslané svou bílou sílou ven, a obličej beránka
se podruhé změnil. Rána však zůstala, tvář beránka měla podobný výraz a
přece jiná, zralejší, starší, lidštější ale stejného druhu jako Ježíšova. Byl
to Syn Boží Imanuel.
Bůh
tak způsobil, aby to stvoření mohli pochopiti a zachovati ve své paměti. Jen
to, co z lásky přeneslo utrpení a sjednotilo s Otcem a se stvořením a
pozdějším stvořením, jen to může otevříti knihu.
I
chopil beránek knihu z ruky svého Otce a otevřel první pečeť. Zvířata u
trůnu Nejvyššího vyslovila při tom pokaždé jedno slovo, aby se splnilo. Toto
bylo jako živé, přijalo postavu a šlo dolů tam, kde se zvířata a postavy a
krajiny zhušťovaly.
To
první byl oslnivě bílý kůň, jeho jezdec byl bílý jako sníh a měl na hlavě
korunu. Kolem něho byl mocný oblouk zářící ve všech barvách. Jeho bylo
vítězství. Tím měl naplniti pozdější stvoření, neboť šlo o to zachránit
pozdější stvoření před smrtí.
Když
byla zlomena druhá pečeť, následoval rudý kůň. Tento hnal dolů se svým jezdcem
s větrem o závod, aby vzbudil nepřátelství, boj nenávist a odstranil mír.
Tento jezdec měl plamenně rudý meč, ale účinek jeho chtění mohl začít teprve
v pozdějším stvoření.
Následovala
třetí pečeť, slovo „Přijď!“ Černý oř s vlající hřívou a sršícími nozdrami
se vyvíjel v bytí z Božské Vůle.V sedle seděl jezdec, který nesl
váhy. Tento měl zachovati mír a spravedlnost, střežit jádro a ochránit dobro.
Čtvrtá
pečeť vydala plavého koně. Jeho jezdec jel s popuštěnou uzdou a kosou na
zádech a šířil morový dech dolů k zemi. Za ním následovalo všechno temné a
všechno zlo, všechen jed zuřil až do hloubek pekel. Volání, žaloby zahřmělo
z otevřené knihy a událost za událostí valily se ve spravedlivém zvratném
působení do hlubin. A lidský duch křičel, neboť zpozoroval hněv beránka. Toto
všechno směla Ismaniela vidět a prožít, jako přípravu k svému poslání do
hmotnosti a jako splnění prosby, kterou kdysi učinila.
Pak
byla uchopena dvěma světlými křídly a odnesena na jiné místo. Tam byl vlažný
nasládlý vzduch, který ji ovíval. V dálce strměly zlatě zelené řetězy hor.
Země, na který byl duch Ismaniely položen svítila zlatě, jako zlatý písek.
Jasné, čisté modré vlny velkého jezera oplachovaly okraje zlatě oslněného
pobřeží. Tichý šum zněl nad ní a všechno bylo plné pokoje. Krásné světlé
chrámové stavby stoupaly terasovitě na zelených pahorcích obydleny a naplněny
čistými vysoce vyvinutými lidskými duchy, kteří tu vyčkávali zvláštního určení.
Toto
vše tvořilo blažený ostrov, velmi vysoký v duchovním světlu. Byl to ostrov
světla s horou osvícení. Ptačí hlasy poletovaly vzduchem, třpytící se
rajské volavky s dlouhými závoji podobným peřím oživovaly světlé vlnící se
lesy. Vůně podivuhodných široce otevřených květných kalichů vanula nad
výšinami. Tichý zvuk jemných fléten zpíval nad pastvinami, na kterých se
procházela bílá rohatá zvířata. Na svazích, které byly položeny před chrámovou horou
rozkládaly se daleké zahrady plné vzácného ovoce. Nahoře pod pahorkem devíti
chrámových stupňů žhnulo zlaté víno. Réva nesla nádheru bohatého listí a
v dobách zrání, které muselo se naplnit vždy v koloběhu světlých
hodin zcela zákonitě, byla celá hora poseta těžkými světlezlatými hrozny.
Jako
hojnost těchto plodů tak zrálo i všechno duchovní ovoce v tomto místě
dokonalosti.
Když
Ismaniela otevřela své oči, viděla se osamocená. Nevěděla, kam ji duch zanesl,
ani z kterého směru přišla. Okamžitě pochopila tkaní světla v tomto
světě harmonie a věděla, že má vystoupiti výš, tam, kam byla povolána. Posvátné
rozechvění jí vyšlo vstříc, když se pozvedla a kráčela k hoře.
Středem
světlého údolí tekla široká řeka, která musela mít svůj pramen na nejvyšším
místě ostrova. Kráčela kolem něj o on ji spěchal vstříc hučící stříbrně jasný a
čistý. Jeho svěžest a jasnost čistotou překročila na úpatí hory, kterou obtékal
širokým světlým kruhem.
Když
se nacházela ve středu stříbrně jasné vody, slyšela své jméno a viděla, že její
vznešený vůdce se k ní z dálky přibližuje. Zvuk jeho hlasu zněl
v jejím duchu jako hluboký plný zvon a ona následovala jeho znění:
„Zde
najdeš opět všechny ty, kteří ve společné službě se vydají na cestu splnění.“
Tato
slova pálila jako oheň v duchu Ismaniely.
Vysoké
světlé sloupy, nezastíněné širokými střechami tyčící se z obrovských
plošin na mohutných podstavcích, nahoře otevřené jako květiny, přijali
Ismanielu. Nad těmito sloupy klenulo se záření z nejvyšších kruhů stvoření
jako oživující a současně ochraňující kopule.
„Toto
je místo k přijetí vysokého duchovního vědění. Ti duchové, které tu
nalezneš, vědí a znají budoucnost Syna Člověka!“
Byl
to opět hlas Is-ma-ele, který tak mluvil a v Ismaniele vznikla vůle
k naslouchání. První řady stupňovitě vystavěných síní hradu byly daleké a
prázdné. Ismaniela nepotkávala nic než tón života, který tryskal shůry a budil
její vědění. Teprve po čtvrtém stupni sloupového chrámu viděla bíle oděné
postavy jinochů kráčet v dlouhých řadách do sálů pro poučení. Tam seděl na
vysokém stupni moudrý duch, který k nim mluvil. Naslouchající však psali
zlatým rydlem každé z jeho slov do svých otevřených duchů.
Ismaniela
prošla tímto stupněm, aniž by naslouchala čemu se tam učí. Vstoupila do výše,
neboť čistí, zralejší duchové převážně mužského druhu podávali jí vstříc ruce a
vedli ji vždy výše na vysoký pahorek, na němž bylo ukryto slovo. I duch
Ismaniely směl vstoupiti do sídla nejvyšší čistoty a milosti. Když kdysi
putoval v úrovních ráje a domníval se, že našel nejvyšší štěstí, zde
nalezl korunu tohoto štěstí. Sloupy, které obklopovaly daleké síně, zářily
silou světla. V síních se spojili blažení duchové při vnímání Božské
Pravdy, která stékala jako proud síly shůry na tento ostrov, v němž žili
blažení.
Daleký
byl rozhled, který se naskytl vděčnému oku, když se rozletěl na devět pahorků a
úrodná údolí, až na zlaté kraje ostrova, který se mírně ukláněl a ztrácel
v azurově modrých vodách. Uzavřen na nejvyšších výšinách a přesto část
ráje, byl Patmos místem, v němž byl pramen Pravdy duchovním semenem zjeven
a předán. Bílí duchové přijali Ismanielu, zahalili ji do bílého hávu a vedli ji
k zřídlu života. V obrovské světlem prozářené bílé míse tryskal
k výšinám a naplňoval prostor nádoby.
Kolem
světlého zřídla stálo čtyřiadvacet světlých strážců, kteří střežili chrám. Oni
ji přijímali a udržovali čistou současně. Tím své duchy očistili světlem
Pravdy, takže nic temného k nim nemohlo.
„Přicházíš
v pravou hodinu,“ pravil Is-ma-elův hlas Ismaniele, neboť kruh se uzavřel.
„Vy, kteří náležíte Pánu pro čas i na věčnost vyčkávejte okamžiku, kdy se láska
Boží skolní a odevzdá vás Synovi!“
V tom
začalo velké dění.
Bílá
světlá zář zvedla se jako oltář na nejvyšším místě hory a rozžhavila se ohněm
pravdy. Hukot náhle naplnil sféry, světlé květy padaly jako sněhové vločky a
jasné postavy snášely se jako lehká, zářivá mlhovina se shora do síní. Ženy,
rytíři a vznešené postavy, tvořili most k proudění nahoru, víc a více síly
otevíralo vždy znovu prostor, který skýtal výhled do výšin světla. Na jeho
bílých paprscích zjevily se vysoké bytosti a hlas pravil:
„Toto
jsou ti, kteří z lásky učiní svět novým!“
Ovívána
vůní lilií snášela se Irmingard ze Svatého Grálu dolů na Patmos a dala sílu
Čistotě. Oděv panny byl bílý, ze světla jasná zeleň nebeského jara halila ji
jako hedvábný plášť paprsků. Všechno, co bylo ženské a mělo žensky působit,
bylo zvlášť posíleno a oživeno zjevením Čistoty. A Ismaniela poznala pásku, na
které ji Pán vedl po tisíciletí světla.
A
Irmingard, čistá Lilie, zůstala nad oltářem ve světlém oblaku, zatím co blažení
duchové se sotva odvážili pozvednout hlavu.
Na
paprscích z růžového světla přicházela nyní královská paní. Z jejich
bílých, světelných rukou proudily paprsky lásky a všude, kam tento paprsek
dosáhl, vykvetlo semeno lásky. V úctě poznali duchové, že v Marii
blíží se stvoření Božství v lásce. Tu se však otevřely nejvyšší výšiny
světla a zazářily jako kopule.
A
všemi světy pronikající hlas pravil:
„Vizte,
já vám přináším chléb života! Na váš oltář dávám vám klíč k Pravdě!“
Byla
to slova toho, který jako plamenné světlo s pozdviženou hlavou, se zářící tváří
a ohnivým mečem sjel s nebes. Blesky sršely bíle kolem jeho postavy a on
posvětil všechny ohněm, jež jest ohněm Božím. V zářivém ohni ukul tak kruh
ducha kolem slova a všichni poznali, že on je Syn Boží, bojovník proti
Luciferovi. Věděli, že jsou mu oddáni a půjdou za ním až do nejhlubších hlubin
hmotnosti. On, Pán stál v záplavě zářících paprsků a držel nad nimi svůj
plamenný meč. Mocné sloupy se zachvěly a obrovské postavy duchů se sklonily
před ním.
Klečeli
před Imanuelem, Synem Člověka. A jeho hlas zněl jako hukot velkého proudu, když
je všechny volal. Bylo tu nesčetně duchů, kteří sem přišli.
Ismaniela
pohlížela do jejich moudrých, čistých tváří a mnohé poznala. Přesto, že byla
v plamenné postavě svého duchovního stadia přítomna, vtiskla si formu a
druh jejich dřívějších ztělesnění, když je Pán volal. Oni se probudili
při tom k plné paměti a plnému poznání jejich dobrovolně vyprošenému
úkolu.
Bylo
tu také mnoho těch, kteří již nikdy více neměli vejít do hmotnosti, jako
Mojžíš, Abrahám, Izaiáš, Jan Křtitel. Nad nimi však stáli ještě jasnější, kteří
nikdy nebyli lidskými duchy. Svítili bíle jako kámen a zářili jako slunce. To
byli prastvoření.
K lidským
duchům však, které Pán volal, letěly bílé paprsky Jeho Světla. Oni se všichni
navzájem poznali a podali si ruce. Přišli Ismáni a všichni, kteří kdysi
patřili k Abd-ru-shinově říši. Přišli nejvznešenější a první služebníci,
králové a knížata jeho někdejší domoviny a přišli také všichni ti, kteří byli
v postavách v dobách Ježíšova pobytu na zemi, apoštolové, učedníci a
vysoce omilostnění. Mezi nimi v záři svého vykoupení také Maria
z Nazareta s několika čistými ženami. A Pán zvolal potřetí:
Zpěv
chvály a díků zazněl jako odpověď. Duchové poklekli před ním stočtyřiačtyřicet-
tisíc, každý se světlem na čele vyslovil jméno:
I M
A N U E L
To
se stalo na ostrově Patmos, dříve než světlo světa, beránek Boží sestoupil do
hmotnosti. A tak proběhl obrovský vývoj ve věčnosti v několika hodinách,
zatímco hloubky pozdějšího stvoření světového dění měly teprve začíti. Ve
chvíli, kdy hvězda Imanuelova vkročila na svou předepsanou dráhu, začal vývoj
duchů a Vůle Boží sestupovala ze Světla svého domova.
Současně
sestoupili však také z ostrova Patmos ti duchové, které Pan určil, aby ve
hmotnosti připravovali jeho příchod na zemi. Zákonitým vývojem a moudrým
předzvěděním byli vyvoleni a připojeni k těm lidem, kteří měli nádobu Pravdy ve
hmotnosti přijmout a opatrovat.
Vyvolení
duchové procházeli sférami a sestupovali dolů stavíce mosty k lidskému
duchu. Sféry zářili radostí a požehnáním a všechny zářily barvami svých
zvláštních druhů. Duchové jásali, seli květiny a zažehovali plameny lásky a
úcty kolem cesty vyvolených.
Zato
se zdálo, jakoby i hmotnost se vyzdobila svými svými nejkrásnějšími barvami.
Hvězdy zářily celou svou silou a vedly planety bohem určenou velikou osudovou
hodinou země. Všechno sílilo zvýšeným zářením. Bytostné síly mocně působily
k přípravě slavnosti celého vesmíru. Vyzdobily se svou velikou radostí a
vypjaly se ve velké vůli. Radostným činem podepíraly jeden druhého. Věděly
přece, že nyní nastane konec beznadějnému vývoji ve hmotnosti. Jmenovitě mnohé
velké sluneční systémy světového okruhu Ephesu se rozžhavily, pohnuly a
zrychlily svůj pohyb. Ale přesto bylo mnoha vyvoleným duchům velmi těžko
pronikati, aby už konečně vnikl do nich paprsek světla.
Duchové
razili si svou cestu k zemi. Kdyby však nebylo bytostných, nebyli by
v okruhu světových sluncí našli žádného zakotvení. Jak rádi by se by
se byli vrátili. Ale oni byli průkopníci, pionýři a razitelé cesty. Jak dobře
nyní rozuměli ostrému meči, který Pán každému dal, k boji ve hmotnosti.
Nejprve musel být veden duchovně. Zákeřníci temnot číhali v okruhu země.
Zuřili, neboť tíha nastalé síly záření přinášela jim nebezpečí a hněv.
Bylo
to, jakoby hvězdy chtěly uprchnout, jakoby nebesa chtěla odlétnout. Přišly
bouře, zemětřesení a velká nouze o vodu. Sopky zasypávaly města, a krajiny.
Lidé zůstali tupými. Potřásali udiveně svými hlavami nad utrpením a mysleli si:
„Proč
by měl být Bůh tak hrozný, když přece žili docela čistě a dobře, když dokonce
povstali mezi nimi svatí, kteří na znamení vysoké milosti směli snášet utrpení
Kristovo, aby tak mnohé svým působením vykoupili.“
Tak
samolibě pohlíželi lidi na sebe a svůj druh. V tom byli všichni jednotní,
i když jinak žili ve sporech. Byli přece vyučováni v tom, jak velmi je
Ježíš miloval, že za jejich hříchy zemřel na kříži, aby je vysvobodil. Jak
musel Bůh Otec své děti milovat. A domnívali se, že v sobě nosí Božství!
Ale tyto rány osudu o tom nenasvědčovaly.
Pozvedlo
se reptání proti Bohu. Prosby a modlitby staly se požadavkem. Blažení sice
věděli,že na zemi je zlý zmatek. Ale to, co museli prožít, překonalo všechny
představy čistého ducha. Ostrými údery sekali do spleti lián
v jemnohmotnosti, aby mohli najít cestu k lidským duchům.
S vážnou tváří pohlíželi řetězy pomocníků dolů k lidem, kteří si
obrázky, voskovými tabulkami, papírovými a perlovými květinami domnívali odkoupit
nebo vynutit milost, či přímluvu od Marie z Nazareta.
Často
se dostavila podivuhodná splnění podle zákonů stvoření. Uzdravení u pramenů
v čistě procítěné modlitbě a důvěřivém otevření duše, pak přišly zástupy
souběženců a znesvětily svým jednáním taková čistá spojení, která mohla
z části skutečně nastat. Na takových církví rychle posvěcených místech
šířila se brzy moc a myšlenkové síly, která však nemohla vést k opravdovým
výšinám.
Nad
tekoucími voskovými svícemi posvátných jeskyní, nad křečovitýma rukama a
sehnutými zády, nad fanaticky povýšenými extatickými tvářemi táhly kalné mlhy
falešných představ, které nikdy nemohly vést k čisté pravdě. A velmi brzy
zadržely své oběti na cestě a nedaly jim kráčeti dále. Husté kadidlo těchto
míst bylo opravdovým symbolem duchovního, mlhavě opojivého stavu věřících.
Maria
z Nazareta však, tato uctívaná matka Boží, stála stranou toho, aby
blouznivé jednání lidí nezasahovalo rušivě do jejího dalšího zdokonalování.
Proniknuta paprskem čisté Lilie, mohla tu i tam dávat sílu prosícímu lidstvu,
jehož duše byly připraveny podle zákona stvoření k přijetí takové pomoci,
jak řídké však to bylo, když Maria z Nazareta proměněnou sílu Irmingard
z milosti mohla seslat lidskému duchu na zem. Lidský duch byl příliš vzdálen
porozumění, aby se mohl otevřít takové čistotě.
Povolaní
duchové blížili se hlavně jen k tomu bodu země, který byl připraven
k přijetí Syna Člověka a k takovým lidem, kteří mu měli sloužit. Země
se připravovala, aby přijala Syna Světla. Lidé však nic nepozorovali. Oni sice
mluvili o Duchu Svatém, velmi často měli Jeho jméno a jméno Otce v ústech,
ale jejich duch se ve skutečnosti tím jen velmi málo zabýval. Mluvili také o
soudu, který jednou přijde, ale jejich představa o něm byla falešná. Povstala
z naivních líčení starých proroků a byla silně zpozemštěna.
Lidé
nevěděli nic o mocném bytí Božím, jak je to v pravdě. Padali
z jednoho omylu do druhého. Blažení litovali lidi a vystupovali vzhůru do
čistých výšin, aby Pánu žalovali, co viděli. Ale splnění velikého obratu světů
započalo. Bod za bodem dokonával se průběh v neodvratném působení kráčení
vpřed. Jako tikot hodin, jako kroužení kola, tak běželo dění dál a začalo se
ponořovat do hmotnosti.
Ismaniele
bylo dáno vidění. V obraze viděla pramen světla. Byl to obrovský oblouk
naplněn světlem. Před tímto obloukem vznášel se mocný trůn a na něm spočívala
síla Páně. V této záplavě světla a síly formovaly se tři postavy, které
nemohla dost jasně poznat. Chvíli se domnívala viděti trojici, pak to
bylo zase všechno jako obrovské slunce. Před trůnem na stupních stál bíle
svítící lev s velikými křídly. Moře světla se stále více pohybovalo a
Ismaniele se zdálo, jakoby z něho proudily páry a oblaka. Věděla, že to
nejsou oblaka, ale jen nadměrná sila, že se tak jevila. Utvořila se svítící
tvář, bílá jako sníh, tvář Boha Otce a dvě tvořící formující ruce.
Tyto
formy mohla jen tušit, neboť vidět bylo jí v tomto čistém světle nemožno.
Vzdor tomu, že jí bylo všechno ukázáno jen v obrazech. Chvílemi po levici
trůnu zpozorovala ve stupních také obrovskou hlavu orla. U stupňů ležel zlatý
štít, zformovaný ze světla, na němž spočívala noha Otce. Z jeho pravé
strany přicházel kříž a vedle něho se vynořila růže Ježíše Syna Božího. Po
levici svítil rovněž stejný kříž, který se stal ostrým mečem. Pán napřáhl
svou ruku a pravil Slovo. Tu vystoupil meč po levici Otcově, vykročil vpřed a
poklekl před trůnem. A Pán pozvedl svou pravou ruku a vyslovil ještě jedno
slovo. Tu vystoupila z druhého kříže, Božské Lásky, Růže. I ona vstoupila
před trůn a poklekla před mečem. A Bůh Otec žehnal meči a růži.
„Svatba
Beránka!“
Pevně
utkvěla tato slova v Ismaniele. Kdo je promluvil, nevěděla. Obraz
účinkoval tak silně, že ho mohla prožít, jen jako v hlubokých dřímotách.
Když se probudila, viděla se ještě v kruhu povolaných duchů, ale obraz,
který viděla, zůstal zářící v jejím nitru.
Duchové
mlčky vyčkávali.
Tu
zazněl hukot mocných hlasů všemi sférami dolů sloupem světla, který spojoval
Božskou část hradu Grálu s Božsky bezbytostným Prasvětlem. Hlasy andělů a
zvířat a hlasy nejstarších hučely a zněly jásáním a radostí a Prastvoření
naslouchali v tichém tušení, co se asi velkého v Bohu stalo.
Poklekli
a sklonili se, své světlo zářící tváře obrátili k zlaté bráně, která
bránila vstup Božské síly. Nemohli by nikdy snést ani paprsek ani
v nejmenším atomu. Proudem jejich radosti byl nádherný sál vyzdoben ještě
větším leskem. Irmingard, Čistá Lilie, vstoupila následována svými světlými
paními do hořejší části sálu. Svítící čistota z ní proudila a modré
oči zářily v blažené radosti. Liliová koruna však překonala záření všech
hvězd, neboť odrážela lesk, který obklopoval plavou hlavu Irmingard.
Tak
stála Čistá Lilie tváří obrácená k trůnu, čekajíc, až se zlatá brána
otevře, aby ji přijala. Božsky bytostná část Irmingard mohla snést sílu
v nejsvětějším. Již se brána otevřela a Parsifal, Král stál doprovázen
Marií v moři nejsvětějšího lesku. Jeho oči byly stále jako ohnivé plameny
a mnoho korun zdobilo jeho hlavu. Na jeho pásu bylo napsáno jméno písmeny,
které nikdo nemohl rozluštit. Byl oděn v bílý háv. Z jeho úst však
planul ostrý meč, na němž bylo jméno:
„Slovo
Boží!“
Z moře
světla následovala zářící hlava pramáti Elisabeth v růžovém lesku.
Nejsilněji plál rudý paprsek v její koruně. Když se Král posadil na místo
své moci, přistoupila Irmingard blíž a položila zlatou podušku k jeho
nohám. Stříbrně jasná Lilie z toho zářila a hlas Irmingard zněl
hradem až vzhůru k trůnu Boha Otce.
„Pane,
nech, abych mohla prostřít své ruce pod tvé nohy, aby se ti nestala taková
bolest, jako kdysi Ježíši Synu Božímu. Nech mne jít s Tebou a Marií!“
Po
druhé vykonala Irmingard tuto prosbu, plamenně hořel oheň její lásky a věrnosti
v jejím duchu.A Syn Člověka zvedl své světlé nad její zářivou hlavou
a pravil:
„Tvá
prosba jest splněna, vyčkej hodiny!“
Proud
světla spojil ji v tomto okamžiku s Parsifalem a Marií. Ze zástupu
nejpředněj- ších jeho věrných vystoupila obrovská postava rytíře. Oslnivě
svítil jeho štít a blýskavě jeho oko. Zářící pancíř a zlatá přilba byly
z nejčistšího světla. Měly na sobě obraz lva.
Jasná
byla odvážná tvář vyhlížející spod přilby. Oči planuly ohnivým leskem radosti
z jistého vítězství. Výška postavy podstatně překonávala všechny ostatní
světelní obry. Hluboké ticho zavládlo kolem když lev z kruhu rytířů
vystoupil před Krále Parsifala.
„Pane,
který jsi byl tak milostiv k čisté Lilii, buď také ke mně!“ I moje věrnost
ti chce sloužit, abys nešel nechráněn do říše temnot. Prosím tě Pane, nech mne
státi po tvém boku v tvém boji s temnotou.
Mocný
hlas lva naplnil plamenným nadšením prostor. Jásavý zpěv Prastvořených zněl
jako ozvěna lvovy prosby. Parsifal pozvedl k souhlasu svou ruku a pravil:
„Tvá
prosba je splněna! Až přijde čas, budeš poslán do hmotnosti jako můj pomocník.
Poklekni, ať se to splní.“ Radostně a v pokoře poklekl před Parsifalem a
Králem a přijal od Něho Svatou sílu. Znění a zpěv vycházel v zlatobílých
kruzích záře ze Svaté nádoby, která vysíláním Boží síly sytí celé stvoření.
Vysoká kopule paprsků byla daleko otevřena a nejjemnější modré světlo naplňovalo
prostory nezměrného sálu. Slavnostně vyzdobené ženy s mnoha květinami
přistupovaly k Irmingard. Ve stříbrné zbroji a bohaté výzdobě zbraní stáli
na druhé straně rytíři a panoši.
Král
Parsifal však stál s Marií u světlé tabule, která žehla růžemi. Svítící plameny
třpytily se mezi tím a stouply v uctívání vzhůru do světla Krále. Malé
postavy andělů blížily se shora a obklopily Marii, jejíž plášť se třpytil ve
světla života. Její ruce byly ponořeny ve světle. Parsifal pozvedl zlatý Svatý
kalich a pravil:
„Otče,
stojím ve tvé Svaté síle a splňuji svůj úkol, který jsi mi uložil. Požehnej
pokrm, který smím přinésti lidstvu k nové smlouvě podle Svaté Vůle. Amen.“
Z daleké
svítící kopule snesl se dolů obláček světla. Plynul dlouho nad Parsifalovou
hlavou, až se úplně snesl dolů. Proud světla spojil ho s výškou. Zvonivě
čistý hlas zněl v prostoru:
„Tak
jako tě halím tímto světlým obláčkem závoje tak se bude na tebe klást schrána
za schránou, čím hlouběji tě tvá cesta povede. Naposled tě ještě obklopí hrubá
hmotnost. Budeš pít zapomenutí, abys putoval mezi lidmi jako každý jiný člověk.
Oni tě nepoznají, ani ty nebudeš jim rozumět. Osaměle budeš putovat nepoznán a
bez porozumění údolím bolesti. Aniž by věděli, rozdělí se ovce od kozlů tvým
bytím a ty budeš mnoho trpět od kozlů. Čistý je tvůj duch, který zná jen
pravdu, kterou chce donést do hmotnosti. Proto nezná lži, ale právě ona to
bude, která bude číhat na tvých cestách. Boj je tvým bytím ve stvoření, boj
s lidským duchem. Ale vítězství je tvé s Všemohoucností Otcovy.
Pramáti
mluvila k svému Synu a podávala mu při tom jeho meč.
Ve
zlatém světle zářil nápis:
„Věrně
a pravdivě!“
Ze
zářivého obláčku povznesla se v lesku nebeského jasu Svatá Holubice.
Obklopena kruhem záření byla jedno s Parsifalem, Králem, který začal svou
pouť do hmotnosti, aby vykonal soud nad živými i mrtvými jako Imanuel. A zvolna
se provádělo sestupování do stvoření. Nejdříve Parsifal. Ve hmotnosti ubíhaly
mezi tím nekonečné časy. Všechny sféry zářily ve světle jeho síly, když se jich
Pán dotkl a na hranici hmotnosti čekala na něho jeho hvězda, která ho duchovně
předcházela. Jako křišťál zářilo stvoření v očekávání velké události.
Zesílený proud života probíhal úplně zvláštním pohybem. Prastvoření duchové
řadili se těsně kolem svého Krále a Pána, aby od něho přijali sílu, kterou mu
jeho Otec dal sebou.
Bílý
světlený oř nesl svého pána zahradami ráje a mnoho duchů ze všech sfér, kterými
táhl, následovalo jej až na hranici, která jim byla předepsána. Na tom místě
krychle stvoření, kde Pán vstupoval do pozdějšího stvoření položil Leilak,
jeden z nejvyšších, strážce Svatého Grálu kolem něho plášť. Králi
Parsifalovi připadal hutný a těžký, přesto, že byl z lehké světlé látky,
třpytný jako hvězdné nebe. Ještě však zářil z něho kříž a Svatá Holubice
nad jeho hlavou.
Tak
táhl Pán ke Smyrně, za jásotu celého kruhu stvoření. Smyrna vydala vše,
vyzdobila se jako nevěsta, k příchodu ženichově.Zářivě čistá, svítící
věčností a blažeností ukázala své zářivé plody. Všude, kde Pán zaklepal, bylo
mu široce otevřeno.
Všechno,
co bylo dáno od Boha, zůstalo čisté a nezkřivené. V radostné hrdosti
chtěli později stvoření rozložiti svá díla před Pánem. On je pozval ke své
hostině na vysoké, daleké zlaté hoře, k níž přišli všichni, žádný
z nich nechyběl. Každý měl na sobě svatební šat. Tak vstoupila jeho noha
na jejich půdu a celý světů zářil k požehnání jeho příchodu. Nepotřeboval
ostří svého meče a mohl poskytovat lásku. Parsifal byl naplněn radostí a tak
bohatě proudilo Boží požehnání nad Smyrnou. A Pán zavolal některé, kteří ho měli
následovat do hmotnosti až k Ephesu. Veliký svítící, zářivý kříž stál nad
Smyrnou. Jasný proud světla spojoval říši Otce se Synem.
Zlatě
oděni, s vlajícími prapory a dlouhými palmami táhli lidští duchové na Horu
Světla, aby slyšeli Pána. A On jim dal živý chléb, tak jak to odpovídalo jejich
vysoké zralosti. Oni žili ve Slově a proto zůstalo u nich a žádné utrpení je
nezasáhlo.
Zlatě
zářilo světlo nad Smyrnou. Prastvoření strážci přišli dolů sloužiti svému Pánu
a Hora Světla stala se svatým hradem Krále Parsifala. Nejvyšší ve Smyrně přišli
a kladli své koruny k jeho nohám. Byli čistí a bez poskvrny.
Nad
Thyatirou se něco stahovalo. Zvláštní olověná tíže ležela na jinak tak čistém
kruhu stvoření. Jako temné závoje stahovalo se vše vysávajíc třpyt
z velkých dálek a jeskyň. Pěvci vnímali zvláštní harmonie, jakoby hrozící
oblaka svištěla strunami jejich harf. Co dosud svítilo radostí a krásou, mělo
náhle bledý lesk, jakoby to zatáhl jedovatý dech. Anděl Thyatiry sklonil
hluboko svou hlavu a neodvážil se jí pozvednout, váhal.
Neodrážel
temnoty ostrým mečem, dokud byly malé. Nyní se náhle rozšířily. V tu
hodinu však znovu slyšel hlas Boží výstražný a požadující:
„Drž
to co máš, dokud nepřijdu.“
Isabea,
žena se rozšířila mocí svého rozumu.
Jako
opojný jed působilo umění její výřečnosti a jejího zjevu. Byla krásná a
okouzlující milostností, ale had seděl v jejím srdci. Zištně využila darů
Pána, který ji vyvolil k vysokému působení, jen pro sebe samu. Spoléhajíc
se moc svých výsostných práv, jako vládkyně jedné veliké říše, vysmívala se
zákonům otců. Síla přitažlivosti byla velká a silná byla moc jejich myšlenek.
Ona se otevřela jedovatému šípu, který byl vyslán Luciferem. Měla ducha
prorokování, ale nedívala se přitom na říši Boží. Místo toho hleděla si říše odpůrcovy
a dala se svést svou žádostí po moci. A všechny ostatní žádosti pak
následovali.
Dala
těm, kteří ji ctili, nové zákony a novou řeč, a nového boha. Této modle
obětovala brzy opravdového Boha a vyzdobila jeho chrám bohatstvím země. Daleko
zasáhla tato temná hra. Lidské duchy, kteří ji nechtěli následovati, začala
pronásledovati. Nad Thyatirou bylo temno. Bytostní trpěli. Již nešeptali
radostně v jeskyních a čistý duch neoživoval třpytný zvuk.
Písně
pěvců staly žalnými a žalujícími. Ženy vplétaly do svých tkaniv temná, šedá
vlákna, kterých před tím nebylo. Trpěly a bojovaly, ale jed zle na nich utkvěl
jako neviditelný plyn, který rozžíravě pronikal všemi sebe hustšími látkami a
jemnými trhlinami. Proto však, že bylo tak temně nad Thyatirou, krásnou částí
stvoření, začala hučet hrozivá bouře, když se Světlo blížilo. Proto se začala
žena chvět v hněvu.
I
nad Thyatirou vzešel velký den. Oslnivě svítil kříž v oblacích. Pěvci ho
viděli a nové tóny proudily radostně z jejich strun. Ženy získaly
opět světlost jasností a jasné barvy pro svou práci. Všechno čisté bylo
naplněno silou vítězství. Pevně drželo všechno pohromadě mnohem pevněji než
dříve. Z vyšších sfér pomáhali duchové. Přišli a podepírali, radili a
připravovali. Bytostní naplnili přírodu opět radostným tkaním, neboť Pán
pravil:
„Kdo
zvítězí a udrží mé dílo až do konce, tomu dám moc nad pohany.“
A
soud Boží nad Thyatirou letěl nízko. Zabili ženu a její stoupence, jako jejich
modly a sloužili kříži, jemuž postavili chrám, chrám Jeho Otce, jako jeho obydlí.
Pán dal své síle prouditi na očištěnou světovou říši. Dal jí světlo
vycházejícího dne a hvězdu „Irmingard.“ Její paprsek nesl sílu čistoty do hvězd
a dal světovému koloběhu Thyatiry novou sílu. Bytostní jásali a radostně
vyzdobili světlou, očištěnou zemi svou radostí. Tak zazářila nová hvězda nad
Thyatirou, kterou jí Pán přislíbil. Nejčistší z kněží a pěvců stal se
králem, který jako nejvyšší sloužil Bohu a svému Pánu a Jeho věčným Synům. Byl
veden jedním z prastvořených duchů.
Se
vztyčenou hlavou a široce otevřenýma očima, s blažeností v srdci a
světlem v duchu, plni napětí a netrpělivosti touhy, tak stáli na svých
vysokých bílých věžích lidští duchové Philadelphie. Daleko ven táhla jejich
láska vstříc Pánu, neboť oni věděli, že přichází. Mudrci a kněží to již dávno
slyšeli. Měli klíč, protože měli slovo a věděli o událostech ve vesmíru. Pro ně
byla otevřena cesta k pravdě a oni svou silou vyčkávali hodiny.
Letící
paprsek kříže proletěl otevřenými dveřmi a našel je všechny svítící. Nebylo
potřeba zkoušky, ani bolesti, aby setřásly poslední zbytky falše a
nesprávnosti. Oni žili v Bohem chtěných zákonech. Všechno, co náleželo
k tomuto světu, mělo zůstat. Ani stéblo nebylo zlomeno, žádná bouře jimi
neotřásla a žádný temný oblak ji neblaze nezastínil. Lidští duchové postavili
svému Pánu hrad, který byl čistým chrámem Božím. V jeho nejsvětlejším
místě stál bílý kámen a na něm svítilo jméno:
„ I
M A N U E L “
Pán
vešel do chrámu, dal všem čekajícím ze svého chleba a sílu svého Svatého Ducha.
Philadelphie
byla čistá jako zrcadlo. Z ní zářilo bohatství a láska, kterou jí Pán
daroval.
Zatím
co nastalo putování Pána stvořením, byly započaty současně prvé přípravy
k soudu. Tam, kde jeho moc zakotvila a jeho Vůle zavládla, tam okamžitě
také působilo Jeho Slovo. Čím lehčí, světlejší a čistší byl určitý díl světů,
tím rychleji následovalo jeho osvobození od hněvu meče. Čím těžší, vzdornější a
hmotnější, čím temnější a zkřivenější však byl, o to tíže a bolestněji bylo
lidským duchům.
Zatím
co síla Syna Člověka dotkla se světlu blízkých, čistých částí světů, působilo
toto také současně v dočasně protivných světových obcí a to vždy podle
jejich stavu, buď rychle nebo pomalu. Z toho důvodu předcházelo také
přípravné působení duchovních sil již dávno na Ephesus, neboť tam panovala
temnota a tím vyšší hutnost a zdlouhavost.
Naproti
Prasvoření v hlubokém dně pozdějšího stvoření žije část stvoření Ephesu a
přede tím své osudové nitky. První mocný tlak se Světla při Parsifalově vstupu
do pozdějšího stvoření zasáhl jej protože stál v přímé linii pod říši
Boží.
V trvale
zákonitém kroužení světových kruhů nadchází pro každou světovou část okamžik,
kdy musí zakročit bod obratů a je pak podroben rychleji vznikajícímu procesu
soudu. Každá světová část putuje takto zákonitě nezměněnými událostmi. Jak se
pak očistí a opevněna z toho pozvedne, závisí od stavu její zralosti a
jeho světelného vývoje.
Ephesus
hluboko klesl. Nekroužil již více v zákonech předepsané dráze.
Silná
hutnost, která falešným chtěním lidského ducha tísnivě zalehla, stěžovala to,
činila svět temný, líný a nemocný, sotva mohla unést tíhu zla.
Falešné
chtění se rozšířilo ze země a zasáhlo svými jedovatými výhonky ostatní hvězdy.
Jemnohmotně byla tíže, kterou byl Ephesus prostoupen, jako bahno. Tím bylo
umožněno, že mohli z nejtemnější světové části duchové po cestě tohoto
močálu vylézti vzhůru a usaditi se v oblasti, k níž by se byli jinak
nedostali. Že tam daroval Syn Boží toto světlo, že položil milost svého Svatého
Slova jako semeno této říše, to bylo těm duchům, kteří přišli s výše, aby
připravovali poslední čin lásky Tvůrce, jako záhada.
Těžká
byla jejich cesta Ephesem až dolů na malou tak nevýznamnou zemi, které se
dostalo takové milosti a lásky. Opět stáli lidští duchové bez pochopení před
velikostí svého Boha a Pána. Proč dal tak nevýslovnou lásku zkaženému pokolení?
On, který Smyrnu, Thyatiru, Philadephii naplnil svou láskou a oni mu za to dali
jen dík, radostný čin a bohatou pokoru? I tito byli přece také později stvoření
duchové, stejně jako ti na Ephesu. Měli stejnou sílu a stejnou lásku a dostali
stejnou milost a nic více.
Ismaniela,
která se nacházela v jemnohmotnosti téměř u samé země, vyčkávala
v podobném myšlení hodiny, kdy měla začít její činnost. Při tom vzpomínala
hlas Ježíše, Syna Božího, který jim kdysi na této temné zemi dal varovné
podobenství o věrném a nevěrném služebníkovi.
Jak
kalný byl pohled na úrovně kolem země Ismaniele, která odešla právě
z modrého ostrova Patmos. A na této zemi, v této hrubé hmotnosti se
měl zrodit Syn Člověka. Tomu, jehož myšlení bylo k zemi tak připoutané,
zdálo se to být nemožným a což teprve kdyby se mu dostalo přehledu o všech těch
dalších. Protože tento přehled neměl, považoval ve své nevědomosti za
oprávněné, ba dokonce za samozřejmé, že Bůh chová k němu tak velikou
lásku. A přece jak malý je člověk a jak neuvěřitelně nenasytný ve své
domýšlivosti.
Ismaniela
se musela přemáhat. Nesměla mít citů, které by se nezachvívaly stejně zářícími
nitkami lásky, které proudily z Parsifala k zemi. Prohřešila by se
proti Duchu Svatému, který chtěl dát lásku, přísnost, zatím co její lidský duch
ve svém omezení v celém Ephesu viděl jen důvod ke zničení. Při tom poznala
Ismaniela, jak již temnoty jemné hrubohmotnosti lidského ducha strhují dolů a
nedají žádné možnosti k přijetí záchvěvu z ráje. V prudkém úleku
přece tímto nebezpečím se vztyčila s vřelou, světlou touhou po čistotě
svého domova. A ihned stála oddechujíc v zlatých zahradách blaženosti ze
kterých vyšla. Proudy síly ji pronikaly znovu. S pevným přesvědčením nemít
žádného pohrdání vůči zbloudilým lidským duchům, vrátila se opět do hutnosti
poblíž země zpět.
V těchto
úrovních odehrávaly se všechny události, které předcházely i ty, které
měly následovat. Plynuly tam ještě obrazy z dob pronásledování křesťanů,
z dob rozšiřování křesťanské víry ohněm a mečem. Plynuly a přecházely
obrazy válek a nenávist pohanů vůči křesťanům, křesťanů vůči pohanům, hříchy
inkvisice a pronásledování čarodějnic. A toto všechno se valilo
v barevných zrcadlových obrazech kolem země, jako věčná výčitka. Výčitka,
která osoby, duchy, připoutávala na jejich jednání, poutala je na místo jejich
činů a odpykání a odčinění. Tak ubozí, zmatení a chudí byli duchové, kteří se
kdysi na zemi domnívali být velikými. Toužebně čekali na dobu inkarnace, aby v ní
mohli odčinit to, co je tak těžce tížilo.
Ismaniela
viděla nyní poprvé velikou milost, které se dostává v nezměrném měřítku,
všem těmto lidským duchům. Při spatření této bídy už v ní nevzniklo přání
na zničení. Takový byl stav v jemné hmotnosti světové části Ephesu, když
se Boží Vůle blížila k zemi. Krev umučených volala k nebesům. Jen
několik málo těch kteří usilovali ke Světlu, hledalo Boha v Pravdě. Církev
trůnila v moci na stolci Petrově a míchala se do obchodu světských knížat.
Všechno bylo postaveno do služeb rozumu, dokonce i víra v Boha. Proto bylo
také všechno mrtvé a pusté, nikde nebylo vidět života, jen víru zmatků, který
falešně považovali za život. Kde mělo vyrůst dítě Boží? Ve víru lži?
V nějakém velkém městě. V domě knížete, bohatce, velikána nebo
učence? Všude strnulost, neživotnost a duchovní poušť odrazili paprsek Boží,
nikde nemohl zakotvit kořeny v takové půdě.
„My
připravujeme útulek, my najdeme místo, my budeme pěstovat a pečovat o základ
pro Slovo!“
Tak
šeptaly postavy, které kráčely s Ismanielou, jsouce přitahovány silou své
světlé přitažlivosti do zelené, čisté, nedotknutelné přírody. Nad loukami,
dalekými kraji a mírnými pahorky snesly se dolů k zemi.
Otevřela
se cesta shůry k zemi. Jan přišel dolů, putoval nad zemí a tu a tam lomcoval
některými duchy. Ze všech pozemských zemí, byla vyhlédnuta německá země, jako
tehdy nejzralejší, aby přijala Vůli Boží.
V nejvyšších
výšinách daleko nad ní zářila hvězda. Byla duchovního druhu a slibovala tak
velké událost, jakých lidstvo ještě nezažilo. Ale lidé ji neviděli. Jen
duchové, kteří obklopovali zemi a přecházeli kolem ní, věděli o hvězdě a čekali
ji. Mocně blížil se duch Syna Člověka stále blíže k zemi. Světlo šířilo se
z pozemského místa, na které přišel. Vrstva za vrstvou jemnohmotné hutnosti
prostoupila světlou postavu Parsifala. Silní bojovníci byli po jeho boku a
schrána za schránou uzavírala světlé jádro, které se tak stále více
přizpůsobovalo zemi. Světlo si vyhlédlo pozemskou nádobu: Jasnou, čistou,
jednoduchou a prostou, plnou radostného upřímného smýšlení a věrnosti, plnou
svěžesti a činnosti, píle a dobré vůle. Této pozemské ženě dostalo se prostoty,
čistoty a jasného, nezkaleného úsudku.
Jako
kdysi Marie z Nazareta v prostém, pořádném kruhu dobrých měšťanů, tak
žila a vyrostla také Ema Bernhard. Zdravá a čistá tělem i duší. Tato žena,
dobrá a věrná manželka a věrná matka, byla vzdálena všemu nadpřirozenému. Ale
v hloubce svého ducha prožila mnohé, co se nedostalo na povrch.
Mnoho
čistých nitek živilo její síly, které v matce spočívaly nespotřebovány a
které přitažlivě vytvářely základ pro pozemský vývoj dítěte. V neustálé
práci, od rána do noci, byla nastávající matka první v domě, která
vstávala a poslední uléhala k odpočinku. Všude kolem ní šířila se čistota
a pořádek jako síla a požehnání. V její blízkosti byla jistota , klid a
ohleduplnost.
Jako
její bytost, tak jasná a určitá byla její řeč i hlas. Vytvořila svému muži
krásný domov a dítěti nezapomenutelný otcovský dům. Tiše stavěla sobě kolem
sebe ve vší přirozenosti chrám pro Vůli Boží. Kolem ní vznášely se čisté
bytosti vysoké síly, které se mohou přiblížit jen k těm matkám, které byly
ze světla povolané a vytvářely tak ze sebe mosty, po nichž čisté paprsky mohly
dosáhnout k zemi.
Zářivě
rozšiřovala se den za dnem jasná cesta vedoucí s nebes k zemi. Po ní
vystupovaly i sestupovaly bytosti, které jinak už dávno neměly spojení
s hmotou. Kolem nastávající matky uzavřela se světlá schrána, od níž vedla
jasná, svítící šňůra až nahoru do nejsvětlejších výšin. Cítila se velmi
šťastna. Stávala se tišší a měkčí a často dlela zamyšleně u okna. Jednoho dne,
při té příležitosti, přišel z nejjasnějšího světla paprsek, který ji
polekal a oblažil. Kolem ní znělo cosi tak jasně, jako zpěv mnoha chlapeckých
hlasů. V jejim nitru zažehlo podivuhodné světlo, které téměř zastavilo
její dech. Tiše sepjala ruce.
V
tom zašuměly andělské perutě a mocná síla se blížila shůry. Jako ostrý, jasně
se blýskající meč pronikl světlo tělem modlící se ženy.
„Pane,
dej mi sílu, abych mohla vykonávat svůj úkol,“ zaznělo prosebně v její
duši.
Jakmile
proud světla naplnil pozemskou nádobu svou silou, začal kolem matky silný
duchovní život. Často blížili se vysocí, světlí poslové, kteří starostlivě
opatrovali budoucí dítě.
Ismaniela
nehnula se více od jejího boku. Silně ovlivňovala život nastávající matky,
nutila ji ke klidu, pohybu a k přijímání správné výživy. Jí cele se
zmocnila tak velká blaženost, kterou přenášela i na matku.
Jednoho
dne přišla stará, podomní obchodnice do domu. Oslovila mladou ženu, aby si od
ní něco koupila. Po odmítavé odpovědi se náhle oči cizinky rozevřely a téměř
zpěvným hlasem volala:
„Jsi
omilostněna přede všemi ženami, neboť přineseš světu velké světlo!“
Vzrušeně
naslouchala Ema těmto slovům. Cizinka však rychle odešla. Byla to Alžběta,
dřívější matka Janova, která mluvila z této cizí ženy.
Bouřlivě
táhlo jaro do kraje a v neobvyklé bouři živlů spatřil malý chlapec tento
svět. Obdržel jméno Oskar Ernst. Drobní andělé vznášeli se kolem něho a Pramáti
Elisabeth stála ve světlém oblaku nad jeho ložem. Nad jeho hlavou planula
hvězda, která mu byla pozdravem Otce z domova.
Ismaniela
prožila zrození svého Pána do hmotnosti a bylo to pro ni a pro všechny duchy,
kteří došli k poznání a zvláště pro jeho vyvolené služebníky nepopsatelné
štěstí.
Viděla,
jak se nebe otevřelo, jak bíle zářící Otcovské ruce sesílaly požehnání na Syna.
Viděla, jak světlé proudy vystupovaly a vstupovaly do maličkého těla dítěte,
jak se krev pohnula, jak malé srdce tlouklo a plíce učinily hluboké první
dechy. Položila svou ruku na hlavičku dítěte, které jasnými očima hledělo do
nekonečnosti.
První
výkřik byl jako tón z jiných světů. To nebyl dětský křik, ale doznívání
vzpomínek na jásající chóry v říši jeho Otce. Znění tohoto hlasu
oblažovalo. I rodiče to cítili. Byl to jen krátký okamžik, volání, které učinil
ještě ze svého domova k zemi, na které začalo jeho dílo.
Již
se třpytila křídla Svaté Holubice nad jeho malou hlavou, kříž zářil
z jemného těla a světlé proudy tryskaly z jeho prsou. Ale lidé to
neviděli. Jen vnitřní radost a jakýsi druh zbožnosti se jich zmocnil, když
přistupovali k loži dítěte.
Růžově
plynulo světlo Pramáti Elisabeth kolem dítěte. Čtyřicet dnů ještě bylo otevřeno
spojení s duchovní říší. Strážci přicházeli k němu dolů. Ismaniela
vystoupila ještě vzhůru. Často zazářily květiny nad dítětem, tak zázračnou
krásou a vůní růží a lilií sálá domem, který brzy opět v rovnováze
každodenního pořádku skýtal starý obraz píle a útulnosti.
Rodiče
ani nevěděli, jaké milosti Boží se jim dostalo, neboť dítě mělo utrpením mezi
lidmi státi se vědoucím a nesmělo proto být během svého dlouhého pozemského
života, těžkého to školení, poznáno.
Bylo
pokřtěno. Starý, věrný Simon stál mu po boku, když ruka pozemského kněze dávala
Synu Božímu požehnání, jako on kdysi žehnal Ježíši. Farář, který křtil, byl
jedním z těch nemnohých, kteří již na zemi vnímali volání světla a po
duchovních drahách dospěl k chlapci.
Tak
začala již zde cesta splnění pro Syna Člověka. Jan Křtitel stál při tom ději
rovněž před chlapcem, jehož pohled zdál se ho poznávat. Lidé však cítili jen
obzvláštní pohnutí.
Léta
přešla ve stejnoměrnosti všedních dnů. Malý hoch vyvíjel velkou svěžest a byl
pln sršícího života. Měl však málo dětí kolem sebe. Jeho přátelé zůstali
neviditelnými všem lidem a často si s ním hráli. Velmi se radoval, když
přišla Ismaniela.
Ale
on znal ještě jednu paní, která byla mnohem světlejší než Ismaniela. Měla na
hlavě korunu z hvězd a byla obestřena růžovým světlem. Prakrálovna
Elisabeth! Jeho matka. Často vídal také velkou hvězdu, která stála vždy na
východě nad ním. Jedné noci se rozjasnil pokoj nejjasnějším světlem. Pramáti
Elisabeth stála u lože chlapcova a hladila ho žehnajícíma světlýma rukama.
Paprsky
tekly s nebeských výšin a něžné hlasy zpívaly sladké melodie. Pramáti
Elisabeth držela v rukou bílou pásku, kterou položila na oči svého dítěte
a slzy se jí řinuly po tvářích.
„Nyní
musíš jít svou cestou milý můj synu. Otcova láska je s tebou. Vytrvej, až
se opět shledáme!“
Hluboký
pozemský spánek držel dítě v zajetí, v němž měl zapomenout na svůj
domov. A tak začala pouť Syna Člověka pozemskou tíží, aby ve spoluutrpení stal
se vědoucím pro své vykupitelské dílo. Tichý rys bolesti chvílemi přeletěl
tváří chlapcovou, když v tichém pozorování vnímal vlivy pozemského života
do sebe. Bylo to hledání něčeho čarokrásného, nezapomenutelného, co v něm
zůstalo. Touha po domově! ---------------------
Naplnila
ho radost a láska ke květinám a zvířátkům.
„To
jsou všichni tvorové Otcovy,“ myslel si.
Nikdy
neřekl jinak, než Otec. Cítil v tom spojení a sílu, na kterou se upjal
celým svým srdcem. Byla to jeho opora vůči cizině, do níž byl ponořen. Všechno
mu bylo cizí. Nebylo ani jediné bytosti, ani jediného druhu, která by na zemi a
v ostatních úrovních byla s ním stejného druhu. Nevěděl proč, ale cítil,
že je osamocen.
Tak
se stal cizincem mezi nimi, protože nemohli pochopit, když všechno, aniž by sám
něco věděl, pozoroval ze zákonů svého Otce. Tím vznikaly však protiklady
k lidským zkřiveným zákonům, jejichž účinky se ve spolužití lidí musely
jevit jako zlo. A na tom byla založena pouť utrpení pro Parsifala na zemi.
Vzdor
tomu nesehnul se však nikdy před lidskými omyly, ale šel vždy svou vlastní
cestou, i když mu to přinášelo utrpení. A při tom proudila z něho stále
silnější a neobyčejná síla přitažlivosti pro ostatní lidi, která svým
neobvyklým způsobem popuzovala pokřivené lidi a činila z nich nepřátele.
Pak
přišla horká letní noc. Zázračné světlo klouzalo po nebi, hvězdy se třpytily
v hluboké temné modři noci a ve stromoví nezněla ani jediná hláska.Světlí
duchové se vznášeli nad světy. Ve svých rukou nesli jasné plameny. Bylo to,
jakoby příroda slavila slavnost s nebesy. Velké tiché štěstí naplnilo hruď
Syna Člověka.
Nad
světem stál planoucí oblouk, světlo Svaté Holubice seslalo dolů poselství
k lidem. Tu i tam bylo přijato. Ale ve změnění všech představ nebylo čistě
cítěno, ani jasně rozuměno.
Zvolna
snášela se dolů světlým kruhem svítící růže do temnoty země. A tak zcela tiše
přišla láska Boží k lidem, ale nikdo to necítil. Jen Syn Člověka bděl dnem
i nocí a svatá vroucí radost tušení klíčící blažené lásky ho naplňovala.
Ismaniela
pozorovala paprsky duchovního naplnění, které táhly jemnohmotnou úrovní.
Viděla, jak se krvácející rány obrací ke světlu a jak svatá ruka je léčivě
hladí. Ismaniela a mnozí z duchů, kteří měli vstoupiti do hmotnosti,
radovali se z tohoto pozemského dne a slavili v duchu se svými
bratřími na věčnosti zrození Marie na zem.
Z Parsifala
však tryskaly stále více jasnější paprsky do temnot pozemského okolí a
z hmotnosti vzhůru. Současně snesl se v milující síle druhý paprsek
z věčných říší se shora dolů a mnoho miliard jemných perutí světla z
živé síly obou paprsků rozechvěla jemnohmotnost i hrubohmotnost.
Z hlubokého
těžkého stavu spánku, jakoby po vdechování omamných jedovatých rostlin, probouzeli
se mnozí duchové a zasněně se rozhlíželi kolem sebe. Váhavě se dívali po
jemných světelných paprscích, jejichž bytí nepovažovali ani za možné.
Mnozí
je ihned popřeli lepším věděním svého rozumu a uzavřeli se. Měli strach, že by
je svěží závan vzduchu rušil. Jiní však neměli pokoje. Tušili nový život a tak
začal tichý proud duchovní činnosti. To působilo také na lidi a vyvolalo tažení
za duchovním věděním. V lidu se vynořily napomínající prorocké hlasy. Lidé
nižších stavů byli ještě nezkřiveni a v nich spočíval mnohý otevřený duch.
A přece, kdo zde chtěl prorokovat toho přirovnávali k šejdířům a
podvodníkům a v nejlepším případě ho nebrali vážně. Běda jim však,
jestliže byli tak čistí, že museli být bráni vážně. Pak byli zesměšněni,
zahrnuti pohrdáním, pronásledováním a trápením. Tak tísnivě brzdivě působilo
zatmění na zemi. Světlé plameny ředily se v zoufalství kolem Jana a
podávaly si své ruce, ale neopustily již více kruh země, nýbrž věrně vyčkávaly
své inkarnace. Tak našly konečně klíčící paprsky, které tryskaly z temnot
a byly čistší a spěly k čistotě. Stejný druh přitahoval stejný druh a tak
se snášeli povolaní duchové stále víc k hrubé hmotnosti.
Tu
i tam snášely se k zemi již čisté, něžné plameny nad hlavami budoucích
matek, které byly otevřeny a uvolněny, aby do sebe přijaly ony duchy, které Pán
před tisíciletími povolal, aby mu sloužili v čase posledního soudu.
Strašlivá strnulost byla na zemi. Do všeho se vplížila zištnost, do umění,
literatury, které měly lidi vést a povznášet v neposledním místě.
Nepravost, nepravdivost a nečistota bujela všude a stále více se rozšiřovala.
Zamyšleně hleděli věční duchové dolů k zemi.
Jaká
tam má být záchrana, jaké očištění? Temné vlny byly ještě malé, jen tiše se
ještě převalovaly nad zemí. Světový požár ještě nevzplanul. Věděli však ze
zjevení slova, že je již blízko. Doba ještě nepřišla. Duchové zráli teprve
v pozemském bytí, ti duchové, kteří měli ve spojení s nimi ve
věčnosti na zemi vybojovat veliké vítězství. Znovu a znovu bouřil Jan lidské
duše. A sotva tichá ozvěna vracela se ze země.
Ismaniela
procitla v nový pozemský den. Kolem jejího tichého domova šuměly velké
stinné stromy a hluboko lesklo se modré jezero, které se rozkládalo u paty
veliké zahrady.
Šumící
vlny pěly ji svou první píseň. V jejím duchu však znělo jako šum a šeptání
Nilu, a po svém boku viděla často onoho vysokého, moudrého kněze Isis,
Amon-as-ra nyní v jiné postavě, který jejího ducha tak mocně táhl na zem.
Stal se proto jejím dědečkem na zemi.
Často
ještě viděla do světa světla a bolest i touha zasáhly její srdce.
Jedné
noci však stál velký světlý kříž u lůžka dítěte. V jeho středu to zářilo
jako živé moře plamenů. A s tím ponořila se hluboko každá možnost
vzpomínání, dala místo pozemskému domovu.
Cosi
šeptalo nad sférami jemné hmotnosti. To velký strom světů šuměl svou zázračnou
píseň. V jeho mohutných kořenech trůnili modré ženy, které tkajíc osudy,
předly nitky od začátku až do konce. U jejích nohou šumivě tryskal prazdroj,
hlas moudrosti a pravdy, který zvěstuje budoucnost. Pramen šeptal to do ucha
Urdy, nejstarší Vědmy, která předla jemné nitky toho, co nastalo. Verdandi
čerpala pravdu ve zlaté misce a točila první nit, kterou Skulda pletla jako
budoucnost. Šeptem mluvily tato tři o velkém dění minulosti, přítomnosti i budoucnosti.
A Verdandi pravila:
„Chyby
všech sedmi obcí jsou k soudu ponořeny do lidských duchů v Ephesu a
tak také jejich přednosti. Proto jsou všichni vinni a musí všechno splnit,
neboť On přišel dolů k Ephesu. On, který je vysvobodí. Smyrna ho přijala
jako svého Pána. Thyatira přemohla zlo, jeho silou. Ve Philadelphii však
zachovali jeho Slovo a proto je Pán zachoval před pokušením. Ephesus bude
však potřetí posílen Slovem. Stalo se tělem kvůli němu a bydlí mezi lidmi. Oni
však ho nezpozorovali a nepochopili, neboť jsou více mrtví, než živí.
Hleďte
na ty nitky lásky, které proudí ze zdroja Pravdy. Vizte Spravedlnost ve světle
světa. Vizte hojnost, kterou shromáždí a kterou působivě předá vám dál, aby se
připojila k tomu, co bylo. A hleďte, jak z prstu Skuldy vytéká
budoucnost, ubohé lidské pokolení, že jsi se tak zapletlo do zmotaných sítí
svého chtění.
Pohleďte
jak čtyři jezdci Pánem vyslaní se začínají bít. Až se čas naplní a Syn Člověka
zavolá, budou připraveni. Pak budou útočit jako rovný s rovným, vůči hmotnosti.
Vidíš ty nitky, které z toho zasahují Skuldo? Hleď, vystupují třpytivé
obrazy práce bytostných, kteří pracují ve hmotě země. „Vidíš, jak jede
s krvavým mečem na divokém oři a táhne za sebou smrt a mor?“ zašeptala
Skulda v odpověď.
„Pohleď
jen jak se zrcadlí obrazy války a viz ty strašné zbraně, horký dech války
krouží kolem celé země. Vidíš Urdo, jak myšlenky nabité jedem z nich
vystupují a přidávají nové temné nitky k starým černým uzlům? Mají všechny
tyto nitky být v tkanivu života? Ubohá země, jaký bude tvůj úděl?“
„Můžeš
ještě žalovat, ještě litovat?“ Viz Syna Člověka,“ pravila Skulda.
„Moudrost
je Jeho dechem, čistota Jeho krví, světlo Jeho vůlí, láska Jeho jednáním a
spravedlnost Jeho silou. Hleď, jak kráčí po zemi, jak Jeho láska září, ale jak
také temná setba myšlenek stoupá jako morový dech močálu.
Viz,
On řeže temné nitky, které po tisících znovu vyrůstají všude, kde zakotvily.
Hleď, jak zvedá meč nad základ kořene, jak seká. Vetkej to jednání Syna
Člověka. Světle zlatým leskem zasahují nitky ze světla do temných přediv. Ale
prazáklad je rudý jako krev. Stravující oheň musí všechno pozřít, staré pomine.
Holo a pusto musí být po sklizni.“
„Dívej
se, jak zralé zlaté klasy se ohýbají po větru. To jsou ještě dobré plody, které
shromáždí ke sklizni. Přichází ze všech částí země a zářivě prosvětlují naše
tkanivo. Hlad a nouze a lež, které šli proti sobě, již nejsou a temné zuřící
moře již zmizelo. Nejčistší světlo spočívá nad zemí, když se krve napila a
zmizela.
„Vidíš
onu Horu? Ona je jako Pathmos ve věčné říši. Tam kraluje Slovo na zemi. Je to
blažený ostrov ve středu moří. Světlé nitky běží k němu vzhůru a temné se
zjemňují, když se jich Pán dotkl svým mečem. Dlouho budeme tkát a dávno již
samé světlo, když tyto obrazy teprve ve hmotě budou proudit a zhušťovat rukou
bytostných. Je to dlouhá doba pro Ephesus, co nám připadá jako jeden den. Ach,
slyšíš? Země pláče. Jak sténá pod tíhou zla, které na ní stále hustěji a stále
tíživěji padá, vzdor tomu, že Syn Člověka již na ní žije. Ubohá země, ubohý Ephesus.
Namáhej se, abys vytrval!“
A
znovu zazněl hlas Verdandi.
„Jen
nejčistší zlato proudí shůry, všechno temné k tomu přidělali jenom lidé!
Vidíš
tu růži ve světlém moři, hleď, jak září!
Z jejího
klína vykvétá lilie, pramáti ji chrání a dává jí sílu.
Kdo
je Pán? Daleko po zemi putuje jeho noha. Kam jde, tam se shromažďuje světlo a
temnoty se sráží k obraně, neboť ty nitky pozemského bytí Parsifalova jsou
tak příliš silné. Všechno se sbíhá ve tvé ruce a všechno to temné musí On
rozetnout svým mečem!“
„Kdyby
jen napřed našel cestu k růži!“
„Všechno
tkám trpělivou rukou,“ zněl Skuldin hlas.
„Když
už najde růži, bude temná cesta brzy u konce.“
„Pak
přijde boj a vítězství nad drakem.“
„Již
se sbíhá kruh bojovníků, již se světlo ponořilo do hmoty a láska Otcova mluví
ke svému Synu,“ radostně pravila Urda.
„Podívej
se na Horu! Jak potom zazáří na zemi, jak zahoří vlny u Jeho nohou a čistá
Lilie vykvete na Hoře Sion.“
„A
nejčistší ze strážců pramene světla sestupují k Synu Božímu až dolů do
hmoty. Takové nitky ještě nikdy netkaly předoucí vědmy pozemskému pokolení, než
k času obratu světů.
„Svaté
utrpení a nejvyšší sílu přináší Bůh a Pán!“
Tak
to šeptalo sférami jemné hmotnosti, tak to šeptalo pod stromem světa
v prameni pravdy a tak tkaly osud tvořící vědmy, obraz za obrazem.
Boží
zákony se na zemi stále silněji projevovaly. Lidé toho však netušili. Všechny
poměry se zostřily, protiklady se staly zřetelnější a zlé vlastnosti lidí
vystupovaly na denní světlo. Lidé šli temným údolím. S nimi Parsifal,
který měl zcela zapomenout, aby také plně poznal všechna trápení světa.
Přesto
však působilo již Jeho světlo na zemi a proudy ze Svatého Grálu protékaly jím a
přinášely mu věčnou sílu. Všechno, čeho se chopil, se zdařilo a bylo vedeno
k rychlému úspěchu. Jakmile však došlo k pozemské zralosti a účel
učení a cvičení vyslance Božího měl být splněn, bylo mu to nějakým způsobem
odňato a On byl opět znovu postaven před nové úkoly.
Jeho
všeobsáhlá síla a moudrost byla během těchto dob omezena jen na pozemské. Měl
shromažďovat zkušenosti v každém oboru, který země skýtala. V této
době učení prožil mnoho lidských životů vtěsnaných do mála desítiletí, neboť
v něm žily zákony věčnosti. On měl všechno zkusit, co vytvářelo lidskou
radost a lidské utrpení. Proto, aby všechny lidi pochopil.
Jeho
vědění zrálo, pracovalo a připravovalo se ve zmatku, a to prožíváním a utrpením
ve hmotě. A Otcovo vedení stále ostřeji brousilo světlý meč.
Pramáti
Elisabeth shlížela z nejvyšších výšek k svému dítěti. Jí byla cesta
nyní uzavřena. Hluboká propast hmotnosti a vysoká vrstva temnoty vsunula se
jako přehrada mezi ní a jejího Syna.
Ve
hmotnosti zuřil divý boj. Temnota se shlukla a vzpírala. Začala lákat a štvát a
mást lidi, protože cítila čistotu světla jako bolestný protějšek. Mezi lidmi
vířila nenávist, třídní boj a ziskuchtivost. Všude a do všeho se vplížila
nedůvěra.
Ti
duchové, kteří prahli po světle, mlčky kráčeli tímto mořem muk. Cítili bolest,
bolest, která je chvílemi až srážela k zemi. Byla to jimi nepoznaná
úzkost o Syna Člověka, který se utrpením měl stávat stále více vědoucím.
Všude
tam, kde tito světlo hledající duchové chtěli jednat v lásce Boží, zasršel
proti nim vztek, nepochopení nebo lačnost po majetku. Všechno, co bylo čisté,
muselo být špiněno. Cítili, jak to nejkrásnější je rváno z jejich rukou a
okamžitě ničeno.
„Dokud
sejete plevel, jak můžete sklízet pšenici?“
Tak
volal Jan hněvivě všemi sférami a svět Ephesus se poprvé zatřásl. Příšera
války, šlehající plameny letěla tryskem nad světem. Za ní hnaly se fúrie, jako
bič ze země do země a zaplavily všechno krvavě rudou září. Lidstvo se zahalilo
do víru touhy po zapomenutí.
Neslyšelo
hučení výšek, ani varovnou píseň o velkém pozemském utrpení. Nebylo zastavení,
muselo to tak být! -----------
druhá
část druhého dílu
Přes
moře jelo jasné světlo k svému pozemskému domovu. Syn Člověka.
Ale
jeden ostrov v severním moři ho zastavil a zajal. V odloučenosti
válečného zajetí probudil se utěšitel světa. Prohloubení v jednotvárnosti
pozemských dnů vzbudilo v Parsifalovi tón fanfáry ze Svatého Grálu!
Z nejvyšších výšin hřměl hromový hlas do probouzejícího se ducha:
„Slyšíš
volání? Znáš tu zemi, víš o cestě, vidíš ono světlo? Slyš mé slovo!“
A
v Synu Člověka utvářel se základ k Slovu Božímu, které mělo
z něho proudit k probuzení a spasení lidského ducha. Z vlastního
utrpení a ze spolu prociťování bolesti celého lidstva povstalo poznání o
zvratném působení a o následcích falešného chtění, jako první proud
z živoucího zdroje Pravdy.
Léta
uplynula pod pěstmi nepřátel jednotvárně Špína, nemoc, strádání řadily se
střídavě za sebou jako těžká robota.
On
sám byl světlo, jedině On byl život, mohl život dáti a opět bráti zpět. Ale
lidé to nevěděli. Ano On sám si toho ještě nebyl vědom, teprve když po tvrdé
bídě dlouhé doby se válka chýlila ke konci, když pak znovu vstoupil na půdu
svého domova, stále více v něm tryskalo vědění nekonečnosti, síly a
světla, kterou neznal nikdo jiný, než On.
Lidstvo
bylo otřeseno, bylo jiné, i když se nestalo lepší. Všude to kvasilo a temnoty
se vzpříčily v husté zdi. Léta války nemohla očistit svět, neboť to byla
válka světla.
Odporná
zvířata jemné hmotnosti se množila nad lidstvem, držela ho ve svých spárech,
tlačila ho a zalévala slinami své jedovaté nenávisti. Číhavě strojilo se
bezpráví a nespravedlnost, nouze, lež, ziskuchtivost, lakomství a všechny
neřesti lidí skočit jim na záda. A lidé se nemohli vztyčit ani pohnout.
Nouze
a starost o každodenní potřeby se stala panikou. Ale Janův hlas došel konečně
sluchu u několika lidí. Oni ohlašovali novou dobu, obrat, příchod světla a
obnovení síly v duchu.
Anděl
přistoupil k hloučku pozemských lidí, mezi nimiž žil Syn Člověka jako
neznámý a pravil hlasem jedné ženy:
„Hleďte,
jest mezi vámi jeden, jehož jméno jest Slovo. On jest Pán, král a kníže pokoje.
On zvítězí nad zlem mečem svých úst. Před ním se naplní všechny Jeho skutky a
On vám vybuduje říši, která je čistá plná nádhery.
Láska
mu podá svou ruku a čistota zachová věrnost a On zvítězí ve spravedlnosti!“
Lidé
se radovali z toho co slyšeli, ale nějak příliš toho nedbali. Oni také
nevěděli, kdo tím byl míněn a proto na to brzy zapomněli.
K zemi
se však blížila velká síla. Lidé to nedovedli pochopit, ale květiny a stromy a
všechno bytostné z ní jásavě ožilo. Příroda vzkvetla k nové kráse.
Brzy zavládla ve zpustošených a zničených krajinách živá práce. Ale
v poražené říši vládly rozpory a boj mezi bratry.
Syn
Člověka slitoval se nad lidmi a daroval jim Slovo. Někteří z nich
naslouchali. Což nebyli k politování? Snad opravdu nebyli ničím vinni?
Jaká to myšlenka. Jaká předhůzka, aby oni, ubozí, utlačení, pronásledovaní a
štvaní, kteří potřebovali jen lásky, měli být ještě obviňováni. Jed jejich
nafoukanosti smísil se s domýšlivostí a leností a tak je zachvátil vztek.
„I
červ se kroutí, když se na něj šlápne!“
To
byla jejich omluva, jejich krásný pláštíček, kterým se sami přikrývali a
obelhávali, aby mohli lépe nadávat a pronásledovat svého vysvoboditele.
Smutně
pohlíželi Věční dolů na Syna Člověka. Cesta jeho bolesti nebyla ještě u konce.
Vědmy stále ještě tkaly těžké osudové koberce a vpřádaly do nich temné nitky.
Lidé jim k tomu dodávali materiál ve chmurných barvách. Neporozumění,
zlomyslnost, zákeřnost a pomluvy – to všechno, byla odpověď na proudy záření a tu
musel Syn Světla sklidit za svou lásku.
Kam
přišel, všude mocně přitahoval lidi k sobě.
Jeho
dobrota, jeho přátelství a vyrovnaná čistá bytost dobývala srdce všech lidí.
Mnozí si však nedovedli vysvětlit sílu jeho mocné přitažlivosti a tak hledali
v nejasných možnostech a ve své nevědomosti spřádali celé báchorky. Proto
ho také obviňovali z neuvěřitelných věcí, jaké jen jejich nízký pozemský
rozum mohl vymyslet.
Nedovedli
pochopit to, co je přirozené, neboť výše jeho původu byla pro ně
nepochopitelná. K tomu by museli nejdříve získat opět slovo. Tento klíč ke
království Božímu. –
A
museli si ho také opravdu získat, vybojovat touhou a silou chtění a každý sám
pro sebe samostatně vypracovat.
Daleká,
jasná příkrá cesta se tak otevřela před lidstvem. Potřásali hlavami, nevědomě a
váhavě stáli před ním a ani jeden se neodvážil velkého kroku. Nebylo
odezvy v jejich duších. V lásce skláněla se zářivě krásná tvář
k pozemskému lidstvu a pohlížela plna Božského slitování jejich zlé rány,
neboť všechny rány, které lidstvo způsobilo Synu Božímu na kříži, vrátily se
tisíceronásobnou tíží zpět k tomuto lidstvu.
Podobalo
se to smrti, zoufalství a hnilobě. Milá, láskou zjasnělá tvář se zachvívala a
zavřela oči. Ošklivost se zračila v čistých rysech, které ještě přenášely
do hmotnosti odlesk vznešenosti světla.
V Marii,
Božské části Lásky, která měla následovat spravedlnost, nebylo falešného,
odumírajícího soucitu. Byla to drsná, velká, nad všechnu změkčilost povznesená
láska, která chtěla pomáhat jen v záchraně. Chtěla dávat slabým to, co jim
prospívá, pomáhá a co je léčí, a to tam, kde živá síla dobrého chtění zazáří
jako znamení před jejím moudrým zrakem.
Na
ochranném plášti halícím ji, který ji Pramáti kdysi darovala, byla Marie nesena
stále více do hutnosti a do hrubé hmotnosti. V černém plášti nesly ji
andělské ruce dolů k zemi. Kolem ní zvučela hudba úžasné krásy, která
nesla sebou ještě paprsky z vysokých sfér až do úrovně země.
Světlo
kolem Marie se třpytilo jako nejjasnější perly. Její bílá světlá postava je
opět třpytně odrážela.
Světlo
zářilo na svítících rukou a bílé, jasně průhledné tváři. Zvlášť tmavě svítící
modř velkých očí zářila tisíceronásobně naplněna láskou na celou zemi. Nad její
hlavou vznášela se svítící koruna. Celou postavou však, až do výše hlavy,
svítil jemný, něžný paprsek kříže a na jasném čele se rýsovaly třpytně světlá
křídla Svaté Holubice. Daleký kruh světla kolem Marie zářil v jemném
růžovém světle, které přicházelo z vyzařování královny nebes, která svou
silou Marii doprovázela.
„Ty
jsi růže,“ pravila Prakrálovna zvonivým, milým hlasem, která svým lahodným
balzámem lásky Boží vyléčí rány mečem způsobené. Pohleď, meč na tebe čeká na
zemi, abyste společně splnili Svatý slib, před tváří Boha Otce. Dvojdílně má
Imanuel působit ve Vůli Otce v době světového soudu. Ta, jako část jeho
lásky připoj se ke spravedlnosti, aby tak nadešlo splnění!“
Zlaté
proudy nebeské záře klenuly se jako posvátné lomené oblouky domů nad Marií a
hlasy radostně zpívajících duchů doprovázely Královnu Grálu na cestě dolů.
Všichni
bytostní vpíjeli do sebe nebeské barvy a tóny a uzdravovali se tím
z těžkých ponižujících utrpení, neboť tlak hutnosti ležel v nich,
v proudu pomocné, život probouzející lásky, který se opět přiblížil
k lidem, kteří měli zacpané uši i oči. Jásali, modlili se a radovali.
Vyzdobili luhy zvláštní hojností květin. Pečovali o ně deštěm, rosou i
slunečním svitem, aby světlem proniknuté oči Marie nemusely vidět při svém
probuzení nic strašného.
Pozemská
nádoba, která měla přijmout a skrýt Božskou Lásku, byla v čisté, prosté
domácnosti připravována a střežena a opatrována věrnou láskou rodičů. Ve vší
přirozenosti pozemského života malá Marie vyrůstala v radostné, zdravé,
životem sršící dítě. Její radost ze života byla naplněna životním teplem jejího
světlého domova, který po jejím pozemském zrození jí byl skryt.
Také
Maria se měla stát utrpením vědoucí. Vědoucí ve všech ženských osudech lidstva
této země. Z doby bolesti měla rozkvést její svatá láska. Musela být
ženou, matkou, vdovou, jako každá chudá pozemská žena musela se z blízka
do očí podívat bídě a starosti a v tom byla korunována láskou Páně.
Čisté
nádoby směly budovat její pozemskou schránu, aby přitažlivostí nejčistšího
Božího světla mohli přijít do hmotnosti ti vyvolení, kteří měli spolupracovat.
Dlouhá, těžká pozemská vlna času zahalila paprsek světla z věčnosti. Nikdo
ho nepoznal. Všichni povolaní byli ještě ve velké dálce. Léta pomalého
zatemnění země k přípravě na světový obrat se zvolna valila. Těžce a
olověně spočívala na Božskými světy temnota.
Největší
část lidských duchů spala, ale bytostní bděli. Jejich životem nezkaleně
proudila síla ze Svatého Grálu. Oni poznali požehnání, kterého se mělo dostati
zemi. Zrcadlivě tekutá a světlá sféra bytostnosti se točila kolem hmotnosti. Na
nejvyšším místě bytostného, na místě, jehož kdysi umožnila přechod duchovního
do hmotnosti, nacházel se na vysoké hoře hrad vůdců bytostného a živlů, tak
zvaní „bohové starověku“. Jejich působením zůstalo stále lehké, světlé, čisté
jako tehdy, když lidé jejich činnost ještě mohli sledovat a otvírali se jí.
Jako kdysi stáli na svém místě ve stvoření a v každé části světů na
stupni, který jim Vůle Boží v zákoně bytí kdysi přidělila. Jen
v lidech byla souvislost s těmito tvořícími silami ve stvoření
vypleněna, udušena, zabita nebo rozdrcena.
Bytostní
poznali, jaké pomoci se ještě jednou dostane lidstvu. Strojili hrad, svolávali
hučícím, daleko znějícím rohem vůdců činných hučících sil, elfy květin, kteří
zdobily luhy a duchy vzduchu a přikázali jim, aby vyzdobili svět.
U dlouhé
blýskající se tabule ve velkém vzdušném sále seděl otec Walu při hostině.
Vysoko klenula se modrá oblaka. Paprsky světla tekly jimi a žhavily vzácná vína
ve velkých rozích. Pili životodárné krůpěje, jásavě pozvedli roh a pitím
uvědomovali si nejvyšší věrnost. Havrani otce Walu obletovali kolem a přinášeli
zprávu o odporné temnotě na zemi. Velmi rádi vzlétli opět k Walhalle do
jejich čistých výšin.
„Vězte“,
pravil Odin ke svým synům, kteří seděli v polokruhu a naslouchali.
„Vězte“, jaké zprávy se mi dostalo. Mocná železná, ledová síla proudí shůry
dolů jako volání z bytostného, jehož vládcem je Merkur. Nás, své pomocné
sloužící síly nad touto hmotností svolává dohromady a sklání se k nám ve
Vůli Všemohoucího Otce jemuž sloužíme. Slyšte:
Vůle
Všemohoucího Otce přichází do hmotnosti. Veškeré hmotnosti dostane se nejvyšší
duchovní přípravy, aby nezemřela. Brzy bude příprava k světovému požáru
z ducha všude cítit. Merkur volá svým žehnajícím paprskem:
„Tebe
Thore! Vyzbroj se plododárným kladivem a uhoď na štít! Zavolej Trud, Mudi a
Magni k službě, aby posílily pomocníky. Zavolej zlatovlasou Sif, aby se
připravila.
Ty
Thore bdi! Přijde čas, kdy se lidé opět budou muset bát síly bytostných, ježto
ji nikdy více nebudou moci poroučet, neboť síla Otcova je chce ukáznit. Lidské
pokolení na nás zapomnělo. Zradilo nás, využitkovalo a přehlíželo. Nikdy nám
cele nerozuměli. Vždy s námi zacházeli nepozorně, jako děti
s nejvěrnějším přítelem. Nyní musí začít opět od začátku, nejdříve však
musí být zavrženo zlo.Řaďte se v šik! Síla Všemohoucího Otce žije ve
hmotě, stala se tělem ke konečnému soudu nad lidským duchem!“
Ve
světlé vzdušné výšině zdvihl se šumot, proud a hukot. Thor vyskočil vzhůru a
dal mocnému kladivu dopadnout na blýskající štít tak, až zasršely jiskry. Byl velmi
krásný. Vysoká a mocná jeho postava stála na vysoké věži. Jeho rudý vous se
vlnil a svištící vítr, který rychle přicházející bytostní svým pohybem
vzbuzovali, vál a pronikal ho cele. Měkce splývající plášť ovíjel vysokou
postavu. Celý zjev byl plný síly, odvahy a chuti k boji. Z bílé tváře
planuly modře blýskající se oči. Obklopen hradbou blesků a hromu zdravil Thor
svého pána Merkura!
Shůry
se blížilo mocné světlo. Ledově bílé a jako nůž ostré paprsky prořezávaly
jemné, jasně skleněné obláčky. Přinášely sebou sílu, která jako třaskavé plyny
napínala oblaky mraků. Žhoucí střed barvil ledové vyzařování síly do ruda.
Celým zářením přeskakovalo jiskření blesků jako malí hadové, kteří syčí. Jako
ledové krystaly jiskřil se železný oděv, který jako šupinatý pancíř obepínal
obrovské tělo.
Ozbrojeni
pancířem jako rytíři dvoru jevily se ruce a obrovské nohy, které jako sloupy
pronikaly setkávající se mraky. Hromový krok zdál se blížit z nezměrných
světových dálek. Ale to nejstrašnější a současně nejnádhernější byla Merkurova
tvář. V něm bojovala pohyblivá živost všech živlů a železným klidem
nepřemožitelného dobyvatele. Zářivě spočívala světla očí pod jeho čelem. Vše
přehlížející hleděly do dálek, aby mohli přijmout i nejjemnější pokyn ze světla
a předat ho služebníkům ve hmotnosti.
Nepotřeboval
kopí k boji, neboť jeho síla přetrhla každé proudění, které by se mu
chtělo protivit. Všechen valivý i točivý pohyb v kosmu se mu musel
přizpůsobit, nebo by všechno bylo zničeno. Tak lil Merkur sílu chtění do
pozdějšího stvoření.
Hromově
zněl jeho hlas:
„Ještě
mne Pán nezavolal k započetí. K přípravě zasahuje má vůle Wal. Čekejte
jeho volání a bděte! Až zářící kruh kolem sídla opět zazáří ze země, pak bude
čas, ve kterém Pán pozvedne hlas. Nebude to již dlouho trvat. Probuďte nyní ve
hmotě pomocné síly, aby se povolaní duchové probudili a našli cestu
k němu, k jejich i naší spáse. Z Boha Otce Svatá síla proudí nad
Svatým Grálem. Vizte, Svatá Holubice.“
Znění
zvonků se blížilo k sféře, když Odinův hrad otevřel nádherný sál, aby
přijal paprsek z Grálu. Merkur zanikl ve valícím se světle, které
miliardami světelných jisker proudilo k síni. Bytostní se široce otevřeli.
Proudící postavy vystupovaly vzhůru k prazákladu k Walhalle a pily
z nádherného světla. Všechno bytostné se nasytilo a posílilo v den
obnovy síly, která proudí celým stvořením. Byl to první den Svaté Holubice,
kterou Syn Člověka spolu s Marií na zemi prožili. Odvážní bohatýři řadili
se v houf kolem vysokého křesla otce Waly. Zůstali pevně spojeni s bytostnou
sférou, protože tělem i duší sloužili na zemi Odinovi a v myšlenkách na
Walhallu zemřeli. V jejich duších byla přepevná láska k vlasti,
k Walu. Mysleli jen na boj, nic jiného v nich nemělo místa.
Jako
lidští duchové bývali sice ve změnách dob tu i tam vícekrát inkarnováni, aby
dozráli. Vždy znovu však zůstala v nich láska k boji a hrdinství,
k vítězství a věrnosti. Vždy znovu oddělovala se část, kterou otec Walu
kdysi nechal odejít a vracela se opět zpět do Walhally. Nyní cítili znovu pláti
jiskru, která je opět spojovala s duchem. Nad sférami letěl výkřik jako
hřmící roh, volání k boji, který je všechny rozechvěl v radostném
úleku.
„Požár
světů!“
Toto
slovo znělo v tom volání. Prochvělo jimi, jakoby to zařval lev, a celá
oblaka se rudě zbarvila.V tom se přiblížil Njodur k Walu s Frey a
Freyerem. Byli to vládcové živelných duchů ve vodě a světle, ovládající moře a
síly slunce. Napjali oblouk k Walhalle a přešli přes něj k obratu
světů. Freya byla líbezná a vznešená. Zlatě svítil její vlas, plody a květiny
kvetly z dechu její vůle. Obetkaná paprsky stála v celé své
líbeznosti před Odinem a podávala mu jedno ze zlatých jablk, které pěstovala.
Jen z její lásky rostly tyto plody. Ve své ruce nesla nejkrásnější
květinu, neboť nyní se mělo na zemi dařiti tomu nejkrásnějšímu.
„Slyšte
vy všichni, které jsem povolal!“
Tak
zazněl Odinův hlas sálem. Ve světovém požáru nově vznikne právo bytostných ve
stvoření. Lidský duch musí poznat cenu bytostné síly, která mu bude poznáním
Boha teprve zjevena. Stvoření má být novým. Všechno temné shoří. K tomu
volá Všemohoucí Otec své věrné!
Nejvyššími
kruhy bytostných snášela se zlatá záře světla stále níž a hlouběji dolů až do
hmotnosti. Tam se pohnul světlý život v tušících, pomáhajících,
probouzejících snahách všech bytostných sil v přírodě. Lidští duchové
naslouchali. Jak ten svět je přece krásný. A láska k přírodě zasáhla
unavené, zmatené, zkostnatělé lidské duše. Snažily se osvobodit se
z Luciferova víru svých radostí, z temných, zaprášených obydlí svých
rozumových vášní, ze šlapacích mlýnů omezených pracovních možností.
Pozvedli
hlavu, cítili opět slunce, vítr, déšť a světlo, šumění vesmíru a nacházeli také
opět slova vděčnosti k Tvůrci, který to všechno stvořil. Tak uvolnili za
pomoci bytostných své ztrnulé duše a zkamenělé mozky a usilovaly ve svých
svátečních hodinách zvolna a váhavě k výšinám a světlu. Přemocné světlo se
začalo na zemi rozžhavovat. Oni lidští duchové, kteří byli Pánem předurčeni
k tomu, aby během soudu byli k službám Synu Člověka, pociťovali
přicházející světlo nějakým jim zcela zvlášť nápadným způsobem.
Přesně
podle zákonitého působení jejich předem určených cest museli tito lidští
duchové křížit cestu Páně. A to na určitém místě země v pro ně určitém
čase. Jestli při tom světlo poznali, to záleželo jen na jejich vlastním vývoji
a na jejich svobodné vůli. Stáli pak najednou na rozcestí. Jedno slovo, jeden
pohled mohl vyvolat rozhodnutí, duchovní život, nebo duchovní smrt ležela tak
v jejich rukou. A přece všude k zemi připoutaný rozum vyhloubil
hluboké a temné propasti mezi sebou a duchem. Tím onemocněli také mnozí
z povolaných a mohlo se to stát jejich zkázou, neboť jejich duch nemohl se
tak spojit s denním vědomím. Tu zasáhly vyšší síly z onoho světa.
Blížily se bytosti, obklopovaly lidské duchy stupňovanou silou záření. Ti,
kteří věděli o příchodu Pána, chtěli se domluvit s lidmi. Chtěli se jim
zjevit a mluvit k nim o Vykupiteli.
Tito
se však neprojevovaly v obvyklých okultních kroužcích. Přicházely
z vyšší úrovně a nemohly proniknout hutností duchovně i rozumově zkřivených
kroužků. Oni si vyhledali své lidi. To nebylo tak lehké, neboť lidé byli
odříznuti od spojení s citovým životem. Jejich velký mozek pracoval
jednostranně. Jen několika omilostněným byla tělesná nádoba připravována, aby
měla v sobě možnost přetvoření a dostala se tak na cestu překonat dědičný
hřích. Jen k těmto se mohli duchovní vůdcové přiblížiti a učinit se
srozumitelnými. Tak byli také povolaní Páně připravováni v hrubohmotném
pozemském těle.
Již
rozkvetlo také dítě Irmingard, která své světlé jméno z vděčnosti dostala
s sebou na zemi, a to ve světle meče a růže. Jasné paprsky obklopovaly tu,
jejíž šat byl čistý a bílý jako sníh na nejvyšších ledovcích. Kolem Božského
Vyslance tvořil se v úzkém kruhu jeden kruh za druhým, který měl stále
více vyrůstat k světlému ostrovu, světlé skále, která by přitahovala
všechno čisté a na níž by se rozbilo všechno temné. Ve stálém boji
s přitahovanými lidskými duchy však vyrostlo mnoho těžkého pozemského
utrpení, které bylo bezpodmínečně nutné k zdokonalení. Často byla Maria
pozdvižena vzhůru do svého světlého domova. Dostalo se jí zprávy z lásky
Boha Otce o jejim putování ve hmotnosti po boku Syna Člověka. Obdržela dar
moudrosti a vidění a její ruce sílil Otec léčivou silou k požehnání
lidstva. Světlé dvojici, která všechno věděla, a viděla co přichází, bylo velmi
těžce kráčet v plném vědomí těžkou cestou ke splnění.
Jan
hleděl dolů k Synu Člověka, který cestou svého naplnění putoval po boku
Marie. Vážnou, až smutnou tváří pohlížel Jan dolů k Pánovi. A hledal, hledal
jednoho lidského ducha, který by byl tak daleko vyvinut, aby bez zkreslení mohl
přijmout to, co jim Jan měl
říci,
co chtěl skrze Syna Člověka říci lidským duchům.
Toužil,
aby sám směl sestoupiti do hmotnosti, aby směl putovat po boku Pána a být mu
pomocníkem, jak jím již kdysi byl. Duch Is-ma-el cítil v této době
pozemského vývoje přesně tutéž otcovskou lásku a péči, kterou choval
K Abd-ru-shinovi v daleké říši Ismánů. Onu svatou, čistou, hlubokou
lásku k Pánovi, která je povznesena nad jakoukoliv milost a všednost.
Byl
volný, ale vystoupil vysoko, že se již více neměl vtělit. Na této zemi nebyl
také žádný člověk tak připraven, aby mohl vzít do sebe ducha Is-ma-elova. Čistí
duchové se namáhali nalézt prostředky jako mosty ke spojení s těmi, kteří
se narodili na zemi. Stále více se přibližovali. Avšak lidé, kteří se mohli
jejich vlivu otevřít, připouštěli k sobě jen nízké duchy.
Pozemské
rušivé záchvěvy vsunuly se tak mezi ně a čisté paprsky ze světla. Tito mediální
lidé byli obetkáni všemožnými zaujatostmi a vyzařováním svých vlastních
slabostí. Proto zůstali uzavřeni všem vyšším a čistším záchvěvům a nenacházeli
cestu k pravdě. A tak museli nesčetní světlí pomocníci čekat.
Maria,
matka Ježíšova se snesla dolů. Čekala stejně jako Jan na hodinu, kdy najde spojení
s lidskými duchy. Konečně vyšlehly paprsky ze zdola nahoru.
V blízkosti Syna Člověka probudily se síly v jednom
z inkarnovaných povolaných.
A
tak přišla doba, ve které Syn Člověka vedl mocnou ránu proti Luciferovi. Tiše a
uzavřeně žil s Marií a s několika, kterým zcela důvěřoval. Těžký boj
byl připravován, velký boj proti Luciferovi! Bytostní se zatřásli, příroda
ležela jako ztrnulá a mlčky vyčkávala hodiny, v níž jedinou ranou mělo být
zlo spoutáno.
Nad
zemí se rozšířilo napětí jako za onoho času, když lidé zavraždili Syna Božího.
Bylo to tísnivé ticho.
Bytostní
strážcové ve Wallhale volají k boji. Vytáhli jako na lov. V hučících
bouřích letěli nad zemí a štvali temné duchy nad močály a mokřinami a zaháněli
všechno nečisté, temné a zmatené dolů. Rychlostí bouře letěli ořové
s odvážnými jezdci v mracích. Ve vytí psů útočily nesčetné šiky a
hnaly čarodějnice a kobylky, které se ustrašeně schovávaly. Jevily se jako
temné hadrovité stíny, které vystoupily tam, kam nepatřily.
Před
Synem Člověka rozložila se čistě umetená, jasná cesta obklopená zelenými,
čerstvě umytými loukami. Tato vedla jeho i Marii dolů do dalekých, tichých a
prazvláštně pustých dálek. Nebylo temno, ale také ne jasno, zdálo se, jakoby
všechno kolem spalo. Lučinaté údolí se zužovalo a již nebylo vidět jedinou
květinu. Ptáček nezazpíval a stále užší cestička vedla mírně, sotva znatelně
dolů.
V dálce
zvedaly se skalnatí hory jako kruh kotle, zarostlé temnou travou a nad nimi
byla napjata olověně zbarvená obloha, která se podobala hrubé, neživé látce.
Všechno to těžce tlačilo dolů. Okolí ztemnělo, stíny vylézaly z hloubky a
nepoznatelně se zhušťovaly. Ze šedi přecházely do černě. Údolí bylo ještě užší,
stíny ještě temnější a hory pochmurné. Páry vystupovaly z nějakého
pramene, který černě mokval ze země a bublavě vyvrhoval velké bubliny. Odtamtud
vyhlížela velká, želvě podobná nestvůra, která žabíma prackama chtěla sahat
přes okraj bažiny po čistém oděvu Marie. Při tom se zdálo, jakoby i z této
nestvůry vystupovaly jí podobné stíny. V okolí se otevíraly na různých
místech jiná černá zřídla, která stékala dohromady za sykotu do potoka, který
tekl kolem cesty dolů.
Když
však Syn Člověka přistoupil ke zřídlu a pohlédl dolů na zvíře, rozevřelo svou
obrovskou tlamu a řvalo. Pak se zhroutilo a zaniklo. Jako zmačkaný černý
hedvábný papír přilepilo se na povrch kotlinky, jejíž zřídlo zaniklo. Stále dál
do úzkého, temného údolí kráčel Syn Člověka, vedle něj Maria. On slyšel sténání
pramenů podle cesty, které všechny odumřely, když přešel kolem. Země zazněla
dusotem velkého stáda. Byli to samí ohavní, velcí, chlupatí vepři. Kteří tu
chrochtavě pobíhali. Chtěli se odvážit útoku, ale když přišli do blízkosti
světla, museli zmizet. Bylo to, jakoby se rozplynuli, jakoby se vyzuřili a
zanikli.Tak stáli v hlubokém údolí obklopeni pláštěm, které světlé ruce
přinesli dolů. Skály se tyčily jako věže, byly temně vlhké a rostly do hrozných
výšek. Strmé, hladké stupně, na kterých se nemohla ani noha zadržet, leskla se
jako desky břidlice. Nikde nebylo ani stébla rostlinky, za to však se tu lepili
mloci, můry a odporné mouchy. Zvířata přisála se úponkovitýma prackama na
hladké kameny a klouzala zvolna opět do hloubek. Mnohá začala znovu vylézat
vzhůru. Jiná padala se shora dolů a rozbíjela se na temných kamenech. Tu vždy vystříkla
krev z rány vzhůru a z toho se opět vyvíjela nová zvířata.
Také
touto úzkou průrvou prošla světlá dvojice a za ní padaly ohavné bytosti dolů
bezmocné, rozložené a zničené. Se smrtelným strachem v očích visely na
skalách a zasychaly se v živoucím těle. Jejich kůže schla a odpadla
s masem, které jiní požíraly, kosti se rozpadaly a padaly úd za údem do
hloubek. Bolestné sténání se plížilo roklí. Závratně úzká stezka vedla srázným
spádem dolů. Bylo tu sice ještě okolí, ale jeho hmota se při nejjemnějším
dotyku rozsypala a byla v rukou jako plevy. Strašlivě cenila propast svůj
jícen, z jehož hloubky vystupovaly páry a měnily se v postavy.
V postavy zcela jiného, ohavného druhu. Měly hákovité hřebeny jako draci,
obrovské tlamy jako vlci a drápy jako tygři, těla jako kočkovitě prohnutá, plná
švihů a zakončená ocasem jako krokodýl. Syčivě vystřelovaly z jejich tlam
dlouhé jazyky. Na každém jazyku byla špička jako šíp, z níž stříkal jed.
Některé jazyky se štěpily a střílely stále novými šípy. Pán šel svou cestou
skrze rokli pomluv. Zlo se krčilo a skrývalo. Bylo tak nebezpečné, jako
zbabělé, tak nepravdivé, jako odporné a nehodné povšimnutí. Pán vytáhl svůj meč
nad propastí zla. Mučivé výkřiky vylétly z hlubin, jakoby příšery hořely
v živých tělech.Zato však přišli se shora zlí ptáci, kteří celou rokli
naplnili šířkou svých křídel. Jejich šum byl jako hukot orkánu.
Jejich
zobáky byly otevřeny až po široké chřtány a zkřiveny jako turecká šavle. Oči
velké a kulaté žhnuly jako zlaté uhlíky a peří se zdálo být z kovu. Chtěli
útočit. Obrátili své ostré, obrovské drápy proti světlu. Mocným úderem chtěli
uhodit, ale oheň spálil jejich drápy. S divokým jekem vylétli ptáci
vzhůru, zatím co jeden dráp uťatý mečem padl do hloubky. Rudá, hustá, vřelá
krev stříkala z rány. Nestvůry propadly vzteku. Zvučné údery křídel a
výkřiky plnily do nekonečných hloubek propadající se propast. Bylo stále
temněji. Stále výše čněly stěny, stále užší a menší byla cesta, po níž šuměl
potůček. Zvířata klesala s výkřiky do propasti.
Shůry
pohlížela zářivě jasná tvář dolů k Synu člověka. Zdálo se, jakoby nyní
zavládl klid nad tímto hnusným světem.temnotě zůstala rovněž úzká cesta. Ale
nebylo slyšet nic jiného než tiché kroky světlé dvojice po kamenité cestě
propasti.
V
tom se náhle rozšířila, stupně vedly dolů na místo, které bylo ještě
v úplné temnotě. Maria zůstala stát. Jakoby musela zápasit s nějakým
strašlivým rozhodnutím. Pak vykročila na první stupeň. Rychle došla dolů
hlouběji, stále hlouběji, ale čím hlouběji pár došel, tím dále vedly ještě
stupně.
Ze
zdola vystupovala vzhůru hrůza. V bočních chodbách to řvalo jako
v klecích divokých opic. To byla nyní úroveň, která měla dost odolnosti,
aby se uplatnila. Vodopády padaly z výše, horko bylo k zadušení.
Šedivě bílé stíny visely po stráních. Ve středu rozšiřující se řeky čněl ostrov
mnoha vysokých stromů. Na každém viseli oběšenci. Jako třásně závojů pohybovali
se ve vlažném větru. Kolem byl strašný mrtvolný pach. Když Pán kráčel kolem,
padali se stromů do proudu. Ale ihned viseli tam zase jiní. Tlačili se kolem
jako zoufalci, kteří čekají jen na příležitost, aby se zabili.
Ve
vedlejší rokli praskaly výstřely. Rudý oheň blýskal a bylo cítit pach střelného
prachu. Vraždychtivé obličeje se nořily z par a schovávaly se. Bylo to,
jakoby všichni byli zachváceni zoufalým strachem. Přitom bylo stále více horko.
Ze zdí tekly páry. Zápach prachu a krve se mísil až k odporné
nesnesitelnosti.
Ze
skalnatých roklí natahovaly se nahé zkroucené ruce a blížily se k Marii.
Ohavné tváře se přibližovaly a opět mizely, braly na sebe lidem podobné formy a
při tom zlověstnější, odpornější a vzteklejší formy. Převládl v nich
určitý rys, který projevoval druh temnoty a její vášně. Vztekle řádili
jednotlivci mezi sebou. Zmocnila se jich ošklivost před sebou samým a jejich
nenávist byla ještě větší, když zvětřili světlo. Z hlubin močálu
vystoupili ozbrojení tovaryši a stáli hrozivě jako vojsko před temným jezerem.
Šípy přeletovaly na druhou stranu, ale obracely se opět zpět jako odražené
neviditelnými štíty. S výkřikem pohltila temnota vojska Luciferova, po
nichž nic nezůstalo.
Tiše
a neustále kráčela světlá dvojice pod ochrannými těžkými schránami dále.
Vypadalo to, jakoby lucerna putovala středem černé nekonečnosti. Bez mezí,
věčně, bezútěšně. Ale temnota byla tak hrozivá, tak těžká a přitahovala stále
víc stejného druhu proti světlu. Hrozila všemi svými hrůzami. Strašný byl pocit
osamělosti, hloubky, hrůzy, hříchu.
Pod
zemí cosi výhrůžně vylo. Jedna z kamenných kotlin se otevřela. Po stěnách
klouzala žhavě rudá, slizká zpěněná zvířata. Dlouhými pařáty sahala po Marii,
která zůstala něco zpět. Syn Člověka vypadl právě na jednu z příšer, když
zazněl úzkostlivý výkřik: Plášť Marie se pootevřel, světlo přeletělo vztekem
stažené tváře a velká obluda se na ni řítila. Rychle přiskočil Syn Člověka ku
pomoci, ale se shora přišlo světlo. Jako velký bílý plášť snesl se světlý
oblak. Bílé svítící tváře z něho vyhlížely. Marii jakoby něco vynášelo vzhůru.
Ve velké rychlosti octla se ve vyšších, lehčích, svobodnějších krajích.
„Již
dost!“ Pravil nad ní svatý hlas. Pohodlně ležela na měkkém zeleném, květinami
posetém koberci. Víc Maria již nic nevěděla.
Syn
Člověka však kráčel sám dále do hlubin. Vařící temnoty vystupovaly stále víc ze
zdola nahoru. Místo, na kterém Syn Člověka stál, rozšířilo se ve velkou sklaní
desku, která se leskla jako z ocele. Byla hladká, lepkavá krví a slizem
příšer a ohavných tvorů. Kteří v zoufalství stále znovu rozbíjeli své
hlavy o skály, hledajíce východisko z muk, které v hlubších sférách
je stále znovu očekávaly.
Otvíraly
se propasti, nad nimiž přešla Vůle Syna Člověka. Žhavou špičkou svého meče
razil si cestu všemi plemeny nejhorších postav, které trvale vzrůstaly, žádná
forma se tu neopakovala. Byl to vždy jen úplně nový výplod pekla. Drze a
výsměšně a přece ve zbabělém strachu se pošklebovaly. Nemohly však blíž ke
světlému zjevu, který byl obklopen svítícími kruhy a které stále víc svítily.
Síla záření tryskala ze Syna Člověka stále mocněji, čím víc se blížil konečný
boj.
Nedíval
se na strašlivé scény, které se odehrávaly ve skalních síních a jeskyních.
S pozdviženým mečem útočil stále více kupředu. Kolem jedovatých kořenů,
černých jezer a strašlivého pekla zpustošení. Hrůzyplné výkřiky, které zde
zněly, zvučely mu v uchu. Tísnivě lámal se výkřik za výkřikem na klenbách
a sloupech nejnižších síní.
Plameny
ohňů rozžhavily se do ruda. Divá zvířata se strašlivými drápy, zuby a rohy,
střežila vchody k obrovskému sídlu zlosti, hříchu. Kamkoliv vstoupila noha
Božího Vyslance, tam všechno ztichlo. Až kamenné ztrnutí zmocnilo se valícího
se vojska obrů, kteří se vynořili z hlubin jako hmyz v nesčetných
množstvích.
Vzduchem
zazněl zvuk práce, kování, pískání a vytí. Kolem postavy Božího Vyslance
kroužily světelné kruhy s neuvěřitelnou rychlostí. Nad ním zjevila se
jasná, oslňující záře a město temnot pronikavě zařvalo jako zuřící, raněný býk.
Temnota se stahovala stále víc zpět dolů a Syn Světla ji stále dál a prudčeji
pronásledoval. V tom náhle vystoupila hrozivě vstříc ve žhavém třpytu tvář
Luciferova. Ve vzteku obklopen šlehajícími blesky a ruce pěnou byl zahalen
v oblaky par a jedu. Jeho dech šířil oheň a dým. Tímto protivenstvím
vzniklo strašlivé napětí. Syn Člověka stál v nejhlubších temnotách před
nejhroznějším okamžikem. Lucifer se ječivě zasmál, zmizel ještě v hloubce
a před ním vystoupily nesčetné jeho voje a šířily hrůzu. V tom pískavě
zasyčelo vzduchem. Všichni se sehnuli. Lucifer stál vztyčen. To on vrhl kopím
po Světle.
Ale
Světlo ho uchopilo mocnou rukou. Halící plášť při tom padl zpět a tak stál ve
středu temnot zářící kříž ve své oslňující čistotě. Jako šípy zasáhly letící
paprsky všechno zlo. Luciferovi služebníci vykřikli strachem a padli. Lucifer
sám zařval hněvem a vrhl se na Syna Člověka, aby s ním zápasil. Byl to
krátký boj, meč zasáhl Luciferovu hlavu. Padl a jeho ledové oči strnule
hleděly plny zlosti na vítěze.
Syn
Člověka položil svou nohu na krk Luciferův, spoutal jej svou vůlí a uvrhl do
hlubin temnot. Kol kolem vyla a hučela strašlivá bouře! Blesky hřměly, skály se
s rachotem řítily. Lucifer se však víc nepohnul. Ležel spoután na zemi. I
pochmurné síly kolem něj ležely spoutány jako zkamenělí, věrní pomocníci svého
pána.
Syn
Člověka však vystoupil vzhůru. Světlo, nezakryté tíživou schránou, která byla
naň vložena v temnotách, svítilo jako očištěné. Po dlouhé, hluboce vážné
době, v níž se odehrál boj s Luciferem, procitl Syn Člověka opět
k pozemskému bytí. Po jeho boku Maria.
Zvony
jásavě zvonily, svět byl světlý a bytostní vystrojili přírodu pro svého Pána.
Mír se rozšířil nad zemí, neboť temnota byla spoutána. Jen v sobě ztrnulé
lidstvo nemohlo nic z toho pozorovat. Nevědělo, jak veliká událost
nepochopitelného významu ve vesmíru byla splněna. Sice ještě na zemi mohla se
všechna temna hýbat, ale chtění Luciferovu učinil Pán konec. Nyní šlo ještě o
to, zničit všechno temno na zemi a mezi lidmi. Věční byli plni radosti. Světlo
proudilo s nebes v mohutných, širokých proudech a Vůle Boží posílila
a povolala své služebníky ve hmotnosti.
Z místa,
kde Syn Člověka žil s Marií, šířil se jasný lesk. Z věčné říše
přicházely zlaté paprsky světla dolů na zemi. A na jejich zlatých paprscích
blížily se Svaté, věčné síly k Synovi a zvěstovaly mu lásku jeho Otce a
jeho spojení s Ním od věčnosti. Světlo bylo oslnivě a chvějivě vylito nad
bílou tabulí, kolem které seděla světlá dvojice s několika lidmi důvěrně
známými. Hudba zněla jako z dálky a plápolající světla žehla nad
květinami, rozloženými zdobícíma rukama.
V místnosti,
která se zdála být nahoře otevřená, vládlo mocné napětí. Jemné závoje obláčků
šinuly se sem a tam a z nich vyhlížely světlé, milé tváře. Něžné hvězdičky
květů a lístky růží tiše šustily při padání dolů. V rukou rozplynuly se
jako jemný proužek mlhy. Víno se zažehlo ve středu nádoby postavené ve středu
tabule.
Nad
tváří Marie vznášela se jasná zář. Svítila. Její oči byly pozdviženy a odrážela
se v nich radost, jakou používala nahoře ve světlých síních svého domova.
Tváří Syna Člověka zářil svítící kříž. Z jeho očí tekly světlé paprsky a
kolem jeho hlavy vznášela se jasná planoucí zář. Byl naplněn štěstím.
Dvě
zářivé, světlé postavy přišly dolů. Mocně působilo vyzařování, které je
obklopovalo. Vážné a nehybné byly jejich tváře, velké, plamenné jejich oči.
Obrovské postavy třpytily se ve stříbrně tekoucím světle, které je obklopovalo
jako pancíř. Na ruce měly velké štíty. Jeden měl v pravici lilii a druhý
meč. Byli to: Gabriel, zvěstovatel a Michael, bojovník Boží. Svými stříbrně
zářícími silami utvářeli most z Božsky bytostného, až dolů do temnot země.
Světlé
paprsky Syna Člověka však proudily po nich vzhůru a tak vzniklo zázračně
vyrovnané střídání zářivých sil. Začaly být viditelné stupně světla, které
vedly stále hlouběji dolů. Na nich zjevila se postava Pramáti Elisabeth.
Zvolna, v růžově třpytném lesku blížila se opět k svému Synu a
odvázala pásku z jeho očí. Nad Marií a Abd-ru-shinem vzepjal se světlý
oblouk a kolem obou zářil svítící kruh.
Pak
něco zazářilo z nejvyšších výšin. Tu se blížila stále víc k Synu Člověka
světlá postava Ježíše, Syna Božího. Jeho tvář plála nevyslovitelnou láskou Ruce
se vzpínaly vstříc Synu Člověka. Žehlo na nich znamení hřebů. Tak se setkaly
ruce Syna Božího se Synem Člověka. Jeho síla a světlo pronikaly jím
v kroužícím kruhu a Ježíš pravil:
„Otče,
já mu předávám svůj úřad, který jsi mi uložil Tvým Svatým jménem!“
Zvonivě
a šumivě zpívalo světlo v této hodině na zemi. Marii a Abd-ru-shina
pozvedlo do síly jejich Otce. Nad přírodou vznášela se Svatá zbožnost. Tak,
jakoby svět byl účasten přemocné, pravěčné, tvořící Vůle Pána, který ve své
nezměrné, velké lásce chce lidskému duchu ještě jednou pomoci.
Lidský
duch! On byl jediný ve stvoření, který cítil jen málo, nebo docela nic. Jásot
však naplnil přírodu, říši bytostných a říši duchů, neboť oni cítili sílu která
do nich plamenně bila z Vůle Boží. Nejdříve začalo ostré třídění. Lucifer
byl spoután a nad zemí plálo zářivé světlo. Síla Vyslance Božího začala svým
zářením podporovat čisté záchvěvy. Mnoho duchů počalo se probouzet.
Nyní
přišel také čas, v němž pomáhající duchové mohli nezkaleně vysílat své
paprsky k lidským duchům, kteří jim již svou touhou a svým chtěním
vycházeli vstříc. Dorozumívali se s nimi mnohými způsoby. Slovem i písmem
bylo zvěstováno to, co mělo duchy probudit.
Šlo
to celým světem jako výkřik. Touha po pravdě, po světle, osvícení. Všichni
chtěli za každou cenu rozšiřovat světlo. Avšak, kdo to dovedl? Lidé se
napátrali až do unavení. Nemocní a plni touhy často se převalovali na loži. Jak
byl ten život prázdný! Ale vzdor vší námaze nacházeli vždy jen malou část. Vždy
jen zrnéčko ve velké záplavě mořského písku byla pravda. Všechno ostatní klam.
Oni si však namlouvali, že všechno, co si vymyslili, je pravda. V této
domýšlivosti postavili se proti všemu, co se k nim nechtělo připojit a
stali se nepřáteli toho, který jedině na světě nesl v sobě Pravdu Boží.
Pán byl na zemi, rozsel své světlo a dal lidem Svaté Slovo!
Ale
pozemští lidé nechtěli poznávat. Bránili se vší nízkostí k zemi
připoutaného rozumu, jako proti nepříteli. Vždyť za nimi stálo a popouzelo
temno, jemuž naslouchali. A tak Syn Člověka prožil mnoho bolesti, jmenovitě
proto, že mnozí z povolaných vůbec nechtěli procitnout ze svých
hrubohmotných omezení a mnozí z nich nejen že zcela selhali, ale úplně
obetkáni pozemskou ješitností, ještě trnitou cestu Vyslance Božího po
přechodném poznání ztěžovali, ztrpčovali a snažili se pomluvami znemožnit.
Neochvějně
však putoval Syn Člověka jako živoucí Vůle Boží v Abd-du-shinovi, světem a
mnozí duchové se otevřeli váhavě, konečně a pomalu Svatému Světlu. Na obzoru
vynořil se zářící kříž, živoucí Kříž Pravdy, ve svém všemocném světle. Ale jen
málo lidí mohlo tento kříž vidět, právě tak, jako kdysi, když se objevil nad
zemí za doby pozemského života Ježíšova.
Ale
jeho síla se tentokráte učinila pronikavě citelnou. Lidé se modlili pod tlakem,
utíkali do kostelů, do přírody, do opojných pozemských radostí. Nikde však
nenacházeli pokoje, útěchy ani vnitřního míru. Tak byl připravován čas, ve
kterém Vůle Boží má předstoupiti před lidmi s požadavkem.
Lidským
duchům zjevil se mocný anděl. Přiveden ohněm blesku, byl v bílém hávu
opásán zlatým pásem. Jeho nohy byly jako hořící kov ozářený barvou modře
svítícího tyrkysu. Síla jeho záření, která přinášela záchvěvy z nejvyšších
výšin, byla překvapující. Hlas podobal se hřmění mocného vodopádu. Mluvil a
jeho hlas pronikal jako znění zvonů a otřásal nejhlubšími hlubinami nitra
lidského ducha. Pravil:
„Slyš,
lidský duchu, já jsem posel Boží. Má ti být oznámeno, že jeho světlo svítí na
zemi. Byl jsi volán a máš se nyní probudit. Viz, přišel čas zaslíbeného Syna
Člověka. On jest zde. Připravujte se. Již se snáší kruh ducha nad vámi, abyste
se opět našli. Dostane se vám ze světla velkého vedení. Otevřete široce své
duše, aby jeho Svatá Síla k vám mohla.“
Těm
lidem, kteří cítili v sobě volání, začínalo veliké prožívání, neboť pozemsky
nemohli vidět anděla zvěstování, jejich duše byly probuzeny, stály před branou
poznání. Tu i tam uzavírali malé kroužky, které hledaly vůli Boží.
Tak
přišel čas, že lidští duchové, kteří byli až do této hodiny podrobeny změnám
pozemského bytí a duchovního vývoje, byli v tomto životě opět spojeni
s Božským paprskem, jejichž Svatá Síla je po tisíciletí bytí a změn
putování doprovázela. Měli se zvolna probouzet z hlubokého spánku
zapomenutí. Ze spánku zapomenutí, který je pro vývoj ducha zrovna tak nutný, jako
plné bdění v okamžiku dotknutí se s Božským paprskem. Neboť
v nevědomém putování zákonitými důsledky dřívějších vin, dozrává duch ve
hmotnosti rychle předem předurčenému vývoji.
V té
dlouhé době, která míjela od vraždy Syna Božího nad hmotností, probíjeli se
lidští duchové životem v hořkém boji. Na nich všech zůstali viset těžké
strusky, které v hlubokých bolestech z nich odstraňovalo utrpení ze
zvratného působení. Uvolněni byli ti, kteří usilovali ke světlu. Ti však, kteří
nechtěli vidět světlo života, ztrnuli, zahořkli a uzavřeli se. Tak byly dvě
ženy, jejichž touha po světle procitla stejným způsobem v jednom městě
v německé zemi. Vnímaly volání Anděla a od té hodiny touha více neutuchala
v jejich srdcích. Společně hledaly záři kříže, pobyt Vůle Boží, který
podle zvěstování anděla byl na zemi. Síla jejich čistého chtění a modlitby
otevřely je pro paprsky, které ozařovaly již celou zemi. Tímto způsobem přijaly
vysoké Poselství od Pána. Byly v duchu vedeny na Horu, nad jejímž světlem
zaplavenou výšinou stál zářící kříž ve Svatém lesku, který jim anděl Páně při
zvěstování ukázal.
V duchu
směly proputovat líbezný, sluncem prozářený svět, naplněný vůní drsných
horských luk a šumících lesů. Hora sama leskla se ve světle slunce jako
nejčistší sklo a nad ní se vznášela světlá holubice. Zvolna byly obě ženy
vedeny do živého ducha, který v nich probouzel společné vzpomínky ze
zašlých dob a dalekých zemí. Stupeň po stupni, láskou a péčí chráněny
neviditelnými silami putovaly nad světy, které jim byly cizí. Směly vidět jasné
čisté duchy, kteří je v lásce vedli krok za krokem. Zjevovali se jim lidé,
stavby a krajiny z dávno zapadlých tisíciletí. Cizí kroky, cizí staré
znaky moudrosti a cizí jazyky se vynořovaly. Zvlášť nápadný byl však obraz muže
z dalekého, dávno zapomenutého pokolení. Cizí a krásný, sluncem zahnědlý,
se zlatě zářícíma očima, vyvstal obraz tajemného knížete Abd-ru-shina
v jejich duchu. Nad ním vznášela se ve světle Boží Svatá Holubice.
A
světlý kníže pronášel slova, která se oběma zdála tak nepochopitelně cizí a
přece tak známá, která je vedla do ducha Pravdy. Jedné z nich dal klíč do
ruky. Svítil zlatem a otevíral jí schopnost číst knihu života ve stvoření.
Druhé však ukázal nekonečně se jevící báň nebes, v níž nesčetná pestrá
souhvězdí v bílém, světelném oblouku ovlivňovala dějiny lidstva.
Jedna
z těch dvou pozemských žen byla Ismaniela. Dostalo se jí milosti, že směla
otevřít knihu života ve stvoření a číst v ní. Její cesty zkřížil znalec
hvězd. Ze světelných drah hvězd zvěděl příchodu vznešeného Božího
Vyslance a našel již místo, na kterém tento sídlil. Až podivné byly často
pocity obou žen, které, stojíce ve středu pozemského střízlivého života
dvacátého století, směly prožívat tak velké věci.
Ovšem
že nemohly o tom mluvit s lidmi, kteří by jim byli vůbec nerozuměli, ale
muže, který se vyznal ve hvězdách, mohly se zeptat. A on je přivedl
k Abd-ru-shinovi.
Ve
velkém napětí síly šly obě ženy touto cestou. V tiché vilové čtvrti
otevřela se nehlučně branka a vpustila je obě do zahrady. Kolem žen rozložila
se světlá zář, jakoby kráčely v jasných slunečních paprscích. U dveří domu
stály dvě jasné, průhledné postavy, tiše, slavnostně a vážně. Kopí byla opřena
o zem, velké štíty v rukou a na hlavě třpytivou helmu s křížem.
Ženy
si vzpomněly, že takové svítící obry již někde musely vidět před dávnou a
dávnou dobou. Chápavě se na sebe podívaly, mluvit nemohly. Dveře se otevřely a
světlí strážcové je nechali projít bez pohnutí. Tiše stáli jako sochy ze
světla. Když se dveře elegantního a přece pohodlně zařízeného bytu otevřely,
obklopil je opět proud oné hřejivé oživující síly. Pak vstoupily do jasného,
slunečním paprskem prozářeného pokoje a stály zcela nepřipraveně vstříc muži,
kterého přišly navštívit.
Byla
to přestávka jen krátkého vydechnutí, než příchozí pronesly svůj pozdrav, a
přece se v ní odehrála veliká událost, o které obě ženy sotva něco tušily.
Jen rády by se byly podívaly do dobrotivých usměvavých očí, a přece jejich
zářivé světlo je nutilo, že svoje sklopily. Jak rádi by byli jejich duchové,
pociťující vysokou sílu této hodiny, klesli Vyslanci Světla k nohám.
Přemocný
byl dojem, který vycházel z klidně přátelského muže, jak tu
v moderním odění stál prostě a samozřejmě před nimi. Ani nevěděly, co
povídaly, cítily jen radost ze shledání. Neboť před nimi stál Abd-ru-shin, jak
ho často vídaly v duchu. Prozářen světlem, Svatou Holubici nad ním a
živoucím křížem Pravdy, jímž jest sám. U něho stála Maria, vznešená světlá
paní, která je vedla k pohodlným sedadlům, do nichž usedly proti dvojici.
Abd-ru-shin
mluvil povzbuzující slova, zatím co ony tiše naslouchaly a daly na sebe působit
jeho zářivou silou. A v jedné z obou žen vynořil se tón jednoho hlasu
z dálky, ze starých dávných dob:
„My
se opět shledáme!“
Před
jejíma očima vznášel se kruh a v něm svítící Holubice. A tak se uvolnily
jejich jazyky, mluvily k Pánovi, že ho očekávaly a znaly již odedávna a
nyní přece nevědomě před ním stály prázdné a chudé, jen plné touhy. Pán dal jim
několika málo slovy naplnění života a zaslíbení Světla.
Řekl
jim, že zářící hrad, který viděly, jest světlý domov, který obývá a že přináší
lidstvu Světlo z nejvyšších výšin, aby nemuselo zahynout. Mluvil o své
Hoře, kterou mu Bůh vykázal, aby dokonal své dílo ve stvoření a dovolil jim,
aby Svatou Horu navštívily.
Společně
nastoupily obě ženy na zpáteční cestu. Byly tak naplněny tím, co prožily, že
ani nevěděly, jak se dostaly domů. Ruka Syna Člověka spočívala nad nimi a
k nim se přidružilo světlé, vysoké vědění. Paprsek světla se v tentýž
čas dotkl ještě i jiných duchů. Blažení, naplněni velikým prožitím, živoucího
slova přimkli se k sobě, aby si všechno sdělovali.
Jak
dobře si rozuměli lidé, kteří svým druhem a životním názorem byli si tak
vzdáleni, našli stejně společnou pásku a stáli si blíž, než staří, dlouholetí
přátelé. Síla Slova je spojila, prozářila, osvítila, omladila je a ozdravěla.
Plni jásotu a síly chtěli v paprsku tohoto Svatého živoucího Světla začít
nový život. Chtěli být novými, aby se stali tím, co Vůle Boží od nových lidí
v tisícileté říši požaduje. Chtěli předběhnout všechny lidi, aby jim
pomohli a jásavě jim mohli zvěstovat, že přišlo Světlo, aby je vysvobodilo.
Každý
z těchto lidských duchů byl rozechvěn a požadující paprsek Světla vnikl
jim až do nejhlubších hlubin. Ženy kráčely napřed, ale mužové je následovali
z větší části. Světlí, chvějící se kruh se kruh začal žhnout láskou a
svítit kolem Božího Vyslance. Věčné nitky se napínaly, přicházeli
z tisíciletí sem a pojily se v nový svazek. Vzletně, až žhavě
nastoupily blažené paprsky, které kdysi byly spojeny na ostrově Patmos, cestou
na Horu Sion.
„Zuj
obuv svou, posvátná je půda, na které stojíš!“
Rozechvěním
pronikl hlas ducha plameny, které se našly, aby se přiblížily ke svému Pánu.
Tiše padaly bílé vločky na vysoké zdi sněhu, který jemný, hvízdající vítr metl
jako prach do očí. Jako za hustými záclonami doznívaly v dálce zvonky
saní, které opět sjížděly dolů.
Ženy
zahalené v kožichy stály a čekaly na okamžik, až budou zavolány do malého,
dřevěného domku. Teplo je obklopovalo na chodbě, současně s přátelským
pozdravem dobrotivé paní domu. Byly obklopeny tichým, příjemným pohodlím.
Byly
však tak uchváceny hlasem ducha, že ani nevěděly, co se pozemsky kolem nich
dělo. Cítily sílu mocného záření kolem sebe a slyšely hlasy jen jako
z dálky. Jejich jména byla vyvolána, měly se shromáždit aby spořádaně
přešly do Pánova domu. Několik minut čekání skrývalo v sobě věčnosti
života.
Ismaniela
stála po boku svého chotě. Její duch byl vzdálen, ponořen do bílého třpytného
světla. Modlila se. V jednom z jí z dosud neznámých mužů před
sebou viděla náhle a jasně a zřetelně jeho svítícího ducha v oděvu
egyptského knížete. Jeho hlas zněl jí tak známě, že by ho byla téměř oslovila
tehdejším jménem: „Ebranit!“ Ale její rozum nebyl ještě dostatečně spojen
s citovým mozkem a proto její ústa nedovolila tak rychle zformovat
toto jméno.
Zářivě
stál tento muž, někdejší přítel Abd-du-shinův před Ismanielou. Jeho přítomnost
působila zvláštním způsobem. Všechno, co nepokojně a nejasně zachvívalo nově
příchozími hosty, se utišilo. Tento muž svým zjevem stál a naléval slunce do
jejich duší, jasnost, klid a jistotu jejich chtění. On byl pevnou oporou pro
nováčky, kteří k němu s důvěrou vzhlíželi, zvlášť mužové.
Pak
tu byl ještě jeden takový plavovlasý obr v pokoji. Po jeho boku jemňoučká,
bledá paní, jejíž velké oči zářily duchovním pohnutím jako hluboká, hedvábná,
zelenošedá jezírka. Plavý byl její vlas a Ismaniela vzpomínala, žen ve světlé
říši Thyatiry. Její ústa mimovolně formovala jméno „Maria“, což ji neviděla
putovat po silnici k Bethanii s Lazarem a Ježíšem, Synem Božím? A
tato žena opět nesla pozemské jméno Maria.
Letem
přešly tyto obrazy citu. Její choť stál před ní zamyšlen. Ještě bojovala moc
jeho vůle se silou jeho rozumu a on slyšel jako skrze závoj hlas svého ducha, ,
který mu napomínavě vryl do paměti posvátná slova:
„Nic
ti nepomůže vzpírat se Vůli tvého Boha, neboť ty jsi můj!“
Tu
se otevřely dveře tiše a k domu kráčel pohromadě zástup lidí, který
skrýval spásu světa. U brány stála vysoká, duchovní světlá paní – Gertrude – strážkyně
brány. Daleko hledící světlemodré oči pronikaly dušemi. Skryti, a přece až do
hloubky prohlédnuti, cítili se lidé tímto pohledem. Svítící štít stál
duchovně po jejím boku a jiskřící přilba kryla hlavu duchovního vůdce nad ní.
Na jejím oděvu zazářil zlatý, světlý kříž. Nad ní slyšeli duchovně slyšící
znění zpěvu:
„Kdo
se bojí hrotu tohoto kopí, nekráčej ohněm!“
Když
Ismaniela vstoupila do domu, kde ani netroufala si klást své nohy na podlahu,
zněly tam podivuhodné nápěvy. Posvátná hudba plná vážné Svaté Síly. Vůně mnoha
lilií mísila se se světlým dechem horského sněhu a s vlahou teplou vůní
vosku z bílých svící. Chvějivě padal jejich lesk na pološeru chodby,
naplněné zástupem lidí. Bylo to jako by se malý prostor rozšířil, obsáhl všechny
ty, kteří se v pokoře přiblížili a mnohem více. Byly tu světlé vlny
blažených, snažících se duchů, kteří toužili přiblížit se ke svému Pánu.
Ismaniela je víc cítila, než viděla. Svět se někam propadl.
Bílým
šatem byla oděna nějaká sestra s nějakou známou tváří před Ismanielou a
vzhlížela k ní vzhůru.
„Nano,
ty jsi přede mnou našla Pána,“ pravil duch Ismaniely k této ženě. A její
pozemské oči přejely přes zjev prosté, sympatické sestry, jako přes starou
dávnou známost. Cítila k ní nevýslovnou důvěru.
A
tak slyšela, jak stráž brány volá její jméno i jméno jejího chotě. Její
přítelkyně kráčela těsně před ní již světlou branou, která se otevřela, aby
přijala ty, kteří jsou dobré vůle. Hudba šuměla kdesi nahoře podivuhodnými
tóny. Co z toho viděno bylo pozemsky a co duchovně? Všechno zářilo jasem.
Svaté
ticho naplnilo místnost, která se zdála šířit nekonečně do výšek a dálek. Bylo
to takové ticho, že bylo možno slyšet plápolání paprsků světla, a tichý dech
sladce vonících růží. Zuřivě bíle plál stůl Páně, na němž v jiskřícím
lesku stál věnec rudého vína, kolem Svaté svítící nádoby světla.
Tato
byla korunována křížem. Stůl byl jak zasypán rudými růžemi urovnanými povolanou
ženskou rukou. A na vlnách tónů a svého živoucího Světla blížil se Syn Člověka,
aby pozval lidské duchy k Svaté hostině, aby jim dal živoucího chleba a
obnovil posvátnou smlouvu.
Hlas
Pána zněl vesmírem! Neboť co on mluvil, bylo Svaté splnění. Vesmír nesl jeho
slovo v sobě a působil jím v okamžiku chtění, neboť on sám je Vůle
Boží, tělem učiněný Duch Svatý!
Po
jeho boku seděla Maria v černém plášti. Syn Člověka měl fialový, světlá
plášť se zlatými liliemi a zářivým křížem. Jeho oděv byl bílý, z jeho
pozemské schrány proudily paprsky světelného kříže živoucí Pravdy. Jeho hlava
zdála se býti bílá jako sníh a jeho oči jako sálající plameny ohňů. Ve své
pravici držel sedm hvězd a z jeho úst se blýskalo jako ostrý meč. Tvář zářila
jako jasné slunce.
Po
druhé straně Pána stála dívka. Oslnivě bíle svítil šat jejího ducha, který
formálně ji zahaloval. Její tvářička zářila šťastnou radostí a zlatý kříž
prozařoval její hruď. Když oči Ismaniely spatřily toto mladé děvče, uchvátil ji
pocit, jako bolest a radost, chvění její duše přeneslo se na tělo a horká vlna
do ní vstoupila.
Tiše
pohroužila se do sebe a její myšlenky hledaly, kde to dítě již měla vidět.
Mohla to být jen tato, jiné na světě nebylo. Bylo to v nějakém jiném
světě? A tu jméno protrhlo závoj pátravých vzpomínek. A s ním vynořil se
ještě zářivější obraz nahoře na Patmos: Irmingard!
Paprsky
poznání šlehly duchem Ismaniely. V tom ji zasáhl zvoucí hlas Syna Člověka:
„Věříš
v Boha, vládce všech světů, jehož silou jsi vznikl a trváš? Chceš jemu
náležet a jemu sloužit v proměnách svého bytí?
Pevné
„ano“ zaznělo prostorem.
Kolem
stupňů Parsifalova trůnu pozvedly se jasně plameny. Svaté proudy tekly dolů
z lásky Boha Otce skrze něj a k ní. Hluboce rozechvělé děti klečely
před svatým grálem na Hoře Sion a zaslibovaly se znovu svému Pánu a Bohu. A Syn
Člověka je zpečetil Světlu. Síla Ducha Svatého vzešla nad nimi a naplnila je.
Ismaniela
pozvedla oči a pohlédla do zlatě světlých očí Syna Člověka. Bylo jí, jakoby ji
prozářil tímto proudem světla a prosvítil ji i nejtajnější záhyby její duše.
Byla spojena se světlem a kříž stál zářivě před její duchem jako ve věčnosti.
S hukotem
hnala se bouře kolem Hory a svatého domu. Syn Člověka zavolal Merkura a jeho
obrovská moc naplnila dům. Prostora stála pod ledovým tlakem. Bylo to, jakoby
se chvěla země a tiché zachvění probíhalo mezi lidmi. Pán zavolal bytostné.
Jeho volání znělo vesmírem, a oni ho všichni slyšeli.
Na
svých ledových paprscích přiblížil se Merkur k zemi a kolem svatého domu
shromáždili se všichni poslové živlů. Bílí ořové hnali se záplavou mraků jemnou
a světlou. Halící vločky zmizely a jemné mlhy stoupaly vzhůru.
Svatá
Hora, na kterou přišla tak vysoká síla Světla, byla ještě zahalena před zraky
lidí, ale vzduch byl tichý a jasný.
V tom
spatřila Ismaniela Jana Křtitele za jednou paní, ke které Syn Člověka
v duchu pravil:
„Neboj
se, Já jsem první a poslední život. Já jsem život od věků do věků a mám klíč
pekla a smrti. Piš co jsi viděl a co se má stát. Tajemství sedmi hvězd, které
jsi viděl v mé pravici a sedm zlatých svícnů. Sedm hvězd jsou andělé sedmi
obcí a sedm svícnů, které jsi viděl, jest sedm obcí!“
Čtyři
archandělé stáli kolem Syna Člověka. Do místnosti svítili jako sklo a jejich
barvy proudily přes stůl Páně. Sluneční paprsek prolomil mraky, když Král
Svatého Grálu podával k nové smlouvě hostinu svým věrným. Jejich duchové
byli všichni ve světle v tuto hodinu. A tak se naplnila síla živoucího
Boha.
Zvolna
odpadly vlny svatého proudu světla, tiše dozněla hudba, odlétly vůně a zhasla
světla. Ze Svaté Hory odešli návštěvníci, kteří naplněni velkým prožitím museli
svá šťastná srdce teprve zvolna zvykat na záchvěvy pozemského života. Ale vzali
sebou silnou svatou ochranu, sílu, kterou ještě nepochopili v celé její
velikosti, ale kterou cítili. Každému z nich byl přidán světlý vůdce a
brána k světlu byla otevřena.
Mnoho
nitek temných spojení zaschlo. Jasně, čistě a světle zachvívali se ve zlatých
tkaninách světla, které jejich vůdcové střežili bdělým okem. Znovuzrozeni,
obdarováni silou ke vzestupu odcházeli od stolu Páně a nad jejich duchy stálo
Slovo Ježíšovo:
„Buďte
jako děti!“
Hlas
Syna Člověka zněl výstražně v duchu Ismaniely!
„Udržuj
krb svých myšlenek čistý!“
Bylo
jí, jakoby světlá stezka, na kterou postavila nohy, najednou stála velmi
hrozivě a s požadováním před ní. Se získaným poznáním Syna Člověka nebylo
ještě vykonáno všechno a bylo třeba vystoupit po světlé stezce s jásotem a
beze spěchu. Krok za krokem, kus za kusem a kámen za kamenem musely být
překonány.
Proč
stál Syn Člověka v lesku svého Božského, zářícího světla náhle před ní
s takovým požadavkem. Až dosud vždy jen dával z plných, bohatě
proudících rukou. Současně však stála také bez pomoci před otázkou, jak si má
přijatou hojnost udržet a zpracovat. Neproudilo bohatství kolem ní nevyužito?
Protože ho mohla zadržet a využít? Vždyť nevěděla jak to má dělat!
„I
to tě Pán naučí.“ Tak pravil jasně a zřetelně hlas v jejím nitru.
„Důvěřuj
jen a snaž se Slovo Páně také správně pochopit!“ Opět bylo jí, jakoby za těmi
lehkými, utěšujícími slovy stálo závažné Božské napomenutí.
„Správně
pochopit Svaté Slovo! Pro každého lidského ducha z Ephesu to znamená život
nebo smrt!“
„Jste
Světlu zpečetěni!“ Slyšela opět znít hlas Syna Člověka a v duchu cítila
jeho jemné prsty, jak na čelo znamení kříže.
„Čistotou
této vody dávám ti znamení kříže, to znamení mého Otce, tvého Boha a Pána,
který tě činí jeho vlastnictvím a zavazuje Světlu!“
Přivřela
oči při síle těchto slov, které v jejím duchu neuhasitelně zněly po
tisíciletí a byly znovu darovány pro tuto pouť ve hmotném, vědomém bytí.
Duchovní
oko Ismaniely bylo otevřeno. Síla Světla ji vedla. Jak jinak viděla tak mnohé lidi
a události, zcela jinak, než jak se jí jevily před tím. Touhyplně pospíchal
její duch ke Svaté Hoře. Tam stála duchovně v kruhu několika povolaných,
k nimž Syn Člověka mluvil. A přece byla v Pánově hlasu tichá bolest,
jako by při svých slovech současně myslel:
„Kdy
pochopí lidé Božské? Nikdy, neboť to nedovedou. Kdy však budou tak daleko, aby
učinili onen velký krok, který je zcela postaví do mého světla?“
Kolem
Hory zněl šepot. Jiskřivě vysílaly hvězdy své paprsky dolů na světlé hlavy
Marie a Abd-ru-shina a kolem měsíce se rozložil mlživý kruh světla
v duhových barvách.
„Pane,
my jsme zde,“ šeptalo tisíce bytostných hlasů. „My Tě slyšíme, my Ti sloužíme,
my se nemusíme teprve učit jako lidští duchové, nýbrž my jsme připraveni! Nás
nemusíš nejprve narovnávat, my jsme bdělí ve tvém světle a osvobozeni od tlaku,
který nám lidé způsobili. Děkujeme Ti, Pane!“
Tak
přinesli bytostní Synu Člověka novoroční pozdrav.------------
Jaro
vtáhlo do kraje. Stále více stoupala v Ismaniele touha po Svaté Hoře. Až
přišlo volání shora. Pán zavolal a všechny pozemské možnosti se naskytly
k nastoupení cesty. I své dítě směla Ismaniela vzíti s sebou.
Májové
slunce zářilo na Hoře a tak jako příroda radovali se i lidé, které Pán
povolal, aby poupata svých duchů mohli otevřít světlu k rychlejšímu
rozkvětu, neboť čas naléhal a povolaní museli zrát pro splnění.
Ismaniele
nadešly zářivé dny štěstí. Veliké dojmy, které její duch na Svaté Hoře dnem i
nocí přijímal, byly tak mocné, jako zázračné a závažné, že je ani nebyla
všechny sto vědomě přijmouti. Byla by musela ve dne v noci psát a vyprávět
a nikdy by to neobsáhla, neboť prožívání a pozorování valilo se
v nepopsatelné hojnosti.
Ale
jen zvolna byly jedny dveře za druhými otvírány k uvědomění. V této
době směla Ismaniela žít v nejbližší blízkosti Pána a každé z jeho
dobrotivých slov přinášelo jí opět novou sílu a pomoc. Byla jako obklopena
pomáhajícími, vedoucími proudy světla.
V pohnuté
lásce a péči pomáhaly všechny dobré ženy jak mohly. Vděčně to pociťovala, ale
často byla velmi daleko ve svých myšlenkách i v duchu. To bylo pro její
okolí i někdy velmi těžké.
Často
vydali se povolaní na dlouhé cesty skrze lesy, v nichž Ismaniela a její
přítelkyně prožily mnoho zajímavých věcí. Celý svět horský a lesní zdál se žít.
Byl naplněn živoucími bytostmi, které nemohli se ani dočkat toho, aby se
povolaným lidským duchům projevily a učinily srozumitelnými. Bylo cítit jejich
radost, že konečně po tak dlouhé době duchovního spánku mělo se opět podařit,
aby se bytostné mohlo projevit lidskému duchu.
Každou
hodinu rozvíjely se stále více vedoucí pomáhající síly. Povolaní uvolňovali svá
ztrnulá těla. Teprve nyní cítila, jak i tato těla se stala zkřivením ve vší
dokonalosti a zákonitosti neživými. Všechno, co si lidský duch vymyslel
v duchovních a tělesných cvičeních, Syn Člověka zavrhl.
„Buďte
přirození!“
Bylo
slovo, které jim dal a ve kterém bylo všechno obsaženo. Lidem však bylo těžko
tomu porozumět. Neboť již více nevěděli, co je přirozené ve smyslu Božích
zákonů. Lidský život by sotva stačil, aby nynějšího člověka správně narovnal a
postavil přirozeně do opravdové Vůle Boží.
A
Pán je učil, aby opět byli nejprve přirození, neřekl jim:
„Čiňte
toto a zanechte onoho!“ Oni by takovým způsobem všechno dělali, ale nic by živě
nepochopili.
Nechal
je proto často jít jejich falešnými cestami, nechal je klopýtat a pak jim dal
náhle pokyn, který je zachránil právě ještě před pádem. Pak se velmi zalekli a
pochopili nebezpečí, které bylo za nimi. To všechno skýtalo zprvu jen malé
rány, na kterých se však mohli tak mnoho naučit, že by těch velkých vůbec
nepotřebovali. Pán viděl své duchy, kteří se od věčnosti věrně namáhali a proto
jim často odpouštěl a laskavě jim pomáhal.
Oni
však viděli mnohé chyby opět příliš ostře, když to nebyly jejich vlastní a
vytvořili si tak překážky a zbytečné bolesti. Pán viděl všechno, Maria je
prohlédla jediným pohledem.
Lidé
se však neznali.
„Poznej
sama sebe!“ požaduje Bůh od lidí a Syn Člověka je učil, aby se sami poznali.
Na
světelných paprscích sestupovaly svítící postavy dolů a šeptaly mezi sebou plni
horlivosti a radosti:
„Den
Svaté Holubice je zde!“
Byl
to předvečer. Z východu táhly sem velké duchovní zástupy. Bílí ořové
Ismánů cválali nad lukami a výšinami jako kdysi pouští písku. Seskupili se
v kruhu kolem domu a drželi tichou stráž, aby blízkost nějakého rušitele
nevadila Pánu ve Svaté přípravě. Přinesli klid svého míru a obetkali ve
svém věrném chtění celý jeho dům. Radoval se, když viděl jejich příchod. Nikdy
nechyběli v hodině nejvyššího duchovního spojení. Lidé se připravovali na
Svatou Slavnost, o které jim Pán pravil:
„Je
to den Svaté Holubice, ve které se láska Boží vlévá do stvoření. Přináší vám
život a sílu. Otevřete daleko své duše a využijte každého okamžiku. Kdo mne
slyší, ten stojí v soudu, a můj hlas proniká nejhlubšími hutnostmi
hmotnosti. Já jsem svázal Lucifera, aby byl zlu učiněn konec. Buďte bdělí,
neboť vás zavolám ke žním, když to nebudete očekávat.
Pomozte
mi třídit čisté od nečistého, aby prudké bouře nevnesly hluché hlasy do čistých
polí. Otevřete se mé lásce, dejte místo mé přítomnosti, aby jako očisťující
oheň projela všemi dušemi a osvítila je. Vězte, že vás miluji jen pro vaše
dobré chtění, i když vás temnoty těžce zatěžují. Avšak moje láska není vašeho
druhu, neboť je z Boha, je z Otce, je Svatá. Proto jí nebudete
rozumět.
Ale
radujte se a snažte se učinit jí hodnými, tím jste vykonali dost.
Tak
mluvil Pán k duchům, kteří se směli připravovat, aby přijali povolání
k přípravě pro službu Grálu na zemi.
Vůně
lilií vanula nad Svatou Horou! Blažené štěstí zalilo časného rána všechny
zbožné. Světlé zástupy navily růžových řetězů kolem domu. A opět objala vůně
květin a jemná vláha, a zlatá zář lesklých svící pobožné duše do svého
prostoru. Bylo v nich tak tiše, úplně prostě. Blaženost připravila lidi, kteří
vystoupili na nejvyšší bod, když Syn Člověka k nim mluvil. Jak šel jeho
hlas k srdcím. Hluboko do duší vnikl jejich tón a otřásl jimi.
Každé
z jeho slov byl život. Byla to setba, která v připravené půdě vzešla
v nádherné plody. Nejen pro lidi, kteří zde naslouchali a vpíjeli do sebe
proud živé vody a nevěděli a nechápali, co přijímali, neboť život je nekonečně
více, než si člověk dovede představit.
Každé
slovo se zachvívalo v Božských zákonech, zasahovalo do proudu Božského
paprsku, které řídilo. A na letících, zákonitých vlnách slova blížili se
vůdcové povolaných, nových služebníků kříže na zemi. Jeden po druhém
přistupovali ke stolu Páně, kladli své prsty na kříž zlaté nádoby a říkali
hlasitě plni zbožnosti:
„Slibuji,
že budu sloužit jen Světlu. Čistě jako vody svěžího pramene, pevně jako tvrdost
nejlepší ocele a ostře jako špička meče. Chci stát proti temnu se vší svou
silou, v myšlení a jednání.“
Ismaniela
viděla jen zlaté, světlé oči Syna Člověka, které v jejím duchu žehly jako
plameny. Bylo jí v tomto okamžiku, jakoby ona sama byla jen čistým,
šlehajícím plamenem, který stále víc a víc rostl, až se ve své špičce slil
s mocně zářícím sloupem světla, který nesl hlavu zářícího ducha.
Stála
před obrovskými stupni světla, hledíc do moře bílého světla, viděla jen oko,
které plné lásky, ale pronikavě stálo nad vším stvořeným i později stvořeným.
Vytvořily se proudy a světelné stupně, po nichž jemné postavy stékaly dolů až
do svatyně. Prakrálovna Elisabeth skláněla se v růžovém světle
k svému Synovi. V rukou nesla svítící kruh, který položila u jeho
nohou. Všem povolaným duchům bylo jako by zvláštní, že se jich zmocnila síla
tohoto svítícího kruhu s nevyslovitelnou mocí.
Nevěděli,
co to je a co od nich chce tento zářivý kruh, na němž se třpytily vzácné broušené
kameny, jako zlaté topasy. On vlil do jejich touhy sílu, on vzbudil věrnost nad
prostor a čas, on posílil vůli k ohni Božímu, který stravuje a spálí
všechno falešné. Byl jako planoucí kruh z plamenného, zlatého světla,
čistý, živý a vzplál se se zalíbením a s dosud nepochopitelným předurčením do
duchů povolaných.
Povolaní
dostali se po této slavnosti do silného, vysokého napětí, které je opět
přivedlo o velký kus cesty dále v jejich vývoji. Velmi často cítili mocnou
sílu, která jako jemné nitky paprsků se shora na ně působila.
Kdyby
se byl Syn Člověka nevtělil do hrubohmotného těla, nebyly by to jemné a přece
mocné paprsky z prasvětla mohly zakotviti ve hmotnosti. Akt vysvobození
hynoucího lidstva z nejhlubší hutnosti byl by nemožností. Lucifer je cele
podrobil moci rozumu. V poslední hodině ještě přišla záchrana
z Božího milosrdenství. Maria, láska Páně, vysílala sílu své léčivé
pomocné lásky na všechny, každá z jejich rad zasáhla jádro zla a
obsahovala pokyn k jeho odstranění.
Zvolna,
jako vším šlo to také mezi povolanými s chápáním laskavých výstrah Marie.
Nebyli již zvyklí stát proti Pravdě a jako takovou ji nezměněnou chápat, proto
se jim zdál druh Mariiných slov cizí. Neocenitelnou hodnotu prostoty a poctivé
otevřenosti v nich museli se naučit nejdříve chápat. Nad tím byli ještě
všichni dlouho znepokojeni. Nechyběla jim vůle, ale schopnost chápat. Vědomě a
často bez úmyslu poskytla jim stráž ochrany a mnohou pomoc, neboť ona se octla
nejblíž pochopení Mariiny vůle.
Ale
oni však ani stráži brány nerozuměli, neboť byla v mnohém vnitřně výš než
oni. Každý začal chápat a zápasit s nějakou slabostí, s falešnou
ctižádostí, ješitností, žárlivostí. Lidské se pohnulo a bylo povzneseno, neboť
mělo být odloženo.
A
tak ve svém štěstí sestupovali nevědomě stále hlouběji do záchvěvů, které byly
víc osobního rázu a vlastně vůbec ani být neměly. To přineslo neklidné vlny do
milujících proudů duchovních pomocníků. Tito varovali a v jejich hlasech
zněla žaloba, avšak co řekli, to vztahoval každý jen na ty ostatní a ne na
sebe. Tu pravil Pán:
„Vidíš
třísky v oku bratra svého, ale břevno v oku svém neznamenáš.“
Zrovna
tak, jako Ježíš mluvil kdysi ke svým učedníkům. Ismanielu to táhlo do nádherné
přírody, která se jí stále víc otevírala. Její hlasy se stávaly jasnější a zřetelnější.
Na čistých, světlých vlnách tekly k ní z dálek zvuky hor a lesa. Byly
plny radosti a vděčnosti z poznání, že jim Bůh poslal pomocníka, který
svět opět osvobodí od tlaku dědičného hříchu. Tak se blížily bytosti, vyslané
ze světla, aby mohly připravovat vše k vznešenému splnění.
Také
manžel Ismaniely obdržel takové pokyny. Na to se dali někteří učedníci cestou a
poddali se vedení jednoho takového ducha. Jejich Pán dal jim k tomu
svolení. A hle, duch je vedl. Často usedli nevědouc, co světlo zamýšlí. Pak se
objevila jasná postava nebo zářivé světlo poblíž jejich skupiny a kynulo, aby
je následovali. Pod jejich šlépějemi začala se země třást a tiše zářit, cítili
to přesně. K jejich hlavám směřoval oblouk se shora, který je spojoval
s vedením.
Tam
kráčeli nádhernou lesní stezkou, která se pak rozšířila a vedla na výšinu. Před
nimi šel stále ve stejném odstupu jejich vůdce. Opřen o hůl se chvílemi
ohlížel, když příliš dlouho prodlévali a kynul jim na cestu. Šel mlčky a přece
to bylo jakoby se s nimi bavil. Síla jeho zvláštního druhu a jeho chtění
formovala se k určitému a jasnému pojmu.
Došli
k potoku, který vůdce přešel napříč, načež v ohybu cesty náhle
zmizel. Teď tu stáli tázavě a dívali se jeden na druhého. Nic nebylo vidět, jen
les vlídně šuměl.
Ismaniela
a její choť začali psát. Opět dávaly šeptající hlasy vedoucí znamení ze světla.
Bylo předčítáno a hledáno. Tu nacházeli všechna daná znamení od bytostních
v průběhu času vybudovaná a zřetelně poznaná. Jak se ostřil zrak pro
přírodu, jak byl každý kámen, každý strom, každé stéblo naplněno vyprávějícím
životem, jak se otevíraly lidem oči nad jemno řečí v přírodě, kterou
nevnímali, ale kterou nejasně jako vzdálenou pohádku cítili.
Tak
se dostali na skálu, která porostlá mechem a korunována malou jedlí stála mezi
třemi vysokými stromy. Nad skalkou však zářil zlatě třpytící se
v duchovním světle kříž Pravdy, obklopen zlatě planoucím, pevně uzavřeným
kruhem světla. Jen několik okamžiků vznášelo se to jako světlé duchovní znamení
nad skalkou a pak zmizelo. Povolaní však věděli, že našli místo na které duch
ukazoval.
„Zde
má být splněno svaté dílo!“
Tolik
věděli určitě všichni. Ale neznali způsob. Krok za krokem, kus za kusem, měli
se nejdříve zdokonalovat v chápání duchovní vůle. Před duchovním zrakem
Ismaniely zazářil světlý kruh, zdobený vzácnými kameny, svítě z hlubin
země. Směla ho již jednou vidět v rukou Prakrálovny a zvěstovala to nyní
ostatním.
Měli
tedy těžké, hutné hmotě odkoupit svítící odměnu ducha, měli si ve věrné práci
ve světle kříže ji vyzískat. Velikost tohoto duchovního zaslíbení si
neuvědomovali, ani ji netušili, ale usilovali proto pozemsky o cíl,
k jehož provedení je duch vedl.
Tak
začala horlivá práce kolem duchem označeného kamene, který měl být pozdvižen.
Zatím, co mužové střídavě vykonávali těžké zemní práce, pomáhaly ženy
v lehčím díle. Stále znovu přicházely napomínavé povzbuzující pokyny od
duchovních pomocníků, kteří práci podporovali. Brzy se zdálo, že kámen
povoluje, ale jeden mocný kořen držel a znemožnil pokrok práce o několik dní.
Žár rostl, hmyz trápil pracující, ale oni s radostném tvoření neustávali.
Důl
byl stále hlubší a práce těžší. V tom přišlo nečekané znamení
z výšin. Kámen byl odstraněn, hluboká jáma vyházena,, malá chodbička vedla
stranou, hlouběji do hory. Tam bylo skryto ve světle ducha místo, v němž
se uzavíral zářící kruh významného splnění.
„Máte
však navštíviti pracoviště znovu, teprve večer, v čas plného měsíce. Pán
půjde s vámi!“
Tak
pravil vedoucí duch.
V podvečerní
hodině shromáždilo k tomu vyvolené účastníky. Nad horou bylo dusno a
v dáli se hrozivě blížila bouře. Tu se stalo, že Ismaniela upadla
v hluboký spánek. Zelené a fialové paprsky nepopsatelné síly přicházely
shůry a naplnily prostor k prasknutí. Všichni vítali mocné napětí
kroužícího chvění nad sebou a v sobě. A Pán pravil:
„Já
jsem připraven!“
Objevili
se mocní andělé v hukotu zvonů, takže se zdálo, jakoby dům kolísal
v prudkosti bouře. Bytostní blížily se k Pánovi, duchovní sestupovali
dolů po světlých paprscích, blížili se k Marii a Irmingard, zapalovali
šlehající plameny na hlavách povolaných a připravovali je k hodině
večerní, kterou jim Pán určil. A Pán pravil vyvoleným:
„Přikročte
ke splnění, pojďte a následujte mne!“
Když
kráčeli zšeřelým vysokým lesem mlčky a v napětí svaté zbožnosti,
předcházel je po cestě zářící kříž Pravdy a vysoko planoucí světla ho
následovala.
Muži
sestoupili do hluboké jámy, jeden po druhém vynesl ještě vzhůru několik lopat,
pak sestoupila dolů Ismaniela. Bouře začaly znovu hučet. Blížily se tři bouře,
z jihu, západu a severu. Srazily se v určitou hodinu nad Svatou
Horou. Z východu však zářilo jasné modré nebe, stříbrně osvětleno zvolna
vystupujícím měsícem, který své rozdělující síly záření vysílal proti mračnům.
Mezi
lidmi bylo ticho, jen krůpěje pleskaly tiše a listí a drobné oblázky padaly do
jámy. Vítr hučel a jasné blesky rozjasňovaly les. Praskající blesk sjel dolů a
valil se přes celé nebe od severu k jihu jako pozdrav Merkurův. Pak bylo
ticho. Ojedinělé blesky jen tu a tam zasvítily.
Světlo
vystupujícího plného měsíce plížilo se přes horu vzhůru, klesalo od špičky
k špičce dolů k lesu, až plný lesk širokých vln tekl přímo na dno
jámy, kde Ismaniela klečela.
Hledala.
Tu
zašumělo něco jako hvizd jemného větru, zašeptlo a zašustilo jako jemný
hedvábný závoj. Vůně růží a lilií se rozšířila. Celé místo bylo potopeno
v růžovém světle. Na tekoucích vlnách duchovních proudů přišla Pramáti
k Synovi a mluvila s ním. Oko Ismaniely vidělo zářící kruh
v rukou Prakrálovny. Blaženě zvolala:
„Zde
je kruh!“
A
Prakrálovna řekla měkkým zvonivým hlasem:
„Buď
pozdraven můj Synu! Věrným chtěním tvých služebníků jest splněno, co tisíce let
předtím bylo Otcem moudře předurčeno. Začátek je nyní spojen
s koncem.
Kladu
opět zářící kruh síly kolem tvé ruky na znamení, že Boží Vůle nyní nově oživující
vstoupila do stvoření. Obrat světů nyní duchovně nastane a bude tvořivě
připravovat, co se musí splnit ve vší hmotnosti. Lidský duch nemá již žádné
svobodné vůle, musí se nyní podrobit Vůli Boží.
Zářící
kruh věrnosti se dnes uzavřel také pozemsky, můj Synu. A toto Svaté místo
splnění je ozářeno světlem svítící koruny, která spočívá na čtyřech sněhobíle
svítících sloupech, jež se tyčí z plamenného kruhu.
Jdi
můj Synu, začni své dílo. Bytostní sklání a přejí tobě a Marii radost a
vítězství. Lidští duchové se musí sehnout, ať chtějí nebo nechtějí, neboť tvá
Vůle se sílou tvého Božského Otce vládne stvořením. Temnota se musí skrýt, v
těžkém boji zničení skončiti a to začátkem obratu světů.“
Nastalo
ticho. Slovo doznělo a Pán se modlil modlitbu díků se svými učedníky.
Cosi
šeptalo nad sférami jemnohmotnosti, cosi šeptalo pod stromem života, pod
stromem světla v prameni pravdy. Takové nitky nepředly přadleny osudu
pozemskému pokolení, jako za času o obratu světů.
„Svatou
nouzi a nejvyšší sílu přináší náš bůh a Pán!“
„Nejčistší
ze strážců vystupují z pramene světla K Božímu Synu dolů do hmoty.“
„Hora,
pohleďte na Horu! Tak začíná svítit na zemi. Již se shromažďuje kruh bojovníků
a v jeho ochranném světle snáší se nyní světlo do tmy. Růže svítí po jeho
boku a poupě lilie se tulí k jeho nohám!“
Tak
si šeptaly vědmy, radostně zněly hlasy plné horlivosti a štěstí.
„Můžeš
ještě obsáhnout hojnost třpytivých nitek, které proudí dolů ze Svatého zřídla.
Jak tlačí, zatím co do hmotnosti země se ještě matou temné nitky v klubka
a obetkávají lidského ducha i rozum.
Bude
to ještě dlouho trvat, než světlé proudy a obrazy k nim dojdou. Pohleď,
stále plamenněji žhne meč, který Pramáti Elisabeth přinesla Synu!“
„A
jeho služebníci! Vidíš jak hoří a svítí jejich věrnost v kruhu.
„Vidíš,
ta jak vysoko plane světlo lásky? Z toho kruhu nemůže nikdy vyrůst nic
falešného.“
„Má
být pevný jako ocel a také ostrý. Jeho světlo čistý jako pramen až ke dnu.
Střež tento kruh Skuldo, a vpleť mu v pravý čas ty nitky, které ho zocelí
v ohni nouze, aby zesílil k nevyšší síle ve službě pro Grál!“
„Pohleď,
jak se bytostní bojovníci řadí, jak ohněm hřmící sekyrou roztínají mraky. Jak
ženou bouře do houfu. Jak volají a probouzí duchy pramenů, kteří dlouho spali,
hluboko v temném klínu země.!“
„Jak
všichni začínají své dílo, když Vůle Boží pozvedá své rámě s kruhem
k zavolání!“
„Svaté
volání je zasáhne a zapálí!“
„A
neustále tkají ta věčně zářící nitky k nám dolů ze světlé síly Boha Otce.
Ještě nikdy nepředly jsme my vědmy lidskému pokolení takové nitky, jako od
hodiny od obratu světů!“
Ještě
jednou však musela Ismaniela podniknout těžkou chůzi do nížin. Proto, že její
bližní sami usilovali ke světlu, mohla také ve svém úzkém kruhu rodiny žít cele
vysokému rozletu svého ducha.
Tu
přišla jedné noci Pramáti Elisabeth k Ismaniele, mluvila o svém Synu.
Ismaniela spatřila ji ve světlé zářící čistotě její postavy a slyšela slova,
která mluvila ke svému Synu. Přinesla mu meč, který Bůh Otec posvětil a jí
předal a přinesla mu zprávu o Vůli Pána.
„Použij
meče v boji proti temnu!“
Takové
bylo její napomenutí a opět mluvila o světlém kruhu, který má být vykonán
v ohni lásky a důvěry. A tak opět vyjít na denní světlo po dlouhé a dlouhé
době.
Síla
kolem Pramáti, byla však již příliš silná pro Ismanielu v pozemském těle.
Nemohla ji proto ještě zcela rozumět a slyšené nemohla také zpracovat. Ale byla
tím celé dny naplněna.
Brzy
následovalo povolání Pána na Svatou Horu pro neurčitou dobu. Její odloučení
bylo lehké. Bylo jí, jakoby spadla tíha s jejích ramen, když měla svůj
domov za zády. Žádný pláč, žádná bolest odloučení nevznikla, jen radost, mocná,
jásavá radost naplnila její duši. Několik dnů před její odjezdem naplnilo
zvláštní štěstí, zvláštní chtění a zvonění ducha Ismaniely. Bylo to
v dopolední hodině, když ji zvuk zvonů zcela naplnil. Viděla Syna Člověka
v zářícím světle, před ním bílý kámen se zlatě světlým slovem, jehož písmo
sice znala, ale nemohla rozluštit.
Meč
zářil jako oheň, v jeho ruce a před ní klečel jeden z nejvyšších
služebníků Svatého Grálu na zemi. Bílý byl jeho šat a perlivě se jiskřilo to,
co mu Pán podával. Nad tímto obrazem skláněla se žehnající Láska Boží, ve
světlém trojúhelníku vznášelo se zářící oko a obraz zlaté váhy svítil
v pozadí, kolísající, zlatý, proniknutý světlem jako v dlouhé budoucnosti.
Vyzvánění letělo a znělo stále víc. Ismaniela viděla do pracovny Pána. Tam se
shromáždil malý kruh přátel, seskupených kolem pána a on mluvil. Přitom plálo
něco nad hlavami povolaných ze světla a jí bylo, jakoby viděla malé, jasné
pestré plameny.
Opět
znělo znění zvonů kolem Ismaniely. Ona sama se viděla náhle v nejvyšších
výšinách. Byla však jako dítě a ležela na zemi ve světlých, zlatých oblačných
dálkách, obklopena bílými vznešenými postavami. Staré, věčně mladé tváře
pohlížely k ní vědomíma a radostnýma očima.
Tento
živý obraz zmizel ve světlo. Ismaniela viděla v bílém šatu obklopena temně
modrým jasným světlem, jako by ji toto zahalovalo, jako plášť oddělovalo jejího
ducha a tělo od pozemské tíže. Opět letěly znovu zvony a zvolna procitla při tom
k pozemskému vědomí. Toto byla duchovní příprava pro slavnost, která se
měla brzy pozemsky naplnit. Pán volal své první učedníky.
Nahoře
na Svaté Hoře se opět všichni nalezli. Byla to velká radost. Ismaniela
pozorovala, jak rychlé pokroky udělali jejich duchové v pozorování a
prožívání dějů, které jim lidem unikaly. Celý svět kolem nich začal teprve nyní
žít. Ismanielu to hnalo do lesů, kde se jí vždy dostávalo užšího spojení
s vedením.
Učedníci
četli mnoho ve Slově Páně. On jim dal možnost scházet se ve společných hodinách
čtení, při kterých býval přítomen. Aby jim silou své osobní blízkosti pomáhal.
Každá tato duchovní hodina byla pro učedníky zřídlem síly a novým krokem
k pochopení Slova.
Všechno
jejich přinesené získané vědění jim pomáhalo jen málo. Nebo vlastně vůbec nic,
když stáli proti Slovu Božímu. Tu museli poznat, že všechno dosud přinesené
zůstalo vždy jen kusým dílem, nedalo se nijak spojovati s novými
vědomostmi.
„Nechte
všechno za sebou a následujte mne!“ pravil Syn Boží. Nemínil tím zbavení se
pozemského majetku, nýbrž získané vlastnictví rozumu, neboť jen ve volném,
k setbě připraveném poli mohla živoucí síla Slova rychle přinášet ovoce.
Teprve když se stali novými v poznání, musela být celá bystrost rozumu
současně používána. Pak se to dělo však v čistém Božím smyslu. Nebylo to
lehké, neboť byli s dědičným hříchem zcela zkřiveni, jako všichni ostatní
lidé. Oni mohli náhle vidět možnost k záchraně a sáhnout po ní, ale
nástroje, které jim byly v lásce dány, nedovedli ještě používat.
„Buďte
jako děti!“ řekl jim Pán. Ženy to měly lehčí. Někteří učedníci však byli již
v dřívějších životech silně zatíženi domýšlivostí rozumu a naložili si tak
těžkou karmu, , kterou nyní ve zvláštní milosti za doby Syna Člověka směli
odčiniti.
Byli
proto zrozeni do poměrů, které jim vyžití a dožití této tíže museli ulehčiti,
kdyby ve své pokoře k tomu byli měli také vážnou vůli.
Zvláště
jeden byl mezi nimi, kterého Ismaniela ještě z doby Ježíšovy měla
v temné paměti. V jeho blízkosti bylo jí vždy úzko. Bylo jí, jakoby
prsty sahaly na její hrdlo. Jeho tvář nesla rysy někoho, kdo je těžce stísněn
mukami svědomí a rozumu. Toužil sice po plném pochopení Slova, trpěl však
věčnými pochybnostmi.
Stále
tlačila ješitnost a chtění vědět všechno lépe na něj a zavalovala mu jasnou,
prostou cestu do světla. Trpěl, ale nemohl se vytrhnout. Jasné světlé kruhy
pnuly se kolem tohoto muže ku pomoci a vysoký duch byl mu určen za vůdce.
Dovedl se také tak dalece otevříti, že sám dostával poselství od tohoto vůdce a
byl z toho velmi šťasten.
Pán
sám prokazoval mu vždy zvláštní dobrotivost a dával mu tím nepopsatelnou pomoc,
které učedník však zcela nerozuměl, neboť byl velmi ješitný, že mu radost, býti
někdy před ostatními povolanými vyznamenán, kalila oči. Smutně se díval jeho
vůdce na Ismanielu, která v tomto vůdci poznala učedníka Jana.
Bolela
jí láska tohoto ducha, který se tolik namáhal, aby tomuto lidskému duchu
pomohl. Tento trvalý boj se zvykem rozumového myšlení byl temným stínem
v zářícím štěstí Hory.
Radostně
a plni jásotu se však připravovali všichni k posvěcení učedníků. Každý sám
pro sebe ve svatém tichu a společně v hodinách pobožnosti. Také Ebranit
přišel k této slavnosti.
Starý
mír a slunná radost, které obklopovali Ebranita vzbudila v Ismaniele
vzpomínku. Náhle viděla z dálky nádherné krajiny Nilu. Viděla sama sebe
v kroji egyptské kněžny, jak si hraje s dítětem. Bolestné a přece
sladké zvuky domova letěly jako hlas flétny nad řekou.
Rychle
zmizel obraz, když Ismaniela o tom začala přemýšlet. Potom však náhle po
několika minutách se událo ještě více. Před Ebranitovu tvář přesunula se jako
světlý stín jiná, a ona poznala Josefa z Arimatie. Viděla ho, jak
s Janem nesou tělo mrtvého Spasitele a jak mizí v jeskyni. Ale její
přemýšlení opět i tuto nitku přetrhlo.
Ismaniela
viděla také chvílemi vůdce jiných učedníků. A nakonec také vlastního, který jí
byl ještě novým. Měl tak velikou sílu kolem sebe, že jí to až tísnilo, musela
si zvolna na tuto velikou sílu zvykat, rovněž také na jeho jasné, jí oslepující
vyzařování.
Tak
nadešel den posvěcení učedníků. Šumivá křídla světla vlála kolem svatého domu,
který stál v jasném světle zářivého srpnového dne. Svatá hudba a vůně růží
ho naplňovala. Veliký svítící kruh světla šířil se stále více v modrém
světla nebes, nad domem přicházel blíž a ještě blíž a záplava světla, která
z něho proudila byla mocné síly. Hučivě se snášela a lidé se domnívali ji
slyšet.
Oslnivě
se pohybovala ve světelném sloupu, který se stále více jevil ještě
viditelnějším. Bílá křídla Svaté Holubice, jež se zprvu snášela nad Pánem, pak
se snesla v něho a zářila z něho.
Hlas
Syna Člověka zatřásl vesmírem, zvučel a zvonil a nahoře zářilo oko dolů
k Jeho Synu, který volal své první učedníky. V kruhu stáli za nimi
noví vůdcové, připraveni vzít je pod svou ochranu na příkaz Pána. Láska
proudila z nich dolů, pomáhající svítící barevné paprsky, které se podle druhu
záchvěvů a úkolů jednotlivých učedníků různily v barvách. Podivuhodné
světlo bylo v místnosti, která se rozzářila paprskem Nositele Světla
v živoucí tvar kříže.
Ženské
a mužské postavy, Prastvoření a čtyři svítící andělé stáli po boku Marie a Syna
Člověka. Za anděly se však otevřela světlá brána a vedla vzhůru přes
nepřehledné, daleké stupně do duchovní říše. Tato cesta byla Láskou Boží
připravena pro učedníky, aby mohli přijmout novou, vyšší jiskru Ducha skrze
Jeho Syna.
Z nejvyšších
výšin, z Božského Světla bylo vidět oko Otcovo a jeho síla zhušťovala se
v dění této hodiny tak mocně, že několika omilostněným se zcela zřetelně
objevil světlý obraz oko Božího.
„Oko
Otcovo na vás spočívá!“
Pravil
také v tomto okamžiku hlas Pánův.
Učedníci
stáli v moři světla, snad všichni cítili spojení s duchovními
výšinami této pohnuté chvíle. Jako z vysokých dálek mluvil hlas Páně
k jejich otevřeným duchům. Každé z těchto Svatých slov je pronikalo
jako oheň a živě je naplňovalo tím, co Pán mluvil.
„Učedník
nesmí znát ve službě ani muže ani ženu, děti, ani rodičů, sester, bratří nebo
přátele. Jen jediným musí být nyní naplněn:
„Povinnostem
vůči svému Bohu!“
Pak
řadil se učedník za učedníkem v zástup, který kráčel kolem stolu Páně.
Každý z nich beze slova položil své prsty na předložený prapor. Pevně a
hluboko pronikaly oči Pánovy do duší, do očí každého jednotlivce.
„Poklekněte,
aby se to ve vás naplnilo!“
Slyšela
Ismaniela hlas Páně. Klesla na kolena, něco, jako plamenná krůpěj padlo na její
hlavu, když je Pán žehnal. Světelné vlny je pronikaly, jako by stáli
v ohni. Ismaniela cítila v pozemském těle novou, živě palčivou jiskru
ducha a sílu k Svatému křtu, která jí takto byla propůjčena. Jan Křtitel,
veliký a plamenný stál v její blízkosti. Přes jeho bílou tvář klouzaly
světlé perutě Svaté Holubice a jeho hlas hřměl, když svědčil, ukazuje na Syna
Člověka:
„Pohleď,
to je beránek Boží!“
Bohatý,
pestrý a slunný podzim vtáhl do Tyrolské země. Zlaté slunce vznášelo se nad
rudě zbarvenými špičkami horských vrcholů kolem údolí Innu. Nebesa svítila
modří a velká hejna ptáků táhla přes Horu k Broneru.
Bytostní
předli jemná pletiva a nosili je v teplém slunném vzduchu, všechno se těšilo
z krásy a míru na Svaté Hoře.
„Radujte
se z každé hodiny, vy učedníci,“ pravili duchovní pomocníci, „naslouchejte
v sobě, hleďte kolem sebe, vnímejte a učte se!
Stojíte
ve svém vývoji, čas pospíchá a těžký kosmos valí se vstříc svým neměnným
osudům. Nečekejte netrpělivě na hodinu soudu, ale pečujte o to, aby pro vás
nebylo příliš brzy, až přijde. Využijte každé hodiny.
Ismaniela
mnoho chodila na podzimní luka, shromažďovala v přírodě stále novou sílu a
přijímala ze vší té nádhery, kterou stvoření poskytovalo.
Ale
přes vlastní blaženost a radost stoupalo v ní znenáhla stísnění, nějaká
starost. Neklidně zvedla se často za noci ze svého lože a vyšla tiše
z domu ven do přírody. Pohlížela v kruhu kolem Svaté Hory. Často jí
bylo, jakoby se blížili nenávisti plni lidé. Ona však stále znovu
potlačovala svou starost v sobě, nedůvěřovala si a peskovala se pro
slabost a strašáctví.
Na
jedné pochůzce po lučinaté stráni, která se zvedá za domy a poskytuje nádhernou
vyhlídku do údolí Innu, spatřila duchovní svítící vysokou postavu ozbrojenou
štítem a kopím. Dívala se dolů do údolí a výstražně směřovala kopím do
vařících, temných vln mlhy u jejích nohou. A v tuto chvíli opět zastínil
nepříjemný strach Ismanielu. Ona si však řekla:
„Když
taková stráž opatruje Horu, k čemu ještě nějaká lidská starost!“
Přece
však řekla Pánovi o své starosti, pro kterou neměla žádného odůvodnění. On
mlčel.
Rychle
měnily se ještě teplé dny pozdního podzimu v šedé dny blížící se zimy.
Mlhavě těžká temnota prvního prosincového měsíce dolehla na duše a ony cítily
tento soumrak jako tíhu. Bouře řvaly kolem domu, večery se stávaly dlouhými a
temnými.
Ženy
směly často shromáždit kolem paní Marie v jejím útulném pokojíčku a
v práci a hudbě směly se radovat z její dobroty, lásky a péče,
z její slunné a veselé bytosti. Často však uprostřed tohoto štěstí vplížil
se do Ismaniely opět výstražný bolestný tón tohoto ducha, pro nějž neměla
žádného, naprosto žádného vysvětlení. Tím více ji to však tížilo. Bylo to,
jakoby ze zdola vystupovaly hrozivé, znetvořené, temné myšlenkové formy.
„Blíží
se naplnění!“
Tak
zněl stísněný šepot z výšin. A tak začal pohyb kruhu, který se blížil ke
svému konci …… stal se trnovou korunou. Pán trpěl. Jeho tvář byla světelně bílá
a nad jeho hlavou se vznášela koruna. Byl v kruhu svých učedníků. Srdce
Ismaniely sevřela křeč bolesti, kterou cítila, ale která nebyla její, jak to
již jednou podobně prožila jako Magdalena za doby Ježíšovy.
Trpěla
s křížem, ale ještě o tom nevěděla. Bylo jí velmi těžko, přesto, že se
snažila býti veselou. Zrovna tak jako jejímu Pánu. Tomu bylo však lépe skrýt
své vidění před lidmi. Sníh padal ve velkých spoustách, jakoby bytostní chtěli
zřídit hradbu mezi horou a nížinami. Temnota bojovala svůj mocný boj proti
paprskům světla. Dole v hlubinách sbírala se a shromažďovala k útoku
nenávist a zlost lidí proti Světlu.
Za jednoho
kalného, šerého, zimního rána přitáhl na Horu zástup pochopů. Obklopili domy,
zajali Pána a paní Marii. Vrchnost státu jednala se Synem Člověka stejně jako
kdysi s Ježíšem, Synem Božím. Když Pán opustil Horu, stáli učedníci před
otázkami pochopů, ale síla Páně je naplnila. Zprvu jimi projel mrazící úlek,
který je učinil pevnějšími a ostřejšími.
Z hlubin,
v nichž ležel spoutaný Lucifer, zazněl zlý smích. Učedníci však zůstali pevni
a moudří vůči svým nepřátelům, oni přece věděli, že síla Světla tentokrát
zvítězí a nebáli se. Byli však smutni až k smrti.
Pán
s Marií byli však v Otci. Spočívali v jeho Svaté síle. Bolest a
nouze, pozemské starosti zasáhla sice jejich těla, ale nad tím vším utrpením
vál Pánův hlas, hlas beránka s krvácející ranou.
„Musím
jíti touto cestou, chci-li přijít do svého!“
Ismaniela
v duchu prožila cestu utrpení na Golgatu. Temně stála taky tentokrát hora
s temným křížem utrpení, ale nahoře ve Světle svítil kříž života
v lásce Otcově.
A
to trvalo sedm dní. Mocně letěl svítící kruh. V kruhu učedníků znovu
vzešla radost. Jásavě vyčkávali návratu svého Pána. Jejich víra a láska stala
se svítícím plamenem, planoucím v kruhu, který obklopil vznešenou dvojici.
A světlá postava Marie přistoupila k nim ve svém pozemském těle.
V kruhu učedníků, obrácena od Otce, pravila její ústa slovo Ježíšovo:
„Dokonáno
jest!“
Vážné
oči těch, které předou osudy, pohlížely skrze obrazy svého působení dolů
k zemi.
„Vidíte,“
pravila Werdandi, jak svaté zřídlo teče mocnou silou! Nyní se nitky zachytily a
dosáhli k povolaným, kteří je při předení osudu spojují s Božím
světlem a osvobozujíce je od hmoty pozdvihují ke svaté službě, anebo vylučují.
Těžké
utrpení vtisklo pečeť do jejich duchů a probudila se stará bolest, kterou již
kdysi kvůli bohu vytrpěli na zemi. Tak se zformují dřívější jednání zvratným
působením a osvobozeni od sebe samých splněním svých úkolů.
Opět
stojí Kaifáš při obratu světů, opět pozvedá svou ruku k činu pro světlo a
opět znovu klesá do pochybností a nenávistí pozemsky spoutanou mocí rozumového
hříchu. Toto bude zápas až k smrti.
Všichni
jsou zasaženi bolestí, pohleď jen, jak krvácí. Ale jinak nikdo z nich
nevystoupil za svou světelnou nitku. Každého čistě zasáhne plný paprsek
z kříže. V duchu se ho pevně drží, i když temnoty zuří kolem.
Vidíš,
bílé poupě v kruhu světla! Pohleď jak svítí v těžkém utrpení sedmi
dní. Není ona jako čistá krůpěj z kalicha Svatého Grálu? Nezní to kolem ní
jako tiché zpěvy nebeských chórů? Což není kolem ní rozšířena vůně
z čistých proudů nebeských zahrad čistoty?
Hleď,
ještě padají slzy přes líce, které se zúžily. Je to umírání ve hmotě, aby
v duchu a Bohu rozkvětlo v život.Ještě tekou slzy po tvářích a již
svítí světlý obličej radostí z přestálého utrpení. Kruh Nahome vznáší se
mocně ke svému konci. Vysoko v nejvyšších výšinách se uzavřel, dívej se ,
brzy rozkvete čistá lilie na Hoře Sion!
A
viz, jak mladému junáku zuří z hlavy hněv, nejvyšší věrnost vzbudila hněv
ducha, který proniká temnoty ihned jako meč!
Dívej
se, jak se to shrnuje nad zemí a jak toho stále přibývá. Z nejvyšších
výšin sjíždí dolů světlo, paprsek z duchovna. Byl volán lev. Střež
se temný hmyze, když lev svolá zástupy světla na zemi. Vidíš, jak šípy létají
z Hory?
Ze
světla sestupuje vysoké vedení. Bíle zářící rytíř vysílá oheň svého chtění do
světlých nitek královského kupce. Rytířský vůdce a hrdinové světla následují
paprsek lva a posílají síly dolů z ducha do plamenů procitlých povolaných.
Nemají vědění o mocných duchovních následcích pozemského splnění. Není
v nich vědění o velkém vlivu malého, zdánlivě nepatrného jednání. Jsou
nemoudří a neopatrní, ale čistí a věrní.
Jasně
zářilo oko věrné paní, která střežila čistotu Irmingard. Z kruhu Irmingard
padaly k ní dolů světelné paprsky. Světelné paprsky spřádaly se
v nitky, které vedly k ženám. Slyšíte šumot a vanutí sněžného větru
kolem Svaté hory? Bytostní staví vysoké zdi, aby tíže zvědavosti nemohla do
světlých výšin, ve kterých se bolest mění v radost.
Slavnostní
zvony zněly Synu Člověka z nejvyšších výšin!
Tak
si povídaly vědmy, předoucí pod stromem života.
A
Jan Křtitel vystoupil ze světlých výšin do kruhu učedníků a mluvil k nim.
Jeho tvář byla bílá, velké tmavé hvězdy očí kryly v sobě světlo, které
mohlo hořet jako plamen, ale přece zase tiše a plny vroucnosti pohlížely
hluboko do duchů, které hledal. Jeho vlas proudil v hustých kučerách až na
ramena, šat zakrýval jen půl hrudi a jeho kůže svítila jasným světlem.
Oděv
vypadal jako ten, který kdysi nosil v poušti a na svých obtížných cestách
do Jeruzaléma. Byl to oděv poutníka. On sám byl obrovské postavy, hubený
a jeho bílé štíhlé, dlouhé ruce vyzařovaly jemné proudy světla.
Duchem
Ismaniely otřásl zvuk. Byl to hlas Křtitelův, který ji zaplavil rozechvěním.
Nebyl to hlas člověka, spíše anděla, který z nejvyšších výšin zvěstuje
poselství Páně. Mocně otvíral duchy, budil je, vytrhoval je ke světlu a otvíral
je již jen tím rozechvěním, které tryskalo z jeho tónů.
Byl
to tón zákona, který zformoval samohlásky a dal tak lidem slova tak, jak je
vůle Boží pravěčně staví do stvoření.
„Mám
vám zvěstovati já, Jan, který jsem směl přinést zjevení:
„On
zde nyní bydlí mezi vámi na zemi jako váš Pán, který ve splnění mého zjevení
může o sobě říci:
„Já
jsem Syn Člověka, Imanuel – Abd-ru-shin.“
„Přicházející!“
Jakou
záplavu síly přinesl Jan těmito slovy. A pak pokračoval:
„On
praví vám: Sedm pečetí je otevřeno! Přináším vám z Vůle Boží svaté
tajemství tónů, barvy a čísla.
Přináším
vám jméno!“
A
ještě jednou zazněl jeho volající hlas nad celým Ephesem: „Kde jest lidský
duch, aby přijímal? Světlo je na světě. Já, Jan vám to zvěstuji a já vím, že on
je Beránek Boží, který vám dává život.“
Jako
žulové blesky byla tato slova kladena vedle sebe, jako pádné rány. Kdyby lidský
duch byl bdělejší, pak by byla pádnost splnění zákona ho strhla jedinou ranou
do paprsku kříže a on by už nikdy neodešel z proudu života, který ho
projel takovou silou. Současně s Janem sjelo devětsetdevadesátdevět
světelných paprsků. On sám, když se už učedníkům zjevil, stál ve světle jména.
-----
Veliké
a mocné splnění nyní na zemi začalo. Všechny oči, všechny uši napínaly se
k Hoře a naslouchali při znění jména, jehož svět zapomněl.
Ale
jak jinak ho člověk přijal. Zcela jinak než učedníci očekávali. Zloba ho pomlouvavě
rozkřičela. Nebylo jásotu, díků ani pokorné touhy po světle. Jako kdysi Ježíše,
Syna Božího, tak i Syna Člověka lidi pozorovali jen svýma očima, posuzovali jen
podle svého myšlení, pomlouvali ho a soudili.
Avšak
ne On byl souzen, ale člověk ukázal svou pravou tvář a musel se na něm soudit.
Nastalo
pravé třídění. Také mezi povolanými v nížinách. Tak mnohý se dal omámit
nenávistí, která otravuje myšlení vystupující z hlubin. Tak mnohý hleděl
zpět, místo kupředu na světlé cestě, kterou mu kříž v lásce ozařoval,
ustoupil stranou, nebo učinil jen zcela malou okliku a světlo již více nenašel.
Zhaslo mu, jeho duch ztemněl a jeho rozum horečně pracoval na svém
ospravedlnění.
Byla
to však jen část pozemských duchů, která se dala zmásti, jen několik těch, kteří
sami zapomněli milosti a síly světla. Současně jasněji vyšlehly plameny
toužebných probuzenců, kteří již dávno čekali na hodinu poznání. To byli ti,
kteří z pomlouvačných řečí proti Abd-ru shinovi, slyšeli něco jiného než
neoprávněný výsměch.
„Jak
veliký a čistý musí být tento, že ho lidé tak nenávidí!“
Byli
to světlu otevření duchové, kteří tak cítili a tito hledali pronásledovaného,
pomlouvaného a vysmívaného se vším nevýslovným věděním ducha, který jedenkrát
prožil lidskou lásku a nikdy víc nemůže zapomenout. Tak přišli k živému
chlebu a jejich hlad byl nasycen. A Jan řekl nejvyššímu mezi učedníky.
„Piš!“
Tento
psal:
„Slavnost
se koná“ a poslal psaní všem věřícím. A všichni, kteří byli věrni a dobré vůle
přišli.
A
Pán mluvil.
Jeho
hlas probouzel a rozechvíval celý kosmos, všechny části světů a celé stvoření.
Naslouchajíce, otevírali se tomuto Svatému hlasu, této Svaté pravdě, které
rozuměli lépe než pozemský člověk.
Ismaniela
však poodhrnula si část závoje, který zahaloval stvoření. Ona směla vzhlížet do
čistých sfér, které jinak žádný člověk nemůže pochopit. Mohla tak učinit jen
silou a milostí Ducha Svatého. Viděla Parsifala a Marii ve Svatém Grálu
obklopeném svítícími rytíři a paními a bylo jí, jakoby to ona stála se všemi
učedníky v duchu, před stolem páně tam nahoře.
A
když Pán na zemi pozvedl posvátnou nádobu a promluvil Svatá Slova, tu viděla
jak postava Ježíše Syna Božího přichází dolů a vchází do Parsifala –
Abd-ru-shina. Růžové světlo zaplavilo místnost, svítící vůdcové zazářili ve
světle Božím a Svatá Holubice zjevila se nad zvonící nádobou.
Daleko
šířily se kruhy světla nad Horou, dál do světa a čisté šípy paprsků zasahovaly
duchy, kteří daleko od Hory toužili po světle. Vlny světla je volaly a budily
je silou slova. Mocně a zářivě svítil kříž na Svaté Hoře dolů na vroucí,
hluboké mlhy nížin. Ani hlas nepronikl ze zdola nahoru ke Svaté Hoře, ležící ve
třpytu zimního slunce na bílých sněhových poduškách. Nad ní se klenula temně
modrá báň nebes.
Pánovi
nadcházely mocné duchovní hodiny, byl v silné vysokém napětí.
S vážnou, bledou tváří a mlčícími ústy sedal v kruhu svých. Mocné
světlo zazářilo nad jeho hlavou, která se viditelně měnila, přetvářela.
Svítící
světlo bylo připraveno od Otce pro Syna, aby On síly svého spojení
s Božskou částí mohl lehčeji snášeti, neboť tělo muselo si na trvalou sílu
spojení s Božským teprve zvykat.Synu Člověka byla přece dlouhou dobu
neznámá, aby mohl zcela jako člověk zrát mezi lidmi. Nyní však, když cesta
temným údolím byla již za ním, kráčel obrovskými kroky vstříc vývoji svého
Božského poslání a duchovního splnění. Čas, jinak tak pomalý a těžkopádný, zdál
se mu letět v tomto duchovním prožívání. Neslýchanou hojností tlačil na
duchy učedníků, kteří sotva měli dost možnosti zpracovat nadbytek svých dojmů.
Poslové
ze světla přicházeli, blížili se také vysoce vyvinutí lidští duchové. Tlačili
se k učedníkům, aby byli od nich slyšeni a viděni. Dávali zprávu o
poznání, které si získali na onom světě, o zářící síle, kterou Abd-ru-shin
vylévá do vesmíru. O plamenném světle kříže, který je přitahuje, aby Pánovi
řekli o své radosti, o svém vědění a o své touze ke službě. Duchové blížili se
v zástupech, tlačili se kolem Svaté Hory, probojovávali se ke světlu,
v němž touhyplně vpíjeli do sebe paprsek kříže jeden za druhým.
Ze
všech zemí a ze všech dob přicházely zprávy od duchů, kteří se nyní chtěli
přiblížit světlu ve hmotě., ze staré viny, nebo staré, opět procitlé věrnosti.
Z jejich slov a jejich dalekosáhlého vědění se učedníci mnohému rychle
naučili. Začali mít při tom tiché tušení o velikosti časového vývoje, který byl
přece tak malý v poměru, na obrovskou rozlohu stvoření a nekonečnost
věčného. Rozechvěni tušili probouzející se poznání ve velké, velké dálce!
Úzkostně se tázali:
„A
my? Jak jsme ještě malí a ubozí. Jak máme ve vší velikosti obstát?“
Bylo
jim úzko před přemocnou vznešeností událostí, které smějí prožívat a které se
začali naplňovat. Zářivě rozletěla se brána ducha. Na valícím se bílém světle
svého Božského Otce sestupoval Imanuel a dotkl se duchovně svou světlou nohou
země.
Putoval
nad zemí. Stopy jeho světelných kroků svítily nad ním a označovaly duchovní
cestu jeho vítězné síly. Země se třásla a zachvívala se pod silou Svatého
doteku. Bouře hučela nad ním, také nad Svatou Horou a domy se otřásaly pod
řvoucími útoky větru.
Jemnohmotností
pronikalo sténání. Ve velkých zemích a městech všechno se sráželo, druh
k druhu a lidstvo se stalo nepokojným. Všechny popudy se stupňovaly,
protivy se ostřeji rozlišovaly a stávaly se tak bojovným prostředkem. Vášně
rostly a lidé byli stále více podrážděni. Nouze a starost jako následek zápasu
velkých národů se stupňovaly. Lidé cítili hořké a těžké účinky, ale neznali a
nevěděli příčiny.
A
Pán vydal se také pozemsky na malou cestu s Marií a Irmingard a malou
částí svých vyvolených. Ostatní drželi věrnou stráž na Svaté Hoře a
těšili se, když síla Pána šla nížinami, aby připravovala soud Boží na zemi.
Ismaniela
chodila po Hoře, všude měla bdělé oči, ale v duchu dlela často
v blízkosti Pána, neboť dostalo se jí milosti, že směla důležité děje ve
světle prožívat ve vůli Pána. V bdělých nocích vycházel její duch nad
prostor a čas a mohl se mnohému naučit.
Tu
se jí dostalo také nádherného prožití.
V duchu
vystupovala vzhůru vysokým lesem až na hřeben hory, která se vznáší nad výšinou
Grálu. Byla jasná noc, hvězdy jiskřily jako diamantové obrazy a rozlévaly své
světlo na cestu. Čím výše vystupovala, o to hezčí a nádhernější byly hvězdy, o
to mocnější jejich řeč a tím lépe jí Ismaniela rozuměla.
Vyprávěly
o vůli Boží, která je stvořila v samočinném působení svých mocných
prazákonů, z nichž se všechno jedno za druhým postupně vyvíjí. Mluvily
těžkou pomalou řečí hutností, tyto děti hmoty a jejich řeč, která prozrazovala
druh jejich podstaty, tekla v paprscích Světla po staletí světelných roků
na svých vyslaných vlnách dolů na zem.
Ismaniele
bylo najednou zvlášť jasno, jak se pouť mocných událostí ve stvoření
v času a prostoru zvolna dokonává a předsevzala si, že bude napomínat ty
ukvapené, kteří všechno, co jim bylo řečeno ze světlých výšin, chtějí již
v nejbližší hodině prožít ve hmotnosti. Mocné slovo, vývojová zákonitost
planula ve světle tohoto hvězdného nebe k ní, která již třikrát
viděla zemi do nekonečných svatých, věčných Božských osudů země.
Sevřená
a tísnivě se cítila Ismaniela, hmotnost její tíže a vznešenosti
s miliardami nitek záření, která na její hmotné bytí působily od hodiny
vzniku až k hmotné smrti.
Jak
vyletěl její duch vzhůru do nebeských dálek, kruhy za kruhy se rozšiřovaly a
stávaly se lehčími a světlejšími. Cítila, jako by se kolem ní vynořovala
z hlubokého jezera.
Při
pohledu dolů viděla kosmos vkroužení slunce. Bylo jí úzko. Opět spatřila
slunečný kruh země s devíti planetami a s ostatními hvězdami, které
ještě žádné lidské oko z pozemské země nespatřilo. Jak nepatrné jevilo se
jí bytí a jednání všech lidí, jak podivuhodně chápala to, že ona Ismaniela
viděla proudy světla z kříže, které pronikaly celým kosmem. Věděla, že to
byla síla slova, která tak zářivě jevila své bytí ve hmotě, jíž Lucifer zvládl.
Sílu Slova, kterou tupé lidstvo ještě ani netušilo, přesto, že vstoupila mezi
ně.
Všechno,
co nebylo člověkem, v kosmu se rozechvělo. Světlá postava ze Svatého Grálu
přistoupila k ní a položila svou ruku na její rámě. Nenechala ji již
stoupati vzhůru, ale ukázala jí na zářící Horu, která byla úplným obrazem Hory,
na níž Ismaniela dlela. Spatřila, jak se špice Hory otevřela a byla ponořena
v růžový žár, který splýval se zlatou žhavostí slunce. Z nebe však
tekly zlaté proudy paprsků. Hustě, jako svazek vycházely z nejsvatější
ruky k Svaté Hoře.
Zvolna,
jakoby přitahována vztýčila se z půlky Hory Lilie a pod zářícím světlem
otevřela své něžné poupě. Vztýčila kalich vzhůru a široce ho otevřela.
Paprskovitý kříž zazářil ve své čistotě a ze zřídla bílého světla padala
z nejvyšších výšin zlatobílá, třpytící, zvonící žhavá krůpěj do kalicha
Čisté Lilie. Rozechvěni sklonili čistí duchové kolem Hory svá kolena, ztichli
ve zbožnosti a děkovali Bohu za veliké zaslíbení ze Svatého Světla, které bylo
určeno čistotě na zemi ke splnění jejího Svatého života v Bohu.
Když
Ismaniela procitla opět na zemi, nevěděla, že předem spatřila a prožila velkou
událost Boží Lásky, která měla na zemi se teprve dokonat.
Zapsala
jen do své knihy:
„Čistá
květina na Svaté Hoře rozkvetla,“ neboť nerozuměla tomu co prožila, když se
vrátila do pozemského vědění. Doba pro to ještě nenadešla.
Zářivé
děje na Svaté Hoře stávaly se stále větší silou. Duchovnímu oku svítily jako
jasně zářící drahokam, který je širokou páskou světla spojen s nebem. A
touto světlou páskou stoupali světlí duchové dolů a přinášeli zprávy ze Svatého
Grálu.
Pramáti
Elisabeth přišla ke svému Synu a promluvila ústy Marie. Ve velké lásce
připravovala tyto děti a zaslíbila jim korunu z ruky Otcovy. Korunován
Světlem měl Imanuel sestoupit do hmoty, aby tam držel soud a svým Svatým Slovem
vystavěl pro nové lidi čistou říši Světla, království Boží. Vítězně budou
proudy jeho čistých sil pronikat svět a temno musí zaschnout, zmizet a
propadnout před mocí Božího paprsku.
Jak
velké lásky a milosti dostalo se všem povolaným, že oni za vedení duchovních
poslů směli skutečně poznat prazáklady, které ve hmotném bytí často přinášely
podivuhodné a úžasné události. Naučili se hluboko vnikat do tajemství činnosti
ve stvoření a na tom museli dozrát.
Tak
poznala Ismaniela, že propast která se mezi Pánem a lidmi rozevřela, jest stále
větší. Pán se v těchto dnech málo kdy usmál, ačkoliv jeho tvář, bílá,
štíhlá a světlá byla naplněna nepopsatelnou dobrotou. Byla to tichá, od světa
odvrácená moudrost, ve které on sám spočíval. Ismaniele se zdálo, jakoby žádný
učedník nerozuměl, čím Pán trpí, neboť jeho utrpení nebylo lidské, ale
z Vůle Boží vysvítající vědění o nepřístupnosti lidského ducha.
On
viděl základní chyby růst, on sám poznal prostředky k jejich odstranění, protože
jedině on věděl, co Vůle chtěla. Ale čas ještě nenadešel, bezútěšně zela
prázdnota, pustota a zkřivení světa. Nebylo k ní odnikud přístupu. Tak,
jako lavina se valí do údolí, ve svém toku vzrůstá, vše ničí a zachvacuje, tak
muselo se i zlo nechat zhroutit a v sobě vyžít, neboť nebylo již žádné
možnosti k dorozumění s lidmi.
Lidé
to však nepozorovali. Teprve zcela hrubé, konečné účinky je trochu polekaly.
Války, hladové katastrofy, zemětřesení, bouře a záplavy. Vždyť nemohli sledovat
příčiny až ke kořenu, k tomu jim chybělo vědění o živém zákonu.
Lidé
se stali podobni svým strojům, které bez vlastního života obstarávají svou
denní práci – dokonce i duše spaly. Byla jim nabízena hojnost Boží Lásky, ale
oni ji neviděli a ti, kteří ji viděli a poznali, nedovedli ji využít. A on to
lidem nemohl ani říci, neboť by tomu nerozuměli, protože byli nesmírně
domýšliví. Proto Pán mlčel a vyčkával. Lidi a mezi nimi i učedníci mohli dozrát
jen prožitím.
V mnohých
hodinách byl Pán pozdvižen vzhůru, zatím co jeho tělo dlelo v kruhu svých.
Ani jeden z jeho učedníků to nepozoroval. Jeho oko dostalo při tom takový
vzdálený výraz a jeho řeč byla stručná a odmítavá. Pak bylo lidem úzko. Mučili
své mozky, kde a čím pochybili a zda se na ně Pán nehněvá. Nerozuměli mu dobře,
když jim něco říkal. Stávali se dojatými a nejistými pro nějakou malou osobní
slabost. A tak zavírali stále více bránu, která měla propouštět Svaté proudy
živé síly.
Nebyl
jim ještě jasno, že si stále nechávali otevřená zadní vrátka, jen aby si nějak
neublížili. Proto viděl Pán, že se to musí zlomit. To se však ještě nevědělo.
Zvolna pracovala Svatá síla světla k výstavbě teprve tam, kde musela
předtím bourat. Vysoko, nekonečně daleko stál Imanuel před lidskými duchy i nad
těmi, kteří byli povolaní ke službě ve Svatém Grálu a kteří již vstoupili do
vysokých světlých říší. V této době zvlášť silně cítil Pán propast mezi
Bohem a lidmi. Na Svatou Horu přicházelo stále více povolaných. Brzy bylo
obsazeno těch několik malých domků v okolí.
S nejvyšší
výšky světla vyslal Bůh Otec duchovní paprsek na učedníky Páně. Dostalo se jim
z něho velké síly a dalšího vývoje. Z výšin sestoupil dolů bíle
zářící rytíř.
Přiblížil
se ke královskému kupci a přislíbil mu vysokou sílu. V pravé ruce meč a
v levé světelnou váhu, volal nejvyššího pozemského služebníka Imanuelova
k věrné službě na věky. Tomuto dostalo se tak nezměrné síly
k použití. Z Grálu přišla k němu čistá a plně otevřená pomoc.
Povznesen nad všemi učedníky stal se nyní bílým rytířem a mohl jako první
přijímat sílu z Imanuele. Byl v pozemském těle připravován a
posílen, aby byl schopen plně přijmout vysokou sílu svého posvěcení, až ho Pán
zavolá.
Ismaniela
viděla světlý třpyt, který se stále více zesiloval kolem Irmingard. Cítila, jak
v ní vystupuje obšťastňující cit. Jemná vůně květin, byla kolem světlé
postavy, jejíž rysy byly Ismaniele stále známější, stále milejší a které
v ní probouzely blažené vzpomínky. Na vlnách širokého proudu přicházely
šumící zvuky. S nimi přivály vůni akátů, lilií a perských růží.
Ismaniela
nemohla konečně více snést sílu těchto dojmů, které ji tak zachvacovaly a
vyslovila je. Plna úzkosti tak učinila, ale zářící pohled z očí jejího
Pána dodal jí odvahy. Potvrdil ji, že viděla Nahome, která byla po boku Pána
v jeho minulém životě. Tak se v duchu Ismaniely probudila hojnost
nádherných obrazů a vzpomínek. Vzpomínek na vlastní domov, velké štěstí a
hlubokou bolest, která vedla až do světla Grálu. Nahome, čisté dítě, nechtělo
odejít z jejích myšlenek. Přišel den a volání rozechvělo vesmír. Volání z nejvyšších
výšin.
„Nahome!“
Pán
volal toto jméno.
Vlny
zářivého světla nesly je dolů a jemně růžově proudily až k zemi a zahalily
Svatý dům, v němž Irmingard odpočívala. Světlo zahalilo její pozemské
tělo, světlou nádobu schrány, zatím co její duch byl vynesen po světlých
světelných stupních křišťálově jasné chodby.
„Nahome“!
Zvolal Pán. –
Zvonivě
v zářivém chvění zavíral se svítící kruh.
Duch
Ismaniely cítil tuto hodinu vlny, které proslovil Pán svou přípravou
k Nahome pro přicházející okamžik pozemského i duchovního splnění tohoto
Svatého mystéria. Prakrálovna Elisabeth mluvila k vzlétajícímu duchu
Irmingard:
„Budeš
povznesena opět od země, jako vyvolená a ze světla vyslaná do tvých čistých
zahrad čistoty, zahrad Božích, v nichž jsi jako Čistá Lilie zázračně
vykvetla. Bůh sám, Pán propůjčí ti nyní bezbytostnou jiskru, která tě uchopí,
abys mohla věčně zůstat s Imanuelem. Co to znamená pro lidské duchy,
nemohou tyto nikdy pochopit. Tebou bude protékat všechna síla Boží
k vzestupu pro všechno ženství.
Tvé
pozemské tělo zůstane jako vzdor jeho vlastní pozemské smrti v ochraně
Imanuelově ještě na zemi, aby působilo jako vykonávající pozemská nádoba
k světlu povzneseného ducha dole na zemi. Tak přijde Otcem darovaná síla
světla nezměněna na pozemské ženství, jestliže se toto pro ní správně otevře.
Ve
splnění nejsvětější vůle budeš ty Irmingard, v den Čisté Lilie působit
v síle Boží svým pozemským tělem na pozemské ženství!“
Mnoho
hodin trvalo duchovní pochopení tohoto vysokého poselství, zatím co pozemská těla
odpočívala. V nich následoval nejsvětější vývoj. Vždyť se nyní světlo
Božského záření v duchovním spojovalo v trojici, pojící Marii,
Imanuele a Irmingard. Irmingard, Čistá Lilie tvořila špičku dolů a most
k lidským duchům.
V mocném
hukotu Božských paprsků sneslo se nejsvětější dolů Pozemská těla sotva mohla
snést tak mocný proud sil. Sedm dní trval svatý vývoj v pozemském bytí.
Neschopni zcela pochopit tak velké prožití museli se lidé snažiti zcela
ovládnout pozemskou všednost, rovnováha mezi hmotností a duchem musela zůstat
trvale vyrovnána.
Tu
vystoupil ze Svatého Grálu bílý rytíř před Irmingard a vyslal sílu svého
vyrovnávajícího daru dolů do hmotnosti. Světlé zástupy panen obklopily
Irmingard, aby ji trvale doprovázely jako ochrana čistoty na její pozemské
pouti. Avšak ne pouze duchovně, nýbrž také pozemské události kráčeli
v této době kupředu, neboť již začal trhavý postup v kosmu pod
stravujícími paprsky mocné komety. Černý byl nekonečný prostor, ve kterém se
obrovská souhvězdí pohybovala v elipsách, přičemž se točila kolem sebe a
v dalekých kruzích vysílala barevná záření.
Paprsky
letěly tak nekonečně se jevícím prostorem, zasahovaly se, křížily a způsobovaly
proudy sil, které se stávaly velkým vlivem na hvězdy a jejich obyvatele.
V dálkách děly se mocné převraty, jejichž skutečnost může být na zemi
pozorována teprve po stovkách světelných let, když tehdejší záření dojdou do
blízkosti této planety. Vzdor tomu byly obrovské převraty v kosmu cítit na
všech hvězdách. A jejich účinek bylo pozorovat i na zemi. Duchovní poslové
přinášeli přesné zprávy o všech událostech. Zbožně a s radostí
připravovaly se ženy na Svaté Hoře na slavnost Čisté Lilie.
V den
slavnosti pronikl vzduchem znovu hlas. Letící znění zvonů ze Svatého Hradu,
které duchovně znělo až dolů k pozemskému domovu Irmingard. Koruna čistoty
spočinula na Svaté Hoře. Celá příroda to cítila v tichém, mile šumícím
tkaní. Boží láska rozestřela své svítící ruce nad dítětem, spravedlnost
napojila je z pramene Pravdy zářící krůpějí z Otcovy ruky. Ženy
cítily Svaté tkaní, který svůj zpěvně čistý let trvale stupňoval v pohybu
světla před hodinou Svaté slavnosti.
Ismaniela
kráčela po zemi jako ve snu. Její duch meškal v nejvyšších výšinách, ve
Svatém Grálu před Parsifalem a Marií. Tam, kde se v duchu naplňovalo velké
mystérium.
Dole
na zemi tlačili se lidé do slavnostně vyzdobené haly, která se stala chrámem
Božím. Seděli před stolem Páně v hustých řadách, učedníci v pravém
kruhu oltáře. Ani dech nebylo slyšeti v tichu očekávání, když se brány
chrámu uzavřely. Posvátná hudba vystoupila, když měkce zvonící hlas Pánův
proudil nad lidstvem a živými paprsky, které slovo rozsely nad a v celém
stvoření.
Líbezné
zvuky z daleké země vyprávěly o pozemském životě Nahome a budily poslední
vzpomínku. Z ní vystoupily zlatě prosluněné obrazy domova Nilu, vystoupil
ještě zářivější obraz vznešeného knížete, který byl otcem a přítelem Nahome, a
kterému z věrnosti dala život. Zazněly světlé zpěvy bíle oděných vážných
mužů, kteří uložili Nahome v zářícím hradu pouště k odpočinku vedle
Abd-ru-shina za zlatou bránu velké pyramidy.
A
tak zvonivě, zářivě za šumotu a jásotu věčných chórů, uzavřel se kruh
tohoto dění v hodině světla. Pán zvolal hlasitě:
„Nahome!“
Zvolna
jakoby se vznášela kráčela k oltáři, zatím co Pán jí přicházel po stupních
vstříc. Pán k ní mluvil:
„Jmenovala
si se Nahome v dávné době. Ty jsi Irmingard, Čistá Lilie v zahradě
Boží a máš se také na zemi jmenovat Irmingard v této nové době, která
přijde podle svaté Vůle Boží!“
Irmingard
sklonila svou světlou hlavu a poklekla před svým Pánem. Nebe se otevřelo. Ve
světelném paprsku Otce stál Imanuel. Světlo z jeho Světla ho pronikalo.
Povznášeje ruce rozevřel je nad hlavou Čisté Lilie a ohnivá bíle planoucí
jiskra zažehla na jejím vlasu. Vstoupila do Irmingard.
Pán
volal nyní ženu k její ochraně, jí k boku. Náhlá bouře zahučela nad
Horou jako pozdrav bytostných a zpráva, že jsou svědky.
Svědky
nejsvětějších událostí ve světle na zemi. Otřásaje chvěl se chrám pod nárazy
větru, který po několika minutách opět umlkl. Nad paní, která měla chrám, stál
vysoký světlý vedoucí duch, svítící jako zlatý plamen s blýskavým štítem a
mečem. A zvolna se snášel ze světelného oblaku svítící obraz váhy střežené okem
Otce.
A
světlý obraz z oblaka šel kolem oltáře ke královskému kupci, který má
podle Otcovy Vůle rozdělovat míru a spravedlnost vyrovnáním podle přírodních
zákonů. Světlí duchové řadili se v chrám, radostně pohnuti čekali na
bílého rytíře, který, jsa vyslán ze Svatého Grálu, sestoupil na bílém paprsku a
postavil se před Imanuelem. Když královský kupec složil svůj slib před Bohem
obdržel od Imanuele rytířství, postavil se bílý rytíř za ním a vnořil sílu
svého, čistě duchovního chtění do něho. Svítící plamen vyšlehl na hlavě nového
rytíře, který nyní jako bílý rytíř obdržel bílý plášť, na němž bylo zlaté
znamení jeho povolání. S pohledem pevné věrnosti tiskl křížovou rukověť
svého meče vděčně na prsa.
Povolání,
kterého se mu dostalo, platilo na věčnost!
Nepochopitelně
vysoké milosti a lásky dostalo se lidem pomocí, kterou Vůle Boží laskavě
poskytovala. Bohem chtěné vyrovnání mělo se účinně rozšířit podle Jeho Svatého
prazákona a tím proříznout zlé proudy Lucifera. Nitky nenávisti, závisti a
žádostivosti musí odumřít. Něco takového nemůže trvat tam, kde zákon dospěl
k plnému účinku, že jen v dávání smí být také přijímání.
Pán
vyslovil tento zákon, dosadil k jeho provedení bílého rytíře.
Mezitím
se všechno valilo svou cestou. Lidé sténali pod tíhou vlastních zákonů. Čím
více chtěli na nich měnit, tím tížeji na ně doléhaly. Národ na národ a člověk
na člověka se tak zle tlačil, v následku Božské spravedlnosti, která ve
zvratném působení přinášela to, co člověk zasel.
Lidé
na Svaté Hoře žili však ve Světle, osvěžovali své duchy v čistotě, slyšeli
Slovo, věřili v něj a mysleli, že v něm žijí. Ale Pán řekl:
„Slyšeli
jste mé Slovo. Přesto nevniklo do vašich duchů!“
V řadách
povolaných začal hned potom prudký boj, snažné usilování, tiché zápasení. Meč
zasadil mnohé rány a vyrovnávací láska se hojila. Byla to doba velké, těžké
změny osudů lidstva.
Nad
Svatou Horou zářil opět silný svit, nové hodiny splnění. Prakrálovna Elisabeth
blížila se k Synovi v planoucím paprsku meče, který nesla. Svítící
ruka Boha Otce sama ho rozžhavila ve Svatém poháru Grálu pro svého Syna.
Vysílal proudy Světla, když ho Syn uchopil. Syčíc projely temnotou a zasahovaly
všude tam, kam dopadly. Byla to připomínka na velký poslední soud.
Vědmy
dívaly se dolů do hmoty. Jedna zamyšleně pravila:
„Viz
na Hoře námahu povolaných! Ještě nesnesou vědění o mocných duchovních následcích
pozemského splnění. Chybí ještě tušení o velkém účinku jim neviditelného
neznáma.
Nemoudří
jsou a neobratní, ale čistí a věrní.
Pohleď
sestro, jak prazákon stvoření uchopil je proudy světla, které Pán vyslal
v živoucím Slovu. Jako ve víru vzpouzí se protitlak každé nepohyblivosti
k útoku pohybu Světla.“
Brzy
musí přijít čas, v němž Světlo Vyslance Božího tak mocně zazáří nad vším
lidstvím, že jeho služebníci budou muset být zralí. Rukama sahají vzhůru
k němu, nohama musí být zakotvení jako sloupy ve hmotnosti, neboť jimi
musí nyní nezadržitelně kroužit Boží prazákon pohybu.
Jako
mosty musejí dávat všechno přehodnocené dál, co přijali od Pána. Všechno co Pán
činí, je z Boha učiněno. Všechno, co Pán říká, je z Boha promluveno.
„ O
n t o m í n í B o ž s k y ! “
„Tito
však tomu rozumí jen lidsky. Víš co to znamená? Lidé tisknou jeho živoucí Slovo
do ztrnulosti jejich pomalého pohybu.“
„Ó,
kdyby se chtěli přece zrodit zcela vznešení duchové! Tíživá je ztrnulost
rozumového pohybu chtění.“
„Avšak
vizte Irmingard! Čistotu! Jak její paprsky tekou, jak pronikají daleko do
pozemského ženství. Hleďte, jak svítí elfové, kteří řádí kolem světla Marie,
jak zazáří lidé, kterých se dotkne svýma Svatýma rukama. Láska vysílá své
paprsky povolanými, kteří krvácejíce musí se naučit chápat spravedlnost. Pravda
proniká paprsek za paprskem světelnými kruhy.
Jaká
láska proudí nezadržitelně, vzdor všemu zklamání, ze Syna Člověka!“
Prsty
předoucích žen protékaly paprsky nitky chtění z duchovna. Formovaly se ve
svítící obrazy, které zatlačovaly šero dolů.
„Stále
větší světlo bude nyní ve hmotě. Světlo šíří rajskou zář kolem svého místa na
zemi. Pohleďte, jak květiny prospívají, jak nové zárodky pukají. Tak, jak se
snaží ke světlu, tak se probouzí duchovně. Zvedají se vzhůru a začínají
chápat. Brána za branou jejich zastavěného hradu se otevírá. Tak působ í milost
živoucí síly. Hleďte, na zemi se rozednívá.“
„Vidíte,
šeptaly si vědmy dál, na zavolání Pánovo přišlo mnoho vysokých vůdců
z Grálu na zemi. První je bílý jako jazyk ohně. Když mluví, zní to hlasitě
nad síní. Jako most spojuje lidské chápání s pozemským slovem.“
A
jedna zářící žena, víc andělu podobná, planoucí bytost, sestupovala současně
dolů. Zlatě třpytí se její plášť. Z její hlavy proudí světlo, které
poznává a osvěcuje pouť hvězd. Daleko vidíc, pozoruje, jak se dráhy křižují,
dokonávají a opět rozlučují v barevné hře.
„Zde
se blíží ještě jedna stříbrná žena v růžovém plášti. Laskavá slova
tryskají z úst a formují se v obrazy před vděčně otevřenými dušemi
dětí. Nosí jejich srdce ve svých rukou k požehnání nového pokolení.“
„Vidím
Gertrudu, planoucí stráž. Světle růžový plášť ji zahaluje. Má kopí a klíč
k bráně. Její ústa jsou mlčenlivá a její srdce bdělé!“
Povolaní
blíží se k pozemské službě. Bílý paprsek ze síly Páně světí
k vítězství v boji za světlo.
„Pohleď
na Světlo na Svaté Hoře. Síla obnovení vychází z Grálu. Viz, Ježíš, Syn
Boží, stojí v Imanueli, jak se ty paprsky spojují!“
Přes
Svatou Horu kráčely květy obtížené květnové dny. Za nimi následovalo léto v duchovním
pohybu. Příroda sloužila jásavě Pánu a byla vděčná za jeho lásku. Se silou
Božského světla s hukotem se sneslo mocné splnění na Horu. Ve fialovém
záření duchovní dokonalosti v lesku bílého světla Božího stál Imanuel,
Ježíš nad Horou a vyřkl slovo:
„
Dokonáno ! “
Brány
Svatého hradu se rozletěly. V mocném proudu světla zjevili se Prastvoření,
slibujíce svému Pánu věrnost a vítězství. Lev byl oddělen z kruhu rytířů.
Snášel se sférami v přemocném zachvívání soudu. Imanuel ho zavolal jako
svého nositele meče.
Mimořádně
silným zářením vystoupil lev z kruhu paprsků kolem Parsifala a oddělil se
od svých druhů. Po světlých proudech Parsifalových byl vyslán jako zlatě zářící
plamen a zahalen jemnou hutností snášel se ve světelném sloupě nad domem Pánovým
dolů. V nepopsatelně trvale letícím kruhu svého vlastního vyzařování stál,
čekaje nad domem Páně, v němž odpočíval jinoch Alexandr. Jeho duch a po
něm i jeho tělo vyslalo proud vzhůru, který vycházel vstříc Prastvořeným.
Jen
v nevědomosti je lidskému duchu nacházejícímu se v pozemském těle
možný stav přirozeného úplného otevření se tak, jak je to nutné, aby nový vyšší
druh mohl do sebe přijmout. Takovému lidskému duchu a jeho tělu musí být
uložena obrovská práce, kterou může jen v naprosto zákonitém způsobu
vykonati. Hrdinská byla vůle k věrnosti, z níž vyrostlo přání
v duchu, neboť duch ví, co na sebe béře, ale tělo ne. A z velikosti
věrnosti tohoto ducha probudilo se přání. Nyní stál lidský duch před velkým
úkolem utvořit most pro Prastvořené.
Stav
naprostého klidu a nehybnosti musel být pro přijímající tělo vynucen. Mocná
síla Prastvořených proudů zasáhla citový mozek a vyvolala v něm zářící
třpyt zvláštního druhu, který byl viditelný jen jasnovidoucím. Centra
pohybu však v ostatních částech mozku byla stejně silným způsobem vydána
silám záření, což mělo za následek, těžké, závažné onemocnění těla. Silná
horečka a úplná nehybnost připoutaly mladého Alexandra bolestně k dlouhému
ležení. Byl k němu povolán věrný ošetřovatel, který naplněn porozuměním a
silou vykonával tento krásný, ale těžký úřad.
Úzkostná
obava vplížila se do kruhu učedníků, kteří nemohli pochopit tak obrovské
převraty v lidském těle. Všichni byli již zkušení ve věrnosti a víře. Tak
to chtěla Vůle Boží. Cítili k Pánovi a k paní Marii ještě vroucnější
lásku. Brzy však blížil se hlas ze světla, které přinášel radu a vysvětlení.
Pomoc přišla, pokud to byla Vůle Boží.
Nejvyšší
příkaz hrdinství ducha je v Božské Vůli, pokora a trpělivost, která se
sama se sama ovládne a to by bylo to, co se nastávající bohatýr musel naučit
jako první ctnost v utrpení. Byla to těžká cesta. Žádný z učedníků
toho tolik nesnesl, ale důvěra v nositele meče k jeho Pánu a jeho
Slovu byla tak veliká a neochvějná, že neváhal ani okamžik. Jeho láska k němu
dala mu vše radostně nést.
Brzy
však dalo mu světlo odměnu, zvláštní radost, která mu ulehčila dlouhou dobu
utrpení. Zcela zvolna nyní snášela se mocná zářící postava do mladého rytíře,
který k tomu byl připraven. Lidským duchům byl tento děj nepochopitelný.
Zcela nový, naprosto svobodný od všeho, čím se zaměstnával lidský duch, musel
být Alexandr, který v říši tisíce let bude vykonávat sílu a moc
prastvořených.
Opět
se blížili vysocí vůdcové ke kruhu učedníků povolaných do služby, hlasem Vůle
Boží. Světlé paprsky zahalily učedníky a připravovaly je ve vznešených
záchvěvech k hodině posvěcení. Velká byla síla, ve které stáli tak, že
téměř svá pozemská těla necítili. Nad Ismanielou snášel se svítící sloup
oslnivě bílého světla s plamenně jasnou mužskou tváří s očima plnýma
světla. Zářící koruna ducha třpytila se na bílém vlasu. Současně přicházela
ještě jedna ženská postava, jemná a světlá jako zalitý paprsek slunce, čistá,
chladivá a pohyblivá, jako vzdušný život.
Ismaniela
byla otevřena k vidění do stvoření a k jeho obraznému plnému pochopení,
které měla předati lidstvu. Světlá kniha ležela před jejím duchem a její listy
byly naplněny živými slovy, obrazy a znameními. Tato kniha, to bylo stvoření.
Když ji zahalil modrý plášť, cítila se Ismaniela zakryta silou ducha a
pozdvižena k výkonu své služby. V zářivě modrobílém světle, zahaleno
sklonilo se vedení vnější stráže brány dolů k Thusneldě. Vtisklo ji do
ruky dva ostré meče, Sňalo pásku z pozemského oka a vdechlo plamen na její
jazyk. Ve světlém kruhu čistoty a prostoty stála čistá a neúprosná, chladná a
věcná ženská mírnost byla jí vzata, zato však mocně zesílen cit pro
spravedlnost.
Tiš
a prostě ve své pokoře přijal tento duch sílu meče. A znovu znělo volání. Ještě
jeden vůdce vystoupil ze světlých výšin. Jasně zlaté bylo jeho světlo. Široce
otevřené, jasné oko, které chápalo chvíli duši v živoucím porozumění.Zlatý
klíč svítil u jeho rukou, klíč k lidským duším ve slově poznání. Plášť
ducha zahalil povolaného a pozvedl ho do služby Grálu. Všem těm, kteří byli
vyvolení ke služeb dostalo se velké síly, kterou cítili jako planoucí paprsek.
Tato síla roste z jejich jednání a teprve po čase budou chápat její
působení v této době.
Čím
mocněji pohyb světla žene stvoření do účinků soudu, o to silněji vstoupí síla
v činnost. Duchům byl darován obrovský vývoj. Tak to šlo také
s dokonáním nositele meče. Obrovské síly ducha způsobily práci, kterou
lidský duch ve hmotě nemohl cele pochopit. Tělo bylo přebudováno a všechny
schopnosti rozumového vědění byly zvolna přirozeně vybudovány. Musel být
připraven přechod z ducha do rozumu. Ale rozum měl být volný a nezkřivený,
tak to chtěla Vůle Boží. Tak bude sloužit nositel meče, jako slouží na Hoře
Grálu. V nepovšimnuté, dobrovolné poslušnosti, která je následkem znalostí
všech Božích zákonů. Bude vzorem všech pozemských lidí. Samozřejmě je to
v říši čistě duchovní a tak to musí být jednou na zemi v celém
stvoření.
Prastvořený,
jako nositel meče, bude vykonavatelem Vůle svého Pána ve všech věcech
hrdinství. Staří rekové opět vtělení, probudí se pod jeho silou a přiblíží se
mu pozemsky, neboť jejich stejný druh bude přirozeně přitahován touto
praformou. On je povede ve službách Světla. Připraví je duchovně, až se
v převratu pak všechno také nově pozemsky vytvoří.
Od
jedné vznešené slavnosti, v níž se čisté síly Irmingard dostalo pozemskému
lidstvu, vyvíjelo se spojením Prastvořeného s pozemským tělem pozemské
procitnutí lva, a s tím současně ovládání nástroje ve hmotnosti, jeho
pozemského těla. S odivem stál lidský duch před zákonitým naplněním tohoto
mocného bytí. S úžasem, němě a nechápal to, neboť to bylo pro něho příliš
veliké.
Po
boku lva stál světlý jinoch, jasně zářila postava jeho ducha a jeho oko svítilo
temnou modří. Měl blýskající se přilbu a zelený pás světla přes prsa.
V silné pěsti držel světlý prapor Svatého Grálu.
Byl
to jen krátký okamžik, co se zjevila duchovní postava po boku světlého lva.
Oznamovala povolání praporečníka Imanuelova.
Imanuel
žehnal své povolané silou svého živoucího Světla. Při tom pohlížel z něho
Ježíš na lidstvo, ne více v lásce, nýbrž s požadováním. A přípravy
velkých splnění a světových událostí běžely Bohem chtěnými drahami.
Se
shora hřmí hukot kolem Svaté Hory. Splnění světla spřádá přítomnost úzce
pospolu s dávno zaniklými událostmi. Z jejich hloubek vystupují
vzpomínky a pozvedají ducha za duchem, ke kotvě Svatého světla na zemi.
Z dálek
pozemského světa přes moře přichází povolání. Duchové shromažďují se kolem
světlého kříže života, aby spolupomáhali v soudu a na díle ve stvoření. Ti
vtělení vytvářejí zakotvení pro spojení se světlem. Nitka za nitkou přede
se se shora dolů, ze zdola nahoru střídavě a vyrovnávajíc se
v záplavě záření a sil.
Moc
temna stahuje se stále víc dohromady, zatím co se v duchu mnohých reků
ozývá mocné volání lva. Do jejich řad postupuje síla útoku. Všechno falešné,
zkřivené, snaží se však vybít, přijít na světlo k třídění. Tím se pomatení
stávají divochy ve stvoření. Krev volá k nebesům. Zločin řadí se
k zločinu, země duní pod mocnými údery kosmických vlivů a kámen za kamenem
se uvolňuje s miliony let trvajícího ztuhnutí. Obrovská jsou dokonání,
v jejichž účincích se svět pohybuje. Přemocné jsou proudy kříže, který On
vysílá do hmotnosti. On, Pán sestoupil dolů na Horu a přebývá mezi lidmi.
Připravil lidstvu ostrov světla, kam se může utéci každá, po domově toužící,
žíznivá duše.
Strach,
bída a starost nejsou, když člověk přijme z živoucího kříže živé Slovo a
nese je v sobě. Když je správně přijal a správně je v sobě nosí, když
si je skutečně osvojil. Věční, svatí strážcové stojí kolem Hory Spásy, drží
stráž. Svým chtěním zasahují až dolů do hmotnosti a přebývají tak současně
ještě ve Svatém Hradu, kde věrně zastávají svůj úřad.
Proud
života protéká jejich kruhem dolů a hučivě trhá shnilá ztrouchnivělá dřeva a
odplavuje plevy. Všechny čisté síly tvořivého života působí v moudrosti
Boží a v jeho Vůli, aby jeho jménem dílo dokonávaly. Nad lidským
pochopením jsou rozměry stvořeného, velikost stvoření a pozdějšího stvoření.
Každý člověk je v tom jen práškem, a přece si dovolil jako jediný
zasahovat v nepochopitelné soukolí, svou vůlí a uplatňovat své cesty.
Šeře
a stále temněji hučí to kolem zeměkoule. Divoce bublají proudy ničících sil,
které boj meče uvolnil proti umírajícímu temnu. Proudy světla jsou zbraněmi.
Věční se dívají dolů do hmotnosti. Očištěny proudí již čisté proudy lehčími
krajinami. Hojnost jejich záření láme se v tisíceronásobném žhnutí.
Zpěv a šumot zní ze zdola nahoru. Tiše a bez pohnutí pohlíží čekající duchové
do víru posledních konečných účinků. Všechny srazy zla jsou hutnější a všechna
seskupení mocných záření kříže jsou stále pronikavější. Kříž stojí ve
hmotnosti. Svítí vysoko vzhůru jako jediné světlo dole. Ze svého života dává
všem světlům, které rozeslal na zemi. V celém kosmu, ve všech světech, ve
všech sférách jsou nyní duchové spojeni s křížem. Je to tak pramocný
život, který naplňuje toto bytí, že jak sálající oheň vše spálí, co
nepatří do světla.
Tak
je to nad hmotností a tak to musí být také v hmotnosti. Ale ve hmotnosti
jsou ještě inkarnováni lidští duchové v zajetí svých zel. Musí se
z nich osvobodit, to je ta práce, kterou mají vykonat v posledním
soudu.
„Čím
více vykonávají, tím budou světlejší.“
Tak
mluvili věční a vážně hleděli dolů. Podávali jim své zářící ruce, vysílali
proudy ze své věčné lásky, dávali a podali, drželi a přitahovali, aby živoucí
kruh protékal, neboť jedině on mohl ještě stvoření zachrániti.
Pod
šumícím stromem stály vědmy. Nad nimi klenuly se vařící mlhy působením
bytostných. Vybičováno prouděním světla blížilo se všechno ke konečnému soudu.
Božství
táhlo do hmotnosti v prasíle svého světla jako nikdy dříve předtím.
Oslnivě plá stvoření ve světle svého Pána. On kráčí jim k soudu. Rytíři na
bíle planoucích ořích jedou k boji, vyjíždí ze zlatých bran Svatého Hradu.
Nádherný oblouk světla napíná z Walhally cestu k hmotnosti. Po něm
pospíchají vůdcové všech živlů dolů k Bohem chtěné práci se všestranně
zvýšenou silou.
„Pohleď
dolů Skuldo, do vířící propasti, kde začínají padat hvězdy. Všechny naše
tkaniny stali se nyní světlými a zaslibují nový, svítící a dlouho
vytoužený den. Všechno bytostné jásá osvobozeno. Prasíly cítí se uvolněny
k velikým činům. Hutnost musí se shromáždit k soudu. Proudy síly Boží
protékají nezadržitelně již celý vesmír a shromažďují se k nárazu na
zemi.“
„Lidský
duchu, chraň se, neboť hodina tvá nadešla. Stojíš v soudu!“
Hromově
letělo volání dolů ze Svatého grálu. -----
*******
Doznělo
podivuhodné znění z vesmíru.
Vidoucí
odkládá pero,
Až
ho znovu zasáhne volání
Ze
Světla
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára
Komentáre sú moderované.